Česko-kosovské vztahy. Kamil Pikal

Česko-kosovské vztahy Kamil Pikal Charakteristika vztahů: Česko-kosovské vztahy zahrnují politické a hospodářské kontakty mezi Českou republikou a Republikou Kosovo, která vyhlásila nezávislost na Srbsku 17. února 2008 a vládou České republiky byla oficiálně uznána 21. května 2008. Do té doby bylo území Kosova (se srbským názvem Kosovo a Metohija)1 po rozpadu socialistické Jugoslávie oblastí s toliko formální územní autonomií v rámci Srbska ve Svazové republice Jugoslávii (1992–2003), v unii Srbsko a Černá Hora (2003–2006) a nakonec i v rámci samostatné Srbské republiky (od roku 2006). Případné zmínky o dřívějších kontaktech mezi českými zeměmi a regionem Kosova spadají proto věcně do kontextu česko-srbských vztahů.2 (Srov. též samostatný text Českosrbské vztahy.) *** 1

Předmětem dlouhodobého srbsko-albánského zápolení o Kosovo je i samo pojmenování sporného teritoria. Albánci ve shodě s cizinou označují jménem Kosovo (v albánské podobě Kosova) celé teritorium někdejší autonomní oblasti, resp. dnešního samostatného státu. V přísně geografickém smyslu se však název Kosovo (odvozený ze starého slovanského pojmenování Kosí pole, resp. Kosovo pole) vztahuje jen na centrální část oblasti. Na západě se rozkládá region Metohija (označení vychází z řeckého slova metoch, ve významu „klášterní majetek“, což vypovídá o starobylé přítomnost pravoslaví v tomto regionu), Albánci pro tento region používají označení Rrafshi i Dukagjinit (ve významu „rovina /velmože/ Dukagjina“, tj. jednoho z místních šlechticů z období středověku). Východ oblasti zaujímá tzv. Kosovské Pomoraví. Srbové se souhrnnému pojmenování Kosovo vždy bránili a to se zdůvodněním, že v nich vzbuzuje nepříjemné asociace na název jedné z osmanských provincií – Vijálet Kosovo, ke kterému celá oblast patřila ještě na přelomu 19. a 20. století. (Srbové samotní používali v 19. století a také v první polovině 20. století pro tento region název Staré Srbsko. Termín zdůrazňoval, že právě v této části Balkánu se ve středověku zrodil samostatný srbský stát a že i v pozdějších dobách zde měli Srbové své důležité církevní centrum.) Po druhé světové válce Srbové prosadili užívání názvu Kosovo a Metohija, či jen zkráceně Kosmet. Úřední název se však v průběhu následujících desetiletí opakovaně měnil. Změny v názvu oblasti, která měla v době tzv. Titovy Jugoslávie nejprve v letech 1945–1963 jen status autonomního kraje uvnitř Srbské republiky, byly odrazem proměnlivosti kosovského sporu: v letech 1945–1968 platil termín Kosmet, v letech 1968–1989, kdy se chtělo vyjít vstříc nárokům Albánců v Kosovu na zajištění rovnoprávného postavení, získala oblast politickou autonomii v rámci Srbska a oficiální název oblasti zněl Kosovo, po roce 1989, kdy režim Slobodana Miloševiće chtěl zamezit snahám kosovských Albánců o povýšení politické autonomie na úroveň další jugoslávské republiky, resp. zabránit případnému odtržení Kosova od Jugoslávie, a politickou autonomii oblasti zrušil a nahradil ji jen prostou územně-správní autonomií, prosadili Srbové znovu název Kosovo a Metohija. 2 Zmínek o Kosovu v rámci česko-srbských vztahů není mnoho. Spíše jen zopakujme, že žoldnéři z českých zemí tvořili součást uherského vojska, které se střetlo s osmanskou armádou v bitvě na Kosově poli v roce 1448. V českém prostředí byla však vždy nepoměrně známější první „osudová“ bitva Srbů s Turky na Kosově poli z roku 1389, která předznamenávala postupný zánik samostatného středověkého srbského státu. O reflexích této bitvy v srbské lidové slovesnosti, resp. literatuře a o roli tzv. kosovského mýtu v rámci srbské národní ideologie srov. např. Miroslav ŠESTÁK, Bitva na Kosově poli 1389. Slovanský přehled 75, 1989, s. 449–466; Dušan KARPATSKÝ (ed.), Co se stalo na Kosovu rovném. Praha 1990. V souvislosti s Kosovem stojí za zmínku snad ještě postava Oskara Prochazky, rakouského konzula, jenž byl českého původu a na počátku první balkánské války v roce 1912 působil v tehdy ještě tureckém příhraničním městě Prizrenu. Prochazka jako rakouský diplomat pomáhal organizovat obranu města před postupující srbskou armádou, za což si vysloužil nelichotivé hodnocení od řady českých publicistů, např. Jaroslava Haška či Egona Erwina Kische. Srov. webové stránky Ministerstva zahraničních věcí ČR [on-line]. Dostupné z:
Zájem České republiky o kosovský problém v období let 1999–2008 Zainteresovanost českých institucí a české veřejnosti na řešení tzv. kosovského problému, tj. dlouhodobého mezietnického napětí mezi kosovskými Srby a Albánci, se projevovala již před rokem 2008, přinejmenším od období let 1998–1999, kdy v Kosovu došlo k ostrým ozbrojeným střetům mezi srbskou armádou a albánskými skupinami sdruženými do Kosovské osvobozenecké armády (Ushtria Çlirimtare e Kosovës – UÇK). Na dlouhodobé státem řízené protialbánské represe policejního režimu jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiće odpovídali ozbrojenci z UÇK teroristickými akcemi namířenými proti mocenským orgánům státu a místnímu srbskému obyvatelstvu. Jugoslávská armáda, podporovaná četnými srbskými paravojenskými oddíly, přistoupila na přelomu roku 1998–1999 v Kosovu pod záminkou likvidace podpory UÇK místním venkovským obyvatelstvem k realizaci masových etnických čistek, jejichž cílem bylo vyhnání tisíců Albánců za hranice Kosova. Uprchlická vlna hrozila destabilizovat řadu okolních zemí. Gradující násilí v Kosovu se proto snažil zastavit vojenský zásah Severoatlantické aliance na jaře 1999 (bombardování Svazové republiky Jugoslávie letectvem NATO od března do června 1999). Po jeho skončení byla v oblasti Kosova ustavena v letech 1999–2008 mezinárodní správa, rovnající se fakticky mezinárodnímu protektorátu. V důsledku válečného konfliktu v Kosovu uprchly na jaře 1999 statisíce kosovských Albánců do okolních zemí. Podobně jako dříve v případě Bosny a Hercegoviny, zareagovala i nyní česká veřejnost na tyto události poskytnutím spontánní pomoci obětem etnických čistek. Mezi prvními českými humanitárními organizacemi, které do Kosova vyslaly pomoc, byla společnost Člověk v tísni se svojí akcí „SOS Kosovo.“3 Jaro 1999 lze v jistém smyslu označit také za počátek užších česko-kosovských politických vazeb, ačkoliv řádné diplomatické kontakty mezi ČR a Kosovem jako nezávislým státem byly navázány až téměř o dekádu později. Do řešení kosovského konfliktu se Česká republika fakticky zapojila již svým vstupem do NATO 12. března 1999. V té době 3

Srov. rubriku Kosovo na stránkách obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni [on-line]. Dostupné z:
mezinárodní společenství již delší dobu zvažovalo alternativu vojenského zásahu v Kosovu, pro kterou se NATO nakonec rozhodlo 22. března 1999, tedy pouhých deset dnů po vstupu ČR do aliance. Postoj české vlády k vojenskému řešení krize v Kosovu byl však, zejména zpočátku, dosti ambivalentní. Tehdejší sociálně demokratický kabinet Miloše Zemana si nepřál českou účast na vojenské operaci, o jejímž smyslu a legálnosti nebyl jednoznačně přesvědčen. Kriticky se k intervenci NATO v Jugoslávii vyjadřovala i část české pravicové opozice, zejména skupina členů Občanské demokratické strany (ODS) vedené Václavem Klausem, která na přelomu tisíciletí zastávala k řadě mezinárodních otázek (např. k problematice hlubší politické integrace Evropské unie) dosti vyhraněné nacionalistické postoje odvolávaje se přitom mj. na princip nedotknutelnosti státní suverenity. Stoupencem ideje humanitární intervence, kterou zdůvodňovaly svůj silový zákrok v Jugoslávii orgány NATO, byl na tehdejší české politické scéně víceméně pouze prezident Václav Havel a některé menší pravicové strany (Křesťansko-demokratická unie – Česká strana lidová, Unie svobody – Demokratická unie). Větší část české veřejnosti se názorově postavila spíše proti akci NATO. Společnost se dosti emocionálně polarizovala na nacionálně laděný tábor, sdružující po politické i ideové stránce velice heterogenní skupiny (komunisty, část sociálních demokratů, část ODS, antiamerikanisty a další). Tito lidé odmítali bombardování „slovanské“ Jugoslávie, resp. Srbska, dovolávali se principů neporušitelnosti státní svrchovanosti a zásad mezinárodního práva a části z nich se protivila podpora muslimským a civilizačně údajně zaostalým Albáncům. Za vojenské řešení kosovské krize se v České republice naopak stavěli zejména univerzalističtěji orientovaní liberálové, opírající se většinou o své euroatlantické přesvědčení, kteří nepodléhali reliktům české nacionalistické a slavofilské optiky, ani zjednodušujícím etnickým a náboženským předsudkům. Navzdory panujícím náladám se kabinet M. Zemana snažil vyhnout tomu, aby Česká republika byla necelé dva týdny po svém vstupu do aliance vnímána jako její problémový člen. Vláda proto rozhodla, že ČR povolí aliančním silám užívat vzdušný prostor nad svým územím, přesun pozemních vojsk NATO přes české teritorium a přistávání aliančních letounů na českých letištích bylo však zamítnuto, stejně jako účast českých vojáků v případné pozemní operaci. Značná nechuť českého sociálně demokratického kabinetu k probíhající intervenci umožnila tehdejšímu českému ministrovi zahraničí Janu Kavanovi, aby přišel s víceméně vlastní iniciativou, která měla napomoci k zastavení bombardování Jugoslávie. Spojencem české ministra se v tomto směru stal Jorgos Papandreu, ministr zahraničí Řecka, jediné 3

členské země NATO, kterou se Srbskem pojila významnější kulturní a zahraničněpolitická pouta. Výsledkem byla společná česko-řecká iniciativa z 24. května 1999. Spočívala v návrhu na zastavení bombardování Jugoslávie ještě před stažením srbských sil z Kosova. Tato iniciativa šla však de facto proti deklarovanému cíli humanitární intervence, a nenalezla proto ve zbytku aliance pochopení.4 Po ukončení náletů NATO na Jugoslávii bylo Kosovo, stále ještě oficiálně jako součást Svazové republiky Jugoslávie, resp. Srbska podřízeno správě OSN (United Nation Interim Administration Mission in Kosovo – UNMIK) a o bezpečnost v oblasti se měly postarat mnohonárodnostní vojenské síly KFOR (Kosovo Force) pod vedením NATO. Vůbec prvním vrcholným politickým představitelem členské země NATO, který koncem června 1999 krátce navštívil území Kosova (ve spojitosti s předchozí návštěvou Albánie), byl český prezident Havel. Tato návštěva vzbudila kritiku české sociálně demokratické vlády, která prezidentovi

vyčítala

svévolnost

a

nedostatečnou

koordinovanost

v důležitých

zahraničněpolitických krocích.5 Po skončení bojových operací sil NATO přehodnotila česká vláda svůj vztah ke způsobu řešení kosovské krize a do jednotek KFOR byli vysláni i čeští vojáci. Česká účast v silách KFOR byla zpočátku nevelká, první česká jednotka na území Kosova čítala na přelomu roku 1999/2000 něco málo přes 100 vojáků. Postupně se však počet českých vojáků a vojákyň navyšoval, až se ustálil zhruba na úrovni 400–500 osob. Od února 2002 dodnes (2010) čeští vojáci KFOR působí v rámci společného česko-slovenského mechanizovaného praporu. Operují v rámci mnohonárodnostní brigády Střed, v jejíž působnosti je mimo jiné též hlavní město Priština. V současné době v brigádě Střed působí vedle Čechů a Slováků též vojáci z Finska, Švédska, Irska a Lotyšska. Velitelství brigády rotuje s roční periodou po jednotlivých zemích, které se na jejím fungování podílí. Češi veleli mezinárodní brigádě od srpna 2005 do července 2006.6 Mimo politickou sféru projevila zájem o Kosovo také česká veřejnost. Jednou z forem zapojení českých občanů do řešení kosovského problému byla pokračující humanitární pomoc válkou silně postiženému regionu. V Kosovu nadále působila (až do roku 2002) společnost Člověk v tísni,7 své projekty zde však měla také ADRA8 a další humanitární organizace. 4

Srov. např. Ladislav CABADA, Czech Foreign Policy – Small State or Middle Power Approach? Politics in Central Europe. The Journal of the Central European Political Science Association 1, 2005, No. 1, s. 30–45. 5 Srov. zprávy o Havlově návštěvě Kosova. Dostupné on-line z: http://archiv/radio.cz/nato/cesky250699.html [cit. 28. 4. 2010]. 6 Srov. rubriku KFOR na stránkách Armády ČR[on-line]. Dostupné z:< http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=6388 [cit. 28.4. 2010]. 7 Srov. rubriku Kosovo na stránkách Člověka v tísni [on-line]. Dostupné 4

Objevovala se však i řada dalších občanských aktivit na pomoc obyvatelům Kosova, zejména Srbům, kteří byli po roce 1999 (po nastolení mezinárodní správy) opakovaně vystaveni násilí ze strany kosovských Albánců. Tyto sbírky organizovala různá prosrbsky orientovaná sdružení, např. okruh osob kolem ostravského lékaře Rajka Dolečka, společnost Přátelé Srbů na Kosovu, kterou založil sociálně demokratický politik Jaroslav Foldyna, apod.9 Zároveň v českém prostředí nadále pokračovaly politické i publicistické polemiky o podstatě kosovského problému, o úspěšnosti či neúspěšnosti mezinárodní správy UNMIK v Kosovu a o možných alternativách státoprávního řešení kosovské otázky (ponechat Kosovo v rámci Srbska či podpořit přání albánské většiny požadující státní samostatnost Kosova).10 z:
Česko-kosovské vztahy po českém uznání nezávislosti Kosova (2008) Dne 17. února 2008 vyhlásili kosovští Albánci jednostranně nezávislost Kosova na Srbsku. Tento fakt postavil českou vládu před otázku, zda nově vyhlášený stát uznat či nikoliv, zvláště za situace, kdy nezávislost Kosova v podstatě okamžitě podpořily USA a velká část členských zemí EU. Jednotliví představitelé tehdejší středopravicové vlády premiéra Mirka Topolánka, zejména ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, vyjadřovali názor, že by ČR měla nový stát uznat, ale nenalezli dostatečnou podporu nejen v řadách veřejnosti, ale zprvu ani mezi všemi členy koaliční vlády. Jednoznačný nesouhlas s uznáním Kosova vyjádřil prezident Václav Klaus. Kabinet proto přechodně zvolil vyčkávací taktiku s tím, že je nejdříve zapotřebí vyhodnotit situaci. Nakonec bylo rozhodnutí navázat diplomatické styky s Republikou Kosovo přijato 21. května 2008 na výjezdním zasedání vlády v Teplicích. Vláda zdůvodnila tento krok konstatováním, že „vychází z přesvědčení, že uznání nezávislosti Kosova posílí celkovou stabilitu v oblasti, umožní realistické východisko z neudržitelného provizoria a nasměruje úsilí zemí regionu západního Balkánu k výzvám souvisejícím s budoucím členstvím v evropských a euroatlantických institucích.“11 Česká republika se stala v pořadí 41. zemí, která uznala Republiku Kosovo jako samostatný stát. Jako již v době náletů na Jugoslávii se česká veřejnost i ve věci uznání samostatnosti Kosova rozdělila na příznivce a odpůrce tohoto kroku. V období před 21. květnem a také jistou dobu po tomto datu se v ČR uskutečnilo dokonce několik demonstrací a petičních akcí odmítajících mezinárodní uznání nezávislosti Kosova. Organizátory těchto akcí byli většinou stoupenci krajní levice (komunisté, mladí anarchisté, členové organizace Přátelé Srbů na Kosovu) či extremistických nacionalistů (např. sympatizanti Dělnické strany). Zprvu silně emociální protesty však postupně slábly. Po navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi bylo dalším logickým krokem zřízení zastupitelských úřadů. Česká republika měla od roku 2006 v Prištině svoji styčnou kancelář při misi UNMIK. Tento úřad byl transformován v řádné velvyslanectví, které bylo slavnostně otevřeno 14. července 2008. (Oficiálně začalo velvyslanectví působit od 1. srpna 2008.) Česká republika se tak stala jednou z prvních zemí, které v Prištině otevřely ambasádu.

do roku 1966. In: Slovanské historické studie 34, 2009, s. 95–124. 11 Srov. zprávu Česká republika uznala nezávislost Kosova. Tisková zpráva Úřadu vlády ze dne 21. 5. 2008. http://www.vlada.cz/scripts/detail.php?id=35465 [cit. 28.4. 2010]. 6

Velvyslankyní ČR v Kosovu se stala dosavadní ředitelka styčné kanceláře ČR při UNMIK Janina Hřebíčková.12 Následně bylo otevřeno též velvyslanectví Republiky Kosovo v Praze. Jeho řízením byl pověřen chargé d’affaires Hilmi Zogjani.13 Od doby vzájemného uznání proběhlo též několik státních návštěv, např. návštěva českého premiéra Jana Fischera v Kosovu 19. srpna 2009. Hlavním posláním této cesty bylo sondování možností vzájemné hospodářské spolupráce mezi ČR a Kosovem. V Kosovu nadále zůstávají čeští vojáci sil KFOR.14 Od přelomu tisíciletí narostl počet Albánců z Kosova, kteří žijí na území České republiky. Podle oficiálních údajů Českého statistického úřadu z května 2010 bylo v ČR přihlášeno k pobytu 467 občanů Kosova.15 Skutečný počet kosovských Albánců u nás bude však jistě mnohonásobně větší. Lze odhadovat, že řádově se jedná o několik tisíc osob, neboť značný počet Albánců vlastní i německé, rakouské, chorvatské a jiné pasy. Albánci v ČR většinou podnikají, vlastní pizzerie, směnárny či zlatnictví. Vedle diplomatických a vojenských styků se postupně rozvíjí také spolupráce mezi ČR a Kosovem v oblasti hospodářské. Česká republika se v poslední době zapojila do několika stabilizačních programů v Kosovu, zejména v oblasti energetiky a budování místní infrastruktury. Spolupráci se daří prohlubovat i v oblasti školství. Od začátku 21. století roste např. počet studentů z Kosova vzdělávajících se na českých vysokých školách.16

12

Srov. webové stránky Velvyslanectví ČR v Prištině http://www.mzv.cz/pristina/cz/o_velvyslanectvi/index.html [cit. 28.4. 2010]. 13 Srov. webové stránky Ministerstva zahraničních věcí Republiky Kosovo http://www.mfa-ks.net/?page=2,49 [cit. 28.4. 2010]. 14 Srov. např. webové stránky NATO Kosovo Force (KFOR) na stránkách NATO http://www.nato.int/kfor/structur/nations/placemap/kfor_placemat.pdf [cit. 28.4. 2010]. 15 Srov. webové stánky Českého statistického úřadu: http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/uvod [cit. 28. 4. 2010]. 16 Srow. webové stánky české ambasády v Prištině http://www.mzv.cz/pristina 7