Roman Vondra
České země v letech 1792–1848 Formování novodobého českého národa ve věku cylindrů, krinolín a nástupu páry
Nakladatelství Libri Praha 2013
© Roman Vondra, 2013 Photos © Roman Vondra, František Honzák, 2013 © Libri, 2013 ISBN 978-80-7277-503-3
Obsah
Předmluva ........................................................................................ 9 Politický vývoj českých zemí a habsburské monarchie v letech 1792–1848 ...................................................................................... 15 Výchozí stav v poslední dekádě 18. století .......................................... 15 Evropa, habsburská monarchie a české země v éře revolučních a napoleonských válek ............................................ 21 První koaliční válka proti revoluční Francii (1792–1797) .......... 21 Druhá koaliční válka proti Francii (1799–1802) .......................... 29 Vnitřní vývoj českých zemí a habsburské monarchie na přelomu století (1792 –1804) .................................................. 30 Vznik třetí protifrancouzské koalice a Napoleonovo první rakouské tažení (1804–1805) .............................................. 37 Bitva u Slavkova .............................................................................. 42 Napoleonova válečná dobrodružství z let 1806–1808 .................. 46 Rakousko a české země mezi Slavkovem a Wagramem (1805–1809) .................................................................................... 50 Rakousko-francouzská válka z roku 1809 .................................... 52 Rakousko a české země v letech 1809–1812 ................................ 56 Ruské tažení, štvanice na Napoleona a jeho pád (1812–1814) .................................................................................... 61 Vídeňský kongres z let 1814–1815 a nastolení nového uspořádání Evropy .............................................................. 69 Rakousko v koncertu velmocí po roce 1815 .................................. 80 České země a habsburská monarchie po roce 1815 .......................... 86 Období druhé poloviny vlády císaře Františka .............................. 86 České země a Rakousko v předvečer revoluce (30. a 40. léta 19. století) .................................................................... 98 Vlna revolucí let 1830–1831 a jejich vliv na poměry v monarchii .................................................................... 98 České země na sklonku vlády císaře Františka (1830–1835) ....101 Vláda císaře Ferdinanda I. Dobrotivého (1835–1848) .............. 104 Revoluční rok 1848–1849 .................................................................. 120 Revoluční předehra ...................................................................... 120
5
Český prolog .................................................................................. 122 První vlna revoluce ve Vídni a Metternichův pád ...................... 126 Od března do června 1848 ............................................................ 128 Horký červen 1848 – Slovanský sjezd, svatodušní bouře a stav obležení ................................................................................ 143 Ve stínu Ústavodárného říšského sněmu (červenec 1848–březen 1849) .................................................... 153 Potlačení revoluce a závěr ............................................................ 166 Ekonomický vývoj v českých zemích a v habsburské monarchii v letech 1792–1848 a státní správa v tomto období .. 173 Měna a oběživo .................................................................................... 173 Konvenční měna (1750/53–1857) .............................................. 174 Státní bankrot z roku 1811 .......................................................... 183 Zřízení centrální banky a souběžný oběh dvojí měny (1816–1857) .................................................................................. 185 Ekonomický rozvrat let 1848–1849 ............................................ 187 Agrární a průmyslová revoluce .................................................... 189 Dvorské a státní orgány v habsburské monarchii a zemské orgány v Čechách a na Moravě v letech 1792–1848 .................................... 191 Panovník, dvůr a ústřední orgány ................................................ 191 Zemské orgány .............................................................................. 198 Krajská správa .............................................................................. 204 Vrchnostenská správa .................................................................. 205 Církevní správa .............................................................................. 207 Městská správa .............................................................................. 211 Justiční správa a soudnictví ........................................................ 214 Sociální struktura v českých zemích v letech 1792–1848 a každodennost života v tomto období ........................................ 215 Šlechta v českých zemích v závěru 18. a v 1. polovině 19. století .. 215 Měšťanstvo v českých zemích v závěru 18. a v 1. polovině 19. století .............................................................. 231 Venkovské obyvatelstvo v českých zemích na konci 18. a v 1. polovině 19. století .............................................................. 240 Dělnictvo v 1. polovině 19. století ...................................................... 252 Móda 1. poloviny 19. století .............................................................. 255 Zbraně, vojenská kultura a vojenský život v 1. polovině 19. století ...................................................................... 260 Kultura a vzdělanost v českých zemích a v habsburské monarchii v letech 1792–1848 ............................ 265 České národní obrození – přednosti a úskalí tohoto pojmu ............ 265
6
První generace českého národního obrození a její představitelé .......................................................................... 272 Druhá generace českého národního obrození ............................ 282 Romantismus v české literatuře .................................................. 297 Počátky moderního českého divadla ............................................ 304 Na sklonku obrozeneckých časů – Havlíček a Němcová ............ 310 Umění konce 18. a 1. poloviny 19. století ........................................ 321 Architektura .................................................................................. 321 Malířství .......................................................................................... 331 Sochařství ...................................................................................... 335 Nový vynález světa umění – fotografie ........................................ 337 Česká hudba na sklonku 18. a v 1. polovině 19. století .............. 339 Věda a vzdělanost v českých zemích na konci 18. a v 1. polovině 19. století .............................................................. 349 Závěr ............................................................................................ 365 Seznam literatury ........................................................................ 369 Domácí a překladová literatura ........................................................ 369 Výběr zahraniční literatury .............................................................. 374 Přílohy a tabulky .......................................................................... 377 Představitelé habsburské monarchie ................................................ 377 Představitelé českého státu .............................................................. 378 Čeští a moravští představitelé katolické církve ................................ 380 Panovníci hlavních německých mocností ........................................ 380 Panovníci hlavních evropských velmocí .......................................... 381 Základní statistické údaje o Rakouském císařství roku 1846 ........ 382 Jmenný rejstřík ............................................................................ 383
7
Předmluva
Monografie České země v letech 1792–1848. Formování novodobého národa ve věku krinolín, cylindrů a nástupu páry je dalším svazkem ediční řady nakladatelství Libri, která mapuje dějiny našeho státu od jeho nejstarších dob po současnost. Jedná se o svazek nesmírně důležitý, neboť pojednává o prvním úseku moderních dějin českého státu a českého národa. Právě na přelomu 18. a 19. století začal totiž v Evropě probíhat proces formování novodobých národů. Osvícenství v 18. století lidstvo definitivně odpoutalo od starého způsobu myšlení postaveného na citaci autorit a otevřelo cestu ke svobodomyslnému uvažování o uspořádání mezilidských vztahů. Lidský rozum se emancipoval, začal věřit sám v sebe a lidé poprvé instinktivně cítili, že své životy mohou výrazně spoluovlivňovat, že jim není přisouzena pouze trpná úloha být pouhými pěšci v rukou Boží prozřetelnosti, která jako jediná řídí běh světa a dějů, jež formují historii lidstva. V západní Evropě ve 2. polovině 18. století a ve střední Evropě v 1. polovině 19. století se začíná prosazovat úplně nový způsob myšlení. Američtí osadníci jej výstižným způsobem precizovali ve své Deklaraci nezávislosti ze 4. července 1776. V ní mimo jiné říkají, že hlavní touhou člověka je usilovat o dosažení vlastního štěstí a že za tím účelem má právo svrhnout takovou vládu, která mu nevyhovuje, a nastolit takovou, která dokáže jeho tužby uskutečnit. Ve světě, v Evropě a nakonec i v prostoru habsburské monarchie a českých zemí, které tehdy tvořily její integrální součást, se začíná postupně hroutit staré pojetí uspořádání společnosti, jež stálo na stavovském základě, na přesvědčení, že se lidé rodí do určitého stavu, mocensko-politické formace, a tím je na celý život dáno jejich společenské postavení. Kdo se narodil jako příslušník některého z privilegovaných stavů, mohl se podle tohoto konceptu podílet na veřejném životě a moci, kdo se narodil mezi drtivou většinou lidí, kterou tvořily poddanské masy, ten měl fakticky jediné právo – poslouchat svou vrchnost a pracovat pro ni. Vzbouřit se proti tomuto řádu světa by znamenalo rouhat se Bohu. Tento koncept uspořádání světa však v námi sledovaném období postupně již dohrával svou úlohu. Osvícenství jako první zrodilo novodobý koncept společenské smlouvy, ideu, že lidé mají sami právo určit si pravidla, dle kterých se jejich společenské uspořádání a státní zřízení bude profilo-
9
vat. Objevila se tedy myšlenka občanské společnosti. Právě tato nová forma uspořádání mezilidských vztahů měla postupně nahradit starou a dožívající koncepci stavovské společnosti. Napříště již neměli existovat páni a poddaní, ti, kteří nařizují, a ti, kteří jen slepě poslouchají. Staré stavovské bariéry měly padnout a lidé se měli postupně stát plnoprávnými občany, společenstvím zcela rovnoprávných lidí, kteří jsou nadáni nezcizitelnými právy a svobodami. Prosazení této zásadní změny v uspořádání mezilidských vztahů samozřejmě nemohlo proběhnout na celém světě ze dne na den nebo z roku na rok. Byl to dlouhodobý proces, který trval celé generace. Nejdříve se koncept občanské společnosti prosadil ve Spojených státech amerických a v zemích západní Evropy. Ve střední Evropě byl nástup občanské společnosti dlouhodobým procesem, ve kterém zásadní zlom přišel až s revolučními roky 1848–49. V českých zemích padla vrchnostenská soustava k 1. lednu 1850. Ani tehdy však ještě nebyl tento proces završen úplně. Teprve pád neoabsolutistického režimu roku 1859 definitivně otevřel cestu parlamentarismu a konstitucionalismu a i pak boj za demokratizaci politického života trval ještě dlouhá desetiletí. Po pravdě řečeno, boj o demokracii nebude nikdy zcela u konce. Jedná se totiž o dar nesmírně křehký, jak nám dokázaly zejména totalitní systémy ve 20. století. Demokracie je zkrátka ideál, ke kterému se neustále snažíme přiblížit, který je však v úplně dokonalé formě nedostižný, neboť určitá moc a autorita nad lidmi bude zapotřebí vždy a tuto moc a autoritu budou někteří jedinci s ne zrovna čestnými úmysly vždy umět využívat a zneužívat. Proto je zápas o demokracii věčným zápasem. Se vznikem konceptu občanské společnosti také souvisí vznik idey novodobého národa. Zatímco ve středověku a raném novověku existoval koncept tzv. politického národa, podle nějž se na politickém životě své země mohli podílet jen příslušníci svobodných stavů, tedy zpravidla vyšší a nižší šlechty, duchovenstva a měšťanstva královských měst, doba, které se v této knize budeme věnovat, je obdobím, kdy se formuje zcela nové pojetí národa. Do něj již nepatřili toliko příslušníci privilegovaných stavů uvnitř dané země, nýbrž všichni příslušníci lidského rodu rovným dílem. V západní Evropě, kde existovaly centralizované a z národního hlediska jednotné monarchie, nebyl žádný zásadní rozpor mezi termíny národní a státní a sféra veřejného života se tam jednoduše stala postupně dostupnou celému obyvatelstvu. Ve střední Evropě byl naproti tomu vztah mezi termíny národní a státní nesmírně složitý. Důvodem této skutečnosti byl fakt, že zde existovaly velké absolutistické říše zahrnující celou řadu zemí a národů. Ve střední Evropě byla dominantním faktorem habsburská monarchie, nesoucí od roku 1804 oficiální označení Císařství rakouské. Ta již po téměř
10
tři staletí představovala konglomerát celé řady zemí patřících nejprve do jedné personální unie, spojené pod žezlem habsburské dynastie. V průběhu 17. a 18. století se personální unie změnila nejprve v unii reálnou a nakonec v jednotný byrokratický a přísně centralizovaný stát postavený na absolutistických základech. Do něj spadala celá řada zemí s odlišnými historickými kořeny, dějinami, jazyky, tradicemi a zvyklostmi. Zatímco ve středověku a raném novověku se pojem vlastenectví spojoval především s příslušností k zemi, tedy určitému teritoriu, v námi sledovaném období začínal pomalu, ale jistě převažovat jiný koncept. Zatímco v pojetí starého zemského patriotismu mohl být termínem Bohemus bonus (dobrý Čech) označen každý, kdo se hlásil k historii, tradicím a kultuře českých zemí, a bylo přitom lhostejné, zda hovořil česky, německy, nebo jiným jazykem, v 19. století začal převažovat koncept moderního jazykového nacionalismu. Dle něj byl Čechem pouze ten, kdo hovořil českým jazykem. Tato proměna byla pozvolná, současníci si ji asi ani příliš neuvědomovali. Zcela patrná ovšem je, pokud porovnáme způsob uvažování první generace českých obrozenců v čele s Josefem Dobrovským s myšlením druhé generace obrozenců, jejíž vůdčí osobností a symbolem byl Josef Jungmann. Dobrovský ještě v budoucnost češtiny nevěřil, považoval ji fakticky již za mrtvý, respektive skomírající jazyk, jehož znalost ovšem patřila k historickému a kulturnímu dědictví českého státu. Bez ní nebylo možné studovat pozdně středověké a raně novověké historické prameny předbělohorské éry, proto kladl Dobrovský na její znalost, popis a výzkum takový důraz. Jeho zájem o ni byl však ryze učenecký. Naproti tomu Jungmannova generace již češtinu plně rozvíjela jako živý jazyk, lidé z Jungmannovy literární družiny ji modernizovali, rozšiřovali její slovní zásobu, pracovali pilně a cílevědomě na tom, aby se znovu stala plně funkčním a sofistikovaným literárním jazykem, který nebude v ničem zaostávat za jazyky velkých národů Evropy, jež měly to štěstí, že z veřejného života, státní správy a literatury své země nikdy vytlačeny nebyly. Moderní jazykový nacionalismus se stal hybnou silou 19. století. Nesmíme však propadnout mylnému názoru, že si lidé v předchozích staletích jazyk jako kulturní fenomén a nástroj vztahující se k určité zemi a k určitému národu neuvědomovali. Stačí si vzpomenout na dobu humanismu, kdy národní jazyky začaly poměrně rychle hrát úlohu literárních a úředních jazyků, které rázně vstoupily i do oblastí, jež dosud byly vyhrazeny pouze latině. U nás byl v pozdním středověku velkým propagátorem a reformátorem češtiny Mistr Jan Hus, v německých zemích zase o století později kodifikoval základy jednotné novověké němčiny Martin Luther svým překladem bible. V českých zemích je v tomto ohledu nesmírně zajímavým do-
11
kumentem zákon na ochranu českého jazyka z roku 1615, který dokládá, že i čeští stavové těsně před Bílou horou chápali jazyk jako cosi, co k historii, tradici a kultuře země a jejího politického národa patří. Přesto však u nich stavovské principy stály vysoko nad národním uvědoměním. Ještě markantnější je to u panovnických dynastií, kde sňatky s princeznami z cizích dvorů ze vzdálených zemí byly téměř železným pravidlem. Na urozenost se hledělo mnohem více než na to, jestli si dva mladí lidé spojení z vůle svých rodičů a dynastií budou vůbec rozumět. Ale tento starý svět již v 19. století nenávratně mizel v minulosti. Ano, byl tu sice vídeňský dvůr, který ještě uvažoval postaru, ale národy, které mu byly podřízeny, již přemýšlely poněkud jinak. Měnily se v národy nové, moderní, začaly si již uvědomovat sebe sama, začaly se emancipovat. V období, o kterém pojednává tato kniha, to byla zatím emancipace především v oblasti literární a kulturní, teprve v revolučních letech 1848–49 si začaly národy monarchie, jak si ukážeme na příkladu českého národa, klást také požadavky politické. Tehdy již Habsburkové přestávali „svým“ národům rozumět a stávali se brzdou dalšímu společenskému a politickému vývoji. Osobnost císaře Františka Josefa I. je přímo ztělesněním konzervativního mocnáře, který nechápal novou dobu, neboť uvažoval zcela v intencích způsobu myšlení svých předků. Ale to již předbíháme. V naší knize stojíme na počátku tohoto velice složitého procesu. Naše monografie však nebude sledovat pouze děje politické. Závěr 18. a 1. polovina 19. století jsou velice zajímavým obdobím i z hlediska dějin kultury, literatury, umění, módy, architektury a životního stylu. Jednotlivé umělecké směry se začnou střídat v podstatně rychlejším tempu, než tomu bylo v minulosti. Volné empírové dámské róby přelomu 18. a 19. století po napoleonských válkách opět vytlačí nadýchané toalety o mnoha vrstvách a upjaté korzety, které ženám formovaly, někdy však také deformovaly postavu. V závěru námi sledovaného období pak tato tendence vyvrcholí nástupem krinolín, a to nejprve z tuhých látek a posléze s kovovými konstrukcemi. Muži zase třírohé klobouky na počátku námi sledovaného období nahradili cylindry. Staré paruky a copy definitivně zmizely. Archaické culloty (kalhoty pod kolena) vystřídaly moderní kalhoty sahající až na kotníky. Staré střevíce začaly vytlačovat modernější polobotky, holínky nad kolena byly vystřídány holínkami sahajícími pouze pod kolena a zdobenými, nahoře silnými manžetami. I kabátce, vesty a vázanky začaly procházet četnými změnami, ačkoliv zatím ne tak radikálními, jak jsme tomu zvyklí z pozdějších období. Ani oblast hospodářských dějin nemůže zůstat stranou našeho zájmu. Probíhá rozhodující fáze agrární revoluce, nastupují vícehonné osevní sy-
12
stémy a zdokonalené kultivační náčiní, v zemědělství se objevují první, i když zatím jednoduché a málo početné stroje. Ještě radikálnější proměnu pak přináší revoluce průmyslová. Zatímco ve Velké Británii nastupuje již v 60. letech 18. století a ve Francii začíná životy lidí výrazně ovlivňovat na konci 18. století, v českých zemích se průmyslová revoluce viditelně projevuje až v období po napoleonských válkách. I v této oblasti byl prostor habsburské monarchie pozadu za západoevropskými zeměmi, na druhou stranu však musíme přiznat, že země dále na východ v tomto směru zaostávaly ještě mnohem citelněji. Průmyslová revoluce je v tomto období spojena především s nástupem parního stroje. Pára se stává hlavní hybnou silou techniky, dopravy a průmyslu 19. století. Nástup parostrojní železnice pak uvádí lidstvo do úplně nového věku. Vzdálenosti se začínají zkracovat. Nástup telegrafu v závěru námi sledovaného období znamenal i revoluci v rychlosti šíření informací. Ne náhodou se o revoluci z let 1848–49 často hovoří jako o „revoluci po telegrafu“. V 1. polovině 19. století se tep dějin výrazně zrychlil. Nastal proces modernizace života lidstva ve všech oblastech politického, kulturního, hospodářského i sociálního vývoje. Svět se začal řítit vpřed s burácejícím lomozem. Zatím to byl jen dýchavičný lomoz parní lokomotivy, ale i ten znamenal zcela zásadní přelom, jaký lidstvo do té doby nepoznalo. Začaly vznikat velké tovární haly, strojní výroba se rozjela na plné obrátky. Na druhou stranu však kvílení pístů a turbín na mnoho lidí působilo negativně. Lidská duše byla poprvé vystavena stresu moderní doby. Čas začal být vnímán jako ekonomický faktor, kurzy akcií a plachost kapitálu začaly lidem ukazovat, že moderní doba člověka pohlcuje, diktuje mu. Proto se lidé začali snažit unikat burácejícímu rytmu nové doby. Romantická záliba v dávnověku, snaha o únik do útočišť, která skýtala příroda, první náznaky společenské revolty, i to byla jedna z tváří 1. poloviny 19. století. V našich českých poměrech nám tento styl myšlení přímo ztělesňuje osobnost, život a dílo Karla Hynka Máchy. Romantikové se bouří proti měšťáckým konvencím i proti určité pohodlnosti, kterou s sebou průmyslový věk přináší. V oblasti umění a životního stylu ho reprezentuje biedermeier. Pohodlný život v obývacích pokojích a salonech ostře kontrastuje se snahami o únik z paláců a měšťanských domů. Ten byl paradoxně vlastní nejen bouřlivákům Máchova typu, nýbrž i řadě konzervativních šlechticů, kteří se v odlehlých sídlech vystavěných v duchu historizujících slohů a v ústraní anglických parků pokoušeli alespoň na chvíli uniknout z doby, která tak rychle měnila svět, v němž předtím žily generace jejich předků. I to byl jeden ze zajímavých fenoménů doby, o které budeme v této knize pojednávat.
13
Období let 1792–1848 je zkrátka dobou, ve které se v základních konturách poprvé před našimi zraky zformoval moderní svět a moderní člověk. Byla to doba protikladů. Na jedné straně stál přepych a elegance šlechty a bohatého měšťanstva, na straně druhé byl hřmot výrobních hal, kde lidé, kteří sami sebe nabízeli jako pracovní sílu, museli dřít do úmoru 14 až 16 hodin denně 6 dnů v týdnu. Na straně jedné byli šlechtici oddávající se ve hvozdech parforsním honům, na straně druhé stály zaprášené ulice průmyslových aglomerací vyrůstajících v okolí historických měst. I když se tyto protiklady zatím rýsovaly ještě ne zcela zřetelně, neboť řada jevů v této monografii popsaných se dále rozvíjela i v období po polovině 19. století, přesto lze období mezi lety 1792 a 1848 bez nadsázky označit za dobu, kdy se zformoval moderní svět. Řadu otázek, které si lidstvo pokládalo již tehdy, řešíme dodnes, jen ty protiklady jsou v dnešní době ještě citelnější a palčivější než tehdy. Na jedné straně stojí pokrok a technický a technologický rozvoj, který je příkazem moderní doby a který jedině může lidstvu zajistit dostatečné zdroje pro uspokojení jeho hmotných potřeb, na straně druhé je snaha udržet co nejvíce z duchovního odkazu našich předků, snaha, abychom nepřestali rozumět svým vlastním kořenům. I přes všechny výše zmíněné protiklady je doba, o které budeme pojednávat, dobou nesmírně krásnou, dobou, kdy slovo dělalo muže a čest stále představovala v lidském myšlení nejvyšší hodnotu. Průmyslový kvalt ještě v oněch dobách nedokázal vytlačit společenský bonton, noblesu a vznešenost. A umělecká díla svědčí o tom, že se také ještě ani zdaleka nevytrácela řemeslná zručnost a umělecká invence. Veškerý rozmach průmyslu tehdy ještě nedokázal vytlačit starý patriarchální venkov, kde lidé ještě žili v souladu s přírodním cyklem. Ekonomika byla stále agrárně-průmyslová a sedlák byl na venkovských lánech pánem. Ani nastupující uspěchanost moderního věku tehdy nedokázala řadě lidí vzít víru v lidskou čest, důstojnost, ve svou vlast, v národ, v Boha a v sílu a velikost přírody. Zároveň však lidé začali bojovat i za jiné hodnoty, za právo na svobodný a důstojný život, za právo žít ve svobodné společnosti a za odstranění předsudků a bariér, které přetrvávaly jako reziduum z předchozích dob. Řadu dalších otázek, jako například problematiku dělnictva a jeho sociálního zabezpečení či otázku plné rovnoprávnosti žen ve společnosti však musely v plném rozsahu řešit až generace následujících období. Přesto je pro nás období let 1792–1848 i s odstupem dvou staletí nesmírně důležitou dobou, érou, v jejímž pochopení tkví porozumění modernímu světu a jeho dříve netušeným možnostem i úskalím. V Praze dne 21. 7. 2011. Autor
14
Politický vývoj českých zemí a habsburské monarchie v letech 1792–1848 Výchozí stav v poslední dekádě 18. století Abychom mohli v souvislostech nastínit politický vývoj českých zemí v rámci habsburské monarchie mezi lety 1792 a 1848, je třeba se nejprve zastavit u otázky, v jakých podmínkách žili naši předkové na počátku námi sledovaného období, tedy v závěru 18. století. Tento obraz bychom nemohli načrtnout, aniž bychom překročili námi stanovenou hranici této monografie směrem hlouběji do minulosti. Budeme se však snažit tak činit opravdu jen v nejnutnější míře, která je nezbytná k tomu, aby naše líčení dějů konce 18. a první poloviny 19. století bylo pevně ukotveno v rámci nezbytných historických souvislostí.1 Na sklonku 18. století vláda habsburské dynastie nad podstatnou částí střední Evropy trvala již téměř dvě a tři čtvrtě století. Z toho jen prvních necelých sto let představovalo fázi, kdy habsburská monarchie tvořila fakticky jen personální unii spojenou toliko osobou panovníka, přičemž jednotlivé země si udržovaly politickou samostatnost a specifickou historickou identitu. Zásadní zlom pro země koruny české přichází po bělohorské porážce českých stavů 8. listopadu 1620. Ta rozhodla téměř sto let trvající konflikt mezi panovnickou dynastií a stavovskými obcemi v zemích české koruny o rozdělení politického vlivu a o náboženskou svobodu. Obnovená zřízení zemská z roku 1627 pro Čechy a z roku 1628 pro Moravu nastolují dědičnost českého trůnu v rámci habsburské dynastie a absolutistickou formu státního zřízení, kdy si zemské sněmy udržely jen zlomek své dřívější moci v otázkách berní a vnitřních zemských záležitostí, zatímco politické těžiště se zcela jednoznačně posunulo do Vídně. V období tereziánských a josefínských reforem od 40. do 80. let 18. století pak centralizace monarchie ještě více pokročila a vznikla řada nových ústředních institucí společných pro rakouské a české země, a v josefínské éře v některých případech dokonce i pro celou monarchii včetně zemí svatoštěpánské koruny, tedy Apoštolského království uherského a zemí k němu přidružených. 1
Blíže k předchozímu období viz Vondra, Roman: České země v letech 1705– 1792. Věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků, Praha 2010.
15
Integrita komplexu zemí habsburské monarchie již mezitím postoupila do takové míry, že existenci habsburského soustátí začali naši předkové považovat za jednoznačnou a nezpochybnitelnou danost, která byla faktorem s kořeny hluboko v minulosti. Nikdo tehdy nepochyboval o tom, že habsburská monarchie přetrvá i do hodně vzdálené budoucnosti. Přesto s sebou poslední dekády 18. století přinášejí řadu epochálních proměn, jejichž zásadní význam si naši předkové ještě patrně vůbec neuvědomovali, které však měly odstartovat moderní éru našich národních dějin. Za vlády Marie Terezie (1740–80) a jejího syna Josefa II. (1780–90) byla uskutečněna celá řada zásadních reforem, které v mnoha ohledech výrazně změnily kvalitu a způsob života našich předků. Zavedení všeobecné školní docházky pro děti od 6 do 12 let 6. prosince 1774 vedlo k výraznému úbytku negramotnosti. I když její úplné vykořenění bylo procesem, který si vyžádal dlouhé desítky let, první pozitivní výsledky byly pozorovatelné již před koncem 18. století. Intelektuální obzor nastupujících generací se pomalu, ale jistě rozšiřoval, z tzv. knížek lidového čtení, které se tehdy těšily velké popularitě, se i lidé na venkově začali dozvídat mnohé o historii, tradicích a kultuře českého státu. Pro úspěch obrozeneckého úsilí měla narůstající gramotnost určitě význam zcela zásadní, i když plně zúročit ji mohla až druhá obrozenecká generace, která již ofenzivně směřovala k modernizaci českého jazyka a jeho opětovnému uvedení do rodiny evropských literárních jazyků. Éra osvícenského absolutismu tak bezesporu v mnoha aspektech napomohla nástupu moderního světa, a panovníkům habsburské monarchie, úředníkům a učencům, kteří jejich záměry pomáhali realizovat, tak paradoxně dlužíme za mnohé výdobytky, bez nichž by naši národní buditelé v pozdějších dekádách měli svou úlohu podstatně těžší. Z radikálních reforem Josefa II. (1780–90) sice musel jeho nástupce a mladší bratr císař Leopold II. v mnohém ustoupit, ovšem ty nejdůležitější, jako byl toleranční patent ze října 1781 a patent o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781, svého tvůrce přežily a nikdo se již neodvážil vzít je zpět. Zatímco obnovení náboženské tolerance využily rámcově jen desítky tisíc lidí, neboť české země byly již v oné době dávno prakticky úplně rekatolizovány, zrušení nevolnictví mělo význam podstatně zásadnější. Skutečnost, že se nyní lidé mohli svobodně ženit a vdávat, dávat děti na studia, přecházet z panství na panství nebo z venkova do měst, měla dopady opravdu epochální. I když je pravda, že třeba významný příliv venkovského obyvatelstva do měst je až záležitostí období po roce 1815, kdy je tam začala lákat narůstající možnost obživy související s průmyslovou revolucí, přesto již v závěru 18. století lidé hranice panství vrchností, pod nimiž žili a v jejichž službách pracovali, překračovali podstatně častěji, než tomu by-
16
lo dříve. Například na korunovaci Leopolda II. v září 1791 mířily do Prahy početné zástupy lidí z venkova, a tak historické a kulturní dopady této události rezonovaly v lidovém povědomí další desítky let. Proces tzv. českého národního obrození, tedy přesněji formování novodobého českého národa, který bude zásadním průvodním jevem celého námi zkoumaného období, však započal jinde než ve venkovském prostředí širokých poddanských mas. První fáze českého národního obrození v 70. letech 18. století byla zprvu omezena na úzkou vrstvu inteligence. Generace Josefa Dobrovského, Františka Martina Pelcla nebo Gelasia Dobnera se věnovala studiu českých dějin, starší české literatury a českého jazyka prakticky výhradně z pozic učeneckého zájmu. Jednalo se ještě o dobu před masivním nástupem moderního jazykového nacionalismu, který se po Evropě rozšířil v důsledku revolučních a napoleonských válek. Zkoumal-li Josef Dobrovský český jazyk, jeho gramatiku, slovní zásobu a historický vývoj, činil tak hlavně z toho důvodu, že jej zajímala starší období českých dějin a českého písemnictví. Bez znalosti českého jazyka by písemné prameny z doby vrcholného a pozdního středověku a raného novověku prakticky vůbec nemohl studovat, neboť pro období od konce 14. až do 1. poloviny 17. století představují česky psané prameny převážnou většinu úředního a literárního odkazu našich předků. Josef Dobrovský ještě v budoucnost češtiny nevěřil. Považoval ji za fakticky již mrtvý nebo skomírající jazyk. Znalost češtiny však byla nutná pro jeho literárně-historická zkoumání. Vědecká pojednání ale Dobrovský psal výhradně v latině nebo v němčině, chtěl totiž jimi oslovit toliko intelektuální elitu a štědré šlechtické mecenáše. Hlavní kulturní institucí, kolem které se učenecké snahy prvních obrozenců koncentrovaly, byla Soukromá učená společnost, jejíž kořeny klademe mezi léta 1769 a 1774. Ta nesla od roku 1784 nové označení Česká učená společnost a od roku 1791 pak Královská česká společnost nauk. Na její půdě se setkávali učenci typu Gelasia Dobnera, Františka Martina Pelcla a Josefa Dobrovského s představiteli české vlastenecké šlechty. Používáme-li v tomto kontextu označení „vlastenecká“, pak tím máme na mysli vlastenectví v duchu starého zemského patriotismu, který se vázal k českému státu jako teritoriu, nikoli k národu v moderním nacionálním pojetí. Dobrým Čechem byl tehdy každý, kdo se hlásil k tradicím, historii a kultuře českého státu, nehledě na to, zda komunikoval německy, nebo česky. Pro učence typu Josefa Dobrovského měla zásadní význam především ta skutečnost, že na jednání Učené společnosti chodili představitelé české zemské šlechty. Aristokraté jako František Josef hrabě Kinský, František Antonín hrabě Nostic-Rieneck nebo František Adam Arnošt hrabě ze Šternberka měli pro tehdejší vědce a učence zásad-
17
ní význam. Bez jejich štědrých darů by tehdejší osvícenští badatelé jen těžko přežili. Učili totiž jako soukromí vychovatelé jejich potomky, zpracovávali genealogické vývody jejich rodů a poskytovali jim svými pojednáními řadu cenných politických argumentů. Musíme si uvědomit, že Marie Terezie a v míře vrchovaté pak zejména Josef II. se systematickým budováním ústředního aparátu ve Vídni cílevědomě snažili omezovat vliv zemských sněmů a zemských stavovských reprezentací. Argumenty české šlechty proti centralizaci a byrokratizaci monarchie tak nebyly nacionálního, nýbrž vlasteneckého ražení v duchu starého zemského patriotismu. A právě o dávné velikosti Království českého, o moci jeho stavů a zemských orgánů podávali lidé typu Pelcla, Dobnera a Dobrovského jedno svědectví za druhým. Zcela zásadní význam pro české obrozence i pro českou historickou šlechtu mělo kratičké období vlády císaře a krále Leopolda II. (1790–92). Tento panovník představoval zcela jinou, přívětivější stránku osvícenství než jeho matka a starší bratr. Opustil totiž ryze absolutistické pozice a snažil se vládnout v souznění se stavovskými reprezentacemi jednotlivých zemí tvořících rozsáhlé soustátí pod žezlem habsbursko-lotrinské dynastie, jak se panovnický dům nazýval od dob památného manželského spojení Marie Terezie (1717–1780), dcery posledního Habsburka v mužské linii, kterým byl císař Karel VI., a Františka Štěpána Lotrinského (1708–1765). Vrcholem Leopoldova vstřícného politického kurzu vůči českým stavům se stala památná korunovace Leopolda II. na českého krále v září 1791. Císař Leopold II. vjel slavnostně do Prahy 31. srpna 1791, a to od severovýchodu, tedy od Libně. V srpnu 1791 totiž na zámku v Pillnitz u Drážďan uzavřel spojenectví s pruským králem Fridrichem Vilémem II. a saským kurfiřtem Fridrichem Augustem III., které bylo namířeno proti francouzským revolucionářům. Právě ze Saska tudíž císař dorazil do Čech, čímž si fakticky ušetřil jednu cestu z Vídně do Prahy a zpět, neboť při návratu z Drážďan do Vídně tvořila Praha komunikační uzel na nejkratší spojnici mezi saskou a rakouskou metropolí. Abychom mohli docenit, jak velkou událost korunovace Leopolda II. na českého krále pro obyvatelstvo českých zemí znamenala, je nutné si uvědomit, že poslední česká královská korunovace proběhla v květnu 1743, kdy Marie Terezie v Praze podstoupila tento akt v napjaté atmosféře krátce po francouzsko-bavorské okupaci Prahy, kdy velká část české stavovské obce mladou panovnici zradila a složila hold bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi (jako římský císař pak v letech 1742–45 nesl označení Karel VII.) jako samozvanému českému králi Karlovi III. Tudíž ani korunovace Marie Terezie neměla zdaleka tak slavnostní ráz jako památná korunovace Karla VI. roku 1723.
18
Adolf Kašpar – Česká expedice
Korunovace tedy představovala společenskou akci epochálního významu. Tehdy ještě nikdo netušil, že Leopold II. již 1. března 1792 zemře a že pouhý rok po jeho korunovaci přijme v katedrále sv. Víta svatováclavskou korunu českých králů jeho syn František II. Většina lidí tak roku 1791 soudila, že jen těžko zažije akci podobného druhu ještě jednou, proto korunovaci naši předkové vnímali jako událost, kterou si nesmějí nechat ujít. I z toho důvodu měla korunovace Leopolda II. na českého krále do značné
19
míry až megalomanský charakter. Vlastní korunovační obřad proběhl 6. září 1791, Leopoldova manželka císařovna Marie Ludovika Bourbonská byla na českou královnu korunována 12. září. Pro veřejnost asi vůbec nejatraktivnější součástí korunovačních slavností byl tzv. Freiball ve Stavovském divadle. Na něj měli, jak již název napovídá, volný přístup příslušníci všech vrstev obyvatelstva, včetně těch neurozených. Jde o doklad toho, že stavovské bariéry se již v této době pomalu, ale jistě začínaly rozvolňovat. Dříve by nějaký chasník na akci, kde se pohybovali příslušníci nejvyšších kruhů, pozván být nemohl. 14. září 1791 pak císař navštívil průmyslovou výstavu v Klementinu, která je prvním důkazem skutečnosti, že některé z podnětů průmyslové revoluce ve středoevropském prostoru nacházely odezvu již před koncem 18. století. Na tuto tradici později navázaly jubilejní zemské výstavy v Praze v letech 1891 a 1991.
Vstupenka na korunovační ples ze září 1791
20