České violové osobnosti 20. století

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra smyčcových nástrojů Hra na violu

České violové osobnosti 20. století Diplomová práce

Autor práce: BcA. Klára Hegnerová Vedoucí práce: doc. Mgr. Ladislav Kyselák Oponent práce: Karel Procházka

Brno 2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci zpracovala samostatně a použila uvedené prameny a literaturu v přiloženém soupisu zdrojů informací.

V Brně dne 29. dubna 2011

BcA. Klára Hegnerová

2

Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala svému konzultantovi doc. Mgr Ladislavu Kyselákovi, Pavlu Novotnému z archivu Konzervatoře Brno a Mgr. Kláře Benešové.

3

Bibliografický záznam HEGNEROVÁ, Klára. České violové osobnosti 20. století [Czech Famous Viola Players Of 20th. Century]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta hudební, Katedra smyčcových nástrojů, 2011. 49 s. Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Ladislav Kyselák.

Anotace Diplomová práce „České violové osobnosti 20. století“ obsahuje přehled violových osobností České Republiky. Důraz je kladen na město Brno, jeho hudební situaci a violisty, kteří jsou s Brnem spjati.

Annotation Diploma thesis „Czech Famous Viola Players Of 20th. Century“ contains overview of famous viola persons of the Czech Republic. The accent is put on city of Brno, its musical situation and viola players whose are tied up to Brno.

Klíčová slova viola, housle, Brno, Praha, BROLN, Národní Divadlo Brno, Filharmonie Brno, Konzervatoř, Janáčkova akademie múzických umění v Brně (JAMU), Akademie múzických umění v Praze (AMU), absolvent

Key words viola, violin, Brno, Prague, BROLN, Brno National Theatre, Brno philharmonic, Conservatory, Janacek Academy Of Performing Arts (JAMU), Academy Of Performing Arts in Prague (AMU), graduate

4

Obsah Úvod. ................................................................................................................................. 7 1.

Brněnská hudební tradice ........................................................................................... 8

2.

Viola ........................................................................................................................... 9

3.

První brněnští violisté .............................................................................................. 10 3.1. Pavel Křížkovský, Vít Pergler, Antonín Beňa..................................................... 10 3.2. Rudolf Reissig ..................................................................................................... 11 3.3. Josef Trkan .......................................................................................................... 12 3.4. Oldřich Vávra ...................................................................................................... 12 3.5. Jaroslav Gotthard ................................................................................................. 13 3.6. Richard Kozderka ................................................................................................ 14 3.7. Antonín Hyksa ..................................................................................................... 14 3.8. Jan Plichta............................................................................................................ 16 3.9. Jaroslav Kroupa ................................................................................................... 16 3.10. Jiří Kratochvíl ..................................................................................................... 17 3.11. Alois Moráň........................................................................................................ 18 3.12. Ferdinand Rušák ................................................................................................. 19 3.13. Jiří Beneš ............................................................................................................ 19

4.

Violová metodika na konzervatoři Brno .................................................................. 20

5.

Brněnské orchestry a jejich violisté ......................................................................... 21 5.1. BROLN ............................................................................................................... 21 5.1.1. Violisté v BROLNU ..................................................................................... 21 5.1.1.1. .Jindřich Hovorka ................................................................................... 21 5.1.1.2. .František Dobrovolný ............................................................................ 22 5.1.1.3. .Zdeněk Nečesánek ................................................................................. 22 5.2. Národní divadlo Brno .......................................................................................... 22 5.1.2. Koncertní violisté Národního divadla Brno ................................................. 23 5.3. Filharmonie Brno ................................................................................................ 23 5.1.3. Koncertní violisté Filharmonie Brno............................................................ 24

6.

Současní brněnští violisté......................................................................................... 25 6.1. Karel Plocek ........................................................................................................ 25 6.2. Miroslav Kovář ................................................................................................... 25 6.3. Ladislav Kyselák ................................................................................................. 25 5

6.4. Karel Procházka .................................................................................................. 26 6.5. Jan Řezníček ........................................................................................................ 26 6.6. Jan Juřík ............................................................................................................... 27 6.7. Pavel Vítek .......................................................................................................... 27 6.8. Miloslav Vávra .................................................................................................... 27 6.9. Alexander Besa .................................................................................................... 28 7.

Seznam absolventů brněnské konzervatoře v oboru hra na violu v letech 1947 – 2009.......................................................................................................................... 29

8.

Seznam absolventů JAMU v oboru hra na violu v letech 1947 – 2006 ................... 33

9.

Počátky violové hry u nás ........................................................................................ 36 9.1. Nejlepší čeští violisté........................................................................................... 36 9.1.1. Oskar Nedbal ................................................................................................ 36 9.1.2. Jiří Herold..................................................................................................... 38 9.1.3. Karel Moravec .............................................................................................. 40 9.1.4. Ladislav Černý ............................................................................................. 41 9.1.5. Josef Koďousek ............................................................................................ 42 9.1.6. Milan Škampa .............................................................................................. 42 9.1.7. Karel Špelina ................................................................................................ 44 9.1.8. Lubomír Malý .............................................................................................. 44 9.1.9. Jan Pěruška ................................................................................................... 45 9.1.10.Vladimír Bukač ............................................................................................ 45

Závěr ............................................................................................................................... 46 Informační zdroje ............................................................................................................ 48

6

Úvod Svoji diplomovou práci jsem nazvala České violové osobnosti 20. století. Jako violistku mě zajímalo dozvědět se více o hráčích na tento nástroj. Během psaní práce jsem svůj zájem začala soustředit hlavně na brněnské violové osobnosti a samotnou hudební situaci v Brně. Vzhledem k tomu, že jsem se v Brně narodila, prošla zde hudebním vzděláním v oboru hra na violu, je myslím pochopitelné, že Brno bude mít v mé práci přední místo před mimobrněnskými violisty. Nejznámějším violistům z jiných koutů České republiky se budu věnovat spíše skromněji.

7

1. Brněnská hudební tradice Brněnská hudební tradice se postupně rozvíjela od roku 1648, kdy v klášteře u sv. Tomáše vznikla Thurn-Valsassinská fundace. Tu můžeme považovat za prehistorii brněnské konzervatoře a Janáčkovy varhanické školy. Zlatou starobrněnskou hudební dobou bylo působení osobnosti skladatele, sbormistra, katolického kněze Pavla Křížkovského (1820 - 1885) a jeho žáka Leoše Janáčka (1854 - 1928). Ten od osmdesátých let 19. st. budoval varhanickou školu, která měla přispět s Besedou brněnskou a operou za podpory Janáčkových hudebních listů k moravské hudební kultuře netradičního typu. Hudební život v Brně se řádně rozvinul teprve po první světové válce, kdy vymizel německý charakter města. Do té doby zde působila Beseda brněnská (1860) a jediný nedostačující umělecký soubor orchestr Českého národního divadla. Díky vzniku konzervatoře (1919), JAMU (1947), řádné operní scény, Státní filharmonie (1956), rozhlasových orchestrů, amatérských těles, komorních a pěveckých souborů se situace v brněnské kultuře změnila a začala vzkvétat.

8

2. Viola První zmínky o hráčích na violu v Brně jsou úzce spjaty s komorní činností a dále se založením konzervatoře roku 1919. Viola byla brána jako nástroj, který měl převážně doplňující funkci – její part se omezoval na vyplňování harmonie mezi druhými houslemi a violoncellem. Proto z počátku nemohu vynechat houslisty, kteří se věnovali viole jako druhému příležitostnému nástroji. Od založení pražské konzervatoře (1808) byla totiž hra na violu jen součástí houslového vyučování a teprve po absolutoriu se někteří houslisté věnovali buď výlučně nebo příležitostně hře na tento nástroj, případně na violu d´ amour. Prvním známým hráčem na sólovou violu i violu d´ amour byl skladatel Karel Stamic (1746 - 1801). K dalším patří Štěpán Klop – sóloviolista, hráč na violu d´amour v Praze v kapele hraběte Thuna. Dále pak Jan Král – sóloviolista Stavovského divadla, Oskar Nedbal (1875 – 1930) – první violista Českého kvarteta, Jiří Herold (1875 – 1934) – od roku 1906 druhý violista Českého kvarteta, Rudolf Reissig (1874 – 1939), Otakar Mácha (1872 – 1924), Karel Moravec (1880 – 1959), František Stupka (1879 – 1965), Václav Talich (1883 – 1959), Oldřich Vávra (1889 – 1957) a velký propagátor violy, významný národní umělec Ladislav Černý (1891 – 1955), proslulý sólista, komorní hráč, pedagog, který v roce 1929 založil Pražské kvarteto. Tito houslisté byli takzvaní „nevyučení violisté“, kteří přispěli velkým dílem k rozvoji a oblibě violové hry a dali podnět skladatelům ke vzniku nových skladeb pro tento doposud opomíjený nástroj. Teprve od roku 1907 byly zavedeny na pražské konzervatoři vyučovací hodiny hry na violu. Šlo však pouze o obligátní předmět pro posluchače houslí, zaměřený na pohotovost ve čtení violového klíče. Samostatné violové oddělení vzniklo až v roce 1947/48 a to současně na všech československých konzervatořích včetně té brněnské. Kromě toho zůstala zachována do roku 1973/74 obligátní viola ve 3. ročnících houslových tříd.

9

3. První brněnští violisté 3.1.

Pavel Křížkovský, Vít Pergler, Antonín Beňa V roce 1852 – 1857 působilo na brněnském poli Brandovo kvarteto, kde byl

violistou typický představitel všestranně nadaného umělce tehdejší doby kněz augustiniánského řádu Pavel Křížkovský (1820 – 1885), který je dodnes považován za zakladatele moderního českého sborového zpěvu. Doba nebyla rozvoji české a moravské hudby příliš nakloněna, přesto byla založena roku 1860 Beseda brněnská, nejdéle existující český sbor, který pečoval o národní hudební život. Aktivita Besedy brněnské je spjata s již zmiňovaným Pavlem Křížkovským, Rudolfem Reissigem, o kterém se budu zmiňovat podrobněji a zvláště pak s Leošem Janáčkem (1854 - 1928), který nastoupil roku 1874 na místo sbormistra a v letech 1878 – 1888 celou Besedu řídil. Na jeho místo po té nastoupil Josef Kompit. Instituce se později přejmenovala na Filharmonický spolek Besedy brněnské, jenž se roku 1870 zasloužil o vybudování Besedního domu. Na prvním koncertě 13. 5. 1876 v Besedním domě zazněl mimo jiné také Beethovenův smyčcový kvartet, provedený Perglerovým kvartetem, které bylo prvním stabilnějším tělesem v Brně. Byl to rodinný soubor, jehož vůdčí osobností byl violista Vít Pergler, otec ostatních členů kvarteta. Byl vyučený zahradník, v hudbě téměř samouk. Avšak u vojenské hudby vyspěl v dobrého hráče. Po předchozích působištích v Opavě a Kroměříži se usadil v Brně a stal se členem orchestru německého divadla. Nebyl jen dobrým hráčem, ale také učitelem (vyučil své dvě dcery houslistkami) a dramaturgem. K jeho významným počinům patří provedení Dvořákova smyčcového kvartetu F dur tři dny po jeho pražské premiéře 3. února 1895. Jedním z nejdovednějších hudebních organizátorů na Moravě konce 19. století byl Antonín Beňa, který se narodil 30. května 1877 v Brodku u Prostějova. Vystudoval učitelský ústav v Kroměříži. Po ukončení se stal učitelem v Kojetíně a Přerově. Již během studií se aktivně věnoval hudbě. Byl violistou v orchestru a se svými spolužáky hrával ve smyčcovém kvartetu. Studoval také zpěv u Karly Vachové. V Kojetíně založil pěvecký sbor Jaroslav, v roce 1903 stál u zrodu Pěveckého sdružení moravských učitelů, kde se později stal sólistou. Zemřel 3. března 1948 v Přerově. Za svoje umělecké zásluhy obdržel zlatou medaili Pěvecké obce české.

10

3.2.

Rudolf Reissig Prvním vedoucím smyčcového oddělení a učitelem houslí na nově vzniklé

brněnské konzervatoři byl profesor Rudolf Reissig, pedagog v Besedě i na varhanické škole. Narodil se v roce 1874 na Smíchově, v témže roce jako Josef Suk. V létech 1885 – 1892 studoval na pražské konzervatoři housle u profesora Lachnera a Bennewitze. Ve skladbě byl žákem Antonína Dvořáka. Mezi jeho spolužáky patřili Josef Suk a Oskar Nedbal. V letech 1894 – 1896 ho práce zavedla na Moravu, na hudební školu Moravan v Kroměříži. Svoji úspěšnou sólistickou činností jako houslista, violista a hráč na violu d´amore na sebe upozornil a dostal pozvání do Brna. Díky Janáčkovu doporučení byl v roce 1896 jmenován učitelem Filharmonického spolku Besedy brněnské. Po třech letech se stal jejím ředitelem a zároveň dirigentem. Na tomto postu setrval až do roku 1919. Podařilo se mu vytvořit skutečnou hudební školu, která měla až čtyři stovky žáků. V letech 1903 - 1909 učil také na varhanické škole. Reissigovo působení v Brně bylo mnohostranné. Zasloužil se o rozvoj hudebního života na celé Moravě. Pravidelně vystupoval jako houslový sólista a primárius vlastního kvarteta. Velmi ceněné byly jeho výkony violistické. S Českým kvartetem provedl jako druhý violista Dvořákův kvintet, roku 1917 hrál na brněnské premiéře Schönbergovy Zjasněné noci. Jako virtuos na violu d´amore proslul i v cizině, kde byl obdivován jeho sytý, široký tón a poetický přednes. Sám Janáček byl jeho hrou na violu d´amore inspirován natolik, že tento nástroj použil sólově na mnoha místech v operách Káťa Kabanová či Její Pastorkyňa. Všechna tato sóla jsou v současnosti hrána na čtyřstrunnou violu, protože viola d´amore není zvukově dostatečně silná a mimo to jsou také problémy s dolaďováním. Velmi ceněná byla i jeho činnost dirigentská. Vedle děl Smetany, Dvořáka, seznámil brněnské obecenstvo se skladbami Fibichovými, Sukovými, Neumannovými a Kuncovými. Událostí bylo jeho první nastudování a provedení Novákovy Bouře, speciálně komponované pro jubilejní oslavy Besedy. Poslední rok v Brně 1919 byl profesorem na nově vzniklé konzervatoři, kde vychoval řadu výborných houslistů i nemálo pozdějších violistů. Na podzim roku 1920 odešel na konzervatoř do Prahy, kde učil do roku 1939. Mezi jeho významné žáky patří například Josef Podjukl (1914), koncertní mistr viol ve FOKu a v Národním divadle, který také působil jako violista druhého Heroldova kvarteta (1941 – 1952) a Novákova 11

kvarteta (1955 – 1971). Dále violista Jan Pechman (1911), který působil ve FOKu, v Národním divadle a v létech 1964 – 1971 vyučoval hru na violu na konzervatoři v Plzni. K nejúspěšnějším českým violistům patřil člen Vlachova kvarteta, pedagog na AMU Josef Koďousek (1923 - 1994). Vystupoval jako sólista u nás i v zahraničí a natočil řadu violových nahrávek, které jsou dodnes velkým violovým přínosem.

3.3.

Josef Trkan

Mezi úspěšné Reissigovy a také Ševčíkovy žáky patří violista Josef Trkan narozený roku 1897. Již jako velmi mladý nastoupil do brněnského Národního divadla, kde se s vynucenou válečnou pauzou v roce 1920 stal prvním violistou. Po válce se stal violistou v Moravském komorním sdružení, jež vystupovalo jako klavírní kvarteto. V divadle se seznámil s koncertním mistrem Františkem Kudláčkem, který mu nabídl místo violisty v nově vzniklém Moravském kvartetu (1923), jehož členem byl sedmnáct let. V tělese se staral o koncertní kroniku. Mezi lety 1920 – 1923 studoval kompozici a dirigování na brněnské konzervatoři a v letech 1926 – 1931 zdokonaloval svoji houslovo-violovou hru v Praze u Otakara Ševčíka a později u Jiřího Herolda. V meziválečné době byli s Moravským kvartetem prvními interprety Janáčkových kvartetů. Trkan se také účastnil světové premiéry Prokofjevova Romea a Julie v brněnském divadle. Zemřel v roce 1941 na souchotiny.

3.4.

Oldřich Vávra Na konzervatoři současně s Reissigem učili housle profesoři Ladislav Malý a

František Kudláček. Úzce se na violu nespecializoval nikdo z jejich žáků. Pouze žák Kudláčka, Josef Jedlička, přešel na rok na violu kvůli Moravskému kvartetu, kde pro nemoc zastupoval Josefa Trkana. Na volné místo po Rudolfu Reissigovi přišel do Brna Oldřich Vávra (1879), který měl k viole velmi úzký vztah. V roce 1892 vstoupil na pražskou konzervatoř, kterou absolvoval po sedmi letech ve třídě Otakara Ševčíka. Po ukončení krátce působil v České filharmonii a byl členem prvního Heroldova kvarteta. Když dostal Herold nabídku místo violisty v Českém kvartetu, Heroldovo kvarteto zaniklo. Vávra se odebral do Vídně, kde vyučoval hru na housle a byl violistou ve Vídeňské dvorní opeře. 12

Později se dokonce stal sóloviolistou orchestru Vídeňských filharmoniků. Ve Vídni působil do roku 1920. Poté byl jmenován profesorem houslí na brněnské konzervatoři, kde žil a pracoval do roku 1939. K jeho žákům, kteří se díky obligátní viole violisty v praxi stali, patřili Jan Hrdlička, Jan Matoušek sóloviolista orchestru brněnské opery, později Českého rozhlasu, Jaroslav Gotthard a Richard Kozderka. V roce 1940 se Vávra vrátil do Prahy. Byl hudebně činný až do své smrti v roce 1957.

3.5.

Jaroslav Gotthard Narodil se roku 1904. Patří mezi první odchovance brněnské konzervatoře ze

třídy profesora Vávry. Po skončení studia v roce 1926 působil dva roky v Opavě jako učitel Hudební školy Matice opavské a také jako sbormistr pěveckého spolku Křížkovský. Roku 1928 se vrátil do Brna, kde se stal houslovým členem rozhlasového orchestru. Po roce dostal nabídku být sólistou na violu. V letech 1929 – 1932 si rozšiřoval hudební vzdělání studiem dirigování na brněnské konzervatoři. Za vynikající výkony obdržel čestnou Neumannovu cenu. Byl violistou v prvním komorním souboru, jenž ve svém názvu nese Janáčkovo jméno. Vznikl v roce 1932. Janáčkovo kvarteto se skládalo z členů rozhlasového orchestru. První housle hrál skladatel, koncertní mistr v několika tělesech, žák Reissigův a Ševčíkův Josef Holub. Časem se stal v Praze prvním houslistou Ondříčkova kvarteta. Druhých houslí se ujal bývalý člen Moravského kvarteta Jan Kuchař, který byl zanedlouho vystřídán Kudláčkovým žákem Janem Štědroněm. Violoncello zde hrál Petzný, jehož později nahradil Antonín Kunz. Janáčkovo kvarteto obohacovalo brněnskou kulturu do roku 1938. Zaniklo odchodem Josefa Holuba do Prahy. Dva roky po skončení Janáčkova kvarteta vzniká v Brně nový soubor, a to Brněnské komorní sdružení při brněnském rozhlase, jehož byl Gotthard členem. Soubor se zapsal do dějin komorní interpretace na Moravě díky přednesu děl závažných uměleckých hodnot. Po deseti letech se přejmenoval podle primária Josefa Doležala na Doležalovo kvarteto, kde se vystřídali violisté Jan Plichta a Otto Mazurek. Jaroslav Gotthard se později věnoval pouze dirigování. Stal se šéfem Orchestru českého rozhlasu v Ostravě a uměleckým ředitelem Krajského symfonického orchestru v Karlových Varech. 13

3.6.

Richard Kozderka Richard Kozderka byl Gotthardovým violovým současníkem. Narodil se roku

1908 v Brně - Králově Poli. Od dětství se učil hrát na housle. Jako třináctiletý nastoupil do školy Besedy brněnské. O rok později započal studium houslí i obligátní violy u profesora Vávry na brněnské konzervatoři. Po absolutoriu se věnoval výhradně hře na violu. Stal se violistou v rozhlasovém orchestru a od roku 1956 byl také prvním violistou v nově založené Státní filharmonii. Po odchodu Josefa Trkana z Moravského kvarteta nastoupil Kozderka na jeho místo, kde působil v letech 1940 – 1948. Poté nastoupil jako violista do kvarteta Richarda Ziky, které založil roku 1949 se spoluhráči z rozhlasového orchestru. Název vznikl na počest zemřelého bratrance Richarda Ziky, primária Ondříčkova kvarteta. Do roku 1958 s tímto souborem uskutečnili stovky koncertů. Významné bylo jeho spoluúčinkování s Pražským kvartetem v Belgii a Anglii, kde jako první na světě nahráli na gramofonové desky Dvořákův smyčcový kvintet se dvěma violami. Kozderka se věnoval také sólové hře. Hlavními znaky jeho hry byla technická vytříbenost a mužný tón. Vystupoval nejen v rozhlase, ale i v koncertních síních. Zasloužil se o uvedení violy jako sólového nástroje na koncertních pódiích. Jako jeden z prvních uváděl díla pro sólovou violu od Bořkovce a Hindemitha. S orchestrem provedl v československé premiéře Waltonův violový koncert a Diathema od Theodora Schaefra. V letech 1941 - 1948 a později od roku 1952 - 1954 vyučoval hru na violu na brněnské konzervatoři. S jeho příchodem na konzervatoř dochází k významným změnám ve výuce hry na violu. Především díky jeho zodpovědnosti k práci je dán základ k vybudování samostatného violového oddělení. To vzniklo v roce 1947. Po únorovém puči 1948 došlo k profesorským změnám. Na jeho místo na konzervatoři i v Moravském kvartetu nastoupil Antonín Hyksa. Kozderka vybudoval solidní sbírku nástrojů a první violový archiv, který obsahoval základní notový materiál. Mezi jeho významné žáky patří Jaroslav Kroupa, Jiří Kratochvíl, Dr. Jiří Beneš, Ferdinand Rušák a Josef Přibáň.

3.7.

Antonín Hyksa Prvním řádným profesorem brněnské konzervatoře v oboru hra na violu se stal

roku 1947 Antonín Hyksa. Současně působil pedagogicky na nově vzniklé JAMU. 14

Ačkoliv v Brně strávil většinu svého života, jeho vztah k moravské metropoli byl spíše rezervovanější. Narodil se 29. 5. 1905 v Trojanovicích u Chrásti na Chrudimsku. Po studiu na Učitelském ústavu a Východočeské škole v Pardubicích učil na různých literárních školách v Čechách. Od dětství se věnoval hře na housle. Začal brát soukromé hodiny u Josefa Berana, který ho připravil na přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř. Při zaměstnání vystudoval konzervatoř u prof. Jindřicha Felda a v letech 1927 - 1929 mistrovskou školu u primária Českého kvarteta Karla Hoffmanna. Po skončení studia na mistrovské škole ještě rok studoval housle soukromě u Jaroslava Kociana a stejnou dobu hru na violu u Rudolfa Reissiga, působícího na pražské konzervatoři. Z počátku se věnoval houslové kariéře, ale od roku 1932 se jeho zájem přehoupl na violu. Byl propagátorem zejména soudobé české hudby. Díky úspěšné violové koncertní činnosti podnítil vznik rozsáhlé violové literatury. Díky Hyksovi vzniklo více než 80 původních violových skladeb, koncertů, sonát a i jiných hudebních forem. Skladatelé více než 30 děl věnovali samotnému Hyksovi, ten 15 violových skladeb revidoval a ty následně vyšly tiskem. V roce 1945 se stal profesorem violové a komorní hry na pražské konzervatoři, odkud v roce 1947 odešel do Brna, kde byla nově zřízena Janáčkova akademie múzických umění. Později byl jmenován odborným asistentem a v roce 1960 docentem pro obor hra na violu. Na JAMU působil až do své smrti plná dvě desetiletí. Z jeho absolventů zvláště vynikli Jiří Kratochvíl, Milan Telecký, Miroslav Masařík, Dr. Jiří Beneš, Zdeňka Vokáčová, Jindřich Hovorka, Ferdinand Rušák, Josef Přibáň, Alois Moráň a Jan Albrecht. Na konzervatoři působil jen čtyři roky. Měl pouze jediného absolventa Miloše Holého. Hyksa jako violový sólista vystoupil na koncertní pódia s většinou našich předních symfonických těles. Mimořádná ocenění získal i v zahraničí. Ceněné jsou i jeho rozhlasové nahrávky. Kromě sólové kariéry byl považován za vynikajícího komorního hráče. Dlouhodobě působil v Českém klavírním kvartetu, jehož ostatní členové byli Spytihněv Sorm, Bohuš Heran a Alfréd Holeček, dále v Moravském kvartetu s Františkem Kudláčkem, Antonínem Moravcem, Vášou Černým a v Heroldově kvartetu. Kritici i nezaujatí posluchači oceňovali vytříbenou kvalitní techniku jeho hry, kultivované vibrato a krásu, zpěvnost měkkého a plného tónu a v neposlední řadě

15

skvělou intonaci. Doc. Hyksa se významně zasloužil o růst technické a umělecké úrovně hry na violu. Je autorem Etud v první poloze, Technických cvičení pro violu – díly I, II, III, a IV. V rukopise zůstaly jeho Denní studie. Každý začínající violista u nás jeho didaktickými a instruktivními díly projde. Staly se moderními učebnicemi violové hry.

3.8.

Jan Plichta Na violové oddělení Konzervatoře Brno nastoupil po Antonínu Hyksovi roku

1950 Jan Plichta. Hudební vzdělání získal dvouletým (1912 - 1914) studiem houslí na pražské konzervatoři u Štěpána Suchého a poté soukromými hodinami u Otakara Ševčíka a Otakara Jeremiáše. Studium dovršil státní zkouškou z houslí a sborového zpěvu, kterou vykonal v Brně roku 1924. Jeho první zaměstnání bylo v Českých Budějovicích, kde byl orchestrálním hráčem v divadle. Současně působil jako externí učitel na tamějším Učitelském ústavu. Nějakou dobu žil v Jugoslávii, kde dirigoval menší orchestry. V letech 1926 – 1936 se stal dirigentem rozhlasového orchestru v Ostravě a v letech 1936 – 1951 dostal stejnou funkci v rozhlasovém orchestru v Brně. Jako violista spolupracoval s Doležalovým kvartetem a s Brněnským komorním orchestrem. Sám také skládal a věnoval se drobným úpravám skladeb či operet. Na konzervatoři učil hru na violu patnáct let až do své smrti v roce 1965 a také krátce vedl školní orchestr. Když zastával funkci krajského inspektora pro hudební školy, vyučoval střídavě interně a externě. Jeho nejvýraznějším violovým žákem byl Dr. Jiří Beneš.

3.9.

Jaroslav Kroupa Po odchodu Jana Plichty do důchodu v roce 1965, nastoupil na místo profesora

violy brněnské konzervatoře koncertní mistr viol orchestru opery Státního divadla v Brně Jaroslav Kroupa, narozený roku 1923. V letech 1939 – 1946 studoval housle na brněnské konzervatoři u profesora Jedličky a ihned se specializoval na violu. Již ke konci studia zastával místo violisty v tehdejším Lidovém divadle a brzy na to se stal koncertním mistrem skupiny viol v orchestru Janáčkovy opery v Brně. Vedle práce v divadle učil také hru na violu na konzervatoři v letech 1966 – 1973. Po nástupu profesora Aloise Moráně vyučoval violu 16

pouze externě.

3.10. Jiří Kratochvíl Jiří Kratochvíl je bezesporu jednou z nejvýraznějších violových osobností v Brně. Narodil se 8. prosince 1924 v Ivančicích u Brna. K houslím ho dovedla nejspíše uměnímilovná matka, která sama hrála v tamburašském orchestru. V devíti letech přihlásila svého syna do houslí do hudební školy Jana Střechy v Ivančicích. Výuka zde nebyla příliš profesionální, probíranou látkou byla Malátova houslová škola, která byla oproti Ševčíkovi prostší. Přihlášených na konzervatoř bylo třicet houslistů, brali jich sedm. Přes vysokou konkurenci složil přijímací zkoušky na Konzervatoř v Brně do třídy profesora Jedličky. Jeho studium na konzervatoři přerušila válka, která jej zastihla na počátku třetího ročníku. Totálnímu nasazení se nevyhnul. Byl nasazen do brněnské Zbrojovky, naštěstí ne do Německa na práce. Po válce ukončil třetí ročník a požádal o kontrakci čtyř ročníků za dva. Tehdy byla konzervatoř sedmiletá. Absolvoval roku 1948 s Čajkovského houslovým koncertem D dur. Avšak již od roku 1947 se věnoval převážně viole, na kterou se jako zakládající člen Janáčkova kvarteta začal specializovat. Obligátní violu a komorní hudbu studoval u Richarda Kozderky, člena Moravského kvarteta. Na JAMU složil zkoušky v roce 1948, stejně jako ostatní členové Janáčkova kvarteta. Komorní hudbu studoval ve třídě profesora Váši Černého a violu, kterou vyměnil za housle, u doc. Antonína Hyksy. Díky neshodám s profesorem Hyksou hlavní obor violu přerušil. V šedesátém roce však vysokoškolské vzdělání v oboru hra na violu úspěšně dokončil. Pět let působil jako sóloviolista v orchestru Janáčkovy opery a dva roky v Symfonickém orchestru kraje brněnského. Poté se věnoval výhradně komorní hudbě. 1. září 1948 vzniklo oficiálně Janáčkovo kvarteto, kde byl Kratochvíl violistou celých 42 let. Na jaře 1947 se sešli na brněnské konzervatoři houslisté Jiří Trávníček, Jan Večerka, violista Jiří Kratochvíl a violoncellista Karel Krafka, které pedagogicky vedl Váša Černý. Jejich první koncert se uskutečnil v Besedním domě v Brně dne 14. dubna 1947, kde zazněl Čajkovského smyčcový kvartet D dur. Sekundista Večerka opustil kvarteto o rok později a v této funkci jej nahradil Miroslav Matyáš. Díky vynikající interpretaci kvartetů Leoše Janáčka získali právo nést Janáčkovo jméno v názvu kvarteta. Díky historické příležitosti a záskokem za Smetanovo kvarteto v 17

západním Berlíně se Janáčkovo kvarteto stalo respektovaným souborem komorní hudby téměř po celém světě. Byli prvními nositeli janáčkovské interpretace, která se předávala ústně prostřednictvím pedagogické činnosti. Jako tehdy nejstarší člen kvarteta se v roce 1989 Jiří Kratochvíl rozhodl uvolnit místo violisty někomu mladšímu. Poslední koncert s Janáčkovým kvartetem odehrál 27. dubna 1989 v Brně. Odehrál na 3000 koncertů po celém světě. Nahradil jej Ladislav Kyselák. Kratochvíl byl pedagogicky činný krátce na brněnské konzervatoři v letech 1965 – 1969, od roku 1968 byl odborným asistentem na JAMU a roku 1969 se stal docentem hry na violu. V roce 1991 byl jmenován profesorem. Vychoval na 40 violistů. Mezi jeho vynikající absolventy patří například Karel Procházka, Petr Pilát, Miroslav Kovář, Karel Plocek a Zuzana Bouřová. Přesto, že byl Kratochvíl zaneprázdněn uměleckou a pedagogickou činností, premiéroval několik novinek našich skladatelů a pouštěl se i do děl světových skladatelů. Jako sólista spolupracoval se Státní filharmonií Brno, s komorním orchestrem Bohuslava Martinů a s Brněnskými komorními sólisty. Společně provedli skladby Berlioze, Bartóka, Martinů, Vranického atd. Kritika i posluchači oceňovali jeho znamenitou technickou kvalitu hry, přesnou intonaci, kultivovanost, plnost, měkkost tónu a vřelé, intenzivní vibrato. Jeho přednes se vyznačoval velkým citem.

3.11. Alois Moráň Brněnský rodák Alois Moráň se narodil 18. 6. 1927. Studoval housle na Hudební škole v Židenicích u Dokoupila, Haiera a později soukromě u Viktora Noppa. Po maturitě na gymnásiu nastoupil na konzervatoř do violové třídy Antonína Hyksy u něhož studoval i na JAMU, kterou ukončil roku 1955. Již za studií působil v Moravské filharmonii v Olomouci jako sóloviolista. Tutéž funkci později zastával i v brněnské Janáčkově opeře. Byl violistou Moravského noneta. Spolu s profesorem Holubem, Nečesánkem a Šmerdou natočil v Československém rozhlase řadu smyčcových kvartetů. Díky Pragokoncertu působil mnoho let v Rakousku, Německu a Itálii. V Klagenfurtu byl členem Kärtnerkwartett. Ve Stuttgartu byl violistou v Pfeiferkwartett, se kterým absolvoval řadu koncertů po celé Evropě a tříměsíční turné po Kanadě. V Palermu 18

vyučoval na konzervatoři hru na violu a byl členem klubu sólistů Theatra Massima. V roce 1973 se stal řádným profesorem hry na violu na konzervatoři v Brně, kde měl velmi kladné pedagogické výsledky v podobě studentů jako Ladislav Kyselák, Zuzana Bouřová, Ivo Farkaš, Karel Plocek, Miloš Šmerda, Miroslav Kovář, Miloš Vávra atd.

3.12. Ferdinand Rušák Narodil se v roce 1925. Studoval na JAMU u docenta Antonína Hyksy. Byl členem Státní filharmonie Brno. Na konzervatoři vyučoval hru z listu. Předával tak své vlastní zkušenosti, které připravovaly žáky na orchestrální povolání.

3.13. Jiří Beneš Jiřího Beneše, velikou současnou dosud žijící osobnost, chodící kroniku v Brně, která předává své znalosti nejen v kulturní oblasti, je těžké zařadit. Uvádím jej mezi prvními brněnskými violisty, jelikož jej považuji za violového průkopníka v Brně. Narodil se 24. září 1928 v Komárně. Vystudoval dvě střední školy. Konzervatoř u prof. Plichty a gymnázium v Kroměříži. Po maturitě byl přijat na JAMU, kde vystudoval hru na violu a na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity absolvoval obor hudební věda. V roce 1951 hrál na violu v nově založeném krajském orchestru, se kterým přešel do vzniklé Státní filharmonie Brno v roce 1956. Od roku 1965 nastoupil na místo violisty Moravského kvarteta. Těleso bylo roku 1969 profesionalizováno jako filharmonický soubor. Dr. Jiří Beneš byl pedagogicky činný na konzervatoři a na Masarykově univerzitě. Obzvlášť významná byla jeho externí výuka orchestrálních partů na konzervatoři. Měl tři violové absolventy: Františka Martinů, Miladu Švábovou a Libuši Veverkovou. V roce 2002 získal cenu České hudební rady, v roce 2010 cenu Města Brna a téhož roku mu byla udělena cena Nadací Život Umělce SENIOR PRIX za jeho dlouholetou uměleckou činnost. Violista v Moravském kvartetu, Symfonickém orchestru Brno, Státní filharmonii Brno, hudební publicista, pedagog, muzikolog, moderátor, dramaturg, redaktor a nejen to je Dr. Jiří Beneš. Dodnes je autorem většiny průvodních slov na koncertních programech. 19

4. Violová metodika na konzervatoři Brno Na brněnské konzervatoři se viola z počátku učila podle houslových metod Otakara Ševčíka. Po nástupu profesora Moráně se situace změnila. Ačkoliv si Moráň Ševčíka velmi vážil, domníval se, že jeho metodika je obzvláště u violy časově náročná. Proto usiloval o vytvoření nových metod, které by umožňovaly rychlejší technický vývoj. Tento požadavek vyplynul ze stavu přijímaných violistů do prvního ročníku konzervatoře, kteří byli technicky méně připraveni, než žáci, kteří se hlásili na housle. Profesor Moráň usiloval o co možná nejrychlejších překlenutí těchto technických problémů, aby se mohl ve výuce věnovat skutečné hudební představivosti bez technických zábran. Prostudoval všechny známé houslové školy a navazoval na Flesche, Menuhina a hlavně Ondříčka, jehož názorů si vážil nejvíce. Je autorem denních etud, což byla krátká cvičení, sloužící k uvolnění obou rukou.

20

5. Brněnské orchestry a jejich violisté 5.1.

BROLN Brněnský orchestr lidových nástrojů navazuje na činnost orchestru založeného v

roce 1952 Jaroslavem Rušákem. Tělesem, které vzniklo v rámci brněnského studia Československého rozhlasu, prošla řada vynikajících zpěváků, muzikantů, upravovatelů a skladatelů. Koncertní mistři Bohdan Warchal, Bohumil Smejkal, skladatelé, upravovatelé Emanuel Kuksa, Jaromír Nečas, Josef Berg, Miloš Štědroň jsou jen malé ukázky jmen, která v BROLNu působila. BROLN vedl od roku 1973 vystudovaný violista Jindřich Hovorka. Orchestr působil nepřetržitě do roku 1993. V roce 1994 v době ekonomické a organizační transformace Českého rozhlasu bylo těleso zrušeno. Hovorka neprodleně zakládá nezávislé profesionální těleso pod Nadací BROLN Jindřicha Hovorky. Zjara roku 2006 rozhodl ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík znovu vrátit orchestr pod hlavičku instituce. V dnešní době je BROLN malé těleso s příležitostnými externisty, které koncertuje, pořizuje veřejné nahrávky, věnuje se studiové práci a spolupracuje též s Folklorním sdružením České republiky. Své slávy, které BROLN dosáhl v druhé polovině 20. století, nyní bohužel nedosahuje.

5.1.1. Violisté v BROLNU 5.1.1.1. Jindřich Hovorka

Narodil se v Českých Budějovicích 13. 8. 1937. V rodném městě vystudoval pedagogické oddělení Střední hudební školy Jaroslava Jeremiáše obor housle a trubka. Již za studií hrál na housle ve Folklorním souboru Úsvit a v orchestru Jihočeského divadla. Při příchodu do Brna byl velice osloven lidovou cimbálovou hudbou. V letech 1957 – 1960 byl primášem brněnského souboru Vlajka mládí – dnes Javorník a současně hrál v Brněnské cimbálové muzice na violu jako kontráš. V roce 1961 absolvoval JAMU v oboru hra na violu. Od roku 1960 pracoval jako violista v Brněnském estrádním rozhlasovém orchestru, v letech 1969 – 1973 jako koncertní mistr BROLNu a po té jako jeho umělecký vedoucí. Orchestr měl poslání interpretovat hudební folklór na profesionální úrovni, ale v jeho klasické podobě, a to zejména pro potřeby rozhlasu.

21

Jindřich Hovorka zemřel 14. 7. 2006 v Brně. 5.1.1.2. František Dobrovolný

Hudebník, upravovatel a etnoorganolog František Dobrovolný se narodil 4. 8. 1927 v Němčicích u Brna a zemřel 16. 7. 1994 v Brně. Vystudoval národopis a hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně.

Od roku 1953 až do své penze 1989 byl zaměstnán jako violista v BROLNu. Vedle profesionální dráhy violisty se zabýval autentickými nahrávkami folkloru. Vytvořil transkripce nahrávek, upravil a stylizoval lidové písně zacházející až do poloh experimentu. Byl dramaturgem brněnských rozhlasových pořadů. 5.1.1.3. Zdeněk Nečesánek

Narodil se 1. 8. 1937 v Nedvědici u Tišnova. Vystudoval na brněnské konzervatoři a JAMU hru na housle a violu u Františka Kudláčka. Absolvoval roku 1965. Za studií byl v letech 1960 – 1962 primášem BROLNu. V roce 1961 se stal primáriem Moravského noneta a následně i koncertním mistrem Brněnského estrádního rozhlasového orchestru, kde uplatnil své umění jazzové improvizace. Po roce 1965 odešel do emigrace a věnoval se převážně vážné hudbě. V letech 1966 – 1970 působil jako koncertní mistr v Linci. Po té opustil Evropu a od roku 1971 byl koncertním mistrem v Durbanském symfonickém orchestru. Na konci sedmdesátých let opustil na krátko Afriku a zamířil do Německa, kde opět zastával místo koncertního mistra v Trierském městském orchestru. V roce 1984 se vrátil zpět do jihoafrického Durbanu, kde 11. 3. 2002 zemřel.

5.2.

Národní divadlo Brno V druhém největším městě České Republiky Brně byla situace kolem

vybudování českého divadla složitější více, než by se očekávalo. Na konci 19. století bylo město převážně německé, proto radnice podporovala městské německy hrající divadlo a stavbu jeho reprezentativní scény. České divadlo muselo získávat povolení k hraní a řešit bez jakékoliv podpory provozní a ekonomický provoz. Zlom nastal v roce 1881, kdy vzniklo Družstvo českého Národního divadla v Brně, jež získalo povolení provozovat představení oficiálně v Besedním domě. Z 22

provozních důvodů byla v roce 1883 představení zakázána. Družstvo nalezlo náhradní divadelní prostor na ulici Veveří v upravené restauraci a tančírně (dnes Malinovského náměstí, kde stojí Mahenovo divadlo). Ani o deset let později se situace kolem divadla nezlepšila. Družstvo usilovalo o stavbu samostatného kulturního stánku. Až v roce 1904 vydala Národní banka kolek ve prospěch stavby Národního divadla v Brně. První světová válka zastavila celkový projekt stavby. Po vzniku samostatného Československa přidělilo Brno českému divadlu dosavadní německé divadlo Na Hradbách a umožnilo využívat prostory Reduty. Kvůli ekonomickým problémům Družstva převzalo 1. července 1922 jeho správu Kuratorium a 1. ledna 1931 přešel jeho provoz do země Moravskoslezské. Název byl změněn na Zemské divadlo v Brně. V okupovaném Československu v roce 1939 bylo divadlo z provozních budov vykázáno. Útočištěm se opět stalo divadlo na Veveří. V roce 1942 bylo příkazem gestapa rozpuštěno Družstvo Národního divadla v Brně. 15. března 1943 obdrželo české divadlo povolení k další činnosti. Zemské divadlo však otevřeno nebylo. Zaměstnanci přešli do nově ustanoveného Českého lidového divadla ředitele Antonína Fencla. 30. srpna 1944 byla i tomuto divadlu činnost zastavena. Po druhé světové válce mělo divadlo na starosti Družstvo divadla Práce. Vrátilo se k původnímu jménu Národní. Vedle trvalého působiště na Veveří – Mahenovy činohry, získalo povolení používat prostory divadla Na hradbách, Janáčkova divadla a Reduty. 20. 7. 1948 došlo k zestátnění divadla a od sezony 1948 bylo známo pod názvem Státní divadlo v Brně. Při válečných náletech bylo zasaženo divadlo na Veveří, které přes veškeré opravy bylo v roce 1973 strženo. Stavbu nové divadelní budovy bylo v druhé polovině 20. století opět nutno řešit. Po téměř osmdesáti letech příprav bylo v roce 1965 v prostoru parku Koliště otevřeno Janáčkovo divadlo, kde nyní působí opera, balet, činohra a filharmonie.

5.1.2. Koncertní violisté Národního divadla Brno

Jaroslav Kroupa Miloslav Vávra

5.3.

Filharmonie Brno První zmínky o snaze vytvořit český brněnský orchestr se datují k otevření 23

Besedního domu v roce 1873 . Symfonické koncerty v druhé polovině devatenáctého století provozoval operní orchestr německého divadla a Janáčkem postavený amatérský symfonický orchestr. Po roce 1918 začal český divadelní orchestr pod vedením Františka Neumanna nepravidelně konat symfonické koncerty. Později mu začal konkurovat malý rozhlasový orchestr, který se rozrostl pod vedením Břetislava Bakaly na velké symfonické těleso. Prvním profesionálním tělesem, které bylo vytvořeno čistě pro koncertní činnost, byl Symfonický orchestr kraje Brněnského, který založil Břetislav Bakala 1. ledna 1951. Vedle krajského orchestru také fungoval rozhlasový orchestr, jehož hlavní pracovní náplní bylo studiové natáčení. Ministerstvo kultury přišlo v padesátých letech s myšlenkou inspirovanou Sovětským svazem, vytvořit jednotné hudební těleso, které by zaměstnávalo všechny brněnské hudebníky. Rozhlasový orchestr se spojil spolu s krajským a začalo fungovat reprezentativní filharmonické těleso, jehož vedení bylo svěřeno Břetislavu Bakalovi. Filharmonie vznikla 1. ledna 1956 a jejím sídlem se stal Besední dům.

5.1.3. Koncertní violisté Filharmonie Brno

Richard Kozderka Karel Procházka

24

6. Současní brněnští violisté 6.1.

Karel Plocek Vystudoval hru na violu na brněnské konzervatoři a JAMU, kterou absolvoval

roku 1992. Od roku 1991 působí v orchestru Filharmonie Brno jako zástupce vedoucího violové skupiny a je zakládajícím členem Smyčcového tria Gideon. V roce 1997 se stal pedagogem na Konzervatoři v Brně. Karel Plocek vystupuje sólově a také se věnuje interpretaci soudobé hudby. Natočil řadu snímků pro rozhlas. Každoročně působí jako lektor na hudebních interpretačních kurzech v Opočnu.

6.2.

Miroslav Kovář Narodil se roku 1959 v Čeladné na severovýchodě České Republiky. Housle

studoval na konzervatoři u prof. Jana Stanovského a violu u prof. Aloise Moráně. Následně absolvoval JAMU v roce 1985 ve violové třídě Jiřího Kratochvíla. V roce 1983 získal 2. cenu na mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec. Již za studií se vyvíjel sólisticky i jako komorní či orchestrální hráč. Dvacet let působil jako violista Brněnského komorního orchestru, z toho dvanáct let jako vedoucí skupiny. Měl stálé angažmá v operním orchestru Národního divadla v Brně a šest let byl členem Státní filharmonie Brno. Od roku 1986 je violistou Wallingerova kvarteta, s nímž vystoupil na mnoha koncertech po celém světě. V roce 1989 byl jmenován pedagogem hry na violu na Konzervatoři v Brně. V letech 2003 – 2008 vykonával funkci statutárního zástupce ředitele brněnské konzervatoře.

6.3.

Ladislav Kyselák Narodil se 27. června 1956 v Brně v hudebně založené rodině. Na brněnské

konzervatoři studoval dva roky housle, poté přestoupil na violu do violové třídy prof. Aloise Moráně. V roce 1976 absolvoval konzervatoř a následně pokračoval ve studiu na Akademii múzických umění v Praze ve třídě prof. Josefa Koďouska. Ladislav Kyselák se úspěšně zúčastnil řady soutěží. Roku 1975 získal čestné uznání v interpretační soutěži Ministerstva kultury ČSR a o rok později se stal laureátem v téže soutěži. Roku 1980 si přivezl z ostrova Man ve Velké Británii čestné uznání a roku 1985 se stal laureátem v Portsmouth Music Competition v kategorii smyčcových kvartet.

25

Pedagogickou činnost započal na konzervatoři v Pardubicích, kde působil čtyři roky. V roce 1989 se opět vrací do Brna, kde začíná po Jiřím Kratochvílovi učit na JAMU violu. V letech 1986 – 1989 byl prvním violistou Slovenské filharmonie a vyučoval na bratislavské konzervatoři i VŠMU. V polovině roku 1989 se stal členem Janáčkova kvarteta, se kterým koncertoval po celém světě do roku 2008. První koncert provedl s tímto tělesem 15. září 1989. Ladislav Kyselák je vyhledávaným sólistou a také komorním hráčem, kterému nedělá problém jakýkoliv umělecký sloh. Na řadě hudebních nosičů je zanesena jeho přirozená, technická kultura hry. V současné době je docentem hry na violu na JAMU.

6.4.

Karel Procházka V roce 1966 absolvoval brněnskou konzervatoř v oboru hra na violu, poté

následovalo studium na JAMU, kde byl žákem profesora Jiřího Kratochvíla. Záhy se stal prvním violistou Státní filharmonie Brno. Tuto funkci zastává dodnes. Byl členem orchestru Čeští komorní sólisté a zakládajícím členem Kvarteta města Brna, které se zrodilo na JAMU ve třídách členů Janáčkova kvarteta Jiřího Trávníčka a především Adolfa Sýkory. V lednu 1999 se podílí na založení komorního orchestru Czech Virtuosi, jehož se stal Karel Procházka uměleckým vedoucím. Pedagogicky působil na konzervatoři a nyní vyučuje na JAMU.

6.5.

Jan Řezníček Narodil se roku 1959. Hrou na housle absolvoval brněnskou konzervatoř a

následně JAMU, kterou ukončil roku 1985. V letech 1986 – 2008 byl členem Moravského kvarteta, šest let jako sekundista a od roku 1992 jako violista. V pozdějším věku se rozhodl o doplnění violového vzdělání na JAMU u prof. Jiřího Kratochvíla. Absolvoval v roce 1996. Krátce byl členem houslové skupiny v Státní filharmonii Brno a od roku 2000 – 2009 se stal violistou Státní filharmonie Brno. Jako pedagog působí na brněnské konzervatoři od roku 1990. V roce 2008 se stal členem Janáčkova kvarteta. Vystupuje jako sóloviolista a komorní hráč na koncertech po celém světě.

26

6.6.

Jan Juřík Kyjovský rodák Jan Juřík se narodil 4. ledna 1952. Vystudoval obor hra na violu

na brněnské konzervatoři a Janáčkově akademii múzických umění, kterou absolvoval v roce 1975. Za studií na vysoké škole založil Jan Juřík se svými spolužáky roku 1973 Trávníčkovo kvarteto, jehož název je projevem úcty k uměleckému odkazu předčasně zesnulého primária Janáčkova kvarteta Jiřího Trávníčka. Všichni členové souboru byli v sólové hře žáky členů Janáčkova kvarteta. Od roku 1977 žije Jan Juřík v Bánské Bystrici, kde od roku 1992 vyučuje na konzervatoři J. L. Bellu v Bánské Bystrici a v roce 1997 se stává pedagogem na Akademii umění v Bánské Bystrici.

6.7.

Pavel Vítek Narodil se 30. 1. 1956 v Ostravě Petřkovicích. Vystudoval konzervatoř v Ostravě.

Housle u Vlasty Záletkové a violu u Rudolfa Šrubaře. V letech 1976 – 1980 studoval Janáčkovu akademii múzických umění u profesora Jiřího Kratochvíla. Jako pedagog je od roku 1980 činný na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a gymnáziu Ostrava. V roce 1991 mu přibyl úvazek na nově vzniklé Ostravské univerzitě, kde dosud vyučuje hru na violu, hru z listu a komorní hru. V letech 1986 – 1989 a 1991 – 2000 byl umělecký vedoucí a dirigent Slezského komorního orchestru. Na pódia vystupuje jako sólista a člen ostravského Kubínova kvarteta, jehož založení inicioval na ostravské konzervatoři roku 1972 právě Pavel Vítek.

6.8.

Miloslav Vávra Narodil se 15. 2. 1966 v Brně, kde vystudoval konzervatoř v letech 1980 – 1986

v oboru hra na violu u profesora Aloise Moráně. Od roku 1985 je členem komorního orchestru Čeští komorní sólisté. Po ukončení konzervatoře a dvouletém pobytu v Armádním uměleckém souboru nastoupil do orchestru Janáčkovy opery v Národním divadle Brno jako vedoucí skupiny viol. Tuto funkci vykonává doposud. Je členem Spielberg Quartet a zakládajícím členem a manažerem komorního orchestru Czech Virtuosi. Od roku 1999 je registrován jako pořadatel kulturních akcí, výrobce a vydavatel CD a je majitelem agentury zastupující umělce a umělecké soubory.

27

6.9.

Alexander Besa K předním violistům mladé generace patří Alexander Besa (1971), který započal

studium violy na brněnské konzervatoři u Aloise Moráně. Dále prošel vzděláním na Menuhinově mezinárodní hudební akademii ve švýcarském Gstaadu a na hudební akademii v Basileji. Besa zvítězil v soutěži českých konzervatoří 1987, ve violové soutěži Beethovenův Hradec 1994, v Schäublově violové soutěži v Lausanne 1995 a stal se také laureátem soutěže Lionela Tertise na britském ostrově Isle of Man 1997. Jako komorní hráč je vítězem další řady soutěží jako například Pražské jaro 1988, Caltanisseta 1991, Trapani 1992 a Vittorio Gui ve Florencii. Jako sólista má na repertoáru více než třicet skladeb pro violu a orchestr, které provedl s mnoha českými a švýcarskými tělesy. Spolupracuje s řadou světoznámých komorních souborů a sólistu jako jsou Magdalena Kožená (mezzosoprán), Anna Chumachenko (housle), Patrick Demenga (violoncello), Radovan Vladkovič (lesní roh), Ludmila Peterková (klarinet), Dimitri Ashkenazy (klarinet), Aria Quartett, Pellegrini Quartett, Walingerovo kvarteto atd. Natočil řadu snímků pro světové nahrávací společnosti a rozhlasové stanice. Jeho profilové CD ve spolupráci s klavíristkou Jiřinou Kolmanovou se skladbami pro violu a klavír získalo cenu Daliborky 1998 v kategorii Objev roku, udělovanou časopisem Harmonie nejlepším nahrávkám roku. Na profilové CD Ludmily Peterkové nahrál společně s Pražskou komorní filharmonií a dirigentem Jiřím Bělohlávkem Koncert pro klarinet a violu Maxe Brucha. V současné době žije Alexander Besa ve Švýcarsku, kde působí jako sóloviolista Cameraty Bern a Symfonického orchestru v Luzernu.

28

7. Seznam absolventů brněnské konzervatoře v oboru hra na violu v letech 1947 – 2009 Pokusila jsme se vytvořit jmenný seznam absolventů Konzervatoře Brno a JAMU v oboru hra na violu, který obsahuje rok zakončení studia absolutoriem. Seznam jsem vytvořila z dostupných zdrojů, ve kterých se objevily nedostatky a chyby. Proto upozorňuji, že se v mé vytvořené databázi mohou vyskytnout nesrovnalosti.

Holý Miloš - 1951 Kočka Stanislav - 1952 Adamec Josef - 1953 Beneš Jiří - 1953 Petr Jarůšek - 1954 Pitra Jiří - 1955 Volejník Ladislav - 1959 Trnáček Miroslav - 1962 Valášek Rudolf - 1961 Konečný Jiří - 1962 Sedlák Karel - 1964 Konečný Stanislav - 1964 Matoušek Jaroslav - 1964 Wurm Ivan - 1964 Urban Miroslav Dr. - 1964 Pěnička Josef - 1965 Feik Jaroslav - 1965 Procházka Karel - 1966 Málek Ladislav - 1966 Machain Emil st. - 1967 Dubský Jan - 1968 Šperka Stanislav - 1968 Pilát Petr - 1968 Zachoval František - 1969 Cvanová Ludmila - 1970 Hobza Milan - 1970 29

Sedláčková Dana - 1970 Sedláčková Dana - 1970 Malý Josef - 1971 Semorád Stanislav - 1971 Kalousek Milan - 1972 Pitlach Bartoloměj - 1972 Truhlář Jiří - 1972 Vašek Josef - 1972 Machová Jana - 1973 Pospíšilová Alena - 1973 Kuchař Felix - 1974 Mládková Miluše - 1974 Novák Pavel - 1974 Bašusová Michaela - 1975 Běluša Ladislav - 1975 Dočkal Jiří - 1976 Kyselák Ladislav - 1976 Pomklová Helena - 1976 Ošmerová – Jelínková Karla - 1977 Volf Zbyněk - 1977 Jarešová Jarmila - 1978 Chládek Josef - 1979 Petrů Petr - 1979 Svoboda Jan - 1979 Šmerda Miloš - 1979 Jakubcová Monika - 1980 Koštialová Pavla - 1980 Veverková Libuše - 1980 Vojtková – Rušáková Hana - 1981 Slabá Eva - 1982 Švábová Milada - 1982 Machain Emil - 1982 Dočkalová – Tondlová Jana - 1982

30

Jubánek Jan - 1982 Martinů František - 1982 Bouřová Zuzana - 1983 Vaněk Eduard - 1983 Žemla Pavel - 1983 Farkaš Ivo - 1984 Drahovzalová Ivana - 1985 Vávra Miloslav - 1986 Plocek Karel - 1987 Kačírek Mojmír - 1989 K violistům, kteří absolvovali v letech 1990 – 1994 jsem bohužel neměla přístup, proto tyto roky vynechávám. Hobzová Silvie - 1995 Matrasová Iva - 1995 Pisařovičová Petra - 1996 Pšenica Petr - 1996 Tesařová Michaela - 1996 Kovářová Jana - 1996 Suchý Libor - 1996 Pecháčková Pavlína - 1996 Ondrůj Michal - 1996 Kocmanová Eva - 1997 Blažková Kamila - 1998 Feistauerová Petra - 1998 Salajka Otakar - 1999 Šepsová Zuzana - 1999 Cybulsky Lukáš - 2001 Stráník Štěpán - 2001 Stráníková Martina - 2001 Vosmek Petr - 2001 Gutveisová Kateřina - 2002 Pokorná Pavlína - 2002 Kopecká Jindřiška - 2003

31

Stříbrná Ludmila - 2004 Klára Hegnerová - 2005 Ryšánková Barbora - 2005 Sotolář Lukáš - 2005 Vacek Stanislav - 2005 Procházková Zdeňka - 2007 Sýkorová Alžběta - 2007 Ocásková Magdaléna - 2007 Částková Veronika - 2008 Fialová Kristina - 2008 Petrů Jiří - 2008 Kovář Petr - 2008 Schill David - 2009

32

8. Seznam absolventů JAMU v oboru hra na violu v letech 1947 – 2006 Seznam absolventů jsem vytvořila z výběru studentů ze serveru www.jamu.cz.

Vokáčová Zdenka - 1953 Mazurek Otto - 1954 Moráň Alois - 1957 Beneš Jiří - 1958 Přibáň Josef - 1958 Rušák Ferdinand - 1960 Holý Jan - 1961 Hovorka Jindřich - 1961 Rozporka Vladimír - 1961 Kratochvíl Jiří - 1963 Kempný Alois - 1964 Němec Miroslav - 1965 Masařík Miloslav - 1966 Novák Rudolf - 1966 Fajtl František - 1967 Dadok Milan - 1969 Glasnák Ján - 1969 Pavlica Josef - 1969 Matějčík Františe - 1971 Polák Ivan - 1971 Kočiš František - 1972 Pilát Petr - 1972 Baláš Zoltán - 1973 Windhaber Josef - 1973 Vošvrda Ladislav - 1974 Hobza Milan - 1975 Juřík Jan - 1975 Procházka Karel - 1975 Ulrich Antonín - 1976 33

Heribanová Alena - 1978 Ondruška Dušan - 1978 Nečesaný Miloslav - 1979 Novák Zdeněk - 1979 Vítek Pavel - 1981 Šebestík Oldřich - 1982 Stehlík Miroslav - 1983 Šmerda Miloš - 1983 Rojková Mária - 1984 Kovář Miroslav - 1985 Jubánek Jan - 1986 Machain Emil - 1986 Bouřová Zuzana - 1987 Březinová Evženie - 1989 Vašutová Dana - 1989 Kulík Tomáš - 1992 Plocek Karel - 1992 Sovadinová Ludmila - 1992 Kocourková Helena - 1993 Suchý Zdeněk - 1994 Pololáníková Petra - 1997 Řezníček Jan - 1997 Ciprys Pavel - 1997 Pavluš Ladislav - 1998 Slavíčková Marie - 1998 Trávníček Dominik - 1998 Zupková Hana - 1998 Hobzová Silvie - 1999 Matrasová Iva - 2000 Pšenica Petr - 2000 Bubleová Eva - 2002 Šlechta David - 2003 Madari Juraj - 2004

34

Malíková Kateřina - 2004 Gajdoš Daniel - 2004 Hána Pavel - 2005 Hánová Dominika - 2005 Petrík Martin - 2005 Lenártová Veronika - 2006

35

9. Počátky violové hry u nás Moderní violová škola u nás má základ v tradici kvartetní hry, se kterou v roce 1807 přišel do Prahy mannheimský rodák houslista Bedřich Pixis mladší (1786 – 1842). Jeho následovníci byli žáci Mořic Mildner (1812 – 1865), Jan Kalivoda (1801 – 1866), který si oblíbil violu natolik, že pro ni složil Nokturna. Rudolf Slavík (1823 – 1880) hrál na violu v rodinném kvartetu spolu s bratrem, slavným houslistou Josefem Slavíkem. Mezi Mildnerovi žáky, kteří se věnovali viole patří dva emigranti, houslisté Jan Sitt (1850 – 1922) - autor dvou koncertů a vyučovací metody pro violu a violista Joachimova kvarteta Emanuel Wirtha (1842 – 1923). Nejvýznamnější Mildnerovým odchovancem byl velký propagátor komorní hudby Antonín Bennewitz (1833 – 1926), který se stal roku 1882 ředitelem pražské konzervatoře. Počátek české violové virtuozity můžeme přiřadit k roku 1879, kdy byl v březnu publikován Smetanův smyčcový kvartet e moll Z mého života, který kladl do té doby nevídané nároky na violistu. Za prvního českého violistu, který zvládl skvěle part Smetanova kvarteta e moll, a nejen ten, můžeme považovat Oskara Nedbala, který spolu s Českým kvartetem začal propagovat moderní kvartetní styl.

9.1.

Nejlepší čeští violisté

9.1.1. Oskar Nedbal

Narodil se 26. března 1874 v Táboře. Jako dítě hrál na housle a klavír. Roku 1885 byl připraven na přijímací zkoušky na konzervatoř, které však v oboru hra na housle úspěšně nevykonal. Přesto dostal nabídku na studium trubky a bicích, kterou přijal. Později si přidal studium skladby a dirigování. Stále však tíhl k houslové hře, obzvláště k Bennewitzově houslové třídě. Díky své statné velké postavě a píli ve cvičení na housle byl doporučen ke hře na violu. V roce 1890 se účastnil vystoupení Schumannova klavírního kvartetu se spolužáky houslistou Karlem Hoffmanem (1872 – 1936) a cellistou Otto Bergerem (1873 – 1997). Velmi se také spřátelil s houslistou a skladatelem Josefem Sukem (1874 – 1935). Tato čtveřice vnukla nápad violoncellistovi Hanuši Wihanovi, aby roku 1892 bylo založeno České kvarteto. V lednu 1891 se stal na pražské konzervatoři pedagogem skladby Antonín Dvořák. Suk i Nedbal se stali jeho velmi blízkými žáky. Suk později také zetěm a Nedbal nejoblíbenějším interpretem Novosvětské symfonie. Za stálého studia skladby

36

Nedbal roku 1892 absolvoval housle s Paganiniho houslovým koncertem D dur. Vědom si své nedokonalé houslové hry velmi rád přešel na violu. V listopadu 1892 proběhlo první veřejné vystoupení Českého kvarteta, kde zazněl Smetanův kvartet e moll, který se stal hlavní a nejlepší vizitkou tělesa. Obzvláště velký podíl na úspěchu měl Oskar Nedbal, který si vysloužil přezdívku „Violový král“. Kritici i posluchači se o jeho hře vyjadřovali s obrovským nadšením. Carl Flesch nazval Nadbala „gigant violy” a dodává, že v jeho podání slyšel poprvé opravdové hraní na violu. Na začátku 90. let se věnoval také sólové hře, kde se prezentoval v Rubinsteinově violové sonátě, mnohokrát provedl spolu s Hoffmanem Mozartovu koncertantní symfonii a byl velmi obdivován za interpretaci Berliozova Harolda v Itálii. Obrovské bylo také Nedbalovo počínání dirigentské. V roce 1896 stál před dirigentským pultem na jednom z prvních koncertů České filharmonie. V roce 1902 přivedl Českou filharmonii v Londýně k velikému úspěchu. Po smrti své ženy v roce 1903 na sobě Nedbal tvrdě pracoval a v roce 1906 se stal špičkou dirigentské profese. Řídil světově proslulé komorní ansámbly, stal se šéfdirigentem České filharmonie a také byl úspěšným skladatelem lehčího operetního žánru. Před naplánovaným turné po Anglii s kvartetem utekl Nedbal spolu s Hoffmannovou ženou do Egypta. Ačkoliv byl šťastný, přineslo mu to konec kariéry v Čechách. V roce 1909 se vrátil oddirigovat příležitostný koncert, ale hned přesídlil do Vídně, kde se stal oblíbeným a známým pro své skládání operet. Nejznámější je jeho opereta Polská krev. V roce 1919 na něj dolehl tlak antičeského cítění, proto se roku 1920 vrátil zpět do rodné vlasti. Díky politické nacionalistické atmosféře byl nepěkně nazýván za svůj návrat z Vídně, proto se v roce 1923 rozhodl odejít do Bratislavy, kde byl ředitelem nového Slovenského národního divadla, režisérem hudby pro rádiovou stanici a pedagogem na univerzitě a Hudební akademii. Bylo mu teprve 56 let, když nemocný, trpící depresemi, vyskočil z okna Opery v Záhřebu, kde byl roku 1930 hostujícím dirigentem. Nedbal je známý jako dirigent a následně skladatel, málo kdo už pak ví, jaký byl skvělý průlomový violista. Za jeho působení ve Vídni spolupracoval s Kubelíkem, Hubermannem, Casalsem, v proslulém klavírním kvintetu spolu s primistou Ysaÿem, sekundistou Fleschem, klavíristou Grünfeldem a cellistou Buxbaumem. Spolu s anglickým violistou Tertisem byli jedinými violisty na světě, jejichž

37

hráčské schopnosti se daly srovnávat s Ysaÿeovými. Ačkoliv jeho plné violové nasazení trvalo pouze čtrnáct let, můžeme ho považovat za největšího violistu té doby.

9.1.2. Jiří Herold

Po náhlém odchodu Nedbala do Egypta, zastoupil violu v Českém kvartetu na turné po Británii v roce 1906 Lionel Tertis. Po návratu do Česka trvale nastoupil na místo violisty houslista Jiří Herold, který se vzdal vedení České filharmonie a své vlastní Heroldovo kvarteto připojil k Českému. Díky kvartetu se vypracoval ve skvělého violistu. Jiří Herold se narodil v hudebně nadané rodině 16. dubna 1875 v Rakovníku. Jeho nejoblíbenější hračkou se již v útlém věku staly housličky. Brzy se na ně začal učit a v roce 1888 byl přijat na houslové oddělení pražské konzervatoře, kde se stal mladším spolužákem Karla Hoffmanna a Josefa Suka. První tři roky studoval u houslového virtuosa Ferdinanda Lachnera a následující čtyři u ředitele konzervatoře Antonína Bennewitze. Vedle houslí a komorní hry se pustil do studia hudební teorie a skladby, kterou se čil u Karla Knittla a Karla Steckra. Jeho snem bylo dostat se do skladatelské třídy obdivovaného Antonína Dvořáka, ale to se mu bohužel nepodařilo. Po absolutoriu na konzervatoři v roce 1895 nastoupil vojenskou službu u hudebního vídeňského domácího pluku č. 4 jako sólový houslista. Již ve Vídni sklízel velké úspěchy. V roce 1901 byl přijat do orchestru České filharmonie jako houslista u třetího pultu, ale již za měsíc byl koncertním mistrem. Existenční postavení bylo tehdy ve filharmonii nejisté a bídné, jelikož se těleso pohybovalo ve finanční krizi. S filharmonickými kolegy Aloisem Palečkem, Oldřichem Vávrou a Maxem Škvorem založili smyčcové kvarteto, které neslo název po svém primáriovi Heroldovo kvarteto. Všichni čtyři se rozhodli odejít z filharmonie a věnovat se plně smyčcovému kvartetu. Poprvé vystoupili v únoru 1903, kdy Herold zpestřil koncert svým sólovým výstupem, skvěle zahraným Paganiniho koncertem D dur. Konkurencí jim bylo České kvarteto, takže jejich čin byl považován za velmi odvážný a jak se později ukázalo navzdory umělecké kvalitě málo prosperující. Za Adolfa Palečka nastoupil houslista Karel Liška a kvarteto se začínalo dočkávat vytoužených úspěchů nejen u nás. Odvážilo se i do Vídně a roku 1904 podniklo své první zahraniční turné do Ruska a Finska, po kterém následovaly zájezdy do dalších zemí. Důkazem kvalit kvarteta bylo svěření prvního provedení smyčcového

38

kvarteta D dur Vítězslava Nováka v Berlíně v roce 1905, kde zaznamenalo obrovský úspěch. Rok 1906 se začínal pro kvarteto jevit velmi slibně díky opětovným pozváním z ciziny, avšak přišel neočekávaně náhlý rozchod souboru. V roce 1906 opustil České kvarteto violista Oskar Nedbal a kvarteto muselo rychle začít řešit náhradu, aby vyhovělo nasmlouvaným závazkům a aby neztratilo své umělecké prvenství. Josefa Suka napadla smělá myšlenka, získat na post violisty Jiřího Herolda. 2. dubna 1906 se Suk rozhodl Herolda oslovit, který přes malé váhání nabídku přijal. Nastalo pro něj období krásné, ale těžké práce. Jako nezkušený violista musel co nejrychleji přesvědčit publikum i kritiku, že České kvarteto je stejné jako za dob Oskara Nedbala, což bylo velmi těžké, jelikož Herold byl lidsky i umělecky typ zcela odlišný. Jako člen Českého kvarteta vystoupil na veřejnosti poprvé v listopadu 1906, kdy spolu s Hoffmannem zahráli Mozartovu koncertantní symfonii pro housle a violu s orchestrem. Díky neúprosnému pedagogovi a zároveň cellistovi Wihanovi, který nahradil po roce působení v kvartetu Otto Bergera, se soubor skvěle zhostil nastudování kvartetních Beethovenových a Schubertových děl, díky jejichž provedení byli obzvláště v Německu považováni za objevitele nového interpretačního stylu těchto světových skladatelů. V roce 1911 České kvarteto provedlo v Praze jubilejní cyklus Beethovenových kvartet, v dalším roce (1912) následoval cyklus Dvořákových kvartet a v roce 1913 pak oslavilo České kvarteto své dvacetileté trvání zvláštním cyklem, ve kterém ukázali skvělou hudební všestrannost. Byli považováni za nejdokonalejší soubor, který doposud existoval. Roku 1913 nastala v Českém kvartetu změna, kdy kvůli zdravotním problémům nahradil Wihana dosavadní cellista Ševčíkova kvarteta Ladislav Zelenka. Tato změna neubrala kvartetu na kvalitách. Ve válečném období byla zahraniční činnost pozastavena, a však v roce 1818 se opět otevřely dveře za hranice a kvarteto bylo opět s bouřlivým jásotem vítáno ve Francii, Anglii a v Holandsku, kde hlavní pozornost budila krásná osobnost Jiřího Herolda. V roce 1922 byl Herold povolán spolu s ostatními členy kvarteta, vyučovat na pražské konzervatoři komorní hudbu. Své profesorské role se ujal s důkladností, dokonce i s návratem ke své skladatelské činnosti. Napsal Cikánské melodie, Balady, instruktivní skladby a zejména etudy pro violu, které měli napomoci ke studiu tohoto doposud skladateli opomíjeného nástroje. I přes vysoké pracovní nasazení Herold pilně

39

cvičil, protože zastával názor, že violista musí být technicky na výši tak jako houslový virtuóz. Jako sólista vystupoval v Berliozově symfonické básni Harold v Itálii, Sukově Asraelu či Pohádce léta. Heroldovi patří zásluha za podněcování skladatelů k psaní skladeb pro violu. Tak vznikla Vycpálkova Suita pro sólovou violu, kterou Herold premiéroval roku 1930. Přes své obrovské úspěchy zůstával Herold až neuvěřitelně skromný, za což si ho lidé ještě více vážili. Roku 1933 z kvarteta vystoupil Josef Suk, kterého nahradil u pultu sekundu koncertní mistr České filharmonie Stanislav Novák. Po intenzivním zkoušení a hraní se u Herolda objevila angina pectoris, která donutila umělce nástroj odložit. Po léčení se opět horlivě pustili do práce, aby kvarteto v prosinci roku 1934 po Heroldově nemoci mohlo opět vystoupit. Zdálo se, že vše se vrátí do zajetých kolejí, ale stav Jiřího Herolda byl ve skutečnosti velmi vážný. Herold nevědom si své zdravotní situace, přijal nabídku Pražského Rozhlasu opět nahrát sólo v Haroldu v Itálii. 13. prosince 1934 se vydal na orchestrální zkoušku do rozhlasu, kde po přehrání první věty kles na zem a zemřel. Jeho smrt zapříčinila rozpad Českého kvarteta.

9.1.3. Karel Moravec

Narodil se 1. 1. 1880 v Ostrovci, pouze šest let po Nedbalovi a pět let po Heroldovi. Přesto byl zástupcem další muzikantské generace. Pocházel z průmyslové rodiny, která ho dala učit na housle. Ve dvanácti letech byl poslán do Prahy, kde mu koncertní mistr Národního divadla Jan Buchtele zařídil návštěvu u profesora Ševčíka. Ten ho přijal do houslové třídy, kde se mu stali spolužáky Jan Kubelík, Jan Friml, Jaroslav Kocian, který mu dělal klavírní doprovod na absolventském koncertě, kde zazněl Čajkovského houslový koncert. Ačkoliv byl potlesk po těchto koncertech zakázán, Antonín Bennewitz si stoupl a tleskal, jelikož jeho interpretace byla srovnatelná s houslovým virtuosem Ferdinandem Laubem. Za studií se u Moravce začal projevovat sklon ke hře na violu. Na konzervatoři spolu s Lhotským, Procházkou a cellistou Bedřichem Váškem založili smyčcové kvarteto. Po absolutoriu se všichni odebrali do Varšavy, kde se stali koncertními mistry Varšavské filharmonie. Spolupracovali s dirigenty jako Strauss, Nikisch a Oskar Nedbal, který tak jako Otto Schulhof složil Moravcovi violový kompliment. Zpočátku bylo kvarteto známo pod názvem České kvarteto varšavských filharmoniků, ale v roce 1904 po návratu do Prahy díky svolení Ševčíka, přejmenovali těleso na Ševčík Quartett. 40

Soubor fungoval se třemi změnami cellisty téměř třicet let. Vypracoval se na špičkové těleso, zaměřující se na interpretaci české tvorby. Ševčíkovo kvarteto se rozpadlo v roce 1930. Příčinou byla předčasná smrt Lhotského. Brzy po pohřbu ho kontaktoval houslista Váša Příhoda, který mu zprostředkovaně poslal zprávu od Arnolda Rosé, s nabídkou obsadit místo v Rosé kvartetu. Moravec již nechtěl spolupracovat s jiným kvartetem, proto nabídku odmítl. Zůstal však jediný z kvarteta, který pokračoval v kariéře až do 75 let. Jako sólista vystupoval s Českou filharmonií, spolupracoval s Ondříčkovým, Československým a Vlachovým kvartetem. Jeho nejpozoruhodnějším výkonem byla interpretace Dvořákova cellového koncertu na violu. Vyučoval na pražské konzervatoři a Akademii múzických umění, kde mezi jeho významné žáky patřili Jaroslav Motlík, sóloviolista České filharmonie a Josef Koďousek z Vlachova kvarteta. Karel Moravec napsal čtyři díly violových studií, publikované Supraphonem, kterými doposud procházejí všichni violisté. Nahrál několik kvartetních skladeb, ale také sólo desky, které obsahují Foerstrovu Zbirožskou suitu a Kalivodovo Nocturno As dur. Zemřel 29. dubna 1959 v Praze. Zanechal po sobě rozvíjející se modernější violovou hru.

9.1.4. Ladislav Černý

Ladislav

Černý

byl

představitel

geniálního

umělce,

nejzajímavějšího

instrumentalisty své doby, který měl zálibu ve vaření, vínu a humoru. Narodil se 13. dubna 1891. Již od dětství se věnoval hře na housle, ve které byl později školen Ševčíkovým asistentem Jindřichem Bastařem. Po první světové válce začal obdivovat violovou barvu, která zapříčinila rozhodnutí stát se violistou a tento ne příliš oblíbený nástroj propagovat. V roce 1920 pracoval v Lublani v bývalé Jugoslávii se čtyřmi Čechy, kde založili smyčcový kvartet nejprve nazvaný Zíkovo kvarteto. Po odchodu Richarda Zíky do Ondříčkova kvarteta přejmenovali soubor na Pražské kvarteto. Během druhé světové války používali název Černého kvartet, jelikož Němci zakazovali nacionalistické názvy. Černý určoval způsob interpretace celého kvarteta. Byl nejdominantnější ze všech hráčů. Stát se členem Pražského kvarteta, bylo snem mnoha smyčcových hráčů. Jako poslední o místo usiloval Břetislav Novotný, primárius Kvarteta hlavního města Prahy. Tento

41

soubor se později stal následovníkem Pražského kvarteta. Ve třicátých letech hostovalo kvarteto v Londýně, následovalo nahrávání pro společnost HMU a Ultraphon, kde vznikly nahrávky, které zanechaly živou ukázku interpretace komorní hudby v podání Ladislava Černého. Přes šest desetiletí se věnoval všem hudebním období včetně nové hudby. Cellista Miloš Sádlo o něm řekl: „První, který ukázal, co Janáček opravdu měl v úmyslu ve svých kvartetech”. Velký historický význam pro českou violovou hru mělo přátelství dvou skvělých violistů Černého a Hindemitha. Společně se seznámili roku 1922 na festivalu v Donaueschingenu. Jejich přátelství trvalo až do Hindemithovy smrti. Ten našel v Černém ideálního interpreta své violové literatury. Věnoval mu violovou pětivětou sólovou sonátu opus 25 číslo 1, kterou Černý proslavil po celém světě. Měl obrovský smysl pro hudební stavbu a jeho frázování bylo mimořádně dokonalé. Stal se profesorem na pražské konzervatoři a od roku 1952 na AMU. Vyučoval nejen podle Ševčíkovy metody, ale zaměřoval se i na individuální potřeby, obzvláště pravé ruky. Tvrdil, že ta musí být zcela odlišná od pravé ruky u houslové hry. Své osmdesáté narozeniny oslavil Černý provedením Schubertova kvintetu C dur pod vedením Josefa Suka. Ladislav Černý zemřel 13. července 1975 v Praze. Po Černém se dochovala velká část jeho repertoáru na nahrávkách, která mapuje jeho čtyřicetileté violové období. Nahrál Harolda v Itálii, Brittnovu Lachrymae, Regerovy sólové suity, Hindemithovy sonáty, violový koncert Schwanendreher a Trauermusik.

9.1.5. Josef Koďousek

Patří k nejúspěšnějším českým violistům. Narodil se 27. 11. 1923 a zemřel 20. 5. 1995. Byl žákem Reissiga, Kubáta a na pražské AMU profesora Františka Daniela. Po studiích hrál v Armádní opeře, kde se stal vedoucím skupiny viol. Zde se potkal s Václavem Vlachem, který mu po odchodu Jaroslava Motlíka nabídl místo violisty ve Vlachově kvartetu, jehož byl v letech 1954 – 1970 členem. Až později se začal věnovat sólové činnosti a nahrávání. Pedagogicky působil v Praze na AMU, ve Švédsku a Dánsku. K jeho žákům patří Josef Klusoň z Pražákova kvarteta a Ladislav Kyselák.

9.1.6. Milan Škampa

Narodil se 4. 6. 1928 v Praze do hudební rodiny. Již od čtyř let se začal učit na 42

housle u maminky, která byla učitelkou houslí. V roce 1941 začal soukromě zdokonalovat svoji houslovou hru u profesora Ladislava Černého. Jejich spolupráce trvala až do roku 1947. Ke konci války byl zachráněn ředitelem školy před totálním nasazením změnou data na potvrzení o ukončení studia. V šestnácti letech se po úspěšně vykonané zkoušce stal až do roku 1956 sólistou Českého rozhlasu. To obnášelo každou třetí neděli vystupovat živě ve vysílání. Byl úspěšný v řadě soutěží v Praze 1947, Berlíně 1951, Varšavě 1955. Ve spolupráci s Českou filharmonií a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu premiéroval houslové koncerty Emila Axmana a Vladimíra Sommera. Na AMU byl žákem koncertních mistrů České filharmonie profesorů Alexandra Plocka a Daniela. V roce 1951 absolvoval Sukovou Fantazií a v letech 1951 – 1952 byl asistentem prof. Daniela. Studoval také na Karlově univerzitě hudebně vědecká studia, která zakončil roku 1952 disertační prací o Josefu Sukovi. V lednu 1956 dostal Škampa nabídku od Antonína Kohouta, stát se violistou ve Smetanově kvartetu. Nabídku přijal a setrval celých 33 let. Ačkoliv byl žákem violisty Ladislava Černého, na violu doposud nehrál. Za devět měsíců se zcela přizpůsobil a uspěl. Milan Škampa byl velice pedagogicky činný. Na AMU nastoupil v roce 1969 jako odborný asistent, 1975 byl jmenován docentem a 1990 profesorem. Z jeho třídy vyšla řada vynikajících violistů jako Miroslav Sehnoutka z Panochova kvarteta, Jiří Heger - sólista, koncertní mistr Singapurského symfonického orchestru, Zdeněk Zindel vedoucí violista PKO, Jaroslav Pondělíček vedoucí violista ČF, Milan Radič vedoucí violista v orchestru Mozarteum Salzburg, Miroslav Kašný vedoucí violista Filharmonie B. Martinů Zlín a mnoho dalších. Z jeho třídy vzešlo Škampovo a Hassovo kvarteto. Pravidelně se pedagogicky účastní mistrovských interpretačních smyčcových kurzů po celém světě a je významným členem porot v řadě soutěží, zvláště kvartetních. V Holandsku působil jako stálý pedagog smyčcových kvartet. Roku 2002 se podílel ve Florencii na založení Evropské akademie smyčcových kvartet. Z jeho badatelského zájmu vzniklo v roce 1975 v Supraphonu vydání prvního smyčcového kvartetu Leoše Janáčka „Z podnětu Kreutzerovy sonáty L. N. Tolstého”, ze kterého se ve světě Janáček převážně interpretuje. Kritická edice Druhého kvartetu Listů důvěrných dokončená v roce 1979 doposud nevyšla.

43

9.1.7. Karel Špelina

Narodil se 2. 11. v Plzni, kde se v šesti letech začal učit hrát na housle u Reginy Řehákové a Karla Šnebergra. V letech 1951 – 1955 vystudoval Vyšší průmyslovou školu papírenskou a po ukončení tohoto studia nastoupil na Konzervatoř v Plzni do violové třídy Jana Pechmana, kde absolvoval roku 1967. Do roku 1962 pracoval v Západočeských papírnách. V letech 1962 – 1970 působil jako vedoucí skupiny viol v Plzeňském rozhlasovém orchestru a současně hrál v operním orchestru v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. V roce 1970 nastoupil do České filharmonie, kde od roku 1972 zastával funkci zástupce vedoucího skupiny a od roku 1990 skupinu viol vedl. V důsledku úrazu musel aktivní hru na violu v roce 2002 opustit. Členem České filharmonie však zůstal jako zaměstnanec v archivu až dosud. Karel Špelina byl vyhledávaným sólistou, komorním hráčem, spolupracoval s mnoha soubory a věnoval se nastudování skladeb soudobých českých i světových autorů. S nahrávacími společnostmi jako jsou Supraphon, Panton, Clarton, Arco Diva natočil řadu nahrávek. Od roku 1994 je pedagogicky činný na Konzervatoři v Praze, kde vyučuje hru na violu a komorní hudbu.

9.1.8. Lubomír Malý

Je představitelem starší violové generace, přesto s novými dynamickými názory. Narodil se 6. 3. 1938 v Praze. Housle vystudoval na pražské konzervatoři u prof. Václava Zahradníka a violu na AMU u Ladislava Černého. Jeho kariéru odstartovalo vítězství v mezinárodní soutěži v Helsinkách v roce 1962. Následovaly ocenění jako Laureát státní ceny 1978, Wiener Fleten Uhr 1978, Zasloužilý umělec, Zlatý štít za nahrávku Rapsodie Bohuslava Martinů 1981 a v roce 1998 byl jmenován Národním umělcem. Od roku 1963 byl koncertní mistr Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze, od roku 1968 člen Kvarteta města Prahy. Lubomír Malý hostoval jako sólista téměř po celém světě s těmi nejlepšími předními orchestry jako jsou Česká filharmonie, Vídeňští symfonikové, Tonkünstler Orchester Wien, Gewandhausorchester Leipzig, Nagoya Philharmonica Orchester, Philadelphia Symphony Orchestra a s mnoho dalšími. Vedl mistrovské kurzy ve Finsku, Japonsku, Anglii a v USA. Je profesorem na AMU v oboru hra na violu, kde předává své velmi bohaté zkušenosti všem svým studentům. Významná je jeho nahrávací činnost, při které spolupracoval s gramofonovými 44

firmami Supraphon, Panton, EMI a Multisonic. Jeho 38 gramofonových nahrávek má obrovskou violovou hodnotu. Jeho repertoár zahrnuje díla české i světové violové literatury.

9.1.9. Jan Pěruška

Opavský rodák Jan Pěruška se narodil 14. 5. 1951. Na Státní konzervatoři v Ostravě vystudoval v letech 1966 – 1972 hru na violu a na pražské HAMU studoval u Josefa Koďouska a Jaroslava Motlíka. V roce 1974 se vzdělával na mistrovských kurzech ve Výmaru u Pála Lukacze. Působil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, byl dlouholetý první violista Pražských symfoniků a od roku 1985 až dodnes je člen uznávaného Stamitzova kvarteta. Na svém kontě má nespočet sólových recitálů a vystoupení s domácími i zahraničními orchestry. Je autorem mnoha violových i komorních nahrávek pro Český rozhlas i televizi. V roce 1990 se stal pedagogem na AMU, kde byl roku 1995 jmenován docentem a v roce 2006 profesorem.

9.1.10. Vladimír Bukač

Je představitelem mladší violové generace u nás, narozený v roce 1964. Nejprve vystudoval housle na pražské konzervatoři a AMU u prof. Nory Grumlíkové. Poté pokračoval ve studiu na vysoké škole v německém Freiburgu u prof. Wolfganga Marschnera, kde se současně začal věnovat studiu ve hře na violu u prof. Ulricha Kocha. Již jako houslista na sebe upozornil v řadě soutěží jako například Concertino Praga, Beethovenův Hradec, soutěž Y. Menuhina v Anglii. V letech 1990 – 1993 žil v Japonsku, kde působil jako sólista a komorní hráč při Orchestra Ensemble Kanazawa. Po návratu do rodné vlasti se stal členem Talichova kvarteta, kde začínal jako houslista. Od roku 1997 sedí na místě violisty. Vedle kvartetní činnosti vystupuje jako sólista na mnoha hudebních festivalech po celém světě. Je autorem řady violových nahrávek. Vladimír Bukač je od roku 2002 profesorem violy na Vysoké hudební škole Carl Maria von Weber v Drážďanech, vyučuje na mnoha mistrovských kurzech a je zván do porot mezinárodních soutěží.

45

Závěr Viola byla dlouhou dobu pouze okrajovou záležitostí houslistů. Ovšem musím podotknout, že ti se role violistů zhostili na vysoké úrovni. Dříve neplatilo „hraješ hůř na housle, půjdeš na violu“, ale spíš „chybí nám v komorním souboru viola, tak vezmi ten nástroj a hraj“. Samotným houslistům se do toho moc nechtělo. Nevím z jakých důvodů, ale možná právě v té době začaly vznikat vtipy o violistech, které provázejí každého hráče na tento nástroj celý život. Při psaní diplomové práce jsem došla k závěru, že v první polovině 20. století střídání violy asi houslistům moc velký problém nečinilo, ačkoliv mě to samotnou překvapuje, jelikož vím, jaká úskalí viola přináší, a s jejím houslovým srovnáváním příliš nesouhlasím. Nastává otázka, proč tedy v roce 1947 vznikly na konzervatořích samostatné třídy violové hry, když z houslistů byli violisti, kteří mohli být kdykoliv k dispozici. Myslím, že je to díky hráčům, kteří ve viole objevili nádherný nástroj a začali ho více představovat veřejnosti. S tím souvisí větší nároky na violisty, aby se co nejlépe vyrovnali s požadovanou technikou. Vzhledem k větší menzuře nástroje, větší tíži a horší ozvučnosti ve srovnání s houslemi, není snadné se s touto problematikou vyrovnat. Na rozkvět violy reagovali skladatelé, kteří začali psát skladby pro violu. Konečně si povšimli jejích krásných temných hloubek, tesknosti, ale na druhou stranu její zpěvnosti, která je oproti té houslové zabarvenější. Stojí za to povšimnout si, že stěžejní violová díla vznikla až ve 20. století. Například v romantismu nemá viola žádný stěžejní repertoár. Když se člověk pokouší najít informace o naší violové ať už minulé či současné scéně, může být zklamán. Nejvíce se dočte o naší současné hvězdě Jitce Hosprové, kterou média nazývají violová virtuózka světového formátu. Ostatní hráči na violu jakoby neexistovali. Myslím, že je to škoda, jelikož viola už není opomíjeným nástrojem, jak tomu bylo donedávna a hráčů, kteří se věnují viole, přibylo. Jako brněnská rodačka jsem se chtěla seznámit s violovou historií v městě Brně. Objevení nových violových jmen bylo pro mě velice zajímavé. Také jsem chtěla zmapovat výčet violistů, kteří v Brně studovali na konzervatoři a JAMU. Nejlehčí to nebylo, jelikož v ročenkách vydávaných konzervatoří jsou značné nesrovnalosti v ročnících ukončení absolutoriem. Ve druhé polovině práce se zaměřuji na naše nejlepší české violisty. V naší literatuře chybí kniha, ve které by byly tyto osobnosti společně nashromážděny. Vím, že 46

bych mohla připsat ještě mnohem více violových osobností, ale vybrala jsem si ty, které jsou podle mého názoru nejzajímavější. Bylo pro mě také velkým překvapením zjištění, že hra na violu je v České Republice v podstatě mladý obor.

47

Informační zdroje GÁL, Benjamín. Trávníčkovo kvarteto a jeho vztah ke kvartetu F dur od Antonína Dvořáka. Brno, 2002. Absolventská práce. Konzervatoř Brno. HAVLOVÁ, Jana. Moravské kvarteto. Brno, 2001. Absolventská práce. Konzervatoř Brno. CHMEL, Zdeněk. Galerie brněnských osobností. Brno : Ante, 1998. 155 s. ISBN 80902404-3-7. Jubilejní výroční zpráva Konzervatoře Brno 2003/2004 : ke 150. výročí narození zakladatele školy Leoše Janáčka /. Olomouc : Alda, 2004. 122 s. ISBN 80-85600-92-7. Konzervatoř Brno : sborník k 50. výročí trvání první moravské odborné umělecké školy . Brno : Blok, 1969. 164 s. Konzervatoř Brno : sborník k 90. výročí založení školy . Brno : Bekros, 2009. KOVÁŘ, Petr. Brněnské kvartetní tradice. Brno, 2008. Absolventská práce. Konzervatoř Brno. KVĚT, J. M. 40 let Českého kvarteta. Praha : Hudební matice, 1932. KVĚT, J. M. Kdo je Jiří Herold. Praha : Orbis, 1947. KVĚT, J. M. Kdo je Oskar Nedbal. Praha : Orbis, 1947. KYSELÁK, Ladislav. Brněnští violisté XX. století. 1999. MLEJNEK, Karel. Smetanovci, Janáčkovci a Vlachovci. Praha : Státní hudební vydavatelství, 1962. 152 s. PLHAL, Ondřej. Janáčkovo kvarteto - vzpomínky a výpovědi:Jiří Kratochvíl a Adolf Sýkora. Brno, 2008. Absolventská práce. Konzervatoř Brno. Sborník k 70. výročí trvání první moravské odborné umělecké školy . Telč : Východočeské tiskárny. Sborník k 80. výročí založení konzervatoře Brno STRNADOVÁ, Lenka. Státní filharmonie Brno. Brno, 2003. Absolventská práce. Konzervatoř Brno. The History of the Viola on Record. GEMM CDS 9148, England VRATISLAVSKÝ, Jan. Janáčkovo kvarteto. Praha : Supraphon, 1975. 57 s. ISBN 8301-01482-2. VRATISLAVSKÝ, Jan. Moravské kvarteto. Praha : Panton, 1961. 128 s. ŽÍDEK, František. Čeští houslisté tří století. Praha : Panton, 1979. 350 s.

48

Elektronické zdroje http://www.ahuv.cz http://www.artpetra.cz http://www.ceskyhudebnislovnik.cz http://www.cojeco.cz http://www.euroart.cz http://www.filharmoniebrno.cz http://www.folklornisdruzeni.cz http://www.hamu.cz http://www.jamu.cz http://www.janackovokvarteto.cz http://www.konzervatorbrno.cz http://www.muzikus.cz http://www.ndbrno.cz http://www.oko.brno.cz http://www.referaty-seminarky.cz http://www.repiste.eu http://www.smetanovokvarteto.cz http://www.vladimirbukac.com http://www.walingerovokvarteto.cz http://www.wikipedia.org

49