Osobnosti ekovýchovy

Osobnosti ekovýchovy

Osobnosti ekovýchovy Texty shromáždila a uspořádala Marcela Křížová Fotografie: Zuzana a Josef Havlínovi, archiv Hany Korvasové, Aleše Máchala, Jarmily Čeřovské, Lenky Kopáčové a dalších autorů textů Grafické zpracování: Hana Lehmannová (hanja.eu) © 2011 Ministerstvo životního prostředí České republiky

3

Obsah

4

6 10 14 17 21 24 27 31 33 37 40 42 45 48 51 54 56 60 64 66

Slovo úvodem

Mgr. Michal Bartoš, Ph.D. Akad. arch. Aleš Brotánek Mgr. Lenka Broukalová Ing. Jiří Bureš Mgr. Květoslava Burešová RNDr. Jana Čermáková RNDr. Jan Čeřovský, CSc. PhDr. Jan Činčera, Ph.D. RNDr. Jana Dlouhá, Ph.D. RNDr. Jarmila Dupejová RNDr. Yvonna Gaillyová, CSc. RNDr. Jan Hollan, Ph.D. Mgr. Miroslav Janík RNDr. Naďa Johanisová, Ph.D. Ing. Aleš Kočí Prof. Erazim Kohák, Ph.D. Mgr. Hana Korvasová RNDr. Jiří Kulich PHDr. et RNDr. Danuše Kvasničková, CSc. Ing. Petr Laštůvka

69 72 75 80 83 86 88 90 95 99 101 104 106 108 110 113 116

Prof. RNDr. Hana Librová, CSc. RNDr. Eva Lišková, CSc. Ing. Aleš Máchal Mgr. et Mgr. Michal Medek Bohuslav Nauš Doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc. Mgr. Helena Nováčková PhDr. Ivan Rynda Mgr. Emilie Strejčková Mgr. Veronika Svobodová Doc. Ing. Josef Vavroušek, CSc. RNDr. Mojmír Vlašín Mgr. Zbyněk Zavadil MVDr. PharmDr. Radmila Zavadilová, CSc. Aleš Záveský RNDr. Jozef Zetěk RNDr. Dáša Zouharová

119

Další osobnosti

4

Slovo úvodem Před několika lety jsme s kolegy z CENIA, české informační agentury životního prostředí, začali připravovat publikaci o stavu a vývoji životního prostředí v České republice od roku 1989. Mělo to dva důvody – jednak jsme chtěli na jedno místo shromáždit základní údaje o životním prostředí za jednotlivé roky po celé sledované období, jednak jsme se chtěli poučit z historie, abychom na základě analýzy toho, co se již stalo, mohli předpokládat budoucí vývoj. Tehdy jsem poprvé narazila na to, že se o řadě věcí mluví, všichni přece vědí, jak to je a předpokládají, že informace naleznou v běžně dostupných publikacích. Ve chvíli, kdy to, co všichni „pocitově“ vědí, máte prokázat fakty a napsat na papír, se najednou ukáže, že přesné informace nejsou snadno dostupné, každý si pamatuje něco, vzpomínky jsou založeny na osobních zážitcích, prožitcích a zkušenostech. A jak jednotliví pamětníci odcházejí, buď z jednoho oboru do jiného, nebo věkem, ztrácí se historie, znalost toho, co bylo, jak se co událo… Práce pro budoucnost je obtížná, neznáme-li minulost. Potřebujeme znát minulost. To není fráze, ale racionální (ekonomická) úvaha. Buď máme kořeny a víme, co z nich roste, máme základy domu a můžeme stavět patra a střechu, nebo stále znova sejeme a lesa nevidět, stále máme rozestavěno a bydlet není kde. I když technická ochrana životního prostředí před sametovou revolucí nepatřila k prioritám, ekologická výchova má u nás dlouhou historii. Nepodporována režimem, ale založena na schopnostech a jasnozřivosti pedagogů a práci nevládních organizací poskytovala prostor pro přírodě přátelské

5

aktivity a vzdělání celým generacím obyvatel České republiky. Desetitisíce mladých lidí, kteří prošli environmentální výchovou, jistě rádi vzpomínají na ty, jenž je vzdělávali, vedli, jejichž vědecká, filozofická a pedagogická díla mohli číst. Také v současnosti je zájem o ekologickou výchovu velmi intenzivní. Zejména ochranu přírody a ekologicky příznivé spotřebitelské chování považují za důležitou součást výuky a výchovy nejen pedagogové ve školách. A tady platí to samé, co je uvedeno výše – ti, kteří se o kvalitní ekologickou výchovu zasloužili, ti, kteří konají kvalitní práci na školách a v ekologických střediscích jsou přece známi, všichni vědí, kdo to je… Jistě tomu tak je, ale lepší bude mít informace o těch nejvýznamnějších pohromadě, na jednom místě. To byla výchozí úvaha této publikace. Jsou zde shromážděna hlavní data významných pracovnic a pracovníků EVVO, údaje o jejich práci a jejích výsledcích. Výčet osobností EVVO není úplný. Metoda, která byla zvolena pro zařazení významných osobností do této publikace, byla velmi demokratická – hlasováním na webu, kam mohl kdokoli navrhnout své kandidáty a jejich zařazení do publikace záviselo na tom, zda podobný názor má dostatečně velký počet hlasujících. Ten, kdo zná „prostor ekologické výchovy v ČR“, jistě potvrdí, že zde není nikdo, kdo by nebyl všeobecně znám a o jeho nebo jejích zásluhách by byly pochybnosti. Mezi zde uvedenými osobnostmi také asi není nikdo, kdo by řekl, že měl a má s ekologickou výchovou snadný život. Veřejná správa na ni nedává mnoho peněz, a tak jsou často její aktéři vedle výchovy a vzdělávání zdatnými spisovateli projektů a žadateli o granty. Pokud by se měřila vynaložená práce a její kvalita finančním efektem, patří tato práce k nejefektivnějším pro společnost – za poměrně málo peněz dostává společnost opravdu hodně „muziky“. Kdekdo, třeba lékaři vázaní Hippokratovou přísahou, se dnes ve společnosti dožaduje náležitého ocenění. Komunita lidí, kteří investovali své schopnosti, vzdělání a úsilí do výchovy a vzdělávání k ochraně životního prostředí, se nijak razantně neozývá. Přestože „netrpí“ přebytkem a ochrana životního prostředí je pro zdraví obyvatel stejně významná jako prevence a léčba nemocí. A tak by tato publikace měla být zdrojem informací pro ty, kteří chtějí znát významné osobnosti ekologické výchovy u nás a zároveň je vyjádřením úcty k těm, jejichž data jsou zde uvedena. Ti, kteří problematiku EVVO znají, hlasováním řekli, že si jich váží a uznávají je. Měla by je mít v úctě celá společnost. Nezbývá, než v dobrém vzpomínat na ty, kteří už nejsou mezi námi a poděkovat těm, kteří a které pracují pro nás a naše děti.

Rut Bízková

6

Michal Bartoš

Rok narození: 1964 Místo narození: Olomouc

Mgr. Michal Bartoš, Ph.D. ředitel Centra ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov

Michal Bartoš

Vzdělání a odborné stáže

1982–1987 Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, obor Ochrana přírodního prostředí 1992 Vztahy úřadů a veřejnosti – měsíční stáž v Dánsku 1993 Střediska ekologické výchovy v Nizozemí – 14 denní pobyt 1997 Doplňkové pedagogické vzdělání zakončené písemnou odbornou prací a zkouškou – uděleno oprávnění k provádění pedagogické praxe 1999 Projekt environmentálního vzdělávání ALPHA UNESCO v Egyptě 2001–2008 Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, obor Humanitní environmentalistika – udělen titul Ph.D., téma disertační práce „Proměny environmentální ideologie ve veřejném prostoru“ 2009 USA: International visitor leadership program 2009. 3 týdny k energetické efektivnosti a environmentálnímu vzdělávání díky spolupráci s velvyslanectvím USA v ČR.

Specializace

• Environmentální vzdělávání, ekologie, humanitní environmentalistika

Zaměstnání 1987–1989 1989 1989–1993 1993–2007 2007–

Agrochemický podnik Litovel – podnikový ekolog Výzkumný ústav rostlinné výroby Olomouc Odbor životního prostředí Magistrátu města Olomouc – úředník Odbor životního prostředí Magistrátu města Olomouc – vedoucí oddělení ekologické výchovy Ředitel Centra ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov (smysluplné povolání)

7

Praxe v oblasti EVVO

Od roku 1982 člen environmentálních hnutí, od roku 1994 se věnuje EVVO na plný úvazek. • autor záměru stavby nízkoenergetického domu – sídla terénního informačního centra CHKO Litovelské Pomoraví a pobytového centra environmentálního vzdělávání v Horce nad Moravou, v okolí realizováno vzdělávací biocentrum • autor a lektor ekologických výukových programů pro MŠ, ZŠ a SŠ • externí vyučující na Katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci • lektor seminářů pro učitele • spoluautor Koncepce EVVO v Olomouckém kraji • hlavní organizátor festivalu Ekologické dny Olomouc (od roku 1990) a cyklu Ekologických večerů pro veřejnost (od roku 1993)

Publikační činnost

• Editor a spoluautor dvou sborníků: Krajinou pochybností (O.P.S., 2007) a Vodní cesta Dunaj-Odra-Labe, historie, ekologie, krajina (Univerzita Palackého v Olomouci, 2004). • Autor mnoha článků v médiích, např. Listy – časopis pro politickou kulturu a dialog, Životné prostredie – revue pre teóriu a tvorbu životného prostredia, Envigogika, Sedmá generace, Architekt, Communio – mezinárodní katolická revue, Gymnasion – časopis pro zážitkovou pedagogiku, Střední Morava – vlastivědná revue, Bedrník, Salvo a další.

Mimopracovní aktivity a zájmy

• Cykloturistika, volejbal, tenis, hra na kytaru pro sebe, umění, kultura, literatura (knihy v jakémkoliv množství), fotografie… a z toho všeho vyplývající kavárenské povalečství. • V přírodě se rád toulá skutečně i duševně, občas, také rád, zabloudí. Vztah k přírodě je intimní a vyvěrá z přesvědčení, že „příroda si bez člověka vystačí.“. • Ženatý, otec dvou dětí.

Ocenění

Všechna ocenění patří těm, kteří byli kolem, když trousil své chaotické ideje.

8

Michal Bartoš

Střípky ze životaběhu

Čím déle jsem na světě, sílí ve mně přesvědčení, že mám k některým věcem intimní vztah, který je starší než já. Dospěl jsem k tomu, že už jsem pobýval na světě minimálně ve dvou podobách. Jako řecká cikáda a arabská duna. V opačném pořadí, protože jsem byl hodný a mravný, vždy podle tehdy přijímaných pravidel. Nechci umřít, protože mám obavy, co budu příště. Nemyslím tím nirvánu či cokoliv podobného. Náhodou jsem se stal při pubertální touze po partě členem ekologického hnutí. V něm jsem zůstal v podstatě dodnes. V té partě jsem poznal svou Lenku. Máme spolu dvě děti. Bolestné problémy nás spíše sblížily, než rozdělily. Až do svých dvaceti let jsem si myslel, že jsem jako dítě vyrůstal ve šťastné a harmonické rodině. Pak jsem se dozvěděl, že když jsem se narodil, naši se rozešli. Pak se zase sešli, prý kvůli mně. Když jsem se s tím vyrovnal, začal jsem si znovu myslet, že jsem žil ve šťastné a harmonické rodině. Dětství jsem díky rozvodu prožil u tet a babiček v Rohli, vesnici v krajině, které táta říkal líbezná. Tam jsem trávil i mládí. Měl první kamarády a zamiloval se do Jitky „ze mlejna“. Když se jednou přišla podívat na fotbal, hrál jsem za vesničany proti prázdninovým „cizincům“ a podal jsem svůj nejlepší životní výkon. Dodnes nevím, jestli to Jitka vůbec zachytila. Od cikánů jsem se naučil první akordy na kytaru. Pak jsme na „Zajíčkově“ hráli Hlupák váhá od Katapultů v záři reflektorů ze řvoucích mopedů. U Telarů ve stodole jsme skákali do sena a když jsem dopadl na ježka, napichovali jsme mu jablka na bodliny, protože to tak má být. Vyráželi jsme na výpravy za třešněmi, hráškem, švestkami a lesními jahodami. Byly to daleké výpravy, protože všechno co bylo blízko, sklidila ještě zelené početná rodina Šafářů. A za eskymo jsem hlídal stádo krav. Mezi nimi byla nejoblíbenější bezrohá kráva, které se říkalo Velbloud. Studium ekologie bylo mou první vzpourou proti tátově autoritě. Chtěl, aby byl ze mě historik jako on. V počátcích rozvoje ekologie, na Univerzitě Palackého v Olomouci, nás biologové učili biologii, statistikové statistiku, geografové geografii, chemikové chemii. Všichni s tím, že jsme ti ekologové, kteří ty jejich odbornosti vlastně až tak umět nemusejí, protože na ně nejsou echt specialisté. Zejména chemie byla pro mne úskalím. Paradoxně jsem se stal ekologem v Agrochemickém podniku v Litovli, kde mě z podstaty funkce nikdo nadšeně nevítal. Tak jsem skončil jako pomocník v milované chemické laboratoři. Dávil jsem se astmatickými záchvaty při vykládání

pytlů s hnojivem a při mletí rostlinných vzorků. Nezměrným úsilím jsem se propracoval k měření obsahu chemických prvků v obilninách, řepě a jiných plodinách na polarografu. V  krátkém pobytu na  olomoucké pobočce Výzkumného ústavu rostlinné výroby v přelomovém roce 1989 jsem snil o výzkumu negativního dopadu imisí z přerovských továren na okolní výnosy z hanáckých polností. Nebyly však finance na konkrétní dojíždění autem na výzkumné plochy do Prosenic, tak jsem jezdil na konzultace do Prahy a Bratislavy. Po společenských změnách jsem nastoupil na nový odbor životního prostředí na magistrátu v Olomouci. Nejprve jsem tam dělal do všeho, pak si všímal vodního hospodářství a svobodně skončil spokojený v oblasti environmentálního vzdělávání, které mi narostlo pod rukama tak, až muselo být odpojeno od úředních zvyků a pokračovat dodnes jako Sluňákov, centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s. Při tom proběhl dvacetkrát festival Ekologické dny Olomouc, mnoho veřejných debat pro veřejnost (Ekologické večery) a v Horce nad Moravou vyrostl nízkoenergetický dům, kde Sluňákov sídlí. Po celou dobu jsem měl mimořádné štěstí na lidi, kteří mě obklopovali. Doplnil jsem si pedagogické vzdělání v Olomouci a mou zálibu ve společenských vědách se povedlo dotlačit k doktorátu profesorce Haně Librové z Masarykovy univerzity v Brně. Nejzásadnější postavy pro prožívání mého života přišly vždy nečekaně a kupodivu v pravý čas. K tomu, abych mohl dělat, co mě baví, mi pomohli zejména Jaroslav Kadula a Jan Večeř. Proměnu mého přemýšlení o světě způsobili Zdeněk Neubauer a Karel Kosík. Přes Zdeňka Neubauera jsem se postupně setkával s úvahami jeho kolegů na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Podobně jsem si uspořádával svůj vztah k lidem, kteří spolu zabydlují svět, při hovorech s Václavem Bělohradským. S těmito lidmi jsem se cítil svobodnější. Příroda pro mě přestala být „fungujícím ekosystémem“, tak jak jsem se to učil na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Přestože jsem psal o přírodě s láskou, odpad třídím s mírou, letěl jsem na různá místa světa letadlem, jím maso, …a mám spoustu dalších „ekologii“ se příčících zlozvyků. Někteří kamarádi, když jsou na mě naštvaní, říkávají, že nejsem „ekolog“. Nevím, jestli se mám zlobit nebo radovat, ale navzdory všem řečem to dál o sobě tvrdím do nejrůznějších dotazníků. I má žena říká, že jednou uspořádá ekologický večer o mně, vím, že se mám čeho bát.

Michal Bartoš

9

Kontakt pro veřejnost • • • • •

telefon: 585 152 005 e-mail: [email protected] [email protected] www.slunakov.cz/download/michal.pdf skype: michal.slunakov

10

Aleš Brotánek

Rok narození: 1957 Místo narození: Praha

Akad. arch. Aleš Brotánek architekt zaměřený na navrhování nízkoenergetických a pasivních domů nejraději i z přírodních materiálů

Aleš Brotánek

Vzdělání 1977 1982

Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze, obor Navrhování a konstrukce nábytku a interiéru Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, obor Architektura

Specializace (odbornost)

• Architektura šetrnější k lidem i životnímu prostředí, tedy se sníženou ekologickou stopou

Zaměstnání

• Od roku 1986 svobodné povolání architekta


V roce 1980 jsem si s mojí ženou procestoval krajinu severních Čech, zdevastovanou a odumírající od těžby a spalování sirnatého uhlí. Zanechalo to ve mně natolik depresivní pocit, že se dostavila neodbytná otázka, „je opravdu nezbytné za sebou zanechávat takovou krajinu i životní podmínky?“. Proto jsem jako student architektury hned začal zkoumat, jak je na tom můj obor a zdali nemohu něco dělat jinak. Odpověď jsem hledal v diplomové práci nazvané „Znovuobjevení venkovského života“. Řešil jsem v ní skryté a možné nevyužívané potenciály života na venkově od urbanistické revitalizace osídlení, návrhu bydlení v nízkoenergetickém a generačně přizpůsobivém rodinném domě, dopracovaném až do ekodesignu nábytku. Zde započala i moje osudová spolupráce se sociálním ekologem Mgr. Bohuslavem Blažkem. Krátce jsem byl zaměstnán v projekci OPS Příbram, kde jsem navrhl pro Východočeské dřevařské závody studii montovaného, energeticky úsporného RD, který se nerealizoval zde, jen později, soukromým investorem na  Dobříši, a  stal se prvním pokusem i  zkušeností v této oblasti a ještě dlouho takové domy nikoho nezajímaly. Proto již od roku 1986 jsem raději využil možnosti absolventa VŠUP registrovaného ve Svazu výtvarných umělců vykonávat svobodné povolání architekta. Kromě jiného jsem tak mohl, ve spolupráci s Mgr. B. Blažkem, navrhovat a vyrábět terapeutické hračky a dvě dětská hřiště. Naši rodinu trochu překvapil Listopad 1989, protože jsme se rozhodli pro zdravější prostředí pro naše už tři děti i pro zvýšení soběstačnosti (a tím i svobody a nezávislosti

11

na totalitě) přesídlit na venkov, kde jsme na chalupě rodičů upravovali půdu na bydlení. V tomto dění nešlo stát mimo, a proto na několik měsíců jsem se účastnil z Prahy osvětového plakátování republiky z  Mánesa pro Občanské fórum. Později toto dění grafik Filip Blažek zdokumentoval v knize „PLAKÁTY SAMETOVÉ REVOLUCE“. Uklidnil jsem se teprve po prvních volbách a opět se vrátit ke své profesi. V roce 1990 vznikl ve spolupráci s Mgr. Blažkem projekt Penzion – Domov důchodců v Mníšku pod Brdy (realizováno 1994) – sociálně ekologický projekt s některými prvky snížení energetické náročnosti stavby, kde se bydlení pro seniory podařilo plně integrovat do života města v jeho centru. Práce na územním plánu sídelního útvaru Libčeves mne dovedla k nové aktivitě – lektorování v rámci činnosti Školy obnovy venkova, která zde vznikla jako klíčová rozvojová aktivita obce. Zde jsem mohl začít s předáváním informací o možnostech energetických úspor v provozu i ve výstavbě budov. Mezi tím se mi podařilo realizovat pro soukromého investora první opravdu nízkoenergetický rodinný dům v České republice, kde byla vyřešena řízená výměna vzduchu s rekuperací, a tak kromě energetických úspor vyřešit i kvalitu vnitřního prostředí. Získal jsem ocenění Ekologický projekt roku (roku 1992 za urbanistickou studii ekofarmy Country Life v Nenačovicích, roku 1997 za dostavbu gymnázia v Dobříši a řešení vstupního předprostoru školy vymyšleného participací se studenty). Po  deseti letech od  Sametové revoluce jsem se již mohl plně věnovat pouze nízkoenergetickému designu stavění, přestože přetrvával celospolečenský stav, kdy plýtvání energiemi zůstávalo výhodné. Poprvé jsem se věnoval návrhu domu také s ohledem na ekologickou stopu (tedy při výstavbě, provozu i likvidaci) pro společnost Country Life. V této souvislosti jsme s investorem navštívili v USA Colorado, abychom v Boulderu od architekta Grega Franty získali místní poznatky o ekologickém stavění. Seznámili jsme se zde i se stavěním ze slámových balíků v kombinaci s hliněnými technologiemi. Tyto stavby mají nízkou energetickou náročnost a schopnost podílet se na příznivém vnitřním prostředí a mají malou ekologickou stopu v celém cyklu života stavby. Po roce 1998 jsem publikoval podrobnější informace o stavění ze slámy v sérii článků v časopise Architekt i v časopisech pro veřejnost. Tyto články vygenerovaly zájemce o takové

12

Aleš Brotánek

stavění, a s podporou Školy pro obnovu venkova v Libčevsi byly uspořádány první kurzy stavění ze slámy, které pokračují dodnes a blíží se již ke dvaceti. Z tohoto okruhu studentů, architektů, techniků i laiků – účastníků kurzů – vzniklo občanské sdružení Ekodům, jehož jsem zatím předsedou, a které má za cíl podporovat a šířit informace o „přírodě a člověku přátelském stavění“. V rámci činnosti tohoto občanského sdružení jsem přispěl k realizaci putovní výstavy Harmonie, ekologie a ekonomika v bydlení, která spolu s přednáškami expertů putovala napříč městy téměř přes celou Českou republiku. Významné pro toto sdružení byla spolupráce s rakouským sdružením Global 2000, v rámci kterého byl realizován výzkumný úkol zateplení stávajících objektů za pomoci balíků slámy (na stavbách Horní mlýn ve Křtinách a RD v Mnichovicích u Prahy). Tento projekt prokázal, že balíky slámy mají široký potenciál dalšího užití, nejen pro nové domy.

v soutěži Energetický projekt roku 2006. Jeho realizace se bohužel zastavila, neboť se stala součástí politického boje mezi starým a novým vedením Pardubického kraje. V roce 2005 jsem se stal zakládajícím členem Centra pasivního domu – občanského sdružení, které podporuje a propaguje standard pasivního domu, šíří informace o pasivním stavění a vytváří prostor pro setkávání odborníků i laiků – zájemců o tuto praxi. Již po čtvrté jsem byl zvolen předsedou Rady sdružení. V  rámci Sítě center pasivního domu jsem ve dvouletém projektu přednášel jako lektor o principech pasivního domu a poskytoval konzultace potenciálním stavebníkům. Po jeho ukončení jsem absolvoval odborný kurz, který vedli odborníci z německého Passivhaus Institutu a dále působím jako lektor vzdělávání odborníků – stavitelů a projektantů pasivních domů. O  nízkoenergetickém, pasivním i  k  přírodě šetrném stavění publikuji v  odborných časopisech i v periodikách pro veřejnost, přednáším na řadě seminářů a konferencích, zejména Pasivní domy a Zdravém bydlení, vystupuji v médiích. A co nyní?

Od roku 2003 jsem přednášel pro ekologickou sekci České křesťanské akademie v Praze a pobočky v Sušici, Letohradě, Zábřehu, Příbrami, Rožmitále a na desítkách míst ve spolupráci s různými neziskovými organizacemi, například ČSOP Veronika – Hostětín. Od roku 2004 jsem externě přednášel na ČVUT v Praze, v Brně na Katedře environmentálních studií a pravidelně na Katedře sociální a kulturní ekologie Fakulty humanitních studií UK v Praze pro PhDr. Ivana Ryndu. Po řadě realizací nízkoenergetických rodinných domů vznikl i projekt rekonstrukce nízkoenergetické ubytovny pro studenty ve Vysokém Mýtě, který získal odměnu

Vedu AB ateliér, kde se ve spolupráci s Ing. arch. Janem Praislerem a Ing. Jiřím Čechem zaměřujeme pouze na pasivní rodinné i bytové domy a pasivní stavby pro veřejné účely. V tomto ateliéru mimo jiné vznikl první realizovaný projekt rekonstrukce podle zásad pasivního domu v ČR financovaný z veřejného rozpočtu – rekonstrukce ZŠ ve Slivenci, který v inovované soutěži Český energetický a ekologický projekt roku 2009 získal pro AB ateliér Hlavní cenu za stavbu (snížení energetické náročnosti o 89 % oproti původnímu stavu, ale i zajištění optimálního přísunu čerstvého vzduchu). Zároveň jsme ještě v této soutěži obdrželi cenu Ministerstva životního prostředí za návrh projektu pasivní MŠ ve Slivenci a Cenu České komory architektů za první projekt pasivního bytového domu v ČR v Praze-Strašnicích. Oba tyto projekty jsou průlomové a ukazují, že jako PD lze navrhovat i občanské stavby. Oba projekty jsou ve výstavbě a mají být dokončeny v roce 2012. V roce 2010 jsem se podílel pro Českou komoru architektů na tvorbě Manuálu energeticky úsporné architektury podpořeného SFŽP ČR z programu Zelená úsporám a kde jsem garantem kapitoly pro „Panelové domy“ (www.opzp.cz/soubor-ke-stazeni/37/11265zu_manual_web.pdf).

Aleš Brotánek

13

V  letošním roce 2011 se završila spolupráce s  Katedrou konstrukcí pozemních staveb Fakulty stavební ČVUT v Praze, která realizovala požární zkoušky v rámci projektu 122 142 0507: „VYBRANÉ VLASTNOSTI PŘÍRODNÍCH A DALŠÍCH STAVEBNÍCH MATERIÁLŮ, STAVEBNÍCH PRVKŮ A BUDOV“ z programu Efekt MPO ČR, kde se náš ateliér podílel zejména na zkouškách skladeb pro PD s použitím slámy. V požární zkušebně PAVUS ve Veselí nad Lužnicí byla zkoušená konstrukční stěna z nosné slámy (bez jakékoli další podpůrné konstrukce) omítnutá ze strany interiéru hliněnou a vně vápennou omítkou. Zkouška pod statickým zatížením byla ukončena až po 146 minutách a získala tedy atest F120. Tímto se otevírají zcela nové možnosti v oblasti výstavby pasivních domů s minimalizovanou ekologickou stopou při výstavbě. Výhodou této konstrukční technologie je zjednodušení a zlevnění stavby (tzv. Low-tech a Low-cost), její vhodnost i pro svépomocnou výstavbu s využitím zemědělského odpadu v místě stavby, tedy s minimem nároků spotřeby energie na dopravu. Vynikající tepelně izolační vlastnosti slámy jsou výhodné především pro pasivní domy a balíky slámy prokázaly, že jsou jako jediný materiál schopny splnit kromě tepelně technických vlastností i nároky na statiku v požáru dosahujícím teplot blízko 1200°C. Protože zkouška proběhla již podle „společné evropské legislativy“, bude možné její výsledky využívat ve všech zemích EU. Zkušební protokoly jsou k dispozici na webových stránkách řešitele projektu (http://kps.fsv.cvut.cz/index. php?lmut=cz&part=vyzkum&sub=30).

Kontakt pro veřejnost

• e-mail: [email protected] • www.pasivnidomy.cz • www.ekodum.ecn.cz

14

Lenka Broukalová

Rok narození: 1974 Místo narození: Vlašim

Mgr. Lenka Broukalová

programová vedoucí Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina

Lenka Broukalová


15

Publikační a editorská činnost

• Environmentální vzdělávání, pedagogika

• Škola pro život; Příručka k realizaci školních programů ekologického/ environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a výchovy k udržitelnému způsobu života. Praha: Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, 2004. • Žijeme spolu aneb Jak na téma ochrany zvířat; Praktická příručka pro pedagogy 2. stupně základních škol a pedagogy středních škol. Praha: Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, 2006. • Škola pro život II; Jak na ekologickou/environmentální výchovu po zavedení rámcových vzdělávacích programů. Praha: Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, 2009.

Zaměstnání


1999 2001 2005

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Pedagogika (zaměření na didaktiku a pedagogicko-psychologickou diagnostiku) Pedagogická fakulta UK v Praze, dvousemestrální kurz Environmentální výchova na základní a střední škole – teorie a praxe Agnes, o.s., dvousemestrální kurz Řízení neziskových organizací


1994 úřednice na majetkovém odboru Městského úřadu Vlašim 1999–2004 pracovnice pro ekologickou výchovu v Českém svazu ochránců přírody Vlašim 2002–2011 ředitelka Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina 2011– programová vedoucí Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina

Odborná praxe v oblasti EVVO

• Křesťanský přístup k problematice životního prostředí a ekologické/environmentální výchově. • Apoštolská církev (Církev bez hranic) Praha (členka) a Křesťanský sbor Praha Jižní město (spolupráce) – práce se seniory, spolupořádání evangelizačních aktivit, práce s dětmi a mládeží (letní tábory), křesťanská hudba, semináře. • Český svaz ochránců přírody Vlašim (členka od roku 1990) – členka výboru ZO ČSOP Vlašim, podporovatelka, environmentální výchova. • Další zájmy – hra na kytaru (jen tak pro sebe), výlety/turistika.

Od roku 1999 se EVVO věnuji na plný úvazek. 1999–2004 lektorka ekologických výukových programů pro děti a mládež (MŠ, ZŠ a SŠ) 1999– lektorka vzdělávacích akcí pro pedagogické pracovníky a pracovníky středisek ekologické výchovy 1999– řízení projektů zaměřených na EVVO 2002–2003 členka pracovního týmu pro tvorbu Koncepce EVVO Středočeského kraje na léta 2003–2010 2006– práce na problematice kvality služeb poskytovaných středisky ekologické výchovy 2006–2009 členka poradního sboru Krajské rady EVVO Středočeského kraje 2010 členka pracovního týmu pro tvorbu Koncepce EVVO Středočeského kraje na léta 2010–2020

Ocenění

Není osobní, ale v červnu 2007 získalo SSEV Pavučina Cenu ministra životního prostředí.

16

Lenka Broukalová


Už jako malá holka jsem měla ráda, když se kolem něco dělo, a když to navíc mělo nějaký konkrétní smysl a dopad, bylo to opravdu neodolatelné lákadlo. Při studiu na gymnáziu jsme se začala zapojovat do dění v regionu – činnosti místního vlastivědného klubu, redakční rady Zpravodaje (místního periodika) apod. Svou nemalou roli sehrálo to, že se od dětských let známe (jako sousedé z chaty u Sázavy) s Ing. Pavlem Pešoutem (v současné době nepřehlédnutelnou osobou v oblasti ochrany přírody), který se zajímal o celou řadu regionálních problémů životního prostředí a který podnítil v roce 1990 vznik základní organizace ČSOP ve Vlašimi a ke spolupráci motivoval i mého tatínka. Stala jsem se zakládající členkou a tady jsem se postupně zapojila do práce s dětmi a mládeží. Když jsem šla v roce 1994 studovat pedagogiku na FF UK v Praze, bylo mým cílem získat dostatečné odborné zázemí právě pro ekologickou výchovu.

Po studiu na vysoké škole se otevřela možnost práce v ekocentru ve Vlašimi na plný pracovní úvazek, právě se tam rozjížděla profesionální ekologická výchova (od roku 1990 do roku 1999 byla činnost zaměřena na praktickou ochranu přírody a volnočasové aktivity, od roku 1999 začalo fungovat také středisko ekologické výchovy), kde jsem se věnovala ekologickým výukovým programům a posléze převážně práci s pedagogy, zastupovala jsem ekocentrum v SSEV Pavučina. Odtud přišla v roce 2002 nabídka, abych se stala prvním zaměstnancem, oslovila mě tehdy Hana Korvasová, a protože jsem uvažovala o přesunu do Prahy, nabídku jsem přijala. Do konce roku 2004 jsem byla částečně ještě zaměstnaná ve Vlašimi, částečně už v Praze, od počátku roku 2005 jsem se už plně věnovala práci v Pavučině. Ta se postupně rozrostla v organizaci se stabilním obsazením, rozjela se realizace projektů a další práce. Velká změna v mém životě nastala počátkem roku 2007, kdy jsem uvěřila v Boha a stala se křesťankou. Život najednou dostal nový rozměr a mnohem hlubší smysl než do té doby. A protože jsem nezanedbatelnou část svého života věnovala ekologické výchově a ochraně životního prostředí, začala jsem se zajímat, jak na tuto problematiku nahlíží křesťanství, kterému bývá někdy připisována mj. odpovědnost za současný neutěšený stav životního prostředí. Domnívám se, že je to velká chyba, ale to by bylo už na jiný příběh. Určitě se chci ale touto otázkou zabývat i nadále.

Na vysoké škole se moje cesta trochu přesměrovala (přišla zajímavá příležitost) a začala jsem se věnovat problematice prevence sociálně patologických jevů, to trvalo celých pět let. Součástí této práce bylo i vedení tříhodinových programů pro děti druhého stupně základních škol (systematická práce s dětmi od 6. do 9. třídy), to mi hodně pomohlo zorientovat se v lektorské práci a načerpala jsem zkušenosti pro přípravu a realizaci ekologických výukových programů i pro spolupráci s učiteli.


• telefon: 234 621 386 • e-mail: [email protected]

Jiří Bureš

Rok narození: 1964 Místo narození: Pardubice

Ing. Jiří Bureš

ředitel Ekocentra PALETA v Pardubicích

17

18


Jiří Bureš

Vysoká škola ekonomická, Praha Univerzita Karlova Praha, fakulta pedagogiky, dálkové doplňující studium pro pedagogy odborných předmětů 1989–1990 ekologická setkání Ekotopia (1989 – Köln, SRN; 1990 – Bugacpuzsta, Maďarsko) 1992 organizace prvního setkání středisek ekologické výchovy ČR a SR, Banská Štiavnica, Slovensko 1993 konference o NGO ve střední Evropě, Hankensbüttell, SRN konference o ekoporadenství, Lucemburk, Lucembursko 1994 studijní cesta po ekovýchovných centrech v Nizozemí 1994–1997 spolupráce a tvorba společných ekovýchovných projektů s Nizozemím (1994–1995 – Apeldoorn; 1997 – Baarn) 1996 studijní cesta do Nizozemí v rámci přípravy osvěty v oblasti odpadů pro město Pardubice 1999 konference Ekologická výchova ve střední Evropě, Vídeň, Rakousko 2000 studijní cesta do USA – péče o životní prostředí v odvětví chemie, ekologická centra Washington, Buffalo, New York 2001 seminář Sociální partnerství v odpadech, Nižnij Novgorod, Rusko konference CEMC Brusel o sociálních problémech, trvale udržitelném životě a odpadech, Londýn, Velká Británie konference o trvale udržitelném rozvoji, Malmö, Švédsko 2003 studijní cesta do partnerského střediska ekologické výchovy, Doetinchem, Nizozemí 2004 studijní cesta Environmentální výchova a vzdělávací systém, Huelva, Španělsko 2010 studijní cesta Environmentální výchova a sport, Francie


Zaměstnání

1986–1989 vedoucí programátor v Závodech těžkého strojírenství Třemošnice 1990– ředitel Ekocentra PALETA, Pardubice 1995–1996 referent řízení ekologické výchovy na Magistrátu města Pardubic (částečný úvazek) 1996–1999 ředitel Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, Praha (částečný úvazek) 1999–2001 projektový manažer realizace sběrných dvorů odpadu a ekologické osvěty obyvatel pro východní Čechy v Ecotechniek s.r.o., Brno (částečný úvazek)


• 25 let řízení (personálního, finančního i manažerského) neziskové organizace se zaměřením na environmentální výchovu • tvorba a realizace projektů, spoluautor programů ekologické výchovy, lektor odborných environmentálních seminářů, ekoporadenství, nízkoenergetické stavby s ekovýchovným zaměřením • téměř 20 let člen (předseda, místopředseda) komise životního prostředí města Pardubic • 10 let příprav a realizace krajských konferencí EVVO Pardubického kraje • člen různých koncepčních a rozvojových skupin, výborů a projektů v oblasti životního prostředí a environmentální výchovy MŽP a Pardubického kraje 1998–2002 člen rady obce Čeperka, předseda finanční komise, člen komise pro životní prostředí 2000–2006 člen komise životního prostředí Svazu měst a obcí 2004–2008 člen výboru pro životní prostředí Pardubického kraje 2008 autor Koncepce EVVO Pardubického kraje Autor, spoluautor a realizátor projektů ekologické výchovy a osvěty:

• Ekonomika a řízení, automatizované systémy řízení • • • • •

kampaň na separaci a recyklaci odpadů sledování znečištění ovzduší v Nizozemí a ČR areál ekologické výchovy PALETA Národní síť středisek ekologické výchovy ČR tvorba a realizace ekologické výchovy a osvěty v oblasti odpadů pro město Pardubice

Jiří Bureš

• od září 1995 realizátor Strategie ekologické výchovy v Pardubicích na Magistrátu města Pardubic • nízkoenergetické stavby a areál Ekocentra PALETA v Pardubicích, pobytové ekocentrum Pardubického kraje v Oucmanicích, ekovýchovná zahrada v Chrudimi a další.

Ocenění 1994 1996

vítěz fotografické soutěže Ekofoto cena Rady města Pardubic

Ale stejně s nějakým tím rokem navíc si nejvíc vážím toho, že kolegové v práci o mně mluví s uznáním.


• Desítky instruktážních letáků, her a publikací – v oboru EVVO zejména o odpadech (ale z jiných oborů i vegetariánská kuchařka a knihy o historii). K nejžádanějším patřila metodická publikace Ekologická výchova v mateřských a základních školách (Ekocentrum Paleta, 2004) a mezinárodní projekt Společná oblaka: Vzdělávací projekt pro sledování znečištění ovzduší a spotřeby energie v oblasti východních Čech a středního Nizozemí. • kompletní vydávání zpravodaje PAnika (Pardubická nika) v letech 1992 až 1996 (články i sazba) • publikace 10 let programu Národní síť environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty 1999–2008 (Ministerstvo životního prostředí, 2008) • autor publikací Rádce, kam se obrátit s problémy životního prostředí pro města Pardubice, Hradec Králové a mnoho dalších


• Historie, genealogie, rekonstrukce zřícenin, ekologické stavitelství, fotografování, cestování, vaření a dobré víno.

19

20

Jiří Bureš


I když naše rodina bydlela na sídlišti v paneláku, každý víkend jsme trávili na chatě a tam jsem se nejlépe cítil v lese a na dlouhých dobrodružných výpravách do dalekého okolí Železných hor (dnes by rodiče asi zesinali strachy). Počátkem mého pozdějšího vědomého zájmu o přírodu byla romantika – nejdřív dálkové pochody, potom tramping a nakonec Hnutí Brontosaurus, které se pro mě stalo mj. prostředkem, jak zachránit nádhernou, ale zdevastovanou zříceninu hradu Lichnice. Proto jsem si našel i první zaměstnání přímo pod hradem ve vesnici Třemošnice, kam jsem dojížděl do výpočetního střediska závodu DAKO, ale odkud jsem po poznání reality socialistického podniku při první příležitosti odešel. Shodou okolností to bylo k 1. prosinci 1989 (stihl jsem ještě zorganizovat generální stávku), kdy se uvolnilo místo ředitele Klubu vědeckotechnické činnosti mládeže v Pardubicích. Změny ve společnosti byly rychlé, a tak se mi podařilo přeměnit činnost klubu postupně na ekocentrum – což jsem cítil jako mnohem užitečnější a zajímavější. Začátky byly velmi krušné, peněz bylo velmi poskrovnu, zato nadšení bylo velké. V podstatě až do vzniku krajů v roce 2000 jsme finančně přežívali, i když činnost byla poměrně bohatá. Poté se podařilo založit pobočky v Chrudimi, vybudovat pobytové centrum v Oucmanicích a etablovat se jako jedno z největších center ekologické výchovy. I když nevím, jestli bych dnes šel stejnou životní cestou (a asi by to ani nešlo), stále stejně silně vnímám procházku krajinou Vysočiny či Železných hor – zejména na podzim, se svojí tichou melancholií a nezapomenutelným pohledem do Lovětínské rokle. To mě nikdy neomrzí a kvůli čemu vím, že to stálo za to.

Kontakt pro veřejnost • • • •

telefon: 466 614 352 e-mail: [email protected] www.ekovychova.cz skype: ekopaleta

Květoslava Burešová

21

Rok narození: 1933 Místo narození: Nepomuky Rok úmrtí: 2008 Místo úmrtí: Třebíč

Mgr. Květoslava Burešová

učitelka základní devítileté školy, programová vedoucí Chaloupky o.p.s.

22


Vzdělání

1960–1963 Pedagogický institut Jihlava – promovaná učitelka


• Učitelka přírodopisu, tělesné výchovy, pěstitelských prací

Zaměstnání 1953–1956 1957–1960 1961–1994 1991–2008

učitelka na odborném učilišti v Trutnově metodička tělesné výchovy učitelka na ZDŠ/ZŠ Kněžice programová ředitelka Chaloupky o.p.s., metodička ekologické výchovy

Odborná práce v oblasti EVVO

• Při ZDŠ Kněžice založila v roce 1973 přírodovědný oddíl Mladých ochránců přírody a později se svým manželem Ing. Vladislavem Burešem Stanici mladých přírodovědců při Lesní správě Jihlava. Oddílem ochránců přírody prošly za dvě generace stovky dětí. Zaměření činnosti ochranářského oddílu a hlavně formy práce s dětmi daly základ tradici ekologické výchovy nejen na Chaloupkách. Činnost byla úzce propojena s ochranou přírody – oddíl získal v roce 1985 do péče Urbánkův palouk jako laboratoř v přírodě. • V roce 1988 byla založena místní základní organizace Českého svazu ochránců přírody v Kněžicích, jejíž byla dlouholetou předsedkyní (www.csopknezice.cz).

Hlavní činnost

• Jejím mottem při výchově a výuce dětí a při předávání zkušeností dospělým bylo „Řekni mi a zapomenu, ukaž mi a budu si pamatovat, nech mě udělat a budu si pamatovat na celý život.“. • Stála u vzniku střediska Chaloupky u Třebíče (www.chaloupky.cz). V roce 1991 přesvědčila Školský úřad v Třebíči, aby věnoval částečný úvazek na ověření „ekologických výukových programů“ pro školy. • Propojenost se školstvím vedla v roce 1995 k zařazení střediska Chaloupky do sítě škol a školských zařízení MŠMT. Byla programovou vedoucí střediska. Připravovala a lektorovala výukové programy pro školy a vedla kolektiv programových pracovníků.

• Postupně se její činnost stále více přenášela do oblasti metodické a konzultační, která zahrnovala další vzdělávání pedagogických pracovníků, lektorskou činnost a poradenství pro školy a neziskové organizace.

Školní zahrady

• Již od své pedagogické praxe na ZŠ Kněžice byla propagátorkou využití školních zahrad pro ekologickou výchovu a pro všechny vyučovací předměty. • V roce 1995 uspořádala na Chaloupkách první celorepublikový seminář na toto téma, později zavedla tradici tzv. „Toulavých autobusů“ po školních zahradách nejen v České republice, ale také v zahraničí. Její snaha o podporu, zachování a využití školních zahrad pro výuku na školách byla završena rozsáhlou publikací Učíme se v zahradě.


• Byla autorkou či vedoucí autorského kolektivu dvou desítek publikací zaměřených na praktické náměty a návody na realizaci ekologické výchovy, např. Odpady – problém každého z nás (Chaloupky, 1993), Nápady pro mrňata a škvrňata (Rezekvítek, 1993) či sérii Hurá z lavic do přírody 1, 2, 3 (Chaloupky, 1992–2003). • Nejvýznamnější publikací je shrnutí celoživotních zkušeností autorky do manuálu pro školní zahrady Učíme se v zahradě (Chaloupky, 2007). Publikace na pěti stech stranách nejen upozorňuje na palčivou skutečnost odcizování dětí přírodě, ale především přináší spoustu praktických rad, jak zahradu – přírodní učebnu – založit, udržovat a jak ji s dětmi využívat ke vzdělávání a výchově. Manuál ukazuje, že školní zahrada má v dnešní době své důležité místo pro vzdělávání.

Ocenění 1997 1999 2004

Nestor ekologické výchovy, cena Rezekvítku za celoživotní přínos ekologické výchově Cena ministra školství, mládeže a tělovýchovy Cena ministra životního prostředí


23


• Jejími celoživotními zájmy byly sport (zejména lyžování a plavání) a péče o zahradu. Méně známá je její účast na životě farního sboru Českobratrské církve evangelické v Třebíči.

Střípky vzpomínek na Květu Burešovou

Vidím ji rozesmátou stát na kamenné kostce po příjezdu do vytouženého Londýna v srpnu 1994. Nebo dávno před Listopadem 1989, jak se zápalem režíruje ochranářské divadlo na schodech kněžické školy, připravuje svůj ochranářský oddíl na soutěž O zlatý list, raduje se z velkého úspěchu na tehdejší dobu velkoryse pojaté výstavy léčivých rostlin. O mnoho let později díky jejímu neodolatelnému hecování běháme bosky po sněhu před Rýchorskou boudou a radujeme se jako malé děti. Slyším mohutný aplaus uzavírající každou její přednášku o renesanci školních zahrad – naposledy ještě před pár týdny. Stratifikovat kaštany, měřit erozní rýhy, ale i rozeznávat rostlinné čeledě nebo probírat druhy obilí nemusí být s paní učitelkou Burešovou žádná nuda, stejně jako zjišťovat, že šetřit potravinami není staromódní a nekouřit je normální. Ona to prostě umí jako nikdo. Pamatujete? „Hádejte, děti, za kolik let bude kmínek lípy tlustý jako můj prst!?“ S nakažlivým nadšením provází bylinkovou sekcí chaloupecké zahrady, léčivek jsou zde desítky, možná stovka. Aleš Máchal, SEV Lipka, 2008 Od útlého školního věku jsem byla členkou Mladých ochránců přírody v Kněžicích. Náš oddíl pod vedením paní Burešové měl za úkol pečovat nejen o zeleň v okolí školy, ale také o živáčky, kteří tam žili. V rámci oddílové činnosti jsme tak pěstovali stromy a keře, léčivky, trvalky, vyráběli ptačí budky, zakládali na školní zahradě ještěrkovníky. Pro rodiče jsme připravovali výstavy o léčivých rostlinách, přinášeli si domů vlastní výpěstky a ještě jsme u toho zažili spoustu legrace. Co se nestihlo na zahradě a v okolí školy udělat během vyučování, to se dodělávalo v oddíle. Ale bylo to i naopak – oddíl vymyslel a připravil činnost, která se pak děla během vyučování. Třebaže jako děti jsme to tak nechápali, častokrát se nám do ničeho nechtělo a říkali jsme si, proč máme trávit tolik času na zahradě, když je přeci tolik zábavnějších a méně namáhavých činností, dnes to, že jsme si na vše mohli sáhnout a dívat se, jak se dílo daří, cítím jako největší dík svým oddílovým vedoucím. Zachováním školních zahrad dáme tuto šanci i dalším generacím dětí. Iveta Machátová (roz. Vorlíčková) z Kněžic

Myslím, že mezi evangelíky nebyla tolik známa. Ekologové, učitelé a žáci zase často netušili, že byla evangelickou křesťankou. Pocházela z širokého „klanu Šilarů“ od Horní Čermné, ke kterým se ráda hlásila. Možná i to patří k „evangelickému stříbru“, o kterém v poslední době čítáváme. Že v určité oblasti nadaní a odhodlaní lidé se pustí se vší vervou do svého poslání. Ač berou sílu a odvahu z víry, jsou vděční za společenství křesťanů, kteří budují sbor v jejich blízkosti, sami do sboru chodí především čerpat, aby mohli dávat jinde. Nejvíce a nejdéle „dávala“ Květa v Kněžicích na Třebíčsku, kde se svým manželem Vladislavem, lesníkem, původně bydleli. Tam také založili možná první středisko ekologické výchovy, Chaloupky. Chaloupky byly a stále ještě jsou místem, které funguje trochu jako ekologický sbor. V otevřenosti, přátelskosti, vzájemné podpoře a ve vědomí, že lidem tam opravdu o něco zásadního jde. Společně poznávají přírodu a radují se z ní (jako ve sboru křesťanském z Pána Boha) a to je také spojuje. Chaloupkami za dobu svého působení prošly zástupy lidí, kteří nyní budují bylinkové zahrádky, žijí šetrně, zodpovědně (a vlastně přirozeně) a ve vděčnosti vůči přírodě a často i Stvořiteli. Učí děti, zakládají jiná ekologická střediska. Kdo v této oblasti nebyl jejím žákem? David Šorm, farář Českobratrské církve evangelické, Horní Krupá

24

Jana Čermáková

Rok narození: 1965 Místo narození: Jablonec nad Nisou

RNDr. Jana Čermáková

odborná referentka Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy

Jana Čermáková

Vzdělání 1987

Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů chemie – fyzika Přírodovědecká fakulta UK v Praze, státní rigorózní zkouška z předmětu Didaktika všeobecně vzdělávacího předmětu chemie – udělen titul RNDr.

Specializace (odbornost) • Učitelka chemie a fyziky

25


V letech 1989 až 1990 jsem pracovala jako odborná pracovnice chemické kontroly polymerů ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv. Po roce práce jsem nastoupila radostnou část své „odborné“ praxe, a to sedmiletou mateřskou dovolenou, ve které jsem věnovala veškerý svůj čas mým třem postupně se rodícím dětem. Měla jsem tu báječnou možnost s nimi trávit většinu roku na chalupě v prostředí Jizerských hor. Zde jsem si vyzkoušela, jaké je to vychovávat děti v přímém kontaktu s přírodou. Nikdy jsem o tomto způsobu výchovy předtím nepřemýšlela, přišlo to samo a zcela samozřejmě. Plody svého působení již nyní sklízím, mám tři úžasné, zdravé, chytré a bezproblémové děti.

Zaměstnání

Po ukončení mateřské jsem nastoupila jako učitelka fyziky, přírodovědy, anglického jazyka a tělesné a rodinné výchovy na základní školu Na Smetance. Svoji profesi učitelky jsem měla moc ráda, cítila jsem, že nejdůležitější je děti naučit mít rád daný předmět a umět si ho spojit s běžným životem. Organizovala jsem lyžařské výcvikové kurzy a sama jsem byla též instruktorkou školního lyžování. Vždy jsem upřednostňovala aktivní pobyt v přírodě. Svoje působení na škole jsem ukončila třídenním polosoukromým výletem se svými deváťáky, ke kterým se připojilo pár dětí z vedlejší třídy, a to k ukončení školního roku. Pro školu byla tato akce vyhodnocena jako riziko, ale protože jsem své děti znala, dovolila jsem si toto riziko podstoupit. Sice jsem tři noci raději nespala, ale pozorovat pražské děti v přírodě bylo opravdovým zážitkem.

Odborná praxe v oblasti EVVO

V rozmezí let 2004 až 2007 se mi naskytla příležitost se přiblížit k výchově z jiného úhlu. V těchto letech jsem pracovala jako vedoucí oddělení environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a místní Agendy 21 v České informační agentuře životního prostředí (zkr. CENIA). Zde jsem svoje pedagogické zkušenosti obohatila o odborné přístupy v oblasti EVVO, zvláště prostřednictvím činností nestátních neziskových organizací (zkr. NNO). Poprvé jsem se setkala s řízením obcí v souladu s principy udržitelného rozvoje. Podařilo se mi uspět jako předkladatel svého prvého projektu v rámci JPD3, multimediální ročenky životního prostředí „Vítejte na zemi“. Zde patří díky za pomoc při zpracovávání formálních náležitostí Karlu Jechovi.

1989–1990 Státní ústav pro kontrolu léčiv – odborná pracovnice chemické kontroly polymerů 1997–2004 ZŠ Na Smetance – učitelka fyziky, přírodovědy, anglického jazyka a tělesné a rodinné výchovy 2004–2007 CENIA, Česká informační agentura životního prostředí – vedoucí oddělení EVVO a místní Agendy 21 2005–2010 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy – odborná referentka státní správy

• Zkušenosti s tvorbou projektů (Multimediální ročenka životního prostředí), administrace rozvojových a dotačních projektů MŠMT, organizační schopnosti (tajemnice Poradního sboru ministra (nyní náměstka) pro EVVO, pracovní skupiny pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj Rady vlády pro udržitelný rozvoj a dalších poradních a koncepčních skupin na MŠMT).


• Ráda cestuji, sportuji, pozoruji, vnímám, poslouchám a směju se. V roce 2007 mne oslovila Emilka Strejčková, zda bych se nechtěla vrhnout do práce na MŠMT. V té době byla velmi příznivá doba pro realizaci EVVO, jen MŠMT mělo pověst dosti zatuchlého úřadu. Chvilku jsem váhala, ale ti, kteří Emilku měli čest poznat, chápou, že odmítnout nešlo. A tak jsem přijala post koordinátora EVVO a VUR. V této době jsem se mohla podílet na práci Poradního sboru ministra pro EVVO, poprvé

26

Jana Čermáková

byly vyhlášeny rozvojové programy MŠMT na podporu EVVO. Ve větším rozsahu byl vyhlášen program podpory NNO v oblasti EVVO. Množství žádostí zaskočilo všechny. S radostí jsem se prokousávala hromadami papíru s vědomím, že tyto aktivity pomáhají na mnoha místech naší země. Realizovala se společná dohoda mezi MŠMT a MŽP ke spolupráci v oblasti EVVO, a to konkrétně připojením MŠMT k vyhlašování společné veřejné zakázky, Národní sítě EVVO. Bojovali jsme za Strategii vzdělávání pro udržitelný rozvoj, zde jsme byli s lidmi z praxe úspěšní, bohužel u jeho akčního plánu jsme zůstali zřejmě před vrcholem. V době, kdy píšu tyto řádky, opět není EVVO a VUR na MŠMT vítáno, ale věřím, že jen díky tomu lidé nepřestanou být aktivní.


• e-mail: [email protected]

Jan Čeřovský

27


RNDr. Jan Čeřovský, CSc. konzultant v oboru ochrany přírody pro různé české, zahraniční a mezinárodní organizace

28

Jan Čeřovský

Vzdělání

1949–1953 Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor biologie – botanika 1953–1956 Přírodovědecká fakulta UK v Praze, interní vědecká aspirantura, obor geobotanika – ochrana přírody 1961 udělen titul CSc. 1967 udělen titul RNDr.

Zaměstnání

1956–1959 vedoucí (zakládající) redaktor časopisu „ABC mladých techniků a přírodovědců“, nakladatelství Mladá fronta, Praha 1959–2002 odborný a vědecký pracovník (v 70. a 80. letech vedoucí vědeckovýzkumného oddělení) odboru ochrany přírody Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze, později Českého ústavu ochrany přírody a Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky 1969–1973 uvolněn pro práci vedoucího úseku výchovy a vzdělávání (Executive Education Officer) v ústředním sekretariátu IUCN (International Union for Conservation of Nature) – Mezinárodního svazu pro ochranu přírody v Morges, Švýcarsko 1969 hostující profesor, Institute for Ocean and Mountain Studies, Carson City, Nevada, USA 2002 odchod do důchodu 2002– konzultant v oboru ochrany přírody pro různé české, zahraniční a mezinárodní organizace Od roku 1947 dobrovolně, později profesionálně angažován v ochraně přírody. Věnoval se především ochraně druhové a územní, zvláště pak výchově k ochraně přírody a k péči o životní prostředí. Po celou dobu, zvláště intenzivně v letech 1966 až 1975 a  od  roku 1988 dodnes, se účastnil a  účastní mezinárodní spolupráce v oboru. Koordinátor úkolů státního plánu výzkumu péče o chráněná území v intenzivně využívané kulturní krajině a ochrana ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů. Řídil zpracování národní strategie ochrany genofondu, inicioval a koordinoval vznik pětidílné řady československých/českých a slovenských červených knih a byl hlavním autorem pátého dílu „Vyšší rostliny“ (Príroda, 1999). Intenzivně se věnoval problematice přeshraničních chráněných území.

Mezinárodně je považován za  jednoho ze zakladatelů environmentální výchovy. V Československu/Česku inicioval a koordinoval systém naučných stezek, teoreticky i prakticky se zabýval kulturně-výchovným využíváním chráněných území. Věnuje se popularizační činnosti. Již v době vysokoškolských studií v letech 1950 až 1953 pro Státní pedagogické nakladatelství externě řídil časopis pro studenty středních škol o přírodě a její ochraně „Člověk a příroda“. Zpracoval řadu programů pro rozhlasový pořad „Meteor“, Planetárium hl.m. Prahy, domy dětí a mládeže a jiné kulturněvýchovné instituce. Inicioval celostátní soutěžní přehlídku diafonů „Na obranu přírody“ a je spoluzakladatelem slovenského mezinárodního trienale „Ekoplagát“. Od roku 1966 spolupracuje s IUCN – Mezinárodním svazem pro ochranu přírody – s menší či větší intenzitou, která závisela na politické situaci a s ní spojené částečné persekuci v 70. a 80. letech. Podílel se na řadě programů a projektů (založení Východoevropského komitétu Komise IUCN pro výchovu v roce 1967 a jeho následná činnost; vytváření Východoevropského programu IUCN od roku 1988; zpracování a realizace evropského akčního programu „Parky pro život“ v roce 1993 atd.). Spolupracoval také s organizacemi UNESCO, UNEP a řadou dalších mezinárodních organizací (IYF, Federace EUROPARC, ECNC). V roce 1994 spoluzakládal evropské mezinárodní sdružení Planta Europa, které do roku 2001 řídil, poté v něm působil jako poradce. Dlouhá léta je členem tří odborných komisí IUCN. Zúčastnil se více než 100 mezinárodních konferencí a kongresů a jiných pracovních zasedání ve více než 50 zemích světa, většiny z nich aktivně (přednášky, řízení práce), některé přímo organizoval. Externě působil na  univerzitách v  Brně, Olomouci a  Praze, v  zahraničí přednášel na univerzitách v Athens a Atlantě (Georgia, USA), Cambridge (UK), Lublani (Slovinsko) a na dvou akademiích ochrany přírody v SRN. Uveřejnil kolem 400 vědeckých a odborných pojednání a asi 1000 krátkých sdělení a zpráv. Je autorem, spoluautorem nebo editorem 15 knižních publikací. Některé jeho práce vyšly v cizích jazycích. Překládá odborné publikace a texty z angličtiny, němčiny a ruštiny. V současné době se zabývá studiem a zpracováním témat z historie české i mezinárodní ochrany přírody.

Jan Čeřovský

29

Členství a funkce v národních organizacích 1947–

1980–1991 1988–2000 1991–1996 1992–1998 1998–2000 2000–2003 2000– 2002–2005

Československá, nyní Česká botanická společnost (v 60. letech člen výboru, v 70. letech předseda sekce pro práci s mládeží) člen komise pro ochranu přírody Českého svazu turistiky koordinátor českého národního komitétu pro IUCN člen českého národního výboru pro program UNESCO Man and Biosphere předseda správní rady české a slovenské Nadace ECOPOINT předseda Poradního sboru CHKO Labské pískovce předseda Rady Národního parku České Švýcarsko člen výboru ekologické sekce České křesťanské akademie konzultant českého národního týmu projektu IPA (Important Plant Areas) – Botanicky významná území

Členství a funkce v mezinárodních organizacích a iniciativách 1957–1960 zástupce Československa v IYF (International Youth Federation for Environmental Studies and Conservation) 1966–1969 místopředseda Komise IUCN pro výchovu 1968 čs. vládní expert na mezinárodní Konferenci o biosféře (UNESCO, Paříž), člen řídícího výboru a předseda sekce pro výchovu a vzdělávání 1973– člen Komise IUCN pro výchovu a komunikaci 1975– expert UNESCO/UNEP pro IEEP (International Environmental Education Programme) 1982–1988 tajemník Východoevropského komitétu IUCN pro výchovu 1984– člen pracovní skupiny pro program IUCN, posuzovatel její činnosti na úseku výchovy 1988–1994 člen (po určité období předseda) PAG – poradní skupiny pro Východoevropský program IUCN člen Rady IUCN 1988 člen Světové komise IUCN pro chráněná území člen Komise IUCN pro přežití druhů 1990–1994 viceprezident IUCN 1991–2002 vedoucí redaktor bulletinu IUCN pro střední a východní Evropu (IUCN Newsletter Central and Eastern Europe) 1992, 1999 člen (v roce 1994 předseda) hlavní poroty mezinárodního festivalu filmů o národních parcích a chráněných územích v Sondriu, Itálie

1992– 1994–1996 1995– 1996–2001 2000–2001 2001–2006

člen pracovní skupiny FNNPE (Federation of Nature and National Parks of Europe) – EUROPARC pro turismus v chráněných územích zástupce IUCN ve správní radě ECNC (European Centre for Nature Conservation) předseda řídícího výboru mezinárodního sdružení Planta Europa předseda panelu pro analytický průzkum a posouzení Evropského programu IUCN prezident mezinárodního sdružení Planta Europa předseda (v roce 2002 člen) mezinárodní poroty filmové přehlídky Environfilm, Banská Bystrica, Slovensko poradce řídícího výboru Planta Europa

30

Ocenění 2000 2008 2009

Jan Čeřovský

veřejné uznání s medailí „za mimořádně prospěšnou činnost pro Klub českých turistů a českou turistiku“ bronzová medaile za zásluhy o Univerzitu Palackého Cena ministra životního prostředí

Zahraniční ocenění 1994 Conwentzova medaile „za 40 let úsilí o německo-českou spolupráci v ochraně přírody“ (uděluje ABN – Sdružení pracovníků ochrany přírody SRN) Mezinárodní ocenění 1993 zlatá medaile Peter Joseph Lenné za zásluhy v ochraně přírody (uděluje Nadace J. W. von Goetha, Basilej, Švýcarsko) 1996 čestné členství v IUCN 2001 Cena Jean-Paul Galland „za vynikající zásluhy o ochranu evropské flóry“ (uděluje sdružení Planta Europa) 2007 Medaile Alfreda Toepfera „za úsilí o rozvoj mezinárodních vztahů v ochraně přírody a za vzornou práci pro evropská chráněná území“ (uděluje Federace EUROPARC)


• Četba, studium cizích jazyků, turistika, cestování

Publikační činnost (výběr)

Rok mladého přírodopisce ochranáře. Praha: Mladá fronta, 1950. Výprava na jezero Plagesee. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1955. Ráj zvířat, ráj rostlin. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960. Chráníme přírodu naší vlasti. Praha: Orbis, 1962. Gilsenbach R., Čeřovský J. Proč chráníme přírodu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. • Učebny pod širým nebem: Stručný průvodce po naučných stezkách státní ochrany přírody. Praha: Mladá fronta, 1982. • Háková I., Kulich J., Čeřovský J. Ekologická výchova a práce s veřejností v národních parcích a chráněných krajinných oblastech. Vrchlabí: Správa KRNAP, 1994. • Čeřovský et al. Botanicky významná území České republiky. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny, 2007.

• • • • •

Jan Činčera

31


PhDr. Jan Činčera, Ph.D. vysokoškolský pedagog, odborný asistent s vědeckou hodností

32

Jan Činčera

Vzdělání

1991–1996 Ústav informačních studií a knihovnictví, Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze 1993–1994 Pedagogická kvalifikace na FF UK 1997–2001 Ústav informačních studií a knihovnictví, FF UK v Praze, obor Informační věda, téma disertační práce „Společenské a environmentální dopady rozšiřování globálních počítačových sítí“

Zaměstnání

obsahový redaktor pro oblast životního prostředí na serveru Econnect redaktor časopisu Ekolist 1995–2000 Brontosaurus Praha 7 – koordinátor ekologické výchovy, vedoucí projektu Ecomonitor 2002– Katedra pedagogiky a psychologie Fakulty pedagogické Technické univerzity v Liberci – výuka kurzů environmentální výchovy, globální výchovy a prožitkové pedagogiky; založení bakalářského oboru Pedagogika volného času


• Teorie a metodika environmentální výchovy, tvorba programů, lektorská činnost, výuka. Formativní a sumativní evaluace programů environmentální výchovy, expertní analýza programů, teambuilding, rozvoj skupiny.

• Výzkumné, evaluační a další projekty se sdružením BEZK, Kanceláří SSEV Pavučina, Sdružením TEREZA, SEV Jizerka, Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim, SEVER a dalšími. • Spolupráce se SEV Český Ráj na přípravě české verze programu Strážci Země (Earthkeepers) výchovy o Zemi. • Spolupráce s Výzkumným ústavem pedagogickým na přípravě Doporučených očekávaných výstupů k průřezovému tématu Environmentální výchova Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Spolupráce s MŠMT a MŽP na přípravě Akčního plánu Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj. • Člen redakční rady časopisu Envigogika, poradních výborů a pracovních skupin souvisejících s environmentální výchovou a vzděláváním pro udržitelný rozvoj v rámci MŽP, MŠMT, SSEV Pavučina a dalších organizací. Recenzent pro časopis Envigogika a Earth Education Research.


• Činčera, Jan; Mašková, Veronika. GLOBE in the Czech Republic: a program evaluation. Environmental Education Research. Roč. 17, 2011, n. 4, s. 499–517. • Metodika evaluace programů environmentální výchovy. Envigogika. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Roč. 5, 2010, č. 3. Dostupné z www.czp.cuni.cz/envigogika. ISSN 1802–3061. • Environmentální výchova: Od cílů k prostředkům. Brno: Paido, 2007. • Práce s hrou: Pro profesionály. Praha: Grada, 2007. • Více než třicet článků v recenzovaných a jiných časopisech a sbornících (Envigogika, Green Teacher a další). Metodické publikace zaměřené na environmentální výchovu.


• Moji synové Jan a Josef, turistika, hra na kytaru

Kontakt pro veřejnost • telefon: 485 354 295 • e-mail: [email protected]

Jana Dlouhá

33


RNDr. Jana Dlouhá, Ph.D. výzkumná pracovnice Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy

34

Jana Dlouhá

Vzdělání

1979–1984 Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Ochrana přírodního prostředí 1985 Přírodovědecká fakulta UK v Praze, obor Ochrana přírodního prostředí – udělen titul RNDr. 2008 Pedagogická fakulta UK, obor Filosofie výchovy se zaměřením na holistické koncepty ve vědě i vzdělání – udělen titul Ph.D.


• Environmentální vzdělávání, filosofie výchovy se zaměřením na holistické koncepty ve vědě i vzdělání, vysokoškolská pedagogika a role vědy v udržitelném rozvoji

Mezinárodní aktivity 1991

členka organizačního výboru první mezinárodní konference ministrů životního prostředí Environment for Europe konané v červnu v Dobříši 1998–2010 členka pracovní skupiny UNESCO pro vzdělání Reorienting Teacher Education to Address Sustainability 2005–2011 členka pracovní skupiny pro Národní strategii vzdělávání k udržitelnému rozvoji 2007–2009 členka pracovní skupiny EHK OSN pro Strategii vzdělání pro udržitelný rozvoj (odborná skupina pro tvorbu indikátorů)


• Lze nalézt na www.czp.cuni.cz

Zaměstnání

1984–1990 Ústřední ústav geologický, Praha 1990–1993 Federální výbor pro životní prostředí (odbor mezinárodních styků, odbor sociálních souvislostí), Praha 1993– Centrum pro otázky životního prostředí UK, Praha


Prosazování EVVO na vysokoškolské úrovni – podpora interdisciplinárních metod studia: 1993 koordinace Dohody pražských vysokých škol o spolupráci na zavedení a zajišťování studia udržitelného rozvoje a životního prostředí 1995 koordinace Fóra vysokoškolských učitelů 2004 založení interaktivní encyklopedie pro environmentální vzdělávání Enviwiki (www.enviwiki.cz), která v současnosti funguje jako prostředí pro výuku odborného psaní 2006 založení odborného recenzovaného časopisu Envigogika (http://envigogika.cuni.cz) – odpovědná redaktorka

Mimopracovní aktivity a zájmy • Moje rodina, literatura, příroda, cyklistika

Jana Dlouhá

35


V rámci vysokoškolských studií jsem nastoupila na nově vzniklý obor, který byl na konci 70. let založen na Přírodovědecké fakultě UK. Pro generaci vyrůstající v období normalizace byla oblast životního prostředí jednou z mála reálných možností, jak uskutečnit jakési ideály a být prospěšný přírodě i společnosti, často v opozici vůči tehdejšímu režimu. Pod vedením osvíceného zakladatele oboru, prof. Číhalíka (jenž byl bohužel záhy nahrazen prověřenými kádry), jsem obhájila diplomovou práci a v roce 1984 přijala místo v Ústředním ústavu geologickém (po roce jsem však odešla na dvojí mateřskou dovolenou; pracovní povinnosti byly na čas znovu přerušeny v souvislosti s narozením mého třetího dítěte v roce 1994). Skutečná práce začala v roce 1989, kdy jsem byla na základě předchozího zapojení do ekologických nevládních organizací přijata na Federální výbor pro životní prostředí. Spolu s jeho tehdejším předsedou, ministrem Josefem Vavrouškem (a manželem Jirkou) jsem se ve službách tohoto ministerstva podílela na přípravě první konference ministrů životního prostředí v Dobříši v roce 1991, která zahájila proces pravidelného setkávání ministrů Environment for Europe. Krátce na to bylo po rozpadu federace federální ministerstvo zrušeno. V té době vzniklo Centrum pro otázky životního prostředí UK; s manželem jsme se pak stali (vedle Ivana Ryndy a později Tomáše Háka) jeho prvními zaměstnanci ‑ od té doby pracujeme společně a máme rovný podíl na dosažených výsledcích. V takto omezené sestavě jsme pomáhali rozvoji pracoviště prakticky do roku 2000, kdy se Centrum přestěhovalo do větších prostor a počet zaměstnanců se tak mohl zvýšit. Vavrouškův odkaz jsem rozvíjela v rámci Rady Zeleného kruhu (1993–1994) a ve Společnosti pro trvale udržitelný život (jejímž je nyní manžel Jiří předsedou). Při práci v Centru jsem od počátku utvářela oddělení environmentálního vzdělávání, které pak vyvíjelo poměrně bohatou činnost: aktivně se zapojilo do projektu spolupráce vysokých škol, tzv. Pražské univerzity životního prostředí (později Dohody pražských vysokých škol o spolupráci na zavedení a zajišťování studia udržitelného rozvoje a životního prostředí), zajišťovalo činnost tzv. Fóra vysokoškolských učitelů. Pro podporu interdisciplinárního dialogu byly vydávány společné přehledy přednášek o životním prostředí, a to ve dvou podobách: „Bílá kniha“ zahrnovala přednášky konané v rámci ČVUT, VŠCHT, VŠZ (dnes ČZU) a VŠE, „Žlutá kniha“ pak představovala výběr v rámci Univerzity Karlovy, kde „ekologicky“ zaměřených přednášek bylo pochopitelně nejvíce. Na poli mezinárodním pak byly připraveny četné konference (např. Education and Public Awareness for Sustainable Development roku 1995,

které se účastnilo mnoho významných představitelů oboru jak z EU, tak z OSN; konference Mezinárodní asociace univerzit v Praze v září 2003 s názvem Education for a Sustainable Future aj.). Posláním Centra bylo od počátku pomáhat prosazení myšlenek udržitelného rozvoje pokud možno v celé vzdělávací soustavě, a podporovat co nejvíce také jiná pracoviště v uplatnění tohoto konceptu. K tomu byly realizovány projekty typu PHARE, v jehož rámci vzniklo 45 titulů odborné literatury, které byly posléze distribuovány zdarma všem vysokým školám v ČR. Pracovalo se tvrdě a dnes by se řeklo „aktivisticky“ – v začátcích Centra byl fax nejlepší dostupnou komunikační technologií, všechny kontakty včetně například shromažďování informací pro Pražskou univerzitu životního prostředí byly vyřizovány normálně poštou, a tak lepení obálek bylo jednou z běžných a při velkém množství „respondentů“ i vydatnou náplní práce. COŽP UK tehdy zprostředkovalo grantové příležitosti a pomoc např. Pedagogické fakultě UK; tato „altruistická“ forma práce ovšem v době vzrůstající konkurence pracovišť a jejich hodnocení vzala za své. Vzniklé zkušenosti a kontakty však byly využity v dalším projektu – projektu UNDP „K udržitelnému rozvoji České republiky: vytváření podmínek“, v rámci kterého bylo vytvořeno pět svazků komplexně mapujících různé oblasti životního prostředí (zahrnovaly i Svazek IV: Vzdělávání, informace, indikátory). V novodobé historii Centra po r. 2000 jsem spoluzakládala síť spolupráce evropských univerzit fungující a rozšiřující se nadále i bez grantových prostředků (Virtual Campus

36

Jana Dlouhá

jsem zasvětila oboru filosofie výchovy se zaměřením na holistické koncepty ve vědě i vzdělání pod vedením doc. Zdeňka Kratochvíla; editorsky jsem připravila knihu Vědění a participace, která vyšla v roce 2009 v nakladatelství Karolinum. V současné době se zabývám filosofií Emanuela Rádla (v rámci monografie o etice vědy připravené pod editorským vedením Wendy Drozenové). Environmentální vzdělávání je úžasný obor, do kterého se koncentruje vědecké poznání a snahy o nápravu současného světa, a v tomto rozvrhu se vynořují nové myšlenkové proudy a paradigmata. Je příležitostí potkat skromné a zapálené lidi, a být součástí společenství, kde jde o „to pravé“.

for Sustainable Europe, Lifelong Learning Network for Sustainable Development), rozvíjela metody výuky formou e-learningu využívající wiki prostředí k samostatné tvůrčí práci studentů (v české verzi viz www.enviwiki.cz; anglická mutace využívaná ve výuce byla zařazena do evropských databází dobré praxe v této oblasti), vytvářela jsem výukové materiály pro kurz Globalizace organizovaný každoročně pro studenty všech pražských vysokých škol, podílela se na projektu spolupráce evropských Regionálních center expertizy; publikovala jsem další relevantní texty a  studie. Rozvíjela jsem směry výzkumu směřující k tvorbě otevřeného vzdělávacího prostředí a uplatnění participativních metod a strategií např. v rámci regionální spolupráce různých subjektů. V roce 2006 jsem založila a od té doby mám hlavní podíl na tvorbě recenzovaného elektronického časopisu pro mezioborovou spolupráci v environmentálním vzdělávání – Envigogika. Kromě práce v COŽP UK jsem byla členkou pracovní skupiny UNESCO pro vzdělání Reorienting Teacher Education to Address Sustainability; pracovala v mezinárodní pracovní skupině EHK OSN: Expert Group on Environmental Education Indicators; a v rámci ČR se podílela na přípravě Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj ČR i jejího Akčního plánu. Odborně se zajímám o teoretické problémy: svá doktorská studia


• telefon: 585 152 005 • e-mail: [email protected] • www.czp.cuni.cz

Jarmila Dupejová

37

Rok narození: 1958 Místo narození: Uherské Hradiště

RNDr. Jarmila Dupejová

odborná referentka Krajského úřadu Zlínského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství

38

Vzdělání 1987

Jarmila Dupejová

Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, obor Ochrana přírodního prostředí


• 20 let práce s dětmi v ochranářských a skautských oddílech, 6 let práce v kultuře (osvěta a vzdělávání k ochraně přírody), 20 let práce ve veřejné správě – EVVO na okresním úřadě v Uherském Hradišti a od r. 2003 na Krajském úřadě Zlínského kraje. • Koordinační, organizační, metodická a koncepční činnost pro EVVO, tvorba a řízení projektů, hodnotitel projektů, řízení grantových programů, rozvoj regionálních a místních systémů EVVO, konzultační činnost, příprava a realizace akcí EVVO.

Ocenění 2010 2005

Cena EVVO – cena za přínos k rozvoji a stabilizaci EVVO ve Zlínském kraji v kategorii osobnost EVVO Cena EVVO – cena za přínos k rozvoji a stabilizaci EVVO ve Zlínském kraji v kategorii pracovník veřejné správy

Doplňující informace k EVVO

• Svou práci dělám ráda pro její rozmanitost, možnost setkávání se zajímavými lidmi, a protože je to dobrá příležitost spojovat lidi a hledat společné roviny pro porozumění sobě navzájem i přírodě.

Mimopracovní aktivity a zájmy • Literatura, umění, historie


Myslím, že to byla shoda náhod v životě i vývoj společnosti v průběhu času: k pobytu v přírodě a k uvědomování si vztahu k přírodě jsem se dostala jako dítě přes skauting od roku 1968, od roku 1972 pak při práci s dětmi v Severní hvězdě, ochranářském oddíle vzniklém ve Veselí nad Moravou ze zrušeného oddílu místních skautek. V letech 1974 až 1977 jsem byla členkou TISu – Svazu pro ochranu přírody a krajiny, který byl později zakázán. V rámci TISu existovala jihomoravská Sekce ochranářského dorostu, kterou vedl Aleš Máchal. Scházeli jsme se v Brně, Letovicích a jinde a učili jsme se, jak pracovat s dětmi v ochraně přírody. Byly to vlastně už tehdy semináře k metodice, výměna zkušeností a terénní ochranářská práce. Pokoušeli jsme se zpracovávat první vlastní metodické materiály pro výchovu k ochraně přírody a pro mnohé z nás to bylo nasměrování na práci pro celý život. V té době jsem taky byla v hnutí Brontosaurus, které se právě zakládalo a jehož jedna skupina vznikla v Uherském Hradišti. Dělali jsme převážně terénní práce, víkendové brigády v přírodě, brontosauří letní tábory, některé z nich jsme i vedli. Do Hradiště jezdil Josef Velek, redaktor Mladého světa a jeden ze zakladatelů Hnutí Brontosaurus. V roce 1978, kdy jsem končila gymnázium, se poprvé v historii v Olomouci na univerzitě otevíral nový obor ochrana přírodního prostředí, a tak se zdálo úplně logické, že tam půjdu a o jiné možnosti jsem ani neuvažovala. Při studiu jsem si uvědomila, že víc než čistá biologie nebo klasická ochrana přírody mě zajímá práce s lidmi a hledala jsem možnost, jak propojit zájem o přírodu a práci s lidmi. Zase shodou náhod, v roce, kdy jsem skončila školu, vzniklo na Okresním kulturním středisku v Uherském Hradišti pracovní místo pro osvětu v ochraně přírody (neboť v té době mělo Uherské Hradiště už tradici této činnosti, ale pouze na dobrovolné, neprofesionální úrovni). Toto místo jsem dostala, začala jsem pracovat u prázdného stolu, od nuly, a postupně jsem si začala zaplňovat nový prostor, který se nabízel. Moje práce byla „osvěta v oblasti ochrany přírody a životního prostředí“ v okrese Uherské Hradiště – vlastně už ekologická výchova – a zahrnovala pořádání přednášek, výstav a osvětových akcí. Setkávali jsme se s lidmi z jiných kulturních středisek, byly i celostátní akce s výměnou zkušeností a ukázkami z této osvěty. Vydali jsme první malé publikace o ochraně přírody, které by dnes už budily úsměv. Dodnes je mám na památku.

Jarmila Dupejová

39

Po listopadu 1989 se otevřely nové možnosti, později vznikl „odborný termín“ EVVO a EVVO jako oficiálně uznávaný obor, rovnocenný s jinými činnostmi v ochraně přírody, toto však bylo nutné znovu a znovu prosazovat a obhajovat. Brzy se ukázalo, že nestačí jen dobře pracovat s dětmi a dělat osvětu, ale že je potřeba, aby environmentální výchova byla nějakým způsobem zařazena do veřejné správy a do veřejných rozpočtů, že jsou potřeba peníze, materiální zázemí, systém, organizační struktura a další věci. Vznik referátů životního prostředí na okresních úřadech, to byla pro mě nová výzva i nová motivace, vnímala jsem to tak, jako když jde vývoj po spirále nahoru a zase se otevírá něco nového… V letech 1991 až 2002 jsem pracovala na referátu životního prostředí Okresního úřadu v Uherském Hradišti jako odborný pracovník pro EVVO. Byla to příležitost vytvořit první malý regionální systém EVVO v okrese Uherské Hradiště, předchůdce dnešních krajských a podobných systémů. Vznikla tradice okresních konferencí EVVO a mnoho dalších akcí v okrese, videotéka a knihovna, vybudovali jsme rozsáhlou spolupráci po celé ČR, SR a taky zahraniční kontakty, následovaly zahraniční stáže, první projekty a především vznikla velká síť přátelských lidských kontaktů se skvělými, zajímavými lidmi. Podílela jsem se na tvorbě resortní koncepce EV (MŽP), byla jsem v pracovní skupině pro tvorbu Státního programu EV a v jiných podobných pracovních skupinách.

Od roku 2003 pracuji na odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Zlínského kraje. K mým úkolům patří metodická, koordinační a organizační činnost v oblasti EVVO, řízení grantového programu (malých grantů), řízení – odborná realizace projektů EU (OPRLZ, přeshraniční česko-slovenský projekt atd.), rozvoj krajského systému EVVO, tvorba koncepčních materiálů pro Zlínský kraj, kontakt s NNO i jednotlivci, odborníky, pedagogy v celém kraji… je to práce v jiné rovině než dřív, ale tak to přinesl vývoj a vím, že svým způsobem i toto je součástí rozvoje a další perspektivy EVVO.

V roce 1989 jsem se vrátila ke skautingu, měla jsem svůj oddíl nejdřív v Luhačovicích a potom v Uherském Brodě. Přednášela jsem také na Lesních školách a Lesních kurzech pro rádce skautských družin a pro vedoucí skautských oddílů. Dlouhé roky mojí práce jsou spojeny s mezinárodním festivalem filmů o životním prostředí „Týká se to také tebe“ v Uherském Hradišti, jehož 35. ročník probíhá letos. TSTTT vznikl jako malý festival amatérských filmů, založili jej členové Studia amatérského filmu v Uherském Hradišti. Po několika ročnících se k promítání filmů postupně přidávaly odborné přednášky, setkávání Brontosaurů, besedy o ochraně přírody, výstavy, fotografická soutěž, dětská výtvarná soutěž a my, jako dobrovolní ochránci přírody, jsme pomáhali s drobnou organizační prací. Od roku 1991 převzal částečnou garanci nad odbornými programy Okresní úřad a příprava odborných programů a dětských programů a soutěží se stala součástí mojí práce. Na festivalu se podílím dodnes.


• telefon: 577 043 365, 737 582 683 • e-mail: [email protected]

40

Yvonna Gaillyová

Rok narození: 1955 Místo narození: Brno

RNDr. Yvonna Gaillyová, CSc. ředitelka Ekologického institutu Veronica (profesionální pracoviště ZO ČSOP Veronica)

Yvonna Gaillyová


Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykovy Univerzity) v Brně, obor fyzika pevných látek Přírodovědecká fakulta UJEP v Brně, kandidát fyzikálně-matematických věd


Dodnes žije v Brně se svou rodinou. Vystudovala odbornou fyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (nyní Masarykovy univerzity) v Brně. Tamtéž obhájila titul CSc. v oboru optické vlastnosti tenkých vrstev. V roce 1983 se vdala za RNDr. Jana Hollana (1984 syn Matěj, 1988 syn Tadeáš). V roce 1991 začala po návratu z mateřské dovolené profesionálně spolupracovat se základní organizací ČSOP Veronica, a to založením první ekologické poradny v Československu, Ekologické poradny Veronica (www.veronica.cz/?id=10). Už na podzim roku 1991 stála ve Vídni u zrodu Evropské asociace ekologických poraden. Na rozvoji environmentálního poradenství se podílí dodnes: první fáze vyvrcholila v roce 1997 založením Sítě ekologických poraden (zkr. STEP) (www.ekoporadna.cz), pro ekologické poradce připravila ve spolupráci s Filozofickou fakultou MU první vzdělávací dvouletý kurz, přivedla ze zahraničí řadu zkušených lektorů a metodicky prosazovala systémové poradenství. Doposud je předsedkyní výkonného výboru STEP, pracuje v Radě pro environmentální poradenství na MŽP. Díky spolupráci s evropskými poradci a rovněž díky kombinaci přírodovědného vzdělání, znalosti několika jazyků a postupného získávání zkušeností s prací v neziskovém sektoru se prosadila i jako člověk přinášející do Česka celou řadu ekologicky příznivých inovací i důležitých kontaktů. Z  témat, kterými se v  ekoporadenství zabývala v  90. letech, je nejznámější boj proti fosfátům v pracích prostředcích a projekt svépomocných instalací solárních systémů v Bílých Karpatech. Posléze se zaměřila na udržitelnou spotřebu, a to jak v domácnostech, tak ve veřejné správě. Spolu s kolegyněmi a kolegy STEP přispěla k rozvoji konceptu „zeleného úřadování“, působila v Radě pro ekologicky šetrné výrobky. Dalším tématem, s nímž jsou Yvonna a Veronica spjaty, jsou pasivní domy a Centrum modelových ekologických projektů pro venkov (Centrum Veronica) v Hostětíně. Právě Yvonna je jedním z jeho zakladatelů a hybatelů, zejména té části, která se zabývá

41

obnovitelnými zdroji energie a úsporami, a která slouží ochraně klimatu. Realizovala velký investiční projekt podpořený ze strukturálních fondů EU – stavbu Centra v Hostětíně, které je první českou veřejnou budovou postavenou v pasivním standardu. V současné době věnuje velkou pozornost přenášení zkušeností z Hostětína do dalších míst v České republice, ale i za hranice. Vlakem cestovala spolu s dalšími lektory po venkovských oblastech Ukrajiny, kde pořádá semináře a organizuje studijní návštěvy ukrajinských starostů a pracovníků venkovských nevládních organizací k nám. Od roku 1997 je ředitelkou profesionálního pracoviště ZO ČSOP Veronica – Ekologického institutu Veronica (www.veronica.cz/?id=7). Řídí nevládní, výhradně projektově financované pracoviště se zhruba patnácti zaměstnanci a obratem asi 7 milionů ročně. Pod jejím vedením získala Veronica řadu významných cen a vyznamenání: Cenu ministra životního prostředí, Cenu nadace Ford Motor Company, Energy Globe Award pro Českou republiku atd. Externě vyučuje na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií MU, kde vede kurz „Environmentální aspekty využívání energie“. Studentům vede či oponuje diplomové práce. Společně s kolegy také připravuje mezioborové studentské konference, které slouží kultivaci tolik u nás chybějící interdisciplinární debaty. Hodně pozornosti věnuje jak síťování nevládních organizací – kromě STEP a ČSOP (je členkou předsednictva Ústřední výkonné rady) se podílí i na práci české Klimatické koalice a Zeleného kruhu, tak i rozvoji samotného neziskového sektoru: pracovala např. ve Výboru pro regiony Rady vlády pro neziskové organizace. V roce 2010 představovala energetické projekty princi Charlesovi při jeho návštěvě v Hostětíně.

Ocenění 1998 2006

Cena ministra životního prostředí pro ZO ČSOP Veronica Cena Josefa Vavrouška


• telefon: 542 422 758, 777 323 792 • e-mail: [email protected] • www.veronica.cz

42

Jan Hollan


RNDr. Jan Hollan, Ph.D. fyzik, astronom, klimatolog, ekoporadce

Jan Hollan

Vzdělání 1980 1983 2009

Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnes Masarykova Univerzity) v Brně, obor Fyzika Přírodovědecká fakulta UJEP v Brně, obor Fyzika plazmatu – udělen titul RNDr. Fakulta stavební Vysokého učení technického v Brně, obor Fyzikální a stavebně materiálové inženýrství – udělen titul Ph.D., téma disertační práce „Pasivní domy a zářivé toky energie“


V roce 1983 jsem se oženil s Dr. Yvonnou Gaillyovou, v letech 1984 a 1988 se nám narodili synové Matěj a Tadeáš. Od podzimu 2002 jsem členem zastupitelstva městské části Brno-střed.

43

Narodil jsem se v roce 1955 v Brně v rodině stavebních inženýrů. Do školy jsem začal chodit na Hroznové ulici, od šesté třídy jsem jezdil do školy na tř. kpt. Jaroše, tamtéž pak na obnovené gymnázium. V roce 1980 jsem absolvoval fyziku na Přírodovědecké fakultě brněnské univerzity (tehdy jediné, zvané J. E. Purkyně, dnes Masarykově, dále MU). Rigorózní zkoušku jsem vykonal tamtéž v oboru fyzika plazmatu r. 1983. Disertační práci na téma Pasivní domy a zářivé toky energie jsem obhájil v oboru Fyzikální a stavebně materiálové inženýrství na Fakultě stavební VUT v Brně (2009, viz http://amper.ped.muni.cz/pasiv/windows/JH_disertace/ – tam je i seznam mých publikací v tomto oboru). Od roku 1970 jsem pracoval amatérsky a následně v období 1980 až 2010 profesionálně na Hvězdárně a planetáriu M. Koperníka v Brně (jen v letech 1980/1981 jsem působil jako vojenský meteorolog na letišti ve Kbelích). Od roku 2010 pracuji v Centru

44

Jan Hollan

doku mentů IPCC a pak i rostoucí řadu dalších překladů zásadních dokumentů týkajících ze změny klimatu (viz http://amper.ped.muni.cz/gw – tam jsou i některé mé vlastní články). Během českého předsednictví EU jsem byl poradcem ministra životního prostředí. K tématům, o nichž přednáším, jsem záhy po rozšíření www zpřístupnil své texty, odkazy na vybrané adresáře viz stať Občanská fyzika, http://amper.ped.muni.cz/jenik/fyzika/ obcfyz.htm. Od  začátku sedmdesátých let používám počítače pro výpočty a  zpracování dat, od devadesátých let i pro počítačovou sazbu. Mluvím a rozumím anglicky, německy, chorvatsky a rusky; anglicky i poměrně dobře píšu.

výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i.. Jsem členem ZO ČSOP Veronica. Od roku 1990 ve své práci propojuji astrono mická témata s environ mentálními: zabývám se osvětou v oboru ochrany klimatu, toků energie v budovách a ochrany nočního prostředí (proti uměle produkovanému a špatně používanému světlu). V posledních dvou oborech působím též badatelsky: jsem expertem na technologie pro pasivní domy, zabývám se i měřením slabého světla (viz grant a zprávy na http://amper.ped.muni.cz/ noc a monitoring osvětlení na http://amper.ped.muni.cz/weather), a výzkumem vlivů světla na zdraví. Za svou průkopnickou práci v oblasti světelného znečištění, zejména za prosazení ochrany nočního prostředí do české legislativy, jsem dostal dvě ocenění International Dark Sky Association, jejímž jsem doživotním členem. V letech 1992 až 2002 jsem přednášel astronomii na Pedagogické fakultě MU v Brně, od r. 2005 vyučuji předmět Environmentální aspekty využí vání energie na Fakultě sociálních studií MU, od r. 2008 předmět Preventivní lékařství (jako doktorand na Lékařské fakultě MU). Oponoval a vedl jsem či vedu vícero bakalářských a diplomových prací. Vykonávám různé expertní činnosti pro Ekologický institut Veronica (poradenství, konzultace a návrh technologií pro realizaci pilotních projektů, přednášky, recenze odborných textů). Od března 2007 jsem redigoval a zveřejnil oficiální překlady Shrnutí pro veřejné činitele Čtvrté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) a dalších



Miroslav Janík

45

Rok narození: 1948 Místo narození: Nový Jičín

Mgr. Miroslav Janík

předseda ZO ČSOP KOSENKA Valašské Klobouky, vedoucí pozemkového spolku a ekologické poradny KOSENKA

46

Miroslav Janík


1967–1970 Fakulta technologická Vysokého učení technického Brno v Gottwaldově 1970–1974 Pedagogická fakulta v Ostravě, obor matematika – výtvarná výchova 1989– řada vzdělávacích kurzů řízení a rozvoje NNO, pozemkových spolků, environmentálního poradenství a EVVO včetně zahraničních stáží (USA, Německo, Velká Britanie, Francie)


• Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta, ochrana přírody a krajiny, environmentální poradenství, sociální ekologie, vzdělávání k udržitelnému rozvoji

Zaměstnání

1967–1991 vychovatel a učitel odborných předmětů na Středním odborném učilišti zemědělském Valašské Klobouky, 7 let vedoucí oddělení přírodovědy a estetiky Domu dětí a mládeže Valašské Klobouky 1991–1993 odborný pracovník pro ekologickou výchovu při správě CHKO Bílé Karpaty 1993– předseda ZO ČSOP KOSENKA, vedoucí pozemkového spolku a ekoporadny KOSENKA


1975–1980 člen a předseda Základní skupiny TISu – Svazu pro ochranu přírody a krajiny ve Valašských Kloboukách 1993– předseda ZO ČSOP KOSENKA, vedoucí pozemkového spolku a ekoporadny KOSENKA 1996– člen mezinárodní asociace úspěšných sociálních inovátorů ASHOKA na základě sociálně-ekologické orientace na udržitelný rozvoj mikroregionu Jižní Valašsko a euroregionu Bílé-Biele Karpaty • • • •

po tři volební období člen Ústřední výkonné rady ČSOP 5 let člen řídícího výboru Stálé oborové konference EVVO Zlínského kraje zakládající člen STEP – Sítě ekologických poraden zakládající člen Lísky – sdružení pro EVVO Zlínského kraje, nástupnické organizace Stálé oborové konference EVVO Zlínského kraje • člen Rady národního pozemkového spolku

Ocenění 1998

2000 2003 2008

Cena Jana Šmardy RS ČSOP Brno za vybudování střediska KOSENKA a za ochranu přírody a krajiny jižního Valašska a péči o karpatské louky Celosvazové vyznamenání Českého svazu ochránců přírody – Příroda děkuje Cena ministra životního prostředí ČR Cena Josefa Vavrouška


• Valašské hory, příroda, tramping, kultura, občanská společnost, muzika, výtvarná činnost, vzdělávací, výchovné a rozvojové programy, spolupráce NNO • Ženatý, 4 děti


Mé kořeny jsou na Valašsku, rodiče pocházejí z Velkých Karlovic a Horní Bečvy. Co jsem tam prožil a naučil se v dětství a mládí, mne trvale a stále víc utvrzuje v tom, čím dále žiji a jak velký význam přikládám přírodě a životnímu prostředí v životě člověka vůbec. Po vysokoškolském studiu na Pedagogické fakultě v Ostravě jsem pracoval ve funkci vychovatele a učitele odborných předmětů na Středním odborném učilišti zemědělském ve Valašských Kloboukách, dále také ve funkci vedoucího oddělení přírodovědy a estetiky Domu dětí a mládeže Valašské Klobouky. Významným obdobím pro mou orientaci byla trvalá aktivní účast v trampském hnutí, z něhož později vyrostla i naše ochranářská organizace ve Valašských Kloboukách. Už tehdy jsem usiloval všemi svými schopnostmi vtahovat děti a mládež i své přátele k práci pro ochranu přírody a pro životní prostředí. V letech 1975 až 1980 jsem byl členem a předsedou Základní skupiny TISu – Svazu pro ochranu přírody a krajiny ve Valašských Kloboukách. Škoda, že tehdejší politika tuto organizaci donutila k ukončení činnosti. A tak jsme založili a od roku 1980 jsem se stal i  předsedou ZO ČSOP KOSENKA Valašské Klobouky (www.kosenka.cz). Po revoluci či převratu v roce 1989 jsem byl dva roky odborným pracovníkem pro ekologickou výchovu při správě CHKO Bílé Karpaty. Ale brzy bylo zřejmé, že je potřeba pracovat přímo pro občanskou společnost a dali jsme dohromady profesionální pracoviště ZO ČSOP ve  Valašských Kloboukách. Rekonstruovali jsme památkovou valašskou dřevěnici a postupně vybudovali základnu

Miroslav Janík

47

pro všestrannou činnost ČSOP. Od roku 1993 jsem zde i vedoucím ekologické poradny (www.kosenka.cz/ekoporadna.php). Jsem také vedoucím Pozemkového spolku KOSENKA pro přírodu, krajinu a památky Valašskoklobucka. Mám radost z toho, co se nám v ochraně přírody a památek, v environmentální výchově a vzdělávání a pro udržitelný regionální rozvoj i na národní úrovni podařilo udělat. Naše tradiční péče o chráněná území Bílých Karpat s třicetiletou historií sečení kosou, Valašské mikulášské jarmeky ve Valašských Kloboukách, účast na vzniku Sítě ekologických poraden STEP a desetiletá praxe v environmentálním poradenství, účast na vzniku a rozvoji pozemkových spolků, vznik první nestátní lesní rezervace Ščúrnica s podporou veřejnosti a dárců, spojení rezervací Javorůvky a přírodní památky Dobšena vytvořením lesní rezervace Stráž, řada výchovných a vzdělávacích akcí, např. Ekologická olympiáda středoškoláků. Všechny tyto aktivity mají nejen ve Zlínském kraji zvuk a řada z nich i na národní úrovni jsou trvalými hodnotami, trvalými vklady do budoucnosti člověka v přírodě i přírody v člověku.


• e-mail: [email protected] • www.kosenka.cz • www.zachranles.cz

48

Naďa Johanisová


RNDr. Naďa Johanisová, Ph.D. odborná asistentka na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně

Naďa Johanisová


1975–1980 Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Biologie 1982 Přírodovědecká fakulta UK v Praze, rigorózní zkouška – udělen titul RNDr. 1993 Schumacher College, Velká Británie 2003 Centre for Human Ecology, Edinburgh, roční postgraduální kurz Human Ecology 2007 Katedra environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně, disertační práce – udělen titul Ph.D.

Zaměstnání

1980–1982 bioložka ve Středočeském muzeu, Roztoky u Prahy 1982–1989 samostatná odborná pracovnice v Hydrobiologické laboratoři při Ústavu krajinné ekologie ČSAV, Praha a následně České Budějovice 1989 samostatná odborná pracovnice Správy CHKO Třeboňsko 1990–1996 spoluzakladatelka a ředitelka Informačního centra ČSOP, České Budějovice, od r. 1991 nadace Rosa (nyní Rosa – Jihočeská společnost pro ekologické informace a aktivity, o.p.s.) 1998–2007 odborná asistentka na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (vedení kurzů ekologické výchovy, sociální ekologie, ekologické ekonomie, kritického myšlení a dalších) 2005– odborná asistentka na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně

Praxe v oblasti EVVO

1994–2001 spoluzakladatelka, spoluúčast na vedení neformální sítě Venkovská idyla 2005 spoluzakladatelka Trastu pro ekonomiku a společnost, o. s. – vedoucí programu Lokální, etické, demokratické ekonomiky

49


• Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem: Výpravy za ekonomikou přátelskou přírodě a člověku. Volary: Stehlík, 2008. • Living in the Cracks: A Look at Rural Social Enterprises in Britain and the Czech Republic. Dublin: FEASTA, 2005. • Do češtiny přeložila např. Schumacherovu knihu Small is Beautiful: Economics As If People Mattered (Malé je milé aneb Ekonomie, která by počítala i s člověkem), Brno: Doplněk, 2000).

Ocenění 1989

pamětní medaile ČSOP


Narodila jsem se v roce 1956 v Praze, a jako dítě jsem pobývala s rodiči v zahraničí (USA, Chile). V roce 1972 jsem vstoupila do TISu – Svazu pro ochranu přírody, krajiny a lidí, resp. do jeho první základní skupiny Stopaři, kterou vedl Otakar Leiský. Záhy jsem se stala také členkou Hucul Clubu, který při TISu vznikl a pečoval o huculské koně, ohrožené vyhynutím. Tato zkušenost mne celoživotně ovlivnila a nasměrovala k environmentální problematice. Po zrušení TISu jsem se dále angažovala v pražské organizaci Českého svazu ochránců přírody, kde jsem spolupořádala ochranářské akce a tábory pro mládež, a také publikovala v časopise Nika. Po  studiích na  Přírodovědecké fakultě UK, obor biologie, a  po  krátkém pobytu ve Středočeském muzeu, jsem nastoupila roku 1982 (kdy jsem též vykonala rigorózní zkoušku) na studijní pobyt do tehdejší Hydrobiologické laboratoře při Ústavu krajinné ekologie ČSAV, s níž jsem se v roce 1986 přesunula do Českých Budějovic. Zde jsem se v letech 1987 až 1989 angažovala ve snahách o záchranu části říčky Stropnice před regulací (za to jsem pak v roce 1989 obdržela pamětní medaili ČSOP). Na jaře 1989 jsem byla z Ústavu krajinné ekologie vyhozena a po krátkém pobytu na Správě CHKO Třeboňsko jsem začala od roku 1990 pracovat jako ředitelka nově vzniklého Informačního centra ČSOP v Českých Budějovicích, od roku 1991 přejmenovaného na nadaci Rosa (dnes Rosa – Jihočeská společnost pro ekologické informace a aktivity, o.p.s.). Rosa se angažovala v místních environmentálních kauzách, organizovala osvětové akce, kurzy a besedy, vydávala čtvrtletník Rosa (později Bulletin přátel Rosy), založila knihovnu a videotéku pro veřejnost atd. Důležitou cílovou skupinou Rosy byli učitelé, pro které pořádala řadu seminářů zaměřených na environmentální výchovu.

50

Naďa Johanisová

Mezi lety 1987 a 1994 jsem vedla dětský tábornický a ochranářský oddíl Stopaři, který jsem založila s manželem a přáteli v Českých Budějovicích. Významnou událostí v mém životě bylo v roce 1994 přestěhování se do malé obce Ostrolovský Újezd v podhůří Novohradských hor, které mi poskytlo řadu nových perspektiv a podnětů k přemýšlení. V té době jsem se v rámci Rosy podílela na založení a vedení neformální sítě Venkovská idyla (1994 až 2001), která sdružovala ty, kdo chtěli žít environmentálně citlivým způsobem na venkově.

Další klíčovou událostí byl můj pobyt v anglické Schumacher College v roce 1993. Vypravila jsem se tam později ještě několikrát. Zde jsem se seznámila s oblastí, kterou pro nedostatek lepšího názvu nazývám ekologickou ekonomií: jde o přemýšlení nad ekonomickými kořeny environmentální krize i možnými řešeními. Tato sféra se v dalších letech stala osou mého profesního snažení.

Od roku 1998 jsem spolupracovala s Katedrou environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity. V letech 2001 až 2002 jsem ve skotském Edinburghu pracovala na výzkumu praktických ekonomických alternativ. Tento výzkum jsem pak zpracovala jako disertační práci, obhájenou na MU v roce 2007. Svou spolupráci s Katedrou environmentálních studií FSS MU jsem postupně rozšiřovala a od roku 2008, kdy jsem se přestěhovala do Brna, jsem zde odbornou asistentkou na plný úvazek. Pro studenty bakalářského a magisterského programu Environmentální studia vyučuji několik kurzů, zaměřených na kritickou analýzu současného ekonomického diskursu a na hledání ekonomických alternativ, příznivějších lidem a přírodě. Zajímám se také o historii družstevního hnutí u nás, které podle mne může k takové ekonomice sloužit jako inspirace. V roce 2005 jsem patřila k zakladatelům Trastu pro ekonomiku a společnost, občanského sdružení, zaměřeného na podporu diskuze o ekonomických alternativách, v rámci něhož v roce 2011 spolupořádám již pátý čtyřdenní diskuzní seminář pro veřejnost typu „otevřený prostor“.

V první polovině devadesátých let jsem článkem Listování ekonomickou biblí (4/1993) zahájila spolupráci s časopisem Hnutí Duha Sedmá (dříve Poslední) generace. V dalších letech mi v Sedmé generaci otiskli mj. i čtyři seriály: Návrat Indiánů (lichá čísla r. 1998), Zkratky (sudá čísla r. 1999), Ze skotského deníku (2001–2) a Z ekonomického kapsáře (2005–7), který v roce 2008 vyšel jako knížka (Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem: Výpravy za ekonomikou přátelskou přírodě a člověku, Stehlík, 2008). V současné době v Sedmé generaci vychází můj seriál o ekonomických disidentech. Věnovala jsem se také překladům knížek do češtiny – E. F. Schumacher: Malé je milé aneb Ekonomie, která by počítala i s člověkem (Doplněk, 2000) a Ladislav Feierabend: Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952 (Stehlík, 2007), podílela jsem se také na vydání knížek Helena Norberg-Hodge: Dávné budoucnosti (Hnutí Duha, 1996) a Anne Cameronová: Dcery měděné ženy (Stehlík, 2003). Od poloviny devadesátých let se těžiště mého zájmu přesouvalo do sféry vysokoškolské výuky. Svůj úvazek v Rose jsem ukončila v roce 1996 a v letech 1998 až 2008 byla na částečný úvazek zaměstnána na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde jsem postupně rozšiřovala spektrum svých kurzů. Patřily k nim Ekologická výchova, Sociální ekologie, Ekologická ekonomie, Kritické myšlení a další. Ve svých kurzech jsem se vždy snažila o interaktivní přístup a o vyvážení teorie s praktickými aktivitami. Zúročila jsem zde své zkušenosti z dětského oddílu i z kurzů ekologické a globální výchovy, inspirací mi bylo i několik absolvovaných kurzů výukové metody Čtením a psaním ke kritickému myšlení.



Aleš Kočí

51

Rok narození: 1968 Místo narození: Liberec

Ing. Aleš Kočí

vedoucí Městského střediska ekologické výchovy při ZOO Liberec – DIVIZNA

52

Aleš Kočí

Zaměstnání

1987 veterinární technik a ošetřovatel v Severočeské ZOO Liberec 1993–1994 odborný referent na odboru životního prostředí městského úřadu Liberec 1994–2000 předseda organizace, hlavní lektor ekologických výukových programů a seminářů pro pedagogy v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v Základním článku Hnutí Brontosaurus Botič, koordinátor vzdělávacích aktivit Střediska ekologické výchovy Toulcův dvůr v Praze 2000–2006 specialista na environmentální výchovu na oddělení zeleně, odpadů a ekologické výchovy technického odboru statutárního města Liberec 2006– vedoucí Městského střediska ekologické výchovy DIVIZNA při ZOO Liberec

Praxe v oblasti EVVO


1989–1993 Česká zemědělská univerzita v Praze, obor zootechnický 1991 Večerní škola Hnutí Brontosaurus 1997–1999 Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Environmentální výchova (doplňující pedagogické studium) 1997 Etologie člověka 2000 Vedení neziskových organizací 2003 Školení školitelů (akreditace MŠMT) 2003 Člověk a prostředí (akreditace MŠMT) a další různá školení a vzdělávací akce (semináře, workshopy,…) k metodice EVVO a práci v NNO.


• Environmentální výchova, zootechnika, nevládní neziskové organizace, znalosti legislativy školství, státní správy a samosprávy (ochrana přírody a krajiny, odpady, místní Agenda 21 a udržitelný rozvoj).

1986–2000 člen Hnutí Brontosaurus 1989–1993 dobrovolník v nevládní neziskové organizaci SPODEK, organizování letních biologických táborů a klubových večerů s ekologickou tématikou 1994 zakládající člen Zájmového sdružení Toulcův dvůr, od roku 2000 člen Správní rady 1994–2000 tvorba výukových programů a seminářů pro pedagogické pracovníky pro Středisko ekologické výchovy Toulcův dvůr 1999– člen Výkonného výboru Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina 2000–2006 člen Meziresortní pracovní skupiny EVVO při MŽP 2000– člen Sekce ochrany přírody Jizersko-ještědského horského spolku 2006– vedoucí Městského střediska ekologické výchovy DIVIZNA – příprava a koordinace činnosti, strategické plánování, metodická pomoc pedagogům a lektorování akcí pro pedagogy, spolupořádání Specializačních kurzů pro koordinátory EVVO, příprava a realizace vzdělávacích akcí včetně získávání akreditací, vedení kolektivu • podíl na tvorbě strategických dokumentů krajského i celostátního významu (Krajská koncepce EVVO, připomínkování Státního programu EVVO v ČR a jeho Akčních plánů) • v letech 1993, 1994, 1995 a 1996 mezinárodní ekologické expedice do jihovýchodní Sibiře k jezeru Bajkal a Národních parků v okolních pohořích (Zabajkalský, Daurský a Sajanský národní park)

Aleš Kočí


• Rodina (ženatý, tři děti – Antonín 2003, Žofie 2005 a Alois 2008), udržitelný rozvoj, příroda, cestování a turistika, kaktusy, čtení, kultura

53

•

Kontakt pro veřejnost • e-mail: [email protected]

54

Erazim Kohák


Prof. Erazim Kohák, Ph.D.

emeritní profesor Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Boston University, Boston, Massachusetts, USA; od roku 2006 vědecký pracovník Filozofické fakulty UK

Erazim Kohák

Ač rodina pochází z Krkonoš, narodil se roku 1933 v Praze. Rodiče, za války vězněni Gestapem, po válce pracovali na obnově československé demokracie. Po roce 1948 uprchli přes Šumavu a dostali se až do USA, kde pracovali jako zemědělská pracovní síla. Erazim Kohák pracoval v dělnických profesích, postupně vystudoval filosofii a religionistiku, později také teologii. Učil na Boston University na katedře filosofie. Oženil se s Američankou, se kterou má tři dcery, koncem sedmdesátých let se rozvedl. Dcery jsou Američanky jako matka, ale jsou s otcem ve stálém kontaktu, také navštívily Českou republiku, některé i opakovaně. V roce 1970 se stal na Boston University docentem, v roce 1977 byl jmenován profesorem. Vydal řadu článků a knih, včetně jedné s ekologickým zaměřením – The Embers and the Stars: Philosophical Inquiry into the Moral Sense of Nature (University of Chicago Press, 1982), která vznikla z bezprostředního střetu s přírodou. Po rozpadu manželství v roce 1977 postavil dřevěný domek na lesní samotě, kam nevedla elektřina ani dlážděná cesta (nebyl to „srub“ – sám o tom říká, že není takový amatér, aby stavěl roubenku ve smíšeném náletu). Tam začal uvažovat o morálním smyslu přírody. Tak vznikla jeho kniha (ukázka v češtině, viz Kopí dona Quijota, (Ježek, 2010): 213–243) a také filosofický zájem o místo člověka v přírodě.

55

Vydal také několik popularizačních textů s ekologickou tematikou, viz Post scriptum: Psové (EVA, 1993). Mimo pedagogickou a badatelskou činnost působil a působí jako spisovatel a publicista v tištěných i elektronických mediích. V průběhu let se jeho ekologické myšlení vyvíjelo od romantiky odcizení a návratu k systémovému uvědomění, že problémem je životní styl nikoli jedinců, nýbrž celé spotřební civilizace, a že k environmentální degradaci dochází nevyhnutelně pod tlakem lidské početnosti a náročnosti. Dnes považuje environmentální problém za civilizační: „Přírodu ničíme, ale nezničíme. Zničíme však předpoklady kultivovaného soužití v míru a v dobré vůli. Dnešním environmentálním úkolem je civilizační obměna. Přežít může jen civilizace bez majetkové polarizace, bez násilných řešení, bez přelidňování a bez iluzí o růstu“. S rostoucím věkem vlastním i manželčiným musel omezit náročné víkendové výjezdy. Soustřeďuje se na svou práci vědeckého pracovníka Filosofického ústavu AV ČR. Výstup, který považuje za nejcennější, kniha Domov a dálava: Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení (Filosofia. 2009), která vyšla již v druhém vydání, se zabývá otázkou české totožnosti na pozadí české filosofie a českých dějin.

Dál učil na Boston University. Jeho hlavním zájmem zůstala fenomenologie, avšak postupně si začal uvědomovat podmíněnost všeho lidského konání schopností omezit své nároky podle možností světa veškerého života. Něco z jeho filosofického putování zachycuje pozdější kniha Šantory a Zajíce, Erazim Kohák, Poutník po hvězdách (Portál, 2001).

Účast na věcech veřejných považuje za nedílnou část svého filosofického poslání. Je členem Husserl Circle a American Metaphysical Society, redakční rady Filosofického časopisu, zasedal v redakční radě Literárních novin a Radě České televize. Je členem Českobratrské církve evangelické.

Po celou dobu svého pobytu v zahraničí, ač persona non grata v tehdejší ČSSR, vydával knihy v češtině i anglické knihy s českou tematikou (Jan Patočka, His Thought and Writings, University of Chicago Press, 1989, později též česky).

Ocenění

Když mu pád komunistického režimu umožnil návrat, ukončil své působení na Boston University a vrátil se v letním semestru roku 1990 do Prahy. Na jeho cestách mezi Amerikou a Čechami ho doprovázela rozesmátá a přátelská Dorothy, kterou si později vzal. Od svého nástupu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze přednášel také o vztahu člověka a přírody, viz Zelená svatozář (SLON, 2001). Psal do ekologicky zaměřených časopisů, spolupracoval s Hnutím Duha a Dětmi země, o víkendech přednášel na základě pozvání po celé republice, většinou o ekologické problematice.

1997 1998

Cena Josefa Vavrouška Cena ministra životního prostředí

56

Hana Korvasová

Rok narození: 1960 Místo narození: Boskovice

Mgr. Hana Korvasová

ředitelka Lipky – školského zařízení pro environmentální vzdělávání

Hana Korvasová


1979–1984 Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykovy univerzity) v Brně, obor matematika – biologie, specializace učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů matematika – biologie 1994 dvoutýdenní stáž ve Velké Británii u Field Studies Council, podpořená British Council 1996 týdenní studijní pobyt v Nizozemí v organizaci School in Bos en Landschap 1997–1998 Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Nadace rozvoje občanské společnosti, Praha – dvousemestrové studium Řízení neziskových organizací 2005–2006 Národní institut dalšího vzdělávání, Praha – studium pro ředitele škol a školských zařízení 2007–2008 Národní institut dětí a mládeže, Praha – kurz Úspěšný ředitel 2007

Zaměstnání

1984–1987 vedoucí oddělení přírodních věd v Domě dětí a mládeže Brno-Starý Lískovec (1987–1991 mateřská dovolená) 1991–2001 pedagogická pracovnice v Domě ekologické výchovy Lipka, Brno 1996–2001 ředitelka Rezekvítku – sdružení pro ekologickou výchovu a ochranu přírody, Brno 2001– ředitelka Lipky – školského zařízení pro environmentální vzdělávání, Brno


• Vedení přírodovědných oddílů, kroužků a klubů, táborů, organizace seminářů, veletrhů, specializačních studií, exkurzí, toulavých autobusů, přehlídek námětů, řízení neziskových organizací, zkušenosti s projekty podpořenými z evropských fondů, hodnotitelka projektů EVVO MŽP a projektů v grantovém schématu Síť environmentálních a poradenských center MŽP, za Radu vlády pro NNO členka hodnotitelské komise MŠMT Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.

57

1996

vedoucí projektu Toulavý autobus – centra ekologické výchovy v Anglii (Nadace rozvoje občanské společnosti) 1998 vedoucí projektu Toulavý autobus – centra ekologické výchovy v Anglii (Know How Fund) 2000– členka Výkonného výboru Sdružení středisek ekologické výchovy (zkr. SSEV) Pavučina 2000–2001 členka Republikového výboru pro děti, mládež a rodinu při Úřadu vlády 2002–2007 členka Rady občanského sdružení Rezekvítek 2005–2010 členka Správní rady Vzdělávacího a informačního střediska Bílé Karpaty, o.p.s. 2008– předsedkyně SSEV Pavučina • koordinátorka tvorby a realizace Koncepce EVVO Jihomoravského kraje • poradenství v oblasti řízení školských zařízení a neziskových organizací


• Hrajeme si na přírodu: soubor her s ekologickou tematikou. Praha: Institut dětí a mládeže, 1991 (společně a Alešem Máchalem). • Nápady pro mrňata a škvrňata. Brno: EkoCentrum a Chaloupky, 1993 (společně s Květoslavou Burešovou).

Ocenění 2002

Cena ministra životního prostředí


• Lenošení, cestování po severských zemích, kde není možno nikoho potkat, chov kocoura Macka

58

Hana Korvasová


Moje práce se jmenuje ředitelka Lipky – školského zařízení pro environmentální vzdělávání. Trvale usiluji o vytváření co nejpříznivějších podmínek pro kvalitní práci zaměstnanců Lipky.

Masarykovy univerzity (kde jsem se stala zapálenou botaničkou). Cesta pokračovala vedením oddělení přírodních věd v brněnském Domě dětí a mládeže. Z něho jsem odešla na mateřskou dovolenou a při výchově dcer Anny a Pavlíny jsem si našla spoustu času na vybudování zcela nového pracoviště s názvem Lipka, a přemluvila kolegu Aleše Máchala, aby se ujal jejího vedení. Ve stejné době vymyslel Aleš Máchal občanské sdružení Rezekvítek a přemluvil mne, abych ho naopak řídila já. V mé cestě k ekologické výchově byla zcela zlomovým a zásadním momentem moje účast na Jarním instruktorském kurzu, který v roce 1977 pořádal Aleš Máchal a jeho přátelé z TISu. Tenkrát jsem poprvé slyšela pojem ekologie a už se ho nepustila. Aleše a jeho přátel také ne. Výčet všeho, co jsme společně od roku našeho seznámení vytvořili, by byl asi docela dlouhý. Napíši jen to, co mne napadne během 60 vteřin: Letní školy pro vedoucí kroužků, Instruktorské kurzy, Rezekvítek, Lipka, Veletrhy výukových programů, přehlídku nejlepších námětů pro ekovýchovu s názvem Špizza pro festival Týká se to také tebe v Uherském Hradišti, ekologické výukové programy pro školy, ekohry, specializační studia pro učitele, Zelený list a Rezeakce pro dětské oddíly, ekopedagogický klub TILIA pro učitele, výuka ekologických předmětů pro brněnské univerzity… Kromě řízení Lipky se poslední tři roky věnuji také Síti středisek ekologické výchovy Pavučina jako předsedkyně Výkonného výboru. To všechno bych nezvládla bez podpory mého vždy pozitivně naladěného manžela Jiřího a veselých dcer (Anna –1987, Pavlína –1989).

Přiznávám, že tuto práci dělám ráda, i když si vůbec nemyslím, že ji dělám nějak obzvlášť dobře. Baví mne hlavně proto, že jsem součástí padesátičlenného kolektivu lipkových zaměstnanců a desítek (možná i stovek?) dalších lektorů, vedoucích kroužků, dobrovolníků a pomocníků, kteří práci na Lipce dělají s úsměvem a pospolu. Snažím se každému z nich vytvořit prostor, aby se uplatnila jeho tvořivost a nechat ho dělat právě to, co umí nejlépe. Je to poněkud ošidné, protože lidé na Lipce jsou nejen tvořiví, ale i nápadití, a proto Lipka stále rozšiřuje svůj záběr. Nejen o nová pracoviště, ale i o nové činnosti. Na otázku, zda byl výběr mého povolání moje volba, odpovídám ano. K tomuto rozhodnutí však vedla cesta od zahrady mého tatínka v Letovicích (kde jsem se jako malá schovávala před celým světem) přes vedení přírodovědných oddílů, kroužků a klubů (kterých jsem vedla postupně osm a strávila s nimi na schůzkách, výpravách a táborech velký kus života), a také přes studium matematiky a biologie na Přírodovědecké fakultě brněnské

Co se povídá…

Co si pamatuji, vždy tvořili s Alešem Máchalem tvůrčí a harmonickou dvojici. I když první podnět ke vzniku vlastní Lipky dala asi Hančina nespokojenost s vedením někdejšího předrevolučního Domu dětí a mládeže, kde také pracovala. Po „sametu“ pak již myšlenku vzniku domu ekologické výchovy rozvíjeli společně. Ačkoliv Aleš působí mírně až submisivně, dokáže si jít za svým velmi cílevědomě, pokud je o správnosti a potřebnosti myšlenky přesvědčen. Hana má vrozeno „politické myšlení“ a jsem přesvědčena, že je to především její zásluha, že je Lipka v současnosti tam, kde je. Hana je velmi silnou osobností, která se hned tak něčeho nelekne. Mate některé z partnerů při různých jednáních svojí křehkostí, ale ti pak bývají velmi překvapeni, když „narazí“

Hana Korvasová

59

na její promyšlené postupy a cílevědomost. Mimochodem, kdysi mi s pobavením vyprávěla, že se ji snažil jistý léčitel harmonizovat a – zkolaboval. Nechal se poté slyšet, že je Hana příliš „silnou“.

polystyrenovou desku, aby ho „nestudily tlapičky“, Hanka jí tenkrát řekla: „Škoda, že tak nepečuješ i o Pavlínku (mladší sestra).“ Druhý den ráno měla Pavlínka svůj talířek na prostřeném nedělním stole podložený kusem polystyrenu.

Hanka má velký smysl pro humor a humoristy má ve velké oblibě. Vzpomínám ráda na dobu, kdy společně s Alešem vedli dětský kroužek. Měla talent pro vymýšlení vtipných aktivit, při nichž se děti (a nejenom ty) vždy pobavily. Ráda vzpomínám na společnou výpravu do Bílých Karpat, kde Hana vymyslela, že budeme hrát pohádku O červené Karkulce jako pantomimu. Dodnes nevím, jak dokázala vše vysvětlit našemu anglickému kolegovi, který byl u nás na stáži. Sama anglicky nemluví. Pravda, chybička se vloudila… Angličan, který představoval vlka, lezl po čtyřech ze křoví, na hlavě měl kostkovanou kšiltovku a skuhral: „Good morning!“ Všichni jsme se tenkrát váleli smíchem.

Myslím, že má Hana schopnost stmelovat nejen vlastní rodinu (dospělé dcery stále jezdí dobrovolně na dovolenou se svými rodiči), ale i lidi na Lipce. Nesmírně oceňuji projev její důvěry, když například nechává zcela volnou ruku vedoucím jednotlivých pracovišť v tom, jaké specifikace pro svá pracoviště vymyslí a jaké aktivity budou dělat. Myslím, že je to pro zaměstnance velmi motivační. Dana Kellnerová, pedagog Lipky

Nás zaměstnance zkoušela po vzdělávací lekci o ekologických termínech velmi netradičně. Vymyslela a napsala pohádku o tom „Jak se Ježíškovi ztratilo na Vánoce sobátko“, přičemž do děje zařadila všechny předtím zmíněné vědecké ekologické termíny. Měli jsme je v ději najít a potvrdit jejich pravdivost. Takový způsob zkoušení znalostí byl námi zaměstnanci nejen oceněn, ale byl pro nás i skvělou inspirací. Nezapomenutelné jsou i letní školy pro vedoucí dětských oddílů a pro učitele. Nejen proto, že byla zpravidla pro pobyt vybrána krásná místa, ale program byl do detailu vypilován a byl plný právě takových originálních aktivit. Jednou za mnou přišla s tím, že by ráda rozdmýchala diskuzi o významu zoologických zahrad. Napadlo ji, že spolu jako úvodní motivaci sehrajeme vášnivou výměnu názorů – až hádku, v níž jedna z nás bude pro ZOO a druhá proti. Krásně jsme se pohádaly. Na závěr jsme musely účastníkům vysvětlit, že hádka byla připravená a sehraná – nechtěli nám to věřit. I v současnosti dokáže ocenit humor v situacích, v nichž by ho jiní ředitelé považovali přinejmenším za nevhodný. Všichni jsme byli smíchem mrtví, když naši kolegové z jednoho našeho pracoviště referovali na pedagogické poradě na konci školního roku o své celoroční činnosti tak, že pustili detektivku s Perry Masonem, přičemž postavě do úst vložili nadabovaný text popisující činnost jejich pracoviště. S potěšením Hana vypráví také humorné historky o jejich domácím miláčkovi – kocourovi, přičemž předehrává, jak zrovna kocour seděl a jak se „tvářil“. Její humor převzaly určitě i její dcery. Vyprávěla, že když jedna z dcer vložila kocourovi pod misku s krmením


• e-mail: [email protected] • www.lipka.cz

60

Jiří Kulich

Rok narození: 1961 Místo narození: Sušice

RNDr. Jiří Kulich

ředitel Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER, biolog a pedagog

Jiří Kulich

Vzdělání 1980

Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor systematická biologie

Zaměstnání 1980–1990 1990 1990–1994 1994–

Ocenění 2005 2005

Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, Praha Ministerstvo životní prostředí, Praha České středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER, Horní Maršov

Cena ministra životního prostředí Cena Josefa Vavrouška (společně s manželkou)


Narodil se v roce 1961 a první dvě destiletí strávil v rodném Pootaví (narozen v Sušici, domovem v Horažďovicích, gymnázium absolvoval ve Strakonicích), v Praze pak vystudoval systematickou biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a pracoval na Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody a na Ministerstvu životní prostředí. Od roku 1990 žije s manželkou Hanou v Krkonoších – nejprve na Rýchorské boudě (zde pracoval v tehdejším Českém středisku ekologické výchovy Rýchory), posléze v Horním Maršově. Se svou ženou, která je právnička, má dvě dcery – Kateřinu (1992) a Barboru (1994). Od roku 1994 vede Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER (www.sever.ekologickavychova.cz), jednu z nejznámějších českých organizací v oboru EVVO. Ve své práci se po celou dobu (a předtím řadu let dobrovolně) věnuje ekologické výchově, zejména vzdělávání učitelů, studentů a žáků, je autorem několika studií, publikací, programů a her, mj. s manželkou a dalšími kolegy vytvořil a sepsal program vzdělávání pro udržitelný rozvoj „Člověk a prostředí“. Dobrovolně pracuje v několika dalších neziskových organizacích – např. Zelený kruh, Společnost pro trvale udržitelný život, Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina a Síť ekologických poraden STEP. Opakovaně byl členem obecního zastupitelstva v Horním Maršově, pracoval či pracuje v poradních orgánech Královéhradeckého kraje (Výbor pro životní prostředí a zemědělství, Poradní sbor pro ekologickou výchovu), v Radě KRNAP a na celostátní úrovni (např. Rada vlády pro neziskové organizace,

61

Poradní sbor pro ekologickou výchovu MŠMT a Pracovní skupina pro vzdělávání pro udržitelný rozvoj MŠMT, Meziresortní pracovní skupina pro environmentální vzdělávání, výchovu a osvětu při MŽP). Byl členem Komise pro výchovu IUCN – Mezinárodního svazu ochrany přírody. V těchto orgánech se zasloužil o vznik a přijetí řady státních i krajských dokumentů v oblasti ekologické výchovy – např. Státního programu EVVO, Metodického pokynu MŠMT k EVVO či krajských koncepcí EVVO v Královéhradeckém a Ústeckém kraji. V roce 2005 byl společně s manželkou oceněn Cenou Josefa Vavrouška a ve stejném roce získal i Cenu ministra životního prostředí. Ocenění za příspěvek k ochraně životního prostředí – Fordovu cenu a cenu Sasakawa Peace Foundation – získalo i jím vedené středisko. Každoročně do střediska ekologické výchovy přijíždějí desítky škol a za stovkami jiných pracovníci střediska s programy vyjíždí. Jiří Kulich se také prakticky věnuje spolkovému a kulturnímu životu v regionu a zapojování veřejnosti do plánování rozvoje obcí a měst (např. Vize Krkonoš, Místní akční skupina Krkonoše).

Jiří Kulich o své cestě ekologickou výchovou říká:

„Někde na počátku v dětství to určitě byl častý kontakt se zvířaty a s přírodou vůbec – v rodině, v pestré krajině jihozápadních Čech a také v dodnes fungující Stanici mladých přírodovědců v  Horažďovicích, později pak třeba na  skvělé středoškolské soutěži Natura semper viva. Vliv mělo nepochybně i naštvání z toho, jak mizí krásná místa za humny, kde jsem ještě před rokem nacházel vzácné obojživelníky, a šok z prvních setkání se zničenými krajinami a bezútěšnými sídly severních Čech a z roku na rok mizejícími obrovskými plochami jizerskohorských lesů. Zaměření na přírodu a životní prostředí tím vším bylo tedy dáno poměrně brzy. Zlomovým momentem pro výběr výchovy a nikoli vědy byly pak zážitky ze studijního tábora Hnutí Brontosaurus ve Zvířeticích. V době svázaných školometských praktik a formálních akcí se tady otvíral úplně jiný svět – jako by se do nás přelil přátelský duch, elán, tvořivost a erudice řady osobností, které tábory pořádaly či které zde lektorovaly (za všechny vzpomenu alespoň hlavního tahouna Václava Petříčka). Z účastníků táborů vyrostla pospolitost a zároveň řada osobností činných v ochraně životního prostředí. Něco podobného mi proto připadalo užitečné dělat i nadále. Následovalo tak pořádání Prázdnin s Brontosaurem, víkendovek, besed, vzdělávacích a  kulturních pořadů – dobrovolná činnost v ekologické výchově dělaná zcela jinak než bylo tehdejší formální vzdělávání. Tohle nasměrování otevřelo cestu k setkání s dalšími osobnostmi, třeba s Janem Čeřovským nebo s Josefem Vavrouškem. K českým kontaktům přibyla zejména na sklonku 80. let

62

Jiří Kulich

TOUCH 1989 a tajemství chatky č. 5

Tak jak se střádaly naše zkušenosti i kontakty v ekologické výchově, v roce 1989 jsme se s mojí ženou a Milanem Cahou rozhodli uspořádat v tehdejším Československu mezinárodní konferenci. Chtěli jsme, aby se více otevřel kontakt se světem a aby se k nám dostaly osobnosti a směry spjaté s ekologickou výchovou v zahraničí. Na sklonku října 1989 se nám tak ve školicím středisku na Seči podařilo shromáždit velmi vydařenou sestavu účastníků – opravdový výkvět české i světové ekopedagogiky. Tak vznikla mezinárodní konference o ekologické výchově prožitkem TOUCH, která dala vznik tradici několika následných konferencí pokračujících až do roku 1997 v různých evropských zemích.

i příležitostná nakouknutí za „železnou oponu“. Vše do sebe zapadalo – přístupy, které jsme v Československu šířili dobrovolnicky a „na koleně“, jsme za hranicemi nacházeli v hlavním proudu vzdělávání. Další zlom tak přineslo setkání „TOUCH – DOTEKY“, které jsme uspořádali v říjnu 1989. Na základě nasbíraných kontaktů jsme se na velmi atypické mezinárodní konferenci, kde se v souladu s podtitulem „ekologická výchova zkušeností“ neřečnilo, ale předváděly ukázky programů, pokusili promíchat české ekopedagogy se zahraničními. Ingrerdience byly stejné jako dříve na brontosauřích táborech: tvořivost, atmosféra, společenství lidí, osobnosti… jen tentokrát v mezinárodním měřítku. Česká ekopedagogika reprezentovaná zde mj. Alešem Máchalem, Emílií Strejčkovou, Květoslavou Burešovou či Alešem Záveským se tu poprvé živě setkala třeba s globální výchovou v podání Davida Selbyho či s „Earth Education“ (výchovou o Zemi). Poté, co se tři týdny po skončení této konference svět shodou okolností nečekaně díky „sametové revolucí“ otevřel, následovala další inspirativní setkání, od pozvání Josepha Cornella po Dennise Meadowse. To vše se stalo základem programů pro žáky, studenty i učitele, které od té doby pořádáme s mojí ženou Hanou – nejprve jen ve dvojici, dnes už v širokém týmu pracovníků SEVERu. A Hančiny nápady, zkušenost i organizační schopnosti jsou dalším klíčovým momentem na mé cestě ekologickou výchovou – to, že se můžeme podílet na stejném poslání takto společně, považuji za výjimečné a vážím si toho. Shrnu-li, klíčovou roli na cestě k ekologické výchově (a myslím, že nejen u mne) tedy hraje kontakt s přírodou v raném dětství, konfrontace se zlem páchaným na životním prostředí a vliv osobností a pospolitosti sdílející podobné hodnoty.“

Všichni v našem tříčlenném českém organizačním minitýmu jsme byli lidé odchovaní Hnutím Brontosaurus. A tak není divu, že i naše pojetí konference vycházelo ze zkušeností z akcí Hnutí Brontosaurus. Především to měla být „trochu jiná“ konference než ty, které jsme kolem ekologické výchovy zatím zažili – měla být bez nudných proslovů, ale zato s praktickými ukázkami, které si navzájem účastníci vyzkoušejí „na vlastní kůži“ – svou formou bližší tomu, oč podle nás šlo v ekologické výchově. Prostě „výchova prožitkem, výchova zkušeností“, jak bylo i v podtitulu konference. Ukázalo se, že to bylo šťastné rozhodnutí – konference byla průlomem nejen pro nás, ale i pro mnohé zahraniční účastníky. Mezi zásadami, které jsme z akcí Hnutí Brontosaurus převzali, byla však i zásada, že na „brontosauřích“ akcích se nepije alkohol. Účastníkům jsme napsali do pozvánky nejen, že jejich ukázky mají být opravdu praktické, ale i upozornění na tuto konferenční „prohibici“ – tak jako se to dělalo na brontosauřích táborech. Konference se rozběhla a vše dobře klapalo. Společně jsme absolvovali ukázky simulačních her z globální výchovy, procházku po Zemi z „Výchovy o Zemi“ („Earth Education“), zážitkové programy z anglického Low Bank Ground Outdoor Education Centre či z rakouského Forum Umwelterziehung a terénní programy z Národního parku Bavorský les, Květoslavy Burešové či Aleše Záveského. Atmosféra byla bezvadná a program byl intenzivní od rána do pozdního večera. Přesto od Angličanů občas na sklonku programu nebo v nedlouhých pauzách mezi programy zaznělo ještě tu a tam pro někoho z účastníků pozvání: „Stavte se v chatce č. 5“. Frekvence takovýchto pozvání se postupně zvyšovala a po čase se schůzky v chatce č. 5 staly nenápadným, ale všemi vnímaným fenoménem celé konference. Zároveň jsme si jako organizátoři povšimli, že pozvánky byly doprovázeny zasvěcenými úsměvy Angličanů i těch, kdo už

Jiří Kulich

v chatce č. 5 někdy byli, a také, že pozvání se zatím vyhýbá nám, organizátorům. Zdálo se, že z chatky číslo 5 se Angličanům podařilo během pár dnů vytvořit stejně tajemný fenomén, jakými jsou tak trochu po „foglarovsku“ provázeny právě programy „Výchovy o Zemi“. Že by Angličané nachystali překvapivý a jen postupně odkrývaný příspěvek do programu konference? Vše odpovídalo přesně popisům, že „Výchova o Zemi“ využívá aktivity, které jsou koncipované jako vzdělávací dobrodružství – vytvářejí tajemnou kouzelnou atmosféru, která účastníky vtáhne do učení. V druhé polovině konference, když už byly všechny ledy prolomeny, pozvání do chatky č. 5 konečně přišlo i pro nás – organizátory. Nevím už, zda jsme se jej domohli svou projevenou zvědavostí, nebo zda Angličané usoudili, že už nazrál ten pravý čas „zasvětit“ nás do tajemství. Po skončení kteréhosi večerního programu jsme do pověstné chatky dorazili. Nebyli jsme zde však konfrontováni se záhadnou postavou E. M. z programu Earthkeepers, ani jsme se neocitli v kosmické výzkumné stanici jako v programu Sunship Earth a nečekaly na nás ani dopisy od „Rangers of the Earth“ – tajemných strážců Země. Očekávali nás tu s trochu omluvnými a trochu potutelnými výrazy ve tvářích Geoff Cooper, David Selby a Mike Pasternak a jejich příruční bar s několika druhy vybrané whisky a ginu. Pozvání se nedalo odolat a i my jsem v této „svobodné zóně“ pravidlo převzaté z Prázdnin s Brontosaurem porušili (a na dalších akcích již raději nezaváděli). V povídání nad sklenkou se s námi pak podělili o své zmatení z našich pozvánek a podivného pravidla: jak je pojetí konference od první pozvánky zaujalo, jak jim to vše bylo blízké, jen se nemohli vyrovnat s tím podivným omezením striktní prohibice – nerozuměli, proč vlastně, zda je tato kurióznost dána nějakým omezením v totalitním Československu, nebo nějakým náboženským či ideologickým zaměřením organizátorů, nebo čím. A tak jsme se zase my pokoušeli vysvětlovat, že jsme se snažili konferenci udělat jako příklad toho, jak funguje vzdělávací akce „Prázdniny s Brontosaurem“ se vším všudy. A že na těchto akcích se alkohol nikdy nepil spíš jako výraz toho, že dobrou náladu a atmosféru lze mezi mladými lidmi vytvořit i jinak. Záhady chatky č. 5 pro nás a konferenční prohibice pro účastníky tak byly prolomeny. Kousek tajemství však přece jen zůstal: záhadou pro nás zůstalo, jak mohli takové množství alkoholu vůbec do Československa tehdy dopravit, zvláště při představě, že ve dnech před tím, než došlo i na naše pozvání do chatky č. 5, už jistě nemálo whisky a ginu ubylo. Dlouho se pak při společných následných setkáních říkalo, když jsme šli po programu někam posedět na skleničku, že „jdeme do chatky č. 5“.

63

Příběh s Jirkou Kulichem

V životě jsou setkání, která Vám určují směřování Vašeho života, a třeba si to ani v ten moment neuvědomíte. Až později Vám to zaklapne do skládačky událostí, které tvoří Váš život. Jedno takové setkání si vybavuji docela přesně. V roce 1990 jsem navštěvoval večerní školu Hnutí Brontosaurus. Jeden učební blok probíhal na Rýchorské boudě, kde jsem se setkal poprvé s manželi Kulichovými. Ráno jsem si čistil zuby v místní umývárně a přemýšlel u toho, co nás dneska čeká. Když najednou se za mnou objevili Kulichovi a beze slov mi zavřeli tekoucí kohoutek od vodovodu. Nic neřekli, nijak mne nekárali, jen zavřeli kohoutek a zase odešli. A mne to tehdy došlo. Od té doby si nejen čistím zuby při zavřeném kohoutku, ale začal jsem se zajímat více o životní prostředí a později o environmentální výchovu. A dnes mohu říci, že Jirka se svou ženou Hankou jsou pro mne jedni z největších příkladů, které mne v životě pozitivně ovlivnily. Nyní se s nimi potkávám poměrně často, pracovně i soukromně, a mám upřímnou radost, že tomu tak je. Aleš Kočí

Kontakty pro veřejnost

• telefon: 739 203 200 • e-mail: [email protected] • www.sever.ekologickavychova.cz

64

Danuše Kvasničková

Rok narození: 1935 Místo narození: Mladá Boleslav

PhDr. et RNDr.  Danuše Kvasničková, CSc.

učitelka, nositelka ocenění Global 500 (UNEP), zakladatelka Prvního pražského ekogymnázia a předsedkyně Klubu ekologické výchovy

Danuše Kvasničková

65

Vzdělání

Ocenění


• diplomu KRNAP v 70. letech, kdy jsem byla velice kádrově „na tapetě“, manžel Vašek byl vyhozen z práce a pak onemocněl rakovinou a zemřel, • ocenění Global 500 UNEP, udělené v roce 1996 u příležitosti oslav mezinárodního Dne životního prostředí (v tom roce v Turecku). Při jeho přebírání jsem slíbila, že budu činit, co bude v mých silách, takže to, co ještě dělám, je vlastně moje povinnost.

1963–1967 Přírodovědecká fakulta Vysoké školy pedagogické – tj. nyní Univerzity Karlovy v Praze, obor učitelství

• Ekologie, výchova k ochraně přírody, ekologická výchova, vzdělávání k udržitelnému rozvoji

Zaměstnání

Z několika ocenění si vážím hlavně dvou:

• V roce 1996 získala Danuše Kvasničková také Cenu ministra životního prostředí.

1958–1967 učitelka na SZŠ a gymnáziu v Mladé Boleslavi 1967 Výzkumný ústav odborného školství (nyní Národní ústav vzdělání) 1968 Výzkumný ústav pedagogický 1982 Ústav aplikované ekologie a ekotechniky Vysoké školy zemědělské, Kostelec nad Černými lesy 1992 Ministerstvo zemědělství, zástupce vedoucího odboru ekologie 1994–1998 první ředitelka pražského Ekogymnázia

Odborná praxe v oblasti EVVO 1968

zakladatelka Přírodovědné soutěže (Natura semper viva, později Středoškolská odborná činnost) 1975–1990 rezortní úkol školství k EV, řešitelka řady projektů UNESCO 1995 zakladatelka Klubu ekologické výchovy (zkr. KEV) 1995–2009 předsedkyně KEV, řešitelka řady projektů k EV ve školství a pro UNESCO


• Je autorkou řady metodických příruček, učebnic a pracovních sešitů pro základní školy a střední školy a vysokoškolských skript. Vedle publikování odborných článků vystupovala také v rozhlase a televizi.



66

Petr Laštůvka


Ing. Petr Laštůvka

ředitel kanceláře občanského sdružení Rezekvítek v Brně

Petr Laštůvka


1995–2000 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, obor Lesní inženýrství – ukončeno státní zkouškou 2000–2002 Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, obor Učitelství občanské a výtvarné výchovy (dokončeny 2 roky) 2001 instruktorský kurz, Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání 2003 kurz hlavního vedoucího, Pionýr 2004 seminář Ekologické výukové programy, Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání (akreditace MŠMT) 2005 kurz Praktická ekologická výchova, Chaloupky (akreditace MŠMT) 2005 seminář agentury CENIA o ekoznačení „Co je doma, to se počítá“

Zaměstnání 1996–

středisko ekologické výchovy Rezekvítek – dobrovolník, organizátor akcí, v letech 2002 až 2005 předseda, od roku 2005 ředitel kanceláře 2003–2006 Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání – pedagog

Specializace (odbornost) • Zahradník, lesní inženýr, učitel


1994– vedoucí přírodovědně-turistického oddílu Jestřábník 1996– organizace akcí EVVO středisek ekologické výchovy Lipka a Rezekvítek 2003–2006 budování pobočky střediska ekologické výchovy Lipka – Lesní školy Jezírko, tvorba a realizace konceptu činnosti, tvorba a lektorování programů 2005– řízení neziskové organizace, zajišťování financování EVVO, tvorba a realizace vzdělávacích programů, tvorba publikací a výukových pomůcek pro EVVO • spolupráce při tvorbě Krajské koncepce EVVO v Jihomoravském kraji, kapitola o mimoškolní EVVO

67

Profesní dovednosti

• Tvorba, lektorování a hodnocení výukových vzdělávacích programů; řízení malé organizace; organizace malých i velkých akcí; fundraising – psaní a koordinace projektů; kresba, malba, grafika; tvorba plánů péče pro chráněná území; realizace péče o chráněná území.


• Jak na ekologické zemědělství: Metodický materiál pro učitele. Brno: Rezekvítek, 2008. • Klíč k určování stromů v zimním stavu. Brno: Rezekvítek, 2010.


• Fotografování, kresba a grafika, geocaching, tramping, dendrologie a geologie, vaření, vedení oddílu Jestřábník Od roku 2006 je členem zastupitelstva městské části Brno-Bystrc za Stranu zelených.


Narodil jsem se léta páně 1977 v Brně. Jsem tak trochu směs pohodáře nad věcí po tátovi a zodpovědného pracanta po mámě. Vyrostl jsem na brněnském sídlišti Starý Lískovec a v paneláku žiji dodnes, i když v jiné části Brna – v Bystrci. Už v dětství jsem měl ohromné štěstí, že jsem se dostal do přírodovědného kroužku založeného Hankou Korvasovou a  následně vedeného Blankou Juříčkovou-Ponížilovou. Tenkrát to ještě byl DDM Kyjevská pod pionýrskou skupinou prof. A. Zlatníka. Ekologičtí nadšenci z této skupiny v čele s Hankou Korvasovou a Alešem Máchalem mne získali pro přírodu, a hlavně mne naučili, že je potřeba také přidat ruku k dílu. A tak jsem u přírody a ekovýchovy zůstal. Z kroužku během času vznikl oddíl Jestřábník a já jsem v něm vyrostl a dodnes v něm působím. V roce 1991 jsme se přesunuli do vznikajícího Domu ekologické výchovy Lipka, zde také sídlilo občanské sdružení Rezekvítek. Obě organizace se mi staly druhým domovem a životním osudem.

68

Petr Laštůvka

Láska k přírodě se odrazila i v mém studiu. Střední školu jsem si vybral zahradnickou a počítal jsem, že u pěstění kytek zůstanu, zatímco volný čas věnuji dětem v oddílu a vandrům do divoké přírody. Vysoká škola mě pak směrovala do lesů přímo – vystudoval jsem lesní inženýrství na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě. Už během studií jsem ale tíhl ke vzdělávání jiných, a tak jsem se s titulem inženýrským přihlásil následně na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity a studoval učitelství občanské a výtvarné výchovy. V té době už jsem začal pracovat na Lipce jako pedagog a studia jsem nedokončil. Přesto mi ty tři roky humanitních a výtvarných disciplín myslím velmi prospěly a rozšířily původně biologické a technické vzdělání. A teď k práci a ekologické výchově – na Lipce jsem vedl přírodovědný kroužek (další generaci oddílu Jestřábník), pomáhal s  organizací akcí a  po  ukončení lesního inženýrství několik let pracoval jako pedagog na Lesní škole Jezírko. Zároveň jsme Jezírko budovali a vybavovali, vymýšleli nové programy a rozjížděli výuku. Byla to radostná budovatelská léta. Členem Rezekvítku jsem od roku 1996, v letech 2002–2005 jsem byl jeho předsedou. Když bylo potřeba najít nového ředitele, opustil jsem pedagogické místo na milovaném Jezírku a vrhl se do nejistých vod řízení neziskové organizace a shánění prostředků na její činnost – další krok, jak ještě více a intenzivněji přiložit ruku k dílu pro rozvoj ekologické výchovy a ochrany přírody. Od února roku 2005 jsem tedy zaměstnán na Rezekvítku. Kromě řízení organizace, projektů a fundraisingu se zabývám také vzděláváním a metodickou podporou učitelů, tvorbou publikací a výukových pomůcek či optimalizací a formalizací některých postupů (například smlouvy a autorské právo mě opravdu baví). Rezekvítek žije dál a roste, vydává spousty pěkných publikací pro ekologickou výchovu, pečuje o desítky lokalit chráněné a cenné přírody v Brně a okolí, vzdělává děti, učitele i širokou veřejnost a v letech 2009–2011 koordinoval Síť ekologických poraden v Jihomoravském kraji. A co mě baví, co dělám ve volném čase? Rád fotím, kreslím a utíkám do lesa. Musím poznat každý strom a kytku a zdolat všechny vrcholy, které se na cestě vyskytnou. Jsem vášnivý houbař, geolog a geokešer. Vyrábím si nábytek a pěstuji jen ty nejodolnější kytky. Každý okamžik života zkrátka musí něco zajímavého či užitečného přinést.


• telefon: 775 580 203 • e-mail: [email protected] • www.rezekvitek.cz

Hana Librová

69


Prof. RNDr. Hana Librová, CSc. profesorka Katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně

70

Vzdělání 1967 1968 1984 1993 1997

Hana Librová

Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykovy univerzity) v Brně, obor biologie Přírodovědecká fakulta UJEP v Brně – udělen titul RNDr. Filozofická fakulta Univerzity Komenského – udělen titul CSc. v oboru sociologie, disertační práce „Sociální percepce krajiny“ Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně – udělen titul doc., habilitační spis „Ekologicky příznivé změny způsobu života“ Filozofická fakulta MU v Brně – jmenována profesorkou

Specializace

• Environmentální souvislosti životního způsobu, zvláště ekologicky příznivé varianty

Zaměstnání 1968 1968

technik v Algologické laboratoři Mikrobiologického ústavu ČSAV, Třeboň asistentka v Laboratoři sociologického výzkumu, Katedra sociologie, Filozofická fakulta UJEP (nyní MU) v Brně 1970–1993 odborná asistentka, Katedra sociologie, Filozofická fakulta UJEP v Brně 1993–1997 docentka v oboru sociologie, Katedra sociologie, Filozofická fakulta MU v Brně 1997 profesorka, Katedra sociologie, Filozofická fakulta (později Fakulta sociálních studií) MU v Brně 1998 zakladatelka studijního oboru Humanitní environmentalistika na FF (po rozdělení obor přešel pod Fakultu sociálních studií) MU v Brně 1999 zakladatelka (a do r. 2003 vedoucí) Katedry environmentálních studií FSS MU v Brně

Pedagogická činnost • • • • •

Metody a techniky sociologického výzkumu (v letech 1970–1990) Demografie (v letech 1978–1993) Úvod do humanitní environmentalistiky Hodnotová řešení ekologických problémů Životní způsob a environmentální problémy


Samostatné knižní monografie • Sociální potřeba a hodnota krajiny. Brno: Univerzita J. E. Purkyně Brno, 1987. • Láska ke krajině? Brno: Blok, 1988. • Pestří a zelení: Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno: Veronica, 1994. • Vlažní a váhaví: Kapitoly o ekologickém luxusu. Brno: Doplněk, 2003. a četné publikace v odborných časopisech Kompletní přehled publikační činnosti viz http://is.muni.cz/osoba/630#publikace.

Ocenění 1999 2004 2009

Cena Josefa Vavrouška Cena ministra životního prostředí Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně

Hana Librová

71


Tak, jak to bývá, pod vlivem přírodymilovné maminky jsem se zajímala o přírodu od dětství, pak o zahradničení, výlety po krajině. Z toho vyplynula volba školy. Studovala jsem biologii a později sociologii. Velmi mne ovlivnila Milena Rychnovská. Byla jsem zapojena do Ekologické sekce Biologické společnosti, v níž se formovala ideová environmentalistická opozice. Tam jsem poznala Bedřicha Moldana, Josefa Vavrouška, Emila Hadače, Václava Mezřického, Igora Míchala a další zajímavé lidi, kteří si uměli zajistit přísun environmentálních informací ze zahraničí, takže je rok 1989 nezastihl nepřipravené. Vizi budoucího vývoje lidských hodnot nemám. Není pochyb o tom, že se už leccos mění, například v oblasti environmentální etiky. Lidé si dnes jsou více než kdykoliv dříve vědomi významu a hodnoty přírody. Ale na jejich chování to mění jen málo. K názoru, že existuje ekologická krize, se stačí člověku pozorně dívat kolem. Stačí několik týdnů, či jen dnů, aby místo louky vzniklo odstavné parkoviště kamionů, neuvěřitelnou rychlostí se stupňuje automobilový provoz. Člověk mého věku, který má k vytváření názoru na stav přírody k dispozici delší časový úsek, pozoruje i méně nápadné změny. Pozoruje, jak už téměř zmizely tůňky a potoky s obojživelníky a žábami. Jak se proměnila zemědělská krajina; ptáci, kteří na ni byli vázáni po tisíciletí, v mnoha oblastech zmizeli během deseti let – skřivani, čejky, konipasi. Za největší problém považuji úbytek biologických druhů na Zemi.


72

Eva Lišková


RNDr. Eva Lišková, CSc.

vedoucí Centra ekologického vzdělávání a výchovy Pedagogické fakulty UK

Eva Lišková

Vzdělání

1952–1957 Vysoká škola pedagogická, obor biologie – chemie 1968 Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor Hydrobiologie – udělen titul CSc., následně RNDr.


• Vysokoškolský pedagog, hydrobioložka

Zaměstnání

1957–1982 Katedra biologie Pedagogické fakulty UK v Praze – přednášky a vedení laboratorních cvičení a exkurzí ze zoologie bezobratlých živočichů, později i biologická školní technika 1982–1990 Ústřední knihovna Pedagogické fakulty UK v Praze – anotování výběrové bibliografie s názvem Výchova k péči životní prostředí 1990–2007 Katedra biologie Pedagogické fakulty UK v Praze – od roku 1991 vedoucí Kabinetu ekologické výchovy (nyní Centra ekologického vzdělávání a výchovy) 2006– spolupráce s PedF UK v Praze


• Několik učebnic, skript, didaktické články zaměřené na ekologickou výchovu (především různé manuály pro interní a externí studenty). Více než 25 let spolupracuji na výběrové bibliografii nyní nazývané Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta – teorie a praxe.


• Největší radost mám z úspěšné práce studentů v seminářích a při prezentacích seminárních a soutěžních prací, a práce v laboratoři i v terénu.

Ocenění 1998

Nestor ekologické výchovy, cena Rezekvítku za celoživotní přínos ekologické výchově. Velmi si tohoto ocenění vážím.

73


Narodila jsem se v Praze, kde žiji celý svůj život. Po maturitě jsem vystudovala Vysokou školu pedagogickou, obor biologie a chemie. Při studiu jsem se zaměřila především na biologii, s větším zájmem o hydrobiologii. Po několika létech jsem se na Přírodovědecké fakultě UK věnovala studiu hydrobiologie, kterou jsem zakončila obhájením kandidátské práce, získala titul CSc. a následně RNDr. Celý profesionální život jsem prožívala na Pedagogické fakultě UK v Praze (její názvy se několikrát měnily, ale vždy se jednalo o vzdělávání budoucích učitelů). Po stránce pedagogické jsem přednášela a vedla laboratorní cvičení a exkurze ze zoologie bezobratlých živočichů. Později, po získání určitých zkušeností, jsem se věnovala i biologické školní technice. V roce 1982 jsem musela za určitých okolností opustit mateřskou Katedru biologie a byla jsem převedena do Ústřední knihovny PedF UK, kde jsem pracovala osm let. Pracovní náplní byla příprava a koncepce anotování výběrové bibliografie s názvem Výchova k péči o životní prostředí. Bylo to období náročné na zpracování anotací časopisů českých, slovenských i různých evropských států, včetně tehdejšího Sovětského svazu a USA. Aby byla umožněna účinná informovanost naší pedagogické veřejnosti o problematice životního prostředí, byla v roce 1983 Oborovému informačnímu středisku při Ústřední knihovně PedF UK přidělena celostátní gesce ke zpracování výběrové bibliografie Výchova k péči o životní prostředí. Zmíněný text byl určen nejen pro předškolní, školní i mimoškolní výchovu (včetně vysokých škol), ale i pro postgraduální studia a pro výchovu dospělých. Tato práce mi poskytla informace, které byly využitelné v další pedagogické praxi. Po  společenské změně v  roce 1990 mne vyzval děkan Pedagogické fakulty prof. PaedDr. Jiří Kotásek, abych se vrátila na mateřskou katedru, u které ustavil Kabinet ekologické výchovy, a 1. března 1991 mne ustanovil vedoucí kabinetu. První kroky směřovaly k přípravě tohoto pracoviště. Připravit koncepci a koordinaci ekologického a environmentálního vzdělávání a výchovy ve všech směrech studia. Byl vytvořen organizační řád a poradní sbor ze zástupců jednotlivých kateder. Mou prvořadou snahou bylo oslovení všech studentů prezenčního a kombinovaného studia a zařazení kurzu Základy ekologie a problematiky životního prostředí jako povinné součásti univerzitního základu. Některé studijní obory mají kurz Ekologie

74

Eva Lišková

člověka (např. Speciální pedagogika), v bakalářském studiu učitelství pro mateřské školy je kurz Ekologická výchova. Podle jednotlivých oborů se poněkud liší obsahová náplň. Studenti v jednotlivých kurzech vypracovávali seminární práci, v některých kurzech zpracovali týmovou práci v podobě velkých posterů a v každém případě práci obhajovali. Závěr prezentace končil využitím tématu v pedagogické praxi.

Mnohé práce měly mimořádnou úroveň. Ocenění byla finanční a knižní dary. V současné době se připravuje už 20. ročník soutěže. Podařilo se navázat spolupráci Centra ekologického vzdělávání a výchovy (dříve Kabinetu ekologické výchovy) s různými subjekty a demonstrovat aktivity s tím spojené. Byla to především centra (střediska) ekologické výchovy v ČR. Někteří pracovníci ekologických center vstupovali především do výuky učitelů v rámci celoživotního vzdělávání. Řada studentů naopak využila Centra při pedagogických pracích a jiných aktivitách.

Krátce po zahájení výuky na zasedání pracovní skupiny centra vznikla myšlenka, která směřovala k posílení zájmu studentů jak o otázky životního prostředí, tak o ekologickou výchovu. Na začátku roku 1992 byla vyhlášena Soutěž o cenu děkana za práci v oboru ekologie, problematiky životního prostředí a ekologické výchově, a to ve třech kategoriích: • seminární a závěrečné práce, • magisterské a bakalářské práce, • volné téma.

Kontakt pro veřejnost • telefon: 241 494 389

Aleš Máchal

75

Rok narození: 1952 Místo narození: Bílovice nad Svitavou

Ing. Aleš Máchal

spoluzakladatel a první ředitel Lipky – školského zařízení pro environmentální vzdělávání

76

Aleš Máchal

Vzdělání

1970–1975 Provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské v Brně (nyní PEF MZLU), inženýr oboru provoz a ekonomika zemědělství; 1984–1986 postgraduální studium „Ochrana a tvorba životního prostředí“ na Agronomické fakultě VŠZ v Brně; 1990–1992 doplňující pedagogické studium na PEF VŠZ – aprobace pro vyučování odborných předmětů a biologie na středních školách.

Zaměstnání, pedagogická a organizační praxe

1975–1987 ekonomické profese v zemědělském stavebnictví (Zemědělské stavby, n. p., Generální ředitelství VHJ Zemědělské stavby), souběžně praxe v dobrovolné ochraně přírody a ve výchově dětí k ochraně přírody; 1987–1991 státní ochrana přírody – Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně (KS SPPOP) ve funkci vedoucího oddělení speciální ochrany přírody s působností pro Jihomoravský kraj, po Listopadu 1989 na tomtéž pracovišti zvolen do funkce náměstka ředitele KS SPPOP pro ochranu přírody; 1991–2002 spoluzakladatel (s Mgr. Hanou Korvasovou) a první ředitel Lipky – Domu ekologické výchovy v Brně; 2002–dosud zástupce ředitelky Lipky, pedagogický pracovník, lektor DVPP v oblasti EVVO (od roku 2009 na novém pracovišti Kamenná – ve Vzdělávacím centru Aleše Záveského) 1991–1999 koordinátor, lektor a organizátor vzdělávacích akcí Lipky pro učitele v rámci DVPP 2002–2006 společně s RNDr. Mojmírem Vlašínem moderátorem a odborným poradcem televizního cyklu pro děti „Hra na zelenou“; 1991– externí učitel Pedagogické fakulty MU v Brně (povinné i volitelné předměty týkající se environmentálního vzdělávání a výchovy), Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci (předměty Základy didaktiky péče o životní prostředí, Základy didaktiky environmentální výchovy, Praktikum environmentální výchovy) a Mendelovy univerzity v Brně (Úvod do environmentální výchovy), vedoucí, konzultant a oponent diplomových a bakalářských prací z oblasti EVVO na různých VŠ.

Výběr z publikační činnosti

• Horká, H., Kulich, J., Lišková, E. a Máchal, A. Ekologické/environmentální minimum pro studenty • oboru učitelství (návrh). In: Lišková, E. (ed.): Minimální všeobecný základ znalostí a dovedností studentů učitelství o životním prostředí, udržitelném rozvoji a environmentální výchově. Sborník prací katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty UK. Praha: Univerzita Karlova, 2003, s. 9–13. ISBN 80-7290123-0. • Kolektiv autorů. Hrajeme si na přírodu: soubor her s ekologickou tematikou. Brno: Lipka, 2008. ISBN 978-80-254-2327-1 • Máchal, A.: Špetka dobromysli (Kapitoly z praktické ekologické výchovy). Brno: EkoCentrum, 1996. ISBN 80-901668-6-5. • Máchal, A. Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Brno: Rezekvítek, 2007. ISBN 80-902954-0-1 • Máchal, A., Husták, J. a Slámová, G. Malý ekologický a environmentální slovníček. Brno: Rezekvítek, 2006. ISBN 80-902954-1-X • Máchal, A., Vlašín, M. a Smolíková, D. Desatero domácí ekologie. Brno: Rezekvítek, 2002. ISBN 80-86626-01-6 • Vlašín, M., Ledvina, P., Máchal, A. Desatero domácí ekologie. Brno: Síť ekologických poraden, 2009. ISBN 978-80-904520-0-8

Ocenění 2001 2002

Cena Josefa Vavrouška Cena ministra životního prostředí

Aleš Máchal


77

Jsem učitelské dítě, které mělo s mladší sestrou Olgou to štěstí, že se sice narodilo v nechvalně známých padesátých letech, ale rozum bralo až v těch zlatých šedesátých: tehdy se v Brně konaly jedinečné podzimní strojírenské veletrhy, výhradně jen při slavnostních příležitostech bývala nádherně osvětlená Stará radnice, na kterou jsme viděli přímo z okna, do vesmíru vyletěl náš tehdejší oblíbenec Jurij Gagarin, nedaleko našeho domu se stavěl skvost české architektury bruselského stylu – hotel International. Se sestrou a kamarády jsme si založili Turistickou rozvědku (jak příšerně asi musí tohle sousloví znít dnešním mladým…), což byl čtenářský klub časopisu Pionýr, a sami jsme si objevovali kouzlo dětského toulání ve volné krajině, jsouce vydatně inspirováni Foglarovou knížkou Kronika ztracené stopy, Dobrodružnou stezkou F. A. Elstnera či Vosátkovým Táborníkovým rokem v přírodě.

dělo v pionýrské skupině, která hodně vybočovala z tehdejšího průměru mj. tím, že nepůsobila při základní škole, a že jsme si pro ni prosadili pojmenování po zakladateli české geobiocenologické školy panu profesorovi Aloisu Zlatníkovi. Ta léta jsme se s dětmi věnovali především ochraně přírody a účasti v ochranářské soutěži Zlatý list. Posledním oddílem, který jsme s Hankou společně vedli, byli Krtci, ti už jsou spojeni s ranou historií Lipky (viz dále). S přibývajícími pracovními povinnostmi jsme už bohužel nezvládali vést Krtky podle našich představ, ale ještě několik let jsme se naplno věnovali přípravám a vedení každoročních Letních škol ochrany přírody určených pro mírně pokročilé zájemce o práci s dětmi v ekologické výchově, která se později zdvojila – větev pro mladé vedoucí zajišťoval Rezekvítek, my jsme měli na starost letní školy pro učitele z praxe.

Bájná šedesátá léta vrcholila jarem 1968, kdy se mi splnilo tajné přání, v jehož naplnění jsem ani nedoufal: ve svých 16 letech jsem se stal členem a vzápětí i činovníkem 15. junáckého oddílu ve středisku Moravští junáci v Černých Polích, kde jsem využil vzácné možnosti prožít naplno tři roky skautování včetně dvou nezapomenutelných stálých táborů a jednoho puťáku. Chodil jsem sice na SVVŠ (obdoba dnešního čtyřletého gymnázia), ale vedení družiny Ostřížů bylo tehdy mnohem zásadnější náplní mého života – i místo maturitního večírku jsem byl raději s oddílem na třídenní výpravě. Jak rychle toto krásné období začalo, tak rychle i skončilo, v r. 1971 byl Junák znovu zrušen, a tak jsme s oddílovými kamarády založili trampskou osadu Modrý bison a delší víkendy (opravdu, tehdy byla volná jen každá druhá sobota!) jsme trávili většinou u zaslíbené řeky Oslavy. Někteří z nás se zároveň stali členy jediné tehdy ještě svobodné organizace, kterou byl TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Díky píli, statečnosti a vůli vůdčích osobností – Evy Olšanské a Oty Ralfa Leiského – měl TIS ještě několik let po zrušení Junáka svou sekci ochranářského dorostu, jejíž jihomoravskou odnož jsem měl na starosti. Tato okolnost mně mimo jiné umožnila spřátelit se mnoha báječnými osobnostmi, z nichž mě snad nejvíc ovlivnil jen o málo starší valašskoklobucký ochranář a učitel Mirek Budulínek Janík.

Ochrana přírody byla mým celoživotním zájmem a na pár let i profesionálním osudem. Vystudoval jsem provoz a ekonomiku zemědělství, na Vysoké škole zemědělské v Brně jsem absolvoval i postgraduální studium Ochrana a tvorba krajiny, kde jsem poprvé zažil inspirativní první setkání s paní profesorkou Rychnovskou, která nás učila odbornou ekologii. Velkým impulsem k dalšímu samostudiu pro mne bylo také setkání s profesorkou Hanou Librovou a jejím konceptem dobrovolné skromnosti, který ona sama dokonale naplňuje i celým svým životem. Po deseti letech působení v zemědělském stavebnictví na úseku ekonomiky práce jsem v roce 1987 nastoupil do služeb státní ochrany přírody, kde jsem dostal na starosti oddělení speciální ochrany přírody a s ním péči o maloplošná chráněná území v Jihomoravském kraji. V profesionální ochraně přírody jsem se setkal s řadou vzácných ochranářských osobností, z nichž pro mne nejdůležitější je můj úhlavní přítel Mojmír Vlašín, který je nejen živou legendou praktické ochrany přírody, ale i dlouhodobým příkladem slušné a pravdomluvné zelené politiky.

Pod hlavičkou TISu jsme s kamarádem Lubošem Liptákem založili dětský KMOP – Klub mladých ochránců přírody, ze kterého se po několika letech přituhující tzv. normalizace – chtěl-li přežít – musel stát pionýrský oddíl. Vyvzdorovali jsme si v Brně (a postupně i pro celý tehdejší Jihomoravský kraj) neformální status POMOPů – pionýrských oddílů mladých ochránců přírody. Postupně jsem měl to potěšení vést POMOP Orion (s Danou Lindou Vrtalovou) a POMOP Mintaka (s Hankou Korvasovou), což už se

Po listopadovém převratu jsme s Hankou založili Lipku – otevírali jsme ji v roce 1991 jako první Dům ekologické výchovy v ČSFR s pěti pracovníky, z nichž dodnes k největším oporám patří Dana Kellnerová, Dana Křivánková, Lenka Appelová a Tončo Jovanovski, z nejvěrnějších externích spolupracovníků pak Jana Papírníková – Ištvanová. Oba s Hankou dodnes v Lipce rádi pracujeme – Hanka jako ředitelka, já jako její pedagogický zástupce, a s námi dalších 50 nadšených báječných převážně mladých lidí, s nimiž je radost Lipku dál budovat a provozovat, především jako útočiště a oporu pro děti, mladé lidi, učitele i všechny další zájemce, které spojuje nelhostejnost ke stavu přírody a životního prostředí. Jsem vděčen osudu, že jsem směl tolik let s Hankou Korvasovou

78

Aleš Máchal

české ekologické výchovy pana Dr. Jana Čeřovského, a také skvělého nekonformního učitele Ivana Štěpku. Z brněnských osobností mě těší a obohacuje letité kamarádství s Dr. Hanou Horkou z Pedagogické fakulty MU, zatím jedinou docentkou ekologické výchovy v ČR, se zelenou ekonomkou Naďou Johanisovou, t.č. zástupkyní vedoucího Katedry environmentálních studií na FSS MU, s latiníkem a environmentalistou Luborem Kysučanem, z mimobrněnských kamarádů mě spojuje dlouholeté přátelství např. s manželi Dášou a Fanou Zouharovými, Helenkou a Pavlem Nováčkovými, Hankou a Jirkou Kulichovými, s Michalem Bartošem, s manželi Jitkou a Mirkem Dvorskými, ale i s mnoha, mnoha dalšími lidmi. Po celou dobu existence časopisu Sedmá generace jsem jeho propagátorem a členem redakční rady, jakož i věrným fandou NESEHNUTÍ a Hnutí DUHA, s brněnským Ekologickým institutem Veronica mě mimo jiné spojuje členství ve správní radě Nadace Veronica – ve všech těchto mně milých organizacích se mám tu čest potkávat s mnoha obdivuhodnými mladičkými i mnohé pamatujícími lidmi, jichž si vysoce vážím. Jsem šťastným (nikoliv však vzorným) tátou dvou milovaných dcer Dáši a Dany, které už jsou obě maminkami, a dopřály mi tři nejkrásnější dary, kterých se mi v životě dostalo: vnoučátka Verunku, Ráďulku a Marečka. každodenně spolupracovat, neboť bez její podpory, vůle, invence a neuvěřitelného nasazení by Lipka určitě nebyla tam kde nyní je. Naším společným dítkem je i Rezekvítek – sdružení pro ekologickou výchovu a ochranu přírody, který se s Lipkou po léta doplňoval a spolupůsobení obou organizací dalo vzniknout řadě dalších aktivit ochranářských, ekopedagogických i osvětových, ale i novým pracovním místům. Nechť je mi prosím odpuštěno, že z obětavých lipkových a rezekvítkových spolupracovnic, odchovanců, přátel a kamarádů nebudu nikoho jmenovat, poněvadž jejich seznam by byl velice dlouhý, a stejně bych riskoval, že nezmíním právě někoho z těch, které mám nejraději. Uvést však chci alespoň ty vzácné osobnosti, se kterými jsem se mohl setkávat a učit se od nich, proč a jak na sobě dál pracovat: zejména zakladatel české ekopedagogiky pan učitel Aleš Záveský z Prachatic, Květoslava Burešová z Chaloupek, Emilka Strejčková z Toulcova dvora patří k těm, které dodnes (ač už bohužel nejsou mezi námi) obdivuju a vážím si jejich celoživotního díla i neokázale projevované lidskosti. Z pražských osobností a současně přátel nelze nevzpomenout především paní RNDr. Evu Liškovou, zakladatelku Kabinetu ekologické výchovy na Katedře biologie Pedagogické fakulty UK, ochranářku a úřednici v tom nejlepším slova smyslu Marcelu Křížovou, dokumentaristku Majku Šandovou, ochranáře a jednoho ze zakladatelů

Rovněž tak jsem spokojeným člověkem proto, že celá ta dlouhá léta smím působit mezi opravdovými nadšenci a dobrými lidmi nejen u nás na Lipce, ale i v Pavučině a v jejích členských střediscích po celé republice, a na několika vysokých školách, kde mohu externě vykonávat práci, v kterou věřím a přes mnohá protivenství ji mám pořád rád: podílím se na ekopedagogické přípravě budoucích učitelů a pomáhám v  environmentálním vzdělávání pedagogů základních a  středních škol včetně specializačního studia pro školní koordinátory EVVO. Také díky téhle opravdové učitelské elitě a mnoha mým studentům a diplomantům mám pocit, že stárnu pomaleji. Ale jak by řekla naše společná dávná kamarádka Jitka Vejslíková: „Aleš, to si jenom namlouváš!“.

Aleš Máchal

Co se povídá…

Myslím, že nejtrefněji Aleše vystihla paní Květa Burešová, když o něm prohlásila: „Aleš Máchal je první svatý ekologické výchovy“. Alešovu pracovitost, sebekázeň a tvrdost k sobě samému vystihuje heslo, které míval nad svým kancelářským stolem – Nezoufej a makej! Je až neskutečně pracovitý, nestěžuje si, je vzorem skromnosti a uctivosti k jiným. Je neokázale štědrý k těm, kteří se dostali do nouze. Byl iniciátorem několika popovodňových brigád a přispíval také finančně. Když jsem mu kdysi navrhla, abychom se jako Lipka zařadili do „adopcí na dálku“ a adoptovali nějaké černošské či jiné dítě, plaše se zmínil o tom, že už dávno nějaké dítě tímto způsobem podporuje. Kdyby o tématu nebyla řeč, nezmínil by se. Ve své funkci ředitele nemusel být nikdy direktivní – lidi plnili své úkoly už jen proto, aby ho nezklamali. Vždy kolem sebe šířil pohodu, protože většinou chválil a děkoval. Nikdy jsem nebyla svědkem toho, že by někomu vyčinil nebo vynadal. To asi ani neumí. Pokud se výtka objevila, tak ji postižený musel číst pozorně „mezi řádky“. Myslím, že mnohým z nás plní také funkci „vrby“ – dokáže diskrétně vyslechnout a nikdy žádné soukromé informace nevynáší. Být jeho podřízeným a spolupracovníkem byla a je radost. Ano, tahle položeno na papír to vypadá až frázovitě a nepravdivě… Ale Aleš takový skutečně je. Svoji přepracovanost jednou nepřímo a roztomile charakterizoval drobnou historkou. Vyprávěla jsem mu vtip, který ho nadchl. Říká: „To si musím zapamatovat!“. Ale po chvíli mlčení dodal: „Ne, to vám nemohu slíbit, že si to zapamatuju.“ A vtip si zapsal. Má i výborné herecké schopnosti, které ale dokáže úžasně rozvinout jen v kruhu nejlepších kamarádů. Má zábrany se „předvádět na veřejnosti“. V našich pravidelných amatérských divadelních představeních (realizovaných 1x ročně) sice hrál, ale necítí se přitom ve své kůži. S požitkem si zazpívá – lidovky, trampské – a to i vícehlasně. Aleše si dokážu připomenout v souvislosti s několika příjemnými večery u ohně. Hodně jsme zpívali, má smysl pro humor a sebeironii. Když jsme jeden z nových výukových programů na Lipce nazvali „Co vyprávěl starý pařez“, zeptal se mě: „To není doufám o mně?“. Dana Kellnerová, kolegyně, Lipka

79

Aleš je nepochybně pokorný člověk. Snaží se na sebe dívat objektivně a poctivě uznává, že je nedokonalý. Navíc si uvědomuje, že ostatní jej v lecčem převyšují a ze silných stránek druhých má dokonce radost. V politických věcech je tak naivní, že jsem ho musel jmenovat profesorem imaginární Katedry naivní politologie. To bylo poté, co poslouchal diskusi komunálních politiků o ekologické výchově. Nemohl pochopit, že lež je pro většinu politiků něco jak pro sedláka motyka. A pravil: „Jak to můžou říkat, vždyť oni ví, že to není pravda“. Při putovním táboře s dětmi potkali v Bílých Karpatech paní, která hnala stádo. K údivu dětí bezelstně zahlaholil: „Dobrý den, paní, vy máte ale krásné kozy.“. Je spoluautorem divadelní hry Labyrint ekologické výchovy aneb Recyklovaný Komenský. Šlo o netradiční seznámení s ekologickou výchovou nahlédnutím pod pokličku ministerstva školství. Při konferenci v Krkonoších jsme se vydali v osm večer hledat Mumlavské vodopády. Protože jsem vybral špatnou cestu, tak jsme nic nenašli a vrátili se až ve čtyři ráno. Přesto se to ale Alešovi líbilo. Pokud je úspěch, snaží se to Aleš svalit na někoho jiného, pokud je průser, snaží se to vzít na sebe. Tomu se říká „Alešná skromnost“.

Mojmír Vlašín, kamarád, Ekologický institut Veronica


• telefon: 543 420 824 • e-mail: [email protected] • www.lipka.cz

80

Michal Medek


Mgr. et Mgr. Michal Medek vysokoškolský pedagog, projektový manažer EVVO projektů

Michal Medek

81


1992–1997 Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně, obor Učitelství pro střední školy, kombinace biologie a geologie – zeměpis 1999–2004 Fakulta sociálních studií MU v Brně, obor Humanitní environmentalistika 2008– University of Highlands and Islands, Perth, Spojené království, obor Interpretation: Management and Practice


• Ekovýchova středoškoláků, dobrovolnictví, projektová výuka, ekologicky šetrný provoz, projektové řízení, budování ekovýchovných institucí

Zaměstnání

1997–1999 Lipka – dům ekologické výchovy – externí učitel Rezekvítek, sdružení pro ekologickou výchovu a ochranu přírody – civilní služba 1999–2009 Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání – pedagog Rezekvítek, sdružení pro ekologickou výchovu a ochranu přírody – vedoucí střediska ekologické výchovy Rychta Krásensko 2002–2009 SEV Rychta Krásensko – vedoucí pobočky, projektový manažer a pedagog pro vysokoškolskou výuku 2006– externí pedagog Masarykovy univerzity – 3 jednosemestrální kurzy pro Fakultu sociálních studií a Filozofickou fakultu 2009 zástupce ředitelky Lipky – školského zařízení pro environmentální vzdělávání 2009– osoba samostatně výdělečně činná – konzultační, organizační a poradenská činnost v oblasti projektového řízení ekologické výchovy a interpretace přírodního dědictví 2010– práce na projektu Středisko ekologické výchovy Kaprálův mlýn (Junák, Brno-město) V současnosti se kromě výuky na Masarykově univerzitě věnuji především dvěma projektům: projektu vybudování skautského pobytového střediska ekologické výchovy Kaprálův mlýn a dále projektu budování návštěvnických středisek v CHKO (tzv. domy přírody) v rovině metodické podpory.


Nic co by stálo za cenný prostor v této knize, ale na dvou publikacích momentálně pracuji.

Ocenění

• Projekt Síť EVVO v Jihomoravském kraji byl zveřejněn organizací UNESCO jako příklad dobré praxe. Oceněním je mi především vysoké skóre kurzů a pozitivní zpětná vazba u studentů Masarykovy univerzity a samozřejmě kladné ohlasy všech, kterým jsem měl to štěstí něco předat.


• 3 děti, studium interpretace, hory a dnes už je mimopracovní i celá oblast dobrovolnických akcí a vedení ekoklubu

82

Michal Medek


Ekologické výchově v užším slova smyslu se věnuji od roku 1994, toto téma mne hlouběji oslovilo na konferenci International Geographical Union, která se toho roku konala v Praze, a kde jsem působil coby pomocná studentská síla. V roce 1995 jsme s dalšími kamarády vydali speciální číslo ekumenického časopisu Dialog-m s názvem Křesťanství a ekologie. Od roku 1995 organizuji ochranářské tábory a od roku 1999 vedu Ekoklub Kvíčala. Za 12 let činnosti ekoklubu se nám spolu s dalšími kolegy a členy podařilo realizovat řadu zajímavých projektů, pečovat o několik kousků přírody a poznávat její krásy v různých koutech ČR i zahraničí. Základním momentem profesního zájmu bylo nastoupení do občanského sdružení Rezekvítek v roli civilní služby, Rezekvítek v té době vedla Hana Korvasová a byl úzce propojen personálně i svým sídlem s Lipkou. Dvanáct let jsem pracoval na Lipce, Rezekvítku případně paralelně v obou organizacích. Od roku 1998 jsme zahájili práce na zřízení pobytového střediska ekologické výchovy. Velké úsilí mnoha lidí bylo korunováno úspěchem – slavnostním otevřením SEV Rychta Krásensko v roce 2002.

S týmem skvělých kolegů jsme během několika let rozvinuli činnost tohoto pracoviště Lipky do značné šíře: výukové programy, projekty pro školy (Ceníme si energie), dobrovolnické brigády v obci, letní dobrovolnické tábory, čtyři kroužky dětí a mládeže, aktivita v mikroregionu. V letech 2005 až 2008 byl z Rychty řízen projekt Síť EVVO v Jihomoravském kraji. Měl jsem štěstí spolupracovat s řadou skvělých lidí na Lipce i Rezekvítku, na jejichž jmenování zde bohužel není prostor. Od začátku roku 2009 do odchodu z Lipky na podzim téhož roku jsem působil jako zástupce ředitelky.


• e-mail: [email protected] • www.michalmedek.cz

Bohuslav Nauš

83

Rok narození: 1929 Místo narození: Žár u Prachatic

Bohuslav Nauš

činovník ochrany přírody a péče o životní prostředí v okrese Prachatice

84


Bohuslav Nauš

Lidová škola zemědělská, Vacov učeň u soukromého stavitele ve Čkyni, učňovská škola stavební ve Strakonicích a Volyni Střední průmyslová škola stavební ve Volyni


• Vlastní pílí botanik, ornitolog, mineralog a geolog

Zaměstnání

1950–1952 základní vojenská služba 1952–1971 práce ve stavebnictví 1971–1989 profesionální pracovník, později inspektor státní ochrany přírody ONV Prachatice 1989 odchod do důchodu, pokračuje ale v dobrovolné spolupráci s centrem ekologické výchovy Dřípatka v Prachaticích

Praxe v oblasti EVVO

1969–1989 člen aktivu dobrovolných pracovníků státní ochrany přírody při ONV v Prachaticích, 1969– spolupráce se Stanicí mladých ochránců přírody při ZŠ Vodňanská v Prachaticích 1971–1992 dobrovolný strážce CHKO Šumava 1991–1992 člen aktivu pro zeleň při městském úřadu Prachatice 2000– člen komise životního prostředí městského úřadu Prachatice V současné době je aktivním členem spolku „Zelené srdce Evropy“ pro rozvoj oblasti Dunaj – Vltava (Grünes Herz Europas).


• Nerostné bohatství Prachaticka, 1970. • Chráněné přírodní výtvory v okrese Prachatice: Stromy chráněné státem: Metodický materiál pro výchovu k péči a ochraně zeleně. Prachatice: Odbor školství a kultury ONV Prachatice, 1980. • Průvodce mineralogicko-geologickou sbírkou v CEV Dřípatka, 1996.

Ocenění

• Počátkem roku 1996 převzal „Cenu naděje a porozumění“ od okresního sdružení Strany zelených, bavorských Zelených a Ökologisch-Demokratische Partei za celoživotní zásluhy o rozvoj ekologické výchovy a ochranu životního prostředí.


• Příroda, ochrana přírody, botanika, ornitologie, mineralogie a geologie


Narodil se ve vesničce Žár na severozápadním okraji okresu Prachatice. Dvoutřídní smíšenou obecní školu začal navštěvovat v roce 1935 v sousední vesnici Onšovice, hlavní školu (měšťanskou) ve Vacově a Lidovou školu zemědělskou tamtéž. V roce 1944 šel do učení k soukromému staviteli do Čkyně a navštěvoval učňovskou školu stavební ve Strakonicích a Volyni. V roce 1948 maturoval na Střední průmyslové škole stavební ve Volyni. Po vojenské službě pracoval mnoho let ve stavebnictví. Protože vztah k přírodě získal už v dětství, přihlásil se do aktivu dobrovolných pracovníků státní ochrany přírody při ONV v Prachaticích a stal se dobrovolným strážcem CHKO Šumava. Strážní službu vykonával v povodí Blanice. Od roku 1971 pracoval jako profesionální pracovník, později jako inspektor státní ochrany přírody. Jeho činnost byla všestranná a věnoval jí všechen svůj volný čas. Podílel na organizaci (včetně vlastní práce) značení a vybavení maloplošných chráněných území v CHKO Šumava. Výrazně přispěl k záchraně vzácných a chráněných druhů rostlin před jejich úplným vyhubením. Hodnota zachráněných rostlin jde do několika milionů Kč. Zásadní podíl má také na záchraně a ochraně perlorodky říční.

Bohuslav Nauš

Podílel se na  terénním soupisu, měření a  vyhlášení chráněných stromů, skupin a stromořadí chráněných státem na území okresu, pomáhal organizovat a podílel se na  přírodovědných průzkumech v  navrhované oblasti Javornická hornatina, na inventarizaci a kategorizaci dřevin rostoucích na nelesní půdě a na přírodovědném průzkumu lesních porostů.

85

Během své práce pro státní ochranu přírody zpracoval návrhy na vyhlášení řady chráněných území. Je také spoluautorem návrhů a výstavby naučných stezek okresu.

spolupráce byla oboustranná. Pomáhal při budování Stanice mladých ochránců přírody a dalších zařízení, při zakládání genofondových ploch pro rostliny v areálu stanice, spolupracoval při pořádání aktivit letní ochrany přírody pro členy stanice (včetně prázdninových expedic do velkoplošných chráněných území), při výstavbě naučných stezek a naučných tras ve stanici i kolem ní, přednáškách pro děti i pro veřejnost, pořádání výstavek (např. výstavy minerálů a hornin, výstavy k výročí vzniku školní přírodní rezervace v roce 1992, výstavy k CHKO Šumava aj.). Metodicky pomáhal při praktické ochraně ptactva např. při výrobě ptačích budek a krmítek a při dalších akcích.

V roce 1967 doplnil expozici o neživé přírodě v muzeu Šumavy v Kašperských Horách o exponáty z prachatického okresu. V roce 1991 předal muzeu v Prachaticích 68 kusů vzorků, které se staly základem pro později instalovanou expozici „Minerály prachaticka“. Výstava trvala od roku 1996 do roku 2001, a proto ji průběžně doplňoval o nové exponáty z Prachatic.

Rád přijímal pomoc dětí Aleše Záveského při strážní službě v chráněných územích, při péči o chráněná území a území zvláštního zájmu ochrany přírody nebo při péči o památné stromy, při terénních průzkumech ohledně výskytu chráněných rostlin a živočichů, při záchraně genofondu aj. Pro výuku přírodopisu na základních školách okresu bylo zhotoveno 17 souborů minerálů a hornin.

Pomohl s určováním minerálů a hornin ve sbírkách Gymnázia v Prachaticích (1991), mnohé vzorky hornin Šumavy předal Správě NP Šumava ve Vimperku (1995). 

Po téměř dvaceti letech práce ve státní ochraně přírody odešel koncem roku 1989 do důchodu, avšak pokračuje ve spolupráci s centrem ekologické výchovy Dřípatka. V roce 1996 sestavil výukový program pro 8. ročník ZŠ „Mineralogie a geologie Prachaticka“, který pak ověřoval s pomocí učitelů při výuce v ZŠ Vodňanská v Prachaticích., ZŠ Vlachovo Březí a ZŠ Vimperk.

Spolupráci se Stanicí mladých ochránců přírody při ZŠ Vodňanská navázal již v roce 1969. Stanici vedl pan učitel Aleš Záveský, který se stal jeho osobním přítelem. Jejich

86

Pavel Nováček

Rok narození: 1961 Místo narození: Velké Meziříčí

Doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc. vedoucí Katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Pavel Nováček

Vzdělání a studijní pobyty

1980–1985 Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, obor Ochrana přírodního prostředí 1986 Přírodovědecká fakulta UP v Olomouci, obor Ochrana přírodního prostředí – udělen titul RNDr. 1992 Ústav krajinnej ekológie SAV, Bratislava, obor Biologie – udělen titul CSc., disertační práce na téma „Prognostické aspekty v krajinné ekologii“ Eisenhower Exchange Fellowships, USA (9 týdnů) 1994 Salzburg Seminar (Environment and Diplomacy), Rakousko (1 týden) 1996 Fulbright Scholarship, USA (4 měsíce) 2005 Prírodovedecká fakulta Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře, obor Environmentalistika – udělen titul doc., habilitační práce na téma „Partnerství pro rozvoj jako globální environmentální výzva“

87


• Ohrožená planeta na prahu 21. století. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1998 (s kolektivem autorů). • Křižovatky budoucnosti: Směřování k udržitelnému rozvoji a globálnímu řízení. Praha: GplusG, 1999. • Third Transition: Towards Sustainable Development and Global Governance. Olomouc: Palacky University Press, 2001. • Rozhovory od Bakerova jezera – na hranici reality, metareality a fikce. Luhačovice: Atelier IM, 2002 (společně s J. Svobodou). • Udržitelný rozvoj. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2010.

Mimopracovní aktivity a zájmy • Příroda, kultura, rodina (ženatý, tři děti)

Zaměstnání

• odborný pracovník v Ústavu krajinnej ekológie SAV, Bratislava • odborný asistent na Katedře ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci • ředitel Centra interdisciplinárních studií UP v Olomouci 1998– 2002–

člen Řídícího výboru Millennium Project, Washington, D.C. člen (ředitel) Komise Nadace Charty 77 pro udělování Ceny Josefa Vavrouška 2004–2010 předseda Správní rady Agentury rozvojové a humanitární pomoci Olomouckého kraje, o.p.s. docent na Katedře geografie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci 2007– vedoucí Katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci 2008 – předseda České asociace Římského klubu 2009– člen Správní rady Fulbrightovy komise


• Rozvojová studia, globální environmentální problémy, udržitelný rozvoj



88

Helena Nováčková

Rok narození: 1966 Místo narození: Vyškov

Mgr. Helena Nováčková

lektorka, vedoucí metodické sekce vzdělávání pedagogů v oblasti EVVO v Centru ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov

Helena Nováčková


1979–1984 Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, obor biologie – pedagogika 2004–2006 dvouletý kurz pro vedoucí pracovníky středisek ekologické výchovy, Vsetín

Specializace

• Pedagogika, biologie

89

Mimopracovní aktivity a zájmy • Turistika, lyžování, rodina


K ekologické výchově jsem se dostala v roce 1982 na první Letní škole ochrany přírody, vedené Alešem Máchalem a Hanou Korvasovou, kteří dnes vedou Lipku v Brně. Tato Letní škola mě ovlivnila natolik, že jsem začala vést svůj první oddíl ochránců přírody a tato aktivita provázela prvních deset let mého působení v ekovýchově.

Zaměstnání

Když Michal Bartoš v roce 1992 zakládal Sluňákov, obrátil se na mě, zda bych se nechtěla zapojit. Vedli jsme spolu nejprve oddíl Mravenci, později jsem se stala jedním z prvních zaměstnanců Sluňákova a pracuji zde dodnes.

2005–

Moje práce v ekovýchově se stále proměňuje a to mě na ní velmi baví. Zpočátku jsem pracovala na výukových programech s malými dětmi a jak i moje vlastní děti rostly, měnila se i cílová skupina, kterou jsem měla na starosti. Nyní se nejvíce věnuji výuce vysokoškoláků a vzdělávání pedagogů.

1994–

2010–

Centrum ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov – tvorba a realizace ekologických výukových programů a seminářů pro učitele, popularizace vědeckých poznatků ve výuce, publikační činnost Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci – externí lektor dvousemestrálního kurzu Ekologická a globální výchova Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina – koordinátor specializačního studia pro školní koordinátory EVVO


• Vedoucí výukové sekce v Centru ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov, příprava a realizace výukových programů, seminářů pro učitele, výukových materiálů a projektů, hlavní koordinátorka krajských konferencí EVVO pro Olomoucký kraj, koordinátorka projektu Metodika a realizace komplexní ekologické výchovy. Autorka řady popularizačních publikací s tematikou globální výchovy a udržitelného rozvoje, podíl na projektech týkajících se popularizace ekologické výchovy a udržitelného rozvoje.


• příspěvky do publikace nakladatelství Raabe Svět průřezových témat s názvy Je jen jedna země (2006), Otvírání studánek (2007) a Bludištěm vztahů (2008) • metodické publikace pro učitele Sedm barev duhy (Sluňákov – Centrum ekologických aktivit města Olomouce, 2008) a Zelený ostrov (Sluňákov – Centrum ekologických aktivit města Olomouce, 2009)


• e-mail: [email protected] [email protected]

90

Ivan Rynda


PhDr. Ivan Rynda

vedoucí Katedry sociální a kulturní ekologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze

Ivan Rynda

91

Studoval filosofii a češtinu na Filosofické fakultě UK v Praze (v roce 1985 mu byl udělen titul PhDr.). Od roku 1975, kdy byl po polovině studia vyloučen, se živil jako sanitář, montér, myč oken a knihovník, v letech 1978 až 1990 pak jako programátor a systémový analytik. Filosofie, literární věda, zájem o politiku, věci veřejné a globální problémy civilizace jej dovedly k problematice životního prostředí.

národní parky a členem rady Národního certifikačního střediska pro certifikaci dřeva, v letech 2000 až 2011 byl členem Vědecké sekce Rady Národního parku Šumava, od roku 2004 je členem Rady Krkonošského národního parku. Od roku 2001 pracoval jako člen Českého národního komitétu programu UNESCO Člověk a biosféra, roku 2008 se stal jeho předsedou.

V letech 1990 až 1992 byl předsedou výboru pro životní prostředí Federálního shromáždění ČSFR, v letech 1992 až 1994 poradcem ministra zemědělství, v letech 1994 až 1998 zastupitelem městské části Praha 10, v roce 1998 členem zastupitelstva hlavního města Prahy.

Od roku 1998 je členem Meziresortní pracovní skupiny EVVO Ministerstva životního prostředí, od roku 2000 členem Rady pro trvale udržitelný rozvoj Ministerstva životního prostředí. V roce 2003 spoluzakládal Radu vlády pro udržitelný rozvoj, kde byl v letech 2003 až 2006 místopředsedou Výboru pro komunikaci, a jejímž členem je dosud. Od roku 2002 je také členem České asociace Římského klubu. Zakládající člen České společnosti pro ekologii (2008–), do 2011 člen výboru. Člen České komise pro UNESCO (2011–).

Od roku 1992 do roku 2008 působil na Karlově univerzitě jako člen a zástupce ředitele Centra pro otázky životního prostředí, od roku 2000 současně jako vedoucí Katedry sociální a kulturní ekologie na Fakultě humanitních studií, kterou ve stejném roce pomáhal zakládat jako vyústění tehdejšího Institutu základů vzdělanosti UK. Přednáší problematiku společenskovědních souvislostí životního prostředí a  trvale udržitelného rozvoje, sociální a kulturní ekologii. V letech 1993 až 2000 přednášel na Institutu základů vzdělanosti UK (od roku 2000 Fakultě humanitních studií UK), v letech 1994 až 2001 na Fakultě sociálních věd UK. V roce 1994 hostoval na universitě v Cambridge. V letech 1996 až 2001 byl členem akademického senátu UK a jeho pedagogické komise, v letech 1995 až 1999 byl členem Grantové agentury UK (v letech 1997 až 1999 byl místopředsedou oborové sekce společenských věd). Je autorem řady kratších studií v oboru sociální ekologie a příbuzných oblastech, a  zpracovatelem řady výzkumných a  pedagogických projektů. Je činný také ve  sdělovacích prostředcích (řada odborných i  popularizačních článků, rozhlasová a televizní popularizační publicistika), v letech 2000–2004 byl stálým spolupracovníkem Českého rozhlasu s pravidelným pořadem. V roce 1992 spoluzakládal Společnost pro trvale udržitelný život (v roce 1999 až 2003 byl jejím místopředsedou), v roce 1994 Národní lesnický komitét, v roce 1998 při Akademii věd ČR spoluzakládal Český komitét IAIA (International Association of Impact Assessment) pro hodnocení vlivů na prostředí. V letech 1998 až 2002 byl členem Vědecké rady Ústavu ekologie krajiny Akademie věd ČR, od roku 1999 byl členem odborného grémia ministra životního prostředí pro

V roce 1992 byl delegátem Konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro, o deset let později delegátem Světového summitu OSN o udržitelném rozvoji v Johannesburgu. V letech 2001 až 2005 působil jako člen odborné poroty soutěže Ekofilm. Je ženatý, má dceru a syna. Mezi jeho zájmy patří filosofie, umění a sport.

Ocenění 2002

Cena Josefa Vavrouška

92

Ivan Rynda

Kterak jsem se dostal k ekovýchově a jak ekovýchova dostala mě Motto:

A zatím kolem běžel čas a mně unikly souvislosti. No nedivte se, prosím vás – v takový krásný společnosti… (Jiří Suchý)

koncem léta sinicemi, vykládal jako odvěké, přirozené a náležité, liboval jsem si nad početným stádem kolchozních krav JZD, které tak krásně stráně pohnojí. Ve škole jsem poslouchal výklady o tom, jak býval dřív les vyčištěný, protože v něm Maryčka vysbírala do klína i poslední kousek drva, zatímco dnes v lese uklízí šťastný státní lesník a lidé si pohodlně topí uhlím. „Z komína se kouří, slunko oči mhouří. Mhuř si oči, mhuř: kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř!“ – pravilo dobové paradigma Čítanky a já jsem netušil ani zbla o umělých hnojivech, fosfátech, dusíku, fosforu, eutrofizaci, úloze dřevní hmoty ponechané v lese a rumištních rostlinách na pojizerských lukách a o mnohém dalším. „Mastné fleky“ na loukách Bílých Karpat vzniklé vnosem dusíku příliš početného stáda mi vysvětlili až o třicet let později. Slepá důvěra v moc techniky, která umožní člověku zařídit se v přírodě co nejpohodlněji, zůstala řadě mých vrstevníků dokonce dodnes. A právě příslušníci dvou nejdůležitějších rozhodovacích sfér, politikové a ekonomové, dodnes většinově hlásají přesvědčení, že příroda, krajina a svět jsou tu jen a jen pro nás, pro lidi, a člověk je měrou všech věcí… Nemůžeme-li je konzumovat, ať už těžbou, lyžováním nebo jen pohledem, protože i do první zóny národního parku bychom přece měli mít samozřejmé právo vstupu, nemají samy o sobě žádnou hodnotu a dokonce ani smysl. Trvalo dlouho, než jsem pochopil, jak velkou měla maminka pravdu, když vzpomínala na přírodu svého dětství, a trvalo ještě déle, než jsem začal aspoň trošku rozumět přírodním zákonitostem a dějům, ale cesta k porozumění byla hodně klikatá.

Moje maminka prožila dětství v Ráji, zatímco já jsem se narodil v činžáku oprýskaného Smíchova, jehož parky jsme znali do posledního koutku. Prázdniny jsme s mými dvěma mladšími bratry trávívali na starém statku u nemladé maminčiny sestřenice, které se hlukové znečištění provázející tři malé kluky přestalo zamlouvat už po prvním vítacím dni. Vycházeli jsme proto s maminkou brzy ráno do skal, lesíků a vesniček Českého ráje a vracívali jsme se až před setměním lukami z Dolánek vzhůru podle Jizery na Loužek. „Tady bývalo tolik květin!“, stýskala si maminka nad kopřivami a plevelem a jmenovala ty, které jsme našli, „všechno to po válce to družstvo zničilo!“ – „To je jen vzpomínkový optimismus, mami!“, odpovídal jsem s převahou přemoudřelého městského dítěte, „přírodu přece nejde pokazit!“. Podobně jsem si i zelené hladiny, ohavně zarostlé

Na gymnáziu jsem takticky zvolil přírodovědnou větev, protože jsem měl jasno o volbě češtiny, literatury a filozofie na vysoké škole a chtěl jsem si naposledy ve škole užít biologie, ale i matematiky. Když mne po pátém semestru vyloučili ze studia veškerých vysokých škol Varšavské smlouvy a RVHP, vrátil jsem se pozorovat Český ráj, tentokrát jako montér z výšky a nadhledu stožárů vysokého napětí, protože kromě mytí oken jsem jinou práci dělat nesměl. Trvalo to, než jsem v systému kádrování objevil skulinu: v úřadech masově přibývalo počítačů, ale školy neprodukovaly programátory. Assembler, Cobol a jiné programovací jazyky jsou koneckonců taky jazyky, jako ta čeština; naučil jsem se je s chutí, ale nikdy jsem neprogramoval ani zdaleka tak rychle jako moji kolegové, vysokoškolští matematici. A tehdy se znovu projevilo dědictví po mamince, tedy spíše ob generaci po jejím tatínkovi. Byl řídícím učitelem na základních školách; a jsem si jistý, že neodbytný a neodstranitelný sklon vykládat, vysvětlovat, poučovat, učit, kázat a jinak obtěžovat okolí jsem zdědil po něm. Stal jsem se analytikem – a školitelem; protože ze všeho, co

Ivan Rynda

93

bylo třeba u počítačů konat, mi vykládání a školení toho, co jsem sám dokázal „objevit“, pochopit a uchopit, šlo daleko nejlíp. Kazatelský pud se hodil i v lavicích Federálního shromáždění, do kterých jsem najednou po listopadu 89 směl. Do výboru pro životní prostředí se kupodivu nikdo z poslanců příliš nehrnul. V kontextu privatizací, restitucí, ale třeba i pečlivě připravovaných angažmá v zahraničí se nezdál příliš zajímavý; a tak jsem se jako jeho předseda jen učil a učil, mnohdy i věci základní. Naštěstí jsem měl dobré učitele ve všech přírodovědcích, ochranářích a legislativcích, kteří připravovali například zákon o ochraně přírody a krajiny; ale hlavně na federálních zákonech o životním prostředí, později na zákonu o lesích a řadě dalších jsem se už dokázal výrazně podílet i sám. Bylo by správné napsat i o tom, protože i zákon má vychovávat, ale tady zmíním alespoň Josefa Vavrouška, Ivana Dejmala a Jana Květa. Po volbách, ve kterých životní prostředí tak trochu prohrálo, Bedřich Moldan pochopil, že mluvení a učení je má silná stránka a přizval mne k založení Centra pro otázky životního prostředí na Karlově univerzitě. Od té doby už hlavně učím a přednáším, ve škole, ale i pro Místní agendy 21, Zdravá města, politiky, kolegy učitele, nevládní organizace, státní správu ochrany přírody, veřejnost – a pro každého, kdo si řekne. Ale učím se pořád. A děkuju pořád. Protože mne tak osud zavál k ekologické a environmentální výchově, ale také, myslím, mezi lidi většinou neproblémové a nejpřátelštější. Kdykoli jdeme krajinou s kolegy a přáteli ze správ chráněných krajinných oblastí nebo národních parků, kam jezdíme se studenty na letní školy a terénní praxe, znovu si uvědomuji, jak pohodoví a obětaví jsou to lidé; a jsem si jistý, že i studující slečny a pánové z naší katedry sociální a kulturní ekologie na Fakultě humanitních studií UK mají trochu jiné uspořádání hodnot, než pragmatičtí adepti práv nebo ekonomie. Rád bych si přičetl za to zásluhu; jenže oni často už takoví ke mně přicházejí, protože láska a úcta k přírodě, myslím, dělá lidi lepšími. I o tom byla na můj podnět napsána pěkná diplomka: o lidech, kteří po výkonu státního úředníka v ochraně přírody nemají nic lepšího na práci než založit si nevládku a věnovat se v ní – znovu přírodě, ale taky životnímu prostředí a učení o nich: ekologické a environmentální výchově. Když jsme zakládali Českou společnost pro ekologii, byl jsem přizván hájit jaksi šíři té vědy a jejího pojetí oproti úzkému scientistnímu ponoru jednotlivých oborů, třeba botaniky nebo zoologie. Přeli jsme se o obsah ekologie dlouho, až jeden z botaniků řekl

moudře: je to vo interakcích! Ano, opravdu si myslím, že ekologie pojednává hlavně o souvislostech. Učíme-li pak hlavně mladé lidi souvislostem „jen“ v přírodě, mluvíme o ekologické výchově, ale ani tady nesmí chybět étos a naslouchání tomu, co nám příroda jako celek chce sdělit, a ne jen kvantitativní pokusnictví a „vymáhavý nárok“ toho, co si přeji slyšet. Hledáme-li a učíme souvislosti širší, předivo vztahů mezi lidskou osobností, společností, kulturou, krajinou a přírodou, nazýváme to environmentální výchovou. Je, myslím, hloupost se domnívat, že kultura stojí vždycky a zásadně proti přírodě; ale stejnou hloupostí je nedostatek úcty k životu ve všech jeho formách i k přírodě neživé a, řekl bych, nedostatek dychtivé a lačné poznávací pokory před přírodou jako celkem. Znalosti, jak ví každý učitel, se dají dnes nalézt na internetu na tři – pět kliknutí. Je to nebezpečné: dětem to vštěpuje dojem, že celý svět je tak trochu k mání na tři kliknutí. Dovednosti je už nutné předvádět: takhle se k tomu postav!; a postoje si člověk osvojuje prožitkem, třeba skrze vůni květiny a drsnost kůry. Ale ani učitel tady nemusí přijít zkrátka, jenže postoje už nepředvede, ty z něho musejí prostě vyzařovat; to už snadno neošidí. A to je snad ten patočkovský život v pravdě, v pravdě člověka a přírody, a poznávání pak může být oním platónským spolubytím, v němž pravdu nazřeme.

94

Ivan Rynda

Ve všech těch velkých slovech si přitom často připadám jen jako starý transformátor. Poslouchám příklady a ukázky přírodních zákonitostí, dávám si ukazovat, čeho bych si sám na louce nebo v rybníce nevšiml, po léta buduji systém svých přírodovědných znalostí, uvažuji o lidech a kultuře… a přetvářím to všechno do vztahů, korelací, závislostí, souvislostí a  příběhů. David Bordwell vtipně poznamenal: „…ty nejzajímavější a nejvýznamnější otázky procházejí explicitně napříč akademickou dělbou práce;“ a Ulrich Beck píše dokonce o specializaci na souvislosti. Zmíněný internet, doufám, ztěžuje práci dobrému učiteli jen zdánlivě. Vzdělání už se neměří znalostmi, které si dnes může najít ihned kdokoli, učitel i žák, a taky to oba dělají. Právě proto nabývá na významu porozumění celkům, souvislostem, příběhům, rozhodující je interpretace a konstrukce. Jedna z mých studentek, nadaná zvýšeným prahem sebehodnocení, si po jakémsi semináři ulevila: co mi bude vykládat nějakej češtinář! Inu, i krajinu lze interpretovat jako text a kouzelný palimpsest, jak známo. Tu školu jsem ostatně po mnoha letech s výtečným prospěchem dostudoval – v časech tak zlých a při úrovni Filozofické fakulty tak nízké, že bych se právem musel považovat za samouka, kdyby nebylo třeba Milana Sobotky, Jaroslavy Peškové, Karla Hausenblase a bytových seminářů. Neplačte, sami jste si to zavinili! Totiž dlouholetá kolegyně „z branže“ Marcela Křížová, když mne požádala, abych konečně vysvětlil, jak jsem se dostal k ekologické a environmentální výchově. Tedy právě tak, jak jsem to popsal – bylo to klopotné a dlouhé putování a ještě neskončilo. Z kdekteré vlastní přednášky a odezvy publika se zas něco přiučím; a skoro z každé diplomky, byť ji třeba sám vedu. A nejen proto jsem ekologické výchově vděčný. Člověk přece pokračuje dál ve svých dětech a v odpovědnosti vůči nim. A když mu dospějí, pořizují si sobecky někteří z nás každoročně děti nové a nové, kolik jich přijímací zkoušky nabídnou. Myslím, že ekologická výchova je přece jen o maličko víc podobna vědě. Mluvíme-li však o výchově environmentální, o výchově k uvědomělé skromnosti a výběrové náročnosti, o porozumění celku a souvislostem v prostoru a v čase, pak mne k ní vedlo a vychovalo všechno, co jsem kdy v životě dělal.


• telefon: 251 080 354, 251 080 270 251 080 202, 774 530 206 • e-mail: [email protected]

Emilie Strejčková

95

Rok narození: 1939 Místo narození: Domažlice Rok úmrtí: 2009 Místo úmrtí: Praha

Mgr. Emilie Strejčková zakladatelka a první ředitelka Ekologického centra hlavního města Prahy v Toulcově dvoře

96

Vzdělání 1978

Emilie Strejčková

Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor matematika a výtvarná výchova, defektologie a národní školy Přírodovědecká fakulta UK v Praze, obor ochrana přírody – postgraduální studium

Specializace

Ocenění 1997 1997 1999 2009

Cena ministra životního prostředí Nestor ekologické výchovy, cena Rezekvítku za celoživotní přínos ekologické výchově cena Henry Forda za projekt Ekologického a informačního centra Velká stříbrná medaile ministra školství „in memoriam“, ale ještě za života o tom věděla – dohoda o návštěvě a osobním předání se měla uskutečnit dva dny po její smrti. Medaili převzal od ministra Lišky manžel.

• Učitelka přírodopisu, tělesné výchovy, pěstitelských prací, environmentální výchovy

Zaměstnání 1968 1969–1975 1977–1993 1993–1994

fotooddělení ČTK. učitelka na školách v Praze 10 inspektorka kultury, Odbor školství a kultury ONV v Praze 10 Český ekologický ústav


• Napsala mnoho článků a vydala několik publikací. Nejznámější jsou publikace Děti pro pětihory (Zájmové sdružení Toulcův dvůr, 1998) a Děti, aby byly a žily (MŽP ČR, 2005). Mezi závažné články patří článek Potřeba vědeckého základu k výchově přírodou (in: Akademický bulletin, 9/1999) nebo filmový dokument Abys zůstala živá, Praho (2002, se spolupracovníky). K její publikační činnosti patřilo i vystupování v televizi a rozhlasu. • V dalších letech se v rámci výzkumného úkolu i v publikační práci věnovala tématu odcizování člověka přírodě, odcizování dětí přírodnímu prostředí. Hlavním mottem jí byla asijská moudrost: „Řekni mi, zapomenu, ukaž mi, budu si pamatovat a nech mně udělat, porozumím“. • Bohatá knihovna Emilky a dokumentace k ochraně přírody a ekologické výchově za období 1990–2008 je uložena v Národním archivu, č. fondu 1782 jako osobní fond Emilie Strejčkové, a má délku 10 metrů.

• V létě roku 2010 byla v Toulcově dvoře na západním štítě umístěna pamětní deska na počest Emilie Strejčkové – zakládající ředitelky Ekologického centra.


Narodila se v Domažlicích jako jedna ze dvou dcer. V 15 letech vstoupila do ČSM, kde čtyři roky vedla děti v Pionýru, pak vedla turistický a keramický kroužek při Domě pionýrů v Plzni – a to se jí stalo osudným. Na základě udání, že turistický kroužek vede v duchu Junáka, byla těsně před maturitou vyslýchána policií a následně vyloučena ze Střední pedagogické školy v Plzni. Byla nucena pracovat jako dělnice v družstvu Znak, dále jako zdravotnice u Západočeských lázní a jako aranžérka u Propagačního podniku v Plzni až do roku 1962. V tomtéž roce ale externě odmaturovala na Střední škole pro pracující v Plzni. V roce 1960 se provdala za Jiřího Forejta, redaktora ČTK. Po narození synů Martina (1962) a Tomáše (1963) byla v domácnosti. Současně studovala na Pedagogické fakultě UK obor matematika a výtvarná výchova, defektologie a národní školy (včetně logopedie). Toto studium ukončila až v roce 1978, protože v letech 1965 až 1968 doprovázela manžela na dlouhodobé služební cestě do Alžíru a Keni. Po návratu byla zaměstnána ve fotooddělení ČTK. V dalších letech učila na školách v Praze 10. V roce 1976 se s Jiřím Forejtem rozvedla. Od září 1977 pracovala jako inspektorka kultury (pro památky a přírodu) na Odboru školství a kultury ONV v Praze 10. V rámci této funkce se seznámila se zakladatelem a vedoucím Útvaru ochrany přírody, tehdy náměstkem ředitele Pražského střediska památkové péče a ochrany přírody, RNDr. Jaromírem Strejčkem, za kterého se v roce 1985 provdala.

Emilie Strejčková

V té době působil v Praze 10 aktiv profesně kvalitních ochránců přírody, které z titulu své funkce zaštitovala. Pod jejím vedením byl vytvořen systém regionální ekologické výchovy pro žáky základních škol v Praze 10.

97

slavnostně otevřen pro veřejnost. Definitivní smlouva mezi Zájmovým sdružením Toulcův dvůr (složeného z organizací působících na Toulcově dvoře) a Magistrátem hlavního města Prahy o správě a užívání areálu pro ekologickou výchovu byla uzavřena 4. ledna 1996 na 50 let.

V roce 1990 založila základní organizaci Českého svazu ochránců přírody (zkr. ZO ČSOP) Botič-Rokytka, jejíž se stala vedoucí. Napomáhala biologické rehabilitaci údolí Botiče a budování naučné stezky jeho povodím. Iniciovala doplnění informačního okruhu životního prostředí Prahy a ekologické vyhodnocování parcel. S několika dalšími spolupracovníky prosadila vyhlášení prvních přírodních parků v Praze, původně nazývaných oblastmi klidu. Současně intenzivně pracovala na přípravě vybudování ekologického centra. Původně měla v úmyslu prosadit samostatnou budovu s maximálně ekologickým režimem provozu a umístit ji v blízkosti Toulcova dvora, který byl ještě v té době historickým majetkem Purkrabství Pražského hradu, ale na doporučení svého manžela se o tento areál ucházela. Toulcův dvůr byl mezitím zapsán do seznamu objektů určených k privatizaci. Emilka byla velice pracovitá a důsledná. Totéž vyžadovala od svých spolupracovníků. Jejím základním heslem bylo: „Když něco nejde, tak to jít musí“. S podporou ZO ČSOP Botič – Rokytka usilovala o získání Toulcova dvora, zařazeného již v roce 1964 do seznamu nemovitých kulturních památek na území Prahy. V parlamentu docílila, že byl Toulcův dvůr z privatizace vyčleněn, v roce 1992 předán do majetku Hlavnímu městu Praha a vyjmut z restitucí. Nejprve měla zájem jen o jeho nejstarší část – původní tvrz, přebudovanou na sýpku. Magistrát si však dal podmínku – všechno, nebo nic. Emilka výzvu přijala. Musela magistrátu složit dost velkou bezúročnou finanční hotovost (vádium – kauci), na kterou se rodina složila. Tato částka byla teprve po úspěšném zahájení činnosti ekocentra vrácena. Jednání s Magistrátem byla i nadále zdlouhavá. V roce 1993 přešla do Českého ekologického ústavu, kde se věnovala ekologické výchově, zpracovala Analýzu ekologické výchovy v ČR a vytvořila první variantu návrhu Národního programu ekologické výchovy. Na podzim v roce 1994 mohli dobrovolníci (zejména z Hnutí Brontosaurus) zahájit v areálu úklidové práce a v září 1995 byl areál za přítomnosti představitelů magistrátu

Bez ohledu na zdlouhavá jednání již od začátku roku 1995 založila Odbornou radu Ekologického centra, jejímiž členy byli Ing. Josef Vavroušek, CSc. a MUDr. František Koukolík, DrSc. Vždy prosazovala, že rozhodující pro celoživotní chování člověka je období imprintingu (vtištění, vtiskování) radikální forma vnímání a učení, tj. období prvních dvou až tří let. Proto byl při ekologickém centru založen Klub matek Mateřídouška, který prozatím působil v provizorních podmínkách. Rovněž ve stísněných podmínkách probíhaly semináře a výukové programy. Byly zahájeny akce pro veřejnost, založena knihovna a kronika, později také zahrádka i malá farma domácích zvířat. Postupně pokračovaly velké rekonstrukce inženýrských sítí a budov areálu. Od roku 1997 přesídlilo do Toulcova dvora z Holandska ústředí organizace zastřešující environmentální mládežnická sdružení z celé Evropy Youth and Environment Europe. V září 1998 byl slavnostně otevřen víceúčelový sál z bývalých dvoulodních klenutých barokních stájí. Získání větších prostor výrazným způsobem ovlivnilo možnosti ekocentra nejen pro vlastní výukovou činnost, byly tím vytvořeny podmínky pro různá setkávání a výstavy. V roce 2000 byla dokončena ubytovna pro 35 lidí.

98

Emilie Strejčková

V rámci projektu Praha – Evropské město kultury proběhla setkání Praga 2000 Natura Megapolis. Emilka byla členkou organizačního výboru a součástí programu byla i sekce ekologické výchovy. Zpracovala texty k naučné stezce areálem Toulcova dvora nazvané Stezka k živé budoucnosti (otevřena roku 2000 v délce 1,2 km na počest 5. výročí zahájení činnosti centra). V tomtéž roce vyšla pod názvem Toulcův dvůr i barevná brožura s kopiemi jednotlivých tabulí. Koncem srpna 2004 byla slavnostně otevřena dvoutřídní ekologická mateřská školka Semínko pro 40 dětí, jejíž se stala zakládající ředitelkou. Podíl na vzniku školky má i spolupráce s Německem v roce 2003. Vzniklo partnerství MŠ Semínko a ekologické MŠ Wackelzahn v Hamburku. Mezinárodní spolupráce pokračovala i v roce 2008 dalšími semináři na téma Skleníkové děti – nová výzva pro ekologickou výchovu a Dobrá praxe ekoškolek, které iniciovala a připravovala, ale v důsledku zdravotních problémů se ho zúčastnila jen prostředním videokazety. V roce 2004 ukončila funkci ředitelky Ekologického centra, které bylo přejmenováno na Středisko ekologické výchovy (zkr. SEV). Zaměřila se na chod školky a organizovala kolektiv specialistů, kteří se věnovali výzkumu odcizování dětí přírodě. Po skončení projektu pokračovala v přípravách na zavedení lesních školek v ČR. Vznik Ekologického centra Hlavního města Prahy Toulcův dvůr a podíl na rozvoji environmentální výchovy byly výsledkem její neobyčejné vitality a houževnatosti. Zásluhou její neúnavné iniciativy a schopnosti týmové práce přerostl pod jejím řízením význam i výsledky činnosti Ekologického centra během krátké doby nejen rámec Prahy, ale i území České republiky. Během intenzivní činnosti na projektech environmentální výchovy často doprovázela svého manžela RNDr. Jaromíra Strejčka na jeho entomologických průzkumech v ČR, na Slovensku i zahraničí (Středomoří, Alžírsko, Střední Asie, Arménie), ale velmi intenzivně a zasvěceně sama sbírala hlavně fytofágní brouky (rámcově se učila je rozeznávat). Podařilo se jí v cizině najít druhy úplně nové, dosud nepopsané, které byly po ní příslušnými specialisty pojmenovány jako „emilie“ (např. Cantharis Emilie Švihla z Uzbekistánu).

Netradiční vzpomínka na Emilku

Většina lidí, kteří měli možnost se s Emilkou setkat, ji asi zažila na odborné úrovni jako nesmírně charismatickou, osobitou, cílevědomou a pracovitou ženu, která pracuje na naplnění svých vizí. Já jsem měl ale možnost poznat ji z jiné, poněkud méně tradiční stránky. Na Toulcův dvůr jsem nastoupil jako civilkář, a tak si Emilku pamatuji nejvíc jako mou šéfovou. Začátek civilky pro mne, čerstvého absolventa vysoké školy, byla těžká srážka s realitou běžného života v neziskové organizaci. A také poměrně zajímavé období potýkání se se silnou osobností, jakou Emilka bezesporu byla. Od ostatních civilkářů jsem se ale velmi rychle naučil několik základních pravidel, jak se vyhnout Emilčiným vrtochům. Základním pravidlem bylo, že pokud se Emilka někde znenadání zjevila a blížila se k nám, hloučku civilkářů, každý z nás se musel ihned rozprchnout za nějakou důležitou prací do všech směrů. Pokud přece jen Emilka někoho z nás odlovila, následovala druhá fáze „Nevím, neumím, neznám, nemám čas a zkuste se zeptat někoho jiného“. Někdy to byly opravdu hodně úsměvné situace. Emilka si mne hned první den zavolala na „školení“. Od ostatních civilkářů už jsem věděl, co mne čeká: začalo to vědomostním testem – „Co myslíš, ovlivňují chování člověka víc geny nebo výchova?“. S láskou jsem si vzpomněl na své rodiče a naivně odpověděl, že přece výchova. Následovalo hodinové školení o tom, že ve vývoji člověka je nejdůležitější jeho genetika, že malé děti díky genům vědí, jak se chovat k přírodě a výchova to jen kazí, o imprintingu, genu, memu a podobně. A na konci téhle dvouhodinové přednášky plynule přešla do běžných věcí. Poslala mne, abych u protějšího paneláku domluvil se stavbyvedoucím, aby nám nechali stará okna, co tam zbyla po rekonstrukci. To jsem ještě nevěděl, že celá moje civilka se bude dělit na dvě poloviny, péči o zvířata a areál Toulcova dvora, a na přenášení starých oken, dlaždiček, pisoárů, toalet, van, oken, dřev, židlí, knížek a milionu dalších věcí, které se „ještě někdy budou hodit“ z místa na místo… Valná většina z těch věcí nakonec, po paterém přenesení, skončila v kontejneru, ale Emilka prostě patřila k tomu druhu lidí, kteří se snaží i staré věci využít. A i mě osobně to přece jen k něčemu bylo – stal jsem se přeborníkem ve stěhování. Poslední den své civilky jsem strávil, společně s dalším civilkářem, stěhováním kanceláří sdružení Pavučina. Stihli jsme to za polovinu předpokládané doby. Na překvapené otázky kolegyň z Pavučiny nám nezbylo než odpovědět – „My to na Toulcáku děláme denně“. Ing. Jan Chvátal, předseda Základního článku Hnutí Brontosaurus Botič z Toulcova dvora

Veronika Svobodová

99

Rok narození: 1973 Místo narození: Trutnov Rok úmrtí: 2010

Mgr. Veronika Svobodová

vedoucí Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER v Litoměřicích

100

Veronika Svobodová

Svůj profesní život zahájila jako učitelka na 1. stupni na ZŠ Komenského v Trutnově. Současně začala lektorsky vést semináře a kurzy pro studenty a pedagogické pracovníky na Českém středisku ekologické výchovy na Rýchorské boudě v Krkonoších. Po založení Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory SEVER v Horním Maršově v roce 1994 se stává jednou z jeho prvních zaměstnankyň a získává praxi po boku zakladatelů SEVERu – manželů Kulichových a svého pracovního partnera Topího Piguly. Tento tým lidí postupně vytváří a naplňuje koncepci v té době druhého pobytového střediska ekologické výchovy v ČR. Veronika se specializuje na vedení seminářů pro studenty a pedagogické pracovníky, připravuje projekty a mezinárodní semináře. Byly to roky plné bezbřehého nadšení a maximálního nasazení, kdy ekologická výchova byla na počátku svého dynamického rozvoje. Právě to pozitivně ovlivnilo další kariéru Veroniky. Díky její osobní odvaze, profesním předpokladům, velkému odhodlání a tak trochu i zamícháním „karet osudu“, se stěhuje v roce 1997 do Litoměřic a zakládá zde další pracoviště SEVERu.

Vzdělání

1991–1994 Pedagogická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Zaměstnání 1994 1995 1997

učitelka na 1. stupni ZŠ Komenského v Trutnově Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory SEVER v Horním Maršově Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory SEVER v Litoměřicích

Mimopracovní aktivity a zájmy • Hudba, knihy, cykloturistika, lyžování


V  roce 1991 maturovala na  trutnovském gymnáziu s  přírodovědným zaměřením. Svou pedagogickou kvalifikaci jako učitelka pro speciální školy a 1. stupeň získala absolvováním Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Od roku 1997 až do své smrti byla vedoucí SEVERu v Litoměřicích. První z významných projektů, které koordinovala, byl mezinárodní projekt mezi provincií Jižní Holandsko a Severními Čechami s názvem „Pilotní projekt rozvoje ekologické výchovy v severní části Čech“. Další, navazující projekt, který realizovala, byl česko-německý projekt zaměřený na podporu ekologické výchovy podporovaný Německou nadací pro životní prostředí DBU. Na SEVERu v Litoměřicích prostřednictvím ekologické výchovy působila na různé věkové skupiny obyvatel. Byla lektorkou výukových programů pro děti, seminářů pro pedagogické pracovníky, zajišťovala osvětové akce a kampaně k významným dnům, koordinovala činnost Dětského zastupitelstva. Před rokem 2004 se aktivně podílela na  vzniku Krajské koncepce ekologické (environmentální) výchovy v Ústeckém kraji. Současně se stala hlavní iniciátorkou setkávání členů krajského Poradního sboru EVVO, kde byla později zvolena jeho předsedkyní. Na krajské úrovni zastávala i pozici člena v komisi pro strategický plán udržitelného rozvoje kraje. Na komunální úrovni byly její aktivity neméně významné. Byla aktivní členkou komise „Zdravá města“. Organizačně a moderováním zajišťovala tzv. „kulaté stoly“ – setkávání obyvatel s politiky a odborníky k určitému tématu. Díky těmto akcím byla učiněna mnohá opatření ke zvýšení kvality života v Litoměřicích.

Josef Vavroušek

101

Rok narození: 1944 Místo narození: Praha Rok úmrtí: 1995 Místo úmrtí: Parichvost, Slovenská republika

Doc. Ing. Josef Vavroušek, CSc. ministr vlády ČSFR, předseda Federálního výboru pro životní prostředí, ekolog

102

Josef Vavroušek

Vzdělání

1962–1967 Strojní fakulta ČVUT v Praze, specializace ekonomická, zaměření matematické 1975 obhajoba dizertační „Systém řízení průmyslového podniku“ – udělen titul CSc.

Zaměstnání

1968–1969 Vojenský výzkumný ústav – základní prezenční služba 1969–1970 Výzkumný ústav ekonomiky průmyslu a stavebnictví při Vysoké škole ekonomické 1970–1974 Institut poradenství 1975–1990 Ústav pro ekonomiku a řízení vědeckotechnického rozvoje (později Výzkumný ústav vědeckotechnického rozvoje) – specializace kybernetika a teorie systémů, později péče o životní prostředí 1990 náměstek Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj odpovědný za péči o životní prostředí 1990–1992 ministr vlády ČSFR, předseda Federálního výboru pro životní prostředí 1992 Institut aplikované ekologie při Vysoké škole zemědělské Praha – výzkumný a vývojový pracovník v oblasti trvale udržitelného hospodaření ve venkovské krajině 1993 oddělení veřejné a sociální politiky, Institut sociálních studií Fakulty sociálních věd UK v Praze; člen vědecké rady FSV UK a proděkan pro rozvoj a styk s veřejností

Další aktivity 1968 1988 1988 1989 1991 1992 1992 1994

expedice Lambarené (Gabon) externí vyučující na Strojní fakultě ČVUT v Praze – kurz péče o životní prostředí spoluzakladatel Kruhu nezávislé inteligence spoluzakladatel Občanského fóra organizace první celoevropské konference ministrů životního prostředí (Dobříš) vedoucí československé delegace na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro) zakladatel a předseda Společnosti pro trvale udržitelný život 22 přednášek na universitách, vědeckých ústavech a státních institucích v USA


• Publikoval pět knih, 40 studií a cca 150 odborných článků, zejména z oblasti kybernetiky, teorie systémů, teorie rozhodování a péče o životní prostředí.

Hlavní ocenění in memoriam

• Medaile prezidenta republiky Za zásluhy o Českou republiku I. stupně • Cena Františka Kriegla za občanskou statečnost projevovanou bez ohledu na osobní prospěch a možná rizika, udělovaná Nadací Charty 77 • Cena ministra životního prostředí ČR za celoživotní práci pro životní prostředí


• Rodina (manželka Ing. Eva Vavroušková, dcery Kateřina a Petra), turistika, horolezectví, lyžování, příroda, technika, životní prostředí

Josef Vavroušek


V Praze navštěvoval v období 1950 až 1958 základní školu a v letech 1958 až 1962 Střední průmyslovou školu v Preslově ulici. V letech 1962 až 1967 studoval na Strojní fakultě ČVUT v Praze, kde se zejména jako šéfredaktor časopisu Buchar podílel na studentské opoziční činnosti. Od 1. ledna do 13. září 1968 se zúčastnil expedice do nemocnice Alberta Schweitzera v Lambarené v Gabonu. Cílem expedice, která navštívila čtrnáct afrických zemí, byla jednak materiální pomoc nemocnici, jednak podpora Schweitzerových ideálů humanismu a úcty k životu. Po okupaci Československa byl zvolen místopředsedou organizace SOS sdružující mladé československé občany na území Paříže. Po návratu z Afriky strávil rok na základní prezenční službě ve Vojenském výzkumném ústavu, kde pracoval jako matematik a naučil se programovat. V letech 1969 až 1970 působil jako odborný pracovník ve Výzkumném ústavu ekonomiky průmyslu a stavebnictví při Vysoké škole ekonomické, následně v letech 1970 až 1974 jako poradce v Institutu poradenství.

103

Od října 1992 pracoval v Institutu aplikované ekologie při Vysoké škole zemědělské v Praze jako výzkumný a vývojový pracovník v oblasti trvale udržitelného hospodaření ve venkovské krajině, také na VŠZ přednášel. V září 1992 inicioval založení Společnosti pro trvale udržitelný život, kde byl zvolen předsedou. V letním semestru 1992 a 1993 externě přednášel ekologii člověka na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Od září 1993 byl pracovníkem oddělení veřejné a sociální politiky Institutu sociálních studií FSV UK. V akademickém roce 1993–1994 vedl kurz Ekologie člověka a podílel se na přednáškách v kurzu Veřejná politika. V akademickém roce 1994–1995 přednášel kurzy Základy ekologie člověka (pro bakaláře) a Trvale udržitelný způsob života (pro magistry), podílel se na kurzu Veřejná politika. Byl členem vědecké rady FSV UK a proděkanem pro rozvoj a styk s veřejností. Přednášel také na řadě jiných vysokých škol v České republice i na Slovensku, dále pak také Velké Británii (Cambridge) a USA, kde na jaře 1994 přednesl celkem 22 přednášek na universitách, vědeckých ústavech a státních institucích. 18. 3. 1995 zahynul ve věku 50 let pod lavinou spolu s dvacetiletou dcerou Petrou.

Od roku 1975 pracoval v Ústavu pro ekonomiku a řízení vědeckotechnického rozvoje (později Výzkumného ústavu vědeckotechnického rozvoje) v oblasti kybernetiky a teorie systémů, později péče o životní prostředí. Zároveň přednášel na řadě konferencí a kurzů. V roce 1988 jeden semestr externě vyučoval na Strojní fakultě ČVUT v postgraduálním studiu (kurz péče o životní prostředí). Aktivně se účastnil činnosti nevládního ekologického hnutí, zejména Ekologické sekce Československé biologické společnosti při ČSAV. Podílel se na vzniku a činnosti Kruhu nezávislé inteligence (1988) a Občanského fóra (1989). V březnu 1990 byl jmenován náměstkem Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj odpovědným za péči o životní prostředí, v červnu téhož roku ministrem vlády ČSFR, předsedou Federálního výboru pro životní prostředí, a to do konce volebního období v červnu 1992. V červnu 1991 zorganizoval první celoevropskou konferenci ministrů životního prostředí, která se konala v Dobříši. V červnu 1992 byl vedoucím československé delegace na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro.

104

Mojmír Vlašín


RNDr. Mojmír Vlašín

zoolog, manažer projektů v oblasti ochrany přírody, zastupitel

Mojmír Vlašín

105

Vzdělání

1976–1980 Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně (dnes Masarykovy univerzity) v Brně, obor Biologie

Zaměstnání

1997–1998 Česká televize – odborný redaktor na vedlejší pracovní poměr 1980–1981 Akademie věd, Ústav pro výzkum obratlovců 1980–1992 Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, později Český ustav ochrany přírody – zoolog 1992–1996 Český ústav ochrany přírody – náměstek ředitele, ředitel brněnské pobočky 1996– ZO ČSOP Veronica – Ekologický institut 1999– Ekonomická univerzita ve Vídni – externista, kurz Ochrana životního prostředí 2000– Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně – externista, kurz Ochrana biodiverzity


• Zoolog, manažer projektů v oblasti ochrany přírody, soudní znalec v oboru ochrana přírody, specializace zoologie (licence MŽP pro posuzovaní vlivů na životní prostředí)

Zastupitelské aktivity 1990–1994 2002– 2002–2006 2004–2008

zastupitel města Brna, místopředseda komise životního prostředí zastupitel města Brna, předseda komise životního prostředí zastupitel a místostarosta městské části Brno-Ořešín zastupitel Jihomoravského kraje, člen výboru pro vzdělávání a výchovu a komise životního prostředí

Členství v nevládních a vědeckých organizacích

• Český svaz ochránců přírody, Herpetologická společnost, Česká společnost ornitologická, Česká společnost pro ochranu netopýrů, Unie pro řeku Moravu.

Publikační činnost (výběr) • • • • • •

Desatero domácí ekologie. Brno: EkoCentrum, 1993 (společně s Alešem Máchalem). Ochrana plazů. Praha: MŽP ČR, 1995 (s kolektivem autorů). Ochrana obojživelníků. Brno: EkoCentrum, 2002 (společně s B. Mikátovou). Obojživelníci a doprava. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2004 (společně s B. Mikátovou). Ochrana netopýrů. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2004 (společně s I. Málkovou). Klíč k určování obojživelníků a plazů. Brno: Rezekvítek, 2007.


• Rodina (ženatý, dvě děti), ochrana přírody, turistika, kultura, divadlo, literatura

Kontakt pro veřejnost • telefon: 542 422 755 • e-mail: [email protected] • www.vlasin.cz

106

Zbyněk Zavadil


Mgr. Zbyněk Zavadil ředitel EkoCentra Brno

Zbyněk Zavadil

Vzdělání

• Pedagogická fakulta – učitelství pro 2. stupeň, specializace na dětskou literaturu • Filozofická fakulta – mimořádné studium českého jazyka


• Učitelství českého jazyka a občanské výchovy, environmentální výchova a osvěta, prezentace NNO, komunikace s médii, publikační činnost a propagace ekologicky šetrného životního stylu

Odborná praxe v oblasti EVVO 1974– 1992–

člen, instruktor a člen vedení přírodovědného dětského oddílu Vlčí stopa ředitel EkoCentra Brno

107


Můj volný čas a koníčky byly od dětství spojeny s činností v oddílu mladých ochránců přírody Vlčí stopa. V roce 1983 jsem se stal šéfredaktorem neoficiálního časopisu pro mládež Zvonek, zaměřeného na volný čas a ochranu přírody, a věnoval se editorské a organizační spolupráci na prosazení díla tabuizovaného spisovatele Jaroslava Foglara. Po dobu studií jsem se účastnil programů a akcí zaměřených na ekovýchovu, například nezapomenutelné Letní školy ochrany přírody a Týká se to také tebe v Uherském Hradišti. Tím se mezi mé vzory a inspirátory vedle J. Foglara a vedoucích Vlčí stopy Radmily a Marie Zavadilových zařadil také Aleš Máchal. Po odmítnutí vojenské služby jsem nastoupil na EkoCentrum Brno jako pracovník v civilní službě. Tady jsem zakládal ediční centrum, působil jako redaktor a jazykový korektor. Tou hlavní výzvou pro mě bylo (a stále je) úspěšné oslovení těch, kdo se teprve seznamují s ekologickými tématy, ať už jde o dospělé nebo děti. A moje jednoduché krédo zní: „Pozitivně motivovat a inspirovat, nikoli strašit nebo přikazovat“.


• autor ekovýchovné publikace Dobrodružství s Vlčí stopou (EkoCentrum Brno, 1994) • spoluautor a editor desítek publikací z oblasti ekologie a ochrany přírody – Větrné motory na Moravě: 110 let vývoje (EkoCentrum Brno, 1993), Šance pro vítr (EkoCentrum, 1996), Klíč k určování ryb a mihulí (EkoCentrum, 1997), Ochrana dravců a sov v zemědělsky využívané krajině (EkoCentrum Brno, 1999), Ochrana obojživelníků (EkoCentrum, 2002) • tvůrce a redaktor ediční řady Dobrá rada – inspirace pro ekologicky šetrný životní styl • návrh a realizace projektu první Stezky zdraví v Jihomoravském kraji • autor zatím ojedinělé soutěže pro děti a mládež Moje Veličenstvo kniha


• Literární tvorba (fejetony, povídky, reportáže, verše pro dospělé i dětské adresáty), česká literatura a knižní tvorba, restaurátorství, fotografie, grafika a design, sběratelství, zahrada, vytrvalecký běh, degustace vín, zejména jihomoravských


108

Radmila Zavadilová


MVDr. PharmDr.  Radmila Zavadilová, CSc.

zástupce přednosty Ústavu farmakologie Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, vedoucí brontosauřího dětského oddílu Vlčí stopa

Radmila Zavadilová

109

Vzdělání

1974–1979 Vysoká škola veterinární v Brně, obor Všeobecná veterinární medicína 1980–1985 Farmaceutická fakulta Veterinární a farmaceutické univerzity Brno

Zaměstnání 1985

Ústav farmakologie VFU Brno – odborný asistent


• 36 let vedení brontosauřího dětského oddílu (BRĎO) Vlčí stopa v Brně


Jsem absolventkou Vysoké školy veterinární v Brně, obor všeobecná veterinární medicína a Farmaceutické fakulty Veterinární a farmaceutické univerzity Brno. Mojí specializací je farmakologie. Jsem zaměstnaná na VFU Brno, na Ústavu farmakologie jako odborný asistent. Jsem zástupcem přednosty ústavu. Věnuji se především výuce studentů, dále pak výzkumu a provozním záležitostem ústavu. Oblast, za niž jsem k mému překvapení byla zařazena mezi osobnosti ekovýchovy, tedy patří k mým mimopracovním aktivitám. Vztah k přírodě jsem získávala již od dětství díky rodičům, především díky mamince, která mne pak podporovala při činnosti Hlídky přírody časopisu ABC, kterou jsem s kamarády založila, i při činnosti oddílu ochránců přírody. Ten jsme spolu založily a dodnes vedeme. To, čemu tedy věnuji nejvíce svého času, je vedení brontosauřího dětského oddílu Vlčí stopa Brno. Mou odbornou praxí v oblasti EVVO je především 36 let v čele oddílu, získání potřebné kvalifikace k této činnosti, členství v organizátorském týmu několika ročníků Letní školy ochrany přírody, krajských kol Zlatého listu i v BRĎO sekci v rámci Hnutí Brontosaurus, jehož je náš oddíl v současné době členem.

Největším oceněním mé práce vždy byli nadšení členové oddílu, kteří si do svého dalšího života odnášeli nejen zážitky a mnohá přátelství, ale i vztah k přírodě a její ochraně a rovněž zodpovědnost k životnímu prostředí. Jen mne mrzí, že v posledních letech je mezi dětmi zájemců o tuto činnost poměrně málo. Oceněna jsem – kromě oddílových vyznamenání – byla Stříbrnou a Zlatou cenou Brontosaura, pátým, karmínovým stupněm Březového lístku a především množstvím hlasů, které jsem získala v této anketě a za které bych chtěla opravdu moc poděkovat. Vzhledem k časově náročnému povolání i neméně časově náročné práci vedoucí oddílu mi na další mé zájmy, jako je zahrada, botanika, mineralogie, kutilství, myslivost, kynologie, filatelie, fotografování nebo třeba hra na kytaru bohužel zbývá minimum času, a tak se je alespoň snažím propojit s oddílovou činností.

Má publikační činnost se v oblasti EVVO realizovala povětšinou v rámci materiálů pro oddílovou činnost a její propagaci v místním tisku, sbornících z některých akcí apod. Jsem autorkou osobního ekovýchovného systému pro děti „Zelený život“.

Kontakt pro veřejnost • e-mail: [email protected]

110

Aleš Záveský

Rok narození: 1926 Místo narození: Mošovce (ČSR, nyní Slovenská republika) Rok úmrtí: 1995 Místo úmrtí: Prachatice

Aleš Záveský

učitel, konzervátor Státní ochrany přírody, ochránce přírody

Aleš Záveský

Vzdělání 1958

Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor biologie, zeměpis, chemie a pěstitelské práce

Specializace

Ocenění 1996

111

Nestor ekologické výchovy (in memoriam, spolu s Bohuslavem Naušem), cena Rezekvítku za celoživotní přínos ekologické výchově

Obdržel také řadu ocenění na okresní i celostátní úrovni, mimo jiné také titul „Vzorný učitel“.

• Učitel biologie, zeměpisu, chemie, pěstitelských prácí, environmentální výchovy

Zaměstnání

19XX–1958 ředitel školy v přírodě při ÚNV Hlavního města Prahy 1958–1991 učitel biologie, zeměpisu, chemie a pěstitelských prací na ZŠ Vodňanská v Prachaticích 1967–1991 člen aktivu dobrovolných pracovníků a signalizátor ochrany přírody v Prachaticích 90. léta odborný poradce pro ekologickou výchovu v Centru ekologické výchovy Dřípatka 30 let působil na školách prachatického okresu a Jihočeského kraje jako okresní metodik přírodopisu a biologie.


Aleš Záveský je autorem i spoluautorem mnoha příspěvků s ekologickou tématikou pro regionální i celostátní tisk, filmů a pořadů pro Československou televizi i rozhlas. Z jeho činnosti vznikla i řada metodických materiálů s přírodovědnou a výchovnou tématikou, také se podílel na vzniku průvodců po naučných stezkách okresu, např.: • Průvodce naučnou stezkou Sudslavický okruh. Prachatice: Odbor kultury ONV Prachatice, 1977 (společně s Bohuslavem Naušem). • Naučné stezky prachatického okresu. Prachatice: Stanice mladých ochránců přírody Prachatice, 1992 (společně s Bohuslavem Naušem). • Průvodce naučnou trasou v areálu Stanice mladých ochránců přírody u Zdenic. Vimperk: Tina, 1993 (společně s Bohuslavem Naušem). • Mezi nejznámější a nejvyužívanější publikace patří jeho společné dílo s Dr. Čeřovským – Stezky k přírodě (SPN, 1989).


Aleš Záveský patří mezi výjimečné osobnosti prachatického regionu nejen jako pedagog a průkopník ekologické výchovy v Čechách, ale také jako charismatický člověk, který svou láskou k přírodě a širokou škálou vědomostí dokázal zapůsobit na několik generací svých žáků a následovníků a zapsat se do paměti veřejnosti města Prachatic a jeho okolí. Narodil se v Mošovcích na Slovensku, odkud se později s rodiči přestěhoval do středních Čech na Berounsko. Po studiích na gymnáziu v Rakovníku absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, poté působil jako ředitel školy v přírodě při ÚNV Hlavního města Prahy. Krajinou, ve které zakotvil, a které věnoval i největší díl své práce, se ale nakonec stala Šumava a Pošumaví. V roce 1958 se přestěhoval do Prachatic, kde nastoupil

112

Aleš Záveský

na Základní školu Vodňanská a vyučoval předměty své aprobace (biologie, zeměpis, chemie a pěstitelské práce) až do roku 1991. Za své učitelské praxe se vždy snažil o zvýšení efektivity výchovně vzdělávacího procesu, po třicet let pracoval jako okresní metodik přírodopisu a biologie na školách prachatického okresu a Jihočeského kraje a podařilo se mu vytvořit nejmodernější učebnu přírodopisu v regionu. Část svého působení na žáky přesunul přímo do přírody – nejdokonalejší učebny. Rozvíjel zájmovou činnost dětí základní školy (praktická cvičení z přírodopisu, řízení a vedení hlídek ochrany přírody), později založil oddíl Mladých ochránců přírody. Mezi úspěchy Aleše Záveského v oblasti pedagogiky patří také vybudování Školní přírodní rezervace Pod Vyhlídkou, tehdy prvního zařízení tohoto typu v Evropě (v metodické spolupráci s RNDr. Janem Čeřovským, 1968) a zřízení Stanice Mladých ochránců přírody (zkr. SMOP) jako samostatného právního a hospodářského subjektu, přičleněného k ZŠ Vodňanská, kterou jako metodické centrum pro výchovu k ochraně přírody a životního prostředí vedl od roku 1972. Slavnostní otevření stanice proběhlo v roce 1973. Ve spolupráci s Odborem kultury ONV zřídil v roce 1976 funkci signalizátor Státní ochrany přírody pro okres Prachatice. Byla to funkce určená dětem jako „čekatelské stádium“ zpravodaje Státní ochrany přírody.

ploch“, jehož se zúčastnili odborníci z deseti států a tří mezinárodních organizací: UNESCO, UNEP a IUCN. Na závěr byla vydána „Rezoluce Volary ‚87“. Množství aktivit Aleše Záveského a jeho záběr byly neuvěřitelné. Vedle už zmíněného stihl organizovat také prázdninové pracovní týdny, zaměřené na péči o chráněná území, expedice do chráněných území celé republiky, letní školy ochrany přírody, a navíc, jako jeden z prvních, zakládal geofondové plochy rostlin a přispěl tedy k záchraně mnoha vzácných a chráněných druhů. Patřil také mezi zakládající členy Rady ekologické výchovy a Nadace EVA. Ke konci svého života, po odchodu do důchodu v roce 1991, pracoval v Centru ekologické výchovy Dřípatka v Prachaticích (www.dripatka.cz; vzniklo postupně z původní Stanice mladých ochránců přírody) jako odborný poradce pro ekologickou výchovu. Dlouholetá činnost Aleše Záveského v ochraně přírody, ekologické výchově a jeho práce s dětmi se završila v Centru ekologické výchovy.

Veškerý svůj volný čas věnoval práci s dětmi a jeho činnost v ekologické výchově byla s veřejným uznáním prezentována i na mezinárodních seminářích a kongresech, takže kromě svých žáků mohl inspirovat i účastníky těchto akcí, a díky nim se jeho pojetí environmentalistiky dále šířilo. Kromě pedagogiky a ekologické teorie se s láskou a s velkým nasazením věnoval i praktické ochraně přírody. Od počátku šedesátých let působil jako zpravodaj okresního aktivu Státní ochrany přírody v Prachaticích. Podílel se na organizaci tehdy vyhlašovaných maloplošných chráněných území v Chráněné krajinné oblasti Šumava, práci při značení hranic CHKO apod. Pracoval jako aktivní dobrovolný strážce a pomáhal při zřizování dalších maloplošných chráněných území a péči o ně, i při budování naučných stezek a tras (od podání návrhu na zřízení, přes zpracování tištěných průvodců až po pomoc při realizaci projektu). Do této práce co nejvíce zapojoval i děti, které byly členy jeho Mladých ochránců přírody. V roce 1987 inicioval s Dr. Čeřovským seminář „Volary 1987“ (k 20. výročí zřízení školní přírodní rezervace) s tématem „Zřizování a využívání účelových a ekopedagogických

Více o Aleši Záveském na adrese Centra ekologické výchovy Dřípatka www.dripatka.cz/aleszavesky.htm

Jozef Zetěk

Rok narození: 1963 Místo narození: Bratislava-Rača Státní příslušnost: česká

RNDr. Jozef Zetěk ředitel Chaloupky o.p.s.

113

114

Jozef Zetěk


1982–1987 Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykovy univerzity) v Brně, obor Fyzikální chemie 1992–1993 Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně, pedagogická způsobilost k výchovně vzdělávací činnosti na školách a školských zařízeních 1993 státní zkouška pro práci s jedy a žíravinami 1994–1995 Johns Hopkins University, Baltimore, Third Sector Project, Training-oftrainers, 6 týdenní studijní pobyt a dvouleté dálkové studium zaměřené na řízení neziskových organizací 1996–1997 The Foundation for a Civil Society, Praha, Capacity building workshop series, cyklus pěti dvoudenních seminářů 1997–1998 Nadace rozvoje občanské společnosti a Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, dvousemestrové studium Řízení neziskových organizací 2006–2007 Národní institut pro další vzdělávání, studium pro ředitele škol a školských zařízení

Zaměstnání

1987–1989 asistent v Ústavu systematické a ekologické biologie ČSAV Brno, pracoviště Studenec 1990–1994 odborný asistent na Vysoké škole zemědělské v Brně, pracoviště Jihlava 1994– ředitel Chaloupky o.p.s.


• Řízení neziskových organizací: První český rádce pro pracovníky v občanských sdruženích, nadacích, obecně prospěšných společnostech, školách, církvích a zdravotnických zařízeních. Praha: Nadace Lotos, 1996 (společně s Jiřím Plamínkem).


• Dobrovolnická práce pro přírodu, přemýšlení.


Někdy v roce 1983 na počátku vysokoškolského studia jsem začal jezdit kosit chráněné louky u Kněžic a zároveň přírodovědně zaměřené studium mi ukazovalo propojenost světa na molekulární úrovni. Oxid uhličitý, který vydechneme, se může objevit za pár let úplně jinde na zeměkouli. A možná je v našem těle uhlík z doby dinosaurů či našich předků. Jsme tak (nejen takto) propojeni s naší minulostí i budoucností. Tak jsem postupně přešel z vědecké a akademické oblasti do neziskového sektoru a vzdělávání, protože mi to připadlo jako nejlepší cesta, jak lidem tuto propojenost ukazovat. Od roku 1984 jsem se podílel na dobrovolnické pomoci při údržbě přírodně cenných území v rámci tehdejšího Hnutí Brontosaurus a později Českého svazu ochránců přírody, kde jsem byl v roce 1988 u založení základní organizace v Kněžicích. Velký vliv na mne měly po roce 1989 studijní cesty a stáže v zahraničí. V roce 1993 jsem vedl studijní cestu pro 40 zástupců nevládních organizací „Ekologická výchova v Nizozemí“, v roce 1994 jsem byl na dvoutýdenní stáži ve Velké Británii u Field Studies Council (podpořené British Council), v roce 1996 na týdenním studijním pobytu v Nizozemí v organizaci School in Bos en Landschap, v roce 1996 jsem byl vedoucím projektu Toulavý autobus – centra ekologické výchovy v Anglii (Nadace rozvoje občanské společnosti). Od počátku 90. let jsem se zapojil do spolupráce a koordinace činnosti středisek ekologické výchovy. V letech 1991 až 1995 jsem byl zvolen místopředsedou a poté předsedou správní rady Nadace ekologické výchovy EVA. Po ukončení její činnosti jsem se podílel na jejím přerodu na Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, které nyní zahrnuje většinu významných realizátorů environmentálního vzdělávání a výchovy v České republice. Díky volbě zástupců členských organizací jsem měl tu čest v letech 1998 až 2007 vykonávat funkci předsedy SSEV Pavučina. Na počátku 90. let jsem se také zapojil do příprav vzdělávacích dokumentů: v roce 1993 jako člen řešitelského kolektivu resortního výzkumu MŠMT „Integrace středisek ekologické výchovy do výchovně-vzdělávacího systému“ a také jako spoluautor Studie stavu a vývoje ekologické výchovy na okrese Třebíč pro Okresní úřad Třebíč.

Jozef Zetěk

115

Od roku 1991 jsem působil jako dobrovolník pro vznikající středisko ekologické výchovy Chaloupky. S Květoslavou Burešovou jsme vytvořili vedení, kdy ona měla na starosti zejména programové záležitosti a  já záležitosti projektové, finanční, právní, personální a podobně. Toto zaměření mám jako ředitel Chaloupky o.p.s. doposud (www.chaloupky.cz). Chaloupky o.p.s. se postupně staly od roku 1995 školským zařízením zařazeným do rejstříku MŠMT jako nestátní školské zařízení, založily v roce 2002 pracoviště Ostrůvek ve Velkém Meziříčí a postupně se staly významným vzdělávacím zařízením v kraji Vysočina.



116

Dáša Zouharová

Rok narození: 1960 Místo narození: Prostějov

RNDr. Dáša Zouharová učitelka ZŠ a MŠ, koordinátorka EVVO

Dáša Zouharová

117

Vzdělání

1979–1984 Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně, obor Učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů matematika – biologie – udělen titul RNDr.


• Učitelka matematiky a biologie, pedagog EVVO

Zaměstnání 1984–1994 1994–2006 1994– 2004– 2006– 2006–

ZŠ a MŠ Podomí – učitelka ZŠ a MŠ Podomí – zástupkyně ředitele ZŠ a MŠ Podomí – koordinátorka EVVO ZŠ a MŠ Podomí – koordinátorka tvorby ŠVP ZŠ a MŠ Podomí – učitelka na částečný úvazek Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání – pedagog, metodik pro vzdělávání


• Křetínský, E., a kol. Drahanskou vrchovinou. Podomí: OS Barvínek, 1998. • Medek, M., a kol. Environmentální strategie rozvoje mikroregionu Drahanská vrchovina: Bohatství našeho kraje. Krásensko: Rezekvítek, Středisko ekologické výchovy Rychta Krásensko, 2003. • Zouharová, M., a kol. Zachování a obnova přírodního dědictví mikroregionu Drahanská vrchovina: Mapování studánek, mokřadů a zaniklých rybníků, Mapování starých odrůd jabloní. Podomí: OS Barvínek, 2004. Vlastní metodické materiály byly uveřejněny v publikacích: • Daňková, L. Škola pro život: Příručka k realizaci školních programů ekologického/ environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a výchovy k udržitelnému způsobu života. Praha: Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, 2004. • Daňková, L., Kulich, J., Toušková B. Škola pro život II: Jak na ekologickou/ environmentální výchovu po zavedení rámcových vzdělávacích programů. Praha: Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, 2009. • Sborník námětů pro projektovou výuku absolventů Specializačního studia k výkonu specializovaných činností v oblasti environmentální výchovy. Brno: Lipka, 2008.


Environmentální výchovu považuji po celou dobu pedagogické praxe (tj. od roku 1984 doposud) za samozřejmou součást výchovy a vzdělávání, zejména vzdělávání v základních školách. Citlivý vztah žáků, občanů, k přírodě a krajině, vztah k rodnému kraji, pocit osobní zodpovědnosti, dovednost vnímat problémy a řešit je, formulovat postoje a hájit hodnoty udržitelného rozvoje vesnice, regionu nebo Země není přeci nic nepatřičného, tedy nic, o čem by měl a mohl pedagog pochybovat. V ZŠ Podomí jsem environmentální výchovu zařazovala do výuky nejprve jen z vlastní iniciativy. V celé škole jsem ji koordinovala dobrovolně, zvolna, s nutnou a nemalou dávkou trpělivosti a nadhledu. Ředitelem školy jsem byla koordinací EVVO pověřena v roce 2002, hned po vydání Metodického pokynu k environmentálnímu vzdělávání, výchově a osvětě ve školách a školských zařízeních MŠMT. Před více než 15 lety jsem prosadila předmět Environmentální praktikum. Jak název napovídá, obsah předmětu je zaměřen na praktické poznávání přírody, na zkoumání okolí školy a hledání souvislostí. Brzy po vydání Metodického pokynu jsem v podomské škole koordinovala zpracování první koncepce EVVO, která byla pro inspiraci nových, začínajících koordinátorů EVVO zveřejněna v příručce Škola pro život I, vydané Sdružením středisek ekologické výchovy Pavučina v rámci projektu M.R.K.E.V. Při

118

Dáša Zouharová

tvorbě školního vzdělávacího programu, v letech 2005 až 2007, nám téměř dvacetiletá tradice environmentální výchovy usnadnila doladění koncepce EVVO ve smysluplný a provázaný systém rozmanitých aktivit, projektů, došlo též k posílení hodinové dotace některých přírodovědných předmětů o tzv. disponibilní hodiny. Environmentální výchova dnes patří v podomské škole k prioritám a Školní program EVVO je přílohou Školního vzdělávacího programu. Jako metodik pro vzdělávání a pedagog brněnské Lipky se od roku 2006 dělím o zkušenosti v oblasti environmentální výchovy s pedagogy jiných škol, občas i se studenty pedagogických oborů. Odborně garantuji akce dalšího vzdělávání pedagogů, poskytuji metodické poradenství a konzultace školám při zavádění průřezového tématu Environmentální výchova do výuky a při tvorbě Školního programu EVVO. Organizuji a odborně garantuji Lipkou připravované Studium ke splnění dalších kvalifikačních předpokladů – studium k výkonu specializovaných činností v oblasti environmentální výchovy. Již druhým rokem koordinuji spolupráci čtyř sousedních základních škol při naplňování projektu Regionální přírodovědné portfolio, který se zabývá spoluprací školy s více školami v oblasti EVVO, výměnou zkušeností a realizací společných projektů. V letech 2007–2008 jsem metodicky vedla přípravu regionálních učebnic dvou základních škol. Iniciovala jsem založení sbírky regionálních učebnic. Ve spolupráci s pedagogy základních i středních škol připravuji manuál tvorby regionálních učebnic – výuky v návaznosti na přírodu a krajinu v okolí školy. V roce 1997 jsem v místě bydliště, v Podomí, iniciovala založení občanského sdružení Barvínek, jehož posláním je výchova a vzdělávání dětí, mládeže i dospělých (včetně environmentální oblasti), ochrana přírody a krajiny. V mikroregionu Drahanská vrchovina jsem v letech 2005–2008 koordinovala místní Agendu 21. V letech 2000–2006 jsem metodicky radila, jak s EVVO skupině středoškoláků při vedení Přírodovědného klubu Mraveniště. Jeho členy byli žáci 2. stupně základních škol a studenti nižších gymnázií. Metodika Projekt Mraveniště – nabídka alternativních výchovně vzdělávacích aktivit zejména pro volnočasovou spolupráci studentů, žáků a odborníků, zpracovaná pod mým vedením studentkou gymnázia v rámci Středoškolské odborné činnosti, Obor: 12. Tvorba učebních pomůcek, didaktická technologie obsadila ve školním roce 2002/2003 první místo v celostátním kole SOČ.



119

Další osobnosti , které se zasloužily o rozvoj a šíření ekologické výchovy, vzdělávání a osvěty v ČR Bauerová - Reitschmiedová Alena (dříve CENIA) Braniš Martin (PřF UK Praha) Bratrych Václav (Agentura Koniklec) Broukal Václav (SSEV Pavučina) Černá Marta (dříve MŽP) Danihelková Kamila (STEP) Daniš Petr (TEREZA) Dvorská Jitka (ČSOP ValMez) Dvorský Mirek (ČSOP ValMez) Eichler Jan (Tilia) Gbelcová Alena (Veronica) Hlinský Jaroslav (Alcedo Vsetín) Hodek Tomáš (Ekodomov) Honzáková Renata (KÚ Olomouckého kraje) Horká Hana (PdF MU Brno) Hradil Tomáš (Hnutí Brontosaurus) Hrajnohová - Gillarová Hana (KÚ Karlovarského kraje) Hudec Karel (Veronica) Hykyšová Soňa (ekocentrum Most) Chalupská Hana (Veronica/NESEHNUTÍ) Jančaříková Kateřina (PedF UK Praha) Janiš Michal (MK) Jeřábek Pavel (HB) Ježková Marcela (dříve úřad vlády, nyní MV) Jongepier Jan W. (VIS BK) Jongepierová Ivana (CHKO BK) Jozková Libuše (KÚ Jihočeského kraje) Klimešová Helena (Dřípatka) Klos Čestmír (novinář)

Kolářová Hana (Bedrník, Praha) Komrzý Tomáš (Liberec) Kos Václav (ČSOP Mravenec) Kössl Roman (ZOO Ohrada) Kouřil Vít (Sedmá generace) Koutná Iva (Líska) Krušková Ludmila (KEV) Křivánková Dana (Lipka) Křížová Marcela (MŽP) Kuběnová Dagmar (SOŠ Vsetín) Kubíková Eliška (ZOO Jihlava) Kulichová Hana (SEVER) Kulík Michal (Sdružení MOP Praha) Kurfurst Jiří (časopis Ochrana ovzduší) Kynčl František (ZŠ v Jičíně) Ledvina Petr (Veronica) Ledvinová Jana (Praha) Lejský Otakar (TIS) Lichtag Steve (režisér) Lupač Miroslav (Agentura Koniklec) Maděra Petr (Veronica) Machů Hana (Veronica) Machů Radim (MÚ Hostětín) Makásek Ivan (Nika) Nováková Eliška (TIS) Nováková Eva (KRNAP) Olšanská Eva (TIS, Ostrava) Orálek Milan (ČSOP ValMez) Orel Petr (ČSOP Bartošovice)

Peřinová Hana (KÚ Plzeňského kraje) Petrů Eva (dříve MV) Pivoňka Josef (KRNAP) Pondělíček Michael (KZT) Rákosník Roman (SEV Český ráj) Řezník Pavel (Dřípatka) Sedláčková Milica (Rezekvítek) Slunečko Martin (režisér) Sommerová Olga (režisérka) Stibralová Jana (Sdružení MOP Praha) Světlík Pavel (česká organizace A Rocha) Šandová Marie (dokumentaristka, Praha) Škrdlant Tomáš (režisér) Štefanec Milan (Nesehnutí) Štěpka Ivan (ZŠ Pertoldova, Praha) Študent Jiří ml. (portál www.tretiruka.cz) Švecová Milada (PřF UK Praha) Tesařová Jana (Veronica) Toman Dalimil (Hnutí Brontosaurus) Tomek Karel (NIDV) Uhříčková Alena (Lipka) Vašků Václav (novinář) Vavroušková Eva (STUŽ) Vlašínová Helena (Veronica) Votruba Martin (ZOO Plzeň) Vrtiška Jan (ZŠ Vrané nad Vltavou) Žlebek Pavel (STUŽ Karlovy Vary) a celá řada dalších…

Osobnosti ekovýchovy Texty shromáždila a uspořádala Marcela Křížová Fotografie: Zuzana a Josef Havlínovi, archiv Hany Korvasové, Aleše Máchala, Jarmily Čeřovské, Lenky Kopáčové a dalších autorů textů Grafické zpracování: Hana Lehmannová (hanja.eu) © 2011 Ministerstvo životního prostředí České republiky

Osobnosti ekovýchovy

Recommend Documents