Česká architektonická avantgarda 1

Česká architektonická avantgarda

1

2

Otakar Nový: Česká architektonická avantgarda

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


3

Otakar Nový Česká architektonická avantgarda PROSTOR

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS211579

4




5

Otakar Nový

Česká archi tekto Nická avant garda p r o s t O R | P r a h a | 2015


6




7

Konstruktivisté dali pevný základ tvoření architektury pro člověka, zapomněli však, že člověk nejen pracuje, ale také zpívá. Vít Obrtel


8


© Otakar Nový, 1998 © Patrik Šimon, 2015 © PROSTOR, 2015 Foto © Muzeum hlavního města Prahy Foto © Otakar Nový ISBN 978-80-7260-321-3



9

Obsah

Několik slov o avantgardě namísto předmluvy / 13 Rekviem za avantgardu / 17

Předehra 19. století / 31 Trojí revoluce / 33 Secesní dovětek / 55

Východiska a počátky moderní architektury / 65 Předchůdci a průkopníci / 67 Utopisté / 68 Architekti a vynálezci ocelových konstrukcí / 76 Průkopníci moderního urbanismu a architektury / 81 Haussmannova přestavba Paříže / 82 Howardovo zahradní město / 85 Průmyslové město Tonyho Garniera / 87 Sant’Eliova Città Nuova / 90 Průkopníci průmyslové architektury / 91 Chicagská škola / 96 Dílo bratří Perretů / 100 Adolf Loos / 102 Holandská a belgická škola, Saarinen / 104

ZROZENÍ MODERNÍ ARCHITEKTURY V ZEMÍCH KORUNY ČESKÉ / 107 Jubilejní zemská výstava a praŽská asanace / 109 Wagneriáni a průkopníci české moderní architektury / 121 Osobnost Jana Kotěry a jeho Žáci – česká secese / 127 Český architektonický kubismus / 149


10


EVROPSKá KULTURNÍ AVANTGARDA / 167 Nové směry / 169 Kubismus / 174 Futurismus / 175 Malevičův suprematismus / 178 Sovětský konstruktivismus / 181 Holandský neoplasticismus a De Stijl / 188 Bauhaus / 192 Purismus a Le Corbusier / 198 Osamělý Američan Frank Lloyd Wright / 211

NÁSTUP ČESKÉ AVANTGARDY / 217 Kulturně-politická situace po vzniku Československa / 219 Mezinárodní styky české avantgardy / 232 Generace Devětsilu / 245

ZLATÁ ÉRA ARCHITEKTONICKÉ AVANTGARDY V ČSR / 279 Moderní paláce a další stavby v Praze / 281 Dvě slavné výstavy a brněnská avantgarda / 310 Moderní urbanismus / 326 Gočárův Hradec Králové / 332 Zlín, první funkcionalistické město na světě / 340 Teoretikové avantgardní architektury: Teige a jeho oponenti / 352

ROZPORY, NOVÉ ÚKOLY A DÍLA LET TŘICÁTÝCH / 385 Architektura a politika / 387 Likvidace avantgardy a vznik totalitní architektury v SSSR a Německu / 389 Česká reakce na recidivy historismu / 398 BYTOVÁ OTÁZKA / 414 Nájemné domy / 414 Koldomy / 430 Vily, vilky a rodinné domky / 432 Interiéry bytů a jejich minimalizace / 443 VEŘEJNÉ FUNKCIONALISTICKÉ STAVBY / 457



11

Praha jako bitevní pole architektů / 485 Vztah avantgardy k historickým městům a památkám / 487 Návrh SIA na přestavbu Starého Města / 487 Studie Josefa Havlíčka / 489 Dílo státní regulační komise / 495 Regulační plán Dejvic / 499 Nová ministerstva / 501 Obnova Pražského hradu a dalších památek / 504 Pražské dominanty a „bílá místa“ / 510

Architektura za soumraku republiky a za okupace / 531 SoutěŽ na pomník TGM a poslední předválečné akce / 533 Nové proudy a teoretické koncepce na prahu války / 545 Výstava Za novou architekturu a kritické bilance avantgardy / 557

Rozporuplné dědictví / 573 Pouta a napětí mezinárodní avantgardy / 575 Poválečná kritika avantgardní architektury / 584 Chmurný epilog / 590 ZVONÍ HRANA / 599 Rozhovor s autorem / 601 Post scriptum / 611 Výběrová bibliografie / 615 Jmenný rejstřík / 628 Ediční poznámka / 640 fotografie / 641 O autorovi / 643


12



Několik slov o avantgardě namísto předmluvy

13

Něko l i k s lov o ava ntg a r dě n am í s to př edmluv y Těžištěm této knihy je život a činnost předválečné architektonické avantgardy, její stavby, projekty, názory, její myšlení a teoretické dílo. Spojuje autorovy osobní zkušenosti se vzpomínkami na některé významné protagonisty avantgardy, kteří před válkou od počátku dvacátých let vyvolali a rozvíjeli moderní hnutí. Dnes bývá tato meziválečná, dramatická fáze označována jako „heroické“ období moderny. Moderní hnutí znamenalo tehdy mnohem víc než nový estetický směr, usilovalo o vytvoření nové moderní kultury, prostupující všemi vrstvami prostředí, kultury, která by směřovala k transformaci životního způsobu celé společnosti. Akcentovány byly sociální, funkční, organizační a racionalizační aspekty tvorby nového moderního světa. Po válce se avantgardní architekti iniciativně zapojili do budování socialistického státu a v padesátých letech se své modernistické minulosti, prohlášené stalinistickým režimem za dědičný hřích kosmopolitního kapitalismu, museli veřejně zříci. Toto období bylo definitivním koncem avantgardy. Své rekviem, jímž autor svůj příběh o avantgardě otevírá, si napsala, i když pod nátlakem, sama. Autor většinu osobností avantgardy znal, hlavně z blízkých styků v poválečném období, kdy se aktivně podílel na tehdejších budovatelských programech architektonických spolků, a často působil jako jejich mluvčí, zejména poté co se stal činovníkem ve svazové organizaci architektů. A právě jeho osobní svědectví, zasazené do širokého historického proudu, v němž se od 19. století konstituoval v evropských zemích i v USA fenomén moderní architektury a vůbec moderního umění, podává pestrý a živý obraz dění na pozadí kulturního a politického života první republiky i následného válečného období. Moderní hnutí v architektuře netvořilo kompaktní blok, jak se to často


14


z dnešní perspektivy jeví: byli to jedineční lidé s jedinečnými vlastnostmi a postoji, které spojovala společná puristická estetika, koncepční funkcionalistický přístup k projektu a v neposlední řadě liberální levicová orientace. Ta byla bytostnou součástí fenoménu modernismu v celoevropském měřítku. Teprve ke konci třicátých let se československá komunistická strana těsně přimkla k sovětskému kulturnímu modelu, který se stal nástrojem jejího ideologického boje, a modernistický koncept umění odsoudila. Ideologický model byl založen na realistickém znázornění idealizovaného obrazu světa. Před válkou se to týkalo oblasti moderní malby a literatury. K architektuře dospěla u nás tato vlna až v padesátých letech. Pro současnou situaci české kulturní scény je příznačné silné oživení zájmu o architektonickou a uměleckou avantgardu, jako by právě zde, a nikoli hlouběji v dějinách, existoval základní a skoro jediný živý zdroj, k němuž se lze stále znova vracet pro poučení a jistoty. Skutečně, v rozkolísané a atomizované kultuře, v pluralitě přístupů i vkusů, jíž se vyznačuje přítomná doba, jeví se moderní avantgarda s jejími teoretickými jistotami a optimismem, pohledem upřeným k budoucnosti, na jejíž podobě se domněle podílela, dnešnímu názoru jako něco pozoruhodného, obdařeného romantickou aurou. Platí to především o architektonické avantgardě, která si činila nárok, alespoň ústy svého mluvčího a teoretika Karla Teigeho, na formování nové podoby budoucího lidského prostředí, které nemůže být jiné než revoluční a které se bude podílet na uskutečňování utopie beztřídní společnosti. Aby mohla plnit takový ambiciózní program, musela se architektura stát přísnou „vědeckou“ disciplínou, nezatíženou jakýmikoli estetickými apriorismy. Jenže Le Corbusierův purismus byl svůdnější, a aniž by bránil novému a racionálnímu řešení prostorového uspořádání stavby, ponechával podstatné místo poetice moderní formy. A toto byl právě moment, který nejvíce okouzloval nadané mladé architekty, kteří se proto už v Devětsilu dostávali s Teigem do vleklých sporů. Vznikl tak zvláštní


Několik slov o avantgardě namísto předmluvy

15

dualismus, specifický pro českou moderní architekturu: na jedné straně radikální přívrženci strohého, vědeckého funkcionalismu a na druhé straně zastánci poetického, lyrického funkcionalismu. Tento stav se bude mnohem později po válce tradovat jako permanentní spor dvou názorových směrů: poetistů a racionalistů. Ti v závěru padesátých let, poté co ztroskotal pokus o vytvoření ideologické architektury, prohlašované v duchu socialistického realismu za ideové umění, převzali otěže dalšího vývoje, v němž dominantní roli sehrála industrializace a svěrací kazajka typizace. Toto letité drama tvoří jakousi vnitřní osnovu autorova příběhu o české avantgardě. Je to příběh o to zajímavější, že pramení v autorově vlastní zkušenosti z mládí, nezvykle vnímavého k umění a architektuře, a obohacuje se množstvím rozhovorů s přímými svědky, s nimiž se vrací k událostem, stavbám, projektům, vztahům i teoretickým úvahám. Autor si ale zároveň dobře uvědomuje, že vedle moderního hnutí zde existovala také silná oficiální klasicizující architektura se svou kultivovanou mluvou, jakož i výrazná instituce Státní regulační komise s brzdnými silami, které proti agresivní aroganci avantgardy uchránily nejednu kulturní hodnotu. Tento ucelený obraz situace a kulturního milieu, v němž česká funkcionalistická avantgarda působila, urbanistický prostor měst, vůči němuž osvědčovala ve svých revolučních doktrínách a ideálních projektech krajní necitlivost, dává této knize o avantgardě právě onu potřebnou dimenzi, v níž autorova účast, sympatie a přátelství nebrání tomu, aby mu byly zjevné i omyly moderního hnutí ve vztahu k tradici a dějinným hodnotám. Nicméně avantgarda po sobě zanechala hlubokou stopu a její dílo zůstává dodnes v mnoha ohledech zdrojem formální inspirace. Jakkoli byla svého času revoluční, dostala se nakonec, byť jistě nechtěně, neboť to nebylo v její závěti, do velké síně tradic a vstoupila do dějin architektury. Je třeba říci, že tvoří jejich nejsugestivnější epochu a že


Česká architektonická avantgarda 1

Recommend Documents