Předmluva k básním: (Josef Šupler ml.) Autory takových či podobných emotivních textů jsou šumavští a novohradští rodáci, kteří se ve svých vzpomínkách vracejí do míst, která jim byla skutečným domovem. Léta 1945 a následující se jim stala osudným, když museli opustit své domovy, které zde staletí budovali a obývali jejich předci. Truchlíc nad lopotnou dřinou jejich otců a stesk po opuštěných přátelích, láskách a přírodě, nám ukazují, jak nešťastný byl odsun těch nejobyčejnějších lidí…
ERWIN BAUER D' Hoamat
Domov
Hoamat is a schajs Wort Und es steckt so vüj drinn Es is jo der liabi Ort Wo i aufgwochsen bin.
V tom slovu se dá číst a tolik najdeš v něm. Není víc rodných míst, kde jednou rostl jsem.
Hoamat tuat a jeds' gern sog'n Bist du arm gwejn oda reich Koa Mensch tuad die do frogn Dajs Wort bleibt ollwei gleich
Každý má rád svůj kout, ať bohat je či chud: dá se zapomenout, kam patříš doposud?
Hoamat is jo dajs Fleckerl Wo ma ols Kinder haum gschbüjd I wissat nau guad des Eckerl Wo mein Muadda hot Gschichtn dazüjd
Je malá naše ves, kde pro mě počal svět, slyším z ní ještě dnes mámin hlas vyprávět.
D' Hoamat hamma müassen valossen I hob die jo ollweil sau gern Bin hiatz shau recht vadroussen Weilst ma duast nima g'hern
Kdo domov opustit musil a začít zas jinde, už nezná klid. Rodný kout zůstal v nás.
Glaube und Heimat, 1990, č. 5, s. 62
HANS BAUMANN Böhmen, bleibe treu…
Čechy, věrny nám…
Böhmen, bleibe treu Du alte Krone, feste Burg Tausend Jahre, tausend Wetter Hat dein Trotz bestanden Böhmen, verzage nicht, Du Burg im deutschen Lande.
Čechy, věrny nám zůstaňte, koruno, hrade, tisíc roků, tisíc hromů přetrval ten váš vzdor. Čechy, nepovolte, jste hrad v německé zemi.
Böhmen, werde wach! Es rufen deine Berge dich, Brausend schlagen deine Wasser An die alten Tore. Böhmen, verzage nicht, Du Tor vor Deutschlands Herzen!
Čechy, je vám bdít! Volají vás hory vaše, šumí, tepou vaše vody o veřej starých bran. Čechy, nepovolte, k srdci Německa jste branou!
http://ingeb.org/Lieder/bohmenbl.html
HILDA BERGMANNOVÁ Die Vorfahren
Předkové
Meine Älterväter waren nordbömische Bauern mit schwieliger Faust und sonnengegerbter Haut. Davon trag' ich im Herzen ein heimliches Trauern, wenn ich in der Stadt bin, zwischen der Häusermauern, und die Sehnsucht nach Weite, von Himmeln überblaut. Meine Älterväter waren noch eins mit der Erde, die ihres Schweißes gesegnete Ernten trug. Sie warfen den Samen ins Land mit breiter Gebärde und gingen als Hirten gelassen hinter der Herde und schritten als Pflüger hinter Egge und Pflug. Ich habe nicht Erdreich, nicht Scholle noch Ackerkrume und keinen Boden, der meine Wurzeln hält. So wird meinem Herzen jede blühende Blume, wird Baum und Gesträuch zum lebenden Heiligtume und die Natur mir Erbteil, Heimat und Welt. So grab' ich und furche und werfe mit leiser Gebärde ins Brachland der Seele sie Samenkörner hin. Und wachsen einmal die Saaten empor ohne Fährde, so ist's meiner Väter uralte, geheiligte Erde, der Ähren entsprießen und Sommersänge entblühn.
Mí prarodiče byli prostí venkovani ze severu Čech. Temný, mozolnatý vzdor. Mám po nich v srdci tajné naléhání po venku. Když jsem v městě, vždy mne ra stesk z modře nebes, z dálek za obzor. Mí předkové jak v zem by zarůstali, co nesla jejich potu požehnanou žeň. Rozmáchlým gestem zrno rozsévali, za stádem šli, jak za pastvou je hnali, kráčeli za pluhem, i králům naroveň. Já nemám jejich pole, hroudu rozoranou, ani píď půdy, kde bych mohla tkvět. O to víc v srdci zato všechny květy planou, každý strom je mi písní požehnanou, zděděnou zemí domov je i svět. Orám i seju s nimi vlastně tiše, dál pěstím úhor duše napořád. Až jednou vzroste zrno na mé líše, je to zem otců, posvěcená říše, klasy vydá a v písni léta bude stát.
Sudetenland, 1958/1959, č. 3, s. 172
.
Der Böhmerwald
Šumava (Můj les)
O Wald, mit tausend Armen reckst Du Dich Dem Tag, der Nacht, dem weiten Raum entgegen. O Wald, mit tausend Armen hältst Du mich Wo ich auch bin, und gibst mir Deinen Segen. Durch meine Nächte raunst Du allemand
Můj les na tisíc rukou vztahuje do temné noci, zrána do šírání. Můj les tisíci rukou zbraňuje mi odejít, snad dá mi požehnání. Do nocí mých z něj vstoupí odevšad
Uraltes Weistum: Märchen, Sagen, Sprüche; Seltsame Tiere gehen durch sein Land, Und Blumen atmen heimlich Wohlgerüche. O Wald, so wie in Dir zutiefst gestillt Fand ich mich nie in den gelobten Weiten. Ich wünsche nur, es máge mich Dein Bild Durch Traum und Tod ins neue Sein geleiten.
prastará moudrost pohádek a bájí. Podivná zvěř tu klade stopy v řad a květy dechnou temně jako v ráji. Můj lese, když se v hloubi utiším, to v tobě jsem, už nechci do daleka. Tvůj obraz nesu, navždy nejbližší, smrtí a snem, kde nové bytí čeká.
GERTRUD BIERAMPLOVÁ Verlorene Heimat
Ztracený domov
Ich träumte es trugen mich Wolken und Sterne fort in mein Heimatland als ob die unüberbrückbare Ferne ich hätte niemals gekannt
Měla jsem sen hvězdy a oblaka mě nesly tam kde je rodný kout jako by mosty dokázaly kreslit a dálku překlenout
Ich träumte ich war im Vaterhaus durchschritt die vertauten Räume und lauschend durchs offene Fenster hinaus hört ich das Rauschen der Bäume
Měla jsem sen jsem zase v našem domě a chodím v domě tom a naslouchám jak oknem šumí pro mě odněkud zvenku strom
Ich träumte es blühte und freute sich mit mir unser Blumengarten wie einst als mit inniger Liebe ich ihn durfte pflegen und warten
Měla jsem sen raduje se a kvete zahrada před domem záhony celé námi s láskou pleté slibem vonící zem
Ich träumte ich ging übers Brücklein im Wald hört leis das Bächlein singen und durch das Tal zerstäubend verhallt eines Abendglöckleins Klingen
Měla jsem sen že jdu přes mostek v lese a potok zpívá mi a údolím se prachem cesty nese klekání nad námi
Ich träumte ich schlief so wohlig ein von Heimatluft umfangen es koste der Wind mich zart und fein und Tannen ein Wiegenlied sangen
Měla jsem sen tak blažený a čistý jak vzduch doma jsme znali a něžný vítr šel zas těmi místy jedle mě písní zkolébaly
Ich wache seh fern der Heimat mich stehn begleitet von Sehnsucht und Leid seh andere Menschen vorübergehen und weiß, die Heimat ist weit!
Bdím zas a domov vidím daleko od sebe jen touha zná ho i s tím steskem vším a lidé kolem neznají to nebe je daleko já vím
Glaube und Heimat, 1988, č. 6, s. 33
GERALD DEISTLER Was übrig blieb…
Co zůstalo…
Inmitten Disteln, Brenesseln, zugewachsen… verhüllt… Topfscherben, verbogener Löffel, rostige Geschirrkette, zerbrochenes Wagenrad verschimmelter Schuh, gesprungenes Weihkesselchen.
Uprostřed bodláčí, kopřiv, zarostlé… a skryté… střepy hrnce, ohnutá lžíce, rezavý řetěz koňského postroje, zlomené kolo od vozu, bota, která ztratila barvu, rozbitá kropenka na svěcenou vodu.
Drauf sitzt Sedí na ní ein kleiner Schutzengel maličký anděl strážný mit einem vergoldeten Flügel. s jedním pozlaceným křídlem. Der andere, To druhé, wie beide Händchen, stejně jako obě ručky, abgeschlagen. uraženo. Die Handstummel Pahýly rukou zeigen zum Himmel ukazují k nebi, zum Herrgott! tam k Bohu nahoře! Sieht er, was geschehen? Vidí, co se stalo? Und A Was übrig blieb, co zůstalo i z míst, wo ein Walbauernhof stand. kde stával šumavský selský hřbitov. P.S. Tu báseň, upravenou prý trochu, poslal mi přítel Gerald v březnu 2007 elektronickou poštou. Psali jsme si skoro denně nějaký čas tenkrát, už dlouho.
As Niast
Hnízdo
D Sperken bäign am Kirchaturm raffn üm aran fettn Wurm; ai(n döi schlaipfm Straoh ins Niast mousst bal(d lachn, wennst das siahst.
Vrabci se perou pod věží, o červa spolu soupeří; slámu pak k hnízdu vlečou blíž, k smíchu je, když to uvidíš.
Schau af d Leit in un(s)ara Stodt, wöi sie würgn, sie kröign neat soot scharn alls zsamm für's aigna Niast kanntst fei(n zaahnln, wennst des siahst.
A lidi vidíš jen se rvát, bez konce je ten jejich hlad po všem, co spatří hnízdu blíž, platit je za to uvidíš.
Ha(b)m in Kuapf nää(r Göld und 's Essn und am Herrgott toun 's vagessn, die ganz Welt is a graoß's Niast, 's is zan greina, wennst des siahst.
Všechno se měří jenom cenou, na Boha přitom zapomenou v tom hnízdě světa konci blíž, k pláči je, když to uvidíš.
Egerland - Landschaft und Menschen in der Dichtung (1984), s. 47
KARL DIMPL Die Hausruine
Rozpadlý dům
Eine Grundmauer zeigt davon, dass hier ein Haus einst stand.
Jen základy svědčí o tom, že tu stál kdysi dům.
War es die Hütte eines Köhlers? eines Wildrers oder Hegers, eines scheuen Eremiten, eines fraglichen Banditen, die Küche eines Alchimisten, der von da verzog, die Siedlung eines Bauern, den der Krieg betrog?
Byla to uhlířova chýše? Hájovna? Pytlákova skrýše? Mnišská poustevna neveliká? Dům pochybného loupežníka? Alchymistova tajná dílna? Ten čas pryč je už. Selský dvorec, který plenil samopal a nůž?
Hier hausten einst Menschen, die hofften und lachten, die schafften, vollbrachten, die am Leben hingen, die kamen - und gingen.
Byli tu kdysi lidé a smích tu kdysi zněl. Svůj osud každý měl a pro svůj sen chtěl žít: musel však odejít.
Hoam!, 1972, s. 259
EMILIE EHRENTHALEROVÁ Heimat
Domov
Wo rauschen die hohen Bäume wo rascheln die Blätter im Wind begleiten mich sanfte Träume das ist der Heimat Lied.
Kde šumí vysoké stromy a šelestí každičký list větrem, jak tón povědomý jde píseň rodných hnízd.
Dort stand auch das Haus am Raine das einst meine Eltern gebaut ein Haus aus Ziegel und Steinen grüßt mich nimmer vertraut.
Při mezi dům tam stával mí rodiče měli žít v něm, času marně odolával, až zcela zpustla ta zem.
Aus der Welt aus der Fremden zieht es oft mich zurück man kann es drehen und wenden Heimat du warst mein Glück.
Odjinud dál mě vábí a táhne mě nazpátek tam domov. Hlas místy i slabý o štěstí, jež v paměti mám.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 2003, č. 6, s. 9
ADOLF FÜRSTENBAUER Heimat
Domov
Heimat ist Frieden, Geborgenheit, Heimat ist Labsal in Not, Heimat ist Gnade, Zufriedenheit, Heimat ist lebendig Brot! Heimat ist Speise, Heimat ist Trank, Ist Quelle, die ewig fließt! Heimat ist Trost, für jeden, der krankt, Dess' Herz voll Sehnsucht ist! Nur mir bist nimmer Geborgenheit, Bist nimmer Labsal in Not! Mich trug hinweg die Woge der Zeit, Riss mir vom Munde das Brot! Trug fort mich aus der Zufriedenheit Ins graue Elend hinein, In Enge, Unruh, Lieblosigkeit Und darben des Bettler sein! Mir bist du Speise und Trank nicht mehr, Ich irr verzweifelt in Nacht... Der Brotsack schlaff, und der Krug ist leer, Ein Bett mir nirgends gemacht! O Heimat, verlorne Heimat du! Stätte von Frohsinn und Glück, Voll Licht und Frieden und Sabbatruh, Kein Weg führt je mich zurück! Heimat, verloren, gestorben, tot... In Nacht versunken bist mir! Es schütz' und schirm Dich, Du Treue, Gott! Und segne Dich für und für!
Domov je útočiště, klid, v zlé nouzi nápoj osvěživý. Domov je láska, tichý štít, domov je chleba, teple živý! Domov je život sám, ten proud, je pramen, který věčně plyne. Domov tě umí obejmout, když srdci zdá se, že vše mine. Mně objetí své upírá, mně upřel v nouzi osvěžení. Mně vlny nesou do šíra, chléb od úst nesou odtržený! Nesou mě pryč, dál z domova do siné bídy cizích polí, úzkosti, zloby doslova, do časů o žebrácké holi! Už nejsi život sám, ten proud, zoufalý bloudím cizí nocí, džbán puklý, v ústech suchý troud, bez lože, domu, bez pomoci! Domove, navždy ztracený, co štěstí měls, co okouzlení! Mír neděl, světla, ozvěny k návratu cesty pro mne není! Ztracená, mrtvá cesta tam, do noci, pohroužena v šero... Ať chrání tě teď Pán Bůh sám a dá ti požehnání stero!
8. 6. 1949 Hoam!, 1988, s. 378 (c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2011, překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš
Zdroj: www.kohoutikriz.org
