str.3
ČERNÁ KŘÍDLA CTHULHU 2 OSMNÁCT POVÍDEK LOVECRAFTOVSKÉHO HORORU
SESTAVIL S. T. JOSHI
Název originálu: BLACK WINGS OF CTHULHU 2
Obálka: Jason Van Hollander
Grafická úprava obálky: Michal Kuba
Překlad: Milan Žáček
Redakce: Helena Šebestová
Copyright © 2012, 2014 by the individual contributors All Rights Reserved Copyright © 2012, 2014 for the Introduction by S. T. Joshi Copyright © 2015 for the Czech translation by Milan Žáček Copyright © 2015 for Cover by Jason Van Hollander Copyright © 2015 for the Czech edition by Laser-books s.r.o.
ISBN 978-80-7193-398-4
Obsah Úvod S. T. JOSHI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Když se smrtí probudím JOHN SHIRLEY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 When Death Wakes Me to Myself
Výhled TOM FLETCHER . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 View
Psova vyvolená CAITLÍN R. KIERNANOVÁ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Houndwife
Král Kočičího močálu JONATHAN THOMAS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .71 King of Cat Camp
Mrtvá média NICK MAMATAS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .89 Dead Media
Odvrženec RICHARD GAVIN . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 The Abject
Jiřiny MELANIE TEMOVÁ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Dahlias
Rozkvět JOHN LANGAN . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Bloom
A moře vydalo své mrtvé JASON C. ECKHARDT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .165 And the Sea Gave Up the Dead
Konkurz DON WEBB . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Casting Call
Král na klíček, Skleněná královna a Muž se stovkou nožů DARRELL SCHWEITZER . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 The Clockwork King, the Queen of Glass, and the Man with the Hundred Knives
Ten druhý NICHOLAS ROYLE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 The Other Man
Čekání v motelu Na křižovatce STEVE RASNIC TEM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 Waiting at the Crossroads Motel
Wilcoxův odkaz BRIAN EVENSON . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 The Wilcox Remainder
Usouvztažněná bezobsažnost RICK DAKAN . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245 Correlated Discontents
Prázdná tvář DONALD TYSON . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267 The Skinless Face
Historie jednoho dopisu JASON V BROCK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295 The History of a Letter
Vyvolený CHET WILLIAMSON . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .309 Appointed
Úvod S. T. Joshi
Čím je definován „lovecraftovský“ příběh? Tato zdánlivě jednoduchá otázka je ve skutečnosti plná nejednoznačností, zmatků a paradoxů, poněvadž tento pojem může zahrnovat všechno od těch nejotročtějších pastiší, které se snaží (obvykle neúspěšně) napodobit Lovecraftův hutný a okázalý styl psaní a mechanicky replikují jeho božstva, postavy a místa, po příběhy, které jen náznakově čerpají z Lovecraftových hlavních témat a obrazů, po parodie, od těch láskyplných (jako je např. povídka „To Arkham and the Stars“ Fritze Leibera) po ty mírně zlomyslné („At the Mountains of Murkiness“ Arthura C. Clarka). Mým cílem v sérii Černá křídla je za každou cenu se vyhýbat prvnímu přístupu a podporovat a rozvíjet přístup druhý a, do menší míry, i ten třetí. Doby, kdy August Derleth nebo Brian Lumley mohli vymyslet nové božstvo nebo „zapovězenou knihu“ a tedy o sobě prohlásit, že píší „v Lovecraftově tradici“, už dávno skončily. Nyní je zapotřebí pátravější, pronikavější extrakce lovecraftovských prvků, které se mohou hladce propojit s osobitým stylem a pohledem toho kterého autora či autorky. Potom je však také zásadně důležité, aby jak autoři, tak čtenáři chápali podstatu lovecraftovského univerza a literárních nástrojů, jichž Lovecraft používal ke sdělování svých estetických a filozofických zásad. Jedním z největších triumfů moderní lovecraftovské vědy je, že se podařilo prokázat, že Lovecraft byl mimořádně seriózní spisovatel, který se, jak dosvědčují jeho dopisy a eseje, neustále zabýval ústředními otázkami filozofie a prostřednictvím tvorby ve sféře literárního hororu se snažil přijít s určitými odpověďmi. Jaké je naše místo
8
S. T. Joshi
v kosmu? Existuje Bůh, nebo bohové? Jaký je konečný, nejvyšší úděl lidstva? Na tyto a další „velké“ otázky se v Lovecraftově beletristické tvorbě neustále hledají odpovědi a svým způsobem se tím vyjadřuje jeho „kosmická“ senzibilita – senzibilita, jež palčivě vykresluje pomíjivost a křehkost lidstva v bezmezném kosmu, postrádajícím řídící úmysl nebo směr. Lovecraftova intenzivní oddanost rodnému kraji z něj současně dělá až jakéhosi regionalistu, který vdechoval život do dějin a místopisu města Providence ve státu Rhode Island a celé Nové Anglie, v nichž vytvořil základ neotřesitelné reality, z níž se mohly rozletět jeho kosmické úvahy. Jak současní autoři adaptují tyto a další ústřední myšlenky a motivy do své vlastní tvorby dobře ukazují povídky v tomto svazku. Kosmická indiference tkví v jádru „Jiřin“ Melanie Temové, které ke sdělení svého účinku nepotřebují explicitní hrůzy ani nadpřirozeno. Jedinečně zeměpisná, a dokonce archeologická hrůza, s níž se setkáváme v dílech, jako je novela „V horách šílenství“, se s mocným účinkem demonstruje v „Odvrženci“ Richarda Gavina a „Prázdné tváři“ Donalda Tysona. Tom Fletcher v povídce „Výhled“ v jistém smyslu navazuje na klaustrofobickou hrůzu, kterou Lovecraft evokoval například ve „Snech v čarodějném domě“. „Ten druhý“ Nicholase Roylea je zkoumavou a děsivou meditací na téma totožnosti, tématu, které lze nalézt v Lovecraftových povídkách jako „Vyvrženec“ a „Stín z času“. Ústředním tématem řady Lovecraftových povídek je i vpád nezemského prvku, a velmi rozdílné, ale stejně podmanivé variace na toto komplexní téma zde nabízí John Langan v „Rozkvětu“ a Jonathan Thomas v „Králi Kočičího močálu“. Thomasova povídka je navíc zřetelnou poklonou, co do prostředí i charakteru, Lovecraftovu „Volání Cthulhu“, stejně jako je tomu, byť v hodně odlišném duchu, i u povídek „A moře vydalo své mrtvé“ Jasona C. Eckhardta a „Wilcoxův odkaz“ Briana Evensona; Caitlín R. Kiernanová v „Psově vyvolené“ skládá hold „Psovi“ a „Mrtvá média“ Nicka Mamatase zase rozvíjejí odkaz „Toho, kdo šeptá ve tmě“. Ve všech těchto případech nicméně platí, že jemný charakterový vývoj, jehož Lovecraft obvykle nebyl velkým zastáncem, vyzvedává tyto povídky vysoko nad úroveň pastiše. Trhlina v samé struktuře vesmíru tkví v srdci „Krále na klíček, Skleněné královny a Muže se stovkou nožů“ Darrella Schweitzera, neoddělitelné směsici fantasy a hororu, zatímco Steve Rasnic Tem
Úvod
9
v „Čekání v motelu Na křižovatce“ mísí prostředí a charakterizaci v příběhu s vyloženě lovecraftovským kosmickým pozadím. Jedním z nejzajímavějších vývojových směrů v posledních letech – možná inspirovaným obrovskou spoustou informací o Lovecraftově každodenním životě a povaze, které se objevily s vydáním jeho korespondence – je míra, do níž se sám Lovecraft stává literární postavou, ba dokonce ikonou. Z Lovecraftových svérázných charakterových rysů velmi různými způsoby čerpají k vyvolání děsu a podivnému pocitu nepatřičnosti John Shirley v delší povídce „Když se smrtí probudím“ a Rick Dakan v „Usouvztažněné bezobsažnosti“. Stále větší množství Lovecraftovy tvorby přenesené do různých médií – převážně filmu a televize – si berou na mušku Don Webb v „Konkurzu“ a Chet Williamson ve „Vyvoleném“, povídkách, které se zlehka dotýkají hranice parodie, přičemž zůstávají mrazivě děsivé. Jason V Brock přímo navazuje na Lovecraftovu přečetnou korespondenci v epistolární povídce, jež naznačuje mnohem víc, než sděluje. Fakt, že se autoři tak různorodého zaměření rozhodli psát, jakkoliv tangenciálně, v lovecraftovském stylu, je svědectvím živosti a věčné závažnosti jeho ústředních témat a zájmů. Právě Lovecraft napsal pamětihodnou větu: „Žijeme na poklidném ostrůvku nevědomosti uprostřed černých moří nekonečna a neočekává se, že se budeme vydávat daleko od břehů.“ Ovšem hlavním účelem spisovatele je v představách se vydávat mimo onen poklidný ostrůvek, což má velice často za následek vyvolání trýznivého pocitu naší úděsné izolovanosti v kosmickém proudění. Lovecraft sám strávil celý život úsilím testovat omezující hranice lidských smyslů a upínat se k nesmírnému vůkolnímu kosmu, a je očividné, že stále větší družina spisovatelů dychtí následovat jeho příkladu. S. T. Joshi
Výhled TOM FLETCHER Tom Fletcher se narodil v roce 1984. Je ženatý a v současnosti žije v anglickém Manchesteru. Je autorem čtyř románů, které vyšly v nakladatelství Quercus: The Leaping (2010), The Thing on the Shore (2011), The Ravenglass Eye a Gleam (2014), prvního svazku trilogie The Factory. Kromě nich vydal i několik povídek. Bloguje na adrese www.endistic.wordpress.com, na Twitteru má účet fellhouse a na Facebooku ho lze nalézt na adrese www.facebook.com/tomfletcherwriter.
„Už jen ta chodba za to stojí,“ řekl Neil. „Podívej na to zábradlí, ty kachlíčky, ten prostor.“ Byla to velice působivá chodba. Podlahu tvořila černá a bílá dlažba v šachovnicovém vzoru. Byla vyleštěna do vysokého lesku. Zábradlí točitého schodiště vypadalo hodně bytelně. Tmavé, masivní dřevo. Také leštěné. A ten prostor – šachovnicová podlaha působila rozlehle, kachlíčky se jakoby zmenšovaly, až na protějším konci místnosti mizely. „Jako bychom byli v nějakém obraze,“ prohodil Neil. Ano, bylo to, jako bychom byli v nějakém obraze. Realitní makléř byl neuvěřitelně vysoký muž s dokonale holou hlavou, která se mu čistě leskla jako dlažba. Měl na sobě šedý oblek a krémovou košili. Držel psací podložku, na níž měl přichycených několik papírů – informace o domě, soudě podle toho, jak se do nich díval a potom nám sděloval nějakou další podrobnost. Vždy, když promluvil, pomalu zamrkal svýma zapadlýma očima. „Podlaha je původní,“ sdělil znělým a hlubokým hlasem, „pochází z časů, kdy se stavěla první část domu, v roce 1782. Od té doby se tu samozřejmě přistavovalo, venku, nahoře a dokonce i dole.“ „Venku?“ zeptala jsem se. „Já myslela, že je to řadový dům.“ „On to je řadový dům,“ odpověděl makléř. „Až vyjdeme nahoru, uvidíte, jak to myslím. Navrhoval bych, že vám napřed ukážu přízemí, potom vás zavedu do horních pater a nakonec sejdeme zase dolů a můžete prozkoumat sklep. Potom vám dám čas, abyste se spolu mohli poradit. Co říkáte?“ „Nemám námitek,“ a Neil vzhlédl ke stropu. Kuchyně byla stejně působivá jako chodba. Mramorové pracovní desky, hluboký porcelánový dřez, všude ty krásné kachlíčky. Skříňky a přihrádky, které vypadaly, že jsou vyrobené na míru, a opět to krásné tmavé dřevo.
42
Tom Fletcher
„Cheri,“ řekl Neil, „ten dům je úžasný. Měli bychom do toho jít. Určitě bychom do toho měli jít.“ „Úžasný je, prozatím,“ přitakala jsem, „ale ještě jsme ho neviděli celý. Než se rozhodneme, všechno projdeme. Musíme myslet i na náklady. Nemůžeme se zamilovat do prvního domu, který si prohlídneme. Nebylo by dobré, abychom se finančně zruinovali.“ „No jo,“ Neil na to a pokýval hlavou, „jasně...“ Makléř se zazubil a pobídl nás k zadním dveřím. Zahrada tvořila dlouhý úzký pás, ale ten se i pod příkrovem podzimní mlhy jasně skvěl bujnou zelenou vegetací. Obklopoval ho vysoký dřevěný plot. Na konci se dařilo zdravě vyhlížejícím zeleninovým záhonům. Na nich se v pravidelných rozestupech dmuly jasné oblé vrcholy několika zralých dýní. Neil mi stiskl ruku. „Až budeme mít děti, tahle zahrádka bude dokonalá.“ Když jsme se otočili, abychom se podívali na dům, uvědomila jsem si, jak nízko se snesla mlha. Nebyla vidět ani okna v prvním patře. Obývací pokoj byl útulný a poctivý, měl teplou dřevěnou podlahu – ta byla hladká a leskla se lakem – a otevřený krb, v němž hořel oheň, jen aby si ho bylo možno prohlédnout. Vesele hučel jako nějaké spokojené zvíře. Stěny halil hladký světle limetkový nátěr. Vypadal bezvadně – a poměrně nově. Makléř nás odvedl zpátky do chodby a vycenil na nás zuby v ohromném úsměvu. „Jak vidíte, je to velice přitažlivá nemovitost. A teď pojďme nahoru.“ Pokoje v prvním patře byly stejně impozantní a půvabné jako v přízemí. V patře byla malá podesta a dvě ložnice, přičemž z jedné se přímo vcházelo do opulentní koupelny. „Ten dům mi připadá nějak úzký,“ řekla jsem makléři. „Dolní patra jsou opravdu úzká,“ odpověděl. „Původně byl celý dům úzký a vysoký. Takže, jak jste sami viděli, v každém patře byly pouze dvě místnosti. Tato patra díky tomu působí útulně, ale pokud kolem sebe chcete mít dostatek prostoru, více po chuti by vám
Výhled
43
měly být horní partie.“ Usmál se. „Tato nemovitost nabízí to nejlepší z obou světů.“ Blesklo mi hlavou, jestli má jeho košile opravdu krémový odstín, nebo je spíše špinavá. Okraj límce měl totiž tmavý, jakoby umaštěný. A zbytek měl trochu nepravidelnou barvu. „Co je nahoře?“ zeptal se Neil. „Víte, pokoje nahoře si majitelé nemovitosti mohou uzpůsobit podle svých potřeb. Nahoře je to čistý potenciál!“ Druhé patro mělo stejné dispoziční řešení jako první, pouze s tou výjimkou, že místo koupelny s přímým vstupem z ložnice zde byla koupelna samostatná. Schodiště se podestou vinulo k přebudovaným místnostem v podkroví. Když jsme se po tomto podlaží rozhlíželi, mnoho jsme si toho neřekli; mně se hlavou honily představy pracoven, dětských pokojů, heren, knihoven. „V podkroví začínáme vidět počátek rozšiřování této nemovitosti,“ říkal makléř, zatímco si kapesníkem otíral vlhké čelo. „Půjdeme ještě výš?“ Nebyla jsem si jista, co přesně myslí slovy začínáme vidět počátek rozšiřování, ale nahlas jsem se nezeptala. Nepochybovala jsem, že to dostatečně brzy zjistíme. A opravdu jsme to zjistili dostatečně brzy. Až příliš brzy. A až příliš mnoho. Podkroví nám způsobilo šok. Schodiště končilo v maličkém pokojíku se stropem, který byl níž než ostatní stropy v domě, ale stále poměrně vysoko ve srovnání s většinou stropů jinde. Stěny byly natřeny na růžovo, nepořádně, jako by je malovalo netrpělivé dítě. Schody se nacházely přímo ve středu místnůstky, což působilo matoucím dojmem, protože v dolních třech poschodích se vždy táhlo vlevo vzadu. Jedněmi dveřmi se odsud vcházelo doprava. „Tudy,“ navedl nás makléř a ukázal ke dveřím. Všechny pokoje v podkroví byly navzájem propojeny četnými dveřmi a všechny měly různé tvary, nešikovné rohy a nevysvětlitelné ostré zákruty. Cestou jsme cvakali vypínači, ale i tak toto podlaží nepřestávalo tonout v přítmí. „Rodina, která tu bydlela, podkroví vykoupila od sousedních do-
44
Tom Fletcher
mů,“ vysvětloval nám makléř, „všechna pak propojila do tohoto bludiště. Je to dobré na večírky, jako skladiště, dobře by se tu hrálo na schovávanou.“ „Proč tu nejsou žádné světlíky?“ zeptala jsem se. „Nebývají v podkrovích obyčejně světlíky?“ „Víte,“ nadechl se makléř, „když se zdejší podkroví přebudovávalo na tuto síť pokojů, další podkroví – jakési náhradní podkroví – se postavilo na něm.“ „To mi dává smysl,“ přikyvoval Neil. „K čemu tyhle pokoje sloužily?“ zajímalo mě ještě. „K čemu sloužily?“ zopakoval makléř a opět se zazubil. „To je zvláštní otázka. Neřekl bych, že sloužily nějakému konkrétnímu účelu. Byl to takový rozmar, řekl bych. Žili bychom v pěkně depresivním světě, kdyby se věci vytvářely, jen aby plnily nějakou specifickou funkci, nemyslíte?“ „To asi ano,“ přisvědčila jsem a dál se rozhlížela kolem dokola. „Půjdeme nahoru?“ navrhl. „Ano,“ souhlasil hned Neil. „Pojď, Cheri. Není tenhle dům vzrušující?“ „Je opravdu vzrušující,“ potvrdila jsem. „Tudy,“ a makléř nás provedl dveřmi do místnosti, v níž jsme podle mě už museli být, ale nebylo tomu tak. Místnost byla plná starého a zaprášeného dřevěného nábytku, naskládaného až ke stropu – rozbitých židlí, zkroucených obrazových rámů, dekorativních čajových stolků, kožených podnožek, z nichž na okraji hromady vyhřezávaly vnitřnosti. Nebyly tu však žádné dveře, schody ani žebříky. „Tamtudy,“ ukázal makléř na padací dvířka ve stropě. S psací podložkou v zubech začal šplhat po hromadě haraburdí, pomalu, ale jistě střídal ruce a nohy. Pohyboval se jako čtyřnohý pavouk. Zakrátko už otevíral poklop a zmizela mu v něm napřed zpocená hlava a poté i zbytek těla. Neil se vydal za ním a já následovala v těsném závěsu. Náhradní podkroví už opravdu vypadalo jako podkroví, i se světlíky. Mnoho světla jimi však dovnitř nepronikalo; zdálo se, že mlha venku zhoustla. Podkroví tvořila jediná dlouhá místnost – opravdu hodně dlouhá – posetá odřezky. Zdálo se, že je víceúrovňová v tom smyslu, že v jed-
Výhled
45
né polovině byla střecha o dost níže. V převislé stěně byly vsazeny dveře. „V této místnosti platí, že dostáváte to, co vidíte,“ řekl makléř. „Pokračujme nahoru.“ Do středu místnosti přenesl štafle a poněkud nejistě vyšplhal ke dveřím. Připadalo mi, že celá tato struktura – místnost, která se zdála vyčnívat ze střechy – je zhotovena pouze ze dřeva. Neviděla jsem, jak je upevněna, pokud tedy nebyla vestavěna do zdí náhradního podkroví, ale vzhledem k tomu, že i to tvořilo přístavbu, napadlo mě, že tyto konstrukce prostě nemohou být dvakrát bezpečné. Pravou nohou jsem zlehka poklepala na podlahu – původně střechu. „Jsou všechny tyhle přístavby legální?“ zeptala jsem se. „Ale jistě!“ zvolal makléř. Ale dál to nerozvíjel. Rozhodla jsem se, že to po prohlídce blíže prozkoumám. Vylezli jsme za ním na štafle. To, co jsem dosud vnímala jako nějakou vedlejší půdu, se nakonec ukázalo být něčím mnohem znepokojivějším. Jakmile se makléř protáhl dveřmi a my přešli práh, všimli jsme si, že místnost je ve skutečnosti mnohem vyšší, než by měla být. Strop byl mnohem výš, než byl strop náhradního podkroví. Vysoko v boční stěně zelo okno, k němuž vedl žebřík. „Tudy,“ řekl makléř. „Mám pocit, že už ani nejsme na prohlídce domu,“ podotkla jsem. „Stoupáme pořád výš a výš.“ „No, všechny místnosti jsou bez nábytku v podstatě stejné, nemyslíš? Místnost je místnost je místnost!“ usmál se Neil. „Ano, myslím, že ano,“ potvrdila jsem mu. „Navíc výhled shora je jednou z hlavních předností této nemovitosti,“ upozornil nás makléř. „Přiznám se, že jsem na výhled úplně zapomněla.“ „Ano!“ zvolal. „Už zanedlouho se jím pokocháme!“ zazubil se na nás ze žebříku. Připadalo mi, že má hodně široká ústa a zuby větší a žlutější, než jsem si byla dosud vědoma. Také se mi zdálo, že se silně potí. Skvrny od potu už byly vidět i na jeho saku. Došlo mi, že košili měl původně bílou a zežloutla mu přemírou potu. Neil začal šplhat po žebříku a já se vydala za ním. Okno se otevíralo na dřevěnou plošinu, vklíněnou do stěny, kterou jsme právě prolezli, a propojenou se střechou dole – čili se stropem
46
Tom Fletcher
náhradního podkroví – komplikovanou změtí kovových vzpěr a tyčí. Kvůli mlze jsme neviděli daleko, ale postřehli jsme, že plošina, na níž jsme stanuli, je pouze jednou z celé řady plošin a teras táhnoucích se nahoru a do stran, přičemž některé vypadaly ještě vratčeji než ta naše. „Ach jo,“ povzdechl si Neil, „právě v den, kdy si přijdeme užít výhledu, je jako naschvál mlha.“ „Žádné strachy,“ opáčil makléř. „Musíme jen vylézt ještě výš.“ „To jde?“ podivil se Neil. „Samozřejmě že ano,“ ubezpečil ho makléř. Nevím, jestli to bylo jen tím, že jsme u něj stáli blíže než doposud, ale neskutečně mu páchlo z úst. „Nevadilo by vám, kdybychom si tady s Neilem chvíli promluvili mezi čtyřma očima?“ zeptala jsem se ho. „Ale vůbec ne. Jen račte. Půjdu do dalšího patra a počkám na vás.“ „Díky.“ Počkala jsem, až vyjde po několika dalších vachrlatých, provizorních schodech, a potom jsem se obrátila na Neila. „Podívej. Vím, že ten dům je skvělý, ale nechci, abys propadal nějak zvlášť velkému nadšení. Musíme o tom dobře popřemýšlet, třeba i navštívit pár dalších domů, a rozhodneme se, až zvážíme všechny možnosti.“ „On je ale fakt skvělý,“ namítl Neil, „a to jsme ještě neviděli vyhlídku.“ „Já vím. Oba jsme z toho na větvi, ale nenechme se unést.“ Neil přikyvoval s doširoka otevřenýma očima. „Já vím, já vím. Je mi to jasný.“ Všude kolem nás se svíjela, přelévala a vzdouvala mlha. Ani trochu nefoukalo, ale přesto se pomalu pohybovala. Neslyšela jsem skoro nic kromě krákání nějakých vzdálených vran a jakoby ševelení suchého listí ve větru. To bylo zvláštní, protože, jak jsem se už zmínila, žádný vítr nevanul. Pokud tedy nebyl pod námi. Pod plošinami, pod vší tou mlhou. Na další terase makléř nalil do tří šálků čaj z termosky a postavil je na malý stolek. Porcelánové šálky, termoska a stůl už tam musely být připraveny.
Výhled
47
„Většina potenciálních kupců si v této fázi ráda odpočine,“ vysvětlil, když mi podával jeden z šálků. Šálek vypadal, jako by se kdysi rozbil a musel být slepen. Každý byl jiný. „Zájem je tedy velký?“ zeptal se Neil, než foukl na hladinu svého čaje, aby ho ochladil. „Přirozeně.“ Makléř se poškrábal na krku a potom i na temeni hlavy. Neil si zjevně uvědomil – jako já před chvilkou –, že čaj už dávno vychladl. Pozorně se na něj zadíval. Já si ze zdvořilosti usrkla a téměř okamžitě jsem ucítila, jak se mi v reakci na tu příšernou chuť stáhl jícen; nejenže byl ten čaj studený, ale bylo v něm i něco shnilého. Makléř naopak ze svého šálku spokojeně upíjel. „Ano,“ dodal, „tato nemovitost zcela jistě přitahuje spoustu zájemců. Je velice atraktivní.“ „Ano, atraktivní je,“ přisvědčil Neil s pohledem na okolní mlhu a vlhké dřevo. „Zvlášť i s tím výhledem.“ „To samozřejmě,“ řekl makléř. „Brzy ho uvidíme. Nuže. Ještě pět nebo šest poschodí.“ „Opravdu je tohle všechno stabilní?“ zajímalo mě. „Stabilní je to tak, jak by se dalo očekávat,“ odpověděl. „Je to přesně takové, jak to vypadá.“ Dalších několik poschodí působilo stále nejistěji. Plošiny nebyly rovné, ale sešikmené; každá vzpěra, trubka a deska byla jinak dlouhá; šrouby a nýty, které držely všechno pohromadě, vypadaly uvolněně. Začínala jsem cítit jakoby vítr ve vlasech. Makléř nedokázal odtáhnout ruku z krku nebo hlavy; neustále se škrábal. Měla jsem dojem, že mu za ušima a na pokožce kolem límce naskakuje hotová záplava velkých, zaníceně vyhlížejících vyrážek, ale mlha byla natolik hustá, že jsem si tím nemohla být jista. „Bylo by hezké sedět tady v létě s nějakým dobrým pitím,“ poznamenal Neil. Nic jsem na to neřekla. Příliš jsem se soustředila, abych se nepustila a neztratila rovnováhu. Každá další plošina už byla o hodně menší a s tou předešlou ji spojovaly pouze čtyři dřevěné vzpěry. V každé byl otvor, aby se na ni dalo vylézt po žebříku z dolního patra, a stál na ní žebřík, který vedl k otvoru v další úrovni. Co chvíli jsem přemýšlela, zda cítím, jak se celá konstrukce ve větru pohybuje, ale onen dojem mohlo vytvářet pouze přelévání mlhy.
48
Tom Fletcher
Nevím, kolik „poschodí“ jsme ještě vystoupali, ale muselo jich být víc než pět nebo šest, takže jsem makléře před tím, než se vydal po dalším žebříku nahoru, zastavila. „Jak je to ještě daleko?“ „Už to vůbec není daleko,“ odpověděl. „Ujišťuji vás, že byste litovala, kdybyste si po tak dlouhém výstupu neužila zdejšího výhledu.“ „Já vím. Bez obav! Nehodlám to vzdát, nic takového. Jenom mě napadlo, že bych se mohla zeptat.“ Po zbylých žebřících jsme vylezli už mlčky. Přesněji řečeno, vylezli jsme po nich, aniž bychom se bavili. Makléř, který byl o kousek před námi, si něco šeptal a neustále se škrábal. Zvuky škrábání se na naší cestě staly jakousi konstantou. Potom jsme se vynořili nad mlhu. A prohlédli jsme. Když jsme se zadívali pod sebe, viděli jsme sice jen mlžnou plochu, ale i tak. Obloha nad námi měla chladný, světle modrý odstín. Struktura, po níž jsme šplhali... neviděli jsme, jak vysoko se pne, protože ve výhledu nám bránila spodní strana plošiny o patro výš. „Panebože, Cheri,“ vydechl Neil, „ten dům je úžasný. Tolik prostoru!“ „Prostoru je tu hodně,“ souhlasila jsem, zatímco jsem se rozhlížela. Horní výspa domu se zcela jednoznačně jemně kolébala ve větru. Nebo dokonce ani ne ve větru – jen se jemně kolébala. Možná ji vyváděla z rovnováhy pouhá naše přítomnost. „Tak pojď,“ pobídla jsem ho. „Zkusíme ten výhled!“ Výhled se před námi rozprostřel na dalších dvou poschodích. Když jsme vylezli dostatečně vysoko, abychom viděli dál, než kde se převalovala mlha, lehli jsme si na břicho a rozhlédli se přes okraj. „Počkáme, až se ta mlha rozptýlí,“ makléř se poškrábal v podpaží. Za hranicí mlhy nebylo vidět nic zvláštního kromě zastřené šedohnědé krajiny. Ale nenapadalo mě, kde může být – danou oblast jsem znala z doby před několika lety a myslela jsem, že je tam obytná čtvrť. S řídnoucí mlhou začínalo být vidět stále více věcí, a já začínala pociťovat výrazné znepokojení. Jistě, dole se táhly řady domů, ale nevypadaly stejně jako ze země. Nebyla jsem si ani jista, zda jsou to domy, jaké jsem očekávala, že spatřím. Rozdíly nemohly souviset s jemným oparem, který se stále vznášel v ovzduší. Všechno to byly vysoké viktoriánské řadové domy, což by samo o sobě bylo správ-
Výhled
49
né a v pořádku, ale všechny byly zároveň o něco vyšší a mírně užší než domy na ulicích, o nichž jsem si myslela, že v těchto končinách znám. Všechny byly o něco tmavší a ponurejší. Bylo zde vícero zabedněných oken, vícero vlhkých, plesnivých záclon, vícero zpustlých zahrad. Prázdná krajina, která byla vidět dál v okolí, byla přesně taková; jakási pustina. Myslela jsem, že tu stávala nějaká veřejná budova; knihovna, muzeum, radnice nebo něco takového. „Takhle si to místo nepamatuju,“ řekla jsem. „Víš, že na tvoji paměť nikdy nebylo spolehnutí,“ prohlásil Neil. „Cože?“ vyhrkla jsem. „To není pravda!“ Ale Neil mi nevěnoval pozornost. „Podívej na to!“ vykřikl a ukazoval před sebe. „Co to je?“ „Jak jsi to myslel s tou mojí pamětí?“ Ale neposlouchal mě. Jen hleděl, zíral, třeštil oči. Jednou ulicí pod námi se něco pohybovalo. Něco velkého. Napřed jsem si myslela, že je to popelářský vůz. Ale bylo to až příliš velké; skoro stejně vysoké jako domy po obou stranách. A také to zabíralo celou šířku ulice. Mělo to hladký vyboulený hřbet, který se při šouravém pohybu té věci, toho tvora, pohupoval. Kráčelo to po čtyřech, ale přední nohy ve skutečnosti nebyly žádné nohy. Byly to ruce. Kůži to mělo posetou růžovými a bílými skvrnami a pokrývaly to měkce vypadající výrůstky. Hlava vidět nebyla; zakrývala ji třaslavá, odulá masa těla. „Naprosto jedinečný výhled,“ řekl makléř. Tvor se šinul kupředu, až dospěl k onomu prázdnému místu, které kdysi bylo něčím jiným – radnicí, muzeem, knihovnou –, a poté si přidřepl, začal rýt v zemi a nakonec jako by zmizel někde pod povrchem. „Musím upřímně říct, že jsem zklamaná,“ nedalo mi to. Makléř začal prskat a plivat, po velkých mokrých rtech a nepříjemně ostrých zubech mu stékaly sliny. „Dobrá, dobrá, dobrá. Proti gustu žádný dišputát.“ „Mně se to vážně líbí,“ řekl Neil. „Můžeme si o tom promluvit dole?“ zeptala jsem se. „Dole na chodbě, nebo třeba v obývacím pokoji? Někde, kde bude trochu větší teplo?“ „Fajn,“ přikývl. „Ale koukni na tohle!“ A opět ukázal prstem. Sklouzla jsem pohledem dolů a spatřila velký pohyb v jedné slepé
50
Tom Fletcher
uličce – myslím, že tam byla spousta lidí, ale nedívala jsem se natolik dlouho, abych uviděla, co tam dělají nebo co jsou doopravdy zač. Přitiskla jsem tvář ke dřevu, na němž jsme leželi. „Chci jít dolů,“ řekla jsem. „Hned teď.“ „Dobře, jasně,“ Neil na to. „Tak pojďme.“ Makléř nás následoval dolů. Několikrát mi podklouzla noha, stejně jako Neilovi, ale ani jeden jsme nespadli. Dole, v té krásné chodbě, jsem se třásla. „Co se stalo?“ zeptal se Neil. „Nevím. Na tomhle domě je něco divného.“ „Mně se vážně líbí.“ „Já vím, a nezapomínám na to. Ale – nebylo to nějak jiné, když jsme šli nahoru? Když jsme byli na těch dřevěných plošinách? Nepřipadalo ti, že tam něco nesedí?“ „Vážně?“ podivil se. Tvářil se nechápavě. „Mně to tak přijde,“ trvala jsem na svém. „Myslím, že chci odejít.“ Za námi si odkašlal makléř. Byl to mohutný a ošklivý zvuk. Když jsem se otočila, všimla jsem si, jak si z úst utírá něco zeleného. „Ještě nechoďte. Neviděli jste sklep.“ „Já sklep vidět nechci,“ řekla jsem. „Nemůžete se rozhodnout, pokud neuvidíte celý dům,“ namítl. „Mohlo by to naprosto změnit vaše pocity.“ „Já nestojím o nic, co by naprosto měnilo moje pocity.“ „No tak, Cheri,“ chlácholil mě Neil. „Pojďme se na ten sklep podívat.“ Otočil se k makléři. „Nebude to trvat dlouho, že?“ „Ne,“ ujistil ho makléř a široce se usmál a poškrábal si ohryzek. „Rozhodně to nebude trvat dlouho.“ „Tak pojď.“ Neil mě tahal za ruku jako malé dítě a vedl mě k nevelkým dveřím nalevo od točitého schodiště. „Pojď, Cheri.“ Makléř kráčel před námi a v ruce mu chřestily klíče. „Rádi tyhle dveře zamykáme.“ „A pročpak?“ zeptala jsem se. Ale zdálo se, že mě neslyší. Otevřel dveře a sehnul se, aby jimi prošel. Neil ho následoval, také se sehnul, a přesto se mu ještě nějak povedlo se otočit a věnovat mi široký úsměv. „Pojď,“ naznačil pohybem úst. Makléř za ním už
Výhled
51
scházel po strmém úzkém schodišti, vmáčknutém mezi oprýskané stěny. Zaváhala jsem. Ohlédla jsem se k černým a bílým dlaždicím. Měla jsem pocit, jako by se mi krev prudkým tlukotem srdce měnila v pěnu. Slyšela jsem, jak mi hučí v uších. Začínala jsem propadat absurdně paranoidnímu pocitu, jako by všechno, co jsme právě viděli, byli nepatřičné, divné, nemožné. Na okamžik jsem o všem zapochybovala, když jsem se v myšlenkách vrátila k tomu, co jsme viděli cestou nahoru. „Cheri,“ volal na mě Neil a opět ke mně natahoval ruku. „Pojď.“ Usmála jsem se na něj. Paniku jsem připsala únavě a stresu. Hledání domu je vždycky vyčerpávající. „Jenom si to rychle prohlédneme,“ řekla jsem. „Než se naděješ, budeme to mít za sebou,“ ujišťoval mě a vážně přikyvoval. Kývla jsem na něj, vzala ho za ruku a vydala se za ním dolů po schodech.
