ERLE STANLEY GARDNER
Perry Mason Případ milující manželky
Erle Stanley Gardner The Case of the Nervous Accomplice Copyright © 1955 by Erle Stanley Gardner
Pocket Books, Inc. (Cardinal edition) New York N. Y. 1957
KAPITOLA 1 Della Streetová, osobní sekretářka Perryho Masona, řekla: „V kanceláři čeká jakási paní Sybil Harlanová, zdá se, že má nějaké rodinné nepříjemnosti.“ Mason ukázal palcem směrem k chodbě, k východu. „Já vím,“ přikývla Della. „Vysvětlila jsem jí, že rozvody neděláte, ale ona tvrdí, že o rozvod nejde. Prostě jde jen o rodinné nepříjemnosti.“ „Určitě ne o rozvod?“ „Tvrdí, že ne.“ „Ani o rozluku, o rozdělení domácnosti?“ „Prý ne.“ „Nač tedy potřebuje advokáta?“ „Prý vám to podrobně vysvětlí. Má prý plán, který by s vámi ráda probrala.“ „A ten se týká té rodinné záležitosti?“ „Ano.“ „Řekla vám, o jakou rodinnou nepříjemnost se jedná?“ „Pravděpodobně ji podvádí manžel.“ „Mně se zdá, že na té ženské musí něco být, Dello, jinak byste takhle nepostupovala.“ „Jak?“ „Snažíte se mě přimět, abych s ní promluvil.“ Della Streetová přikývla. „Proč?“ „Možná, že jsem zvědavá na ten její plán. Třeba je poučný a jednou by se mohl hodit. Jedno vám ale povím – ta ženská je mimořádná.“ „V jakém slova smyslu?“ „To není snadné popsat – jak se obléká, jak se pohybuje, jak se drží…“
„Stáří?“ „Dvacet šest, dvacet sedm.“ „Hezká?“ „Neřekla bych, že krásná, ale zajímavá, je to osobnost, je v ní oheň, odvaha a dobře jí to myslí. A pokud tohle nestačí, aby vás to začalo zajímat, nejste normální.“ „Stačí. Ať jde dál,“ řekl Mason. „Naschvál, jak si poradíme s nevěrným mužským bez rozvodu, bez rozluky, bez rozdělení domácnosti, metodou, na kterou je zapotřebí právník, aby se neporušil zákon.“ Della Streetová spokojeně přikývla. „Jsem ráda, že ji přijmete. Jak už jsem řekla, možná se od ní něčemu přiučím, možná se mi to jednou bude hodit.“ Odešla do přední kanceláře a po chvíli se vrátila s budoucí klientkou. Ta se rychle rozhlédla po místnosti. Nečekala na formální představení. Šla k Masonovi se vztaženou rukou. „Dobrý den, pane Masone. Je od vás hezké, že jste mě přijal. Kam si mohu sednout?“ Mason ukázal na velké, bachraté křeslo pro klienty. „Už jsem vaší sekretářce řekla, co mě trápí. Předpokládám, že základní fakta víte. Jmenuji se Sybil Harlanová, jsem žena Enrighta A. Harlana.“ Mason přikývl. Posadila se, hodila nohu přes nohu a kabelku na zem. „Můj muž mě opouští a já proti tomu musím něco podniknout.“ „Jak dlouho už jste spolu?“ „Pět let. Dnes máme páté výročí svatby, třeba to pomůže.“ „Je to poprvé, co se vám odcizil?“ „Myslím, že ne.“ „Co jste podnikla v předchozích případech?“ „Nešlo o případy, šlo jen o jeden případ. Tehdy poprvé jsem jednoduše počkala, až ho to přejde, doma jsem se ho snažila náležitě
zaměstnat, aby ho to bavilo, a tu ženskou jsem vyšachovala.“ „Tentokrát je to jiné?“ zeptal se Perry. „Tentokrát je to jiné.“ Mason řekl váhavě: „Nevím, co vlastně máte v plánu, ale upozorňuji vás, že rozvody nedělám. Nemám rozvody rád.“ „Já taky ne.“ „Jestli se dobře pamatuji, tak jste mé sekretářce řekla, že rozluku taky nechcete.“ „Ano, to souhlasí.“ „Máte nějaké společné vlastnictví?“ „Spoustu. Mám taky dost slušný vlastní majetek.“ „Takže nebudete chtít ani alimenty?“ „Chci jen Ennyho.“ Mason povytáhl obočí. „Jmenuje se Enright,“ dodala. „Všichni mu ale říkají Enny.“ „Vy se obáváte, že by tato nevěra mohla vyústit do trvalého vztahu?“ „To si pište, pane Masone. Ta malá ještěrka do něho má opravdu zaťaté drápy, a pěkně hluboko, ta ho jen tak nepustí.“ „A co on?“ „Dočista se zbláznil, je jak uhranutý. Do dvou, do tří dnů určitě za mnou přijde, aby se ke všemu přiznal. Řekne, že se zamiloval, vášnivě, bláznivě, opravdově, a je přesvědčený, že to pochopím, že jsem velkorysá a nebudu mu bránit ve štěstí. Řekne mi taky, že pokud jde o dělení majetku, zachová se štědře, že je ochoten odjet do Rena a zajistit rozvod v Nevadě, aby mi to ulehčil a ušetřil mě trapné situace. Pak mi navrhne, že bude nejjednodušší, když všechno domluví můj právník s jeho právníkem, když ti dva vymyslí, jak to nejlíp a nejjednodušeji vyřešit s majetkovými věcmi.“ „Takže chcete, abych za vás řešil rozdělení majetku?“ „Co vás napadá! Chci svého muže. V okamžiku, kdy by za
mnou přišel a začal se se mnou bavit o majetku, octnu se v roli osoby, která mu způsobuje finanční komplikace, a ta holka bude v roli hvězdy. To by byl můj konec. Ne, k téhle situaci vůbec nesmí dojít.“ „Chcete ji zmařit v zárodku?“ „V zárodku ne, zárodek už se rozvinul.“ „Tak co tedy vlastně ode mne chcete?“ „Interrupci.“ „Předpokládám, že máte nějaký plán.“ „To mám.“ „Jaký?“ „Můj muž je obchodník realitami.“ „Kolik je mu let?“ „Je o pět let starší než já.“ „Říkala jste, že má značný majetek?“ „Umí riskovat a riskuje rád, rychle mu to myslí a má neuvěřitelnou představivost. Není tak snadné na něho vyzrát, jak zjistíte, pane Masone, dá vám to zabrat. Když si nedáte pozor, když nebudete pořád ve střehu, vyzraje on na vás, a my to projedeme.“ „Za předpokladu, že váš případ vezmu.“ „Myslím, že ho vezmete, myslím, že vás to bude bavit.“ „Co tedy zamýšlíte?“ „Chci, abyste koupil nějaké akcie jako investici.“ „Jaké akcie?“ „Akcie realitní společnosti.“ „Co potom?“ „Pak chci, abyste dnes odpoledne šel na schůzi správní rady a tam dělal těžkosti.“ „Komu?“ „Komukoliv, všem. Chci, abyste jim byl trnem v oku, pískem v soukolí. Abyste obecně otravoval všelijakými technickými věcmi a formalitami, abyste všem šel na nervy jako právnický otrava.“
„Tahle úloha se pro mne moc nehodí,“ usmál se Mason. „Aspoň doufám, že ne.“ „Jsem si toho vědoma, ale snad byste to takhle mohl aspoň rozjet, pak bych sehnala někoho, kdo by na tom s vámi dělal. Víte, myslím, že by se hodil takový člověk, co se bojí udělat jakýkoliv krok ze strachu, že by mohl zamířit na špatnou stranu. Člověk, který se nejen sám bojí pohnout, ale který propadá panice, jakmile se pohne někdo jiný.“ „Když se tohle podaří, co pak?“ zeptal se Mason. „Pak povolíme.“ „Jak vám tohle může prospět?“ „Můj manžel, Enny, je toho času do té holky, do Roxy, dočista zblázněný. Když je s ní, hledí jí do očí a blábolí sladké nesmysly. Miluje barvu jejích vlasů, krásu její pleti, její křivky, její velké, hlubokomyslné hnědé oči. Jediné štěstí je, že se s Roxy seznámil obchodně, a mně teď jde o to, aby se ten obchodní vztah pokazil. Pak to bude ona, kdo bude mluvit o penězích, pak se projeví její hrabivá povaha. To ona bude mluvit o finančních záležitostech. Kdykoliv se s ní můj muž sejde, Roxy si rychle odbude líbání a vítání, a hned mu začne klást nepříjemné otázky týkající se obchodních věcí.“ „Jak víte, že ty otázky budou nepříjemné?“ „Na to si najímám vás.“ „Jak na tom budete vy?“ „Já pak budu ta spanilá a líbezná a Roxy bude ta, co mu způsobuje finanční nepříjemnosti. Situace se obrátí proti ní. Když se muž začne odcizovat domácímu krbu, nastane vždy období, kdy jsou síly víceméně vyrovnané. Muž má pocit zodpovědnosti ke své zákonité družce, se kterou ho vážou společné prožitky a vzpomínky. Na druhé straně ho láká vzrušení z nové lásky. V tu chvíli manželka začne slzet, má oteklé oči od pláče a je ukřivděná. Vyčítá mu, že s ním promarnila nejlepší léta svého
života. Muž se dívá na její slzy, na živou výčitku. Špatné svědomí ho jen zatvrdí. Žena se ho pokouší zaplést do právních složitostí. To je samozřejmě základní chyba. Místo aby co nejvíc uplatňovala svoji ženskost, uplatňuje výčitky a právní nároky.“ „Pokračujte,“ vybídl ji Mason zamyšleně. „Pak žena navštíví advokáta. Advokát s ní probírá majetkové věci, alimenty. To dovrší odcizení. Muž začne spojovat jméno své ženy s finančními problémy, soudy, výslechy, výměry alimentů a tak dále. Ta druhá skýtá jen potěšení a útěchu. Pak se manžel dostává do situace, kdy je ochoten za svobodu zaplatit cokoliv. Manželka je právní překážka, bránící mu ve šťastném životě ‚s nejlepší ženou, jaká může být,‘ se ženou, která ho chápe a náležitě oceňuje.“ „Rozumím.“ „Takže, jak už jsem řekla, hodlám situaci obrátit proti té druhé. Kdykoliv můj muž přijde domů, obklopím ho láskou a porozuměním, budu veselá a milá. Kdykoliv zajde za tou druhou, narazí na finanční a právní potíže. Kdykoliv pomyslí na mne, budou jeho myšlenky spojeny s tlumenými světly, radostí a láskou. Kdykoliv pomyslí na tu druhou, vybaví se mu finanční a právní svízele.“ Mason se usmál. „To je opravdu zajímavý experiment.“ „Můžu tedy počítat s vaší pomocí?“ „Ano.“ „Musíme ale postupovat rychle.“ „Jak rychle?“ „Hodně rychle, i na vás to bude velké tempo. Pochopte, můj muž se už chystá, jak za mnou půjde, jak situaci začne řešit. Navíc máme dnes páté výročí svatby, ačkoliv na to si asi ještě nevzpomněl.“ „Vám jde o to, aby se nepřišel přiznat k nevěře?“ „Samozřejmě. Žena by nikdy neměla odpouštět nevěru, neměla
by se o ní vůbec dozvědět.“ „Co tedy mám konkrétně udělat?“ „Zvednout telefon a zavolat pana George C. Luttse do kanceláře společnosti Sylvan Glade Development. Představíte se mu a požádáte ho, aby vám prodal své dva tisíce podílů společnosti.“ „A potom?“ „Přistoupíte na jeho podmínky, ať si řekne cokoliv. Oznámíte mu, že přijdete převod akcií zařídit okamžitě, že mu zaplatíte ověřeným šekem a akcie si vyzvednete. Taky mu sdělíte, že se chcete účastnit schůze správní rady dnes v půl druhé. Požádáte ho, aby na vás čekal ve své kanceláři, dokud tam nedojedete.“ „Takhle se obvykle akcie nekupují,“ namítl Mason. „Určitě nejdřív navrhne sumu o padesát až sedmdesát pět procent vyšší, než jakou by teď dostal.“ Netrpělivě potřásla hlavou. „Nekupuju akcie. Kupuju si muže.“
KAPITOLA 2 George C. Lutts vypadal značně uhoněný a ustaraný. Jednak ho sžírala zvědavost, proč se Perry Mason zajímá o společnost Sylvan Glade Development, hlavně ale měl strach, aby si to Mason nerozmyslel, aby skutečně zaplatil nehoráznou cenu, kterou s ním telefonicky domluvil. Byl o to ustaranější, že v něm hlodalo podezření, jestli nedošlo k nějakému vývoji událostí, o kterém neví a díky němuž cena akcií stoupla na mnohem vyšší částku, než jakou si troufl navrhnout. Mason položil ověřený šek Luttsovi na stůl. „Tady to je, pane Luttsi, šek na jméno George C. Lutts, dnešní datum, vše náležitě ověřené, na částku třicet dva tisíc sedm set padesát dolarů. Povšimněte si prosím, že jsem na rub napsal, že částka představuje plnou platbu za dva tisíce akcií společnosti Sylvan Glade Development, a že jste mi zaručil účast na dnešní schůzi správní rady. Tam ohlásíte, že jste mi akcie prodal, a umožníte mi promluvit k přítomným.“ George Lutts byl padesátník, husté, huňaté obočí, podezíravé šedé oči, pronikavý pohled, jako by se snažil prohlédnout v mlze. Naklonil se kupředu, asi aby na Masona lip viděl, a pozorně si advokátovu tvář prohlížel. Pomrkával, a skoro jako by čenichal. „Máte ty akcie?“ zeptal se Mason netrpělivě. „Ano, ano, mám.“ „Podepsané k převodu?“ „Jsem připraven je podepsat.“ „Je pět členů správní rady, že?“ „Ano.“ „Řekl byste mi laskavě stručnou charakteristiku povah a chování těch pěti?“ „Všichni členové správní rady jsou velkorysí, tolerantní, dobře spolu vycházejí, a schůze většinou probíhají bez konfliktů,“
prohlásil Lutts. „Jsem si jist, pane Masone, že nikdo z členů nebude nic namítat proti rozumným obchodním návrhům, směřujícím ve prospěch společnosti.“ Mason se na něho chvíli upřeně díval, pak se pousmál. Lutts se mu přestal dívat do očí. „Tedy, je pravda, že se občas názorově rozcházíme, ale to je normální. Když se sejde víc lidí, vždy se objeví názorové rozdíly. Žijeme přece v demokracii, pane Masone, a vážit si rozdílného názoru je základem pokroku.“ „Kdo nejspíš přijde s rozdílným názorem dnes odpoledne?“ zeptal se Mason. „Ezekiel Elkins občas trvá na podrobnějším zdůvodnění věcí víc než ostatní. Je velmi praktický.“ „Chcete říct paličatý?“ „Skoro.“ „Kdo mu oponuje?“ „Nikdo, opravdu nikdo.“ „Pan Elkins nicméně občas přichází, jak jste se sám vyjádřil, s rozdílným názorem?“ „Tedy… ano.“ „Od koho se nejčastěji názorově odlišuje?“ „Tedy, pravda, pokud se sejde více silných osobností, lze očekávat názorové střety.“ Mason přikývl. Lutts pokračoval: „Cleve Rector je, abych tak řekl, co do temperamentu na opačném pólu než Ezekiel Elkins, a ti dva drží nejvíc akcií.“ „Kdo je ještě ve správní radě?“ „Herbert Doxey.“ „To je kdo?“ „Můj zeť. Má ale velmi malý podíl.“ „Kdo ještě?“ „Regerson G. Neff. Abyste ale pochopil, pane Masone, já neměl
majoritní podíl, zdaleka ne, jsem sice předseda, ale tihle pánové mají mnohem větší podíly.“ „Rozumím,“ přikývl Mason. „Kdybyste se ale při hlasování spojil s jedním z těch, co mají velké podíly, mohl byste ovládnout celou společnost, že?“ „Tedy…“ Lutts váhal. „Ano i ne.“ „Jak to myslíte?“ „Já jen, že takové spojení není snadné docílit, situace se průběžně mění, mění se vztahy lidí. V zásadě se však, pane Masone, stejně názorově nerozcházíme, to snad jedině v méně závažných detailech. Konečně, všichni jsme zapojeni do stavebního využití pozemků, zhodnocení pozemků, všem nám leží na srdci propagace našeho podnikání, a aby přineslo prospěch všem zúčastněným.“ „Jen jsem se ptal,“ řekl Mason poněkud záhadně. „Pane Masone, nekupujete náhodou ty akcie právě proto, abyste se s někým spojil a získal vládu nad celým podnikem?“ „Jak vás to napadlo?“ „Já jen podle toho, jak se mě vyptáváte, a že jste vůbec nesmlouval o ceně.“ „Moment,“ Mason se snažil mluvit ostře a podezíravě. „Chcete snad říct, že ty akcie požadovanou cenu nemají?“ „To ne, to ne, pane Masone, samozřejmě, že mají cenu, dokonce bych řekl, že jste koupil lacino.“ „Proč jsem tedy měl… podle vás… smlouvat?“ Lutts se zamračil. „Neměl jsem do dneška tušení, že se zajímáte o majetek společnosti.“ „Nemám ve zvyku předem hlásit obchodní tah, pokud se na jaký chystám.“ „Jistě že ne, jistě. Ale vy jste si ani nic neověřoval… tedy, nebylo nám známo, že byste si něco…“ „Právě.“ „Právě co?“
„Nebylo vám známo.“ Lutts si odkašlal a zkusil to z jiného konce. „Úplným překvapením to však pro mě není, pane Masone.“ „Ne?“ „Ne. Rád bych vám ukázal anonymní dopis, který jsem obdržel dnes ráno.“ „Proč myslíte, že bych ho měl vidět?“ „Jen se podívejte.“ Lutts podal Masonovi strojem psanou stránku, na které stálo: Vaše akcie Sylvan Glade Development možná mají větší cenu, než tušíte. Neškodilo by se tam jet podívat a trochu si to kolem starého domu prohlédnout. Když budete mít štěstí, něco uvidíte a taky se podivíte. Mason se na dopis zadíval skeptickým okem. „Anonymní dopisy nestojí za nic, ani za cenu poštovného.“ „Je nicméně zajímavé, že jste se svojí nabídkou přišel bezprostředně po tom dopise.“ Mason zívl. „Vy ten dopis neberete vážně, že?“ „Ne.“ „V tom případě, pokud tomu dobře rozumím, nejspíš situaci firmy dobře znáte?“ „Dost na to, abych přijal vaši nabídku.“ „Přijal jste hned první,“ řekl Lutts zamyšleně. „Jinak předkládáte víc nabídek?“ „Ne, to ne, ne… já jen, že to je dost neobvyklý postup u tak veliké transakce. Já… myslím, pane Masone, že pokud bych věc měl dovést do konce, chtěl bych napřed vědět, o co vám jde, jak jste vůbec získal zájem o naše akcie.“ „Proč bych vám to měl vykládat?“ „Bylo by to podle mého fér.“ Mason se na Luttse upřeně zadíval, pak odsunul židli, sáhl po
ověřeném šeku a vykročil ke dveřím. „Moment, moment, počkejte,“ poplašil se Lutts. „Kam jdete, pane Masone?“ „Mám dojem, že jste si to rozmyslel a akcie už prodat nechcete. Řekl jste, pokud bych měl dovést věci do konce, a já byl přesvědčený, že už jsme definitivně domluveni, takže…“ „Moment, pane Masone, nerad bych, aby došlo k nedorozumění, chtěl jsem si jen sám věci vyjasnit.“ Mason stál u psacího stolu, v ruce ověřený šek. Lutts rychle otevřel zásuvku a vyndal z ní dva akciové certifikáty. „Doufám, že budete souhlasit s tím, aby se horní část toho pozemku na kopci srazila do roviny?“ „Zatím jsem ještě k žádným rozhodnutím pro budoucnost nedospěl,“ prohlásil Mason ledově. „Ten pozemek ale nebude mít pražádnou cenu, pokud ho nesrovnáme.“ „Netoužím po koupi bezcenných pozemků. Řekněte mi, je snad cena, co jste navrhl, podle vašeho názoru přemrštěná?“ „Ne, to ne, jistě ne. Pochopte, pane Masone, nerad bych, aby došlo k nějakému nedorozumění. V době, kdy společnost ten pozemek koupila, byla celá ta oblast v nižší třídě, zanedbaná, neatraktivní. Kdysi to byla lepší čtvrť, ale město se rozrostlo, váha se přesunula jinam a celá čtvrť zpustla. Pak se tam usadila spousta malých podniků a obchodů, později ale zrušili veřejnou dopravu, vytrhali koleje a všechny podniky a obchody se přesunuly jinam. Ten pozemek je na kopci, a abych byl upřímný, pane Masone, koupili jsme ho za babku. Podle předběžného odhadu jsme došli k tomu, že jestliže kopec srovnáme, mohli bychom na tom vydělat balík. Byl to dobrý tah. Pak jsme zjistili, že tamtudy povede dálnice, a dálnice vždy spotřebuje spoustu země na vyplnění nerovností. Srazíme vrchol
kopce, prodáme zeminu, a…“ „Už jste uzavřeli nějakou dohodu, pokud jde o prodej zeminy na stavbu dálnice?“ zeptal se Mason. „Zatím na papíře nemáme nic. Majitelka sousedního pozemku ji prodává. Předběhla nás… zjistila, co chystáme, a začala srovnávat zadní část svého pozemku, takže nás vyšachovala. Museli jsme nejdřív zbourat domy. Ta paní, jmenuje se Roxy Claffinová, má velmi šikovného realitního odborníka, Enrighta Harlana. Teď s oběma samozřejmě spolupracujeme, ale je pravda, že nás předběhli. Ten člověk věděl o té dálnici dřív než my.“ „Domy už jsou všechny zbourané?“ „Copak tohle nevíte?“ Mason se na něho klidně zadíval. „Ne.“ „Všechny až na jeden,“ vysvětloval Lutts. „Je to starý palác, který využívaly malé podniky. Pane Masone, když ani nevíte, jestli je hotová demolice, jak můžete určit cenu akcií?“ „Já ji neurčoval, určil jste ji vy.“ „Já určil cenu, vy jste zvážil hodnotu.“ „Byla cena neúměrná?“ Lutts se poplašil. „Moment, moment, pokud jde o hodnotu, nemám zcela jasno. Můj auditor má příští týden na moji žádost projít celé účetnictví. Akcie prodávám, abych získal investiční prostředky, a o nominální hodnotě akcií nemám přesnou představu, ani ji nemůžu mít, dokud nebudu mít hotový audit.“ „Jenže já nemám času nazbyt,“ řekl Mason. „Tady mám ověřený šek na třicet dva tisíc sedm set padesát dolarů, což je kupní cena vašich akcií. Přesně za patnáct vteřin jdu pryč. Pokud bych se jako zájemce přihlásil znovu zítra, nabídnu vám už jen dvacet tisíc. Pozítří jen deset. Popozítří už ty akcie nebudu chtít vůbec.“ „Ale proč? Co se děje, že o tom nevím?“ Mason ukázal na formuláře převodu akcií. „Buď vezmete do ruky pero, nebo ten šek roztrhám. Tak co?“
„Počkat, počkat! Už to podpisuju!“ vyhrkl Lutts. „Nenecháte člověka vydechnout, jste hrozně netrpělivý. To jsem v životě nezažil.“ Lutts podepsal převod a přistrčil doklady akcií Masonovi. Mason mu předal šek. „Kdo je tajemníkem společnosti?“ zeptal se Mason. „Herbert Doxey.“ „Kde ho najdu?“ „Vzadu v kanceláři.“ „Počítá se mnou?“ „Já… ano a ne.“ Mason se ušklíbl. „Chcete říct, že očekával, že na poslední chvíli vycouvám, že vám za ty dva tisíce akcií tolik peněz nebudu chtít zaplatit, co?“ „To jsem neřekl.“ „Ale myslel jste si to. Zajdu teď za panem Doxeym.“ Mason obešel stůl, usmál se na zmateného pana Luttse a zamířil k zadní kanceláři. Na dveřích byl nápis Herbert Doxey, tajemník. Mason dveře otevřel. Doxey, v košili bez saka, přebíral papíry na psacím stole s přehnanou pílí zahaleče, takového, co rychle schovává křížovku do šuplíku, když zahlédne mléčným sklem, že někdo přichází. Mason zůstal stát a díval se na něho. Doxey předstíral, že je tak zabraný do práce, že Masona nevidí ani neslyší. Cítil ale, že se na něho návštěvník upřeně dívá. Nevydržel. Vzhlédl a předstíral překvapení. Byl směšný. „Jmenuji se Mason,“ řekl Perry. „Přeji si zapsat převod dvou tisíc akcií společnosti Sylvan Glade Development.“ „Ano, ano,“ řekl Doxey. „Bylo mi řečeno, že jste uzavřel obchod s Tátou Luttsem.“ Mason ukázal doklady akcií. Doxey otevřel zásuvku psacího stolu, vytáhl registrační knihu a
razítko společnosti. „Chtěl bych odevzdat tato osvědčení o akciích a žádám o nové, vystavené na moje jméno – Perry Mason.“ „Druhé křestní jméno nemáte?“ „Ne.“ Doxey vyplnil doklady. Pak se neovládl a zeptal se: „Pane Masone, nemohl byste mi říct, jakou si myslíte, že ty akcie mají cenu?“ „Nemohl. Očekáváte, že by dnes při schůzi správní rady mohly nastat nějaké nepříjemnosti?“ Doxey neodpověděl jednoznačně. „Já ne, vy možná.“ „Děkuji,“ řekl Mason a odešel.
KAPITOLA 3 Mason odemkl dveře své kanceláře. „Je tu paní Harlanová,“ hlásila Della s úsměvem. „Přišel jste právě včas, teď dorazila.“ „Ať jde dál,“ řekl Mason a hodil klobouk na hlavu Gladstoneovy bysty. Klobouk přistál uličnicky nakřivo. Della přivedla paní Harlanovou. „Máte to?“ zeptala se Sybil Harlanová ustaraně. „Mám,“ přikývl Mason. „Snadno jsem vám ale mohl ušetřit nejmíň deset tisíc dolarů.“ Netrpělivě mávla rukou. „Bála jsem se, že se o to pokusíte. Přece jsem vám říkala, abyste přistoupil na jakoukoliv cenu.“ „To jsem udělal.“ Na vysvětlení dodala: „Kdyby se to bylo nějak zkomplikovalo, byl by začal uvažovat, byl by třeba zavolal mého muže, a to kdyby udělal… těžko říct, jak by se pak věci vyvinuly. Tohle je moje poslední šance, pane Masone, mě aspoň nic lepšího nenapadá. Kdyby nám to nevyšlo, začínali bychom od nuly.“ „Dobře,“ přikývl Mason. „Co teď?“ „Teď? Bude mi nemalým potěšením, když vám, akcionáři Sylvan Glade Development, budu smět ukázat, co jste si vlastně koupil. Vůz mám dole a můžeme hned vyrazit. Chci vám ukázat, jak to tam vypadá, protože teď je poslední možnost, abychom se tam vypravili spolu, pak už bych si to netroufla. Od zítřka už budou vaši kancelář hlídat soukromí detektivové a budou se pokoušet zjistit, kdo je váš klient, to už nás spolu nesmí vidět. Nejsou hloupí, vědí, že to pro sebe nekupujete.“ „To doufám,“ řekl Mason a sáhl po klobouku. Dal Sybil ve dveřích přednost. Ohlédla se na něho. „Proč doufáte?“ „Nerad bych, aby si o mně lidi mysleli, že kupuju pozemky za
první cenu, kterou kdo nabídne. Přál bych vám vidět, jak se Lutts tvářil. Nejspíš si myslí, že jsme na pozemku našli uran. Nechtělo se mu do toho prodeje, ale na druhé straně se bál, že odejdu a víckrát se už neukážu. Bylo to pro něho pořádné dilema.“ Mason řekl Delle, kam jde, a vyšel za paní Harlanovou k jejímu vozu. „Vyprávějte mi o tom pozemku,“ vyzval ji, když vpluli mezi ostatní vozy na silnici. „Původně tam byla konečná tramvaje, a svého času ta čtvrť platila za luxusní. Pak pozemek prodali a rozdělili na malé parcely, které šly na odbyt, bylo to módní, mimořádné. V třicátých létech řada z měšťanských domů při velkém požáru vyhořela. V průběhu dalších pěti až deseti let se tam začaly rozrůstat chatrče. Byla to absurdní kombinace, staré, honosné měšťanské domy, chátrající a smutné, obklopené nuznými baráky. Pak zrušili tramvaj. Vznikly nové silnice a ulice probíhající pozemkem a Lutts přišel na chytrý nápad pozemek koupit, staré baráky zbořit, srazit kopec, a připravit tak půdu pro golfové hřiště nebo stavební parcely. Pokoušel se koupit i sousední pozemek, ale v té fázi vstoupil do věci můj muž. Enny je velmi šikovný obchodník realitami a snadno uhádl, kam Lutts směřuje. V té době se můj muž zamiloval do Roxy. Zpočátku to bylo nevinné. Roxy je rozvedená mladá ženská a má peníze na investice. Chtěla, aby jí Enny poradil, do čeho by měla investovat. Enny tehdy zjistil, že nová dálnice má probíhat těsně vedle těch pozemků a že stavbaři budou potřebovat spoustu zeminy. Takže zatímco Lutts v klidu, hezky pomalu vymýšlel, jak na to jít co nejlíp, Enny, jednající za Roxy, hbitě vstoupil do věci a skoupil všechny pozemky směrem na sever. Pak uzavřel jako první smlouvu na dodávku zeminy se stavební firmou, co bude tu dálnici stavět.“ „O jaké množství se jedná?“ zeptal se Mason.
„O všechnu, co měli. Však to uvidíte, až tam dojedeme. Roxy má pozemek už úplně srovnaný. Po posledním lijáku se dokonce kraj našeho pozemku začal propadat. Stavební firma potřebuje naléhavě další dodávky zeminy a už jedná s Luttsem. Proto na dnešek odpoledne svolali správní radu.“ „Budou probírat nabídku stavební firmy?“ „Mají tu nabídku přijmout. Nic jiného jim ostatně nezbývá. Firma je ochotná odkoupit všechnu zeminu, zaplatit demolici domu a upravit povrch cesty, vedoucí podél našeho a Roxyina pozemku. Proto má na dnešní schůzi přijít taky Enny.“ „Aby dohlédl na to, že nabídka bude přijata?“ „Ano, hodně mu na tom záleží. Svoji zeminu už prodal, Roxy má pozemek srovnaný, jde mu o to, aby se stavba dálnice co možná urychlila a aby byla hotová ta cesta kolem pozemku. Stavbaři jsou ochotni cestu dokončit, protože po ní budou vozit zeminu do druhé prohlubeniny, tu první vyplnili zemí z Roxyina pozemku.“ „Co by se stalo, kdyby vaše společnost nabídku nepřijala?“ „Zůstala by jí na krku zemina, a musela by vymýšlet, kam s ní.“ „Jak by na tom byla ta stavební firma?“ „Ta by si sehnala zeminu na výplň jinde. Jenže ono se nabízí, aby společnost tu smlouvu uzavřela, pane Masone. Stavba dálnice potřebuje zeminu a společnost Sylvan Glade Development potřebuje srovnat kopec.“ „Co v tom mám udělat já?“ „Snažit se dělat Roxy potíže.“ „Jedná se ale jen o jedinou dohodu se stavební firmou?“ „Ano. Společnost Sylvan Glade potřebuje mít tu cestu hotovou, aby ji mohla používat, a taky chce, aby jí ta cesta byla připsaná. Roxy je ochotná nechat cestu připsat společnosti, pokud stavbaři povrch upraví zadarmo. Stavbaři jsou ochotní dokončit cestu, pokud dostanou zeminu od Sylvan Glade.“ „Tak zní dohoda?“
„Tak zní dohoda.“ „Co tedy mám udělat?“ „Máte situaci zkomplikovat, aby to Roxy neměla tak snadné. Udělejte všechno, co je ve vašich silách, aby se octla co možná v úzkých.“ „To se ale může obrátit proti vám jako akcionářce společnosti.“ „Už jsem vám jednou řekla, pane Masone, že nekupuju akcie, ale manžela.“ Mason přikývl, zapálil si cigaretu, pohodlně se usadil a prohlížel si ze strany paní Harlanovou. Nespustila oči z vozovky. Řekla: „Mám pocit, že mě teď rozebíráte jako vzorek v laboratoři. Asi vám vychází, že jsem obyčejný kverulant.“ „Ne tak docela. Zajímáte mě.“ „Děkuju za poklonu. Myslíte, že bych mohla připadat zajímavá i svému muži? Znovu?“ „Připadala jste mu zajímavá na začátku.“ Přikývla. „Před pěti lety. Teď musím své soupeřce navěsit hendikep šesti let.“ „Vy to zvládnete. Mimochodem, odkud bere ta ženská, ta Claffinová, peníze? Z realit? Pojištění? Nebo…“ „Nebo je zlatokop.“ Mason se na paní Harlanovou překvapeně podíval. „Já myslel, že je na tom finančně dobře, aspoň to vyplývalo z toho, co jste říkala.“ „Údajně ano, ale odkud má ty peníze… nebo spíš, odkud je bere?“ „Alimenty žádné?“ „Ani pětník. To prohrála.“ „Investice?“ „Investice má teprve teď, základní kapitál někde sehnat musela. Je zlatokopka, a teď možná našla zlatou žílu.“
„Myslíte, že jí váš muž vypomohl?“ „To ne. Teď jí možná vypomáhá, ona ho využívá, ale když se poznali, bylo to opravdu na ryze obchodní bázi. Dlouho to ale nevydrželo. V tomhle Roxy umí chodit.“ Mason si prohlížel Sybilin rozzlobený profil. Odbočila z dálnice a skoro jeden kilometr jela po vymlácené, neudržované prašné cestě. Pak ostře zatočila a jela do strmého svahu. „Tak tady jsme,“ řekla a ukázala na třípatrový dům. Býval to nepochybně výstavný měšťanský palác, ale teď stál smutně a ošuměle osamělý. „To je ten dům, co čeká na demolici. Támhle ta hromada prken a trámů tu zbyla po těch zbořených barabiznách. Dřevo většinou nestojí za nic a nehodí se k ničemu, leda na zátop. Společnost to prodává za jakoukoliv cenu, jen aby se toho zbavila. Inzeruje v novinách prkna a trámky z bouračky.“ Sybil Harlanová zastavila a Mason vystoupil. „Chcete se podívat dovnitř?“ zeptala se Sybil. Mason přikývl. „Pojďme.“ Otevřela přihrádku na rukavice, vyndala kožené pouzdro na klíče a dalekohled v koženém pouzdře. „Co to máte tam vzadu?“ zeptal se Mason ostře. Zaklapla dvířka přihrádky. „Pistoli,“ řekla jakoby nic. „Nač to?“ „Na obranu.“ „Čí?“ „Vlastní. Je to jedna z Ennyho pistolí.“ „Jedna z…?“ „Ano. Má celou sbírku střelných zbraní. Je nadšenec pro přírodu a chodíval na hony.“ „Proti komu se chcete bránit vy?“ Nepodívala se mu do očí. „Protože sem občas chodívám sama, a je to tu takové odlehlé. Beru si vždycky pistoli do kabelky, když jdu
nahoru do domu. Příliš často vídám v novinách zprávy, jak přepadli osamělou ženskou, takže radši neriskuju.“ Zavřeli vůz a šli ke vchodu do domu. Paní Harlanová vytáhla klíče z pouzdra, jeden strčila do zámku a odemkla. „Jako naolejovaný,“ poznamenal Mason. „Však já ho skutečně naolejovala.“ „Můžu se na ty klíče podívat?“ Na okamžik zaváhala. Mason ale držel trpělivě ruku nastavenou. „Tak tedy dobře,“ řekla a podala mu pouzdro s klíči. Mason si je prohlídl. „To jsou samé paklíče.“ „Ano.“ „Jak jste k nim přišla?“ „Ale prosím vás, pane Masone, nedělejte hloupého, přece všichni správní realitní agenti musí mít sbírku paklíčů. Tyhle jsem štípla Ennymu z auta.“ „To je nepostrádal?“ „Postrádal, ale neví, kdo mu je šlohnul. Má ještě jiné.“ „O co vlastně jde?“ „Chtěla jsem vám to ukázat, ale teď vám to povím. Z třetího patra je totiž krásně vidět na Roxyin dům, na její pozemek, je vidět na terasu i na bazén. Je vám to teď jasné, pane Masone?“ „Špehovala jste svého muže?“ „Správně.“ „Viděla jste něco?“ „Viděla jsem toho spoustu.“ „Pokud jste potřebovala důkazy, proč jste si na to nenajala detektiva?“ „Přece jsem vám říkala, že důkazy nepotřebuju. Nechci se rozvádět, chci svého muže.“ „Jak často sem chodíte?“ „Dost, vím, co se tu děje.“
„Dobře. Tak tedy jdeme.“ Otevřela dveře. „Půjdu napřed.“ V domě byl zatuchlý vzduch a byla tam cítit plíseň. V přízemí zřejmě probourali původní příčky a postavili nové tak, jak se to hodilo místním malým podnikům. Podniky se pak vystěhovaly a zbyly po nich jen staré krámy, rozbité židle, noviny, staré kusy oblečení, rozbité pulty a zástěny. Všechno bylo pokryté silnou vrstvou tmavého prachu. „Deprimující, co?“ řekla. Mason přikývl. „Půjdu napřed, jestli dovolíte, pane Masone. Všechno je tu špinavé a já mám bílou sukni.“ Nadzdvihla si sukni, přidržela ji jednou rukou těsně nad koleny a vydala se do schodů. Mason si prohlédl její bílé boty a dlouhé nohy v nylonových punčochách. „Nedá se říct, že byste byla oblečená na tuhle exkurzi,“ poznamenal. „To vím taky, ale já pak jdu rovnou ke kadeřníkovi a na to jsem se oblékla. Doufám, že vám nevadí, že se takhle předvádím, ale nechci se ušpinit.“ „Běžte klidně dál.“ V druhém patře bývaly ložnice. Taky tam se povalovaly pohozené krámy, staré matrace, polámané postele, laciný nábytek, jaký se časem rozklíží a nestojí za to nechat ho spravit. Paní Harlanová si stále přidržovala podkasanou, těsně obepnutou sukni, aby se o nic neotřela. Vyšla až do třetího patra a vedla Masona do pokoje s vyhlídkou na sever. Místnost byla čistší a skoro nic se tam nepovalovalo. Stála tam osamělá židle přikrytá novinami, postavená tak, aby z ní bylo vidět tenkými krajkovými záclonami z okna. Paní Harlanová spustila sukni, zadívala se na boty, jestli je nemá ušpiněné, podupala, aby z nich opadal prach. „Tak tady jsme,
pane Masone,“ řekla. Mason se zadíval dolů na strmý, vybagrovaný svah a na bíle omítnutý dům s červenou střechou. „Člověk tady má nepříjemný pocit,“ poznamenal. „Jako by se celý dům mohl sesunout i s tím svahem.“ „Ten pocit znám. Po dešti je svah ještě víc zbrázděný. Do třiceti dní to tady celé zboří a kopec srovnají. Teď se ale podívejte támhle dolů, pane Masone, vidíte, o co mi šlo? Vidíte ty dva?“ Přistoupila k oknu, uvolnila zástrčku a vysunula horní polovinu okna. Mírný vítr zvlnil krajkové záclony. Vzala provázek a přivázala ho přes záclony, aby se nevzdouvaly. Pak odstoupila od okna a vytáhla z koženého pouzdra drahý dalekohled. „Sedněte si na tu židli, uvidíte z okna.“ Podala Masonovi dalekohled. Mason shodil noviny ze židle, sedl si, zvědavě si připravil dalekohled a pak se podíval na červené tašky střechy u uzavřené zahrádky a na bazén. U bazénu byli muž a žena. Muž měl na sobě oblek, žena téměř nic. Ležela na pěnové matraci. „Opaluje se. Opaluje se často, hlavně když za ní Enny jde úředně.“ „Předpokládám, že se dívám na vašeho muže.“ „To bude nejspíš Enny. Asi se domlouvají na dnešní schůzi správní rady. Enny dostává poslední pokyny.“ Mason viděl, jak muž natahuje ruku, jak ji podává ženě a jak ta lehce, pružně vyskakuje. Chvíli stála a dívala se na muže, pak sáhla po koupacím plášti a hodila ho přes sebe. Paní Harlanová se dívala bez dalekohledu Masonovi přes rameno. Řekla: „Myslím, že si z toho můžete udělat dobrou představu o tom, jak se věci mají.“ „Chcete dalekohled?“ zeptal se Mason. „Kdepak, nechci vás připravit o zábavu. Teď, když Ennymu dala šanci, aby si ji pořádně prohlédl, zůstane už v koupacím plášti a
bude hrát způsobnou. Má pěknou postavu, co?“ „Velmi pěknou.“ „Proto jsem musela investovat třicet dva tisíc sedm set padesát dolarů do akcií, které vůbec nepotřebuju,“ řekla Sybil suše. „Teď ho ta ženská pozve dál na skleničku nebo na kafe a…“ Harlan stál vedle ženy, ta se na něho usmívala, bylo vidět, že něco povídá. Pak stála s hlavou svůdně zdviženou těsně u muže. Muž ji prudce objal a sevřel v náručí. Mason odložil dalekohled a ohlédl se na paní Harlanovou. Stála zády k oknu, pěsti zaťaté. „Dobře,“ řekl Mason. „Už jsem si to tu prohlédl.“ „Můžeme jít?“ „Asi bychom měli. Schůze správní rady začíná v půl druhé. Chtěl bych tam být, než začne.“ „Enny každou chvíli odejde.“ „Ten dům postavili poté, co…“ „Ne, ten dům už je tam dost dlouho. Postavili ho na spodní části pozemku. Svah začínal tam, kde je teď bazén, ten je nový. Enny rád plave. Ta zeď, co uzavírá zahrádku s bazénem, mu dopřává pocit soukromí. A támhle ta prkenná, nenatřená bouda patří stavbařům.“ „Prosím vás, a to tu paní vůbec nenapadlo, že je tam odsud vidět? Nezahlédla vás u okna?“ „Dávala jsem si pozor. Ani jeden, ani druhý se sem nikdy nedívají. Tenhle prázdný, opuštěný dům sem patří a oni už ho nevnímají, jako nevnímá muž svoji ženu, a ta na to přijde, až když už je pozdě, když už se manželství zachránit nedá.“ „Jste v bílém. Když jste otevírala to okno, mohlo vás být…“ „Jindy sem v bílém nechodím, většinou si na sebe beru něco tmavšího, dnes jsem jen chtěla, abyste si to tady prohlédl. Je třeba, abyste byl v obraze. Chcete se podívat na hranici pozemku?“ „Není vidět z okna?“ „Je, ale jak jste správně řekl, jsem příliš nápadná. Jdeme.“
Mason uložil dalekohled do pouzdra. Sybil po něm natáhla ruku. „Já vám to ponesu,“ nabídl se Mason. Paní Harlanová si znovu vykasala a přidržela sukni. „Předvádím se skoro jako ta exhibicionistka tam dole u bazénu, ale když si člověk v tomhle domě nedá pozor, špína na něj přímo skáče. Ostatně jistě nevidíte ženské nohy poprvé, pane Masone.“ „Takhle hezké ano.“ Zasmála se. „Děkuji. To jsem potřebovala, abych si trochu upevnila sebevědomí. Jinak bych si o tu poklonu nebyla řekla. Ano, mám slušné nohy. Mám některé přednosti, ale bojím se, že si možná neuvědomuju svoje slabiny.“ „Jak to myslíte?“ „Příliš snadno podléhám citům, světák jsem jen na povrchu. Jsou chvíle, kdy jsem příliš impulzivní, reaguju primitivně. Někdy… prostě mám v sobě vášně, o kterých radši nechci vědět. Neumím se příliš ovládat. Bojím se, že bych se mohla zachovat krutě, jako šelma. Víte, jsou ženské, které by se s tou druhou skamarádily, aby poznaly, v čem je lepší. Zažila jsem takové případy, soupeřky na sebe cukrovaly, a křížily přitom kordy ve studené válce, na povrchu samý med. To bych nedokázala. Šla bych té druhé po krku. Vím, že se neovládnu. Prostě se té druhé musím vyhnout, tak je to.“ „Dobrý nápad,“ přikývl Mason. „Co?“ „Vyhnout se jí.“ „Máte pravdu. Přestaneme se o ní bavit.“ Ze schodů šla první a Mason ji následoval až do přízemí. Otevřela hlavní vchod, spustila sukni, uhladila ji a chvíli zůstala stát ve dveřích. Jasné sluneční světlo prosvítalo tenkou bílou látkou a zvýraznilo obrys její postavy. Protáhla se s rukami nad hlavou, a pak si prsty pročísla vlasy. Ohlédla se na Masona. „Tak co, myslíte,
že mám šanci?“ „Podle mého máte velmi dobrou šanci.“ Otevřela do široka dveře a vykročila do slunce. Mason vyšel za ní. Zavřela a zamkla vchod. „Hranice pozemku probíhá odsud směrem na severovýchod, vidíte, až kam to vybagrovali. Tam se nám to začalo po lijáku propadat.“ „Kdyby pršelo víc, propadlo by se to víc,“ poznamenal Mason. „Asi ano, ale je to vlastně jedno, dům se stejně musí zbořit. Pomyslete ale, pane Masone, co by asi mohl vyprávět. Kdysi to býval palác v luxusní čtvrti. Tehdy se ještě jezdilo kočárem a do města elektrickou dráhou. Po těch schodech chodily krásné dámy. Slavily se tu svatby… křtiny… lidé tu umírali… Pak se sem nastěhovali obyčejní lidé, pak zase jiní. Co to asi bylo za lidi, když tu po sobě nechali tolik nepořádku? Je ošklivé, když někdo nebo něco už není k užitku, když to ztratilo účel.“ Stála na slunci čelem k Masonovi. Tvářila se přísně a trpce. „Šest let,“ vyhrkla. „Já myslel, že budete mít páté výročí,“ namítl Mason. „To budeme, ale já mluvila o té krásné holce tam dole. Je o šest let mladší než já. Měla by nést přiměřený hendikep, a o to se musím postarat já. Čím budu starší, tím víc jim to budu muset ztěžovat. Vždycky se najde nějaká čerstvá mladá kost s pěknýma křivkama… do háje, obávám se, pane Masone, že se dám do breku.“ „Tak moment, s tím počkejte,“ okřikl ji Mason ostře. „Pamatujte, že tohle je vaše páté výročí. Jdete ke kadeřníkovi. Zkrášlíte, co už je krásné tak jako tak, uplatníte svůj šarm a ta holka u bazénu bude ve srovnání s vámi úplná nula.“ „Není žádná nula. Je krásná, má krásnou postavu, je opálená až do zlatova, mám ji dobře prostudovanou… a je o šest let mladší než já.“ „Ale začne dorážet na vašeho muže a bude se ho ptát, proč
řádně nehájil její zájmy a co jsou dobrozdání o souhlasu majitelů přilehlých latifundií.“ „Co jsou to za dobrozdání?“ zeptala se paní Harlanová zvědavě. Mason se ušklíbl. „To je přesně, na co se za chvíli budou ptát členové správní rady Sylvan Glade Development. A pokud chcete slyšet dobrozdání experta, ta holka dole nad vámi žádný vrch nemá. S postavou jste na tom stejně, a ta holka se vám zdaleka nemůže vyrovnat jako osobnost.“ „Děkuji za pokus o morální vzpruhu, pane Masone. Ani nevíte, jak to potřebuju. Začínám si trochu zoufat. Já…“ Pak rychle naskočila do auta, otevřela přihrádku na rukavice, chtěla tam uložit dalekohled, když jí ho Mason podával, pak si to rozmyslela, vzala z přihrádky pistoli a strčila ji do kabelky. „K čemu to?“ zeptal se Mason. Zasmála se skoro bezstarostně. „Uložím ji mezi ostatní mužovy zbraně, nebudu ji vlastně potřebovat, teď, když začínám chápat, jak na to chcete jít vy.“
KAPITOLA 4 George C. Lutts, sedící v čele mahagonového stolu, jemně poklepal o stůl kladívkem a suchým, ostrým hlasem prohlásil: „Zahajuji dnešní jednání.“ Muži kolem stolu se pozorně vzpřímili. Lutts pokračoval: „Zahajuji řádnou schůzi správní rady, na které máme projednat nabídku Aurory, společnosti pro hloubení a povrchové úpravy. Společnost nabízí demolici posledního domu na našich pozemcích a úpravu povrchu cesty, která nám umožní přístup na novou dálnici. Než začneme o této věci jednat, rád bych vám něco oznámil.“ Odmlčel se a odkašlal si. „K dnešnímu dni přestávám být podílníkem této společnosti. Veškeré moje akcie odkoupil pan Perry Mason, právník. Rád bych vám pana Masona představil. Současně se vzdávám funkce předsedy správní rady. Chci požádat pana Masona, aby k vám promluvil. Rovněž prosím, aby bylo dáno do zápisu, že se této schůze účastní na zvláštní pozvání pan Enright Harlan. Pan Harlan zastupuje paní Roxy Claffinovou, majitelku pozemku sousedícího na severu s naším. Tak tedy, prosím pana Masona…“ „Mám připomínku k prvnímu bodu,“ vyštěkl Ezekiel Elkins. „Prosím. Jakou?“ zeptal se Lutts podrážděně. Elkins vstal, odstrčil židli. Zarputilý padesátník s hranatou čelistí, ostrýma, nedůvěřivýma očima, prořídlými vlasy, zarudlým obličejem, mající ve zvyku při řeči strkat ruce do kapes. „Kolik jste za ty akcie dostal?“ „Do toho vám nic není.“ „Domníval jsem se, že jsme uzavřeli nepsanou dohodu, že pokud by kterýkoliv z nás dostal nabídku na odkoupení akcií, nabídne akcie napřed ostatním členům správní rady.“ „Nic takového jsem nepodepsal.“
„Nemluvím o žádné smlouvě, ale o nepsané dohodě.“ Ozval se nesouhlasný šum. „Dohodli jsme se na tom u tohoto stolu, hovořilo se o tom, když se společnost zakládala.“ „Ano, tehdy někdo přišel s tím, že by to nebyl špatný nápad, ale k jasné dohodě nedošlo,“ řekl Lutts. „Byla to dohoda,“ trval na svém tvrdošíjně Elkins. „Prostě jsem ty akcie prodal a hotovo,“ odsekl Lutts. „A nehodláte nám říct, za kolik?“ „Ne.“ Elkins se otočil k ostatním. „Navrhuji, aby Luttsova rezignace na funkci předsedy a člena správní rady byla přijata, jelikož jeho právo zasedat ve správní radě zaniklo tím, že přestal být registrovaným akcionářem naší společnosti.“ „Připojuji se k návrhu,“ řekl břitce Regerson Neffs. „Ještě jsem rezignaci formálně nepodal,“ namítl Lutts. „Nemůžete zasedat ve správní radě, ztratil jste mandát, abyste mohl být ve správní radě, musíte být akcionář,“ kázal Elkins. „Odkoupím možná nějakou akcii od Herba Doxeyho, abych měl mandát,“ bránil se Lutts. „Nepřestávám mít zájem…“ „Byl dán návrh přijmout rezignaci George C. Luttse a návrh byl podpořen,“ řekl Elkins. „Kdo souhlasí s návrhem, ať zvedne ruku.“ Zvedly se čtyři ruce. „Odhlasováno,“ přikývl Elkins. „Koho navrhujete do funkce předsedy?“ „Navrhuji do funkce předsedy Cleva Rectora“, ozval se Regerson Neffs. „Navrhuji do funkce předsedy Ezekiela Elkinse,“ řekl Herbert Doxey. „Dva na dva… to bude těžké…“ začal Neffs. „Jsem pro Elkinse,“ skočil mu do řeči Rector. „Opravdu?“ podivil se Neffs.
„Ano.“ Promluvil Doxey: „Podle stanov můžeme pouze zvolit předsedajícího, který bude vykonávat funkci předsedy do nejbližší valné hromady, na které pak bude předseda řádně zvolen. Volí ho plénum akcionářů.“ „Valná hromada bude následovat hned po dnešní schůzi rady,“ řekl Elkins. „Teď prosím vyslechněme pana Masona. Pane Masone, chtěl jste nám něco sdělit?“ „Chtěl jsem vám pouze oznámit, že jsem se stal akcionářem vaší společnosti a že se budu zajímat o činnost správní rady.“ „Koho zastupujete?“ zeptal se Elkins. „Akcie jsou na moje jméno.“ „Někoho přece musíte zastupovat,“ zlobil se Elkins. „Přece jste jen tak nespadl z nebe. Koupil jste akcie, aniž jste o tom předběžně jednal, a to za takovou cenu, že nám Lutts akcie nenabídl, jak správně měl, ze strachu, že by o ten obchod s vámi přišel.“ Cleve Rector prohlásil: „Zastupuje samozřejmě tu Claffinovou. Jestli něco chcete vědět, řekl bych, že se o naši činnost zajímá trochu příliš. Vplížila se do hry a skoupila nám severní pozemky přímo před nosem. Ta ženská…“ „Počkat, počkat,“ Enright Harlan vyskočil a začal se ohrazovat. „Paní Claffinovou tady zastupuji já. Nepřeji si, abyste o ní takto mluvili, a náhodou vím, že ona klientkou pana Masona není.“ „Proč se domníváte, že mám klienta?“ zeptal se Mason. „Nedělejte hloupého,“ řekl Harlan. „Samozřejmě, že všechno zapře,“ ozval se Rector. „Podle mého je ten člověk trojský kůň. Cokoliv řekne, je třeba brát s rezervou. Podle mého mu jde o to zmanipulovat nás ve prospěch té Claffinové. Nevěřím, že je vážný, seriózní akcionář. Nepřeji si, aby byl ve správní radě.“ Mason se ozval podrážděně. „Nechci být ve správní radě, chci mít jen možnost ke členům správní rady v obchodní věci
promluvit.“ „No, asi na to máte právo,“ uznal Elkins. „Vy, pánové, jste zřejmě zcela posedlí myšlenkou ten kopec srovnat do roviny,“ řekl Mason. „No, proč taky ne, proto jsme ten pozemek koupili,“ namítl Elkins. „Dobře. Když to uskutečníte, co získáte? Pozemek v rovině. Vzniknou vám problémy s odvodněním. Moje představa je, že by se na tom pozemku mohly zbudovat stupňovité terasy na pěkné stavební parcely. Také se domnívám, že dům nahoře na kopci by bylo možné zrenovovat, mohla by se přistavět velká zasklená terasa a mohla by vzniknout hezká restaurace a klub.“ Mason se odmlčel. Členové správní rady na něho vytřeštěně koukali. Pak se ozval Lutts: „Vy jste se asi zbláznil.“ Mason pokračoval, jako by Luttse neslyšel. „V tom případě bychom ovšem mohli žalovat paní Claffinovou, majitelku pozemku na severní straně, že porušila naše právo na laterální podporu.“ „Laterální podporu? Co je to?“ zeptal se Lutts. „To je právo na to, aby pozemek přirozeně, plynule navazoval na pozemek sousední. Povšiml jsem si, že paní Claffinová nejen nechala vybagrovat svůj pozemek až na hranici našeho, ale dokonce hranice pozemku překročila a podminovala základy domu nahoře na kopci. Tím způsobila společnosti Sylvan Glade Development nedozírné škody. Osobně se domnívám, že než tato společnost přikročí k možné smluvní dohodě zahrnující srovnání pozemku do roviny, měla by nejprve zvážit možnost vytvoření přitažlivých stavebních pozemků, a dále možnost žalovat paní Claffinovou za protiprávní porušení laterální podpory našeho pozemku. Rád bych vás upozornil na to, že máme za sebou několik suchých let a že by rovinatý pozemek ležel přímo u přirozené drenáže. Zvážíme-li však vývoj na severu a západě, mohl by se z
tohoto přirozeného odvodnění snadno stát divoký vodní tok, pokud by došlo k nadměrnému množství srážek. Voda by pak proudila přes náš pozemek, v případě, že by se kopec srazil, vytvářela by koryta a způsobila obrovské škody. Za současného stavu má kopec svůj půvab, a co víc, zůstal by suchý i za největších srážek. Byla doba, kdy strmost svahu snižovala cenu pozemku. Zvážíme-li však, že v brzké době bude snadný přístup na dálnici kolem konce pozemku paní Claffinové a že na svahu je možné zbudovat terasy, vznikly by skutečně pěkné, přitažlivé stavební parcely.“ „Na tom, co říkáte, něco je,“ řekl Cleve Rector. „Měli bychom tuto myšlenku prostudovat.“ „Tak moment, moment,“ křikl Enright Harlan. „To je obyčejné vydírání. Teď už je mi jasné, proč tu pan Mason je. Jde mu o to, aby došlo k soudnímu sporu. Pokud se, pánové, s paní Claffinovou nedohodnete, nebudete moct cestu k dálnici používat, protože vede přes její pozemek. Je ochotná vám tu cestu připsat a dát ji k využití dálnici, jestliže vy srovnáte svůj pozemek a za cestu dáte přiměřenou kompenzaci.“ „Chcete snad říct, že od nás chce peníze?“ zeptal se Lutts. „Vy potřebujete tu přístupovou cestu, ne?“ „Co to je za předpis o laterálním právu, co jste o tom mluvil?“ zeptal se Ezekiel Elkins Masona. „Tak moment, pánové,“ bránil se Harlan. „Pokud tady má vzniknout učená diskuze o právních věcech, rád bych u toho měl právníka a…“ „Buďte zticha,“ usadil ho Elkins. „Nejste ani náš akcionář, ani člen správní rady. Jste tu z milosti. Vaše zájmy se kříží s našimi, vžycky to tak bylo. Pokračujte, pane Masone, co je ta laterální podpora?“ „Podle občanského práva byl majitel sousedního pozemku povinen zachovat laterální podporu. Novelizací článku 832 zákona došlo však k určité změně. Podle této novely je majitel pozemku,
chce-li na pozemku uskutečnit hloubení, které by mohlo poškodit laterální podporu sousedního pozemku, povinen majiteli příslušného pozemku svůj zámysl oznámit písemně. Sdělila paní Claffinová společnosti písemně svůj záměr?“ „Nikoliv,“ řekl Rector. „Počkat, počkat, nenechte se zmást,“ vykřikoval Harlan. „Promluvíme s právníkem,“ navrhl Regerson Neffs. „Máme tu právníka,“ namítl Rector. „Navrhuji, abychom jednání odložili.“ „Připojuji se k návrhu,“ ozval se Herbert Doxey. „Počkat, počkat, všichni máme své problémy. Já…“ „Prosím, zachovejme jednací řád,“ řekl Regerson Neffs. „Zazněl návrh jednání přerušit a návrh byl řádně podpořen. Hlasujme.“ Elkins břitce přítomné vyzval: „Kdo je pro?“ Zvedly se čtyři ruce. Ozval se skřípot, jak pánové odsunovali židle. „Přerušili jsme jednání. Pane Masone, rád bych si s vámi promluvil,“ řekl Elkins. Enright Harlan Elkinse odstrčil a postavil se čelem k Masonovi. Mason zaregistroval, že Harlan je dobře vyhlížející mužský, a to i ve chvíli, kdy je rudý vztekem. Vysoký, široká ramena, štíhlé boky. Měl postavu atleta. Šedé oči mu jiskřily hněvem. „Nesnažíte se náhodou vytřískat z pozemku soudní při?“ Mason se na něho ušklíbl. „Naopak, snažím se využít soudní pře ve prospěch pozemku,“ prohlásil a odešel.
KAPITOLA 5 Mason dokončil odpolední diktát, odstrčil knihu s poštou a postěžoval si: „Já to nezvládnu, Dello.“ „Dnes odpoledne jste toho stihl hodně, a když tomu dáte zítra tak dvě hodinky, budete mít všechny důležitější věci vyřízené.“ Mason se s nechutí zadíval na bachratou knihu s poštou. „Už je za pět minut tři čtvrtě na šest, dávno jsme to měli zabalit.“ „Vy už odcházíte?“ „Ne, potřebuju si jen vyjasnit nějaké právní jemnosti, takže si tak na jednu na dvě hodiny zajdu do knihovny. Vy jděte domů, Dello, omlouvám se, že jsem vás tu zdržel tak dlouho.“ Ozvalo se zaklepání a ve dveřích se objevila hlava Gertie, recepční. „Nenechal jste mi žádné instrukce, pokud jde o paní Harlanovou, o tu paní, co tu byla ráno.“ „Co s ní je?“ zeptal se Mason. „A vůbec, co tu děláte takhle pozdě? Myslel jsem, že jste to vpředu už dávno zavřela.“ „Mám ji na telefonu. Trvá na tom, že s vámi musí mluvit ihned. Řekla jsem jí, že nevím, jestli tu jste, že už jste asi pro dnešek skončil. Já totiž předtím na chvíli vyběhla, čekala jsem na toho svého, ale pak jsem se sem vrátila, a to paní Harlanová zrovna volala.“ „Já si to vezmu,“ řekl Mason. Gertie přikývla, šla zpět do přední kanceláře a přepnula hovor. Mason sáhl po sluchátku. „Prosím?“ ozval se opatrně. „Pane Masone… je to pan Mason?“ „Ano.“ „Tady je Sybil… Sybil Harlanová.“ „Ano.“ „Pane Masone… něco se… musím s vámi mluvit osobně, hned teď. Přihodilo se něco naprosto nepředvídaného.“ „Moment, uklidněte se, mluvíte skoro hystericky.“
„Já… to bude v pořádku. Jsem jen rozčilená.“ „Kde jste?“ „Jsem na nádraží. Jela jsem sem taxíkem, abych byla míň nápadná a…“ Mason jí ostře skočil do řeči. „Nevykládejte mi nic do telefonu. Vemte si taxíka a přijeďte sem co nejrychleji. Nechoďte přes přední kancelář, jděte dál chodbou až ke dveřím s nápisem ‚soukromé‘. Zaklepejte a já vám otevřu.“ „Děkuji vám, děkuji, tolik jsem se bála, že vás nezastihnu.“ „V pořádku. Koukejte, ať tu jste,“ řekl Mason. Zavěsil telefon, ohlédl se na Dellu a požádal ji: „Dello, sežeňte mi, prosím, Paula Drakea z detektivní agentury.“ Della Streetová se chystala vyjít do přední kanceláře. „Ne, počkejte, chci, abyste mi vytočila jeho tajné číslo, aby to opravdu zdvihl.“ Della Streetová hbitě vytáčela a za okamžik podala sluchátko Masonovi. Mason pozdravil a Paul okamžitě zareagoval. „Ahoj, Perry, o co jde?“ „Mohl bys zůstat, kde jsi, aspoň ještě tak hodinu?“ zeptal se Mason. „Jo.“ „Mám dojem, že mě čeká nějaký průšvih. Máš teď k dispozici nějaké lidi?“ „Dva tu teď sepisují zprávy. Kdybys chtěl, tak je tu zdržím.“ „Zdrž je.“ „O co jde?“ zeptal se znovu Drake. Mason řekl: „Paule, já nevím. Usuzuju jen podle hlasu jedné paní. Je to ženská, se kterou jen tak něco nehne, a teď je skoro hysterická. Prosím, buď k dispozici.“ „Co s tou paní máš společnýho?“ „Hrozí jí ztráta manžela a je odhodlaná tomu zamezit. Měla
určité plány. Teď je v průšvihu.“ „Jo, jo, to já znám. Je to takovej ten případ, co se ženský zatmí před očima, pak jí něco trhne rukou, ozve se rána, ženská se podívá a vidí, že drží v ruce pistoli a že Johny leží na zemi. Samozřejmě, že neví, jak se Johny na tu zem dostal. Běží k němu a běduje: Johny, ach Johny, probuď se, ach probuď se. No, a pak přivolá ta ženská svýho právníka.“ „Moc o tom nežertuj, jsi možná blíž pravdě, než tušíš. Prosím tě, počkej v kanceláři a buď nachystaný sem přijít, když ti dám echo.“ Mason zavěsil, podíval se na hodinky a obrátil se k Delle. „Asi bude lepší, když se taky zdržíte. Zvu vás na večeři.“ „Dojednáno. Můžeme zatím pokračovat s tou poštou.“ „Žádná pošta už nebude,“ prohlásil Mason. „Musím si to všechno v duchu zopakovat a promyslet, abych byl pak v obraze. Budeme sebou potom asi muset hodit.“ Mason začal přecházet po místnosti, hlavu dopředu, palce zastrčené v průramcích vesty. Della Streetová ho s pochopením sledovala očima. Během následujících pěti minut se Mason podíval na hodinky nejméně desetkrát. Pak Della zaslechla rychlé klapání podpatků na chodbě a poté netrpělivé zaklepání na dveře Masonovy soukromé pracovny. Della otevřela. Ve dveřích stála Sybil Harlanová, rysy jako z mramoru. „Dobře. Pojďte dál a sedněte si,“ řekl Mason. „Povídejte.“ Jakmile Della zavřela dveře do chodby, řekla Sybil: „Lutts.“ „Co je s ním?“ „Je mrtvý.“ „Jak zemřel?“ „Někdo ho zastřelil.“ „Kde?“
„Do hrudníku. Já…“ „Tak jsem to nemyslel. Kde ho zastřelili?“ „Nahoře v tom domě na kopci.“ „Kdo byl u toho?“ „Já.“ Mason vstal a stoupl si před ní. Promluvil břitce, jako když práskne bičem. „Vynechte to divadlo, seberte se. Kdo tam byl ještě?“ „Jenom jeden člověk.“ „Kdo?“ „To nevím.“ „Jak to, že to nevíte?“ „Někdo se schovával v domě. Někdo, kdo měl klíče.“ „Pokračujte. Chci vědět všechno.“ „George Lutts je mazaný,“ řekla. „Došel k tomu, že mají-li jeho dva tisíce akcií cenu třicet dva tisíc sedm set padesát dolarů, půjde cena všech akcií nahoru. Nikdo z ostatních nevěděl, kolik za ty akcie dostal. Jak jsem pochopila, po schůzi správní rady si Regerson Neffs stěžoval, že Lutts svůj podíl prodal. Lutts pak nabídl Neffsovi, že jeho podíl odkoupí za jakoukoliv cenu.“ „Co bylo dál?“ „Neffs měl tři tisíce akcií. Nabídl je Luttsovi za osm dolarů za jednu. Lutts mu ihned vystavil šek na dvacet čtyři tisíc dolarů.“ Mason se zamyslel. „To znamená, že Lutts pak měl tři tisíce akcií namísto dvou tisíc, a zůstalo mu osm tisíc sedm set padesát čistého zisku.“ Paní Harlanová přikývla. „Povídejte dál,“ vybídl ji Mason. Řekla: „Lutts na mě čekal před kadeřnictvím.“ „V kolik hodin?“ „Chvíli před čtvrtou.“ „Jak věděl, kde vás hledat?“
„Volal ke mně domů. Když jsem tam zavolala, děvče, co k nám chodí třikrát týdně uklízet, mi řeklo, že asi tak v půl čtvrté volal nějaký pan Lutts, že se mnou musí velmi naléhavě mluvit, co možná hned. Prý mu řekla, že by mě mohl chytit u kadeřníka.“ „Co chtěl?“ „Vydírat.“ Mason byl ve střehu. „Povídejte, řekněte mi všechny podrobnosti, nenechávejte si nic pro sebe.“ „Řekl mi, ať si nastoupím do jeho vozu, že prý mi chce něco ukázat. Choval se divně… měla jsem z něho nepříjemný pocit.“ „Pokračujte.“ „Pane Masone, on nějakým způsobem… jak, to nevím… zjistil, že jste ty akcie kupoval pro mne.“ „Jak na to přišel?“ „To opravdu nevím. Pořád se snažím na to přijít. Nemám tušení, jak to zjistil. Ale věděl to s určitostí. Byl si tím naprosto jistý.“ „Pokračujte, povídejte, co bylo dál.“ „Lutts se pokoušel… prostě vydíral mě. Tvrdil, že mě zahnal do kouta a že musím udělat, co on bude chtít.“ „Proč?“ „Já se s ním nepřela, pane Masone. Kdyby Ennny přišel na to, že já jsem ta, co vás pověřila koupí těch akcií, kdyby si uvědomil, že to jsem já, kdo vnáší komplikace do jeho obchodního jednání pro Roxy Claffinovou… prostě to by byla ta poslední kapka. Odešel by ode mne. Lutts mi vyhrožoval, že půjde za Ennym a všechno mu řekne.“ „Pokračujte.“ „George Lutts samozřejmě netušil, o co mi ve skutečnosti jde. Myslel si, že mám nějaké tajné informace. Taky si myslel, že chci Roxy postrašit, aby pak svůj pozemek prodala za nízkou cenu. Věděl dobře, že Enny sám by se nikdy nepustil do ničeho, co by bylo proti zájmům jeho klienta, proto usoudil, že tohle je moje hra a
že budu ochotná udělat cokoliv, jen aby se o tom Enny nedozvěděl. Chtěl ode mne, abych mu řekla, co vím, jinak že půjde za Ennym. Musí vám být jasné, v jak nemožné situaci jsem se ocitla a proč Lutts postupoval tak, jak postupoval. Měl možnost nakoupit akcie po osmi dolarech a byl přesvědčený, že já vím něco, na základě čeho akcie mají ve skutečnosti hodnotu víc než šestnáct dolarů. Samozřejmě toho chtěl využít a nakoupit akcií co nejvíc. Než ale investuje víc, chtěl vědět, na základě jakých informací jsem postupovala já.“ „Nenapadlo ho, jaký je váš skutečný motiv?“ „Ne, myslel si, že vím něco, co není obecně známo. Myslel si, že mi jde jen o finanční zisk.“ „Co jste udělala?“ „Řekl mi, ať nastoupím do jeho vozu. Jel k tomu pozemku a cestou se pokoušel mě donutit, abych řekla, co vím. Mezitím jsme dojeli až na kopec.“ „Zaparkoval tam?“ Přikývla. „Šla jste dovnitř?“ „Hned ne.“ „Kdo odemkl dům?“ „Odmykal on, má klíče.“ „Co bylo dál?“ „Propadla jsem trochu panice. Bylo mi jasné, že půjde-li dovnitř a vyleze až do třetího patra, dostane se do té mé pozorovatelny, všechno si domyslí a bude mě pak doopravdy vydírat.“ „Snažila jste se ho zabrzdit?“ „Samozřejmě.“ „Marně?“ „Myslela jsem, že zůstanu-li sedět v autě, třeba si to rozmyslí a dovnitř nepůjde.“ „Nerozmyslel si to?“
„Málem ano. Seděl ve voze a asi tak dvě minuty hovořil. Zřejmě mu ale vrtalo hlavou, že v tom domě musí být něco, co mě zajímá. Byl pevně odhodlaný jít tam.“ „Takže šel dovnitř.“ „Ano.“ „Vy jste zůstala sedět ve voze?“ „Ano.“ „Co jste tam dělala?“ „Předstírala jsem, že o nic nejde. Pustila jsem si rádio a poslouchala jazz.“ „Dobře. Co se stalo pak?“ „Prostě asi tak po třech, čtyřech, možná pěti minutách mě napadlo, že kdybych šla dovnitř, třeba by se mi podařilo ho nějak zabavit, aby se nedostal až do toho pokoje, co jsem si zařídila jako rozhlednu. Pochopte, kdyby se Enny od něho dozvěděl, že jsem ho špehovala… to by Ennyho strašlivě rozzlobilo. Já prostě nesměla dopustit, aby ten pokoj našel.“ „Co jste tedy udělala?“ „Vypnula jsem rádio, vyskočila z vozu, běžela ke vchodu a volala na něho. Doufala jsem, že mě něco napadne, jak ho přilákat dolů.“ „Tak jste tedy na něho zavolala. A co bylo dál?“ „Neozýval se.“ „Co jste udělala?“ „Šla jsem nahoru.“ „A dál?“ „Pořád jsem na něho volala.“ „Pokud v domě někdo byl, slyšel, že jdete?“ „Samozřejmě.“ „Co jste udělala potom?“ „Vyšla jsem do druhého poschodí. Tam nebyl. Začala jsem stoupat do třetího. Tam ležel. Ležel na schodech hlavou dolů a z
prsou mu tekla krev… v životě jsem nic tak hrozného neviděla.“ „Slyšela jste střelbu?“ „Ne.“ „Kolik ran měl v prsou?“ „Nevím, já se nedívala.“ „Víte ale s určitostí, že byl mrtvý?“ „Shýbla jsem se a sáhla mu na puls. Byl nehmatný.“ „A pak?“ „Pak jsem zaslechla toho člověka nahoře.“ „Kde?“ „Ve třetím patře, slyšela jsem, jak jde po špičkách. Nejdřív vrzlo prkno. Pak další. Pak jsem zahlédla něčí ruku s pistolí.“ „Byl to muž nebo žena?“ „Pane na nebi, neptejte se mě, pane Masone. Jakmile jsem slyšela zavrzat prkna, jako bych měla nohy z hadrů, a když jsem zahlédla tu pistoli, zaječela jsem jako nikdy a letěla ze schodů tak rychle, že jsem se jich sotva dotýkala. Dveřma jsem proletěla, že málem vypadly z pantů.“ „Pak jste taky ještě křičela?“ „Jak jsem běžela z kopce, zakřičela jsem ještě tak dvakrát nebo třikrát. Pak jsem radši šetřila dechem, aby mi při běhu vystačil.“ „Nikdo vás nepronásledoval?“ „Nikdo. Ohlížela jsem se, ale nikdo za mnou neběžel. Věřte mi, pane Masone, opravdu jsem utíkala rychle.“ „Dobře. Co bylo pak?“ „Běžela jsem tak dlouho, dokud jsem mohla. Byla jsem vyděšená a jako by se mi zastavilo srdce. Musela jsem zpomalit, chytit dech, chvilku počkat, a pak jsem běžela dál… prostě jsem utíkala z toho kopce, až jsem doběhla dolů na silnici.“ „Proč jste si nevzala Luttsův vůz?“ „Když vystupoval, vytáhl klíčky ze startéru. Kdepak, ten neriskoval, nedal mi možnost s autem ujet a nechat ho tam. Šlo mu o
informace. Chtěl se dozvědět, co o těch akciích vím, co on sám neví, a každá minuta mu byla drahá. Určitě chtěl ještě ten večer pokud možno odkoupit další podíly.“ „Jste si jistá, že neznal pravý důvod, proč jste ty akcie chtěla?“ Zamyslela se. „No, než jsme k tomu domu dojeli, tak to určitě nevěděl. Pokud ale vyšel až do třetího patra, pokud viděl, jak jsem ten pokoj vyklidila, tu židli, na ní noviny, mohlo mu to dojít.“ „Nevíte, kolik padlo výstřelů?“ „Ne, měla jsem v autě puštěné rádio.“ „Dobře. Povídejte dál.“ „Myslela jsem, že budu muset někoho stopnout, ale nakonec to nebylo třeba.“ „Jak to?“ „Když jsem doběhla na hlavní, byla jsem opravdu vyděšená. Byla bych brala cokoliv, nasedla do jakéhokoliv auta, ať jelo na kteroukoliv stranu, hlavně pryč. Měla jsem ale štěstí, jel kolem taxík směrem do města. Vracel se prázdný, nejspíš od golfového hřiště. Byla jsem ještě kus od silnice, když se blížil. Mávala jsem na něj. Řidič mě viděl, zajel na krajnici a naložil mě.“ „Viděl vás, jak běžíte?“ „Nejspíš ano. Musela jsem vypadat hrozně.“ „Říkal něco?“ „Ano, samozřejmě, že byl… zvědavý. Ptal se mě, jestli jsem v pořádku, jestli se mi nic nestalo, jestli mě někdo nepřepadl a tak.“ „Co jste mu řekla?“ „Řekla jsem mu, že je všechno v pořádku, že mám jen strach, že zmeškám vlak, že spěchám.“ „Že spěcháte na vlak?“ „Ano. Řekla jsem mu, aby mě dovezl na nádraží. Myslela jsem, že když mě tam doveze, mohla bych si odtamtud vzít jiný taxík a…“ „Neměla jste zavazadla?“ „Neměla. Řekla jsem taxikáři, že můj muž jel s věcmi napřed a
že jsem tam měla přijet za ním, ale že jsem se zdržela.“ „Ptal se vás ještě na něco?“ „Snažil se se mnou dát do řeči, ale já byla zticha a tvářila jsem se nepřístupně. Musím uznat, že sebou hodil, na nádraží jsme dojeli rychle.“ „Chcete říct, že vám uvěřil?“ „Myslím, že ano. Ze začátku se mě trochu vyptával, ale pak uvěřil, že všechno je tak, jak říkám.“ „Proboha, proč jste to neoznámila na policii?“ zeptal se Mason. „Já se bála. Celé moje vyprávění by znělo bláznivě a Enny by si byl všechno domyslel. Investovala jsem do záchrany našeho manželství třicet dva tisíc sedm set padesát dolarů a nehodlala jsem to vzdát.“ „Moment, něco bych si přece jen rád vyjasnil,“ řekl Mason. „Co?“ „Investovala jste třicet dva tisíc sedm set padesát dolarů dnes dopoledne. Od té doby se toho hodně přihodilo,“ namítl Mason. „Já ale nepřestala bojovat o své manželství.“ „Snadno se vám může stát, že budete bojovat o svůj život. Jednal jsem s vámi během dne a pochopil jsem, že jste dost impulzivní a že jste ochotná bezhlavě riskovat. Vymyslíte si určitý postup a jste pak ochotná na ten postup vsadit všechno. Tak se vám snadno může stát, že ve snaze zachránit manželství zahodíte svojí svobodu i život.“ „Bez mého muže by život nestál stejně za nic,“ řekla. „Mám ho… příliš ráda.“ Mason se na ni zamyšleně zadíval. „Jako právník vám můžu poradit jediné…“ „Co?“ „Abyste mi dovolila zdvihnout telefon a ohlásit všechno, co jste mi vyprávěla, na policii.“ „To nejde, pane Masone.“
„Proč?“ „Víte dobře, proč ne. V okamžiku, kdy by se Enny dozvěděl, že jsem byla s Georgem Luttsem, bylo by mu okamžitě jasné, že jsem to byla já, kdo vás zapojil do společnosti. Peníze, které jsem věnovala na záchranu manželství, by naše manželství pohřbily.“ „Musím trvat na tom, že podle zákona jste povinná věc ohlásit na policii.“ „Asi máte pravdu. Hodláte mě zradit?“ „Jsem váš právní zástupce,“ řekl Mason. „A co slečna Streetová?“ zeptala se Sybil a přeměřila Dellu přísným, pátravým pohledem. „Je to moje sekretářka, cokoliv se dozví při výkonu své práce, má přísně důvěrný charakter. Můžete jí věřit.“ „Dobře mi tak.“ „Jak to myslíte?“ „Riskovala jsem vědomě, a jestli prohraju, nesmím si stěžovat. Nemusíte si se mnou dělat starosti, pane Masone. Pokud na to doplatím, smířím se s tím. Do plynové komory odkráčím s písní a úsměvem na rtech. Pokud bych ztratila manžela, pokud by se mi nepodařilo zachránit naše manželství, nebudu o život stát.“ Mason se zamračil. „Tohle mě u vás děsí. Hrajete zvláštní hru, svoji hru, a riskujete bez hranic.“ „Když riskovat, tak všechno.“ „To jste už udělala. Tak co, neoznámíte to na policii?“ „Ne.“ Mason poznamenal: „Správně bych to měl udělat já.“ „Vykašlete se na to, co je správné a co ne. Musíme uvažovat prakticky. Oznámíte to, nebo ne?“ „Nejspíš ne,“ řekl Mason. „Pokud si to výslovně nebudete přát. Pořád si ale myslím, že by bylo nejlepší to oznámit.“ „Proč?“ „Protože je dobře možné, že zjistí, že jste tam s Luttsem byla, a
pokud to neoznámíte…“ „Není už trochu pozdě na to, abych to hlásila?“ „Pravda, je trochu pozdě,“ přikývl Mason. Rychle využila situaci. „Vmyslete se do uvažování policie – a tisku. Jela jsem tam s Luttsem. Pokoušel se mě vydírat. Něco se přihodilo a Lutts byl zastřelen. Já utekla. Nepokusila jsem se přivolat policii. Vzala jsem si taxík a odjela na nádraží, aby taxikář nevěděl, kde mě hledat. Pak vyhledám svého právníka. Právník mě poučí, že bych měla celou záležitost oznámit na policii. Co byste si z toho všeho vybral?“ „Že jste podezřelá číslo jedna.“ „Právě,“ přikývla. „Nezbývá nám teď nic jiného, než se snažit zahladit stopy. Ostatně nikdo mi nemůže dokázat, že jsem tam s Luttsem byla.“ Mason se na ni zamyšleně zadíval. „Kde máte tu pistoli, co jste měla?“ „Ve voze, v přihrádce na rukavice.“ „Měla jste ji předtím v kabelce.“ „Jistě, ale pak jsem ji na parkovišti před kadeřnictvím uložila do té přihrádky v autě.“ „Je tam ještě?“ „To doufám! Zamkla jsem tu přihrádku, když jsem zaparkovala. Ačkoliv zloději takovou přihrádku asi snadno odemknou.“ Mason zamyšleně našpulil rty. „Pane advokáte, jsem ve vašich rukách,“ řekla. „Co teď uděláme?“ „Nejdřív ze všeho se pojedeme podívat na tu přihrádku na rukavice do vašeho vozu.“ „A co pak?“ Mason stál vedle svého psacího stolu, oči přivřené. „Teď chvíli počkejte.“
Chtěla něco říct, ale Mason ji posunkem zarazil. „Myslíte, že si vás ten taxikář dobře prohlédl? Že si vás pamatuje?“ zeptal se. „Jsem přesvědčená, že ano.“ „Byla jste v bílém?“ „Ano, měla jsem na sobě to, co mám teď.“ „To je sakra zajímavé oblečení na výlety za město.“ „Já vím.“ „Ten taxikář si vás určitě pamatuje.“ „Určitě.“ „Co to bylo za taxík?“ „Červená řada.“ „Číslo jste si nezapamatovala?“ „To víte, že ne.“ „Jela jste tím taxíkem až na nádraží?“ „Ano.“ Mason pokrčil rameny. „No, s tím nic nenaděláme – ačkoliv, moment. Jak to proběhlo s placením?“ „Na taxametru byly dva dolary devadesát pět centů. Dala jsem mu tři dolary padesát.“ „Otočil taxametr?“ „Ano.“ „Vylezl z něho účet?“ „Ano, vylezl. Taxikář mi účtenku dal.“ „A vy jste ji nejspíš vyhodila?“ „Ne, nevyhodila.“ „To je dobře,“ řekl Mason. „Ukažte mi ji.“ „Co na ní najdete?“ „Číslo taxíku, číslo jízdy a kolik jste platila,“ řekl Mason a rozbalil zmuchlaný papírek. Pak strčil rychle účtenku do náprsní tašky, otočil se k Delle Streetové a řekl: „Dello, koukejte zaměstnat Paula Drakea. Číslo
taxíku je sedm set šedesát jedna. Je to Červená řada. Ať zjistí, kde ten taxík teď je, a ať na něj pak nasadí někoho ze svých lidí. Chci vědět každou minutu ve dne v noci, kde ten vůz je, dokud řidič bude ve službě.“ „Nechápu, k čemu vám to bude,“ řekla paní Harlanová. „Co se snažíte docílit, pane Masone?“ Mason dělal, jako když ji neslyší. Řekl: „Jdeme. Vy tu počkejte, Dello.“ Della přikývla. „Podám vám klobouk, šéfe.“ Došla pro klobouk do skříně. „Dejte si pozor na tu pásku v klobouku, je to ten, co vám byl těsný.“ Mason nepřítomně přikývl. Byl soustředěný na své plány. „Pozor na tu pásku,“ opakovala Della. Mason přejel prsty po pásce v klobouku a našel papírek se vzkazem od Delly. „Dobře. Děkuju, Dello.“ Držel klobouk v ruce a pečlivě přidržoval papírek se vzkazem. Ve výtahu si ho rychle přečetl. Šéfe, má jiné boty a punčochy, než měla ráno. Mason zmačkal papírek v kapse a doprovodil svoji klientku od výtahu. Zašel si pro vůz na parkoviště. „Musíte mi říct, kam mám jet,“ řekl. „Rovně po Sedmdesáté, pak dva bloky doleva.“ „Tam máte auto na parkovišti?“ „Ano.“ „Máte stvrzenku?“ „Ano.“ „Pojedu dál, za vjezd na parkoviště, pak vás vysadím, a vy se tam vrátíte pěšky. Objedete blok a tam se sejdeme.“ „Co dál?“ „Pojedete za mnou, dokud nenajdu šikovné místo, kde bychom mohli oba zastavit, a… ukažte mi, co máte v kabelce.“ Otevřela kabelku.
Mason našel volné místo u požárního hydrantu a zajel k chodníku. Prohlédl si obsah kabelky. „Pane Masone, vy mi nevěříte.“ „Chtěl jsem se jen ujistit… Poslyšte, nebude se vám to sice líbit, ale musím mít záruku, že mě nepodtrhnete.“ „Jak to?“ „Musím mít jistotu, že u sebe nemáte zbraň. Nechci, abyste vystoupila, šla do svého auta, vytáhla ze šatů pistoli, strčila ji do přihrádky na rukavice a…“ „Přece můžete jít se mnou, když mi nedůvěřujete.“ „To si ani jeden, ani druhý nemůžeme dovolit. Později by se někdo mohl rozpomenout, že nás tam spolu viděl. Lidi mě od vidění znají, občas bývám v novinách. Hlídač parkoviště by mě mohl poznat.“ „Jak moc mě chcete prohledávat?“ „Jen natolik, abych se přesvědčil, že zbraň nemáte u sebe.“ Zaťala pěsti. „Tak se do toho pusťte.“ Mason jí přejel rukama po těle. Bylo křečovitě napjaté. „Spokojen?“ Mason přikývl. „Řekla jsem vám pravdu. Svému právníkovi bych nelhala.“ „Je to ale sakra zvláštní historka,“ poznamenal Mason a vyjel od chodníku. Jeli mlčky až k parkovišti. „Tady je to.“ Mason řekl: „Zajedu o půl bloku dál, než vás vysadím. Vrátíte se sem pěšky. Zastavím vedle zaparkovaných vozů, pokud mi to projde, protože tu nikde není místo. Dojděte si pro auto, vyjeďte a pak se mě držte.“ Přikývla. Mason zvolna zastavil. Sybil otevřela dvířka a vyskočila. Mason zůstal ve voze a sledoval ji zpětným zrcátkem. Asi o deset metrů dál vyjelo od chodníku auto. Mason toho využil a nakřivo
zaparkoval, takže mohl snadno vyjet a přitom ho nikdo nemohl trestat za dvojité parkování. Sybil Harlanová vyjela z parkoviště a blížila se. Mason vyjel před ní, zamával na ni, pak zpomalil, jel dál po hlavní třídě, pak na křižovatce zahnul doprava, až našel místo pro dva vozy. Zastavil a Sybil zaparkovala za ním. Právník vystoupil a šel k jejímu autu. „Podívejte se tam,“ vybídla ho a ukázala na dvířka od přihrádky na rukavice. Dvířka byla vypáčená, zámek rozbitý. „Dívám se, dívám,“ řekl Mason břitce. „Někdo to vykradl.“ „To vidím,“ řekl chladně. „Předpokládám, že zmizela jen ta pistole?“ Přikývla. „Muselo se to stát před malou chvílí. Nejspíš to udělali policajti.“ Mason mluvil ovládaně. „Hlásila jste to hlídači na parkovišti?“ „Samozřejmě, že ne.“ „Kde jste vzala ten šroubovák?“ „Jaký šroubovák?“ „Ten, co jste s ním vypáčila ta dvířka.“ „Já to neudělala, pane Masone, na mou duši, že ne. Přece kdybych to udělala, tak bych teď tu pistoli měla, uznejte. Nebo bych… měla bych ten šroubovák. Klidně mě prohledejte. Dejte se do toho, prohledejte mě.“ Mason zavrtěl hlavou. „To už nemá smysl. Jste moje klientka a já jsem váš právník. Když vás baví lhát, tak klidně lžete. Ale něco bych vám rád řekl. Lhát svému lékaři nebo svému právníkovi přijde každému draho, někdy až katastrofálně.“ Měla slzy v očích. „Pane Masone, co mám dělat, abyste mi uvěřil?“ „Teď nic.“
„Vy jste se proti mně zatvrdil, že?“ „Ne. Jste má klientka. Postarám se o to, aby vaše práva byla respektována. Cokoliv, co bude použito proti vám, si pečlivě prověřím, jestli se to zakládá na pravdě. Všechny svědky obžaloby podrobím ostrému křížovému výslechu.“ „Nevěříte mi, ale budete mě hájit?“ „Zatím nechci docházet předčasně k závěrům. Udělám, co se dá. Zabila jste Luttse?“ „Ne.“ „Dobře. Teď musíte udělat všechno přesně, jak vám řeknu. Máte nějakou přítelkyni, které můžete věřit?“ „Myslíte, které bych se mohla svěřit s tím, co se stalo?“ „Ne, to ne,“ řekl Mason podrážděně. „Myslím, které docela prostě důvěřujete. Nějakou rozumnou ženskou, váženou…“ „Ano, mám, Ruth Marvelová…“ „Co je zač?“ „Je předsedkyní našeho Klubu současných událostí. Je nevídaně informovaná.“ „Je to vaše dobrá přítelkyně?“ „Velmi dobrá přítelkyně.“ „Uděláte přesně, co vám řeknu. Sednete do auta, odjedete domů a převléknete se. Oblečte si něco úplně jiného, něco tmavého a usedlého. Pak poproste Ruth Marvelovou, aby se s vámi jela podívat na jeden objekt, který byste možná chtěla koupit. Řekněte jí, že vám na tom hodně záleží a že byste chtěla vědět, co si o tom myslí. Neříkejte jí, kde ten objekt je.“ Sybil Harlanová přikývla. „Řekněte jí, že se pro ni stavíte. Potom vemte noviny a přečtěte si v inzerátech objekty na prodej. Najděte si tam něco na periferii, ale ne zas příliš daleko od centra.“ Znovu přikývla. „Stačila jste mě sledovat?“
„Je to jednoduché.“ „Je to sice jednoduché, ale snadno by se to mohlo zvrtnout. Musíte postupovat přesně tak, jak vám řeknu.“ „Dobře. Seženu si Ruth Marvelovou. Zařídím, aby jela se mnou. Najdu si v novinách objekt na kraji města, ne moc daleko od centra.“ „Správně. Teď dojdeme k tomu, co není tak jednoduché. Až přemluvíte Ruth Marvelovou, aby s vámi jela, nastoupíte do auta a vyjedete. Pak začnete s tím, že když člověk jede prohlížet reality vlastním vozem, je to nevýhoda, protože se všude najde někdo, kdo si zapíše vaše číslo vozu – pak si zjistí, komu to číslo patří, to je celkem snadné – a pak že vás realitní agenti otravují do nekonečna, snaží se, abyste příslušný objekt koupila, nebo vám vnucují jiný. Vysvětlíte vaší přítelkyni, že si z toho důvodu berete na poslední úsek cesty vždy taxík. Je to jasné?“ Přikývla. Mason pokračoval: „Takže: pak si vzpomenete, že si musíte někam zatelefonovat. Zastavíte u telefonní budky a jdete si zavolat. Zavoláte Drakeovu detektivní agenturu. Tady máte číslo, napsal jsem vám ho na svou vizitku. Budete chtít k telefonu Paula Drakea. Řeknete mu, kdo jste. Paul vám pak řekne, kam máte jet. Pojedete na příslušnou adresu, zastavíte, kde najdete místo k zaparkování, a vystoupíte. Za několik minut pojede kolem taxík, ale dejte pozor, musí to být taxík firmy Červená řada. Moc si ho nevšímejte a chovejte se nenápadně. Sednete do taxíku, usadíte se vzadu a řeknete řidiči, aby jel pomalu dál, že si chcete prohlédnout několik domů, co jsou na prodej. Kamarádce řeknete, že jste zjistila, že jste si nevzala dost peněz a že ji prosíte, ať taxík zaplatí a nechá si dát účtenku, že jí to vrátíte. Požádáte ji, aby účtenku určitě nezahazovala, že ji potřebujete k dokladům o daňových odpisech.“ „Pane Masone, tohle je hrozně složité…“
„Buďte zticha a poslouchejte. Máme málo času. Uděláte přesně, co řeknu. Ať vás taxík chvíli vozí, budete se dívat na různé domy v různých ulicích. Až bude na taxametru dolar šedesát pět centů, řekněte řidiči, ať to otočí a jede směrem zpátky. Neříkejte ani slovo navíc, než bude zapotřebí. Platit musí Ruth. Mějte ji k tomu, ať se s řidičem baví. Jakmile budou na taxametru dva dolary devadesát pět, budete jako u cíle. Nechte zastavit a Ruth ať řidiči zaplatí. Řekněte jí, ať mu dá tři a půl dolaru, že jí to pak vrátíte. Je vám to všechno jasné?“ „Pane Masone, tohle všechno je hrozně složité a my tu s tím ztrácíme drahocenný čas, já dost dobře nechápu, proč…“ „Stačí, jestli chápete, co od vás chci, a když to uděláte,“ skočil jí do řeči Mason. „Vy plýtváte časem, když se o tom dohadujete. Hlavně abyste si přesně pamatovala, co máte udělat.“ Vzala si od Masona vizitku s číslem Paula Drakea a řekla pochybovačně: „No dobře, já to všechno udělám…“ „Abychom si rozuměli,“ řekl Mason důrazně. „Může na tom záviset váš život. Musíte moje pokyny splnit naprosto přesně. Do písmene. Je vám to jasné?“ „Je mi to jasné, ale myslím si, že na Ruth takhle nemusíme. Mohla bych jí klidně říct, o co mi jde a…“ „To nedělejte,“ varoval ji Mason. „Postupujte přesně, jak jsem vám řekl. Možná budete mít kliku, možná ne.“
KAPITOLA 6 Mason odemkl dveře své pracovny. Della Streetová četla noviny. Vzhlédla. „Tak jak je?“ zeptala se. „Musíme se dát do práce, Dello. Jo, děkuju za vzkaz.“ „Prohlídl jste si její boty a punčochy, šéfe?“ „Já žádný rozdíl neviděl, mně se boty zdály stejné.“ „Jenže to nebyly ty samé. Ty první, co měla dopoledne, měly otevřenou špičku a nahoře ozdobu z červené kůže. Teď odpoledne měla bílé polobotky, jednoduché a bez ozdob.“ „A ty punčochy?“ „No, dnes ráno, šéfe, když byla tak rozčilená, jsem si náramně pečlivě prohlídla, co má na sobě. Víte přece, jaké jsou ženské. Ocenila jsem, jak jí všechno ladí. Bílé boty s červeným zdobením ke krémovému kabátku s červeným zdobením, bílá kabelka a bílá skládaná sukně. Punčoch jsem si všimla zvlášť. Byly světlé, pleťové, takže šly dobře k bílé sukni a botám, a přitom v nich neměla bledé nohy. Byly bezešvé, a to bylo u toho oblečení důležité. Dnes odpoledne měla punčochy o odstín tmavší – a měly švy.“ „Punčochy si samozřejmě mohla převlíct,“ namítl Mason. „Kdy? Přece vás vezla na ten kopec a pak šla rovnou do kadeřnictví?“ „Aspoň se tam chystala. Já ji nevyslýchal, jestli třeba nezměnila plány.“ „Proč ne?“ „Protože jsem usoudil, že bude lepší to nevědět,“ Mason se ušklíbl. „Ale děkuju za upozornění, Dello. Jenže se nedá nic dělat, je to naše klientka. Zastupujeme ji. Co nám řekne, bereme.“ „Co uděláme teď?“ „Zajdeme za Paulem Drakem do jeho kanceláře, nejspíš už toho taxíka našel. Paní Harlanová mu zavolá, jakmile sežene tu svoji
kamarádku.“ „Měla tu pistoli ve voze?“ Mason se tvářil ledově. „Někdo se jí vloupal do přihrádky na rukavice. Pistole zmizela. Pojďte, jdeme.“ Mason jí přidržel dveře a pak svorně kráčeli spojovací chodbou ke kanceláři Paula Drakea. Slečna v ústředně vzhlédla, poznala Masona, kývla na něho a ukázala na dřevěnou mříž, uzavírající vstup do dlouhé chodby, ze které vedly po obou stranách dveře do malých kanceláří, jedny vedle druhých. Mason otevřel skrytou zástrčku a mříž se otevřela. Nechal projít Dellu a pak ji následoval do kanceláře Paula Drakea. Když vešli, Paul Drake zdvihl hlavu a kývl na návštěvníky. Byl soustředěný na to, co mu do uší našeptávala radistická naslouchátka. Mason místo otázky povytáhl tázavě obočí. Drake přehodil páčku na hlasitý odposlech. Bylo slyšet hlas dispečera taxislužby, jak monotónně předává instrukce řidičům. „Vůz číslo tři dva osm k podniku Brown Derby v Holywoodu, pojede pan Culber… No tak, ozvi se, dva jedna čtyři… ozvi se… dva jedna čtyři…“ Něčí bručlavý hlas odpověděl: „Dva jedna čtyři má jízdu, je u bloku osm tisíc sto, Jižní Figueroa…“ Drake vypnul amplion, sundal jedno naslouchátko a řekl: „Ahoj, Perry. Jak se máš, Dello? Tohle je jen rutina.“ „Sleduješ sedm šest jedničku?“ zeptal se Mason. „Jo. Mám naladěnou frekvenci dispečinku Červený řady.“ „Páni, Paule, vůbec mě nenapadlo přilepit se jim na frekvenci a mít tak přehled o všech jejich vozech, představoval jsem si, že na to někoho nasadíš. Jaks na tohle přišel?“ „To my jsme tak zařízený. Pro všechny případy. Někdy neškodí odposlechnout si policajty, jindy taxikáře, a tak… ušetří nám to spoustu běhání. Někdy nám taky taxislužby nechtějí žádný
informace podat.“ „Paní Harlanová se neozvala?“ zeptal se Mason. Drake zavrtěl hlavou. Pak řekl: „Pozor… teď je tam sedum šest jednička…“ Zapsal si něco na papír a pak hlásil: „Je v Beverly Hills a jede po Sunset bulváru směrem na Holywood. Je prázdný, právě někoho vysadil.“ „Zatraceně!“ ulevil si Mason. „Že se ještě neozvala ta Harlanová! Ačkoliv, musela toho napřed dost vyřídit.“ „O co jde?“ zeptal se Drake. „Přece už mě znáš, Paule. Nic, chci jen vědět, kde se ten taxík pohybuje, to je všechno.“ „Jde o svědka?“ zeptal se Drake. Mason se ušklíbl, jedním okem mrkl na Dellu a ta řekla: „Ano, o svědka.“ Asi dvacet minut netrpělivě čekali. Pak zazvonil telefon. Vzal to Paul. „Ano? Ano… paní Harlanová… ano.“ Mason sáhl po sluchátku. „Vezmu si to, Paule. Kde je teď ten taxík?“ Drake odpověděl: „Naposled jsme slyšeli, že má jízdu, a… počkat, teď tam něco je…“ „Jste nachystaná, paní Harlanová?“ zeptal se Mason do telefonu. „Ano, jsem.“ „Máte tam Ruth Marvelovou?“ „Mám.“ „Výborně,“ řekl Mason spokojeně. „Teď chvilku počkejte…“ Drake hlásil: „Taxík sedm šest jedna nabral zákazníka v Holywoodu a teď jede směrem ven po North La Brea. Volali ho od nějaký nóbl kinohvězdy, někoho tam k ní poveze.“ „Máme to jako na objednávku, paní Harlanová. Jeďte skoro až na konec North La Brea, zaparkujte a čekejte. Taxík Červené řady
tam bude pomalu projíždět a rozhlížet se po ritu. Musíte dojet až na křižovatku Franklin a La Brea. Ten taxík musí jet směrem na jih. Počkám tu, dokud nezavoláte. Teď sebou ale hoďte. Mohla byste to stihnout a taxíka chytit. Když se vám to nepodaří, tak za patnáct minut znovu zavolejte. Všechno jasné?“ „Jasné.“ „Tak jeďte.“ „Jedu.“ Bylo slyšet klapnutí, jak položila sluchátko. Mason se složil na jedno z Drakeových křesel a postěžoval si: „Proč si neopatříš lepší?“ Drake se ušklíbl. „Nemůžu si to dovolit.“ „Platím ti víc než dost, mohl bys…“ „Tak jsem to nemyslel. Nemůžu si dovolit, aby se mi tu klienti takhle rozvalovali. Musí sedět na kraji židle. Mám tu sedm šest jedničku sledovat dál?“ „Jo. Zajímalo by mě, jestli cestou zpátky někoho nabere.“ Mason si zapálil cigaretu, sáhl po posledním výtisku listu Trestní právo, kriminologie a policejní věda. Začetl se do kazuistik uvedených v oddílu trestního práva. Della Streetová tiše, trpělivě čekala. Věděla, že v napínavých okamžicích je nejlepší, když se Mason na něco soustředí, jinak začne nervózně přecházet po místnosti. Podívala se na Paula Drakea a výstražně dala prst na rty. Drake přikývl na znamení, že rozumí. V kanceláři zavládlo ticho. Drake si přidržoval naslouchátka a občas si něco poznamenal. Della Streetová se s ním dorozumívala posunky. Mason byl pohroužený v četbě. Drake se pak zadíval na Dellu a zvedl ruku, ukazovák a palec naznačující kroužek. Della se už - už chystala něco říct, ale pak si to rozmyslela, čekala, až Mason přestane číst a odloží časopis. Konečně promluvil. „Máš něco, Paule?“
„Řidič sedm šest jedničky nahlásil, že nabral zákaznice cestou zpátky na North La Brea a že s nimi teď jede na obhlídku nějakých realit v jihozápadní části města.“ Mason se ušklíbl na Dellu Streetovou. „Dobrý, Dello, jdeme zpátky ke mně do kanceláře, musíme to tam přečkat. Pak vás zvu na večeři.“ „A co já?“ ohradil se Paul Drake. „Jak, co ty?“ „Jako co s tou večeří? Co já?“ „Jasně! Přece bych tě tu nenechal o hladu.“ Drake sundal sluchátka a přehodil páčku, protáhl se a zívl. „Takový dobrý stejk, smažený brambůrky a pak…“ „To bude asi obtížné s donáškou,“ skočil mu do řeči Mason. „Počkej, počkej, chceš snad říct, že dostanu večeři, ale ven nesmím?“ „Jistě. O co si řekneš, to ti nechám sem nahoru poslat, ale u toho telefonu ještě musíš chvíli vydržet. Budou se dít věci.“ Drake si povzdechl. „To jsem mohl tušit. Ničím si žaludek svinským jídlem, hamburgrama a tak, za kapesný na dohodu, zatímco ty a Della berete velký prachy a cpete se šťavnatýma stejkama.“ „Svět je nespravedlivý,“ přikývl Mason a ušklíbl se. „Chceš dva hamburgry, Paule? Jak je chceš? S cibulkou a hořčicí, nebo…“ „Jdi do háje!“ vztekal se Drake. Mason se na něho zašklebil, kývl na Dellu a odešel s ní. „Nemohl byste mi říct, o co vám vlastně jde?“ zeptala se Della. Mason zavrtěl hlavou. „Radši ne. Pokuste se pro mne sehnat na telefon Herberta Doxeyho.“ Della rychle vykročila dlouhou chodbou a odemkla svým klíčem Masonovu pracovnu. Oba pak vstoupili. Della listovala v telefonním seznamu a zapsala si číslo. „Máte to?“
„Myslím, že ano.“ Della vytočila číslo, chvíli čekala a pak řekla: „Pan Doxey? Pane Doxey, rád by s vámi hovořil pan Mason.“ Kývla a Mason sáhl po sluchátku. „Dobrý den, pane Doxey,“ řekl, „tady je Perry Mason. Rád bych se od vás dozvěděl další údaje o pozemku Sylvan Glade Development. Můžete mi říct, jaká rozloha je v rovině a jaká rozloha ve svahu? Také jestli byla řádně vytyčena severní hranice pozemku?“ Doxey si důležitě odkašlal. „Veškeré požadované informace jsou obsaženy v předběžné kalkulaci firmy, která má provádět bagrování, vyrovnání pozemku. Víte, pane Masone, když jsme se do toho dali, nenapadlo nás, že bychom mohli prodat vybagrovanou zeminu na navážku pro dálniční stavbu. Takže v kalkulaci jsou zahrnuté i vytěžené kubíky a odvoz. Provedli také přesné vytyčení severní hranice, ale kolíky už tam nejsou.“ „Kde jsou?“ „Část z nich se ztratila při sesuvu půdy po tom lijáku, část je zatlačená v zemi, jak tamtudy vyváželi zeminu z pozemku Claffinové.“ „Aha. Lze tedy říct, že sousedi vybagrovali část našeho pozemku?“ „Tak úplně ne. Ovšem podminovali ho, takže došlo k sesuvu.“ „Rád bych pokud možno co nejdříve hovořil s panem Luttsem.“ „Takových je víc, asi patnáct,“ poznamenal Doxey. „Jak to?“ Doxey se zasmál. „Vaše malá akciová transakce rozpoutala řetězovou reakci. Všichni chtějí vědět, kolik jste za ty akcie dal. Kromě toho vznikla fáma, že můj tchán hodlá odkoupit větší množství akcií.“ „Jako náhradu za ty, co mi prodal?“ zeptal se Mason. Doxey řekl: „On se mi nesvěřuje. Reprodukoval jsem jen to, co se povídá a co vedlo k lavině telefonátů. Sám jsem se taky snažil
tchána najít.“ „Až se vrátí, prosím, řekněte mu, že ho sháním.“ „Dobře, děkuji, já mu to vyřídím. Můžete mi dát číslo, kam by měl volat?“ „Ať mě prosím zavolá do kanceláře.“ „Nebudete mít vypnutou centrálu?“ „Ne, přepínám si hlavní linku přímo sem, k sobě.“ „Dobře, řeknu mu, aby vás zavolal.“ „Prosím, ať zavolá hned, jak se vrátí.“ Doxey odpověděl váhavě. „Víte, ono volalo hodně lidí, pane Masone, všichni chtěli, aby jim zavolal, jakmile se vrátí. Já se nicméně postarám, aby váš vzkaz dostal.“ „Děkuji vám,“ řekl Mason. „Prosím vyřiďte mu, že to je naléhavé.“ Mason zavěsil a obrátil se k Delle Streetové. „Máme sem přepojenou hlavní linku? Půjdou nám sem hovory?“ Přikývla. Po chvíli řekla: „Šéfe, nenamočil jste se do něčeho s tou Harlanovou?“ „To zatím nevím. To, co vím, vím od své klientky a je to samozřejmě přísně důvěrné.“ „A co takhle etické zásady?“ „Advokát má v prvé řadě povinnosti vůči klientovi. Měla byste pochopit, Dello, že hodnoty jsou relativní. Představte si třeba lékaře chvátajícího k těžce nemocnému, ohroženému na životě. Cestou určitě poruší řadu dopravních pravidel, ale nutí ho k tomu závažnost situace. Musí sám posoudit, co může a co ne.“ Della Streetová potřásla hlavou. „Pokaždé, když se s vámi dám do debaty, vyhráváte. Přece jen ale…“ Zazvonil telefon. Della Streetová to zvedla. „Tady kancelář Perryho Masona… ano, je tu, paní Harlanová, hned předám.“
Kývla a Mason hovor převzal na svém telefonu na psacím stole. Della Streetová poslouchala na své paralelce. „Všechno v pořádku, pane Masone, už jsem doma.“ „Můžete mluvit?“ „Ano.“ „Poznala jste toho řidiče?“ „Samozřejmě.“ „Byl to on?“ „Ano.“ „Je to jisté?“ „Naprosto.“ „On vás nepoznal?“ „Vůbec si mě nevšímal, pane Masone. Řekla jsem Ruth, aby ho zastavila ona. Když jsme nastoupily, řekla jsem mu, kam jet. Seděla jsem ale přímo za ním, když se otočil, viděl jen na Ruth. On si mě vůbec neprohlédl. Taky jsem byla úplně jinak oblečená.“ „Máte účtenku? Je tam, kolik bylo na taxametru? Byly to dva dolary devadesát pět centů?“ „Ano.“ „Výborně. Uložte si účtenku do kabelky.“ „Co mám dělat dál?“ „Nic, jednoduše se uvolněte a zapomeňte na všechno. Leda… pokud jste mi řekla pravdu a pokud jste skutečně nestiskla spoušť.“ „Řekla jsem vám pravdu.“ „Dobře, výborně. Teď si užívejte své páté výročí svatby.“ „Jak si to mám užívat bez manžela?“ „Čekáte ho přece doma, ne?“ „Čekám, ano, ale jsem celá roztřesená. Jsem nesvá a bojím se, že…“ „Poslechněte mě,“ řekl Mason. „Zapomeňte na všechno. Pokud jde o vaše manželství, nastává teď klíčová chvíle. Obětovala jste hodně, abyste tuhle příležitost získala, tak ji koukejte využít.“
„Já… udělám, co zmůžu.“ „Vy zmůžete hodně.“ „Můžu vás ubezpečit, pane Masone, že budu sakra dobrá,“ řekla a zavěsila.
KAPITOLA 7 Mason se podíval na hodinky. Od chvíle, kdy volala paní Harlanová, uplynulo několik minut. „Byl bych čekal, že se nám už Doxey ozve. Měl by si dělat starosti. Byl bych rád, kdyby se to rozhýbalo dřív, než se setmí. Dělám to opravdu nerad, Dello, ale s tou večeří se to zpozdí. Dejte mi ještě jednou Doxeyho, prosím.“ Della přikývla. „Moment prosím, pane Doxey, chce s vámi ještě mluvit pan Mason.“ „Haló, pane Doxey, odcházím právě z kanceláře. Ozval se vám váš tchán?“ „Ne, neozval,“ odpověděl Doxey. „Už mi to dělá starosti. Každý večer večeříme přesně v sedm hodin. Jako hodinky. Táta Lutts nedopustí, aby ho od večeře něco zdrželo. Tak jednou nebo dvakrát, když se mu protáhlo důležité jednání a nedalo se tomu zabránit, zatelefonoval, že se zdrží. Dnes ani slovo, a to už má hodinu zpoždění. Už jsme nečekali a najedli jsme se.“ „No co, jistě bude v pořádku. Já…“ „Ne, něco je v nepořádku, pane Masone. Musel mít autonehodu nebo něco podobného. Jinak by se buď ukázal, nebo by zatelefonoval. Potrpí si na večeři. Všechno musí být připravené přesně na čas. To nám mockrát komplikovalo život, pokud jde o pomocnice v domácnosti. Neuvědomuje si, že to někdy může být nesnadné.“ „No, nejspíš se to všechno vysvětlí,“ řekl Mason. „Chtěl jsem jen, aby mi ukázal, kde přesně je severní hranice pozemku. Slíbil, že mi bude co možná nápomocný. Chtěl jsem se tam podívat, ještě než se setmí.“ „Určitě pro vás udělá, co je v jeho silách. Ocenil, že jste vůbec nesmlouval o ceně akcií a že jste s ním i jinak jednal velmi hezky.“ Mason řekl: „Mne celá tahle věc velmi zajímá. Některé informace potřebuji ještě dnes. Nemohl byste tam se mnou zajet vy
a ukázat mi tu severní hranici? Je sice letní čas, ale i tak už nám moc času do setmění nezbývá.“ „No… vy přece víte, kde ten pozemek je.“ „Byl jsem tam.“ „Takže… ta hranice je severně od budovy. Jeden z kolíků tam najdete, a…“ „Byl bych radši, kdybyste mi to ukázal, je to jen chvilka. Mohl bych pro vás zajet.“ „Tak tedy dobře,“ řekl Doxey. „Odtud to není daleko, autem jsme tam odsud za sedm minut. Víte, kde bydlím?“ „Mám adresu z telefonního seznamu.“ „Dobře, je správná. Stačí, když zatroubíte, až sem dojedete. Hned vyjdu ven. To víte, moje žena si dělá starosti.“ „Zkuste zavolat na policii a do nemocnic. Pokud měl nehodu, měli by to mít v evidenci.“ „Taky mě to už napadlo. Nechce se mi ale do toho, protože kdyby to slyšela moje žena, měla by teprv starost.“ „Třeba je v kanceláři a nebere telefony.“ „Ne, já tam zašel. Není tam.“ „No, nedělejte si s tím hlavu,“ řekl Mason. „Však on se ukáže. Přijedu k vám tak asi… no, mohlo by mi to odtud trvat takových patnáct minut.“ „Budu vás vyhlížet,“ řekl Doxey. Mason zavěsil a otočil se k Delle. „Dobře, Dello, budete tu muset počkat a…“ „Jedu s vámi. Mne se jen tak nezbavíte. Musím vám přece dělat stenozáznam.“ Mason zavrtěl hlavou. „Šéfe, prosím, budete potřebovat někoho…“ „Víte dobře, co se bude dít,“ řekl Mason. „Nebojte se, já to uhraju.“ „Tak tedy dobře. Vezměte si s sebou blok a tužky. Sednete si
dozadu a budete zapisovat, co kdo říká. Jdeme.“ Vyjeli k Doxeyovu domu. Našli adresu bez obtíží. Velký, bíle omítnutý dům s červenou střechou, tradiční kalifornská španělská architektura. Před schody na terasu rostly dvě palmy a po obou stranách betonové cestičky byl krásný sametový trávník. Mason dvakrát zlehka zatroubil. Hned nato se otevřely dveře a Herbert Doxey vyšel. Ještě se obrátil a něco přes rameno povídal, pak za sebou zavřel a běžel po cestě k vozu. „Tak co,“ zeptal se Mason. „Ozval se Lutts?“ „Ani slovem. Už z toho začínáme být nesví.“ Mason představil Doxeyho Delle Streetové. „Nechcete si sednout dopředu?“ zeptal se Doxey. „Mně by vůbec nevadilo…“ „Ne, to je v pořádku,“ přerušil ho Mason. „Rád bych s vámi cestou hovořil. Sedněte si vedle mě prosím a povídejte mi, jak to vypadá ve vaší společnosti.“ „Obávám se, že vám toho moc nepovím, pane Masone,“ řekl Doxey a sedl si dopředu. „Myslím, že jste celkově v obraze, pokud jde o záměry naší společnosti, tedy o plány, které jsme měli před dnešní odpolední schůzí.“ „Co se děje teď?“ zeptal se Mason. Doxey se zasmál. „No, ony se názory dost výrazně odlišují. Doufám, že chápete moji situaci, jako funkcionář společnosti jsem povinen vám poskytnout veškeré informace, jaké si vyžádáte, ale musím si zachovat nestrannost.“ „To je mi jasné,“ přikývl Mason. „Vážím si vaší ochoty. Zmínil jste se, že se názory rozcházejí. V čem se rozcházejí?“ „Prostě, pane Masone, vznikla taková zvláštní situace. Já… obávám se, že se k tomu nemohu do podrobností vyjádřit, dokud nepromluvím s Tátou Luttsem.“ „Jaká je nominální hodnota akcií?“ zeptal se Mason. „Já… tady se také názory rozcházejí.“
„Jaká je nominální hodnota akcií ve vztahu k peněžním částkám investovaným do společnosti?“ „Ta je nízká, pane Masone, velmi nízká. Určitě se pohybuje hluboko pod tržní cenou. Víte, pro společnost to byla spekulativní koupě, okolnosti se od té doby vyvinuly tak, že původní cena má jen účetnickou hodnotu.“ „Rozumím,“ řekl Mason suše. „Došlo v poslední době k přesunům akcií?“ „No… váš převod je z poslední doby.“ „Byly pak ještě další?“ Doxey váhal. „Poslyšte,“ řekl Mason, „nemá smysl s tím dělat tajnosti. Jsem akcionář a mám právo na informace.“ „K prodeji došlo dnes pozdě odpoledne,“ řekl Doxey nezúčastněně. „Kdo byl prodávající?“ „Někteří členové správní rady.“ „Kdo byl kupující?“ „Já… já… některé věci jsou důvěrné, pane Masone, a já…“ „Dozvíte se to oficiálně, jakmile budou akcie předloženy k převodu, že?“ „Ano, předpokládám, že ano.“ „Byly vám už předloženy k převodu?“ „O kterých akciích hovoříte, pane Masone?“ „Hovořím o těch, co byly převedeny dnes odpoledne. Prosím vás, přestaňte s tou oficiálností, pokud se mnou chcete vyjít, nezatajujte mi informace.“ „Musím vyjít i s ostatními,“ řekl Doxey. „Jsem mezi dvěma mlýnskými kameny.“ „Kdo je ten druhý mlýnský kámen?“ „To si snadno domyslíte, pane Masone.“ „Dobře. Takže pojďme k jádru věci: kolik převodů akcií jste
zaregistroval dnes odpoledne po mém převodu?“ „Jeden,“ odpověděl Doxey. „Na koho?“ „Táta Lutts nakoupil nějaké akcie.“ „Kdo mu je prodal?“ „Regerson B. Neffs.“ „Kolik akcií?“ „Zaknihoval jsem tři tisíce.“ „Kolik za ně Lutts zaplatil?“ „To na osvědčení o prodeji nebylo uvedeno, je to věc důvěrná.“ „Neffs je trochu kožený patron, že?“ Doxey se dal do smíchu. „Lituji, ale nejsem tu od toho, abych s akcionáři probíral povahu členů správní rady, za to mě neplatí.“ Mason se na Doxeyho úkosem podíval. Chvíli bylo ticho. Pak se Doxey zavrtěl a řekl: „Mám spálená záda. Mohl byste mi udělat velkou osobní laskavost?“ „Jakou?“ „Kdybyste mi prozradil, kolik jste Tátovi Luttsovi za ty akcie dal.“ „Proč?“ „Možná bych si trochu zaspekuloval.“ „Mohl byste se spálit.“ „To je moje riziko. Vím dobře, že Táta Lutts je… abych tak řekl…“ „Vím. Je hrabivý. Došel k závěru, že se muselo stát něco, díky čemu je cena akcií mnohem vyšší, než členové správní rady tuší. Proto se rozhodl nakoupit akcií víc,“ řekl Mason. „Proto se je teď snaží skoupit, proto promeškal dnes večer večeři.“ „Mohl aspoň zavolat Georgianě,“ řekl podrážděně Doxey. „Georgiana je vaše žena?“ zeptal se Mason. „Ano, dcera Táty Luttse. Tchán se jmenuje George, chtěl syna, tak když se mu narodila dcera, dal jí jméno Georgiana, aspoň to.“
„Ach tak,“ přikývl Mason. „Ještě jste mi neodpověděl na otázku,“ připomněl Doxey. „Řeknu vám jedno: zaplatil jsem za ty akcie sakra hodně, až moc.“ „To určitě,“ řekl Doxey ironicky. „Už vidím, jak velký Perry Mason chodí po světě a kupuje věci za přemrštěnou cenu.“ „Mohli bychom udělat výměnný obchod,“ navrhl Mason. „Jaký?“ „Potřebuji informace, které máte vy.“ „Jaké?“ „Ví Lutts, kdo je můj klient?“ Doxey se koutkem oka podíval na Masona a po krátkém zaváhání řekl: „Myslím, že ano.“ „Víte to vy?“ „Ne.“ „Jak to Lutts zjistil?“ „To vám nepovím. Možná si zjistil, kdo napsal ten šek, co vám klient dal. Má kamaráda u přepážky v bance, ten kamarád je mu zavázaný. Víc nevím. Teď jste na řadě vy.“ Mason řekl: „Zaplatil jsem za Luttsových tisíc akcií třicet dva tisíc sedm set padesát dolarů.“ Doxey se zadíval na Masona, jako by se díval na někoho, kdo si přidělal plovací křidélka a chystá se skočit z nejhořejší paluby Queen Mary doprostřed Atlantiku. „Kolik že jste zaplatil?“ „Slyšel jste mě.“ „Dobrý bože, pane Masone! Proč… já… kdybyste mi byl dal vědět, mohl jsem vám všechny ty akcie sehnat po osmi dolarech. Taky se prodávaly po sedmi.“ „Právě. Přece jsem vám řekl, že jsem je přeplatil.“ „Ale proč?“ „O tom nehodlám hovořit. Vyberte si z toho, co chcete.“ „Chcete snad říct, že jste chtěl Tátu Luttse ze společnosti
vytlačit?“ „Přece si hned koupil náhradní akcie, ne?“ namítl Mason. „Ano, to jistě. Ale v okamžiku, kdy nebyl akcionářem, musel odstoupit ze správní rady, protože nesplňoval podmínky členství. Poslyšte, pane Masone, vy hrajete nějakou větší hru a jde vám o kontrolu nad naší společností.“ Mason se ušklíbl a zatočil na prastarou, vyježděnou cestu vedoucí k pozemku Sylvan Glade Development. U paty svahu ostře zabočil a pak se plazil do kopce. Když dojeli na vrchol, Doxey překvapeně vykřikl: „Bože, pane Masone, tohle je vůz Táty Luttse, on tady musí být.“ „Výborně, rád se s ním sejdu,“ řekl Mason. „Nemůžu pochopit, proč se nezastavil doma,“ kroutil hlavou Doxey. „No nic, jsem rád, že je na světě. Nejspíš pracuje na nějakém novém problému týkajícím se věci. Je chytrý a tvrdý.“ Z Doxeyova tónu bylo možné vytušit značnou dávku závisti. Mason zaparkoval a vystoupil. Doxey také. „Počkejte tady, Dello,“ řekl Mason jakoby nic. „Hned se vrátíme,“ ubezpečoval ji Doxey. „Dostaneme se dovnitř?“ zeptal se Mason. „Jistě, pokud tam je Táta Lutts. Dům se zamyká, ale tchán má klíče.“ Doxey vzal za kliku. „Je odemčeno, můžeme jít dál.“ „Tady je ale špíny!“ řekl Mason. „Lidi, co se odsud stěhovali, věděli, že to je bouračka,“ vysvětloval Doxey, „takže odtud prostě odtáhli a nechali tu po sobě všechny ty krámy.“ „Snad na Luttse radši zavolejte, ať sejde dolů.“ „To by se mu asi nelíbilo. Existují určitá nepsaná pravidla protokolu mezi tchánem a zetěm,“ ušklíbl se Doxey. „Zajdu nahoru a podívám se, co tam dělá.“ „Nahoře je ale tma, i když je letní čas, je dost pozdě. Buďte
opatrný.“ „Vidím dobře,“ řekl Doxey a plazil se do schodů. Mezi prvním a druhým patrem se zarazil. „Co je?“ volal na něho Mason. „Honem… pojďte sem nahoru… pojďte!“ křikl Doxey chraplavě. „Co se děje?“ „Pojďte sem!“ Mason šel nahoru a zastihl Doxeyho, jak se naklání nad Luttsem. „Proboha!“ vydechl Mason. „Leží hlavou dolů… co se mu stalo? Je to srdeční záchvat? Jak dlouho myslíte, že už tu takhle leží?“ Doxey škrtl sirkou, rukou si chránil oči. Řekl: „Podívejte se na tu krev… je z těch ran v hrudníku.“ „Zkuste mu puls.“ Doxey se sklonil a po chvíli řekl: „Myslím, že je mrtvý. Tělo už chladne. Připadá mi nějak… prostě mrtvé.“ „Dobře. Zavoláme policii,“ prohlásil Mason. „Neměli bychom ho nadzvednout a položit tak, aby měl hlavu…“ „Nesahejte na něho,“ zarazil Doxeyho Mason. „Zavolejte policii.“ „Dobrý bože, to je hrozné. Co mám dělat? Jak to řeknu Georgianě? Odvezu jeho auto. Vy jeďte svým a já pojedu s jeho.“ „Nechte všechno přesně, jak je, a nic nesahejte,“ řekl Mason. „Zůstanu tady a postarám se o to, aby se tu nic nedělo, vy si vezměte můj vůz, zajeďte pod kopec a zavolejte na policii.“ „Můžu tu zůstat a mohl byste jet vy…“ „To ne, na policii se jim vůbec nelíbí, když právě já najdu mrtvého.“ „No, ale tentokrát jste u toho byl. Pamatujte…“
„Jasně, já se z toho nevyvlíknu, ale našel jste ho vy, takže hlásit to taky musíte vy.“ „Chcete tu počkat?“ „Počkám přímo tady. Prosím, vysvětlete slečně Streetové, že došlo k nehodě.“ „Mohla by si sednout do jeho vozu a…“ Mason zavrtěl hlavou. „To by se policii taky nelíbilo. Budou jeho vůz prohlížet, hledat otisky prstů. Jděte je zavolat. Já tu počkám.“ „Dobře,“ řekl Doxey. „Jaké mám chtít oddělení?“ „Prostě řeknete tomu, kdo to zvedne, ať je to kdokoliv, že chcete nahlásit vraždu a že to spěchá. Oni vás spojí.“ „Tak tedy dobře,“ vzdychl Doxey. „Já… myslíte, že to mám říct Georgianě?“ „Ještě bych s tím počkal.“ Doxey seběhl ze schodů. O chvíli později slyšel Mason, jak startuje a jak odjíždí z kopce dolů. Mason se šel postavit ke vchodu. Uplynulo skoro deset minut, než se Doxey vrátil. Bylo slyšet sirénu policejního vozu, který jel za ním. Mason vyšel ze dveří ven. Doxey zaparkoval s Masonovým vozem kousek stranou. Policejní vůz také zastavil. Jeden z důstojníků přispěchal k Masonovi. „Dobrý den, pane Masone. Jak jste se do toho zapletl?“ „Nijak. Jen tu hlídám, než přijdete.“ „Tak jsem to nemyslel.“ „Já to tak myslím.“ Důstojník se na Masona přísně podíval, pak vzal baterku a vešel do domu. Další policista zůstal na stráži u vchodu. „Je to pro oddělení vražd, to je fakt,“ volal první policista shora z domu. Mason slyšel, jak policista sedící ve voze navazuje rádiové spojení. „Zatím mi povíte, co o tom víte,“ vyzval Masona první
policista, který se mezitím vynořil z budovy. „Ptejte se jeho,“ Mason ukázal palcem na Doxeyho. „Našel mrtvého. Byl to jeho příbuzný.“ „Na nic jsem nesahal,“ řekl Doxey. „Chtěl jsem ho líp položit, ale pan Mason řekl, ať ho nechám, jak je.“ „To je pravda.“ „Jak jste byli příbuzní?“ „Byl to můj tchán.“ „Věk?“ „Asi padesát čtyři nebo pět.“ „Bydliště?“ „Žije s námi.“ „Jak jste věděl, že je tady?“ „Já to nevěděl. Přijel jsem sem z jiného důvodu, a pak jsem tu viděl jeho vůz.“ Policisté se pak vyptávali Doxeyho na všechno možné až do chvíle, kdy přijel vůz s lidmi z oddělení vražd. „Ale vida, vida, koho to tu máme! Hleďme, kdo našel další mrtvolu!“ řekl sarkasticky seržant Holcomb. „Já to nebyl,“ bránil se Mason. „Kde jste se tu tedy vzal?“ „Prohlížel jsem si pozemek.“ „A tohle pro vás bylo velký překvapení, co?“ utrousil Holcomb. „Správně.“ „Měl byste si pořídit razítko nebo nahranou kazetu, abyste mohl hrát tuhle písničku pořád kolem dokola. Ušetřil byste si hlasivky.“ Mason řekl: „Jděte radši dovnitř a rozhlídněte se pořádně kolem, a taky si promluvte támhle s tím pánem, ten našel mrtvého.“ „Jo, jasně,“ ušklíbl se Holcomb. „Tentokrát jste to zařídil trochu jinak.“ Mason si šel sednout do auta. „Mám něco psát?“ zeptala se Della Streetová.
„Ne, zatím ne. Volal Doxey ženě?“ „Ne, volal policii. Řekli mu, aby na ně počkal u telefonní budky a že hned vysílají auto s vysílačkou.“ „Dobrá práce.“ Seržant Holcomb a dva detektivové z oddělení vražd vešli do domu, jeden radista zůstal na stráži. Po chvíli Holcomb vyšel, něco si s policisty povídal a pak šel k Masonovi. „Co jste zjistil?“ zeptal se ho Mason. „Jak jste se tu vzal, Masone?“ „Zastupuji tady klienta.“ „Koho?“ Mason pokrčil rameny. „Však my si to zjistíme.“ „Jen si poslužte. Mojí povinností je chránit zájmy klienta.“ „Tak tedy proč jste sem přišel?“ „Konkrétně jsem si přišel prohlédnout severní hranici pozemku. Stačí vám to?“ Seržant Holcomb se na Masona chvíli mlčky díval. Pak řekl: „Ne,“ a odešel. Mason kývl na Doxeyho. „Pojďme, Doxey, už od nás slyšeli, co potřebovali.“ Holcomb se otočil: „Tím si nejsem jistý.“ „Já ano,“ řekl Mason. „Už se přece nepotřebujete na nic dalšího ptát.“ „Možná nás ještě něco napadne později.“ „Tak se s námi spojíte později,“ řekl Mason. „Jdete, Doxey?“ Doxey se neklidně zadíval na policisty a řekl: „Já… ano.“ Nastoupil do Masonova vozu. „Odvezu vás domů,“ řekl Mason a vyjel. „Bude lepší, když to ženě řeknete sám, přímo, lepší než po telefonu.“ Doxey přikývl, vysmrkal se a opakovaně si otřel oči. „Lhal
bych, kdybych vám tvrdil, že to s Tátou Luttsem nebylo občas obtížné, ale já ho měl opravdu rád… chudák starý.“ „Sebevražda to nebyla?“ zeptal se Mason. „Proboha, to ne. Aspoň já si myslím, že ne. Byl v dobré náladě až do chvíle, kdy vám prodal ty akcie. Potom… pak ho napadlo, že koupí nové akcie místo těch vašich a ještě na tom vydělá. Byl celý spokojený.“ „Možná, že když si to promyslel, přišel na to, že měl věci nechat tak, jak byly.“ „To ne. On o tom uvažoval, vrtalo mu to hlavou. Nemohl pochopit, proč jste ty akcie chtěl. Čím víc o tom uvažoval, tím větší starosti mu to dělalo. V jádře je hráč. Ta situace byla pro něho jako šitá na míru. Když jsem řekl, že si dělal hlavu, myslel jsem to jinak, než jak vy jste to asi pochopil. Chtěl jsem říct, že se bál, že se někde něco děje, o čem neví. Víte, co chci říct, bál se, že není v obraze a že mu ujede vlak.“ „Účty má snad v pořádku, ne? Ve finanční tísni není?“ „Co vás napadá! Je milionář. Nedovolil nikomu, aby mu koukal do karet, ale měl samé trumfy.“ „Je mi to líto. Ženě to budete muset říct opatrně. Měla ho ráda?“ „Svým způsobem se ti dva měli hodně rádi. Víte… oni si byli v mnohém povahově podobní, takže se snadno dostávali do konfliktu. Jenže oni se hádali rádi, je to bavilo. Žena bude zdrcená.“ „Vlastní taky akcie společnosti?“ zeptal se Mason. „Ne. Táta Lutts ji ubezpečil, že jednou toho po něm zdědí hodně, ale že dokud bude živ, neuvidí od něho ani pětník. Takový on byl, všechno zlehčoval. Vyprávěl jí o důvěřivých milujících rodičích, co dětem všechno rozdali, a pak je děti vyhodily z domu. Těžko to popsat. Když to vyprávím, vůbec to nezní jako žert, ale Táta Lutts s Georgianou o tom věčně žertovali. Byl to jejich způsob zábavy. Bude jí hrozně chybět.“ „Je to nepochybně rána.“
Doxey se opět vysmrkal, pak se odvrátil a díval se upřeně z okénka. Mason zastavil u první pumpy, kde byla budka. „Budu hned zpátky,“ omlouval se Doxeymu. Zavolal do kanceláře Paula Drakea. „Paule, máš ještě spojení na ty novináře, co píší zprávy o činnosti policie?“ „Jasně. Proč?“ „Protože byl zavražděn člověk jménem George C. Lutts. Byl zabit v osamělém domě na jednom pozemku na periferii dnes pozdě odpoledne. Potřebuju se dozvědět všechno, co se dá, jakmile jim to přijde na velitelství. Hlavně chci vědět, jestli se našla vražedná zbraň, kde ten člověk stál, když ho střelili, jak dlouho žil, odkud se střílelo, a jestli policie nemá dojem, že do případu byla zapletená nějaká žena.“ „Ještě něco?“ zeptal se Drake kousavě. „Samozřejmě. Chci se dozvědět všechno a rychle.“ „Dobře. Jo, něco tu pro tebe mám, Perry.“ „Dělej rychle, spěchám.“ „Volala paní Harlanová,“ řekl Paul. „… prý chce u mne nechat vzkaz. Mám ti vyřídit, že všechno vychází skvěle, že třetí strana trojúhelníku zatlačila jejího muže do defenzivy. Že prý Roxy šla s panem Harlanem za svým právníkem a pan Harlan si v tu chvíli uvědomil, že má páté výročí svatby. Prý ti mám doslova vyřídit: Chová se velmi uspokojivě, tak jak se předpokládalo.“ „No vida,“ usmál se Mason. „Aspoň něco.“ „Hádám, že víš, oč běží,“ poznamenal Drake. „To samozřejmě vím. Za jak dlouho pro mne budeš něco mít o té Luttsově vraždě?“ „Hned jak se ti chlapi z vražd vrátí a podají zprávu. Novináři posbírají všechno, co smí na veřejnost.“ „Už ses navečeřel?“ zeptal se Mason. „Jistě,“ řekl Drake ironicky. „Měl jsem dva obložené chleby a
kafe. Teď jsem si dal místo moučníku zažívací sodu. Jedu, jak jsem zvyklý.“ „Výborně,“ řekl Mason. „Zůstaň, kde jsi, a počkej na ty informace. My s Dellou jdeme na večeři. Paní Harlanová už pro mne žádné další vzkazy nenechala?“ „Jo, řekla, že dnes večer nechce, aby ji někdo vyrušoval, a že ti bude vděčná, pokud bys jí v tomto směru mohl být nápomocný.“ „To určitě,“ řekl Mason suše. „Dobře, Paule, snaž se pro mne něco vyšťourat. Zavoláme ti později.“ Mason zavěsil a vrátil se k vozu. „Moc se omlouvám, že jsem vás nechal čekat, pane Doxey.“ „To je v pořádku. Stejně se mi nechce domů, bojím se toho, jak jí to řeknu.“ „Pomohlo by, kdybych šla s vámi?“ zeptala se Della. „Taky bych vaší paní mohla zavolat, že jste na cestě domů a že pro ni máte nepříjemné zprávy… že bych ji na to trochu připravila.“ „Ne, děkuji, jste moc hodná, ale musím to nějak zvládnout. Myslím, že bude nejlepší, když jí řeknu rovnou všechno, když na to nepůjdu oklikou.“ „Vy ji znáte a na vás to je,“ kývl Mason. „Slečna Streetová vám jen chtěla říct, že bychom vám rádi pomohli, pokud můžeme.“ „Děkuju mockrát, ale s tímhle se musím vypořádat sám.“
KAPITOLA 8 Perry Mason, odpočatý a elegantní, odemkl dveře své kanceláře. Della Streetová vzhlédla od otvírání pošty a usmála se. „Tak jak to jde, Dello?“ zeptal se Mason. „Taktak. Drake říká, že pro vás má podrobnější zprávu, než jakou vám dal telefonicky včera večer.“ „Výborně,“ řekl Mason. „Zavolejte ho, ať sem přijde. Co je v poště?“ „Obvyklé nepříjemnosti. Dopisy od matek, které si stěžují, že jejich synové byli odsouzeni na základě falešných obvinění. Pak je tu dopis Cleva Rectora, kde píše, že by s vámi co nejdříve chtěl hovořit o obchodní věci, dopis od Ezekiela Elkinse, ve kterém žádá o setkání ve věci oboustranně prospěšné. Dvakrát volal Nebitt Hagan, advokát. Říká, že zastupuje Roxy Claffinovou a že jí vaše prohlášení při schůzi správní rady společnosti Sylvan Glade způsobilo finanční ztrátu. Prý jste špatně interpretoval literu zákona a pokřivil fakta. Zdá se, že si paní Claffinová přeje, abyste za to byl pohnán k odpovědnosti. Pan Hagan se spíše kloní k mírnějšímu postupu a navrhuje odložení žaloby, než dojde k přesvědčení, že smírné řešení není možné.“ „Zajímavé.“ „Chtěl, abyste mu zavolal, jakmile se vrátíte.“ „Sežeňte Paula Drakea, ať sem přijde.“ Zatímco Della Streetová volala Paula Drakea, věnoval se Mason poště. Zeptal se: „Paní Harlanová se neozvala?“ „Ještě ne.“ „Paul už jde?“ „Řekl, že jde hned. Jo… už je tu.“ Drake vyklepal na dveře svůj tajný signál. Della mu otevřela.
„Jak se dnes cítíš, Paule?“ zeptal se Mason. „Strašně,“ řekl Drake. „Celou noc jsem měl překyselení žaludku.“ „To máš z toho, že pořád užíváš zažívací sodu, naboural sis alkalickou rovnováhu.“ „To vím taky,“ řekl Drake. „Jenže já užívám tolik sody, protože žeru takový nesmyslný množství hamburgrů, a nesmyslný množství hamburgrů žeru, protože dělám pro jednoho nesmyslnýho advokáta, co chce všechno hned. Abys věděl, tak se věci nakonec vyvinuly tak, že jsem odtud klidně mohl odejít a krásně se najíst venku, mohl jsem se vrátit v jedenáct a ještě bych byl stihl pro tebe nasbírat všechny informace, cos potřeboval.“ „Já vím,“ řekl Mason, „ale v tom případě bys byl promeškal vzkaz od paní Harlanové o jejím zdařilém pátém výročí svatby.“ „Jo, to ovšem bylo krásný. Hele, Perry, co ty máš společnýho s tou Luttsovou vraždou?“ „Já s ní nic společného nemám. Lutts byl členem správní rady společnosti, do které jsem investoval hodně peněz. Bojím se, že jeho smrt poruší rovnováhu sil ve vedení.“ „Proč se tedy zajímáš o okolnosti jeho smrti? Přece ti stačí lékařské osvědčení o úmrtí, to jsem ti mohl říct hned, jak jsi poprvé volal. Byl mrtvý jako leklá ryba.“ „Ještě něco, Paule?“ „Taky jsem slyšel, že tě policie našla na místě činu.“ „Jo, to byla smůla. Jel jsem se tam podívat na pozemek, ale mrtvola pana Luttse mi plánovanou inspekci znemožnila. Policie je v těchhle věcech poněkud úzkoprsá.“ „Jo, policajti k tomu mají sklon,“ řekl Drake. „V tom případě víš, jak to na místě činu vypadá?“ „To vím. Je to třípatrová budova, dávno opuštěná. Společnost, ve které byl Lutts, plánovala využití pozemku. Lutts se tam očividně šel podívat předtím, než jsem tam přišel, a někdo ho
zastřelil.“ „Jo, to souhlasí. Zastřelili ho osmatřicítkou, přímo do hrudi, ze vzdálenosti necelého půl metru.“ „Do hrudi?“ „Jo. Roztrhlo mu to aortu nebo co. Smrt nastala prakticky okamžitě.“ „Stál čelem k osobě, která po něm střelila?“ „Jo.“ „Na půl metru?“ Drake přikývl. „Necelého půl metru, přibližně.“ „Předpokládám, že mají vzorek rozptylu střelného prachu?“ zeptal se Mason. „Jistě. Poslali do policejní laboratoře prostřelenou vestu a košili. Podle chemické reakce se zdá, že se střílelo z necelýho půl metru – pokud se střílelo z obyčejný osmatřicítky s běžnou hlavní.“ „Čas?“ „Asi půl pátý odpoledne.“ „Podle čeho určili čas?“ „Věděli, že šel na oběd až po schůzi správní rady. Věděli, kdy a co jedl. Při pitvě se pozná, do jaký míry je jídlo natrávený. Jo, taky se řídili podle tělesný teploty. Policajti tvrdí, že můžou určit okamžik smrti v rozmezí třiceti minut, to znamená s chybou patnácti minut plus minus.“ „Zbraň se zřejmě nenašla?“ „Zatím ne. Ale něco přece jen mají.“ „Co?“ „Když v aktualitách hlásili zprávu o tý vraždě… ale pozor, tohle je důvěrný, Perry, ještě to neuvolnili pro veřejnost, ale…“ „Na to kašli, povídej.“ „Prostě přihlásil se taxikář, jmenuje se C. Keddie. Jezdí pro firmu Červená řada, číslo vozu sedm šest jedna.“ „Dobře, pokračuj,“ řekl Mason, aniž hnul brvou. „Proč na mě
tak koukáš, Paule?“ Drake řekl: „Tak by mě zajímalo, proč jsi včera večer chtěl, abych sledoval vůz číslo sedm šest jedna.“ „Povídej dál,“ řekl Perry chladně. „Pověz mi, co Keddie řekl policistům.“ „Řekl, že naložil takovou záhadnou zákaznici, mladou, hezkou ženskou, celou oblečenou v bílým, tedy měla bílou sukni, bílý boty a světlý sako s červeným lemováním. Nabral ji kousek od místa činu, když se vracel prázdný z golfovýho klubu. Zákaznice na něho hodně zapůsobila, dobře si ji prohlídl.“ „Co na něho tak zapůsobilo?“ „Měl dojem, že ta ženská určitě prošla nějakou hrůzou. Poznal na ní, že utíkala. Byla hodně rozčilená. Pod líčidlem byla bledá. Řidič myslel, že si třeba vyjela s nějakým mužským a ten se ji snažil znásilnit, nebo že buď z auta utekla, nebo ji ten chlap z auta vyhodil a ona musela běžet pěšky, nebo že toho mužskýho v sebeobraně praštila po hlavě. Snažil se z ní něco vytáhnout, ale marně. Odvezl ji na nádraží a byl přesvědčený, že si odtamtud vzala taxíka tam, kam chtěla jet. Neměla žádný zavazadla. Tvrdila, že ji manžel bude čekat u vlaku, ale Keddie si myslí, že lhala. Keddie se přiznal, že poslouchal rádio a četl noviny, protože si myslel, že by tam mohlo být něco o tom, co se stalo, jestli třeba někdo někoho neporazil a neujel, nebo jestli nedošlo k nějakýmu zločinu.“ „Poznal by tu ženu?“ „Ano,“ řekl Drake. „To je krásné,“ poznamenal Mason tiše. „Dost by mě zajímalo, jak na tom jsem.“ „Jak bys na tom měl být?“ „Že jsem ti ten taxík sledoval.“ „To nemusíš na policii vykládat.“ „No, přijde na to, proč jsem ho sledoval.“
„Přece nevíš, proč jsi ho sledoval.“ „Předpokládám,“ řekl Drake, „že ti šlo o to, posadit do toho taxíka kamarádku svý klientky, aby se pokusila z řidiče něco vytáhnout a zkusit, co se dá. To mi dělá starosti. Co když se ukáže, že ta ženská, co vezl, je tvoje klientka. To bychom oba byli v pěkným průšvihu.“ „Proč?“ „Maření vyšetřování.“ „Jaké maření?“ „Ovlivňování svědka.“ „Jaké?“ „No, pokus o ovlivnění.“ „Ovlivnění za jakým účelem?“ „Co já vím, co si s ním ty lidi v taxíku povídali?“ „V tom případě si nedělej starosti, nemáš proč. Co ještě víš?“ „Copak tohle nestačí?“ „Jestli toho víš víc, tak ne.“ „No, policajti usoudili, že ten taxikář uvažoval správně. Teď probírají všechny taxikáře na nádraží a zjišťují, jestli někdo z nich nevezl ženskou tak oblečenou, jako byla tahle.“ „Aha.“ „Sakra, ty děláš, jako kdyby o nic nešlo,“ vyhrkl Drake. „A o co jde tobě? Že jde o mě?“ „No, já jen myslel, že bys měl vědět…“ Vtom zazvonil telefon. Drake řekl: „To bude pro mě, Perry. Nechal jsem vzkaz, že kdyby šlo o něco důležitýho, jsem u tebe.“ Della Streetová zdvihla sluchátko a kývla na Drakea. „Ano, je to pro tebe, Paule.“ Drake si vzal hovor, „… ano, řeknu to Masonovi. Jinak nic?… Dobře. Děkuju.“ Drake se neklidně podíval na Masona. „A už to jede.“ „Co?“
„Zase máme drsnou jízdu, zase se vezeme. Policie našla vražednou zbraň.“ „Kde?“ „Někdo ji odhodil na svahu severně od domu.“ „Paráda. Co na té zbrani našli?“ „Zjistili, že to je revolver Smith and Wesson, osmatřicítka s pětipalcovou hlavní, že se z něho vystřelilo třikrát, že číslo zbraně je neporušený. Když šli po čísle, zjistili, že zbraň koupil Enright A. Harlan, bytem 609 Lamison Avenue. Mezitím policie dostala hlášku od taxikáře, co vezl z nádraží paní, která přesně odpovídala popisu tý ženský, co se hledá. Taxikář si pamatuje, že bydlela někde na Lamison Avenue, ale číslo domu nevěděl, jenom že to bylo někde mezi Pátou a Devátou ulicí. Tak potom policajti naložili toho taxikáře, a jestli by nepoznal, kam tu ženskou vezl. Vezl ji k číslu 609 Lamison Avenue. Policajti tam šli a pozvali paní Harlanovou a pana Harlana na kousek řeči ke státnímu žalobci. Teď tam oba jsou.“ „No, bude to zajímavý případ,“ poznamenal Mason. „Ty jsi mistr ve zlehčování,“ vzdychl Drake. „Bude to hodně vzrušující případ, pokud přijdou na to, cos prováděl s tím taxikářem…“ „Co jsem s ním prováděl?“ „Tys… sakra, já přece nevím co. Nejspíš ti šlo o to nějak věci zamlžit. Tys…“ Znovu zazvonil telefon. Della Streetová ho zdvihla a znovu kývla na Drakea. „Zase pro tebe, Paule.“ Drake vzal telefon a ohlásil se. „Tady je Paul… kdo je u telefonu? Je to Jim?… Aha… Tak spusť… Vážně? Tak říkej.“ Drake skoro minutu mlčel. Pak řekl zamyšleně: „No, to asi bude všechno. Zase mi dej vědět. A děkuju ti.“ Drake zavěsil. „No, hlavně že všechno víš nejlíp. Perry, měls svý klientce poradit, aby byla opatrnější.“
„V čem?“ zeptal se Mason. „Policie jí prohlídla kabelku a našli tam účtenku toho taxikáře, jak ji vezl na nádraží, přesně na dva dolary devadesát pět centů, co si ten taxikář pamatuje, že měla platit, protože ona mu dala tři padesát, takže dostal spropitný padesát pět centů. Číslo taxíku, sedm šest jedna, na tý účtence je. Tak mi přišlo, že tě přinejmenším mohlo napadnout jí poradit, aby tu účtenku někde vyhodila do smetí. Teď nás nachytali.“ „Koho nachytali?“ „Tebe a mě.“ „Ty s tím nemáš nic společného.“ „Lituju, žes ode mne chtěl, abych ten vůz sledoval.“ „Teď poslouchej, Paule, děláš pro mě přece často, a to, co pro mě děláš, a je toho hodně, je důvěrné.“ „Co když se mě policajti na to přímo zeptají? Lhát jim přece nemůžu.“ „Paule, nejspíš tě zlobí žaludek. Bude to tím, že jíš ty nesmyslné přemaštěné hamburgry a cibuli. Vůbec jíš hodně smaženého a nestravuješ se pravidelně. Měl by sis odpočinout. Nejlíp uděláš, když začneš hned.“ Drake se na něho překvapeně podíval. „Mám jednu věc v La Jolle, mohl by ses tam na to podívat,“ pokračoval Mason. „O co jde?“ „Zatelefonuju ti podrobnosti, až tam budeš.“ „To jako myslíš, že mám odjet teď hned?“ „Okamžitě,“ řekl Mason. „Najmi si tam něco hezkého v některém motelu a užívej si mořský vítr a odpočinek.“ „Tohle se mi asi bude líbit.“ „To jsem tušil,“ přikývl Mason. „Kdo se ti postará o kancelář, zatímco budeš pryč?“ „Harry Blanton. Budu si muset zajít do banky pro peníze.“
„Dello, prosím vás, dejte Paulovi nějaké peníze ze sejfu,“ řekl Mason. Kývla. Mason se podíval na hodinky. „Teď už tě, Paule, nic nezdržuje.“
KAPITOLA 9 Perry Mason seděl v místnosti pro návštěvy. Na opačné straně stolu, oddělená drátěnou mříží, seděla Sybil Harlanová a šťastně se usmívala. „No,“ řekl Mason, „nevypadáte jako dáma v nesnázích.“ „Nejsem v nesnázích, jsem blažená jak ten pták nebeský.“ „Do patnácti minut vás obviní z vraždy, jen co státní žalobce stačí vyplnit papíry.“ „Co se stane pak?“ „Pak budete řádně obviněná a určí se datum předběžného líčení.“ „Co se děje u předběžného líčení?“ „Je to ve skutečnosti líčení před samosoudcem, který rozhodne o tom, zda došlo ke zločinu a zda lze předpokládat, že jste se toho zločinu mohla dopustit vy. Pokud uzavře, že došlo ke zločinu a že jsou předpoklady, ze kterých vyplývá vaše vina, předá věc vyšší soudní instanci. Pak podá státní žalobce takzvanou informaci a vy půjdete před porotu.“ „No a?“ řekla tázavě. „Všechno záleží na tom taxikáři, o toho se opře žaloba.“ „Myslíte u předběžného líčení?“ „Ano.“ „Můžete to nějak zvrátit?“ „Pokud vy budete mlčet, tak snad ano.“ „Pořád mlčím, proto jsem tady. Státní žalobce mi řekl, že stačí, abych mu vysvětlila, co jsem na té silnici dělala, kde jsem předtím byla a proč jsem si ten taxík brala. Když prý mu tohle povím, nepovede proti mně řízení. Jinak prý bude muset.“ „Co na to vy?“ „Já se na něho sladce usmála a řekla jsem, že by si můj právník zaručeně nepřál, abych odpovídala na cokoliv, pokud u toho není
on.“ „Teď, když jste mě povolala, nedojde vašemu muži, že jste to byla vy, kdo mě pověřil koupí akcií?“ „Ne. Myslím, že jsem to nachystala docela šikovně. Když mi vyprávěl, jak to na schůzi správní rady proběhlo, prohlásila jsem, že pokud bych se kdy dostala do úzkých, obrátím se zaručeně na vás. Když přišli policisté, řekla jsem jim, že se mi jejich chování vůbec nelíbí a že jim neřeknu, ani kolik je hodin, dokud nepromluvím se svým advokátem. Na to řekl Enny: ‚Zavolej Perryho Masona, zlato.‘ Řekla jsem mu, že to udělám. Byl to jeho nápad.“ „Jaké bylo vaše páté výročí?“ Zasnila se. „Vrátil se ke mně, pane Masone.“ „Nechcete mi o tom vyprávět?“ Přikývla. „Proběhlo to přesně tak, jak jsem doufala. Roxy vodila Ennyho za nos, když koulela očima a nyvě vzdychala. Jakmile to ale začalo vypadat, že ji Enny zatáhl do obchodní věci, která by mohla skončit soudním sporem, projevila se Roxy ve své pravé podobě. Odtáhla Ennyho ke svému právníkovi a ten udělal tu velkou chybu, že na něho tlačil. Tvrdil, že Enny je za všechno odpovědný, protože jeho klientka jednala na jeho doporučení. Roxy u toho seděla a přikyvovala, najednou na ní bylo vidět, jak je vypočítavá a sobecká. Ennyho to tak znechutilo, že prý ji do konce života nechce vidět.“ „Co bylo pak?“ „Když přišel domů, za mnou, chtěl se přiznat ke své nevěře a chtěl dostat rozhřešení.“ „A dál?“ „Nedala jsem mu šanci. Přece jsem vám řekla, že ženská by se nikdy neměla dostat do situace, kdy musí mužskému odpouštět nevěru. Je to trapné pro oba. Prostě by o té nevěře neměla vědět.
Řekla jsem mu, že samozřejmě vím, že má obchodní styky s ženskýma, jako je Roxy, a že na ně musí trochu válet v zájmu obchodu. Taky jsem mu řekla, že to považuju za samozřejmé. Pak jsem se na něho usmála a zeptala se, jestli si pamatuje, jak jsme se poprvé setkali. No, a najednou jsem já ta krásná a žádoucí, a Roxy je mu na obtíž.“ „Jak jste vysvětlila, že jsem váš obhájce?“ „Nemusela jsem nic vysvětlovat. Vyprávěl mi o vás a o tom, jak proběhla schůze správní rady, a já mu přitom ležela v náručí a hladila ho po vlasech a po čele, aby se nemračil. Vyslechla jsem s porozuměním jeho nářky. Vyprávěl mi, že Roxyin právník tvrdí, že jste ďábelsky mazaný, nejmazanější ze všech kalifornských advokátů. Tak jsem tedy řekla: ‚Kdybych se kdy dostala do nesnází, pošlu pro Perryho Masona.‘ Enny řekl: ‚Ty se nikdy do žádných nesnází nedostaneš, ale kdyby ano, obrátíš se na správnou adresu.‘ Když přišli ti policisté a začali se vyptávat na Ennyho pistoli a vyslýchali mě… když mi pak našli v tašce tu účtenku od taxíku… pane Masone, jste si jistý, že to bylo chytré, že jsem si tu účtenku nechala v kabelce? Neměla jsem ji zničit a…“ „Kdepak, tak jsem to chtěl. Teď povídejte o té pistoli.“ „Skutečně patří Ennymu.“ „Je to ta, co jste měla v autě v přihrádce na rukavice?“ „Zřejmě ano.“ „Vzala jste ji z Ennyho sbírky?“ „Sám mi ji dal.“ „Jak se octla poblíž místa činu?“ „Je jen jedna možnost… někdo se mi vloupal do auta a tu pistoli ukradl.“ „Kdy?“ „Jedině až pak… až potom. Něco vám povím, pane Masone, tahle pistole Georgea Luttse zaručeně nezabila.“ „Odborníci na balistiku tvrdí, že ano.“
„V tom případě lžou.“ „Jak víte, že tahle Luttse nezabila?“ „Jsem si tím jistá, pane Masone, klidně můžete postavit obhajobu na křížovém výslechu těch balistických expertů. Tu svou teorii nemohou absolutně doložit. Není to vražedná zbraň.“ „Dokáží identifikovat kulky a zbraně s vědeckou přesností.“ „Je mi upřímně jedno, co dokáží. Teď to jen zkoušejí, snaží se nás přimět k doznání. Ručím za to, že nejde o vražednou zbraň, pane Masone.“ „Dobře,“ přikývl Mason. „Teď přestává legrace. Podívejte se mi do očí.“ „Už se dívám.“ „Zabil váš muž George Luttse?“ „Dobrý bože, jistěže ne.“ „Jak víte, že ne?“ „Prostě by to neudělal… ostatně v době, kdy jsme s Luttsem byli v tom starém domě, chystal se právě s Roxy k jejímu právníkovi.“ „Jste si tím jistá?“ „Naprosto. Enny mi o tom vyprávěl. Měli s Arthurem Haganem dojednanou schůzku. Hagan byl celý den u soudu, ale řekl jim, že po páté hodině bude volný. Když jsem byla nahoře na kopci, viděla jsem Ennyho přijíždět. Aspoň si to myslím. Přijelo jeho auto. Přijel pro Roxy, aby s ní šel k tomu právníkovi.“ „Viděla jste ho odjíždět?“ „Ne.“ „Viděla jste Roxy?“ „Ano. Pobíhala tam dole. Pak Enny několikrát zatroubil, aby si pospíšila. Hrozně nerad čeká.“ „Takže jste tam dole viděla oba.“ „Ano. Totiž viděla jsem Roxy a Ennyho vůz, ve kterém někdo
seděl. Předpokládám, že to byl Enny.“ „Roxy jste viděla určitě?“ „Naprosto určitě. Tu ještěrku bych si těžko mohla splést s někým jiným. Docela by mě zajímalo, jak se teď cítí. Snažila se Ennyho nabalit, a nevyšlo jí to.“ „Možná se cítí skvěle,“ řekl Mason významně. „Ví, že jste u výslechu v případu vraždy George C. Luttse, a je dobře možné, že ji napadne něco, čím by mohla obžalobě trochu pomoci. Tím byste byla vy ze hry a váš manžel by byl zase k dispozici jako žádoucí kořist.“ „Do toho už drápy nezatne,“ řekla Sybil. „Enny není hloupý a Roxy podle mého projevila svoji pravou povahu, když byla s Ennym u toho právníka.“ „Kdy se to odehrálo?“ „Myslím, že kolem páté hodiny.“ „Snažím se pochopit, proč nechává policie na pokoji vašeho muže, když je to jeho zbraň.“ „Protože má nezvratné alibi. Oni si to ověřili. Byl ve své kanceláři až do čtvrt na pět, pak chvátal vyzvednout Roxy a nato s ní šel k advokátovi. U toho byli až do půl sedmé. Jak se zdá, pane Masone, vyděsil jste všechny k smrti. Ta právnická klička, co jste tam na ně vytáhl, to musela být perla. Zdá se, že to Roxyinu právníkovi dělá velké starosti. To samozřejmě způsobilo, že se Roxy dočista poplašila. Je velkorysá, pokud jde o projevy milostné přízně, ale nic víc. Když jde o prachy, je škrt.“ „Dobře,“ řekl Mason. „Co jste tedy řekla policistům?“ „Vůbec nic.“ „Nic?“ „Nic.“ „Ani jste neodpověděla na úvodní otázky?“ „Ne. Řekla jsem jim, že jsem byla v kadeřnictví a že jsem odtamtud odešla, protože by se to stejně dozvěděli. Ostatně nařídila
jsem služebné, ať to každému sdělí, kdyby mě někdo sháněl. Jinak jsem jim neodpovídala. Řekla jsem jen, že jsem si zařizovala něco velmi osobního a že se zdržím komentáře.“ „Takže jste jim neřekla ani…“ „Pane Masone, vůbec nic.“ „Výborně, dámo,“ kývl Mason. „Neříkejte jim nic, dokud nebudeme vědět, jak si stojíme. Nebude to pro vás příjemné.“ Usmála se. „Já to vydržím, teď vydržím všechno.“ Advokát mávl na dozorkyni, že už skončil rozhovor. Díval se, jak Sybil Harlanovou odvádí. Pak šel zatelefonovat do Drakeovy kanceláře Harrymu Blantonovi. „Potřebuju vědět, co určité osoby dělaly přesně v půl páté odpoledne třetího. Jde to?“ „Jasně. Bude vás to stát peníze, ale ty informace vám seženu, pokud to bude možné. Musíte ale počítat s tím, že v některých případech máme jen něčí neověřené prohlášení.“ „Pak chci vědět, že to je neověřené,“ řekl Mason. „Dobře. Nadiktujte mi ta jména, pane Masone. Uděláme, co se dá.“ Mason vytáhl z kapsy seznam. „Herbert Doxey, zeť pana Luttse, Roxy Claffinová, Enright Harlan a členové správní rady společnosti Sylvan Glade Development, Ezekiel Elkins, Regerson B. Neffs a Cleve Rector.“ „Dobře. Jinak nic, pane Masone?“ „Ne, to je zatím všechno. Radši se do toho rychle dejte. Ačkoliv ještě jedna věc. Z vražedné zbraně bylo vystřeleno třikrát. Jedna z kulek pronikla Luttsovi do hrudníku. Pokuste se zjistit, kdy a kde bylo vystřeleno poprvé a podruhé.“ „Jo, to už bude horší. Máme sice dobrý kontakty, ale řekl bych, že tohle je otázka, která právě teď dělá starosti policii.“ „Dělejte, co můžete,“ řekl Mason a zavěsil.
KAPITOLA 10 Hamilton Burger, robustní státní žalobce, vstal, když soudce Hoyt ohlásil: „Stát Kalifornie proti Sybil Harlanové.“ „Vaše Ctihodnosti, toto je pouze předběžné líčení,“ řekl Burger. „Cílem předběžného líčení je určit, zda došlo ke zločinu a zda stává pravděpodobnost, že se zločinu dopustila obviněná. Za běžných okolností probíhá líčení spořádaně a spěje rychle k závěru. Nicméně v případech, kdy obžalovaného hájí Perry Mason, jsme odsouzeni k právnickému eskamotérství, brilantním křížovým výslechům, nechybějí dramatická odhalení a celá série zvláštních postupů, které, podle názoru prokuratury, nejsou při předběžném líčení na místě. Proto jsem došel k rozhodnutí, že při předběžném líčení povedu obžalobu osobně a postarám se, abychom zůstali ušetřeni nežádoucích divadelních výstupů.“ Soudce se koutkem oka podíval po Masonovi. „Soud nehodlá v žádném případě připravit obviněnou o její práva. Soud si je nicméně vědom skutečnosti, že v některých případech došlo k promyšlené, rafinované manipulaci, která líčení zavedla daleko za hranice zamýšlené zákonem. Přejete si něco prohlásit, pane Masone?“ „Naprosto ne,“ řekl Mason a tvářil se jako nevinný andělíček. „Pouze doufám, že soud tímto nenaznačil, že obhájce obžalované bude připraven o právo křížového výslechu.“ „Samozřejmě že ne,“ odsekl Hoyt. „Křížový výslech musí být nicméně prováděn důstojně a důsledně v mezích zákona.“ „Děkuji vám, Vaše Ctihodnosti.“ Mason děkoval, jako by mu soudce dělal bůhvíjakou milost. „Pokračujte,“ pobídl soudce Hoyt státního žalobce. Masonovo chování ho očividně dráždilo, ale nemohl mu nic vytknout. „Předvolávám doktora Julese Oberona,“ řekl Hamilton Burger. Dr. Oberon si šel stoupnout na místo svědků. Potvrdil, že je lékař, chirurg, laický soudce a soudní znalec v oboru patologie.
Prohlásil, že provedl pitvu zavražděného George C. Luttse. „Co bylo na základě vašeho zjištění příčinou smrti?“ „Kulka kalibru třicet osm. Pronikla hrudníkem a částečně přerušila arterii carotis communis vlevo.“ „Což bylo příčinou smrti?“ „Ano, pane.“ „Kde byla kulka?“ „Kulku jsem nalezl v těle mrtvého při pitvě.“ Doktor Oberon vyjmul z kapsy malou lahvičku. Řekl: „Toto je zapečetěná lahvička. Kulku jsem do ní vložil já sám, spolu s lístkem s mým podpisem. Lahvičku jsem zapečetil. Kulku jsem z ní vyňal jen pro balistické vyšetření, pak jsem kulku opět do lahvičky vrátil a uzávěr zapečetil.“ „Došlo k smrti oběti okamžitě?“ „Nelze vyloučit, že se oběť na několik kroků zapotácela.“ „Vyjdeme-li z předpokladu, že mrtvý ležel na schodišti hlavou dolů, vzhledem k povaze a směru dráhy kulky, lze připustit možnost, že napadený vykročil ke schodům v okamžiku, kdy ho překvapila smrt?“ „Ano, je možné, že udělal několik kroků a pak ze schodů spadl.“ „Jaký byl směr dráhy kulky?“ „Probíhal směrem vzhůru. Oběť stála čelem k vrahovi a útočník patrně držel zbraň ve výši boků.“ „Učinil jste si závěr, pokud jde o okamžik smrti?“ „Ano, pane. Pan Lutts zemřel mezi čtvrtou hodinou dvacet a čtvrtou hodinou čtyřicet minut.“ „Podle čeho jste určil okamžik smrti?“ „Podle tělesné teploty a podle natrávení potravy v žaludku.“ „Víte na základě přímého zjištění, kdy mrtvý potravu požil?“ „Vím to na základě sdělení z druhé ruky.“ „V tom případě vám další otázky týkající se této věci nebudu
teď klást,“ řekl Burger. „Obhajoba může zahájit křížový výslech.“ Soudce Hoyt se obrátil k Masonovi: „Pane Masone, chci obžalované poskytnout všechna práva, ale chtěl bych vás v této chvíli varovat, že soud nestrpí žádné otázky věci se netýkající. Křížový výslech se musí soustředit na otázky kladené ve výslechu prostém.“ „Nemám otázek,“ řekl Mason. Soudce Hoyt se zamračil. „Žádám o předvolání Herberta Doxeyho,“ řekl Hamilton Burger. Doxey vykročil a postavil se na místo svědků. Potvrdil svoje příbuzenství s Georgem Luttsem, potvrdil, že Luttse viděl živého v den vraždy, kdy s ním vyšel z kanceláří společnosti a odvezl ho do restaurace na oběd. Tam Lutts snědl misku zeleninové polévky a hamburgra s cibulí. Pak vypil jednu kávu a snědl kus dýňového koláče. „Kolik bylo hodin?“ „Tři hodiny dvacet minut.“ „Co bylo dál?“ „Pan Lutts řekl, že má jisté obchodní jednání, a odešel domů.“ „Časovým údajem si jste jist?“ „Ano, pane.“ „Co vás k této jistotě vede?“ „Podíval jsem se, kolik je hodin.“ „Kde?“ „V restauraci.“ „Jak?“ „Podíval jsem se na náramkové hodinky a porovnal čas s nástěnnými elektrickými hodinami.“ „Šly vaše hodinky přesně?“ „Na minutu.“ „V kolik hodin jste se díval?“
„Tři hodiny osmnáct, číšnice nám právě přinášela objednané jídlo.“ „Za určitou dobu jste pak jel s panem Perrym Masonem do domu na pozemku, který má být komerčně využit. Je to dům, na který ukazuji na této mapě, kterou vám podávám?“ „Ano, pane.“ „Co jste tam nalezl?“ „Spatřil jsem auto pana Luttse, bylo zaparkované před budovou.“ „Co jste pak udělal?“ „Šel jsem se přesvědčit, jsou-li dveře zamčené.“ „Byly zamčené nebo odemčené?“ „Odemčené.“ „Co jste dělal pak?“ „Vystoupil jsem do prvního patra. Pak jsem přešel přes odpočívadlo ke schodišti do druhého patra. Tam jsem našel tělo pana Luttse. Ležel na schodech.“ „Jak?“ „Přímo na schodech.“ „V jaké poloze?“ „Ležel částečně na zádech, částečně na pravém boku. Hlava mu visela dolů a jako by…“ „Závěry neuvádějte. Jen fakta.“ „Ano, pane.“ „Kolik bylo hodin, když jste našel mrtvého?“ „Přibližně osm hodin patnáct minut letního času. Přesně to nevím.“ Burger se otočil k Masonovi. „Můžete se tázat.“ „Nemám otázek,“ řekl Mason. Soudce Hoyt se na něho zamyšleně podíval. „Rád bych vznesl ještě jeden dotaz na doktora Oberona,“ řekl Hamilton Burger.
„Prosím, vraťte se na místo pro svědky,“ nařídil soudce. Doktor Oberon se vrátil na místo. „Vyslechl jste svědectví pana Doxeyho o posledním požití potravy a o hodině, kdy k požití došlo?“ „Vyslechl.“ „Jestliže potrava, jak bylo řečeno, byla požita ve tři hodiny třicet minut, za jak dlouho mohlo dojít k zjištěnému natrávení pokrmu do okamžiku smrti?“ „Odhaduji padesát minut až hodinu deset.“ „Domníváte se, že okamžik smrti můžete vymezit do rozmezí dvaceti minut?“ „Ano, pane.“ „Lze přistoupit ke křížovému výslechu.“ „Nemám otázek,“ řekl Mason. „Žádám o předvolání Sidneyho Daytona,“ řekl Burger. Sidney Dayton, policejní expert, si stoupl na místo pro svědka. Potvrdil, že je policejní expert, a otočil se čelem k Hamiltonovi Burgerovi. „Můžete prokázat vědeckými metodami, z jaké vzdálenosti byla vypálena rána do těla oběti?“ „Ano.“ „Jak?“ „Podle rozptylu střelného prachu na kůži oběti nebo na oděvu.“ „Prosím o vysvětlení druhé možnosti.“ „Při výstřelu část střelného prachu shoří a mění se v plyn. Zbývající částice nezplynují zcela, rozptylují se od hlavně. Pochopitelně tvoří určitý obrazec expanze a disperze, na základě kterého lze určit vzdálenost smrtící zbraně od oběti v okamžiku výstřelu.“ „Můžete jednoduše popsat použitou metodu? Prosím jen obecně, v hlavních rysech.“ „Oděv obsahující chemické komponenty střelného prachu
umístíme na obyčejné žehlící prkno. Pod oděv umístíme zvláštní druh fotografického papíru. Naopak na oděv v místech, kde předpokládáme přítomnost střelného prachu, klademe savý papír, obsahující jistou chemikálii. Navlhčený savý papír pak zatížíme horkou žehličkou. Pod žehličkou dochází k odpařování a uvolnění chemické látky a poté dochází k chemické reakci této látky se střelným prachem. Částečky prachu se zobrazí na fotografickém papíru v určitém obrazci, charakterizujícím rozptyl částic.“ „Provedli jste tento test na oděvu George C. Luttse?“ „Ano.“ „K jakému závěru jste došli?“ „Podle mého názoru osoba, která na Luttse vystřelila, stála od něho ve vzdálenosti čtyřicet pět až padesát centimetrů ve chvíli, kdy padla rána.“ „Vyšetřil jste ruce zemřelého na střelný prach?“ „Ano, pane.“ „S jakým výsledkem?“ „S negativním.“ „Pokud by se napadený bránil, pokud by se snažil odvrátit hlaveň nebo si chránil rukama hrudník, byl byste na jeho rukou stopy prachu našel?“ „To zcela určitě. Pokud tvrdím, že zbraň byla od oběti na vzdálenost čtyřicet až padesát centimetrů, mám na mysli maximální vzdálenost ústí hlavně od hrudníku oběti.“ „Na takovou vzdálenost by byl napadený na zbraň dosáhl.“ „Zajisté, kulka však byla rychlejší, to je jasné.“ „Prosím, můžete zahájit křížový výslech,“ prohlásil Hamilton Burger. „Nemám žádné dotazy,“ řekl Mason ostře. Soudce Hoyt se chystal něco říct, ale pak si to rozmyslel. „Žádám o předvolání Alexandra Redfielda,“ řekl Hamilton Burger.
Alexander Redfield se podíval na Perryho Masona s mírným úsměvem. Podstoupil Masonův křížový výslech už v mnoha případech, a proto věděl až příliš dobře, jak šikovně dokáže Perry Mason zmást svědka, který si není zcela jistý nebo který zkreslil fakta. Na Redfieldovi bylo vidět, že je odhodlaný dát si velký pozor, co říká. Byl odborník v oboru balistiky. Potvrdil, že byl přivolán na místo činu poté, co byla oběť odvezena. „V kolik hodin?“ zeptal se Hamilton Burger. „Ráno po vraždě.“ „V kolik hodin ráno?“ „Po východu slunce.“ „Za jakým účelem jste byl přivolán?“ „Abych se pokusil najít smrtící zbraň.“ „Prohledal jste budovu?“ „Nikoliv, bylo mi řečeno, že budovu již prohledala policie večer po vraždě. Soustředil jsem se na prohledávání okolí.“ „Našel jste zbraň?“ „Ano.“ „Jak dlouho po příchodu jste ji našel?“ „Během pěti minut.“ „Nebylo to zvláštní?“ „Vím ze zkušenosti, jak daleko lze zahodit běžnou zbraň běžné váhy za obdobných okolností. Hledal jsem tedy tam, kde zbraň nejspíš mohla přistát. A správně. Našel jsem v měkké půdě rýhu tam, kam zbraň dopadla a zaryla se do země. Chvíli jsem hrabal a našel jsem revolver.“ „Jaký revolver?“ „Smith and Wesson s pětipalcovou hlavní, kalibr třicet osm, výrobní číslo S910684.“ „Jak jste se zbraní naložil?“ „Odnesl jsem ji do laboratoře. Hledal jsem otisky prstů, nebyly
tam. Podrobil jsem expertize nábojnice.“ „Kolik nábojnic jste našel?“ „Šest. Tři náboje a tři prázdné nábojnice v bubínku.“ „Co jste zjistil na prázdných nábojnicích?“ „Dvě z nich byly Petersky, osmatřicítky speciál. Jedna z nich byla U.M.C.“ „Zvážil jste nevystřelené náboje, které jste v bubínku našel?“ „Ano.“ „Co jste zjistil?“ „Zjistil jsem, že šlo o Petersky s olověnými kulkami. Vážily každá padesát osm gránů.“ „Podrobil jste srovnávací expertize kulku vyňatou z těla mrtvého ve vztahu k použité zbrani?“ „Ano.“ „Jak?“ „V prvé řadě jsem proměřil rýhy, vypoukliny a pokřivení, abych zjistil typ zbraně, ze které bylo vystřeleno.“ „Podařilo se vám zbraň určit?“ „Ano.“ „A to jak?“ „Kulka byla vystřelena z revolveru značky Smith and Wesson, kalibr třicet osm.“ „Učinil jste pak patřičné kroky, abyste si ověřil, zda kulka byla vystřelena z revolveru, který jste našel na dříve popsaném místě?“ „Ano, pane.“ „Co vyplynulo z příslušných testů?“ „Že kulka byla vystřelena z onoho revolveru.“ „Můžete soudu předložit příslušnou zbraň?“ „Ano.“ Hamilton Burger řekl: „Navrhuji, aby byla nyní předložena smrtící kulka jako předmět doličný C a revolver jako předmět doličný D. Tyto předměty předkládá obžaloba.“
„Obhajoba nic nenamítá?“ „Nikoliv, Ctihodnosti,“ řekl Mason. „Jak jste postupoval, pokud jde o nábojnice v bubínku?“ „Pořídil jsem fotografie nábojnic před vyjmutím, in situ, abychom si mohli určit umístění jednotlivých nábojnic. Označil jsem nábojnice vrypy, jednička, dvojka, trojka, čtyřka, pětka, šestka. Umístil jsem odpovídající vrypy také na bubínku, abychom měli přesnou evidenci pozice, v jaké kulky před vynětím byly.“ „Máte tyto fotografie k dispozici?“ „Ano.“ „Co z nich lze vyčíst?“ „Je na nich zobrazen bubínek revolveru. Označení číslo šest bylo na bubínku v horní poloze, tedy v poloze odpovídající náboji U.M.C., tedy náboji vystřelenému.“ „Jak jste naložil se samotnými nábojnicemi?“ „Uložil jsem je do pouzder a pouzdra jsem označil odpovídajícími čísly pozice v bubínku, odkud byly vyňaty.“ „Žádám, aby nábojnice a fotografie byly předloženy jako předměty doličné pod příslušným číslem a označením,“ řekl Hamilton Burger. „Nemám námitek,“ řekl Mason. „Končím,“ kývl Burger. „Nezahájím křížový výslech,“ řekl Mason. Soudce Hoyt si odkašlal. „Pane Masone…“ „Ano, pane?“ „Soudu je známo, že advokáti dokáží v některých případech soudu zneužít.“ „Ano, Ctihodnosti?“ „Neviním vás z toho.“ „Děkuji, Ctihodnosti.“ „Jsem si nicméně vědom, že vynalézavý advokát v bezvýchodné situaci dokáže ustoupit od křížových výslechů, aby
pak mohl namítat, že byl zastrašen poznámkami žalobce i soudce. Proto vám sděluji, pane Masone, že se vás soud nesnaží odradit od křížových výslechů svědků, ba naopak, domnívám se, že je povinností obhájce obviněného, aby podrobil svědky obžaloby křížovému výslechu.“ „Ano, pane.“ „Po tomto poučení nehodláte požádat o opětovné předvolání svědků, kteří již byli slyšeni?“ „Ne, Ctihodnosti.“ Soudce Hoyt řekl: „Dejte prosím do zápisu, že soud dal obhájci příležitost ke křížovému výslechu svědků a že obhájce obviněné tuto příležitost odmítá.“ „Tak tomu je,“ přikývl Mason spokojeně. Hamilton Burger se na něho zaškaredil. „Žádám o předvolání svědka Harolda Ogelsbyho,“ řekl Burger. Ogelsby se dostavil, složil přísahu a dosvědčil, že je policejní detektiv. „Měl jste příležitost k výslechu obviněné čtvrtého tohoto měsíce ráno?“ „Ano, pane, měl.“ „Požádal jste ji o výpověď?“ „Seznámil jsem ji s jejími právy. Řekl jsem jí, že cokoliv řekne, může být použito proti ní. Řekl jsem jí, že pokud nám může poskytnout přijatelné vysvětlení, proč byla v příslušnou dobu v blízkosti příslušného místa, propustíme ji.“ „Podala vysvětlení?“ „Ne.“ „Moment, prosím. Pane Masone, nevznášíte námitku?“ „Ne, Ctihodnosti.“ „Prosím. Námitku tedy vznáší soud,“ řekl Hoyt. „Obviněná není povinna vypovídat. Upozorňuji, že toto není případ, kdy je zadržená přímo obžalována ze zločinu a vinu zapírá. Nikoliv.
Dotyčná byla předvolána jako svědek a dosud nepromluvila. Soud nařizuje poslední otázku škrtnout z protokolu. Soud vznáší námitku ve prospěch obviněné.“ „Dobře, Ctihodnosti. Chtěl jsem jen předběžně upozornit na určitý bod.“ „Přistupte tedy k příslušnému bodu,“ štěkl soudce. Už začínal ztrácet nervy. „Ano, Ctihodnosti.“ Hamilton Burger se usmíval. Zářil uspokojením, byl už - už nachystaný případ uzavřít. V duchu si představoval novinové komentáře, rozebírající fakt, že zatímco v jiných případech dokázal Perry Mason proměnit soudní síň v pouťovou atrakci, jeho eskamotérství selhalo, když musel čelit při předběžném líčení jemu, Hamiltonovi Burgerovi. „Tak tedy,“ řekl Burger. „Měl jste možnost prohledat obviněné kabelku?“ „Požádal jsem ji, jestli si kabelku můžu prohlédnout.“ „Nenamítala nic?“ „Ne.“ „Prohlédl jste kabelku?“ „Ano.“ „Nebudu se vás ptát na všechny předměty, které jste tam našel, mnohé z nich jsou možná bezvýznamné, zeptám se vás však, zda jste v kabelce našel kus papíru?“ „Ano, našel.“ „Jaký je to papír?“ „Je to účtenka taxikářské firmy Červená řada, číslo vozu sedm šest jedna, číslo jízdy devět set osmdesát čtyři, na obnos dva dolary a devadesát pět centů.“ „Řekl jste číslo vozu sedm šest jedna?“ „Ano, pane.“ „Můžete účtenku předložit?“ „Ano.“
„Našel jste účtenku v kabelce obviněné?“ „Ano.“ „Pak žádám, aby byla předložena jako předmět doličný,“ řekl Hamilton Burger. „Slavný soude, souvislost ozřejmím.“ „Nemám námitek,“ řekl Mason spokojeně. „Souhlasím s předložením doličného předmětu.“ „Lze zahájit křížový výslech,“ řekl Hamilton Burger. „Nemám žádné otázky,“ řekl Mason. Soudce Hoyt se chystal něco říct, ale pak si to rozmyslel. „Žádám o předvolání Jeroma C. Keddieho,“ řekl Hamilton Burger. Jerome Keddie předstoupil, složil přísahu, udal své jméno, adresu a povolání, taxikář firmy Červená řada. „Třetího tohoto měsíce jste provozoval taxík společnosti Červená řada?“ „Ano.“ „Můžete nám sdělit číslo taxíku?“ „Číslo sedm šest jedna.“ „Můžete nám říct, kde jste vůz provozoval onen den přibližně ve čtyři čtyřicet pět odpoledne?“ „Odvezl jsem zákazníka do golfovýho klubu asi v půl pátý. Pak jsem se vracel prázdnej do města.“ „Jel jste trasou, která vás zavedla do blízkosti bodu vyznačeného na této mapě, jež je doličným předmětem A, předloženým obžalobou?“ „Ano, pane.“ „Když jste se blížil ke křižovatce, stalo se něco na této cestě, a pokud ano, co to bylo?“ „No, když jsem přijel k tý cestě, viděl jsem hezkou paní oblečenou celou v bílým, v bílý sukni, v bílejch botách a takovým jako sportovním kabátku s červeným lemováním. Vyběhla z tý cesty a…“
„Moment, prosím. Ukažte na této mapě, co míníte tou cestou.“ Svědek přešel k mapě a ukázal na cestu. „Ať je prosím zaprotokolováno, že svědek označil cestu, jedinou cestu spojující pozemek, na kterém byla nalezena oběť, s hlavní silnicí,“ řekl Hamilton Burger. „Prosím, vraťte se teď na své místo, pane Keddie, a řekněte, co se přihodilo.“ „Ta paní byla hrozně rozčilená, rozrušená. Zastavila mě, a já byl samozřejmě rád, že mám rito. Tak jsem zajel ke straně a zpomalil jsem, hned jak jsem ji viděl. Vypadala na to, že chce taxíka. Byl jsem si tím jistej. Byla nervózní a nesvá. Zkraje mi ani nedokázala říct, kam chce zavézt. Jen mi řekla, abych jel do města. Viděl jsem na ní, že si to rozmejšlí. No, pak mi řekla, abych ji odvezl na nádraží. Bylo mi jasný, že to je bouda…“ „To by stačilo,“ vyštěkl soudce Hoyt. „Zdá se, že je na soudu, aby chránil zájmy obviněné. Soud se pokusí této úlohy zhostit. Není na svědkovi, aby uváděl svoje závěry. Pouze fakta.“ „Ano,“ přikyvoval Hamilton Burger poslušně. „Uvádějte jen fakta.“ „Tak tedy,“ pokračoval Keddie, „řekla mi, abych ji odvezl na nádraží, tak jsem ji tam zavezl.“ „Hovořil jste s ní?“ „Zeptal jsem se jí, jestli nemá nějakej malér a jestli pro ni nemůžu něco udělat.“ „Co odpověděla?“ „Řekla, že je v pořádku.“ „Prohlédl jste si ji dobře?“ „To určitě.“ „Kdo byla ta žena?“ „Obviněná.“ „Ukažte na ni.“ Svědek ukázal na Sybil Harlanovou.
„Nechť je prosím zaprotokolováno, že svědek ukázal okamžitě na Sybil Harlanovou,“ řekl Hamilton Burger. „Souhlasím,“ řekl Mason vlídně. Soudce Hoyt se na něho zamračil. „Co jste udělal pak?“ zeptal se Burger. „No, když jsem ji na nádraží vysadil, tak jsem zase odjel.“ „Vybavujete si, kolik jízda stála?“ „To si pamatuju docela přesně. Na taxametru byly dva dolary devadesát pět centů. Dala mi tři a půl dolaru, takže mi zbylo padesát pět centů spropitnýho.“ „Když jste ji vysadil, díval jste se, kam jde?“ „Šla jako dovnitř do nádraží, ale zastavila se u stanoviště taxíků. Bylo mi úplně jasný, že…“ „Nechceme slyšet vaše dohady,“ přerušil ho soudce. „Soud by vás nerad varoval ještě jednou, pane Keddie.“ „Ano, pane.“ „Oslovujte mě Vaše Ctihodnosti!“ „Ano, Ctihodnosti.“ „Pokračujte,“ vyzval ho Burger. „No, to bylo všechno.“ „Ještě moment,“ zarazil ho Burger. „Váš vůz, jako všechny ostatní taxíky firmy Červená řada, je vybaven taxametrem, který se rozběhne, když ho zapnete. Je to tak?“ „Ano, pane.“ „Taxametr je napojený na tachometr a hodiny, je tomu tak? Současně zaznamenává peněžní obnos za jízdu.“ „Ano, pane.“ „Když skončíte jízdu a taxametr vypnete, ukáže se na něm konečný obnos a přístroj vytiskne účtenku, kterou vyjmete a předáte zákazníkovi. Je to tak?“ „Ano, pane, zákazníci si tu účtenku většinou neberou, ale můžou ji mít.“
„Toto proběhlo, když jste zakončil jízdu u nádraží?“ „Ano, pane.“ „Co udělala obviněná?“. „Vzala si tu účtenku a strčila ji do kabelky.“ „Dobře,“ přikývl Hamilton Burger. „Ukáži vám tento lístek a zeptám se vás, co to je.“ „Ano, pane.“ „Co je to?“ „Je to účtenka z mýho vozu, co jsem dal tady obviněný.“ „Kdy?“ „Tehdy na nádraží.“ „V kolik hodin?“ „No, než jsme tam dojeli, mohlo bejt tak dvě minuty po pátý.“ „Co je uvedeno na účtence?“ „Že to byla jízda číslo devět osum čtyři, že to je z mýho auta, číslo sedum šest jedna, a že jízda stála podle taxametru dva dolary devadesát pět centů.“ „To je vše,“ řekl Hamilton Burger. Svědek vstal a chystal se odejít ze svého místa. „Moment, prosím,“ řekl Mason. „S laskavým svolením soudu bych rád položil svědkovi několik otázek v křížovém výslechu.“ Soudce Hoyt, který už začínal být nesvůj, se pohodlně usadil ve svém křesle. Ulevilo se mu. „Poznáváte tuto účtenku?“ zeptal se Mason. „Ano.“ „Poznáváte obviněnou?“ „Ano, pane.“ „Obviněnou jste spatřil poprvé na místě, které jste ukázal na mapě?“ „Ano, pane.“ „Pokud víte, nikdy předtím jste ji neviděl?“ „Pokud vím, tak jsem ji do tý doby v životě neviděl.“
„Kdy jste ji viděl podruhé?“ zeptal se Mason jakoby nic. „Na policii, když jsem si ji měl vybrat v řadě jinejch, při identifikaci.“ „Kdy to bylo?“ „Dopoledne čtvrtýho, asi v deset nebo jedenáct.“ „Poznal jste ji a označil?“ „Jistě.“ „Od chvíle, kdy jste ji vysadil na nádraží, jste ji až do té doby neviděl?“ „Ne, neviděl.“ „Jste si jistý, že se nemýlíte?“ „Naprosto jistej.“ „Vylučujete, že jste ji mohl vidět v jinou denní dobu třetího, že jste ji vezl jindy a že jste si to popletl?“ „To vylučuju.“ „Jste si úplně jistý, že byste byl obviněnou poznal, kdybyste se s ní byl znovu setkal před identifikací na policii?“ „Myslíte jako potom, co jsem ji naložil tam na tom místě?“ „Ano.“ „Jasně, jsem si jistej, přece jsem ji poznal druhej den ráno mezi těma ostatníma.“ „Dobře. Vy si také vedete vlastní záznam o jízdách, že?“ „Jo, to souhlasí. Zapisuju si každou jízdu.“ „Hlásíte se také na ústředí telefonem, co máte ve voze? Hlásíte, když naberete zákazníka? Jinými slovy, spojil jste se s centrálou, když jste vyjel do golfového klubu?“ „Ano, spojil.“ „Když jste vyjel na zpáteční cestu, hlásil jste centrále, že jedete prázdný?“ „Ano, pane.“ „Když jste naložil tu zákaznici, oznámil jste to?“ „Jasně, a taky jsem si zapsal jízdu na nádraží.“
„Správně. Zapsal jste si do záznamu, že jedete na nádraží.“ „Ano.“ „Máte u sebe ten záznam?“ „Mám, pane.“ „Mohu do záznamu nahlédnout, prosím?“ „Vznáším námitku. Požadavek je nemístný, nevhodný a mimo souvislost s věcí, pro křížový výslech nepatřičný,“ prohlásil Hamilton Burger. „Ten záznam není oficiální, nepatří mezi pracovní doklady a obviněná záznam předtím neviděla. Je to ryze soukromý záznam, patřící svědkovi. Nemá právní význam a nebyl na něj vznesen dotaz při výslechu přímém.“ „Zamítá se,“ řekl soudce. Hamilton Burger se vítězoslavně usmál. Teď bylo všechno přesně, jak si přál, soudce prokázal nestrannost nad veškeré pochybnosti. Nejenže neomezil Perryho Masona při křížovém výslechu, ale zamítl námitku obžaloby, vznesenou proti jedné Masonově otázce. „Mohu prosím nahlédnout do vašeho záznamu?“ Svědek vytáhl z kapsy složený list papíru, podal ho Masonovi a řekl: „Vedu si ten záznam pro potřeby svýho účetnictví. Jednou týdně si porovnávám jízdy se záznamy u firmy, abych měl jistotu, že jim to souhlasí.“ „Ach tak,“ řekl Mason. „V kolik hodin chodíte do práce?“ „To je různý, podle toho, jakou mám směnu.“ „V kolik hodin jste šel do práce třetího tohoto měsíce?“ „Šel jsem do práce ve čtyři odpoledne a skončil jsem o půlnoci.“ „Vyzvedl jste si tedy vůz ve čtyři hodiny?“ „Přibližně… teda, fakt je, že jsem si ho vyzvedl asi za deset minut čtyři.“ „Vaše jízda do golfového klubu byla tedy to odpoledne vaše první?“
„Ne, druhá. Předtím jsem nabral jednoho pána, co jel do klubu Jonathan. To byla první jízda. Pak jsem jel do toho golfovýho klubu. To bylo dobrý rito.“ „Jak dlouho jste tam jel?“ „Asi dvacet minut.“ „To znamená, že tato jízda započala asi ve čtyři deset?“ „Jo, to by mohlo bejt.“ „A v kolik hodin jste převzal svůj vůz?“ „No, parťák, co jezdí s mým vozem, přijel o něco dřív. My se snažíme jezdit včas, ale někdy nám to nevychází, když máme zrovna jízdu. Člověk se s tím musí srovnat. Když se někdo zdrží tak o deset, patnáct minut, nic se neděje. My se ale snažíme přijet včas, spíš se vracíme o chvilku dřív. Jasně, že se všichni řidiči snažej dostat z auťáku, co můžou. Já musel auto vrátit do půlnoci. Mně sice taky jde o to, abych za šichtu najezdil co nejvíc a vydělal co nejvíc na spropitným, ale taky koukám, aby ten, co jezdí po mně, nepřišel zkrátka. Když se někdo zpozdí o patnáct minut, nebo když jezdí častějs pozdě, tak mu to osladíme. Jenže tentokrát parťák přijel dřív.“ „Takže jste vyjel chvíli před čtvrtou. Měl jste jednu jízdu do klubu Jonathan. Co bylo pak?“ „No, pak jsem se šel postavit k vozům před hotel Biltmore, tam člověk v tuhle dobu odpoledne chytne ryto rychle, nemusí dlouho čekat. Čekal jsem tam… no, těžko říct… asi tak čtyři minuty, pět minut… když na mě došla řada, kývl na mě portýr a naložil mi toho pána s golfovejma holema. Jak jsem uviděl ty hole, bylo mi jasný, že to bude dobrý rito.“ „Takže ta jízda, při které jste vezl ženu, za kterou považujete obviněnou, byla vaše třetí v ten den.“ „Jo, to souhlasí.“ „Dobře. Teď… vidím, že když jste vůz přebíral, bylo na něm číslo jízdy devět šest devět.“
„Když je to tam napsaný, tak to tak je.“ „Co to znamená?“ „To znamená, že ten, co jezdil přede mnou, najezdil až po číslo devět šest osum. Moje první jízda byla jízda devět šest devět.“ „To byla jízda do klubu Jonathan?“ „Ano.“ „Takže jízda ke golfovému klubu byla číslo devět sedm nula.“ „Ano.“ „A jízda s obviněnou devět sedm jedna?“ „Jo, asi jo. Máte to v záznamu, já do něho nevidím.“ „Tak se prosím podívejte,“ řekl Mason a přešel ke svědkovi, aby mu ukázal záznam. „Dobrý, už se koukám.“ „Je to tak správně? Byla to jízda devět sedm jedna?“ „Jo, to je správně. Jízda devět set sedmdesát jedna.“ „Jak je tedy možné,“ řekl Mason, „že na této účtence, kterou jste označil za tu, kterou jste obviněné předal u nádraží, je číslo devět set osmdesát čtyři?“ „Cože?“ „Počkat, počkat,“ křikl Hamilton Burger. „Počkat! Tohle bych si rád ujasnil. Než svědek otázku zodpoví, chci si tu listinu prohlídnout. Vznáším námitku proti tomuto způsobu křížového výslechu. Vznáším námitku proti otázce založené na faktech, která nejsou uvedena v důkazech. Vznáším námitku proti nepřípustnému způsobu vedení křížového výslechu.“ „Křížový výslech je veden přípustným způsobem,“ řekl soudce. „Nicméně svědek se zdrží odpovědi do té doby, než soud a obžaloba využijí možnosti příslušné doklady prostudovat.“ Hamilton Burger vykročil vztekle k pultu za Perrym Masonem a silnými, tlustými prsty divže nevytrhl listinu svědkovi z ruky. „Kde je ta účtenka?“ obrátil se na soudního úředníka. „Chci ji vidět.“
„Moment, moment,“ krotil ho soudce. „Soud si také přeje do oněch dokladů nahlédnout, pane žalobce.“ „Jistě, jistě, Ctihodnosti, samozřejmě.“ „Podejte mi je, prosím.“ Hamilton Burger podal soudci záznam jízd i účtenku. Řekl: „Vznáším upozornění, slavný soude, že muselo dojít k nějaké technické chybě, kterou bude určitě možno osvětlit. Jde patrně o chybu tisku. Trvám na námitce proti tomu, že obhájce klade svědkovi otázky týkající se tohoto záznamu jízd, protože je pochybný. Fakta to dokazují. Pokusíme se tuto věc osvětlit později, aniž bychom rozptylovali a mátli svědka luštěním typografické chyby.“ „Námitka bude…“ začal soudce, ale pak se zarazil. „Okamžik, prosím, soud o námitce rozhodne později. Nejprve bude svědkovi klást v této věci otázky soud, a zástupci obou stran se zdrží vměšování.“ Soudce se obrátil k svědkovi: „Porozuměl jste, pane Keddie?“ „No, nerozumím tomu, jak je možný, že na tý účtence je takový číslo.“ „Ve svém záznamu se vyznáte?“ „Ano.“ „Je možné, že v záznamu jsou chybně uvedená čísla jízd?“ „Moment, počkejte. Kdybych byl udělal chybu při opisování čísla jízdy z taxametru, tak bych… správný číslo, co bych měl správně zapsat, bylo… moment… devět osum jedna, jo, to byla moje první jízda do klubu Jonathan. Pak je devět osum dva… ne, devět osum dva by bylo vyšlo na klub Jonathan, devět osum tři na golfovej klub a devět osum čtyři tady na tu paní. Nemohl jsem dost dobře udělat takovou chybu, abych ji měl napsanou jako devět osum dva… chci říct, není dost dobře možný, že bych byl zapsal devět šest devět, kdybych chtěl zapsat devět osum dva…“ „Stává se vám, že uděláte chybu?“ zeptal se soudce.
„No, někdy ano, stane se, že se spletu. Někdy spletu číslo, někdy se stane, že zapomenu napsat jízdu, ale stává se mi to jen zřídka. V centrále kontrolujou všechny záznamy jednou za tejden. Průběžně sledujou, kde jsme… no, víte, jak to chodí. Člověk je někdy v pokušení vzít černou jízdu, když se to šikne, proto v centrále udržujou evidenci, aby věděli, kde mají vozy a co dělají řidiči… aby to s těma černejma jízdama nešlo.“ „Ujasněme si to,“ řekl soudce Hoyt. „Kdybyste byl přebíral vůz s číslem jízd devět šest devět, pak byla vaše jízda do klubu Jonathan devět sedm nula. Je to tak?“ „Tak by to správně mělo vycházet, ano, ale na tý účtence jasně stojí devět osum čtyři.“ Hamilton Burger se do toho vmísil. „Moment prosím, moment.“ „Nepřerušujte mě,“ ohradil se soudce. „Snažím se přijít věci na kloub. Odpočítávám jízdy na vašem záznamu. Tohle byla jízda devět sedm jedna… sedm dva… sedm tři… sedm čtyři… sedm pět…“ Soudce Hoyt odpočítal jízdy, otočil stránku, narovnal si brýle, zamračil se, podíval na Hamiltona Burgera a řekl svědkovi: „Pane Keddie, povšiml jsem si, že jízda označená jako devět osm čtyři na vašem záznamu – pokud jste skutečně začal od devět šest devět – a to říkáte, že jste začal, odpovídá jízdě, u které máte napsáno ‚prohlídka realit‘.“ „Ukažte,“ řekl Keddie. Podíval se na list papíru a zamračil se. „Počkat, počkat… jo… na tu jízdu se pamatuju. Naložil jsem dvě ženský někde na severní La Brea. Prej si chtějí prohlídnout nějaký nemovitosti. Řekly mi, ať jako jedu ven z města, k nějakejm pozemkům, pak kterou ulicí mám jet, a najednou jedna z nich začala ječet: ‚Tady, tady, stop!‘ Tak jsem zastavil, ty dvě zaplatily a vystoupily.“ „Byla obviněná jednou z těch dvou žen?“ zeptal se soudce.
„Ne. Viděl jsem ji poprvní tam, jak jsem říkal, a podruhý na policii při identifikaci, druhej den dopoledne.“ „Jste si úplně jistý?“ zeptal se soudce. „Vybavujete si to přesně? Říkáte, že to byly dvě ženy.“ „Tak tedy, jedna z nich byla jako při těle a ta druhá… tu si zrovna moc nevybavuju, to víte, člověk vozí tolik lidí a…“ „Jde však o to, zda byste byl ochoten přísahat, že obviněná jednou z těch dvou nebyla.“ „No, já si tu druhou moc nepamatuju. Já jen, že jsem obviněnou viděl poprvní druhej den ráno na policii… teda, druhej den potom, co jsem ji naložil u tý cesty.“ „Jste si naprosto jistý, že jste obviněnou neviděl od chvíle, kdy jste ji naložil na místě označeném na mapě, až do okamžiku, kdy jste ji poznal při identifikaci na policii?“ „Slavný soude,“ ozval se Hamilton Burger, „myslím, že už začínám do věci…“ „Moment, moment,“ zarazil ho soudce. „Moment. Nepřeji si, aby se mi zástupci stran do toho pletli. Tento výslech povedu po svém.“ „Ano, Vaše Ctihodnosti,“ řekl Hamilton Burger. „Já bych se také rád na něco zeptal,“ ozval se Mason. „Ptejte se, jak chcete,“ odsekl soudce, „ale až já skončím.“ „Vznáším upozornění, že v otázkách, jako je tato, by měl mít obhájce možnost pokračovat v křížovém výslechu svědka. Moje práva už byla tak jako tak okleštěná…“ „Soud bude klást otázky, obhajoba zmlkne,“ vyštěkl soudce. Pak pokračoval: „Chci, aby v této věci bylo zcela jasno.“ Otočil se k svědkovi. „Můžete zcela vyloučit, že by účtenka nalezená v kabelce obžalované byla účtenkou za jízdu uskutečněnou týž den k večeru, že šlo o jízdu, kterou jste si vybavil jako cestu se dvěma ženami ze severní LaBrea?“ Svědek se neklidně, rozpačitě vrtěl.
„Ano, či ne?“ naléhal na něj soudce. „No, tak úplně vyloučený to není,“ připustil svědek. „Jak velká pravděpodobnost?“ „No, když se takhle ptáte, tak vlastně dost velká.“ „To jsem chtěl vědět,“ řekl soudce ostře. „Chci vznést dotaz,“ hlásil se Hamilton Burger. „Promiňte, ale svědka podrobuji křížovému výslechu já. Ještě jsem neskončil.“ „Domnívám se, že i tak mám právo položit otázku, aby se celá věc soudu vyjasnila:“ „Soud si učiní jasno sám,“ řekl soudce Hoyt. „Soud nepotřebuje poručníka ani tlumočníka.“ „Ctihodnosti, myslím, že se vysvětlení nabízí,“ řekl Hamilton Burger. „Obviněná nepochybně zná jednu z těch dvou žen, které jely od severní LaBrea, a získala od ní účtenku. Teď už je mi zcela jasné, jak to bylo zmanipulováno. Ty dvě ženy se nechaly vozit, aniž řidiči daly jasné pokyny. Jakmile na taxametru naskočila částka dva dolary devadesát pět, vystoupily, vzaly si účtenku a tu odevzdaly obviněné, aby ji měla připravenou v kabelce, to vše nepochybně podle pokynů našeho vynalézavého pana obhájce, který nám tím nachystal past na svědka. Toto počínání, Ctihodnosti, nutno označit za neetické a je nejpřesvědčivějším důkazem viny. Lze totiž jasně soudit, že obviněná v tu dobu již věděla, že bude vyslýchána v souvislosti s dopolední jízdou, a proto se zapojila do plánu, jehož cílem bylo nastražit léčku ochráncům zákona.“ „Chcete se k tomu vyjádřit, pane Masone?“ zeptal se soudce. „Není důvod,“ řekl Mason. „Vyslechli jsme teorii obžaloby. Státní žalobce není pod přísahou a neví, co se vlastně odehrálo. Až přijde vhodná chvíle, ve vhodnou dobu a na správném místě vysvětlím, co a jak bylo. Dokáži, že tento muž svědčil o něčem, co neodpovídá skutečnosti. Je obětí selhání paměti.“
Soudce Hoyt si rukou přetřel bradu. „Dobře. Pane Masone, můžete pokračovat v křížovém výslechu. Soud však chce zdůraznit, že tato situace je krajně neobvyklá a soud ji hodlá blíže prošetřit.“ „To bych prosil,“ zabručel znechuceně Hamilton Burger. Mason se obrátil na svědka: „Když jste – jak říkáte – naložil obviněnou na místě označeném na mapě, což mělo být asi ve tři čtvrtě na pět odpoledne, prohlédl jste si zvlášť dobře, jak je oblečená?“ „Ano, prohlídl.“ „Povšiml jste si dobře jejího obličeje?“ „Že byla bledá.“ „Měla klobouk, nebo byla prostovlasá?“ „Byla… počkat… já…“ „Neodpovídejte, pokud si nejste věcí jist,“ zarazil ho Mason. „Když mám bejt upřímnej, tak si jistej nejsem.“ „Měla náušnice?“ „Nevím.“ „Měla kabelku?“ „Jo, tu měla, vyndávala z ní peníze.“ „Prohlédl jste si dobře její obličej?“ „Byla bledá.“ „Jste si opravdu jist, že to byla obviněná?“ „Já… já myslel, že to byla ona.“ „Nicméně teď, když jste si vše náležitě rozvážil, připouštíte možnost, že jste si tvář té ženy popletl s tváří ženy, kterou jste vezl týž den později odpoledne. Když jste uviděl obviněnou na policii při identifikaci, ukázal jste na ni, protože vám její tvář byla povědomá.“ Taxikář se znovu neklidně zavrtěl. „To není fér otázka,“ ozval se Hamilton Burger. „Co není fér?“ zeptal se Mason. „Snaží se svědka nachytat.“ „Na to má právo,“ odsekl soudce. „Námitka se zamítá. Svědek
nechť zodpoví otázku.“ Rozpačitý taxikář odpověděl: „Abych řekl pravdu, teď jste mě tak popletl, že vlastně nevím, jak to bylo.“ „Připouštíte možnost, že vás zradila paměť?“ zeptal se Mason. „To je dobře možný.“ „Připouštíte, že jste možná viděl obviněnou až k večeru, a že osoba, kterou jste naložil ve tři čtvrti na pět, mohl být někdo jiný a ne obviněná?“ „Abych pravdu řekl, já fakt nevím, jak to vlastně bylo,“ řekl taxikář. „Myslel jsem si, že to vím, ale už si to nemyslím.“ „Děkuji, to mi stačí,“ řekl Mason. Na svědka se vrhl Hamilton Burger. „Nesmíte dopustit, aby vás tenhle mazaný advokát úplně zmátl. Přece víte, co jste viděl a co ne. Takže: obviněnou jste viděl třetího tohoto měsíce.“ Svědek váhal. „Řekl jste, že jste ji viděl. Je to tak, či ne?“ „Viděl jsem ji třetího, někdy během dne, protože jinak bych ji nebyl na policii poznal.“ „Od chvíle, kdy jste ji uviděl poprvé, třetího tohoto měsíce, viděl jste ji znovu, ještě před identifikací čtvrtého?“ „Ne, to ne, tím jsem si jistej. Před tou identifikací jsem ji viděl jen jednou, zaručeně ne dvakrát.“ „Tak tedy jen jednou,“ zdůraznil Hamilton Burger. „Jo.“ „A podle vašeho nejlepšího vědomí a svědomí jste ji poprvé spatřil na místě, na které jste ukázal na mapě, a to přibližně ve tři čtvrti na pět odpoledne?“ „No, tak jsem si to na začátku myslel, ale teď z toho mám trochu zmatek. Jako by se mi to v hlavě honilo dokolečka. Abych pravdu řekl, já nevím, kdy jsem ji vlastně viděl.“ „Dobře, jak myslíte,“ řekl Hamilton Burger otráveně. Státní žalobce se vrátil na své místo a posadil se do křesla u
pultu obžaloby. „Jinými slovy, když říkáte, že vlastně nevíte, kdy jste obviněnou viděl,“ řekl Mason klidně, přátelsky a bez formalit, „chcete tím říct, že nevíte, v kterou denní dobu jste ji třetího viděl.“ „Jo, to souhlasí.“ „Jste si ale jistý, že to bylo třetího, někdy v průběhu dne, protože vám při identifikaci na policii připadala povědomá, proto jste na ni taky ukázal.“ „Jo, tak nějak to asi bude.“ „V tomto okamžiku podle vašeho nejlepšího vědomí a svědomí?“ „Moment, počkat,“ bránil se Hamilton Burger. „To je sporná otázka. Svědek byl záměrně maten a…“ „Vznášíte námitku k soudu?“ Masonova otázka zazněla ostře, jak prásknutí bičem. „Ano, vznáším.“ „Pak se obraťte na soud.“ „Vaše Ctihodnosti, vznáším námitku. Takto nemá probíhat křížový výslech. Otázka byla nemístná, zavádějící a mimo souvislost.“ „Zamítá se,“ vyštěkl soudce. „Abych pravdu řekl, pane soudce, čím víc o tom přemejšlím, tím víc se mi zdá, že to mohla bejt jedna z těch dvou, co jsem nabral na severní LaBrea. Koukal jsem se na ni, jak tu tak sedím… to, jak se drží… mohla to bejt ona.“ „Jste si nicméně jistý, že jste ji třetího tohoto měsíce viděl jen jedinkrát?“ „Ano, jsem.“ Zasáhl Hamilton Burger. „Máte nicméně dojem, že jste ji vezl při své třetí jízdě toho dne?“ „Námitka. Otázka je sugestivní a zavádějící.“ „Vaše Ctihodnosti, přece se znovu otevřel přímý výslech,“
stěžoval si Burger. „Proto vám ještě nepřísluší právo vkládat svědkovi slova do úst. Je mi srdečně jedno, v jaké fázi líčení jsme,“ řekl soudce. „Toto je nicméně mimořádná situace. Námitku zamítám. Chci, aby svědek na otázku odpověděl, má na to právo.“ „Víte,“ řekl Keddie. „Já myslel, že to je tamta, co jsem vezl. Teď si nejsem jistej, s tím se nedá nic dělat. Já jen vím, že pokud to byla ta, co jsem vezl od golfu, poznal bych ji, kdybych ji znovu uviděl.“ „Pak to tedy nemohla být jedna z těch dvou, co jste vezl od severní LaBrea?“ „Kdyby to byla ta od golfu, tak ne.“ „Děkuji,“ řekl Hamilton Burger. Mason se vlídně usmál. „Rozumím-li tomu správně, tak ukáže-li se, že obviněná byla jednou z těch dvou, co jste vezl ze severní LaBrea, nemůže být totožná se ženou, kterou jste naložil poblíž golfového klubu?“ „Jo, tak to je. Kdybych tuhle ženskou uviděl podruhý, pamatoval bych si to, poznal bych ji, jako jsem ji poznal na policii… jenže já ji poprvní možná viděl až na severní LaBrea. Vlastně, já nevím.“ „Vy jen víte, že jste ji viděl v průběhu třetího června, odpoledne nebo večer?“ zeptal se Mason. „Jo.“ „A v ten den jste ji viděl pouze jednou?“ „Tu ženskou, co jsem vezl od golfovýho klubu, jsem určitě ten den podruhý neviděl, to je jistá věc.“ „Děkuji,“ řekl Mason. „Nemám další otázky,“ řekl Hamilton Burger znechuceně. „Jsou ještě nějaké další důkazné prostředky, pane Burgere?“ zeptal se soudce Hoyt. „Vaše Ctihodnosti, jsem si zcela jistý, že zbraň předložená jako
doličný předmět byla zakoupena manželem obviněné, panem Enrightem A. Harlanem. V tomto okamžiku však své tvrzení nemohu podložit důkazem.“ „Smím se zeptat proč?“ řekl soudce. „Tedy, v evidenční knize střelných zbraní někdo zapsal jméno Enrighta A. Harlana, na kopii účtenky rovněž. Zdá se však, že se nejedná o podpis pana Harlana. Jde o ženský rukopis.“ „Rukopis obviněné?“ „Ne, Ctihodnosti. Bohužel musím přiznat, že se o písmo obviněné nejedná. Zdá se, že doklady za pana Enrighta A, Harlana podepsala jiná žena. Obchodník si již okolnosti prodeje zbraně nevybavuje.“ „Můžete prokázat, kdo měl zbraň v držení?“ „Jediný způsob, jakým bych mohl držení prokázat, by byl výslech manžela obviněné. To mohu těžko navrhnout, setkalo by se to s okamžitým protestem, s námitkou, že v případě, jako je tento, není možné, aby manžel svědčil proti své ženě bez jejího souhlasu.“ „Rozumím,“ řekl zamyšleně soudce. „Podle mého je průběh událostí nasnadě,“ pokračoval Hamilton Burger. „Byl chytře naplánován způsob, jak zmást svědka. Domnívám se, že by soud měl celou záležitost přešetřit. Podle mého názoru jde o pohrdání soudem.“ „Nevím, v čem nacházíte pohrdání soudem,“ řekl soudce Hoyt. „Věc by však mohla zajímat advokátní komoru.“ Soudce se zničujícím pohledem podíval na Perryho Masona. „Proč?“ zeptal se Perry Mason. Soudce Hoyt se zamračil. „Měl byste vědět proč,“ řekl. „Pokud je váš cit pro právní etiku tak nedostatečný, že vám bez vysvětlení není jasné proč, měl byste etiku práva začít studovat.“ „Já ji studoval,“ řekl Mason. „Mám právo podrobit svědka křížovému výslechu. Mám právo použít všech prostředků v mezích zákona, abych se přesvědčil o tom, že si svědek vybavuje věci
správně. Kdyby si byl svědek jistý, že žena, kterou naložil cestou, je totožná s obviněnou, pokud by obviněná byla jeho vozem jela znovu k večeru třetího tohoto měsíce, byl by ji okamžitě poznal a byl by se s ní vítal. ‚Dobrý večer, madam. Já už vás dnes jednou vezl…‘“ „Ale ona tím taxíkem nejela znovu,“ namítl Hamilton Burger. „Na to si přece jen obhajoba netroufla. To je právě nefér. Zjednala si dvě ženy, aby taxík zastavily, svezly se a pak daly účtenku obviněné.“ „Znamená to, že vznášíte obvinění?“ zeptal se Mason. „Ano, vznáším obvinění.“ „V tom případě jste připraven před soudem prohlásit, že obžalovaná onen večer třetího už taxíkem nejela – teď hovoříme o etice práva, pane státní žalobce. Předkládáte soudu faktické tvrzení.“ „Počkat, počkat,“ vyhrkl Hamilton Burger. „Já vím jen to, co jsem vyslechl od svědka.“ „A svědek nám řekl, že si není jistý. Chcete v tom případě soudu tvrdit, že vy si jistý jste?“ „Já si křížový výslech líbit nenechám!“ křikl Hamilton Burger. „Pokud chcete předložit soudu faktické tvrzení, podrobím vás samozřejmě křížovému výslechu,“ řekl Mason. „No tak, pánové!“ okřikl je soudce Hoyt. „Nějak se nám to sune do polohy, která se soudu pranic nelíbí.“ „Přece nemůžu jen tak strpět obvinění z neetického profesionálního postupu. Kdybych obžalobu tohoto případu připravoval já, kdybych já narazil na účtenku z taxíku s číslem jízdy devět osm čtyři, určitě bych si byl ověřil, které jízdě to číslo odpovídá.“ „Ano,“ přikývl soudce. „Domnívám se, že by státní žalobce měl uznat, že celou tuto situaci navodila nedbalá příprava a vyšetřování případu. Je věru paradoxní, že účtenka byla předložena jako doklad
pro jednu určitou jízdu.“ „Když ale datum souhlasilo a obnos taky, a našlo se to u obviněné,“ koktal Hamilton Burger. „Přesně,“ přikývl soudce. „Soud je toho názoru, že za daných okolností bylo na místě si ověřit, o kterou jízdu jde.“ Hamilton Burger se chystal něco říct, ale pak si to rozmyslel. Mason řekl: „Kdyby byl svědek mluvil pravdu, kdyby si byl naprosto jistý identifikací obviněné, nic z toho, co se onen den ještě mohlo přihodit, by ho nebylo zmátlo. Pokud dopustil, abych ho zmátl, stalo se tak proto, že si identifikací obviněné mezi figurantkami následující den ráno nebyl tak jistý, jak by si úřední místa přála.“ „To je bohužel v tuto chvíli logický závěr,“ řekl soudce Hoyt. „Bez ohledu na to, jak situace vznikla, pane žalobce, musíte uznat, že výpověď tohoto svědka je beznadějně zpochybněná. Těžko byste jeho svědectví mohl použít před porotou jako nezvratný důkaz ověření totožnosti.“ „Beru věci po řadě, jak přicházejí,“ odsekl vztekle Hamilton Burger. „V tuto chvíli by mě zajímalo, jak byla tato past nastražena. Vaše Ctihodnosti, uznejte, že kdyby obviněná neměla špatné svědomí, nebyla by všechno zmanipulovala tak, aby se vyvinuly tyto nepředvídané komplikace.“ „Nejsem si tím zcela jist,“ řekl soudce Hoyt. „Jak můžeme vědět, zda si svědek nepopletl tváře dvou různých zákaznic, které třetího tohoto měsíce vezl?“ „V případě, že to berete takto…“ spustil Hamilton Burger rozzlobeně. „Přístup soudu k celé věci se odvíjí od svědectví, pane žalobce,“ přerušil ho soudce mrazivě. „Ano, Ctihodnosti.“ „Prosím, pokračujte.“ Hamilton Burger se tvářil nerozhodně.
„Při předběžném líčení samozřejmě postačí, prokážete-li, že došlo ke zločinu a je zde důvodné podezření, že se onoho zločinu dopustila obviněná. Nicméně v této fázi vyšetřování jsou k dispozici pouze důkazy nepřímé a důkazy předložené soudu jsou beznadějně rozporné.“ Hamilton Burger navrhl: „Mohu tuto žalobu nyní stáhnout a podat ji znovu.“ „Také můžete předstoupit před Velkou porotu a předběžnému líčení se vyhnout,“ řekl soudce. „Jistě, to se právě snažil vyvolat obhájce. Čím větší bude mít příležitost podrobovat svědky obžaloby křížovému výslechu, tím větší má šanci nachytat svědka při nějaké drobné nedůslednosti, kterou pak zcela neúměrně zdeformuje a nafoukne.“ „Existuje důkaz, že obviněná byla ve voze, když zavražděný jel k onomu domu?“ zeptal se soudce. „Našly se ve voze latentní otisky prstů obviněné?“ Hamilton Burger se tvářil zahanbeně. „Upřímně řečeno, Vaše Ctihodnosti, my si to neověřili. Domnívali jsme se, že nám postačí jednoznačná identifikace řidiče taxíku, který obviněnou našel u místa činu, zvláště pak když jsme zjistili, že vražednou zbraň zakoupil její muž. Teprve při bližším šetření vyšlo najevo, že podpis v knize evidence střelných zbraní byl psán jinou osobou. Tuto osobu nepochybně pan Harlan pro zbraň poslal.“ „Jak tedy chcete s tímto případem naložit?“ zeptal se soudce Hoyt. „Byl bych rád, kdyby obviněná byla držena ve vazbě,“ řekl Hamilton Burger váhavě. Soudce Hoyt potřásl hlavou. „Pokud nemůžete předložit další důkazní prostředky, tak to nelze.“ „Jenže já nechci, aby soud obviněnou pustil.“ Soudce ztrácel trpělivost. „Pane žalobce, snažil jsem se být shovívavý, uznávám, že jste v obtížné situaci. Soud se rovněž
domnívá, že patrně došlo k dovedné manipulaci za účelem zpochybnění svědectví, pokud jde o identifikaci obviněné. Faktem nicméně zůstává, že ke zpochybnění došlo. Pokud chcete obžalobu stáhnout dřív, než o tom rozhodne soud, učiňte tak.“ „Beru zpět žalobu,“ řekl Hamilton Burger. „Dobře. Jednání končí, obviněná nechť je propuštěna.“ „Chci požádat soud, aby obviněnou ponechal ve vazbě, než zahájím další postup.“ Soudce zavrtěl hlavou. „Můžete obviněnou nechat zatknout na základě zatykače, pokud se tak rozhodnete. Můžete ji rovněž zatknout jako podezřelou z vraždy a čekat na Velkou porotu. Pokud jde o tento soud, jakmile jednání skončí, bude obviněná z vazby propuštěna.“ „Ano, Vaše Ctihodnosti.“ „Jednání končí,“ řekl břitce soudce Hoyt. Jakmile soudce povstal, státní žalobce vyrazil z místnosti, vzteky červený jako rak. Perry Mason se ušklíbl na Sybil Harlanovou. „Tak to bychom měli. Konec prvního dějství.“ „Co teď uděláme?“ „Hezky tu počkáme. Oni vás znovu zatknou.“ „To si tu mám na to počkat?“ „Samozřejmě.“ „A co ten taxikář?“ „Než ho Hamilton Burger dotlačí před Velkou porotu, bude mluvit úplně jinak. Máme nicméně zápis z tohoto jednání a na to ho můžeme chytit, bude se přece jen muset trochu držet toho, co povídal tady. Až si to všechno hezky promyslí, nejspíš řekne, že po řádné rozvaze došel k tomu, že jste přece jen byla jedna z těch dvou žen, co vezl týž den večer, ale že vás taky vezl na nádraží.“ „Co uděláte, jestli to řekne?“ Mason se ušklíbl. „Zeptám se ho, jak to, že si byl tak jistý, že
vás vezl jen jednou, když vypovídal krátce poté, co se všechno odehrálo. Já mu to osladím. Mimochodem, kdo se podepsal za vašeho muže kvůli té pistoli?“ „Myslím, že jeho sekretářka.“ „Dobře. To oni si zjistí. Sekretářku předvolají, bude pod přísahou a bude muset identifikovat svoje písmo. Zeptají se jí, co s pistolí udělala, a bude nucena říct, že ji předala vašemu muži.“ „Co se stane pak?“ „Do té doby musíme něco vymyslet, něco uděláme. Já mezitím…“ Enright Harlan strčil do dvířek v přepážce oddělující právní zástupce a energicky zamířil k Masonovi a Sybil. Sybil Harlanová se podívala na svého muže, a když uviděla, jak se tváří, přikrčila se, jako by očekávala ránu. „Právě jsem se něco dozvěděl, Sybil,“ řekl Harlan. „Ano?“ „Paní Doxeyová, dcera George Luttse, řekla Roxy Claffinové, žes to byla ty, kdo dal Perrymu Masonovi peníze na koupi akcií Sylvan Glade Development, a aby nás pak rozeštval.“ „Počkat, počkat, uklidněte se,“ krotil Harlana Mason. Harlan se po něm ani neohlédl, díval se na svoji ženu. „Je to pravda, Sybil?“ „Počkejte, prosím vás,“ ozval se znovu Mason. „Tamhle vzadu je celá tlupa novinářů. Tohle není vhodný okamžik na rodinnou hádku.“ „Můžeš to popřít?“ zeptal se Harlan. Sybil se mu podívala do očí. „Musíme to probírat zrovna teď, Enny?“ „Ano.“ „Ne, nemůžu to popřít. Je to pravda. Pokoušela se mě připravit o to, co je mi drahé, tak jsem se rozhodla, že ji zaměstnám, aby měla o čem přemýšlet.“
„Křivdíš Roxy, Sybil. Nedokáže poručit svým citům, to nedokáže nikdo. Láska přijde, láska odejde, s tím nic nenaděláš, lásce se nedá poručit, nezastavíš ji, jako zastavíš vodu, když otočíš kohoutkem. Ty se taky nedokážeš ovládat. Roxy by ale nikdy neudělala nic nečestného.“ „Kdeže, ta ještěrka! Kdepak by mohla! Kdepak! Dobrá, najala jsem si pana Masona, a co na tom?“ „To je mi líto,“ řekl Harlan a otočil se na patě. „Počkejte, Harlane, vraťte se,“ prosil Mason. Harlan se zastavil a otočil se přes rameno. „Tohle jí nemůžete udělat,“ řekl Mason. „Nemůžete jí naložit ještě větší břemeno. Dívají se na vás novináři. Když uvidí, že se k ní obracíte zády, tak…“ „Ať to vidí třeba celý svět,“ řekl Harlan a skutečně se zády otočil. Jak vycházel ze soudní síně, dva čilí senzacechtiví fotografové rychle přiskočili a vyfotografovali si Harlanovu rozhněvanou tvář. Mason si stoupl tak, aby jim zakryl výhled na Sybil. „Teď neplačte, pamatujte, že hrajeme poker. Hlavu vzhůru. Pojďte, vyvedu vás odtud.“ „Sakra, to ne. Udržím se od breku už jen půl minuty. Zavolejte dozorkyni! Ať mě odvede ona.“ Mason se ohlédl na Dellu. „Jděte s ní, ať je odsud pryč.“ „Co chcete dělat?“ zeptala se Della. „Chci odvrátit pozornost pánů reportérů,“ řekl Mason a vyrazil za Enrightem Harlanem. Dohonil ho u výtahů. Harlan tam stál s přísně sevřenými rty. „Harlane!“ Harlan se prudce otočil a chladně se na Masona zadíval. „Co ještě chcete?“ Mason si byl dobře vědom, že se kolem nich shromažďují novináři. „Tohle vám nemůže jen tak projít,“ řekl.
„Jak to myslíte?“ „Vaše žena vám položila prostou otázku a má právo na odpověď. Jak se stalo, že se zbraň z vaší sbírky ocitla poblíž místa činu?“ To Enrighta Harlana dočista vyvedlo z míry. Řekl: „Co sakra… o co vám sakra jde?“ „Jako právní zástupce vaší ženy se snažím dopátrat, kdo zabil George C. Luttse.“ „Pak se ptejte toho, kdo to udělal.“ „Ptám se teď na něco vás. Nemůžete jen tak utéct.“ Přijel výtah. Enright chvíli váhal a pak se do přeplněného výtahu bez jediného slova vecpal. Mason se otočil k soudní síni. V cestě mu stáli novináři. „Co je s tou zbraní, pane Masone? Na co jste narážel? Co se děje? Pohádali se Harlanovi?“ Mason řekl: „Snažím se dopátrat určitých důkazů, to je všechno.“ „Ale co je s tou zbraní? Proč jste se na ni Harlana ptal?“ „Protože státní žalobce tvrdí, že ta zbraň panu Harlanovi patří.“ Jeden z reportérů namítl: „Jeho žena si ji ale snadno mohla vzít, ne?“ „Harlan taky.“ „Páni! Otočil se k ženě zády… chcete snad naznačit, že by…“ „Harlan někomu tu zbraň dal, a já bych rád zjistil, komu.“ Mason se protlačil kolem reportérů a narazil na Dellu Streetovou, vycházející ze soudní síně. Odtáhl ji stranou. „Je všechno pod kontrolou?“ zeptal se. „Jo. Rozplakala se, teprve když byla mimo soudní síň.“ „Říkala něco?“ „Zadívala se na mě a povídá: ‚Patří mi to, podcenila jsem protivníka. Teď ať si mě třeba zabijou.‘ Byla bledá a třásla se.“
„Dobře. Teď aspoň víme, s čím přijde státní žalobce. Můžeme se dát do práce.“
KAPITOLA 11 Perry Mason šlápl na plyn a hnal kvílející auto do strmého kopce. Zastavil před velkým třípatrovým domem. „Vy tady zůstaňte sedět, Dello,“ řekl. „A vypněte motor. Chci dvakrát vystřelit. Když uslyšíte jeden výstřel, zatrubte jednou, když uslyšíte dva, tak dvakrát. Pak zapněte rádio. Znovu dvakrát vystřelím a vy mi odpovíte stejným signálem.“ Della Streetová přikývla. Mason vytáhl z kapsy paklíč. „Co když se to policii nebude líbit?“ řekla Della. „Co?“ „Násilné vniknutí, paklíče.“ Mason se ušklíbl. „Jsem akcionář společnosti, které ta budova patří. Na to by mě nenachytal ani Hamilton Burger.“ „Policie už tady skončila?“ „Ano, prohledali to tady jako pod drobnohledem. Našli další kulku.“ „Vážně? Kdy?“ „Včera pozdě večer. Kulka se zavrtala do zdi na jižní straně. Byla vypálena ze smrtící zbraně.“ „To jste mi zatajil.“ „Dozvěděl jsem se to sám až dnes ráno.“ „Takže se už hledá jen jedna kulka?“ „Ano. Obě Petersky se našly, chybí kulka U.M.C.“ „Vy máte slepé náboje?“ „Jistě.“ „Jsou stejně hlučné jako ostré?“ „To doufám,“ řekl Mason. „Netroufám si střílet ostrými, abych si to ověřil. Pro orientaci ale ten pokus postačí.“ „Co chcete dokázat?“
„Jestli moje klientka nelže.“ „Ona přece nelže?“ „Tím líp.“ „A kdyby se ukázalo, že lže?“ „Nepřestala by být mojí klientkou,“ řekl Mason a strčil paklíč do zámku. Vystoupil do prvního patra, rozhlédl se po nehostinných místnostech, nadechl se zatuchlého vzduchu a vydal se do druhého podlaží. V půli cesty se zastavil a prohlédl si rezavou skvrnu tam, kde se krev nasákla do dřeva na schodišti a označila tak místo, kde George C. Lutts ležel, když ho tam objevil jeho vylekaný zeť. Vyšel do třetího patra a podíval se z okna na strmý svah a na sluncem osvětlený, bíle omítnutý dům Roxy Claffinové, s červenou střechou, s modře vykachlíčkovaným bazénem, uzavřeným zahradním dvorkem, kolem domu zelené keře a sametové trávníky, vše v ostrém kontrastu k dřevěné, nenatřené boudě pro stavbaře na konci pozemku u paty vybagrovaného svahu. Mason stál zády k oknu. Zdvihl revolver kalibru třicet osm a dvakrát stiskl spoušť. Ozvěny výstřelu odezněly. Zvenku se ozvalo zatroubení a o vteřinu později další. Čekal plnou minutu, pak znovu zdvihl zbraň a znovu dvakrát vystřelil. Tentokrát se zdola zatroubení neozvalo. Mason zastrčil pistoli do kapsy a sešel dolů. „V pořádku?“ zeptala se Della Streetová. „Ano. Slyšela jste ty výstřely jasně?“ „Ty dva úplně jasně. Pak už nic.“ „Poslouchala jste, jestli je uslyšíte?“ „Když jsem měla puštěné rádio, snažila jsem se poslouchat rádio, jako to člověk dělá.“ „Jak nahlas jste to rádio měla puštěné?“ „Dost. Ne že by mi praskaly bubínky, ale puštěné jsem ho měla dost hlasitě.“
„Jinými slovy, snažila jste se naší klientce píchnout.“ „Já… asi ano.“ „To takhle nemůžeme, musíme zjistit, na čem jsme, chceme fakta.“ Sedl si do vozu vedle Delly, zapnul rádio a nařídil hlasitost. „Nechte to takhle, Dello.“ Znovu se vyšplhal do schodů, minutu počkal a dvakrát vystřelil. Ozvalo se dvojí zatroubení, krátké, jako by se Delle nechtělo stisknout klakson. Mason si povzdechl, strčil pistoli do kapsy a šel dolů. Della seděla ve voze a v očích měla slzy. Mason ji poplácal po zádech. „Neberte si to tak, Dello. Musel jsem zjistit… je to prostě tak.“ „Jenže mně je sympatická.“ „Mně taky, ale na faktech to nic nemění.“ „Provede tenhle pokus taky policie?“ „Až vyslechne její verzi. Když jste měla rádio puštěné hlasitěji, tak jste ty rány neslyšela?“ „Ne.“ „Byla byste teď slyšela ty poslední dvě, kdybyste se nebyla snažila poslouchat?“ Utřela si oči. „Ráda bych řekla, že ne, šéfe, ale to by nám nijak nepomohlo. Ne, slyšela jsem ty rány zcela zřetelně. Je ovšem možné, že paní Harlanová poslouchala nějaký hlučnější program.“ Mason bez velkého nadšení přikývl. „Dello, já jí napovídat nebudu. Jen se jí zeptám, co poslouchala.“ „Když jste sem přijel s Doxeym, bylo rádio puštěné?“ „Ne. Paní Harlanová tvrdí, že ho vypnula, než šla dovnitř.“ „Kde je to auto teď?“ zeptala se Della. „Hodně záleží na tom, na kterou stanici je rádio naladěné.“ „Vůz má policie. Poněkud opožděně hledají otisky prstů.“ „A nacházejí?“
„O tom se nešíří.“ „Co teď uděláme?“ „Teď je nejspíš vhodný okamžik, abychom si promluvili s paní Doxeyovou,“ řekl Mason. „Rád bych věděl, co ji vedlo k tomu, že paní Claffinové řekla, kdo si mě najal, že to byla Sybil Harlanová a že jsem měl za úkol vrazit do věcí klín.“ „To od ní nebylo hezké,“ řekla Della. „Zvlášť v okamžiku, kdy si paní Harlanová myslila, že za ní její muž stojí, a věřila, že paní Claffinová má odzvoněno.“ Mason přikývl. „Šéfe, a co když paní Harlanová mluví pravdu? Někdo musel být schovaný v domě, někdo na Luttse čekal. Nakonec, co my víme, Lutts byl tvrdý podnikatel, určitě jsou lidé, co ho neměli rádi.“ „Proberme si technickou stránku věci,“ navrhl Mason. „Vrah vypálil přinejmenším dvě rány. Jednu do Luttsova hrudníku, jednu do zdi. V jakém pořadí padly ty rány?“ „Jak to myslíte?“ „Těžko předpokládat, že by vrah nejprve zasáhl Luttse do srdce ze vzdálenosti necelého půl metru, a pak vystřelil ještě jednou do zdi, jen tak cvičně.“ Přikývla. „Měli bychom vyjít z předpokladu, že vrah první ránu vystřelil na Luttse a minul se.“ Della znovu kývla. „Představme si tedy okolnosti, za kterých byla vystřelena první rána. Lze předpokládat, že Lutts stál k vrahovi zády.“ „Proč myslíte?“ „Podle mého je to logické. Nemyslím, že by vrah vzal zbraň, zamířil a střelil, když k němu Lutts stál čelem.“ „Určitě ale stál k vrahovi čelem při druhé ráně.“ „Právě,“ řekl Mason. „Z toho vyplývá, že poprvé vrah asi vystřelil, když oběť stála zády k němu. Kulka se minula cíle. Lutts
se nepochybně prudce obrátil, když zazněla rána, a uviděl vraha s revolverem v ruce. Měl dvě možnosti, buď se pokusit o útěk, nebo se na útočníka vrhnout. Zřejmě se po něm vrhl.“ „Proč myslíte?“ „Buď skočil Lutts po vrahovi, nebo naopak vrah po Luttsovi. Ze vzdálenosti necelého půl metru se při první ráně nemohl minout. To znamená, že se vzdálenost mezi vrahem a jeho obětí musela mezi prvním a druhým výstřelem podstatně zmenšit.“ „To je pravda,“ přikývla Della. „Z toho plyne, že se Lutts vrhal na vraha nebo vrah na Luttse. Při vzdálenosti necelého půl metru – připomínám, že to byla vzdálenost ústí hlavně od Luttsovy hrudi – se Lutts jistě pokusil bránit.“ Mason vytáhl z kapsy měřicí pásmo a řekl: „Vystupte prosím, Dello, ano? Rád bych si něco vyzkoušel. Podržte ten revolver.“ Della Streetová převzala zbraň. „Namiřte na mne.“ Namířila. „Teď natáhněte ruku před sebe, co nejdál můžete.“ Natáhla paži. Mason vzal pásmo a odměřil čtyřicet centimetrů. „Je vám jasné, o co mi jde? Z téhle vzdálenosti bych vám klidně vyrazil zbraň z ruky.“ „Mohla bych ucuknout.“ „S pistolí těžko. Teď přidržte zbraň u těla.“ Mírně ohnula paži v lokti. „Blíž k tělu,“ přikázal Mason. „Držte ji úplně u těla, níž, při boku. Pamatujte, že kulka směřovala vzhůru, vrah střílel zdola.“ Přidržela revolver těsně u boku. Mason naměřil čtyřicet centimetrů od hlavně ke své hrudi. „Z téhle vzdálenosti bych vám přerazil čelist, než byste stačila stisknout spoušť.“ „Mohla bych stisknout spoušť, zatímco byste mi lámal čelist.“
„To je myšlenka, kterou ještě musím zvážit.“ „Tak co teď podnikneme?“ „Jdeme si promluvit s paní Doxeyovou. Nejdřív ale zavoláme Paula Drakea a zjistíme, kdo z podezřelých neumí vůbec střílet. Náš vrah, ať už to byl kdokoliv, se první střelou minul cíle ze vzdálenosti necelých tří metrů.“
KAPITOLA 12 Mason zastavil před domem v kalifornském slohu. Otevřel dvířka. „Počkejte,“ řekla Della. „Přelezu na vaši stranu.“ Když se protahovala pod volantem, bylo chvilku vidět krásné, svůdné nohy. Pak se postavila na chodník vedle vozu, přihladila si sukni, vzala kabelku pod paží a vykročila s Masonem ke vchodu. Mason zazvonil. Přišla jim otevřít rusovlasá, modrooká, asi třicetiletá žena s výraznými lícními kostmi a úzkými rty, ač se je snažila líčidlem zvýraznit. „Dobré odpoledne.“ „Paní Doxeyová?“ „Ano.“ „Jsem Perry Mason.“ „Já si to hned myslela. Viděla jsem vás na fotografii.“ „Tohle je slečna Streetová, moje sekretářka. Smíme na chvíli dál?“ „Herbert není doma.“ „Rád bych mluvil s vámi.“ „Pane Masone, nejsem v těchto dnech v náladě, pane Masone… Já…“ „Nechceme vás ve vašem zármutku obtěžovat, ale jde o závažnou věc,“ řekl Mason. „Nejde ani tak o zármutek, spíš o domácnost. Příliš jsem všechno zanedbala. Pojďte prosím dál.“ Zavedla hosty do pohodlného, prostorného obývacího pokoje. Mason se se zalíbením rozhlédl po pěkně výtvarně řešeném zařízení. „Je to tu příliš velké,“ řekla paní Doxeyová. „Příliš velké jen pro nás dva, když už není otec. Nevím, jak to budeme řešit. Asi víte,
že tatínek s námi žil.“ „Ano, vím,“ přikývl Mason. „Sedněte si prosím.“ Jakmile se všichni tři usadili, Mason řekl: „Půjdu rovnou k věci, paní Doxeyová.“ „To vítám.“ „Byli jste si s tatínkem velmi blízcí?“ „Svým způsobem ano. Rozuměli jsme si a vážili si jeden druhého. Tatínek se jen zřídkakdy svěřoval někomu jinému.“ „Věděla jste, že prodal svoje akcie v Sylvan Glade Development?“ „Teď to vím.“ „Věděla jste to už třetího? V den, kdy pan Lutts zahynul?“ Chvíli váhala, pak řekla: „Ano, věděla jsem to už třetího.“ „Odpoledne třetího?“ „Večer třetího.“ „Kdy přesně?“ „Poté, co se nedostavil k večeři. Většinou chodí přesně. Přál si, aby večeře byla připravená na určitou hodinu, na to si potrpěl. Pak začali lidé telefonovat kvůli těm akciím.“ „Máte služebnou?“ „Ano, pomáhá mi s domácností, ale ne celodenně.“ „Večeře byla přichystaná přesně na minutu?“ „Na minutu.“ „Když se neobjevil, připadalo vám to divné, že?“ „Velmi divné, přímo nevídané. Tatínek buď přišel včas, nebo se včas ozval telefonicky.“ „Pak jste nejspíš s mužem probírali, co ho asi zdrželo, když se večer třetího nedostavil domů.“ „Ano.“ „O tom převodu akcií jste se dozvěděla od svého muže?“ „Ano.“
„Řekl vám manžel, že jsem ty akcie koupil já?“ „Ano.“ „Váš muž vám asi také řekl, že někoho zastupuji?“ „Myslel si to.“ „Řekl vám, jak se jmenuje můj klient?“ „On to nevěděl.“ „Nevěděl?“ Zavrtěla hlavou. „Ptala jste se ho na to?“ „Samozřejmě. Lámali jsme si hlavu, kdo by to mohl být. Herbert si myslel, že by to mohl být Cleve Rector nebo Ezekiel Elkins. Říkal, že by oba byli schopni věci zmanipulovat tak, aby z toho byly nepříjemnosti.“ „Aha. Přišli jste pak na to, kdo je můj klient?“ zeptal se Mason. „Ne. Do této chvíle nevím, kdo to je. Myslím, že to vůbec nebylo zveřejněno, že?“ „Váš muž vám to ale důvěrně prozradil, viďte?“ Sevřela rty a potřásla hlavou. „Znáte paní Claffinovou?“ „Seznámily jsme se.“ „Setkaly jste se víckrát?“ „Ano.“ „Několikrát?“ „Asi třikrát nebo čtyřikrát.“ „Znáte se jen povrchně nebo jste přítelkyně?“ „Jen povrchně.“ Mason chvíli váhal. „Proč se mě na to ptáte, pane Masone?“ „Protože se snažím vyjasnit jednu záležitost, která by mohla být hodně závažná.“ Paní Doxeyová mlčela. „Nebavily jste se s paní Claffinovou o tom, kdo by mohl být
můj klient?“ „Ne.“ „Mluvily jste s paní Claffinovou o tom, že jsem akcie koupil?“ „Ne, já se od té doby, co jste koupil podíl společnosti, s paní Claffinovou vůbec nesetkala.“ Mason a Della se na sebe podívali. „V každém případě vám děkuji. Snažil jsem se ověřit si, jak se k věci staví paní Claffinová.“ „Obávám se, že vám už víc nepomůžu, pane Masone.“ Bylo jasné, že chce, aby odešel. Náhle bylo slyšet, jak se venku otevřely dveře, a od vchodu se ozval veselý pozdrav: „Nazdar, zlatíčko.“ Paní Doxeyová vstala. „Máme tu návštěvu, Herberte.“ „Viděl jsem, že venku někdo parkuje, ale nevěděl jsem, jestli jen parkuje nebo jestli… A, dobrý den, pane Masone. Kde vy se tu berete? A slečna Streetová! Moc mě těší.“ „Pokouším se zjistit, co se odehrálo po schůzi správní rady,“ řekl Mason. Doxey náhle přestal být přátelský. „Moje žena o celé věci nic neví.“ „Ano, právě mi to řekla. Pan Lutts ale jistě moudře tušil, kdo můj klient je, když jsem s ním obchod uzavíral.“ „Ano, věděl to, ale mně to nesdělil. To už jsem vám řekl.“ „Kdy jste ho viděl naposledy živého?“ „Tehdy třetího odpoledne, po schůzi správní rady. Zašli jsme si do restaurace na hamburgry. To už jsem vám všechno říkal.“ „Hovořil s vámi o tom, že chci akcie koupit?“ „Samozřejmě, o ničem jiném jsme nemluvili. Co si myslíte, o čem bychom se tak asi bavili?“ „Snažil se tehdy uhádnout, kdo by mohl být můj klient?“ „Samozřejmě. To na tom bylo to nejzajímavější. Klíčová otázka, ale odpověď nikdo neznal. Já myslel, že by to mohl být Elkins, Táta Lutts se přikláněl k tomu, že to bude někdo zvenku. Pak
jako když ho něco napadne a šel telefonovat. Při tom hovoru se něco dozvěděl, ale mně o tom neřekl ani slovo.“ „Znáte paní Claffinovou?“ „Jistěže znám paní Claffinovou.“ „Setkal jste se s ní opakovaně?“ „Sakra, co má tohle znamenat? Je to snad křížový výslech? Znám ji, samozřejmě. Ale co to má s tím společného?“ „Nemluvil jste s ní náhodou o tom, že ty akcie kupuji?“ „Já ji neviděl už jak dlouho… o obchodní věci se jí stará Enny Harlan, takže jsem s ní většinou jednal jeho prostřednictvím.“ „Telefonicky jste o tom spolu taky nemluvili?“ „Ne, po telefonu jednám vždy s Harlanem.“ „S tím jste neprobíral, kdo by tak mohl být můj klient?“ „On se o tom chtěl bavit, já ne. Pokoušel se ze mne něco vytáhnout, ale já ho ubezpečil, že nic nevím.“ „Jinými slovy, od vás nikdo neslyšel, koho zastupuji.“ „Poslyšte, vůbec se mi nechce líbit, že jste sem přišel a vyptáváte se mě a mé ženy na všechno možné,“ rozčiloval se Doxey. „Jste sekretář společnosti a já jsem váš akcionář, mám právo na informace.“ „Vy se nevyptáváte proto, že jste akcionář, ale protože zastupujete paní Harlanovou v případu vraždy.“ „Prosím. To ale nic nemění na skutečnosti, že vy jste sekretář společnosti, ve které jsem já akcionář.“ „Dobře, no a co?“ „Rád bych věděl, jestli jste s Enrightem Harlanem nebo s paní Claffinovou mluvil o tom, kdo by mohl být mým klientem.“ „Odpověď zní, že ne. Předpokládám, že tím to končí.“ „Ano,“ řekl Mason. Zasáhla paní Doxeyová: „Herberte, pan Mason se choval velmi hezky a ohleduplně, není důvod se zlobit.“
„Tohle je moje věc,“ řekl Doxey. „Dobře,“ přikývl Mason. „Mnohokrát vám děkuji.“ „Není zač,“ řekl Doxey uštěpačně a doprovodil hosty ke dveřím. Když už zase seděli ve voze a ujížděli zpět do kanceláře, řekla Della Streetová: „Je to vůbec tak důležité?“ „Možná ano.“ „Proč?“ „To ještě nevím, fakt je, že Doxey zřetelně změnil chování.“ „Ano. Udělal jste si z něho nepřítele, šéfe.“ „To je pravda, a to mně právě připadá zajímavé. Proč tak vyletěl?“ „Nemá rád, když ho někdo zpovídá. Jestli Enright Harlan řekl, že se určitou informaci dozvěděl od určité osoby, vůbec to nemusí znamenat, že to tak opravdu je.“ Mason zaparkoval. Vyjeli s Dellou výtahem nahoru a cestou, než zahnuli do chodby k Masonově kanceláři, se stavěli u Paula Drakea. „Nazdar Paule. Jak bylo v La Jolla?“ „Skvěle,“ utrousil Paul kysele. „Strávil jsem tam celejch patnáct minut, než mi předali tvůj vzkaz, že se mám vrátit.“ „Víš, ono se ukázalo, že ten případ, za kterým jsem tě tam poslal, není tak důležitý.“ „Jo, četl jsem o tom. Taxikář se před soudem rozložil a nedokázal nikoho identifikovat, takže jsem vůbec nikam nemusel jezdit,“ řekl Drake suše. „O to nešlo. Případ, za kterým jsem tě poslal, nemá s tím taxikářem nic společného.“ „Jasně, jasně, to známe,“ kývl Drake. „To jsou náhody! Je to stejně sranda, jak se člověk na něco nachytá, co, Perry? Je zajímavý, jak snadno by došel k úplně nesprávnejm závěrům jen na základě nepřímejch důkazů.“
„Na to se teď vykašli,“ řekl Mason. „Zjistili jste něco o těch lidech na seznamu, co jsem vám dal?“ „No, Herbert Doxey byl v půl pátý odpoledne doma se svojí ženou. Přišel prej před čtvrtou. Slunil se za plátěnou zástěnou vzadu na zahradě. Jako důkaz má krásně spálený záda. Enright Harlan a Roxy byli spolu.“ „Víš to jistě?“ „Jo.“ „Jak to víš?“ „No, byli spolu v baráku u Roxy. Roxy brala telefony. Jednou vzala telefon chvilku před čtvrtou, jednou ve čtvrt na pět. Enright Harlan tam přijel chvíli před půl pátou. Oba měli domluvenou schůzku s nějakým Arthurem Nebittem Haganem, právníkem, a odjeli od Roxy po půl pátý. Pak tu máme Neffse. Budeš se divit, ale ten byl v tu dobu v detektivní agentuře Sunbelt a najímal si tam detektiva na sledování určitejch lidí. Podle něho je tvůj klient asi jeden ze šesti lidí, co si vytypoval. Chce zjistit, kterej to je. Cleve Rector rokoval s Jimem Bantrym z konstrukční společnosti Bantry.“ „V půl páté?“ zeptal se Mason. „Jo, tady máme malou obtíž. Od Bantryho odešel kolem čtvrtý. Prej se pak zastavil v jednom baru na koktejl a nato zašel k sobě do kanceláře, kde prej zůstal skoro do pátý.“ „Dá se zjistit, kde byl mezi čtvrtou a pátou?“ zeptal se Mason. „No, máme jistotu, že byl u tý konstrukční firmy ve čtyři, a víme, že v pět byl ve svý kanceláři. Taky víme, že to z místa na místo trvá dvacet pět minut autem. V čase, co mu zbejval, nemohl nadělat moc škody. Ale kdyby na to přišlo, nemáme vlastně důkaz, že má alibi.“ „Mně nejde o to, aby měl alibi, ať se o své alibi stará sám. Mně jde o to, co konkrétně může prokázat.“ „Zřejmě jen to, co jsem říkal. Udal jméno baru, ve kterým se
prej stavil. Chlap, co tam obsluhuje bar, měl v tu dobu moc práce. Rectorova fotografie barmanovi nic neříká. Co on ví, Rector tam možná byl, možná ne.“ „Dobře. Zbývá nám Ezekiel Elkins. Co ten?“ zeptal se Mason. „Jo, tak tuhle lahůdku jsem si schovával nakonec. Ezekiel Elkins je přímo tajnosnubnej. Prostě nemluví.“ „S nikým?“ „Nemluvil s mejma lidma, a ty to uměj, vyzkoušeli na něm všechno. Mimochodem, pan Elkins má krásnej monokl.“ „Kde k němu přišel?“ zeptal se Mason. „Narazil potmě do dveří?“ „Vrazil do něčí pěsti za bílýho dne.“ „S kým je Elkins ochotný se bavit, pokud vůbec?“ „Měl šanci si popovídat.“ „S kým?“ „Se státním žalobcem.“ „Nevíš, o čem si povídali?“ „Ne, státní žalobce to nerozkecal.“ „Co řekl tisku?“ „Řekl, že si pozval některý svědky, aby mu pomohli věci trochu objasnit, a že mezi pozvanejma byl kromě jinejch Elkins. Neřekl, o čem s Elkinsem mluvil, jen se usmál a tím to padlo.“ „Taky zajímavé.“ „Co se našla ta druhá kulka,“ řekl Drake, „vypadá to, že ze zbraně někdo musel vystřelit aspoň dvakrát přímo v tom baráku. Podle třetí, prázdný nábojnice se zdá, že se možná střílelo třikrát. Na co se střílelo?“ „Lituju, že to sám nevím.“ „Slyšela tvá klientka ty výstřely?“ „Co tě vede k domněnce, že moje klientka byla poblíž toho místa?“ zeptal se Mason. „Tvoje klientka by udělala daleko nejlíp, kdyby s náma hrála na
rovinu, zjednodušilo by to vyšetřování.“ „Jak to myslíš, Paule?“ „Mohla by nám říct, kdy přesně k vraždě došlo. Patolog dokáže vymezit dobu vraždy do časovýho úseku dvacet minut – a to víš, dvacet minut je dvacet minut.“ Mason přikývl. „Tvoje klientka by nám taky mohla říct, kolik výstřelů padlo a s jakým časovým odstupem. Jinak řečeno, jestli padla jedna rána, pak nic a pak druhá, nebo jestli ty dvě rány následovaly bezprostředně po sobě. Třeba by i věděla, jestli nepadla třetí rána.“ „Proboha, co by tam ale moje klientka dělala? Kde by se tam vzala a…“ „Počkej, počkej, takhle zatlouct to nemůžeš, Perry. Já se tě jen ptám. Já ty informace opravdu potřebuju. Hodně by mi to usnadnilo práci.“ Mason řekl: „Paule, zatím se neprokázalo, že by tam moje klientka byla. Pokud tam snad byla, tak by seděla v Luttsově autě, poslouchala by rádio a rádio by hrálo tak hlasitě, že by nic nebyla slyšela, žádnou ránu.“ „Rány,“ opravil ho Drake, „množný číslo.“ „Tak tedy dobře, rány. Provedli jsme s Dellou Streetovou na místě vraždy takový pokus,“ řekl Mason. „Jestli někdo seděl v Luttsově voze, určitě slyšel dva výstřely, pokud neměl puštěné rádio.“ „Když jste tam s Doxeyem byli a našli mrtvýho, bylo rádio zapnutý?“ „Ne.“ „Kdo měl klíčky od auta?“ „Od Luttsova auta?“ „Jo.“ „Přece on, samozřejmě.“ Drake zavrtěl hlavou. „Když policie šacovala mrtvýho, v kapse
je neměl.“ „Zatraceně!“ „Záleží na tom?“ zeptal se Drake a pátravě se na Masona díval. „Možná, že ano. K čemu mohly být vrahovi klíčky?“ „Třeba si chtěl to auto půjčit.“ „Policie nezjišťovala otisky prstů, že?“ „Zkraje ne. Teď je hledají. Jo, tady mám fotografie toho auta, co jsem sehnal.“ Drake vytáhl z kapsy lesklé fotografie dvacet na dvacet pět. Mason si je prohlédl. „Takhle to auto našli?“ „Jo.“ Mason si pečlivě prohlížel startér. „Co je?“ zeptal se Drake. „Zavolej agenturu, co tyhle auta prodává. Zjisti, jestli rádio hraje, když je motor vypnutý a klíčky nejsou v zapalování.“ „Ohó!“ vydechl Drake. „Dej se do toho.“ Drake vytočil číslo. „Neudávej jméno,“ řekl Mason. „Řekni, že jsi zákazník. Něco si vymysli.“ Drake přikývl a mávl na Masona, aby mlčel. „Haló? Prosím vás, je možný zapnout rádio, když je vypnutej motor a klíčky vyndaný?… jo… soused totiž tvrdí, že mu můj kluk vybil baterku, že prej mu vlezl do garáže a pustil v jeho autě rádio.… aha,… aha. Jste si jistej? Je to teda u všech loňskejch modelů…? Jo, moc děkuju.“ Drake zavěsil. Do očí se Masonovi nepodíval. „Když je vypnutý zapalování, Perry, rádio nejde zapnout. Prostě nejde. Je to taková konstrukce, protože byly stížnosti, že si noční hlídači v garážích pouštějí celou noc rádio a vybíjejí zákazníkům baterky.“ „Tak to bychom měli,“ řekl Mason. „Pojďte, Dello, jdeme.“
KAPITOLA 13 „Právo výhrady je na straně obhajoby,“ řekl soudce Sedgwick a zahleděl se na Masona. „Obhajoba nemá k porotě výhrady,“ odpověděl Mason. Soudce se zadíval ke stolu obžaloby, kde vedle Marvina Piersona, údajně nejbrilantnějšího zástupce oblastního prokurátora pro věci trestní, seděl státní žalobce Hamilton Burger. „Právo výhrady je na straně státu.“ „Stát nemá výhrady.“ „Děkuji. Členové poroty povstanou a složí přísahu, že budou věrně a věrni pravdě soudit vinu či nevinu ve věci stát Kalifornie proti Sybil Harlanové.“ Porotci zdvihli ruce k přísaze – pět žen a sedm mužů, vážné tváře, jak se sluší na ty, kdo budou rozhodovat o vině či nevině a tak i o životě a smrti svého spolubližního. „Jste připraven přednést úvodní slovo žaloby, pane Burgere?“ zeptal se soudce Sedgwick. Hamilton Burger se neovládl a vrhl na Masona vítězoslavný pohled. Chystal se vypálit zničující salvu, která obhajobu zcela ochromí. Všichni vynaložili maximální úsilí, aby vše zůstalo utajeno, a státní žalobce pevně věřil, že přijde s něčím, co pro obhajobu bude naprostým překvapením. Hamilton zvolna vstal a postavil se před porotu. „Dámy a pánové,“ začal. „Přednesu patrně nejstručnější úvodní slovo, jaké jsem kdy přednesl. Chceme pomocí svědectví dokázat, že Sybil Harlanová, provdaná za Enrighta Harlana, za muže, kterého velmi miluje, dostala strach, že se vztah mezi jejím mužem a paní Claffinovou prohlubuje do vztahu trvalého. Paní Harlanová věděla, že paní Claffinová spolupracuje s jejím mužem Enrightem na komerčním využití pozemků. Proto si zjednala pana Perryho Masona, v této chvíli v roli obhájce, aby do společného podnikání
vnesl nešvár a tím zmařil narůstající romantický vztah. Na mapě, která bude předložena, uvidíte, že místo činu je starý měšťanský dům, stojící vysoko na kopci. Dům je odsouzen k demolici, aby na jeho místě mohly vzniknout moderní stavební parcely. Obžalovaná se zmocnila paklíče, pomocí něhož si zjednávala do domu přístup. Vlastní dalekohled a navykla si sedat v nejvyšším patře budovy, aby sledovala sousední pozemek, náležející paní Claffinové. Manžel obžalované je sportovec a sběratel střelných zbraní. Vlastní neméně než dvacet osm ručnic, sedm pušek a sedm revolverů.“ Hamilton Burger se vítězně zadíval na Masona. „Chceme prokázat, že pracovník autodílny, který prováděl údržbu vozu paní Harlanové v den vraždy, viděl v příslušný den ve voze v přihrádce na rukavice dalekohled a revolver. Chceme prokázat, že krátce před vraždou se zavražděný, pan Lutts, setkal s obžalovanou ve chvíli, kdy obžalovaná vycházela z kadeřnictví. Není nám známo, jestli k setkání došlo náhodně či po předchozí dohodě, a pokud po dohodě, z čí strany vyšel podnět. Chceme prokázat, že k setkání skutečně došlo, že obžalovaná nastoupila do vozu pana Luttse a že ji pak pan Lutts zavezl k parkovišti, kde zanechala svůj vůz. Pomocí svědectví hlídače parkoviště pak chceme prokázat, že obžalovaná v onu dobu otevřela dvířka přihrádky na rukavice, vyňala revolver, vložila ho do své kabelky a připojila se pak opět k panu Luttsovi. Jak se posléze ukázalo, byla to poslední jízda oběti. Chceme prokázat, že obžalovaná, bledá a rozčilená, zřejmě v šoku, dílem šla, dílem běžela k silnici vedoucí od golfového klubu. Tato silnice, jak uvidíte na mapě, probíhá poměrně blízko místa činu. Obžalovaná zastavila taxi a požádala řidiče, aby ji odvezl na nádraží. Na nádraží přesedla obžalovaná do jiného taxi a – prosím, této skutečnosti věnujte pozornost, dámy a pánové, je to skutečnost závažná – obžalovaná se nechala zavézt ke svému bydlišti. Co doma
dělala, nevíme. Víme, k čemu měla doma příležitost. Řidič taxislužby na ni mezitím čekal. Pak obžalovaná opět nasedla a nechala se zavézt na parkoviště, na kterém se nalézal její vůz. Tentokrát nastoupila do vozu a manipulovala s dvířky přihrádky na rukavice. Poté uskutečnila jeden telefonický hovor. Pak se vrátila k taxi a dala pokyn řidiči, aby ji zavezl k budově, ve které má kancelář současný obhájce paní Harlanové, pan Perry Mason. Hodláme prokázat, že pan George C. Lutts byl zastřelen revolverem ráže třicet osm, a to zbraní ze sbírky pana Enrighta Harlana. Na základě těchto důkazů, dámy a pánové, členové poroty, vás chceme požádat o vyřčení viny – zločinu úkladné vraždy. Nedávám žádné doporučení, pokud jde o výši trestu. Tato věc je zcela v rukách poroty. Náš úřad nezaujímá ve věci žádné stanovisko. Máte možnost, v případě že obžalovanou shledáte vinnou, doporučit soudu doživotní vězení. Je to zcela na vašem uvážení, členové poroty.“ Hamilton Burger se otočil a vrátil se ke svému stolu. Ještě se vítězoslavně podíval na Masona, když míjel jeho stůl. „Přeje si obhajoba pronést úvodní řeč nyní či později?“ zeptal se soudce Sedgwick. „Ctihodnosti, prosíme o přerušení jednání na dobu deseti minut, abychom věc mohli zvážit. Některé výroky pana žalobce obsahovaly údaje, které mně osobně nebyly známy.“ „Námitka,“ ozval se Hamilton Burger. „Obhájce měl neomezenou možnost hovořit s klientkou. Se svědeckými výpověďmi předloženými Velké porotě byl seznámen.“ „Nicméně, Vaše Ctihodnosti, úvodní slovo pana žalobce obsahovalo řadu věcí, které v předložených svědeckých výpovědích obsaženy nebyly,“ bránil se Mason. „Zajisté, nemusel jsem v onu chvíli předkládat veškeré důkazy.
Přiznávám však, abych prokázal dobrou vůli, že některá svědectví byla zajištěna až po podání žaloby.“ „Soud přeruší jednání na deset minut,“ ohlásil soudce Sedgwick. Mason se otočil k Sybil Harlanové a zašeptal: „Tak, a teď mi řekněte, jestli to můžou dokázat?“ Třásly se jí rty, jak se snažila mluvit šeptem. „Myslela jsem, že mě nikdo neviděl.“ „Vy jste mi lhala?“ zeptal se Mason. „Já jenom chtěla… chtěla jsem, aby to nevypadalo tak zle. Jakmile jsem zjistila, že ho zastřelili a že já mám v kabelce zbraň…“ „Já vím,“ řekl Mason znaveně. „Řekla jste si, že mě trochu obalamutíte, abych vás hájil s větším nadšením. Jela jste na nádraží a odtamtud jiným taxíkem domů?“ Přikývla. „Jen jsem si převlékla punčochy a přezula boty.“ „Potom jste mi zatelefonovala z parkoviště?“ Znovu přikývla. „Vrátila jsem pistoli do přihrádky na rukavice. Někdo mě při tom musel vidět. Přihrádku vypáčili a zbraň ukradli, když jsem byla u vás v kanceláři.“ „To všechno se tedy odehrálo až po Luttsově smrti?“ „Samozřejmě.“ „Jak je tedy možné, že z toho revolveru vyšla smrtící rána?“ „To právě není možné, pane Masone. Buď někdo lže, nebo někdo v úřadu státního žalobce vyměnil náboje.“ „Nebuďte směšná,“ řekl Mason. „Kdybych na váš nátlak postavil obhajobu na téhle teorii, skončila byste zaručeně v plynové komoře.“ Zadívala se mu do očí. „Máme jinou teorii, pane Masone?“ Mason si ji pátravě prohlédl. „Sakra, musím říct, že nevím.“ „Tohle je jediná možnost, jediná šance, dejte na mě!“ prosila. Mason se na ni stále zamyšleně díval. „Nejste povahou lhářka, tohle všechno vám nesedí. Proč jste lhala? Protože jste zabila
George Luttse?“ „Ne.“ „Tak proč?“ Chvíli váhala, ale pak to z ní vyhrklo naráz. „V životě jsem si nepřipadala tak prašivá, pane Masone. Lhala jsem vám. Lhala jsem, protože… prostě když jsem přišla domů, převlékla si punčochy a přezula se, přišla Ruth Marvelová. Je to má nejlepší přítelkyně, bydlí hned vedle a viděla mě přijet taxíkem. Přiběhla se podívat, jestli se neděje něco špatného. Pamatovala si, že jsem předtím odjela svým vozem. Prostě já se Ruth se vším svěřila. Řekla jsem jí ve stručnosti všechno. Ruth je vážně hrozně chytrá a uvažuje skvěle. Řekla mi, že když jsem to nehlásila na policii hned, už to hlásit nemůžu. Taky jsem jí řekla, že se chystám za vámi, a ona na to, že dělám dobře, ale že prý se advokát víc snaží, když jde do věci s přesvědčením. Řekla, že v první řadě musím doufat, že mě tam nikdo s Luttsem neviděl, a že musím doufat, že policie najde nějakou stopu, která ji dovede ke skutečnému vrahovi, takže mě vůbec nikdo vyslýchat nebude, natož aby mě někdo podezíral. Pak řekla, že kdyby mě nějak do toho případu přece jen zatáhli, musím tvrdit, že jsem se bála o život. Řekla, že musím všude vykládat, že jsem slyšela vraha nahoře přecházet, a pak že jsem viděla ruku s revolverem…“ „Ale vy jste nikoho ani neviděla, ani neslyšela, že?“ Potřásla hlavou. „Co jste vlastně viděla?“ „Nic. Dole v autě jsem poslouchala rádio, to je svatá pravda, pane Masone. Pak jsem šla dovnitř a našla ho mrtvého. Vrah samozřejmě v domě být musel, a kdybych byla šla nahoru, byl by mě buď zastřelil, nebo omráčil a utekl. Zřejmě šel jen po Luttsovi. Když mě slyšel, nešel po mně, schoval se. Nechtěl, abych ho viděla. Myslelo mi to natolik, že jsem si to uvědomila. Kdybych ho byla
viděla, zabil by mě. Proto jsem utíkala.“ „Co ty klíčky od vozu?“ zeptal se Mason. „Jak mohlo hrát rádio, když…“ „Klíčky zůstaly v zapalování, pane Masone. A já měla namouduši rádio puštěné.“ „Nahlas?“ „Dost nahlas.“ „Pokusně bylo prokázáno, že rádio by muselo hrát sakra hlasitě, aby nebylo slyšet výstřely.“ „No, hrálo hodně hlasitě, protože já ty rány neslyšela, opravdu ne.“ „Policie ale klíčky ve voze nenašla,“ namítl Mason. „Prý…“ „Tam jsem udělala největší chybu, pane Masone.“ „Udělala jste spoustu chyb,“ řekl Mason zasmušile. „Tak jak to bylo s těmi klíčky?“ „Víte, já zřídkakdy jezdím v cizím autě, většinou jezdím sama, sama řídím. Když vystupuju z auta, automaticky vytáhnu klíčky ze zapalování a beru si je s sebou. Přesně to jsem taky udělala, když jsem se rozhodla, že vystoupím a půjdu se podívat nahoru. Vypnula jsem rádio, vytáhla klíčky, šla nahoru, našla mrtvolu pana Luttse, běžela s křikem ven a utíkala z kopce dolů. Na klíčky od vozu jsem si vzpomněla až doma.“ „Co jste s nimi udělala?“ zeptal se Mason. „To je věc, na kterou mě nikdy nechytí. Schovala jsem ty klíčky tak, že je nikdo nikdy nenajde, nikdy.“ „Ví Ruth Marvelová, kde ty klíčky jsou?“ „Ne, neví, to neví nikdo. To se nikdy nikdo nedozví.“ Mason si povzdechl. „Copak nechápete, co jste provedla? Kdybyste mi to byla všechno řekla, byl bych vám líp poradil. Vy jste mi lhala, a teď je všechno na vodě. Navíc jste udělala tu velkou chybu, že jste to řekla Ruth Marvelové.“ „Ne, to ne, to určitě nebyla chyba,“ řekla Sybil. „Ruth můžeme
bez výhrad věřit. Ta neřekne ani slovo.“ „Jak to můžete vědět?“ namítl Mason. „Co když ji státní žalobce předvolá, aby vypovídala pod přísahou jako svědek? Kdybyste byla řekla všechno po pravdě mně, byla byste to řekla svému právníkovi, a takové sdělení je důvěrné a chráněné. Cokoliv jste řekla Ruth, ochraně nepodléhá. Jestli to státní žalobce nějak vyčenichá, předvolá ji jako svědka a ona bude muset vypovídat, nebo se dopustí napomáhání vraždě po činu.“ „Jak by se ale proboha mohl dozvědět…“ „Mohl by k tomu dojít, protože jste si ji vybrala, aby s vámi jela, když jste si vzala ten taxík podruhé. Podle toho, jak má Hamilton Burger obžalobu připravenou, bych se vůbec nedivil, kdyby měl všude nasazené detektivy a toho taxikáře… co je?“ zeptal se Mason, když viděl, jak se Sybil tváří. „Požádal Ruth Marvelovou, aby za ním přišla do kanceláře.“ Sybil Harlanová byla vyděšená. „Prý jí položil zcela nevinné otázky, a Ruth byla sama se sebou náramně spokojená, že to dobře zvládla, ale… ale…“ „Kdyby vaše kamarádka Ruth Marvelová byla moudřejší, kdyby si nemyslela, že ví všechno nejlíp, kdyby toho o životě víc věděla, nemyslela by si, že má patent na rozum. Teď jsme v pěkném průšvihu.“ Soudní zřízenec vykřikoval: „Porota! Porota!“ Porotci se po řadě dostavili do soudní síně a zvědavě pokukovali po Masonovi a jeho bledé klientce. Soudce Sedgwick se vynořil ze své pracovny a usedl na své křeslo. Mason si zhluboka povzdechl a natočil si židli tak, aby seděl čelem k místu pro svědky.
KAPITOLA 14 Hamilton Burger přednášel obžalobu s dokonalou, smrtící přesností skvělého právníka, který si pečlivě ověřil všechna fakta a zvážil všechny možné souvislosti. Předložil mapu místa činu a okolí. Předvolal jako svědky oba policisty, kteří byli na místo vysláni hned po nálezu mrtvoly. Balistický expert popsal charakteristické znaky obou osudových kulek a dosvědčil, že obě byly nade vší pochybnost vystřeleny z revolveru nalezeného na svahu pozemku. Taxikář, který paní Harlanovou vezl z nádraží domů, kde na ni čekal, pak jel na parkoviště a odtamtud před budovu, kde měl kancelář Mason, obžalovanou s jistotou identifikoval. Než byla vyhlášena polední přestávka, stačil státní žalobce vybudovat dokonalou věcnou základnu corpus delicti. Na odpoledne měl připravený celý zástup svědků, jejichž výpovědi měly obžalovanou nemilosrdně usvědčit. Staří, ostřílení soudní dopisovatelé, kteří jednání se zájmem sledovali, usoudili, že si obžaloba schovává Jeroma Keddieho, řidiče taxíku, kterého Mason při předběžném řízení tak zmátl, až do okamžiku, kdy bude síť usvědčujících výpovědí spletena tak hustě, že taková drobnost jako nespolehlivá identifikace u jednoho svědka ztratí váhu. Po polední přestávce Hamilton Burger dramaticky povstal. „Žádám o předvolání Jacquese Lamonta.“ Lamont předstoupil, složil přísahu, udal své jméno a adresu a povolání jako hlídač parkoviště. „Poznáváte obžalovanou v projednávaném případu?“ „Ano, poznávám, znám ji od vidění.“ „Jak?“ „Asi jen jeden blok od mýho parkoviště je kadeřnictví, a ta paní do toho kadeřnictví chodí. Auto nechává na mým parkovišti.“
„Rozpomeňte se prosím na den třetího června tohoto roku. Viděl jste ten den obžalovanou?“ „Ano, viděl.“ „V kolik hodin?“ „Asi v půl třetí.“ „Co se událo?“ „Zavezla auto na moje parkoviště.“ „Viděl jste ji pak ještě?“ „Ano, pane.“ „Kdy?“ „Asi ve čtyři. Možná chvíli před čtvrtou.“ „Co dělala, pokud něco dělala?“ „Přišla na parkoviště a rozhlížela se, nejspíš mě…“ „Nečiňte prosím žádné závěry, řekněte, co se dělo.“ „No, rozhlížela se, a když nikoho neviděla, šla rovnou k svýmu vozu. Otevřela přihrádku na rukavice.“ „Kde jste se v tu dobu nacházel vy?“ „Já jsem náhodou zrovna zajížděl s jedním autem stranou, aby mohlo vyjet to, co stálo za ním. Jak jsem couval, byl jsem s autem přesně vedle auta obžalované.“ „Jak daleko jste byl od té přihrádky na rukavice?“ „Asi tak metr a půl, dva metry.“ „Co dělala obžalovaná, pokud co dělala?“ „Otevřela tu přihrádku, vytáhla balíček cigaret a zbraň.“ „Co myslíte tou zbraní?“ „Revolver z modrý kalený oceli.“ „Požádám vás, abyste si prohlédl doličný předmět D a abyste ho identifikoval.“ „No, nemůžu říct, že to byl zrovna tenhle revolver, ale můžu říct, že ten, co strčila do kabelky, vypadal úplně stejně a byl stejně velikej.“ „Dobře. Co bylo potom?“
„Vyšla z parkoviště a nastoupila do auta, co čekalo u vjezdu. U volantu byl mužský.“ „Prohlédl jste si dobře toho muže?“ „Ne, neprohlídl.“ „Poznal byste ho, kdybyste ho potkal?“ „Ne, nepoznal, já jen vím, že to byl mužský a že to auto bylo modrý, ve dvou odstínech. Co to bylo za značku, nevím.“ „Co bylo dál?“ „Obžalovaná v tom autě odjela.“ „Kdy jste ji viděl pak?“ „Pozdějš, odpoledne, asi tak v půl pátý.“ „Co dělala obžalovaná, pokud něco dělala?“ „Šla rovnou k svýmu autu.“ „Co jste v tu dobu dělal vy?“ „Zajel jsem s jedním autem na konec parkoviště a vracel jsem se pěšky.“ „Co dělala obžalovaná, pokud něco dělala?“ „Šla rovnou k svýmu autu.“ „Co jste dělal vy?“ „Já myslel, že chce s autem vyjet, tak jsem…“ „Nezajímá nás, co jste myslel, ale co jste dělal?“ „Šel jsem honem k jejímu autu, abych byl po ruce, kdyby chtěla platit a vyjet.“ „Viděl jste, co dělá, pokud co dělala?“ „Viděl jsem, že otvírá přihrádku na rukavice.“ „A dál?“ „V něčem se tam vrtala.“ „A dál?“ „Pak si šla zatelefonovat do budky a z budky se vrátila k tomu taxíku, co na ni celou dobu čekal.“ „Kdy jste ji viděl pak?“ „Asi o půl hodiny pozdějš.“
„Co dělala?“ „Přišla, dala mi parkovací lístek, zaplatila a vyzvedla si auto.“ Hamilton Burger se vítězně otočil k Perrymu Masonovi. „Křížový výslech,“ řekl. Mason se podíval na hodiny, zívl a řekl: „Nemám žádné otázky.“ „Prosím?“ podivil se Hamilton Burger. „Nemám žádné otázky,“ opakoval Mason. Hamilton Burger se ovládl. S výrazem muže, který navzdory protivenství spěje k vítěznému konci, prohlásil: „Žádám o předvolání svědka Jamisona Bella Gibbse.“ Gibbs udal soudnímu úředníkovi svoje jméno, adresu, věk a povolání. Pak se vyčkávavě zadíval na Hamiltona Burgera. „Říkáte, že pracujete v autoopravně?“ „Ano, pane.“ „Znáte obžalovanou?“ „Znám ji dobře, pane.“ „Provádíte čas od času údržbu na jejím voze?“ „Ano, pane.“ „Kdy jste prováděl údržbu jejího vozu naposledy?“ „Dne třetího června tohoto roku brzo ráno.“ „Kdo vůz přivezl?“ „Obžalovaná.“ „Co vám řekla?“ „Řekla, že chvátá a že potřebuje, abych jí vůz rychle promazal a vyměnil olej v převodovce.“ „Co jste udělal?“ „Postaral jsem se jí o auto, všechno jsem prohlídl, promazal, zkontroloval tlak v pneumatikách a baterii.“ „Chtěla obžalovaná ještě něco?“ „Nechtěla, pane. Já jsem jí ale trochu vyčistil vpředu vnitřek, byla tam spousta špíny. Nanosilo se tam svinstvo, tak jsem vyndal
rohože a vyčistil je.“ „Co bylo pak?“ „Nechal jsem v autě účet za údržbu, jako vždycky.“ „Kam jste dal ten účet?“ „Zastrčil jsem ho pod kraj dvířek přihrádky na rukavice.“ „Co bylo pak?“ „Závěr na dvířkách nebyl dovřený, takže ten papírek spadl dovnitř, až na dno. Bál jsem se, že ho ta paní přehlídne, tak jsem dvířka otevřel a účet vyndal.“ „Co jste viděl, pokud jste co viděl?“ Mason se ohlédl na porotce. Seděli všichni naklonění dopředu a napjatě poslouchali. „Všiml jsem si, že v přihrádce je zbraň.“ „Co ještě?“ „Dalekohled… tedy, předpokládám, že to byl dalekohled. Byl v pouzdře.“ „V jaké vzájemné pozici byly zbraň a dalekohled?“ „Zbraň byla vpředu.“ „Chcete říct, že byla nejblíž na ráně, když se přihrádka otevře?“ „Ano.“ „Kde byl dalekohled?“ „Vzadu.“ „Co jste udělal, pokud jde o tu zbraň?“ „No, ono se stává, že někdo takovou přihrádku vykrade…“ „To prosím ponechte stranou,“ přerušil ho ostře Hamilton Burger. „Ptám se vás, co jste dělal. O duševních pochodech, které vás k tomu vedly, si můžete popovídat při křížovém výslechu, pokud padne patřičná otázka. Teď vás jen žádám, abyste porotě řekl, jak jste si počínal.“ „Vzal jsem tu zbraň a hrál jsem si s ní.“ „Vy se vyznáte v revolverech?“ „Ano, jsem na revolvery fanda.“
„Střílel jste někdy?“ „Ano, mnohokrát.“ „Podám vám tento revolver, který je veden jako předmět doličný, a zeptám se vás, jestli jste ho už někdy viděl.“ „Ano, pane.“ „Kde?“ „V přihrádce na rukavice ve voze obžalované.“ „Byla to tato zbraň?“ „Já se samozřejmě na výrobní číslo nedíval, ale byl to stejný typ, stejná značka.“ „Možno přistoupit ke křížovému výslechu,“ řekl Hamilton Burger vítězoslavně. „Nemám žádné otázky,“ řekl Mason. „Ctihodnosti, moje další svědkyně je vůči žalobě nepřátelská. Obeslal jsem ji úředně a zařazuji její výpověď teď, mimo určené pořadí, a to z řady důvodů, které bych raději v této chvíli nerozváděl,“ vysvětloval Hamilton Burger. „Též bych rád upozornil, že se možná soudu bude zdát, že zde chybí patřičná souvislost, toto svědectví se možná bude zdát nepodstatné. Mohu nicméně slavný soud ujistit, že závažné je, a prosím soud o svolení předvolat tuto nám nepřátelsky nakloněnou svědkyni mimo pořadí.“ „Dobře,“ přikývl soudce Sedgwick. „Můžete svědkyni zavolat. Pokud budou vzneseny námitky vůči kladeným otázkám, soud o nich rozhodne jednotlivě a postupně.“ „Paní Ruth Marvelová,“ řekl Hamilton Burger. „Dobrý bože,“ vydechla zoufale Sybil Harlanová. „Klid, klid,“ šeptal Mason sevřenými rty. „Pamatujte, že se hraje poker. Členové poroty se na nás dívají.“ Mason se podíval na hodiny, pohodlně se usadil v křesle a tvářil se, jako by série dramatických svědectví, která předvedl státní žalobce, nebyla nic víc než výpovědi týkající se běžných úvodních
záležitostí. Ruth Marvelová byla uplakaná a tvářila se rozhněvaně. Bez nadšení složila přísahu, udala jméno a adresu a posadila se na určené místo. Sybil Harlanové se do očí nepodívala, zato vrhala vražedné pohledy na státního žalobce. „Jste s obžalovanou už delší dobu v přátelských stycích?“ zeptal se Hamilton Burger vemlouvavě. „Ano,“ odsekla svědkyně. „Byly jste v přátelských stycích dne třetího června tohoto roku?“ „Ano.“ „Viděla jste ji v ten den?“ „Ano. Opakovaně.“ „Kdy jste ji viděla naposledy?“ „Přesně to nevím, ale bylo to večer.“ „Časně večer?“ „Ano.“ „Co jste v tu dobu dělala?“ „Jely jsme se spolu podívat na určité objekty.“ „Kam?“ „Nevzpomínám si.“ „Jaké objekty?“ „Reality.“ „Víc realit?“ „Nevzpomínám si.“ „Řekla vám, že se zajímá o reality?“ „Požádala mě, abych s ní jela a abych řekla taxikáři, že se chceme podívat na nějaké reality.“ „Paní Marvelová, svědčíte v případě vraždy,“ řekl Hamilton Burger. „Jste pod přísahou. Křivé svědectví se trestá přísně, přísně se trestá i spoluvina po činu. Zeptám se vás, zda vám obžalovaná sdělila důvod cesty taxíkem, skutečný důvod.“
„Moment prosím, Ctihodnosti,“ ozval se Mason. „Nerad vznáším námitku proti rutinní otázce položené svědkovi v úvodu líčení…“ „Úvod líčení!“ pohoršoval se Hamilton Burger, celý rudý vzteky. Mason se na něho překvapeně ohlédl. Hamilton Burger se chystal něco říct, pak zachytil soudcův pohled a zmlkl. „Pokračujte, pane Masone,“ řekl soudce. „V tomto případě podrobuje žalobce křížovému výslechu svoji vlastní svědkyni, klade navádějící otázky a zastrašuje. A co víc, toto svědectví se jeví jako nemístné, nevhodné a bez jasné souvislosti.“ „Mohu promluvit?“ zeptal se Hamilton Burger. Soudce Sedgwick přikývl. „Pokud slavný soud dovolí, tak tato svědkyně, donutíme-li ji k tomu, dosvědčí zcela zničující výrok vyřčený obžalovanou. Svědkyně je přítelkyní obžalované, ke mně se staví nepřátelsky. Nevím, co její svědectví bude obsahovat, jen to tuším z určitých náznaků a z toho, co řekla jiným. Mohu soud zodpovědně ubezpečit, že tomu tak je.“ „Námitku zamítám,“ oznámil soudce Sedgwick. „Pokud by se však ukázalo, že je svědectví nemístné a nemá takový význam, jaký obžaloba naznačila, požádám, aby svědectví bylo ze zápisu vyškrtnuto. Paní Marvelová, odpovězte na otázku.“ „Řekla, že chce zastavit určitý taxík.“ „Řekla proč?“ „Řekla… řekla…“ „Prosím pokračujte,“ pobízel ji Hamilton Burger. „Řekla, že to je taxík, kterým už ten den jela.“ „Řekla vám, že si nepřeje, aby ji řidič poznal?“ „Něco takového, ano.“ „Pokračujte. Co vám řekla?“
Ruth Marvelová se dala do pláče. „Musím trvat na odpovědi,“ řekl Hamilton Burger. „Řekla, že jí její právník nařídil, aby ten taxík zastavila, abych jela s ní a abych zaplatila, až budou na taxametru dva dolary devadesát pět centů.“ „Poznala byste toho taxikáře, kdybyste ho viděla?“ Ruth Marvelová mlčky přikývla. „Prosím, aby Jerome C. Keddie povstal,“ řekl Hamilton Burger. Keddie, řidič taxíku, vstal. „Je to tento člověk?“ zeptal se Hamilton Burger. „Ano,“ zašeptala Ruth Marvelová. Skoro jí nebylo rozumět. „Křížový výslech,“ vyštěkl Hamilton Burger vítězně. Mason oslovil svědkyni klidným, chlácholivým tónem. „Paní Marvelová, nemusíte se vůbec nad svým svědectvím trápit. Obžalovaná vám přece řekla pouze to, že jedná na základě mé rady, že se domnívá, že ji jistý taxikář asi bude identifikovat, a že si chce ověřit, jak spolehlivou má paměť, jestli ji opravdu zná.“ „Vznáším námitku!“ ozval se Hamilton Burger. „Obhájce svědkyni navádí, svědkyni, která je přátelsky nakloněna obhajobě a…“ „Jak víte, že je nám přátelsky nakloněna?“ zeptal se Mason. „Svědčila pro vás bez námitek a bez vytáček. Toto je křížový výslech a já mám právo svědkyni křížovému výslechu podrobit.“ „Námitka se zamítá,“ rozhodl soudce. „Nemám pravdu, nebylo tomu tak, jak jsem řekl?“ zeptal se Mason s účastí. „Ano, bylo.“ „Vidíte, netrapte se jen proto, že vás obžaloba předvolala jako svého svědka. Obžalovaná vám přece řekla, že jedná podle mých pokynů a že chce zjistit, jak spolehlivou paměť má jeden svědek, bylo to tak?“ „Ano, bylo.“
„Pan Keddie obžalovanou nepoznal, že? Nedal nijak najevo, že by ji poznával?“ „Ne.“ Mason se usmál a řekl: „To je vše. O víc obžalované nešlo. Není to žádná tajnost.“ „To se podívejme!“ křikl Hamilton Burger. „To říkáte teď, když se váš trik obrátil proti vám!“ „Proti mně?“ Mason se tvářil užasle, jako by Burgera považoval za úplného blázna. „Tak to by prosím stačilo,“ vložil se do věci soudce. „Nepřeji si takovou slovní výměnu mezi obhajobou a obžalobou. Pane žalobce, vaše poznámka byla nemístná. Svědkyně může jít.“ „Předvolávám svědka Jeroma C. Keddieho,“ řekl Hamilton Burger. Keddie předstoupil a složil přísahu. „Viděl jste obžalovanou v době kolem třetího června tohoto roku?“ zeptal se Hamilton Burger. „Ano, pane.“ „Kde?“ „Jel jsem z golfovýho klubu a…“ „Vidíte tuto mapu na tabuli?“ „Ano, pane.“ „Můžete ukázat, kde jste obžalovanou viděl?“ „Ano, pane.“ „Prosím, učiňte tak.“ Svědek přistoupil k mapě. „Bylo to přesně tady,“ řekl. „Když jsem ji prvně zahlídl, utíkala po silnici. Pak se zastavila, chvíli šla krokem, lapala po dechu. Pak se zase rozběhla. Pak zase šla. Pak mě uviděla a zamávala na mě.“ „Prosím, vraťte se na svědecké místo,“ řekl Hamilton Burger. „Co bylo pak?“ „Pak si sedla ke mně do vozu a byla celá udýchaná. Byla
rozčilená a vystrašená. Zeptal jsem se jí, kam to bude, a ona mi to zkraje ani nedokázala říct. Pak mi řekla, abych ji zavezl na nádraží.“ „Dovezl jste ji tam?“ „Ano, pane.“ „Kolik bylo hodin?“ „Naložil jsem ji chvilku před pátou, řekl bych, že tak ve tři čtvrti na pět.“ „V kolik hodin jste dojel na nádraží?“ „Chvíli po pátý.“ „Dne třetího června?“ „Ano, pane.“ „Křížový výslech,“ řekl Hamilton Burger. Mason se přátelsky usmál. „Kdy jste potom viděl obžalovanou znovu?“ „Já nevím.“ „Vy to nevíte?“ podivoval se Mason. „Ne, pane. Vím, že jsem ji pak viděl druhej den, na policii mezi figurantkama. Možná jsem ji taky viděl ten večer předtím, ale to si fakt nejsem jistej. Víte, s náma jezdí tolik lidí, taky se občas ani dozadu nepodíváme, když…“ „Moment,“ zarazil ho Mason. „Ty úvahy vynechte. Odpovězte jen na otázku.“ „Ctihodnosti, to byla součást odpovědi, svědek má právo vysvětlit svoji odpověď. Žádám, aby svědkovi bylo dovoleno domluvit,“ namítl Burger. „Domnívám se, že bude lepší, vrátíte-li se k tomuto bodu při přímém výslechu, pokud jej znovu zahájíte,“ řekl soudce Sedgwick. „Budete mít dost příležitostí tuto otázku znovu otevřít.“ „Dobře,“ řekl neochotně Hamilton Burger. „Teď: když jste vypovídal při předběžném řízení,“ řekl Mason, „byl jste si zcela jistý, že jste obžalovanou neviděl od chvíle, kdy jste ji třetího června odpoledne naložil, až do chvíle, kdy jste ji viděl
na policii mezi figurantkami. Je to tak?“ „Ano, pane.“ „To je vše,“ řekl Mason. „Dopustil jste se při předběžném řízení omylu?“ zeptal se Hamilton Burger. „Byl jsem zmatenej.“ „Zmýlil jste se?“ „Ano, pane, zmýlil.“ „To je vše.“ „Moment,“ zasáhl Mason. „Říkáte, že jste se zmýlil, pane Keddie?“ „Ano, pane.“ „To znamená, že jste přísahal na něco, co neodpovídalo skutečnosti?“ „Vaše Ctihodnosti, vznáším námitku proti tomuto nepřípustnému způsobu křížového výslechu. Je to pokus o zastrašení svědka,“ horlil Hamilton Burger. „Nezastrašuji svědka,“ řekl Mason, „pouze se ptám, zda svědek nepřísahal na něco, co neodpovídalo skutečnosti.“ „Byl to nevědomý omyl,“ namítal Hamilton Burger. „Hodláte snad sám vypovídat o duševních pochodech svědka?“ zeptal se Mason. „Upozorňuji soud na fakta.“ „Námitka se zamítá,“ rozhodl soudce Sedgwick. „Přísahal jste na něco, co neodpovídalo skutečnosti?“ opakoval Mason. „Ano, pane, spletl jsem se, byl jsem zmatenej.“ „Teď jste taky zmatený?“ „Ne, pane.“ „Kdy jste odhalil svůj omyl?“ „No přece, když pan státní žalobce našel tu paní, co s ní jela. Ukázal mi ji a řekl, že to je kamarádka o…“
„Vypovídejte jen o tom, co víte z vlastní zkušenosti, ne z doslechu,“ zarazil ho Hamilton Burger. „Ne, ne, jen pokračujte,“ pobízel svědka Mason. „Povězte nám, co vám řekl pan Hamilton Burger.“ Soudce Sedgwick se usmál. „Ctihodnosti, to je nepřípustné, jde o vědomost z doslechu,“ zlobil se Hamilton Burger. „Ať jsem svědkovi řekl cokoliv, je to pro věc nepodstatné.“ „Vysvětluje jen svoji odpověď,“ řekl Mason klidným, věcným tónem, ostře kontrastujícím se vzrušeným hlasem Hamiltona Burgera. „Pokračujte,“ řekl soudce Sedgwick s úsměvem. „Odpovězte na otázku.“ „Pokračujte,“ pobídl svědka i Mason. „Říkal jste, že vám pan Hamilton Burger řekl… co vám řekl?“ „No, řekl mi, že nasadil detektivy na všechny blízký přátele obžalovaný, aby se snažili najít tu osobu, co s ní jela taxíkem, pak mně ukázal tu, co před chvílí svědčila, a řekl mi, že to je ona. Pak jsem ji poznal.“ Mason se usmál. „Státní žalobce vám tu paní ukázal?“ „Ano, pane.“ „Kde vám ji ukázal?“ „Ve svým úřadě.“ „Viděla ona vás?“ „Ne, pane. Byl jsem ve vedlejší místnosti. Byla to taková ta místnost, co má takový to trikový zrcadlo – na mý straně to bylo okno a na její straně zrcadlo.“ „Do té vaší místnosti vás zavedl státní žalobce?“ „Ano, pane.“ „A paní Marvelovou zavedl do té vedlejší, do té s tím trikovým zrcadlem?“ „Ano, pane.“
„Pan státní žalobce pak vešel do místnosti, ukázal na paní Marvelovou a řekl vám, že to je ta osoba?“ „Ano, pane.“ „V tu chvíli jste seznal, že jste při předběžném řízení svědčil mylně?“ „Ano, pane.“ „V tom případě máte štěstí, že si s vámi pan státní žalobce dal tolik práce. Nebýt toho, patrně byste dnes vypovídal stejně mylně jako při předběžném řízení, že?“ „Asi jo, ano.“ „Takže k vašemu dnešnímu svědectví vám dopomohlo poučení státního žalobce?“ „No, dalo by se říct, že jo.“ „Děkuji vám,“ řekl Mason. „To je vše.“ Hamilton Burger se zlobil a vztekal. Řekl: „To je vše. Nemám další otázky. Předvolávám k svědectví Stephana Ardmora.“ Ardmore předstoupil, složil přísahu, vypověděl, že je detektiv a že jako detektiv sloužil dne třetího června toho roku. „Měl jste možnost vykonat prohlídku domu, který obývá obžalovaná a její manžel, pan Enright Harlan?“ „Ano, pane.“ „Kdy jste prohlídku uskutečnil?“ „Čtvrtého června tohoto roku.“ „Měl jste možnost vykonat prohlídku určitých částí oděvu patřících obžalované?“ „Ano, měl.“ „Rád bych, abyste zaměřil svoji pozornost na tyto rukavice. Táži se vás, provedl jste odbornou prohlídku těchto rukavic?“ „Ano, provedl.“ „Co jste objevil, pokud jste co objevil?“ „Když jsem položil rukavice pod vysavač se zvláštním filtrem na jemné částice, našel jsem na filtru určité substance.“
„Podařilo se vám nakonec identifikovat některé z těchto substancí?“ „Ano, jednu substanci jsem identifikoval.“ „Co jste zjistil?“ „Že se jedná o částečky cukru.“ „O cukr?“ podivil se Burger a usmál se na porotu. „Ano, pane.“ „Chcete říct normální spotřební cukr, jaký je v domácnosti?“ „Ano, pane.“ „Co jste udělal pak?“ „Pak jsem šel do domu, který obývá obžalovaná a její manžel, a prohlédl jsem různé nádoby s cukrem.“ „Co jste zjistil, pokud jste co zjistil?“ „Na dně misky s cukrem jsem našel klíčky od vozu.“ „Skutečně?“ řekl Hamilton Burger. „Označil jste je pro identifikaci?“ „Ano.“ „Předávám vám klíče od auta a prosím, abyste věnoval pozornost značce na klíčích vyleptané. Táži se vás, jsou to ty klíče, co jste našel?“ „Ano, pane, byl to tenhle svazek dvou klíčků.“ „Ověřil jste si poté, ke kterým zámkům ty klíčky patří?“ „Ano, pane, ověřil.“ „Jaké jsou to zámky?“ „Jeden klíček je od startéru vozu, se kterým jel pan George C. Lutts v den vraždy, a tento klíček je od zámku u kufru.“ „Zkusil jste, zda ty klíčky skutečně fungují?“ „Ano, pane.“ „Křížový výslech,“ vyzval Masona Burger. Mason se pousmál „Pane Ardmore, tuším, že nevíte, kdo ty klíčky do misky s cukrem dal, že?“ „Já jen vím, že se cukr našel na rukavicích obžalované.“
„Odpovězte na otázku, jak byla položena. Vy nevíte, kdo klíčky do cukru dal?“ „Nevím, pane.“ „Dům jste prohledávali již předtím, než jste ty klíčky objevili, že?“ „Ano, pane.“ „Neprováděli jste v domě výslechy svědků?“ „Prováděli, pane.“ „Proč jste neprohledali misku s cukrem dříve, než se po domě začala pohybovat řada dalších osob? Tyto osoby mohly v objektu snadno umístit podvržené důkazy.“ „Všechno se stihnout nedá, pane Masone.“ „Proč jste tedy dům neuzavřeli, dokud nebyl důkladně prohledán?“ „No… my jsme nevěděli, co se tam najde.“ „Chcete snad říct, že napřed musíte vědět, co se najde, a pak teprve činíte kroky, abyste předešli možnému umístění podvržených důkazů?“ „Myslím, že tohle není podvržený důkaz.“ „Neptám se vás na to, co si myslíte. Ptám se vás, proč jste neprohlédli tu misku s cukrem, než měl kdekdo možnost podvrhnout důkazy.“ „Protože jsme nevěděli, že se v té misce něco najde.“ „Také jste neprohlédli rukavice a oděv jiných osob v domě, ani jste si neověřili, zda nemají za nehty cukr?“ „Ne, neprohlédli, pane.“ „Manžel této ženy byl v domě po celou tu dobu. To jste ani jemu neprohlédli prsty a nehty, zda tam nejsou stopy cukru?“ „Ne, pane.“ „To je vše,“ řekl Mason. „Nemám další otázky,“ řekl Hamilton Burger. Hamilton Burger pak předvolal svědkyni Janici Condanovou.
Vypověděla, že pracuje jako sekretářka Enrighta Harlana tři roky, a že tedy byla jeho sekretářkou už v době, kdy se uskutečnila koupě revolveru, předloženého jako předmět doličný. Tehdy dostala pokyn od svého zaměstnavatele, aby vyzvedla revolver, který Harlan objednal. Měla se za něho podepsat do knihy evidence zbraní. Vypověděla, že si byla vědoma toho, že takový postup není zcela v pořádku, že si toho byl vědom i obchodník. Harlan byl však jeho dobrý zákazník, proto se obchodník ochotně otočil zády, zatímco se sekretářka podpisovala Harlanovým jménem. Prý na ni přitom pomrkával. „Křížový výslech,“ vyzval Hamilton Burger Perryho Masona. „Nemám žádné otázky,“ řekl Perry Mason s úsměvem. „Byli bychom stejně přijali výpověď svědkyně, nebylo třeba ji sem předvolávat.“ „To jste měl říct dřív,“ odsekl Hamilton Burger. „Neptal jste se mě na to,“ usmál se Mason. „To by stačilo. Prosím, pokračujte v obžalobě, pane státní žalobce,“ řekl soudce. „Ctihodnosti,“ ozval se Burger, „jsou čtyři hodiny. Mám ještě jednoho svědka. Přiznávám, že toto jednání probíhá překvapivě. Včera odpoledne se zahájil výběr poroty, dnes dopoledne v půl jedenácté byla porota sestavena. Předpokládal jsem, že potrvá tři dny, než žalobu prokážu. Upozorňuji soud, že až dosud padlo velmi málo otázek v křížovém výslechu, ze strany obhajoby padlo také velmi málo námitek. Tím vznikla neobvyklá situace. Stalo se, že jsme pokročili mnohem dál, než jsem očekával. Domnívám se, že je na místě v tuto chvíli požádat o přestávku v jednání.“ Soudce Sedgwick, zřejmě poněkud zmatený Masonovou taktikou, se na advokáta zadíval. Mason se usmál. Řekl: „Vaše Ctihodnosti, vskutku jsme velmi pokročili. Upřímně přiznávám, že jsem neměl důvod k námitkám vůči logickým, oprávněným otázkám a necítil jsem potřebu
podrobovat křížovému výslechu svědky, kteří očividně hovořili pravdu. Proto se domnívám, že žalobce může předvolat svého posledního svědka. Poté je možné, že žaloba jménem státu dospěje ke konci v čase, kdy obvykle bývá vyhlašována přestávka v jednání.“ „To ne, Vaše Ctihodnosti,“ namítl Hamilton Burger. „Tento svědek bude muset nepochybně podstoupit tvrdý křížový výslech. Je to překvapivý svědek, a…“ „A z toho důvodu obžaloba hodlá učinit náhlý výpad a využít okamžiku překvapení. Obhajoba trvá na tom, aby byl zachován běžný postup. Nechť je svědek slyšen teď. V tuto chvíli nepřistupujeme na návrh přestávky v jednání.“ „Domnívám se, že obhajoba zaujala oprávněný postoj,“ řekl soudce Sedgwick. „Pane žalobce, předvolejte svého svědka.“ Hamilton Burger znechuceně oznámil: „Ezekiel Elkins.“ Ezekiel Elkins předstoupil, oznámil jméno, věk a povolání. Pak si se zarputilým výrazem a sevřenými rty sedl na své místo. „Jste jedním z členů správní rady společnosti Sylvan Glade Development?“ zeptal se ho Hamilton Burger. „Ano, pane.“ „Zesnulý George C. Lutts byl rovněž akcionářem a členem správní rady?“ „Ano, pane.“ „Došlo k něčemu neobvyklému v souvislosti se schůzí správní rady, která se konala dne třetího června tohoto roku?“ „Zcela určitě.“ „Chci ujistit soud a obhajobu, že věc uvedu do souvislosti,“ poznamenal Hamilton Burger. „Nemám námitek,“ řekl Mason, „klidně pokračujte.“ „Pane svědku, popište prosím, co se odehrálo na schůzi správní rady,“ řekl Hamilton Burger. Elkins stručně vypověděl, jak schůze správní rady proběhla.
„Dobře,“ řekl Hamilton Burger. „Teď prosím povězte, co jste dělal po schůzi.“ „Měl jsem dojem, že nás George Lutts vodí za nos a že…“ „Ponechte si své dojmy,“ přerušil ho Burger. „Ptám se vás, co jste dělal.“ „No, rozhodl jsem se Luttse sledovat, protože jsem si myslel, že…“ „Ponechte si své myšlenky. Sledoval jste George Luttse, ano?“ „Ano.“ „Kam šel?“ „No, šel s Doxeyem, svým zetěm, sekretářem společnosti, na oběd. Pak sedl do auta a jel ke kadeřnictví Acme Coiffure.“ „Co pak?“ „Zaparkoval a čekal v autě.“ „Jak dlouho?“ „No, řekl bych tak dvě až tři minuty.“ „Kde jste byl vy?“ „O půl bloku vzadu.“ „Co bylo dál?“ „Pak z kadeřnictví vyšla obžalovaná, George Lutts otevřel dvířka a zavolal na ni.“ „Co udělala?“ „Šla si sednout k němu do vozu.“ „A dál?“ „Pak si chvíli povídali.“ „A dál?“ „Potom Lutts popojel na konec bloku k parkovišti, kde měla obžalovaná auto.“ „Co bylo dál?“ „Obžalovaná vystoupila a šla ke svému vozu…“ „Počkat, moment, jste si jist, že to byl její vůz?“ „Ne, pane, nejsem.“
„Vypovídejte tedy pouze o tom, co víte z vlastního zjištění, prosím.“ „Prostě šla k jednomu vozu. Otevřela přihrádku na rukavice, ale co tam dělala, to nevím.“ „Viděl jste, jak otevírá přihrádku na rukavice?“ „Viděl jsem, že má ruce u přístrojové desky tam, kde ta přihrádka je.“ „Co bylo dál?“ „Pak zase z auta vystoupila, zabouchla dvířka a vrátila se k autu, ve kterém na ni čekal pan Lutts.“ „A dál?“ „Nastoupila do vozu k panu Luttsovi. Odjeli spolu.“ „Co jste dělal vy?“ „Sledoval jsem je až na místo, kde už mi bylo jasné, že míří k pozemku Sylvan Glade a…“ „Ponechme stranou, co vám bylo jasné. Povězte, kam až jste je sledoval?“ „Prostě sledoval jsem je až tam, kde to bylo sotva kilometr k odbočce na cestu k pozemku.“ „Co jste udělal pak?“ Svědek upadl do rozpaků. „Pokračujte,“ pobízel ho Hamilton Burger. „Víte, byl jsem soustředěný na to auto, co jsem sledoval, a tak… prostě naboural jsem jiné auto.“ „Co se pak stalo?“ „Udělal jsem před to auto myšku, ale ten chlap přidal, měl jsem ho najednou zleva. Vytlačil mě na krajnici, takže jsem musel zastavit.“ „A co dál?“ „Došlo ke střetu.“ „K jakému střetu?“ „Já chvátal, abych dohonil Luttse s obžalovanou, a ten chlap mi
sprostě nadával. Protože jsem spěchal a byl jsem netrpělivý, tak jsem se přestal ovládat a… prostě slovo dalo slovo a…“ „Pokračujte.“ „Dal mi ránu pěstí do oka,“ přiznal Elkins. „A dál?“ „Zastavilo tam několik aut a… já se po tom chlapovi taky ohnal a on mě praštil do břicha. Já… udělalo se mi nanic. Měl jsem vyražený dech.“ „Co bylo pak?“ „Ten chlap nastoupil do auta a odjel.“ „Vás tam nechal stát?“ „Ano. Jenže já nestál, já byl celý zkroucený.“ „Co jste pak udělal?“ „Otočil jsem se a jel domů.“ „Kdy jste pak viděl pana Luttse?“ „Už jen jeho mrtvolu, při pohřbu.“ Hamilton Burger se otočil k Masonovi. „Můžete se tázat.“ Mason se podíval na hodiny a usmál se na soudce. „Slavný soude, domnívám se, že teď právě nastává čas na přestávku v jednání.“ Soudce Sedgwick ocenil Masonovu taktiku a usmál se na něho. Řekl: „Vskutku, je čas, aby soud přerušil jednání.“ „Prosím, slavný soude, domnívám se, že kdyby obhájce uskutečnil krátký křížový výslech, mohla by žaloba dospět ke konci a…“ řekl Hamilton Burger. „Vycházíte z předpokladu, že křížový výslech bude krátký,“ řekl soudce Sedgwick. „Soud z takového předpokladu vycházet nemůže. Nastala obvyklá doba k přestávce v jednání, pane státní žalobce. Soud přerušuje jednání do zítřejšího rána.“
KAPITOLA 15 Perry Mason, Della Streetová a Paul Drake se zasmušile radili v advokátově soukromé pracovně. „Sakra, Perry, tos nemohl některý ty identifikační svědectví napadnout? Nemohls při křížovým výslechu…“ ptal se Drake. „Jasně, že jsem mohl, ale to by v tomhle případu nebylo to pravé. Členové poroty nejsou hloupí, Paule. Jak začneš vyškrtávat z výpovědí fakta, o kterých všichni vědí, že sedí, že jsou pravdivá, dojdou porotci rychle k závěru, že se pravdy bojíš. Uvědom si, jak tohle řízení probíhá. Hamilton Burger se na mě nachystal. Ještě pořád ho žerou staré prohry. Rozhodl se, že tenhle případ připraví dokonale, že si všechno dokonale ověří, a to tak, aby se nic nemohlo zvrtnout. Určitě doufal, že budu soustavně mlátit hlavou do zdi, že povedu nekonečné křížové výslechy a budu co chvíli vznášet námitky kvůli technickým pitomostem, takže ztratím sympatie poroty. V tomto případě jsou všechna fakta tak pečlivě doložená, že není o čem se bavit. Je pravda, že moje klientka tvrdí, že z pistole, kterou dala do přihrádky na rukavice, nikdo nestřílel, že to byla táž pistole, kterou si pak z přihrádky vzala. Tvrdí, že jela domů, jen aby si převlékla punčochy a boty, protože si je ušpinila, jak šla z toho kopce, a nechtěla v nich chodit lidem na oči. Může to být pravda. Už mi jednou lhala a nepochybně mi bude lhát zase. Když je ženská v bezvýchodné situaci, snaží se skutečnost trochu přibarvit, aby to pro ni vypadalo líp.“ „Já bejt advokát,“ řekl Drake, „tak nebudu zastupovat někoho, kdo mi lže.“ „To by ti zůstalo hodně málo klientů,“ poznamenal Mason. „Zvlášť když jde o trestní. Nevím, čím to, ale plnou pravdu člověku řekne tak jeden z padesáti. Skoro všichni klienti, ať jsou sebevíc slušní a nevinní, se snaží fakta natřít na růžovo, aby byli v lepším
světle.“ „Co chceš dělat?“ „Obávám se, že musím všechno vsadit na monokl Ezekiela Elkinse,“ řekl Mason. „Pokud se mi při křížovém výslechu podaří vzbudit dojem, že ten monokl hraje důležitou roli, podaří se mi snad i označit Elkinse jako možného vraha George Luttse. Jinak bych musel nechat svědčit obžalovanou, a tu by při křížovém výslechu Hamilton Burger ukřižoval.“ „Máš snad na vybranou?“ „V tuto chvíli se obávám, že ne.“ „Něco ti řeknu, Perry. Nepodařilo se mi najít sebemenší důkaz, že by Ezekiel Elkins měl nějakou autonehodu, taky se mi to ale nepodařilo vyvrátit.“ „Jsem v určité výhodě, protože vedu obhajobu tak, abych si získal porotu. Porotci mají pocit, že je zbytečně nepřipravuju o čas a nezdržuju soud. Určitě věří, že pokud zahájím tvrdý křížový výslech, mám k tomu sakra pádné důvody, a budou napjatě sledovat každou otázku, kterou položím. To je moje strategie. Musí to být moje strategie. Když se do Elkinse obuju potom, co jsem ostatní svědky nechal plavat, zapůsobí to na porotu hodně silně.“ „Takže ty ji chceš nechat svědčit?“ „Záleží na tom, jak mi to vyjde s Elkinsem,“ řekl Mason. „Pokud se mi podaří proti němu u poroty vzbudit dostatečně silné podezření, možná se obejdu bez svědectví obžalované. Mám ale jen asi jedno procento naděje.“ „Nechtěl bych bejt v tvojí kůži,“ poznamenal Paul Drake. „Tenhle případ se mi vůbec nelíbí.“ „Mně taky ne,“ přiznal se Mason. „Jenže když člověk hraje karty, musí brát ty, co mu padnou, i když nestojí za nic. Když máš špatnou kartu, tak ji přece nezahodíš, aniž by ses o něco pokusil. Z každého případu se člověk musí pokusit dostat co nejvíc. Mimochodem, zjistil jsi něco o střeleckém umění, Paule?“
„Jak to myslíš?“ „Jak umí střílet různí lidé, o které nám jde, jak se vyznají ve zbraních?“ Drake vytáhl notes. „Pokud ti jde o seznam lidí, co by se do Luttse netrefili ze vzdálenosti čtyř metrů, stačí mi na ně pět prstů jedny ruky.“ „Říkej.“ „Tak za prvé Ezekiel Elkins. V životě z ničeho nevystřelil. Za druhý tvoje klientka. Tvrdí, že vždycky když tiskne spoušť, zavře oči. Řekla to jedný kamarádce. Pokud by ti šlo o Roxy Claffinovou, tak ta střílí mizerně, aspoň se to říká. Mimochodem, Enright Harlan ji prej učil střílet. Asi jí to moc nešlo. Na druhý straně tu máme Rogersona Neffse, ten sám o sobě tvrdí, že perfektně střílí z pistole, nebo spíš že perfektně střílel za mlada. Pak máme Enrighta Harlana, ten je opravdu vynikající střelec. Herbert Doxey si dokonce vystřílel celou řadu medailí. Cleve Rector sám o sobě říká, že střílí slušně.“ Mason začal přecházet po místnosti. „Jak se sakra Lutts dozvěděl, že jednám za paní Harlanovou?“ Drake pokrčil rameny. „To je jedna ze záhad v tomhle případu. Zřejmě dostal nějakou informaci z banky, kde někoho má. Když šel s Doxeym na oběd, neměl ještě páru, za koho jednáš. Tedy, neměl o ničem páru, když si k obědu sedal. Pak ho zřejmě osvítil duch svatej. Sebral se a šel telefonovat z budky v restauraci. Nejspíš volal tomu svýmu známýmu v bance. Zdá se, že se zjistilo, kdo podepsal šek, co ti převedli na konto.“ „To se mi nezdá,“ řekl Mason. „To by bylo porušení bankovního tajemství.“ „Jistě, ale k tomu občas dochází.“ Mason znovu přecházel po místnosti. „Šéfe, já už tuším, že budete zase celou noc vzhůru, budete tady běhat sem a tam a budete si lámat hlavu, jak z toho vybruslit,“
postěžovala si Della Streetová. Mason měl tvář jako ze žuly. „Malé kousky celé skládačky přece jen máme,“ řekl. „Některé do sebe zapadají, některé ne. Budu si s nima hrát a strkat je sem a tam, třeba do sebe nějak zapadnou. Co ti tvoji slídiči, Paule? Co dělá Roxy Claffinová?“ „Raduje se, je blažená. Enrighta Harlana má nadobro ochočenýho, ten je ztracenej. Možná se chystá ten svůj barák pronajmout. Začala tam uklízet. Dnes byla v garáži, vyklidila odtamtud všechno harampádí a odvezla na skládku.“ Mason zpozorněl. „Jaké harampádí?“ „Prázdný plechovky od barvy, starej kufr, stoličku, starý vodovodní roury, nějaký roztrhaný pytle a bednu starýho železa.“ „Kde to teď všechno je?“ „Dole na skládce. Za nic to nestojí. Můj člověk si ty krámy prohlídl, když je nakládala, a pak se šel podívat, když je vyklopila.“ „Pošli pro ty krámy, ať to všechno dovezou sem. Kde je ten tvůj člověk?“ „Už má po službě. Mohl bych ho ale sehnat a…“ „Sakra, Paule, v takovým případě, jako je tenhle, je každá maličkost důležitá, nic nesmíš podcenit. Sežeň ty krámy a dovez je sem, co nejrychleji můžeš.“ Drake se podíval na hodinky a povzdechl si. „Tak jo.“ „Poslyš, ty vodovodní trubky… proč je vyhazovala?“ „Uklízela prostě garáž, Perry, tak to harampádí vyhodila…“ „Chci to tu mít, Paule. Pošli pro to svoje lidi. Chci to všechno.“ „Víš, kolik krámů se vejde do garáže? Budeš toho mít plnou kancelář.“ „To právě chci,“ řekl Mason. „Sežeň ty krámy a přivez to sem. My se s Dellou mezitím najíme. Sejdeme se tu… řekněme v devět.“ „Dnes večer?“ „Jasně, že dnes večer,“ řekl Mason podrážděně. „Co sis sakra myslel? Že zítra ráno?“
„Já nevěděl…“ „Tak teď to víš. Jdeme, Dello.“ O dvě hodiny později se Mason s Dellou a Drakem dívali přes Masonův psací stůl na zkroušeného detektiva. „Co tím myslíte, že ty věci nemůžete najít?“ ptal se Mason. „To, co říkám,“ odpověděl detektiv Blanton. „Ty věci tam prostě nejsou.“ „Tak jste se špatně díval.“ „Ne, to ne, vím přesně, kam to vyklopila.“ „Jak to víte?“ „Prostě to vím, jako vím, kde máte kancelář.“ „Která to byla skládka?“ „Od jejího baráku je to asi pět kilometrů, tam, kde zavážejí starej lom. Ona to není městská skládka, ale lidi, co blízko bydlej, tam už dlouho vyhazujou věci.“ „Jaké věci?“ „No, plechovky, krabice… všechny možný krámy.“ „Co přesně dělala paní Claffinová?“ „No, ono to bylo asi v půl osmý ráno… řekl bych, že asi půl hodiny potom, co vstala. Otevřela garáž a bylo vidět, že tam něco dělá. Tak jsem zajel s autem tak, abych viděl do garáže dalekohledem.“ „Co jste viděl?“ „Že nakládá věci do auta.“ „Kde je nakládala?“ „Vzadu v garáži, u kufru.“ „Bylo tam dobře vidět?“ „V tu chvíli zrovna ne moc… to pozdějš jsem na to viděl líp.“ „Kdy jste na to viděl líp?“ „Na tý skládce, když odjela. Jel jsem předtím za ní tak, aby si nevšimla, že ji někdo sleduje. Když zajela ke skládce, jel jsem jako dál.“
„Co bylo pak?“ „No, jel jsem dál, víc jak kilometr. Zaparkoval jsem a díval se dalekohledem. Viděl jsem, jak ty krámy vyhazuje, jak potom otáčí a jede domů. Měl jsem ji sledovat, ale řekl jsem si, že bude lepší, když se na ty krámy na skládce podívám. Tak jsem se vydal zpátky a zastavil tak, abych na ty věci dobře viděl.“ „Prohlédl jste si to pořádně?“ „Jasně, to jsem vám právě chtěl říct, pane Mason. Šel jsem se na ty věci podívat zblízka, přímo na místo, pamatoval jsem si, kde to vyhazovala.“ „Co to bylo za věci?“ „No, nějaký vodovodní trubky, pak prkna přidělaný k obyčejný bedně, stočenej drát a starý železo. Taky tam byla stolička, docela slušná, a roztrhaný plátěný pytle.“ „Vyprávějte o těch pytlích.“ „No, byly to asi původně docela dobrý pytle, takový, co používají banky na peníze. Po straně byly sešitý a pak rozpáraný. Teda spíš rozříznutý. Pak tam byla krabice se starým železem na dně a se všelijakejma krámama.“ „Jaké tam bylo staré železo?“ „Matky, šrouby, všechno možný. Byl tam taky kus kolejnice, to si pamatuju, a takový kovový kolo a… no, mohlo tam bejt dobře třicet kil krámů.“ „Tak těžkou krabici by do auta neuzvedla,“ poznamenal Mason. „To jsem chtěl taky říct, pane Mason. Tu krabici měla na ty menší krámy. Nejspíš ji dala do kufru a pak to všechno do ní naházela. Když dojela na skládku, nadzvedla tu krabici prknem a vyhodila z auta ven. Pak odjela. Odjela hned, jak to vyklopila. Je mi to líto, pane Mason, ale vidím, že mi nejspíš ujel rychlík. Zapsal jsem si to všechno do diáře, ale protože jsem tu paní měl sledovat, tak jsem si netroufl se na tý skládce zbytečně zdržovat. Sebral jsem se a jel jsem za ní domů,
tam jsem se na ni zase pověsil.“ „Jela rovnou domů?“ „Jo. Hned jsem zahlídl její auto a pak jsem se jí držel, až co dojela k soudu. Nastoupil jsem do šichty ve čtyři ráno a v poledne mě vystřídali. Napsal jsem zprávu, popsal ty krámy, ty trubky a vůbec.“ „Důležité je, že ty věci zmizely,“ řekl Mason. „Ono na tom možná tolik nebude, pane Masone, protože to starý železo v krabici má určitou hodnotu. Víte, ona to vůbec na žádnou skládku vozit nemusela, stačilo si zavolat někoho od sběrnejch surovin, a ten by jí to byl za cenu toho starýho železa všechno odvezl. Ta stolička taky byla v dobrým stavu. Některý ty věci byly ještě k použití, třeba ta stolička nebo ty šrouby a matky.“ „Teď to ale všechno zmizelo, i ty trubky, ano?“ zeptal se Mason. „Zmizelo úplně všechno,“ přikývl Blanton. „Dobře. S tím nic nenaděláme. Teď jde o to, proč to všechno zmizelo,“ řekl Mason. „Omlouvám se,“ vzdychl Blanton „Ale já jinak postupovat nemohl. Měl jsem za úkol ji sledovat a…“ „To je v pořádku, jen jste to mohl ihned zatelefonovat panu Drakeovi. Jakmile se přihodí něco mimořádného – Paule, nasaď na paní Claffinovou dva lidi navíc. Chci vědět o každém kroku, co udělá. Chci vědět, s kým se sešla a co dělá, jestli to třeba nemá zvláštní význam. Chci dostávat okamžité hlášení. Ať se děje co se děje, chci to vědět okamžitě. Stačí to vzkázat Delle a ta mi vzkaz předá do soudní síně. Bez ohledu na to, co budu zrovna dělat, chci dostávat zprávy bez zdržování.“ Drake přikývl. „Hned to jdu zařídit.“ Mason se otočil k Delle: „Dobře,“ řekl unaveně. „Můžete se sebrat a jít domů, Dello. Zítra možná nastane nejhorší den mojí právnické kariéry.“
Drake s Blantonem vyšli z kanceláře. Della Streetová šla do přední místnosti nastavit centrálu. Pak se vrátila a rozsvítila lampu na Masonově psacím stole. Zadívala se Masonovi do ustaraných očí. „Vy za to nemůžete, šéfe, paní Harlanová toho hodně nafilmovala, než se na vás obrátila, ona…“ „To vím, ale co je to platné… odpovědnost nesu já.“ „Už vidím, jak tu zůstanete celou noc a budete přecházet sem tam, jak se s tím budete potýkat.“ „Nebudu mařit čas spánkem, dokud se to nerozmotá, Dello.“ „Když budete marně mlátit hlavou do zdi, nic tím nezmůžete.“ „Třeba vymyslím, jak tu zeď obejít. Proč zmizely ty krámy?“ „Když tu zůstanete, zůstanu taky,“ řekla Della Streetová. „Ne, Dello, musíte se jít vyspat.“ Přistoupila těsně k němu. „Třeba vás něco napadne, co by bylo zapotřebí zapsat.“ Mason ji k sobě přitáhl. „Dello, jste zlatá. Děláte si s tím skoro stejné starosti jako já.“ „Pokud je vinna, nic s tím nesvedete,“ řekla Della. „To vím. Jste moje útěcha, vy, vaše věrnost a víra.“ „Ty vám budou patřit vždycky, šéfe, vždycky.“ Mason se sklonil a políbil ji. Objala ho kolem krku. „Ach šéfe, jak já bych si přála…“ Zarazila se. Cítila, jak Mason náhle ztuhl. „Co je, šéfe? Co se děje?“ „Něco mě napadlo. To harampádí, co se vypařilo… zatraceně, Dello, to je závažné!“ „Tuším, že na prvním místě je a bude vždy zájem klienta,“ řekla trochu smutně. Mason ji pohladil po rameni. „Samozřejmě, že je klient na prvním místě, od toho jsem advokát. Dello, hezky si tady sedněte a já se vás budu ptát.“
Mason byl vzrušený. „Tady, Dello, vezměte si notes a pište otázky. Rozebereme si ten případ. Když chemik provádí analýzu, začne tím, že se snaží určit různými testy základní substance. Jinými slovy, ptá se na základní substance. Co kdybychom si takové otázky položili, pokud jde o náš případ?“ „Mám dojem, že kdybyste se ženil, kdybyste byl na cestě k oltáři a hráli vám slavnostní pochod, a vás v tu chvíli napadlo něco důležitého, co by se týkalo vašeho případu, nejspíš byste se sebral a utekl od oltáře k soudu. Tak spusťte, šéfe, pero mám připravené. Jaké otázky?“ „Ty krámy, co zmizely. Proč zmizely?“ Della Streetová si dělala těsnopisné poznámky do notesu. Mason vzrušeně přecházel po místnosti. „To zmizení je v celém případu ze všeho nejdůležitější. Je to stopa, je to konečně první krok dopředu, to, na co jsme čekali. Proč zmizely ty krámy?“ „Samo se to nesebralo a neuteklo, nožičky to nemělo,“ řekla Della. „Právě! Také si můžeme být jisti, že se tam pro ty věci nevrátila Roxy Claffinová.“ „Jak si můžeme být jisti?“ „Můžeme, protože víme, že Roxy Claffinovou sledovali. Pořád vám není jasné, co zmizení těch krámů znamená?“ Della se chystala něco říct, pak se zarazila a mlčky sledovala Masona, přecházejícího rozčileně po místnosti. „Další otázky, Dello. Pište. Ze smrtící zbraně vyšly tři rány. Našly se dvě kulky. Třetí se nenašla. V čem vězí ta třetí? A proč je ta třetí nábojnice, ta, ke které nemáme kulku, jiné značky než ty druhé dvě, co se našly v revolveru? Další otázka: Lutts se dozvěděl, že můj převod akcií má spojitost se Sybil Harlanovou, díky svému spojení v bance. Od koho
se to ale dozvěděl Enright Harlan? Tvrdí, že se to dozvěděla Roxy od paní Doxeyové, ale paní Doxeyová to popírá.“ Mason byl vzrušený. „Přepište ty otázky na stroji, Dello, a ukažte mi je. Probereme si všechny možné i nemožné odpovědi, které do toho, co víme, zapadnou. Dello, jsme na stopě, něco máme.“ Jeho vzrušení se přeneslo i na Dellu. Prudce stáhla kryt z psacího stroje, vložila do stroje list papíru a bleskově psala. Mason, na tváři výraz úplného soustředění, nepřestával přecházet po místnosti. Pak prudce sáhl po telefonu a vytočil číslo Paula Drakea. „Paule, sežeň jakýkoliv vozík, takový, na jakém v hotelích vozí kufry. Sundej z něho kolečka, utři olej a nasyp tam něco, aby kolečka co nejvíc skřípala. Pak na ten vozík nalož nějaká prkna, stoličku a metrák starého železa. Všechno to přikrej plachtou a měj to v pohotovosti, tak abys to mohl dovézt do soudní síně, jakmile ti dám znamení. Proč? O to teď nejde. Dej to dohromady.“ Když pokládal telefon, Mason se usmíval.
KAPITOLA 16 Když se soudce Sedgwick rozhlédl po přeplněné soudní síni, zatvářil se upřímně znechuceně. Jeden z novinářů provedl rozbor Masonovy strategie v případu stát Kalifornie proti Sybil Harlanové, a to rozbor tak poutavý a naprosto přesný, že přilákal senzacechtivé obecenstvo jako med vábí včely. Dotyčný novinář tvrdil, že Mason má určitě v rukávě nějaký trumf, ale současně zdůraznil, že advokát nejspíš neví, jestli mu ten trumf obžaloba nepřebije. Mason se prý až dosud záměrně držel zpátky, aby mohl položit o to větší důraz na svoji jedinou kartu. Pokud by advokát neměl vůbec žádný trumf v ruce, psal novinář, byl by zákonitě během líčení vznášel námitky proti nejrůznějším otázkám, byl by trval na tom, aby se některé odpovědi škrtly z protokolu jako nepodstatné, s věcí nesouvisející a zavádějící, byl by využil všech možných právnických kliček, ke kterým se advokát uchyluje, když bojuje marný boj do posledního dechu. Novinář taky upozornil na skutečnost, že se z domu na kopci stala střelnice. Střelecké pokusy tam prováděla policie, obžaloba, ba dokonce prý se říká, že si Perry Mason koupil krabici slepých nábojů, údajně aby si cosi ověřil. Nikdo neví, co se slepými náboji prováděl, ale čtenáři si prý jistě učiní své závěry. Trumf obhajoby prý patrně nespočívá na výpovědi svědka obhajoby, ale naopak na záměru mistrného křížového výslechu některého svědka obžaloby. Posledním svědkem státního žalobce byl Ezekiel Elkins, a Mason věci zmanipuloval tak šikovně, že výpověď tohoto svědka při přímém výslechu skončila těsně předtím, než soud vyhlásil přestávku v jednání. Mason tedy bude moci následující ráno zahájit efektním křížovým výslechem.
Je samozřejmě možné, uvažoval novinář, že se Mason chystá znovu předvolat některé ze svědků obžaloby, aby je podrobil křížovému výslechu, tuto taktiku uplatňuje s oblibou. Protože však v daném případě téměř vůbec nevznášel námitky a vzdával se křížového výslechu, soudil zkušený novinář, že advokát ke své oblíbené taktice nesáhne. V každém případě však prý lze předpokládat, že dopolední řízení bude dramatické. V soudní síni proběhly obvyklé úvodní obřady. Zástupci obžaloby a obhajoby shledali a potvrdili, že všichni členové poroty jsou přítomni a že je přítomna obžalovaná. Soudce Sedgwick se pak rozhlédl po přeplněné místnosti. „Soud chce upozornit přítomné,“ řekl, „že toto je soudní síň, nikoliv divadlo. Soud nestrpí žádné vyrušování, žádné projevy emocí veřejnosti. Jakmile by došlo k porušení řádného chování u soudu, dám soudní síň vyklidit. Pane Masone, můžete zahájit křížový výslech pana svědka, Ezekiela Elkinse. Pane Elkinsi, zaujměte prosím místo pro svědka.“ Elkins se usadil na svědecké židli, odkašlal si a zadíval se na Masona klidnýma, studenýma očima. Četl samozřejmě noviny, věděl, co ho čeká, a dával nepokrytě najevo, že je na to připravený. Mason ke křížovému výslechu povstal. „Vy jste, lépe řečeno byl jste, obchodní společník zesnulého pana George C. Luttse, že?“ „Ne.“ „Byl jste členem správní rady společnosti Sylvan Glade Development?“ „Ano.“ „Jste jím dosud?“ „Ano.“ „Byl jste na schůzi správní rady dne třetího června tohoto roku?“ „Ano.“
„Při oné schůzi pan Lutts oznámil, že svůj podíl prodal?“ „Ano.“ „Je pravda, že členové správní rady uzavřeli určitou dohodu, že pokud by některý z nich chtěl svůj podíl prodat, nabídne akcie nejprve ostatním členům správní rady?“ „Ano.“ „Příslušná dohoda však v písemné formě vypracována nebyla?“ „Ne.“ „Bylo vám proti mysli, že pan Lutts svůj podíl prodal, aniž dohodu dodržel?“ „Ne.“ „Neřekl jste během oné schůze, že jeho postup považujete za porušení dohody?“ „Ano.“ „Ale proti mysli vám to nebylo?“ „Ne.“ Mason se na svědka usmál. „Včera jste zakončil výpověď při přímém výslechu, pane Elkinsi.“ „Ano.“ „Kde jste byl včera večer?“ Hamilton Burger se ohradil. „Vaše Ctihodnosti, Vaše Ctihodnosti, toto je nepřípustný způsob křížového výslechu. Otázka je nemístná a bez spojitosti s věcí. Je to napadení soukromí mého svědka.“ „Námitka se přijímá,“ řekl suše soudce Sedgwick. „Byl jste zavřený se státním žalobcem včera večer více než dvě hodiny?“ Sedgwick se zadíval na žalobce. „Ctihodnosti, Ctihodnosti, otázka je nemístná a bez spojitosti s věcí. Nepatřičný způsob křížového výslechu. Pokud to však pana obhájce zajímá, přiznávám, že jsem včera večer s panem Elkinsem hovořil. Přímý výslech už pro něho skončil, a já si ještě chtěl něco
vyjasnit. Když žalobce hovoří se svým vlastním svědkem, není to nic protiprávního.“ „Tvrdím, Vaše Ctihodnosti, že námitka vznesená panem státním žalobcem nebyla vznesena v dobré víře, ale s úmyslem uplatnit výrok, kterým by ovlivnil porotu.“ „Proti tomu se ohrazuji,“ horlil Hamilton Burger. „Námitka se zamítá,“ řekl soudce. „Svědek odpoví na otázku, a pan obhájce se vyvaruje osobních výpadů.“ „Jak zněla otázka?“ zeptal se svědek. Soudní úředník otázku přečetl. „Byl jste zavřený se státním žalobcem včera večer více než dvě hodiny?“ „Ne.“ Mason se usmál. „Chcete říct, že jste s ním nebyl celé dvě hodiny?“ „Ne.“ „Dvě hodiny?“ „Ano.“ „Víc jak dvě hodiny?“ „Ano.“ „Tři hodiny?“ „Ano.“ „Víc jak tři hodiny?“ „Ne.“ To už Mason věděl, na čem je. „Jak jste to, prosím vás, myslel, když jste řekl, že jste s panem státním žalobcem zavřený nebyl?“ „Nebyl jsem s ním zavřený,“ řekl Elkins. V soudní síni se ozval tlumený smích, který zmlkl, jakmile se soudce zamračil. „Aha,“ řekl Mason. „Tak tedy, když jste hovořil s panem žalobcem, aniž jste byli spolu zavření, hovořili jste o křížovém výslechu, a jak si povedete jako svědek?“ Svědek se neklidně zavrtěl.
Hamilton Burger vyskočil. „Samozřejmě že jsem s ním probíral jeho roli svědka, řekl jsem mu, že může očekávat tvrdý křížový výslech, boj do posledního dechu…“ „To by stačilo, pane žalobce. Prosím, sedněte si,“ řekl soudce. „Vyslýchán je svědek, ne žalobce.“ „Ano, Vaše Ctihodnosti.“ „Mluvili jsme o všem možném,“ řekl pan Elkins. „Není pravda, že odpovídáte na mé otázky jen ‚ano‘ a ‚ne‘, protože vám to státní žalobce poradil, jinými slovy, protože vám žalobce řekl, abyste se vyhýbal zbytečným slovům, kterými byste se mohl zaplést? Neřekl vám, že nejlepší způsob, jak zmást pana Masona, je vyslechnout pozorně otázky a pak odpovědět co nejstručněji, nejlépe, pokud možno, jen slovy ‚ano‘ a ‚ne‘?“ Elkins poprvé sklopil oči. Odkašlal si a ohlédl se na státního žalobce. Soudce Sedgwick se také díval na státního žalobce. Hamilton Burger se chystal vstát, ale pak si to rozmyslel. „Můžete prosím odpovědět na otázku?“ zeptal se Mason. „No, něco podobného řekl,“ přiznal Elkins. „Takže vaši taktiku odpovídat na otázky co nejstručněji vám doporučil včera večer státní žalobce?“ „Můžu odpovídat, jak chci.“ „Zajisté,“ řekl Mason. „Chci jen upozornit na to, že váš způsob co nejstručnějších odpovědí vám poradil včera večer státní žalobce. Bylo to tak?“ „Ano.“ „Státní žalobce vám také řekl, že to je nejlepší způsob, jak mě zmást, že?“ „Řekl, že to je nejlepší obrana.“ „Nejlepší obrana?“ podivil se Mason. „Ano.“ „Proti čemu se chcete bránit?“
„Musím obhájit svoje svědectví.“ „Jinými slovy, když už jste něco řekl, musíte si za tím stát?“ „Mluvil jsem pravdu.“ „Nicméně když jste se včera s panem žalobcem spikli, jak mě zmást, šlo vám o to, jak za každou cenu ospravedlnit to, co jste vypověděl.“ „Vaše Ctihodnosti,“ zlobil se Hamilton Burger. „Nemám zapotřebí tohle snášet. Soud mě pokáral za jednu z mých námitek, ale musím se ohradit proti slovu ‚spikli‘, to je prosím zkreslení skutečnosti. Tvrdím, že otázka už byla zodpovězena, ač je sporná a při křížovém výslechu nepatřičná. Obhájce už má, co chtěl, a zbytečně se pře se svědkem.“ „Námitka se přijímá,“ řekl soudce. „Pane Masone, tuto otázku jste osvětlil dostatečně, prosím, pokračujte v křížovém výslechu.“ „Prosím, Ctihodnosti.“ Mason se otočil ke svědkovi. „Takže: když skončila schůze správní rady, odešel jste s pocitem, že se kolem akcií společnosti Sylvan Glade Development děje něco, o čem nic nevíte, ale o čem ví pan George C. Lutts. Je to tak, pane Elkinsi?“ „Pochopitelně. Bylo mi jasné, že pokud panu Luttsovi byla nabídnuta cena blízká ceně nominální, řekl by o tom ostatním… vyvodil jsem si… moje odpověď zní ano.“ „Pane Elkinsi, vyjdeme spolu mnohem líp, když budete odpovídat přirozeně, jak vám to rozum káže, a ne jak káže pan státní žalobce, tedy co nejstručněji.“ „Ctihodnosti,“ ozval se Hamilton Burger, „prohlašuji, že svědek má právo odpovídat na otázky, jak uzná za vhodné.“ „Jde mi pouze o informace, na které mám právo já, Ctihodnosti,“ řekl Mason, „informace, na které má právo porota i obžalovaná. Souhlasím s tím, že svědek má právo odpovídat způsobem, jaký si zvolí, pokud odpovídá pravdivě a s dostatečnou šíří. Rád bych však svědka přesvědčil, že bude-li odpovídat pouze
ano a ne, setrvá na místě pro svědky mnohem déle, než je třeba. Vzhledem k okolnostem, a zejména vzhledem k tomu, že sám svědek doznal, že spolu s panem žalobcem vypracovali taktiku, jak mě zmást, žádám, aby mi bylo umožněno podrobit svědka co nejdůkladnějšímu křížovému výslechu.“ „Tento proslov byl zbytečný, pane Masone,“ řekl soudce Sedgwick. „Nikdo nemá v úmyslu vás v křížovém výslechu jakkoliv omezovat. Chci zdůraznit, že soud rozumí okolnostem a dá vám více než dostatečný prostor pro křížový výslech tohoto svědka. Prosím, pokračujte v křížovém výslechu.“ Mason se otočil k Elkinsovi. „Pane Elkinsi, vy jste se domníval, že pan Lutts nenabídl akcie ke koupi ostatním členům správní rady za navrženou cenu, protože byla příliš vysoká, a pan Lutts nechtěl věc odkládat, aby si to kupec nerozmyslel. Mám pravdu?“ „Ano.“ „Rozhodl jste se, že budete pana Luttse sledovat?“ „To už jsem řekl.“ „Vynaložil jste hodně úsilí, abyste zůstal nepozorován?“ „Ano.“ „Řekněte přesně, jak jste si počínal.“ „Tak, jak jste řekl, vynaložil jsem námahu, abych zůstal nepozorován.“ „Čekal jste v kanceláři společnosti, dokud se tam pan Lutts zdržoval?“ „Pan Lutts se zdržoval ve své soukromé kanceláři, já čekal v kanceláři společnosti, ano.“ „Viděl jste do Luttsovy kanceláře?“ „Je tam přepážka z mléčného skla, viděl jsem jen siluety.“ „Co bylo dál?“ „Pak přišel další člen správní rady, pan Regerson Neffs, šel k panu Luttsovi a hodnou chvíli tam zůstal.“ „A dál?“
„Pak pan Neffs vyšel.“ „Co jste po tu dobu dělal vy?“ „Předstíral jsem, že si čtu záznam na dopisním papíře společnosti.“ „To jste jen předstíral?“ „Ano.“ „Abyste měl pana Luttse pod dohledem?“ „Ano.“ „Co se odehrálo, když pan Neffs odešel?“ „Pan Lutts šel do kanceláře svého zetě, pana Herberta Doxeyho, sekretáře společnosti. Držel v ruce nějaké papíry. Když mě vpředu v kanceláři zahlédl, rychle schoval papíry za záda.“ „V tu chvíli vás napadlo, že si asi nese připsané doklady akcií.“ „Ano.“ „Jednoduše řečeno, pan Lutts koupil od pana Neffse akcie.“ „To jsem si vyvodil.“ „Co jste pak udělal?“ „Bál jsem se, jestli mu nejsem už podezřelý, tak jsem radši šel ven, sedl si do auta a zaparkoval tak, abych viděl na vchod do budovy.“ „Čekal jste, dokud Lutts nevyjde?“ „Ano.“ „Vyšel s Doxeyem?“ „Ano, asi ve čtvrt na čtyři. Odjeli do restaurace, je to blízko, chodíme se tam občas najíst. Podle toho, co si Lutts objednal a jak jedl, mi bylo jasné, že hodně spěchá.“ „Čeho jste si všiml ještě?“ „Telefonoval z restaurace.“ „Telefonoval ven, nebo někdo volal jemu?“ „Telefonoval ven. Šel do budky a dost dlouho se tam zdržel. Pak se vrátil.“ „Nevíte, kolik hovorů uskutečnil?“
„Jeden.“ „Nevíte, komu volal?“ „Ne. Viděl jsem mu na ruku, viděl jsem, že vytáčí číslo, ale jaké číslo, to jsem neviděl.“ „Jste si naprosto jistý, že uskutečnil jen jeden hovor?“ „Naprosto.“ „Měl jste ho stále na očích?“ „Ano.“ „Určitě mu nikdo nevolal?“ „Určitě ne.“ „Co se dalo po tom telefonickém hovoru?“ „Utekl od oběda. Hodně spěchal.“ „Co bylo dál?“ „Vyšel z restaurace, ještě dal panu Doxeymu nějaké pokyny a odjel ve svém voze.“ „Sledoval jste ho?“ „Sledoval.“ „Kam jel?“ „Sledoval jsem ho ke kadeřnictví, kde čekal, dokud nevyšla obžalovaná, paní Harlanová.“ Mason stál a chvíli si zamračeně, soustředěně svědka prohlížel. „Pak jste Luttse a obžalovanou sledoval až k místu, kde se od hlavní silnice odděluje cesta na pozemek Sylvan Glade Development?“ „Ano, pane. Nejprve se ale odehrála zastávka u parkoviště, o tom už jsem vypovídal.“ „Pak došlo k tomu střetu a vy jste se vrátil, ano?“ „Ano.“ „Měl jste oteklé oko a Luttse s obžalovanou jste ztratil z dohledu. Domníval jste se, že víte, kam jedou, tak jste to otočil a jel domů, že?“ „Nejel jsem rovnou domů.“ „Někde jste se stavěl?“
„Ano.“ „Kde?“ „U řezníka, koupil jsem si na to oko biftek,“ řekl svědek. V soudní síni to zašumělo tlumeným smíchem a soudce Sedgwick se dokonce shovívavě usmál. Pak ale zdvihl výstražně ruku na znamení, že si přeje v soudní síni úplné ticho. „Dobře, koupil jste si na oko biftek a jel jste domů.“ „Ano.“ „Co jste dělal pak?“ „Snažil jsem se odpočívat. Zjistil jsem, že jsem se hodně rozčílil. Mám potíže s krevním tlakem. Vzal jsem si lék, co mám předepsaný od lékaře, má uklidňující účinek a snad taky snižuje tlak. Byl jsem celý večer doma.“ „Nepokoušel jste se o žádné obchodní jednání ve věci těch akcií?“ „Ne.“ „Tvrdím, že jste se vzdal dosti brzy, pane Elkinsi. Dal jste se do věci se skálopevným odhodláním odhalit, co je za tím neobvyklým pohybem kolem Sylvan Glade Development, a pak jako byste náhle ztratil o celou věc zájem.“ „Dostal jsem ránu do oka a v tu chvíli jsem si uvědomil, že zdraví je přednější než pár dolarů. Rozhodl jsem se, že něco podniknu až následující den, až mi bude líp.“ „Že podniknete co?“ „Hodlal jsem zavolat pana Doxeyho a požádat ho, aby mi předložil registr akcií. Chtěl jsem zjistit, kolik akcií Lutts koupil od Neffse. Byl jsem rozhodnutý oba pány donutit, aby vyšli s pravdou ven.“ „Neffs často nesouhlasil s vašimi názory, když šlo o plány společnosti, že?“ „Velmi často. Nevycházeli jsme spolu.“ „Je pravda, že Lutts byl hádavý?“
„Námitka! Otázka je nepatřičná, nevhodná a bez souvislosti s věcí, nezapadá do rámce řádného křížového výslechu, protože je to otázka na názor svědka.“ „Myslím, že otázku povolím,“ řekl soudce. „Námitka se zamítá.“ „No, je pravda, že vždycky vyrazil do protiútoku, když mu někdo šlápl na nohu.“ „Přesně,“ řekl Mason. „V tom případě, nemyslíte, že kdyby po něm někdo střelil a minul, George Lutts by automaticky reagoval tak, že by se na útočníka vrhl?“ „Vaše Ctihodnosti, vznáším proti této otázce námitku. Otázka nepatří do rámce křížového výslechu, je sporná, vyžaduje rozvahu svědka, zasahuje do pravomocí poroty a…“ „To stačí, nemusíte pokračovat,“ řekl soudce. „Námitka se přijímá. Otázka je nevhodná, pane Masone.“ „Snažím se objasnit určitou skutečnost, a…“ bránil se Mason. „Soudu je zcela jasné, co se snažíte prokázat,“ řekl soudce Sedgwick. „Máte právo podrobit svědka křížovému výslechu, a až oslovíte porotu, budete mít právo uplatnit své úvahy a závěry. Nesluší se však, abyste tohoto svědka zneužíval jako pokusného králíka, na kterém si vyzkoušíte to, co chystáte na porotu. Prosím pokračujte.“ „Vzhledem k poslednímu rozhodnutí soudu jsem došel k názoru, že dále už v této věci nemohu pokročit.“ „Také si to myslím,“ řekl soudce Sedgwick. „Nebudu vám však bránit v kladení otázek.“ Mason se obrátil ke svědkovi. „Pokud jde o tu tajemnou dopravní nehodu, která skončila monoklem, vy jste…“ „Námitka! Ohrazuji se proti tomu, že obhájce označil dopravní nehodu jako tajuplnou. Obhájce by měl klást otázky věcně, bez sporných…“ „Námitka se zamítá,“ řekl soudce. „Pokud obhájce nehodu
považuje za tajemnou a chce ji tak označovat, má na to právo. Svědek může situaci rozvést, pokud si přeje. Pokračujte, pane Masone. Byl jste přerušen.“ „Ta vaše tajemná nehoda,“ začal znovu Mason, „vy nevíte, s kým jste se dostal do křížku?“ „Ta nehoda vůbec nebyla tajemná. Byl to prostě obyčejný dopravní střet.“ „Jak se ten člověk jmenoval, nevíte?“ „Ne.“ „Poznávací značku vozu taky ne?“ „Ne.“ „Jak to, že ne?“ „Nehodlal jsem to hlásit.“ „Co to bylo za vůz?“ „Velký vůz.“ „Jaký typ vozu?“ „Nevím.“ Mason z ničeho nic prohlásil: „Nemám další otázky. Končím křížový výslech.“ Soudce Sedgwick překvapeně vzhlédl. Hamilton Burger si s úlevou oddechl. Řekl: „Tím bylo uzavřeno přednesení obžaloby za stát.“ „Prosím obhajobu,“ prohlásil soudce Sedgwick. „Ano, Vaše Ctihodnosti.“ „Ohlaste vašeho prvního svědka. Nebo si přejete pronést zahajovací řeč?“ „Ne, Vaše Ctihodnosti, vzdávám se úvodní řeči. Jako svého prvního svědka ohlašuji…“ Mason se rozhlédl po soudní síni. „Enrighta Harlana.“ Hamilton Burger byl viditelně překvapený. „Předstupte a zaujměte místo, pane Harlane,“ nařídil mu soudce.
Enright Harlan předstoupil, zdvihl pravou ruku a složil přísahu. „Jmenujete se Enright A. Harlan? Jste manžel obžalované?“ „Ano, pane.“ „Bydlíte v tomto městě na Lamison Avenue číslo šest set devět?“ „Ano, pane.“ „Jste sportovec, máte rád přírodu, jste lovec?“ „Často jezdím střílet a na ryby.“ „Pracujete v oblasti realit?“ „Ano.“ „Jako realitní odborník jste prodal paní Roxy Claffinové jistý pozemek severně od pozemku Sylvan Glade Development, je to tak?“ „Počkat,“ ozval se Hamilton Burger. „Vznáším námitku. Otázka je nemístná, nevhodná a bez spojitosti s věcí.“ „Je to jen úvodní otázka,“ řekl Mason. „Slavný soude,“ bouřil se Hamilton Burger. „Máme zde svědka, kterého jsem já předvolat nesměl. Zákon výslovně uvádí, že v případech, jako je tento, není přípustné, aby byl manžel předvolán, aby svědčil proti své ženě, pokud ona sama k tomu nedá souhlas. Tohoto obhajobě velmi silně nakloněného svědka proto může předvolat jen obhájce. Žádám, aby byl výslech veden přísně v mezích zákona.“ Soudce Sedgwick rozhodl: „Jedná se o úvodní otázku, jak je zřejmé, svědek může odpovědět.“ „Tak tedy dobře,“ řekl Enright Harlan. „Byl jsem ve službách paní Claffinové.“ „Kdy jste se s paní Claffinovou setkal poprvé?“ „Asi… před osmi nebo deseti měsíci.“ „Při jaké příležitosti?“ „Vyhledala mě.“ „Vaše setkání nezprostředkoval nikdo z členů správní rady
Sylvan Glade Development?“ „Ne,“ Harlan se usmál. „Bylo to naopak. Ona mne seznámila s jedním ze členů správní rady, s Herbertem Doxeym.“ „Seznámil jste se jejím prostřednictvím i s jinými členy správní rady?“ „Ne.“ „Vlastníte sbírku revolverů?“ „Ano, mám sedm revolverů.“ „Kolik jich máte v tuto chvíli?“ „Plný počet, s výjimkou toho, který byl zajištěn policií. Je to doličný předmět.“ „Zbývá vám tedy šest revolverů?“ „Ano.“ „Slyšel jste výpověď týkající se revolveru předloženého jako doličný předmět a označeného jako smrtící zbraň?“ „Ano, slyšel.“ „Je to váš revolver?“ „Pane Masone, přivádíte mě do velmi nepříjemné situace. Nechci svědčit proti své ženě a…“ „Žádám vás, abyste na otázku odpověděl, jakkoliv je pro vás nepříjemná.“ „Tedy… ano, je to má zbraň. Když jsem ji zakoupil, poslal jsem pro ni svoji sekretářku, proto se do knihy evidence podepsala za mne ona.“ „Dobře. Teď… v rámci vašich společných obchodních jednání jste se s paní Claffinovou sblížil, že?“ „Jak to myslíte?“ „Vídali jste se často?“ „Musel jsem pro ni vyřídit nějaké věci s realitami a…“ „Odpovězte na otázku. Vídáte ji často?“ „Ano, dost často.“ „Žije v domě severně od pozemku Sylvan Glade
Development?“ „Ano.“ „Je to pěkný dům?“ „Ano.“ „Nehovořil jste s ní nikdy o její osobní bezpečnosti, když žije na tak osamělém místě?“ „Námitka, otázka je nemístná, nevhodná a bez souvislosti s věcí,“ řekl Hamilton Burger. „Námitka se přijímá,“ rozhodl soudce. „Neuvolil jste se, že ji naučíte střílet z revolveru?“ „Ano.“ „Jaký revolver jste k tomu použil?“ „Jeden z těch mých.“ „Jeden z vaší sbírky?“ „Ano.“ „Nepůjčil jste nikdy paní Roxy Claffinové jeden z vašich revolverů k její osobní obraně?“ „Námitka. Otázka je nemístná, nevhodná a bez souvislosti…“ „Zamítá se,“ rozhodl soudce. Věc ho začala zajímat. „Odpovězte na otázku, pane svědku,“ řekl Mason. „Já… upřímně řečeno… ano.“ „Kdy?“ „Myslím… možná že někdy… v dubnu.“ „Tedy asi dva měsíce před vraždou?“ „Asi tak.“ „Má paní Claffinová ještě zbraň v držení?“ „Ne, vrátila mi ji.“ „Kdy?“ „Námitka. Otázka je nemístná, nepatřičná a bez souvislosti s věcí,“ ozval se Hamilton Burger. Soudce se zadíval na Masona, pak na státního žalobce. Náhle, jako by z Masonovy tváře cosi vyčetl, opřel se o opěradlo svého
otočného křesla a prohlásil: „Námitka se zamítá. Svědek odpoví na otázku.“ Harlan řekl: „Zbraň mi vrátila třicátého května. Řekla mi tehdy, že se bojí víc samotné zbraně než zlodějů, nehledě k tomu, že střílí tak špatně, že by stejně člověka ani neuměla zasáhnout.“ „To bylo třicátého května?“ „Ano.“ „Jak jste se zbraní naložil?“ „Uschoval jsem ji k ostatním.“ „Kdy?“ „Týž den odpoledne.“ „Jaká to byla zbraň?“ „Revolver Smith and Wesson.“ „Podobal se doličnému předmětu předloženému v tomto případu?“ „Byl to stejný typ. Kupuji od každé zbraně vždy dva kusy, tak abychom měli stejnou zbraň, když s některým přítelem soutěžíme ve střelbě.“ „Máte zbraně pojištěné?“ „Máme širší pojistku, kryje poškození, ztrátu i krádež.“ „Máte evidenci svých zbraní s výrobními čísly?“ „Námitka. Otázka je nemístná, nepatřičná a bez souvislosti s věcí.“ Námitku vznesl Marvin Pierson, zástupce prokurátora. „Nechť slavný soud uzná, že otázka není v žádné spojitosti s projednávaným případem.“ „Námitka se zamítá.“ „Ano, mám seznam zbraní s výrobními čísly.“ „Máte tento seznam v tuto chvíli u sebe?“ „Jistěže ne.“ Mason se otočil a zadíval se na Paula Drakea. Vyslal k němu signál. Pak se Mason dlouze zadíval na Enrighta Harlana. „Kde
skladujete svoje zbraně, pane Harlane?“ „Své brokovnice a kulovnice skladuji v zasklených skříních určených pro skladování pušek. Pušky…“ „Kde skladujete revolvery?“ „Ty skladuji v uzamčené, skryté prostoře.“ „V uzamčené prostoře?“ „Ano, nechal jsem si ji zbudovat zvlášť pro tento účel.“ „Ta prostora je trvale uzamčená?“ „Ano, pane, na to jsem velmi opatrný. Zámek je velmi dobrý, ubezpečili mě, že ho žádný zloděj otevřít nedokáže. K zámku jsou jen dva klíče. Vždy mi dělalo starost, aby se ke zbraním nedostal lupič a nepáchal s nimi pak zločiny. Proto mám revolvery v uzamčené prostoře zabudované do zdi, zakryté posuvným panelem.“ „Ke schránce jsou jen dva klíče?“ „Ano.“ „Vy máte jeden z nich?“ „Ano.“ „Kdo má ten druhý?“ „Moment prosím,“ přerušil ho soudce. „Neodpovídejte na otázku, pane Harlane. Pane Masone!“ „Ano, Ctihodnosti?“ „Vznikla zde zvláštní situace.“ „Ano, Ctihodnosti.“ „Jak už zdůraznil státní žalobce, obžaloba nemá pravomoc tohoto svědka předvolat, svědek nemůže být v této věci vyslýchán bez souhlasu své ženy.“ „Znám literu zákona, Ctihodnosti.“ „Z toho, co jsem připomněl, plyne, že o určitých skutečnostech, jejichž povaha vyznívá v neprospěch obžalované, může vypovídat pouze tento svědek, a že vy jste jediný, který má právo se na tyto skutečnosti svědka tázat.“
„Ano, Ctihodnosti.“ „Vaší povinností však je hájit zájmy obžalované. Soud si nepřeje, aby zájmy obžalované byly ohroženy. Proto vám soud připomíná vaše povinnosti obhájce.“ „Ano, Ctihodnosti.“ „Trváte ještě stále na odpovědi na tuto otázku?“ „Trvám, Ctihodnosti.“ „Je to krajně neobvyklé,“ poznamenal soudce Sedgwick. „Je to neobvyklý případ, Ctihodnosti.“ Soudce sevřel rty. „Není v silách tohoto soudu vzniklé situaci zabránit. Pokud… paní Harlanová?“ Sybil Harlanová vzhlédla. „Jste srozuměná s tím, že váš muž byl předvolán v tomto případu jako svědek?“ zeptal se soudce. „Pokud to považuje za správné pan Mason, tak ano.“ Soudce si povzdechl. „Tak tedy budiž. Svědek odpoví na otázku.“ „Kdo má druhý klíč?“ zeptal se Mason. „Moje žena.“ Soudce se zamračil, chystal se něco říct, ale rozmyslel si to. „K vaší schránce s revolvery mají tedy přístup jen dva lidé, jmenovitě vy a vaše žena?“ „Ano.“ Vtom se otevřely dvoukřídlé dveře do soudní síně a bylo slyšet hlasité vrzání koleček. Paul Drake a jeho asistent přiváželi do místnosti skřípající vozík. „Co to je?“ zeptal se soudce Sedgwick. „Pokud slavný soud dovolí,“ řekl Mason, „rád bych požádal o shovívavost soudu, součástí obhajoby je demonstrace určitých předmětů, které byly vyvezeny na skládku… jde o těžké předměty, nebylo možné je do soudní síně dopravit jinak. Omlouvám se za vyrušování…“
„Měl jste s tím počkat, až soud vyhlásí přestávku v jednání,“ pokáral Masona soudce. „Takové vyrušování soud trpět nemůže.“ „Ty předměty jsou však nezbytnou součástí obhajoby,“ bránil se Mason. „Tak tedy…“ soudce vzhlédl a zadíval se přes místnost na Paula Drakea. „Vy tam s tím vozíkem!“ „Prosím, Vaše Ctihodnosti?“ „Počkejte s tím, dokud obhájce neskončí výslech tohoto svědka, pak soud vyhlásí přestávku v jednání. Pane Masone, můžete pokračovat. Takové vyrušování se mi nelíbí… snad jste si mohl pořídit méně hlučnou dopravu.“ „Ano, Ctihodnosti.“ „Pokračujte ve výslechu svědka.“ Mason se otočil k Harlanovi. „Přeji si, abyste porovnal čísla vašich zbývajících revolverů s výrobními čísly na vašem seznamu. Přeji si, abyste váš seznam soudu předložil.“ „Vaše Ctihodnosti,“ bouřil se Burger. „To nemá s věcí pražádnou souvislost!“ „Pokud soud dovolí, souvislost prokáži. Mohu soud ubezpečit, že tato věc tvoří klíčovou část obhajoby. Přeji si, aby svědek porovnal výrobní čísla oněch revolverů, aby si ověřil, které revolvery má v držení. Přeji si, aby provedl inventuru.“ „Nechápu proč, pane Masone,“ namítl soudce Sedgwick. „Na základě svědectví, které jste vy sám uvedl, se prokázalo, že zbraň, o kterou se jedná, je v držení svědka, manžela obžalované. Není mi jasné, co chcete docílit prohlídkou zbývajících zbraní.“ „Hodlám prokázat, alespoň nepřímo, že k zamčené schránce měla přístup přinejmenším jedna další osoba.“ Soudce Sedgwick si rukou přetřel bradu. „To je ovšem jiná,“ řekl. Oslovil svědka: „Jak dlouho vám potrvá, než dojedete domů, vezmete seznam zbraní, otevřete tajnou schránku a zkontrolujete
uložené zbraně?“ „Patrně bych to stihl za čtyřicet pět minut, možná za hodinu, než tam dojedu, najdu seznam, odemknu schránku, provedu inventarizaci a než dojedu zpět k soudu.“ „Přeji si, aby to svědek vykonal,“ řekl Mason. „Máte dalšího svědka, kterého byste mezitím mohl nechat předvolat?“ zeptal se soudce. „Vaše Ctihodnosti, bohužel ne. Chci požádat soud o přerušení jednání do jedné hodiny třiceti minut. Domnívám se, že moje žádost je oprávněná, zejména vezmeme-li v úvahu, že až dosud jednání postoupilo mnohem dál, než bylo možné očekávat. Rovněž se domnívám, že jsem se o to do značné míry zasloužil, snažil jsem se co nejlépe spolupracovat se soudem i s obžalobou, aby mohly být uvedeny všechny podstatné skutečnosti.“ Soudce Sedgwick potřásl hlavou. „Vážím si spolupráce obhajoby, soud nicméně tak dlouhou přestávku vyhlásit nemůže. Přerušuji jednání do jedenácti hodin třiceti minut. Domnívám se, že pan Harlan do té doby stihne zajet domů a vrátit se sem. Soud požádá jednoho z policejních důstojníků, aby panu Harlanovi zajistil dopravu, tím se věc urychlí. Pane svědku, pojedete do svého bydliště, vyhledáte seznam zbraní a vrátíte se co nejrychleji. Jednání bude pokračovat v jedenáct třicet.“ Publikum zvolna opouštělo soudní síň. Mason vstal, dal znamení Drakeovi a Drake na dálku kývl. Pak Drake spolu se svým pomocníkem začal tlačit vozík střední uličkou. Žasnoucí diváci si zvědavě prohlíželi náklad zakrytý plachtou. Mason se otočil k Sybil Harlanové. „Tak, kostky jsou vrženy. Vsadili jsme všechno na jednu kartu. V půl dvanácté nás buď čeká vítězství, nebo vás bude čekat plynová komora či doživotí.“ Mason šel přidržet vrátka u zábradlí, aby skřípající vozík mohl projet. Jak projížděl, přitočil se Mason k Drakeovi. „Máš všechno pojištěné?“ zeptal se.
„Všechno. Jakmile některá z osob, co je na tvým seznamu, opustí soud, budou ji sledovat detektivové, který to umí, těm se nikdo neztratí, zvlášť když ten někdo má naspěch.“ „Bude mít naspěch,“ přikývl Mason. „Neřekneš mi, o co ti jde, Perry?“ Mason se ušklíbl. „Chystám past na vylekaného spoluviníka.“
KAPITOLA 17 V jedenáct hodin deset minut strčil Paul Drake Masonovi do ruky vzkaz. Bylo na něm napsáno: „Herbert Doxey jel jako blázen domů, otevřel garáž, odemkl v garáži skříň, pak zase vyšel a vracel se už pomalu.“ Přesně v jedenáct hodin třicet minut zahájil soudce Sedgwíck znovu jednání. „Prosím, abyste potvrdili, pánové, že obžalovaná je přítomná a že jsou přítomní všichni členové poroty.“ „Potvrzuji,“ řekl Mason. „Vyslýchal jste Enrighta Harlana, že?“ zeptal se soudce. „Bohužel ještě není přítomen. Já…“ „Zvolte tedy jiného svědka. Pana Harlana povoláme, jakmile se vrátí.“ „Dobře,“ řekl Mason. „Prosím pana Herberta Doxeyho.“ Doxey předstoupil a složil přísahu. „Jste zeť zavražděného?“ zeptal se Mason. „Ano, souhlasí,“ řekl Doxey tlumeně. „Znáte pozemek Sylvan Glade Development?“ „Ano, pane.“ „Znáte vlastnictví paní Roxy Claffinové, které s pozemkem Sylvan Glade Development sousedí na severní straně?“ „Ano, pane.“ „Mimochodem, jak dlouho už se znáte s paní Claffinovou?“ zeptal se Mason. Svědek váhal. Mason vzhlédl a předstíral překvapení nad rozpaky svědka. „Můžete odpovědět?“ „Já… vzpomínám.“ Hamilton Burger si v tu chvíli povšiml, jak se svědek tváří, a okamžitě vyskočil. „Vznáším námitku proti této otázce. Je
nemístná, nepatřičná a bez spojitosti s věcí.“ „Je to úvodní otázka, Ctihodnosti,“ poznamenal Mason. Hamilton Burger se nedal. „To na věci nic nemění, Ctihodnosti. Je to naprosto nemístná a nepatřičná otázka, nemající s věcí nic společného. Je to…“ „Námitka se přijímá,“ řekl úsečně soudce. „Soud považuje otázku za krajně nevhodnou, pane Masone.“ „Mohu soud ujistit, že…“ „Soud si nepřeje o věci dále diskutovat.“ „Dobře.“ Mason se otočil k svědkovi. „Věděl jste, že paní Claffinová odvezla včera ráno jisté předměty ze své garáže na skládku?“ „Moment, moment, prosím,“ křičel Hamilton Burger. „Vznáším opakovaně námitku ze stejných důvodů. Je to pokus o křížový výslech vlastního svědka. Otázka je nemístná, nepatřičná a bez…“ „Přijímá se.“ Mason se zadíval ke dveřím soudní síně. „Zdá se, Ctihodnosti, že se mezitím vrátil pan Enright Harlan. Jak bylo předem určeno, rád bych nyní tuto svědeckou výpověď přerušil a prosím, aby se na místo pro svědky vrátil pan Harlan.“ „Dobře,“ řekl soudce Sedgwick ostře. „Pane svědku, můžete opustit pro tuto chvíli svědecké místo. Pane Harlane, zaujměte místo pro svědka.“ Harlan poněkud neochotně předstoupil. Sedl si na určené místo a zadíval se ustaraně na Masona. „Pane Harlane, byl jste během přestávky ve svém bytě?“ „Ano, pane.“ „Odemkl jste tajnou schránku na revolvery?“ „Ano, pane.“ Mason se podíval na nástěnné hodiny. „Byl zámek neporušený?“
„Ano, pane.“ „Našel jste nějaké stopy po tom, že by se byl kdo snažil schránku otevřít násilím?“ „Nic viditelného.“ „Schránka je za posuvným panelem ve zdi, je to tak?“ „Ano, pane.“ „Řekl jste, že jste nenašel žádné viditelné známky, že by se kdo pokoušel schránku otevřít. Našel jste něco jiného, co by naznačovalo vniknutí třetí osoby?“ „Totiž…“ svědek váhal. Pak řekl: „Svým způsobem ano. Zjistil jsem cosi, co dost dobře nechápu.“ „Měl jste před sebou seznam svých zbraní?“ zeptal se Mason. „Ano, měl.“ „Provázel vás policejní důstojník?“ „Ano, pane.“ „Porovnával jste výrobní čísla revolverů s čísly na seznamu?“ „Ano, pane.“ „Byly ve schránce všechny zbraně?“ „Ano, pane. Ale jedna z těch zbraní… jedna není moje.“ „Není vaše?“ podivil se Mason. „Ne.“ „O kterou zbraň se jedná?“ „O revolver značky Smith and Wesson, kalibr třicet osm, délka hlavně pět palců… ten revolver vypadá úplně stejně jako můj, ale podle výrobního čísla můj není, to výrobní číslo na seznamu nemám.“ „Nemáte tušení, jak se k vám ten revolver dostal?“ „Ne, pane, nemám. Myslel jsem… domníval jsem se, že mám všechno v pořádku, jak má být, a najednou zjišťuji, že mám ve sbírce cizí revolver a že tedy jeden z mých revolverů chybí.“ „Položím vám otázku a prosím, abyste ji vyslechl velmi pozorně. Není možné, že ta cizí zbraň je totožná se zbraní, kterou
vám paní Claffinová vrátila třicátého května?“ „Není to vyloučené.“ „Jinými slovy, třicátého května jste od paní Claffinové převzal revolver, jestli správně chápu, odvezl ho domů, doma jste odsunul posouvací stěnu, odemkl tajnou schránku a umístil do ní onen revolver. Je to tak?“ „Ano.“ „Kolik zbraní jste tehdy, v onen okamžik, měl v držení?“ „Správný počet.“ „Výrobní čísla podle seznamu jste si ale neověřoval?“ „Ne, neměl jsem pro to důvod.“ „Jinými slovy, vaše sbírka zbraní početně odpovídala seznamu až do okamžiku, kdy byla objevena tak zvaná smrtící zbraň, je tomu tak?“ „Ano, je. Samozřejmě s tím, že jsem věděl, že jeden z revolverů přechovává moje žena ve voze, v přihrádce na rukavice, řekla mi, že si jeden revolver bere.“ „Děkuji vám, to je vše,“ řekl Mason. Soudce prohlásil: „Soud zjišťuje, že nastala doba pro polední přerušení jednání. Soud přerušuje jednání do dvou hodin odpoledne.“ Mason mávl na Paula Drakea. „Paule, musíme odtud vypadnout a vyhnout se novinářům. Můžeme vyrazit jakoby k místnostem soudce, projít co možná rychle chodbou a po schodech o patro níž a tam vlezeme do výtahu. Jdeme! Hlídá někdo z tvých lidí ten vozík?“ „Mám tam spolehlivýho člověka,“ řekl Drake. „Ručím za to, že se nikdo pod tu plachtu nepodívá.“ „Výborně, můžeme jít. Pojďte, Dello.“ Prošli zadními dveřmi, jako by mířili za soudcem, pak to obloukem obešli k východu, proběhli chodbou, dolů po schodech a do výtahu. Mason se všemi nasedl do svého vozu. „V první řadě musíme
dojet k Doxeyovu domu dřív, než si uvědomí, co se děje.“ „Co se vlastně děje?“ zeptal se Drake. „To se zatraceně brzo uvidí. Snadno si to ale domyslíš. Ta třetí nábojnice, co se našla ve smrtící zbrani, je klíčová.“ „Jde o tu kulku z třetí nábojnice, co se nikdy nenašla?“ zeptal se Drake. „Ano, to je klíč ke všemu,“ přikývl Mason. „Kulka nebyla.“ „Jak to myslíš?“ „Počkej a uvidíš.“ Právník se dovedně proplétal mezi auty v rušném provozu, až dojel k domu Doxeyových. Všichni tři vyskočili z auta, běželi k hlavnímu vchodu a zazvonili. Přišla jim otevřít paní Doxeyová. Tvářila se překvapeně. „Rádi bychom na chvilku nahlédli do vaší garáže, paní Doxeyová,“ řekl Mason. „Ale… kde je Herbert?“ „Zůstal ještě u soudu. Hovořil tam s někým a…“ „No, když proti tomu Herbert nic nemá, nemám proti tomu nic ani já,“ řekla. „Prosím, podívejte se tam.“ „Děkujeme,“ řekl Mason a zamířil s ostatními ke garáži. Šel rovnou k přístěnku u zadní stěny garáže. „Máte od toho klíč?“ zeptal se paní Doxeyové, když zjistil, že je přístěnek zavřený. „Mám ho u svých rezervních klíčů. My ten přístěnek dřív nezamykali. Herbert ho má na nářadí, a lidi v poslední době nářadí kradou, takže…“ „Ano, je mi to jasné. My se tam teď ale musíme rychle podívat.“ „Doběhnu pro klíče.“ Odešla do domu a za necelou minutu se vrátila s klíčem. Mason přístěnek odemkl, pak klíč vyndal ze zámku a vrátil ho paní Doxeyové. „Moc vám děkuju.“ Paní Doxeyová chvíli postávala ze zvědavosti nablízku, pak ale řekla: „Prosím, omluvte mě, mám už hotový oběd, jen ho dát na
stůl. Herbert musí každou chvíli přijít.“ Mason v přístěnku rozsvítil. „Tady je to, Paule,“ řekl, „tady máš to ztracené harampádí.“ „Co to ale k sakru je?“ „Copak to není jasné? Tahle prkna patřila do střelnice, jako opora, a byla ukotvená k té bedně se starým železem. V těch roztržených pytlech byl písek. Naschvál se podívej, vidíš, že v nich ještě trochu písku po stranách je. Kdyby ses podíval zvětšovacím sklem, bylo by to úplně jasné. Už jsi někdy viděl střelce, když zastřeluje zbraň s oporou? Sedí přitom na stoličce, ruku má napřaženou, paži opřenou o pytle s pískem. Ruku má taky na zpola naplněném pytli, aby si v něm mohl udělat důlek pro zbraň a pro ruku. Zacílí z téhle polohy a stiskne spoušť. Tuhle střeleckou podpěru měli šikovně schovanou v té budce pro stavbaře. Ve stěně boudy je otvor po suku, a zbraň mohl někdo krásně zacílit tak, že mířila tím otvorem nahoru, do okna, Luttsovi na hruď. Proto směřovala dráha kulky zdola nahoru.“ Drake se na Masona zmateně zadíval. „Ty ses zbláznil, Perry.“ „Proč myslíš?“ „Rozptyl střelnýho prachu přece jasně dokazuje, že rána vyšla ze vzdálenosti čtyřiceti centimetrů. Navíc má Roxy Claffinová perfektní, neotřesitelný alibi a Doxey taky. Opaloval se a…“ „Jo, za plátěnou zástěnou,“ poznamenal Mason. „Má ale opravdu spálený záda, přehnal to opalování a… sakra, Perry, jeden z mých lidí ty záda viděl, Doxey je měl fakt červený, zapálený.“ Mason se na Drakea ušklíbl. „Měl to dobře vymyšlené, ale my mu to roztrháme na malé kousky.“ „To by mě teda zajímalo jak.“ „Přijď odpoledne k soudu a uvidíš,“ řekl Mason.
KAPITOLA 18 Soudce Sedgwick požádal o klid v soudní síni a zadíval se zkoumavě na Perryho Masona. „Svědčil pan Harlan,“ řekl. „Nemám k panu Harlanovi další otázky,“ řekl Mason. „Křížový výslech?“ soudce se tázavě obrátil k státnímu žalobci. Hamilton Burger byl upřímně zmatený. „V tuto chvíli ne,“ řekl. „Později si možná budu přát svědkovi položit jednu nebo dvě otázky, pokud Vaše Ctihodnost dovolí.“ „Proti tomu nemáme žádné námitky,“ řekl Mason přátelsky. „Další svědek měl být pan Herbert Doxey. Mohl by prosím pan Doxey předstoupit?“ Nastalo ticho. „Povolejte pana Herberta Doxeyho,“ vyzval soudce sluhu a sluhův hlas pak zahlaholil soudní síní a ampliony do prostor chodeb. „Herbert Doxey.“ „Zřejmě se ještě nevrátil od oběda,“ poznamenal Mason jakoby nic. „V tom případě prosíme o předvolání paní Roxy Claffinové.“ „Předstoupí paní Claffinová,“ hlásil soudní sluha. Paní Claffinová prudce vstala. „Já… já… vůbec nic o tom nevím, já…“ „Předstupte a složte přísahu,“ vyzval ji Mason. Neochotně předstoupila. Krásná žena s broskvovou pletí, v tu chvíli bílou strachem. „Zvedněte pravou ruku a přísahejte,“ vyzval ji soudce. Zdvižená ruka se jí viditelně třásla. „Teď usedněte na místo pro svědky,“ řekl Mason, „a povězte nám něco o těch věcech, co jste včera ráno vyvezla na skládku, paní Claffinová.“ „Vznáším námitku,“ ozval se Hamilton Burger. „Otázka je nemístná, nepřístojná a bez spojitosti s věcí.“ „Spojitost prokáži, Ctihodnosti,“ řekl Mason.
„Myslím, že byste měl položit alespoň základy průkazu spojitosti, pane Masone, jinak soud námitku uzná.“ „Dobře,“ řekl Mason a obrátil se k svědkyni. „Věděla jste, že pan Herbert Doxey používá tu nenatřenou stavbařskou boudu na konci vašeho pozemku jako pracovnu?“ „Ano… má na to právo jako sekretář společnosti, která se mnou spolupracuje…“ „Prosím, odpovězte na otázku,“ řekl Mason. „Věděla jste, že tu budku využívá k nějaké práci?“ „Ano. Řekl, že si tam dá rýsovací prkno a stůl a že tam bude pracovat na něčem důvěrném. Prosil mě, abych o tom nikomu neříkala.“ „Dále: půjčil vám pan Enright Harlan revolver?“ „Ano.“ „Co se stalo s tím revolverem?“ „Vrátila jsem mu ho třicátého května, přesně tak, jak říkal.“ „Proč jste mu ho vrátila?“ „Bála jsem se mít tu zbraň u sebe. Neumím střílet a… bojím se zbraní.“ „Ukázala jste tu zbraň Herbertovi Doxeymu?“ „Ano, pan Doxey věděl, že mě pan Harlan učí střílet. Pan Harlan je vynikající střelec a chtěl mi dát pár lekcí.“ „Měl pan Doxey někdy ten revolver v ruce?“ „Myslíte ten, co mi půjčil pan Harlan?“ „Ano.“ „Myslím, že měl.“ „Je možné, že při té příležitosti zbraně zaměnil, takže revolver, který jste třicátého května vrátila panu Harlanovi, byl ve skutečnosti jiný revolver, který vám podstrčil pan Doxey?“ „Ctihodnosti, tato otázka je nemístná, nepřístojná, bez spojitosti s věcí, základ průkazu spojitosti položen nebyl. Otázka je rozporná a vychází z nepodloženého předpokladu. Nic nenasvědčuje tomu, že
by došlo k záměně zbraní.“ Soudce soustředěně pozoroval tvář svědkyně. Pak řekl: „Soud si přeje vyslechnout toto svědectví, pane státní žalobce.“ „Ale Vaše Ctihodnosti, je přítomná porota a…“ „Námitka se zamítá. Sedněte si.“ „Odpovězte na otázku,“ řekl Mason. „Ano,“ zašeptala Roxy Claffinová, „Já… je možné, že došlo k záměně. Mohlo k ní dojít.“ „Vy jste o té záměně věděla, že?“ zeptal se Mason. „Vaše Ctihodnosti, obhájce podrobuje křížovému výslechu svoji vlastní svědkyni a… prostě, nechť soud promine, ale toto jednání se ubírá naprosto zvláštním směrem,“ namítl Hamilton Burger. „Možná je to směr, který potřebujeme,“ odsekl soudce přísně. „Sledujme ještě chvíli tento směr.“ „Paní Claffinová!“ „Ano, pane soudce?“ „Říkejte mi Ctihodnosti.“ „Ano, Ctihodnosti.“ „Věděla jste, že revolver, který jste panu Harlanovi vrátila dne třicátého května, byl podvržený?“ „Já… myslím, že na tuto otázku nemusím odpovídat.“ „Domnívám se, že musíte,“ řekl soudce Sedgwick. „Pokud neodpovíte, bude to pohrdání soudem. Odpovídat nemusíte pouze v tom případě, kdyby odpověď byla k vaší škodě. Byl ten revolver, který jste vrátila třicátého května, podvržený? Ano, nebo ne?“ Svědkyně se z ničeho nic dala do pláče. „Odpovězte na otázku,“ naléhal soudce. „Ano, revolver, který jsem vrátila, byl podvržený.“ „Byla jste si toho vědoma?“ „Ano.“ „Od koho jste se to dozvěděla?“
„Herbert Doxey dobře věděl… věděl, že… že bych se nezlobila, kdyby paní Harlanová měla nepříjemnosti. Řekl mi, ať dělám, co mi řekne, a že mi slibuje, že budu mít Enrighta Harlana jen a jen pro sebe.“ Dlouho bylo v soudní síni naprosté ticho. Pak se ozval mezi publikem šum. Soudce Sedgwick rozzlobeně zaklepal kladívkem. „Ticho v soudní síni!“ křikl. „Pane Masone, pokračujte ve výslechu.“ Mason se zeptal: „Věděla jste, že Doxey chce zabít svého tchána?“ Roxy Claffinová potřásla hlavou. „Tehdy jsem to nevěděla.“ Slzy jí tekly po tvářích. „Později však ano?“ „Já… ne, nevěděla.“ „Věděla jste, že Doxey je v budce pro stavbaře, když jste s panem Harlanem odjížděla na poradu k právníkovi?“ „Ano,“ zašeptala. „Později jste si tedy určitě domyslela, jak se věci mají, a dostala jste strach, že se do vraždy zapletete, proto jste zašla do té budky a všechny ty předměty jste vyklidila.“ „Ne, to ne, vyklidil to pan Doxey a odnesl všechno do mé garáže. Když se pak zdálo, že nikdo nikde není, vyvezla jsem ty věci na skládku.“ „Řekla jste o tom panu Doxeymu?“ „Ano.“ Mason se přátelsky usmál na Hamiltona Burgera. „Můžete zahájit křížový výslech. Svědkyně je vaše.“ Hamilton Burger se díval na svědkyni jako omámený. „Já… já… myslím, Ctihodnosti, že by bylo dobře vyhlásit přestávku v jednání.“ Soudce Sedgwick přikývl. „Soud je téhož názoru. Soud vyhlašuje třicetiminutovou přestávku. Prosím členy poroty, aby si
po tu dobu zapamatovali mé poučení. Nečiňte závěry, nesdělujte jeden druhému své názory, ani nedovolte, aby vám kdo co sděloval, co se týče projednávaného případu. Soud znovu zahájí jednání za třicet minut.“ Soudce Sedgwick zmizel ve své místnosti. V soudní síni vypukl zmatek. „Pojďte,“ řekl Mason Delle Streetové. „Vypadneme odsud, pojďme do místnosti pro svědky. Teď už máme vyhráno, jedeme z kopce.“ Ušklíbl se na nic nechápající Sybil Harlanovou.
KAPITOLA 19 Mason, Della Streetová, Sybil Harlanová, Paul Drake a jedna policistka seděli vedle soudní síně v místnosti pro svědky. „Mohl bys mi laskavě vysvětlit, o co jde?“ zeptal se Drake. „Jak je možný, že podle rozptylu střelnýho prachu se do Luttse střílelo z necelýho půl metru, když ho ve skutečnosti zastřelil Doxey z tý stavbařský boudy?“ Mason se ušklíbl. „To je ta třetí nábojnice.“ „Jak to myslíš s tou třetí nábojnicí?“ „Myslím tu U.M.C., to byla slepá patrona. Kulku vyndal a prach zacpal křídovou pastou, která se rozpráší, když se vystřelí. Doxey to chtěl nafilmovat tak, aby to vypadalo, že Luttse zastřelil někdo zblízka, takže po vraždě šel a střelil slepý náboj do mrtvého ze vzdálenosti čtyřiceti centimetrů. Od začátku chtěl vylákat Luttse do toho domu a zabít ho v době, kdy mohl prokázat neotřesitelné alibi. Když se na scéně objevila paní Harlanová, byla pro Doxeyho jako z nebe seslaná.“ „Jak to myslíš?“ „Vzpomeň si, Doxey v té boudě na konci pozemku strávil hodně času a byl tam krásně schovaný. Viděl sukem na dům, ale jeho neviděl nikdo. Jen Roxy Claffinová věděla, kde je, a ta to nikomu nevykládala, to je přece jasné. Doxey dobře věděl, že Sybil Roxyin dům pravidelně pozoruje. Věděl, že snadno vzbudí zdání, že Luttse někdo zastřelil zbraní, kterou s sebou vozila Sybil. Věřil, že se mu podaří spáchat dokonalý zločin, za který bude pykat paní Harlanová. Zpočátku počítal jen s tím, že se ukáže, že paní Harlanová do toho domu na kopci pravidelně dochází, a že když se navíc ukáže, že Lutts byl zastřelen zbraní, kterou měla u sebe ona, bude proti ní tolik nepřímých důkazů, že se z toho nevymotá.“ „Jak to bylo s tím revolverem? Mně to pořád stále ještě není
jasný.“ „To je jednoduché. Enright Harlan půjčil jeden revolver Roxy Claffinové. Vzal si ho Doxey, pak koupil další, stejný, a ten dal Roxy s tím, aby ho vrátila Harlanovi. Byl to stejně velký revolver, stejné značky, stejný kalibr, jako byl ten, co Harlan půjčil předtím Roxy Claffinové. Harlan pochopitelně neměl důvod kontrolovat výrobní číslo, pokládal za samozřejmé, že to je týž revolver, který Roxy půjčil, a uložil ho do své sbírky. Věřil, že sbírka je úplná a v pořádku, byl ochoten přísahat, že Roxy půjčený revolver vrátila. Ve skutečnosti ho měl v tu dobu u sebe Herbert Doxey. Doxey věděl, že paní Harlanová s sebou vozí v autě jeden z Harlanových revolverů. Od Luttse taky věděl, že v onen den půjde paní Harlanová ke kadeřníkovi. Zbývalo jen zabít Luttse jedním z Harlanových revolverů, pohodit ho někam, kde se určitě najde, a pak rychle na parkoviště, počkat, až se dostane k vozu paní Harlanové, vypáčit dvířka od přihrádky na rukavice, vzít revolver, a bylo to. Dokonalý zločin. Pak začalo Roxy Claffinové dělat starost, že má v garáži ty věci, mohly znamenat stopu, důkazy. Tak všechno naložila a vyhodila na skládce. Doxeymu o tom pak řekla. Doxey dostal strach, bál se, že by někdo mohl najít rozříznuté, vysypané pytle od písku, prkna a stoličku. Bál se, že by si někdo mohl domyslet, k čemu to všechno sloužilo, zvlášť kdyby to viděl někdo, kdo se vyzná ve střelbě. Doxey se proto sebral, pro ty věci dojel a uložil je ve své garáži. Tím nám nejvíc pomohl. Jeho spojenkyně byla příliš nejistá a Doxey, ve snaze zahladit stopy, se dopustil osudné chyby. Kdyby tu chybu nebyl udělal, byli bychom ale stejně k pravdě došli.“ „Jak?“ „Vlastně to všechno odkryl Elkins. Lutts se chtěl za každou cenu dozvědět, kdo je můj klient. Obědval s Doxeyem a během toho oběda to zjistil.“
„Řekli mu to v bance,“ řekl Drake. Mason zavrtěl hlavou. „Neměl čas volat do banky.“ „Měl, přece tam telefonoval, copak si nevzpomínáš?“ „Měl jen jeden hovor.“ „To přece stačilo,“ namítl Drake trochu podrážděně, zdálo se mu, že Mason pomalu chápe. „Jen jeden hovor,“ opakoval Mason. „Volal k Enrightovi Harlanovi. Vzpomeň si, služebná přece hlásila paní Harlanové, že volal pan Lutts a že mu řekla, že by ji mohl najít u kadeřníka. Elkins přísahal, že Lutts měl jen jeden jediný hovor, byl si tím jistý.“ „Tak jak na to sakra přišel?“ zlobil se Drake. „Copak to není jasné, Paule? Řekl mu to Doxey.“ „Doxey?“ „Samozřejmě. Doxey průběžně sledoval ten dům na kopci, věděl, o co Sybil jde. Když jsem se objevil na scéně, snadno si domyslel, co se děje. Věděl, kdo si mě najal. Při obědě to řekl Luttsovi a taky mu namluvil, že jsem se svojí klientkou na pozemku objevil něco, co podstatně zvyšuje cenu pozemku. Nejspíš Luttsovi poradil, ať se tam s paní Harlanovou zajede podívat a ať ji donutí jít s pravdou ven. Doxey mu tohle celé namluvil, protože chtěl Luttse do toho domu nalákat. Už předtím se o to pokusil, napsal mu anonymní dopis. Když jsem se na scéně objevil já, byla to pro Doxeyho skvělá příležitost. Stavil se doma, aby si zajistil alibi, a pak se rychle přemístil do té stavbařské budky. Lutts mezitím zajel před kadeřnictví pro paní Harlanovou. Nikdo jiný než Doxey Luttsovi nemohl říct, koho zastupuji. Bylo mi jasné, že Doxey lže, už jen z toho, že tvrdil, že se to Lutts dozvěděl z banky. Doxeyovo alibi jsou spálená záda. Jistě, mohl se spálit doma za zástěnou, mohl se ale také slunit až po vraždě svého tchána, a to pod horským sluncem.“ „To mě teda podrž!“ vydechl Drake. „Když se ale Doxey tou
první ránou minul, jak to, že…“ „On se neminul,“ řekl Mason. „Tu první kulku vystřelil Doxey dva nebo tři dny před vraždou, zkoušel zbraň. Vystřelil jednou, kulka prošla oknem a zavrtala se do zdi. To mu stačilo, ověřil si, že je ve formě a že Luttse snadno složí jednou ranou. Pak šlo jen o to, Luttse do toho domu dostat, a to pokud možno, když tam bude paní Harlanová nebo krátce potom. Doufal, že tam Luttse vyláká anonymním dopisem. Když jsem se objevil já, byl jsem pro Doxeyho jako z nebe seslaný. Lutts mi řekl, že hodlá nechat udělat audit účetních knih. Musím se přiznat, že mi dlouho nedocházelo, jakou to mělo důležitost. Teď je mi jasné, že Doxey něco v knihách zfalšoval a bál se, že mu tchán nedůvěřuje.“ „Kde je Doxey teď, Perry?“ „Dal se ze strachu na útěk, a tím se definitivně odsoudil.“ Vtom se dveře do místnosti prudce otevřely. Vstoupil Enright Harlan. Sybil vstala. „Sybil!“ Enright ji objal a přitiskl k sobě. Hladil ji po rameni. „Ach Enny! Bylo to hrozné. Jsem ti tak vděčná, žes při mně stál.“ Enright Harlan se tvářil provinile. „Sakra, Sybil, dočista jsem ztratil hlavu, já… já… neměl jsem…“ Sybil Harlanová se vzpřímila. „Co to povídáš, Enny? Přece za nic nemůžeš, já vím, že ses té Claffinové musel trochu podbízet, abys na ní vydělal, vím, že je ješitná a chce, aby kolem ní lidi skákali a lichotili jí, dělals dobře, Enny, přece chceme, aby firma Harlan a Harlan vydělávala.“ „Můžeš mi odpustit?“ Dala se do smíchu. „Nemám ti co odpouštět, Enny, nebuď hloupý. Už o tom nebudeme mluvit.“ Ozvalo se zaklepání. Soudní sluha oznamoval: „Soudce si přeje, aby se všichni zúčastnění dostavili do soudní síně. Paní Claffinová všechno doznala a policie pátrá po Herbertovi Doxeym.
Soudce hodlá poučit porotce, aby v případu stát proti paní Harlanové stvrdili nevinu obžalované.“ Sybil vzala svého muže pod paží. „Pojďme, Enny, ať už je to za námi a ať už se k tomu nemusíme vracet.“ Perry Mason, Della Streetová a Paul Drake se ještě chvilku zdrželi. „To mě teda podržte!“ řekl Drake, když se zdvihli k odchodu. „Ta to s ním zaválela. A tvářila se přitom tak skromně a nevinně!“ „Když se ženská takhle tváří, je nejvíc nebezpečná,“ poznamenal Mason. Della Streetová se na něho podívala. „Pojďme, šéfe,“ řekla pokorně a vlídně. „V noci jste se nevyspal, ať už ten případ radši máte za sebou a trochu si odpočinete.“ Drake se zadíval na Dellu. „Ať jsem blázen, jestli se teď ty netváříš skromně a nevinně.“ V pohledu, který na něho Della vrhla, dočista chyběla vděčnost.
