ERICH MARIA REMARQUE ERICH MARIA REMARQUE

ERICH MARIA REMARQUE All Quiet on the Western Front

2

ERICH MARIA REMARQUE All Quiet on the Western Front

ERICH MARIA REMARQUE Na západní frontě klid

This book is to be neither an accusation nor a confession, and least of all an adventure, for death is not an adventure to those who stand face to face with it. It will try simply to tell of a generation of men who, even though they may have escaped its shells, were destroyed by the war.

Tato kniha nechce být ani obžalobou ani vyznáním. Chce se pokusit vydat svědectví o generaci, která byla válkou rozibita - i když unikla jejím granátům.

ONE

I.

We are at rest five miles behind the front. Yesterday we were relieved, and now our bellies are full of beef and haricot beans. We are satisfied and at peace. Each man has another mess-tin full for the evening; and, what is more, there is a double ration of sausage and bread. That puts a man in fine trim. We have not had such luck as this for a long time. The cook with his carroty head is begging us to eat; he beckons with his ladle to every one that passes, and spoons him out a great dollop. He does not see how he can empty his stew-pot in time for coffee. Tjaden and Müller have produced two washbasins and had them filled up to the brim as a reserve. In Tjaden this is voracity, in Müller it is foresight. Where Tjaden puts it all is a mystery, for he is and always will be as thin as a rake. What's more important still is the issue of a double ration of smokes. Ten cigars, twenty cigarettes, and two quids of chew per man; now that is decent. I have exchanged my chewing tobacco with Katczinsky for his cigarettes, which means I have forty altogether. That's enough for a day. It is true we have no right to this windfall. The Prussian is not so generous. We have only a miscalculation to thank for it. Fourteen days ago we had to go up and relieve the front line. It was fairly quiet on our sector, so the quartermaster who remained in the rear had requisitioned the usual quantity of rations and provided for the full company of one hundred and fifty men. But on the last day an astonishing number of English heavies opened up on us with highexplosive, drumming ceaselessly on our position, so that we suffered severely and came back only eighty strong. Last night we moved back and settled down to get a good sleep for once: Katczinsky is right when he says it would not be such a bad war if only one could get a little more sleep. In the line we have had next to none, and fourteen days is a long time at one stretch. It was noon before the first of us crawled out of our quarters. Half an hour later every man had his mess-tin and we gathered at the cookhouse, which smelt greasy and nourishing. At the head of the queue of course were the hungriest: little Albert Kropp, the clearest thinker among us and therefore only a lance-corporal; Müller, who still carries his school textbooks with him, dreams of examinations, and during a bombardment mutters propositions in physics; Leer, who wears a full beard and has a preference for the girls from officers' brothels. He swears that they are obliged by an army order to wear silk chemises and to bathe before entertaining guests of the rank of captain and upwards. And as the fourth, myself, Paul Bäumer. And four are nineteen years of age, and all four joined up from the same class as volunteers for the war. Close behind us were our friends: Tjaden, a skinny locksmith of our own age, the biggest eater of the company. He sits down to eat as thin as a grasshopper and gets up as big as a bug in the family way; Haie Westhus, of the same age, a peat-digger, who can easily hold a ration-loaf in his hand and say: Guess what I've got in my fist; then Detering, a peasant, who thinks of nothing but his farmyard and his wife; and finally Stanislaus Katczinsky, the leader of our group, shrewd, cunning, and hard-bitten, forty years of age, with a face of the soil, blue eyes, bent

Tábořáme devět kilometrů za frontou. Včera jsme měli směnu; žaludek máme plný bílých fazolí s hovězím a jsme sytí a spokojení. Ba i pro večer mohl každý vyfasovat ještě plný esšálek; mimo to jsou dvojité porce salámu a chleba to už něco vydá. Takového něco tu už dávno nebylo: špekoun s hlavou rudou jako rajské jablíčiko jídlo přímo nabízí; na každého, kdo jde kolem, kývá lžící a pořádně mu nandá. Je načisto zoufalý, poněvadž neví, jak vyprázdní své kotly. Tjaden a Mőller sehnali pár umyvadel a dali si je nandat až po okraj do zásoby. Tjaden to dělá ze žravosti, Mőller z opatrnosti. Kam to Tjaden dává, to je u Boha. Je pořád hubený jako herynek.

To nejdůležitější je, že nám dali také dvojí porci kuřiva. Pro každého deset cigár, dvacet cigaret a dva kusy žvýkacího tabáku. Vyměnil jsem si žvýkací tabák s Katczinským za jeho cigarety, tak mám dohromady čtyřicet cigaret. S tím už člověk pár dní vystačí. Při tom nám celé to nadělení vlastně nepatří. Tak nóbl Prušáci nejsou. Dostali jsme to jenom omylem. Před čtrnácti dny jsme musili dopředu, na směnu. V našem úseku byl poměrně klid a účetní poddůstojník fasoval tedy normalní kvantum jídla a připravil je pro rotu o stopadesáti mužích. Ale tu k všeobecnému překvapení začali do nás právě poslední den řezat, anglická artilerie pumpovala do nás olovo a bubnovala neustále na naši posici, takže jsme měli těžké ztráty a vrátili jsme se jenom s osmdesáti muži. Přitáhli jsme za noci a hned jsme sebou sekli, abychom se nejdřív pořádně vyspali, neboť Katczinsky má pravdu: ta válka by nebyla tak zlá, jenom kdyby se člověk mohl víc vyspat. Tam vpředu s tím nikdy nic není, a čtrnáct dní to je po každé věčnost. Bylo už poledne, když ti první z nás lezli z baráku. Za půl hodiny popadi už každý esšálek a shromáždili jsme se před kuchyní, která voněla mastně a žírně. Na špici přirozeně ti nejhladovější: malý Albert Kropp, který myslí z nás nejjasněji a proto je teprve frajtrem; Mőller, který tahá s sebou ještě učebnice a sní o válečné maturitě; při bubnové palbě dře formulky z fysiky; Leer, který nosí plnovous a má zalíbení v děvčatech z oficírských bordelů; přísahá, že dostaly armádní rozkaz nosit hedvábné košile a u hostí od hejtmana nahoru se předem vykoupat; jako čtvrtý já, Pavel Bäumer. Všichni čtyři ve věku devatenácti let, všichni čtyři jsme šli z jedné třídy do války.

Hned za námi naši přátelé. Tjaden, hubený zámečník mého věku, největší žrout roty. Když si sedne k jídlu, je hubený jako šindel a vstane tlustý jako štěnice, která přijde do jiného stavu; Haie Westhus, stejného věku, kopáč rašeliny, který může klidně vzít komisárek do jedné ruky a ptát se: Hádejte, co to mám v pěsti; Detering, sedlák, který myslí jen na své hospodářství a na svou ženu; a konečně Stanislav Katczinsky, hlava naší skupinky, houževnatý, chytrý, drbaný čtyřicátník, s obličejem jako z hlíny, s modrýma očima, skleslými rameny a obdivuhodným nosem

3

shoulders, and a remarkable nose for dirty weather, good food, and soft jobs. Our gang formed the head of the queue before the cookhouse. We were growing impatient, for the cook paid no attention to us. Finally Katczinsky called to him: “Say, Heinrich, open up the soup-kitchen. Anyone can see the beans are done.” He shook his head sleepily: “You must all be there first.” Tjaden grinned: “We are all here.” The sergeant-cook still took no notice. “That may do for you,” he said. “But where are the others?” “They won't be fed by you to-day. They're either in the dressing-station or pushing up daisies.” The cook was quite disconcerted as the facts dawned on him. He was staggered. “And I have cooked for one hundred and fifty men.” Kropp poked him in the ribs. “Then for once we'll have enough. Come on, begin!” Suddenly a vision came over Tjaden. His sharp, mousy features began to shine, his eyes grew small with cunning, his jaws twitched, and he whispered hoarsely: “Man! then you've got bread for one hundred and fifty men too, eh?” The sergeant-cook nodded absent-minded, and bewildered. Tjaden seized him by the tunic. “And sausage?” Ginger nodded again. Tjaden's chaps quivered. “Tobacco too?” “Yes, everything.” Tjaden beamed: “What a bean-feast! That's all for us! Each man gets - wait a bit - yes, practically two issues.” Then Ginger stirred himself and said: “That won't do.” We got excited and began to crowd around. “Why won't that do, you old carrot?” demanded Katczinsky. “Eighty men can't have what is meant for a hundred and fifty.” “We'll soon show you,” growled Müller. “I don't care about the stew, but I can only issue rations for eighty men,” persisted Ginger. Katczinsky got angry. “You might be generous for once. You haven't drawn food for eighty men. You've drawn it for the Second Company. Good. Let's have it then. We are the Second Company.” We began to jostle the fellow. No one felt kindly toward him, for it was his fault that the food often came up to us in the line too late and cold. Under shellfire he wouldn't bring his kitchen up near enough, so that our soup-carriers had to go much farther than those of the other companies. Now Bulcke of the First Company is a much better fellow. He is as fat as a hamster in winter, but he trundles his pots when it comes to that right up to the very front-line. We were in just the right mood, and there would certainly have been a dust-up if our company commander had not appeared. He informed himself of the dispute, and only remarked: “Yes, we did have heavy losses yesterday.” He glanced into the dixie. “The beans look good.” Ginger nodded. “Cooked with meat and fat.” The lieutenant looked at us. He knew what we were thinking. And he knew many other things too, because he came to the company as a non-com, and was promoted from the ranks. He lifted the lid from the dixie again and sniffed. Then passing on he said: “Bring me a plate full. Serve out all the rations. We can do with them.” Ginger looked sheepish as Tjaden danced round him. “It doesn't cost you anything! Anyone would think the quartermaster's store belonged to him! And now get on with it, you old blubber-sticker, and don't you miscount either.” “You be hanged!” spat out Ginger. When things get beyond him he throws up the sponge altogether; he just goes to

pro to, kde se něco semele, kde je dobré jídlo a jak se nejlíp ulejt. Naše skupina byla na špici fronty, která stála před kuchyní. Byli jsme netrpěliví, poněvadž špekoun, který nic netušil, pořád ještě stál a čekal. Konečně na něho Katczinsky křikl: “Tak to už, Jindro, zmáčkni! Vždyt' je vidět, že ty fazole jsou už dovařený.” Ale špekoun zavrtěl ospale hlavou: “Napřed tu musíte být všichni.” Tjaden se šklebil: “Dyť jsme tu všichni.” Kaprál ještě nic nepostřehl. “To by vám tak páslo! Kde jsou ti ostatní?” “Ty dneska krmit nebudeš! Lazaret a masengráb.” Špekoun byl zaražen, když se dověděl, co se stalo. Byl na rozpacích. “A já jsem navařil pro stopadesát mužů.” Kropp ho rýpl do žeber. “Tak se aspoň jednou do syta nažerem. Honem, zmáčkni to!” Najednou ale byl Tjaden osvícen duchem svatým. Jeho špičatý, myší obličej se naplno rozzářil, oči se chytrácky přimhouřily, tváře sebou škubaly a Tjaden přikročil až ke kuchyni. “Člověče, tos taky vyfasoval pro stopadesát mužů chleba?” Kaprál připitoměle a nepřítomně přisvědčil. Tjaden ho chytil za blůzu. “A salám taky?” Hlava jako rajské jablíčko zase zakývala. Tjadenovy čelisti se chvěly. “Tabák taky?” “Ano, všechno.” Rozzářený Tjaden se rozhlédl. “Sakra, to je klika! To všecko je tedy pro nás! To pak každý dostane - počkej chvilku - namoutě, přesně dvojité porce!” Ted' ale procitlo rajské jablíčko zase k životu a vysvětlovalo: “To nejde.” Ale to už jsme se i my rozkoukali a přihrnuli se. “Proč to nejde, ty starej košťále?” zeptal se Katczinsky. “Co je pro stopadesát, nemůže přec být pro osmdesát.” “To ti už ukážem,” vrčel Mőller. “Jídlo třeba, pro mě a za mě, ale porce můžu vydat jenom pro osmdesát mužů,” trvalo na svém rajské jablíčko. Katczinský se začnal zlobit. “Mně se zdá, že tě budeme muset dát vystřídat, co? Ty jsi nefasoval pro osmdesát lidí, ale pro druhou rotu a basta. Cos vyfasoval, to nám vydáš! Druhá rota jsme my.” Pustili jsme se do chlapa. Nikdo s ním nebyl za dobře, už několikrát zavinil, že jsme dostali v zákopech jídlo studené a příliš pozdě, poněvadž si, když trošku lítaly granáty, netroufal se svým kotlem dost blízko, takže naši nosiči musili chodit pro menáž dál než ostatní roty. To Bulcke od první byl jinačí chlapík. Byl sic tlustý jako křeček v zimě, ale když bylo potřeba, tahal sám hrnce až do nejpřednější linie. Naše nálada byla právě podle toho a jistě by k něčemu došlo, kdyby se nevynořil velitel naší roty. Ptal se, proč se hádáme, a prozatím řekl jenom: “Ano, my měli včera těžké ztráty -” Potom nahlédl do kotle. “Zdá se, že ty fazole jsou dobré.” Rajské jablíčko kývlo. “Jsou vařeny s masem a na sádle.” Lajtnant se na nás díval. Věděl, co jsme si mysleli. I jinak ještě leccos věděl, neboť vyrostl mezi námi a přišel k rotě jako kaprá1. Zvedl ještě jednou poklop s kotle a přičichl. Odcházeje řekl: “Přineste mi taky talíř. A porce se rozdělí všechny. Zasloužili jsme si je.” Rajské jablíčko udělalo pitomý obličej. Tjaden tancoval kolem něho. “To ti docela nic neškodí! Dělá, jako by mu patřila cela proviantura. A teď začni, špekoune stará, a koukej, aby ses nepřepočítal.” “Vyliž si kapsu,” prskalo rajské jablíčko. Mohl vzteky puknout, takového něco mu nešlo na rozum, nerozuměl už

4

pieces. And as if to show that all things were equal to him, of his own free will he issued in addition half a pound of synthetic honey to each man.

světu. A jako by chtěl ukázat, že je mu teď všechno fuk, rozdělil ještě dobrovolně po půl libře umělého medu na každého muže.

*** Today is wonderfully good. The mail has come, and almost every man has a few letters and papers. We stroll over to the meadow behind the billets. Kropp has the round lid of a margarine tub under his arm. On the right side of the meadow a large common latrine has been built, a roofed and durable construction. But that is for recruits who as yet have not learned how to make the most of whatever comes their way. We want something better. Scattered about everywhere there are separate, individual boxes for the same purpose. They are square, neat boxes with wooden sides all round, and have unimpeachably satisfactory seats. On the sides are hand grips enabling one to shift them about. We move three together in a ring and sit down comfortably. And it will be two hours before we get up again. I well remembered how embarrassed we were as recruits in barracks when we had to use the general latrine. There were no doors and twenty men sat side by side as in a railway carriage, so that they could be reviewed all at one glance, for soldiers must always be under supervision. Since then we have learned better than to be shy about such trifling immodesties. In time things far worse than that came easy to us. Here in the open air though, the business is entirely a pleasure. I no longer understand why we should always have shied at these things before. They are, in fact, just as natural as eating and drinking. We might perhaps have paid no particular attention to them had they not figured so large in our experience, nor been such novelties to our minds - to the old hands they had long been a mere matter of course. The soldier is on friendlier terms than other men with his stomach and intestines. Three-quarters of his vocabulary is derived from these regions, and they give an intimate flavour to expressions of his greatest joy as well as of his deepest indignation. It is impossible to express oneself in any other way so clearly and pithily. Our families and our teachers will be shocked when we go home, but here it is the universal language. Enforced publicity has in our eyes restored the character of complete innocence to all these things. More than that, they are so much a matter of course that their comfortable performance is fully as much enjoyed as the playing of a safe top running flush. Not for nothing was the word “latrine-rumour” invented; these places are the regimental gossip-shops and common-rooms. We feel ourselves for the time being better off than in any palatial white-tiled “convenience.” There it can only be hygienic; here it is beautiful. These are wonderfully care-free hours. Over us is the blue sky. On the horizon float the bright yellow, sunlit observation-balloons, and the many little white clouds of the anti-aircraft shells. Often they rise in a sheaf as they follow after an airman. We hear the muffled rumble of the front only as very distant thunder, bumble-bees droning by quite drown it. Around us stretches the flowery meadow. The grasses sway their tall spears; the white butterflies flutter around and float on the soft warm wind of the late summer. We read letters and newspapers and smoke. We take off our caps and lay them down beside us. The wind plays with our hair; it plays with our words and thoughts. The three boxes stand in the midst of the glowing, red field-poppies. We set the lid of the margarine tub on our knees and so have a good table for a game of skat. Kropp has the cards with him. After every misère ouverte we have a round of nap. One could sit like this for ever. The notes of an accordion float across from the billets. Often we lay aside the cards and look about us. One of us

*** To je opravdu pěkný den dneska. I pošta přišla, skoro každý má pár dopisů a nějaké noviny. Teď se cáráme na louku za baráky. Kropp má pod paží víko od sudu na margarín. Na pravém kraji louky je velká hromadná latrína, stabilní bouda se střechou. Ale to je pro rekruty, kteří se ještě nenaučili najít v každé věci nejaký požitek. Hledáme něco lepšího. Všude totiž stojí ještě roztroušeny jednotlivé skřínky k témuž účelu. Jsou čtyřrohé, dokola uzavřené, se skvělým, pohodlným sedátkem. Na postranních stěnách jsou držáky, takže je lze přenášet.

Srážíme tři do kruhu a pohodlně se usadíme. Dřív než za dvě hodiny se odtud nehneme. Pamatuji se ještě, jak jsme se s počátku jako rekruti v kasárnách ostýchali, když jsme musili používat společné latríny. Dveře nemá a dvacet mužů sedí vedle sebe jako slepice na bidýlku. Lze je přehlédnout jedním pohledem; voják musí být totiž pořád pod dozorem. Mezitím jsme se naučili něco víc, než překonávat trochu toho studu. Časem jsme zvykli na docela jiné věci. Tady venku je ta věc ale přímo požitkem. Nevím už, proč jsme dříve musili tyhle věci vždy stydlavě obcházet, jsou přec právě tak přirozené jako jídlo a pití. A člověk by se snad nepotřeboval o nich ani zvlášt' zmiňovat, kdyby u nás nehrály tak velkou úlohu a kdyby se nám nezdály tak novými – ostatním byly už dávno samozřejmé. Vojak má k svému žaludku a jeho trávení důvěrnější poměr než kdo jiný. Tři čtvrtiny jeho slovní zásoby jsou vzaty odtud, a výraz pro největší radosti nejhlubší rozhořční je jimi sytě podmalován. Není možné vyjadřovat se jiným způsobem tak stručně a přesně. Naše rodiny a naši učitelé se podiví, až přijdeme domů, ale tady je to zkrátka běžná řeč. Všechny tyto procesy nabyly u nás opět rázu nevinnosti, protože jsme byli nuceni vykonávat je veřejně. Ano ještě víc: staly se nám tak samozřejmými, že ceníme jejich pohodlné vyřízení stejně jako na příklad eso a dvě desítky při alageru. Nevznikl nadarmo pro pověsti všeho druhu název “Pověsti z latríny”; tato místa na vojně jsou salony, kde se rodí klepy, a nahrazují uzavřený stůl v hospodě. Je nám v torn okamžiku líp než v luxusní kabině vyložené nejbělejšími dlážkami. Tam to může být jenom hygienické; ale tady je to krásné. Jsou to podivuhodné bezmyšlenkovité hodiny. Nad námi je modré nebe. Na obzoru visí žluté, jasně ozářené upoutané balóny a bílé obláčky výstřelů z protiletadlových děl. Někdy vytrysknou celým snůpkem, když pronásledují nějakého letce. Jenom jako vzdálenou bouřku slyšíme tlumené bublání fronty. I čmeláci bzučící kolem nás je přehluší. A kolem nás je kvetoucí louka. Něžná stébélka trávy se kolébají, bělásci provadějí kolem nich své křivolaké lety, kmitají se v měkkém, teplém větru babího léta; čteme dopisy a noviny a kouříme, smekneme čapky a položíme je vedle sebe, vítr si hraje s našimi vlasy, hraje si s našimi slovy a myšlenkami. Tři skřínečky stojí uprostřed svítivě rudého vlčího máku. Položíme víko od sudu na kolena. Tak dostaneme dobrou podložku ke skatu. Kropp má u sebe karty. Po každé hře vkládáme partii ramšla. Člověk by tak seděl věčně. Od baráku sem zaléhá tahací harmonika. Časem odložíme karty a díváme se na sebe. Někdo řekne: “Mládenci,

5

will say: “Well, boys…” Or “It was a near thing that time…” And for a moment we fall silent. There is in each of us a feeling of constraint. We are all sensible of it; it needs no words to communicate it. It might easily have happened that we should not be sitting here on our boxes to-day; it came damn near to that. And so everything is new and brave, red poppies and good food, cigarettes and summer breeze. Kropp asks: “Anyone seen Kemmerich lately?” “He's up at St. Joseph's,” I tell him. Müller explains that he has a flesh wound in his thigh; a good blighty. We decide to go and see him this afternoon. Kropp pulls out a letter. “Kantorek sends you all his best wishes.” We laugh. Müller throws his cigarette away and says: “I wish he was here.” *** Kantorek had been our schoolmaster, a stern little man in a grey tailcoat, with a face like a shrew mouse. He was about the same size as Corporal Himmelstoss, the “terror of Klosterberg.” It is very queer that the unhappiness of the world is so often brought on by small men. They are so much more energetic and uncompromising than the big fellows. I have always taken good care to keep out of sections with small company commanders. They are mostly confounded little martinets. During drill-time Kantorek gave us long lectures until the whole of our class went, under his shepherding, to the District Commandant and volunteered. I can see him now, as he used to glare at us through his spectacles and say in a moving voice: “Won't you join up, Comrades?” These teachers always carry their feelings ready in their waistcoat pockets, and trot them out by the hour. But we didn't think of that then. There was, indeed, one of us who hesitated and did not want to fall into line. That was Joseph Behm, a plump, homely fellow. But he did allow himself to be persuaded, otherwise he would have been ostracised. And perhaps more of us thought as he did, but no one could very well stand out, because at that time even one's parents were ready with the word “coward”; no one had the vaguest idea what we were in for. The wisest were just the poor and simple people. They knew the war to be a misfortune, whereas those who were better off, and should have been able to see more clearly what the consequences would be, were beside themselves with joy. Katczinsky said that was a result of their upbringing. It made them stupid. And what Kat said, he had thought about. Strange to say, Behm was one of the first to fall. He got hit in the eye during an attack, and we left him lying for dead. We couldn't bring him with us, because we had to come back helter-skelter. In the afternoon suddenly we heard him call, and saw him crawling about in No Man's Land. He had only been knocked unconscious. Because he could not see, and was mad with pain, he failed to keep under cover, and so was shot down before anyone could go and fetch him in. Naturally we couldn't blame Kantorek for this. Where would the world be if one brought every man to book? There were thousands of Kantoreks, all of whom were convinced that they were acting for the best in a way that cost them nothing. And that is why they let us down so badly. For us lads of eighteen they ought to have been mediators and guides to the world of maturity, the world of work, of duty, of culture, of progress, to the future. We often made fun of them and played jokes on them, but in our hearts we trusted them. The idea of authority, which they represented, was associated in our minds with a greater insight and a more humane wisdom. But the first death we saw shattered this belief. We had to recognise that our

mádenci…” nebo: “To mohlo špatně dopadnout,” a na okamžik zmlkneme. Je v nás jakýsi silný, zadržovaný pocit, každý to cítí, to nepotřebuje mnoha slov. Mohlo se lehce stát, že bychom dnes ve svých budkách neseděli, byli jsme tomu zatraceně blizko. A proto je všecko nové a silné - rudý mák a dobré jídlo, cigarety a letní vítr.

Kropp se ptá: “Viděl někdo z vás ještě Kemmericha?” “Leží v St. Joseph,” povídám. Mőller myslí, že má prostřelené stehno, ránu, která stojí bratru za tisíc korun. Rozhodneme se, že ho odpoledne navštívíme. Kropp vytáhne dopis: “Mám vás pozdravovat od Kantorka.” Smějeme se. Mőller odhodí cigaretu a řekne: “Chtěl bych, aby byl tady.” *** Kantorek, přísný mužíček v šedivém šosáku, se špičatým, myším obličejem, byl nas třídní. Měl přibližně touž figuru jako kaprál Himmelstoss, “hrůza Klosterbergu”. Je to ostatně komické, že neštěstí světa pocházi tak často od malých lidí, jsou mnohem energičtější a nesnesitelnější, než velcí. Chráníval jsem se dostat se k oddílu s malými veliteli rot; jsou to zatracení holomci.

Kantorek měl při hodinách tělocviku tak dlouho přednášky, až celá třída jako jeden muž vytáhla pod jeho vedením na okresní velitelství a dobrovolně se přihlásila na vojnu. Vidím ho ještě před sebou, jak na nás blýská svými brejlemi a ptá se dojatým hlasem: “Vy přece půjdete taky, kamarádi?” Tito vychovatelé mívají tak často své city v kapsičce u vesty; taky je každou hodinu vyndávají. Ale o tom jsme tenkrát ještě nepřemýšleli. Jeden z nás ovšem váhal a nechtělo se mu právě. Byl to Josef Behm, tlustý, milý hoch. Ale nechal se přemluvit, poněvadž by se jinak znemožnil. Snad myslili i někteří jiní jako on; ale nikdo se nemohl dost dobře vydělit, neboť v té době ani rodiče nesahali daleko pro slovo “zbabělec”. Nikdo totiž neměl ani nejslabší zdání, co přichází. Nejrozumnější byli vlastně chudí a prostí lidé; pokládali válku hned od pčátku za neštěstí, zatím co lépe situovaní nevěděli samou radostí kudy kam, ačkoli právě ti si mohli následky vypočítat mnohem spíš.

Katczinský tvrdí, že to je vzděláním, to zpitomuje lidi. A co říká Kat, to si dobře rozmyslel. Podivným způsobem byl Behm jedním z prvních, kdo padli. Dostal při jednom útoku ránu do očí a nechali jsme ho ležet za mrtvého. Vzít s sebou jsme ho nemohli, poněvadž jsme musili kalupem zpátky. Odpoledne najednou jsme ho slyšeli volat a viděli jsme ho venku se plazit. Pozbyl jenom vědomí. Poněvadž nic neviděl a byl šílený bolestí, nevyužíval žádného krytu, takže byl od nich sestřelen, než mohl někdo proň dojít. Přirozeně, že nelze z toho vinit Kantorka; kam by se svět dostal, kdybychom už toto měli nazývat vinou. Kantorků bylo tisíce, a byli vesměs přesvědčeni, že dělají to nejlepší způsobem pro ně pohodlným. Ale to právě způsobilo v našich očích jejich bankrot. Měli být nám, osmnactiletým, prostředníky a vůdci do světa dospělých, do světa práce, povinností, kultury a pokroku, do budoucnosti. Posmívali jsme se jim mnohdy a vyváděli jim všelijaké kousky, ale v zásadě jsme jim věřili. S pojmem autority, který byl s nimi nerozlučně spojen, byl svázán v našich myšlenkách i větší rozhled a lidštější vedeni. Ale první mrtvý, kterého jsme viděli, rozbil toto přesvědčení. Musili jsme dojít k poznání, že náš věk byl

6

generation was more to be trusted than theirs. They surpassed us only in phrases and in cleverness. The first bombardment showed us our mistake, and under it the world as they had taught it to us broke in pieces. While they continued to write and talk, we saw the wounded and dying. While they taught that duty to one's country is the greatest thing, we already knew that deaththroes are stronger. But for all that we were no mutineers, no deserters, no cowards - they were very free with all these expressions. We loved our country as much as they; we went courageously into every action; but also we distinguished the false from true, we had suddenly learned to see. And we saw that there was nothing of their world left. We were all at once terribly alone; and alone we must see it through.

poctivější než jejich; předčili nás jenom frází a šikovností. První bubnová palba nám ukázala náš omyl, a pod ním se zřítil světovy názor, kterému nás učili. Zatím co oni ještě psali a mluvili, my viděli už lazarety a umírání; zatím co označovali službu státu jako to největší, my už věděli, že strach před smrtí je silnější. Nestali jsme se proto ani buřiči, ani desertéry, ani zbabělci - všechny tyto výrazy měli tak snadno na jazyku, - milovali jsme svou vlast právě tak jako oni, a šli jsme při každém útoku kurážně do toho; - ale rozlišovali jsme ted', najednou jsme se naučili videt. A viděli jsme, že z jejich světa nezůstalo nic. Náhle jsme strašlivě osaměli; a musili jsme se s tím taky sami vypořádat.

*** Before going over to see Kemmerich we pack up his things: he will need them on the way back. In the dressing station there is great activity: it reeks as ever of carbolic, pus, and sweat. We are accustomed to a good deal in the billets, but this makes us feel faint. We ask for Kemmerich. He lies in a large room and receives us with feeble expressions of joy and helpless agitation. While he was unconscious someone had stolen his watch. Müller shakes his head: “I always told you that nobody should carry as good a watch as that.” Müller is rather crude and tactless, otherwise he would hold his tongue, for anybody can see that Kemmerich will never come out of this place again. Whether he finds his watch or not will make no difference, at the most one will only be able to send it to his people. “How goes it, Franz?” asks Kropp. Kemmerich's head sinks. “Not so bad… but I have such a damned pain in my foot.” We look at his bed covering. His leg lies under a wire basket. The bed covering arches over it. I kick Müller on the shin, for he is just about to tell Kemmerich what the orderlies told us outside: that Kemmerich has lost his foot. The leg is amputated. He looks ghastly, yellow and wan. In his face there are already the strained lines that we know so well, we have seen them now hundreds of times. They are not so much lines as marks. Under the skin the life no longer pulses, it has already pressed out the boundaries of the body. Death is working through from within. It already has command in the eyes. Here lies our comrade, Kemmerich, who a little while ago was roasting horse flesh with us and squatting in the shell-holes. He it is still and yet it is not he any longer. His features have become uncertain and faint, like a photographic plate from which two pictures have been taken. Even his voice sounds like ashes. I think of the time when we went away. His mother, a good plump matron, brought him to the station. She wept continually, her face was bloated and swollen. Kemmerich felt embarrassed, for she was the least composed of all; she simply dissolved into fat and water. Then she caught sight of me and took hold of my arm again and again, and implored me to look after Franz out there. Indeed he did have a face like a child, and such frail bones that after four weeks' pack-carrying he already had flat feet. But how can a man look after anyone in the field! “Now you will soon be going home,” says Kropp. “You would have had to wait at least three or four months for your leave.” Kemmerich nods. I cannot bear to look at his hands, they are like wax. Under the nails is the dirt of the trenches, it shows through blue-black like poison. It strikes me that these nails will continue to grow like lean fantastic cellarplants long after Kemmerich breathes no more. I see the picture before me. They twist themselves into corkscrews and grow and grow, and with them the hair on the decaying skull, just like grass in a good soil, just like grass, how can it be possible? Müller leans over. “We have brought your

*** Než vyrazíme ke Kemmerichovi, balíme jeho věci; bude jich po cestě potřebovat. V polním lazaretu je hodně práce; páchne tarn jako vždy karbolem, hnisem a potem. Člověk je z baráku na leccos zvyklý, ale tady by ti přec jen mohlo přijít na nic. Ptáme se po Kemmerichovi; leží v jednom sále a uvítá nás slabým úsměvem radosti a bezmocným rozčilením. Co ležel v bezvědomí, ukradli rnu jeho hodinky. Mőller potžásá hlavou: “Já ti vždycky říkal, že nemáš tak pěkné hodinky nosit.” Mőller je trochu nemotora a tvrdohlavec. Jinak by držel hubu, poněvadž každý vidí, že Kemmerich už z toho salu nevyjde. Dostane-li opět hodinky či nedostane, je docela Ihostejné, nanejvýš že bychom je mohli poslat jeho rodině. “Jak se ti daří, Frantíku?” ptá se Kropp. Kemmerich svěsí hlavu. “Ujde to - mám jen zatracené bolesti v noze.” Díváme se na jeho pokrývku. Jeho noha leží pod drátěným košem, přes ni tlustě leží svrchnice. Kopám Mőllera do holeně, nebot' by byl s to Kemmerichovi říci to, co nám sanit'áci říkali už venku: že Kemmerich už nohu nemá. Amputovali mu ji. Vypadá strašlivě, je žlutý a bledý, v obličeji má už cizí črty, které tak dobře známe, poněvadž jsme je už stokrát viděli. Nejsou to vlastně žádné črty, jsou to spíše známky. Pod kůží už netepe život; je vytěsněn na sám okraj těla, z vnitřku se propracovává smrt, oči ještě ovládá. Tu teď leží náš kamarád Kemmerich, který ještě nedávno pekl s námi koninu a krčil se s námi v granátových jámách; je to ještě on, a přec už to není on, jako fotografická deska, na niž exponovali dva snímky. I jeho hlas zní jako popel.

Myslim na to, jak jsme tenkrát odjížděli. Jeho matka, dobrá, tlustá žena, ho provázela na nádraží. Neustále plakala, její obličej byl zduřený a oteklý. Kemmerich se proto styděl, neboť měla ze všech nejmíň kuráže, a rozplývala se doslova v tuku a vodě. Při tom si vyhlídla právě mne, brala mě znovu a znovu za ruku a úpěnlivě mě prosila, abych tam venku dával na Frantíka pozor. Měl ovšem taky obličej dítěte a tak měkké kosti, že dostal už za čtyři neděle, co nosil tornu, plochá chodidla. Ale jak lze v poli dávat na někoho pozor! „Tak ted tedy přijdeš aspoň domů,” povídá Kropp, „na dovolenou bys musil čekat nanejmíň ještě tři, čtyři měsíce.” Kemmerich kývá. Nemohu se klidně dívat na jeho ruce, jsou jako vosk. Pod nehty sedí špína zákopů, je modročerná a vypadá jako jed. Napadá mi, že tyhle nehty budou, až Kemmerich už nebude dýchat, růst dál, dlouho ještě, strašidelné sklepní rostliny. Vidím v duchu obraz: kroutí se jako vývrtky a rostou a rostou a s nimi i vlasy na rozpadávající se lebce, jako tráva z dobré půdy, právě tak jako tráva, jak je to jen možné? Mőller se shýbá. “Přinesli jsme ti věci, Frantíku.”

7

things, Franz.” Kemmerich signs with his hands. “Put them under the bed.” Müller does so. Kemmerich starts on again about the watch. How can one calm him without making him suspicious? Müller reappears with a pair of airman's boots. They are fine English boots of soft, yellow leather which reach to the knees and lace up all the way; they are things to be coveted. Müller is delighted at the sight of them. He matches their soles against his own clumsy boots and says: “Will you be taking them with you then, Franz?” We all three have the same thought; even if he should get better, he would be able to use only one, they are no use to him. But as things are now it is a pity that they should stay here; the orderlies will of course grab them as soon as he is dead, “Won't you leave them with us?” Müller repeats. Kemmerich doesn't want to. They are his most prized possessions. “Well, we could exchange,” suggests Müller again. “Out here one can make some use of them.” Still Kemmerich is not to be moved. I tread on Müller's foot; reluctantly he puts the fine boots back again under the bed. We talk a little more and then take our leave. “Cheerio, Franz.” I promise him to come back in the morning. Müller talks of doing so, too. He is thinking of the lace-up boots and means to be on the spot. Kemmerich groans. He is feverish. We get hold of an orderly outside and ask him to give Kemmerich a dose of morphia. He refuses. “If we were to give morphia to everyone we would have to have tubs full…” “You only attend to officers properly,” says Kropp viciously. I hastily intervene and give him a cigarette. He takes it. “Are you usually allowed to give it, then?” I ask him. He is annoyed. “If you don't think so, then why do you ask?” I press a few more cigarettes into his hand. “Do us the favour…” “Well, all right,” he says. Kropp goes in with him. He doesn't trust him and wants to see. We wait outside. Müller returns to the subject of the boots. “They would fit me perfectly. In these boots I get blister after blister. Do you think he will last till tomorrow after drill? If he passes out in the night, we know where the boots.” Kropp returns. “Do you think…” he asks. “Done for,” says Müller emphatically. We go back to the huts. I think of the letter that I must write tomorrow to Kemmerich's mother. I am freezing. I could do with a tot of rum. Müller pulls up some grass and chews it. Suddenly little Kropp throws his cigarette away, stamps on it savagely, and looking around him with a broken and distracted face, stammers “Damned shit, the damned shit!” We walk on for a long time. Kropp has calmed himself; we understand, he saw red; out here every man gets like that sometime. “What has Kantorek written to you?” Müller asks him. He laughs. “We are the Iron Youth.” We all three smile bitterly. Kropp rails: he is glad that he can speak. Yes, that's the way they think, these hundred thousand Kantoreks! Iron Youth. Youth! We are none of us more than twenty years old. But young? Youth? That is long ago. We are old folk.

Kemmerich ukazuje rukou. “ Dejte je pod postel.” Mőller je tam dává. Kemmerich začíná zase o hodinkách. Jak ho máme upokojit, abychom nevzbudili jeho nedůvěru? Mőller se vynořuje s párem leteckých bot. Jsou to nádherné anglické boty z měkké, žluté kůže, sahají až ke kolenům a zapínají se až nahoru; je to hledaná věc. Múller je nadšen pohledem na ně, měří jejich podešve se svými ztvrdlými botami a ptá se: „Vezmeš si ty boty s sebou, Frantíku?” Myslíme všichni tři na totéž: i kdyby se uzdravil, mohl by potřebovat jen jednu, byly by pro něho tedy bezcenné. A za těchto okolností je přímo hřích, aby tu zůstávaly; neboť sanitáci je přirozeně seknou, hned jak bude mrtev. Mőller opakuje: „Nechceš je tady nechat?” Kemmerich nechce. Je to nejlepší kousek jeho výstroje. „Můžeme si je vyměnit,” navrhuje opět Muller, „tady venku může člověk něco takového potřebovat.” Ale Kemmericha nelze pohnout. Šlapu Mőllerovi na nohu; klade krásné boty váhavě zas pod postel. Mluvíme ještě semhle a tamhle, pak se loučíme. „Tak se měj dobře, Frantíku.” Slibuji mu, že zejtra přijdu zas. Taky Mőller o tom mluví; myslí na šněrovací boty a chce je hlídat. Kemmerich stená. Má horečku. Zastavíme venku saniťáka a domlouváme mu, aby dal Kemmerichovi injekci. Odmítá. „Kdybychom měli dávat každému morfium, musili bychom ho mít celé sudy.” „Ty ho asi dáváš jen oficírům,” říká Kropp nenávistně. Rychle se do toho vmísím a dávám saniťákovi nejprve cigaretu. Vezme ji. Pak se ptám: „Smíš ty vůbec dávat injekce?” Je uražen. „Když nevěříte, tak co se ptáte?” Vtisknu mu ještě pár cigaret do ruky. „Buď tak hodný.” „Tak dobrá,” řekne. Kropp jde s ním dovnitř; nevěří mu a chce to vidět na vlastní oči. Čekáme venku. Mőller začíná zas o botách. „Ty by mi padly jako ulité. V těchle korábech mám puchýř na puchýř. Myslíš, že vydrží až do zejtřka po službě? Když pojede v noci, viděli jsme ty boty -” Albert se vrací. “O čem jste…?” ptá se. “Vyřízeno,” řekne Mőller jako závěrečné slovo. Vracíme se do baráků. Myslím na dopis, který musím zejtra psát Kemmerichově matce. Mrazí mě, chtěl bych vypít kalíšek kořalky. Mőller trhá trávu a žvýká ji. Najednou odhodí malý Kropp cigaretu, vztekle ji zadupá, rozhlédne se kolem, s obličejem rozrušeným a rysy povolenými a blebtá: „Do prdele práce, do prdele.” Jdeme dál, dlouho. Kropp se upokojil, známe to, je to frontové jančení, každého to jednou chytí. Mőller se ho ptá: „Co ti vlastně Kantorek psal?” Kropp se směje: „Že prý jsme ocelová mládež.” Všichni tři se vztekle smějeme. Kropp nadává; je rád, že může mluvit. Ano, tak myslí, tak myslí, ty statisíce Kantorku! Ocelová mládež. Mládež! Žádnému z nás není přes dvacet. Ale mládí? Mladí? Tomu už je dávno. Jsme staří lidé.

TWO

II:

It is strange to think that at home in the drawer of my writing table there lies the beginning of a play called “Saul” and a bundle of poems. Many an evening I have worked

Je to zvláštní pocit, myslím-li tak na to, že mám doma v zásuvce stolku ležet začaté drama „Saul” a haldu básní. Mnohý večer jsem nad tím ztrávil, dělali jsme skoro všichni

8

over them; we all did something of the kind; but that has become so unreal to me I cannot comprehend it any more. Our early life is cut off from the moment we came here, and that without our lifting a hand. We often try to look back on it and to find an explanation, but never quite succeed. For us young men of twenty everything is extraordinarily vague, for Kropp, Müller, Leer, and for me, for all of us whom Kantorek calls the “Iron Youth.” All the older men are linked up with their previous life. They have wives, children, occupations, and interests, they have a background which is so strong that the war cannot obliterate it. We young men of twenty, however, have only our parents, and some, perhaps, a girl that is not much, for at our age the influence of parents is at its weakest and girls have not yet got a hold over us. Besides this there was little else some enthusiasm, a few hobbies, and our school. Beyond this our life did not extend. And of this nothing remains. Kantorek would say that we stood on the threshold of life. And so it would seem. We had as yet taken no root. The war swept us away. For the others, the older men, it is but an interruption. They are able to think beyond it. We, however, have been gripped by it and do not know what the end may be. We know only that in some strange and melancholy way we have become a waste land. All the same, we are not often sad. Though Müller would be delighted to have Kemmerich's boots, he is really quite as sympathetic as another who could not bear to think of such a thing for grief. He merely sees things clearly. Were Kemmerich able to make any use of the boots, then Müller would rather go bare-foot over barbed wire than scheme how to get hold of them. But as it is the boots are quite inappropriate to Kemmerich's circumstances, whereas Müller can make good use of them. Kemmerich will die; it is immaterial who gets them. Why, then, should Müller not succeed to them? He has more right than a hospital orderly. When Kemmerich is dead it will be too late. Therefore Müller is already on the watch. We have lost all sense of other considerations, because they are artificial. Only the facts are real and important for us. And good boots are scarce.

něco takového; ale stalo se mi to tak neskutečným, že si to už nedovedu pořádně ani představit. Od té doby, co jsme tu, je náš předešlý život odříznut, aniž jsme se o to nějak přičinili. Pokoušíme se mnohdy získat si o tom nějaký přehled nebo najít pro to vysvětlení, ale nedaří se nám to dost dobře. Právě nám, dvacetiletým, je všechno zvlášť nejasné, Kroppovi, Mőllerovi, mně, nám, kterým Kantorek říká ocelová mládež. Všichni starší lidé jsou pevně spjati s tím předešlým, mají půdu pod nohama, mají ženy, děti, zaměstnání a zájmy, které jsou už tak pevné, zeje válka nemůže rozervat. Ale my, dvacetiletí, máme jen své rodiče a některý z nás nějaké to děvče. To není mnoho, neboť v našem věku je vliv rodičů nejslabší a děvčata ještě nepřevládají. Nad to jsme toho neměli moc; trochu snění, trochu diletantských zálib a školu; dál náš život ještě nesahal. A z toho nezbylo nic.

Ztratili jsme smysl pro jiné souvislosti, poněvadž jsou umělé. Pro nás platí a mají váhu jenom fakta. A dobré boty jsou vzácnost.

*** Once it was different. When we went to the districtcommandant to enlist, we were a class of twenty young men, many of whom proudly shaved for the first time before going to the barracks. We had no definite plans for our future. Our thoughts of a career and occupation were as yet of too unpractical a character to furnish any scheme of life. We were still crammed full of vague ideas which gave to life, and to the war also an ideal and almost romantic character. We were trained in the army for ten weeks and in this time more profoundly influenced than by ten years at school. We learned that a bright button is weightier than four volumes of Schopenhauer. At first astonished, then embittered, and finally indifferent, we recognised that what matters is not the mind but the boot brush, not intelligence but the system, not freedom but drill. We became soldiers with eagerness and enthusiasm, but they have done everything to knock that out of us. After three weeks it was no longer incomprehensible to us that a braided postman should have more authority over us than had formerly our parents, our teachers, and the whole gamut of culture from Plato to Goethe. With our young, awakened eyes we saw that the classical conception of the Fatherland held by our teachers resolved itself here into a renunciation of personality such as one would not ask of the meanest servants; salutes, springing to attention, parade-marches, presenting arms, right wheel, left wheel, clicking the heels, insults, and a thousand pettifogging details. We had fancied our task would be different, only to find we were to be trained for heroism as though we were circus-ponies. But we soon accustomed ourselves to it. We learned in fact that some of

*** Dříve bylo i to jiné. Když jsme Šli k okresnímu velitelství, byli jsme ještě třídou dvaceti mladíků, která se dala, mnozí po prvé, ze zpupnosti společně oholit, než vkročila na kasárenský dvůr. Neměli jsme žádných pevných plánů do budoucnosti, myšlenky na kariéru a povolání byly jen u málokterých prakticky tak určité, aby mohly vytvářet životní formu; zato jsme však byli plni nejasných ideí, které životu a dokonce i válce propůjčovaly v našich očích idealisovaného a téměř romantického charakteru. Prošli jsme desetinedělním vojenským výcvikem a za tu dobu jsme byli přetvořeni dokonaleji než za deset let pobytu ve škole. Učili jsme se, že vyčištěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera. Nejdřív udiveně, pak rozhořčeně a na konec lhostejně jsme poznávali, že nerozhoduje, jak se zdá duch, ale kartáč na boty, ne myšlenka, ale systém, nikoli svoboda, ale dril. Stali jsme se vojáky s nadšením a s dobrou vůlí; ale přičiňovali se všemožně, aby to z nás vyhnali. Po třech týdnech nebylo nám už nepochopitelným, že listonoš s hvězdičkami má nad námi více moci než dříve naši rodiče, naši vychovatelé a všechny kulturní oblasti od Platona až ke Goethovi. Svýma mladýma pozornýma očima jsme viděli, že klasický pojem vlasti našich učitelů se prozatím realisoval v úplné vzdání naší osobnosti, jaké bychom nikdy nepředpokládali ani u nejnižšího posluhy. Salutování, postoj v „pozoru”, parádní pochod, pocta puškou, „vpravo v bok”, „vlevo v bok”, srazit podpatky, nadávky a tisíc šikan: představovali jsme si svou úlohu jinak a shledávali jsme, že jsme připravováni na hrdinství jako koně v cirkuse. Ale zvykli jsme si na to brzy. Chápali jsme, že část těch věcí je nutná, jiná část právě tak zbytečná. Voják má pro to jemný čich.

Kantorek by řekl, že jsme stáli právě na prahu života. Tak nějak to taky je. Nezapustili jsme ještě kořenů. Válka nás vyplavila. Pro ty druhé, starší, je přerušením, mohou myslit za ni. Ale my jsme jí strženi a nevíme, jak to vlastně skončí. Víme prozatím jen tolik, že jsme podivně a těžkomyslně zhrubli, ač ve skutečnosti už ani nejsme tak často smutni.

Jestliže by Mőller dostal rád Kemmerichovy boty, nejeví proto méně účasti, než někdo, kdo bolestí se na to neopováží ani myslet. Kdyby ty boty Kemmerichovi něco pomohly, běžel by Míiller raději bosky přes ostnatý drát, než by uvažoval, jak je dostat. Takto ale jsou boty něčím, co s Kemmerichovým stavem naprosto nesouvisí, zatím co jich Mőller může dobře potřebovat. Kcmmerich umře, ať je dostane ten nebo onen. Proč by je tedy Muller neměl hlídat, má přec na ně větší právo, než nějaký sanifák! Až bude Kemmerich mrtev, bude pozdě. Právě proto tedy na ně Muller číhá už teď.

9

these things were necessary, but the rest merely show. Soldiers have a fine nose for such distinctions. *** By threes and fours our class was scattered over the platoons amongst Frisian fishermen, peasants, and labourers with whom we soon made friends. Kropp, Müller, Kemmerich, and I went to No .9 platoon under Corporal Himmelstoss. He had the reputation of being the strictest disciplinarian in the camp, and was proud of it. He was a small undersized fellow with a foxy, waxed moustache, who had seen twelve years' service and was in civil life a postman. He had a special dislike of Kropp, Tjaden, Westhus, and me, because he sensed a quiet defiance. I have remade his bed fourteen times in one morning. Each time he had some fault to find and pulled it to pieces. I have kneaded a pair of prehistoric boots that were as hard as iron for twenty hours with intervals of course until they became as soft as butter and not even Himmelstoss could find anything more to do to them; under his orders I have scrubbed out the Corporals' Mess with a tooth-brush. Kropp and I were given the job of clearing the barrack-square of snow with a hand-broom and a dust-pan, and we would have gone on till we were frozen had not a lieutenant accidentally appeared who sent us off, and hauled Himmelstoss over the coals. But the only result of this was to make Himmelstoss hate us more. For six weeks consecutively I did guard every Sunday and was hut-orderly for the same length of time. With full pack and rifle I have had to practise on a wet, soft, newly-ploughed field the “Prepare to advance, advance!” and the “Lie down!” until I was one lump of mud and finally collapsed. Four hours later I had to report to Himmelstoss with my clothes scrubbed clean, my hands chafed and bleeding. Together with Kropp, Westhus, and Tjaden I have stood at attention in a hard frost without gloves for a quarter of an hour at a stretch, while Himmelstoss watched for the slightest movement of our bare fingers on the steel barrel of the rifle. I have run eight times from the top floor of the barracks down to the courtyard in my shirt at two o'clock in the morning because my drawers projected three inches beyond the edge of the stool on which one had to stack all one's things. Alongside me ran the corporal, Himmelstoss, and trod on my bare toes. At bayonet-practice I had constantly to fight with Himmelstoss, I with a heavy iron weapon, whilst he had a handy wooden one with which he easily struck my arms till they were black and blue. Once, indeed, I became so infuriated that I ran at him blindly and gave him a mighty jab in the stomach and knocked him down. When he reported me the company commander laughed at him and told him he ought to keep his eyes open; he understood Himmelstoss, and apparently was not displeased at his discomfiture. I became a past master on the parallel bars and excelled at physical jerks; we have trembled at the mere sound of his voice, but this runaway post-horse never got the better of us. One Sunday as Kropp and I were lugging a latrine-bucket on a pole across the barrack-yard, Himmelstoss came by, all polished up and spry for going out. He planted himself in front of us and asked how we liked the job. In spite of ourselves we tripped and emptied the bucket over his legs. He raved, but the limit had been reached. “That means clink,” he yelled. But Kropp had had enough. “There'll be an enquiry first,” he said, “and then we'll unload.” “Mind how you speak to a non-commissioned officer!” bawled Himmelstoss. “Have you lost your senses? You wait till you're spoken to. What will you do, anyway?” “Show you up, Corporal,” said Kropp, his thumbs in line with the seams of his trousers. Himmelstoss saw that we meant it and went off without saying a word. But before he disappeared he growled: “You'll drink this!” but that was the end of his authority. He

*** Po třech a po čtyřech byla celá třída rozptýlena po družstvech, spolu s frizskými rybáři, sedláky, dělníky a nádeníky, s nimiž jsme se rychle skamarádili. Kropp, Mőller, Kemmerich a já jsme přišli do devátého družstva které cvičil kaprál Himmelstoss. Byl pokládán za největšího psa z celých kasáren a byl na to hrd. Malý, podsaditý chlapík, který sloužil dvanáct let, s liščím, nakrouceným knírem, v civilu listonoš. Na Kroppa, Tjadena, Westhusa a na mě měl zvlášť spadeno, poněvadž čul náš tichý vzdor. Stavěl jsem jednoho rána čtrnáckrát jeho postel. Vždy našel něco, co by na ní vytkl a zase ji strhl. Promazal jsem v dvacetihodinné práci - přirozeně s přestávkami - pár prastarých bot, tvrdých jako kámen tak, že byly měkké jako máslo a ani Himmelstoss neměl, co by jim vytkl; vydrhl jsem na jeho rozkaz kartáčkem na zuby do bělá světnici naší čety; dali jsme se já a Kropp s ručním kartáčem a lopatkou do sněhu na kasáren ském dvoře, který jsme měli podle jeho rozkazu těmito prostředky vyčistit, a byli bychom vydrželi, pokud bychom nezmrzli, kdyby se náhodou nevynořil jakýsi lajtnant, který nás poslal do kasáren a Himmelstossovi pořádně vynadal. Následek toho bylo jen, že se Himmelstoss na nás ještě víc rozzuřil. Byl jsem komandován po čtyři týdny každou neděli na stráž a právě tak dlouho jsem dělal službu ve světnici; cvičil jsem v plné výzbroji s puškou v ruce na holé, rozmoklé oranici, “přískokem vpřed” a “k zemi”, až se ze mne stala hrouda bláta a já se vyčerpáním svalil; za čtyři hodiny po tom jsem Himmelstossovi ukázal svou bezvadně vyčištěnou výzbroj, ovšem s rukama do krve rozedře- nýma; stál jsem s Kroppem, Westhusem a Tjadenem v ostrém, mrazu čtvrt hodiny „v pozoru”, bez rukavic s holými prsty na hlavni pušky, zatím co se kolem nás plazil Himmelstoss a číhal na nejmenší pohyb, aby zjistil nějaký přestupek; běžel jsem v noci osmkrát v košili s nejhořejšího patra kasáren až dolů na dvůr, poněvadž mé podvlékačky přečnívaly o pár centimetrů kraj podnožky na níž musil každý mít své věci srovnány. Vedle mne běhal kaprál ode dne, Himelstoss, a šlapal mi na prsty nohou; musil jsem při cvičení bajonetem šermovat vždy s Himmelstossem, přičemž mi dal do ruky těžkou, železnou tyč a sobě příručnou dřevěnou pušku, takže mi mohl paže pohodlně naklepat do modra a do hněda; dostal jsem ovšem při tom jednou takový vztek, že jsem se na něho slepě vrhl a dal mu takovou ránu do žaludku, až se převalil. Když si chtěl stěžovat, velitel roty se mu vysmál a řekl, že má dávat pozor; znal svého Himmelstosse a zdálo se, že mu přeje, že naběhl. Stal se ze mne dokonalý šplhač; hledal jsem pomalu, kdo by se se mnou mohl měřit v dřepech; třásli jsme se, když jsme jen zaslechli jeho hlas, ale ten zdivočilý poštovský kůň nás nedostal. Když jsme Kropp a já v barákovém táboře jednou v neděli vlekli přes dvůr na tyči džbery z latríny a Himmelstoss, nádherně vyčištěný a na vycházku připravený, šel kolem nás, tvářili jsme se přese vše, jako bychom klopýtli, a vylili mu džber na nohy. Zuřil, ale míra byla dovršena. „Na to je pevnost,” křičel. Kropp toho měl dost. „Ale napřed vyšetřování a při něm vyplázneme my svoje trumfy,” řekl. „Jak to mluvíte s kaprálem!” řval Himmelstoss, „zbláznil jste se? Počkejte, až se vás budou ptát? Co chcete dělat?” „Vypláznout trumfy na pana kaprála,” řekl Kropp s prsty na švu kalhot. Himmelstoss nyní přece pozoroval, co a jak, a odmázl beze slova. Dříve než zmizel, sic ještě zaječel: „To si vypijete,” ale jeho moc byla zlomena. Zkoušel to ještě jednou v

10

tried it on once more in the ploughed field with his “Prepare to advance, advance” and “Lie down.” We obeyed each order, since an order's an order and has to be obeyed. But we did it so slowly that Himmelstoss became desperate. Carefully we went down on our knees, then on our hands, and so on; in the meantime, quite infuriated, he had given another command. But before we had even begun to sweat he was hoarse. After that he left us in peace. He did indeed always refer to us as swine, but there was, nevertheless, a certain respect in his tone. There were many other staff corporals, the majority of whom were more decent. But above all each of them wanted to keep his good job there as long as possible, and this he could do only by being strict with the recruits. So we were put through every conceivable refinement of paradeground soldiering till we often howled with rage. Many of us became ill through it; Wolf actually died of inflammation of the lung. But we would have felt ridiculous had we hauled down our colours. We became hard, suspicious, pitiless, vicious, tough and that was good; for these attributes were just what we lacked. Had we gone into the trenches without this period of training most of us would certainly have gone mad. Only thus were we prepared for what awaited us. We did not break down, but adapted ourselves; our twenty years, which made many another thing so grievous, helped us in this. But by far the most important result was that it awakened in us a strong, practical sense of esprit de corps, which in the field developed into the finest thing that arose out of the war: comradeship. *** I sit by Kemmerich's bed. He is sinking steadily. Around us is a great commotion. A hospital tram has arrived and the wounded fit to be moved are being selected. The doctor passes by Kemmerich's bed without once looking at him. “Next time, Franz,” I say. He raises himself on the pillow with his elbows. “They have amputated my leg.” He knows it too then. I nod and answer: “You must be thankful you've come off with that.” He is silent. I resume: “It might have been both legs, Franz. Wegeler has lost his right arm. That's much worse. Besides, you will be going home.” He looks at me. “Do you think so?” “Of course.” “Do you think so?” he repeats. “Sure, Franz. Once you've got over the operation.” He beckons me to bend down. I stoop over bin and he whispers: “I don't think so.” “Don't talk rubbish; Franz, in a couple of days you'll see for yourself. What is it anyway an amputated leg? here they patch up far worse things than that.” He lifts one hand. “Look here though, these fingers.” “That's the result of the operation. Just eat decently and you'll soon be well again. Do they look after you properly?” He points to a dish that is still half full. I get excited. “Franz, you must eat. Eating is the main thing. That looks good too.” He turns away. After a pause he says slowly: “I wanted to become a head-forester once.” “So you may still,” I assure him. “There are splendid artificial limbs now, you'd hardly know there was anything missing. They are fixed on to the muscles. You can move the fingers and work and even write with an artificial hand. And besides, they will always be making new improvements.” For a while he lies still. Then he says: “You can take my lace-up boots with you for Müller.” I nod and wonder what to say to encourage him. His lips have fallen away, his mouth has become larger, his teeth stick out and look as though they were made of chalk. The

oranicích s „přískokem vpřed”, a „k zemi”. Poslouchali jsme sic každého jeho rozkazu; neboť rozkaz je rozkaz, musí být vyplněn. Ale pro-váděli jsme jej tak pomalu, že Himmelstossa se zmocňovalo zoufalství. Spustili jsme se pokojně na kolena, potom na ruce a tak pořád; mezitím dal už zuřivě jiné komando. Než jsme se zpotili, chraptěl. Pak nám dal pokoj. Říkal nám sic stále ještě prevíti. Ale byl v tom respekt.

Bylo taky mnoho slušných kaprálů, kteří byli rozumnější; ti slušní měli dokonce většinu. Ale každý si chtěl především udržet co nejdéle teplé místečko v zázemí a to mohl jen tak, že dělal rekrutům nohy. Tak nás v kasárnách brousili všemi možnými brusy a častokrát jsme vzteky štěkali. Mnozí z nás z toho taky onemocněli, Wolf dokonce umřel na zápal plic. Ale byli bychom si připadali směšnými, kdybychom povolili. Stali jsme se tvrdými, nedůvěřivými, nelítostnými, mstivými, surovými, a tak to bylo dobře; neboť tyto vlastnosti nám právě chyběly. Kdyby nás hnali bez této doby výcviku do zákopu, byla by se asi většina z nás zbláznila. Takto jsme ale byli připraveni na to, co nás čekalo. Nezlomili jsme se, přizpůsobili jsme se jen; pomáhalo nám k tomu našich dvacet let, která nám mnoho jiného tak ztěžovala. Nejdůležitější však bylo, že se v nás probudil pevný praktický pocit sounáležitosti, který se pak v poli stupňoval v to nejlepší, co válka vynesla: v kamarádství!

*** Sedím na Kemmerichově posteli. Ztrácí se víc a víc. Kolem nás je kravál. Přijel nemocniční vlak a hledají raněné, schopné transportu. Kolem Kemmerichovy postele jde lékař a ani se naň nepodívá. “Příště, Frantíku,” povídám. Zdvihne se v poduškách na lokty. „Amputovali mě.” Tak, to teď tedy taky ví. Kývám a odpovídám: „Buď rád, že se z toho takhle dostaneš.” Mlčí. Mluvím dál: “Mohly to být také obě nohy, Fratíku, Wegeler má prve pravou ruku. To je horší. Ty teď přijdeš domů.” Dívá se na mne. „Myslíš?” „Ovšem.” Opakuje: „Myslíš?” “Jistě; Frantíku. Musíš teď se jen zotavit po té operaci.” Kyne mi, abych se přiklonil blíže. Skláním se nad ním a Kemmerich mi šeptá: „Já tomu nevěřím.” “Nemluv tak blbě, Frantíku, za pár dní to sám uvidíš. To je toho: uříznutá noha; tady dají dohromady docela jiné věci.” Zdvihá ruku. „Podívej se na tyhle prsty.” „To je z operace. Jen se hodně krm, pak se sebereš. Máte tu pořádné jídlo?” Ukazuje misku, která je ještě napolo plná. Rozčiluji se. „Frantíku, ty musíš jíst. Jídlo to je to hlavní. Vždyť je to tady docela dobré.” Odmítá. Po pause řekne zvolna: „Chtěl jsem se stát fořtem.” „To můžeš ještě pořád,” těším ho. „Teď vynašli nádherné prothesy, ani nevíš, že ti něco chybí. Připínají je na svaly. U ručních prothes můžeš pohybovat i prsty a pracovat, ba i psát. A mimo to vynalézají toho pořád víc.”

Leží chvíli tiše, pak říká: “Můžeš vzít Mőllerovi mé šněrovací boty.” Kývám a přemýšlím, co mu mohu ještě říci, aby ho to povzbudilo. Jeho rty jsou smazány, jeho ústa se zvětšila, zuby vyčnívají jako by byly z křídy. Maso taje, čelo se klene

11

flesh melts, the forehead bulges more prominently, the cheekbones protrude. The skeleton is working itself through. The eyes are already sunken in. In a couple of hours it will be over. He is not the first that I have seen thus; but we grew up together and that always makes it a bit different. I have copied his essays. At school he used to wear a brown coat with a belt and shiny sleeves. He was the only one of us, too, who could do the giant's turn on the horizontal bar. His hair flew in his face like silk when he did it. Kantorek was proud of him. But he couldn't stand cigarettes. His skin was very white; he had something of the girl about him. I glance at my boots. They are big and clumsy, the breeches are tucked into them, and standing up one looks well-built and powerful in these great drainpipes. But when we go bathing and strip, suddenly we have slender legs again and slight shoulders. We are no longer soldiers but little more than boys; no one would believe that we could carry packs. It is a strange moment when we stand naked; then we become civilians, and almost feel ourselves to be so. When bathing Franz Kemmerich looked as slight and frail as a child. There he lies now, but why? The whole world ought to pass by this bed and say: “That is Franz Kemmerich, nineteen and a half years old, he doesn't want to die. Let him not die!” My thoughts become confused. This atmosphere of carbolic and gangrene clogs the lungs, it is a thick gruel, it suffocates. It grows dark. Kemmerich's face changes colour, it lifts from the pillow and is so pale that it gleams. The mouth moves slightly. I draw near to him. He whispers: “If you find my watch, send it home.” I do not reply. It is no use any more. No one can console him. I am wretched with helplessness. This forehead with its hollow temples, this mouth that now seems all teeth, this sharp nose! And the fat, weeping woman at home to whom I must write. If only the letter were sent off already! Hospital-orderlies go to and fro with bottles and pails. One of them comes up, casts a glance at Kemmerich and goes away again. You can see he is waiting, apparently he wants the bed. I bend over Franz and talk to him as though that could save him: “Perhaps you will go to the convalescent home at Klosterberg, among the villas, Franz. Then you can look out from the window across the fields to the two trees on the horizon. It is the loveliest time of the year now, when the corn ripens; at evening the fields in the sunlight look like mother-of-pearl. And the lane of poplars by the Klosterbach, where we used to catch sticklebacks! You can build an aquarium again and keep fish in it, and you can go without asking anyone, you can even play the piano if you want to.” I lean down over his face which lies in the shadow. He still breathes, lightly. His face is wet, he is crying. What a fine mess I have made of it with my foolish talk! “But Franz,” I put my arm round his shoulder and put my face against his. “Will you sleep now?” He does not answer. The tears run down his cheeks. I would like to wipe them away but my handkerchief is too dirty. An hour passes. I sit tensely and watch his every movement in case he may perhaps say something. What if he were to open his mouth and cry out! But he only weeps, his head turned aside. He does not speak of his mother or his brothers and sisters. He says nothing; all that lies behind him; he is entirely alone now with his little life of nineteen years, and cries because it leaves him. This is the most disturbing and hardest parting that I ever have seen, although it was pretty bad too with Tiedjen, who called for his mother a big bear of a fellow who, with wild eyes full of terror, held off the doctor from his bed with a dagger until he collapsed. Suddenly Kemmerich groans and begins to gurgle. I jump up, stumble outside and demand: “Where is the

ostřeji, lícní kosti jsou vysunuty. Kostra se propracovává na povrch. Oči už zapadají. V několika hodinách bude po všem.

Není první, kterého tak vidím; ale rostli jsme spolu; a to je vždycky jen přec něco jiného. Opisoval jsem od něho komposice. Nosíval obyčejně do školy hnědý oblek s pásem a ten oblek se na rukávech blýskal, jak byl odřený. Byl také jediný z nás, který uměl veletoč na hrazdě. Vlasy mu padaly do obličeje jako hedvábí, když jej dělal. Kantorek se jím proto chlubil. Ale cigarety nesnášel. Jeho kůže byla velmi bílá, bylo v něm něco dívčího. Dívám se na své boty. Jsou neforemné a ztvrdlé, kalhoty jsou do nich zastrčeny; když vstanu, vypadám v těch širokých rourách tlustě a mohutně. Ale když se jdem koupat a svlékneme se, máme rázem opět štíhlé nohy a štíhlé plece. Nejsme pak už vojáky, ale jsme skoro chlapci, že by člověk nevěřil, že uneseme tornu. Je na nás podivuhodný pohled, jsme-li nazí; pak jsme civilisty a cítíme skoro jako civilisté. Frantík Kemmerich vypadal při koupání malý a štíhlý jako dítě. Ted tu leží, proč pak jen? Měli by vodit celý svět kolem této postele a říkat: To je Frantík Kemmerich, devatenáct a půl roku, nechce umřít. Nenechte ho umřít! Myšlenky se mi matou. Ten vzduch, plný karbolu a snětí, plní plíce hlenem, je jako hustá kaše, která dusí. Tmí se. Kemmerichův obličej bledne, odráží se od podušek a je tak průsvitný, že se až třpytí. Ústa se tiše pohybují. Nakláním se k němu. Šeptá: „Když najdete mé hodinky, pošlete je domů.” Neodporuju. Nemá to už smyslu. Nepřesvědčíš ho. Je mi bídně z mé bezmocnosti. To čelo s vpadlými spánky, ta ústa, z kterých zbývá už jen chrup, ten ostrý nos! A ta tlustá plačící žena tam doma, které musím psát. Kdybych jen už měl ten dopis za sebou. Ošetřovatelé chodí kolem s lahvemi a džbery. Jeden z nich přistoupí, vrhne na Kemmericha pátravý pohled a zas odejde. Je vidět, že čeká, pravděpodobně potřebuje postel. Nakláním se nad Frantíkem a říkám, jako by ho to mohlo zachránit: “Možná, že přijdeš, Frantíku, do ozdravovny na Klosterbergu, mezi vily. Budeš se moct koukat z okna přes pole až k těm dvěma stromům na obzoru. Teď je ta nejkrásnější doba, kdy zraje žito a pole na slunci vypadají jako perleť. A topolová alej u Klášterního potoka, kde jsme chytávali okouny! Můžeš si pak zase pořídit akvárium a chovat ryby, můžeš vycházet a nikoho se neptat, ba můžeš hrát i na klavír, když chceš.” Nakláním se nad jeho obličej, který leží ve stínu. Dýchá ještě tiše. Jeho obličej je mokrý, pláče. To jsem vyved pěknou pitominku svými hloupými řečmi! „Ale, Frantíku,” objímám jeho ramena a kladu svůj obličej na jeho. “Nechceš teď spát?” Neodpovídá. Slzy se mu kutálejí po tvářích. Chtěl bych je utřít, ale mám moc špinavý kapesník. Míjí hodina. Sedím napjatě a pozoruji každý záchvěv jeho svalů, nechce-li snad ještě něco říci. Kdyby chtěl alespoň otevřít hubu a řvát! Ale pláče jen s hlavou na stranu odvrácenou. Nemluví o své matce a sourozencích, neříká nic, je to asi všechno už za ním; je teď sám se svým malým devatenáctiletým životem a pláče, poněvadž ho ten život opouští. To je nejnesmělejší a nejtěžší loučení, jaké jsem kdy viděl, ačkoli u Tiedjena to bylo taky ošklivé, když, chlap jako hora, řval po mamince a s široce rozevřenýma očima vzdaloval doktora úzkostně bajonetem od své postele, dokud nesklapl. Najednou Kemmerich zasténá a začne chroptět. Vyskočím, klopýtám ze sálu a ptám se: „Kde je doktor?

12

doctor? Where is the doctor?” As I catch sight of the white apron I seize hold of it: “Come quick, Franz Kemmerich is dying.” He frees himself and asks an orderly standing by: “Which will that be?” He says: “Bed 26, amputated thigh.” He sniffs: “How should I know anything about it, I've amputated five legs to-day”; he shoves me away, says to the hospital-orderly “You see to it,” and hurries off to the operating room. I tremble with rage as I go along with the orderly. The man looks at me and says: “One operation after another since five o'clock this morning. You know, to-day alone there have been sixteen deaths - yours is the seventeenth. There will probably be twenty altogether…” I become faint, all at once I cannot do any more. I won't revile any more, it is senseless, I could drop down and never rise up again. We are by Kemmerich's bed. He is dead. The face is still wet from the tears. The eyes are half open and yellow like old horn buttons. The orderly pokes me in the ribs, “Are you taking his things with you?” I nod. He goes on: “We must take him away at once, we want the bed. Outside they are lying on the floor.” I collect Kemmerich's things, and untie his identification disc. The orderly asks about the pay-book. I say that it is probably in the orderly-room, and go. Behind me they are already hauling Franz on to a waterproof sheet. Outside the door I am aware of the darkness and the wind as a deliverance. I breathe as deep as I can, and feel the breeze in my face, warm and soft as never before. Thoughts of girls, of flowery meadows, of white clouds suddenly come into my head. My feet begin to move forward in my boots, I go quicker, I run. Soldiers pass by me, I hear their voices without understanding. The earth is streaming with forces which pour into me through the soles of my feet. The night crackles electrically, the front thunders like a concert of drums. My limbs move supplely, I feel my joints strong, I breathe the air deeply. The night lives, I live. I feel a hunger, greater than comes from the belly alone. Müller stands in front of the hut waiting for me. I give him the boots. We go in and he tries them on. They fit well. He roots among his supplies and offers me a fine piece of saveloy. With it goes hot tea and rum.

Kde je doktor?” Když vidím bílý plášť, chytnu jej. „Pojďte honem, nebo František Kemmerich umře.” Vyprostí se a ptá se přítomného ošetřovatele: „Co Je?” Ošetřovatel povídá: „Postel 26, amputace hořeního stehna.” Oboří se na mě: „Jak bych mohl o tom něco vědět, amputoval jsem dneska pět noh,” odsune mě, řekne ošetřovateli: “Podívejte se na něho” a běží do operačního sálu. Třesu se vzteky, když jdu se saniťákem. Podívá se na mě a povídá: “Operace za operací, od pěti hodin ráno - to je rajt, panečku, jen dneska zas šestnáct pryč - ten tvůj je sedmnáctý. Dotáhnem to jistě na dvacet.” Mně je špatně, najednou už nemohu dál. Nechce se mi už ani nadávat, nemá to smysl, chtěl bych padnout a už nevstal. Jsme u Kemmerichovy postele. Je mrtev. Obličej je ještě mokrý od slz. Oči jsou polootevřeny a jsou žluté jako staré kostěné knoflíky. Saniťák mě rýpá do žeber. “Vezmeš s sebou jeho věci?” Kývám. Pokračuje: “ Musíme ho hned odnést, potřebujem tu postel. Tam venku to už leží až v průjezdu.” Vezmu věci a odpínám Kemmerichovi kapsli s legitimací. Saniťák se ptá po jeho žoldové knížce. Není tu. Povídám, že musí být v kanceláři a jdu. Za mnou už strkají Frantíka do celty. Přede dveřmi cítím tmu a vítr jako vykoupení. Dýchám, co mi plíce stačí, a cítím na obličeji vzduch teplý a měkký jako nikdy dotud. Hlavou mi náhle letí myšlenky na děvčata, na kvetoucí luka, na bílá oblaka Nohy se pohybují v botách kupředu, jdu rychleji běžím. Kolem mne chodí vojáci, jejich hovory mě vzrušují, přes to, že jim nerozumím. Země bobtná silami a ty síly protékají chodidly do mne. Noc praská nabita elektřinou, fronta bouří tlumeně jako bubnový koncert. Mé údy se křepce pohybují, cítím své ohebné klouby, funím a frkám. Noc žije, já žiju. Mám hlad větší než jen od žaludku. Mőller stojí před barákem a čeká na mne. Dávám mu boty. Jdeme dovnitř a on si je zkouší. Padnou mu. Hrabe se ve svých zásobách a nabízí mi pěkný kousek cerbulátu. K tomu máme teplý čaj s rumem

T H RE E

III

Reinforcements have arrived. The vacancies have been filled and the sacks of straw in the huts are already booked. Some of them are old hands, but there are twenty-five men of a later draught from the base. They are about two years younger than us. Kropp nudges me: “Seen the infants?” I nod. We stick out our chests, shave in the open, shove our hands in our pockets, inspect the recruits and feel ourselves stone-age veterans. Katczinsky joins us. We stroll past the horseboxes and go over to the reinforcements, who are already being issued with gas masks and coffee. “Long time since you've had anything decent to eat, eh?” Kat asks one of the youngsters. He grimaces. “For breakfast, turnip-bread lunch, turnipstew supper, turnip-cutlets and turnip-salad.” Kat gives a knowing whistle. “Bread made of turnips? You've been in luck, it's nothing new for it to be made of sawdust. But what do you say to haricot beans? Have some?” The youngster turns red: “You can't kid me.” Katczinsky merely says: “Fetch your mess-tin.” We follow curiously. He takes us to a tub beside his straw sack. Sure enough it is half full of beef and beans. Katczinsky plants himself in front of it like a general and

Přišla náhrada. Vyplňují se mezery, a slamníky v barácích budou brzy obsazeny. Jsou to zčásti staří lidé, ale dali nám taky pětadvacet mladých hochů z polních shromaždišť rekrutů. Jsou skoro o rok mladší než my. Kropp do mne šťouchá: „Viděls ty děti?” Kývám. Nafoukneme se, dáme se na dvoře oholit, strčíme ruce do kapes u kalhot a koukáme jako stará pára. Katczinský se připojí. Couráme se konírnami a přijdeme k náhradníkům, zrovna když dostávají plynové masky a kávu. Kat se zeptá jednoho z nejmladších: „Nedostali jste už dlouho nic pořádnýho k žrádlu, co?” Rekrut se zašklebí. „Ráno chleba z tuřínu, v poledne zelí z tuřínu, večer kotlety z tuřínu a k tomu salát z tuřínu.” Katczinský odbornicky zahvízdne. “ Chleba z tuřínu? To jste měli ještě štěstí, dělají ho už taky z hoblovaček. Ale co bys tak řek bílým fazolím, nechtěl bys lžíci?” Rekrut zrudl. “ Navalovat si mě nemusíš.” Katczinský nic neodpovídá: “Vem si esšálek.” Jdeme zvědavě za nimi. Vede nás k sudu vedle svého slamníku. Je opravdu do polovičky naplněn bílými fazolemi a hovězím. Katczinský před ním stojí jako generál a povídá:

13

says: “Sharp eyes and light fingers! That's what the Prussians say.” We are surprised. “Great guts, Kat, how did you come by that?” I ask him. “Ginger was glad I took it. I gave him three pieces of parachute-silk for it. Cold beans taste fine, too.” Patronisingly he gives the youngster a portion and says: “Next time you come with your mess-tin have a cigar or a chew of tobacco in your other hand. Get me?” Then he turns to us. “You get off scot free, of course.” *** We couldn't do without Katczinsky; he has a sixth sense. There are such people everywhere but one does not appreciate it at first. Every company has one or two. Katczinsky is the smartest I know. By trade he is a cobbler, I believe, but that hasn't anything to do with it; he understands all trades. It's a good thing to be friends with him, as Kropp and I are, and Haie Westhus too, more or less. But Haie is rather the executive arm, operating under Kat's orders when things come to blows. For that he has his qualifications. For example, we land at night in some entirely unknown spot, a sorry hole, that has been eaten out to the very walls. We are quartered in a small dark factory adapted to the purpose. There are beds in it, or rather bunks a couple of wooden beams over which wire netting is stretched. Wire netting is hard. And there's nothing to put on it. Our waterproof sheets are too thin. We use our blankets to cover ourselves. Kat looks at the place and then says to Haie Westhus “Come with me.” They go off to explore. Half an hour later they are back again with arms full of straw. Kat has found a horse-box with straw in it. Now we might sleep if we weren't so terribly hungry. Kropp asks an artilleryman who has been some time in this neighbourhood: “Is there a canteen anywhere abouts?” “Is there a what?” he laughs. “There's nothing to be had here. You won't find so much as a crust of bread here.” “Aren't there any inhabitants here at all then?” He spits. “Yes, a few. But they hang round the cook-house and beg.” “That's a bad business! Then we'll have to pull in our belts and wait till the rations come up in the morning.” But I see Kat has put on his cap. “Where to, Kat?” I ask. “Just to explore the place a bit.” He strolls off. The artilleryman grins scornfully. “Go ahead and explore. But don't strain yourself in carrying what you find.” Disappointed we lie down and consider whether we couldn't have a go at the iron rations. But it's too risky; so we try to get a wink of sleep. Kropp divides a cigarette and hands me half. Tjaden gives an account of his national dish broad-beans and bacon. He despises it when not flavoured with bog-myrtle, and, “for God's sake, let it all be cooked together, not the potatoes, the beans, and the bacon separately.” Someone growls that he will pound Tjaden into bog-myrtle if he doesn't shut up. Then all becomes quiet in the big room only the candles flickering from the necks of a couple of bottles and the artilleryman spitting every now and then. We are just dozing off when the door opens and Kat appears. I think I must be dreaming; he has two loaves of bread under his arm and a bloodstained sandbag full of horse-flesh in his hand. The artilleryman's pipe drops from his mouth. He feels the bread. “Real bread, by God, and still hot too?” Kat gives no explanation. He has the bread, the rest doesn't matter. I'm sure that if he were planted down in the middle of the desert, in half an hour he would have gathered together a supper of roast meat, dates, and wine. “Cut some wood,” he says curtly to Haie.

„Oči v hrsti, dlouhý prsty! To je pruská parola.” Jsme překvapeni. Ptám se: „Sakra, Kate, kdes to sebral?” „'Rajské jablíčko' bylo rádo, že jsem mu to odebral. Dal jsem mu za to tři kusy hedvábí z padáků. No, bílé fazole jsou i studené jedna báseň.” Nandá rekrutovi mecenášsky porci a řekne: „Až se sem přihrneš s esšálkem příště, budeš mít v ruce cigáro nebo žvanec tabáku, rozumíš?” Pak se obrátí k nám: „Vy dostanete, to se ví, i tak.” *** Katczinský je nepostradatelný, poněvadž má šestý smysl. Takoví lidé jsou všude, ale není na nich předem vidět, že jsou tací. Každá rota má jednoho nebo dva z téhle sorty. Katczinský je ten nejmazanější ze všech, co znám. Řemeslem je, tuším, švec, ale na tom nezáleží, rozumí každému řemeslu. Je dobře táhnout s ním za jeden provaz. My, Kropp a já, s ním táhneme a taky Haie Westhus k nám tak napolo patří. Ale to už je tak víc výkonný orgán, neboť pracuje pod Katovým velením, když se ušije nějaká věc, kde je potřeba pěstí. Za to má pak určité výhody. Tak na příklad přijdem v noci do docela neznámého místa, bídného hnízda, kde je vidět na první pohled, že je vyrabované až na došky. Nakvartýrujem se do malé, tmavé fabriky, která byla k tomu právě zařízena. Jsou tam postele, vlastně jen pryčny, pár látek, potažených drátěným pletivem. Drátěné pletivo je tvrdé. Deku pod sebe nemáme, tou, kterou máme, musíme se přikrýt. Celta je moc tenká. Kat si to prohlédne a řekne Haiovi Westhusovi: „Pojď se mnou.” Jdou na slepo, do docela neznámého hnízda. Za půl hodiny jsou tu zase, s náručemi slámy. Kat našel konírnu a tak našel slámu. Mohli bychom teď v teple spát, kdybychom neměli hlad jako psi. Kropp se ptá artileráka, který je tam už dlouho: „Je tady někde kantina?” Artilerák se směje: „A co bys chtěl ještě? Tady nic neseženeš. Ani kůrku tu neseženeš.” „Co pak tu nejsou civilové?” Artilerista si odplivne: „Je, pár. Ale ti čumějí sami kolem každého kotle-a žebrají.” To je zlé. To si tedy musíme přitáhnout řemen a čekat až do zejtřka, až přijde menáž. Vidím ale, že si Kat nasazuje čepici a ptám se: „Kam jdeš, Kate?” „Jdu si to vomrknout.” A vymázne. Artilerák se posměšně šklebí. “Mrkej! Jen aby sis při tom nevymrkal kukadla.” Zklamaně uléháme a přemýšlíme, nemáme-li se pustit do železné zásoby. Ale to je příliš riskantní. Tak se pokoušíme aspoň si zdřímnout. Kropp rozpůlí cigaretu a dává mi pulčík. Tjaden vypravuje o jejich národním jídle, velkých fazolích se špekem. Zatracuje přípravu bez číbru. Především se ale musí vařit všechno dohromady, pro Kristovy rány, ne brambory zvlášť, fazole zvlášť a špek snad taky zvlášť. Někdo vrčí, že Tjadena rozseká na číbr, jestli nebude hnedka kušovat. Pak se ta velká místnost uklidní. Jen pár svíček bliká v hrdlech lahví a artilerista si tu a tam odplivne. Jsme už skoro v limbu, když se dveře otevřou a objeví se Kat. Zdá se mi, že sním: má pod paždí dva chleby a v ruce krvavý pytel na písek, v kterém je teď konina. Artilerákovi vypadne fajfka z huby. Ohmatává chleba. „Opravdu, opravdický chleba a ještě teplý.” Kat už dál o tom nemluví. Má chleba a na ostatním mu nezáleží. Jsem přesvědčen, kdyby ho vyložili v poušti, že by sehnal za hodinu večeři z datlí, pečeně a vína. Prohodí krátce k Haiovi: „Naštípej dříví.”

14

Then he hauls out a frying pan from under his coat, and a handful of salt as well as a lump of fat from his pocket. He has thought of everything. Haie makes a fire on the floor. It lights up the empty room of the factory. We climb out of bed. The artilleryman hesitates. He wonders whether to praise Kat and so perhaps gam a little for himself. But Katczinsky doesn't even see him, he might as well be thin air. He goes off cursing. Kat knows the way to roast horse-flesh so that it's tender. It shouldn't be put straight into the pan, that makes it tough. It should be boiled first in a little water. With our knives we squat round in a circle and fill our bellies. That is Kat. If for one hour in a year something eatable were to be had in some one place only, within that hour, as if moved by a vision, he would put on his cap, go out and walk directly there, as though following a compass, and find it. He finds everything if it is cold, a small stove and wood, hay and straw, a table and chairs but above all food. It is uncanny; one would think he conjured it out of the air. His masterpiece was four boxes of lobsters. Admittedly we would rather have had a good beef steak. *** We have settled ourselves on the sunny side of the hut. There is a smell of tar, of summer, and of sweaty feet. Kat sits beside me. He likes to talk. Today we have done an hour's saluting drill because Tjaden failed to salute a major smartly enough. Kat can't get it out of his head. “You take it from me, we are losing the war because we can salute too well,” he says. Kropp stalks up, with his breeches rolled up and his feet bare. He lays out his washed socks to dry on the grass. Kat turns his eyes to heaven, lets off a mighty fart, and says meditatively: “Every little bean must be heard as well as seen.” The two begin to argue. At the same time they lay a bottle of beer on the result of an air-fight that's going on above us. Katczinsky won't budge from the opinion which as an old Front-hog, he rhymes: Give 'em all the same grub and all the same pay And the war would be over and done in a day. Kropp on the other hand is a thinker. He proposes that a declaration of war should be a kind of popular festival with entrance-tickets and bands, like a bull fight. Then in the arena the ministers and generals of the two countries, dressed in bathing-drawers and armed with clubs, can have it out among themselves. Whoever survives, his country wins. That would be much simpler and more just than this arrangement, where the wrong people do the fighting. The subject is dropped. Then the conversation turns to drill. A picture comes before me. Burning midday in the barrack-yard. The heat hangs over the square. The barracks are deserted. Every thing sleeps. All one hears is the drummers practising; they have installed themselves somewhere and practise brokenly, dully, monotonously. What a concord! Midday heat, barrack square, and drummers beating! The windows of the barracks are empty and dark. From some of them trousers are hanging to dry. The rooms are cool and one looks toward them longingly. O dark, musty platoon huts, with the iron bedsteads, the chequered bedding, the lockers and the stools! Even you can become the object of desire; out here you have a faint resemblance to home; your rooms, full of the smell of stale food, sleep, smoke, and clothes. Katczinsky paints it all in lively colours. What would we not give to be able to return to it! Farther back than that our thoughts dare not go. Those early morning hours of instruction. - ”What are the parts of the 98 rifle?” - the midday hours of physical training - ”Pianist forward! By the right, quick march. Report to the cook-house for potato-peeling.” We indulge in reminiscences. Kropp laughs suddenly and says: “Change at Lohne!”

Potom vytáhne zpod kabátu pánev a vyndá z kapsy hrst soli a kolečko sádla; myslel na všecko. Haie rozdělá na podlaze oheň. Tmavou halou továrny to praská. Lezeme se slamníků. Artilerák kolísá. Rozvažuje, má-li se pochvalně vyslovit, aby snad na něho taky něco zbylo. Ale Katczinský ho nevidí, pro něho vůbec neexistuje. Tu s klením odmázne. Kat zná způsob, jak uvařit koninu do měkka. Nesmí hned na pánev, to by ztvrdla. Musí se předem v trošce vody povařit. Sedíme se svými noži na bobku v kruhu a cpeme se. To je Kat. Kdyby v nějaké krajině za celý rok jen v průběhu jediné hodinky bylo možno sehnat něco k jídlu, přišel by přesně v tu hodinu, nasadil by si čepici, vyšel by, šel by rovnou jako podle kompasu k tomu a našel by to. Najde všechno; když je chladno, kamínka a dříví, seno a slámu, stoly, židle, především ale žrádlo. Je to přímo záhada, skoro člověk by myslel, že to čaruje ze vzduchu. Jeho vrcholný kousek jsou čtyři krabičky humrů. Ovšem, že bychom měli místo toho raději přepouštěné sádlo. *** Usadili jsme se na sluneční straně baráku. Páchne to dehtem, létem a zpocenými nohami. Kat sedí vedle mne, neboť se rád baví. V poledne jsme cvičili hodinu salutování, poněvadž Tjaden nedbale zasalutoval nějakému majorovi. To Katovi nejde z hlavy. Prohlašuje: „Dej si pozor, prohrajeme válku, poněvadž umíme moc dobře salutovat.” Kropp k nám přistupuje jako čáp bosky s vyhrnutými kalhotami. Rozkládá na trávu své vyprané po nožky. Kat se dívá do nebe, pustí hlasitý, silný zvuk a řekne zamyšleně: “Každý bobeček dá jeden tóncček.” Oba se začnou přít. Zároveň se sází o láhev piva, jak dopadne letecký boj, který se bojuje nad námi. Kat si nedá vyvrátit mínění, které jako frontovik vyjadřuje opět ve verších: „Stejně platu, stejně žrádla, dávno by už vojna padla.” Kropp naproti tomu je myslitel. Navrhuje, aby se vypovězení války provádělo formou jakési lidové slavnosti na vstupenky s hudbou, jako při býčích zápasech. Pak by se musili v aréně ministři a generálové obou zemí v plavkách, s klacky v rukou dát do sebe. Kdo by zbyl, toho země by zvítězila. To by bylo jednodušší a lepší než tady, kde do sebe řežou ti nepraví. Návrh se líbí. Pak sklouzne hovor na kasárenskou execírku. Napadá mě obraz. Žhoucí poledne na kasárenském dvoře. Žár stojí tiše nad prostranstvím. Kasárny jsou jako vymřelé. Všecko spí. Je slyšet jen bubeníky cvičit, někde se uvelebili a cvičí, nešikovně, jednotvárně, do zblbnutí. Jaký to trojzvuk: Polední horko, kasárenský dvůr a cvičící bubeníci.

Okna kasáren jsou prázdná a temná. V některých visí sušící se cvilinkové kalhoty. Díváme se tam tou žebně. Světnice jsou chladné. O, vy temné, zatuchlé kasárenské světnice se železnými postelemi, slanmíky do čtverce, policemi a podnožkami před nimi! I vy můžete být cílem tužeb; tady venku jste dokonce pohádkovým echem domova, vy místnosti plné výparů starých jídel, spánku, kouře a šatů! Katczinský je líčí nádhernými barvami a s velkým pohnutím. Co bychom dali za to, kdybychom mohli k nim zpátky! Dál totiž si naše myšlenky už ani netroufají. Vy instrukční hodiny ráno. - “Řekněte mi součástky pušky model 98!” - vy tělocvičné hodiny odpoledne - “pianisti, nastoupit. Vpravo v bok. Hlaste se v kuchyni k loupání brambor.” Hýříme vzpomínkami. Kropp se najednou zasměje a řekne: “V Löhne přestupovat.”

15

That was our corporal's favourite game. Lohne is a railway junction. In order that our fellows going on shouldn't get lost there, Himmelstoss used to practise the change in the barrack-room. We had to learn that at Lohne, to reach the branch-line, we must pass through a subway. The beds represented the subway and each man stood at attention on the left side of his bed. Then came the command: “Change at Lohne!” and like lightning everyone scrambled under the bed to the opposite side. We practised this for hours on end. Meanwhile the German aeroplane has been shot down. Like a comet it bursts into a streamer of smoke and falls headlong. Kropp has lost the bottle of beer. Disgruntled he counts out the money from his wallet. “Surely Himmelstoss was a very different fellow as a postman,” say I, after Albert's disappointment has subsided. “Then how does it come that he's such a bully as a drillsergeant?” The question revives Kropp, more particularly as he hears there's no more beer in the canteen. “It's not only Himmelstoss, there are lots of them. As sure as they get a stripe or a star they become different men, just as though they'd swallowed concrete.” “That's the uniform,” I suggest. “Roughly speaking it is,” says Kat, and prepares for a long speech; “but the root of the matter lies somewhere. For instance, if you train a dog to eat potatoes and then afterwards put a piece of meat in front of him, he'll snap at it, it's his nature. And if you give a man a little bit of authority he behaves just the same way, he snaps at it too. The things are precisely the same. In himself man is essentially a beast, only he butters it over like a slice of bread with a little decorum. The army is based on that; one man must always have power over the other. The mischief is merely that each one has much too much power. A noncom, can torment a private, a lieutenant a non-com, a captain a lieutenant, until he goes mad. And because they know they can, they all soon acquire the habit more or less. Take a simple case: we are marching back from the paradeground dog-tired. Then comes the order to sing. We sing spiritlessly, for it is all we can do to trudge along with our rifles. At once the company is turned about and has to do another hour's drill as punishment. On the march back the order to sing is given again, and once more we start. Now what's the use of all that? It's simply that the company commander's head has been turned by having so much power. And nobody blames him. On the contrary, he is praised for being strict. That, of course, is only a trifling instance, but it holds also in very different affairs. Now I ask you: Let a man be whatever you like in peacetime, what occupation is there in which he can behave like that without getting a crack on the nose? He can only do that in the army. It goes to the heads of them all, you see. And the more insignificant a man has been in civil life the worse it takes him.” “They say, of course, there must be discipline,” ventures Kropp meditatively. “True,” growls Kat, “they always do. And it may be so; still it oughtn't to become an abuse. But you try to explain that to a black-smith or a labourer or a workman, you try to make that clear to a peasant; and that's what most of them are here. All he sees is that he has been put through the mill and sent to the front, but he knows well enough what he must do and what not. It's simply amazing, I tell you, that the ordinary tommy sticks it all up here in the frontline. Simply amazing!” No one protests. Everyone knows that drill ceases only in the frontline and begins again a few miles behind, with all absurdities of saluting and parade. It is an Iron law that the soldier must be employed under every circumstance. Here Tjaden comes up with a flushed face. He is so excited that he stutters. Beaming with satisfaction he stammers out: “Himmelstoss is on his way. He's coming to the front!”

To byla nejmilejší hra našeho kaprála. Löhne je nádraží, na kterém se přestupuje. Aby se naši dovolenci nezaběhli, cvičil Himmelstoss v kasárenské světnici s námi přestupování. Měli jsme se naučit, že v Löhne je nutno jít tunelem k vlaku, do něhož se přestupuje. Postele představují tunel a každý se postaví nalevo od nich. Pak přišlo komando: “V Löhne přestupovat!” a jako blesk leze všechno pod postelemi na druhou stranu. To jsme cvičili celé hodiny. Mezitím bylo německé letadlo sestřeleno. Padá jako kometa, rozvíjejíc za sebou vlajku kouře. Kropp ztratil láhev piva a platí rozmrzele svou prohru. „Himmelstoss,” povídám, když se Albertovo zklamání utišilo, „je jistě jako listonoš skromný člověk, odkud to, že jako kaprál je takový ras?” Tato otázka Kroppa opět vzruší. “To není jenom Himmelstoss, takových je velmi mnoho. Jakmile dostanou hvězdičky nebo šavli, stanou se jinými lidmi, jako by se blínu napili.” “To dělá uniforma,” domnívám se. „Tak přibližně,” povídá Kat a připravuje se k veliké řeči, „ale důvod je jiný. Podívej se, když natrénuješ psa, aby žral brambory, a předložíš mu potom kus masa, chňapne po něm přece, poněvadž je to v jeho povaze. A dáš-li nějakému člověku kousíček moci, je to s ním taky tak; chňapne po ní. To přichází samo, neboť člověk sám o sobě je zkrátka a dobře bestie a teprve pak je namazán, jako chleba se sádlem troškou slušnosti. U vojska je celý vtip v tom, že vždycky má někdo nad jiným moc. Zlé je jen to, že každý má příliš mnoho moci; kaprál může obyčejného vojáka, lajtnant kaprála, hejtman lajtnanta tak sekýrovat, až se zblázní. A poněvadž to ví, proto si na to hned trošku zvykne. Vem si jen tu nejjednodušší věc: jdeme z execiráku a jsme utahám jako psi. Přijde rozkaz: zpívat. Zpěv je pro kočku, poněvadž každý je rád, že ještě unese břízu. A už dělá rota čelem vzad a musí za trest hodinu dodatečně execírovat. Na zpá teční cestě se zase řekne: zpívat, a teď se zpívá. Co to všecko mělo za účel? Velitel roty prosadil svou, poněvadž k tomu má moc. Nikdo ho za to nebude hanit, naopak je pokládán za štramáka. Při tom je něco takového jenom maličkost, jsou ještě docela jiné věci, při nichž se mohou dělat člověku nohy. A teď se vás ptám: i kdyby ten člověk byl v civilu čím chce, v kterém povolání si může dovolit něco takového, aniž by mu rozflákali kušnu? To může jenom u vojska. Vidíte, a to stoupá každému do hlavy! A to mu stoupá do hlavy tím víc, čím menším pánem je v civilu.

„Říká se, disciplina musí být,” míní nedbale Kropp. “Důvody,” vrčí Kat, „mají vždycky. Dejme tomu. Ale nesmí se z ní stát šikanování. A vysvětli to takovému zámečníkovi nebo podomkovi, objasni to takovému uchu a ti jsou tu přece ve většině; ten jen vidí, že ho dřou bez nože a že přijde do pole, a ví docela přesně, co je potřeba a co není. Povídám vám, že obyčejnej voják to tady vpředu tak vydrží, to je co říc! To je co říc!”

Každý přitakuje, neboť každý ví, že dril přestává jenom v zákopech, že ale pár kilometrů za frontou se zase počíná i kdyby měl začínat tím největším nesmyslem, salutováním a parádním pochodem. Je totiž železný zákon: „Voják musí v každém případě být zaměstnán.” Ale vtom se ukáže Tjaden s červenými skvrnami na tvářích. Je tak rozčilen, že koktá. Rozzářeně písmenkuje: „Himmelstoss je na cestě sem. Jde na frontu.”

16

*** Tjaden has a special grudge against Himmelstoss, because of the way he educated him in the barracks. Tjaden wets his bed, he does it at night in his sleep. Himmelstoss maintained that it was sheer laziness and invented a method worthy of himself for curing Tjaden. He hunted up another piss-a-bed, named Kindervater, from a neighbouring unit, and quartered him with Tjaden. In the huts there were the usual bunks, one above the other in pairs, with mattresses of wire netting. Himmelstoss put these two so that one occupied the upper and the other the lower bunk. The man underneath of course had a vile time. The next night they were changed over and the lower one put on top so that he could retaliate. That was Himmelstoss's system of selfeducation. The idea was not low but ill-conceived. Unfortunately it accomplished nothing because the first assumption was wrong: it was not laziness in either of them. Anyone who looked at their sallow skin could see that. The matter ended in one of them always sleeping on the floor, where he frequently caught cold. Meanwhile Haie sits down beside us. He winks at me and rubs his paws thoughtfully. We once spent the finest day of our army-life together the day before we left for the front. We had been allotted to one of the recently formed regiments, but were first to be sent back for equipment to the garrison, not to the reinforcement-depot, of course, but to another barracks. We were due to leave next morning early. In the evening we prepared ourselves to square accounts with Himmelstoss. We had sworn for weeks past to do this. Kropp had even gone so far as to propose entering the postal service in peacetime in order to be Himmelstoss's superior when he became a postman again. He revelled in the thought of how he would grind him. It was this that made it impossible for him to crush us altogether we always reckoned that later, at the end of the war, we would have our revenge on him. In the meantime we decided to give him a good hiding. What could he do to us anyhow if he didn't recognise us and we left early in the morning? We knew which pub he used to visit every evening. Returning to the barracks he had to go along a dark, uninhabited road. There we waited for him behind a pile of stones. I had a bed-cover with me. We trembled with suspense, hoping he would be alone. At last we heard his footstep, which we recognised easily, so often had we heard it in the mornings as the door flew open and he bawled: “Get up!” “Alone?” whispered Kropp. “Alone.” I slipped round the pile of stones with Tjaden. Himmelstoss seemed a little elevated; he was singing. His belt-buckle gleamed. He came on unsuspectingly. We seized the bed-cover, made a quick leap, threw it over his head from behind and pulled it round him so that he stood there in a white sack unable to raise his arms. The singing stopped. The next moment Haie Westhus was there, and spreading his arms he shoved us back in order to be first in. He put himself in position with evident satisfaction, raised his arm like a signal-mast and his hand like a coal-shovel and fetched such a blow on the white sack as would have felled an ox. Himmelstoss was thrown down, he rolled five yards and started to yell. But we were prepared for that and had brought a cushion. Haie squatted down, laid the cushion on his knees, felt where Himmelstoss's head was and pressed it down on the pillow. Immediately his voice was muffled. Haie let him get a gasp of air every so often, when he would give a mighty yell that was immediately hushed. Tjaden unbuttoned Himmelstoss's braces and pulled down his trousers, holding the whip meantime in his teeth. Then he

*** Největší vztek na Himmelstosse má Tjaden, poněvadž byl v barákovém táboře vychováván Himmelstossovou metodou. Tjaden totiž neudrží v noci při spaní moč. Himmelstoss tvrdil zkrátka a dobře, že to je lenost a vynašel prostředek, který ho byl důstojný, aby Tjadena vyléčil. Sehnal v sousedním baráku ještě jednoho takového muže, který se jmenoval Kindervater. Toho nastěhoval dohromady s Tjadenem. V barácích stály typické palandy, dvě postele nad sebou, spodek postelí z drátu. Himmelstoss je umístil tak, že jeden z nich dostal hořejší a druhý dolení postel. Ten spodní na to přirozeně sakramentsky doplácel. Proto si to příští večer vyměnili, spodní přišel nahoru, aby to mohl odplatit. To byla Himmelstossova sebevýchova. Nápad byl sprostý, ale v myšlence dobrý. Bohužel nic nepomáhal, poněvadž nesouhlasil předpoklad: ani u jednoho z nich to nebyla lenost. To mohl vidět každý, kdo se podíval na jejich bledou pleť. Skončilo to tak, že vždycky jeden z obou spal na podlaze. Mohl se při tom lehce nachladit. Haie se mezitím taky usadil vedle nás. Mrká na mě a mne si nábožně pracky. Prožili jsme”'spolu nejkrásnější den své vojančiny. Byl to večer, než jsme jeli do pole. Byli jsme přiděleni k pluku s vysokým číslem, ale poslali nás dřív zpět do garnisony k vyzbrojení, ovšem nikoli do kasáren, kde byli rekruti, ale do jiných. Příští den časně ráno jsme měli odejet. Večer jsme vyrazili, abychom s Himmelstossem zúčtovali. To jsme si už celé týdny svatě slibovali. Kropp to dokonce tak přeháněl, že si umínil jít v míru k poště, aby později, až se stane Himmelstoss zase listonošem, mohl být jeho nadřízeným. Hýřil představami, jak ho bude sekýrovat. To totiž právě způsobovalo, že nás nemohl dostat; spoléhali jsme stále, že ho jednou, nejpozději na konci války, dostaneme.

Mezitím jsme mu chtěli hezky napráskat. Copak se nám mohlo stát, když nás nepozná a my stejně časně ráno odjedeme. Věděli jsme, v které hospodě každý večer sedává. Když šel odtamtud do kasáren, musil projít temnou, nezastavenou ulicí. Tam jsme na něho číhali za hromadou kamení. Měl jsem s sebou cíchu. Třásli jsme se očekáváním, zda půjde sám. Konečně jsme slyšeli jeho krok, který jsme přesně znali, slyšeli jsme ho dost často ráno, když se dveře rozletěly a řvalo se: „Vstávat”. „Sám?” - šeptal Kropp. „Sám!” Plížil jsem se s Tjadenem kolem hromady. Tu už se blýskala přezka na jeho opasku. Himmelstoss byl, jak se zdálo, trochu nachmelen; zpíval. Šel kolem nás bez nejmenší potuchy. Chytili jsme cíchu, potichu jsme vyskočili, přehodili jsme mu ji zezadu přes hlavu, strhli jsme ji dolu, takže tam stál jako v bílém pytli a nemohl zdvihnout ruce. Zpěv odumřel. V nejbližším okamžiku byl u toho Haie Westhus. Roztaženýma rukama nás odhodil, aby byl první. Postavil se požitkářsky do příslušné posice, zdvihl ruku jako stěžeň na signalisování s dlaní jako lopata na uhlí a zasadil bílému pytli ránu, že by zabil vola. Himmelstoss se překulil, přistál o pět metrů dál a začal řvát. Postarali jsme se i o to, neboť jsme měli s sebou podušku. Haie přisedl na bobeček, dal si podušku na kolena, chytil Himmelstosse tam, kde byla hlava, a vmáčkl mu ji do podušky. Hned byl tlumenější v tónu. Haie ho nechal tu a tam nalokat se vzduchu, tu vyrazil z chroptění nádherný jasný výkřik, který hned zas zjemněl. Nyní rozepjal Tjaden Himmelstossovi šle a stáhl mu kalhoty. Klepačku držel při tom pevně v zubech. Pak se zvedl a dal se do toho.

17

stood up and set to work. It was a wonderful picture: Himmelstoss on the ground; Haie bending over him with a fiendish grin and his mouth open with bloodlust, Himmelstoss's head on his knees; then the convulsed striped drawers, the knock knees, executing at every blow most original movements in the lowered breeches, and towering over them like a woodcutter the indefatigable Tjaden. In the end we had to drag him away to get our turn. Finally Haie stood Himmelstoss on his feet again and gave one last personal remonstrance. As he stretched out his right arm preparatory to giving him a box on the ear he looked as if he were going to reach down a star. Himmelstoss toppled over. Haie stood him up again, made ready and fetched him a second, well-aimed beauty with the left hand. Himmelstoss yelled and made off on all fours. His striped postman's backside gleamed in the moonlight. We disappeared at full speed. Haie looked round once again and said wrathfully, satisfied and rather mysteriously: “Revenge is black-pudding.” Himmelstoss ought to have been pleased; his saying that we should each educate one another had borne fruit for himself. We had become successful students of his method. He never discovered whom he had to thank for the business. At any rate he scored a bed-cover out of it; for when we returned a few hours later to look for it, it was no longer to be found. That evening's work made us more or less content to leave next morning. And an old buffer was pleased to describe us as “young heroes.”

Byl to podivuhodný pohled: Himmelstoss na zemi, nad ním Haie, držící jeho hlavu na kolenou, Haie s obličejem ďábelsky zešklebeným a s ústy rozkoší otevřenými, proužkované podvlékačky s nohama do x, které při každé ráně dělaly ve spuštěných kalhotách nejoriginelnější pohyby, a nad tím jako dřevorubec neúnavný Tjaden. Musili jsme ho nakonec přímo odtrhnout, abychom přišli taky na řadu. Konečně postavil Haie Himmelstosse zase na nohy a předvedl nakonec privátní představení. Napřáhl pravou ruku k facce, jako by chtěl trhat hvězdy. Himmelstoss se převalil. Haie ho zvedl, postavil si ho zase pěkně a ulil mu levičkou druhou, prvotřídně mířenou. Himmelstoss vyl a nadával leza po čtyřech. Jeho proužkovaný listonošovský zadek svítil ve světle měsíce. Zmizeli jsme tryskem. Haie se ještě jednou ohlédl a řekl vztekle, nasyceně a trochu hádankovitě: „Pomsta je jako jelito.” Vlastně mohl být Himmelstoss rád; neboť jeho slovo, že má vychovávat navzájem druh druha, přineslo plody na něm samém. Stali jsme se učelivými žáky jeho metod. Nikdy nevypátral, komu má být za to vděčen. A získal při tom ještě cíchu; neboť, když jsme se za několik hodin tam zase podívali, nemohli jsme ji už najít. Tento večer způsobil, že jsme příštího rána do určité míry kurážně odjížděli. Vlající plnovous nás proto slavil velmi dojatě jako hrdinnou mládež.

FOUR

IV.

We have to go up on wiring fatigue. The motor lorries roll up after dark. We climb in. It is a warm evening and the twilight seems like a canopy under whose shelter we feel drawn together. Even the stingy Tjaden gives me a cigarette and then a light. We stand jammed in together, shoulder to shoulder, there is no room to sit. But we do not expect that. Müller is in a good mood for once; he is wearing his new boots. The engines drone, the lorries bump and rattle. The roads are worn and full of holes. We dare not show a light so we lurch along and are often almost pitched out. That does not worry us, however. It can happen if it likes; a broken arm is better than a hole in the guts, and many a man would be thankful enough for such a chance of finding his home way again. Beside us stream the munition-columns in long files. They are making the pace, they overtake us continually. We joke with them and they answer back. A wall becomes visible, it belongs to a house which lies on the side of the road. I suddenly prick up my ears. Am I deceived? Again I hear distinctly the cackle of geese. A glance at Katczinsky a glance from him to me; we understand one another. “Kat, I hear some aspirants for the frying-pan over there.”

Musíme kupředu kopat zákopy. Při setmění přirachotí nákladní vozy. Vylezeme na ně. Je teplý večer a soumrak nám připadá jako roucho, pod jehož ochranou je nám dobře. Pojí nás; dokonce i lakomý Tjaden daruje mi cigaretu a nabízí oheň. Stojíme těsně vedle sebe, sedět nemůže nikdo. Mőller je konečně jednou v dobré náladě; má nové boty.

He nods. “It will be attended to when we come back. I have their number.” Of course Kat has their number. He knows all about every leg of goose within a radius of fifteen miles. The lorries arrive at the artillery lines. The gun-emplacements are camouflaged with bushes against aerial observation, and look like a kind of military Feast of the Tabernacles. These branches might seem gay and cheerful were not cannon embowered there. The air becomes acrid with the smoke of the guns and the fog. The fumes of powder taste bitter on the tongue. The roar of the guns makes our lorry stagger, the reverberation rolls raging away to the rear, everything quakes. Our faces change imperceptibly. We are not, indeed, in the front-line, but only in the reserves, yet in every face can be read: This is the front, now we are within its embrace.

Motory se roz bručí, vozy drnčí a rachotí. Silnice jsou vyježděny a plny děr. Světlo se nesmí rozžehovat a proto kodrcáme, div že nevyletíme z vozu. To nám ale nenahání strachu. Co se může stát; zlomená ruka je lepší než díra do břicha a mnohý si přímo přeje získat takovou příležitost dostat se domů. Vedle nás jedou dlouhou řadou muniční kolony. Spěchají, neustále nás předjíždějí. Házíme jim vtipy a oni odpovídají. Je vidět zeď, patří k nějakému domu, který leží stranou silnice. Natahuji uši. Mýlil bych se? Zase slyším zřetelně husí kejhání. Kouknu na Katczinského - Katczinský na mě; rozumíme si. „Kate, slyším tu nějakého aspiranta na pekáč.” Kývá. „Udělá se to, až budeme zase zpět. Mám to tu v evidenci.” Přirozeně, že to Kat má v evidenci. Zná jistě každou husí tlapku v okruhu dvaceti kilometrů. Vozy dostihují oblasti artilerie. Posice děl jsou maskovány proti pohledu z letounů větvemi, jako k nějaké vojenské slavnosti „pod zelenou”. Tyto besídky by vypadaly vesele a pokojně, kdyby nebyla jejich obyvateli děla.

Vzduch je těžký kouřem děl a mlhou. Chutnáme na jazyku trpký čoud prachu. Výstřely duní, až se vozy chvějí, ozvěna burácí rachotivě za nimi, všechno kolísá. Naše obličeje se nepozorovatelně mění. Nejdeme sice do zákopů, jen kopat, ale na každém obličeji teď stojí: tady je fronta, jsme v její oblasti.

18

It is not fear. Men who have been up as often as we have become thick skinned. Only the young recruits are agitated. Kat explains to them: “That was a twelve-inch. You can tell by the report; now you'll hear the burst.” But the muffled thud of the burst does not reach us. It is swallowed up in the general murmur of the front: Kat listens: “There'll be a bombardment to-night.” We all listen. The front is restless. “The Tommies are firing already,” says Kropp. The shelling can be heard distinctly. It is the English batteries to the right of our section. They are beginning an hour too soon. According to us they start punctually at ten o'clock. “What's got them?” says Müller, “their clocks must be fast.” “There'll be a bombardment, I tell you. I can feel it in my bones.” Kat shrugs his shoulders. Three guns open fire close beside us. The burst of flame shoots across the fog, the guns roar and boom. We shiver and are glad to think that we shall be back in the huts early in the morning. Our faces are neither paler nor more flushed than usual; they are not more tense nor more flabby and yet they are changed. We feel that in our blood a contact has shot home. That is no figure of speech; it is fact. It is the front, the consciousness of the front, that makes this contact. The moment that the first shells whistle over and the air is rent with the explosions there is suddenly in our veins, in our hands, in our eyes a tense waiting, a watching, a heightening alertness, a strange sharpening of the senses. The body with one bound is in full readiness. It often seems to me as though it were the vibrating, shuddering air that with a noiseless leap springs upon us; or as though the front itself emitted an electric current which awakened unknown nerve-centres. Every time it is the same. We start out for the front plain soldiers, either cheerful or gloomy: then come the first gunemplacements and every word of our speech has a new ring. When Kat stands in front of the hut and says: “There'll be a bombardment,” that is merely his own opinion; but if he says it here, then the sentence has the sharpness of a bayonet in the moonlight, it cuts clean through the thought, it thrusts nearer and speaks to this unknown tiling that is awakened in us, a dark meaning; ”There'll be a bombardment.” Perhaps it is our inner and most secret life that shivers and falls on guard. *** To me the front is a mysterious whirlpool. Though I am in still water far away from its centre, I feel the whirl of the vortex sucking me slowly, irresistibly, inescapably into itself. From the earth, from the air, sustaining forces pour into us mostly from the earth. To no man does the earth mean so much as to the soldier. When he presses himself down upon her long and powerfully, when he buries his face and his limbs deep in her from the fear of death by shell-fire, then she is his only friend, his brother, his mother; he stifles his terror and his cries in her silence and her security; she shelters him and releases him for ten seconds to live, to run, ten seconds of life; receives him again and often for ever. Earth! - Earth! - Earth! Earth with thy folds, and hollows, and holes, into which a man may fling himself and crouch down. In the spasm of terror, under the hailing of annihilation, in the bellowing death of the explosions, O Earth, thou grantest us the great resisting surge of new-won life. Our being, almost utterly carried away by the fury of the storm, streams back through our hands from thee, and we, thy redeemed ones, bury ourselves in thee, and through the long minutes in a mute agony of hope bite into thee with our lips! At the sound of the first droning of the shells we rush back, in one part of our being, a thousand years. By the animal

Není to ještě strach. Kdo jel dopředu tak často jako my, ten má tvrdou kůži. Jen mladí rekruti jsou rozčileni. Kat je poučuje: „To byla třicetapůlka. Poznáte to podle výstřelu: hned přijde dopad.” Ale temný hluk dopadu k nám nedoléhá. Utápí se v brumlání fronty. Kat poslouchá: „Dnes v noci bude maso.” Posloucháme všichni. Fronta je neklidná. Kropp povídá: „Tommyové už střílejí.” Výstřely je zřetelně slyšet. Jsou to anglické baterie vpravo od našeho sektoru. Začínají o hodinu dříve. U nás začínají punktum v deset hodin. „Co jim to napadá,” volá Mőller, „asi jim jdou hodinky o hodinu napřed.” „Bude maso, povídám vám, cítím to ve všech kostech.” Kat vystrkuje ramena. Vedle nás duní tři výstřely. Ohňový paprsek střílí šikmo do mlhy, děla bručí a halasí. Mrazí nás a jsme rádi, že zejtra ráno budeme zase ve svých barácích. Naše obličeje nejsou ani bledší ani červenější než jindy; nejsou ani napjatější ani povolenější, a přec jsou jiné. Cítíme, že do naší krve je zapojen kontakt. To není žádná metafora; to je fakt. To fronta, vědomí fronty vyvolává tento kontakt. V okamžiku, kdy sviští první granáty, kdy je vzduch trhán výstřely, náhle vjede do našich žil, do našich rukou jakési schoulené očekávání, číhání, stav zostřené bdělosti, jakási pružnost smyslů. Tělo je jedním rázem v plné pohotovosti. Často se mi zdá, jako by to na nás neslyšným kmitáním přeskakoval sám otřásaný, vibrující vzduch sám; nebo jako by to byla sama fronta, která vyzařuje elektřinu, jež mobilisuje neznámé konečky nervů. Je to pokaždé totéž: jedeme a jsme rozbručení či dobře naložení vojáci; pak přijdou artileristické posice a každé slovo našich hovorů má změněný zvuk. Když Kat stojí před baráky a řekne: „Bude maso” tak je to právě jen jeho mínění, a dost; ale když to řekne tady, má ta věta ostrost bajonetu v noci při měsíci, prořízne hladce myšlenky, je blíž a mluví jakýmsi temným významem k tomu nepovědomému, co se v nás probudilo: „bude maso”. Snad se to chvěje a sbírá k obraně to, co v nás žije nejvnitrnějšího a nejtajemnějšího.

*** Mně je fronta příšerným vírem. Už daleko od jeho středu, v tiché vodě, cítíš jeho savou sílu, která tě přitahuje pomalu, neodvratně, bez velkého odporu. Ale ze země, ze vzduchu k nám proudí obranné síly, nejvíce ze země. Nikomu není země tím, čím je vojáku. Když se na ni tiskne, dlouze, pevně, když se do ní hluboko vrývá obličejem i údy ve smrtelném strachu před ohněm, tu je jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou, stená svůj strach a své výkřiky jí, mlčelivé a skryté, země je přijímá, pustí ho zase k novým desíti sekundám běhu a života, chytí ho zase, mnohdy navždy.

Země - země - země! Země plná vln a děr, do nichž se člověk může vrhnout a schoulit! Země, to tys nám dávala v křeči hrůzy, ve vystříknutí zmaru, v smrtelném řevu explosí nesmírnou protivlnu vyhraného života! Divá bouřka skoro na hadry roztrhaného bytí tekla od tebe zpětným proudem skrze naše ruce, takže, my zachránění, jsme se do tebe zahrabávali a zakusovali v němém, úzkostném štěstí přežité minuty!

Při prvním zadunění granátu je odhozena část našeho života jedním rázem o tisícovky let zpět. Vede nás, bdí nad

19

instinct that is awakened in us we are led and protected. It is not conscious; it is far quicker, much more sure, less fallible, than consciousness. One cannot explain it. A man is walking along without thought or heed; suddenly he throws himself down on the ground and a storm of fragments flies harmlessly over him; yet he cannot remember either to have heard the shell coming or to have thought of flinging himself down. But had he not abandoned himself to the impulse he would now be a heap of mangled flesh. It is this other, this second sight in us, that has thrown us to the ground and saved us, without our knowing how. If it were not so, there would notice one man alive from Flanders to the Vosges. We march up, moody or good-tempered soldiers; we reach the zone where the front begins and become on the instant human animals.

námi a ochraňuje nás pud zvířete. Je podvědomý, rychlejší, bezpečnější, neklamnější než vědomí. Nelze si to vysvětlit, člověk jde a nemyslí na nic - najednou leží v nějaké proláklince terénu, a přes něj stříkají střepiny; - ale člověk si nemůže vzpomenout, že slyšel granát letět nebo že ho napadlo lehnout. Kdyby se měl na to spolehnout, byl by už dávno hromádkou rozházeného masa. To, co nás strhlo a zachránilo, aniž víme jak, to bylo něco jiného, jasno-vidné větření v nás. Kdyby toho nebylo, nebylo by už ani človíčka od Flander až po Vogézy.

*** An indigent looking wood receives us. We pass by the soup-kitchens. Under cover of the wood we climb out. The lorries turn back. They are to collect us again in the morning before dawn. Mist and the smoke of guns lie breast-high over the fields. The moon is shining. Along the road troops file. Their helmets gleam softly in the moonlight. The heads and the rifles stand out above the white mist, nodding heads, rocking barrels. Farther on the mist ends. Here the heads become figures; coats, trousers, and boots appear out of the mist as from a milky pool. They become a column. The column marches on, straight ahead, the figures resolve themselves into a block, individuals are no longer recognisable, the dark wedge presses onward, fantastically topped by the heads and weapons floating on the milky pool. A column not men at all. Guns and munition wagons are moving along a cross-road. The backs of the horses shine in the moonlight, their movements are beautiful, they toss their heads, and their eyes gleam. The guns and the wagons float past the dun background of the moonlit landscape, the riders in their steel helmets resemble knights of a forgotten time; it is strangely beautiful and arresting. We push on to the pioneer dump. Some of us load our shoulders with pointed and twisted iron stakes; others thrust smooth iron rods through rolls of wire and go off with them. The burdens are awkward and heavy. The ground becomes more broken. From ahead come warnings: “Look out, deep shell-hole on the left” - ”Mind, trenches” - Our eyes peer out, our feet and our sticks feel in front of us before they take the weight of the body. Suddenly the line halts; I bump my face against the roll of wire carried by the man in front and curse. There are some shell-smashed lorries in the road. Another order: “Cigarettes and pipes out.” We are near the line. In the meantime it has become pitch dark. We skirt a small wood and then have the front-line immediately before us. An uncertain red glow spreads along the skyline from one end to the other. It is in perpetual movement, punctuated with the bursts of flame from the nozzles of the batteries. Balls of light rise up high above it, silver and red spheres which explode and rain down in showers of red, white, and green stars. French rockets go up, which unfold a silk parachute to the air and drift slowly down. They light up everything as bright as day, their light shines on us and we see our shadows sharply outlined on the ground. They hover for the space of a minute before they burn out. Immediately fresh ones shoot up in the sky, and again green, red, and blue stars. “Bombardment,” says Kat. The thunder of the guns swells to a single heavy roar and then breaks up again into separate explosions. The dry bursts of the machine-guns rattle. Above us the air teems with invisible swift movement, with howls, pipings, and hisses. They are smaller shells; and amongst them,

*** Sporý lesík nás pohltí. Procházíme kuchyněmi. Za lesíkem sestupujeme. Vozy odjíždějí. Zejtra před úsvitem mají pro nás zase přijet.

Odjíždíme jako rozbručení či dobře naložení vojáci, přijdeme do pásma, kde se začíná fronta, a stala se z nás lidská zvířata.

Mlha a dělový dým stojí ve výši prsou nad lukami. Měsíc na ně svítí. Cestou táhnou oddíly vojáků. Přílby se lesknou v měsíčním světle slabounkými reflexy. Z bílé mlhy vyčnívají hlavy a pušky, kývající hlavy, kolébající se hlavně. Dále vepředu mlha přestává. Hlavy se mění v postavy; blůzy, kalhoty, boty se vynořují z mlhy jako z mléčného jezera. Formují se v kolonu. Kolona mašíruje přímo, postavy se pojí v jakýsi klín, nerozeznáš už jednotlivce, jen černý klín se sune kupředu, podivuhodně doplňován hlavami a puškami připlouvajícími z mlžnatého jezera. Kolona - ne lidé. Po příčné cestě přijíždějí lehká děla a muniční vozíky. Koňům se v měsíčním svitu lesknou hřbety, jejich pohyby jsou krásné, poškubují hlavami, vidíš blýskot jejich očí. Děla a vozy se sunou kolem nás před rozplývavým pozadím měsíční krajiny, jezdci se svými ocelovými přílbami vypadají jako rytíři z dávných dob, je to jaksi krásné a úchvatné. Míříme k zákopnickému skladišti. Jedni si naloží na ramena ohnuté, špičaté, železné tyče, druzí prostrčí rovné železné hole skrze svitky drátu a odchází s tímto nákladem. Břemena jsou nepohodlná a těžká. Terén je rozbitější. Zpředu chodí řadami hlášení:”Pozor, vlevo hluboká granátová jáma!” - “Opatrně, příkop!” - Naše oči jsou napjaté, naše nohy a hole makají, dříve než převezmou tíží těla. Najednou četa stojí; narazíme obličejem na svitek drátu svého předáka a klejeme. Na cestě je několik rozstřílených vozů. Nový rozkaz. „Nekouřit.” -Jsme těsně u zákopů. Mezitím se docela setmělo. Obcházíme lesík a máme frontový úsek před sebou. Na obzoru od konce ke konci stojí neurčitý, načervenalý jas. Je v neustálém pohybu, jsa protínán ohněm z dělových hlavní. Vysoko nad něj stoupají rakety, stříbrné a rudé koule, které se rozprsknou a prší na zem bílými, modrými a rudými hvězdami. Vyletují francouzské rakety, které rozvinují ve vzduchu hedvábný padák a snášejí se docela pomalu. Osvětlují všechno jako ve dne, jejich světlo proniká až k nám, ostře vidíme na zemi své stíny. Snášejí se celé minuty, než dohoří. Ihned stoupají nové, všude, a mezi nimi zase zelené, modré, rudé.

“Pěkná kaše,” povídá Kat. Dělová bouřka sílí v jediné temné dunění a rozpadá se opět ve skupiny explosí. Rachotí suché salvy kulometů. Vzduch nad námi je naplněn neviditelným shonem, vytím, pískáním a syčením. To je menší kalibr; - mezi to ale hučí nocí jako varhany i velké “kufry”, hezky těžké věcičky, a přistávají

20

booming through the night like an organ, go the great coalboxes and the heavies. They have a hoarse, distant bellow like a rutting stag and make their way high above the howl and whistle of the smaller shells. It reminds me of flocks of wild geese when I hear them. Last autumn the wild geese flew day after day across the path of the shells. The searchlights begin to sweep the dark sky. They slide along it like gigantic tapering rulers. One of them pauses, and quivers a little. Immediately a second is beside him, a black insect is caught between them and tries to escape the airman. He hesitates, is blinded and falls. *** At regular intervals we ram in the iron stakes. Two men hold a roll and the others spool off the barbed wire. It is that awful stuff with close-set, long spikes. I am not used to unrolling it and tear my hand. After a few hours it is done. But there is still some time before the lorries come. Most of us lie down and sleep. I try also, but it has turned too chilly. We know we are not far from the sea because we are constantly waked by the cold. Once I fall fast asleep. Then wakening suddenly with a start I do not know where I am. I see the stars, I see the rockets, and for a moment have the impression that I have fallen asleep at a garden fête. I don't know whether it is morning or evening, I lie in the pale cradle of the twilight, and listen for soft words which will come, soft and near am I crying? I put my hand to my eyes, it is so fantastic, am I a child? Smooth skin; it lasts only a second, then I recognise the silhouette of Katczinsky. The old veteran, he sits quietly and smokes his pipe a covered pipe of course. When he sees I am awake, he says: “That gave you a fright. It was only a nose-cap, it landed in the bushes over there.” I sit up, I feel myself strangely alone. It's good Kat is there. He gazes thoughtfully at the front and says: “Mighty fine fire-works if they weren't so dangerous.” One lands behind us. Some recruits jump up terrified. A couple of minutes later another comes over, nearer this time. Kat knocks out his pipe. “We're in for it.” Then it begins in earnest. We crawl away as well as we can in our haste. The next lands fair amongst us. Two fellows cry out. Green rockets shoot up on the sky-line. Barrage. The mud flies high, fragments whizz past. The crack of the guns is heard long after the roar of the explosions. Beside us lies a fair-headed recruit in utter terror. He has buried his face in his hands, his helmet has fallen off I fish hold of it and try to put it back on his head. He looks up, pushes the helmet off and like a child creeps under my arm, his head close to my breast. The little shoulders heave. Shoulders just like Kemmerich's. I let him be. So that the helmet should be of some use I stick it on his behind; not for a jest, but out of consideration, since that is his highest part. And though there is plenty of meat there, a shot in it can be damned painful. Besides, a man has to lie for months on his belly in the hospital, and afterwards he would be almost sure to have a limp. It's got someone pretty badly. Cries are heard between the explosions. At last it grows quiet. The fire has lifted over us and is now dropping on the reserves. We risk a look. Red rockets shoot up to the sky. Apparently there's an attack coming. Where we are it is still quiet. I sit up and shake the recruit by the shoulder. “All over, kid! It's all right this time.” He looks round him dazedly. “You'll get used to it soon,” I tell him. He sees his helmet and puts it on. Gradually he comes to. Then suddenly he turns fiery red and looks confused. Cautiously he reaches his hand to his behind and looks at me dismally. I understand at once: Gun-shy. That wasn't the reason I had stuck his helmet over it. “That's no disgrace,” I

daleko za námi. Mají jakýsi říjivý, vzdálený, chraptivější hlas jako řevní jeleni, a táhnou svou cestou vysoko nad vytím a pískotem málokaliberních střel.

Reflektory začínají ohledávat černou oblohu. Klouzají po ní jako ohromná, na konci zúžená pravítka. Jeden z nich stojí tiše a trochu se chvěje. Ihned je u něho druhý, kříží se, černý hmyz je mezi nimi a snaží se uniknout: letec. Je oslepen, nejistý a potácí se. *** V pravidelných vzdálenostech vrážíme do země železné koly. Dva a dva drží vždy svitek, druzí odvinují drát. Je to praošklivá práce s těmi hustými, dlouhými ostny. Nejsem zvyklý odvinovat a roztrhnu si ruku.Po několika hodinách jsme hotovi. Ale máme ještě kdy, než přijdou nákladní vozy. Většina z nás si lehne a spí. Pokouším se o to také. Ale je příliš chladno. Je vidět, že jsme blízko moře, chlad nás neustále probouzí. Najednou pevně usnu. Když náhle jedním skokem vyletím, nevím, kde jsem. Vidím hvězdy, vidím rakety a mám na okamžik dojem, že jsem usnul na nějaké zahradní slavnosti. Nevím, je-li ráno či večer, ležím v bledé kolébce svítání a čekám na měkká slova, která musí přijít, měkká a skrytá, pláču? Sahám si na oči, je to tak podivné, což jsem dítě? Hebká kůže; - trvá to jen vteřinu, pak poznávám siluetu Katczinského. Sedí klidně jako stará vojna a kouří fajfku, fajfku s víčkem přirozeně. Když zpozoruje, že jsem vzhůru, říká: “Tos vylít! Byl to jenom zapalovač, zašustl tamhle do křoví.” Posadím se; cítím se podivuhodně osamocen. Je dobře, že je tu Kat. Dívá se zamyšleně směrem k frontě a říká: „Docela pěkný ohňostroj, jen kdyby to nebylo tak nebezpečné.” Za námi to práskne. Pár rekrutů polekaně vyskočí. Za pár minut to sem zas uhodí, blíže než prve. Kat si vyklepává fajfku. „Je v ní troud.” Už je to tady. Plazíme se pryč, jak to jen ve spěchu jde. Příští rána sedí už mezi námi. Několik mužů křičí. Na obzoru stoupají zelené rakety. Bláto vyletuje do vzduchu, střepiny bzučí. Slyšíš je ještě pleskat, když hluk explose dávno už zas oněměl. Vedle mne leží nějaký poděšený rekrut, bělohlávek. Vmáčkl obličej mezi ruce. Přílba se mu odkutálela. Najdu ji a chci mu ji narazit na hlavu. Vyhlédne, srazí přílbu a vleze si jako dítě hlavou pod mou paži, těsně na má prsa. Úzká ramena sebou škubají. Ramena jako měl Kemmerich. Nechám ho dělat, co mu libo. Ale aby mu přílba byla aspoň k něčemu, nasadím mu ji na zadek, ne z blbosti, ale z dobrého uvážení, neboť to je nejvyšší bod. I když je tam hodný kus masa, rány tam jsou zatraceně bolestivé, kromě toho musí člověk celé měsíce ležet v lazaretu na břiše a potom velmi pravděpodobně kulhat. Někam to silně uhodilo. Mezi dopady je slyšet křik. Konečně nastane klid. Oheň se přes nás přehnal a leží nyní na posledních liniích reserv. Odvážíme se vyhlédnout. Rudé rakety kmitají vzduchem. Pravděpodobně přijde útok. U nás je stále klid. Posadím se a trhnu rekrutem za rameno. „Už je po všem, chlapče! Ještě to dobře dopadlo.” Rozhlíží se vyjeveně. Domlouvám mu: “Na to si zvykneš.” Zahlédne svou přílbu a nasadí šiji. Najednou se začervená jako rak a zarazí se. Pozorně sáhne rukou dozadu a dívá se utrápeně na mě. Chápu rázem: horečka z kanonády. Proto vlastně jsem mu tu přílbu tam zrovna nedal, - ale těším ho: „To není žádná

21

reassure him: “Many's the man before you has had his pants full after the first bombardment. Go behind that bush there and throw your underpants away. Get along.

hanba; to měli už jiní lidé než ty po svém křtu ohněm plné kalhoty. Jdi tamhle za křoví, zahoď podvlékačky a je to.

*** He goes off. Things become quieter, but the cries do not cease. “What's up, Albert?” I ask. “A couple of columns over there got it in the neck.” The cries continued. It is not men, they could not cry so terribly. “Wounded horses,” says Kat. It's unendurable. It is the moaning of the world, it is the martyred creation, wild with anguish, filled with terror, and groaning. We are pale. Detering stands up. “God! For God's sake! Shoot them.” He is a farmer and very fond of horses. It gets under his skin. Then as if deliberately the fire dies down again. The screaming of the beasts becomes louder. One can no longer distinguish whence in this now quiet silvery landscape it comes; ghostly, invisible, it is everywhere, between heaven and earth it rolls on immeasurably. Detering raves and yells out: “Shoot them! Shoot them, can't you? damn you again!” “They must look after the men first,” says Kat quietly. We stand up and try to see where it is. If we could only see the animals we should be able to endure it better. Müller has a pair of glasses. We see a dark group, bearers with stretchers, and larger black clumps moving about. Those are the wounded horses. But not all of them. Some gallop away in the distance, fall down, and then run on farther. The belly of one is ripped open, the guts trail out. He becomes tangled in them and falls, then he stands up again. Detering raises up his gun and aims. Kat hits it in the air. “Are you mad?” Detering trembles and throws his rifle on the ground. We sit down and hold our ears. But this appalling noise, these groans and screams penetrate, they penetrate everywhere. We can bear almost anything. But now the sweat breaks out on us. We must get up and run no matter where, but where these cries can no longer be heard. And it is not men, only horses. From the dark group stretchers move off again. Then single shots crack out. The black heap convulses and then sinks down. At last! But still it is not the end. The men cannot overtake the wounded beasts which fly in their pain, their wide open mouths full of anguish. One of the men goes down on one knee, a shot one horse drops another. The last one props itself on its forelegs and drags itself round in a circle like a merry-go-round; squatting, it drags round in circles on its stiffened forelegs, apparently its back is broken. The soldier runs up and shoots it. Slowly, humbly, it sinks to the ground. We take our hands from our ears. The cries are silenced. Only a long-drawn, dying sigh still hangs on the air. Then only again the rockets, the singing of the shells and the stars there most strange. Detering walks up and down cursing: “Like to know what harm they've done.” He returns to it once again. His voice is agitated, it sounds almost dignified as he says: “I tell you it is the vilest baseness to use horses in the war.”

*** Odklidí se. Je tišeji, ale křik nepřestává. „Alberte, co je?” ptám se. „Tam dole to trefilo na plno pár kolon.” Křik trvá dál. To nejsou lidé, ti nemohou tak strašně křičet. Kat povídá: “Ranění koně.” Neslyšel jsem ještě nikdy koně křičet a nechci tomu věřit. To, co tu úpí, je bída světa, mučený tvor, divoká, hrůzyplná bolest. Zbledli jsme. Detering se vztyčí. „Rasi, rasi! Zastřelte je přec!” Je to sedlák a cítí s koňmi. Koně - to je jeho věc. A jakoby naschvál,oheň skoro mlčí. Tím zřetelnější je křik zvířat. Nevíme už ani, odkud to přichází z této, teď tak tiché, stříbrné, měsíčné krajiny, je to neviditelné, duchovité, všude, mezi nebem a zemí, bubří to do nedoměrna – Detering se rozzuří a řve:”Zastřelte je, zastřelte je přec, zatracená bando!” „Musejí napřed odnést lidi,” povídá Kat. Vstaneme a hledáme, kde to je. Jestli ta zvířata uvidíme, snáz to sneseme. Meyer má u sebe polní kukátko. Vidíme temnou skupinu sanifáků s nosítky a černá větší klubka, která se pohybují. To jsou ranění koně. Ale ne všichni. Několik jich běží tryskem dál, skácí se a zase pádí. Jednomu koni to roztrhlo břicho, střeva mu hluboko vyhřezla. Zamotá se do nich a klesá, ale opět vstane.

*** We go back. It is time we returned to the lorries. The sky is become brighter. Three o'clock in the morning. The breeze is fresh and cool, the pale hour makes our faces look grey. We trudge onward in single file through the trenches and shell-holes and come again to the zone of mist. Katczinsky is restive, that's a bad sign. “What's up, Kat?” says Kropp. “I wish I were back home.” Home he means the huts. “We'll soon be out of it, Kat.”

Detering strhne pušku a míří. Kat muji srazí. “Zbláznil ses?” Detering se chvěje a hodí pušku na zem. Posadíme se a zacpáváme si uši. Ale ten strašlivý nářek a sténání a bědování všecko proniká, všudy proniká. My, jak tu jsme, už něco sneseme. Ale tady z toho nám vyráží pot. Chce se nám vstát a utéci, zcela lhostejno kam, jen abychom už neslyšeli ten křik. A při tom to nejsou lidé, ale jenom koně. Z tmavého klubka se odlučují opět nosítka. Pak zarachotí jednotlivé rány. Klubka sebou škubají a lehají. Konečně! Ale ještě není konec. Ti lidé se nemohou dostat k poraněným zvířatům, která úzkostně pobíhají, nesouce všecku bolest v široce rozevřených tlamách. Jedna z postav kleká, rána kůň klesá, - ještě jeden. Poslední se vzepře na přední nohy a točí se do kolečka jako vlček, točí se sedmo na vzepřených předních nohách do kola, má patrně roztříštěný hřbet. Voják běží k němu a zastřelí ho. Pomalu, pokorně sesouvá se to na zem. Dáme ruce od uší. Křik oněměl. Jen ve vzduchu visí ještě táhlý, umíravý vzdech. Pak jsou tu zase jen rakety, zpívající granáty a hvězdy - a je to skoro podivuhodné. Detering jde a nadává: „Rád bych věděl, čím ti jsou vinni!” Ještě jednou se k tomu vrátí. Jeho hlas je rozrušen, zní téměř slavnostně, když prohlašuje: „To vám říkám, největší sprostota je to, že posílají do války zvířata.” *** Vracíme se. Je na čase dostat se k našim vozům. Obloha o poznání zjasněla. Tři hodiny ráno. Vítr je svěží a chladný, popelavá hodina šediví naše obličeje. Tápeme husím pochodem skrze zákopy a jámy a dostáváme se zase do mlžnatého pásma. Katczinský je nepokojný, to je špatné znamení. „Co je ti, Kate?” ptá se Kropp. „ Chtěl bych, abychom byli už doma.” Doma – to myslí baráky. „Už to nebude dlouho trvat. Kate.”

22

He is nervous. “I don't know, I don't know.” We come to the communication-trench and then to the open fields. The little wood reappears; we know every foot of ground here. There's the cemetery with the mounds and the black crosses. That moment it breaks out behind us, swells, roars, and thunders. We duck down - a cloud of flame shoots up a hundred yards ahead of us. The next minute under a second explosion part of the wood rises slowly in the air, three or four trees sail up and then crash to pieces. The shells begin to hiss like safetyvalves - heavy fire. “Take cover!” yells somebody. “Cover!” The fields are flat, the wood is too distant and dangerous; the only cover is the graveyard and the mounds. We stumble across in the dark and as though he had been spat there every man lies glued behind a mound. Not a moment too soon. The dark goes mad. It heaves and raves. Darknesses blacker than the night rush on us with giant strides, over us and away. The flames of the explosions light up the graveyard. There is no escape anywhere. By the light of the shells I try to get a view of the fields. They are a surging sea, daggers of flame from the explosions leap up like fountains. It is impossible for anyone to break through it. The wood vanishes, it is pounded, crushed, torn to pieces. We must stay here in the graveyard. The earth bursts before us. It rains clods. I feel a smack. My sleeve is torn away by a splinter. I shut my fist. No pain. Still that does not reassure me: wounds don't hurt till afterwards. I feel the arm all over. It is grazed but sound. Now a crack on the skull, I begin to lose consciousness. Like lightning the thought comes to me: Don't faint! I sink down in the black broth and immediately come up to the top again. A splinter slashes into my helmet, but has already travelled so far that it does not go through. I wipe the mud out of my eyes. A hole is torn up in front of me. Shells hardly ever land in the same hole twice, I'll get into it. With one lunge, I shoot as flat as a fish over the ground; there it whistles again, quickly I crouch together, claw for cover, feel something on the left, shove in beside it, it gives way, I groan, the earth leaps, the blast thunders in my ears, I creep under the yielding thing, cover myself with it, draw it over me, it is wood, cloth, cover, cover, miserable cover against the whizzing splinters. I open my eyes my fingers grasp a sleeve, an arm. A wounded man? I yell to him no answer a dead man. My hand gropes farther, splinters of wood now I remember again that we are lying in the graveyard. But the shelling is stronger than everything. It wipes out the sensibilities, I merely crawl still farther under the coffin, it shall protect me, though Death himself lies in it. Before me gapes the shell-hole. I grasp it with my eyes as with fists. With one leap I must be in it. There, I get a smack in the face, a hand clamps onto my shoulder has the dead man waked up? The hand shakes me, I turn my head, in the second of light I stare into the face of Katczinsky, he has his mouth wide open and is yelling. I hear nothing, he rattles me, comes nearer, in a momentary lull his voice reaches me: “Gas – Gaas – Gaaas - Pass it on.” I grab for my gas-mask. Some distance from me there lies someone. I think of nothing but this: That fellow there must know: Gaaas, Gaaas! I call, I lean toward him, I swipe at him with the satchel, he doesn't see once again, again he merely ducks it's a recruit I look at Kat desperately, he has his mask on I pull out mine, too, my helmet falls to one side, it slips over my face, I reach the man, his satchel is on the side nearest me, I seize the mask, pull it over his head, he understands, I let go and with a jump drop into the shell-hole. The dull thud of the gas-shells mingles with the crashes of the high explosives. A bell sounds between the explosions, gongs, and metal clappers warning everyone - Gas - Gas Gaas.

Je nervósní. „Nevím, nevím.” Přicházíme do spojovacího zákopu a potom na luka. Vynořuje se lesík; známe tu každý metr. To je už hřbitov myslivců s pahrbky a černými kříži. V tom okamžiku to za námi zafičí, bubří, zapraská, hřmí. Skrčili jsme se - sto kroků před námi vystříkne ohnivý mrak. V příští minutě, pod druhou explosí stoupá pomalu kus lesa nad vršky stromů, tři, čtyři stromy plují s ním a lámou se při tom na kusy. A už sem syčí jako ventily kotlů další granáty těžký oheň. „Kryt!” řve někdo. „Kryt!” Luka jsou plochá, lesík je příliš daleko a nebezpečný; není jiného krytu krom hřbitova a hrobů. Vklopýtáme tam po tmě, každý se přilepí k nějakému hrobu, jako by ho tam připlivli. Právě v poslední vteřinu. Tma šílí. Kusy tmy černější než noc valí se s ohromnými hrby na nás a přes nás. Ohně výbuchů blýskají hřbitovem. Východisko nikde. Odvažuji se pohledět v blescích granátů na luka. Jsou jako rozbouřené moře, dlouhé a úzké plameny explodujících střel vystřikují jako fontány. Je vyloučeno, aby tím někdo prošel.

Lesík mizí, je rozdupán, roztrhán, rozdrcen. Musíme zůstat tady na hřbitově. Před námi puká země. Hroudy prší. Cítím nějaké trhnutí. Střepina mi roztrhla rukáv. Zatínám pěst. Žádné bolesti. Ale to mne neuklidňuje, rány bolívají až později. Přejíždím rukou paži. Je škrábnuta, ale zdráva. Tu mi něco třeskne do hlavy, až se mi zakalí vědomí. Jako blesk mi kmitne hlavou myšlenka: Neomdlít! padám do jakési černé kaše a hned zas vstávám. Střepina narazila na mou přílbu, ale přilétla z tak daleka, že ji neprorazila. Vytírám si bláto z očí. Přede mnou se roztrhla nějaká jáma, nejasně ji rozeznávám. Granáty neuhodí tak lehce do téže jámy, proto chci do ní. Vymrštím se jedním skokem, na plocho jako ryba nad vodu, tu to zase zafičí, rychle se skulím, sahám po krytu, cítím něco nalevo, vmáčknu se vedle toho, povolí to, sténám, země puká, tlak vzduchu hřmí v mých uších, lezu pod to, co povoluje, přikrývám se tím, je to dřevo, plátno, kryt, ubohý kryt před padajícími střepinami.

Otvírám oči; mé prsty svírají nějaký rukáv, nějakou ruku. Raněný? Křičím na něho - neodpovídá - mrtvý. Ruka sahá dále do úlomků dřeva - tu si už zas uvědomuji, že ležíme na hřbitově. Ale oheň je silnější než všechno ostatní. Rozbíjí mé vědomí, lezu jen ještě hlouběji pod rakev: Kryj mě, i kdyby v tobě ležela sama smrt. Přede mnou zeje trychtýř. Chytám ho očima i pěstmi, musím do něho jediným skokem. Tu dostanu ránu do obličeje, nějaká ruka mě chytá za rameno, což se ten mrtvý probudil? Ruka mnou třese, obracím hlavu; ve světle vteřiny civím do obličeje Katczinského, má ústa široce rozevřena a řve, neslyším nic, škubá mnou, naklání se ke mně; v krátké vlně ticha dostihne mne jeho hlas: „Plyn – plyn – plyn - dej to dááál!” Vytrhuji náustek plynové masky … V malé vzdálenosti ode mne někdo leží. Nemyslím na nic krom toho, že ten tam musí vědět: „Plyn, plyn!” Volám, plazím se k němu, biju ho náustkem; nepozoruje nic ještě - jednou, ještě jednou - krčí se -je to rekrut dívám se zoufale po Katovi, má už masku, vytrhnu také svoji, přílba letí stranou, odře mi obličej, dostanu se k tomu muži, hned u mé ruky leží jeho náustek, chytím masku, strkám mu ji přes hlavu, sáhne po ní - povolím - a rázem jedním trhnutím ležím v trychtýři. Temné pukáni plynových granátů mísí se s praskotem explosivních střel. Mezi explosemi řinčí zvon, gongy, kovové klapačky oznamují všudy - plyn -plyn - plyn.

23

Someone plumps down behind me, another. I wipe the goggles of my mask clear of the moist breath. It is Kat, Kropp, and someone else. All four of us lie there in heavy, watchful suspense and breathe as lightly as possible. These first minutes with the mask decide between life and death: is it air-tight? I remember the awful sights in the hospital: the gas patients who in day-long suffocation cough up their burnt lungs in clots. Cautiously, the mouth applied to the valve, I breathe. The gas still creeps over the ground and sinks into all hollows. Like a big, soft jellyfish it floats into our shell-hole and lolls there obscenely. I nudge Kat, it is better to crawl out and lie on top than to stay where the gas collects most. But we don't get as far as that; a second bombardment begins. It is no longer as though shells roared; it is the earth itself raging. With a crash something black bears down on us. It lands close beside us; a coffin thrown up. I see Kat move and I crawl across. The coffin has hit the fourth man in our hole on his out-stretched arm. He tries to tear off his gas-mask with the other hand. Kropp seizes him just in time, twists the hand sharply behind his back and holds it fast. Kat and I proceed to free the wounded arm. The coffin lid is loose and bursts open, we are easily able to pull it off, we toss the corpse out, it slides down to the bottom of the shell-hole, then we try to loosen the under-part. Fortunately the man swoons and Kropp is able to help us. We no longer have to be careful, but work away till the coffin gives with a sigh before the spade that we have dug in under it. It has grown lighter. Kat takes a piece of the lid, places it under the shattered arm, and we wrap all our bandages round it. For the moment we can do no more. Inside the gas-mask my head booms and roars it is nigh bursting. My lungs are tight, they breathe always the same hot, used-up air, the veins on my temples are swollen. I feel I am suffocating. A grey light filters through to us. I climb out over the edge of the shell-hole. In the duty twilight lies a leg torn clean off; the boot is quite whole, I take that all in at a glance. Now something stands up a few yards distant. I polish the windows, in my excitement they are immediately dimmed again. I peer through them, the man there no longer wears his mask. I wait some seconds he has not collapsed he looks around and makes a few paces rattling in my throat I tear my mask off too and fall down, the air streams into me like cold water, my eyes are bursting the wave sweeps over me and extinguishes me.

Za mnou to žbluňkne, jednou, dvakrát. Je to Kat, Kropp a ještě někdo. Ležíme čtyři v těžkém, číhavém napětí a dýcháme tak slabě, jak jen možno. Tyto první minuty v masce rozhodují o životě a smrti: přiléhá dobře? Znám hrozné obrazy z lazaretů: otrávené plynem, kteří, dusíce se, vyvrhují celé dny po kusech své spálené plíce.

*** The shelling has ceased, I turn towards the crater and beckoning to the others. They take off their masks. We lift up the wounded man, one taking his splinted arm. And so we stumble off hastily. The graveyard is a mass of wreckage. Coffins and corpses lie strewn about. They have been killed once again; but each of them that was flung up saved one of us. The hedge is destroyed, the rails of the light railway are torn up and rise stiffly in the air in great arches. Someone lies in front of us. We stop; Kropp goes on alone with the wounded man. The man on the ground is a recruit. His hip is covered with blood; he is so exhausted that I feel for my water-bottle where I have rum and tea. Kat restrains my hand and stoops over him. “Where's it got you comrade?” His eyes move. He is too weak to answer. We slit open his trousers carefully. He groans. “Gently, gently, it is much better.” If he has been hit in the stomach he oughtn't to drink anything. There's no vomiting, that's a good sign. We lay the hip bare. It is one mass of mincemeat and bone splinters. The joint has been hit. This lad won't walk any

*** Výbuchy ustaly. Obracím se k jámě a kynu ostatním. Vylézají a strhují masky. Chápeme se raněného, jeden z nás vezme jeho ruku v dlaze. Tak klopýtáme spěšně odtud.

Dýchám teď opatrně s ústy přitištěnými pevně na patronu. Čmoud se už plíží po zemi a klesá do všech dolinek. Jako měkká, široká chobotnice lehá si do našich jam a protahuje se v nich. Rýpám do Kata: bude lip vylézt a ležet nahoře, než tady, kde se hromadí nejvíc plynu. Ale nedostaneme se k tomu. Začíná nové krupobití střel. Vypadá to tak, jako by už neřvaly explose, ale jako by běsnila sama země. S praskotem sviští něco černého sem dolů k nám. Padne to těžce vedle nás: do vzduchu vymrštěná rakev. Vidím, že Kat se hýbá a lezu k němu. Rakev padla čtvrtému v naší díře na nataženou ruku. Muž se pokouší strhnout si druhou rukou plynovou masku. Kropp včas zakročí, zkroutí mu ruku za záda a pevně mu ji tam drží. Kat a já začneme uvolňovat poraněnou ruku. Víko rakve je prasklé a povolené, vytrhneme je lehce, mrtvého vyhodíme, vyvalí se, pak se pokoušíme uvolnit dolní část. Muž na štěstí omdlí a Albert nám může pomoci. Nemusíme už být tak ostražití a pracujeme, seč síly, až rakev rupne a povolí pod podloženou lopatou. Svítá. Kat vezme kus víka, podloží jím roztříštěnou ruku a ovineme ji všemi svými obinadly. Pro okamžik nemůžeme víc dělat. Hlava mi pod plynovou maskou duní a bzučí, div nepukne. Plíce se namáhají, mají stále tentýž horký, opotřebovaný vzduch, žíly na spáncích vystupují, zdá se ti, že se udusíš. Prosakuje k nám šedivé světlo. Hřbitovem vane vítr. Vyplazím se nad okraj jámy. Ve špinavém svítání leží přede mnou vytržená noha, bota je docela neporušena, vidím to všechno zcela zřetelně v jediném okamžiku. Ted se však někdo na několik metrů ode mne zdvihá, čistím skla, rozčilením jsou stále znovu zamžena, dívám se upřeně na něho: muž už nemá na sobě masku. Čekám ještě několik vteřin - neklesá, dívá se pátravě kolem a dělá několik kroků, vítr rozptýlil plyn, vzduch je čistý, tu si s chroptěním strhuji rovněž masku, jako studená voda proudí do mne vzduch, oči mi přecházejí, vlna mne zaplavuje a hází v jakousi tmu.

Hřbitov je v sutinách. Rakve a mrtvoly leží porůznu kolem. Byli ještě jednou zabiti; ale každý, jenž byl roztrhán, zachránil jednoho z nás. Plot je zničen, koleje polní dráhy za ním jsou vytrhány, trčí ohnuty vysoko do vzduchu. Před námi někdo leží. Zastavujeme se, jen Kropp s raněným jde dál. Ten, jenž leží na zemi, je nějaký rekrut. Jeho kyčle je zakrvácena; je tak vyčerpán, že sahám po čutoře, kde mám rum s čajem. Kat mi zadrží ruku a nakloní se nad ním: „Kam tě to chytlo, kamaráde?” Koulí očima, je příliš slabý, aby mohl odpovědět. Rozřízneme opatrně kalhoty. Sténá. „Tiše, tiše, bude ti líp.” Má-li ránu do břicha, nesmí pít. Nedávil a to je dobře. Obnažujeme kyčli. Je to jediná kaše z masa a úlomků kostí. Je zasažen kloub. Ten chlapec nebude už nikdy chodit.

24

more. I wet his temples with a moistened finger and give him a swig. His eyes move again. We see now that the right arm is bleeding as well. Kat spreads out two wads of dressing as wide as possible so that they will cover the wound. I look for something to bind loosely round it. We have nothing more, so I slip up the wounded man's trouser leg still farther in order to use a piece of his underpants as a bandage. But he is wearing none. I now look at him closely. He is the fair-headed boy of a little while ago. In the meantime Kat has taken a bandage from a dead man's pocket and we carefully bind the wound. I say to the youngster who looks at us fixedly: “We're going for a stretcher now.” Then he opens his mouth and whispers: “Stay here.” “We'll be back again soon,” says Kat, “We are only going to get a stretcher for you.” We don't know if he understands. He whimpers like a child and plucks at us: “Don't go away.” Kat looks around and whispers: “Shouldn't we just take a revolver and put an end to it?” The youngster will hardly survive the carrying, and at the most he will only last a few days. What he has gone through so far is nothing to what he's in for till he dies. Now he is numb and feels nothing. In an hour he will become one screaming bundle of intolerable pain. Every day that he can live will be a howling torture. And to whom does it matter whether he has them or not - I nod. “Yes, Kat, we ought to put him out of his misery.” He stands still a moment. He has made up his mind. We look round but we are no longer alone. A little group is gathering, from the shell-holes and trenches appear heads. We get a stretcher. Kat shakes his head. “Such a kid.” He repeats it “Young innocents.”

Otírám mu navlhčeným prstem spánky a dávám mu lok. Do jeho očí přichází pohyb. Teď teprve vidíme, že i jeho pravá paže krvácí. Kat roztřepí dvě obinadla tak široko jak jen možno, aby přikryla ránu. Hledám plátno, abych je ovinul. Nemáme už žádné, proto rozříznu raněnému nohavici ještě dál, abych použil kousek jeho podvlékaček na obvaz. Ale nemá je. Dívám se na něho pečlivěji: je to ten bělohlávek od prve.

Kat mezitím vytáhl z kapes nějakého mrtvého ještě jedno obinadlo, které přikládáme opatrně kolem. rány. Povídám mladíkovi, který se na nás nepřetržitě dívá: „Půjdem ti pro nosítka.” Tu otevře ústa a šeptá: „Tady zůstat.” Kat povídá: „Vždyť zas hned přijdem. Jdeme ti pro nosítka.” Nelze rozeznat, zda pochopil; kňourá jen za námi jako dítě: „Nechoďte pryč.” Kat se ohlédne a šeptá: „Co říkáš - vzít jednoduše revolver, aby to přestalo?” Rekrut sotva vydrží transport, a může to s ním trvat nanejvýš ještě několik dní. Ale to vše až potud, nebude nic proti té době, než umře. Teď je ještě omámen a nic necítí. Za hodinu bude z něho vřeštící uzílek nesnesitelných bolestí. Dni, které ještě bude žít, budou mu jedinou vzteklou bolestí. A komu to prospěje, bude-li je ještě mít či ne. Kývám. „Ano, Kate, měli bychom vzít revolver.” „Dej sem,” říká a zůstává stát. Vidím, že je rozhodnut. Ohlížíme se, ale nejsme už sami. Před námi se shromažduje nějaký hlouček, z jam a příkopů vylézají hlavy. Přinášíme nosítka. Kat potřásá hlavou. “Takoví mladí chlapci.” Opakuje: „Takoví mladí, nevinní chlapci.”

*** Our losses are less than was to be expected five killed and eight wounded. It was in fact quite a short bombardment. Two of our dead lie in the upturned graves. We merely throw the earth in on them. We go back. We trot off silently in single file one behind the other. The wounded are taken to the dressing-station. The morning is cloudy. The bearers make a fuss about numbers and tickets, the wounded whimper. It begins to rain. An hour later we reach our lorries and climb in. There is more room now than there was. The rain becomes heavier. We take out waterproof sheets and spread them over our heads. The rain rattles down, and flows off at the sides in streams. The lorries bump through the holes, and we rock to and fro in a half-sleep. Two men in the front of the lorry have long forked poles. They watch for telephone wires which hang crosswise over the road so low that they might easily pull our heads off. The two fellows take them at the right moment on their poles and lift them over behind us. We hear their call “Mind - wire,” dip the knee in a half-sleep and straighten up again. Monotonously the lorries sway, monotonously come the calls, monotonously falls the rain. It falls on our heads and on the heads of the dead up in the line, on the body of the little recruit with the wound that is so much too big for his hip; it falls on Kemmerich's grave; it falls in our hearts. An explosion sounds somewhere. We wince, our eyes become tense, our hands are ready to vault over the side of the lorry into the ditch by the road. Nothing happens only the monotonous cry: “Mind wire,” our knees bend - we are again half asleep.

*** Naše ztráty jsou menší, než jsme předpokládali: osm mrtvých a šest raněných. Byl to jen krátký dělo střelecký přepad. Dva z našich mrtvých už leží v jednom z roztržených hrobů; potřebujeme je jen zaházet. Vracíme se. Mlčky, husím pochodem, kulhá muž za mužem. Raněné odnášejí na obvaziště. Ráno je kalné, saniťáci běhají s čísly a cedulkami, ranění vrní. Začíná pršet. Za hodinu dospějeme k vozům a vylezeme na ně. Je tu ted víc místa než prve. Déšť sílí. Rozvinujem celty a dáváme šije přes hlavy. Voda na ně bubnuje. Po stranách tekou dešťové nitě. Vozy pleskají skrze díry silnice a my se kolébáme ve spánku sem a tam. Dva muži na předku vozu mají dlouhé tyče s vidlicí nahoře. Dávají pozor na telefonní dráty, visící tak nízko přes silnici, že by nám mohly utrhnout hlavu. Oba je včas tyčemi zachycují a zvedají přes nás. Slyšíme jejich volání: „Pozordrát”, a v polospánku se shýbáme do dřepu a zase vztyčujem. Vozy se monotónně kývají, monotónní je volání, monotónně řine se déšť. Řine se na naše hlavy, nahlavy těch mrtvých tam vpředu, na' tělo malého rekruta s ranou, která je příliš veliká pro jeho kyčli, řine se na hrob Kemmerichův, řine se na naše srdce. Někde zahučí explose. Trhneme sebou, oči jsou napjaty, ruce se zase hotoví přenést těla přes stěny vozu do příkopu u cesty. Nepřijde už nic. Jen monotónní volání: “Pozor drát” spouštíme se do dřepu - opět napolo spíme.

FIVE

V.

Killing each separate louse is a tedious business when a man has hundreds. The little beasts are hard and the

Je obtížné zabíjet jednotlivou veš, když jich má člověk sta. Ta zvířátka jsou trochu tvrdá, a luskat věčně nehty jednou

25

everlasting cracking with one's fingernails very soon becomes wearisome. So Tjaden has rigged up the lid of a boot-polish tin with a piece of wire over the lighted stump of a candle. The lice are simply thrown into this little pan. Crack! and they're done for. We sit around with our shirts on our knees, our bodies naked to the warm air and our hands at work. Haie has a particularly fine brand of louse: they have a red cross on their heads. He suggests that he brought them back from the hospital at Thourhout, where they attended personally on a surgeon-general. He says he means to use the fat that slowly accumulates in the tin-lid for polishing his boots, and roars with laughter for half an hour at his own joke. But he gets little response to-day; we are too preoccupied with another affair. The rumour has materialised. Himmelstoss has come. He appeared yesterday; we've already heard the well-known voice. He seems to have overdone it with a couple of young recruits on the ploughed field at home and unknown to him the son of the local magistrate was watching. That cooked his goose. He will get some surprises here. Tjaden has been meditating for hours what to say to him. Haie gazes thoughtfully at his great paws and winks at me. The thrashing was the high water mark of his life. He tells me he often dreams of it.

znudí. Proto upevnil Tjaden víčko škatulky na černidlo drátem nad pahýl hořící svíčky. Do této pánvičky vši jednoduše hází - praskne to a je po všem.

*** Kropp and Müller are amusing themselves. From somewhere or other, probably the pioneer-cook-house, Kropp has bagged for himself a mess-tin full of beans. Müller squints hungrily into it but checks himself and says “Albert, what would you do if it were suddenly peace-time again?” “There won't be any peace-time,” says Albert bluntly. “Well, but if,” persists Müller, “what would you do?” “Clear out of this!” growls Kropp. “Of course. And then what?” “Get drunk,” says Albert. “Don't talk rot, I mean seriously.” “So do I,” says Kropp, “what else should a man do?”

*** Kropp a Mőller se baví. Kropp sehnal někde esšálek čočky, patrně v zákopnické kuchyni. Míiller po ní žádostivě šilhá, ale ovládá se a ptá: „Alberte, co bys dělal, kdyby teď najednou vypukl mír?”

Kat becomes interested. He levies tribute on Kropp's tin of beans, swallows some, then considers for a while and says: “You might get drunk first, of course, but then you'd take the next train for home and mother. Peace-time, man, Albert.” He fumbles in his oil-cloth pocket-book for a photograph and suddenly shows it all round. “My old woman!” Then he puts it back and swears: “Damned lousy war.” “It's all very well for you to talk,” I tell him. “You've a wife and children.” “True,” he nods, “and I have to see to it that they've something to eat.” We laugh. “They won't lack for that, Kat, you'd scrounge it from somewhere.” Müller is insatiable and gives himself no peace. He wakes Haie Westhus out of his dream. “Haie, what would you do if it was peacetime?” “Give you a kick in the backside for the way you talk,” I say. “How does it come about exactly?” “How does the cow-shit come on the roof?” retorts Müller laconically, and turns to Haie Westhus again. It is too much for Haie. He shakes his freckled head: “You mean when the war's over?” “Exactly. You've said it.” “Well, there'd be women of course, eh?” Haie licks his lips. “Sure.” “By Jove, yes,” says Haie, his face melting, “then I'd grab some good buxom dame, some real kitchen wench with plenty to get hold of, you know, and jump straight into bed. Just you think, boys, a real featherbed with a spring mattress; I wouldn't put trousers on again for a week.”

Sedíme kolem dokola, majíce košile v rukou, horní půlku těla nahou v teplém vzduchu a ruce v plné práci. Haie má zvlášť jemný druh vší: mají na hlavičce červený kříž. Proto tvrdí, že šije přinesl z lazaretu v Thourout a že jsou osobně od jednoho obrštáby. Chce tuku, který se pomalu v plechovém víčku hromadí, použít na mazání bot a půl hodiny se svému vtipu řehtá, div nepraskne. Ale dnes nemá velký úspěch; něco jiného nás příliš zaměstnává. To, co bylo dosud pověstí, se stalo skutkem. Himmelstoss je tady. Včera se objevil, slyšeli jsme už jeho dobře známý hlas. Honil prý doma pár mladých rekrutů příliš mnoho v oranici. Aniž o tom věděl, byl mezi nimi syn vládního presidenta. To mu zlomilo vaz. Tady se bude divit. Tjaden vykládá už celé hodiny, jak mu bude odpovídat. Haie se dívá zádumčivě na své velké pracky a mžourá jedním okem po mně. Ten výprask byl vrcholem, jeho života; vypravoval mi, že se mu o tom ještě často zdává.

„Mír neexistuje!” odsekne krátce Albert. „Ale, kdyby,” trvá na svém Mőller, „co bys dělal?” „Sek bych s tím!” kňučí Kropp. „To je jasné. A pak?” „Vožral se,” povídá Albert. „Neblbni, já to myslím vážně.” „Já taky,” povídá Albert, „co jiného by měl člověk vlastně dělat?” Kata otázka zajímá. Žádá od Kroppa svůj tribut na čočce, dostane jej, uvažuje dlouho a míní: „Vožrat by se člověk moh, jinak ale na nejbližší dráhu – a pryč k maminkám, člověče, Alberte, mír.” Hrabe se ve svém zápisníku z voskovaného plátna, vytahuje jakousi fotografii a pyšně ji všem ukazuje. „Má stará!” Pak ji zase zabalí a nadává: „Ta zatracená, všivá válka.” „Ty máš co povídat,” říkám. „Ty máš svého kluka a svou ženu.” „Právě proto,” přikyvuje, “musím se starat, aby měli co jíst.” Smějeme se. “O to nebude nouze, Kate, a když, tak půjdeš jednoduše rekvirovat.” Mőller je hladov a není stále ještě spokojen. Děsí Haie z jeho snů o výprasku. „Haie, co ty bys dělal, kdyby teď vypukl mír?” „Nejdřív bych ti dal přes kušnu, že o něčem takovém tady vůbec začínáš,” povídám, „jaks na to přišel?” „Jak přijde kravinec na střechu?” odpovídá Mőller lakonicky a obrací se zase na Haie Westhuse. Na Haie je toho najednou moc. Kolébá svou pihovatou lebkou: „Ty myslíš jako, že už nebude vůbec žádná válka.” „Tak. Ty ale taky pochopíš všecko.” „Pak by přec přišly zas ženský, ne?” Haie si olizuje hubu. „To taky.” „Ať jsem zatracenej,” povídá Haie, a jeho obličej roztává, „jestli bych si pak nenarazil nějakou správnou holku, víš, takovou štramandu jako kyrysar, kterou bych měl za co rafnout, a hnedky s ní do postele! Představ si opravdické postele s peřinami a pružnými matracemi, děti drahý,

26

Everyone is silent. The picture is too good. Our flesh creeps. At last Müller pulls himself together and says: “And then what?” A pause. Then Haie explains rather awkwardly: “If I were a non-com. I'd stay with the Prussians and serve out my time.” “Haie, you've got a screw loose, surely!” I say. “Have you ever dug peat?” he retorts good-naturedly. “You try it.” Then he pulls a spoon out of the top of his boot and reaches over into Kropp's mess-tin. “It can't be worse than digging trenches,” I venture. Haie chews and grins: “It lasts longer though. And there's no getting out of it either.” “But, man, surely it's better at home.” “Some ways,” says he, and with open mouth sinks into a day-dream. You can see what he is thinking. There is the mean little hut on the moors, the hard work on the heath from morning till night in the heat, the miserable pay, the dirty labourer's clothes. “In the army in peace-time you've nothing to trouble about,” he goes on, “your food's found every day, or else you kick up a row; you've a bed, every week clean underwear like a perfect gent, you do your non-com.'s duty, you have a good suit of clothes; in the evening you're a free man and go off to the pub.” Haie is extraordinarily set on his idea. He's in love with it. “And when your twelve years are up you get your pension and become the village bobby, and you can walk about the whole day.” He's already sweating on it. “And just you think how you'd be treated. Here a dram, there a pint. Everybody wants to be well in with a bobby.” “You'll never be a non-com, though, Haie,” interrupts Kat. Haie looks at him sadly and is silent. His thoughts still linger over the clear evenings in autumn, the Sundays in the heather, the village bells, the afternoons and evenings with the servant girls, the fried bacon and barley, the carefree hours in the ale-house. He can't part with all these dreams so abruptly; he merely growls: “What silly questions you do ask.” He pulls his shirt over his head and buttons up his tunic. “What would you do, Tjaden!” asks Kropp. Tjaden thinks of one thing only. “See to it that Himmelstoss didn't get past me.” Apparently he would like most to have him in a cage and sail into him with a club every morning. To Kropp he says warmly: “If I were in your place I'd see to it that I became a lieutenant. Then you could grind him till the water in his backside boils.” “And you, Detering!” asks Müller like an inquisitor. He's a born schoolmaster with all his questions. Detering is sparing with his words. But on this subject he speaks. He looks at the sky and says only the one sentence: “I would go straight on with the harvesting.” Then he gets up and walks off. He is worried. His wife has to look after the farm. They've already taken away two more of his horses. Every day he reads the papers that come, to see whether it is raining in his little corner of Oldenburg. They haven't brought in the hay yet. At this moment Himmelstoss appears. He comes straight up to our group. Tjaden's face turns red. He stretches his length on the grass and shuts his eyes in excitement. Himmelstoss is a little hesitant, his gait becomes slower. Then he marches up to us. No one makes any motion to stand up. Kropp looks up at him with interest. He continues to stand in front of us and wait. As no one says anything he launches a “Well!” A couple of seconds go by. Apparently Himmelstoss doesn't quite know what to do. He would like most to set us all on the run again. But he seems to have learned already that

tejden bych si vůbec nenatáh kalhoty.” Všichni mlčí. Obraz je příliš krásný. Mráz nám běží po těle. Konečně se Mőller vzmuží a zeptá se: „A potom?” Pausa. Pak prohlásí Haie trochu poťouchle: „Kdybych to byl dotáh až na kaprála, dal bych si nalejt a sloužil bych dál.” „Ty jsi ale vůl, Haie,” povídám. Haie odpovídá klidně otázkou: „Kopals už někdy rašelinu? Zkus to.” Při těch slovech vytáhne z holínky lžíci a hrábne do Albertovy misky. „Horší než kopat zákopy v Ghampagni to taky nemůže být,” namítám. Haie žvýká a šklebí se: „Ale trvá to trošku dýl.A pak se při tom nemůžeš ulejvat.” „Ale, člověče, Haie, doma je to přece lepší.” „Tak částečně, částečně,” říká a zahloubá se s otevřenými ústy do svých úvah. Z jeho rysů si můžeš přečíst, o čem přemýšlí. Je v tom bídná chajda z rašeliny, je v tom těžká práce v žáru stepi od časného rána až do večera, je v tom skrovná mzda, jsou v tom špinavé hadry čeledína - „V míru nemáš na vojně žádné starosti,” sděluje nám, „každý den máš svou menáž, jinak uděláš randál, máš svou postel, každý týden čisté prádlo jako baron, děláš svou poddůstojnickou službu, máš krásnou uniformu; večer jsi svým pánem a jdeš do hospody.” Haie je neobyčejně pyšný na svou myšlenku. Je do ní zamilován. „A když si odkroutíš svých dvanáct let, zaopatří tě někde a staneš se hajným. Celičký den se můžeš jen procházet.” Potí se při pomyšlení na budoucnost. „Představ si, jak tě pak budou traktýrovat. Tady koňak, tam skleničku piva. S hajným chce být každý za dobře.” „Z tebe nebude nikdy kaprál, Haie,” namítne Kat. Haie se na něho zaraženě podívá a mlčí. V jeho myšlenkách jsou teď asi jasné podzimní večery, neděle na stepi, vesnické zvony, odpůldne a noci s děvčaty, svítky z pohankové krupice s velkými špekovými oky, bezstarostné hodiny prožvaněné při džbánku. S takovou dávkou obrazů nemůže být tak hned hotov; proto bručí rozzlobeně: “Co se pořád ptáte na takové voloviny?” Přetáhne si košili přes hlavu a zapne si blůzu. „Co bys dělal ty, Tjadene?” volá Kropp. Tjaden zná jen jedno. „Dával pozor, aby mi neuklouz Himmelstoss.” Pravděpodobně by ho nejraději zavřel do klece a každé ráno na něj chodil s klackem. Blouzní ke Kroppovi: „Na tvém místě bych koukal stát se lajtnantem. Pak bys mu moh dělat nohy, až by z toho byl jelen.” „A ty, Deteringu?” pátrá Mőller dále. Je to rozený kantor s tím svým věčným ptaním. Detering je skoupý na slovo. Ale na toto téma dává odpověď. Dívá se do vzduchu a říká jen jednu větu: „Přišel bych právě ještě na žně.” S těmi slovy vstane a odchází. Má starosti. Jeho žena musí hospodařit sama. K tomu ještě jim vzali dva koně. Každý den čte noviny, které přicházejí, zdali v tom jejich oldenburském koutku taky neprší. To by nesklidili sena. V tom okamžiku se objeví Himmelstoss. Jde přímok naší skupině. Tjadenovi naskočí na obličeji skvrny. Položí se, jak je dlouhý a široký, do trávy a zavře rozčilením oči. Himmelstoss je trochu nerozhodný, a zpomaluje chůzi. Potom však přec k nám zamíří. Nikdo se ani nepokouší vstát. Kropp se na něho se zájmem dívá. Stojí teď už před námi a čeká. Poněvadž nikdo nic neříká, vypustí krátké „No?” Mine pár vteřin; Himmelstoss zřejmě neví, co má dělat. Nejraději by nás nechal běhat kalupem do kolečka. Ale zdá se, že se už naučil, že fronta není kasárenský dvůr. Zkouší

27

the front-line isn't a parade ground. He tries it on though, and by addressing himself to one instead of to all of us hopes to get some response. Kropp is nearest, so he favours him. “Well, you here too?” But Albert's no friend of his. “A bit longer than you, I fancy,” he retorts. The red moustache twitches: “You don't recognise me any more, what?” Tjaden now opens his eyes. “I do though.” Himmelstoss turns to him: “Tjaden, isn't it?” Tjaden lifts his head. “And do you know what you are?” Himmelstoss is disconcerted. “Since when have we become so familiar? I don't remember that we ever slept in the gutter together?” He has no idea what to make of the situation. He didn't expect this open hostility. But he is on his guard: he has already had some rot dinned into him about getting a shot in the back. The question about the gutter makes Tjaden so mad that he becomes almost witty: “No you slept there by yourself.” Himmelstoss begins to boil. But Tjaden gets in ahead of him. He must bring off his insult: “Wouldn't you like to know what you are? A dirty hound, that's what you are. I've been wanting to tell you that for a long time.” The satisfaction of months shines in his dull pig's eyes as he spits out: “Dirty hound!” Himmelstoss lets fly too, now. “What's that, you muckrake, you dirty peat-stealer? Stand up there, bring your heels together when your superior officer speaks to you.” Tjaden waves him off. “You take a run and jump at yourself, Himmelstoss.” Himmelstoss is a raging book of army regulations. The Kaiser couldn't be more insulted. “Tjaden, I command you, as your superior officer: Stand up!” “Anything else you would like?” asks Tjaden. “Will you obey my order or not?” Tjaden replies, without knowing it, in the well-known classical phrase. At the same time he ventilates his backside. “I'll have you court-martialled,” storms Himmelstoss. We watch him disappear in the direction of the Orderly Room. Haie and Tjaden burst into a regular peat-digger's bellow. Haie laughs so much that he dislocates his jaw, and suddenly stands there helpless with his mouth wide open. Albert has to put it back again by giving it a blow with his fist. Kat is troubled: “If he reports you, it'll be pretty serious.” “Do you think he will?” asks Tjaden. “Sure to,” I say. “The least you'll get will be five days close arrest,” says Kat. That doesn't worry Tjaden. “Five days clink are five days rest.” “And if they send you to the Fortress?” urges the thoroughgoing Müller. “Well, for the time being the war will be over so far as I am concerned.” Tjaden is a cheerful soul. There aren't any worries for him. He goes off with Haie and Leer so that they won't find him in the first flush of excitement. *** Müller hasn't finished yet. He tackles Kropp again. “Albert, if you were really at home now, what would you do?” Kropp is contented now and more accommodating: “How many of us were there in the class exactly?” We count up: out of twenty, seven are dead, four wounded, one in a mad-house. That makes twelve. “Three of them are lieutenants,” says Müller. “Do you think they would still let Kantorek sit on them?”

to opětovně, ale neobrací se už ke všem, nýbrž na jednoho, doufá, že tak dostane spíš odpověď. Kroppa má nejblíže. Proto ho poctí otázkou: „No, taky tady?” Ale přepjatá láska k Himmelstossovi není právě hříchem Kroppovým. Odpovídá stručně: „Tak se mi zdá, že trochu dýl než vy.” Zarudlý knír se třese. „Vy mě už neznáte, co?” Tjaden nyní otevře oči. „Ale jo.” Himmelstoss se obrátí k němu: „To je přece Tjaden, ne?” Tjaden zdvihne hlavu. „A víš, co jsi ty?” Himmelstoss je zaražen. „Od kdypak si tykáme? Co pak jsme spolu pásli krávy?” Neví absolutně, jak z téhleté situace vyváznout. Tak otevřeného nepřátelství nečekal. Ale prozatím se střeží; jistě mu někdo nažvanil ten nesmysl o střílení do zad. Tjaden zlostí nad otázkou o pasení krav je dokonce vtipný. „Ne, to ty sám.” Teď to vře už taky v Himmelstossovi. Tjaden ho ale rychle předejde. Chce se rychle zbavit svého vtipu. „Co jsi ty, chceš vědět? Jsi prevít, to jsi! To jsem ti chtěl už dávno říc.” Zadostiučinění mnoha měsíců svítí mu z jasných prasečích očiček, když vyhodí svého prevíta. Taky Himmelstoss rozváže: “Co chceš ty hnojaři, ty umazaný pacholku z rašeliniště? Vstaňte a paty k sobě, když s vámi mluví nadřízený!” Tjaden mu velkodušně kyne. “Pohov, Himmelstossi, pohov! Odstoupit!” Himmelstoss je běsnící execírreglamá samo. Císař pán by nemohl být víc uražen. Štěká: „Tjadene, poroučím vám služebně: vstaňte!” „A co ještě?” ptá se Tjaden. „Chcete mého rozkazu poslechnout nebo ne?” Tjaden odpovídá pokojně a definitivně, aniž to ví, nejznámějším klasickým citátem. Současně se k němu obrátí zadkem. Himmelstoss se žene odtud: „Přijdete před válečný soud!” Díváme se, jak mizí směrem ke kanceláři. Haie a Tjaden spustí válečný pokřik kopáčů rašeliny. Haie se směje, až si vymkne čelist a stojí tu najednou bezmocně s otevřenou hubou. Albert mu ji musí ranou pěsti zase zasadit. Kat má starost: „Když tě udá, bude zle.” „Myslíš, že to udělá?” ptá se Tjaden. “Jistě,” povídám. „Dostaneš nanejmíň pět dní,” vysvětluje Kat. To Tjadenem nehne. „Pět dní sedět, to je míti pět dní pokoj.” „A když přijdeš na pevnost?” zkoumá důkladnější Mőller. „Tak budu mít po válce.” Tjaden je májové dítě. Nepřipouští si žádných starostí. Odejde s Haiem a Leerem, aby ho nezastihli v prvním, rozčilení. *** Mőller není stále ještě hotov. Vezme si zase Kroppa na mušku. „Alberte, kdybys ted přišel opravdu domů, co bys dělal?” Kroppje teď už nasycen a je proto povolnější. „Kolik by nás pak bylo vlastně ve třídě?” Počítáme: z dvaceti je osm mrtvých, čtyři ranění, jeden v blázinci. Sešlo by se nás tedy nanejvýš dvanáct. „Z toho jsou tři lajtnanti,” povídá Míiller. „Myslíš, že by si nechali od Kantorka něco líbit?”

28

We guess not: we wouldn't let ourselves be sat on for that matter. “What do you mean by the three-fold theme in “William Tell'?” says Kropp reminiscently, and roars with laughter. “What was the purpose of the Poetic League of Göttingen?” asked Müller suddenly and earnestly. “How many children had Charles the Bald?” I interrupt gently. “You'll never make anything of your life, Bäumer,” croaks Müller. “When was the battle of Zana?” Kropp wants to know. “You lack the studious mind, Kropp, sit down, three minus.” I say. “What offices did Lycurgus consider the most important for the state?” asks Müller, pretending to take off his pince-nez. “Does it go: 'We Germans fear God and none else in the whole world,' or 'We, the Germans, fear God and…” I submit. “How many inhabitants has Melbourne?” asks Müller. “How do you expect to succeed in life if you don't know that?” I ask Albert hotly. Which he caps with: “What is meant by Cohesion?” We remember mighty little of all that rubbish. Anyway, it has never been the slightest use to us. At school nobody ever taught us how to light a cigarette in a storm of rain, nor how a fire could be made with wet wood nor that it is best to stick a bayonet in the belly because there it doesn't get jammed, as it does in the ribs. Müller says thoughtfully: “What's the use? We'll have to go back and sit on the forms again.” I consider that out of the question. “We might take a special exam.” “That needs preparation. And if you do get through, what then? A student's life isn't any better. If you have no money, you have to work like the devil.” “It's a bit better. But it's rot all the same, everything they teach you.” Kropp supports me: “How can a man take all that stuff seriously when he's once been out here?” “Still you must have an occupation of some sort,” insists Müller, as though he were Kantorek himself. Albert cleans his nails with a knife. We are surprised at this delicacy. But it is merely pensiveness. He puts the knife away and continues: “That's just it. Kat and Detering and Haie will go back to their jobs because they had them already. Himmelstoss too. But we never had any. How will we ever get used to one after this, here?” - he makes a gesture toward the front. “What we'll want is a private income, and then we'll be able to live by ourselves in a wood,” I say, but at once feel ashamed of this absurd idea. “But what will really happen when we go back?” wonders Müller, and even he is troubled. Kropp gives a shrug. “I don't know. Let's get back first, then we'll find out.” We are all utterly at a loss. “What could we do?” I ask. “I don't want to do anything,” replies Kropp wearily. “You'll be dead one day, so what does it matter? I don't think we'll ever go back.” “When I think about it, Albert,” I say after a while rolling over on my back, “when I hear the word 'peace-time,' it goes to my head: and if it really came, I think I would do some unimaginable thing something, you know, that it's worth having lain here in the muck for. But I can't even imagine anything. All I do know is that this business about professions and studies and salaries and so on it makes me sick, it is and always was disgusting. I don't see anything at all, Albert.” All at once everything seems to me confused and hopeless. Kropp feels it too. “It will go pretty hard with us all. But nobody at home seems to worry much about it. Two years of shells and bombs a man won't peel that off as easy as a

Nemyslíme; my bychom si už taky nenechali nic líbit. „Jak je to vlastně s trojím pásmem děje ve Vilému Tellu?” vzpomíná si najednou Kropp a řve smíchy. „Jaký cíl měl góttingenský Hainbund?” vyptává se náhle velmi přísně i Mőller. „Kolik dětí měl Karel Smělý?” dim na to klidně. „Vy, Baumere, to v životě daleko nepřivedete,” vříská Mőller. „Kdy byla bitva u Zamy?” vyzvídá Kropp. „Vy neberete život dost vážně, Kroppe, sedněte si, máte zcela nedostatečnou” odmítám. „Které úkoly ve státě pokládal Lykurgos za nejdůležitější?” šišlá Mőller a tváří se, jako by si upravoval skřipec. „Říká se: My Němci se bojíme jen Boha, jinak nikoho na světě, nebo my Němci?” dávám jim na uváženou. „Kolik obyvatel má Melbourne?” zašveholí místo odpovědi Mőller. „Jak se chcete uplatnit v životě, když ani tohle nevíte?” ptá se rozhořčeně Albert. „Co rozumíme pod soudržností?” zatrumfuje tázaný. Ze všech těch krámů toho už moc nevíme. Taky nám nic neprospěly. Ale nikdo nás ve škole nenaučil, jak zapálit za deště a bouřky cigaretu, jak udělat z vlhkého dříví oheň nebo že je nejlíp vrazit bajonet do břicha, poněvadž tam neuvázne jako v žebrech. Muller povídá zadumaně: „Co to všecko pomůže. Budeme zase mačkat školní lavice.” Pokládám to za vyloučené. „Snad uděláme válečnou maturitu.” „K tomu potřebuješ přípravu. A i když ji budeš mít, co potom? Být na vysoké škole není o moc lepší. Když nemáš peníze, budeš musit taky dřít.” “Trochu je to přec lepší. Ale jsou to přece jen kecy, co tu do tebe nalejvají.” Kropp nám trefí do noty: „Jak to člověk může brát vážně, když byl tady venku.” „Ale nějaké zaměstnání přece mít musíš,” namítá Mőller, jako by to byl sám Kantorek ve vlastní osobě. Albert si čistí nožem nehty. Divíme se tomu hejskovství. Ale je to jen znamením, že přemýšlí. Odloží nůž a prohlásí: „To je právě to. Kat a Detering a Haie půjdou zase po svém zaměstnání, poněvadž je měli už před tím. Himmelstoss taky. Ale my žádné neměli. My se máme po tomhle” - udělal gesto směrem ke frontě - “do nějakého vpravit.” „Člověk by měl mít rentu a moci pak žít docela sám v nějakém lese,” - povídám, ale hned se stydím za to velikášství. “ Jakpak to bude, až se vrátíme?” míní Mőller a sám je zaražen. Kropp krčí rameny. “Nevím. Až to bude, tak uvidíme.” Rady si neví vlastně nikdo. “Co by tak člověk mohl dělat?” ptám se. “Nemám k ničemu chuť,” odpovídá unaveně Kropp. „Jednoho dne budeš stejně mrtev, tak co z toho máš? Myslím, že se vůbec nevrátíme.” „Když tak o tom přemýšlím, Alberte,” povídám po chvíli a válím se na zádech, „tak by se mi chtělo, když slyším slovo mír a kdyby to tak opravdu bylo, udělat něco neslýchaného, tak mi to stoupá do hlavy. Víš, něco, co by stálo za to, že jsme se tady v tomhle váleli. Jenom že si neumím nic představit. Co se mi zdá možné, víš, ten celý krám s povoláním a studiem a platem a tak dál - to je mi k z blití, poněvadž to tu už bylo odjakživa a je to protivné. Nenapadá mi nic – nenapadá mi nic, Alberte.” Najednou se mi zdá, že je všecko zoufalé a bez vyhlídky. Kropp taky o tom přemýšlí. „S námi se všemi bude vůbec zle. Jestli pak se tam doma vlastně o to starají? Dva roky střílení a ručních granátů, ty pak nesvlíkneš jen tak, jako

29

sock.” We agree that it's the same for everyone; not only for us here, but everywhere, for everyone who is of our age; to some more, and to others less. It is the common fate of our generation. Albert expresses it: “The war has ruined us for everything.” He is right. We are not youth any longer. We don't want to take the world by storm. We are fleeing. We fly from ourselves. From our life. We were eighteen and had begun to love life and the world; and we had to shoot it to pieces. The first bomb, the first explosion, burst in our hearts. We are cut off from activity, from striving, from progress. We believe in such things no longer, we believe in the war. *** The Orderly Room shows signs of life. Himmelstoss seems to have stirred them up. At the head of the column trots the fat sergeant-major. It is queer that almost all of the regular sergeant-majors are fat. Himmelstoss follows him, thirsting for vengeance. His boots gleam in the sun. We get up. “Where's Tjaden?” the sergeant puffs. No one knows, of course. Himmelstoss glowers at us wrathfully. “You know very well. You won't say, that's the fact of the matter. Out with it!” Fatty looks round enquiringly; but Tjaden is not to be seen. He tries another way. “Tjaden will report at the Orderly Room in ten minutes.” Then he steams off with Himmelstoss in his wake. “I have a feeling that next time we go up wiring I'll be letting a bundle of wire fall on Himmelstoss's leg,” hints Kropp. “We'll have quite a lot of jokes with him,” laughs Müller. That is our sole ambition: to knock the conceit out of a postman. I go into the hut and put Tjaden wise. He disappears. Then we change our possy and lie down again to play cards. We know how to do that: to play cards, to swear, and to fight. Not much for twenty years - and yet too much for twenty years. Half an hour later Himmelstoss is back again. Nobody pays any attention to him. He asks for Tjaden. We shrug our shoulders. “Then you'd better find him,” he persists. “Haven't you been to look for him?”

Kropp lies back on the grass and says: “Have you ever been out here before?” “That's none of your business,” retorts Himmelstoss. “I expect an answer.” “Very good,” says Kropp, getting up. “See up there where those little white clouds are. Those are anti-aircraft. We were over there yesterday. Five dead and eight wounded. And that's a mere nothing. Next time, when you go up with us, before they die the fellows will come up to you, click their heels, and ask stiffly: 'Please may I go? Please may I hop it? We've been waiting here a long time for someone like you.'“ He sits down again and Himmelstoss disappears like a comet. “Three days C. B.,” conjectures Kat. “Next time I'll let fly,” I say to Albert.

punčochu.” Souhlasíme, tak že se vede každému; nejenom nám tady; všude, každému, kdo je v stejné situaci, tomu míň, tomu víc. Je to obecný osud naší generace. Albert to vysloví. “ Válka nás pro všecko zkazila.” Má pravdu. Nejsme už mládeží. Nechceme už brát svět útokem. Jsme uprchlíci. Prcháme sami před sebou. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začínali jsme milovat svět i život; musili jsme na to střílet. První granát, který dopadl, trefil naše srdce. Jsme vyloučeni z toho, co pracuje, snaží se, pokračuje. Už na to nevěříme, věříme na válku.

*** Do kanceláře vjel život. Zdá se, že Himmelstoss ji zalarmoval. V čele běží tlustý šikovatel. Je skoro komické, že všichni aktivní šikovatelé jsou tlouštíci. Za ním jde Himmelstoss plana touhou po pomstě. Jeho holinky lesknou se na slunci. Vstáváme. Šikovatel funí: „Kde je Tjaden?” Přirozeně, že to nikdo neví. Himmelstoss na nás zle blýská očima. “Vy to určitě víte. Jen že to nechcete říc. Ven s tím.” Šikovatel se dívá pátravě kolem sebe; Tjadena není nikde vidět. Zkouší to jiným způsobem. “V deseti minutách ať se Tjaden hlásí v kanceláři.” S tím odplouvá, sledován Himmelstossem jako koráb ouplavem. „Zdá se mi, že při nejbližším kopání zákopu mivypadne svitek drátu a zrovna Himmelstossovi nanohy,” tuší Kropp. „My s ním ale ještě užijeme legrace,” směje se Múller. Na to se teď omezuje naše ctižádost: vytáhnout se na listonoše. Jdu do baráku a radím Tjadenovi, aby vyčichl. Pak změníme místo a uvelebíme se zas, abychom si hodili karty. Neboť to umíme: hrát v karty, klít a válčit. To není tak mnoho na dvacet let - to je příliš mnoho na dvacet let. Po půl hodině je Himmelstoss znovu u nás. Nikdo si ho nevšímá. Ptá se po Tjadenovi. Krčíme rameny. “Vy byste ho měli hledat,” trvá na svém. „Kdo vy?” dotazuje se Kropp. „No, vy tady!” „Já bych prosil, abyste nám netykal,” povídá Kropp jako nějaký obrst. Himmelstossovi je, jakoby spad s nebe. „Kdo pak vám tyká?” „Vy!” „Já?” „Ano.” Něco v něm pracuje. Šilhá po Kroppovi, poněvadž nemá ani zdání, jak to myslí. Ale nedůvěřuje si v tomto směru příliš a vychází nám vstříc. „ Nenašli jste ho?” Kropp se položí do trávy a povídá: „ Byl jste už někdy tady venku?” „Po tom vám zhola nic není,” odmítá Himmelstoss. „Žádám odpověd.” „Beze všeho,” odpovídá Kropp a vstává. „Podívejte se tamhle, kde jsou ty malé obláčky. To jsou explose z protiletadlových děl. Tam jsme byli včera. Pět mrtvých, osm raněných. A při tom to byla jen legracička. Až příště půjdete s námi tam ven, předstoupí chlapci, než umřou, před vás, srazí kufry a zeptají se vás poslušně: Prosím poslušně, abych mohl odstoupit! Poslušně prosím, abych směl chcípnout! Na takové chlapíky, jako jste vy, jsme tu zrovna čekali.” Usedne zas, a Himmelstoss zmizel jako kometa. „Tři dny chládku,” hádá Kat. „Příště mu to vytmavím já,” povídám Albertovi.

30

But that is the end. The case comes up for trial in the evening. In the Orderly Room sits our Lieutenant, Bertink, and calls us in one after another. I have to appear as a witness and explain the reason of Tjaden's insubordination. The story of the bed-wetting makes an impression. Himmelstoss is recalled and I repeat my statement. “Is that right?” Bertink asks Himmelstoss. He tries to evade the question, but in the end has to confess, for Kropp tells the same story. “Why didn't someone report the matter, then?” asks Bertink. We are silent: he must know himself how much use it is in reporting such things. It isn't usual to make complaints in the army. He understands it all right though, and lectures Himmelstoss, making it plain to him that the front isn't a parade-ground. Then comes Tjaden's turn, he gets a long sermon and three days' open arrest. Bertink gives Kropp a wink and one day's open arrest. “It can't be helped,” he says to him regretfully. He is a decent fellow. Open arrest is quite pleasant. The clink was once a fowlhouse; there we can visit the prisoners, we know how to manage it. Close arrest would have meant the cellar. They used to tie us to a tree, but that is forbidden now. In many ways we are treated quite like men. An hour later after Tjaden and Kropp are settled in behind their wire-netting we make our way into them. Tjaden greets us crowing. Then we play skat far into the night. Tjaden wins of course, the lucky wretch. *** When we break it up Kat says to me: “What do you say to some roast goose?” “Not bad,” I agree. We climb up on a munition-wagon. The ride costs us two cigarettes. Kat has marked the spot exactly. The shed belongs to a regimental headquarters. I agree to get the goose and receive my instructions. The out-house is behind the wall and the door shuts with just a peg. Kat hoists me up. I rest my foot in his hands and climb over the wall. Kat keeps watch below. I wait a few moments to accustom my eyes to the darkness. Then I recognise the shed. Softly I steal across, lift the peg, pull it out and open the door. I distinguish two white patches. Two geese, that's bad: if I grab one the other will cackle. Well, both of them, if I'm quick, it can be done. I make a jump. I catch hold of one and the next instant the second. Like a madman I bash their heads against the wall to stun them. But I haven't quite enough weight. The beasts cackle and strike out with their feet and wings. I fight desperately, but Lord! what a kick a goose has! They struggle and I stagger about. In the dark these white patches are terrifying. My arms have grown wings and I'm almost afraid of going up into the sky, as though I held a couple of captive balloons in my fists. Then the row begins; one of them gets his breath and goes off like an alarm clock. Before I can do anything, something comes in from outside; I feel a blow, lie outstretched on the floor, and hear awful growls. A dog. I steal a glance to the side, he makes a snap at my throat. I lie still and tuck my chin into my collar. It's a bull dog. After an eternity he withdraws his head and sits down beside me. But if I make the least movement he growls. I consider. The only thing to do is to get hold of my small revolver, and that too before anyone arrives. Inch by inch I move my hand toward it. I have the feeling that it lasts an hour. The slightest movement and then an awful growl; I lie still, then try again. When at last I have the revolver my hand starts to tremble. I press it against the ground and say over to myself: Jerk the revolver up, fire before he has a chance to grab, and then jump up.

Ale je konec. Za to je večer při rozkazu výslech. V kanceláři sedí náš lajtnant Bertinck a volá nás jednoho po druhém. Musím taky za svědka a vysvětluji, proč Tjaden revoltoval. Historka o močení do postele vzbuzuje dojem. Přivedou Himmelstosse a já opakuji svou výpověď. „Je to pravda?” ptá se Bertinck Himmelstosse. Kroutí se, ale nakonec musí s pravdou ven, když Kropp vypovídá stejně. „Proč pak to ale tenkrát nikdo nehlásil?” ptá se Bertinck. Mlčíme; musí přec vědět, že stížnost na takové maličkosti nemá na vojně vůbec smyslu. Může si člověk na vojně vůbec na něco stěžovat? Nahlíží to a sjede nejdřív Himmelstosse, a vysvětlí mu pěkně energicky, že fronta nejsou kasárna. Pak přijde na řadu ve větším měřítku Tjaden, který dostane pořádné kázání a tři dni „zostřeného”. Kroppovi diktuje, mžouraje při tom očima jeden den. „Jinak to nejde,” říká při tom s politováním. Je to rozumný chlap. “Zostřený” kriminál je docela fešácký. Odpykává se v bývalém kurníku; tam mohou oba přijímat návštěvy, smluvíme se hned, že tam přijdem. Kdyby dostali ajnclík, přišli by do sklepa. Dřív nás taky uvazovali ke stromu, ale to je teď zakázáno. Někdy už s námi jednají dokonce jako s lidmi. Hodinu po tom, co vsadili Tjadena a Kroppa za mříže, vypravíme se k nim. Tjaden nás pozdravuje kokrháním. Potom hrajem až do noci skat. Tjaden přirozeně vyhrává, holomek. *** Když od nich odcházíme, zeptá se Kat: „Co bys tak říkal pečené huse?” „To by nebylo tak zlé,” shledávám. Vylezeme na muniční kolonu. Jízda stojí dvě cigarety. Kat si přesně zapamatoval místo. Stáj patří plukovnímu štábu. Rozhodnu se, že husu přinesu, a Kat mne instruuje. Stáj je za zdí, zavřena jenom kolíkem. Kat mi nastaví ruce, opřu se nohou a lezu přes ohradu. Kat dělá zatím zeď. Zůstanu několik minut stát, aby si oči zvykly na tmu. Pak rozeznám stáj. Potichu se k ní připlížím, nahmatám kolík, vytáhnu jej a otevřu dveře. Rozeznávám dvě bílé skvrny. Dvě husy, to je chyba: chytnu jednu a druhá bude řvát. Tedy obě – když to udělám rychle, tak to půjde. Přiskočím jediným skokem. Chytnu jednu a v okamžení druhou. Tluku jako blázen jejich hlavama o zeď, abych je omráčil. Ale nedal jsem do toho asi dost síly. Bestie syčí a bijou kolem sebe pazourky i křídly. Bojuji rozhořčeně, ale taková husa má, sakra, sílu. Cloumají mnou, až se potácím. Ty bílé hadry jsou ve tmě hrozné, mé ruce jakoby dostaly křídla, mám skoro strach, že se vznesu k nebesům, jako bych měl v prackách dva upoutané balony. A v tom už začne křik; jeden z těch krků polapil dech a kejhá jako budíček. Než se rozhlédnu, nahrne se sem něco z venku, dostanu ránu, ležím na zemi a slyším zuřivé vrčení. Pes. Podívám se stranou; vtom mi už rafne po krku. Ležím hned zas tiše a mačkám především bradu k límci. Je to doga. Trvá to věčnost, než se skrčí a posadí vedle mne. Ale jak se pokusím o pohyb, vrčí. Uvažuju. To jediné, co mi zbývá, je dostat se k svému revolveru. Na každý způsob musím odtud, než přijdoulidé. Centimetr po centimetru posunuju ruku. Mám dojem, že to trvá celé hodiny. Vždycky tichý pohyb a nebezpečné vrčení; pak klid a zase pokus. Když už mám revolver v ruce, začne se mi ruka třást. Tisknu ji k zemi a uvědomuji si: vytrhnout revolver, střelit, než může rafnout, a pak sypat.

31

Slowly I take a deep breath and become calmer. Then I hold my breath, whip up the revolver, it cracks, the dog leaps howling to one side, I make for the door of the shed and fall head over heels over one of the scuttering geese. At full speed I seize it again, and with a swing toss it over the wall and clamber up. No sooner am I on top than the dog is up again as lively as ever and springs at me. Quickly I let myself drop. Ten paces away stands Kat with the goose under his arm. As soon as he sees me we run. At last we can take a breather. The goose is dead, Kat saw to that in a moment. We intend to roast it at once so that nobody will be any wiser. I fetch a dixie and wood from the hut and we crawl into a small deserted lean-to which we use for such purposes. The single window space is heavily curtained. There is a sort of hearth, an iron plate set on some bricks. We kindle a fire. Kat plucks and cleans the goose. We put the feathers carefully to one side. We intend to make two cushions out of them with the inscription: “Sleep soft under shell-fire.” The sound of the gunfire from the front penetrates into our refuge. The glow of the fire lights up our faces, shadows dance on the wall. Sometimes a heavy crash and the lean-to shivers. Aeroplane bombs. Once we hear a stifled cry. A hut must have been hit. Aeroplanes drone; the tack-tack of machine-guns breaks out. But no light that could be observed shows from us. We sit opposite one another, Kat and I, two soldiers in shabby coats, cooking a goose in the middle of the night. We don't talk much, but I believe we have a more complete communion with one another than even lovers have. We are two men, two minute sparks of life; outside is the night and the circle of death. We sit on the edge of it crouching in danger, the grease drips from our hands, in our hearts we are close to one another, and the hour is like the room: flecked over with the lights and shadows of our feelings cast by a quiet fire. What does he know of me or I of him? formerly we should not have had a single thought in common now we sit with a goose between us and feel in unison, are so intimate that we do not even speak. It takes a long time to roast a goose, even when it is young and fat. So we take turns. One bastes it while the other lies down and sleeps. A grand smell gradually fills the hut. The noises without increase in volume, pass into my dream and yet linger in my memory. In a half sleep I watch Kat dip and raise the ladle. I love him, his shoulders, his angular, stooping figure and at the same time I see behind him woods and stars, and a clear voice utters words that bring me peace, to me, a soldier in big boots, belt, and knapsack, taking the road that lies before him under the high heaven, quickly forgetting and seldom sorrowful, for ever pressing on under the wide night sky. A little soldier and a clear voice, and if anyone were to caress him he would hardly understand, this soldier with the big boots and the shut heart, who marches because he is wearing big boots, and has forgotten all else but marching. Beyond the sky-line is a country with flowers, lying so still that he would like to weep. There are sights there that he has not forgotten, because he never possessed them perplexing, yet lost to him. Are not his twenty summers there? Is my face wet, and where am I? Kat stands before me, his gigantic, stooping shadow falls upon me, like home. He speaks gently, he smiles and goes back to the fire. Then he says: “It's done.” “Yes, Kat.” I stir myself. In the middle of the room shines the brown goose. We take out our collapsible forks and our pocketknives and each cuts off a leg. With it we have army bread dipped in gravy. We eat slowly and with gusto. “How does it taste, Kat?” “Good! And yours?”

Nabírám pomalu dech a uklidňuju se. Pak zadržím dech, vytrhnu revolver, rána, doga zavyje a uskočí, dostanu se ke dveřím stáje a převalím se přes jednu z obou hus, které utekly. V letu po ní ještě čerstva hmátnu, přehodím ji jedním rozmachem přes zeď a lezu sám za ní. Ještě nejsem na druhé straně, když už je tu doga, čilá a veselá, a skáče za mnou. Rychle se spustím. Deset kroků ode mne stojí Kat s husou pod paždí. Jak mne zahlédne, dáme se do běhu. Konečně můžeme vydechnout. Husa je mrtva, Kat to vyřídil v okamžiku. Chceme ji ihned upéci, aby nikdo nic nezpozoroval. Přinesu z baráku dříví a hrnce a vlezeme do opuštěné kůlničky, kterou jsme si k takovým účelům vyhlídli. Jediný okenní otvor se pečlivě zastře. Je tam jakési ohniště, na vypálených cihlách leží železná plotna. Rozděláme oheň. Kat škubá husu a připravuje ji. Peří pečlivě schováváme. Chceme si z něho udělat dvě podustičky s nápisem „Spinkej sladce v bubnové palbě, miláčku!” Kanonáda z fronty bublá kolem našeho útulku. Zář ohně kmitá po našich obličejích, po zdi tancují stíny. Občas temná rána, až se kůlna otřese. Letecké bomby. Jednou slyšíme i dušený křik. Asi trefily nějaký barák. Letadla bzučí; ozve se taktaktak kulometů. Ale odnás nevychází ani paprsek světla, který by mohl býtviděn. Tak sedíme proti sobě, Kat a já, dva vojáci v ošoupaných blůzách, kteří si pekou husu uprostřed noci. Nemluvíme mnoho, ale chováme se k sobě s nej něžnějšími ohledy, jak myslím si, se k sobě chovají milenci. My jsme dva lidé, dvě jiskřičky života, venku je noc a okruh smrti. Sedíme na jeho kraji, v úkrytu a zároveň v nebezpečí, sádlo teče po našich dlaních, naše srdce jsou si blízká a hodina je jako místnost; rozehrány něžným ohněm kmitají světla i stíny dojmů sem a tam. Co o něm vím - co ví o mně on, dříve bychom neměli jedinou myšlenku společnou - teď sedíme před husou a máme plný pocit života a jsme si tak blízcí, že o tom ani mluvit nechceme. Pečení husy trvá dlouho, i když je mladá a tučná. Střídáme se proto. Jeden ji podlévá, zatím co druhý spí. Ponenáhlu se rozšiřuje rozkošná vůně. Zvuky zvenčí se slévají v jediný pás, v jediný sen, který však nepozbývá zcela schopnosti pamatovat si věci kolem sebe. Vidím v dřímotince Kata zdvihat a spouštět lžíci, mám ho rád, jeho záda, jeho hranatou, shrbenou postavu a zároveň vidím za ním lesy a hvězdy, a dobrý hlas říká slova, která mi dávají klid, mně, vojákovi, který ve svých velikých botách a se svou přezkou na řemeni a se svým chlebníkem jde - maličký pod vysokým nebem - cestou, která leží před ním, který rychle zapomíná a je jen zřídka smutný, který jde, stále dál a dál, pod vysokým nočním nebem. Vojáček a dobrý hlas, a kdybyste ho pohladili snad by tomu už nerozuměl, vojáček s velkými botami a zasypaným srdcem, který mašíruje, poněvadž má na sobě boty, a který zapomněl všecko kromě mašírování. Nejsou na obzoru květiny a takový kraj, že se chce plakat, tomu vojákovi? Nejsou tam obrazy, které neztratil, poněvadž nikdy nebyly jeho, zneklidňující ho, ale přec dávno uplynulé? Nestojí tam někde jeho dvacet let? Mám vlhký obličej? A kde to jsem? Kat stojí přede mnou, jeho obrovský, hrbatý stín padá přese mne jako stín domova. Mluví tiše, usmívá se a vrací se k ohni. Pak řekne: “ Hotovo.” „Ano, Kate.” Protahuji se. Prostřed kůlny svítí hnědá pečené. Vyndáme své skládací vidličky a kapesní nože a uřízneme si každý stehýnko. K tomu přikusujeme komisárek, který namáčíme do omáčky. Jíme pomalu a vychutnáváme ten požitek. „Chutná, Kate?” „Chutná. Tobě taky?”

32

“Good, Kat.” We are brothers and press on one another the choicest pieces. Afterwards I smoke a cigarette and Kat a cigar. There is still a lot left. “How would it be, Kat if we took a bit to Kropp and Tjaden?” “Sure,” says he. We carve off a portion and wrap it up carefully in newspaper. The rest we thought of taking over to the hut. Kat laughs, and simply says: “Tjaden.” I agree, we will have to take it all. So we go off to the fowl-house to waken them. But first we pack away the feathers. Kropp and Tjaden take us for magicians. Then they get busy with their teeth. Tjaden holds a wing in his mouth with both hands like a mouth-organ, and gnaws. He drinks the gravy from the pot and smacks his lips: “May I never forget you!” We go to our hut. Again there is the lofty sky with the stars and the oncoming dawn, and I pass beneath it, a soldier with big boots and a full belly, a little soldier in the early morning but by my side, stooping and angular, goes Kat, my comrade. The outlines of the huts are upon us in the dawn like a dark, deep sleep.

„Taky, Kate.” Jsme bratry a přistrkujeme si vzájemně nejlepší kousky. Pak kouřím cigaretu. Kat cigáro. Mnoho toho ještě zbylo. „Co kdybychom tak, Kate, donesli kousek Tjadenovi a Kroppovi?” “Dobrá,” řekne. Odřízneme porci a zabalíme ji pečlivě do novin. Zbytek jsme chtěli nejprve donést do svého baráku; ale Kat se směje a řekne jen: „Tjaden.” Nahlížím to, musíme vzít všechno s sebou. Tak se vypravíme ke kurníku, abychom oba vzbudili. Prve ještě odklidíme peří. Kropp a Tjaden nás pokládají za fatu morganu. Pak skřípou jejich chrupy. Tjaden drží oběma rukama u úst jedno křídlo jako harmoniku a žvýká. Pije sádlo z hrnce a mlaská: „To vám nikdy nezapomenu!” Jdeme směrem ke svému baráku. Tu je zase vysoké nebe s hvězdami a počínajícím svítáním a pod ním jdu já, voják s velkými botami a plným žaludkem, vojáček v časném ránu, - a vedle mne, shrbeně a hranatě, jde Kat, můj kamarád. Obrysy baráku jdou nám svítáním naproti jako černý, dobrý spánek.

SIX

VI.

There are rumours of an offensive. We go up to the front two days earlier than usual. On the way we pass a shelled school-house. Stacked up against its longer side is a high double wall of yellow, unpolished, brand-new coffins. They still smell of resin, and pine, and the forest. There are at least a hundred. “That's a good preparation for the offensive,” says Müller astonished. “They're for us,” growls Detering. “Don't talk rot,” says Kat to him angrily. “You be thankful if you get so much as a coffin,” grins Tjaden, “they'll slip you a waterproof sheet for your old Aunt Sally of a carcase.” The others jest too, unpleasant jests, but what else can a man do? The coffins are really for us. The organisation surpasses itself in that kind of thing. Ahead of us everything is shimmering. The first night we try to get our bearings. When it is fairly quiet we can hear the transports behind the enemy lines rolling ceaselessly until dawn. Kat says that they do not go back but are bringing up troops troops, munitions, and guns. The English artillery has been strengthened, that we can detect at once. There are at least four more batteries of nine-inch guns to the right of the farm, and behind the poplars they have put in trench-mortars. Besides these they have brought up a number of those little French beasts with instantaneous fuses. We are now in low spirits. After we have been in the dugouts two hours our own shells begin to fall in the trench. This is the third time in four weeks. If it were simply a mistake in aim no one would say anything, but the truth is that the barrels are worn out. The shots are often so uncertain that they land within our own lines. To-night two of our men were wounded by them.

Mluví se o ofensivě. Jdeme na frontu o dva dny dříve než jindy. Cestou jdeme kolem rozstřílené školy. Podle její podélné strany stojí nakupena dvojitá, vysoká zeď docela nových, světlých, nenatřených rakví. Voní ještě smolou a smrčím a lesem. Je jich nanejméně sto.

*** The front is a cage in which we must await fearfully whatever may happen. We lie under the network of arching shells and live in a suspense of uncertainty. Over us Chance hovers. If a shot comes, we can duck, that is all; we neither know nor can determine where it will fall. It is this Chance that makes us indifferent. A few months ago I was sitting in a dug-out playing skat; after a while I stood up and went to visit some friends in another dug-out. On my return nothing more was to be seen of the first one, it had been blown to pieces by a direct hit. I went back to

*** Fronta je klec, v níž musíš nervósně čekat na to, co se stane. Ležíme pod mříží granátových drah a žijeme v napětí nejistoty. Nad námi se vznáší náhoda. Když střela přichází, tak se mohu skrčit, to je vše; ale, nemohu vědět ani působit na to, kam dopadne. Právě tato náhodnost dělá nás lhostejnými. Seděl jsem před několika týdny v krytu a hrál jsem skat; za chvíli jsem vstal a šel navštívit známé v jiném krytu. Když jsem se vrátil, nebylo po prvním krytu už ani památky, byl rozdrcen těžkou trefou. Šel jsem zpět k druhému krytu a přišel jsem

„Tady se připravili dobře na ofensivu,” říká udiveně Mőller. “Ty jsou pro nás,” mumlá Detering. “Nemel,” vyjede si na něho Kat. „Byl bys ještě rád, kdybys dostal rakev,” šklebí se Tjaden, „máš figuru jako fackovací panák a dostaneš jen celtu, uvidíš.” I ostatní dělají vtipy, nechutné vtipy, co máme taky dělat. Rakve jsou skutečně pro nás. V takových věcech organisace klape. Vpředu to se všech stran kloktá. V první noci se pokoušíme o orientaci. Poněvadž je dost ticho, můžeme slyšet, jak za nepřátelskou frontou hrčí transporty, neustále, až hluboko do svítání. Kat tvrdí, že nic neodvážejí, ale že přivážejí mužstvo a zase mužstvo, munici, děla. Anglická artilerie je zesílena, to slyšíme hned. Napravo od farmy je nanejmíň o čtyři baterie dvacetapůlek víc, a za pahýlem topolu jsou zakopány minomety. Mimo to přibyl jistý počet těch francouzských bestií se zapalováním při dopadu. Jsme ve stísněné náladě. Když už trčíme dvě hodiny ve svých krytech, střílí nám vlastní artilerie do zákopu. Je to ve čtyřech nedělích po třetí. Kdyby tobyly chyby při cílení, člověk by nic neřek, ale vtip je v tom, že hlavně jsou vyběhané; mají rozptyl až do našeho úseku, tak nejistými se často stávají výstřely. Za dnešní noc máme tak dva raněné.

33

the second and arrived just in time to lend a hand digging it out. In the interval it had been buried. It is just as much a matter of chance that I am still alive as that I might have been hit. In a bombproof dug-out I may be smashed to atoms and in the open may survive ten hours' bombardment unscathed. No soldier outlives a thousand chances. But every soldier believes in Chance and trusts his luck. We must look out for our bread. The rats have become much more numerous lately because the trenches are no longer in good condition. Detering says it is a sure sign of a coming bombardment. The rats here are particularly repulsive, they are so fat the kind we all call corpse-rats. They have shocking, evil, naked faces, and it is nauseating to see their long, nude tails. They seem to be mighty hungry. Almost every man has had his bread gnawed. Kropp wrapped his in his waterproof sheet and put it under his head, but he cannot sleep because they run over his face to get at it. Detering meant to outwit them: he fastened a thin wire to the roof and suspended his bread from it. During the night when he switched on his pocket-torch he saw the wire swing to and fro. On the bread was riding a fat rat. At last we put a stop to it. We cannot afford to throw the bread away, because then we should have nothing left to eat in the morning, so we carefully cut off the bits of bread that the animals have gnawed. The slices we cut off are heaped together in the middle of the floor. Each man takes out his spade and lies down prepared to strike. Detering, Kropp, and Kat hold their pocket-torches ready. After a few minutes we hear the first shuffling and tugging. It grows, now it is the sound of many little feet. Then the torches switch on and every man strikes at the heap, which scatters with a rush. The result is good. We toss the bits of rat over the parapet and again lie in wait. Several times we repeat the process. At last the beasts get wise to it, or perhaps they have scented the blood. They return no more. Nevertheless, before morning the remainder of the bread on the floor has been carried off. In the adjoining sector they attacked two large cats and a dog, bit them to death and devoured them. *** Next day there was an issue of Edamer cheese. Each man gets almost a quarter of a cheese. In one way that is all to the good, for Edamer is tasty, but in another way it is vile, because the fat red balls have long been a sign of a bad time coming. Our forebodings increase as rum is served out. We drink it of course; but are not greatly comforted. During the day we loaf about and make war on the rats. Ammunition and hand-grenades become more plentiful. We overhaul the bayonets that is to say, the ones that have a saw on the blunt edge. If the fellows over there catch a man with one of those he's killed at sight. In the next sector some of our men were found whose noses were cut off and their eyes poked out with their own saw-bayonets. Their mouths and noses were stuffed with sawdust so that they suffocated. Some of the recruits have bayonets of this sort; we take them away and give them the ordinary kind. But the bayonet has practically lost its importance. It is usually the fashion now to charge with bombs and spades only. The sharpened spade is a more handy and many-sided weapon; not only can it be used for jabbing a man under the chin, but it is much better for striking with because of its greater weight; and if one hits between the neck and shoulder it easily cleaves as far down as the chest. The bayonet frequently jams on the thrust and then a man has to kick hard on the other fellow's belly to pull it out again; and in the interval he may easily get one himself. And

právě včas, abych mohl pomáhat jej vykopávat. Byl zatím zasypán. Být trefen či zůstat na živu je stejnou náhodou. V nejpevnějším krytu mohu být rozmačkán a v otevřeném poli přečkat bez nejmenšího poranění deset hodin bubnové palby. Každý voják zůstává na živu jen pomocí tisícerých náhod. A každý voják věří v náhodu a má k ní důvěru. Musíme si dávat pozor na chleba. V poslední době, co už nejsou zákopy v takovém pořádku, silně se rozmnožily krysy. Detering tvrdí, že je to nejbezpečnější znamení, že se něco semele. Krysy jsou tu zvlášť odporné, poněvadž jsou tak velké. Je to druh, kterému říkají krysy mrtvolné. Mají šeredné, zlé, holé tlamy a zvedne se ti žaludek, když vidíš jejich dlouhé, holé ocasy. Zdá se, že jsou tuze hladové. Skoro každému nakously chléb. Kropp jej zabalil pevně do celty a dal si jej pod hlavu, ale nemůže spát, poněvadž mu běhají po obličeji, aby se k němu dostali. Detering myslil, že na ně vyzraje; upevnil na stropě tenký drát a pověsil naň svůj uzlíček s chlebem. Když v noci zmáčkne elektrickou lampičku, vidí, že se drát kývá sem a tam. Na chlebě sedí jako na koni tučná krysa. Konečně tomu uděláme konec. Kousky chleba, které zvířata ohlodala, pečlivě odkrojíme; chléb nemůžeme na žádný způsob vyhodit, poněvadž bychom zítra neměli nic k jídlu. Odříznuté skyvky položíme na zem mezi sebe. Každý vytáhne lopatku a připraví se k ráně. Detering, Kropp a Kat drží své kapesní lampičky. Po několika minutách slyšíme první střebání a drchání. Zesiluje se, teď je to mnoho malých noh. Tu blýsknou lampičky, a všichni bijí do černého houfu, který se syčením se rozprchává. Výsledek je skvělý.Vyhodíme kousky krys lopatkami za stěnu zákopu a lehneme si zase do zálohy. Ještě několikrát se nám ten kousek povedl. Pak ale zvířata něco pozorovala nebo větřila krev. Už nepřicházejí. Ale přes to si do příštího dne odnesla zbytky chleba. V sousedním úseku přepadla, ukousala a nahlodala dvě velké kočky a jednoho psa. *** Příštího dne fasujeme eidamský sýr. Každý dostane skorem čtvrtku. To je dílem hezké, neboť eidamský sýr je dobrý, dílem nehezké, neboť doposud vždycky znamenaly tyto tlusté, červené koule, že přijdeme do nějaké sakramentské kaše. Naše předtucha jen roste, když se rozděluje ještě taky kořalka. Prozatím ji vypijeme, ale není nám při tom docela dobře. Ve dne střílíme o závod na krysy a flákáme se jen tak. Zásoby patron a ručních granátů jsou rozmnožovány. Bajonety revidujeme sami. Některé jsou totiž na tupé straně zařízeny jako pilka. Když tamti někoho s nimi dopadnou, tak ho nemilosrdně zažižlají. V sousedním úseku našli opětovně lidi, kterým byly pilkovitým bajonetem odřezány nosy a vypíchány oči. Pak jim naplnili ústa a nos pilinami a tak je udusili. Někteří rekruti mají ještě bajonety toho druhu; vezmeme jim je a obstaráme jim jiné. Význam bajonetu ovšem klesl. Je namnoze módou útočit jen s ručními granáty a lopatkami. Naostřená lopatka je lehčí a všestrannější zbraní, člověk ji může nejenom vrazit pod bradu, ale může jí především bít, a to je pádnější; zvláště když člověk trefí šikmo mezi rameno a krk, prosekne snadno až k prsům. Bajonet zůstane při píchnutí často vězet, musíš, abys jej uvolnil, tomu druhému šlápnout nejdříve silně na břicho, a mezitím můžeš lehce sám něco slíznout. A ke všemu se při tom mnohdy i zláme.

34

what's more the blade often gets broken off. At night they send over gas. We expect the attack to follow and lie with our masks on, ready to tear them off as soon as the first shadow appears. Dawn approaches without anything happening only the everlasting, nerve-wracking roll behind the enemy lines, trains, trains, lorries, lorries; but what are they concentrating? Our artillery fires on it continually, but still it does not cease. We have tired faces and avoid each other's eyes. “It will be like the Somme,” says Kat gloomily. “There we were shelled steadily for seven days and nights.” Kat has lost all his fun since we have been here, which is bad, for Kat is an old front-hog, and can smell what is coming. Only Tjaden seems pleased with the good rations and the rum; he thinks we might even go back to rest without anything happening at all. It almost looks like it. Day after day passes. At night I squat in the listening-post. Above me the rockets and parachute-lights shoot up and float down again. I am cautious and tense, my heart thumps. My eyes turn again and again to the luminous dial of my watch; the hands will not budge. Sleep hangs on my eyelids, I work my toes in my boots in order to keep awake. Nothing happens till I am relieved; only the everlasting rolling over there. Gradually we grow calmer and play skat and poker continually. Perhaps we will be lucky. All day the sky is hung with observation balloons. There is a rumour that the enemy are going to put tanks over and use low-flying planes for the attack. But that interests us less than what we hear of the new flame-throwers. *** We wake up in the middle of the night. The earth booms. Heavy fire is falling on us. We crouch into corners. We distinguish shells of every calibre. Each man lays hold of his things and looks again every minute to reassure himself that they are still there. The dug-out heaves, the night roars and flashes. We look at each other in the momentary flashes of light, and with pale faces and pressed lips shake our heads. Every man is aware of the heavy shells tearing down the parapet, rooting up the embankment and demolishing the upper layers of concrete. When a shell lands in the trench we note how the hollow, furious blast is like a blow from the paw of a raging beast of prey. Already by morning a few of the recruits are green and vomiting. They are too inexperienced. Slowly the grey light trickles into the post and pales the flashes of the shells. Morning is come. The explosion of mines mingles with the gunfire. That is the most dementing convulsion of all. The whole region where they go up becomes one grave. The reliefs go out, the observers stagger in, covered with dirt, and trembling. One lies down in silence in the corner and eats, the other, an older man of the new draught, sobs; twice he has been flung over the parapet by the blast of the explosions without getting any more than shell-shock. The recruits are eyeing him. We must watch them, these things are catching, already some lips begin to quiver. It is good that it is growing daylight; perhaps the attack will come before noon. The bombardment does not diminish. It is falling in the rear too. As far as one can see spout fountains of mud and iron. A wide belt is being raked. The attack does not come, but the bombardment continues. We are gradually benumbed. Hardly a man speaks. We cannot make ourselves understood. Our trench is almost gone. At many places it is only eighteen inches high, it is broken by holes, and craters, and mountains of earth. A shell lands square in front of our post. At once it is dark. We are buried and must dig ourselves out. After an hour the entrance is clear again, and we are calmer because we have had something to do.

V noci je vyfukován plyn. Čekáme útok a ležíme s připravenými maskami, hotovi je strhnout, jakmile se vynoří první stín. Ráno šedne a nic nepřichází. Jen to stálé hrčení tam trhá nervy, vlaky, vlaky, nákladní vozy, nákladní vozy, co se to tam jen soustřeďuje? Naše artilerie tam neustále řeže, ale nepřestává to, nepřestává to. Máme unavené obličeje a nedíváme se na sebe. „Bude to jako na Sommě, to jsme potom měli osm dní a osm nocí bubnovou palbu,” povídá temně Kat. Vtipy mu došly, co jsme tady, a to je špatné, poněvadž Kat je stará svině zvyklá na frontu, a má pro takové věci čuch. Jenom Tjaden se těší z dobrých porcí a z rumu; myslí dokonce, že se právě tak v klidu vrátíme, a že se nic nestane. Skoro se zdá, že tomu tak bude. Míjí den za dnem. V noci sedím v díře jako vedeta. Nade mnou stoupají a padají rakety a světelné padáky. Jsem opatrný a pln napětí, srdce mi tluče. Co chvíli se dívám na hodinky se svítícím ciferníkem; ručička nechce s místa. Spánek leží těžce mi na víčkách, pohybuji v botě prsty u nohou, abych neusnul. Nic se nestane až do doby, kdy jsem vystřídán; - jen to hrčení tam. Ponenáhlu se uklidňujeme a hrajeme neustále skat a šestašedesát. Snad budeme mít štěstí. Zadně je obloha ověšena upoutanými balony. Povídá se, že prý ti tam nasadí při útoku i na tomto úseku tanky a letadla proti pěchotě. To nás ale tak nezajímá jako to, co se vypravuje o nových vrhačích plamenů. *** Uprostřed noci se probouzíme. Země duní. Na našem úseku leží těžký oheň. Tiskneme se do koutků. Můžeme rozeznávat střely všech kalibrů. Každý sahá po svých věcech a zjišťuje každou chvíli znovu, že tu ještě jsou. Kryt se chvěje, noc je plná řevu a blesků. Díváme se ve vteřinových záblescích na sebe a potřásáme s bledými tvářemi a stištěnými rety, hlavami.Každý cítí se zákopy, jejichž předprsně jsou těžkými granáty trhány, stěny rozrývány a hoření betonové kvádry rozdírány. Zaznamenáváme svými smysly temnější, zběsilejší úder, podobný seknutí pracky prskajícího dravce, když rána sedí v zákopu. K ránu jsou už někteří rekruti zelení a vrhnou. Jsou ještě příliš nezkušení. Ponenáhlu se řine odporně šedivé světlo do štoly a záblesky explosí blednou. Ráno je tu. Nyní se mísí do dělostřelecké kanonády explose min. Jsou to nejbláznivější otřesy, jaké existují. Kam padnou, tam je hromadný hrob. Muži vycházejí na směnu, pozorovatelé se připotácejí poházeni blátem a třesouce se. Ten si lehne mlčky do kouta a jí; onen, záložní reservista, vzlyká; letěl dvakrát vzduchovým tlakem explosí přes před prseň zákopu a kromě nervového otřesu se mu nic nestalo. Rekruti se dívají směrem k němu. Takového něco je nakažlivé, musíme dávat pozor, několik retů už se začíná třást. Je dobře, že se dní; snad přijde útok dopoledne. Oheň neslábne. Leží taky za námi. Kam dohlédneš, stříkají fontány bláta a železa. Ostřelují široký pás. Útok nepřichází, ale granáty dopadají dál. Ponenáhlu hluchnem. Nemluvíme skorem. Taky bychom si nerozuměli. Náš zákop je skoro zničen. Je na mnoha místech vysoký ještě jen půl metru, a je protrhán děrami, trychtýři a balvany hlíny. Přímo před naší štolou vybuchne granát. Nastane okamžitě tma. Jsme zasypáni a musíme se vyhrabávat. Za hodinu je vchod zase volný, a nabýváme trochu odvahy, poněvadž máme co dělat.

35

Our Company Commander scrambles in and reports that two dugouts are gone. The recruits calm themselves when they see him. He says that an attempt will be made to bring up food this evening. That sounds reassuring. No one had thought of it except Tjaden. Now the outside world seems to draw a little nearer: if food can be brought up, think the recruits, then it can't really be so bad. We do not disabuse them; we know that food is as important as ammunition and only for that reason must be brought up. But it miscarries. A second party goes out, and it also turns back. Finally Kat tries, and even he reappears without accomplishing anything. No one gets through, not even a fly is small enough to get through such a barrage. We pull in our belts tighter and chew every mouthful three times as long. Still the food does not last out; we are damnably hungry. I take out a scrap of bread, eat the white and put the crust back in my knapsack; from time to time I nibble at it. *** The night is unbearable. We cannot sleep, but stare ahead of us and doze. Tjaden regrets that we wasted the gnawed pieces of bread on the rats. We would gladly have them again to eat now. We are short of water, too, but not seriously yet. Towards morning, while it is still dark, there is some excitement. Through the entrance rushes in a swarm of fleeing rats that try to storm the walls. Torches light up the confusion. Everyone yells and curses and slaughters. The madness and despair of many hours unloads itself in this outburst. Faces are distorted, arms strike out, the beasts scream; we just stop in time to avoid attacking one another. The onslaught has exhausted us. We lie down to wait again. It is a marvel that our post has had no casualties so far. It is one of the less deep dug-outs. A corporal creeps in; he has a loaf of bread with him. Three people have had the luck to get through during the night and bring some provisions. They say the bombardment extends undiminished as far as the artillery lines. It is a mystery where the enemy gets all his shells. We wait and wait. By midday what I expected happens. One of the recruits has a fit. I have been watching him for a long time, grinding his teeth and opening and shutting his fists. These hunted, protruding eyes, we know them too well. During the last few hours he has had merely the appearance of calm. He had collapsed like a rotten tree. Now he stands up, stealthily creeps across the floor hesitates a moment and then glides towards the door. I intercept him and say: “Where are you going?” “I'll be back in a minute,” says he, and tries to push past me. “Wait a bit, the shelling will stop soon.” He listens for a moment and his eyes become clear. Then again he has the glowering eyes of a mad dog, he is silent, he shoves me aside. “One minute, lad,” I say. Kat notices. Just as the recruit shakes me off Kat jumps in and we hold him. Then he begins to rave: “Leave me alone, let me go out, I will go out!” He won't listen to anything and hits out, his mouth is wet and pours out words, half choked, meaningless words. It is a case of claustrophobia, he feels as though he is suffocating here and wants to get out at any price. If we let him go he would run about everywhere regardless of cover. He is not the first. Though he raves and his eyes roll, it can't be helped, we have to give him a hiding to bring him to his senses. We do it quickly and mercilessly, and at last he sits down quietly. The others have turned pale; let's hope it deters them. This bombardment is too much for the poor devils, they have been sent straight from a recruiting-depot into a barrage

Velitel roty vleze k nám a sděluje, že dva kryty jsou rozbity. Rekruti nabývají klidu, když ho vidí. Povídá, že prý dnes večer bude učiněn pokus přinést jídlo. To nás utěšuje. Nikdo na to nemyslil, kromě Tjadena. Proniká k nám zase něco zvenčí; - když nám mají přinést jídlo, nemůže to být tak zlé, myslí si rekruti. Nevyvádíme je z toho, víme, že jídlo je právě tak důležité jako munice a jenom proto musí být přineseno. Nepodaří se to. Druhá kolona vyrazí. I ta se vrátí. Konečně se do toho dá Kat a i ten se vrátí s nepořízenou. Nikdo neprojde, ani pes by neprolezl tímhle ohněm. Přitáhneme si řemeny a žvýkáme každé sousto třikrát tak dlouho. Ale nic to nepomáhá; máme sakramentský hlad. Uschoval jsem si kůrku; střídku vyjídám, kůrka zůstává v chlebníku; chvílemi ji chroupám.

*** Tu noc nelze přečkat. Nemůžeme spát, civíme před sebe jako pitomí. Tjaden lituje, že jsme promrhali nahlodané kousky chleba na krysy. Mohli jsme je klidně schovat. Každý by je teď jedl. Taky voda nám schází, ale ještě ne tak moc. K ránu, ještě za tmy, nastane vzrušení. Vchodem se přižene houf utíkajících krys a žene se po stěnách vzhůru. Kapesní lampičky osvětlují ten zmatek. Všichni křičí, nadávají a tlukou do nich. Vybíjí se tak vztek a zoufalství mnoha hodin. Obličeje jsou zkřiveny, ruce tlukou, zvířata piští, je nám těžko přestat, skoro bychom se napadli navzájem. Tento výbuch nás vyčerpal. Zas ležíme a čekáme. Je vskutku div, že náš kryt nemá ještě žádné ztráty. Je jednou z mála hlubokých štol, které ještě existují. Vplíží se k nám dovnitř kaprál; má s sebou chléb. Třem lidem se v noci přece podařilo proniknout a přinést něco proviantu. Vypravovali, že oheň leží v neztenčené míře až k posicím artilerie. Je hádankou, odkud ti s druhé strany vzali tolik děl. Je nám čekat, čekat. V poledne se přihodí to, nač jsem už čekal. Jeden z rekrutů má záchvat. Pozoroval jsem ho už dlouho, jak pohybuje neklidně zuby a svírá i rozvírá pěsti. Ty štvané oči, které jakoby chtěly vyskočit z důlků, známe až moc dobře. V posledních hodinách se uklidnil jenom zdánlivě. Zhroutil se jako zpráchnivělý strom. Teď se napřímí, plíží se nenápadně štolou, počká okamžik a sune se k východu. Postavím se mu do cesty a ptám se: „Kam jdeš?” „Jsem hned zas tu,” odpovídá a hledí proklouznout kolem mne. „Počkej chvilku, oheň už přestává.” Naslouchá a oko se na chvíli vyjasní. Pak nabude zase kalného lesku jako oko vzteklého psa, mlčí a odstrkuje mne. „Chviličku, kamaráde,” volám. Kat se stává pozorným. Právě v tom okamžiku, kdy mne rekrut odstrčí, přiskočí a držíme ho pevně. Počne ihned zuřit: “Pusťte mě, pusťte mě ven, já chci ven!” Neposlouchá nás a tluče kolem sebe, ústa jsou vlhká a soptí slova, nesmyslná, napůl spolknutá slova. Je to záchvat kavernového strachu, má pocit, že se tu udusí, a je ovládán jen jediným pudem: dostat se ven. Kdybychom ho pustili, pádil by někam docela bez krytí. Není to první případ. Poněvadž je tuze divoký a oči už má v sloupu, není jiné pomoci, musíme ho spráskat, aby dostal rozum. Uděláme to rychle a nemilosrdně a docílíme toho, že sedí prozatím zas klidně. Ostatní při té proceduře zbledli; snad je to odstraší. Tahle bubnová palba je trochu moc na ty ubohé chlapce; dostali se ze shromaždiště rekrutů rovnou

36

that is enough to turn an old soldier's hair grey. After this affair the sticky, close atmosphere works more than ever on our nerves. We sit as if in our graves waiting only to be closed in. Suddenly it howls and flashes terrifically, the dug-out cracks in all its joints under a direct hit, fortunately only a light one that the concrete blocks are able to withstand. It rings metallically, the walls reel, rifles, helmets, earth, mud, and dust fly everywhere. Sulphur fumes pour in. If we were in one of those light dug-outs that they have been building lately instead of this deeper one, none of us would be alive. But the effect is bad enough even so. The recruit starts to rave again and two others follow suit. One jumps up and rushes out, we have trouble with the other two. I start after the one who escapes and wonder whether to shoot him in the leg then it shrieks again, I fling myself down and when I stand up the wall of the trench is plastered with smoking splinters, lumps of flesh, and bits of uniform. I scramble back. The first recruit seems actually to have gone insane. He butts his head against the wall like a goat. We must try tonight to take him to the rear. Meanwhile we bind him, but in such a way that in case of attack he can be released at once. Kat suggests a game of skat: it is easier when a man has something to do. But it is no use, we listen for every explosion that comes close, miscount the tricks, and fail to follow suit. We have to give it up. We sit as though in a boiler that is being belaboured from without on all sides. Night again. We are deadened by the strain a deadly tension that scrapes along one's spine like a gapped knife. Our legs refuse to move, our hands tremble, our bodies are a thin skin stretched painfully over repressed madness, over an almost irresistible, bursting roar. We have neither flesh nor muscles any longer, we dare not look at one another for fear of some incalculable thing. So we shut our teeth it will end it will end perhaps we will come through.

*** Suddenly the nearer explosions cease. The shelling continues but it has lifted and falls behind us, our trench is free. We seize the hand-grenades, pitch them out in front of the dug-out and jump after them. The bombardment has stopped and a heavy barrage now falls behind us. The attack has come. No one would believe that in this howling waste there could still be men; but steel helmets now appear on all sides out of the trench, and fifty yards from us a machine-gun is already in position and barking. The wire entanglements are torn to pieces. Yet they offer some obstacle. We see the storm-troops coming. Our artillery opens fire. Machine-guns rattle, rifles crack. The charge works its way across. Haie and Kropp begin with the hand-grenades. They throw as fast as they can, others pass them, the handles with the strings already pulled. Haie throws seventy-five yards, Kropp sixty, it has been measured, the distance is important. The enemy as they run cannot do much before they are within forty yards. We recognise the smooth distorted faces, the helmets: they are French. They have already suffered heavily when they reach the remnants of the barbed wire entanglements. A whole line has gone down before our machine-guns; then we have a lot of stoppages and they come nearer. I see one of them, his face upturned, fall into a wire cradle. His body collapses, his hands remain suspended as though he were praying. Then his body drops clean away and only his hands with the stumps of his arms, shot off, now hang in the wire. The moment we are about to retreat three faces rise up from the ground in front of us. Under one of the helmets a dark pointed beard and two eyes that are fastened on me. I raise my hand, but I cannot throw into those strange eyes;

do téhleté kaše, při které by mohl zešedivět i starý voják. Dusivý vzduch padá nám po této historii ještě víc na nervy. Sedíme ve svém hrobě a čekáme, až budem zasypáni. Najednou to nehorázně zavyje, zableskne se, kryt praská ve všech spárách, jsa zasažen trefou, na štěstí lehkou, které betonové bloky odolaly. Děsivý, kovový zvuk, stěny se viklají, pušky, přílby, země, bláto a prach lítá. Vniká k nám sírový čoud. Kdybychom seděli místo v tomto pevném krytu, v nějakém lehkém, jaké se stavějí nyní, nežil by teď z nás už nikdo. Ale i takhle je účinek dost špatný. Rekrut od dřívějška zuří zas, a dva jiní se připojili. Jeden z nich se vytrhne a uteče. Máme dost práce s oběma ostatníma. Vrhnu se za tím, který utekl, a rozvažuji, nemám-li ho střelit do nohou; - v tom to zahvízdne, vrhnu se na zem a když vstanu, je stěna zákopu vydlážděna horkými střepinami, masnými hadry a kusy uniformy. Lezu zpět. Zdá se, že se první rekrut opravdu zbláznil. Když ho pustíme, trká jako kozel hlavou do stěny. Musíme se pokusit dostat ho v noci někam dozadu. Prozatím ho uvážeme tak pevně, abychom ho mohli při útoku hned zas vyprostit. Kat navrhuje, abychom si hodili skat; - co máme dělat, snad nám to přinese úlevu. Ale nic z toho není, číháme na každou explosi, která je trochu blíž, přepočítáváme se při počítání štychů a nepřiznáváme barvu. Sedíme jako v mocně dunícím kotli, do kterého se všech stran tlukou. Ještě jedna noc. Jsme stálým napětím otupělí. Je to smrtelné napětí, které nás šimrá podél míchy jako zubatý nůž. Nohy se nechtějí pohybovat, ruce se třesou. tělo je jen tenkou kůžičkou, pokrývající násilně zadržované šílenství, nekonečný řev, který co nevidět nezadržitelně vybuchne. Nemáme na sobě už ani masa ani svalů, nemůžeme se už na sebe ani podívat ze strachu před něčím nevypočítatelným. Tak tiskneme pysky k sobě - to přejde to přejde - přejde to - snad to přečkáme. *** Blízké explose najednou přestávají. Oheň trvá dál, ale je přeložen dozadu, náš zákop je volný. Sáhneme po ručních granátech, vyhodíme je před kryt a vyskočíme. Bubnová palba ustala, za to leží za námi těžká palební přehrada z nepřátelských děl. Útok je tu. Nikdo by nevěřil, že v této rozryté poušti mohou být ještě lidé; ale teď se vynořují všude po zákopu ocelové přílby a padesát metrů od nás postavili už kulomet, který se ihned rozštěká. Drátěné překážky jsou rozbité. Ale přec trochu zdrží. Vidíme přicházet útočníky. Naše artilerie do toho praží. Kulomety štěkají, pušky práskají. Ti s druhé strany se k nám propracovávají. Haie a Kropp začínají házet ruční granáty. Házejí tak rychle, jak mohou, granáty se jim podávají už odjištěné. Haie hází šedesát metrů, Kropp padesát, to je vyzkoušené a důležité. Tamti nemohou v běhu nic dělat, pokud nepřijdou na třicet metrů. Poznáváme zkřivené tváře, ploché přílby, jsou to Francouzi. Dostávají se ke zbytku drátěných překážek a mají už zřejmé ztráty. Celá řada je složena vedlejším kulometem; pak máme četné závady při nabíjení a Francouzi se dostanou k nám blíž. Vidím jednoho z nich, jak klesá s tváří vzhůru vztyčenou na „španělského jezdce.” Tělo sklapne, ruce zůstávají viset jako by se chtěl modlit. Pak tělo docela spadne a v drátech visí jen ustřelené dlaně s pahýly paží. V okamžiku, kdy ustupujeme, zvednou se vpředu se země tři obličeje. Pod jednou přílbou černá bradka a dvě oči, které jsou na mě pevně upřeny. Zdvihám ruku, ale nemohu hodit mezi tyto podivné oči, celý jeden bláznivý okamžik běsní

37

for one moment the whole slaughter whirls like a circus round me, and these two eyes alone are motionless; then the head rises up, a hand, a movement, and my handgrenade flies through the air and into him. We make for the rear, pull wire cradles into the trench and leave bombs behind us with the strings pulled, which ensures us a fiery retreat. The machine-guns are already firing from the next position. We have become wild beasts. We do not fight, we defend ourselves against annihilation. It is not against men that we fling our bombs, what do we know of men in this moment when Death is hunting us down now, for the first time in three days we can see his face, now for the first time in three days we can oppose him; we feel a mad anger. No longer do we lie helpless, waiting on the scaffold, we can destroy and kill, to save ourselves, to save ourselves and to be revenged. We crouch behind every corner, behind every barrier of barbed wire, and hurl heaps of explosives at the feet of the advancing enemy before we run. The blast of the handgrenades impinges powerfully on our arms and legs; crouching like cats we run on, overwhelmed by this wave that bears us along, that fills us with ferocity, turns us into thugs, into murderers, into God only knows what devils; this wave that multiplies our strength with fear and madness and greed of life, seeking and fighting for nothing but our deliverance. If your own father came over with them you would not hesitate to fling a bomb at him. The forward trenches have been abandoned. Are they still trenches? They are blown to pieces, annihilated there are only broken bits of trenches, holes linked by cracks, nests of craters, that is all. But the enemy's casualties increase. They did not count on so much resistance.

celá bitva jako cirkus kolem mne a těch dvou očí, které jsou jediné nehybné, pak se ta hlava tam vztýčí, nějaká ruka, nějaký pohyb a můj ruční granát letí tam a do toho.

*** It is nearly noon. The sun blazes hotly, the sweat stings in our eyes, we wipe it off on our sleeves and often blood with it. At last we reach a trench that is in a somewhat better condition. It is manned and ready for the counter-attack, it receives us. Our guns open in full blast and cut off the enemy attack. The lines behind us stop. They can advance no farther. The attack is crushed by our artillery. We watch. The fire lifts a hundred yards and we break forward. Beside me a lancecorporal has his head torn off. He runs a few steps more while the blood spouts from his neck like a fountain. It does not come quite to hand-to-hand fighting; they are driven back. We arrive once again at our shattered trench and pass on beyond it. Oh, this turning back again! We reach the shelter of the reserves and yearn to creep in and disappear; but instead we must turn round and plunge again into the horror. If we were not automata at that moment we would continue lying there, exhausted, and without will. But we are swept forward again, powerless, madly savage and raging; we will kill, for they are still our mortal enemies, their rifles and bombs are aimed against us, and if we don't destroy them, they will destroy us. The brown earth, the torn, blasted earth, with a greasy shine under the sun's rays; the earth is the background of this restless, gloomy world of automatons, our gasping is the scratching of a quill, our lips are dry, our heads are debauched with stupor thus we stagger forward, and into our pierced and shattered souls bores the torturing image of the brown earth with the greasy sun and the convulsed and dead soldiers, who lie there ”it can't be helped who cry and clutch at our legs as we spring away over them. We have lost all feeling for one another. We can hardly control ourselves when our glance lights on the form of some other man. We are insensible, dead men, who through some trick, some dreadful magic, are still able to run and to kill. A young Frenchman lags behind, he is overtaken, he puts up his hands, in one he still holds his revolver - does he

*** Poledne. Slunce pálí, pot nás kouše do očí, stíráme jej rukávem, mnohdy je na něm i krev. Vynořuje se první, trochu líp zachovaný zákop. Je obsazen a připraven k protiútoku, přijme nás. Naše artilerie mocně nasazuje a odřezává clonou kanonády jejich nápor od jejich reserv.

Běžíme zpět, strhujeme do zákopu španělské jezdce a házíme za sebe zapálené ruční granáty, které nám zabezpečují ohnivý ústup. Z nejbližší posice střílejí kulomety. Stala se z nás nebezpečná zvířata. Nebojujeme, bráníme se před zničením. Neházíme granáty proti lidem, - co o nich v tomto okamžiku víme? - tam, hle! žene se za námi s rukama a přílbami smrt, můžeme se jí po prvé za tři dny podívat do obličeje, můžeme se jí po prvé za tři dny bránit, máme šílený vztek, neležíme už bezmocně a vyčkávavě na popravišti, můžeme ničit a zabíjet, abychom se zachránili, abychom se zachránili a pomstili. Krčíme se za každým rohem, za každým kolíkem ostnatého drátu a házíme těm, co přicházejí, snopy výbuchů pod nohy, než frnkneme dál. Praskot ručních granátů vtéká mocně do našich paží, do našich noh; skrčeni jako kočky běžíme, zaplaveni vlnou, která nás nese, která z nás dělá zuřivé zákeřníky, vrahy, ďábly, pro mne a za mne-zaliti touto vlnou, která zdvojnásobuje naši sílu v strachu, vzteku a hladu po životě, hladu, jenž hledá naši záchranu a bojuje za ni. Kdyby s těmi tam šel tvůj otec, neváhal bys a hodil bys mu granát na prsa! Vzdali jsme první zákopy. Jsou to ještě zákopy? Jsou rozstříleny, zničeny, jsou to jen jednotlivé kusy zákopů, díry spojené spojovacími chodbičkami, hnízda trychtýřů a nic nad to. Ale ztráty těch tam rostou. Neočekávali takový odpor.

Řady za námi váznou. Nemohou vpřed. Útok je rozsekán naší artilerií. Číháme. Oheň skočí o sto metrů vpřed a my vyrazíme zase kupředu. Vedle mne to urazilo nějakému frajtrovi hlavu. Běží ještě několik kroků, co mu krev z krku stříká jako fontána. Až k boji muže proti muži nedojde, ti tam musí zpět. Dostaneme se opět do kusů svého zákopu a jdeme za něj dál. Och, toho obracení! Dostali jsme se do ochrany reservních linií, chtěli bychom do nich zalézt, zmizet v nich; - a musíš se obrátit a zase do té hrůzy. Kdybychom nebyli automaty, zůstali bychom ležet, vyčerpáni a bez vůle. Ale jsme zase strženi vpřed, bez vůle a přec šíleně divocí a zuřiví, chceme zabíjet, neboť ti tam jsou teď našimi úhlavními nepřáteli, jejich pušky a granáty jsou namířeny proti nám, nezničímeli my je, zničí oni nás! Hnědavá půda, roztrhaná, rozpraskaná hnědavá půda, mastně se blýskající pod slunečními paprsky, tvoří pozadí pro neúnavně a tupě pracující automaty, naše supění je skřípěním per, pysky jsou suché, hlava prázdnější než po prochlastané noci - tak se potácíme vpřed, a do našich proděravělých, prodřených duší se vrývá obraz hnědavé půdy s mastným sluncem, s mrtvými a škubajícími se vojáky, kteří tu leží, jako by to tak musilo být, kteří chytají nás za nohy a křičí, zatím co je přeskakujeme. Ztratili jsme pro sebe navzájem všechen cit, sotva se poznáváme, když do našich štvaných očí padne obraz našeho kamaráda. Jsme muži, kteří necítí a vlivem nějakého triku, nějakého nebezpečného kouzla ještě mohou běhat a zabíjet. Mladý Francouz zůstane zpět, dostihneme ho, zdvihá ruce, v jedné má ještě revolver - nevíme, chce střílet nebo se

38

mean to shoot or to give himself-, a blow from a spade cleaves through his face. A second sees it and tries to run farther; a bayonet jabs into his back. He leaps in the air, his arms thrown wide, his mouth wide open, yelling; he staggers, in his back the bayonet quivers. A third throws away his rifle, cowers down with his hands before his eyes. He is left behind with a few other prisoners to carry off the wounded. Suddenly in the pursuit we reach the enemy line. We are so close on the heels of our retreating enemies that we reach it almost at the same time as they. In this way we suffer few casualties. A machine-gun barks, but is silenced with a bomb. Nevertheless, the couple of seconds has sufficed to give us five stomach wounds. With the butt of his rifle Kat smashes to pulp the face of one of the unwounded machine-gunners. We bayonet the others before they have time to get out their bombs. Then thirstily we drink the water they have for cooling the gun. Everywhere wire-cutters are snapping, planks are thrown across the entanglements, we jump through the narrow entrances into the trenches. Haie strikes his spade into the neck of a gigantic Frenchman and throws the first handgrenade; we duck behind a breastwork for a few seconds, then the straight bit of trench ahead of us is empty. The next throw whizzes obliquely over the corner and clears a passage; as we run past we toss handfuls down into the dug-outs, the earth shudders, it crashes, smokes and groans, we stumble over slippery lumps of flesh, over yielding bodies; I fall into an open belly on which lies a clean, new officer's cap. The fight ceases. We lose touch with the enemy. We cannot stay here long but must retire under cover of our artillery to our own position. No sooner do we know this than we dive into the nearest dug-outs, and with the utmost haste seize on whatever provisions we can see, especially the tins of corned beef and butter, before we clear out. We get back pretty well. There is no further attack by the enemy. We lie for an hour panting and resting before anyone speaks. We are so completely played out that in spite of our great hunger we do not think of the provisions. Then gradually we become something like men again. The corned beef over there is famous along the whole front. Occasionally it has been the chief reason for a flying raid on our part, for our nourishment is generally very bad; we have a constant hunger. We bagged five tins altogether. The fellows over there are well looked after; they fare magnificently, as against us, poor starving wretches, with our turnip jam; they can get all the meat they want. Haie has scored a thin loaf of white French bread, and stuck it in behind his belt like a spade. It is a bit bloody at one corner, but that can be cut off. It is a good thing we have something decent to eat at last; we still have a use for all our strength. Enough to eat is just as valuable as a good dugout; it can save our lives; that is the reason we are so greedy for it. Tjaden has captured two water-bottles full of cognac. We pass them round. *** The evening benediction begins. Night comes, out of the craters rise the mists. It looks as though the holes were full of ghostly secrets. The white vapour creeps painfully round before it ventures to steal away over the edge. Then long streaks stretch from crater to crater. It is chilly. I am on sentry and stare into the darkness. My strength is exhausted as always after an attack, and so it is hard for me to be alone with my thoughts. They are not properly thoughts; they are memories which in my weakness haunt me and strangely move me. The parachute-lights soar upwards and I see a picture, a summer evening, I am in the cathedral cloister and look at the tall rose trees that bloom in the middle of the little cloister garden where the monks lie buried. Around the walls are the stone carvings of the Stations of the Cross. No one is there. A great quietness rules in this blossoming

vzdát-, rána lopatou rozpoltí mu obličej. Jiný to vidí a chce utéci, bajonet mu sykne do zad. Vyskočí a s roztaženýma rukama, se řvoucími, široko rozevřenými ústy se potácí odtud, v jeho zádech houpá se bajonet. Třetí odhodí pušku, schoulí se, ruce na očích. Zůstane zpět s několika jinými zajatci, aby odnášel raněné. Najednou se dostaneme při pronásledování až k nepřátelské posici. Jsme tak těsně za ustupujícím nepřítelem, že se nám podaří skočit tam téměř zároveň s ním. Proto máme tak malé ztráty. Kulomet štěká, je oddělán jedním ručním granátem. Než těch několik vteřin přece stačilo, aby pět z nás dostalo po ráně do břicha. Kat rozbije jednomu kulometčíku, který zůstal neporaněn, pažbou hlavu na kaši. Ostatní zapíchneme, než vytáhnou své ruční granáty. Pak vypijeme žíznivě vodu z chladiče. Všude cvakají nůžky na drát, přes překážky rachotí prkna, skáčeme úzkými přístupy do zákopů. Haie vrazí obrovskému Francouzovi lopatu do krku a hodí první granát; krčíme se po několik vteřin za nějakou předprsní, pak se rovný kus zákopu před námi uprázdní. Šikmo za roh syčí nejbližší hod a uvolňuje cestu; běžíce kolem krytů, házíme do nich stočené náplně ručních granátů, půda se sesouvá; praská to, kouří a heká, klopýtáme přes kluzké kusy masa, přes měkká těla, padám do roztrženého břicha, na němž leží čistá, nová důstojnická čapka.

Boj vázne. Ztratili jsme styk s nepřítelem. Poněvadž se tu nemůžeme dlouho držet, jsme pod ochranou artilerie staženi do své posice. Jakmile se to dovídáme, vrhneme se v největším spěchu do nejbližších krytů, abychom, dříve než zmizíme, urvali z konserv ty, na které padneme; především krabice s corned-beef a s máslem. Vrátíme se šťastně. Oni prozatím neútočí. Ležíme déle než hodinu, supíme a odpočíváme, než padne první slovo. Jsme tak naprosto vyčerpáni, že přes svůj velký hlad ani na konservy nevzpomenem. Jen pomalu stáváme se zas tak trochu podobnými lidem. Jejich corned-beef je proslulý po celé frontě. Bývá mnohdy hlavním důvodem náhlého přepadu s naší strany, neboť naše strava je celkem vzato špatná; máme stále hlad. Celkem jsme sekli pět krabic. Ti lidé tam jsou skvěle zásobováni v porovnání s hladem u nás, s tou naší řepnou marmeládou; maso tam stojí jen tak, jen ho sebrat. Haie stopil kromě toho tenký, měkký francouzský chléb a zasunul jej za opasek jako lopatku. Na jednom konci je trochu krvavý, ale to lze odkrojit. To je štěstí, že se můžeme dobře najíst; budeme svých sil ještě potřebovat. Do syta se najíst má právě takovou cenu jako dobrý kryt; proto taky po tom tak dychtíme, neboť nám to muže zachránit život. Tjaden ukořistil ještě dvě čutory koňaku. Podáváme si jej druh druhu. *** Začíná se požehnaný večer. Noc přichází, z jam stoupá mlha. Vypadá to tak, jakoby každá díra byla naplněna strašidelným tajemstvím. Bílá pára se plazí úzkostně kolem do kola, než se odváží prosmýknout se přes okraj. Pak táhnou dlouhé pásy od jámy k jámě. Je chladno. Jsem na stráži a civím do tmy. Hlavu nemám docela v pořádku, jako vždy po útoku, a je mi proto těžko být sám se svými myšlenkami; to mě navštěvují teď, v mé slabosti, vzpomínky a vzbuzují ve mně podivnou náladu. Světelné padáky stoupají - a já vidím jakýsi obraz, letní večer, a já jsem v ambitech dómu a dívám se na vysoké, růžové keře, kvetoucí mezi ambity uprostřed zahrádky, kde jsou pochováni páni kanovníci. Kolem do kola stojí kamenné figury zastávek Křížové cesty. Není tu nikdo; - velké ticho objalo tento kvetoucí čtyřúhelník, teplé slunce leží na

39

quadrangle, the sun lies warm on the heavy grey stones, I place my hand upon them and feel the warmth. At the right-hand corner the green cathedral spire ascends into the pale blue sky of the evening. Between the glowing columns of the cloister is the cool darkness that only churches have, and I stand there and wonder whether, when I am twenty, I shall have experienced the bewildering emotions of love. The image is alarmingly near; it touches me before it dissolves in the light of the next star-shell. I lay hold of my rifle to see that it is in trim. The barrel is wet, I take it in my hands and rub off the moisture with my fingers. Between the meadows behind our town there stands a line of old poplars by a stream. They were visible from a great distance, and although they grew on one bank only, we called them the poplar avenue. Even as children we had a great love for them, they drew us vaguely thither, we played truant the whole day by them and listened to their rustling. We sat beneath them on the bank of the stream and let our feet hang in the bright, swift waters. The pure fragrance of the water and the melody of the wind in the poplars held our fancies. We loved them dearly, and the image of those days still makes my heart pause in its beating. It is strange that all the memories that come have these two qualities. They are always completely calm, that is predominant in them; and even if they are not really calm, they become so. They are soundless apparitions that speak to me, with looks and gestures silently, without any word and it is the alarm of their silence that forces me to lay hold of my sleeve and my rifle lest I should abandon myself to the liberation and allurement in which my body would dilate and gently pass away into the still forces that lie behind these things. They are quiet in this way, because quietness is so unattainable for us now. At the front there is no quietness and the curse of the front reaches so far that we never pass beyond it. Even in the remote depots and rest-areas the droning and the muffled noise of shelling is always in our ears. We are never so far off that it is no more to be heard. But these last few days it has been unbearable. Their stillness is the reason why these memories of former times do not awaken desire so much as sorrow a vast, inapprehensible melancholy. Once we had such desires but they return not. They are past, they belong to another world that is gone from us. In the barracks they called forth a rebellious, wild craving for their return; for then they were still bound to us, we belonged to them and they to us, even though we were already absent from them. They appeared in the soldiers' songs which we sang as we marched between the glow of the dawn and the black silhouettes of the forests to drill on the moor, they were a powerful remembrance that was in us and came from us. But here in the trenches they are completely lost to us. They arise no more; we are dead and they stand remote on the horizon, they are a mysterious reflection, an apparition, that haunts us, that we fear and love without hope. They are strong and our desire is strong but they are unattainable, and we know it. And even if these scenes of our youth were given back to us we would hardly know what to do. The tender, secret influence that passed from them into us could not rise again. We might be amongst them and move in them; we might remember and love them and be stirred by the sight of them. But it would be like gazing at the photograph of a dead comrade; those are his features, it is his face, and the days we spent together take on a mournful life in the memory; but the man himself it is not. We could never regain the old intimacy with those scenes. It was not any recognition of their beauty and their significance that attracted us, but the communion, the feeling of a comradeship with the things and events of our existence, which cut us off and made the world of our parents a thing incomprehensible to us for then we

tlustých šedivých kamenech, kladu na ně ruku a cítím teplo. Nad pravým rohem břidličné střechy ční do měkké, mdlé modři večera zelená věž dómu. Mezi lesklými sloupky ambitu je chladné temno, jaké bývá jen v kostelech, stojím tam a myslím na to, že, až mi bude dvacet, budu znát ony omamující věci, které přicházejí od žen. Obraz je děsivě blízko, dojímá mne, než se rozplyne v rozhořčení nejbližší rakety. Vezmu pušku a narovnám ji. Hlaveň je vlhká, položím na ni pevně ruku a roztírám prsty její vlhkost. Za naším městem mezi lukami stojí nad potokem řada starých topolů. Vidět je lze už z dálky, a ač stály jen po jedné straně, říkalo se jim topolová alej. Měli jsme ji rádi už jako děti, jaksi nevysvětlitelně nás přitahovala, trávili jsme tam celé dny a poslouchali jejímu tichému šumění. Sedávali jsme pod topoly na břehu potoka a chladili nohy v jasných, bystrých vlnách. čistá vůně vody a melodie větru v topolech zaplavovaly naši fantasii. Měli jsme ji tuze rádi a obraz oněch dnů ještě dnes zrychlí tep mého srdce, než se zas rozplyne.

Je zvláštní, že všechny vzpomínky mívají dvě vlastnosti. Bývají plny ticha, to je na nich to nejsilnější, a i když ve skutečnosti tak tichými nebyly, působí tak. Jsou to nehlasné zjevy, mluvící ke mně pohledy a gesty, mlčky a beze slov, a právě jejich mlčení mě rozechvívá tak, že se musím chopit svého rukávu a své pušky, abych odolal tomu vábení a té touze po rozplynutí, do něhož by mé tělo chtělo vklouznout a tam se tichounce rozplynout - až k oněm tichým mocnostem kdesi za věcmi. Jsou tak tiché a právě to je pro nás tak nepochopitelné. Na frontě neexistuje ticho a kletba fronty sahá tak daleko, že nejsme vlastně nikde mimo její říši. I v nejzazších kvartýrech a shromaždištích vězí nám stále v uších bublání a temné dunění fronty. Nejsme nikdy tak daleko, abychom ho už neslyšeli. V těchto dnech to bylo ale nesnesitelné. Ticho způsobuje, že tyto obrazy v nás nebudí ani tak touhu jako smutek - nesmírný, nezachytitelný stesk. Byly - ale nevrátí se už nikdy. Uplynuly, jsou zjevy z jiného, ztraceného světa. V kasárnech vyvolávaly divokou, vzpurnou žádostivost, tenkráte byly ještě spojeny s námi, patřili jsme jim a ony nám, i když jsme byli rozloučeni. Vyvstávaly ve vojenských písničkách, jež jsme zpívávali, když jsme mašírovali mezi svítáním a černými siluetami lesa na cvičiště do vřesovisek, byly tenkrát mohutnou vzpomínkou, která byla v nás a přicházela z nás.

Ale tady v zákopech se nám ztratila. Už z nás netryská; jsme mrtvi a vzpomínka stojí daleko na obzoru, je zjevením, záhadným reflexem, který nás navštěvuje, jehož se bojíme a jejž beznadějně milujeme. Je silná, a silná je i naše žádost; - ale je nedosažitelná a myto víme. Je tak marná jako očekávání, že se staneme generály. A i kdyby nám ji vrátili, tu krajinu našeho mládí, nevěděli bychom už, co s ní. Něžné a tajemné síly, které k nám z ní vycházely, nemohou vstát z mrtvých. Byli bychom v ní a chodili bychom jí sem a tam; rozpomněli bychom se na ni a milovali bychom ji a byli bychom pohnuti při pohledu na ni. Ale bylo by to právě tak, jako kdybychom se zamysleli nad podobiznou mrtvého kamaráda; jsou to jeho rysy, je to jeho obličej, a dni, jež jsme spolu strávili, nabývají v naší vzpomínce klamavého života; ale není to on sám. Nebyli bychom už s ní tak spjati, jak jsme byli. Nepřivábilo nás poznání její krásy a její nálady, nýbrž to společné, toto bratrské soucítění s věcmi a příhodami našeho života, které nás ohraničovalo a dělávalo nám svět našich rodičů vždy trochu nesrozumitelným; neboť my byli vždy nějak jemňounce v ní ztraceni a jí oddáni, a i to nejmenší ústívalo

40

surrendered ourselves to events and were lost in them, and the least little thing was enough to carry us down the stream of eternity. Perhaps it was only the privilege of our youth, but as yet we recognised no limits and saw nowhere an end. We had that thrill of expectation in the blood which united us with the course of our days. To-day we would pass through the scenes of our youth like travellers. We are burnt up by hard facts; like tradesmen we understand distinctions, and like butchers, necessities. We are no longer untroubled we are indifferent. We might exist there; but should we really live there? We are forlorn like children, and experienced like old men, we are crude and sorrowful and superficial I believe we are lost. My hands grow cold and my flesh creeps; and yet the night is warm. Only the mist is cold, this mysterious mist that trails over the dead and sucks from them their last, creeping life. By morning they will be pale and green and their blood congealed and black. Still the parachute-rockets shoot up and cast their pitiless light over the stony landscape, which is full of craters and frozen lights like a moon. The blood beneath my skin brings fear and restlessness into my thoughts. They become feeble and tremble, they want warmth and life. They cannot persist without solace, without illusion, they are disordered before the naked picture of despair. I hear the rattle of the mess-tins and immediately feel a strong desire for warm food; it would do me good and comfort me. Painfully I force myself to wait until I am relieved. Then I go into the dug-out and find a mug of barley. It is cooked in fat and tastes good, I eat it slowly. I remain quiet, though the others are in a better mood, for the shelling has died down.

na konec vždycky na cestičku do nekonečna. Snad to byla jen výsada našeho mládí; hranic jsme ještě vůbec neviděli a nepřipouštěli jsme, že by byl někde konec; v naší krvi bylo čekání, které nás sjednocovalo s tokem našich dní.

*** The days go by and the incredible hours follow one another as a matter of course. Attacks alternate with counterattacks and slowly the dead pile up in the field of craters between the trenches. We are able to bring in most of the wounded that do not lie too far off. But many have long to wait and we listen to them dying. For one of them we search two days in vain. He must be lying on his belly and unable to turn over. Otherwise it is hard to understand why we cannot find him; for it is only when a man has his mouth close to the ground that it is impossible to gauge the direction of his cry. He must have been badly hit one of those nasty wounds neither so severe that they exhaust the body at once and a man dreams on in a half-swoon, nor so light that a man endures the pain in the hope of becoming well again. Kat thinks he has either a broken pelvis or a shot through the spine. His chest cannot have been injured otherwise he would not have such strength to cry out. And if it were any other kind of wound it would be possible to see him moving. He grows gradually hoarser. The voice is so strangely pitched that it seems to be everywhere. The first night some of our fellows go out three times to look for him. But when they think they have located him and crawl across, next time they hear the voice it seems to come from somewhere else altogether. We search in vain until dawn. We scrutinised the field all day with glasses, but discover nothing. On the second day the calls are fainter; that will be because his lips and mouth have become dry. Our Company Commander has promised next turn of leave with three days extra to anyone who finds him. That is a powerful inducement, but we would do all that is possible without that for his cry is terrible. Kat and Kropp even go out in the afternoon, and Albert gets the lobe of his ear shot off in consequence. It is to no purpose, they come back without him. It is easy to understand what he cries. At first he called only for help the second night he must have had some

*** Dni míjejí a každá hodina je nepochopitelná a samozřejmá. Útoky se střídají s protiútoky, a na poli plném jam, mezi zákopy, pomalu se hromadí mrtví. Raněné, kteří neleží příliš daleko, můžeme ve většině případů odnést. Ale mnozí musí dlouho ležet a my je slyšíme umírat.

Dnes bychom chodili tím krajem jako cestovatelé. Jsme spáleni fakty, známe jemné rozdíly jako kramáři a nutnosti jako řezníci. Nejsme už bezstarostní, jsme příšerně lhostejní. Byli bychom tam; ale žili bychom? Jsme opuštěni jako děti a zkušení jako starci, jsme suroví a smutní a povrchní, myslím, že jsme ztraceni. Ruce mi chladnou a mé kůže se dotýká studenými prsty hrůza; při tom je teplá noc. Jenom mlha je studená, ta neblahá mlha, která se plazí po mrtvých před námi a vysává z nich poslední, zalezlý kousek života. Ráno budou bílí a zelení a v jejich žílách bude stát černá krev. Stále ještě stoupají světelné padáky a vrhají svou nemilosrdnou zář na zkamenělou krajinu, plnou kráterů a světelného chladu jako krajina na měsíci. Krev pod mou kůží vyvolává v mých myšlenkách strach a neklid. Slábnou a chvějí se, touží po teple a ilusi, jsou zmateny nahým obrazem zoufalství. Slyším cinkání kotlů s jídlem a dostávám náhle silnou chuť na teplé jídlo, uklidní mě to a pomůže. Jen s námahou se donutím vyčkat, až budu vystřídán. Pak jdu do krytu a nalézám misku s kroupami. Jsou mastné a chutnají; jím pomalu. Ale jsem i dále tichý, ač ostatní jsou V lepší náladě, poněvadž oheň usnul.

Jednoho hledáme marně celé dva dny. Leží asi na břiše a nemůže se obrátit. Jinak si nelze vysvětlit, že ho nenalézáme; neboť jen když někdo křičí s ústy přitištěnými pevně k zemi, je tak těžko stanovit směr. Bude mít asi zlou ránu, jednu z těch ošklivých ran, které nejsou tak těžké, aby tělo rychle oslabily tak, že člověk poloomámen usne, ani tak lehké, aby člověk mohl snášet bolesti s nadějí, že se zas uzdraví. Kat má za to, že má buď roztříštěnou pánev nebo ránu v páteři. Plíce nejsou poraněné, neboť by neměl sílu tak křičet. Při jiné ráně bychom ho taky viděli se pohybovat. Pomalu ochraptěl. Hlas zní tak nešťastně, že všady pronikne. V první noci byli naši lidé třikrát venku. Ale když už myslí, že mají správný směr, a lezou tam, je hlas, když jej příště poslouchají, zas někde zcela jinde.

Hledáme marně až do svítání. Ve dne pátráme v terénu polními kukátky; nemůžeme nic objevit. Druhého dne muž tichne; je zřejmo, že má vyschlé rty a ústa. Velitel naší roty slíbil tomu, kdo ho najde, přednostní právo na dovolenou a přídavek tří dnů. Je to mocné dráždidlo, ale dělali bychom i bez toho všecko možné; neboť to volání je příšerné. Kat a Kropp vylezou ještě jednou, dokonce odpoledne. Albertovi při tom ustřelí ušní lalůček. Je to marné, taky ho nepřinesli. Při tom je zřetelně rozumět, co volá. Nejdřív křičel stále jen o pomoc - druhou noc má asi horečku, mluví se svou

41

delirium, he talked with his wife and his children, we often detected the name Elise. To-day he merely weeps. By evening the voice dwindles to a croaking. But it persists still through the whole night. We hear it so distinctly because the wind blows toward our line. In the morning when we suppose he must already have long gone to his rest, there comes across to us one last gurgling rattle. The days are hot and the dead lie unburied. We cannot fetch them all in, if we did we should not know what to do with them. The shells will bury them. Many have their bellies swollen up like balloons. They hiss, belch, and make movements. The gases in them make noises. The sky is blue and without clouds. In the evening it grows sultry and the heat rises from the earth. When the wind blows toward us it brings the smell of blood, which is very heavy and sweet. This deathly exhalation from the shellholes seems to be a mixture of chloroform and putrefaction, and fills us with nausea and retching. *** The nights become quiet and the hunt for copper drivingbands and the silken parachutes of the French star-shells begins. Why the driving-bands are so desirable no one knows exactly. The collectors merely assert that they are valuable. Some have collected so many that they will stoop under the weight of them when we go back. But Haie at least gives a reason. He intends to give them to his girl to supplement her garters. At this the Friesians explode with mirth. They slap their knees: “By Jove though, he's a wit, Haie is, he's got brains.” Tjaden especially can hardly contain himself; he takes the largest of the rings in his hand and every now and then puts his leg through it to show how much slack there is. “Haie, man, she must have legs like, legs,” his thoughts mount somewhat higher “and a behind too she must have, like a like an elephant!” He cannot get over it. “I wish I could play hot-hand with her once, my hat.” Haie beams, proud that his girl should receive so much appreciation. “She's a nice bit,” he says with selfsatisfaction. The parachutes are turned to more practical uses. According to the size of the bust three or perhaps four will make a blouse. Kropp and I use them as handkerchiefs. The others send them home. If the women could see at what risk these bits of rag are often obtained, they would be horrified. Kat surprises Tjaden endeavouring with perfect equanimity to knock the driving-band off a dud. If anyone else had tried it the thing would have exploded, but Tjaden always has his luck with him. One morning two butterflies play in front of our trench. They are brimstone-butterflies, with red spots on their yellow wings. What can they be looking for here? There is not a plant nor a flower for miles. They settle on the teeth of a skull. The birds too are just as carefree, they have long since accustomed themselves to the war. Every morning larks ascend from No Man's Land. A year ago we watched them nesting; the young ones grew up too. We have a spell from the rats in the trench. They are in No Man's Land we know what for. They grow fat; when we see one we have a crack at it. At night we hear again the rolling behind the enemy lines. All day we have only the normal shelling, so that we are able to repair the trenches. There is always plenty of amusement, the airmen see to that. There are countless fights for us to watch every day. Battle planes don't trouble us, but the observation planes we hate like the plague; they put the artillery on to us. A few minutes after they appear, shrapnel and highexplosives begin to drop on us. We lose eleven men in one day that way, and five of them stretcher-bearers. Two are smashed so that Tjaden remarks you could scrape them off the wall of the trench with a spoon and bury them in a mess-tin.

ženou a se svými dětmi, zaslechnem často jméno Elisa. Dnes už jenom pláče. Večer hlas uhasíná v oddělených vzlycích. Sténá ale tiše ještě celou noc. Slyšíme to proto tak přesně, poněvadž vítr vane k našemu zákopu. Ráno, když jsme myslili, že má už dávno svůj klid, pronikne odtamtud ještě kloktavý chrapot. Dni jsou teplé a mrtví leží nepohřbeni. Nemůžeme všechny snést, nevíme kam s nimi. Jsou pochováváni granáty. Mnohým se nadmou břicha jako balony. Ksikají, krkají a hýbají se. To v nich kručí plyn. Obloha je modrá a bezoblačná. Večer je dusno a ze země stoupá žár. Když k nám zavane vítr, přináší s sebou těžce a odporně nasládlý pach krve, mrtvolné výpary jam, směs to, jak se zdá, chloroformu a tlení, vzbuzující nevolnost a dávení.

*** Noci se uklidňují a rozvinuje se honba na vodicí prstence granátů a hedvábné padáky francouzských raket. Proč jsou vodicí prstence tak hledány, nikdo vlastně dobře neví. Sběratelé prostě tvrdí, že mají velkou cenu. Někteří jich s sebou tahají tolik, že, když se vracíme, jdou pod jich tíhou jako hrbatí. Haie udává aspoň nějaký důvod; chce je poslat své nevěstě místo podvazků. To ovšem vyvolá u Frizů nevázanou veselost; tlukou se do kolen, to je vtip, sakra! Tenhle Haie, to je kluk mazaná. Zvlášť Tjaden se nemůže upokojit; má v ruce největší z prstenců a prostrkává jím každou chvíli nohu, aby ukázal, kolik místa ještě zbývá. „Haie, člověče, ta musí mít pedály, pedály,” - jeho myšlenky šplhají trochu výš, „a pani mandu musí mít k nim jako - jako slon.” Nemůže se uklidnit. „S tou bych si, sakra, chtěl jednou zašveholit.” Haie září, že jeho nevěsta dochází takového uznání, a vyjadřuje se samolibě a krátce: „Štramanda, vo to není. Hedvábných padáků lze použít praktičtěji. Tři nebo čtyři dávají jednu blůzu, podle šířky v prsou. Kropp a já jich užíváme jako kapesníků. Jiní je posílají domů. Kdyby ženy viděly, za jakého nebezpečí jsou sbírány tyto tenounké hadry, ty by se pěkně zjevily. Kat překvapí Tjadena, jak se s největším klidem pokouší sklepat kroužky s nevybuchlého granátu. Jinému by to explodovalo, ale Tjaden má jako vždycky kliku. Jednou si hrají před naším zákopem celé dopoledne dva motýli. Jsou to žluťáskové, jejich citrónová křídla mají červené tečky. Co je sem asi přivedlo? Daleko široko není květiny ani rostliny. Odpočívají na zubech lebky. Právě tak bezstarostní jsou ptáci, kteří už dávno válce přivykli. Každého rána stoupají mezi frontami skřivani. Před rokem jsme mohli pozorovat dokonce párek sedící na vejcích, ba vyvedli i mladé. Od krys máme v zákopu pokoj. Jsou vpředu - víme proč. Tloustnou; jak nějakou spatříme, tak ji odstřelíme. V noci slyšíme s druhé strany zase hrčení. Za dne máme jen normální oheň, tak že můžeme spravovat zákopy. Zábava je tu taky, o tu se starají letci. Četné boje mají denně své vděčné publikum. Bitevní letci - to si dáme líbit, ale pozorovací letouny nenávidíme jako mor; nesou v zápětí artileristický oheň. Několik minut po jejich objevení praží do nás granáty a šrapnely. Jednoho dne ztratíme tak jedenáct lidí, z toho pět sanifáků. Dva jsou tak rozdrceni, že Tjaden míní, že by bylo lze seškrabat je lžícemi se stěny zákopu a pochovat v miskách na menáž.

42

Another has the lower part of his body and his legs torn off. Dead, his chest leans against the side of the trench, his face is lemon-yellow, in his beard still burns a cigarette. It glows until it dies out on his lips. We put the dead in a large shell-hole. So far there are three layers, one on top of the other. Suddenly the shelling begins to pound again. Soon we are sitting up once more with the rigid tenseness of blank anticipation. Attack, counter-attack, charge, repulse these are words, but what things they signify! We have lost a good many men, mostly recruits. Reinforcements have again been sent up to our sector. They are one of the new regiments, composed almost entirely of young fellows just called up. They have had hardly any training, and are sent into the field with only a theoretical knowledge. They do know what a hand-grenade is, it is true, but they have very little idea of cover, and what is most important of all, have no eye for it. A fold in the ground has to be quite eighteen inches high before they can see it. Although we need reinforcement, the recruits give us almost more trouble than they are worth. They are helpless in this grim fighting area, they fall like flies. Modern trenchwarfare demands knowledge and experience; a man must have a feeling for the contours of the ground, an ear for the sound and character of the shells, must be able to decide beforehand where they will drop, how they will burst, and how to shelter from them. The young recruits of course know none of these things. They get killed simply because they hardly can tell shrapnel from high-explosive, they are mown down because they are listening anxiously to the roar of the big coal-boxes falling in the rear, and miss the light, piping whistle of the low spreading daisy-cutters. They flock together like sheep instead of scattering, and even the wounded are shot down like hares by the airmen. Their pale turnip faces, their pitiful clenched hands, the fine courage of these poor devils, the desperate charges and attacks made by the poor brave wretches, who are so terrified that they dare not cry out loudly, but with battered chests, with torn bellies, arms and legs only whimper softly for their mothers and cease as soon as one looks at them. Their sharp, downy, dead faces have the awful expressionlessness of dead children. It brings a lump into the throat to see how they go over, and run and fall. A man would like to spank them, they are so stupid, and to take them by the arm and lead them away from here where they have no business to be. They wear grey coats and trousers and boots, but for most of them the uniform is far too big, it hangs on their limbs, their shoulders are too narrow, their bodies too slight; no uniform was ever made to these childish measurements. Between five and ten recruits fall to every old hand. A surprise gas-attack carries off a lot of them. They have not yet learned what to do. We found one dug-out full of them, with blue heads and black lips. Some of them in a shell hole took off their masks too soon; they did not know that the gas lies longest in the hollows; when they saw others on top without masks they pulled theirs off too and swallowed enough to scorch their lungs.

*** Their condition is hopeless, they choke to death with haemorrhages and suffocation. In one part of the trench I suddenly run into Himmelstoss. We dive into the same dugout. Breathless we are all lying one beside the other waiting for the charge. When we run out again, although I am very excited, I suddenly think: “Where's Himmelstoss?” Quickly I jump back into the dug-out and find him with a small scratch lying in a corner pretending to be wounded. His face looks sullen. He is in a panic; he is new to it too. But it makes me mad that the young recruits should be out there and he here.

Jinému to utrhne podbřišek i s nohama. Opírá se, mrtev, hrudí o zákop, jeho obličej je citrónově žlutý, v plnovousu mu dohořívá ještě cigareta. Dohořívá, až dosyčí na rtech. Skládáme mrtvé prozatím do velkého trychtýře. Až dotud jsou tři vrstvy nad sebou. Najednou začnou zase bubnovat. Hned zase sedíme v ztrnulém napětí nečinného očekávání. Útok, protiútok, výpad, protivýpad, to jsou jen slova, ale co je v nich! Ztrácíme mnoho lidí, hlavně rekrutů. Do našeho úseku vsunují mnoho náhradníků. Je to jeden z nových regimentů, vesměs docela mladí hoši posledních odvodních ročníků. Jejich výcvik nestojí za mnoho, než odešli do pole, mohli se jen teoreticky něčemu naučit. Vědí sice, co je to ruční granát, ale o krytí mají slabé ponětí nemají pro to především oko. Vlna terénu musí být půl metru vysoká, než ji postřehnou.

Ač nutně už potřebujeme posílení, máme s rekruty téměř víc práce, než nám přinášejí užitku. Neumějí si pomoci v těžkém útočném terénu a padají jako mouchy. Dnešní posiční válka vyžaduje znalosti a zkušenosti, je nutno mít smysl pro terén, je nutno mít v uchu střely, jejich zvuky a účinky, člověk musí předem určit, kam padnou, jaký mají rozptyl a jak se chránit. Tito mladí náhradníci přirozeně nevědí o tom všem ještě skorem nic. Jsou zahlazováni, poněvadž rozeznají sotva šrapnel od granátu, jsou koseni, poněvadž poslouchají úzkostně vytí nenebezpečného, velkého kufru, který dopadá daleko vzadu, a přeslechnou pištivé, tiché syčení těch malých potvor, které mají ploché dráhy a široko se rozprsknou. Tlačí se k sobě jako ovce, místo aby se rozprchli, a i ranění ještě jsou odstřelováni letci jako zajíci. Těch bledých, tuřínových obličejů, bědně podrápaných rukou, žalostné statečnosti těch ubohých kulíšků, kteří přes to jdou kupředu a útočí, těch ubohých statečných chlapíků, kteří jsou tak přestrašeni, že se neopováží ani nahlas křičet a s roztrženými břichy a plícemi tiše vrní po mamince a hnedky přestanou, jak je někdo spatří! Jejich mrtvé, ochmýřené, ostré obličeje mají strašlivou bezvýraznost mrtvých dětí. Škrabe to V krku, vidět je vyskakovat a běžet a padat. Člověk by je zbil, že jsou tak hloupí, a vzal by je do náručí a odnesl odtud, kde nemají co dělat. Nosí šedivé blůzy a kalhoty a boty, ale většině je uniforma příliš veliká, plandá se jim kolem těla, ramena jsou příliš úzká, těla příliš drobná, nebylo uniforem připravených pro tyto dětské míry. Na jednoho starého vojáka padne pět až deset rekrutů. Mnohé zhltne překvapující plynový útok. Nedospěli ještě tak daleko, aby tušili, co je čeká. Nacházíme kryt plný modrých hlav a černých retů. V jednom trychtýři sňali příliš brzy masky; nevěděli, že plyn zůstává nejdéle na dně; když viděli ostatní bez masek, strhli je také a polkli toho ještě dost, aby si spálili plíce. Jejich stav je beznadějný, zalknou se chrlením krve a záchvaty dušení. *** V jednom zákopovém úseku spatřím najednou proti sobě Himmelstosse. Krčíme se v témž krytu. Všechno leží bez dechu pohromadě a čeká na začátek výpadu.

Ačkoli jsem hodně rozčilen, prolétne mi přec při vyběhnutí hlavou myšlenka: Kde je Himmelstoss? Skočím rychle zpět do krytu a najdu ho, jak leží v koutku s povrchní rankou a simuluje raněného. Má svůj záchvat strachu, je tady také ještě nováčkem. A to mne rozzuří, že mladí náhradníci jsou venku a on zde.

43

“Get out!” I spit. He does not stir, his lips quiver, his moustache twitches. “Out!” I repeat. He draws up his legs, crouches back against the wall, and shows his teeth like a cur. I seize him by the arm and try to pull him up. He barks. That is too much for me. I grab him by the neck and shake him like a sack, his head jerks from side to side. “You lump, will you get out you hound, you skunk, sneak out of it, would you?” His eye becomes glassy, I knock his head against the wall. “You cow,” I kick him in the ribs. - “You swine,” - I push him toward the door and shove him out head first. Another wave of our attack has just come up. A lieutenant is with them. He sees us and yells: “Forward, forward, join in, follow.” And the word of command does what all my banging could not. Himmelstoss hears the order, looks round him as if awakened, and follows on. I come after and watch him go over. Once more he is the smart Himmelstoss of the parade-ground, he has even outstripped the lieutenant and is far ahead.

„Ven!” zaječím. Nehne se, rty se chvějí, knír se třese. „Ven!” opakuju. Přitáhne nohy, přikrčí se ke stěně a cení zuby jako pes. Chytnu ho za ruku a chci ho zvednout. Zavřeští. Tu mi selžou nervy. Chytnu ho za krk, třesu jím jako pytlem, až mu hlava jen tak lítá sem a tam a křičím mu do obličeje: „Půjdeš ven, ty lumpe, ty pse, ty pacholku, ty se tu budeš schovávat?” Oči mu skelnatí, uhodím mu hlavou o zeď. „Ty dobytku,” kopám ho do žeber, -„ty svině stará,”- strkám ho ven hlavou napřed. Nová vlna našich jde právě kolem nás. Jde s ní ně-jaký lajtnant. Vidí nás a křičí: „Kupředu, kupředu, připojit!” A co nezmohly mé rány, zmohlo toto slovo.

*** Bombardment, barrage, curtain-fire, mines, gas, tanks, machine-guns, hand-grenades words, words, but they hold the horror of the world. Our faces are encrusted, our thoughts are devastated, we are weary to death; when the attack comes we shall have to strike many of the men with our fists to waken them and make them come with us our eyes are burnt, our hands are torn, our knees bleed, our elbows are raw. How long has it been? Weeks months years? Only days. We see time pass in the colourless faces of the dying, we cram food into us, we run, we throw, we shoot, we kill, we lie about, we are feeble and spent, and nothing supports us but the knowledge that there are still feebler, still more spent, still more helpless ones there who, with staring eyes, look upon us as gods that escape death many times. In the few hours of rest we teach them. “There, see that waggle-top? That's a mortar coming. Keep down, it will go clean over. But if it comes this way, then run for it. You can run from a mortar.” We sharpen their ears to the malicious, hardly audible buzz of the smaller shells that are not easily distinguishable. They must pick them out from the general din by their insect-like hum we explain to them that these are far more dangerous than the big ones that can be heard long beforehand. We show them how to take cover from aircraft, how to simulate a dead man when one is overrun in an attack, how to time hand-grenades so that they explode half a second before hitting the ground; we teach them to fling themselves into holes as quick as lightning before the shells with instantaneous fuses; we show them how to clean up a trench with a handful of bombs; we explain the difference between the fuse-length of the enemy bombs and our own; we put them wise to the sound of gas shells; show them all the tricks that can save them from death. They listen, they are docile but when it begins again, in their excitement they do everything wrong. Haie Westhus drags off with a great wound in his back through which the lung pulses at every breath. I can only press his hand; “It's all up, Paul,” he groans and he bites his arm because of the pain. We see men living with their skulls blown open; we see soldiers run with their two feet cut off, they stagger on their splintered stumps into the next shell-hole; a lance-corporal crawls a mile and a half on his hands dragging his smashed knee after him; another goes to the dressing station and over his clasped hands bulge his intestines; we see men without mouths, without jaws, without faces; we find one man who has held the artery of his arm in his teeth for two hours in order not to bleed to death. The sun goes down, night comes, the shells whine, life is at an end. Still the little piece of convulsed earth in which we lie is

*** Bubnová palba, palební přehrada, palební clona, miny, plyn, tanky, kulomety, ruční granáty - slova, slova, slova, ale je v nich hrůza světa. Naše obličeje jsou okoralé, naše myšlení zpustošeno, jsme na smrt unaveni; když přijde útok, je nutno mnohé bít pěstmi, aby procitli a šli s námi; oči jsou zapáleny, ruce rozdrápány, kolena krvácejí, lokty jsou rozbity.

Hímmelstoss slyší představeného, rozhlédne se kolem sebe, jako by se probouzel a připojí se. Následuji ho a vidím, jak jde přískoky vpřed. Je to opět řízný Himmelstoss z kasárenského dvora, dohonil dokonce lajtnanta a je daleko vpředu.

Míjejí týdne, měsíce, léta? Jsou to jen dni. Vidíme čas mizet kolem sebe v bezbarvých obličejích umírajících, cpeme do sebe jídlo, běháme, házíme, střílíme, zabíjíme, poléháváme, jsme slabí a otupělí, a drží nás ještě jen to, že jsou tu ještě slabší, ještě otupělejší, kteří se na nás dívají s vyvalenýma očima jako na bohy, kteří někdy mohou uniknout smrti. V těch málo hodinách klidu je poučujeme. “Vidíš ten hrnec, co si to sem šněruje?” To je mina, která jde sem! Zůstaň ležet. Jde tamhle přes nás. Když jde ale takhle, tak se zdejchni! To ještě můžeš utéct”. Ostříme jejich sluch pro potměšilé syčení malých potvor, které je sotva slyšet, musí se rozpoznat v kraválu jako bzučení komára; vtloukáme do nich, že jsou nebezpečnější, než ty veliké, které člověk slyší předem a zdaleka. Ukazujeme jim, jak se lze schovat před letcem, jak lze napodobovat mrtvého, převalí-li se přes nás útok, jak manipulovat s rozbuškou ručního granátu, aby explodoval půl vteřiny před dopadem; učíme je padat bleskurychle do jámy před granáty, explodujícími při dopadu, ukazujeme jim, jak se vyčišťuje zákop svazkem ručních granátů, vysvětlujeme jim, jaký časový rozdíl je mezi nepřátelskými a našimi ručními granáty od zapálení šňůry do explose, upozorňujeme je na tón plynových granátů a ukazujeme jim kličky, které je mohou zachránit před smrtí. Poslouchají, jsou ochotní, ale když jde do tuha, dělají to v rozčilení obyčejně zas falešně. Haie Westhuse odtáhli s utrženým hřbetem; při každém vydechnutí a vdechnutí bijí skrze ránu plíce. Mohu mu ještě stisknout ruku; “konec, Pavle,” sténá a zakousne se bolestí do paže. Vidíme žít lidi, kterým schází hlava; vidíme běhat vojáky, kteří mají uražené obě nohy; vlekou se na třepících se pahýlech až do nejbližší díry; jeden frajtr leze dva kilometry po rukou a vleče za sebou roztříštěná kolena; jiný jde k obvazišti a přes jeho ruce přitisklé k břichu přetékají střeva; vidíme lidi bez huby, bez dolní čelisti, bez obličeje; nalézáme muže, který svírá zuby po dvě hodiny tepnu své paže, aby nevykrvácel, slunce vychází, slunce zapadá, granáty hvízdají, život je u konce. Ale přece byl proti přesile udržen ten kousek rozryté země,

44

held. We have yielded no more than a few hundred yards of it as a prize to the enemy. But on every yard there lies a dead man.

na kterém ležíme, ztratili jsme jen několik set metrů. Ale na každý metr připadá jeden mrtvý.

*** We have just been relieved. The wheels roll beneath us, we stand dully, and when the call “Mind wire” comes, we bend our knees. It was summer when we came up, the trees were still green, now it is autumn and the night is grey and wet. The lorries stop, we climb out a confused heap, a remnant of many names. On either side stand people, dark, calling out the numbers of the brigades, the battalions. And at each call a little group separates itself off, a small handful of dirty, pallid soldiers, a dreadfully small handful, and a dreadfully small remnant. Now someone is calling the number of our company, it is, yes, the Company Commander, he has come through, then; his arm is in a sling. We go over to him and I recognise Kat and Albert, we stand together, lean against each other, and look at one another. And we hear the number of our company called again and again. He will call a long time, they do not hear him in the hospitals and shell-holes. Once again: “Second Company, this way!” And then more softly: “Nobody else, Second Company?” He is silent, and then huskily he says: “Is that all?” and gives the order: “Number!” The morning is grey, it was still summer when we came up, and we were one hundred and fifty strong. Now we freeze, it is autumn, the leaves rustle, the voices flutter out wearily: “One, two, three, four,” and cease at thirty-two. And there is a long silence before the voice asks: “Anyone else?” and waits and then says softly: “In squads” and then breaks off and is only able to finish: “Second Company” with difficulty: “Second Company march easy!” A line, a short line trudges off into the morning. Thirty-two men.

*** Jsme vystřídáni. Kola pod námi rachotí, stojíme bezhlasně a když zazní volání: „Pozor - drát!” spouštíme se do dřepu. Bylo léto, kdy jsme tudy jeli, stromy byly ještě zelené, teď už vypadají podzimně a noc je šedá a vlhká. Vozy zastavují, slezeme, rozházená tlupa, zbvrek mnoha jmen. Po stranách ve tmě stojí lidé a vyvolávají jména regimentů, rot. A na každé zvolání se vydělí houfeček, sporý, malinký houfeček špinavých, bleděžlutých vojáků, strašně malinký houfek a strašně malinký zbyteček.

SEVEN

VII.

They have taken us farther back than usual to a field depot so that we can be re-organized. Our company needs more than a hundred reinforcements. In the meantime, when we are off duty, we loaf around. After a couple of days Himmelstoss comes up to us. He has had the bounce knocked out of him since he has been in the trenches and wants to get on good terms with us. I am willing, because I saw how he brought Haie Westhus in when he was hit in the back. Besides he's decent enough to treat us in the canteen when we are out of funds. Only Tjaden is still reserved and suspicious. But he is won over, too, when Himmelstoss tells us that he is taking the place of the sergeant-cook who has gone on leave. As a proof he produces on the spot two pounds of sugar for us and a half-pound of butter specially for Tjaden. He even sees to it that we are detailed the next two or three days to the cook-house for potato and turnip peeling. The grub he gives us there is real officers' fare. Thus momentarily we have the two things a soldier needs for contentment: good food and rest. That's not much when one comes to think of it. A few years ago we would have despised ourselves terribly. But now we are almost happy. It is all a matter of habit even the frontline. Habit is the explanation of why we seem to forget things so quickly. Yesterday we were under fire, to-day we act the fool and go foraging through the countryside, to-morrow we go up to the trenches again. We forget nothing really. But so long as we have to stay here in the field, the front-line days, when they are past, sink down in us like a stone; they are too grievous for us to be able to reflect on them at once. If we did that, we should have been destroyed long ago. I soon found out this much: terror can be endured so long as a man simply ducks; but it kills, if a man thinks about it.

Stáhnou nás dále než obyčejně, do shromaždiště rekrutů, aby nás nově zformovali. Naše rota potřebuje přes sto náhradníků. Do té doby, nemáme-li zrovna službu, se jen tak flákáme. Po dvou dnech k nám přijde Himmelstoss. Ztratil svou kušnu, od té doby, co byl v zákopech. Navrhuje, abychom se smířili. Jsem hotov, neboť jsem viděl, jak odnesl Haie Westhuse, kterému to utrhlo hřbet. Poněvadž kromě toho mluví opravdu rozumně, nemáme nic proti tomu, když nás pozve do kantiny. Jen Tjaden je nedůvěřivý a reservovaný.

Nyní vyvolává někdo číslo naší roty, je to podle hlasu velitel roty, vyvázl tedy, jeho ruka je v pásce. Přistoupíme k němu a já poznávám Kata a Alberta, postavíme se dohromady, opřeme se druh o druha a díváme se na sebe. A ještě jednou a ještě jednou slyšíme volat své číslo. Může dlouho volat, v lazaretech a jamách ho neuslyší. Mlčí a trochu chraptí, když se zeptá: „To jsou všichni?” a poroučí: ..Oduočítat!”

Ráno šedé. bylo ještě léto. když jsme vyrazili a bylo nás stopadesát mužů. Ted mrzneme, je podzim, listí chrastí, hlasy unaveně přeskakují: “ Jeden, dva, tři, čtyři” a při dvaatřiceti umlknou. A dlouho je ticho, než se hlas zeptá: ..Ještě někdo?” a čeká a pak řekne tiše: „Po četách” a přec se zlomí a může jenom dokončit: “Druhá roto.” namáhavě: “Druhá roto, bez kroku v chod'.'' Rada, krátká řada tápe do rána. Dvaatřicet mužů.

Ale i ten je získán, když Himmelstoss vypravuje, že má zastupovat špekouna, který jede na dovolenou. Na důkaz toho se vytasí hnedky s dvěma librami cukru pro nás a s půlliberkou másla zvlášť pro Tjadena. Stará se dokonce, abychom na tři příští dny byli komandováni do kuchyně ke škrabání brambor a řípy. Jídlo, které nám předkládá, je bezvadná důstojnická menáž. Tak máme zase okamžitě obojí, co potřebuje voják ke štěstí: dobré jídlo a pokoj. To je málo, když si to člověk rozmyslí. Ještě před několika lety bychom tím strašně opovrhovali. Teď jsme spokojeni. Všecko je zvyk, i zákopy. Tento zvyk způsobuje, že zapomínáme zdánlivě tak rychle. Ještě předevčírem jsme byli v ohni, dnes děláme volovinky a potloukáme se krajem, zejtra jdeme zase do zákopů. Ve skutečnosti nezapomínáme na nic. Pokud jsme nuceni být v poli, klesají dni, ztrávené ve frontě, když minou, do nás jako kameny, poněvadž jsou příliš těžké, abychom o nich mohli hned přemýšlet. Kdybychom to zkusili, zabily by nás doda tečně; to jsem už vypozoroval.

45

Just as we turn into animals when we go up to the line, because that is the only thing which brings us through safely, so we turn into wags and loafers when we are resting. We can do nothing else, it is a sheer necessity. We want to live at any price; so we cannot burden ourselves with feelings which, though they might be ornamental enough in peacetime, would be out of place here.

Kemmerich is dead, Haie Westhus is dying, they will have a job with Hans Kramer's body at the Judgment Day, piecing it together after a direct hit; Martens has no legs any more, Meyer is dead, Max is dead, Beyer is dead, Hammerling is dead, there are a hundred and twenty wounded men lying somewhere or other; it is a damnable business, but what has it to do with us now we live. If it were possible for us to save them, then it would be seen how much we cared we would have a shot at it though we went under ourselves; for we can be damned quixotic when we like; fear we do not know much about terror of death, yes; but that is a different matter, that is physical. But our comrades are dead, we cannot help them, they have their rest and who knows what is waiting for us? We will make ourselves comfortable and sleep, and eat as much as we can stuff into our bellies, and drink and smoke so that hours are not wasted. Life is short. *** The terror of the front sinks deep down when we turn our backs upon it; we make grim, coarse jests about it, when a man dies, then we say he has nipped off his turd, and so we speak of everything; that keeps us from going mad; as long as we take it that way we maintain our own resistance. But we do not forget. It's all rot that they put in the warnews about the good humour of the troops, how they are arranging dances almost before they are out of the frontline. We don't like that because we are in a good humour: we are in a good humour because otherwise we should go to pieces. Even so we cannot hold out much longer; our humour becomes more bitter every month. And this I know: all these things that now, while we are still in the war, sink down in us like a stone, after the war shall waken again, and then shall begin the disentanglement of life and death. The days, the weeks, the years out here shall come back again, and our dead comrades shall then stand up again and march with us, our heads shall be clear, we shall have a purpose, and so we shall march, our dead comrades beside us, the years at the Front behind us: against whom, against whom? *** Some time ago there was an army theatre in these parts. Coloured posters of the performances are still sticking on a hoarding. With wide eyes Kropp and I stand in front of it. We can hardly credit that such things still exist, A girl in a light summer dress, with a red patent-leather belt about her hips! She is standing with one hand on a railing and with the other she holds a straw hat. She wears white stockings and white shoes, fine buckle shoes with high heels. Behind her smiles the blue sea with white-horses, at the side is a bright bay. She is a lovely girl with a delicate nose, red lips, and slender legs, wonderfully clean and well cared for, she certainly baths twice a day and never has any dirt under her nails. At most perhaps a bit of sand from the beach. Beside her stands a man in white trousers, a blue jacket, and sailor's cap; but he interests us much less. The girl on the poster is a wonder to us. We have quite forgotten that there are such things, and even now we hardly believe our eyes. We have seen nothing like it for years, nothing like it for happiness, beauty and joy. That is peace-time, that is as it should be; we feel excited. “Just look at those thin shoes though, she couldn't march

Hrůzu lze snášet, pokud se člověk prostě krčí; ale zabije, když člověk o ní dodatečně přemýšlí. Právě tak jako se z nás stane zvěř, když jdeme tam dopředu, poněvadž to je jediný prostředek, jak to vydržet, tak se staneme povrchními vtipkaři a ospalci, jsme-li v klidu. Nemůžeme vůbec být jinými; jsme k tomu formálně puzeni. Chceme žít za každou cenu; a tu se nemůžeme zatěžovati činy, které sice mohou v míru působit dekorativně, ale tady jsou falešné. Kemmerich je mrtev, Haie Westhus umírá, tělo Hanuše Kramera bude v den Posledního soudu těžko z plné trefy sesbírat, Martens je beznohý, Meyer je mrtev, Marx je mrtev, Beyer je mrtev, Hammerling je mrtev, stodvacet mužů leží někde s ranami, je to sakramencký, ale co je nám po tom, my žijem. Kdybychom je mohli zachránit, to byste se podívali, dali bychom se do toho, a bylo by nám jedno, i kdybychom sami zhebli; neboť když chceme, tak se umíme zatraceně vytáhnout; nemáme zrovna tak moc strachu, úzkost před smrtí ano, to je něco jiného, to je fysické. Ale naši kamarádi jsou mrtví, nemůžeme jim pomoci, mají pokoj, kdo ví, co nás ještě čeká; chceme sebou někam seknout a spát a žrát, co se do nás vejde, a chlastat a kouřit, aby hodiny nebyly tak pusté. Život je krátký.

*** Hrůza fronty klesá; jsme-li k ní zády, děláme si z ní sprostě a vztekle šoufky; když někdo umře, řekne se, že prdí do hlíny a tak mluvíme o všem, to nás zachraňuje před zblázněním, pokud na to takhle jdeme, klademe odpor. Ale my nezapomínáme! Co stojí ve válečných časopisech o zlatém humoru vojsk, která aranžují taneční dýchánky hned, jak přijdou z bubnové palby, je velký kec. Neděláme to, poněvadž máme humor, ale máme humor, poněvadž bychom jinak zcepeněli. Příliš dlouho ten krám už stejně nevydrží, humor je co měsíc trpčí. A já vím: to všecko, co teď, pokud jsme ve válce, do nás napadá jako kámen, probudí se opět po válce a pak začne zúčtování na život a na smrt. Dni, týdny, léta, ztrávená tady vpředu, přijdou ještě jednou, a naši mrtví kamarádi pak vstanou a pomašírujou s námi, naše hlavy budou jasné, budeme mít jeden cíl, a tak pomašírujem, vedle sebe své mrtvé kamarády, za sebou léta fronty: tak pomašírujem proti komu, proti komu?

*** Tady v tom kraji bylo před časem frontové divadlo. Na prkenné stěně visí ještě pestré plakáty představem. S vyvalenýma očima stojíme před nimi, Kropp a já. Nemůžeme pochopit, že takového něco ještě existuje. Je tam namalováno děvče v světlých, letních šatech, s červeným lakovaným pásem kolem boků. Opírá se jednou rukou o zábradlí, druhou si drží slaměný klobouk. Má bílé punčochy a bílé střevíce, ozdobné střevíčky se sponkami a vysokými podpatky. Za ní svítí modré moře, několik chocholek vln, nějaký záliv se zařezává do něho se strany. Je to skvělé děvče, s úzkým nosem, rudými rty, a dlouhýma nohama, nad pomyšlení čistá a pěstěná, koupá se jistě dvakrát denně a nemá nikdy špínu za nehty. Nanejvýš snad trochu písku z pláže. Vedle ní stojí muž v bílých kalhotách, modré blůze a námořnické čapce, ale ten nás už tak nezajímá. Děvče na dřevěné stěně je pro nás zjevením. Zapomněli jsme docela, že takového něco existuje, a ani teď ještě nevěříme zcela svým očím. Ovšem neviděli jsme po léta nic takového, nic ani vzdáleně takového co do radostnosti, krásy a štěstí. To je mír, takový asi je, cítíme vzrušeně. “Podívej se jen na ty lehounké botičky, v těch by neušla

46

many miles in those,” I say, and then begin to feel silly, for it is absurd to stand in front of a picture like this and think of nothing but marching. “How old would she be?” Kropp asks. “About twenty-two at the most,” I hazard. “Then she would be older than us! She is not more then seventeen, let me tell you!” It gives us goose flesh. “That would be good, Albert, what do you think?” He nods. “I have some white trousers at home too.” “White trousers,” say I, “but a girl like that…” We look askance at one another. There's not much to boast of here two ragged, stained, and dirty uniforms. It is hopeless to compete. So we proceed to tear the young man with the white trousers off the hoarding, taking care not to damage the girl. That is something toward it. “We could go and get deloused, anyway,” Kropp then suggests. I am not very enthusiastic because it doesn't do one's clothes any good and a man is lousy again inside two hours. But when we have considered the picture once more, I declare myself willing. I go even farther. “We might see if we could get a clean shirt as well.” “Socks might be better,” says Albert, not without reason. “Yes, socks too perhaps. Let's go and explore a bit.” Then Leer and Tjaden stroll up; they look at the poster and immediately the conversation becomes smutty. Leer was the first of our class to have intercourse, and he gave stirring details of it. After his fashion he enjoys himself over the picture, and Tjaden supports him nobly. It does not distress us exactly. Who isn't smutty is no soldier; it merely does not suit us at the moment, so we edge away and march off to the de-lousing station with the same feeling as if it were a swell gentlemen's outfitters.

*** The houses in which we are billeted lie near the canal. On the other side of the canal there are ponds flanked with poplars; on the other side of the canal there are women too. The houses on our side have been abandoned. On the other side though one occasionally sees inhabitants. In the evening we go swimming. Three women come strolling along the bank. They walk slowly and don't look away, although we have no bathing suits. Leer calls out to them. They laugh and stop to watch us. We fling remarks at them in broken French, anything that comes into our heads, hastily and all jumbled together, anything to detain them. They are not specially wonderful pieces, but then where are such to be had about here? There is one slim little brunette, her teeth gleam when she laughs. She has quick movements, her dress swings loosely about her legs. Although the water is cold we are very jovial and do our best to interest them so that they will stay. We try to make jokes and they answer with things we cannot understand; we laugh and beckon. Tjaden is more crafty. He runs into the house, gets a loaf of army bread and holds it up. That produces a great effect. They nod and beckon us to come over. But we don't dare to do that. It is forbidden to cross to the opposite bank. There are sentries on all the bridges. It's impossible without a pass. So we indicate that they should come over to us; but they shake their heads and point to the bridge. They are not allowed to pass either. They turn back and walk slowly down the canal, keeping along the tow-path all the way. We accompany them swimming. After a few hundred yards they turn off and point to a house that stands a little distance away among the trees and shrubbery. Leer asks if they live there. They laugh - sure, that's their house. We call out to them that we would like to come, sometime

ani kilometr,” povídám a napadne mi okamžitě pošetilost mého výroku, neboť je pitomost myslit při takovém obrazu na marše. „Kolik je jí asi let?” ptá se Kropp. Hádám: “Nanejvýš dvaadvacet, Alberte.” „To by byla starší než my. Není jí ani sedmnáct, říkám ti!” Naskočila nám husí kůže. “Alberte, to by bylo něco, co říkáš?” Kývá! „Doma mám taky bílé kalhoty.” „Copak bílé kalhoty”, povídám, „ale takové děvče…” Prohlížíme si druh druha. Není na nás moc vidět, na obou vybledlá, záplatovaná, špinavá uniforma. Každé srovnávání je beznadějné. Proto seškrabeme nejprve mladíka s bílými kalhotami s prken, opatrně, abychom nepoškodili děvče. Tím už jsme dosáhli aspoň něčeho. Pak navrhne Kropp: „Mohli bychom se dát odvšivit.” Nejsem s tím docela srozuměn, neboť věci tím trpí, a za dvě hodiny máš vši zas. Ale když jsme se zase zakoukali na obrázek, prohlásím, že jsem pro to. Ano, jdu ještě dál. “Mohli bychom se podívat, jestli bychom nevyfasovali čistou košili.” Albert z jakéhosi důvodu myslí, že by onuce byly ještě lepší. „Snad i onuce. Podíváme se, jak na to.” Ale v tom už se k nám přicourá Leer a Tjaden; dívají se na plakát a rozmluva začne být okamžitě hodně sviňácká. Leer byl první, který měl v naší třídě poměr, a vypravoval o něm rozčilující podrobnosti. Je obrazem na svůj způsob nadšen a Tjaden mu mocně přizvukuje. Nám se to právě nehnusí. Kdo neprasečí, není voják; jenom že se nám to v tomto okamžiku nehodí docela do krámu, proto odbočíme a namíříme si k odvšivovacímu ústavu s pocitem, jako by to byla nějaká módní pánská konfekce. *** Kvartýry máme po domech blízko kanálu. Za kanálem jsou rybníky, vroubené topolovými lesy; - za kanálem jsou také ženy. Domy na našem břehu byly vyklizeny. Ale na druhé straně vidíme tu a tam obyvatele. Večer se koupáme. V ten čas jdou podél břehu tři ženy. Jdou pomalu a neodvracejí se, ač nemáme plavky. Leer na ně pokřikuje. Smějí se a zastavují, aby se na nás podívaly. Voláme na ně lámanou francouzštinou věty, které nám právě napadají, spěšně, aby nám neodešly. Nejsou to právě jemné věci, ale kde je máme tady nabrat. Je mezi nimi štíhlá bruneta. Její zuby blýskají, když se směje. Má rychlé pohyby, sukně bije měkce do jejích nohou. Ačkoli je voda studená, jsme hodně rozčileni a snažíme se je zaujat, aby neodešly. Pokoušíme se vtipkovat a ženy odpovídají, aniž jim rozumíme; smějeme se a kýváme. Tjaden je rozumnější. Běží do domu, přinese komisárek a ukazuje jej. To působí. Kývají a ukazují, že máme plavat na druhou stranu. Ale nesmíme. Je zakázáno vstoupit na druhý břeh. Na mostech stojí všude stráže. Bez pasírky se nedá nic dělat. Vykládáme jim tedy, aby přišly k nám; vrtí však hlavami a ukazují na mosty. Ani je nepustí.

Obracejí se, jdou pomalu podle kanálu proti proudustále po břehu. Plaveme zároveň s nimi. Po několika stech metrů odbočují a ukazují na dům, vykukující ze stromů a keřů. Leer se ptá, jestli tam bydlí. Smějí se - ano, to je jejich dům. Voláme na ně, že přijdem, až nás stráže nebudou vidět. V

47

when the guards cannot see us. At night. Tonight. They raise their hands, put them together, rest their faces on them and shut their eyes. They understand. The slim brunette does a two-step. The blonde girl twitters: “Bread good.” Eagerly we assure them that we will bring some with us. And other tasty bits too, we roll our eyes and try to explain with our hands. Leer nearly drowns trying to demonstrate a sausage. If it were necessary we would promise them a whole quartermaster's store. They go off and frequently turn and look back. We climb out on the bank on our side of the canal and watch to see whether they go into the house, for they might easily have been lying. Then we swim back. No one can cross the bridge without leave, so we will simply have to swim over to-night. We are full of excitement. We cannot last out without a drink, so we go to the canteen where there is beer and a kind of punch. We drink punch and tell one another lying tales of our experiences. Each man gladly believes the other man's story, only waiting impatiently till he can cap it with a taller one. Our hands are fidgety, we smoke countless cigarettes, until Kropp says: “We might as well take them a few cigarettes too.” So we put some inside our caps to keep them. The sky turns apple-green. There are four of us, but only three can go; we must shake off Tjaden, so ply him with rum and punch until he rocks. As it turns dark we go to our billets, Tjaden in the centre. We are glowing and full of a lust for adventure. The little brunette is mine, we have settled all that. Tjaden drops on his sack of straw and snores. Once he wakes up and grins so craftily that we are alarmed and begin to think he is cheating, and that we have given him the punch to no purpose. Then he drops back again and sleeps on. We each get hold of a whole army loaf and wrap it up in newspaper. The cigarettes we put in too, as well as three good rations of liver-sausage that were issued to us this evening. That makes a decent present. We stow the things carefully in our boots; we have to take them to protect our feet against treading on wire and broken glass on the other bank. As we must swim for it we can take no other clothes. But it is not far and quite dark. We make off with our boots in our hands. Swiftly we slip into the water, lie on our backs and swim, holding the boots with their contents up over our heads. We climb out carefully on the opposite bank, take out the packages and put on our boots. We put the things under our arms. And so, all wet and naked, clothed only in our boots, we break into a trot. We find the house at once. It lies among the trees. Leer trips over a root and skins his elbows. “No matter,” he says gaily. The windows are shuttered. We slip round the house and try to peer through the cracks. Then we grow impatient. Suddenly Kropp hesitates: “What if there's a Major with them?” “Then we just clear off,” grins Leer, “he can try to read our regimental numbers here,” and smacks his behind. The door of the court-yard stands open. Our boots make a great clatter. The house door opens, a chink of light shines through and a woman cries out in a scared voice. “Ssh, ssh! Camerade - bon ami” - we say, and show our packages protestingly. The other two are now on the scene, the door opens and the light floods over us. They recognise us and all three burst into laughter at our appearance. They rock and sway in the doorway, they laugh so much. How supple their movements are. “Un moment…” They disappear and throw us bits of clothing which we gladly wrap round ourselves. Then we are allowed in. A small lamp burns in their room, which is warm and smells a little of perfume. We unwrap our parcels and hand them over to the women. Their eyes

noci. Dnes v noci. Zvedají ruce, skládají je na plocho, kladou na ně obličeje a zavírají oči. Porozuměly. Štíhlá bruneta jde tanečním krokem. Blondýna cvrliká se smíchem: „Chleba - dobrá.” Ujišťujeme horlivě, že jej přineseme. Ještě taky jiné pěkné věci, kroutíme očima a označujeme je rukama. Leer se mohl téměř utopit, chtěje naznačit „kus sa- lámu.” Kdyby to bylo nutné, slíbili bychom jim celou provianturu. Odcházejí, ještě často se obracejíce. Vylezeme na náš břeh a dáváme pozor, jsou-li vskutku z onoho domu, neboť je možné, že si z nás střílejí. Pak plaveme nazpět. Bez pasírky nesmí přes most nikdo, proto jednoduše v noci přeplaveme. Zmocní se nás rozčilení a nemůžeme se ho zbavit. Nemáme nikde stání a jdeme proto do kantiny. Mají tam právě pivo a jakýsi punč. Pijeme punč a nalháváme si fantastické zážitky. Každý rád věří druhému a čeká netrpělivě, aby ho mohl přetrumfnout. Naše ruce jsou plny neklidu, vybafáme nesčíslné množství cigaret, až Kropp řekne: “Mohli bychom jim vlastně přinést taky pár cigaret.” Vkládáme je tedy do čepic a schováváme.

Nebe zezelená jako nezralé jablko. Jsme čtyři, ale jít mohou jenom tři; proto se musíme zbavit Tjadena a častujeme ho rumem a punčem, až se potácí. Když se setmí, jdeme k svým domům s Tjadenem uprostřed. Jsme rozpáleni a naplněni touhou po dobrodružstvích. Pro mě bude ta štíhlá bruneta, tak jsme to rozdělili a vyjednali. Tjaden padne na svůj slamník a chrápe. Najednou se probudí a šklebí se na nás tak potměšile, že dostáváme už strach, a myslíme, že nás podvedl, a že jsme ho napájeli punčem nadarmo. Ale zvrátí se zas a spí dál. Každý z nás tří připraví si celý komisárek a zabalí jej do novin. Přibalíme cigarety a k tomu ještě tři pěkné porce játrového salámu, který jsme vyfasovali dnes večer. To už je slušný dárek. Prozatím dáme věci do bot; neboť boty si musíme vzít s sebou, abychom na druhém břehu nešlápli na drát nebo střepy. Poněvadž musíme nejprve plavat, nemůžeme si vzít šaty. Ostatně je tma a není to daleko. Vyrazíme s botama v rukou. Sklouzneme rychle do vody, položíme se naznak, plaveme a držíme boty s jejich obsahem nad hlavami. Na druhém břehu opatrně vylezeme, vyndáme balíčky a obujeme boty. Balíčky zastrčíme pod paždí. Mokří a nazí, jenom v botách, dáme se do klusu. Dům najdeme bez obtíží. Leží ve tmě a v listí. Leer zakopne přes kořen a natluče si loket. „To nic,” povídá vesele. Okna jsou opatřena okenicemi. Plížíme se kolem domu a pokoušíme se nahlédnout štěrbinami. Pak se nás zmocní netrpělivost. Kropp najednou váhá. „Co jestli tam u nich bude nějaký major?” „Tak zmiznem,” šklebí se Leer, „ať si přečte číslo našeho pluku tadyhle,” a plácá se do zadnice. Domovní dveře jsou otevřeny. Naše boty dělají pěkný rámus. Otevrou se dveře, vyrazí z nich světlo a jakási žena polekaně vykřikne. Šeptáme: „Psí, psí - came - rade - bon ami” - a zvedáme jako zaklinadlo své balíčky. I druhé dvě se ukázaly, dveře se otevrou dokořán a světlo nás ozařuje. Poznají nás a všechny tři se nevázaně smějí našemu úboru. Smějí se ve dveřním rámu, až se ohýbají. Jak plavné jsou jejich pohyby. “Un moment…” Zmizejí a házejí nám kusy šatů, které kolem sebe jen tak otáčíme. Pak smíme dovnitř. Ve světnici svítí malá lampička, je tam teplo a voní nějaký parfum. Rozbalujeme balíčky a rozdáváme je. Oči se jim lesknou, je vidět, že mají hlad.

48

shine, it is obvious that they are hungry. Then we all become rather embarrassed. Leer makes the gestures of eating, and then they come to life again and bring out plates and knives and fall to on the food, and they hold up every slice of livered sausage and admire it before they eat it, and we sit proudly by. They overwhelm us with their chatter; we understand very little of it, but we listen and the words sound friendly. No doubt we all look very young. The little brunette strokes my hair and says what all French women say: “La guerre grand malheur - pauvres garcons.” I hold her arm tightly and press my lips into the palm of her hand. Her fingers close round my face. Close above me are her bewildering eyes, the soft brown of her skin and her red lips. Her mouth speaks words I do not understand. Nor do I fully understand her eyes; they seem to say more than we anticipated when we came here. There are other rooms adjoining. In passing I see Leer, he has made a great hit with the blonde. He's an old hand at the game. But I… I am lost in remoteness, in weakness, and in a passion to which I yield myself trustingly. My desires are strangely compounded of yearning and misery. I feel giddy, there is nothing here that a man can hold on to. We have left our boots at the door, they have given us slippers instead, and now nothing remains to recall for me the assurance and self-confidence of the soldier; no rifle, no belt, no tunic, no cap. I let myself drop into the unknown, come what may yet, in spite of all, I feel somewhat afraid. The little brunette contracts her brows when she is thinking; but when she talks they are still. And often sound does not quite become a word but suffocates or floats away over me half finished; an arch, a pathway, a comet. What have I known of it what do I know of it? The words of this foreign tongue, that I hardly understand, they caress me to a quietness, in which the room grows dim, and dissolves in the half light, only the face above me lives and is clear. How various is a face; but an hour ago it was strange and it is now touched with a tenderness that comes, not from it, but from out of the night, the world and the blood, all these things seem to shine in it together. The objects in the room are touched by it and transformed, they become isolated, and I feel almost awed at the sight of my clear skin when the light of the lamp falls upon it and the cool, brown hand passes over it. How different this is from the conditions in the soldiers' brothels, to which we are allowed to go, and where we have to wait in long queues. I wish I never thought of them; but desire turns my mind to them involuntarily and I am afraid for it might be impossible ever to be free of them again. But then I feel the lips of the little brunette and press myself against them, my eyes close, I want it all to fall from me, war and terror and grossness, in order to awaken young and happy; I think of the picture of the girl on the poster and, for a moment, believe that my life depends on winning her. And if I press ever deeper into the arms that embrace me, perhaps a miracle may happen… So, after a time we find ourselves reassembled again. Leer is in high spirits. We pull on our boots and take our leave warmly. The night air cools our hot bodies. The rustling poplars loom large in the darkness. The moon floats in the heavens and in the waters of the canal. We do not run, we walk beside one another with long strides. “That was worth a ration-loaf,” says Leer. I cannot trust myself to speak, I am not in the least happy. Then we hear footsteps and dodge behind a shrub. The steps come nearer, close by us. We see a naked soldier, in boots, just like ourselves; he has a package under his arm, and gallops onward. It is Tjaden in full course. He has disappeared already. We laugh. In the morning he will curse us. Unobserved, we arrive again at our sacks of straw.

I

am

called

to

the

*** Orderly

Room.

The

Company

Pak padne na všechny jakási rozpačitost. Leer naznačuje gesty jídlo. Tu do nich vjede opět život, přinesou talíře a nože a vrhnou se na jídlo. Každý plátek salámu zdvihají, prve než jej snědí, s obdivem do výše, a my k tomu pyšně přihlížíme. Zahrnují nás řečmi - mnoho tomu nerozumíme, ale slyšíme, že to jsou laskavá slova. Snad taky vypadáme příliš mladě. Štíhlá bruneta mi hladí vlasy a říká, co říkají všechny francouzské ženy: “La guerre - grand malheur - pauvres garcons.” Tisknu pevně její paži a kladu ústa do její dlaně. Její prsty obepínají můj obličej. Těsně nade mnou jsou její rozčilující oči, něžná hněď pleti a rudé rty. Ústa vyslovují slova, kterým nerozumím. Nerozumím zcela ani očím, říkají víc, než jsme očekávali, když jsme sem přišli. Vedle jsou světnice. Cestou vidím Leera, tiskne se pevně k blondýnce a hlučně hovoří. Vyzná se v tom přec. Ale já… já jsem ztracen v nějaké tiché, vířné dálce a oddávám se jí. To, co chci, je podivuhodně smíšeno ze žádosti a z unikání. Dostávám závrať, není tu nic, oč se zachytit. Boty jsme nechali přede dveřmi, dali nám místo nich pantofle, a tak tu není nic, co by mi vrátilo vojenskou jistotu a drzost: ani puška, ani opasek, ani blůza, ani čapka. Nořím se do neznáma, ať se stane, co stane - neboť mám přece jen trochu strachu, přese všechno. Štíhlá bruneta pohybuje obočím, když přemýšlí; ale když mluví, stojí obočí bez pohnutí. Mnohdy zvuk neuzraje zcela v slovo a zaniká nebo se ztratí nehotový nade mnou; oblouk, dráha, kometa. Co jsem o tom věděl - co o tom vím? - Slova této cizí řeči, z níž rozumím jen málo, mě uspávají v ticho, v němž splývá poloozářená hněď světnice a žije a září jen obličej nade mnou. Jak mnohotvárnou je taková tvář, byla-li vám před hodinou ještě cizí a teď se nad vámi sklání hotova k něžnosti, která nepřichází z té tváře, ale z noci, ze světa a krve, jejichž paprsky se v ní, jak se zdá, sbíhají. Věci ve světnici jsou tím poznamenány a proměněny, jsou jaksi zvláštní a zmocňuje se mne téměř úc:a k mé bílé pleti, na níž leží svit lampy a kterou hledí chladná, hnědá ruka. Jak je to všecko jiné než v bordelech pro mužstvo, kam máme dovolen přístup a před nimiž stáváme ve frontách. Nechci na ně myslit; ale přicházejí mi bezděky na mysl a děsím se, neboť snad se toho člověk už nikdy nezbaví. Pak ale cítím rty štíhlé brunety a tisknu se k nim, zavírám oči a chtěl bych, aby s nimi všechno zhaslo, válka a hrůza a sprostota, abych se probudil mlád a šťasten; myslím na obraz děvčete na plakátu a na okamžik si myslím, že můj život závisí na tom, získám-li je. — A tím pevněji se tisknu do rukou, jež mne objímají, snad se stane zázrak…

Jakýmsi neobyčejným způsobem se pak všichni zas sejdeme. Leer je neobyčejně rozjařen. Srdečně se rozloučíme a vklouzneme do bot. Noční vzduch chladí naše horká těla. Topoly trčí vysoko do tmy a šumějí. Na obloze a na vodě kanálu stojí měsíc. Neběžíme, jdeme podle sebe dlouhými kroky. Leer řekne: “Tohle stálo za komisárek!” Ale mně se nechce mluvit, není mně ani veselo. Tu zaslechneme kroky a přikrčíme se za keř. Kroky se blíží, jdou těsně kolem nás. Vidíme nahého vojáka, v botách, právě takového jako jsme my, má pod paždím balíček a žene se kolem nás. Je to Tjadenv plném trapu. Už zmizel. Smějeme se. Ráno bude nadávat. Dostaneme se na slamníky, aniž nás kdo vidí. *** Volají mě do kanceláře. Velitel roty mi dá dovolenku a

49

Commander gives me a leave-pass and a travel-pass and wishes me a good journey. I look to see how much leave I have got. Seventeen days fourteen days leave and three days for travelling. It is not enough and I ask whether I cannot have five days for travelling. Bertinck points to my pass. There I see that I am not to return to the front immediately. After my leave I have to report for a course of training to a camp on the moors. The others envy me. Kat gives me good advice, and tells me I ought to try to get a base-job. “If you're smart, you'll hang on to it.” I would rather not have gone for another eight days; we are to stay here that much longer and it is good here. Naturally I have to stand the others drinks at the canteen. We are all a little bit drunk. I become gloomy: I will be away for six weeks that is lucky, of course, but what may happen before I get back? Shall I meet all these fellows again? Already Haie and Kemmerich have gone who will the next be? As we drink, I look at each of them in turn. Albert sits beside me and smokes, he is cheerful, we have always been together; opposite squats Kat, with his drooping shoulders, his broad thumb, and calm voice Müller with the projecting teeth and the booming laugh; Tjaden with his mousey eyes; Leer who has grown a full beard and looks at least forty. Over us hangs a dense cloud of smoke. Where would a soldier be without tobacco? The canteen is his refuge, and beer is far more than a drink, it is a token that a man can move his limbs and stretch in safety. We do it ceremonially, we stretch our legs out in front of us and spit deliberately, that is the only way. How it all rises up before a man when he is going away the next morning! At night we go again to the other side of the canal. I am almost afraid to tell the little brunette that I am going away, and when I return we will be far from here; we will never see one another again. But she merely nods and takes no special notice. At first I am at a loss to understand, then it suddenly dawns on me. Yes, Leer is right: if I were going up to the front, then she would have called me again “pauvre garçon”; but merely going on leave she does not want to hear about that, that is not nearly so interesting. May she go to the devil with her chattering talk. A man dreams of a miracle and wakes up to loaves of bread. Next morning, after I have been de-loused, I go to the rail head. Albert and Kat come with me. At the halt we learn that it will be a couple of hours yet before the train leaves. The other two have to go back to duty. We take leave of one another. “Good luck, Kat: good luck, Albert.” They go off and wave once or twice. Their figures dwindle. I know their every step and movement; I would recognise them at any distance. Then they disappear. I sit down on my pack and wait. Suddenly I become filled with a consuming impatience to be gone. *** I lie down on many a station platform; I stand before many a soup-kitchen; I squat on many a bench; then at last the landscape becomes disturbing, mysterious, and familiar. It glides past the western windows with its villages, their thatched roofs like caps, pulled over the whitewashed, halftimbered houses, its corn-fields, gleaming like mother-ofpearl in the slanting light, its orchards, its barns and old lime trees. The names of the stations begin to take on meaning and my heart trembles. The train stamps and stamps onward. I stand at the window and hold on to the frame. These names mark the boundaries of my youth. Smooth meadows, fields, farm-yards; a solitary team moves against the sky-line along the road that runs parallel to the horizon a barrier, before which peasants stand waiting, girls waving, children playing on the embankment,

poukázku na bezplatnou jízdu a přeje mi šťastnou cestu. Podívám se, jak dlouho mám dovolenou. Sedmnáct dní — čtrnáct dní dovolené, tři dny na cestu. Je to příliš málo a ptám se, nemohl-li bych dostat na cestu pět dní. Bertinck ukáže mi na dovolenku. Tu teprve vidím, že se nevrátím hnedky na frontu. Po dovolené se mám hlásit ještě v táboře na Vřesovišti do kursu. Ostatní ni závidí. Kat mi dává dobré rady, jak bych měl zkusit se ulejt. „Když budeš mazanej, tak tam zůstaneš.” Bylo by mi vlastně milejší, kdybych mohl odjet až za týden; neboť tak dlouho budeme ještě tady a tady je to docela pěkné. — Přirozeně, že musím dát v kantině něco k lepšímu. Všichni jsme trochu podroušení. Zmocní se mne smutek; budu šest neděl pryč, to je ovšem veliké štěstí, ale jak to tu bude vypadat, až se vrátím? Shledám se tu ještě se všemi? Haie a Kemmerich už tu nejsou - kdo přijde teď na řadu? Pijeme a dívám se na ně po řadě. Albert sedí vedle mne a kouří, je v dobré náladě, bývali jsme vždycky spolu; naproti dřepí Kat se svými skleslými rameny, širokým palcem a klidným hlasem; Mőller s vyčnívajícími zuby a štěkavým smíchem; - Tjaden s myšíma očkama; Leer, který si dává narůstat plnovous a vypadá na čtyřicet. Nad našimi hlavami se vznáší hustý čoud; Co pak je do vojáka bez tabáku? Kantina je asylem, pivo je něčím víc než nápojem, je to znak, že člověk se může bez nebezpečí natáhnout a narovnat. Taky toho pořádně využíváme, nohy máme daleko nataženy a pliváme v míru a pokoji kolem sebe, jedna radost. Jak mi to všechno divně připadá, když zítra odjíždím! V noci jdem ještě jednou za kanál. Bojím se téměř říci té štíhlé brunetce, že odcházím a že, až se vrátím, budeme jistě někde dál; že se tedy už neuvidíme. Ale ona jen přikyvuje a nedá na sobě nic znát. Zprvu tomu nemohu rozumět, ale pak pochopím. Leer má pravdu: kdybych šel na frontu, byl bych zase “pauvre garcon”; ale dovolenec — to není tak zajímavé, o tom nechtějí moc slyšet. Ať si jde ke všem kozlům se svým bzukotem a svými řečmi. Člověk věří na zázrak, a nakonec z toho vyleze komisárek.

Druhý den ráno, pořádně odvšiven, hasím si to k polní dráze. Albert a Kat mě doprovázejí. Na zastávce nám říkají, že to bude ještě pár hodin trvat, než vlak pojede. Oba musí do služby. Loučíme se. „Měj se dobře. Kate; měj se dobře, Alberte.” Jdou a kynou mi ještě párkrát. Jejich postavy se zmenšují. Každý jejich krok, každý pohyb je mi důvěrně znám, poznal bych je podle toho už zdálky. Potom zmizejí. Posadím se na tornu a čekám. Náhle jsem zalit zběsilou netrpělivostí dostat se odtud.

*** Líhám na mnoha nádražích; stojím před mnoha kotli s menáží; dřepím na mnoha lavicích; - pak ale začíná kraj venku na mne působit svíravým dojmem, je tak podivně známý. Sune se kolem večerních oken se svými vesnicemi, jejichž vápnem obílené mazánky mají deskové střechy naraženy hluboko jako čepice; se svými žitišti, zářícími pod šikmým světlem jako perleť, se svými ovocnými zahradami a stodolami a starými lipami. Z jmen stanic se stávají pojmy, při nichž se srdce chvěje. Vlak duní a duní, stojím u okna a držím se rámu. Tato jména rámcují mé mládí. Plochá luka, pole, dvory; - nějaký potah jede na pozadí oblohy zvolna po cestě běžící rovnoběžně s obzorem. Nějaký šraňk, před nímž čekají sedláci, kynoucí děvčata, děti hrající si na železničním náspu, cesty vedoucí do kraje, hladké

50

roads, leading into the country, smooth roads without artillery. It is evening, and if the train did not rattle I should cry out. The plain unfolds itself. In the distance, the soft, blue silhouette of the mountain ranges begins to appear. I recognise the characteristic outline of the Dolbenberg, a jagged comb, springing up precipitously from the limits of the forests. Behind it should lie the town. But now the sun streams through the world, dissolving everything in its golden-red light, the train swings round one curve and then another; far away, in a long line one behind the other, stand the poplars, unsubstantial, swaying and dark, fashioned out of shadow, light, and desire. The field swings round as the train encircles it, and the intervals between the trees diminish; the trees become a block and for a moment I see one only then they reappear from behind the foremost tree and stand out a long line against the sky until they are hidden by the first houses. A street-crossing. I stand by the window, I cannot drag myself away. The others put their baggage ready for getting out. I repeat to myself the name of the street that we cross over Bremer-strasse Bremerstrasse Below there are cyclists, lorries, men; it is a grey street and a grey subway; it affects me as though it were my mother. Then the train stops, and there is the station with noise and cries and signboards. I pick up my pack and fasten the straps, I take my rifle in my hand and stumble down the steps. On the platform I look round; I know no one among all the people hurrying to and fro. A red-cross sister offers me something to drink. I turn away, she smiles at me too foolishly, so obsessed with her own importance: “Just look, I am giving a soldier coffee!” She calls me “Comrade,” but I will have none of it. Outside in front of the station the stream roars alongside the street, it rushes foaming from the sluices of the mill bridge. There stands the old, square watch-tower, in front of it the great mottled lime tree and behind it the evening. Here we have often sat how long ago it is; we have passed over this bridge and breathed the cool, acid smell of the stagnant water; we have leaned over the still water on this side of the lock, where the green creepers and weeds hang from the piles of the bridge; and on hot days we rejoiced in the spouting foam on the other side of the lock and told tales about our school-teachers. I pass over the bridge, I look right and left; the water is as full of weeds as ever, and it still shoots over in gleaming arches; in the tower-building laundresses still stand with bare arms as they used to over the clean linen, and the heat from the ironing pours out through the open windows. Dogs trot along the narrow street, before the doors of the houses people stand and follow me with their gaze as I pass by, dirty and heavy laden. In this confectioner's we used to eat ices, and there we learned to smoke cigarettes. Walking down the street I know every shop, the grocer's, the chemist's, the baker's. Then at last I stand before the brown door with its worn latch and my hand grows heavy. I open the door and a strange coolness comes out to meet me, my eyes are dim. The stairs creak under my boots. Upstairs a door rattles, someone is looking over the railing. It is the kitchen door that was opened, they are cooking potato-cakes, the house reeks of it, and to-day of course is Saturday; that will be my sister leaning over. For a moment I am shy and lower my head, then I take off my helmet and look up. Yes, it is my eldest sister. “Paul,” she cries, “Paul!” I nod, my pack bumps against the bannisters; my rifle is so heavy. She pulls a door open and calls: “Mother, mother, Paul is here.” I can go no further mother, mother, Paul is here. I lean against the wall and grip my helmet and rifle. I hold them as tight as I can, but I cannot take another step, the

cesty, bez artilerie. Je večer, a kdyby neduněl vlak, musil bych křičet. Rovina se rozvinuje, v slabé modři počíná v dálce vyvstávat silueta horských lemů. Poznávám charakteristické linie Dolbenbergu, onen zoubkovatý hřeben, který srázně spadá tam, kde přestává vrcholek lesa. Za ním musí už přijít město. Ale teď se roztěká záplava zlatorudého světla po světě, vlak rachotí ohybem a ještě jedním ohybem; -a neskutečně, zaváty tmou stojí tam daleko topoly, v dlouhé řadě za sebou, stvořeny ze stínu, světla a touhy. Pole, na kterém stojí, točí se zvolna kolem nás; objíždíme je, vzdálenosti mezi nimi se krátí, stávají se jedinou masou, jednu chvíli vidím jen jeden; pak se vysunou za tím nejpřednějším opět ostatní a stojí ještě dlouho samy na obloze, až jsou zakryty prvními domy. Přechod přes koleje. Stojím u okna, nemohu se odtrhnout. Ostatní skládají své věci a chystají se vystoupit. Říkám si pro sebe jméno ulice, kterou křížíme -Brémská-Brémská -. Cyklisté, vozy, lidé jsou tady dole, je tu šedivá ulice, a šedivý podjezd; - popadne mě, jako kdyby to byla má matka. Pak vlak zastaví a je tu nádraží s křikem, voláním a reklamními štíty. Seberu tornu a zapnu háčky, vezmu pušku do ruky a klopýtám dolů po schůdkách. Na peróně se ohlížím; neznám nikoho z těch, kdo tu spěchají kolem mne. Sestra Červeného kříže mi nabízí nějaký nápoj. Odvracím se, usmívá se na mne příliš hloupě, jsouc proniknuta svou vlastní důležitostí: Koukejte, já dávám vojákovi kafe. — Říká mi „kamaráde”, to mi tak ještě scházelo. Ale venku před nádražím šumí řeka podle silnice, zpěněná voda syčí ze splavu pod Mlýnským mostem. čtyřhranná stará hláska stojí u ní, a před ní velká, pestrá lípa, a za ní večer. Tady jsme často sedávali - jak je tomu dávno; - po tomto mostě jsme chodívávali a vdechovali chladný, zahnilý pach hrazené vody; nakláněli jsme se nad klidným proudem na této straně splavu, v němž visívaly na mostních pilířích řasy a úponky rostlin; - a za parných dnů jsme na druhé straně splavu mívávali radost ze stříkající pěny a pomlouvávali jsme své učitele. Jdu přes most, dívám se napravo i nalevo; voda je stále ještě plná řas a spadá stále ještě světlým obloukem; ve věžní budově stojí jako tenkrát žehlířky s nahýma rukama před bílým prádlem a žár žehliček proudí z otevřených oken. Psi se toulají úzkou ulicí, před domovními vraty stojí lidé a dívají se za mnou, jak tak jdu kolem nich špinavý a napakovaný. V téhle cukrárně jsme jídávali zmrzlinu a zvykali cigaretovému kouři. V této ulici, která běží kolem mne, znám každý dům, koloniální obchod, drogerii, pekařství. A pak stojím před hnědými vraty s ohmatanou klikou a ruka má je těžká. Otvírám je; proti mně vyrazí podivný chlad a bere jistotu mým očím.

Schody zaskřípnou pod mými kroky. Nahoře cvaknou dveře, někdo se dívá přes zábradlí. To se otevřely dveře z kuchyně, pekou tam právě bramborové hubičky, celý dům jimi voní, vždyť je dnes sobota, a to je asi má sestra, co se naklání. Stydím se na okamžik a skláním hlavu, pak sejmu přílbu a dívám se nahoru. Ano, je to má nejstarší sestra. „Pavel,” volá, „Pavel!” Kývám, má torna naráží na zábradlí, má puška je tolik těžká. Vytrhne dveře a volá: „Mami, mami, Pavel přijel!” Nemohu už dál. Mami, mami, Pavel přijel. Opírám se o zeď a pevně svírám svou přílbu a svou pušku. Držím je tak pevně, jak to jde, ale nemohu udělat ani krok

51

staircase fades before my eyes, I support myself with the butt of my rifle against my feet and clench my teeth fiercely, but I cannot speak a word, my sister's call has made me powerless, I can do nothing, I struggle to make myself laugh, to speak, but no word comes, and so I stand on the steps, miserable, helpless, paralysed, and against my will the tears run down my cheeks. My sister comes back and says: “Why, what is the matter?” Then I pull myself together and stagger on to the landing. I lean my rifle in a corner, I set my pack against the wall, place my helmet on it and fling down my equipment and baggage. Then I say fiercely: “Bring me a handkerchief.” She gives me one from the cupboard and I dry my face. Above me on the wall hangs the glass case with the coloured butterflies that once I collected. Now I hear my mother's voice. It comes from the bedroom. “Is she in bed?” I ask my sister. “She is ill,” she replies. I go into her, give her my hand and say as calmly as I can: “Here I am, Mother.” She lies still in the dim light. Then she asks anxiously: “Are you wounded?” and I feel her searching glance. “No, I have got leave.” My mother is very pale. I am afraid to make a light. “Here I lie now,” says she, “and cry instead of being glad.” “Are you sick, Mother?” I ask. “I am going to get up a little to-day,” she says and turns to my sister, who is continually running to the kitchen to watch that the food does not burn: “And put out that jar of preserved whortleberries you like that, don't you?” she asks me. “Yes, Mother, I haven't had any for a long time.” “We might almost have known you were coming,” laughs my sister, “there is just your favourite dish, potato-cakes, and even whortleberries to go with them too.” “And it is Saturday,” I add. “Sit here beside me,” says my mother. She looks at me. Her hands are white and sickly and frail compared with mine. We say very little and I am thankful that she asks nothing. What ought I to say? Everything I could have wished for has happened. I have come out of it safely and sit here beside her. And in the kitchen stands my sister preparing supper and singing. “Dear boy,” says my mother softly. We were never very demonstrative in our family; poor folk who toil and are full of cares are not so. It is not their way to protest what they already know. When my mother says to me “dear boy,” it means much more than when another uses it. I know well enough that the jar of whortleberries is the only one they have had for months, and that she has kept it for me; and the somewhat stale cakes that she gives me too. She must have got them cheap some time and put them all by for me. I sit by her bed, and through the window the chestnut trees in the beer garden opposite glow in brown and gold. I breathe deeply and say over to myself: ”You are at home, you are at home.” But a sense of strangeness will not leave me, I cannot feel at home amongst these things. There is my mother, there is my sister, there my case of butterflies, and there the mahogany piano but I am not myself there. There is a distance, a veil between us. I go and fetch my pack to the bedside and turn out the things I have brought a whole Edamer cheese, that Kat provided me with, two loaves of army bread, three-quarters of a pound of butter, two tins of livered sausage, a pound of dripping and a little bag of rice. “I suppose you can make some use of that.” They nod. “Is it pretty bad for food here?” I enquire. “Yes, there's not much. Do you get enough out there?” I smile and point to the things I have brought. “Not always quite as much as that, of course, but we fare reasonably well.”

už, schody mizejí před mýma očima, tluku pažbou do nohou a zatínám zlostně zuby, ale nezmohu nic proti tomu jedinému slovu, jež sestra zavolala, nezmohu nic proti němu, mučivě a násilím se nutím hovořit a smát se, ale nezmohu se na jediné slůvko, a tak stojím na schodech, nešťastný, bezmocný, sevřený strašlivou křečí, a nechci, ale slzy se mi jen jen koulejí po tvářích. Sestra se vrátí a ptá se: „Co je ti?” Tu se seberu a klopýtám do předsíně. Pušku opřu do kouta, tornu postavím ke zdi, a přilbu nasadím na ni. I opasek s věcmi, které jsou na něm, musí pryč. Pak řeknu zuřivě: „Tak mi dej konečně nějaký kapesník!” Vyndá mi jej ze skříně a otřu si obličej. Nade mnou na stěně visí skleněná skřínka s pestrými motýli, které jsem dříve sbírával. Teď slyším hlas matčin. Přichází z ložnice. “Copak leží?” ptám se sestry. „Je nemocná,” odpovídá. Jdu k ní, podám jí ruku a řeknu tak klidně, jak jen umím: „Tady jsem, mami.” Leží v polotmě. Pak se úzkostně zeptá a já cítím, jak mne její pohled ohmatává: „Jsi raněn?” „Ne, mám dovolenou.” Matka je velmi bledá. Bojím se udělat světlo. „Tak tady ležím a pláču, místo abych měla radost.” „Jsi nemocná, mami?” ptám se. „Dneska trochu vstanu,” povídá a obrací se k sestře, která musí každou chvíli odskočit do kuchyně, aby se jí nepřipálilo jídlo: „ Otevři taky ten hrnec se zavařenými brusinkami, ty je přece rád?” ptá se mne. „Ba, mami, ty jsem už dávno neměl.” „Jako bychom věděly, že přijdeš,” směje se sestra, “vaříme právě tvé zamilované jídlo, bramborové hubičky a teďka dokonce s brusinkami.” „Vždyť je taky sobota,” povídám. “Posaď se ke mně,” řekne matka. Dívá se na mne. Její ruce jsou bílé a nemocné a hubené proti mým. Mluvíme jen pár slov, a jsem jí vděčen, že se na nic neptá. Co jí taky mám řič: stalo se vše, co bylo možné. Vyvázl jsem zdráv a sedím vedle ní. A v kuchyni stojí sestra a dělá večeři a zpívá si k tomu. „Hochu milá,” povídá tiše matka. V rodině jsme nebývali nikdy příliš něžní, to nebývá zvykem u chudých lidí, kteří musí mnoho pracovat a mají starosti. Nerozumějí tomu taky tak, a neradi ujišťují častěji o něčem, co bez toho vědí. Když mi matka řekne “hochu milá”, je to tak, jako by jiná matka udělala bůhví co. Vím bezpečně, že hrnec s brusinkami je jediný, který má už celé měsíce a že jej pro mne schovala, právě tak jako trochu staré keksy, které mi teď dává. Dostala jich jistě několik při nějaké příležitosti a uschovala je hned pro mne. Sedím na její posteli a oknem blýskají do pokoje v hnědi a zlatě kaštany protilehlé hostinské zahrady. Pomalu vydechuji a vdechuji a říkám si: „Jsi doma, jsi doma”. Ale jakási zaraženost mne neopouští a nemohu se ještě do všeho vpravit. Tady je matka, tady je sestra, tady je má skřínka s motýly, a tady je mahagonový klavír, ale nejsem tu ještě docela já. Mezi námi je závoj a vzdálenost, snad jen jednoho roku. Proto jdu, přinesu tornu a vybaluji, co jsem přinesl : celý eidamský sýr, který mi obstaral Kat, dva komisárky. třičtvrtěliberku másla, dvě krabičky játrové paštiky, libru sádla a pytlíček ryže. To budete jistě potřebovat.” Kývají. “Tady je asi o to zle?” Vyptávám se. “Tady toho moc není. Vy tam venku máte dost?” Usmívám se a ukazuji na přinesené věci. “Tolik vždycky ne, ale ujde to.”

52

Erna takes away the food. Suddenly my mother seizes hold of my hand and asks falteringly: “Was it very bad out there, Paul?” Mother, what should I answer to that! You would not understand, you could never realise it. And you never shall realise it. Was it bad, you ask. You, Mother, I shake my head and say: “No, Mother, not so very. There are always a lot of us together so it isn't so bad.” “Yes, but Heinrich Bredemeyer was here just lately and said it was terrible out there now, with the gas and all the rest of it.” It is my mother who says that. She says: “With the gas and all the rest of it.” She does not know what she is saying, she is merely anxious for me. Should I tell her how we once found three enemy trenches with their garrison all stiff as though stricken with apoplexy? against the parapet, in the dug-outs, just where they were, the men stood and lay about, with blue faces, dead. “No Mother, that's only talk,” I answer, “there's not very much in what Bredemeyer says. You see for instance, I'm well and fit.” Before my mother's tremulous anxiety I recover my composure. Now I can walk about and talk and answer questions without fear of having suddenly to lean against the wall because the world turns soft as rubber and my veins become brimstone. My mother wants to get up. So I go for a while to my sister in the kitchen. “What is the matter with her?” I ask. She shrugs her shoulders: “She has been in bed some months now, but we did not want to write and tell you. Several doctors have been to see her. One of them said it is probably cancer again.” *** I go to the district commandant to report myself. Slowly I wander through the streets. Occasionally someone speaks to me. I do not delay long for I have little inclination to talk. On my way back from the barracks a loud voice calls out to me. Still lost in thought I turn round and find myself confronted by a Major. “Can't you salute?” he blusters. “Sorry, Major,” I say in embarrassment, “I didn't notice you.” “Don't you know how to speak properly?” he roars. I would like to hit him in the face, but control myself, for my leave depends on it. I click my heels and say: “I did not see you, Herr Major.” “Then keep your eyes open,” he snorts. “What is your name?” I give it. His fat red face is furious. “What regiment?” I give him full particulars. Even yet he has not had enough. “Where are you quartered?” But I have had more than enough and say: “Between Langemark and Bixschoote.” “Eh?” he asks, a bit stupefied. I explain to him that I arrived on leave only an hour or two since, thinking that he would then trot along. But not at all. He gets even more furious: “You think you can bring your front-line manners here, what? Well, we don't stand for that sort of thing. Thank God, we have discipline here!” “Twenty paces backwards, double march!” he commands. I am mad with rage. But I cannot say anything to him; he could put me under arrest if he liked. So I double back, and then march up to him. Six paces from him I spring to a stiff salute and maintain it until I am six paces beyond him. He calls me back again and affably gives me to understand that for once he is pleased to put mercy before justice. I pretend to be duly grateful. “Now, dismiss!” he says. I turn about smartly and march off. That ruins the evening for me. I go back home and throw my uniform into a corner; I had intended to change it in any case. Then I take out my civilian clothes from the wardrobe and put them on.

Ema odnáší potraviny. Matka mne vezme náhle prudce za ruku a ptá se zajíká se. „Bylo to moc ošklivé tam venku, Pavle?” Mami, co ti mám na to říc? Nebudeš tomu rozumět a nikdy to nepochopíš. Taky to nemáš nikdy pochopit. Ptáš se, jestli to bylo ošklivé. Ty, matka. Potřásám hlavou a povídám: „Ne, mami, ani tak moc ne. Je nás pořád moc pohromadě a pak to není tak zlé.” “Ano. ale nedávno tu byl Jindřich Bredermeyer a ten vypravoval, že to je venku strašlivé s těmi plyny a s tím vším.” To je má matka, která to říká. Povídá: s tím plynem a s tím vším. Neví, co povídá, má jenom strach o mne. Mám jí vypravovat, že jsme jednou našli tři nepřátelské zákopy, které byly ztrnulé ve svých posicích a jakoby mrtvicí trefené? U předprsně zákopu, v krytech, kde právě byli, stáli a leželi lidé s modrými obličeji, mrtví. „Ale, mami, co pak se toho málo napovídá,” odpovídám, „Bredermeyer jen tak kecá. Vždyť vidíš já jsem zdravý a tlustý.” Chvějící se starost mé matky mi zas dodává klidu. Teď už zas mohu chodit po pokoji a mluvit- a odpovídat, beze strachu, že budu nucen náhle se opřít o zeď, poněvadž svět změkl jako guma a tepny změkly jako troud. Matka chce vstát; jdu zatím do kuchyně k sestře…Co je jí?” ptám se. Krčí rameny: ..Leží už několik měsíců, ale nesměli jsme ti to psát. Měla už několik doktorů. Jeden povídal, že by to mohla být zase rakovina.”

*** Jdu se hlásit na okresní velitelství. Pomalu kráčím ulicemi. Tu a tam mne někdo osloví. Nezdržuji se dlouho, neboť nechci tolik mluvit. Když se vracím z kasáren, zavolá mne zvučný hlas. Otočím se, pohroužen v myšlenkách, a stojím proti jakémusi majorovi. Vyjede si na mne: “Neumíte salutovat?” Odpovím zmateně: „Odpusťte, pane majore, já jsem vás neviděl.” Křičí ještě víc: “Neumíte se vyjádřit, jak se sluší a patří?” Chtělo se mi praštit ho do obličeje, ale ovládnu se, poněvadž by jinak bylo po dovolené, srazím podpatky a povídám: “Neviděl jsem pana majora.” „Tak se laskavě koukejte před sebe!” osopí se. „Jak se jmenujete, he?” Hlásím. Jeho rudý, tučný obličej je stále ještě rozezlen. „Od kterého pluku?” Hlásím podle předpisu. Není stále ještě uspokojen. „Garnisona?” Ale teď toho mám dost a povídám: „Mezi Lange-markem a Bixschootem.” „Jak to?” ptá se trochu zaražen. Vysvětluji mu, že jsem před hodinou přišel na dovolenou, a myslím si, že teď odrazí. Mýlím se ale. Je dokonce ještě divočejší: „To by tak hrálo zavádět sem zvyky z fronty, co? Tady ale, zaplať Pánbůh, je pořádek.” Komanduje: “Dvacet kroků zpátky, poklusem v chod!” Ve mně vře tupý vztek. Ale nemohu nic dělat, dá mě hned, jak se mu zachce, zatknout. Skočím tedy zpět, vrátím se a hodím mu to na šest kroků ostře podle předpisů, a přestanu salutovat, až šest kroků za ním. Zavolá mě zase a sděluje mi blahosklonně, že ještě jedenkrát dá přednost milosti před právem. Projevím ostře po vojensku svou vděčnost. „Můžete jít.” Udělám s klapnutím podpatků čelem vzad a odprásknu. Mám tím zkažený večer. Koukám, abych se dostal domů, a hodím uniformu do kouta, jak jsem si beztak umínil. Potom si přinesu ze skříně své civilní šaty a obléknu je.

53

I feel awkward. The suit is rather tight and short, I have grown in the army. Collar and tie give me some trouble. In the end my sister ties the bow for me. But how light the suit is, it feels as though I had nothing on but a shirt and underpants. I look at myself in the glass. It is a strange sight. A sunburnt, overgrown candidate for confirmation gazes at me in astonishment. My mother is pleased to see me wearing civilian clothes; it makes me less strange to her. But my father would rather I kept my uniform on so that he could take me to visit his acquaintances. But I refuse.

Je mi v nich docela nezvykle. Jsou mi hodně těsné a krátké, na vojně jsem vyrostl. Límec a kravata mi dělá obtíže. Konečně mi uváže sestra uzel. Jak jsou takové šaty lehké, člověku se zdá, že je jen v spodních kalhotách a košili. Pozoruji se v zrcadle. Je to podivuhodný pohled. Sluncem osmahlý, trochu příliš povyrostlý konfirmand se na mě udiveně kouká. Matka je ráda, že nosím civilní šaty; jsem jí tak bližší. Ale otec by měl raději, kdybych nosil uniformu, chtěl by tak se mnou jít ke svým známým.

*** It is pleasant to sit quietly somewhere, in the beer garden for example, under the chestnuts by the skittle-alley. The leaves fall down on the table and on the ground, only a few, the first. A glass of beer stands in front of me, I've learned to drink in the army. The glass is half empty, but there are a few good swigs ahead of me, and besides I can always order a second and a third if I wish to. There are no bugles and no bombardments, the children of the house play in the skittle-alley, and the dog rests his head against my knee. The sky is blue, between the leaves of the chestnuts rises the green spire of St. Margaret's Church. This is good, I like it. But I cannot get on with the people. My mother is the only one who asks no questions. Not so my father. He wants me to tell him about the front; he is curious in a way that I find stupid and distressing; I no longer have any real contact with him. There is nothing he likes more than just hearing about it. I realise he does not know that a man cannot talk of such things; I would do it willingly, but it is too dangerous for me to put these things into words. I am afraid they might then become gigantic and I be no longer able to master them. What would become of us if everything that happens out there were quite clear to us? So I confine myself to telling him a few amusing things. But he wants to know whether I have ever had a hand-tohand fight. I say “No,” and get up and go out. But that does not mend matters. After I have been startled a couple of times in the street by the screaming of the tramcars, which resembles the shriek of a shell coming straight for one, somebody taps me on the shoulder. It is my German-master, and he fastens on me with the usual question: “Well, how are things out there? Terrible, terrible, eh? Yes, it is dreadful, but we must carry on. And after all, you do at least get decent food out there, so I hear. You look well, Paul, and fit. Naturally it's worse here. Naturally. The best for our soldiers every time, that goes without saying.” He drags me along to a table with a lot of others. They welcome me, a head-master shakes hands with me and says: “So you come from the front? What is the spirit like out there? Excellent, eh? excellent?” I explain that no one would be sorry to be back home. He laughs uproariously. “I can well believe it! But first you have to give the Froggies a good hiding. Do you smoke? Here, try one. Waiter, bring a beer as well for our young warrior.” Unfortunately I have accepted the cigar, so I have to remain. And they are all so dripping with good will that it is impossible to object. All the same I feel annoyed and smoke like a chimney as hard as I can. In order to make at least some show of appreciation I toss off the beer in one gulp. Immediately a second is ordered; people know how much they are indebted to the soldiers. They argue about what we ought to annex. The head-master with the steel watch-chain wants to have at least the whole of Belgium, the coal-areas of France, and a slice of Russia. He produces reasons why we must have them and is quite inflexible until at last the others give in to him. Then he begins to expound just whereabouts in France the breakthrough must come, and

*** Jak je to pěkné někde tiše sedět, na příklad v protější hostinské zahradě, pod kaštany, blízko kuželníku. Listy padají na stůl a na zem, ale jen trochu, těch prvních. Přede mnou stojí sklenice piva, pít nás na vojně naučili. Sklenice je poloprázdná, mám před sebou tedy ještě několik dobrých, chladivých loků, a mimo to, když budu chtít, mohu si objednat druhou a třetí. Neexistuje raport ani bubnová palba, děti hostinského si hrají na kuželníku a pes mi položil hlavu na klín. Nebe je modré, mezi listím kaštanů tyčí se zelená věž kostela svaté Markéty.

Ale já odmítám.

To je dobré, a mám to rád. Ale s lidmi se nemohu srovnat. Jediný, kdo se neptá, je má matka. Ale už s otcem je to jinak. Chtěl by, abych vypravoval něco z venku, má přání, která se mi zdají být dojemná a hloupá, k němu už nemám toho pravého poměru. Nejraději bych chtěl pořád něco poslouchat. Chápu, že neví, že o něčem takovém se nemůže vypravovat, a taky bych mu rád vyhověl; ale pro mne je v tom nebezpečí, když vyjádřím ty věci slovy, bojím se, že pak vyrostou do nesmírna a nedají se už zvládnout. Kampak bychom přišli, kdyby nám bylo všecko, co se venku děje, docela jasné. Tak se omezuji na to, že mu vypravuji několik veselých historek. Táže se mne, byl-li jsem v boji muže proti muži. Řeknu ne, a vstanu, abych odešel. Ale tím si mnoho nepomohu. Když jsem se na ulici párkrát vyděsil, poněvadž skřípám tramvaje mi připadlo jako granát, který s vytím přilétá, zaklepá mi někdo na rameno. Je to náš němčinář, který mě přepadne obvyklými otázkami. “No, tak, jak to vypadá venku. Strašné, strašné, co? Jo, je to děsné, ale musíme právě vydržet. A konečně tam venku máte alespoň dobrou stravu, jak jsem slyšel, vypadáte docela dobře, Pavle, jadrně. Tady je přirozeně hůř, docela přirozeně, je to taky samozřejmé, to nejlepší vždycky pro naše vojáky.” Vleče mě do své stolní společnosti. Jsem velkolepě přivítán, nějaký ředitel mi podává ruku a povídá: „Tak, tak jdete z fronty? Jaký je tam duch? Skvělý, skvělý, co?” Vykládám, že by každý chtěl rád domů. Směje se dunivě: „To věřím! Ale nejdřív musíte nasekat Francouzkům! Kouříte? Tady máte, zapalte si! Pane vrchní, přineste našemu vojáčkovi taky jedno pivo.” Bohužel jsem cigáro vzal, proto musím zůstat. Všichni blahovůlí jen překypují, proti tomu nelze nic namítat. Ale přece jsem podrážděn a dýmám, seč mi dech stačí. Abych aspoň něco dělal, převrátím do sebe jedním tahem sklenici. Hned mi objednají druhou; ti lidé vědí, co dluží vojákovi. Debatují o tom, co budeme anektovat. Ten ředitel se zlatým, řetízkem u hodinek, chce toho mít nejvíc: celou Belgii, uhelné revíry francouzské a velké kusy Ruska. Udává přesné důvody, proč to musíme mít. Pak začíná vysvětlovat, kde ve Francii se musí udělat průlom, a obrací se mezitím ke mně: „Tak se tam venku konečně trošku hejbejte s tou vaší věčnou posiční válkou. Vyhoďte ty chlapy, a bude mír hned.”

54

turns to me: “Now, shove ahead a bit out there with your everlasting trench warfare Smash through the johnnies and then there will be peace.” I reply that in our opinion a break-through may not be possible. The enemy may have too many reserves. Besides, the war may be rather different from what people think. He dismisses the idea loftily and informs me I know nothing about it. “The details, yes,” says he, “but this relates to the whole. And of that you are not able to judge. You see only your little sector and so cannot have any general survey. You do your duty, you risk your lives, that deserves the highest honour every man of you ought to have the Iron Cross but first of all the enemy line must be broken through in Flanders and then rolled up from the top.” He blows his nose and wipes his beard. “Completely rolled up they must be, from the top to the bottom. And then to Paris.” I would like to know just how he pictures it to himself, and pour the third glass of beer into me. Immediately he orders another. But I break away. He stuffs a few more cigars into my pocket and sends me off with a friendly slap. “All of the best! I hope we will soon hear something worth while from you.” *** I imagined leave would be different from this. Indeed, it was different a year ago. It is I of course that have changed in the interval. There lies a gulf between that time and today. At that time I still knew nothing about the war, we had only been in quiet sectors. But now I see that I have been crushed without knowing it. I find I do not belong here any more, it is a foreign world. Some of these people ask questions, some ask no questions, but one can see that the latter are proud of themselves for their silence; they often say with a wise air that these things cannot be talked about. They plume themselves on it. I prefer to be alone, so that no one troubles me. For they all come back to the same thing, how badly it goes and how well it goes; one thinks it is this way, another that; and yet they are always absorbed in the things that go to make up their existence. Formerly I lived in just the same way myself, but now I feel no contact here. They talk too much for me. They have worries, aims, desires, that I cannot comprehend. I often sit with one of them in the little beer garden and try to explain to him that this is really the only thing: just to sit quietly, like this. They understand of course, they agree, they may even feel it so too, but only with words, only with words, yes, that is it they feel it, but always with only half of themselves, the rest of their being is taken up with other things, they are so divided in themselves that none feels it with his whole essence; I cannot even say myself exactly what I mean. When I see them here, in their rooms, in their offices, about their occupations, I feel an irresistible attraction in it, I would like to be here too and forget the war; but also it repels me, it is so narrow, how can that fill a man's life, he ought to smash it to bits; how can they do it, while out at the front the splinters are whining over the shell-holes and the star-shells go up, the wounded are carried back on waterproof sheets and comrades crouch in the trenches. They are different men here, men I cannot properly understand, whom I envy and despise. I must think of Kat and Albert and Müller and Tjaden, what will they be doing? No doubt they are sitting in the canteen, or perhaps swimming soon they will have to go up to the front-line again. In my room behind the table stands a brown leather sofa. I sit down on it. On the walls are pinned countless pictures that I once used to cut out of the newspapers. In between are drawings and postcards that have pleased me. In the corner is a small iron stove. Against the wall opposite stand the book-shelves

Odpovídám, že podle našeho názoru není průlom možný. Ti tam mají příliš mnoho reserv. Kromě toho že válka je přece jen něco jiného, než si tak člověk myslí. Z vysoká odmítá a dokazuje mi, že ničemu nerozumím. „Jednotlivec jistě,” řekne, „ale záleží na celku. A to nemůžete takhle posuzovat. Vy vidíte jen svůj malý úsek a proto nemáte přehled. Děláte svou povinnost, nasazujete svůj život, to je hodno nejvyšších poct, každý z vás by měl dostat Železný kříž, ale především musí být nepřátelská fronta ve Flandrech prolomena a pak shora dolů svinuta.''

Funí a otírá si vousy. „Docela svinuta musí být shořejška až dolů. A pak na Paříž.” Rád bych věděl, jak si to představuje a leju do sebe třetí sklenici. Hned dá přinést novou. Zvedám se. Vstrčí mi ještě několik cigár do kapsy a propustí mne s přátelským poklepáním: „Mnoho štěstí! Doufám, že teď brzy od vás něco pořádného uslyšíme.”

*** Představoval jsem si tu dovolenou jinak. Před rokem taky byla jiná. Jsem to asi já, kdo se změnil. Mezi dneškem a tehdejškem leží propast. Tenkrát jsem ještě válku neznal. Byli jsme v klidnějších úsecích. Dnes pozoruji, že, sám o tom nevěda, stal jsem se nedůtklivějším. Nejsem tu už doma, je to pro mne cizí svět. Ti se ptají, ti se neptají, a člověk jim vidí na nose, jak jsou na to pyšní; často to dokonce řeknou a k tomu ještě s výrazem, že jako vědí, že se o tom nemůže mluvit. Zakládají si na tom docela.

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi. Příliš mnoho mi mluví. Mají starosti, cíle, přání, která nemohu chápat, tak jako oni. Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přizná- vají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím. Když je tak vidím v těch jejich pokojích, kancelářích, povoláních, tu mě to neodolatelně přitahuje, chtěl bych být taky v tom a zapomenout na válku; ale zároveň mne to též odpuzuje, je to příliš úzké, jak to může vyplňovat celý život, mělo by se to rozflákat, jak to všechno může tak být, zatím co venku sviští nad jamami střepiny a rakety vyletují, ranění v celtách jsou odvlékáni a kamarádi se krčí po zákopech! Tady jsou jiní lidé, lidé, které dobře nechápu, jimž závidím a kterými opovrhuji. Musím myslet na Kata a Alberta a Mőllera a Tjadena, co asi dělají? Snad sedí v kantině nebo plavou, brzy budou zase musit dopředu. V mém pokoji stojí za stolem hnědé kožené sofa. Posadím se do něho. Po zdech je připevněno připinadly mnoho obrazů, které jsem si kdysi vystřihl z časopisů. Mezi tím pohlednice a kresby, které se mi líbily. V koutě stojí malá, železná kamna. Na protější stěně police s mými knihami.

55

with my books. I used to live in this room before I was a soldier. The books I bought gradually with the money I earned by coaching. Many of them are secondhand, all the classics for example, one volume in blue cloth boards cost one mark twenty pfennig. I bought them complete because it was thoroughgoing, I did not trust the editors of selections to choose all the best. So I purchased only “collected works.” I read most of them with laudible zeal, but few of them really appealed to me. I preferred the other books, the moderns, which were of course much dearer. A few I came by not quite honestly, I borrowed and did not return them because I did not want to part with them. One shelf is filled with school books. They are not so well cared for, they are badly thumbed, and pages have been torn out for certain purposes. Then below are periodicals, papers, and letters all jammed in together with drawings and rough sketches. I want to think myself back into that time. It is still in the room, I feel it at once, the walls have preserved it. My hands rest on the arms of the sofa; now I make myself at home and draw up my legs so that I sit comfortably in the corner, in the arms of the sofa. The little window is open, through it I see the familiar picture of the street with the rising spire of the church at the end. There are a couple of flowers on the table. Pen-holders, a shell as a paper-weight, the ink-well here nothing is changed. It will be like this too, if I am lucky, when the war is over and I come back here for good. I will sit here just like this and look at my room and wait. I feel excited; but I do not want to be, for that is not right. I want that quiet rapture again. I want to feel the same powerful, nameless urge that I used to feel when I turned to my books. The breath of desire that then arose from the coloured backs of the books, shall fill me again, melt the heavy, dead lump of lead that lies somewhere in me and waken again the impatience of the future, the quick joy in the world of thought, it shall bring back again the lost eagerness of my youth. I sit and wait. It occurs to me that I must go and see Kemmerich's mother; I might visit Mittelstaedt too, he should be at the barracks. I look out of the window; beyond the picture of the sunlit street appears a range of hills, distant and light; it changes to a clear day in autumn, and I sit by the fire with Kat and Albert and eat potatoes baked in their skins. But I do not want to think of that, I sweep it away. The room shall speak, it must catch me up and hold me, I want to feel that I belong here, I want to hearken and know when I go back to the front that the war will sink down, be drowned utterly in the great home-coming tide, know that it will then be past for ever, and not gnaw us continually, that it will have none but an outward power over us. The backs of the books stand in rows. I know them all still, I remember arranging them in order. I implore them with my eyes: Speak to me take me up take me, Life of my Youth you who are care-free, beautiful receive me again I wait, I wait. Images float through my mind, but they do not grip me, they are mere shadows and memories. Nothing, nothing. My disquietude grows. A terrible feeling of foreignness suddenly rises up in me. I cannot find my way back, I am shut out though I entreat earnestly and put forth all my strength. Nothing stirs; listless and wretched, like a condemned man, I sit there and the past withdraws itself. And at the same time I fear to importune it too much, because I do not know what might happen then. I am a soldier, I must cling to that. Wearily I stand up and look out of the window. Then I take one of the books, intending to read, and turn over the leaves. But I put it away and take out another. There are passages in it that have been marked. I look, turn over the

V tomto pokoji jsem žil, než se ze mne stal voják. Ty knihy jsem si postupně kupoval z peněz, které jsem vydělával za hodiny. Mnoho z nich bylo antikvárních, tak na příklad všichni klasici, svazek v tuhých modrých deskách stál marku dvacet feniků. Koupil jsem je v úplných vydáních, neboť jsem byl důkladný, při “vybraných” spisech nedůvěřoval jsem vydavatelům, že vybrali právě to nejlepší. Proto jsem si kupoval jenom “sebrané” spisy, četl jsem je poctivě a pilně, ale většina mi toho mnoho neřekla. Tím více jsem čekal od jiných knih, modernějších, které byly ovšem také mnohem dražší. Některé jsem získal ne zcela poctivě, vypůjčil jsem si je a nevrátil, poněvadž jsem se s nimi nemohl rozloučit. Jedna přihrádka police je plná školních knížek. Šetřil jsem jich málo a jsou hodně potrhány, stránky jsou vytrhány, víme proč. A dole jsou nacpány sešity, papír a dopisy, kresby a pokusy. Chci se vmyslit do té doby tenkrát. Vždyť je ještě v pokoji, cítím to hned, stěny ji uchovaly. Mé ruce leží na opěradlech sofa; uvelebím se pohodlněji, i nohy dám nahoru, tak sedím pohodlně v náruči sofa. Malé okno je otevřeno, ukazuje známý pohled na ulici s kostelní věží, tyčící se na konci. Na stole stojí pár květin, držátko na pera, tužky, mušle jako těžítko, kalamář, tady se nezměnilo nic.

A tak to taky bude, budu-li mít štěstí, až bude po válce a já se vrátím navždycky. Budu právě tak tady sedět, koukat po pokoji a čekat. Jsem rozčilen; ale nechtěl bych být, neboť to není správné. Chtěl bych opět pocítit to tiché vytržení, pocit silného, nepojmenovatelného puzení, jaké jsem cítíval dřív, když jsem se postavil před své knihy. Kéž by mě zase ovál onen vítr tužeb, který stoupá z hřbetů knih, kéž by roztavil ten těžký, mrtvý olověný balvan, který někde ve mně leží a probudil opět netrpělivost po budoucnosti, rozechvěnou radost ze světa myšlenek; kéž by mi vrátil střehový postoj mého mládí, který jsem ztratil. Sedím a čekám. Napadá mě, že musím jít ke Kemmerichově mamince; mohl bych taky navštívit Mittelstaedta, je asi v kasárnech. Dívám se z okna; za oslněným obrazem ulice se vynořuje jemně a vybledle hřeben pahorků, mění se v světlý, podzimní den, v němž sedím u ohně a jím s Katem a Albertem z misky pečené brambory. Ale nechci na to myslet a smažu obraz. Ať mluví pokoj, ať mne zajme a strhne, chci cítit, že sem patřím, a poslouchat, abych věděl, až zase půjdu na frontu: Válka zapadne a utone, až přijde vlna návratu, je po válce, nerozzírá nás, nemá nad námi jiné moci kromě vnější!

Hřbety knih stojí řadou vedle sebe. Znám je ještě a vzpomínám si, jak jsem je rovnal. Prosím je očima: Mluvte ke mně, vem si mě, živote z dřívějška, ty bezstarostný, krásný živote, vem si mě zase! Čekám, čekám. Obrazy táhnou kolem mne, nezachytí se, jsou to jen stíny a vzpomínky. Nic, nic. Můj neklid vzrůstá. Strašlivý pocit cizoty ve mně náhle vyvstává. Nemohu najít zpáteční cestu, jsem vyvržen; ať prosím a prosím sebe víc, nic se nepohne, sedím smutně a neúčastně jako odsouzenec a minulost se ode mne odvrací. Zároveň ale mám strach přespříliš ji zaklínat, neboť nevím, co by se pak mohlo stát. Jsem voják a to nesmím pustit se zřetele. Unaveně vstávám a dívám se z okna. Pak si vezmu jednu z knih a listuju v ní, chtěje trochu číst. Ale zasunu ji a vezmu jinou. Jsou tam zatržená místa. Hledám, listuju, beru nové knihy. Leží jich už vedle mne halda. Přibývají jiné, spěšněji -

56

pages, take up fresh books. Already they are piled up beside me. Speedily more join the heap, papers, magazines, letters. I stand there dumb. As before a judge. Dejected. Words, Words, Words - they do not reach me. Slowly I place the books back in the shelves. Nevermore. Quietly, I go out of the room.

listy, sešity, dopisy.

*** Still I do not give up hope. I do not indeed, go to my room any more, but comfort myself with the thought that a few days are not enough to judge by. Afterwards - later on there is plenty of time for that. So I go over to see Mittelstaedt in the barracks, and we sit in his room; there is an atmosphere about it that I do not like but with which I am quite familiar. Mittelstaedt has some news ready for me that electrifies me on the spot. He tells me Kantorek has been called up as a territorial. “Just think of it,” says he, and takes out a couple of good cigars, “I come back here from the hospital and bump right into him. He stretches out his paw to me and bleats: “Hullo Mittelstaedt, how are you?” I look at him and say: Territorial Kantorek, business is business and schnapps is schnapps, you ought to know that well enough. Stand to attention when you speak to a superior officer.' You should have seen his face! A cross between a dud and a pickled cucumber. He tried once again to chum up. So I snubbed him a bit harder. Then he brought up his biggest guns and asked confidentially: 'Would you like me to use my influence so that you can take an emergency-exam.?' He was trying to remind me of those things, you know. Then I got mad, and I reminded him of something instead. Territorial Kantorek, two years ago you preached us into enlisting; and among us there was one, Joseph Behm, who didn't want to enlist. He was killed three months before he would have been called up in the ordinary way. If it had not been for you he would have lived just that much longer. And now: Dismiss. You will hear from me later.” It was easy to get put in charge of his company. First thing I did was to take him to the stores and fit him out with suitable equipment. You will see in a minute.” We go to the parade ground. The company has fallen in, Mittelstaedt stands them at ease and inspects. Then I see Kantorek and am scarcely able to stifle my laughter. He is wearing a faded blue tunic. On the back and in the sleeves there are big dark patches. The tunic must have belonged to a giant. The black, worn breeches are just as much too short; they reach barely halfway down his calf. The boots, tough old clod-hoppers, with turned-up toes and laces at the side are much too big for him. But as a compensation the cap is too small, a terribly dirty, mean little pill-box. The whole rig-out is just pitiful.

*** Ještě se nevzdávám. Do svého pokoje se sice už nevracím, ale těším se; několik dní, to není ještě nezbytně konec všeho. Mám na to pak - později - léta času. Prozatím jdu do kasáren k Mittelstaediovi a sedíme v jeho světničce, tady je vzduch, který sic nemám rád, ale na který jsem zvvkl.

Mittelstaedt stops in front of him: “Territorial Kantorek, do you call those buttons polished? You seem as though you can never learn. Inadequate, Kantorek, quite inadequate!” It makes me bubble with glee. In school Kantorek used to chasten Mittelstaedt with exactly the same expression ”Inadequate, Mittelstaedt, quite inadequate.” Mittelstaedt continues to upbraid him: “Look at Boettcher now, there's a model for you to learn from.” I can hardly believe my eyes. Boettcher is there too, Boettcher, our school porter. And he is a model! Kantorek shoots a glance at me as if he would like to eat me. But I grin at him innocently, as though I do not recognise him any more. Nothing could look more ludicrous than his forage-cap and his uniform. And this is the object before whom we used to stand in anguish as he sat up there enthroned at his desk,

Němě stojím před nimi. Jako před soudem. Bez odvahy. Slova, slova, slova - nedolétají až ke mně. Pomalu stavím knihy opět na jejich místa. Po všem. Vycházím tiše z pokoje.

Mittelstaedt má pro mne novinku, která mě elektrisuje. Vykládá mi. že Kanrorek narukoval jako landšturmák. „Představ si,” povídá, a vyndává pár dobrých cigaret, “přijdu sem z lazaretu a hned na něho padnu. Podává mi pracku a skřehotá: “Heleme, Mittelstaedt, jak se vede?” Podívám se na něho zvysoka a povídám: „Landšturmáku Kantorku, válka je válka a služba je služba, to byste moh taky už vědět. Postavte se přec pořádně, když mluvíte s představeným.” Tos měl vidět jeho obličej! Směs kyselé okurky a nevybuchlého granátu. Váhavě se pokusil udeřit ještě jednou na bodřejší tón. Vyjel jsem si na něho trochu ostřeji. Tu na mě vyrazil s nejsilnějším kanónem a ptá se důvěrně: „Neměl bych vám zprostředkovat, abyste moh dělat válečnou maturitu?” Chtěl mi připomenout, víš! Tu jsem dostal vztek a připomněl jsem mu taky. „Landšturmáku Kantorku, před dvěma lety jste nám držel kázání, abychom šli na okresní velitelství; mezi jinými i Josefu Behmovi, kterému se vlastně nechtělo. Padl tři měsíce před tím, než by byl býval odveden. Bez vás by až do té doby čekal. A teď: odstoupit. Ještě si spolu promluvíme!” Bylo mi lehko dostat se k jeho rotě. Jako první věc jsem si ho vzal do skladiště a postaral jsem se, aby dostal hezký mundúr. Hnedka ho uvidíš.” Jdeme na dvůr. Rota nastoupila do šiku. Mittelstaedt komanduje “pohov” a má prohlídku. Tu spatřím Kantorka a musím se kousat do pysků, abych se nerozesmál. Má na sobě něco jako šosák z vybledlé, modré látky. Na zádech a na rukávech jsou velké, tmavé záplaty. Blůza patřila, jak se zdá, nějakému obru. O to jsou zase kratší ošoupané, černé kalhoty; sahají mu do půlky lýtek. Za to má zase prostorné boty, prastará jako kámen tvrdá bagančata, se špičkami nahoru ohnutými, šněrovaná ještě se strany. K vyrovnání toho je zase čepice příliš malá, děsně špinavý, ubohý lívaneček. Celkem by člověk nad ním plakal. Mittelstaedt se před ním zastaví: „Landšturmáku Kantorku, jak to máte vypucovaný knoflíky? Zdá se, že se to nikdy nenaučíte. Nedostatečně, Kantorku, nedostatečně!” Řvu v duchu Vnitřním potěšením. Právě tak kárával Kantorek ve škole Mittelstaedta, touž intonací: „Nedostatečně, Mittelstaedte, nedostatečně!” Mittelstaedt kárá dále: „Podívejte se na Böttchera, to je voják, z toho byste si mohl vzít příklad.” Nevěřím svým očím, Böttcher je tu taky, Böttcher,náš školník. A z toho si má vzít příklad! Kantorek po mně mrskne pohledem, jako by mě chtěl sežrat. Ale já se mu šklebím nevinně do obličeje, jako bych ho vůbec neznal. Jak pitomě vypadá se svým lívanečkem a v téhle uniformě! A před takovýmhle něčím jsme měli smrtelný strach, když to trůnilo za katedrou a napichovalo tužkou francouzská

57

spearing at us with his pencil for our mistakes in those irregular French verbs with which afterwards we made so little headway in France. That is barely two years ago and now here stands Territorial Kantorek, the spell quite broken, with bent knees, arms like pothooks, unpolished buttons and that ludicrous rig-out an impossible soldier. I cannot reconcile this with the menacing figure at the schoolmaster's desk. I wonder what I, the old soldier, would do if this skinful of woe ever dared to say to me again: “Bäumer, give the imperfect of 'aller.'“ Then Mittelstaedt makes them practise skirmishing, and as a favour appoints Kantorek squad leader. Now, in skirmishing the squad leader has always to keep twenty paces in front of his squad; if the order comes “On the march, about turn,” the line of skirmishers simply turns about, but the squad leader, who now finds himself suddenly twenty paces in the rear of the line, has to rush up at the double and take his position again twenty paces in front of the squad. That makes altogether forty paces double march. But no sooner has he arrived than the order “On the march, about turn,” comes again and he once more has to race at top speed another forty paces to the other side. In this way the squad has merely made the turn-about and a couple of paces, while the squad-leader dashes backwards and forwards like a fart on a curtain-pole. That is one of Himmelstoss' well-worn recipes. Kantorek can hardly expect anything else from Mittelstaedt, for he once messed up the latter's chance of promotion, and Mittelstaedt would be a big fool not to make the best of such a good opportunity as this before he goes back to the front again. A man might well die easier after the army has given him just one such stroke of luck. In the meantime Kantorek is dashing up and down like a wild boar. After a while Mittelstaedt stops the skirmish and begins the very important exercise of creeping. On hands and knees, carrying his gun in regulation fashion, Kantorek shoves his absurd figure over the sand immediately in front of us. He is breathing hard, and his panting is music. Mittelstaedt encourages Kantorek the territorial with quotations from Kantorek the schoolmaster. “Territorial Kantorek, we have the good fortune to live in a great age, we must brace ourselves and triumph over hardship.” Kantorek sweats and spits out a dirty piece of wood that has lodged in his teeth. Mittelstaedt stoops down and says reproachfully: “And in the trifles never lose sight of the great adventure, Territorial Kantorek!” It amazes me that Kantorek does not explode with a bang, especially when, during physical exercises, Mittelstaedt copies him to perfection, seizing him by the seat of his trousers as he is pulling himself up on the horizontal bar so that he can just raise his chin above the beam, and then starts to give him good advice. That is exactly what Kantorek used to do to him at school. The extra fatigues are next detailed off. “Kantorek and Boettcher, bread fatigue! Take the handcart with you.” A few minutes later the two set off together pushing the barrow. Kantorek in a fury walks with his head down. But the porter is delighted to have scored light duty. The bakehouse is away at the other end of the town, and the two must go there and back through the whole length of it. “They've done that a couple of times already,” grins Mittelstaedt. “People have begun to watch for them coming.” “Excellent,” I say, “but hasn't he reported you yet?” “He did try. Our C. O. laughed like the deuce when he heard the story. He hasn't any time for schoolmasters. Besides, I'm sweet with his daughter.” “He'll mess up the examination for you.” “I don't care,” says Mittelstaedt calmly. “Besides, his complaint came to nothing because I could show that he had had hardly anything but light duty.”

nepravidelná slovesa, s kterými jsme pak ve Francii nevěděli co počít. Nejsou to ještě ani dvě léta; a teď tu stojí landšturmák Kantorek, nenadále kouzla zbavený, s křivými koleny a pažemi jako ucha od hrnce, se špatně vypucovanými knoflíky a v směšné póze, nemožný voják. Nemohu ho za žádnou cenu spojit s hrozivým obrazem za katedrou a věděl bych opravdu rád, co bych dělal, kdyby se mne, starého vojáka, směla ta hromádka neštěstí někdy zase zeptat: „Bäumře, řekněte mi imparfait všech - .” Prozatím nacvičuje Mittelstaedt ještě trochu rojnice. Kantorek je blahosklonně naznačen velitelem čety. Ta věc má maličký háček. Velitel čety musí totiž při rozběhnutí v rojnice být vždy dvacet kroků před svou četou; když se komanduje: čelem vzad - v chod! udělá rojnice jenom čelem vzad, ale velitel čety, který je náhle dvacet kroků za linií, musí úprkem pádit, aby se dostal zase na svých dvacet kroků před četu. To je dohromady čtyřicet kroků galopu. Jakmile se tam ale dostane, komanduje se jednoduše čelem vzad! v chod! a musí si to hasit zase čtyřicet kroků na druhou stranu. Tak dělá četa v bázni boží pohodlně vždy jen svůj obrat a pár kroků, zatím co velitel čety lítá jako hadr na holi. To celé je jeden z vyzkoušených receptů Himmelstossových.

Kantorek nemůže od Mittelstaedta nic jiného čekat, poněvadž ho jednou nechal rupnout a Mittelstaedt by byl trouba, aby nevyužil této skvělé příležitosti, než půjde zase do pole. Snad se to člověku trochu lip umírá, když mu vojančina jednou taky dá takovou čáku. Prozatím skáče Kantorek sem a tam jako vyplašený kanec. Po čase s tím Mittelstaedt přestane a začne velmi důležitý cvik lezení. Na kolenou a na loktech, drže břízu podle předpisu, sune Kantorek své atletické tělo pískem, těsně kolem nás. Supí a jeho supění je nám hudbou. Mittelstaedt ho povzbuzuje, užívaje k útěše landšturmáka Kantorka citátů pana profesora Kantorka. „Landšturmáku Kantorku, je nám dopřáno štěstí žít ve veliké době, tu se musíme všichni srazit v jeden šik a všelicos spolknout.” Kantorek vyplivne špinavý kousek dřeva, který se mu dostal mezi zuby a potí se. Mittelstaedt se nakloní nad ním a důtklivě ho zapřísahá: “A pro maličkosti nesmíme nikdy zapomenout velikého zážitku, landšturmáku Kantorku!” Divím se, že Kantorek nepraskne, zvláště když náseduje tělocvičná hodina, v níž ho Mittelstaedt velkolepě kopíruje, vyzdvihuje ho za zadek kalhot při lezení přes příčné břevno, aby mohl štramácky vystrčit bradu přes tyč, a při tom jen oplývá moudrými řečmi. Právě tak to dělal dřív Kantorek jemu. Pak se rozděluje služba. “Kantorek a Böttcher půjdou pro chleba! Vezměte si s sebou ruční vozejček.” Za několik minut párek vyrazí. Kantorek má hlavu vztekle svěšenou. Školník je pyšný, poněvadž má lehkou službu. Továrna na chléb je na druhém konci města. Oba tedy musí sem i tam skrz celé město. “To taky dělají už pár dní,” šklebí se Mittelstaedt. “Existují už nadšenci, kteří na ně čekají, aby si je mohli prohlédnout.” “Velkolepé,” povídám, „ale nestěžoval si ještě?” “Zkusil to! Náš velitel se strašně smál, když tu historku slyšel. Nemůže kantory vystát. Mimo to chodím za jeho dcerou.” ., Zasolí ti při zkouškách.” “Na to nakašlu,” míní Mittelstaedt klidně. „Jeho stížnost byla ostatně bezvýsledná, poněvadž jsem mohl dokázat, že koná většinou lehkou službu.”

58

“Couldn't you polish him up a bit?” I ask. “He's too stupid, I couldn't Mittelstaedt contemptuously.

be

bothered,”

answers

*** What is leave? A pause that only makes everything after it so much worse. Already the sense of parting begins to intrude itself. My mother watches me silently; I know she counts the days; every morning she is sad. It is one day less. She has put away my pack, she does not want to be reminded by it. The hours pass quickly if a man broods. I pull myself together, and go with my sister to the slaughter-house to get a pound or two of bones. That is a great favour and people line up early in the morning and stand waiting. Many of them faint. We have no luck. After waiting by turns for three hours the queue disperses. The bones have not lasted out. It is a good thing that I get my rations. I bring them to my mother and in that way we all get something decent to eat. The days grow ever more strained and my mother's eyes more sorrowful. Four days left now. I must go and see Kemmerich's mother.

“Nemoh bys mu někdy udělat opravdu pořádný nohy?” ptám se. “Za to mi nestojí,” odpovídá Mittelstaedt vznešeně a velkoryse. *** Co je to dovolená? - Doba rozkolísání, po níž je potom všechno jen ještě těžší. Už nyní se do toho mísí loučení. Matka se na mne mlčky dívá; - počítá dny, vím to; - každé ráno je smutná. Zase je o den míň. Tornu mi odklidila; nechce, aby jí stále něco připomínala. Hodiny ubíhají rychle, když člověk přemýšlí. Vzchopím se a provázím sestru. Jde na jatka pro pár liber kostí. To je velká výhoda a lidé se staví už od rána do fronty. Mnoho jich omdlévá. Nemáme štěstí. Když jsme čekali střídavě tři hodiny, fronta se rozchází. Kosti už nejsou. Je dobře, že svou stravu dostávám. Přinesu z ní něco matce a tak máme všichni trochu vydatnější jídlo. Dnové jsou stále těžší, matčiny oči stále .smutnější. Ještě čtyři dni. Musím jít ke Kemmerichově matce.

*** I cannot write that down. This quaking, sobbing woman who shakes me and cries out on me: “Why are you living then, when he is dead?” who drowns me in tears and calls out: “What are you there for at all, child, when you:” who drops into a chair and wails: “Did you see him? Did you see him then? How did he die?” I tell her he was shot through the heart and died instantaneously. She looks at me, she doubts me: “You lie. I know better. I have felt how terribly he died. I have heard his voice at night, I have felt his anguish tell the truth, I want to know it, I must know it.” “No,” I say, “I was beside him. He died at once.” She pleads with me gently: “Tell me. You must tell me. I know you want to comfort me, but don't you see, you torment me far more than if you told me the truth? I cannot bear the uncertainty. Tell me how it was and even though it will be terrible, it will be far better than what I have to think if you don't.” I will never tell her, she can make mincemeat out of me first. I pity her, but she strikes me as rather stupid all the same. Why doesn't she stop worrying? Kemmerich will stay dead whether she knows about it or not. When a man has seen so many dead he cannot understand any longer why there should be so much anguish over a single individual. So I say rather impatiently: “He died immediately. He felt absolutely nothing at all. His face was quite calm.” She is silent. Then she says slowly: “Will you swear it?” “Yes.” “By everything that is sacred to you?” Good God, what is there that is sacred to me? such things change pretty quickly with us. “Yes, he died at once.” “Are you willing never to come back yourself, if it isn't true?” “May I never come back if he wasn't killed instantaneously.” I would swear to anything. But she seems to believe me. She moans and weeps steadily. I have to tell how it happened, so I invent a story and I almost believe it myself. As I leave she kisses me and gives me a picture of him. In his recruit's uniform he leans on a round rustic table with legs made of birch branches. Behind him a wood is painted on a curtain, and on the table stands a mug of beer.

*** To se nedá popsat. Tato chvějící se, vzlykající žena, která mnou lomcuje a na mne křičí: „Proč pak ty žiješ, když on je mrtev!”, která mne zalévá slzami a volá: ..Proč jste tam vůbec, takové děti” – která klesá do židle a pláče: “Viděls ho. Viděls ho ještě? Jak umíral?”

Neřeknu to nikdy, ani kdyby mě rozkrájela. Lituju jí, ale připadá mi, že je taky trošku hloupá. Má se tím spokojit, Kemmerich zůstane mrtev, ať to ví či neví. Když člověk viděl tolika mrtvých, nemůže už pochopit tolik bolesti pro jediného. Pravím tedy trochu netrpělivě: „Byl ihned mrtev. Vůbec toho necítil. Jeho obličej byl docela klidný.”

*** It is the last evening at home. Everyone is silent. I go to bed early, I seize the pillow, press it against myself and bury my head in it. Who knows if I will ever lie in a feather

*** Je poslední večer doma. Všichni jsou zamlklí. Jdu brzy do postele, chytnu podušku, přitisknu ji k sobě a vložím do ní hlavu. Kdo ví, jestli budu zas někdy ležet v takové posteli s

Říkám jí, že dostal ránu do srdce a byl ihned mrtev. Dívá se na mě, pochybuje: „Lžeš. Já to vím lip. Cítila jsem. jak těžce umíral. Slyšela jsem jeho hlas, cítila jsem v noci jeho úzkost, - řekni pravdu, chci to vědět, musím to vědět.” “Ne,” povídám, „byl jsem vedle něho. Byl ihned mrtev.” Prosí mě tiše: “Řekni mi to. Musíš. Vím, chceš mě tím těšit, ale copak nevidíš, že mě mučíš víc, než kdybys mi řekl pravdu? Nemohu snést tu nejistotu, řekni mi, jak to bylo, i kdyby to bylo sebe strašnější. Je to vždycky ještě lepší, než co si takhle musím myslet.”

Mlčí. Pak se pomalu ptá: “Můžeš to odpřisáhnout?” „Ano.” „Při všem, co je ti svaté?” Panebože, co je mi tak svaté; - takového něco se přece u nás rychle střídá. „Ano, byl ihned mrtev.”

„Chceš se sám nevrátit, když nebyl hned mrtev?” Vzal bych na sebe ještě bůhví co. Ale jak se zdá, tak mi věří. Dlouho vzdychá a pláče. Mám jí vypravovat, jak to bylo, a vymýšhm si historku, v kterou teď věřím skoro sám. Když odcházím, líbá mne a dává mi jeho obraz. Je tam ve své rekrutské uniformě, opřen o stůl, jehož nohy jsou z neoloupaných březových větví. Za ním je jako kulisa namalovaný les. Na stole stojí žejdlík piva.

59

bed again? Late in the night my mother comes into my room. She thinks I am asleep, and I pretend to be so. To talk, to stay awake with one another, it is too hard. She sits long into the night although she is in pain and often writhes. At last I can bear it no longer, and pretend I have just wakened up. “Go and sleep, Mother, you will catch cold here.” “I can sleep enough later,” she says. I sit up. “I don't go straight back to the front, mother. I have to do four weeks at the training camp. I may come over from there one Sunday, perhaps.” She is silent. Then she asks gently: “Are you very much afraid?” “No Mother.” “I would like to tell you to be on your guard against the women out in France. They are no good.” Ah! Mother, Mother! You still think I am a child why can I not put my head in your lap and weep? Why have I always to be strong and self-controlled? I would like to weep and be comforted too, indeed I am little more than a child; in the wardrobe still hang short, boy's trousers it is such a little time ago, why is it over? “Where we are there aren't any women, Mother,” I say as calmly as I can. “And be very careful at the front, Paul.” Ah, Mother, Mother! Why do I not take you in my arms and die with you. What poor wretches we are! “Yes Mother, I will.” “I will pray for you every day, Paul.” Ah! Mother, Mother! Let us rise up and go out, back through the years, where the burden of all this misery lies on us no more, back to you and me alone, mother! “Perhaps you can get a job that is not so dangerous.” “Yes, Mother, perhaps I can get into the cookhouse, that can easily be done.” “You do it then, and if the others say anything.” “That won't worry me, mother.” She sighs. Her face is a white gleam in the darkness. “Now you must go to sleep, Mother.” She does not reply. I get up and wrap my cover round her shoulders. She supports herself on my arm, she is in pain. And so I take her to her room. I stay with her a little while. “And you must get well again, Mother, before I come back.” “Yes, yes, my child.” “You ought not to send your things to me, Mother. We have plenty to eat out there. You can make much better use of them here.” How destitute she lies there in her bed, she that loves me more than all the world. As I am about to leave, she says hastily: “I have two pairs of under-pants for you. They are all wool. They will keep you warm. You must not forget to put them in your pack.” Ah! Mother! I know what these under-pants have cost you in waiting, and walking, and begging! Ah! Mother, Mother! how can it be that I must part from you? Who else is there that has any claim on me but you. Here I sit and there you are lying; we have so much to say, and we shall never say it. “Good-night, Mother.” “Good-night, my child.” The room is dark. I hear my mother's breathing, and the ticking of the clock. Outside the window the wind blows and the chestnut trees rustle. On the landing I stumble over my pack, which lies there already made up because I have to leave early in the morning. I bite into my pillow. I grasp the iron rods of my bed with my fists. I ought never to have come here. Out there I was indifferent and often hopeless; I will never be able to be so again. I was a soldier, and now I am nothing but an agony for myself, for my mother, for everything that is so

peřinami. Matka přijde ještě pozdě do mého pokoje. Myslí, že spím, a já se taky tak tvářím. Mluvit, být spolu a bdít, je příliš těžké. Sedí až skoro do rána, ačkoli má bolesti a občas se zkřiví. Konečně to už nemohu vydržet, tvářím se, jako bych se probouzel. „Jdi spát, mami, tady se nastydneš.” Povídá: „Později se ještě dost naspím.” Zvednu se: „Vždyť já nejdu rovnou do pole, mami. Musím přec dřív na čtyři neděle do barákového tábora. Odtamtud si snad některou neděli zaskočím ještě domů.” Mlčí. Pak se tiše ptá: “Hodně se bojíš?” „Ne, mami.” “Chtěla jsem ti ještě něco říci: Měj se na pozoru před ženskými ve Francii. Jsou tam ošklivé ženské.” Ach mami, mami! Pro tebe jsem děckem, - proč nemohu dát hlavu do tvého klína a plakat? Proč musím být stále tím silnějším a kurážnějším, chtěl bych také jednou plakat a být těšen, vždyť nejsem skutečně o mnoho víc, než dítě, ve skříni visí ještě mé krátké kalhoty, - neuplynulo od té doby přec tolik času, pročpak je to pryč? Povídám tak klidně, jak jen umím: „Tam, kde jsme, tam nejsou žádné ženské, mami.” “A bud na sebe v poli hodně opatrný, Pavle.” Ach, mami, mami! Proč tě nevezmu do svého obětí a proč neumřeme. Jací jsme to ubožáci! „Budu, maminko, budu,” „Budu se za tebe každý den modlit, Pavle.” Ach mami, mami! Vstaňme a vraťme se skrze roky a roky, až tam, kde na nás nebude ležet celá tahle bída, vraťme se k tobě a ke mně, k nám samotným, mami! „Snad bys mohl dostat nějaké místo, kde není takové nebezpečí.” „Ano, mami, snad přijdu do kuchyně, to by se mohlo stát.” „Vem to, a nech ty druhé mluvit.” „O to se nestarám, mami.” Vzdychá. Její obličej je bílou skvrnou ve tmě. „Ale teď musíš jít spát, mami.” Neodpovídá. Vstanu a dám jí deku přes ramena. Drží se mé ruky, má bolesti. Tak ji přenesu. Zůstanu ještě chvilku u ní. „Ty se musíš taky uzdravit, mami, až se vrátím.” „Ba, ba, dítě.” “Nesmíte mi posílat své věci do pole, mami. Máme venku jídla dost. Vy to tu budete víc potřebovat.” Jak ubohoučce leží ve své posteli, ta, která mě miluje víc než všechno. Když už chci jít, řekne spěšně: “Obstarala jsem ti ještě dvoje podvlékačky. Jsou z dobré vlny. V těch ti bude teplo. Nesmíš zapomenout, dát si je mezi své věci.” Ach mami, vím co ses k vůli těm dvojím podvlékačkám nastala, nabědovala a nažebrala! Ach, mami, mami, jak pochopit, že musím od tebe, kdo má na mne větší právo než ty? Ještě sedím tady a ty ležíš tam, máme si toho ještě tolik co říci, ale nebudeme nikdy moci. „Dobrou noc, mami.” „Dobrou noc, dítě.” Pokoj je tmavý. Dech matčin stoupá a klesá. Do toho tikají hodiny. Venku před okny je vítr. Kaštany šelestí. V předsíni klopýtnu přes tornu, která tam leží připravena a napakovaná, poněvadž musím zítra časně ráno pryč. Hryžu své podušky, svírám křečovitě železné tyče své postele. Neměl jsem sem nikdy chodit. Venku jsem byl lhostejný a často bez naděje; - takovým nebudu moci být už nikdy. Byl jsem voják a teď nejsem ničím, jen bolestí nad sebou, nad matkou, nad vším, co je tak bezútěšné a

60

comfortless and without end. I ought never to have come on leave.

nekonečné. Neměl jsem vůbec nikdy jet na dovolenou.

EIGHT

VIII.

I already know the camp on the moors. It was here that Himmelstoss gave Tjaden his education. But now I know hardly anyone here; as ever, all is altered. There are only a few people that I have occasionally met before. I go through the routine mechanically. In the evenings I generally go to the Soldiers' Home, where the newspapers are laid out, but I do not read them; still there is a piano there that I am glad enough to play on. Two girls are in attendance, one of them is young. The camp is surrounded with high barbed-wire fences. If we come back late from the Soldiers' Home we have to show passes. But those who are on good terms with the guard can get through, of course. Among the junipers and the birch trees on the moor we practise company drill each day. It is bearable if one expects nothing better. We advance at a run, fling ourselves down, and our panting breath moves the stalks of the grasses and the flowers of the heather to and fro. Looked at so closely one sees the fine sand is composed of millions of the tiniest pebbles, as clear as if they had been made in a laboratory. It is strangely inviting to dig one's hands into it. But most beautiful are the woods with their line of birch trees. Their colour changes with every minute. Now the stems gleam purest white, and between them airy and silken, hangs the pastel-green of the leaves; the next moment all changes to an opalescent blue, as the shivering breezes pass down from the heights and touch the green lightly away; and again in one place it deepens almost to black as a cloud passes over the sun. And this shadow moves like a ghost through the dim trunks and rides far out over the moor to the sky then the birches stand out again like gay banners on white poles, with their red and gold patches of autumn-tinted leaves. I often become so lost in the play of soft light and transparent shadow, that I almost fail to hear the commands. It is when one is alone that one begins to observe Nature and to love her. And here I have not much companionship, and do not even desire it. We are too little acquainted with one another to do more than joke a bit and play poker or nap in the evenings. Alongside our camp is the big Russian prison camp. It is separated from us by a wire fence, but in spite of this the prisoners come across to us. They seem nervous and fearful, though most of them are big fellows with beards they look like meek, scolded, St. Bernard dogs. They slink about our camp and pick over the garbage tins. One can imagine what they find there. With us food is pretty scarce and none too good at that turnips cut into six pieces and boiled in water, and unwashed carrot tops mouldy potatoes are tit-bits, and the chief luxury is a thin rice soup in which float little bits of beef-sinew, but these are cut up so small that they take a lot of finding.

Baráky tábora na Vřesovišti ještě znám. Tady vychoval Himmelstoss Tjadena. Ale jinak tu znám málo koho; všechno je vyměněno, jako vždy. Jenom některé z těch lidí jsem dříve letmo zahlédl. Službu kroutím mechanicky. Večer jsem skoro stále ve vojenském zátiší, tam jsou vyloženy časopisy, ale já jich nečtu; za to je tam klavír, na který rád hrávám.

Everything gets eaten, notwithstanding, and if ever anyone is so well off as not to want all his share, there are a dozen others standing by ready to relieve him of it. Only the dregs that the ladle cannot reach are tipped out and thrown into the garbage tins. Along with that there sometimes go a few turnip peelings, mouldy bread crusts and all kinds of muck. This thin, miserable, dirty garbage is the objective of the prisoners. They pick it out of the stinking tins greedily and go off with it under their blouses. It is strange to see these enemies of ours so close up. They have faces that make one think honest peasant faces, broad foreheads, broad noses, broad mouths, broad hands, and thick hair. They ought to be put to threshing, reaping, and apple picking. They look just as kindly as our own peasants in Friesland. It is distressing to watch their movements, to see them

Obsluhují dvě děvčata; jedna z nich je mladá. Tábor je obklíčen vysokým drátěným plotem. Když se vracíme pozdě ze zátiší, musíme mít pasírky. Kdo si to umí zařídit se stráží, proklouzne přirozeně i tak. Mezi jalovcovými keři a březinami na vřesovišti cvičíme každý den v rotách. Lze to snést, nežádá-li se víc. Běháme kupředu, vrháme se na zem, a náš dech ohýbá stébla a kvítka vřesu. Písek, díváme-li se naň tak těsně u země, je čistý jako písek v laboratoriu a je složen z mnoha velmi malých křemínků. Podivně to láká zahrabat do něho ruku.

Ale to nejkrásnější jsou lesy lemované břízami. Mění každou chvíli barvu. Teď svítí kmeny nejjasnější bělí, a hedvábně a vzdušně vznáší se mezi nimi pastelová zeleň listů; - v nejbližším okamžiku se mění všechno v opálovou modř, která stříbřitě přilétá od okraje lesíka a těrkuje zeleň;.- ale hned na jednom místě se prohlubuje skoro až do černi, jde-li přes slunce oblak. A tento stín běží jako přízrak po kmenech, teď bledo-žlutých, dál přes vřesovisko až k obzoru, - mezitím však už stojí břízy jako slavnostní prapory s bílými žerďmi před zlatorudým plápolem jejich zbarveného listí. Mnohdy se tak ponořím do této hry nejjemnějších světel a průsvitných stínů, že přeslechnu téměř komando; - když je člověk sám, začíná pozorovat a milovat přírodu. A nemám tu mnoho styku s lidmi, nepřeju si ho taky nad normální míru. Známe se příliš málo, než abychom dělali víc, než trochu žvanili, a večer hráli jednadvacet nebo ramšia. Vedle našich baráků je velký tábor Rusů. Je sic od nás oddělen drátěným plotem, ale zajatcům se občas přec podaří k nám přijít. Jsou plaší a úzkostní, mají při tom ponejvíce plnovousy a jsou velcí; následkem toho vypadají jako zpráskaní, pokorní bernardýni. Plíží se kolem našich baráků a paběrkují v sudech s odpadky. Představte si, co tam najdou. Stravu máme přesně odměřenu a při tom špatnou, dostáváme tuřín, rozkrájený na šest dílů a vařený ve vodě, mrkev, která je ještě špinavá; skvrnité brambory jsou náramnou lahůdkou a to nejlepší je řídká polévka s rýží, v níž má být nadrobno rozkrájená hovězí šláchotina. Ale je rozkrájena tak na drobno, že ji ani nenajdeš. Přes to ovšem se všechno sní. Je-li někdo vskutku tak bohat, že nepotřebuje dojíst do dna, stojí tu už deset jiných, kteří to rádi převezmou. Jenom zbytky, které nelze už lžící vyškrabat, se vypláchnou a vysypou do sudů na odpadky. K tomu přijdou občas slupky s tuřínu, plesnivé kůrky a všelijaký neřád. Tato řídká, kalná, špinavá voda je cílem zajatců. Nabírají ji žádostivě z páchnoucích sudů a odnášejí ji pod blůzami. Je zvláštní vidět své nepřátele tak zblízka. Mají obličeje, které nutí k přemýšlení, dobré sedlácké obličeje, široká čela, široké nosy, široké pysky, široké ruce, vlasy jako vlnu. Měli by. být používáni k orání a sekání a trhání jablek. Vypadají ještě dobromyslněji než naši frizští sedláci. Je smutné dívat se na jejich pohyby, na jejich žebronění o

61

begging for something to eat. They are all rather feeble, for they only get enough nourishment to keep them from starving. Ourselves we have not had sufficient to eat for long enough. They have dysentery; furtively many of them display the blood-stained tails of their shirts. Their backs, their necks are bent, their knees sag, their heads droop as they stretch out their hands and beg in the few words of German that they know beg with those soft, deep, musical voices, that are like warm stoves and cosy rooms at home. Some men there are who give them a kick, so that they fall over; but those are not many. The majority do nothing to them, just ignore them. Occasionally, when they are too grovelling, it makes a man mad and then he kicks them. If only they would not look at one so - What great misery can be in two such small spots, no bigger than a man's thumb in their eyes! They come over to the camp in the evenings and trade. They exchange whatever they possess for bread. Often they have fair success, because they have very good boots and ours are bad. The leather of their knee boots is wonderfully soft, like suede. The peasants among us who get titbits sent from home can afford to trade. The price of a pair of boots is about two or three loaves of army bread, or a loaf of bread and a small, tough ham sausage. But most of the Russians have long since parted with whatever things they had. Now they wear only the most pitiful clothing, and try to exchange little carvings and objects that they have made out of shell fragments and copper driving bands. Of course, they don't get much for such things, though they may have taken immense pains with them they go for a slice or two of bread. Our peasants are hard and cunning when they bargain. They hold the piece of bread or sausage right under the nose of the Russian till he grows pale with greed and his eyes bulge and then he will give anything for it. The peasants wrap up their booty with the utmost solemnity, and then get out their big pocket knives, and slowly and deliberately cut off a slice of bread for themselves from their supply and with every mouthful take a piece of the good tough sausage and so reward themselves with a good feed. It is distressing to watch them take their afternoon meal thus; one would like to crack them over their thick pates. They rarely give anything away. How little we understand one another.

trochu jídla. Jsou všichni hodně slabí, neboť dostávají právě jen tolik, aby neumřeli hlady. My sami nedostáváme už dávno tolik, abychom se dosytili. Mají úplavici, s úzkostlivými pohledy si mnozí kradmo ukazují krvavé cípy košil. Jejich hřbety, jejich šíje jsou sehnuté, kolena nakrčená, hlava hledí šikmo zdola nahoru, když nastavují ruce a žebrají několika málo slovy, která znají - žebrají těmi měkkými, tichými basy, které jsou jako teplé peci a otecké jizby. Existují lidé, kteří je kopnou, až se svalí; - ale takových je málo. Většina jim nedělá nic, jdou prostě kolem nich. Někdy ovšem, když jsou tak tuze ubozí, dostane člověk k vůli tomu vztek a kopne je. Kdyby se jen tak nekoukali, - kolik bídy se umí dívat z takových dvou malinkých otvorů, které bys přikryl palcem: z očí.

*** I am often on guard over the Russians. In the darkness one sees their forms move like sick storks, like great birds. They come close up to the wire fence and lean their faces against it; their fingers hook round the mesh. Often many stand side by side, and breathe the wind that comes down from the moors and the forest. They rarely speak and then only a few words. They are more human and more brotherly towards one another, it seems to me, than we are. But perhaps that is merely because they feel themselves to be more unfortunate than us. Anyway the war is over so far as they are concerned. But to wait for dysentery is not much of a life either. The Territorials who are in charge of them say that they were much more lively at first. They used to have intrigues among themselves, as always happens, and it would often come to blows and knives. But now they are quite apathetic and listless; most of them do not masturbate any more, they are so feeble, though otherwise things come to such a pass that whole huts full of them do it. They stand at the wire fence; sometimes one goes away and then another at once takes his place in the line. Most of them are silent; occasionally one begs a cigarette butt. I see their dark forms, their beards move in the wind. I know nothing of them except that they are prisoners; and that is exactly what troubles me. Their life is obscure and guiltless; if I could know more of them, what their names are, how they live, what they are waiting for, what are their burdens, then my emotion would have an object and might

*** Bývám dosti často u Rusů na stráži. Temnotou je vidět jejich postavy se pohybovat, jako nemocné čápy, jako velké ptáky. Přicházejí až těsně k mříži a kladou na ni obličeje, majíce prsty zadrápnuté do děr. Často jich tak stojí mnoho pohromadě. Tak dýchají vzduch, který přichází z vřesovisek a z lesů. Mluví zřídka a když, tak několik slov. Mají k sobě lidštější poměr a myslil bych skoro bratrštější než my tady. Ale to je možná jenom proto, že jsou nešťastnější než my. Při tom je pro ně válka skončena. Ale čekat na úplavici, není taky žádný život.

Večer přicházívají do baráků a kramaří. Vyměňují všechno, co mají, za chléb. Mnohdy se jim to podaří, neboť mají dobré boty a naše jsou mizerné. Kůže jejich vysokých holinek je podivuhodně měkká, jako juchta. Selští synkové mezi námi, kteří dostávají z domova zásilky masa, mohou si to dovolit. Pár holinek stojí dva až tři komisárky nebo jeden komisárek a kousek tvrdého salámu. Ale skorem všichni Rusové už prodali věci, které měli. Nosí už jen ubohé hadry a pokoušejí se vyměňovat řezbičky a předměty, které vyrobili z granátových střepin a kusů vodicích prstenců. To ovšem mnoho nevynáší, i když si dají sebe víc práce, - dávají je za pár skyvek chleba. Naši sedláci jsou skoupí a drbají, když smlouvají. Drží Rusovi kousek chleba nebo salámu tak dlouho těsně pod nosem, až hladem zezelená a oči mu lezou z důlků; pak je jim všechno lhostejno.

Naši pak ale zabalí kořist se vší obřadností, které jsou schopni, vytáhnou tlustý nůž, uříznou si sami pro sebe pomalu a opatrně kousek chleba ze své zásoby a k tomu ke každému soustu kus dobrého tvrdého salámu a krmí se odměnou za dobrý obchod. Rozčiluje to vidět je tak jíst, člověk by je tloukl do tlustých lebek. Zřídka kdy někomu něco dají. Znají se taky navzájem příliš málo.

Landšturmáci, kteří je hlídají, vypravují, že s počátku byli živější. Mívali, jak to vždycky bývá, mezi sebou poměry, které se často vyřizovaly pěstmi a nožem. Teď už jsou docela otupělí a lhostejní, většina už ani neonanuje, tak jsou slabí, ačkoli to s tím bývá často tak zlé, že to dělají dokonce po celých barácích najednou. Stojí u mříže; občas některý z nich odklopýtá a na jeho místo do řady se postaví jiný. Většina mlčí; jen jednotlivci žebrají o dutinku vykouřené cigarety. Vidím jejich tmavé postavy. Jejich vousy vlají ve vzduchu. Nevím o nich nic, jen že jsou zajatí, a to právě mne rozechvívá. Jejich život je beze jména a bez viny; - kdybych o nich věděl víc, jak žijí, jak se jmenují, co očekávají, co je tlačí, mělo by mé rozechvění nějaký cíl a mohlo by se proměnit v soucit. Tak ale cítím za nimi jenom bolest

62

become sympathy. But as it is I perceive behind them only the suffering of the creature, the awful melancholy of life and the pitilessness of men. A word of command has made these silent figures our enemies; a word of command might transform them into our friends. At some table a document is signed by some persons whom none of us knows, and then for years together that very crime on which formerly the world's condemnation and severest penalty fall, becomes our highest aim. But who can draw such a distinction when he looks at these quiet men with their childlike faces and apostles' beards. Any non-commissioned officer is more of an enemy to a recruit, any schoolmaster to a pupil, than they are to us. And yet we would shoot at them again and they at us if they were free. I am frightened: I dare think this way no more. This way lies the abyss. It is not now the time but I will not lose these thoughts, I will keep them, shut them away until the war is ended. My heart beats fast: this is the aim, the great, the sole aim, that I have thought of in the trenches; that I have looked for as the only possibility of existence after this annihilation of all human feeling; this is a task that will make life afterward worthy of these hideous years. I take out my cigarettes, break each one in half and give them to the Russians. They bow to me and then light the cigarettes. Now red points glow in every face. They comfort me; it looks as though there were little windows in dark village cottages saying that behind them are rooms full of peace. *** The days go by. On a foggy morning another of the Russians is buried; almost every day one of them dies. I am on guard during the burial. The prisoners sing a chorale, they sing in parts, and it sounds almost as if there were no voices, but an organ far away on the moor. The burial is quickly over. In the evening they stand again at the wire fence and the wind comes down to them from the beech woods. The stars are cold. I now know a few of those who speak a little German. There is a musician amongst them, he says he used to be a violinist in Berlin. When he hears that I can play the piano he fetches his violin and plays. The others sit down and lean their backs against the fence. He stands up and plays, sometimes he has that absent expression which violinists get when they close their eyes; or again he sways the instrument to the rhythm and smiles across to me. He plays mostly folk songs and the others hum with him. They are like a country of dark hills that sing far down under the ground. The sound of the violin stands like a slender girl above it and is clear and alone. The voices cease and the violin continues alone. In the night it is so thin it sounds frozen; one must stand close up; it would be much better in a room; out here it makes a man grow sad. Because I have already had a long leave I get none on Sundays. So the last Sunday before I go back to the front my father and eldest sister come over to see me. All day we sit in the Soldiers' Home. Where else could we go? we don't want to stay in the camp. About midday we go for a stroll on the moors. The hours are a torture; we do not know what to talk about, so we speak of my mother's illness. It is now definitely cancer, she is already in the hospital and will be operated on shortly. The doctors hope she will recover, but we have never heard of cancer being cured. “Where is she then?” I ask. “In the Luisa Hospital,” says my father. “In which class?” “Third. We must wait till we know what the operation costs. She wanted to be in the third herself. She said that then she would have some company. And besides it is

lidského tvora, strašlivou tíhu života a lidskou nelítostnost.

Jakýsi rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; jakýsi rozkaz by je mohl proměnit v naše přátele. U nějakého stolu podpíše pár lidí, které nikdo z nás nezná, kus papíru, a po celé roky je našim cílem to, co je jinak trestáno opovržením světa a jeho největšími tresty. Kdo tu ještě může rozlišovat přátele a nepřátele, když vidí tyto tiché lidi s dětskými obličeji a apoštolskými vousy! Každý poddůstojník je rekrutovi, každý učitel je školákovi větším nepřítelem než oni nám. A přece bychom zase stříleli my na ně a oni na nás, kdyby byli volni.

Dostávám strach; tu nelze dále myslet. Tato cesta jde do propasti. Ještě na to není čas; ale nechci tuto myšlenku ztratit, chci ji uschovat, uzavřít do té doby, až se skončí válka. Srdce mi tluče: zda není tu onen cíl, ono veliké, to, co se obyčejně vyskytne jen jednou, to, nač jsem myslil v zákopech, co jsem hledal jako jedinou možnost existence po této katastrofě veškerého lidství, zda není tu ta úloha pro pozdější život, úloha hodná roků hrůzy? Vyndávám cigaretu, lámu ji na dva díly a podávám ji Rusům. Klanějí se a zapalují si. Ted doutnají na několika obličejích rudé skvrny. To mě utěšuje; vypadá to tak, jako by to byla malá okénka v temných vesnických domcích, prozrazující, že za nimi jsou světnice plné útulného tepla.

*** Dnové prchají. Jednoho mlhavého rána je pochováván zas jeden Rus; umírá jich teď denně několik. Stojím právě na stráži, když je pochováván. Zajatci zpívají chorál, zpívají mnohohlasně a zní to tak, jako by to ani nebyly hlasy, jako by to byly varhany, které stojí daleko ve vřesovisku. Pohřbívání postupuje rychle. Večer stojí zase u mříže a vítr z březových lesíků vane k nim. Hvězdy jsou studené. Ted už znám několik z nich, kteří mluví německy. Je mezi nimi muzikant a vypravuje, že byl houslistou v Berlíně. Když slyší, že umím hrát trochu na klavír, přinese housle a hraje. Stojí a hraje, často má nepří tomný výraz, jaký mívají houslisté, když zavrou oči, pak zase pohybuje rytmicky houslemi a usmívá se na mne.

Hraje asi národní písničky, neboť ostatní přizvukují. Hlas houslí stojí nad nimi jako útlé děvče a je jasný a sám. Hlasy ustanou, a housle zůstávají - jsou slabounké v noční tmě, jako by mrzly, musíš stát těsně u nich, v místnosti by to asi bylo lepší; - tady venku se rozsmutníš, když jejich hlas bloudí tak osaměle kolem.

Dovolené na neděle nedostávám, poněvadž jsem měl nedávno větší dovolenou. Proto mě poslední neděli před odjezdem navštíví otec a nejstarší sestra. Sedíme celý den ve vojenském zátiší. Kam taky máme jinam jít, když nechceme do baráků. Kolem poledne se procházíme vřesoviskem. Hodiny se mučivě táhnou; nevíme, o čem mluvit. Tak mluvíme o matčině nemoci. Je to, jak teď určitě víme, rakovina, leží už v nemocnici a bude co nejdřív operována. Doktoři doufají, že se uzdraví, ale my ještě nikdy neslyšeli, že by se rakovina uzdravila. “Kde vlastně leží?” ptám se. “V Luisině nemocnici,” povídá otec. „Na které třídě?” „Na třetí. Musíme vyčkat, co bude stát operace. Chtěla sama ležet na třetí. Říkala, že tam bude mít aspoň zábavu. Je to taky lacinější.”

63

cheaper.” “So she is lying there with all those people. If only she could sleep properly.” My father nods. His face is broken and full of furrows. My mother has always been sickly; and though she has only gone to the hospital when she has been compelled to, it has cost a great deal of money, and my father's life has been practically given up to it. “If only I knew how much the operation costs,” says he. “Have you not asked?” “Not directly, I cannot do that the surgeon might take it amiss and that would not do; he must operate on mother.” Yes, I think bitterly, that's how it is with us, and with all poor people. They don't dare ask the price, but worry themselves dreadfully beforehand about it; but the others, for whom it is not important, they settle the price first as a matter of course. And the doctor does not take it amiss from them. “The dressings afterwards are so expensive,” says my father. “Doesn't the Invalid's Fund pay anything toward it, then?” I ask. “Mother has been ill too long.” “Have you any money at all?” He shakes his head: “No, but I can do some overtime.” I know. He will stand at his desk folding and pasting and cutting until twelve o'clock at night. At eight o'clock in the evening he will eat some miserable rubbish they get in exchange for their food tickets, then he will take a powder for his headache and work on. In order to cheer him up a bit I tell him a few stories, soldiers' jokes and the like, about generals and sergeant-majors. Afterwards I accompany them both to the railway station. They give me a pot of jam and a bag of potato-cakes that my mother has made for me. Then they go off and I return to the camp. In the evening I spread the jam on the cakes and eat some. But I have no taste for them. So I go out to give them to the Russians. Then it occurs to me that my mother cooked them herself and that she was probably in pain as she stood before the hot stove. I put the bag back in my pack and take only two cakes to the Russians.

„Ale leží tam s příliš mnoha lidmi. Jen jestli může v noci spát.” Otec kývá. Jeho obličej je ochablý a rozbrázděný. Má matka bývala mnoho nemocná; chodila sice do nemocnice, jenom když k tomu byla přinucena, ale stálo to přes to příliš mnoho peněz na naše poměry, a na to vlastně otec vynaložil svůj život. “Kdybychom aspoň věděli, co bude stát operace,” říká. „Neptali jste se?”

Ano, přemýšlím trpce, tací jsme, tací jsou, ti chudí lidé. Neodvažují se zeptat po ceně a raději se kvůli tomu hrozně trápí; ale ti druzí, co to nemají zapotřebí, těm je to samozřejmé, že si vyjednají cenu předem. K nim se taky doktor nebude chovat nepřívětivě. “Ty převazy potom jsou taky tak drahé,” povídá otec. „Co nemocenská pokladna, ta nebude nic platit?” ptám se. “Matka je už příliš dlouho nemocná.” „Máte nějaké peníze?” Potřásá hlavou. „Ne. Ale mohu teď zas pracovat přes čas.” Vím: bude až do půlnoci stát u svého pracovního stolku a falcovat a lepit a stříhat. V osm večer něco sní, něco z těch nevýživných svinstev, která dostávají na lístky. Pak si vezme prášek proti bolení hlavy a bude pracovat dál. Abych ho trochu povyrazil, vypravuji mu několik historek, které mi právě napadají, vojenské vtipy a podobné o generálech a feldvéblech, kteří byli nějak napáleni. Potom je dovedu oba na nádraží. Dávají mi sklenici marmelády a balíček bramborových hubiček, které mně napekla ještě matka. Pak odjíždějí a já se vracím. Večer si namažu na hubičky marmeládu a jím. Nechutná mi to nějak. Proto vyjdu ven, abych dal hubičky Rusům. Pak mi napadá, že je maminka pekla sama a že měla snad bolesti, když stála u horkých kamen. Odložím balíček do torny a vezmu z něho k Rusům jendva kousky.

NINE

IX.

We travel for several days. The first aeroplanes appear in the sky. We roll on past transport lines. Guns, guns. The light railway picks us up. I search for my regiment. No one knows exactly where it lies. Somewhere or other I put up for the night, somewhere or other I receive provisions and a few vague instructions. And so with my pack and my rifle I set out again on the way. By the time I come up they are no longer in the devastated place. I hear we have become one of the flying divisions that are pushed in wherever it is hottest. That does not sound cheerful to me. They tell me of heavy losses that we have been having. I enquire after Kat and Albert. No one knows anything of them. I search farther and wander about here and there; it is a strange feeling. One night more and then another I camp out like a Red Indian. Then at last I get some definite information, and by the afternoon I am able to report to the Orderly Room. The sergeant-major detains me there. The company comes back in two days' time. There is no object in sending me up now. “What was it like on leave?” he asks, “pretty good, eh?” “In parts,” I say. “Yes,” he sighs, “yes, if a man didn't have to come away again. The second half is always rather messed up by that.” I loaf around until the company comes back in the early morning, grey, dirty, soured, and gloomy. Then I jump up, push in amongst them, my eyes searching. There is Tjaden, there is Müller blowing his nose, and there are Kat and

Jedeme několik dní. Na nebi se objevují první letci. Rachotíme kolem vlaků s těžkými náklady. Děla, děla. Převezme nás polní dráha. Hledám svůj pluk. Nikdo neví, kde právě je. Kdesi přenocuji, kdesi dostanu ráno proviant a několik neurčitých instrukcí. Tak se vydám se svou tornou a se svou puškou zase na cestu. Když přijdu na místo, dovídám se, že v rozstřílené vesnici už nikdo z našich není. Slyším, že jsme byli přeformováni v létavou divisi, kterou vrazí všude tam, kde to smrdí. To mě právě moc netěší. Vypravují mi o velkých ztrátách, které prý jsme měli. Ptám se na Kata a Alberta. Nikdo o nich nic neví. Hledám a bloudím dál, je to podivuhodný pocit. Ještě jednu noc a ještě jednu tábořím venku jako Indián. Pak dostanu bezpečnou zprávu a mohu se odpoledne v kanceláři hlásit.

Felák si mě tam nechá. Rota se ve dvou dnech vrátí, nemá to smysl posílat mě ven. „Jaké to bylo na dovolené? Pěkné, co?,” ptá se. „Tak, tak,” povídám. „Jo, jo,” vzdychá, „kdyby jen člověk nemusel zase pryč. To člověku vždycky zkaňhá druhou polovičku.” Flákám se tak, dokud rota ráno nepřijde, šedivá, špinavá, rozmrzelá a zakaboněná. Tu vyskočím a cpu se mezi ně, hledám očima, tam je Tjaden, tu si to funí Mőller, a tu je taky Kat a Kropp.

64

Kropp. We arrange our sacks of straw side by side. I have an uneasy conscience when I look at them, and yet without any good reason. Before we turn in I bring out the rest of the potato-cakes and jam so that they can have some too. The outer cakes are mouldy, still it is possible to eat them. I keep those for myself and give the fresh ones to Kat and Kropp. Kat chews and says: “These are from your mother?” I nod. “Good,” says he, “I can tell by the taste.” I could almost weep. I can hardly control myself any longer. But it will soon be all right again back here with Kat and Albert. This is where I belong. “You've been lucky,” whispers Kropp to me before we drop off to sleep, “they say we are going to Russia.” To Russia? It's not much of a war over there. In the distance the front thunders. The walls of the hut rattle. *** There's a great deal of polishing being done. We are inspected at every turn. Everything that is torn is exchanged for new. I score a spotless new tunic out of it and Kat, of course, an entire outfit. A rumour is going round that there may be peace, but the other story is more likely that we are bound for Russia. Still, what do we need new things for in Russia? At last it leaks out the Kaiser is coming to review us. Hence all the inspections. For eight whole days one would suppose we were in a base-camp, there is so much drill and fuss. Everyone is peevish and touchy, we do not take kindly to all this polishing, much less to the full-dress parades. Such things exasperate a soldier more than the front-line. At last the moment arrives. We stand to attention and the Kaiser appears. We are curious to see what he looks like. He stalks along the line, and I am really rather disappointed; judging from his pictures I imagined him to be bigger and more powerfully built, and above all to have a thundering voice. He distributes Iron Crosses, speaks to this man and that. Then we march off. Afterwards we discuss it. Tjaden says with astonishment: “So that is the All-Highest! And everyone, bar nobody, has to stand up stiff in front of him!” He meditates: “Hindenburg too, he has to stand up stiff to him, eh?” “Sure,” says Kat. Tjaden hasn't finished yet. He thinks for a while and then asks: “And would a king have to stand up stiff to an emperor?” None of us is quite sure about it, but we don't suppose so. They are both so exalted that standing strictly to attention is probably not insisted on. “What rot you do hatch out,” says Kat. “The main point is that you have to stand stiff yourself.” But Tjaden is quite fascinated. His otherwise prosy fancy is blowing bubbles. “But look,” he announces, “I simply can't believe that an emperor has to go to the latrine the same as I have.” “You can bet your boots on it.” “Four and a half-wit make seven,” says Kat. “You've got a maggot in your brain, Tjaden, just you run along to the latrine quick, and get your head clear, so that you don't talk like a two-year-old.” Tjaden disappears. “But what I would like to know,” says Albert, “is whether there would not have been a war if the Kaiser had said No.” “I'm sure there would,” I interject, “he was against it from the first.” “Well, if not him alone, then perhaps if twenty or thirty people in the world had said No.” “That's probable,” I agree, “but they damned well said Yes.” “It's queer, when one thinks about it,” goes on Kropp, “we are here to protect our fatherland. And the French are over there to protect their fatherland. Now who's in the

Dáme si slamníky vedle sebe. Cítím se něčím vinen, kdykoli se na ně podívám, a přec k tomu nemám žádnou příčinu. Než jdeme spát, vyndám zbytek bramborových hubiček a marmelády, aby z toho taky něco měli. Obě krajní hubičky jsou trochu zplesnivělé, ale lze je ještě jíst. Nechávám si je pro sebe a dávám Katovi a Kroppovi ty čerstvější. Kat žvýká a ptá se: „Ty jsou jistě od maminky?” Přisvědčuji. “Dobré,” povídá, „to je z nich cítit.” Je mi skoro do pláče. Sám se v tom nevyznám. Ale bude zas lip, tady s Katem a Albertem a s ostatními. Sem patřím. „Měls kliku,” šeptá mi Kropp, než jdeme spát. „Povídá se, že přijdem do Ruska.” Do Ruska. Tam přec už není žádná vojna. V dálce duní fronta. Stěny baráků drnčí. *** Všechno se usilovně čistí. Nástup za nástupem. Prohlídka za prohlídkou. Co je roztrháno, vyměňuje se za nové věci. Dostanu se tak k skvělé nové blůze. Kat ovšem dokonce k celé uniformě. Vynořuje se pověst, že je mír, ale druhý dohad je pravděpodobnější: že nás přeloží do Ruska. Ale nač potřebujeme v Rusku lepší věci? Konečně to proskočí: císař přijede na přehlídku. Proto tolik prohlídek. Po celý týden bys myslel, žes v rekrutských kasárnách, tak se pracuje a execíruje. Všechno je rozmrzelé a nervósní, neboť nadměrné čištění není nic pro nás a ještě míň parádní krok. Právě takové věci dopalují vojáka víc než zákopy. Konečně je to tady. Stojíme štramácky a císař se objeví. Jsme zvědaví, jak asi vypadá. Jde podél fronty a já jsem vlastně trochu zklamán: podle obrazu jsem si ho představoval většího a mohutnějšího, především pak s hlasem jako hrom. Rozdílí Železné kříže a mluví s tím a s oním. Pak odtáhnem. Potom se bavíme my. Tjaden říká udiveně: „To teda je ten nejvyšší, jakej vůbec je. Před ním musí tedy každej stát v haptáku, vůbec každej!” Uvažuje: „Před ním tedy musí stát v haptáku i Hindenburg, co?” „Jo,” potvrzuje Kat. Tjaden ještě není hotov. Přemýšlí chvilku a ptá se: „Musí i král stát před císařem v haptáku?” Nikdo to bezpečně neví, ale nevěříme tomu. Oba jsou už tak vysoko, že tam žádný “správný” hapták jistě už není. „Co ty semeleš za voloviny,” povídá Kat. ..Hlavní je, aby ses štrekoval ty.” Ale Tjaden je docela fascinován. Jeho jinak hodně suchá fantasie pracuje jako mourovatá. “Koukej,” prohlašuje, „já si jednoduše ani nedovedu představit, že “-takovej císař musí právě tak na latrínu jako já.” Na to můžeš vzít utrejch,” směje se Kropp. “Trojka padesátčtyři,” doplňuje Kat Kroppa, „mně se zdá, Tjadene, že máš na mozku švába, syp honem ty sám na latrínu, abys dostal jasnou hlavu, a nekecal jako ouplný novorozeně.” Tjaden zmizí. „Já bych přec jen rád věděl,” povídá Albert, „jestli by byla válka, kdyby byl býval císař řek ne.” „Myslím, že jistě,” skáču mu do řeči, “vždyť prý z počátku se mu do toho tak jak tak moc nechtělo.” “No, když on sám ne, tak snad přece, kdyby tak dvacet, třicet lidí řeklo ne.” „Je to komické, když si to tak člověk rozváží,” pokračuje Kropp, „tak my jsme tady, abychom hájili svou vlast. Ale Francouzi jsou tu taky, aby hájili svou vlast. Kdo má pravdu?”

65

right?” “Perhaps both,” say I without believing it. “Yes, well now,” pursues Albert, and I see that he means to drive me into a corner, “but our professors and parsons and newspapers say that we are the only ones that are right, and let's hope so; but the French professors and parsons and newspapers say that the right is on their side, now what about that?” “That I don't know,” I say, “but whichever way it is there's war all the same and every month more countries coming in.” Tjaden reappears. He is still quite excited and again joins the conversation, wondering just how a war gets started. “Mostly by one country badly offending another,” answers Albert with a slight air of superiority. Then Tjaden pretends to be obtuse. “A country? I don't follow. A mountain in Germany cannot offend a mountain in France. Or a river, or a wood, or a field of wheat.” “Are you really as stupid as that, or are you just pulling my leg?” growls Kropp, “I don't mean that at all. One people offends the other.” “Then I haven't any business here at all,” replies Tjaden, “I don't feel myself offended.” “Well, let me tell you,” says Albert sourly, “it doesn't apply to tramps like you.” “Then I can be going home right away,” retorts Tjaden, and we all laugh. “Ach, man! he means the people as a whole, the State” exclaims Müller. “State, State” - Tjaden snaps his fingers contemptuously, “Gendarmes, police, taxes, that's your State; if that's what you are talking about, no, thank you.” “That's right,” says Kat, “you've said something for once, Tjaden. State and home-country, there's a big difference.” “But they go together,” insists Kropp, “without the State there wouldn't be any home-country.” “True, but just you consider, almost all of us are simple folk. And in France, too, the majority of men are labourers, workmen, or poor clerks. Now just why would a French blacksmith or a French shoemaker want to attack us? No, it is merely the rulers. I had never seen a Frenchman before I came here, and it will be just the same with the majority of Frenchmen as regards us. They weren't asked about it any more than we were.” “Then what exactly is the war for?” asks Tjaden. Kat shrugs his shoulders. “There must be some people to whom the war is useful.” “Well, I'm not one of them,” grins Tjaden. “Not you, nor anybody else here.” “Who are they then?” persists Tjaden. “It isn't any use to the Kaiser either. He has everything he can want already.” “I'm not so sure about that,” contradicts Kat, “he has not had a war up till now. And every full-grown emperor requires at least one war, otherwise he would not become famous. You look in your school books.” “And generals too,” adds Detering, “they become famous through war.” “Even more famous than emperors,” adds Kat. “There are other people back behind there who profit by the war, that's certain,” growls Detering. “I think it is more of a kind of fever,” says Albert. “No one in particular wants it, and then all at once there it is. We didn't want the war, the others say the same thing and yet half the world is in it all the same.” “But there are more lies told by the other side than by us,” say I; “just think of those pamphlets the prisoners have on them, where it says that we eat Belgian children. The fellows who write those lies ought to go and hang themselves. They are the real culprits.” Müller gets up. “Anyway, it is better that the war is here instead of in Germany. Just you look at the shell-holes.” 'True,” assents Tjaden, “but no war at all would be better

„Snad oba.” povídám, aniž tomu sám věřím. “No tak,” míní Albert a já vidím, že mě chce dostat do úzkých, „ale naši profesoři a pastoři a noviny tvrdí, že máme pravdu jen my, a doufejme, že tomu tak je; - ale francouzští profesoři a pastoři a noviny tvrdí, že pravdu mají jenom oni, tak jak to tedy je?” „To já nevím,” povídám, „ať je to tak nebo tak, je válka, a každý měsíc je v ní víc a víc zemí.” Tjaden se zas objeví. Je stále ještě v ráži a vpadne hned zas do hovoru, vyptávaje se, jak vlastně taková válka vznikne. “Obyčejně tak, že jedna zem těžce urazí jinou zem,” odpovídá s jistou převahou Albert. Ale Tjaden dělá nechápavého. „Zem? Tomu nerozumím. Kopec v Německu přece nemůže urazit kopec ve Francii. Nebo řeka nebo les nebo pole.” „Seš ty takovej vůl nebo to jen tak děláš?” vrčí Kropp, „tak to přece nemyslím. Nějaký národ urazí jiný národ.” „Tak tu nemám co dělat,” odpovídá Tjaden, „já se uraženej necítím.” „Tobě tak něco vykládat,” povídá rozmrzele Albert, „o takového selského hřbeta, jako jsi ty, při tom přec nejde.” „To tedy můžu teprve jít domů,” trvá na svém Tjaden a všichni se smějí. „Ale, člověče, je tu přec národ jako celek, tedy stát” - volá Mőller. „Stát, stát” - Tjaden luská zchytrale prsty. - „žandárové, policie, daně, to je ten váš stát. Jen si s nimi něco začni má úcta.” „To je pravda,” povídá Kat, „tadys řek po prvně něco správnýho, Tjadene, stát a vlast, to je opravdu rozdíl.” „Ale patří to dohromady,” uvažuje Kropp, „neexistuje vlast bez státu.” „Ano, ale uvaž, že my skoro všichni jsme prostí lidé. A většina lidí ve Francii jsou přece taky dělníci, řemeslníci nebo malí úředníci. Proč pak tedy by nás nějaký francouzský zámečník nebo švec chtěl napadat? Ne, to jsou jen vlády. Neviděl jsem jakživ žádného Francouze, dokud jsem nepřišel sem. a většina. Francouzů asi právě tak neviděla živého Němce. Ptali se jich zrovna tak málo jako nás.” „Proč je tedy vůbec válka?” ptá se Tjaden. Kat krčí rameny. „Jsou asi lidé, kterým válka prospívá.” „To já tedy k nim nepatřím,” šklebí se Tjaden. „Ty ne, a tady nikdo.” „A kdo tedy?” trvá na svém Tjaden. “Císaři přeci taky neprospívá. Ten má přece všecko, co potřebuje.” „To nepovídej,” odporuje Kat, “válku až dodnes ještě neměl. A každej větší císař potřebuje aspoň jednu válku, nebo se nestane slavnej. Podívej se jenom do čítanek.” „Generálové se válkou taky stanou slavný,” povídá Detering. „Ještě slavnější než císař,” potvrzuje Kat. “Jistě za tím vězí jiní lidé, kteří chtějí na válce vydělávat,” mumlá Detering. „Já bych spíš řek, že je to něco jako horečka,” řekne Albert. „Žádný to vlastně nechce a najednou je to tady. My jsme válku nechtěli, ostatní tvrdí totéž - a přece se půl světa pere jedna radost.” “Tamti ale lžou víc než my,” odpovídám, „vzpomeňte si jen na letáky zajatců, v kterých se psalo, že jsme žrali belgické děti. Ty chlapy, co takovýho něco napíšou, by měli pověsit. To jsou ti praví vinníci.” Mőller vstává. „V každém případě je lip, zeje válka tady, než aby byla v Německu. Podívejte se na ta pole plná trychtýřů!” „Jo,” přisvědčuje i Tjaden, „ale ještě lip je vůbec žádná

66

still.” He is quite proud of himself because he has scored for once over us volunteers. And his opinion is quite typical, here one meets it time and again, and there is nothing with which one can properly counter it, because that is the limit of their comprehension of the factors involved. The national feeling of the tommy resolves itself into this here he is. But that is the end of it; everything else he criticises from his own practical point of view. Albert lies down on the grass and growls angrily: “The best thing is not to talk about the rotten business.” “It won't make any difference, that's sure,” agrees Kat. To make matters worse, we have to return almost all the new things and take back our old rags again. The good ones were merely for the inspection. Instead of going to Russia, we go up the line again. On the way we pass through a devastated wood with the tree trunks shattered and the ground ploughed up. At several places there are tremendous craters. “Great guns, something's hit that,” I say to Kat. “Trench mortars,” he replies, and then points up at one of the trees. In the branches dead men are hanging. A naked soldier is squatting in the fork of a tree, he still has his helmet on, otherwise he is entirely unclad. There is only half of him sitting up there, the top half, the legs are missing. “What can that mean?” I ask. “He's been blown out of his clothes,” mutters Tjaden. “It's funny,” says Kat, “we have seen that several times now. If a mortar gets you it blows you clean out of your clothes. It's the concussion that does it.” I search around. And so it is. Here hang bits of uniform, and somewhere else is plastered a bloody mess that was once a human limb. Over there lies a body with nothing but a piece of the underpants on one leg and the collar of the tunic around its neck. Otherwise it is naked and the clothes are hanging up in the tree. Both arms are missing as though they had been pulled out. I discover one of them twenty yards off in a shrub. The dead man lies on his face. There, where the arm wounds are, the earth is black with blood. Underfoot the leaves are scratched up as though the man had been kicking. “That's no joke, Kat,” say I. “No more is a shell splinter in the belly,” he replies, shrugging his shoulders. “But don't get tender-hearted,” says Tjaden. All this can only have happened a little while ago, the blood is still fresh. As everybody we see there is dead we do not waste any more time, but report the affair at the next stretcher-bearers' post. After all it is not our business to take these stretcher-bearers' jobs away from them. *** A patrol has to be sent out to discover just how strongly the enemy position is manned. Since my leave I feel a certain strange attachment to the other fellows, and so I volunteer to go with them. We agree on a plan, slip out through the wire and then divide and creep forward separately. After a while I find a shallow shell-hole and crawl into it. From here I peer forward. There is moderate machine-gun fire. It sweeps across from all directions, not very heavy, but always sufficient to make one keep down. A parachute star-shell opens out. The ground lies stark in the pale light, and then the darkness shuts down again blacker than ever. In the trenches we were told there were black troops in front of us. That is nasty, it is hard to see them; they are very good at patrolling, too. And oddly enough they are often quite stupid; for instance, both Kat and Kropp were once able to shoot down a black enemy patrol because the fellows in their enthusiasm for cigarettes smoked while they were creeping about. Kat and Albert had simply to aim at the

válka.” Odchází pyšně, neboť to nám jednoročákům jednou zas nandal, a jeho mínění je tady skutečně typické, člověk naň narazí všude a nemůže proti němu vlastně nic kloudného namítnout, poněvadž s ním přestává zároveň porozumění pro jiné souvislosti. Nacionální cit obyčejného ucha spočívá v tom, že je tady. Ale tím taky končí, všechno ostatní posuzuje prakticky a se svého hlediska. Albert si lehne rozmrzele do trávy. „Je lip o tom špásu vůbec nemluvit.” „Hovorem se taky nic nespraví,” potvrzuje Kat. Na dovršení všeho musíme téměř všecky nově vyfasované věci zas vrátit a dostaneme zase své staré hadry. Ty dobré byly jen pro parádu. Místo do Ruska jdeme zas na frontu. Cestou jdeme ubožáckým lesem s roztříštěnými kmeny a rozoranou půdou. Na některých místech jsou strašlivé díry. “Sakra, tady do toho ale mydlili,” povídám Katovi. „Minomety,” odpovídá a ukazuje nahoru. Ve větvích visí mrtví. Nahý voják krčí se na vidlici kmene. Má ještě přílbu na hlavě, jinak nemá na sobě nic. Tam nahoře sedí z něho jenom půlka, trup bez nohou. „Co se to tu stalo?” ptám se. “To ho vyrazili z hadrů,” vrčí Tjaden. Kat říká: „To je komické, viděli jsme to už párkrát. Kam taková mina cákne, vyrazí člověka skutečně doslova z hadrů. To dělá tlak vzduchu.” Hledám dále. Je tomu vskutku tak. Tam visí samotné kusy uniformy, jinde lpí krvavá kaše, která byla kdysi lidskými údy. Leží tu tělo, které má ještě na jedné noze kus podvlékaček a kolem krku límec blůzy. Jinak je nahé, hadry visí po okolních stromech. Obě paže jsou pryč, jako by byly vykrouceny. Jednu z nich jsem objevil v křoví vzdáleném dvacet kroků. Mrtvý leží na obličeji. Tam, kde jsou rány po utržených pažích, je země černá krví. Pod nohama je listoví rozhrabáno, jako by ten raněný byl ještě sekal nohama. „Todle není žádná legrace, Kate,” povídám. „Střepina v břiše taky ne,” míní Kat. A to všecko není tak staré, krev je ještě čerstvá. Poněvadž všichni lidé, které vidíme, jsou mrtví, nezdržujeme se, ale hlásíme věc u nejbližšího obvaziště. Konec konců to není naše věc ubírat práci těm valachům od sanity.

*** Má být poslána patrola, aby zjistila, pokud je nepřátelská linie ještě obsazena. Mám pro svou dovolenou jakýsi podivný pocit vůči ostatním a proto se na ni hlásím. Smluvíme plán, proplazíme se skrze dráty, a rozdělíme se, abychom jednotlivě lezli kupředu. Za chvíli najdu plochý trychtýř, do kterého sklouznu. Odtud se pátravě rozhlížím. Terén je ostřelován prostředním kulometným ohněm. Je se všech stran na dostřel, sice ne moc silně, ale přece dost, abys zbytečně nevystrkoval kostru. Světelný padák se rozvinuje. Terén ustrne v bledém světle. Tím černěji se pak zavře nad tím tma. Před tím si vypravovali v zákopu, že prý jsou před námi negři. To je nepříjemné, je těžko je vidět a kromě toho jsou to obratní rozvědčíci. Jsou často ku podivu právě tak nerozumní; Kat i Kropp zastřelili už jednou nepřátelskou černou patrolu, poněvadž při své žádostivosti po cigaretě cestou kouřili. Katovi i Albertovi postačilo, vzít si na mušku doutnající konce cigaret.

67

glowing ends of the cigarettes. A bomb or something lands close beside me. I have not heard it coming and am terrified. At the same moment a senseless fear takes hold of me. Here I am alone and almost helpless in the dark perhaps two other eyes have been watching me for a long while from another shell-hole in front of me, and a bomb lies ready to blow me to pieces. I try to pull myself together. It is not my first patrol and not a particularly risky one. But it is the first since my leave, and besides, the lie of the land is still rather strange to me. I tell myself that my alarm is absurd, that there is probably nothing at all there in the darkness watching me, otherwise they would not be firing so low. It is in vain. In whirling confusion my thoughts hum in my brain I hear the warning voice of my mother, I see the Russians with the flowing beards leaning against the wire fence, I have a bright picture of a canteen with stools, of a cinema in Valenciennes; tormented, terrified, in my imagination I see the grey, implacable muzzle of a rifle which moves noiselessly before me whichever way I try to turn my head. The sweat breaks out from every pore. I still continue to lie in the shallow bowl. I look at the time; only a few minutes have passed. My forehead is wet, the sockets of my eyes are damp, my hands tremble, and I am panting softly. It is nothing but an awful spasm of fear, a simple animal fear of poking out my head and crawling on farther. All my efforts subside like froth into the one desire to be able just to stay lying there. My limbs are glued to the earth. I make a vain attempt; they refuse to come away. I press myself down on the earth, I cannot go forward, I make up my mind to stay lying there. But immediately the wave floods over me anew, a mingled sense of shame, of remorse, and yet at the same time of security. I raise myself up a little to take a look round. My eyes burn with staring into the dark. A star-shell goes up; I duck down again. I wage a wild and senseless fight, I want to get out of the hollow and yet slide back into it again; I say “You must, it is your comrades, it is not an idiotic command,” and again: “What does it matter to me, I have only one life to lose.” That is the result of all this leave, I plead in extenuation. But I cannot reassure myself; I become terribly faint. I raise myself slowly and reach forward with my arms, dragging my body after me and then lie on the edge of the shell-hole, half in and half out. There I hear sounds and drop back. Suspicious sounds can be detected clearly despite the noise of the artillery-fire. I listen; the sound is behind me. They are our people moving along the trench. Now I hear muffled voices. To judge by the tone that might be Kat talking. At once a new warmth flows through me. These voices, these quiet words, these footsteps in the trench behind me recall me at a bound from the terrible loneliness and fear of death by which I had been almost destroyed. They are more to me than life, these voices, they are more than motherliness and more than fear; they are the strongest, most comforting thing there is anywhere: they are the voices of my comrades. I am no longer a shuddering speck of existence, alone in the darkness; I belong to them and they to me; we all share the same fear and the same life, we are nearer than lovers, in a simpler, a harder way; I could bury my face in them, in these voices, these words that have saved me and will stand by me. *** Cautiously I glide out over the edge and snake my way forward. I shuffle along on all fours a bit farther, I keep track of my bearings, look around me and observe the distribution of the gunfire so as to be able to find my way back. Then I try to get in touch with the others. I am still afraid, but it is an intelligent fear, an extraordinarily heightened caution. The night is windy and

Vedle mne dopadne se sykotem malý granát. Neslyšel jsem jej přicházet a silně se polekám. V témž okamžiku mě popadne nesmyslná úzkost. Jsem tu sám a ve tmě téměř bezbranný - snad mě už dávno pozorují z nějaké jámy dvě cizí oči. Chci se vzmužit. Není 'to má první rozvědka a není nijak zvlášť nebezpečná. Ale je první po mé dovolené a mimo to je mi terén ještě hodně neznámý. Ujasňuji si, že mé rozčilení je nesmysl, že v temnotě pravděpodobně nic nečíhá. Poněvadž by jej tak nízko neostřlovali.

Je to marné. Myšlenky mi víří v divém zmatku hlavou, slyším varovný hlas matčin, vidím Rusy stát s vlajícími vousy u mříže, mám jasnou, podivuhodnou představu jakési kantiny se židlemi, nějakého kina ve Valenciennes, vidím mučivě, příšerně ve své představě šedivé, bezcitné ústí hlavně, které bez hluku a, číhavě sleduje mé pohyby, když se snažím pootočit třeba Jen. hlavu; ze všech pórů vyráží mi pot. Ležím stále ještě v jakési úžlabince. Dívám se na hodinky; minulo teprve několik minut. Čelo je mokré, oční dutiny vlhké, ruce se třesou a potichu supím. Není to nic jiného než záchvat strachu, docela obyčejný sakramentský strach vystrčit hlavu a plížit se dál. Mé napětí se rozplývá jako kaše v jediné-přání; moci zůstat ležet na místě. Mé údy jsou jakoby přile pené k zemi, a dělám marný pokus; nechtějí se odlepit. Tisknu se k zemi, nemohu vpřed, rozhodnu se zůstat na místě. Ale ihned mě zaplaví nová vlna, vlna studu, lítosti, i vlna vědomí, že jsem skryt. Pozvedám se trochu, abych se rozhlédl. Raketa letí do výše; skrčím se zas.

Bojuji divoký, nesmyslný boj, chci ven z úžlabinky a přec zas do ní sklouzám, říkám si “musíš, to jsou tví kamarádi, to není přece žádný pitomý rozkaz”, a hned zas: „Co je mi po tom, mám jen jeden život, a ten mohu ztratit. Tím vším je vinna ta, dovolená omlouvám se roztrpčeně. Ale sám tomu dobře nevěřím, je mi hrozně mdlo, pomalu se nazdvihuji a vysoukám na ruce a ležím teď půlkou těla na okraji jámy. Tu slyším šustot a strhnu tělo zpátky. Přes hluk dělostřelby slyší člověk přesně podezřelé šusty. Číhám; šustot je za mnou. Jsou to naši lidé, kteří jdou zákopem. Teď slyším i tlumené hlasy. Podle tónu mluví to asi Kat. Najednou mne zavalí proud neobyčejného tepla. Tyto hlasy, těch pár tichých slov, tyto kroky v zákopu mě rázem vytrhnou ze strašlivého osaměni” smrtelné úzkosti, které bych byl málem propadl. Jsou něčím víc než je můj život, tyto hlasy jsou něčím, co je víc než mateřská láska, jsou tím nejsilnějším na světě a tím, co mě nejvíc chrání: jsou to hlasy mých kamarádů. Nejsem už třesoucím se kouskem života, osamělým v temnotě, patřím k nim a oni ke mně, máme stejný strach a stejný život, jsme spojeni'prostě a těžce. Chtěl bych svůj obličej vtisknout do nich, do těchto hlasů, do těchto pár slov, která mne zachránila a která budou i napříště se mnou. *** Kloužu opatrně přes okraj a plazím se dál. Lezu po čtyřech; jde to dobře, fixuji si směr, rozhlížím se a zachycuji si do paměti obraz ohnivých šlehů z děl,abych trefil nazpět. Pak se snažím dostat spojenís ostatními. Mám stále ještě strach, ale je to rozumný strach, neobyčejně zvýšená opatrnost. Noc je rozvětřená a při

68

shadows flit hither and thither in the flicker of the gunfire. It reveals too little and too much. Often I pause, stock still, motionless, and always for nothing. Thus I advance a long way and then turn back in a wide curve. I have not established touch with the others. Every yard nearer our trench fills me with confidence; and with haste, too. It would be bad to get hit now. Then a new fear lays hold of me. I can no longer remember the direction. Quiet, I squat in a shell-hole and try to locate myself. More than once it has happened that some fellow has jumped joyfully into a trench, only then to discover that it was the wrong one. After a little time I listen again, but still I am not sure. The confusion of shell-holes now seems so bewildering that I can no longer tell in my agitation which way I should go. Perhaps I am crawling parallel to the lines, and that might go on for ever. So I crawl round once again in a wide curve. These damned rockets! They seem to burn for an hour, and a man cannot make the least movement without bringing the bullets whistling round. But there is nothing for it, I must get out. Falteringly I work my way farther, I move off over the ground like a crab and rip my hands sorely on the jagged splinters, as sharp as razor blades. Often I think that the sky is becoming lighter on the horizon, but it may be merely my imagination. Then gradually I realise that to crawl in the right direction is a matter of life or death. A shell crashes. Almost immediately two others. And then it begins in earnest. A bombardment. Machine-guns rattle. Now there is nothing for it but to stay lying low. Apparently an attack is coming. Everywhere the rockets shoot up. Unceasing. I lie huddled in a large shell-hole, my legs in the water up to the belly. When the attack starts I will let myself fall into the water, with my face as deep in the mud as I can keep it without suffocating. I must pretend to be dead. Suddenly I hear the barrage lift. At once I slip down into the water, my helmet on the nape of my neck and my mouth just clear so that I can get a breath of air. I lie motionless; somewhere something clanks, it stamps and stumbles nearer all my nerves become taut and icy. It clatters over me and away, the first wave has passed. I have but this one shattering thought: What will you do if someone jumps into your shell-hole? Swiftly I pull out my little dagger, grasp it fast and bury it in my hand once again under the mud. If anyone jumps in here I will go for him. It hammers in my forehead; at once, stab him clean through the throat, so that he cannot call out; that's the only way; he will be just as frightened as I am; when in terror we fall upon one another, then I must be first. Now our batteries are firing. A shell lands near me. That makes me savage with fury, all it needs now is to be killed by our own shells; I curse and grind my teeth in the mud; it is a raving frenzy; in the end all I can do is groan and pray. The crash of the shells bursts in my ears. If our fellows make a counter-raid I will be saved. I press my head against the earth and listen to the muffled thunder, like the explosions of quarrying and raise it again to listen for the sounds on top. The machine-guns rattle. I know our barbed wire entanglements are strong and almost undamaged; parts of them are charged with a powerful electric current. The rifle fire increases. They have not broken through; they have to retreat. I sink down again, huddled, strained to the uttermost. The banging, the creeping, the clanging becomes audible. One single cry yelling amongst it all. They are raked with fire, the attack is repulsed. *** Already it has become somewhat lighter. over me. The first. Gone. Again, another. machine-guns becomes an unbroken chain. about to turn round a little, something heavy

Steps hasten The rattle of Just as I am stumbles, and

šlezích plamenů z dělových hlavní tancují kolem mne stíny. Vidím tak příliš málo i příliš mnoho. Často ztrnu, ale nikdy to nic není. Tak se dostanu hodně daleko a vracím se obloukem zase zpátky. Spojení jsem nenašel. Každý metr přivádějící mě k našemu zákopu, naplňuje mě důvěrou a ovšem i větším spěchem. Bylo by nepěkné dostat teď ještě něco na hřbet. Tu mnou projede nová hrůza. Nepoznávám už jasně směr. Tiše se skrčím do nějaké jámy a pokouším se orientovat. Nejednou se už stalo, že někdo skočí spokojeně do zákopu a teprv pak pozná, že to není ten pravý. Po nějaké chvíli zase poslouchám. Ještě pořád nejsem na pravé stopě. Změť jam mi připadá teď tak nepřehlednou, že rozčilením už ani nevím, kam se obrátit. Snad lezu rovnoběžně se zákopy, to pak může trvat věčně. Dělám proto zase kličku. Tyhle zatracené světelné padáky! Hoří, jak se zdá, celou hodinu, člověk se nemůže ani hnout, aniž by to hned kolem něho nehvízdalo. Ale žádná pomoc, musím ven. Prodírám se s přestávkami dále, pomalu jako rak sunu se terénem a rozedru si do krvava ruce o hrany střepin, které jsou ostré jako břitvy. Občas mám dojem, že nebe na obzoru je jasnější, ale to může být také jenom představa. Pomalu ale svítá ve mně poznání, že lezu o život. Zapraská granát. Hned za ním dva jiné. A už je to tady. Dělový přepad. Kulomety štěkají. Prozatím nezbývá nic jiného než zůstat ležet na místě, kde jsem. Zdá se, že přijde útok. Všude stoupají rakety. Nepřetržitě. Ležím skroucen ve velké jámě, nohy až po břicho ve vodě. Přijde-li útok, sklouznu do vody, tak hluboko, jak to jen půjde, abych se nezadusil, s hlavou do bahna. Musím dělat mrtvého. Najednou slyším, jak oheň skáče zpět. Smeknu se hned dolů, do vody na dně, přílbu docela v týlu, ústa otevřena jen natolik, abych měl trochu vzduchu. Pak zmrtvím; neboť někde něco drnčí, tápe to a cupe blížvšechny nervy ve mně ztuhnou v led. Klusá to přese mne, první vlna mě minula. Měl jsem jen jednu drásavou myšlenku: „Co uděláš, když někdo skočí do tvé jámy?” Vyškubnu rychle malou dýku, pevně ji sevřu a schovám i s rukou zase do bahna. Bodnu, hned jak sem skočí, buší mi to v mozku, probodnu mu krk, aby nemohl křičet, jinak to nejde, bude právě tak poděšen jako já, a už ze strachu na sebe skočíme, a tu musím být já první.

Teď střílejí naše baterky. Práská to docela blízko mne. To mě rozdivočuje až k šílenství, to mi tak ještě schází, aby mě trefili naši; klejů a zadírám se do bláta; je to divoký výbuch, na konec mohu už jen sténat a prosit. Výbuchy granátů vrývají se mi do uší. Provedou-li naši protivýpad, jsem zachráněn. Tisknu hlavu do země a slyším tlumené dunění jako vzdálené explose v dolech a zdvíhám ji zas, abych číhal na zvuky nade mnou. Kulomety štěkají. Vím, že naše drátěné překážky jsou pevné a skoro neporušené; část jich je nabita silným elektrickým proudem. Střelba z pušek roste: Neprorazí, musí ustoupit. Klesám' zase zpátky, napjat k prasknutí. –Slyším cvakot a plížení a drnčení. Do toho se zařízne oje dinělý výkřik. Ostřel.ují je, útok je odražen.

*** Vyjasnilo se ještě trochu víc. Kolem mne pospíchají kroky. První. Minou. Zase jiné. Štěkot kulometů tvoří jediný nepřetržitý řetěz. Právě se chci obrátit, to tu zarachotí a ke mně do jámy těžce s plesknutím padne nějaké tělo,

69

with a crash a body falls over me into the shell-hole, slips down, and lies across me I do not think at all, I make no decision I strike madly home, and feel only how the body suddenly convulses, then becomes limp, and collapses. When I recover myself, my hand is sticky and wet. The man gurgles. It sounds to me as though he bellows, every gasping breath is like a cry, a thunder but it is only my heart pounding. I want to stop his mouth, stuff it with earth, stab him again, he must be quiet, he is betraying me; now at last I regain control of myself, but have suddenly become so feeble that I cannot any more lift my hand against him. So I crawl away to the farthest corner and stay there, my eyes glued on him, my hand grasping the knife ready, if he stirs, to spring at him again. But he won't do so any more, I can hear that already in his gurgling. I can see him indistinctly. I have but one desire, to get away. If it is not soon it will be too light; it will be difficult enough now. Then as I try to raise up my head I see it is impossible already. The machine-gunfire so sweeps the ground that I should be shot through and through before I could make one jump. I test it once with my helmet, which I take off and hold up to find out the level of the shots. The next moment it is knocked out of my hand by a bullet. The fire is sweeping very low to the ground. I am not far enough from the enemy line to escape being picked off by one of the snipers if I attempt to get away. The light increases. Burning I wait for our attack. My hands are white at the knuckles, I clench them so tightly in my longing for the fire to cease so that my comrades may come. Minute after minute trickles away. I dare not look again at the dark figure in the shell-hole. With an effort I look past it and wait, wait. The bullets hiss, they make a steel net, never ceasing, never ceasing. Then I notice my bloody hand and suddenly feel nauseated. I take some earth and rub the skin with it; now my hand is muddy and the blood cannot be seen any more. The fire does not diminish. It is equally heavy from both sides. Our fellows have probably given me up for lost long ago. *** It is early morning, clear and grey. The gurgling continues, I stop my ears, but soon take my fingers away again, because then I cannot hear the other sound. The figure opposite me moves. I shrink together and involuntarily look at it. Then my eyes remain glued to it. A man with a small pointed beard lies there; his head is fallen to one side, one arm is half-bent, his head rests helplessly upon it. The other hand lies on his chest, it is bloody. He is dead, I say to myself, he must be dead, he doesn't feel anything any more; it is only the body that is gurgling there. Then the head tries to raise itself, for a moment the groaning becomes louder, his forehead sinks back upon his arm. The man is not dead, he is dying, but he is not dead. I drag myself toward him, hesitate, support myself on my hands, creep a bit farther, wait, again a terrible journey of three yards, a long, a terrible journey. At last I am beside him. Then he opens his eyes. He must have heard me, for he gazes at me with a look of utter terror. The body lies still, but in the eyes there is such an extraordinary expression of fright that for a moment I think they have power enough to carry the body off with them. Hundreds of miles away with one bound. The body is still perfectly still, without a sound, the gurgle has ceased, but the eyes cry out, yell, all the life is gathered together in them for one tremendous effort to flee, gathered together there in a dreadful terror of death, of me. My legs give way and I drop on my elbows. “No, no,” I whisper. The eyes follow me. I am powerless to move so long as

sklouzne, leží na mně. . Nemyslím na nic, nerozhoduji se k ničemu, bodám šíleně a cítím jen, jak tělo sebou škube a potom změkne a zhroutí se. Když se vzpamatuju,je má ruka lepkavá a mokrá. Ten druhý chroptí. Zdá se mi, že řve, každé vydechnutí je jako výkřik, zahřmění, ale to tak buší v mých žilách. Chtěl bych mu zavřít hubu, nacpat tam hlínu, ještě jednou bodnout, aby byl tichý a neprozradil mě; ale vzpamatoval jsem se už natolik a tak zeslábl, že už nemohu proti němu zdvihnout ruku. Tak se plazím do nejvzdálenějšího koutku a zůstávám tam s očima ztrnule na něho vyboulenýma, s dýkou v pěsti, hotov, pohne-li se jen, zase na něho skočit. Ale on už nic neudělá, to slyším podle jeho chroptění. Mohu ho nezřetelně vidět. Mám jenom jedno přání, dostat se odtud. Nebude-li to brzy, bude příliš jasno; je to už teďka těžké. Ale když se pokouším zdvihnout hlavu, vidím naprostou nemožnost. Oheň kulometů kryje tak terén, že mne proděraví při prvním skoku. Zkouším to ještě jednou, se svou přílbou, kterou vystrkuji a zdvihám, abych vyzkoušel, výšku střel. Za okamžik mně ji kulka vyrazí z ruky. Oheň je rozestřen docela nízko nad terénem. Nejsem tak příliš vzdálen od nepřátelského zákopu, abych nebyl okamžitě od jejich střelců zasažen, kdybych se pokusil vyrazit. Světla přibývá, čekám žádostivě na náš útok. Ruce na kotnících mám bílé, jak je svírám, jak úpím, aby oheň ustal a moji kamarádi mohli přijít. Minuta za minutou kape do věčnosti. Neopovažuji se. už podívat-směrem k temné postavě-v-jámě. Dívám se.usilovně. vedle.něho-a čekám,- cekám.: Střely syčí”, tvoří ocelovou síť, nepřestává to, nepřestává. Tu spatřím svou krvavou ruku a zmocní se mne náhlá nevolnost. Vezmu hlínu a tru ji o kůži, teď je ruka aspoň špinavá a krev není už vidět. Oheň ustává. Je teď s obou stran stejně silný. Naši mne pravděpodobně už dávno pokládají za ztraceného.

*** Je jasné, šedivé ráno. Chroptění neustává. Zacpávám si uši, ale hned zas vyndám prsty, poněvadž bych jinak nemohl slyšet ani to ostatní. Postava naproti se hýbá. Polekám se a mimovolně se tam podívám. Tu mi ztrnou oči jako přimražené. Leží tu muž s malým knírkem, s hlavou na stranu skloněnou, s poloohnutou paží, na kterou tlačí bezmocně hlava. Druhá ruka leží na prsou, je zakrvácená. Je mrtev, říkám si, musí být mrtev, necítí nic; co tu chroptí, je jenom tělo. Ale hlava se pokouší nadzvednout, sténání sílí, pak čelo klesne zase zpět na paži. Muž není mrtev, umírá, ale není mrtev. Sunu se k němu, zarazím se, podpírám se o ruce, zase trochu popolezu, čekám - dál, hroznou cestou tří metrů, dlouhou, děsnou cestou. Konečně jsem u něho.

Tu otevře oči. Slyšel mě ještě asi a dívá se na mne s výrazem strašlivého vyděšení. Tělo leží tiše, ale v očích je taková nesmírná vůle utéci, že na okamžik si myslím, že budou mít sílu strhnout tělo s sebou. Jediným trhnutím o sta kilometrů. Tělo je tiché, docela klidné, nyní bez jediného zvuku, chroptění zmlklo, ale oči křičí, řvou, je v nich soustředěn život k nesmírnému vypětí, k útěku, k strašlivé hrůze před smrtí, přede mnou.

Prolomím se v kolenou a padnu na lokty. „Ne, ne,” šeptám. Oči mě sledují. Nejsem schopen jediného pohybu, pokud

70

they are there. Then his hand slips slowly from his breast, only a little bit, it sinks just a few inches, but this movement breaks the power of the eyes. I bend forward, shake my head and whisper: “No, no, no,” I raise one hand, I must show him that I want to help him, I stroke his forehead. The eyes shrink back as the hand comes, then they lose their stare, the eyelids droop lower, the tension is past. I open his collar and place his head more comfortably. His mouth stands half open, it tries to form words. The lips are dry. My water bottle is not there. I have not brought it with me. But there is water in the mud, down at the bottom of the crater. I climb down, take out my handkerchief, spread it out, push it under and scoop up the yellow water that strains through into the hollow of my hand. He gulps it down. I fetch some more. Then I unbutton his tunic in order to bandage him if it is possible. In any case I must do it, so that if the fellows over there capture me they will see that I wanted to help him, and so will not shoot me. He tries to resist, but his hand is too feeble. The shirt is stuck and will not come away, it is buttoned at the back. So there is nothing for it but to cut it open. I look for the knife and find it again. But when I begin to cut the shirt the eyes open once more and the cry is in them again and the demented expression, so that I must close them, press them shut and whisper: “I want to help you, Comrade, camerade, camerade, camerade,” eagerly repeating the word, to make him understand. There are three stabs. My field dressing covers them, the blood runs out under it, I press it tighter; there; he groans. That is all I can do. Now we must wait, wait. *** These hours…. The gurgling starts again but how slowly a man dies! For this I know he cannot be saved, I have, indeed, tried to tell myself that he will be, but at noon this pretence breaks down and melts before his groans. If only I had not lost my revolver crawling about, I would shoot him. Stab him I cannot. By noon I am groping on the outer limits of reason. Hunger devours me, I could almost weep for something to eat, I cannot struggle against it. Again and again I fetch water for the dying man and drink some myself. This is the first time I have killed with my hands, whom I can see close at hand, whose death is my doing. Kat and Kropp and Müller have experienced it already, when they have hit someone; it happens to many, in hand-to-hand fighting especially. But every gasp lays my heart bare. This dying man has time with him, he has an invisible dagger with which he stabs me: Time and my thoughts. I would give much if he would but stay alive. It is hard to lie here and to have to see and hear him. In the afternoon, about three, he is dead. I breathe freely again. But only for a short time. Soon the silence is more unbearable than the groans. I wish the gurgling were there again, gasping, hoarse, now whistling softly and again hoarse and loud. It is mad, what I do. But I must do something. I prop the dead man up again so that he lies comfortably, although he feels nothing any more. I close his eyes. They are brown, his hair is black and a bit curly at the sides. The mouth is full and soft beneath his moustache; the nose is slightly arched, the skin brownish; it is now not so pale as it was before, when he was still alive. For a moment the face seems almost healthy; then it collapses suddenly into the strange face of the dead that I have so often seen, strange faces, all alike. No doubt his wife still thinks of him; she does not know what has happened. He looks as if he would have often have written to her; she will still be getting mail from him To-morrow, in a week's time perhaps even a stray letter a month hence. She will read it, and in it he will be speaking to her. My state is getting worse, I can no longer control my

jsou zde. Tu jeho ruka padá pomalu s prsou, kousek jenom, klesá o pár centimetrů, ale tento pohyb ruší moc jeho oči. Skláním se nad ním, vrtím hlavou a šeptám: „Ne, ne, ne,” zdvíhám ruku, musím mu ukázat, že mu chci pomoci a hladím mu čelo. Oči uškubnou, když se ruka přiblíží, teď ztrácejí svou ztrnulost, řasy klesají, napětí povoluje. Rozepnu mu límec a narovnám mu pohodlněji hlavu. Ústa jsou napolo otevřena, namáhá se vytvořit slova. Rety jsou suché. Má polní láhev tu není, nevzal jsem ji s sebou. Ale dole v trychtýři, v bahně je voda. Lezu dolů, vytáhnu kapesník, roztáhnu jej, stlačím do vody a čerpám hrstí žlutou vodu, která prosakuje. Polyká ji. Přinesu novou. Pak mu rozepnu blůzu, abych ho obvázal, pokud to půjde. Musím to rozhodně udělat, aby ti tam viděli, kdybych byl zajat, že jsem mu chtěl pomoci a nezastřelili mě. Chce se bránit, ale ruka je příliš mdlá. Košile je slepená a nelze ji odsunout, má knoflíky vzadu. Tak nezbývá než ji rozříznout. Hledám nůž a nacházím jej. Ale když začínám rozřezávat košili, otevrou se oči ještě jednou a zase je v nich křik a šílený výraz, že je musím přikrýt, přitlačit a šeptat: „Já ti chci přec pomoci, kamaráde, camarade, camarade,” důtklivě to jediné slovo, aby mi rozuměl. Jsou to tři bodné rány. Má obinadla je přikryjí, krev pod nimi ubíhá, přitlačím je pevněji, tu zasténá.To je vše, co mohu dělat. Teď musíme čekat, čekat. *** Ty hodiny! Chroptění se zase začíná, jak pomalu takový člověk umírá! Neboť to vím: zachránit ho nelze. Pokusil jsem se sice vymluvit si to, ale v poledne se výmluva před jeho sténáním rozplynula, rozpadla. Kdybych jen nebyl při plazení ztratil revolver, zastřelil bych ho. Zabodnout ho nemohu. V poledne jsem na samé hranici možnosti myslet. Hlad mě rozrývá, plakal bych, jak se mi chce jíst, a nemohu proti tomu bojovat. Několikrát přinesu umírajícímu vodu a piju taky sám. Je to první člověk, kterého jsem usmrtil svýma rukama, kterého mohu jasně vidět, jehož umírání je mou prací. Kat a Kropp a Mőller taky už viděli, když někoho zasáhli, stává se to mnohým, ba v boji muže proti muži často Ale každý výdech obnažuje mé srdce. Tento umírající má hodiny pro sebe, má neviditelný nůž, kterým mne bodá: čas a mé myšlenky. Co bych za to dal, aby zůstal na živu. Je to těžké musit tady ležet a vidět ho a slyšet ho. Odpoledne ve tři je mrtev. Oddechnu si. Ale jenom na krátko. Snášet to mlčení se mi zdá brzy těžším než stenání. Chtěl bych, aby tu zase bylo ono chroptění, chraptivé, trhané, hned písklavě tiché a pak zase chraptivé a hlasité. Nemá smyslu, co dělám. Ale musím mít nějaké zaměstnání. Tak uložím mrtvého ještě jednou, aby ležel pohodlněji, ač už nic necítí. Zatlačím mu oči. Jsou hnědé, vlasy jsou černé, na spáncích trochu zkadeřené. Ústa pod knírkem jsou plná a měkká; nos je trochu ohnut, kůže nahnědlá, něm už tak bledá jako před tím, když ještě žil. Chvíli se dokonce zdá, že obličej je skoro zdráv; pak se rychle propadne a změní v jeden z těch cizích mrtvých obličejů, které jsem tak často vídal a které jsou všechny stejné. Jeho žena teď jistě na něho myslí neví, co se stalo; bude taky od něho dostávat ještě poštu - zejtra, týden, snad ještě za měsíc nějaké zabloudílé psaní. Bude je číst a on v něm bude .k ní mluvit.

Můj stav se stále zhoršuje, nemohu už udržet své

71

thoughts. What would his wife look like? Like the little brunette on the other side of the canal? Does she belong to me now? Perhaps by this act she becomes mine, I wish Kantorek were sitting here beside me. If my mother could see me. The dead man might have had thirty more years of life if only I had impressed the way back to our trench more sharply on my memory. If only he had run two yards farther to the left, he might now be sitting in the trench over there and writing a fresh letter to his wife. But I will get no further that way; for that is the fate of all of us: if Kemmerich's leg had been six inches to the right: if Haie Westhus had bent his back three inches further forward. The silence spreads. I talk and must talk. So I speak to him and say to him: “Comrade, I did not want to kill you. If you jumped in here again, I would not do it, if you would be sensible too. But you were only an idea to me before, an abstraction that lived in my mind and called forth its appropriate response. It was that abstraction I stabbed. But now, for the first time, I see you are a man like me. I thought of your hand-grenades, of your bayonet, of your rifle; now I see your wife and your face and our fellowship. Forgive me, comrade. We always see it too late. Why do they never tell us that you are poor devils like us, that your mothers are just as anxious as ours, and that we have the same fear of death, and the same dying and the same agony Forgive me, comrade; how could you be my enemy? If we threw away these rifles and this uniform you could be my brother just like Kat and Albert. Take twenty years of my life, comrade, and stand up take more, for I do not know what I can even attempt to do with it now.” It is quiet, the front is still except for the crackle of rifle fire. The bullets rain over, they are not fired haphazard, but shrewdly aimed from all sides. I cannot get out. “I will write to your wife,” I say hastily to the dead man, “I will write to her, she must hear it from me, I will tell her everything I have told you, she shall not suffer, I will help her, and your parents too, and your child.” His tunic is half open. The pocket-book is easy to find. But I hesitate to open it. In it is the book with his name. So long as I do not know his name perhaps I may still forget him, time will obliterate it, this picture. But his name, it is a nail that will be hammered into me and never come out again. It has the power to recall this for ever, it will always come back and stand before me. Irresolutely I take the wallet in my hand. It slips out of my hand and falls open. Some pictures and letters drop out. I gather them up and want to put them back again, but the strain I am under, the uncertainty, the hunger, the danger, these hours with the dead man have made me desperate, I want to hasten the relief, to intensify and to end the torture, as one strikes an unendurably painful hand against the trunk of a tree, regardless of everything. There are portraits of a woman and a little girl, small amateur photographs taken against an ivy-clad wall. Along with them are letters. I take them out and try to read them. Most of it I do not understand, it is so hard to decipher and I scarcely know any French. But each word I translate pierces me like a shot in the chest; like a stab in the chest. My brain is taxed beyond endurance. But I realise this much, that I will never dare to write to these people as I intended. Impossible. I look at the portraits once more; they are clearly not rich people. I might send them money anonymously if I earn anything later on. I seize upon that, it is at least something to hold on to. This dead man is bound up with my life, therefore I must do everything, promise everything in order to save myself; I swear blindly that I mean to live only for his sake and his family, with wet lips I try to placate him and deep down in me lies the hope that I may buy myself off in this way and perhaps even get out of this; it is a little stratagem: if only I am allowed to escape, then I will see to it. So I open the book and read slowly: Gerard Duval, compositor.

myšlenky. Jak vypadá asi ta paní? Jako ta útlá brureta za kanálem? Nepatří mi? Snad mi nyní právě protoo patří! Kdyby tak tedy vedle mne seděl Kantorek! Kdyby mě tak viděla maminka. Mrtvý mohl žít jistě ještě třicet let, kdybych si byl lip zapamatoval zpáteční cestu. Kdyby byl býval běžel o dva metry dále nalevo, ležel by teď tam na druhé straně ve svém zákopu a psal by své ženě nové psaní. Ale touto cestou se nikam nedostanu; neboť to je osud nás všech; kdyby Kemmerich dal pravou nohu o deset centimetrů dál nalevo, kdyby se Haie sehnul ještě o pět centimetrů. Mlčení se táhne do nekonečna. Mluvím a musím mluvit. Tak mluvím na něho a říkám mu to: “Kamaráde, já tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale před tím jsi mi byl jenom myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala rozhodnutí; tu kombinaci jsem ubodal. Teď teprve vidím, žes člověk jako já. Myslil jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bajonet a na tvé zbraně; teď vidím tvou ženu a tvůj obličej a to, co máme společného. Odpusť mi, kamaráde! Vidíme to vždycky příliš pozdě. Proč se nám stále znova neříká, že jste právě takoví ubozí chlapíci jako jsme my, že vaše matky se o vás strachují právě tak jako naše a že máme stejný strach před smrtí a stejné umírání a stejnou bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem! Kdybychom odhodili tyto zbraně a tuto uniformu, moh bys být právě tak mým bratrem jako Kat a Albert. Vem si mých dvacet let, kamaráde, a vstaň, vem si víc, neboť já nevím, co s nimi.” Je ticho, fronta je klidná až na praskot pušek. Kule lítají hustě, nestřílí se bez plánu, ale na všech stranách se ostře míří. Nemohu ven. „Budu psát tvé ženě,” povídám mrtvému spěšně, „budu jí psát, aby se to ode mne dověděla, řeknu jí všechno, co říkám tobě, aby netrpěla, budu jí pomáhat a tvým rodičům taky a tvému dítěti.” Jeho uniforma je ještě napolo rozepatá. Tobolku s papíry lze lehce najít. Ale zdráhám se ji otevřít. Je v ní legitimace s jeho jménem. Pokud neznám jeho jména, mohu ho snad ještě zapomenout, čas jej vymaže, tento obraz. Jeho jméno je hřebík, který se do mne zarazí a který nebude nikdy možno vytrhnout. Je v něm síla, která bude umět všechno zase vyvolat, bude se to vracet zas a zas a vstávat přede mnou. Držím nerozhodně tobolku v ruce. Vypadne mi a otevře se. Vylétne několik obrazů a dopisů. Seberu je a chci je zase uložit, ale tlak, který mne svírá, celá nejistota situace, hlad, nebezpečí, tyto hodiny s mrtvým mě přivedly do zoufalství, chci urychlit rozřešení a zesílit a ukončit svá muka, jako tluče člověk nesnesitelně bolavou rukou o strom, bez ohledu na to, jak to dopadne. Jsou to fotografie ženy a malého děvčátka, uzounké amatérské fotografie před zdí s břečťanem. Vedle jsou dopisy. Vyndám je a pokouším se je číst. Většině nerozumím, lze to těžko rozluštit a znám jen málo francouzsky. Ale každé slovo, které přeložím, proniká mi do prsou jako výstřel, jako bodná rána. Hlava mi bolí předrážděním. Ale tolik ještě chápu, že těm lidem nesmím nikdy psát, jak jsem chtěl dřív. Dívám se ještě jednou na fotografie; nejsou to bohatí lidé. Mohl bych jim jednou anonymně poslat peníze, jestli nějaké někdy později vydělám. Toho se křečovité chápu, to je aspoň malinká opora. Tento mrtvý je spjat s mým životem, proto musím dělat všechno a slíbit všechno, abych se zachránil; slibuju slepě, že chci žít jenom pro něho a pro jeho rodinu, mluvím na něho vlhkými rty a přehluboko ve mně spí při tom naděje, že se tak vykoupím a přece jen ještě odtud dostanu; malá lest, že se budu potom vždycky ještě moci podívat, co a jak. A proto otevru knížku a čtu pomalu: Gérard Duval, typograf.

72

With the dead man's pencil I write the address on an envelope, then swiftly thrust everything back into his tunic. I have killed the printer, Gerard Duval. I must be a printer, I think confusedly, be a printer, printer.

Napíšu si tužkou mrtvého adresu na obálku dopisu a strčím zas všechno rychle do blůzy. Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát typografem, myslím si zmateně, stát se typografem, typografem!

*** By afternoon I am calmer. My fear was groundless. The name troubles me no more. The madness passes. “Comrade,” I say to the dead man, but I say it calmly, “today you, to-morrow me. But if I come out of it, comrade, I will fight against this, that has struck us both down; from you, taken life and from me? Life also. I promise you, comrade. It shall never happen again.” The sun strikes low, I am stupefied with exhaustion and hunger. Yesterday is like a fog to me, there is no hope of ever getting out of this. I fall into a doze and do not at first realise that evening is approaching. The twilight comes. It seems to me to come quickly now. One hour more. If it were summer, it would be three hours more. One hour more. Now suddenly I begin to tremble; something might happen in the interval. I think no more of the dead man, he is of no consequence to me now. With one bound the lust to live flares up again and everything that has filled my thoughts goes down before it. Now, merely to avert any ill-luck, I babble mechanically: “I will fulfil everything, fulfil everything I have promised you” but already I know that I shall not do so. Suddenly it occurs to me that my own comrades may fire on me as I creep up; they do not know I am coming. I will call out as soon as I can so that they will recognise me. I will stay lying in front of the trench until they answer me. The first star. The front remains quiet. I breathe deeply and talk to myself in my excitement: “No foolishness now, Paul Quiet, Paul, quiet then you will be saved, Paul.” When I use my Christian name it works as though someone else spoke to me, it has more power. The darkness grows. My excitement subsides, I wait cautiously until the first rocket goes up. Then I crawl out of the shell-hole. I have forgotten the dead man. Before me lies the oncoming night and the pale gleaming field. I fix my eyes on a shell-hole; the moment the light dies I scurry over into it, grope farther, spring into the next, duck down, scramble onward. I come nearer. There, by the light of a rocket I see something move in the wire, then it stiffens and I lie still. Next time I see it again, yes, they are men from our trench. But I am suspicious until I recognise our helmets. Then I call. And immediately an answer rings out, my name: “Paul, Paul.” I call again in answer. It is Kat and Albert who have come out with a stretcher to look for me. “Are you wounded?” “No, no!” We drop into the trench. I ask for something to eat and wolf it down. Müller gives me a cigarette. In a few words I tell what happened. There is nothing new about it; it happens quite often. The night attack is the only unusual feature of the business. In Russia Kat once lay for two days behind the enemy lines before he could make his way back. I do not mention the dead printer. But by next morning I can keep it to myself no longer. I must tell Kat and Albert. They both try to calm me. “You can't do anything about it. What else could you have done? That is what you are here for.” I listen to them and feel comforted, reassured by their presence. It was mere drivelling nonsense that I talked out there in the shell-hole. “Look there for instance,” points Kat. On the fire-step stand some snipers. They rest their rifles with telescopic sights on the parapet and watch the enemy front. Once and again a shot cracks out.

*** Odpůldne je klidnější. Můj strach byl bezdůvodný. Jméno už mne nemate. Záchvat minul. “Kamaráde,” povídám tam tomu mrtvému, ale říkám to už odhodlaně. „Dnes ty, zejtra já. Ale dostanu-li se odtud, kamaráde, chci bojovat pro to, co nás oba rozbilo: tobě život a mně? Taky život. Slibuju ti to, kamaráde. Nesmí se to už nikdy stát.” Slunce stojí šikmo. Jsem otupělý hladem a únavou. Včerejšek mi připadá jako mlha, nedoufám, že se odtud ještě dostanu. Tak civím do prázdna skleslý a zblblý a ani nechápu, že se začíná večer. Přichází soumrak. Jak se mi zdá, rychle. Ještě hodinu. Kdyby bylo léto, ještě tři hodiny. Ještě hodinu. Počínám se chvět, že do toho něco přijde. Nemyslím už na mrtvého, je mi nyní docela lhostejný. Pojednou vyskočí žádost po životě a všecko, co jsem si předsevzal, před ní ustupuje. Jen abych teď už neměl k vůli tomu žádné neštěstí, breptám mechanicky: “Všechno splním, všechno, co jsem slíbil, splním,” ale nyní už vím, že to neudělám.

Najednou mi napadá, že moji vlastní kamarádi mohou na mne střílet, až se připlížím; nevědí přec, že jsem to já. Budu volat jakmile budu tak blízko, aby mi rozuměli. A budu ležet před zákopem tak dlouho, až mi odpovědí. První hvězda. Fronta zůstává klidná. Hluboce od- dychuji a mluvím z rozčilení sám se sebou: „Teď žádnou hloupost, Pavle, klid, klid, Pavle, pak jsi zachráněn, Pavle.” To působí, vyslovím-li své křestní jméno, je mi, jako by to říkal někdo jiný, má to tak větší účinek. Temnota vzrůstá. Mé rozčilení ustupuje, čekám z opatrnosti, až vyletí první rakety. Pak vylezu z jámy. Na mrtvého jsem zapomněl. Přede mnou leží začínající se noc a bledě ozářené pole. Spatřím před sebou jámu; v okamžiku, kdy světlo uhasne, vrhnu se do ní, tápu dále, stihnu další, krčím se, vrhnu se dál. Blížím se k zákopu. Tu spatřím při záblesku rakety, jak v drátě přede mnou se něco ještě pohybuje, než to ztrne, a ležím tiše. Příště to vidím zas, jdou to jistě kamarádi z našeho zákopu. Ale jsem opatrný do té doby, než poznám naše přílby. Pak volám. Hned na to zazní v odpověď mé jméno: “Pavle, Pavle.” Opět volám. Je to Kat a Albert, kteří vyšli s celtou, aby mně vyhledali. „Jsi raněn?” „Ne, ne!” Vklouznem do zákopu. Chci jíst a zhltnu, co mi dají. Mőller mi dá cigaretu. Řeknu několika slovy, co se stalo. Není to nic neobyčejného; takové věci se už často staly. Jen ten noční útok je při tom něco zvláštního. Ale Kat už byl jednou v Rusku dva dny za ruskou frontou, než se mohl prosekat. O mrtvém typografovi neříkám nic. Až druhého dne ráno to už nesnesu. Musím to Katovi a Albertovi povědět. Oba mě uklidňují. „Na tom přec nic nezměníš. Co bys chtěl jiného dělat. K tomu jsi přece tady!” Naslouchám jim s pocitem bezpečí, čerpaje útěchu z jejich blízkosti. Jaké nesmysly jsem to vybájil tam v jámě. „Koukni se,” ukazuje Kat. U předprsně zákopu stojí několik střelců. Mají pušky s dalekohledy na cílení připraveny k ráně a pátrají číhavě po úseku, vymezeném jim v protější frontě. Tu a tam padne

73

rána. Then we hear the cry: “That's found a billet!” “Did you see how he leapt in the air?” Sergeant Oellrich turns round proudly and scores his point. He heads the shooting list for to-day with three unquestionable hits. “What do you say to that?” asks Kat. I nod. “If he keeps that up he will get a little coloured bird for his buttonhole by this evening,” says Albert. “Or rather he will soon be made acting sergeant-major,” says Kat. We look at one another. “I would not do it,” I say. “All the same,” says Kat, “It's very good for you to see it just now.” Sergeant Oellrich returns to the fire-step. The muzzle of his rifle searches to and fro. “You don't need to lose any sleep over your affair,” nods Albert. And now I hardly understand it myself any more. “It was only because I had to lie there with him so long,” I say. “After all, war is war.” Oellrich's rifle cracks out sharply and dry.

„To nepotřebuješ o té své věci ztrácet už ani slůvka,” kývá Albert. Teď nechápu už ani sám sebe. „Bylo to proto, že jsem s ním musil tak dlouho ležet,” říkám. Koncem konců je válka. Oelirichova puška praská krátce a suše.

TEN

X.

We have dropped in for a good job. Eight of us have to guard a village that has been abandoned because it is being shelled too heavily. In particular we have to watch the supply dump as that is not empty yet. We are supposed to provision ourselves from the same store. We are just the right people for that; Kat, Albert, Müller, Tjaden, Detering, our whole gang is there. Haie is dead, though. But we are mighty lucky all the same, all the other squads have had more casualties than we have. We select, as a dug-out, a reinforced concrete cellar into which steps lead down from above. The entrance is protected by a separate concrete wall. Now we develop an immense industry. This is an opportunity not only to stretch one's legs, but to stretch one's soul also. We make the best use of such opportunities. The war is too desperate to allow us to be sentimental for long. That is only possible so long as things are not going too badly. After all, we cannot afford to be anything but matter-of-fact. So matter-of-fact, indeed, that I often shudder when a thought from the days before the war comes momentarily into my head. But it does not stay long. We have to take things as lightly as we can, so we make the most of every opportunity, and nonsense stands stark and immediate beside horror. It cannot be otherwise, that is how we hearten ourselves. So we zealously set to work to create an idyll an idyll of eating and sleeping of course.

Dostali jsme pěknou vejžírku. Osm nás má hlídat vesnici, která byla vyklizena, poněvadž byla příliš silně ostřelována.

The floor is first covered with mattresses which we haul in from the houses. Even a soldier's behind likes to sit soft. Only in the middle of the floor is there any clear space. Then we furnish ourselves with blankets, and eiderdowns, luxurious soft affairs. There is plenty of everything to be had in the village. Albert and I find a mahogany bed which can be taken to pieces with a sky of blue silk and a lace coverlet. We sweat like monkeys moving it in, but a man cannot let a thing like that slip, and it would certainly be shot to pieces in a day or two. Kat and I do a little patrolling through the houses. In very short time we have collected a dozen eggs and two pounds of fairly fresh butter. Suddenly there is a crash in the drawing-room, and an iron stove hurtles through the wall past us and on, a yard from us out through the wall behind. Two holes. It comes from the house opposite where a shell has just landed. “The swine,” grimaces Kat, and we continue our search. All at once we prick up our ears, hurry across, and suddenly stand petrified there running up and down in a

Slyšíme volání. „Sedí!” - „Viděls, jak vyskočil?” Sergeant Oelirich se hrdě obrátí a zaznamenává bod. V dnešní střelecké listině vede s třemi bezpečně zjištěnými zásahy. „Co říkáš tomu?” ptá se Kat. Kývám. „Povede-li to tak dál, bude mít dnes večer o znáček v knoflíkové dírce víc,” míní Kropp. „Nebo se stane brzy vicefeldvéblem,” povídám. Díváme se na sebe. „Já bych to nedělal,” řeknu. „Přece však,” povídá Kat, „přece však je docela dobře, že to právě teď vidíš.”

Hlavně máme dát pozor na proviantůru, která není ještě vyprázdněna. Stravu si musíme opatřovat sami ze zbylých zásob. To si vybrali ty pravé - Kat, Albert, Mőller, Tjaden, Leer, Detering, celé naše družstvo je tady. Ovšem Haieje mrtev. Ale to je ještě veliké štěstí, jiná družstva měla větší ztráty než naše. Vybereme si jako kryt betonovaný sklep, k němuž vedou z venku schody. Nad to je vchod chráněn betonovou zdí. Vyvineme nyní horlivou činnost. Je tu opět příležitost povolit si nejen fysicky ale i duševně. A takových příležitostí se horlivě chápeme; neboť naše situace je příliš zoufalá, než abychom mohli být dlouho sentimentální. To je možné jen dotud, pokud to není tak docela zlé. Ale nám nezbývá nic jiného než nejpřísnější věcnost. Taková věcnost, že se mnohdy hrozím, když mi na okamžik zabloudí do mozku myšlenka z dřívější doby, z té před válkou. Taky tam dlouho nezůstane. Musíme se do své situace vžívat tak brzy a tak lehce, jak jen to je možno. Proto využíváme k tomu každé příležitosti a bezprostředně tvrdě, bez přechodu stojí vedle hrůzy blbost. Jinak vůbec nemůžeme, vrháme se do toho. Taky teď jde nám zuřivě o to, vytvořit si idylu, idylu žraní a spaní ovšem. Nejprve vysteleme svůj pelech matracemi, které přivlečeme z domů. I vojenský zadek si občas rád sedne na měkké. Jen v prostředku místnosti zůstane podlaha volná. Pak si obstaráme deky a podušky, nádherné, měkkoučké věcičky. Ve vesnici je všeho dost. Najdu s Albertem rozkládací mahagonovou postel s nebesy z modrého hedvábí a krajkovým přehozem. Potíme se sice jako opice, když to přenášíme, ale nemůžeme si přec dát něco takového ujít, hlavně když to bude v několika dnech stejně najisto rozstříleno. Kat a já se vypravíme na malou rozvědku do domů. Sehnali jsme za krátko tucet vajec a dvě libry dost čerstvého másla. Najednou to bouchne v nějakém saloně a železná kamna sviští stěnou kolem nás, a na metr vedle nás zase skrze zeď. Dvě díry. Přiletěla z protějšího domu, kam práskl granát. „ Klika,” šklebí se Kat a hledáme dál.

Najednou našpicujeme uši a natáhneme jedenáctky. Brzy stojíme jako očarovaní: V maličkém chlívku rejdí dvě živá

74

little sty are two live sucking pigs. We rub our eyes and look once again to make certain. Yes, they are still there. We seize hold of them no doubt about it, two real young pigs. This will make a grand feed. About twenty yards from our dug-out there is a small house that was used as an officers' billet. In the kitchen is an immense fireplace with two ranges, pots, pans, and kettles everything, even to a stack of small chopped wood in an outhouse a regular cook's paradise. Two of our fellows have been out in the fields all the morning hunting for potatoes, carrots and green peas. We are quite uppish and sniff at the tinned stuff in the supply dump, we want fresh vegetables. In the dining-room there are already two heads of cauliflower. The sucking pigs are slaughtered. Kat sees to them. We want to make potato-cakes to go with the roast. But we cannot find a grater for the potatoes. However, that difficulty is soon got over. With a nail we punch a lot of holes in a pot lid and there we have a grater. Three fellows put on thick gloves to protect their fingers against the grater, two others peel the potatoes, and the business gets going. Kat takes charge of the sucking pigs, the carrots, the peas, and the cauliflower. He even mixes a white sauce for the cauliflower. I fry the pancakes, four at a time. After ten minutes I get the knack of tossing the pan so that the pancakes which are done on one side sail up, turn in the air and are caught again as they come down. The sucking pigs are roasted whole. We all stand round them as before an altar. In the meantime we receive visitors, a couple of wirelessmen, who are generously invited to the feed. They sit in the living-room where there is a piano. One of them plays, the other sings “An der Weser.” He sings feelingly, but with a rather Saxon accent. All the same it moves us as we stand at the fireplace preparing the good things. Then we begin to realise we are in for trouble. The observation balloons have spotted the smoke from our chimney, and the shells start to drop on us. They are those damned spraying little daisy-cutters that make only a small hole and scatter widely close to the ground. They keep dropping closer and closer all round us; still we cannot leave the grub in the lurch. A couple of splinters whizz through the top of the kitchen window. The roast is ready. But frying the pancakes is getting difficult. The explosions come so fast that the splinters strike again and again against the wall of the house and sweep in through the window. Whenever I hear a shell coming I drop down on one knee with the pan and the pancakes, and duck behind the wall of the window. Immediately afterwards I am up again and going on with the frying. The Saxon stops singing a fragment has smashed the piano. At last everything is ready and we organise the transport of it back to the dugout. After the next explosion two men dash across the fifty yards to the dug-out with the pots of vegetables. We see them disappear. The next shot. Everyone ducks and then two more trot off, each with a big can of finest grade coffee, and reach the dug-out before the next explosion. Then Kat and Kropp seize the masterpiece the big dish with the brown, roasted sucking pigs. A screech, a knee bend, and away they race over the fifty yards of open country. I stay to finish my last four pancakes; twice I have to drop to the floor; after all, it means four pancakes more, and they are my favourite dish. Then I grab the plate with the great pile of cakes and squeeze myself behind the house door. A hiss, a crash, and I gallop off with the plate clamped against my chest with both hands. I am almost in, there is a rising screech, I bound, I run like a deer, sweep round the wall, fragments clatter against the concrete, I tumble down the cellar steps, my elbows are skinned, but I have not lost a single

selátka. Mneme si oči a z opatrnosti se podíváme ještě jednou: opravdu jsou tam ještě. Dotkneme se jich - není pochyby, jsou to dvě opravdová selátka. To bude skvělé jídlo! Asi na padesát kroků od našeho krytu stojí domek, kde bydleli dříve důstojnici. V kuchyni je ještě obrovský krb s dvěma rošty, pánvemi, hrnci a kotli. Je tu všecko, ba v kolničce i množství drobně rozštípaného dříví jako v pohádce. Dva muži hledají už od rána po polích brambory, mrkev a zelený hrášek. Nafoukli jsme se totiž a kašleme na konservy z proviantury, chceme jenom čerstvé věci. V spíži leží ještě dvě hlávky kapusty. Selátka jsme podřízli. To obstaral Kat. K pečeni si ještě chceme udělat bramborové hubičky. Nemáme však struhadla na brambory. Ale i tu je pomoc snadná. Navrtáme do plechového víka hřebíky množství děr a máme hned struhadlo. Tři muži si natáhnou tlusté rukavice, aby si chránili při strouhání prsty, jiní dva loupají brambory a práce jde od ruky. Kat má na starosti selata, mrkev, hrášek a kapustu. Ke kapustě připravuje dokonce bílou omáčku. Já smažím hubičky, vždycky čtyři najednou. Po desíti minutách přijdu na to, jak je mi manipulovat pánví, aby hubičky najedné straně propečené, vyletěly, obrátily se ve vzduchu a padly opět na pánev. Selata se pekou v celku. Všecko se točí kolem nich jako kolem oltáře. Mezitím přišla návštěva, dva jiskráči, kteří jsou velkomyslně pozváni k jídlu. Sedí v obytné světnici, kde je taky klavír. Jeden hraje, druhý zpívá: „Na Vezeře.” Zpívá s citem, ale hodně sasky. Ale přece nás to dojímá, když tak připravujeme u krbu všechny ty dobroty. Ponenáhlu pozorujeme, že něco slíznem. Upoutané balony zahlédly kouř z našeho komínu, a artilerie nás začíná ostřelovať. Jsou to ty zatracené malé džimbumky, které dělají tak malé dírky a mají tak široký-a nízký rozptyl. Hvízdá to kolem nás stále blíž, ale nemůžeme přeci tak hanebně opustit své jídlo. Ta banda se zastřeluje. Pár střepin sviští horem skrz okno kuchyně. S pečením jsme brzy hotovi. Ale smažení hubiček se stává nyní obtížnějším. Explose přicházejí tak hustě, že střepiny pleskají stále častěji do zdi domu a stále častěji sviští okny. Po každé, když slyším hvízdot takové věcičky, skrčím se s pánví i hubičkami do dřepu a schovám se pod okenní zeď. Pak se hned zas vztyčím a smažím dál. Sasíci přestávají hrát - střepina jim prolétla klavírem. My jsme pomalu taky hotovi a organisujeme ústup. Po nejbližší explosi vyběhnou dva muži s hrnci se zeleninou a běží těch padesát metrů ke krytu. Vidíme je, jak mizejí. Příští rána. Všecko se skrčí a pak si to hrnou dva muži každý s velkou konví prvotřídní zrnkově kávy a dostihnou před nejbližší explosi krytu. Teď popadne Kat a Kropp zlatý hřeb večera: velkou pánev se seletem vypečeným do zlatová. Zavytí, dřep, a už to sypou přes volnou padesátimetrovou prostoru. Dosmažuji své poslední čtyři hubičky; musím při tom dvakrát na zem, - ale koncem konců máme o čtyři hubičky víc a je to mé zamilované jídlo. Pak popadnu plech s trojnožkou na smažení a vmáčknu se za domovní dveře. Syčí to, praská a já běžím tryskem odtud, tiskna plech oběma rukama na prsa. Už skoro dobíhám, tu hvízdot vzroste, vzepnu se jako jelen, vrazím za betonovou zeď, střepiny pleskají do zdi, spadnu po schodech do sklepa, mám rozbité lokty, ale neztratil jsem ani jednu hubičku a plech jsem nepřevrátil.

75

pancake, nor even upset the plate. At two o'clock we start the meal. It lasts till six. We drink coffee until half-past six officer's coffee from the supply dump and smoke officer's cigars and cigarettes also from the supply dump. Punctually at half-past six we begin supper. At ten o'clock we throw the bones of the sucking pigs outside the door. Then there is cognac and rum also from the blessed supply dump and once again long, fat cigars with belly-bands. Tjaden says that it lacks only one thing: Girls from an officer's brothel. Late in the evening we hear mewing. A little grey cat sits in the entrance. We entice it in and give it something to eat. And that wakes up our own appetites once more. Still chewing, we lie down to sleep. But the night is bad. We have eaten too much fat. Fresh baby pig is very griping to the bowels. There is an everlasting coming and going in the dug-out. Two, three men with their pants down are always sitting about outside and cursing. I have been out nine times myself. About four o'clock in the morning we reach a record: all eleven men, guards and visitors, are squatting outside. Burning houses stand out like torches against the night. Shells lumber across and crash down. Munition columns tear along the street. On one side the supply dump has been ripped open. In spite of all the flying fragments the drivers of the munition columns pour in like a swarm of bees and pounce on the bread. We let them have their own way. If we said anything it would only mean a good hiding for us. So we go differently about it. We explain that we are the guard and so know our way about, we get hold of the tinned stuff and exchange it for things we are short of. What does it matter anyhow in a while it will all be blown to pieces. For ourselves we take some chocolate from the depot and eat it in slabs. Kat says it is good for loose bowels. Almost a fortnight passes thus in eating, drinking and roaming about. No one disturbs us. The village gradually vanishes under the shells and we lead a charmed life. So long as any part of the supply dump still stands we don't worry, we desire nothing better than to stay here till the end of the war. Tjaden has become so fastidious that he only half smokes his cigars. With his nose in the air he explains to us that he was brought up that way. And Kat is most cheerful. In the morning his first call is: “Emil, bring in the caviare and coffee.” We put on extraordinary airs, every man treats the other as his valet, bounces him and gives him orders. “There is something itching under my foot; Kropp my man, catch that louse at once,” says Leer, poking out his leg at him like a ballet girl, and Albert drags him up the stairs by the foot. “Tjaden!” - ”What?” - ”Stand at ease, Tjaden; and what's more, don't say 'What,' say 'Yes, Sir,' - now: Tjaden!” Tjaden retorts in the well-known phrase from Goethe's “Gotz von Berlichingen,” with which he is always free. After eight more days we receive orders to go back. The palmy days are over. Two big motor lorries take us away. They are stacked high with planks. Nevertheless, Albert and I erect on top our four-poster bed complete with blue silk canopy, mattress, and two lace coverlets. And behind it at the head is stowed a bag full of choicest edibles. We often dip into it, and the tough ham sausages, the tins of liver sausages, the conserves, the boxes of cigarettes rejoice our hearts. Each man has a bag to himself. Kropp and I have rescued two big red armchairs as well. They stand inside the bed, and we sprawl back in them as in a theatre box. Above us swells the silken cover like a baldaquin. Each man has a long cigar in his mouth. And thus from aloft we survey the scene. Between us stands a parrot cage that we found for the cat. She is coming with us, and lies in the cage before her saucer of meat, and purrs. Slowly the lorries roll down the road. We sing. Behind us

Ve dvě začneme slavnostní hostinu. Trvá do šesti. Do půl sedmé pijeme kávu - důstojnickou kávu z proviantury - a kouříme k tomu důstojnická cigára a cigarety rovněž z proviantury. Přesně v půl sedmé začneme s večeří. V deset hodin házíme kostry selat před dveře. Pak se podává koňak a rum, rovněž z blahoslavené proviantury a opět dlouhá, tlustá cigára s páskami. Tjaden tvrdí, že jen jednoho se nedostává: děvčat z důstojnického pufu. Pozdě večer slyšíme mňoukání. U vchodu sedí malá šedivá kočka. Přilákáme ji a krmíme. Z toho dostaneme i my zas chuť na jídlo. S plnými ústy ulehneme. Ale noc je zlá. Jedli jsme příliš tučně. Čerstvé sele působí nepříznivě na střeva. V krytu neustále někdo přichází a odchází. Dva, tři muži sedí se spuštěnými kalhotami venku dokola a nadávají. Já sám tam byl devětkrát. Kolem čtvrté hodiny noční dobýváme rekordu: celá posádka, stráž i návštěva sedí venku. Hořící domy stojí jako pochodně nocí. Granáty se s rachotem blíží a dopadají. Po silnici se ženou muniční kolony. Proviantura je na jedné straně roztržena. Jako roj včel tlačí se tam přes přilétající střepiny vozkové kolon a loví chleby. Necháváme je klidně dělat, co se jim líbí. Kdybychom něco řekli, dostali bychom na-nejvýš pořádný výprask. Proto to děláme jinak. Vykládáme, že jsme tu na stráži, a poněvadž víme, kde co je, přicházíme s konservami, které vyměňujeme za věci, kterých zase my nemáme. Sami si přineseme ze skladiště čokoládu a jíme ji po celých destičkách. Kat říká, že je to dobré, když je břicho v kalupu. Ztrávíme tak skoro čtrnáct dní jídlem, pitím a flákáním. Nikdo nás neruší. Vesnice pod granáty pomalu mizí a my vedeme blažený život. Pokud stojí jenom kousek proviantury, je nám všechno fuk a přejeme si jen dožít tady konec války. Z Tjadena se stal takový milostpán, že kouří cigára jenom do polovičky. Vysvětluje z vysoka, že je to tak zvyklý. Kat je taky rozjařen. Ráno je jeho první, že volá: “Emile, přineste mi kaviár a kávu.” Chodí to u nás vůbec nesmírně vznešeně, každý má toho druhého za svého fajfku, oniká mu a ukládá mu práci. „Kroppe, svrbí mě chodidlo, chytnou tam tu veš,” a Leer natáhne nohu jako baletka a Albert ho za ni vytáhne po celých schodech. „Tjadene!” - „Co?” - „Pohov Tjadene, neštrekujou se zbytečně, ostatně se neříká: Co, ale: Rozkaz? - tak tedy: Tjadene!” Tjaden zacituje zase něco z Götze von Berlichingen, kterého jen sype z rukávu.

Po dalších osmi dnech dostaneme rozkaz vrátit se k regimentu. Je konec vší té slávy. Dvě velká nákladní auta nás seberou. Jsou vysoko naložena prkny. Ale ještě nahoru postavíme si já a Albert svou postel s nebesy a dvěma. krajkovými přehozy. Vzadu u hlav leží pro každého pytel s nejvybranějšími pochoutkami. Saháme občas po něm a tvrdé salámy, krabice s játrovými paštikami, konservy, krabičky cigár plní naše srdce rozkoší. Každý z nás veze s sebou takový pytel vrchovatě naplněný. Kropp a já jsme zachránili kromě toho ještě dva červené sametové fauteily. Stojí na posteli a protahujeme se v nich jako v divadelní loži. Nad námi se vzdouvá hedvábí přehozu jako baldachýn. Každý má v ústech dlouhé cigáro. Tak se díváme vysoko shora po krajině. Mezi námi stojí klec na papouška, kterou jsme našli pro kočku. Vezeme ji s sebou a leží tam před miskou s masem a přede. Vozy pomalu hrčí silnicí. Zpíváme. Za námi stříkají fontány

76

shells are sending up fountains from the now utterly abandoned village.

granátů po vsi nyní už docela opuštěné.

*** A few days later we are sent to evacuate a village. On the way we meet the fleeing inhabitants trundling their goods and chattels along with them in wheelbarrows, in perambulators, and on their backs. Their figures are bent, their faces full of grief, despair, haste, and resignation. The children hold on to their mothers' hands, and often an older girl leads the little ones who stumble onward and are for ever looking back. A few carry miserable-looking dolls. All are silent as they pass us by. We are marching in column; the French certainly will not fire on a town in which there are still inhabitants. But a few minutes later the air screams, the earth heaves, cries ring out; a shell has landed among our rear squad. We scatter and fling ourselves down on the ground, but at that moment I feel the instinctive alertness leave me which hitherto has always made me do unconsciously the right thing under fire; the thought leaps up with a terrible throttling fear: “You are lost” and the next moment a blow sweeps like a whip over my left leg. I hear Albert cry out; he is beside me. “Quick, up, Albert!” I yell, for we are lying unsheltered in the open field. He staggers up and runs. I keep beside him. We have to get over a hedge; it is higher than we are. Kropp seizes a branch, I heave him up by the leg, he cries out, I give him a swing and he flies over. With one bound I follow him and fall into a ditch that lies behind the hedge. Our faces are smothered with duck-weed and mud, but the cover is good. So we wade in up to our necks. Whenever a shell whistles we duck our heads under the water. After we have done this a dozen times, I am exhausted. “Let's get away, or I'll fall in and drown,” groans Albert. “Where has it got you?” I ask him. “In the knee I think.” “Can you run?” “I think.” “Then out!” We make for the ditch beside the road, and stooping, run along it. The shelling follows us. The road leads towards the munition dump. If that goes up there won't be so much as a boot-lace left of us. So we change our plan and run diagonally across country. Albert begins to drag. “You go, I'll come on after,” he says, and throws himself down. I seize him by the arm and shake him. “Up, Albert, if once you lie down you'll never get any farther. Quick, I'll hold you up.” At last we reach a small dug-out. Kropp pitches in and I bandage him up. The shot is just a little above his knee. Then I take a look at myself. My trousers are bloody and my arm, too. Albert binds up my wounds with his field dressing. Already he is no longer able to move his leg, and we both wonder how we managed to get this far. Fear alone made it possible; we should have run even if our feet had been shot off; we would have run on the stumps. I can still crawl a little. I call out to a passing ambulance wagon which picks us up. It is full of wounded. There is an army medical lance-corporal with it who sticks an antitetanus needle into our chests. At the dressing station we arrange matters so that we lie side by side. They give us a thin soup which we spoon down greedily and scornfully, because we are accustomed to better times but are hungry all the same. “Now for home, Albert,” I say. “Let's hope so,” he replies, “I only wish I knew what I've got.” The pain increases. The bandages burn like fire. We drink and drink, one glass of water after another. “How far above the knee am I hit?” asks Kropp. “At least four inches, Albert,” I answer. Actually it is

*** Za několik dnů se vypravíme vyklidit jakousi obec. Cestou potkáváme utíkající obyvatele, kteří z ní byli vykázání. Vlekou s sebou svůj majeteček na kárách, dětských vozících a na zádech. Jejich postavy jsou shrbené, jejich obličeje plny smutku, zoufalství, kvapu a oddanosti do vůle osudu. Matky nesou na rukách děti, mnohdy vede i starší děvče malé sourozence, kteří klopýtají a stále se ohlížejí. Některé nesou ubohoučké panenky. Všichni mlčí, když jdou kolem nás. Jdeme ještě v pochodové koloně, Francouzi přec nebudou střílet do vsi, kde jsou jejich krajané. Ale za několik minut vyje vzduch, země se chvěje, je slyšet výkřiky - granát rozbil nejzadnější četu. Rozstříkneme se a vrhneme na zem, ale v témž okamžiku cítím, že mě opouští napětí, které mi podvědomě vždy v ohni napovídá, co dělat, hlavou kmitne s dusivým, hrozným strachem myšlenka: „Jsi ztracen” - a v nejbližším okamžiku švihne mě přes levou nohu rána jakoby bičem. Slyším vykřiknout Alberta, je vedle mne.

“Vstaň, běžíme, Alberte!” řvu, neboť ležíme bez krytu na otevřeném poli. Vrávoravě vstane a běží. Jsem vedle něho. Musíme přes plot; je-vyšší než my. Kropp se chytne větví, popadnu ho za nohu, vykřikne, rozhoupáni ho, letí na druhou stranu. Skočím jediným skokem za ním a padnu do rybníka, ležícího za plotem. Máme v obličeji plno žabince a bahna, ale jsme v krytu. Proto si vlezeme do rybníka až po krk. Jakmile to zavyje, potopíme pod vodu i hlavu. Když se tak asi tucetkrát potopíme, začínám toho mít dost. Taky Albert stená: “Pojďme, nebo padnu a utopím se.” „Kde tě to chytlo?” ptám se. “Myslím, že do kolena.” „Můžeš běžet?” „Snad.” „Jedem!” Dostaneme se do silničního příkopu a běžíme jím krčíce se. Oheň nás pronásleduje. Silnice vede do skladiště munice. Jestliže to vyletí, nenajdou z nás ani knoflík. Změníme proto plán a běžíme v úhlu rovnou přes pole. Albert zpomaluje krok. „Běž sám, dohoním tě,” povídá a vrhne se na zem. Chytnu ho za rameno a třesu jím. „Vstaň, Alberte, když si teď lehneš, nebudeš už moci dál. Vstaň, opři se o mě!” Konečně dostihneme maličkého krytu. Kropp se do něho svalí a já ho obvazuji. Rána sedí těsně nad kolenem. Pak prohlížím sám sebe. Kalhoty jsou krvavé, paže taky. Albert mě obváže rány svým obinadlem. Nemůže nohou už pohybovat, a oba se divíme, jak jsme se vůbec dostali až sem. To udělal jenom strach; utekli bychom i kdyby nám ustřelili nohy - na pahýlech. Mohu ještě trochu lézt a zavolám kolemjedoucí řebřinák, který nás naloží. Je plný raněných, je s nimi frajtr od sanity, který nám vbodne do prsou stříkačku s tetanovou injekcí. V polním lazaretu si to zařídíme, abychom dostali postele vedle sebe. Dostaneme řídkou polévku, kterou žádostivě a s opovržením splivnem, ježto jsme sice zvyklí na lepší časy, ale máme přece jen hlad. „Teď plavém domů, Alberte,” povídám. “Doufejme,” odpoví. “Kdybych jen věděl, co vlastně mám.” Bolesti rostou. Obvazy pálí jako oheň. Pijeme a pijeme, sklenici vody za sklenicí. „Jak vysoko nad kolenem je má rána?” zeptá se Kropp. “Aspoň deset centimetrů, Alberte,” odpovídám. Ve

77

perhaps one. “I've made up my mind,” he says after a while, “if they take off my leg, I'll put an end to it. I won't go through life as a cripple.” So we lie there with our thoughts and wait.

skutečnosti jsou to nanejvýš tři. „To jsem si umínil,” říká po chvíli, „pakliže mi uříznou kousek kosti, tak udělám konec. Nechci běhat po světě jako mrzák.” Tak ležíme se svými myšlenkami a čekáme.

*** In the evening we are hauled on to the chopping-block. I am frightened and think quickly what I ought to do; for everyone knows that the surgeons in the dressing stations amputate on the slightest provocation. Under the great business that is much simpler than complicated patching. I think of Kemmerich. Whatever happens I will not let them chloroform me, even if I have to crack a couple of their skulls. It is all right. The surgeon pokes around in the wound and a blackness comes before my eyes. “Don't carry on so,” he says gruffly, and hacks away. The instruments gleam in the bright light like marvellous animals. The pain is insufferable. Two orderlies hold my arms fast, but I break loose with one of them and try to crash into the surgeon's spectacles just as he notices and springs back. “Chloroform the scoundrel,” he roars madly. Then I become quiet. “Pardon me, Herr Doctor, I will keep still but do not chloroform me.” “Well now,” he cackles and takes up his instrument again. He is a fair fellow, not more than thirty years old, with scars and disgusting gold spectacles. Now I see that he is tormenting me, he is merely raking about in the wound and looking up surreptitiously at me over his glasses. My hands squeeze around the grips, I'll kick the bucket before he will get a squeak out of me. He has fished out a piece of shell and tosses it to me. Apparently he is pleased at my self-control, for he now sets my leg carefully in splints and says: “To-morrow you'll be off home.” Then I am put in plaster. When I am back again with Kropp I tell him that apparently a hospital train comes in tomorrow morning. “We must work the army medical sergeant-major so that we can keep together, Albert.” I manage to slip the sergeant-major two of my cigars with belly-bands, and then tip the word to him. He smells the cigars and says: “Have you got any more of them?” “Another good handful,” I say, “and my comrade,” I point to Kropp, “he has some as well. We might possibly be glad to hand them to you out of the window of the hospital train in the morning.” He understands, of course, smells them once again and says: “Done.” We cannot get a minute's sleep all night. Seven fellows died in our ward. One of them sings hymns in a high cracked tenor before he begins to gurgle. Another has crept out of his bed to the window. He lies in front of it as though he wants to look out for the last time.

*** Večer nás nesou na jatka. Leknu se a rychle přemýšlím, co mám dělat; je totiž známo, že doktoři v polních lazaretech rádi amputují. Je to při velkém návalu jednodušší než složité flikování. Žádným způsobem se nedám chloroformovat, i kdybych měl pár lidem rozbít hlavu. Jde to dobře. Doktor se šťourá v ráně, až mám černo před očima.

*** Our stretchers stand on the platform. We wait for the train. It rains and the station has no roof. Our blankets are thin. We have waited already two hours. The sergeant-major looks after us like a mother. Although I feel pretty bad I do not let our scheme out of my mind. Casually I let him see the packet and give him one cigar in advance. In exchange the sergeant-major covers us over with a waterproof sheet. “Albert, old man,” I suddenly bethink myself, “our fourposter and the cat…” “And the club chairs,” he adds. Yes, the club chairs with red plush. In the evening we used to sit in them like lords, and intended later on to let them out by the hour. One cigarette per hour. It might have turned into a regular business, a real good living. “And our bags of grub, too, Albert.” We grow melancholy. We might have made some use of

„Jen nedělejte prosím vás, takový obličeje,” nadává a rýpá dál. Nástroje se blýskají v jasném světle jako potměšilá zvířata. Bolesti nelze snést. Dva opatrovníci mi drží ruce, ale zbavím se jednoho z nich a chci právě praštit doktora do brejlí, když to zpozoruje a uskočí.”Chloroformujte toho chlapa!” vykřikne vztekle.

Tu se uklidním. „Odpusťte, pane doktore, já budu držet, ale nechloroformujte mě.” „No, jo,” zavrčí a sáhne opět ke svým nástrojům. Je to blonďák, nanejvýš třicátník, s jizvami ze studentských půtek a protivnými zlatými brejlemi. Pozoruji, že mě teď schválně šikanuje, hrabe se jen tak v ráně a chvílemi šilhá přes brejle na mne. Zatnu ruce do rukojetí, spíš pojdu, než aby ode mne uslyšel jediné hlesnutí. Vylovil střepinu a hodí mi ji. Zdá se, že je spokojen s mým chováním, neboť mě dá nyní pečlivě do destiček a praví: “Zítra se jede domů.” Pak mě dají do sádry. Když jsem zase s Kroppem, vypravuji mu, že tedy pravděpodobně zítra už přijede nemocniční vlak. „Musíme si promluvit se šikovatelem od sanity, Alberte, abychom zůstali pohromadě.” Podaří se mi podstrčit šikovateli s příslušným slovním doprovodem dvě z mých cigár s páskami. Čichá k nim a ptá se: “Máš ještě?” “Ještě hezkou hrst,” povídám, „a tady kamarád taky. Chtěli bychom vám je dát oba najednou zejtra s okna nemocničního vlaku.” Přirozeně že chápe, čichá ještě jednou a povídá: „Ujednáno.” V noci nemůžeme ani na minutu usnout. V našem pokoji umře sedm lidí. Jeden z nich zpívá celou hodinu vysokým, knedlíkovitým tenorem chorály, než začne chroptit. Jiný vylezl před tím s postele k oknu. Leží před ním, jako by se chtěl naposled podívat z okna. *** Naše nosítka stojí na nádraží, čekáme na vlak. Prší a na nádraží není přístřešku. Deky jsou tenké. Čekáme už dvě hodiny. Šikovatel o nás pečuje jako matka. Ač je mi velmi zle, nespouštím svůj plán se zřetele. Jen tak mimochodem. mu ukazuji krabičky a dám mu cigáro jako zálohu. Za to nás šikovatel přikryje celtou. „Alberte, člověče,” vzpomínám si, „naše postel s nebesy a kočka…” “A klubovky,” dodává. Ano, klubovky z rudého plyše. Sedávali jsme na nich večer jako knížata a umiňovali si, že je budeme později pronajímat za hodinové nájemné. Za hodinu cigareta. Byl by to bezstarostný život a dobrý obchod. “Alberte,” napadá mi, “a naše pytle se žrádlem.” Zmocňuje se nás melancholie. Těch věcí bychom mohli

78

the things. If only the train left one day later Kat would be sure to find us and bring us the stuff. What damned hard luck! In our bellies there is gruel, mean hospital stuff, and in our bags roast pork. But we are so weak that we cannot work up any more excitement about it. The stretchers are sopping wet by the time the train arrives in the morning. The sergeant-major sees to it that we are put in the same car. There is a crowd of red-cross nurses. Kropp is stowed in below. I am lifted up and told to get into the bed above him. “Good God!” I exclaim suddenly. “What is it?” asks the sister. I cast a glance at the bed. It is covered with clean snowwhite linen, that even has got the marks of the iron still on it. And my shirt has gone six weeks without being washed and is terribly muddy. “Can't you get in by yourself?” asks the sister gently. “Why yes,” I say in a sweat, “but take off the bed cover first.” “What for?” I feel like a pig. Must I get in there? - “It will get…” I hesitate. “A little bit dirty?” she suggests helpfully. “That doesn't matter, we will wash it again afterwards.” “No, no, not that,” I say excitedly. I am not equal to such overwhelming refinement. “When you have been lying out there in the trenches, surely we can wash a sheet,” she goes on. I look at her, she is young and crisp, spotless and neat, like everything here; a man cannot realise that it isn't for officers only, and feels himself strange and in some way even alarmed. All the same the woman is a tormentor, she is going to force me to say it. “It is only,” I try again, surely she must know what I mean. “What is it then?” “Because of the lice,” I bawl out at last. She laughs. “Well, they must have a good day for once, too.” Now I don't care any more. I scramble into bed and pull up the covers. A hand gropes over the bed-cover. The sergeant-major. He goes off with the cigars. An hour later we notice we are moving. *** I wake up during the night. Kropp is restless too. The train rides easily over the rails. I cannot realise it all yet; a bed, a train, home. “Albert!” I whisper. “Yes.” “Do you know where the latrine is?” “The door is on the right, I think.” “I'm going to have a look.” It is dark, I grope for the edge of the bed and cautiously try to slide down. But my foot finds no support, I begin to slip, the plaster leg is no help, and with a crash I lie on the floor. “Damn!” I say. “Have you bumped yourself?” asks Kropp. “You could hear that well enough for yourself,” I growl, “my head…” A door opens at the rear of the car. The sister comes with a light and looks at me. “He has fallen out of bed…” She feels my pulse and smooths my forehead. “You haven't any fever, though.” “No,” I agree. “Have you been dreaming then?” she asks. “Perhaps,” I evade. The interrogation starts again. She looks at me with her clear eyes, and the more wonderful and sweet she is the less am I able to tell her what I want. I am lifted up into bed again. That will be all right. As soon

potřebovat. Kdyby jel vlak jen o den později, Kat by nás jistě našel a přinesl nám tu dobrotu. Zatracený osud. Máme v žaludku falešnou polévku, hubené lazaretní žrádlo, a v našich pytlích je vepřové v konservě. Ale jsme tak zesláblí, že se nad tím už ani nemůžeme rozčilovat. Nosítka jsou načisto promočena, než vlak k ránu přijede. Šikovatel se stará, abychom se dostali do stejného vozu. Je tu množství sestei červeného kříže. Kroppa dají dolů. Mě nadzvednou a mám se dostat do postele nad ním. „Pro Kristovy rány,” vyjede mi najednou z úst. “Copak?” ptá se sestra. Mrknu na postel. Je potažena sněhobílým prostěradlem, nepředstavitelně bílým prostěradlem, které má dokonce ještě záhyby po žehlení. A já mám košili šest neděl nepranou a špinavou až hrůza. “Nemůžete tam sám vlézt?” ptá se sestra starostlivě. „To jo,” povídám zpocen hrůzou, „ale dejte napřed pryč ložní prádlo.” „Proč?” Připadám si jako prase. Do toho si mám lehnout? - „Vždyť se…” Váhám. „O trochu špíny?” ptá se povzbudivě. „To nevadí, to se přec zase vypere.” „Ne, to ne,” pravím rozčileně. S tímto útokem kultury se neumím vyrovnat. „Za to, že jste venku leželi v zákopu, budeme přec ještě moci vyprat nějaké to prostěradlo,” pokračuje. Dívám se na ni, je mladá a k nakousnutí, čistě vymytá a něžná jako všecko tady, člověk nechápe, že to není jenom pro důstojníky, necítí se tu doma, ba do-konce jakoby byl něčím ohrožen. Přes to mě ale natahuje na skřipec a nutí mě všechno říct. „Já jen myslel,” přeruším se, musí přec rozumět, oč jde. „Oč jde ještě?” „O vši,” vyrvu konečně. Směje se. „Ty se musí taky jednou mít dobře.” Teď mi to může být jedno, vyškrabu se do postele a přikryju se. Nějaká ruka jede po přikrývce. Šikovatel. Má je mít. Za hodinu pozorujeme, že jedeme. *** V noci se probudím. Kropp se taky hýbá. Vlak rachotí tiše po kolejích. Jak je to všecko ještě nepochopitelné: postel, vlak, domů. Šeptám: “Alberte!” “Ano.” „Víš, kde je tu latrína?” „Myslím, že tamhle napravo od dveří.” ..Já se podívám.” Je temno. Hmatám po kraji postele a chci se opatrně smeknout. Ale noha nenajde žádnou oporu, sklouznu, noha v sádře mi nepomůže a s rámusem ležím na zemi. “Zatraceně.” povídám. „Uhodil ses?” ptá se Kropp. „Tos moh přeci slyšet,” vrčím, „mám palici…” Vzadu ve voze se otevrou dveře. Sestra přichází se světlem a vidí mě. „Spad s postele…” Ohmatává mi puls a sahá na čelo. „Ale horečku přec nemáte.” “Ne,” doznávám. „Zdálo se vám něco?” ptá se. „Tak asi,” dávám vyhýbavou odpověď. A zase mě zasypává otázkami. Dívá se na mé sývma jasnýma očima, je tak čistá a podivuhodná, že jí teď teprve nemohu říci, co chci. Zvednou mě zase nahoru. No, tohle může pěkně

79

as she goes I must try to climb down again. If she were an old woman, it might be easier to say what a man wants, but she is so very young, at the most twenty-five, it can't be done, I cannot possibly tell her. Then Albert comes to my rescue, he is not bashful, it makes no difference to him who is upset. He calls to the sister. She turns round. “Sister, he wants” but no more does Albert know how to express it modestly and decently. Out there we say it in a single word, but here, to such a lady - All at once he remembers his school days and finishes hastily: “He wants to leave the room, sister.” “Ah!” says the sister, “but he shouldn't climb out of his bed with plaster bandage.” “What do you want then?” she says turning to me. I am in mortal terror at this turn, for I haven't any idea what the things are called professionally. She comes to my help. “Little or big?” Shocking business! I sweat like a pig and say shyly: “Well, only quite a little one.” At any rate it produces the effect. I get a bottle. After a few hours I am no longer the only one, and by morning we are quite accustomed to it and ask for what we want without any false modesty. The train travels slowly. Sometimes it halts and the dead are unloaded. It halts often.

dopadnout. Až bude pryč, musím se zase pokusit slézt. Kdyby to byla stará paní, bylo by možno říci jí, co a jak, ale je docela mladá, nanejvýš pětadvacetiletá, nemohu si pomoci, nemohu jí to říci. Tu mi přiskočí na pomoc Albert, neostýchá-se, jeho se to taky konečně netýká. Zavolá na sestru. Sestra se ohlédne. “Sestro, on chtěl, —” ale ani Albert neví, jak by se měl slušně a bezvadně vyjádřit. Mezi námi venku se to řekne jedním slovem, ale tady vůči takové dámě - Najednou mu ale napadne škola a dokončí plynně: „Sestro, on by chtěl ven.” „A tak,” řekne sestra, „ale k tomu nemusí lézt se svým sádrovým obvazem z postele.” „Co vlastně chcete?” - obrací se ke mně. Tímto novým obratem jsem vyděšen až k smrti; neboť nemám ani zdání, jak se těm věcem odborně říká. Sestra mi pornáhá. „Malá nebo velká?” Tahle blamáž! Potím se jak cukrář a povídám rozpačitě: „No, tak tedy jen malá.” Ať je to, jak chce, aspoň ještě trochu štěstí. Dostanu láhev. Po několika hodinách už nejsem sám a ráno jsme si už zvykli a žádáme bez ostychu, co potře bujeme.

*** Albert is feverish. I don't feel too bad; I have some pain, but the worst of it is that apparently there are still lice under the plaster bandage. They itch terribly, and I cannot scratch myself. We sleep through the days. The country glides quietly past the window. The third night we reach Herbesthal. I hear from the sister that Albert is to be put off at the next station because of his fever. “How far does the train go?” I ask. “To Cologne.” “Albert,” I say “we stick together; you see.” On the sister's next round I hold my breath and press it up into my head. My face swells and turns red. She stops. “Are you in pain?” “Yes,” I groan, “all of a sudden.” She gives me a thermometer and goes on. I would not have been under Kat's tuition if I did not know what to do now. These army thermometers are not made for old soldiers. All one has to do is to drive the quicksilver up and then it stays without falling again. I stick the thermometer under my arm at a slant, and flip it steadily with my forefinger. Then I give it a shake. I send it up to 100.2°. But that is not enough. A match held cautiously near to it brings it up to 101.6°. As the sister comes back, I blow myself out, breathe in short gasps, goggle at her with vacant eyes, toss about restlessly, and mutter in a whisper: “I can't bear it any longer.” She notes me down on a slip of paper. I know perfectly well my plaster bandage will not be reopened if it can be avoided. Albert and I are put off together.

*** Albert má horečku. Mně se vede taktak, mám bolesti, ale horší je, že mám pod sádrovým obvazem patrně ještě vši. Strašně to svrbí a nemohu se poškrábat. Prodřímáme celé dny. Krajina táhne tiše skrz okna. Třetí noc jsme v Herbesthalu. Slyším od sestry, že Alberta na nejbližší stanici vyloží, poněvadž má horečku. „Jak daleko jede vlak?” ptám se.

*** We are in the same room in a Catholic Hospital. That is a piece of luck, the Catholic infirmaries are noted for their good treatment and good food. The hospital has been filled up from our train, there are a great many bed cases amongst them. We do not get examined to-day because there are too few surgeons. The flat trolleys with the rubber wheels pass continually along the corridor, and always with someone stretched at full length upon them. A damnable position, stretched out full length like that; the only time it is good is when one is asleep. The night is very disturbed. No one can sleep. Toward morning we doze a little. I wake up just as it grows light.

„Až do Kolína.” „Alberte, zůstaneme pohromadě,” povídám, „uvidíš.” Při příští obchůzce sestry zadržím vzduch a ženu jej do hlavy. Napuchne a zrudne. Zastaví se u mne. „Máte bolesti?” „Ano,” stenám, „najednou.” Dá mi teploměr a odejde. To bych nesměl chodit ke Katovi do školy, abych nevěděl, co s ním. Tyhle vojenské teploměry nepočítají se zkušenými vojáky. Jde jen o to dostat rtuť do výšky, pak ulpí v úzké rource a nespadne. Dám teploměr pod paždí, šikmo dolů a cvrnkám do něho neustále ukazováčkem. Pak s ním zatřepu nahoru. Tak dosáhnu 37,9 stupňů. To ale nestačí. Sirka, držená opatrně blízko teploměru, dodá 38,7 stupňů. Když se sestra vrátí, nadmu se, dýchám trochu přerývaně, dívám se na ni trochu vyboulenýma očima, neklidně sebou vrtím a šeptám: „Já už to nemůžu vydržet.” Zaznamená mě na cedulku. Vím přesně, že sádrový obvaz otevrou jen v nejnutnějším případě. Vyloží mě spolu s Albertem. *** Ležíme v katolickém hospitálu ve společné světnici. Máme štěstí, neboť katolické nemocnice jsou známy dobrým zacházením a dobrou stravou. Všechny postele lazaretu jsou plně obsazeny naším vlakem, je v tom hodně těžkých případů. Dnes ještě nás prohlížet ne budou, poněvadž je tu málo doktorů. Chodbou jezdí ustavičně na gumových kolech ploché vozíčky a na nich vždy po celé délce někdo leží. To je zatracená poloha-být tak natažen - štěstí ještě, když člověk spí. Noc je hodně neklidná. Nikdo nemůže spát. K ránu trochu zamhouříme oči. Procitnu, až když už je jasno. Dveře jsou

80

The doors stand open and 1 hear voices from the corridor. The others wake up too. One fellow who has been there a couple of days already explains it to us: “Up here in the corridor every morning the sisters say prayers. They call it Morning Devotion. And so that you can get your share, they leave the door open.” No doubt it is well meant, but it gives us aches in our heads and bones. “Such an absurdity!” I say, “just when a man dropped off to sleep.” “All the light cases are up here, that's why they do it here,” he replies. Albert groans. I get furious and call out: “Be quiet out there!” A minute later a sister appears. In her black and white dress she looks like a beautiful tea-cosy. “Shut the door, will you, sister?” says someone. “We are saying prayers, that is why the door is open,” she responds. “But we want to go on sleeping.” “Prayer is better than sleeping,” she stands there and smiles innocently. “And it is seven o'clock already.” Albert groans again. “Shut the door,” I snort. She is quite disconcerted. Apparently she cannot understand. “But we are saying prayers for you too.” “Shut the door, anyway.” She disappears, leaving the door open. The intoning of the litany proceeds. I feel savage, and say: “I'm going to count up to three. If it doesn't stop before then I'll let something fly.” “Me too,” says another. I count up to five. Then I take hold of a bottle, aim, and heave it through the door into the corridor. It smashes into a thousand pieces. The praying stops. A swarm of sisters appear and reproach us in concert. “Shut the door!” we yell. They withdraw. The little one who came first is the last to go. “Heathen,” she chirps but shuts the door all the same. We have won. *** At noon the hospital inspector arrives and abuses us. He threatens us with clink and all the rest of it. But a hospital inspector is just the same as a commissariat inspector, or any one else who wears a long sword and shoulder straps, but is really a clerk, and is never considered even by a recruit as a real officer. So we let him talk. What can they do to us, anyway. “Who threw the bottle?” he asks. Before I can think whether I should report myself, someone says: “I did.” A man with a bristling beard sits up. Everyone is excited; why should he report himself? “You?” “Yes. I was annoyed because we were waked up unnecessarily and lost my senses so that I did not know what I was doing.” He talks like a book. “What is your name?” “Reinforcement-Reservist Josef Hamacher.” The inspector departs. We are all curious. “But why did you say you did it? It wasn't you at all!” He grins. “That doesn't matter. I have a shooting licence.” Then of course, we all understand. Whoever has a shooting licence can do just whatever he pleases. “Yes,” he explains, “I got a crack in the head and they presented me with a certificate to say that I was periodically not responsible for my actions. Ever since then I've had a grand time. No one dares to annoy me. And nobody does anything to me.” “I reported myself because the shot amused me. If they open the door again to-morrow we will pitch another.” We are overjoyed. With Josef Hamacher in our midst we

otevřeny a z chodby slyším hlasy. Také ostatní se probouzejí. Muž, který je tu už pár dní, nám to vykládá: „Tady nahoře na chodbě se sestry každé ráno modlí. Říkají tomu ranní pobožnost. Abyste z toho taky něco měli, otevrou dveře.” Myslí to jistě dobře, ale nás bolí kosti i hlava. „Je to nesmysl,” povídám, “zrovna když člověk trošku usne.” „Tady nahoře jsou lehčí případy, proto to tak dělají,” odpovídá. Albert stená. Dostanu vztek a volám: „Ticho tam venku.” Za minutu se ukáže sestra. Vypadá ve svém bílém a černém rouchu jako pěkná čajová panenka. “Zavřete přec dveře, sestro,” řekne kdosi. „Je ranní pobožnost, proto jsou dveře otevřeny,” odpoví. „Ale my bychom chtěli ještě spát.” “Modlitba je lepší než spánek.” Stojí tu a směje se nevinně. „Taky už je sedm hodin.” Albert zase zastená. „Zavřete dveře!” vyjedu. Je zaražená, jak se zdá, nemůže něco takového vůbec pochopit. “Vždyť to je modlitba i za vás.” „To je jedno! Zavřete dveře!” Zmizí a nechá dveře otevřeny. Zase zazní litanie. Rozzuřím se a řeknu: „Budu počítat do tří. Jestli to do té doby nepřestane, tak něčím do těch dveří praštím.” „Já taky,” připojuje se jiný. Počítám do pěti. Pak vezmu láhev a hodím ji dveřmi na chodbu. Rozlétne se na tisíc kousků. Modlení přestane. Roj sester se objeví a nadává o všecko pryč. „Zavřít dveře!” křičíme. Zmizí. Ta maličká od dřívějška je poslední.”Pohani,” zacvrliká ale dveře zavře. Vyhráli jsme to.

*** V poledne přijde nemocniční inspektor a pustí si hubu na špacír. Slibuje nám pevnost a ještě víc. Ale takový nemocniční inspektor, právě tak jako zásobovací inspektor sice nosí šavli a nárameníky, ale vskutku je úředníkem a nenažene proto strachu ani rekrutovi. Necháme ho, aby se vymluvil. Co se nám může stát. „Kdo hodil tou flaškou?” ptá se. Dřív než mohu rozvážit, mám-li se hlásit, řekne někdo: „Já!” Vzpřímí se muž se zježenými vousy. Všechno je zvědavo, proč se hlásí „Vy?” „Ano. Byl jsem rozčilen, že nás zbytečně budí, a ztratil jsem rozvahu, takže jsem nevěděl, co dělám.”

„Jak se jmenujete?” „Náhradní záložník Josef Hamacher.” Inspektor odejde. Všichni jsme zvědavi. „Pročpak ses hlásil? Vždyť tys to nebyl!” Šklebí se. „To nic nedělá. Já mám atest z magorky.” Tomu ovšem rozumí každý. Kdo má atest z magorky, může dělat co chce. „Ano,” vypravuje, „měl jsem ránu do hlavy a na to mi dali atest, že jsem občas nepříčetný. Od té doby jsem na tom moc dobře. Mně nesmí nikdo dráždit. Mně se tedy nic nestane. Tam toho dole to hezky rozzlobí.” “A přihlásil jsem se, poněvadž mi ta rozbitá flaška dělala legraci. Jestli zejtra otevřou zase dveře, rozbijeme zase něco.” Máme sakramentskou radost. S Josefem Hamacherem v

81

can now risk anything. Then come the soundless, flat trollies to take us away. The bandages are stuck fast. We bellow like steers.

čele můžeme se pustit do všeho. Pak přicházejí bezhlasé, ploché vozíky a odvážejí nás. Obvazy jsou přilepeny. Řveme jako býci.

*** There are eight men in our room. Peter, a curly blackhaired fellow, has the worst injury; a severe lung wound. Franz Wachter, alongside him, has a shot in the arm which didn't look too bad at first. But the third night he calls out to us, telling us to ring, he thinks he has a haemorrhage. I ring loudly. The night sister does not come. We have been making rather heavy demands on her during the night, because we have all been freshly bandaged, and so have a good deal of pain. One wants his leg placed so, another so, a third wants water, a fourth wants her to shake his pillow; in the end the buxom old body grumbled bad-temperedly and slammed the doors. Now no doubt she thinks it is something of the same sort and so she is not coming. We wait. Then Franz says: “Ring again.” I do so. Still she does not put in an appearance. In our wing there is only one night sister, perhaps she has something to do in one of the other rooms. “Franz, are you quite sure you are bleeding?” I ask. “Otherwise we shall be getting cursed again.” “The bandage is wet. Can't anybody make a light?” That cannot be done either. The switch is by the door and none of us can stand up. I hold my thumb against the button of the bell till it becomes numb. Perhaps the sister has fallen asleep. They certainly have a great deal to do and are all overworked day after day. And added to that is the everlasting praying. “Should we smash a bottle?” asks Josef Hamacher of the shooting licence. “She wouldn't hear that any more than the bell.” At last the door opens. The old lady appears, mumbling. When she perceives Franz's trouble she begins to bustle, and says: “Why did not someone say I was wanted?” “We did ring. And none of us here can walk.” He has been bleeding badly and she binds him up. In the morning we look at his face, it has become sharp and yellow, whereas the evening before he looked almost healthy. Now a sister comes oftener.

*** V naší světnici leží osm mužů. Nejtěžší ránu má Petr, kučeravý brunet - komplikovaný průstřel plic. František Wächter vedle něho má rozstřílenou ruku, na první pohled to nevypadá tak zle. Ale třetí noci nás volá, abychom zazvonili, že se mu zdá, že vykrvácí. Silně zazvoním. Sestra, která má noční službu, nejde. Chtěli jsme toho na ní večer hodně mnoho, poněvadž jsme měli všichni čerstvé obvazy a proto velké bolesti. Ten chtěl, aby mu položila nohu tak, onen zas jinak, třetí chtěl vodu, čtvrtému měla načechrat podušku; tlustá stařena nakonec nevrle bručela a práskla dveřmi. Teď myslí, že to je zase něco takového, a nejde. Čekáme.

*** Sometimes there are red-cross voluntary aid sisters. They are pleasant, but often rather unskilled. They frequently give us pain when re-making our beds, and then are so frightened that they hurt us still more. The nuns are more reliable. They know how they must take hold of us, but we would be better pleased if they were somewhat more cheerful. A few of them have real spirit, they are superb. There is no one but would do anything for Sister Libertine, this marvellous sister, who spreads good cheer through the whole wing even when she can only be seen in the distance. And there are others like her. We would go through fire for her. A man cannot really complain, here he is treated by the nuns exactly like a civilian. And just to think of a garrison hospital gives one the creeps. Franz Wachter does not regain his strength. One day he is taken away and does not come back. Josef Hamacher knows all about it: “We shan't see him again. They have put him in the Dead Room.” “What do you mean, Dead Room?” asks Kropp. “Well, Dying Room.” “What is that, then?” “A little room at the corner of the building. Whoever is about to kick the bucket is put in there. There are two beds in it. It is generally called the Dying Room.” “But what do they do that for?” “They don't have so much work to do afterwards. It is more convenient, too, because it lies right beside the lift to the mortuary. Perhaps they do it for the sake of the others also, so that no one in the ward dies in sympathy. And they

Pak řekne František: “Zazvoň ještě jednou.” Zvoním. Pořád ještě se neobjevuje. Na našem křídle je jen jedna sestra v noci ve službě, snad má právě co dělat v jiném pokoji. „A myslíš opravdu, že krvácíš, Františku?” ptám se. „Nebo dostaneme ještě zase houbovou.” „Je to mokré. Nemůže někdo rozsvítit?” Ani to nejde. Vypínač je u dveří a nikdo nemůže vstát. Držím palec na knoflíku zvonku, až v něm ztratím cit. Snad si sestra zdřímla. Mají mnoho práce a všechny jsou už denní prací přetíženy. K tomu to ustavičné modlení.

„Máme rozflákat nějakou flašku?” ptá se Josef Hamacher s atestem. „To je slyšet ještě míň než zvonek.” Konečně se otevrou dveře. V nich se objeví ospalá stařena. Když zpozoruje, co s Františkem je, vjede do ní život a volá: „Proč jste to neřekli?” “Zvonili jsme. Ani jeden z nás nemůže běhat.” Silně krvácel a je převazován. Ráno vidíme jeho obličej, zešpičatěl a zežloutl, při tom vypadal večer ještě skoro zdravě. Teď přichází sestra častěji.

*** Někdy přicházejí taky pomocné sestry Červeného kříže. Jsou dobromyslné a někdy trochu nešikovné. Když nám přestýlají, dělají nám druhdy bolest a jsou pak tak polekané, že nás to bolí ještě víc. Jeptišky jsou spolehlivější. Vědí, jak koho nadzvednout, ale chtěli bychom, aby byly o něco veselejší. Některé ovšem humor mají, ty jsou pak velkolepé. Kdo by neudělal, co jí vidí na očích, sestře Libertině, této podivuhodné sestře, která rozšiřuje dobrou náladu po celém křídle, jak se jen z dálky ukáže? A takových je tu víc. Skočili bychom pro ně do ohně. Nelze si vskutku stěžovat, jeptišky s námi jednají přímo jako s civilisty. Pomyslí-li naproti tomu člověk na garnisonní nemocnice, běží mu husí kůže po zádech. František Wächter se nemůže už vzpamatovat. Jednoho dne ho odvezou a už nepřivezou. Josef Hamacher ví, co v tom vězí. „Toho už neuvidíme, dali ho do umrlčí komory.” “Do jaké umrlčí komory?” ptá se Kropp. “No, do chcipárny.” „Co je to?” „Komůrka na konci křídla. Kdo už je na tom moc bledě, toho tam přenesou. Jsou tam dvě postele. Všude tomu říkají jen chcípárna.” „Ale proč to dělají?” “Nemají pak tolik práce. Je to taky pohodlnější, poněvadž to leží hned u výtahu do umrlčí komory. Možná že to taky dělají proto, aby nikdo neumřel na světnici, k vůli těm ostatním. Mohou ho taky lip hlídat, když leží sám.”

82

can look after him better, too, if he is by himself.” “But what about him?” Josef shrugs his shoulders. “Usually he doesn't take much notice any more.” “Does everybody know about it then?” “Anyone who has been here long enough knows, of course.”

„Ale co on?” Josef pokrčí rameny. “Obyčejně už moc o tom neví.” „A zná to každý?” „Kdo tu je déle, ten to přirozeně zná.”

*** In the afternoon Franz Wachter's bed has a fresh occupant. A couple of days later they take the new man away, too. Josef makes a significant glance. We see many come and go. Often relatives sit by the beds and weep or talk softly and awkwardly. One old woman will not go away, but she cannot stay there the whole night through. The next morning she comes very early, but not early enough; for when she goes up to the bed, someone else is in it already. She has to go to the mortuary. The apples that she has brought with her she gives to us. And then little Peter begins to get worse. His temperature chart looks bad, and one day the flat trolley stands beside his bed. “Where to?” he asks. “To the bandaging ward.” He is lifted out. But the sister makes the mistake of removing his tunic from the hook and putting it on the trolley too, so that she should not have to make two journeys. Peter understands immediately and tries to roll off the trolley. “I'm stopping here!” They push him back. He cries out feebly with his shattered lung: “I won't go to the Dying Room.” “But we are going to the bandaging ward.” “Then what do you want my tunic for?” He can speak no more. Hoarse, agitated, he whispers: “Stopping here!” They do not answer but wheel him out. At the door he tries to raise himself up. His black curly head sways, his eyes are full of tears. “I will come back again! I will come back again!” he cries. The door shuts. We are all excited; but we say nothing. At last Josef says: “Many a man has said that. Once a man is in there, he never comes through.”

*** Odpoledne dostane postel Františka Wáchtra nového obyvatele. Po několika dnech odnesou i toho nového. Josef udělá význačné gesto. Vidíme jich přicházet a odcházet ještě mnoho. Někdy sedí na postelích příbuzní a pláčí nebo hovoří tiše a zaraženě. Jedna stařenka nechce vůbec odejít, ale nemůže tu přece zůstat přes noc. Druhého dne přijde už velmi časně, ale přece ne dost; neboť když přijde k posteli, leží na ní už někdo jiný. Musí do umrlčí komory. Jablka, která přinesla, rozdá nám.

*** I am operated on and vomit for two days. My bones will not grow together, so the surgeon's secretary says. Another fellow's have grown crooked; his are broken again. It is damnable. Among our new arrivals there are two young soldiers with flat feet. The chief surgeon discovers them on his rounds, and is overjoyed. “We'll soon put that right,” he tells them, “we will just do a small operation, and then you will have perfectly sound feet. Enter them down, sister.” As soon as he is gone, Josef, who knows everything, warns them: “Don't you let him operate on you! That is a special scientific stunt of the old boy's. He goes absolutely crazy whenever he can get hold of anyone to do it on. He operates on you for flat feet, and there's no mistake, you don't have them any more; you have club feet instead, and have to walk all the rest of your life on sticks.” “What should a man do, then?” asks one of them. “Say No. You are here to be cured of your wound, not your flat feet. Did you have any trouble with them in the field? No, well, there you are! At present you can still walk, but if once the old boy gets you under the knife you'll be cripples. What he wants is little dogs to experiment with, so the war is a glorious time for him, as it is for all the surgeons. You take a look down below at the staff; there are a dozen fellows hobbling around that he has operated on. A lot of them have been here all the time since 'fourteen and 'fifteen. Not a single one of them can walk better than he could before, almost all of them worse, and most only with plaster legs. Every six months he catches them again and breaks their bones afresh, and every time is going to be the successful one. You take my word, he won't dare to do it if

*** Jsem operován a vrhnu dva dny. Kosti mi nechtějí srůst, jak říká doktorův písař. Jinému zas srostly špatně; musí se mu zase zlomit. Jo, je to bída.

Taky malému Petrovi se vede hůř. Jeho výkaz horeček vypadá špatně; a jednoho dne stojí vedle jeho postele plochý vozík. Petr se ptá: „Kam?” „K obvazu.” Zvednou ho. Ale sestra udělá tu chybu, že sundá s věšáku jeho blůzu a položí ji taky na vozík, aby nemusila jít na dvakrát. Petr už ví, co a jak, a chce se vykulit s vozíku. “Nepůjdu nikam.” Zatlačí ho. Křičí tiše svými rozstřílenými plícemi: „Já nechci do chcípárny.” “Jedeme k převazu.” „Nač k tomu potřebujete mou blůzu?” Nemůže už mluvit. Chraptivě, rozčileně šeptá: „Tady nechat!” Neodpovídají a vezou ho. Přede dveřmi se pokouší se vzpřímit. Jeho černá, kučeravá hlava se třese, oči jsou plny slz. „Já se vrátím! Já se vrátím!” volá. Dveře se zavřou. Jsme všichni rozčileni; ale mlčíme. Konečně řekne Josef: „To už jich říkalo. Jak je člověk jednou tam, tak nevydrží.”

Dostali jsme s přírůstkem dva mladé vojáky s plochými chodidly. Při visitě je šéflékař odkryje a zastaví se: “Tohle odstraníme,” řekne, „uděláme maličkou operaci a budete mít nohy zdravé. Napište je sestro!” Po jeho odchodu varuje Josef, který zná všecko: „Ne, abyste se nechali operovat! To náš starej má takového vědeckého koníčka. Je celej dívej, když na to někoho dostane. Operuje vám plochá chodidla, a nebudete je pak opravdu mít; ale za to budete mít koňskou nohu a budete musit chodit celý život o holi.” „Co máme tedy dělat?” ptá se jeden z vojáků. „Říct: ne! Jste tady proto, abyste si kurýrovali svý rány, a ne svý plochý nohy! Copak jste je v poli neměli? Tak vidíte! Ted ještě můžete běhat, ale, jak se dostanete starýmu pod nůž, tak jsou z vás mrzáci. Potřebuje pokusné králíky, válka to jsou pro něho časy, jako pro všechny doktory. Podívejte se jednou dolů do oddělení pro rekonvalescenty; tam se plazí tucet lidí, které operoval. Mnozí jsou tu z roku čtrnáct a patnáct, celá léta. Ani jeden neběhá lip než dřív; ale všichni hůř, většina jen s nohou v sádře. Vždycky po půl roce je nachytá a zlomí jim kosti na novo, a po každé pak se má výsledek dostavit. Dejte si pozor, nesmí, když řeknete: ne.”

83

you say No.” “Ach, man,” says one of the two wearily, “better your feet than your brain-box. There's no telling what you'll get if you go back out there again. They can do with me just as they please, so long as I get back home. Better to have a club foot than be dead.” The other, a young fellow like ourselves, won't have it done. The next morning the old man has the two hauled up and lectures and jaws at them so long that in the end they consent. What else could they do? They are mere privates, and he is a big bug. They are brought back chloroformed and plastered. *** It is going badly with Albert. They have taken him and amputated his leg. The whole leg has been taken off from the thigh. Now he will hardly speak any more. Once he says he will shoot himself the first time he can get hold of his revolver again. A new convoy arrives. Our room gets two blind men. One of them is a very youthful musician. The sisters never have a knife with them when they feed him; he has already snatched one from a sister. But in spite of this caution there is an incident. In the evening, while he is being fed, the sister is called away, and leaves the plate with the fork on his table. He gropes for the fork, seizes it and drives it with all his force against his heart, then he snatches up a shoe and strikes with it against the handle as hard as he can. We call for help and three men are necessary to take the fork away from him. The blunt prongs had already penetrated deep. He abuses us all night so that no one can go to sleep. In the morning he has lock-jaw. Again beds are empty. Day after day goes by with pain and fear, groans and death-gurgles. Even the Death Room is no use any more, it is too small; fellows die during the night in our room. They go even faster than the sisters can cope with them. But one day the door flies open, the flat trolley rolls in, and there on the stretcher, pale, thin, upright and triumphant, with his shaggy head of curls sits Peter. Sister Libertine with beaming looks pushes him over to his former bed. He is back from the Dying Room. We have long supposed him dead. He looks round: “What do you say now?” And Josef has to admit that it is the first time he has ever known of such a thing. *** Gradually a few of us are allowed to get up. And I am given crutches to hobble around on. But I do not make much use of them; I cannot bear Albert's gaze as I move about the room. His eyes always follow me with such a strange look. So I sometimes escape to the corridor; there I can move about more freely. On the next floor below are the abdominal and spine cases, head wounds and double amputations. On the right side of the wing are the jaw wounds, gas cases, nose, ear, and neck wounds. On the left the blind and the lung wounds, pelvis wounds, wounds in the joints, wounds in the kidneys, wounds in the testicles, wounds in the intestines. Here a man realises for the first time in how many places a man can get hit. Two fellows die of tetanus. Their skin turns pale, their limbs stiffen, at last only their eyes live stubbornly. Many of the wounded have their shattered limbs hanging free in the air from a gallows; underneath the wound a basin is placed into which drips the pus. Every two or three hours the vessel is emptied. Other men lie in stretching bandages with heavy weights hanging from the end of the bed. I see intestine wounds that are constantly full of excreta. The surgeon's clerk shows me X-ray photographs of completely smashed hipbones, knees, and shoulders. A man cannot realise that above such shattered bodies there are still human faces in which life goes its daily round.

„Člověče,” povídá voják unaveně, „lepší nohy než hlava. Víš ty, co dostaneš, až budeš zase venku? Ať se mnou dělají, co chtějí, jen když se zase dostanu domů. Lepší koňská noha než smrt.” Druhý voják, mladý hoch jako my, nechce. Druhého dne je starý dá odnést oba dolů a mluví a osopuje se na ně tak dlouho, až svolí. Co mají taky dělat. Jsou to jenom chrapouni a on je veliký pán. S nohama v sádře a chloroformované je zase přinesou.

*** Albertovi je zle. Odnesou ho a amputují. Vezmou mu celou nohu až nahoru. Teď už skoro nemluví. Jednou řekl, že se zastřelí, jak se jen zas dostane k své-mu revolveru.

Přichází nový transport. Naše světnice dostane dva slepé. Jeden z nich je docela mladý muzikant. Sestry nemají nikdy u sebe nůž, když mu dávají jídlo; jednou už jim ho vytrhl. I přes tu opatrnost se něco stane. Večer při krmení je sestra odvolána od jeho postele a odloží prozatím talíř s vidličkou na stůl. Hmatá po vidličce, najde ji a vrazí šiji vší silou k srdci, pak chytí botu a tluče jí, co má síly, na rukojeť. Voláme o pomoc a je potřeba tří mužů, aby mu vidličku vzali. Tupé zuby vnikly už hodně hluboko. Nadává nám celou noc, že nikdo nemůže oka zamhouřit. K ránu dostane křeče a řve.

Zase jsou volné postele. Dni míjejí za dny v bolestech a strachu, sténání a chroptění. Ani chcípárna už nepomáhá, je příliš malá, lidé umírají v noci i na naší světnici. Jde to zkrátka rychleji než si sestry rozmyslí. Ale jednoho dne se rozevřou dveře, dovnitř se vevalí plochý vozík a na něm sedí bledý, hubený, vzpřímený, triumfující Petr s rozcuchanými, černými, kudrnatými vlasy. Sestra Libertina ho strká se zářící tváří k jeho staré posteli. Vrací se z chcípárny. Měli jsme ho už dávno za mrtvého. Rozhlíží se: „Tak co tomu říkáte?” A i Josef musí přiznat, že takového něco ještě neviděl.

*** Ponenáhlu mohou někteří z nás vstát. Já taky dostanu berly a hupkám po světnici. Ale příliš často jich neužívám; nesnesu Albertův pohled, jdu-li světnicí. Dívá se tak zvláštně za mnou. Proto vyklouznu občas na chodbu - tam se mohu volněji pohybovat. V poschodí pod námi leží ranění do břicha a páteře, do hlavy a amputovaní po obou stranách. V pravém křídle rány do čelisti, otrávení plynem, rány do nosu, uší a krku. V levém křídle slepí a rány do plic, do pánve, do kloubů, do ledvin, do moudí, do žaludku. Tady teprve je vidět, kam všude může být člověk trefen.

Dva lidé zemřou ztrnutím šíje. Kůže zpopelaví, údy ztrnou, nakonec žijí - dlouho jen ještě oči. Mnoha raněným visí rozstřílený úd na jakési šibenici volně ve vzduchu; pod ranou je mísa, kam odkapává hnis. Vždy za tři hodiny se mísa vyprazdňuje. Jiní mají obvaz, který jim napíná poraněné údy pomocí těžkých, visících závaží. Vidím rány do střev, které jsou stále plny nečistoty. Doktorův písař mi ukazuje roentgenogramy úplně rozdrcených kyčelních kostí, kolen, ramen. Lze těžko chápat, že nad těmito rozbitými těly jsou ještě lidské obličeje, v nichž jde život svým každodenním

84

And this is only one hospital, one single station; there are hundreds of thousands in Germany, hundreds of thousands in France, hundreds of thousands in Russia. How senseless is everything that can ever be written, done, or thought, when such things are possible. It must be all lies and of no account when the culture of a thousand years could not prevent this stream of blood being poured out, these torture-chambers in their hundreds of thousands. A hospital alone shows what war is. I am young, I am twenty years old; yet I know nothing of life but despair, death, fear, and fatuous superficiality cast over an abyss of sorrow. I see how peoples are set against one another, and in silence, unknowingly, foolishly, obediently, innocently slay one another. I see that the keenest brains of the world invent weapons and words to make it yet more refined and enduring. And all men of my age, here and over there, throughout the whole world see these things; all my generation is experiencing these things with me. What would our fathers do if we suddenly stood up and came before them and proffered our account? What do they expect of us if a time ever comes when the war is over? Through the years our business has been killing; it was our first calling in life. Our knowledge of life is limited to death. What will happen afterwards? And what shall come out of us? *** The oldest man in our room is Lewandowski. He is forty, and has already lain ten months in the hospital with a severe abdominal wound. Just in the last few weeks he has improved sufficiently to be able to hobble about doubled up. For some days past he has been in great excitement. His wife has written to him from the little home in Poland where she lives, telling him that she has saved up enough money to pay for the fare, and is coming to see him. She is already on the way and may arrive any day. Lewandowski has lost his appetite, he even gives away red cabbage and sausage after he has had a couple of mouthfuls. He goes round the room perpetually with the letter. Everyone has already read it a dozen times, the postmarks have been examined heaven knows how often, the address is hardly legible any longer for spots of grease and thumb-marks, and in the end what is sure to happen, happens. Lewandowski develops a fever, and has to go back to bed. He has not seen his wife for two years. In the meantime she has given birth to a child, whom she is bringing with her. But something else occupies Lewandowski's thoughts. He had hoped to get permission to go out when his old woman came; for obviously seeing is all very well, but when a man gets his wife again after such a long time, if at all possible, a man wants something else besides. Lewandowski has discussed it all with us at great length; in the army there are no secrets about such things. And what's more, nobody finds anything objectionable in it. Those of us who are already able to go out have told him of a couple of very good spots in the town, parks and squares, where he would not be disturbed; one of us even knows of a little room. But what is the use, there Lewandowski lies in bed with his troubles. Life holds no more joy for him if he has to forgo this affair. We console him and promise to get over the difficulty somehow or other. The next afternoon his wife appears, a tousled little woman with anxious, quick eyes like a bird, in a sort of black crinkly mantilla with ribbons; heaven knows where she inherited the thing. She murmurs something softly and stands shyly in the doorway. It terrifies her that there are six of us men present. “Well, Marja,” says Lewandowski, and gulps dangerously with his adam's apple “you can come in all right, they won't hurt you.”

chodem. A při tom je to jen jeden lazaret, jen jedna stanice a je jich statisíce po Německu, sta tisíce po Rusku. Jak nesmyslné je všechno, co bylo psáno, děláno, myšleno proti válce, když je takového něco možné! To všechno je vylhané a bezvýznamné, když tisíciletá kultura nemůže zabránit ani tomu, aby nebyly prolity tyto proudy krve, aby neexistovaly po statisících tyto žaláře muk. Teprve lazaret ukazuje, co je to válka. Jsem mlád, je mi dvacet let, ale ze života znám jenom zoufalství, smrt, strach a skálopevnou alianci nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, jak národy jsou štvány navzájem proti sobě a mlčky, nevědomě, pošetile, poslušně, nevinně se pobíjejí. Vidím jak nejchytřejší mozky světa vynalézají zbraně a slova, aby se to dělalo ještě rafinovaněji a ještě déle. A spolu se mnou to vidí všichni lidé mého stáří tady i tam, po celém světě, spolu se mnou to prožívá má generace. Co budou dělat naši otcové, až jednou vstaneme a předstoupíme před ně a budeme žádat počet? Co od nás očekávají, až přijde doba, kdy nebude války? Po celá léta bylo naším zaměstnáním zabíjení – bylo to naše první povolání. Naše vědění o životě se omezuje na smrt. Co se má po tomhletom ještě dít? A co se stane z nás? *** Na naší světnici je nejstarší Lewandowski. Je to čtyřicátník a leží v nemocnici už deset měsíců s těžkou ranou do břicha. Teprve v posledních týdnech to přivedl tak daleko, že může shrbeně trochu pokulhávat. Několik dní je ve velikém rozčilení. Psala mu jeho žena z malého hnízda v Polsku, kde žije, že sehnala tolik peněz, aby si mohla zaplatit jízdné a navštívit ho. Je už na cestě a může každým dnem dojet. Lewandowskému nechutná jídlo, dokonce rozdá i klobásu s červeným zelím, když se v ní trochu pošťoural. Běhá stále po světnici s dopisem v ruce, každý jej už tucetkrát četl, poštovní razítko je bůh ví už po kolikáté přezkoumáno, písmo lze skrze skvrny z mastnoty a otisky prstů sotva přečíst, a co se musí stát, to se stane: Lewandowski dostane horečku a musí zase do postele.

Neviděl svou ženu už dvě léta. Porodila mezitím dítě, to přinese s sebou. Ale Lewandowski se obírá něčím docela jiným. Doufal, že dostane vycházku, přijde-li jeho stará, neboť to je přec jisto: Vidět se je docela hezké, ale má-li člověk po takové době zase svou ženu, chtěl by, když to půjde, přece ještě něco jiného. Lewandowski s námi o tom debatoval celé hodiny, neboť na vojně se z toho nedělá žádné tajemství. Nikdo se taky nad tím nepohoršuje. Ti, kdo už mohou vycházet, mu pověděli o několika skvělých zákoutích v městě, v zahradách a parcích, jeden věděl dokonce o malinké světničce. Ale co je to všechno platné, Lewandowski leží v posteli a má své starosti. Život už ho vůbec netěší, propase-li tohle. Těšíme ho a slibujeme, že už to nějak narafičíme. Druhého dne odpoledne se objeví jeho žena, malé, suché stvoření, s úzkostlivýma a bystrýma očima, v jakési černé mantile s okružím a stuhami, bůh ví, kde a po kom to podědila. Tiše něco bručí a zůstane ostýchavě stát u dveří. Lekne se, že je nás tam šest chlapů. „No, Marjo,” povídá Lewandowski, a když mluví, tak se mu nebezpečně pohybuje ohryzek, „pojď jen klidně dál, ti tady ti nic neudělají.”

85

She goes round and proffers each of us her hand. Then she produces the child, which in the intervals has done something in its napkin. From a large handbag embroidered with beads she takes out a clean one and makes the child fresh and presentable. This dispels her first embarrassment, and the two begin to talk. Lewandowski is very fidgety, every now and then he squints across at us most unhappily with his round goggle eyes. The time is favourable, the doctor's visit is over, at the most one of the sisters might come in. So one of us goes out to prospect. He comes back and nods. “Not a soul to be seen. Now's your chance, Johann, set to.” The two speak together in an undertone. The woman turns a little red and looks embarrassed. We grin good-naturedly and make pooh-poohing gestures, what does it matter! The devil take all conventions, they were made for other times; here lies the carpenter Johann Lewandowski, a soldier shot to a cripple, and there is his wife; who knows when he will see her again? He wants to have her, and he should have her, good. Two men stand at the door to forestall the sisters and keep them occupied if they chance to come along. They agree to stand guard for a quarter of an hour or thereabouts. Lewandowski can only lie on his side, so one of us props a couple of pillows against his side, Albert gets the child to hold, we all turn round a bit, the black mantilla disappears under the bedclothes, we make a great clatter and play skat noisily. All goes well. I hold a club solo with four jacks which nearly goes the round. In the process we almost forget Lewandowski. After a while the child begins to squall, although Albert, in desperation, rocks it to and fro. There is a bit of creaking and rustling, and as we look up casually we see that the child has the bottle in its mouth, and is back again with its mother. The business is over. We now feel ourselves like one big family, the woman is happy, and Lewandowski lies there sweating and beaming. He unpacks the embroidered handbag, and some good sausages come to light; Lewandowski takes up the knife with a flourish and saws the meat into slices. With a handsome gesture he waves toward us and the little woman goes from one to another and smiles at us and hands round the sausage; she now looks quite handsome. We call her Mother, she is pleased and shakes up our pillows for us.

Jde kolem celé světnice a podává každému z nás ruku. Potom ukazuje dítě, které mezitím nadělalo do plen. Má s sebou velkou, perlami prošívanou tašku, z které vyndává čistou plenu, aby dítě čerstva převinula. Tím jsou překonány první rozpaky a oba začnou hovořit. Lewandowski sebou nepokojně vrtí a šilhá po nás co chvíli svýma kulatýma, vyvalenýma očima. Doba je příznivá; je po visitě, do světnice by mohla mrknout nanejvýš ještě některá sestra. Jeden z nás jde ještě jednou k vůli tomu ven - očíhnout to. Přijde zpátky a kývá. „Ani noha. Tak jí to, Jene, už řekni a dělej.” Oba se baví ve své řeči. Trochu zrudlá žena pokukuje v rozpacích po nás. Šklebíme se dobromyslně a děláme rukou odmítavá gesta, jako: co je na tom! Ať vezme kozel všechny předsudky, jsou dělány pro jiné časy, tady leží truhlář Jan Lewandowski, z kterého válka udělala napůl mrzáka, a taky je jeho žena, kdo ví, kdy ji zas uvidí, chce ji mít, a tedy ji mít bude, bašta. Dva z nás se postaví před dveře, kdyby někdo šel náhodou kolem světnice. Budou dávat asi čtvrthodiny pozor. Lewandowski může ležet jenom na boku, kdosi mu proto nacpe ještě pár podušek pod hřbet, Albert dostane dítě, aby je choval, pak se trochu otočíme, černá mantila zmizí pod dekou a my mrskáme hlasitě a s všemožnými průpovídkami skat. Všechno jde jako na másle. Mám v ruce právě křížové sólo se čtyřmi a před námi je ještě jedna runda. Zapomínáme z toho důvodu skoro na Lewandowského. Po nějaké chvíli dítě začíná vrnět, ačkoli jím Albert zoufale hází sem a tam. Pak to trochu za praská a zašustí, a když se jen tak náhodou kouknem, vidíme, že dítě má už láhev u pusinky a je zas u matky. Klapalo to. Připadáme si teď jako jediná velká rodina, do ženy pěkně vjela bodrá nálada a Lewandowski leží zpocený a zářící. Vyndává věci z vyšívané tašky, objeví se pár salámů, Lewandowski vezme nůž jako kytici květin a rozkrájí maso na kousky. Ukáže velkým gestem na nás a malá, vyschlá žena jde od postele k posteli a usmívá se na nás a rozdává salám, vypadá teď při tom přímo hezká. Říkáme jí maminko, má z toho radost a načechrává nám podušky.

*** After a few weeks I have to go each morning to the massage department. There my leg is harnessed up and made to move. The arm has healed long since. New convoys arrive from the line. The bandages. are no longer made of cloth, but of white crepe paper. Rag bandages have become scarce at the front. Albert's stump heals well. The wound is almost closed. In a few weeks he should go off to an institute for artificial limbs. He continues not to talk much, and is much more solemn than formerly. He often breaks off in his speech and stares in front of him. If he were not here with us he would have shot himself long ago. But now he is over the worst of it, and he often looks on while we play skat. I get convalescent leave. My mother does not want to let me go away. She is feeble. It is all much worse than it was last time. Then I am recalled to my regiment and return once more to the line. Parting from my friend Albert Kropp was very hard. But a man gets used to that sort of thing in the army.

*** Po několika týdnech musím každé ráno do Zanderova ústavu. Tam mi nohu přivážou a pohybují jí. Ruka už je dávno zahojena. Z pole docházejí nové transporty. Obvazy už nejsou z látky, dělají je z bílého krepového papíru. Venku je málo látky na obvazy. Albertův pahýl se dobře hojí. Rána je téměř zajizvena. V několika týdnech bude přeložen do oddělení prothes. Hovoří stále ještě málo a je mnohem vážnější než dřív. Často přestane prostřed hovoru a civí před sebe. Kdyby nebyl s námi, udělal by už dávno konec. Ale teď už je z toho nejhoršího venku. Teď už mnohdy přihlíží, když hrajeme skat. Dostanu dovolenou na rekonvalescenci. Maminka mě už nechce pustit. Je tak slabá. Všechno je horší než posledně.

ELEVEN

XI.

We count the weeks no more. It was winter when I came up, and when the shells exploded the frozen clods of earth were just as dangerous as the fragments. Now the trees are green again. Our life alternates between billets and the front. We have almost grown accustomed to it; war is a

Nepočítáme už týdny. Byla zima, když jsem přišel a při explosích granátů byly zmrzlé hroudy skoro právě tak nebezpečné jako střepiny. Teď jsou stromy už zase zelené. Náš život se pohybuje jako kyvadlo mezi frontou a baráky. Částečně jsme tomu už zvykli, Válka je příčinou smrti jako

Pak jsem vyžádán regimentem a jedu zas do pole. Rozloučení s kamarádem Kroppem je těžké. Ale člověk se to na vojně časem naučí.

86

cause of death like cancer and tuberculosis, like influenza and dysentery. The deaths are merely more frequent, more varied and terrible. Our thoughts are clay, they are moulded with the changes of the days; when we are resting they are good; under fire, they are dead. Fields of craters within and without. Everyone is so, not only ourselves here the things that existed before are no longer valid, and one practically knows them no more. Distinctions, breeding, education are changed, are almost blotted out and hardly recognisable any longer. Sometimes they give an advantage for profiting by a situation; but they also bring consequences along with them, in that they arouse prejudices which have to be overcome. It is as though formerly we were coins of different provinces; and now we are melted down, and all bear the same stamp. To rediscover the old distinctions, the metal itself must be tested. First we are soldiers and afterwards, in a strange and shamefaced fashion, individual men as well. It is a great brotherhood, which adds something of the good-fellowship of the folk-song, of the feeling of solidarity of convicts, and of the desperate loyalty to one another of men condemned to death, to a condition of life arising out of the midst of danger, out of the tension and forlornness of death seeking in a wholly unpathetic way a fleeting enjoyment of the hours as they come. If one wants to appraise it, it is at once heroic and banal but who wants to do that? It is this, for example, that makes Tjaden spoon down his ham-and-pea soup in such tearing haste when an enemy attack is reported, simply because he cannot be sure that in an hour's time he will be alive. We have discussed it at length, whether it is right or not to do so. Kat condemns it, because, he says, a man has to reckon with the possibility of an abdominal wound, and that is more dangerous on a full stomach than on an empty one. Such things are real problems, they are serious matters to us, they cannot be otherwise. Here, on the borders of death, life follows an amazingly simple course, it is limited to what is most necessary, all else lies buried in gloomy sleep; in that besides our primitiveness and our survival. Were we more subtly differentiated we must long since have gone mad, have deserted, or have fallen. As in a polar expedition, every expression of life must serve only the preservation of existence, and is absolutely focused on that. All else is banished because it would consume energies unnecessarily. That is the only way to save ourselves. In the quiet hours when the puzzling reflection of former days like a blurred mirror, projects beyond me the figure of my present existence, I often sit over against myself, as before a stranger, and wonder how the unnameable active principle that calls itself to life has adapted itself even to this form. All other expressions lie in a winter sleep, life is simply one continual watch against the menace of death; it has transformed us into unthinking animals in order to give us the weapon of instinct it has reinforced us with dullness, so that we do not go to pieces before the horror, which would overwhelm us if we had clear, conscious thought it has awakened in us the sense of comradeship, so that we escape the abyss of solitude it has lent us the indifference of wild creatures, so that in spite of all, we perceive the positive in every moment, and store it up as a reserve against the onslaught of nothingness. Thus we live a closed, hard existence of the utmost superficiality, and rarely does an incident strike out a spark. But then unexpectedly a flame of grievous and terrible yearning flares up. Those are the dangerous moments. They show us that the adjustment is only artificial, that it is not simple rest, but sharpest struggle for rest. In the outward form of our life we are hardly distinguishable from Bushmen; but whereas the latter can be so always, because they are so truly, and at best may develop further by exertion of their spiritual forces, with us it is the reverse; our inner forces are not

rakovina a tuberkulosa, jako chřipka a úplavice. Jenže případy úmrtí jsou častější, rozmanitější a hroznější. Naše myšlenky jsou hlínou, hnětenou střídáním dní - Jsou dobré, máme-li klid, a mrtvé, ležíme-li v ohni. Pole pokrytá jamami venku, pole rozrytá jamami uvnitř. Všichni jsou tací, nejenom my - co bylo dřív, to už neplatí, a člověk o tom opravdu taky už neví. Rozdíly, vytvořené vzděláním a výchovou, jsou smazány a nelze je už rozeznat. Skýtají občas výhody při využívání situace; ale mají i své nevýhody, vyvolávajíce psychické brždění, které je nutno překonávat. Je to tak, jako bychom dříve byli mincemi z různých zemí; roztavili je a máme nyní všichni totéž ražení. Chtěl-li by kdo poznat rozdíly, musil by velmi dobře zkoušet materiál. Jsme vojáci a teprve na druhém místě - jakýmsi podivným a stydlivým způsobem - jedinci.

Je to veliké bratrstvo, které záblesk kamarádství lidových písniček, pocit solidarity, jaký bývá mezi vězni, a zoufalá družnost odsouzenců k smrti pojí zvláštním způsobem v jakýsi stupeň života, který se rodí prostřed nebezpečí z napětí a osamocenosti smrti a užívá letmo získaných hodin, způsobem docela nepatetickým. Je to heroické a banální, chce-li to někdo hodnotit - ale kdo by to dělal?

V tom je to, že Tjaden při hlášení nepřátelského útoku v divokém kvapu shltne svou hrachovou polévku se špekem, poněvadž neví, bude-li za hodinu ještě živ. Dlouho jsme o tom diskutovali, je-li to správné či ne. Kat to zavrhuje tvrdě, že nutno vzítv úvahu ránu do břicha, která je při plném žaludku nebezpečnější než při prázdném.

Takové věci se nám stávají problémy, mají pro nás svou závažnost a jinak tomu ani být nemůže. Život má tady, na hranici smrti, nesmírně jednoduchou linii, omezuje se na to nejnutnější, všechno ostatní je ponořeno do tupého spánku; - to je naše primitivita a naše spása. Kdybychom byli diferencovanější, už dávno bychom se zbláznili, desertovali nebo padli. Je to jako výprava do říše sněhu a ledu; - každý projev života musí sloužit jenom udržení holé existence a je nutně jen k tomuto cíli namířen. Všechno ostatní je v klatbě, poněvadž to zbytečně vyčerpává naše síly. To je jediný způsob, jak se zachránit, a často sedím před sebou samým jako před cizincem, když záhadný reflex dřívějška vymodeluje v tichých hodinách jako slepé zrcadlo mimo mne obrysy mého dnešního života, a divím se pak, jak to nepojmenovatelné aktivum, kterému se říká život, se přizpůsobí i této formě. Všechny ostatní projevy spí zimním spánkem, život je na věčné číhané proti hrozbě smrti udělal z nás myslící zvířata, aby nás vyzbrojil zbraní pudu, prosytil nás otupělostí, aby nás nezlomila hrůza, která by nás přepadla, kdybychom myslili jasně a uvědoměle, probudil v nás cit kamarádství, abychom unikli propasti osamocení, propůjčil nám lhostejnost divochů, abychom prese vše vnímali každý okamžik positivna a střádali jej jako reservu proti návalu nicoty. Tak žijeme uzavřeným tvrdým životem na samém povrchu a jen někdy nějaká udá lost vrhne jiskry. Pak ale vyšlehne překvapivý plamen těžké a hrozné touhy.

To jsou ty nebezpečné okamžiky, které nám ukazují, že přizpůsobení je přece jenom umělé, že to není prostě klid, ale nejostřejší vypětí ke klidu. Vnějšně životní formou se sotva lišíme od křováků; ale kdežto křováci mohou být stále tací, poněvadž je to právě jejich přirozená povaha a vypětím svých duševních sil se mohou jenom vyvíjet, je tomu u nás obráceně: naše vnitrné síly jsou vypjaty

87

exerted toward regeneration, but toward degeneration. The Bushmen are primitive and naturally so, but we are primitive in an artificial sense, and by virtue of the utmost effort. And at night, waking out of a dream, overwhelmed and bewitched by the crowding apparitions, a man perceives with alarm how slight is the support, how thin the boundary that divides him from the darkness. We are little flames poorly sheltered by frail walls against the storm of dissolution and madness, in which we flicker and sometimes almost go out. Then the muffled roar of the battle becomes a ring that encircles us, we creep in upon ourselves, and with big eyes stare into the night. Our only comfort is the steady breathing of our comrades asleep, and thus we wait for the morning. *** Every day and every hour, every shell and every death cuts into this thin support, and the years waste it rapidly. I see how it is already gradually breaking down around me. There is the mad story of Detering. He was one of those who kept himself to himself. His misfortune was that he saw a cherry tree in a garden. We were just coming back from the front line, and at a turning of the road near our billets, marvellous in the morning twilight, stood this cherry tree before us. It had no leaves, but was one white mass of blossom. In the evening Detering was not to be seen. Then at last he came back and had a couple of branches of cherry blossom in his hand. We made fun of him, and asked whether he was going to a wedding. He made no answer, but lay down on his bed. During the night I heard him making a noise, he seemed to be packing. I sensed something amiss and went over to him. He made out it was nothing, and I said to him: “Don't do anything silly, Detering.” “Ach, why it's merely that I can't sleep.” “What did you pick the cherry branches for?” “Surely I can pick cherry blossom if I want to!” he replied evasively and after a while: “I have a big orchard with cherry trees at home. When they are in blossom, from the hay loft they look like one single sheet, so white. It is just the time.” “Perhaps you will get leave soon. You may even be sent back as a farmer.” He nodded but he was far away. When these peasants are excited they have a curious expression, a mixture of cow and yearning god, half stupid and half rapt. In order to turn him away from his thoughts I asked him for a piece of bread. He gave it to me without a murmur. That was suspicious, for he is usually tight-fisted. So I stayed awake. Nothing happened; in the morning he was as usual. Apparently he had noticed that I had been watching him; but the second morning he was gone. I noticed it, but said nothing, in order to give him time; he might perhaps get through. Various fellows have already got into Holland. But at roll call he was missed. A week after we heard that he had been caught by the field gendarmes, those despicable military police. He had headed toward Germany, that was hopeless, of course and, of course, he did everything else just as idiotically. Anyone might have known that his flight was only homesickness and a momentary aberration. But what does a court-martial a hundred miles behind the front-line know about it? We have heard nothing more of Detering. *** But sometimes it broke out in other ways, this danger, these pent-up things, as from an overheated boiler. It will be enough to tell how Berger met his end. Our trenches have now for some time been shot to pieces, and we have an elastic line, so that there is practically no longer any proper trench warfare. When attack and counterattack have waged backwards and forwards there remains a

regresivně, ne progresivně. Křováci jsou bez napětí a samozřejmě tací, my jsme napjatí a umělí.

A s děsem, cítíváme za noci, když se probouzíme ze sna a jsme přemáháni a vydáváni kouzlu připlouvajících vidění, jak tenká je opora a hranice, dělící nás od temnoty - jsme plamínky, skrovně chráněné slabou stěnou před bouří rozkladu a šílenství, v ní; blikáme a druhdy skoro zhasínáme. Pak se mění tlumený řev bitvy v kruh, který nás uzavírá, schoulíme se do sebe a civíme velikýma očima do noci. Slyšíme jen jako stín útěchy dech spících kamarádů a tak čekáme na ráno.

*** Každý den a každá hodina, každý granát a každý mrtvý brousí na této tenké opoře a léta ji rychle odírají. Vidím, jak kolem mne se už pomalu kácí. Tu je ta hloupá historka s Deteringem. Byl z těch, kdo žili hodně uzavřeně. Jeho neštěstím bylo, že uviděl v jedné zahradě třešni. Šli jsme právě z fronty a tato třešně stála před námi blízko nového kvartýru na ohybu cesty jako překvapení v ranním úsvitu. Neměla listí, ale byla jeden bílý květ. Večer nebylo Deteringa vidět. Konečně přišel a měl v ruce pár větviček s třešňovými květy. Dělali jsme si z něho legraci a ptali jsme se ho, jestli půjde na námluvy. Neodpověděl a lehl si do postele. V noci jsme ho slyšeli rámusit, zdálo se, že si skládá věci. Větřil jsem něco zlého a šel jsem k němu. Dělal jakoby nic a já mu řekl: “Nedělej hlouposti, Deteringu.” „Ale kde - nemohu jenom spát.” „Proč jsi přines ty třešňový větvičky?” „Snad si ještě můžu přinést třešňový větvičky,” odpoví zatvrzele a po chvíli: „Doma mám velkou ovocnou zahradu s třešněmi. Když kvetou, tak to vypadá ze seníku jako jediné veliké prostěradlo, tak bíle. Teď je na to doba.” „Snad dostaneš brzy dovolenou. Taky je možné, že budeš jako sedlák odkomandován.” Kývá, ale je duchem nepřítomen. Jsou-li tihle sedláci pohnuti, mají podivuhodný výraz, směs krávy a roztouženého pánaboha, napolo blbý a napolo strhující. Abych ho přivedl na jiné myšlenky, chci od něho kus chleba. Dá mi ho bez omezení. To je podezřelé, poněvadž je jinak skrblík. Proto nespím. Nic se nestane, ráno je jako jindy. Pravděpodobně si všiml, že jsem ho pozoroval. Pozítří je přes to fuč. Vidím to, ale neříkám nic, abych mu popřál času, snad proklouzne. Do Holandska se dostalo už mnoho různých lidí. Ale při rozkazu zpozorují, že tu není. Za týden slyšíme, že byl chycen polními Setníky, těmi opovrhovanými policajty vojny. Namířil si do Německa - to nemělo přirozeně nejmenší vyhlídky na úspěch, - a právě tak přirozeně udělal všecko co nejhloupěji. Každý by z toho mohl vidět, že jeho útěk byla jenoir touha po domově a okamžité pomatení. Ale co z toho pochopí páni od vojenského soudu někde sto kilometrů za linií? Neslyšeli jsme už nic o Deteringovi. *** Ale i jinak někdy vyrazí, to nebezpečné, to nadržené - jako z přetopených parních kotlů. Tady je taky třeba podat zprávu, jak skončil Berger. Naše zákopy jsou už dávno rozstřílené a máme pružnou frontu, tak že vlastně už pravou posiční válku nevedeme. Kudy se přežene útok a protiútok zůstane potrhaná linie a rozhořčený boj od jámy k jámě. Přední linie je proražena a

88

broken line and a bitter struggle from crater to crater. The front-line has been penetrated, and everywhere small groups have established themselves, the fight is carried on from clusters of shell-holes. We are in a crater, the English are coming down obliquely, they are turning our flank and working in behind us. We are surrounded. It is not easy to surrender, fog and smoke hang over us, no one would recognise that we wanted to give ourselves up, and perhaps we don't want to, a man doesn't even know himself at such moments. We hear the explosions of the hand-grenades coming towards us. Our machine-gun sweeps over the semicircle in front of us. The cooling-water evaporates, we hastily pass round the case, every man pisses in it, and thus we again have water, and are able to continue firing. But behind us the attack crashes ever nearer. A few minutes and we are lost. Then, at closest range, a second machine-gun bursts out. It is set up in a crater alongside us; Berger has fetched it, and now the counterattack comes over from behind; we are set free and make contact with the rear. Afterwards, as we lie in comparatively good cover, one of the food-carriers reports that a couple of hundred yards distant there lies a wounded messenger-dog. “Where?” asks Berger. The other describes the place to him. Berger goes off either to fetch the beast in or to shoot it. Six months ago he would not have cared, he would have been reasonable. We try to prevent him. Then, as he goes off grimly, all we can say is: “You're mad,” and let him go. For these cases of front-line madness become dangerous if one is not able to fling the man to the ground and hold him fast. And Berger is six feet and the most powerful man in the company. He is absolutely mad for he has to pass through the barrage; but this lightning that lowers somewhere above us all has struck him and made him demented. It affects others so that they begin to rave, to run away there was one man who even tried to dig himself into the ground with hands, feet, and teeth. It is true, such things are often simulated, but the pretence itself is a symptom. Berger, who means to finish off the dog, is carried away with a wound in the pelvis, and one of the fellows who carry him gets a bullet in the leg while doing it. *** Müller is dead. Someone shot him point-blank in the stomach with a Verey light. He lived for half an hour, quite conscious, and in terrible pain. Before he died he handed over his pocket-book to me, and bequeathed me his boots the same that he once inherited from Kemmerich. I wear them, for they fit me quite well. After me Tjaden will get them, I have promised them to him. We have been able to bury Müller, but he is not likely to remain long undisturbed. Our lines are falling back. There are too many fresh English and American regiments over there. There's too much corned beef and white wheaten bread. Too many new guns. Too many aeroplanes. But we are emaciated and starved. Our food is bad and mixed up with so much substitute stuff that it makes us ill. The factory owners in Germany have grown wealthy; dysentery dissolves our bowels. The latrine poles are always densely crowded; the people at home ought to be shown these grey, yellow, miserable, wasted faces here, these bent figures from whose bodies the colic wrings out the blood, and who with lips trembling and distorted with pain, grin at one another and say: “It is not much sense pulling up one's trousers again.” Our artillery is fired out, it has too few shells and the barrels are so worn that they shoot uncertainly, and scatter so widely as even to fall on ourselves. We have too few horses. Our fresh troops are anaemic boys in need of rest, who cannot carry a pack, but merely know how to die. By thousands. They understand nothing about warfare, they simply go on and let themselves be shot down. A single

všude se usadily skupiny, hnízda v jamách, z nichž se bojuje.

Jsme v jedné jámě, stranou se usadili Angličané, jdou na nás s boku a dostanou se nám do zad. Jsme obklíčeni. Je těžko vzdát se. Nad námi se kolébá mlha a kouř, nikdo by nepoznal, že se vzdáváme, taky snad nechceme, to člověk v takové chvíli neví. Slyšíme blížící se explose ručních granátů. Náš kulomet kropí střelbou půlkruh před námi. Voda v chladiči se vypařila, podáváme si rychle druh druhu skřínku na náboje, každý se tam vymočí, tak máme zase vodu a můžeme střílet. Ale za námi něco praská stále blíž a blíž. Za několik minut jsme ztraceni.

V tom spustí na nejkratší vzdálenost druhý kulomet. Je ve vedlejší jámě, Berger ho přinesl, a zároveň vyrazí zezadu protiútok, jsme osvobozeni a najdeme spojení se zadní linií. Když jsme potom v krytu do jisté míry dobrém, vypravuje jeden z nosičů jídla, že ve vzdálenosti několika set kroků leží poraněný pes, který nosíval hlášení. „Kde?” ptá se Berger. Nosič mu to popíše. Berger vyrazí, aby psa přinesl nebo ho zastřelil. Ještě před půlrokem by se o to nestaral a měl by rozum. Pokoušíme se ho zadržet. Ale když to jde do vážného, můžeme jen říct: “Blázen!” a pustit ho k čertu. Neboť tyto návaly frontového jančení se stávají nebezpečnými, nemůžeme-li s chlapem smýknout na zem a svázat ho. A Berger je vysoký metr osmdesát, nejsilnější muž roty. Je skutečně blázen, neboť musí projít ohnivou zdí; ale to je právě ten blesk, který nad námi všemi někde číhá, který do něho uhodil a udělal z něho zběsilce. Jiní začnou zuřit, utekou, ano byl tu muž, který se neustále snažil rukama, nohama i hubou zahrabat se do země. Přirozeně, že se při tom taky hodně simuluje, ale simulace je vlastně taky už známka. Bergra, chtějícího osvobodit psa, odnesou s ranou do pánve, a dokoncei při odnášení dostane jeden z nosičů kulku do lýtka.

*** Mőller je mrtev. Střelili mu z největší blízkosti raketu do břicha. Žil ještě půl hodiny za strašných bolestí a při plném vědomí. Než umřel, dal mi svou tobolku a odkázal mi boty ty, co zdědil po Kemmerichovi. Nosím je, neboť mi padnou. Po mně je dostane Tjaden, slíbil jsem mu je.

Mőllera jsme sice zahrabali, ale dlouho tam asi v klidu ležet nebude. Posunuli jsme své linie zpět. Tam na druhé straně mají příliš mnoho svěžích anglických a amerických regimentů. Příliš mnoho corned-beefu a bílé pšeničné mouky. A příliš mnoho nových děl. Příliš mnoho letadel. My jsme ale vyhublí a vyhladovělí. Naše jídlo je tak špatné a z tolika náhražek, že jsme z toho nemocni. Fabrikanti v Německu zbohatli, - nám rozleptává úplavice střeva. Bidýlka na latrínách jsou stále hustě obsazena; - měli by ukázat lidem tam doma tyhle šedivé, žluté, ubohé, poddané obličeje tady, tyto nahrbené postavy, kterým kolika vymačkává krev z těla a kteří se nanejvýš na sebe zašklebí zkřivenými, bolestí ještě se třesoucími rety: „Nemá to smysl zase natahovat kalhoty -” Artilerie je vystřílená - má příliš málo munice - a hlavně jsou tak vyběhané, že střílejí nejistě a mají rozptyl až do naší linie. Máme příliš málo koní. Naše nová vojska jsou chudokrevní chlapci, kteří potřebují zotavení, nemohou ani nosit tornu, ale umějí umírat. Po tisících. Nerozumějí ani za mák válce, postupují jen a dávají se odstřelovat. Jediný letec odpráskl z legrace dvě jejich roty, než ještě věděli, co

89

flyer routed two companies of them for a joke, just as they came fresh from the train before they had ever heard of such a thing as cover. “Germany ought to be empty soon,” says Kat. We have given up hope that some day an end may come. We never think so far. A man can stop a bullet and be killed; he can get wounded, and then the hospital is his next stop. There, if they do not amputate him, he sooner or later falls into the hands of one of those staff surgeons who, with the War Service Cross in his button-hole, says to him: “What, one leg a bit short? If you have any pluck you don't need to run at the front. The man is Al. Dismiss!” Kat tells a story that has travelled the whole length of the front from the Vosges to Flanders; of the staff surgeon who reads the names on the list, and when a man comes before him, without looking up, says: “Al. We need soldiers up there.” A fellow with a wooden leg comes up before him, the staff surgeon again says Al. ”And then,” Kat raises his voice, “the fellow says to him: 'I already have a wooden leg, but when I go back again and they shoot off my head, then I will get a wooden head made and become a staff surgeon'.” This answer tickles us all immensely. There may be good doctors, and there are, lots of them; all the same, every soldier some time during his hundreds of inspections falls into the clutches of one of these countless hero-grabbers who pride themselves on changing as many C3's and B3's as possible into Al's. There are many such stories, they are mostly far more bitter. All the same, they have nothing to do with mutiny or lead-swinging. They are merely honest and call a thing by its name; for there is a very great deal of fraud, injustice, and baseness in the army. It is nothing that regiment after regiment returns again and again to the ever more hopeless struggle, that attack follows attack along the weakening, retreating, crumbling line. From a mockery the tanks have become a terrible weapon. Armoured they come rolling on in long lines, more than anything else embody for us the horror of war. We do not see the guns that bombard us; the attacking lines of the enemy infantry are men like ourselves; but these tanks are machines, their caterpillars run on as endless as the war, they are annihilation, they roll without feeling into the craters, and climb up again without stopping, a fleet of roaring, smoke-belching armour-clads, invulnerable steel beasts squashing the dead and the wounded we shrivel up in our thin skin before them, against their colossal weight our arms are sticks of straw, and our hand-grenades matches. Shells, gas clouds, and flotillas of tanks shattering, corroding, death. Dysentery, influenza, typhus scalding, choking, death. Trenches, hospitals, the common grave there are no other possibilities. *** In one attack our Company Commander, Bertinck, falls. He was one of those superb front-line officers who are foremost in every hot place. He was with us for two years without being wounded, so that something had to happen in the end. We occupy a crater and get surrounded. The stink of petroleum or oil blows across with the fumes of powder. Two fellows with a flamethrower are seen, one carries the tin on his back, the other has the hose in his hands from which the fire spouts. If they get so near that they can reach us we are done for, we cannot retreat yet. We open fire on them. But they work nearer and things begin to look bad. Bertinck is lying in the hole with us. When he sees that we cannot hit them because under the sharp fire we have to think too much about keeping under cover, he takes a rifle, crawls out of the hole, and lying down propped on his elbows, he takes aim. He fires the same moment a bullet smacks into him, they have got him. Still he lies and aims again; once he shifts and again takes aim; at last the rifle cracks. Bertinck lets the gun drop and

je to kryt, když byli právě vystoupli z vlaku.

“Německo bude už asi brzy prázdné,” říká Kat. Nemáme naději, že by mohl být jednou konec. Tak daleko vůbec nemyslíme. Člověk může dostat ránu a být mrtev; člověk může být raněn, pak je nejbližší stanicí lazaret. Pakli ti nic neodříznou, přijdeš dřív nebo později do drápů jednoho z těch štábních doktorů, kteří, s válečným záslužným křížem v knoflíkové dírce, ti řeknou: „Co, - že máte o kousíček kratší nohu? Na frontě nepotřebujete utíkat, máte-li odvahu. Ten chlapík je schopen fronty. Odstoupit!”. Kat vypravuje jednu z těch historek, které běží celou frontou od Vogés až do Flander, - o štábním doktoru, který při prohlídce čte jména a když muž předstoupí, řekne, aniž se na něho podívá: “Schopen pro frontu. Potřebujeme venku vojáky.” Předstoupí muž s dřevěnou nohou, štába řekne zase: „fronta.” - A tu. Kat pozvedne hlas, řekne mu ten muž: „Dřevěnou nohu už mám; ale až teď půjdu ven a ustřelí mi hlavu, dám si udělat dřevěnou hlavu a bude ze mne štába.” - Jsme všichni hluboce uspokojeni touto odpovědí. Jsou jistě taky dobří lékaři, a je jich hodně; ale při těch stech prohlídkách padne každý voják jednou do pazourů jednomu z těch četných vyběračů hrdinů, kteří se namáhají, aby na své listině co nejvíc “kádrů” a „garnison” proměnili na “frontu”. Takových historek je moc, jsou většinou ještě trpčí. Ale přes to v nich není ani zdání vzpoury nebo odboje; jsou poctivé a jmenují věci jejich pravými jmény; neboť na vojně je velmi mnoho podvodu, nespravedlivosti a sprostoty. Není to strašně mnoho, že přes to regiment za regimentem jde do boje, který se stává stále beznadějnějším, a že při ustupující, rozdrobující se linii následuje útok za útokem? Tanky se staly z předmětu posměchu těžkou zbraní. Valí se, opancéřované, dlouhou řadou a zosobňují nám tak víc než co jiného hrůzu války. Děl, která na nás vysílají svou bubnovou palbu, nevidíme; — útočící linie nepřátel jsou lidé jako my, - ale tyto tanky jsou stroje, jejich housenkovitá kola běží nekonečně jako válka, jsou samo zničení, když se bezcílně navalí do jámy a zase z ní vylezou, nezadržitelně, flotila řvoucích panceřníků, plivajících oheň, nezranitelná ocelová zvířata, rozmačkávající mrtvé i raněné - krčíme se před nimi ve své tenké kůži, vůči jejich ohromné tíží jsou naše ruce stebélky slámy a naše ruční granáty sirkami. Granáty, mraky plynu a flotily tanků - rozdupání, rozežrání, smrt. Úplavice, chřipka tyfus, - skrčení, spálení, smrt. Zákop, lazaret, masengráb - jiná možnost neexistuje.

*** Při jednom útoku padne velitel naší roty Bertinck. Byl jedním z těch skvělých frontových důstojníků, kteří jsou při každé choulostivé situaci vpředu. Byl u nás dvě léta bez poranění, tu se musilo něco stát. Sedíme v jakési díře a jsme obklíčeni. S kotouči prachu vane k nám zápach oleje a petroleje. Odkryjeme dva muže s vrhačem plamenů, jeden z nich má na zádech skřínku, druhý má v rukou hadici, z níž stříká oheň. Přiblíží-li se tak blízko, že nás zasáhnou, je konec, neboť právě teď nemůžeme ustoupit. Střílíme na ně. Ale derou se stále blíž a je to ošklivé. Bertinck leží v díře s námi. Když vidí, že nemůžeme trefit, poněvadž při ostrém ohni musíme myslit na krytí, vezme pušku, vyleze z díry a míří podepřen v leže. Střelí - v tom okamžiku ho mlaskavě zasáhne kulka, je trefen. Ale zůstane ležet a míří dál – jednou spustí ruku s kohoutku a zase ji přiloží; konečně zazní rána. Bertinck pustí pušku, řekne: „Sedí” a sklouzne do jámy. Zadní z obou vrhačů je raněn, padá, druhému vrhači vyklouzne hadice z ruky, oheň stříká

90

says: “Good,” and slips back into the hole. The hindermost of the two flame-throwers is hit, he falls, the hose slips away from the other fellow, the fire squirts about on all sides and the man burns. Bertinck has a chest wound. After a while a fragment smashes away his chin, and the same fragment has sufficient force to tear open Leer's hip. Leer groans as he supports himself on his arm, he bleeds quickly, no one can help him. Like an emptying tube, after a couple of minutes he collapses. What use is it to him now that he was such a good mathematician at school.

na všechny strany, a muž hoří.

*** The months pass by. The summer of 1918 is the most bloody and the most terrible. The days stand like angels in blue and gold, incomprehensible, above the ring of annihilation. Every man here knows that we are losing the war. Not much is said about it, we are falling back, we will not be able to attack again after this big offensive, we have no more men and no more ammunition. Still the campaign goes on the dying goes on. Summer of 1918 - Never has life in its niggardliness seemed to us so desirable as now; the red poppies in the meadows round our billets, the smooth beetles on the blades of grass, the warm evenings in the cool, dim rooms, the black mysterious trees of the twilight, the stars and the flowing waters, dreams and long sleep - O Life, life, life! Summer of 1918 - Never was so much silently suffered as in the moment when we depart once again for the frontline. Wild, tormenting rumours of an armistice and peace are in the air, they lay hold on our hearts and make the return to the front harder than ever. Summer of 1918 - Never was life in the line more bitter and more full of horror than in the hours of the bombardment, when the blanched faces lie in the dirt and the hands clutch at the one thought: No! No! Not now! Not now at the last moment! Summer of 1918 - Breath of hope that sweeps over the scorched fields, raging fever of impatience, of disappointment, of the most agonising terror of death, insensate question: Why? Why do they make an end? And why do these rumours of an end fly about?

*** Měsíce míjejí. Toto léto 1918 je nejkrvavější a nejtěžší. Dnové stojí jako nepostřehnutelní andělé ve zlatu a v modři, nad kruhem záhuby. Každý ví, že válku prohráváme. Nemluví se o tom mnoho, ustupujeme, po této velké ofensivě nebudeme už moci útočit, nemáme už ani lidí ani munice. Ale tažení pokračuje - umírání pokračuje.

*** There are so many airmen here, and they are so sure of themselves that they give chase to single individuals, just as though they were hares. For every one German plane there come at least five English and American. For one hungry, wretched German soldier come five of the enemy, fresh and fit. For one German army loaf there are fifty tins of canned beef over there. We are not beaten, for as soldiers we are better and more experienced; we are simply crushed and driven back by overwhelming superior forces. Behind us lay rainy weeks grey sky, grey fluid earth, grey dying. If we go out, the rain at once soaks through our overcoat and clothing; and we remain wet all the time we are in the line. We never get dry. Those who will wear high boots tie sand bags round the tops so that the mud does not pour in so fast. The rifles are caked, the uniforms caked, everything is fluid and dissolved, the earth one dripping, soaked, oily mass in which lie yellow pools with red spiral streams of blood and into which the dead, wounded, and survivors slowly sink down. The storm lashes us, out of the confusion of grey and yellow the hail of splinters whips forth the child-like cries of the wounded, and in the night shattered life groans painfully into silence. Our hands are earth, our bodies clay and our eyes pools of rain. We do not know whether we still live. Then the heat sinks heavily into our shell-holes like a jelly fish, moist and oppressive, and on one of these late summer days, while bringing food, Kat falls. We two are alone. I bind up his wound; his shin seems to

Bertinck dostal ránu do prsou. Po chvíli mu roztříští střepina bradu. Táž střepina má ještě tolik síly, že roztrhne Leerovi kyčli. Leer sténá a vzpírá se na ruce, vykrvácí rychle, nikdo mu nemůže pomoci. Po několika minutách splaskne jako vyteklý měch. Co mu to teď pomůže, že bývával ve škole tak dobrým matematikem.

Léto 1918 - Nikdy se nám nezdál život pod svou skoupou podobou tak žádoucí jako teď; rudé vlčí máky na lukách našich kvartýrů, hladcí brouci na stéblech trávy, teplé večery v polotmavých, chladných jizbách, černé, tajuplné stromy soumraku, hvězdy a tekoucí voda, sny a dlouhý spánek - ó živote, živote, živote! Léto 1918 - Nikdy se mlčky neprotrpělo víc, než v okamžicích, kdy jsme vyráželi směrem k frontě. Vynořují se divoké, nervy bičující pověsti o příměří a míru, matou srdce a dělají odchod těžší než kdy jindy! Léto 1918 - Nikdy není život vpředu trpčí a hrůzyplnější než v hodinách ohně, když bledé obličeje leží v blátě a prsty se křiví v křeči k jediné prosbě: Ne! Ne! Ne! teď ne! Ne teď ještě v poslední chvíli! Léto 1918 - Větřík naděje hladící spálená pole, zuřivá horečka netrpělivosti, zklamání, nejbolestivější mrazivá hrůza před smrtí, nepochopitelná otázka: Proč? Proč neudělají konec? A proč probleskují tyto pověsti o konci?

*** Je tu tolik letců a jsou tak bezpečni, že pořádají hony na jednotlivce jako na zajíce. Na jedno německé letadlo přijde nejméně pět anglických a amerických. Na jednoho hladového, utahaného německého vojáka v zákopu přijde pět silných, svěžích mužů v nepřátelské linii. Na jeden německý komisárek přijde padesát masných konserv na druhé straně. Nejsme poraženi, neboť jako vojáci jsme lepší a zkušenější; jsme prostě mnohonásobnou převahou rozdrceni a zatlačeni. Je za námi několik dešťových týdnů - šedivé nebe, šedivá rozplývající se země, šedivé umírání. Když jedeme kupředu, pronikne okamžitě vlhkost naše pláště a šaty, - a tak to zůstane celou tu dobu, co jsme v linii. Nikdy neuschneme. Kdo má ještě vysoké boty, sváže je nahoře pytli na písek, aby tam voda tak rychle nezatékala. Pušky jsou potaženy korou bláta, uniformy jsou jí potaženy, všechno teče a rozkládá se, jediná, crčící, olejovitá masa hlíny, v níž stojí žluté louže se spirálovitými, rudými skvrnami po krvi a do níž pomalu zapadají mrtví, ranění i ti, kdo ještě zbyli na živu. Bouře běsní nad námi, krupobití střepin rve z promíchané žlutí a šedi pronikavé dětské výkřiky trefených, a potrhaný život se těžce prosténává nocmi k mlčení. Naše ruce jsou hlína, naše těla hlína a naše oči dešťové kaluže. Nevíme, žijeme-li ještě. Pak spadne do našich děr horko, vlhké a dusné jako slimák a takového jednoho dne babího léta padne při donášení menáže Kat. Jsme spolu sami. Ovážu mu ránu; zdá se, že holenní kost

91

be smashed. It has got the bone, and Kat groans desperately: “At last - just at the last…” I comfort him. “Who knows how long this mess will go on yet! Now you are saved!” The wound begins to bleed fast. Kat cannot be left by himself while I try to find a stretcher. Anyway, I don't know of a stretcher-bearer's post in the neighbourhood. Kat is not very heavy; so I take him up on my back and start off to the dressing station with him. Twice we rest. He suffers acutely on the way. We do not speak much. I have opened the collar of my tunic and breathe heavily, I sweat and my face is swollen with the strain of carrying. All the same I urge him to let us go on, for the place is dangerous. “Shall we go on again Kat?” “Must, Paul.” “Then come.” I raise him up, he stands on the uninjured leg and supports himself against a tree. I take up the wounded leg carefully, then he gives a jump and I take the knee of the sound leg also under my arm. The going is more difficult. Often a shell whistles across. I go as quickly as I can, for the blood from Kat's wound drips to the ground. We cannot shelter ourselves properly from the explosions; before we can take cover the danger is all over. We lie down in a small hole to wait till the shelling is over. I give Kat some tea from my water bottle. We smoke a cigarette. “Well, Kat,” I say gloomily, “We are going to be separated at last.” He is silent and looks at me. “Do you remember, Kat, how we commandeered the goose? And how you brought me out of the barrage when I was still a young recruit and was wounded for the first time? I cried then. Kat, that is almost three years ago.” He nods. The anguish of solitude rises up in me. When Kat is taken away I will not have one friend left. “Kat, in any case we must see one another again, if it is peace-time before you come back.” “Do you think that I will be marked Al again with this leg?” he asks bitterly. “With rest it will get better. The joint is quite sound. It may get all right again.” “Give me another cigarette,” he says. “Perhaps we could do something together later on, Kat.” I am very miserable, it is impossible that Kat, - Kat my friend, Kat with the drooping shoulders and the poor, thin moustache, Kat, whom I know as I know no other man, Kat with whom I have shared these years it is impossible that perhaps I shall not see Kat again. “In any case give me your address at home, Kat. And here is mine, I will write it down for you.” I write his address in my pocket book. How forlorn I am already, though he still sits here beside me. Couldn't I shoot myself quickly in the foot so as to be able to go with him. Suddenly Kat gurgles and turns green and yellow, “Let us go on,” he stammers. I jump up, eager to help him, I take him up and start off at a run, a slow, steady pace, so as not to jolt his leg too much. My throat is parched; everything dances red and black before my eyes, I stagger on doggedly and pitilessly and at last reach the dressing station. There I drop down on my knees, but have still enough strength to fall on to the side where Kat's sound leg is. After a few minutes I straighten myself up again. My legs and my hands tremble. I have trouble in finding my water bottle, to take a pull. My lips tremble as I try to think. But I smile - Kat is saved. After a while I begin to sort out the confusion of voices that falls on my ears. “You might have spared yourself that,” says an orderly. I look at him without comprehending.

je roztříštěna. Je to rána do kosti a Kat stená zoufale: „Ted ještě - právě teď ještě…” Těším ho, „Kdo ví, jak dlouho ta sviňárna ještě bude trvat! Teď jsi zachráněn!” Rána začíná prudce krvácet. Kat nemůže zůstat sám, abych se pokusil sehnat nosítka. Nevím taky, kde je tu blízko nějaké stanoviště saniťáků. Kat není moc těžký; proto ho vezmu na záda a jdu s ním na obvaziště. Dvakrát se zastavíme, abychom si oddechli. Má při transportu silné bolesti. Nemluvíme mnoho. Rozepjal jsem si límec blůzy a těžce dýchám, potím se a obličej mám naběhlý námahou. Ale přes to trvám na tom, abychom šli dále, neboť terén je nebezpečný. „Půjde to zas, Kate?” „Musí to jít, Pavle.” „Tak tedy jedem!” Zvednu ho, stojí na neporaněné noze a drží se stromu. Pak vezmu opatrně jeho raněnou nohu, Kat povyskočí a já vezmu pod paždí i jeho zdravou nohu. Naše cesta se stává obtížnější. Občas přihvízdá granát. Jdu tak rychle, jak mohu, neboť z Katovy rány kape na zem krev. Můžeme se jen těžko krýt před explosemi, neboť než se kryjeme, bývá dávno už po nich. Abychom si trochu odpočinuli, lehneme si do jakéhosi trychtýřku. Dávám Katovi čaj ze své čutory. Vykouříme cigaretu. „Ano, Kate,” povídám zádumčivě, „tak teď tedy se přece jen rozejdem.” Mlčí a dívá se na mne. „Pamatuješ se ještě, Kate, jak jsme rekvírovali tu husu? A jak jsi mě vytáhl z kaše, když jsem byl ještě mladičký rekrut a byl jsem po prvé poraněn? Tenkrát jsem ještě plakal. Budou tomu Kate, teď tři roky.” Kývne. Vstává ve mně úzkost před osamocením. Když odejde Kat, nebudu tu už mít nikoho. „Kate, musíme se rozhodně sejít, bude-li opravdu mír dřív, než se vrátíš.” “Myslíš, že s tou kostí budu ještě někdy zralý pro frontu?” ptá se trpce. „V klidu si ji vyhojíš. Kloub je v pořádku. Snad to s ní půjde.” „Dej mi ještě cigaretu,” řekne. „Snad budeme moci později dělat něco dohromady, Kate.” - Jsem hodně smuten, není přec možné, abych Kata, - Kata svého přítele. Kata se skleslými rameny a měkkým, řídkým knírem. Kata, kterého znám jakýmsi jiným způsobem, než každého jiného člověka, Kata, s kterým jsem sdílel tato léta - to je nemožné, abych Kata už neviděl. „Dej mi svou adresu! Kate, pro všechny případy. A tady je má, napíšu ti ji.” Zastrčím si cedulku do náprsní kapsy. Jak jsem už teď opuštěn, ač sedí ještě vedle mne. Nemám si picnout rychle ještě jednu do nohy, abych mohl zůstat s ním? V Katovi to náhle zaklektá, a on zezelená a zežloutne. “Půjdeme dál,” koktá. Vyskočím, hoře touhou mu pomoci, zvednu ho a dám se do běhu, pomalého, dlouhého běhu, aby to jeho nohou příliš neházelo. Mám vyschlo v krku, před očima se mi dělají rudé a černé mžitky, když se zaťatými zuby, škobrtaje nemilosrdně dál a dále, dojdu konečně na obvaziště. Tam se pode mnou kolena podlomí, ale mám ještě tolik síly, že padnu na tu stranu, kde je Katova zdravá noha. Po několika minutách opět pomalu vstanu. Nohy i ruce se mi silně třesou a jen s namáháním najdu čutoru, chtěje si vzít lok čaje. Rety se mi při tom třesou. Ale usmívám se Kat je v úkrytu. Po chvíli rozeznávám příval zvuků, deroucích se mi do ucha. „To sis moh uspořit,” říká nějaký sanifák. Nerozumím a hledím na něho.

92

He points to Kat. “He is stone dead.” I do not understand him. “He has been hit in the shin,” I say. The orderly stands still. “That as well.” I turn round. My eyes are still dulled, the sweat breaks out on me again, it runs over my eyelids. I wipe it away and peer at Kat. He lies still. “Fainted,” I say quickly. The orderly whistles softly. “I know better than that. He is dead. I'll lay any money on that.” I shake my head: “Not possible. Only ten minutes ago I was talking to him. He has fainted.” Kat's hands are warm, I pass my hand under his shoulders in order to rub his temples with some tea. I feel my fingers become moist. As I draw them away from behind his head, they are bloody. “You see…” The orderly whistles once more through his teeth. On the way without my having noticed it, Kat has caught a splinter in the head. There is just one little hole, it must have been a very tiny, stray splinter. But it has sufficed. Kat is dead. Slowly I get up. “Would you like to take his paybook and his things?” the lance-corporal asks me. I nod and he gives them to me. The orderly is mystified. “You are not related, are you?” No, we are not related. No, we are not related. Do I walk? Have I feet still? I raise my eyes, I let them move round, and turn myself with them, one circle, one circle, and I stand in the midst. All is as usual. Only the Militiaman Stanislaus Katczinsky has died. Then I know nothing more.

Ukazuje na Kata. “Vždyť je po něm.” Nerozumím mu. „Má ránu v holenní kosti,” říkám. Saniťák se zastaví. „I to ještě – Obrátím se. Oči mám stále ještě zakalené, pot mi znovu vyrazil a teče přes víčka. Setřu jej a podívám se na Kata. Leží tiše. “Omdlel,” vyrazím. Saniťák tiše zahvízdá: „V tom se zas vyznám já lip. Je po něm. Vsadím se s tebou, oč chceš.” Vrtím hlavou: “ Vyloučeno! Ještě před deseti minutami jsem s ním mluvil. Omdlel.” Katovy ruce jsou teplé, chytím ho za ramena, abych ho třel čajem. Tu cítím, že mi prsty vlhnou. Když je vytáhnu zpod jeho hlavy, jsou krvavé. Saniťák hvízdne zase mezi zuby: “Vidíš…” Kat dostal cestou, aniž jsem to zpozoroval, střepinu do hlavy. Je tam jenom malá dírečka, musila to být malinkatá, zbloudilá střepinka. Stačila ale. Kat je mrtev. Pomalu vstávám. „Vezmeš si jeho legitimaci a jeho věci?” ptá se mne firajtr. Kývám a dostávám to. Saniťák se diví. „Snad nejste příbuzní?” Ne, my nejsme příbuzní. Ne, my nejsme příbuzní. Jdu? Mám ještě nohy? Zdvihnu oči, bloudím jimi v kruhu a otáčím se s nimi, v jediném kruhu, v jediném kruhu, až se zastavím. Všecko je jako jindy. Jenom zeměbranec Stanislav Katczinsky umřel. A pak už nic nevím.

TWELVE

XII.

It is autumn. There are not many of the old hands left. I am the last of the seven fellows from our class. Everyone talks of peace and armistice. All wait. If it again proves an illusion, then they will break up; hope is high, it cannot be taken away again without an upheaval. If there is not peace, then there will be revolution. I have fourteen days rest, because I have swallowed a bit of gas; in the little garden I sit the whole day long in the sun. The armistice is coming soon, I believe it now too. Then we will go home. Here my thoughts stop and will not go any farther. All that meets me, all that floods over me are but feelings greed of life, love of home, yearning for the blood, intoxication of deliverance. But no aims. Had we returned home in 1916, out of the suffering and the strength of our experiences we might have unleashed a storm. Now if we go back we will be weary, broken, burnt out, rootless, and without hope. We will not be able to find our way any more. And men will not understand us for the generation that grew up before us, though it has passed these years with us already had a home and a calling; now it will return to its old occupations, and the war will be forgotten and the generation that has grown up after us will be strange to us and push us aside. We will be superfluous even to ourselves, we will grow older, a few will adapt themselves, some others will merely submit, and most will be bewildered; the years will pass by and in the end we shall fall into ruin. But perhaps all this that I think is mere melancholy and dismay, which will fly away as the dust, when I stand once again beneath the poplars and listen to the rustling of their leaves. It cannot be that it has gone, the yearning that made our blood unquiet, the unknown, the perplexing, the oncoming things, the thousand faces of the future, the melodies from dreams and from books, the whispers and divinations of women; it cannot be that this has vanished in bombardment, in despair, in brothels. Here the trees show gay and golden, the berries of the rowan stand red among the leaves, country roads run white

Je podzim. Ze starého mužstva už jich tu mnoho není. Já jsem tu poslední ze sedmi hochů z naší třídy. Každý mluví o míru a příměří. Všichni čekají. Zklame-li je opět toto očekávání, zhroutí se, naděje jsou příliš silné, nebude lze se jich zbavit, aniž by explodovaly. Nebude-li mír, bude revoluce. Mám na čtrnáct dní klid, poněvadž jsem polkl trochu plynu. V jakési zahrádečce sedím celý den na slunci. Příměří přijde brzy, teď už tomu taky věřím. Pak pojedeme domů. Tu se mé myšlenky zarazí a neclitějí dále. Co mě s takovou mocí tam táhne a co mne tam očekává, jsou pocity. Je to žízeň po životu, je to pocit domova, je to krev, je to opojení ze zachránění. Ale nejsou to cíle. Kdybychom se vrátili 1916, byli bychom z bolesti a ostroty svých zážitků rozpoutali bouři. Vrátíme-li se teď, jsme unavení, rozpadlí, spálení, vykořeněni a bez naděje. Už nikdy se nebudeme moci v sobě vyznat. A nebudou nám taky rozumět - neboť před námi roste pokolení, které sice tato léta ztrávilo s námi, ale mělo postel a zaměstnání a teď se vrátí do svých starých posic, v kterých na válku zapomene, - a za námi roste pokolení, podobné nám, jací jsme byli, a to nám bude cizí a nás odsune. Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst, někteří se přizpůsobí, někteří se poddají a mnozí budou bezradní; - léta se rozplynou a konečně zajdem.

Ale je také možno, že to vše je jenom melancholie a ohromení, které se rozpráší, až budu stát opět pod topoly a budu poslouchat šumění jejich listí. Není možná, aby se nadobro ztratila ta měkkost, která zneklidňovala naši krev, to nejisté, to ohromující, to přicházející, tisíce tváří budoucnosti, ta melodie plynoucí ze snů a knih, šelest ženských šatů a tucha žen, není přec možná, aby to zašlo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo. Stromy tu svítí pestře a zlatě, v listoví blýskají rudě jeřabiny, k obzoru běží bílé cesty a kantiny bzučí pověstmi o

93

out to the sky line, and the canteens hum like beehives with rumours of peace. I stand up. I am very quiet. Let the months and years come, they can take nothing from me, they can take nothing more. I am so alone, and so without hope that I can confront them without fear. The life that has borne me through these years is still in my hands and my eyes. Whether I have subdued it, I know not. But so long as it is there it will seek its own way out, heedless of the will that is within me.

míru jako úly.

*** He fell in October 1918, on a day that was so quiet and still on the whole front, that the army report confined itself to the single sentence: All quiet on the Western Front. He had fallen forward and lay on the earth as though sleeping. Turning him over one saw that he could not have suffered long; his face had an expression of calm, as though almost glad the end had come.

*** Padl v září 1918, jednoho dne, kdy po celé frontě bylo tak pokojně a tiše, že se zpráva z bojiště omezila na jedinou větu: na západní frontě klid… Padl kupředu a ležel na zemi, jako by spal. Když ho obrátili, viděli, že se asi dlouho netrápil; - jeho obličej měl tak klidný výraz, jako by byl téměř spokojen, že to tak skončilo.

The End

Vstanu. Jsem klidný. Ať přejdou měsíce a léta, nevezmou mi už nic, nemohou mi už nic vzít. Jsem tak sám a tak nic nečekám, že se jim mohu bez bázně dívat vstříc. Život, který mě nesl těmito léty, vězí ještě v mých rukou a očích. Přemohu-li jej, nevím. Ale pokud je tu, bude si hledat svou cestičku, ať to, co ve mně říká „Já”, chce či nechce.

Konec

94