EPIŠTOLY K NÁRODU Knižnice fašistických děl, spisů a úvah.
Číslo 2. Redakce a administrace v Prostějově, Svatoplukova 38. Telefon č. 152. Vydává a řídí redaktor V á c l a v V e l i n s k ý . NVT (2011) Až dosud vyšlo: Prof. Ladisl. Švejcar: Naše zahraniční politika. R. B. Mácha: Realismus a nacionalismus. Čtenářské obci a odběratelům „Epištol k národu“! Hnutí čsl. fašismu nezadržitelně roste a má před sebou svůj vysoký cíl v přestavbě života našeho státu a národa na zásadách fašistických. Cesty k tomuto cíli vedoucí musí býti domyšlené ryzí vědou a zdravým rozumem. Musíme myslit a domýšlet až do nejkrajnějších důsledků. Populární propagaci dělá naše fašistická žurnalistika. Náš obor je jiný. Směřuje k duševnímu prohloubení těch, kdož fašisty jsou a těch, kdož s námi sympatisují a i těch, kdož stojí mimo nás. Naše »Epištoly k národu« mají ten cíl, abychom naučili jak inteligenci naši, tak i náš veškeren lid zdravě a střízlivě myslit a vybavili jej z chaosu stávající demagogie a naučili jej zdravě nacionálně, česky a slovansky myslit a jednat. To jest posláním »Epištol k národu«. Abychom to v zájmu vyššího života národa mohli správně plnit, prosíme o jedno. Nepoškozujte naši snahu neplacením. Mnozí z našich přátel poslali nám na místo předplatného jenom 3 Kč za prvé číslo, mnozí z kolportérů nevyúčtovali dosud za prvé číslo. Naše hnutí čsl. fašismu jest chudé hnutí, nemáme žádných tiskových fondů a nesloužíme nikomu, než svému národu. Vydavatelstvo »Epištol k národu« co knižnice fašistických děl, spisů a úvah, sdílí stejný osud s celým hnutím čsl. fašismu a proto nepoškozujte nás neplacením a kdo s námi souhlasí, komu se líbíme, pošli nám co nejdříve předplatné. Celoročně předplácí se na 12 čísel Kč 36·—. Vychází pravidelně 15. každého měsíce. Všechny platy dějí se přiloženým složním lístkem Městské spořitelny v Prostějově.
Tiskem knihtiskárny V. Horáka v Prostějově.
R. B. MÁCHA:
REALISMUS A NACIONALISMUS. Stále se mluví o hradní politice, Masarykově realismu, kompromisním i nekompromisním nacionalismu, nutno tedy jíti do základu a ujasniti si podstatné rozdíly nacionalismu našeho a levicového, tedy socialisticko-realistického. V inteligenci dnes zásluhou reklamy politiky hradní, která se kryje vděčností k osvoboditelům, opanoval mysl realismus. Nuž, promluvíme si o něm důkladněji. Zakladatelem a vybudovatelem realismu je Masaryk. S ním stojí a padá. Masaryk hned v počátcích své činnosti v Čechách zdůrazňoval, že nacionalismus český musí míti kulturní obsah. A ten je: humanita (lidství). Toť náš cíl a program, humanitní musí bytí i naše taktika. Humanitu dlužno bráti nejen ve smyslu nacionálním, také ve smyslu sociálním. Humanita je záštitou národů malých a slabých. Úkolem naším jest — humanitní ideály naší náboženské reformace domysliti, odčiniti rok 1487, kdy pánové ujařmili lid, provést reformaci sociální. Masaryk je člověk veskrz náboženský, proto neústupně zdůrazňuje náboženský podklad ideálů humanitních. »Úkolem českého člověka jest neztratiti s mysli a srdce náboženského podkladu české reformace. Problém náboženský je problémem českého života, je to problém český, proto otázka česká je otázkou náboženskou.« Vniterně prožít všecek myšlenkový vývoj naší reformací a obrozením započatý.« »Naše sláva, naše boje, náš úpadek v minulosti má smysl náboženský, ne národní.« »Naši buditelé ideu národnostní zakládali na humanitě náboženské. Humanitní ideál, hlásaný Dobrovským a Kollárem, náš ideál obrodní, znamená nám náš národní úkol, vypracovaný a odkázaný nám naším Bratrstvím; humanitní ideál je všecek smysl našeho národního života … Naše národní obrození je pokračování ideí reformních, za něž Hus podstoupil smrt mučednickou. Ideál humanitní, základní a stěžejní idea, vedoucí všecko úsilí buditelské, je idea naší reformace; humanita je jen jiné slovo pro Bratrství.« Stručně: Úkol českého národa jest: uvést v praxi ideály humanitní, diktované náboženstvím, řešením otázky sociální. K čemu naše reformace učinila náběh, dokončeme! Otázka česká jest otázka náboženská.
* Masaryk všude nacionalismus zatlačuje něčím do pozadí. I v naší minulosti — i v přítomnosti. »Idea národnostní je novější, je to idea z konce minulého věku a zejména tohoto století a nesmí se tudíž naše starší historie pojímati s tohoto hlediska novějšího.« V knize »Jan Hus« praví: »V běžném nyní smyslu Hus ovšem národní nebyl.« »Více miluji dobrého Němce nežli špatného Čecha« — napsal a právě tak říkal: nepřátelé nejhorší jsou domácí nepřátelé…« Přes to, ba právě proto, že reformace neměla cíle národnostního, prospěla jazyku a národnímu uvědomění.« Smysl naší historie že je jen náboženský, ne národnostní? Přišli jsme do své vlasti pravděpodobně v VI. stol. po Kristu. Boje náboženské zachvátily nás ve stol. XV., XVI. a XVII. Tož 11 století neznamená ničeho oproti stoletím třem? Idea národnostní že neexistovala před stol. XVIII.? Láska k národu, vědomí národní pospolitosti, láska k vlasti že je plod doby moderní? Co horování pro vše to, jaké příklady vlastenectví najdete i v historii nejstarší! Vzpomeňme jen veršované kroniky našeho Dalimila (1282—1314): »Raději vidím smrt celého rodu svého — než potupu a hanbu jazyka svého.« Kníže Oldřich v kronice praví: »Radši si chci Češku selku vzíti — než císařovnu německou míti. — Vře každému srdce po jazyku svému. — Němkyně nebude přáti lidu mému — a bude německou čeleď míti — a německy učiti mé děti — a bude jazyka rozdělení — celé země jistě zkažení.« »Budeliť vámi cizozemec vlásti — nebude moci váš jazyk dlouho trvati. — Nedej se cizozemci, česká hlavo! — Kde jeden jazyk, tu jeho sláva.« O sv. Methoději dí: »Ten arcibiskup Rusín byl — mši svatou slovansky sloužil« — — — V DOBĚ HUSITSKÉ, kdy dle Masaryka smysl českého života spočíval v bojích náboženských, byla či nebyla idea nacionalismu živa? Masaryk uvádí, že Hus více miloval dobrého Němce nežli špatného Čecha, ale neuvádí výroku Husova: »Člověk může milovati jednoho bližního více v jednom řádu milování než druhého... Z přirození více miluji bratra svého, když vidím, že není zle zjevně živ, než cizozemce více prospěšného.« V předmluvě ke své Postile horlí, že se čeština vlivem němčiny kazí. Jinde píše: »Také mají se postaviti, aby česká řeč nehynula. Pojme-li Čech Němkyni, aby děti ihned se česky učily a nedvojily řeči, neb řeči dvojení jest hotové závidění, roztržení, popuzení a svár. Protož svaté paměti Karel císař, král český, přikázal byl Pražanům, aby své děti česky učili, a na radním domu, jemuž německy říkají ra-
thaus, aby česky mluvili a žalovali. A věrně, jakož Nehemiáš, slyšev, ano dítky židovské mluví odpolu azotsky a neumějí židovsky, a proto je mrskal a bil, též nyní hodni by byli mrskání Pražané i jiní Čechové, již mluví odpolu česky a odpolu německy.« »Národ český má býti v Čechách za hlavu a ne za ocas.« — »Čechové v království českém podle zákonů, ano podle zákona božího a podle přirozeného pudu mají býti první v úřadech v království českém, jako Francouzi v království francouzském a Němci v zemích svých.« »Pokolení německá, jež jsou v Čechách, měla by jíti před krále a přísahnouti, aby jemu i zemi byli věrni. Ale to se stane, až had se na ledu ohřeje.« Takové názory jistě jsou v očích Masarykových šovinistické, když je mu šovinistickou píseň »Hej Slované«, jak se vyjádřil vůči anglickému novináři Steedovi. Jak možno však potom psáti, že »v běžném nyní smyslu Hus národní nebyl.« Hus byl nejen uvědomělý český nacionalista, ale i uvědomělý Slovan. Píše list blahopřejný polskému králi po bitvě u Grunvaldu, sv. Jeronýma nazývá slavným Slovanem. Rovněž Žižka — jak uvádí Palacký — nikdy nebyl laskav na Němce a byl »jeden z nemnohých lidí věku svého, kterým idea Slovanství byla pohnůtkou k činnosti«. Hnutí husitské je dle Masaryka z kořene hnutí náboženské. Já tvrdím, že kořeny hnutí byly motivy sociální a nacionální, které se v době náboženské uvědomovaly jako snahy náboženské. Praha té doby byla hlavním městem království německého, měla tudíž stálé spojení s papežským Avignonem, který byl sídlem přepychu, a v jehož blízkosti žilo hnutí valdenské, příbuzné husitství. Česká princezna, vdaná do Anglie, zase byla příčinou čilejšího styku s Anglií, kde žil Wiklef. Praha universitou rostla všestranně, přibylo kvapem živnostníků a dělnictva, odchodem Němců po vydání Dekretu kutnohorského a ukončením stavebního ruchu vznikl v městě proletariát. V městech vůbec doutnal zápas české vrstvy řemeslnické proti bohatším starousedlým rodinám německým, které obce ovládly. Nespokojena byla také drobná vladycká šlechta, která v tísni existenční hledala službu a přízeň u krále Václava, nebo živobytí ve vojnách zahraničních. Nespokojenost revoluční šla tehdy celou Evropou. V Anglii náčelník wiklefských sedláků Wat Tyler dobývá 12. června 1381 Londýna. Nebyl to však Žižka a hnutí je králem krvavě potlačeno. Ve Francii r. 1358 rozzuřila se selská rebelie, t. zv. jaquerie. Roku 1525 objevuje se v Německu selská bouře, vedena Götzem von Berlichingen. Za revoluce husitské byly zámožné německé rodiny v městech vypuzeny nebo pobity a statky Čechy skonfiskovány. Vladykové zase vyvlastňovali majetek církevní, který zabíral asi třetinu země, a majetek královský. Značnou část této půdy zabrala také města a šlechta vyšší. O svobodě svědomí za hnutí husitského ve smyslu moderním mluviti nelze. Vidíme zde fanatismus náboženský jako u katolíků. Páleni jako kacíři byli i katolíci i husitští sektáři. Tak arcibiskup husitský Kunrat uvrhl do vězení Martina Housku, příjmím Loquis. Žižka naléhal, aby on a jeho druhové do Prahy byli přivezeni a na veřej-
ném náměstí upáleni. Loquis učil, že pravé tělo Kristovo je na nebi, že Kristus měl jen jedno tělo a že tudíž hostie na oltáři, jsouce mnohé, nemohou každá býti pravým tělem Kristovým. A tak Loquis zabedněn jest do sudu a spálen. Když Husité opanovali Radkov na Kladsku, vyzval kněz Ambrož katolického zajatého kněze Megerleina, aby své bludy odvolal. Když neodvolal, byl obložen slámou a zapálen. Arciť bylo to vše také odveta za zhovadilosti německé. Neomluvitelná v době dnešní, vysvětlitelná v XV. století. Nikdo mi nenamluví, že Čechové v XV. stol. byli pobožnější než národové druzí. Běží o příčiny, které vehnaly malý národ do beznadějného boje. V XVII. stol. byl úpadek nacionalismu u nás takový, že to mnohé svádí k nesprávnému závěru, že Bílá Hora nás zachránila před jistou smrtí marasmem. — Nacionální vzpruha, která Husem byla oživena, vzmáhala se i tehdy, a není pochyby, že by povstala vítězná reakce proti národní vlažnosti, zaviněné importem německého lutherství. V době protireformační byli to katoličtí kněží, Balbín, Pešina z Čechorodu, Beckovský, Dobner, Dobrovský…, kteří udržovali ohníček české kultury. Z lidu byl to katolík Vavák, rychtář, jenž ve svých pamětech projevoval ducha vlasteneckého. Nepíši apologii katolictví, píši apologii střízlivé pravdy. Tvrdí-li Masaryk, že naše obrození bylo vyvoláno a živeno humanitními ideály Bratrů, stavím proti tomu své důvody. Strhující vliv na naše buditele měl německý spisovatel Herder. Tento protestantský pastor vyšel z francouzského filosofa Rousseaua. Ten pojímal stát ne ze stanoviska dynastie a šlechty, ale lidu. Hlásal návrat k prostému životu, čistý zdroj umění a lidství viděl v člověku, nezkaženém civilisací moderní. Herder šel tedy k lidu, v jeho poesii viděl dokonalost, svěžest, přirozenost. Ve Staroslovanech viděl ideální stav lidské demokracie. Hlásal lidový nacionalismus a humanitu snášenlivosti. V dějinách pozoroval nepřekonatelný vývoj přirozený k vítězství rozumu, ctnosti, zbožnosti — slovem k humanitě. Ve Zjevení nevěřil, došel k pantheismu, nauky o totožnosti Boha s Přírodou. Prvotní křesťanství, které obnoviti chtělo naše Bratrství, necenil jako vrcholu lidské dokonalosti, neboť hledalo smysl života místo na zemi v ovzduší nebeském. Měl odpor ke mnišství a celibátu, neboť Maria nebyla jeptiškou a Kristus nebyl mnichem. Umění křesťanské z prvých dob jeho života v Italii, podobající se našemu modnímu, bylo hlubokým úpadkem, umění křesťanské v Byzancii bylo mu barbarsky nádherné a bídné… Nuže tato Herderovská humanita, racionalisticko-osvícenská, měla pronikavý vliv na naše buditele, jak již bylo řečeno. Nikdo toho nepopírá. Co bylo tedy silnější: náboženská humanita českobratrská, či humanita osvícenská? Vytkněme to postupně u nejvýznačnějších representantů doby probuzenské! Dobrovský! Masaryk má za to, že i u Dobrovského jeví se síla podnětu bratrské humanity a opírá své přesvědčení o tyto důvody: Dobrovský byl josefinista, svobodný zednář, vystoupil proti pověře a pravosti zlomku evangelia sv. Marka, byl pronik-
nut láskou ke svobodě, vyslovoval se ostře proti protireformační zaslepenosti, měl účast na vydání spisku »Voják a klerik«, napsal pochvalný posudek o spisu Roykově o Husovi, v dopisu Zlobickému psal, že Husité nebyli zlí lidé. Josefinismus zajisté nebyl podkopem pod společenským řádem. Tíhl spíše k jednotě a pořádku. Opravné kroky vedly k zesílení státu. Vystěhovalectví do Pruska tajných nekatolíků zarazil roku 1781 toleranční patent, hospodářská situace státu, jeho daňová síla žádala uvolnění rolnictva. Arciť filosofie francouzská, rozumové osvícenství, účinně těmto reformám připravilo půdu. Osvícenství josefínské nebylo horlením pro reformaci, ale proti fanatismu tomu i onomu. Byl-li Dobrovský zednářem, nevíme. Dobrovský jako theolog obral si za úkol studium Bible. Tehdy nová škola biblistická začala zkoumat nejstarší texty, překlady arabské, latinské, syrské… Bible Kralická byla sice přeložena z řečtiny, ale z textů mladších, než znal sv. Jeroným, překladatel Písma do latiny (Vulgata 400 p. V.). Dobrovský přešel tedy do zkoumání, překladů staroslovanských. Do smrti své zálibě pro staroslovanštinu, staroslovanskou mši zůstal věren. A jak soudil o Husitech? V »Geschichte der böhmischen Sprache« píše: »Mohu však jen litovati neblahých následků slepého fanatismu, který je mi téměř nepochopitelný, jak se strany těchto nešťastných blouznivců (Adamitů), kteří tak neohroženě, ačkoliv svévolně, pro pouhou domněnku spěli vstříc přebolestné smrti, ač by je bylo zachránění života nic více nestálo, než slova: Odvolávám svůj blud — tak se strany pravověrných horlivců, tak zvaných pravověrců utrakvistů, kteří Bohu přinášeli tolik krvavých obětí, nepomýšlejíce, že římská církev vynesla nad nimi týž zatracující rozsudek. Co na Kostnickém církevním sněmu jako nespravedlivé osobování zamítli, to si dovolovali sami proti jiným, které za kacíře vyhlásili. Tak slepá je přehnaná náboženská horlivost.« O protireformaci píše: »Styděti se musíme za ty doby, kde se s náboženstvím provozoval takový zlořád; v ošklivosti musí míti každý křesťan zlobu mstivých rádců Ferdinanda II.« Spis Roykův uvítal Dobrovský příznivou kritikou, protože tento dokazoval, že Hus byl odsouzen nevinně. Dobrovský poznamenal, že Royko zachránil čest našeho národa. A v dopise Zlobickému psal: »Již na jejich kaceřování (Husitů) nic nedáme.« Co z toho svědčí o navazování Dobrovského na českou reformaci? Dobrovský bádáním v otázce slovanského pravěku, zejména v otázce slovanských sídel v Evropě a původu slov: Slovan, Čech, Slezan — jeví se předchůdcem Šafaříkovým, autora »Slovanských starožitností«. Tedy ani zde reformace, ale slovanský pravěk! Kollár dle tužeb Mladého Německa, majícího v programu Alldeuttschland, Všeněmecko, sní o Všeslovanství. Jeho »Slávy Dcera« inspirovaná jest dílem erotikou, dílem — a to daleko větším — nadšením slovanským. Minulost naši takto předvádí: Nechte svár, co hrob už vlasti vyryl, slyšte národ, ne křik Feauků,
náš je Hus, i Nepomuk, i Cyrill. Arciť Šafaříkovi i Kollárovi důležito jest, aby národ — jak Šafařík řekl o Slovanském sjezdu r. 1848 — skutkem dokázal, že svobody jest hoden. »Prostředkem k tomu jest mravný život a mravná síla… Neboť všecko, co je pod sluncem, převyšuje síla mravná.« K takové výzvě zajisté netřeba míti podnětu z náboženských ideálů humanitních české reformace, zdroj takové tužby v každé osvícené mysli byl a jest. Palacký jako Dobrovský, Kollár a Šafařík ve Staroslovanství nacházejí útěchu i vzpruhu. Tenkráte dle něho Slovan v řádu demokratickém žil, pilný, mírumilovný rolník. Boj o bytí nutil ho k bojům s Germány. To je smysl českých dějin. Zápas řádů slovanských s germánskými působil kulturní ruch u nás. Dle Palackého motorem kulturního vývoje je zápas. Tak vidí v zápasu katolictví s protestantstvím pružinu rozvoje. »Netoliko tělo, i duch také sílí a zmáhá se zápasem; a že nyní Evropa osvětou a vzdělaností ducha nad jiné díly předčí a jimi vládne, za to věru především děkovati má zápasu tomuto duchovnímu po mnohá století prodlouženému.« Vlivem Rukopisu Zelenohorského, Herdera a Maciejowského viděl Palacký v zápase Slovanů s Germány stýkání a potýkání demokracie s feudalismem. Theorii o ideálním stavu Staroslovanů vyvrátil ruský historik J. M. Soběsťanský r. 1892. Palacký svým smýšlením nepatřil žádné církvi, byl Kantovec, paní byla katolička, jeho syn Jan do 12. roku nevěděl, že otec je dle matriky evangelík. Že kladl důraz na své bádání v době husitské, jest pochopitelno se stanoviska národního i vysvětlitelno z ducha jeho doby. Husité byli protireformací líčeni jako banda lupičů a žhářů. Byl zde stín na národní naší minulosti, který bolel. Bylo tedy úkolem vlasteneckého historika dle pravdy očistit památku předků. Jinak Palacký nikdy nikde neupředňoval před nacionalismem náboženské ideály humanitní naší reformace. Vždy — jako všichni naši buditelé — humanitu podřizoval nacionalismu — ne naopak. V r. 1849. píše: »Co XVI. a XVII. stol. byla idea církve a náboženství, to jest našemu věku idea národnostní.« A r. 1871: »Jako ve stoletích XVI. a XVII. moment náboženský a církevní, tak za našich dnů moment národní jest hlavní vzpružinou dějin.« V »Gedenkblätter« r. 1874 praví, že nejsilněji na národní uvědomění mladé generace působilo založení Národního musea a Rukopisy. Tož ani slova o humanitních ideálech Bratří.1 Doporučuji každému k přečtení Masarykův článek »Ke sporu o smysl českých dějin« (»Naše Doba« XX., 1.). Z něho rázem pozná M. methodu myšlení. U Šafaříka zdůrazňuje jeho práci o Chelčickém, u Kollára jeho kázání — ne tedy díla, jimiž se proslavili a jež působila mocně na mysl národa. O Dobrovském praví: »Dobrovský se nehlásil za pokračovatele ideí reformačních, ale v těch ideách, v jejich směru pokračoval. O to běží a to stačí.« Nikoliv, o to běží, co působilo bezprostředně a nejsilněji. Proč měl Dobrovský dáti se ovlivňovati středověkou neujasněností, nedokonalostí, když doba jeho skytala mu idee jasnější, vyšší? Masaryk uvažuje tak: Kant je pokračovatel Lutherův. Herder Rousseaův, ten vyšel z protestantismu. Tedy reformace a reformace! Kdysi s podobnou argumentací šel na Machara Stěhule. Ten mu odpověděl: »Rousseau! Jaký to horrentní nesmysl. Ví p. Stěhule, že v 16. letech odřekl se protestantismu, stal se katolíkem a v roce 42. kalvinistou? A že mu to v jádru bylo všechno jedno? … A Kant? 1
Proti rozumovému osvícenství, vzniklému v Anglii (Locke), pěstovanému ve Francii (Mointesquieu, Voltaire, Diderot, Holbach, La Mettrie, Helvetius…) vystoupil romantismus se zájmem o středověk, láskou k lidu, který idealisoval, přírodě, horováním pro sebeurčení národů a národní tradici. V Německu Lessing toužil po vymanění se z vlivu literatury francouzské. Luden vykládal lásku k vlasti ne jako pouhou lásku k zemi, ale jako úctu ke svéráznému národnímu duchu, jako lásku ke skutkům a utrpením předků, náboženství a mravu, k mateřské řeči, slovem k odkazu předků. V jazyku mateřském neviděl se — jak vidí realista Dr. Bouček — pouhý dorozumívací prostředek, ale nástroj, na němž pracovaly miliony příslušníků národa, svazek, který nás spojuje s dalekou minulostí i temnou budoucností. Fichte žádal přesného uvědomění si vůdčího osvětového úkolu německého národa, prospěšného všemu lidstvu. Zde by byla jistá shoda s Masarykem. Leč co je prospěšno všemu lidstvu, musí býti úkolem každého národa. Národ je tu, chce žít jako strom v přírodě. Není zvláštní mravností pro jednotlivce, ani pro národy. Běží-li o svéráz v umění a životě společenském, z čehož si dnes naše literární gigrlátka dělají nejasné vtipy, nemůže býti řeči o svérázu v mravnosti a v hledání pravdy. Romantismus, u Herdera idealizující Staroslovany, přirozeně strhoval Kollára, Šafaříka i Palackého. Náboženská humanita reformační měla v době probuzenské význam druhořadý a matný. Kdo byli světlem v temnotách v XVIII. století? Hrabě Kinský, piarista Dobner, piarista Voigt, praemonstrat Ungar, pavlán Durych, pavlán Procházka, profesor Pelcl… Nikde vědomé navazování na naši reformaci. Později jakou významnou roli hrál voltairovec Josef Jungmann! Nebyl v literatuře krásné vůdcem on? Netvořil školy? A což Čelakovský? A což Puchmajer, V. Nejedlý, Chmelenský, Vinařický, Jablonský… a sta jiných vlasteneckých katolických kněží, šířící uvědomění národní v naší vlasti? Je-li těžko dokázati, že v Čechách probuzení národa dělo se na podkladě humanity Bratrů, nelze na Moravě o tom vůbec rokovat. Nás probudil — jako později osvobodil — nacionalismus! Jak mohly ideály humanitní naší reformace působiti, když o té reformaci se tak málo tehdy vědělo! Teprve Šafařík ujasňuje Chelčického. Ginděly teprve r. 1855, vyprovokován bavorským klerikálem prof. Höflerem, píše Historii Jednoty Bratrské. Podrobná studia koná Dr. Goll až v letech osmdesátých. Palacký dosti idealisoval duchovou podstatu husitství, dav se oklamati výchovou ve stranickém fanatismu, vyvolaném motivy sociálními a národními, ale přece v momentech rozhodných neztratil střízlivé objektivnosti. Píše, že »kališTen veliký hledající, ten otec moderní skepse, v němž protestantští ministři pruští viděli nebezpečného novotáře — ten se stal Kantem, protože jiným se stát nemohl a že se narodil protestantem, o to má protestantismus tolik zásluhy, jako česká národnost o to, že pan Stěhule Čechem.«.
nický rigorismus stavěl myslnému vzletu a rozhledu ještě větší překážky, než sama církev Římská; cokoli zbývalo tehdáž pokroku na poli náboženském, utíkalo se do ušlechtilé sice, ale duchem poněkud obmezené Jednoty Bratří českých, jimžto spíláno pikharty.«2 V době probuzenské husitství oduševňovalo nás svým protiněmeckým slavným úspěchem válečným a svým demokratismem, arciť chápaným bez vědecko-kritického podkladu. U Lipan nepadla demokracie, ale vojenský tábor, odvyklý práci. Po bitvě rozprášené zbytky nalezly existenci za hranicemi v žoldátství. Palacký praví, »že svoboda duchovní, příčíc se prospěchům hmotným a potřebám vezdejšího života, ostudila se byla mnohým, a reakce táhla se již netoliko proti upřílišení v novotách, nýbrž i proti novotám samým v sobě«. Theologické spory reformace naše buditele nerozčilovaly. Masaryk zdůrazňuje, že otázka česká jest otázka náboženská. Otázka česká jest otázka existence českého národa a jeho osvětového, i hospodářského rozvoje. Na otázku náboženskou se zúžiti nedá. Masarykovu realismu jest otázka spravedlnosti národní podřízenou všelidským ideálům humanitním, vyšlým z náboženského humanismu Bratří. »Pro toho, kdo stojí na stanovisku náboženském, otázka národnosti je podřízená«, praví Masaryk v »České otázce«. Člověk duchovního života, i když má v zásvětí představu, povznášející jeho mysl, hledá si smysl pro své pozemské úkoly v nějaké idei. Cit rodinné lásky, učitel altruismu, přenáší se na národ, vzniká kult předků, jejich odkazu a práce na národa roli dědičné pro potomstvo. Národ, idea národa jest souhrn minula, přítomna i budoucna, národ není já, ty, on, jest to idea nadosobní. Tak to cítili všichni naši buditelé a vedoucí duchové po nich. Neruda, Čech, Krásnohorská, Sládek… Neruda ve »Zpěvech pátečních« mluví k národu, kterážto idea mu splývá s láskou k vlasti: »… Tvou ruku líbám, k Tobě vzhlížím slze, zář tvého zraku veď mne v světa mlze. Tvé křídlo nadšeně mne přenes přes propasti, anděle Strážný, svatá lásko k vlasti!« Masarykovi takovou ústřední ideou jest humanita na podkladě náboženském. Spravedlnost národnostní jest jedním z bodů jejího programu. Humanita Masarykova chce odčinit rok 1487 jako vrchol porobení lidu selského řešením otázky sociální. Nacionalismus jest mu částí otázky sociální. V minulosti mu nacionalismus zatlačuje otázka náboženská, v době probuzenské opět humaMasaryk tvrdí: »Palacký nábožensky a filosoficky se rozhoduje pro ideály církve bratrské.« — Filosofie Kantova, k níž se Palacký hlásil, nebyla filosofie Bratrů. Náboženství P. nebylo bratrské. O lásce k bližnímu mohl čísti přímo v Bibli — ne v traktátech bratrských. Něco jiného je sympatie pro nějakou středověkou nábož. sektu a něco jiného — hlásit se k jejím ideálům náboženským a filosofickým.« Masaryk uvádí, že Palacký proti klerikálovi Höflerovi vyznává, že jest přesvědčením český bratr. — Jest známo, že Palacký žertem říkával: »Já jsem sice Husita, ale husy nejím.« Byl Bratrem — či Husitou? Ani tím — ani oním. Proč se tak vyjadřoval, těžko říci. 2
nitní ideály reformace, v době nové otázka sociální a nejnověji ve světové válce nevidí ani boje o světový trh, ani boje proti Slovanstvu — ale boj za demokratické režimy. Svou knihu vzpomínek nazval »Světová revoluce«. Ideologie nábožensko-humanitářská zatlačuje všecko. Ani státu, ani národa nepojímá jako celek pro sebe, ale vždy atomisuje, což je pro něj velmi charakteristické. Ve státě dle toho nesprávně quantum moci státní měří dle počtu byrokracie. Státu nepovažuje za právnickou osobu, ač de facto jest nabyvatelem práv a závazků soukromoprávných i veřejnopravných. Masaryk chce pojímati stát a národ »konkrétně a realně« ne jako »fetiš«, ne »scholasticky« jako »velkou abstrakci«. Dle toho soudí: »Národ — národ není abstraktum, jež si každý z přirozeného egoismu vytvořuje sub specie sui, ale ty, on, já, my všichni jsme národ a milovati národ značí milovati hned tebe, tebe, jehož znám, o němž vím, co tě tíží … nedovedu-li milovati tebe, nemiluji národ, nanejvýše pranepatrnou národu část — sebe.« Nikoliv, takto my nacionalisté národa chápat nemůžeme. Pak by láska naše k národu byla odvislá od poměru našeho k většině národa, byli bychom tedy někdy blízko toho — s národem se rozejít — vystoupit z národa. * Masaryk v závěru své knihy »Světová revoluce« vrací se k oblíbenému thematu: reformační náboženské ideály humanitní a naše obrození. »O to běží, jaký to obrození mělo dějinný a ideový smysl.« Masaryk míní, že naše obrození mělo smysl nábožensko-humanitní. Protože Palacký, Kollár a Šafařík zakládali mravnost na náboženství a protože jejich mládí vychováno bylo protestantismem, připomínajícím naši reformaci, bylo příčinou jejich vlasteneckého probuzení i usilování náboženství? Náboženství, protestantismus, mravnost zajisté ovládaly mysli tisíce poněmčilých a neuvědomělých Čechů, ale neměly moci vlastenecko-buditelské. Jak literární historie učí, byly různé příčiny vlasteneckého uvědomění našich předních buditelů. Motorem pak jejich snah vlasteneckých nebylo náboženství, ale horoucí láska k vlasti, národu a záliba v nejšeřejší naší minulosti. Náboženství bylo jim jen posilou. Smyslem našeho obrození byla tužba, aby náš národ zůstal živ, sílil a rozvíjel se kulturně, by obstál ve světové soutěži. Masaryk, aby dokázal, že přece jen má pravdu, dovolává se toho, že Mácha, Němcová, Světlá, Neruda, Holeček, Čech, Vrchlický… byli lidé náboženští. Je tedy otázka česká — otázka náboženská. Dle toho tatík, člověk náboženský, který má vroucně rád rodinu svou, musí říci, že láska jeho rodinná má smysl náboženský. Hoch, který miluje své děvče a cítí nábožensky, musí říci, že smysl jeho lásky je náboženský. Pobožný vlastenec, milující svůj rod, musí říci, že smysl jeho lásky je náboženský. Stanovisko nemožné, neudržitelné žádnou sofistikou! *
Takové nesprávné pojímání národa a chápání nacionalismu jako pouhou část programu humanitního, všelidského, přesněji sociálního a socialistického vede nutně k tomu, co tak charakterisovalo realismus. Cit vlastenecký nebyl u realistů rovnoprávný s citem sociálním, socialistickým a náboženským. Vlastenectví bylo jim věcí samozřejmou, o níž se nemělo »žvanit«. V jejich literatuře nenajdete lyrického vzletu vlasteneckého, inspirovaného vášnivou láskou k vlasti. To realistům znělo dutě, cize. Nejvýš žluč se ozvala, vyprovokovaná násilnictvím, nebo útiskem prostředí cizáckého, v němž básník trpěl i sociálně. Proto vlastenecké »fangličkářství« naráželo u nich na odpor, fangličkářství socialistické nikoliv. Vůči Němcům byli smířliví, vůči českým odpůrcům na nůž. Masaryk ne nadarmo zdůraznil výrok Husův, že největší nepřátelé jsou domácí. (Hus mínil nepřátely ve svých sporech theologických.) Roku 1909 napsal Masaryk, veden humanitou: »V demokratickém státě nemůžeme my Němce nutit, aby s námi žili v jednom státě, když nechtějí.« Nacionalismus byl realistům něčím, co bylo druhořadého, překážejícího »positivní práci«.3 Proto nepřekvapí krise, kterou kdysi Masaryk prožíval, o níž vypravuje Dr. Braf ve svých pamětech: »Jdouce jednou z naší sobotní večerní společnosti, octli jsme se, Masaryk, Storch a já záhy v živém sporu. A pro ten spor jsem se nedal směrem k Vinohradům, kde jsem bydlel, nýbrž doprovázel oba soudruhy až na Smíchov, kde v Karlově ulici bydlil Masaryk. A v čilé hádce vrátili jsme se zase k Oujezdské bráně a odtud opět vzhůru. Hádku vyvolal výrok Masarykův —, stojí-li zápas o zachování naši národnosti za oběti, jež se mu přinášejí, nebylo-li by v kulturní příčině pro nás výhodnější připojiti se k nějakému velkému kulturnímu národu a uvolniti síly, nyní zápasem o zachování národnosti mařené, pro positivní práci kulturní, jejíž ovoce by nám z bohatého zdroje mocného kulturního života hojně plynulo, získali bychom větší horizonty atp…« Nacionalistům vše jest oproti realistům podřízeno idei národnostní. Ne pro všeobecnost a tím i pro národ, nýbrž pro národ a tím pro všeobecnost! Miluji rodinu, v ní chci vše, co ve mně jest nejlepšího, vštípit, aby byla šťastna. Ne že lidství mi přikazuje všem dobře činit, tedy i rodině, ale že vroucí cit mě k ní váže. A tak je tomu i s národem. Protože milujeme národ, že je nám ideou povznášející, chceme vše dobré a krásné v něm míti vtěleno.4 Nám jest národ sám inspirací, realistům humanitní ideály reformace, které prospívají také celku, v němž jsou odsouzeni žít.
Masaryk domnívá se, že věta Palackého »výše cením dobré lidské i vědecké, nežli dobré národní« mluví pro zdůraznění momentu náboženského proti nacionalismu. Palacký tu mluví o imperialismu ruském, jehož snahám nerozuměl. Výše je mu svoboda, než násilím tvořený velký stát. 4 Namítne se však, že v ideu nadosobní nedá se nic vtělit — jen přimyslit. Je-li mi národ souhrn minulosti, přítomnosti a budoucnosti, pak je pomyslem. Usiluji-li o ušlechtilou přítomnost pro budoucnost — musím pracovat od jedince k jedinci, aby se blížil ideálu souhrn, celek, pomysl. 3
Humanita realistická připouští i obranu železem, ale v praxi politické je kerenštinou, které jest více doktrina než skutečnost. Realisté touží z naší republiky učiniti Švýcarsko. Nacionalisté volají, že nelze Němcům ničeho věřit, v ničem jim ustupovat, neboť každý ústupek nesmiřitelná jejich ofensiva považuje za naši slabost a své etapové vítězství. Nacionalisté hrozí se mírových konferencí, které de facto připravují světovou válku novou, hroznější prvé, realisté ve svém fantastickém doktrinářství jsou jimi nadšeni. * Zbývá promluviti o poměru Masaryka k Tyršovi. Realisté po převratu zahájili prudký útok o dobytí Sokola. Předválečný Sokol byl jim celkem cizí. Jeho ducha vystihuje píseň Sokola Kralupského: Za rámu ránu, za mstu hněv, buď naše heslo prvé, a namíří-li na tě vrah, nečekej, bij do krve! My národ byli holubí, tak Slavjan velký pravil. Nuž, bratři, mezi jestřáby zda holub čeho spravil? Byla-li Dru Masarykovi hymna »Hej Slované« šovinistickou, zajisté i tato píseň sokolská nebyla mu sympatickou. Roku 1899 jako 49letý muž Masaryk v Brně na lidové přednášce (Dr. Soukup, »Syn dělníka«, str. 131.), vyslovil se, že Sokol jest nepromyšlené kopírování turnerství. Oproti tomu můžeme Sokolství brániti výrokem Tyršovým: »Soustava sokolská jest výplodem dlouholeté činnosti pražského sboru cvičitelského, v úradách a přednáškách vzniklý, v hodinách cvičebních prakticky vyzkoumaný a nikoliv na začátku, nýbrž teprve v posledních letech dohotovený.« Realisté methodou velmi prostoduchou dokazují, že Masaryk jest domyslitel, pokračovatel Tyršův. Tyrš i Masaryk horují pro demokracii a humanitu. Chtějí národ tělesně a duševně zdravý atp. Takovou methodou dokázati lze hravě, že vůdcem po Tyršovi je dnes Sokolstvu leckdo z předních našich mužů. Vrstvy nevzdělané lze tím opít, inteligenci takováto počínání urážejí. Aby se zdálo, že tyto všeobecnosti mají nepřátelský protějšek, vykládá se dobrému národu, že vlastenectví neznačí říkat v každé větě: vlast, vlastenectví národ atd. Je úžasno přímo, jak toto dětinství může býti s vážnou tváří hlásáno a posloucháno. Cožpak ještě jest naše obecenstvo tak zaostalé, že mu nutno vykládat takové samozřejmosti a strašit je, že hrozí národu hnutí vlastenecké, které chce utlačit lid, dopouštět se dle vzoru bolševického zhovadilostí, které vlastenectví vidí
v přeceňování vlastního národa a v nenávisti národních našich nepřátel? Jest taková agitace inteligenta důstojná? Masaryk a Tyrš to jsou dva světy — jako na př. Machar a Březina. Tyrš projevil svůj rázný nacionalismus již českou maturitou a počeštěním jména Bedřich Tirsch na Miroslav Tyrš. Po maturitě onemocněv zahořel četbou antických klasiků nadšením pro příklady antického vlastenectví láskou k vlastnímu národu a zálibou pro Řecko a Italii, kterou r. 1855 navštívil. Životní jeho náladu neurčovala česká reformace, ale Hellada, ne theologické spory českého středověku, ale hrdinnost českého nacionalismu. Nebyl člověk reformace, ale renesance. Masaryk naopak. O husitství píše Tyrš: »Čím zejména se stalo, že národ český ani přesilou záplavy nezhynul, k níž celý téměř svět západní proti němu druhdy úsilně se spojil, aniž by čety táborské v prach povalil, aniž by životní moc a schopnost jeho odolal? Síla a statečnost, činnost a vytrvalost, mravnost a kázeň, láska k vlasti, láska k volnosti.5 Co tedy Tyrš zdůrazňuje, čím je nadšen? Mravností zajisté — ale tak mezi jiným, ne výhradně. Humanitní ideály náboženské činí rovnocennými s láskou k vlasti, kázní, statečností, činností a vytrvalostí. Pro theologické, náboženské spory neměl zájmu náboženského. Masarykovi jest otázka česká otázkou náboženskou. Jak soudil Tyrš o náboženství? Původně bylo mnohobožství uctívání sil přírodních. Naivní divoch neptal se, co způsobuje proměny v přírodě, ale kdo? Jednobožství je plod dlouhého vývoje. Tyrš nenoří se s libostí v náboženský náš středověk, ale ve středověk perský, který myšlenkově stál ve svých básnících nesporně výše. O Hafisovi napsal, že »setřásl mnišskou, theologickou obmezenost«, že to »byl nejsvobodnější duch, jejž islam zrodil a to ve století čtrnáctém, kde na západě čirá téměř tma spočívala na duchu lidském«. Bylo století XV. oproti Hafisovi značně pokročilejší než století XIV.? V čem vidí Tyrš jádro moudrosti Hafisovy? »Odvracet se od lidstva a od světa a slastí jeho, je jediným hříchem a jedinou ctností, ponořit se v život a v tajemné hlubiny a krásu jeho.« V takovém pojetí života nezračí se duch česko-bratrský. Na otázku, zda po islamu přijde nové náboženství, odpovídá: »Nepovstane — než myslím, že jest již mezi námi. Myslím, že my všichni jsme nadšení vyznavači jeho. Je to duch lásky a osvěty, jemuž vláda přisouzena nad lidstvem veškerým.« Láska a osvěta! Slovo Bůh schází. Otázka česká otázkou náboženskou? Tyrš zakládal v Sokolu revoluční národní vojsko. Masaryk často před světovou válkou se vyslovil proti revoluci. Velkou většinu svého života, až do kmetských let Masaryk prožil v přesvědčení, že »revoluci hmotnou a heroickou dobu válek máme za sebou, že nám kyne Přátelé Tyršovi, Mánes a Smetana, nejsou lidé české reformace. Smetanova »Libuše« byla inspirována Rukopisy, které ilustroval Mánes, jehož umění zajisté nejeví nálady českobratrské. 5
spása jen v idei«. Tyrš byl státoprávník, Masaryk — jak uvádí Dr. Soukup v knize »Syn dělníka« — napsal českým sociálním demokratům návrh na protistátoprávní prohlášení. Tyrš jako všichni buditelé byl nadšený slavjanofil, Masaryk byl velmi zdrženlivý. Bez Ruska Slovanství nemělo žádoucí váhy a Rusko mělo carství, které realismus nenáviděl. Ve Francii, Italii, Anglii, Americe byly mocné germanofilské vlivy, tam se to odpouštělo a přehlíželo, Rusku se to neodpustilo. Rusko první projevilo nám sympatie, ostatní státy spojenecké byly nerozhodné stran naší neodvislosti až do kritických chvil r. 1918. Ale v očích realistů nevděčíme Rusku za nic. Rusko nepřipravené šlo do války za Srbsko, byl to pro něho hazard, realismus tvrdí, že šlo k vůli Cařihradu atd. Slovanství necítil realismus jak buditelé, jak Tyrš, zůstal si důsledný do dnes. Masaryk ještě r. 1909 v »Čase« napsal, že očekávati úspěchů od zahraničních zápletek je fantastika. Sokolství bylo tak fantastické, že ten úspěch čekalo a hned — pokud bylo za hranicemi, se rozhodlo pro revoluci, ne až 17. prosince 1914, jak to učinil Dr. Masaryk… Nesporné jest, že Dr. Masaryk je osobnost vynikající, která dovede okouzlit svou osobností, slohem i svůdností své ideologie. Mnoho se mu u nás křivdilo, ne vždy čestné zbraně byly voleny. Nesouhlasíme-li s ním my nacionalisté, stavíme důvody proti důvodům — ne z osobních pohnutek, ale ze zájmu pro to, co je nám nejdražší. Po převratu jistá skupina politická udělala z Masaryka nedotknutelnou autoritu, za níž se jako za štítem schovala jejich demagogická agitace. Každá kritika jejich hlomozu byla vztahována hned na Masaryka a každý nesouhlas s názory Masarykovými za černý nevděk a štvaní. Jistě 90% popřevratových Masarykovců zná Masaryka jen z oslavných přednášek a článků — a ovšem čtenáři levicového tisku z politické reklamy. Vlastním studiem a přemýšlením si úsudku o realismu nedobyli. A tak rozčiloval se nepoučený dav proti každému pokusu vzepření se duchovnímu absolutismu ve jménu demokracie, autority a vlastenectví. A přece sám Masaryk napsal, že svoboda veřejného mínění je svobodou politickou, jistě její podmínkou. Uvažování o nesnázích demokracie, o tom, není-li dnešní demokratická forma vlády vlastně jejím soumrakem, neznačí přece snahu po utlačení lidu. Naopak značí to hledání cest za lepší správu. Že se hrozí pokroku, změny stávající vládní soustavy lidé, jimž tato umožňuje snadno a rychle se státi občanskou šlechtou, jest zajisté pochopitelné. Jsou však také ideologové, kteří s konservativní tvrdošíjností horlí pro dogma, že ve XX. století se vývoj zastavil u jejich doktriny. Člověk, jenž bezmála celý svůj život prožil v boji za dnešní demokracii, přirozeně se nerád loučí se svou zamilovanou myšlenkou. A tak Masaryk vědecky i
filosoficky usiluje o obhájení dnešní soustavy vládní — nebo jak on raději říká — správní. Má-li se uhájit demokracie, ví, že se musí opírat o vědu a všestranné a všeobecné vzdělání. Proto dí, že demokracie je stálým úsilím o politickou výchovu a výchovu občanstva vůbec. Za hlavní požadavek parlamentarismu každé formy považuje: vzdělanost a mravnost poslanců! Proto »dnešní parlamenty«, dle něho »nejsou ještě zastoupením národa, lidu, massy, nýbrž stran a vlastně koterií, vlivných a silných — neříkám: vedoucích! — jednotlivcův«. Polovzdělání považuje za přechodný stav naší přechodné doby, přechodu theokracie k demokracii. Polovzdělání je mu vlastním bičem doby a společnosti. Proto má právě demokracie problém, jak polovzdělanost nahradit vzdělaností. A protože to není u mass možné, docházejí ti, kteří nemají Masarykovy víry, k přemýšlením, čím nahraditi to, co se ocitlo ve slepé uličce. Demokracie je Masarykovi spasitelem světa, cestou ke kýženému trvalému míru. »Za všeobecné demokracie potlačování národa národem není možné.« V demokratické Americe ještě za Masarykova mládí kvetlo otroctví. V demokratickém Německu jsou utlačení Lužičané barbarsky přímo. V demokratické Internacionále měli přednost němečtí soudruzi před českými. Vídeňští sociální demokraté neměli smyslu pro naše národní spravedlivé tužby atd. A cožpak válku rozhoduje jen monarcha? Má někdo smělost toto tvrdit? Byla válka Německem vyvolaná jen Vilémem? Což sociální demokracie německá jí nepřála? Kazimírem Evropy bylo a jest Německo. Žádné doktriny, jen reální záruky mají cenu! Žádná fantastika o Panevropě, ale střízlivé měření sil, snah a znalost povah! * Ve »Světové revoluci« čtu Masarykovo doznání: »Nevystupoval jsem proti Němcům nepřátelsky, ani proti Němcům v Rakousku.« Ano, to je pravda. Němci ho nevydráždili ke tvrdosti v polemice, čeští lidé ano. Říkal, že vyšší jest milovati positivně národ bez nenávisti k nepřátelům. Dle toho vyšší jest milovati myšlenku, kterou považuji za dobrou, bez nenávisti k odpůrcům jejím. Tato Masarykova vlažnost to byla v prvé řadě, která velkou většinu národa stavěla proti němu. A dnešní nadbíhání jeho Němcům zase to jest, co vyvolává nesouhlas. Želeti dlužno zajisté, že muž toho úctyhodného vzdělání, toho podivuhodného nadání, té železné energie není národu tím, čím by si přál býti on, a čím nesporně by býti mohl.
