Environmentální přírodopis. DDM RADOVÁNEK Kaznějov a kolektiv

Environmentální přírodopis

DDM RADOVÁNEK Kaznějov a kolektiv

Vážené kolegyně a kolegové, dovolte nám, abychom Vám v krátkosti představili nový vzdělávací program „Environmentální přírodopis“, který vznik v rámci projektu Specializované environmentální programy pro střední školy Plzeňského kraje a na jehož vzniku se podílela DDM Radovánek Kaznějov – IC Envic Plasy ve spolupráci s Gymnáziem Plasy. Tento vzdělávací program si bere za cíl doplnit školní výuku biologie (přírodopisu) o praktická cvičení, které je možné realizovat přímo ve škole nebo v nejbližším okolí se zaměřením na ochranu přírody a životního prostředí. Na základě těchto praktických cvičení můžeme též hodnotit stav přírody, kvalitu vod, ovzduší, celé životní prostředí v blízkém okolí školy, ve které studenti stráví několik let, získávat poznatky o přírodních zajímavostech regionu a i o běžných věcech kolem kterých studenti procházejí třeba cestou na autobusovou zastávku. Našim cílem nebylo připravit komplexní učebnici na toto téma, ale snažili jsme se připravit ve spolupráci se zkušeným pedagogem Gymnázia Plasy praktickou pomůcku, která by byla návodem či inspirací pro vaši přípravu, pro výuku studentů a pro praktické doplnění výuky přírodopisu. Vzhledem k tomu, že téma ochrana přírody a životního prostředí je jedním z nosných témat, se kterým se seznamují studenti prakticky na všech úrovních a typech škol, domníváme se, že tato pomůcka pomůže i ostatním pedagogům při jejich práci. Dalším doplněním je i několik praktických exkurzí obohacujících výuku o návštěvu zajímavých přírodních míst v regionu. Každá tato návštěva zlepšuje povědomí studentů o přírodě regionu. Vzdělávací program je rozdělen do 6 bloků, v každém bloku je několik praktických cvičení a na každé je počítáno s 2 hodinami praktické výuky včetně teorie. V průběhu školního roku jsou plánovány tři exkurze do zajímavých míst regionu pro seznámení s přírodními zajímavostmi regionu v okolí sídla školy. Doufáme, že tento materiál bude pro Vás přínosem a bude Vám nápomocen ve vaší práci.

Zpracování: DDM RADOVÁNEK Kaznějov ve spolupráci s Gymnáziem a Střední odbornou školou v Plasích Učební texty: Mgr. Jana Koudelová, Ing. Ivo Kornatovský Grafická úprava: Hana Lehmannová (hanja.eu) Tisk: Dragon Press s.r.o. © 2011 ENVIC, o.s.

3

Obsah Environmentální přírodopis

4

Charakteristika ŠVP

5

Metodický list č. 1 Město Plasy a jeho okolí

7

Metodický list č. 2 Dřeviny kolem školy

8

Metodický list č. 3 Geologické zajímavosti Plzeňského kraje

10

Metodický list č. 4 Významné přírodní lokality v okolí Plas

12

Metodický list č. 5 Voda a Plasy

15

Metodický list č. 6 Charakteristika a život ptáků

19

Metodický list č. 7 Život ptáků – vytvoření sídel pro ptactvo

22

Metodický list č. 8 Stavba buněčného jádra

24

Metodický list č. 9 Smíšený les a břeh potoka, lišejníky, mechy

25

Metodický list č. 10 Ekosystémy29 Použitá literatura

Pro usnadnění orientace Vás budou celým výukovým programem provázet následující symboly Klíč k poznání aneb Co je důležité vědět? (klíčová slova, nosné informace) Ukažme si... aneb Co by Vás mohlo zajímat? (zajímavosti, tipy, nápady, návrhy...) Téma pod lupou aneb Chcete se dozvědět víc? (odkazy a literatura k tématu)

33

4

Environmentální přírodopis Cílem programu je vést studenty oboru Gymnázium – všeobecné k chápání přírody a životního prostředí jako uceleného systému. Program studenty naučí identifikovat příčiny a souvislosti přírodních dějů, předvídat je, popř. je ovlivňovat, a to hlavně v souvislosti s řešením praktických problémů. Učivo předmětu biologie bude doplněno o poznatky o nerostech a horninách, zemském povrchu, ekosystému lesa, vody, luk, pastvin, atmosféře, floře a fauně v regionu, kde škola působí. Data pro toto rozšíření zajistí sami studenti. Studentské práce bude možné v budoucnu například využít jako podklady pro naučnou stezku, pro environmentální hodnocení regionu apod. Program přispěje k formování zodpovědného přístupu studentů k životnímu prostředí a posílí motivaci studentů k ochraně přírody.

Vzdělávací program je začleněn do standardní výuky na škole, čímž je zajištěna jeho další udržitelnost. Realizace bude probíhat jako součást aktivit ve vyučovacích hodinách. Dále budou pro všechny podpořené studenty zajištěny tři jednodenní exkurze. Předmětem celoroční práce studentů bylo shromažďovat a analyzovat data o zajímavých lokalitách regionu působnosti školy z nejrůznějších oblastí (geografie, geologie, pedologie, hydrologie, klimatologie, botanika, zoologie). Praxe a exkurze studentů budou realizovány zejména ve spolupráci s místními samosprávami (Město Plasy, Město Manětín, obec Žihle) a organizacemi zaměřenými na oblast životního prostředí – Povodí Vltavy, Český hydrometeorologický ústav, ZOO Plzeň a dále např. Lesy ČR.

5

Charakteristika ŠVP Zaměření školy: Gymnázium – všeobecné Motivační symbol: LUPA • LUPA není jen obyčejné zvětšovací sklo, je symbolem zvídavosti. • Lupa zapaluje v našich žácích plamínek na cestě za poznáváním. • Slovo LUPA tvoří písmena, kterými začínají charakterové vlastnosti, jako je laskavost, umělecké cítění, pečlivost a asertivita. Naším cílem je vést žáky k LUPĚ.

L

lidskost, laskavost …

U

umění …

P

pracovitost, pečlivost, píle …

A

aktivita, asertivita …

ŠVP vychází z obecných vzdělávacích cílů a kompetencí RVP G a koncepce demokratického vzdělání, která podporuje všestranný rozvoj žáka, jeho jedinečnost a individualitu a zároveň zohledňuje jeho specifické potřeby (péče o nadané žáky, pomoc žákům s poruchami učení atd.). ŠVP klade důraz na komunikaci a vztahy uvnitř i vně školy (studenti – učitelé – rodiče – veřejnost) a pomáhá vystihnout a formovat osobnostní profil žáků i jejich pozdější profesní orientaci. Vychází z principu otevřenosti školy a podporuje společné prožitky žáků, pedagogů a rodičů, zapojení školy do veřejného života, samostatnou a tvůrčí činnost, zodpovědné myšlení a rozhodování, chápání souvislostí a vztahů, odpovědnost k životnímu prostředí a identifikaci s mravními hodnotami a demokratickými principy. Prioritou je „škola pro život“, tzn. sepětí školy se životem, zapojení teoretických znalostí a praktických dovedností, pořádání exkurzí, přednášek a besed, podpora cestování, studijních a výměnných pobytů.

Zvláštní péče je věnována talentovaným žákům. Žáci mají možnost rozvíjet své nadání samostatnou tvůrčí a „badatelskou“ činností ve volitelných předmětech nebo formou různých projektů, ročníkových prací apod. Prostor k jejich prezentaci a ocenění se vytváří nejen v hodinách, ale zejména v různých soutěžích, olympiádách a v mimoškolní činnosti. Důležitou roli plní výchova ke zdravému životnímu stylu a prohlubování ekologického povědomí. Žáci se mohou zapojit do volitelných a nepovinných předmětů se sportovní tematikou nebo se účastnit pravidelně pořádaných soutěží a přeborů v různých sportovních disciplínách. Formování vztahu k životnímu prostředí a nutnost jeho ochrany prostupuje všemi vyučovacími předměty a je dále rozvíjeno pořádáním přednášek, besed a „ekologických dnů“. ŠVP odráží potřebu dodržování morálního kodexu a výchovy charakteru. Škola cílevědomě posiluje charakterové vlastnosti žáků, zejména smysl pro dodržování zákonů a všeobecně uznávaných pravidel, sociální cítění a zájem o veřejné záležitosti lokálního i globálního charakteru.

Environmentální výchova ve výuce biologie – rozšíření ŠVP / kvarta • tato témata budou zařazena do výuky v předmětu Cvičení z biologie (kvarta, 9. třída) • výuka bude probíhat formou dvouhodinových bloků

Zkoumání přírody • postupné rozvíjení lidského poznání – vývoj zkoumání a pozorování přírody • objev mikroskopu a jeho využití (samostatná práce formou pracovních listů) • laboratorní práce: pozorování v mikroskopu (stavba buňky) • stavba rostlinné a živočišné buňky (lístek mechu, trepka velká a další prvoci) • různé typy rostlinných a živočišných tkání, rozdíl mezi oběma typy buněk • význam mikrobiologie a mikroorganismy jako původci nemocí člověka, živočichů i rostlin, ochrana proti nemocem

S tím úzce souvisí jazyková vybavenost studentů a možnost ověřovat si svoje jazykové kompetence v reálných situacích. Kvalitní jazykové výuce napomáhá také dělení tříd do menších skupin, moderní výuka cizích jazyků a využívání moderních informačních technologií ve výuce. Samozřejmou součástí ŠVP je počítačová gramotnost žáků a pedagogů a její rozvoj výukou předmětu ICT, využíváním ICT v ostatních předmětech a zpřístupněním počítačů a internetu pro žáky mimo vyučování. S ohledem na budoucí uplatnění žáků ŠVP LUPA podporuje vyučovací předměty zaměřené na rozvoj logického myšlení, technických a přírodovědných znalostí. Jedná se zejména o posílení výuky technických a přírodovědných předmětů dalšími volitelnými hodinami a hodinami cvičení. V nich si žáci prohlubují a ověřují teoretické vědomosti na praktických činnostech.

Lístky měříku pod mikroskopem

6

Země ve vesmíru, podmínky života

Současná biosféra

• stavba Země • stavba litosféry • poznávání a určování nerostů a hornin – skupinová práce, poznávačka • mikroskopické pozorování: krystalová struktura nerostů, štěpnost nerostů • laboratorní práce: chemické vlastnosti nerostů (rozpustnost ve vodě a v kyselinách, reakce na vysokou teplotu, …) • skupinová práce: další fyzikální vlastnosti nerostů (tvrdost, barva, vryp,…), pracovní listy • těžba nerostů v Plzeňském kraji (uhlí, kaolín, keramické minerály, olovo, zinek, stříbro, železná ruda, kyzové břidlice,…), pracovní listy • exkurze: přírodní a geologické zajímavosti Plzeňského kraje (Radnice a okolí, Hromnické jezírko, viklany u Žihle, Kozelka u Nečtin, těžba kaolinu u Kaznějova, Rabštejn nad Střelou, … budou vybrány jen některé lokality)

• ekosystém – jeho vlastnosti a charakteristika, různé druhy ekosystémů • zkoumání a popis různých vztahů v ekosystémech (symbióza např. u hub, parazitizmus, predace,…), skupinová práce formou pracovních listů • samostatná práce: prezentace na téma Biomy jako soubory podobných ekosystémů • hlavní globální problémy lidstva (skleníkový efekt, globální oteplování, ozonová díra, klimatické změny, …), samostatná práce formou pracovních listů • exkurze: ZOO Plzeň – ekosystémy, ČHMÚ Plzeň

Základ života a dědičnost • práce s mikroskopem: opakování stavby buňky, osmotické jevy v buňkách (příjem a výdej látek buňkou), pracovní listy a laboratorní práce: buňky v pokožce cibule, reakce po přidání soli (plazmolýza) • dědičnost: základní pojmy, genetická informace, pohlavní rozmnožování, stavba a význam DNA • laboratorní práce: jednoduchý postup na izolaci DNA z kiwi či jiného ovoce

Naše příroda a její ochrana Exkurze do kaolinových lomů v Kaznějově (vlevo) a k viklanům u Žihle (vpravo)

Vznik a vývoj života na Zemi • různorodost názorů na vznik života (Charles Darwin) • geologické éry ve vývoji Země (prvohory, druhohory až čtvrtohory) • vývoj (fylogeneze) člověka • geologická stavba České republiky a geologická stavba Plzeňského kraje – pracovní listy a geologické mapy (využití exkurzí – viz výše)

• ochrana přírody České republiky a Plzeňského kraje – kategorie chráněných území včetně NATURA 2000, zásady ochrany přírody • chráněná území Plzeňského kraje: národní park, chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace a památky, přírodní rezervace a přírodní památky – pracovní listy a mapy • druhy chráněných rostlin a živočichů, které se v PK vyskytují, zvláštní důraz na druhy, které se vyskytují v nejbližším okolí

↑ Mlok skvrnitý ← Chřástal polní

• ptáci – monitorování ve vyvěšovaných budkách v Plasích, obojživelníci, plazi • rostliny např. na rašeliništích: (rosnatka okrouhlolistá) nebo na zachovalých vlhčích loukách s vápnitým podkladem (vstavače), pracovní listy • návaznost na naučné stezky v okolí Plas Břidličné podloží v Rabštejně nad Střelou

7

Metodický list č. 1 Město Plasy a jeho okolí

Metodický list č. 1 TÉMA: Město Plasy a jeho okolí Cíl: Vysvětlit žákům význam místa, kde se nachází jejich škola, význam povodí řeky Střely a chráněných oblastí v nejbližším okolí Základní pojmy: Město Plasy, povodí řeky Střely, chráněné území

roční průtočnost. Protéká totiž územím s nejnižšími srážkami (500 mm) a nejvyššími teplotami v našem kraji (7,1 °C). Střela pramení v nadmořské výšce 687 m u Prachomet nedaleko Toužimi a po 97 km se vlévá nad Lublínem do Berounky. Celý střední tok Střely protékající Rabštejnskou pahorkatinou a Plaskou pahorkatinou je nejkrásnějším úsekem. Jen kolem Plas se vytváří kotlina v délce asi dvou a půl kilometru a o šířce sedmi set metrů. Na toku jsou dvě přehrady – Žlutická a v Plasích. Od obce Nebřeziny prochází chráněným územím Natura 2000 – Kaňon Střely (údolí s meandrujícím úsekem Střely) s fragmenty zachovalé teplomilné květeny. V úzkých a vlhkých potočních nivách jsou pestré louky a olšiny. K významným rostlinným druhům patří např. oměj pestrý, bělozářka liliovitá, devětsil lékařský, locika prutnatá a česnek horský.

Plasy se nachází v údolí řeky Střely asi 20 km severně od Plzně. Střela velmi výrazně ovlivnila reliéf města, jeho přírodní, geologické i klimatické poměry. Zmínky o tomto městě pochází již z roku 1144 a souvisí se založením Cisterciáckého kláštera knížetem Vladislavem II. Významnou osobností historie Plas byl kancléř K. L. Metternich, který vlastnil město od poloviny 19. století až do roku 1945. Zasloužil se o rozvoj hutního průmyslu a o mnohé přestavby, čímž ovlivnil rozvoj společenského a kulturního života. Za dobu jeho působení došlo rovněž k úpravě říční nivy Střely na volný anglický park, který do současnosti nese název Velká louka.

↑ Ledňáček říční ← Bělozářka liliovitá

Z ptáků je významný výskyt např. výra velkého, sýčka obecného a lednáčka říčního. Skalní podloží tvoří geologické útvary prahor, fylitické břidlice, grafitické kamenečné a kyzové břidlice, droby a fylity, z nichž mnohé byly v minulosti těženy (pokrývačské břidlice z Rabštejna nad Střelou byly použity na stavbu historických budov v blízkém okolí např. na stavbu kostela v Manětíně, i na střechu katedrály sv. Víta v Praze). Zvětráváním a odnosem „tiské žuly“ vznikly pozoruhodné geomorfologické útvary, k nimž patří solitérní žulové balvany Dědek a Bába (přírodní památka). Plasy jsou centrem mikroregionu Dolní Střela. Povodí řeky Střely je geomorfologicky velmi členitý, převážně lesnatý terén. Zahrnuje hluboké údolí řeky, její přítoky a rozsáhlé lesní komplexy. Střela má největší povodí ze všech přítoků Berounky na území Plzeňského kraje, i když má nízkou průměrnou

Prvohorní horniny jsou zastoupeny na okrajích kamenouhelných vrstev, vyskytujících se na severovýchodě mikroregionu, nebo v podobě cihlářské hlíny a kaolinu na jihu a jihozápadě. Z třetihor se zachovaly v okolí Plas vrstvy písku, ze čtvrtohor pocházejí hlíny a spraše.

8


Metodický list č. 2 TÉMA: Dřeviny kolem školy Cíl: Seznámit žáky s nejrozšířenějšími dřevinami v okolí školy, s jejich základními charakteristikami Základní pojmy: dřevina, list, šištice, jehlice

Listnaté stromy v okolí školy V okolí školy rostou 3 druhy javorů:

V naší přírodě se také vyskytuje javor babyka (Acer campestre), který má menší listy s pěti tupými laloky. Vyžaduje v létě více tepla než ostatní javory.

Javor klen (Acer pseudoplatanus), který má dlanitě laločnaté listy, s ostrými špičatými zářezy.

Javor babyka

Javor klen

Dub zimní (Quercus petraea) má listy s dlouhým řapíkem a s pěti až sedmi páry úzkých a mělkých laloků a plody s číškou, které přisedají bez stopky.

Javor mléč (Acer platanoides), který má listy s 5–7 laloky, s neostrými zářezy, jejichž zuby vybíhají do tenké špičky.

Dub zimní

Javor mléč

Dub letní (Quercus robur) má listy téměř přisedlé s širokými a hluboce vykrojenými laloky a plody na dlouhých stopkách.

Javor jasanolistý (Acer negundo), který má složené listy s pěti nebo třemi pilovitými lístky.

Dub letní

Javor jasanolistý

Dub červený (Quercus rubra) má listy s laloky vybíhajícími do osinovité špičky, které jsou na podzim intenzivně červeně zbarvené. Plody (žaludy) mají velmi mělkou číšku.

9


Jehličnaté stromy v okolí školy Nahosemenné dřeviny mají semena uložena volně v dřevnatých šišticích na šupinách. Šištice není plodem, protože semena v ní nejsou uzavřena, tak jak je to v plodu krytosemenných rostlin.

Borovice lesní (Pinus sylvestris) má jehlice ve svazku po dvou 2,5–7 cm dlouhé, šišky se stopkou visí dolů a jsou 3–8 cm dlouhé. Borovice lesní má dlouhý kůlovitý kořen, kterým je schopna čerpat vodu z velké hloubky. Je to jedna z nejrozšířenějších dřevin severní polokoule. V nárocích na půdu patří k nejskromnějším, roste od mokřadů až po suché písky. Je odolná vůči mrazům i vysokým teplotám.

Dub červený

Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum) je opadavý, až 25 m vysoký strom s bílými květy ve vzpřímených květenstvích. Má zelené plody, 5–6 cm velké, ostnité. Semena jsou kulatá, hnědá, lidmi označovaná jako kaštany. Proto se také tomuto stromu lidově říká „kaštan“. Původně pochází z jižní Evropy. Od druhé poloviny 20. století bývají jírovce v Evropě napadány klíněnkou jírovcovou, invazivním druhem hmyzu z řádu motýli. Larvy tohoto motýla vyžírají pletivo listů, které díky tomu rychle a brzy usychají. Možná ochrana stromů spočívá např. v opakovaném a velmi pečlivém sběru suchých listů a jejich následném pálení. Existuje také možnost využití chemických postřiků.

Borovice lesní – dvouletá dřevnatá šištice, šištice stará jeden rok

Borovice lesní – vlevo mladý semenáček

Borovice vejmutovka (Pinus strobus) má velmi měkké, asi 10 cm dlouhé jehlice ve svazcích po pěti. Šišky visí dolů, jsou 8–20 cm dlouhé, silně obalené smolou.

Jírovec maďal – listy, květy a plody

Šištice borovice vejmutovky Klíněnka jírovcová (motýl) a list napadený klíněnkou

V jehlicích jehličnatých stromů probíhá fotosyntéza v létě i v zimě, kdy je její intenzita velmi snížená, zvláště v období, kdy mrzne.

Borovice vejmutovka

10

Metodický list č. 2 / Metodický list č. 3 Dřeviny kolem školy / Geologické zajímavosti Plzeňského kraje

Jehlice borovice vejmutovky, ve svazečku je vždy 5 jehlic

Borovice Jeffreyova (Pinus jeffreyi) má jehlice 15–25 cm dlouhé, ve svazcích po třech. Šištice jsou velké a mají šupiny s ostrým a špičatým ostnem. Je to dřevina původně rozšířená na severoamerickém kontinentu, do Evropy zavlečená v roce 1852.

Borovice Jeffreyova

Metodický list č. 3 TÉMA: Geologické zajímavosti Plzeňského kraje Cíl: Seznámit žáky s některými geologickými zajímavostmi našeho kraje formou exkurze a přednášky. Základní pojmy: Geologické zajímavosti, nerostné suroviny, zkameněliny

V Plzeňském kraji je v současné době čtyřicet geologických nebo geomorfologických maloplošných zvláště chráněných území. Na Plzeňsku jich je dvanáct. V okrese Plzeň-sever to jsou přírodní památky Čertova hráz, Hromnické jezírko, Kozelka, Malesická skála, Příšovská homolka, U báby, U lomu.

V 16.–18. století se z břidlice vyráběl kamenec. Roku 1802 získal zdejší doly a chemické závody J. D. Starcka, a zavedl zde výrobu dýmavé (české) kyseliny sírové H2S2O7, lidově zvané oleum. Starckovy závody byly v podstatě jedinými výrobci dýmavé kyseliny sírové, a to i na evropské úrovni. Roku 1877 se však firmě Zimmer v Mannheimu podařilo zavést levnější způsob výroby kyseliny sírové. A tak docházelo k neustálému snižování počtu Starckových odběratelů, až v roce 1896 byla výroba české dýmavé kyseliny sírové náhle zastavena.

Hromnické jezírko • Patří do kategorie přírodní památka, je chráněno od roku 1975. • rozloha: 12,41 ha • hloubka: 60 m • Jedná se o jámový lom, 0,5 km severovýchodně od obce Hromnice. Horninovým podkladem jsou téměř vodorovně uložené chloriticko – sericitické břidlice svrchního proterozoika, obsahující místa s vysokým obsahem sulfidů, zejména pyritu (tzv. kyzové a kamenečné břidlice). Ty byly s různou intenzitou těženy od 16. století.

Hromnické jezírko

11

Metodický list č. 3 Geologické zajímavosti Plzeňského kraje

Po ukončení těžby byla zavalena odvodňovací štola a v odklizu se vytvořilo jezírko s kolísavou hladinou. Díky vymýlání síranů z okolních hald má voda v jezírku načervenalou barvu. Voda v jezírku je silně kyselá s pH 2,6–2,8 a je kromě řas prakticky bez života.

Araukarity V okolí Plzně se na četných místech nalézají zkřemenělé kmeny prvohorních karbonských kmenů, které jsou známé pod názvem araukarity. Tyto araukarity patří hlavně k rodu Dadoxylon a představují zástupce karbonských nahosemenných rostlin.

Okolní haldy zarůstají pouze řídkou vegetací, tvořenou břízou bradavičnatou, borovicí lesní, jeřábem ptačím, topolem osikou a krušinou olšovou.

Radnicko Mikroregion se rozkládá severovýchodně od Plzně a severně od Rokycan. Má pahorkatinný až vrchovinový reliéf a nachází se geomorfologicky v Radnické vrchovině. Radnicko leží na pravém břehu řeky Berounky. Geologicky je oblast velmi různorodá, obsahuje břidlice, droby, spility, buližníky, slepence. V minulosti se tu těžily nerostné suroviny, které podpořily ve své době rozvoj průmyslu. Bylo to hlavně černé uhlí, vzniklé v době mladších prvohor. Těžilo se v řadě menších pánví a pánviček. Všechny tyto prostoty byly vytěženy a geologické průzkumy z 2. poloviny 20. století je označují za bezuhelné. Těžba probíhala nejdéle v povrchovém lomu Ovčín v blízkosti Radnic, který je dnes zatopený vodou.

Araukarit

Významná jsou naleziště z okolí Horní Břízy, Kaznějova, Malesic, Chotíkova, Zbůchu nebo Líní.

Nerostné suroviny • uhlí, železné rudy, kaolin, břidlice a stavební materiál

Uhlí Těžilo se hlavně v plzeňské pánvi, významný byl nýřanský a zbůžsko-týnecký revír, okolí Dobřan, Litic a Líní. Uhelné sloje uložené v malých hloubkách byly typické pro radnickou pánev. Další okrajové pánve byly na Mirošovsku a Merklínsku.

Kaolin Ložiska jsou vázána na souvrství permokarbonských sedimentů. V severní části plzeňské pánve jsou ložiska u Horní Břízy a Kaznějova, v menší míře u Mrtníka, Obory, Nevřeně, Ledců a Třemošné. V jižní části pánve jsou významná ložiska v okolí Dobřan.

V době těžby byly na Radnicku časté nálezy zkamenělých otisků prvohorních přesliček, plavuní a kapradin. Nálezy se neomezovaly jen na flóru. V roce 1834 byl nalezen v Chomli na kusu lupku otisk štíra. V poslední době probíhají intenzivní paleontologické výzkumy hlavně v lomu Ovčín, kde nalezené fosilie asi 25 biologických druhů dávají představu o složení karbonského pralesa, starého více než 300 miliónů let. Další surovinou těženou na Radnicku byly vitriolové (kamencové) břidlice, které vznikly zvětráváním kyzových břidlic. Vyráběla se z nich česká dýmavá kyselina sírová a kamenec. Hospodářsky využívané byly žáruvzdorné a keramické jíly z okolí Břas. Občas se nacházela i těžila železná ruda.

Naleziště kaolinu v severní části plzeňské pánve

Keramické materiály Kanalizační kamenina, žárovzdorné materiály, dlaždice apod. – používají se jíly tercierního stáří. Jejich ložiska se nacházejí u Ejpovic, Líní, Třemošné a jinde.

12

Metodický list č. 3 / Metodický list č. 4 Geologické zajímavosti Plzeňského kraje / Významné přírodní lokality v okolí Plas

Ložiska keramických surovin dala vzniknout keramickým závodům v Chlumčanech, Horní Bříze, Třemošné nebo Břasích.

Kamenivo a stavební materiály Stavební a silniční kamenivo se těží např. u Litic, Rokycan nebo Konstantinových Lázní (čedič). Drobné lomy na stavební kámen měla v minulosti téměř každá obec.

Zlato Těžba probíhala v Kašperských Horách. Rýžoviště vznikala v povodí Otavy, ale i na Manětínsku nebo na Velké Radné u Radnic.

Olovo, zinek, stříbro Těžba v okolí Stříbra od 12. století z padesáti rudných žil. Těžba sfaleritu převládá nad galenitem. Významné je ložisko Kšice severně od Stříbra.

Stavebním materiálem pro starou Plzeň byly i svrchnokarbonské pískovce na Plzeňsku a Manětínsku.

Uran Sprašové a svahové hlíny a jíly Používají se jako cihlářská surovina. Těžily se na Plzeňsku a Domažlicku. Významnými provozovnami jsou dnes Stod nebo Chrást.

Těžil se na Klatovsku, Plzeňsku u Líšťan a na Tachovsku. Od konce druhé světové války bylo otevřeno asi 30 různě velkých ložisek.

Kyzové břidlice Lokalitami s těžbou mramoru jsou Sušicko a Horažďovicko.

Grafitické břidlice bohaté pyritem byly surovinou pro výrobu české neboli dýmavé kyseliny sírové. Těžily se od 16. do konce 19. století. Největší naleziště byly v okolí Hromnice na Plzeňsku.

Granodiority až diority (žuly)

Železné rudy

Používají se pro dekorační a kamenické práce. Významná je oblast štěnovického masívu.

Pro rozvoj průmyslu byly důležité sedimentární. Největší ložiska byla v okolí Klabavy a Ejpovic. Průměrný obsah železa v těchto rudách je 20–25 %. Těžba byla zastavena v roce 1963.

Mramor

Stavební písky a štěrkopísky Těžily se v řadě malých lomů a pískoven, založených hlavně v terasovitých uloženinách říčních toků. Největší lokalitou je dnes Chotíkov u Plzně.

Břidlice Významná těžba proterozoických pokrývačských břidlic u Rabštejna nad Střelou a Manětína.

Metodický list č. 4 TÉMA: Významné přírodní lokality v okolí Plas Cíl: Seznámit žáky s významnými přírodními lokalitami v okolí sídla školy Základní pojmy: jezero – vznik, balvany, viklany, břidlice, stolová hora, kaolin

Odlezelské jezero Jezero vzniklo bezprostředně po mimořádných deštích 25. a 26. května 1872, kdy rozvodněný Mladotický potok katalyzoval sesuv permokarbonských vrstev západního svahu Potvorovského kopce do údolí, které v noci z 27. na 28. května potok přehradily. Katastrofální povodeň nebyla jediným důvodem sesuvu – svah se neznatelně sesouval v důsledku své struktury, dále byla na kopci po staletí řada pískovcových lomů snižující stabilitu svahu a přispěl zřejmě i čerstvý zářez pro železniční trať Plzeň – Žatec.

Udávaná hloubka jezera v průběhu času postupně klesá (v roce 1972 je udáváno 7,7 m, v roce 1999 už jen 6,7 m, v roce 2006 už jen 6,6 m), jezero se tedy rychle zanáší a bez lidského zásahu by mohlo během několika desetiletí zaniknout. K zanášení jezera však nedochází konstantní rychlostí, a tak nelze přesně určit, dojde-li k zazemnění jezera v řádu desítek či stovek let. Pod hrází lze najít na kaskádě potoka dva vodopády. Do jezera kromě Mladotického potoka ústí ještě Odlezelský potok. Systematický hydrologický průzkum jezera provedl Bohumír Janský, který je též mezi hydrology vášnivým zastáncem jména Mladotické jezero (narozen v Mladoticích).

13


Rabštejn nad Střelou Historické město na severním Plzeňsku, část 9 kilometrů vzdáleného města Manětína. Rabštejn leží na řece Střele asi 30 kilometrů severně od Plzně. Většina městské zástavby leží nad pravým břehem řeky, na ostrohu ohraničeném strmými svahy na jihu a severu. Město se nachází uprostřed přírodního parku Horní Střela. Geologický podklad tvoří fylitické břidlice, které se tu asi do roku 1970 těžily. Byly používány jako střešní krytina např na Chrám sv.Víta v Praze, na střechu hradu Karlštejn nebo kostela v Manětíně.

Odlezelské jezero

Jezero bylo jako jediné svého druhu v Česku vyhlášeno 7. března 1975 chráněným přírodním výtvorem na ploše 68,3 ha a ochranným pásmem 31 ha. Později se stalo přírodní památkou.

První písemná zmínka o hradu Rabštejnu pochází z roku 1269, kdy byl ve vlastnictví rodu Milhosticů. Po roce 1321 koupil rabštejnský statek Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů z Rabštejna. Oldřich byl královským podkomořím a stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského. Přestavěl zpustlý hrádek na významné šlechtické sídlo a založil na předhradí opevněné město, kterému vymohl 21. září 1337 pražské městské právo.

Viklany u Žihle – přírodní památka Chráněné území zahrnuje dvě skupiny žulových balvanů, které jsou ukázkou balvanovitého rozpadu hrubozrnné biotické tiské žuly v tropickém podnebí druhohor a třetihor. Nachází se v západní části Žihelské pahorkatiny v nadmořské výšce 522–545 m a zaujímá polohu 0,32 ha. Geologicky náleží území čistecko-jesenickému plutonu. První skupinu tvoří dva obrovské žulové balvany zvané Bába a Dědek. Bába je větší z nich, téměř monolitní balvan viklanovitého typu, vysoký 6 m a široký asi 12 m.

Rabštejn nad Střelou

V držení rodu Pluhů Rabštejn dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi synové byli nuceni roku 1357 město a hrad prodat za 3000 kop grošů míšeňských císaři Karlu IV. Karel IV. si byl totiž vědom strategické polohy hradu a města na obchodní cestě z Prahy do Chebu a dále do Bavorska a chtěl je mít ve svém majetku. Tak se stal Rabštejn královským zbožím, které spravoval purkrabí. Císař zde často pobýval a výnosy z něho daroval roku 1370 své manželce Elišce Pomořanské. Zároveň Karel IV. udělil v roce 1375 městu právo vybírat clo na zmíněné obchodní cestě. Roku 1397 postoupil Karlův syn Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako zástavu za 1600 kop grošů českých. Viklany u Žihle

Druhá část chráněného území U lomu se nachází asi 1 km západněji a představuje seskupení menších balvanů, vzniklých stejným způsobem a vytvářejících podobu skalního města. Území je chráněno již od roku 1933.

Význam Rabštejna však postupně klesal. Vzdálenost od centra panství i stísněný sídelní prostor bránily rozvoji průmyslu i další zástavby. Obyvatelstvo se živilo nevýnosným zemědělstvím a řemesly, mezi nimiž vyniklo zvláště tkalcovství – roku 1836 zde bylo na 20 stavů. Kromě běžných řemesel zde byly i dvě dílny na malování hracích karet. Poslední šlechtickou majitelkou až do roku 1945 byla Terezie Seilern-Aspang, rozená Lažanská.

14

V posledních letech dochází k pozvolnému oživování města, které dnes obývá pouhých 23 stálých obyvatel. Vznikly tři nové restaurace a ubytovací zařízení s provozem alespoň v letní turistické sezóně, přijíždí také stále více návštěvníků. Od srpna 2010 v Rabštejně pracuje tříčlenný osadní výbor, v září se konala po mnoha desetiletích obnovená mariánská pouť a byl zpřístupněn alespoň kostel (včetně věže) a loretánská kaple. Rabštejn nad Střelou je dnes považován za nejmenší české historické město. Dle Guinessovy knihy rekordů je nejmenším městem na světě Hum v severním Chorvatsku. Ani jedno z obou historických měst není samostatné (Hum je částí města Buzet), ale Hum má o 4 obyvatele méně než Rabštejn.


nežádoucímu ovlivnění. Vegetace si tak zachovala přirozený charakter pouze místy. Členité skalní stěny jsou přirozeným místem výskytu výra velkého.

Památky Historické jádro Rabštejna nad Střelou bylo pro svůj význam a dochované památky 10. září 1992 prohlášeno městskou památkovou zónou – zřícenina gotického hradu ze 14. století (zachovaly se zbytky bašty a obranné věže zvané Dlouhá, zřícenina hradu Sychrova, zachovala se věž zvaná Tupá), barokní zámek z roku 1705, bývalý klášter servitů, barokní klášterní kostel Panny Marie Sedmibolestné vystavěný podle plánů Anselma Luraga, loretánská kaple z roku 1671, městské opevnění, zejména zbytky Dolní brány, řada zděných, roubených a hrázděných historických staveb, kamenný most zřejmě ze 14. století, židovský hřbitov z 18. století, smírčí kříž z roku 1583, řada barokních kapliček a sochařských děl

Přírodní rezervace Kozelka Nachází se 5 km západně od Manětína v katastrálním území obcí Doubravice, Mezí, Újezd. Zvláště chráněné území je tvořeno rozsáhlým vrchem s plochým temenem tzv. stolovou horou. Vrchol Kozelky má nadmořskou výšku 659,8 m n.m.

Skalní bloky na Kozelce

Kaolinový lom v Horní Bříze Kaolin vznikl kaolinizací živců karbonských arkón. Těží a těžil se na mnoha místech západních Čech, na lokalitách jako jsou Chlumčany, Chotíkov, Horní Bříza, Kaznějov – největší kaolinové ložisko v České republice. Hloubka těžby je dána hloubkovým dosahem kaolinizace a pohybuje se v rozmezí 30–80 m.

Vrcholová plošina je zřetelně poznamenaná procesy pleistocénního (starší čtvrtohory) mrazového zvětrávání, jehož stopy jsou dobře patrné na západním okraji Kozelky a východní části Doubravického vrchu. Lávový příkrov se zde rozpadá na mohutné skalní bloky podél puklin. Mimo periglaciálních jevů jsou zde dobře vyvinuté pseudokrasové závrty (mísovité, puklinové, rýhové prohlubně) typické pro krasová území. Výhřevný trachybazaltový substrát vytváří příznivé podmínky pro rozvoj pestré suchomilné a teplomilné vegetace (Lilie zlatohlavá). Nevhodnou výsadbou kulturního boru však došlo k jejímu

Kaolinový lom v Horní Bříze

15


Metodický list č. 5 TÉMA: Voda a Plasy Cíl: Vysvětlit žákům klasifikaci vody – řeka, potok, pramen, rybník, atd. ve vztahu k městu Plasy a okolí Základní pojmy: Řeka, potok, pramen, rybník, studánka, zdroj pitné vody, čistírna odpadních vod a Plasy

PLASY Plasy jsou město v okrese Plzeň-sever, 21 km severně od Plzně. V roce 2004 v něm žilo 2 549 obyvatel. Plasy jsou součástí Mikroregionu Dolní Střela.

mezi kopci Špitál (408 m) a Panholec (407 m) směrem na Nebřeziny. Dalšími významnými kopci dotvářejícími okolí plaské kotliny jsou na západní straně Kolo (404 m), na jižní straně Vápenná pec (388 m) a na straně severní Klíčník (456 m).

ŘEKA Řeka je přirozený vodní tok. Ve srovnání s potokem má obvykle větší průtok, délku nebo rozlohu povodí.

Průběh řeky Tok řeky můžeme rozdělit do tří částí: • horní tok, s převahou eroze, charakteristické je říční údolí ve tvaru „V“ s minimem usazenin • střední tok, kde se projevuje eroze i sedimentace, říční údolí je plošší a s již významným podílem usazenin. Koryto toku má tvar písmena „U“. • dolní tok s převahou sedimentace – údolí je velice ploché, díky masivní sedimentaci vznikají rozsáhlé říční nivy.

Poloha

Související pojmy

Plasy leží na 49°56' severní šířky a 13°19' východní délky. Rozprostírají se v hluboké kotlině s příkrými stráněmi, vytvořené činností řeky Střely a několika menších vedlejších přítoků, z nichž nejvydatnějšími jsou Lomanský (úředně Draženský) potok a Žebnický potok (úředně Táhlíček), Hlubočice a potoky tekoucí z Mnichova dolu a od Cihelny. Dno kotliny s nadmořskou výškou 320 m tvoří poměrně rovná údolní niva, která je protáhlého tvaru podél toku řeky o délce 2 300 m a šířce 900 m. Uprostřed nivy se rozprostírá od nepaměti velký rybník, napájený vodou Lomanského potoka. V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století byla celá niva upravena na anglický park, jehož součástí se staly Opatovská a Velká louka i rybník s okolním lipovým stromovím.

Kromě řek stáletekoucích rozeznáváme i řeky občasně tekoucí. Menší vodní toky se nazývají bystřina, potok a říčka. Řeka, která je alespoň 500 km dlouhá a její povodí má rozlohu alespoň 100 000 km², se označuje jako veletok.

To vše vytváří nádhernou přírodní scenérii města. Příkré stráně kotliny přecházejí v kopce převyšující dno o více jak 100 m. Řeka Střela vstupuje do plaské kotliny z kaňonu mezi kopci Bor (436 m) a Masné krámy (428 m) pod Horním Hradištěm, kde je menší přehradní nádrž z počátku 60. let 20. století, a protéká nivou v její severovýchodní polovině. U památkového areálu se její tok esovitě stáčí a přechází zde přes jez, nad nímž odtéká část vody do mlýnského náhonu, který pokračuje stokou pod konventní budovou a vyúsťuje do řeky u mostu. Prostor kotliny opouští řeka kaňonem

Řeky mohou vést část svého toku i podzemím. Místo, kde vodní tok mizí pod povrchem země (časté v krasových oblastech s rozsáhlým výskytem jeskyní), se nazývá ponor, místo opětovného vynoření řeky se označuje za vyvěračku, podzemní části řeky se říká punkva. Voda tekoucí ve vodních tocích pochází z tajícího sněhu, dešťových srážek a z vody, která vsákla do Země a na povrch znovu vyvěrá v místě nazývaném pramen. Některé řeky pramen nemají a začínají v jezerech, bažinách nebo tajícím ledovci. Místo, na kterém se řeka vlévá do moře nebo jezera, se nazývá ústí. Řeka se často před ústím dělí na několik větví. Území ohraničené těmito větvemi a vodní plochou, do níž se řeka vlévá, se nazývá delta, protože při pohledu shora má obvykle přibližně trojúhelníkový tvar jako řecké písmeno delta (Δ). Větvení řeky, vytváření říčních ramen se označuje jako divočení řeky. Místo,

16


na kterém se dvě řeky (resp. vodní toky) setkávají, se označuje za soutok. Pokračování toku za soutokem dvou řek se obvykle pojmenovává po delší nebo větší z řek, někdy se však může zcela přejmenovat, původní toky se pak označují jako zdrojnice; tímto způsobem vzniká například Amazonka. V některých případech může tok za soutokem nést jméno kratší a menší řeky, jako v případě Lane po soutoku s Vltavou. U menší řeky, respektive řeky, která prohrála svůj „souboj“ o jméno další části toku, lze v tomto případě rovněž mluvit o ústí.

POTOK Potok je přirozený vodní tok. Mívá menší délku, rozlohu povodí a průtok než říčka nebo řeka. Obvykle teče stále a plynule, ale může se stát, že v letních měsících vysychá. Místo, kde potok vyvěrá na povrch, se nazývá pramen. Potoky mohou tvořit přítoky řek nebo ústit v jezerech, mořích či oceánech. Nemusí téct vždy pouze po povrchu, ale mohou část svého toku vést i pod zemí.

Lomanský potok

Říční kategorie Řeky jsou rozděleny podle ústí do následujících kategorií: • řeka I. kategorie je řeka, která ústí přímo do moře (v ČR jsou takovéto řeky jen dvě – Labe a Odra) • řeka II. kategorie je řeka, která ústí do řeky I. kategorie (v ČR např. Vltava, Morava, Ostarvice) • řeka III. kategorie je řeka, která ústí do řeky II. kategorie (v ČR např. Sázava, Dyje) • řeka IV. kategorie je řeka, která ústí do řeky III. kategorie (v ČR např. Svratka, Úslava) • pátá kategorie se už nezavádí, i když i takové řeky existují

Pramení u Lomničky, protéká Lomanským rybníkem a dále pokračuje údolím až do Plas, před Plasy se dělí na přímý pravobřežní přítok řeky Střely a druhé rameno, které je přítokem plaského rybníka.

Statistické údaje běžně uváděné u řek • délka toku (od pramene k ústí) • průměrný nebo okamžitý průtok • plocha povodí

Řeka Střela Lomanský potok Střela je řeka v západních Čechách známá především svým hlubokým a romantickým kaňonovitým údolím. V minulosti byla též nazývaná Lososnice, Schnella, Sagita či Šipka.

Jez na řece Střele v Plasích

PRAMEN Pramen je soustředěný přirozený vývěr podzemní vody na zemský povrch. Prameny se podle způsobu vývěru dělí na sestupné, výstupné a přelivné. Za příznivých hydrogeologických podmínek se od pramene vytvoří vodní tok, který odvádí vyvěrající vodu dále do vodní sítě. Jiným zdrojem vody je prosak, kde voda v místě nevyvěrá, ale pouze prosakuje. Pokud se na jednom místě vyskytuje více pramenů z téhož podzemního zdroje, označuje se místo jako prameniště.

Základní údaje

Některé prameny vyvěrají přímo do vodního toku, jezera, moře, označují se jako utajené prameny. Z některého pramene se může stát utajený pramen i lidskou činností (vyvěrá na dně rybníka).

• Plocha povodí 921,85 km², délka toku 101,65 km, průměrný průtok 3,20 m³/s. • Střela pramení ve Slavkovském lese nedaleko Toužimi u Prachomet, protéká Žluticemi, Rabštejnem nad Střelou, Plasy a vlévá se zleva do Berounky nedaleko Liblína. • Kóta pramene 673,98 m n. m., kóta soutoku s Berounkou 269,05 m n. m. • Výškový rozdíl mezi pramenem a ústím 404,93 m.

V České republice je pozorovací síť pramenů. U pozorovaných pramenů se provádí měření vydatnosti, teploty a pH. Jednotkou vydatnosti pramenů je l/s, při velkých vydatnostech m³·s-¹. K měření vydatnosti pramenů se používají objemové a hydraulické metody. Objemové měření vydatnosti je přímé, voda je zachycována do měrných nádob. Hydraulické metody jsou postaveny na základě hydraulických rovnic a empirických vztahů.

17


Dělení pramenů a) Podle způsobu vývěru • sestupný – pramen je nejnižším bodem vodního sloupce: • vrstevní – voda stéká pod povrchem po nepropustné vrstvě a v jednom místě proniká na povrch • suťový – voda protéká pod sutí a na dolním konci suťoviště volně vytéká na povrch • vrstevně-suťový – voda nejprve stéká pod povrchem a proniká do suťové vrstvy, z níž vytéká na povrch • přelivný – voda se hromadí v podzemní zásobě, přes jejíž okraj přetéká na povrch • výstupný – nejnižší bod vodního sloupce je pod úrovní pramene, vývěr je důsledkem tlaku přitékající vody: • vrstevní – voda stéká pod povrchem a nepropustná vrstva se stáčí směrem vzhůru • zlomový – voda vytéká prasklinami v nepropustné vrstvě

b) Podle teploty • •

prameny studené (s průměrnou teplotou nepřesahující 20 °C) prameny teplé (s průměrnou teplotou vyšší než 20 °C): • vlažné (hypotermální, do 37 °C), • teplé či teplice (termální, do 50 °C), • vřídla (termy, přes 50 °C).

Studánky Pro prameny doopravdy „na počátku toku“ se též vžil výraz studánka. V případě, že voda ze zdroje byla pitná, stavěly se nad zdrojem různé stříšky, aby se omezil dopad nečistot do vody.

Studánka Prelátka

lestin II. Werner „co jubilant“ zemřel 4. listopadu 1813 nedaleko Plas v Nebřezinech a pochován na hřbitově v Plasích. Roku 1826 koupil celé panství K. V. L. Metternich za 1 110 050 zlatých a sluhové každé ráno přinášeli dva džbány dobré vody pro svého pána. Sloužila i pracujícím na Velké louce a pro kvalitní vodu přicházeli i ostatní lidé z okolí Plas. Pramen zdraví (současnost) Nová doba na studánku poněkud zapomněla, až koncem 70. let minulého století ji znovu pro veřejnost objevili studenti gymnázia v Plasích, členové ČSOP. O záchranu se postaral v 80. letech minulého století také pan Miloslav Patejdl a v roce 2003 obnovu studánky realizoval pan Pavel Vorlík z Kožlan. Z jejich aktivity a na základě výborné kvality vody a ochrany pramene bylo možno tento zdroj nazvat pramenem zdraví podle vyhlášky 376/2000 Sb. Patronát nad studánkou má v současné době mateřská škola v Plasích. Zdravotní ústav se sídlem v Plzni, centrum laboratoří, provádí každý rok pravidelný odběr a rozbor vody z Prelátky. O tom, že je Prelátka skutečným pramenem zdraví by mohl přesvědčit úsměvný příběh z minulého roku, kdy na městský úřad přišla paní s informací, že u Prelátky je už dva dny invalidní vozík. Invalidní vozík byl přemístěn do budovy městského úřadu, informace o nálezu proběhla v Plaském zpravodaji, v tisku i na vývěskách, ale majitel se dodnes nenašel. Jediné vysvětlení je, že majitel invalidního vozíku se napil vody z Prelátky a od studánky už potom odešel po svých :o) Dalším důkazem výjimečnosti vody ve studánce je počet narozených dvojčat v Plasích, hlavně ve čtvrti Na Vápence, která má k prameni nejblíže. Prelátku uživatelé pro její léčivé účinky přejmenovali na Prdlavku. Přijďte ochutnat a uvidíte :o)

RYBNÍK

Nadmořská výška: 330 m

Rybník je uměle vytvořené vodohospodářské dílo (resp. vodní nádrž) určené především k chovu ryb, dále pak k chovu vodní drůbeže a plní i funkci přirozené retence vody. Rybník má přírodní dno a s technickou vybaveností nutnou k regulaci vodní hladiny. Rybník je tvořen hrází (s pozemkem, na kterém stojí), přítokovou částí, odpadem, zatopenými pozemky na úroveň hladiny vody při navrženém průtoku, popřípadě obvodovou štolou. Skupiny rybníků tvoří rybniční soustavy. Studánka Prelátka

Typy a systém rybníků Co praví kronika Vévoda Vladislav II., potomní král, toho času Léta Páně 1144 rozhodl se založit církevní sídlo v našem kraji. Příroda sama ukázala k založení kláštera Plasského místo uprostřed hor a lesů k rozjímavému životu, a proto povolal Léta Páně 1146 řeholníky. Opat Ivo s 9 bratry z Langheimu našel v hustém lese nedaleko kláštera studánku, která vyvěrala ze země a pojmenovali ji „Klášterní“ a časem na „Prelátku“. Po 274 let sloužila řeholníkům Plasským, kterým skvétalo blaho a štěstí. Za tu dobu bylo v klášteře 59 opatů. Po zrušení kláštera Plasského bylo v Plasích jako po vymření. Prelát se směl zdržeti po 3 leta v opatství a Ce-

Rybníky se podle způsobu zásobení vodou dělí na nebeské (plněné dešťovou vodou), pramenité, říční a potoční. Rybníky mohou být ojedinělé nebo mohou být v rybniční soustavě s napájecími, odvodňovacími náhony a obtokovými stokami pro regulaci přítoku a odtoku vody. Největší rybniční soustavy v Čechách jsou v okolí Třeboně, Jindřichova Hradce, Chlumce na Cidlinou a Pardubic.

Ekosystém rybníků Rybníky mají po stránce biologické, krajinářské i estetické mimořádný význam v intenzivně zemědělsky využívané krajině. Bývají

18


významným hnízdištěm vodního ptactva a důležitou zastávkou tažných ptáků. V jejich okolí se vyskytuje mnoho významných chráněných druhů, např. bekasina otavní, bukáček malý, čáp červený a čáp bílý, volavka popelavá, hohol severní, chřástal vodní, orloven říční, rákosník velký, a mnoho druhů kachen. Najdeme zde i raka, čolka horského, ropuchu obecnou i ropuchu zelenou, rosničku zelenou a další druhy obojživelníků. Z rostlin také např. kotvice plovoucí. Rybník je velice rozmanitý ekosystém, v jehož čele stojí konzumenti jako štika, a dole v pomyslné pyramidě jsou řasy, plankton, a nejspodněji anorganická příroda. Jelikož je však rybník dílem člověka, nemá zdaleka tak vyrovnaný ekosystém jako horské říčky či přírodní jezera, a proto se také velmi často stává, že jsou některé rybníky zarostlé rákosím či obsazené sinicemi, jelikož jim chybí přirozený konzument. Proto je třeba o rybníky na rozdíl od jezer pečovat, čistit je a provádět výlovy ryb.

Rybníky v Česku V českých zemích sahá tradice rybníkářství až do 12. století. Tradiční rybníkářskou oblastí jsou jižní Čechy, ale rybníky byly zakládány po celém území dnešní České republiky, kromě horských oblastí, kde se tak dělo jen výjimečně. Největším českým rybníkem je Rožmberk, který leží na řece Lužnicí a nachází se severně od Třeboně. Má plochu 4,89 km² a maximální hloubku 6 m. Také další velké rybníky leží v jižních Čechách: Horusický rybník (4,16 km²) u Veselí nad Lužnicí, Bezdrev (3,94 km²) u Hluboké nad Vltavou, Dvořiště (3,37 km²) a Velký Tisý (3,17 km²) u Třeboně. V Česku se celkem nachází okolo 21 000 rybníků. Jejich počet se v současné době už prakticky nemění.

Plaský rybník V centru města při silnici I/27 na východní straně Velké louky. Jeho výměra je 2 ha a je zásobován vodou z Lomanského potoka. Výtok je veden potrubím do řeky Střely. Rybník mohl vzniknout kolem r. 1850, kdy do správy panství Metternichů tehdy patřilo cca 50 rybníků. Rybník využívají od r. 1961 plaští rybáři jako rybník chovný a pravidelně na podzim se koná jeho výlov. Rybník byl též v minulosti využíván jako zdroj ledu pro místní pivovar – od r. 1870 až do zrušení pivovaru. V roce 2010 bylo na západním okraji rybníka vybudováno přírodní koupaliště.

ZDROJ PITNÉ VODY Pitná voda – je vhodná ke každodennímu použití, je zbavená nečistot, obsahuje vyvážené množství minerálních látek tak, aby neškodily zdraví. Zdrojem pitné vody je areál Lomany v nadmořské výšce 370– 390 m n. m. Vodní zdroje tvoří – čerpací stanice se spouštěnou studnou Lomany – 0,5 l/s, do níž přitéká gravitací voda z blízkého prameniště a odstavené vrty Lomnička V1 – pouze záložní zdroj a V2 – nevyužívá se a studna Lomnička s vydatností 6 l/s. Kolem vodních zdrojů je vyhlášeno pásmo hygienické ochrany I. stupně. Surová voda je soustředěna do prostoru spouštěné studny, odkud je čerpána do vodojemu o objemu 250 m³ (385,5/383,0 m n. m.) a odtud stéká do úpravny vody s dávkovačem vápenné vody VANA I, pískovými rychlofiltry a dávkováním chlornanu sodného. Upravená voda odtéká potrubím do nádrže čisté vody. Z úpravny vody je voda čerpána na vodojem 2 x 250 m³ (406,3/403,8 m n. m.) Plasy. Do vodojemu z úpravny vody vede přívodní řad LT 150 v délce 2,95 km. K posílení zásobování vodou slouží i vrt Mozolín HV1 o vydatnosti 12,3 l/s v nadmořské výšce 342 m n. m. Vrt Mozolín HV2 – 16,1 l/s není připojen. Čerpací stanice vybudována v roce 1997 je napojena na dispečink Kralovice. Výtlak z ČS je napojen na potrubí z ÚV Lomany do VDJ Plasy. Z vodojemu je zásobeno město Plasy a statek Lomany. Na východním konci rozvodné vodovodní sítě je postavena nová čerpací stanice, která přečerpává v nočních hodinách vodu do vodojemu pro obec Nebřeziny. Z vodojemu Plasy je voda také čerpána ponorným čerpadlem EMU do vodojemu o objemu 2 x 100 m³ pro obec Rybnici a odtud samospádem pokračuje do jímky upravené vody o objemu 172,5 m³ na bývalé úpravně vody Kaznějov, která dnes slouží jako čerpací stanice. Surová voda nevyhovuje limitům vyhlášky v 87,5 % případů. U upravené vody nevyhovělo ze 13 vzorků limitům 15,4 % – mezofilní bakterie, nikl. Ostatní ukazatele vyhověly. Efekt úpravy vody se postupně zlepšuje. Z 34 vzorků vody v síti a VDJ nevyhovělo těsně 91,2 % – železo, E-koli, bakterie, živé organismy. Kvalita odpovídá možnostem. Někteří obyvatele jsou zásobeni současně z domovních studní, v nichž je kvantita vody dostačující, kvalita však nevyhovuje. Na katastru obce se nenachází žádná obecní studna, voda je jen užitková.

ČOV – ČISTÍRNA ODPADNÍCH VOD

Rybník v Plasích

Čistírna odpadních vod je zařízení, ve kterém dochází k čištění odpadních vod. Setkáváme se s nimi, jednak v blízkosti různých provozů, kde slouží k čištění průmyslových vod, odpadních vod ze zemědělské výroby, a dále u měst a obcí, kde čistí vody komunální a smíšené, tedy komunální s průmyslovými. Čistírny mohou být mnoha typů. Rozdělují se hlavně podle velikosti a typu čistírenského procesu. Nejčastějším typem používaných ČOV v ČR je mechanicko biologická čistírna odpadních vod. Zvláštním případem může být např. čistírna radioaktivního odpadu. Velké čistírny kombinují většinou všechny dostupné čisticí procesy. Patří sem mechanické, biochemické a chemické procesy. Vypouštění odpad-

19

Metodický list č. 5 / Metodický list č. 6 Voda a Plasy / Charakteristika a život ptáků

ních vod do recipientů se řídí zákony České republiky konkrétně Zákonem O vodách a Zákonem o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Povolení k vypouštění vydává Vodoprávní úřad, což je speciální stavební úřad při odborech životního prostředí místně příslušných Městských úřadů s rozšířenou působností. Čistírna odpadních vod funguje jako předčištění a dočištění probíhá v recipientu tj. v přirozeném vodním toku. V rámci čistírny jsou zřizovány další objekty na likvidaci vzniklých kalů a látek jako jsou kalová a plynová hospodářství.

Čistírna odpadních vod Plasy

Město Plasy má vybudovanou jednotnou kanalizaci pro veřejnou potřebu. Na kanalizaci je napojeno 90 % obyvatel. Kanalizace je funkční, je třeba postupná rekonstrukce. Jednotná kanalizační síť je tvořena stokami: sběrač A a C z Drahotína, sběrač

B od obchodního domu Severka a sběrač D z ul. Pod tratí, zakončená na ČOV Plasy. V roce 1994 byla uvedena do provozu ČOV, ale pouze 1 oxidační příkop proti původnímu plánu dvou aktivací. V roce 2003 byl zprovozněn i 2. oxidační příkop a zároveň byla ČOV majetkově převedena z města na VaK, a.s. Plzeň. Čistírna odpadních vod je mechanicko-biologická na 1600 EO, provozovatelem je Vodárna Plzeň a.s. Technologická linka se skládá z čerpací stanice surových odpadních vod, hrubého předčištění – strojně stírané česle, vertikální lapák písku s mamutkou, aktivačních nádrží – oxidační příkopy s horizontálními aeračními válci, čtvercových vertikálních dosazovacích nádrží, odvodňování kalu TEKNOBAG-DRAIMAD a měrného objektu. Na ČOV je vyhovující odvodňovací zařízení kalu, je využíváno minimálně, neboť vzhledem k velmi dobré kvalitě aktivovaného kalu byl tento kal využíván k očkování okolních ČOV. Z hlediska mikrobiologického je kal zařazen do kategorie II. – kal je možno aplikovat na zemědělské půdy určené k pěstování technických plodin. Koncentrace vybraných rizikových látek a prvků vyhovuje limitům ve všech sledovaných ukazatelích. Zbylých 10 % odpadních vod je likvidováno v domovních mikročistírnách a septicích s odtokem do kanalizace i do povrchových vod a asi 1 % v bezodtokových jímkách s vývozem na ČOV Plasy. Dešťové vody jsou odváděny z 90 % jednotnou kanalizací, ze které jsou odlehčovány 4 komorami, a z 10 % systémem příkopů, struh a propustků do řeky Střely.

Metodický list č. 6 TÉMA: Charakteristika a život ptáků Cíl: Vysvětlit žákům charakteristiky ptáků, jejich život a způsob ochrany, seznámit s některými druhy ptáků v okolí školy Základní pojmy: ptáci, létání, peří, rozmnožování, ptačí vejce, ochrana ptáků

Ptáci jsou mimořádně úspěšná, letu schopná třída obratlovců. Jsou dokonale přizpůsobeni suchozemskému způsobu života a osídlili celou Zemi. Jsou to velmi pohybliví tvorové a mnozí z nich podnikají pravidelné i nepravidelné výlety, během nichž se objevují i v oblastech , v nichž se normálně nevyskytují. Na území České republiky bylo napočítáno zhruba 400 druhů, z nichž více než polovina zde také hnízdí. Prapor

Jsou vývojovým pokračováním plazů, vymřelým koncem triasu. Mají stálou a řízenou teplotu těla (obvykle 40 °C). Peří, které jim umožňuje létání a dokonalou termoregulaci, je pokožkového původu. Spodní vrstva peří (a peří mláďat) se nazývá prachové peří, svrchní vrstvu tvoří peří obrysové. Obrysové pero se skládá ze tří částí: brk, prapor, osten.

Osten Brk

20

Peří na křídlech sloužící k vzlétnutí a k pohybu vpřed označujeme jako letky, pera na ocase pracují jako kormidlo a nazývají se rýdovací pera. Pera jsou neživé rohovité útvary, které se časem opotřebují. Proto se během života ptáka musejí pravidelně obnovovat, a to nejméně jednou za rok. Proces výměny peří se nazývá pelichání.


vypuzeno. V hmotě bílku je žloutek stabilizován dvěma na pólech umístěnými šroubovitými poutky (chalaza). Na povrchu žloutku je zárodečný terčík, z něhož se vyvíjí zárodek. Kolem něj je v soustředných vrstvách vytvořen výživný žloutek.

Mimořádně namáhavému a vysilujícímu pohybu ve vzduchu mají uzpůsoben výkonný metabolizmus (rychlé trávení potravy, schopnost intenzivního prokysličování krve a její dokonalé rozvedení k tkáním), duté kosti, čtyřdílné srdce s jedinou (pravá) aortou, uložení létacího svalstva v prsní krajině. Mají vysoce rozvinutou nervovou a smyslovou soustavu umožňující orientaci a pohotovou reakci. Ze smyslových ústrojí je nejdokonalejší oko ptáků. Kůže ptáků je suchá, se zpravidla jedinou žlázou (kostrční). Běháky a prsty ptáků jsou kryty rohovitými šupinami. Jejich přední končetiny jsou přeměněny v křídla, zadní končetiny kromě chůze mohou sloužit např. k běhání, hrabání, skákání, šplhání, plavání nebo k uchvacování kořisti. Ptáci se rozmnožují vejci s vápenatou skořápkou, jež zahřívají teplem vlastního těla. O vylíhlá mláďata většina ptačích druhů starostlivě pečuje. Jediný druh v našich zemích, který snáší vajíčka do hnízd jiných druhů a výchovu svých mláďat přenechává pěstounům je kukačka obecná. Tento jev se nazývá hnízdní parazitizmus.

Všichni ptáci snášejí vejce, ale pouze někteří stavějí hnízdo. Sezení na vejcích a odchov mláďat patří k nejdůležitějším aspektům rozmnožování ptáků. Hnízdo si nestaví již zmíněná kukačka obecná, která se o svá mláďata nestará. Hnízda si nestaví také sovy nebo sokolovití dravci, kteří snášejí vejce rovnou na vhodný podklad a o své potomky pečují. Mláďata se z vajec líhnou po určité době, jež je pro každý druh charakteristická. Většinou bývají mláďata slepá a holá a jejich rodiče jim nosí potravu do zobáku. Takové ptáky označujeme jako krmivé (nidikolní – např. pěvci). Mláďata jiných druhů se líhnou s prachovým peřím, vidí, brzy po vylíhnutí běhají a rodiče je vodí za potravou . To jsou nekrmiví ptáci (nidifugní – např. kachny nebo kurovití). Podzim a následující jaro jsou pro ptáky obdobím velkých sezónních tahů z hnízdišť do někdy daleko ležících zimovišť a zpět. Někteří naši ptáci podnikají krátké tahy do zimovišť v jižní a západní Evropě, jiní se vydávají na dlouhé tahy přes Středozemní moře a Saharu do tropické Afriky a někteří dokonce až na jih Afriky. Podle toho, zda některé druhy našich ptáků odlétají na zimu nebo zimu přečkávají u nás, dělíme ptáky na tažné a stálé. Některé ptáky označujeme jako částečně tažné, u nich dospělí ptáci na zimu odlétají a mláďata zůstávají u nás přes zimu (např. kos černý, zvonek zelený). Všichni ptáci jsou odděleného pohlaví. Samčí varlata jsou párová a mají fazolovitý tvar. Samičky mají funkční pouze levý vaječník. Zralé vajíčko vstupuje do vejcovodu, kde je oplozeno spermiemi. Ve střední části vejcovodu se obaluje bílkem, papírovou blánou a v nejnižší části kašovitou vápenatou hmotou, postupně tuhnoucí na skořápku. Vejce prochází vejcovodem špičkou napřed. V závěrečném oddílu vejcovodu se obrací a za sekrece hlenu je

Stavba ptačího vejce 1. skořápka (testa) / 2. vnější papírová blána (membrana testa) / 3. vnitřní papírová blána (membrana testa) / 4. poutko (chalaza) / 5. vnější řídký bílek (albumen rarum) / 6. hustý bílek (album densum) / 7. žloutková blána (membrana vitellina či lamina vitellina & cytolemma ovocyti) / 8. výživný žloutek / 9. zárodečný terčík (tvořivý žloutek + zárodek) (discus germinalis) / 10. tmavý (žlutý) žloutek (vitellus aureus) / 11. světlý žloutek (vitellus aureus) / 12. vnitřní řídký bílek (albumen rarum) / 13. poutko (chalaza) / 14. vzduchová komůrka (cella aeria) / 15. kutikula

V těle samičky probíhá vývoj do stadia dvou zárodečných listů. Není-li vajíčko zahříváno, vývoj se na určitou dobu v této fázi zastaví (mezitím samička snáší další vajíčka). Další vývoj probíhá jen při zahřívání tělem jednoho z rodičů, zpravidla samičkou (inkubace).

Zárodek postupně vyplní celý prostor vajíčka. V závěru inkubace atrofuje allantois a stráví se žloutkový vak. Mládě začne dýchat vzdušný kyslík ze vzduchové komůrky na tupém konci vajíčka. Po vylíhnutí je mládě vlhké a slabé. V prvních hodinách stravuje zbytky vaječného žloutku. Po vykálení projeví zájem o potravu. Mládě postupně sílí, staví se na nohy, opeřuje se a cvičí křídla. Hnízdo opouští ve stáří asi tří týdnů.

Ochrana ptáků v České republice a v Plzeňském kraji Zákon č. 114/ 1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny je základní legislativní normou v ochraně přírody a zabývá se obecnou i zvláštní ochranou, kam patří vedle živočichů i např. ochrana území. Účelem zákona je vedle udržení přírodní rovnováhy také vytvořit soustavu NATURA 2000.

21


Na území ČR vznikly dva typy území NATURA 2000: evropsky významné lokality (EVL) a ptačí oblasti (PO). EVL budou postupně vyhlašovány jako přírodní rezervace nebo přírodní památky. Na území Plzeňského kraje je v současnosti 47 EVL a 2 PO. V našem kraji chráníme na území ptačích oblastí např. tetřeva hlušce, čápa černého, včelojeda lesního a ledňáčka říčního. Vyhláška 395/ 1992 Sb. k zákonu č. 114/ 1992 SB., o ochraně přírody a krajiny. Legislativní ochrana dle prováděcí vyhlášky řadí některé vybrané druhy mezi zvláště chráněné do třech kategorií podle stupně ohrožení v naší přírodě.

Loví drobné ryby, na které se vrhá střemhlav z pozorovatelny nad vodou. Létá nízko nad vodní hladinou, za letu prudce mává křídly. Chřástal polní (Crex crex) Patří mezi silně ohrožené druhy. Je to velmi vzácný letní host zdržující se obzvláště na vlhkých loukách podél řek a v bažinách, ale rovněž na zemědělské půdě ležící ladem nebo na obilných polích. Ve střední Evropě se vyskytuje na několika menších, vzájemně izolovaných územích. V Plzeňském kraji patří k vzácným, ale pravidelně hnízdícím druhům.

Ohrožené druhy Bramborníček černohlavý, brkoslav severní, čáp bílý, jestřáb lesní, kormorán velký, koroptev polní, havran polní, lejsek černohlavý, moták pochop, potápka černokrká, potápka roháč, rorýs obecný, slavík obecný, sluka lesní, ťuhýk obecný, strakapoud prostřední, vlaštovka obecná, výr velký.

Silně ohrožené druhy Bekasina otavní, bělořit šedý, cvrčilka slavíková, čáp černý, čírka modrokřídlá, datlík tříprtý, drozd cvrčala, dudek chocholatý, holub doupňák, chřástal vodní, chřástal polní, jeřábek lesní, kalous pustovka, kavka obecná, kos horský, konipas luční, krahujec obecný, křepelka polní, kulíšek nejmenší, ledňáček říční, moták lužní, moták pilich, skřivan lesní, sova pálená, sýček obecná, tetřívek obecný, včelojed obecný, žluva hajní atd.

Kriticky ohrožené druhy Bukač velký, jeřáb popelavý, koliha velká, luňák červený, luňák hnědý, morčák velký, orel mořský, orlovec říční, polák malý, puštík bělavý, rybák černý, sokol stěhovavý, tetřev hlušec, vodouš rudonohý.

Chřástal polní

Potravu tvoří hlavně hmyz a další drobní bezobratlí, semena a zelené části rostlin. Hnízdo si staví na zemi. Spolehlivý znak, jímž chřástal prozradí svou přítomnost je jeho noční tokání, kterým si samci určují své teritorium. Moták lužní (Cirkus pygarcus) a moták pilich (Cirkus cyaneus) Dravci, kteří se vyskytují velmi vzácně v celé naší krajině a tedy i v Plzeňském kraji. Moták lužní osidluje otevřenou krajinu jako jsou bažiny, louky i obilná pole. Přezimuje v tropické Africe.

Ledňáček říční (Alcedo atthis) Patří k silně ohroženým druhům.Vyskytuje také v okolí řeky Střely, kde vyhledává pomalu tekoucí toky se strmými břehy. Hnízdí v přibližně vodorovných norách o délce více než 1m, které si sám vyhrabává ve strmých svazích a v blízkosti vody.

Moták lužní

Ledňáček říční

Moták pilich hnízdí v podobných biotopech, ve střední Evropě bývá častěji pozorován v zimě a na podzim jako zimní host a průtažný druh.

22


Metodický list č. 7 TÉMA: Život ptáků – vytvoření sídel pro ptactvo Cíl: Seznámit žáky se způsobem zhotovení ptačí budky, s jejich rozmístěním a zavěšováním, se sledováním a následné péči o budky Základní pojmy: ptačí budky – zhotovení, vyvěšení

Vyvěšování ptačích budek v Plasích Na jaře roku 2010 vyvěsili studenti Gymnázia Plasy, s velkou pomocí místního sboru hasičů, 20 ptačích budek. Byly vyvěšeny kolem školy a v centu města kolem rybníka. Tyto budky byly přes léto osídleny hlavně sýkorami koňadrami a modřinkami.

Postup výroby ptačí budky Každá ptačí budka musí odpovídat způsobu života a zvyklostem opeřenců, jinak zůstane neobydlena. Dbáme, aby budka nebyla příliš zastíněna větvemi. Vletový otvor má směřovat na východ nebo jihovýchod. Špačkům dáváme budky do blízkosti polí a luk, pro sýkorky a rehky do zahrad a sadů. Budky by měli být vzdáleny od sebe minimálně 20 m, aby nedocházelo ke sporům mezi páry, které hledají potravu pro mladé.

Rozměry budek (cm)

menší druhy sýkor

sýkory, brhlíci, lejsci

strakapoudi, sýkory, špačci

dudci, poštolky, menší sovy

Dno

12 x 12

12 x 12

15 x 15

20 x 20 – 30 x 30

2,8

3,2–3,5

4,7–5

9–13

Vnitřní výška budky

20–25

20–25

26–28

35–40

Zavěsit nad zemí (m)

2–8

2–8

4–8

6–12

Průměr vletu

číme střechu budky o délce 30 cm a dva lichoběžníky tvořící boční stěny (delší strana 35cm, kratší 30cm). Šikmou horní plochu děláme kvůli lepšímu odvodu vody ze stříšky. 3. Vyřízneme podle nákresu jednotlivé části budky. 4. Vletový otvor pro ptáky na čelní straně vyřízneme 17 cm od horního okraje. K vyříznutí je ideální tzv. děrovací pila, která se nasazuje do sklíčidla elektrické vrtačky. Je velmi důležité jaký průměr otvoru zvolíme. Rozměry naší budky vyhovují strakapoudům, krutihlavům, sýkorám a špačkům, proto jsme zvolili průměr vletového otvoru 4,8 cm. Bidýlka před vletovým otvorem jsou nevhodná, usnadňují zásah škodné do budky. 5. Prkno přední a zadní stěny budky musíme hoblíkem nebo rašplí zkosit tak, aby stříška k těmto stěnám dolehla celou plochou. Úhel si vyznačíme pomocí přiložené boční stěny. 6. Nyní máme vše připraveno ke smontování. Nejprve si však předvrtáme otvory pro vruty. Kdybychom tak neučinili, mohlo by se stát, že při sešroubování budky její jednotlivé části popraskají. K sešroubování jednotlivých dílů použijeme vruty do dřeva o délce 40 mm. Budka se musí občas čistit, a proto má mít odnímatelnou stříšku nebo jednu ze stěn. Proto jsme pro spojení dílů použili vruty, a ne hřebíky. Lze ji tak snadno rozšroubovat. 7. Máme-li budku sešroubovanou, připevníme k její zadní stěně závěsnou lištu. Lišta zhotovená z laťky 8x50 cm slouží k přichycení budky na strom. Tento krok však můžeme vynechat, pokud již máme pevné stanoviště pro umístění naší budky. 8. Budku opatříme vhodným ochranným nátěrem. Natřeme ji nenápadnou hnědou nebo zelenou barvou, výraznějších barev se totiž ptáci bojí. Pokud však nemáme k dispozici žádnou vhodnou barvu, nic se neděje. Budku můžeme nechat klidně i nenatřenou.

Postup 1. Prkna z vnější strany ohoblujeme. Na vnitřní straně mohou zůstat hrubá. Pokud nemáme k dispozici hoblík, očistíme důkladně venkovní stranu smirkovým papírem. 2. Ke zhotovení budky použijeme smrková prkna 20 mm silná, aby chránila obyvatele budky před vnějším chladem, teplem i deštěm. Připravíme si 2 prkna o šířce 15 a 19 cm, na které si narýsujeme rozměry jednotlivých dílů. Na prkno široké 15 cm vyznačíme zadní stěnu o délce 30 cm, dno o délce 15 cm a přední stěnu o délce 35 cm. Na prkno široké 19 cm vyzna-

Stavba ptačí budky

Potřebné nástroje • • • • •

Pilka Vrtačka + vrtáky Metr Hoblík nebo smirkový papír Tužka

23


Potřebný materiál • • • •

prkno 15x2cm délka 85cm prkno 15x2cm délka 100cm vruty do dřeva barva + štětec

Zavěšení ptačí budky Zásady Pro samotné vyvěšování budek je nejvhodnější doba od září do února. Někteří ptáci si již na podzim okukují možné místo k hnízdění. Pokud ale chcete udělat radost stěhovavému ptactvu, pověste budky brzy zjara.

Zásadní je také ochrana před predátory. Samotná ptačí budka by měla splňovat určité bezpečnostní podmínky. Nepoužívá se bidýlko, které přístup usnadňuje právě predátorům, obyvatelé budky se bez něj zcela obejdou. Vletový otvor by měl být ohraničen např. kovovým plíškem, jde o ochranu před strakapoudem, který může budku poškodit a dokonce zničit snůšku vajec či zahubit mláďata. Budku zavěste tak, aby její vletový otvor nebyl orientován ve směru převládajících větrů a srážek, v naších klimatických podmínkách se tak jeví nejlépe jihovýchodní orientace otvoru. Zároveň se budeme snažit najít místo chráněné před prudkým slunce (nebezpečí přehřátí mláďat) a větrem. Chceme-li v okolí vyvěsit více stejných typů budek, je třeba rozmístit je v minimální vzdálenosti 20 metrů od sebe. Nebudou se tak křížit teritoria, která si ptáci budují svým zpěvem. Vyvěsíme-li budky moc hustě, nebudou všechny osídlené – lokalita uživí jen určité množství ptáků. Rovněž se vedle sebe málokdy usadí ptačí páry vyvádějící mladé. V praxi však ale osídlí i budky umístěné v jiných výškách. Pro pěvce se doporučuje vyvěsit budku ve výšce 1,5 až 3 metry nad zemí.

předvrtáme otvory pro hřebíky, aby se při přitloukání nerozštípla. Abychom dali budce mírný sklon dopředu, můžeme vložit mezi budku a horní část lišty malý klínek (omezíme tím zatékání vody vletovým otvorem do budky). Plechový závěs: Místo dřevěné lišty můžeme také použít pruh silnějšího nerezového plechu (šířka 2–3 cm, délka 40–50 cm). Do plechu předvrtáme nebo prorazíme otvory pro hřebíky a poté ho připevníme k zadní stěně budky podobně jako dřevěnou lištu. Výhodou tohoto závěsu je jeho tvárnost – dobře přisedne ke každému podkladu, při zavěšení můžeme určit optimální předklonění budky apod. Větší budky, např. pro dravce a sovy, se často připevňují ke kmeni pomocí 2–3 proužků plechu. Podobně můžeme využít i silnější drát. Zavěšení na drát: Použijeme pevný a silný drát z nerezového materiálu, který k budce připevníme tak, aby visela rovně či mírně předkloněna. Tímto způsobem můžeme budku volně zavěsit na větev nebo za háček ke kmeni stromu. Ptákům nevadí, když se budka ve větru trochu pohybuje, v žádném případě však nesmí narážet na větve nebo kmen (mohlo by dojít k rozbití snůšky). Přesto se pokusíme budku připevnit tak, aby pohyb byl co možná nejmenší, tj. drát by měl být k budce připevněn ve dvou bodech, pokud možno by měl být dvojitý, optimálně dlouhý atd. Budky zavěšené pomocí drátu jsou mnohem mobilnější než budky napevno přibité – můžeme je snadněji sundat, přemístit apod. Zavěšení na háček: Budku můžeme jednoduše také zavěsit tak, že na kmen stromu připevníme háček a na zadní stěnu budky malé očko. Vždy je však potřeba zvážit stabilitu budky a pevnost zavěšení. Můžeme také kombinovat použití háčku a drátu. Tento způsob má tu výhodu, že budky můžeme volně sundávat např. pomocí dlouhé tyče, aniž bychom museli na strom lézt. Háčky jsou jednoznačně nejvhodnějším způsobem při zavěšování budek na zdi staveb, např. pro rorýsy, poštolky, rehky aj. Nevhodné způsoby: např. na provázku, přímého přibíjení budky ke stromu např. za prodlouženou zadní stěnu.

Způsoby Zavěšení budky je možné mnoha způsoby – pomocí latě, drátu, háčku či přímým přibitím ke kmeni stromu. Při volbě způsobu musíme mít především na paměti bezpečnost a trvanlivost zavěšení. Je také potřeba vyřešit problém zarůstání hřebíků do stromu. V našich podmínkách se asi nejlépe osvědčilo používání závěsné lišty nebo drátu. Dřevěná lišta: Nejznámější a nejčastěji používaný způsob. Lišta by měla být zhotovena z tvrdého (nejlépe dubového nebo bukového) dřeva, čímž si pojistíme její životnost. Doporučovaná šířka lišty je 4–6 cm a tloušťka min. 2 cm. Používáme-li měkčí dřevo, je potřeba volit šířku větší. Délka závisí na rozměrech budky a místu, kam budeme budky vyvěšovat (obvykle 40–70 cm). Lišta může být k budce připevněna buďto vertikálně (pro připevnění budky na kmen), nebo horizontálně (pro připevnění do rozsochy větví). Před vyvěšováním si do lišty

Hotové a očíslované budky naložené v hasičském autě

Studenti kvinty v rámci Semináře z biologie rozvěšují budky kolem rybníka v Plasích

A jak vyřešit zarůstání hřebíků? Čeští i jiní kutilové už vymysleli mnoho způsobů. Nejjednodušší způsob je když pod hřebíky, kterými připevňujeme lištu ke stromu, dáme plechové podložky, aby se při zarůstání vytahovaly a nedošlo k odtržení budky. Ještě lépe se pro tento účel osvědčily uzávěry pivních (i jiných) lahví; trvá totiž 2–3 roky, než hlavička hřebíku přitiskne prohnuté dno víčka k lati, přičemž dostatečně

24

Metodický list č. 7 / Metodický list č. 8 Život ptáků – vytvoření sídel pro ptactvo / Stavba buněčného jádra

• • • • • • • • • •

budka č. 1 – vrba – 49°55‘58“N, 13°23‘8“E budka č. 2 – lípa – 49°55‘58“N, 13°23‘13“E budka č. 3 – lípa – 49°55‘59“N, 13°23‘14“E budka č. 4 – lípa – 49°56‘0“N, 13°23‘14“E budka č. 5 – lípa – 49°56‘0“N, 13°23‘10“E budka č. 6 – platan – 49°56‘1“N, 13°23‘11“E budka č. 7 – platan – 49°56‘2“N, 13°23‘13“E budka č. 8 – topol – 49°56‘4“N, 13°23‘10“E budka č. 9 – jilm – 49°56‘4“N, 13°23‘13“E budka č. 10 – platan – 49°56‘8“N, 13°23‘13“E

Dne 12. 3. 2010 došlo v Plasích v okolí plaského gymnázia k vyvěšení ptačích budek pro zpěvné ptactvo. Jedna ze studentek s budkou číslo 5

S instalací budek pomáhali místní hasiči

pevně drží lištu nebo háček přibitý ke kmeni. Nebo alespoň hřebíky nezatloukáme až po hlavičku, ale necháme je cca 0,5–1 cm povytažené. Dne 8. 3. 2010 došlo v Plasích v okolí rybníka k vyvěšení ptačích budek pro zpěvné ptactvo.

• • • • • • • • • •

budka č. 11 – lípa – 49°56‘7“N, 13°23‘47“E budka č. 12 – lípa – 49°56‘6“N, 13°23‘49“E budka č. 13 – lípa – 49°56‘5“N, 13°23‘50“E budka č. 14 – lípa – 49°56‘5“N, 13°23‘49“E budka č. 15 – lípa – 49°56‘4“N, 13°23‘45“E budka č. 16 – buk – 49°56‘6“N, 13°23‘45“E budka č. 17 – dub – 49°56‘8“N, 13°23‘39“E budka č. 18 – dub – 49°56‘8“N, 13°23‘37“E budka č. 19 – lípa – 49°56‘8“N, 13°23‘34“E budka č. 20 – bříza – 49°56‘8“N, 13°23‘36“E

Metodický list č. 8 TÉMA: Stavba buněčného jádra Cíl: Vysvětlit žákům stavbu buněčného jádra, co to je chromozom, DNA, kdo objevil DNA a kdy a co tento objev znamenal, jak je možné jednoduchým způsobem izolovat DNA z kiwi Základní pojmy: DNA (kyselina deoxyribonukleová), chromozom

Jádro eukaryotických buněk (buněk rostlin, živočichů, hub, prvoků) obsahuje chromozomy, jejichž počet v každé buňce je stabilní a určitý pro každý druh organismu. Jen v pohlavních buňkách (gametách) je poloviční počet chromozomů. Geny jsou uspořádány za sebou v těchto útvarech.Chromozom je tvořen bílkovinami a velmi složitou látkou označovanou zkratkou DNA (kyselina deoxyribonukleová).

0,5 μm

Rameno chromozomu

Molekula DNA

Zdvojování chromozomů

Centromera

Sesterské chromatidy

Deoxyribonukleová kyselina (DNA) je složena z jednotlivých úseků (nukleotidů), které se opět skládají z několika složek. Existují čtyři základní typy těchto nukleotidů. Jsou za sebou v DNA řazeny různě – jako čtyři písmena abecedy v různých slovech. Mnoho tisíc až desetitisíc nukleotidů (písmen) za sebou představuje určitou alelu (formu) určitého genu.

Oddělování sesterských chromatid Centromera

Sesterské chromatidy

Pořadí nukleotidů v molekule DNA představuje dědičnou informaci.

Chromozomy

25

Metodický list č. 8 / Metodický list č. 9 Stavba buněčného jádra / Smíšený les a břeh potoka, lišejníky, mechy

Vodíkový můstek

ších nukleových kyselin i informace z buněčného jádra do jeho okolí. Určuje se tak zejména pořadí aminokyselin a celková stavba bílkovin, které jsou základní součástí organismů a jako enzymy řídí děje v buňce. Dvojšroubovicový model struktury DNA byl objeven v dubnu 1953 Jamesem Watsonem a Francisem Crickem.

Izolace DNA z kiwi pomocí šamponu

Stavba DNA

Materiál DNA v chromozomech má tvar dvojšroubovice a při dělení buněčného jádra se chová jako zip. Dvojšroubovice se postupně rozevírá a k rozevřeným částem se v prostředí buněčného jádra hned připojují nové částice, které se k nim svou stavbou hodí. Tak vzniknou dvě dvojšroubovice, které jsou navlas stejné, jako původní. Tímto způsobem – kopírováním stavby DNA – se vytvářejí další a další molekuly DNA, a jejich prostřednictvím se přenášejí informace do nových buněk. Podobně se přenášejí za účasti dal-

James Watson a Francis Crick

Kiwi, 2 plastové kelímky, plastová lžíce a nůž, šampón obsahující EDTA (ethylenediaminetetraacetic acid), 30 ml destilované vody, plastová pipetka, kuchyňská sůl, zkumavka s 95% etanolem (předchlazeným v lednici).

Postup • V kelímku smícháme 1 lžíci šamponu s EDTA a 2 špetky kuchyňské soli. • Přidáme destilovanou vodu tak, aby byl výsledný objem cca 30 ml (po červenou rysku). Opatrně a důkladně promíchat, nesmí vzniknout pěna. • Kiwi oloupeme a čtvrtinu nakrájíme na malé kousky do kelímku s šamponovým roztokem. Kiwi důkladně rozdrtíme třením lžíce o stěny kelímku (cca 10 min). • Směs vylijeme na filtr na druhém kelímku (nesmí se dotýkat dna). • Přefiltrovaný roztok přepipetujeme do chladného 95% etanolu a necháme 2–3 minuty v klidu. • V alkoholu by se měla vysrážet bílá DNA.

Metodický list č. 9 TÉMA: Smíšený les a břeh potoka, lišejníky, mechy Cíl: Seznámit žáky s nejrozšířenějšími dřevinami, lišejníky a mechy cestou od školy na druhou stranu údolí ke studánce Prelátce Základní pojmy: olše lepkavá, jedle bělokorá, smrk ztepilý, lišejníky, mechorosty, obojživelníci, mravenci

Cesta k Prelátce (břeh Střely) Podél našich vodních toků se velmi často vyskytuje olše lepkavá (Alnus glutinosa). Má listy na vrcholu tupě uťaté, v mládí lepkavé. Její šišticovitá plodenství jsou dřevnatá. Roste na kyselých, hlubokých jílovitých, hlinitých a štěrkovitých půdách, které jsou trvale mokré a často periodicky zaplavované. Květy se opylují větrem a vítr roznáší také plody. Ty jsou ale také rozšiřovány vodou.

Olše lepkavá

26


Jedle bělokorá (Abies alba) má ploché, tupé jehlice, které vyrůstají ve dvou řadách a mají na rubu dva bílé proužky. Šišky rostou na větvích vzpřímeně a rozpadají se na stromě po dozrání v prvním roce. Vzešlé semenáče a mladé rostliny nepotřebují mnoho světla, mohou se proto dobře vyvíjet i v porostu. Musí se ale chránit proti okusu zvěře. Volně rostoucí rostliny začínají kvést ve 30 letech, stromy v porostu až v 50 letech. Jedle bělokorá se může dožít vysokého věku – až 600 let.

Smrk ztepilý – vlevo mladé šištice

oblast výskytu je mnohem větší než oblast původního rozšíření. Smrk ztepilý byl vysazován od 18. století na velkých plochách.

Lišejníky Lišejníky jsou samostatnou skupinou organismů. Každý lišejník je tvořen houbou a zelenou řasou nebo sinicí. Proto je označujeme jako složené organismy. Houba i řasa žijí navzájem v trvalé symbióze: houbová vlákna dávají lišejníku tvar, upevňují ho k podkladu, zadržují a dodávají vodu. Řasy vytváří při fotosyntéze organické látky.

Vzhledem k minimálním nárokům na prostředí se stávají lišejníky průkopníky života na holých skálách, kůře stromů i na holé zemi. Některé druhy velmi citlivě reagují na znečištění ovzduší. Jedle bělokorá

Jako okrasná dřevina se v okolí školy a ve městě pěstuje jedle ojíněná (Abies concolor), která pochází ze Severní Ameriky. Má měkké, až 8 cm dlouhé šedozelené jehlice.

Svrchní korová vrstva Řasová vrstva Dřeňová vrstva Spodní korová vrstva Rhiziny

Řez stélkou lišejníku

Jedle ojíněná

Smrk ztepilý (Picea abies) má tuhé, pichlavé a špičaté jehlice, které jsou matně lesklé. Šišky visí dolů a jsou nerozpadavé. Jehlice mají životnost 5–12 let. Smrku se daří v chladnějších polohách s vyšší vzdušnou vlhkostí a s nižší zimní teplotou. Dnešní

Terčovka bublinatá

Dutohlávka

27


Dutohlávka pohárkatá

Lišejník (mapovník) zeměpisný

Jedním z citlivých druhů na znečištění ovzduší jsou provazovky, které se u nás vyskytují velmi vzácně.

Rašeliník

Bělomech sivý

Bělomech sivý roste v hustých polštářích, nejčastěji v borových lesích. Ploník ztenčený je nejhojnějším zástupcem rodu ploník. Roste na půdách chudých na živiny.

Provazovka Ploník ztenčený

Mechorosty Mechorosty jsou rostliny, které nemají vyvinuty pravé kořeny, stonky a listy. Nemají vytvořena vodivá pletiva, proto nedosahují větších velikostí, jako ostatní vyšší rostliny, u kterých vodivá pletiva zajišťují rozvod vody a látek po celém těle.

Mech měřík má lístky tvořené jednou vrstvou buněk, které jsou vhodné k mikroskopickému pozorování. V buňkách jsou dobře patrné chloroplasty.

Mechová rostlinka má v zemi příchytná vlákna, nad zem vyrůstá vzpřímená nebo poléhavá lodyžka s lístky. Štět nese tobolku (výtrusnici) s výtrusy. Mechy rostou ve vlhkém prostředí v jehličnatých lesích, v trávnících, na volné půdě i na dolní části kmene některých stromů. Mají velký význam v přírodě. Zadržují dešťovou vodu a chrání tak lesní půdu před vysycháním. Zabraňují odnosu půdy vodou a větrem. Odpařují vodu a tak zvlhčují ovzduší.

Život mechorostů Na mechové rostlince se vytvářejí pohlavní orgány: samičí pohlavní orgány obsahují samičí pohlavní buňku (vaječnou), samčí pohlavní orgány obsahují samčí pohlavní buňky (spermatozoidy). Ty jsou pohyblivé a kapce vody, za rosy nebo deště, se dostanou k samičí buňce. Po jejich spojení (oplození) vyroste štět, který nese tobolku s výtrusy. Ty vypadávají z tobolky. Ve vlhku vyklíčí z výtrusu zelené vlákno – prvoklíček a z něj vyrůstají nové mechové rostlinky. Rašeliníky tvoří na zamokřených půdách souvislé porosty – rašeliniště.

Měřík – na spodním snímku lístek měříku pod mikroskopem

Obojživelníci Ocasatí obojživelníci mají dva páry stejně vyvinutých končetin. Jejich hlava je zřetelně oddělená od těla, které je protáhlé a zakončené ocasem.

28


Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) žije ve vlhkých lesích. Za potravou se vydává v noci. Loví hmyz, žížaly a slimáky. V době rozmnožování vyhledává vodní prostředí. Samice klade do horních toků potoků a studánek až 70 vyvinutých larev (živorodost). Larvy jsou až 3 cm velké, mají vnější žábry a vyvinuté končetiny.

Veškeré činnosti spojené s existencí mraveniště obstarávají dělnice, což jsou samičky, jejichž pohlavnost je potlačena feromonem matky. Mravenec lesní má zakrnělé žihadlo s jedovou žlázou na konci zadečku obsahující známou kyselinu mravenčí a kusadla, která plní mnoho funkcí (obrana, transport materiálu, porcování potravy).

Mloci (vlevo mlok skvrnitý)

Příbuznými mloka skvrnitého jsou čolci. Čolek obecný žije v potocích a zarostlých říčních ramenech. V dospělosti dýchá plícemi, přesto žije hlavně ve vodě. Živí se hmyzem a jinými drobnými živočichy. Pulci se líhnou z oplozených vajíček, která samice kladou jednotlivě na vodní rostliny.Larvy dýchají keříčkovitými žábrami. Dále se u nás vyskytuje čolek velký a čolek horský.

Čolci

Mravenec – dělnice

Samec

Matka

Všechny druhy obojživelníků patří mezi chráněné živočichy.

Mravenec lesní Mraveniště Mravenec lesní – staví si velké hnízdo – mraveniště, které je z větší části pod zemí, menší část je nad povrchem země. Nadzemní část bývá vystavěna z jehličí, úlomků větviček a pod. V mraveništi někdy žije i více samic, které kladou vajíčka. O ně a o vývin nových jedinců se starají dělnice. Okřídlení samci se objevují v hnízdě jen v určitou dobu, páří se s okřídlenou samicí, která po svatebním letu křídla ztrácí. Mravenci jsou všežravci, převážně se živí masitou potravou.

Modré květy rostlin (pomněnky, zvonky, chrpy, …) obsahují barviva antokyany, jejichž zabarvení se mění v závislosti na pH. Kyselé roztoky antokyanů bývají červené, neutrální fialové a zásadité modré. Proto při pokusu s položením modrého květu do mraveniště se barva tohoto květu vlivem působení kyseliny mravenčí změní na červenou.

29

Metodický list č. 10 Ekosystémy

Metodický list č. 10 TÉMA: Ekosystémy Cíl: Seznámit studenty s ekosystémy světa Základní pojmy: ekosystém, biosféra, biom, vegetace

Obecně

Mořské ekosystémy

Ekosystém je obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje s ostatními částmi přírody. Příkladem je např. ekosystém listnatého lesa nebo vlhké nekosené louky. Protože není zpravidla jednoznačně specifikováno, jakou prostorovou velikost by měl ekosystém mít, lze za ekosystém považovat v extrémním případě i celou biosféru a naopak, třeba i trávicí trakt přežvýkavce (s výskytem bakterií a nálevníků).

Oceány pokrývají více než dvě třetiny povrchu planety a stejně významný je podíl oceánů na zachování života. V oceánech má svůj původ déšť, získáváme z nich potravu, oceány výrazně ovlivňují klima a pomáhají udržovat rovnováhu mezi oxidem uhličitým a kyslíkem. Oceány pomáhají odvracet vlivy skleníkového efektu. Stav oceánů je do jisté míry odrazem ekosystému souše. Díváme-li se na oceán, vidíme obrovské rozlohy, které jsou bez života. Na první pohled se nezdá, že oceán je domovem neuvěřitelně bohatého ekosystému, složitějšího, než jaký můžeme pozorovat kdekoli na souši. Na Zemi se vyskytuje obrovské množství živých organismů a prostředí s nejrůznějšími podmínkami. Takovou část přírody, kterou společně vytváří organismy a prostředí, v němž tyto organismy žijí, nazýváme ekosystém. Ekosystémy jsou různě velké, jejich velikost určuje svými podmínkami právě prostředí. Největší ekosystém na Zemi představuje celá biosféra, její součástí jsou veškeré živé organismy i neživé prostředí. Základní typy suchozemských ekosystémů nazýváme biomy, rozkládají se v pásech od rovníků k pólům. Jednotlivé biomy se od sebe liší zejména typem vegetace, která se v nich vyskytuje. Mezi suchozemské biomy jsou řazeny následující ekosystémy: tropické deštné lesy, tropické opadavé lesy a savany, pouště a polopouště, středozemní tvrdolistá vegetace, stepi a kontinentální pouště, smíšené opadavé lesy, severské jehličnaté lesy, tundry a polární pustiny. Vodní ekosystémy rozdělujeme na sladkovodní a mořské.

Dějem, který určuje charakter ekosystémů, je koloběh látek a tok energie. O koloběh látek se starají především živé složky ekosystém, děje se tak především díky fotosyntéze, dýchání , rozkladu a vzájemné konzumaci organismů. Producenti dokáží využít anorganické látky z prostředí a sluneční energii pro stavbu vlastního těla. Mění tak anorganické látky na organické. Ty jsou dále využitelné pro další živé organismy. Mezi producenty řadíme hlavně rostliny a řasy. Konzumenti využívají organické látky jako zdroj energie a stavebních látek pro vlastní těla. Organické látky získávají z těl jiných živých organismů. Tedy z těl producentů a konzumentů nižších řádů. Dekompozitoři (rozkladači) se postarají o rozložení těl organismů a uvolnění anorganických látek zpět do prostředí. Tím se uzavírá koloběh látek mezi živými organismy a prostředím.

Přirozené sladkovodní ekosystémy Ekosystémy jsou v řekách velmi proměnlivé. Jiné podmínky panují u pramene, jiné u ústí řeky do moře. Díky proudění je v řekách

30


obecně méně planktonu než v jezerech, ale žije tu řada jiných druhů živočichů, z nichž dominantní jsou ryby. Druhy rostlin a živočichů se pak liší podle přírodních podmínek, ve kterých se řeka nachází. Řeky také představují hlavní cesty šíření mnoha druhů organismů, ale zároveň mohou tvořit i bariéru pro migraci suchozemských organismů. Na prvním místě mezi světovými řekami je Amazonka, a to jak svojí délkou 6,7 tis. km, tak velikostí povodí 6,9 mil. km2 a průměrným průtokem 219 tis. m3 za sekundu. Rostlinný i živočišný svět je v tropické Amazonce velmi bohatý, žije zde např. třetina druhů ryb z celosvětové sladkovodní fauny (cca 2 000 druhů), najdete tu i pirani, delfínovce, kapustňáky, anakondy, krokodýly, rejnoky či úhoře.

ky až 50 m. Deštné pralesy mají velký vliv na klima a množství srážek, protože odpařují obrovskou spoustu vody. Nejrozsáhlejší je Amazonský deštný prales, Konžský deštný prales a pralesy na poloostrovech Přední a Zadní Indie, v Indonésii, Karibiku a rovníkové oblasti Pacifiku.

Na našem území se nachází poměrně hustá říční síť. Stejně tak jako se mění od pramene směrem k ústí charakter řeky, mění se i ekosystémy organismů, které v ní žijí. Charakteristickými organismy vodních toků jsou ryby a podle výskytu jednotlivých druhů rozlišujeme takzvaná rybí pásma. Nejhořejší úseky rychlých, studených horských toků nazýváme pásmem pstruhovým. Už podle názvu zde nacházíme především pstruhy – pstruha obecného potočního, pstruha duhového a dále například vranku obecnou. Na ně navazuje pásmo lipanové zahrnující hlubší vody s mírným tokem. Kromě lipanů, zde žijí ještě tloušti, mníci, hrouzci atd.. Dále po proudu se nachází pásmo parmové, zde žijí především parmy, plotice a štiky. Posledním pásmem charakteristickým především pomalým tokem s hlubokými tůněmi je pásmo cejnové. Tady najdeme vedle cejna velkého, cejnka malého, kapra, karase, lína, sumce a další druhy.

Česká republika se nachází v oblasti smíšených opadavých lesů mírného pásma. Hlavními dřevinami v této oblasti jsou duby (zejména zimní a letní) a buk lesní, ostatní dřeviny tvoří zpravidla příměs. Charakter lesů se mění spolu s nadmořskou výškou. V nížinách a podél řek najdeme lužní lesy, což jsou podmáčené lesy s vysokou hladinou pozemní vody v místě s pravidelnými záplavami, na které se stoupající nadmořskou výškou navazují doubravy. Doubravy najdeme v nižších polohách naší republiky, horní hranice jejich výskytu je 500m. Postupně je střídají bučiny, které představují potenciálně přirozenou vegetaci na většině území České republiky. Přirozené smrčiny se vyskytují až okolo 1 000 m ve vrcholových partiích našich pohoří.

Přirozené lesní ekosystémy Tropický deštný prales najdeme v okolí rovníků v místech, kde roční srážky přesáhnou 2 500 mm, kde je celoročně vysoká vzdušná vlhkost, stálá teplota a minimální nebo nulové rozdíly mezi ročními obdobími. V tropických deštných lesích žije největší počet organismů, odhaduje se, že zde žijí až 2/3 všech rostlinných a živočišných druhů na Zemi. Rostliny si silně konkurují a v boji o světlo tvoří několikapatrový porost, většina života se soustřeďuje v korunách stromů, z nichž některé dorůstají výš-

Přirozené travnaté oblasti Savany a stepi představují rozsáhlé travnaté oblasti. Dostatek potravy a životního prostoru poskytují ekosystémy travnatých oblastí domov desítkám druhů velkých kopytníků. Savany se nacházejí v teplém pásu severně a jižně od pásu tropických dešt-

31


ných lesů v Africe, Jižní Asii, Austrálii a Jižní Stepi nalézáme v oblastech tak vzdálených od moře, že oceán už nedokáže vyrovnat teplotní výkyvy v průběhu roku. Také oblaka přinášejí srážky od moře do těchto oblastí již nedoletí. Stepi se tedy vyznačují chladnými zimami a suchými léty. Nízké množství srážek příliš nesvědčí dřevinám, nejrozšířenějšími rostlinami jsou zde trávy. Stepi v Severní Americe dostaly název prérie, v Jižní Americe pampy. Šíření dřevin kromě sucha zabraňuje také pastva velkých býložravců a pravidelné požáry. Stepní půdy patří mezi nejúrodnější na světě a proto je v současnosti většina ploch stepi využívána zemědělsky.

Pustiny Jako naprostá pustina se na první pohled jeví biom pouště, ale při bližším prozkoumání i zde najdete jedinečné ekosystémy. Nejsušší místa světa najdete v oblastech, kam větry nepřinášejí

srážky, teplota není pro výskyt pouští a polopouští tolik rozhodující. Rostlinou říši zde zastupují druhy s krátkým životním cyklem, který se odehraje pouze v příznivějších obdobích, nebo rostliny které mají hluboko sahající kořeny. Pouště jsou typické pro severní Afriku – Sahara, jihozápadní Asii – Arabský poloostrov (Thar) a Írán, a pro Austrálii. Pouště zabírají osminu povrchu souše. V těchto na vegetaci chudých oblastech představují výjimku oázy – místa s přístupnou podzemní vodou, kde se vyskytuje podstatně více rostlin, než v okolí pouští. Nejrozšířenější jsou pouště skalní (hamada) , kamenité a štěrkové (serir) a písečné (erg). Dále se vyskytují pouště solné (sebka, šott, salar). Tzv. kontinentální pouště (např. poušť Gobi) představují prostředí pro život ještě méně pohostinné – organismy tam žijící se musé vyrovnat kromě sucha také s velkými mrazy v zimě. Polární pustiny se rozkládají v oblasti jižního pólu na nejchladnějším světadíle Antarktidě a na ostrovech v okolí severního pólu, kde téměř celý povrch pevniny pokrývají rozsáhlé ledovce silné až 4 000 m. Přestože zdejší podmínky jsou pro přežití tvrdé,

Luční ekosystémy patří k druhově nejbohatším ekosystémům mírného pásu, na jednom metru čtverečním louky můžeme najít až 50 různých druhů rostlin. V našich podmínkách se přirozené luční ekosystémy téměř nevyskytují. Výjimkami jsou alpinské louky ve vrcholových partiích našich pohoří, kde se obvykle nacházejí na hranici lesa. Jedním z rysů alpínských luk je výskyt některých rostlin alpského původu, které se sem dostaly v migračních vlnách během dob ledových a poledových a pak se zde zachovaly. Druhým přirozeným lučním ekosystémem jsou skalní stepi. V tomto případě se jedná o ekosystémy vyskytující se většinou na jižních, teplých a vysychajících svazích. Všechny ostatní luční porosty označujeme jako nepůvodní, ale i mezi nimi najdeme velice hodnotné polokulturní smilkové a květnaté louky, kde některé vzácnější druhy přežívají právě díky lidské činnosti.

32

rostliny se zde vyskytují na ojedinělých skalách ve formě mechů a lišejníků. Najdeme zde i zástupce obratlovců, jako jsou tuleni, lachtani, tučňáci, racci či buřňáci, kteří žijí ve velkých koloniích a potravu získávají z moře. Tito živočichové jsou přizpůsobeni silným mrazům. Například velryby, tuleni a tučňáci mají silnou vrstvu podkožního tuku, který slouží jako izolace krom toho má další cennou funkci – slouží jako zásoba energie v období nedostatku potravy. Pro tučňáky jsou zásoby tuku velmi důležité – samice některých druhů opouští hnízdo po snesení 1–2 vajec, samec pak zahřívá vejce několik týdnů až měsíců (podle druhu), během nich nepřijímá potravu a žije z tukových zásob.


stává postupný návrat ke smíšeným kulturám, protože smrkové monokultury se ukázaly jako málo stabilní a málo odolné vůči škůdcům i povětrnostním vlivům.

Umělé ekosystémy Města a lidská sídla představují umělý ekosystém, který člověk vytvořil jako vlastní zázemí. Tím dal vzniknout prostoru a podmínkám pro život i pro řadu dalších organismů, které využívají mnoha rozmanitých prostředí, jež města představují. Střídají se zde budovy, trávníky, parky, hřbitovy, rumiště a asfalt. Na každý z typů prostředí jsou vázány jiné druhy živočichů a rostlin, podle toho, jaké je jejich přirozené prostředí. Lesné druhy osidlují parky a hřbitovy, skalní druhy osidlují budovy a některé stepní druhy a druhy lužních lesů osidlují rumiště. Řada druhů živočichů využívá ke svému životu prostředí uvnitř staveb, které jim nabízí příhodné životní podmínky. Například švábi se původně vyskytovali hlavně v teplých částech světa, dnes jsou díky ústřednímu topení široce rozšířeni i v chladných regionech.

Ekosystémy v ohrožení

Člověk ovlivňuje ekosystémy po celou dobu své existence. Zpočátku byl sběračem a lovcem. Jeho zásahy do přírody byly v tomto období minimální a jejich důsledky pouze krátkodobé. Se vznikem a rozvojem zemědělství dochází k intenzivnějšímu využívání prostředí a jejich postupným změnám.

Kromě lidských sídel řadíme mezi umělé ekosystémy také přehrady, upravené vodní toky, louky, pastviny, hospodářské lesy a neposlední řadě pole. Ekosystémy polí zajišťují potraviny pro lidskou populaci a jsou ve většině případů tvořeny monokulturami rostlin. Plodiny jsou vyšlechtěné k vysoké produkci, ale mají sníženou schopnost odolávat škůdcům nebo konkurovat plevelným rostlinám v boji o světlo a živiny. Pro udržení funkčního ekosystému jsou po celou dobu vegetačního období nutné vnější agrotechnické vstupy ve formě hnojiv a prostředků na ochranu porostu. Obdobná je situace v ekosystémech hospodářských lesů. Člověk v minulosti kvůli získávání dřeva přeměnil většinu původních smíšených lesů v naší republice na smrkové monokultury, které mají schopnost rychlejšího růstu. V dnešní době na-

Narůstající lidská populace a překotný rozvoj průmyslové výroby klade zvyšující se nároky na prostředí a přírodní zdroje. Na Zemi dnes existuje velmi málo míst s původní divočinou nedotčenou lidskou činností… Intenzivní zemědělská výroba se velkou měrou podílí na znečištění ovzduší (zejména NOX, NH3, H2S, CO2, CH4), znečištění vody a půdy (hnojení, používání pesticidů, používání těžké techniky) a snižování biodiverzity (likvidace přirozených porostů, zcelování pozemků, ničení přirozených biotopů…). Zejména ve Třetím světě je naprosto běžné nedodržování bezpečnostních standardů při manipulaci s pesticidy; vysoké dávky při aplikaci a nedbalé skladování působí rozsáhlé zamoření prostředí, které má dalekosáhlé důsledky nejen pro místní ekosystémy, ale i pro zdraví obyvatel.

Použitá literatura

33

Použitá literatura

• Jelínek J., Zicháček V. Biologie pro gymnázia. Olomouc, Nakladatelství Olomouc 2006. • Kvasničková D. Ekologický přírodopis. Praha, Fortuna 1999. • Švecová M., Matějka D. Přírodopis 9. Plzeň, Fraus 2007. • Hecker U. Stromy a keře. Rebo Produktions 2001. • Pagan J., Randuška D. Atlas drevín I, II. Bratislava, Obzor 1987. • Campbell N.A.,Reece J.B. Biologie. Brno, Computer Press 2006. • Hrabě M. Praktická cvičení z biologie. Praha, SZN 1978. • Boháč I. Cvičení z biologie I. Praha, SPN 1983.

• Laboratorní práce z materiálu Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity České Budějovice • Příručky ENVIC • Wikipedie.cz • VAK PK, Město Plasy, ČRS Plasy, wikipedie.cz • http://bio1152.nicerweb.com/Locked/media/ch16/ • J. Vlček. Zvláště chráněné druhy ptáků Plzeňské kraje. • E. Bezzel. Ptáci. • P. Zasadil [ed]. Ptačí budky a další způsoby zvyšová ní hnízdních možností ptáků. Metodická příručka č. 20. ČSOP Praha 2001. • Přírodní parky Plzeňského kraje • Maloplošná zvláště chráněná území Plzeňského kraje • Památné stromy – AOPK ČR

34

35

© 2011 ENVIC, o.s. Environmentální přírodopis Zpracování: DDM RADOVÁNEK Kaznějov ve spolupráci s Gymnáziem a Střední odbornou školou v Plasích Učební texty: Mgr. Jana Koudelová, Ing. Ivo Kornatovský Grafická úprava: Hana Lehmannová Tisk: Dragon Press s.r.o.

Environmentální přírodopis. DDM RADOVÁNEK Kaznějov a kolektiv

Recommend Documents