Ellery Queen
Ďábelské ragú
NAŠE VOJSKO 2011
Copyright © 1967 by Ellery Queen Cover and layout © 2011 by Jindřich Procházka – Naše vojsko Czech edition © 2011 by Naše vojsko, s. r. o. All rights reserved ISBN: 978-80-206-1394-3
1 „Handclasp“ najdete ve slovníku přeloženo jako „stisk ruky“, tedy něco přátelského. Pokud ovšem má váš slovník také rejstřík zeměpisných jmen, najdete v něm patrně „Handclasp“ jako „město se 125 407 obyvateli, ležící na severu střední části Spojených států“. Důvodně se dá předpokládat, že zakladatelé Handclaspu zvolili název pro svoji osadu vedeni vábnou vidinou vnitrozemské oázy, jejíž obyvatelé budou žít v souladu nejen mezi sebou, ale i s indiány. Vidina se bohužel rozplynula! O neshodách s indiány sice žádný záznam neexistuje, zato mezi místním občanstvem jich čas od času bývá víc než dost. Jedny jsou malicherné, jiné vážné, většina však, jak už to na světě chodí, stojí někde uprostřed. Donekonečna se opakují politické šarvátky, sociální nenávist, osobní msta a manželská ztroskotání. V téhle náhodně sestavené kronice ustálených vybočení z běžného toku života, z nichž některá končí až u soudu, se tu a tam vyskytne nečekaný případ hrubšího zrna. Například vražda. Z propagační brožury vydané Ochodní komorou na podporu rozmachu průmyslu se dovíte, že Handclasp má – kromě parků, knihoven a širokých ulic – více než sto kostelů různých církví a téměř padesát základních a středních škol, státních, cír-5-
kevních i soukromých. Vzájemné křížení zájmů je nasnadě. Ačkoli se Obchodní komora věnuje především zvyšování zisků a průmyslového rozvoje, leží jí na srdci i civilizace. Pokud si o tom někdo žádá další důkaz, nechť zaměří svou pozornost na handclaspskou univerzitu. Vznikla v roce 1869 jako soukromý ústav, který v roce 1893 převzalo do své správy město a v roce 1924 stát, a dnes se rozrostla na vzkvétající spojení pěti zcela samostatných fakult pyšnících se téměř sedmi tisíci řádně zapsaných studentů. Na univerzitním pozemku stojí tolik kolejí a budov různých studentských spolků, že se v nich mohou ubytovat téměř všichni posluchači. Pro zbytek, k němuž patří i univerzitní učitelé nevlastnící dům, jsou vyhrazeny vyhovující místnosti v soukromých domech, pečlivě vybraných rektorátním oddělením pro ubytování, anebo v přijatelných činžovních domech. Jedním z nich – ačkoli o tom se příručka Obchodní komory nezmiňuje – je dům U Cornwallského znaku. Nejvznešenější je na něm jeho jméno. Jinak jej po právu můžeme označit za obyčejný: budova ze žlutohnědých cihel, dole přilepená k chodníku, stoupá jen do výše prvního patra. Přízemí je rozdělené chodbou vedoucí napříč domem do zadní uličky a stejné dělení se opakuje v prvním patře. Na každé straně obou těchto chodeb je jeden byt – celkem jsou čtyři –, a všechny, ne-li přímo luxusní, -6-
tedy alespoň vybavené vším pohodlím. V suterénu pak je pátý byt, v němž bydlí, lépe řečeno: bydlel, Orville Reasnor, domovník a údržbář. Dům U Cornwallského znaku nepřivábil tedy naši pozornost proto, že by něčím vynikal. Popisujeme jej na tomto místě jen proto, že v jisté době v něm žili jistí obyvatelé. Jedním z nich byla Terry Milesová. Terry nelze přejít ledabylou zmínkou. Od chodidel po kaštanovou hřívu skýtala sto šedesát tři centimetrů malebného pohledu. Svou scenérii navíc uměla předvádět tím nejmalebnějším způsobem. Ani Cézanne nedokázal udělat víc se svou krajinou, a jestliže snad zapůsobil na širší okruh lidí, pak jen proto, že Terry nikdy nevisela v žádné galerii ani nebyla z tak trvanlivých materiálů. Její pomíjivá hmota však měla výhodu pohybu. Mohla si například volit svá místa pobytu i složení návštěvníků. Budiž zde řečeno, že oni šťastní milovníci přírody, jimž bylo dovoleno setrvat a obdivovat Terryinu scenérii do všech podrobností, měli přes značnou různorodost jeden společný jmenovatel: byli to samí muži. Toho odpoledne, byl to jeden pátek v listopadu, šla Terry k sousedům. Nemusela chodit daleko – přesně měřeno: dva metry třináct centimetrů, což byla šířka chodby přede dveřmi jejího bytu. Když překonala tuto vzdálenost a octla se před totožnými dveřmi naproti, zaklepala na ně, a po chvilce -7-
otálení jí přišel otevřít mladík v uváleném šedém tričku, bílých džínech a špinavých teniskách. Tmavé rozcuchané vlasy se mu lehce vlnily a oči měl neuvěřitelně světle šedé, jen kolem panenek temněly odstínem, který někdy přecházel do břidličnaté šedi, někdy do zelena. Ústa měl malá, ale plná drobných rovných a zdravých zubů, takže vypadala větší. Byl to zkrátka mladík nadmíru pohledný. Neměl dokonce daleko k tuctovému hezounovi, ale byl natolik chytrý, že se tomuto dojmu bránil záměrnou nedbalostí o svůj zevnějšek. V pravé ruce svíral plechovku piva, na dvou místech proraženou a lákavě orosenou. „Ahoj, Terry,“ svůdně se usmál. „Pojď dál, pořádáme orgie.“ „Fakt? Opravdové orgie?“ Vypnula se na špičky a přes Farleyovo rameno pátrala po pohoršujících podrobnostech. „Nic takového nevidím.“ „To je kamufláž. Mysleli jsme, že jde mravnostní policie. Tak hrome, polez dovnitř, než domovník něco zvětří.“ Terry vešla do místnosti, která až na pár svršků, barvu a nakupený nepořádek byla věrným obrazem té, z níž přišla. Na židli s vysokým opěradlem stála pyramida knih – a další se ve změti válely na rohu zchátralé pohovky. Na jejím druhém konci se rozvaloval – s povážlivě se pohupující plechovkou piva na břiše – mladý muž, jehož jedno oko jako by se nedokázalo otevřít do stejné šíře jako jeho -8-
vedlejší druh. Působilo to dojmem nepříjemného šilhání. Mladík jako by neustále škodolibě pokukoval, ačkoli se ve skutečnosti jen docela obyčejně díval. Pod očima mu čněla skoba nosu obklopená obličejem upoutávajícím pozornost svou ošklivostí. Jinak byl malý, křehké postavy a v dané chvíli působil dojmem nepřekonatelné malátnosti. Když vešla Terry, nepokusil se vstát; jen ochable máchl rukou, což nebezpečně ohrozilo rovnováhu plechovky na jeho břiše. „Čau, Terry,“ řekl překvapivě hlubokým hlasem. „Musím tě zklamat: Farley si vymejšlí. Orgie se nekonají.“ „Snad si, Bene, nemyslíš, že ho beru vážně,“ řekla Terry. „Musel by tu přece být randál a co k tomu patří. Orgie se definují jako ,bezuzdné hýření ‘. To ví každé malé dítě.“ Přešla pokoj a posadila se na pohovku mezi mladíka jménem Ben a ty rozházené knihy. Druhý mladík, ten, co mu říkali ,Farley ‘, vynalézavě zacouval k opěradlu vycpané židle a přepadl přes ně na sedadlo. Při tomto manévru kupodivu zachoval obsah své plechovky nedotčený. „Ty jsi fakt zklamaná?“ zeptal se Farley. „A víš, že jsem?“ odpověděla Terry. „Takové orgie můžou být docela zábavné, když se řádně řídí.“ „Tato poznámka,“ prohlásil mladík s šilhavým okem a zahnutým nosem, „si žádá bližšího objas-9-
nění. Obsahuje totiž diskutabilní prvek. Ptám se proto: Může být na orgiích něco řádného?“ „Navíc pochybuju,“ zasáhl Farley, „že se orgie řídí. Co já vím, nějak začnou a pak už to jede.“ „Co jiného než hlubokomyslné vytáčky může člověk čekat od studenta práv a dějepiseckého embrya,“ řekla Terry. „Kroutíte se, protože nejste schopní poskytnout mi ani trochu zajímavého povyražení.“ „Máš pravdu.“ Ben, mladík z pohovky, obratně chňapl po plechovce, zhluboka se napil a znovu pro ni našel plošinku na břiše. „Kdybych měl čas, spustím orgie jedna radost. Bohužel vás však musím za chvíli opustit. Nerad opouštím zábavu, zvláště pak řádnou.“ „Kupodivu mluví pravdu,“ řekl Farley. „Náš milý kamarád Ben se tento víkend chystá podniknout tajný výlet. Nesvěřil se ani mně, zato ho podezírám, že o jeho podniku leccos ví moje drahá sestřička z bytu nad námi. – Neblbni, Bene, ty se chceš fakt dát dohromady s nedorostlou příbuznou vlastního přítele a spolubydlícího?“ „Toho jsem dalek.“ Ben zašilhal na přítele a spolubydlícího s neuvěřitelnou škodolibostí. „Fanny nemá s mým výletem nic společného, na to můžeš vzít jed.“ „Kam teda jedeš?“ zeptala se Terry. „To se neříká,“ odpověděl Ben. „Nemá cenu se vyptávat,“ přidal se Farley. „Pro- 10 -
stě to neřekne. Co mě se týče, já už se smířil s nedůvěrou, kterou mi tím projevuje, i když to hodnotím jako svinstvo. Zrovna jsme tu pořádali pivní rozlučku.“ „Jak vidím,“ pokračovala Terry, „ještě jste neskončili, a já bych si jedno pivo dala s vámi, pokud by se tu našel natolik vychovaný hostitel, aby mě pozval.“ „Farley,“ děsil se Ben, „kam se poděla tvá vrozená zdvořilost? Jak to, že jsi ještě dámě nenabídl pivo?“ „Prosím za prominutí,“ řekl Farley. „Terry, mohu ti nabídnout pivo?“ „Samozřejmě,“ řekla Terry. Farley se vyhoupl ze židle stejným způsobem, jako do ní před chvílí zapadl, a zamířil do kuchyně. „Jestli jdeš do lednice,“ řekla Terry, „velice bych ocenila, kdybys mi přinesl tři čerstvé mrkve.“ Farley zůstal na místě stát a zatvářil se nechápavě. „Co říkáš? – Tři čerstvé mrkve?“ zeptal se. „Ano. Asi tak středně dlouhé, kdybys byl tak laskav.“ „A smím se při té příležitosti zeptat, co tě přivedlo k myšlence jít si vypůjčit něco tak nepravděpodobného, jako jsou tři čerstvé mrkve, od dvou svobodných mládenců?“ „Co je na tom divného? Vždyť si s Benem většinou vaříte sami. Proč bych tedy zcela zákonitě - 11 -
neměla předpokládat, že máte doma trochu mrkve?“ „Podle mě by to byl zázrak. Bene, máme tu někde nějakou mrkev?“ „A víš že jo?“ odpověděl Ben. „Včera jsem ji koupil na trhu.“ „To mě podrž!“ Farley se otočil a pokračoval v chůzi. „Překvapil jsi mě víc, než kdyby byla lednička narvaná opiem.“ Slyšeli ho štrachat v ledničce a pak tiše klít, protože si nemohl vzpomenout, kam položil otvírák. „Jak dlouho už se s Farleym znáte?“ zeptala se Terry Bena. „Moc ne. Seznámili jsme se na univerzitě asi čtrnáct dní před tím, než jsme se sem spolu nastěhovali.“ „To mi právě nejde do hlavy. Proč jste se rozhodli bydlet spolu?“ „Protože je to lepší, než když člověk bydlí sám. Dva utáhnou nájem za byt spíš než jeden.“ „Já jsem si myslela, že Farley třeba chtěl bydlet blízko Fanny.“ „To ses spletla, miláčku. Fanny nás sice upozornila, že je to tu volné, ale Farley po bytě skočil, protože nic jiného nebylo. Jeho bratrskou péči přece nebereš vážně, viď? S Fanny je někdy těžké vyjít. Vydává jedno prohlášení o nezávislosti za druhým. Ta se o sebe umí postarat!“ „Farley vypadá dobře! Jen bych ráda věděla, proč - 12 -
se tak hastroší, jako by si šaty kupoval u vetešníka. Vždyť snad už za rok z něho bude doktor práv. Mám dojem, že pak bude muset nosit oblek a košili s límečkem a kravatou.“ „Farley se chystá být druhý Clarence Darrow.“ „Neříkej! Kdo je to?“ „Na tom nezáleží.“ V tu chvíli se objevil Farley s pivem a mrkvemi. Obojí předal Terry: ta mrkve odložila na pohovku a z plechovky se napila. Farley přepadnutím přes opěradlo zaujal své místo na židli jako předešle. „Zvědavost mi nedá,“ začal, „abych se nezeptal, co hodláš s tou mrkví podnikat?“ „S největší radostí tvou zvědavost ukojím,“ řekla Terry. „Tu mrkev dám do studentského ragú.“ „Ještě kdybych tak věděl, co je ,ragú‘ .“ „Ragú,“ vysvětloval Ben, „je slátanina všeho možného vařená dohromady.“ „Dalo by se to tak říct,“ souhlasila Terry. „V tom případě se ovšem ptám já,“ pokračoval Ben, „co znamená to ,studentské ragú‘? Jako starý mládenec se zkaženým zažívacím traktem se živě zajímám o recepty.“ „Studentské ragú je králem všech ragú.“ „Snad nechceš dělat drahoty? Mám tomu rozumět, že recept na ně je žárlivě střeženým tajemstvím?“ „Chceš, abych ti ho dala?“ „Celou dobu se nesnažím o nic jiného.“ - 13 -
„Je to hrozně jednoduché. Především potřebuješ pořádný hrnec nebo hlubokou pánev. Já osobně používám elektrickou pánev. Nejdřív nakrájíš na proužky slaninu a dno pánve jí pěkně vysteleš. Pak rozkrájíš asi půl kila libového zadního hovězího na proužky asi centimetr široké a čtyři centimetry dlouhé. Hodíš je na slaninu a normálně osolíš a opepříš. Teď dojde na mrkev. Rozkrájíš ji na tenoučké plátky a rozprostřeš na maso. Pak nakrájíš stejně tence tři velké cibule a rozprostřeš plátky na mrkev. Nakonec vezmeš tři nebo čtyři brambory, záleží na tom, jak máš velké, rozkrájíš stejným způsobem a nakladeš na cibuli. Brambory osolíš a opepříš, přikryješ pokličkou a dusíš na mírném ohni. Podle mého názoru se to má pořádně zalít vodou, aby ragú zbytečně nevysmahlo. Zelenina samozřejmě pustí šťávu, ale ne dost, a tak neškodí přilít radši víc vody.“ Farley i Ben vyslechli její sólo div ne s otevřenou pusou. Když skončila, chvíli bylo ticho a pak se Farley obrátil na Bena. „Slyšel jsi, jak to ze sebe vysypala?“ „Panebože, to byl neuvěřitelný výkon,“ přidal se Ben. „Máš pravdu,“ pokračoval Farley. „Člověk si tě, Terry, v kuchyni nějak nedovede představit. Spíš takhle v ložnici: hedvábí, zrcadla, potoky všelijakých vodiček, a ty si lakuješ nehty na nohou, vytrháváš obočí a děláš jiné věci.“ - 14 -
„Co myslíš těmi ,jinými věcmi‘?“ popichovala Terry. „Co by tím myslel,“ odpověděl Ben, „pochopitelně ,sex‘. Musíš přece, Terry, ve vší počestnosti přiznat, že jsi sexbomba.“ „No a proč by se sexbomba nemohla otáčet v kuchyni?“ namítla Terry. „Máš pravdu,“ odpověděl Ben, „není pro to žádný důvod.“ „Tak abychom se snad zas vrátili k tomu ragú,“ připomněl Farley. „Přiznávám se, že už jen podle receptu na ně mám chuť. Bene, ty vaříš líp než já. Budeš to muset zkusit, až se vrátíš z výletu.“ „Poměr masa a zeleniny jsem uváděla jen tak zhruba,“ pokračovala Terry. „Každý si ho může přizpůsobit podle svého.“ „V podstatě je to postup Huckleberryho Finna, když tehdy vařil z popelnic,“ dodal Ben. „Zřejmě jde především o to, aby se všechny chutě řádně promíchaly.“ „Ragú je nejen senzační jídlo, ale má i další obrovskou výhodu. Člověk nad ním nemusí stát a dávat pozor, aby se nepřipálilo. Proto ho dneska dělám k večeři. Za chvíli musím někam jít, a ragú můžu klidně nechat v pánvi. Až se Jay přiřítí k večeři, jen je ponesu na stůl.“ „Kam se chystáš?“ zeptal se Ben. „Co je ti do toho. Když ty chováš své výlety v takové tajnosti, můžu snad taky.“ - 15 -
„Vidíš, Bene,“ řekl Farley, „půjčka za oplátku. Jestli nám řekneš, kam pojedeš, poví ti to Terry taky.“ „Mě to nezajímá,“ řekl Ben. „Mě taky ne,“ řekla Terry. Farley povzdechl. „Když už mluvíme o Jayovi; jak se má, Terry?“ „Kdo o něm mluví?“ „No přece ty. Říkala jsi, že se přiřítí na večeři.“ „To jsem přehnala. Jay se nikdy neřítí. Nikdy se ani nežene. To by se přece nehodilo pro pana docenta v oboru ekonomie. Když je člověk docentem ekonomie, jeho chování musí být důstojné a upjaté. A když je člověk ženou docenta ekonomie, očekává se, že i její chování bude důstojné a upjaté.“ „To nedává smysl,“ protestoval Ben. „Jak může manželka-sexbomba být současně důstojná a upjatá?“ „Řeknu vám, že to je obtížné,“ odpověděla Terry, „ne-li nemožné!“ „A co horšího – je to nezdravé. Octnu-li se mezi sexem a důstojností, pokaždé se přikloním k sexu.“ „Vloudil se do vaší konverzace stín nespokojenosti,“ řekl Farley, „nebo žije jen v mých představách?“ „Není žádným tajemstvím, že na sebe s Jayem moc necukrujeme. Vadí mu skoro všechno, co dělám.“ - 16 -
„Vážně?“ řekl Ben. „Nechápu proč.“ „Nech si tu ironii.“ „Nech si ji, Bene,“ souhlasil Farley, „nemáš na ni právo. Do čeho se chce míchat chlap, kterej si jede na supertajný víkend? Zato já, Terry, já jsem ve všem všudy s tebou. Jestli tě Jay vyhodí, jsem zde, abych tě utěšil.“ „Beru tě za slovo,“ odpověděla Terry. Ben se podíval na hodinky, dopil pivo a vyškrábal se na nohy. „Začínám si tu připadat přespočetný,“ řekl. „Naštěstí už je načase, abych šel.“ Donesl prázdnou plechovku do kuchyně, vrátil se a zmizel v ložnici. Když se znovu objevil, měl na sobě klobouk a svrchník a v ruce koženou kabelu. „Tak jdu,“ oznámil. „Na shledanou v neděli večer.“ „Jelikož jsem přesvědčen, že není tvým záměrem chovat se slušně,“ řekl Farley, „tak na sebe alespoň dávej pozor.“ „V pořádku. Slibuji, že si budu počínat obezřetně.“ Odešel. Terry zatřepala plechovkou, ale už v ní nic nebylo, tak ji postavila na zem a vstala. „Asi bych taky měla jít,“ řekla. „Proč?“ „Říkala jsem ti, že mám nějakou schůzku. A než půjdu, musím ještě udělat to ragú.“ „Chviličku by ses ještě mohla zdržet, ne?“ - 17 -
„Jak to bude vypadat?“ „Prosím tě, co na tom! Dej si ještě pivo.“ „Když myslíš, tak si dám.“ Znovu se posadila, Farley odběhl do kuchyně a vrátil se se dvěma novými plechovkami. Jednu podal Terry a přisedl si k ní na pohovku. „Leť třeba ke hvězdám,“ řekl, „ale pěnivý mok neopouštěj.“ „To máš ze sebe? Neřekl už to někdo?“ „Všechno už někdo řekl.“ „Taky ovšem nepijeme pěnivý mok. Pouhé pivo.“ „Technický detail,“ prohlásil Farley.
2 Krátce po páté se do Cornwallského znaku vrátila Fanny Moranová, mladší sestra Farleyho Morana, co bydlela nad ním. Nezamířila však rovnou do svého bytu v prvním patře. Zapovídala se s Orvillem Reasnorem, který vkleče něco dělal ve vestibulu u hlavního vchodu, a také se zastavila u své schránky na dopisy, tentokrát prázdné. Než to zjistila, využil Orville příležitosti prohlédnout si ji s náležitým obdivem od hlavy až k patě a shledal jako obvykle, že je na co koukat. Trasa od Fanniny hlavy k patě nebyla ve skutečnosti dlouhá, měřila jen sto pětapadesát centimetrů, avšak přirozený sklon pozorovatele zdržet se v určitých - 18 -
partiích obvykle výlet protáhl. Orville byl zkušený pozorovatel a dal si na čas, než od krátkých světlých čupřin s jahodovým nádechem došel až k páru drobných chodidel v nylonových punčoškách podepřených pro zvýšení své majitelky vysokými podpatky. „Žádnou poštu nemáte,“ řekl Orville. „Koukám,“ odpověděla Fanny. „Díky, že se díváte za mě.“ „Co vás vede. Snad byste si nemyslela, že Orville Reasnor strká nos do záležitostí nájemníků. Zrovna jsem něco dělal v hale, když přišel pošťák; tak jsem si všim’ , čí schránky otevírá. Přines něco pro Milesovi a Bowersovi, víc nic.“ „Vážně?“ Fanny se otočila a uviděla Orvilla na zemi. „Co to tam děláte na všech čtyřech? Snad se nemodlíte?“ „To tak! Vyměňuju dlaždičky. Pár se jich vylouplo a pár jich popraskalo.“ „Je bratr doma?“ „Rád bych vám řek’, ale nevím. Tudyma neprošel, ale to se ví, moh’ jít zadem.“ „Máte pravdu. Farley často chodí zadem. Líp mu to sedí.“ „Něco od něho potřebujete?“ „Nic zvláštního. A co takhle Terry Milesová, ta je doma? Nenamáhejte se s odpovědí, Orville. Já na ni zaklepu a zjistím si to sama; jestli vám to nebude vadit.“ - 19 -
„Proč by mi to mělo vadit?“ Na to Fanny nenašla odpověď. Každopádně se už však déle nezdržela a Orville Reasnor, stále v té modlící póze nad hrnkem rozmíchaného betonu, sledoval, jak stoupá po čtyřech schodech do chodby ve zvýšeném přízemí, a zašeptal díkůvzdání za módu krátkých sukní. Fanny přešla chodbou a u Terry zaklepala na dveře. Nikdo se neozval, proto zaklepala znovu. Tentokrát se dveře otevřely téměř současně, ale jinde než očekávala. Jiná osoba otevřela jiné dveře. Tou jinou osobou byl Farley a ty jiné dveře byly dveře jeho bytu. „Ahoj, Fan,“ pozdravil Farley. „Zbytečně tam tlučeš. Terry není doma. Říkala, že někam jde.“ Fanny sebou trhla, jako by ji přistihl s paklíčem v ruce. Když se jí srdce vrátilo z krku na své místo, otočila se tváří v tvář svému bratrovi, shodou okolností nevlastnímu. (Sdíleli stejného otce, který se v průběhu neúspěšných pokusů o manželství vybavil třemi ženami, z nichž první dvě se staly matkami, a teprve třetí naštěstí jako matka zklamala.) „Co blbneš, Farley,“ ulevila si Fanny. „Kdy už si dáš pokoj, abys člověka takhle děsil. Mohla jsem z tebe mít infarkt, když to mám vyjádřit jemně. Kam šla Terry?“ „Neříkala. Prostě že ,jde pryč‘. Mluvila o nějaké schůzce.“ „Neříkala, kdy se vrátí?“ - 20 -
„Ne, nic takového. Ale předpokládala, že do šesti bude doma. Pozvala mě, abych v šest večer zasedl s ní a s Jayem k ragú.“ „K ragú? Prosím tě, moh ’ bys mi to pro jednou vysvětlit srozumitelněji?“ „K ragú, které Terry nechala dusit v elektrické pánvi. Vždyť to voní až sem.“ Fanny zavětřila a zachytila vůni, dokonce velmi příjemnou vůni. Pomalu už také dostávala hlad. Při té vůni se jí začaly sbíhat sliny. „Co myslíš, pozve mě taky? Řekla bych, že spíš než někoho jinýho. Jsem přece její kamarádka.“ „To máš pravdu. Moc jich nemá, viď? Myslím: těch kamarádek.“ „Ženský ji nesnášejí, protože je hezká a přitažlivá. Mě se to netýká, protože hezká a přitažlivá jsem taky.“ „A hrome! Že jsem si toho ještě nevšim’!“ „Bratrům to uniká. Chci říct: těm normálním. Tak co myslíš, vztahuje se pozvání i na mě?“ „Sotva. Ani by asi nebylo pro všechny dost. Navíc, mě pozvala jedině ze soucitu. Jsem totiž mladý a chudý svobodný muž, kterému nekyne nic než vlastní kuchtění nebo podřadná krmě v automatu.“ „Tak dobrá, já ti to tvoje ragú nebudu ujídat. Přiměju Bena, aby mě vzal s sebou do menzy. Dokonce si tam možná i koupím lístek.“ „S tím asi bude problém, sestřičko. Ben je pryč.“ - 21 -
„Pryč? Jak to myslíš?“ „Vyjádřil jsem se snad dost jasně. Odjel. Opustil své hnízdečko.“ „On šel s Terry?“ „Prosím tě, to jsou nápady! Proč by spolu někam prchali, když Jay je uvázanej na univerzitě? Pro uskutečnění jistých záležitostí není nad to, zůstat doma.“ „Ty myslíš jen na jedno, Farley. Z čeho pramení tvůj názor, že jsem měla na mysli tyhle záležitosti?“ „A neměla?“ „Upřímně řečeno: měla. Ben je okouzlující padouch. Možná že si ho vezmu, jestli někdy projeví tendenci stát se něčím jiným než věčným studentem. Vadí mi jen to, že zřejmě neumí odolávat svodům.“ „Z čeho tak soudíš?“ „Na tom nezáleží. Řekl Ben, kam jede?“ „Ne. Dal si záležet, aby se nepodřekl. Oznámil jen, že se vrátí v neděli večer.“ „Čert aby vzal jeho proradnou duši. Vždycky když ho potřebuju, je fuč. Víš to jistě, že nevíš, kam jel?“ „Už jsem ti to řekl. Ty mi nevěříš?“ „Ne. A bude ti asi trvat hezkou chvilku, než mě o tom přesvědčíš, takže počítám, že na to radši půjdu dovnitř.“ Prošla kolem bratra do místnosti, posadila se na - 22 -
pohovku, přehodila nohu přes nohu, a tím odhalila kromě lýtek – díky krátkým sukním – stehna nejen užitečná, ale i neobyčejně půvabná. Farley ji následoval k židli, do níž sebou „žuchl“. „Jestli myslíš, že svou jedovatostí něčeho dosáhneš, jsi na omylu,“ prohlásil. „Řek’ jsem ti všechno, co vím.“ „Přesto by mě bavilo hádat, kde může být.“ „Když to chceš vědět, tak mně je to jasný. K čemu dohady.“ „Já si nejsem tak jistá. Dělal tajnosti, ale to přece ještě neznamená, že musel mít někde rande nebo něco takového. Kdyby to tak bylo, vsadím se, že by se s tím ten mizera chlubil kdekomu. Mužskej nemá v těchhle věcech kouska cti v těle.“ „To myslíš vážně?“ „Nakonec to nemůžu úplně vyloučit. Možná že si něco smluvil, aby mě naštval.“ „Co tě může štvát, když nic nevíš?“ „Třeba mi to oznámí dodatečně. A do té doby nezbývá než se dohadovat, což je horší než vědět. Kdy odešel?“ „Asi ve dvě. Chvilku před Terry.“ „Terry byla u vás?“ „Vždyť jsme o tom mluvili, ne? Myslel jsem, že jsem ti to řekl.“ „Určitě ne. Co tu chtěla?“ „Přišla si vypůjčit tři čerstvé mrkve na to své ragú.“ - 23 -
„Jak ji proboha mohlo napadnout, že najde čerstvou mrkev v tomhle doupěti?“ „Budeš se divit, ale náhodou jsme měli. Ben ji včera koupil na trhu.“ „To je přesně on! U něho člověk nikdy neví, co udělá. Na druhé straně tím podal důkaz, že by mohl být užitečný v domácnosti. Nevím, jestli bych neměla udělat velkorysé gesto a ještě mu dát příležitost.“ „To by ho možná o víkendech udrželo doma. Mimochodem, když jsme u té velkorysosti: Nedala bys mi pár doláčů?“ „Vždyť jsi nedávno dostal měsíční příděl od našeho vrtošivého tatíka. Kam to, člověče, dáváš?“ „Moje kapesné nestačí skoro na nic. Když tatík zatáhne všecky alimenty, zbyde mu na jeho zákonného potomka moc málo.“ „Jistě je ti známo, že pro zde přítomného zákonného potomka nezbyde vůbec nic. Ovšem jako zdatná sekretářka s půvabnýma nožkama a dokonalou znalostí těsnopisu se uživím sama. A co ty, kdy se konečně hodláš ozdobit právnickým diplomem? Měls ho mít už před dvěma lety.“ „Dobře víš, že jsem musel přerušit a pár let pracovat.“ „Zdá se, že by ti neškodilo znovu přerušit a pracovat pár dalších. To je každý měsíc tady dvacet, tamhle deset – a dohromady mě přijdeš minimálně na padesátku.“ - 24 -
„Ale Fan! Těch mizernejch pár doláčů tě přece nezabije. Potřebuju trochu benzínu do auta.“ „Proč tu hajtru neprodáš? Na co potřebuje nuzák jako ty mít fáro?“ „Tak dáš mi je, nebo ne? Nedělej fóry, Fan. Jednou ti to všechno vrátím i s úrokama.“ „Co mám s tebou dělat. Tady jsou. A koukej, ať to hned neprobendíš.“ Zalovila v peněžence, vytáhla pětidolarovou bankovku, složila ji a hodila po něm. Spadla na zem doprostřed a Farley ji chvilku pozoroval, jako by uvažoval, jestli mu stojí za námahu peníze sebrat. „Dík, Fan, jseš miláček. Nabíd’ bych ti pivo, ale Ben s Terry všechno vypili.“ „To nevadí. Mám mnohem radši martini a jdu si ho právě v tuhle vteřinu nahoru udělat.“ „Že bys mě pozvala, to tě asi nenapadlo.“ „Správně jsi uhádl. Ty tu máš to ragú. A nezapomeň si pořádně umýt ruce i obličej, než tam půjdeš.“ Fan vstala, opatrně překročila zmuchlanou bankovku a odešla. Cestou ke schodům si všimla, že Orville Reasnor vyklidil svou pozici ve vestibulu. Nahoře ve svém bytě se svlékla donaha, osprchovala se a po urputném boji se nasoukala do svetru a přiléhavých kalhot. Když to měla za sebou, vrátila se do kuchyně a namíchala dvě martini: jedno si hned nalila a začala pít. Protože ji ten proradný padouch Ben prakticky nechal na holičkách, roz- 25 -
hodla se najíst něčeho z ledničky a strávit večer doma. Objevila malý řízek k přípravě na roštu, jeden brambor na pečení a hlávku salátu. Dopíjela martini a druhé měla v záloze; a pokud jí bude dělat dobře, má na další. Pak jí ještě v ložnici čekalo povyražení ve formě Josepha Andrewse. Tak zábavný jako Ben není, napadlo Fan. Kam jen mohl odjet? leželo jí v hlavě. A s kým? Třeba s nikým nejel!
3 Ve stejný okamžik, kdy Fanny kladla svůj jediný brambor do trouby, její bratr přecházel chodbu. Bylo za minutu šest a Farley, který si po sestřině odchodu opravdu umyl ruce i obličej, vyrazil nyní dokonce ve slušné košili a kalhotách s nažehlenými puky. Vlasy měl vykartáčované a boty, jimiž nahradil špinavé tenisky, nablýskané. Na sako s vázankou to nedotáhl, ale udělal dost, aby vypadal jako přijatelný host, který je pozván na neformální večeři. V této podobě a s nádechem očekávání zaklepal u Terry na dveře. Dveře mu otevřel vysoký mladý muž, štíhlý tím zvláštním způsobem, který ohlašuje nikoli rostoucí tělnatost, nýbrž vychrtlost a mrtvolnou bledost už ve středním věku. Jemné světle hnědé a dosud husté vlasy měl pečlivě skartáčované napříč přes - 26 -
dlouhou lebku až někde od levého ucha. Na svět, včetně Farleyho, se díval silnými čočkami zasazenými v obrovských černých obroučkách. Ačkoli byl dosud na dolní hranici třicítky, měl už ten uštvaný výraz, jako by se příliš dlouho pohyboval v ekonomickém bludišti v marné snaze nalézt východisko. „Á, to jsi ty, Farley,“ uvítal ho. „Co bys rád?“ „Ahoj, Jayi,“ řekl Farley. „Mám pozvání na večeři. Terry ti o tom neřekla?“ „Terry ještě není doma. Nevíš náhodou, kam šla?“ „Mluvila o nějaké schůzce, ale neřekla s kým, ani kde. Vím určitě, že do šesti chtěla být zpátky. Zřejmě ji něco zdrželo.“ „Asi to tak bude. Terry pokaždé někdo nebo něco zdrží. Pojď dál, můžeš počkat tady.“ „Díky.“ Farley vešel do místnosti a zůstal stát, zatímco Jay se nejprve rozhlédl po chodbě a teprve pak zavřel dveře. „Doufám, že nepřekážím.“ „Vůbec ne. Posaď se, Farley, dám ti něco napít. Chceš džin, nebo whisky?“ „Whisky.“ „Se sodou?“ „S obyčejnou vodou.“ „Výborně! Nejsem si totiž jist, jestli vůbec sodovku máme.“ Jay zmizel v kuchyni a vyndal láhev a sklenice. Farley se pohodlně usadil na židli a poslouchal, jak Jay doluje v lednici led. Bublající ragú šířilo po - 27 -
pokoji slastnou vůni masa a slaniny, mrkve, cibule a brambor. Nápaditá kombinace, pomyslel si Farley a zalitoval, že skoro nemá hlad. Třásl se spíš na tu whisky, kterou mu právě podával Jay. Farley vzal sklenici, pozdvihl ji k přípitku a pak se dlouze napil. Jay se se sklenicí v ruce posadil na vedlejší židli. Své dlouhé, pavoučí nohy poskládal pod sebe jako rozházené hůlky. „Musím tě varovat,“ řekl Jay, „že tu takhle možná budeme sedět hezky dlouho. Přesnost rozhodně nepatří k Terryiným přednostem.“ „Určitě říkala v šest. Za pár minut tu bude.“ „S tím bych nepočítal. Nechci se tě dotknout, ale Terry nejspíš úplně zapomněla, že tě pozvala.“ „V tom případě snad abych radši šel.“ „Kam bys chodil; to tě nesmí ani napadnout. Jestli se za chvíli neobjeví, sníme to odporný ragú sami. Máme totiž opět k večeři ragú.“ „Já vím, hezky to tu voní. A navíc si u nás byla Terry vypůjčit mrkev.“ „Terry nikdy nemá doma nic, co potřebuje. Kdy u vás byla?“ „Chvilku po jedné. To byl Ben ještě doma. Jel pak na víkend. Terry se mě asi zželelo, a pozvala mě na to vaše ragú. U nás jsme jí nabídli pivo.“ „Zmínil ses, že mluvila o nějaké schůzce. Říkala, v kolik ji má?“ „Myslím, že ve tři, ale nevím to určitě.“ - 28 -
„No, až se objeví, tak tu bude. Víc o tom těžko říct. Kdyby chtěl člověk zjišťovat, kde všude Terry lítá, to by si uhnal infarkt. Mě už to dávno přešlo. Co kdybychom si pustili trochu hudby k tomu čekání.“ „Výborně.“ „Máš nějaké přání?“ „Dej tam, co chceš.“ Jay srovnal rozhozené nohy a jako loutka přešel ke gramofonu. Navyklým pohybem si na nose srovnal brýle a zamžoural na přístroj. „Je tady na disku Beethovenův kvartet. Co ty na to?“ „Beethoven? – Proč ne!“ Farley by se stejnou ochotou přivítal Beatles, protože hudba jakéhokoli druhu mu neříkala vůbec nic. Ale možnost poslouchat ho osvobodila od nutnosti konverzovat, což s ulehčením přivítal i Jay. A tak seděli mlčky, hudba lehce šuměla, ragú vábně vonělo, a když deska dohrála, měli sklenice prázdné. Jay vstal, oběma nalil a obrátil desku. „Tuhle a ještě jednu,“ prohlásil, „a pak se najíme. Ostatní mě nezajímá.“ V hlase mu zazněla unavená zahořklost. Jay má žaludek prázdný hlady, zato Terry už mu leze krkem, napadlo Farleyho. Nebylo divu. I když Terryino nepochybné kouzlo dokázalo moc, člověk se nakonec musí vzepřít - 29 -
bezstarostnosti, s níž se soustavně vyvlékala ze závazků, které na sebe vzala. Farley nepřišel na žádnou vhodnou odpověď, a tak mlčel. Seděli a poslouchali, nebo aspoň dělali, že poslouchají. Následoval ještě jeden smyčcový kvartet a k němu další skotská, a Terry nikde. „Tak toho mám právě dost,“ řekl Jay. „Na omluvy nemám náladu, Farley. Pojď, sníme to zatracený ragú, než se úplně vysuší.“ Farley se podíval na hodinky. „Terry tu měla být už před hodinou. Nemáš o ni starost, Jayi?“ „Proč, prosím tě? Dělá mi to každý druhý den.“ „Já bych přesto byl klidnější, kdybychom se aspoň pokusili zjistit, kam šla. Terry mě fakt zvala několikrát na tu šestou, takže nevěřím, že na to úplně zapomněla nebo že to nechala plavat.“ „Tvá starost je chvályhodná, ale ujišťuju tě, že nezasloužená. Navíc, co můžeme dělat? Nezdá se, že se někomu svěřila se svými plány, a ty bývají všelijaké.“ „Jsou už Bowersovi doma z fakulty? Ardis nebo Otis by mohli něco vědět.“ „Vyloučeno. Ardis nemůže Terry ani cítit, a má proč, a chudáka Otise střeží jako ostříž, aby se k Terry ani nepřiblížil, natož aby s ní promluvil.“ „Ale stejně bychom se jich mohli zeptat, Jayi.“ „Tak dobře. Počkej, já jen vypnu to ragú.“ Vzal s sebou do kuchyně sklenice od whisky a za okamžik se vrátil bez nich. - 30 -
„Vydrží to teplé,“ řekl. „Dotazem u Ardis a Otise určitě nezjistíme nic, Farley, ale máš asi pravdu, že něco by se podniknout mělo. Jdeme.“ V hale u paty schodiště do prvního patra se Farley s nohou nakročenou na prvním schodě náhle zastavil. Zřejmě dostal nápad: zamyslel se nad ním a přitom si prstem popotahoval dolní ret. „Teď jsem si uvědomil,“ začal, „že Terry mohl vidět odcházet Orville Reasnor. Jestli je můj odhad správný, mohl by nám říct, v kolik to bylo. Mně se zdá, že Terry mluvila o schůzce ve tři, ale co když odešla mnohem později; to by nám vysvětlilo, proč se tak dlouho nevrací.“ „To sotva.“ Jay už ztrácel trpělivost. „A navíc se dívám vrcholně skepticky na schopnost Orvilla Reasnora vnést jasno do čehokoliv.“ Farley s Jayem po boku se otočil a po pár schodech sestupoval do suterénu. Zaklepal na dveře Reasnorova mládeneckého bytu. Za pár vteřin se rozletěly a objevil se Orville. Neměl na sobě nic než vlněné spodky a tlusté ponožky, z čehož se dalo soudit, že byl vytržen z těžce zasloužené dřímoty, a správnost tohoto úsudku dotvrzoval i jeho nakvašený výraz. Bylo na něm vidět, že se chystá odrazit útok. „– brý večer, doktore,“ řekl Jayovi; Farley jako by byl vzduch. „Tak co zas není v pořádku.“ Kdykoli Orville mluvil s nějakým zaměstnancem univerzity, každého bez výjimky přizdobil - 31 -
doktorátem. Tu a tam, jako v Jayově případě, to bylo namístě. Přitom ovšem měl člověk pokaždé nepříjemný pocit, že Orville doktorský titul nepoužívá jako výraz úcty, nýbrž spíš jako osobní urážku určenou pro zasvěcené. „Nic takového, Orville,“ odpověděl Jay. „Čekáme s panem Moranem na moji ženu, která měla přijít kolem šesté k večeři, a ještě není doma. Chtěli jsme se zeptat, jestli jste ji náhodou neviděl odcházet; že byste si mohl vzpomenout, kdy to bylo.“ „Ani jsem ji nezahlíd’. A kdyby byla bejvala odešla v době mezi druhou a kousek po pátý, byl bych ji musel vidět.“ „Jakto ,musel‘?“ „Protože jsem celou tu dobu dělal u vchodu. Bejvala by musela projít kolem mě.“ „No, pryč šla. Možná že jste to už zapomněl.“ „Tak to teda ne! Orville Reasnor hned tak nezapomíná. To ale neznamená, že nemohla vyjít zadníma dveřma do uličky za domem. Chodba je o hodně vejš než vchod, a co já moh’ vidět, co se děje na chodbě, když jsem většinou lez po kolenou.“ „Tak asi šla zadem. Díky, Orville.“ „Já bejt váma, doktore, nedělám si z toho hlavu.“ V štěrbinkách Orvillových očí se objevil poťouchlý výraz a rty uprostřed celodenního šedivého strniště se zvlnily téměř v ušklíbnutí. „Dejte na mě: ta přijde, až se jí to bude hodit.“ - 32 -
Jay se odvrátil a z jeho hubeného obličeje vymizel veškerý výraz. Farley postřehl skryté narážky a došlo mu, proč se Jay v té věci chová zdrženlivě. Další vyptávání na Terry znamenalo přímou výzvu k nelichotivým narážkám – a komu je dobře v roli paroháče? Na schodech do prvního patra se Farley zeptal: „Chodí Terry často zadem?“ „Chodí tam, když máme vůz zaparkovaný na domácím parkovišti. Dnes tam nebyl. Měl jsem ho na fakultě.“ „Zřejmě musela odejít zadem. Možná že to bylo pro ni kratší. Možná že šla tím směrem.“ „Samozřejmě. Na tom přece není nic divného, že šla zadem. Všichni tudy občas chodíme.“ Vyšli po několika schodech do přízemí a hned začali stoupat dalším křídlem do prvního patra. Jay zaklepal na dveře Bowersových a za nimi se někdo pohnul. Otevřel Otis Bowers osobně. Za ním, v zástěře a s utěrkou v ruce, zvědavě vykukovala z kuchyně jeho žena Ardis. Otis byl přibližně stejně starý a stejně vysoký jako Jay. Podobně jako Jay, měl problémy s váhou, jenže v opačném smyslu. Kde byl Jay hubený s vyhlídkou, že bude ještě hubenější, tam byl Otis obtloustlý s vyhlídkou, že ještě nabere. Byl docentem na fyzice. Ardis byla absolventkou a nyní lektorkou katedry angličtiny. Její nároky na půvab, ne zcela neoprávněné, mařil stín chronické zatrpklosti usa- 33 -
zený kolem očí a úst. Dokonce i její řeč měla kyselý tón. „Ahoj, Jayi,“ řekl Otis. „Farley! Pojďte dál. Zrovna jsme dovečeřeli.“ „Promiň, že rušíme, Otisi,“ omlouval se Jay a sledován Farleym vešel do místnosti. „Hned půjdeme.“ „Vůbec nás nerušíte. Posaďte se na chvilku. Dnes večer nemáme žádný program.“ „Díky, Otisi, ale my jsme se jen přišli zeptat, jestli jste náhodou neviděli Terry. Pozvala Farleyho na večeři, ale pak zřejmě odešla a úplně na to zapomněla.“ Ardis se sice původně stáhla do kuchyně, ale teď se jako na zavolanou znovu objevila na scéně, bez utěrky a bez zástěry. „Otis ji neviděl,“ prohlásila. „Viď, Otisi?“ „Ne, ne. Ani jsem ji nezahlédl. Bohužel vám nemůžu pomoct, Jayi.“ Otisův růžolící kulaťoučký obličej, za normálních okolností dobrota sama, skýtal nyní obraz bídy a utrpení. Všem bylo jasné, že strohý vpád Ardis po Jayově otázce nepřímo narážel na jistou choulostivou událost týkající se Otise a Terry. Tu „aférku“, pokud je vůbec nutné zmíněnou záležitost takhle nafukovat, vyvolala tehdy Terry, nikoli Otis, který by už dávno o ničem nevěděl. Zato Ardis mu ani v nejmenším neodpustila a nedala zapomenout. - 34 -
„Myslel jsem tu otázku i na tebe.“ Z Jayova obličeje se znovu vytratil veškerý výraz. „Třeba šla na fakultu a tam jste ji mohli vidět.“ „No, neviděli jsme ji. Ani Otis, ani já.“ „Je to tak, Jayi,“ přidal se Otis. „Dneska jsme ji ani nezahlédli. Asi ji někde něco zdrželo.“ „Tu vždycky něco zdrží,“ přisadila si Ardis. Jay se otočil k odchodu. Otis ho předešel a zdvořilým gestem přidržel dveře. Ruměnec na tváři podtrhoval jeho rozpaky. „Promiň, Jayi. Rád bych byl pomohl.“ „To nic, Otisi,“ řekl Jay. Vyšli s Farleym do chodby a dveře za nimi zapadly. Za dveřmi se okamžitě rozdrnčel Ardisin hlas. „To je kráva!“ řekl Farley.
4 Ukázalo se, že Farleyho poznámka byla narážkou pro vystoupení další postavy. Na protější straně chodby se rozlétly dveře a vykoukla z nich hlava Fanny Moranové. „Mluví se tu o mně?“ zeptala se. Farley zíral na nevlastní sestru tak překvapeně, jako by se stal svědkem zázraku ve chvíli, kdy to nejméně očekával. „Mohla bys mi laskavě vysvětlit,“ začal, „jak je možné, že mě slyšíš za zavřenými dveřmi? Kristepane, ty máš uši jako zajíc!“ - 35 -
„Omyl. Přiznávám, že ve dveřích byla škvíra. Já jsem poslouchala.“ „Chceš říct: špehovala. Už ti někdo naznačil, že tvé způsoby jsou politováníhodné?“ „Já jsem nikoho nešpehovala. Byla jsem zvědavá, nic víc. Slyšela jsem, že klepete u Bowersových na dveře, tak jsem na vás čekala, až se budete vracet. Kvůli čemu jste tam šli?“ „Nemusíš vědět. To máš za to, že posloucháš za dveřmi.“ „Ale Jay mi to poví. Viď, Jayi?“ To už Jay s Farleyem odcházeli chodbou, a tak Fanny vyrazila za nimi. Nad schodištěm zůstali stát. „Vyptávali jsme se na Terry,“ řekl jí Jay. „Počítali jsme, že ji třeba někde potkali, anebo že by mohli vědět, kam šla.“ „Ona ještě není doma?“ „Ne.“ „To je divné. Kde by mohla být?“ „Mně to divné nepřipadá. Už jsem si zvykl, a říkám to každému na potkání.“ „Mně se to divné zdá. Nechce se mi věřit, že by Terry pozvala Farleyho na večeři, a potom schválně někde zůstala.“ „I tohle už jsme probrali. Nemá cenu začínat o tom znovu. Farley, ty už máš určitě hrozný hlad. Pojďte dolů sníst to všivý ragú, jestli je ještě k jídlu.“ - 36 -
„Vy jste ještě nevečeřeli?“ „Ne. Pořád jsme doufali, že Terry každou chvíli přijde.“ „Tak vidíš, Farley,“ zamračila se Fanny na svého velkého bratra, „to bylo řečí, že nemůžu přijít na ragú, že ho nebude dost. Jak je vidět, máte dost pro všecky.“ „Nemohl jsem vědět, že Terry nepřijde. Nejsem jasnovidec.“ „I tak by ho asi bývalo dost. Vy jste se patrně rozhodli, že mě vynecháte, tak je to.“ „Co bylo, bylo,“ řekl Jay, „zato teď máme určitě dost. Můžu tě pozvat, Fanny?“ „Pozdě!“ odpověděla. „Právě jsem si ukuchti. la a snědla řízek s pečeným bramborem. Ale půjdu vám dělat společnost. Třeba dostanu něco napít.“ „Samozřejmě,“ řekl Jay. „Jsi nenapravitelná,“ komentoval Farley. „Nemáš nejmenší smysl pro to, co se sluší a patří.“ V dolejší chodbě se Farley zastavil před Jayovým bytem a zadíval se směrem k východu do uličky za domem. Stejně jako přední vchod, byl pod úrovní chodby na konci křídla krátkého schodiště. „Myslíte, že by mělo smysl prohlídnout ten zadní vchod?“ ozval se. „Nechápu proč,“ odpověděl Jay a strčil do dveří, až se rozletěly. „Je na patentní zámek. Z domu tudy může vyjít každý. Navíc, většinou není - 37 -
zamčeno, takže každý, kdo zaparkuje na našem parkovišti, se dovnitř dostane. Myslím, že na noc zamyká Orville až v jedenáct. Teprve pak se musí dům obcházet k přednímu vchodu. Oba víme moc dobře, že si Terry prostě někam vyrazila. Zůstaňme při tom.“ Vešli dovnitř. Ragú, dosud teplé, stále šířilo lákavou vůni. Fanny s Farleym zůstali v obývacím pokoji, Jay zamířil do kuchyně. Podle zvuků se dalo soudit, že vybírá z polic a zásuvek porcelán a příbory. „Máš na sobě kalhoty,“ zeptal se Farley, „nebo ti tak zmodraly nohy?“ „Co blázníš,“ ohradila se Fanny. „Všechny holky teď nosí těsný kalhoty. Je to velká móda.“ „Pro mě je záhada, jak se nasoukají dovnitř a ven.“ „Nevykládej, že jsi taková fialinka, velký bratříčku. Jestli se jen trochu vyznám v mužských, tak tuhle záhadu jsi už dávno rozřešil.“ V kuchyňských dveřích se objevil Jay s naběračkou a máchal s ní kolem sebe jako dopravní strážník. „Pojď si nabrat, Farley,“ řekl. „Nebudeme z toho dělat žádnou trachtaci. Posluž si rovnou z kastrolu, a jestli chceš, sníst to můžeš v pokoji.“ „Já vás obsloužím,“ zasáhla Fanny, „jsem tu sice pro ozdobu, ale můžu být trochu užitečná.“ Cestou do kuchyně osvobodila Jaye od naběrač- 38 -
ky a začala z pánve nakládat na talíř. Podala talíř Farleymu, který šel v patách za ní, a začala servírovat na další. „Mně docela maloučko,“ řekl Jay. „Nemám velký hlad.“ „Já taky ne,“ řekl Farley. „To ragú vypadá báječně,“ prohlásila Fanny, „přestože se dělalo tak dlouho. Musím se ho naučit.“ „Nevezmeš si trošku?“ zeptal se Jay. „Sami to nemůžeme sníst.“ „Já fakt nemůžu. Ale udělám kávu.“ „Díky, Fanny. Když chceš být užitečná, neudělala by sis, prosím tě, taky sama něco k pití? Všechno najdeš tamhle v té skříňce.“ Fanny zapnula kávovar a ze skříňky vytáhla láhev džinu. Neobjevila sice žádný vermut na martini, zato našla láhev vody s chininem, a udělala si slabý džin s tonikem. Po citrónu nebo citrusu nepátrala. Pití si odnesla do obývacího pokoje, kde Farley a Jay jedli výborné ragú s daleko menším nadšením, než si zasloužilo. Fanny upíjela džin s tonikem a dívala se přitom na Picassovu reprodukci pověšenou na stěně. Pak přejela očima gramofon a pozorně si prohlížela předměty na telefonním stolku, důkladně jeden po druhém. Nakonec se zvedla a odplula do ložnice. Když se vrátila, měla sklenici prázdnou a Farley už také dojedl. Zato z Jayova talíře ragú nezmizelo: zbytek měl shráb- 39 -
nutý ke straně, jako by chtěl dát okázale najevo, jak jím opovrhuje. „Mám vám přidat?“ zeptala se Fanny. „Já mám dost,“ řekl Farley. „Ne. Děkuju,“ řekl Jay. „Jaké to bylo?“ „Senzační,“ řekl Farley. „Samá cibule,“ odpověděl Jay. „Terry moc dobře ví, že bych vděčně přijal, kdyby dávala do jídla mnohem míň cibule, než je v receptu. Nedělá mi dobře – troška pro chuť bohatě stačí. Dělá mi to naschvál. Nedá se říct, že bychom byli v poslední době jedno tělo, jedna duše.“ „Nesmysl!“ vyjela Fanny. „Jestli chceš něco vědět, Jayi, tohle je od tebe podraz. Nemusela ti tu večeři vařit vůbec.“ Jay řekl něco nezdvořilého. „Víš co, Fanny, podívej se radši, jestli už je ta káva.“ Fanny sebrala talíře a šla se podívat. Káva byla hotová. „Chcete s cukrem nebo se smetanou?“ volala z kuchyně. „Černou,“ odpověděli shodně. Přinesla jim kávu a vrátila se do kuchyně. Našla krabičku z umělé hmoty, ve které se skladuje jídlo v lednici, a přendala do ní zbytek ragú. Pak umyla a utřela oba talíře, stříbrné příbory a elektrickou pánev. Chvilku uvažovala, jestli si má udělat další džin s tonikem; rozhodla záporně a vrátila - 40 -
