MALÁ ZVÍŘATA odborné sdělení
Ektoparazité morčat L. HOFMANNOVÁ,1 D. VRŠKOVÁ2 1 Fakulta veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity Brno 2 Veterinární ordinace XENOPUS, Lelekovice
SOUHRN
SUMMARY
Hofmannová L., Vršková D. Ektoparazité morčat. Veterinářství 2012;62:335-340. V období říjen – prosinec 2011 byly vyšetřeny vzorky srsti a kožních šupin, příp. kožní seškraby z 35 morčat od 13 chovatelů. Z vyšetřených vzorků bylo 25,7 % (9/35) pozitivních na přítomnost ektoparazitů, přičemž v osmi případech se jednalo o záchyt chlupového roztoče Chirodiscoides caviae a pouze v jednom případě o všenku Gliricola porceli. V rámci našeho výzkumu byli zároveň chovatelé morčat požádáni o vyplnění dotazníků s cílem zjistit jejich osobní zkušenosti s výskytem ektoparazitů u morčat, s prevencí, terapií i jejich povědomosti o zdroji a přenosech ektoparazitů. Rovná polovina dotázaných chovatelů uvádí, že problém s ektoparazity nikdy neměla, přičemž 30 % z nich opakovaně aplikuje antiparazitika, a to dokonce s frekvencí až 1x měsíčně. Dalším zajímavým zjištěním bylo, že 45 % dotázaných netuší, jak se ektoparazité přenáší, příp. považují za zásadní zdroj nákazy seno. Z těchto poznatků vyplývá nutnost působení praktických veterinářů v oblasti osvěty týkající se jak biologie a šíření ektoparazitů, tak i rizik laického používání, resp. nadužívání antiparazitik.
Hofmannová L., Vršková D. Ectoparasites in guinea pigs. Veterinářství 2012;62:335-340. Samples of hair and skin scales or skin scrapings from 35 guinea pigs from 13 breeders were examined over the period of October to December 2011. Out of all examined samples were 25.7 % (9/32) positive for ectoparasites, while eight guinea pigs had the hair mite Chirodiscoides caviae and only in one case was confirmed the lice Gliricola porceli. Within our research the guinea pig breeders were also asked to fill questionnaires to identify their personal experiences with the occurrence of ectoparasites in guinea pigs, prevention, and therapy and their awareness of the resources and transfer of ectoparasites. Equal to half of those surveyed owners stated that the problem with ectoparasites never had, while 30 % of them repeatedly applied antiparasitics and even with a frequency up to one month. Another interesting finding was that 45 % of respondents do not know ectoparasites transfer, or they consider a major source of infection hay. These findings show the need of practical action of veterinarians in the field of education either in biology and distribution of ectoparasites or risks of use resp. overuse of antiparasitics.
Úvod Řešení veterinární problematiky infestací hmyzem a roztoči patří ke každodenní rutině veterinárních ordinací. Vzhledem k relativní jednoduchosti diagnostiky bývá vyloučení, nebo naopak potvrzení přítomnosti ektoparazitů jedním z prvních kroků diferenciální diagnostiky kožních onemocnění. Morče domácí (Cavia aperea porcellus) je jeden z nejčastějších pacientů z řad drobných savců ve veterinární praxi a výčet morčecích ektoparazitů patří k těm méně obsáhlým, proto jsme tohoto hlodavce zvolili jako modelového hostitele a zaměřili se na popis morčecích ektoparazitů, jejich skutečnou záchytnost v praxi, aktuální možnosti terapie a zhodnocení rizika opakovaných neodborných aplikací antiparazitik samotnými chovateli. Tento článek by měl stručnou formou a bohatou obrazovou dokumentací přispět k rozšíření odborných znalostí veterinárních lékařů a napomoci jim při rutinní identifikaci i následné eliminaci ektoparazitů v praxi, a to nejen u morčat.
Ektoparazité morčat Neodborně jsou laiky ektoparazité morčat děleni na dvě skupiny 1) je-li něco vidět v srsti, jedná se o všenky, 2) je-li něco na/v kůži, je to svrab. Že je tato problematika daleko obsáhlejší, dokazuje i fakt, že u všech hostitelů můžeme ektoparazity rozdělit na hostitelsky/druhově specifické, anebo nespecifické. Parazité hostitelsky specifičtí neparazitují u jiného druhu hostitele, tzn. že hostitel, v tomto případě morče, nemůže takového parazita „chytit“ od jiného zvířecího druhu (např. ani od psa či potkana) a není ani možný přenos na VETERINÁŘSTVÍ 6/2012
člověka. Parazité hostitelsky nespecifičtí dokážou naopak parazitovat u širokého spektra hostitelů, a to jak u zvířat, tak i u lidí. Mezi hostitelsky specifické ektoparazity morčat patří všenky (Gliricola porceli, Gyropus ovalis a Trimenopon hispidum) a několik druhů roztočů.1 Všenky řadíme mezi hmyz s nedokonalou proměnou (vajíčko-larva-nymfa-dospělec). Pro všenky je typické dorzoventrální oploštění těla, rozděleného na hlavu, hruď a zadeček, poměrně široká hlavička s kousacím ústním ústrojím a přítomnost tykadel na hlavě. Tři páry končetin jsou zcela typicky zakončené drápkem s protistojným výběžkem přizpůsobeným k uchopení chlupu. Evoluční vývoj tohoto úchopného mechanismu dovolil jednotlivým druhům všenek i vší dokonale se přizpůsobit danému hostiteli, čímž vznikla úzká hostitelská specifita, a tedy i neschopnost parazitovat na jiných druzích zvířat a na lidech. Způsob života všenek se hodně podobá životu všeobecně známých vší. Vši i všenky tráví celý život na hostiteli, mimo něj přežívají pouze několik málo dní. Vývojový cyklus morčecích všenek není detailně popsán, nicméně obecně trvá kompletní vývoj tohoto hmyzu 15–45 dní v závislosti na teplotě, vlhkosti a výživě. Samci žijí 15–20 dní, samice se dožívají až 40 dní. Oplodněné samičky všenek lepí na jednotlivé chlupy vajíčka zvaná hnidy (obr. 1). Z vajíček se zhruba během týdne vylíhne drobná larvička, morfologicky podobná dospělci. Po několika dnech se larva svléká a mění ve větší nymfu, a ta posléze v dospělce s plně vyvinutou pohlavní soustavou a druhově danou velikostí několika milimetrů (mm). Všechna tato tři vývojová stadia se živí kožními epiteliemi a detritem. Tento způsob obživy je důvodem nižší patogenity všenek oproti vším, které jako hematofágní hmyz patří mezi vektory 335
odborné sdělení
MALÁ ZVÍŘATA
krevních patogenů a navíc mohou působit krevní ztráty až anémii. Infestace všenkami může být zcela asymptomatická nebo jsou klinickými příznaky pruritus, nekvalitní, zježená srst, alopecie. Přenos všenek je především přímý.2,3 Diagnostika spočívá v detekci hnid o velikosti asi 600 μm nalepených na chlupech nebo v přímém nálezu všenek pohybujících se v srsti.2 Dospělé všenky G. porceli (obr. 2) mají typicky úzký protáhlý tvar těla o velikosti asi 1–1,5 x 0,4 mm. Zavalité všenky G. ovalis (obr. 3) měří v dospělosti 1–1,2 x 0,5 mm. Nejméně často nalézané všenky T. hispidum (obr. 4) jsou na první pohled odlišné díky výrazněji ochlupenému tělu a široce trojúhelníkovité hlavě. Jejich velikost se pohybuje kolem 1,25 x 0,5 mm.1 U morčat nacházíme též hostitelsky specifické roztoče. Takzvaný chlupový roztoč Chirodiscoides caviae (obr. 5) je nejběžnějším ektoparazitem morčat. Jedná se o výrazně protáhlého roztoče o velikosti 350–530 x 120–200 μm. První dva páry končetin jsou uzpůsobeny k pohybu v srsti a směřují dopředu, zatímco třetí a čtvrtý pár končetin směřuje dozadu. Vývojový cyklus Ch. caviae je znám velmi omezeně: samičky kladou vajíčka o velikosti zhruba 250 x 70 μm, z kterých se líhnou šestinohé larvy, jež se svlékají na osminohé nymfy, ze kterých se následně vyvíjí dospělci. Celý vývojový cyklus se odehrává na hostiteli a trvá několik týdnů. K přenosu Ch. caviae dochází především při přímém kontaktu. Klinické příznaky nebývají při nízkém počtu roztočů patrné, při masivnější infestaci pozorujeme neklid daný pruritem a intenzivní drbání se může vést až k alopeciím a automutilaci.1 Diagnostika se opírá o nález roztočů v srsti a jejich identifikaci pomocí několikanásobného zvětšení pod lupou nebo mikroskopem. Predilekční místo výskytu Ch. caviae je vnější až kaudální strana zadních končetin.1 Trixacarus caviae (obr. 6) je sarkoptový roztoč okrouhlého tvaru těla (120–230 x 85–100 μm) s krátkými končetinami zakončenými nečlánkovanou stopkou s přísavným terčíkem na 1. a 2. páru končetin u samic a na 1., 2. a 4. páru končetin u samců. Tito roztoči cizopasí v hlubších vrstvách kůže (stratum granulosum), kde samičky vrtají chodbičky rovnoběžné s povrchem kůže. Kladou zde vajíčka o velikosti asi 150 μm, ze kterých se po třech dnech líhnou larvičky, které se mění na nymfy (dvě stadia) a následně dospělce. Celý vývoj trvá přibližně dva týdny, přičemž dospělci žijí na hostiteli až sedm týdnů. Mimo hostitele zákožky během několika dní hynou. Šíří se hlavně přímou cestou, kontaktem. Prvotním symptomem je svědění a zvýšená tvorba šupin, následně se tvoří krusty, vypadává srst a objevují se zesílené hyperkeratózní kožní řasy. Sekundární bakteriální a plísňové infekce mohou průběh onemocnění výrazně komplikovat. S progresí onemocnění se dramaticky stupňuje pruritus,
což se projeví zběsilým škrabáním se vedoucím až v sebepoškození morčete. Tyto projevy chovatelům často připomínají křeče či epileptiformní záchvaty, a proto může být v tomto ohledu chovatelská anamnéza zavádějící. Při generalizované formě dochází u morčete k výraznému zhoršení kondice i celkového zdravotního stavu, ve vzácných případech může dojít až k úhynu. Roztoči T. caviae primárně osidlují dorsální stranu trupu morčat, ramena a krk, odkud se dále pozvolně šíří ventrálně na břicho a posléze na celé tělo. Situace vrcholí většinou asi jeden měsíc po nakažení. Pro diagnostiku trixakarózy je kromě klinických příznaků stěžejní skutečná detekce roztočů, jejich částí anebo jen vajíček z hlubokých kožních seškrabů (do prvního kapilárního krvácení). Pro zvýšení záchytnosti je nezbytné provedení kožních seškrabů na více místech těla. Je běžné, že několik týdnů po prvotní infestaci morče nevykazuje žádné klinicky zjevné příznaky a díky nízkému počtu roztočů je i jejich záchytnost v této periodě téměř nulová. Při slabých infekcích je tedy záchyt roztočů často falešně negativní.4 Přechodně může T. caviae infikovat také člověka, kdy vyvolá pruritus a papulózní změny na kůži. Během čtyř týdnů však samovolně vymizí.1,2 Trudník Demodex caviae (obr. 7) patří mezi roztoče s charakteristicky doutníkovitým tvarem těla, s osmi velmi krátkými širokými končetinami. Velikost D. caviae se pohybuje okolo 150 x 65 μm. Trudníci žijí v chlupových folikulech a mazových žlázkách, kde probíhá jejich celý vývojový cyklus z vajíčka v dospělce. Tento vývoj trvá přibližně dva týdny. Dospělci mohou migrovat po pokožce hostitele do dalších folikulů a při velmi těsném kontaktu mohou být zdrojem infekce pro dalšího jedince. K osídlení pokožky trudníky dochází již u mláďat. Většinou se nakazí těšně po porodu nebo sající mláďata od matky. U imunokompetentních hostitelů žijí zástupci rodu Demodex pouze jako komenzálové.2 U morčat se s klinicky manifestovanou demodikózou takřka nesetkáváme. Přítomnost D. cavie je tedy ve většině případů naprosto bezpříznaková. Pokud se demodikóza klinicky projeví, je typickým příznakem ztráta osrstění, primárně bez pruritu. Svědění se přidružuje až sekundárně na základě bakteriální infekce porušené pokožky. Diagnostika je založená na mikroskopickém vyšetření obsahu chlupových folikulů a mazových žláz, či hlubokého kožního seškrabu, případně na histologickém vyšetření bioptátů kůže. Při nízké infestaci je však záchytnost malá až nulová. Přenos na člověka nebo mezidruhový přenos nepředpokládá, jednotlivé druhy trudníků jsou hostitelsky úzce specifické.1,2 Podrobný popis hostitelsky nespecifických ektoparazitů, které můžeme detekovat u morčat, přesahuje rozsah tohoto článku, proto se omezíme pouze na jejich základní výčet a stručnou
Obr. 1 – Vajíčko všenky (hnida) přichycené na chlupu, s vyvíjející se larvou uvnitř Obr. 2 – Dospělá všenka Gliricola porceli 336
Obr. 3 – Dospělec všenky Gyropus ovalis VETERINÁŘSTVÍ 6/2012
MALÁ ZVÍŘATA
obsahem nestrávené krve se rozmočí a zanechá načervenalou skvrnu, zrnka prachu a nečistot nikoli. Blechy mohou napadat i člověka.2 Dvoukřídlý krevsající hmyz (komáři, pakomárci, muchničky) působí především nepříjemné lokální reakce v místě sání. Diagnostika je založena buď na přímém záchytu těchto ektoparazitů, nebo se opírá o anamnézu a klinické příznaky. Z dalších zástupců dvoukřídlého hmyzu mají nepopiratelný význam mouchy. Některé rody much např. Musca figurují především při přenosu bakterií, příp. parazitů. Zástupci jiných čeledí, zejména čeledi Calliphoridae (bzučivkovití), mohou působit myiáze. Toto onemocnění je působené larvami bzučivek, příp. masařek. Propuká hlavně v letních měsících, u zvířat držených ve špatných zoohygienických podmínkách. Dospělé bzučivky kladou vajíčka na poraněnou, zavlhlou, močí a trusem potřísněnou kůži. Během několika hodin se z vajíček líhnou larvy, které se živí poškozenou tkání. Postupně pronikají do hlubších vrstev a kromě přímého poškození s sebou šíří také bakteriální infekci. Larvy dozrávají během 1–2 týdnů. Pak z hostitele vypadávají a kuklí se v půdě, odkud za další 2–3 týdny vylétávají jako dospělé mouchy. Diagnostika myiáze spočívá v nálezu larev much na morčeti. Terapie se poněkud liší od jiných ektoparazitóz – spočívá hlavně v mechanickém odstranění larev, antiseptickém a případném antibiotickém ošetření. Myiáze se mohou objevovat u široké škály zvířat a za extrémních podmínek se mohou projevit i u lidí.2 Co se týká hostitelsky nespecifických roztočů, při volném pohybu morčat venku v trávě hrozí infestace klíšťaty. U nás je nejvíce rozšířený druh Ixodes ricinus, avšak na území ČR se
Vele
VETERINÁŘSTVÍ 6/2012
337
odborné sdělení
charakteristiku. Z řad hmyzu patří mezi nejznámější parazitické zástupce blechy. Tyto bilaterálně oploštělé krevsající ektoparazity řadíme mezi bezkřídlý hmyz s proměnou dokonalou (vajíčko-larva-kukla-dospělec). Velikost dospělých blech se pohybuje mezi 1–6 mm. Blechy jsou známé především svým rychlým pohybem a výraznými skokovými schopnostmi. Na hostiteli parazitují pouze dospělci – jak samci, tak samice se živí sáním krve. Vajíčka, larvy a kukly prodělávají vývoj v prostředí mimo hostitele, Obr. 4 – Kresba dospělé kde setrvávají několik týdnů, než je všenky Trimenopon jejich přeměna v dospělce dokončehispidum (autor Kateřina na. Dospělé blechy dokážou přežíŠpůrková) vat mimo hostitele bez potravy až šest měsíců. Blechy se šíří nejen přímým kontaktem se zablešeným zvířetem, ale i z prostředí, např. koberců, křesel, pelíšků, sena (míst, kde se pohybují a spí zablešená zvířata, ať už psi, kočky, potkani, ježci atd.). Příznaky zablešení jsou především pruritického rázu. Setkat se můžeme i s lokální alergickou reakcí na bleší kousnutí, vyvolanou přítomností haptenů v bleších slinách. Diagnostika zablešení spočívá v detekci dospělců nebo jejich trusu v srsti či na kůži zvířete. Bleší trus odlišíme od zrnek prachu a nečistot po vyčesání černých zrnek ze srsti na bílý papír a jejich následném namočení vodou. Bleší trus s vysokým
odborné sdělení
MALÁ ZVÍŘATA
Obr. 5 – Roztoč Chirodiscoides caviae. A, B nativní nález dospělého roztoče pohybujícího se v srsti. C, D foto trvalých preparátů: C zachycuje samce (dole) a samici (nahoře) chystající se ke kopulaci, na obrázku D je dospělá samice s viditelným vajíčkem v těle připravená ke kladení setkáváme se třemi rody klíšťat – Ixodes, Dermacentor, Rhipicephalus. Pro všechny tři rody je charakteristické vakovité tělo s chitinózním štítkem, osmi končetinami a typickým ústním ústrojím složeným z palp, chelicer a hypostomu opatřeného zpětnými háčky. Vývoj vždy začíná nakladením vajíček do vlhké půdy. Z vajíček se líhnou drobné šestinohé larvičky (obr. 8), které po nasátí krve prodělají přeměnu ve větší osminohé nymfy. Po dalším sání krve se nymfy přemění v dospělce. Dospělí samci klíšťat (odlišitelní podle štítku, který zakrývá takřka celý zadeček) na hostiteli nesají, ale snaží se zde vyhledat samici, se kterou v průběhu jejího sání kopulují. Nasáté oplodněné samice samovolně odpadávají do prostředí, kde kladou desítky vajíček v jedné snůšce a posléze hynou. Na morčeti předpokládáme záchyt především larev a nymf, méně často pak dospělců. Při průchodu hostitele líhništěm dojde často k masivní infestaci desítkami drobných larviček. Nymfy a dospělci jsou nalézáni většinou v malých počtech několika jedinců. Klinické příznaky nebývají výrazné, kromě lokální reakce v místě přichycení. Hlavní nebezpečí zaklíštění spočívá v přenosu virových a bakteriálních onemocnění. Diagnostika zaklíštění se opírá o nález typicky uchycených roztočů charakteristické morfologie.2 Obdobná situace, kdy může dojít k infestaci ektoparazity z trávy, se týká i sametek (Neotrombicula autumnalis). Výskyt parazitických larev (obr. 9) těchto volně žijících hojně rozšířených roztočů se omezuje na období pozdního léta a počátku podzimu. Samičky nejprve kladou do půdy několik set vajíček, ze kterých se líhnou šestinohé 200 μm velké larvičky. Ty vylézají na trávu a napadají různé živočichy. Po přichycení na málo osrstěná místa vyplavují cytolytické enzymy a živí se mimotělně natrávenou tkání hostitele. Sání trvá tři dny a další vývoj již probíhá neparaziticky v půdě. Vzhledem k vypouštění enzymů je zásadním příznakem svědivost a zarudnutí v místě uchycení. Diagnostika je poměrně snadná díky typické době výskytu, příznakům a nálezu drobných naoranžovělých larviček na hostiteli. Larvičky N. autumnalis mohou napadat i člověka, ale pouze v návaznosti na jeho pohyb v prostředí výskytu, nikoli v součinnosti s napadením jiného hostitele.2 338
Dravčíci (Cheyletiella spp.) patří k obligátním, hostitelsky ne zcela specifickým roztočům. Známy jsou tři druhy: Ch. yasguri (pes), Ch. blakei (kočka), Ch. parasitivorax (králík). Jedná se o 300–500 μm velké roztoče s charakteristickými palpami zakončenými stočeným drápkem (obr. 10). Vývoj probíhá na hostiteli (vajíčko–larva–nymfa–dospělec) a trvá asi dva týdny. Samičky kladou vajíčka na jednotlivé chlupy, čímž mohou připomínat hnidy, ale liší se menší velikostí (okolo 160 μm) a přichycením k chlupu pomocí jemných vláken (obr. 10). Dravčíci se živí kožními epiteliemi a nejvýraznějším příznakem infestace je zvýšená tvorba kožních šupinek, pruritus a příp. erytém a pustulky. K přenosu dravčíků dochází zejména přímým kontaktem, ačkoli dospělci jsou schopni přežít mimo hostitele až deset dní. Dravčíky diagnostikujeme za pomoci průhledné lepicí pásky, kterou přiložíme na rozhrnutou srst a po té nalepíme na mikroskopické sklíčko a prohlížíme mikroskopem při zvětšení 40–200 x. K diagnostice postačuje i mikroskopický nález typických vajíček v srsti. Dočasným hostitelem se může stát jiný zvířecí druh, např. morče, ale může jím být i člověk. Dravčíci ale nejsou schopni na těchto hostitelích vývoj dokončit, a proto po přerušení kontaktu s napadeným zvířetem dochází k samovolnému vyléčení.2
Materiál a metodika V období říjen–prosinec 2011 bylo vyšetřeno 35 vzorků srsti, kožních šupin a příp. kožních seškrabů z morčat od 13 různých chovatelů. Původ zvířat zúčastněných chovatelů byl z 90 % z chovatelských stanic, pouze 10 % dotázaných uvedlo zakoupení morčat ve zverimexu. Vzorky byly vyšetřeny makroskopicky a následně mikroskopicky s využitím světelného mikroskopu Olympus CX40 při zvětšení 40–400 x nejprve nativně, posléze znovu po několikahodinovém louhování v 10% KOH. Fotografie byly pořízeny na mikroskopu Olympus AX70 vybaveném fotokamerou při zvětšení 40–400x. V rámci našeho výzkumu byli zároveň chovatelé morčat požádáni o vyplnění dotazníků, jejichž cílem bylo zjistit osobní chovatelské zkušenosti s výskytem ektoparazitů u morčat, s prevencí, terapií i povědomí chovatelů o zdrojích a přenosech ektoparazitů. Dotazníky vyplnilo 20 chovatelů, z čehož 15 zcela náhodně oslovených a pět v návaznosti na výše uvedené vyšetření.
Výsledky a diskuse Výsledky vyšetření ukázaly většinu vzorků na přítomnost ektoparazitů negativních (74,3 %; 26/35). Pouze v devíti případech (25,7 %) byli detekováni ektoparazité, přičemž 8x (22,9 %; 8/35) se jednalo o záchyt chlupového roztoče Ch. caviae a pouze v jednom případě (2,9 %; 1/35) šlo o všenku G. porceli. Při postterapeutickém kontrolním vyšetření pozitivních jedinců či skupin byl nález negativní. Roztoči Ch. caviae jsou v literatuře popisováni jako nejčastější ektoparazité morčat.1 Většina popisů záchytu ostatních ektoparazitů morčat se opírá pouze o jednotlivé nálezy nebo studie.4 V anamnéze uváděla většina majitelů shodné klinické příznaky jak u negativních, tak u pozitivních morčat. Popisovány byly projevy pruritu, zvýšená tvorba kožních šupin a zhoršená kvalita srsti. Čtyřicet pět procent dotázaných chovatelů (9/20) uvádí, že netuší, jak se ektoparazité přenáší, příp. považují za zásadní zdroj nákazy seno. Tento fakt poukazuje na ne zcela dostatečnou informovanost veřejnosti, na chybějící znalosti vazeb paraVETERINÁŘSTVÍ 6/2012
MALÁ ZVÍŘATA
Obr. 7 – Dospělý roztoč rodu Demodex VETERINÁŘSTVÍ 6/2012
a u 19,4 % (6/31) morčat původemz chovatelských stanic. Adekvátní terapie ektoparazitóz jeu drobných savců značně omezena. Je to dáno především velmiúzkým spektrem pro ně určených registrovaných veterinár-ních přípravků. V současné době je v České republice registro-váno pro použití u morčat pouze několik preparátů s obsahempyretroidů a karbamátů (Arpalit ® Neo kožní sprej, roztok,kožní pěna – kombinace permetrinu a fenoxykarbu, výrobceAveflor, Česká republika, přesnou velikost dávky výrobce neu-vádí).5 Nicméně pro off-label terapii ektoparazitů lze u morčatvyužít celou řadu dalších léčivých látek, např. ze skupin aver-mektinů, amidinů nebo fipronilu.6,7 V České republice jsouaktuálně dostupné tyto látky, s kterými máme osobní zkuše-nost v použití pro hlodavce: ivermektin (Ivomec 1% injekčníroztok, výrobce Merial, Francie) registrovaný pro skot, ovce,prasata (nevhodný pro některé citlivé druhy zvířat, hlodav-ci ho snáší většinou bez problémů, ačkoli u veverek byla poinjekční aplikaci zaznamenána hemoragie, křeče a úhyny– osobní data od kolegů z klinické praxe; dávkování viz níže);selamektin (Stronghold 15 – 240mg spot-on roztok, výrobce Pfizer Ltd., Velká Británie) registrovaný pro psy a kočky (dávkování viz níže); kombinace moxidektinu a imidaclopridu (Advocate spot-on roztok, výrobce Bayer Animal Health, Německo) registrovaný pro psy, resp. kočky a fretky (kladnou osobní zkušenost máme s jednorázovou aplikací Advocate spot-on pro psy u negravidních morčat nad čtyři týdny věku 0,1 ml/kg = 2,5 mg moxidektinu/kg ž. hm.); amitraz (Taktic 125 mg/ml koncentrát pro přípravu kožního roztoku, výrobce Intervet International B. V., Nizozemsko) registrovaný pro skot, ovce, prasata (dávkování viz níže); fipronil (Frontline spray 2,5 mg/ml kožní sprej, roztok, výrobce Merial, Francie) registrovaný pro psy a kočky (dávkování 7,5 až 15 mg fipronilu/kg ž. hm.). 5 Fisher et al. (2007) uvádí jako vhodné jednorázové spot-on podání 15 mg selamektinu morčatům s hmotností pod 800 g a 30 mg u morčat s tělesnou hmotností nad 800 g. Morrisey a Carpenter (2004) pro terapii ektoparazitóz u morčat doporučují koupele v 0,3% roztoku amitrazu s opakováním po sedmi dnech, injekční aplikaci ivermektinu v dávce 0,2–0,4 mg/kg s opakováním po 10–14 dnech, případně topickou aplikaci selamektinu v dávce 6 mg/kg bez nutnosti opakování. Přesto však nelze zcela souhrnně reagovat při terapii všech ektoparazitóz, ale naopak je nutné se opírat o znalosti specifik daného parazita a přizpůsobit zvolenou látku, dávku i počet opakování jak konkrétnímu ektoparazitu (např. léčba trixakarózy či demodikózy vyžaduje opakování terapie avermektiny, resp. selamektinem až 1x týdně1,6,7), tak celkovému stavu hostitele, jeho věku, chovatelským podmínkám a často i finanční situaci chovatele.
Obr 8 – Šestinohá larva klíštěte s dobře patrným charakteristickým ústním ústrojím
Obr. 9 – Nasátá larva Neotrombicula autumnalis 339
odborné sdělení
zita na hostitele či prostředí a lze předpokládat i nulovou znalost průběhu a délky trvání vývojového cyklu. Je zřejmé, že chovatelé nemohou vždy dostatečně komplexně reagovat při preventivních opatřeních či terapii a roli veterinárních lékařů by neměli opomíjet. U hostitelsky nespecifických ektoparazitů mohou sami chovatelé předcházet napadení zvířete Obr. 6 – Kresba dospělé samice z prostředí, po pobytu sarkoptového roztoče Trixacarus venku (zejména v trávě) caviae (autor Kateřina Špůrková) morče důkladně prohlédnout a případné ektoparazity, především klíšťata, bezodkladně odstranit. Masivní napadení drobnými larvami klíšťat či sametek lze ve spolupráci s veterinárním lékařem řešit aplikací antiektoparazitik (viz níže). Dále mohou sami chovatelé snadno aplikovat preventivní opatření proti létajícímu hmyzu spočívající hlavně v mechanickém zabránění kontaktu (sítě) nebo v aplikaci repelentů. Závažnější situace nastává při řešení a prevenci u hostitelsky specifických ektoparazitů morčat (všenky a roztoči). Ti se vyvíjí kompletně na hostiteli, mimo něj přežívají pouze několik dní a šíří se především přímým kontaktem nebo bezprostředně kontaminovanými pomůckami. Prevence by se proto měla zaměřit především na příslušná opatření spojená s omezením kontaktu s cizími morčaty, s dodržováním karantény a v odůvodněných případech přistoupit k cíleným preventivním ošetřením. Napadením hostitelsky specifickými ektoparazity jsou nejvíce ohrožena morčata účastnící se přesunů a akcí, kdy lze předpokládat kontakt mezi velkým počtem různých jedinců, včetně možného bezprostředního kontaktu s kontaminovanými pomůckami (ubikace, hřebeny, podložky) např. na výstavách. Výstavy morčat mají jedny z nejpřísnějších veterinárních podmínek spočívající jak v doložení aktuálního osvědčení od veterinárního lékaře, tak ve veterinární prohlídce všech zúčastněných morčat před vstupem. Přesto nejsou diskvalifikace za nevýstavní kondici s nálezem ektoparazitů neobvyklé. Za ještě významnější zdroj, podle našich výsledků, můžeme považovat zverimexy, kde dochází ke kumulaci jedinců od různých chovatelů či množitelů, z různých (ne vždy optimálních) chovatelských podmínek. Ektoparazity jsme detekovali u 75 % (3/4) morčat pocházejících ze zverimexu
odborné sdělení
MALÁ ZVÍŘATA
Závěr
Obr. 10 – Dravčík Cheyletiella parasitivorax z králíka. A, B demonstruje nativní nález tohoto roztoče v srsti. Na obrázku C jsou v chlupech patrná charakteristicky uchycená vajíčka dravčíků. Foto trvalého preparátu D umožňuje kvalitní pohled na typické ústní ústrojí s klešťovitými palpami dospělé cheyletielly Polovina námi dotázaných chovatelů uvádí, že problém s ektoparazity nikdy neměla, přičemž 30 % z nich opakovaně aplikuje antiektoparazitika. Z používaných účinných látek chovatelé v dotaznících nejčastěji uvádí preventivní i léčebné používání přípravku Advocate spot-on, Stronghold spot-on a injekční aplikaci Ivomecu veterinárním lékařem. Dále uvádí poměrně účinné aplikace přípravku Arpalit Neo a prakticky neúčinné aplikace Frontline spray. Za alarmující případ považujeme v dotazníku uvedenou opakovanou preventivní aplikaci přípravku Advocate spot-on 1x měsíčně. Jedná se o preparát účinný jak proti vnitřním, tak i vnějším parazitům, registrovaný pro použití u psů, koček a fretek. Alarmující je výše uvedená informace především proto, že jsme v letošním roce u morčat zaznamenali opakovaný výskyt rezistentní hlístice Paraspidodera uncinata, která je za normálních okolností ke kombinaci účinných látek (imidacloprid a moxidektin) obsažených v přípravku Advocate spot-on vnímavá.8 Ve třech konkrétních případech se jednalo o infikovaná morčata ze shodného zahraničního zdroje, kdy byla chovateli v rámci karantény nebo na základě pozitivního koprologického vyšetření aplikovaná dávka 0,1 ml/kg přípravku Advocate spot-on pro psy8, která se při kontrolním koprologickém vyšetření ukázala jako neúčinná. Účinnou terapií byla pak perorální aplikace fenbendazolu 25 mg/kg či albendazolu 20 mg/kg.8 Tento případ poukazuje na značné riziko neodborných a zejména opakovaných podávání antiparazitik a to nejen u vnitřních parazitů, ale i u ektoparazitů, případně jejich souvislost.9,10 Neúspěšnost léčby ektoparazitóz lze v některých případech také dávat do souvislostí i s nedostatečným opakováním terapie v návaznosti na vývojový cyklus a nemožnost postihnout všechna vývojová stadia, především vajíčka.2,4 V úvahu je nutné brát i opakované infestace z promořeného prostředí či nedostatečnou funkci imunitního systému.2 Pokud jsou brány v potaz všechny tyto aspekty, aktuálně je považován za neúčinnější (i podle slov chovatelů), poměrně bezpečný a vhodný i pro drobné savce selamectin.6,7 340
Z našich výsledků vyplývá 25,7 % (9/35) pozitivních nálezů ektoparazitů u morčat, přičemž nejčastěji detekovaným ektoparazitem byl v drtivé většině roztoč Ch. caviae. S ohledem na tyto výsledky i výše uvedená obecná data bychom rádi upozornili na to, že je třeba brát v potaz především rizikové faktory a možnosti přenosu jednotlivých ektoparazitů vždy v konkrétní situaci a podle toho nastavit příslušná preventivní opatření. Chovatelé by se měli obracet na veterinární lékaře především tehdy, když chtějí aplikovat preventivně antiektoparazitika. Veterinární lékař by pak měl chovatele informovat, proč nelze ve všech případech postupovat vždy absolutně stejně, upozornit je, že neopodstatněné preventivní používání „kdykoli, pro jistotu“ a časté aplikace stále stejné účinné látky v chovu i její opakovaná poddávkování mají neblahé důsledky nejen ekonomické (pro chovatele) a ekologické (kontaminace životního prostředí), ale i veterinárně praktické (vznik rezistence vnitřních i vnějších parazitů). Proto by měly být léčebné i preventivní aplikace indikovány vždy s rozvahou a odborně veterinárním lékařem.
Poděkování Děkujeme všem zúčastněným chovatelům za poskytnutí materiálu i informací. Kateřině Špůrkové děkujeme za pečlivé zpracování vyšetřovaného materiálu, pomoc při zajištění fotodokumentace a především za zhotovení unikátních kreseb.
Literatura: 1.
Ballweber, L. R., Harkness, J. E. Parasites of Guinea Pigs. In: Baker, D. G. Flynn's Parasites of Laboratory Animals, 2nd edition. Iowa; Blackwell Publishing, 2007:421-449. 2. Chroust, K., Svobodová, V, Modrý, D., Volf, J. Veterinární entomologie. Brno; VFU Brno, 2003:98. 3. Durden, L. A. Lice (Phthiraptera) In: Samuel, W. M., Pybus, M. J., Kocan, A. A. Parasitic Diseases of Wild Mammals, 2nd edition. Iowa; Iowa State University Press, 2001:3-18. 4. Honda, M., Namikawa, K., Hirata, H., Neo, S., Maruo, T., Lynch, J., Chida, A., Morita, T. An outbreak of Trixacarus caviae infestation in guinea pigs at an animal petting facility and an evaluation of the safety and suitable dose of selamectin treatment. J Parasitol 2011;97:731-734. 5. Registrované veterinární léčivé přípravky 2012. Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv Brno, Brno, Prion, 2012:1296. 6. Fisher, M., Beck, W., Hutchinson, M. Efficacy and Safety of Selamectin (Stronghold®/Revolution™) Used Off-Label in Exotic Pets. Intern J Appl Res Vet Med 2007;5:87-96. 7. Morrisey, J. K., Carpenter, J. W. Formulary – Antiparasitic Agents In: Quesenberry, K. E., Carpenter, J. W. Ferrets, Rabbits and Rodents: Clinical Medicine and Surgery. Missouri; Saunders, 2004:436-444. 8. Hofmannová, L., Pomajbíková, K. Střevní parazité morčat. Veterinářství 2011;61:336-340. 9. Durand, R., Bouvresse, S., Berdjane, Z., Izri, A., Chosidow, O., Clark, J. M. Insecticide resistance in head lice: clinical, parasitological and genetic aspects. Clin Microbiol Infect 2012;18:338-344. 10. Dobson, R. J., Besier, R. B., Barnes, E. H., Love, S. C., Vizard, A., Bell, K., Le Jambre, L. F. Principles for the use of macrocyclic lactones to minimise selection for resistance. Aust Vet J 2001;79:756-761.
Adresa autora: MVDr. Lada Hofmannová, Ph.D. Ústav patologické morfologie a parazitologie FVL VFU Brno Palackého 1–3 612 42 BRNO e-mail:
[email protected] VETERINÁŘSTVÍ 6/2012
