Ekosystém lipenských zátok - zátoka Černého potoka u Vřesné
Lipenská přehradní nádrž je největší umělou vodní plochou v České republice. Vznikla přehrazením horního toku Vltavy u obce Lipno n/Vltavou. Stavba byla dokončena v roce 1959 a dodnes slouží více účelům: výrobě elektrické energie, ochraně před povodněmi a regulaci průtoku vody ve Vltavě, odběru pitné vody, rekreaci, chovu ryb a sportovnímu rybaření. Plocha nádrže dosahuje při nejvyšším vzdutí až 48,5 km², délka 42 km, největší šířka 6 km, největší hloubka 22 m. Průměrná doba zdržení vody v nádrži činí 0,6 roku.
Podél břehů vznikly především v zátokách břehové porosty vhodné pro vytváření tzv. ekozón – uměle vytvořených stanovišť pro vodní živočichy.
Cílem naší práce bylo seznámit se s nově vytvořenou ekozónou v zátoce u Vřesné, asi dva kilometry od Frymburka proti toku Černého potoka. Mohli jsme využít nízkého stavu hladiny nádrže a bez překážek celou ekozónu prostudovat. V ekozóně jsou vytvořena bezpečná místa pro fytofilní druhy ryb (takové, které vyhledávají rostliny pro úkryt a potravu), prostředí podporující rozmnožování obojživelníků a ostrovy pro bezpečné hnízdění ptáků.
V okolí vodní plochy nebo přímo v ekozóně se lze setkat s vydrou říční, hryzcem vodním, netopýrem vodním a výjimečně i s losem evropským; z vodních ptáků využívá ostrovy pro hnízdění hlavně rybák nebo kachna divoká, z obojživelníků uvidíme především skokana hnědého, z plazů užovku obojkovou. Všichni tito živočichové zde snadno naleznou potravu. Okraj vodní plochy je také vhodným místem pro vydru nebo rejsce vodního ke stavbě nor s vchodem mířícím přímo do vody.
Velmi srozumitelným příkladem toho, jak důležitá je rovnováha v ekosystému, je problém množství dravých a zooplanktonožravých ryb ve vodní nádrži. Více dravých ryb znamená menší počet ryb zooplanktonožravých, které se živí velkými druhy perlooček. Perlooček je tedy více, což má kladný vliv na menší množství řas a sinic, které jsou potravou perlooček. Nedostatek dravých ryb v konečném důsledku naopak zapříčiní větší množství řas a sinic. Ty snižují kvalitu vody a způsobují i zdravotní problémy lidem. Pobřežní porosty poskytují rybám úkryt i lepší možnost kladení jiker.
Vznikem velké přehradní nádrže se značně změnily podmínky, které platily v původní řece. Druhy ryb typické pro horní tok řeky byly nahrazeny jinými druhy, které se lépe přizpůsobí stojaté vodě. Patří sem hlavně okoun obecný, cejn velký, plotice obecná, ježdík obecný a ouklej obecná. Do nádrže byl od začátku vysazován candát obecný, dravá ryba s velmi chutným masem, a všeobecně oblíbený kapr. V posledních letech však množství úlovků candáta významně kleslo. Důvodem je mnohem silnější rybářský tlak po roce 1990, úbytek živin, nedostatek vodních rostlin a větší konkurence jiných dravých ryb. Proto candát nenachází v nádrži dostatek potravy.
Ani kapr nemá v nadmořské výšce lipenské nádrže (725 m) příliš vhodné podmínky k rozmnožování. Tře se totiž v květnu a v červnu a potřebuje k tomu vodu o teplotě 17-20ºC; voda v nádrži jí v uvedenou dobu dosahuje málokdy. Přesto se díky každoročnímu vysazování ve velkých počtech udržuje takové množství kapra, že ho rybáři stihnou ulovit v přibližně stejném počtu.
Ke starým ekosystémům patří jezera, což jsou přirozené nádrže vzniklé bez zásahu člověka. Na Šumavě je jich pět: Černé, Čertovo, Plešné, Prášilské a jezírko Laka. Díky minimálnímu kolísání výšky vodní hladiny jsou zde dobré podmínky pro udržování a rozvoj břehových porostů, které obsahují více druhů než porosty v přehradních nádržích. V lipenské nádrži často kolísá výška vodní hladiny v rozsahu až 3,5 m, což v souvislosti s mělkostí zátok omezuje množství rostlinných druhů v pobřežních porostech. Většinou zde chybí ponořené druhy rostlin, výjimečný je také výskyt rostlin s plovoucími listy. Zůstávají zde především rostliny obojživelné, například chrastice rákosovitá, rákos obecný, zblochan vodní, bahnička jehlovitá, rdesno obojživelné nebo zevar vzpřímený.
Zoobentos je společenstvo drobných vodních bezobratlých živočichů žijících na dně, ztrouchnivělém dřevě ponořeném do vody nebo na vodních rostlinách. Vinou kolísání hladiny mají tito živočichové v přehradní nádrži horší podmínky k životu než v přirozených vodních ekosystémech. K těmto živočichům patří vodní brouci, chrostíci, jepice, klešťanky, vodní berušky, splešťule blátivá, motýlice a vážky nebo vodní plži. V přehradní nádrži nacházejí uspokojivé podmínky například nítěnky, které si díky hemoglobinu mohou navázat kyslík do zásoby a přečkat tak období s jeho nedostatkem, nebo pakomáři, u nichž se pouze larvy a kukly vyvíjejí ve vodě.
Sinice a řasy jsou jednobuněčné organismy, těžko viditelné pouhým okem. Sinice patří mezi bakterie, řasy jsou příbuzné rostlinám a živočichům. Sinice tvoří na hladině souvislou zelenou vrstvu, takzvaný vodní květ, v největším množství koncem léta. Kvalita vody se tím zhoršuje natolik, že se v silné zelené vrstvě nedoporučuje nebo přímo zakazuje koupat a vodu s obsahem sinic pít. Vodní květ je závislý na přísunu živin obsahující především dusík a fosfor. Tomu lze bránit budováním čistíren odpadních vod nebo vytvářením mezí na polích, které zabrání odtékání znečištěné vody do vodních toků. Je třeba dbát na zachování vodních rostlin, které udržují samočisticí schopnost nádrže.
Eutrofizace je obohacování vody vysokým množstvím živin, zejména dusíkem a fosforem, což zapříčiňuje zvyšování množství sinic a řas. Když tyto organismy odumřou, jsou bakteriemi rozkládány, přičemž se spotřebovává kyslík nutný k životu jiných organismů, například ryb. Vyšší přísun fosforu, obsaženého především v odpadní vodě, do lipenské přehradní nádrže je obvyklý v období letní turistické sezóny, kdy se několikanásobně zvyšuje počet lidí v jejím okolí. Lidé tak způsobují porušení rovnováhy v ekosystému nádrže. Již v třetihorách existovalo v tomto místě Šumavy velké jezero, které Vltava odvodňovala směrem do Dunaje. Když prorazila hráz mezi Kalištěm, Lučí a Kraví horou a obrátila svůj tok na sever, jezero postupně zaniklo. O přehradě v těchto místech uvažoval koncem 19. století inženýr Daniel. Teprve v padesátých letech 20. století byla vybudována přehrada s elektrárnou o výkonu 120 MW, která využívá výškového rozdílu 160 metrů mezi Lipnem a Vyšším Brodem. Na Lipně padá voda stošedesátimetrovou šikmou šachtou na lopatky turbin v podzemní hydroelektrárně a čtyřkilometrovým tunelem pod horou Luč je vyváděna na povrch do vyrovnávací nádrže Lipno II u Vyššího Brodu.
Autoři reportáže: žáci 5. třídy ZŠ a MŠ Frymburk
Zleva: Lucie Vrbová, Viola Salzerová, Radek Märtl, Karel Holčík, Štěpán Boubelík, Martin Lorenc, Pavel Žiško, Marie Salačová, Daniela Václavíková
Fotografovali:
Ondřej Nešvara
Eliška Vinecká
