Čekání na novou vládu 13

28

RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 10.—16. 7. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Karlovarský festival odhalil propast 21 V Hon na Filipa 3 Vši na českých školách 5 V Přijíždí nejlepší kapela historie 20 13

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE, GR 2,50 €; HR 20,00 HRK; BG 5,00 BLG

Čekání na novou vládu

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Svatá říše římská, natožpak Svatá říše římská národa německého je prototypem hrozby z obrozeneckých knih a donedávna i ze školních učebnic. A přece byla tisíc let kolébkou značné části Evropy včetně Čechů. A její formální zánik před dvěma sty lety žádný klad nepřinesl. Když z Napoleonovy iniciativy šestnáct německých vládců založilo 12. července 1806 Rýnský spolek, který Svatou říši ukončil, uzavřela se kapitola evropské integrace, kterou začal Karel Veliký. Když Karel roku 800 obnovil na Západě císařství, překonal přes tři staletí chaosu po pádu Říma. Jenže již roku 843 bylo verdunskou smlouvou císařství rozděleno na tři části – zárodky budoucí Francie, Německa a Itálie. Právě v německé části vzniká Svatá říše římská, nejpozději korunovací Oty I. v Římě v únoru 962. Proč říše? Protože spo-

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Kde se stane chyba Kompromisy a selhání středoevropských politiků

Konec říše, počátek neklidu lek drobných útvarů potřeboval pojivo. Proč římská? Protože tento tmel měl být univerzální a univerzalitu v té době zosobňoval Řím. A proč svatá? Protože tehdejší integrace nebyla ani etnická, ani rasová, ale ideová. Voltaire mnohem později prohlásil, že onen útvar nebyl ani svatý, ani římský, ani říše. Z dnešního pohledu se však nabízejí spíše jeho plusy. Římský císař nikdy nedisponoval absolutistickou mocí, na rozdíl od francouzského panovníka, ale musel vyjednávat s papežem, „svými“ vladaři i říšskými stavy. Už proto, že – opět na rozdíl od Francie – byl od samého počátku volený. Nejprve nejmocnějšími kmeny, Franky, Sasy, Bavory a Šváby, potom kolegiem sedmi kurfiřtů včetně českého krále. Není tedy od věci připomenout, že v rámci tehdejší evropské integrace měla Praha v rozhodujících věcech přes 14 % hlasů. Řečeno dnešním výrazivem, Svatá říše římská představovala federalistický a Francie centralistický model. Svatá říše zahrnovala ve svých nejlepších letech dnešní Německo (kromě Pruska!), Rakousko, Švýcarsko, Česko, většinu Polska, Holandsko, Belgii, severní Itálii a část Francie (Burgundsko). Jenže už od éry Fridricha Barbarossy byl její federalistický charakter erodován předáváním moci dolů – jednotlivým vladařům, posléze stavům. Též proto se již koncem 15. století začal používat název Svatá říše římská národa německého. To už se blíží třicetiletá válka a vestfálský mír (1648), který vedl ke vzniku národních států. Definitivní konec pak znamenaly napoleonské války, bitva u Slavkova a důsledky smlouvy z Bratislavy podepsané 26. prosince 1805. Brzy poté zanikl poslední relikt Svaté říše římské, Staré říše, jak je někdy psáno v německé literatuře, a uvolnil cestu ke vzniku říše druhé (1871–1918), tentokrát již s Pruskem coby hegemonem a etnicky německé, i třetí (1933–1945), německé už přímo rasově. Vidíme tedy sestup od federalismu a univerzalistické ideologie k národnímu státu a ideologii nadšenecko-fanatické. – ZP –

Jedna neshoda ohledně šéfa sněmovny – prkotina, nebo počátek fatálního řetězce událostí? FOTO GÜNTER BARTOŠ

P

íše se leden 2009 a Praha se poprvé ujímá předsednictví v EU. Celý stát se snaží zabodovat před světem – premiér Pavel Bém, ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, ba dokonce věčný eurorýpal Václav Klaus. Jak by také ne, když právě před rokem mu velká koalice umožnila druhý mandát v čele státu. Jenže Česko už zdaleka není potenciálním černým koněm střední Evropy, jak se zdálo být ještě před třemi lety. Reformní nápady a pokusy se rozpustily v alianci ODS a ČSSD. Navíc se blíží volby a žádná z velkých stran nechce příliš riskovat. V čele EU tak stojí země, která sama neví, co se sebou. Jak se to mohlo stát? Vždyť po volbách v červnu 2006 to vypadalo úplně jinak.

Slovensko: tak jako Pilát Jistě, takový scénář je až příliš vyhrocený, ale tak už to u podobných výstrah chodí. Je to jako s onou příslovečnou žábou – je-li hozena do horké vody, vyskočí, je-li pomalu ohřívána, uvaří se. Podobně to, co dnes působí jako banální detail a zbytečné strašení, se může až ze zpětného pohledu ukázat jako reálný signál neblahého směřování. Takže raději teď trochu strašit, než se pak v nějaké obskurní konstelaci ptát: Kde se stala chyba? Vyrazíme-li proti proudu času, nejblíže na ráně je Slovensko. To, co v předjaří vypadalo jako jakási sportovní soutěživost mezi Prahou a Bratislavou, teď působí coby aktuální výstraha. Ačkoli Slováci volili dva týdny po nás a vyznění tamního souboje přineslo několik více či méně seriózních možností, mnohem dříve než my dospěli k výsledku – nanejvýš neblahému. Nesvatá trojice Fico–Mečiar–Slota řadí východní sousedy na skutečnou periferii Evropy. Kde se stala chyba? Martin M. Šimečka ji v minulém Respektu spatřuje v zásadovosti místopředsedy křesťanských demokratů Vladimíra Palka, který odmítl nabídku Ficova Směru, a tím uvolnil cestu k návratu mečiarovců. Zásadovost je velmi chvályhodná vlastnost, ale jejím úhelným kamenem je Šimečkovo dilema: Dobrý politik se pozná podle toho, že rozezná hranici mezi mravním kompromisem a mravním selháním. A to spočívá podle Šimečky v tom, že politik odmítne tíhu kompromisu a svalí důsledky neústupných jednání na voliče (nechá ho žít pod vládou nacionalistů a Mečiara). Palko selhal. Jistě, kdyby Ficovu nabídku přijal, musel by ustoupit ze svých zásad. Jenže to by z pohledu budoucích cestovatelů časem působilo jen jako malý ústupek ve srovnání s tím, co se teď na Slovensko valí (podrobně viz článek na straně 10). Nebude jim Palko připadat spíše jako Pilát než jako muž pevných zásad? Právě to je dilema politiky nejenom na Slovensku. Vraťme se o rok nazpět.

Polsko: uražená ješitnost

František – poslední římský císař. FOTO ARCHIV

Začíná podzim 2005, v Polsku se schyluje k volbám a všichni očekávají vítězství pravice. Ta národní kolem strany Právo a spravedlnost bratří Kaczyńských působí trochu jako z retro filmu. Ale nic

se neděje, favoritem je liberální Občanská platforma Donalda Tuska. Ta přece musí zvítězit – vždyť podle předvolebních průzkumů by pak mohla sestavit vládu i sama – a Kaczyńské vezme blahosklonně pod svá křídla, aby je krotila. Jenže dnešní realita je úplně jiná. Vládnou Kaczyńští v alianci s extremisty Sebeobrany a Ligy polských rodin. Polsko působí jako země, kde nezůstal kámen na kameni, jako temný kraj či revival 19. století, kde si bezpečím nejsou jisty menšiny ani etnické, ani náboženské, ani jinak sexuálně orientované. Kde se stala chyba? I tady můžeme vystopovat mravní selhání, ač se hodí spíše výraz uražená ješitnost. Liberálové nevyhráli, ale překvapivě zaostali za konzervativci o 4 %. Z předem nachystané pozice blahosklonných vítězů náhle sami museli od konzervativců přijmout nabídku ke spolupráci. Jenže v pocitu zhrzenosti, kdy se z tvůrce vlády měli stát jen jejím doplňkem, pro její naplnění skoro nic nepodnikli. Dnes už je toto dění zahaleno vzájemnou řevnivostí, ale podle pozorovatelů byla osudovým okamžikem volba předsedy sněmovny. Ten měl být podle předběžné dohody z řad liberálů, nejlépe přímo Tusk. Jenže ti jmenovali Bronislawa Komorowského, výrazného odpůrce spolupráce s konzervativci. Kaczyńští ho nepřijali, s pomocí extremistických poslanců prosadili svého člověka Marka Jurka a veškerá spolupráce se rozpadla. Jeden tábor dnes viní za tento krach „nedospělost“ liberálů, kteří se prý odmítli podřídit reálným volebním výsledkům. Druhý zase tvrdí, že konzervativci od počátku pošilhávali po vládě s extremisty. Nicméně z pohledu na dnešní polskou realitu, která zemi řadí na společenský okraj Evropy vedle Ficova Slovenska, se jeví handrkování z loňského podzimu jako úplná prkotina. Byla by snad taková tragédie, kdyby se liberálové například vzdali myšlenky rovné daně? Vždyť kdyby takový kompromis otevřel cestu konzervativně-liberální vládě bez účasti Sebeobrany a ligy, zemi by to posloužilo. Z tohoto pohledu Donald Tusk nepřijal nabídku Kaczyńských, nerozpoznal rozdíl mezi mravním kompromisem a selháním – a zařadil se vedle Vladimíra Palka. Ale posuňme se ještě o dalších šest let nazpět.

Rakousko: účel světí prostředky Píše se říjen 1999 a v Rakousku končí parlamentní volby překvapivým výsledkem. Zatímco na druhé místo se vyšvihla strana Svobodných xenofoba Jörga Haidera, sociální demokraté zaznamenali nejhorší výsledek v historii a lidovci Wolfganga Schüssela jsou těsně až třetí. Sociální demokraté vedou jednání o vládě. Až v lednu 2000 obě velké strany schvalují obsah koaličního programu. Jenže už o tři dny později dohoda krachuje na sporu o ministerstvo financí a 3. února – po čtyřměsíčním patu – oznamuje Schüssel nečekanou vládu: lidovci a Svobodní, leč bez účasti Haidera. Jiný-

mi slovy: jako slovenští národovci bez Sloty nebo HZDS bez Mečiara. Následuje úlek celé Evropy a diplomatické sankce. Kde se stala chyba? Wolfgang Schüssel si dobře uvědomil bezvýchodnost situace. Bylo sice možné pokračovat v již třináct let trvající velké koalici, ale právě ta – tím, že vytvořila systém proporční demokracie, v němž si strany rozparcelovaly stát – posilovala Haidera. Právě on byl hlavním bojovníkem proti „proporci“. Pokud by tedy zůstal mimo vládu, tyto jeho představy by se čím dál více blížily realitě. Vždyť i rakouský tisk výstražně psal, že kancléř Haider je jen otázkou času. Schüssel si tedy de facto spočítal, že s haiderovci ve vládě tomuto scénáři předejde. Do jaké míry to byla úvaha mravní a do jaké míry racionální, ví asi jen on sám a Bůh. Jisté ovšem je, že z Rakouska se za posledních šest let stala reformní země. Haiderovci se rozhádali a rozložili vzápětí poté, co na smetišti skončil proporční systém. Vláda v prosperitě předběhla věčného rivala Německo a na někdejší sankce si už nikdo nevzpomene. Takže ještě jednou: Bylo to mravní dilema, nebo kalkul a více štěstí než rozumu? Ať tak nebo tak, v Šimečkově klasifikaci Schüssel zaznamenal úspěch. Rozpoznal hranici mezi mravním kompromisem a selháním.

Česko: raději menšinová vláda Píše se červenec 1998 a povolební Česko stojí před nabídkou možností. Může ustavit vládu pravého středu (102 mandátů), vládu levého středu (113 mandátů) nebo velkou koalici. Široko daleko žádný pat, ale přesto za necelý měsíc vzniká neslavně proslulá opoziční smlouva, dokument, který dal jméno celé éře známé neexistencí funkční opozice, klientelismem a korupcí. Kde se stala chyba? Hodně toho bylo napsáno o osobnostních i kariérních předpokladech obou protagonistů, Václava Klause a Miloše Zemana. Nicméně podle Šimečkova kritéria zůstává tím, kdo otevřel vrátka, Jan Ruml. I on si zde v zásadovosti nezadá s Vladimírem Palkem či Donaldem Tuskem. Proč nevznikla vláda pravého středu? ODS o ní jednat nechtěla, tvrdil – podobně jako dnes Tusk – již před osmi lety. A proč ne vláda levého středu? „Toto politické prostředí by nás zlikvidovalo,“ řekl tehdy Respektu. „Nikdy jsem nesouhlasil s tím, že v politice je třeba menším zlem bránit zlu většímu.“ Selhání? Příliš silné slovo. Ale k mravnímu kompromisu to má daleko. Píše se červenec 2006, osm let staré emoce již vyprchaly, protagonisté se změnili, takže místo na výčitky je čas spíše na poučení. Historie se samozřejmě neopakuje, ale jedna věc v dnešní situaci zůstává. Nějaká forma menšinového vládnutí (včetně stovkové koalice) je lepší než jakákoli forma velké koalice. Menšinová vláda má totiž vždy nad sebou účinné memento svého konce. Naproti tomu velká koalice to vždy dotáhne až do voleb, jak jsme to zažili v éře opoziční smlouvy. Zbyněk Petráček

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

Klaus se vyšachoval

EDITORIAL

Co se stane, když nastane ústavní krize

K

aždým dnem může nastat situace, kdy bude během vládních vyjednávání klíčová role prezidenta. Během krátké porevoluční historie jsme to zažili už několikrát. Ještě nikdy předtím ale nebyla pozice hlavy státu tak nebezpečně slabá, jako je tomu nyní.

Prezidentovy podmínky Jedním z důvodů, proč by měl být prezident v českém systému nadstranický, je jeho role při povolebních vyjednáváních. Hlava státu má hrát aktivní roli coby moderátor povolebních vyjednávání. Prezident je i prvkem kontinuity, jeho volební období je o rok delší než vládní. Jako takový má stranám pomoci najít řešení, zejména pokud je jasné, že ve světle volebních výsledků tápou. Jenže aby prezident mohl hrát roli věrohodného moderátora politických jednání, musí strany mít alespoň elementární důvěru v jeho nestrannost. Jinými slovy: strany například mohou prezidenta „nemít rády“ za jeho kritiku přebujelého partajnictví, jako tomu bylo v případě Václava Havla, ale zároveň si musí být víceméně jisty, že nebude svého postavení zneužívat ve prospěch jedné strany. A tomu tak dnes není. Václav Klaus v roli prezidenta asistuje u vzniku už třetí vlády, jenže první dvě vznikly nikoli po volbách, nýbrž po pádu vlády předchozí. Už tehdy se ale začaly rýsovat kontury Klausova stylu, v němž hrála podstatnou roli jeho podmínka, že vláda musí být většinová. Kdyby na stejné podmínce trval i v případě koalice vytvořené Mirkem Topolánkem po nedávných volbách, mohli bychom se sice stejně jako v minulosti tázat, zda má prezident na kladení takových podmínek ústavní právo, ale přinejmenším by bylo jasné, jaké má Klaus principy. Klausovo chování je nyní ospravedlňováno tím, že při vzniku Grossovy a Paroubkovy vlády prý požadoval záruku většiny hlavně proto, aby neutralizoval komunisty. Jenže protože to Klaus takto jasně tehdy neformuloval, převládá pachuť účelového stranictví. ČSSD ho musela o většině přesvědčit, ODS tak činit nemusí. Tím ztrácí důvěru jednoho z klíčových politických hráčů. Přitom Havlovo nadstranictví pomohlo v podobné situaci této zemi hned dvakrát. V roce 1996 vymyslel a dojednal koncept menšinové

vlády vedené Václavem Klausem, když se po volbách ukázalo, že Klausova koalice ztratila většinu. Havel přesvědčil ČSSD, aby výměnou za post předsedy Poslanecké sněmovny pro Miloše Zemana menšinové vládě umožnila vzniknout tím, že její poslanci odejdou ze sněmovny. Po pádu Klausovy vlády hrál Havel klíčovou roli ve zformování dočasné vlády Josefa Tošovského. Je sice dodnes obviňován z toho, že si vytvořením polopolitické vlády splnil tajné přání, jenže se zapomíná, že Tošovského vláda byla od počátku jen přechodným řešením. Jejím hlavním úkolem bylo dovést zemi k předčasným volbám, na jejichž konání se tehdy shodla většina stran.

Nadstranickost není mýtus Oba prezidenti se zásadním způsobem liší už svým místem v politickém systému. Nestraník Havel byl do své role katapultován historií. Měl své politické oblíbence a příznivce v jednotlivých stranách, ale nebyl úzce vázán na jedno politické uskupení. Po roce 1998 byl sice často spojován s Unií svobody a později se Čtyřkoalicí, jenomže s nimi byl spíše „spřízněn osudem“, jímž byl společný odpor vůči opoziční smlouvě. Klaus přišel do prezidentského úřadu jako čestný předseda Občanské demokratické strany, kterou až do prosince 2002 vedl. V projevech před svým zvolením sice sliboval, že bude nestranným prezidentem všech, ale brzy svou „nadstranickost“ odhodil. Občas slyšíme, že Klausovu zjevnou stranickost není třeba odsuzovat. Tradice nadstranického prezidentství je prý jen mýtus: vždyť Tomáš G. Masaryk byl sociální demokrat, zatímco Edvard Beneš byl národní socialista. Ano, pravda, jak Masaryk, tak Beneš byli blízko konkrétním politickým stranám, jenže ve funkci prezidenta lpěli na nadstranickosti, protože si byli vědomi její ceny. Zvažme konkrétní příklad. Klaus za tři roky svého prezidentství vetoval stejný počet zákonů jako Havel za deset let. Když byl prezidentem Havel, argumentoval Klaus, že vetovaných zákonů má být v parlamentní demokracii jako šafránu. To vypadalo jako rozumné ústavní hledisko, protože prezident by si v parlamentním systému neměl hrát na další komoru parlamentu. Klausovy dnešní činy ale ukazují, že jeho rozvaha z doby, kdy ještě nebyl prezidentem, byla účelově politická.

Zákony, na rozdíl od Havla, vesměs nevetuje proto, že mají formální chyby nebo že jsou dle jeho soudu protiústavní, ale protože neodpovídají jeho ideologickému pohledu na svět, který se nápadně shoduje s pohledy ODS. Havel se držel nadstranickosti, a odmítal tudíž vetovat zákony jenom proto, že měl jiný názor než parlamentní většina. Byl sice obviňován z neúcty k politickým stranám, ale jeho konkrétní praxe ukazuje spíše opak: když se strany většinově shodnou na určitém zákonu, není na prezidentovi, aby ho odmítal jenom proto, že názorově sympatizuje s poraženou menšinou.

Mimo roli moderátora Klaus se svým dosavadním chováním ve funkci prezidenta de facto vyšachoval z role povolebního moderátora, a tím částečně i z role hlavy státu. V situaci, kdy je sněmovna zablokovaná a Topolánkova vláda nemá zaručenou většinu, nenabízí prezident žádná kreativní řešení. A vlastně ani nemůže. Je totiž pravděpodobné, že za každým jeho návrhem by ČSSD vcelku právem viděla úskok ve prospěch ODS. Přitom může poprvé v historii České republiky vzniknout situace, kdy prezident bude nucen využít i svůj druhý pokus při formování vlády (všechny vlády jmenované Havlem dostaly důvěru Poslanecké sněmovny na první pokus). Klaus naznačuje, že ani v tomto případě se nehodlá chovat standardně, ačkoli právě on Havlovi opakovaně vyčítal údajnou nestandardnost. V případě, že neuspěje vláda sestavená předsedou strany, která zvítězila ve volbách, bylo by nepochybně standardní nabídnout šanci sestavit vládu předsedovi druhé nejsilnější strany. Vypadá to ale, že Klaus buď pověří znovu Topolánka, nebo někoho jiného z ODS. Paroubek a ČSSD by v takové situaci nepochybně nabídli veřejnosti vlastní verzi „sarajevského atentátu“ coby politického podrazu zinscenovaného prezidentem ve prospěch jeho politických oblíbenců. Země se za takových okolností může propadnout až do ústavní krize, v níž už bude Klausova věrohodnost natolik otřesena, že k jejímu řešení nebude schopen nijak přispět. Jiří Pehe Autor je ředitelem pražské pobočky New York University.

Q

Jak je důležité mít dost Filipa

Vysvětlení by se jistě našlo víc, samotný Uhl ale svou přepjatost zdůvodňuje strachem o právní stát. Snaha udělat si jasno v minulosti (komunistických) politiků a nedůvěra, co se jejich vztahu ke svobodné společnosti týče, prý mohou vést k novým „honům na lidi“. Kdo se leká, měl by si nejprve přečíst, jak ty strašné časy budou podle Uhla vypadat: bude to doba, kdy „i Mejstřík bude muset vysvětlovat své členství v SSM“. To je tedy fatální mýlka: tomuto „honu“ říká řada z nás vyrovnání s minulostí a už 16 let na něj s nadějí čeká. K trpělivosti nás přitom vede německá zkušenost, kde to také trvalo roky, než mladá generace položila svým dědům, otcům a politikům úplně normální otázku – co jsi vlastně dělal za třetí říše? Není přitom známo, že by tam někdo dotaz „a proč jsi byl v Hitlerjugend“ považoval za hon na dobré Němce. Naopak, bylo prospěšné to prokopnout, zamyslet se a odpovědět. Stejně jako by bylo dobré prokopnout to u nás. Popsat to normalizační svinstvo, ponížení a padoušství – a rozlišit jedno od druhého. Do toho

Marek Švehla

GLOSY Obvinění Tomáše Kadlece z přípravy gigantického podvodu je důležitou zprávou. Někdejší vlivný zaměstnanec BIS podezřelý z vynášení tajných informací ze služby sociálním demokratům udělal po jejich nástupu k moci raketovou kariéru a je tak trochu příznačné pro minulé politické poměry, že jeho

Konec jedné kariéry obvinění přichází chvíli poté, co jeho chlebodárci prohráli volby. Dřív ho zřejmě kvůli politickému krytí obvinit nešlo, i když jeho kariéru provází řada podezření – od manipulace prověrek přes dlouholetou úzkou spolupráci s kontroverzním podnikatelem (a Kadlecovým někdejším „zpravodajským“ agentem) Františkem Mrázkem až po kšefty ve strategickém státním podniku Čepro. Tomáš Kadlec je zdatný protihráč, jeho „soukromé archivy“ musí obsahovat kompromitující materiály, o nichž se nám ani nezdá. Už dnes pouští do médií vzkazy typu „pánové Pitr a Mrázek nezískali Setuzu mým přičiněním“ nebo „jako šéf NBÚ jsem zažil brutální nátlak, aby byla udělena jistá prověrka“, jejichž smysl je jasný: „Pozor, pánové! Jestli mi nepomůžete, budu mluvit!“ To mluvení by Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, který Kadlece obvinil, mohlo přinést skutečnou kolekci informací o prorůstání zločinu a politiky. Takže je nutné si pohlídat, která potrefená osoba či strana se Kadlecových vzkazů zalekne a začne ho chránit.

Každá odvykací kúra bolí. Když se ale zvládne, bývá „nový“ život mnohem lepší než ten dřívější. Česká společnost je napadená návykem zvaným riskování za volantem, na který ročně umře 1200 lidí. A teď má za sebou první týden léčby, která probíhá nečekaně dobře. Zbývá vydržet. Bude to těžké a občas i trochu sranda. Jiří Korn je proti novému silničnímu zákonu, napsaly třeba internetové noviny iDnes. Proč? Má prý rád luxusní auta, je zvyklý jezdit rychle. A teď má přijít o řidičák? „Když

bylo řečeno, není to žádný soukromník, ale politik snažící se dostat k podílu na moci. Někdo takový by měl unést nakukování do své minulosti a nepříjemné otázky na nejasná místa. Že právě Vojtěch Filip to snášet nechce, je jedna věc – ale proč to tázání rozčiluje žurnalistu Uhla? A dokonce natolik, že proti tazatelům pateticky vytahuje nejtěžší obvinění – ohrožují demokracii, jsou stejní jako stavitelé koncentráků…

Proč jsme byli v Hitlerjugend

Vážené dámy a pánové, okurková sezona nabírá obrátky, český premiér se ale rozhodl, že se před svým odchodem z vlády ještě stihne trochu víc znemožnit. A tak se stačil tento týden zastat slovenské nacionalistické vlády, a především poradil řidičům, ať kašlou na nový silniční zákon, protože pro ně zařídí právně nesmyslnou amnestii. V novém Respektu se ale tentokrát věnujeme spíš jiným tématům. Na straně 13 vám nabízíme pohled na Česko v čase volebního patu, přesněji řečeno na lidi, kteří netrpělivě čekají na složení nové vlády. V rubrice Česká republika přinášíme článek o nenápadném vládci Poslanecké sněmovny, na straně 8 text o ekonomickém poučení z mistrovství světa ve fotbale. Vše dobré přeje

Jaroslav Spurný

Je-li otázka „cos dělal za komunismu“ honem na lidi, nezbývá než vítat honce. Senátor Martin Mejstřík je stejný jako ti, kteří v padesátých letech hnali do koncentráků „kapitalisty a kulaky“. Tak to vidí někdejší disident, dnes komentátor a politický aktivista Petr Uhl. Podobnost má být v tom, že Mejstřík objevil a zveřejnil dvacet let starou listinu, na níž se předseda komunistické strany Vojtěch Filip upisuje ke spolupráci s StB. Publikací tohoto dokumentu senátor podle Uhla ohrožuje demokracii a rozpoutává bouři, která se mu vymstí. Vojtěch Filip usiluje v současných povolebních vyjednáváních o křeslo místopředsedy sněmovny. Kromě toho ve volném čase jezdí na srazy bývalých pohraničníků s chválou, jak přesně za zlatých dob před listopadem stříleli narušitele a zrádce. Také se teď o něm ví, že nad rámec běžného normalizačního lokajství spolupracoval s bezpečnostními složkami komunistického režimu – on tvrdí, že „nevědomě“, Mejstříkův dokument ho však usvědčil ze lži. Není divu, že nástup takového člověka do jedné z nejvyšších ústavních funkcí vzbuzuje odpor a obavy. Uhl, zaštítěný autoritou své někdejší příslušnosti k Chartě 77, se je v deníku Právo pokusil rozptýlit. Nepovedlo se mu to. Prohlásit, že člověk varující ve svobodné společnosti před podezřelou skupinou mocných je v zásadě stejný jako ten, kdo pod krytím diktatury terorizuje bezbranné – to není argument, ale černý humor. Říká hodně o Uhlovi, málo o tom, co to znamená mít v čele sněmovny Filipa. Vědět, co je Filip zač a jaká ambice jej žene vzhůru, přitom z dobrých důvodů potřebujeme. Jak už

3

A teď majáčky

Je sekerník, nebo seká dřevo? Pro odpověď nevolejte Uhlovi. (Senátor Mejstřík) FOTO TOMKI NĚMEC bedekru pro zájemce samozřejmě patří i otázka, co nás to tenkrát vlastně dostrkalo do těch „jejich“ spolků pro lámání charakteru à la svaz mládeže, co jsme tam dělali a jaký strach či ambice nás v nich držely. A úplně závěrem. Petr Uhl ve svém útoku na senátora Mejstříka píše, že „Charta 77 nebyla antikomunistická, alespoň ne v dnešním smyslu tohoto slova“. Smysl antikomunismu se však nemění den ze dne, stejně jako se nemění smysl antinacismu: bez dlouhých definic je to odpor proti režimu, který chce všechny zotročit do své utopie. A v tomto smyslu Charta 77 antikomunistická nemohla nebýt, což ostatně nejlépe věděli sami komunisté. Ivan Lamper

A co si o honech na lidi myslíte vy? Debata na www.respekt.cz.

Q

jedu pomalu, nejsem soustředěný,“ hrozí popový idol 80. let. Jako by se stal Al Capone arbitrem zákona proti nošení zbraně. Mezi rozklepané narkomany bez dávky se hlásí další, začíná lobbování u politiků, kteří sami touhle závislostí trpí ve zvlášť nebezpečné, majáčkové formě. Začíná tedy boj o veřejné mínění. Některá média zdůrazňují zachráněné životy (MF Dnes), jiná policejní buzeraci (Lidové noviny). Paroubek a ODS slibují změnu, názor veřejnosti a chování řidičů ale rozhodnou. Pokud totiž zákon skutečně zachrání každý měsíc desítky životů, budou ho politikové vracet do starých kolejí opravdu těžko. Na pořadu dne bude spíš jiná debata: jak obhájit funkcionářské majáčky v čase, kdy na všechny ostatní dopadá policejní přísnost. – MŠ –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Z Rumunska na Západ Prázdninová reportáž z autobusové linky napříč novou Evropou nejsou, takže čeští cestující nakonec sahají do svých kapes. Musíme se do rána hnout z místa a Rumuni slibují, že peníze hned vrátí. Konečně je dvě stě eur pohromadě. Řidič se ještě ponoří do chladicího boxu za svými zády a rychle balí do igelitky láhev vodky a orosené koly. Nazpět přináší pasy a široce se usmívá. Formality jsou u konce, uběhlo hodně času. Dvě hodiny. Pak řidič rychle utíká do nonstop směnárny s hrstí lei a přináší zpět vypůjčená eura. Teď ještě k Maďarům.

„Kam to dam, tam to dam“

xxx xxx FOTO GÜNTER BARTOŠ

Tak jsme to vydrželi, přečkali, uplatili a jsme šťastně tu! (Příjezd „rumunské“ linky na nádraží Praha-Florenc, léto 2006) FOTO TOMKI NĚMEC

E

vropu křižují autobusové linky, jsou mnohem levnější než vlak a stejně rychlé. Mnoho z nich vede i na východ. Jet tím směrem je podstatně jiné než před lety, pořád jde ale o nevšední zážitek. Místo uvnitř normálního dopravního prostředku se totiž cestující ocitá v chrámu podivných rituálů.

Známých dvacet Bůhví proč je zastávka autobusů do Prahy až v zastrčeném koutě na periferii Temešváru. Z jedné strany silueta malého nádraží, na druhé straně ulice směrem do centra a na ní smyčka tramvaje. Mezitím pár taxikářských dáčií a zvuk televize z otevřeného kiosku. Vloni stály židle ještě venku, teď se nad nimi klene žlutý umělohmotný stan. Pod ním jsou stolky obestavěné balíky kokakoly a piva v PET lahvích. Ty se dají proložit oschlými bagetami, skoro jako v Česku. Je chvíli před půlnocí a na betonový plac přijíždí luxusní autobus, pár ospalých postav se dere ven na cigaretu. Nová karosa ani nevypa-

JEDEN DEN V ŽIVOTĚ

Středa na benzince Vstávám před osmou hodinou. Ne že by se mi chtělo, zvlášť když jdu na noční. Dělám na benzince. Normální obsluha, směny od šesti do šesti. Takže dneska mám noční. Za chvíli musím vyzvednout Elišku u doktora. Eliška je moje auto, vínová felicie, byla v servisu na opravě spojky. Opraveno, vyzvednuto, vyřízeno. Teď musím do města. Do knihovny na internet. Zkontrolovat poštu. Pár mailů mám, ale nic akutně důležitého. Hudební dramaturg Milan T. mi poslal upřesňující informace k zítřejšímu rozhovoru v rádiu. Když jsem na netu, tak ještě zkontroluju svoje webové stránky a nakouknu, kde se co děje. Jó, mít tak počítač doma, tak bych na něm sice neuměl moc dělat a ztratil na něm spoustu času

dá jako karosa, spíš jako něco západního, má českou značku a řídí ji balkánský řidič. Umí česky a trochu se usmívá. Uvnitř karosy je přítmí, vydýchaný vzduch a postavy natažené přes sedadlo. Druhá řada hned za řidičem je volná. Z reproduktorů se valí rumunská dechovka a autobus se dává do pohybu ven z města plného nefalšované rakousko-uherské krásy se spoustou kaváren a mladých lidí v nich. Teď se ale za okny míhají spíš siluety zrezivělých zkrachovalých Ceaus ¸escových továren a neony nových benzinek. Za dvě hodiny jsme na hranicích. Hluboká noc, pod masivní železnou konstrukcí celnice je prázdno. Nastává dlouhé čekání. Půlhodina se zdá v nočním tichu nekonečná. Sem tam přijede osobní auto a vedle se posouvá kolona kamionů. V několika z nich podupávají a bečí ovce mířící kamsi napříč kontinentem. Konečně je tu rumunský policajt, vybírá pasy a mizí ve své boudě. Čtyřicátnice na sedadle za řidičem vypadá jako důležitá cestující. Vzrušeně rozmlouvá s řidičem rusky a dozadu do prostoru křičí něco rumunsky. Ruštině je rozumět. Shání eura,

měla je mít u sebe a nemá. Někdo jí je měl dát a nedal. Čí je to chyba? Její, nebo řidiče? Nemohou se dohodnout. Chvatně prohledává kabelku a kapsy. Představa noci strávené na rumunsko-maďarském pomezí provokuje českého pasažéra ke zvědavosti. K čemu eura? Pro hraniční kontrolu. K čemu? Klid, Čechů se to netýká, usmívá se žena. Koho se to týká? V autobuse se rozjíždí jakási nesrozumitelná transakce s nejistým koncem, dá se vytušit. Ale jaká? Žena ochotně „vysvětluje“: dvacet cestujících jede do Čech pracovat. Jsou z ruských vesnic na východě Rumunska a každý z nich musí zaplatit deset eur. Proč? Že smí opustit svoji zemi? To víte, tak to chodí, krčí rameny Rumunka.

prohlížením stránek těch svých oblíbených Dylanů a Donovanů, ale aspoň bych nemusel chodit do města, když potřebuju poslat mail. Ale z osmi tisíc měsíčně čistého na benzince na něj jen tak nenašetřím. Vlastně ani šetřit moc neumím. Když zrovna mám nějakou korunu, tak to stejně utratím za kytary a foukací harmoniky a tak. Na to jsem fakt zatíženej. Navíc jsem teď dal dvacet tisíc na vydání vlastního CD. A to nepočítám, co mě stálo zaplacení nahrávacího studia. Trochu jsem se kvůli tomu zadlužil. Naštěstí jen v rodině. A snad něco prodám. Skládám vlastní hudbu a texty. Když zrovna nemusím být v práci, jezdím hrát na různé koncerty. Festivaly, kluby a tak… Ve volných chvílích jsem písničkářem. Tohle CD je moje druhé. Čtrnáct písní. Nechal jsem si ho vylisovat u jedné pražské firmy, vyrobit booklety a krásně zabalit do celofánu. Vypadalo opravdu krásně. Jenomže na vnitřních stranách bookletu zkazili barvy. Takže tam musím zavolat a domluvit se na reklamaci. Ta paní, co to bere, ze mě radost nemá. Nejdřív mi zkouší nabídnout slevu, až 15 procent. Ale já to chci předělat. A tlačí mě čas. Křest je už za čtrnáct dní.

Taky jdu na kulturní středisko za kamarádkou zjistit, jestli ještě jsou lístky na Hegerovou. Nejsou. Škoda. Dneska si připadám vyloženě jako potížista. Čeká mě totiž ještě jedna reklamace. Ségra z Austrálie mi poslala jako dárek diskman. Jenže přišel polámaný. Krabice vypadala neporušeně, ale doma jsem zjistil, že je rozbitý a má upadlá dvířka. Tak teď si dopisuje česká pošta s australskou a řeší, kdo za to může. Ale já stejně vím, jak to dopadne. Nakonec přijdou na to, že vlastně nikdo neví, proč to přišlo rozbité, a řeknou, že mi příště nemá nikdo nic posílat. Teď se snažím trochu pocvičit na kytaru. Jenomže jsem zapomněl, že jsem slíbil kolegyni, že přijdu do práce už na půl čtvrtou. Tak to bude trochu hoňka. Do toho mi volá Lucka. Zpěvačka jedné folkové skupiny. Chtějí, abych s nimi v květnu hrál na společném koncertě v Brně. Když mám volno, tak proč ne. Z Třebíče do Brna to není daleko, navíc jsem tam už dlouho nehrál. Do práce to sice stíhám jen taktak, ale vůbec mi to nevadí. Stejně tady budu až do rána, tak co. Většinou to bývá v pohodě, ale jsou tu i nepříjemné situace. Jak kdy.

Široký úsměv Lepší nesnažit se tomu rozumět. V autobuse je více než dvacet Rumunů, jak tedy celník pozná, kdo má vysolit úplatek, a kdo ne? Mají oběti v pase česká pracovní víza, podle kterých je lze rozpoznat? Žena ochotně ukazuje svůj pas, nic tam nemá. Čas letí a nad zvědavostí vítězí únava. Eura

Tam se taky čeká a opět není jasné proč. V autobuse je zase rušno. Personál vytahuje z různých úkrytů ve vozidle kartony cigaret a rozděluje je mezi cestující. Odmítá se těžko, karton prostě přistává pasažérům na klíně. Rumuni se tváří, že rozumí, bouřím se, že žádné cigarety nechci. Už dávno tahle hra na běžnou autobusovou linku do Prahy přestala být zábavná. No tak ne, krčí rameny řidič a hledá další pašerácké dobrovolníky. Po dalších desítkách minut přicházejí Maďaři. Nic nehledají. Půl hodiny na razítka a zvedají závoru. Autobus upadá do spánku, už se blíží ráno. Maďarská dálnice rozevírá náruč a nabízí čisté záchody na odpočívadlech a kafe u pumpy, no ale za dvě eura. Ke slovenským hranicím dojíždíme v pozdním dopoledni. Oprýskaná železná konstrukce nedávno postaveného přechodu a pod ní zaparkovaná Lada Niva. České pasy jako by byly vstupenkou do vyšší společnosti, policajt je znuděně odmávne, zajímají do rumunské. Tentokrát žádná kola, taky tomu odpovídá přísnost. Jeden z rumunských pasažérů musí ven, asi jen namátkou. Musí ukázat peníze, české koruny, že má na pobyt v členské zemi EU. Muž nemá nic, ale je to příslušník oné „pracovní skupinky“ – žena za řidičem tedy sáhne do kabelky a vytahuje hrst tisícikorun. Policajt mává rukou – jeďte. Autobus se zklidňuje, dostavuje se únava po krátkém spánku a taky se blíží cíl a česká hranice. Konečně neúplatní a spravedliví čeští celníci, doufá vlastenec. Tady přece nikdo nikoho lahví koly neomámí. Čeká se chvíli, dovnitř vchází muž v uniformě. Povinně zamračená tvář. No, jen mi to taky dejte, pokyne na české pasy a bere je spolu s rumunskými. Jestli mi budete dávat razítko, tak ne na novou stránku, snaží se český pasažér rozmluvit svému úředníkovi zálibu, která panuje mezi strážci východnějších hranic. „Kam to dam, tam to dam,“ odpovídá policajt. „Nechci si hned zase žádat o nový pas,“ zní ještě jeden pokus o vysvětlení. „No tak si požádáte.“ Pasy se kontrolují v boudě, řidič vytahuje z lednice obvyklou kombinaci lahví, balí je do igelitky a před očima celého autobusu je dává policajtovi. „Dobrý, jeďte,“ cesta do Prahy je otevřená. „Je horko,“ odpovídá později už na konečné v Praze na Florenci řidič na otázku, proč dával českému celníkovi ty velké koly. A proč ten litr vodky? „Jsou to mí kamarádi, už tu jezdím několik let.“ A co by se stalo, kdyby mu to nedal? „Nic, vůbec nic. Co by se mělo stát?“ Marek Švehla

Q

Někteří lidé si pletou benzinku s hospodou. Máme otevřeno nonstop, a tak když všude zavřou, stahuje se sem pěkná sebranka. Navíc kousek odtud je ubytovna pro socky, tak to taky podle toho vypadá. Není tady moc draho (což se o naftě a benzinu říct nedá), pivo máme za deset korun, tak sem chodí kupovat cigarety, lahváče, rum a krabicové víno. Někdy si člověk fakt užije. Před třemi týdny mě tady zmlátili dva ožralí kreténi. Týden jsem pak ležel doma s límcem kolem krku. Dneska to vypadá dobře. Už je půl dvanáctý a zatím je klid. Pár těžkých alkoholiků už tady bylo pro svou denní (spíš noční) dávku, ale žádný extempore. Po půlnoci půjde kolegyně uklízet vevnitř, já pak venku. Musím zkontrolovat mycí linku. Začnou jezdit pekaři na kafe, občas nějaký zbloudilý kamion se přijde zeptat na cestu. Přivezou nám noviny, které se musí roztřídit a nachystat. Doplnit zboží. Město se pomalu probouzí. Lidé začínají chodit do práce a já se těším, až nás přijde vystřídat denní směna a půjdu se konečně vyspat. Pavel Pokorný Autor je pumpař a písničkář, žije v Třebíči.

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

5

Utajený vládce českého sněmu Kancléř Kynštetr má moc, ke které chybí vypínač

V

útrobách malostranských paláců sídlí vlivný muž, kterého nikdo nezná, zato on ze svého úkrytu vidí, kde se co šustne. Kancléř Poslanecké sněmovny Petr Kynštetr přežil všechny politické turbulence a šest šéfů. Teď se o tomto mocném úředníkovi začalo znovu mluvit. To když si sněmovna připsala na konto další podezřelé rozdávání veřejných peněz (viz box), pod nímž bude stát Kynštetrův podpis.

A k čemu vám to je? Větší pozornost médií nese hladce oholený muž s chladně modrýma očima velmi nelibě. Tak nelibě, že v otevřených zdrojích nelze najít jediný kancléřův životopis a stručných rozhovorů poskytl za bezmála dvacetiletou kariéru všehovšudy pět. Opravdu málo na muže, který řídí téměř čtyřsethlavý tým zaměstnanců sněmovny, jmenuje tajemníky komisí a výborů, má přístup na všechna jednání sněmovny a jejích orgánů, je odpovědný za hospodaření dolní komory, jeho jméno stojí na všech smlouvách o veřejných zakázkách. „To bude nějaká likvidační akce?“ vypálí kancléř hned v první větě, když přicházíme do jeho kanceláře na domluvený rozhovor a poklepe prstem na seznam předem vyžádaných otázek. „K čemu vám je, kdy a kde jsem se narodil?“ ptá se a jeho popuzená nálada se nezmění po celý zbytek krátké konverzace. Přesto se nakonec dozvíme například to, že po VŠE Kynštetr „studoval řádnou vědeckou aspiranturu v oboru ekonomie“ na Ekonomickém ústavu Československé akademie věd a ještě před listopadem nastoupil jako úředník do České národní rady. Neupřesněnou řadu let byl řadovým členem KSČ. V roce 1990 se stal v Národní radě vedoucím kanceláře. „Proč jsem se udržel tak dlouho?“ kroutí hlavou Kynštetr. „No asi proto, že tu práci dělám dobře.“

Loajální, flexibilní, výkonný Poslanci současní i bývalí mu dávají za pravdu. „Je flexibilní, profesionální, poslancům vždy vyjde vstříc,“ říká o kancléřovi bývalý poslanec US-DEU Pavel Svoboda. „Loajální a výkonný státní úředník s dobrou pověstí,“ přidává se místopředseda ODS Petr Nečas. Pochvala padá i od dalších zákonodárců. Tu a tam se objeví kritičtější hlas. „Sněmovna funguje takovou setrvačností už dlouho, nový vítr by neškodil,“ říká lidovec Libor Ambrozek a nemyslí jen Kynštetra, ale třeba i tajemníky výborů, které kancléř jmenuje a kteří jsou ve funkcích podobně dlouho jako on. „Motorem změn kancléř opravdu není,“ pokyvuje souhlasně hlavou i poslední šéf Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek. „Ale je to proto, že to tak chtějí poslanci. Že nechtějí nic měnit.“ Mimo poslanecké kruhy má Kynštetr pověst šedé eminence, člověka s obrovským vlivem, který uzavírá sněmovnu před médii i veřejností a je odpovědný za neprůhledné hospodaření. Své poslance kancléř věrně chrání: vytrvale odpaluje

například žádosti o seznam poslaneckých asistentů, informace, který zákonodárce a jak často létá po práci za státní peníze domů letadlem a podobně. Na webu sněmovny se lze dočíst, že její odbor informatiky sponzoruje v pražské zoo kozu kamerunskou, ale o zakázkách ani slovo. Pro srovnání: na senátní stránce jsou automaticky všichni asistenti a od podzimu 2004 i zprávy o výběrových řízeních. „My nic netajíme,“ říká k tomu Kynštetr s klidem člověka, který se cítí pevný v kramflecích. Pověsti o jeho dlouhých sněmovních prstech přiživuje totální neúspěch, jaký zaznamenal právě Zaorálek, když chtěl všechny zmiňované supertajné informace prostě zveřejnit. Dokonce se traduje, že aby mohl zakázat po několika opileckých extempore alkohol v kuloárním bufetu, musel počkat, až bude Kynštetr v cizině, jinak by se mu to nepodařilo prosadit, protože kancléř byl proti. „Že byl kancléř zrovna pryč, byla jen shoda okolností,“ namítá s rozpačitým úsměvem Zaorálek.

Já nemůžu vůbec nic Zmíněné parlamentní tajnosti komplikují veřejný dohled nad politickou reprezentací, ale blednou v porovnání s kauzami, které kancléře Kynštetra provázejí. Největší bombou byla dvoumiliardová rekonstrukce malostranských sněmovních paláců z konce devadesátých let. Sněmovna ji zadala bez výběrového řízení firmě KDM, která ovšem nepodnikala ve stavebnictví a na práci najala další společnosti, sama prováděla stavební dozor a náklady opakovaně zvyšovala. Projekt napadl Nejvyšší kontrolní úřad, podle jehož analýzy stát vyhodil oknem desítky milionů korun, případem se zabývala i policie. Podle Kynštetra se tehdy kontroloři zmýlili a poslanci mu dali za pravdu, vyšetřování vyšumělo do ztracena a židle vládce sněmovny se ani nezachvěla. Ani nikdy později. Prý ani nemohla – on přece není za takové věci zodpovědný. „Jestli si myslíte, že já rozhoduju, co se bude rekonstruovat, tak to se mýlíte,“ říká kancléř, přestože na všech smlouvách je jeho jméno, a navíc skandály podobného typu zlomily vaz už dvěma jeho senátním protějškům. „Úředník nemůže rozhodnout vůbec nic. To všechno musí určit politici.“ Praktici to zpochybňují. „My jsme většinou jen odsouhlasili návrhy kanceláře,“ říká o zakázkách někdejší lidovecký poslanec a bývalý člen komise pro práci sněmovny Josef Janeček. „Do opravy střech a takových věcí my nemluvíme,“ dodává další člen komise Radim Chytka (ODS). Ale i když poslanci do „takových věcí“ mluvili, nebylo jim to nic platné. Například Libor Ambrozek svého času v komisi prosadil, aby se sněmovna zbavila draze rekonstruované luxusní vily v Lipnici nad Sázavou, kam poslanci jezdí „studovat a odpočívat“. Karel Kühnl zase v čele hospodářského podvýboru zamítl přestavbu paláce v Nerudově ulici na poslaneckou ubytovnu jako nevýhodnou investici. Oba projekty byly přesto dokončeny podle původního plánu. Silvie Blechová

Q

Mami, já už mám zase něco v hlavě Ještě nedávno se při pohledu na ni omdlévalo a místo, kde byla spatřena, hned zahalily mraky úřední dezinfekce. Dnes obrana nezabírá a na mdloby není čas: veš, symbol chudoby a nemocí, je zpátky v nebývalé síle. „U dcery to začalo loni ještě ve školce,“ sype ze sebe překotně Ivana Merklová, jako by chtěla mít zpověď co nejdřív za sebou. „Četla jsem tam vyvěšené varování, že se mezi dětmi vyskytly vši, ale já sama jsem je nikdy neměla, tak jsem si říkala, že se nás to netýká. Pak jsem si ale všimla, že se dcera pořád drbe, a když jsem se podívala blíž, měla té havěti plnou hlavu.“ Paní Merklová nasadila nejúčinnější šampon, paraziti zmizeli. Jenže když dívenka přišla zpět mezi děti, všechno se brzy opakovalo.

Do tělocvičny, prosím Podobné zážitky mají společné tisíce rodin po celé republice. Pro většinu z nich je to šok, proto-

že mít vši s sebou nese odér totální zanedbanosti a životní bídy. Dvě nedávné světové války proslavily veš jako legendárního přenašeče smrtelných infekcí a hrůza z ní přežila dlouho do mírových časů. Pamětníci vzpomínají, jak ještě v osmdesátých letech minulého století způsobovala veš zahlédnutá ve vlasech nějakého dítka opravdový úlek dospělých – a okamžitý úřední zákrok. Učitelé nahnali žáky třeba do tělocvičny a všechny je postříkali dezinfekcí. Dnes tyto totalitní praktiky nejdou použít, škola musí daleko víc komunikovat s rodiči, a to přináší nečekané komplikace. „Když se u nás vši objeví, nemůžeme s tím nic dělat,“ říká ředitelka základní školy v pražské Poláčkově ulici Marie Šefflová. „Záleží to jen na rodičích. Pod-

Hlavně tu páčku Kancelář sněmovny se rozhodla vyměnit šest let staré poslanecké toshiby za nové stroje a ve výběrovém řízení vybrala firmu AutoCont, která 220 notebooků dodá za deset milionů korun. Veřejnost by se o tom nejspíš nic nedozvěděla, tak jako neví o dalších zakázkách, kdyby na věc neupozornily Lidové noviny s tím, že v soutěži byla i nabídka za poloviční cenu. Proč dostala přednost firma proslavená předraženou zakázkou na projekt Internet do škol, která jen zprostředkovává prodej počítačů jiné společnosti (Lenovo/IBM), a navíc nenabídla nejnižší cenu? Hledat odpověď na tuto otázku znamená prodrat se houštinou tajných a zmatených informací. Výběrové řízení uspořádala na žádost kancléře Kynštetra brněnská firma S-invest CZ. O vítězi ze čtyř přihlášených pak rozhodla komise dvou poslanců (Michal Hašek z ČSSD a Lubomír Suk z ODS) a tří Kynštetrových úředníků – šéfa informatiky Igora Václavíka, hospodářské správy Milana Hybše a tiskového oddělení Romana Žambocha. „Řídili jsme se jen nastavenými kritérii,“ říkají komisaři. V zadání se hledělo na cenu, na pokutu slíbenou dodavatelem za zpožděné opravy v záruční lhůtě a na technické vlastnosti. Mezi nimi měla největší váhu ochrana proti vylití tekutiny, výdrž

akumulátoru a možnost vypnout Wi-Fi a Bluetooth páčkovým vypínačem. Nad tím posledním kroutí počítačoví experti hlavami, prý spíše než technický detail je třeba dobré programové zabezpečení, a navíc u mnoha notebooků lze bezdrátové připojení vypnout stiskem dvou kláves. Kdo tedy kritéria nastavil právě takto? Kancléř Kynštetr tvrdí, že poslanci stálé komise pro práci kanceláře sněmovny, a ti zase, že jen schválili návrhy sněmovních informatiků. Takže začíná svítat: bodové hodnocení funkcí stanovil ten samý člověk – informatik Václavík –, který potom spolurozhodoval o vítězi. Proč byla jedné funkci dodána taková váha? „Shledali jsme, že je to zásadní,“ říká Václavík stručně. Ať už podmínky nastavil kdokoli, komise tvrdí, že technickým požadavkům vyhověl jen vítěz, zatímco druhý Dell – nabízející jinak výhodnější (poloviční) cenu a nejvyšší pokuty – prý nikoli. „Myslíte, že bychom marnili čas a energii našich lidí, přihlásili se, a pak nesplnili technická kritéria?“ namítá na to mluvčí firmy Dell Roman Pařík. Ověřit se to ale nedá, protože nabídky jsou díky dohodě o mlčenlivosti tajné. Stejně tak nelze zjistit, kolik stojí vítězný notebook, koupíme-li jej v obchodě či přímo u výrobce: sněmovna totiž jako „obchodní tajemství“ nechce veřejnosti prozradit, který konkrétní model z řady Lenovo/IBM ThinkPad zvítězil. Dell se odvolal, sněmovní výběrová komise námitku smetla ze stolu a AutoCont je potvrzeným vítězem.

Petr Kynštetr: „Dělám to dobře.“ FOTO GÜNTER BARTOŠ

le právního rozboru zveřejněného v Učitelských novinách nemáme právo ani dětem prohlížet hlavy, natož jim třeba zakázat vstup. Takže stačí jedna neukázněná rodina a výskyt vší se opakuje.“ I snaha rodičů má ale svoje meze. „Snažili jsme se dítě doma odvšivit, ale prostředky, které jsou k dostání v lékárně, přestávají fungovat. A jsou tak drahé, že si člověk říká, jestli má smysl utrácet poslední peníze za něco, co stejně nebude k ničemu,“ svěřuje se maminka před školou v Plamínkové. Co na to odborníci na hygienu? Veš sice nepatří mezi vybraných 43 nemocí, které je podle pravidel EU nutné hlásit, ale pořád spadají pod kolonku infekční nemoc. „Můžeme ale zasáhnout jenom v případě, že nám to nahlásí dětští lékaři,“ říká hlavní hygienik ČR Michael Vít. „V takovém případě bychom vydali rozhodnutí, že dokud rodiče vši neodstraní, děti do školy nesmějí. Nebo jsme schopni nabídnout, že děti odvšivíme sami.“ K dětským lékařům ale zpráva o invazi vší nedolehne, protože rodiče se většinou snaží vymýtit je v tichosti doma. Lékaři kromě toho tvrdí, že na podobné problémy nemají čas. „Jak bychom mohli všechny děti zkoumat? To vyžaduje aspoň patnáctiminutovou pečlivou prohlídku. A pak – jsou tu nebezpečnější choroby, jako je salmonela,“ říká dětská lékařka Zora Veverková.

Co dělat Rozhýbat skřípající úřední soukolí se pokusila pražská škola v Plamínkové ulici. A její postup se blíží představám hygieniků. Vytipovala si děti, kte-

ré se opakovaně vracely do vyučování zavšivené, poslala je domů a nepustila je zpátky dřív, než přinesly potvrzení od lékaře, že jsou „čisté“. Jinou, „měkčí“ variantu zvolila škola sester voršilek. „Loni na státní svátek 28. října jsme vyhlásili, že během následujících volných dnů by měli všichni rodiče své děti odvšivit, a vyjmenovali jsme způsoby, jak toho dosáhnout, včetně výměny povlečení, nákupu speciálních hřebenů a tak dále,“ vzpomíná vedoucí družiny Simona Šimková. Učitelé se dohodli s rodiči, že pro jistotu ještě všem dětem napustí hlavu účinným prostředkem. „Na krátkou dobu jsme jim dali hlavičky do sáčků a od té doby jsme se už s vešmi nesetkali,“ říká paní Šimková. Většina škol ale zatím z obavy z možných právních komplikací raději nedělá nic. S nebývalým rozšířením tohoto hmyzu se potýkají prakticky všechny vyspělé země – Velká Británie, Francie, Spojené státy nebo sousední Německo. Většinou ale mají propracovanou metodiku, jak v případě výskytu vší postupovat. Spolková centrála pro zdravotní osvětu (BZGA) v německém Kolíně vydává brožurku pro rodiče a školy, ve které informuje o příčinách a opatřeních proti vším. Jakmile rodiče zjistí, že dítě má vši, jsou povinni to hlásit škole nebo školce. Dítě musí jít na terapii, kterou potvrdí lékař. Hlavní hygienik Michael Vít nevylučuje, že se podobně zařídí i v Česku. „Musíme záležitost projednat s ministryní školství,“ říká, „a dát školám vodítko, co v případě přemnožení vší dělat.“ Tomáš Pavlíček

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Ten strom se jmenoval Karel III., měřil třicet metrů, a když se řítil k zemi, drtil pod sebou vše, na co narazil, mohl pod ním stát kdokoli, skupinka dětí nebo třeba právě vy. Tenkrát před třemi lety měl ale tu smůlu jen Malcom Tuffin, anglický turista, kterého padající obr přivezený sem na ozdobu vánočních trhů zmrzačil na Staroměstském náměstí. Už i soud mu teď dal za pravdu, že má nárok na odškodné 2,5 milionu korun. Polovinu částky by měl dát pražský magistrát, polovinu firma pořádající trhy. Happy end se ale odkládá. V Praze vrcholí sezona. Vedrem rozpálená metropole praská ve švech pod náporem turistů. Třeba loni jich tu byly skoro čtyři miliony a nechali tu 110 miliard korun. Praha se samozřejmě o tuto přízeň snaží a nové návštěvníky do města láká. Vábení vyslyšel i Malcom Tuffin. Přiletěl do české metropole na Vánoce 2003. A ani si pobytu nestačil užít, když na něj v centru Prahy spadl vánoční

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Vědci varují: lesy hynou A zachránit je se zdá tak snadné

Osudná procházka Malcoma Tuffina strom. Což mu změnilo život. Se zlomeninou obou stehenních kostí a se zraněnou páteří strávil půl roku na vozíku a dodnes se pohybuje jen za pomoci hole. Když se dal trochu dohromady, zahájil spor o odškodné. Ale zjistil, že za jeho zranění nemůže nikdo jiný než „příliš křehké dřevo stromu, což nikdo nemohl dopředu poznat“ – jak po měsících práce vyšetřila policie. Město nabídlo zraněnému turistovi 400 tisíc odškodného – alespoň to tvrdí, ale pan Tuffin zase trvá na tom, že nikdy žádnou oficiální nabídku ani omluvu nedostal. Tahanici měl ukončit výrok pražského obvodního soudu, který letos v květnu odsoudil oba hlavní aktéry (magistrát a firmu pořádající trhy), aby rovným dílem uhradili panu Tuffinovi odškodné ve výši 2,5 milionu korun. Následovala chvíle hrobového ticha, po které se odvolal magistrát: My nic nezaplatíme, odpovědnost mají trhovci, zní jeho stanovisko. Pořadatelská firma FAP ovšem s odvoláním na policejní závěr říká, že za všechno může strom. „Soud ale konstatoval, že i když bylo špatné dřevo, je to chyba provozovatele, ten smrk přivezl a vztyčil, a on tím nepozbývá odpovědnosti,“ říká Lenka Jahelková, která pana Tuffina zastupuje. „Odvolání radnice jsme ještě nedostali. Nevím, čím nás chtějí překvapit, protože všechna fakta jsou již známá a při posledním přelíčení nikdo nenavrhoval žádné nové šetření nebo důkazy.“ Proč radnice nechce svému návštěvníkovi zaplatit soudem nařízené odškodné, není lehké zjistit. Tazatel si ale alespoň může vyzkoušet pocity, které prožíval pan Tuffin, když z Londýna zjišťoval, kdo za jeho vážný úraz může a koho má žalovat. „Prosím vás, je pátek mezi volnem, a vy po nás přesto něco chcete,“ říká šéf tiskového oddělení Lukáš Herold na prostou otázku, proč se Praha v tuffinovském sporu odvolala. Můžeme tedy počítat s odpovědí? „No snad to stihneme. To já nevím, ale snad jo,“ říká Herold. Po čtyřech telefonických urgencích nakonec odpovědi přicházejí. V půl páté, tedy ve chvíli, kdy všichni úředníci úprkem opouštějí magistrát a šance na doplňující otázky je tedy nulová. „Odvolali jsme se proto,“ zní odpověď. „že jsme přesvědčeni, že právo je na naší straně. A využili jsme jenom naprosto standardní prostředek v demokratickém právním řádu.“ Angličané žijící v Praze to na svém blogu vidí jinak. „Nehledě na to, kdo nese odpovědnost, přehazování si viny bez pokusu nějak pomoci je odporné. Když Pavel Bém neváhal šaškovat v převleku s taxikáři, aby ukázal, že Praze jde o turisty, měl se podobně aktivně zapojit do kauzy Tuffin,“ píše jeden z blogerů na www.prague-spot.com. Zdá se tedy městu s rozpočtem přes jedenáct miliard výše odškodného 1,25 milionu korun příliš vysoká? „Nejde o výši odškodného, ale o princip,“ píše Herold. „My za to, co se tomu pánovi stalo, prostě nemůžeme.“ Jan Kovalík

Nakonec budu mít desetkrát víc. A se strakapoudem! (Milan Hron ve svěřeném lese) FOTO GÜNTER BARTOŠ

N

ormálnímu houbaři to možná nepřijde, ale 260 českých vědců má jasno: pokud se nezmění hospodaření v našich lesích, hrozí, že tyto lesy odumřou. Oslabené a stále nemocnější smrkové porosty nemohou do budoucna vzdorovat změnám klimatu, valnou část jich zničí vichřice a zbytek padne za oběť škůdcům; opuštěnou lesní půdu pak spláchnou záplavy. Tuto smutnou vizi sepsaly naše vědecké kapacity do oficiálního stanoviska, v němž prozradily i viníka neutěšeného stavu: jsou to prý zdejší lesáci, kteří pořád vidí v lesních porostech jen plantáže na dřevo a zdroj rychlého zisku. Rozhořel se spor o to, co dál s českým lesem.

Pro stromy nevidí les Šedovlasý muž v bílé košili s pronikavým pohledem působí v záplavě zelených uniforem nepatřičně. Josef Fanta, profesor na univerzitách ve Wageningenu, Amsterodamu a Českých Budějovicích si přišel do sálu na pražské Novotného lávce poslechnout své kolegy, které jako jeden z autorů vědeckého apelu kritizoval. Venku hřeje slunce turistického léta, tady se probírá národní lesnický program – čili budoucí „politika“ v českých lesích na léta dopředu. „Situace vlastně není špatná, přirůstá nám víc dřeva, než těžíme,“ zní od řečnického pultu. Profesor Fanta nedokáže skrýt rozladění. „Pořád jim nedochází ta cesta do pekel,“ říká na adresu přítomných. „A vlastně se není proč divit: jsou to špatně vzdělaní lidé, které vede jenom ekonomický kalkul.“ Právě z těchto důvodů se podle profesora Fanty hospodaří v našich lesích stále postaru. Pro lesáky je tím správným – protože nejvýnosnějším – přístupem snaha vysázet, pokud možno, co nejvíc rychle rostoucích smrků a kácet je v jednoduchých, levných holosečích. Z ekologického hlediska je to ovšem ničivá praxe. Jak je možné, že to tuzemští hospodáři nevědí? „Komunisté rozprášili zdejší vynikající lesnickou školu, která od třicátých do padesátých let minulého století přecházela z průmyslového využití lesa na šetrné hospodaření. Na univerzitách pak úplně zrušili obor lesnická ekologie,“ vysvětluje Fanta. Podezíravý postoj vůči všemu, co zavání ekologií, podle Fanty na rozdíl od západní Evropy přetrvává. „Čeští lesáci mají za to, že nikdo nerozumí lesu lépe než oni sami. Někteří z nich sice uznávají, že stav porostů není nejlepší, ale jakási stavovská hrdost jim brání přiznat, že si za to můžou sami,“ soudí další z účastníků konference Jaromír Bláha z Hnutí Duha. „Nemůžeme myslet jenom na ekologii,“ odpovídá těmto a podobným kritikům od pultíku na Novotného lávce jeden z příslušníků lesáckého stavu, „v lese taky žijí lidé a my potřebujeme výnosy z prodeje dřeva, abychom udrželi venkovské obyvatelstvo, které v lesích pracuje.“ Pohrdání přírodou a nevědomost nakonec přivedly české lesy na pokraj zkázy. Tak to aspoň tvrdí zmíněný vědecký apel, který Fanta spolupodepsal. Jako léčbu přitom vědci doporučují vyloučit holoseče, nechávat na místě část pokácené biomasy, sázet

víc listnáčů a jedlí. Tedy nástroje uznávané i v evropských zemích jako běžný způsob šetrného hospodaření. Přesto zdejší apel vyvolal rozzlobenou reakci z oficiálních míst. Ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti, který spadá pod ministerstvo zemědělství, sepsali odpověď: Nic zvláštního se neděje – dočteme se v textu podepsaném ředitelem ústavu Petrem Zahradníkem –, to jen hrstka lidí neznalých věci zkreslila a vytrhla z kontextu pár znepokojivých informací. V osobním kontaktu je ovšem ředitel Zahradník mnohem mírnější: „Profesora Fantu i některé další do jisté míry uznávám,“ říká. „Já sám bych dokument podepsal, ale vadí mi, když říká, že se blížíme katastrofě, za kterou nesou zodpovědnost výhradně lesáci. To není pravda – většinou se jedná o zátěže z minulosti a lesníci dnes dělají, co můžou, aby to napravili.“ Nápravu vidí Zahradník téměř shodně s vědeckými kritiky, ale „jako profesionál a praktik“ dodává, že to nejde udělat ze dne na den.

Nedělejte nám z toho paseku Na předměstí Hradce Králové v bezprostředním sousedství lesa se tyčí typicky socialistická budova zlidštěná dřevěným obložením. Tady sídlí státní podnik Lesy České republiky, který má na starosti víc než polovinu zdejších lesů. Uvnitř na návštěvníka odevšad dýchá symbolicky zelená barva – z mramoru na schodech, křesílek, a dokonce i kachlíků na záchodě. Drobný muž v uniformě adjunkta, úřední řečí výrobně technický náměstek, Vladimír Krchov nabízí čaj a ujišťuje, že firma už částečně doporučení českých vědců plní. „Sázíme víc listnáčů, než po nás žádá lesní zákon. A smrky jsme omezili.“ Zjevně ne dost, protože podle Státního zemědělského intervenčního fondu šlo v minulých dvou letech na vysazování smrků víc dotací než na všechny ostatní stromy dohromady. Takže i když se podle odborníků pro pěstování smrku hodí jen asi 11 procent českého území, dává se na jeho výsadbu čtyřikrát víc. Stejně problematické je to i s kácením na velkých plochách. „Holosečné hospodaření se v naprosté většině případů omezuje na jeden hektar,“ ujišťuje Vladimír Krchov. Zákon skutečně nedovoluje udělat najednou větší díru do lesa, ale i stokrát sto metrů je podle vědců až moc. „V přírodě najdete holiny velké nanejvýš půl hektaru,“ říká Jakub Hruška z České geologické služby, „na větším prostoru se totálně mění charakter vegetace, vítr si tam dělá, co se mu zlíbí, stromky těžko zakořeňují.“

Co stojí strakapoud a bažina Osmdesát kilometrů od Hradce, na Svitavsku, se táhnou další lesy, ale hospodaří se v nich jinak než ve státním podniku. Obce, které lesy restituovaly, se spojily do sdružení a najaly si zkušeného správce. Milan Hron se spolu s námi brodí blátem na cestě, kudy náklaďák sváží hromadu kulatiny. Pařezy po obou stranách ukazují, odkud se dřevo bere, ale les přesto zůstává lesem, žádné holoseče na obecním

pozemku nenajdete. Přesto majitelé neprodělají. „V první fázi z toho špatně založeného smrkového lesa vytěžím tak 30 až 50 procent, to znamená, že zisk je nižší než u holoseče,“ přiznává Milan Hron. Výhody probírky se podle Hrona začínají střádat po čase. Vykácenou paseku by musel uměle zalesňovat, ožínat trávu a stromky natírat, kdežto v prosvětleném porostu stačí, aby smrkové semenáčky cíleně doplňoval listnáči. „V konečné bilanci dosáhnu pětkrát až desetkrát vyššího zisku než Lesy ČR,“ odhaduje Hron. „Kromě toho jsou věci, které se ekonomicky těžko počítají. Třeba to, že na starším stromě zůstane strakapoud, který ožírá hmyz, nebo když v lese necháte bažinu, a vodou nasáklé stromy pak nenapadne kůrovec.“ Potvrzuje se ale i to, že ze začátku je ekologické hospodaření náročnější. „Duby, buky a jedle jsou ve zdejších lesích v menšině, takže si na nich s radostí pochutnají brouci a houby.“ Sazenice jsou podle Hrona dražší a pomaleji rostou. Musí se také oplocovat proti zvěři. „Tohle měla být moje chlouba,“ ukazuje smutně na zrezavělé bučky ohryzané od myší. Na druhé straně podle Hrona tato dřina stojí za to, přinejmenším proto, že listnáče lépe snášejí klimatické změny, při vichřici se nelámou tak snadno jako smrky, a když se krajem přežene kůrovec, zarazí ho spíš než smrkové monokultury.

Pěstitelé katastrof Případ Milana Hrona sice ukazuje možnosti, kudy by se mohly ubírat změny, ale lokomotiva lesního hospodářství jede setrvačně dál po plantážnických kolejích. Poptávka po dřevě trvá a Lesům ČR to vyhovuje – v loňském roce dosáhly čistého zisku 469 milionů korun. Nicméně i když je to zatím stále výnosný byznys, ve kterém se točí miliardy korun, sami lesáci si stěžují, že se trendy začínají obracet. Cena smrkové masy klesá, cena práce jde nahoru. Konzervativní způsob hospodaření si žádá pořád víc nákladů na hnojení, vápnění, zalesňování holin, ochranu proti zvěři atd. V podobné situaci bylo před dvaceti lety Německo. Když se tam přestával starý mechanismus vyplácet, přešli sousedé na metody bližší přírodě – podobné těm, co v malém uplatňuje lesník Hron. Ze začátku zaznamenali propad zisků, v současnosti se ale postupně přibližují k hranici rentability. Vladimír Krchov z Lesů ČR ale trvá na „vyzkoušených metodách“. Tvrdí, že firma potřebuje pěstovat choulostivé smrky, aby si udržela zisk. A k čemu jí ten balík získaný za tak rizikovou cenu bude? Proč se nespokojí třeba s menším? „Kromě běžné údržby a platů zaměstnanců potřebujeme rezervy pro případ náhlé kalamity, jako je vichřice nebo kůrovec,“ vysvětluje Krchov. Podle jednoho ze signatářů apelu Jakuba Hrušky z České geologické služby lze v tomto uvažování vysledovat zvláštní logiku: „Když špatně hospodaříte, tak se opravdu dá čekat, že katastrofy přijdou.“ Tomáš Pavlíček, Jan Stejskal J. Stejskal je publicista.

Q

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

INZERCE

7

8

EKONOMIKA

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Volný pohyb talentů pomáhá všem Ekonomické poučení z fotbalového mistrovství světa

L

etošní mistrovství světa znovu potvrdilo, že fotbal je nejen nejpopulárnějším sportem na světě, ale že je zároveň pravděpodobně nejglobalizovanějším povoláním. Je nemyslitelné, že by se brazilští, kamerunští či japonští lékaři, počítačoví experti, dělníci nebo bankovní úředníci mohli přesouvat z jedné země do druhé tak snadno jako brazilští, kamerunští či japonští fotbalisté. Fotbalový tým londýnského Arsenalu se například skládá výhradně z cizinců, a to včetně francouzského trenéra. Dokonce ani kapitánská páska již není vyhrazena domácím hráčům: kapitánem Arsenalu je Francouz Thierry Henry, jako kapitán AC Milán často nastupoval Ukrajinec Andrej Ševčenko, který bude v příští sezoně oblékat dres anglického mistra Chelsea, a Argentinec Christian Zanetti se zhostil kapitánské role v milánském Interu. Desítky Jihoameričanů a Afričanů hrají také v lize ruské, turecké či polské, stejně jako v různých jihoevropských soutěžích. Díky fotbalu si tak můžeme udělat obrázek, jak by vypadala skutečná globalizace na trhu práce.

Doktoři jako Ronaldinho Ve fotbale stejně jako u jiných povolání dříve existovala omezení mobility pracovních sil výlučně na poptávkové straně. S výjimkou komunistických zemí neuvaloval nikdo na pohyb hráčů žádné limity. Poptávková strana byla naopak silně regulována v podobě pravidla, že kluby nesmějí v jednom zápase postavit více než dva zahraniční hráče. „Případ Bosman“ pojmenovaný podle belgického fotbalisty, který úspěšně napadl uplatňování tohoto pravidla u hráčů z členských zemí Evropské unie, nahlodal toto omezení jako první. K jeho úplnému odstranění došlo na nátlak nejbohatších evropských klubů, které požadovaly volnou ruku při angažování nejlepších hráčů, ať už přicházejí odkudkoli. Všude tam, kde jsou globalizace a úplná komercializace svrchovanými pány, se tedy neomylně koncentruje kvalita a úspěch. Vezměme si například počet klubů, které se kvalifikovaly do čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí či pozdější Ligy mistrů. Zaměříme-li se na pětiletá období mezi roky 1967 a 1986, zjistíme, že počet týmů, které postoupily do čtvrtfinálových bojů, kolísal mezi 28 a 30. V následujících dvou pětiletých obdobích však tento počet klesl na 26 týmů a v poslední „pětiletce“ (2000–2004) to již bylo jen 21 týmů. Závěr je prostý: mezi evropskou elitu proniká stále méně klubů. S národními ligami je to podobné. Od startu anglické Premier League v roce 1992 se pouze jednou nestal mistrem Manchester United, Arsenal nebo Chelsea. Italskou Serii A vyhrál od roku 1991 jen dvakrát někdo jiný než Juventus nebo AC Milán. A španělským mistrem se od roku 1985 jen třikrát nestal Real Madrid či Barcelona. Důvod této koncentrace špiček je zřejmý: nejbohatší kluby dnes mohou lákat nejlepší hráče na světě. Zároveň však lze říci, že tuto koncentraci doprovází zvýšení kvality samotné hry, a to díky jevu, kterému ekonomové říkají „rostoucí výnosy z rozsahu“. Když spolu hrají nejlepší hráči, kvalita každého z nich i kvalita týmu jako celku exponenciálně roste.

Instalatér, nebo fotbalista? (Thierry Henry ve Francouzských Alpách) FOTO GLOBE MEDIA / REUTERS

Volný pohyb pracovních sil v jiných oborech by pravděpodobně přinesl stejný efekt. Kdyby se lékaři, počítačoví specialisté nebo projektanti (natožpak oni přísloveční polští instalatéři) mohli volně pohybovat, s největší pravděpodobností by to mělo za následek zvýšení koncentrace talentů v nejbohatších zemích. Nerovnost v distribuci talentů v jednotlivých státech by se zvýšila, i když by zároveň došlo ke zvýšení celosvětové výkonnosti zboží i služeb a ke zlepšení jejich průměrné kvality, jak je tomu v dnešním fotbale. Chudší či menší země by už jen stěží mohly snít o vítězství v Lize mistrů, na které kdysi dosáhly týmy jako Steaua (Rumunsko), Crvena Zvezda (Srbsko) nebo Nottingham Forest (který se dnes potácí ve třetí anglické divizi).

Zlepši se v Barceloně… Znamenalo by to tedy další zostávání chudších zemí za bohatými? Ne tak docela a příklad si můžeme vzít opět z fotbalu. Zatímco však na úrovni klubového fotbalu vidíme nerovnost a vytěsňování slabších, pro soutěže reprezentačních týmů platí pravý opak. Průměrný výsledkový rozdíl mezi nejlepšími osmi reprezentacemi mistrovství světa setrvale klesá – z více než dvou branek v padesátých letech přes přibližně 1,5 branky v letech šedesátých, sedmde-

Reforma zdravotnictví v Německu je nemocná Vadí vám, že se čeští politici nemohou rozhoupat k reformě zdravotnictví? Klid, nejsou výjimkou. Tak dlouhou noc už němečtí novináři dlouho nezažili. Na chodbách kancléřství čekali minulé pondělí až do půl šesté ráno. Teprve pak vyšla Angela Merkelová a spolu se svými koaličními partnery oznámila „revoluční průlom“. Tím se myslí kompromisní dohoda velké koalice sociálních a křesťanských demokratů na rámcovém programu reformy zdravotnictví, první od dob říšského kancléře Otty von Bismarcka. Žádné ovace ale nenásledovaly, spíš velké zklamání. „Důležité cíle reformy zůstanou nenaplněné,“ napsal zklamaně konzervativní deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. „Koalice tím ztrácí svoji legitimitu.“ V německém zdravotnictví se ročně utratí nějakých 240 miliard eur (na osobu je to přibližně čtyřikrát víc než v Česku). Cíl je přitom stejný jako ve všech dalších západních zemích: zastavit růst

nákladů, zprůhlednit toky peněz a přitom nezhoršit kvalitu péče. Podle kritiků ale zůstalo jen u přání mimo jiné proto, že obě strany velké koalice šly do jednání se značně rozdílnými představami v hrubých rysech podobnými těm, které razí i česká levice a pravice. Výsledkem je to, že do německého zdravotnictví půjdou další peníze od občanů i ze státní kasy.

Pozor na piercing Podle návrhu reformy by měly vzniknout takzvané zdravotní fondy, do nichž potečou finanční prostředky pro všechny pojišťovny. Mezi jednotlivými pojišťovnami, kterých je v Německu přes 250, by se tak měla zvýšit konkurenceschopnost, fond jim bude vyplácet paušální částky za každého pojištěného.

sátých a osmdesátých až po pouhých 0,88 branky na mistrovství světa v roce 2002. Totéž platí o všech utkáních závěrečného turnaje, nikoli jen o zápasech nejlepších osmi národních týmů. Pokles výsledkového rozdílu je o to působivější, že počet účastníků mistrovství světa se zvýšil ze 16 na 32 týmů – mnohé z nich jsou přitom nové a dosti nezkušené. Pozoruhodné je, že tradiční fotbalové velmoci nedokážou tyto týmy „převálcovat“. Mezi nejlepších osm mužstev posledních čtyř mistrovství světa naopak vždy pronikli dva „nováčci“, kteří se nikdy předtím do čtvrtfinále neprobojovali – v roce 2002 to byly Turecko a Jižní Korea. I pro tento jev existují dva důvody. Za prvé se dobří hráči z méně významných lig zlepšují díky volnému pohybu mnohem více, než kdyby zůstali doma. Dobrý dánský nebo bulharský fotbalista se bude zlepšovat mnohem rychleji, pokud přestoupí do Manchesteru United nebo do Barcelony. A za druhé národní týmy účastnící se mistrovství světa toto zlepšení kvality „podchytily“ díky pravidlu FIFA, které požaduje, aby fotbalisté reprezentovali pouze svou zemi. Eto’o může hrát za kterýkoli španělský, italský nebo anglický klub, ale v mezinárodních soutěžích smí reprezentovat pouze Kamerun. FIFA tak jinými slovy zavedla institucionální pravidlo, které umožňuje malým

Největší novinkou reformy bude ale změna financování těchto fondů. Zdravotní pojištění, které před 150 lety zavedl právě Bismarck a které dlouhá léta úspěšně odolávalo všem reformám, má být financováno z odvodů zaměstnanců, zaměstnavatelů a vedle toho zvlášť také penězi přímo ze státní kasy. Tím chce vláda omezit závislost zdravotního pojištění na trhu práce. Vysoká nezaměstnanost přísun peněz do zdravotnictví snižuje, negativní vliv ale působí i opačně: německá pracovní síla je jednou z nejdražších v Evropě také kvůli vysokému zdravotnímu pojištění, které je v současnosti 14,2 procenta z vyměřovacího základu platu. Paradoxní ale je, že pojistné se bude naopak zvyšovat. Do vzniku zmíněných zdravotních fondů v roce 2008 totiž musí zdravotní pojišťovny vyrovnat schodky ve svých rozpočtech, celkem sedm miliard eur. Sociální a křesťanští demokraté se proto rozhodli vzít víc peněz od občanů a od ledna 2007 zvýší zdravotní pojištění o půl procentního bodu na 14,7 procenta z vyměřovacího základu platu. Navíc podle expertů zvýšení pojistného nestačí, proto ministryně zdravotnictví Ulla Schmidtová (SPD) plánuje na příští rok další úspory. Lékárny by měly poskytovat zdravotním pojišťovnám více slev. Ceny zdravotnických potřeb by se měly snížit tím, že na jejich výrobu budou vypisována výběrová řízení. Lékárny také dostanou povolení prodávat pilulky jednotlivě. Léčení například zánětu po piercingu si bude muset každý zaplatit sám. Vláda také připravuje zákon na zvýšení zdravotní prevence pro občany od 45 let. Návrh předpokládá zavedení bonu-

zemím (ve fotbalovém smyslu) částečně těžit z výhod vyplývajících z dnešní zvýšené kvality hry, a tím tento „odliv nohou“ do jisté míry kompenzovat.

… a pak pomož doma Stejné pravidlo by se dalo vztáhnout i na jiné činnosti. Volný pohyb kvalifikované pracovní síly by mohly doprovázet závazné mezinárodní podmínky, podle nichž by přistěhovalci z chudých států museli strávit například každý pátý rok v zemi svého původu. Díky tomu by domů přinesli schopnosti, technologie a styky, které jsou stejně cenné jako schopnosti, jež hráči jako Eto’o, Essien nebo Messi vracejí Kamerunu, Ghaně či Argentině. Umísťování na trhu práce by představovalo problém, ale princip je zdravý: svět by se měl z mistrovství světa ve fotbale poučit. Branko Milanović Autor pracuje jako ekonom pro Carnegieho nadaci pro mezinárodní mír. Q Copyright: Project Syndicate, 2006. www.project-syndicate.org

sového systému, podobně jako u zubního lékaře. Pokud někdo nebude chodit na preventivní prohlídky a později chronicky onemocní, bude si muset na léčbu připlatit. Pokud jde o finanční spoluúčast pacientů, tu už před dvěma lety zavedla Schröderova levicová vláda: za vyšetření u lékaře se platí deset eur (ale maximálně jednou za čtvrt roku). Nová reforma zdravotnictví však narazila na kritiku ze všech stran. Ozvali se zástupci křesťanských i sociálních demokratů, ale také opozice, zdravotní pojišťovny, svazy zdravotníků a nezávislí experti. Podle nich je třeba šetřit, nikoli přilévat do systému další státní peníze. Reforma prý nepřinese žádné zlepšení, zvyšuje se vliv byrokracie a systém se stává komplikovanějším. Podle propočtů opozičních Zelených by pojistné muselo stoupnout minimálně o celý jeden procentní bod, aby se zahladil dnešní deficit. Proti novému návrhu se také ohrazují zdravotnická zařízení. Nevědí, jak mají šetřit, když odbory a zemské vlády nedávno dohodly zvýšení platů lékařů. Týden po podpisu programu reformy zdravotnictví, který teď ve formě zákona musí schválit parlament, se však koaliční partneři dostávají do stále většího sporu. Sociální demokraté, kteří chtějí reformu zdravotnictví financovat zvýšením daní, kritizují kancléřku Angelu Merkelovou, že nedodržela předem dohodnuté postupy. Merkelová však rozhodla, že po nedávném zvýšení daně z přidané hodnoty s dalším zvyšováním daní zatím nepočítá. Bára Procházková Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu.

Q

DISKUSE / PŘED 10 LETY

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

Má být americká základna v Česku? Zprávy o tom, že by v tuzemsku měla vyrůst americká vojenská základna, vyvolaly hodně emocí. Přinášíme vám věcnou polemiku dvou expertů na zahraniční politiku – Tomáše Klvani z České euroatlantické rady a Jana Eichlera z Ústavu mezinárodních vztahů. Média „objevila“, že v Česku může vzniknout „americká raketová základna“, že prý konečné rozhodnutí se blíží, ba má být na spadnutí. Pravda je prostší. Jako členové NATO jsme spojencem a přítelem Spojených států, které zajišťují naši bezpečnost – útok na Česko je podle článku pět washingtonské smlouvy totéž jako útok na Floridu –, a jako takoví jsme součástí spojeneckých úvah a plánů týkajících se Systému balistické raketové obrany (BMDS). Jde o naši bezpečnost, prosperitu, zdraví a zdraví naší ekonomiky, jež právě prochází dějinným boomem. Nikdo nám žádné rakety nevnucuje a nic se nemusí rozhodnout příští týden ani v září. BMDS má různé komponenty a jde o to, zda se na ní budeme podílet a jak.

Absurdní referendum Do Česka měla nedávno přicestovat spojenecká mise, aby zkoumala naši ochotu řešit tyto otázky. Nakonec byla kvůli předvolební kampani odložena. Podle dobře informovaných zdrojů z bezpečnostní komunity sem tato skupina přicestuje v řádu týdnů nebo měsíců. Je zjevné, že někdo, kdo si účast Česka na BMDS nepřeje, pustil do médií

T

patřičně překroucenou informaci a nastavil hlavně v západní Evropě běžné parametry „diskuse“: cpou se nám sem yankeeové a chtějí si na naší zahrádce postavit odpalovací rampu... BMDS vznikla koncem roku 2004 a je stále v úvodní fázi. Jejím cílem je ochránit Spojené státy, americká vojska ve světě, spojence (jako třeba Česko) a přátele (například Izrael nebo Mexiko) před případným útokem balistických raket. Jde o spojenou, integrovanou a rozvrstvenou obranu proti balistickým raketám, jež bude schopna likvidovat útok rakety v každé ze tří možných fází jejího letu – vzestupu (například prostřednictvím laserových zbraní), střední doby (třeba raketami Aegis umístěnými na válečných plavidlech) a v konečné fázi (mezi jinými také raketami Patriot Capability-3). Je třeba sestavit přesné systémy okamžité identifikace nepřátelské rakety, jejího sledování vyspělými senzory umístěnými na zemi, v moři, ve vzduchu a vesmíru, zkonstruovat rakety schopné nepřátelskou raketu za letu zneškodnit nebo zbraně využívající koncentrovanou řízenou energii na bázi laseru. Tento protiraketový deštník se neobejde bez dobře integrovaných systémů velení a komunikace.

omáš Klvaňa napsal velmi zajímavý a zasvěcený komentář k diskutované otázce rozmístění amerických systémů protiraketové obrany na území ČR. Přesto podle mě na některé důležité okolnosti zapomněl. Ve své reakci bych začal hodnocením mezinárodněpolitických souvislostí. Klvaňa výslovně píše o raketovém potenciálu Íránu. Tento argument ale má dvě vážná úskalí – historické a vojensko-politické. Připomeňme si, že je to jen necelých 30 let, co byl Írán jedním z klíčových strategických spojenců USA. Jestli se potom stal jejich nepřítelem, či dokonce hrozbou, pak do značné míry v důsledku řady chyb amerických administrativ v 70. letech. A navíc Íránci dodnes nezapomněli, že to byly USA, kdo v roce 1982 poskytl Saddámovi přesné informace o sestavě íránských vojsk postupujících k dálnici Basra – Bagdád, a že po využití těchto údajů následovalo nasazení iráckých chemických zbraní a decimace íránských vojsk. Z výše uvedeného vyplývají dvě důležité otázky. Je nutné za hrozbu pro naši bezpečnost považovat zemi, kterou si jako svoji hrozbu do značné míry

vygenerovala jiná země, třebaže je to hegemon bezpečnostního společenství, jehož jsme se stali členy? A druhá otázka zní: máme jistotu, že Írán bude hrozbou pro USA a pro jejich spojence i za dalších 5, 10 nebo 15 let? Můžeme vyloučit, že se znovu nestane spojencem, nebo alespoň korektním partnerem? Co budeme říkat potom? A nyní vojensko politické souvislosti. Kde bereme jistotu, že Írán by se skutečně odhodlal zahájit raketový útok na USA nebo na jejich spojence? Takové rozhodnutí by mohl učinit pouze blázen, který by podstoupil obrovské riziko, že při zdrcujících odvetných úderech zahyne on sám a že bude zpustošena i jeho země. Není to spíše tak, jak tvrdí řada odborníků na Západě (včetně USA), že pokud Írán usiluje o vlastní arzenál jaderných zbraní, pak ne proto, aby zaútočil na USA, ale aby si zajistil z jejich strany nenapadnutelnost? Aby znemožnil, že po operacích Trvalá svoboda a Irácká svoboda nebude následovat operace Íránská svoboda? Další otázka zní, proč zapomínáme, že jsou i jiné jaderné státy, např. Pákistán? Dnes o něm jako

V

význam. K čemu pak být v alianci? Také argument, který vrací do hry doktrínu odstrašení – Írán nechce spáchat kolektivní sebevraždu –, stojí za úvahu. Věřme, že prezident Ahmadínedžád a nejvyšší klerik Chameneí jsou natolik racionální, že nebudou chtít být kolektivními mučedníky za svatou věc. Je však tato naše víra dostačující při snaze zajistit si bezpečnost?

závěru polemiky klade Jan Eichler na stůl silný argument – rozhodneme-li se rozmístit protiraketové systémy, staneme se potenciálním terčem protiútoku nebo preventivního úderu. To je fakt. Má-li to však být důvod neúčastnit se BMDS, je to jako žádat letenku a odmítat zaplatit. Nejsme-li ochotni se podílet na vlastní obraně a obraně spojenců, sám výraz „spojenec“ ztratí

V současné době se nacházíme ve druhém dvouletém bloku 2006–7 existence BMDS (první blok v letech 2004–5). BMDS vzniká podle spirálové metody vývoje, čímž je míněno, že jde o postupné zdokonalování systémů, jejich testování a zpětnou vazbu tak, že celá obrana nebude nikdy ukončena, nýbrž bude v souvislosti s vývojem nových technologií průběžně zlepšována. Nyní se na ní podílí více než 17 firem a jedním z pěti cílů současného bloku je, jak uvádí Pentagon, ustavit pro ni mohutný mezinárodní základ. Právě proto sem tedy zamíří ona pracovní mise a bude jednat o zapojení českých ozbrojených sil, případně o jiné formě účasti Česka, například včetně základny, vývojového střediska, umístění senzorů a radarů. Rozhodnou čeští politici, vojáci a nepřímo také odborníci na národní bezpečnost. Jakou podobu toto rozhodování bude mít, se zatím neví, ale je absurdní, aby se konalo referendum, když se nekonalo ani o našem přistoupení k NATO. Je namístě podezření, že referendum si přejí hlavně ti, kteří budou chtít posílit protiamerické nálady.

PŘED 15 LETY

Podporujeme Izrael Představte si, že se v Praze konají olympijské hry. Po dobu události by v takovém případě nad námi létal boeing s detekčním systémem AWACS a síly aliance by střežily vzdušný prostor. Česku jako členu NATO a EU, jako zemi, která hostí svobodné rozhlasové vysílání do Íránu a Iráku, však nehrozí útok jen při olympiádě, potenciální hrozba je tu stále. Pro islámské extremisty jsme součástí bezbožného Západu, podporujeme Izrael, a to by za jisté politické konstelace mohlo stačit. Írán přitom už má rakety schopné zasáhnout západní Evropu, a tedy i Prahu. Je žádoucí usilovat o co možná nejefektivnější obranu před dnešními a budoucími potenciálními hrozbami. Tomáš Klvaňa Autor je členem České euroatlantické rady, přednáší na New York University v Praze a pracuje ve firmě BAT ČR. Q

o hrozbě nikdo nehovoří. Ale jak velká je jistota, že to tak bude trvale? Co když se i z této země po čase, podobně jako v případě Íránu, stane další nepřítel, nebo dokonce hrozba? Budeme pak také my opakovat, že to je nová hrozba a důvod pro vybudování základen na našem území? A ještě tu máme souvislosti technokratické. Dosavadní zkušenosti nám říkají, že protiraketové systémy typu Patriot se nerozmísťují sólově, ale spíše po dvou či po třech v podzemních betonových úkrytech a že zároveň s nimi se vždy buduje i velitelství a štáb, technický a automobilový park, ubytovací a týlové objekty a další nezbytná zařízení. Jakmile je takové zařízení vybudováno, stává se daná země pro případ skutečné raketové války cílem prvního pořadí. Je proto potřeba otevřeně říci, že dnes na území ČR žádný takový cíl není. Pokud by ale byla vybudována základna protiraketových systémů, pak by se vše od základu změnilo. Jan Eichler Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů.

Q

Ano, Írán za dvacet let nemusí být hrozbou, tou mohou být jiné země. Balistické i jaderné technologie jsou, bohužel, stále dostupnější. Strategická obrana je obranou proti existujícím i potenciálním hrozbám. Zdokonalme a rozmístěme tedy protiraketové systémy co nejrychleji. Q

Tomáš Klvaňa

„Po Černobylu mě tu už nic netěší. Nemám radost z přírody, z práce, která mě vždycky bavila. Místo radosti zaujal v našem životě strach. Naše děti jsou věčně bledé a nemocné. Chceme pryč.“ Takhle Vladimír Novák, občan sovětské vesnice Zubovština, na československém konzulátu vysvětlil, proč sebe a svoji rodinu zapsal na seznam krajanů

Domů, má Baruško toužících vrátit se po generacích z Volyně zpět do bývalé vlasti. Právě před patnácti lety vyrazila po dlouhém vyjednávání z tehdejšího SSSR kolona odvážející volyňské Čechy domů. Reportér Respektu byl při tom. „Ve středu večer se schází mohutný dav u sochy V. I. Lenina před domem kultury. Dechovka se snaží rozveselit přítomné písní Má roztomilá Baruško. Ženy pláčou, děti křičí, muži mlčí. Po Leninově bulváru se v tuto chvíli volně procházejí krávy; všichni pasáci jsou u autobusů. ,Spánembohem, pantáto, odpusťme si, co jsme si,‘ volá paní Pišlová a kolona se pohne vstříc úplňku. Ministerská přímluva zapracovala: jeden policejní vůz bliká vpředu, jeden vzadu. Mezi nimi kolona: dva autobusy, čtyři kamiony a dvě osobní auta (majetek přesídlenců). Po celonoční jízdě míjíme ráno bránu s nápisem ,Kombinát pro trávení volného času‘… Před hranicí míjíme tříkilometrovou frontu aut se sovětskými značkami. Turisté. Všichni chtějí do Československa, ačkoli vědí, že budou čekat ve frontě několik dní. Polehávají kolem silnice a sledují nás nevraživými pohledy. Naštěstí nejede nic v protisměru, nevyhnuli bychom se. Po rekordně rychlém odbavení – za hodinu – se otvírají vysoká vrata na zámek. Vyjíždíme ze SSSR a vítá nás tabule ,Slovenská republika‘.“ Respekt č. 28/91

INZERCE

Vysoká škola přijme pracovníka na pozici:

ADMINISTRÁTORROZPOČTÁŘ finanční kontrola a administrace výzkumných a vzdělávacích grantových projektů ze zahraničí Náplň práce:

Požadujeme:

- informační a poradenský servis při plánování rozpočtů připravovaných grantových projektů - kontrola finančního čerpání běžících projektů, příprava průběžných, závěrečných zpráv, podklady pro audity projektů, komunikace s auditory

- aktivní znalost AJ, schopnost komunikace především v písemné formě - ekonomické myšlení a základní znalost účetnictví (znalost problematiky financování projektů Evropské komise výhodou) - schopnost samostatného rozhodování, zodpovědný přístup k práci - dobré komunikační schopnosti a tvůrčí přístup k řešení úkolů - ochota dále se vzdělávat

Kontakt: Nabídky ve formě životopisu a motivačního dopisu zasílejte elektronicky na e-mail: sef_ekodd@ff.cuni.cz nebo poštou na adresu: Filozofická fakulta UK, ekonomické oddělení, nám. J. Palacha 2, 116 38 Praha 1

9

Děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci vypisuje výběrové řízení na obsazení místa

tajemnice / tajemníka Filozofické fakulty s nástupem od 1 | 9 | 2006 Požadavky: ¬ ¬ ¬ ¬ ¬ ¬ ¬

vysokoškolské vzdělání ekonomického, manažerského nebo právního směru kompetence pro vedení pracovníků a řízení administrativy fakulty schopnost koncepční práce v oblasti financování, tvorby rozpočtu, investiční výstavby, organizátorské kompetence v řízení technických záležitostí chodu firmy střední velikosti souvislá praxe v řízení firmy min. 5 let u jednoho zaměstnavatele aktivní znalost anglického jazyka práce na počítači

Přihlášky do výběrového řízení, doložené stručným životopisem, dokladem o dosaženém vzdělání a přehledem praxe přijímá personální oddělení Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Křížkovského 10, Olomouc (PSČ 771 80) nejpozději do čtyř týdnů po uveřejnění tohoto inzerátu. (do 12. 8. 2006)

10

ZAHRANIČÍ

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Jestli se rozzlobím, budu zlá Spor „železné Rity“ s kritičkou islámu vedl k pádu nizozemské vlády

„N

ejsem ani levicová, ani pravicová, ale přímočará.“ Tento výrok zná v Nizozemsku snad každý. Jeho autorkou je „železná Rita“ alias ministryně pro otázky přistěhovalectví Rita Verdonková z liberální strany VVD. Svou přímostí až tvrdostí si získala oblibu u značné části obyvatel, přesvědčených, že je nejvyšší čas, aby se království začalo stavět k přistěhovalcům přísněji. Jenže nyní vedla aplikace zásady „pravidla platí pro všechny“ až k pádu vlády. Tuto cenu zaplatila Verdonková za svůj spor o stranickou kolegyni Ayaan Hirshi Ali, konkrétně o nizozemské občanství této vášnivé kritičky islámu původem ze Somálska. Verdonková má totiž i velké množství odpůrců, kteří sice oceňují její důslednost, ale kritizují její tvrdošíjnost a nedostatek lidského citu.

Zbavíme se problému Začátek konce nastal v květnu, kdy Verdonková na vlastní pěst zbavila Hirshi Ali občanství, a ta tím byla donucena složit svůj mandát poslankyně (rovněž za VVD). Důvod? Hirshi Ali v televizi přiznala, že před čtrnácti lety ve své žádosti o azyl udala falešné datum narození a příjmení. Již tehdy ministryně čelila kritice parlamentu: to, že světoznámá kritička islámu zalhala o své identitě, bylo všeobecně známé, přiznala se k tomu již při vstupu do politiky. Opozice navíc Verdonkové vyčetla, že záležitost načasovala ve svůj prospěch: aby zabodovala v zápase o vůdcovství ve VVD pro volby v květnu 2007. Bez konzultace došla k blesko-

vému rozhodnutí, které okamžitě zveřejnila jako fakt, aniž by se zmínila o odvolací lhůtě. „Verdonková chtěla zvýšit své skóre na úkor ženy, která je pro mnohé hrdinkou, pro jiné vyvrhelem kritizujícím islám a kvůli výhrůžkám již několik let žije pod policejní ochranou. To bylo pro parlament i veřejnost příliš tuhé sousto. Navíc ministryně nesmírně poškodila mezinárodní reputaci Nizozemska – Hirshi Ali je světově uznávaná,“ hodnotí situaci studentka politologie Eva Vosová a dodává: „Po dvou politických vraždách – politika Fortuyna a jiného kritika islámu režiséra van Gogha – se společnost polarizuje, a výhrůžky na adresu Hirshi Ali jsou proto brány smrtelně vážně. V takové chvíli ji přece ministryně nemůže postavit mimo zákon.“ Mnozí stoupenci Verdonkové jsou ale rádi, že se nizozemská politika polarizujícího faktoru zbaví. Poukazují na to, že právě Hirshi Ali napsala scénář k van Goghově filmu Podrobení. Snímek kritizující násilí na muslimských ženách byl popudem ke vraždě spáchané muslimem, jež zase podnítila vlnu žhářských útoků na mešity i na kostely. Verdonková květnovou parlamentní palbu přežila pod podmínkou, že svůj verdikt přehodnotí, ale něco ji to stálo: oproti očekávání krátce poté těsně prohrála boj o vedení své strany.

Ministryně, nebo spravedlnost Koncem června ministryně parlamentu sdělila, že má řešení, jak si Hirshi Ali může nizozemské občanství (které potřebovala k získání víza USA, kde jí nabídli práci v konzervativním think tanku)

Je prestiž ministryně Verdonkové... FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

Spíše slovensky než levicově Bratislavská vláda rekordně rychle vznikla, ale i narazila v Bruselu. Není divu. Parta složená ze Směru, mečiarovců a xenofobních národovců působí neevropsky. Robert Fico odcházel s úsměvem. „Čekal jsem to ještě horší,“ řekl novinářům poté, co Evropská socialistická strana (ESS) poprvé ve své historii a právě jeho Směru pozastavila členství. Ficova bývalá místopředsedkyně, dnes řadová europoslankyně Monika Beňová, to řekla ještě lakoničtěji. „Mohlo to být vyloučení. Toto je ještě dobrý kompromis.“ K obavám byl důvod. V úterý totiž všech 201 poslanců ESS odhlasovalo prohlášení: „Frakce jednomyslně odsoudila, že vůdce Směru Robert Fico uzavřel koalici s krajně pravicovou Slovenskou národní stranou.“ Jako jediný se za Fica postavil jeho český protějšek Jiří Paroubek. Prohlásil, že evropští socialisté měli počkat na to, co bude nová slovenská vláda skutečně dělat, a měli prý dát Ficovi sto dnů. Fico to v Bruselu schytal za svoji vládu. Vytvořil ji v rekordním čase, ale takovou, že ji lze srovnat jedině s tou, která vládla v letech 1995–1998. Tedy s druhým Mečiarovým kabinetem, který znamenal

pro Slovensko katastrofu – morální, ekonomickou i demokratickou.

Fico za Luptáka Ficova vláda je ze dvou třetin stejná. Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) i po osmi letech v čele s Vladimírem Mečiarem a Slovenská národní strana (SNS) stále s Jánem Slotou. Fico je jakousi náhražkou za populistické Sdružení dělníků Slovenska Jána Luptáka. To zmizelo tak rychle, jako se objevilo, ale o jeho duchem neobdařeném vůdci kolují na Slovensku vtipy dodnes. Fico ale není Lupták a nízkou inteligenci mu vytýkat nelze. Do počtu také nebude ve vládě on, nýbrž jeho protějšky. Jak napsal v časopise Týždeň Štefan Hríb, Mečiar a Slota se spokojili s drobty ze stolu. Vláda bude především vládou Roberta Fica a jeho Směru, což je patrné nejen z převahy

ponechat. Když se však opozice dozvěděla, že součástí tohoto kroku je omluvné prohlášení Hirshi Ali na adresu ministryně, byl oheň na střeše. Verdonková – podezřívaná ze zneužití moci – sice při nočním krizovém zasedání parlamentu opakovaně tvrdila, že toto prohlášení je z právního hlediska nezbytné, ale nakonec se fatálně prořekl premiér Jan Peter Balkenende (křesťanskodemokratická CDA), který uznal, že mělo i politický význam: „Aby se s tím ministryně Verdonková mohla smířit.“ Šéfka zelených Femke Halsema, která poté vyslovila Verdonkové nedůvěru, své rozhořčení vyjádřila slovy: „Stydím se před nizozemskými občany za to, že prestiž ministryně je důležitější než právo a spravedlnost.“ Následující hlasování o důvěře Verdonková sice přežila, ale vzápětí postavila své partnery před ultimátum nejmenší vládní strana Demokraté 66: buď vládu potopí, nebo ministryně odstoupí. Liberálové a křesťanští demokraté se museli rozhodnout, zda zachrání vládu, jíž zbývá už jen „sklizňový rok“ – odměna voličům za několikaleté utahování opasků. Jenže pak se rozhodli zachránit Verdonkovou. Na první pohled se tohle řešení může zdát nepochopitelné. Pro liberály však jiné nepřicházelo v úvahu. Strana má za sebou tvrdý boj o vůdcovství, který Verdonková sice prohrála, ale podpořilo ji 46 % členů. Proto si liberálové vynutili i od křesťanských demokratů jednohlasnou podporu ministryně, která rozděluje vlastní stranu, celou politickou scénu i veřejnost. Nebylo tomu tak vždy. Na svém postu začala coby neznámá politička, kterou kolegové a známí

charakterizovali jako srdečnou, otevřenou a přístupnou ženu. „Tehdy ji zajímaly názory lidí, kteří se ubírali jiným směrem,“ říká profesor trestního a cizineckého práva Anton van Kalmhout, jenž s ní spolupracoval. Její důslednost se však pod vlivem pro ni stále příznivějších průzkumů změnila v zatvrzelost. „Její vztah k úředníkům i jiným liberálním politikům se zhoršil, zmizela i její schopnost naslouchat. Byla zaslepená popularitou a začala věřit ve svou image populistické političky,“ říká bývalý lídr liberálů Jozias van Aartsen.

Fortuyn se vrací Následovala demise vlády, ale vzápětí CDA a VVD požádaly královnu o svolení pokračovat s menšinovým kabinetem, aby mohly dokončit důležité projekty, jako je rozpočet na rok 2007, vojenská mise v Afghánistánu a nový daňový plán. Vláda za uplynulé tři roky přijala řadu restrikcí – jen loni přišlo 60 tisíc lidí o invalidní důchod a počet podpor v nezaměstnanosti klesl o 15 tisíc. Teď chce naopak sklidit vděk voličů pro předčasné volby letos v listopadu. Královna nový menšinový kabinet sice přijala, ale CDA a VVD se neobešly bez dohody s pravicovou Kandidátkou Pima Fortuyna. Parlamentní frakce Fortuynových dědiců ale platí za nespolehlivou a nestabilní. Otázkou je, zda bude menšinové vládě hodnověrnou oporou. Hana Kulišanová, Haag Autorka je překladatelka.

Q

... důležitější než spravedlnost pro Hirshi Ali? FOTO GLOBE MEDIA/REUTERS

ministerských křesel v poměru 11:5. Nicméně Slota a Mečiar neodešli s prázdnou. Především jsou oba dva spolu s Ficem za své strany jedinými členy koaliční rady. A dá se předpokládat, že právě tady, a nikoli ve vládě (v parlamentu už vůbec ne) se bude tvořit vládní politika. Mečiar i Slota získali rezorty, které sice nemají příliš velkou váhu, ale do nichž potečou obrovské prostředky. HZDS ovládne ministerstvo zemědělství, Slota pak regionální rozvoj a životní prostředí. Kdo něco ví o fondech Evropské unie, tuší, že desítky miliard korun dotací z Bruselu půjdou právě tudy.

Školství aneb menšinová politika Ján Slota dostal od Fica do ruky i odjištěný granát v podobě ministerstva školství. To se může stát obuškem na maďarskou menšinu. Slota už oznámil, že tam, kde budou mít menšinové školy malé počty žáků, SNS navrhne jejich rušení. Fico sice v souvislosti s národnostními menšinami hovoří o zachování „statu quo“, ale už jenom rétorika národovců označujících Maďary za „vrahy Slováků“ vybízí k nejhorším obavám. K tomu je třeba dodat, že ministerstva zemědělství a regionálního rozvoje jsou pro maďarský, zemědělsky orientovaný a z hlediska infrastruktury zaostalý region klíčová. Je proto i možné, že žádná menšinová práva půl milionu slovenských Maďarů se rušit nebudou. Postačí zavřít školy, zemědělské dotace přednostně nasměrovat do podhorských – rozuměj slovenských – regionů a na jihu nepostavit ani metr dálnice. I tak se dá dělat menšinová politika, aniž by se sáhlo na „stávající stav“.

Dost bylo kriminalizace Pro Mečiara je tu jiný vývar. Přenecháním ministerstva spravedlnosti mu Fico umožnil, aby ukončil kriminalizaci své vládní éry před rokem 1998. Štefan Harabin, bývalý soudce Nejvyššího soudu, se už tehdy stal symbolem zabetonované justice, obecně považované za nejzkorumpovanější i v rámci postkomunistické Evropy. Zoufalství nad tímto stavem – a kvůli neodvolatelnosti soudců i nad nemožností krátkodobě to změnit – vedlo Dzurindovu vládu k založení Speciálního soudu. Ten měl alespoň nejtěžší kriminální případy a politickou korupci dostat mimo dosah „starých struktur“. Nad jeho budoucností nyní visí otazník, SNS rovnou řekla, že ho chce zrušit. O co Mečiarovi jde, se ukázalo už minulý týden, kdy vznesl požadavek na „občanskou rehabilitaci“ symbolu politických zločinů své éry, bývalého šéfa Slovenské informační služby Ivana Lexy. Za to vše Mečiar a Slota Ficovi dovolí dělat „levicovou politiku“. Klíčové ekonomické pozice za Směr přitom obsadí „nezávislí odborníci“, rozuměj bohatí podnikatelé – ministr hospodářství Lubomír Jahnátek a ministr financí Ján Počiatek. Z toho plyne, že s levicovostí to zase tak žhavé být nemusí, 19% daň pro podniky určitě zůstane. Ostatně, jak napsal deník Pravda, Fico byl dlouho více nacionalistou než levičákem. Což je jen další argument pro přesvědčení, že slovenská vláda bude znovu především národní. Bruselským socialistům už je to možná jasné. Paroubkovi to bude teprve muset dojít. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

11

Rudý teror po indicku Komunisté vyhrávají regionální volby, ale horší je to s naxality

N

ašinci by z nedávné volební kampaně do ri (anglický přepis Naxalbari, odtud název hnutí regionálních parlamentů v Indii běhal – naxalité) se v té době rozhodli následovat revomráz po zádech. Davy skandujících lidí luční ideje Mao Ce-tunga a zorganizovali povstání navlečených do rudých hábitů, červe- rolníků proti bohatým „feudálům“. Nakšalbarská né transparenty i záplava vlajek se srpy revoluce sice nezvítězila, zato stačila inspirovat a kladivy mohou vyvolat chmurné asociace. Indy mnoho následovníků. V dalších třech dekádách ale květnové vítězství Komunistické strany Indie- naxalité bojovali v lokálních vesnických hnutích. -marxistů (CPI-M) v Západním Bengálsku a Kéra- Před dvěma lety se ale dvě hlavní revoluční skule nepřekvapuje. Proč taky? Komunisté-marxisté piny operující v zemi spojily a vytvořily Komunistu jsou oblíbení, tvoří vládní koalice a současný tickou stranou Indie-maoistů. Rozhodly se společpolitický vývoj federace nijak zásadně nezmění. ně bojovat proti „imperialismu a fašismu indické „Komunisté jsou moje druhá rodina. Jedině jim vládnoucí třídy“. Jak nyní uvádí dillíské ministerzáleží na chudých a opravdu pro ně něco děla- stvo vnitra, naxalité jsou přítomni v šestině indicjí,“ říká v rozhovoru pro indický časopis Frontline kých regionů a nejméně 20 tisíc povstalců vlastjeden z jejich voličů ze západobengálské vesnice ní zbraně. „Jak se může vláda chlubit rychlým ekonoDhamalipara. Jak to vypadá v praxi? V regionech se na mar- mickým rozvojem, když na venkově rolníci živoxistickou ideologii příliš nehraje a v praktické poli- ří? Takové pokrytectví! Demokratický systém tice místní rudí na své levicové přesvědčení zapo- nefunguje dobře, nedokáže-li uskutečnit nutmínají. Provádějí pozemkové reformy, podporují né radikální reformy. Indie potřebuje revoluci, privatizace podniků, a dokonce lákají zahraniční abychom mohli bohatství téhle země rozdělit,“ investory. Marxistické učení je zkrátka jedna věc říká v osobním rozhovoru příznivec naxalitů, který si ovšem nepřeje být jmenován – doktoa praxe druhá. Trochu jiná je situace na federální úrovni, kde rand politologie z jedné dillíské univerzity. To menšinová vládní koalice vedená Indickým národ- je také důvod, proč jsou naxalité úspěšní – na ním kongresem závisí na podpoře komunistů už indickém venkově žije spousta chudáků, kteří dva roky. CPI-M v centru je na rozdíl od svých nemají půdu ani práci a jsou odkázáni na milost regionálních kolegů věrnější svým politickým místních statkářů a úředníků. „Naxalité zřizují idejím a v rámci boje proti kapitalismu se vzpírá v džunglích ,osvobozená‘ území, kde nahrazuvládním snahám urychlit liberální ekonomické jí nefungující státní správu. Dávají lidem půdu reformy nebo příliš se bratřit s USA. Komunisté a poskytují jim minimální vzdělání,“ říká Sanjsou tak pro centrální vládu možná nepříjemným, džej Džha z nevládního Institutu pro krizové ale předvídatelným politickým soupeřem, který řízení, zaměřeného na otázky vnitřní bezpečměří síly s ostatními v rámci nalajnovaného hřiš- nosti jižní Asie. tě ústavního systému. Mnohem horší je to s jinou „rudou“ silou – s maoistickými naxality bojující- S podporou obyvatel mi v džungli. Není tak těžké místní bezzemky a rolníky z nízkých kast přesvědčit, že je nutné bojovat proti stáRevoluce z Nakšalbári tu a všem bohatým. Proto se naxalitům daří právě Odkud pochází největší hrozba pro Indii? Od jader- v těch nejzaostalejších vesnických regionech, kteného souseda Pákistánu? Na tom je dost prav- rým se ekonomický rozvoj zatím zdálky vyhýbá – dy, stačí se podívat na Kašmír. Nicméně premiér především v Biháru, Džarkhandu či Čattísgarhu. Způsobem svého boje naxalité připomínají Manmóhan Singh nedávno označil za „největší hrozbu indické vnitřní bezpečnosti“ naxalismus. guerillové povstalce z Latinské Ameriky 60. a 70. Nepřímo tak přiznal, že problém rebelů mu pře- let či maoisty z Nepálu, s nimiž také intenzivně spolupracují a získávají od nich zbraně. Peníze růstá přes hlavu. Svět se o naxalitech poprvé dozvěděl na konci zase shromažďují vybíráním „daní“ a kontrolou 60. let. Komunisté z bengálské vesnice Nakšalbá- ekonomických zdrojů v ovládaných oblastech.

Podle studie South Asia Intelligence Review je činností naxalitů ve větší či menší míře postiženo 14 indických států a v posledních letech se jejich násilí stále stupňuje. Ve jménu revoluce přepadávají policejní stanice, ničí železniční tratě a zabíjejí „třídní nepřátele“ – vládní a policejní úředníky. Jen od začátku letošního roku při útocích rebelů zahynulo více než 300 lidí. V lednu naxalité ukázali, že nejsou žádnými amatéry. V bihárském Dženahabádu zaútočili na věznici a podařilo se jim osvobodit stovky vězňů a naxalitských aktivistů. „Útok demonstroval sebedůvěru maoistů, skvělou vojenskou připravenost a lokální podporu obyvatel,“ tvrdí bývalý velící důstojník policie a odborník na naxality Prakéš Singh. Sloučené naxalitské jednotky spojily svá území i zbraně a nyní je pro ně mnohem jednodušší účinně zaútočit. „Pokrývají teď široké území od Nepálu na severu až na jih k Andhrapradéši. Jsou mnohem nebezpečnější než dříve.“

Policie, nebo rozvoj Indická média se předhánějí v otiskování „krvácejících“ červených mapek a publikování alarmujících článků o „občanské válce“ už nejméně dva roky, přitom ústřední vláda přišla s návrhem postupu proti „naxalitské hrozbě“ až v minulých měsících. Jak však upozorňují bezpečnostní analytici i humanitární organizace, vláda v Dillí zatím není schopna účinně zasáhnout. Místo aby se zaměřila na investování do sociálního a ekonomického rozvoje postižených oblastí, posiluje policejní dozor a otevřeně podporuje lokální občanská hnutí proti naxalitům. „Místní kmeny se staly oběťmi velkého násilí. Jejich rodiny byly rekrutovány povstalci, a poté vládními policejními úředníky, kteří je nutí opouštět své domovy a bojovat proti naxalitům. Je naprosto nemorální a nezákonné, aby vláda vystavovala občany takovému riziku,“ uvádí zpráva Asijského centra pro lidská práva. Naxalitská revoluce v nejbližší době určitě nezvítězí. Indie je příliš velký stát, a jak uvádí bývalý zvláštní tajemník zpravodajské služby (výzkumné a analytické oddělení) Džjóti Kumár Sinha, naxalité postrádají vůdce. „Únosy a útoky na věznice a vlaky ještě nedělají revoluční hnutí. Naxalitům chybí charismatický Mao nebo Che,“ tvrdí.

Pokud však indická vláda nezačne problém s naxality a chudinou efektivně řešit, možná si na nějakou revoluci opravdu zadělává. Michaela Kreuterová, Dillí Autorka působí jako lektorka na Univerzitě v Dillí. Q

Povstání naxalitů v datech 1967 – Začíná rebelie bezzemků proti bohatým majitelům půdy v bengálské vesnici Nakšalbári pod vedením Komunistické strany Indie-marxistů (CPI-M). 1969 – Na popud naxalitských vůdců Čaru Madžumdara a Kanu Sandžala se odtržením od CPI-M formuje Komunistická strana Indie-marxistů-leninistů (CPI-ML). Hlásí se k ozbrojenému „revolučnímu“ boji a odmítá účast v parlamentních volbách. 70.–80. léta – CPI-ML se rozpadá do několika frakcí, které organizují menší povstání a teroristické útoky ve venkovských oblastech Biháru, Urísy, Čattísgarhu, Madhjapradéše a Andhrapradéše. 2003 – Dvě nejsilnější frakce naxalitů spojují své aktivity a vyhlašují založení Komunistické strany Indie-maoistů. 2005 – Násilnými akcemi naxalitů je zasažena více než šestina indických států, zemřelo při nich 717 lidí. 2006 – Vláda zahájila vojenskou kampaň proti naxalitům v Čattísgarhu – již na 50 tisíc obyvatel bylo donuceno opustit své domovy.

Fotbal otevřel obchody Jak vysvětlit německou reformu federalismu? Třeba takhle: Až dosud určoval prodejní dobu Berlín, teď zavládne pestrost – v liberálních zemích bude liberálnější, v konzervativních může být konzervativnější. Chcete si v noci koupit bagetu? Žádný problém, zajdete do nejbližší večerky. Ne tak ovšem v Německu. Tam musíte k benzinové pumpě – obchody totiž zavírají v osm a v sobotu už v šest večer, aby až do pondělního rána zůstaly na petlici. Tuto zásadu teď prolomila vláda Angely Merkelové. Abstraktně se tomu říká reforma federalismu a od pátečního schválení ve Spolkové radě, horní komoře parlamentu, jde o první hmatatelný úspěch černo-červené velké koalice. V konkrétní rovině ale tento krok dobře ilustrují právě obchody: To, co se až dosud rozhodovalo pro 80 milionů lidí v Berlíně, je od nynějška v pravomoci spolkových zemí.

Bavorsko není Berlín Úspěchy německého fotbalového týmu potěšily nejen fanoušky, ale i berlínskou vládu – reformu totiž mohla v klidu dotáhnout. Jde o největší změnu německé ústavy od roku 1949 na poli vztahu ústřední vlády a spolkových zemí. Nevznikne sice žádná nová republika ve francouzském či polském stylu, ale Německo získá na pestrosti. Šestnáct spolkových zemí se bude lišit mimo jiné v oblastech vysokého školství, otevírací doby v obchodech, v otázkách životního prostředí nebo v určování výše úřednických platů. Zároveň se zprůhledňuje rozdělení kompetencí mezi politiky na jednotlivých úrovních.

Revolucí je hlavně liberalizace otevírací doby v obchodech. Katolická lobby a odbory se jí dlouho úspěšně bránily. Situaci pomohl prolomit právě fotbalový šampionát – během jeho konání měly obchody ve vybraných městech otevřeno dlouho do noci či o víkendech. Poté většina spolkových zemí vedených konzervativci prohlásila, že jakmile získají reformní pravomoci, otevírací dobu v obchodech uvolní. Od pondělí do soboty budou lidé moci nakupovat nonstop, v neděli však zůstane i nadále zavřeno. Váhají už jen jednotlivé země jako například Bavorsko, Sasko, Brémy nebo Sársko. „Rozšíření otevírací doby není nutné pro zásobení obyvatelstva,“ brání se odborová organizace Verdi zastupující zaměstnance ve službách. Zástupci obchodníků se naopak těší na vyšší obrat.

Pane zemský poslanče Vedle možnosti delšího nakupování přinese reforma občanům i jiné novinky. Přiblíží je například procesům politického rozhodování. Budou-li mít nějakou stížnost, budou se moci obrátit přímo na svého poslance v zemském parlamentu. To urychlí reakce a usnadní zpětnou vazbu mezi občany a politikou. Přenesením pravomocí na jednotlivé země se zrychlí zákonodárství a odstraní se tak možné blokády například při hlasování Spolkové

A odteď už to bude jako na mistrovství. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

rady. Po značnou část vládní éry koalice sociálních demokratů a Zelených byla většina spolkových zemí vedena konzervativními kabinety. Jejich hlasy se pak ve Spolkové radě vracela rozhodnutí Schröderovy vlády a Spolkového sněmu zpět, a tak se schvalování nových zákonů prodlužovalo. Tato možnost blokády se reformou federalismu zmenšila. Zatímco nyní rozhoduje Spolková rada o 60 procentech všech předložených zákonů, až vstoupí reforma v platnost, počet takových zákonů se sníží na 40 procent. Nicméně ani samotná reforma není všespasitelná. Není například dostatečně důsledná v oblasti vysokého školství. Rozhodování o univerzitách a vysokých školách získají spolkové země, finanční prostředky na výzkum však bude i nadále rozdělovat spolková vláda v Berlíně. Právě oblast vysokého školství byla také cílem kritiky

reformy federalismu. Opozice, odborné spolky a odbory požadovaly vyjmutí této oblasti z balíčku kompetencí, které se budou z Berlína přesouvat do 16 zemských metropolí po celém Německu. Experti mluví o zbytečném „malostátnictví“ a diskriminaci některých regionů. Reforma znevýhodňuje finančně slabší země, jejichž situace by se mohla odrazit na kvalitě vzdělání. Volnost finančního ohodnocení zemských úředníků dává zemím možnost šetřit, na druhou stranu zde vzniká nebezpečí, že úředníci půjdou do jiného regionu za větším výdělkem. Quido Westerwelle, šéf opozičních liberálů (FDP), dále kritizoval, že reforma zapomíná na nejdůležitější oblast, a sice na řešení finančního vztahu mezi spolkovou vládou a jednotlivými zeměmi. Bára Procházková

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

M

oji Mexičané mi rozumějí, mohl si minulý týden říci George W. Bush. Jednak proto, že v mexických prezidentských volbách uspěl kandidát pravice, konzervativec Felipe Calderón. Zadruhé proto, že pro Calderóna hlasovala celá severní polovina Mexika sousedící s Texasem a vůbec Spojenými státy, což by se dalo interpretovat jako úspěch severoamerické integrace NAFTA. Ale především proto, že mohl sledovat déjà vu z roku 2000. Podobně jako tehdy na Floridě i v Mexiku bylo pro favority vyznění velmi těsné (36,38 ku 35,34 %), ocitlo se na vážkách a za vítěze se prohlásili Calderón i jeho soupeř Manuel López Obrador. Také

Mexická remíza

Železná Kráska a Zvíře Může Natalja Petkevičová časem nahradit Lukašenka?

P

řed pár týdny zveřejnila běloruská média upřesněný seznam nejvyšších úředníků, jimž je zakázán vstup do EU a USA. Třetí příčku – po samotném diktátorovi Alexandru Lukašenkovi a šéfovi jeho kanceláře Gennadiji Nevyhlasovovi – obsadila půvabná 33letá Natalja Petkevičová, Nevyhlasovova náměstkyně. Přitom takový generál Stepan Suchorenko, předseda KGB Běloruska a hlavní bojovník proti „agentům světového imperialismu“, to dotáhl pouze na 22. místo. „Nominace“ ihned vzbudila pozornost politiků a médií: nenaznačuje náhodou, že v osobě této ambiciózní dámy si Lukašenko připravuje budoucí nástupkyni?

Vím, kde je mé místo

Calderón až po přepočtu. FOTO PROFIMEDIA.CZ

v Mexiku se přepočítávaly hlasy. Nicméně na rozdíl od USA před šesti lety, kde přepočítávání brzy zastavil Nejvyšší soud, vidíme v Mexiku závan latinskoamerického naturelu se vším, co přináší. Obrador prohlásil, že volby byly plné nejasností, tudíž mají být přepočteny všechny odevzdané hlasy, a pokud prý dospěje k názoru, že jeho porážka byla způsobena nefér způsobem, vyzve své stoupence k masovým pouličním protestům. To už připomíná pracovní postupy Eva Moralese a jemu blízkých lídrů. Ale abychom nebyli nespravedliví, stačí se podívat do Evropy posledního roku – na dozvuky českých voleb a na to, jak se k výsledkům zčerstva postavil premiér Paroubek, na to, jak se v Itálii vzpouzel uznat porážku jeho kolega Berlusconi, či vzpomenout na loňskou tvrdošíjnost Gerharda Schrödera. Těsné výsledky voleb se ve světě stávají pravidlem, nikoli výjimkou. Výjimku dnes spíše představuje Maďarsko: šestnáct svobodných let, patery svobodné volby, pokaždé jasný vítěz a pokaždé většinová vláda. Nestojí ten maďarský, pro svou složitost občas vysmívaný volební systém za trochu pozornosti?

O

tom, že živnou půdu pro terorismus představuje výchova, není už dlouho pochyb. Platí to zejména ve zhroucených státech jako Afghánistán či Somálsko, kde je vysoká negramotnost, lidé si nemohou Korán přečíst, předčítání z originálu v arabštině nerozumí, a jsou tak odkázáni na interpretace či dezinterpretace kazatelů či ideologů. Tím více zaráží, pronikne-li do světa zpráva o oficiálním podněcování zášti

Děti, buďte mučedníky a kultu mučednictví ze stabilní arabské země, která sama s terorismem zápasí. Ukázkou je dětský televizní pořad šejcha Muhammada Nasara, kazatele na egyptském ministerstvu pro církevní nadace. Tento klerik vyprávěl dětem z obrazovky skutečně inspirativní příběh z doby války s Byzancí. K vojevůdci Abú Kudamovi se přidal patnáctiletý Saíd – třemi šípy skolil tři nevěřící, než byl sám skolen, a stal se tudíž mučedníkem. Odkud to nadšení? To v příběhu prozradí sám Saíd: „U Alláha, od té doby, co se můj otec stal mučedníkem, si přeji jediné – stát se mučedníkem.“ Takže děti, už víte, jak na to? Zbyněk Petráček

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Nepochybné je, že současné „mezinárodní uznání“ získala tato mladá a atraktivní žena díky svému mimořádnému vlivu jak uvnitř celé běloruské elity, tak v nejbližším kruhu Lukašenkových nejvěrnějších. Současně s tím, že zastává významnou veřejnou funkci, je ale Natalja Petkevičová osobností do značné míry záhadnou. Je o ní k dispozici pouze minimum informací. Petkevičová o publicitu nestojí, jen zřídka ji lze zahlédnout v televizi. Ve výročním informačním sborníku Události. Lidé. Fakta, který vydává státní agentura BelTA, je o ní jenom pár řádků: narodila se v Minsku v roce 1972, v roce 1994, kdy se Lukašenko chopil moci, absolvovala právnickou fakultu Běloruské státní univerzity, po 4 letech obhájila disertaci na téma právní aspekty zahraničního obchodu. Začínala jako hlavní specialistka odboru státního a mezinárodního práva kanceláře prezidenta. Pak to dotáhla na šéfovou tohoto odboru. V roce 2001 si Lukašenko mladé a sympatické pracovnice konečně povšiml a udělal z ní svou tiskovou mluvčí. Po třech letech mediální dřiny se stala náměstkem šéfa prezidentské kanceláře. Zajímavé je, že žádnému novináři se dosud nepodařilo udělat s Petkevičovou alespoň stručný (byť i telefonicky pořízený) rozhovor. Železná lady Lukašenkova režimu o sobě žádné podrobnosti prozradit nechce – „neshledává nutným“ si o sobě popovídat – a žádosti o interview přes svého tajemníka vždy zamítá. Často se mluví o její tvrdosti až drsnosti v komunikaci s lidmi. Je nesmírně pracovitá. Podle vzpomínek kolegů z kanceláře coby prezidentova tisková mluvčí pracovala jako o život, snažila se pochopit každý detail této branže, každou malič-

kost osobně kontrolovala. Vždy si ale uvědomovala, kde je její místo, a subordinanci neporušovala. Tento zvláštní „smysl pro míru“ jí nakonec pomohl uniknout otevřenému nepřátelství a konfliktům v úřednickém prostředí a zachovat si přízeň hlavy státu.

Navzdory zdravému rozumu Železná Natalja se stala tím, kdo nejen vyslovuje myšlenky prezidenta, ale nebojí se komentovat ta nejodióznější rozhodnutí Lukašenka a jeho vlády, která mohou ve společnosti vyvolat záporné reakce. Od počátku loňského roku, po svém kariérním skoku ze židle tiskové mluvčí do křesla náměstkyně šéfa kanceláře, je Petkevičová hlavním „vysvětlovačem“ prezidentových iniciativ. Dříve se toho neodvažoval ani šéf kanceláře – chápal totiž, že tím riskuje nesprávnou interpretaci složitých a často nevyzpytatelných úmyslů prezidenta. Petkevičová tento strach překonala a během času se stala nepostradatelnou Pýthií prezidentových iniciativ. Klidně předstoupí před dav novinářů a obhájí třeba Lukašenkovo rozhodnutí vyhlásit prezidentské volby dříve, než je to uvedeno v ústavě. Leckdo chápe, proč to „tatíček“ dělá – přece proto, aby zbavil potencionální soupeře možnosti vést plnohodnotnou kampaň. Petkevičová je ale připravena oponovat zdravému rozumu, jen aby udělala milovanému prezidentovi radost. Je důležité, že při plnění takového úkolu jako dobrý právník nachází vhodná slova a všichni jí dobře rozumí. Prostě ideální Lukašenkovo médium pro komunikaci s okolím. Podpořila prezidenta i při „politické novelizaci“ trestního zákoníku, jeho rozšíření o paragrafy umožňující poslat občana za mříže za kritiku státní moci („diskreditace Běloruské republiky“) a za výzvy k mezinárodním organizacím, aby si daly pozor na to, co se v Bělorusku děje. Tehdy Petkevičová novinářům vysvětlila, co znamená pojem „lživá informace o Bělorusku“: „Pokud někdo řekne, že nám tady chodí medvědi po ulicích, je to vědomě lživá informace. Pokud řeknou, že u nás ve dne v noci mlátí lidi, to je vědomě lživá informace, protože nic takového ve skutečnosti není.“

Víme, s kým se kamarádit Před volbami se aktivně pouštěla do opozice. Oproti Lukašenkovi používá trochu mírnější slovník, neboť vzdělaná dáma se neuchýlí k vulgárnímu slangu bývalého ředitele sovchozu, ale podstata prohlášení je stejná. Například bezprostředně před březnovými prezidentskými volbami, kdy státní moc lidem vyhrožovala, aby nechodili na náměstí a neprotestovali proti výsledkům hlasování, se Petkevičová aktivně zapojila také: „Přivést lidi 19. března na náměstí je

jedinou šancí opozice na to, aby si odpracovala peníze vyinkasované od západních sponzorů.“ Petkevičová udělala kariéru především díky demonstraci mimořádné oddanosti prezidentovi. Ale na tom se prý též málem spálila. Zpolitizovaná novela trestního zákoníku, která maximálně omezila činnost všech běloruských nevládních organizací, vyvolala pobouření dokonce mezi vysloužilými úředníky. Minskem se šířily fámy, že pozice prezidentovy oblíbenkyně jsou ohroženy, že už se pro ni hledá „jednodušší“ místečko. Lukašenko to však razantně popřel, a nakonec mladá a perspektivní Petkevičová nejenže ubránila svou funkci, ale získala ještě větší prezidentovu důvěru. Politolog Valerij Karbalevič komentuje personální politiku běloruské státní moci takto: „Lukašenko před 12 lety začal se selekcí úřednictva a podařilo se mu vypěstovat plemeno ideálně vyhovující dnešnímu systému moci. Nejvíce šancí mají lidé, kteří tvrdě plní úkoly, jsou nakloněni autoritářskému stylu práce a jsou osobně oddáni prezidentovi.“ Petkevičová je vzornou představitelkou této úřednické „rasy“. Je schopna předem odhadnout, čeho chce hlava státu dosáhnout. V rámci prezidentské kanceláře koordinuje Petkevičová práci Národního shromáždění a orgánů justice včetně soudů. Zcela čerstvě ji pak Lukašenko pověřil dohledem nad činností komise pro udělování milostí. Jelikož na podnět této komise mohou být zrušena jakákoli soudní rozhodnutí, od pokutového řízení až po rozsudek odnětí svobody, úředníci dobře vědí, s kým se mají v kanceláři prezidenta kamarádit.

Lukašenko fandí ženám Raketový vzestup Natalji Petkevičové u někoho vyvolává zlost, někoho překvapuje, ale nikdo neříká, že to, co dosáhla, nedostala díky své pracovitosti a tvrdošíjnosti. Lukašenkovi dvořané prozrazují, že v práci tráví čas od 8.00 do 21.00. Ale jednou se jí v televizním pořadu o ženách rozvázal jazyk a pověděla všem, že ani tak tvrdý pracovní harmonogram ji rozhodně nezbavuje domácích povinností, které prý vykonává velice ráda. „Jsem velmi vděčná svému manželovi Vladislavovi a synu Filipovi za to, že rozumí mé fanatické oddanosti práci,“ zdůraznila. Její muž je mimochodem generálním ředitelem státního podniku Národní sportovní loterie. Co se týče její velké budoucnosti, ctižádostivá a tvrdohlavá Natalja Petkevičová nejspíše o ní vůbec nepochybuje. Říká se, že během posledního sestavování vlády chtěla přesednout do křesla vicepremiérky, ale zároveň si přála zachovat svůj status v kanceláři prezidenta, vždyť dobře ví, že všechna důležitá rozhodnutí vznikají právě zde. Pak ale si to buď rozmyslela, anebo jí ten plán rozmluvili… Spekuluje se též o tom, že Petkevičová je i Lukašenkovou milenkou – poté, co odešla do ústraní jeho dlouholetá osobní lékařka Irina Abelská, která mu prý před dvěma lety porodila syna. Ale takové intimní záležitosti (i v případě, že by to byla pravda) by jen stěží hrály hlavní roli při Lukašenkově volbě „dědice trůnu“. Koneckonců má staršího syna Viktora, o kterém se také delší dobu mluví jako o „kandidátovi na prezidenta“. Že by v „nominaci“ Petkevičové měli prsty zákeřní Rusové, kteří prý už dlouho hledají pro Bělorusko někoho sympatičtějšího než zkompromitovaného Lukašenka? Že by Kráska-Petkevičová skutečně zdědila po Zvířeti-Lukašenkovi „trůn“ a byla by pro východního souseda přijatelnější alternativou? To jsou zatím jen pouhé spekulace. Ani samotný diktátor dosud na politickou mrtvolu vůbec nevypadá. Ostatně Lukašenko opravdu fandí ženám, například během posledních parlamentních voleb přímo nařídil, aby do dolní komory bylo zvoleno nejméně 30 % poslankyň. Slabší pohlaví rozhodně patří do jeho věrné voličské základny, a proto by jeho popularitě takový „feministický“ trik vůbec neuškodil. Otázkou zůstává, kolik je v něm pravdy a kolik propagandy a dvorně-politického intrikánství. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Natalja Petkevičová Narodila se v roce 1972 v Minsku; 1994 – absolvovala právnickou fakultu Běloruské státní univerzity; 1994 – zaměstnána jako hlavní specialistka a pak i vedoucí odboru státního a mezinárodního práva kanceláře prezidenta; 2001 – tisková mluvčí Alexandra Lukašenka; 2004 – náměstkyně šéfa kanceláře prezidenta.

Q

TÉMA

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

13

Když koalice vydrží, budou stát. Když padne, vyrazí rypadla k obzoru. (Zastupitel Vladimír Buřt ukazuje účastníkům poznávacího pochodu možnou cestu Mostecké uhelné k domům Horního Jiřetína) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Čekání na novou vládu Příběhy z míst, kde není jedno, kdo tu získá moc

Češi stojí na místě a Slováci nabrali špatný směr, zhodnotil nejnovější středoevropský vývoj ve svém posledním vydání „globální“ britský týdeník The Economist. Co ale v Česku znamená stát na místě? Přesněji řečeno, jak to stání na místě komplikuje naše životy? V následujícím textu vám nabízíme pohled na pět míst v České republice, kde různí lidé netrpělivě čekají, až se rozhodne o složení nové vlády.

Horní Jiřetín: kdo zastaví těžaře Skupinka mravenců nakukuje přes okraj veliké díry, kterou v jejich malém světě rozryla vyšší síla z jiné dimenze. Tak nějak musela minulou neděli vypadat z leteckého pohledu skupinka několika desítek lidí stojících na samotné hraně 200 metrů hlubokého hnědouhelného Dolu Československé armády táhnoucího se až k obzoru. Na poznávací pochod po hranici limitů těžby hnědého uhlí se vydali členové Hnutí Duha a obyvatelé Horního Jiřetína. Přišli si prohlédnout místa, kde dříve stávala vesnice Albrechtice, jež zanikla kvůli těžbě již v 80. letech. A zároveň nahlédli do hlubin, jež se chystají pohltit i je. V horkém letním odpoledni stáli na rozhraní dvou světů: pod nimi na hnědém dně jámy se – jako mravenci z nepřátelského kmene – motali kolem hřmících oblud rýpajících v zemi horníci. Za jejich zády prosvítaly mezi bujnou zelení domy poklidné vesnice. Horní Jiřetín a Černice jsou na řadě. Zaniknou, jestli se těžaři nezastaví na čáře, kterou jim v roce 1991 narýsovala první česká porevoluční vláda Petra Pitharta ve snaze stanovit časový horizont, po němž se musí definitivně skoncovat s devastací severních Čech. Všechno teď visí na povolebním vyjednávání. Pokud bude vládnout koalice ODS-KDU-zelení, díra neporoste a domy zůstanou stát. Když však ve vládě lidovci a zelení nezasednou, těžební limity hnědého uhlí budou nejspíš prolomeny a Mostecká uhelná a. s. vyrazí s rypadly směrem k vesnicím. Jedině tyto dvě strany totiž měly zachování limitů ve svém programu a také ho prosadily do koaličního programu podepsaného po patových volbách s ODS. Horní Jiřetín a Černice mají padnout za oběť něčemu, co dosud nikdo uspokojivě nevysvětlil. Úředníci na ministerstvu průmyslu (kde vznikla energetická koncepce ČR) s oblibou ukazují rostoucí křivky spotřeby elektřiny. Tu musíme vyrobit spalováním místního hnědého uhlí, protože jinou surovinu u nás nemáme. Titíž úředníci ale přiznávají, že polostátní

ČEZ, de facto monopolní výrobce elektřiny, značnou část své produkce vyváží a vydělává na tom velké peníze. Je tu paradox. V 90. letech ministerstvo zdůvodňovalo nezbytnost dostavby jaderné elektrárny Temelín nutností „zachránit severní Čechy před zkázou“, jež je ničila desetiletí. Nyní se tamtéž tvrdí, že potřebujeme obojí, a to přesto, že elektřiny máme nadbytek. Přímý zisk z prolomení limitů by kromě ČEZ měla společnost Mostecká uhelná. Pokud budou limity zachovány, bude mít co těžit ještě padesát let. Pokud padnou, bude to zhruba dvakrát déle. Jste-li jedním z akcionářů, taková informace má rozhodující vliv na hodnotu majetku, který držíte v ruce. Jste-li občanem severních Čech, znamená to další rozrůstání měsíční krajiny za vašimi humny a pokračující závislost celého regionu na jediném důležitém zdroji příjmů. (Pro srovnání: generální ředitel ČEZ Martin Roman od firmy dostal motivační odměnu převyšující 300 milionů korun. Město Most dostává za způsobenou újmu od Mostecké uhelné roční příspěvek 1 milion korun.) Horní Jiřetín a Černice ale zmizet nechtějí. Stojí na malebných svazích Krušných hor a vzkvétají. Počet obyvatel se za posledních patnáct let zvýšil o 300 a dosahuje 2100. Po desetiletích nejistoty, která teoreticky skončila vyhlášením limitů na počátku 90. let, se všude opravuje a staví, omítky svítí novotou. V plebiscitu se 96 % hlasujících postavilo za zachování limitů. Vedení obce to chápe jako mandát ubránit vesnice za každou cenu a žádá po politicích, aby prostě splnili své závazky. Jenže uhelná společnost nezahálela. Mimo jiné pustila do oběhu fantastické zvěsti o výši odstupného, které je za dobrovolné vyklizení bojiště ochotná vyplatit. A jednotný postoj obyvatel se začal drolit. Před pouhými několika týdny vzniklo hnutí Dialog, jež si klade za cíl vyjednávání s uhlobarony. Díky tomu Mostecká uhelná odkryla karty a prozradila, kolik je ochotná za odstěhování zaplatit. Po nafouknutých nadějích na rychlé zbohatnutí představovala nabídka „až trojnásobku“

odhadní ceny majetku zklamání. „Je dobře, že to prozradili,“ říká na hraně dolu jiřetínský zastupitel Vladimír Buřt (KDU-ČSL), jeden z organizátorů procházky. „Vždyť tady měli někteří dojem, že dostanou třeba desetinásobek. Že se z nich za to, že odsud odejdou, stanou boháči.“ Nedělní výlet končí. Po serpentinách schází od dolu osaměle hustým lesem do vesnice Karel Malý, jiřetínský rodák, který se chystá postavit si domek přímo u rodičů na zahradě. „Máme tam už léta složený materiál,“ říká, „jenže pořád tu panuje nejistota. Ale strach? Tak to zase ne. Víte, můj otec je takový ten chlap, který když slyší o uhlobaronech, vezme do ruky krumpáč a řekne: Tak ať přijdou, já je odsud vyženu.“

Nemocnice: stav ohrožení trvá Nebylo to příjemné přivítání. Letos v polovině května, pouhé dva týdny před volbami, zastavil před branou nemocnice v Šumperku luxusní vůz. Uvnitř seděl muž s motýlkem na krku, který je do zdravotnických zařízení zvyklý vstupovat samozřejmě a obklopen příslušnou úctou personálu. Tentokrát však před ministrem Davidem Rathem zůstala závora spuštěná. A špitálem se pak potuloval sám se svým doprovodem, vedení nemocnice předem neohlášenou návštěvu ignorovalo. Ministerstvo a soukromá nemocnice v Šumperku jsou spolu totiž již delší dobu na nože. Šumperská nemocnice je akciová společnost patřící do skupiny moravských soukromých zdravotnických zařízení Euromednet. Tato skupina špitál koupila v roce 2004 od původních majitelů – bývalého managementu nemocnice, který ji zprivatizoval již v první polovině 90. let. Je to nejdůležitější zdravotnické zařízení v okrese, poskytuje základní péči přibližně 130 000 obyvatel a u některých specializovaných zákroků patří do jeho spádové oblasti čvrt milionu lidí. Po divokých letech, kdy původní majitelé neplnili své závazky k městu ani kraji a platy lékařů patřily k nejnižším v zemi, se po vstupu Euromednetu podle vedení města i názoru samotných lékařů

14

TÉMA

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Cože, máme vládu? Tak já to panu Husákovi řeknu. (Pražský primátor Pavel Bém (ODS) s policejním prezidentem Vladislavem Husákem) FOTO GÜNTER BARTOŠ

situace v nemocnici rapidně zlepšuje. Platy rostou, počty pacientů také, nemocnice nepotřebuje finanční injekce státu a nikdo si po letech na nic nestěžuje. Takže příběh se šťastným koncem? Ne tak docela. V Šumperku dnes přes dobré zprávy panuje strach, že špitál zanikne a celý region se ocitne bez zdravotní péče. Rathovo ministerstvo totiž sepsalo zákon o neziskových nemocnicích, který z té šumperské udělal škrtem pera zařízení s nejistou existencí. Za vznikem Rathova zákona je ideologický spor ODS a ČSSD o podobu zdravotnického systému. Občanští demokraté, kteří ovládají většinu krajů v Česku, se začali s chronickou zadlužeností zdravotnických zařízení vyrovnávat převodem státních zařízení na akciové společnosti. Za krokem stojí snaha přenést odpovědnost na konkrétní vlastníky, kteří se již z logiky věci postarají o to, aby zařízení nespadlo do červených čísel. ČSSD ale varuje: nemocnice se postupně prostřednictvím akciovek zprivatizují do rukou bůhví koho a jejich proměna v obchodní společnosti povede k odvádění zisků mimo zdravotnictví. Zákon o neziskových nemocnicích je snaha „podvratnou“ akci ODS zastavit a vrátit špitály pod státní kontrolu. Princip je jednoduchý. Až dosud si byla zdravotnická zařízení rovna ve svém přístupu k hlavnímu zdroji financí, Všeobecné zdravotní pojišťovně – opakovaně se musela přihlašovat do výběrových řízení, na jejichž základě jim byla obnovena smlouva. Teoreticky neměl nikdo nic jisté, všichni hráli stejnou hru. Teď je všechno jinak. Součástí zákona je seznam základní sítě nemocnic, které mají smlouvu s VZP jistou. Podmínkou přítomnosti na seznamu je, aby zařízení bylo neziskové – tedy aby se všechny případně vydělané peníze vracely zase zpátky do provozu nemocnice. Stát bude kromě toho určovat rozsah zdravotní péče i způsob jejího zabezpečení – třeba počty zaměstnanců nebo přístrojové vybavení. A pokud by se takto spravovaný špitál náhodou dostal do dluhů, škodu uhradí sám zřizovatel, jímž může být obec, kraj, stát nebo klidně také nějaká právnická osoba – kupříkladu Euromednet, kdyby ovšem byl ochoten na hru přistoupit. A pokud to neudělá? Zůstane ve druhé skupině, pro kterou platí dosavadní pravidla – tedy že nemá ve vztahu k pojišťovně nic jisté. Ve srovnání s první skupinou se tyto nemocnice dostávají do zřetelné nevýhody a jsou prostřednictvím VZP (které dnes šéfuje bývalý nucený správce dosazený Rathovým ministerstvem) lehce vydíratelné. „Nechápu rozruch,“ říkal přesto nevinně věcným tónem do telefonu minulý týden ministr Rath. „Nic jsme nezměnili, pouze jsme přidali jednu vrstvu. Pro akciové společnosti se nic nemění, a pokud se rozhodnou transformovat na neziskové organizace, budou na seznam automaticky připsány.“ Co tedy čeká nemocnici v případě, že jí VZP udělá napříště ze života peklo? „Jsme připraveni na všechny alternativy,“ zní vyčkávací odpověď tiskové mluvčí Euromednetu i samotného ředitele nemocnice Radana Volnohradského. Na šumperské radnici to působí lehký neklid. Zastupitelstvo vydalo letos na jaře jednomyslné prohlášení, v němž varuje před zhroucením zdravotní péče v regionu a vyzývá poslance, aby zákon odmítli. Sám starosta Zdeněk Brož (nezávislý) pak v místním tisku vyzval voliče, aby ve volbách hlasovali proti stranám podporujícím zákon.

„Pan starosta je zjevně naprostý trouba, když něco tak jednoduchého nedokáže pochopit,“ podivuje se nonšalantně obavám starosty ministr Rath, podle kterého navíc za případná rizika nenese jeho ministerstvo žádnou odpovědnost. „Zařízení přece může zavřít pouze jeho majitel a tím v tomto případě rozhodně není stát.“ Pokud se však majitel rozhodne, že mu celá štrapáce nestojí za to, a nemocnici raději zavře či promění v něco úplně jiného, má pan ministr po ruce krizový plán: „V takovém případě tam postavíme úplně novou nemocnici,“ říká. Šumperští teď raději doufají v politiku a zdravý rozum. V politice jsou karty rozdány jasně: ČSSD chce zákon udržet při životě, zatímco ODS má v koaliční smlouvě s KDU-ČSL a zelenými napsáno, že ho zruší. V samotném Šumperku pak už voliči rozhodli: na rozdíl od voleb v roce 2002 tu letos s přehledem zvítězila ODS. Při pohledu na mapu volebních výsledků je to jediná modrá skvrna v severomoravské záplavě růžové a rudé.

Podnikatel: nechat nás na pokoji Pokud někomu tyto volby přinesly nějaké naděje, pak to byli určitě podnikatelé a živnostníci, o kterých se pateticky říká, že jsou solí země. Jak oni berou „krajinu po volbách“? ODS jim toho slíbila hodně – výrazné snížení daní, méně papírování, zrušení otravné minimální daně, na kterou doplácejí třeba samostatně výdělečné ženy na polovičním úvazku, minimum vedlejších výdajů typu registrační pokladny. Teď je to všechno nejisté. Pro krátkou zprávu z terénu jsme si vybrali obchod s elektronikou, který vedou dva třicátníci – technici, kteří „politikou nežijí”, dobře ale vědí, jak moc ovlivňuje jejich práci. Obchod tvoří pouhé dvě místnosti, ale je na dobré adrese – na pražském Novém Městě, kousek u Bílé Labuti. Martin (34) a Jaromír (33) krámek s počítači a všemožnou počítačovou technikou vedou už dva a půl roku. Předtím byli oba zaměstnanci většího podniku se stejným sortimentem. Ten ale před pár lety v Karlíně vzala velká voda. V počítačové branži patří krámek s pár miliony obratu k těm menším rybám, za pultem se střídají sami dva, jen na účetnictví si najímají odborníka. Mají asi dvacet stálých zákazníků, firmy i soukromníky. Martin se stará spíš o obchody, Jaromír je zase „lepší přes dráty“ a správky se ocitají na jeho stole. Oba jsou rovnocenní šéfové, občasnou ponorku zatím vždy zahnali „u piva“. Pracují každý den od půl osmé do šesti, když je potřeba, zůstávají déle. Stálí zákazníci jim mohou zavolat v podstatě kdykoli, pokud jde třeba o poruchu či odbornou radu, nějaké svátky nebo neděle neexistují. Se svým podnikáním jsou oba celkem spokojeni, časem se ale chtějí rozrůst, zařídit další krám, najmout prodavače. Jaromír má dvě děti, na prázdniny se chystá s rodinou k moři, na Bali sice nevydělá, na Chorvatsko určitě. Martin se ženit zatím nehodlá. Patnáct let hraje RPG hru Dračí doupě a má rád starší tvrdou muziku, „třeba Ramones, Zepelíny a Lou Reeda“. Jaromír zůstal v krámě, Martin s námi šel na chvíli na kafe. Hned na začátku zdůrazňuje, že politika pro něj rozhodně není smyslem života, třeba koaliční smlouvu číst nehodlá. Kupuje pra-

videlně noviny, nestuduje je ale „článek po článku“. Je mu jasné, že nás do budoucna čeká velká koalice sociálních demokratů a ODS, podrobnosti nepovažuje za zajímavé. Volil ODS, ale „bez nadšení a iluzí“, v paměti má třeba deset starý skandál se sponzory. Navíc nevěří, že by jiné strany byly úplně „čisté“. Považuje se za skeptika a volební sliby ODS jsou mu pro smích. „Roční daňové prázdniny, to by se mi také líbilo, ale jsou to jen předvolební řeči.“ Podle Martina se volební sliby už ani nedají brát jako lži – je to prostě folklor. Co se mu ještě nelíbí na politice ODS? Nad konkrétní odpovědí přemýšlí jen chvíli. Štve ho instituce bazarů a zastaváren, často vedle heren s automaty. Tohle do očí bijící propojení zločinu a obchodu zná z nočních toulek po městě. „Tenhle plevel je ostuda pro každou vládu.“ Z návrhů ODS se mu líbí rovná daň. (Připomeňme, že obchod s počítači platí daň 19 procent, zatímco třeba na knihy a jídlo je daň 5. A rovná daň by pro Martina a podobné podnikatele mohla kromě nižších daní ze zisku znamenat i snížení DPH na 15 procent.) Sociální demokracie je podle Martina vláda „pro úředníky“, které považuje za kmenové voliče socialistů. Velmi jim zazlívá návrh na zavedení registračních pokladen, které by měly být součástí každého maloobchodu od 1. 1. 2007. „Ta věc stojí desítky tisíc, každý měsíc navíc plat obsluze a je k ničemu.“ Za podobné „sekýrování a papírování“ považuje například i nápad zavést „knihu odchodů a příchodů“. S kolegou by tam měl vést záznamy pro kontrolora a to je podle Martina „totální buzerace“. Paroubkovi „nevěřil od počátku, protože RaJ bylo podhoubí šmeliny a podvodů“. Definitivně ho naštval útokem na CzechTek. Ať vláda nakonec dopadne jakkoli, Martinovo největší přání je, ať ho, pokud možno, „nechá na pokoji“.

Církevní restituce: naděje ještě žije Kolem Pelhřimova ubíhá cesta malebnou kopcovitou krajinou mezi poli, remízky a alejemi vzrostlých lip, dubů a bříz. V údolní nivě je zapuštěn rozlehlý renesanční zámek, ježící se baštami a věžemi, stěny opřádá síť typických sgrafitových psaníček. Před rokem 1948 tady v Červené Řečici bylo jedno z venkovských sídel pražských arcibiskupů. Teď z okapů visí huňaté drny trávy, vyvrácená okna o sebe tlučou, tašky na střeše hlásky zpola očesal vítr. Těžké dveře s námahou otvírá Vladimír Vlček, jeden z místních nadšenců, kteří se o chátrající stavbu po dohodě s úřady v rámci svých možností starají. Při procházce zpustlými chodbami zakopáváme o spící mladé lidi ve spacácích – ti tu za nocleh pomáhají pokosit trávu a prořezat křoviska. „Sem radši nechoďte, mohla by se s vámi propadnout podlaha,“ nabádá o kus dál Vlček. Opadanou střechou dovnitř prší a trámy rychle trouchniví. „Tady nám nedávno spadla zeď,“ vede nás Vlček k bývalému vodnímu příkopu, kde se válí hromady sutin. Aktivisté nic víc než udržovat nádvoří a zamykat památku před zloději nemohou. Významná stavba, jejíž vznik se datuje do konce 12. století, visí v právním vzduchoprázdnu. Měla by patřit církvi, které ji v roce 1948 sebral stát. Jenže polistopadové vlády si s vracením církevního majetku dávají načas – je to příliš velké sousto, v ateistickém Česku navíc politicky nepopulární.

Nevyřešené restituce ale znamenají, že objekty nebo pozemky podle takzvaného blokačního paragrafu z roku 1991 nesmí nikdo prodat novému vlastníkovi. Výsledkem je, že pustnou a ztrácejí hodnotu. „Tyhle praskliny se tu objevily teprve nedávno,“ ukazuje Vlček puklé žilky v klenbě někdejší pracovny arcibiskupa Berana. Místní lidé se bojí, že půjde-li to tímto tempem dál, zámek brzo spadne. „Měli o něj zájem Japonci a Američané, chtěli tu vybudovat hotel a galerii. Když se dozvěděli, že není od koho zámek koupit, už jsme o nich neslyšeli,“ dodává Vlček. Nedořešené církevní majetkové vztahy brání v Červené Řečici nejenom záchraně zámku, ale i rozvoji celé obce. „Zámek by se v Bohem zapomenutém kraji mohl stát magnetem pro turisty se vším, co k tomu patří – restauracemi, ubytováním a tak dále,“ vypočítává bývalý místostarosta, dnes člen červenořečického zastupitelstva Jiří Jedlička. Kromě památky patřily arcibiskupství v Červené Řečici i okolní pole, lesy a rybníky. Radnice by ráda část z nich získala a upravila na stavební pozemky, aby v kraji udržela mladé lidi a dala jim perspektivu do budoucna. Nikdo s nimi ale kvůli blokačnímu paragrafu nesmí nakládat. „Nebo jsme chtěli postavit cyklotrasu a žádali jsme na ni o dotaci z Evropské unie. Podmínkou pro její získání je ale vlastnictví příslušného pozemku. Čili zase nemáme nic,“ lamentuje Jedlička. Podle něj je místním v podstatě jedno, jestli se zámek s pozemky vrátí církvi, nebo majetek připadne někomu jinému. Hlavně aby se mohl zhodnotit ve prospěch obce. Také proto po dotažení církevních restitucí volá už řadu let Svaz měst a obcí ČR. Zatím ale bez úspěchu. Vracet majetek katolíkům a přitom nepopudit není v Česku úplně snadné. V minulé vládě převládl odpor sociálních demokratů k církevním restitucím, koalice sestavená Mirkem Topolánkem do vládního programu vepsala jedinou větu, podle níž chce majetkové vyrovnání s církvemi „dořešit“. Jak? Lidovecká poslankyně nominovaná na funkci ministryně kultury Michaela Šojdrová tvrdí, že by po dohodě s církvemi vládě do dvou let předložila „několik variant řešení“. Šojdrová opatrně naznačuje, že je jí nejbližší možnost, kterou podporuje i Ekumenická rada církví. Tedy že by se církve majetku, jehož hodnotu odhadují na 100 miliard korun, vzdaly a stát by jim za něj po dobu 50–100 let platil odpovídající částku na platy duchovních a provoz. Církevní kruhy odhadují, že by dostávaly téměř dvojnásobnou částku než dosud, a díky tomu by měly možnost se připravit na úplné osamostatnění v době, kdy příliv peněz od státu ustane. Lidovci ale v tomto směru zůstávají osamoceni i v rámci současné koalice. Svého času stínová ministryně kultury z ODS Miroslava Němcová má za to, že výměna majetků za takzvanou rentu by byla nespravedlivá vůči ostatním restituentům, kteří podle ní dostali náhradu jen za část, nikoli za veškerý ukradený majetek. Němcová dává přednost výčtovému zákonu – jinými slovy seznamu majetku, který by se měl vrátit. Podle ekonoma odpovědného za správu církevního majetku Karla Štíchy to je ale nereálná možnost. „Jedná se o statisíce objektů, lesů a polí. Při takovém výčtu by se nutně udělala obrovská hromada chyb. S tím souhlasí i Český úřad zeměměřický a katastrální i pozemkový úřad a fond. Fyzickým osobám se z podobného důvodu vracel majetek také obecným restitučním zákonem.“ Na výčtovém zákoně trvají podle Štíchy politici proto, že jim dává možnost některé majetky – třeba veřejně známé paláce – ze seznamu škrtnout. Hlavní opoziční síla, sociální demokracie, se sice slovně hlásí k tomu, že chce vztah s církvemi řešit, jenže neříká jak. Na otázku, jak se k představám biskupů na vyplácení renty staví dosluhující ministr kultury Vítězslav Jandák, trvá jeho úřad na písemné odpovědi. V ní pak ministr píše, že s návrhem biskupů nesouhlasí, protože je „jednostranný“. Bližší vysvětlení, třeba na námitku, že stát v minulosti majetek také přece „jednostranně“ ukradl, Jandák nedává. Volební pat podle všeho uzavření církevní otázky nadlouho zablokuje. „Když to nedokázal ani sociálnědemokratický ministr Pavel Dostál, který měl dostatek času i silný mandát vlády, nedovedu si vůbec představit, že bychom tak složitou věc dokázali řešit my teď,“ míní Miroslava Němcová. Problém ale je, že Dostál měl kromě „silného mandátu“ i docela silný odpor ke všemu, co s katolickou církví souviselo. Co tedy teď podle Němcové bude s Červenou Řečicí, která mimochodem leží v jejím volebním obvodu? „Zkusím zjistit, jestli by nešlo Červenou Řečici vyvlastnit a zřídit tam sídlo pobočky Státního památkového ústavu pro kraj Vysočina,“ sděluje politička ODS.

Policie: tady jde o všechno Jestli někdo očekává novou vládu s opravdovým napětím, jsou to tito dva muži: policejní prezident Vladislav Husák a šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice. Pro každého z nich má odpověď na hádanku, zda kabinet sestaví Mirek Topolánek, nebo nakonec Jiří Paroubek, velký profesní a možná i osobní dopad. U Kubiceho je to jasné – za jeho předvolební kriti-

TÉMA

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

15

Řečici nedáme, radši ji zbouráme. Nebo se ji pokusíme vyvlastnit. (Vladimír Vlček před zámkem v Červené Řečici) FOTO GÜNTER BARTOŠ

ku srůstání státní správy se zločinem by ho v případě Paroubkovy nové rundy čekaly krušné časy, možná dokonce kriminál. U Husáka jsou důvody k obavám méně palčivé a pojí se spíš s vládní změnou. Jeho post je v jinak samostatné policii jediný, který obsazuje přímo kabinet – a pokud zůstane u moci dosavadní premiér, není důvod očekávat změny ve vedení policejního prezidia. Současně ale není vůbec jasné, zda nějaké zásadní personální zemětřesení provede i případný Topolánkův ministr vnitra Ivan Langer. Dosadí do čela sboru svého člověka? Nebo zůstane věrný své replice po loňském Husákově jmenování, že je vlastně jedno, kdo v čele sboru stojí, hlavně když to bude poslušný člověk. Sám Husák je podle svých slov klidný. „Stojí za mnou práce, nemám se za co stydět,“ říká. „Ale samozřejmě vím, že ten post není nadosmrti.“ Policejního prezidenta jmenuje vláda hlavně proto, aby reprezentoval její bezpečnostní politiku, například vedl sbor podle vládního doporučení více k boji proti běžné kriminalitě nebo třeba aby nasadil síly k potírání závažné politické korupce. Řadoví policisté by ale měli být klidní, na jejich práci by neměla mít vliv v normální demokratické zemi žádná politická konstelace. Jenže u nás to tak není a nervózních policejních důstojníků je mnohem víc. Vědí totiž, že změna politických elit pro ně může znamenat ztrátu krytí – a velký pád.

Že je policejní sbor řízený politiky, kteří se snaží ovlivňovat vyšetřování jednotlivých případů, platí minimálně od roku 2001, kdy tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross provedl svoji proslulou reorganizaci policie. Pomáhal mu v tom jeho náměstek Václav Jakubík, předlistopadový bachař, který nakonec musel z prezidia odejít kvůli stínům své minulosti – podezření, že spolupracoval s StB, a faktu, že s někdejšími příslušníky politické policie po listopadu podnikal. Výsledek spolupráce tandemu Gross–Jakubík je dobře znám: vznikla policejní struktura, kde vedoucí místa obsadily hlavně předlistopadové kádry, zvyklé sloužit lidem u vesla. A podle toho začala fungovat celá policie. Skončil její porevoluční přerod ve službu ohroženým občanům a začal návrat k hlavnímu úkolu z let diktatury – obraně a podpoře politické moci. Stačí se podívat na statistická čísla. Třeba inspekce nedokázala odhalit jediný případ vážnější korupce policistů, přestože se ve sboru běžně mluví o manipulování případů, vyšetřování na zakázku nejen politiků, ale i vlivných podnikatelů. Protikorupční jednotka nemá na kontě ani jeden úspěch při vyšetřování velké korupce. Nikdy nikdo nevysvětlil, co a proč dělal policejní tým Mlýn, podřízený přímo ministru Grossovi – zda skutečně odhaloval korupci v policii a vynášení informací do podsvětí, jak tvrdila

INZERCE

, o. s.

a Portus Prah

ět vyhlašuje m Jeden sv le a iv st fe s ci , ve spoluprá

Í FILM N R Á T N E M U K O NÁMĚT NA D Í Š P E L J E N O STIŽENÍM. Ž O P ÍM N SOUTĚ L Á T N E ÁV LIDÍ S M R P U O IK T A M E ST zaci. ortus.cz rán k reali cí na www.p a ět bude vyb m rm á fo n in ý zn ce ě Vít 2006, ví utěže: 5. 9. Uzávěrka so

Projekt byl podpořen Nadací pro rozvoj občanské společnosti z prostředků Evropské unie.

vláda, nebo hledal kompromitující materiály na ministrovy politické oponenty, jak byla přesvědčená opozice. Vzhledem k tomu, že ani dvouletá práce týmu nevedla k odhalení jediného zkorumpovaného a podsvětí zaprodaného policisty, nabízí se automaticky jako správná ta druhá možnost. Nemá smysl vypočítávat všechny podezřelé případy obsazování vedoucích míst na základě „výběrových řízení“ ušitých na míru předem vybraným servilním a poslušným typům. Bylo jich hodně, nikdo z nich si dnes nemůže být jist svou budoucností. Například Langer slibuje, že předá inspekci pod ministerstvo spravedlnosti – to by znamenalo vyhazov pro její vedení a jistě i pro část zdiskreditovaného týmu. Nedávno vzniklá finanční policie, která se zabývá potíráním praní špinavých peněz, samozřejmě zrušena nebude, od jejích příslušníků je ale slyšet opravdu silné výhrady vůči tomu, jak jednotka funguje. „Nemáme šanci se pustit do něčeho zásadnějšího. Cokoli, co může ohrozit někoho mocného, se prakticky nevyšetřuje. Teprve až po ostré mediální kritice nám státní zastupitelství umožnilo prověřit některá konta bývalého poslance Michala Krause, ale na jeho případu dělá jen jeden člověk, a i kdyby se aktivitou zbláznil, co sám může vyřešit?“ říká detektiv z útvaru. Není samozřejmě jisté, že Langer tento přístup změní, ale už ta představa, že možná ano, prý uvádí šéfy jednotky do rozpaků. Ostatně

jméno šéfa jednotky Vladimíra Zimmela figuruje i v Kubiceho zprávě: za konspirativních okolností se letos na jaře sešel se Stanislavem Grossem k (odposlechnutému) hovoru o případu vyšetřovaném Zimmelovým týmem. Ve zprávě najdeme i jméno Miloslava Brycha, šéfa elitní protikorupční jednotky. Ten si pro změnu telefonoval s Grossovým přítelem a někdejším sekretářem Pavlem Přibylem o tom, že se podařilo „vyčistit“ nějaký spis. Co si oba pánové o své policejní budoucnosti myslí, se nám nepodařilo zjistit – oba byli mimo Prahu. Nejjasnější budoucnost má před sebou šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice. Paroubkovy veřejně pronesené úvahy, kolik by tento „křivopřísežník a lhář“ mohl dostat let vězení, dávají jistotu, že by v případě nového uchopení moci Paroubkem skončil zřejmě v teplácích na Pankráci. A pokud se podaří sestavit vládu Topolánkovi, nebude jej moci nový ministr odvolat. Vždyť přece ODS ještě z opozičních lavic bojovala těsně před volbami za to, aby mohl Kubice došetřit aféry bez ohledu na to, že výsledek jeho práce může kromě špiček sociální demokracie zasáhnout i některé lidi ze strany modrého ptáka. Jiří Sobota, Jáchym Topol, Tomáš Pavlíček, Jaroslav Spurný Q

16

ROZHOVOR

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Někdy soudcům chybí selský rozum S prezidentem Soudcovské unie ČR o tom, co by se mělo v justici změnit la své postavení, nic neřídí, nerozhoduje o ekonomice, rozpočtu. Na to politici namítají: Jak můžete opravovat jejich rozhodnutí, když na to nemáte mandát od voličů? A to máme volit soudce jako za totality, kdy soudce skládal slib do rukou předsedy národního výboru a kdy ho volilo zastupitelstvo? Tento model je za námi a k němu bychom se vracet neměli. V některých státech USA volí soudce. Tam je to ale postavené historicky úplně jinak. Nedávno se u nás konala konference předsedů nejvyšších soudů – à propos, je mimořádná ostuda, že o tak velké události se vůbec nepsalo – a právě tam soudce amerického Nejvyššího soudu říkal, že kdyby si ve Spojených státech prezident či nějaký politik dovolil něco podobného vůči soudní moci jako v České republice, tak jsou hned v ulicích demonstrace. Ne soudců, občanů. Tam občan už ví to, co našim lidem teprve dochází, že nezávislý soudce je jednoznačně na jeho straně. Abych se ale vrátil k tématu: soudci by neměli být – zvlášť patnáct let po pádu totality – závislí na vůli voličů, ani politiků.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Jaromír Jirsa (40) se narodil v Praze, kde také vystudoval Právnickou fakultu UK. U soudu pracuje od ledna 1990. Je místopředsedou Obvodního soudu pro Prahu 1 (od roku 1999) a už druhé období prezidentem Soudcovské unie ČR, jediného stavovského sdružení soudců v Česku.

J

ak byste krátce charakterizoval stav české justice? Nedávno byla v práci se mnou dcera, kreslila si a já pracoval. Když jsme šli domů, zeptal jsem se jí: Emičko, co bys mi řekla, kdybych se tě zeptal, co vlastně dělám? „Ty pořád bereš do ruky nějaké papíry a dáváš je jinam,“ řekla. Šestileté dítě pojmenovalo docela přesně, jak to s českou justicí bohužel je: papírování je na prvním místě, souzení až na tom druhém. Václav Klaus nedávno varoval občany před diktaturou soudců. Existuje hrozba „soudcovského státu“? Soudcům rozhodně nejde o politickou moc. Kdybyste před 99 % soudců v ČR řekl, že mají vládnout, dostanou kopřivku. Ale je pravda, že počet kauz, které soudy vyřizují, je stále vyšší a soudy zasahují čím dál víc do dalších a dalších oblastí lidského života, kam donedávna nezasahovaly. Například? Jako příklad bych uvedl správní soudnictví, ve kterém je možno přezkoumávat skoro každé úřední rozhodnutí, od katastrálního úřadu až po pohřební ústav. Téměř každý konflikt končí slovy: nechť rozhodne nezávislý soud. Říkají to dokonce i ti politici, kteří si krátce předtím stěžovali na to, že soudci jsou až příliš nezávislí a že se utrhli ze řetězu. Nerozhodují o zmiňovaných věcech soudy ve staré Evropě po desetiletí, někde staletí? Tady jde doslova o kompetenční expanzi: naše soudy se začínají zabývat oblastmi lidského života, kterými by se podle mého názoru vůbec zabývat neměly. Česká justice je zaplevelená množstvím jednoduchých případů, spoustou úřednické činnosti. To se říká často. Můžete být konkrétní? Příkladů je mnoho. Třeba dědictví. Do začátku 90. let končili dědická řízení notáři svým verdiktem. Dnes soud pověří notáře, ten dědictví projedná, a pak věc zase vrací k soudu, který ve většině případů jenom oštempluje to, co mu předloží notář. Podobné je to s nespornými rozvody. Případy, kdy se manželé dohodnou o dětech, majetku, bydlení a podávají společnou žádost namísto žaloby, by nemusel rozhodovat soud. Ten stejně nemá právo ptát se na příčiny rozvratu a jenom potvrzuje, co mu manželé předloží. Dále to jsou obchodní spory, které by se měly řešit v prvním kole ve smírčím řízení pomocí mediátorů. Podobně by se měl mediátor snažit urovnat spory o výchovu nezletilých dětí. Další příklad: o zápisu do obchodního rejstříku by nemusel rozhodovat soud. Zbytečnou zátěží jsou také soudní úschovy u minoritních akcionářů – obří akciovka hodlá vyplatit akcionáře, které nemůže vypátrat, a soud obdrží

třeba šest tisíc návrhů na úschovu jejich výplat, kdyby se ti lidé náhodou někdy někde objevili… Všechno, co jsem teď namátkou vyjmenoval, jsou příklady čistě úřední činnosti, které před soud nepatří. Soud by se měl zabývat tím, co mu podle ústavy především náleží – rozhodováním skutečných sporů. Měli bychom se prostě začít řídit třemi základními principy: Co je soudní, patří soudci, co je správní, patří úřadu, a normální je se nesoudit. S těmito představami bychom jako Soudcovská unie ČR chtěli přijít i za novým ministrem spravedlnosti. Soudcovský stát podle vás nehrozí, ale neblížíme se mu ve chvíli, kdy soudy mají za úkol kontrolovat a přezkoumávat rozhodnutí exekutivy, a tudíž i prezidenta? Soudy politiky dokonce musí kontrolovat. Soudní moc je výjimečná v triádě státních mocí tím, že nic neřídí, nemá výkonné pravomoci, má však pravomoci kontrolní, stejně jako média v době tzv. mediální demokracie. V historii mnohokrát existovalo nebezpečí, že se příliš rozbují exekutivní moc, a proto není vůbec náhoda, že pojistky a brzdy se v poslední době rozrůstají právě na straně kontrolní. Proto soudy víc zasahují do rozhodnutí správních úřadů, proto vznikl úřad ombudsmana, Nejvyšší kontrolní úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Do tohoto kontrolního systému patří i Ústavní soud, který je vyčleněn ze soustavy obecných soudů. Z toho vyplývá jasný trend – demokracie si žádá víc pojistek proti moci politiků, soudy mezi ně patří a musí kontrolovat zejména moc výkonnou. Je pro takovou roli soudní moc vybavena dostatečnou nezávislostí? To víte, že není. Jeden politik mi kdysi řekl: Na soudcovskou samosprávu zapomeňte, protože kdybychom vám ji dali, tak nás všechny do půl roku zavřete. To je samozřejmě nadsázka, ale zároveň klasický příklad tendenčního výkladu soudcovské samosprávy. Politici se nejvíce ohrazují proti délce soudního řízení. To je v pořádku, mají hájit zájmy voličů, i když měřítko rychlosti na duševní činnost, jímž rozhodování soudce je, nemůže být jediné. Jenže mám pocit, že politikům často nejde jen o to, aby se volič co nejrychleji domohl svého práva. Že někdy více myslí i na tým, za který kopou: ministr za vládu, poslanec za parlament, oba za své partaje. A snaží se posílit svoji moc, ukrojit trochu víc z toho dílu koláče, který patří soudní moci. Politici zase tvrdí, že se chcete stát zcela nekontrolovatelnou mocí. Jak byste tomu oponoval? Řeknu vám to znovu: soudci z podstaty svého poslání nemají zapotřebí se podílet na politické moci. Moc soudní má především kontrolní charakter. Nerozhoduje v konkrétní kauze tak, aby posíli-

Jenže v České republice jsou v mnohém závislí na vůli úředníků ministerstva spravedlnosti: například předsedové soudů, kteří jsou na jedné straně úředníky podřízenými ministrovi, na druhé straně fungují jako nezávislí soudci. Jak byste vyřešil tu zneužitelnou dvojakost? Máte pravdu, že pozice soudního funkcionáře je dvojaká. Ministr spravedlnosti vám na to však řekne, že přece musí mít jednoduchý mechanismus k tomu, aby mohl odvolat neschopného úředníka. Jenže to má své háčky. Uvedu konkrétní případ. Paní doktorka Drahokoupilová, předsedkyně Okresního soudu Praha-západ, byla asi před rokem odvolána v souvislosti s kauzou, v níž šlo o povolení styku otce s dítětem, který se několik let neuskutečnil. Případ soudila její opatrovnická soudkyně a po zralém uvážení dospěla k jednoznačnému závěru, že setkání s otcem by bylo pro dítě traumatizující a zasáhlo by negativně do jeho osobnosti. Styk nepovolila. Případu se chytla média a ministr předsedkyni soudu odvolal. Bylo to odvolání na základě „hlasu lidu“, a navíc – to mně vadí především – zpochybnění konkrétního rozhodnutí nezávislého soudce. To by se nemělo stávat. Dokazuje to, že náš systém není v pořádku. Jak ministr odvolání zdůvodnil? To je právě ono: ministr může odvolávat téměř bez odůvodnění a systém rozhodně není nastaven tak, aby se odvolávali jen vyloženě neschopní manažeři. Nepůsobí očistně. Už před čtyřmi lety konstatoval i Open Society Institute, že model s tak silným vlivem moci výkonné, jako máme my (a v Evropě už jen Lotyšsko), porušuje princip soudcovské nezávislosti a zároveň velmi málo přispívá k efektivitě řízení a správy soudnictví. Vychovává soudce k závislosti a laxnosti a nijak je nenutí, aby si zvyšovali své profesionální kvality.

Potřebujeme samosprávu Co by se mělo začít měnit? Tak zaprvé: současný stav justice je nezdravě zakonzervovaný a měli bychom se zamyslet nad tím, jak by se měla očistit od méně schopných funkcionářů. Třeba tak, že by se omezil jejich mandát, a pak by proběhlo výběrové řízení. Také by se měla přesně definovat role předsedy soudu a určit jeho pravomoci, možná byl měl fungovat jako primář v nemocnici. Ale především: soudci by se měli mnohem víc zapojit do správy svých věcí. Soudce by měl být šéfem svého podpůrného týmu a zároveň i manažerem, musí být schopný řídit lidi, kteří jsou mu pracovně nejblíže a jsou mu odpovědní: asistent, vyšší soudní úředník, zapisovatel. Jen tehdy může být dostatečně produktivní a právo může „běžet“. Tyto věci mohou ovlivnit zcela zásadně délku soudního řízení. Dnešní systém soudních kanceláří je založen na nejasných vazbách mezi soudcem a dalším personálem. To bylo zaprvé. Co by se mělo změnit dál? Justiční politika. Aby justice nebyla závislá na výsledku voleb. Měla by se přesněji institucionálně vymezit vůči zbývajícím dvěma mocím. Aby ministr nemohl odvolávat bezdůvodně předsedy soudu, kteří svou autoritou ovlivňují jednotlivé soudce. Aby nebylo možné dále oslabovat soudcovskou nezávislost překládáním soudců, jejich přezkušováním ministerskými úředníky. Je třeba říci jasně, že soudní řízení nelze urychlit žádnými restriktivními opatřeními. Jak tomu lze pomoci, jsme si již říkali: odplevelit soudy a změnit model řízení.

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

Úřad práce v Českých Budějovicích za podpory Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR Existuje obava, že soudcovská samospráva povede k ještě většímu právnímu pozitivismu. Soudci se uzavřou do své ulity… Soudce si nemůže dovolit žít ve svém vlastním světě. Je ústavním činitelem a i jako zástupce apolitické moci je účastníkem dění ve veřejném prostoru – ať chce nebo ne. Nesmí být stranický, ale měl by být politický, měl by cítit vysoký stupeň odpovědnosti za stav věcí veřejných. Naprosto odmítám názor, že za soudce mají mluvit jen jeho rozhodnutí, tedy že má něco vyhlásit v jednací síni, a pak to za měsíc napsat do rozsudku. Zásadně nesouhlasím s tím, že by soudce měl mít zakázáno mediálně prezentovat svůj názor. To v dnešní mediální demokracii prakticky ani nejde: kdo neumí s veřejností komunikovat, toho veřejnost vytěsní ze svého obzoru, což by soudnictví značně ublížilo. Jenže je tu pořád bohužel hodně soudců, kteří po vyhlášení rozsudku zabouchnou dveře a před novináři utíkají, v lepším případě je odkážou na předsedu soudu, který o případu vůbec nic neví. Zcela určitě tím snižují prestiž justice.

Etický kodex Je pro vás v taláru obtížné oprostit se od prvotních emocí, sympatií a antipatií vůči souzeným stranám? Někdy ano, ale to se musí soudce naučit. Když je rozčilený, dělá chyby. Mezi další soudcovské dovednosti patří umění včas přehodit výhybku. Každý soudce má při příchodu do jednací síně na danou věc předběžný názor, ale když se situace začne na základě dokazování vyvíjet jinak, musí si umět říci stop: ten názor byl špatný. Musí začít hodnotit všechny důkazy znovu. Samozřejmě, že není ovlivněn jen svým předběžným názorem na věc, ale řadou dalších momentů: prostředím, kde vyrůstal, svou hodnotovou orientací apod. To je dobře, soudce není stroj na spravedlnost. Nás laiky často zaskočí, že u stejného případu jsou na různých stupních vydávány různé rozsudky. Ty rozsudky ani nemohou být stejné, protože každý soudce rozhoduje v jiných reáliích a důkazní situace není nikdy úplně stejná. Ale od toho máme Nejvyšší soud a jeho sjednocovací činnost. Tento soud by měl daleko víc využívat své autority a autority svých soudců, vydávat stanoviska k jednotlivým typově podobným sporům. Soudci by byli za takovou praxi vděční. A proč tedy soudci nerespektují některá rozhodnutí Ústavního soudu? Je to možné z toho důvodu, že se řada z nich nezdravě uzavře do spisu, přečte si paragraf, zamyslí se jenom nad tím, jestli (odosobněný) prokázaný skutkový stav jde na paragraf naroubovat, a nezajímá ho nic okolo. Nezajímá ho lidský příběh, který je za konkrétní kauzou. To považuji za velký problém Jako příznivec přirozeného vnímání práva jsem přesvědčen o tom, že by se nemělo soudci nikdy stát, aby vynesl verdikt, který bude podle zákona, ale proti zdravému rozumu a nespravedlivý. Mně v řadě rozsudků dnes chybí zdravý selský rozum. Kolik lidí zastupuje vaše unie? V současné době sdružuje asi tisíc soudců z celkového počtu tří tisíc. S jejími názory se jich ovšem ztotožňuje mnohem víc. Někteří jsou ale rádi, že už nemusí být členy ničeho. Před nedávnem jste přijali etický kodex pro soudce. Čemu by měl zamezit? Tak například podle kodexu se neslučuje se soudcovskou nezávislostí, pokud by některý náš kolega v činné službě působil ve vysoké funkci ve státní správě. Neměl by se tedy opakovat mediálně známý příklad z nedávné doby: soudce Vyvadil na stáži v pozici náměstka ministra spravedlnosti. Navíc si soudce podle kodexu nemůže dovolit obhajovat veřejně zájmy jedné politické strany, jako to udělal dr. Vyvadil. Vždyť tu stranu může pozítří soudit! Jak by se měl takový soudce zachovat? Musí si vybrat: když chce dělat náměstka ministra a podobné funkce, musí rezignovat na soudcovský mandát. Soudce, který načichne exekutivou, už nemůže nikdy fungovat jako zcela nezávislý. Další zajímavý příklad návrhu aplikace kodexu říká, že soudce nesmí být kverulant. Což znamená, že nemůže používat takové obstrukce, které zná ze svých spisů: nemůže se třeba chovat stejně jako notoričtí kverulanti, když se bude soudit o své děti nebo o majetek se svou bývalou ženou.

Jak bude dodržování kodexu unie vymáhat? Každý etický kodex je ze své podstaty soubor nepsaných pravidel, vyšších principů, které dosti dobře vymáhat nejde. Lze ale o jednotlivých případech diskutovat, publikovat rozhodnutí kárného soudu, soudu naší unie, vést o nich veřejnou polemiku, vyvíjet tlak na soudce, kteří se chovají neeticky. Souhlasíte s prezidentem Klausem, když odmítá jmenovat soudce mladší 30 let? Je to kvůli věku? Cítím v české justici jiný velký problém: začínající soudce po justičních zkouškách je hozen do justiční reality jako neplavec do rozbouřeného moře, a to je velká chyba. Věk není tou rozhodující podmínkou pro řádný výkon funkce soudce. Čekatel si tři roky hraje na souzení, ale nesoudí, pak je jmenován a dostane na stůl dvě stovky spisů, v Chomutově třeba tisíc – to je demotivující záležitost, protože to nemůžete zvládnout, ani když soudíte třicet let. Zdravá hranice, kdy si soudce jednotlivé případy ještě pamatuje, se pohybuje kolem stovky rozpracovaných kauz. Ve skutečnosti je to ale mnohem více. Jak by to mělo optimálně vypadat, když přijde soudce začátečník k soudu? Mohl by sedět jako přísedící v senátu odvolacího soudu vedle dvou zkušených rutinérů. Může pozorovat, jak soudci uvažují, a zároveň se může seznámit s chybami při rozhodování.

Soudci nejsou dobře chráněni Co říkáte občasné diskusi o znovuzavedení trestu smrti? Jsem odpůrcem trestu smrti. Soud není pánbůh. Soud ani nikdo jiný na světě nemá právo ukončit lidský život. Zvlášť ne v Čechách po tom, co se tu dělo v padesátých letech minulého století. Má se snížit věková hranice trestnosti? Problém není v tom, jestli to bude 15, 14 nebo 12 let, ale v dalším kroku: v zajištění převýchovy prvopachatelů. Je třeba vybudovat instituce, které se budou zabývat kvalitním výkonem trestu nezletilých. V takovém zařízení musejí být nejlepší odborníci, psychologové, psychiatři, protože u prvopachatele je ještě reálná šance vrátit ho do normálních občanských kolejí. Vězeňství je věda a vězeňství pro mladistvé ještě větší. Na snížení hranice trestní odpovědnosti podle mě nejsme připraveni. Jak se díváte na spor kolem odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové? Měl na to prezident právo? V civilizované zemi není možné, aby šestého nejvyššího ústavního činitele odvolal někdo tak, že si to odvolání upeče ministr spravedlnosti s prezidentem republiky, dva reprezentanti exekutivy. Dotyčná osoba se o svém odvolání dozví z novin, pak jí někdo napíše jednu větu, tím je odvolaná, a podle pana prezidenta je to odvolání nepřezkoumatelné… To doopravdy nejde a v Evropě to nemá precedens. Trestní senáty v poslední době řeší velké kauzy, soudí gangsterské mafie. Jsou soudci více ohroženi? Dostatečně chránění nejsou, což politici nechápou. A určitě je ohrožuje stávající model veřejných majetkových přiznání soudců. S kontrolou souhlasím, ale není možné, aby vrah přišel z vězení a na internetu si zjistil, jak je na tom majetkově soudce, který jej odsoudil. Paradoxní je, a netýká se to jenom nás, ale i třeba Rakouska, kde vybuchl granát v soudní síni, že to nebylo v trestní věci. V Rakousku šlo konkrétně o banální sousedský spor. V Praze 9 zase jeden otec pokousal soudkyni kvůli sporu o dítě. Napadl vás někdo za těch patnáct let, co soudíte? Fyzicky ne, písemně jsem atakován velice často, kverulanti rádi píší. Jako civilní soudce ale nemohu mluvit za kolegy, kteří soudí třeba drogové mafie. V takovém případě mají nárok na ochranku. Hovoří se o zřízení speciálního soudu, který by se zabýval jen složitými případy. Z hlediska bezpečnosti to má svoji logiku, i když nejsem příznivcem dalších specializovaných soudů. Uvidíme, jaké s tím budou mít zkušenosti na Slovensku. Karel Hvíždala Autor je novinář a spisovatel.

Q

vyhlašuje v rámci Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů, Opatření 3.1.1 Posílení aktivní politiky zaměstnanosti při zaměstnávání uchazečů a zájemců o zaměstnání

veřejnou zakázku na realizaci projektu:

„NÁVRAT DO PRÁCE V JIHOČESKÉM KRAJI“ Výběrové řízení podléhá podmínkám zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Oznámení zadávacího řízení bylo dne 30. 6. 2006 uveřejněno pod evidenčním číslem 50023696 na adrese www.centralniadresa.cz. Na těchto webových stránkách je možné získat bližší informace o vyhlášené veřejné zakázce. Kompletní zadávací dokumentaci vydává společnost WALLET s.r.o., Lidická 8, 680 01 Boskovice, tel.: 777 696 282, fax. 516 452 732, e-mail: [email protected]. Lhůta pro podávání nabídek uchazečů končí dne 25. 8. 2006 ve 14 hodin. Projekt je evidován v Monitorovacím systému strukturálních fondů pod registračním číslem CZ.04.1.03/1.1.00.1/0029 a je určen pro dlouhodobě nezaměstnané osoby v Jihočeském kraji. Úřad práce v Českých Budějovicích v této souvislosti organizuje pro uchazeče o veřejnou zakázku „Návrat do práce v Jihočeském kraji“ informační seminář, kde bude možno vznést na zástupce zadavatele dotazy k zadávací dokumentaci, k organizaci výběrového řízení a i k samotné veřejné zakázce. Seminář pro uchazeče o veřejnou zakázku se bude konat dne 19. července 2006 v 10 hodin v sídle Odboru implementace projektů ESF, Krajinská 42, České Budějovice. Zájemci o účast na semináři se mohou hlásit do 18. července 2006 do 10 hodin zasláním svého jména a identifikačních údajů organizace, kterou zastupují na e-mail: [email protected].

17

18

CIVILIZACE

ANALÝZA Měl to být jeden z nejdůležitějších dokumentů, který Evropská unie letos přijala. Místo diskuse se však po jeho zveřejnění rozhostilo naprosté ticho. Zřejmě proto, že Strategie udržitelného rozvoje EU, kterou Evropská rada schválila v polovině června, není jasnou vizí, ale poněkud abstraktním, realitě vzdáleným textem plným politických frází. Evropa tu shrnuje základní ideály, k nimž se chce v příštích letech hlásit. Zdá se ale, že od slov k činům je v Unii někdy dost daleko. Strategie celkem výstižně pojmenovává hlavní problematické okruhy současnosti. Patří k nim změny klimatu, nemoci, chudoba, energetika, doprava a podobně. Dokument zároveň stanovuje závazky, kterých chce Unie v těchto oblastech dosáhnout. S těmi už to ale tak růžové není.

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Infuze, nebo vysavač? Do české vědy míří obrovské množství peněz z Bruselu

Evropa předložila vizi plnou frází Dlouhodobým cílem EU například je, aby se globální teplota nezvýšila o více než 2 °C ve srovnání s předindustriální úrovní. Původních patnáct zemí EU by proto mělo především splnit svůj závazek z Kjótského protokolu a do roku 2012 výrazně snížit emise skleníkových plynů. Zatím se to ale příliš nedaří a většina států bude muset hodně přidat, má-li kjótské mety dosáhnout. Některé země, například Portugalsko a Španělsko, už dnes otevřeně počítají s tím, že své cíle nesplní. A za rok 2012 Unie nedohlédne – na jednáních v Montrealu nedávno odmítla stanovit jasné datum, do něhož se má další snižování emisí dojednat. Do roku 2010 by EU chtěla zastavit vymírání evropských biologických druhů. Tento závazek obsahoval už předchůdce současného dokumentu, strategie udržitelného rozvoje přijatá na summitu v Göteborgu v roce 2001. Takže nic nového, velké úspěchy ale zatím slavit nemůžeme. Pomoci by mělo vytváření chráněných území Natura 2000, podle květnové studie Evropské agentury pro životní prostředí jsou ovšem výsledky dosavadních snah sporné. Zatímco v lesích se podmínky daří zlepšovat, na pobřežích, v mořích a v zemědělské krajině se situace ohrožených druhů nadále zhoršuje. Naděje ochranářů vzbuzuje alespoň požadavek formulovaný strategií, aby do roku 2008 vznikl přehled subvencí, kvůli nimž životní prostředí hodně trpí. Postupně by měly být odstraněny. Chceme-li chránit například mizející motýly, měli bychom zemědělcům poskytnout dotace pouze v tom případě, že svým hospodařením vzácný hmyz nevyhubí. Proč ne, spoustu jiných návrhů ale strategie formuluje mnohem vágněji – členské státy by například „měly zvážit další kroky“, které by snížily zdanění práce a naopak zvýšily zdanění zdrojů energie a její spotřeby. Jinde se hovoří o „zvážení cest“ k dalšímu snižování emisí skleníkových plynů. Dokument je navíc plný nepřehledných odkazů. Pídíme-li se například po tom, jakým způsobem chce EU „výrazně zvýšit účast žen na trhu práce“, musíme si najít materiál z března 2006, ten ovšem odkazuje na cíle schválené v roce 2002... Není divu, že se veřejnosti, novinářům ani politikům nechce tímto labyrintem proplétat. Přitom právě v návaznosti na ostatní dokumenty měla být síla strategie. Plány, jak postupovat například v energetice, dopravě nebo životním prostředí v Unii existují, jejich cíle se ale občas kříží. Tvůrci strategie proto chtěli sepsat celkový rámec, z něhož by kroky v jednotlivých oblastech vycházely. To se ale nepodařilo. Jen několik dní po přijetí dokumentu schválila Evropská komise novou dopravní politiku. Pokud je strategie myšlena vážně, pak by se závazky týkající se dopravy měly v dopravní politice objevit podrobněji rozpracované. Ale ony tam nejsou. Možná i proto vládne ohledně strategie takové ticho – jak představitelé EU, tak politici členských zemí ji prostě neberou vážně a plánují své kroky, jako by neexistovala. Na mysl se ale vkrádá ještě kacířštější myšlenka: správa věcí veřejných je tak byrokratický kolos, že se jednotlivé oblasti „sladit“ prostě nedají. Jan Stejskal

Jsou to poslední velké peníze, které z Bruselu na výzkum dostaneme, říká předseda Akademie věd ČR Václav Pačes. FOTO GÜNTER BARTOŠ

K

dyž je dobrá úroda obilí, přemnoží se na polích hlodavci. Co se stane v české vědě, do které má v letech 2007–2013 přitéct ze strukturálních fondů EU až 70 miliard korun? Přemnoží se u nás vědci, aby pak bídně vyhynuli, až strukturální fondy vyschnou? Peníze Evropské unie mají být věnovány na výstavbu infrastruktury pro výzkum. Jinými slovy, měli bychom za ně postavit nové výzkumné ústavy a vybudovat nové laboratoře. Výzkumná infrastruktura má podle představ Bruselu vyrůstat v méně rozvinutých regionech, což u nás znamená kdekoli v republice s výjimkou Prahy. Jsou tu však mnohá „ale“. Budeme schopni předložit dostatek kvalitních projektů? Na ministerstvu školství, které má celou agendu na starosti, nedávno proběhl screening předložených návrhů. Vědecká veřejnost nebyla o celém programu nijak zvlášť dobře informována, přesto se zdá, že poptávka výrazně převyšuje nabídku peněz. Kvalitu projektů ale zatím nikdo podrobně nezkoumal. A čas se krátí, začínají hořet termíny a státní aparát nemá dost kvalifikovaných úředníků. Další problém spočívá v tom, že Brusel poskytne na výstavbu nových pracovišť maximálně 85 % nákladů, zbytek musí přijít z Česka. Jednoduchá aritmetika ukazuje, že musíme každý rok pro tento účel sehnat až jeden a půl miliardy korun (pro srovnání – letos míří do české vědy ze státního rozpočtu celkem zhruba 18 miliard). A to není všechno. Bruselské peníze nejsou téměř vůbec určeny na vlastní výzkumnou činnost, Evropská unie žádá, aby z 90 procent šly právě na novou infrastrukturu. Prostředky na chod nových laboratoří, ale také na platy bude třeba najít jinde. Odkud na to všechno vezmeme? V nejasné politické situaci může být obtížné dodatečné peníze pro českou vědu zajistit, zvlášť kdyby mělo nastat rozpočtové provizorium. Pokud ale tyto prostředky nenalezneme, hrozí, že se budou přesměrovávat peníze původně určené pro stávající vědecká pracoviště bez ohledu na to, jak kvalitní tyto ústavy jsou. Ústavy, vybudované za bruselské peníze, by se mohly změnit v neovladatelný vysavač, jemuž by padlo za oběť i to, čím se dnes česká věda ve světě chlubí.

Praha obklíčená vědci Jasný není ani mechanismus případného zániku budoucích ústavů. Může se zdát morbidní hovořit o zániku ještě před vznikem. Život je ale riskantní záležitost končící ve 100 % případů smrtí. A to platí jak pro biologické organismy, tak pro vědecké ústavy. Například v Německu mají ústavy Maxe Placka v sobě zánik od počátku zakódován: V okamžiku, kdy ředitel odchází do důchodu, je ústav podroben přísnému hodnocení. Zhruba v polovině případů to znamená konec dotyčného pracoviště, čímž se vytvoří prostor pro vznik nového. U nás tuto otázku nikdo systematicky neřešil. Ústavy zanikaly pod vnějším tlakem a nové od revoluce v konzervativním a donedávna velmi chudém českém vědeckém prostředí prakticky

nevznikaly. V blízké budoucnosti se díky evropským fondům zrodí větší množství pracovišť, bude ale zajištěno jejich pravidelné omlazování? Peníze ze strukturálních fondů EU nelze využít v Praze, kde je přitom soustředěn největší vědecký potenciál. Praha totiž představuje jediný český region, který podle evropských kritérií nespadá do méně rozvinutých oblastí. Tady ale Brusel povoluje cimrmanovský úhybný manévr – stavět se sice musí mimo Prahu, ale organizovat to smí i Pražané. Takže nové ústavy mohou růst nejen třeba v Brně či Českých Budějovicích, ale také hned za administrativní hranicí metropole. Kolem Prahy tak možná v budoucnu vznikne sanitární kordon výzkumných a vývojových pracovišť. Pohled na zapálené vědce, kteří bádají, až se z nich kouří, by mohl být příjemným rozptýlením a odpočinkem od shluků skladišť a prodejních hal, rostoucích jak houby po dešti podél téměř všech výpadovek z hlavního města.

u nás může zvýšit počet vědců, a nejen to – nové laboratoře, nové ústavy a nové možnosti k nám třeba přitáhnou zahraniční vědecké špičky včetně Čechů dlouhodobě působících v cizině. Biotechnologické centrum Akademie věd ČR, které Šebo pomáhá připravovat, by také mělo být postaveno z peněz EU. Autoři projektu si představují, že s centrem začnou spolupracovat high-tech firmy, které budou přímo zainteresovány na jeho výsledcích. Tyto firmy by měly centrum finančně podporovat a mohly by také absorbovat část absolventů postgraduálního studia, kteří se rozhodnou nepokračovat v čistě vědecké kariéře. V současnosti končí tito absolventi v zaměstnáních, která neodpovídají jejich kvalifikaci, nebo odcházejí do ciziny. I to je mechanismus, kterým by podpora aplikovaného výzkumu mohla české vědě pomoci.

Peníze pro popelku

Jaké tedy bude Česko v roce 2013, až celý program skončí? Mohou se naplnit dva různé scénáře. Podle prvního předložíme řadu dobrých projektů. Po celé republice začnou vyrůstat nová centra aplikovaného výzkumu. Například v Brně mají vzniknout Středoevropský technologický institut zaměřený na nové technologie a Mendelovo centrum pro genetický výzkum. Jižní Čechy chtějí rozvíjet výzkum biologický, vlastní plány má kraj Vysočina a podobně. Na nová pracoviště se postupně napojí nový průmysl založený na moderních technologiích. Základnímu výzkumu to neublíží, naopak obě sféry se budou příznivě ovlivňovat. Peníze ze strukturálních fondů se třeba nepodaří vyčerpat do posledního eurocentu, přesto spustí lavinový efekt, díky němuž se Česko vzdálí zemím připomínajícím montážní linky a přiblíží se státům jako třeba Irsko. Staneme se zkrátka ekonomikou založenou na výzkumu a moderních technologiích. Podle druhého, katastrofického scénáře se zaměříme na kvantitu víc než na kvalitu. Přesvědčíme Brusel, aby podpořil i nekvalitní projekty, a vydrancujeme jak fondy EU, tak spoustu domácích zdrojů, z nichž plynou do vědy finance. Vznikne řada rychlokvašených ústavů, které brzy začnou skomírat spolu s existujícími vědeckými pracovišti, na jejichž chod se najednou nebude dostávat peněz. Přemnožené vědecké hlodavce tak zlikviduje finanční mráz. Jediný způsob, jak se druhému scénáři vyhnout, je přísně posoudit předkládané projekty. Zelenou by z ministerstva měly dostat jen dobré a životaschopné návrhy, zatímco ty špatné a megalomanské je třeba vyřadit. Bude zajímavé sledovat, jak si s tímto problémem poradí hodnotící komise; ostatně má-li začátkem příštího roku evropský program začít, měli bychom již během podzimu v hrubých obrysech vidět, jakou cestou se vydáme.

Evropská unie požaduje, aby její peníze mířily převážně do výzkumu zaměřeného na aplikace. Je to dobře, nebo špatně? Názory se různí. Aplikovaná věda u nás po roce 1989 živoří a je rozhodně větší popelkou než výzkum základní. Souvisí to především s nepodařenými privatizačními akcemi brzy po revoluci, kdy rezortní výzkumné a vývojové laboratoře buď přímo zanikly, nebo se přeměnily v servisní pracoviště velkých zahraničních firem. Tehdy se ukázalo, že nadnárodní společnosti neměly zájem u nás budovat výzkumné a vývojové kapacity, naopak tu likvidovaly případnou konkurenci, která se jim v této oblasti rýsovala. Evropské strukturální fondy tak získávají charakter spíše sociálního programu – budou podporovat něco, co je tu vesměs slabé a zanedbané. Oblasti vědy, ve kterých jsme lepší a někdy i vynikáme, přijdou více méně zkrátka. Bruselský program je politickou objednávkou, což nemusí být z principu špatné, ale nese to s sebou zvýšené riziko vyhozených peněz. Předseda Akademie věd ČR Václav Pačes pokládá upřednostňování aplikovaného výzkumu za velkou chybu. Financování této oblasti by se podle něj měla postupně ujmout soukromá sféra. Veřejné prostředky mají přednostně podporovat výzkum základní, který firmy nikdy výrazně financovat nebudou. Přesto podle něj musíme strukturální fondy využít, neboť to jsou poslední velké peníze, které z EU dostaneme. Jinak na celou věc hledí odborníci na aplikovaný výzkum přímo napojení, například Peter Šebo z Mikrobiologického ústavu AV ČR, jeden z vědců, kteří se snaží v Česku vybudovat moderní biotechnologické centrum. Šebo předkládá řadu argumentů, proč se u nás aplikovaný výzkum vyplatí rozvíjet. Bádání zaměřené na praktické výstupy pomůže rozvoji moderního průmyslu. A protože high-tech aplikace se neobejdou bez obecnějších vyhledávacích studií, nepřijde nakonec zkrátka ani výzkum základní. Díky evropským penězům se

Na podzim se dozvíme víc

Pavel Jungwirth Autor je chemik.

Q

ESEJ / INZERCE

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

19

Slušný život před porážkou Zvířata ve velkochovech trpí, spotřebitelé jim mohou pomoci

P

odle předpovědí se celosvětová spotřeba masa do roku 2020 zdvojnásobí. Přesto panuje v Evropě a Severní Americe stále větší znepokojení z etiky způsobu, jakým jsou maso a vajíčka produkovány. Spotřeba telecího masa ostře poklesla, když vešlo ve všeobecnou známost, že v zájmu produkce takzvaného „bílého telecího“ – které je ve skutečnosti světle růžové – jsou novorozená telata oddělována od matek, úmyslně je u nich vyvolávána chudokrevnost, je jim odpíráno krmivo a jsou držena v tak úzkých stáních, že nemohou chodit ani se otáčet. Nemoc šílených krav šokovala v Evropě řadu lidí, a to nejen proto, že rozbila obraz hovězího masa jako bezpečné a zdravé potravy, ale i proto, že se lidé dozvěděli, že tuto chorobu způsobuje krmení skotu mozky a nervovými tkáněmi ovcí. Lidé, kteří naivně věřili, že krávy spásají trávu, náhle zjistili, že ustájený hovězí dobytek lze krmit prakticky čímkoli od obilí přes krmivo pro ryby a kuřecí podestýlku (včetně kuřecího trusu) až po odpad z jatek.

Dýchat čpavek Obavy ze způsobu, jakým nakládáme se zemědělskými zvířaty, se ani zdaleka neomezují na malé procento lidí, kteří jsou vegetariány, či dokonce vegany (lidé, kteří nejedí žádné živočišné produkty). Navzdory silným etickým argumentům ve prospěch vegetariánství zatím nejde o většinový postoj. Běžnější je názor, že jsme oprávněni jíst maso, zajistíme-li zvířatům před porážkou slušný život. Problémem, který s Jimem Masonem popisujeme ve své nové knize Jak jíme, je skutečnost, že průmyslové zemědělství upírá zvířatům byť i jen minimálně slušný život. Desetimiliardy dnes „produkovaných“ kuřat se nikdy nedostanou ven. Jsou chována tak, aby měla

masožravé choutky a co nejrychleji získávala V dnešních továrních farmách jsou však břena váze, a poté držena v drůbežárnách s kapa- zí prasnice chovány v boxech tak úzkých, že se citou více než 20 000 kusů. Koncentrace čpav- nemohou otočit, ba ani učinit více než jeden krok ku z nahromaděného trusu ve vzduchu štípe dopředu či dozadu. Leží na holém betonu bez sládo očí a pálí na plicích. Kuřata jsou porážena my či jakékoli jiné formy podestýlky. Selata jsou pouhých 45 dní po vylíhnutí, přičemž jejich matce co nejrychleji odebrána, aby mohla prasnezralé kosti již v té době sotva nice rychle znovu otěhotnět, ale unesou váhu jejich těla. Některá přitom až do porážky nikdy neose zhroutí, a protože nedosáhpustí vepřín. Průmyslové nou na potravu či na vodu, záhy uhynou – jejich osud je pro ekozemědělství upírá Proč se krávy mají nomiku drůbežárny jako celku pást nepodstatný. zvířatům alespoň Obhájci těchto produkčních trochu slušný metod argumentují tím, že jde Ohněm do zobáku o politováníhodnou, ale nezbytživot. Neměli nou reakci na poptávku stále lidJeště horší podmínky mají nosnice, které jsou napěchované do tak bychom odmítnout natější populace po jídle. Na druhé straně: pokud uvězníme zvímalých drátěných klecí, že i kdyby chovné metody, řata do továrních farem, musíme se v jedné kleci nacházela jen jediná, nedokázala by roztáhnout kříkteré jsou kruté ke pro ně pěstovat potraviny. Většinu energie z těchto potravin přidla. Ve skutečnosti se přitom v klezvířatům a špatné tom zvířata spálí pouze k dýci mačkají nejméně čtyři a často chání a udržování tělesné tepi více. Za tak stěsnaných podmínek pro nás? loty, takže nakonec získáme dominantní a agresivní kusy s veljen drobný zlomek – ne více kou pravděpodobností uklovou než třetinu, a někdy dokonce slabší slepice k smrti. Aby tomu pouhou desetinu – z hodnochovatelé zabránili, opalují všem ty potravin, jimiž je krmíme. ptákům zobáky rozžhavenou čepelí. Slepičí zobák je plný nervové tkáně – konec- Naproti tomu pasoucí se krávy požírají jídlo, které lidé nedokážou strávit, což znamená, že konců jde o hlavní prostředek kontaktu slepice zvyšují množství potravin dostupných lidem. s okolím –, ale ptákům při tomto zákroku není podáváno žádné anestetikum nebo analgetikum, které by zmírnilo jejich bolest. Neefektivní a nezdravé Prasata jsou možná nejinteligentnější a nejcitlivější ze všech zvířat, která běžně pojídáme. Při Je tragédií, že země jako Čína a Indie s rosshánění potravy v odlehlé vesnici dokážou tuto toucí prosperitou kopírují západní metody inteligenci uplatňovat a zkoumat své proměnlivé a zavírají zvířata do obrovských průmysloprostředí. Než březí prasnice vrhne selata, vybu- vých farem, kde mají zajišťovat více masa duje ze stébel, lístků a větviček pohodlné a bez- a vajec pro stále početnější střední třídu. pečné hnízdo. V případě pokračování tohoto trendu bude

výsledkem utrpení zvířat v ještě větším měřítku, než jaké dnes existuje na Západě, a také větší ekologické škody a nárůst srdečních onemocnění a rakovin zažívacího traktu. Kromě toho půjde o hrubě neefektivní činnost. Jako spotřebitelé máme ve své moci – a je to i naše morální povinnost – odmítnout chovné metody, které jsou kruté ke zvířatům a špatné pro nás. Peter Singer Autor je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě. Jeho poslední kniha, kterou napsal s Jimem Masonem, nese název The Way We Eat: Why Our Food Choices Matter (Jak jíme: proč na volbě jídla záleží). Q Copyright: Project Syndicate, 2006 www.project-syndicate.org

INZERCE

INZERCE

III. ročník mezinárodního festivalu a uměleckých ateliérů tance, zpěvu, herectví a fotografie

Festival ProART 2006 14. - 21.7 .2006 BRNO – Národní divadlo Brno, Divadlo v 7 a půl, Brněnské kulturní centrum 23. - 30.7. 2006 PRAHA - Divadlo Ponec, DDM Praha 6 „Zvolme umění jako prostředek komunikace. Naučme se promlouvat tělem v tanci, svým hlasem se dotknout pocitů druhého, herectvím odrážet sny a fantazie našich životů, ve fotografii zachycovat okamžiky a úlomky času. Chceme nabídnout mladým lidem možnost setkání a společného tvoření.“ Již potřetí se v Brně a Praze uskuteční mezinárodní umělecké dílny tance, zpěvu, herectví a fotografie. Ve spojení s festivalem, jež nabízí ukázky ze všech zmíněných oborů, se tak jedná o unikátní spojení divadelního umění, jeho šíření a osvětu všem mladým a umění chtivým lidem. Ještě dnes se může kdokoli přihlásit do ateliérů tance pod vedením pedagogů z celého světa. Vyučují Martin Dvořák (CZ), Míša Doláková (CZ), Jozef Fruček (SK), Lazaro Godoy (Kuba), Mathieu Guilhaumon (F), Paul Ibey (Irsko), Nina Kripas (A), Martin Vraný (CZ), Lenka Vágnerová (CZ), Katarína Vlniešková (SK), Erik Wagner (USA). Taneční škála je široká – od baletu přes pantomimu, modernu, new

BRNO - Divadlo v 7 a půl, Sukova 4 Rezervace vstupenek: [email protected], tel.: 542 211 496, Začátky představení 21h, Týdenní festivalová vstupenka na všechna představení 560 Kč. So 15. 7. | Jarin a Pipin Ptáček vypadl z hnízda a idealistická žížala ho zachránila. Ptáček vyrostl v realistického ptáka, jehož jediný životní program je se nažrat. Žížala je žrádlo,ale prej to vo tom není. Ne 16. 7. | KHLYSTY Sólový večer pedagogů festivalu, mezinárodně uznávaných tanečníků, performerů, umělců a hostů Festivalu ProART. Večer mnoha osobních výpovědí, tance, divadla, emocí a pocitů. Po 17. 7. | Nádvoří Staré Radnice

Kdopak by se bál? Taneční adaptace divadelní hry Edwarda Albeeho. Pohyb, slovo, jazzová hudba v domě plném prázdných lahví, lží a cizích lidí. Út 18. 7. | Minuty, vteřiny v pohybu … Improvizační a improvizovaný večer pedagogů festivalu a hostů. Neopakovatelné setkání tanečníků a umělců za doprovodu živé hudby Thomase Putensena.

St 19. 7. | Kateřina Beranová – Operní hlas(Y) budoucnosti Komorní recitál jedné z nejlepších českých operních pěvkyň spojený s koncertními ukázkami jejích festivalových žáků. Čt 20. 7. | ProARTproJEKT propojování společných cest na poli tance, divadla a fotografie. Searching projekt Martina Vraného / výsledky práce tanečního workshopu NEW DANCE Martina Dvořáka / hereckého ateliéru Kamily Kalousové / a fotografické dílny Romana Sejkota. Pá 21. 7. od 17:00h |

Improvizace v prostoru / Prostor v improvizaci Závěrečné gala festivalu a jeho studentů. Výsledky práce jednotlivých uměleckých ateliérů: baletu Erika Wagnera (USA), „Limona“ Kataríny Vlnieškové (SK), moderny Lazara Godoye (Kuba) a Lenky Vagnerové (CZ), pantomimy Michaely Dolákové (CZ), butoh Paula Ibeye (Irsko) a zpěvu Radky Fišarové (CZ).

PRAHA – Ponec, Husitská 24a Rezervace vstupenek: [email protected], tel.: 222 721 531, Začátky představení 20:30h, Týdenní festivalová vstupenka na všechna představení 560 Kč.

dance, jazzdance, hip-hop až po současné styly a butoh. Všechny taneční lekce jsou odstupňované podle obtížnosti a vybere si v nich opravdu každý – studentka, zdravotní sestra i primabalerína. Ateliéry zpěvu na povedou populární muzikálová zpěvačka Radka Fišarová a světově uznávaná operní pěvkyně Kateřina Beranová. Herectví je na festivalu zastoupeno ateliéry Filipa Sychry a Kamily Kalousové. Fotografii vyučují David Židlický a Roman Sejkot. Účastníci fotoworkshopů budou pronásledovat svým objektivem adepty tance, divadla a zpěvu a workshop zakončí malou vernisáží v divadle. Nenechte si ujít šanci setkat se s mistry svých oborů a něco se od nich přiučit. Přihlášky a info:

www.proart-festival.cz nebo 604 121 216.

Ne 23. 7. | Kdopak by se bál? Taneční adaptace divadelní hry Edwarda Albeeho. Pohyb, slovo, jazzová hudba v domě plném prázdných lahví, lží a cizích lidí. Po 24. 7. |

Radka Fišarová a trio Mateje Benka Hudební večer. Kromě muzikálů se Radka věnuje také koncertním programům. Letos ji představíme ve zbrusu novém programu vlastních písniček, s jazzovým triem Mateje Benka. Světová hudba v ladění swingu a francouzského šansonu. Út 25. 7. | Já už tě nemám rád Taneční divadlo podle povídky amerického romanopisce Josepha Hellera. Propojení tance a herectví. 16. repríza úspěšného tanečního projektu, nedávno oceněného „Za nejlepší herecký výkon“ pro celou Company ProART na festivalu netradičního divadla „Kopřiva 2006“ St 26. 7. | Bits and Pieces Sólový večer pedagogů Festivalu ProART, mezinárodně uznávaných tanečníků, performerů a umělců. Večer mnoha osobních výpovědí, tance, divadla, emocí a pocitů.

Čt 27. 7. |

Křeslo pro hosta – Marta Vančurová a Vlastimil Harapes

Hosté Festivalu ProART – nejsympatičtější česká herečka a tanečník, představující synonymum pro tanec u nás vůbec. Jaké jsou jejich profese, jací jsou oni, jak se jim žije v českém divadelním světě, co je trápí, co jim dělá radost? Neopakovatelné setkání dvou předních českých umělců tváří v tvář vašim otázkám. Ptejte se jich, na co chcete, oni možná odpoví. Provází: Martin Dvořák. Pá 28. 7. | Minuty, vteřiny v pohybu… Improvizační a improvizovaný večer pedagogů festivalu a hostů. Neopakovatelné setkání tanečníků a umělců za doprovodu živé hudby. So 29. 7. | … jako v nebi / los, Heimat, los Searching projekt Martina Dvořáka / Německý taneční projekt choreografky Jeleny Ivanovič (D/Srbsko) Ne 30. 7. od 18h |

Improvizace v prostoru / Prostor v improvizaci

Závěrečné gala festivalu a jeho studentů. Výsledky práce jednotlivých uměleckých ateliérů: baletu Erika Wagnera (USA), moderny Niny Kripas (A), jazz-dance Mathieua Guillhaumona (F), butoh Paula Ibeye (Irsko), neutral open proposition Jozefa Fručka (SK), hip-hopu Niny Kripas (A), contemporary dance Martina Vraného (CZ), zpěvu Radky Fišarové (CZ) a herectví Filipa Sychry (CZ).

20

KULTURA

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Koncert pro šťastných 700 Do Prahy přijíždí skupina, která změnila tvář světové populární hudby

K

dyby to nebylo jedno, mohla by o sobě bostonská kapela The Pixies s klidem prohlašovat, že je nejinspirativnějším seskupením, které se objevilo v populární hudbě za posledních dvacet let. Kurt Cobain každopádně tvrdil, že styl jeho Nirvany vznikl „vykradením Pixies“, zpěvák Tom York z Radiohead je považuje za „nejlepší kapelu v dějinách“ a svůj obdiv vyjádřil třeba i vizionář David Bowie. Není divu, že když se Pixies dali předloni po více než desetileté pauze znovu dohromady, vyvolalo to vlnu euforie. Koncerty Pixies se staly ozdobou velkých festivalů, ovšem České republice se zatím vyhýbaly. Tento čtvrtek se ale fanoušci v pražské Akropoli konečně dočkají.

Opice v nebi „Zpívej, jako bys je nenáviděl,“ poradil jeden ze sousedů v Los Angeles Charlesi Thompsonovi alias Franku Blackovi, když se coby teenager snažil s kytarou napodobovat Beatles. Co tím soused vlastně myslel, pochopil Charles ihned poté, co se mu dostaly do ruky rané nahrávky amerického punku, a především desky Iggyho Popa. Od té doby měl před sebou jediný cíl: založit kapelu a vyrazit na světové turné. Za pár let proto spolu s kamarádem Joeyem Santiagem prchl z University of Massachusetts do hudbou pulzujícího Bostonu. Mladíci si dali do místního plátku inzerát lákající muzikanty do nové kapely. Ozvala se basistka Kim Dealová a rovnou s sebou přivedla i bubeníka Davida Loveringa. Jednodušeji snad The Pixies ani vzniknout nemohli. Psal se rok 1986 a jejich další hudební nástup byl raketový. Do roka měli první album Come On Pilgrim, kterého se ujala britská nahrávací společnost 4AD. Další deska z roku 1988 jménem Sufer Rosa vyskočila v Británii na první místo v žebříčcích nezávislých kapel a časopis Melody Maker ji tehdy označil za album roku. Ještě výraznější byl úspěch následující desky Doolittle. The Pixies se začali pomalu propracovávat do hlavního proudu pop music. Ani v rodných Spojených státech si kapela nevedla špatně, i když tam byl její komerční úspěch o něco menší než za oceánem. Komerční úspěch je jedna věc, kvalita a vliv věc druhá. Každého, kdo si nahrávky Pixies pustí, musí uhranout jejich vitalita, nápaditost, dynamická aranžmá, melodické refrény a dráždivé příběhy v textech vyvolávající divoké asociace. „Jeden kluk měl dvě děcka se svými sestrami, byly to jeho dcery, jeho oblíbené milenky. Nemám rty, nemám jazyk, kde jsem měl oči, je jenom prázdné místo“ (Broken Face/ Sufer Rosa). Nebo: „Byl jednou jeden chlap, takový vodník, který ovládal moře. Zabilo ho milion tun bahna z New Yorku a New

Jersey. Tahle opice zmizela v nebi…“ (Monkey‘s gone to heaven/ Doolittle). Pokusy o překlad mají ovšem omezenou působivost. Texty fungují hlavně v angličtině a ve spojení s hudbou. Značkou kapely se stalo zvláště dynamické střídání relativně klidné sloky doprovázené jenom elektrickou basou a bubny, se kterou kontrastuje divoký a hlasitý refrén se zkreslenými kytarami. Přesně na tomhle principu založil Kurt Cobain svůj styl a megahit Smells Like Teen Spirit (1991) je v podstatě zkomercionalizovanou verzí několika skladeb Pixies z jejich alba Doolittle (například skladby Tame a Gouge Away).

Dílo kouzelníka Podobný vliv měli Pixies na rovněž zmíněné Radiohead. I je uchvátila dynamika, ale pokud srovnáme tyhle dvě kapely, můžeme dojít k závěru, že Pixies byli vzorem také neslýchanou tvůrčí různorodostí. Každé z jejich pěti alb, kterými zazářili na přelomu 80. a 90. let, je úplně jiné. Jedno víc punkrockové, ve druhém se objevují vlivy španělské hudby či kompozice ovlivněná filmovými melodiemi Ennia Morriconeho, další vychází z heavy metalu. Ve všech albech lze vysledovat vliv takzvané surf music, tedy uvolněného amerického stylu, který byl svého času populární mezi komunitou holdující sjíždění mořských vln. Práce se ale nakonec všem vymstila. Podle zpěváka Franka Blacka byly právě horečná tvorba, nahrávací aktivita a neustálé dlouhé koncertní šňůry na začátku 90. let důvodem jeho vyhoření. Jednoho dne rozeslal ostatním členům faxy, že kapela končí. Po nějaké době se pustil na sólovou dráhu, která ovšem nebyla nijak zvlášť úspěšná. Pokusili se o ni i Kim Dealová a Joey Santiago. Jen bubeník David Lovering přesedlal dočasně na jiné řemeslo: stal se kouzelníkem. A jeho show, se kterou obvykle předskakoval kapelám svých bývalých spoluhráčů, nakonec prý Pixies dala zase dohromady (Lovering prostě udržoval mezi členy kontakt). Kapela se sešla podobně překvapivě, jako se rozešla. Charles Thompson alias Frank Black alias Black Francis, před dvěma lety v rozhovoru pro BBC najednou oznámil, že Pixies se možná dají dohromady. Ostatní členové byli ohromeni, ale rozhodě jim to nevadilo. A když se rozjely první koncerty, ukázalo se, že Pixies dokážou vyprodat stadion, který s nimi navíc odzpívá celý devadesátiminutový koncert. Vyšlo najevo, že jejich desky se prodávají pořád stejně dobře. Sufer Rosa po sedmnácti letech dosáhla zlaté úrovně. Možná je to jen nostalgie, ale obnovený nástup Pixies je zároveň i dalším potvrzením ústupu elektronické hudby a posílení kytarové scény.

Smysl dlouhého manželství Třetí román Zadie Smithové opět oslňuje jazykovou rozmanitostí. Třicetiletá britská spisovatelka Zadie Smithová má mezi mladými autorkami a autory, kteří v poslední době vtrhli na britskou literární scénu, zvláštní postavení. Nová jména vystupují ze stínu za mocné pozornosti médií a mnohá z nich zazářila jen jednou a krátce. Smithová, jež debutovala v pouhých pětadvaceti letech románem Bílé zuby, ovšem prokázala své kvality opakovaně. V masivní kampani, kterou nakladatel její debut podpořil, se Smithová rozhodně „neutopila“. Spíš naopak: dokázala vlnu popularity přetavit do druhé, neméně povedené knihy. A teď je tady další skvělé dílo. Knize O kráse sice o vlásek unikla prestižní Man Booker Prize, ale začátkem června autorka dostala jinou významnou cenu pro britské literáty: Orange Prize, jež je vyhrazena ženám.

Živý dialog V prvním románu Bílé zuby (2000) Zadie Smithová vsadila na populární téma „multikulturalismu“. A i když myšlenkově kniha nabídne

jen stěží něco převratného, má řadu jiných kladů. Zachycuje dějiny tří rodin, indické, anglické a smíšené, žijících na severolondýnském předměstí a v Oxfordu, přičemž dějem pokrývá celou druhou polovinu dvacátého století. Smithová mluví o důvěrně známém světě: narodila se v roce 1975 na dělnickém předměstí Londýna jamajské matce a anglickému otci (jejího bratra možná zaregistrovali fanoušci hip hopu v podobě rapera jménem Doc Brown). A literární dráhu začala tím, že se jí podařilo vytvořit řadu přesvědčivých postav, které vybavila jedinečným jazykovým projevem. Při sledování osudů rodin zavítá čtenář na Jamajku, do Turecka, Bangladéše i Indie. Prožije sice s hrdiny knihy nejedno dobrodružství, ale spíše než epický rozmach knihy mu v paměti zůstanou dialogy. To skrze ně nahlížíme do celkem obyčejných životů postav, skrze repliky se román posouvá vpřed a nabízí zajímavý kontrapunkt k většině současných historických nebo historizujících románů. Zatímco hodně spisovatelů chce dnes

Nostalgie? Možná spíš další argument pro tvrzení, že elektronika je na ústupu. FOTO THE PIXIES

Pražské vystoupení bude podle pořadatelů „klubovým koncertem desetiletí”. Problém není v tom, že by šlo o přehnanou nadsázku, ale v tom, že si to ověří jen málo lidí. Pixies měli původně hrát na některém z letních festivalů, podobně jako třeba na Slovensku nebo jinde v Evropě.

Nakonec přijedou do žižkovského Paláce Akropolis, kam se při nejlepší vůli vejde tak sedm set lidí. A navíc: tento zásadní koncert je už půl roku vyprodaný.

dějiny ukázat jako „spiknutí“, popřípadě jako efekt nějakého „tajemství“, pro Smithovou dějiny prostě plynou a rozplývají se v řeči. Obrovský úspěch u čtenářů doprovázelo i nadšení kritiků a kolegů: jedním z prvních, kdo novou knihu pochválil, byl Salman Rushdie a autorka dostala za svou prvotinu hned několik literárních cen (například cenu Guardianu za prvotinu roku). Bílé zuby dostály velkému očekávání a před Smithovou stála těžká překážka: potvrdit své kvality v druhé knize. I zde autorka sáhla po multikulturním, nebo spíše multireligiózním tématu. Román Sběratel autogramů (2003), který lze charakterizovat jako příběh sběratele a kšeftaře s autogramy Alexe-Li Tandema, je v jednom svém aspektu i velice zajímavou reflexí celebrity. Smithová tak románově zpracovala to, co se jí samotné mohlo stát překážkou ve psaní. Najednou se stala literární hvězdou první velikosti a žádaným hostem literárních festivalů. A i když Sběratel autogramů nedosáhl kvalit ani čtenářského úspěchu autorčina debutu, kniha přesvědčivě ukazuje, v čem spočívá její síla: v přesných, živých dialozích a v originálních metaforách.

vat, provdala za básníka Nicka Lairda a v románu chtěla zachytit své představy o dlouholetém soužití. V centru děje stojí Howard Belsey, britský profesor teorie umění na univerzitě v Nové Anglii, který se po třiceti letech manželství s Afroameričankou pokouší opět najít jeho smysl, zatímco jejich tři dospívající děti jsou nuceny se vyrovnat se svým smíšeným původem. Pokud v prvních dvou románech byla rozmanitost jazykových stylů nepřehlédnutelná a působivá, tady doslova oslní: každá z postav rodiny se pohybuje ve zcela jiném prostředí a to utváří její jazykový projev, do něhož se samozřejmě ještě promítá věk. Při čtení románu tak můžeme konfrontovat uhlazený jazyk postaršího akademika s jazykem jeho syna, který se zhlédl v americkém hip hopu. Otec přednáší dějiny umění a pracuje na knize o Rembrandtovi, mladý Levi provokuje kalhotami s nízkým pasem a hlasitou hudbou. Dcera Zora se vrhla do studia humanitních věd a je zamilovaná do Michela Foucaulta. Do života rodiny zasahují též e-maily (zde se Smithové podařilo brilantně zachytit specifickou formu vyjádření) od syna Jeromeho, který je na stáži v Británii. Kniha se nevyznačuje bůhvíjak akčním dějem – je to spíše rozsáhlé plátno, na němž autorka zachycuje a detailně prokresluje osudy lidí spojených v jedné rodině. Přesto je O kráse skvělý román: humorný, čtivý a oslavující radost z psaní (a v případě čtenáře) i ze čtení. Zadie Smithová třetí knihou potvrdila, že patří ke špičce současné britské literatury. Je skvělé, že všechny její romány byly záhy díky nakladatelství BB Art přeloženy do češtiny.

Oživit rodinu Po vydání druhého románu Zadie Smithová nakrátko zmizela z britského literárního života. Následovala řadu dalších úspěšných autorů a odjela vyučovat literaturu do Spojených států, konkrétně na Harvard. Když se vloni vrátila zpět do Evropy, přivezla rukopis třetího románu O kráse (2006). Zjednodušeně lze říct, že to je příběh dlouhého manželství. Zadie Smithová se krátce předtím, než začala na knize praco-

Jaroslav Pašmik

Ladislav Nagy Autor je anglista.

Q

Q

KULTURA

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

21

INZERCE

Hra na temnou notu Vary potvrdily propast mezi českým a světovým filmem

Zvláštní cena poroty. (Geislerová a Abrhám v novém Hřebejkově díle Kráska v nesnázích) FOTO FALCON

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz SLAVNÉ MELODIE Vlasta Burian

J

ednou z dobrých vizitek pro právě skončený karlovarský filmový festival jsou útržky rozhovorů zběhlých kritiků před festivalovými kiny. Otázky typu „víš něco o filmu, co teď poběží?“ potvrzují, že festivalová soutěž i další sekce obsahují filmy, které ještě nikdo neviděl. Před deseti lety byla akce pouze přehlídkou toho, co už bylo k vidění jinde. Teď se ale mezinárodní premiéry (byť ne ty nejdůležitější) staly stabilní součástí festivalu. Z 230 filmů bylo letos ve Varech 15 světových a 39 mezinárodních či evropských premiér. A to je věc, která láká filmové profesionály, novináře i obchodníky z celého světa.

Šetřit na filmy

49Kč

Hlavní karlovarské programové sekce měly letos společnou jednu věc: hodně se navzájem přiblížily. Jak v hlavní soutěži, tak v mimosoutěžních programech dominovaly nezávislé filmy. Tato forma prožívá na celém světě boom a nezávislé snímky už jsou šířeny i přes hollywoodské distributory. Festival vědomě rezignoval na velkolepé evropské koprodukce a na barvité velkofilmy vůbec: pro tuto formu dnes ve Varech není publikum. Mladí diváci, kteří ve Varech hledají alternativní program, zůstávají totiž stále jednou z nejdůležitějších součástí festivalu. Je to zajímavé: z jiných velkých akcí už dávno odešli a nahradila je vrstva movitějších diváků. Vedle nepřehlédnutelně rostoucího toku zahraničních profesionálů, kteří si Vary zařadili do každoročního festivalového kalendáře a hledají tu především filmy z východní Evropy a snímky z filmařsky neotřelých zemí, stojí za zmínku ještě jedna věc. Karlovy Vary, zdá se, přestávají oproti minulým letům laškovat s velkými hvězdami. Pro někoho to může být důkaz klesající prestiže. Je ale třeba si uvědomit, že festival v zemi s miniaturním trhem prostě nemůže patřit ke světové elitě. Potlačení hvězd má i své klady: jejich návštěva stojí plno peněz, které je možno utratit za pronájem filmů. Fes-

Pod lavinou zábavy Do nabídky karlovarského festivalu už devět let patří i sekce Dny kritiků Variety. Díky výběru recenzentů tohoto respektovaného amerického filmového periodika mají diváci jedinečnou šanci se seznámit s úspěšnými evropskými tituly, které si pravděpodobně nikdy nenajdou cestu do české distribuce. Ambiciózní plán se sice postupně trochu vyprazdňuje, ale i letos prošly sítem pozoruhodné filmy. Zřejmě nejzajímavějším byl v nabídce 12 evropských filmů snímek Hotel Harabati Francouze Brice Cauvina, reflektující tísnivou atmosféru v evropských městech po útocích na New York. Mladí manželé Philippe a Marion se při cestě na dovolenou na letišti chopí bezprizorného zavazadla, a když zjistí, že je plné peněz, nikam neodletí. Do doposud spokojeného manželství se vloudí úzkost a strach z budoucnosti. Ten umocní fotografie, které Marion nechá vyvolat v domnění, že na nich budou zachyceny jejich děti. Převažují ale záběry Benátek, kam s manželem nedoletěli. Vyvrcholení stresu je

tival v Karlových Varech prostě zůstává nejdůležitější přehlídkou východní Evropy a mixem stomilionového rozpočtu, celebrit, obchodníků a limuzín s mladými alternativci si udržuje jedinečnou atmosféru. Letošní výběr filmů potvrdil i další trend typický pro současné světové kino: převahu temných filmů o bloudících lidech, kriminálnících, pijácích nebo drogově závislých, kteří hledají místo ve světě.

Laskavost Na ploše tohoto textu není možné všechny pozoruhodné filmy letošní přehlídky ani vyjmenovat. V soutěžní sekci můžeme vyzdvihnout německo-rakouskou koprodukci Hanse Steinbichlera Zimní cesta. Film pojednává o pádu podnikatele Brenningera, který v šedesáti zjistí, že je na mizině. A chytne se na jednu z variant známé finty posledních let: odpoví na e-mail jakéhosi zázračného člověka z Nairobi, který chce na jeho konto přechodně umístit 15 milionů dolarů a za tuto transakci Brenningerovi nabízí 750 tisíc dolarů. Při vyhotovování smlouvy však Brenninger musí složit záruku ve výši 50 tisíc dolarů. Složí ji a po bohatém podnikateli se slehne zem. Oběť se vydá podvodníka do Keni hledat. Portrét nespoutaného stárnoucího muže, chvíli panovačného a chvíli zlomeného člověka, patřil k nejzajímavějším filmům soutěžního programu. Do mozaiky sociálních filmů skvěle zapadá například norský film režiséra Joachima Triera Repríza. Barvitý obraz zdánlivě spokojené západoevropské rodiny přivezl do Varů švédský tvůrce Björn Runge. Jeho snímek Z úst do úst představuje příběh otce, který se pokouší pomoci své dceři, jež upadla do drogové závislosti. A okolo drog se točí i snímek, který nakonec celý festival vyhrál: Sherrybaby, k němuž americkou režisérku Laurie Collyerovou inspiroval osud jedné její kamarádky. Bývalá narkomanka Sherry se vrací z vězení, kde si odpykávala trest za loupež, a pokouší se opět najít kontakt s milovanou dcerkou.

stejně překvapivé jako povznášející: nepadne žádné zbytečné slovo, nedozvíme se, čí byly peníze, ale rodina znovu najde svůj ztracený klid. Cauvinův snímek je inteligentní filmovou reakcí na událost, která poznamenala životy nás všech. Aktuálně a zároveň neotřele působil i německo-švýcarský debut Sörena Senna Kuskus. Mladá Němka Katja jednoho dne přivede domů Alžířanku Saidu a v usilovné snaze ilegální imigrantce pomoci si zničí vztah se začínajícím spisovatelem Hendrikem. Ten totiž s půvabnou cizinkou tráví celé dny a zprvu nechtěné soužití se změní v náklonnost. Zdánlivě poddajná Saida zaskočí své ochránce odhodláním bojovat za vlastní představu o štěstí. Fakt, že milostný trojúhelník se nakonec rozpadne, rozhodně nekritizuje pokusy o pomoc utlačovaným: vede naopak k uvědomění si, že jsou to především hrdé bytosti, a nikoli jen objekty našeho, byť i ušlechtilého snažení. Z dalších snímků je možné připomenout česko-britský debut Steena Agra Sklapni a zastřel mě! s Karlem Rodenem, Andym Nymanem a Annou Geislerovou, černou komedii o přátelství

Český film letos v Karlových Varech reprezentoval především nový film Jana Hřebejka Kráska v nesnázích. Nebylo to ale jisté: Hřebejk se nikdy netajil svou skepsí k nestrannosti porot nejrůznějších ferstivalů. Kvůli sporům s politiky o peníze pro český film navíc hrozilo, že film ve Varech stáhne. Nakonec se film úspěšného domácího filmaře s velkou pompou poprvé objevil v premiéře v karlovarské soutěži. Vedl si dobře, v sobotu večer dostal zvláštní cenu poroty. Příběh mladé ženy (Anna Geislerová), vystavené pokušení vyřešit své existenční problémy vztahem s bohatým Čechoitalem (Josef Abrhám), připomíná, že navzdory světovým trendům z úspěšných českých filmů nemizí to, čemu odpůrci i fanoušci říkají „laskavost“. V českém filmu prostě zpravidla nepotkáte na rozdíl od západoevropských snímků ani vysávaného ukrajinského dělníka, ani pracovníka nadnárodní firmy, který nechápe principy firemní kultury, a je proto na vyhození. Tato anachronická výlučnost je pro svět za hranicemi nezajímavá: tam oceňují spíše příběhy vyděděnců jako třeba ve filmu Štěstí, Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí nebo Blízko nebe. Publicista a režisér Michal Sedláček (za svůj krátký film Náraz byl nominovám na studentského Oscara) vidí příčiny v ekonomice českého filmu. „Řada českých producentů má film zaplacený státem, sponzory a televizí, ještě než jde do distribuce. Ta tedy není pro české filmaře otázkou života a smrti,“ říká Sedláček s tím, že českým tvůrcům se prostě nevyplatí riskovat. Častý poukaz na to, že například američtí producenti mnohdy „svá“ díla spolufinancují z vlastní kapsy, není vzhledem k velikosti obou trhů úplně korektní. Podstatnější je jiná věc: západoevropský film, financovaný z mnohem štědřejších dotačních zdrojů než český, rozkrývá sociální problémy nepoměrně ostřeji. Je tomu tak zčásti právě proto, že tvůrci dostávají s veřejnými penězi i podstatnou míru nezávislosti. Radovan Holub Autor je filmový publicista.

vzniklém za podivných okolností. Za pozornost stojí maďarský, kaurismäkiovsky laděný Čerstvý vzduch Ágnes Kocsisové, líčící propast mezi matkou a dcerou, které se pravidelně setkávají při napjatém sledování oblíbené telenovely. Diskutabilní je už ale zařazení zbytečně sladkobolného polského filmu Jsem, primitivní švédské komedie Babova auta nebo televizní zábavy Fina Joona Tena FC Venus na téma „kterak emancipovaná žena pochopila, kde je její místo“. Tyto snímky slouží jen jako připomínka toho, co zajímá běžné evropské diváky. Je v tom rozpor: kritici z Variety si kdysi předsevzali, že budou s pomocí karlovarského programu upozorňovat na evropské tvůrce, jejichž filmy slibují originální rukopis. Ambice podpořit evropský film ale nevychází: letošní bilance, pokud hodnotíme poměr kvality a průměrné zábavy, vychází přibližně jedna ku jedné. Ve Varech by ale měla získat přece jen více prostoru originalita. Briana Čechová Autorka je filmová historička.

Q

22

KULTURA

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ Příběh brazilského hudebníka a improvizátora Toma Zé v sobě nese paradox typický pro mnoho dalších ikon world music. Jeho osobitou práci s brazilskou tradiční hudbou milují intelektuálové v Americe i v Evropě, ale doma o něj média nezavadí. Přitom tento čerstvý sedmdesátník už více než čtyřicet let zásobuje okolí skvělou hudbou, do níž je schopen zapojit doslova všechno včetně rytmického hraní na mixér nebo pískání na list fíkusu.

Rychlé pagode slabého muže Všechno začalo, když bylo Tomovi Zé sedmnáct let a žil v městečku Irará na severu Brazílie. Škola ho nebavila a žádná budoucnost se nerýsovala. Jediná věc, na niž se dokázal soustředit déle než tři minuty, byla kytara. Do Irará chodily deníky s týdenním zpožděním a zprávy nahrazovali pouliční zpěváci. Na trhu prozpěvovali vyšinuté odrhovačky blázni a žebráci. Tohle všechno se v roce 1960 vešlo do Tomovy písně „Propadákova rampa“. V televizi zrovna běžela hudební soutěž a Tom se přihlásil. Poprvé zažil nadšenou reakci publika a bylo rozhodnuto. Odešel do São Paula, začal hrát a studovat hudební teorii. Když o šestnáct let později vydal své nejslavnější album Studuju sambu, v němž rehabilitoval a obohatil taneční styl, považovaný tehdy za dekadentní, štěstí rozhodně nestálo při něm. Vojenská diktatura neměla vlasaté hudebníky v lásce a sambu považovala za neřestnou hudbu. Cenzura sice nepracovala s takovou sveřepostí jako v komunistickém Československu, ale boj s mocí byl vysilující. Občas pár dní vězení, nejlepší kamarádi Caetano Veloso a Gilberto Gil v exilu, žádné peníze ani vyhlídky. Na konci 80. let to hudebníka přestalo bavit, pustil svou touhu k vodě, vrátil se do Irará a chtěl pracovat u benzinové pumpy. Jeho slavnou desku Studuju sambu si ale naštěstí koupil v Rio de Janeiru David Byrne a vydal ji znovu ve Spojených státech. Následovala strmá kariéra za hranicemi. Tom Zé je ale navzdory ní pro Brazilce pořád záhadou. Sehnat v zemi desky miláčka kritiků The New York Times nebo Rolling Stone není nijak snadné a v rádiu na něj nenarazíte, jak je rok dlouhý. Celá 90. léta Tom Zé seznamoval na koncertech studenty a intelektuály s černošskou hudbou severu země, kombinovanou s elektronikou a s rychlou odnoží samby vyrůstající v industriální džungli velkých brazilských měst, které se říká pagode. Vychází z improvizování v barech na periferii, při němž se hraje na plechovky a tamburínu. A teď, po třiceti letech, vydal desku Studuju pagode. Tento styl podle něj dnes trpí stejně nespravedlivým opovržením jako kdysi samba. Tématem textů posledního alba je diskriminace žen. Tom Zé tvrdí, že doma byl vždycky ženou, čili utiskovaným slabým hochem, kterému každý od rodičů po sourozence namlátil. Když vzpomínal na „skvěle rytmizované“ hádky sousedů, při nichž nezřídka padla facka, a poté se pár odebral dolů do baru „na pagode“, nešlo prý udělat nic jiného než nahrát právě tohle album. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka.

Zahraju na cokoli. FOTO PROFIMEDIA.CZ

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

Odsouzeni k minulosti Komunismus a válka očima významné chorvatské spisovatelky

V

českém prostředí existuje dodnes silná tendence vzhlížet k bývalé Jugoslávii jako k prostoru, v němž léta fungovala víceméně snesitelná varianta komunismu. Příležitostí, které by tento obraz korigovaly, není mnoho. Jednu z nich právě teď nabízí čerstvě vydaná kniha významné chorvatské autorky Slavenky Drakulićové Jak jsme přežili komunismus. Dílo reflektuje jugoslávskou i postjugoslávskou realitu, pokouší se porozumět oběma obdobím a pojmenovává ideologičnost, jež formovala životy lidí, aniž by je zbavovala osobní odpovědnosti. Kniha je ojedinělá i v jiném směru: autorka patří k nejsilnějším spisovatelkám v tradičně patriarchální chorvatské literatuře a její sebereflexe je v prostředí trvající nechuti k nepředpojaté konfrontaci s nedávnou minulostí nesmírně důležitá.

Pokřivené myšlení Slavenka Drakulićová (1949), novinářka a spoluzakladatelka první feministické organizace v Jugoslávii, vstoupila do literatury souborem feministických esejů Smrtelné hříchy feminismu (1984). Poté vydala několik románů a esejistických knih kriticky hodnotících jugoslávskou a chorvatskou současnost. Patří k chorvatským autorkám (vedle například Dubravky Ugrešićové), které počátkem 90. let z politických důvodů odešly do exilu poté, co byly obviněny z nedostatečného patriotismu vůči novému chorvatskému státu. V časopise Globus byly například označeny za „čarodějnice“ znásilňující Chorvatsko, byly obviněny z národní zrady a zřeklo se jich vlastní kulturní a akademické prostředí. Drakulićová, která od počátku 90. let žije střídavě ve Švédsku, Rakousku a na rodné Istrii, tedy začala publikovat převážně v zahraničí a postupně se stala jednou z hlavních představitelek současné chorvatské literatury. Nového uznání a zařazení do domácí literární scény se jí ale dostalo až před několika lety. Jak jsme přežili komunismus je překladem stejnojmenné knihy, jež vznikla výběrem tří sbírek esejů původně publikovaných v angličtině v první polovině devadesátých let. První část se týká života v komunismu, druhá počátku války v Jugoslávii a třetí života v novém postkomunistickém státě. Autorka vychází z každodenní reality, z popisu obyčejných detailů, kterým se dostává k analýze jednotlivých znaků společenského systému. Jednoduchý a pronikavý styl Drakulićové působí na čtenáře především svou neobvyklou bezprostředností, nebojí se být osobní ani spojovat svůj osud s osudem společnosti. Na příkladě popisu omezeného množství kosmetických a hygienických přípravků a způsobu, jak se s ním ženy vyrovnávaly, se dostává autorka nejen k ponížení žen, ale i k tomu, v čem komunismus selhával.

UDÁLOST V DIVADLE

Šrámkovy Zvony znějí skvěle Čítankami prověřený básník, spisovatel a dramatik Fráňa Šrámek nemá dnes u čtenářů na růžích ustláno. Natož pak u divadelníků: zatímco jeho básnické dílo je ještě poměrně známé, na dramatické padá prach zapomnění. Bohužel. Hlad divadelních scén po všem současném, stejně jako zatím marné hledání nového českého dramatika evropské úrovně často způsobují opomíjení klíčových českých textů. Existují ale i výjimky. Režisér Jan Antonín Pitínský volí na scéně Národního divadla opačnou strategii a nyní v jejím rámci uvedl Zvony Fráni Šrámka. Tedy drama, které je inscenováno velmi zřídka a přitom jej můžeme řadit k nejzajímavějším divadelním textům 20. století. Pitínský si v rámci pestré dramaturgie ND zvolil vlastní cestu, kterou by bylo možné nazvat restaurováním národní klasiky. Vedle dvou oper (Dalibor, Tristan a Isolda) vystavěl na scéně klíčová česká díla, která nemají původ pouze ve světě dramatických textů. Po výtečných inscenacích Maryši a Našich furiantů převedl ještě Durychův epický kolos Bloudění a Vančurovu

V eseji o kožichu autorka nahlíží z „komunistické“ perspektivy současné ekologické téma: popisuje jako legitimní touhu východních žen koupit si kožich, který pro ně byl vyjádřením vlastní potlačované individuality. Drakulićová skvěle odhaluje mantinely, v nichž lidé nemysleli na budoucnost a neuměli si představit, že by jejich život mohl být jiný. Mluví nejen o ponížení, ale i o pokřivenosti myšlení celé komunity. Popisuje vlastní zkušenost novinářky s cenzorem, kdy se ještě před vlastním setkáním začala sama podrobovat autocenzuře. V eseji bohužel nezařazeném do českého překladu se na příkladech několika žen, které se svým mužem sdílely těžké časy a teď ho nedokážou opustit, ani když je podvádí, dotýká vlivu systému na partnerské vztahy, sdílené ponižování systémem, jež znemožňovalo ženám vnímat svobodně samy sebe, ale ani své muže. V takovém kontextu „je těžké vnímat muže jako nepřátele, možná proto, že identita každého je popřena“. Jak komunismus svým každodenním působením formoval život lidí i v jejich vnímání sebe sama a druhých, je tak hlavním autorčiným tématem.

Svět „těch nahoře“ Určitým mostem k esejům o válce v Jugoslávii může být text o první půlnoční mši v Záhřebu od druhé světové války. Po prvotním slavnostním

„Zrádkyně“ píše o komunismu. FOTO ARCHIV

Markétu Lazarovou. Na zapomenuté drama Zvony ho upozornil básník Jiří Veselský těsně před svojí smrtí. Po nedávné premiéře je jisté, že jeho intuice byla správná. Šrámkův text Zvony se neobjevuje na scéně ND poprvé. Časová průrva od jeho posledního uvedení v roce 1921 je ale přímo alarmující. Drama nejenže vykazuje typické znaky tvorby tohoto pozoruhodného literáta – básnické cítění, senzualismus a otevřený přístup k akcentované sexualitě, ale je také svrchovanou českou odpovědí na evropský expresionismus. Hlavně však ohromuje obratem k jazyku, který je poeticky rozbujelý, barokně pokroucený, expresionisticky důrazný a plný nářečních obratů a rozličných dialektových rovin. Z dnešního úhlu může působit Šrámkův výtvor nepatřičně, neboť ústřední téma rekvizice zvonů za války se zdá být značně neaktuální. To, co následuje poté, co zmíněná událost spustí stavidla šílenství, je ale již velice zajímavým materiálem. Do malé vsi přicházejí vojáci zabrat zvony, které budou použity pro válečné účely. Nedostatek mladých mužů a převaha frustrovaných žen, starců a válečných invalidů má za důsledek napětí, které najde exaltované uvolnění ve zlomové situaci zabírání těchto symbolických předmětů. Uvolnění vrcholí v noci erotickým šílením žen z přítomnosti mladých vojáků a vzplanutím starostova domu zapáleného pobouřeným statkářem Peterkou. Druhý den nastává trapné vystřízlivění spojené s hledáním původce ohně, za něhož je falešně označen místní prosťáček a hudebník Lojzíček v podání hostujícího Václava Koubka. Svým způsobem

pocitu popisuje autorka svoje postupné rozčarování – proslov kněze je příliš politický, zdůrazňuje spojitost s novým chorvatským státem a klade politické otázky bez čekání na odpovědi. Autorka pojmenovává společenskou atmosféru i varující znaky nové ideologie. V brilantním portrétu prezidenta Franja Tudjmana charakterizuje jeho studenou panovačnou povahu bez stopy sebereflexe. Mluví o rozhovoru s bývalým chorvatským nacistou, který vyšel v novinách bez kritického odstupu, o oficiálně vyhlašované kontinuitě s chorvatským nacistickým státem, kdy skutečnost, že šlo o první chorvatský stát, byla podstatnější než to, že šlo o stát fašistický, „jako by se to dalo oddělit“. Autorka se pokouší chápat nástup nacionalismu s vysvětlením, že po rozpadu starého nedemokratického systému bylo pro lidi nejpřirozenější utéci se k něčemu známému, tedy národní a náboženské identitě. Zároveň se zabývá tím, proč je do jisté míry těžké konfliktu porozumět – „tíha minulosti, symboly, strach, národní vůdci, mýty a písně“, všechno to iracionální, „vězící hluboko v našem podvědomí a hrozící, že se každým okamžikem protrhne, se nedá vysvětlit“. I v těchto pasážích autorka spojuje své úvahy s odpovědností vlastní generace za válku. Mluví o tom, jak život v komunismu znamenal život v přítomnosti, kdy se za minulostí udělala tlustá čára. „Možná jsme právě kvůli tomu teď odsouzeni k návratu do minulosti. Chvílemi se ptám, není-li to trest, který nás stihl za náš nezájem, náš strach, naše mlčení, tedy naši nezodpovědnost vůči nám samým.“ Drakulićová se pravidelně věnuje i válce a poválečným problémům chorvatského státu. Kromě esejů vydala román popisující psychiku znásilněné ženy nebo soubor reportáží o válečných zločincích souzených tribunálem pro bývalou Jugoslávii, jenž by měl také vyjít v češtině. Popisem jejich chování u soudu, kombinovaným s portrétem jejich válečného příběhu, se snaží bez morální relativizace dobrat toho, jak se z normálních lidí mohou stát zločinci. Neukazuje ale jen příběhy válečných profitérů: zobrazuje zároveň i „lehkost“ zla v případech, kdy se pachatelé stali zločinci jen díky své váhavosti nebo lhostejnosti. Průzračný styl, otevřenost a nepředpojatost umožňují autorce dobře ilustrovat konkrétní důsledky komunistické společnosti. Za válku, která následovala, neviní komunismus, ale jeho ideologizované pojetí minulosti, které umožnilo v devadesátých letech novou manipulaci historie. Slavenka Drakulićová ale především pojmenovává (i v Česku důvěrně známý) zhoubný vliv komunismu na myšlení lidí v podobě strachu z autority, pasivity a pocitu, že veškerou odpovědnost za svět mají ti nahoře. Dominika Prejdová Autorka je filmová historička.

Q

je to hra o malosti poměrů, v nichž si všichni koukají do talíře, o obviňování nevinných, mlčení viníků a zběsilé iracionalitě, ne nepodobné charakteristickým znakům děl Šrámkových generačních vrstevníků Hermanna Brocha či Roberta Musila. První polovina Zvonů se nese hlavně v expresionistickém duchu vydatně podpořeném kostýmy a maskami, druhá je více groteskní nadsázkou parodující obraz české idylické vesnice v prostředí hospody, kde vše vychází najevo. Pitínský vede herce k dávnému tvaru herectví, pohybujícímu se mezi patosem a nadsázkou. Ctí dílo a nemá potřebu jej dekonstruovat či zesměšňovat, neboť v nemilosrdném pohledu na naši národní identitu obsahuje již tak mnoho groteskního a sebeironického. Předchozí divadelní kusy bratří Mrštíků a Stroupežnického, jež jsou řazeny do panteonu národní klasiky, Pitínský doplňuje dílem poměrně neznámým a překvapivým. A dostává i vlastním režijním nárokům, mimo jiné precizním vedením herců (Jiří Štěpnička, Igor Bareš, Taťána Medvecká, Ondřej Pavelka a Vladimír Javorský spolu s ostatními doslova excelují). To vše doplňuje množství písní a tanců, které se v momentech největšího patosu lámou do groteskního vyznění. A fakt, že někdy je těžké rozumět slovům postav, je pro samo jazykové bohatství hry jen vedlejším efektem, který zcela zastiňuje to, že Zvony jsou jedním z největších objevených děl, která jsou nyní hrána. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

SCÉNA / DOPISY

RESPEKT 28 V 10.–16. ČERVENEC 2006

KULTURNÍ TIP

Tom York, The Eraser, XL Recordings Ve stejný den a u stejné firmy, kde mimochodem vydávají i White Stripes, vychází první sólové album zpěváka Toma Yorkea ze slavné kapely Radiohead. Název odkazuje k faktu, že zpěvák se pokusil „vymazat“ svou hudební minulost a co nejvíce odklonit svůj styl od Radiohead.

zákoutí města Dvůr Králové, obklopeného podmanivou zvrásněnou krajinou podhůří Krkonoš.

Ridina Ahmed, Hlasem, Amplion První album české zpěvačky s arabským jménem, která umí swingovat, ale baví ji spíš experimentování. Deska, na které Ridina vrství svůj hlas pomocí nekonečných smyček, rozhodně není špatným debutem.

Bar, Prima, 10. 7., 21.05 Start další reality show, která se tentokrát bude odehrávat v baru v pražských Žlutých lázních. O přízeň diváků budou soutěžit členové dvanáctičlenné skupinky barmanek a barmanů, obsahující celebrity i zcela neznámé lidi.

VÝSTAVY Co bych byl bez Tebe, Galerie hlavního města Prahy, 4. 7. –22. 10. Jedinečná výstava, která u nás poprvé představí vývoj německé malby za posledních čtyřicet let. Od děl charismatického Josepha Beyuse, jehož samostatnou výstavu můžeme shodou okolností zhlédnout v Museu Kampa, přes A. R. Pencka a Gerharda Richtera až po současné hvězdy Jonathana Meese a Nea Raucha. Letos v zimě dostal bosenský snímek Grbavica hlavní cenu na festivalu Berlinale. Tento týden bude uveden do našich kin a půjde o premiéru měsíce. Výrazově střídmý, ale silný film nás zavede do Sarajeva, kde se svobodná matka Esma snaží splnit přání své dcery Sáry, jež chce jet na drahý školní výlet. Kdyby Esma prokázala, že její muž padl jako válečný hrdina, mohla by dcera dostat slevu. Ona však vezme raději práci navíc v nočním baru. Sára ve škole zjistí, že její jméno není na seznamu potomků válečných hrdinů, a je šokována. Zoufale se pak snaží spolužákům vysvětlit, že její otec zemřel nedaleko městečka Zuc, když odmítl opustit zákop. Doma však matku donutí, aby jí řekla trpkou pravdu. Otcem Sáry není Bosňan-hrdina. Ve skutečnosti je Sára dcerou některého ze srbských četniků, kteří Esmu znásilnili.

HUDBA A FESTIVALY

Lukáš Rittstein, Les, Christine Sabel, Šumavské reflexe, hrad Klenová, Klatovy, 16. 7.–31. 10. Kdo na svých toulkách západními Čechami zavítá do Klatov, neměl by minout roztodivné objekty sochaře Lukáše Rittsteina na nádvoří hradu Klenová. Vedle v hradní věži pak vystavuje zvláštní skleněné artefakty německá umělkyně Christine Sabelová.

Festival Boskovice, 13. –16. 7. Čtrnáctý ročník festivalu, který je i tentokrát plný zajímavých filmů, hudby a divadla. Více na www. unijazz.cz.

Jeho Svatost dalajlama: Rady jak umírat a žít lepší život Další dalajlamův komentář k duchovní přípravě na smrt. Dalajlama zde mimo jiné vysvětluje jednotlivá stadia umírání, podrobně odpovídá na otázku, jak a proč meditovat o pomíjivosti, a poskytuje rady, jak vytvořit vhodné prostředí pro umírající.

Česká varianta Diskuse k tématu otevřenému článkem Evropská past volného času (Respekt č. 27/06) je podle mne velmi potřebná. Bohužel v příspěvku není zmíněna varianta třetí – postkomunistická, česká. A tou je skutečnost, že naprostá většina žen u nás pracuje na plný úvazek (viz statistiky) a současně vykonává naprostou většinu péče o děti a práce v domácnosti (viz statistiky). Co na to odborníci? Michaela Havránková, Praha

Smysluplný zákon Také si myslím, že by služební vozy všech politiků neměly mít právo používat majáky, porušovat všechny dopravní předpisy, a navíc mít přednost i při tankování! Když chtějí přijít včas do práce, tak ať dřív vyrazí. Pokud mají problémy s dopravními zácpami, tak s tím mohou něco udělat. Ale co poslanci, senátoři? Takový poslanec může jet ve městě dvě stě se třemi promile alkoholu v krvi a musí se jedině prokázat policistovi poslaneckým průkazem, tím je podle zákona celá záležitost vyřízena. Ani nemusí mít modrý maják a za volantem profesionála. Takový člověk nás může na silnici zmrzačit, a pokud zůstane na místě nehody do příjezdu policie, tedy jen proto, aby si nechal zasalutovat a odjel. Přiznám se, že jezdit padesát ve městě a devadesát mimo obec mi jde také ztuha, ale myslím,

Timur a jeho parta, ČT 1, 14. 7., 3.30 Dokument Petry Procházkové, Jaromíra Štětiny a Petra Hanuše o životě několika z přibližně 30 tisíc sirotků, kteří zbyli po občanské válce v Tádžikistánu. Malé sny ulice, ČT 2, 14. 7., 16.00 Ve vietnamském Saigonu žije mnoho dětí na ulici. Díky dvěma nevládním organizacím dostaly fotoaparát a kameru a mohly se pokusit zdokumentovat svůj život. Scénář a režie Igor a Jasmína Blaževićovi. Desperado, NOVA, 15. 7., 22.20 Pozoruhodný americký western (1995) o pistolníkovi, který mstí smrt své milenky. Ve filmu, který proslavil režiséra Roberta Rodrigueze, byly nasazeny hvězdy Antonio Banderas, Salma Hayeková a Steve Buscemi.

Brigitte Hamann: Bertha von Suttner Nakladatelství One Woman Pres vydalo literární portrét první ženy, která obdržela Nobelovu cenu za mír. Bertha von Suttner (1843–1914), rozená Kinská, byla jednou z nejvlivnějších politických žurnalistek své doby. Angažovala se v boji za práva žen a vystupovala i proti antisemitismu. Hana Maříková, Alena Křížková, Zuzana Uhde: Sexualizovaná realita pracovních vztahů Kniha shrnuje výsledky sociologického výzkumu obtěžování z důvodu pohlaví a sexuálního obtěžování, který před časem provedlo oddělení Gender & sociologie Sociologického ústavu Akademie věd ČR.

DOPISY

Tři barvy: Modrá, ČT 2, 12. 7., 20.00 Juliette Binocheová ve slavném snímku Krzysztofa Kieslowského, oceněném před třinácti lety Zlatým lvem na MFF v Benátkách.

KNIHY

Mighty Sounds, Olší u Tábora, 14.–16. 7. Letní ska a punková exploze, praví se u této akce v „příbalovém letáku“. Ale budou to spíš pivní slavnosti, vzhledem ke sponzorům. Žádný stres, siesta, Fast Food Orchestra, která tam má hrát, hledá trumpetistu. Další kapely, včetně Sto zvířat, Michael‘s Uncle nebo Buranů z New Jersey, jsou zatím kompletní.

Peaches, Impeach My Bush, XL Recordings Provokativní kanadská zpěvačka Merrill „Peaches“ Niskerová vydává třetí album. Podobně jako předešlé Fatherfucker je i tohle plné převrácených sexistických klišé. Peaches má zaostřeno například na chlapácký hip hop.

TELEVIZE

Pavel Janoušek: Zmizelé Čechy V dalším pokračování edice Zmizelé Čechy shromáždil autor obrazovou dokumentaci zaniklých

že pokud se to novému zákonu podaří udržet dlouhodobě, bude jeden z mála, o kterém bude možné prohlásit, že má smysl. Jiří Nový

Důsledky kompromisu Článek Hledá se mladá lesbická filozofka z Vietnamu (Respekt č. 27/06) je určitou analýzou naší dolní sněmovny. Možná by neškodila informace, kolik bývalých komunistů je v současném parlamentu. Podle statistiky před volbami usilovalo o poslanecký mandát 40 % postkomunistů za ČSSD (pan Škromach, Urban a další). Zmiňujete se o průměrném věku 48 let a o tom, že ve sněmovně nejsou zástupci žádné menšiny. Ale to je přece důsledek postkomunismu! Většina současných poslanců byla ovlivněna totalitní ideologií, a to souvisí i s celkovou politickou kulturou. Vždyť už průběh tajné volby předsedy Poslanecké sněmovny, kdy poslanci ČSSD museli hlasovací lístky ukazovat svému vedení, byl absurdní. Co se týče menšin, sám jsem při posledních komunálních volbách měl na své kandidátce na předním místě mladého pracovitého Roma, kterého občané znali. Neměl ale šanci. Jsem přesvědčen, že je to chyba všech politických stran, že si na kandidátky nedávají Romy nebo cizince, kteří mají naše občanství, o ženách ani nemluvě. Vím, že naše společnost je zatvrzelá, ale vstup zelených do parlamentu je pozitivním posunem. Sám jsem bývalý komunista, který se kdysi na stránkách Respektu omluvil, a omlouvám se stále, když mluvím s někým, komu minulý režim ublížil.

FOTO PROFIMEDIA.CZ

Osobně se domnívám, že vliv bývalých komunistů v hospodářské sféře, na školách, univerzitách nebo v politice, státní správě či v kulturní i sportovní oblasti negativně ovlivňuje atmosféru v této zemi. Neučinili žádné pokání, žádnou reflexi, jen přenesli negativní jevy (korupci, klientelismus, osobní zájmy nadřazené obecním) do nové doby. Obávám se, že naše mladá generace se nebude nás starých ptát, co to byl komunismus, tak jako se ptali mladí Němci kdysi svých rodičů, co to byl nacismus. Bez přiznání viny, pokání a pokory není svobody. Cítím, že další generace naší společnosti, tak jako řady generací minulých, opět uhnula a opět žije v kompromisu. Bohumil Řeřicha

Referendum o raketách v žádném případě Referenda u nás zjevně ještě dlouho budou probíhat bez věcných diskusí. Jde tedy o hlasování podle ukecání tou či druhou stranou. A to je špatně! Protože výsledek není dán soubojem argumentů, ale soubojem ideologů. Proto je lépe nechat rozhodnutí na zvolených zástupcích, které jsme delegovali do parlamentu a kteří jsou za tyto věcné diskuse bohatě placeni, mají dostupné zázemí na sehnání opravdových argumentů a jsou za svá rozhodnutí odpovědni. Na nás obyčejných lidech je, abychom je volili uvážlivě a s jistým nadhledem nad jejich ideologickými tanečky. Bohumír Šimek

23

MIMOCHODEM Vše podstatné jsme domluvili cestou tramvají z Výtoně k Národnímu divadlu. Onu dusnou letní neděli proto nezbývalo než dle plánu čekat v hospodě na konci vesnice Nová Bystrica pod Kysuckými Beskydy. Mezi stoly se tam potulovala slepice a jednooký dělník, který sváděl pohlednou blondýnu jazykem ztěžklým borovičkami a Kriváněm vytetovaným na propadlé hrudi. V televizi běžela česká pohádka namluvená slovensky a štamgasti vychvalovali poslední Vladkovy iniciativy. Psal se rok 1996 a na Slovensku vrcholila éra mečiarismu. Seznámili jsme se kdysi dávno u smaženého sýra. Už jsem měl talíř dávno

Neviditelní strkači A. S. prázdný, ale on prvním soustem nabodnutým na vidličce doprovázel svůj verbální vodopád jako dirigent orchestr. Byl totiž neuvěřitelně erudovaný, sečtělý i upovídaný. Fascinovaně jsem ho pozoroval. Kulatý černý klobouk, hustý plnovous, černé sako, pronikavý pohled, v němž to šibalsky jiskřilo. Jako haličský chasid, jemuž radost z plného života nemůže nikdy nic zkazit. Ani tehdejší policejní šikana, vyhazovy z práce či existenční mizerie za podpis Charty, aktivitu ve VONS nebo v uměleckém světě undergroundu. Natož studený smažák. Do hospody přišel ve smluvenou dobu, a tak jsme vyrazili. Zpočátku to byla příjemná procházka. Avšak v polovině pochodu se pěšina strmě zvedla, navíc se strhla bouře. Do prudkého kopce jsme lezli po čtyřech mezi proudem bláta, kamení a vody. „Pozor na neviditelné strkače, útočí na každého, kdo stojí zpříma,“ křičel na nás, když upadl a sjížděl k Nové Bystrici. Po změně režimu pracoval na Hradě jako knihovník, publikoval své básně, přispíval do různých novin a časopisů, filmovými recenzemi i do Respektu. „V tomto křoví se schovávali estébáci a fotili všechny, co šplhali nahoru. Inu, každý tráví jemu stanovený čas jinak,“ řekl, jakmile se vyškrabal zpět. Když jsme konečně dosáhli vrcholku, přestalo pršet a obloha se vyjasnila. Prošli jsme lesem a dorazili na čarovně krásnou mýtinu. V půlkruhu stojící „drevenice“ připomínaly divadelní lóže před majestátní scénou. Rozšiřovala se přes Oravskou Maguru, Chočské vrchy až k Západním Tatrám. „A tam ze špičky toho smrku,“ máchl k vzrostlému stromu nad poslední salaší, „doprovázívá přítel Gusto letní bouřky na činely. I tak lze prožívat vyměřený čas.“ Vše nezbytné o kysuckých Brizgalkách tím bylo řečeno. Intenzivně žil v Praze, ale těšil se na důchod na Vysočině. Chybělo mu pár let, jež chtěl v klidu „odkroutit“ ve své hradní knihovně. Což mu bohužel nevyšlo. Druhý den jsme spolu šli na dřevo. Po chvíli se ztratil. Bezcílně jsem se potuloval lesem. Najednou se vynořil z houští. Kráčel důstojně jako starodávný pohanský bůh, náruč plnou hub, okolo plnovousu roj mušek. Měl nepřítomný výraz a něco si broukal. Zaslechl jsem útržek: „...tak ještě pět let a to by mohlo stačit.“ Mohl tím myslet cokoli. Třeba i onen vysněný důchod. Neviditelní strkači už však opět usilovně pracovali. Nejenom v Brizgalkách, ale i na místě zaštítěném vlajkou s nápisem „Pravda zvítězí“. Pravdou je, že skoro na den přesně, 12. července 2001, pět let poté zemřel. Skvělý a nezapomenutelný Andrej „Nikolaj“ Stankovič. Jaroslav Formánek

24

MINULÝ TÝDEN

Meteorologové upozornili veřejnost, že se po krátké bouřlivé přestávce do Česka vracejí tropy. Hraniční přechody na jih praskaly ve švech. Vstoupil v platnost zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Výstupem na 1390 bodů se pražská burza zotavila z nejhoršího pádu své historie. Dohromady 760 architektů se přihlásilo do soutěže o stavbu nové budovy Národní knihovny. Bohužel mi nikdy nešlo lhát a nenávidět své nepřátele, zato jsem vždycky vynikal v odvaze jít vlastní cestou, v tvořivém myšlení, ve velkorysosti, dobrosrdečnosti, v otevřené a optimistické komunikaci, sečtělosti a v rozhledu v oblasti kulturní, literární, historické, hudební atd., popsal sám sebe v anketě Lidových novin odvolaný rektor Vysoké školy umělecko-průmyslové prof. Boris Jirků. V Hrdé Vsi u Brna byla odhalena pamětní deska legendárnímu mudrci a silákovi Frantovi Kocourkovi, který zde zemřel před patnácti lety. Pro podezření z miliardového podvodu zatkla policie bývalého šéfa Národního bezpečnostního úřadu a pak vládou dosazeného manažera

10.–16. ČERVENEC 2006 V RESPEKT 28

státního podniku Čepro Tomáše Kadlece. Stát začal vyplácet pastelkovné. Nový systém trestných bodů pro zdejší řidiče přinesl největší uklidnění na českých silnicích od roku 1988 a za víkend zde v automobilovém provozu zemřeli pouze dva lidé; premiér Jiří Paroubek však prohlásil, že nový zákon je „příliš drastický“, a oznámil, že hodlá všem řidičům až do jeho novely udělit „amnestii“ na přestupky. Takový pardon může vláda udělovat jen zpětně, časově dopředu to prostě nejde, komentoval pak premiérův nápad šéf legislativní rady vlády Pavel Zářecký. Prahou při svém XIV. sletu pochodovalo dvacet tisíc sokolů. Rychlostí 17 kilometrů za sekundu a ve vzdálenosti zhruba Měsíce proletěl kolem Země asteroid 2004 XP14. Radek Štěpánek postoupil do čtvrtfinále Wimbledonu. Mezinárodní rada pro památky dospěla k závěru, že soubor renesančních domů ve Slavonicích je významný jen z národního, nikoli z univerzálního hlediska, a Česko na její doporučení stáhlo Slavonice z kandidatury na seznam světového dědictví UNESCO. Hospodaření státu za první půlrok 2006 skončilo v kladných

číslech; analytici to připsali na vrub rekordnímu hospodářskému růstu. Odcházející vláda přesto schválila návrh rozpočtu pro příští půlrok s dalším rekordním schodkem – 88 miliard korun. „Desetitisíce špačků podnikají v těchto dnech doslova nálety na třešňové sady a běžné způsoby plašení jsou neúčinné; střelbu na nenasytné ptáky mohou povolit obce,“ oznámil svým čtenářům deník Právo. Do Českého Brodu přijel na festival Rock for People Manu Chao. Šestičlenná geologická expedice odletěla do mongolské pouště Gobi pátrat po kostrách dinosaurů. Ministerstvo vnitra odmítlo „z etických důvodů“ zveřejnit rozsudek, který počátkem 90. let údajně očistil současného předsedu komunistů Vojtěcha Filipa od obvinění, že za totality pracoval jako udavač politické policie; očišťující rozsudek odmítá publikovat i samotný Filip, což způsobuje zmatky, neboť nedávno se v archivu ministerstva vnitra objevil dokument, ve kterém předseda komunistů a horký kandidát na křeslo místopředsedy sněmovny svoji spolupráci s StB slibuje a stvrzuje vlastnoručním podpisem. No kdyby se Filip stal předsedou

vlády – ale mimochodem, alkohol může působit i blahodárně: mě taky jako mnohé kontaktovala StB, abych spolupracoval, a já si vždycky ze strachu dal na kuráž a dával jsem si tak dlouho, až jsem si řekl, že se na ně můžu vysrat, odpověděl herec Oldřich Kaiser na otázku magazínu Práva „Co by se muselo stát, abyste zase začal pít?“. V Nošovicích se začaly bourat domy stojící na místě plánované automobilky Hyundai. Ze švýcarské hory Dom (4475 m n. m.) spadl a na místě zemřel český horolezec. V brněnském Divadle Husa na provázku vypukl sedmý ročník Měsíce autorského čtení. Evropská komise pokárala Českou republiku za nedostatky v naplňování evropských pravidel, která přiznávají občanům práva při posuzování dopadů nové infrastruktury, průmyslu či těžby na životní prostředí. Kulturní středisko Mikulov otevřelo výstavu fotografií polních strašáků Rudolfa Šmída „Blízko životu, blíže k smrti“. Na filmovém festivalu v Karlových Varech se představila Kráska v nesnázích. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Ředitel pro strategii: Miloš Čermák. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 9. 7. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.