_Češi, Němci a Brňané

studentská minikonference

_Češi, Němci a Brňané

09 / 01 / 2014 Gymnázium slovanské náměstí, brno konferenční sborník Tato minikonference se konala v rámci projektu Moderní dějiny do škol, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

minikonference Češi, Němci a Brňané

program

9:00 – 9:15 Uvítání účastníků, zahájení konference Úvodní slovo Mgr. Ilona Kopecká , ředitelka gymnázia Petr Pánek, předseda Občanského sdružení PANT 9:20 – 10:30 1. přednáška (a diskuse): Mag. phil. Adrian Portmann, Ph.D. „1945: Češi a Němci před rozchodem. Poválečné násilí a brněnský pochod z pohledu historika“ 10:40 – 11:25 Workshopy I (aula, 204, 304) 11:30 – 12:15 Workshopy II 12:15 – 12:45 Oběd 12:50 – 13:35 Workshopy III 13:45 – 15:15 2. přednáška (a diskuse): Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D., Historický ústav FFMU „Formování a deformování kolektivních pamětí“ Workshopy: I.

PhDr. Adam Rychtecký (Gymnázium Slovanské náměstí): Přemysl Pitter, jeho aktivity a svědectví; uč. č. 204

II. Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D. (Historický ústav FFMU): Brněnské vyhnání; Aula III.

PhDr. Jiří Sovadina (Občanské sdružení PANT): Divoký odsun a poválečné násilí; uč. č. 304

Gymnázium, Brno, Slovanské náměstí 7 Slovanské náměstí 1804/7, Brno-Královo Pole, 612 00 www.gymnaslo.cz

2


Vyhnání německých obyvatel z Brna 30. – 31. 5. 1945 Tomáš Dvořák Konec května roku 1945 proběhl v Brně ve znamení vystěhování více než dvaceti tisíc lidí, kteří byli jako Němci shromážděni a následně pod ozbrojeným dohledem vyvedeni po vídeňské silnici směrem na jih. Nepřipravená a živelně provedená akce skončila tragédií. Mnoho stovek bezbranných lidí přišlo o život v důsledku nemocí a vyčerpáním bez dostatečné pomoci, často ve zcela nedůstojných a nelidských podmínkách. O této události bylo již mnoho napsáno a ještě mnohem více namluveno, stala se nedělitelnou součástí obrazu poválečné historie Brna.

livě krátké době. Prakticky se jednalo o několik hodin. Po soustředění všech osob na určených místech byl pochod organizován z prostor klášterní zahrady na Mendlově náměstí. Čelo pochodu z Brna vyšlo kolem 22. hodiny večerní, poslední kolona opouštěla město v 6 hodin ráno následujícího dne. Pokud jde o počet odsunutých Němců v průběhu této noci, tak podle úřední zprávy činil celkový počet vysídlených osob z Brna z noci z 30.–31. 5. 1945 přibližně 19 000 19 500.

V následujícím průběhu pochodu Vysídlení německého obyvatelstva se naplno projevila nepřipravenost z Brna ve dnech 30.–31. 5. 1945, ja- a živelnost celé akce. Pro vyhnance, kož i následné osudy těchto vysíd- mezi nimiž většinu představovali selenců, vzbuzují po řadu let také do- nioři a matky s dětmi nebylo připrahady, polemiky a diskuse o příčinách veno žádné odpovídající přístřeší pro a průběhu celé události. Na jedné odpočinek, zásobování vodou, o jídle straně se brněnský odsun se stal nemluvě. dokonce jakýmsi symbolem českého poválečného běsnění a revoluční- Po noci, kterou část vyhnanců stráho teroru vůči sudetských Němcům vila v Rajhradu, pokračovala 31. 5. v poválečném Československu a pro část vyhnanců již za armádní asisjeho označení se vžil kontroverz- tence v pochodu k rakouským hraní pojem „Brněnský pochod smrti“. nicím. Menší část vyhnanců dostala Na druhé straně se stále udržují ná- povolení k návratu do Brna a několik zory, že pochod proběhl spořádaně tisíc osob bylo umístěno v provizora nebýt epidemie, která propukla ní a naprosto nevyhovující internaci v pohořelickém provizorním táboře, v Pohořelicích. Podmínky pochodu nic vážného by se v jeho průběhu se projevily na zdravotním stavu vynestalo. V dílčích otázkách se spory hnanců a ve chvíli, kdy následkem týkají otázek, kolik lidí bylo na konci nedostatečných hygienických podkvětna z Brna vlastně vyhnáno, kdo, mínek vypukla v pohořelickém prokdy a vlastně fakticky rozhodl a jaké vizorním táboře epidemie úplavice, byly motivy tohoto rozhodnutí. proměnil se pokus o rychlé vyřešení Vyhnání samotné proběhlo v pováž- „německé otázky“ v Brně v rozsáh-

lou humanitární katastrofu. Další lidé umírali v táborech v okolí Mikulova a zejména na rakouské straně hranice. Nejvíce spornou otázkou přitom zůstává, zda následky útrap a podmínky pochodu, byly jedinou či hlavní příčinou vysokého počtu obětí na životech. Zatímco se historici shodují na odhadech kolem 1 700 osob, včetně zemřelých v dalších táborových zařízeních a na rakouské straně, vyhnanecká tradice operuje s čísly i několikanásobně vyššími. Podstatnou část zemřelých pak připisuje na vrub mučení a vraždění páchanému ozbrojeným doprovodem v masové či dokonce organizované míře. Na rozdíl od jiných známých případů násilností spáchaných na německých civilistech po skončení války na československém území, nemáme však o násilí během pochodu žádné, byť jen nepřímé zmínky v českých pramenech. Z hlediska kritického dějepisectví tak vyhnání brněnských německých obyvatel v květnu roku 1945 představuje velice těžko uchopitelnou událost, a to zejména pro neuvěřitelně silnou vrstvu nánosů různých verzí historické paměti včetně organizovaného i spontánního zapomínání. Každopádně lze však konstatovat, že šlo o tragické selhání tehdejších autorit, které této tragédii nedokázaly zamezit nebo její dopady alespoň zmírnit. 3


Navrhoval bych zřídit _památník odsunu S historikem Adrianem Tomáš Sacher von Arburgem o Češích Zvolili si Češi dobrého prezidenta? náliích či jiných podružnostech, pro a jejich německé historii Čtyřicet pět procent Čechů volilo řešení opravdových problémů je tam relativně vhodného kandidáta, o deset procent více pak muže, který je Před lety vyměnil nejen pro mezinárodní vztahy, ale „nudné“ Švýcarsko hlavně vnitřní vývoj společnosti ta varianta. Tím ale nechci říci, že za Brno, aby se pus- horší úplně špatná.

til do bádání v jedné z – jak říká – nejméně zmapovaných kapitol evropských dějin. To, s jakou intenzitou se „jeho“ téma odsunu Sudetských Němců objevilo v prezidentské volbě, ho překvapilo. „Češi si stále nejsou jistí vlastní národní identitou,“ říká bezchybnou češtinou.

Jste Švýcar a sám jste nevolil, v Česku ale žijete patnáct let. Jak moc jste tu volbu prožíval a nechal se strhnout atmosférou? Už jsem si tu zvykl na pozici chladnějšího pozorovatele, ale samozřejmě jsem tu volbu sledoval, i když zejména finále mi nedělalo radost. Do hry vstoupily určité manýry, které podle mě překročily určitou mez. Když Miloš Zeman zcela vědomě a systematicky přišel s německou kartou podobným způsobem, jako to před lety udělal při parlamentních volbách Václav Klaus, bylo to na mě moc. Možná mu to vyneslo nějaký užitek v samotné kampani, ale pro společnost je to špatná zpráva. Pocházíte ze země, která na přímém hlasování o politice stojí. Jsou i tam vyhrocené emoce nutnou součástí podobně důležité volby? Ne, ve Švýcarsku je to zpravidla klidnější a slušnější. Ale není to jen o jedné volbě, je to o tom, jak se vedou politické debaty a veřejná diskuse jako taková. Mně stačí se čas od času dívat na večerní zprávy v České televizi. I když to vysílání trvá tři čtvrtě hodiny, tři čtvrtiny času jsou o nějakých skandálech, perso-

4

prostor minimální.

Máte na mysli něco konkrétního? Ty věci se sice řeší – třeba daňová, důchodová nebo zdravotnická reforma, ale nedostáváme se do hloubky. K nejpalčivějším věcem patří ostatně i nakládání s minulostí, na které prezidentská kampaň narazila. Minulost tohoto národa je v novodobých dějinách zvlášť ztížená, nese si opravdu výjimečně těžké břemeno, o to víc by se vyplatilo, kdyby si nositelé funkcí spolu s médii byli více vědomi své odpovědnosti a nebyli v pokušení nabízet zjednodušená řešení. Právě to se zase stalo, ne poprvé a obávám se, že ani naposled. Jaká břemena konkrétně myslíte? Vztah ke komunismu? Ten určitě, ale teď v kampani šlo především o vztah Čechů k Němcům, k sudetským Němcům zvlášť. Je vůbec pro Česko přímá volba podobného typu vhodná? Vyjdeme-li z toho, že kvůli své minulosti je společnost plná vnitřních rozporů, nebude se tím jen její další rozdělování zvětšovat? Nejsem zastáncem přímé volby prezidenta. Ve Švýcarsku se ostatně také nevolí – vyjma voleb do zastupitelských sborů – osoby do vysokých státních funkcí. Členové vlády, ale i spolkový prezident, který se každý rok střídá, to jsou rozhodnutí parlamentu. V přímých hlasováních se pozornost soustředí na řešení


věcných problémů, ne osobností. V Česku obecně jsou lidé zvyklí neustále řešit personální obsazení těch nejvyšších funkcí, což odpoutává pozornost od skutečných věcných problémů. Když mám srovnávat se Švýcarskem, diametrálně odlišná je tu i kultura hledání konsenzu. Málokdy tu cítím, že do nějakého jednání vstupují lidé s odlišnými názory od začátku i s vědomím, že se musí dohodnout a že právě dohoda je pro společnost to nejdůležitější. Může to trvat, ale jakmile je dohody jednou dosaženo, měla by platit. Jak obtížné bude pro Čechy ten názorový příkop z prezidentské volby zahladit a jakou cestou to vůbec půjde? Určitě ne takovou cestou, kdy před volbami tvrdí jistý pan Šlouf, že není aktivním poradcem jednoho z kandidátů, aby se dvě hodiny po jeho vítězství triumfálně objevil na scéně. Pokud chce nový prezident v tomto stylu podvádět občany, tak by si asi neměl dělat iluze, že získá větší důvěru veřejnosti, než momentálně má. Každopádně to má v rukou především on. Přece to ale nestojí a nepadá jen s osobou nového prezidenta. To samozřejmě ne. Ti, kteří ho nevolili a byli bytostně proti němu, i ti mají odpovědnost, aby uznali volbu jako demokratické rozhodnutí. A důležité je, aby teď nešli do „ podzemí“, aby nešli do vnitřní či opravdové emigrace, což jsem teď mimochodem dost často slyšel od kolegů. To není ta správná cesta, protože ta volba ukázala i jednu pozoruhodnou věc: Čtyřicet pět procent volilo pozitivně se prezentujícího Schwarzenberga, kandidáta, který se nebál říkat také nepopulární věci. A to je docela dost, když vezmeme v potaz, že to nebyl úplně nejsilnější kandidát ohledně svého vystupování. Řeší se při švýcarských volbách, jestli je ten či onen kandidát skutečný a pravý Švýcar? Nic podobného si nevybavuji.

Překvapilo vás, že se právě tohle téma objevilo v českém volebním klání? Úplně ne, ale ta intenzita, s jakou se ono cizáctví probíralo, mě opravdu zarazila. Nešlo jen o cizáctví pana Schwarzenberga jako osobnosti, ale notabene i vztah k Němcům, kteří fungovali kvůli Benešovým dekretům jako nějaké ohrožení. Říkám si, že tohle je skutečné varování, abychom přemýšleli, co dělat lépe. Jinak to bude začarovaný kruh. Co to vlastně o české společnosti ukázalo? Je tu skrytý nacionalismus, který jenom čeká na svou příležitost? Nebo ještě něco jiného? Ukázalo to, že Češi jsou stále v zajetí svých novodobých dějin, se kterými se ještě moc nevyrovnali. Zadruhé, že jsou pořád velmi neinformovaní. Tvrzení, že kdybychom hýbali Benešovými dekrety, Sudeťáci by chtěli a dostali zpátky majetek, je nesmysl. Ani formální zrušení nebo deklarování neplatnosti dekretů by nevyvolalo nebezpečí, že někdo přijde v rámci České republiky o to, co mu dnes patří. V tom měl Schwarzenberg pravdu, že je to z mezinárodně-právního hlediska posichrováno. A pak vůbec není pravda, že by o to nějaká značnější část sudetských Němců vůbec usilovala. To je naprosto zavádějící pohled, který byl použit zcela účelově. Pokud by se pan Zeman, který ve volebním boji přiznal, že moc německé deníky nečte, trochu více informoval o současné situaci v Německu, musel by to vědět. Sudetští Němci jsou velmi roztříštěná skupina a onen landsmanšaft zdaleka nezastupuje většinu lidí s touto identitou. Studiem sudetských Němců se dlouhodobě zabýváte. Nakolik se tedy v rámci dnešního Německa můžeme bavit o sudetských Němcích jako o nějaké organizované síle? Minimálně. Oni byli po odsunu cíleně geograficky rozptýleni. Dnes je tyto lidi, kteří ještě cítí sudetoněmeckou

identitu, čím dál těžší organizovat. To společenství je v rozkladu, což není skoro sedmdesát let po odsunu překvapující. To ale neznamená, že by teoreticky nemohli vznést majetkové požadavky individuálně? Mohli. Těch případů však bylo velmi málo a o jejich šancích jsme se už bavili. Skončil by dnes Edvard Beneš za odsun před haagským tribunálem, jak řekl Karel Schwarzenberg? To jsou úvahy, které bych zcela odmítl, protože přece nemůžeme zaměňovat jablka a hrušky. Nemůžeme aplikovat nynější poměry na dřívější dobu, protože pak by přece vyvstala i otázka, zda by dnes Beneš jednal stejně jako před sedmdesáti lety. A to si nemyslím. Myslím, že úvahy v tomto směru zkrátka nemají valný smysl. Jak se vůbec díváte na odsun dnes z pohledu historika? Musím začít trochu obšírněji. Typickým znakem Čechů je, že pořád řeší své národní rysy, respektive jejich náplň. Moderní češství se především odvíjelo od konfrontace nebo konkurence s němectvím. Najednou ale ten Němec, který žil na území spolu s nimi, před skoro sedmdesáti lety zmizel. A najednou se ten antagonismus stal mnohem zmanipulovatelnějším, protože protivník se stal de facto fantomem. To jsme viděli i teď při prezidentské volbě. Z Německa či Rakouska do prezidentské debaty nezasáhl jediný impulz, přesto se ten poměr k Němcům podle mě stal dominujícím tématem posledních dvou týdnů před druhým kolem. To je neuvěřitelná věc, která nejen ukazuje tu trvající nevyrovnanost českého obyvatelstva se svými moderními dějinami, ale také to, že český národ pořád řeší, čím vlastně je, jak se definuje. A to asi není úplně lichotivý rys, protože národ, který neví, čím vlastně je, má problém. Není si jistý svou pozicí a je velmi snadno 5


znejistitelný. Jsem však optimista. Myslím si, že za deset, nejpozději dvacet let už ten druhý tábor, který se definuje opravdovým vlastním obsahem, a nikoli pomocí fantomů, bude silnější. Přímo na Pražském hradě A když bychom se přece jen ještě vrátili k Benešovým dekretům jako takovým. Když se o nich jako historici bavíte, nakolik jsou vlastně ještě živým tématem? Existují pro jejich historickou úlohu různé výklady? Vlastně na obou stranách Šumavy platí, že se dekrety probírají až příliš. Já neustále sudetským Němcům říkám, ať přestanou být na Benešovy dekrety tak fixovaní. Co jim to přineslo v posledních šedesáti letech? Vůbec nic. Jen to, že Češi měli ještě více strach s tím nějak hýbat. A tady, na české straně, je ta pozornost podobně přehnaná. Mně jde spíše o pohled nezaujatého historika. Vedete s kolegy diskuse o tom, jestli byla i jiná alternativa? Nakolik šlo vše vyřešit bez odsunu? To je složitá otázka. Vycházejme z mezinárodní politické konstelace: Spojenci, a to nejen Sověti, ale hlavně Velká Británie a částečně Američané, chtěli tzv. clean sweep, jak to nazval Churchill. Tedy doslova „vymetení“ Němců. Pravda však také je, že pro odsun byli Spojenci přesvědčovaní už během exilu Benešem a polskými reprezentanty, takže je otázka, co byl jejich vlastní prvotní názor a co už bylo výsledkem jednání. Myslím, že i přes postoj Spojenců bylo možné od května čtyřicet pět postupovat mnohem diferencovaněji. To znamená nevycházet z principu kolektivní viny a mnohem důkladněji ověřovat, kdo vlastně spáchal něco konkrétního. Princip kolektivní viny je velmi zřetelný v celé poválečné normotvorbě, nejen v dekretech, ale i v dalších zákonech. Kdyby se od něj upustilo, trvalo by to dlouho a ano, 6

časové okénko, dokdy byli Spojenci ochotni přijmout transporty odsunutých lidí na Západ, bylo velmi úzké. Nicméně to, jak se třeba postupovalo vůči německým antifašistům, to byla ohromná křivda, za kterou se česká vláda vedená Jiřím Paroubkem také omluvila.

jetkové záležitosti a na tendence ho odebrat, krást, nezákonným způsobem se majetku zmocnit a vzájemně si takové jednání podsouvat, jsem v žádné jiné zemi v Evropě ještě nezpozoroval.

Jaké měl odsun vlastně důsledky pro lidi, kteří v pohraničí zůstali? Vy osobně tedy považujete odsun Němců zůstalo jen necelých dvě stě za událost, která negativně ovliv- tisíc, pak čeští starousedlíci. Pět let nila další vývoj české společnosti? po odsunu žila v oblasti třetina staPodívejme se na poměry v pohraničí, rousedlíků a dvě třetiny nově příchocož je jedna třetina státního úze- zích. Přitom kulturně, sociálně i polimí České republiky, a ať to posoudí ticky to byly dvě úplně jiné kapitoly. každý sám. Během odsunu a hlav- Ostatně i proto mezi nimi byly časté ně po něm tu došlo k obrovskému problémy, mezilidské vztahy tu byly civilizačnímu úpadku. Pokračovalo na dlouhou dobu zkalené, protože v podstatě ohýbání práva z doby starousedlíci si samozřejmě pamaokupace. Když tři miliony občanů tovali, kdo opravdu něco někomu přijdou bez náhrady o svůj majetek, ukradl, když to bylo snadné. je to příklad, který si lidé budou pamatovat. Jde o podkopávání právní- V čem všem se starousedlíci ho povědomí, dojde k dalšímu kalení od nově příchozích lišili? mezilidských vztahů, odbourání or- Vazbou na půdu, pokud byli zeměganicky dlouhodobě vrostlé struk- dělci, pochopitelně ale vůbec vaztury. Ty důsledky jsou pořád velmi bou na daný region, ve kterém žili. živé. Dodnes na to Češi doplácejí, jen Mezi starousedlíky byli hodně zastoupení státní zaměstnanci, kteří nevím, nakolik jsou si toho vědomi. se orientovali spíše na národní socialisty nebo na sociální demokraJak konkrétně? Stačí se podívat na ekonomické po- cii, ale ne na komunisty. Zastoupení měry toho území. Doteď se nevyrov- komunistů, kteří už udávali od roku nalo s tím, že odtud naráz zmizelo čtyřicet pět směr, bylo mezi českými obrovské know-how. Byli odsunuti starousedlíky velmi slabé. Mezi nomajitelé stovek firem, zmizela zna- voosídlenci orientace na komunisty lost výrobních postupů, nebylo dost naopak naprosto dominovala. Už to pracovních sil. K tomu všemu, což vyjadřuje obrovský příkop mezi těmi nesouvisí přímo s odsunem, se kvůli skupinami. geopolitice brzy odřízly západní trhy. V severočeském a západočeském Jak osud Sudet ovlivnil zbytek pohraničí byla přitom prozápadní země? orientace na export lehkoprůmy- Nejdůležitější jsou dvě věci – jedslového zboží jasná, najednou to nak už ta zmiňovaná chybějící právní nešlo udržet. Pokud se ale ptáte jistota ohledně vlastnictví majetna dědictví v duševním smyslu, tak ku, která dodnes působí jako mor. tu přetrvala velmi nápadná fixa- Komunisté ji pak při znárodňování ce na otázku majetku. Skutečně si a kolektivizaci posunuli ještě dál. myslím, že leitmotivem politického Ale důležitý je i fakt, že české země diskurzu v České republice je od- se národnostně homogenizovajakživa otázka, kdo komu co ukradl. ly. Kulturní homogenizace pronikla Tohle téma máme neustále přítom- do celého způsobu života, pod koné i v médiích. A souvisí to podle mě munistickým režimem byla velmi právě s majetkovými přesuny během zřetelná a je zřetelná dodnes. A to okupace a těsně po okupaci v době by se nestalo, kdyby zůstal v zemi odsunu. Tak silnou orientaci na ma- třeba jeden milion Němců. Prostě


tat minulost, my, Němci, jsme toho spáchali mnohem víc. Mezi českými historiky vědomí o důležitosti tohoto tématu jako jedné z klíčových událostí novodobých dějin existuje. Na druhé straně je fakt, že aktivně o něm v celostátním rámci za poUdělali po roce 1989 zdejší politici sledních pětadvacet let bádalo jen relativně málo lidí. Archivních spisů pro urovnání minulosti dost? Neudělali. Měli bychom mnohem týkajících se odsunu přitom existují více sahat po symbolech. Velká vět- tisíce kartonů. Pokud to srovnáme šina žijících odsunutých Němců ne- s podobně důležitými událostmi, mluvila o navracení majetku, oni jen třeba s pražským jarem, je v té potouží po tom slyšet upřímnou lítost zornosti značný nepoměr. nad tím, co se stalo, pokud ne přímo omluvu, ze strany českých reprezen- Hraje tu podle vás stále roli zátantů. To nic nestojí, žádné peníze, kladní neochota k přiznání viny? pouze odvahu. Touží i po věrohod- U některých kolegů nesporně ano, ném zájmu o jejich osud. A neustálé těch, kteří jsou otevřeni bádání, už odkazování na Česko-německou de- je ale více. A jsou tu ještě velké dluhy na obou stranách hranice. Obraz, klaraci nestačí. který dodnes převládá v Německu Osobně jsem zastáncem jednoho o odsunu, se opírá skoro výlučně symbolu, který není realizovatelný o výpovědi pamětníků, které byly v současné době: je to dlouhodoběj- sbírány ve čtyřicátých a padesátých ší vize. Navrhoval bych zřídit ústřed- letech. Od té doby se ten obraz konní památník odsunu, což asi teď zní zervoval. Tady máme co do pramejako bomba, když s tím přicházím. nů opačnou situaci. S lidmi se o tom Já to ale myslím jako vyústění už nikdo nebavil, vychází se jen z arprobíhajícího procesu a doufám i na- chivních, oficiálních pramenů, osobní dále probíhajících procesů, které do- svědectví chybějí a lidský osud prospějí k závěru, že nucené vysídlení to není v popředí. Hledaná žádoucí tří milionů obyvatel země nepřinesl hodnota je přitom kombinací obou dobré výsledky ani pro Němce sa- pohledů, o což se mimochodem pomotné, ale ani pro další obyvatele koušíme s kolegy v rámci občanskéČeska. Odsun byl pro celou zemi ho sdružení Conditio humana. ztrátová záležitost. A pokud se někdy dopracujeme k závěru, že na něj Nesdílíte na druhou stranu předdoplatilo několik generací jak tady, poklad, že čím více pozornosti se tak i na druhé straně Šumavy, může bude věnovat odsunu, tím víc se památník fungovat jako silné me- upozaďuje to, co ho zapříčinilo, mento, že by se už něco takového tedy samotná válka? nemělo nikdy opakovat. A mimocho- Toho bych se neobával. Na to se dem, ten památník bych zřídil přímo dá vždycky odpovědným způsobem na Pražském hradě. Už jen proto, že upozorňovat. Spíše se obávám toho, tam sídlila řídicí centrála odsunu mi- že přejdeme od jednoho extrému – nezabývat se tím vůbec jako za konisterstva vnitra. munistického režimu a zamlčovat Kolik lidí se dnes vlastně studiu to – k druhému, který se už bohužel trochu rýsuje. A sice že se zabývátěchto událostí věnuje? Pokud mluvíme o poválečném dění, me pouze těmi excesy, těmi nejtemtak v Německu to po odborné strán- nějšími stránkami. Nám by ale mělo ce není velké téma. V tom bohužel jít o osud těch tří milionů lidí. Ano, hraje roli ještě klasická Brandtova bylo tam několik desítek tisíc usmrOstpolitik ve smyslu: Nechceme cených, nechci to vůbec bagatelisvým východním sousedům vyčí- zovat. Ale odsun, pokud jej bereme by tam pořád byla nějaká protiváha, bylo by jasně vidět, že kultura není jen jediná dominující, ale rozmanitá a to je, myslím, pro člověka obecně důležité. To je také obrovská ztráta pro tuto zemi.

jako šifru pro velké téma českých moderních dějin, byl mnohem více. Jde o osud lidí samotných, osud jejich bývalých sousedů, o vývoj regionu, jak jsme o tom mluvili, o dopad na celostátní rámec a tak dále. A v tomto obecnějším smyslu, obávám se, bude těžké debatu rozšířit. Můžeme pokračovat ještě nejméně padesát let senzačním objevováním hrobů, těch je ještě strašně moc, v každém pohraničním okrese je jich několik. A když se každým případem budeme zabývat tak důkladně jako teď Dobronínem, tak se obávám, že se vůbec nedostaneme dál. Budeme přešlapovat na místě. Co tedy dnešní reflexi minulosti schází? Chybí připomenutí souvislostí. Odsun nebyl jen výsledkem druhé světové války, i když bez ní by k němu nedošlo, minimálně ne tak masivnímu. Především šlo ale o vyústěním etnického, naprosto přehnaného nacionalismu, který byl v té době relevantní v celé střední a jihovýchodní Evropě. Druhá světová válka jen tu myšlenku prostorového rozdělování obyvatel podle takzvaných národností legitimizovala. A ještě druhá věc, odsun jako nástroj, jako fyzický přesun lidí nezačal v roce čtyřicet pět, ale třicet osm. A začalo to tím, že lidé byli pod různými okolnostmi přinuceni opustit pohraničí – Češi, Židé, němečtí demokraté. Během celé okupace nucené přesuny pokračovaly. Takže Edvard Beneš rozhodně nebyl prvním, kdo s tímto receptem přišel. V českých politických kruzích se přitom zdůrazňuje, a zněla tak i rezoluce českého parlamentu před zhruba deseti lety, že odsun je výsledkem druhé světové války. Považuji to za poměrně směšné až dětinské, protože pokud bychom chtěli obhajovat všechno jako reakci na válku, tak bychom nakonec museli obhajovat i významné posílení komunistické strany, což byl také její přímý důsledek. Jsou to prázdná slova, zjednodušení, které k ničemu nevede. 7


Zástupci sudetských Němců hlasovali ještě před deseti lety s poukazem na odsun v německém parlamentu proti vstupu Česka do Evropské unie. Je to něco, co by se už dnes nestalo? To se ví hlavně tady v České republice. V Německu to celostátní média téměř nezmiňovala a německá politická reprezentace se naopak chová vůči Česku – minimálně od Schrödera a Merkelové – velmi přátelsky. Ale považuji to za velkou chybu tehdejší oficiální sudetoněmecké reprezentace, landsmanšaftu. Stejně považuji za osudnou chybu to, že má pořád krajanské sdružení ve svých stanovách tu perspektivu na vrácení majetku. Protože dokud to mají, tak samozřejmě může přijít nějaký Klaus, Zeman nebo Fico, ukázat to lidem a říci, že něco takového hrozí. Takže jde o neodpustitelnou chybu. V oficiálních strukturách sudetských Němců už ale probíhají změny k lepšímu. Třeba mluvčí Bernd Posselt sám prošel vnitřním vývojem. A jeho signály, které dal najevo v minulých letech, například návštěva Terezína a Lidic, jsou podle mě podanou rukou. A jsou to věrohodné signály. Já si myslím, že nějaký rozhovor, i když by trval hodinu, žádného premiéra či prezidenta nic moc nestojí. Problém nikdy nebudeme produktivně řešit, když se něčeho bojíme. Musíme spolu mluvit. Švýcarské dějiny jsou nudné Říkal jste, že vás samotného

překvapilo, jak se téma cizáctví v kampani chytlo. Nakolik se podle vás můžeme obávat i tendencí, že tahle nacionální nota bude posilovat? Souvisí to přímo s mírou znalostí, které máme o těch druhých, konkrétně tady o našich sousedech. Ta dnešní míra mi bohužel zavdává důvod k obavám a nevidím ani trend k lepšímu. Ačkoli mobilita lidí významně vzrostla, konkrétně znalost němčiny klesá. Také znalost reálií současného Německa, ale i historických hluboce klesla. Ale váš největší soused je Německo, to je prostě fakt. A zdá se mi, že vaše pozornost neodpovídá významu souseda, jakého máte. Přijal jsem s velkým zájmem současný záměr zavést druhý cizí jazyk a budu zvědavý, do jaké míry potom bude reálně zastoupena němčina. Ale už dávno jsme tady měli mít na školách dva povinné jazyky, samozřejmě angličtinu a němčinu. Hlavně pro mladého Čecha, který bude hledat uplatnění na pracovním trhu, je znalost obou těchto jazyků velká investice do budoucnosti. Čím si současnou nechuť k němčině vysvětlujete? Souvisí do jisté míry s převážně nevyslovenou distancí velké části českých politických elit vůči Německu. Myslím ale, že mladá generace je spíše obětí školního systému, který jim nedává jasný příkaz, že musí ovládat i němčinu a tečka. A kdyby

se tím jazykem lidé začali zabývat, myslím, že nechuť k učení by výrazně zmizela. Měli by pak i reálné možnosti jezdit do Německa, přibyla by spolupráce, skutečné kontakty, upevňovali bychom porozumění a sousedství. Jak se vlastně stane, že jedním z největších expertů na odsun sudetských Němců je v Brně žijící Švýcar? Většina zdejších obyvatel by možná naopak měnila za život ve Švýcarsku. Pokud se chcete zeptat, proč tady jsem, tak bych vám drze odpověděl: Proč ne? Vždyť je to krásná země, jejíž osud mi není lhostejný. I proto jsem si dnes dovolil mluvit zcela bez obalu. Ale to, že tady žiju, nebyl záměr nebo rozhodnutí. Byl to opravdu osud. Na začátku byla výměna s jedním pražským gymnáziem přesně před dvaceti lety, v roce devadesát tři. A ano, tam jsem někoho poznal a od té doby se to nějak vyvinulo dál. Čím to, že jste se jako historik dostal právě k tomuto tématu? Berte to trochu s nadsázkou, ale švýcarské moderní dějiny jsou relativně nudné. A v Evropě nemáme moc území, jako je Česko, kde se odehrálo tolik historických zvratů a katastrof, které bychom měli lépe pochopit. Jinými slovy, lákalo mě to, že v Česku je více než kdekoli jinde potřeba něco vědecky zpracovávat a vyléčit, nejen historii, ale i současnou společnost.

Adrian von Arburg (38) Narodil se ve švýcarském kantonu Lucern. V roce 1993 navštívil jako gymnaziální student poprvé Česko, o dva roky později se sem přestěhoval. Následně studoval historii, politologii a balkánská studia v Bernu, ve Vídni a postgraduálně i na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 2007 žije trvale v Brně, kde přednáší historii na Masarykově univerzitě. Již od devadesátých se začal podílet na přípravách osmidílné edice „Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951“ (VNPČP), která jako první v ucelené podobě mapuje poválečné osudy českého pohraničí. Rozhovor byl publikován v časopise RESPEKT, 6/2013

8


NESNADNÝ ČECH A EVROPAN _PŘEMYSL PITTER Úvodní text publicisty a předního odborníka na moderní československé a české dějiny Pavla Kosatíka k filmu o Přemyslu Pittrovi „Milujte své nepřátele“. Podle názoru autora je osobnost Přemysla Pittra u nás stále nedoceněná.

pavel kosatík Narodil se v roce 1895, patřil tedy k poslední generaci, která stačila dosáhnout dospělosti před první světovou válkou – aby se jí plného, šokujícího a nezáviděníhodného prozření do zralosti dostalo na frontách první světové války. I mladý Přemysl Pitter, tak jako mnozí jeho vrstevníci, do války toužil. Životním pocitem mnoha mužů jeho generace byla nespokojenost se zkamenělými strukturami měšťanského světa jejich otců, v němž se vše – rodinné firmy a živnosti, partnerské vztahy či názory na umění – zdály předurčené jednou provždy. Perspektiva života v takovém světě naháněla husí kůži. Všechno se zdálo lepší než pokračovat v onom zaběhnutém řádu, který ty, kdo stáli na začátku cesty a nevěděli, co se sebou, dusil. Válka jim slibovala mnohé: únik, dobrodružství, snad i šanci stát se hrdinou. Byl to všechno omyl a Pitter se o něm přesvědčil tím nejdrastičtějším možným způsobem: v lednu 1915 při svém prvním nasazení na haličské frontě. I on, tak jako mnozí další mladí muži na všech světových frontách, byl vehnán do zabíjení dřív, než si ve svém věku podstatu situace, v níž se ocitl, dokázal uvědomit. Při jedné z prvních nocí na frontě zaútočili nepřátelé: několik hodin potom všichni z jeho jednotky, včetně Pittra, stříleli ze všech sil do tmy, aniž viděli něco víc než záblesky – v panické hrůze, že neodvrátí-li útok, dojde na zákopový boj muže proti muži. Když se rozednilo, byla pláň před nimi posetá mrtvolami. Pitter nikdy nezjistil, zdali se oné noci i on nestal

vrahem. Od oné chvíle se však jeho osud začal vyvíjet jinak než u spolubojovníků. Z většiny z nich se potom stali „dobří vojáci“: zabíjeli, jakmile k tomu od svých velitelů dostali rozkaz, a tímto způsobem se zbavovali odpovědnosti za cizí smrt. Ta se nyní zdála mít jiný, vyšší a odjinud nařízený smysl, který takového vojáka zbavoval pochyb o správnosti jeho jednání. Pitter byl zvláštní v tom, že si tento „hlubší“, politický smysl války nedal vnutit. Ve svém vnímání zůstal člověkem odpovědným za všechno, co dělá. Smrt jiného člověka si neuměl vzít na svědomí. Tak začala dlouhá cesta Přemysla Pittra od intuitivního ke stále víc uvědomovanému a cílevědomě promýšlenému pacifismu. Z válečných hrůz, které okolo sebe po léta vídal, se tehdy možná na chvíli trochu zbláznil. Nebylo by divu. V obecném umírání však nakonec zůstal jedním z těch šťastných: zatímco ostatní vojáci po jeho boku umírali, on sám zůstával „nezaslouženě“ naživu. Toto trauma se mu jednoho dne proměnilo v náboženský zážitek, snad vůbec nejsilnější v celém jeho dalším životě. Později mnohokrát popsal tu chvíli, kdy ho oslovil hlas shůry a vysvobodil z frontových trápení slovy: Tvůj život nepatří už tobě, ale mně – a službě lidem, záchraně tonoucích. Přemysl Pitter ke své víře nebyl doma vychován ani se k ní nepropracoval, jako někteří, postupným poznáváním světa. Byl svou vírou zčistajasna zasažen a přemožen, podobně jako 9


se to líčí v některých životopisech světců. A zároveň měl „štěstí“, že se ve stejné době, při svých občasných dovolenkových návratech z vojny domů do Prahy seznámil s členy neortodoxního náboženského kroužku kolem Anny Pohlové. Jeho členové četli společně bibli a v Novém zákoně, Matoušově evangeliu, si oblíbili zejména pasáže z Kázání na hoře, kde Ježíš předkládá následovníkům své pojetí zjevené víry: její hlasatelé ji nepřijímají na základě kritického posouzení různých pro a proti, ale protože se s Ježíšem ztotožňují svým vnitřním habitem, svou vlastní naléhavostí. Po vzniku republiky, kdy statisíce lidí opustily nejen katolickou a různé další církve, ale rozešly se s náboženskou vírou vůbec, dospěl Pitter spolu s přáteli naopak k názoru, že právě v čase náboženské krize nastává čas hledání nových cest, jimiž může Ježíšovo slovo působit mezi lidmi a měnit k lepšímu jejich životy.

zalém. Za název vděčilo Janu Milíčovi z Kroměříže, jednomu z prvních českých náboženských reformátorů, který ve 14. století vystoupil proti zkaženosti církve a pod názvem Nový Jeruzalém vybudoval v Praze Karla IV. útulek pro chudinu, jenž se měl stát předobrazem lepšího příštího světa. V souladu s Milíčem také Pitter věřil, že správný křesťan musí projít vnitřní mravní proměnou a očistou srdce (obrácením), aby jeho víra byla osobní a skutečná; také Pitter věřil, že současnou církev půjde obrodit jen na základě ducha prvotních křesťanských obcí – a že kritériem účinnosti této proměny bude práce „v terénu“ mezi nejpotřebnějšími – zejména tedy mezi chudinou a mladými lidmi. Hnutí mělo pevný křesťanský základ, inspirovalo se však i buddhistickým učením o karmě a prvky různých dalších duchovních nauk – i vyloženě spektakulárních či dobově podmíněných, jako byly okultismus nebo spiritismus. Pitter nebyl křesťanský V roce 1920 se v Praze zrodilo ná- eklektik ani experimentátor; povaboženské společenství Nový Jeru- žoval se za člověka, který se řídí vý10

rokem apoštola Pavla „Všeho zkuste, a co dobrého, toho se držte“. Co neodpovídalo křesťanskému základu, to Pitter zas odložil. Avšak třeba při formulování svých pacifistických myšlenek netajil, že se vedle bible inspiroval i metodikou Mezinárodního Červeného kříže, texty české theosofky Pavly Moudré nebo filosofií „neodpírání zlu násilím“ ruského spisovatele Lva Tolstého. Že svět, který zplodil vraždění první světové války, musí vypadat jinak, si po roce 1918 mysleli všichni, jakkoli každý jinak: Ghándí i Masaryk, Lenin i Hitler. Pitter s přáteli zaměřil svou práci zejména ke zrodu nového, mravně obrozeného člověka. Snad žádný Čech nesjezdil mezi válkami tolik pacifistických kongresů a málokdo odvedl při práci v mírovém hnutí tolik práce jako on. Těžiště jeho činnosti však přesto bylo v sociální charitě. Pitter se ztotožnil s hnutím křesťanského komunismu, reprezentovaným zejména Švýcarem Leonhardem Ragazem, a svými činy dokázal, že slovo „komunismus“ může mít i úplně jiný význam než ten, jaký mu svými ka-


tastrofálními činy vnukli představitelé mezinárodní radikální levice. Pitter toužil změnit svět a hlavně lidi v něm, vědomě proto užíval metod směřujících k ovlivnění veřejného mínění. Byly to však jiné metody, než většinou užívají například politici. Pitter nežádal spolupráci na základě rozumového pragmatismu, přál si víc: silou svého osobního příkladu chtěl získat (a získával) pomocníky, kteří věřili podobně bezvýhradně jako on. Tím nejbližším byla po dobu celého půl století Švýcarka Olga Fierzová (1900-1990), která s Pittrem vytvořila spolupracovnický tandem, jenž překonal všechny proměny i krize hnutí. Fierzová se také po Pittrově smrti postarala o uchování jeho památky v živé a dělné podobě. Společně odváděli největší část práce při vydávání časopisu Sbratření (1924-1942), který pomáhal tmelit hnutí a získával mu příznivce doma i za hranicemi Československa. Od poloviny dvacátých let zahájili také svou práci mezi mládeží, zejména tou z chudých pražských dělnických čtvrtí, jako byl Žižkov. V roce 1933 tam zahájil činnost proslulý Milíčův dům: útulek pro děti a mládež, v němž Pitter zavedl pedagogické metody, které poznal během svých cest po Evropě (zvlášť se při tom inspiroval kvakerskými školami, které studoval v Anglii). S Olgou Fierzovou, Ferdinadem Krchem a dalšími vychovateli nabídl v Milíčově domě neautoritativní styl výuky, založený na osobním příkladu a nabízející širokou škálu nejen „předmětů“, ale i her a praktických činností. Náboženský étos této pedagogiky zůstával v podtextu; obracení na Pittrovu víru se nekonalo, že je však „strýček“ (jak mu děti říkaly) především touto svou vírou celoživotně vytvořen, bylo jasné mimo veškeré pochyby. Z práce v Milíčově domě se postupně zrodila i „Akce Zámky“ (z let 1945-1947), jíž se Přemysl Pitter se svými spolupracovníky zřejmě nejvíc zapsal do historie dvacátého století.

Přišlo to tak: po Mnichovu a po vzniku protektorátu se vlivem postupně stále silněji uplatňovaných norimberských zákonů zhoršovala pozice židovských dětí, které měl Pitter v Milíčově domě ve své péči. Nepřestal podporovat jejich rodiny a s nasazením života je navštěvoval i v době, kdy bylo něco podobného dávno přísně zakázáno a kdy už byly transporty do koncentračních táborů v plném proudu. O rozsahu „konečného řešení“ Pitter nemohl mít v čase války představu; proto se v květnu, po osvobození Terezína, okamžitě rozhodl, že se tam pro „své“ děti vypraví a přiveze je zpět. Nenalezl je tam, protože už nežily; místo nich však přivezl několik desítek jiných, v zuboženém stavu, a se svým týmem se o ně, jak byl zvyklý, opět začal starat. Zajistil jim zdravotní péči v několika objektech ve středních Čechách: šlo o zámky Olešovice, Štiřín, Kamenice a Lojovice, vesměs konfiskáty po odsunutých německých vlastnících. A spolu s těmito židovskými dětmi v zámcích postupně umístil i děti z válkou poznamenaných rodin českých a německých. Celkem jich bylo 810, německých dětí byla mezi nimi polovina. Mimořádnost Pittrovy „akce“ vynikne ve srovnání s tehdejším většinovým českým kontextem. Poválečný odsun téměř tří milionů Němců běžel na plné obrátky a zejména v prvních týdnech a měsících měl z české strany na řadě míst. tzv. divokou (násilnou) podobu. Ve stejné době, kdy čeští politici bez rozdílu stranické příslušnosti proklamovali rozchod s Němci jednou provždy, uplatnil Pitter u téhož tématu ideu křesťanského odpuštění – a uplatnil ji nikoli v teorii nebo rétorice, ale v praxi. Koexistence dětí z vyvražděných židovských rodin s dětmi německými, které předtím prošly třeba školou hitlerjugend, byla tak brzy po válce z obou stran nesmírně obtížná. Přesto se Pitter (téměř bez dobové publicity) právě o tento heroický čin pokusil. „Akce Zámky“ trvala dva roky, během nichž Pitter našel svým svěřencům ve válkou

roztříštěném světě rodinné příslušníky či jiné lidi ochotné se o ně dále postarat. A po celou tu dobu „své“ děti vychovával. O smyslu této „koexistence“ asi nejlépe vypovídají setkání někdejších „Pittrových dětí“, která se konají dodnes – a kde z projevů účastníků jasně vyplývá, že i v roce 1945 bylo možné chovat se v česko-německých vztazích jinak, než se zdála diktovat traumata právě ukončené války. (V roce 1964 Pitter za tuto svou činnost získal v Izraeli čestný titul Spravedlivý mezi národy.) Že těžiště Pittrovy víry leží v praktické oblasti péče o chudé a potřebné, potvrdily i další poválečné Pittrovy osudy. Po komunistickém převratu v roce 1948 se jeho pedagogický model, opřený o křesťanský základ a vzdorující tím Nejedlého či Makarenkově koncepci, stal nežádoucím. Pittrovi byla znemožněna práce v Milíčově domě i jinde a o jeho osobu se začala zajímat Státní bezpečnost. Vzdoroval dlouho; v roce 1951, v situaci ohrožení života, nakonec zvolil odchod do exilu. Další roky (1952-1962) strávil spolu s Olgou Fierzovou jako sociální pracovník a laický kazatel v německém uprchlickém táboře Valka u Norimberka a jako spolupracovník čs. vysílání Radia Svobodná Evropa v Mnichově. Po celou tuto dobu patřil také v čs. exilu k rozhodným propagátorům česko-německého odpuštění a smíření; počet takových Čechů se i tehdy a tam stále dal shrnout na prstech jediné ruky. Posledních čtrnáct let svého života strávil Přemysl Pitter spolu s Olgou Fierzovou „na odpočinku“ na nové adrese poblíž švýcarského Curychu. Bylo to jedno z jejich nejvýkonnějších období. Zde od roku 1962 vydávali a do celého světa čs. exulantům rozesílali časopis Hovory s pisateli, pokračování někdejšího Sbratření. Pitter v té době rozšířil i svou knižní publikační činnost a spolupracoval s mnoha čs. exilovými i německými organizacemi, podporujícími rozvoj vzájemných styků 11


(např. Ackermann Gemeinde). Když v roce 1976 zemřel, český exil i národ doma v něm ztratil nejvýraznějšího (a celoživotního) představitele názoru, že smíření jak mezi konkrétními lidmi, tak národy má tím větší mravní hodnotu i praktický účinek, čím méně ideologických podmínek si klade. Ačkoliv dnes jeho jméno není v Česku neznámé, stále se zdá, že význam jeho odka-

zu zůstává nedoceněn resp. omezen na nevelký okruh pamětníků a zájemců o dějiny víry i v jejích necírkevních podobách. Přemysl Pitter byl humanistou obdobného významu jako Nicholas Winton či Oskar Schindler, jeho jméno však zatím působí v nesrovnatelně menším okruhu než obě zmíněná. Byl snad ve své životní dráze, ve svém pojetí víry a v obtížnosti

nároků na věřícího člověka příliš obtížným? Je v českém prostředí, označovaném za převážně ateistické, odsouzen k vyvržení na okraj zájmu člověk jenom proto, že byl přesvědčen, že v mládí zažil milost božího zázraku a od té doby nikdy nepřestal bažit po tom, aby jí byl spolu s ostatními znovu vystaven? Přemysl Pitter doma stále zůstává čekatelem na plné docenění.

KOSATÍK, Pavel. Sám proti zlu: život Přemysla Pittra (1895-1976). Vyd. 1. Praha: Paseka, 2009. 378 s. ISBN 978-80-7185-971-0. DVD Milujte své nepřátele Příběh Švýcarky a Čecha, kteří změnili stovkám lidí život i pohled na život. Přemysl Pitter (1895 - 1976) a Olga Fierzová (1900 - 1990) zachránili po druhé světové válce přes 800 židovských a německých dětí, z německých koncentračních a českých internačních táborů. Pro mnohé z těchto dětí bylo setkání s Přemyslem a Olgou rozhodujícím zážitkem, který předurčil jejich další život, volbu povolání, i duchovní orientaci. Scénář, režie, kamera: Tomáš Škrdlandt, Producent: Jarmila Poláková, Stopáž 76 min, 2005 12


workshop i

Adam Rychtecký: Přemysl Pitter, jeho aktivity a svědectví TEXT I. V čerstvé dospělosti dobrovolně rukuje na frontu 1. sv. v., kde prožije několik zásadních okamžiků, které ho přivedou k osobní hluboké křesťanské víře a k racionálnímu pacifismu. Za první republiky se kromě výrazné aktivity v religiozním i pacifistickém směru zaměřuje na zlepšování podmínek chudých žižkovských dětí a to jak v materiálním, tak duchovním slova smyslu. Postupně dává základy útulku pro děti a mládež, kde aplikuje osobní mix nových pedagogických metod neautoritativní výchovy skrze širokou škálu nabízených kroužků, her a praktických činností. Vyvrcholením v tomto směru je stavba a provoz Milíčova domu v Praze na Žižkově. Jde o mimoškolní Dům dětí z chudých žižkovských rodin, jehož plán byl připravovaný od r. 1921. Samotná stavba byla nicméně povolena až r. 1933 dle funkcionalistického projektu a následně realizována stavitelem Skorkovským, který celou stavbu také sám financoval (jako bezúročnou půjčku Pitterovi na osm let). Zaměření Milíčova domu posléze doplňuje vybudování ozdravovny v Mýtě u Rokycan, původně koncipované pro nemocné a postižené děti. Zde po určitou dobu pracovala jako vedoucí i Milada Horáková a v průběhu let 1938/39 složily prostory též jako útočiště 20 dětí uprchlíků ze Sudet. Následně byla ozdravovna v počátcích okupace využita pro „ukrytí“ židovských dětí, z nichž některé by snad i zůstaly mimo pozornost úřadů, ale jejich matky se bály roztržení rodiny a vzaly si je do transportů s sebou. Pitter jim posílal pak do Terezína i do Osvětimi balíčky, ale nakonec z nich nepřežil takřka nikdo. Nutno podotknout, že jeho činnost v Mýtě byla v okolí známá, ale nikdo ji za celou dobu německým úřadům neprozradil. TEXT II. Pitter také vystupoval jako aktivní účastník mnoha pacifistických kongresů po celé Evropě, kde v době po Mnichovu jako jediný mluvil o původní podstatě konfliktu Čechů a sudetských Němců – o vzniku Československa.1 Obdobně se pak pokoušel intervenovat v Británii ohledně podpory pro české uprchlíky ze Sudet, o něž se stát (druhá republika) nedokázal postarat. Zde také varoval, že násilně vynucený odchod jedněch v budoucnu způsobí stejný akt druhým, přičemž u obou situací jde o zásadní porušení historických principů soužití. Již v roce 1931 přednesl svůj názor, že vinu na válce má nejen stát, který zaútočí první, ale také ten druhý – napadený, a to skrze způsob, kterým s protivníkem vyjednával. Tedy např. stát, který vnutí národnostní menšině život ve státě, v němž tato menšina žít nechce. Otevřeně kritizoval politiku pražské vlády v Sudetech.

„Víme, že každý pokus o rozumné jednání, o projev porozumění pro spravedlivé požadavky protivníkovy, dokonce i z nejvyššího místa, se okamžitě potlačuje. A proto jsme už dnes spoluvinni na útoku, který by mohl být na náš stát učiněn!“ 2 K dané problematice se nicméně vyjadřoval i dříve (např. 1929). Poukazoval na to, že silový přístup pražských úřadů se při pohledu z druhé strany může jevit mnohem méně demokraticky, přičemž to nemá co dělat s německým 13


nepřátelstvím či nacionalismem. „Je dojemné, jak národové, kteří z války získali, stali se po válce mírumilovnými a nepostačují svět ujišťovat o tom, jak jsou vzdáleni každé myšlenky na válku... Jen ti jejich sousedé jsou nespokojeni s mírem, … Poválečná „mírová politika“ států je politika dvou kluků, kteří se seprali o nějakou věc. Ten, jemuž podařilo se ji uchvátit, sedí nyní, chrání ji oběma rukama a volá na druhého: Ty, dej pokoj, já ti ho taky dávám!“3 V roce 1938 byl Pitter asi jediným, kdo veřejně hlásal, že se pro zlepšení vztahů s Němci neudělalo dost. Navíc, že čím více se chystáme na hitlerismus a rasismus, tím více jej napodobujeme a přijímáme, že je třeba obrátit pozornost proti českému hitlerství a rasismu, kterého jsou česká srdce plna. Nicméně i sám žasl nad tím, jak lehce a snadno se čeští Němci vzdávají kdysi nabytých demokratických ctností a oddávají se Hitlerově vizi násilí.

„Český vlastenec, věřící ve věčný národ, v obecenství české a slovenské krve, nestojí v ničem výš něž německý nacionalista, věřící totéž o svém německém národě a germánské krvi. To je pohanství. Moderní pohanství, které staví národy a rasy proti sobě a vedeje k vzájemnému sebe vyhubení.“4 Osobně poznal situaci v Německu, v Sudetech i ve Vídni po anšlusu. Viděl a vnímal zotročení individualit jedinců skrze ideologii jejich vůdce – a to nejen u obyčejných lidí, ale i u církevních představitelů. Z cest po Německu v roce 1934 a pak 1935 vytěžil poznání, že při paušálním pohledu na celý národ (bez konkrétních skutků a osob) se rozdíly v chování Čechů a Němců (a nejspíše i jiných národů) stírají. S úžasem, jenž by pro nás (nejen) ve zvoleném tématu minikonference mohl být velmi nosný, zjišťoval, v čem se život v Berlíně i Praze r. 1934 podobá. 1. Uniformovaní příslušníci SA a SS mu připomínali pražské Sokoly z r. 1918, kdy za převratu také konali v ulicích měst službu strážní, vojenskou i policejní. 2. Český tisk si dle něj nijak nezadal s hitlerovským. „To, co uvrhlo Německo do revoluce, byly právě takové poměry, které panují u nás. Kam povede všechna ta nespokojenost, která z toho pochází? Nešineme se zvolna, ale jistě také k nějaké naší „třetí říši“, která by však nepřinesla ani ono ovoce organizačního ducha, který udržuje Německo?“5 3. Neschvaloval ani počínání německých uprchlíků, které komplikovalo česko – německé vztahy: „Nenávist, kterou rozsévá tisk německých emigrantů proti hitlerovskému Německu, jen posiluje hitlerovce v jejich bludu, to jsem často pozoroval. ...“6 Za tyto i jiné projevy „nedostatečného češství“ byl Pitter doma veřejně kritizován, aby vzápětí těmi stejnými kritiky byl napadán za to, že v Milíčově domě poskytl azyl 16 dětem německých uprchlíků – antifašistů /r. 1934!/ V roce 1935 pak v Německu nalezl již zcela jinou atmosféru – přizpůsobení se, zlhostejnění, stáhnutí se do soukromí a zejména naprostou nedůvěru všech vůči všem. Toto bylo ovšem ještě doprovázeno projevy oddanosti vůči nacistům. Jakýkoliv odpor byl úplně rozložen (včetně toho církevně protestantského). TEXT III. Po osvobození v r. 1945 se v červnu osobně setká s realitou sběrného tábora pro Němce před deportací v Raisově škole na Vinohradech. Získává nejen pověření jako kontrolol sběrných táborů, o nichž podává nezkreslené zprávy /což je mu o něco později výrazně vyčteno jako nevlastenecké/, ale částečně se mu daří ukázat pravdivý obraz i některým významným osobnostem, např. manželce primátora Vacka, osobnímu lékaři prezidenta Beneše, nebo začínajícímu novináři Pavlu Tigridovi. Po vynuceném odchodu z dané funkce dostává pověření ministerstva sociální péče jako správce zámeckých ozdravoven již nejen pro děti z koncentračních táborů, ale výslovně i pro německé děti z táborů internačních (do doby jejich odsunu). Tuto činnost pak dlouho financuje čistě ze svého, včetně původních zdrojů pro Milíčův dům a sbírek svých přátel a příznivců. Pro naši představu – po dvou měsících pobytu v internačních táborech vypadaly německé děti stejně jako před tím děti z nacistických koncentráků. V rámci tzv. Akce zámky, tzn. čtyř ozdravoven v konfiskovaných zámeckých 14


areálech poblíž Prahy, prošlo těmito zařízeními 810 dětí, z toho 247 z koncentračních táborů (z nich 167 židovských z Terezína), 407 z internačních pro Němce a kolaboranty, zbytek pak československé děti, repatriované po válce z Německa.7 Na záchraně německých dětí se podílel zejména ministerský úředník Ladislav Šťastný, jehož celá rodina zahynula v Osvětimi, a přímo na místě jako „zámecký“ lékař dr. Emil Vogl, který sám polovinu války přežil v koncentračních táborech včetně Osvětimi /nacisté ale zahubili jeho manželku i všech dalších 36 členů rodiny/. I on byl nicméně nařčen a udán místním funkcionářem jako nositel pronacistického smýšlení. TEXT IV. - PRACOVNÍ LISTY Poměry v internačních táborech pro Němce v létě 1945 (z korespondence Přemysla Pittera vybral Jaroslav Pinkas)8 TEXT 1: září 1945 Stanovisko křesťanovo je za všech dob a událostí neproměnné. Učedník Ježíšův stojí vždycky na té straně, na které stál jeho Mistr, na straně slabých a utiskovaných, na straně trpících. Za nacistické vlády to byli Židé a Češi. Proto jste slýchali z mých úst slova povzbuzení a útěchy trpícím a proroctví pádu násilníků. Dnes znovu mnoho nevinných lidí trpí. Pro náš národ je to horší o to, že bezpráví, násilí a křivd se dopouštějí tentokráte členové našeho národa. Napodobením toho, co dělali esesáci, snižujeme se na jejich úroveň. To je nehodno národa Husova a Masarykova a příčí se naší duchovní tradici. Proto aspoň ti, kteří se nazývají křesťany, (...) mají povinnost nemlčeti, ale být svědomím národa. (Posel z Milíčova domu 1945, září, s. 6, Archiv Pedagogického muzea Jana Amose Komenského /dále PM JAK/) TEXT 2: 23. července. 1945 Pokud jsou internovaní umístěni v místnostech (třídách, tělocvičnách), spí většinou na holé podlaze9. Je obvyklým jevem, že spí churaví starci, malé děti, nemocní a zdraví pohromadě, namačkáni jeden vedle druhého. V klášteře U kapucínů, který byl změněn ve věznici, mají v kobkách tři lůžka nad sebou. Kobky jsou přeplněny, vzduch vzhledem k malým zamřížovaným okénkům je špatný. Strava se skládá ráno a večer z černé kávy, v poledne z řídké bramborové polévky a 20 dkg chleba. Děti dříve vůbec nedostávaly mléko… Úmrtnost dětí je velká. Kojenci umírají napořád, neboť matky nemohou kojit. Zjistili jsme dále, že se dosud užívá drastických způsobů vyšetřování. V Raisově škole leží bývalá vrchní sestra z Bulovky Julie Nowaková. Záda a hýždě jsou jedna velká krevní podlitina, takže zraněná trpí velkými bolestmi. Zjistili jsme, že tato značná zranění byla způsobena při výslechu v YMCA ve čtvrtek 19. t. m. (ze zprávy Přemysla Pittera o inspekci v internačních táborech v Praze pro zemský národní výbor) TEXT 3: 23. července 1945 Nejhorší to bylo na Sokolském stadionu na Strahově, kde tisíce lidí muselo spát na holé zemi pod širým nebem bez přikrývek. Těžce nemocní a děti leželi na parném slunci v nevýslovné špíně plné hmyzu. Nejen záchody, ale i cesty k nim byly pokáleny nemocnými úplavicí. Nemohli se dále dovléci a zůstávali ležet ve vlastních výkalech. Našli jsme mezi nimi i starého pana profesora, přítele prvního prezidenta T. G. Masaryka, který jej kdysi pozval z Německa na pražskou univerzitu. Tyto ostudné jevy znesvětily místo, které bývalo jevištěm skvělých sokolských sletů. (ze zprávy Přemysla Pittera o inspekci v internačních táborech v Praze pro zemský národní výbor) TEXT 4: 6. června 1945 U Masarykova nádraží byly na několika místech shluky lidí a elektrika musela jeti zvolna. Proč? U pošty na chodníku ležela na zemi hodně stará hubená žena – bělovlasá, snad zabitá nebo vysílená – nevím: lidé se smáli, kluci z elektriky jí nadávali, pak přihnali k ní dva staré muže, ti ji zvedli a revoluční gardisté je za jásotu lidu hnali jako honící psi před sebou na nádraží… Dnes ve středu ráno jsem šla do nemocniční pokladny do Klimentské ulice, od Poříčí vedli do YMCA dva sešlé starce a asi osm stařen… Sotva se vlekli. Lidé jim spílali, pošťuchovali, gardisté museli lid odhánět.. jedna stařena padla a tu lidi se osopili na gardistu, který ji zvedl … Smutný průvod se zastavil a tu jedna, snad ze strachu, udělala svou potřebu. Lidé si toho všimli … A tu musela se ona stará žena vrátit, vzít ze země lejno a dát si je do kapsy. Její muž se pro ni vrátil, poněvadž slabostí sotva stála a tu je lidé, než došli ke svému transportu, div neutloukli. Kluci 10 – 12 letí si vedli nejhůře. (A. Šenfluková v dopise P. Pitterovi, 6. 6. 1945, PM JAK) 15


TEXT 5: 1. října 1945 Jan Glutz z Brna (je položid) byl českými strážemi během čtyř dnů zvolna utlučen. Když omdléval, byl vždy polit vodou. Jednomu na půl ochrnutému byla výstřelem do úst rozdrcena přední půlka hlavy. Důvod: že prý chtěl utéct. Kartotéka ukazuje, že 80% dětí zemřelo hlady. Dr. Hegemanová byla českou stráží zbita bičem, ježto si otevřela v noci okno… když během týrání řekla „Cožpak nevěříte v boha?“ zkopala ji stráž do břicha (žena byla v osmém měsíci těhotenství) se slovy: „Já ti toho pánaboha vyženu.“ (dopis P. Pittera A. Pecháčkové do Strážnice 1. 10. 1945, PM JAK) TEXT 6: 1. října 1945 Před naším domem (Milíčův dům – na Žižkově v Praze) lidé tloukly dvě Němky čtyři hodiny, pak je polili benzínem a za živa upálili. Na to hleděli i naše děti. To vůbec nebyly výjimky! V hloubětínském táboře museli stát lidé před výslechem až šest hodin v červencových vedrech před baráky a když padli, byli mláceni pažbami, stráže do nich kopaly, dávali jim škatulky od sirek na nos, a komu spadla toho odvlékaly do umývárny a řezaly do krvava. To všechno dělali naši lidé. A kdo to byli, které takto mučili? Snad esesáci či gestapáci? Nikoli, ti skoro všichni utekli již před kapitulací anebo odešli klidně podle ujednání kapitulačního s celými rodinami a vojskem. .. A kdo byli ti, co zůstali a takto strašně pykali za viny šílených nacistů? Ženy, děti, starci, stařeny, lidé, kteří byly v Německu vybombardováni a k nám se nastěhovali jako „národní hosté“. Dále spousty chudých vesničanů ze Slezska, kteří museli prchat před blížící se válečnou frontou. Dále lidé, jejichž byt se někomu líbil a na něž stačilo nedoložené udání nějaké hokyně, které se teď ukazuje jako vylhané. Na těchto lidech a jejich celých rodinách se vybíjeli pudy a vášně českých nacistů s páskami revoluční gardy a jiných podobných útvarů … A jeďte se ještě podívat na Hagibor a budete v pekle, kde hlady umírají dospělí i děti ve špíně a v zamořených barácích. (dopis P. Pittera A. Pecháčkové do Strážnice 1. 10. 1945, PM JAK) TEXT V. Pitterovo hodnocení květnového dění: „Nikdy nebyl náš národ tak nesvobodný jako dnes, tak zotročený pomstychtivostí, ovládnutý zaujetím a bezohledností. Či je hodno národa Husova a Masarykova, aby své nepřátele upaloval zaživa a trýznil jejich ženy a děti?“10 Poslední citát k osobnímu zamyšlení: „Je nám bránit národ vůči tyranii uvnitř hranic, tyranii peněz, tyranii „veřejného mínění“, nálady ulice. Je nám třeba míti odvahu samostatně a svobodně myslit, mluvit a jednat, vést národ z otroctví, které si sám sobě svobodně připravil a připravuje. Tyranie se nepřipravuje zvenčí, nýbrž z vnitra národa samého.“11

Literatura: Kosatík, Pavel: Sám proti zlu, nakl. Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2009, ISBN 978-80-7175-971-0.

1 Jde o princip vzniku státu v historických hranicích českého království, ale bez ohledu na místní německé obyvatelstvo, včetně potřeby uměle vytvořené národnosti československé. Tyto základní komplikace jsou obsaženy i v prvním díle seriálu České století. Pitter danou situaci charakterizuje slovy: „...jak mohl národ s aplikovanými demokratickými zásadami a s velikým Masarykem v čele opanovat a pod vládou udržovat jiné národní jednotky proti jejich vůli?“ (Kosatík, s. 174). 2 Kosatík, s. 162 – 163. 3 Kosatík, s. 161. 4 Kosatík, s. 173. 5 Kosatík, s. 165. 6 Kosatík, s. 166. 7 Kosatík,s. 213. 8 Veškeré texty jsou citovány ze studie Tomáše Pasáka: PASÁK, Tomáš: Iniciativa Přemysla Pittera při záchraně německých dětí v roce 1945 a jeho odmítavý postoj k nehumánnímu zacházení s Němci v českých internačních táborech, in: Cesta do katastrofy. Československo-německé vztahy 1938 – 1947. Referáty z třetí konference česko-německé historické komise, konané ve dnech 7. – 9. října 1992 ve Štičině u Prahy (edd. Ivona Řezáčová a Václav Kural), Ústav mezinárodních vztahů, Vrútky, b. d. (1993), s. 155 – 163 9 K 8. 7. 1945 bylo v Praze internováno 8941 osob, z toho 1426 (1313 německých, 81 českých a 32 jiných národností) dětí do 14 let. Pasák, c. d., s. 159 10 Kosatík, s. 191. 11 Kosatík, s. 133.

16


workshop iI TEXT A „Příkopy podél cesty byly plny mrtvol. ...zahynulo 10 000 lidí.“ nebo „...v průběhu vysídlení... nebyla... prokázána jediná vražda.“ Dva citáty - dva odlišné obrazy jedné události. Ani jeden z nich asi nevystihuje skutečnost. 29. května 1945 rozhodl zemský národní výbor o odsunu německých obyvatel, kteří v Brně měsíc po osvobození ještě zůstali. Během tohoto měsíce se v Brně konsolidovala správní moc reprezentovaná národními výbory. Jejich hlavní starostí byla obnova základních funkcí městské infrastruktury. Řešila se také „německá otázka“. Zajišťování německého majetku, zatýkání nacistických viníků a pracovní nasazování Němců se odehrávaly podle podobného scénáře jako později na řadě dalších míst osvobozeného státu. Se zatčenými Němci, ale také s Čechy se ve znamení odplaty tvrdě „účtovalo“ například v Kounicových kolejích, symbolickém místě nacistické bestiality. Obzvláště rozsáhlá manifestace nacistického teroru Brně mohla být jedním z řady předpokladů, které atmosféru ovlivnily. Největší strast tehdejšího města představovala kritická bytová a zásobovací situace způsobená bombardováním a nacistickou taktikou vyklízení města. Krizi dovršily přítomnost a svévolné jednání Rudé armády. Ta byla v květnu rozhodující mocenskou silou ve městě, které se díky svému významu stalo cílem mnoha příchozích nebo procházejících lidí. Neutěšená situace, do které se promítaly také zištné cíle některých občanů a soupeření politických stran, měla v očích současníků pochopitelně jasného viníka - Němce. 30. května vydal městský národní výbor na základě rozhodnutí ZNV příslušná nařízení a téhož večera začalo vyvádění pěších kolon, především starců, žen a dětí, z města. Několik set mužů bylo internováno v -Maloměřicích za účelem pracovního nasazení. Písemné prameny dokazují, že k rozhodnutí došlo pod přímým tlakem ulice. Tento fakt zřejmě předprogramoval další průběh pochodu, který skončil rozsáhlou lidskou katastrofou. Střízlivé odhady hovoří o zhruba 1 700 obětech odsunu. Hlavní příčinou byla úplavice, která zachvátila provizorní tábor v Pohořelicích, kam byla dočasně umístěna polovina ze zhruba 20 000 původních účastníků pochodu. Několik tisíc osob se z Pohořelic mohlo vrátit do Brna, zbytek pokračoval v pochodu k rakouské hranici okamžitě. K většině (více než tisíci) úmrtí došlo až za hranicemi a kromě nemoci se na nich jistě podílely i vyčerpání a celkově nelidské podmínky nepřipraveného odsunu. Proč, kdy a jak se původně plánované vyvedení a rozptýlení Němců do vesnic jižně od Brna zvrtlo v pochod do Rakouska, to dodnes nevíme. Jisté je, že úřadům se akce vymkla z ruky a byla ostře kritizována nejen pražskou vládou, která se události bez úspěchu pokoušela ovlivnit, ale zpětně i brněnským národním výborem. Ačkoliv byl odsun brněnskou veřejností přijat s „úlevou“, z hlediska politiky poškozoval úsilí o konečný souhlas spojenců s celkovým odsunem Němců. Brněnský odsun se již v roce 1947 stal jedním ze symbolů protičeskoslovenské propagandy. Také další, mnohokrát vědecky ověřené důvody podmiňují zdrženlivý přístup historiků ke svědectvím obětí vyhnání. Jde zejména o zabíjení vyháněných a o vysoký počet obětí během pochodu, na kterém se většina svědeckých výpovědí i propaganda shoduje. Srovnání s řadou jiných, jednoznačně prokázaných kauz zpochybňuje představu o „spořádaném“ průběhu akce. Stejné analogie však vylučují úplné zmizení tisíců zavražděných lidí z lokální historické paměti a z úředních dokumentů. Úplného obrazu 60 let staré události se již nedočkáme a vyhnání Němců z Brna zůstane asi napořád kontroverzním tématem. Na počátku 21. století naštěstí dokážeme tuto událost vnímat také jako hlubokou lidskou tragédii. Neměli bychom ale libovolně manipulovat dějinami a jednání jejich aktérů měřit našimi zkušenostmi a kritérii, jako například loňská výstava Pochod smrti v Muzeu romské kultury. Zprvu sympatická iniciativa sdružení … se zde proměnila v pregnantní příklad instrumentalizace a znásilňování dějin. Mediálně přitažlivé označení „pochod smrti“ ostatně není na místě a obsahuje hrozbu, nebo dokonce cíl morální a právní nivelizace odsunu s nacistickými zločiny. Pochody smrti organizovali nacisté, aby zamaskovali a dokonali genocidu prováděnou v koncentračních táborech. Podstata genocidy - cílená fyzická likvidace obyvatelstva - prokazatelně nebyla součástí vyhnání brněnských Němců. 17


TEXT B … Způsob, jakým jsme však sudetské Němce v roce 1945 vyhnali, je dodnes zahanbující skvrnou v našich dějinách. Těch dějin, v nichž jsme se po druhé světové válce dovolávali humanistických tradic T. G. Masaryka a první republiky. … Od dcery pohořelického hrobníka v roce 1945, Juliuse Hofmanna, jsem v dubnu 1990 získal originál jeho pohřební knihy s přesnými seznamy mrtvých Němců, kteří po brněnském pochodu v Pohořelicích zemřeli nebo byli „revolučními gardisty“ umláceni. Hrobník Julius Hofmann, katolický křesťan, neházel mrtvé Němce do hromadného hrobu, ale ukládal je jako na hřbitově do jednotlivých hrobů u silnice z Pohořelic do Mikulova. Přiznám, že jsme neměl chuť o tom ostudném brněnském pochodu smrti psát. Rozhodl jsme se však koncem dubna 1990 do Brna a Pohořelic jet, až když jsem ve Spolkovém archívu v Koblenci našel zprávy o situaci v brněnské Zbrojovce v letech 1941 až 1945. Zjistil jsem - a to mě šokovalo: dělníci v brněnské Zbrojovce, kteří tehdy vyráběli pro Hitlera špičkové zbraně, hlavně lehké kulomety, zvýšili za teroristické vlády „říšského protektora“ Heydricha produkci zbraní asi o dvacet procent. Heydrich totiž nařídil odměňovat dělníky, kteří byli ochotni pracovat přes čas, zvláštními příděly potravin, cigaret a alkoholu. Dále jsem zjistil, že brněnská Zbrojovka plnila plán výroby zbraní pro Hitlerův Wehrmacht ještě 10 dní (!!!) před osvobozením města. Vybaven informacemi ze Spolkového archívu v Koblenci jsem se do Brna a do Pohořelic vypravil. A tam jsem zjistil, že hlavními iniciátory brněnského pochodu smrti - který David Kovařík nazývá rozpačitě nebo ze studu „vysídlením“ - byli dělníci brněnské Zbrojovky, tedy kvalifikovaný proletariát, po květnu 1945 vesměs členové KSČ a „revoluční gardisté“ proletáři, kteří po celou dobu okupace vyráběli pro nacisty tehdy nejlepší střelné zbraně… A po květnu 1945 si brněnští zbrojováci chtěli zaválčit, předvést své revoluční hrdinství a zakrýt jím své žalostné selhání v době nacistické okupace. Ale protože už neexistoval žádný Wehrmacht, Hitler byl „kaputt“ a nacisté si zachraňovali své krky, tak brněnští zbrojováci vyhlásili čtyři neděle po válce svou soukromou náhradní válku brněnským Němcům, ženám, dětem a starcům… Absurdní je další skutečnost: Když zbrojováci hnali brněnské Němce, jak jsem řekl, ženy, děti a starce, od kláštera Augustinů z města ven, tak ze Špilberku mohlo ten žalostný průvod pozorovat asi pět set padesát opravdových nacistů, kteří tam seděli ve vyšetřovací vazbě a byli za své zločiny později právem a řádnými soudy, jak se v demokracii sluší a patří, odsouzeni. O „popularizaci“ … brněnského pochodu z května 1945 se prý postaraly sudetoněmecké vysídlenecké kruhy. Skutečnost je však jiná: O brněnském pochodu smrti psaly velmi kriticky již počátkem června 1945 četné jiné anglické, francouzské a americké deníky a časopisy a z nich jsem se už v roce 1978 v archivech dočetl o tom brutálním „vysídlení“. Pravda je, že nepoučitelní pánové ze Sudetendeutsche Landsmannschaft brněnský pochod ve své nehorázné propagandě proti České republice zneužívají, ale ruku na srdce: za brněnský pochod smrti se budeme muset i v našich budoucích dějinách stydět….

18


TEXT C Český stát by měl odsunuté obyvatele města rehabilitovat - kvůli nim samým i kvůli respektu k jednotlivci. Jmenovala se třeba Adéle. Byla Židovka. Její muž byl Němec, třeba Hans. V husté atmosféře předválečných Sudet jim bylo nelehko. Utekli odtud před Hitlerem do Brna. Za půl roku byl i tady. Adéle nosila žlutou hvězdu, židovští příbuzní a přátelé mizeli jeden po druhém. Nacisté Hanse nutili, aby se s ní rozvedl. Říkali mu, že není dobré, aby jako Němec žil se židovskou sviní. Kdyby se rozvedl, Adéle by šla okamžitě do transportu. Terezín, Osvětim. Nerozvedl se. Pak ho nacisté poslali do koncentračního tábora. Němec, ale politicky nespolehlivý. Adéle nastoupila až do posledního terezínského transportu na sklonku války. Po válce se oba vrátili do Brna. Našli sebe i svůj byt. Za pár dnů dveře bytu někdo vylomil. Hans zmizel. Adéle doběhla na Mendlovo náměstí, kde se tísnilo několik tisíc brněnských Němců: žen, dětí a starých lidí. Hans mezi nimi nebyl. Adéle běžela s pochodem směrem k Pohořelicím. Zahlédla Hanse v průvodu, ale ozbrojenci ho odmítli vydat. Byl přece Němec. Adéle ještě v noci získala potvrzení o tom, že byl perzekvován nacisty. Když doběhla na místo, kde viděla svého muže naposled, nebyl tam. Ležel o několik metrů dál mrtvý. Tento příběh nebyl výjimkou. Před šedesáti lety, 30. května 1945, byl z města vyhnán každý, kdo mohl být považován za Němce: buď se k německé národnosti hlásil, měl německé jméno, nebo ho prostě sousedé jako Němce udali. Museli jít všichni. V roce 2000 jsme vyzvali brněnské radní, aby se k těmto tragickým a dlouhá desetiletí zamlčovaným událostem vyjádřili. Město o rok později ústy svých radních vyjádřilo lítost nad všemi oběťmi válečných i poválečných událostí. Bylo to sice trochu bojácné, ale přesto historicky velmi důležité prohlášení. O brněnském pochodu smrti se často tvrdí, že šlo o spontánní pomstu brněnských obyvatel. Že odsun Němců byla historická nutnost. A že neexistují konkrétní viníci. Historické pátrání ukázalo, že ani jedno z toho není pravda. Divoké vyhnání bylo předem plánováno, mělo vykonavatele a mnozí jsou známi jménem. Odpovědnost nesou nejen komunistický ministr vnitra Nosek, bývalý konfident gestapa a pozdější prominent komunistického režimu Bedřich Pokorný, ale také prezident Beneš, který přijal nacistický princip kolektivní viny za svůj a rozdmýchával násilnické vášně. Byl to Beneš, který jen několik dní před vyhnáním Němců z Brna prohlásil z balkonu brněnské radnice: „Mým osobním programem je -a já to netajím - německou otázku vylikvidovat!“. Brněnští Němci nebyli kolektivně vinni za hrůzy nacismu, a zvláště to nebyli ti, jimž vyhláška Národního výboru pro Velké Brno přinesla utrpení i smrt: „Ženy, děti a muži nad 60 let, buďtež z města vyvedeni“, psalo se v ní. Stejně tak nebyli kolektivně vinni všichni Brňané. Zatímco ti, kdo se aktivními antifašisty stali až těsně po válce (mnohdy bývalí spolupracovníci gestapa), horlivě vyháněli Němce, čeští vězni navrátivší se z nacistických koncentráků vybízeli k humánnímu zacházení s Němci. Nebyli to tehdy „Češi proti Němcům“. Tento zločin vyprovokovali ti, kdo potřebovali získat zásluhy v novém režimu - záda jim přitom kryla Moskva, která nechtěla mít ve své sféře vlivu kulturně odlišnou a neloajální skupinu obyvatel. Únor 1948 se rodil už i v květnu 1945…Tyto události má proto smysl si připomínat především kvůli nám samým. Optice kolektivní viny a nenávisti lze podlehnout snáze, než si připouštíme - platilo to tehdy a platí to i nyní. Několik desítek českých Němců mezi námi žije dodnes. Ač jim zde československý stát dovolil zůstat buď jako uznaným antifašistům, či jako pracovním silám, stali se z nich na dlouho občané druhého řádu bez volebního práva a nároku na důchod. Český stát by je proto měl rehabilitovat. Kvůli nim samým, ale také jako výraz toho, že k hodnotám, jako je respekt k jednotlivci bez ohledu na původ, víru a přesvědčení, je třeba se hlásit za všech okolností. I kdybychom si to uvědomili až o šedesát let později. 19


TEXT D Stane se neuvěřitelné. Šedesát let po konci druhé světové války se rozhodne brněnská redakce jednoho z největších českých deníků zveřejnit seriál k tematice, které se veřejnost doposud širokým obloukem vyhýbá. Brněnský pochod smrti. Téma je, zda a jak se Brno vyrovnalo s odsunem, s pochodem smrti do Pohořelic. Měla by to být spíše úvaha, zaměřená i k budoucnosti, vysvětluje redaktor osnovu zpravodajství autorům, osobnostem města. … Úvaha zaměřená k budoucnosti. Správný a rozumný námět redaktora. Události, o kterých je řeč, leží daleko v minulosti. Ještě sice žijí občané, kteří všechno toto prožili. Ještě žijí a jsou si vědomi svých jen povrchně zacelených ran a vzpomínek. Ale také toho, že tyto události leží již daleko v minulosti. Proč tedy budit bolestivé okamžiky? Každý, kdo potřebuje věcné informace o době, má možnost se jich dopátrat v řadě evropských publikací, různých stanovisek, všude se dá dočíst všeho k věci. Krátký záblesk do minulosti bychom ovšem neměli opomenout. Poslechněme si autorku, beze sporu nestrannou. Britská novinářka Rhona Churchillová, dobová svědkyně, reportáž z Brna vyšla v londýnské Daily Mail 6. srpna 1945. Zde, jen například, události minulého měsíce v Brně, kdy se mladí revolucionáři českých rudých gard usnesli město „vyčistit“. Krátce před devátou hodinou večer pochodovali ulicemi, nařizovali německým občanům se přesně v devět seřadit před svými příbytky, jeden kus zavazadla v rukou, připraveni město navždycky opustit. Ženám bylo ponecháno deset minut, vzbudit děti, obléci je, něco věcí sbalit a vyjít na ulici. Zde museli vydat všechny cennosti, pokud byly, šperky, hodinky, kožichy a peníze gardistům. Ponechat si směli snubní prstýnky. Poté byli hnáni gardisty s namířenými bajonety směrem k rakouským hranicím. Nebudeme se dále zabývat okolnostmi, z jakých důvodů mohlo dojít k tak eruptivnímu výbuchu nenávisti, nebudeme se zabývat otázkou, proč se mezi gardisty provázejícími nešťastný pochod nacházel vysoký počet dělníků brněnské Zbrojovky, proč léta komunistické dezinformace systematicky předkládala veřejnosti jen jednu verzi událostí... Cíle akce - vytvořit „národnostně čisté město“ - se nepodařilo dosáhnout. Je to zjevné, jen se dnes ve městě ohlédnout. Vynoří se tudíž otázka, kdo má pravdu. Česká strana zpravidla argumentuje výhodami, kterých se dostalo občanům Německa bez čtyřiceti let komunistické nadvlády, a jejich nadstandardní životní úrovní. Že ztráta domova tyto výhody značně relativizuje, nebývá zpravidla uvedeno. Nebo že by měl pravdu dřívější prezident republiky Václav Havel v tom, že čeští občané jednoho dne zjistí, že se odsunem Němců vlastně poškodili sami? (Tuto myšlenku vyslovil pan prezident jen jednou, opakovat si ji již neodvážil.) Přemýšlím, vzpomínám na vlastní babičku, která onen pochod nepřežila, na matku, které se podařilo dojít do bezpečí tehdejší Vídně, na otce, odsouzeného v onom překotném bezpráví k deseti letům Mírova, přemýšlím bez zatrpklosti, bez nenávisti. Vzpomínám na ztracený domov, vzpomínek je moře, ani příležitostná návštěva Brna dávné časy nenavrátí. Někdy uvažuji o tom, jak by se ten či onen dnešní český občan cítil, kdyby se přes noc, jen tak, s něco osobními předměty, najednou vzbudil v Ljubljani nebo v Užhorodě - navždycky, bez naděje na návrat. Důvod nevěřit na budoucnost? Nikdy. Tato patří mladým lidem a tito budou mít sílu a odvahu se zprostit oněch mlh zahalujících minulost. Již před několika lety dokázala Mládež pro interkulturní porozumění přesvědčit magistrát města o nutnosti vyslovit politování odsunu. Omluvy tehdy ještě město nebylo schopno. Mládež se ovšem bude dále tázat a kdo ví, jednoho dne možná i zděšeně ustrne nad obsahy dekretů někdejšího prezidenta... Budoucnost patří mladým, patří Evropě, kontinentu sice se svými hranicemi a národnostmi, ale bez národnostních výhrad, otevřenému sobě samému a celému světu. Pevně tomu věřím - a tato víra v budoucnost dělá minulost snesitelnou.

20


TEXT E V pamětech Josefa Podsedníka, bývalého brněnského starosty z let 1946 - 1948, se popisuje, jak po osvobození v květnu 1945 ve městě sílil tlak na činovníky Národního výboru k urychlenému odsunu Němců. Z těch 60 000, kteří tady v roce 1944 žili, uteklo před frontou téměř 40 000, přidělenců říšských nacistů a jejich rodin. Zbylí Němci (kromě těch, kteří byli na konci války zajištěni českými orgány) buď nebyli členy nacistické strany, nebo byli ze smíšených manželství, nebo to byli přestárlí lidé a antifašisté. Přesto skončili v takzvaném Pochodu smrti, jak se nazývá divoký odsun Němců, jenž měl v Brně krutou podobu etnické čistky postavené na nepřijatelném principu kolektivní viny, organizované navíc vyhláškou brněnského Národního výboru. Přesně před pěti lety mladí lidé, sdružení pod hlavičkou Mládež pro interkulturní porozumění, vyzvali brněnskou radnici k odsouzení divokého odsunu Němců z Brna a k omluvě. Tato pozoruhodná aktivita byla v České republice přehlédnuta, zatímco zahraniční tisk ji vnímal a vnímá jako veliký a významný krok. Pro svůj text získali podporu lidí, reprezentujících nejrůznější kulturní, názorové a politické proudy: kněz Milan Badal vedle Milana Štefance z Nezávislého sociálně ekologického hnutí - Nesehnutí, spisovatelé Pavel Švanda a Milan Uhde a zelená politička Jana Drápalová, předseda Společenství Romů na Moravě ing. Karel Holomek, Lubor Kysučan z Amnesty International, a poslanci ODS Walter Bartoš a Petr Pleva atd., atp. Přidal jsem se i já. Toto pestré společenství psalo vedení města: Tento tzv. Pochod smrti nebyl zdaleka jen spontánním výbuchem nenávisti nahromaděné během německé okupace. Akce byla provedena na základě vyhlášky Národního výboru pro Velké Brno ze 30. května 1945, která nařizovala, aby se ještě téhož dne shromáždily všechny německé ženy, děti a staří lidé. Během noci a k ránu pak byli donuceni vydat se na pochod směrem k rakouským hranicím. Podle očitých svědectví mnozí zemřeli přímo na cestě vyčerpáním, jiní byli ubiti či zastřeleni. Celkový počet obětí vyhnání z Brna se odhaduje na několik set až tisíc osob. Tento „akt pomsty“ přitom postihl jen okrajově ty, kteří se aktivně podíleli na nacistických zločinech. Dále se připomíná, že k vyhnání Němců z Brna došlo ještě předtím, než s „odsunem“ německého obyvatelstva z území Československa souhlasila 2. srpna 1945 Postupimská konference, která tak byla do jisté míry postavena před hotové skutečnosti, které se již nedaly napravit. A též, že si signatáři jsou vědomi nesrovnatelně rozsáhlejších zločinů, které spáchal nacistický režim. Ale že utrpení zůstává utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době. Po roce vedení města vyjádřilo lítost ve velmi obecném dokumentu. Odsuzuje 2. světovou válku rozpoutanou nacistickým Německem a její důsledky. Omluvy se nedočkal nikdo. I toto slabé gesto je v českém prostředí krokem směrem, který máme před sebou a jemuž se v budoucnu nebudeme moci vyhnout. Zatvrzelost, s jakou se odmítáme podívat na svoji odpudivější tvář z minulosti, nás bude beztak pronásledovat. Podívejte se na téma romských táborů na našem území v Letech u Písku, v Hodoníně u Kunštátu a na roli českých dozorců při brutálním zacházení s českými a moravskými Romy. S komunismem jsme se vypořádali několika nedůslednými gesty a zákonem o zavrženíhodnosti ideologie. Když jsme letos v Nadaci Charty 77 udělili Cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost paní Marii Machnigové rozené Halke, mysleli jsme na jejího otce, poslance Národního shromáždění, antifašistu, odpůrce hnědé totality, slezského sedláka Ottu Halkeho. Bylo to ocenění československých občanů německé národnosti, kteří v letech 1938-45 odmítli nacistickou ideologii a za cenu velkých osobních obětí zůstali věrni československé státnosti a jejím demokratickým tradicím a byli z tohoto území vyhnáni. Toto už je politický čin, který ve svém laudatiu označil Petr Pithart za výzvu. Za hlasité vyslovení toho, že věrnost nikoliv krvi, ale demokratickým principům inspiruje. V tomto smyslu by měla nepojmenovaná tragika brněnského odsunu dostat šanci.

21


TEXT F Interpretace dějin je ošidná věc a není nic horšího, bývají-li dějinné události úmyslně překrucovány, zatemňovány, dezinterpretovány. I v dějinách české a německé historiografie bychom našli mnoho historiků, kterým nešlo o fakta a poctivou práci s nimi, ale o tendenční, účelový výklad minulosti. Je nasnadě, že takové krajní, nacionálně či třídně nesnášenlivé pohledy na minulé děje nemohou napomoci věcnému poznání, racionálnímu popisu tragických momentů dějin. Je zřejmé, že takové pokusy jen prohlubují zeď mezi „my“ a „oni“. Hrůzné dějinné události vyvolané Hitlerovými nacionálními socialisty nesmějí být zapomenuty. V lidské paměti musejí zůstat miliony zmařených lidských životů, hrůzy vyhlazovacích lágrů, genocida etnik. V paměti musí zůstat útok proti naší demokratické zemi, vraždění české inteligence, deportace menšin. Nesmí být zapomenuto cynické střílení nejlepších synů a dcer této země pod svatováclavským obrazem v Kounicových kolejích v Brně. Stejně tak však nesmějí být zapomenuty ani projevy nízké odvety, které se na konci května roku 1945 v Brně obrátily proti civilnímu německému obyvatelstvu. Nesmějí být omlouvány projevy násilí vůči ženám, dětem a starcům. Nesmí být bagatelizována nezákonná zvůle, která byla na mnohých tenkrát páchána. Nechci teď spekulovat o tom, která z čísel, zda „česká“, či „německá“, jsou správná. Nechci se přít o to, zda Němců hnaných přes Pohořelice do Drassenhofenu bylo 25 tisíc, či více a nevím, zda jich na nakažlivé nemoci, strázně cesty a v některých případech jistě i na následky brutálního násilí zemřelo bezmála dva tisíce, či ještě více. Nechci vést ani spor o to, zda to byl „odsun“. či „vyhnání“. Chci vyjádřit hlubokou lítost a bolest, kterou, zvláště s odstupem a větší perspektivou, cítí každý soudný člověk. Lítost nad tím, jak toto město a lidé v něm draze zaplatili za šílenství dějin. A nemyslím tím pouze někdejší německou minoritu: my všichni v Brně jsme přece padesát let draze platili: kdysi kvetoucí multikulturní město se stalo xenofobním místem nacistických a komunistických experimentů a mezi Vídeň a Brno spadla železná opona. Žádná z těchto událostí nesmí být zapomenuta, ale zároveň žádná z nich se nesmí stát nástrojem prohlubování animozit mezi tisíciletými evropskými sousedy. To je povinnost nás všech. To je to, co dlužíme mrtvým z frontových bojišť, obětem z koncentračních táborů, zavražděným z Kounicových kolejí i brněnským Němcům hnaným před šedesáti lety jižní Moravou. To jsme dlužni sídlíce uprostřed světové globální vesnice plné potenciálních střetů sobě i svým dětem.

TEXT G Rajhrad, 31. května 1945: ... šli jsme do Rajhradu a došli jsme sem o půl páté ráno. Ve dvanáct hodin máme jít do Pohořelic. Jestli dojdu do Vídně, dám Vám pokud možno zprávu. Pokud nebudu v koncentráku. Brno má být české. Vaše lidi ani moje zde nejsou. Jsme na fotbalovém hřišti pod širým nebem a ráno pršelo. Nikdo se o nás nestará. Zůstaňte zdravý, budu se snažit udělat vše, abych se k Vám vrátila. Nemohu dále psát, jde stráž. S Bohem. Autentická, zachovalá zpráva. Věty zoufalého dopisu právě třiatřicetileté ženy. Mé matky. Patřila k výjimkám, směla se do Brna vrátit. V Drassenhofenu jí byl vydán návratní list. Nebudu rozebírat dále okolnosti, za kterých občané města docházeli k rakouským hranicím. Zajímá mne něco jiného. Co se s těmito občany vlastně stalo, pokud neuvěřitelnou cestu přežili? Uchytili se na různých místech v Německu a v Rakousku. Většinou ženy a děti, staří lidé, ponenáhlu se sem tam vrací i manželé ze zajetí spojenců, z uvěznění retribučních dekretů. Pozvolna začíná určitý normální život, lidé nacházejí práci, tu a tam odcházejí z nouzových ubytovacích podmínek do normálních bytů, děti chodí zase pravidelně do školy. Psychická zátěž je obrovská. Vyhoštění Brňané nejsou zrovna vítáni v úplně jiných podmínkách, zvyklostech a kulturách, do kterých přišli. Snaží se udržovat zvyklosti své, své tradiční brněnské zvyky a obyčeje. Vznikne občanské sdružení BRUNA e. V. Sdružení sleduje výlučně a bezprostředně všeobecně prospěšné cíle, pracuje nezištně a je udržováno 22


z členských příspěvků, darů a čistého výtěžku z akcí. Hlavním úkolem je alespoň dokumentovat co možná nejvíce z toho, co připomíná brněnské němectví jako i dlouholeté brněnské soužití národností, a udržovat kontakt k dnešnímu Brnu, zvláště k jeho německé menšině. Pročítám komunikační orgán BRUNY, časopis Brünner Heimatbote z raných padesátých let. Nacházím v něm neuvěřitelnou touhu po městu, které pro všechny znamená domov. Zveřejňuje zažloutlé pohlednice města mezi sáhodlouhými pátracími oznámeními. Paní ta a ta hledá sestru, pan ten a ten matku, kdo ví, kde se nachází ten a ten, bydlel v Brně tam a tam. Někdy zprávu z života v komunisticky šedivém a ponurném Brně padesátých let, tak strašně rozdílnou od onoho Brna první republiky, kontroverzního, ale multikulturního, národnostně liberálního, fascinujícího československého, evropského velkoměsta... Po roce 1989 se začíná Brno probouzet. Postoj města k věci je ambivalentní. Dojde k vyjádření politování městskou radnicí. Pro radnici se jedná o obrovský krok, postižení sledují rozpory mezi jednotlivými frakcemi, hodnotí práci historika v poměru k vlastním zážitkům, není zcela přesvědčivá. Úmysl postavit v Brně obětem alespoň jeden památník hodnotí úměrně k restrikcím radnice. Musí být malý, skrytě a nenápadně postaven, nápis jen jednoduchý, na to a ono se musí brát zřetel... Mezi městem a jeho někdejšími občany se vlastně vyvíjí poměr -jaký? V únoru 2005 hovořím s řadou osobností města. BRUNA připravuje vzpomínkový pořad k „Moravskému vyrovnání“. Jedná se o okamžik vykouzlení dojmů z Brna zlomku 19. a 20. století. O setkání dřívějších a dnešních občanů města. Setkám se s mořem pochopení, řadou zajímavých idejí, rozhovorů, přání mnoho štěstí, je přímo vidět, jak si občané přejí si spolu popovídat, jednoduše tak jako kdysi dříve... Opravdu? Následují zdvořilé, ale odmítavé nebo „vůbec žádné odpovědi“ na otázku, zda by byla možná přímá účast brněnských činitelů na akci. Jako by se někdo, s kým si právě rozumíte, najednou obrátil zády. Zabouchl dveře. Spustil mezi Vás a sebe železnou, nebo i ledovou oponu. Pro občanské sdružení bývalých občanů města není možné - píšeme 2005 - najmout jedinou z řady překrásných místních přednáškových síní města. Odmítavá odpověď vysvětluje, že lituje, ale věci by se mohl někdo politicky chopit ... Nevím. Nedovedu si situaci vysvětlit. Až k okamžiku, kdy náhodou zaslechnu, co asi nemám. BRUNA? V Brně se přece vykládá, že je to jakási fašistická organizace ... Nevím, co se v Brně opravdu vypráví. Zato dobře vím, kdo je BRUNA. Lidé, vesměs staří, ale zkušení, světaznalí, často i potomci historických brněnských rodin, kteří mají své město rádi. Město, ze kterého museli kdysi odejít. Město, ke kterému mají všichni dodnes svůj zvláštní specifický vztah. Do kterého se rádi vracejí, ve kterém se cítí „doma“. Nemám dojem, že v Brně někdo přemýšlí o tom, že by mohlo být pro město přínosem udržovat kontakty a spojení se jeho dřívějšími občany. Využít jejich zkušeností, jejich znalostí, možná zachytit i dobová svědectví. 60 let po konci války, po oněch událostech, 16 let po pádu komunismu. V postoji města ke svým občanům jakoby se změnilo málo. I oni cítili během svých návštěv často chladnou a odvrácenou tvář. Opravdu toto město dokázalo na své občany zapomenout?

23


workshop IiI

OTÁZKY: Pokuste odhadnout za jakých okolností snímek vznikl. Koho fotograf zachytil? Na koho lidé mávají? Jedná se o fotografii dokumentační či aranžovanou? Jaké emoce ve vás snímek vyvolává? 24


debata s VÁCLAVEM ČERNÝM „Prezident nestačil ještě dorazit z Košic do Prahy a již cestou dne 12. května (1945) v řeči na brněnské radnici prohlásil, že „náš zběsilý soused... si vytvořil situaci, jejíž důsledky stihnou celé jeho dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležící trest... Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidsky snesitelným a jeví se nám už jako jediná veliká lidská nestvůra... Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat...“ Slovo bylo děsivé a zcela nové v československém politickém slovníku! Zavánělo nikoli trestem, nýbrž pomstou... V této řeči bylo smíšení státu, případně „zločinného tátu“ ... a národa hotovým a plným faktem, nastoleno abstraktní a paušální totalitní řešení, v němž měl bez ohledu k míře individuální a konkrétní mravní viny celý národ do posledního dítěte pykat za zločiny uchvatitelů státní moci, popřeli jsme sami sebe, svou minulost, svoje křesťanské a humanisticko–demokratické tradice zapřeli první republiku i Masaryka... Kam se poděla šetrnost k lidským právům člověka, osnova naší ústavy? Ve skutečnosti [vláda] nedokázala zamezit, aby se všechno, co bylo Čecháčkovi temně živelného, zběsilého a chtivého, plně projevilo: luza cítila krev a příležitost, a naše obnovená nebo „revoluční“ státní moc se od ní distancovat nedovedla, naopak ji mínila použít, vyhověla jí tedy, podbídla se jí. Ne, nebyl jsem očitým svědkem pověstného pochodu kolony brněnských

Němců, hnané přes Mikulov do Rakouska, což prý byla odplata za chování německého starosty Brna za války Judexe. Ale co jsem viděl, viděl jsem – pěchování německého obyvatelstva do sběrných táborů hned v prvních dnech po osvobození! Nu, Češi je dovedli stejně zdatně organizovat jako Němci ještě pár měsíců předtím. A stejně v nich vládli. A české domácnosti si z nich daly přidělovat dočasné služky, žasl jsem studem, když to dělal jeden z mých nejbližších přátel a vrstevníků, český filozof. A polkl jsem naprázdno, když jsem zvěděl, že můj druh nejvěrnější, nový předseda obrozeného spolku českých spisovatelů, si dal přiřknout nový, velký byt po Němcích a usadil se bez rozpaků v pseudonádheře uprchlého germánského proce pod lustry z jeleních parohů. To už jsem také slyšel očitá svědectví o německých vojácích upálených na ulici za živa a sám viděl průvod německých žen ostříhaných dohola a hnaných na veřejné práce. Gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému, oč jsme pak chtěli opírat pýchu své mravní nadřazenosti? Přiběhl za mnou doma soused s vytřeštěnýma očima: jeho patnáctiletý synek, nadšený český student, se přihlásil do občanské gardy k strážní službě, ale dali těm dětem hole, aby šli po libosti mlátit pozavírané německé civilisty, uvězněné ve sklepích místní školy.

všechny Němce prostě z Teplic vyhnali, a to ještě než vyšly zákonné a státní reglementy o odsunu, táhněte, kam chcete! A za čas se jim dav vyhnanců z hranic vrátil, nikde je, bezprizorné a bez původních dokumentů, nechtěli a nepřijali. Jenomže v Teplicích byli už „odepsáni“, jejich domovy obsazeny, majetky rozděleny , v jejich kožiších už chodily RG-dámy [revoluční gardy]. A tak nezbylo než „pořádek“ obnovit podruhé, vyvedli ty Němce do Skal a tam je v lese postříleli a zahrabali. Za čásek se zahraniční němečtí příbuzní počali po nezvěstných shánět, svěřili pátrání Mezinárodnímu červenému kříži, autority vítězných mocností se obrátily na Prahu, a došlo se až na překopaný okraj té vražedné šachty: dívka na vršku hromady mrtvol v ní dosud spínala smrtí ztuhlé ruce a zkroucení těla prokazovalo, že zemřela klečíc v prosbě o milost. Bezbranně a zoufale náchodští soudci zahájili „sběr materiálu“ k procesu s vlastními lidmi. Povězte, kdo nás kdy zbaví těchto vzpomínek? Tehdy se rodilo špatné svědomí našeho národa. Objevilo se, že obraz, i v neštěstí hrdý, jejž jsme si po celé století právem budovali o myšlenkové a mravní podstatě českého národa, nám naše luza obratem několika měsíců proměnila v mýtus lživě lichotivý, v prázdnou iluzi. Zač lepšího než naši protivníci, než kdokoli se od května 1945 chceme vydávat?“

I z té k českému Náchodsku přilehlé okrajiny Broumovska odešli po Mnichovu všichni naši starousedlíci i ti noví, republikánští do vnitrozemí. A v květnu se houfem vrátili a udělali si „pořádek“,

Černý, V., Paměti III (1945 – 1972), Atlantis, Brno 1992, s. 42 - 45

OTÁZKY: Proč nám sděluje zrovna tohle? Co je cílem jeho sdělení? Co autor od nás očekává? Řekl to autor jasně? Opomíjí něco?

25


PAMĚTNÍ DESKA

Po desetiletích mlčení mají němečtí mrtví v Postoloprtech pomník 4. června 2010, (iDNES.cz) „Je červen 1945. Druhá světová válka skončila před několika týdny, ale Postoloprtech na Lounsku stále umírají lidé po zásazích kulkami. Mrtvých jsou stovky. Střelci jsou Češi, oběťmi Němci. Třetího června 1945 se ze Žatce vydaly dvě kolony. Šly v nich tisíce lidí na shromaždiště Němců v postoloprtských kasárnách. „Postoloprty byly na hranici Sudet a druhé, válečné republiky. Místní kasárna byla vybrána za zdejší cen-

trum, scházeli se tu po válce lidé mobilizovaní do armády i přidělení důstojníci,“ zdůvodnil historik Michal Pehr z Masarykova ústavu Akademie věd výběr Postoloprt jako shromaždiště Němců z celého Žatecka. Během dalších červnových dnů vojáci lidi v postoloprtských kasárnách prověřovali, jestli se mezi nimi neskrývají nacisté a esesmani. Spolu s lidmi, které považovali za válečné zločince, zavraždili také mnoho nevinných. Umírali staří i děti. Velká část těl skončila nedbale pohřbena v nedaleké bažantnici nebo v proti-

tankových zákopech.Při poválečném vyšetřování masakru byla těla exhumována. „Podle oficiálních údajů v hrobech bylo 763 obětí. Už tehdy se ale říkalo, že to nemusí být konečné číslo,“ řekl Pehr. Němečtí pamětníci tvrdí, že mrtvých bylo přes dva tisíce. O masakru se po desetiletí mluvilo jen málo. Teprve nyní dostaly na tamním hřbitově oběti bronzovou pamětní desku...“ Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/po-desetiletich-mlceni-maji-nemecti-mrtvi-v-postoloprtech-pomnik-p92-/domaci.

Navrhněte text, který byste umístili na pamětní desku: můj NÁVRH:

26

REALITA:

.................................................................................

.................................................................................

................................................................................

................................................................................

.................................................................................

.................................................................................

................................................................................

................................................................................

.................................................................................

.................................................................................

................................................................................

................................................................................


Trasa brněnského „pochodu smrti“

27


PROJEV EDVARDA BENEŠE Z BALKONU RADNICE V BRNĚ 12. KVĚTNA 1945 Děkuju vám upřímně a srdečně za opravdu vřelé a dojemné uvítání, při mém návratu do vlasti. A mohu vám říci, že jsem upřímně rád že, jsem doma. (Potlesk, volání: „My také!“) Bylo to dlouhé, bylo to někdy smutné, ale nikdy jsme nezoufali, nikdy jsme se nepoddali a musili jsme vyhrát. Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je - já to netajím -, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. (Potlesk volání: „Výborně“) V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás. Já vím jak se národ za celou tu dobu perzekuce dobře držel jak zůstal věrný jak vy všichni jste věrni zůstali a v témže duchu budeme muset nyní dělat svoji práci v budoucnosti na novém vybudovaní republiky do této práce nyní se všichni dejme a této práci provolávám srdečně Zdar! Projevy při uvítání pana prezidenta dr. Edvarda Beneše v Brně. Brno, Zemský národní výbor (1945), s. 23-24. - Bibliofilský tisk 138, in: Novotný, K. (ed.), Edvard Beneš, Odsun Němců z Československa, Výbor z pamětí, projevů a dokumentů 1940-1947,Praha 1996

Odchod Němců z Brna, SLOVO NÁRODA, 21, 1945, 1. 6., S. 1.

28


Diskuse k brněnskému pochodu smrti v roce 2002 Výzva občanského sdružení „Mládež pro interkulturní porozumění“ členům Rady mesta Brno k 55. výročí takzvaného brněnského pochodu smrti Vážený pane primátore a členové Rady města Brna, 30. května 2000 uplynulo právě 55 let od násilného vyhnání německých obyvatel z Brna. Tento tzv. „pochod smrti“ nebyl vším jiným než spontánním výbuchem nenávisti nahromaděné během německé okupace, byla to vědomě plánovaná akce organizovaná mj. také politickými představiteli města Brna. Akce byla provedena na základě vyhlášky Národního výboru pro Velké Brno z 30. května 1945, která nařizovala, aby se ještě téhož dne shromáždily všechny německé ženy, děti a staří lidé. Během noci a k ránu pak byli donuceni vydat se na pochod směrem k rakouským hranicím. Toto procesí čítající  20 až 35 tisíc osob doprovázené ozbrojenci putovalo za strašných podmínek do Pohořelic, odkud vyhnanci později pokračovali dál. Podle očitých svědectví mnozí zemřeli přímo na cestě vyčerpáním, jiní byli ubiti či zastřeleni. Celkový počet obětí vyhnání z Brna se odhaduje na několik set až 1 000 osob. Je třeba si uvědomit, že tato násilná akce byla namířena speciálně proti ženám, dětem a starým lidem, kteří tvořili naprostou většinu účastníků a obětí „pochodu smrti. „Na základě zmiňované vyhlášky totiž museli němečtí muži ve věku 14–60 let dočasně zůstat v Brně na pomocné práce. Mezi vyhnanými bylo i mnoho Čechů a německých antifašistů. Tento „akt pomsty“ tak postihl jen okrajově ty, kteří se aktivně podíleli na nacistických zločinech. K vyhnání Němců z Brna došlo ještě předtím, než s „odsunem“ německého obyvatelstva z území Československa souhlasila 2. srpna 1945 Postupimská konference, která tak byla do jisté míry postavena před hotové skutečnosti, které se již nedaly napravit. Jsme si dobře vědomi nesrovnatelně rozsáhlejších zločinů, které spáchal nacistický režim. Zároveň si uvědomujeme, že utrpení zůstává utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době. I při vyhnání Němců z Brna byl uplatněn nepřijatelný princip kolektivní viny a byl spáchán zločin na skupině obyvatelstva definované na základě etnické příslušnosti. S ohledem na to, že uplatňování těchto principů i dnes vede k páchání krutostí na mnoha místech světa, víme, jakou hodnotu má jejich výslovné odmítnutí. Obracíme se proto na vás, abyste jako dnešní představitelé města Brna jasně vyjádřili nesouhlas s těmito událostmi, za něž nesla tehdejší brněnská politická reprezentace odpovědnost. Domníváme se, že adekvátním způsobem tohoto vyjádření je omluva vyhnaným obyvatelům Brna, která bude radnicí oficiálně zveřejněna. Proč omluva a jaký má dnes smysl? Nejde jen o samotný symbolický akt. Omluva brněnské radnice bude podle našeho názoru spíše prostředkem, jenž s sebou ponese dvě významná a aktuální poselství. První je poselstvím smíření k těm, kdo byli násilně vyhnáni. Druhé poselství směřuje k nám, dnešním Brňanům, kteří v naprosté většině nemáme s vyhnáním, k němuž zde před 55 lety došlo, nic společného. Nesměřuje k sebeobviňování, nýbrž k odpovědnosti za dnešní a budoucí soužití lidí nejrůznějšího kulturního či etnického původu. Dává naději, že pokud si uchováme vědomí o nepřijatelnosti uvedených zločinů a budeme schopni k nim zaujmout otevřený a poctivý postoj namísto jejich tabuizace, nic podobného se nebude opakovat. *** Prohlášení k výzvě MIP brněnské organizace“Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí“

29


MÍSTA PAMĚTI

Památník v Pohořelicích v místě hromadného hrobu. Text nápisu: „Po ukončení II. světové války v roce 1945 přišlo o svůj život mnoho německy mluvících obyvatel z Brna a okolí. 890 obětí je zde pohřbeno. Vzpomínáme.“

Lindenthal, Rakousko. Památník věnovaný obětem brněnského pochodu smrti.

30

Brno: Mendlovo náměstí - památník obětem Brněnského pochodu smrti 1945. Památník je v zahradě augustiánského opatství a stojí u zdi pivovaru.


projekt Moderní dějiny do škol Občanské sdružení PANT realizuje v období 2012–2014 tříletý grantový projekt Moderní dějiny do škol, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Jeho náplní jsou moderní formy výuky historie 20. století. Cílovou skupinu tvoří: Žáci škol a školských zařízení, pracovníci škol a školských zařízení, vedoucí pracovníci škol a školských zařízení, pracovníci školní inspekce, pracovníci organizací působících v oblasti vzdělávání dětí a mládeže a pracovníci organizací působících v oblasti volného času dětí a mládeže (mimo Prahu). Záměrem projektu je zvýšit kvalitu a efektivitu vzdělávání žáků i pedagogů základních i středních škol v oblasti národních dějin 20. století v mezinárodním kontextu Dílčí aktivity projektu Tvorba výukových materiálů: moderní, interaktivní, tematicky koncipované výukové sety k jednotlivým údobím či událostem 20. století, vycházející z požadavků učitelů. Odborně zpracované materiály (výukové prezentace, metodické listy pro práci žáků, shrnující texty historiků a politologů, textové a ikonické prameny, metodiky projektového vyučování, finální přípravy, konkrétní návody na jednotlivé hodiny a příklady z praxe) budou publikovány na portále Moderní dějiny.cz.

Cyklus seminářů k tvorbě metodických materiálů a jejich využití ve výuce je zaměřen na praktickou a tvůrčí práci učitelů v oblasti moderních metodických postupů.

mu zachycení části rodinné historie. Kreativní prací se studenti seznámí s metodou oral history, pochopí smysl zkoumání minulosti, ověří si obecné znalosti dějepisu na konkrétních lidských osudech a uvědomí si postavení obyčejného člověka, který je pozorovatelem dějinné události. Nejlépe hodnocené práce budou zveřejněny na portálu Moderní dějiny.cz a v tištěném sborníku.

Putovní výstavy: během projektu bude vytvořeno šest putovních výstav, které se svým obsahem zaměří na témata soudobých dějin. Občanské sdružení PANT poskytne k přípravě každé výstavy tvůrcům (žákům a učitelům) metodický manuál s praktickými radami a návody. Konference škol Moderních dějin navazuje na čtyři ročníky úspěšFilm a dějiny: komentované pro- ných mezinárodních konferencí jekce filmů se budou týkat děl za- o výuce soudobých dějin, konaných bývajících se soudobými dějinami, každoročně v Ostravě. půjde o dokumenty i umělecká díla s historickou tematikou. Webová antologie pramenů: v rámci této aktivity projde portál Studentská konference: Občan- Moderní dějiny.cz inovací a bude ské sdružení PANT připraví tři přehledněji strukturován. Stávadvoudenní konference k dílčím té- jící databáze obsahuje digitalizomatům z novodobých dějin. vané obrazové a textové prameny z dobového tisku, plakáty, karikaStudentská minikonference: jed- tury, reprodukce uměleckých děl, nodenní setkání žáků z pořádající videozáznamy svědectví pamětníškoly a spřátelených škol z regi- ků. Jedná se o významný zdroj pro onu budou věnována konkrétním učitele i studenty. historickým údobím s přihlédnutím k dějinám regionu. Občanské sdružení PANT je vzdělávací institucí akreditovanou Příběh 20. století: studentská MŠMT ČR. Zaměřuje se na novodosoutěž. Úkolem žáků bude podle bé dějiny a na společné historické připravené metodiky zaznamenat okamžiky zemí visegrádské skua zpracovat svědectví (text, vi- piny, realizuje projekty mapující deo) rodinného příslušníka, který historii a kulturní dědictví v českém, byl svědkem historicky významné středoevropském i celoevropském události 20. století. Cílem aktivity regionu. Vlajkovou lodí sdružení je je přivést studenty k často první- Vzdělávací portál Moderní dějiny.cz. 31


Vydalo Občanské sdružení PANT Nábřežní 1272/2a 725 25 Polanka nad Odrou www.pant.cz OSTRAVA 2014

32

_Češi, Němci a Brňané

Recommend Documents