Egyptské hieroglyfy Dar boha vědění a moudrosti BŘETISLAV VACHALA
Hieroglyfy (obrázky lidských postav, zvířat, ptáků, ryb, stromů, rostlin a předmětů) rozluštil r. 1822 Jean François Champollion (viz též Vesmír 79, 314, 2000/6), dodnes se ale přesně neví, kdy a kde toto písmo vzniklo. Pro staré Egypťany byly hieroglyfy „písmem božích slov“ (seš medu necer).1) Považovali je za dar boha vědění a moudrosti Thovta, jenž býval zobrazován v lidské podobě s hlavou ibise nebo přímo jako ibis či pavián. Písmu přičítali Egypťané zásadní význam a dávali ho do souvislosti se stvořením světa, správou země, principem pravdy, práva, spravedlnosti a mravního řádu obecně. Thovtovými společnicemi bylo sedm Promluv (zobrazovány byly se sokolími hlavami) a bohyně psaní a počítání Sešat. Božstvům byla prokazována patřičná úcta, jak dokazuje scéna vytesaná v 1. stol. př. n. l. do venkovní stěny první sloupové síně Horova chrámu v Edfú. Zobrazuje Ptolemaia X. Alexandra,2) obětujícího Thovtovi, Promluvám a Sešatě písařskou paletu a kalamář (obr. 1), jenž má podobu kartuše (oválného rámečku symbolizujícího věčné trvání). Zobrazení je provázeno hieroglyfickým tex1) Tomu odpovídá ř. hieroglyphika grammata (hieros – svatý, božský; glyfo – vytesávám, gramma – písmeno). 2) Vládl 106–88 př. n. l. 3) Vedoucím je ředitel káhirské pobočky Německého archeologického ústavu Günter Dreyer.
PhDr. Břetislav Vachala, CSc., (*1952) vystudoval egyptologii a arabštinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Je ředitelem Českého egyptologického ústavu UK a pravidelně spoluorganizuje a účastní se jeho expedic do Abúsíru. Zabývá se egyptskou filologií, paleografií, literaturou a dějinami, které též přednáší na FF UK v Praze. 1. Ptolemaios X. Alexandr (II.) obětuje písařskou paletu a kalamář bohu Thovtovi, sedmi Promluvám a bohyni Sešatě. Kompozice reliéfu z chrámu v Edfú.
148
VESMÍR 81, březen 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
2. (vlevo) Značky jednoho z nejstarších hieroglyfických nápisů představují kobru se vztyčenou hlavou (vpravo) a pod ní tři hory. V levé části štítku je stylizovaná obloha, z níž vyzařuje blesk. Nápis v nejstarší egyptštině se čte džuu gereh, „hory tmy“ (nebo „pohoří noci“), a pravděpodobně označuje Západní (tj. Libyjskou) poušť. Kroužek v pravém horním rohu označuje otvor ve štítku, jenž byl nalezen v hrobce Štíra I. v Abydu. Rozměry štítku: 1,8 × 1,5 cm. 3. (vpravo) Hieroglyfické značky vyryté do kostěného štítku z hrobky vládce Štíra I. v Abydu zachycují kobru a pod ní tři vrcholky pohoří (vpravo) a stojícího ibise (vlevo). Nápis se čte džuu ach , „hory světla“, a zřejmě označuje Východní (tj. Arabskou) poušť. Tento štítek musel být přivázán (kroužek vpravo nahoře opět označuje otvor ve štítku) k nějakému produktu, který z této oblasti pocházel a stal se součástí vládcovy pohřební výbavy. Rozměry štítku: 2 × 1,4 cm.
tem (viz překlad v rámečku). Dlouho se soudilo, že se nejstarší egyptské písemné záznamy nedochovaly, protože byly psány na rostlinné materiály, které podlehly zkáze. Nedávno však představu o situaci změnily objevy německých expedic3) v hornoegyptském Abydu. Hrobka s psacími potřebami Roku 1988 byla v Abydu objevena cihlová hrobka (15 × 12 m), která věrně napodobuje vládcovo pozemské sídlo. Má dvanáct místností. Na základě typu, velikosti, stavebního rozvržení a pohřební výbavy lze stavbu datovat do období 3300 př. n. l. Majitelem věčného příbytku byl s největší pravděpodobností vládce Štír I., jehož jméno se často objevuje na nádobách nalezených v těchto místech. Mezi nálezy má klíčovou úlohu soubor téměř 200 slonovinových, kostěných a kamenných štítků, do nichž byly vyryty značky představující počítací čárky, lidské postavy, části lidského těla, savce, části savců, ptáky, plazy, rostliny, hory, nebe, stavby, lodě, nábytek a oděvy. Štítky měří přibližně 2 × 1,5 cm a jsou opatřeny malým kulatým otvorem (obr. 2, 3), aby mohly být připevněny k součástem pohřební výbavy – pruhům látky, nádobám s olejem či dřevěným skříňkám. Značky mají hodnotu souhlásek, a tak je lze číst jako „skutečné hieroglyfy“ (obrázky). Zatímco číslovky na štítcích vyznačují počty příslušných položek, nápisy (v nejstarší egyptštině) uvádějí místa jejich pů-
4. Přední strana Narmerovy břidlicové palety z Hierakonpole, jež sloužila k roztírání líčidel a měla pamětní ráz. Reliéfová výzdoba je rozvržena do tří vodorovných registrů a má připomínat vítězství hornoegyptského vládce Narmera v bojích za sjednocení země okolo roku 3150 př. n. l. Zatímco v horním registru uprostřed je mezi hlavami kraví bohyně napsáno v hieroglyfech jméno Narmera („Zlého sumce“), v prostředním registru se tento vládce chystá zasadit smrtící úder klečícímu poraženému náčelníkovi z východní nilské delty. Výjev před triumfujícím Narmerem, který představuje sokola držícího na provaze hlavu nepřítele spojenou se zemí, z níž vyrůstá šest papyrových stonků s květy, lze „přečíst“ jako: „Panovník (tj. sokolí bůh Hor) porazil a zajal 6000 nepřátel z Dolního Egypta“ (tj. šest papyrových stvolů, z nichž každý znamená číslovku 1000 a zároveň symbolizuje deltu). Za Narmerem stojí jeho nosič sandálů. Ve spodním registru jsou zobrazeni další dva nepřátelé. Výška palety je 64 cm. Egyptské muzeum v Káhiře.
vodu. Jsou mezi nimi i města ležící v nilské deltě (např. Búbastis a Bútó), což znamená, že již v době okolo r. 3300 př. n. l. byly hornoegyptskému vládci do Abydu dodávány daně a tributy z Dolního Egypta. Tím se znalost písma v Egyptě posunuje přinejmenším do této doby (jeho počátky zřejmě sahají hlouběji do minulosti). Tyto nálezy také prokazují důvod vzniku hieroglyfického písma – potřebu vládcovy administrativy zaznamenat důležité údaje hospodářského rázu. K tomu záhy přistoupila i potřeba zachytit významné historické události a zapsat závažné texty týkající se kultu bohů i zádušního kultu zesnulých. Nejpozději r. 3300 př. n. l. byl tedy již vývoj hieroglyfického písma završen. Vývoj hieroglyfického písma Nejdříve vzniklo obrázkové písmo (obrázek znamenal přesně to, co představoval), záhy však obrázek NÁPIS V HOROVĚ CHRÁMU V EDFÚ Tato mocná božstva vytvořila písmo již na počátku, aby v příhodné chvíli mohlo být stvořeno nebe a země: tehdy vznikl prapůvodní pahorek podle plánu Toho, jenž přemýšlí a ovládá svaté knihy. Jsou to páni rozhodného činu, zachránci těch, kteří se brodí blátem, mistři vědění, znalci učení, opatrovatelky toho, jenž vytváří dokonalá slova, páni pořádku a vládci záznamů, jejichž posláním je vše, co zajišťuje zdar celé země. […] Dědic může rozmlouvat se svými předky, i když se mu vytratili z mysli. Zázrakem jejich znamenitých prstů je to, že přátelé mohou být ve styku, přestože je dělí moře, a že jeden člověk může slyšet druhého, aniž by ho viděl.
určité věci začal znamenat i věc příbuznou (např. malé kolečko neznamenalo pouze „slunce“, ale i „den, čas, světlo“). K zásadní změně došlo, když se obrázek začal používat rovněž k označení věcí naprosto odlišných, a to pouze na základě zvukové shody či podoby slov. Například číslovka „tisíc“ se četla cha podobně jako rostlina „lotos“, a proto se obrázku lotosu používalo k vyjádření obou pojmů, resp. obecně k vyjádření cha. Tento princip umožnil zapisovat vzrůstající počet pojmů a informací. Hieroglyfické písmo zaznamenávalo pouze souhlásky, jež byly nositelkami významu a jejich pořadí bylo nezaměnitelné. Představme si obrázek, jímž budeme označovat všechna slova, v nichž jsou dvě souhlásky v pořadí l, n: lán, lano, Lány, len, lín, luna, lůno. K rozlišení jednotlivých slov, shodně zapsaných ln, by sloužily určující znaky (determinativy), například značka provazu by determinovala slovo lano, značka rostliny slovo len. 5. Fragment břidlicové stély krále Kaa z jeho hrobky v Abydu. Je do ní vytesáno v hieroglyfech vládcovo jméno umístěné v obdélníkovém stylizovaném průčelí královského paláce (tzv. serechu). Na něm stojí sokolí bůh Hor, jehož je egyptský panovník pozemských vtělením a právoplatně zastává nejvyšší úřad v zemi. Okolo roku 2900 př. n. l. Egyptské muzeum v Káhiře. http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, březen 2002
149
6. Monumentální hieroglyfický nápis doprovází zobrazení panovníka Senusreta I. obětujícího bohu Amenreovi. Detail z výzdoby Senusretovy alabastrové svatyně v Karnaku. Okolo roku 1950 př. n. l.
Hieroglyfické písmo je spojením tří druhů znaků: významových (ideogramů), zvukových (fonogramů) a určujících (determinativů). Ideogramy znamenají jak to, co skutečně znázorňují, tak předměty a pojmy, které s daným obrazem souvisejí. K ideogramům se přidávaly fonogramy, které pouze naznačují zvuko-
152
VESMÍR 81, březen 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
vé znění slova. Determinativy, které se připisovaly za slovo, aby ho blíže určily, se samozřejmě nečetly. Hieroglyfů bylo přibližně 750, ale jejich počet se měnil. Některé se přestávaly používat, jiné vznikaly, někdy se pouze měnil jejich význam. V Ptolemaiově době (305–30 př. n. l.) dosáhl jejich počet pěti tisíc. Některé znaky se používaly po celá tisíciletí, např. 24 fonogramů, z nichž každý označuje vždy jen jednu hlásku. V hieroglyfickém písmu se psalo zprava doleva, ale i zleva doprava a shora dolů
(směr lze poznat z orientace hieroglyfů zobrazujících postavy). Od hieroglyfů k hieratickému a démotickému písmu Tvarovým zjednodušením vzniklo z hieroglyfů písmo hieratické (kněžské). Vyžádala si to každodenní potřeba rychle pořídit písemný záznam na papyrový svitek, úlomek vápence, hliněný střep (ostrakon) či dřevěnou destičku pokrytou štukem. Zjednodušením hieratického písma pak vzniklo v Dolním Egyptě ko-
7. Detail slavné malované vápencové sochy sedícího písaře. Muž pozorně sleduje diktované slovo, aby je zaznamenal na papyrový svitek spočívající na jeho napnuté suknici mezi zkříženýma nohama. Socha je vysoká 51 cm a byla nalezena v Sakkáře. Nyní je uložena v Egyptském muzeu v Káhiře. Okolo roku 2450 př. n. l. Všechny snímky v článku © Milan Zemina.
lem r. 750 př. n. l. kurzivní písmo démotické (lidové), viz obr. 9. V následujícím období se psalo všemi písmy: hieroglyfické se užívalo k tesání monumentálních nápisů do stěn chrámů a hrobek, hieratické http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, březen 2002
153
8. Vlevo: Nejmladší hieroglyfický nápis písaře Nesmeterachema na ostrově Philae je vytesán vpravo od hlavy núbijského boha Mandulise, jehož postavu a tvář později značně poškodili křesťané. Zmíněný dodatečný démotický nápis téhož písaře se nachází vpravo dole (před nohama stojícího boha). 9. Vpravo: Třítisíciletá cesta vývoje (od hieroglyfického písma přes hieratické k démotickému) dvou značek, z nichž pravá představuje náhrdelník se zavěšenými korálky, levá ptáka ibise.
k zaznamenávání literárních, náboženských i hospodářských textů na papyry či střepy (ostraka) a démotické písmo pro běžné záznamy, poznámky a dopisy. Jazykem egyptských textů je egyptština, která se řadí do skupiny afroasijských jazyků. Rozeznáváme nejstarší egyptštinu (do r. 2160 př. n. l.), klasickou egyptštinu (2160–1543 př. n. l.), novoegyptštinu (1543–715 př. n. l.), démotštinu (715 př. n. l.– 452 n. l.) a koptštinu, jež byla s příchodem Arabů 10. V Esetině chrámu na ostrově Philae se nachází nejmladší známý démotický nápis z 11. prosince 452, který v překladu zní „Nohy Panachteta Mladšího“. Původně šlo o přípisek k nedochované rytině lidských chodidel, kterými chtěl pisatel Panachtet Mladší navždy připomenout svoji přítomnost ve zdejším chrámu.
do Egypta v 7. století n. l. postupně vytlačena arabštinou. Objev hliněných tabulek Nejtypičtějším psacím materiálem byly v Egyptě již od počátku historické doby (3150 př. n. l.) svitky zhotovované ze stonků rostliny Cyperus papyrus, jež ve starověku hojně rostla v mělkých stojatých vodách nilské delty. Jelikož ovšem výroba papyrových svitků byla zdlouhavá, používala se k zachycování méně důležitých záznamů dostupnější ostraka. Krom toho se po celá tisíciletí psalo i na různé druhy kamene, dřevěné destičky, kožené svitky, pruhy plátna nebo kovové a fajánsové předměty. Výběr materiálů byl dán především charakterem textu. Z popsaných hliněných předmětů byly známy pouze drobné plastiky zajatých a spoutaných nepřátel Egypta s jejich vlastními jmény a zaklínacími texty a magické cihly ukládané do pohřebních místností 4) Výzkum zde již od r. 1997 provádí Francouzský ústav orientální archeologie se sídlem v Káhiře (nyní pod vedením Bernarda Mathieu). 5) Publikaci tabulek z Dáchly, kterou odborníci netrpělivě očekávají, připravuje v současné době egyptoložka Laure Pantalacciová.
154
VESMÍR 81, březen 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
hrobek k ochraně zesnulých. Teprve nedávno objevili francouzští archeologové4) v oáze Dáchla v Západní poušti (800 km jihozápadně od Káhiry) jedinečný soubor popsaných hliněných tabulek.5) Našli je u východního okraje oázy, v rozvalinách městského areálu z doby vlády posledního panovníka 6. dynastie Pepiho II. Opevněné město sloužilo na sklonku Staré říše (2360–2180 př. n. l.) jako rezidence a pohřebiště správců oáz Západní pouště. Součástí sídlištního celku je přístupová cesta k městu, původně zastropená kmeny akácie, městská brána, řemeslnické dílny a skladištní prostory, správní budova s rozlehlým dvorem a tři kaple guvernérů. Používání hliněných tabulek v Dáchle bylo dáno prostě tím, že tu nerostl papyrus. V úvahu přicházela jedině vlhká hlína, do níž se texty vrývaly dřevěnými nebo kostěnými rydly. S obdélníkovými tabulkami silnými až 2 cm se navíc díky jejich malým rozměrům (obvykle 10,7 × 7,6 cm) dobře manipulovalo. Pro psaní se většinou používala přední strana (recto) a jen příležitostně i zadní (verso). Nápisy jsou zaznamenány v nejstarší egyptštině hieratickým písmem ve 4 či 5 (maximálně 7) svislých sloupcích zprava doleva. Především jde o seznamy osob, účty, soupisy plodin a zemědělských produktů s uvedením jejich množství a úřední dopisy adresované místní správě. Nejzajímavější je soubor 21 úředních dopisů, které poskytují cenné údaje o místní administrativě, její struktuře a chodu (viz obr. 11). Svědectví písemných pramenů Hieroglyfické písmo se používalo nepřetržitě až do roku 394 n. l. Poslední známý hieroglyfický nápis byl vyryt do pískovcové stěny Hadriánovy brány v areálu Esetina chrámu na nilském ostrově Philae (obr. 8). Jeho autorem byl písař Nesmeterachem, který v něm uvedl: Před Mandulisem, synem Hora, rukou Nesmeterachema, syna Nesmetena, druhého kněze Esety, navěky věků. Slova řečená Mandulisem, Pánem čistého místa (s Usirovými ostatky), Velkým bohem. Přesné datování tohoto nápisu (24. 8. 394) umožňuje stanovit, kdy byl napsán následující démotický nápis, v němž se časový údaj (r. 110) rozumí od nástupu císaře Diokleciana na trůn v roce 285. Překlad textu zní: Já Nesmeterachem, písař domu spisů Esety, syn Nesmeterpanachta, druhého kněze Esety, a matky Esetverety, jsem tesal u této postavy Mandulise navěky, neboť je ke mně laskavý. Dnes na BRIAN M. FAGAN: Oloupený Nil (Vykradači hrobů, turisté a archeologové v Egyptě) Mladá fronta, Praha 2001, 157. svazek edice Kolumbus, 368 stran, přeložili Jolana Malátková a Miroslav Verner, doslov Miroslav Verner, náklad a cena neuvedeny
Archeolog a antropolog Brian M. Fagan působil v Livingstonově muzeu v Zambii, od roku 1966 přednáší v USA. Jeho knihu je možné čtenářům jen doporučit – je to poutavé čtení o počátcích egyptologie. Jde o příběh, na němž se podíleli vědci i dobrodruhové, obchodníci i politici. U některých převládalo spontánní nadšení a fascinace světem dávno zaniklé civilizace, u jiných pak bezohlednost a chamtivost nepředstavitelných rozměrů. Český překlad knihy doplňuje „Vybraná česká literatura o starém Egyptě“ a slovníček reálií. ib Vandalismus vůbec byl vážným problémem. Kupříkladu Cejova hrobka v Sakkáře utrpěla podle Marietta „větší škodu z rukou turistů během posledních deseti než celých předchozích šest tisíc [sic] let své existence“. Není divu, že se Mariette
11. Nález z oázy Dáchla – dopis vyrytý hieratickým písmem do hliněné destičky někdy kolem r. 2250 př. n. l.: „Já služebník říkám: Dává se na vědomí představenému poslů, který zasedá v radě, že do Rudžetu ještě nedorazil hrnčíř, jenž zajišťuje cestu guvernéra města Demiiu, a že představený poslů má tudíž nařídit vyslání tohoto hrnčíře.“ (Kromě nádob mohl mít hrnčíř na starosti i nezbytný proviant.) Rozměry tabulky: 9,4 × 6,5 cm.
narozeniny Usira, v jeho posvěceném svátku, roku 110. Hieroglyfické písmo se používalo 3700 let, a poté jeho znalost upadla v zapomnění. Trvalo dalších 1428 let, než se r. 1822 J. F. Champollionovi podařilo přečíst egyptský text na Rosettské desce. o snažil vykopat co mohl, aby zachránil egyptské památky pro budoucnost. Je známo, že po dobu svého působení zaměstnával více než 2780 dělníků, počet mnohem větší, než na jaký by dokázal jeden člověk důkladně dohlížet. […] V jistém smyslu však není možné tehdejší muzejní úředníky a archeology vinit, že před honbou za poklady zavírali oči. Vždyť všude kolem sebe viděli rozebírání chrámů a pyramid na stavební kámen a obchodníky s plnýma rukama starožitností, které nabízeli turistům. Jejich argumentem bylo, že je lepší dovolit učencům a obchodníkům odvézt vzácné nálezy do Evropy, kde budou chráněny před drancováním a zkázou. Dokud nebylo v Káhiře muzeum, byl takový postoj do určité míry obhajitelný, zvláště po rychlém zániku prvního káhirského muzea v Ezbekíjských zahradách. Důraz na kopírování a dokumentování památek, jakož i na jejich záchranu tím, že budou vyvezeny z Egypta, byl mezi tehdejšími ctihodnými učenci rozšířený. Tisíce nápisů a papyrů byly odhozeny, spáleny nebo zničeny při horečném hledání památek mnohem efektnějších. Touhou každého evropského muzea bylo získat velké památky, krásné papyry či významné rukopisy. Nikdo se neobtěžoval rozvíjením systematických technik na záchranu nálezů z velkých archeologických lokalit. /s. 237, 249/ http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, březen 2002
155
