Šéfredaktor: Jakub Kulhan <
[email protected]> Autoři: Denisa Hoffmanová Jaroslav Kaněra Anna Zelená Facebook: http://facebook.com/CasopisCislo
2
Obsah Úvodem.....................................................................................................5 Jak se z hodnocení stala fraška o třech dějstvích ...................................7 Proč mám rád jadernou elektrárnu ......................................................13 Přijde konec civilizace?...........................................................................15 Článek 7 .................................................................................................17 Touha......................................................................................................19
3
4
Úvodem Jakub Kulhan Pokud budovu na Dvořákově náměstí, č. p. 800, už nějakou tu dobu navštěvujete, určitě víte, že Číslo rozhodně není prvním časopisem, který na půdě tohoto ústavu vznikl. A i kdybyste tuto budovu začali navštěvovat teprve nedávno a o ani jednom z těchto pokusů nevěděli, asi odhadnete, že žádný z těch pokusů neměl dlouhého trvání, rozhodně ne tak dlouhého, aby vydržel až do dneška. V některých případech vyšlo pouze jedno jediné číslo. Tomu uděláme přítrž. Toto první číslo by rozhodně nemělo být Číslem posledním! Nevím, jestli je moudré se takhle hned na začátku k něčemu zavazovat, avšak abyste mohli odhadnout, jestli z chvástání se v předchozím odstavci zbude opravdu jen chvástání, nebo začneme naše sliby plnit, čekejte další Číslo asi za měsíc. Číslo by mělo být tedy měsíčník. Do konce školního roku více jak dvě čísla nestihneme, ovšem v dalším školním roce čekejte nová a nová vydání. Abyste měli přehled, sledujte stránku Čísla na Facebooku na adrese http://facebook.com/CasopisCislo. A o čem vlastně Číslo bude? Budeme cílit na studenty této školy – vycházíme totiž z předpokladu, že co zajímá některé studenty, ty píšící pro Číslo, mohlo by zajímat i ostatní. Silný předpoklad, to ano, ale doufáme, že není zas tak vzdálen realitě. Čekejte hlavně komentáře studentů k aktuálnímu dění ve škole i ve světě, jejich úvahy nad důležitými tématy, studentské tvůrčí práce a upozornění na věci, které někomu přišly užitečné, a tak se o ně chce podělit. A kdyby vám přeci jenom něco chybělo, kdybyste se chtěli seberealizovat, vyjádřit svůj názor, oponovat článku, který v Čísle již vyšel, ať jste studenti anebo samotní profesoři, kontaktujte nás. Jestliže čtete papírovou verzi prvního Čísla, asi jste ho někde našli pohozené, případně jste nadšeně čekali, než ho kamarád dočte a než vám ho konečně dá. To se ovšem s dalším číslem změní. To už nebude k dostání zdarma. Elektronickou verzi si stále budete moci stáhnout z naší Facebook stránky přesně za nula korun, avšak za tištěnou 5
budete muset zaplatit. Na Facebook stránce poté budete moci hlasovat pro nejlepší článek daného čísla. Autor nejlepšího článku dostane výtěžek z prodeje tištěných verzí. Takže tím, že budete pro Číslo psát a budete psát kvalitně a vaše práce se budou lidem líbit, vám může být dopřáno, krom slávy a zajímavé reference do životopisu, i peněžité odměny. Nyní si již najděte vhodné místo, kde si budete moci první Číslo přečíst – třebas při nudné hodině – a pusťte se do toho!
6
Jak se z hodnocení stala fraška o třech dějstvích Jakub Kulhan
Dějství první – prdlíčí slezina Prdlík a celý prdlíčí kolektiv uspořádali velký koncil, prdlíčí mítink na mýtince. Všichni prdlíci se tam sjeli, aby se tam najedli, popili spolu a prdlíčili, co to jen jde. Večer, když byla velká hostina (aneb prdlina) se nejprdlíkovatěji nejprdlíkovatější z prdlíků postavil (aneb vzprdlil), zakašlal, aby tak všichni pochopili, že teď chce prdlit on, a to veřejně a na všechny, a tak utichli a sledovali toho nejprdlíkovatějšího. Když se prdlík ujistil, že ho všichni sledují, spustil: „Hm… Mladým prdlíkům lepšího prdlení třeba…“ Ostatní prdlíci jen nechápavě koukali, ale jelikož to nevypadalo, že by z toho z nejprdlíkovatějších ještě něco vypadlo, prdlíci se dali do rokování o tom, jak mladým prdlíkům zajistit lepšího prdlení. Začali se ozývat hlasy z davu, že mladí prdlíci si lepšího prdlení nezaslouží, že je to cháska. Jiní zase nadávali na jiné velké prdlíky, jiní jen tiše popíjeli a zbytek se válel pod taktovkou lihu v prdlitkách pod stolem. Nejprdlíkovatější zakašlal a zpětně tak upoutal pozornost všech na svou osobu. Opět se dal do prdlíkování: „Hm… Lepšího hodnocení třeba.“ Ostatní prdlíci povstali a tleskali nejprdlíkovatějšímu. Tleskali a řehtali se. Řehtali se a tleskali. Nejprdlíkovatěji nejprdlíkovatější se uklonil a ukájel se svou výjimečností. Poté se ještě trochu (i když teď jen málo prdlologů si myslí, že to trochu znamenalo opravdu jen trochu) napil prdliva a začal vymýšlet, jak nejlépe sprdlit hodnocení pro mladé prdlíčky. Všichni se k němu seběhli a začali radit a rokovat a hádat se o tom, jak nejlépe hodnocení udělat je třeba. Jeden z prdlíků se ozval: „Myslím, že hodnotit přístup je dobré.“ Všichni prdlíci jen nechápavě koukali, co se tím přístupem vlastně myslí. Ale nejprdlíkovatější v lihovém opojení přikývnul, a tak zapracoval přístup do svého veleplánu. Aby hodnocení bylo zajímavější a hlavně aby vypadalo jinak, než to předchozí, udělal další kosmetické úpravy – číslo 5 se mu nelíbilo (když byl nejprdlíkatější ještě malinké 7
prdlíkátko, zaprdnul se a pětku ze srdce nenáviděl; prdlologové se domnívají, že hlavě proto, že jich požehnaně dostával), nemeškal tedy a ouplně ho vyškrtl. Pak ještě místo zbývajících 4 čísel dal písmenka od Á do Dé. A aby hodnocení vypadalo objektívně, vymyslel brilatní názvy pro další dvě složky hodnocení (toto hodnocení totiž nazval třísložkové /což nemá nic společného s tím, že byl zrovna u třetího sudu zlatavého pěnivého moku, vážně ne/) – výkon a práci. Složky tedy byly výkon, práce a přístup. Aby se holky složkovité nehádaly, dal všem stejnou váhu v rozhodování a vypustil tuto hodnotící chiméru do světa.
Dějství druhé – prdlíččí protesty Jelikož prdlíci svůj konsil přežili, přesunuli se do prdletária, kam již brzy měli přijít mladí prdlíčci, aby se začali prdlit. Mladí prdlíčci, někteří natěšení, někteří méně, někteří ani trochu, přišli do prdletária, aby tam prdlili s, před, v, na prdlidlech a aby z prdlíkovatých prdlíků vyloudili nějaké hezké známky, nad kterými by se mladí známkoipsáčci mohli ukájet. Jaképak to bylo překvapení, když se jako první dozvěděli, že žádné známky už nejsou a místo toho jsou jakési kryptické znaky, ke všemu čtyři. „Cože?“ ozvalo se soborově z davů mladých prdlíčků. Otázky následovaly otázky. Bohužel mladí prdlíčci měli v ruce velké prd a velcí měli výhodu momentu překvapení. Většina mladých prdlíků bylo zticha, avšak snad ještě více se jich začalo bouřit. Ovšem zmohli toho málo. Velcí prdlíci byli vyprdlení jak mraky, a tak v zájmu iluze demokracie nechali mladé prdlíčky, ať protestují. A diskutovali s nimi. A mladí protestovali. A velcí je nechali, ať házejí do pléna své myšlénky, proč je tenhle systém nejprdlejší, co prdlíčstvo kdy vidělo. A prdlíčci nechali velké prdlíky, ať se jim smějí, jak se snaží uchránit možnost své známkové ipsace. A velcí prdlíci se smáli bezmoci mladých a tajně si mnuli své ručky a řehtali se a tleskali. „Proč vymýšlet něco nového, když starý systém funguje?“ Kdokoli z mladých prdlíčků, jenž toto vyslovil dostal přívlastek „brzda pokroku“ a odpověď typu: „Proč zůstávat u starého, když můžeme mít nový?
8
Cožpak vy nevidíte výhody toho nového? Vždyť je nový, tak má výhody!“ Prdlíčci nechápali, co se tak dramaticky změní, když místo pěti čísel budou dostávat čtyři písmena. Velcí prdlí se je snažili přesvědčit o tom, že je to skvělé. Proč to má být skvělé? Protože je to nové! Jedna věc malým prdlíčkům dělala velkou starost – a to složka přístup. Nikdo přesně nevěděl, co to vlastně je, jak to přesně definovat (ani velcí prdlíci, až takhle byli vyprdlení), a tak se většina diskusí mezi prdliči a mladými prdlíčky točila kolem toho, jak nikdo nechápe. Mladí prdlíčci se obávali, že přístup přinese do hodnocení subjektivní pohled velkého prdlíka na daného prdlíčka. Na to ale měli ti nejprdlovatější svou krásnou odpověd: „My to děláme pro vaše dobro.“ Jo, když je něco pro moje dobro, jak proti tomu nemůžu protestovat, že…
Mladí prdlíčci samozřejmě neprotestovali sami. Rodiče projevili enormní zájem, když se dozvěděli, že by jejich dítko už nemohlo mít „jedničky“, tak se do toho také vložili. Velkým učitelským prdlíkům už došel líh, a jelikož se rozbila kolona, už akorát kecali. Tvářili se, jak všechno vědí, přičemž ani oni nechápali, co si vlastně mysleli, když tenhle systém vymýšleli, před rodiči mlžili a rodičové přicházeli domů akorát rozčileni a svou zlost si vybíjeli na svých prdlíčích ratolestech.
9
Dějství třetí – prdlíčí prozření? Mladí prdlíci už byli unaveni tím, jak je velcí prdlí neustále posílají do prdele, a tak své úsilí hodili za hlavu zaměřili se na radosti mladého prdlíčského života. Jediný, kdo bojoval proti velkým učitelským prdlíkům, byl sám kolektiv velkých učitelských prdlíků. Když lihové opojení opadlo, začali si uvědomovat, co to vymysleli za blbost a kolik práce jim to přidělává. Nechtělo se jim to ale přiznat, a tak vydrželi s písmenky až do konce roku. Po roce opustili ideu písmenek a vrátili se k číslíčkům. Ovšem aby toto své selhání kompenzovali, vymysleli něco lepšího. Pořád sice jsou tři složky, ale každá má teď jiný podíl v celkové známce. V praxi to znamená jediné – komplikace. A tím velcí prdlíci získali hodně navrch. Dřívávejc si mohli malí prdlíci vypočítat (doslova), co by jim mělo vyjít. A když se to neshodovalo s tím, co jim opravdu učitel dal, mohli vznášet seriozní námitky. Navíc toto bylo průhledné i pro rodiče. Až moc průhledné. Nový systém má tu výhodu, že ho nechápou kantoři, žáci, ani rodiče, a tudíž si mohou kantoři známkovat podle ksichtu a rodiče nemohou říci ani ň, protože se kantoři mohou vždy na něco vymluvit. „Proč má náš prdlík trojku z přístupu?“ zeptají se rodiče. „Protože odevzdal jenom dva protokoly,“ odpoví učitel. A rodiče nemohou říci ani popel. Jo, když odevzdal jen dva protokoly, tak to se holt málo snažil, no, vymění si rodiče mezi sebou pohledy a seřezají malého. Jenže problém je v tom, že za celé čtvrtletí byly celkem dvě cvičení, ze kterých se měly odevzdávat protokoly. Inu, rodiče to vědět nemohou. Avšak učitel tak najde dobrou výmluvu, proč známkoval tak, jak známkoval. Přístup je vůbec zajímavé hodnotící kritérium. Vemte si, jakou dává moc učitelům a žáky činí naprosto bezmocné proti vyšší učitelské moci. Jak by si učitel představoval perfektního žáka? Člověk ráno vstane a mezitím, co si čistí zoubky, už si čte zápisky z minulých hodin. Ještě ráno, předtím než odejde, odhadne, co se asi tak může učit v dnešní hodině a potřebné informace si vyhledá. Při cestě do školy si všechny vyhledané informace zapamatuje. Ale pozor, látku může ovládat pouze stejně dobře jako nebo jen o chlup hůře než učitel. Že by žák věděl více 10
než učitel, tak to se netoleruje. Na hodině pak dává pozor, není unavený dalšími předměty, není ospalý po raním vstávání, je plně koncentrován a na učitele hledí s naprostou oddaností. Ve svém volném čase tenhle ideál žáka dělá něco spojeného se svým předmětem. Když se jedná o dějepis, čte životopisy významných osobností doby, o které se zrovna učí. Jednáli se o zeměpis, buď mapy študuje, nebo je kreslí, nebo nejlépe cestuje všude po světě – hlavně do Asie, Afriky a Ameriky; Evropu a Českou republiku přeci každý zná, to není potřeba učit! V dalších předmětech dělá zase jiné činnosti. Jestliže je náhodou nějaká olympiáda, soutěž, či jakékoli jiné zápolení, účast perfektního žáka je povinná. Vlastně sám by si měl dané soutěže hledat a účastnit se jich. Samozřejmě že vítězství je podmínkou – škola nepotřebuje získávat špatné jméno kvůli špatným výsledkům prdlíčků. Večer perfektní žák usíná zabořený do skript k danému předmětu a sní pouze a jen o svém učiteli jako vševzoru. Jaký učitel by si podobného žáka nepřál, že! Tohle byl ovšem jen jeden předmět. Žák jich má přes deset určitě, klidně i patnáct. K tomu přidejme, že v případě ideálního žáka nic jako soukromý život neexistuje. Na jednu stranu škola vede k ideálu dokonalosti, což není špatné. Hnát se za dokonalostí je dobrou motivací, proč něco dělat, proč se v něčem zlepšovat. Ale v tomto podání – hnát se za dokonalostí na patnácti drahách najednou – to člověka akorát vyčerpá, vůle si vezme dovolenou a stejně tak i žákova snaha něco opravdu dělat. Slova jako „je to všeobecná škola“, „život je krutej, zvykejte si!“ ad. už pouze procházejí hlavou – jedním uchem tam, druhým ven – a člověk se nechá unášet na vlnách nudné ukolébavky zvané výklad a snaží se, aby se na učitele nekoukal moc blbě, aby náhodou zase neodevzdal pouze dva protokoly ze dvou.
11
Proč mám rád jadernou elektrárnu Jaroslav Kaněra 27. června 1954 byla v sovětském Obninsku k energetické síti připojena první jaderná elektrárna na světě. V historii byly do jaderné energetiky vkládány velké naděje, v souvislosti s objevem veliké energie, jež se skrývá v radioaktivních izotopech uranu, lidstvo optimisticky vyhlíželo využití tohoto paliva pro mírové účely – výrobu elektřiny, na kterou, bez nadsázky, „poběží celý svět“. V souvislosti s jadernými haváriemi v americké elektrárně Three Mile Island a sovětském Černobylu začala veřejnost trpět obavami nad bezpečností atomových elektráren. V některých zemích proběhla referenda o zastavení rozvoje tohoto zdroje energie. Ekonomicky je produkce „jaderné elektřiny“ co se týče vlastní výroby levná, ovšem stavba elektráren a jejich likvidace jsou velmi drahé. V osmdesátých letech byla navíc cena fosilních paliv nižší než dnes. Odklon od jaderné energetiky začal být výrazný a počet reaktorů se zvyšoval prakticky jen díky Číně a Indii. Až v poslední době, v souvislosti s neúměrným růstem cen ropy a nedomyšleností ve využívání určitých obnovitelných zdrojů, zažil atom renesanci. Stávajícím elektrárnám se prodlužuje životnost. Ukazuje se, že mohou sloužit mnohem déle, než bylo původně plánováno, a navíc není samotná výroba energie nijak drahá. V současnosti je výroba elektřiny nejlevnější v atomové elektrárně. I proto se začalo o jaderných elektrárnách znovu uvažovat. Dostavba bloků 3 a 4 v Temelíně byla jen zlomek plánů na stavby dalších reaktorů po světě. Vše zhatilo zemětřesení v Japonsku. Japonská elektrárna Fukušima nebyla přitom poškozena ani tak samotným zemětřesením jako následnou vlnou tsunami. Ta poškodila chladicí systémy. Kvůli problémům s chlazením se v budovách s reaktory nahromadilo velké množství vodíku. Ten posléze explodoval a poškodil betonový obal reaktoru. Došlo i k selháním ze strany úřadů. Celkově se tedy tato nehoda vyšplhala na sedmý, nejvyšší, stupeň škály INES. Jde tedy o velmi těžkou havárii. 12
Tyto problémy spustily politickou debatu o budoucím využívání uranu pro výrobu elektřiny. Jelikož politika velmi citlivě reaguje na veřejné mínění, panika a strach z neviditelné a nepocítitelné radiace se promítly i do názorů politiků. Německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že do roku 2022 Německo všechny jaderné elektrárny odstaví a energii bude získávat z obnovitelných zdrojů. V souvislosti s tím a s dočasným uzavřením sedmi elektráren skokově stoupla cena elektřiny na trhu až o 18 %. Česká republika, exportér elektrické energie, musí dobře využít svou pozice v Evropě. Elektrická síť musí být především vyvážená. Solární elektrárny vyrábějící elektřinu jen ve dne? Větrné „mlýny“ otáčející se jen při správném větru? Znehodnotit půdu a vyhnat nahoru ceny potravin pro biomasu? Odborníci předpokládají, že po elektřině bude, i v souvislosti s německým rozhodnutím, velká poptávka. Proto bychom měli nové bloky v jaderné elektrárně Temelín co nejrychleji dostavět. Poněvadž naši zemi nesouží velká zemětřesení ani tsunami a hrozba terorismu je zde poměrně malá, můžeme na zvýšení kapacit jaderných elektráren jen vydělat. Doufejme, že naši politici, na rozdíl od německé kancléřky, nebudou fušovat do řemesla vědcům a lidem uvažujícím, kteří chápou, že tsunami jako ve Fukušimě, na nás nepřijde.
13
Přijde konec civilizace? Anna Zelená Počátky naší sebedestrukce je možné pozorovat již dnes. Stále více a více dnešních tzv. moderních žen dává přednost své kariéře před rodinou. Pečlivě plánují každý svůj životní krok, avšak kolonku děti při dalším sčítání lidu budou muset opět ponechat prázdnou. Je to tak správně? Ze všech koutů na nás koukají veliké billboardy nabízející nejrůznější druhy hormonální antikoncepce. Pokud nemáme stabilní partnerské soužití nebo se už o tři potomky staráme, není důvod této možnosti nevyužít. Ale co bezdětné ženy mající dobrý vztah se svým druhem v ideálním věku pro založení rodiny? Podle farmaceutických firem je vše bez vedlejších účinků a s co nejvyšší účinností, takže proč nepočkat – zatímco práce nepočká, dítě počkat může. Většina lékařů s výrobci léčiv samozřejmě souhlasí. Jde zde přece hlavně o byznys… Byznys – to slovo na důvěryhodnosti příliš nepřidává. Při samotné představě té přehnané důvěry se mi začíná dělat až mdlo. Tím nechci říct, že bych byla odpůrce antikoncepce nebo potratů, to vůbec ne. Žena má mít možnost vlastní volby. Ovšem měla by volit i s ohledem na budoucnost. Předpokládejme, že založit rodinu se přeci jenom jednou chystá, a tak by se měla sama sebe ptát, zda je ochotna nést odpovědnost za dítě s vážnými genetickými poruchami? Se zvyšujícím se věkem matky se totiž zvyšuje i riziko vzniku např. Downova syndromu. Je pro lidstvo dobré odkládat první porod do nedohledna? Většina žen se spoléhá na to, že lékaři vadu u plodu zjistí v dostatečném předstihu a těhotenství ukončí. Mnoho žen se ale v tomto směru šeredně mýlí! Potrat se může provádět pouze do čtyřiadvacátého týdne těhotenství. (To je stáří plodu, od něhož je moderní medicína schopna a povinna předčasně narozené dítě udržovat při životě). Žen, které si toto neuvědomují, v dnešní době, i přes varování lékařů, neubývá. Naopak dokonce přibývá. Vkládají tak svoje tělo do rukou lékařů a doufají, že ti zařídí vše podle jejich představ. Nechcete 14
děti? Tak na to je modrá pilulka. Chcete děti? Na to máme červenou. Co kdybych chtěla chlapečka? Žádný problém, i to se u nás dá zařídit. Pokud na to nemáme pilulku, spraví to genové inženýrství. Ovšem přání zákazníka nemusí vždy vyjít podle jeho představ. A zkuste si pak jít dítě reklamovat do zákaznického centra. No, ale i toho by některé byly schopny. A pak že nemůže přijít konec civilizace. Blížíme se mu pořád víc a víc. Nastane doba, kdy naše genetická informace natolik zdegeneruje, že se z našeho druhu stane tlupa poloidiotských opic?
15
Článek 7 Jakub Kulhan „Podepište se tam,“ dostali jsme skoro rozkazem. Na papíře v hlavičce, že podpisem stvrzujeme, že jsem byli poučeni a že budeme dbát vlastní bezpečnosti, nebudeme se vyklánět z oken a už určitě ne přes zábradlí na terase. Krom toho se také zavazujeme, že budeme respektovat článek 7. Co je ksakru článek 7? Ne, Školní řád neznám natolik, abych věděl, co je ve kterém článku, nazpaměť už vůbec ne. Dokonce pochybuji, že by kterýkoli z učitelů mohl alespoň převyprávět Řád článek po článku. Jedna věc jsou psané normy, druhá lidé, kterých se týkají. Odvažuji se tvrdit, že stejně tak nedokáže valná většina řidičů odříkat silniční zákon paragraf po paragrafu. Avšak nevědomost neomlouvá, radši se tedy neptám, o čem vlastně článek 7 je, poctivě podepisuji, že jsem byl poučen, a papír posílám dál. Ale nedá mi to. Musím se podívat, co se v záhadném článků skrývá. Nadpis říká: „Dbejte o bezpečnost a předcházejte úrazům; ve škole platí: STOP návykovým látkám!“ V obsahu (v části týkající se bezpečnosti) je upřesněno, že student je povinen řídit se řády učeben, respektovat hygienické a bezpečností předpisy ve škole i mimo ni. Podle mě jasné, proč tedy oběžník? Hned, jak se ke mně totiž dostal, musel jsem si vzpomenout na film Obecná škola: Ředitel: „Pozor, pozor. Důležité hlášení. Nastala nám zima a uhodily mrazy. Železné zábradlí před naší školou bývá příčinou úrazů. Kovové předměty se vlivem mrazu stávají lepkavými. A je nebezpečné na takové předměty sahat. Nebo je dokonce olizovat! Opakuji. Neolizujte železné zábradlí! Neolizujte ani namrzlé kliky dveří. Konec hlášení.“ – Obecná škola A všichni asi víme, k čemu toto hlášení vedlo, že? Posílat do všech tříd oběžník, jež studenti musí podepisovat, no, k čemu to je? Jedině proto, kdyby někdo z okna vypadl, aby se u soudu 16
mohl vytáhnout tenhle papír, mohlo se na něj ukázat a říct: „Vidíte? Podepsal, že nevypadne!“ K tomu se dá už jen dodat: Ó, gravitace, ty bezcitná potvoro! Za těch několik let, které jsem strávil na gymnáziu, si nepamatuji, že by zde kdokoli byl z okna vypadl. Proč tedy ten náhlý zájem o ty skleněné tabule zasazené v rámech? Podle mě jen hysterická, a tedy naprosto nepřiměřená, reakce na to, že se student chtěl nadechnout čerstvého vzduchu. Naopak po poslání takového oběžníku bych se bál, že dříve nebo později někdo přeci jen vypadne. Vždyť je to tak lákavé, hlavně pro nižší stupeň, že, trošké té revolty, rebélie, zákazaného ovoce… Oběžník, neoběžník, prostě se vzepřít ustanovením a z toho okna se vyklonit! Velké vzrůšo. Z pohledu staršího studenta to považuji jako ten nejvyšší projev nedůvěry. Nejsem přece takový idiot, že bych záměrně skákal z okna, ne? říkám si. Nejhorší je, že takovýmihle akcemi škola jde akorát proti tomu, co říká ve svém vlastní Řádu: Chceme, aby mezi vámi, spolužáky a učiteli byl partnerský vztah, podložený vzájemnou úctou, důvěrou a spravedlností. Takovým oběžníkem, ve které jsem pokládán za nemyslící bytost neschopnou pochopit, že z okna můžu i vypadnout, mi vlastně škola říká, že důvěry ke mně nemá žádné a úcty jakbysmet.
17
Touha Denisa Hoffmanová Je mi krásně, křehce. Jako by mi bylo sedm a ne šestnáct. Nedokážu přesně určit, kde se nacházím. Fouká tu příjemný větřík, vzduch voní po čerstvě rozkvetlé louce a ve větru je slyšet melodický zpěv ptáků a zurčení křišťálově čisté vody. Sedím na vyhřátém kameni a pozoruji, jak se naproti tyčí krásný a trochu strašidelný hrad se spoustou věžiček. Něco mi tu však nesedí. Dívám se okolo sebe pečlivěji a vidím v dálce mihotavé zelené světlo, které se vznáší nad hradem. Začínám cítit mravenčení v zátylku. A sakra, tohle vždycky značí nebezpečí! Slyším slabý šepot. Zatím nerozeznám slova, ale postupně vše slyším hlasitěji. Náhle jako když uhodí blesk zaslechnu mrazivě ledová slova, která mě přikovala k zemi: „Emily, pojď ke mně…“ „Emily… Emily!“ mamka se mnou třásla v posteli jako pominutá. „Tak už vylez z těch peřin. Potřebujeme s tebou něco probrat.“ Byla jsem dezorientovaná. Nevěděla jsem, jestli mě ten divný hlas stále volá k hradu, anebo jestli ležím doma v bezpečí v posteli. Po chvilce si uvědomuji, že to druhé. Mamka mě nikdy z postele netahala, věděla jak moc je pro mě spánek důležitý. Muselo to být opravdu důležité. Vylezla jsem, trochu se zapotácela, ale úspěšně došla do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, prohrábla přeleželé vlasy a opláchla obličej studenou vodou. Hodila jsem na sebe první tílko a džíny, které mi padly do oka. Sešla jsem dolů po schodišti do obýváku a zamířila na pohovku k rodičům. „Emily, máme pro tebe důležité informace ohledně tvé školy, tak se prosím soustřeď a dej nám čas ti to vysvětlit.“ Nechápala jsem, proč máma takhle vyšiluje. Pravděpodobně mi chce říct, že už ve školních hodinách nejsem tak aktivní jako dřív. To byla pravda. Nebavilo mě to. Přišlo mi to k ničemu. Ovšem když zvážím, že známky jsem měla stále stejné, dobré, dalo by se říci výborné, tak co bylo tak důležité, že máma překotně mlela slova, která nedávala žádný smysl? Něco mi tajili. Už dlouho. A nevědí, jak mi to mají říct. Nepojedu na dovolenou, kterou mi slíbili? Nebo mi nekoupí slíbenou čivavu? Jasně, mrzelo by mě to, ale to 18
přece není důvod mě tahat ráno v šest z postele, ne? Táta těkal očima ze mě na mamku a z mamky na mě. Byli nervózní oba, a teď už jsem začínala být i já. „Mami, tati, co kdybyste mi prostě v klidu pověděli, co se děje? Provedla jsem něco špatného?“ Ještě jednou jsem si raději zpytovala svědomí. V poslední době jsem se chovala slušně, plnila jsem všechny povinnosti a nikomu jsem neodsekávala, jako to mám většinou ve zvyku. Co tak hrozného to může být? „Billy, drahoušku, začneš?“ Billy byl můj otec. Sledovala jsem, jak si dlouze oddychl. „Emily, s tvou matkou jsme se vždy rozhodovali pro správnou věc. Ať už to bylo pro tvého bratra Dereka a nebo pro tebe. Teď jsme se museli rozhodnout opět pro správnou věc, ať už ti přijde krutá či ne. Musíš se odstěhovat. Daleko. Změnila ses a musíš odtud pryč.“ Jeho slova se mi vpalovala do kůže. Copak mě tolik nenávidí. Nechtěně mi vyhrkly slzy. Mamka se opět ujala slova. „Zlatíčko, přece bys nebrečela. Vždyť je to kvůli vzdělání. Nabídli ti školu s velmi dobrým zaměřením. Bohužel je to daleko, směrem k Aljašce. Ty to zvládneš, jsi chytrá dívka. Navíc, tvůj lékař řekl, že potřebuješ okamžitě změnu ovzduší. Nejsi na tom zdravotně nejlíp. Podívej, jak si bledá a hubená.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Bylo mi do breku a zároveň ve mně bublal vztek. Jak mě mohli takhle zavrhnout. Byla pravda, že poslední dobou jsem na tom se zdravím nebyla úplně nejlépe. Byla jsem bílá jako křída, neměla jsem vůbec chuť k jídlu, trápily mě noční můry a trpěla jsem nespavostí. Celkově jsem vypadala ztrhaně. Na druhou stranu mi zachutnal alkohol, který jsem dříve nesnášela, konkrétně červené víno, a nějak nepřirozeně mi narostly moje už tak dlouhé blond vlasy. Také se zdálo, jako by mi moje azurově modré oči bledly. Tohle všechno samozřejmě mohlo být výplodem mé fantazie. Přisuzovala jsem to únavě, kterou jsem už nějakou dobu trpěla, ale problém byl, že si toho všímali i ostatní. Nevím, proč jsem takhle chátrala. „Naliju nám červené víno, co říkáte? Měli bychom se trochu uvolnit, než Emily vyrazí na cestu.“ Jiná rodina by si určitě řekla, jestli nejsme blázni, když takhle časně zrána popíjíme, ale byl to náš zvyk už dlouho. Nedělali jsme to proto, abychom se opili, ale kvůli chuti. A taky na 19
zdraví, protože víno má blahodárné účinky. Má rodina v to silně věřila, a asi proto jsme vlastnili nemalý vinný sklípek. Neměla jsem sice na víno náladu, ale jakýsi „hlad“ mě k němu táhl. Otec na mě zkoumavě hleděl pátrajícíma očima. „Jdu pomoct mamce!“ vyhrkla jsem. Dorazila jsem do kuchyně a všimla jsem si, že mi máma nalévá do sklenky z jiné lahve než sobě a tátovi. Byla to skleněná velká láhev s červenou tekutinou. Do spárovaných skleniček, ze kterých vždycky pila ona s tátou, nalila též červenou tekutinu, ale z klasické lahve od vína. „Proč mi naléváš jiné víno?“ zeptala jsem se. Maminka sebou trhla a neochotně se na mě otočila. „Je to zvláštní odrůda těch nejkvalitnějších vín a naléváme ji pouze tobě a tvému bratrovi. My už zkrátka s tatínkem takové léčebné účinky nepotřebujeme.“ Celé mi to přišlo divné a uhozené. Ale mlčela jsem. Nemohla jsem přece říct vlastní matce, že je praštěná, a ještě ke všemu když mi s ní zbývá posledních pár minut v životě. „Nemám dojít pro Dereka, a říct mu, ať si s námi připije, když už tu máš tu super víno?“ odvětila jsem. Matce problesklo v očích zděšení. „Ale Emily, nemůžeme se zdržovat. Už dnes ti začíná v nové škole vyučování a tvůj bratr bude mít co dělat, aby se vypravil do té své.“ Vyzunkla jsem svou sklenku, abych skryla rozhořčení. Bože, to bylo tak dobré! Mamka si toho asi všimla, protože mi nabídla další pohárek. Ze slušnosti jsem odmítla, ale mamka řekla, že se mi po tom vrací barva, a tak bude nejlepší, když toho vypiju co nejvíc. S tím se dalo snadno souhlasit, ale můžu do sebe nalít velmi drahé víno jen tak, protože mi chutná? To myslím není správné. Mamka jako by prokoukla, že mi to nepřijde správné. „Neboj se, je to domácí a není v tom nic, co by bylo zakázáno podávat mladistvým – ve větším množství,“ usmála se na mě. Nakonec jsem vypila půllitr a cítila jsem se báječně. Pomáhalo mi to nést břemeno budoucnosti, které mě čeká někde daleko na Aljašce. Šla jsem do svého pokoje a po dlouhé době se pořádně rozhlédla. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co mě čeká – zase bych se rozplakala. Všimla jsem si dvou obrovských kufrů. Nepochybně v nich bylo moje oblečení. Matka už všechno připravila, taková už prostě byla. Nic nenechala náhodě. Ach jo. Rozhodla jsem si zabalit příruční tašku. Vezmu si s sebou svoje nejmilejší věci. Nemám ani čas rozloučit se 20
se svou nejlepší kámoškou Cynthií a se svým klukem Treyem. Když se nad tím zamýšlím, bude to tak pro nás lepší. Ta nová škola mi určitě nepůjde a já se určitě co nevidět vrátím domů. Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. „Emily, to jsem já, mohu vstoupit? Chci jen odnést ty kufry do auta.“ Byl to otec a tvářil se ustaraně. Můj otec nikdy nebyl moc upovídaný. Mně to vyhovovalo. Zato moje matka byla ukecaná o to více. Měla potřebu věci až přespříliš vysvětlovat. Nezazlívala jsem jí to, ale nepopírám, že mi to velice vadilo. Nechávala jsem svou minulost nadobro za sebou? Ne, tomu jsem nevěřila. Seběhla jsem dolů s věcmi, které jsem ještě sbalila. Na tenhle okamžik v životě nezapomenu. Viděla jsem v kuchyni u stolu plačícího Dereka. Derek nikdy nebrečel. Byl statečný, nikdy se s ničím dlouho nepáral. „Emily! Bože, Emily! Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor…,“ vykřikl, když mě spatřil. Bylo to dojemné a doufala jsem, že se tomu vyhnu. Nesnášela jsem loučení. „Ach Dereku, prosím tě, nedělej si starosti. Víš, že mám ráda cestování a určitě se nevidíme naposledy.“ Slova útěchy mi nikdy moc nešla a ani jsem si nevšimla, že mi přitom stékají po tvářích slzy. Horečně jsem Dereka objala. Myslela jsem, že mi rozdrtí všechny kosti v těle, jak mi objetí oplácel. Už jsem musela jít, tohle prostě déle nesnesu. Vyšla jsem z domu a rodiče jsem měla v patách. Ještě mě čekalo rozloučení se s nimi. Velice jsem se podivila, že venku nestálo tátovo Volvo, nýbrž černá limuzína. S údivem jsem se otočila na rodiče, když v tom mě objala plačící maminka. „Budeme si volat a psát. Uvidíš, že to pro tebe bude tak lepší, Emily. Všechno pochopíš, až tam přijedeš. Doufám, že tvoje nenávist k nám není až zas tolik velká.“ Na to jsem neměla co říct. Brečela jsem tak moc, že jsem ze sebe nedostala ani slovo. „Ruth, no tak, pust ji. Řidič už je nervózní a musí dorazit dřív než vyjde slunce.“ Matka mě nečekaně rychle pustila, až jsem se zapotácela. „Honem, nastup holčičko. Musíme dodržet termín na minutu přesně.“ Otec mě lehce poplácal po rameni, a řekl, že všechno určitě zvládnu. Jo, to byl jeho způsob loučení. Alespoň mi to nijak neztížil. Nastoupila jsem a naposledy se ohlédla za svou rodinou. Vnitřek limuzíny byl velice málo osvětlený. Řidič se na mě otočil, přiložil si pěst k srdci a lehce sklonil hlavu. „Vítám tě, Emily. Jmenuji 21
se Ian. Jdeš na poslední chvíli. Nevypadáš opravdu nejlíp. Na, vezmi si to. Pomůže ti to, i když to není zrovna jedna z nejchutnějších.“ blýskl po mě svým zářivým úsměvem. První, čeho jsem si na něm všimla bylo, že je neuvěřitelně krásný a mladý. Měl kaštanově hnědé vlasy, ostře řezané rysy a medové přívětivé oči. Byl oblečen do černého obleku, který nádherně kontrastoval s jeho bledou kůží. Cosi mi podával. V tom šeru jsem nejdříve nedokázala určit, co to je. Vzala jsem si to od něj a pečlivě si to prohlédla. Byl to pytlík. Pytlík klonované krve. „To je od vás velice laskavé, ale myslím, že na transfuzi není vhodná doba. A navíc netrpím chudokrevností, i když jsem tak bledá.“ Nervózně jsem se zahihňala, ale věděla jsem, že žádný smích není zrovna na místě. Byla jsem vyděšená. Ian se z plných plic zasmál a pak zvážněl. „Tobě to neřekli?“ „Neřekli co?“ odvětila jsem. Dlouze si povzdychl. „Dobře, tak to budu muset udělat já. Krev je nutná pro ty, co se proměňují. Je zároveň lékem a posílí tě. Nebudeš vypadat tak hrozně,“ usmál se. Stále jsem nechápala. Jsem zabedněná, nebo co? „Promiň, pro ty, kdo se proměňují? Já se snad v něco proměňuju?“ Představila jsem si nějakou obludu s chapadly a otřásla se. „Ano– v upírku…“ Jeho slova mi nedávala smysl. Ne, to nemůže být pravda. Ve skrytu duše jsem věděla, že je. Rodiče mi nedávali pít víno. Byla to krev! Nepřežila bych bez ní. Pozvolna jsem se měnila v upíra…
22
