Česká kinantropologie 2014, vol. 18, no. 1, p. 80–87
VLIV DOBY ZATÍŽENÍ A ODPOČINKU NA INTERMITENTNÍ LEZECKÝ VÝKON DO VYČERPÁNÍ* EFFECT OF LOAD AND RECOVERY TIME ON THE INTERMITTENT CLIMBING PERFORMANCE UNTIL EXHAUSTION JIŘÍ BALÁŠ, MARTIN ŠIMKANIN Laboratoř sportovní motoriky a katedra sportů v přírodě Univerzita Karlova v Praze, Fakulta tělesné výchovy a sportu SOUHRN Cílem studie bylo posoudit efekt doby zatížení a odpočinku na intermitentní lezecký výkon do vyčerpání. Metody: Patnáct lezců se zúčastnilo experimentu, ve kterém podstoupili tři typy lezeckých zatížení do vyčerpání: kontinuální, intermitentní s 30s zatížením a 30s odpočinkem (test 30/30) a intermitentní s 60s zatížením a 60s odpočinkem (test 60/60). Byl sledován dosažený výkon v počtu lezeckých kroků a průběh srdeční frekvence (SF). U intermitentních testů byl sledován pokles SF během zotavné fáze. Výsledky: Lezci dosáhli v testu 60/60 2,5krát vyšší výkon než v kontinuálním testu a v testu 30/30 3,1krát vyšší výkon než v kontinuálním testu. Maximální SF byla významně vyšší v intermitentních testech (179, 176 tepů.min–1) oproti kontinuálnímu testu (165 tepů.min–1), což značí vyšší funkční odpověď při intermitentním zatížení. Lezci s pravidelným aerobním tréninkem vykazovali větší pokles SF při zotavné fázi oproti lezcům bez aerobních aktivit. Závěr: Intermitentní lezecké zatížení s kratšími úseky zatížení a odpočinku umožní několikanásobně vyšší setrvání při cvičení o vysoké intenzitě a klade vyšší nároky na kardiovaskulární aparát než tradiční kontinuální lezení. Nespecifický aerobní trénink je spojen s rychlejší regenerací v zotavných fázích intermitentního zatížení. Klíčová slova: sportovní lezení, intermitentní zatížení, aerobní zdatnost, zotavení, srdeční frekvence. ABSTRACT The aim of the study was to assess the effect of work and recovery period on intermittent climbing performance until exhaustion.
ˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉˉ
* Tato studie vznikla za podpory Specifického vysokoškolského výzkumu SVV 2014 – 260115. 80
Methods: Fifteen climbers volunteered to the experiment with three climbing workloads: continuous, intermittent with 30 s climbing and 30 s recovery (test 30/30), intermittent with 60 s climbing and 60 s recovery (test 60/60). The attained number of movements was taken as climbing performance. The heart rate (HR) was measured during the whole testing and the HR decrease during recovery period was assessed in intermittent tests. Results: The climbers achieved 2.5 fold and 3.5 fold higher performance in the 60/60 test, respective the 30/30 test than in continuous test. Maximal HR was significantly higher in intermittent tests (179,176 beats.min–1) than in continuous test (165 beats.min–1) indicating higher functional response during intermittent workload. Climbers with regular aerobic activities demonstrated greater decrease in HR during recovery period in comparison with the climbers without aerobic activities. Conclusion: Intermittent climbing workload with shorter period of workload and recovery enables higher workload of heavy intensity and elicits higher cardiovascular response than traditionally practiced continuous climbing. The non-specific aerobic training is associated with a faster recovery during the rest period of the intermittent exercise. Key words: sport climbing, intermittent workload, aerobic fitness, recovery, heart rate. ÚVOD Sportovní lezení přerostlo za poslední tři desetiletí od aktivity malých skupin nadšenců po sport s širokou členskou základnou, komerční podporou a společenským uznáním. Systematizace tréninkového procesu s sebou nesla nárůst sportovní výkonnosti lezců, ke které přispěly i stále početnější odborné studie k fyziologickým aspektům lezení. Doposud byla řešena především otázka diagnostiky hlavních faktorů lezeckého výkonu, výskyt specifických zranění a energetická náročnost aktivity (Giles, Rhodes & Taunton, 2006; Mermier, Janot, Parker & Swan, 2000; Michailov, Mladenov & Schoeffl, 2009; Schoeffl, 2008; Watts, 2004���������������������������������������� ). K nejčastějším disciplínám sportovního lezení patří lezení s lanem na umělé stěně a bouldering. Při lezení s lanem je lezec navázán na úvazek a jištěn spolulezcem. Po vytyčené lezecké linii se snaží dosáhnout vrcholu stěny. Při boulderingu je lezec postaven před krátký lezecký problém – bouldr, který se snaží překonat. Leze se bez lana nad dopadovou matrací do bezpečné výšky a k úspěšné realizaci bouldru je potřeba často několik pokusů. Hlavními determinanty lezeckého výkonu se ukazují být maximální síla a svalová vytrvalost flexorů předloktí (Macleod et al., 2007; Schweizer & Furrer, 2007). Přestože se při lezení výrazně zapojují svaly pletence ramenního, trupu i dolních končetin, pád v lezení s lanem je téměř vždy spojen s neschopností udržet chyt, tedy pokročilou únavou flexorů předloktí. U boulderingu je zdůrazněn vliv maximální síly svalů předloktí (Michailov et al., 2009) a u soutěžního boulderingu navíc schopnost opakovaného výkonu při vysoké intenzitě s krátkou dobou odpočinku (White & Olsen, 2010). Celková fyziologická odezva na lezeckou zátěž je dána rychlostí a dobou lezení, obtížností cesty, lezeckou výkonností, stylem lezení, sklonem lezeného profilu (Booth, Marino, Hill & Gwinn, 1999; Draper, Jones, Fryer, Hodgson & Blackwell, 2010; Mermier, Robergs, McMinn & Heyward, 1997). Jelikož lezci nejsou při výstupu s lanem kromě soutěží limitováni časem, rychlost lezení je na individuální volbě lezce. To se může projevit v různé taktice výstupu, kdy někteří lezci preferují setrvání na velkých 81
chytech v cestě s cílem částečného zotavení svalů předloktí, zatímco někteří se snaží o co nejrychlejší přelezení cesty. Čas lezení cest s lanem na stěně se obyčejně pohybuje mezi 1–7 minutami. Soutěžní bouldering podle pravidel světového poháru spočívá v lezení 6 bouldrů v semifinále a 4 ve finále. Na každý z bouldrů má závodník libovolný počet pokusů, ale časovou limitaci 6 minut. Následuje 6minutová pauza a přechod k dalšímu bouldru. To činí ze soutěžního boulderingu aktivitu s typicky intermitentním zatížením. Čas lezení jednoho pokusu během bouldrových soutěží byl shledán 29,8 ± 2,9 s (White & Olsen, 2010). Spotřeba kyslíku během lezení s lanem jako ukazatel fyziologické náročnosti se pohybuje v submaximálních obtížnostech mezi 20–35 ml.kg–1.min–1 a při lezení do vyčerpání dosahuje spotřeba kolem 40 ml. kg–1.min–1 (Draper et al., 2010; Watts, 2004). Při lezení do vyčerpání dosahují lezci 60–75 % hodnot spotřeby kyslíku a 84–94 % srdeční frekvence běhu do vyčerpání (Baláš, Strejcová & Panáčková, 2012; de Geus, O‘Driscoll & Meeusen, 2006). To ukazuje na podstatné zastoupení aerobního metabolismu. Maximální hodnoty krevního laktátu dosahují po lezení do vyčerpání 10–11 mmol.l–1 (de Geus et al., 2006; Sherk, Sherk, Kim, Young & Bemben, 2011), z čehož lze usuzovat také na výraznou aktivaci anaerobního laktátového systému. Na druhou stranu Bertuzzi et al. (2007) dokumentují, že substrátové krytí při lezení těžké cesty po dobu 82 ± 16 s je hrazeno ze 42 % aerobními systémy, z 34 % anaerobními alaktátovými systémy a pouze z 22 % anaerobními laktátovými systémy. V povědomí lezců i v literatuře je trénink anaerobního laktátového systému upřednostňován před anaerobním alaktátovým (Goddard & Neumann, 1993; Hörst, 2008). Systematický trénink anaerobního alaktátového systému je opomíjen a sporadicky zmiňován ve výpovědích některých sportovních lezců. Z hlediska intermitentního charakteru lezení, jak v průběhu lezení cesty (odpočívání na velkých chytech), tak při opakovaném lezení cest v rámci tréninkové jednotky nebo bouldrové soutěže (Philippe, Wegst, Muller, Raschner & Burtscher, 2012; Schoeffl, Moeckel, Koestermeyer, Roloff & Kuepper, 2006; White & Olsen, 2010������������������������������������������������������������� ) se jeví zařazení tréninku se zaměřením na anaerobní alaktátový systém jako žádoucí. Intermitentní zatížení o vysoké intenzitě a krátké době trvání (30 až 60 s zatížení a odpočinek) se odráží po funkční stránce jako submaximální a umožňuje několikanásobně prodloužit dobu zatížení při zachování vysoké intenzity cvičení (I. Åstrand, Åstrand, Christensen & Hedman, 1960). Cílem této studie bylo posoudit efekt doby zatížení a odpočinku na intermitentní lezecký výkon do vyčerpání. METODY Výzkumný soubor Výzkumný soubor se skládal z 15 lezců, 11 mužů a 4 ženy (muži 23,8 ± 2,5 let; 69,6 ± 7,4 kg; 175,9 ± 7,4 cm; ženy 25,0 ± 3,6 let; 53,7 ± 8,0 kg; 162,0 ± 6,6 cm ). Jejich výkonnost se pohybovala mezi 7– až 9 na UIAA (Union Internationale des Associations d’Alpinisme) stupnici, což je řadí mezi výkonnostní lezce s velkým objemem specifického lezeckého tréninku. Šest lezců (40 %) vypovědělo, že se nevěnuje žádné nespecifické aerobní aktivitě (běh, kolo, plavání apod.). Čtyři lezci (27 %) trénují nespecifickou aerobní zdatnost nepravidelně (≤ 2 hod. týdně) a pět lezců (33 %) pravidelně ( ≥ 2 hod. týdně). Intenzita aerobních aktivit nebyla sledována. 82
Všichni zúčastnění byli seznámeni s cílem studie a souhlasili s anonymním zveřejněním dat. Studie byla schválena etickou komisí UK FTVS v Praze. Design výzkumu Jednalo se o jednofaktorový tříhladinový experiment, kde nezávisle proměnnou představovala doba zatížení a odpočinku při lezeckém testu a závisle proměnnou byl lezecký výkon a srdeční frekvence (SF). Lezecké testy byly přidělovány účastníkům náhodně. Doba mezi jednotlivými testy byla minimálně 48 hodin, maximálně však 96 hodin. V této době se účastníci měli vyvarovat jakýchkoli náročných pohybových aktivit. Lezecký test Lezecký test probíhal na naklápěcí lezecké stěně o rozměrech 3 x 3 metry. Na této stěně byla vytvořena lezecká cesta o 13 krocích tvořící lezecký okruh (obrázek1 a, b). Kroky byly určeny pouze pro ruce, výběr a počet stupů byly ponechány na volbě lezců. Cesta byla navržena tak, aby její obtížnost byla ve všech úsecích přibližně stejná a umožňovala lézt do doby úplné fyzické únavy flexorů předloktí. Pro srovnatelnost výsledků byla rychlost pohybu stanovena metronomem na 25 kroků.min–1 a kontrolována jedním výzkumníkem. Sklon stěny byl zvolen podle výkonnosti účastníků, aby celkový výkon v kontinuálním testu nepřesahoval 3 minuty zatížení, což je běžný čas pro realizaci cest na umělých stěnách. Lezci s udávanou výkonností 7+ až 9 lezli v převislém sklonu 135 ° (45 ° od vertikály), lezci s výkonností 7– až 7 ve sklonu 120 ° (30 ° od vertikály). Cesta byla vyzkoušena všemi účastníky před vlastním experimentem a sklon byl stanoven v průběhu těchto měření.
Obrázek 1 Fotografie lezecké cesty na mírně převislé lezecké stěně. Zakroužkované chyty s čísly znamenají povinné pořadí postupu pro ruce (1a). Výběr a počet stupů byly ponechány na volbě lezců. Chyty byly označeny barevnou páskou. Převislost stěny byla modifikována dle výkonnosti účastníků na 30 ° a 45 ° od vertikály (1 b).
Po standardním rozcvičení (5 minut aerobní zátěž při chůzi na běhacím koberci ve sklonu se SF 130–140 tepů.min–1 a 10 minut specifické lezecké rozcvičení) byl losem určen lezecký test. Prvním testem bylo kontinuální zatížení, druhým testem 30 s lezení a 30 s pasivního odpočinku (test 30/30) a třetím testem 60 s lezení a 60 s pasivního odpočinku (test 60/60). Účastníci výzkumu lezli ve všech případech do úplného 83
vyčerpání. Pasivní odpočinek probíhal vsedě na žíněnce bez jakýchkoli doprovodných pohybů rukama (vytřepávání, pohyb předloktí nahoru a dolu apod.). Během celého testu byla snímána SF hrudním pásem (Polar Electro OY, Finland). Sledována byla nejvyšší dosažená hodnota SF během kontinuálního a intermitentních zatížení (SFpeak) a dále pokles SF mezi začátkem a koncem zotavení při intermitentní zátěži. Vyhodnocení výsledků K základní charakteristice výkonu byla použita deskriptivní statistika (průměr, směrodatná odchylka). Pro určení významnosti rozdílů mezi jednotlivými lezeckými testy byla použita analýza rozptylu. Za statisticky významné byly považovány rozdíly na hladině P ≤ 0,05. K hodnocení věcné významnosti byl použit koeficient ηp2, který udává míru vysvětleného rozptylu nezávisle proměnnou. Výpočty byly provedeny v statistickém softwaru IBM SPSS pro Windows 22 (Chicago, IL, USA) a Microsoft Excel 2010. VÝSLEDKY V tabulce 1 jsou uvedeny hodnoty lezeckého výkonu pro všechny lezecké testy. Lezci dosáhli v testu 60/60 2,5krát vyšší výkon než v kontinuálním testu a v testu 30/30 3,1krát vyšší výkon než v kontinuálním testu. Nejvyšší SF byla dosažena v testu 30/30, nevýznamně nižší v testu 60/60 P = 0,29; ηp2 = 0,09 a významně nižší v kontinuálním testu P < 0,001; ηp2 = 0,76. To naznačuje vyšší funkční odpověď pro intermitentní testy ve srovnání s kontinuálním testem. Graf 1 znázorňuje průběh poklesu SF v době zotavení při testu 30/30 u lezců bez a s doplňkovými aerobními aktivitami. Vybráno bylo prvních 9 úseků odpočinku, které byly realizovány všemi lezci. Po devátém úseku zatížení začínali první lezci ukončovat intermitentní výkon pro vyčerpání. Je zřejmý až dvojnásobný pokles SF u skupiny s pravidelnými aerobními aktivitami oproti skupině bez nich. Graf tak podtrhuje význam obecné aerobní zdatnosti na vliv centrálního zotavení mezi opakovaným lezeckým výkonem. Tabulka 1 Lezecký výkon (± směrodatná odchylka) vyjádřený počtem kroků, časem a nejvyšší dosaženou srdeční frekvencí (SFpeak) při třech typech lezeckých testů Intermitentní cvičení 30/30
Intermitentní cvičení 60/60
Kontinuální cvičení
P
ηp2
Počet kroků
166 ± 45
136 ± 81
54 ± 15
<0,001
0,68
Doba lezení (min:s)
6:38 ± 1:58
5:22 ± 3:20
2:09 ± 0:35
<0,001
0,68
SFpeak (tepy.min–1)
179 ± 10
176 ± 9
165 ± 7
<0,001
0,65
84
Graf 1 Pokles srdeční frekvence ∆ SF během doby zotavení u lezců bez nespecifického aerobního tréninku (Aerobní trénink –), s nepravidelným nespecifickým aerobním tréninkem (Aerobní trénink +) a s pravidelným nespecifickým aerobním tréninkem (Aerobní trénink ++) u intermitentního cvičení 30/30 v prvních devíti úsecích
DISKUSE Cílem práce bylo posoudit vliv doby zatížení a odpočinku na intermitentní lezecký výkon do vyčerpání. Výzkumný soubor tvořili lezci s poměrně homogenní lezeckou výkonností, ale různým objemem doplňkových aerobních aktivit. Práce kvantifikovala dlouho známý fakt, že intermitentní zatížení s kratšími úseky zatížení a odpočinku umožní vyšší setrvání při cvičení o vysoké intenzitě (P. Åstrand, Rodahl, Dahl, & Stromme, 2003). Hlavním přínosem studie je především aplikace fyziologických principů do oblasti tréninku sportovního lezení, kdy cílený intermitentní způsob zatěžování o krátké době zatížení a odpočinku je zřídkakdy používaný. Lezci vykonali v testu 30/30 a 60/60 3,1krát větší, respektive 2,5krát větší práci, než při kontinuálním testu (rychlost pohybu byla stejná). To značí v praxi větší adaptační podnět, ale i jiné nároky na metabolické systémy. Klasická práce Åstranda et al. (1960) o intermitentním zatížení ukazuje, že jedinec o aerobní kapacitě 4,6 L.min–1 při intenzitě šlapání 350 W byl schopen vydržet kolem 8 minut. Jelikož potřeba kyslíku pro tuto intenzitu představovala 5,2 L.min–1, musely být zapojeny anaerobní procesy. Pokud tento jedinec šlapal při stejné intenzitě 3 min a 3 min odpočíval, byl schopen vydržet s velkým úsilím 1 hod. Spotřeba kyslíku byla maximální, stejně tak srdeční frekvence (190 tepů.min–1) a hladina krevního laktátu (13,2 mM). Při zatížení a době odpočinku 30 s se krevní laktát pohyboval na úrovní 2,2 mM a srdeční frekvence nepřesáhla 150 tepů.min–1, ačkoli objem práce byl stejný. Ve shodě s touto prací naše výsledky ukazují, že lze udržet nadprahovou intenzitu lezení po delší dobu, pokud je rozdělena na krátké doby zatížení a odpočinku. Zvolená intenzita byla natolik vysoká, že vedla i při 30s intervalech k vyčerpání. Kratší intervaly jsme nezvolili, neboť jsou v lezení technicky hůře proveditelné a neodpovídají ani typické zátěži v časově nejkratší disciplíně sportovního lezení (pokud pomineme soutěže na rychlost) – v boulderingu (White & Olsen, 2010). 85
Jelikož nebyl měřen krevní laktát ani spotřeba kyslíku, můžeme pouze spekulovat o principech únavy. Z doby zatížení a průběhu SF usuzujeme, že k nejrychlejší kumulaci metabolitů anaerobního laktátového systému došlo při kontinuálním zatížení. Jelikož SF byla významně nižší než v intermitentních testech, rychlý nástup lokální únavy svalů předloktí byl hlavní příčinou pádu. Při intermitentním zatížení docházelo k postupnému zvyšování SF až k hodnotám kolem 90 % SFmax (predikce dle věku) a docházelo tak k vyšším nárokům na kardiovaskulární aparát. To bylo pravděpodobně spojeno s vyšší aerobní resyntézou ATP a obnovením zásob kyslíku v myoglobinu a hemoglobinu v době zotavení shledané u intermitentních cvičeních (Draper & Marshall, 2013). Lezci s pravidelným aerobním tréninkem vykazovali větší pokles SF při zotavné fázi oproti lezcům bez aerobních aktivit. Tato skutečnost koresponduje s prací Schoeffla et al. (2006)������������������������������������������������������������������������������������� , kteří vyvinuli intermitentní test specifické lezecké silové vytrvalosti svalů předloktí. Lezci z této studie odpočívali 30 s na velkých chytech po 70 s zatížení. Typický lezec s aerobními aktivitami byl schopen snížit SF o 20 tepů v průběhu celého testu, zatímco lezec bez aerobních aktivit vykazoval pokles 15 tepů po prvním zatížení a jen 3 tepy po sedmém zatížení. Průměrné hodnoty pro skupiny s aerobními a bez aerobních aktivit nebyly uvedeny. Je otázkou, zda doplňkové aerobní aktivity mají být specifické, nebo obecné? Ferguson a Brownová ��������������������������������������������������������������� (1997)��������������������������������������������������������� uvádí u lezců vyšší vazodilataci předloktí, která usnadňuje prokrvení při střídavé kontrakci. Tuto funkční vazodilataci přičítá specifickému lezeckému tréninku. Booth et al. (1999) dospěl k závěru, že lezci mohou těžit z vyšší úrovně aerobní zdatnosti a doporučují zařazení specifické lezecké vytrvalosti na lezeckém ergometru jako důležitou součást tréninku. Na druhou stranu vede specifický vytrvalostní trénink k přetěžování malých svalů flexorů předloktí a znásobuje se tak riziko zranění. Naše výsledky i práce Schoeffla et al. (2006) naznačují, že trénink obecné nespecifické vytrvalosti je účinný pro rychlejší regeneraci v odpočinkové fázi intermitentního zatížení. ZÁVĚR Výsledky ukazují, že intermitentní lezecké zatížení s kratšími úseky zatížení a odpočinku umožní několikanásobně vyšší setrvání při cvičení o vysoké intenzitě a klade vyšší nároky na kardiovaskulární aparát než tradiční kontinuální zatížení. Lezci s pravidelným aerobním tréninkem vykazovali větší pokles SF při zotavné fázi oproti lezcům bez aerobních aktivit. LITERATURA ÅSTRAND, I., ÅSTRAND, P. O., CHRISTENSEN, E. H. & HEDMAN, R. (1960) Intermittent muscular work. Acta Physiologica Scandinavica, 48(4), p. 448–453. ÅSTRAND, P., RODAHL, K., DAHL, H. & STROMME, S. (2003) Textbook of Work Physiology (4 ed.). Champaign, IL: Human Kinetics. BALÁŠ, J., STREJCOVÁ, B. & PANÁČKOVÁ, M. (2012) Validita lezeckého testu se stupňovanou rychlostí k determinaci maximální sportovně specifické spotřeby kyslíku u žen. Česká kinantropologie, 16(3), s. 118–127. BOOTH, J., MARINO, F., HILL, C. & GWINN, T. (1999) Energy cost of sport rock climbing in elite performers. British Journal of Sports Medicine, 33, p. 14–18.
86
DE GEUS, B., O’DRISCOLL, S. V. & MEEUSEN, R. (2006) Influence of climbing style on physiological responses during indoor rock climbing on routes with the same difficulty. European Journal of Applied Physiology, 98(5), p. 489–496. DE MORAES BERTUZZI, R. C., FRANCHINI, E., KOKUBUN, E. & PEDUTI DAL MOLIN KISS, M. A. (2007) Energy system contributions in indoor rock climbing. European Journal of Applied Physiology, 101(3), p. 293–300. DRAPER, N., JONES, G. A., FRYER, S., HODGSON, C. I. & BLACKWELL, G. (2010) Physiological and psychological responses to lead and top rope climbing for intermediate rock climbers. European Journal of Sport Science, 10(1), p. 13–20. DRAPER, N. & MARSHALL, H. (2013) Exercise physiology : for health and sports performance. Harlow: Pearson. FERGUSON, R. A. & BROWN, M. D. (1997) Arterial blood pressure and forearm vascular conductance responses to sustained and rhythmic isometric exercise and arterial occlusion in trained rock climbers and untrained sedentary subjects. European Journal of Applied Physiology & Occupational Physiology, 76(2), p. 174–180. GILES, L. V., RHODES, E. C. & TAUNTON, J. E. (2006) The Physiology of Rock Climbing. Sports Medicine, 36(6), p. 529–545. GODDARD, D. & NEUMANN, U. (1993) Performance rock climbing. Mechanicsburg: Stackpole Books. HÖRST, E. J. (2008) Training for Climbing (2 ed.): Globe Peqout. MACLEOD, D., SUTHERLAND, D. L., BUNTIN, L., WHITAKER, A., AITCHISON, T., WATT, I. et al. (2007) Physiological determinants of climbing-specific finger endurance and sport rock climbing performance. Journal of Sports Sciences, 25(12), p. 1433–1443. MERMIER, C. M., JANOT, J. M., PARKER, D. L. & SWAN, J. G. (2000) Physiological and anthropometric determinants of sport climbing performance. British Journal of Sports Medicine, 34, p. 359–366. MERMIER, C. M., ROBERGS, R. A., MCMINN, S. M. & HEYWARD, V. H. (1997) Energy expenditure and physiological responses during indoor rock climbing. British Journal of Sports Medicine, 31, p. 224–228. MICHAILOV, M. L., MLADENOV, L. V. & SCHOEFFL, V. R. (2009) Anthropometric and strength characteristics of world-class boulderers. Medicina Sportiva, 13(4), p. 231–238. PHILIPPE, M., WEGST, D., MULLER, T., RASCHNER, C. & BURTSCHER, M. (2012) Climbing-specific finger flexor performance and forearm muscle oxygenation in elite male and female sport climbers. European Journal of Applied Physiology, 112(8), p. 2839–2847. SCHOEFFL, V. (2008) Handverletzungen beim Klettern. Deutsche Zeitschrift für Sportmedizin, 59(4), S. 85–90. SCHOEFFL, V., MOECKEL, F., KOESTERMEYER, G., ROLOFF, I. & KUEPPER, T. (2006) Development of a Performance Diagnosis of the Anearobic Strength Endurance of the Forearm Flexor Muscles in Sport Climbing. International Journal of Sports Medicine, 27, p. 205–211. SCHWEIZER, A. & FURRER, M. (2007) Correlation of forearm strength and sport climbing performance. Isokinetics & Exercise Science, 15(3), p. 211–216. SHERK, V. D., SHERK, K. A., KIM, S., YOUNG, K. C. & BEMBEN, D. A. (2011) Hormone responses to a continuous bout of rock climbing in men. European Journal of Applied Physiology, 111(4), p. 687–693. WATTS, P. B. (2004) Physiology of difficult rock climbing. European Journal of Applied Physiology, 91, p. 361–372. WHITE, D. J. & OLSEN, P. D. (2010) A time motion analysis of bouldering style competitive rock climbing. Journal of Strength & Conditioning Research (Lippincott Williams & Wilkins), 24(5), p. 1356–1360.
Mgr. Jiří Baláš, Ph.D. UK FTVS, José Martího 31, 162 52 Praha 6-Veleslavín e-mail:
[email protected]
87
