Edvard Grieg Pedagogická a interpretační analýza Lyrických skladeb

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra klávesových nástrojů Klavírní pedagogika

Edvard Grieg Pedagogická a interpretační analýza Lyrických skladeb Bakalářská práce

Autor práce: Miluše Mimrová Vedoucí práce: Mgr. Josefa Hloušková Oponent práce: MgA. Igor Ardašev

Brno 2013

Bibliografický záznam MIMROVÁ, Miluše. Edvard Grieg : Pedagogická a interpretační analýza „Lyrických skladeb“ [Edvard Grieg´s Lyric Pieces – pedagogical and performing analysis]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra klávesových nástrojů, 2013. 91 s. Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Josefa Hloušková.

Anotace Tato práce se zabývá analýzou souboru 10 sešitů nazvaných „Lyrické skladby” Edvarda Griega, chronologicky řazených podle doby jejich vzniku. Ve stručnosti zmiňuje osobnost skladatele a okolnosti, které ovlivnily jeho tvorbu. Charakterizuje skladby jako celek, s typickými znaky Griegova kompozičního stylu. Stěžejní částí bakalářské práce je harmonicko formální analýza a vysvětlení interpretačních postupů na základě vlastních zkušeností z pedagogického procesu. Jednotlivé skladby jsou doprovázeny krátkými notovými ukázkami, které jsou vhodné pro vytvoření hudební představy a charakteru studovaného díla. Závěr tvoří celkový náhled na dílo a poslední dny života skladatele.

Abstract This work deals with analysis a file containing 10 worksheets called „Lyric pieces“ composed by Edward Grieg, which are aranged chronologically according to the time of their creation. In brief it mentions the composer´s personality and circumstances, which influented his work. It also characterizes the compositions as a whole with typical features of Grieg´s compositional style. The principal part of the bachelor thesis is harmonic-formal analisis and explanation of interpretative procedures based on my own experience from the educational process. The individual compositions are accompanied with short musical examples, which are suitable for creation of a musical idea and charakter of studied compositions. The conclusion makes an overall view of the work and the last days of the composer´s life.

Klíčová slova Analýza, kompoziční styl, klavír, forma, tónina, fráze, harmonická představivost, interpretace.

Keywords Analysis, compositional style, piano, form, tonality, phrase, harmonic imagination, interpretation.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 6. ledna 2013

Miluše Mimrová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Josefě Hlouškové za odborné vedení a připomínky k mojí bakalářské práci.

Obsah ÚVOD .................................................................................................................................................... 1 1.

OSOBNOST EDVARDA GRIEGA .......................................................................................... 2

2.

CHARAKTERISTIKA A KOMPOZIČNÍ STYL LYRICKÝCH SKLADEB ...................... 3

3.

LYRICKÉ SKLADBY - SEZNAM OPUSŮ............................................................................. 4

4.

HARMONICKÁ, FORMÁLNÍ A INTERPRETAČNÍ ANALÝZA ............................... 5 - 89

ZÁVĚR ............................................................................................................................................... 90 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................................... 91

Úvod Jako téma bakalářské práce jsem si zvolila analýzu Lyrických skladeb Edvarda Griega, protože mne zajímá pronikat hlouběji do struktury díla skladatele. Griegova hudba mě oslovila již na základní umělecké škole a na počátku studia na konzervatoři zejména svojí vnitřní opravdovostí a čistotou, zajímavou harmonií a zvláštní melodikou. Podobně mnohé z těchto skladeb vnímají dnes i moji žáci a s oblibou je hrají. Pro interpreta je vždy důležité poznat studované dílo v jeho celku i detailech. Interpretace Lyrických skladeb je specifická v několika aspektech. Vyžaduje muzikálnost, hudební představivost, vycházející také mimo jiné z poznání literatury a poezie, cit pro dynamické odstíny zvuku, dobrý rytmus a technickou vybavenost pianisty. Mnohé skladby nás okouzlí svojí lyrikou a smyslem pro detail. V některých skladbách cítíme duchovní hloubku až na hranici kontemplace a meditace. Jejich interpretace náleží těm, kdo hledají smysl života na této cestě. Dětskému světu jsou vzdálené. Pokud chceme poznat blíže skladatelovu tvorbu, zajímáme se o jeho osobnost a prostředí, které jej obklopovalo a ve kterém žil a tvořil. Z Griegova životopisu se zde dotýkám jen několika epizod, protože není stěžejním záměrem. Smysl této práce spočívá v pochopení skladatelova myšlení, a typických znaků v jejich různorodosti a zařazení do celku prostřednictvím analýzy skladeb, která je mým subjektivním pohledem a jejichž poznávání mi bylo velkým potěšením. V tomto smyslu je analýza také jen jakýmsi náhledem na způsob nácviku, neboť zkušený pedagog dokáže se žákem pracovat do větších detailů. Inspiračními zdroji mi byly zejména notové materiály, nahrávky Griegových skladeb a literatura, kterou uvádím v závěru. Teprve až poznání tohoto cyklu jako celku mi umožnilo ztotožnit se více s niternými city skladatele, myšlenkami a vlastnostmi, které se odráží v jeho krásné hudbě. Přála bych si, aby tato práce byla inspirací těm, kdo se s Griegovými Lyrickými skladbami budou setkávat poprvé a cestou, vedoucí k objevování dalšího jeho díla.

1

1. Osobnost Edvarda Griega Edvard Grieg se narodil 15. 6. 1843 v Bergenu v Norsku. Vyrůstal v hudební rodině, pro niž byl příznačný společenský život této doby. Studoval na konzervatoři v Lipsku, kde se výrazně projevilo jeho nadání pro kompozici. Po přestěhování do Kodaně r. 1863, se seznámil se skladatelem Richardem Nordraakem, který výrazně ovlivnil jeho tvorbu a jehož prostřednictvím pochopil význam norského folklóru a norských lidových písní a přihlásil se k tzv. “severské škole”. Zde poznal svoji budoucí manželku Ninu Hagerupovou, která byla jeho sestřenicí a 11. 6. 1867 se s ní oženil. Setkání s Lisztem v Římě r. 1870 skladatele velmi ovlivnilo a bylo významné hlavně pro další jeho vývoj tvorby, jehož linie směřovala až k hudbě Wagnerově. Působil jako dirigent, skladatel a pianista v Oslo a koncertoval doma i v zahraničí. Příroda se mu stala inspiračním zdrojem. Podnikal časté cesty do hor. Zapisoval lidové písně a zkoumal jejich melodiku. V létě odjížděl na Hardangerský fjord do Lofthusu a zde nacházel klidné prostředí pro svoji práci. Mnoho jeho skladeb vzniklo na letním sídle v Troldhaugenu. Na komponování si podobně jako v Lofthusu, nechal postavit malý domek, v naprosté samotě mezi lesy a vodopády. Při komponování potřeboval být sám. Zde vznikly také některé sešity Lyrických skladeb. Zemřel 4. září 1907 v Bergenu. Urna s jeho popelem byla o něco později 4. dubna 1908 uložena jeho přáteli ve skále nad vilou v Troldhaugenu na místě, které si přál k poslednímu odpočinku.

2

2. Charakteristika a kompoziční styl Lyrických skladeb Lyrické

skladby

Edvarda

Griega

navazují

na

Schumannovy

a Mendelssohnovy drobné skladby. Jsou charakteristické jednoduchou, zpravidla malou klavírní formou. Nebyly určeny jen pro koncertní provedení, vždyť ani Grieg nebyl v pravém slova smyslu výhradně koncertním pianistou. Byly komponovány spíš pro domácí hru, nebo hru v tehdejší salónní společnosti. Je to hudba plná melancholie a prchavých dojmů, se sklonem k snivosti a fantazijnímu myšlení. Častými náměty se stává norská příroda, oživená tajemnými bytostmi, přírodní jevy, norský folklor a lidový tanec. Vždyť samotné Griegovo sídlo Troldhaugen, je charakterizováno jako „vršek obývaný trolly”. Tato inspirace má svůj původ v norské literatuře, pověstech a vyprávěních. Některé skladby jsou inspirovány i mimo oblast klavíru, připomínají zápisem a strukturou smyčcový kvartet. Kontemplativní a meditativní lyrika, vyskytující se v jeho díle, vzniká často uprostřed přírodní krásy norských hor jako odraz vlastního nitra skladatele a je v ní patrna Griegova severská upřímnost a opravdovost. Hudba se stává sdělením jeho nejhlubších prožitků. Grieg se vyjadřuje ve svých kompozicích některými zajímavými a pro jeho hudbu typickými postupy. Jeho melodika často používá citlivý tón sestupující ke kvintě, nebo klesající tóny a-gis-e jako symboliku norského lidu. Zajímavé je také vedení hlasů v souběžných čistých kvintách, dává skladbě zvláštní charakter. Harmonie má velkou úlohu vytvářet barevnost faktury, často využívá chromatické postupy. Když studujeme jednotlivé skladby, všimneme si také jedné zvláštnosti, a to v jakých tóninách jsou skladby napsány. Často je mezi nimi velká podobnost, tak jako cítíme podobnost v charakteru některých Griegových skladeb. Domnívám se, že skladatel měl velký cit pro výběr tóniny právě kvůli vlastní představě zvukovosti a dokonalému vystižení odlišných nálad. Lyrické skladby Griegovy také ovlivnily tvorbu českých skladatelů, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstera. Vytvořili podobné klavírní cykly složené z drobných skladeb a každý nese svůj typický rukopis. Lyrické skladby byly pro Griega jakýmsi intimním deníkem, který má svoji originalitu a pravdivost.

3

3. Lyrické skladby – seznam opusů Soubor 10 sešitů Lyrických skladeb obsahuje celkem 66 čísel v následujícím pořadí: 1. sešit

op. 12

č. skladby 1 – 8

vyšel r. 1867

2. sešit

op. 38

č. skladby 9 – 16

vyšel r. 1884

3. sešit

op. 43


vyšel r. 1886

4. sešit

op. 47


vyšel r. 1888

5. sešit

op. 54


vyšel r. 1891

6. sešit

op. 57


vyšel r. 1893

7. sešit

op. 62


vyšel r. 1895

8. sešit

op. 65


vyšel r. 1897

9. sešit

op. 68


vyšel r. 1898

10. sešit

op. 71


vyšel r. 1901

4

4. Harmonická, formální a interpretační analýza 4.1 Arietta Forma A, A1 v tónině Es dur ve 2/4 taktu. Díl A se skládá z 8 taktů a další čtyřtaktí má jen spojovací charakter. Díl A1 je totožný s dílem A, končí ve 20. taktu klamným závěrem a dále již anticipuje tóninu Es dur. Poslední takt motivicky souvisí s prvním taktem a vytváří pocit neukončenosti.

Lyricky laděná monotématická věta s melodií ve vrchním hlase. Střední hlas přechází střídavě z levé do pravé ruky v šestnáctinových hodnotách a má doprovodný charakter. Spodní hlas tvoří basovou linii. Při nácviku nejprve hrajeme po jednotlivých hlasech, šestnáctinové, doprovodné figurace cvičíme v harmonicky znějících intervalech, potom melodicky s plynulým navazováním obou rukou. Jemný charakter a klidné plynutí této skladby docílíme pozorným sledováním všech tří hudebních pásem, odlišným ponorem prstů v melodii a navozením pocitu lehké ruky v doprovodu. Dynamika je subtilní, pedalizaci tvoříme na základě harmonického schématu synkopicky, výjimkou je spojovací díl v A, kde bereme pedál na první dobu. Arietta tématicky souvisí s poslední skladbou této sbírky, která je komponována do valčíkového rytmu a uzavírá tak celý cyklus.

5

4.2 Valčík Forma ABA s Codou. V díle A po úvodních dvou taktech přiznávkového doprovodu následuje osmitaktové téma předvětí v tónině a moll, poté další osmitaktová kontrastní plocha přináší triolový motivek a závětí je variací předvětí. Dále se doslovně opakuje celý díl ještě jednou a končí dominantou hlavní tóniny. Díl B se nachází ve stejnojmenné tónině A dur, tvoří jej šestnáctitaktová plocha, která je variací tématu. Uzavírá jej chromatický postup v levé ruce. Závěrečný díl A je stejný. Coda cituje první čtyři takty dílu B ve vrchním hlase a poté následuje augmentace druhého dvoutaktí dílu B v obou stejnojmenných tóninách.

Valčík, podobně jako další v této sbírce, má u Griega vždy osobitý ráz. Často střídá různé typy, tento má místy francouzský charakter. Počáteční přiznávkový doprovod levé ruky, vytvářející rytmickou pulsaci skladby, hrajeme spojovacím pohybem ruky a vycházíme z první doby v taktu. Jednohlasá melodická linie v pravé ruce je drobně artikulována, staccatové motivky vychází opět z první doby, hrajeme je společným spojovacím pohybem ve směru stoupání, nebo klesání melodie. Staccatové akordy, zakončené triolovými motivky mají taneční charakter. Vyžadují pocit lehkosti a následného ponoření ruky

6

na půlové notě s tečkou. Ve středním díle B se nachází melodická linie v levé ruce, hudební frázi vnímáme po dvoutaktích.

4.3 Píseň strážného Forma ABA1. Díl A uvádí osmitaktové téma v tónině E dur v alla breve taktu, se čtyřtaktovou mezivětou, která se ještě jednou opakuje. Díl B se nachází v paralelní tónině e moll. Má název Intermezzo – duchové noci. Je rozdělen na čtyři čtyřtaktí, začínající vždy dvěma septolami.V 29. taktu se vyskytuje kvintakord na sníženém druhém stupni. V závěrečném dílu A1 se doslovně opakuje čtyřtaktová mezivěta dílu A. Následné téma je poněkud zkráceno a končí na dominantě z tóniny cis moll. Poslední čtyřtaktí se vrací zpět do tóniny E dur.

Inspirací pro tuto skladbu bylo pro Griega literární téma - Shakespearův Macbeth. Při interpretaci je důležité vyjádření děje. Nejprve vytvoříme harmonické schéma. Melodie začíná unisono a dále je rozšířena do vícehlasu. Abychom dosáhli dokonale vyrovnané legatové hry, je nutné doposlouchávat každý tón do konce. Ve vícehlasu hrajeme nejprve melodii

7

a basovou linii současně, potom se středními hlasy dohromady. Při hře cítíme horizontální tah melodie ve frázích s vertikální akordickou sazbou. Ve středním díle B cvičíme septoly nejprve harmonicky, potom v pomalém tempu sjednocujícím pohybem ruky, následně pak do tempa, v rychlejším sledu se zastavením na krajních tónech rozloženého akordu. Akordická plocha tohoto dílu je rozdělena mezi obě ruce, akordy hrajeme volnou paží s odlišným ponorem prstů, aby vynikla melodie vrchního hlasu. Dynamika vychází z harmonie a jejího průběhu v jednotlivých frázích. Pedalizací podpoříme zvukomalbu středního dílu, v krajních dílech bereme pedál jen částečný z důvodu rozšíření zvuku v akordech.

4.4 Tanec elfů Forma ABA1BA1 s codou. Díl A tvoří šestnáctitaktová plocha v tónině e moll v ¾ taktu, členěna po čtyřtaktích. Začíná výrazným motivem ve staccatových akordech, jehož melodika je ve spodním hlase akordu. Díl B má čtrnáct taktů a vychází rytmicky z úvodního motivu, který se rozšiřuje, dynamicky graduje a končí na dominantě hlavní tóniny. Další plocha cituje přesně osm taktů dílu A, dílu B a dvanáct taktů dílu A. V závěru je naznačena coda, používá motivku čtvrtého taktu úvodní plochy, který stylizuje mimo jiné také do formy neapolského sextakordu a posledních pět taktů končí tónikou hlavní tóniny.

8

Tanec elfů připomíná vzdušné scherzo, vířící rej skřítků. Téma vychází z norské přírody a mytologie. Staccatové akordy jsou rozděleny mezi obě ruce, hrajeme je živými, aktivními konečky prstů s pružným odskokem. Legatové plochy cvičíme pomalu s uvědoměním intervalových vzdáleností, potom spojovacím pohybem ruky po skupinkách a nakonec celou pasáž. Vycházíme přitom z jediného počátečního impulsu. Mezi staccatovým motivkem a legatovými pasážemi vytváříme kontrastní dynamiku, která graduje do svého vrcholu. Pedalizace vzhledem k charakteru skladby je spíše jen ojedinělá.

4.5 Lidová píseň Forma ABA1BA1. Osmitaktová perioda dílu A začíná v tónině fis moll předtaktím ve ¾ taktu. Celá skladba má pravidelné, dvoutématické členění po osmi taktech. Melodii ve vrchním hlase obohacují melodické ozdoby. Díly A a A1 mají stejnou tóninu, v levé ruce je zde charakteristický mazurkový doprovod a v pravé ruce tečkovaný rytmus. Díl B má spíše písňový charakter. Vychází z tóniny fis moll a opět se do ni v závěru vrací. Pravidelné střídání těchto ploch zajímavě uzavírá akord na sníženém II. stupni v předposledním taktu a končí na tónice hlavní tóniny.

9

Skladba vychází z melodiky norských lidových písní, které Grieg studoval, a s nimiž se seznamoval prostřednictvím skladatele Richarda Nordraaka v Kodani. Svojí složitější rytmikou má zvláštní charakter, místy zní poněkud francouzsky, s náznakem lehkosti a půvabné tanečnosti. Na začátku vycházíme z harmonického schématu. Levou rukou cvičíme zvlášť bas spojovacím pohybem s lehce nesenou přiznávkou. Střídáním napětí a uvolnění střídáme ponor prstů v klávesách. Frázi tvoříme podle pravidelného čtyřtaktového členění. Dynamika vychází z harmonie. Střední díl charakterizuje vyšší poloha, světlejší a jasnější, zatímco krajní díly A s mollovou tonalitou mají poněkud tmavší zabarvení. Pedalizaci vypracujeme s ohledem k melodické linii skladby.

4.6 Norsky Forma ABA1. Díl A se nachází v tónině D dur ve ¾ taktu, má dvacet čtyři taktů a zachovává pravidelné, osmitaktové členění. Ve spodním a vrchním hlase začíná prodlevou. Charakteristickým rytmickým útvarem v melodii je triola. Dvoutaktový 10

motiv postupuje směrem dolů, po prvních osmi taktech následuje nová melodie, která klesá do střední polohy. Střední díl B má šestnáct taktů a nachází se v paralelní tónině d moll. Spodní hlas tvoří ostinátní akordický doprovod na I. a II. stupni tóniny d moll. Melodie ve vrchním hlase je výrazně akcentována na třetí době v taktu. Díl A1 má šestnáct taktů a opakuje část osmitaktové periody dílu A v kontrastní mollové tónině a uzavírá jej druhou osmitaktovou periodou s návratem do tóniny D dur. Poslední motivek je opět výrazně akcentován.

Skladba

má

charakter

norského

tance

s výrazným

rytmickým

členěním.Vychází z tradice norské lidové hudby, předávané z jedné generace na druhou. Protože bývá často doprovázena zejména hardangerskými houslemi, napsal Grieg tuto skladbu do typicky houslové tóniny. „Mají kromě běžných čtyř strun ještě další čtyři nebo pět kratších strun, na které se nehraje a které fungují jako rezonanční struny zesilující alikvotní tóny hraných strun. Nástroj má proto úžasný, energický zvuk, využívaný kdysi jako doprovod k tanci nebo při procesích.“1 ............................................................................................................................................................................................................. 1 http://www.world-music.cz/nastroje/detail/id/143-hardangerske-housle [cit.2013-01-06]

11

Nejprve cvičíme zvlášť melodii středního hlasu bez vrchní prodlevy

s pocitem

legata, potom s prodlevou tak, abychom zachovali celistvost čtyřtaktové fráze. Výrazné jsou akcenty prvních dob dvoutaktí. Střední část dílu A přináší skrytou melodii také v akordech, melodii zde odlišíme od ostatních tónů akordu. Charakteristika tance je podpořena výraznými akcenty na vyznačených dobách v průběhu skladby. Jednohlasou melodii středního dílu B v pravé ruce cvičíme nejprve po částech. Místa, kde dochází k rychlé změně rozpětí ruky, zvláště druhá a třetí doba v taktu, vyžadují pružně reagující souhru všech prstů a dynamický kontrast pp a fz jednotlivých dob. Levá ruka hraje akordy staccato pregnantně, pevnými konečky prstů blízko kláves. Pedalizace není vyznačena. Tempo je velmi živé, zachovává veselý charakter skladby, střídající se místy až s divokostí.

4.7 Lístek do památníku Forma /:AB:/A. Pravidelně členěná, osmitaktová plocha dílu A ve 2/4 taktu v tónině e moll začíná kvartovým krokem předtaktí a dále pokračuje melodií ve vrchním hlase, obohacenou přírazy. Díl B v paralelní tónině G dur má šestnáct taktů, melodie se nachází ve spodním hlase a celá tato plocha je uzavřena na dominantě tóniny e moll. Následuje doslovné opakování dílu A, což je vlastně vypsaná repetice a zakončená dílem A. Doprovod melodie má osminový charakter, nebo je tvořen přiznávkou.

12

Skladba patří k lyricky laděným kompozicím a již podle označení Allegretto e dolce patří k výrazově jemnějším v tomto cyklu. Střídající se dur-mollová tonalita ji náladově proměňuje. Jednohlasou melodii v pravé ruce hrajeme měkkým ponorem prstů, legatová místa a osminové noty s tečkou lehkým následným odtahem. Pro správné pochopení tečkovaného rytmu můžeme tato místa podložit při cvičení vhodným slovním textem. Frázovací obloučky tvoříme po čtyřech a osmi taktech. U ostinátního doprovodu levé ruky je patrný větší rozsah mezi basovou notou a akordem, což předpokládá větší rozpětí ruky. Tón v basu a následující interval, případně akord hrajeme vždy spojovacím pohybem ruky. Tempo je klidné, vyrovnané, pedalizaci vypracujeme s citlivostí k melodii v pravé ruce.

4.8 Vlastenecká píseň Forma A/:B:/. Hlavou tématu osmitaktového dílu A v tónině Es dur 4/4 taktu je rozložený tónický akord. Tento akord se s kontrastním, výrazně rytmickým závěrem dvakrát opakuje, podruhé v tónině g moll, vždy s jasnou akcentací na půlových notách. Díl B má dvanáct taktů a opakuje se dvakrát. V šestnáctém taktu končí klamným závěrem na dominantě v G dur a ve dvacátém taktu se vrací do tóniky hlavní tóniny. 13

Skladba vychází z melodiky písně, připomínající sborovou větu. Básník a prozaik Björnsterjrn Bjornson napsal text na tuto melodii. Na památku básníka Welhavena zpívali lidé za svitu pochodní tuto píseň 2. Vycházíme z harmonického rozboru. Počáteční půlové noty hrajeme velkým pohybem z váhy celé paže, prstoklad je vyznačen, využívá „silných“ prstů a pomocí pedalizace vytváří pocit širokého zvuku. Dále melodie pokračuje skryta v akordech. Hrajeme ji nejprve samostatně, potom s basovou linií a nakonec jako součást akordů. Staccatové akordy nepedalizujeme, vyžadují hru pevnými konečky pružných prstů u kláves. Dynamiku vyvozujeme z harmonických vztahů v tónině, jejich analýza vysvětluje napětí mezi harmonickými funkcemi. Akordy nechápeme odděleně, ale jako celistvou, legatovou frázi. Frázování vyplývá z melodiky, po čtyřtaktích nebo osmitaktích. Klidné dynamické plochy hrajeme s jemnější pedalizací, na začátku a v kadencích pedál pomáhá rozšířit znělost akordů. Tempo je dáno výrazem „maestoso“ a má slavnostní charakter. ......................................................................................................................... 2 BACHTÍK, J., Edvard Grieg. Praha, SNKLHU 1957, str. 91.

14

4.9 Ukolébavka Forma ABA1. Díl A tvoří klidné, čtyřtaktové, vyvážené téma ve 2/4 taktu v tónině G dur. Vyrůstá z kvartového kroku a je dále rozšířeno triolami, doplněno akordicky, obohaceno přírazy a arpeggiem a končí v šestnáctém taktu tónickým akordem s fermátou. Dále se ještě jednou doslovně opakuje. Díl B vyrůstá z hudebního prvku, který je vyvozen z počátečních triol třetího taktu, rozvíjí se nejprve osm taktů v paralelní tónině g moll, poté osm taktů v tónině b moll. Další dvoutaktí má spojovaci charakter. Díl A1 má šestnáct taktů a vychází z hlavního tématu. Prochází složitými modulačními procesy. Další čtyři takty připravují tonálně nástup hlavního tématu v G dur. Ve spodním hlase se nachází ostinátní, synkopický doprovod, ve středním díle pregnantnější, pevnější, než v krajních dílech.

Ukolébavka patří mezi nejpůvabnější Griegovy kompozice. Charakterizuje ji jemný a vytříbený styl. Mezi skladbami se objevuje tento útvar i přesto, že jeho jediná dcera Alexandra /narozena r. 1868/ po roce zemřela. Melodii dílu A hrajeme nejprve jako jednohlas pravou rukou zvlášť velmi cantabilním legatem, volným zápěstím, blízko kláves v tiché dynamice. Rytmus 2:3 ve třetím taktu a dalších podobných taktech cvičíme nejprve samostatně, pokud je

15

pro žáka problematický, podložíme jej vhodným slovním textem. Arpeggia hrajeme lehce od spodní noty směrem k melodickému tónu, který vynášíme jemným přenesením váhy ruky do posledního prstu. Měla by znít jemně a klidně, aby nenarušovala plynulou linii vrchního hlasu. Frázování je zde naznačeno po čtyřech taktech. Levá ruka v synkopickém doprovodu navozuje pocit klidu a vyrovnanosti, je dynamicky tišší s jemnou oporou v basovém tónu. Její rozsah vyhovuje žákům s větším rozpětím ruky. Při hře používáme spojovacího pohybu. Díl B hrajeme pregnantním staccatem u kláves, aby vynikl kontrast nálady. Melodii v akordech cvičíme podobně jako v díle A. Dynamika je zde detailně vypsána, v některých plochách užitý pedál „una corda“ působí dojmem téměř „sotto voce“. Na začátku dílů A a A1 pedalizace vytváří plochu nekonečného plynutí melodie, ve střední části má spojovací charakter zvukově zajímavých modulačních procesů.

4.10 Lidová píseň Forma ABA. Díl A se nachází v tónině e moll ve ¾ taktu a má čtrnáct taktů. Po dvou taktech úvodu následuje dvoutaktový motiv v tečkovaném rytmu v terciích a sextách, který se podruhé opakuje o tercii níž. Další čtyři takty vychází z hlavního motivu. Díl B má dvanáct taktů a přináší v paralelní tónině G dur nový dvoutaktový motiv s variací. Dále cituje dvoutaktí motivu z dílu A, které sekvencovitě klesá. Na závěr se doslovně opakuje díl A.

16

Skladba vychází opět z melodiky norské lidové písně. Levá ruka hraje valčíkový doprovod spojovacím pohybem ruky, vychází přitom z impulsu první doby v taktu. Melodie v pravé ruce je tvořena terciemi a sextami v tečkovaném rytmu. Oba hlasy hrajeme volným zápěstím s měkkým ponořením na první osminové notě a následným odlehčením váhy na šestnáctinové notě. Tímto vytváříme dojem houpavého rytmu. Přestože bas je spojen jedním artikulačním obloučkem v každém taktu, v melodii vrchního a středního hlasu je legatový oblouček veden přes taktovou čáru. Fráze tvoříme převážně po čtyřtaktích, vyplývají z melodického vedení hlasu. Pedalizace není vyznačena. Tečkovaný rytmus přináší do skladby lehkost, hravost a taneční charakter.

17

4.11 Melodie Forma ABA1. Díl A se nachází v tónině C dur ve 4/4 taktu a má dvacet čtyři taktů. Přináší osmitaktovou hudební myšlenku, která se skládá z rozložených akordů, uzavřených chromatickým postupem hlasů. Dále je tato hudební myšlenka rozvíjena ve dvanáctém a čtrnáctém taktu jako variace. Stejná melodie je v posledních dvou taktech dílu A rozšířena chromatickým postupem v obou spodních hlasech a uzavřena dominantním akordem a fermátou. Díl B vychází z hlavní myšlenky a má šestnáct taktů. Melodie prochází variačními změnami v triolách. Díl A1 je zkrácenou reminiscencí dílu A opět s mírnou variací v triolách a má osm taktů.

Skladba romantického stylu, s bohatou harmonickou složkou, rozeznívající a plně využívající zvukové možnosti klavíru. Je vhodná zejména pro žáky s širším rozpětím ruky. Vycházíme z harmonické analýzy rozložených akordů. Sledy těchto akordů hrajeme nejprve samostatně tak, aby nejvýraznější oporou byl bas a všechny následující tóny po něm jej doplňovaly. Ruka vykonává jeden pohyb, při němž několikrát mění svoji polohu. Dbáme na plynulé překládání prstů přes palec.

18

Takty, kde se nachází rytmus 3:4, cvičíme nejprve samostatně. Melodické tóny ve vrchním a středním hlase hrajeme měkkým ponořením do kláves, v akordu vynášíme vrchní hlas a legatový pocit zvýrazníme ještě pedalizací, která vytváří bohatý zvuk nástroje. Fráze tvoří osmitaktové celky. Dynamika vyplývá z harmonie.

4.12 Halling Forma /:AB:/ s Codou. Osmitaktový díl A v tónině g moll, ve 2/4 taktu, vychází z výrazně rytmického motivu, který se rozšiřuje a končí na tónice. Dalších osm taktů dílu B je obměňována myšlenka dílu A a ukončena na dominantě hlavní tóniny. Melodika je strohá. Následuje diatonický vzestup dvou taktů, který má spojovací charakter a oba díly se ještě jednou zopakují. Poslední čtyři takty jsou již codou.

Nejznámější norský tanec halling je vždy důrazný, rychlejšího tempa s menšími výkyvy. Výrazné přízvuky napodobují dupot venkovských tanečníků. Rytmické členění první, někdy i druhé doby bývá osminová nota a dvě šestnáctiny.

19

Tančí se těžkopádnými, jakoby neohrabanými pohyby, těžké kroky se zrychlují a přejdou ve vysoké skoky a krkolomné obraty. Vyžaduje sílu a obratnost. Přechod mezi kroky a skoky bývá náhlý a tanec končí tak, jak začal. Halling jako tanec je velmi energický a interpretačně náročný. Vycházíme z harmonického schématu. Při nácviku rytmických motivků, které jsou artikulovány malými obloučky, používáme drobných spojovacích pohybů ve směru melodické, čtyřtaktové fráze. Vždy vycházíme z počátečního impulsu jednotlivých motivků. Nejprve hrajeme vrchní a střední hlas zvlášť, potom oba současně bez melodických ozdob s výrazným odlišením melodie ve vrchním hlase. Navazování motivků z jedné ruky do druhé cvičíme nejprve v pomalejším tempu, pak tempo zrychlujeme. Důležitou součást dynamiky tvoří akcenty na začátku rytmických motivků, nebo synkopického rytmu, které charakterizují náladu tance. Pedalizaci tvoříme s ohledem k melodické linii skladby.

4.13 Norský tanec Forma ABB1 s Codou. Po úvodním dvoutaktí v tónině G dur ve ¾ taktu, začínajícím doprovodnou kvintou, náleduje čtyřtaktové téma dílu A, začínající na rozloženém akordu této tóniny. V dalších čtyřech taktech se opakuje v tónině h moll. Díl B má šestnáct taktů a přináší nové téma, s melodickými ozdobami a výraznou akcentací třetí doby v taktu. Posledních osm taktů dílu B1 má sestupný charakter, ve vrchním hlase prodlevu a je zakončen codou. Harmonické funkce jsou zde určité a jasné, pevný a pregnantní je i rytmus tance.

20

Springtanz, nebo také „Springar“ je norský, lidový tanec rychlého tempa ve ¾ taktu.3 Vycházíme z harmonického schématu. Vrchní hlas melodie cvičíme samostatně, s uvědoměním si rytmické pulsace. Dále s oba hlasy pravé ruky tak, aby vrchní hlas v melodii byl výraznější. Vnímáme přitom terciové a sextové vzdálenosti. Rozložené akordy pak hrajeme po jednotlivých skupinkách, podle artikulačních obloučků, spojovacím pohybem ruky . Pocit lehkosti nesené paže je důležitý pro vystižení tanečnosti ve skladbě. Pedalizace je vyznačena. Staccatové akordy hrajeme pružným pohybem ruky. Vzhledem k rozsahu akordů vyhovuje tato skladba žákům s větším rozpětím ruky.

......................................................................................................................... 3 http://www.folkmusic.no/norwegian-traditional-music.137786.en.html[cit.2013-01-06]

21

4.14 Elegie Forma ABA1B1A. Čtyřtaktové téma dílu A v tónině a moll ve ¾ taktu vychází z půlové noty s tečkou a ještě jednou se opakuje. Má triolový charakter. Poprvé je uzavřeno na dominantě hlavní tóniny, podruhé končí její tónikou. Díl B v tónině C dur má jedenáct taktů, přináší melodii ve spodním hlase a vychází z motivku hlavního tématu. Ve středním a vrchním hlase se nachází osminový, akordický doprovod. Následuje melodická linie ve vrchním hlase a doprovod v basu postupuje chromaticky. Díl A1 a B1 má stejný počet taktů a čerpá ze stejného motivického materiálu s drobnou obměnou melodie. Poslední čtyři takty lze chápat jako codu.

Skladba má truchlivý, až lkavý ráz. Je to hudební báseň, lyrického obsahu, vyjadřující žalozpěv. Melodie střídavě v pravé a levé ruce má legatový charakter. Čtyřtaktová fráze vychází z fermátové noty, jejíž procítěným doposloucháním plynule přejdeme k následující melodii. S pocitem přelévání jednoho tónu do druhého, uměním procítit tón až do konce, vnitřním slyšením a vnitřní představou celé fráze, hrajeme cantabilní legato. Prsty jsou co nejblíže u kláves, téměř s nimi splývají. Vláčným pohybem zápěstí tvoříme začátky a konce frázovacích obloučků. Levá ruka přináší novou melodii a prvky, které je třeba nejprve hrát samostatně, abychom dokázali vynést chromatiku ve spodním hlase. Spodní hlas cvičíme legato a vrchní hlas lehkým prstovým staccatem.

22

Doprovodné akordy nebo dvojhmaty hrajeme s pocitem živých konečků prstů v klávesách, při představě co největšího legata. Basový tón spodní oktávy bereme měkce spojovacím pohybem k následujícímu dvojhmatu tak, aby byl oporou, nejvýraznějším tónem. Pedalizace zde pomáhá vytvářet dynamickou gradaci.

4.15 Valčík Forma ABA. Díl A v tónině e moll ve ¾ taktu začíná šestnáctitaktovou periodou, která se skládá ze dvou částí. Sedmitaktové téma s jednotaktovým zdvihem, který uvádí další osmitaktové téma kontrastního charakteru, končící na tónice hlavní tóniny. Díl B má šestnáct taktů a vychází z jednotaktového motivu, který se v dalším čtyřtaktí rozšiřuje a je uzavřen dominantou v tónině e moll. Následuje pět taktů spojovacích a doslovné opakování dílu A.

Tento valčík má francouzský charakter. Je napsaný v tónině e moll, která zde vyjadřuje určitý pocit jemnosti, noblesy a elegance. Podobnost s valčíkem č. 2 je snad v jeho typu, ale právě v tóninové odlišnosti /a moll – e moll/ je tento výrazově jemnější.

23

V díle A levá ruka tvoří harmonický základ a rytmickou pulsaci ve skladbě a podřizuje se melodii. Basový tón hrajeme výrazněji, aktivním malíčkem, spojovacím pohybem k přiznávkovému doprovodu. Druhá a třetí doba v taktu nesmí ztratit svoji lehkost. Melodie je rozdělena do čtyřtaktových frází. Hrajeme ji legatovým způsobem se soustředěnou sluchovou kontrolou. V prvních šesti taktech je část přiznávkového doprovodu zapsána pod melodickým hlasem, proto cvičíme nejprve odděleně melodii, potom dohromady s diferenciací obou hlasů. Melodii tvoříme měkkým, pomalejším stiskem kláves. Krátké staccatové, osminové noty hrajeme neseným pohybem ruky s pocitem lehkosti. Dynamicky vychází z první doby taktu. Střední díl B je tempově velmi živý a vytváří kontrast ke krajním dílům. Sledy rozložených akordů vyžadují rychlou změnu polohy ruky, prsty nesmí být izolovány, ale hrají v její součinnosti. Levá ruka rychlým a pružným pohybem mění polohu staccatových dvojhmatů. Dynamika odpovídá charakteru tóniny, pedalizace v krajních dílech je vypsána.

4.16 Kánon Krátké, dvoutaktové téma v tónině b moll ve ¾ taktu je kánonicky zpracováno. Skladbu charakterizuje kompoziční vynalézavost a vtip, přitom neztrácí svůj půvab. Díl A začíná synkopickým, jednotaktovým doprovodem a uvedením tématu ve vrchním hlase, které nastupuje o takt později v hlase spodním. Dále modulačně vybočuje do tóniny Des dur. V další části, začínající na dominantě hlavní tóniny pracuje s jednotaktovým motivem ve složeném dvoutaktí v tečkovaném rytmu, ve vnitřních hlasech probíhá synkopický doprovod, graduje a končí sestupnou chromatickou řadou. Střední díl B přináší osmitaktovou plochu, která se kánonicky rozvíjí. Rytmika vzdáleně připomíná lidový tanec. Další dvoutaktový, rytmický motivek je zpracován imitačně a v harmonických spojích. Závěrečný díl A se doslovně opakuje.

24

Polyfonní struktura nás přivádí k pochopení skladby nejprve jako celku, jako plně znějící partitury. Pro názornost můžeme vyznačit jednotlivé hlasy barevně. Na počátku dílu A cvičíme samostatně dvoutaktové téma, následně pak s jeho imitací v levé ruce dohromady cantabilním legatem, abychom nepřerušili melodickou linii fráze. V motivku tečkovaného rytmu vycházíme z impulzu na první notě a dbáme přesné hry tj. správného dodržení noty s tečkou. Dále k tématu kánonu přidáme ostatní doprovodné hlasy, které nehrajeme již s pocitem hlubokého ponoření, ale citlivě odlišujeme váhu prstů, aby dynamický rozdíl mezi tématem a doprovodnými hlasy byl zřetelný. Dynamika dílu A je detailně vyznačena, rovněž tak výrazové záměry skladatele. Melodický vrchol se nachází v druhé polovině dílu A. Střední díl B přináší melodii ve vrchním hlase akordů v pravé i levé ruce. Nejprve cvičíme jen melodii, která má výrazně taneční charakter, pevnými konečky prstů, s mírným akcentováním první doby v taktu, potom celé akordy ponorem prstů do kláves, vycházející z živého pohybu rukou. Vzhledem k obtížnosti a velkému rozsahu akordů, vyžadující také větší rozpětí ruky, je tato skladba vhodná pro pokročilejší žáky.

25

4.17 Motýlek Forma /:AB:/A1. Díl A v tónině A dur ve 4/4 taktu začíná na rozloženém septakordu VII. stupně a

má šest taktů s repeticí. Charakterizují jej sledy chromatických

postupů, tečkovaný rytmus a melodický pohyb v sopránu, který je uzavřen na dominantě hlavní tóniny. Díl B má deset taktů, začíná v tónině G dur a ve vztahu k závěru dílu A je v tercové příbuznosti. Dále moduluje do tóniny fis moll, v dalším čtyřtaktí se nachází harmonie opět v tercové příbuznosti ve vztahu k základní tónině. Poslední dva takty jsou spojovacího charakteru. Díl A se ještě jednou opakuje s rozšířením jednoho taktu, díl B je opakován doslovně. Závěrečný díl A1 cituje devět taktů dílu A, jeho melodie výrazně klesá do basové polohy a je uzavřena tónikou hlavní tóniny.

Tato

půvabná

zvukomalebná

kompozice

může

připomínat

skladby

podobného typu jako např. Zpěv skřivánka z Čajkovského Alba pro mládež. Zpracovává námět z oblasti přírodní scenérie.

Radostná nálada je vyjádřena

v rychlých pasážových sledech. Nejobtížnějším prvkem jsou zde šestnáctinové pasáže. Cvičíme je nejprve v pomalém tempu. Chromatická řada a rozložené akordy vychází vždy z jednoho

26

impulsu, tj. z osminové noty s tečkou na počátku fráze. Hrajeme ji s ponořením a následným spojovacím pohybem s pocitem lehkosti prstů. Cvičíme po skupinkách, blízko u kláves, volným zápěstím a s uvědoměním neustále se měnící polohy ruky. Postupně takto docílíme výsledného tempa. Šestnáctinové pasáže charakterizuje představa lehké půvabnosti, bez zbytečného zatížení prstů,

se srozumitelným

vykreslením fráze v její zvukomalebnosti. Doprovod levé ruky tvoří lomené akordy, které hrajeme skoky bez přípravy. Bereme je shora a poslední notu lehce zkracujeme. Je to důležité pro včasné vzetí následující skupinky, kterou hrajeme vždy jedním spojovacím pohybem ruky. Důležitá je volnost, prsty nesmí být izolovány od ruky. V díle B hrajeme obrys melodie vynášením melodických tónů. Dynamika vrcholí v gradaci a s poklesem melodie se postupně ztišuje. Pedalizace je vyznačena.

4.18 Osamělý poutník Forma A /:B:/. Díl A uvádí čtyřtaktové téma v tónině h moll v 6/8 taktu. Začíná předtaktím a má čtyři takty. V dalších čtyřech taktech se opakuje v tónině terciové příbuznosti. Díl B má jedenáct taktů, vychází rytmicky z motivu hlavního tématu a začíná na dominantě hlavní tóniny. Je rozšířen o dva takty a po gradaci vybočuje opět do tóniny tercové příbuznosti G dur a následně se vrací do hlavní tóniny. Díl B se doslovně ještě jednou opakuje.

27

Nálada skladby vystihuje severskou krásu přírody, putování osamělého poutníka pustou krajinou norských hor. Je klidnou meditací a pohledem do vlastního nitra skladatele i interpreta, pohledem do nekonečných dálek lidského bytí. Příroda je zde Griegovi pramenem inspirací k této skladbě. Nejdůležitějším úkolem žáka skladbě je naučit se slyšet slábnoucí tón až do konce, pocítit jej, dokud zní. Myslet a slyšet napřed to, co chci zahrát, přitom však vnímat horizontální pohyb hudby. Na začátku hrajeme nejprve melodickou linii samostatně, vycházíme z impulsu první noty a spojovacím pohybem vedeme ruku podle artikulačních obloučků. Melodické ozdoby před tečkovaným rytmem tvoříme lehkým, drobným pohybem prstů. Postupně hrajeme hlasy oběma rukama dohromady, s pocitem jejich horizontálního vedení. Melodickou

linii pravé ruky cítíme v jasnějším odstínu

dynamiky nad ostatními hlasy, které ji tiše doprovází. Neméně důležitá je také melodie ve spodních hlasech. V této skladbě nacházíme krásu ticha, klidu a vyrovnanosti, meditace a kontemplace.

28

4.19 Ve vlasti Forma /:AB:/A s Codou. Osmitaktové téma dílu A v tónině Fis dur ve 4/4 taktu začíná na VI. stupni hlavní tóniny, zde harmonicky zastupuje tóniku a končí na dominantě hlavní tóniny. Členění taktů je pravidelné. Díl B tvoří kontrastní čtyřtaktová část s mírnou variací a synkopickými rytmy a je uzavřen na dominantě hlavní tóniny. Připravuje návrat dílu A, B, tentokrát ve střední a nižší poloze. Závěrečné opakování dílu A je doslovné, jen poslední tři takty končí kadencí v akordickém sledu dominanta – tónika.

Kompozičně tato skladba připomíná smyčcový kvartet. Vznikla v Dánsku v dubnu roku 1886 a cítíme z ní vzpomínku na domov, který je pro Griega jistotou a do něhož se skladatel vždy rád vracel. Na začátku vycházíme z harmonického schématu. Tónina Fis dur je zde velmi světlá, melodie se pohybuje ve vyšší poloze, připomíná tóny houslí. Nejprve hrajeme kantilénu legatovým způsobem s prsty měkce pokládanými, volnou rukou, s přenesením váhy ruky přes prst na klávesu, aby tón zněl zpěvně a měkce. Doposloucháváme každý tón do jeho konce. Následně hrajeme obě ruce dohromady s přidáním ostatních hlasů a jejich dynamickým odlišením. V melodii užíváme tiché výměny prstů, téměř nepoužíváme

29

palce v prstokladu. V díle B rozložíme váhu do všech prstů tak, aby plně vyzněla gradace až do melodického vrcholu. Pedalizace je vyznačena.

4.20 Ptáček Forma A/:BA:/ s codou. Díl A má osm taktů, začíná předtaktím v 6/8 taktu v tónině d moll a jednotaktovým motivkem, který se na různých stupních opakuje a končí přirozenou dominantou hlavní tóniny. Díl B má osm taktů, začíná na VI. stupni tóniny d moll předtaktím a první čtyři takty vychází z počátečního motivku. Jsou rytmicky odlišné, v basu je ostinátní doprovod. Další čtyři takty charakterizují sestupné chromatické postupy ve všech hlasech a tento díl je uzavřen dominantou hlavní tóniny. Následují čtyři takty spojovacího dílu, které rozšiřují původní motivek. Závěrečný díl A je osmitaktový, je mírně zdoben novými akordovými prvky, rozloženými kvintolami a sextolami. Posledních osm taktů má charakter cody a ve dvou závěrečných taktech jej uzavírá na dominantě snížený septakord II. stupně s durovým tónickým kvintakordem.

30

Skladba Ptáček je další v pořadí zvukomalebných kompozic Griegových. Imituje ptačí trylky a celkově působí velmi vzdušně a lehce. Harmonické schéma vytvoříme vynecháním dvaatřicetinových skupinek, doplněním akordických tónů do akordu a hrajeme je nejprve v pomalém tempu portamento, abychom si vytvořili harmonickou představu. Protože skladba působí jako zvukomalba, přináší také převážně technické prvky v podobě krátkých trylků a akordických rozkladů. Zpočátku je hrajeme pomalu s oporou v klávesách, úsporným pohybem. Pak cvičíme s následným přibíráním tónů postupně do tempa celou skupinku na jeden impuls a více skupinek ve svém sledu. Musí znít lehce jako ozdoba k následující notě. Důležitá je souhra v obou rukách. Pedál je nepostradatelný a vystihuje zvukomalebnost této skladby.

4.21 Erotik Forma ABA. Díl A má šestnáct taktů a je členěn po osmitaktích. Takt je 2/4. Téma se nachází v tónině F dur a má čtyři takty . Dále dochází k jeho variaci a je uzavřeno dominantou hlavní tóniny. Následují čtyři takty spojovacího dílu, vychází z motivického obsahu hlavního tématu, postaveného na II. stupni a dominantě hlavní tóniny a přechází do dílu B v tónině g moll, který má osm taktů a začíná dvoutaktovým motivem,

31

oktávově zdvojeným, jenž se ještě jednou opakuje. Dochází zde k terciové příbuznosti tónin, výrazně modulující harmonii, která stupňuje napětí a přechází do kvartsextakordu základní tóniny. Závěrečný díl A je obohacen imitací tématu ve spodním hlase, rytmický prvek motivu je oktávově zdvojen, melodie klesá až do dominanty a poslední čtyři takty uzavírá chromatickým postupem autenticky z dominanty do tóniky hlavní tóniny.

Emocionální, vášnivá, rytmicky složitá skladba, s využitím všech druhů barev klavírního úhozu. Nejprve si vytvoříme harmonickou představu pomocí harmonického schématu. Obtížným technickým prvkem jsou oktávy a široké akordy, vyplňující prostor mezi melodií a basem. Skladba je proto vhodná spíše pro větší rozpětí ruky a pro žáky s předchozím nastudováním oktávové techniky. Nejprve cvičíme melodický hlas v každé ruce samostatně, oktávové zdvojení melodie hrajeme s pocitem volné paže, ponorem do dna klávesy a při přechodu z jedné oktávy do druhé musí cítit ruka stálé uvolnění. V prstokladu při přechodu z černé klávesy na bílou používáme také čtvrté prsty, což usnadňuje hru legata v těsné jejich blízkosti. Při hře arpeggio se stává vrchní tón akordu většinou součástí melodie, váhu ruky přenášíme do tohoto prstu. Akordickou figuraci rozloženou mezi obě ruce

32

hrajeme plynulým spojovacím pohybem. Střední díl B přináší melodii zdvojenou levou rukou, procvičujeme ji samostatně, potom vrchní melodii s ponořením prstů do dna kláves a lehkým prstovým staccatem hrajeme doprovodné dvojhmaty. V závěrečném dílu A vynášíme melodii a její imitaci v levé ruce, potom oba hlasy současně. Pedalizace obohacuje klavírní zvuk a pomáhá vytvářet pocit širokých melodických frází, s využitím všech druhů barev úhozu.

4.22 K poctě jara Forma ABA1 s Codou. Díl A začíná v tónině Fis dur v 6/4 taktu a má dvacet taktů. Po úvodních dvou taktech doprovodu ve čtvrťových hodnotách následuje téma ve střední poloze. Čtyřtaktové téma se dále rozvíjí a poslední takty uzavírají tento díl na dominantě z tóniny Cis dur. Díl B začíná také na této dominantě a má dvacet dva taktů. Charakteristická je jeho dramatičnost. Čtyřtaktové téma oktávově zdvojené ve spodním hlase se ještě jednou opakuje o tercii výš. Následuje šestitaktové dělení základního motivu tématu a jeho velká gradace, která se v dalších osmi taktech spojovacího dílu ještě stupňuje a připravuje nástup dílu A1. Bohatá notová sazba je rozšířena do třílinkového systému. Díl A1 má devatenáct taktů. Oktávově zdvojuje melodii ve vrchním hlase, ve střední poloze je doprovod ve čtvrťových hodnotách a ve spodním hlase rozložené akordy nebo akordy, zdůrazňující melodickou linii. Závěrečná coda má devět taktů, melodie zde postupuje chromaticky, harmonie ve vztahu terciové příbuznosti. Poslední dva takty jsou uzavřeny plagálním závěrem /subdominanta – tónika/.

33

Skladba popisuje veselou jarní náladu, přicházející po nevlídné zimě na norském pobřeží. Jaro se všemi jeho proměnami a se sluncem a modrou oblohou. Je to výrazově i dynamicky bohatá kompozice vhodná pro vyspělejší žáky. Vycházíme z harmonického rozboru jednotlivých dílů. Zpěvnou, lyrickou melodii dílu A hrajeme cantabilním legatem, měkkým ponořením prstů do kláves. Akordický doprovod tvoříme pružným pohybem ruky v klávesách, z akordů lehce vynášíme vrchní tón, který je odrazem melodie. Ve středním díle B spojíme nejprve obě melodické linie. Vrchní hlas a basovou linii hrajeme nejprve v unisonu bez akordického doprovodu s pocitem plné váhy v klávesách, cítíme vzrůstající napětí a s postupnou gradací přidáváme více váhy, a tím více zvuku. Akordické přiznávky vyplňují potom tyto oba hlasy harmonií. Gradací a rozšířením do třílinkového systému se melodie dostává v oktávách do pravé ruky. Hrajeme ji s pocitem volné paže, skoky a následné akordy s hlubokým ponořením až do melodického vrcholu. Tímto část B nabývá na dramatičnosti, kterou ještě umocňuje pedalizace ke konci, rozšířená přes dva takty. V díle A1 levá ruka pak ztrácí melodický význam. V pravé ruce je pak melodie ještě jasnější a prozářená ve vrchních oktávách. Rozložený akordický doprovod hrajeme tiše, volným spojovacím pohybem ruky, s rozložením váhy do všech prstů. Na konci fráze opouští ruka klávesu vláčným pohybem a přesunuje se do další polohy. Akordy v této části hrajeme v plném znění až do posledního taktu gradace.

34

Hudba, která je součástí cody, má již charakter klidný a její melodie svobodně stoupá. Pocit ztišení ještě umocňuje subtilní dynamika a pedál una corda.

4.23 Valse - Impromtu Forma /:AA1:/A. Monotématická věta ve ¾ taktu má improvizační charakter volné formy impromptu. Po dvou taktech úvodu následuje šestnáctitaktová perioda, rozšířená o dalších osm taktů. Melodie začíná na durové tonalitě, avšak v doprovodu znějí mollové souzvuky. Dochází zde ke střetu mezi melodií a harmonií, např. ve čtvrtém taktu mezi malou a velkou tercií apod. Vrchní hlas je založen na melodické řadě vedoucí tuto linii směrem dolů. Skladba se nachází v tónině e moll a trojzvuk, kterým začíná v prvním taktu je subdominantou této tóniny. Charakteristické jsou však právě disonance, které vznikají při hře střetáváním různých intervalů. Na konci druhé periody dochází ke zrušení tématu a následuje osm taktů spojovací plochy. Díl A1 cituje šest taktů hlavu tématu ve spodním hlase v tónině h moll a po dvoutaktí spojovacího článku melodie pokračuje dvaadvaceti takty ve vrchním hlase, kde volně rozvíjí motivek hlavního tématu a zakončuje jej trylkem. Poté následuje vypsaná repetice a vše se ještě jednou opakuje a končí dílem A. Posledních šest taktů končí na tónice v tónině v e moll.

35

Harmonicky vynalézavá kompozice připomíná styl valčíků Maurice Ravela. Nejprve vysvětlíme harmonické schéma. Levou rukou hrajeme spojovacím pohybem krátce u kláves přiznávkový doprovod, který je základem rytmické pulsace. Pravá ruka vychází z pocitu lehkosti a tanečnosti. Legatovou melodii s melodickými ozdobami hrajeme plynule, abychom nepřerušili linii fráze. V následujících akordických figuracích se ruka přizpůsobuje vedení fráze, vychází z jediného impulsu a bere klávesy aktivními prsty. Akordické rozložené figurace vyžadují vyrovnanou hru v obou rukách, které na sebe navazují jako jedna nepřetržitá linie. Při cvičení vycházíme z první noty skupinky a s postupným přidáváním dalších not, nejprve pomalu, později v rychlém sledu, navazují obě ruce na sebe. Přenosy rukou do různých oktáv jsou spojeny s velkými pohyby paží. Bezpečnou orientaci v oktávách cvičíme spojováním nejprve prvního a posledního tónu skupinky. Hra arpeggiových akordů vyžaduje jeden spojovací pohyb, aktivní prsty s křížením rukou a následným vynesením tónu v melodii. Trylek cvičíme nejprve pomalu, v rytmických variantách, nejlépe v triolách. Ve skladbě se několikrát objevuje tempo rubato, tj. volný pohyb tempa mezi rytmem. Skladba má taneční charakter s poněkud volnější formou.

4.24 Lístek do památníku Forma ABA1B1A s codou. Díl A v tónině F dur v 6/8 taktu vychází z dvoutaktového motivu a má dvacet taktů. Prvních osm taktů je složeno ze dvou čtyřtaktí, uzavřeno nejprve tónikou hlavní tóniny, potom tónikou tóniny a moll. Následuje sedmitaktové nepravidelné rozšíření, které je sledem mimotonálních dominant. Další pětitaktové rozšíření uzavírá díl A na dominantě hlavní tóniny. Díl B má dvacet taktů a začíná na dominantě hlavní tóniny, pracuje osm taktů s motivem dílu A, který graduje v šestnáctinových hodnotách. Kontrastní myšlenka středního dílu se nachází ve spodním hlase v tónině B dur a končí na nonovém akordu v tónině G dur. Pak se opakuje ještě jednou v tónině b moll a končí sestupnými sledy akordů. Následuje jeden takt pomlky a osm taktů spojovacího dílu a pak se opakuje díl A a B s mírnou variací a rozšířením ještě jednou. Poslední zopakování dvacetitaktového dílu A je téměř doslovné s melodickou gradací a rozšířenou harmonickou složkou. Závěrečné čtyři takty jsou codou.

36

Lyricky půvabná kompozice připomíná smyčcový kvartet, s bohatým zvukovým rejstříkem, živou rytmikou střední části a vtipem, s nejjemnějšími výrazovými odstíny. Harmonické schéma vytvoříme vynecháním neakordických tónů. Abychom slyšeli dobře všechna pásma, cvičíme nejprve pomalu po jednotlivých hlasech. Půvabnou melodii v pravé ruce hrajeme cantabilním legatem měkkým ponorem prstů v klávesách, volným zápěstím a vycházíme přitom z první osminové noty s tečkou, která určuje rytmickou pulsaci skladby. Šestnáctinovou skupinku odlehčíme. Druhý hlas levé ruky doprovází tiše melodii lehčím ponorem prstů. V osmém taktu vyneseme také střední hlas. Jinak má levá ruka převážně doprovodný charakter. Arpeggia v široké harmonii hrajeme jedním pohybem, pedál umožňuje v těchto místech propojit akord s melodií. V šestnáctém taktu dílu A vyneseme melodické tóny spodního hlasu. V dílu B procvičujeme akordické pasáže střídání rukou v dvojhmatech s pevnými konečky prstů v rytmických a úhozových variantách. Ve střední části hrajeme melodii levé ruky hlubokým ponořením v legatu, zatímco skupinky ve vrchním hlase pravé ruky jsou co nejlehčí, s pocitem živých, rychle se střídajících prstů v dvojhmatech. Celá tato plocha zní velmi vzdušně. Vrchol skladby se nachází v šestnáctém a sedmnáctém taktu dílu B, pak se vrací do klidné atmosféry počáteční melodie.

37

4.25 Melodie Forma /:AB:/ s Codou. Monotématická věta v tónině a moll v 6/8 taktu má lyrický charakter. Díl A začíná osmitaktovým tématem, které je uzavřeno na dominantě hlavní tóniny a dále je rozvíjeno dalších osm taktů a končí ve stejnojmenné tónině A dur. Díl B má dvacet čtyři taktů. Pracuje s prvním čtyřtaktím dílu A, které prochází modulacemi až ke svému vrcholu a je uzavřeno na dominantě hlavní tóniny. Hudba, která následuje, je vypsanou repeticí dílu A a B. V závěru ještě cituje šestnáct taktů dílu A a uzavírá desetitaktovou codou , končící tónickým akordem A dur.

Skladba má lyrický, až kontemplativní charakter. Pravidelně se opakující rytmika navozuje pocit klidu, soustředění, vnitřní vyrovnanosti a ztišení. Vždyť jen ten, kdo se umí uvnitř ztišit, dokáže vnímat srdcem to, co je zde skryté. Začínáme akordickým rozborem. Melodii v pravé ruce hrajeme nejprve samostatně, měkce volnou rukou s pocitem vnitřního uvolnění. Zvlášť cvičíme neméně důležité doprovodné hlasy, které vyžadují vyrovnanou, klidnou hru. Pulsace musí být pravidelná, vždy s odlehčením osminové noty. Potom spojíme obě ruce dohromady tak, aby vynikla melodie ve vrchním hlase. Se vzrůstající dynamikou roste i napětí ve skladbě a vede až k melodickému vrcholu a postupně po mírném agogickém zvlnění se vrací zpět. Pedalizace je

38

podmíněna soustředěným posloucháním melodické linie. Citlivá práce s pedálem vnáší do skladby jemnost a zvukovou barevnost.

4.26 Halling Forma ABA s Codou. Díl A má osm taktů a začíná v tónině D dur ve 2/4 taktu. Po čtyřech taktech ostinátního tanečního úvodu následuje čtyřtaktové téma s výraznou rytmikou. Díl B má šestnáct taktů, vyskytují se zde vsuvky dvoutaktového motivku, který má instrumentální charakter a střídají se pravidelně se spojovacími dvoutaktími. pak následuje znovu osmitaktový díl A a poslední dva takty uzavírá Coda.

Inspirací tohoto Hallingu byly tzv. „hardangerské housle“.4 Melodie i rytmika ve skladbě připomínají hru houslí. Harmonie je skrytá. Drobně artikulované skupinky not v melodii hrajeme živými konečky prstů u kláves, vycházíme přitom z počátečního impulsu. Živost tempa i výrazu a střídání kontrastní dynamiky navozuje představu velmi energického tance. Pedál je zde nahrazen prodlevou v basu, napodobuje doprovod houslí na prázdných strunách. Levá ruka hraje lehký příraz na dvojhmatech v synkopickém rytmu. ............................................................................................................................................................................................................. 4 http://youtube.com/watch?=GrCroYvUnSC@feature=player_embedded-hardingfele [cit. 2013-01-06]

39

4.27 Melancholie Forma ABA1B1A s Codou. Díl A začíná v tónině g moll ve 2/4 taktu a má dvanáct taktů. Téma má čtyři takty a je uzavřeno na dominantě hlavní tóniny fermátou. Dalších osm taktů má kontrastní charakter, kde se uplatňuje postup malé sekundy z hlavního tématu ve vrchním hlase a je mírně variačně rozvíjen dvaatřicetinovými skupinkami a melodickými ozdobami. Díl B má devět taktů. Ve vrchním hlase se ostinátně opakuje charakteristický držený tón, zatímco ve spodním hlase probíhají chromatické postupy. Celý díl má gradační charakter. Dále následují čtyři takty dílu A, devět taktů z dílu B a čtyři takty dílu A. Poslední dva takty mají charakter cody.

Pocit smutku a tiché melancholie prostupuje celou touto skladbou. Ne náhodně je zde také zvolena tónina g moll. Široké téma hrajeme tiše, legatovým způsobem s doposloucháním každé noty ve frázi. Dále cvičíme spodní hlas s melodií v pravé ruce jedním spojovacím pohybem ruka tak, aby obě ruce na sebe plynule navazovaly. Váhu rozložíme do všech prstů, současně však zdůrazníme basový tón, hrajeme jej s hlubokým ponořením z volné paže. Začátek druhé doby ve skupince lehce akcentujeme. Pak hrajeme dohromady se středním hlasem. Stále se zde opakuje interval malé sekundy, vyjadřující pocity smutku a úzkosti. V dílu B nad ostinatem pravé ruky hrajeme dvojhmaty v levé ruce vázaně s postupnou gradací, kterou vystupňujeme až do změny tóniny As dur, se kterou 40

přichází i náhlá změna dynamiky. Melodii zde hrajeme světleji, než akordický rozklad, který jen lehkým ponorem prstů do kláves koloruje melodické tóny. Celá tato plocha přináší do skladby pocit světla a naděje, graduje až do svého vrcholu a následně se vrací opět do melancholie tóniny g moll.

4.28 Springtanz Forma ABA1B1A1 s Codou. Díl A má deset taktů a začíná v tónině G dur ve ¾ taktu. Po dvoutaktovém úvodu na ostinátním basovém doprovodu začíná čtyřtaktové téma, které je v dalších čtyřech taktech mírně variováno. Díl B má dvacet taktů a rytmicky vychází z dílu A, melodicky přináší třítaktové útvary, které se posunují na různých stupních směrem dolů. Probíhají zde postupné modulace a objevují se triolové rytmy, přinášející variační prvky. Další díl A1 přináší změnu ve spodních hlasech, nápadně odlišnou stylizaci doprovodu a má osm taktů. Po něm se ještě zopakuje doslovně dvacet taktů dílu B a osm taktů dílu A. je uzavřen osmitaktovou codou.

Springtanz, je charakteristický norský, lidový tanec springar ve ¾ taktu, rychlého tempa, který obsahuje výrazné rytmické prvky. Nejprve vytvoříme akordické schéma. melodii v pravé ruce v sextách, rozdělenou artikulačními obloučky, hrajeme s rozloženou vahou do obou tónů 41

dvojhmatu jedním spojovacím pohybem s lehkou akcentací první doby v taktu. Radostnou náladu ještě umocní sextové skupinky v tečkovaném rytmu, které hrajeme pravou rukou s pocitem lehkých prstů a levou rukou doprovod s přeneseným přízvukem na druhou dobu v taktu. Díl B přináší změnu tonality, a tím i nálady ve skladbě. Hrajeme v legatu oba hlasy, rozdělené pomocí frázovacích obloučků. Tato plocha má více písňový charakter. Ke konci dílu B se střídá dvoutaktové členění, jeden takt dur s jedním taktem moll, jako světlo a stín a znovu pak přechází do radostné nálady tóniny G dur. Doprovod levé ruky tvoří rytmickou pulsaci tance nebo se střídá s legatovými plochami. V některých taktech jsou skoky levé ruky přes pravou. Cvičíme je tak, že zadržíme dvojhmat v pravé ruce a velkým, cíleným pohybem skáčeme ze spodní noty na vrchní. Nálada této skladby se střídá mollovým a durovým zabarvením tóniny a jejich výrazovým odlišením.

4.29 Elegie Forma /:AB:/A. Díl A se nachází v tónině h moll ve 2/4 taktu a má šestnáct taktů. Osmitaktové téma, s charakteristickým synkopickým rytmem v doprovodu, se nachází ve spodním hlase a je v dalších osmi taktech oktávově zdvojeno. Díl B má celkem dvacet dva taktů. Tato plocha využívá rytmiku hlavního tématu, které melodicky obměňuje a opakuje na různých stupních. Ve 26. taktu dochází k postupnému zrušení tématu a končí čtyřtaktovou kadencí s fermátou. Ve spodních a středních hlasech probíhají chromatické postupy. Díl A a B se ještě jednou opakuje jako vypsaná repetice. Posledních dvacet taktů dílu A je uzavřeno pětitaktovou codou, končící tónickým akordem hlavní tóniny.

42

Skladba má nostalgický charakter, vyjadřuje náladu tichého smutku, blíží se až k žalozpěvu. Cvičíme nejprve zvlášť melodii a doprovod. Cantabilní legato s doposloucháváním každého tónu vytváří klidný pohyb melodické linie, která je ještě oktávově zdvojena. Do tóniny h moll přináší tímto temnější zabarvení. V díle B je melodie již drobně artikulována, hrajeme ji podle artikulačních obloučků, ale fráze jsou děleny po čtyřech taktech. Tato plocha ve vyšší poloze má světlejší zabarvení, melodie zde neustále stoupá. Doprovodné dvojhmaty hrajeme na začátku měkkým portamentem, v levé ruce malé skupinky s lehce vynesenými chromatickými, sekundovými postupy. Pedalizaci tvoříme podle melodické linie. Pedál zde má úlohu nejen spojovací, ale současně obohacuje harmonii. Využíváme všech jeho možností. V oktávovém zdvojení melodie přináší pocit tajemna.

4.30 Mladý pastýř Forma ABA1 s Codou. Díl A se nachází v tónině g moll v 6/8 taktu a má šestnáct taktů. Osmitaktové téma začíná v g moll a ještě jednou se opakuje. Díl B má 21 taktů, používá pozměněnou část tématu a improvizačně s ní pracuje. Následně se rozpadá v rozložených akordech a zůstává na ostinátním tónu d. V díle A1 se melodika zhušťuje polyfonicky až k tříhlasému kánonu a končí čtyřmi takty cody.

43

Tato skladba, pro niž je typická pastýřská a poněkud melancholická melodika, má improvizační charakter. Patrně vznikala z dojmů putování po horách s Griegovými přáteli. Byla věnována Juliu Röntgenovi. Spolu se skladbami Gangar, Notturno a Pochod trolů ze sešitu V. byla upravena také pro orchestr jako suitový cyklus. Široká, legatová, zpěvná melodie připomíná zvuk pastýřovy píšťaly. Hrajeme ji cantabilním legatem podle frázovacích obloučků. V díle B nejprve cvičíme zvlášť po jednotlivých hlasech a vynášíme melodický hlas pozměněného tématu. Potom hrajeme s doprovodnými hlasy dohromady, které dynamicky odlišíme lehčím ponorem prstů v klávesách. Rychlé pasáže s kvartolami vyžadují hru drobnou prstovou technikou u klávesy. Kvartoly vychází z jednoho impulsu, z osminové noty předcházejícího taktu. V závěrečném dílu vynášíme všechny tři hlasy kánonicky zpracované espressivo. Interpretace skladby vyžaduje určitou improvizační volnost.

4.31 Gangar Forma ABA1BA1 s codou. Díl A má šestnáct taktů a nachází se v tónině C dur v 6/8 taktu. Sedmitaktové téma s rozšířením začíná zdvihem a ještě jednou se opakuje.

44

Charakteristická je jeho tonální i rytmická monotónnost. Díl B má osmnáct taktů a cituje nejprve první dva takty dílu A, potom moduluje do různých tónin a je rozšířen drobným šestnáctitaktovým motivkem. V díle A1 hlava tématu sekvencovitě klesá. Má čtyřicet čtyři taktů. Melodie je oktávově zdvojena. Následuje ještě osmnáct taktů dílu B a v závěru čtyřicetitaktová coda, končící tónickým akordem hlavní tóniny.

Gangar je lidový tanec v 6/8 taktu pochodového rázu. Nejvíce se tančil na venkově. Nejprve cvičíme pravou rukou zvláštˇ. Melodie ve vrchním hlase má legatový charakter, hrajeme ji cantabilně s jemným odlišením středního, doprovodného hlasu. Tanec má svoji typickou rytmiku a artikulaci s důrazy na třetí době v 6/8 taktu. Šestnáctinové skupinky v díle B hrajeme spojovacím pohybem s lehkým odsazením a přenesením ruky k následující skupince nejkratším pohybem. Doprovodné akordy v pravé ruce pokládáme s pocitem volné paže, procítěním konečku prstů a vynášíme vrchní melodický tón. Oktávové, sestupné pasáže hrajeme pevnými konečky prstů za účasti lehkého pohybu zápěstí, prsty jsou velmi blízko u kláves a hrají s pocitem nesené ruky. Výraznými akcenty a dynamikou lze dosáhnout dramatičnosti této plochy, která dává skladbě pochodový ráz.

45

Levá ruka má zpočátku charakter doprovodu. Nad prodlevou hrajeme protihlas k melodii legátovým způsobem. V dílu B se střídá melodie v levé a pravé ruce, cvičíme její plynulé navazování. Skoky vyžadují okamžitý přenos ruky. Pedalizace je vyznačena, má spojovací charakter mezi vzdálenými akordy.

4.32 Pochod trolů Skladba má rozsáhlejší formu ABA, která se dá ještě podrobněji rozdělit. Díl A má sedmdesát taktů. Nachází se v tónině d moll ve 2/4 taktu. Čtyřtaktové téma začíná zdvihem a ještě jednou se opakuje o kvartu výš. Střední část pracuje s rytmickým útvarem předtaktí ve ve čtyř, dvou a jednotaktovém rozsahu a prochází modulacemi v různých tóninách. Závěrečná část tohoto dílu posouvá rytmickou skupinku předtaktí o oktávu výš a sekvencovitě sestupuje dolů. Levá ruka má též oktávově zdvojený doprovod. Díl B má 53 taktů. Osmitaktové téma začíná v tónině D dur a ještě jednou se opakuje o oktávu níž. Následuje deset taktů spojovacího článku, skládajícího se z rozložených akordů s modulačními prvky v terciové příbuznosti. Následuje osmitaktové téma v G dur, které je opět citováno o oktávu níž a jeho spojovací článek. Díl A má 71 taktů a doslovně se opakuje s přídavkem posledního, závěrečného taktu, končícího na tónice hlavní tóniny.

46

Pochod trolů, orchestrálně též zpracovaný, vychází patrně z norských lidových pověstí. Trolové jsou tajemní ochránci lidských příbytků, plni překvapení, jako sama norská příroda. Mají také svoji oblíbenou princeznu /střední část skladby/. Tato tématika se vyskytuje v Lyrických skladbách několikrát např. pod názvy Tanec elfů op. 12 č. 4, Sylfida op. 62 č. 42, Kobold op. 71 č. 62. Harmonický rozbor a analýza akordů je nezbytná pro pochopení skladby. Na počátku cvičíme samostatně každou rukou zvlášť. Akordické sledy hrajeme nejprve u kláves v pomalém tempu, potom shora do kláves. Melodii v jednohlasu, abychom vycvičili aktivní konečky zejména čtvrtých a pátých prstů. Potom ji hrajeme jako součást akordů, ve směru horizontálního vedení fráze. Dvaatřicetinové skupinky mají impuls na první notě a vyžadují hru spojovacím pohybem ruky ve směru pokračování melodie. Dbáme přitom na důslednou sluchovou kontrolu, zřetelnost a brilanci. V doprovodu levé ruky vynášíme melodické tóny a opakované tóny hrajeme tiše. Větší oktávové skoky cvičíme nejkratší cestou bez přípravy s okamžitým rychlým, cíleným pohybem k další oktávě. Ve středním díle uplatňujeme legatový způsob hry s výraznou melodií ve vrchním hlase.Vynášíme také zajímavé sekundové postupy v protihlase. Sexty mají impuls na první notě a kvartové postupy v lomených, rozložených akordech procvičujeme nejprve v dvojhmatech po kvartách, s uvědoměním si jejich vzdálenosti, potom rozloženě. Střední díl tvoří dynamicky i výrazově kontrast ke krajním dílům. Skladba je poněkud obtížnější, ale velmi efektní.

4.33 Notturno Forma ABA. Díl A začíná v tónině C dur v 9/8 taktu a má dvacet taktů. Téma je čtrnáctitaktové, se čtyřtaktovým rozšířením, čerpajícím z posledních dvou taktů tématu. Dalších šest taktů má spojovací charakter a připravuje díl B. Díl B se skládá z třinácti taktů a je tvořen složenými dvoutaktími, která se rozvíjí a prochází modulacemi. Dochází k rozšíření a dělení základního motivku, který se následně rozpadá. Dramatičnost ticha je zde vyjádřena prázdným 3/8 taktem.

47

Díl A se skládá z jednadvaceti taktů. Znovu se opakuje hlavní téma, ale v poněkud rozšířené formě, v devíti taktech následuje pak reminiscence úvodního tématu a zvukomalebného prvku a poslední dva takty končí kadencí v tónině C dur.

Novou harmonizací připomíná tato skladba impresionistické kompozice C. Debussyho, např. Svit luny. Odráží se zde i nálady symbolistů, ze světa podvědomí a snů a také typicky Griegovská kázeň v ovládání citů. Je to hudba plna tónomalby, s jemnými výrazovými odstíny, zachycující impresi okamžiku jako na plátnech impresionistických malířů. Na začátku je třeba si uvědomit celkovou uvolněnost těla, od zádového svalstva, po rameno, celou paži až k prstům. Jakékoliv napětí je zde nevhodné. Melodii hrajeme ve spodní poloze měkkým ponořením prstů do kláves a pokračujeme volným pohybem ruky přenosem do horní a střední polohy s procítěním každé noty a pocitem horizontálního vedení fráze. V levé ruce vynášíme sestupný, chromatický protihlas. Dvojhmaty středního hlasu a doprovodné akordy hrajeme tiše, basový tón mírně zvýrazníme a připojíme jedním spojovacím pohybem k akordu. Doprovod je podřízen melodické linii. Závěr dílu A přináší zvukomalebný prvek, napodobuje ptačí trylek. Vychází ze skupiny šestnáctinových not v předchozím taktu a je zakončen lehkým odsazením, jehož pohyb pokračuje do dvojhmatu spodní oktávy.

48

V melodickém dvojhlase středního dílu cvičíme dvojhmaty nejprve vrchní tón legato a spodní tón lehké prstové staccato, s dynamickým odlišením zpěvného vrchního hlasu. Prsty zůstávají v terciích pevné v konečcích, ale ruka je volná. Rozložené akordy vychází z impulsu první noty a s pocitem lehkosti přelétají z jedné oktávy do druhé. Notturno je velmi emocionální skladbou, evokující tajemnou a snivou náladu pomalu odcházejícího dne…

4.34 Scherzo Forma ABA. Díl A začíná v tónině e moll ve ¾ taktu a má sedmdesát taktů. Čtyřtaktové téma je doprovázeno triolovými rozloženými figuracemi, které harmonicky opisují akordy. Dále se rozvíjí jen dvoutaktový motiv, ale tonálně se nevzdaluje. Díl B začíná v tónině E dur, má 64 taktů a přináší osmitaktové téma písňového charakteru. Končí na septakordu této tóniny a pak je uzavřeno subdominantou s odlišnou harmonizací. Druhá část po repetici je modulačně pestrá. Díl A se doslovně opakuje.

Scherzo patří mezi velmi rychlé a interpretačně náročnější skladby. Taneční charakter je dán akcenty v 2. 3. a 4. taktu tématu. Tónina e moll v krajních dílech v nás může evokovat obraz horské bystřiny a tónina E dur středního dílu pocity ranního svítání v horách.

49

Nejprve začínáme harmonickou analýzou a poté hrajeme každou rukou zvlášť. Na začátku levá ruka spojuje dvoutaktové, nebo jednotaktové skupinky melodie spojovacím pohybem ruky, vždy s akcentem na první době v taktu. Doprovodné trioly v pravé ruce hrajeme s pocitem lehkosti na jeden impuls. V další části od sedmnáctého taktu navazuje levá ruka na pravou a vychází opět z první doby v taktu a výrazně ji akcentuje. Stupnicové pasáže a akordy hrajeme pružným pohybem zápěstí energicky s hlubším ponořením v kontrastní dynamice. Napětí se stupňuje během šesti taktů vždy do svého dynamického vrcholu. Griegova představa vede až k označení výrazu této části feroce – divoce. Od 46. taktu je způsob nácviku podobný jako na začátku, jen melodie je tišší, ve vyšších polohách má jasnější barvu a levá ruka vytváří pravidelnou rytmickou pulsaci. Závěr tohoto dílu vyznívá do vytracení. Ve středním díle B hrajeme zpěvným legatem melodii, doprovázenou měkce a tiše akordy v levé ruce. Melodická linie je klidná, tvoří kontrast s dílem A. Také tónina E dur stojí v kontrastu ke krajním dílům skladby, které se nachází ve stejnojmenné tónině mollové. Obtížným technickým prvkem jsou takty, ve kterých melodie s doprovodem vytváří rytmus 2:3. a spojuje dva různé pohyby rukou. Cvičíme nejprve v pomaleji, potom do tempa a vycházíme z impulsu první noty. Tato skladba je pro žáky velmi obtížná.

4.35 Zvony Skladbu nelze formálně rozdělit, je to zvukomalebná věta, inspirována hudbou C. Debussyho, charakteristická kvintovými souzvuky, uspořádanými do dvoutaktí. Ostinátní bas místy vytváří s těmito souzvuky bitonální vztahy.

50

Tato zvukomalebná kompozice se skládá ze samých kvint, v jejichž sledu nacházíme

harmonický

řád.

Svým

charakterem

připomíná

skladby

impresionistického období. Dvojhmaty v levé ruce hrajeme lehkým portamentem volným zápěstím. Váha ruky v pianissimu je minimální, jen lehké doteky kláves napodobují vzdálený hlas zvonů. Spodní basová poloha dává řád rytmu, který má houpavý charakter. Pravou rukou hrajeme dvojhmaty v synkopickém rytmu nejprve bez melodických ozdob, potom s lehkými přírazy. Přízvuk je na notě hlavní. Potom se obě ruce vzájemně doplňují. Pedalizace a práce s vahou ruky vnáší do skladby široké spektrum dynamických odstínů od nejjemnějších až po plný zvuk ve vrcholu skladby.

4.36 Ztracené dny Forma ABA. Díl A v tónině d moll ve ¾ taktu začíná předtaktím a má 47 taktů. Téma se skládá z osmi taktů, uspořádaných do dvou čtyřtaktí. Druhé čtyřtaktí s mírnou variací je uzavřeno z dominanty do tóniky hlavní tóniny. Spojovací díl pracuje se střední částí motivu hlavního tématu. Dalších osm taktů cituje počáteční motiv tohoto tématu. Od třicátého druhého taktu má hudba improvizační charakter, spěje k vrcholu a uzavírá se kadencí v tonině d moll. Díl B začíná v D dur má 52 taktů, pracuje s motivem hlavního tématu, ale v durové tónině. Spojovací díl používá charakteristického tečkovaného rytmu. Krátce

51

cituje hlavní téma tónině Des dur a tóninovým skokem se zpět vrací do D dur. Závěrečný díl A se doslovně opakuje.

Ve skladbě cítíme smutek a náznak lítosti nad plynoucím časem. Je to rytmicky náročná a zvukově bohatá kompozice s poněkud rozsáhlejší formou. Začínáme harmonickým a formálním rozborem. V díle A, který má nostalgický charakter, hrajeme pravou rukou zvlášť, s rozlišením melodie ve vrchním hlase, střídáním tečkovaného rytmu a triolových skupinek a vyřešením rytmu 2:3, jenž přináší hudba od 9. taktu. Tečkovaný rytmus v dvojhmatech v předtaktích je lehkou dobou. Melodii hrajeme s pocitem volné ruky blízko kláves, v terciích pak pružnými, aktivními konečky prstů. Vynášíme imitaci motivku v levé ruce. Oktávový bas bereme vláčným pohybem ruky s větší vahou. K němu pak nejkratší cestou připojujeme ostatní akordy. Doprovod v šestnáctinových pasážích hrajeme spojovacím pohybem ruky s lehkým přenesením do následující polohy. V závěru dílu A dochází k melodicko-harmonickému vrcholu, v pravé ruce v akordických sledech a v levé v oktávových skocích a tato plocha dramaticky postupně graduje. Střední díl B má živější charakter. Je radostnou vzpomínkou na dny minulé. Střídá se zde lehkost a tanečnost. Tečkované rytmy s oktávovými postupy v levé ruce cvičíme nejprve akordicky, potom tečkovaně s výraznými akcenty středního hlasu.

52

Snivá tónina Des dur je zde výrazně odlišena i pomalejším tempem, je jakýmsi zastavením v čase. D dur tónina přináší do hudby radost a naději.

4.37 Gade Forma /: AB:/A s codou. Díl A začíná v tónině A dur v alla breve taktu a má šestnáct taktů. Osmitaktové téma je ještě jednou opakováno s mírnou variací ve spodním hlase. Díl B má třiatřicet taktů. Uvádí nové téma, které je současně imitováno ve spodním hlase. Následně se rozpadá, je diminuováno a objevuje se v inverzi. Oba díly A a B se ještě jednou opakují a následuje závěrečná coda končí tónickým akordem tóniny A dur.

V této půvabné skladbě vylíčil Grieg portrét svého přítele, skladatele a dirigenta Nielse Viléma Gade /1817-1890/, přítele Schumannova a Mendelssohnova. Seznámil se s ním v Kodani r. 1863, která byla tehdy uměleckým centrem. Po harmonickém rozboru cvičíme velmi jemně počáteční melodii klidnou rukou, cantabilním legatem zvlášť. Levá ruka vytváří rytmickou pulsaci rozloženými akordy. Basový tón hrajeme s představou ponoření ruky a k němu lehce vynášíme melodické tóny doprovodu, který je podřízen melodii. Od sedmnáctého taktu hrajeme výrazněji melodickou linii střídající se v obou rukách, která je doplněna synkopickým rytmem doprovodu. Od 23. taktu dochází k velké dynamické gradaci, postupným zesilováním až k melodickému vrcholu, a poté napětí klesá v sestupné

53

chromatické řadě a vyústí do jednohlasu, spojujícího oba díly. Rozsah rozloženého akordu v levé ruce vyžaduje velké rozpětí ruky a časté střídání její polohy. Tempo je živější, tónina A dur přináší do skladby světlejší zabarvení, nálada je radostná jako vzpomínka na krásná setkání.

4.38 Iluse Forma /:AB:/A Díl A začíná v tónině a moll v 6/8 taktu a má šestnáct taktů. Téma je osmitaktové, opakuje se ještě jednou ve středním hlase a má klesající charakter. Od devátého taktu dochází k jeho rozšíření citováním prvního taktu hlavního tématu. Díl B má třináct taktů. Přináší čtyřtaktové téma, melodika se obrací opačným směrem. Rytmicky vychází z tématu dílu A. Spojovací článek čerpá z rytmického útvaru hlavního tématu. Dále dochází znovu k opakování dílu A a B a posledních osm taktů je totožných s prvním osmitaktím dílu A.

Skladby podobné této, vykreslují část intimního života Griegova. Iluse jako naděje, která se neopírá o skutečnost a která je vždy jen přeludem, je hlavní myšlenkou skladatele. Tato kompozice není technicky obtížná. Melodie v sextách vychází z jednoho tónu, označeného fermátou, který vyjadřuje zamyšlení. Sextové skupinky hrajeme měkkým ponorem prstů v klávesách, podle artikulačních obloučků s vynášením

54

vrchního hlasu. Třídobá pulsace navozuje pocit lehkého houpání. Dále pokračuje melodie ve středním hlase a nakonec je rozložena v obou rukách současně. Doprovod je tvořen lomenými oktávovými zdvihy, které cvičíme jedním spojovacím pohybem. Druhou notu v oktávě doposloucháme a dodržíme. Ve středním díle hrajeme akordické rozklady vyrovnaně, vycházejíce z počátečního impulsu. Zde se nachází také melodický vrchol skladby. Pedalizaci tvoříme s ohledem k melodické linii. Svým charakterem je tato skladba vážná a tempo klidné.

4.39 Tajemství Monotématická skladba v tónině G dur se skládá z dílů A a A1. Téma má devět taktů. Melodika sekvencovitě stoupá, a potom se obrací sestupně do průtažné kadence. Od jedenáctého taktu se hudba polyfonicky zhušťuje, vytváří kontrastní plochu a postupně se vytrácí dvouhlasými kroky. Recitativ, který má tápavý výraz, ukončuje tuto část. Díl A1 se znovu opakuje s drobnými proměnami.

V této kompozici nám dává skladatel nahlédnout do skrytého mystéria. V mnoha sekvencích, a chromatických postupech intervalech směřujících vzhůru vytváří pocit tajemnosti a tápavého tušení.

55

Nejobtížnějším prvkem je zde hra melodie v oktávách, což předpokládá dřívější seznámení s oktávovou technikou hry. Cvičíme nejprve samostatně každou rukou zvlášť, chromatické postupy hrajeme co nejúspornějším pohybem. Vzdálenost palce při přechodu z černé klávesy na bílou by měla být co nejkratší. Zbytečné pohyby ruky by rušily plynulost melodické fráze. Melodie má legatový, zpěvný charakter, legatové oblouky jsou často vedeny přes taktovou čáru. V místech, kde je hudba polyfonicky zhuštěna, dochází k větší dramatičnosti, zrychlení a následně poklesem dynamiky k jejímu vytracení v dvojhmatových sledech. Polyfonicky vedené hlasy můžeme odlišit barevně, abychom lépe pochopili strukturu této plochy. Potom obě ruce spojíme dohromady s výrazným odlišením melodie od ostatních hlasů. Recitativ chápeme volně, má improvizační charakter.

4.40 Ona tančí Forma ABABA s codou. Díl A začíná předtaktím na dominantě tóniny C dur ve ¾ taktu. Má třicet dva taktů. Tvoří jej šestnáctitaktové téma, které má v prvních čtyřech taktech přiznávkový charakter, další čyři takty jsou odpovědí s melodicky jasnějším obrysem. Dalších šestnáct taktů je totožných . Díl B má dvacet taktů, přináší téma ve spodním a vrchním hlase, stylizace je stejná jako v díle A. Spojovací díl v modulacích používá šestnáctinové skupinky z druhého taktu hlavního tématu. Dále se jednotlivé díly opakují. Kontrast mezi díly A a B není nápadný. V závěru posledních třicet dva taktů přináší hudbu codového charakteru.

56

Tato kompozice je skladatelovou příjemnou vzpomínkou. Grieg zde neskrývá svůj smysl pro humor. Lehce graciézní valčík se prolíná s valčíkem vídeňského typu. Při nácviku je třeba odlišit melodii od doprovodu. Levá ruka bere bas pohybem shora a nejkratší cestou k němu lehce přiznávkový doprovod. Důležitá je první doba v taktu. Předtaktí chápeme odlehčeně. Skupinky šestnáctinových not, které zde vytváří pocit lehkosti a tanečnosti, hrajeme spojovacím pohybem s uvědoměním jejich intervalových vzdáleností. Hrajeme nejprve obě noty tenuto, nebo vrchní notu staccato a spodní legato, potom jedním pohybem s odlehčením ruky na konci. Melodii v oktávách hrajeme legato s pocitem horizontálního vedení fráze. Tanečnost, půvab a jemný humor je základní ideou této skladby.

4.41 Touha po domově Forma ABA. Díl A má dvacet sedm taktů, začíná v tónině e moll ve ¾ taktu. Tóny efis-g jsou základním dvoutaktovým motivem skladby. Téma se skládá z osmi taktů. Po dvoutaktích je pokaždé jinak harmonizováno, než ukončí kadenci. Vytváří protiklad ke stejné melodice. Potom je rozvíjeno kánonicky. Kánonické imitace jsou harmonicky zabarveny a vytváří napětí ve skladbě. Díl B má čtyřicet dva taktů. Skládá se z dvoutaktového tématu v tečkovaném rytmu a je variací tématu. Spojovací díl prochází modulacemi. Závěrečný díl A je doslovným opakováním.

57

V této překrásné skladbě slyšíme melodii pasačky Gjendine Slaalienové, svolávající své stádo hrou na roh. Počátek melodie zvané „lurlok“ /tj. tóny e–fis–g /, tvoří základ tématu skladby. Tak jej zachytil Grieg při svých toulkách s přáteli v horách. Svým charakterem jemná tónina e moll vyžaduje také citlivou hru legata, ve kterém cítíme výrazněji melodii, nacházející se zde ve vrchním a spodním hlase, nebo v obou hlasech současně. Konce frází vždy doposloucháme. Akordy, tvořící harmonickou složku skladby hrajeme s ponořením, vahou volné paže s pocitem volnosti. Střední díl má radostný taneční charakter. Vystihuje jej i tónina E dur, plná jasu. Hrajeme nejprve po hlasech, prsty jsou zde živější, s výraznou rytmizací první noty v tečkovaném rytmu. Rytmická pulsace přináší do této části lehkost a hravost. Frázování vyplývá z kontextu a je tvořeno dvoutaktími. Osminový doprovod hrajeme lehce, mírným pohybem zápěstí ve směru hry. Místy je legatový oblouček veden přes taktovou čáru. Malé skupinky, které spojují legatové plochy, vychází z impulsu první noty a spějí ke gradaci. Díl A má poněkud volný, improvizační charakter, díl B k němu tvoří kontrastní plochu v pevném rytmu a živém tempu.

58

4.42 Sylphide Forma ABAB s Codou. Díl A se nachází v tónině h moll ve ¾ taktu a má šestnáct taktů. Osmitaktové téma začíná na zmenšeném septakordu VII. stupně v h moll. Dalších osm taktů se opakuje. Díl B má dvacet šest taktů a začíná vzestupnou, chromatickou řadou. Cituje závěr dílu A. Dochází zde k častějšímu střídání taktů. Spojovací díl má improvizační charakter a používá rytmický prvek prvního taktu, který je důležitý pro vystižení nálady skladby. Dále se díl A a B znovu opakuje a poslední čtyři takty zakončuje coda.

Skladba je stylizovaná do třídobého tanečního rytmu. Námět je mytologický. Sylphide je éterickou bytostí, pro většinu lidí neviditelnou, která plní přání a pomáhá lidem. Skupinky not, spojené drobnými obloučky, hrajeme velmi lehce s využitím spojovacích pohybů, mírným pohybem zápěstí. Půlové noty v melodii vyžadují hlubší ponoření do kláves, ale nesmí se přitom vytratit lehkost a půvab melodie, která má výrazně taneční charakter. Ve střední části cvičíme skupinky nejprve pomalu zvlášť, potom obě ruce dohromady aktivními konečky prstů. Můžeme hrát také obě noty harmonicky. Levá ruka se na začátku po dvou taktech připojuje mazurkovým 59

doprovodem. Pomlka na třetí době ještě více vystihuje pocit lehkosti. Ve středním díle se pak doplňuje melodický hlas lehkými imitacemi skupinek. Pedalizace je vyznačena.

4.43 Dík Forma ABABA s codou. Díl A se nachází v tónině G dur ve 4/4 taktu a má dvacet čtyři taktů. Začíná dvanáctitaktovou periodou s rozšířením tématu, která se znovu opakuje a je uzavřena nejprve dominantou, potom tónikou. Díl B má dvanáct taktů, začíná na dominantě hlavní tóniny a nad ostinátním basem cituje několikrát motivek úvodního tématu dílu A. Dále se díly A a B opakují a posledních sedm taktů uzavírá coda plagálně se závěrem subdominanta – tónika.

Melodika skladby je prostá, má charakter norské lidové písně. Plyne ve své přirozenosti, vyjadřující vděčnost nad projeveným darem. Nejprve cvičíme samostatně melodii, která je ve vrchním hlase čtyřhlasu. Potom postupně přidáváme další hlasy. Hrajeme velmi zpěvným způsobem legata a ostatní hlasy podřizujeme melodii. Dynamiku vystavíme na základě harmonických vztahů.

60

Ve středním díle rozšíříme zvukové spektrum využitím pohybu po celé klávesnici. Skoky v levé ruce cvičíme samostatně vahou paže z volné ruky, potom přidáváme malé skupinky v pravé ruce s velkou gradací až do arpeggiového akordu. Dále pokračujeme v původním tempu. V závěru vynášíme melodii v obou hlasech současně a kadenci uzavřeme arpeggiovou hrou akordů. Tempo je klidné, k mírnému zrychlení dochází před melodickým vrcholem dílu B.

4.44 Francouzská serenáda Forma ABA1BA2. Díl A se nachází v tónině A dur ve 4/4 taktu a má dvacet čtyři taktů. Téma tvoří dvanáctitaktová perioda s rozšířením, uzavřená na dominantě hlavní tóniny, která se ještě jednou opakuje. Díl B má jedenáct taktů a začíná na kvartsextakordu VII. stupně v A dur. Pracuje s vzestupnou řadou. Dále se jednotlivé díly opakují. Díl A1 je citován v tónině D dur a má sedm taktů, díl B má devět taktů a končí jednotaktovým rozšířením.

Jemný charakter francouzské serenády vystihuje nejen její obrácený přiznávkový doprovod, který zní půvabně lehce, až nadýchaně, ale také tónina A dur, ve které Grieg píše skladbu, plnou radostných vzpomínek.

61

Po úvodních dvou taktech hrajeme melodii klidným a vyrovnaným legatovým způsobem, se smyslem pro horizontální vedení fráze, její počátek i konec. Melodický vrchol náhle přerušují šestnáctinové skupinky, zakončené arpeggiem v kontrastní dynamice. Hrajeme je živě bez ritardanda. Charakteristické je zde střídání klidného, houpavého rytmu s kontrastním, vloženým dvoutaktím, přinášejícím do skladby jemný humor. Levá ruka hraje spojovacím pohybem přiznávkový doprovod. Hrajeme ji s pedálem zvlášť. Pedalizace v delších plochách středního dílu vytváří lehce zamlžený, poněkud impresionistický obraz.

4.45 Potůček Forma ABABA. Díl A se nachází v tónině h moll ve ¾ taktu a má šestnáct taktů. Skládá se ze dvou osmitaktí. Prvních osm taktů má vzestupný charakter a druhé sestupný. Typicky Griegovská je zde harmonie, vytváří zvukomalbu. Díl B má šestnáct taktů. Používá sekvencovitých, šestnáctinových postupů a vytváří kontrastní část. Dále se opakuje osmitaktový díl A, šestnáctitaktový díl B a osmitaktový díl A. Závěrečná coda má sedmnáct taktů, sextaktord na VI. stupni v h moll zastupuje ve třetím taktu od konce tóniku, předjímá ji a sledem akordů na tónice také končí.

62

Tato skladba svým způsobem může připomínat etudu, a to nejen kompozičním stylem, ale i obtížností. Zvukomalebné prvky evokují obraz horské bystřiny. Abychom měli harmonickou představivost, hrajeme nejprve šestnáctinové postupy v dvojhmatech tenuto s harmonií levé ruky. Potom cvičíme postupně všechny technické prvky. Jednotaktové skupinky šestnáctinových not na začátku hrajeme živými, aktivními prsty. Vycházíme z impulsu první noty. Ruka zůstává pružná, dýchání ve smyslu vedení fráze. Na konci fráze ji lehkým zdvihem přeneseme do následující polohy. Drobné, šestnáctinové noty hrajeme co nejblíže u kláves, prsty nezvedáme, prsty zvedají jen klávesy. Skupinky cvičíme do výsledného tempa s postupným přibíráním tónů. Dbáme na jejich zřetelnost. Od sedmnáctého taktu vynášíme melodické tóny v lomených dvojhmatech. Hrajeme je lehkým, pohybem prstů a odlišíme je od opakovaných tónů středního hlasu. Od 25. taktu se dynamika stupňuje až do svého vrcholu a skupinky jsou výrazně akcentovány po jednotlivých dobách. Sestupnou řadu rozložených akordů cvičíme s přibíráním jednotlivých tónů. Při nácviku oběma rukama dohromady dbáme o perfektní souhru. Tempo je velmi živé, vyžaduje rychle se měnící polohu rukou s postupně gradující dynamikou. Skladba je velmi efektní.

4.46 Vidina Forma A A1. Díl A začíná v tónině fis moll v 6/8 taktu a má dvacet čtyři taktů. Téma je čtyřtaktové s kvartolou ve třetím a čtvrtém taktu. Členění je pravidelné po čtyřech taktech, vždy přináší novou harmonii. Basová linie chromaticky klesá po čtyřech taktech. Tóniny jsou zde ve vztahu terciové příbuznosti /E dur, C dur, A dur/. Díl A1 má třicet taktů a je harmonicky totožný. Melodie je zdvojena. Bas sestupně klesá a coda určuje harmonické dění v závěru. Tónika se dvakrát vystřídá s mollovou subdominantou a závěr končí na tónice v A dur.

63

Klidná a vyrovnaně plynoucí hudba s bohatou a zajímavou harmonickou složkou navozuje představu snů, nebo myšlenek, tak jak tiše přichází a zase odchází. Opět je to další z Griegových kompozic, která vyniká zvukomalbou, klidně plynoucí v harmonicky se proměňujícím spektru jako vidina, přelud, zjevení něčeho nehmotného. Nejdůležitější je zvuková vyrovnanost. Nejprve cvičíme doprovod levé ruky s pedálem. Ruka musí být volná, lehce se opírá o bas a bere následující tóny tiše spojovacím pohybem. Pravá ruka volnou paží a lehce položenými prsty v klávesách hraje melodii velmi cantabilním legatem, s pocitem přelévání jednoho tónu do druhého nejprve v jednohlase, potom oktávově zdvojenou. Při hře oktáv využíváme vhodného prstokladu, který podpoří

legato

v melodii. V pomalém

tempu

v rytmických variantách procvičujeme dvoutaktí s trylkem. Fráze tvoříme po čtyřtaktích. Spojením obou rukou dohromady tak hudba zvolna plyne v rytmu 2:3. Tempo je klidné a dynamika spíše tichá. Harmonie a akordy podbarvují melodii vždy nově a jinak, snažíme se o zvukové rozlišení jednotlivých ploch a zajímavou harmonii.

64

4.47 Domů Forma ABA. Jednotlivé díly jsou rozsáhlejší. Díl A v tónině E dur ve 2/4 taktu má padesát taktů. Téma je čtyřtaktové s variací. Dvoutaktový spojovací článek uvádí střední díl, který má šestnáct taktů a je rozšířený dělením počátečního motivku. V 25. taktu dochází k návratu počátečního tématu, které moduluje do různých tónin. Závěr dílu A má charakter stretty a pracuje s motivkem prvního taktu hlavního tématu. Díl B má 44 taktů. Tvoří jej dvoudílné téma, chorálně zabarvené. První jeho část má šestnáct taktů, druhá část 28 taktů. Tón cis v posledním taktu anticipuje tóniku tóniny E dur nadcházejícího dílu A, který je se opakuje a je zakončen tónickým akordem hlavní tóniny.

Společně s č. 19 „Ve vlasti“ a s č. 41 „Touha po domově“ je tato kompozice třetí, vyjadřující Griegův opravdový vztah k rodné zemi, představu návratu a radostného očekávání. Také tónina E dur má radostný charakter a hravou náladu. Na začátku si vytvoříme harmonické schéma. Potom cvičíme odděleně obě ruce. Levá ruka v díle A má většinou přiznávkový doprovod se zadrženým basem, nebo hraje melodii v unisonu s pravou rukou. Skoky v 27. taktu bereme jedním spojovacím pohybem ruky. Melodii v pravé ruce hrajeme podle artikulačních obloučků krátkým, 65

melodickým staccatem u klávesy a aktivními konečky prstů. Významné jsou ve skladbě akcenty. Zdůrazňují taneční charakter. Dynamika postupně graduje do svého vrcholu a od 42. taktu se ještě zrychluje tempo a pedalizace stupňuje dramatičnost skladby. Ve středním díle B tvoříme melodii cantabilním legatem. Fráze mají pravidelné členění po čtyřtaktích. Doposloucháváme každý tón do konce. V levé ruce vynášíme protihlas. Dynamika vychází z harmonických vztahů a důležitosti jednotlivých akordů v tónině. Rozlišujeme barvu mollové a durové tóniny. Tato část vychází z melodiky norské lidové písně. Snažíme se vystihnout zvláště její zpěvnost. Skladba je velmi efektní a vyhovuje temperamentním žákům.

4.48 Z mládí Forma ABA. Jednotlivé díly jsou rozsáhlejší. Díl A v tónině d moll ve ¾ taktu má šestnáct taktů a přináší dvoutaktovou hudební myšlenku, která se třikrát opakuje. Následuje osm taktů spojovacího dílu. Střední část má sedmnáct taktů a přináší nový, dvoutaktový motiv, který se dále rozšiřuje a dělí. V 33. taktu se znovu opakuje prvních šestnáct taktů ze začátku a variačně se rozvíjí. Tento díl je uzavřen deseti takty spojovacího dílu a fermátou. Díl B má 40 taktů. ¾ takt a tečkovaný rytmus s triolami charakterizuje lidový tanec springar. Po šesti taktech spojovacího dílu následuje doslovné opakování dílu A a uzavírá jej coda, jejíž součástí je dvoutaktový recitativ a uzavírá ji durová subdominanta v mollové tónině plagálně.

66

Skladba vyjadřuje Griegův hluboký vztah k norskému, hudebnímu folklóru a k lidovým tancům. Výrazné je její rytmické členění. V díle A má melodie legatový charakter. Hrajeme ji zvlášť a vyrovnaně, po dvoutaktových a čtyřtaktových frázích. Dále je drobně členěna artikulačními obloučky, které oddělujeme s pocitem lehké, nesené ruky pod jedním spojovacím pohybem. Levá ruka má akordický doprovod. V 33. taktu v oktávovém zdvojení cítíme hlubší ponoření rukou do kláves, a tím vytvoříme pocit větší šíře a propojení do měkkého fortissima. Od 41. taktu se obě ruce střídají v rychlých pasážích. Konečky prstů musí být pevné a pohyb ruky v jednotlivých pasážích nepřerušený. Šestnáctinové skupinky v padesátém taktu hrajeme blízko kláves, vychází z jednoho impulsu. Střední díl charakterizuje lidový tanec springar s výrazným akcentem na první době. Pravá ruka hraje v pregnantním rytmu melodii tečkovaného rytmu. Tempo je živější. Uprostřed skladby se tečkovaný rytmus mění na triolový. Zvláštˇ vycvičíme skoky do spodní oktávy v levé ruce. V závěru dílu A po fermátě hrajeme improvizačně krátký recitativ, končící kadencí.

67

4.49 Píseň rolníkova Forma A1, A2, BA2,BA2. Díl A začíná v tónině A dur ve 4/4 taktu a má čtyři takty. Téma je začíná předtaktím, melodika je lidová. Je uzavřeno nejprve na dominantě, potom na tónice. Melodická linie je podruhé v díle A2 obměněna novými tóny a předtaktí zkráceno na polovinu. Je zde také závažná změna harmonie. Bas sestupuje po diatonické řadě, a tím vnáší do skladby napětí. Tento díl je ukončen pevným závěrem ve sledu II.stupně, dominanty a tóniky. Třetí díl B se nachází v paralelní tónině fis moll, melodika je sevřená, akordy jsou podloženy chromaticky sestupujícím basem a modulují do dominantní tóniny E dur. Čtvrtý díl je podobný s druhým. Melodie je podložena novou harmonií, pregnantnější, bas sestupuje a končí na prodlevě. Třetí a čtvrtý díl se opakují a jsou zakončeny codou.

Píseň rolníkova je projevem vděčnosti, poděkováním za úrodu. V rytmickém členění dvou osminových a čtvrťové můžeme vycítit zpomalený rytmus hallingu. Začínáme harmonickou analýzou čtyřhlasu. Melodii ve vrchním hlase hrajeme cantabilním legatem. Frázovací oblouček přesahuje taktovou čáru. Dynamika vychází z harmonických vztahů mezi akordy. Fráze jsou pravidelně členěny po čtyřtaktích. Melodie je doprovázena ostatními hlasy. Určíme melodické vrcholy v jednotlivých frázích. Zajímavá harmonická místa zvýrazníme. V závěru je 68

bas zdvojen oktávami, aby zvuk byl barvitější a objemnější, než jednoduchý čtyřhlas. Hrajeme tuto část plným tónem z pocitu volné paže a celé ruky s odlišením melodie ve vrchním hlase. Tempo je převážně klidné, pedalizaci tvoříme s ohledem k melodickému hlasu.

4.50 Těžkomyslnost Monotématická věta v tónině h moll ve 4/4 taktu má díly A a A1. Díl A má třicet taktů. Po třech taktech úvodu přichází šestitaktové téma ve velmi ponuré tónině h moll, v následujících taktech je tonálním skokem uvedeno v tóninách fis moll, d moll a e moll. Ve spojovacím dílu užívá chromatických postupů a rozložených akordů. Díl A1 má třicet taktů. Téma je oktávově zdvojeno. Je uvedeno v tóninách h moll, d moll a e moll a uzavřeno ještě jednou citací v hlavní tónině. Chromatickými postupy končí plagálně na subdominantě a tónice.

Skladba vyjadřuje proměnlivé stavy mysli. Melodie připomíná hluboké tóny violoncella. Skladba má výrazně melancholický charakter.

69

Nejprve hrajeme melodii po hlasech, ve kterých probíhá. Vždy má legatový charakter. Hrajeme ji měkce v pomalém tempu, s citlivým ponořením každého prstu. Má závažný obsah. V levé ruce je oktávově zdvojena, proto hrajeme s větším ponořením, abychom docílili temnějšího zabarvení. Legatový způsob hry v oktávách je poněkud obtížnější. Nutná je sluchová kontrola a vhodný prstoklad. V 31. taktu je melodie zahuštěna přiznávkami, a proto dbáme na její výrazné odlišení od doprovodu. Doprovod tvoříme rozloženými akordy volnou rukou, jedním spojovacím pohybem. Tempo je proměnlivé, v průběhu skladby se zrychluje v dramatických pasážích. Lomené akordy v těchto pasážích cvičíme s postupným přidáváním jednotlivých tónů. Charakter skladby je vážný, místy dramaticky vypjatý. Gradaci vytváří postupně se zvyšující tempo a vzrůstající dynamika. Vzhledem k závažnosti myšlenky tato skladba není příliš vhodná pro mladší žáky.

4.51 V salóně Forma ABAB1A. Díl A začíná v tónině A dur v 6/8 taktu a má devatenáct taktů. Skládá se z rozložených, akordických sledů. Harmonie je typická pro salónní hudbu, náladově připravuje vstup valčíku. Následuje čtyřtaktový spojovací článek. Díl B má osm taktů a cituje téma valčíku, které se záhy vytrácí. Následuje doslovné opakování dílu A a devíti taktů dílu B a skladbu uzavírá třináctitaktové opakování dílu A.

70

Půvabný valčík, vyjádřený tóninou A dur, odráží lesk a atmosféru salónu, radostné pocity a společenský život této doby. Valčík začíná předehrou, která se několikrát střídá s rychlejší melodií odlišného charakteru. Levá ruka hraje lehce přiznávkový doprovod, začíná na druhé době a spojovacím pohybem bere následující akord. Melodický tón v pravé ruce hrajeme výrazným ponořením jako hlavní dobu, nahrazuje tak chybějící první dobu v basu. Šestnáctinové skupinky pak odlehčeným pohybem ruky. Fráze jsou složeny ze čtyřtaktí a dvoutaktí. Melodie má pravidelné, rytmické členění a je součástí čtyřhlasu. S basovou linií tvoří dvojhlas, který vynášíme odlišným ponorem prstů. Dále hraje levá ruka s pravou ostinátní doprovod s výrazným odlišením melodie ve vrchním hlase. Artikulace je značena drobnými obloučky. Agogika je mírná. Tato skladba zachycuje jakési útržky zaslechnuté melodie v půvabu valčíkového rytmu.

4.52 Balada Forma ABA1B1A2. Díl A v tónině c moll ve 4/4 taktu má šestnáct taktů. Začíná osmitaktovým tématem, pravidelně členěným, které se opakuje v oktávovém zdvojení. Díl B má osm taktů, pracuje imitačně s počátečním motivem. Archaický dojem vyvolává užití lydické zvětšené kvarty, a tímto zní věta chorálově. Díl A1 má osm taktů, dochází zde k imitačnímu rozvíjení motivu, užívá chromatických postupů. Díl B1 má osm taktů a harmonicky zdvojuje basovou linii. Díl A2 je opět zdvojený v basu a bas klesá sestupně k tónice hlavní tóniny.

71

Tato pravidelně členěná skladba připomíná sborový zpěv. Charakter tóniny v c moll zde vyjadřuje skrytý, pochmurný děj. Začneme harmonickým rozborem skladby, naznačíme frázovací obloučky, vyplývající z přirozeného dýchání a melodické vrcholy. Potom cvičíme jednohlas melodie s jejím procítěním v horizontálním pohybu. Doposloucháváme tóny konce fráze a novou frázi začínáme měkkým ponorem prstů a volnou rukou ve zpěvném legatu. Dále cvičíme obě ruce dohromady. Od devátého taktu vynášíme melodii v oktávovém zdvojení a veškeré imitace motivku také v levé ruce. Velmi zajímavá, typicky Griegovská harmonizace ovlivňuje dynamiku, vzrůstající napětí ve skladbě. Důležitá je také perfektní souhra obou rukou v akordech. Předpokládá se důsledná sluchová kontrola a vnitřní slyšení harmonie. Pedalizace není vyznačena, vypracujeme ji s ohledem k melodickému hlasu.

4.53 Svatební den na Troldhaugenu Forma ABA je rozsáhlá. Díl A má 56 taktů. Po úvodním dvoutaktí nastupuje osmitaktové téma v tónině D dur ve 4/4 taktu, které má pochodový charakter. Ve 21. taktu přichází nové téma v tónině A dur, tématicky je příbuzné a vybočuje do tónin C dur a Es dur. Od 31. taktu pokračuje spojovacím článkem, který tvoří kontrastní díl

72

a připomíná melodiku prvního dílu. Od 49. taktu cituje úvodních 8 taktů hlavního tématu v D dur s doprovodem rozložených akordů v kvartolách, kvintolách a sextolách. Díl B začíná v tónině G dur a má 50 taktů. Po dvou taktech úvodu následuje dvoutaktový motiv, imitačně zpracovaný v šestnácti taktech. V dalších šestnácti taktech je motiv intervalově obměňován a oktávově zdvojen. Posledních 16 taktů je obměňováno variačně. Díl A se ještě jednou doslovně opakuje a posledních 17 taktů uzavírá codou.

Původní název „Přicházejí gratulanti“ zařadil Grieg do souboru Lyrických skladeb s definitivním názvem „Svatební den na Troldhaugenu“. Vztahuje se k datu 11. 6. 1892, kdy oba manželé slaví stříbrnou svatbu na letním sídle v Troldhaugenu. Skladba je radostnou vzpomínkou na krásný den plný vděčnosti. Rozsáhlejší skladba vyžaduje nejprve formální rozbor. Cvičíme každou rukou zvlášť. Melodie dílu A je součástí souzvuků. Artikulační obloučky a pravidelné rytmické členění vytváří čtyřtaktové vedení frází. Uvnitř frázovacího obloučku akcentujeme důležité noty, které vystihují charakter pochodu. Melodický hlas v dvojhmatech a akordech hrajeme s výrazným dynamickým odlišením a staccatové osminové noty lehkým pohybem ruky. Rytmika je pregnantní. Levá ruka tvoří základ rytmické pulsace ve skladbě. Cvičíme ji s pedálem, který zvukově propojuje dvojhmaty mezi dvěma oktávami.

73

Šestnáctinové skupinky, tvořící doprovod v taktu 25. a 30. hrajeme s impulsem na první notě velmi lehce, harfově. V taktech 49, 51, 53 a 55 dbáme na jejich přesné rytmické členění a souhru s pravou rukou. Tyto rozklady akordů cvičíme s postupným přidáváním skupinek not spojovacím pohybem. Od konce 31. taktu hrají obě ruce střídavě harmonické pasáže. Je důležité, aby byly zvukově vyvážené. Pohyb zápěstí a prsty jsou aktivní. V závěru dílu A dochází k dynamické gradaci v akordických sledech přes celou klávesnici, hrajeme je hlubokým ponořením s pocitem volnosti.

4.54 Píseň námořníků Forma ABA1BA1. Díl A v tónině C dur v alla breve taktu má 16 taktů. Osmitaktové téma pochodového charakteru se ještě jednou opakuje. Díl B začíná v tónině G dur, má 16 taktů a rytmicky vychází z hlavního tématu, ale melodicky se od něho liší. Dochází k jeho dělení. Dále cituje 4 takty hlavního tématu dílu A1 v tónině C dur v oktávovém zdvojení a znovu opakuje 16 taktů dílu B a 4 takty dílu A1. Uzavírá se akordem na tónice.

Veselá a rázná píseň v živém tempu v tónině C dur vystihuje odvahu a dobrou náladu námořníků.

74

Nejprve provedeme analýzu akordů a jejich vztah k tónině. Potom cvičíme každou ruku zvlášť. Melodie je součástí akordů. Její charakter je rázný a krok živý. Staccatové akordy hrajeme blízko kláves pružnými, aktivními prsty. Fráze jsou tvořeny pravidelnými čtyřtaktími. Výrazná je zde rytmika, vycházející z akcentů. V druhé polovině skladby a v závěru tyto akcenty ještě zvýrazňují melodicko harmonický vrchol. Dynamika je kontrastní. Levá ruka hraje převážně v oktávách, střídá váhu ruky se změnou dynamiky. Pedál používáme jen výjimečně na začátku tématu v půlových notách a v závěrečných akordech.

4.55 Babiččin menuet Forma ABABA1. Díl A začíná v tónině G dur ve ¾ taktu a má celkem 16 taktů. Čtyřtaktové téma s rozšířením se ještě jednou opakuje o oktávu výš. Díl B má 20 taktů. Kontrastní motiv vychází z rytmiky dílu A, jeho variace v unisonu připomíná pizzicato smyčců. Dále se doslovně opakuje 16 taktů dílu A a 20 taktů dílu B. Posledních 16 taktů dílu A1 je drobně obměněno jednotlivými prázdnými takty. Závěr končí v hlavní tónině.

Půvabně hravý menuet připomíná archaismus dob dávno minulých a staccatová plocha pizzicato smyčců.

75

Tuto nenáročnou skladbu můžeme cvičit hned oběma rukama dohromady. Melodické staccato vyžaduje lehký, nesený pohyb prstů. Tyto krátké noty jsou spojeny jedním frázovacím obloučkem nejprve po dvoutaktích, potom po čtyřech taktech. Vynášíme melodii vrchního hlasu. Ve střední části hrají obě ruce unisono staccato blízko kláves, abychom dosáhli dokonalé souhry. Tempo je zde poněkud rychlejší. U staccatových rozkladů zdůrazníme jejich skrytou melodii. Fráze tvoříme po dvoutaktích. Ke konci dílu B dynamika graduje k melodickému vrcholu, po němž se tempo uklidní a pozvolna přechází k půvabnému menuetu. Tanečnost vychází z pocitu radosti. Artikulace je odlehčená. Pulsace třídobého taktu vychází z tanečního kroku.

4.56 K tvým nohám Forma ABA. Díl A v tónině D dur a 2/4 taktu má celkem 32 taktů. Téma má 24 taktů s šestitakovým rozšířeným závěrem. Dále dochází k jeho dělení a rozšíření. Typické jsou klesající septimové kroky. Díl B má 48 taktů, cituje 4 takty tématu v F dur, které se na různých stupních opakuje v terciové příbuznosti a následně je děleno a variováno. Závěrečný díl A se doslovně opakuje.

76

V této lyrické skladbě píše Grieg jednu ze svých nejdelších kantilén, široce rozvinutou, plnou intervalového napětí a vroucího citu. Frázování má výrazně romantický charakter. Po dvou taktech úvodu hrajeme nejprve v celé skladbě jen melodii, která se střídá v pravé a levé ruce a je rozvíjena čtyřtaktovými frázemi. Legatový způsob hry vyžaduje vláčný pohyb zápěstí a splynutí prstu s klávesou. Dbáme o měkké nasazování fráze a její doposlouchávání. Protože je melodie součástí souzvuků, vynášíme její vrchní hlas. Levá ruka hraje rozložené akordy sjednocujícím pohybem, měkkým ponořením v klávesách. Vnímáme napětí mezi intervaly, které ovlivňuje dynamiku ve skladbě. Díl B přináší rychlejší tempo a melodii v hlubší poloze levé ruky nad prodlevou. Tato část nabývá na dramatičnosti, zejména oktávovým zdvojením melodického hlasu, zrychlením tempa a dynamickou gradací. Velké rozpětí mezi oktávovými intervaly řešíme efektivním prstokladem a úsporným pohybem po klávesnici, abychom nepřerušili linii legatové hry. Důležité je vytvoření vlastní představy, kterou naplňujeme hudbou. Cítíme každou změnu harmonie, nebo tóniny. S citem používáme rubato.

4.57 Večer v horách Monotématická věta s díly A A1 v tónině e moll ve 2/4 taktu. Prvních 8 taktů má zvukomalebný charakter. Následuje dvoutaktový, jednohlasý motiv, který je variačně rozvíjen. V 38. taktu napodobuje hru pastýřského rohu. Dalších 44 taktů dílu A1 je motiv harmonicky zpracován.

77

Po úvodní zvukomalbě, napodobující zvuky přírody hraje pravá ruka jednohlasou melodii ve volném tempu legatovým, cantabilním způsobem. Představuje hru pastevce a má improvizační charakter. Frázování vyplývá z přirozeného dýchání, artikulace je vyznačena drobnými obloučky. Od 47. taktu se přidává harmonická složka. Legatový způsob hry s vynášením protihlasu je typický i pro levou ruku. V melodickém vrcholu hrají obě ruce s hlubokým ponořením, abychom dosáhli měkkého forte. Charakter tóniny e moll je pastorální, vystihuje poklidnou náladu večera.

4.58 U kolébky Forma ABA1. Díl A v tónině E dur v 4/4 taktu má celkem 16 taktů. Vyvážené, osmitaktové téma se skládá ze dvou částí s repeticí. Díl B má 18 taktů. Cituje dvoutaktový motiv, který je rozvíjen na různých stupních, melodicky jej obměňuje a sekvencovitě stoupá až do nonových akordů. Díl A1 přináší 8 taktů hlavního tématu ve vrchním a spodním hlase, dochází k jeho dělení a v závěru cituje motiv dílu B a uzavírá jej tónickým akordem hlavní tóniny.

78

Skladba klidná a prostá svojí melodikou připomíná píseň, kterou zpívá matka nad kolébkou dítěte. Je psána ve čtyřhlasu, podobně jako některé další skladby tohoto cyklu. Frázování logicky vyplývá z pravidelného členění. Má pravidelnou rytmiku. Legatový způsob hry určuje charakter skladby a zvuková vyváženost ostatních hlasů a jemné tvoření tónů v melodii navozuje pocit klidného plynutí. Tercie, které hrajeme měkkým ponořením prstu v klávesách a tichá dynamika ještě více vystihují pocit něžnosti. Postupným přidáváním tónů do harmonie ve střední části, se hudba více dramatizuje, až do svého vrcholu, po němž se opět rozplyne do ticha. V závěru vynášíme melodii v obou rukou velmi cantabilním legatem. Doprovod v sextách a terciích navozuje radostné pocity.

4.59 Melancholický valčík Forma ABABA s codou. Díl A začíná v tónině g moll ve 3/4 taktu. Po 4 taktech úvodu následuje čtyřtaktové téma ve valčíkovém rytmu, začínající na dominantě. Několikrát se opakuje v tóninách dominantních vztahů.

79

Díl B má 40 taktů. Osmitaktové téma v tónině Es dur je velmi příbuzné s hlavním tématem, ještě jednou se opakuje a moduluje do různých tónin. Dále dochází k rozšíření a dělení motivu. Díly A, B, se znovu doslovně opakují a závěrečná coda má 21 taktů.

Valčík má poněkud rozsáhlejší formu, od ostatních valčíků v této sbírce se liší právě melancholickou náladou. Jeho charakter je klidný. Fráze plynou po dvoutaktích. Melodie se nachází v obou rukou jako součást dvojhmatů, nebo akordů. V pravé ruce začíná ve středním hlase čtyřhlasého akordu. Hrajeme ji nejprve samostatně potom s odlišením od ostatních tónů v akordu. V dvoutaktovém členění fráze cítíme první dobu prvního taktu jako hlavní, v druhém taktu pak bas levé ruky hraje s pocitem odlehčení. Pedalizace je také vyznačena po dvoutaktích. Valčíkový doprovod je základem rytmické pulsace ve skladbě. Nezbytná je i hmatová jistota při spojování basu s přiznávkou. Hrajeme je spojovacím pohybem vhodným a efektivním způsobem prstokladu. Akordy v pravé ruce hrajeme měkkým ponořením z volné paže a zápěstí. Postupnou dynamickou gradací přidáváme i váhu do všech prstů. Melodie levé ruky má legatový charakter a temnější zabarvení. Interpretace valčíku vyžaduje větší rozpětí ruky, smysl pro správné vedení fráze a pochopení skladby v jejím rozsáhlém celku.

80

4.60 Bylo kdysi Forma ABA. Díl A začíná v tónině e moll ve 4/4 taktu a má 24 taktů. Téma se skládá z 8 taktů v tečkovaném rytmu. Další 4 takty v tónině G dur přináší živější tempo a poté se zpět vrací 4 takty do hlavní tóniny a původního tempa a citující téma se opakuje v oktávovém harmonickém zdvojení. Těchto 8 taktů se ještě jednou opakuje a končí dominantou hlavní tóniny. Díl B má 59 taktů a cituje norský lidový tanec springar v ¾ taktu v tónině E dur. Téma má 8 taktů a dalších 8 taktů pokračuje na dominantě v E dur. Spojovací díl obměňuje motivek tématu a prochází různými tóninami a v tritónovém vztahu uzavírá tuto část. Dalších 15 taktů dílu B cituje téma v tónině E dur. Závěrečný

díl

je

doslovným

opakováním dílu A.

Tato skladba se vztahuje k norskému a švédskému folklóru. Díl A cituje švédskou lidovou píseň v tečkovaném rytmu. Nejprve hrajeme melodii cantabilním legátem, těžké doby svazujeme s šestnáctinami v pravidelném rytmu, abychom nepřerušili plynulé vedení fráze. Dále spojíme melodii s harmonickými souzvuky. Harmonie zde tvoří doprovod k melodii.

81

Odlišíme od sebe tyto dvě pásma dynamicky. Dynamiku tvoříme na základě harmonických vztahů mezi akordy v tónině. Charakter skladby je zpěvný, tempo zpočátku klidné, po repetici živější a v závěru se opět zklidňuje. V díle B cituje norský tanec springar. Takt je třídobý, ale hrajeme jako na jednu. Pravá ruka cvičí skupinky dvojhmatů nejprve tenuto s basem levé ruky, abychom si vytvořili harmonickou představivost. Potom rozloženě s vynášením tónů v melodii, aktivními konečky prstů. Fráze cítíme nejprve po dvoutaktích, s gradující dynamikou po čtyřtaktích. V závěru přechází akcent na druhou

dobu

v taktu.

Levá

ruka

doprovází

kvintovými

dvojhmaty

v charakteristickém rytmu springaru. Dynamika je vytvořena podle harmonie s postupnou gradací a výraznými akcenty v závěru dílu B, který tvoří kontrastní plochu.

4.61 Letní večer Monotématická věta v tónině Des dur a ¾ taktu se skládá z dílu A a A1. Téma má 8 taktů a je uzavřeno na dominantě hlavní tóniny. Další dvoutaktí se nerozvádí, ale je posunuto o půltón nahoru. Tato část má spojovací charakter. Frázi dělíme na 2+2+2+4 takty. Díl A1 cituje znovu osmitaktové téma v Des dur s rozšířením o 4 takty. Celá plocha se znovu opakuje s přidáním jednoho taktu a končí tónickým akordem hlavní tóniny.

82

Lyricky laděná skladba, inspirovaná přírodou, přináší impresionistické prvky s typicky severskou harmonií. Na začátku je důležité pochopit členění frází. Vychází z melodické linie, rozdělené nejprve po čtyřtaktích, potom po dvoutaktích. Melodie připomíná tóny hoboje, nebo flétny. Hrajeme ji měkkým ponorem prstů, v součinnosti s volností celé ruky. Doposloucháváme konce frází, harmonie tvoří barevnost faktury. Nejen svým názvem připomíná skladby C. Debussyho. Sestupné šestnáctinové pasáže vychází z jediného impulsu, hrajeme je živými, aktivními konečky prstů blízko kláves, cvičíme je pomalu a s lehkostí po skupinách s přidáváním jednotlivých tónů až do výsledného tempa. Hledáme krásu harmonie a jemnost barev a jejich odstínů, abychom vytvořili ne krajinu, ale sdělili dojem, jakým působí.

4.62 Kobold Forma ABA. Díl A se nachází v tónině es moll v alla breve taktu a má 20 taktů. Téma se skládá ze 4 taktů a znovu se opakuje posunutím o kvartu výš. Pak prochází dělením až do konce dílu A.

83

Díl B má 40 taktů. První čtyřtaktí čerpá z hlavního motivu a je doplněno chromatickými sestupnými akordy, dále se motiv dělí. V 16. taktu cituje hlavní téma v tónině C dur a E dur. Dochází k jeho dělení a rozpadu v chromatické řadě. Poslední díl A se doslovně opakuje.

Námět vychází z norských pověstí. Kobold představuje skřítka se všemi svými vlastnostmi. Veselého, rozpustilého, někdy až divokého a škodolibého. Skladba je velmi rychlá, začíná v nízké poloze v tajuplné tónině es moll. Vyžaduje rytmickou přesnost. Nezbytná je také harmonická analýza, zvláště pak analýza akordů ve střední části. V díle A nejprve hrajeme pomalu zvlášť pravou rukou legatovou melodii a staccatové dvojhmaty aktivními konečky prstů velmi krátce blízko kláves. Frázování vyplývá z kontextu. Skupinky osminových not hrajeme spojovacím pohybem ruky, akcenty a pomlky jsou důležitým výrazovým prostředkem. V díle B procvičujeme nejprve akordy tenuto s výrazným odlišením melodických tónů ve vrchním hlase. Potom ve staccatu obě ruce dohromady s postupnou dynamickou gradací. Hudba zde nabývá na dramatičnosti. Při přechodu do durové tóniny, která připomíná veselý tanec skřítků, se výrazově zklidní, ale vzápětí v modulaci opět prudce graduje. Náhle je několikrát přerušena jedním 84

kontrastním tónem narušujícím radostnou náladu tance. Po chromatickém postupu klesajícího basu se vrací do původní mollové tóniny počátečního dílu A. Skladba je velmi efektní s častými kontrasty výrazu i dynamiky.

4.63 Klid lesa Forma ABA1. Díl A se nachází v tónině H dur v alla breve taktu a má 11 taktů. Po třítaktovém úvodu následuje osmitaktové téma, uzavřené na tónice hlavní tóniny. Díl B má 23 taktů. Čtyřtaktové téma začíná nejprve ve Fis dur, dále prochází tóninami fis moll a e moll. Spojovací díl cituje útržky konce tématu dílu B a je uzavřen sledy rozložených akordů na dominantě hlavní tóniny. Díl A1 opakuje osmitaktové téma, další takty čerpají z melodického materiálu obou dílů s mírnou obměnou. Tonalitu narušuje malá septima. Tato část má již charakter cody.

Již samotný název vystihuje charakter tohoto okamžiku. Představa přírodní scenérie, smírná nálada skladby a myšlenky, které přicházejí uprostřed rozjímání v tichu…

85

Skladba plyne v klidném tempu, melodie je podbarvena rozloženým, osminovým doprovodem a zdobena lehkými přírazy. Hrajeme ji širokým, zpěvným legatem. Osminový doprovod pod melodií pak lehce a vyrovnaně. Fráze jsou tvořeny po čtyřtaktích. Rozložený doprovod levé ruky vyžaduje větší rozpětí prstů, protože přesahuje oktávu. Hrajeme jej nejprve samostatně volným, spojovacím pohybem ruky s pedálem. Dobře posloucháme zvukovou vyrovnanost. Potom hrajeme obě ruce dohromady. Agogika je zde velmi jemná. Po melodickém vrcholu následuje velké ztišení. V závěru přináší pocity klidu a vyrovnanosti sledy akordů s krátkým recitativem.

4.64 Halling Monotématická věta. Po dvou taktech úvodu následuje čtyřtaktové téma v C dur ve 2/4 taktu a pokračuje dalšími 4 takty s variací. Dále dochází k pravidelnému opakování osmitaktí, která rozvíjí téma, obměňují jej rytmicky i intervalově. V basu se vyskytuje obrácená přiznávka. Dělením motivu a glissandem připravuje nástup hlavního tématu, které se opakuje v dvojhmatech a v oktávovém zdvojení s obrácenou přiznávkou s variací. Coda je v dvojnásobně rychlém tempu.

86

Tento norský tanec je velmi virtuozní a náročný na interpretaci. Rytmické členění osminové noty a šestnáctiny je typické pro rytmiku hallingu. Po dvoutaktovém úvodu cvičíme každou rukou zvlášť. Nejprve hrajeme v pravé ruce skupinky rytmických motivků s akcenty na druhé době drobným, spojovacím pohybem ruky ve směru vedení melodické fráze. Frázování vyplývá ze hry a tvoří čtyřtaktí. Akcenty jsou důležitým, výrazovým prostředkem. Rytmus je pregnantní. Zvlášť také hrajeme doprovod levé ruky v tečkovaném rytmu. Dbáme o jeho zřetelnou a přesnou interpretaci. Spojovací pohyb vychází z impulsu dlouhé noty. Obtížné jsou zejména ty takty, kde jsou oba tóny od sebe vzdáleny přes oktávu a takty se skoky. Cvičíme je pomalu a úsporným pohybem co nejkratší cestou jednoho k druhému. Široké glissando přes tři oktávy připravuje nástup melodie v dvojhlasu a se zdvojeným, oktávovým doprovodem. Obtížné jsou zejména oktávové skoky ve fortissimu v doprovodu levé ruky. První tón bereme shora a druhý nejkratší cestou. Ruka je přitom volná. Časté akcenty charakterizují dupot tanečníků. Pravá ruka hraje melodii v dvojhmatech s pevnými konečky prstů, s uvědoměním intervalových vzdáleností. Střídá se úzké a široké rozpětí mezi intervaly, prsty se přizpůsobují těmto vzdálenostem, jsou pružné a rychle reagují na změnu polohy. Rytmika je pravidelná. Posledních deset taktů hrají obě ruce unisono v dvojnásobně rychlém tempu a velkou gradaci zakončují tremolem v basu. Skladba je velmi náročná na interpretaci a vyžaduje velké rozpětí rukou.

4.65 V nenávratnu Forma ABA1. Díl A se nachází v tónině e moll ve 4/4 taktu a má 10 taktů. Začíná čtyřtaktovým tématem, které se ještě jednou opakuje a je uzavřeno v tónině h moll chromatickými postupy. Tento díl má klesající charakter. Díl B má 12 taktů, chromatické postupy mají stoupající charakter a tonalita je durová. Díl B má příbuzné znaky v intervalových postupech s tématem v díle A.

87

Díl A1 cituje 12 taktů hlavního tématu, ale rozvádí jej do tónin a moll a d moll a uzavírá jej chromaticky v hlavní tónině.

Nevíme, komu „in memoriam“ byla věnována tato skladba. Cítíme z ní jen smutek z nenávratna. Melodie vychází z počátečního impulsu ve frázi. Sestupná chromatika vyvolává pocity zániku. Klesající dvojhmaty hrajeme legato s měkkým ponořením prstů v klávesách a jejich doposloucháváním. Dynamika vyplývá ze směru vedení melodické fráze, v hlubokých polohách je temně zabarvena. Levá ruka tvoří harmonický doprovod, nebo vynášíme její protihlas.

4.66 Vzpomínky Monotématická skladba v tónině Es dur ve ¾ taktu, cituje osmitaktové téma z první skladby tohoto cyklu nazvané Arietta a je dále rozšířeno o 16 taktů. Enharmonickou záměnou moduluje do tóniny D dur, poté do tóniny terciové příbuznosti B dur a vrací se do hlavní tóniny a cituje hlavní téma s rozšířením až do závěru, který je opět neukončený.

88

Tato skladba uzavírá cyklus deseti sešitů Lyrických skladeb a je vzpomínkou na Ariettu op. 12 č. 1. Z ní se pak odvíjí melodická linie, rozdělená do čtyřtaktových frází. Tónina je stejná jako v první skladbě, změnil se pouze takt. Po harmonické analýze hrajeme každou rukou zvlášť. Úvodní tón g má návaznost na závěrečný takt Arietty z prvního sešitu, změní se takt a z ní se odvíjí melodická linie, rozdělena do čtyřtaktových frází. Artikulace je značena drobnými obloučky. Doprovod je podřízen melodii, hrajeme jej s lehkostí. V basu zdůrazňujeme první dobu valčíku a k ní lehce bereme spojovacím pohybem přiznávku. Nad dvojhmaty v pravé ruce vynášíme melodii, která je podpořena v některých taktech i legatově vedenou melodií v basu. V závěru se hudba opět zastavuje na fermátě s naznačením neukončenosti. Dynamika je velmi jemná, vystihuje půvab a lehkost valčíkové stylizace.

89

Závěr Lyrické skladby vycházely u firmy Peters v Lipsku postupně tak, jak vznikaly od r. 1867 do roku 1901. Sám Grieg je označil jako „kus intimního životopisu”. K poslednímu sešitu napsal: „Připojuji klavírní skladby. Nazývají se Lyrické skladby, desátý a poslední sešit. A tak to musí být. Není to utkvělá myšlenka. Tento způsob nemůže být již opakován.” 1 (Dopis majiteli nakladatelství z 10. 8. 1901) Tímto posledním sešitem uzavírá jednu ze svých nejvýznamnějších tvůrčích kapitol, ale i kapitolu svého duševního života. Tvorba dosáhla všeho podstatného a již dále se neměnila. Stejně probíhal i jeho život. V posledních letech píše ještě několik opusových čísel. Poslední skladba, čtvrtý ze Žalmů op. 74 „V království nebes”, je ukončena po návratu z procházky zasněženým okolím Voksenkollen 2.12. 1906. V dubnu r. 1907 ještě diriguje koncert v Kielu a 4. září 1907 ve 4 hodiny ráno umírá v bergenské nemocnici. V této závěrečné práci jsem se zamýšlela nad metodickými postupy nácviku jednotlivých skladeb. Vycházela jsem z vlastních zkušeností a toto poznání jsem rozšířila studiem literatury, kterou uvádím v poslední kapitole této práce. V harmonické a formální analýze mě zajímal zejména kompoziční styl skladatele, jeho inspirační zdroje a výrazové prostředky, které používal. Neméně zajímavé pro mne bylo seznámení s norskou lidovou hudbou, kterou často ve svých kompozicích skrytě užívá. Své názory jsem si konfrontovala s nahrávkami Griegových Lyrických skladeb, které uvádím v pramenech. Zvlášť mne zaujala nahrávka, kterou natočil v Troldhaugenu na Griegově klavíru zn. Steinway z r. 1892 norský pianista Leif Ole Andsnes, jednak autenticitou nástroje a potom způsobem interpretace, ke které má tento norský pianista nejblíže.

............................................................................................................................................................................................................. 1 BACHTÍK, J., Edvard Grieg. Praha, SNKLHU 1957, str. 94.

90

Použité informační zdroje Literatura: -

BACHTÍK, Josef: Edvard Grieg. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. Hudební profily, svazek 3.

-

KOFROŇ, Jaroslav: Učebnice harmonie. 6. nezměněné vyd. Praha: Supraphon, 1981.

-

LIEBERMANN, Jevgenij – Práce na klavírní technice. 1. vyd. Praha: Arco Iris, 2003. Ruský originál: Moskva: Vydavatelství Muzika, 1971. Překlad. Ludmila Šimková 2002.

-

MIMROVÁ, Miluše: Edvard Grieg – Pedagogická a interpretační analýza Lyrických skladeb. Brno 2006, Závěrečná práce z metodiky klavírní hry, Metodické centrum, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta.

-

VLASÁKOVÁ, Alena: Klavírní pedagogika. První kroky na cestě ke klavírnímu umění. Praha: Akademie múzických umění, hudební fakulta, katedra klávesových nástrojů, 2003. ISBN – 80-7331-005-8

Notový materiál: -

GRIEG, Edvard: Lyrische Stücke, Leipzig: Edition Peters, Nr.3100a

CD: -

GRIEG, Edvard: Lyric Pieces – Lei Ove Andsnes plays on Grieg´s Piano at villa Troldhaugen. Emi Classics, katalog: 09463943992

-

GRIEG, Edvard: Lyric Pieces. Emil Gilels – Piano. Hamburg, Polydor 1974. Deutsche Gramophon 1996.

Internetové zdroje: http://www.world-music.cz/nastroje/detail/id/143-hardangerske-housle [cit.2013-01-06] http://www.folkmusic.no/norwegian-traditional-music.137786.en.html [cit. 2013-01-06] http://youtube.com/watch?=GrCroYvUnSC@feature=player_embedded-hardingfele [cit. 2013-01-06]

91

Edvard Grieg Pedagogická a interpretační analýza Lyrických skladeb

Recommend Documents