Ahoj kamarádky a kamarádi! Máme před sebou zakončení jarní sezony činnosti Tramp clubu Praha. Končíme závěrečnou slezinou v restauraci Formanka ve čtvrtek 25. června. Závěrečný slavnostní oheň k 25. výročí existence TCP je 20.6.2009. Doufám, že se vydaří tak, jako předcházející akce. Čarodějnice byly tentokrát originální (a bylo jich hodně). Nový styl předvedla Magda, která se snažila přesvědčit ostatní, že čarodějnické úbory mohou (a měly by být) elegantní. Na svém úboru předvedla styl „černá kůže“ a vyhrála cenu za nejlepší čaro-úbor. O „Memoriálu Jendy Kordy“ se vyjadřovali účastníci v superlativech. Aby taky ne! Vždyť se ho zúčastnili účinkující ze Slovenska - skupina Charlieho neštěstí, ze severní Moravy Šíny Ostrava, z jižních Čech Duo Blanice. Zlatým hřebem programu bylo vystoupení Štěpána Raka. Začal kytarovým vystoupením, potom i zazpíval a nakonec začal vyprávět, bez mikrofonu na kraji jeviště, aby byl kamarádům blíž. Z Prahy a okolí vystoupily dvě trampské kapely. Berounští Kamarádi Staré řeky a pražští Šmidli–boys rozezpívaly celý sál. Závěrem, jako při každém Memoriálu Jandy Kordy všichni účinkující i všichni v sále společně zazpívali píseň „Nezapomínejte kamarádi“. Zbývá už jen poděkovat všem účinkujícím, Ivanu Doležalovi za konferování, šerifovi TCP za vzornou přípravu a režii celého večera, všem členům TCP, kteří mu pomáhali a v neposlední řadě všem kamarádům a kamarádkám, kteří se memoriálu zúčastnili. Díky všem. O prázdninách nás čeká „Muzejní potlach“ v Jílovém u Prahy, začátkem září Československý potlach u Panenského Týnce ve dnech 4.-6.9. 2009. a pak už první slezina v restauraci Formanka. Poznámka, dotaz?… V průběhu „ memoriálu“ dne 27.3. se nám donesla zpráva, že zemřel kamarád – tramp, dopisovatel do TC Plků, Jim Severák – Jindřich Čejka. Jeli-to pravda, byla by to pro nás zpráva neveselá. Ztratili bychom opět jednoho kamaráda, jehož články jsme v Plkách uveřejňovali. Žádnou zprávu od jeho rodiny jsme neobdrželi. Poslední dopis jsem od něj dostala 24. března. Píše v něm o osadě Severka a různé příběhy. Doufám, že nám někdo sdělí, na adresu Plků jak je to doopravdy. Dík Míla
2
Eduard Ingriš - dobrodruh a mořeplavec 14. část Dny pobytu u paní Niny rychle ubíhaly a každý měl stejný rytmus. Třídění archiválií, pořizování, jejich soupis, balení, vážení a popisování kartonů podle pokynů speditéra z Los Angeles. Všichni cestovali časem plným dobrodružství a každou chvíli objevili něco mimořádného. Jednou našli filmovou cívku s filmem o Kon-Tiki, kterou Ingrišovi věnoval v Limě Herman Watzinger, účastník expedice Thora Heyerdahla. S údivem se probírali čtyřiceti tisíci negativy s kontaktními fotografiemi. Obsahovaly unikátní záběry z výprav do Amazonie, plavby na vorech, ostrovy Polynésie. Stejně tak nesmírně zajímavá korespondence a pečlivě vedené deníky jim krůček po krůčku otvíraly rozsah Ingrišova celoživotního díla. Po tři večery se jeho pracovna proměnila v kinosál pro čtyři diváky. V soukromé premiéře postupně shlédli dvoudílnou Kantutu – dvě cesty přes Pacifik, pak Nezkrotnou Amazonku a na závěr Plachtění po jižních mořích. Ingrišovi pořádali v USA i v Kanadě besedy s filmy. Eduard pracně sestříhal tři celovečerní filmy. Byly uvedeny hrdým titulkem INGRIS PRODUCTION a všude jim tleskaly statisíce diváků. V roce 1965 je navštívil Thor Heyerdahl a pozval Eduarda na připravovanou expedici Ra. Ten lákavou nabídku musel s těžkým srdcem odmítnout. Jeho paní byla těhotná a navíc svému agentovi podepsal lukrativní smlouvu na tři roky. Celých deset let od roku 1965 do roku 1975, strávili se svým obytným vozem na cestách. Odezva byla fantastická, získali všude velké uznání a zvali je i na univerzity. Los Angeles opustili Ingrišovi v roce 1972 a přestěhovali se do South Lake Tahoe. Po několika letech si tam paní Nina otevřela obchod s vitamíny a zdravou výživou. Manžel prodejnu vyzdobil fotografiemi a předměty z výprav a obchod se stal turistickou atrakcí města. „Eda se hodně věnoval našemu synovi Eduardovi, který už ve čtyřech letech začal hrát na klavír. Po 12 letech provozu jsme se rozhodli obchod prodat, chtěla jsem koupit počítač a začít s manželem pracovat na knize jeho pamětí. Než jsme našli kupce, Eda bohužel zemřel,“ vyprávěla paní Nina. Mirek Zikmund smutně poznamenal: „Zažil opravdu neuvěřitelné dobrodružství, ten tramp ze Svatojánských proudů a tolik lidí ho přemlouvalo, aby své zážitky sepsal.“ Ingriše několikrát oslovila sama nakladatelství. Kniha by okamžitě vyšla v několika jazycích. Dlouho se na psaní připravoval, ale stále tvrdil, že jeho ambice jsou především na poli hudebním a nechtělo se mu něco spíchnout horkou jehlou. Ke škodě čtenářů u toho zůstalo. Paní Nina odhalovala stále další a další místa mimo pracovnu, kde se skrývaly různé materiály. Postupně dobývali jednu místnost za druhou, dílnu, pracovnu, saunu, garáž. Tam objevili postupně plachtu z Kantuty, velkoplošné fotografie z expedic, bedny plné novinových výstřižků a obrovské množství map. Překvapení vyvrcholilo, když v regálech v garáži našli několik beden označených jediným slovem „Havlasa“. Kdo to vlastně byl? Významný spisovatel, novinář, cestovatel a také diplomat. Dnešní generaci čtenářů už většinou toto jméno nic neříká, jeho knihy snad najdeme jen v policích antikvariátů. Že se jedná o pomyslnou
3
třešničku na dortu, poznala čtveřice už při listování starým albem fotografií z cest, ukrytým hned v první „Havlasově“ krabici. Opatrně vyndavali skleněné fotografické desky, za dob jeho mládí celuloidový film ještě neexistoval. Jan Havlasa se narodil 22.12.1883 v Teplicích, vystudoval filosofickou fakultu v Praze a v roce 1904 odjel jako reportér do St Louis v USA. Postupně procestoval Severní Ameriku a v letech 1910-1912 žil na Tahiti. Později procestoval Japonsko, Čínu, Malajsii a Indii. Po světové válce byl členem československé delegace na mírové konferenci v Paříži. Z pověření T.G. Masaryka nastoupil diplomatickou dráhu. V letech 1920 – 1924 působil jako vyslanec v Brazílii, později pracoval v komisi Společnosti národů. Pak se trvale usadil v Paříži, ale po vypuknutí 2.světové války odjel do USA a zapojil se do odboje řízeného československou exilovou vládou v Londýně. Po válce do roku 1947 vedl náš zastupitelský úřad v Chile a do vlasti se už nevrátil. Zůstal natrvalo v Los Angeles a zde se s ním na pár hodin setkal Eduard Ingriš. Bylo to jejich první a zároveň poslední setkání. Havlasa se po smrti manželky Elsy úplně uzavřel, s nikým se nestýkal a pouze psal. Zemřel v osamění 13. srpna 1964. V místním Sokolu, jemuž Havlasa odkázal celý svůj majetek, neměli o jeho pozůstalost zájem a nabídli Eduardovi, že vše, co se mu bude hodit, si může z jeho domu odnést. Díky tomu si naši cestovatelé mohli listovat vzácnými rukopisy a korespondencí „veleváženého a slovutného Mistra Jana Havlasy“. Tak byla nadepsána jedna z obálek, kterou Petr Horký vylovil z velké potrhané krabice. Vytáhl list papíru a dopis nahlas přečetl. Cituji jen úvod: „Drahý a vzácný mistře, můj manžel mi přivezl z Prahy cenný dar. Vaši knihu s milým slovem věnování, tisícerý dík.“ Dopis plný obdivu k němu i jeho krásné ženě končil: „Dejte zas o sobě vědět Vaší obdivovatelce Emě Destinové“. Krásný jazyk dopisu z 8. června 1929 dokazoval vytříbený vkus jeho pisatelky u jejíchž nohou ležela svého času Evropa i Amerika. Čas kvapil a pochopitelně také Havlasovu pozůstalost zaevidovali a zabalili. Výsledek byl neuvěřitelný – Ingriš a Havlasa zaplnili plných 42 krabic. Po jejich zvážení všichni žasli, celkem vážila 1100kg! Potřebovali stovky metrů lepící pásky, každý karton opatřili i štítkem a s adresou příjemce a velkým anglickým nápisem: „žádné zbraně, žádné výbušniny, žádné drogy.“ Dlouho jsme se loučili s paní Ninou na zasněžené autobusové stanici. „Snad se brzy uvidíme….“ Byla to prorocká slova. Paní Ingrišová se rozhodla dům prodat a o dva roky později se i se synem natrvalo odstěhovala z kalifornského ráje do rodného Brna. V Haywardu je opět čekali laskaví manželé Teyrovští. Až do půlnoci si povídali o příteli Eduardu Ingrišovi a druhý den celou čtveřici ochotně zavezli na letiště. Všichni si mysleli, že tím jejich báječné Paní Nina s Miroslavem Zikmundem dobrodružství už vlastně skončilo. Karel Horák – Kingston (březen 2007)
4
Indiánské totemy Vašek Fliegel Po založení Tramp Clubu nás Vašek Fliegel – Grizzly, z osady Utah provázel při pochodu po osadách na pravém břehu Vltavy a pomáhal také aktivně při pořádání večerů trampských písní na Ořechovce. Nejznámější byl ale svým řezbářským uměním. Vzpomeňme na něho. Vysoké, vyřezávané a pestře pomalované sloupy – indiánské totemy, vroubily před 100 lety celé severozápadní pobřeží amerického kontinentu. Původní názor, že stylizované postavy zvířat a duchů mají nějaký mystický nebo náboženský význam nebyl správný. Totemy vyjadřovaly jakési kronikářské záznamy o významných činech náčelníků, či celého kmene. Byly jakýmisi „vyprávěči příběhů“ to znamená, že se daly jistým způsobem i číst. Ovšem této řeči rozuměl jen nejbližší okruh příslušníků kmene. Honosné totemy stavěli před svá obydlí náčelníci kmene na oslavu velkého potlachu, ale byly také totemy pohřební, ve kterých byla zasazena schránka s popelem zemřelého. Vyskytovaly se i totemy zesměšňující nebo hanobící za nekalé činy. Většinou však měly z největší míry význam dekorativní. Totemy vyráběli profesionální umělci a zprvu byly velmi vzácné a nákladné. Indiáni je dlabali kamennými nástroji, či obroušenými lasturami. Bylo to velmi zdlouhavé. Teprve, když přišel bílý muž a nabídl za kůži mořských vyder výměnou železné sekery a dláta, výroba totemu se urychlila a vyústila v úplnou explozi tohoto indiánského umění. Kolem roku 1880 až 1910 stálo před každým obydlím na pobřeží i několik mohutných sloupů ze dřeva limby či červeného cedru. Zprvu používali indiáni přírodních barev, získaných z různých hlinek a minerálů a barvy byly proto málo výrazné.
5
Až Bledé tváře přivezly kvalitní a pestré barvy. Výrobci totemu však nemohli zobrazovat na totemech, co by je napadlo, ale museli se přísně řídit tradicí a vůlí rady starších. Většinou nejníže byla vytesána postava medvěda, který na svých bedrech nesl další symboly. Na vrcholu byl posazen bouřlivý pták, Thunder bird, který měl za úkol v případě, že by totem ztrouchnivěl rozepnout svá křídla a držet sloup tak dlouho ve svislé poloze, než bude postaven nový totem. Slaný vzduch, vlhko a vítr neblaze působily, a tak se zachovaly jen totemy, které byly včas přeneseny do muzeí, či do jiných krytých míst Protože v té době se dalo už fotografovat, zachovaly se alespoň podoby původních totemů, podle nichž se později dělaly kopie i repliky. U nás se už před válkou vyráběly indiánské totemy u skautů, zejména u členů Ligy lesní moudrosti. V 60. letech se totemy staly módou v západních zemích a houfně se stavěly v parcích, před motely, ale i v salonech boháčů. U nás se indiánskou tematikou, a tak i totemy zaobírají Trampové. V mnoha trampských osadách stojí dnes více či méně umně vyrobený totem. Nejvyšší, třináct a půl metrů vysoký byl postaven při třetí výstavě dřevořezeb Clubu trampů řezbářů v roce 1973, a to na Srnově. Největší seskupení, tj. sedmi totémů stojí před Grizliho chatou na osadě Utah. A když za měsíčních nocí odlesky táborového ohně ozáří bizarní totemové symboly a tóny kytar dodají soumraku své romantické kouzlo, zazní tiše do noci třeba tato píseň: „Starý totem na stráni už k zemi se naklání, aby viděl tramp, že má srdce na dlani. Grizzly z Utahu
6
Z Fredova dopisu o jeho rozhodnutí odstoupit z vedení Festivalu trampských písní (FTP). „Moje celoživotní láska k trampingu, kamarádství a trampským písničkám mi nedovoluje zcela opustit tohoto koně, ale dělat věci jen na půl není můj styl, a tak něco muselo pryč. Jak jistě víte, jsem spoluzakladatelem FTP a členem KFTP. Léta jsem organizoval tento festival spolu s dalšími obětavými kamarády. Při organizování festivalu jsem byl pod neustálým tlakem folkařů a mladých kamarádů, kteří by nejraději viděli jinou tvář festivala. Vyčerpávalo mě pořád vysvětlovat, že když je to festival trampských písní, soutěží se tedy v písních trampských, které by měly na tomto festivalu zaznívat. Moje rozhodnutí na podzim roku 2008 bylo následující: Odejít z funkce vedení FTP, popustit to mladším kamarádům a čekat, jak se bude festival dál vyvíjet. Neodcházím z party KFTP, odešel jsem pouze z vedení a v partě v přípravách na FTP i při jeho realizaci jim budu částečně pomáhat. Místo toho jsem se rozhodl věnovat svůj volný čas trampským archivům, kde se domnívám, že v současné době může být moje práce velmi užitečná. Chci zajistit co nejvíce materiálu o osadách, trampské historii a shromažďovat trampské časopisy, relikvie a archiválie. Jsem si vědom, že to je úkol nelehký, a právě proto je třeba, aby se tomu někdo věnoval a snažil se to dělat naplno. Možná, že na začátku tohoto projektu jsme si to představovali jednodušeji, nabízelo se i dost kamarádů, kteří chtěli pomoci, ale jak pokračovala doba, tak ubývalo rukou na poctivou práci, za kterou nikdo nic nedostal, ba naopak byla a je to práce zadarmo, na úkor rodiny a vlastních zálib. Dnes je situace taková, že každý by jen bral a nechce dělat něco dobrého pro druhé. Měli jsme za to, že trampské osady, kamarádi, budou vidět tuto naši činnost jako něco dobrého, budou se snažit ji podporovat svými příspěvky, odstraňovat případné duplicity v seznamech, aby nedocházelo ke zkreslování informací. Pokud nám osada zašle vyplněný dotazník, jsou informace takříkajíc z první ruky, pravdivé, podle kterých můžeme vyloučit chyby(duplicity), protože v dotazníku je vyplněna informace, odkud osada pochází a kde má svůj camp. Bohužel je mnoho osad, které neznáme. Nepodaly přihlášku do archivu osad, jejíž součástí je právě vyplněný dotazník. V okolí Prahy, jež je kolébkou trampingu je nejvíce trampských osad, které vznikaly od roku 1918 až po současnost. Ale podle naší statistiky se do archivu dostalo na 7
první místo Brno. Snad je to tím, že nám s tříděním informací o osadách hodně pomohl písničkář Jura Cancák – Procházka a seznamy kolovaly po brněnských osadách, což zase zařídili v Old boys Brno. Určitě na to mají také vliv naše návštěvy po brněnských osadách, kam nás zvou nejvíce, a tak i při osobních hovorech s kamarády se mohlo hodně informací vyjasnit. A právě vůči pražským osadám v tom vidím z mé strany velký dluh. Je pravda, že pražské osady nás na své akce tolik nezvou, ale je také pravda, že se tam nenašel nikdo jako Jura Cancák, který byl ochoten se na osady vyptávat a posílat do archívu informace nebo nabádat kamarády z osad, aby dotazníky vyplnili a poslali je do archivu. Už mě trápí dost dlouhou dobu, co bych měl učinit, aby se to změnilo, abychom získali o osadách v okolí Prahy více pravdivých informací. Jedna cesta by mohla být v tom, že bych vás požádal, abyste mi poslali e-mailové adresy kamarádů z osad, kam bychom aktualizované seznamy mohli rozeslat s tím, že požádáme kamarády, aby prověřili správnost údajů o osadách, případně poslali své dotazníky, nebo alespoň opravy a správné informace o osadách. Z finančních důvodů už nejsme schopni rozesílat seznamy poštovní službou, a proto je můžeme přeposílat pouze přes e-mailové adresy kamarádům z osad. Své e – maily zasílejte: e – mail
[email protected] Nebo dotazy a připomínky: Jiří Jedlička – Fred, Smetanova 591 534 01 Holice v Čechách
(tel.: 466 923 197)
Dalším problémem se kterým se potýkáme je, že na grafické překreslování do webu KFTP a na sekci archiv osady je pouze jeden kamarád Hombre. Z tohoto důvodu se omlouváme těm osadám, které se do archivu pomocí vyplněných dotazníků dostaly, ale zatím na webu nefungují. Práce je zdlouhavá a prosíme kamarády, aby měli pochopení. Tímto dopisem jsem se snažil vysvětlit naši situaci a požádat Vás o pomoc při doplnění archivu osad z okolí Prahy. Předem děkujeme za vše, co proto můžete učinit.“ S kamarádským pozdravem
Ahoj Fred Holice 23.3.2009
8
Dotazník pro archiv trampských osad /pište prosím hůlkovým písmem/ Název tramp. Osady: Geografická lokace (město ze kterého jste): Rok vzniku osady: Osadní camp (např. Sázava, Brdy, Beskydy): Poštovní kontakt na osadu: Telefon : E-mail spojení : Webové stránky : Fotografie osadní vlajky (pokud máte a můžete přiložit) Fotografie domovenky (pokud máte a můžete přiložit) Souhlasím se zařazením našich informací do archivu Trampských osad: ano ne (zaškrtněte)
Datum:
…………….…………………. za osadu
Nemusíte uvádět žádná konkrétní data o své T.O. která nechcete zveřejnit. Kontaktní informace (poštovní adresa, telefony, etc…) budou sloužit jen pro ty, kteří budou rovněž v archivu zaznamenáni. Budete-li v archivu, můžete kdykoli požádat správce archivu, aby vám zaslal kontaktní data k libovolné jiné osadě v archivu trampských osad uvedené, se kterou budete chtít navázat kontakt. Nikomu jinému tato data poskytnuta nebudou. Důvodem je ochrana těchto dat (část trampských osad nestojí o to, aby je obtěžovali zvědavci, čumilové a paďouři). Podpisem souhlasíte s tím, že budete do Archivu trampských osad zařazeni se všemi právy, a současně i s tím, že veřejná data o vaší osadě budou časem zveřejněná na internetu, ve formě omezeného seznamu osad, který bude vypadat takto: Jméno osady, rok založení, geografická lokalizace (případně odkaz na obrázek domovenky nebo vlajky).
9
Rysák - Osada LAMBERMEN V pátek 17.4. 2009 jsme se v Praze na Olšanských hřbitovech sešli na posledním rozloučení s trampkou Mery, která jezdila na TO Chátra. Šerif Kenedy, který již od roku 1972 žije v Yukon teritoriu na severu Kanady, přišel stylově. Vzorně sbalenou US tornu, batl drez a na nohou pulitry, boty, které bylo hojně vidět v šedesátých létech. Dnes je snad jediný. Na boku, zavěšená u opasku, se mu houpala trampská kudla. Rysák T.O. Lambermen
Brdy 19.4. 2009 se na vrcholu Slonovce konala smutečka za mrtvé kamarády. Na symbolickém trampském hřbitově se bude konat vždy na výročí úmrtí Sama Beldy. Placka za něj byla první a hlavně jsem s ním symbolický trampský hřbitov probíral, aniž bychom tušili, že na něm za dva až tři měsíce bude jeho jméno první. Příští smutečka bude 18. 4. 2010. Rysák 15. květen 2009 Trampská osada Lambermen má 40 let osady. V roce 1969 zakládali osadu Hape, Rysák, Roko, Hedy, Záplaťák a Silver. První rok se stal šerifem Hape a od roku 1970 je jím Rysák. Osada se za těch 40 let usídlila na Brdech. Nyní jsou v osadě: Rysák, Harmonika, Sory, Dědeček, Bibina, Hinzi, Kikina, Plíšek, Drak, Walda a Čaja. Vysvětlení: Název Lumbermen jsem našel v časopisu Zálesák, který v roce 1968 vycházel v Brně. Skoro 30 let jsme to vyslovovali blbě (Lumbermen). Až když jsme s Harmonikou jeli na potlach do Kanady v roce 1998, tak od té doby víme, že se to čte Lambermen. Je to název kanadských dřevorubců. Rysák ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Omlouváme se za chybu v pojmenování osady v čísle 58. Redakce
10
Sázava Lukáš Pollert, Jarda Čulík
Čím mě zaujala…. Sázava se Stvořidly, nádherně členitým spodním úsekem z Týnce nad Sázavou do Pikovic, je českou klasikou, provoněnou trampskými ohníčky, podmalovanou drnkáním kytar a prodchnutou romantikou zamilovaných pohledů. Ta řeka je prostě taková od chvíle, kdy do ní bylo vnořeno první vodácké pádlo. Poslední peřej… Odrážíme od Staré pošty, ještě nás neopustila chuť tolik očekávaného piva a už vjíždíme na přívozský jez. Je zvláštní, má neobvyklý půdorys písmene „V“ a dva náhony. Ten pravý zleva ohraničuje jeho prodloužená hráz. Jez projíždíme bývalou propustí, která spíš připomíná kratičkou peřej, a nejraději středem. Za nižšího stavu vody pozor na vyčnívající kameny. Blíží se odměna. Krásný peřejnatý úsek v nádherné krajině. To se to kochá. Po projetí toho překrásného stříbrnatého vlnkohraní ještě přejedeme nebo přeneseme jez Žampach, po opravě obtížně sjízdný…. A za ním…. nejdivočejší, nejkrásnější a vodáky milovaný úsek Sázavy – část mezi Lukou pod Medníkem, opět babička Méry, a Pikovicemi. Projíždíme řekou obklopenou lesy, skalami a starými trampskými osadami. Ten návrat o pár desítek let zpátky je úžasný. I tím pojmenováním. Mezi trampy nikdo neřekne Luka pod Medníkem, ale „Kovbojsko“. Tyto názvy vznikaly zároveň s osadami. Začínala éra trampingu po vzoru amerických trampů i amerických filmů z té doby. Jednu z posledních chat před Pikovicemi u Poslední peřeje osídlil snad nejstarší skaut a vodák tělem i duší osmasedmdesátiletý Jarda Čulík. Na svou chajdu jezdí většinou na kajaku. Svou 11
milovanou Sázavu ještě pořád sjede i šestnáctkrát za rok. Chlubí se tím, že se ani jednou neudělal. Pod chatou má kámen, takovou přirozenou vodoteč. Jakmile je zalitý vodou, Sázava je sjízdná. Pokud nejede na kajaku, musí se nějak dostat do Pikovic. Tak vymyslel „raftostop“. Za svezení posádce vypráví příběhy, které řeka šeptá jen vyvoleným. Až pojedete kolem srubu před Poslední peřejí a bude vás stopovat starý rozesmátý tramp, zastavte mu. Dovíte se, jak to všechno bylo. Taky řeky dostávaly své pseudonymy. Sázavě se mezi trampy říká Zlatá řeka, Vltavě Velká řeka, Berounce Stará řeka, Kocábě Hadí řeka. Břehy kolem Sázavy se začaly osidlovat později až se stavbou železnice, hrnuli se sem především skauti, trampové, ale i různí dobrodruzi. Když se už ocitnete v těchto končinách, nezapomeňte se zastavit v muzeu trampingu a těžby stříbra v Jílovém u Prahy. Kousek za Jardovou chatou na vás čeká legendární Poslední peřej. Je to opravdu poslední peřej na Zlaté řece. Jarda říká, že přes ni Sázava zní daleko libozvučněji. Tak si ji pěkně vychutnejte. V Pikovicích většina vodáků končí. Sbalí své nádobíčko, sedne do auta a zase do všedního života. Pokud využijí služeb půjčovny i s odvozem, čeká je zpáteční cesta romantickým Posázavským Pacifikem. Ti, kteří jedou dál, mohou doplout až do Davle a dále po soutoku s Vltavou do Prahy. Sázava opravdu uchvátí každého svou rozmanitostí i vlídností. Jedou po ní zkušení vodáci, například Lukáš Pollert se Zuzanou Kainarovou a Aidou, ale také výletníci, kteří si chtějí vyzkoušet a zažít pocity prvních trampských průkopníků. Závěr…. Toto vyprávění jsem dostala od Jardy Čulíka, vodáka a trampa, který byl účastníkem televizního pořadu „Vodácká putování s Lukášem Pollertem“. Dovolila jsem si to využít pro náš „časáček“ proto, že řeka Sázava není jen zajímavá pro vodáky, ale je také vyhledávaná, milovaná a opěvovaná trampy. Míla
12
Trampské muzeum Obracím se tímto po letech znovu na trampskou veřejnost s informacemi o možnosti vzniku muzea, které by dokumentovalo historii trampingu v českých zemích a na Slovensku. V krátkosti připomínám, že můj článek o trampském muzeu vyšel téměř před pěti léty v trampském tisku a je možné ho ještě najít na: Domovtrampů.home.comcast.net /domov-trampů/. Zde v kolonce „Události“ v záložce „Články“ si jej může každý přečíst. Od té doby již uplynulo bezmála pět let a mě tato myšlenka neopustila. Dnešní situace je však podstatně příznivější. Záleží teď jen na nás, trampech, a zvláště na těch starších a zkušenějších, zda věc dotáhneme do zdárného konce. Co se změnilo? V prosinci loňského roku jsem měl jednání s PhDr. Markem Junkem, vedoucím oddělení novodobých dějin Národního muzea. Dostal jsem od něj předběžný příslib, že národní muzeum by mělo zájem o vytvoření sbírkového fondu předmětů z trampského života. Naše sbírky by se staly součástí dokumentace vzniku a vývoje československého státu od počátku 20. století do současnosti. Tímto krokem by se naplnilo to, o čem se mi v posledních letech jen snilo. Vždyť záruka, že vše, co má vypovídající hodnotu pro naše potomky, bude navždy uchováno v Národním muzeu, je to nejlepší, čeho bychom se mohli my, trampové dočkat. Nedovedu si představit (neznám) větší čest pro každého, kdo chrání, sbírá a uchovává památky na historii trampingu, než zachovat své sbírky v Národním muzeu, kde budou stále přístupné široké veřejnosti. Tyto „trampské poklady“ by byly odborně ošetřeny, popsány a chráněny v naší nejváženější muzejní instituci. Přestože my, trampové, jsme nebyli nikdy nakloněni vytvářet jakékoliv organizované spolky mimo trampské osady, bude v tomto případě založení občanského sdružení trampských sběratelů z mnoha důvodů nezbytné. Vycházím ze zkušenosti, kterou má skautská organizace. Klub skautských sběratelů Junáka. Ti již s Národním muzeem spolupracují a smlouvu mají uzavřenou. Národní muzeum potřebuje pro další jednání věcí znalého partnera – právní subjekt a nikoliv jedince. Musí to být spolek lidí, kteří danému sběratelskému okruhu plně rozumějí a stanou se (budou) garantem, že sbírky, které muzeum převezme, mají správnou vypovídající hodnotu. Podle mého názoru je nutné, aby vznikla síť krajových spolupracovníků, kteří by v dané trampské oblasti pomáhali s vyhledáváním a záchranou typických regionálních exponátů, které by charakterizovaly jejich oblast. Obracím se proto na trampské písničkáře, řezbáře, malíře a další trampské tvůrce a sběratele historie, bez nichž by toto velké 13
dílo nemohlo vzniknout. Neoslovuji tím jen kamarády z Čech a Moravy, ale i na Slovensku, jež vždy patřilo a dodnes paří k naší společné trampské historii. Nesmíme také zapomenout na kamarády, kteří z různých důvodů odcházeli v minulosti do emigrace. Exilový tramping si zaslouží být zdokumentován a měl by se stát významnou součástí naší muzejní expozice. Od roku 1993 jsem byl na všech, celosvětových potlaších a zúčastnil jsem se i mnoha dalších akcí našich trampů v exilu v různých částech světa, od Kanady až po Austrálii. Pokud se podaří v českých regionech a na Slovensku tým spolupracovníků vytvořit, sejde se jednou nebo dvakrát ročně, aby si vytřídil to, co bude předáno do Národního muzea k trvalému uchování ve sbírkovém fondu. Z těch fondů, které budou uloženy v depozitáři Národního muzea, se budou vytvářet výstavy, ať už krátkodobé nebo trvalé. Rovněž zde bude nezbytná spolupráce mezi muzeem a sdružením trampských sběratelů. Sám za sebe mohu slíbit, že jsem tyto smysluplné aktivity připraven finančně podporovat. Mnou poskytnuté prostředky by měly směřovat hlavně k založenému občanskému sdružení, dále k úhradě poštovného za zaslání exponátů od dárců muzeu a v neposlední řadě též k vybavení pro budoucí expozici. Rovněž se chystám oslovit přímo některé trampské osobnosti v zahraničí a požádat je o podporu naší společné věci. Ovšem bez ochoty Vás všech, trampů, kteří mi pomůžete tuto myšlenku uvést do života, nemůže trampské muzeum vzniknout. Očekávám Vaše názory, připomínky a nabídky spolupráce na kontaktní telefon a adresu: Miroslav Navrátil – Prcek, Tišnovská 9, Hradčany, 666 03, e-mail:
[email protected] mobil: +420 737 288 081, skype prcek 1233 Vyjádření Národního muzea – citát z delší zprávy: „…. Váš text jsem přečetl a naprosto s ním souhlasím a v této podobě nic nebrání jeho zveřejnění.“ PhDr. Marek Junek, vedoucí Oddělení novodobých českých dějin Národního muzea, Malátova 11, 150 00 Praha 5 Převzato z Puchejře č.1/2009
14
T.O. Melbourne –austrálie Australská parta trampů je jen jedna. Patří do ní všichni kamarádi a kamarádky na celém kontinentně. Jsou však rozděleni do skupin vzdáleností, mezi místy kde žijí. Hlavní dvě skupiny jsou – v Melbourne ve státě Victoria a v Sydney ve státě N.S.W. Rozděluje je kolem 1 000 km. Přesto se často setkávají na campech ve Sněžných horách, přibližně na půl cesty od Melbourne a Sydney. Obě hlavní skupiny trampů pořádají celoaustralské výroční potlachy, střídají se ročně v přípravě a organizaci potlachových soutěží. Každý rok se schází 100 – 120 trampů na Velikonoční svátky. T.O. Melbourne – byla založená v roce 1970 kamarády Godym a Popem. Jádro party tvoří 15 kamarádů a kamarádek a za celá léta existence se nezměnilo. V T.O. Melbourne jsou dvě kytarové a pěvecké skupiny, velmi vysoké úrovně. Několik členů se podílí na vydávání celosvětového trampského časopisu „Kamarád“, který vychází už deset let a je vydáván Marcelou a Kolmanem z N.S.W. a je rozesílán trampstvu po celém světě. Řada členů osady se schází jednou týdně ke sportovní činnosti, hlavně ke
hře volejbalu a nohejbalu. Jsou pořádány výpravy a pochody australskou buší, sjíždění řek a zimní výpravy na náhorní planiny Východní Victorie na běžkách. Na bouřlivých slezinách se zpívá až do rána, stejně jako za mlada. Za T.O.Melbourne - Gody
Australští pardi také uspořádali druhý celosvětový trampský potlach v roce 1983 ve Sněžních horách (poznámka autora).
15
T.O.COOPER – Sydney – Austrálie Členové této osady začali jezdit do buše na vandry s plastickými bedýnkami od mléka a ostatní trampíci jim říkali „Bednáři“. Nutno poznamenat, že výhodou výše uvedených bedýnek je to, že se do nich dají naskládat všechny potřebné cestovní věci, což je v buši jistě užitečné a navíc se dá na nich i dobře sedět. Z tohoto názvu „Bednáři“ doslova přeloženo do angličtiny, vznikla trampská osada z názvem „Cooper“, která má dnes 25 členů. Prvním čestným členem této osady se stal šerif Senior clubu Praha M. Štván – Bílý Pedro. Frank & Myšák
16
Ohlasy na Memoriál Jendy Kordy 2009 z obecenstva Drazí přátelé Tramp Clubu Praha
v Plzni 15.4.2009
Dne 27. března jsme se zúčastnili v domě Barigádníků pětadvacetiletého vzpomínkového večera na Jendu Kordu. Během večera zaznělo mnoho krásných písniček. Produkce Štěpána Raka brala dech. Atmosféra v sále byla velice srdečná a kamarádská. Všichni účinkující prokázali, že tento druh hudby milují a hrají ho srdíčkem. Děkujeme pořadatelům a všem účinkujícím za krásný večer a silný zážitek. Členům Tramp clubu přejeme dobré zdraví a hodně sil na uspořádání ještě mnoha takových krásných večerů. Ze zmíněné akce jsme pořídili videozáznam, který Vám rádi věnujeme Ahoj Za skupinu Soumrak Plzeň Vám děkují její členové a příznivci: Václav Ouředník, Jindra Špindler, Ludmila Ouředníková, Mirka Špindlerová, Zdeněk Vaigl Potěšila nás různorodá hrající sešlost se svým repertoárem. Nálada byla vynikající. Těšíme se na další memoriál. Ahoj Já si myslím, že to nemělo chybu Perfektní, neopakovatelná atmosféra, jakou umí podpořit Barča jako taková, výběr se povedl, díky za organizaci. Bylo to nádherné trampské setkání s neuvěřitelnou atmosférou, ostatně stejně jako loni. Velký dík za organizaci. Pa Připojuji se, organizace výborná, proto velká účast. Účinkující taky bezva. Ahoj Bylo to super, nálada, písničky, účinkující i setkání kamarádů a přátel. Díky.
KORDOV MEMORIÁL 2009 Po dvojročnej odmlke sme sa rozhodli, že sa pôjdeme pozrieť na Kordov Memoriál. Stretneme sa tam s pražskými kamarátmi, vypočujeme si peknú klasickú trampskú muziku. Lístky sme si nechali dopredu zabezpečiť. Urobili sme dobre, lebo sála bola úplne zaplnená. To svečí o veľkom záujme a obľúbenosti tohto podujatia. Po príchode sme sa zvítali a porozprávali s kamarátkami a kamarátmi z T.C. Praha a medzi inými sme tam stretli aj kamaráta Čochtana. Zasadli sme na naše miesta, objednali niečo na občerstvenie a už sa Memoriál aj začal. Úvodné slová kamaráta Rejžu a konferenciéra kamaráta Doležala patrili všetkým v sále a tiež účinkujúcim
17
a popriali nám pekný zážitok z tohto večera. Slávnostná úvodná „Vlajka“ v podaní všetkých účinkujúcich nás postavila a celá sála sa k spevu pridala. Všetkých účinkujúcich kamarát Doležal predstavil, aby sme o nich niečo vedeli a tiež nech sa kapely nazvučia. Ľudia v sále pozorne počúvali a každého odmenili dlhotrvajúcim potleskom. Tohto roku dostala príležitosť zahrať si na tomto podujatí aj kapela „Charlieho neštěstí“ z Ivanky pri Dunaji. Veľmi sa im páčila atmosféra večera, milé priatie od divákov a ohlas u domácich. Každá kapela hrala asi ¾ hodiny a tam sa prezentovala. Vypočuli sme si aj mnoho krásnych Kordových skladieb. Nebudem sa rozpisovať a chváliť jednotlivých vystupujúcich, lebo nie som na to odborník. Skrátka, boli super! Bola to opäť jedna veľmi dobre zorganizovaná akcia. Poďakovanie patrí poriadateľom, účinkujúcim, bufetu, pozorným divákom... ďakujeme a budeme sa tešiť o rok na Kordov Memoriál. Špricek, Věra, Janík a Janka Ivanka při Dunaji
PĚTADVACET Za dvacet pět let dospěje další generace. Je to hodně let, děláte-li něco co má smysl. I když v dějinách lidstva je to prd. Podíváte-li se na to pohledem trampa a dějin trampingu – je to hodně a za tu práci, věčným holkám a klukům z Tramp clubu, budiž vyhrazeno čestné místo v těchto dějinách. Doufám, že přijmete od naší miniskoroosady Little Horse hold. Tak vám všem moc děkujeme. Líba a Pavel Za sebe bych chtěl ocenit hlavně práci osadních dívek. Nad tím Líba vrtí hlavou, protože má nějakou ujetou představu, že nemám ženský rád. V některých momentech by to mohla být výhoda, ale máte-li v rodině rozdělení sil a to nepočítám různé tetičky 8:1, musíte si vytvořit obranný systém. Jinak vás „něžné pohlaví“ převálcuje, že po vás nezbyde ani ten pověstný pšouk. Představte si, že jenom matka mé drahé polovičky pochází z devíti dětí. Klukům je vrozena tvořivost a pracovitost, tedy ne všem, ale Trampclubákům jistě, a tak je nemusím vychvalovat. Víme své. Nemusejí být dotčení, ať si vzpomenou na doby, kdy byly děti mrňavé a jejich ženy seděly doma a staraly se o ně, zatím co pán domu juchal s kamarády v hospodě a očazoval buřty nad ohněm. Je třeba ale přiznat, a není to projev slabošství, že jsme se jim za tu jejich starostlivost snažili odvděčit a připravili pro ně nejedno příjemné překvapení. Že vždy nevyznělo tak, jak bylo myšleno, nebyla to naše chyba, ale potměšilost osudu, který si s námi někdy nepěkně zahraje. V mém případě, a to je prosím, jak by řekl pan inšpektor Mrázek faktorum, že si až utře „arš“. Posuďte sami, jak si ta potvora se mnou pinká.
18
To bylo ještě v minulém tisíciletí, když jsem dělal v Praze a bydlel na ubytovně hotelového typu. Dámské návštěvy musely opustit areál ve 22 hodin, aby nebyla narušena za prvé mravopočestnost, za druhé nebyla ohrožena pracovní morálka. Tvořiví chlapci vymysleli fintu. Po zavíračce v barech, šantánech, vinárnách a různých jiných příjemných zařízeních pro osamělé pány, nastalo dilema, kam s lepou děvou, která je tam svými triky omámila. Postižený nedočkavý chlapec musel sehnat kamaráda, který mu vypomohl. Trik spočíval v tom, že odclonili vrátného v recepci a nezbednice za jejich zády proklouzla do výtahu. Problém nastal ráno, kdy vyčerpaný chlapec, většinou z odpolední šichty, musel spánkem načerpat sil a vystřízlivělé dámy se toužily vrátit do náruče svých maminek, milenců, pasáků, manželů a dětí, případně do práce. Kamarádi z pokojů, co ráno odcházeli po šesté (ranní šichta začínala v sedm) do práce, fintu v obráceném pořadí zopakovali. Nic neriskovali. Problém by měl pouze ten, v jehož pelechu by některou z těch neřestnic některá z kontrol v noci načapala. Okamžitý vyhazov. Šlapalo to ke spokojennosti všech i party uklízeček, které v šest ráno otvíraly v kamrlíku proti vrátnici první lahvinku při pracovní poradě a měly ranní cvrkot jako na dlani. Bavily se tak dobře, že zapomněly povlékat, doplňovat mýdlo na toaletách a časem i uklízet. Když už šlo o zdraví, šel jsem si jejich vedoucí stěžovat. To jsem si naběhl. Tato náčelnice všech uklízeček v celém rozlehlém areálu měla velitelství právě ve zmiňovaném kamrlíku proti vrátnici na našem baráku. Spolehlivě fungovala před šestou místo budíku. Barák, který měl sedm pater, musel jí připadat jako přízemní garsonka, tak jí bylo všude plno. Představte si Helču od Hronů, vyšší a silnější. Přidejte jí jednou tolik blonďatých vlasů, na nich trvalou nebo vodovou, tak ňák se tomu účesu říkalo. Pod nos jí vražte papulu Žabákovic Magdy a ještě to zdaleka nedává tento boží výtvor. Přehlídla mě okem šíleného zahrádkáře, kterému já, coby slimejš, žeru poslední sazenice okurek nakládaček a spustila tornádo mouder, co by asi dělaly, kdyby my jsme dělali. Kadence ruského kulometu Maxim, slyšitelnost do pěti kilometrů. Zorganizoval jsem odvetu. Přestali jsme po sobě uklízet a ráno jsme si neustlali. Náčelnice učinila další krok. Na pokojích vyvěsila povinnosti ubytovaných. Zavolal jsem si na kontrolu jejich práce vedení areálu. Neměla na mě nic, čím by mě mohla napadnout, a tak museli holt začít uklízet. Od té doby mě nemohla ani cejtit. Jednou, když jsem kolem ní ráno procházel, ukousla vzteky hrdlo litránku pražského výběru. Donskej kozák by to šavlí tak čistě nesvedl. Za čas Líba začala dělat u našeho podniku a já se z areálu odstěhoval. Plynula léta. Jednou jsem musel zůstat v sobotu v práci, vyjížděl jsem z Prahy až odpoledne a rodina čekala v Kutné Hoře, až je vyzvednu. Vejdu do baráku, zaťukám na dveře kuchyně, otevřu a bác čertem o kropáč, v kuchyni na kanapi dřepí moje oblíbená náčelnice uklízeček!! „To je moje sestra, Pavle“, oznámila mi mile moje tchýně. S radostnými úsměvy si srdečně potřeseme rukama. „To mi budeš muset vysvětlit“, řekla mi manželka v autě na cestě do Ledče, kam jezdíme na víkendy. „Měli by jste se s tetkou vidět, jak jste se oba tvářili.“ Tak řekněte sami. Nerozběhli byste se a nepraštili hlavou do buku? Ale nechme škaredých vzpomínek a zavzpomínejme na doby, kdy byly děti malé a naše drahé polovičky nás rády pouštěly ven, aby se v klidu o ně mohly starat.
19
S úctou váš Kůň Ledeč nad Sázavou 28.4.2009
Na vzniku tohoto 59. čísla PLKŮ se podíleli: Míla Chládková, Zdeňka Vaňková, Ota Váňa. Zároveň děkujeme všem, kteří nám poslali a budou nám dále posílat příspěvky na další čísla. Adresa: Míla Chládková, Bachova 1584, Praha 4 PSČ 149 00
20
1. 6. Léta Páně 2009. TCPlky jsou neprodejné, kamarádi je mohou mezi sebou rozšiřovat, ovšem bez finanční úhrady.
www.TCPraha.estranky.CZ
21
22
23
