Ekonomem snadno a rychle

P

Ekonomem snadno a rychle Noviny studentů s články z předmětu Základy ekonomie

Porovnání Velké hospodářské krize s krizí současnou Adam Janák Co předcházelo a jaké jsou příčiny Velké hospodářské krize ve 30. letech O skutečných příčinách této krize se stále vedou debaty. Pravděpodobně za ni ale může souhra více faktorů. Průmysl byl během války téměř výhradně přeorientován na zbrojní výrobu a jeho opětovné nastartování potřebovalo čas. Většina zemí se také potýkala s masivní inflací (někde až hyperinflací) a nezaměstnaností, což vedlo k dalšímu zadlužování. Nejhorší situace byla po válce logicky v případě Německa, které, zasaženo reparacemi vycházejícími z Versailleské smlouvy, bylo nuceno platit obrovské sumy. Toho bylo Německé schopné jen díky množství peněz, které do něj pumpovalo USA. To se stalo největším evropským věřitelem a díky němu se i Německo pomalu začalo vracet k tzv. zlatému standartu. Díky přílivu amerického kapitálu se Německo opět postavilo na vlastní nohy, provedlo restrukturalizaci a modernizaci průmyslu. Spojené státy byly v té době silnější než kdy předtím, z dlužníka se změnily na věřitele a jejich obchodní bilance byla velmi příznivá. S rozvojem reklamy se ale v USA objevil nový trend – velký nárůst spotřeby domácností pokrytý spotřebitelskými úvěry. Domácnosti si půjčovaly na automobily, elektrické spotřebiče, byty. Celkově velmi razantně rostla zadluženost domácností, které neměly s úvěry velké zkušenosti. Dalším faktorem, který zapadal do mozaiky příčin Velké krize, byly i problémy v agrárním hospodářství. Během války byla potřeba produkce potravin vyšší, po válce se ovšem poptávka snížila, byla nadprodukce potravin a ceny zemědělských produktů

se snižovaly. Zemědělci na to reagovali modernizací, kterou financovali, jak jinak než úvěry. Také to vedlo k likvidaci menších farmářů a nárůstu průmyslu na úkor agrárního sektoru. Zajímavá byla i situace na burze – ceny akcií stoupaly i přes období stagnace, akciový trh se těšil bezmezné důvěry a raketově narostl počet lidí, kteří za obchodem na burze viděli snadnou příležitost k zbohatnutí. Lidé si na obchody na burze samozřejmě opět půjčovali a to za velmi vysoký úrok. 24. října 1929 je označován za „černý čtvrtek“. Toto datum je často spojováno s krachem newyorské burzy. Opak je ale pravdou, tento den lámal rekordy v prodeji akcií. Skutečný krach burzy nastal až v pondělí 28. Října 1929. Zjednodušeně – poté, co ceny akcií v uplynulých dnech začaly pomalu klesat, zvýšil se také počet makléřů, kteří své akcie nabízeli k prodeji. To vedlo k obrovskému počtu akcií na prodej, o které ale nikdo nestál. To ještě více snižovalo jejich cenu, následoval řetězový efekt a krach. Pád burzy a následná panika se začal šířit po celých Spojených státech, postihovala i lidi, kteří s burzou neměli nic společného – zkrachovalo až dva tisíce bank a tím zmizely i úspory milionů lidí. Spolu s krachem bank a velkých firem začala logicky narůstat i nezaměstnanost – z předkrizových 9 % na až 25 %, průměrná mzda klesla o neskutečných 60 %. A jaké jsou příčiny ještě stále probíhající ekonomické krize? Na začátku celé krize stálo několik špatných rozhodnutí v americké úvěrové politice a skončilo to globální depresí, která postihla finanční systémy desítek světových zemí. Nejčastěji se v souvislosti příčinami krize mluví o hypoteční bublině.

I když v roce 2005 začal prodej nemovitostí v USA klesat, stále panovalo obrovské nadhodnocení jejich cen. Nemovitosti se tehdy prodávaly až o 50% vyšší ceny než byla jejich skutečná hodnota. Trh byl brzy přesycen. Dalším důvodem byl fakt, že podmínky pro schválení hypotéky byly přísné a málokdo na ni dosáhl. Banky tento problém vyřešily tak, že otevřely trh s úvěry – nově mohl na hypotéku dosáhnout i člověk, u kterého její splacení nebylo příliš jisté. Velkým problémem ale byl fakt, že podmínky splácení byly první roky velmi mírné, poté ale poměrně drastické, což si mnoho lidí neuvědomovalo. Rostlo zadlužení amerických domácností, průměrné výdaje se přibližovaly k průměrným příjmům, dokonce je předčily. Zadlužení amerických domácností je jeden z hlavních faktorů současné krize. Mimo tyto problémy se přidal i prudký nárůst cen ropy, co přineslo zvýšení nákladů na vytápění a dopravu – což zapříčinilo masivní nárůst cen potravin. Co mají obě krize společného? Obě krize vznikly za zcela odlišných podmínek, lze ale nalézt jisté společné body. Obě krize zažily jakési „bubliny“, obě mají počátek v USA a obě postihly takřka celý svět. V té první krizi ve třicátých letech to byla bublina na akciovém trhu, na burze. Vlna lidí obchodujících s cennými papíry, neustálý růst jejich cen, pro mnohé vidina rychlého zbohatnutí a následný pád. Spolu s tím objevení spotřebitelských úvěrů a s tím spojeného zadlužování. Současná krize je důsledek hypoteční bubliny, „hypotéky pro každého“. Opětovné zadlužování a následný pád. Samozřejmě se obě krize v doprovodných faktorech liší, ale jejich základ lze porovnávat.

Euro v Čechách – ano nebo ne? Adéla Šrutová Rozhodla jsem se pro tématiku přijetí společné měny euro v České republice, protože se domnívám, že se jedná o záležitost, která, obzvláště v souvislosti se situací Řecka a Španělska, je důležitá jak pro státy, které euro jako společnou měnu používají, ale také pro státy, které hodlají provést přeměnu státní měny právě na euro. V České republice zatím převládají argumenty proti nad argumenty pro a vzhledem k vývoji v již zmiňovaných státech jižní Evropy má tento společenský stav své opodstatnění. Přípravou pro přijetí eura se stal společný materiál vlády ČR a ČNB z roku 2003, Strategie přistoupení České republiky k eurozóně, který popisuje ekonomickou situaci České republiky vzhledem k eurozóně. Dalším krokem bylo v roce 2006 vytvoření institucionální struktury pro zavedení eura v České republice a Národní koordinační skupiny pro zavedení eura a bylo učiněno rozhodnutí, že přechod na euro bude proveden tzv. variantou velkého třesku (zavedení eura do hotovostního i bezhotovostního platebního styku v jednu

chvíli). Otázkou však zůstává, zda je česká ekonomika skutečně připravena na přijetí společné evropské měny. Než k samotnému přijetí eura dojde, musí republika splňovat maastrichtská kritéria, kterými je cenová stabilita, úrokové míry 2 proc. bodu nad průměrem vládních dluhopisů tří zemí s nejvyšší cenovou stabilitou, vládní deficit do 3% HDP, veřejný dluh do 60% HDP a stabilita měnového kurzu. Původním plánem přijetí eura bylo, že se Česká republika stane členem eurozóny k roku 2010. Vlivem finanční krize a evropské ekonomické nestability, která má fatální důsledky v Řecku a Španělsku se však ekonomická změna v České republice odsouvá na dobu neurčitou. Nejznámějším českým odpůrcem přijetí eura je současný český prezident, ekonom, Václav Klaus. Jeho veskrze negativní postoj k celému komplexu Evropské unie je veřejně známý a často ve společnosti kritizovaný. Nicméně je pravdou, že kdyby nebylo jeho radikálních názorů na přijetí eura a my bychom v současné době již byli členy eurozóny, musela by se naše ekonomika potýkat s

mnohem většími problémy a byla by jen krok od uvíznutí v dluhové pasti, jako se tomu stalo například právě v Řecku. Česká republika bude mít navíc obtížné plnění maastrichtských podmínek pro přijetí do eurozóny kvůli vysokému deficitu veřejných financí. Nejčastěji zmiňované nevýhody přijetí eura patří ztráta samostatné měnové politkiky. Rovněž bývají kritizovány podmínky rychlého přijetí, jejichž plnění bude pro Českou republiku velmi problematické a zdlouhavé. Navíc obecně panuje obava z oslabení trhu a nízké konkurenceschopnosti na evropském trhu, kde panuje jednotná měna. Běžní spotřebitelé se navíc bojí plošného zvýšení cen za běžné každodenní výrobky a služby, ke kterému dojde po zavedení eura a jak tomu bylo i v jiných státech, které skokově přešly na evropskou jendotnou měnu. Nevýhodou také je stanovování úrokových sazeb Evropskou centrální bankou, což znemožní pružnost a možnost reakce a na dění v ekonomice. Někteří odpůrci rovněž zmiňují ztrátu národních symbolů, kterými peníze jsou. Pokračování na str. 2

Text neprošel korekturou a je publikován v původním znění (bez citovaných zdrojů). Použité zdroje jsou k dispozici u autorů článků a byly uvedeny v původních verzích seminárních prací.

Vliv Evropské unie na ekonomiku České republiky

Daniel Sitek

„Co je horší než existence Evropské unie, je její neexistence.“ Jan Fischer V posledních letech se velice často hovoří o tom, jaký vliv má Evropská unie na ekonomiku České republiky. V ČR se totiž neustále ozývají hlasy kritiků, že je EU pouze nadbytečná přítěž a špatná ekonomika této instituce táhne s sebou ekonomiky některých států včetně Česka. Ne vždy jsou tyto hlasy oprávněné. Jak to tedy s EU vlastně je? Vnitřní trh EU Jedním ze základních pilířů evropské ekonomiky jsou čtyři svobody – volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Tento pilíř pomáhá zajišťovat Schengenská dohoda, která zavedla zrušení kontrol na společných hranicích. Právě rozšířený trh do evropského měřítka je velkou výhodou pro podnikatele nejen z České republiky. Nové trhy pomáhají přilákat nové zákazníky a rozšířit působnost českých firem. Jako předpoklad pozitivního vlivu EU bylo zrušení CLA v rámci unie. Ekonomové očekávali omezení dovozu nekvalitních výrobků z asijských zemí, hlavně z Číny. Toto se však nestalo, čínské zboží si i tak našlo své odběratele. Nevýhodou vnitřního trhu je složitá administrativa. Podle některých názorů již není evropská byrokracie tak benevolentní jako dřív. Spousta zatěžujících norem způsobuje složitosti při vyřízení jakkékoliv žádosti. Čísla ukazují, že od vstupu do Evropské unie se ustálil vývoz nad dovozem. Posledním rokem, kdy se čísla dovozu dostala nad čísla vývozu, byl právě 2004. Mimo to nadále stoupají obraty českých firem. Jediným poklesem byl rok 2009, ve kterém stále doznívala recese. Obraty firem se v současné době pohybují okolo pěti biliónů! Daně v EU Evropská unie se snaží harmonizovat systém nepřímých daní. Nepřímé daně mají dopad na volný pohyb zboží a služeb, proto podléhají vlivu EU. Jednou z podmínek k přijetí v roce 2004 bylo zvýšení spotřební daně, jež je právě součástí nepřímé daně. Je otázkou, zda je zvýšení spotřební daně pozitivem či negativem. Tato daň se vztahuje na tabákové a alkoholické výrobky a na pohonné hmoty. Co se týče alkoholu a tabáku, je zvýšení spotřební daně pozitivem, a to vzhledem ke zdraví občanů ČR a příjmů do státního rozpočtu. Částečným negativem je spotřební daň na pohonné hmoty. Vyvstávají zde sice otázky enviromentální, ale vysokými cenami benzínu či nafty trpí místní infrastruktura a logistické firmy. Poslední zvýšení spotřební daně bylo schváleno na konci září roku 2012. Naopak přímé daně, jako jsou daně z příjmů či majetkové daně, mají v kompetenci členské státy. Obecně platí, že kde nejsou evropské směrnice, tam je věc v kompetenci státu. Inflace Od vstupu do EU v roce 2004 se inflace výrazně vyrovnala. Zatímco do roku 2003 byly roční výkyvy inflace až několik procent, od roku 2004 se

inflace pohybovala mezi 1,0 – 2,8 procenty. Výjimkou byl rok 2008, kdy inflace vystoupala na 6,3 procent. V této době však hovoříme o hospodářské krizi a krachu některých světových bank. V posledních několika letech se můžeme spolehnout na rostoucí a stabilní inflaci. S problémy některých států Evropské unie a ekonomiky EU celkově začíná inflace nabírat rychlé tempo. Ekonomové se zájmem sledují, do jaké hranice může tento ukazatel narůst. Evropské dotace: Peníze shůry či z pekla? Velice často diskutovaným tématem spojeným s Evropskou unií jsou evropské dotace. Dotace mají hned několik stinných stránek. Nejpalčivějším problémem dotovaných peněz je korupce. Nikdo si snad ani netroufá říci, kolik kapitálu se „ztratilo“, rozkradlo, apod. Většina obyvatel republiky má stále v živé paměti případ Davida Ratha, pod jehož vedením zadával Středočeský kraj podezřele předražené zakázky. Dalším neméně problematickým bodem je využití dotací. Jan Macháček, ekonomický novinář Respektu, tvrdí, že „se evropské dotace utrácejí za blbosti“. S jeho názorem souhlasí i Jiří Čáslavka z Analytického centra Glopolis. Čáslavka tvrdí, že je evropský penězovod často využíván na nesmyslné a hloupé projekty. V České republice existují zhruba dvě desítky organizací přerozdělujících evropské peníze. Pokud by se vylepšila administrativa v oblasti přerozdělování, mohou se dotace využít skutečně efektivně. Zajímavým názorem je posílání dotací na státní fond, který by poté kapitál přerozděloval. Třetí nevýhodou evropských dotací, která souvisí s předcházejícím bodem, je možné navýšení státního dluhu ČR. „Všechny dotační programy fungují na principu předfinancování ze státního rozpočtu a následné refundace ze strany Evropské komise. Projekty jsou tak nejprve vypláceny z rozpočtových kapitol ministerstev.“ (zdroj: www.idnes.cz) Může se tedy přihodit, že ministerstvo proplatí projekt schválený českou institucí, ale po následné revizi ze strany Evropské unie již nedojde k refundaci. Tímto vzniká další finanční zátěž státního rozpočtu. Jedním z negativ je již zmíněná byrokracie. Slibné projekty dotace nemusí dostat, protože je velice složité vyřídit všechny náležitosti. Tyto normy by se měly zjednodušit, aby byly peníze správně využity. Proti všem kritickým bodům mluví jednoduchá formule: Nebýt evropských dotací, mnoho projektů se vůbec neuskuteční. Existence dotačních programů přispívá ke zlepšení celkové životní úrovně v ČR bez ohledu na to, kolik kapitálu není využito. Česká republika se stále řadí k příjemcům evropských peněz. Čísla hovoří jasně – jen v roce 2011 vydělalo Česko na členství v Evropské unii necelých 31 miliard. Tento trend je v naší zemi vykazován již od vstupu do instituce. Záleží na každém jedinci, který názor u něj převáží, zda pozitivní či skeptický. Fakta vyjadřují, že Česká republika na EU vydělává. Zda prodělá na společném vlivu všech 27 zemí, ukáže až čas.

Ekonomem snadno a rychle

Euro v Čechách – ano nebo ne? Pokračování ze str. 1 Přijetí eura však může mít i určité výhody, jako je například usnadnění obchodních transakcí, kdy společná měna může zrychlit platební styky. Pozitivním přínosem je i stabilizace kurzu měny, kdy nebude docházet k příliš velkým výkyvům ve vztahu k dolaru či jenu, jako tomu je teď s korunami. Lidé taky ušetří náklady na prodej a nákup dalších měn. Výhodná může být i možnost vedení účtů v cizích měnách. Pro spotřebitele i podnikatele se tím navíc otevírá příležitost porovnávat ceny výrobků na trzích v celé eurozóně. Pro podnikatele navíc může být snazší dostat své výrobky na evropské trhy a rozšířit tak svou platformu zákazníků a zvýšit tak vlastní roční obrat a zisk. Jedinci také výzazně ušetří během cestování po Evropě, kdy odpadne nutnost směňovat peníze za přemrštěné ceny a kurzy vypsané směnárnami . Vstup do eurozóny však nebude mít

dopady pouze na jednotlivce. Rovněž vznikne tlak na stát, aby nevykazoval vysoký schodek veřejných financí a snižoval svou zadluženost. Euro se navíc stane symbolem společné evropské identity, integrity a společných hodnot. Co z toho tedy vyplývá? Jednoznačná odpověď na to, zda přijmout euro, či ne, patrně neexistuje. Vstupem do Evropské unie se Česká republika stala článkem řetězu, který je propojený častečně legislativně a částečně finančně. Je tedy přirozeým vývojem, aby všechny státy postupně přešly na společnou měnovou unii. Na druhou stranu je tu obrovské nebezpečí další finanční krize, která by při větší integritě Evropské unie buď mohla členské státy mírně destabilizovat, ale prakticky by je mohla minout nebo naopak druhý extrém, kdy finanční krize dožene k bankrotu další státy a konec by mohl mít daleko fatálnější důsledky, než současná krize Řecka a Španělska. Jen těžko se dá předví-

dat, jaké další dopady na jednotlivé členské země bude mít společná politka EU, ale pokud k přijetí eura v Čechách dojde, nezbývá než doufat, že spíše upevní naši pozici na evropském trhu a stabilizuje ekonomickou situaci. Pokud bych měla odpovědět já sama za sebe, tak nejsem jednoznačným odpůrcem společné evropské měny, ale v současné době a současné finanční situaci si nemyslím, že by Česká republika měla ekonomickou sílu a stabilitu na tak závažný krok. Rozhodně si myslím, že přijetí eura je naší nevyhnutelnou a dost možná kladnou budoucností, ale v současné době a evropské ekonomické situaci jsem velmi ráda, že nedošlo k naplnění plánu pro přijetí eura do roku 2010 a že si zatím Česká republika udržuje určitou samostatnost. Obě strany této problematické mince mají své pádné důvody proč ano a proč ne, a tak je nejspíš dobře, že zatím je touto mincí koruna a ne euro.

ŠKODA AUTO

– hlavní pilíř české ekonomiky? Zdeněk Fučík Škoda Auto a.s. je největší český výrobce automobilů, který je nedílnou a důležitou složkou české ekonomiky. Díky své dlouholeté tradici, svým ziskům a úspěšnosti na zahraničním trhu se řadí mezi nejúspěšnější české společnosti vůbec. Prestižní Top Gear Magazín ocenil v roce 2009 vůz Škoda Superb titulem Luxury Car of the Year (Luxusní auto roku) a model Škoda Yeti titulem Family Car of the Year (Rodinné auto roku). Škoda spadá od roku 1991 pod koncern Volkswagen a stala se tak čtvrtou značkou koncernu vedle značek VW, Audi a Seat. Dne 13. července 2006 vyrobila Škoda Auto desetimiliontý vůz v historii značky. Škoda Auto a.s. patří mezi nejúspěšnější české firmy dle tržeb (252,5 mld. Kč v roce 2011), dále patří mezi největší české zaměstnavatele (téměř 26 tisíc zaměstnanců v roce 2011) a také je největším českým exportérem. Sídlo společnosti je v Mladé Boleslavi. Modely vyráběné v současnosti Citigo – miniautomobil, od roku 2011 Fabia - malý automobil, od roku 1999 (současná II. řada od roku 2007) Rapid / Rapid (Indie) - nižší střední třída, od roku 2012/2011 Octavia - střední třída, od roku 1996 (současná II. řada od roku 2004) Superb – vyšší střední třída, od roku 2001 (současná II. řada od roku 2009) Roomster - víceúčelové vozidlo, od roku 2006 Yeti - kompaktní SUV, od roku 2009 Škoda Auto u nás i v zahraničí Škoda Auto má tři hlavní výrobní závody, které jsou všechny lokalizované v České republice. V Mladé Boleslavi, kde se vyrábějí vozy typu Fabia a Octavia, dále ve Vrchlabí, kde se montují vozidla typu Octavia Tour a Roomster. Do budoucna se zde mají vyrábět pouze převodovky. Poslední závod se nachází v Kvasinách. Zde se vyrábějí typy Superb a Yeti. Vedle těchto tří českých továren se automobily Škoda montují i v zahraničí. V montážním závodě v hlavním městě Bosny a Hercegoviny Sarajevu, se montují Octavie a od roku 2000 i Fabie. Dříve se zde montovaly Felicie. Továrna produkuje i další koncernové vozy, např. Volkswagen Passat, Golf, Polo, Audi A4 a A6. Dále také v Ukrajině. V této oblasti se vyrábí celá modelová paleta vozů Škoda společně s dalšími koncernovými modely od prosince 2001 (VW Passat, Golf V, Audi A4 a A6).

Ve středoasijském státu Kazachstánu montuje Škoda od září 2005 model Octavie minulé generace. Velké naděje vkládá automobilka také do indického trhu. Proto zde od roku 2001 montuje automobily Octavia a Superb ve východoindickém městě Aurangabad. Výrobní kapacita je 15000 vozů ročně. Ve fázi výstavby či zavádění technologií se v Rusku a Číně nacházejí další dva výrobní závody. V těchto zemích se očekává vysoký růst prodeje aut. V Číně se budou vozidla montovat ve stávajícím mateřském závodu Volkswagenu. V Rusku je vybudován zcela nový závod ve městě Kaluga, ve kterém budou vznikat i jiné koncernové vozy. Z výše zmíněného můžeme vyvodit pozitivní vývoj společnosti, který počítá s navýšením prodeje do dalších let. Dále to také vypovídá o kvalitě a oblíbenosti českých automobilů v zahraničí. Prodej škodovek v Číně a Indii je toho důkazem. Kladný rozvoj zaznamenává také využití nových technologií, mezi které jednoznačně patří nové výkonné motory, které jsou šetrné k životnímu prostředí svou spotřebou a množstvím vyprodukovaného oxidu uhličitého. Historický vývoj společnosti Abychom lépe porozuměli vývoji firmy, měli bychom alespoň stručně nahlédnout do její minulosti. Z té pak můžeme vyvodit několik zajímavých poznatků. ŠKODA AUTO a.s. historicky navazuje na společnost Laurin & Klement, která byla založena v roce 1895. Dva cyklisté, mechanik Václav Laurin a knihkupec Václav Klement, se rozhodli založit malý podnik na výrobu jízdních kol (poté, co je neuspokojila reakce německé společnosti na jejich reklamaci vadného bicyklu). V roce 1899 začínala továrna Laurin & Klement vyrábět i motocykly. V roce 1905 vyrobila první model automobilu: Voiturette A, který se okamžitě stal prodejním trhákem. Komerční úspěch způsobil, že se v roce 1907 automobilka změnila na akciovou společnost. Za první světové války se podnik stal součástí válečné výroby. Po válce se společnost nadále rozvíjela, kromě osobních vozidel vyráběla i nákladní, ale také např. letecké motory. S cílem podporovat další rozvoj a překonat problémy (následující rozsáhlý požár roku 1924) společnost hledala silného partnera. V roce 1925 pak došlo ke spojení se strojírenským podnikem Škoda. To znamenalo konec značky Laurin & Kle-

ment, postupně se přecházelo na jméno a znak Škoda. I Škodu postihla velká hospodářská krize, v průběhu které došlo ke změně názvu na Akciová společnost pro automobilový průmysl – ASAP. Přesto následovala úspěšná éra, kterou přerušila až německá okupace za druhé světové války, za které se továrna stala částí koncernu Hermann-Göring-Werke. Vyráběly se zde zbraňové součásti a terénní vozidla. Po druhé světové válce se v rámci totální reorganizace a zestátnění průmyslu automobilka osamostatnila od plzeňské části podniku Škoda a přeměnila se na tzv. AZNP Mladá Boleslav (Automobilové závody, národní podnik), přičemž byla monopolním výrobcem osobních aut v tehdejším Československu. Kvůli omezeným možnostem styku se zahraničím bylo postupně patrné zaostávání v moderních technologiích. Automobily Škoda nebyly na západních trzích konkurenceschopné a významně se prodávaly pouze ve východním bloku. Po pádu centrálně řízeného hospodářství v roce 1989 bylo tedy rozhodnuto o nalezení silného zahraničního partnera. Podnik se vrátil ke svému historickému názvu. Od roku 1990 jako Automobilový koncern ŠKODA a.s. a od roku 1991, po privatizaci koncernem Volkswagen Group, jako ŠKODA, automobilová a.s. Současný název Škoda Auto a.s. užívá od roku 1997. Spojení Škody s koncernem VW se uskutečnilo 16. dubna 1991. Škoda byla opět přejmenována, tentokrát na Škoda, automobilová akciová společnost. Technologický skluz se závodu podařilo brzy dohnat a dnes se automobily Škoda úspěšně prodávají na trzích celého světa. Automobilka provozuje vlastní vysokou školu (ŠAVŠ) a odborná učiliště. Automobily Škoda se také úspěšně účastní automobilových soutěží rallye se svým závodním speciálem Fabia S2000. Závěrečné shrnutí Na historii této firmy si můžeme všimnout, jak se podnik od svého založení vyvíjel společně s českým státem. Jak procházel jednotlivými obdobími a v každé etapě našich dějin si dokázal najít cestu a přetrval až do současnosti. Spojení s koncernem Volkswagen společnosti pomohlo, aby byla konkurenceschopná a progresivní. Díky tomu nezakrněla, ale naopak se stále rozvíjí kupředu. Z toho všeho lze vyvodit závěr, že Škoda Auto je jednoznačně spjata s českým národem a patří mezi hlavní pilíře české ekonomiky.

Kuřáci a alkoholici – záchrana státu Pavel Kovařík V České Republice kouří asi dva a půl milionu lidí, celosvětově se odhaduje počet kuřáků za Zemi na 1,3 miliardy. Já, jakožto nekuřák, vnímám kuřáky jako bezohledné lidi, kteří si zapálí, kde je napadne, bez ohledu na ostatní a jako naprosté otroky své závislosti, neschopné bez cigarety prožívat jakékoliv emoce, ať už pozitivní, či negativní. Nicméně jsou společně s alkoholiky tak štědrými mecenáši státního rozpočtu, že je musím tolerovat a svým způsobem i obdivovat. Pro rok 2011 dosahoval příjem státního rozpočtu z tabákových výrobků 45 miliard korun. Kuřáci tak kupříkladu živí veškerou obranu našeho státu, jen Ministerstvo obrany v roce 2010 spolykalo 43 miliard korun. Před pár dny jsme se v médiích mohli dočíst, že v příštích dvou letech přispějí kuřáci do státní kasy ještě víc, v průměru o čtyři koruny za krabičku, z důvodu zvýšení spotřební daně. Ministerstvo financí předpokládá, že příští rok přinese vyšší daň z tabákových výrobků státnímu rozpočtu o 1,4 miliardy korun více a o rok později o dalších 1,7 miliardy korun více ve srovnání s letoškem, což už jsou pěkné peníze, které se jistě budou použity na správnou věc, jak je v České Republice zvykem. Samotné daně se na krabičce cigaret podílejí enormní částkou, v letošním roce je to 81% z celkové ceny, příští rok to bude již 84% z ceny krabičky. Co se týká samotné spotřební daně, ta činí 61,91% z celkové ceny a České Republice patří v pořadí zemí Evropské Unie šestnácté místo. Pro srovnání, Slovensko je na třetím místě se spotřební daní 65,71%. Český kuřák, který tedy vykouří denně jednu krabičku za 65 korun, zaplatí za rok státu na daních (na spotřební i DPH) přes 19 000 Kč. Roční

provoz mé naftové Fiesty stojí jen o málo víc. Stát by si tedy měl své kuřáky hýčkat. Nejde mi do hlavy, proč naší zákonodárci vytvářejí a uvádějí v platnost vyhlášky a zákony, které kuřákům komplikují život, když jsou to právě kuřáci, kdo tak štědře dotuje státní pokladnu. Měli by si uvědomit, o kolik miliard méně by mohli rozkrást, nebýt kuřáků. Podle analýzy ministerstva zdravotnictví se kuřáci i přes drahou léčbu chorob souvisejících s nikotinismem, státu vyplácejí. Podle analýzy ministerstva zdravotnictví Češi na spotřebních daních a dani z přidané hodnoty zaplatí o desítky miliard víc, než kolik celkem stojí jejich léčba. Je to logické. Kuřák se státu vyplácí už tím, že pravděpodobně dřív zemře. Podle odbornice na nemoci z kouření Evy Králíkové žije průměrný kuřák o 7,5 let méně než nekuřák. Studie ostatních odborníků zase odhadují zkrácení doby dožití o 5–8 let. Předpokládáme-li, že kuřák bude žít o 5 let méně, během kterých by nepobíral starobní důchod ve výši okolo 10 500 Kč, připraví se o 630 000 Kč. Každý rok tak stát na důchodech ušetří částky v řádech desítek miliard korun, vzhledem k tomu, že u nás kouří 28 % populace. Určité výdaje na léčbu nemocí způsobených kouřením stát ale má, objevují se i názory, že na pracovišti je kuřák méně produktivní než nekuřák, musí dělat přestávky na kouření a práce je pro něj náročnější. To se dá ale jen velice těžko změřit a nemusí to platit vždy. Kuřáci zkrátka drží českou ekonomiku nad vodou, nebo ji alespoň velmi znatelně podporují. Jiná otázka je, na kolik je etické vydělávat na něčem, co je prokazatelně příčinou chorob a předčasných úmrtí. Nicméně to, jestli budu nebo nebudu kouřit, je rozhodnutí každého z nás a následky si ponese také každý sám.

Jak se žije a bude žít důchodcům v ČR (…jestli vůbec žít budou) Hana Paverová Podle sociologů jsou dnešní senioři tou nejzajištěnější generací. To znamená, že ti před nimi a ti po nich mohou těm dnešním jen závidět. Jaké štěstí, že jsem se nenarodila letos-to už by mi babička na nové keramické fasety nepůjčila. Po přečtení tohoto zjištění nechápu, proč si dnešní důchodci stěžují, když o 30 let mladší „výzkumníci“ tvrdí, že se mají dobře. Prý hodně cestují a vynahrazují si, co předtím nestihli. Pak tedy chápu ještě méně, proč zrovna letos v květnu proběhla vůbec 1. demonstrace seniorů, paradoxně na protest proti omezení růstu penzí. Počkejme si na další rozbor, tentokrát psychologů, ti nám důvody rádi objasní. Aby se synchronizovali s kolegy sociology, svalí vinu na „důchodcovský rozmar“, popřípadě senilitu. Více než 30% seniorů je fyzicky i psychicky týráno, a to vlastní rodinou. Navíc těchto 30 + zbylých 70% patří mezi nejohroženější skupinu obyvatel. Zřejmě proto, aby byli ohroženi ještě více, vycházejí na prvních stranách různých deníků články s titulky, jak se dnešní senioři (ne) mají dobře. Nevím, zda se při dnešní krizi a obavách lidí o svůj majetek nejedná o nepřímý vzkaz všem zlodějům: Prosíme, okrádejte občany starší 60 let.

Možná jste již na začátku zaregistrovali, že synonymizuji slova „senior“ a „důchodce“. Ano, už i já jsem se nakazila používáním prvního z těchto dvou výrazů z médií. Důchodce, penzista, senior – podstata je stejná, představa ale různá. Důchodci, to jsou přece ti, kteří Vás v „Den slev“ v hypermarketu seknou francouzskou holí, když jim před nosem vezmete posledních 10 kilo cukru, ale schválně-umíte si představit, že by něco takového udělal senior? V běžné řeči není mezi těmito výrazy v podstatě žádný rozdíl a vzhledem k tomu, že český právní řád pojem senior nezná, pak nevidím důvod, proč tato dvě slova nezaměňovat. Pro detailisty (raději) ale uvádím definice ze Slovníku spisovné češtiny: Důchodce – 1. osoba pobírající důchod 2. penzista. Senior-1. starší ze dvou lidí stejného jména, zpravidla otec (x junior); 2. nejstarší člen v něj. společnosti, stařešina 2, nestor: s. fakulty 3. sportovec starší věkové třídy (x junior) . Někdy se také uvádí, že za seniora se označují lidé, kteří již dosáhli věku 60 let, bez ohledu na to, zda již pobírají důchod. Je to dáno pravděpodobně tím, že průměrný věk pro odchod do důchodu se pohybuje právě okolo 60 let, a proto se rozdíly mezi označeními stírají.

Pokračování na str. 3


Ekonomika firmy Apple v posledních letech Petr Stejskal Společnost Apple je jedna z firem, které rozdělují společnost na příznivce a odpůrce, na „ovečky“ a svobodomyslné „android‘áky“. Firma založená v roce 1976 dvojicí „geeků“ na koleně, v garáži teenagera adoptovaného průměrnými Američany. Tito podivíni se nejen po nocích zavírali v garáži, kde místo auta které prodali, sešroubovávali svoje první počítače. Nyní tato společnost udává technologický směr a vírou v sama sebe a mnohými patenty se mnohým příčí. Tvrdou prací jí ale ekonomická úspěšnost nejde upřít. Dne 5. 10. 2011 tento svět po dlouhém boji s rakovinou opustil Steve Jobs, člověk, který vyvedl Apple z krize k úspěchům svým neotřelým stylem, smyslem pro detail a dokonalost. Podle mnohých je tato událost zlomem v progresu společnosti a začátek konce, jiní mají názor naprosto opačný. Podíváme se, jak se firmě dařilo, daří a podle dostupných údajů zkusíme předpovědět věci budoucí. Ve Q2 roku 1997 se akciová hodnota společnosti Apple computers dostala na 12leté minimum. Cena jedné akcie byla pouze 3,19 $. Bylo to částečně způsobeno prodejem 1,5 milionů kusů akcií 26. června anonymním majitelem, později se ukázalo, že to byl Jobs i přes to, že v minulosti slíbil, že nic takového nenastane. Těsně před svou smrtí se Jobs přiznal, že to bylo cílené na destabilizaci vedení, které ho z firmy před 12 lety vyhodili. Firma nedokázala konkurovat Microsoftu především v oblasti softwaru a investorům pomalu docházela trpělivost. Bylo jasné, že pokud nenastane radikální změna ve fungování společnosti, hrozí bankrot. Ředitel firmy Gil Amelio se nacházel v bezvýchodné situaci, Jobs ho díky svým schopnostem kroutit realitu donutil koupit jeho novou firmu NeXT Computers, která nebyla příliš úspěšná, i když technologicky pokroková. Poté se zasadil o vyhození Ameila a s velkou pompou se vrátil zpět do „svojí“ firmy. Jobs zvládl neuvěřitelnou věc, implantací softwaru NeXTu comp. do hardwaru vyráběného Applem znovu obnovil konkurenceschopnost, díky průraznosti zastavil několik projektů, které zbytečně polykaly napjatý rozpočet společnosti, odhadl mezery na trhu a zachránil Apple. Podařilo se mu dostat Apple z červených čísel. (Apple ztratil za působení Amelia 708 milionu dolarů). Apple začal opět vyvíjet zajímavé produkty, zaměřené na lidi, kteří chtěli „myslet jinak“, nebýt součástí davu. O tom ostatně přesvědčuje možná nejznámější reklama na světě, zveřejněná při americkém Super Bowlu (reklama je zde nejdražší na světě, sleduje ji totiž nejvíce diváků). Pro zhlédnutí stačí zde popřípadě zadat na youtube.com apple commercial 1984. Produkty Apple jako iMac - all in one“ počítač, tedy vše potřebné v jedné „krabici“ spojený s, v té době revolučním, operačním systémem Mac OS X, který Microsoft doháněl několik let, představený v roce 1998, iPod s legendárním click wheel (dotykové

kolečko) v roce 2001 a další slavily neuvěřitelný úspěch a způsobily velký růst akcií. V témže roce byla jedna akcie prodávána v hodnotě už 60 dolarů. Stále to ale není to, co mělo přijít v následujících letech. iPod byl natolik lepší než konkurence, že si Apple vytvořil monopol v prodeji hudebních zařízení a mohl „zvát“ hudební společnosti ať prodávají své zpěváky na iTunes. Šéf Microsoftu, pan Steve Ballmer, okomentoval tento krok jako skok do pekel a naprosto se mýlil. Stejně jako když prorokoval, že iPhone nemá šanci a je to krok vedle. Nyní ovšem iTunes přináší Apple pasivní příjem v řádech několika ti milionů $ ročně! Apple ale toto nestačí, přichází rok 2006 a vydání MacBooku, který konkuruje notebooků, ostatních společností. Samozřejmě je to uzavřený systém používající osvědčený Mac OS. Později MacBook byl nahrazen řadou MacBook Pro zaměřenou na výkon a MacBook Air, lehký a přenosný počítač. Přichází iPhone a největší trhák v

prodejích Apple. Doporučuji zhlédnout video zde, nebo napsat na youtube.com Steve Jobs Keynote introducing Apple IPhone 2007, kde je naprosto zřetelné nadšení, které jsem nikdy neviděl u představení jiného produktu v jakékoliv branži. Akcie vyletěly ještě výše a Foxconn (továrna kde se vyrábí iPhone a další produkty Apple) nestíhala absolutně vyrábět, poptávka radikálně přesahovala nabídku. Představení iPhonu, iPhonu 3G (název kvůli podpoře sítě 3G, ne kvůli 3. generaci), iPhone 3GS, iPhone 4, iPhone 4S znamenalo růst akcií a zahájení prodeje také překonání rekord staršího iPhone, jakožto nejrychleji prodávaného elektronického přístroje v historii. U iPhone 5 akcie mírně klesly, prodeje byly ale stejně rekordní, jen za první prodejní víkend byly prodány 2 miliony těchto smartphonů a Foxconn dokonce přešel do stávky, protože i přes neuvěřitelné přesčasy nebyl schopen zvládnout poptávku. Člověk, který nakoupil akcie Apple při jejich hodnotě v roce 1997 (3,14 dolarů) a ponechal si je, si po zahájení prodeje iPhone 5 mohl mnout ruce. Jedna akcie byla prodávána za 702 dolarů! Bohužel tomu již tak bylo po úmrtí Steva Jobse a tento telefon společně s iPadem Mini je pravděpodobně poslední produkt na kterém se přímo podílel. K dnešnímu dni se udává hodnota 568 $ za kus. Nápadů ale ještě zanechal několik, uvidíme, co Apple představí. iPad je další z produktů, které si vytvořili monopol na trhu a jen horkotěžko ostatní výrobci uždibují z koláče poměru produktu na trhu svůj díl. První iPad byl představen v roce 2010 a naprosto zničil konkurenci v podobě netbooků (levných, nevýkonných a malých notebooků). Ná-

sledně vyšla druhá a vylepšená verze, třetí s podporou nejjemnějšího displeje a také iPad Mini, 23. října 2012 představený nejnovější přírůstek do Apple rodiny. Naposledy popisované události (iPhone 5 a iPad Mini) jsou už bez přítomnosti Steva Jobse, který ve věku 56 let umírá 5. říjná 2011. Nutno dodat, že akcie jeho společnosti klesly jako reakce na jeho úmrtí o 8%, což je u jiné společnosti pravděpodobně nereálné. I přes to, že pobíral v Apple jako CEO (obchodní ředitel) plat 1 dolar za rok, jeho jmění na konci života díky podílům ve firmách Walt Disney a Apple bylo okolo 7 miliard dolarů. Zlé jazyky po jeho smrti začali tvrdit, že firmu v tak ohromném zisku držel pouze on, jeho charisma, schopnost lidem vnutit produkt, o kterém včera nevěděli a rozhodně ho nepotřebovali a také tvrdost vůči zaměstnancům (např. výrok: „Pokud nebudete v sobotu v práci, v neděli už nechoďte!“). Tvrdí tak, že Apple ztrátou svého vůdce nebude schopný představovat výrobky, které znovu redefinují určité odvětví, způsobí revoluci nebo otevřou novou kategorii produktů. Je pravda, že po smrti Jobse zatím Apple představil „pouze“ evoluční iPhone 5 a iPad Mini, podle některých jen zmenšený iPad 2, ale na druhou stranu akcie momentálně zase stoupají a jsou v průměru na vyšší úrovni, než s Jobsem a nominální hodnota firmy také. Čím dál tím častěji se objevují zprávy finančních analytiků, kterak tvrdí, že pokud Apple nepředstaví nový „dech beroucí“ produkt alespoň co 5 let, není jeho hodnota udržitelná, ale nastane pouze pozvolný pád, který se zastaví na reálné částce. Samozřejmě že existují také 2 extrémní názory – Apple poroste dál a postupně získá většinu na trhu operačních systémů (kde zatím vede jednoznačně Microsoft), díky Apple Store ovládne také konzole a Apple TV určí trendy v televizním odvětví. Druzí zase tvrdí, že Apple bez Jobse již není onen Apple rebel a perfekcionista a nastane to stejné, jako v případě odchodu Jobse v 90. letech. Tedy propad a ústup ze špičky pyramidy. Dle mého skromného názoru Apple zůstane na technologické špičce a bude čím dál tím více inklinovat k segmentu trhu vyšší společenské třídy, která chce mít stylový design, značku která je znakem určitého životního stylu, vynikajícího dílenského zpracování a podpory, jakou ostatní společnosti nenabízejí. Je pravděpodobné, že na trhu tabletů a mobilů ztratí ve prospěch Android telefonů (cena je nejdůležitější), ale sebou vypěstované zákazníky si určitě zachová. V otázce operačního systému a počítačů Mac je podle mě situace růžovější. Apple v posledních 8 letech vytrvale roste a nabízí lidem znechuceným Windows s jeho padáním, pomalostí a nebezpečím virů nabízí tento systém bezpečnou, rychlou a stabilní možnost. iPod je jíž synonymem pro slovo mp3 přehrávač, který jen tak nezanikne. Nyní má společnost tržní hodnotu 652 miliard dolarů, což je asi 16,7 bilionu Kč. Je teď tedy největším obchodovaným podnikem na světě. A to není vůbec špatné.

Jak se žije a bude žít důchodcům v ČR Pokračování ze str. 2 Celkový počet důchodců (hovoříme pouze o starobních důchodcích) se rok od roku zvyšuje, v současné době se blíží 2,5 milionům. Počítám a vychází mi, pokud zaokrouhlím počet obyvatel v ČR na 10,5 milionu, něco přes 22 % populace. A počet se bude nadále zvyšovat – podle Českého statistického úřadu by v roce 2020 mohlo v České republice žít dokonce 2x více obyvatel kategorie 60+ než dětí do 14 let. S přibývajícím počtem důchodců, resp. lidí důchodového věku se také zvyšuje (a zvyšovat nadále bude) hranice odchodu do důchodu. Jedná se vlastně o přímou úměru. Dnešní novorozence by měl čekat zasloužený odchod do penze až po sedmdesátce (snad se tuto informaci dozví později než fakt, že dárky nenosí Ježíšek ani Santa, dokonce ani Klaus). Není se co divit. Obyvatelstvo stárne, na důchodce nebude mít kdo pracovat, tak si na sebe budou muset vydělávat sami, co nejdéle to půjde. Zůstaňme u sociologicky oblíbené průměrnosti. Průměrná penze činí 10 552 Korun. Chceme –li být konkrétnější – muži pobírají v průměru 11 700 Kč a ženy 9 584 Kč. V loňském roce vydal průměrný důchodce za měsíc průměrně 10 767 korun. Každý si umí spočítat, že rozdíl mezi (průměrným) příjmem a (průměrným) výdajem činil 215 Kč. Průměrný důchodce se tedy loni každý měsíc pohyboval v minusových hodnotách. Upozorňuji, že se bavíme o průměrných hodnotách a to hlavní – ukazujeme si modelovou situaci, kdy nebereme v potaz ostatní faktory. Ale nezapomínejme na zjištění, že jsou dnešní důchodci tou nejzajištěnější generací. Líbí se mi, jak sociologové kulantně nazývají úspory mezi ložním prádlem „jistoty“. Nedá mi to a musím se zeptat své babičky, zda je spokojená-odpovídá, že ano, už se prý měla hůř. Jedním dechem ale dodává, že bez druhého důchodu (tím myslí důchod mého dědy) by mluvila jinak. Babička je jednoznačně průměrný penzista, s podprůměrnou penzí. Naši příbuzní v západním Německu ve věku mých prarodičů jezdí nejnovějším Mercedesem třídy A. Dopravním prostředkem babičky s dědou je bicykl. Oba mají nejnovější „žihadla“ značky Liberta a Velamos, třídy A, jak jinak. Babička už ale svou Libertu používá jen jako oporu – po operaci druhého kyčelního kloubu má zákaz na ni nasedat. Jednou neuposlechla a zlomila si ruku – Liberta zůstala na měsíc za trest ve sklepě a babička doma. Abych se vrátila již ke zmíněnému cestování důchodců (a mému oblíbenému srovnávání s Němci)… Kanárské ostrovy jsou rájem německých penzistů. Jak nám říkala na gymnáziu profesorka němčiny – sčítání lidu se v Německu nemůže provádět v zimních měsících. Marně přemýšlím, která destinace patří důchodcům českým. Ne, vlastně dlouho přemýšlet nemusím. Pro většinu lidí tady na „Prajzské“ (česky Hlučínsko) je to jednoznačně burza u našich polských sousedů, vede Ratiboř a Zabelkow. Každý druhý penzista by Vám řekl, že nejčastější výlety do zahraničí podniká právě tam. Německého „kanárského“ fenoménu si dozajista všimli i naši páni poslanci a v rámci důchodové reformy přišli s nápadem tzv. II. pilíře, ten doplnil stávající dva. Ano, doplnil, od 7. listopadu už totiž můžeme mluvit v minulém čase. Ne nadarmo se právě tento podzimní měsíc označuje za měsíc důchodové reformy a penzijního připojištění. K pilíři prvnímu,

povinnému (státní) a třetímu, dobrovolnému (penzijní připojištění) přibyl tedy ještě jeden – soukromé penzijní fondy. Ten má plnit hned dvě záslužné funkce - přilepšit jak nám (možná trumfneme i Němce!), tak penzijním společnostem. Mimochodem, všimli jste si, že od doby, kdy poslanci schválili II. důchodový pilíř, slýcháváte v televizi „echte cherechte“ čím dál častěji? Princip druhého pilíře není nikterak složitý– zatímco dnes na důchody odvádíme 28 % hrubé mzdy, od 1. 1. 2013 budeme mít novou možnost odvádět jen 25 % a dalších 5 % můžeme posílat do penzijního fondu podle vlastního výběru. Nápad tohoto „individuálního“ spoření si rozhodně zaslouží minimálně o něm popřemýšlet. Budoucnost je totiž nejistá a spoléhat se v důchodovém věku na stát, kde každé 4 roky převládá v poslanecké sněmovně jiná barva kravat, mi připadá bláhové. A jestli náš stát bude dalších 40 let opět v rukou milovníků třešní, pak už dvojnásobně. Přiznávám, že by mě ale vůbec nepřekvapilo, kdyby za 2 roky druhý pilíř pro „horních 10 tisíc“ (jak je často označovaný), v rámci bratrské solidarity a společenské (ne)rovnosti zcela zrušili… Dovolte mi ještě jeden osobní poznatek. Vláda investovala do příprav důchodové reformy, na druhou stranu příští rok omezí příliv peněz do vědy a výzkumu, a to o stovky milionů. Jestli ale páni poslanci neudělali právě tady chybu. Každý týden, když přijedu domů z Olomouce, slýchávám od rodičů, prarodičů to samé – kdo zase onemocněl na rakovinu, kdo (z těch, kteří se léčí) se už nikdy nevyléčí. Pokud máme myslet na dalekou budoucnost, na to, abychom byli v důchodu dostatečně zabezpečeni, měli bychom brát v potaz i to, abychom se vytouženého odpočinku vůbec dočkali. A to vzhledem k nemilosrdným statistikám, které říkají, že se počet onemocněných rakovinou každý rok zvyšuje, zhruba o 5%. Pakliže bude tento „trend“ i nadále pokračovat, je velmi pravděpodobné, že se během následujících desetiletí, kdy si budu spořit na kvalitní život penzistky, ve statistikách objevím i já. Protože žijeme v zemi neomezených možností a nepředvídatelných názorů, je možné, že podobně budou uvažovat i jiní a II. pilíř je nechá naprosto chladnými. Osobně si myslím, že by se měla právě (opomíjeným) oblastem vědy a výzkumu věnovat stejná pozornost jako nynější důchodové reformě. Podle některých odborníků má přibývající počet lidí onemocněných rakovinou na svědomí černobylská havárie. Jiní naopak tvrdí, že obyvatelé ČR nebyli ohroženi ani bezprostředně po výbuchu, 26 let nazpátek. Čemu chcete věřit, popř. věříte, nechávám na Vás. Radioaktivní mrak, který se postupně přesouval nad území tehdejšího Československa, způsobil největší škody tam, kde z něj pršelo. Vzhledem k tomu, že pršelo 3 dny, přikláněla bych se k názoru první skupiny. Můj otec sice říká, že na 1. máje měl v průvodu deštník, ale tuším, že nebyl pancéřový.. Nevím, zda se na důchod těšit nebo ne. Na imunologii – alergologii mě ale paní doktorka (poté, co si přečetla všechny mé diagnózy ze všech absolvovaných vyšetření) na důchodový věk docela navnadila. Prý se moje zdravotní situace za deset let trochu zlepší a v důchodu mi údajně bude úplně nejlíp. Takže mám dalších 50 let pro co žít! Budu si spořit a doufat, že při výrobě tatínkova deštníku neudělali soudruzi z NDR chybu...


Strategie řešení finančního deficitu klubu FC Barcelona v kontextu ekonomických procesů posledních let Lukáš Lachman ÚVODEM Jen málo těch, kterým se při vyřčení slova Barcelona nevybaví fotbal. Skutečně, zejména v posledních 5 letech je sepětí tohoto města s fotbalem enormní. V roce 2008 vystřídal Pep Gaurdiola na postu trenéra Franka Rijkaarda a během 4 sezon vybudoval tým, který je považován za jeden z nejlepších v celé fotbalové historii, ne-li za ten vůbec nejlepší. Parta kolem geniálního Argentince Lionela Messiho sbírá jednu trofej za druhou a fanoušci po celém světě šílí a nenechají si ujít jedinou příležitost zhlédnout utkání španělského velkoklubu. Jen málokdo přitom ví, že ještě před necelými deseti lety hrozilo reálné nebezpečí, že Barceloně ujede „globální vlak“, ve kterém uháněly vpřed velké světové kluby v čele s Manchesterem United, a že se zařadí po bok Valencie, Sevilly, Lyonu, Porta a dalších klubů, které uplatňují své dominantní postavení „pouze“ na úrovni lokálních trhů. Zatímco klubové příjmy na fotbalovém trhu všeobecně stoupaly, příjmy Barcelony ve stejném období naopak klesaly a Barcelona tak v důsledku ztrácela podíl na světovém trhu. V sezoně 2002/2003 se výdaje klubu vyšplhaly na 169 milionů eur a vytvořily provozní deficit v hodnotě 73 milionů eur. Pro představu je potřeba uvést, že zadluženost Barcelony dosáhla 186 milionů eur, což představovalo 151% ročního příjmu . Na sportovní úrovni klub završil čtvrtou sezonu za sebou bez zisku titulu, s čímž šel ruku v ruce výrazný pokles divácké návštěvnosti na fotbalovém stadionu Camp Nou. Ekonomicky se klub ocitl na pokraji zhroucení a jedinou cestou k záchraně byla kompletní změna klubové strategie s příchodem nového vedení. CESTOU OBNOVY Mohl bych zde dlouho mluvit o příčinách zadlužení klubu, ale to je jiná kapitole, která není předmětem mé práce. Postačí, když řeknu, že zatímco výdaje klubu každoročně výrazně rostly, příjmy se prakticky neměnily. Fotbalový trh Na tomto místě je potřeba zmínit, že finanční situace klubu závisí do značné míry na jeho dlouhodobém chování na fotbalovém trhu. Ten však může být narušen. Nyní uvedu dvě situace, které ilustrují jednu ze zvláštností fotbalu – totiž možnost, že v daném okamžiku některý z účastníků hry poruší pravidla trhu a vyvolá výrazné narušení zavedeného stavu. V roce 2003 koupil ruský ropný magnát a multimiliardář Roman Abramovič londýnský klub FC Chelsea. Stalo se tak ve chvíli, kdy se „Blues“ nacházeli v hluboké finanční krizi. Abramovič jednorázově splatil dluh v hodnotě 80 milionů liber a dalších 100 milionů liber investoval do nákupu světových hráčů i trenérů. Tyto a ještě další kroky extrémně narušily situaci na fotbalovém trhu. Zdálo se, že Chelsea má k dispozici neomezené finanční zdroje a naprosto přehlíží základní pravidla. Jako exemplární příklad lze uvést nákup záložníka Michaela Essiena. Hned několik klubů mělo zájem o jeho služby a nakonec se zdálo, že uzavře smlouvu s Juventusem Turín. Přestupová částka byla stanovena na 15 milionů eur. Těsně před podpisem smlouvy však vstoupila do jednání právě Chlesea a nabídla za Essiena 36 milionů eur. Bláznivá suma vzhledem ke stanovené kupní ceně, ale Abramovič se neřídil lo-

gikou obchodu, ale svou vlastní logikou a touhou vlastnit nejlepší tým světa za každou cenu. V roce 2002 narušil fotbalový trh další obrovský zásah. Jeho původcem byl Real Madrid. Ten získal neuvěřitelnou finanční injekci zhodnocením starého tréninkového centra Ciudad Deportiva. Z tohoto komplexu se měly stát městské kanceláře a klub tak získal 480 milionů eur. Uvědomíme-li si, že výše příjmu klubu byla ve stejném roce 135 milionů eur, zjistíme, že šlo skutečně o obrovskou sumu. Za získané peníze bylo vybudováno nové tréninkové centrum, byly splaceny dluhy a klub investovalo se do koupě těch nejlepších hráčů, jako byli Backham, Ronaldo či Owen. Nejšokující byla akvizice Zinedina Zidana, který do Realu Madrid přestoupil z Juventusu za dosud rekordních 76 milionů eur a také přestup Luise Figa z Barcelony za 60 milionů eur. Kluby, které obdržely tyto galaktické sumy tak utrácely obrovské peníze za nákup dalších fotbalových hvězd a fotbalový trh zachvátila inflace. Došlo k okamžiku, kdy byly z trhu vyřazeny téměř všechny kluby, protože zkrátka neměly na to „přebít“ svými nabídkami galaktické nabídky jednoho či několika málo klubů dominantních. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud má klub prostředky k tomu, aby koupil kohokoli za jakoukoli cenu, dochází k narušení finančního trhu. V současné době je tento problém znovu aktuální, protože bohatí arabští šejkové skupují evropské kluby a snaží se všem dokázat, kdo že je tu „Pán“. Typickým příkladem takových klubů je Manchester City či PSG. Ve fotbale jde o něco jiného Ač se to možná na první pohled nezdá, fotbal se od ostatních typů podnikání skutečně liší. Primárním smyslem podnikání ve fotbale totiž není v první řadě vydělávat peníze. Ve fotbale jde o něco jiného a to něco je vítězství na hřišti. Mírou úspěchu jsou sportovní výsledky a teprve k nim je nutné přičíst výsledky ekonomické. Zkusme si představit třeba takového pekaře, který s radostí prodělává peníze, protože ho baví péct ten nejlepší chléb na světě. Jistě, představit si něco podobného je velmi těžké, ale přesně takhle funguje fotbalový průmysl. Je potřeba být nejlepší i za cenu, že na tom klub prodělá. A je také potřeba, aby klub a jeho příznivci byli dobře reprezentováni a vytvářeli správnou image. To všechno si velmi dobře uvědomoval Ferran Soriano, viceprezident klubu FC Barcelona v letech 2003 až 2008. A uvědomoval si také, že k dosažení těchto cílů bude zapotřebí, aby byl klub skvěle veden a aby získal prostředky, které umožní vytvořit úspěšnou organizaci, která půjde ve všech ohledech příkladem. Odraz ode dna V roce 2003 se muselo vedení klubu rozhodnout, jak vystoupit z krize, kterou jsem nastínil v samotném úvodu. Uvědomilo si, že členská základna Barcelony chce, aby klub figuroval mezi světovou špičkou, a tudíž muselo rychle jednat. Jako první bylo nutné získat ekonomické zdroje a rozložit existující dluh na delší období. Vytvořila se proto účinná a efektivní organizace na získání nových prostředků. Klub měl na výběr. Buď mohl postupovat bezpečnou cestou, tedy ořezáním výdajů a zavedením „úsporného režimu“ do doby, než se klub hospodářsky vzpamatuje a začne opět růst. Tato

cesta sebou ale nesla jedno velké riziko: hlavní konkurenti, jejichž růst byl velmi rychlý, by mohli nad Barcelonou získat rozhodující náskok a ta by s nimi nemohla soupeřit na fotbalovém trhu s hráči. Proto se klub rozhodl postupovat „revoluční“ cestou. Snažil se snížit nadbytečné výdaje, upravit dluh a okamžitě investovat do týmu. Rozhodl se okamžitě vybudovat atraktivní tým, který posune Barcelonu mezi nejlepší světové týmy a vytvoří dostatečné příjmy na financování této progresivní změny směru. Ferran Soriano ve své knize „Góly nepadají náhodou“ prohlásil: „Ve fotbale začíná vznikat propast mezi kluby, které se stávají poskytovateli zábavy a jejichž značky mají globální dopad, a zbývajícími kluby, jejichž působení se omezuje na lokální trhy. Ty první se soustavně rozrůstají, nakupují nejlepší hráče, získávají mistrovské tituly a zvyšují své příjmy, což jim umožňuje opětovně nakupovat ty nejlepší hráče a opakovaně vítězit. Je to cyklus definovatelný jako účinný kruh.“ A právě takovým klubem, který by byl společností na výrobu globální masové zábavy, se Barcelona pod jeho vedením skutečně stala. Je až neuvěřitelné, jak rychle se Barcelona dokázala dostat z totální krize, ale statistiky mluví jasně: Zatímco v roce 2003 činil roční příjem klubu 123,4 milionů eur, o pět let později to bylo 308,8 milionů eur . Během prvního roku byly drasticky omezeny výdaje a výsledkem bylo snížení deficitu o 163 milionů eur , což vyvolalo opětovné získání důvěry na trhu. Došlo také k redukci provozních výdajů na minimum. Kombinace rostoucích příjmů a kontroly výdajů v klubu přispěly k tvorbě nepřetržitého zisku v období následujících pěti let. Na samotný vrchol vede mnoho cest. Manchester United využil pro svůj růst velký přísun peněz z televizních práv, Real Madrid se opíral o vazby na politické vedení Španšlska a finančně se vzmohl gigantickým prodejem nemovitostí, Chelsea se vzmohla díky nevyčerpatelné peněžence Romana Abramoviče. Po vyhodnocení výhod Barcelony oproti soupeřům se klub rozhodl pro strategii rychlého růstu, která bude založena na vybudování týmu schopného bojovat o tituly a na odlišení se od konkurence v tom smyslu, že jeho značka bude vyjadřovat univerzální hodnoty a mít podporu širokých společenských mas. Až do roku 2008 byl na španělském trhu Real Madrid oproti Barceloně ve výhodě, protože měl větší množství příznivců, s čímž souvisel také větší zájem médií. Základem úspěchu tak bylo vybudovat komplexní a profesionální komerční a marketingovou strukturu, která přinese zisky. Základní zdroje příjmů klubu K řešení finančního deficitu je potřeba položit si zásadní otázku: „Kdo vydělává peníze?“ Musíme zjistit, ve které fázi podnikatelského řetězce (výrobní, návrhová, distribuční,…) se vytváří hlavní hodnota a prospěch, abychom se do této fáze mohli zapojit. V dnešní době má příjmová struktura fotbalových klubů zhruba 3 složky: prodej vstupenek a permanentek, prodej televizních práv a marketing. K celkovému pochopení fotbalového průmyslu se na tyto základní zdroje příjmů podívejme o něco podrobněji: Stadion Ve fotbalovém průmyslu obecně pa-

nuje názor, že vhodná kapacita pro velký stadion je 50 až 70 tisíc míst za předpokladu, že se všechna místa pokaždé naplní a na pár zájemců nezbudou vstupenky. FC Barcelona je ale výjimečný případ. Stadion camp Nou má kapacitu 98 500 sedadel a na 85 000 z nich usedají držitelé permanentek. V letech 2003 až 2008 byly zrevidovány ceny vstupenek a na stadionu byly vybudovány nové VIP boxy a sedadlové zóny pro podniky. Vedení si uvědomilo, že FC Barcelona je mimořádným středem pozornosti turistů, a proto jim začala nabízet návštěvy stadionu, zpestřené mnoha zajímavostmi, včetně návštěvy muzea. Příjmy v této oblasti stouply během krátké doby na čtyřnásobek. Vedení si uvědomilo ještě jednu důležitou věc: existuje relativně početná skupina lidí, kteří jsou ochotni koupit lístky na zápas za výrazně vyšší cenu. Prostřednictvím cestovních kanceláří a dálkového předprodeje klub nakonec dosáhl výrazného zvýšení příjmů ze vstupenek. Televizní práva Kolektivizace práv vyhovuje lépe menším klubům, ale velmi špatně zobrazuje skutečnou diváckou poptávku. Ve Španělsku funguje systém, ve kterém si každý klub dohodne s televizními společnostmi své vlastní podmínky. Situace je tedy taková, že 80% zájmu o placené vysílání si mezi sebou rozdělí Barcelona a Real Madrid. To ospravedlňuje přidělení většiny příjmů těmto dvěma klubům. Marketing Do této kategorie lze řadit sponzorské programy, merchandising a přátelské zápasy. Všechny kluby mají vlastního sponzory, který jako svou reklamní plochu využívá dresy mužstva. FC Barcelona byla až do roku 2010 jediným mužstvem, který tuto investici odmítal a nosil na prsou jméno organizace UNICEF, jíž klub věnoval ročně 1,5 milionů eur. Klub se tímto rozhodl podporovat hodnoty, s nimiž se ztotožňuje a rozhodl se tak vzdát příjmů plynoucích z reklam na drese. Merchandising má obvykle na starost společnost na výrobu sportovních oděvů, která klubům poskytuje celkové vybavení. Nejžádanější jsou repliky dresů se jmény hvězd na zádech. Asi před pěti lety Barcelona změnila formu spolupráce s nadnárodní společností Nike, která výrazně zvýšila příjmy díky většímu a lepšímu využití pověsti klubu. Zapomenout se nesmí ani na zájezdy na přátelské zápasy, které kromě slušné finanční odměny pomáhají zejména otevřít dveře na nové trhy. Jedná se o vytváření budoucích příjmů klubu z prodeje televizních programů a zboží v obchodech. V období 2003 až 2008 se tak FC Barcelona stala fotbalovým klubem s nejvyšším a nejrychlejším nárůstem příjmů Magický poměr Pro každý klub je nesmírně důležité mít pořádek v hospodářských výdajích. Lze je seskupit do tří položek: mzdy, amortizace a provozní náklady. Pro mzdy v zásadě platí jednoduché pravidlo: Čím lepší úspěchy, tím více peněz. Ve fotbalovém průmyslu platí, že na mzdy má padnout 50 až 65 % příjmů klubu. To představuje poměr mezi dobrým vedením a ekonomickou prosperitou klubu. Pokud se podíváme na kluby, které se tímto pravidlem řídí, vychází nám jednoznačná odpověď. Kluby, které dobře hospodaří, mají v dlouhodobém horizontu ty nejlepší sportovní

výsledky. A však pouze nejlepší kluby dokážou kupovat a platit hráče a zároveň si přitom udržet magický poměr – přes 50 % . Druhý nejvyšší hospodářský výdaj klubu představují náklady na amortizaci. Ferran Soriano sice v roce 2008 odešel z klubu a ne všechno se mu podařilo dát do pořádku, ale mnohé z jeho myšlenek by mohly, ba dokonce měly být uplatňovány v současném a budoucím fungování klubu. NA CESTĚ K BUDOUCNOSTI V sezoně 2008/2009 umožnily podepsané smlouvy investiční rozpočet 380 milionů eur a stále roste. Tento nárůst je dosažen postupným růstem všech zdrojů tradičních investic rovnoměrným způsobem. Současnému vedení klubu v čele s prezidentem Sandro Rosselem se podařilo snížit dluh z 11 miliard asi na 9 miliard eur, ale pořád je co zlepšovat. Zejména je potřeba si uvědomit důležitost bilance příjmů a nákladů, což nás znovu vede na fotbalový trh. Podstatné výdělky klubu přicházejí z prodeje hráčů. Proto je potřeba lépe porozumět zákonům, které hýbou trhem. Na něm jsou totiž dvě přestupová období, letní a zimní. Je velmi důležité se rozhodnout, kdy je vhodná doba k nákupu. Buď hned na začátku, protože lze očekávat, že přestupové částky se budou s blížícím se koncem přestupového období šplhat nahoru, anebo až na konci, kdy kluby vidí, že hráče, které chtějí prodat, nikdo nechce koupit a nabízejí je za výrazně nižší cenu, než jakou původně požadovaly. Za jeden z největších problémů v klubu FC Barcelona (ve fotbalovém průmyslu obecně), lze považovat fakt, že zaměstnanci (hráči), získávají závratné částky, zatímco podniky (kluby) o ně přicházejí. Fotbalisté jsou mladí, skvěle placení lidé. Jsou hlavním majetkem klubu a někdy je třeba jednat s nimi jako s lidmi, někdy jako s majetkem, který lze prodat a koupit a který má kolísavou tržní hodnotu. Snížení platů fotbalistů by vzhledem k výše uvedenému poměru platů a příjmů klubů vyvolalo výraznou ekonomickou vzpruhu FC Barcelony, přičemž jediným problémem zůstává fakt, že by hráči mohli být výrazně nespokojeni. Ne však v katalánské Barceloně. Jistě, jásot by ze šatny nezazněl, ale každý z hráčů je hrdý, že může hrát za nejlepší tým současnosti, že může hrát po boku nejlepšího fotbalisty historie Lionela Messiho a že může reprezentovat hodnoty jako je pravda, úcta, vzájemný respekt a přátelství. Další rostoucí zdroje příjmů se mohou objevovat v oblasti televizních práv. Na tomto poli ještě donedávna dominovala Anglie, ale díky famózním výkonům Barcelony a Realu Madrid roste výrazným způsobem zájem obyvatel celého světa o přístup k živým přenosům zápasů těchto gigantů. FC Barcelona dokázala v krátkém období globalizovat své hodnoty a rapidně vzrostly její příjmy ze sledovanosti zápasů Ligy mistrů či španělské Primera División. Největší zájem o vysílání zápasů Barcelony se objevuje v Japonsku a v Číně, což je oblast, ve které se dá vydělat lépe než kdekoli jinde. Je proto potřeba rozšiřovat také své alternativní zdroje příjmů z televizních práv prostřednictvím klubové televize Barca TV, která je nyní dostupná za přiměřené peníze v podstatě jen ve Španělsku.

Dokončení na str. 5


Eurozóna – má PROBLEMATIKA FINANCOVÁNÍ budoucnost nebo ne? DIVADELNÍCH FESTIVALŮ

(Jiráskův Hronov, Dream factory Ostrava) Jana Nováková Na území České republiky se každoročně koná nespočet divadelních festivalů. Do velkých, malých měst i zapadlých vesnic se sjíždějí rok co rok nadšenci starého, neumírajícího umění nabrat novou sílu a energii. Tito lidé potřebují na pár okamžiků prchnout z reálného světa a ponořit se do krajiny snu a fantasie. Tradiční divadelní festivaly se na našem území vyskytují již přes sto let. Jejich existence však nikdy nebyla natolik ohrožena, jak je tomu nyní. Peněžních dotací pro akce tohoto druhu stále ubývá a sponzorů taktéž. A každý festival, řekněme si to na rovinu, je bohužel na těchto finančních dotacích závislý. V průběhu minulých let se vždy našlo alespoň několik „nadšenců“ ochotných přispět větší finanční částkou, či vypomoci na festivalu tzv. „gratis“. Tito lidé už však vymizeli. Současná společnost je založena na trendu ekonomického uvažování, kde si každý občan tvoří rovnice a všechno přepočítává na peníze. Finančních prostředků je v dnešní době zkrátka nedostatek, a tak divadelní festivaly každoročně bojují o přežití. Z velkého spektra finančně problémových festivalů se v dalších odstavcích budu věnovat pouze dvěma – netradičnímu a poměrně novému festivalu Dream factory Ostrava a také asi nejvýznamnějšímu a nejznámějšímu festivalu amatérského divadla v České republice, jehož první ročník proběhl už v roce 1931, Jiráskovu Hronovu. Následujícím textem bych ráda upozornila na současný neuspokojivý stav v české kultuře. Jiráskův Hronov je stěžejní akcí Královéhradeckého kraje. Jeho program zahrnuje nejenom řadu divadelních představení, ale také hudební a taneční vystoupení, řadu výstav, či mnoho společenských akcí. Pro návštěvníky se také pořádají tematické semináře a dílny. Festival se koná již přes osmdesát let a jako jeden z mála evropský nepřerušil svou činnost ani v období druhé světové války. V roce 2012 měl však „na mále“. V dřívějších dobách byl festival pořádán Ústřední Maticí divadelního ochotnictva československého, v současnosti je však jeho pořadatelem Národní informační a poradenské středisko Ministerstva kultury ČR a Město Hronov. Dále na festivalu spolupracují: Amatérská divadelní asociace, Česká sekce UNIMA, České středisko AITA/IATA, Klub přátel umění v ČR, Kulturní a informační středisko Hronov, Sdružení pro tvořivou dramatiku, Společnost Amatérské divadlo a svět, Svaz českých divadelních ochotníků a Volné sdružení východočeských divadelníků. Ačkoliv je Jiráskův Hronov podporován z mnoha stran a má dlouhou tradici, letošní 83. ročník měl výrazné finanční problémy. Ministerstvo kultury muselo kvůli škrtům ve státním rozpočtu zásadně snížit dotace nejenom svým příspěvkovým organizacím, ale také festivalům a sdružením, která se zabývají neprofesionálním

uměním. Dotace od státu byly tedy zmenšeny na polovinu a pořadatelé tak musely připravovat krizové rozpočty. Kvůli tomu se 16. května 2012 sešla programová rada 83. ročníku a prodiskutovávala nové možné kroky na záchranu Jiráskova Hronova. Navrhnuto bylo pořádat festival jednou za dva nebo tři roky, případně jej celý zkrátit (z původních deseti dní mělo zůstat pouze šest), počet představení měl být také značně „okleštěn“ – ovšem pořád nebyl dostatek financí na jeho uskutečnění. Dokonce se uvažovalo o úplném zrušení nebo dočasném pozastavení. Nakonec však vedení festivalu nemuselo přikročit k žádnému z navrhovaných řešení. Asi měsíc před zahájením, jim totiž bylo oznámeno, že poskytnuté dotace jim budou udě-

leny v původní výši. Konec festivalu byl tak alespoň pro tento rok zažehnán. Otázkou však zůstává, zda se návštěvníci dočkají i následujícího ročníku. Dalším mezinárodním festivalem, o kterém se v této práci zmíním je tzv. specifický Dream Factory Ostrava. Jeho specifičnost vyplívá z místa konání – většina představení se totiž odehrává v nedivadelním prostředí. Ostravští umělci se snaží vytvářet netradiční umění a využívat k tomu tamější industriální prostor. Festival Dream factory vznikl roku 2009 a zařadil se tak do malé skupiny divadelních přehlídek a festivalů, které se v Ostravě již konají (loutkový festival Spectaculo interesse a činoherní přehlídka Ost-ra-var). Oproti stávajícím se však výrazně liší. Jeho organizátoři se snaží do Ostravy přivézt kvalitní činoherní alternativní divadlo, které ve městě chybí. „Chtěl jsem na festival přivézt Padoxy, na kterých jsem vždycky ujížděl. Čtyři Francouzi, kteří mají pětidenní workshop se studenty, pak se vyrojí na náměstí dvacet mimozemšťanů a páchají neskutečné věci. Ale neměli jsme na to finance, zkoušeli jsme se propojit s Těšínem, ale ani tak bychom to nezvládli. Chtěli jsme tu mít Kukuru, Divadlo V Dlouhé, to se podařilo aspoň v Těšíně, kde budou jejich Hráči.“ pronesl manažer Divadla Petra Bezruče a ředitel festivalu Tomáš Suchánek. Je to tak. Celá existence festivalu – to jací budou hosté, kolik jich bude, kolik dní bude festival probíhat – vše stojí na penězích. Dream factory Ostrava pociťuje velmi intenzivně nedostatek finančních prostředků. Po třech letech konání, kdy se festival konečně zapsal na listinu ostravských významných akci, se nedočkal výraznější finanční podpory. Právě naopak. Druhý ročník festivalu byl například od začátku doprovázen nepříznivými finančními podmínkami. Jeho organizátoři

neměli ještě dva měsíce před plánovaným začátkem jistotu, že se ročník uskuteční. V současné době (proběhly již čtyři ročníky) přispěje ročně město do festivalového rozpočtu pět set až šest set třicet tisíc korun. Což je na provoz tak nákladného projektu stále málo. Festival ke svému provozu potřebuje minimálně jeden milion korun. I tato kalkulovaná částka je však značně ponížena o některé položky. Na festivalu například pracují zadarmo brigádníci. Mnoho hostujících divadel využívá levnějšího způsobu dopravy (jsou ochotni přijet vlakem). Divadelní soubor se pak hned po odehraném představení musí odebrat na okamžitou cestu zpět, jelikož nejsou peníze na ubytování. Vedení festivalu vede dlouhá jednání s Cooltourem, Vítkovicemi, Divadlem Petra Bezruče, či Domem kultury města Ostravy (místa, kde se festival odehrává) – snaží se vyjednat co nejnižší pronájem budov. Problematický je také samotný průběh desítek představení, které se během festivalu odehrají. Potřeba je vybavit mnoho hracích sálů světly, zvukem a dalším technickým zařízení. Na všechno zkrátka organizátoři potřebují peníze. V současné době, kdy je však stát ke kultuře „otočen“ zády se to daří čím dál méně. Zůstává tak velkým otazníkem, zda se festival dočká dalších let a nezaknikne v době své největší slávy. Sám ředitel festivalu k současné situaci dodává: „Bohužel nevím, jak to bude do budoucna, peníze z magistrátu máme přislíbené i na příští rok, paní náměstkyně nás velmi podporuje, ale peněz je pořád méně a méně. Neustále si říkáme, že takhle už to dál nejde. Že je to pořád na bázi přátel, kamarádů a dobrovolníků a recipročních věcí, ale je fakt, že dělat za tyhle peníze týdenní festival, je opravdu problém.“ Ano – kultura je v dnešní společnosti nepodstatná. Lidé ji přehlížejí, dívají se na ni skrze prsty. Někteří si jí dokonce vůbec nevšímají. Proč by tedy měla být podporována? Minulý týden vetoval prezident Václav Klaus zákon o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie. Prý je filmový průmysl standardním obchodním odvětvím, nikoli veřejným statkem, který by měl být financován z veřejných zdrojů. Dobře tedy. Nedávejme peníze na film, na divadlo a na kulturu vůbec. Ona to přece vůbec nepotřebuje. Je schopna si na sebe vydělat sama. V naší zemi už to tak zkrátka běží. Jsou důležitější odvětví a organizace, o kterých je třeba neustále mluvit a vkládat do nich peníze – Evropská unie, armáda, atd. – kultura do nich zkrátka nepatří. Lidé by však neměli zapomenout, že právě kultura utváří prostředí, v němž teprve může společnost vzkvétat, proto je potřeba nejenom tradiční divadelní festivaly opečovávat a udržovat, ale především dbát na to, aby v České republice umění nadále vzkvétalo.

Miroslav Budínský

Eurozóna se dostala do recese a čím dál tím více lidí, včetně některých politiků, začíná pochybovat o budoucnosti projektu společné měny. V této práci se pokusím dokázat, zdali má Eurozóna budoucnost nebo ne. Prvně bych se podíval na problémy. Asi hlavním je ohromná zadluženost některých členů měnové unie a hrozba bankrotu. Riziko bankrotu je nejvyšší v Řecku, kde má státní dluh hodnotu 189% HDP, navíc řecká ekonomika jde velmi rychle ke dnu. Meziročně se má propad ekonomiky pohybovat kolem 7%. Lépe si na tom nevedou ani ostatní jižanské státy Španělsko, Portugalsko a Itálie. Tato situace je pro Eurozónu velmi závažná, neboť ekonomické problémy těchto státu negativně ovlivňují euro jako takové a tím s sebou stahují i ostatní státy, protože ty jsou nuceny vynakládat peníze navíc na pomoc nestabilním ekonomikám. Proto byl taky vytvořen tzv. Euroval, do kterého bude přispívat všech sedmnáct členů. Tato záchranná síť by měla disponovat 80 miliardami eur v hotovosti a dalších asi půl bilionu euro by mělo být k dispozici v podobě garancí. Dalším problémem je zpomalování německé ekonomiky. Německo je největší ekonomikou Eurozóny a celá budoucnost tudíž leží hlavně na této zemi. Dluhová krize má na Německo negativní vliv. Navíc samotnému Německu začíná docházet trpělivost a je mu vyčítána malá solidarita vůči zadluženým státům. Je otázkou, jak dlouho bude Německo ochotno dál platit za nezodpovědné dlužníky, a co bude chtít na oplátku. A aby toho nebylo málo, Eurozóna jako celek se dostala do recese, což stále více znervózňuje investory a zahraniční partnery, kteří tlačí na to, aby si Evropa urychleně vyřešila problémy. Zatím to však nevypadá na větší zvrat, státy se nedokážou dohodnout. Což je poslední, dlouhodobou, komplikací. Eurozóna funguje pod centrálním vedením, jakékoliv opatření, spojené s eurem se nemůže řešit lokálně. Pokud by tedy v nějaké zemi bylo vhodné reagovat na krizi například změnou úrokové sazby, není možné to udělat. Souhrnná opatření navíc celý proces reakce na nějakou situaci zpomalují. Evropa je známá tím, že více jedná, než dělá. Ukázkou budiž jednání o posílení pravomocí Evropské centrální banky a vytvoření tzv. Bankovní unie, která brz-

dí stojí odmítavý postoj německé kancléřky Merkelové. Právě negativní stanovisko Německa je pro mnohé signál, že Eurozóna již nebude mít dlouhého trvání. Ne vše však hovoří proti Eurozóně. Většina ekonomů tvrdí, že zavedení oné Bankovní unie a zpřísněním podmínek je cesta správným směrem. Také navíc stagnace evropských ekonomik není dána ani tak problémy ekonomiky samotné, ale spíše opatřeními vlád, které se snaží vyrovnávat rozpočty a tudíž zvyšují daně, což škrtí rozvoj. Eurozóna je stále velice výhodná instituce, obzvláště pro slabší státy, jelikož je na každý stát hleděno jako součást celku, což mnohým zvyšuje prestiž a ekonomickou sílu. Nyní v době krize to tolik neplatí, ale i přesto je pro většinu států mnohem výhodnější zůstat členy měnové unie. Navíc opuštění Eurozóny by znamenalo velké náklady spojené s přechodem na národní měnu. Pozitivním znamením je také postoj Polska, které se i přes krizi chce stát součástí Eurozóny. Jednání dokonce došla už tak daleko, že se polská delegace smí účastnit summitů, které pořádají země platící eurem. Poláci jsou, na rozdíl od nás, velcí zastánci evropské integrace a už delší dobu usilují o zavedení eura jako národní měny. Aktuální předpoklady hovoří, že by Polsko mohlo splňovat kritéria již v roce 2013. Asi nejdůležitějším aspektem, který hovoří pro zachování a záchranu Eurozóny, je její důležitost. Měnová unie je velmi významný milník v evropské integraci a každý členský stát se při vstupu do Evropské unie zavázal, že přijme euro, jakmile bude splňovat dané podmínky. Euro je rovněž světovou měnou, která je pro svůj potenciál brána dokonce jako nástupce dolaru. Pokud by tedy projekt eura selhal, vyvolalo by to ohromnou ekonomickou krizi po celém světě, trhy by se staly nestabilními, což by zasáhlo všechny bez rozdílu. Ne nadarmo se do řešení krize v Evropě angažuje i Mezinárodní měnový fond. Rozpad měnové unie by taky ochromil jakýkoliv další integrační proces. Dle mého názoru Eurozóna nakonec najde cestu z krize a stabilizuje své postavení. Je jedno kolik kritiků se najde, toto uskupení je příliš ekonomicky silné a důležité, než aby si svět mohl dovolit neúspěch. I proto se jednání vlečou, neboť na bedrech představitelů sedmnácti států leží obrovská zodpovědnost.

Strategie řešení finančního deficitu... Dokončení ze str. 4 Významným krokem dosavadního vedení je také sponzorská smlouva s Quatar Foundation, která výrazně podpořila progresivní rozvoj ekonomiky klubu a je v zájmu klubu s touto prosperující společností smlouvu utvrzovat, případně vylepšovat, ale tak aby byla zachována totožnost klubu. Jednoznačným klenotem a základem klubu je nejlepší fotbalová akademie světa La Masía. V ní vyrostla naprostá většiny nynějších hvězd FC Barcelony a v ní je ukryt poklad celého klubu. Je výhodné investovat za účelem vzniku lepšího produktu a investice do této akademie se budou jistě vyplácet i nadále, protože když si klub vychová tolik světových hrá-

čů jako Barcelona v posledních letech, nemusí téměř nikoho kupovat a naopak v případě nutnosti může prodat jednoho hráče v ceně, za kterou si koupí 3 další jako adekvátní náhradu. Ale ne ve Španělsku. Ani ne v Evropě. Ta největší bitva se odehrává na světových trzích, jakým je například asijský Singapur, Šanghaj, či Tokio. Zde se rozhoduje o obrovských obnosech plynoucích z prodeje suvenýrů, vysílacích práv a dalších produktů. Kéž se vše mění k lepšímu a jen jedno zůstane nezměněno: „MES QUES UN CLUB“ – více než klub


Zvýšená sazba DPH – nový strašák pro rok 2013? Eva Kotasová Největší tipovací soutěž roku je tady! Jaká bude sazba DPH v roce 2013? O tom můžete tipovat na nejrůznějších internetových serverech. Tragédie spočívá v tom, že stejně nikdy nikdo nevyhraje, protože zboží a služby stejně příští rok nezlevní. Dani z přidané hodnoty se nikdo nevyhne. A i proto se o jejím zvyšování rozpoutala bouřlivá debata. Již nějakou dobu se v médiích objevuje velké množství článků o novém zvyšování sazby DPH na rok 2013, o kterém se již několik měsíců diskutuje v politických kuloárech. A že se jedná o hodně, ví ministr Kalousek, jelikož příjmy z DPH tvoří druhý největší příjem do státního rozpočtu hned po příjmu ze sociálního pojistného. V současné situaci to vypadá, že v úvahu připadají tři možnosti řešení. První variantou je, že sazba DPH zůstane ve své původní výši, jak byla zvýšená pro rok 2012, tehdy došlo k jejímu navýšení z 10 na 14% pro sníženou sazbu DPH a základní sazba zůstala ve své původní výši 20%. Zastánce tohoto řešení můžeme hledat zejména v řadách rebelujících poslanců ODS či opoziční ČSSD. Naproti tomu zbytek ODS a TOP 09 v čele s ministrem Kalouskem všude hlásají nezbytnost zvýšení nynější sazby o 1%, to znamená na 15% a 21%. V úvahu připadá i třetí možnost, která je reálná v případě, že se ve sněmovně nedo-

Nikol Láryšová

hodnou, a to jednotnou sazbou 17, 5%, která se uskuteční, pokud se jinak naši zákonodárci nedohodnou. Proti tomu se však postavila nejen ČSSD, která se bojí zvýšení cen potravin a léků, což by dopadlo nejhůř zejména na její voliče, kteří spadají z velké části do nízkopříjmové skupiny obyvatelstva České republiky, ale také šest rebelujících poslanců z ODS, kteří po vzoru názoru prezidenta Klause, požadují zachování sazby DPH na nynější hranici s odvoláním na to, že další zvyšování DPH je v rozporu s programem ODS. Tato zapeklitá situace se již táhne několik měsíců a koalici se stále nepovedlo dohodnout alespoň s rebelujícími poslanci ODS, jejichž hlasy budou při hlasování klíčové. Navíc se jim stále krátí čas, jelikož nejzazší termín pro hlasování, aby se vše stihlo po legislativní stránce, je 7. listopad. Premiérovi Nečasovi nelze upřít snahu celou situaci vyřešit, jelikož je ochoten vyjít vstříc rebelujícím poslancům své strany a navrhuje zvýšení jen spodní sazby DPH z 14 na 15% a zachování horní hranice na svých nynějších 20%. Tento kompromis však podle odhadů ekonomů bude stát státní kasu asi 10 miliard korun, o které ve svém výběru daní přijde státní pokladna. V tom případě ministr Kalousek varuje, že bude donucen k dalším škrtům, které opět vyvolají všeobecnou nevoli. A jaké jsou podle vlády důvody zvyšování DPH v posledních dvou le-

tech? Letošní zvýšení spodní hranice DPH, a to hned o 4 procentní body, bylo zdůvodněno financováním důchodové reformy. Další zvyšování považuje současná vláda za nezbytné pro udržení výše schodku státního rozpočtu, která se jeví jako neudržitelná, jelikož česká ekonomika neroste tak rychle, jak se ministerstvo financí ve svých predikcích domnívalo při plánování rozpočtu na rok 2012. Navíc pro rok 2013 se předpokládá pokračování recese provázené poklesem české ekonomiky o 1%. Zvýšení obou sazeb DPH by mělo podle odhadů přinést do státní kasy asi 24 miliard korun. Avšak je třeba počítat s dlouhodobým trendem malé spotřebitelské poptávky Čechů, která díky zvýšení DPH bude podle odhadů ještě dále klesat. Predikce nejrůznějších ekonomů poukazují na to, že výdaje domácností stoupnou vlivem zvýšení DPH od příštího roku až o několik stovek měsíčně, což se opět odrazí negativně na vývoji české ekonomiky kvůli dále se snižující už tak nízké poptávce. Lidé si připlatí jak při nákupu nejběžnějších potravin, za vodné i stočné či třeba dodávku tepla, tak například za nákup knih, sportovních potřeb, za lístky do kina či na další kulturní akce i za různé služby. Nejvíce se však zvýšení DPH projeví podle odhadů na spotřebě zboží dlouhodobé spotřeby. Lidé také budou neustále pokračovat v potvrzování pověsti Čechů jako pojídačů

odpadků díky vysoké konzumaci nekvalitních, ale levných potravin. Otázkou tak zůstává: Získá ministr Kalousek zvýšením DPH větší příjem do státní kasy, nebo se jen opět sníží spotřeba domácností a ekonomická aktivita opět poklesne? Podle analytika Pavla Sobíška z UniCredit Bank je nejlepší variantou zvýšení pouze spodní hranice DPH o 1%, jak nyní navrhuje premiér Nečas, aby se dohodl se svými rebelujícími spolustraníky. Upozorňuje však, že se ale musí najít 10 miliard korun, které jsou plánovány jako výpadek pro případ, že se nezvýší horní hranice DPH. Tato varianta by neměla také podle jeho názoru velký dopad na běžné spotřebitele, protože předpokládá, že inflace by se příliš nezvýšila, a tudíž by na ně toto zvýšení zásadně nedolehlo. Na druhou stranu lze konstatovat, že ani tento rok nepřinesl takové příjmy z DPH do státního rozpočtu, jaké byly očekávány. A co je na celé situaci nejhorší? Celá tato nejistá situace okolo DPH komplikuje schvalování státního rozpočtu na příští rok. Další ekonom Marek považuje za nejhorší to, že se daně v posledních letech neustále mění, což působí negativně nejen na domácnosti, ale i na firmy. Je třeba se také pozastavit nad tím, na která odvětví zvýšení spodní hranice DPH dolehne nejvíc. Můžeme odhadovat, že to bude zejména stavitelství a některé typy služeb. Zvýšení základní sazby DPH by naopak nemělo příliš ovlivnit trh s nemovitostmi díky politice ČNB,

která při snižování úrokových sazeb šáhla až na samé dno. Předmětem diskuze jsou i rozdílné položky v jednotlivých sazbách DPH. Například ze základní do snížené sazby DPH by se měly přesunout dětské pleny či zdravotnické pomůcky. A jak je na tom výše DPH v České republice v porovnání s jinými evropskými zeměmi? Ve Francii mají veškeré sazby, ať už základní, tak snížené, nižší než v Česku, oproti tomu v Maďarsku jsou veškeré sazby vyšší, a stalo se tak lídrem zemí s nejvyššími základními sazbami v Evropské unii s 27%. Poměrně vysokou základní sazbu DPH mají i skandinávské země, kde se pohybuje na hranici 25%. Je třeba ovšem také upozornit na to, že sníženou sazbu DPH má Česká republika jednu z nejvyšších v evropském měřítku. Nakonec lze uzavřít toto téma konstatováním, že i když se poslanecké sněmovně podařilo v nejzazším termínu 7. listopadu po dramatickém jednání v předchozích dnech schválit zvýšenou sazbu DPH o 1%, která by měla platit až do roku 2015, kdy by měla vzrůst na 17%. Zákon sice ještě musí projít dolní komorou parlamentu a právo veta má i prezident, ovšem všichni se již začínají připravovat na zvyšování cen. DPH lidi přestalo pomalu strašit, i když se novináři neustále pokoušejí tento pocit v lidech vzbuzovat, ale v lidech začíná spíše převládat pocit znechucení.

Zaměstnatelnost absolventů

Zaměstnatelnost je chápána jako schopnost získat první zaměstnání, tuto práci si udržet a umět se pohybovat na samotném trhu práce. V tomto kontextu bychom měli považovat vysoké školy za instituce, které mají lidem zprostředkovat dostatečné vzdělání, vybavit je požadovanými schopnostmi, dovednosti a chováním. Stále většího významu pak bude nabývat možnost odborné praxe – vysoké školy totiž musejí adekvátně reagovat na požadavky zaměstnavatelů – absolvent vysoké školy s praxí ve svém studovaném oboru si pak najde zaměstnání mnohem snadněji než student, jenž má pouze teoretické znalosti, aniž by je někdy do praxe převedl. Důležité je ale udržet kvalitu výuky v různých cyklech vzdělávání čili ne jen pro „mladé lidi“ a studenty, kteří právě dokončili střední školu, ale i v rámci celoživotního vzdělávání, kdy by měly školské instituce tuto možnost nabízet. Zaměstnanost vysokoškoláků je pak jednou z priorit vysokoškolské politiky Evropské unie. Školství, popř. samotný školský systém je u nás v České republice v krizi fakticky permanentně. Od faux pax školních státních maturit, které se řeší skoro již dvacet let a pořád v tom není jasno, až po stále diskutovanou reformu vysokých škol. Všechny tyto okolnosti přímo či nepřímo ovlivňují to, jak rychle jsou schopni si absolventi vysokých škol najít práci, popř. jestli znalosti a praxe absolventů odpovídá tomu, co po nich zaměstnavatelé požadují. Nestálost školského systému rovněž ovlivňuje kvalitu vzdělávání a to, jakým způsobem by se měly školy financovat. Zároveň s tímto vyvstává myšlenka, jestli doposud nastavený školní systém je schopen reflektovat realitu a nepůsobí spíše zkostnatělým dojmem vzhledem k dnešnímu dynamickému světu a situaci na trhu práce. Rychlost, ekonomičnost, malé náklady. To jsou slova, která dnes vy-

stihují požadavky zaměstnavatelů vůči svým potencionálním zaměstnancům. Tvrdé konkurenci jsou přičemž vystaveny nejen podniky, ale i samotná nabídka dostatečně vzdělané a flexibilní pracovní síly na trhu práce. Jak úspěšně se absolventi perou s nekompromisními podmínkami a jak splňují požadavky potencionálních zaměstnavatelů? Mají dostatečné vzdělání a praxi? Co určuje úspěšnost pro získání zaměstnání? Nejnižší procento nezaměstnaných mají tradičně absolventi vysokých škol. Průměr Evropské unie se pohybuje od 3 - 6%, přičemž nezaměstnanost absolventů jiných škol, čili kromě školy vysokých, se pohybuje od 10 - 23% (věk od 15 – 24 let, pohyb v rámci jednoho roku). Z této perspektivy mají vysokoškoláci vyšší pravděpodobnost uplatnění se na trhu práce. V České republice je mnohem užší a těsnější vazba mezi požadavky na pracovní místo a kvalifikací, tj. vzděláním. To znamená, že na vysoce kvalifikovaných místech (doktoři, právníci, atp.) je u nás v podstatě stejný počet absolventů jako v jiných zemích, kde je ale přitom vystudovaných lidí mnohem více (např. v Belgii či Finsku). V těchto zemích pak tedy dochází k určitému „převisu“, kdy vysoce kvalifikovaní lidé musejí zastávat méně kvalifikované posty, to v důsledku znamená, že vysokoškolský titul přestal být do velké míry směrodatný a dostačující. Absolventi vysokých škol jsou tak nuceni zastávat méně kvalifikované pracovní pozice s logicky menším platovým ohodnocením. Dle mého názoru se k něčemu velmi podobnému schyluje i v České republice. Počty vysokoškolských studentů se stále navyšují. Je to zejména kvůli obrovskému počtu vysokých škol, kdy stát nebyl v minulosti schopen jejich počty regulovat a teď se snaží objem vysokoškolských stu-

dentů redukovat tím, že zjednodušeně „zavede školné“. Co bude výsledkem? Pravděpodobně něco podobného, k čemu dochází ve Finsku či Belgii. Studenti budou muset při vysoké škole dělat něco navíc, aby se byli schopni odlišit od masy dalších absolventů, kteří budou mít de facto stejné startovní podmínky. Jak se ale odlišit? Je zároveň důležité poznamenat, že zaměstnatelnost absolventů se neodvíjí pouze z kvality dosaženého vzdělání. Záleží rovněž na aktuální ekonomické situaci v dané zemi (pokud se např. nachází země v etapě růstu, tzn. je větší nabídka volných pracovních pozic). Jak již bylo řečeno, počet absolventů s vysokoškolským titulem neustále přibývá. Evropská komise na-

víc tento trend oficiálně podporuje a povzbuzuje členské země k dalšímu růstu (cílem je dosáhnout hranice 40% lidí s vysokoškolským titulem do roku 2020). V České republice dochází k významnému růstu, i když průměru jako je např. v Ukrajině, kde podíl lidí s titulem v letech 25 – 34 dosahuje téměř 50%, zdaleka nedosahujeme. U nás ve věkové skupině od 25 – 34 let má vysokoškolský titul téměř 23%. Stále se vedou diskuze, zda tento trend nárůstu absolventů vysokých škol podporovat, či ne. Je ale zcela jasné, že pokud by se stát rozhodl podíl absolventů nějakými prostředky snížit, bude se jednat o proces velmi pomalý a zdlouhavý. Funguje zde totiž

jakýsi princip setrvačnosti, výsledky nevidíme okamžitě, ale až za nějaké 3 – 4 roky, kdy daný student musí zakončit své studium státnicemi. Ve většině zemí Evropské unie pak platí, že čím vyšší dosažené vzdělání tím nižší míra nezaměstnanosti. Po dokončení vysoké školy by tedy nejen měli získat stálé zaměstnání bez větších problémů, ale měli by najít takovou pozici, která odpovídá dosaženému vzdělání, schopnostem a dovednostem. Někdy může také dojít k tzv. podvzdělanosti či nadvzdělanosti. Při podvzdělanosti dochází k tomu, že požadavky a znalostmi, které vyžaduje určitá pozice, absolvent nedisponuje. Při nadvzdělanosti má naopak absolvent vyšší kvalifikaci, než daná pozice vyžaduje. Tento faktor, kdy sledujeme soulad či nesoulad mezi požadavky a faktickými znalostmi a schopnostmi studenta, nám pak je užitečný při hodnocení uplatitelnosti absolventů. Rovněž nám pomůže v hodnocení kvality vysokých škol – zda škola poskytuje studentům potřebné znalosti a praxi. Praxe je jedním z hlavních požadavků, které zaměstnavatelé od potencionálních zaměstnanců vyžadují. Bohužel je praxe často to, co studentům vysokých škol chybí. Naučení se teorií na zkoušku je něco jiného, než když se pak člověk musí popasovat s reálnými podmínkami a aplikací teorie v normálním zaměstnání. Ideálním způsobem, jak požadované praxe dosáhnout, je najít si ji mimo školu přímo ve středisku, jež je orientováno stejným směrem, jaký daný student studuje. Další možností je rovněž vyjet na adekvátní stáž do zahraničí. Stáž umožňuje studentům aplikovat teoretickou bázi do báze praktické. Naučí se větší samostatnosti a rozvine si tzv. soft-skills (např. prezentační dovednosti). Největší přidanou

hodnotou je ale samozřejmě rozvinutí v oblasti hard-skills čili v rámci oboru, na který se student zaměřuje (např. pro studenta ekonomie bude relevantní stáž v odpovídající firmě a ne spolupráce na nějakém rozvojovém projektu nebo učitelství jazyka). Ruku v ruce se zahraniční zkušeností jde rovněž zlepšení si jazykových dovedností, což je rovněž významná položka v životopisu. Znalost angličtiny je dnes téměř všude obligatorní, popř. je dnes velkou výhodou, a student na stáži v zahraničí si je schopen tuto jazykovou dovednost zlepšit mnohem lépe, než jen učením gramatiky z učebnic. Výhodou takovéto stáže je rovněž získání kontaktů, popř. i zaměstnání, což ale není tak běžné. Stáže mohou být samozřejmě i kratšího trvání, např. týdenní v nějakém deníku či rozhlase pro studenty žurnalistiky nebo práce na nějakém rozvojovém projektu či domu poskytující sociální služby pro studenty mezinárodních rozvojových studií. Vzhledem k výše zmíněným informacím můžeme říct, že se Česká republika bude přibližovat k unijnímu průměru, což znamená, že bude přibývat v rámci následujících dvaceti let studentů s vysokoškolským titulem. Samozřejmě je ale potřeba tento vývoj vztáhnout k celkovému politickému klimatu (např. reforma vysokého školství stále nemá svou finální podobu, přičemž bude významně formovat vysokoškolský systém). Hlavním faktorem úspěšnosti absolventů v hledání zaměstnání se stane schopnost adaptovat se na podmínky kladené zaměstnavatelem čili praxe v oboru a jazykové dovednosti. Samotné vzdělání dnes již tedy nestačí. Pro studenta je ideálním způsobem, jak začít svou kariéru, to, aby ji začal už na vysoké škole. Formou mimoškolských aktivit, jazykových kurzů, vyjetí do zahraničí, zapojení se do školských aktivit či aktivit mimo školu. Toto je jediná schůdná cesta na to, aby byl absolvent připraven zařadit se do pracovního procesu. Praxe.


Bylo nebylo ANEB co vše mohou způsobit dva muži Vliv prohibice na Českou republiku a její ekonomiku Nikol Gáblerová Bylo nebylo, v jedné malé zemi ve středu Evropy, žili dva muži. Jednoho krásného dne se rozhodli, že si trochu přivydělají. Nelenili a začali připravovat metanolovou směs, která měla jejich zbohatnutí zařídit. V tomto okamžiku se však pohádka mění v horor. Směs byla totiž otrávená a naši dva hrdinové se tak rychle proměnili v sériové vrahy. O její nebezpečnosti, díky svému vzdělání a zkušenostem, moc dobře věděli, a přesto ji, hnáni vidinou snadného výdělku, pustili do oběhu. Důsledek? Přes tři desítky prokázaných lidských obětí a další ekonomické důsledky, které se kvůli nařízené prohibici, trvající od 14. 9. 2012 do 27. 9. 2012, projevují až do dnešních dnů. A právě na tyto důsledky se zaměříme blíže. Než přejdeme k samotným odvětvím ekonomiky a důsledkům, které zářijová prohibice alkoholu způsobila v České republice, je zajímavé nahlédnout i na to, co obvykle znamená jakákoliv prohibice z ekonomického pohledu. Je nutné si uvědomit, že vydáním zákazu držení, prodeje nebo nákupu nějakého statku a vynucením tohoto zákazu, nedochází k zániku trhu s tímto statkem. Nesoustřeďme se teď na to, že s vynucením zákazu jsou také spojeny určité náklady pro daňové poplatníky. Statek se i nadále vyrábí a směňuje na trhu a rozdílem je pouze to, že v době prohibice se tato činnost stává nelegální a obchoduje se na černém trhu. Výroba se přesunuje do menších a tajných prostorů a díky nižší produkci se statek obecně stává vzácnějším a dražším. Cenu v tržní ekonomice ovlivňuje nabídka a poptávka, což platí i v době prohibice. Navíc je zde potřeba počítat s tím, že v konečné ceně pro spotřebitele budou zakalkulovány i vyšší produkční náklady a takzvaná riziková prémie, kterou si můžeme vysvětlit jako přirážku za možnost ztráty zboží nebo postihu. Tomuto druhu obchodu se budou lidé věnovat, pokud jejich případné výnosy převýší náklady. Obecně takových lidí bude méně, ale jejich zisky budou mnohem vyšší. Podle amerického ekonoma M. N. Ro-

thbarda může dokonce prohibice fungovat jako specifický druh monopolu pro černé obchodníky. Ale pojďme se nyní podrobněji podívat, kde všude se dvoutýdenní zákaz prodeje alkoholických výrobků s vyšším obsahem alkoholu než 20% projevil. V potaz je třeba vzít, že Českem denně proteče až 160 000 litrů tvrdého alkoholu, což je přibližně 40 miliónů panáků a v přepočtu na peníze se jedná až o 50 miliónů Kč denně. Jednou z nejvíce prohibicí postižených oblastí je bezpochyby pohostinství a restauratérství. Hostinští a provozovatelé barů vykazovali ztráty v řádech tisíců již během prvních dvou dnů prohibice a tyto ztráty byly o to vyšší, že se jednalo zrovna o dny víkendu. Podle odhadů společnosti přišli restauratéři denně přibližně až o 200 miliónů Kč. Celkové tržby v tomto oboru se denně pohybují mezi 300 a 350 milióny Kč, ale část spotřeby nahradili konzumenti vínem a pivem, říká analytik společnosti Jaromír Beránek. Na druhou stranu musí být všem jasné, že zvýšená spotřeba piva a vína nemůže výpadky tržeb barům a restauracím nahradit už z jediného prostého důvodu. Obchodní marže u jednoho půl litru piva je asi 5 Kč, kdežto u jedné sklenky tvrdého alkoholu se marže pohybuje až okolo 25 Kč. Panovala také obava, že pokud bude prohibice mít dlouhodobější charakter, může způsobit až existenční problémy některým podnikům, to se ale naštěstí nepotvrdilo. Z druhé strany pohledu prohibice skončila již před více než měsícem a následky jsou patrné dodnes. Lidé jsou mnohem opatrnější a odvětví nehlásí úplný návrat k normálu. Ministerstvo financí se však snaží zasaženým podnikům pomoci v kompenzaci ušlých zisků a to prominutím spotřební daně na lihoviny provozovatelům barů a restaurací, za ty lahve, kterou budou muset pod dozorem celní zprávy zlikvidovat. To se týká destilátů, které byly vyrobeny po 31. prosinci loňského roku a které nemají nový kolek nebo rodokmen, což jsou požadované dokumenty, které opravňují prodejce letos vyrobené destiláty prodávat. Největší škody nicméně zaznamenali

čeští likérníci, tedy výrobci a vývozci alkoholu. Tito lidé mluví o nejhorším roce v posledních letech a upozorňují na skutečnost, že trh s tvrdým alkoholem stále padá. Nejenom, že ztráty pro výrobce a dovozce lihovin podle prezidenta Unie vývozců a dovozců lihovin Petra Pavlíka během jediného dne stoupaly až k 15 miliónům, ale ani po skončení prohibice se lidé do obchodů nevrhli. Likérky dokonce odhadují, že letošní spotřeba klesne o 10 – 15% a poprvé by se tak mohla dostat pod 50 miliónů litrů ročně. Vypít by se mělo podle odhadů zhruba mezi 47 a 49 miliónů litrů. Původní odhady pro letošní rok přitom hovořily o propadu pouze okolo 8%. Šéf druhé největší likérky Granette & Starorežná Distilleries Pavel Kadlec dokonce čeká ještě horší výsledek než v roce 2010, kdy se u lihovin zvýšila spotřební daň. Tehdy výroba poklesla kvůli přezásobení trhu, a i přes růst daňové sazby tak příjmy státního rozpočtu nerostly. I pro likérníky však vláda připravila jisté úlevy a to v podobě možnosti požádat o odložení splatnosti spotřební daně bez úrokových sankcí. Pro zajímavost zmiňme konkrétní výsledky likérek. Granette & Starorežná Distilleries ztratila 45 miliónů Kč a společnost Jan Becher - Karlovarská Becherovka denně vykazovala miliónové ztráty. Pro Becherovku je situace o to horší, že až 40% její výroby je určeno na export, který byl rovněž enormně zasažen. Podle provozního ředitele prohibice srazila prodej v zahraničí o desítky procent. Problémem je po obnovení vývozu hlavně nedůvěra, kterou český alkohol vzbuzuje. Nikdo se nezajímá, zda konkrétní likérka s metylalkoholem problémy měla nebo ne. Některé země dokonce stahovaly preventivně alkohol z prodeje a Becherovka byla nucena na 2 dny zastavit úplně výrobu. Je tedy zřejmé, že i export utrpěl metylalkoholovou aférou a následnou prohibicí nemalé škody. Zakázán byl vývoz alkoholu ze země, což pro naši ekonomiku, která je na exportu do jisté míry závislá, znamenalo šok. Největším problémem bylo omezení vývozu do okolních zemí, kde vyvážíme největší množství našeho alkoholu. Jedná se o Polsko, Slovensko a také Rusko, které dovoz odbloko-

valo až 5. listopadu! V této souvislosti se často skloňuje snaha podpořit domácí trh, protože ve všech zmíněných státech trval zákaz dovozu mnohem déle než ve zbytku Evropy. Podle deníku MF Dnes to ukazuje na neideální vztahy mezi potravináři jednotlivých zemí. V případě Polska se dokonce mluví o pomstě za nedávnou aféru s technickou solí v polských potravinách. Možná ještě závažnější je, že utrpěla také pověst České republiky. Napravit tyto škody bude totiž mnohem složitější. Například Wall street Journal píše, že prohibice je poměrně razantní krok pro zemi, kde je pití alkoholu běžné a regulace prodeje je velmi laxní. To o České republice příliš pozitivní obrázek nepodává. Nezanedbatelné ztráty vykazuje také stát. Je to logické pokud si uvědomíme, že daně tvoří více než polovinu ceny lahve alkoholu. Z půllitrové lahve Tuzemáku za 120 Kč se na daních vybere 77 korun, tedy přes 64% ceny zboží! Stát tratil především na výběru daně z přidané hodnoty, spotřební daně a daně z příjmu. Pro představu: loni se na spotřební dani z lihu vybralo 6,8 miliardy Kč, denně tedy 18,5 miliónu Kč a k tomu je nutné přičíst taky příjmy z DPH. A právě zde narážíme na další závažný problém s prohibicí spojený, vysoké daně jsou lákadlem pro podvodníky a černý trh. Podíl černého trhu na trhu s alkoholem je podle odhadů ekonoma Aleše Roda 15-25%. Na tento problém upozorňuje potravinářská komora. Současný podíl černého trhu je alarmující a je třeba se jím zabývat. Komora upozorňuje na nedostatečnou kontrolu výroby a prodeje, respektive na soustředění těchto kontrol na legální producenty. Když se přičte nejistota v kompetencích, vysoké daně a nedostatečná informovanost spotřebitele je metanolová kauza pouze logickým vyústěním chaosu. V souvislosti se státem a vládou vyvstává ještě jedna otázka. Nebyla prohibice jen prohibicí politiky? V době problémů s metanolem se na nás z médií valily pouze tyto zprávy a na všechno ostatní se téměř zapomnělo. Politicky vydělalo na metanolu mnoho osob. Zmiňme například ministryni kultury Alenu Haná-

kovou, které hrozilo, že bude muset po změnách v Národním divadle, provést řadu změn i na samotném ministerstvu. Díky kauze metanolu unikla jak ze středu zájmu, tak de facto i konci své politické kariéry. S nadsázkou lze prohibici rovněž považovat za opatření vlády, které mělo zabránit jejímu rozkladu. Na čas se úplně přestalo mluvit o důležitých otázkách, které nás do té doby provázely, o rebelech, kteří bránili schválení nových sazeb DPH i o církevních restitucích. Je nutné si také uvědomit, že společně s výrobci alkoholu, restauracemi a státní kasou byli nepřímo zasažení i zemědělci, cukrovarníci, skláři, dopravci a obchodníci potravinových řetězců, kterých se aktivity v oboru přímo týkají. A také další sektory ekonomiky jako například cestovní ruch. Zahraničím se šířila zpráva, že dát si v Česku skleničku může znamenat dát si panáka smíchaného s polským ostřikovačem oken. Mediální obraz České republiky zkrátka utrpěl. Turisté sice své plánované cesty do Česka nerušili, ale výrazné ztráty zaznamenaly cestovní kanceláře organizující u nás svatby. Dopadů prohibice se rovněž obávali hoteliéři zejména proto, že mnoho turistů k nám cestuje na tak zvané stag party (rozlučka se svobodou), hen party (dámská jízda) nebo prostě jen za levným alkoholem v porovnání se zahraničím. Stejně jako všechno, má ale i prohibice svojí druhou světlou stranu. Pro mnohé byla možností jak si vyzkoušet, že bavit se dá i bez alkoholu, tedy alespoň bez toho tvrdého. Můžeme ji také brát jako jistou formu ochrany investic. Pokud by totiž někdo měl doma lahve tvrdého alkoholu a prohibice by trvala delší dobu, jejich cena by zajisté vzrostla. Byla také jistou podporou sezónním akcím, protože probíhala zrovna v době vinobraní a vrcholící sezóny burčáku. A nakonec mohla mít i příznivý dopad na HDP. Když totiž byli všichni střízliví, tak místo léčení kocoviny mohli pracovat, a tím i o malinko, zvýšit HDP a udolat nějaký ten kousek státního dluhu. Tak co? Pokud se podíváte na prohibici takto, nevyplatilo by se ji mít i přes nepopiratelné negativní důsledky o něco déle?

Atomová bomba? Nevadí, máte ropu! Markéta Jarmarová Ropa, zemní olej, nafta… nebo také výměšek ďáblův, černé zlato či krev ekonomiky. To jsou asi nejvýstižnější názvy pro tuto strategickou surovinu. V dnešní době je pro každého z nás dennodenně důležitá. Stala se tak významným a potřebným článkem národních hospodářství, že jsou státy dokonce schopné tolerovat jaderné programy zemí, v nichž se ropa těží. Na světě se v roce 2011 spotřebovalo 88,2 milionů barelů ropy za den a každoročně se její spotřeba zvyšuje, i přes zpomalení celosvětového hospodářského růstu. Mezinárodní agentura pro energii odhaduje, že se do roku 2030 poptávka po ropě více než zdvojnásobí, což je způsobeno také zvyšováním poptávky po ropě v rozvojových zemích (např. v Indii, Brazílii). Ropa je nejdůležitější a nejcennější komoditou na světě. Vytěžení barelu ropy přijde v Iráku na jeden do-

lar. Tento barel se rovná 25 tisícům hodin lidské práce. Používá se nejen na pohon automobilů, ale také k jejich výrobě. Pomocí ropy jsou vyráběna hnojiva i kosmetika. Demokratické státy se tak dobrovolně dostávají do závislosti na zemích, které jsou nestabilní, a s jejichž režimy nesympatizují. Moc se přesouvá ze Západu na Blízký východ Do 50. let 20. století byly Spojené státy americké Blízkým východem, co se týče ropy. Dnes je však situace jiná. Jejich ekonomika je silně závislé na dovážené ropě, což je staví do zcela nové pozice ve světě. Postupně ztrácí svou moc, která se stěhuje do rukou zemí, které vlastní zásoby ropy a plynu. Ačkoli Írán je státem s výrobou jaderných zbraní, třiadvacetiprocentní inflací a dvanáctiprocentní nezaměstnaností, má v rukávu eso – obrovské zásoby ropy a zemního plynu (odhady mluví o 130,8 miliardách

barelů). Takové bohatství mu zaručuje hospodářskou a finanční sílu. Přebírá nad spojenci USA moc. Když státy budou mít na výběr, jestli budou respektovat americké zájmy, nebo budou mít zajištěny dodávky ropy, vždy spíše upřednostní energetické zájmy, se kterými jsou úzce spojeny ty ekonomické. A tak se ostatní státy snaží vybudovat, co nejlepší vztahy s ropnými velmocemi. Írán tak nejen získává na svou stranu americké spoluhráče, ale také jejich protivníky. O co nejlepší vztahy s Íránem se snaží například Čína, která má dlouhodobě problémy uspokojit v zemi poptávku po ropě. Analytici odhadují, že se tam do 25 let zvedne spotřeba ropy z 6,5 na 12,8 milionů barelů ropy za den. Dalším státem, který se snaží vybudovat co nejpřátelštější vztahy s Íránem, je Rusko, které má své zásoby ropy, avšak především podnikatelé vidí v Íránu velké investiční příležitosti. Právě investice budou pro

existenci a moc Íránu v budoucnosti důležité, jelikož k objevení dalších ropných zdrojů a k pokrytí světové poptávky po ropě bude potřeba investovat miliony dolarů do modernizace infrastruktury. Tak velké investice budou muset být financovány ze zahraničního kapitálu. Peníze, peníze, peníze… Především evropští vrcholní polici striktně popírají, že jejich „politika appeasementu“ vůči Íránu rozhodně není způsobena zájmem o ropu. Vždy argumentují, že základním cílem vyjednávání s Íránem je především podpoření duchu mezinárodní spolupráce. Tato oficiální prohlášení jsou však lživá, avšak zcela logická, jelikož jako představitelé státu nemohou dát najevo, že jejich ekonomické zájmy a vidina zisku jsou přednější než zajištění bezpečnosti státu. Jsou tady samozřejmě i další skryté důvody. Politické strany za lobbování svých národních společností oče-

kávají finanční příspěvky. Toho je příkladem Velká Británie, kde Labouristická strana lobbuje za British Petroleum. A tak získává teheránský režim pod svá křídla další země. Důležitost „ekonomické moci“ se za poslední roky velmi zvýšila. Například když USA přislíbily hospodářskou pomoc vyždímané srbské ekonomice, byli za ni Srbové ochotni vydat Mezinárodnímu trestnímu soudu Slobodala Miloševiče. Nyní získávají tuto moc také ropné velmoci a jsou schopny vyvíjet tlak na další státy. Přehlížení jaderného výzkumu To vše dává Íránu neomezenou svobodu ve vývoji jaderných zbraní. Evropské státy jsou tak závislé na dovážené ropě, že dokážou přehlížet jaderný program a rozejít se s americkou politikou. Írán si je této moci vědom a značně jí využívá. A tak vždy, když se jaderná otázka dostane na program OSN, náhle ohlásí objevení nových ropných a plynových polí. Pokračování na str. 8


EKONOMICKÁ SITUACE SVĚTOVÉHO HUDEBNÍHO PRŮMYSLU David Král V roce 1887 byl Emilem Berlinerem vynalezen gramofon. Vynález, jenž změnil svět a o několik desítek let později de facto umožnil vznik něčemu absolutně novému – hudebnímu průmyslu. Hudební průmysl, jímž chápeme prodej hudebních nosičů, si prošel za těch zhruba sto let své existence velkým vývojem i mnohými nelehkými kotrmelci. Od vinylových desek, přes audiokazety a CD nosiče, až po MP3 konverzi. Postupně vznikala hudební vydavatelství až se utvořila takzvaná „velká čtyřka“ (Universal Music, Sony BMG, Warner Music, EMI ), která světový hudební trh

absolutně ovládla a ovládá do teď. Otázka zní: je ještě vůbec co ovládat? Tržby za prodej hudby se totiž od začátku nového tisíciletí každoroč-

ně tak razantně snižují, že za pár desítek let by celá pop music jako taková mohla přestat existovat. Podívejme se na tento problém řečí čísel. Pro ilustraci nám nejlépe poslouží následující graf č.1 znázorňující kolik dolarů ročně za hudbu utratil průměrný Američan v rozmezí let 1973 – 2009 (pozn.: v potaz je brána jak inflace, tak nárůst počtu obyvatelstva). Jak můžeme sledovat, situace opravdu není nikterak růžová. Jestliže v sedmdesátých letech se Američané nezdráhali utratit až 63 dolarů ročně a na přelomu tisíciletí zásluhou CD dokonce 71 dolarů na hlavu, nyní je to pouhopouhých 26 dolarů. Výnosy tudíž za posledních 10 let

klesly o neuvěřitelné 2/3. Příčin můžeme najít několik. Jako první se pochopitelně nabízí internetové pirátství. Ano, je samozřejmé, že na propadu se podílí, ale je možné, že až

Seznam autorů Miroslav Budínský: Eurozóna – má budoucnost nebo ne? Zdeněk Fučík: ŠKODA AUTO – hlavní pilíř české ekonomiky? Nikola Gáblerová: Bylo nebylo ANEB co vše mohou způsobit dva muži Adam Janák: Porovnání Velké hospodářské krize s krizí současnou Markéta Jarmarová: Atomová bomba? Nevadí, máte ropu! Eva Kotasová: Zvýšená sazba DPH – nový strašák pro rok 2013? Pavel Kovařík: Kuřáci a alkoholici – záchrana státu David Král: EKONOMICKÁ SITUACE SVĚTOVÉHO HUDEBNÍHO PRŮMYSLU Lukáš Lachman: Strategie řešení finančního deficitu klubu FC Barcelona v kontextu ekonomických procesů posledních let Nikol Láryšová: Zaměstnatelnost absolventů Jana Nováková: PROBLEMATIKA FINANCOVÁNÍ DIVADELNÍCH FESTIVALŮ Hana Paverová: Jak se žije a bude žít důchodcům v ČR (…jestli vůbec žít budou) Daniel Sitek: Vliv Evropské unie na ekonomiku České republiky Petr Stejskal: Ekonomika firmy Apple v posledních letech Adéla Šrutová: Euro v Čechách – ano nebo ne?

tak velkou měrou? Podívejme se na další graf č. 2. Z grafu vyplívá, že ani příchod vypalovačky, ani vynález Napsteru (programu jenž započal masivní nelegální sdílení hudby na internetu) prodeje bezprostředně neovlivnil. Pochopitelně si proces sdílení hudby na internetu vyžádal nějaký čas, než se tak říkajíc zaběhnul. Z tohoto důvodu je graf mírně zkreslený a vliv pirátství na nižší prodeje je tudíž neoddiskutovatelný. Za hudbu se neplatí, to je názor dnešní generace. Cílem hudebních vydavatelství je tím pádem vnuknout člověku myšlenku, že pirátským stahováním hudby dělá něco špatného a protizákonného a že za hudbu, stejně jako za to když se jde ostříhat nebo na masáž, by měl platit. Uvidíme, jestli se to podaří, snadné to rozhodně nebude a otázkou je, zda je to za daných okolností vůbec možné. Jenže jsou tu ještě další příčiny, možná daleko více znepokojující. Co když lidé ztrácejí zájem o hudbu jako takovou? Ne snad, že by lidé hudbu vůbec neposlouchali, ale stačí jim si pustit tu jednu písničku od Rihanny nebo Lady Gaga a nepotřebují slyšet celé album. Lidé jsou v dnešní době příliš pohodlní poslechnout si celou desku a vyzobávají pouze singly a hity, které zaslechnou v rádiu či v televizi. Tuto teorii podporuje fakt, že zatímco prodeje celých alb padají, prodeje jednotlivých singlů se zvyšují. Sice ne tak razantně, ale přesto zvyšují. Problém je v běžné ceně singlu a alba: cena singlu je zhruba 1/10 ceny desky, tím pádem jsou finanční ztráty obrovské. Svůj velký díl zde nepochybně hraje také Youtube, největší jukebox na světě.

Určitě jsou zde mnohé hlasy, jež považují za hlavní příčinu trendu snižování prodejů hudby světovou ekonomickou krizi. Lidé si přece nebudou kupovat drahé hudební nosiče, když nemají pomalu co do pusy. Tenhle názor je podle mého mínění zcestný, jelikož když porovnáme prodeje

kantů se v takových případech odvíjí čistě od prodejů, není zde žádná podepsaná smlouva na závratné částky, a tím pádem je vydávání tak říkajíc na „vlastní triko“ hop nebo trop. Jednou z vizí na záchranu profesionálního muzikantství je, že bychom

hudby s návštěvností kin a prodejů DVD nosičů zjistíme, že za filmy lidé utrácejí stále víc a víc, krize nekrize, tak proč by tudíž neutráceli i za jinou formu zábavy a kulturního obohacení, jakým hudba bezpochyby je. V následujících letech patrně budeme moci sledovat nárůst takzvaných indie interpretů vydávajících desky nezávisle na velkých vydavatelstvích. Většina výdělků v takovém případě míří přímo k hudebníkům, což je velice lákavé, avšak reklama, propagace, veškerý marketing, to vše padá také na jejich bedra. Navíc zisk muzi-

hudebníkům odváděli nějakou část z daní, patrně formou jakýchsi koncesionářských poplatků. O tomto návrhu se již otevřeně diskutuje, avšak například otázky spravedlivého přerozdělování, či hodnocení umělecké kvality každého projektu by byly velice sporné. Hudební průmysl se nyní nachází ve slepé uličce a je otázkou, zda dokáže sebrat dost sil a najít nový směr. Snad ano. Hudba je největší kulturní bohatství lidstva a je potřeba, aby byla vytvářena, produkována, i přijímána v odpovídajících podmínkách. Vždyť hudba je tak krásná.

Atomová bomba? Nevadí, máte ropu! Pokračování ze str. 7 Když v roce 2003 přijeli zbrojní inspektoři z MAAE (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) do Iránu prověřit jednu továrnu, íránští představitelé je odmítli pustit dovnitř. MAAE to nevzdala a požadovala povolení k odebrání vzorků, i to bylo zamítnuto. Až o pět měsíců později byl inspektorům umožněn vstup do továrny. Po rozboru vzorků zjistili, že továrna byla mezitím přebudována, aby to ztížilo jejich práci. Toto zjištění šokovalo svět, avšak uvalení sankcí na Írán? Nepřijatelné. Dá se říct, že z vlastních kapes financujeme íránský jaderný program a nejen to. Spekuluje se, že Teherán dodává finanční injekce arabským militárním skupinám. Co by…, kdyby… Otázkou však zůstává, co by se stalo, kdyby nějaká země uvalila na Irán sankce, a přes to by dále odebírala ropu. Írán by měl triumf v kapse, okamžitě by druhé straně mohl přerušit dodávku ropy. Opravdu by to ale udělal? Opravdu by si dobrovolně poškodil ekonomiku? Obchod s ropou má pro ekonomiku arabských zemí nenahraditelnou hodnotu. Přijde den, kdy si vlády budou muset vybrat mezi hospodářskými vazba-

mi s Íránem a zajištění bezpečnosti svých občanů. Avšak aby už nebylo pozdě… Další otázkou je, zda státy vyvážející ropu udrží dostatečnou nabídku. Nebo spíše, jak dlouho? Počet nově nalezených ropných polí se na-

dále snižuje. Dalším problémem je, že většina z nich je tisíce metrů pod mořským dnem, což s sebou nese zvyšování nákladů za těžbu a následně zvýšení i cen benzínu. Nikdo nemůže vědět, kolik ropy opravdu je a kolik ji lze vytěžit. Někteří analytici jsou však pesimističtí ohledně zásob ropných velmocí, jelikož je možné, že státy lžou. Důvod je zcela jasný a logicky vyvoditelný. OPEC (Organizace zemí vyvá-

žejících ropu) v 80. letech 20. století rozhodla, že její členové budou vyvážet množství ropy v závislosti na tom, jak velké zásoby mají. To způsobilo, že země, dá se říct přes noc, nalezly spoustu nových zdrojů. Například Kuvajt zvýšil své zásoby o 200%. Arabské země vyvážet ropu potřebují, je to základní stavební kámen jejich ekonomiky. Množství vyvážené ropy jim zajišťuje nízké úvěry a stabilnější prostředí pro zahraniční investory. Údajný světový nedostatek ropy by však zapříčinil, okamžitý nárůst cen, a tak se s těmito spekulacemi musí nakládat velmi opatrně. Takže nám nezbývá nic jiného než nahlas věřit a v duchu si myslet své… Kdo ví, co nastane, až černé zlato jednou opravdu dojde. Nebo co se začne ve světě dít, až začne docházet? Zvládneme to? Na ropě je závislý jak každý z nás, tak ekonomiky států. Ačkoli je dnešní svět na ropě postaven, je to stále jen malá komodita, bez které dříve lidé žít dokázali. Člověk je velmi hloubavý tvor a jistě něco nového vymyslí. Ale… Co nastane ve chvíli, kdy se začne soupeřit o zlato modré? O vodu…

Ekonomem snadno a rychle

Recommend Documents