Editorial. Dear reader, Vážený čtenáři,

HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2010/1

Editorial

Vážený čtenáři,

Dear reader,

držíte v rukou první číslo prvního ročníku časopisu HISTORICA, jehož podtitul zní „časopis pro historii a příbuzné vědy“. Časopis, jehož periodicita bude pololetní, navazuje na neperiodický recenzovaný sborník HISTORIE/HISTORICA (součást ediční řady Acta Facultatis Philosophicae Universitatis Ostraviensis), vydávaný od roku 1993 péčí katedry historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Byly v něm publikovány studie, články, materiály a zprávy, jejichž autory nebyli pouze členové zmíněné katedry, ale také spolupracovníci z jiných univerzit domácích a zahraničních (nejčastěji slovenských a polských), vědeckých a odborných pracovišť apod. Nepřímá kontinuita vede k historické řadě Sborníku Pedagogické fakulty v Ostravě (od 1964) a dále ke společenskovědním sborníkům, které od roku 1961 vydával někdejší Pedagogický institut v Ostravě.

You are holding in your hands the first number of HISTORICA journal whose subtitle is “a magazine for history and related sciences”. The journal with a half year periodicity is an extension of an non–periodic magazine HISTORIE/HISTORICA (a part of editing series Acta Facultatis Philosophicae Univeritatis Ostraviensis) issued by history department of Philosophical Faculty of Ostrava University since 1993. Various studies, articles, materials and reports by domestic authors, as well as by those from foreign universities and science departments of experts (mostly Slovaks and Poles) etc were published. The indirect continuity leads toward historical series of the Magazine of Pedagogical Faculty in Ostrava (since 1964) and furthermore to the society scientific magazines which were published in then Pedagogical Institute in Ostrava since 1961.

Časopis bude přinášet studie, články, materiály, hodláme v něm nepravidelně otiskovat rubriku Diskuse a Obzory (přehledy badatelských výsledků nad řešením aktuálních problémů historické vědy doma i v zahraničí), dále recenze, zprávy o literatuře a kroniku. Nepředpokládáme žádná omezení chronologická resp. regionální. Těžiště časopisu shledáváme v otis-

The journal will bring studies, articles, materials, and we are planning to print in it irregularly columns called Discussion and Horizons (surveys of research results over the solution of current problems of historical science both at home and abroad), furthermore, reviews, reports about literature and a chronicle. We do not suppose any chronological or regional restriction. The centre of gravity will lie in printing

HISTORIE / HISTORICA HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2010/1

kování textů k problematice historické. Máme však záměr publikovat zejm. texty, které vznikly na pomezí různých vědních oborů, např. historie a sociologie, historie a ekonomie, historie a demografie, historie a dějin umění, resp. kultury, historie a ekologie apod.

texts concerning the historical issues. We intend to publicize particularly texts that will have risen on the edge of different scientific fields e.g. history and sociology, history and economics, history and history of art, respectively of culture, history and ecology, etc.

Vzhledem k tomu, že současná česká historiografie strádá malou informovaností o historické vědě v některých dříve pečlivě sledovaných státech, hodláme se perspektivně zejm. v rubrice Obzory, v recenzích a zprávách o literatuře zaměřit na informace o národních historiografiích slovenské, polské a snad v budoucnu i ruské, ukrajinské ad.

Due to the fact that current Czech historiography suffers from being well informed about the historical science in some formerly meticulously observed states, we are going to focus, particularly in column Horizons, to reviews and reports about information of Slovak, Polish, and perhaps in the future even Russian, Ukrainian, etc, national historiographies.

Jazykem časopisu bude samozřejmě čeština, ale budeme otiskovat i texty v jazyce slovenském, polském, německém, anglickém a francouzském.

The journal will be written in Czech, however we are going to publicise texts in Slovak, Pole, German, English and French language.

Prof. PhDr. et Dr.h.c. Milan Myška, DrSc.


ČLÁNKY A STUDIE

Ozvěny chebských událostí ve Slezsku RADEK FUKALA

Fukala, Radek: Echoes of the Cheb Events in Silesia The events in the city of Cheb (Eger) of 25 February 1634 and the assassination of Albert of Wallenstein, Duke of Friedland, Żagań, Głogów and Mecklenburg and general of the imperial army, have always attracted the interest of historians and publicists as well as non–fiction readers. The tragic end of the famed commander of the Thirty Year’s War, however, is not the crucial subject of the presented essay. The writer follows the dramatic destiny of the Silesian protagonists of the war who have often been omitted from the literature on Wallenstein. It was in the Silesian Głogów (Glogau) where the fatal decision of high imperial officers to assassinate Wallenstein was passed, while the sad episode itself soon occurred in Opava. The local garrison, commanded by Lieutenant Albrecht Freiberger, rose up against the emperor. The soldiers and burghers took an oath of loyalty to Wallenstein. Two weeks later, the rebellion was crushed and the culprits arrested and punished. During the manipulated process, the Silesian general, Hans Ulrich von Schaffgotsch who did not personally participate in the Opava upbringing, was also charged with treason. He was tortured just because it was his regiment which was present in Opava, and was eventually executed on the basis of fabricated evidence. Key words The Thirty Years´ War * Swedish phase 1629–1635 * Albert of Wallenstein, duke of Friedland and Mecklenburg, commander of the Imperial army * Silesia (Habsburk duchy) * Hans Ulrich count of Schaffgotsch, military commander * Opava (Opavia, town in Czech Silesia) Contact Univerzita Hradec Králové; [email protected]

Tragické chebské události a konec pozemského putování Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského, zaháňského, hlohovského, meklenburského a generalissima císařských vojsk, přitahovaly a vždy budou přitahovat zájem odborných historiků, publicistů a čtenářů literatury faktu. Fyzická likvidace ctižádostivého vojevůdce a hrstky jeho věrných v posledních únorových dnech roku 1634 však nejsou ústředním tématem předloženého příspěvku sledujícího neméně dramatický osud protagonistů, jež měli obdobný úděl ve Slezsku a kteří zůstávají ve valdštejnské literatuře často opomíjeni. Právě v dolnoslezStudie vznikla v rámci Výzkumného záměru MŠMT 4781305905 Slezsko v dějinách českého státu a střední Evropy, jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě, Ústav historických věd.

K „valdštejnské otázce“ nejnověji POLIŠENSKÝ, J. – KOLLMANN, J.: Valdštejn. Ani císař, ani král. Praha 1995, s. 8–13; Kalista, Z.: Valdštejn : Historie odcizení a snu. Praha 2002, s. 255–280; Francek, J.: Navzdory závisti. Životní příběh Albrechta z Valdštejna. Praha 2007, s. 155–162; Fučíková, E. – Čepička, L. (edd.):


ském Hlohově (n. Glogau, p. Głogów) padlo osudové rozhodnutí vysokých důstojníků protivaldštejnské kliky o exekuci frýdlantského vévody. Pohlédneme-li zpět do dnů krátce po kruté vraždě, musíme si také všimnout smutné epizody, která se odehrála v Opavě a na kterou doplatili tamní protestantští měšťané a slezský generál Jan Oldřich Šafgoč. A právě tento epilog valdštejnské takřka antické tragédie bude zapotřebí blíže vyložit. Vzpoura podplukovníka Freibergera Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna měl také ve Slezsku několik věrných důstojníků, kteří se nechtěli podílet na spiknutí generálů proti vrchnímu veliteli. Věřili svému chlebodárci. Nepokládali Valdštejna za zrádce císaře, ale měli pochybnosti o vojenské a diplomatické činnosti lidí kolem Jana Matyáše Gallase a Ottavia Piccolominiho. Přísahali cí sařskému generalissimovi a proti němu vydané patenty pokládali za falešné. Tak tomu bylo i v Opavě, kam byl od května 1633 dislokován pěší pluk Jana Oldřicha Šafgoče, blízkého důvěrníka frýdlantského vévody. Jeho zástupce podplukovník Albrecht Freiberger, protestant a rodák z Brunšvicka, rovněž patřil ke generalissimovým stoupencům a rozhodně se nemínil zaplést do protivaldštejnského spiknutí. Naopak v zapeklité situaci proměnil Opavu a část hornoslezského území v opěrný bod Valdštejnových přívrženců. Pro podplukovníka Freibergera bylo podstatné, že obdržel 21. února Šafgočův list, aby bez vědomí svého velitele nic nepodnikal a nerespektoval rozkazy jiných generálů. Tato okolnost mohla nebezpečně zkomplikovat Gallasovi a jeho druhům vyhlídky na Valdštejnovo sesazení z funkce vrchního velitele císařské armády, protože nálada v některých plucích, rozložených do zimních kvartýrů v Čechách a ve Slezsku, mohla být obdobná. Spiklenci nemuseli mít před dramatickou chebskou událostí důvody k plné spokojenosti. Zpravodajství tehdy bylo zdlouhavé a ještě na počátku března neměl nikdo v Opavě a ostatních okolních městech tušení, že frýdlantský vévoda je od 25. února mrtev. Nikdo z nich také nevěděl, že den před chebskou vraždou byl zatčen jejich velitel Jan Oldřich Šafgoč v Olavě (n. Ohlau, p. Oława) a že místo něj byl do čela slezských pluků postaven podmaršál Jan Götz. V den, kdy setník Walter Deveroux proklál Valdštejna halapartnou a kdy zdánlivě skončilo poslední dějství chebské tragédie, byl už generál jízdy Šafgoč uvězněn v dobře opevněném Kladsku (n. Glatz, p. Kłodzko). Na Freibergera vypsal Götz zatykač, přičemž mu měl být svěřený opavský pěší pluk okamžitě odebrán. Jenomže Freiberger se vše dověděl. Zatknout jej měl totiž jeho kvartýrmistr a vojenský komisař Samuel z Lilienfeldu, jehož vojáci nazývali Schneider a který všechno ohroženému podplukovníValdštejn. Albrecht z Valdštejna. Inter arma silent musea? Praha 2007 (tam podrobná bibliografie). Valdštejnův hrůzný konec zachytil ve své rozsáhlé knize Mann, G.: Wallenstein. Sein Leben erzählt Golo Mann. Frankfurt am Main 1971, s. 1087–1154. Přehled problematiky, hlavních pramenů a literatury k dějinám třicetileté války: Livet, G.: La Guerre de Trente Ans. Paris 1991; Tapié, V. L.: La Guerre de Trente Ans. Paris 1989; Sacchi, H.: La Guerre de Trente Ans, I–III. Paris 1991; Bogdan, H.: La Guerre de Trente Ans 1618–1648. Paris 2006; Steinberg, S. H.: Der Dreißigjährige Krieg und der Kampf um die Vorherrschaft in Europa 1600–1660. Göttingen 1967; týž: The Thirty Years´ War and the Conflict for European Hegemony 1600–1660. London 1966; Barudio, G.: Der Teutsch Krieg 1618–1648. Frankfurt a. Main 1985; Schromann, G.: Der Dreissigjährige Krieg. Göttingen 1985; německy nejnověji Schmidt, G.: Der Dreissigjährige Krieg. München 2005, zvl. s. 105–115; a zatím stále stěžejní syntéza Parker, G. (ed.): The Thirty Years´ War. London 1984 (New York 1993). Další literatura viz Fukala, R.: Třicetiletá válka – konflikt, který změnil tvář Evropy. In: Barteček, I. – Šamberger, Z. (edd.): Ad honorem Josef Polišenský (1915–2001). Olomouc 2007, s. 97–118.

ČLÁNKY A STUDIE RADEK FUKALA OZVĚNY CHEBSKÝCH UDÁLOSTÍ VE SLEZSKU

kovi prozradil. Po prvním ohromení se Freiberger vzpamatoval a začal neodkladně jednat. Povolal z nedalekých Hlubčic (n. Leobschütz, p. Głubczyce) podplukovníka Engelharta s několika kompaniemi českých dragounů. Zesílil hlídky na hradbách. Obsadil lichtenštejnský opavský zámek, kde si vytvořil hlavní štáb. Mezitím mu přišla zpráva o Šafgočově uvěznění. To se Freibergera příliš dotklo. Sám císaři věrně sloužil osmnáct let a na své náklady postavil jeden regiment. A takový byl císařův vděk. Za svou službu měl být z funkce odstraněn a uvězněn v Kozlí (n. Cosel, p. Koźle). Nechtěl dopadnout jako jeho nešťastný velitel a zahájil odboj. Neklidná Opava Uvnitř opavských hradeb to jen vřelo. Pověsti o tom, že frýdlantský vévoda se spojil se Švédskem, Francií a protestantskými říšskými knížaty, způsobily převrat mezi měšťany. Řada z nich se opět hlásila k nekatolickému náboženství a byla ochotna bojovat proti habs burskému nepříteli. Freiberger nenechal opavské měšťany a šlechtu tamního knížectví dlouho čekat. Ve svém projevu prohlásil, že je dává do ochrany frýdlantského vévody a jeho spojenců. Tím zahájil otevřený odboj. Sám se prohlásil za plukovníka a jeho mužstvo mu složilo přísahu. Když dorazili hrabě Jindřich Šlik s plukovníkem Heřmanem Donínem, aby převzali velení nad Šafgočovými jednotkami, Freiberger je s ostatními katolickými odpůrci zatkl a na zámku uvěznil. To měl být signál k protihabsburskému povstání ve Slezsku. Opavský velitel pak začal hledat spásu ve spojení s nepřítelem. Obrátil se na švédského velitele posádky v Olešnici (n. Oels, p. Oleśnica) plukovníka Jindřicha Jakuba Duwalla, aby spolu s ním obrátil zbraně proti císařským. Odpověď na výzvu do Opavy nepřišla, protože švédský říšský kancléř Axel Oxenstierna a jeho spolupracovníci nebyli na takové povstání připraveni. Jen čeští emigranti byli ochotni se do akce zapojit a alespoň opavský odboj podporovali. Lepší vyhlídky nepřinesly ani kontakty se saským plukovníkem Schneiderem, který se svými jednotkami ležel u Opolí (n. Oppeln, p. Opole) a byl bratrem Samuela z Lilienfeldu. V blízkém Krnově městská rada dokonce odmítla spolupráci s povstalci, za což byla později knížetem Karlem Eusebiem z Lichtenštejna pochválena. Vzbouřenci se tak dostávali do izolace. Bylo jen otázkou času, kdy císařská strana ve Slezsku zmobilizuje vojenské síly a celou vzpouru rázně potlačí. Smyčka kolem Opavy se začala stahovat, ale ve městě zatím nic netušili a směle pokračovali v proticísařských akcích. Dne 3. března si Freiberger pod výhrůžkou trestu smrti svolal všechny měšťany a v přítomnosti komisaře Schneidera a dalších důstojníků slavnostně dosadil novou městskou radu, která se skládala jen z protestantů. Zároveň byl veřejně zrušen náboženský řád z roku 1630, který diskriminoval evangelíky. Podle některých zpráv chtěli nekatolíci do nutit ty, kteří dosavadní náboženský statut zavedli, aby jej druhý den veřejně „sežrali“. O několik hodin později se shromáždili vojáci na Dolním náměstí a s přítomnými diváky slavnostně přísahali králi Francouzskému, jakožto nově zvolenému Římskému císaři, vévodě Fridlandskému, jako zvolenému králi Českému, královské dědičce Švédské, kurfiřtům Saskému a Braniborskému a konfederovaným státům a stavům říše… Ze všech stran bylo slyšet Velice užitečný je pro opavské události starší příspěvek z pera Josefa Zukala (ZUKAL, J.: Paměti opavské : Črty kulturní a místopisné. Opava 1912, s. 84–90, a to v kapitole Drobné příběhy z války třicetileté), který vycházel ze Spisů historicko-statistické sekce [Schriften der historisch-statistischen Sektion der k. k. mährisch-schlesischen Gesellschaft…, IX, s. 170] Christiana d´Elverta. Právě Zukal systematicky shromáždil pro období třicetileté války na Opavsku a Krnovsku četné prameny; srov. Zemský archiv Opava, fond Josef Zukal.


volání „Vivat Fridland!“ V této souvislosti nelze přehlédnout, že na slavnostní přehlídce se podíleli nejen vojáci ze šafgočského pluku, ale také z trčkovského, martinického, valdštejnského (podle Maxmiliána z Valdštejna) a Böhmova pluku. Jen zemský hejtman Václav z Oppersdorfu a příslušníci stavovské obce, kteří byli vojáky do Opavy odvlečeni a kteří odmítli složit přísahu věrnosti Valdštejnovi, byli odzbrojeni, zatčeni a odvedeni do vězení. Téhož večera přepadli žoldnéři městského purkmistra Jiřího Zájezdského a žádali, aby jim vydal městské pečeti, které pak Freiberger užíval při vydávání zfalšovaných patentů. Na všechny strany rozesílal oznámení, že se k „frýdlantské konfederaci“ už přihlásilo nejen opavské, ale i krnovské a ratibořské knížectví, což neodpovídalo skutečnosti. V dalších dnech se muselo opavské měšťanstvo vyzbrojit a podílet se na obraně hradeb. Freiberger je svolal na mustruňk 5. března, kdy mu ozbrojení měšťané předvedli na Horním náměstí pochod se slavnostním výstřelem. Už 7. března se Freibergerovi potvrdila zpráva o smrti Albrechta z Valdštejna. Ta ho rázem ochromila v dalších protihabsburských aktivitách. Zatím celou věc tajil, ale na druhé straně začal prostřednictvím plukovníka Do nína vyjednávat s podmaršálem Götzem o čestné kapitulaci. Císařské regimenty postupovaly na Opavsko z Dolního Slezska přes Prudník (n. Neustat, p. Prudnik). Až 18. března stála Götzova vojska před Opavou. Následujícího dne se stoupenci zavražděného generalissima vzdali na akord, který podepsali císařští velitelé Götz, Leon Cropello de Medicis a zástupce řádu německých rytířů Jiří Vilém z Elkershausu, zvaný Klippel. Podle dohody měli vzbouření vojáci obnovit přísahu věrnosti císaři a provinilcům z řad důstojnictva byl garantován svobodný odchod z města. O měšťanech, kteří se do odboje zapletli, smlouva nic nehovořila. I když na Opavu nebyl podniknut útok, potrestání bylo těžké. Nejprve do města vstoupili žoldnéři Illovova pluku a zatkli všechny důležité představitele odboje. Freibergerovým vojákům byla dána milost a mohli ihned po přísaze vstoupit do císařské služby. Proti dohodě však byli zatčeni podplukovník Freiberger a jeho společník Schneider. Z opavské šlechty byli vzati do vazby Karel Cikán ze Slupska, Jan Pražma z Bílkova, Jiří Vranický a Jan Semoradský. Z měšťanů byli za hlavní buřiče označeni pasíř Jan Zimmermann, truhlář Jan John, zvonař Hanuš Knauf a lékárník Martin Kautz. Ostatní měšťané byli odzbrojeni. Dne 22. března učinil plukovník Leon Cropello jménem Götzova štábu toto prohlášení: Poněvadž se měšťanstvo k odboji přidalo i ke konfederaci přísahalo, zapomenouc se nad věrností a povinností svou k Jeho Milosti Císařské, že tím hrdlo a život propadlo, však že se mu za to přece ukládá jen pokuta 50 000 říšských tolarů… Pokud by měšťané nesouhlasili do dvou hodin, budou čtyři z nich oběšeni a město bude žoldnéři krutě vypleněno. Naříkající měšťané neměli na vybranou. Jenže tak velkou sumu nemohli sehnat. Není divu, že městské vězení praskalo ve švech. Ačkoli byla výše pokuty snížena, čtyři zatčení měšťané měli být přivedeni pod šibenici. Nastal krvavý proces s lidmi, kteří byli zapleteni do údajných Valdštejnových proticísařských plánů. Ve většině monografií o Valdštejnovi jsou přirozeně jen drobné zmínky o situaci ve Slezsku. Zatím nejobjektivnější popis, byť jen velmi stručný, o vzpouře opavské posádky a Šafgočově procesu Kollmann, J.: Valdštejnův konec. Historie 2. generalátu 1631–1634. Praha 2001, s. 190–191, 198–199. V závěru úvah autor kriticky vyslovuje pochybnosti o provolávání českých žoldnéřů „Vivat Fridland!“, jak uvádí PEKAŘ, J.: Valdštejn 1630–1634. Dějiny valdštejnského spiknutí. II. Praha 1934, s. 317. Srov. životopisný nástin místodržícího řádu německých rytířů Fukala, R.: Klippel, Georg Wilhelm von Elkerhausen. Biografický slovník Slezska a severní Moravy, 9. Ostrava 1997, s. 55–57.

Zukal, J.: Paměti opavské, s. 88.


Valdštejnův věrný důstojník Než si podrobně popíšeme epilog „valdštejnského spiknutí“ na Opavsku, pohlédněme zpět do životních osudů slezského šlechtice, který byl vídeňskou komisí obviněn ze zrady císaře. Jeho vojenská kariéra v císařském velitelském sboru zase nebyla nijak výjimečná. Od ostatních důstojníků se snad odlišoval tím, že pocházel z bohatého šlechtického rodu, a proto neprojevoval takovou touhu po majetku jako většina jeho vojenských souputníků. Mezi osobami italského a španělského katolického původu byl zvláštní ještě v tom, že měl pevné vztahy k zemím Koruny české, k slezské knížecí a stavovské obci a v neposlední řadě k protestantskému prostředí. Dolnoslezský šlechtic Jan Oldřich Šafgoč (německy Hans Ulrich von Schaffgotsch) se narodil 28. srpna 1595 na hradě Greiffensteinu (n. Greiffenstein, p. Gryf). Byl synem Eleonory z Promnic a Kryštofa Šafgoče. V mládí se vydal na kavalírskou cestu. Studoval na protestantských školách v Tübingen, Altdorfu a Lipsku. Pak procestoval Itálii, Francii, Španělsko, Maltu, Anglii a Nizozemí. V roce 1613 se vrátil ze zahraničí a převzal správu rodových statků Kynast (p. Chojnik), Greiffenstein (p. Gryf) a Trachenberk (p. Żmigród). O něco později ho český král Matyáš jmenoval svým komořím. Jeho kariéru měl završit sňatek s urozenou a navíc velmi krásnou piastovskou kněžnou Barborou Anežkou, sestrou knížete Jana Kristiána Lehnicko-Břežského, ale události třicetileté války záhy změnily všechny plány a představy nejen slezské aristokratické společnosti, ale i mladého Šafgoče. Již během českého stavovského povstání se Jan Oldřich Šafgoč angažoval na politickém kolbišti. Po defenestraci byl slezskými knížaty vyslán do Prahy, aby v tamní komisi projednával porušení stavovských a náboženských svobod. Pak se s ním setkáváme při návštěvě Fridricha Falckého ve Vratislavi, kde ho se slezskou politickou elitou slavnostně uvítal. Po bělohorské porážce se angažoval při jednání s drážďanským dvorem o amnestii Slezska. Při té příležitosti složil Šafgoč lenní hold císaři a vstoupil do vojenských služeb habsbursko-saské koalice, v níž získával první válečné zkušenosti při obléhání Kladska. Zde se poprvé setkal s Valdštejnem, jehož podvelitelé Torquato Conti a Ferdinand z Nogarolu vedli se slezskými a saskými jednotkami společné útoky na město, které kapitulovalo až 28. října roku 1622. Tady si osvojil základy vojenské strategie a taktiky. Jako většina aktérů pochopil, že v těchto bojích už nejde o náboženství, ale o moc, výnosné úřady a bo hatství. A to temperamentní protestantský šlechtic v císařsko-katolických službách začal během následujících událostí plně respektovat. 10 Osudovým zlomem v Šafgočově vojenské dráze se stala dánská fáze třicetileté války, kdy vojáci Petra Arnošta Mansfelda a Jana Arnošta Sasko-Výmarského začali ohrožovat slez Stručný životopisný nástin příslušníka významného slezského rodu a generála viz Schlesische Lebensbilder. Schlesier des 17. bis 19. Jahrhunderts, 3. Breslau 1928, s. 28; zásadní práce Krebs, J.: Hans Ulrich Freiherr von Schaffgotsch : Ein Lebensbild aus der Zeit des Dreißigjährigen Kreiges. Breslau 1890; k tomu ještě srov. zajímavý tisk, který se zabývá posledním obdobím Šafgočova života a osudy jeho potomků Krahn, C. W. I.: Hans Ulrich Schaffgotsch. Hirschenberg 1829 (knihovna Slezského ústavu, Slezského zemského muzea v Opavě, sign. S10.300).

Palm, H: Der Dresdener Accord. Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens 13, 1876, s. 151–192.

Fukala, R.: Jan Jiří Krnovský : Stavovské povstání a zápas s Habsburky. České Budějovice 2005, s. 177–179; zvl. s. 217–236; Týž: Kladsko a pokus stoupenců Friedricha Falckého o zvrat poměrů v letech 1621–1622. In: Kladský sborník, IV. Hradec Králové 2001, s. 43–56; k slezské problematice zejména Maroń, J.: Wojna trzy dziestoletnia na Śląsku : Aspekty militarne. Wrocław – Racibórz 2008; standardní poučení přináší sborník BARTKIEWICZ, K. (ed.): Wojna trzydziestoletnia (1618–1648) na ziemiach nadodrzańskich. Zielona Góra 1993. 10


ská města a pevnosti. V lednu a únoru roku 1626 byl Šafgoč císařským štábem pověřen k naverbování 600 knechtů. Na tajné poradě slezských knížat a stavů v Lehnici (n. Liegnitz, p. Legnica) dokonce sám navrhoval postavení 1000 pěších a 500 rejtarů, ale přítomní sněmovníci jeho představy o síle protivníka pokládali za přehnané a s tak rozsáhlým verbováním nesouhlasili. Šafgoč dostal na starost obranu hlohovského a zaháňského knížectví, a to s počtem 500 arkebuzírů. Z jiných zpráv víme, že měl v dubnu velet jezdectvu, které operovalo v minsterberském knížectví. Během dánské ofenzívy se jeho vojenské osudy znovu spojily s Valdštejnem, který zahájil pronásledování protivníka a vstoupil na slezské území. Při vytlačení dánsko-emigrantské armády z ohrožené země bojoval pod vrchním císařským velitelem u Hlubčic, kde byl pověřen vyjednáváním o čestný akord s tamními obránci. Po ukončení bojů se zbytky dánské invazní armády se Šafgoč stáhl dočasně do ústraní svých statků a žil převážný čas rodinnými a hospodářskými starostmi.11 Na jaře roku 1630, kdy se švédský král se svými vojáky vylodil na pomořanském pobřeží a zahájil operace proti severoněmeckým habsbursko-katolickým posádkám, vstoupil Jan Oldřich Šafgoč definitivně do císařské armády. Naverboval svůj první regiment, který čítal 500 arkebuzírů. Jeho úkolem bylo bránit braniborsko-slezskou hranici a především pomáhat veliteli hlohovské pevnosti Raimundu Montecuccolimu. Při jedné z akcí se do stal do pasti a byl Švédy zajat. Brzy byl ale propuštěn a v létě roku 1631 už působil ve slezském Vartenberku (n. Groß Wartenberg, p. Syców). Zbytek roku operoval v Čechách, které ohrožovali Sasové. Po Valdštejnově opětovném nástupu do úřadu vrchního velitele císařské armády se stal Šafgoč generálstrážmistrem. Od dubna roku 1632 verboval pro generalissima další vojáky, kteří měli ze Slezska vytlačit braniborsko-saské jednotky. Na konci června obsadil s 1000 jezdci Zhořelec (n. Görlitz, p. Zgorzelec). V dalších měsících pokračoval v drobných bojích, ale vinou Marradasovy neschopnosti obsazovala protestantská armáda s českými emigranty jedno slezské město za druhým.12 Tehdy měl ve svých jednotkách jak polskou, tak moldavskou a valašskou lehkou jízdu. S nimi zle doléhal na Arnimovy posádky a zastrašoval je. Před bitvou u Svídnice (n. Schweidnitz, p. Świdnica) velel 14 regimentům jízdy a 7 regimentům dragounů. Během akcí se mu podařilo odříznout Thurnův oddíl, který se vzdal a složil zbraně. Hrabě Thurn byl zatčen a odvezen k Valdštejnovi do Hlohova. Za své udatné činy byl Šafgoč povýšen na generála jízdy.13 Po těchto úspěších přišla chebská krvavá hostina. Šafgočův podpis totiž nechyběl na plzeňském reversu, kterým se zavazoval ctí, životem a statky, že zůstane věrný Valdštejnovi až do poslední kapky krve. Věrnost generalissimovi ho nakonec stála život. Dne 24. února roku 1634 byl v Olavě zatčen plukovníky Rudolfem Colloredem a Melchiorem 11 Tato část textu se zakládá hlavně na aktech, které byly publikovány v edicích: Krebs, J. – Palm, H. (edd.): Acta Publica. Verhandlungen und Correspondenzen der schlesischen Fürsten und Stände (1618–1629), I–VIII. Breslau 1865–1906; Líva, V. (ed.): Prameny k dějinám třicetileté války. Regesta fondu militare archivu ministerstva vnitra ČSR v Praze, II–VIII. Praha 1938–1954; Polišenský, J. a kol. (edd.): Documenta Bohemica Bellum Tricenalle illustrantia, I–V. Praha 1971–1974. K dánskému období třicetileté války ve Slezsku srov. Fu kala, R.: Dánský vpád do Slezska a rozklad opavské stavovské společnosti, Slezský sborník 99, 2001, s. 81–94 (tam další bibliografie). 12

Blíže o španělském generálovi FoRbelský, J.: Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století : Osudy generála Baltasara Marradase. Praha 2006, s. 491–523.

13

K Thurnově postavě srov. Pojar, M.: Jindřich Matyáš Thurn : Muž činu. Praha 1998, s. 138–147 (tam četné chyby); k událostem ve Slezsku a k Thurnově činnosti viz podrobně Pekař, J.: c. d., II, s. 3–106; okolnosti Valdštejnovy neúspěšné slezské kampaně viz Janáček, J.: Valdštejn a jeho doba. Praha 1978, s. 423–446.


Hatzfeldem. O den později byl odvlečen do kladského vězení a na jaře byl převezen do Vídně, kde se měly konat první výslechy s obviněnými Valdštejnovými důstojníky.14 Potrestání měšťanů a důstojníků Po obsazení Opavy a zatčení provinilců císařská strana nezahálela a vydala první rozkazy k vyšetřování Freibergerovy vzpoury a skutečností, které vedly k Šafgočovu zažalování. Nejprve byli potrestáni účastníci povstání v Opavě, kde na Horním náměstí postavili po pravčí lešení. Záhy byl do města dovlečen jistý hostinský z Vladěnína, který sloužil Lilienfeldovi jako kurýr mezi Opavou a Opolím. Bez velkých okolků se octl na popravišti a byl oběšen. Dne 23. března měly padat další hlavy. Tentokrát došla řada na měšťany. Pod oběšeným krčmářem si měli čtyři zatčení vylosovat svou smrt. Na náměstí přišli v železech pasíř Jan Zimmermann, truhlář Jan John, zvonař Hans Knauf a lékárník Martin Kautz. Za asistence vojáků a diváků hráli v kostky. Smůlu měl lékárník. Když se kat chopil odsouzeného, volal nešťastník, že chce před smrtí ještě zpověď. Kautz měl hodně přímluvců. O záchranu jeho života se pokoušela i přítomná opavská šlechta, která ovlivnila celé dramatické představení. Všichni odsouzenci byli vojáky odvedeni zpět do vězení a poprava byla odložena.15 Nastalo dlouhé a nezáviděníhodné čekání na novou exekuci. Rodiny uvězněných oblehly císařské velitelství na lichtenštejnském zámku a prosily o zmírnění ortelu. Dne 27. března zasedal válečný soud a za dva dny odsoudil Samuela z Lilienfeldu nelítostně k trestu smrti. Nešťastný vojenský komisař měl být symbolicky sťat u zámku, kde mu na počátku vzpoury musela nová městská rada složit přísahu. Pak byli pod šibenicí exemplárně mečem popraveni také John a Zimmermann. I když je komisaři vybrali zdánlivě náhodně, oba byli spíše zkráceni na životě za to, že se v minulosti velmi angažovali v činnosti stavovské emigrace. Součástí opavské exekuce bylo i vystavení hlav popravených na věžích městských bran. Lilienfeldova visela na Jaktařské bráně, Johnova byla umístěna na Hradecké věži a Zimmermannova zůstala přibita na Ratibořské bráně. Jen u hlavního organizátora vzpoury udělala soudní komise velkorysé gesto. Freiberger měl štěstí. Nejprve byl vzat do vyšetřovací vazby a poslán do Vídně, pak byl omilostněn, přičemž přestoupil na katolickou víru a byl přijat zpět do císařských služeb. Další kolo vyšetřování a trestů se odehrávalo jak ve Vídni, tak v Řezně, kde byla zřízena komise složená z důstojníků, kteří měli vyšetřovat provinilé vojenské osoby. Jednalo se o knížete Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského, generála polního zbrojmistra Arnošta Jiřího Sparra, generála jezdectva Jana Arnošta Scherffenberka, plukovníka Petra Losyho, plukovníka Františka Viléma Mohra, podplukovníka Julia Jindřicha Hämmerleho a především o generála jízdy Jana Oldřicha Šafgoče. Ti měli podle vojenského soudu, kterému předsedal podmaršál Jan Götz, vědět o Valdštejnově spiknutí a zamlčet další skutečnosti namířené proti vídeňskému dvoru. Šafgoč byl navíc označen za hlavního viníka, protože chtěl provést protihabsburský převrat v celém Slezsku. Důkazem měla být Freibergerova rebelie v Opavě, o které s naprostou jistotou víme, že o její přípravě a realizaci neměl Šafgoč nejmenší tušení. Důvodem jeho neštěstí se stal rozsáhlý majetek, který ve Slezsku 14 15

Krebs, J.: Hans Ulrich Freiherr von Schaffgotsch, s. 81–96.

Zukal, J.: Paměti opavské, s. 88–90, k tomu stručně a naposledy Korbelářová, I.: Freibergerova rebelie. In: Opava : Historie, kultura, lidé. Praha 2006, s. 176.

10


vlastnil a který se mohl stát předmětem dalších konfiskací a odměn pro lačné císařské generály.16 Götzova vyšetřující komise nic podstatného o Valdštejnově spiknutí nezjistila. Kromě Jana Oldřicha Šafgoče zůstali obvinění důstojníci ušetřeni a císař jim změnil popravu na doživotní žalář. Později byli všichni propuštěni na svobodu a sloužili v různých armádách. Kníže Julius Jindřich Sasko-Lauenburský byl dokonce za mnohá příkoří povýšen na ge nerála armádního sboru ve Slezsku. Celý proces byl zinscenován a schopný velitel jízdy a bohatý slezský šlechtic Jan Oldřich Šafgoč se stal obětí závisti a intrik ziskuchtivých protivníků, kteří se u císařského dvora podíleli na Valdštejnově pádu. Celá záležitost s širokým protihabsburským spiknutím tak praskla jako mýdlová bublina. Šafgoč byl přesto poslán na smrt. Ještě před popravou dal císař souhlas k mučení, ale odsouzený generál se choval statečně a nikoho neprozradil. Tak krutý postup byl pro Šafgoče ponižující, protože byl příslušníkem nejvyšších slezských aristokratických kruhů a nic se mu nedokázalo. Neslavný proces měl poslední dějství 23. července roku 1635. Ten den v Řezně vyvedli utýraného Valdštejnova generála na popraviště. Odsouzený přijal císařův výrok s klidem a s přesvědčením, že je nevinný. Nikdo se ho však nezastal. Byl poslední obětí komplotu vídeňského dvora. Definitivní tečku za celým případem udělal jeho bývalý podřízený Albrecht Freiberger. Odkoupil totiž za 10 tolarů popravčí meč řezenského kata, jehož rukou byla sťata hlava nevinného slezského šlechtice. Zusammenfassung Nachhalle der Eger Eregnisse in Schlesien Radek Fukala Die Ereignisse in Eger 25. 2. 1634 und Ermordung des Albrecht von Wallenstein, Herzog von Friedland, Sagan, Glogau, Mecklenburg und Generalissimus der kaiserlichen Armee ziehten an und ziehen an Interese der Fachhistoriker, Publizisten und Leser der Faktliteratur. Tragischer Ablauf des berühmten Feldherren des 30jährigen Krieges ist nicht Hauptthema des vorgelegten Beitrags. Autor folgt dramatisches Schicksal der schlesischen Protagonisten, die in Wallensteinischen Literatur oft übergangen sind. Recht in Glogau fiel schicksalsträchtige Entscheidung der hohen kaiserlichen Offizieren über Umbringen von Wallenstein. Trübe Episode spielte sich in Troppau ab. Hiesige Garnison, die unter dem Kommando von Oberstleutenant Albrecht Freiberg stand, empörte sich gegen den Kaiser. Soldaten und Bürger schworen die Treue dem Wallenstein. In zwei Wochen wurde die Rebellion niederschlagen und die Schuldigen verhaftet und bestraft. Im Lauf des inszenierten Prozesses war auch der schlesische General Hans Ulrich von Schaffgotsch, der nicht an Troppauer Aufstand teilnahm, aus Verrat beschuldigt. Nur dafür, dass es um sein Regiment ging, wurde er gefoltert und aufgrund ausgeklügelter Beweise hingerichtet.

16

Krebs, J.: Hans Ulrich Freiherr von Schaffgotsch, s. 107–160.


11

ČLÁNKY A STUDIE

K formování mensálních statků olomouckého biskupství před Bílou Horou JAN AL SAHEB

Al Saheb, Jan: About formation of mensal domains of Olomouc bishopric before White Mountain The contribution deals with process of forming so called mensal domains of Olomouc bishopric in the pre–Bílá Hora era (1553–1619).That process did not restrict to the extension of land holding only, by means of adding of new domains as consolidation of individual domains may be observed as well. It was realized by means of swallowing of tiny domains in the immediate vicinity or directly inside large mensal domains. This process was most distinct in the North–east dominium of Hukvaldy which served as an example of consolidation process. Key words Bishopric of Olomouc * consolidation of domains * domain of Hukvaldy * economic history * Early Modern Age Contact Museum Těšínska; [email protected]

Olomoucké biskupství, jehož počátky sahají do roku 1063, se během pěti následujících staletí etablovalo v majoritního vlastníka statků na Moravě a po této stránce daleko předčilo ostatní církevní instituce v českých zemích. Proces formování a koncentrace majetku biskupství byl ovšem dlouhý a značně složitý. Kumulace pozemkových držav dosáhla svého vrcholu těsně před vypuknutím stavovského protihabsburského povstání na sklonku druhého desetiletí 17. století. Ziskem panství Chropyně roku 1615 byla završena etapa konsolidace za husitských a později česko-uherských válek rozvráceného biskupského majetku. V následující studii se pokusíme přiblížit tento velmi dynamický proces, jehož kořeny lze sledovat přinejmenším už od počátku 16. století. Nechceme se ovšem omezit na pouhé sledování rozšíření pozemkové držby formou připojování nových dominií, nýbrž se zaměříme na méně zřetelný aspekt, totiž na scelování stávajících držav. V rámci mensálních panství olomouckého biskupství se tento proces nejmarkantněji projevil v případě severomoravského dominia Hukvaldy, na jehož příkladu budeme vývoj scelování panství demonstrovat. Na základě této analytické metody lze následně vyvodit některé obecné rysy a platformu fungující přinejmenším v celomoravském měřítku. Pozemková držba představovala v průběhu dějin až do nástupu občanské společnosti jeden z hlavních zdrojů politické moci a zároveň byla základním prostředkem k utváření hospodářského a ekonomického potenciálu každého feudála. Snaha ovládat co největší územní rozsah tedy úzce souvisela s úsilím o rozšíření či upevnění politického vlivu každého aristokrata. Z této obecné charakteristiky ničím nevybočuje ani dlouhá řada olomouckých biskupů. Při obnovení biskupství v roce 1063 náležely k jeho hospodářské

12


základně zřejmě pouhé tři lokality a první biskupové museli s notným přispěním českých panovníků za nelehkých podmínek obhajovat vůbec samu existenci této instituce. Do po čátku 15. století se pak pozemková základna biskupství rozrůstala prakticky výhradně formou pro církevní instituce nejtypičtější, tedy donacemi. V zásadě lze proto državy olomouckého biskupství rozdělit do tří kategorií. První představovaly tzv. statky mensální neboli stolní, které byly vyčleněny z původního majetku české koruny, druhou kategorií byly tzv. statky komorní, vydělené z držav královské české komory a konečně třetím typem pozemkového majetku biskupství byly statky lenní neboli manské. Manské državy lze zároveň označit za tzv. podléna (Afterlehen) české koruny, neboť byly primárně olomouckému biskupství uděleny lénem právě českou korunou a až sekundárně je udělovali biskupové svým leníkům. K bezprostřednímu hospodářskému zabezpečení biskupství tedy sloužily pouze statky mensální a komorní. Tyto se však důsledkem válečných událostí v první, ale i ve druhé polovině 15. století ocitly z velké části v rukou světských feudálů, a to nejčastěji formou zástavy. Jedině takovým způsobem bylo totiž možno legalizovat násilné úchvaty církevního majetku, který tak alespoň „de iure“ zůstal i nadále nezcizitelnou součástí biskupství. Tak kupříkladu v roce 1465 měl biskup Tas z Boskovic (eps. 1459–1482) v přímém držení pouze mensální panství Vyškov, Modřice, ves Jaktař poblíž Opavy a drobné komorní statky v okolí Olomouce, zatímco v zástavě (bona occupata) se nacházela panství Hukvaldy, Kroměříž, Kelč, Mírov, Svitavy, Osoblaha, Ketř, Libavá, Budišov a další drobné državy. Ačkoliv již biskup Tas usiloval o restauraci neutěšených poměrů, teprve za episkopátu biskupa Stanislava Thurza (eps. 1497–1540) došlo k po stupné konsolidaci původní pozemkové držby a jednotlivá panství byla vykupována z dlou

K počáteční fázi pozemkové držby olomouckého biskupství viz HRABOVÁ, L.: Ekonomika feudální držby olomouckého biskupství ve druhé polovině 13. století. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica 20, Historica VI. Praha 1964.

Tzv. korunní zboží byla ta část královských statků, která se od poloviny 14. století vyhraňovala jako nezcizitelný majetek státu, král byl pouze uživatelem těchto statků, a jeho dispoziční pravomoc nad nimi byla tedy omezená a vázaná na souhlas stavů. Viz JANÁK, J. – HLEDÍKOVÁ, Z. – DOBEŠ, J.: Dějiny správy v českých zemích. Praha 2005, s. 107.

Tzv. komorní zboží byla ta část královských statků, která byla fakticky soukromým královským majetkem, kterým mohl král volně disponovat. Viz tamtéž, s. 107.

Vznik lenního systému spadá v prostředí olomouckého biskupství do poloviny 13. století (poprvé léno uděleno r. 1249), za zakladatele sítě těchto manských statků je považován olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku (eps. 1245–1281). Za jeho episkopátu došlo k recepci magdeburského lenního právního řádu. Definitivní potvrzení tohoto stavu pak znamenalo privilegium Přemysla Otakara II. z 8. ledna 1274, kdy bylo právo olomouckých biskupů udělovat jejich statky v léno definitivně potvrzeno. Nutno poznamenat, že konstituování vlastní manské soustavy v rámci českého státu představovalo svým způsobem unikátní jev, kterým bylo zřetelně vymezeno nadřazené postavení olomouckých biskupů vůči ostatním feudálům v zemi. Viz KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské II. Brno 1902, s. 154 a násl.; BAKALA, J.: K počátkům lenního zřízení v českém státě. Slezský sborník 57, 1959, s. 377–388; nejnověji LAPČÍK, S.: Nástin vývoje lenní organizace olomouckých biskupů a arcibiskupů. In: Olomoucký archivní sborník 3, 2005, s. 38 a násl.; AL SAHEB, J.: Urbariální soupis lenního statku Místek z roku 1583. Práce a studie Muzea Beskyd 18, 2007, s. 176–177; TÝŽ: Lenní statek Místek ve 2. polovině 16. století (k procesu formování mensálních držav olomouckého biskupství před Bílou horou). Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 2008, s. 99–117.

ROUBIC, A.: Správa statků olomouckého (arci)biskupství od 16. století. Sborník archivních prací 31, 1981, č. 2, s. 423 a násl.; TÝŽ: Olomoucké biskupství ve druhé polovině 15. století. In: Morava na prahu nové doby. Přerov 1995, s. 94 a násl. LECHNER, K. (ed.): Die ältesten Belehnungs-und Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz. Brünn 1902, s. 102–137.

ČLÁNKY A STUDIE JAN AL SAHEB K FORMOVÁNÍ MENSÁLNÍCH STATKŮ OLOMOUCKÉHO BISKUPSTVÍ…

13

hodobých zástav. V polovině 16. století již byla kumulace původní hospodářské základny úspěšně završena a ve vývoji pozemkové držby olomouckého biskupství tak nastala nová, vzestupná fáze. Po celou druhou polovinu 16. století proto sledujeme snahu biskupů Marka Khuena (eps. 1553–1565), Viléma Prusinovského (eps. 1565–1572) a především Stanislava Pavlovského (eps. 1579–1598) o scelování jednotlivých poměrně roztříštěných dominií v kompaktní územní celky. Hospodářskou základnu biskupství však i přesto tvořil po celé sledované období konstantní počet mensálních neboli stolních panství. Vedle hlavního správního centra Kroměříže to byly ještě državy Mírov-Svitavy, Osoblaha-Ketř, Vyškov, Kelč, Libavá-Budišov, Hukvaldy a komplex tzv. komorních statků poblíž Olomouce. Proces scelování těchto dominií tedy neznamenal jejich vzájemné spojování, což ostatně bylo při jejich rozmístění prakticky po celé Moravě nemyslitelné, ale probíhal stejně jako v jiných případech formou přikupování a připojování drobných statků v jejich přímém sousedství. Úsilí olomouckých biskupů bylo v mnoha případech ulehčeno faktem, že při pojovaná území náležela k manským statkům biskupství, na něž měli biskupové přednostní kupní právo. Rozumí se tím ovšem právo přikoupit tuto državu pouze k některému z mensálních panství coby nezcizitelnému majetku biskupství, nikoliv tedy jen pro svou osobu, respektive rod. Nad každým takovým majetkovým převodem proto bděla v roli ochránce práv biskupství olomoucká kapitula. V období těsně před Bílou horou se díky cílenému scelování jednotlivých panství etablovalo olomoucké biskupství v největšího pozemkového vlastníka na Moravě, když k biskupské mense náležela přibližně jedna desetina země.10 BALETKA, T.: Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540), jeho kancelář a správa biskupských statků. Sborník archivních prací 54, 2004, s. 135.

Zemský archiv (ZA) v Opavě, pobočka Olomouc, fond Arcibiskupství Olomouc (AO), inv. č. 3945, sign. C 6, kart. 1812; Tamtéž, fond AO, inv. č. 3952, sign. C 10, kart. 1812; Moravský zemský archiv Brno, fond A 7 – přiznávací berní listy, sign. 179, kart. 13. Ke správě mensálních statků viz JIRÁSEK, J.: Poddaní na panství olomouckého biskupství v druhé polovině 16. století. Rozpravy Československé akademie věd 67, sešit 10, 1957, s. 7; BALCÁREK, P.: Kancelář kardinála Ditrichštejna a správa biskupských statků před Bílou horou. Sborník archivních prací 28, 1978, s. 103; ROUBIC, A.: c. d., s. 437 a násl.; ŠŤĚPÁN, J.: Úředníci a personál na stolních panstvích olomouckého biskupství v druhé polovině 16. století. Olomoucký archivní sborník 3, 2005, s. 59; AL SAHEB, J.: Urbář panství Hukvaldy z roku 1581 (diplomatický rozbor pramene a jeho písaři). Olomoucký archivní sborník 5, 2007, s. 89–108; TÝŽ: Sirotčí agenda na mensálních statcích olomouckého biskupství v 16. a 17. století na příkladu hukvaldského panství. Časopis Matice moravské 126, 2007, s. 267–283; TÝŽ: Instrukce olomouckého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova pro hukvaldského úředníka z roku 1570. In: Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku 8, 2007, s. 7–27; TÝŽ: K patrimoniální správě panství Osoblaha-Ketř ve 2. polovině 16. století. In: Sborník Bruntálského muzea 2008, s. 17–27; TÝŽ: Některé aspekty vrchnostenské správy na Osoblažsku koncem 16. století. Časopis Slezského zemského muzea, řada B, 2008, s. 1–12; TÝŽ (ed.): Urbář hukvaldského panství z roku 1581. Frýdek-Místek 2008.

Lenní řád vydaný v roce 1573 biskupem Janem Grodeckým zavazoval many v případě prodeje jejich manského statku, aby jej poskytli k odkoupení nejprve olomouckým biskupům, teprve v případě, že by o něj nebyl z jejich strany projeven zájem, mohli manové prodat lenní statek dalšímu zájemci. Nový držitel pak byl povinen ihned po převzetí zakoupeného panství složit lenní přísahu. …Když by který z pánů manů jaký statek manský s povolení[m] kněze biskupa prodati chtěl, nejprve má registra jeho mi[los]ti knězi biskupovi vydati a s ním se, jestliže bude chtíti kaupiti, v jednání se dáti. A jestliže by se kněz biskup smluviti nemohl, aneb že by jeho milost kaupiti nechtěl a on jiný osobě k tomu hodné ten statek prodal, aneb smlauvu s ním učinil, nemá se jemu v tom žádná překážka od kněze biskupa, ani od žádného státi. Však nemá žádnýmu za tu sumu, aneb pod to, což mu kněz biskup dávati ráčil, ten statek pustiti a v tom se má bez všeho fortele chovati… Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 55, sign. O, pag. 307–312. Při přepisu autentických textů v této studii jsem se řídil platnými pravidly pro transkripci, pouze dvojhlásku „au“ jsem ponechal v původním znění. Psaní velkých písmen jsem přizpůsobil současné pravopisné normě. Viz ŠŤOVÍČEK, I. a kol.: Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Praha 2002.

JIRÁSEK, J.: Růst pozemkového vlastnictví olomouckého biskupství v letech 1555–1636. Sborník Matice moravské 81, 1962, s. 187.

10

14


Rozlohou největším stolním statkem olomouckého biskupství bylo severomoravské dominium Hukvaldy. Právě jeho územnímu vývoji ve druhé polovině 16. století se budeme v této studii dále podrobněji věnovat. Na základě berního soupisu z poloviny padesátých let 16. století sestávalo hukvaldské panství ze stejnojmenného hradu, města Ostravy, městeček Příbora, Brušperka a Frenštátu p. R. a dále ze sedmnácti vsí, konkrétně dílu Staříče, Fryčovic, Palkovic, Tiché, dílu Klokočova, Mniší, dílu Skotnice, Lichnova, Kopřivnice, Chlebovic, Metylovic, Sklenova, Lhotky, Vlčovic, Kozlovic, Větřkovic a Drnholce.11 Toto už tak rozsáhlé dominium, získané biskupem Stanislavem I. Thurzem (eps. 1497–1540) z dlouholetých zástav až na prahu druhého desetiletí 16. století,12 bylo navíc obklopeno hojnými drobnějšími i většími statky, náležejícími ke konglomerátu manských držav olomouckého biskupství. Jejich celkový počet se důsledkem slučování nebo naopak rozdělování, případně zániku jednotlivých lén v průběhu 16. století měnil, ale přibližně se pohyboval okolo dvou desítek. Největší část se jich rozkládala severně a severozápadně od správního centra panství, Hukvald. Na západě a severozápadě s hukvaldským panstvím sousedily drobné manské statky Sedlnice,13 Hukovice,14 Kateřinice, Trnávka15 a díl Závišic. K větším lze počítat statek a tvrz v Nové Horce, k němuž náležely ještě vsi Albrechtičky, díl Závišic, Mošnov, Mošnovec, Skorotín a díl Petřvaldu se třemi poddanými.16 V těsném sousedství se pak rozkládalo léno Petřvald, které sestávalo ze stejnojmenného dílu vsi s tvrzí a dvou vsí Petřvaldíku a Košatky nad Odrou.17 Severně od hukvaldského hradu k mensálnímu panství přiléhaly manské statky Stará Ves, k níž náležela ves Proskovice,18 dále lenní 11

ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 3945, sign. C 6, kart. 1812.

Jednání o vykoupení hukvaldského panství ze zástavy zahájil s potomky zemřelého zástavního pána Beneše Černohorského z Boskovic biskup Thurzo zřejmě krátce po jeho smrti v roce 1507. Ovšem teprve v roce 1510 za vydatné finanční pomoci biskupova bratra, Jiříka Thurza, mohla být jednání úspěšně završena a panství bylo přičleněno opět k mensálním državám olomouckého biskupství. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, sign. A Vc 21/2. V literatuře viz BALETKA, T.: c. d., s. 140.

12

Po celé 16. století bylo léno v rukou rodu Sedlnických z Choltic. Viz HOSÁK, L.: Historický místopis země mo ravskoslezské. Praha 2004, s. 693.

13

14

Od roku 1514 bylo léno v rukou rodu Sedlnických z Choltic. Viz HOSÁK, L.: c. d., s. 691.

Od roku 1542 byly oba lenní statky v držení rodu Choryňských z Ledské. Viz HOSÁK, L.: c. d., s. 694–695. V roce 1610 byl sepsán urbář obou statků. V Kateřinicích tehdy tento pramen zaznamenal vedle fojta také 17 sedláků a 7 chalupníků, v Trnávce pak vedle fojta 17 sedláků a 10 chalupníků. Viz TUREK, A.: Urbář panství Kateřinic a Trnávky z r. 1610. Kravařsko 12, 1949, s. 39–41.

15

Léno v průběhu 16. století poměrně často měnilo držitele, vystřídali se zde například příslušníci rodů Haug viců z Biskupic, Petřvaldských z Petřvaldu, teprve od roku 1579 bylo léno na delší dobu v držení rodu Sedlnických z Choltic. Viz HOSÁK, L.: c. d., s. 694. Z roku 1605 se dochoval poměrně podrobný urbář tohoto statku. Ve vsi Albrechtičkách zaznamenává tento pramen vedle fojta 18 sedláků a 8 zahradníků a chalupníků včetně krčmáře, ve vsích Mošnově a Mošnovci evidoval urbář vedle fojta ještě 25 sedláků, 2 svobodníky, 10 zahradníků včetně krčmáře a 21 chalupníků. Konečně ve vsi Skorotíně bylo na základě tohoto urbáře evidováno vedle fojta 16 sedláků. Viz TUREK, A.: Lenní statek Nová Horka na počátku 17. století. Kravařsko 12, 1949, s. 56–65. 16

17

Od roku 1542 bylo léno v rukou rodu Petřvaldských z Petřvaldu. Viz HOSÁK, L.: c. d., s. 696.

Od počátku 16. století do roku 1560 bylo léno v držení rodu Čeplů z Belku, po smrti Bohuše Čeple z Belku ho biskup udělil Hynkovi st. Krušinovi z Lichtenburku, kroměřížskému hejtmanovi Janu Kozovi z Hradiště, Janovi Krnovi ze Starého Kamení, manskému písaři Filipu Lískovskému z Frejštátu a hukvaldskému úředníkovi Jarošovi Syrakovskému z Pěrkova. Proti tomu však roku 1566 u lenního soudu v Kroměříži ostře protestovali Burián Barský z Barště a Ondřej Bzenec z Markvartovic, kterým údajně nebožtík Bohuš Čeple tento manský statek odkázal. Oba ovšem svůj nárok na lenní statek Starou Ves před manským soudem neprosadili, neboť od roku 1570 bylo toto léno v držení rodu Syrakovských z Pěrkova. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond Lenní dvůr Kroměříž (LDK), inv. č. 375, sign. 19, fol. 37–38; Tamtéž, fond AO, inv. č. 45, sign. N, pag. 162. Odhad tohoto 18


15

statek Stará Bělá se vsí Výškovice,19 manství Zábřeh20 a dvě samostatné manské vsi Přívoz a Čertova Lhotka.21 Rozsáhlejší lenní državu, rozkládající se mezi centrální částí hukvaldského panství a městem Ostravou, představoval statek Paskov. Na základě lenní listiny z roku 1499 jej tvořilo stejnojmenné městečko a tvrz se dvorem a mlýnem, dále vsi Žabeň, Krmelín, Nová Bělá, Hrabová se dvorem a mlýnem a Hrabůvka s velkým paskovským lesem.22 Podobně rozsáhlý lenní statek se rozkládal i na východní hranici hukvaldského dominia. Jeho centrem bylo městečko Místek se dvorem, k němuž náležely ještě vsi Horní a Dolní Sviadnov, Malé Kunčice, Hodoňovice, Frýdlant a pustá ves Habrnovice.23 Ovšem i v nitru samého mensálního statku se nacházely drobné manské državy, jako například ves, dvůr a tvrz Rychaltice, které měl od roku 1540 v držení úředník hukvaldského panství, Jiřík Zejdlic z Kaufunku, po něm jeho syn Hanuš a od roku 1552 další hukvaldský úředník Jaroš Syrakovský z Pěrkova.24 Tomu navíc biskup Jan Dubravius (eps. 1541–1553) udělil lénem ještě dvůr zvaný Nohalovský poblíž vsi Skotnice. Tato část vsi pak byla nadále vedena jako samostatný manský statek.25 Již dříve, roku 1549, Jaroš získal pro sebe i své potomky nárok na dvacet čtvrtní ječmene ročně z vrchnostenského mlýna ve vsi Klokočov.26 Výsada pak po roce 1552 automaticky splynula s držbou rychaltického manství a byla na ni vázána.27 Pod manskou přísahou držel k roku 1574 díl vsi Klokočova, …majíce tam několik málo sedlákuóv… jiný úředník hukvaldského panství, Jindřich lenního statku z let 1617–1618 zaznamenal ve Staré Vsi vedle fojta celkem 40 sedláků a 8 zahradníků, ve vsi Proskovicích pak vedle fojta 9 sedláků a 2 zahradníky. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 382, pag. 337 a násl. V literatuře viz HOSÁK, L.: c. d., s. 706. Léno v průběhu 16. století poměrně často měnilo držitele, postupně se zde vystřídali příslušníci rodů Čeplů z Belku, z Kadaně, ze Žerotína, Petřvaldských z Petřvaldu či Bzenců z Markvartovic. Tento lenní statek byl od druhé poloviny 16. století součástí zábřežského léna, s nímž měl lenní statek Stará Bělá společné držitele. Odhad tohoto léna z roku 1589 viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 382, pag. 29–35. V literatuře viz HOSÁK, L.: c. d., s. 697; STIBOR, J.: Stará Bělá. Ostrava 1997, s. 58.

19

20 Léno v průběhu 1. poloviny 16. století několikrát změnilo držitele, teprve od roku 1534 bylo kontinuálně v držení rodu Petřvaldských z Petřvaldu, od sedmdesátých let 16. století pak Prakšických ze Zástřizl, dále Bzenců z Markvartovic a od roku 1597 Syrakovských z Pěrkova. Odhad lenních statků Zábřeh a Stará Bělá z roku 1591 viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 382, pag. 103 a násl. V literatuře viz HOSÁK, L.: c. d., s. 697; STIBOR, J.: c. d., s. 58 a násl. 21 Držebnostní poměry obou lén do poloviny 16. století viz ADAMUS, A.: Dějiny města Ostravy v přehledu až do r. 1860. Moravská Ostrava 1927, s. 99–103; HOSÁK, L.: c. d., s. 704; JIŘÍK, K.: Dějiny připojených obcí. In: Dějiny Ostravy. Ostrava 1967, s. 593–594, 614–616; TÝŽ: Dějiny připojených obcí. In: Dějiny Ostravy. Ostrava 1993, s. 521 a násl., 552 a násl. 22 ZEMEK, M. – TUREK, A.: Regesta listin z lichtenštejnského archivu ve Vaduzu z let 1173–1526. Sborník archivních prací 33, 1983, s. 494, č. 495. Držebnostní poměry tohoto lenního statku viz HOSÁK, L.: c. d., s. 707. 23 Držebnostní poměry tohoto lenního statku a další aspekty jeho vývoje v průběhu 16. století viz AL SAHEB, J.: Urbariální soupis lenního statku Místek z roku 1583. Práce a studie Muzea Beskyd 18, 2007, s. 176–193; TÝŽ: Lenní statek Místek…, s. 99–117. 24 Tento lenní statek mu dne 31. května 1552 udělil olomoucký biskup Jan Dubravius. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 41,sign. M, pag. 149. 25 Odhad tohoto lenního statku v roce 1598 zaznamenal při dvoře pouze 4 sedláky a jediného zahradníka. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 382, pag. 205 a násl. 26

Tamtéž, fond AO, inv. č. 41, sign. M, pag. 97.

Tamtéž, fond AO, inv. č. 40, sign. Q, pag. 7; Tamtéž, fond AO, inv. č. 41, sign. M, pag. 97, 149. V literatuře viz KINTER, M.: Die olmützer fürst-erzbischöfliche Herrschaft Hochwald. Brünn 1868, s. 17–18, 23; HOSÁK, L.: c. d., s. 701; DOHNAL, M.: Hukvaldské panství a olomoučtí biskupové v době předbělohorské. In: Sborník prací Ostravské univerzity, Historica 1, 1993, s. 19; BALETKA, T.: c. d., s. 142–143. 27

16


Grodecký z Grodu.28 Od počátku 17. století je manská část Klokočova uváděna v rámci jediného léna společně s lenní částí vsi Skotnice, k níž byl tehdy počítán také dvůr Stikovec.29 V západní části hukvaldského panství se poblíž Příbora nacházel ještě drobný manský statek Véska, při němž se nalézal dvůr jménem Petrovice. K nepříliš rozsáhlým lénům uvnitř hukvaldského panství je nutno přičíst rovněž dvě fojtství se dvory v Brušperku a Staříči. Jejich držitelé byli biskupům zavázáni nejen lenní přísahou, ale rovněž povinnostmi vyplývajícími z úřadu městského, respektive venkovského fojta. Vůbec nejmenší lenní majetek v této oblasti pak představoval díl vsi Fryčovice s pouhými třemi poddanými. Především na úkor výše uvedených lenních statků se vcelku logicky snažili jednotliví biskupové rozšiřovat vlastní hospodářskou základnu, reprezentovanou v tomto případě hukvaldským mensálním dominiem, potažmo poddanskými městy Ostravou a Příborem. Jejich expanzi výrazně ulehčoval mj. fakt, že si olomoucký biskupský stolec i přes veškeré překážky a úskalí v průběhu staletí dokázal nad svými manskými statky udržet vrchní právo. Z pozice lenního seniora tak uplatňovali nejvyšší představitelé katolické církve v zemi zejména právo ujmout se tzv. odumřelých lén a také přednostního kupního práva při prodejích jednotlivých manství. Zatímco v prvním případě mohli biskupové pouze pružně využít příležitostné situace, v druhém případě naopak záměrným a cíleným hospodářským a ekonomickým nátlakem, především na méně majetné many, mohli dosáhnout „dobrovolného“ odprodeje některých lenních statků ve svůj prospěch. Počátky aktivní politiky vůči leníkům na severovýchodě Moravy jsou spojeny především se jménem olomouckého biskupa Stanislava I. Thurza (eps. 1497–1540). Jeho snahou bylo na jedné straně pojistit lenní svrchovanost nad územími, jejichž držitelé už v průběhu 15. století usilovali o vyvázání se z jurisdikce olomouckého kostela, a na druhé straně již biskup činil cílené kroky vedoucí k postupnému scelování hukvaldského mensálního panství na úkor drobných manů. Tak například dne 21. července roku 1512 dosáhl Stanislav Thurzo úspěchu při obhajobě právních nároků biskupského stolce na lenní statek Místek proti těšínskému knížeti Kazimíru II. Deset let nato si ovšem kníže vymohl přece jenom ústupek, na jehož základě měla těšínská knížata držet Místecko po tři pokolení jako alodní (svobodné), nikoliv manské panství …bez překázy pana biskupa olomůckého nynějšího i budůcého, a to do těch tří životuóv nemáme z toho zboží nikam k saudu a ku právu potahováni býti, aniž povinni stávati budem… Teprve poté měli další držitelé Místecka opětně skládat do rukou olomouckých biskupů lenní přísahu.30 Ve stejném roce, ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 73, sign. 13, fol. 41. O manském dílu Klokočova máme z 16. století i starší zprávy. V roce 1554 ho biskup Marek Khuen (eps. 1553–1565) udělil lénem již uvedenému Jarošovi Syrakovskému z Pěrkova. Viz POKORNÝ, F.: Příborský okres. Vlastivěda Moravská. Brno 1917, s. 203. 28

V roce 1562 odprodal tehdejší hukvaldský úředník Jaroš Syrakovský z Pěrkova držiteli dvora Stikovec, vlady kovi Janu Lubovskému z Meziříče, za sumu šest set šedesát zlatých pět čtvrtí role, včetně nově vystavěného obydlí, ležící poblíž dvora Stikovec u vsi Skotnice až po řeku Sedlnici. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 55, sign. O, pag. 372–374. Lenní díly vsí Klokočov a Skotnice jsou tehdy uváděny společně s díly obcí Skorotín a Kamenec při dvoře Štikovec, což byl zároveň název tohoto celého drobného lenního statku. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 382, pag. 275–282. Doklady o rozdělení obcí Skotnice a Klokočov na manskou a mensální část viz tamtéž, fond AO, inv. č. 110, sign. 32, fol. 130–131, 137–138. Rozbor urbáře tohoto lenního statku z roku 1616 viz TUREK, A.: Statek Štikovec před třicetiletou válkou. Kravařsko 12, 1949, s. 13–16. 29

30 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 2884–2886, sign. E II a 4/6; opis viz Archiv města Ostravy (AMO), fond Sbírka U, inv. č. 476, sign. U 762; znění listiny zveřejnil KASPERLIK, M.: Vereinbarung zwischen dem Herzog Kasimir und dem olmützer Bischof Stanislaus. Notizen-Blatt 1875, s. 29–30; edice také NĚMEC, E. (ed.): Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis IV. Český Těšín 1961, č. 431. V literatuře srovnej AL SAHEB, J.: Lenní statek Místek…, s. 99–117.


17

tedy 1522, již Stanislav Thurzo započal s eliminací soustavy drobných lén uvnitř hukvaldského dominia i v jeho bezprostřední blízkosti. Za sumu 16 kop grošů tehdy vykoupil od vladyky Jaroše Čecha z Hrádku a jeho ženy Žofie z Čečelic manskou část vsi Fryčovice se třemi poddanými, kterou obratem připojil k biskupské mense.31 O jedenáct let později (v r. 1533) získalo s Thurzovým svolením město Ostrava za sumu tří set padesáti zlatých od vladyky Ladislava z Kadaně lenní statek Čertovu Lhotku …blízko města Ostravy příle žící, i s dvorem poplužním, s lidmi platnými i neplatnými, s rolí oranů i neoranů, s činžemi, platy, poplatky, s robotami, s lesy, s háji, s rybníky, s rybniščemi, s lukami, s pastvisky i s pastvami, s vodami tekůcími i se všelijakými jinými právy a požitky i užitky se vším panstvím a příslušenstvím, což k tomu dvoru a k tej vsi Lhotce od starodávna příslušelo a přísluší a v svých mezech a hranicích záleží…32 V rámci již výše zmiňované podpory poddanských měst a městeček na mensálních dominiích pak biskup roku 1539 vyvázal tento majetek z manských povinností a potvrdil Ostravským jeho svobodnou držbu.33 Již v předchozím roce Stanislav Thurzo povolil svému manu vladykovi Janu Doubravskému z Doubravky směnit s Janem z Pernštejna lenní statek Paskov za městečko Dědice, vsi Opatovice, Dehtářov, Lhotu, Radslavice a pusté městečko Hrádek na Vyškovsku. Dědický statek se měl stát biskupským lénem místo paskovského panství, které Thurzo propustil z manských povinností a Paskov se tak stal alodním zbožím. Už v roce 1539 ovšem biskup od Jana Doubravského z Doubravky lenní statek Dědice získal a připojil ho k vyškovskému mensálnímu panství.34 Započatý trend ve scelování větších dominií na úkor drobné šlechty pokračoval, pokud to finanční situace biskupské komory dovolila, i za Thurzových nástupců. Roku 1555 tak zakoupili představitelé města Ostravy s požehnáním biskupa Marka Khuena (eps. 1553– 1565) od sirotků po zadluženém vladykovi Jiříku Kravařském ze Šlevic za sumu tisíc pět set zlatých léno tvrz a ves Přívoz,35 které jim ještě téhož roku biskup propustil z manských povinností.36 Počátkem roku 1561 pak od vladyky Jana Lubovského z Meziříčí za sumu 200 zlatých Marek Khuen získal k biskupské mense díl manské vsi Závišice.37 Khuenův nástupce na biskupském stolci, Vilém Prusinovský z Víckova (eps. 1565–1572), využil obratnými kroky zadluženosti jiného příslušníka drobné nižší šlechty, vladyky Jiříka

31 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, sign. E I b 8, v literatuře viz ŽÁČEK, R.: Pobeskydí od husitství do Bílé hory. Frýdek-Místek 1986, s. 49; BALETKA, T.: c. d., s. 175. 32 AMO, fond Archiv města Moravská Ostrava (AMMO), inv. č. 20, sign. I A 20; edice viz ADAMUS, A. (ed.): Codex diplomaticus civitatis Ostraviae, č. 50, s. 65–66.. 33

ADAMUS, A. (ed.): c. d., č. 61, s. 77–78.

ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 421, fol. 13; v literatuře viz HOSÁK, L.: c. d., s. 289, 707; BALETKA, T.: c. d., s. 194. 34

35

ADAMUS, A. (ed.): c. d., č. 71, s. 91–92.

36

AMO, fond AMMO, inv. č. 24, sign. I A 24. Edice viz ADAMUS, A. (ed.): c. d., č. 73, s. 94–95.

Biskup psal v této souvislosti hukvaldskému úředníkovi Jarošovi Syrakovskému z Pěrkova: …Vědětiť dáváme, že [j]sme ty lidi v Závišicích, kterýchž pan Hanuš Haugvic v držení byl a je i na místě paní manželky své Janovi Lubovskému z Meziříčí byl prodal, na ten trh nastůpíc, dvě stě zlatých za ně [j]sme dali a vo tom s tím Janem z Lu bovským zůstáno j[es]t, že v neděli příští hned po obředích má ty lidi i se vším tím statkem nám postůpiti. Protožť poraučíme, aby se[s] na místě našem v Závišicích na týž den najíti dal a ty lidi i se vším grunstatkem, což týž pan Haugvic v Závišicích měl, se uvázal a registra což toho statku a důchoduó[v] j[es]t přijal a při náhodném poselství nám odeslal… ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 51, sign. 3, fol. 36. 37

18


Fajtla z Pomanzed.38 Roku 1567 jej totiž přinutil v rámci umořování dlužných pohledávek odprodat k mense za 1000 zlatých …stat[e]ček svuój, fojtství, kterýž na manství je[ho mil]o[s]ti před Brunšperkem [tj. Brušperkem] se všemi užitky k tomu spravedlivě od starodávna příslušejícími měl, tak, jakžto sám držel a užíval, s rolemi, mlýne[m], lidmi, s stave[m], rybníčky, i s tím, což v nich ryb jest, lesy, lukami, zahradami, se vší[m] plný[m] práve[m] a příslušenstvím k tomu klisen tři, hříbat letoš[n]ích, klisničky dvě, vůz nekovaný, pluh, brány, to všecko…39 Tímto krokem získal biskup pro své nástupce nejen výše uvedený statek, ale rovněž eliminoval pravomoc jednoho ze dvou fojtů na panství, kteří svoji funkci vykonávali jen na základě manské držby a do značné míry se tedy vymykali přímému dohledu vrchnostenského úředníka.40 Prusinovský totiž záhy jmenoval fojtem v Brušperku namísto Jiříka Fajtla nám blíže neznámou osobu, která ovšem byla biskupovi zavázána nikoliv manskou, ale úřednickou přísahou. Prostřednictvím nového fojta a jeho nástupců tak mohla být ve městečku mnohem efektivněji prosazována vrchnostenská vůle. Pouhé tři roky po zisku brušperského fojtství zacelil tentýž biskup i „ránu“ přímo uprostřed hukvaldského mensálního panství. V listopadu 1570 totiž od vladyků Ctibora a Jana Syrakovských z Pěrkova, synů dlouholetého hukvaldského úředníka Jaroše, koupil za sumu tři tisíce zlatých lenní statek Rychaltice …totiž tvrz a ves Rychvaltice v mezech její[ch] s dvorem a poplužím a mlejnem, s pivovarem, s[e] skalami vápennými, s lidmi platnejmi i neplatnejmi, s platy, poplatky, s robotami spravedlivými, s rolí oranů i neoranů, s lesy, s háji, s chrastinami, s horami, s laukami, s potoky, s řekami, s rybníky, s rybništěmi, se všemi a všelijakejmi pánuó[m] rychvaldským v horách ukvaldských náležitejmi svobodami…41 Zřejmě v důsledku finančních obtíží biskupské komory ovšem tehdy nedošlo k zakoupení všech součástí tohoto lenního statku, neboť díly vsí Klokočova a Skotnice zůstaly i nadále v držení drobných manů.42 Stále rostoucí zadluženost biskupských držav vedla v posledním desetiletí 16. století až k zástavě jednotlivých mensálních panství, následkem čehož nemohlo dojít k úspěšnému završení dlouhodobé snahy biskupů o úplné scelení jejich držav. Na severovýchodní Moravě tak závěrečná fáze tohoto procesu nastala předčasně, již počátkem osmdesátých let, za episkopátu Stanislava Pavlovského (eps. 1579–1598). Rozšíření mensální držby na úkor okolních manských statků zde dosáhlo svého vrcholu v roce 1581. Již o rok dříve ovšem biskup potvrdil představitelům města Příbora zakoupení manského statku Vésky se dvorem Petrovice, který Příborští získali roku 1577 od vladyků Mikuláše Kobylky z Kobylího a Zdeňka Tetoura z Tetova43 …na místě dcer po ne K této kauze viz AL SAHEB, J.: Případ dluhů vladyky Jiříka Fajtla z Pomanzed (k pauperizaci drobné nižší šlechty v 16. století). Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku 9, 2008, s. 28–51.

38

39 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 55, sign. O, pag. 127–131; Tamtéž, fond AO, inv. č. 57, sign. P, pag. 65–68; Tamtéž, fond AO, inv. č. 59, sign. E, pag. 22–25.

Druhé manské fojtství na hukvaldském panství se nacházelo ve vsi Staříč a k jeho přechodu do biskupských rukou došlo až v polovině 17. století (1652), konkrétně se jednalo o fojtství, dvůr, mlýn a několik rybníků. Viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 3056, sign. E III a 23/4; Tamtéž, fond AO, inv. č. 3055, sign. E III a 23/3; Tamtéž, fond AO, inv. č. 3054, sign. E III a 23/2. Opisy viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříž (ÚŘAS), inv. č. 2253, sign. E 1, fol. 67–71.

40

41 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 980, sign. E I c 2; Tamtéž, fond AO, inv. č. 55, sign. O, pag. 246–248; Tamtéž, fond AO, inv. č. 57, sign. P, pag. 246–248; Tamtéž, fond AO, inv. č. 59, sign. E, pag. 106–109. V posledně jmenovaném exempláři je uvedena celková částka za rychaltické léno pouze ve výši 2 500 zlatých. 42

ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond LDK, inv. č. 382, pag. 205–216, 275–282.

Státní okresní archiv (SOkA) Nový Jičín, fond Archiv města Příbora (AMP), inv. č. 12. Opisy kupní smlouvy viz ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 2927, 2928, sign. E II b 10/5.

43


19

božtíku Žibřidu z Bobolusk pozůstalých… Kromě konfirmace kupní smlouvy tehdy Pavlovský za pravidelný roční plat ve výši jeden zlatý moravského počtu vyvázal Vésku i se dvorem v Petrovicích z lenních povinností a statek se tak stal svobodným majetkem města Příbora.44 Krátce po nástupu Stanislava Pavlovského na olomoucký stolec skládali v kroměřížské rezidenci do rukou svého nového seniora obnovené lenní sliby všichni stávající biskupovi manové. Mezi jinými před ním tehdy v zastoupení poklekl také příslušník významného slezského šlechtického rodu, Jiřík z Lohova, který přijal v léno území Místecka.45 V té době už ovšem Jiřík uvažoval o prodeji této državy, kterou držel společně se slezským Frýdeckem, tvořícím tzv. menší stavovské panství (status minor) v rámci těšínského knížectví.46 Je zřejmé, že v souvislosti s chystaným prodejem oslovil v souladu s manským řádem z roku 1573 jako prvního právě olomouckého biskupa, kterému se tak nabídla jedinečná příležitost k přičlenění místeckého lenního statku k biskupské mense. Navzdory nepříliš dobré finanční situaci biskupství tak Stanislav Pavlovský skutečně frýdecké panství včetně místeckého léna od Jiříka z Lohova dne 17. listopadu 1581 za celkovou sumu třiceti šesti tisíc moravských zlatých odkoupil.47 Tato transakce ovšem vyvolala vlnu odporu na straně slezských stavů, kteří se obávali připojení Frýdecka k Moravě. Aby se olomoucký biskup vyhnul neustále se stupňujícímu nátlaku z jejich strany, rozhodl se slezskou část zakoupené državy odprodat.48 Po zdlouhavých jednáních ji nakonec v srpnu 1584 získal Bartoloměj Bruntálský z Vrbna.49 Zanedlouho po prodeji Frýdecka biskup Pavlovský připojil místecký lenní statek k sousednímu hukvaldskému dominiu. Stalo se tak zároveň s udělením velkého privilegia pro městečko Místek ze dne 24. září 1584, o čemž nás informuje opis jeho znění v biskupském kopiáři, nadepsaný slovy …připojení panství místeckého manského ku panství stolnímu ukvaldskému, též vejsady Místeckých na práva odaumrti, jarmarky, cechy, šenky, les a řeku obecní…50 Tímto krokem bylo na území severovýchodní 44 SOkA Nový Jičín, fond AMP, inv. č. 13; opis viz Österreichische Nationalbibliotek Wien, fond Handschriften, Autographen und Nachlass-Sammlung, cod. 7661, fol. 6–7. Edice CHOBOT, K. – BALETKA, T. (edd.): Privilegia měst, městeček a vsí z území okresu Nový Jičín z let 1293–1775. Nový Jičín 1999, s. 54–55.

ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 17, sign. 84, fol. 146–147; Tamtéž, fond AO, inv. č. 18, sign. 87, fol. 3–4, 7–8.

45

Obecně ke vzniku a postavení těchto územněsprávních jednotek v rámci Slezska viz KORBELÁŘOVÁ, I.: K územněsprávnímu členění Slezska před rokem 1740. Slezský sborník 100, 2002, č. 3, s. 165; ORZECHOWSKI, K.: Historia ustroju Śląska 1202–1740. Wrocław 2005, s. 105, 168–169. Postavení tohoto menšího stavovského panství je zahrnuto také v zemském zřízení knížectví těšínského z roku 1573. Viz Archiwum Państwowe w Katowicach, Oddział w Cieszynie (APC), fond Komora Cieszyńska, sign. 78.

46

Biskup pak splácel částku za panství ještě i v roce 1584. Viz Národní archiv Praha (NAP), fond Morava – moravské spisy české kanceláře a české komory, inv. č. 2923.

47

48 K tomu nejnověji viz AL SAHEB, J.: Urbariální sumář lenního statku Místek z roku 1583. Práce a studie Muzea Beskyd 18, 2007, s. 176–193; TÝŽ: Lenní statek Místek…, s. 99–117.

APC, fond Zbiór dokumentów pergaminowych i papierowych, sign. 103. Opisy také Archiwum Archidiecezjalne we Wrocławiu, fond Akta parafii i miejscowości, sign. 55 p; ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond Metropolitní kapitula Olomouc, inv. č. 3613, sign. Fa 21/2, kart. 226, fol. 256–259, 277–283; Tamtéž, fond AO, inv. č. 2957–2964, sign. E II c 15/6; Tamtéž, fond ÚŘAS, inv. č. 2253, sign. E 1, fol. 234 a násl.; Tamtéž, fond ÚŘAS, inv. č. 2254, sign. E 2, fol. 605 a násl.; Tamtéž, fond ÚŘAS, inv. č. 3381, sign. C 3/10-2, kart. 55; SOkA FrýdekMístek, fond Archiv města Frýdku, inv. č. 115, sign. G 528, fol. 473–478. 49

50 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 88, sign. C, fol. 139–145; opis také viz tamtéž, fond AO, inv. č. 2967, sign. E II c 16/4. Konfirmace tohoto privilegia z roku 1748 viz NAP, fond Česká dvorská kancelář, inv. č. 760, sign. IV D 7, kart. 578. Dvě konfirmace privilegia olomouckým biskupem kardinálem Františkem z Ditrichštejna z let 1609 a 1629 viz SOkA Frýdek-Místek, fond Archiv města Místku, inv. č. 3 a inv. č. 4, sign. A 3.

20


Moravy završeno scelování nejrozsáhlejšího dominia, které tak (včetně měst Ostravy a Příbora) během necelých šesti desítek let pohltilo osm dřívějších biskupských lenních statků. Pouze v jediném případě (Místecko) se tak nestalo na úkor příslušníků drobné nižší šlechty, jejíž pozemkový majetek a tím i celkové pozice byly ve sledované oblasti tedy citelně redukovány. Od poloviny osmdesátých let 16. století hukvaldské panství sestávalo ze dvou měst (Ostrava a Příbor), tří městeček (Brušperk, Frenštát p. R., Místek) a 29 vsí. Konkrétně šlo o Sviadnov, Malé Kunčice, Hodoňovice, Frýdlant n. O., Vítkovice, díl Staříče, Fryčovice, Chlebovice, Palkovice, Metylovice, Lhotku, Myslík, Kozlovice, Kunčice p. O., Tichou, Bordovice, Lichnov, Kopřivnici, Vlčovice, Mniší, Větřkovice, Drnholec, Sklenov, Rychaltice, díly vsí Závišice, Skotnice a Klokočov a dvě nově založené horské obce Čeladnou a Ostravici.51 Tento územní rozsah hukvaldského panství zůstal neměnný až do konce sledovaného období.52 Navzdory faktu, že se olomouckým biskupům do konce 16. století nepodařilo dokonale scelit všechna jejich mensální dominia, vynaložili za tímto účelem částku v celkové výši 80 700 zlatých. Srovnáme-li míru scelení jednotlivých mensálních panství ve sledovaném období, je nasnadě, že právě hukvaldské dominium prošlo nejvýraznější proměnou. Komparaci se scelováním této državy snese z ostatních mensálních panství snad jen Kelč.53 Primárním předpokladem kumulace pozemkové držby a tím i cíleného budování hospodářské základny byla především ekonomická stabilita.54 Ačkoliv velcí pozemkoví vlastníci vstupovali do etapy bouřlivého rozvoje režijních velkostatků s nezanedbatelnou výhodou, kterou skýtala právě rozsáhlá pozemková držba, jen málokterý z nich vykazoval dlouhodobě ekonomicky aktivní bilanci. Podíváme-li se na hospodářské možnosti olomouckého biskupství v předbělohorském období, nezbývá než konstatovat, že výnosnost režijních velkostatků nedosahovala míry investic především do reprezentativní sféry. Východiskem tak byla úvěrová politika, která ve svém důsledku přivedla olomoucké biskupství na pokraj ekonomického krachu. Krizová opatření zaváděná biskupem Stanislavem Pavlovským na přelomu 80. a 90. let 16. století, jako například čtyřleté zdvojnásobení poddanských platů či pronájem jednotlivých panství, představovala pouze krátkodobě efektivní řešení. 55 51 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond ÚŘAS, inv. č. 2253, sign. E 1; Tamtéž, fond ÚŘAS, inv. č. 9134, sign. E II c 15/4, kart. 1156. K počátkům obcí Čeladná a Ostravice viz AL SAHEB, J.: Církevní poměry v Ostravici od založení lokálního kaplanství do roku 1820. Práce a Studie Muzea Beskyd 14, 2004, s. 94 a násl.; TÝŽ: Vznik a počátky obce. In: Z archivů a ze vzpomínek aneb vybrané kapitoly z dějin Čeladné. Dobrá 2008, s. 9–24; TÝŽ: K počátkům obce Čeladná. Těšínsko 2009, č. 1, s. 1–7. 52 Územnímu vývoji hukvaldského panství ve sledovaném období se jedním odstavcem věnoval v rámci své studie i Jiří Jirásek, dopustil se zde ovšem značného zjednodušení a nevyvaroval se zásadních faktografických chyb. Srovnej JIRÁSEK, J.: Růst pozemkového vlastnictví…, s. 186. 53

ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 2274, sign. C III b 10/4.

Dokladem je značná nadčasovost tohoto procesu, který probíhal dle momentálních ekonomických možností té které vrchnosti nejméně do 18. století. Jako vhodný příklad je možno uvést proces scelování statků Těšínské komory během 80. a 90. let 18. století. Zatímco v 2. polovině 16. století docházelo v souvislosti s ekonomickou slabostí těšínských knížat k rozpadu jejich bezprostřední majetkové základny, po konsolidaci poměrů v 17. století a převzetí statků Těšínské komory Habsburky následoval proces jejího postupného scelování. V letech 1789–1798 tak byla ke komorním statkům připojena drobná panství a vsi Blahotice, Bažanovice, Dolní a Horní Blatnice, část Bobrku, Děhylov, Dubovec, Hažlach, Parchov, Harbutovice, Heřmanice, část Nerodíma, Jilovnice, Kalubice, Kyselov, Dolní a Horní Líštná, Lyžbice, Nýdek, Pohvizdov, Pruchná, Střítež, Vělopolí, Vilamovice, Mezisvětí, Bonkov, Rychvald a Velké Ochaby. Později byly připojeny rovněž Drahomyšl, Jiskřičín a Třinec. Viz APC, fond Komora Cieszyńska, sign. 1640; HOSÁK, L.: c. d., s. 879–894. 54

55 ZA v Opavě, pobočka Olomouc, fond AO, inv. č. 101, sign. 26, fol. 257–260; Tamtéž, fond AO, inv. č. 103, sign. 28, fol. 29, 75, 87, 91–92, 122; AL SAHEB, J.: Některé aspekty vrchnostenské správy na Osoblažsku…, s. 1–12.


21

Právě ekonomická nestabilita olomouckého biskupství zapříčinila ve druhé polovině 80. let 16. století ustrnutí procesu scelování mensálních držav. Na tomto konstatování nic nemění ani fakt, že do vypuknutí stavovského povstání na Moravě v roce 1619 se pozemková držba olomouckého biskupství rozšířila o panství Chropyně, které k mense přičlenil výměnou za panství Žďár nad Sázavou v roce 1615 kardinál František z Ditrichštejna.56 Proces scelování velkých územních celků na úkor drobnějších statků s sebou přinesl krom jiného rovněž podstatnou proměnu ve struktuře držebnostních poměrů. Tento trend se v rámci markrabství moravského zrcadlil zejména v oslabení pozic drobné nižší šlechty, neboť právě od příslušníků této stavovské vrstvy přecházela pozemková držba do rukou mocných panských rodů, respektive olomouckého biskupství. Výraznou roli v tomto procesu hrála míra zadlužení, která nutila především drobnou šlechtu odprodávat její statky. Jejich hospodářství zpravidla podléhalo tlaku režijního velkostatku, kterému nebylo schopno zejména důsledkem nesrovnatelných možností odbytu konkurovat. V souladu s obecnou charakteristikou lze proto i v případě severovýchodní Moravy konstatovat, že v předbělohorském období byl z velké části pohlcen především majetek drobné nižší šlechty, tedy vladyků, zemanů a dalších, zatímco rozpínavost velkých dominií ještě nepostihla ve větší míře rytíře. Ti si své hospodářské postavení sice často udrželi jen neúměrným zatížením vlastních poddaných, ale ve srovnání s nižšími složkami rytířského stavu oddálili svůj postupný úpadek až do období po třicetileté válce.57 Cílem tohoto příspěvku bylo postihnout na příkladu hukvaldského panství složitý proces formování mensální pozemkové držby olomouckého biskupství před Bílou horou. Ten byl odstartován již za episkopátu Stanislava I. Thurza (eps. 1497–1540), kdy došlo k úspěšnému završení konsolidace a kumulace původní hospodářské základny biskupství, narušené pohnutými událostmi 15. století. Od poloviny století dalšího pak sledu jeme snahy biskupů Marka Khuena (eps. 1553–1565), Viléma Prusinovského (eps. 1565–1572) a především Stanislava Pavlovského (eps. 1579–1598) o scelování jednotlivých poměrně roztříštěných dominií v kompaktní územní celky. Hospodářskou základnu biskupství však i přesto po celé sledované období tvořil konstantní počet mensálních neboli stolních panství. Vedle hlavního správního centra Kroměříže to byly ještě državy Mírov-Svitavy, Osoblaha-Ketř, Vyškov, Kelč, Libavá-Budišov, Hukvaldy a komplex tzv. komorních statků poblíž Olomouce. Proces scelování těchto dominií tedy neznamenal jejich vzájemné spojování, což ostatně bylo při jejich rozmístění prakticky po celé Moravě nemyslitelné, ale probíhal formou přikupování a připojování drobných statků v jejich přímém sousedství. Vždy se tak dělo na úkor drobné šlechty, pro niž se půl století před Bílou horou neslo ve znamení jasného hospodářského úpadku a ústupu z politických pozic. Lze říci, že analogicky rozvíjeli své državy rovněž příslušníci nejvýznamnějších panských rodů na Moravě a v Čechách, např. Pernštejnové či Rožmberkové. Úsilí olomouckých biskupů bylo v mnoha případech ulehčeno faktem, že připojovaná území náležela k manským statkům biskupství, na něž měli biskupové přednostní kupní právo. Rozumí se tím ovšem právo přikoupit tuto državu pouze k některému z mensálních panství coby 56 K potvrzení této transakce císařem Matyášem došlo o rok později. Viz NAP, fond Česká dvorská kancelář, inv. č. 677, sign. IV B 32, kart. 358. 57 PLACHT, O.: Odhad majetku stavů království českého z r. 1557. Věstník Královské české společnosti nauk. 1974, s. 26; srovnej JIRÁSEK, J.: c. d., s. 190; AL SAHEB, J.: K procesu úpadku drobné šlechty na severovýchodní Moravě v 16. století. In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, řada C, 2008, s. 37–54.

22


nezcizitelnému majetku biskupství, nikoliv tedy jen pro svou osobu, respektive rod. Nad každým takovým majetkovým převodem proto bděla v roli ochránce práv biskupství olomoucká kapitula. Zusammenfassung Zur Formierung der Mensalgüter des Olmützer Bistums vor Schlacht am Weissen Berg Jan Al Saheb Das Ziel dieses Beitrags war am Beispiel von Hochwalder Domäne den verwickleten Prozess der Formierung von Mensalgütern des Olmützer Bistums vor Schlacht am Weissen Berg zu schildern. Dieses Prozess wurde schon in der Zeit von Stanislav I. Thurzo (1497–1540) begonnen. Damals kam es zur erfolgreichen Beendigung der Konsolidation und Kumulation des ursprünglichen wirtschaftlichen Fundaments vom Bistum, das durch bewegte Ereignisse des 15. Jahrhunderts verletzt wurde. Seit der Hälfte des 16. Jahrhunderts sehen wir die Bemühungen der Bischöfe Marek Khuen (1553–1565), Vilém Prusinovský (1565–1572) und vornehmlich Stanislav Pavlovský (1579–1598) um Vereinigung der zersplitterten Domänen. Die wirtschaftliche Basis des Bistums wurde durch sog. Mensalgüter gestaltet. Neben dem Hauptverwaltungszentrum Kremsier waren das die Domänen Mührau–Zwittau, Hotzenplotz– Katscher, Wischau, Keltsch, Liebau– Bautsch, Hochwald und der Komplex sog. Kammergüter in der Nähe von Olmütz. Im Lauf des 16. Jahrhunderts fosgen wir der Prozess ihrer allmählichen Zusammenlegung, der durch Einkäufe und Anschluss der kleineren Güter in der direkten Nachbarschaft verwirklicht wurde. Immer geschah es aber ungünstig für kleineren Adel. Die 50 Jahre bevor der Schlacht am Weissen Berg war im Zeichen des wirtschaftlichen und politischen Abstieg des kleineren Adels.


23

ČLÁNKY A STUDIE

Sedm kráčejících mužů a pohyb hmoty sochy PETR HOLÝ

Holý, Petr: Seven walking men and the movement of the sculpture matter The study deals with a walk as a characteristic movement of sculpture. It interprets a walk as a synthesis of gestures. It does so through the centuries from Antiquity – Apollo from Piraeus – through the Middle Ages, Baroque period and 19th century towards a modern art, using the method of formal analysis and finding semantic results within wider art historical contexts. Key words art * sculpture * sculpture * movement * gait * gesture Contact Ostravská univerzita v Ostravě; [email protected]

Tuto nevelkou úvahu, či snad dokonce studii – budu-li jí přikládat kontextuálně větší váhu, než má v mé hodnotící mysli, kladu na drobný milník zasazený cestou přípravy rozsáhlejší monografické práce o tvorbě českého sochaře Quida Kociána, již jsem začal před několika lety a podvakrát ji kvůli jiným, pro mne významným pracím, musel přerušit. Popravdě řečeno, když jsem před časem uvažoval o tématu pro druhé číslo sborníku Artis historia, chtěl jsem z kontextu kociánovské monografie vyjmout její specifikovanou část. Ale byly to právě Kociánovy plastiky, které mne přivedly na bludnou stezičku uvolněného přemýšlení o sochařské hmotě v pohybu průběhem dějů kulturního ducha člověkova. Budu možná ortodoxií nazván heretikem, simplifikátorem, či dokonce nestoudným voluntaristou, ale nemohu si pomoci: jinak už v tomto čase svého života uvažovat nemohu a souvislostní příkaz Ananké nemohu už ze zásadních důvodů opatrného nahlížení do zcitlivělých útrob magického stavu mysli v odkazu trvající a neproměnně pro naslouchajícího setrvalé věčnosti, jež je právě teď, ani odmítnout, ba ani zanedbat. Je to patrně téměř banální konstatování, jestliže scénu následujících snah o explikativní opovážlivost vymezím zjištěním, že socha zřejměji a hmatatelněji než obraz je vždy predisponována prostorem a časem. Ale to zřejmě ještě nestačí, neboť je-li prostor a čas potencí pro možné bytí sochy, je jejím existenčním i existenciálním naplněním především pohyb. Patrně se shodneme v názoru, že pohyb je fyzikálně i vizuálně relativní změnou stavu hmoty. Uvedení do pohybu je součást stvořitelského aktu, jímž hmota ožívá, tedy – realizuje se v živoucím pobývání ve světě života. Ten je ovšem právě tam, a to od starově

Jednalo se o dvě monografie: HOLÝ, P.: Rostislav Zárybnický a zjevování malby. Liberec 2006; TÝŽ: Sochař Igor Kitzberger – Magická síla ohně. Ostrava 2006; a studie: TÝŽ: Esej o ošklivém a krásném. In: MALURA, J. – MÁLKOVÁ, I. (eds.): Místa bez hranic : Studie a eseje o literatuře, umění a historii. Olomouc 2006, s. 7–17; TÝŽ: Stálost a proměnnost zjevování kosmické vertikály v průběhu věků. Artis Historia, I, 2006, s. 7–38.

24


kých filosofů, především pro ni, pro její zduchovnělé uschopnění přijímat jeho sdělování o svém bytí zde (Dasein). Budeme-li tedy uvažovat o pohybu uskutečňovaném v soše i se sochou, pak tak učiníme v celistvé hybnosti či statičnosti jejího hmotového organismu, který byl naplněn působící soustavou tvaru od možností pevného objemu až k jeho vizuálně plastickému popření v rozdrobení či maximálnímu změkčení vůči účinnému fungování dopadajícího světla. Tato úvahová a komparačně interpretační tendence by sama o sobě nutně zakládala nesmírně rozsáhlé úsilí, jež překračuje možnosti útlé studie. Proto se chci na tomto místě zaměřit toliko na jeden druh pohybu, který zahrnujeme pod společný název: chůze. Půjde mi tedy prvořadě o jdoucího či kráčejícího muže s dispozicemi sdělení o jeho pohybu a hlavně jeho pohybem. Socha má ovšem, vedle svých vlastních pohybových znaků a určení (i negativně při statické koncepci uzavřených hmot), pro vnímatele, který ji vlastně v intenčním smyslu senzuálně mentálním přijetím vždy znovu realizuje – souhlasíme-li s určením umění v jeho základní sociální funkci – ještě dispoziční pokyn, jímž tohoto vnímajícího nutně uvádí v pohyb kolem sochy dle principiálních sošně tvarových charakteristik stylově obecně i ve smyslu jedinečného artefaktu. Tímto vnímatelským pohybem je tedy aktivita jednotlivce, jež je obcházením sochy, má-li být její vnímatelské přijetí, alespoň v tom zásadním smyslovém pochopení relativně úplné. I v tomto vnímatelském pohybu se odrazí do jisté míry prostorově dynamická danost sochy – určitě bude dispozičně odlišná u frontální a ztuhlé formy Apollóna z Teney a helenisticky „barokního“ Laokoónta. Cesta poznání, na niž se vydalo lidstvo na propadlištním mostě u konce úchvatné éry svého magického věku, je vyznačena nepochybně dvojí ambivalencí: jedna její patrně zpychlejší strana pracuje metodami hledání určujících růzností a popsatelných rozdílností, druhá pak, od níž tryská v lidském duchu úžas a z něj i jas duchovního zření až k osvícení, se poznání nekonečně blíží spíše úsilím o pochopení v překvapivém uvědomování si souvislostí v mausoleální kapličce pokory. Tady ovšem vždycky stojíme před hrozbou zjednodušování, jež varuje ambivalencemi významů na tympanonu nad vstupním portálem. Ale závrať nad bezčasým prostorem, který vůle k uměleckému plastickému tvaru otevřela od vulvárních magických forem megalitické doby v Lepenskim Viru až k Brancusiho Vejci (za téměř finalitou hlavy Nymfy) 20. století, neodvolatelně k téměř propastně možným souvislostem a jejich nalézavému chápání vybízí. A to navzdory či naopak právě kvůli všem těm kauzálně motivačním impulzům tolik závratně prostoročasového zřetele. Téměř neměřitelný čas kosmogonické nesmírnosti megalitických hmot vstoupí do prvotní čaromoci primárních vizuálních znaků lidského těla prvomýtických poselství rituální spájející silou ke gestu obřadu, aby tudy byla hledána cesta jeho obrazu. Pevně uzavřená prvotní plastická forma figury dospěje tak otevřením, jakoby líhnoucím aktem prasknutí napjatého tvaru k uvolnění údů k pohybu, jenž je gestem, tedy ve své nejhlubší podstatě více než pohybem. Gestus, i když má cosi dokládat z činností uvnitř tohoto světa (např. skutky asyrských králů), přece je v tomto čase vždy současně rituálně posvátný, místem osazení sošného obrazu je hagios topos a zakládá spojnici mezi nebem a zemí. Prvotní plastika je hmotově uzavřeným magickým předmětem – obrazem iniciační role, kupříkladu monumentálním obrazem krále-boha (s částečnými výjimkami jako byl „realismus“ doby Achnatonovy reformy v Egyptě) či božské bytosti samotné. Jakmile se však

KRZAK, Z.: Megality świata. Wrocław 2001.

ELIADE, M.: Dějiny náboženství. I. Praha 1995; GRASSI, E.: Kunst und Mythos. Hamburg 1995.

ČLÁNKY A STUDIE PETR HOLÝ SEDM KRÁČEJÍCÍCH MUŽŮ A POHYB HMOTY SOCHY

25

blokově uzavřená hmota sochy začne otevírat pohybem, je primární dynamický gestus především chůze figury. Chůze nebo chceme-li kráčení figury, postavy je bezpochyby gestickou syntézou pohybu, který má v této podobě a zobrazivé fázi hluboce rituální kořeny. Myslím, že není žádnou náhodou tajuplný smysl hádanky, kterou smrtonosná Sfinga položila v Thébách Oidipovi: týkala se gestického vyjádření mimočasového obrazu chůze člověka, který byl s typickou antickou mýtopoetickou ironií ponořen do jeho časnosti. Opět je tu uchopení oné ambivalence i duality zakládající mnohotvarost jediné a základní metafyzické otázky vynořivší se v nezměrné dávnosti k procesuálnímu sebeuvědomování člověka jako fundament mýtů, náboženství i veškerého filosofování a spájející nezodpověditelnou absurditou vesmírnou nekonečnost v času i prostoru s konečností lidského i přírodního pobývání a veškeré živoucnosti. Je to ovšem i obrovitost rozměru od megalitické nepohnutosti dolmenu či kromlechu k efemérní rozhýbanosti lidské figury, do níž vstoupí kámen na své dráze k homošovinistické bídě. Z lůna megalitů vystoupili mytičtí obři, kteří ještě existovali mimo dobro a zlo, ale také mimo smích a pláč. Smích je stav mysli odívající se do možností gestického výrazu. Archaický úsměv nezobrazoval a nevyjadřoval skutečný smích a klasická antická socha svou kalokagathiá vyjadřovala stav dokonalosti krásy existující mimo smích a směšno. Kanonická řecká socha se neusmívala. Její tvarotvorně zakládající gesticita měla bezpochyby svůj princip velikosti v nehybnu. Ten se odvíjí z prvotního synteticky gestického obrazu, jímž je na počátku s ironickou hořkostí výše zmiňované cesty praobraz chůze s jejími možnostmi rituálně znakových sdělení s estetickými specifickými formovými korespondencemi. Chci podotknout – a to je vlastně koncepční základ celé této trochu troufalé studie, že se ošidnou metodou pars pro toto budu věnovat toliko několika plastikám, jež vyjmu z nepřebernosti množství tolik rozličného a také vzájemně často jakoby protilehlého či protismyslného výtvarného dokladového materiálu historie sochařství. Přesto jsem přesvědčen o tom, že touto metodou dokážeme postihnout některé souvislostní a významně vypovídající rysy, které nám mnohé právě o skrytém smyslu obrazu lidské gesticity chůze napoví. A to v opovážlivém rozmachu komparací napříč časem člověčího pobývání ve světě života. Řekneme-li, že chůze je syntetická forma lidského pohybu ve smyslu možné souhrnnosti gesta, pak základní podobou takového pohybu je vykročení, kráčení a jeho vnitřním motivačním obsahem v kontextu přirozeného cílení opět ve významové spojitosti, je pak ovšem cesta. Ta může směřovat odněkud někam účelově a jen geograficky, ale také k hagios topos, posvátnému místu iniciační proměny – v antickém archaickém čase například do Delf, či na Eleusínu a podobně. Takto vykročili kuroové, jež v jejich sochařské podobě tematicky souhrnně označujeme jménem Apollonové (např. Apollon z Teney, z Piombina, z Pirea atp.). Oni vykročili, aniž se pohnuli, protože jejich chůze je více než pragmatická cesta, ona je znamením cesty, a proto jejich směřování, jež je prostoupeno nutností symbolizace mystagogů, jimiž ve skutečnosti jsou, je syceno hlubokostí skutečnosti, že oni už onoho místa dosáhli. Proto je jejich znamení chůze, v němž byli sochařem zasvěcovatelem zobrazeni, plně prostoupeno věčností, nadčasovostí: oni kráčejí v absolutnu, aniž by se proto potřebovali pohnout – ve smyslu přemisťovat se. Ve formově sochařském smyslu je jejich pohyb nepohyb vykonán frontálně, na předozadní ose, jsou jako plastický mystický palindrom. Těžiště jejich těla se promítá mezi vykročené nohy, takže jim zaručuje ztuhlou tajemnou strnulost. Jejich sošné objemy jsou pevně uzavřeny proti světlu, odolné

26


vůči senzuální, lidsky obmyslné klamavosti smyslů – jejich znaková hybnost je spojnicí s věčností. I gestus rukou ohnutých v loketním kloubu se děje ve jménu mystické frontality na předozadní ose, jsou – téměř hyperbolicky řečeno – kolejemi Héliova vozu po dráze neměnně nekonečné i nekonečně přítomné univerzality. Zobrazený znehybněle kráčející kúros je i vítěz pravzorované Olympiady nadané dosud hlubokým smyslem, je to hérós a bůh, spájející kterékoli místo v prytaneiu s absolutnem. V tom je jádro jeho velikosti, jež periodicitní čas kroužení, kolotání, střídání spoutalo věčným žárem slunce, ohněm Ixiónova kola i Moiřiným nezměnitelným výrokem osudu. Dokonalost jeho nahoty zjevuje sexuálno jako potenciální ritualitu, jejíž ztvárněná uměřenost v napjatých objemech svírá i orgiastický orfický plamen, v němž bude krvácet Pentheova utržená hlava v rukách bakchantky Agauy. Ale zde, v těchto objemech, je vše v řádu, ani výbuchy a žár periodicky návratných orgiastických rituálů nemohou přinést změnu – čas nehrozí zánikem. Jeho spoutání věčností je nadosobní, a tak je zobrazením v sošných objemech pojat jako sociálně etická i náboženská stálost a jistota. Magická skrytost tu skýtá i potenciál vznešenosti. Není zde místo, ba ani opodstatnění k tomu, abychom zkoumali podivné a nesnadno zjevné vztahy mezi úchvatným procesem demokratizace řecké polis a jejím hledaným a ztráceným mravním kodexem, jak je toužebně vyhmatáván Platónem, ale rodící se obecný individualismus řeckého ducha bezpochyby přinášel tendence k antropocentrismu i závaznosti lidského měřítka, což, simplifikovaně řečeno, přineslo komplexním pozorováním a empirickým srovnáváním i poměřováním podivuhodný výsledek ve zrození kontrapostu. Zdánlivě zcela jednoduchý posun, ale s nedozírnými následky: těžiště těla se „podle přirozenosti“ promítlo do jedné zátěžové nohy, prvotně její paty, zrodil se polykleitovský kánon Diadumena, geometricky pevný a přísný, ale současně poskytnuvší téměř nespoutanou nabídku svobody k jakémukoli pohybu figury, protože ztuhlá rituální svázanost praskla, hybnost plastik se stala téměř libovolnou, v každém případě uvolněnou od pohybově ritualizovaného řádu archaické formy. Chůze tak byla v důsledcích vyňata z obřadné gestické syntézy, a pokud se v sochařské empirizované podobě objevila dominantně či v parciální podřízenosti, dostalo se jí především Apollon z Pirea, 6. stol. rysů pragmatizovaného směřování. Jedním z prvních důsledků byla ztráta vznešenosti i tragiky. Dosud není vše dovoleno, ale př. n. l. Atény, Museo Arqueológico Nacional bludné chodníčky sem už do daleka naznačovaly, že se v nepro

THOMSON, G.: Aischylos a Athény. Praha 1952.

Euripides: Bacchantky.

PLATON: Gorgías. Praha 1992; PLATON: Ústava. Praha 2005.

O ztrátě tragična cestou individualizace a subjektivizace pojednává opakovaně např. NIETSCHE, F.: Filosofie v tragickém období Řeků. Olomouc 1994.


27

bádané periodicitě času budou znovu a znovu zjevovat. Sochařství od měřického kánonu pokročilo k senzualismu a erotismu, subjektivismu helénistického období, ba dokonce k intenční zalíbenosti v ošklivosti a hnusu téhož času. Svlékající se Venuše z Tarsu nabídla šanci budoucí striptérce a silně erotizovaným artefaktům nové doby, helénistická Opilá stařena či Stará pastýřka podaly vybízivé ruce Settignanově či Donatellově zošklivěle zubožené Máří Magdaléně a po dalších staletích Rodinově nahému, stařecky svraskalému aktu villonovské Kdysi krásné zbrojmistrové nebo figurám úzkostného Žalova Quida Kociána. Kráčející socha jako rituálně gestická syntéza, tolik kdysi znepokojivá a tajemně nabízející, téměř zmizela. Místo vášnivého orgiastického mystagoga zaujal rozkošník. Dlouhodobý proces degradace rituálu na nezávaznou, potěšlivou a nakonec vulgárně tržní zábavu započal. Byl ovšem na staletí přerušen úchvatem spirituality středověkého mystického vznícení, kdy se jen klamavě vrátil transformovaný geometrický řád do symbolizovaného plastického gesta portálových figur, zabudovaného do velkolepé sjednocující dominance architektury, v níž se quadriviální musica rozpouštěla v logu dokonalosti hudby sfér jako čiré duchovní potence. Velkolepí portáloví světci románských dómů v Autun či Vézelay mají svou odhmotněnou tektonickou masu členěnu mělce na objemu svého válce do geometricky řaseného biblického roucha a symbolických stylizovaných gest rukou v příbuzném duchu jako peplos akropolské Kóry z časů archaického Řecka. Zobrazivá gestická syntéze jako kráčení tu však v sochařství není příznakovým fenoménem, a to v podstatě ani v románském ani sekulární participací oživenějším období gotickém. A to přes sémanticky ve smyslu našeho hledání (zde a nyní) nepodstatné výjimky, jako je postava rytíře přijímajícího eucharistii na středním západním portále remešské katedrály (ke konci 13. století), jejíž vykročení k podávané hostii je přes znaky zastaveného času reminiscenčně vázáno kontrapostem. Podivuhodný je ovšem sémantizovaný hybný krok zavrženého krále na tzv. Knížecím západním portále katedrály v Bamberku. Král tu kráčí v čele s ostatními hříšníky, mezi nimiž je v popředí lichvář, všichni spoutáni ře tězem satanovým neodvratně směrem do místa, jež známe pod různými jmény, jako Tartaros, Šeol, Gehenna, Peklo atp., a všichni na tvářích masku neřestného smíchu, toho, o němž světci, otcové i teologové hovoří zatracujícím způsobem a s opovržením. J. C. Schmitt ve své knize Svět středověkých gest o tomto reliéfu píše s výhradní pozorností ke gestu královy pravé ruky, jejíž rozdojené prsty ukazují dolů. Levé ruky, jež jako by vyjadřovala Poslední soud, detail, 1240. Bamberk, katedrála, knížecí portál opojenou, či dokonce opilou povznesenou

SCHMITT, J.-C.: Svět středověkých gest. Praha 2004.

28


lhostejnost v tanci ke zmaru, si nevšímá. Přijmeme li však odůvodněný názor, že chůze je gestická syntéza, pak jaký je celkový obraz chůze tohoto zatraceného krále, který s oplzlým smíchem následuje ďábla? Neboť je tu vskutku daleko víc než signál ruky a několika neřestných prstů. Uvědomme si, že jsme se ocitli ve vrcholném čase gotiky (l. polovina 13. století), kdy vyspělé feudální prostředí jihozápadního Německa nasálo a asimilovalo mnohé z kurtoasní elegance a morálních ambivalencí, jak je obsáhla nejen teologická složitost scholastiky, ale také imaginativní bohatství i dráždivý erotismus široké nabídky literárních gest v čele s výtvory Monmoutha či Roberta de Boron. Roucho královo na bamberském reliéfu je komponováno a plasticky pojednáno elegantními objemy záhybů dle obvyklých dobových stylových norem. Král v tomto rouchu oděný je v pohybu, který je něčím mezi chůzí a tanečním krokem. Jeho tanec je v podstatě výrazový, je lehkovážným tanečním vykročením v kontrapostním uvolnění možné šíře pohybů, gestickou syntézou chůze a tance v tanečním kroku sebezkázy – cosi z orgiastického aktu zničení, známého z časů vypuknutí černé smrti. Kurtoasní elegance s hnilobným květem neřestného smíchu a pohybu těla, rozkoš sebezničení, chvíle opojení ze zániku, smích jako korunující škleb, pravá ruka oplzle rozdvojenými prsty ukazuje k peklu, levá lehkovážným tanečním pohybem dlaně zneucťuje nebesa, Boha. Možná, dávností zposvátnělá vznešenost chůze je zhanobena v celistvosti hříchem a neřestí. Zhanobena i zesměšněna, poněvadž sama královská posvátnost – ve smyslu pomazáním slučujícího rex et sacerdos (král a kněz) v jedné osobě, tu byla znevážena v kruté karikatuře, jež gesticky zesměšnila onu pradávnou a z pohanského milié odvozenou rituální tradici spojení mezi nebem a zemí osobou a gestem krále, zde v symbolickém spojení významu gest pravé a levé ruky ve spojitém celku královy oplzlé taneční chůze. Ještě jeden, podle mého soudu nepochybně významný aspekt bych rád zdůraznil: v tomto jen zdánlivě snadno pochopitelném, ale myslím, že v podstatě spíše abstruzním výjevu, jsou zřetelné stopy vlivu dramatu, jak se vyhranil zejména v městském prostředí jihozápadního Německa v oblíbených Geistspiele.10 Podivná figura korunovaného panovníka v čase naplňování res ultima tanečním divadelním krokem jako by teatricky předznamenávala budoucí mnohoznačnost a zvratnou ambivalenci krále a šaška v jedné neuchopitelné postavě, jež opakovaně v shakespearovském kontextu prohlásí: nejsem, kdo jsem. Dovolím si na tomto příhodném místě poznamenat, že jsme právě poněkud podrobněji – a to důvodně – hovořili o jednom z příkladů vrcholně gotického duchovního vzmachu, kdy umělecký čin dosáhl významným dotekem k manýristickým ambivalencím. Bylo-li tomu tak v duchovně univerzalizujících slozích středověku, pak antropocentristická renesance zahleděná do kanonizujícího systému principů antiky zůstávala věrna jakkoli osvobodivšímu ve vizuálním jevivě zpodobivém zvnějšnění, uspořádávajícímu i velkolepě rozvinutému principu kontrapostu. Kosmicky syntetický zvěstný pohled čekal na své znovuobjevení magické chůze, kráčení, až do 19. století, kdy je v známém udivujícím stylu nevypočitatelně zákonitě působícího ducha dějinné periodicity znovuobjevil podle principu „stejné a jiné“ August Rodin. Podivné 19. století, v němž věda a technika proměňovaly svět, zcizujíce jeho duši, oslabenou už absurditou extatizujících ambivalencí spiritualistického naturalismu baroka, a to vše ve znamení zápasu mezi namyšleným scientistickým racionalismem pozitivistů

HOLÝ, P.: Stálost a proměnnost, pozn. 1.

10

Městem zvlášť úspěšně rozvinutých duchovních her byl zejména Norimberk.


29

a úzkostným sebezáchovným výkřikem osamělého volání o právech srdce romantiků. Klasicisty zavrhované radikální baroko si ovšem osvojilo kamuflovaný často potenciál možné proměny. Renesancí monopolizovaná pravdivost jevu mohla najednou stvrdit samu sebe toliko v maximalizované gradaci na půdě iluze. Svět se stal terénem poutních cest, jejichž cíle, bylo-li jich dosaženo, posvěcovaly odpuštěním hříchů, takže se sama pouť, cesta pouti, chůze pouti (náročná a sebeobětavě namáhavá) stala zejména v tomto barokním období variantní František Pacák: Kristus se loučí s Marií, 1748. formou rituálu iniciace, proPolička, děkanský kostel sv. Jakuba měny, zduchovnění, více či méně příbuzně s Kristovou poutí života a Kalvárií až na Golgotu. Zde je, domnívám se, nejvlastnější jádro smyslu plastiky F. Pacáka Kristus se loučí s Pannou Marií ve farním chrámu v Poličce, jednoho z nejpozoruhodnějších děl českého a moravského baroka, které je celé prostoupeno kosmickým tajemstvím transformace a magického významu zvěčnělého okamžiku, onoho magického, neexistujícího, a přece vždy všudypřítomného TEĎ.11 Kristus se loučí s matkou, ještě se jí dotýká, ale už její ruku opouští, ještě je zde, ale současně je v této chvíli na cestě, tajemné, iniciační, člověk i Bůh tady a v jediné chvíli, ovšem už zcela jinde, na magické cestě do hlubiny a na nebesa, archetypálně dané mimo čas a prostor od Gilgameše, Usirea, Dionýsa a dalších, naším bezčase zvěstným nevědomím až k trnové koruně Kristově a definování Purgatoria rovněž v čase vrcholící gotiky, po naše dny, zejména však v mocném uvědomění v barokních pokání. Kristova chůze, jeho vykročení je tajemné, proměňující, obdařené nejhlubším smyslem budoucí naděje vytrpěného daru a milosti spásy. Kristus na této Pacákově plastice kráčí jako dárce spirituality na cestě sebeobětování. Metamorfóza přestože neviděna, je tu přítomnější než na slavné exemplární Berniniho plastice Apollón a Dafné. Jemná a zduchovnělá plastická mluva Pacákova nemá mohutnou robustní sílu soch Brokoffových či Braunových, je bližší aristokratismu Fritschových plastik v Černé kapli nebo některým dílům Winterhalderovým, je však ztělesněním gestického syntetismu chůze v poloze neobyčejně silné, mnohovýznamové a jedinečné. Barokní tvůrčí, umělecké předznamenání spontaneitou emocionální a obrazivé síly romantické citovosti, jež se přetavovala do mnohoznačné symbolní výlučnosti druhé po loviny 19. století, to je ono ponorné řečiště, které nutně mohlo přivést ke zjevení univer 11

Pokus o interpretaci tohoto aspektu jmenovaného Pacákova díla se uskutečnil v hodinovém uměleckém dokumentu Baroko v nás, k němuž jsem vytvořil námět a scénář a byl realizován v režii Hany Teislerové roku 1998 Českou televizí.

30


zalizujícího sochařského génia Augusta Rodina. A právě v jeho dílně, kde se inspiračně v jediném kotli setkávaly tvary zejména pozdněji antické, helénistické sochy s díly románských a gotických Posledních soudů, renesančního sebevědomého individualismu a ba rokní emocionální síly, kterou Rodin, podobně jako po něm Bourdelle, obdivo vali u soch Matyáše Brauna při návštěvě zemí koruny české. Právě tady se zrodil Kráčející muž. Vzhledem k syntetické gesticitě chůze jde o antinomii času, o jeho proteovskou jedinečnost nezměřitelně rozličného v jednom, v onom „stejné a jiné“, které je tolik klamavé, tolik znepokojivé, tolik souvislostní i rozporné. Eufemisticky řečeno o sjednocující ambivalenci okamžiku, onoho neexistujícího TEĎ, které je ovšem zakletím věčnosti v augustinském smyslu, i v magickém základním smyslu megalitického ztuhnutí bez Auguste Rodin: Kráčející muž, 1905. znaků znepokojující proměnlivosti, Paříž, Musée-d´Orsay jejíž věčnost má své jádro v úzkostném vědomí konečnosti, v mors abstrusa. Jde tu o akt „concordia discors“ nalézané s radostným nebo zdrcujícím údivem mezi zvěčnělostí významu okamžikového dynamického gesta rozloučení na výše rozebírané Pacákově plastice z Poličky a bezčasí archaického znakově hybného antipohybu Apollóna z Teney. Rodinův Kráčející muž (jak bývá v kontextu české umělecko historické literatury na zván) je socha tajemná, zázračná i zjevující, ve svém transcendujícím působení je pro mne osobně mocnější, mnohovýznamnější i magičtější než jeho překrásný kráčející Jan Křtitel, který sklidil tak neslýchaný obdiv a je časově pozdnější. Někteří autoři, jako například D. Jarrassé,12 spojují helénizujícího Jana geneticky s Rudeovým pomníkem maršála Neye, ale romantická pózující maršálova emfaze je rodově rozhodně mnohem blíže k vzorovému, romanticky héroizujícímu portrétu plukovníka Fourniéra-Sarlovéze malovanému Girodetem-Triosonem než zduchovnělému zvnitřnění rozcítěně modelované formy Jana Křtitele Augusta Rodina. Kráčející muž, který v první verzi vznikl už roku 1877 a neopustil anankastickou dotírající přítomností svého tvůrce patrně až do roku 1911, je přes spájející rysy od Jana Křtitele hodně vzdálen a vstupuje do konce 19. a počátku 20. století z jiného klimatu a odlišného bezčasí. Tato plastika je vyňata z jakékoli anekdotičnosti, je jí zbavena a ponechána svému prazákladnímu pohybu, který nezobrazuje, nemusí, nemá toho zapotřebí, ona jím zkrátka 12

JARRASSÉ, D.: Rodin. Paris 1992.


31

a elementárně je. Je nevývratně utvářející formou jejího bytí, stal se obrazivou i estetickou funkcí její hmoty, která podivným i podivuhodným způsobem dozrála k tvaru. Rodin svého Kráčejícího především zbavil času, onoho klamavého iluzionistického „před a po“, do něhož jsme všichni zakleti jako do posedlosti tím okamžikem, o němž hovoří Goethův Faust, když říká Mefistofelovi: Až okamžik mne zvábí k slovu, jsi tolik krásný, prodli jen, pak si mne sevři do okovů… Rodin tak učinil především tím, že figuru vyňal z přítěže svobody kontrapostu. Pohyb se stal náhle magickým tak, že byl zbaven pohyblivosti. Rituálně ztuhl v nadčasí, unikl každodenní všednosti a veškerým jejím znesvěcujícím rizikům. Mohl tak nabýt a skutečně nabyl mocnosti mystéria, čímž také nezměrného potenciálu ambivalence. S masivní hmotností totiž těžce vykročený muž-člověk je v nejvnitřnějším smyslu této jen fyzicky zátěžové hmotnosti zbaven, protože vytržen z utvářecí i procesuálně znetvořující kletby času. Vyrván silou prapůvodní pravdivosti z okovů antropošovinistického násilí norem krásna a oškliva, je jednoduše uchvacující svojí fundamentální silou zanořenou kamsi až před počátek věcí. Zapřen do Matky Země celými tlapami je vztyčen v monumentu, mimo kontrapostní potenciál pohyblivého „čehokoli“. Je celý v tajemném znaku, je téměř k archetypálnímu pevnému základu podstatně symbolizován. Těžiště, můžeme-li tady o něm hovořit, se promítá mezi obě nakročené nohy – zcela původně, mohutně, ar chaicky. Kráčející muž, zde bych pro adaequatio volil konečně termín ČLOVĚK (HOMO) ANTHRÓPOS, je vlastně v bytostném smyslu základnosti a původnosti zbaven pohlavních znaků, je androgynní, stejně jako v prvotní jednotě stvořený Adam, vyobrazovaný někdy v iluminacích středověkých kodexů jako Homo Mikrokosmos (např. Codex z Prüfeningu po polovině 12. století).13 (Ostatně francouzština s tím problémy nemá, neboť l´homme je významově člověk i muž.) Jedinečnost sochy Kráčejícího (a zde se nutně ocitáme v podivuhodném pletivu přirozenosti paradoxů, jejichž objasňování těží ze základů nevysvětlitelnosti) je v její maximalizované obecnosti. Osobnostní individualizace je důsledně nadosobní (opět polarizovaná ambivalence), bez vnějšně subjektivizovaných rysů. Čistá gesticita chůze Kráčejícího ve své soustředěnosti na prazáklad, primordiální tvar, doslova odpreparovává vše, co by mohlo svádět či vést ke gestickému zmnožení, znakově gestuální vícevýznamovosti, ale též určitosti. Kráčející člověk Rodinův je proto nutně torzem. Ruce od ramenou tu nejsou, ale říci, že chybí, by byl omyl – ony nechybí, naopak, kdyby od trupu „neodpadly“, určitě by nadbývaly. Jejich výrazově nutné „odstranění“ není provedeno čistým lomem, jak tomu u většiny sochařských torz 19. století bývá v patrném úsilí vytvořit napodobení, či iluzi nálezové reality antických poškozených plastik. Odstranění rukou s jejich nebezpečím výrazové dotěrnosti pohybů a subjektivizace, stejně tak i hlavy figury, jako by se tu odehrálo biologickým procesem odpadnutí, „vyhnití“, jako by v místech dotyku – dříve fyzické tkáňové souvislosti – na nás zela dosud živá, ale rovněž už mrtvá tělesná hmota. (Řekněme si jen na okraj, ale v kontextu našich úvah nikoli bez souvislostního významu, že námětový okruh tělesného torza pro sochařství zejména v 19. století byl patrně především plodem usilovné a zbožňující činnosti archeologů. Ovšem nálezy sochařských antických torz přinesly sice podivuhodné, nicméně z hlediska antické estetiky zmrzačené, celostní lahodné kanonické úplnosti zbavené, a tedy v podstatě ošklivé zbytky. Klasický odkaz a klasicizující normy l9. století však tkvěly v nadšení nad těmito úlomky.) 13

Codex z Prüfeningu, 1165. Mnichov, Bayerische Staatsbibliothek, Clm. 13002, fol. 7v.

32


Rodin ovšem výrazový potencionál torza objevil v jiné, emocionálně nesmírně aktivní souvislosti. Mrtvou a z antického hlediska zmrzačenou formu muzejních exponátů ma gicky oživil, učinil jedinečně znovu se rodící z netečné ideální krásné mrtvosti k usilovně a bolestně plnému životu. Je to však život nikoli harmonicky útěšný uvnitř toužené dokonalosti kalokagatheiá, ale prošedší dlouhou a nádherně imaginativní zkušeností křesťanského středověku s jeho purgatoriem, vizemi Gehenny trestu a utrpení, kde živost tělesné hmoty zjevuje rány, živou bolestnou tkáň, mučednictví a věčnost trýzně konečnosti i za vržení. Rodinův Kráčející tak gesticky ztuhl na prahu jeho dantovské monumentální Brány pekel nebo zjevil budoucí úchvatnou, téměř apokalyptickou Letící postavu (kolem 1890).14 Bolestnost, zraněnost tělesné hmoty je v Kráčejícím, neboť tkáň jeho těla se otevírá živými ranami bolesti, přestože archaicky kráčející figura je vlastně situována mimo čas. Bolestnost, zraněnost jako nově a jinak nalezený fenomén tělesnosti vnesl jako dar výrazovým možnostem sochařství právě především Rodinův Kráčející. Je to snad nadsazené a poněkud zavádějící, ale v podstatě pravdivé: místo rány a bolestného gesta, jež od středověku k baroku popisně i alegoricky ukazovaly obrazy a sochy, Rodin vyjádřil samu bolest a vtělil ji do nadčasovosti: esenciálně i existenciálně. Tělo osudově vržené do věčnosti své svobody zde zplna žije svými ranami v tělesnosti tak mocné a tím tak nadčasové, že vzdor své úžasné hmotnosti je cele prostoupeno duchem. Bolest, otevírající kontinuální objem formy ranou, se tak zázračně stala možností transcendence hmoty. Striktní klasifikace a determinace duchovních sfér, jimiž procházíme při nalézavém pu tování terénem mysli a jež známe pod pojmy označujícími věci mytické, religijní, magické či rituální, pod tlaky pozitivistické vědy vymezovanými s vynucující filistrovskou diferenciací, ztrácely uvědomováním potencionality mohutných duchovních kontinuit v nezměrnosti svých určitých neurčitostí pro Augusta Rodina jasné hranice. To se vztahuje i k chápání významnosti dynamických forem, jež se můžeme pokusit interpretovat, ale musíme se střežit, abychom je touto cestou neztrapňovali. Z toho obavy vynucené úctou i mocností vlastního prožitku. Právě naznačené zjištění se svojí matoucí sugestivitou se vztahuje markantně ke zjevujícím skrytostem pohybu, jak se rozličně protvářejí v rozsáhlosti Rodinova díla. Chci se tu zmínit o jeho pohybových studiích tance, k nimž se v souvislostech dalšího textu ještě vrátím. Ovšem ve smyslu právě výše naznačených významových přesahů chci teď citovat Rodinova slova, jež pronesl po zhlédnutí kambodžských tanců u příležitosti koloniální výstavy v Marseille roku 1906, a mají k povaze našich úvah zde kontextuální vztah. Řekl tehdy: Tyto tance jsou zplna náboženské, protože jsou umělecké, jejich rytmus je rituál. Při silném prožití naléhavých rytmů hybných hmot a jejich formových souvislostí niterných významových sdělení mohl Rodin přesvědčeně nazvat anděla z katedrály v Chartres kambodžskou figurou.15 Jsou-li pohyby potenciálně němá slova, jimiž se mohou ve spojitostech a evokacích kdykoli stát, pak téměř kterýkoli z nich ve významovém kontextu a vnitřní celistvosti vztahů se může stát magickým, mystickým i rituálním znamením. Jen trocha kontextuálních kontinuit a doteků skrytosti může vést k silnému zjevování, markantní či zastřené epifanii. K tomu je tanec jako bezpochyby nejstarší a nejpůvodnější možnost integrálně mystického i estetického výrazu umělecky tvořivé spon14

Plastika Letící postava dnes v Musée Rodin v Meudonu.

BOIS, G.: Le sculpteur Rodin et le danseuses cambodgiennes, La Illustration, 28. Juli 1906. In: JARRASSÉ, D.: c. d., s. 132, pozn. 12.

15


33

taneity doslova geneticky určen, je nejvlastnějším koncentrátem dynamického smyslu vázaného biologickými rytmy. V tomto smyslu není bezvýznamných pohybů, jsou jen některé matoucí, mnohé nepochopitelné a při neznalosti rituálních vazeb nesrozumitelné. Přirozeně chůze jako účelově podmíněné přemisťování svojí genezí se může stát, a jak již řečeno, stává pohybovou syntézou figury. Tak jí, jak víme, může být i antipohyb, strnutí, zrušení signatury času (gestus signatura temporis). Tím se dostáváme ke dvěma plastikám, které vlastně celé toto acervální uvažování vy volaly. Už v úvodu jsem napsal, že jsou záměrně vyňaty z celku sochařského díla Quida Kociána, jímž se, bohužel rozvlekle, monograficky zabývám. Obě dvě zmíněné plastiky – velmi rozdílné povahy – jsou významově i sdělně určeny ikonologicky především svým vlastním integrovaným pohybem, jemuž sochař podřídil celistvost i sochařský výraz jejich těla: svou chůzí. Jedna z nich se jmenuje Jidáš (a Quido Kocián tento námět sochařsky zobrazil dvakrát), druhá nese téměř pohoršlivý či snad samotný umělecký záměr v samém jádru zpochybňující či zneucťující název Blbec (také Idiot, Blb) a obě jsou význačně a markantně rozhýbány chůzí. Vznikly v prvním desetiletí nového století (první verze Jidáše roku 1900, druhá v Římě během Kociánova stipendijního pobytu r. 1903), na jeho počátku a ve vnitřním významovém kontextu s dalšími autorovými plastikami prodchnutými biblickou tematikou. Drobná plastika Blbce je nedatována a je patrně o něco mladší, snad až kolem roku 1910, už za sochařova života a působení v Hořicích. S jistou rezervou, zejména pokud jde o první verzi Kociánova Jidáše, lze přesto říci, že sochy vznikly v tvůrčím kontextu působení díla velkého Augusta Rodina, jež bylo vrcholeno pražskou historicky významnou výstavou francouzského sochaře roku 1902, kdy se mu dostalo na české, příznakově pražské půdě zbožnění, které bylo ochotno typicky česky maloduše potřísnit slinou dílo Myslbekovo. Nicméně rok 1902 byl v každém případě v kontextu s Rodinovou výstavou pro české sochařství datem čaromocným, i tehdy, budeme-li je přijímat a hodnotit s určitou hrdou rezervou, třeba v uvědomění jedinečných výsledků uměleckého úsilí českých sochařů na konci 19. a počátkem 20. století, zejména v jeho prvním desetiletí. V kontextu tohoto dění se zrodila i zmíněná Kociánova díla, zejména ono drobné, pozdější, které chci jistě velmi opovážlivě uvést v paradoxním vztahu k tvorbě Rodinově, s níž se český umělec seznámil blíže ještě během svého pařížského pobytu v roce 1904 stejně jako s tvorbou pozoruhodného italského sochaře Medarda Rossa, který na Kociána prokazatelně silně zapůsobil v témž roce svou expozicí na pařížském Salonu.16 Pro silně sebeuvědomělého i sebestředného Quida Kociána, který vyšel do života z tradicionelní tkalcovské křesťanské rodiny v podhůří Orlických hor, jež byla dle mého názoru silně prostoupena pozůstatky biblického písmáctví a bezpochyby tkvěla hluboce ve víře, nabízely Knihy Zákonů nesmírné možnosti invenčních námětů. Dřívější autoři, kteří psali o Kociánově tvorbě, se o tomto aspektu nezmiňovali, nejspíše proto, že se to buď „nenosilo“, nebo, jako v éře oficiálně ideologicky vládnoucího ateismu by podobné souvislosti byly škodlivé. Dualitní rozporuplnost světa prožíval Kocián často nesmiřitelně, snad téměř v intencích katarsko manichejské mysli ve střetech dobra se zlem, přičemž dopady zla vnímal 16

Vlivu Medarda Rossa na české sochařství, jmenovitě na Jana Štursu, si invenčně povšiml ve stati WITT LICH, P.: Medardo Rosso a české sochařství. Umění 1984, s. 473. V Kociánově tvorbě se zračí Rossův styl např. ve „vymytých“ formách některých portrétů – např. J. Vrchlického a J. A. Komenského.

34


v otřesnosti a bolestivosti osobních konfliktů. Nemohu se jimi na tomto místě podrobněji zabývat, podotknu jen, že právě v té době intenzivně pociťovaného a vnímaného osobního života mladého věku to byly emocionální otřesy předně z nevěry trochu vesele lehkovážné dívky, do níž se vášnivě a poprvé zamiloval, nespravedlivé zavržení učitelem, jehož bezvýhradně uctíval, a zrada přítele sochaře, se kterým jako žáci velkého Mistra spolupracovali na jeho monumentálních zakázkách v roli pomocníků.17 Dívka i „přítel“ byli zavrženi navždy, naopak s Myslbekem se odehrálo cosi jako návrat ztraceného syna naruby (když už jsme u biblických témat), kterým velký otec-učitel dosáhl v duši žáka Quida univerzální monumentality Hospodinovy. Vždyť hlavně kvůli němu, když se o něj Volné směry po Rodinově výstavě poněkud nevybíravě a jistě ubožácky snižujícím způsobem otřely,18 vystoupil z SVU Mánes a pak v následném řetězci příčin a následků, jež ho kvůli jeho kritickým a zásadním postojům začaly stále citelněji postihovat, odešel z Prahy a za zabezpečenější existencí do Hořic na střední kamenickou školu jako učitel. Tam se vůči intrikujícím rysům, charakteristickým zejména pro kariérové sváry centra, stále více bolestně uzavíral a z této rozcitlivěle prožívané pseudoizolace, jíž si ostatně do značné míry sám naordinoval, se zrodil i jízlivý škleb ojedinělé plastiky Blbec. Nemohu se zde podrobněji zabývat biblistickými tématy Kociánova díla, jakkoli jsou ikonograficky i ikonologicky zvláště v kontextu českého symbolismu velmi jedinečné. Upozorním jen v interpretačním pokynu na několik plastik.19 Evino mateřství, kde Eva uvnitř kamenného bloku, obrostlá v dolní partii těla signifikantní hadí kůží, rodí skutečného praotce lidstva Kaina, Mrtvého Abela mezi ovečkami, hořký plod nespravedlivé protekce Quido Kocián: Jidáš, 1903. Praha, Národní galerie Hospodinovy, Adama a Evu aneb PoliJde o B. Kafku, který cílevědoměji pracoval na svém úspěchu a stal se dokonce profesorem na Akademii výtvarného umění v Praze.

17

18

Byly tu útoky na nedostatek Myslbekova vlastenectví, dokonce na hodnotu jeho uměleckých děl, např. pod redakční značkou VS snižuje Myslbekovo dílo na „…několik malých obrázků…, které vyprávějí nám o velkém kdysi sochaři našem…“ In: Volné směry, 6, 1902, s. 89, tedy slova napsaná v přímé souvislosti s Rodinovou výstavou v Praze. Zevrubnou interpretační snahu o ikonologické rovině hodlám věnovat těmto a dalším Kociánovým sochám kontextuálně v chystané monografii.

19


35

bek, rozdvojením vyrůstající z původního neděleného Unum Zlatého věku. Jidáš se k řadě těchto sochařsky zpracovaných námětů připojuje v jisté ambivalentní produktivitě manichejské odvěkosti duality dobrého a zlého, kde, jak nelze zapřít, má zlo podivně tvořivý kontradikční primát. Ve významovém gestickém kontextu chůze se krátce zamyslím nad plastikou Jidáše, neboť právě ona je v takovémto pohybu. Jenže tato chůze učedníka, který zradil a prodal svého Mistra a tím i všechny jeho žáky a s nimi rovněž učení, se koncepcí kroku připodobnila spíše útěku. Jidáš prchá od svého zločinu, pravou rukou ho od sebe a za sebe v gestu zděšeného odmítnutí zatlačuje, v levé drží smyčku provazu, symbolu vlastního trestu sebezničením. Jidáš má na sobě plášť, který se za ním téměř barokně vzdouvá, ale nezahaluje ho, spíše naopak, obnažuje prchající nohy a tělo mimo ohanbí způsobem, který je ve výsledném podání tvaru v podstatě zhanobující. Jidáš kráčí ve svém útěku po špičkách, v podstatě se „krade“, je to současně kradmý krok zloděje, zločince, ale je to také podivný „útěk vpřed“, semitská Jidášova tvář nese skrývající znamení zlého svědomí, je jeho štvancem, prchá před ním neodvratně kupředu k jedinému možnému vyústění. Druhá verze Kociánova Jidáše, kde postava u stromu připravuje oběšencovu smyčku, nemá už v sobě onu brilantní, formově sevřenou účinnost první plastiky. Formálně tradicionelnější a realisticko symbolní expresí ukazující spíše než k Myslbekovi k mistru francouzského realismu Carpeauxovi,20 tvůrci děsivého sousoší Ugolino, které mělo bezpochyby na řadu evropských sochařů neodmyslitelný vliv, protože silou výrazového přesahu samotného hrůzného obsahu poukazuje k budoucímu symbolismu. Ve svém díle Kocián vícekrát prokázal, že je výsostně mistrem v sochařském zpracování draperie, jejím tvarově významovém zmnožení, bohatství formově rozrůzněných hmot.21 V případě Jidáše platí totéž. Jeho plášť je silně signifikantní v ambivalenci odhalení i zahalení, morální indiferenci a vlastně pokrytectví validit hanby a cudnosti. V čistě sochařské modelační formě vzniklo výrazové napětí mezi dlouhými záhyby pláště, jejž jako spáchaný hřích táhne Jidáš za sebou a zaplétá si do něj prchající nohy, a jeho vrchní částí na zádech, jež se vzdouvá do křídel zlého démona. Skvělá, silná, účinná plastika, vynikající dílo českého symbolismu z konce 19. století, nesoucí koncentrovaný výraz gestické syntézy chůze. Pozoruhodná plastika Jidáše je jistě jedinečná, spojuje se ovšem formovou koncepcí v zásadě plynule s tradicionelnější polohou části Kociánova díla. Jinak je to u nevelkého dílka, které sám autor nazval Blbec či Idiot. Nemá v kontextu Kociánovy tvorby žádného příbuzenství, alternativ, návratů, trčí z něj se svojí absurdní výjimečností jako oznobená noha zpod bohatého roucha. Přemýšlel jsem bezpočtukrát, zda měl sám autor tuto plastiku rád, nebo k ní cítil jakýsi skrytý odpor, ačkoli se jí nemohl vzdát, protože si uvědomoval její nezpochybnitelnou uměleckou hodnotu. Vynořuje se taky neodmyslitelná otázka, proč vůbec vznikla. Umělecká éra symbolismu je plna obrazů duševně trýznivých i chorých vizí, úzkosti z osamění a třeba i zavržení, vykořeněnosti, v českém uměleckém prostředí by se skoro zdálo, že podobná témata jsou téměř módní, kdyby ovšem vysoká hodnota sochařských ztvárnění podobných námětů u Kafky, Štursy, Bílka, Kofránka i Kociána nebyla tak přesvědčivá, že vylučuje mimopravdivý kalkul a spekulaci. Kociánův Idiot je však odlišný. To 20 Obdiv k dílu Carpeuxově můžeme v tvorbě Kociánově vystopovat častěji, např. jeho slavného Tance u pařížské Opery v Kociánově sousoší Za vlast. 21 Jedinečnou práci s drapérií lze najít v řadě Kociánových soch, např. u plastik jako Smutek nebo Skončená melodie.

36


není chvění trýzněné osamělé duše. Tato duše se asi psychickými traumaty přecitlivělých jedinců netrápí, protože je to duše blbova. Jak formálně charakterizovat tuto plastiku: brilantní charakterizující skicovitá modelace, geniální a přesvědčivá studie pohybu. Mohla snad najít v dílně Kociánově pokračování či varianty, ale nenašla – je osamocená, jedinečná, kdybych chtěl metaforizovat, pak snad jako výkřik osamělého ptáka. Ve své skicovité studijní podobě, na níž je patrna doteková stopa umělcových rukou při jedinečném subjektivním tvůrčím aktu, má plastika Blbce charakter lineárního pojetí, což výrazovou dokonalostí odpovídá okamžitému zaujetí, zmocnění se, modelačnímu propadnutí potřebě výrazu. Zkrátka muselo to tak být, z jakéhosi přetlaku, odporu, bolesti, vzdoru, prožitku marnosti, absurdity bytí a nespravedlnosti osudu. Vznikl osamělý Blbec, jedinečná plastika ne jen v českém, ale i evropském kontextu. Muž skoro opičí tváře tu jde, je zpodoben v chůzi, ale těžko bych zde použil termínu, že kráčí, neboť ten v slovní náplni obsahuje cosi vznešeného. V chůzi Blbcově nic vznešeného není. Jen tupost, nicota, nepřítomnost duše, všeho toho, co tehdejší symbolismus rád nazýval duchovními vzněty. Chůze je klátivá, dlouhé opičí ruce sahají ke kolenům: nic lidsky vznešeného, cokoliv spirituálního je Blbci na hony vzdáleno.22 Výrazová přesvědčivost této plastiky klade otázku, zda a kdy snad měl Kocián s podobným modelem nějakou osobní vizuální zkušenost. Dnes už najisto zůstane bez odpovědi. Nicméně výsledek je přesvědčivý. V tvarotvorném provedení je tu Kociánova rychlá a splývavá modelace silně subjektivní, měkká, dotekově bohatá a rozrůzněná ve své emocionální traktaci objemů. Plastika přitom v integrujícím spojení působí přesvědčivou povahou pohybové studie. Souhrn všech těchto pozorovaných a charakterizovaných rysů v psychologických souvislostech tehdejších duševních Kociánových bolestí i úzkostí v občasných prožitcích osamělosti téměř exilové a vlastní cizosti či odcizenosti v maloměšťáckém prostředí tehdejších Hořic a školy s většinou velmi průměrných kolegů, zklamání z ještě stále bolestných pražských zážitků, kde jeho vrcholné dílo Mrtvý Ábel přes všechna uznání dosud nenašlo oprávněně dovršenou cestu do sbírek Národní galerie. A ani za Kociánova života ve stále odmítavé marnosti se tak nestalo. To vše spolu s hořkostí ze stále zbožňujícího povyšování Rodina proti komparačně snižovanému Myslbekovi snad mohlo vést, a já se domnívám, že vedlo k unikátnímu projevu jakési posměšné, karikující vzpoury. Opravňuje mne k tomu i osamělá jedinečnost právě rozebírané plastiky. Jízlivá sochařská odveta v karikování horlivě vzývané vznešenosti. Jednou a neopakovaně. A snad v jakémsi zděšení nad opovážlivostí činu i finálně. Mám na mysli karikování i úzkostný výsměch vznešenému ideálu chůze uchvacujícího Rodinova Jana Křtitele a jistě též slavného Kráčejícího muže. Snad je tato moje myšlenka příliš opovážlivá, ale čím více ji zvažuji v kontextu Kociánovy osobnosti, jeho duchovního i duševního klimatu, o němž často sám mluví jako o nervové nemoci, tím mně připadá stále přesvědčivější.23 O vztahu dynamického aspektu analyzované plastiky k Rodinově tvorbě v současnosti mě pak přesvědčuje tehdy velmi aktuální početný konvolut jeho radikálních a obdivuhodných studií tance, o nichž jsem se už zmiňoval dříve. 22 Způsob hmotově měkké, ale pregnantní modelace tvaru, který tímto integrativním způsobem zesiluje možnost výrazu a také zvyšuje emocionální působení spolu s umocněním symbolně zakódované formy použil Kocián u řady dalších děl (Nemocná duše, Tajemství-Poroba, Boj o kuličku atp.), takže u rozebírané kontroverzní plastiky není výjimkou. 23 O nervové nemoci otcově hovoří ve svých vzpomínkách i jeho syn malíř Quido Roman Kocián, který měl velké

zásluhy na tom, že jméno Quida Kociána nebylo zasuto nespravedlivě i po jeho smrti. Sám sochař píše o svých „nervových“ potížích v některých dopisech, např. svému drahému žáku sochaři Pešánkovi.


37

Jejich expresívní dynamičnost a modelační suverenita mohly být součástí jakési sochařské výzvy pro niterně trpícího, na chvostu dění strádajícího Kociána, jestliže předpokládáme, že se s tímto souborem studií alespoň v reprodukci měl možnost seznámit, což lze se vší pravděpodobností předpokládat. Je tedy nevelká Kociánova plastika Blbec, vynikající a perfektní psychologická i estetická sochařská studie specifické pohybové syntézy chůze, dle mého názoru jízlivou parodií, je to bezesporu krutý žert, bolestný, sebetrýznivý i výsměšný, svým charakterem obecně i v tvorbě Kociánově stejně jako v českém sochařství dílem výjimečným. Přesto však v bolestném sevření osamělou úzkostí, která je reversem této mince, má svého předchůdce ve zmítavém rituálním tanci či křepčení šílené démonické figury v dřívější Kociánově soše Umělcův úděl, jíž se zde ovšem podrobně interpretací zabývat kontextuálně nemohu. Umělcův úděl je plastika tolik odlišná a přece nadmíru blízká. Hledat niternou souvislost obou soch je však pro mne lákavý úkol, včetně diagnostikování souvislostních odlišností v proměnách umělcovy duše v podmínkách kypícího vývoje přelomu století. Na jednu věc bych však s jistou přesvědčeností, byť opovážlivou, rád upozornil. Stylově se vymyka- Quido Kocián: Blb, 1910(?). Pozůstalost jící a vlastně v jistém smyslu „mimo zákon“ stojící plastika Blbec v časově stoleté odstupové relativitě podmiňující i modifikující hodnotivý úhel i zahloubanost pohledu včetně jeho uvědomělé kontextuality, se na přelomu dalších staletí, dvacátého a jednadvacátého, náhle ocitá jakoby v nových souvislostech a vazbách. Není to poprvé, kdy se mně podobná jasnozřivá spojení napříč časem naléhavě zjevila. Bylo to například u početného souboru obrazů osvětimského cyklu Viléma Wünsche, které svojí všemu komparativně současnému se stylově vymykající mohutností ocitly nikoli na přelomu 40. a 50. let, kdy vznikaly, ale jsou formově ve spojení s mnohými díly vlny tak zvané nové figurace 60. let. Kociánův Blbec, jdoucí krokem vize tupce, se svojí nestylovou volností, normativitám byť modernistickým, ale i symbolistickým se vymykající formou ocitá v souvislostech k tomu, čemu velmi neurčitě a často jalově říkáme postmoderna a co bývá obvykle jakoby známkou znehodnocující. To ovšem pro Kociánovu plastiku, jíž se snad až příliš dlouho zabývám, neplatí. Snad bychom v této chvíli mohli podivnou výrazově hodnotivou sinusovku pohybu intenčně motivovaných forem syntézy chůze v čase ukončit: od ritualizované a z času vyňaté zposvátnělé archaické epifanie, jíž je empirizované zjevení chůze usvědčeno z efemerity, etapami propastí obviněných ničemných pravd k obzorovému spatření ohromujícího tušení úsvitu až k paradoxně tragikomickému odhalení antiduše ve vizi nicoty.

38


Značně pesimisticky proběhnuvší křivka odhalování. Ale úsvit rozlévá vidiny naděje očekávaně i nečekaně, třeba jde jen o mystérium, neboť Pandořina skřínka už skrývá jenom a jedině ji, naději, byť zamčenou, přece stále tušenou. A proto naši řadu doplním dvěma díly, velmi odlišnými, v mnohém protichůdnými, a přece neuvěřitelně blízkými: symbolikou pohybu hmoty v obraze chůze i krutým, byť variantním paradoxem vize. Prvním z nich je plastika už svým názvem s meditovanou problematikou související – mluvím o soše Alberta Giacomettiho Kráčející muž, kterou autor vytvořil v bronzu roku 1960. O léta dříve jí předcházeli Tři kráčející muži z roku 1948 a podivný Potácející se muž o dva roky později. Mezi Giacomettim a Kociánem bychom jen stěží mohli ukout nějaký kauzálně vlivologický řetězec, jiné je to ovšem v impulzním duchovním klimatu doby. Neboť bolestivá zneucťující ubohost Potácejícího se muže Giacomettiho nejde sice až k fyziognomickým znakům Kociánova Blbce, ale v základně gestickém pojetí je podobným vyprázdněním niterného smyslu chůze, její uvědomělé a smysluplné, humanizované velikosti. V pojetí méně zposvátňujícím a více s antropošovinisticky parodovaným úšklebkem. Giacomettiho Kráčející muž je si však v autorově tvořivém zdroji vědom svého předobrazu v pověstném díle Augusta Rodina, jemuž jsme se věnovali dříve. V obou případech Alberto Giacometti: je vize takříkajíc kosmická, ovšem u Giacomettiho ponoKráčející muž 1, 1960. řená do bezrozměrného prázdna spíše nežli ohromujícího Paříž, Galerie Maeght nekonečna. Proto mohl Giacometti napsat Pierru Matissovi roku 1947, když se zmiňuje o mystériu prázdna mezi lidmi, věcmi, viděným i hmataným, zkrátka klamavě smyslovým: Vzdálenost mezi jednou a druhou mojí nosní dírkou je jako Sahara, bezhraničná a nepostižitelná.24 Giacomettiho socha není jen jakousi pocitovou transparentní konstrukcí, jež dematerializuje pohyb kráčení figury. Ona ho činí znovu prolnutým do antikontrapostní velikosti. Tento Kráčející je mysteriem samotného prostoru, jehož irelevance je nepřetržitostí neurčitého mytického pokynu. Giacomettiho Kráčející muž, stejně bezpohlavní či snad přesněji androgynní jako ten Rodinův, tedy spíše v biologickém určení jednoduše Člověk, navíc svlečený ze své koncettistické ambiguity k nelidskému člověčenství primordia, v čemsi velmi úplném dovršuje nesmyslnou a esteticky odmítavou pseudotaneční kreaci Potácejícího se muže, v níž hmotově vyprazdňující koncepce Giacomettiho došla v prostorovém linearismu, či snad až „rozprostranění“ lineární kresby na sám okraj figurativně možného, k absurditě, snad někam tam, kde velký současný kvantový fyzik Hans Peter Dürr spatřuje formu před hmotou.25 Giacomettiho Kráčející, jehož linearizovaná, skoro geometricky podmiňovaná 24 Giacomettiho dopis Pierru Matissovi z roku 1947 uvedl READ, H.: Concise History of Modern Sculpture. London 1964, s. 212. 25 DÜRR, H.-P.: Das Netz des Physikers. München 1988.


39

bezhmotnost je stvrzována rozhlodaným kovovým povrchem, ještě navíc jakoby neúčelně patinovaným, nám svým nesměřujícím vykročením, které ztuhlo do bezčasovosti, nic o svém cíli nesděluje. Je to Člověk, procházející jakousi středověkou či staroorientální uličkou, pro jednoho, kdykoli, kdekoli, v každé chvíli a neodvolatelné samotě.26 Jako by se na jedné straně vracel vpřed k posvátnu, k jakémusi hagios topos, ale samo místo rituální záchrany, sebeurčení, identifikace je v nedohlednu, neboť ani dohledno není esenciální. Kráčení se neodehrává jako hledání či dokonce v picassovském sebevědomí nalézání. Je to jen neurčené putování nomáda odnikud nikam, tísnivé očekávání. Avšak podstata tohoto očekávání je Becketovým Čekáním na Godota. Absurdita, v níž se dotýká Kráčející rovněž Ionescova Nenajatého vraha, či dokonce Kafkova pana K. Vedle nesmyslného očekávání Velkého návratu k původní celosti, během něhož gestická syntéza chůze Kráčejícího vytvořila obraz štvance, naprosto osamělého v prázdném prostoru, štvance s takovou blízkostí podobného Orestovi, jemuž však parodicky nejsou v zádech děsivé Erinye, ty původní a mocné, ale s časově souběžnou příchutí ony Sartrovy pseudoaischylovské Mouchy, v něž se proměnily z časů působnosti osudu s existenciálním pocitem prázdnoty a hnusu z neodvratné odpovědnosti svobody a nicoty. Vybral jsem skupinu plastik napříč časem a učinil jsem tak čaromocí položené otázky. I Werner Heisenberg ve své Physik und Philosophie došel k závěru, že rozsah i místo odpovědi je latentně obsaženo ve způsobu i zaměřeném položení otázky.27 S neselhávajícím rizikem, že odpověď bude jen částečná, neboť nejsou nikde a nečekají úplné odpovědi a vysvětlení. Ale k chůzi, její symbolice a gestickým tajemstvím ještě malý závěrečný dodatek. Igor Kitzberger, sochař a kovář, o němž jsem napsal monografickou knihu s podtitulem Magická síla ohně, vytvořil opakovaně skupiny pohybujících se herců.28 Nazval je Herecké společnosti. Figury herců patrně z Commedia del arte se všelijak a zdánlivě neuspořádaně pohybují na uzavřené scéně, sem a tam kráčejí. Ale pak se něco stane! Všichni se obrátí jedním směrem, nahnou se společně kupředu a vykročí – už to není pokojná herecká společnost, jež je potencí divadelní hravosti – místo ní se zrodila smečka. Tak málo chybělo k této proměně, až to děsí. Aktualita této zdavovělé chůze a jejího varovného poselAlberto Giacometti: Potácející se ství je plně obsažena opět v gestu, v jeho napovídajícím, sdělném, i když tajuplném jazyce. muž, 1950. Soukromá sbírka 26 O

propasti samoty Giacomettiho figur se v poněkud úhlem pohledu odlišné, přesto však v příbuzné poloze, zmiňuje TAHAR, B. J.: Q III. Bratislava 1992.

27 HEISENBERG, W.: Physik und Philosophie. Berlin 1961. 28

HOLÝ, P.: Igor Kitzberger, pozn. 1.

40


Summary Seven Walking Men and the Movement of the Sculpture Matter Petr Holý This study is dedicated to the problem of the sculptural form from the point of view of the gesture. However, it does not investigate the meaning of individual gestures but rather targets the walk of a figure which it regards as a synthesis of gestures that is predicative with regard to style as well as individuality and therefore in relation to time and space of being. Through the times the study finds characteristic features of cognitively meaningful transformations of the synthesis of gestures of walking, or more specifically the walk of the figure. It shows examples selected from the point of interpretation as obviously predicative. They are the following walking figures in individual sculptures from antiquity to the 20th century: Apollo from Piraeus – an archaic sculpture, a medieval sinful king from the Portal of the Princes in Bamberg cathedral, the moment Christ begins walking when taking leaving of his mother before his departure for a martyr’s death embodied in a fully plastic relief by F. Pacák in Polička Church, a walking man (the Man) by A. Rodin, Judas walking from the scene of his crime and a walking Idiot – two sculptures by Q. Kocián from the beginning of the 20th century, then Giacometti´s linear existential Walking Man and finally a walking group which through a subtle alternation of a gesticular synthesis of walks changes into a pack of hunting humans demonstrating a semantic synthetic–gesticular and relating expressive forms of walk in which it is possible to see the testimony of the movements’ synthesis in various chronological variants expressed by sculptural forms while involving only a single human figure. The study operates in the wider context of the historical and art–historical, and determinant and conditional relations, necessary for interpretative argumentation.


41

ČLÁNKY A STUDIE

Epitafní obraz s Alegorickým ukřižováním ze sbírek Slezského zemského muzea a manýristické malované epitafy českého Slezska ONDŘEJ JAKUBEC

Jakubec, Ondřej: Epitaph Painting with “Allegorical Crucifixion” from Collections of Silesian Museum and Manneristic Painted Epitaphs of Czech Silesia The contribution focuses on the file of late Renaissance painted epitaphs from the historical territory of the so called Bohemian Silesia, though there is a range of monuments of unclear provenience. Nevertheless, they can be connected with Silesian environment being connected with specific iconography comprising mainly the motive of Allegorical Crucifixion. This unequivocally points at commemorative and representative monuments as well as peculiar “confessional media”, referring about the confession of its customers. Therefore it appears that so far used predominantly formally–analytical approach to these problems requires also examining even the complex social background of epitaph monument, which often speaks in their iconographic themes with distinct confessional language. Key words Renaissance * mannerism * painting * epitaph * confessionality Contact Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc; [email protected]

Problematika renesanční epitafní malby v českých zemích představuje jedno z mnoha desiderat, která provázejí bádání o domácím umění 16. a počátku 17. století. Vyjma příspěvků Jarmily Vackové, která se v šedesátých letech 20. století poprvé soustavněji této problematice věnovala, není fond renesančního a manýristického malířství v domácím prostředí významněji zkoumán. To, že je samotné renesanční umění v českých zemích stále spíše na okraji zájmu, si ostatně už v polovině minulého století uvědomoval například Jaroslav Pešina a nutno říci, že se od té doby v některých ohledech mnoho nezměnilo. V případě malířských památek je to pochopitelně dáno jejich spíše průměrným formálním charakterem. Otevřeně můžeme říci, že tyto malby jsou díly spíše lokálních tvůrců a pro svou nepříliš vysokou a zajímavou kvalitu asi nikdy nebudou přitahovat vel

Kořeny zájmu Jarmily Vackové o toto téma spočívají již v její diplomové práci VACKOVÁ, J.: Renesanční malované epitafy na Moravě. Brno 1954 (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně – diplomová práce). Z dalších prací lze uvést TÁŽ: Pozdně renesanční malované epitafy v Brně, Umění VIII, 1960, s. 587–600; TÁŽ: Les difficultés et la fleur tardif de la renaissance en Bohême. In: STEINBORN, B. (ed.): Ze studiów nad sztuką XVI wieku na Śląsku i w krajach sąsiednich. Wrocław 1968, s. 43–61; TÁŽ: Podoba a příčiny anachronismu. Umění XVI, 1968, s. 379–393; TÁŽ: Pozdní utrakvismus a výtvarné umění. Dějiny a současnost 1968, č. 3, s. 8– 11; TÁŽ: Epitafní obrazy v předbělohorských Čechách. Umění XVII, 1969, s. 131–156. Poslední shrnutí formulovala v roce 1989, avšak bez výraznějšího interpretačního posunu viz TÁŽ: Závěsné malířství a knižní malba v letech 1526 až 1620. In: DVORSKÝ, J. (red.): Dějiny českého výtvarného umění. II/1. Praha 1989, s. 92–106.

PEŠINA, J.: Skupinový portrét v českém renesančním malířství. Umění II, 1954, s. 269.

42


kou pozornost. To je ovšem vlastní téměř celému zdejšímu umění renesance, které má v domácí historiografii svérázné postavení. Na jedné straně se domácí produkce víceméně opomíjí a pozornost se zaměřuje spíše na exkluzivní umění rudolfínského okruhu a na straně druhé docházelo od konce 19. století pod vlivem Miroslava Tyrše k postupnému precizování ideje tzv. české renesance. Ta se jako specifická stylová kategorie opírala právě o domácí lokální a především „původní“ autochtonní produkci, která je ze své podstaty vlastně „anti-renesanční“ a zakládá se spíše na vernakulárních formách vyrůstajících z domácí tradice. Tento v podstatě nacionalistický koncept, který je poplatný idejím a ideologiím 19. století, však prokázal v naší uměnovědě značnou rezistenci. Do bádání o domácí epitafní malbě se tento styl uvažování promítl naprosto exemplárně a u některých autorů přetrvává dodnes. Základní znaky hodnocení domácích renesančních epitafů jako dominantního „žánru“ malířství 16. a počátku 17. století jsou v kontextu tohoto pojetí zhruba následují. Po formální stránce vykazují pasivní závislost na grafických předlohách a fakt, že se s těmito malbami setkáváme ještě kolem poloviny 17. století, dokazuje jejich bytostný konzervativní výtvarný charakter. Jejich tvůrci byly spíše lokální malířské osobnosti bez větších ambicí, zakotvené většinou v provinčním měšťanském prostředí. Právě tento aspekt souvisí s dalšími výklady epitafní malby. Tato malířská úloha byla totiž většinou spojována téměř výhradně s „měšťanskou třídou“ jako objednavatelem, který je však vnímán ve zcela ahistorických souvislostech. Měšťanstvo je charakterizováno jako na jednu stranu ryze „české“ a „demokratické“, vyrůstající z husitství, v čemž se dokonale obrážejí klišé obvyklá v uvažování v době minulého režimu. Na druhou stranu je však měšťanstvo vnímáno i jako stav, který dohrál svou historickou úlohu a jehož labutí písní je „česká renesance“, kterou český měšťan prožívá v poklidném blahobytu. To se při interpretaci malířských, ale i sochařských památek promítalo do shovívavých a blahosklonných formulací tohoto umění jako nevysokého, ale dobromyslného a přívětivého. Tvorba epitafů se vedle svého měšťanského charakteru spojovala také s „českou konfesí“, která měla po skytnout rámec pro obsahovou a významovou interpretaci epitafů. Většinou je však také toto konfesní hledisko spíše dalším ahistoricky formulovaným kritériem, ve kterém často převládá stereotypní uvažování, jež nebere v úvahu složité ideologické a sociální pozadí náboženských komunit. Bylo to jistě dáno stavem historického bádání, ale často také vlivem marxistického uvažování, které se promítalo do zcela absurdních úvah o protichůdnosti společensko-reprezentativních a křesťanských hodnot v epitafních malbách.

WUNDRAM, M.: Malerei. In: SEIBT, F. (ed.): Renaissance in Böhmen. München 1985, s. 314–329.

KROPÁČEK, J.: K výměru termínu „česká renesance“. In: Itálie, Čechy a střední Evropa. Praha 1986, s. 182– 191. K tomu zatím nepublikovaný text určený původně pro sborník k životnímu jubileu Milana Tognera, JAKUBEC, O.: „Česká renesance” aneb k dějinám jedné uměleckohistorické konstrukce. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philosophica-Aesthetica. Historia artium V. Olomouc (v tisku). KOŘÁN, I.: Rozbitý kámen mudrců a smutný ráj srdce. In: KAPUSTKA, M. a kol. (ed.): Slezsko – perla v české koruně : Historie – Kultura – Umění. Praha 2007, s. 176.

Tamtéž, s. 175–177. VACKOVÁ, J.: Epitafní obrazy, s. 131–135. Stejné názory rozvíjí i v dalších textech viz TÁŽ: Podoba a příčiny anachronismu, s. 379–393; TÁŽ: Pozdní utrakvismus, s. 8–11; TÁŽ: Závěsné malířství, s. 99. U J. Pešiny je projevem ahistorického, jistě dobově podmíněného klišé naprosté opomenutí konfesijní či de vocionální funkce epitafu. Naopak důraz na „světské“ elementy, zvl. portréty, představuje vhodnou základnu pro následující typické argumentace: Jsou to obrazy, které k nám mluví o sociálním postavení těchto lidí, o jejich třídním sebevědomí a životním pocitu, o patriarchálně prostém způsobu života, o jejich klidném a hrdém smyslu pro demokratickou tradici, živenou ještě stále dávnou husitskou minulostí, o vážnosti jejich vystoupení, o pocitech

ČLÁNKY A STUDIE ONDŘEJ JAKUBEC EPITAFNÍ OBRAZ S ALEGORICKÝM UKŘIŽOVÁNÍM…

43

O oživení zájmu o tento specifický druh domácího renesančního malířství se v poslední době pokusil katalog výstavy, kde se autoři zamýšlejí nejen nad formálně-stylistickým charakterem epitafů, ale především nad snad podstatnějším odkrýváním jejich významového pozadí. Do centra pozornosti by se tak mělo spíše dostat bytostné historicko-antropologické hledisko, které se u těchto svébytných sepulkrálních památek, jež reflektují lidské představy přesahující dočasnou existenci člověka, zaměří spíše na jejich sémantický a funkční potenciál. Následující text se proto pokusí přiblížit několik epitafních památek z dnešního území českého Slezska, které většinou a neprávem unikaly pozornosti. Ve sbírkách Slezského muzea v Opavě je chován nevelký, ale tím pozoruhodnější obraz datovaný rokem 1612, který s velkou pravděpodobností představuje fragment rozměrnějšího epitafu, v němž tvořil ústřední obraz. V dosavadní literatuře se sice objevil názor, že malba byla spíše oltářem,10 poměrně malé rozměry stejně jako ikonografie malby, kterou výrazněji nacházíme i na slezských epitafech, mluví nicméně spíše ve prospěch první varianty.11 Kvůli fragmentárnímu zachování epitafu a chybějícím typicky epitafním přídavným komponentám (nápisová deska, zobrazení objednavatele či jeho rodiny s identifikačními heraldickými atributy) však není možné práci blíže provenienčně určit. Téma malby představuje ve slezském prostředí poměrně oblíbené schéma Alegorického ukřižování, kde je ústřední scéna ukřižovaného Krista doprovázená dalšími postavami a alegorickými figurami. Celek je zde potom nezastupitelně dotvářen řadou v současnosti již na některých místech obtížně čitelných, především biblických nápisů.12 Zmíněná centrální scéna Ukřižování je vložena mezi dvě skaliska, na kterých jsou umístěni pelikán krmící svá mláďata krví a fénix v plamenech. Při patě kříže jsou potom shromážděny zleva doprava postavy Mojžíše s prutem, Davida s lyrou a vladařským žezlem, sv. Pavla s mečem a sv. Jana Křtitele ukazujícího nahoru na Ukřižovaného. Zcela dole je kvočna s kuřaty, která bude, jak uvidíme, odkazovat na nápisovou složku obrazu. Pozadí za křížem vyplňuje fantastická krajina se scénou Vztyčení měděného hada na poušti. Nezastupitelnou komponentu obrazu představují latinské nápisy, které jsou umístěny po celé ploše obrazu v nápisových polích, kartuších a na deskách, jež přidržují jednotlivé postavy. Samotný výběr textů je neobyčejně zajímavý a jednou alegoricky, jindy naopak popisně doplňuje zobrazované motivy. Již text nad křížem z 5. knihy Mojžíšovy (Deut 32, 11) – jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých, roztahuje křídla svá [béře je osobní důstojnosti, o nesložitém, ale upřímném myšlení a teplé intimitě lidských a rodinných vztahů, PEŠINA, J.: c. d., s. 272, 279, 281, 289. O tom, že naopak měšťanské prostředí produkovalo vysoké kulturní hodnoty, mnohdy srovnatelné se šlechtickým prostředím, nás přesvědčují např. studie J. Peška či M. Šroňka viz PEŠEK, J.: Měšťanská vzdělanost a kultura v předbělohorských Čechách 1547–1620 : Všední dny kulturního života. Praha 1993; ŠRONĚK, M.: Sochařství a malířství v Praze 1550–1650. In: FUČÍKOVÁ, E. a kol. (ed.): Rudolf II. a Praha : Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy (kat. výst.). Praha – Londýn – Milán 1997, s. 361–362; ŠRONĚK, M. – ROHÁČEK, J. – DANĚK, P.: Václav Trubka z Rovin : Studie o měšťanském mecenátu v rudolfínské Praze. Umění XLVII, 1999, č. 4, s. 295–308. JAKUBEC, O. a kol.: Ku věčné památce : Malované renesanční epitafy v českých zemích (kat. výst.). Olomouc 2007. 10

CHOJECKA, E. (ed.): Oblicza sztuki protestanckiej na Górnym Śląsku (kat. výst.). Katowice 1993, s. 88, č. 9.

11

Obraz představuje olejomalbu na dřevěné podložce o rozměrech 47,6 × 36 cm. Do sbírek Slezského zemského muzea byl získán v roce 1910 jako dar. Inv. č. U 1310A.

12

STEINBORN, B.: Malowane epitafia mieszczańskie na Śląsku w latach 1520–1620. Roczniki sztuki śląskiej IV, 1967, s. 27–28; HARASIMOWICZ, J.: Mors janua vitae : Śląskie epitafia i nagrobki wieku reformacji. Wrocław 1992, s. 137–144.

44


Slezský anonymní malíř: Obraz z epitafu s Alegorickým ukřižováním, 1612. Slezské zemské muzeum v Opavě. Foto: Zdeněk Sodoma © Muzeum umění Olomouc, 2007

a nosí je na křídlech svých] – vytváří velmi poetickou afinitu mezi orlicí a Kristem s ukřižovanými pažemi.13 Jiné úryvky jsou deskriptivní, jako například nápis na desce visící z pravé strany kříže – podobný jsem učiněn pelikánu na poušti (Ž 102, 7) – vedle zobrazení pelikána, který symbolicky krmí svá mláďata vlastní krví.14 Oproti vedlejší desce s neidentifikovaným, snad zkomoleným Senecovým citátem (Se necat ut vivat se tamen ipsa creat) je však zajímavé a vzhledem k charakteru textu „sebeidentifikačně“ výmluvné, že je zavěšena jakoby přímo na hřebu, který proniká Kristovou dlaní, či vypadá, jako by ji sám Ukřižovaný přidržoval.15 Zcela popisně je potom míněn biblický citát na soklu kříže [Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků, a kterýž kamenuješ ty, jenž byli k tobě posíláni] kolikrát jsem chtěl shromáždit dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod

13 Sicut aquila provocans ad volandun [správně dle Vulgáty „volandum“] pullos suos et super eos volitans expandit alas suas [et adsumpsit eum atque portavit in umeris suis]. Latinské biblické úryvky byly srovnávány s textem Vulgáty, české překlady jsou převzaty z Bible kralické. 14 15

Similis factus sum pellicano solitudinis [factus sum sicut nycticorax in domicilio] Psal 101.

Senecův citát (Usmrcuje se, aby žil, přece se sám rodí) se ve zkomolené verzi nachází i na epitafu Zikmunda von Burckhaus ve Vratislavi, původně ve filiálním kostele ve Stolci u Ząbkowic (1592): Haec perit ut vivat. se tamen ante creat. Seneca. STEINBORN, B.: c. d., s. 108, č. kat. 53.


45

křídla, a nechtěli jste (Mat 23, 37).16 Citát přímo odkazuje k zobrazení kvočny s kuřaty pod ním. Podobně je vyjádřena starozákonně-novozákonní typologie měděného hada a zázračné moci Ukřižovaného nápisem, který je logicky nejblíže postavě Mojžíše: I udělal Mojžíš hada měděného a vyzdvihl jej na sochu [a stalo se, když uštkl had někoho, a on vzhlédl na hada měděného, že zůstal živ](Num 21, 9).17 Přirozeně se v pozadí této figurálně-textové kompozice nachází zmíněná scéna Vztyčení měděného hada na poušti. Další citáty s sebou nesou ryze eschatologické poselství, které se vztahuje k zázračné a vykupitelské moci kříže. Jde o žalmovou pasáž, kterou na desce přidržuje král David: Vyčišť mne yzopem a očištěn budu, umej mne [a nad sníh bělejší budu] (Ž 51, 9).18 Pasáž z epištoly sv. Pavla potom dosvědčuje, že to jediné v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož jest mi svět ukřižován a já světu ukazuje křesťanovi naději (Gal 6, 14).19 Ten může potom spolu se sv. Janem Křtitelem provolat: Aj, beránek Boží, kterýž snímá hřích světa (Jan 1, 29).20 Výrazná aplikace textové součásti na tomto epitafu na první pohled jasně signalizuje, že kontext, ve kterém a pro který epitaf vznikal, byl nekatolický, v obecném smyslu tedy spíše protestantský. V oblasti Slezska jsme přitom navíc svědky, že v době kolem roku 1600 v těchto památkách skutečně vzrůstal „kult slova“, který tak vyhovoval protestantské ideologii a imaginaci.21 Tento postup a bohaté využívání textů na epitafních obrazech je v kontextu protestantského umění zcela tradiční. Je známo, že již Martin Luther si byl vědom důležitosti epitafů jako součásti konfesně-didaktických strategií: Pokud chceme uctít hroby, bylo by mnohem vhodnější namalovat nebo napsat na zdi vhodné náhrobní nápisy (epitaphia) nebo pasáže z Bible tak, aby mohly být viděny těmi, kteří chodí ke hrobům nebo na hřbitov.22 Celá koncepce luteránského umění je ostatně víceméně „didaktická“ a je pro něj typická infiltrace „vysvětlujícími“ nápisy, které nacházíme pochopitelně i na epitafech. Ty měly významné místo v protestantském umění – hrály nejen uměleckou úlohu, která v podobě tzv. Epitaphienaltäre nahrazovala katolické boční oltáře, ale vyjadřovaly především typicky protestantský „eschatologický optimismus“. Tyto památníky měly tedy ve shodě s Lutherovým učením představovat svědectví o radostné podstatě naší víry, zvláště o vzkříšení mrtvých navzdory hroznému nepříteli, smrti.23 V kontextu luteránského umění je navíc Alegorické Ukřižování tématem, které prostředkuje základní ideu protestantské doktríny triumfu Kristovy milosti, skrze niž křesťan může dosáhnout milosti. Ta byla naplno vyjádřena již v samých počátcích konstituování specifické protestantské imaginace ve schématu Zákona a Milosti. Centrem je zde rovněž ukřižovaný Kristus, který vítězí nad 16

[Hierusalem, Hierusalem quae occidis prophetas et lapidas eos qui ad te missi sunt] quotiens volui congregare filios tuos quemadmodum gallina congregat pullos suos sub alas et noluisti. Matth 23.

17 Fecit [ergo] Moises [správně dle Vulgáty „Moses“] serpentem/aeneum et posuiteu [správně dle Vulgáty „posuit“] pro signo [quem cum percussi aspicerent sanabantur] Numero 21. 18

Asparges me hysopo et mundabor lavabis me [et super nivem dealbabor].

Mihi autem absit gloriari nisi in cruce Domini nostri Iesu Christi [per quem mihi mundus crucifixus est et ego mundo].

19

20 [Altera die videt Iohannes Iesum venientem ad se et ait] ecce Agnus Dei qui tollit peccata [správně dle Vulgáty „peccatum“] mundi. Ioani. 21 HARASIMOWICZ, J.: c. d., s. 77. 22 MICHALSKI, S.: The Reformation and the Visual Arts : Tho Protestants image question in Western and Eastern Europe. London – New York 1993, s. 40–41. 23 MACHO, T.: Smrt a truchlení v kulturologické perspektivě. In: ASSMANN, J.: Smrt jako fenomén kulturní teorie. Praha 2003, s. 77; HARASIMOWICZ, J.: c. d., s. 20–22, 38–39; TEBBE, K.: Epitaphien in der Grafschaft Schaumburg : Die Visualisierung der politischen Ordung im Kirchenraum. Marburg 1996, s. 42.

46


smrtí a hříchem. Doprovázející biblické postavy, citáty a motivy stejně jako další alegorický aparát – pelikán krmící mláďata svou krví jako symbol Kristovy lásky a oběti na kříži, fénix vstávající z popela symbolicky odkazující na Kristovo zmrtvýchvstání a vítězství nad smrtí – zdůrazňují základní ideový program triumfu dobra, světla a lásky, který je ztělesněn Kristovým vítězným křížem. Především motiv Vztyčení měděného hada v pozadí kompozice není jen typologickou komponentou k Ukřižování, ale vychází z tradiční protestantské ikonografie ustálené jak ve schématu Zákon a Milost, tak v knižních dřevořezech luterských spisů (např. Velký katechismus Dr. M. Luthera, Wittemberg 1538).24 Opavský epitaf tak ve stejných intencích vyjadřuje typický luteránský eschatologický optimismus, víru a jistotu spasení. Toto spíše mysticko-kontemplativní téma tak v podobě opavské desky získává jasné manifestační rysy a veřejně vyznává hlubokou víru v Kristovu milost. S výjimkou jedinečného Alegorického ukřižování na chrudimském epitafu Tomáše Lvíka Domažlického z doby po roce 1619 nenacházíme v českých zemích s jedinou výjimkou obdobné příklady tohoto ikonografického typu epitafního obrazu.25 Opavský fragment epitafu je rovněž po kompoziční stránce neobyčejně originální malbou, pro niž je příznačný suverénní a na některých místech velmi uvolněný rukopis. Především pozadí obrazu je zpracováno děleným skicovitým rukopisem a také jeho barevná souhra šedých a modrozelených tónů ukazuje na poučenějšího tvůrce, který dobře znal soudobé manýristické umění středoevropské a zejména nizozemské provenience. Nejde pochopitelně o špičkovou malbu, zejména fyziognomická typika prozrazuje jisté rozpaky. Přesto je v pojetí pozadí, jeho barevnosti a ve figurálních typech, jejich proporcích i kompozičních schématech (např. figura serpentinata u sv. Jana Křtitele) jasně cítit vazbu ke stylu internacionálního manýrismu, který ve střední Evropě dlouho nacházel v různě (především grafikami) prostředkované podobě značný ohlas.26 Je nepochybné, že opavská deska je bytostně spjata se slezským prostředím, ke kterému vede již samotný námět malby Alegorického ukřižování, v souvislosti s nímž nacházíme několik ikonograficky analogických prací. Jde zejména o malované epitafy Benedikta Distlera (1576) a Zikmunda von Burckhaus (1592), oba uložené v Muzeu narodowem ve Vratislavi. Známe však i kamenné epitafy s tímto námětem, např. epitaf Georga von Burckhaus v kostele sv. Máří Magdaleny ve Vratislavi nebo epitaf rodiny Kerberů v Břehu.27 Kompoziční příbuznost opavské malby s těmito pracemi tedy potvrzuje nejen domněnku, že jde o pozůstatek rozměrnějšího epitafu, ale také to, že jeho vznik souvisí s malířskou dílnou, která pracovala v dosahu slezských uměleckých center, především Vratislavi. Právě zmíněný Distlerův epitaf ve Vratislavi ve svém ústředním obraze představuje stejný motiv Krista na kříži obklopeného postavami Mojžíše, Davida (Izajáše), Pavla a sv. Jana Křtitele. Ještě výraznější analogie potom shledáváme na vratislavském epitafu Zikmunda Burghausena, císařského rady a hejtmana minsterberského knížectví, který byl původně v kostele ve Stolci nedaleko Nisy. Zde se po stranách centrálního Ukřižování 24 HARASIMOWICZ, J.: c. d., s. 103, pozn. 24. 25 OJ – RM [Ondřej Jakubec – Radka Miltová], heslo Matouš Radouš, Epitaf Tomáše Lvíka Domažlického a jeho ženy Salomeny Francové z Liblic s Alegorickým Ukřižováním in: JAKUBEC, O. a kol.: Ku věčné památce, s. 99–103. 26 OSZCZANOWSKI, P.: V záři rudolfínské Prahy. In: NIEDZIELENKO, A. – VLNAS, V. (ed.): Slezsko – perla v české koruně : Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů (kat. výst.). Praha – Legnica 2006, s. 155– 169. 27 STEINBORN, B.: c. d., s. 97–98, 108–109; HARASIMOWICZ, J.: c. d., s. 138, obr. 22, 43, 57, 153.


47

Epitaf neznámé rodiny s Alegoric kým ukřižováním, po roce 1600. Stav kolem let 1960/1970. Městské muzeum v Krnově. Fotoarchiv Semináře dějin umění FF MU v Brně.

objevují stejné motivy pelikána a fénixe se shodnými citáty, nad křížem je s roztaženými křídly obdobně zobrazena orlice, kterou doprovází totožný biblický citát. Pod křížem je potom spolu s biblickým úryvkem stejným jako na opavské desce zobrazena kvočna s kuřaty. V pozadí nechybí stejná scéna se vztyčeným měděným hadem. Stolecký a opavský epitaf, který z předchozího patrně vychází, tak pracují s téměř shodnou ikonografií a dokládají, jak se na tomto území mohly podobné umělecké realizace ovlivňovat. Bohužel bude jen velmi obtížné identifikovat objednavatele či tvůrce této malby. Nepochybně však souvisí s některým z lokálních center v blízkosti dnešní česko-polské hranice. Oblibu tohoto ikonografického typu Alegorického ukřižování v daném teritoriu potvrzuje rovněž prakticky shodný epitaf, a to i výběrem biblických citací, ze sbírek krnovského městského muzea, který byl však původně nejspíše součástí sbírek Slezského zemského muzea v Opavě a náleží snad mezi předměty rozptýlené kolem roku 1945. Ve spodní části je doplněn o skupinový portrét měšťanské rodiny, bohužel ale bez bližší identifikace.28 Pro28 CHRISTOVÁ, E.: Ztráty v uměleckohistorických sbírkách Slezského muzea způsobené poslední válkou. Ča sopis Slezského muzea B VIII, 1959, s. 42–57. Za upozornění na existenci epitafu ve sbírkách krnovského muzea jsem zavázán PhDr. Karlu Müllerovi. STEINBORN, B.: c. d., s. 27, 97–98, 108–109. Fotografie obrazu, patrně

48


Slezský anonymní malíř: Epitaf Jindřicha Vachtla z Pantenova, kolem 1630. Slezské zemské muzeum v Opavě. Foto: Zdeněk Sodoma © Muzeum umění Olomouc, 2007

vedení epitafu je ovšem v porovnání s předchozím značně schematické, scéna se vztyčením měděného hada je sice rozvinutější, ale výtvarně proti spontánnímu charakteru opavské malby daleko méně zvládnutá. Některé motivy jsou ikonograficky pestřejší a poněkud originálnější – například hnízdo s pelikánem obklopují hadi a spodní plán obrazu doplňuje rozvinutější symbolická vegetace. V tomto prostředí jistě vznikl další epitaf z opavského zemského muzea, který představuje sepulkrální monument Jindřicha Vachtla z Pantenova († po roce 1628) přibližně z doby kolem roku 1630. Jde o pozoruhodnou olejomalbu na kruhové desce, která svým tvarem a výzdobou na první pohled sugeruje dojem pohřebního štítu.29 V centru epitafu se nachází klečící Jindřich Vachtl a po vnějším obvodu obíhá šestnáct oválných erbů, které jsou číslovány a doplněny příslušnými iniciálami. Tento heraldický celek představuje ojedinělý genealogický vývod zemřelého, tzv. vývod na šestnáct předků, tedy celkem čtyři generace předků. V souvislosti s objednavatelem, ale i vzhledem k anonymnímu tvůrci tohoto epitafu můžeme tuto malbu jistě spojit právě s Opavskem či s přilehlým Opolsko-Ratibořskem. z počátku 60. let 20. století, zachycující jej ještě ve velmi dobrém stavu, se nachází ve fotoarchivu Semináře dějin umění Masarykovy univerzity v Brně, inv. č. 5325. Fotografie nese přípis: Opava, Slezské museum, epitaf. nezn. rodiny. 29 Průměr 126–128 cm (celek), vnitřní kruh o průměru 75 cm, inv. č. 1850A. Nápis obíhající kolem centrálního obrazu: Den ich hatte es dafür das dieser Zeit /…/ werd sey die an uns sol offenbar werde. Původně byl umístěn v sakristii farního kostela Neposkvrněného početí Panny Marie ve Velkých Heralticích a do opavského muzea jej v roce 1918 daroval August hrabě Bellegarde. KM [Karel Müller], heslo Slezský anonymní malíř (?), Epitaf Jindřicha Vachtla z Pantenova in: JAKUBEC, O. a kol.: Ku věčné památce, s. 138–141.


49

Třetím epitafním obrazem ze Slezského zemského muzea v Opavě je oválný obraz s námětem Nejsvětější Trojice, který pochází z farního kostela v Bohuslavicích u Hlučína z doby kolem roku 1600 (snad 1613, v roce 1611 opravován).30 Malba představuje schéma Nejsvětější Trojice (Trůn Milosti), které kompozičně vychází z dřevořezu Albrechta Dürera z roku 1511. Tato grafická předloha u nás stejným způsobem ovlivnila rovněž rozměrný reprezentativní epitaf brněnského měšťana Benedikta Umlaufa z roku 1612.31 Je možné, že opavská deska představovala původně oltář či jeho část, ale stejně tak je možné zvažovat příslušnost k širšímu epitafnímu celku, z něhož se nezachovaly další součásti (nápisová deska, zobrazení donátora apod.). Malba je provedena poměrně suverénním způsobem, zajímavé je však konzervativní zpracování pozadí, které je tvořeno zlacením s ornamentálními vzory. Pokud malba provenienčně skutečně pochází z Bohuslavic, dokládalo by to, že i prostředí lokální nižší šlechty bylo schopné zadávat takto náročné objednávky.32 Se slezským prostředím spojuje obraz také popularita ikonografického schématu, které zde nalezlo oblibu již v pozdním středověku.33 V opavském zemském muzeu se ještě před 2. světovou válkou nacházel také epitaf krnovského komořího Hanse Enni cha a jeho ženy Kristýny z roku 1553, který byl původně umístěn v kostele Slezský anonymní malíř: Epitaf krnovského komov Chomýži (Komeise) u Krnova. Během řího Hanse Ennicha a jeho ženy Kristýny, 1553, války byl ovšem zničen či ztracen. Tento původně v kostele v Chomýži u Krnova, později olej na dřevě patřil k nejstarším rene- ve Slezském zemském muzeu v Opavě, před rokem sančním epitafům v českých zemích 1945 ztracen. Fotoarchiv Semináře dějin umění a byl opatřen náročnějším orámováním FF MU v Brně 30 SAMEK, B.: Umělecké památky Moravy a Slezska 1, Praha 1994, s. 83. Obraz byl opavskému muzeu darován římskokatolickým farním úřadem v Bohuslavicích v roce 1985. Po nedávném restaurování byl obraz navrácen do bohuslavického kostela, ale vzhledem k nevyhovujícím klimatickým podmínkám je v současné době opět deponován v opavském muzeu. Olejomalba na dřevěné desce, 160 x 118 cm, inv. č. U 2543 A. 31 WÖRGÖTTER, Z.: Epitafní obrazy v Brně. In: JAKUBEC, O. a kol.: Ku věčné památce, s. 58–60. 32 VACKOVÁ, J.: Epitafní obrazy, s. 149; CHOJECKA, E. (ed.): c. d., s. 88. 33 CHAMONIKOLA, K. (ed.): Od gotiky k renesanci : Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550. IV. Opava (kat. výst.). Opava 1999, s. 115–121.

50


v podobě edikulového retáblu s půlkruhovým nástavcem. V něm se nacházel znak Hanse Ennicha v rolverkové kartuši, pozoruhodně flankovaný dvěma satyry. Náboženský výjev epitafu s rodinnými příslušníky v popředí kombinoval na pozadí hlubokého průhledu do krajiny scénu Ukřižování a Zmrtvýchvstání, což názorně demonstrovalo eschatologickou naději, křesťanské vítězství nad smrtí, které svou obětí Kristus zvěstuje a jež sdílí i zobrazená rodina. Výtvarné zpracování obrazu opírající se o nezvládnuté grafické předlohy (zvláště v postavách scény Zmrtvýchvstání), bylo sice slabší, jeho původ, ikonografie a vazby ke slezskému malířství z něj však činí pozoruhodné, bohužel nezachované dílo.34 V kontextu těchto epitafů z opavského muzea můžeme ještě zmínit další práce, které příslušejí do podobné kategorie památek z prostředí (českého) Slezska. V expozici zámku Jánský Vrch v Javorníku ve Slezsku se nachází epitaf neznámé rodiny s Ukřižováním a Zmrtvýchvstáním Krista z roku 1571, který byl původně umístěn v kostele sv. Petra a Pavla v Bernarticích.35 Malba představuje do velké míry problematickou práci, a to zejména kvůli „restaurování“ v roce 1857 (ale také ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století), které do značné míry setřelo autenticitu památky. Ta byla v té době patrně ve velmi špatném stavu, jak dokládá zpevněná zadní strana ústřední desky, jež byla výrazně napadena červotočem. Došlo tehdy k přelepení líce ústřední malby papírem, patrně poloprůsvitným, přes 34 CHRISTOVÁ, E.: c. d., s. 42. Za pomoc s identifikací obrazu velice děkuji Dr. Jaromíru Olšovskému. 35 Od jisté doby se uvádí jeho umístění na hlavním oltáři bernartického kostela, později tamtéž v kapli sv. Hedviky. Na zámek Jánský Vrch byl přesunut údajně po roce 1980. Olej, papír, dřevo se zbytky zlacení. Rozměry: 84 × 60 cm (střední deska); 36 × 743 cm (obraz v nástavci); 18 × 60 (nápisová deska). Druhotný novobarokní dřevěný rám. Nápisy: Ich bin die Auferstehung und das Leben, wer an mich glaubt der wird leben ob er gleich stirbt, und er jeglicher der lebt, und glaubt an mich, der wird nicht sterben ewiglich. Johann XII. Cap. Wahrlich hat er unser Gebrechen auf sich genommen und unser Schmerzen getragen. Er ist aber von wegen unser Missenthaten verwundet und um unser Bossheit willen zerschlagen worden, auf das wir durch seine Wunden und durch seinen Tod selig geworden sind. Isaia 53 Cap. V. 4. Cum resurgemus erimus velut. Angeli qui sunt in coelis. Marc XII. Cap. Dole připsáno: Bartho. Oert. 1571. Diese Bild ist im Jahre 1857. Restaurirt worden. Na zadní straně štítek: Obraz morový 1571. Barthol. Oertl. Národní památkový ústav, ú. o. p. v Olomouci, státní zámek Jánský Vrch, Javorník ve Slezsku, stará signatura I – B 16. VACKOVÁ, J.: Epitafní obrazy, s. 148, č. kat. 2; HARASIMOWICZ, J.: c. d., s. 81; JAKUBEC, O.: „Renesanční“ epitaf ze zámku Jánský Vrch v Javorníku ve Slezsku. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci 2007. Olomouc 2008, s. 111–117.


51

r Anonymní slezský malíř: Epitaf neznámé rodiny s Ukřižováním a Zmrtvých vstáním Krista, 1571, přemalba 1857 a kolem 1970. Národní památkový ústav, ú. o. p. v Olomouci, státní zámek Jánský Vrch, Javorník ve Slezsku. Foto: Zdeněk Sodoma © Muzeum umění Olomouc, 2007

s Anonymní slezský malíř: Epitaf neznámé rodiny s Ukřižováním a Zmrtvých vstáním Krista, 1571, přemalba 1857 a kolem 1970, detail ústřední desky. Národní památkový ústav, ú. o. p. v Olomouci, státní zámek Jánský Vrch, Javorník ve Slezsku. Foto: Zdeněk Sodoma © Muzeum umění Olomouc, 2007

který byla „zkopírována“ původní malba. Proto je také dnes její charakter na první pohled nepůvodní, ale je pravděpodobné, že dnešní malba uchovala původní kompozici, kterou by patrně odhalil pouze další průzkum. Ve spodní zóně tohoto ústředního obrazu jsou tradičně zobrazeny postavy rodinných členů – na heraldicky pravé straně mužská část rodiny se svým hlavním představitelem zcela vlevo ve světlém kabátci, jehož význam naznačuje i pohled komunikující s divákem. Vlevo je to potom ženská část se dvěma manželkami a dcerou. Tato „portrétní“ skupina je zasazena do obvyklé scenérie Ukřižování, kterému v pozadí typologicky odpovídá starozákonní výjev Vztyčení měděného hada Mojžíšem na poušti jako tradiční prefigurace Kristova Ukřižování. V logické vazbě na Kristovu smrt je potom v nástavci výjev Zmrtvýchvstání, který společně s biblickými citáty jasně deklaruje víru ve zmrtvýchvstání a život věčný budoucího věku.36 Tato malba v nástavci byla rovněž postižena přemalbou, ale narozdíl od desky nebyla přelepena papírem a namalována zcela znovu. I tak však působí značně surovým a banálním dojmem. Někteří autoři se domní 36 Scéna Zmrtvýchvstání se nepochybně opírá o grafickou předlohu. Utíkající voják vlevo je velmi blízký např. shodné figuře na rytině Maartena de Vos, viz HOOP SCHEFFER, D. de (ed.): Hollstein´s Dutch and Flemish Etchings, Engravings and Woodcuts ca. 1400–1700, XLV. Maarten de Vos. Plates. I. Amsterdam 1995, č. 675.

52


vají, že na epitafu zmiňovaný Bartholomeus Oert byl autorem tohoto údajně morového obrazu (das Pestbild von Barzdorf), tj. jakéhosi ex vota, kterým měl objednavatel děkovat za přestálou morovou ránu.37 Jiní naopak tvrdí, že Bartoloměj Oert byl objednavatelem obrazu – majitelem svobodného statku v Bernarticích –, jenž jej dal zhotovit jako projev díků za přežití morové epidemie. Toto legendistické aranžmá ovšem na první pohled pů sobí značně nevěrohodně. Nápis na epitafu – Bartho. Oert. 1571. – je evidentně druhotný a může podporovat obě varianty. Druhotné jsou nicméně také biblické citáty a je možné, že nahradily originální inskripce na zaniklé původní struktuře epitafu, patrně také se jmé nem donátora. Snad právě proto bylo jméno Bart. Oert dodatečně připsáno na dřevěný rám. Obdobně je ostatně signatura objednavatele Zachariase Schartena „Z. S.“ na jeho mo ravskotřebovském epitafu vepsána do nástavce epitafu.38 Řešení této otázky není nicméně stále uzavřeno. Vzhledem k tomu, že epitaf patrně skutečně provenienčně souvisí s Bernarticemi, které byly součástí javornického panství, jež náleželo vratislavským biskupům, lze předpokládat, že úzce souvisí s malířskou tvorbou epitafů v některém ze slezských center. Typologicky představuje památka nepochybně epitaf či jeho podstatnou část – chybí zde totiž nápisová deska identifikující zobrazené postavy. Představuje nicméně typickou ukázku epitafu manifestujícího víru, charakteristické monumentum pietatis. Další dva ze zachovaných „slezských“ epitafů nacházíme v Gutách u Třince ve filiálním kostele Božího Těla. Prvním je epitaf neznámé měšťanské rodiny se Zmrtvýchvstáním Krista z doby kolem roku 1600.39 Pozoruhodná je zde původní adjustace obrazu v manýristické edikulové architektuře dřevěného rámu. Tento nevelký památník je typickým příkladem lokální, víceméně vernakulární recepce manýristického stylu, prostředkovaného grafickými předlohami. V tomto případě měla jistě vliv populární zobrazení Zmrtvýchvstání podle předloh Maartena de Vos, v grafickém médiu často prostředkovaného členy rodiny Sadelerů. Kompozičně je blízká například rytina z cyklu novozákonních ilustrací, které dle de Vose provedl Crispijn de Passe.40 Druhý obraz z Gut s Poslední večeří (1591) je snad také pozůstatkem původně větší epitafní struktury, nicméně je možné zvážit i možnost, že představoval oltářní obraz.41 Podobně lze nahlížet i na epitafní obraz Ukřižování v kostele sv. Michala v Hošťálkovech u Opavy. Pokud by se jednalo o pozůstatek epitafu, představoval by jistě centrální obraz, který je dnes ochuzen o všechny podstatné identifikační komponenty (predela, nápisová pole). Jarmilou Vackovou navržená datace kolem roku 1600 se na první pohled jeví jako pravděpodobně příliš pozdní. A to především vzhledem k charakteru malby, která si stále podržuje tradici podunajského stylu. Ten byl ale populární i kolem roku 1600, kdy se gra37 RILLE, A.: Schlesien. Bildende Kunst. In: Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild. Wien 1897, s. 644. Tento názor poté přejal také Toman, viz TOMAN, P. – TOMAN, P. H.: Nový slovník československých výtvarných umělců 1–2, Praha 2000, s. 231. Jméno Bartoloměje Oerta neuvádí mezi doloženými moravskými a slezskými umělci ani INDRA, B.: Příspěvky k biografickému slovníku výtvarných umělců na Moravě a ve Slezsku v 16. až 18. století. Časopis Slezského zemského muzea B 51, 2002, s. 203–245. 38 DROZDOVÁ, L.: Příspěvek ke studii malovaných epitafů na Moravě (od 2. poloviny 16. století do poloviny 18. století). Olomouc 1996, s. 39 (diplomová práce, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého); SAMEK, B.: c. d., s. 42; JAKUBEC, O., heslo Georg Fitz, Epitaf rodiny Zachariáše Schartena s Oplakáváním, Bohem Otcem a Duchem svatým. In: TENTÝŽ a kol.: Ku věčné památce, s. 115. 39 DROZDOVÁ, L.: c. d., s. 44–45. VACKOVÁ, J.: Epitafní obrazy, s. 149, č. 19. 40 SCHUCKMAN, Ch. (ed.): Hollstein´s Dutch and Flemish Etchings, Engravings and Woodcuts ca. 1400–1700,

XLV. Maarten de Vos. Plates. I. Amsterdam 1995, s. 145, č. 350. 41 VACKOVÁ, J.: Epitafní obrazy, s. 149, č. 18.


53

ficky šířily práce nejen Dürerovy, ale např. i Matthiase Grünewalda.42 Proto zde také ve vypjatých pózách lotrů můžeme ještě nalézat ozvuky pozdně gotické exprese (v některých ohledech blízké např. Ukřižování ze zámku v Berchtesgadenu, Bavorský mistr kolem roku 1440), která je analogická např. pracím Lucase Cranacha st., ale pochopitelně zvláště pracím Albrechta Altdorfera z první čtvrtiny 16. století.43 Expresí, ale i kompozičně je tomuto obrazu podobné také Ukřižování Tobiase Stimmera (1562).44 Dataci k roku 1600 potvrzuje kompozice Krista, jehož elegantně prohnuté tělo nese jasné stopy efektní manýristické estetiky. Tento lokální obraz by tak mohl dosvědčovat, že poučení soudobými trendy uměleckých center zasáhlo i tyto odlehlé končiny českého Slezska, pokud je ovšem s nimi obraz skutečně spjat svým původem. Možná je ale naopak mnohem bližší pravdě názor Bohumila Samka, který tvrdí, že obraz je svou proveniencí spojen spíše přímo s německým prostředím.45 Zmíněný stručný přehled malovaných epitafů dochovaných či doložených na území českého Slezska velmi stručně naznačil povahu těchto památek, které dnes představují jen značný fragment původního fondu. Není tedy vůbec jisté, že jde o výčet definitivní. Naopak je možné se plným právem domnívat, že takových zachovaných památek je více. Stejně tak je nutné tato zjištění považovat za pouze první naznačení problematiky, která bude (či spíše by měla být) v budoucnu více promyšlena. Dokumentované epitafy přitom svým původem jednoznačně souvisejí se specifickou tradicí epitafní malby ve Slezsku. Zde se malované epitafy v dřevěných rámech stávaly zvláště od poslední třetiny 16. století neobyčejně populárními.46 Svým charakterem dokládají pevné vazby k některým slezským centrům (především Vratislavi) a jejich ikonografická schémata svědčí o tom, že se jejich objednavatelé spíše přikláněli k protestantské konfesi. Právě pozoruhodná řešení jako v případě Alegorického ukřižování z opavského muzea nás přesvědčují, že vedle formálních hledisek by měla být nemenší pozornost věnována významovému pozadí těchto prací, které zvláště v tomto „konfesijním věku“ nabývalo na zásadní důležitosti. U většiny analyzovaných památek bohužel nejsme vzhledem k jejich fragmentárnímu stavu schopni určit jejich objednavatele, případně zajistit dostatečné prosopografické údaje. To značně znesnadňuje jejich interpretaci, stejně jako poukazuje na to, že kvůli omezeně dochova nému domácímu fondu památek malovaných epitafů se tato díla patrně nebudou ani v budoucnu dostávat do centra badatelského zájmu. Zusammenfassung Das Epitaphbild mit Allegorischer Kreuzung aus den Sammlungen des Schlesischen Museums und Manieristisch Gemalte Epitaphien des Tschechisch-Schlesiens Ondřej Jakubec Der Text widmet sich der Problematik der Renaissance-Epitaphen aus dem Gebiet heutiges Tschechisch-Schlesiens. Es sind drei Denkmäler aus den Sammlungen des Schlesischen Museum in Trop42 BOON, K. G. (ed.): Hollstein´s Dutch and Flemish Etchings, Engravings and Woodcuts ca. 1400–1700, XXI. Aegidius Sadeler to Raphael Sadeler II. Amsterdam 1980, č. 32; GLASER, H. (ed.): Um Glauben und Reich : Kurfürst Maxmilian I. Wittelsbach und Bayern II/2 (kat. výst.). München 1980, s. 76, č. kat. 112. 43 STANGE, A.: Malerei der Donauschule. München 1964, obr. 8, 45, 51, 62, 96. 44 Spätrenaissance in Oberrhein : Tobias Stimmer 1539–1584 (kat. výst.). Basel 1984, s. 321, č. kat. 189. 45

SAMEK, B.: c. d., s. 539.

46 HARASIMOWICZ, J.: c. d., s. 81.

54


pau, ein aus dem Schloss Johannisberg in Jauernig in Schlesien (ursprünglich aus der Pfarrkirche in Barzdorf), zwei aus der Fronleichnamkirche in Guty bei Trzinietz und endlich Epitaph aus der Sankt Michael Kirche in Hošťálkova bei Troppau. Bei manchen Fällen ist es schwer zu bestätigen, dass es wirklich um ein Epitaph geht, weil nur Zentralbild ohne zusätzliche Inskriptionen und Abbildung von Donator erhalten sind. In allen Fällen aber diese Denkmäler bestellten von Bürgern oder lokalem niedrigeren Adel, beweisen sie ihre Verbindung zum anliegenden Oberschlesien. Vor allem im Fall vom Epitaph mit Allegorischer Kreuzigung aus Troppauer Museum begegnen wir mit eigenartigem protestantischen ikonographischen Motiv üblich in Breslau. Mit dieser nicht katholischen schlesischen Umgebung hängt die Wahl der Thematik zusammen, die wie bei anderen analysierten einheimischen Epitaphen beweisst, dass sie mit nicht katholischer Umgebung in Verbindung stehen. Gegenüber dem Fakt, dass in inländischer Forschung über Renaissance-Epitaphen nur formal-analytische Kriterien dominierten (J. Vacková), ist es nötig in der Übereinstimmung mit heutiger europäischen Forschung zum ideologischen Inhalt dieser epitaphischen Denkmäler berücksichtigen. Die sind richtige Produkten dieser konfessionellen Zeit, wann sie oft durch ihre spezifische Themen und eigenartige Imagination Religion ihrer Besteller äusserten.

Slezský anonymní malíř: Epitaf krnovského komořího Hanse Ennicha a jeho ženy Kristýny, 1553, detail nápisového vlysu. Fotoarchiv Semináře dějin umění FF MU v Brně


55

ČLÁNKY A STUDIE

Přirozená reprodukce obyvatelstva Rakouského Slezska a severovýchodní Moravy v etapě modernizace od 80. let 19. století do první světové války LUMÍR DOKOUPIL, LUDMILA NESLÁDKOVÁ, RADEK LIPOVSKI Dokoupil, Lumír – Nesládková, Ludmila – Lipovski, Radek: Natural reproduction of the population of Austrian Silesia and north–east Moravia in the period of modernization from the 1880s to the First World War On the basis of Austrian statistics of population dynamics between 1881 and 1913, this paper presents historical–demographic research of tendencies and changes in the birth, marriage and death rates and natural population growth in the wider Ostrava industrial region, including the Jeseník region. The research compares the development of the individual indicators in various administrative districts and statutory cities of north–east Moravia and Austrian Silesia (excluding the Bílsko district), mapping the changes caused by the industrialization or economic retardation of certain areas and highlighting the differences in demographic developments connected with the so–called First Demographic Transition. These developments are compared with the overall situation in the Czech lands, and considerable attention is paid to a community which stood apart (not only socially) from the majority – the Jewish community. Key words historical demography * population * crude reproduction rate* births * deaths * marriages * population growth * First Demographic Transition * Silesia* Moravia * industrial areas * rural areas * Jews Contact Ostravská univerzita v Ostravě; [email protected]; ludmila.nesladkova@osu. cz; [email protected]

Od 80. let 19. století nastala další etapa ekonomického a technologického vývoje českých zemí, jež se jako jediné z Rakouska-Uherska (s výjimkou vídeňského regionu) daly cestou rozvoje těžkého průmyslu, který se stal vůdčím motorem vývoje světové industrie v daném čase. K jejich charakteristice náležely složitěji vytvářený vnitřní trh, moderní spotřební průmysl, technicky poměrně vyspělé zemědělství, hustá železniční síť, dostatečné zdroje uhlí, solidní řemeslná výroba, kvalitní školství. Nastal proces koncentrace výroby, jehož součástí byla také likvidace staré průmyslové malovýroby a řemesla. Etapa do konce století se vyznačovala řadou nových rysů. Výrazný dopad do všech vrstev a struktur civilizačního systému měly prudce probíhající krize působící také jako výrazný impulz k rozvoji racionalizace ekonomiky, ale i k modernizaci. Hospodářství přecházelo od extenzivních forem svého rozvoje k intenzivním, v hlavních odvětvích nezemědělské výroby převládla tovární výroba. Na vývoj v českých zemích měl pozitivní vliv i neobyčejně rychlý rozvoj

KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754–1914. Praha 1965, s. 191–192.

56


Německa po jeho sjednocení, které se v závěru 19. století stalo po USA druhým nejrychleji se rozvíjejícím státem světa. Významná byla geografická a dopravní blízkost a jí odpovídající četné kontakty dvou center německého hospodářství – Saska s dopady na Čechy a Horního Slezska s napojením na ostravsko-karvinský revír a region. K negativům náležel růst závislosti na německém hospodářství, zvětšující se obtížně zvladatelná konkurence, jednoznačná orientace vývozu na Německo (v letech 1898–1900 až 52 %). Rakouská monarchie v mezinárodním srovnání celkově zpomalovala tempo modernizační transformace, dostávala se do druhořadé pozice mezi velmocemi. K příčinám lze řadit stále přítomné feudální přežitky spojené mimo jiné se silnou pozicí šlechtického podnikání v oblasti zemědělství i průmyslu, významný mocenský vliv konzervativní šlechty, který se projevoval ve státní hospodářské, daňové, ale i celní a zahraničně obchodní politice. K retardujícím momentům můžeme počítat její dualistické uspořádání, silné propojení katolické církve a státu, výraznou roli monarchie ve sféře politické i ekonomické, národnostní roztříštěnost vedoucí k zápasům mocenských elit Předlitavska a Zalitavska i nacionálně motivovanou konkurenci nových rodících se vedoucích sociálních vrstev jednotlivých národů uvnitř monarchie. Při celoevropském pohledu náleželo Rakousko-Uhersko do přechodového pásma, přičemž východní část říše patřila k periferii Evropy, české země a větší část vlastního Ra kouska můžeme přiřadit spíše k okraji jádrové oblasti se sklonem sklouzávat na periferii. České země byly ke konci století průmyslově agrární společností, která zaujímala v Evropě vyšší střední postavení. Byly rozvinutější než většina evropských zemí, zhruba na úrovni tehdejšího Švédska. …Nižší hodnoty průmyslové výroby na hlavu měly Itálie, Španělsko, celý Balkán a Rusko. Tomu odpovídala i výše národního důchodu na hlavu. České země se pohybovaly i z tohoto hlediska ve středu Evropy. Ve srovnání se západní Evropou byly chudé, ale měly zhruba stejnou úroveň jako západní mediteránní oblasti a Skandinávie. Významný modernizační proces komplexní povahy – urbanizace – se uskutečňoval v českých zemích rovněž specifickým způsobem. Především se neutvářela skutečně velká města. Jediným se stala Praha, ale i ta měla jen regionální význam. Vytvářel se jedinečný typ industrializace ve spojení s urbanizací. …Byl sycen do značné míry rozvojem spotřebního a lehkého průmyslu využívajícího lokální zdroje, vedl ke vzniku poměrně integrovaného osídlení bez nadměrných regionálních odlišností. V četných malých městech a menších sídlech se objevil fenomén „kovorolníků“, tj. spojení drobného zemědělství (vlastnictví i práce) s prací v průmyslu. Ti si zachovávali venkovské formy života, včetně mentality, ale byli obvykle svým hlavním zdrojem příjmů spojeni s městským průmyslem, kde pracovali, ale bydleli na venkově. Jev přinášel řadu konotací (charakter dělnictva, průběh jeho emancipace, atd.). Menší koncentrace průmyslu do velkých měst a neexistence skutečně velkých průmyslových aglomerací a měst však naopak zabránily vzniku velkých brlohových čtvrtí, které vznikaly v západoevropských průmyslových konurbacích a městech. Typickým rysem daného období byl přesun venkovského obyvatelstva do středních a „velkých“ měst s více než 10 000 obyvateli. Pokles obyvatel se dostavoval na venkově i v menších ven kovských městech, zejména v Čechách, nastal tzv. „útěk z venkova“. V letech 1891–1900

LACINA, V.: Hospodářství českých zemí 1880–1914. Praha 1990, s. 8–10.

FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1996, s. 274.

Tamtéž, s. 274–277.

Tamtéž, s. 278.

Tamtéž, s. 279.

ČLÁNKY A STUDIE L. DOKOUPIL, l. NESLÁDKOVÁ, R. LIPOVSKI PŘIROZENÁ REPRODUKCE OBYVATELSTVA…

57

byl … dosažen nejvyšší (16%) roční přírůstek městského obyvatelstva v moderních českých dějinách. V polovině 18. století žila ve městech jen desetina obyvatel, do poloviny 19. století to byla každá pátá osoba, na konci 19. století již téměř každý druhý. Probíhala stálá ekonomická a v důsledku toho i územní diferenciace, kde na jedné straně upadala některá tradiční průmyslová centra a naopak rostla průmyslová střediska nová – Praha a okolí, Kladno, Plzeň, Mostecko – Teplicko, Ostravsko – Karvinsko, utvářely se nové průmyslové regiony na bázi těžkého průmyslu. Na konci století byla nejlidnatějším městem Praha, druhé se umístilo Brno, původně třetí Liberec byl výrazně předstižen Moravskou Ostravou. Koncentrace obyvatel do větších a velkých měst vedla k formování nového městského životního stylu, který byl nejen odlišný od venkovského, ale také na hony vzdálen od dřívějšího městského života doby pozdního středověku a raného novověku. Patřila k němu výstavba nového typu vícepodlažního činžovního domu, růst počtu osob na jeden byt spojený s bytovou nouzí, existence sklepních a půdních bytů, budování nových vodovodů, kanalizací, úpravy ulic a veřejných prostorů s moderním osvětlením (náměstí, parky, veřejné WC, atd.), ale také zavádění městské hromadné dopravy, atd. Typickým rysem rychle rostoucích průmyslových aglomerací se stala koncepce a výstavba tzv. dělnických kolonií. V těchto nově urbanizovaných městech se jinak vnímal čas i prostor, žilo v pracovních i svátečních dnech. Docházelo k zintenzivňujícímu se procesu diferenciace mezi ekonomickými regiony, který byl doprovázen na jedné straně růstem počtu obyvatel, na druhé depopulací. Střídání krizí a konjunktur vedlo ke zvyšování sociální nejistoty a strachu z nezaměstnanosti, ale také k jednoznačnému růstu průměrné životní i kulturní úrovně všech vrstev obyvatelstva. S širokým zvyšováním kulturní úrovně souvisela také emancipace žen, mající své rozmanité podoby a cíle. Na počátku 20. století sílily ostré národnostní boje a byly pociťovány obavy z možného válečného konfliktu. Vnější obraz vývoje obyvatelstva českých zemí, zejména jeho početní růst, se měnil jen málo. Po celé 19. století činil průměrný roční přírůstek kolem 6,8 promile. Přesto ve srovnání s Evropou byl podprůměrný. Tento stav ovlivnila jak trvale vysoká ekonomicky motivovaná emigrace, tak i masovější omezování plodnosti od konce 70. let 19. století. Od 80. let docházelo k výraznějšímu prohlubování rozdílů mezi zemědělskými a průmyslovými oblastmi.10 Zkoumané území českých zemí tvoří celé rakouské Slezsko a severovýchodní část Mo ravy.11 Dnes patří podstatnou měrou k Moravskoslezskému kraji a k severu Olomouckého kraje. Byla to oblast geograficky, ekonomicky i lidnatostně značně různorodá. Zásah do

LACINA, V.: c. d., s. 26.

FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva, s. 148.

LACINA, V.: c. d., s. 27.

10

FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva, s. 142, 277; KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva, s. 194.

Analyzované teritorium je tvořeno politickými okresy Jeseník, Bruntál, Krnov, Opava-venkov, Bílovec, Nový Jičín, Místek, Moravská Ostrava, Frýdek-venkov, Těšín, Fryštát a statutárními městy Frýdkem a Opavou. Schází tedy okres Bílsko. V průběhu sledovaného časového úseku nastaly následující administrativněsprávní změny. V roce 1896 se z politického okresu Opava-venkov vydělil politický okres Bílovec, který zahrnoval soudní okres Klimkovice a Bílovec. V roce 1900 vznikl politický okres Moravská Ostrava, který se oddělil od politického okresu Místek. Byl tvořen pouze dřívějším soudním okresem Moravská Ostrava. Od roku 1870 existovalo statutární město Frýdek. V roce 1901 byl vytvořen politický okres Frýdek–venkov, který zahrnoval soudní okres Frýdek bez města Frýdku. Daný soudní okres přešel z politického okresu Těšín. Od roku 1904 byl připojen také soudní okres Polská Ostrava, jenž nově vznikl vydělením 7 obcí ze soudního okresu Bohumín. Soudní okres Bo humín byl v roce 1900 a zůstal i nadále součástí politického okresu Fryštát.

11

58


sídelní struktury v 18. století přinesla parcelace dvorů a josefínská kolonizace, které vedly ke vzniku nových sídel, zejména na Příborsku a Místecku (Hájov, Koloredov, Antonínov ad.), byl však také ukončen dlouhodobý proces osidlování. Nové impulzy přinesla až industrializace 19. století. Zprvu se vytvářel moderní textilní průmysl v tradičních městech orientovaných dlouhodobě na tuto výrobu, jakými byl Bílovec, Příbor, Jeseník, Odry, Bruntál, Frýdek, Místek, Nový Jičín, intenzivní rozvoj zaznamenal později báňský a hutní průmysl na Ostravsku a Karvinsku (Fryštátsku). Zatímco textilní centra rostla jen zvolna, těžký průmysl s sebou přinášel dynamický až explozivní růst řady sídel, mnohdy dosud zcela bezvýznamných vesnic. Změny se staly systémovými, vedly k proměně režimu migrací a k novému uspořádání sídelní sítě. Nástup výrazně rozrůzněného vývoje obyvatelstva nastal od 30. let 19. století v souvislosti s konstituováním ostravsko-karvinské průmyslové aglomerace, která pak nejzásadnějším způsobem ovlivňovala populační režim celého regionu. Do čela vývoje se dostal plošně malý soudní okres Moravská Ostrava, který se stal v roce 1900 politickým okresem. Zde probíhala v nejintenzivnější podobě koncentrace obyvatelstva spojená s urbanizací, což vedlo na počátku 20. století k povýšení řady vesnic tohoto okresu na města (Vítkovice, Přívoz, Mariánské Hory, dříve Čertova Lhotka). Daná sídla prodělala rychlou, až překotnou, transformaci na města, včetně všech základních městských znaků. V literatuře se v této souvislosti objevuje termín růst měst po „amerikánsku“.12 Typickou stránkou těchto proměn se stal mnohdy až explozivní přírůstek obyvatelstva, který byl dán jak intenzivní imigrací, tak přirozenou měnou. Území rakouského Slezska a severovýchodní Moravy náleželo z hlediska ekonomické rajonizace, kterou kdysi vytvořila pro potřeby demografického bádání L. Kárníková, do dvou odlišných celků. Jednak do velké skupiny starých textilních oblastí, z nichž mnohé se transformovaly z protoindustriální etapy do podoby regionů s moderním textilním průmyslem, jednak do kategorie průmyslových center nového typu, která vznikla na území předchozím vývojem výrazněji nepoznamenaném industriální činností. K té první náleželo Bruntálsko, nacházející se v prostoru horské krajiny slezských Jeseníků, Krnovsko, lokované do středního pásma Jeseníků, Opavsko, ležící v Opavské rovině a pahorkatině se statutárním městem Opavou a Opavou-venkovem, a Novojicko, umístěné v Moravské bráně. Naproti tomu k průmyslovým centrům nového typu patřilo Ostravsko, Fryštátsko spolu s Třineckem a Frýdeckem, ležícími v rovinaté ostravsko-karvinské kamenouhelné pánvi a v podhůří Moravskoslezských a Slezských Beskyd.13 Toto rozsáhlé území bylo obýváno Čechy, Němci, Poláky s různým etnickým zabarvením (skupinami Valachů, Lachů, Haličanů, specifickou komunitou obyvatel Hlučínska, atd.) a také náboženským vyznáním (římští katolíci, evangelíci, židé). V městských centrech se složitě utvářelo moderní sociální rozvrstvení, ale také mentalita, zejména na Ostravsku a Fryštátsku se mísily skupiny přistěhovalců s různým kulturním zázemím, tradicemi a životní zkušeností, ale také reprodukčními zvyklostmi, typem rodin a domácností. V sociální stratifikaci … se prolínaly prvky feudální, stavovsky organizované společnosti se společností kapitalistickou. To vedlo k paralelní existenci přinejmenším dvou sociálních hierarchií, kdy sociální postavení bylo určováno jednak statusem uvnitř stavovské struktury, jednak úspěchem a bohatstvím v rámci nově se formující společnosti kapitalistické. Tato směs stratifikačních mechanismů znamenala, že existovalo mnoho statusových nesourodostí a neurčitostí v orientacích so 12

VYBÍRAL, J.: Zrození velkoměsta. Ostrava 2003, s. 9.

13

KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva, s. 317, 319.

59


ciálního vzestupu.14 Utvářela se „nedostatečná občanská společnost“ se silnou pozicí špiček armády, vrcholných představitelů katolické církve a státní byrokracie. Pozice průmyslníků, bankéřů a podnikatelů byly slabší, naopak inteligence měla postavení tradičně významnější.15 Šlo přitom o období, kdy se začalo v masovějším měřítku i u nás přecházet na koncept plánované rodiny. Tab. a graf č. 1 – Hrubá míra natality (v ‰) Území

1881–1885 1886–1890

1891–1895

1896–1900

1901–1905

1906–1910

1911–1913

Politické okresy Nový Jičín

32,7

33,2

34,3

34,4

33,5

31,8

29,0

Místek

38,4

40,6

41,8

42,6

38,4

36,2

32,8

Frýdek

.

.

.

.

42,9

43,3

36,5

Těšín

37,5

39,9

39,8

39,7

37,6

34,8

32,4

Fryštát

43,8

46,5

48,4

50,3

52,0

44,0

39,7

Moravská Ostrava

.

.

.

.

43,9

36,1

30,1

Bílovec

.

.

.

40,4

38,9

36,7

33,3

36,5

36,6

37,9

38,2

37,3

34,4

31,7

Opava-venkov Krnov

34,6

34,9

33,5

32,7

31,8

28,7

26,7

Bruntál

34,4

34,8

35,1

35,5

34,1

31,0

29,3

Jeseník

34,2

34,0

33,6

34,3

33,8

31,4

29,2

31,4

30,6

30,4

34,2

34,4

26,7

23,7

Statutární města Frýdek Opava

25,3

25,3

24,3

24,2

23,0

20,8

19,2

Opava (bez vojska)

26,9

26,9

26,0

26,2

24,8

22,2

.

Země Morava

37,4

36,3

35,9

36,1

34,9

32,8

29,9

Slezsko

36,9

37,8

38,4

39,3

39,0

35,7

32,6

PO Fryštát PO Opava-venkov PO Bruntál SM Opava

Vyjdeme z rozboru natality, tak, jak nám daný jev umožňují sledovat rakouské statistiky přirozené měny, kde základní územní jednotkou se stal nikoliv vhodnější soudní, ale rozsáhlý a málo homogenní politický okres. Budeme rekonstruovat hrubé míry porodnosti.16 14

FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva, s. 277.

15

Tamtéž, s. 279.

16

Východiskem analýzy jsou data publikovaná v Oesterreichische Statistik (ÖS), Bewegung der Bevölkerung der im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder… Band V, Heft 1, Wien 1884; ÖS VIII, 2, Wien 1885; ÖS XII, 2, Wien 1886; ÖS XIII, 4, Wien 1887; ÖS XVIII, 1, Wien 1888; ÖS XXI, 3, Wien 1889; ÖS XXV, 1,

60


I tento jen orientační ukazatel nám však nabízí značně diferencované hodnoty. Sledujeme ho jak pro městské obyvatelstvo statutárních měst (Opava, Frýdek), tak pro politické okresy, přičemž víme, že v dané době není ještě znehodnocen věkovou skladbou, která je stále progresivní. Ve srovnání s průměrem českých zemí, který byl pro 80. léta v podstatě shodný i pro Moravu a Slezsko odděleně a pohyboval se kolem 36–37,6 promile, nacházíme na našem teritoriu hodnoty vysoce různorodé – od 27 po 46,5 promile. Zračí se v nich jednak úroveň tradičního městského obyvatelstva města Opavy, s velmi nízkým zastoupením dělnictva (menší textilní továrny a potravinářský průmysl), kde se nacházely ve významném zastoupení střední a vyšší střední vrstvy, mezi nimiž již docházelo k vě domému omezování plodnosti, jednak dělnického obyvatelstva Fryštátska (Karvinska), které přicházelo z venkovského prostředí Podbeskydí, Beskyd, ostatní Moravy a Slezska, také významně z Haliče. Halič stála v rámci Předlitavska v čele zemí s vysokou porodností, a to jak v prostředí měst a městeček, tak i venkova. Opava nám v daném souboru sídel a obyvatelstva reprezentuje typ města s významně nadregionálními správními a administrativními funkcemi (po r. 1850 Zemská vláda slezská, Slezský zemský sněm, Obchodní a živnostenská komora), centrum školství (gymnázia), národního hnutí Čechů ze Slezska, sídlo redakcí novin a dalších kulturních institucí. Město bylo německé do konce trvání rakouské monarchie. V roce 1910 mělo 30 762 obyvatel, z toho k německému obcovacímu jazyku se přihlásilo 27 240 osob a jen 2 039 jedinců k českému.17 Na Fryštátsku se utvořila v době modernizačních impulzů významně odlišná situace. Město Fryštát se stalo již koncem 18. století centrem rozsáhlé držby Larisch-Mönnichů, od poloviny 19. století se pak kolem něho začalo soustřeďovat jejich důlní podnikání. Bylo rovněž okresním městem a střediskem místní železářské výroby. K dalším prudce industrializovaným obcím náležela sousední Karviná, kde se roku 1785 započalo s těžbou uhlí a v závěru 19. století se zde nacházelo šest šachetních areálů s téměř 6 000 pracovníky. Začaly se rozvíjet další obory – koksárenství, kovoobráběcí průmysl. Tyto nové ekonomické aktivity vedly nejen k prudké devastaci životního prostředí, ale také k exponenciálnímu nárůstu osídlení. Jestliže měla obec v roce 1845 jen 109 domů a 1 177 obyvatel, pak v roce 1930 to bylo neuvěřitelných 22 317 obyvatel. K vytvoření dnešní katastrální podoby města došlo až sloučením pěti samostatných obcí v roce 1949.18 Vedle Karviné a Fryštátu to byla Orlová, kde dolování zahájili v roce 1817 Bludovští z Bludova, Lazy, Poruba, Stonava a řada dalších obcí, kde se otevíraly šachty a další průmyslové podniky. Mimořádné postavení získalo město Wien 1890; ÖS XXVIII, 1, Wien 1891; ÖS XXXI, 3, Wien 1892; ÖS XXXVII, 1, Wien 1893; ÖS XXXVIII, 3, Wien 1895; ÖS XLVI, 2, Wien 1896; ÖS XLIX, 2, Wien 1898; ÖS LII, 2, Wien 1899; ÖS LIV, 1, Wien 1900; ÖS LV, 3, Wien 1902; ÖS LXII, 3, Wien 1902; ÖS LXVII, 1, Wien 1902; ÖS LXXII, 1, Wien 1904; ÖS LXXIII, 3, Wien 1906; ÖS LXXIX, 1, Wien 1906; ÖS LXXXIV, 1, Wien 1908; ÖS LXXXIV, 3, Wien 1908; ÖS LXXXVI, 1, Wien 1908; ÖS LXXXVIII, 1, Wien 1910; ÖS LXXXVIII, 3, Wien 1911; ÖS XCII, 1, Wien 1912; ÖS Neue Folge 8, 1, Wien 1913; ÖS Neue Folge 8, 3, Wien 1915; ÖS Neue Folge, 14, 1, Wien 1918. Výpočet hrubých měr porodnosti, sňatečnosti a úmrtnosti byl v ÖS prováděn vždy po celé desetiletí s použitím dat výchozích cenzů z r. 1880, 1890 a 1900. Tím zejména u politických okresů s dynamickým růstem obyvatelstva docházelo ke značnému zkreslení, např. v politickém okrese Fryštát je s použitím počtu obyvatel ze sčítání v r. 1890 udána k roku 1899 porodnost 76,93 promile, sňatečnost 14,38 promile a úmrtnost 45,24 promile, v následujícím roce již s využitím cenzu z r. 1900 pak odpovídající hodnoty 53,56, 9,01 a 25,01 promile. Teprve od r. 1909 byl u politických okresů použit bilanční postup s připočtením ročních přírůstků (úbytků) přirozené měny k údaji o počtu obyvatel z roku sčítání. Proto v této studii byla použita data vypočtená z publikovaných údajů o počtu narození, sňatků a úmrtí s použitím interpolace na základě cenzů 1880, 1890, 1900 a 1910. 17 18

Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy. Ostrava 2005, N–Ž, s. 67–68.

Kulturněhistorická encyklopedie, A–M, s. 249–250; 411–412; HOSÁK, L.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Ostrava 1967, s. 410.


61

Bohumín, kde vznikl v souvislosti s industrializací významný železniční uzel, v 80. letech válcovna trub, později ocelárna a vysoká pec, rovněž chemické továrny. V roce 1910 mělo město 5 810 obyvatel, s převahou Němců a Poláků a zcela zanedbatelnou českou menšinou.19 Ve formujících se industrializovaných centrech těžkého průmyslu mohli i nově přistěhovalí venkované a lidé ze zemědělství být vhodnými pracovníky – dělníky různých vcelku rychle zaučených kvalifikací (horníky, koksaři, huťaři, dělníky v chemickém průmyslu, železniční dopravě, atd.). Právě toto obyvatelstvo s mentalitou venkovanů, které v tvořícím se industrializovaném prostředí dostalo novou životní šanci a perspektivu spojenou mnohdy i s bydlením v rychle budovaných dělnických koloniích při dolech a závodech, rodilo děti o překot. Dochází zde ke kvalitativně odlišnému fenoménu, prudká potřeba pracovních sil – dosud nevídaná (moderní textilní průmysl redukoval potřebu pracovníků) – vede k intenzivní imigraci mladých lidí. Ti vzhledem k dobrým ekonomickým podmínkám rychle uzavírají manželství v nízkém věku, a protože přicházejí z venkova nebo malých venkovských měst a městeček, kde dosud nedocházelo k omezování porodnosti, mají početné rodiny. Daný jev byl příznačný pro všechny hornické oblasti nejen u nás, ale v celé Evropě v dané době.20 Na Fryštátsku situace gradovala směrem k přelomu 19. a 20. století. Vrcholu dosáhla v letech 1899–1902, kdy se hrubá míra natality vyšplhala od 51,2 promile v roce 1899 na 55,4 promile v roce 1902. S podobnými hodnotami se setkáváme v dalších částech formující se ostravsko-karvinské průmyslové aglomerace, tzn. především na užším Ostravsku. To zatím bylo součástí politického okresu Místek, kde hodnoty natality mírně o 2–3 promile převyšovaly moravský průměr. V letech 1886–1899 porodnost dále rostla a přesahovala zemský průměr o 7–8 promile. Po roce 1900 jsme již schopni sledovat užší Ostravsko, kde se hrubá míra porodnosti dostala až k hodnotám 47,6 a 47,8 promile. K dalším regionům, které prodělávaly identický proces zrodu a dalšího rozvoje nové ekonomické identity na bázi těžkého průmyslu, začal náležet slezský politický okres Těšín, na jehož území prosperovalo Třinecko s moderním hutním komplexem ve vesnici Třinec. Ve srovnání s Místeckem nacházíme odlišnou výchozí pozici. Při komparaci měst moravského Místku a slezského Těšína srovnáváme nesrovnatelné, neboť Těšín náležel k vysoce administrativně a kulturně významným obcím s řadou nadregionálních funkcí od středověku (centrum Těšínského knížectví, po vymření Piastovců sídlo habsburské komory, řady institucí, škol, novin, středisko polského národního života), kdežto Místek byl jen zemědělským městečkem v rámci hukvaldského dominia olomouckých biskupů. Nová kapitola se začala psát od 18. století v souvislosti s rozvojem soukenické výroby. Ve druhé polovině 19. století se Místek stal spolu se sousedním slezským Frýdkem významným cen trem průmyslové textilní výroby se všemi důsledky pro populační vývoj. Ekonomicky i lidnatostně silnější konkurent Místku, slezský Frýdek, měl bohatší historii (v letech 1797– 1918 majetek těšínské komory), od 30. let 19. století spolu s Místkem bohatl z tovární textilní výroby. Vedle toho se rozvíjela i Karlova huť v blízkém Lískovci a řada menších podniků, což se promítlo v dynamičtějším růstu počtu obyvatel (z 2 409 na přelomu 18. a 19. století na 10 176 v roce 1910). Naproti tomu Třinecko profitovalo z aktivit spjatých od 30. let 19. století se založením a rozvojem železáren. Jestliže v roce 1843 měl Třinec jen 349 obyvatel, pak v roce 1900 to bylo 3 214 osob. Obec byla také v 60. letech napojena 19

Tamtéž, A–M, s. 124.

20 BAJGER, L.: Vývoj přirozené reprodukce obyvatelstva v tzv. oblastech nového typu v českých zemích a jeho sou-

vislosti v letech 1881–1941. (Rukopis, Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě), Opava 1979, s. 3–4.

62


na Košicko-bohumínskou dráhu. Ani v tomto případě nelze srovnávat s vývojem malé moravské vesničky Vítkovic po založení hutního podniku ve stejné době (1828). Vítkovice se probojovaly na pozici nejrychleji rostoucí obce v Předlitavsku, její vývoj byl jedinečný a neopakovatelný. Na Fryštátsku se s podobným jevem setkáváme také, ale ne v tak vyhraněné podobě. Orlová byla povýšena na městys v roce 1908, městský statut získala v roce 1922, Karviná se sloučila se sousedními obcemi a městem se stala roku 1949, Třinec začal náležet mezi města v roce 1930 na přímý popud prezidenta T. G. Masaryka.21 Okres Frýdek, bez statutárního města Frýdku, nesl od roku 1901 demografické znaky průmyslového, zejména hornického obyvatelstva, jehož natalita se pohybovala na 6–7 promile vyšších hodnotách, než činily slezské průměry. Do roku 1910 se hrubá míra porodnosti nacházela nad 40 promile, rostla, v roce 1904 dosáhla čísla 45,3, aby v roce 1906 kulminovala na 45,4 promile. Součástí sídelní struktury okresu byla Slezská (Polská) Ostrava, kde bylo v roce 1763 v údolí Burňa objeveno černé uhlí. Nebývalý ekonomický i populační rozvoj obce byl spjat s otevíráním řady dolů na jejím katastru.22 Tento slezský fryštátsko-frýdecký mikroregion spolu s moravským užším Ostravskem představuje epicentrum modernizačních proměn. K němu se posléze přiřadilo i z p.o. Opava oddělené Bílovecko, původně region s profilující textilní výrobou v Bílovci (soukenická manufakturní tradice), kde se nyní rozvíjelo strojírenství, doprava ve Svinově, atd. Po vydělení Frýdecka zůstalo Těšínsko více venkovské, zemědělské. Venkov reprezentoval typ podhorského a horského salašnického hospodářství. O mentalitě těchto venkovanů vypovídá František Sokol-Tůma, který jako novinář a turista procházel krajem a své postřehy a poznatky ztvárnil do podoby rozsáhlé fresky – několikadílného románu Na kresách. Zaznamenal např. větší množství nemanželsky narozených dětí a jejich vcelku bezproblémové přijímání venkovskou, ještě značně nábožensky založenou místní komunitou.23 V této souvislosti je nutno uvést, že zdejší populace byla evangelicko-římskokatolická, mnohdy s početní převahou těch prvních. Po redukci Těšínska začala jeho natalita zprvu mírně, pak prudce klesat. Jestliže v roce 1902 se rovnala 40,2 promile, do roku 1910 nastal úbytek na 33,4 promile, což představovalo nižší úroveň ve srovnání se zemským průměrem (33,9). Specifickou skupinu obyvatelstva spjatou s typem ekonomické činnosti reprezentovaly populace textilních měst, kam nebyl implantován v procesu modernizace těžký průmysl. Jednalo se o městská centra politických okresů Nový Jičín, Krnov, Bruntál a Jeseník (dříve Frývaldov). V sídlech hejtmanství se buď rozvíjela moderní tovární textilní výroba, někde navazující na starší středověkou či protoindustriální fázi, nebo tato výroba stagnovala, retardovala. V Novém Jičíně byla doložena nejprve významná cechovní soukenická výroba, která měla 340 mistrů ještě v roce 1727, potom nastal rozvoj moderní tovární výroby. Bruntál (původně královské město) a Jeseník náležely ve středověku a raném novověku k důležitým centrům těžby zlata a stříbra. Města byla kromě toho spjata s činností – mnohdy výrazně nadregionální – dalších továren. V Bílovci to byla výroba knoflíků a drobného kovového zboží, v Krnově – slezském Manchesteru – výroba varhan a tkalcovských stavů, v Novém Jičíně výroba klobouků, ale především tabáková továrna na výrobu doutníků, atd. 21 Kulturněhistorická encyklopedie, A–M, s. 248, 412, 564; N–Ž, s. 76, 339–340, 357–358. 22 Tamtéž, N–Ž, s. 79–80; JIŘÍK, K. a kol.: Dějiny Ostravy. Ostrava 1993, s. 183 nn. 23 SOKOL-TŮMA, F.: Na kresách : Sebrané spisy sv. IV., díl IV. Mariánské Hory u Moravské Ostravy 1921, s. 10–14.


63

Kulturní, společenský, ale i politický a mocenský ráz těchto měst byl až do konce trvání monarchie německý. Byl dán značnou převahou usídlení německého obyvatelstva v nich. V Bruntále to bylo 8 066 osob v roce 1900, z toho 7 939 Němců, v Jeseníku podle posledního rakouského sčítání (1910) 6 859 obyvatel, téměř výlučně Němců, v Krnově v roce 1900 13 274 Němců ze 14 623 obyvatel, v Novém Jičíně 10 654 Němců z 12 003 osob.24 Od počátku 80. let 19. století se natalita v politickém okrese Nový Jičín pohybovala na hodnotách, které byly ve srovnání s moravským průměrem dlouhodobě nižší, vždy o 3–6 promile. Obdobně region Krnovska, Bruntálska a Jesenicka byl spjat s obyvatelstvem, jehož porodnost se nacházela permanentně pod úrovní slezskou – a to v některých letech až o 8 promile. Jestliže zemské míry měly tendenci ke konci století růst (až na hodnoty rovnající se 40 promile), pak v daných okresech se prosazoval trend zcela opačný, který např. na Krnovsku vedl na počátku 20. století k prolomení hranice 30 promile (29,9 promile v roce 1905; 28,5 promile v roce 1907; 28,3 promile v roce 1909). V rámci našich značně nesourodých populací bylo zapotřebí interpretačně zohlednit rovněž židy.25 Ve druhé polovině 19. století byl i v rakouském státě ukončen jejich dlouhodobý proces postupné emancipace, tj. začleňování do většinové společnosti (prosincová ústava z roku 1867). Z vysoce nábožensky založeného společenství, kde víra a dodržování četných rituálů s ní spojených tvořilo podstatný pilíř jejich každodennosti, se stávali světskými lidmi zainteresovanými na majoritě a postupně se zbavujícími civilizační přítěže starodávné tradice. To vedlo i k rozrůznění názorů samotných židů na daný jev. Vedle četných příznivců (končilo stigma výlučnosti a ostrakizované samoty) se objevovali i méně početní odpůrci, často z řad konzervativních rabínů, kteří upozorňovali na možný budoucí vývoj končící v úplném splynutí s většinou, a tudíž fakticky zániku existence jako židů.26 Demograficky náleželi ke specifickým vrstvám obyvatelstva, zejména v oblasti reprodukce se vyznačovali četnými jedinečnými rysy, které se utvářely dlouhodobě už od dob diaspory. K jejich „reprodukční výbavě“ náležel náboženský, v podstatě kulturní „diktát“, daný jejich kmenovým bohem. Jahve řekl …Jděte a množte se…, proto bylo jejich výsost24 Kulturněhistorická encyklopedie, A–M, s. 118–119, 133, 385, 453; N–Ž, s. 47–48; BARTOŠ, J. – SCHULZ, J. – TRAPL, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Sv. 13. Olomouc 1994, s. 35, 94 a 164; sv. 14. Olomouc 1995, s. 172. 25 Protože

se pohybujeme časově v období do konce trvání rakouského mocnářství, kdy židé až v jeho úplném závěru po roce 1896 začali pod tlakem majority usilovat o rozpracování národní ideje v souvislosti se vznikem a šířením sionismu, budeme ve studii důsledně užívat jen pojem židé s malým ž, což se uplatňovalo jak ze strany rakouského státu, tak i v rámci daného společenství. Byli tehdy identifikováni především jako příslušníci náboženského vyznání (judaismu), které mělo ještě schopnost vypovídat o způsobu života, hodnotách, ekonomické orientaci, vztahu ke státu, atd. Židé byli od středověku, kdy se začali usidlovat v českém státě, definováni světskou mocí ve shodě s církevní doktrínou římskokatolické církve jako pohané, tj. lidé trpění, pohybující se na samém okraji společnosti. Byli však nadáni zvláštním židovským statutem (Přemysl Otakar II.), který jim vymezoval četné povinnosti, ale i práva. Jako služebníci královi – jeden z podle Fr. Palackého „divných“ re gálů – byli sice pod ochranou panovníka, stali se však jako servi camarae regiae – osobně nesvobodní – jeho majetkem. Mohli si zřizovat své obce, které však musely být odděleny od ostatního křesťanského obyvatelstva (později ghetta), mít v nich vlastní samosprávu, soudnictví, ekonomické aktivity ve vybraných oborech (lichva, obchod, řemesla jen v rámci obcí), nesměli se zabývat zemědělstvím, ani vlastnit půdu. Pro panovníka představovali jeden z významných zdrojů příjmů, a pokud byly královy nároky mimořádné, hojil se zcela bez skrupulí na svých židech např. formou vykradení obce, převedení jeho dluhů na ně, apod. Daný existenční rámec začal být ze strany rakouského státu systematicky narušován v souvislosti s jeho osvícenskou absolutistickou politikou. Snahy vyvrcholily za Josefa II., který odstartoval proces postupného začleňování židů do většinové společnosti za cenu trvalého zbavování se typických životních stereotypů tvořících nedílnou součást jejich existence prakticky od časů počátku diaspory, tj. od starověku. 26 PĚKNÝ, T.: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 21–23.

64


nou náboženskou povinností oženit se, vdát a mít potomky. Jen lidé nemocní (tělesně a duševně) stáli mimo tento příkaz, byli z reprodukčního procesu vyřazeni. Všichni ostatní se ho jako pravověrní židé účastnili. Nenajdeme proto téměř např. ve věkové skladbě židovské populace Moravy z roku 1754 (první státní konskripce ještě neujasněných „duší“) ve věku 20–40 let neženatého a nevdanou. Muži byli z 94,4 % ženatí, ženy z 96,0 % vdané, na rozdíl od majoritní křesťanské populace, kde muži se nacházeli jen v 76 % ve stavu manželském, ženy v 79 %. Naproti tomu bylo u křesťanů v mnohem větší míře zastoupeno obyvatelstvo ještě svobodné, nebo již ovdovělé. Většinová populace nesrovnatelně častěji musela – především z důvodů ekonomických – na reprodukci vědomě rezignovat a zůstat celoživotně ve stavu definitivního celibátu.27 Židovská komunita – a to i její chudá a zcela chudá část – se naopak reprodukce z důvodů výše popsaných musela zúčastňovat, přičemž sociální systém židovských obcí s tímto počítal a vytvářel v průběhu staletí nástroje, jimiž tyto situace více méně standardně řešil (bohatí členové obcí pomáhali chudým, přičemž být chudý nebo bohatý nemělo mezi nimi přídech nepatřičnosti jako u křesťanů, zejména evangelíků). Po roce 1849 byl zrušen familiantský zákon, který židovskou reprodukci značně ztěžoval, jehož důsledkem se stalo permanentní vystěhovalectví, zejména mladých lidí. Vedle této překážky byla zrušena separace v ghettech, což vedlo k přestavbě sítě židovských obcí a míst koncentrace. Staré obce v poddanských městech a městečkách na Moravě se začaly vylidňovat a migrační proudy odtud směřovaly pryč z monarchie, na Vídeň, ale vedle toho významně do center hospodářského růstu, jimiž se stávaly průmyslové aglomerace tzv. nového typu (podle Kárníkové). Bylo to Brněnsko s Brnem, Olomouc a výrazně Ostravsko i Karvinsko (Fryštátsko), kde se největším střediskem jejich koncentrace posléze stala Moravská Ostrava.28 S těmito proměnami sídelního rámce úzce korespondovala natalita židů, která v centrech, kde docházelo imigrací k nakupení mladých osob, prudce rostla. Tak např. v Brně v roce 1880 dosáhla neuvěřitelných 47,8 porodů na 1 000 židovských obyvatel města. 29 Stala se plně srovnatelnou s vysokými hodnotami daného ukazatele rekonstruovanými pro většinové obyvatelstvo Karvinska a Ostravska ve stejném čase (80. léta). Avšak na rozdíl od většinové populace u židů jako society dlouhodobě městské a v éře modernizace již velkoměstské se specifickou profesní a sociální skladbou docházelo k rychlejšímu přechodu na plánovanou rodinu, tzn. razantnímu úbytku počtu dětí. Stávali se reprodukčně srovnatelnými s těmi vrstvami většinové populace, které se vyznačovaly stejným nebo podobným profesním profilem (příslušníci vzdělaných elit), sociální daností, životem ve velkoměstě.30 Tendence ke konci 19. století byla jednoznačná – a to jak u velkoměstské populace, respektive židů imigrantů, kteří přišli do center investiční činnosti, tak u těch, 27 NESLÁDKOVÁ, L.: Reprodukce kulturně odlišných skupin obyvatelstva jižní Moravy v novověku na příkladu

křesťanů a židů. Acta demographica XIV, Česká demografická společnost, Praha 2003, s. 198–199. 28 NESLÁDKOVÁ, L.: Změny sídelní struktury moravských židů a jejich lidnatost v éře modernizace do konce

trvání rakousko-uherské monarchie. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 226, č. 13, Ostrava 2006, s. 147–156. HEŘMAN, J.: Struktura a vývoj židovské populace v Čechách a na Moravě 1754–1953. Praha 1971, s. 25. Strojopis získaný v současnosti ze státu Izrael socioložkou a demografkou J. Vobeckou je nyní uložen v Sociologickém ústavu AV ČR v Praze, jeho kopie také v držení doc. L. Nesládkové v Ostravě.

29

30 VOBECKÁ, J.: Populační vývoj Židů v Čechách v 19. a první třetině 20. století : Společenské a hospodářské sou vislosti. Praha 2007.

65


jimž životní los určil zůstat na malém městě z časů nesvobody před rokem 1849, respektive 1867. J. Heřman např. pro rok 1895 vypočetl hrubou míru natality pro moravské židy na pouhých 27,5 promile, následující rok klesla podle jeho výpočtů na 19,7 promile. Hodnoty ostře kontrastují s porodností celku obyvatelstva Moravy pro stejné roky – 1895 36,8 promile, následující rok 36,3 promile. Vyhodnocujeme specifickou populaci, jejíž reprodukce měla stále řadu jedinečných rysů.31 Do konce trvání monarchie se tendence započatá ve druhé polovině 19. století nadále výrazně prohlubovala, takže se nůžky zobrazující natalitní křivky veškerého obyvatelstva (včetně židů) a židovskou populací Moravy prudce rozevíraly. Cenzus v roce 1900 zachytil 23,0 promile natality moravských a slezských židů, přičemž porodnost obyvatelstva Moravy a Slezska činila 35,9 promile (podle výpočtů J. Heřmana). Kolem sčítání v roce 1900 činila hrubá míra porodnosti moravských a slezských židů 23 ‰, přičemž porodnost obyvatelstva Moravy a Slezska činila 35,9 promile (podle výpočtů J. Heřmana). V období kolem posledního rakouského sčítání v roce 1910 činila hrubá míra porodnosti židů z Moravy a Slezska podle téhož autora jen 14,9 ‰, zatímco 32,9 ‰ u většinového obyvatelstva těchto zemí.32 Tab. č. 2 – Hrubá míra nuptiality (v ‰) Území

1881–1885 1886–1890

1891–1895

1896–1900

1901–1905

1906–1910

1911–1913


7,6

7,7

8,0

8,1

7,9

7,6

7,1

Místek

8,1

8,3

8,4

8,9

8,1

7,9

7,7

Frýdek

.

.

.

.

8,3

8,0

7,4

Těšín

8,7

8,3

8,8

8,9

8,5

8,0

7,7

Fryštát

8,9

8,9

9,3

9,0

8,3

7,6

7,6

.

.

.

.

8,7

8,2

7,6

Moravská Ostrava Bílovec

.

.

.

8,9

7,9

8,0

7,6

7,5

7,5

7,8

8,1

7,6

7,0

6,9

Krnov

7,1

7,2

7,2

7,4

7,6

7,6

7,5

Bruntál

7,0

7,1

7,5

7,7

7,2

7,1

7,7

Jeseník

7,1

6,8

7,4

8,0

8,1

7,7

7,7

Opava-venkov

Statutární města Frýdek

6,8

8,7

8,3

9,9

8,5

7,7

7,4

Opava

6,7

7,8

7,4

8,1

7,3

7,5

6,9

Opava (bez vojska)

7,1

8,3

7,9

8,8

7,9

7,9

.

Morava

7,8

7,2

7,6

7,9

7,6

7,5

7,1

Slezsko

7,9

7,9

8,2

8,5

8,0

7,7

7,5

Země

31 HEŘMAN, J.: c. d., tab. č. VIII – „Natality and fertility of Bohemian and Moravian Jews“ – bez uvedení čísla stránky. 32 Tamtéž, tab. č. VIII.

66


Graf č. 2 – Hrubá míra nuptiality (v ‰) PO Fryštát PO Opava-venkov PO Bruntál SM Opava

Kruh se uzavřel, popsali jsme všechny části našeho nesourodého souboru, proto přejdeme k deskripci dalšího demografického jevu, jímž je nuptialita, opět na úrovni hrubých měr. Obecně byla po celou dobu vyšší na Moravě než v Čechách a ve Slezsku větší ve srovnání s Moravou. Při pohledu na daný jev na úrovni politických okresů a statutárních měst dospíváme ke zjištění, že diferenciace jejich obyvatelstva měla podobné rysy jako u natality. Tzn. v okresech industrializovaných v rámci rostoucí aglomerace ostravsko-karvinské byla vysoká, obdobně na Těšínsku, Frýdecku, nejnižší hodnoty v daném souboru představovaly textilní okresy (Krnov, Bruntál, Jeseník), složitější vývoj zaznamenalo Novojicko, zcela jedinečný statutární města. Relativně vysoké hodnoty překračující zemský průměr zaznamenávalo obyvatelstvo indu strializovaného Fryštátska (Karvinska) již od počátku 80. let. V letech 1883–1886 se počet sňatků na 1 000 obyvatel vyšplhal na 9 sňatků, dokonce v roce 1883 a 1886 se vypočtená data blížila magickým 10 uzavřeným manželstvím na 1 000 obyvatel (9,7 a 9,6 promile). Klesající tendenci zaznamenáváme od počátku nového století, od roku 1903 se až do roku 1913 pohybovala hrubá míra sňatečnosti pod 8 sňatky. Obdobný vývoj lze rekonstruovat pro Těšínsko, kde však nevyhodnocujeme, na rozdíl od Fryštátska, tak jednoznačný pokles nuptiality spjatý s 20. stoletím. Ještě i v období před první světovou válkou zde dosahovala sňatečnost více než 8 promile, byla proto vyšší ve srovnání se zemským průměrem. Populace politického okresu Moravská Ostrava, vyděleného v r. 1900, se vyznačovala vysokou nuptialitou, v letech 1900, 1901 činila 9,4 a 10,3 promile, čímž výrazně překračovala moravský zemský průměr. V 90. letech se v rámci místeckého okresu pohybovala na hodnotách nad 8 promile, ve druhém decenniu 20. století nastal pokles počtu uzavřených manželství na 1000 obyvatel, který se ustálil na více než 7 promile, přičemž šlo o data překračující moravská. Politický okres Frýdek – venkov měl po roce 1901 sňatečnost větší ve srovnání se zemskou, hodnoty se těm slezským dosti blížily, po roce 1910 klesly pod její úroveň. Novojicko s českým venkovem a německým městem Novým Jičínem se vyznačovalo kolísavou hrubou mírou nuptiality, která byla do roku 1885 nižší vzhledem k zemským datům, po tom mírně vyšší. Na počátku 20. století nastalo výraznější oživení uzavírání sňatků a re konstruované hodnoty dosáhly výše srovnatelné s daty pro nejindustrializovanější okresy Moravskou Ostravu a Fryštát (např. v roce 1901 9,3 promile). Pak nastal výraznější pokles, který po roce 1904 vedl k dlouhodoběji nižším datům ve srovnání s Moravou, ve druhém desetiletí do počátku první světové války obě křivky víceméně splynuly. Místecko mělo sňatečnost vyšší v komparaci se zemskými daty, ale nižší v porovnání s druhým jádrem ostravsko-karvinské aglomerace Fryštátskem. V 80. letech se jeho hodnoty pohybovaly kolem 8 promile, nedosáhly však 9 promile. Jak si tento vývoj vysvětlit? Fryštátsko bylo tvořeno industrializovaným soudním okresem Fryštát a soudním okresem Bohumín, kde probíhala intenzivní modernizace, zatímco místecké hejtmanství sestávalo vedle soudního okresu Místek a značně industrializovaného soudního okresu Moravská Ostrava


67

z málo zprůmyslňovaného podhorského okresu Frenštát (textilní produkce). Místecko bylo z hlediska sekundárního sektoru více polyoborové a zemědělské než Fryštátsko, kde v obou soudních okresech docházelo především k rozvoji těžkého průmyslu. Vedle toho oba celky byly obývány etnicky a národnostně různými populacemi. Zatímco na Fryštátsku vznikla v důsledku migrací velká koncentrace a převaha Poláků (mezi nimi výrazně Haličanů), na Místecku převažovali Češi. Haličané si přinesli kulturní zvyky a žili podle svých vzorů a mentální výbavy, k nimž patřily časné sňatky a velké rodiny. V 90. letech došlo i na Místecku k růstu sňatečnosti, která souvisela s novou vlnou migrací, zvláště z Haliče, do průmyslových obcí, nejvíce přímo do Moravské Ostravy, zčásti i Vítkovic.33 Nuptialitní hodnoty vzrostly k 9 promile a velmi se přiblížily fryštátským. Po roce 1900 nastal, zvláště od roku 1903, citelný pokles úrovně sňatečnosti, který se téměř shodoval se zemskými průměry. V rozsáhlém politickém okrese Opava (5 soudních okresů) se nuptialitní data pohybovala na nízkých hodnotách, které se nacházely pod slezskou úrovní. Po oddělení Bílovecka s Klimkovickem nastal trvalý pokles sňatečnosti. Naopak nově ustavený politický okres Bílovec dosahoval do konce 90. let vysokých měr sňatečnosti, překračujících zemskou úroveň, potom hodnot mírně nadprůměrných.34 Zvláštní kapitolu představují tři politické okresy – Krnov, Bruntál, Jeseník, k jejichž nuptialitní charakteristice náležela nejnižší data souboru, která se nacházela pod zemskou úrovní. Pouze na Krnovsku měla křivka sňatečnosti stále mírně vzestupnou linii, přičemž začínala na nízkých hodnotách kolem 7 promile. Na Jesenicku do počátku 20. století nezřetelně rostla, aby do první světové války klesala. Obdobně na Bruntálsku, s tím rozdílem, že snižování hodnot ve 20. století bylo vystřídáno prudším růstem v období těsně předválečném. Jedinečnou pozici zaujala statutární města – Opava a Frýdek. Sledovala základní směřování – růst do počátku 20. století, potom prudký pokles. Odlišovala se svými hodnotami, které byly v některých letech mimořádně vysoké, dosahující hranice přes 10 promile. Tak tomu bylo ve Frýdku v roce 1890, pak v letech 1894, 1895, 1896 a opět v roce 1898 a 1901. Opava sice nedosáhla úrovně Frýdku, nicméně i tam činila hrubá míra sňatečnosti v některých letech přes 9 promile. Patrně byly v těchto městech uzavírány sňatky obyvatel z užšího i širšího okolí, zřejmě i ze vzdálenějších míst. Židovská sňatečnost se rovněž vyznačovala specifickými znaky. Po zrušení familiant ského zákona nastal po roce 1848 boom v uzavírání sňatků té části populace, která v před chozím období nepatřila k vyvoleným familiantům, nemohla tudíž dosud oficiálně uzavřít manželství, i když žila fakticky v rámci obce tajně plným rodinným životem, tzn. také s dětmi. Potom, co se poměry dostaly během cca dvou let do normálu, začala hrubá míra nuptiality klesat a byla ve srovnání s většinovou nižší. Informace vychází ze zveřejněných statistických dat, která zachycují stav na úrovni zemí, nikoliv menší územní jednotky. Si tuace na této nižší úrovni byla výrazně diferencovanější. Docházelo k velmi rozdílným průběhům sňatečnosti podle konkrétního vývoje té které obce. U starých komunit v bývalých moravských poddanských městech a městečkách, kde nedocházelo k dynamičtějšímu ekonomickému vývoji, nastala etapa rychlého a masového vystěhovalectví, která vedla ke 33 NESLÁDKOVÁ, L. – DOKOUPIL, L.: Generační proměny židovské komunity v průmyslovém centru Ostravska 1869–1930. In: Nisko 1939–1994 : Mezinárodní vědecká konference Akce Nisko v historii „konečného řešení židovské otázky“, k 55. výročí první hromadné deportace evropských Židů. Ostrava 1995, s. 286–287. 34

Kulturněhistorická encyklopedie, A–M, s. 118–119, 421.

68


zhoršování věkové skladby, v níž ubývalo mladých, což vedlo k redukci uzavírání sňatků. Naopak ve velkých městech a velkoměstech, kam směřovala část migračního proudu, docházelo k prudkému růstu židovské lidnatosti především mladých lidí a v jejím důsledku k nárůstu nuptiality. Velkým problémem je tento krajně nerovnoměrný vývoj zachytit a popsat. Jediná metodická cesta k tomuto poznání vede přes studium židovských matrik, které bohužel nejsou z velké části k dispozici.35 Pro ostravsko-karvinskou aglomeraci se pro dané časové období nedochovaly. Přesto můžeme vynášet v hypotetické rovině soudy o evidentně vysoké sňatečnosti židů na Ostravsku i Fryštátsku, zvláště když uvážíme, že se sem přistěhovalo mnoho haličských židů, především v 90. letech. Věkové skladby, které máme z rakouských sčítání obyvatelstva k dispozici, o tom jednoznačně svědčí (progresivní struktura s vysokým počtem dětí a mladých v reprodukčním věku v Moravské Ostravě, vysoké podíly ženatých a vdaných tamtéž).36 Rakouské statistiky pro Moravu a Slezsko (evidováno dohromady) vypovídají o klesajících hrubých mírách sňatečnosti židovské populace z 8,85 promile v roce 1869 na 7,80 v roce 1880, 7,01 v roce 1890, přičemž hodnoty většinové populace byly vyšší.37 Pro poměry do konce existence rakouského mocnářství bylo typické, že se udržovala židovská rodina tvořená z podstatné části jen izraelity, tzn. smíšené sňatky byly zcela výjimečné. Představovaly podle rakouských statistik a výpočtů J. Heřmana v letech 1881–1903 pouze 2 % všech židovských snoubenců v českých zemích, v letech 1903–1913 jen 5 %.38 Obdobně i rozvody byly do první světové války vzácností v židovských rodinách, kde stále ještě platily staré zásady a principy manželského života a světskost se projevovala v jiných sférách, nikoliv v rodinném životě. Podle J. Heřmana činila v letech 1884–1909 kolem 0,3–0,4 případů na 1 000 židů.39 Nyní se dostáváme k rekonstrukci úmrtnostních poměrů a jejich konkrétního průběhu v daném čase a prostředí. I tyto křivky měly ve zkoumaném regionu rozmanitější průběh, nicméně ve všech politických okresech i ve statutárních městech docházelo k jednoznačnému prosazování základní tendence, totiž k neustálému poklesu hrubých měr úmrtnosti. Porovnáme-li křivky natality, nuptiality a mortality na úrovni politických okresů a statutárních měst Opavy a Frýdku, docházíme k závěru o nejhomogennějším průběhu úmrtnosti, která měla nejmenší rozptyl dat, tzn. hodnoty jednotlivých okresů a obou statutárních měst si byly nejblíže. Jedinou výjimku představuje úmrtnost ve statutárním městě Opavě, zejména od roku 1905, kdy docházelo k vcelku razantnímu nárůstu daných hodnot. V Opavě byly míry úmrtnosti stále v podstatě nejvyšší, často přesahovaly hranici 30 promile, vždy se nacházely nad daty zemskými, v roce 1886 se hrubá míra vyhoupla na 35,5 promile. Tento obraz je dokladem fungování zdravotnických zařízení otevřených na katastru města. V Opavě byly již před rokem 1850 tři nemocnice, jejichž snad nejdůležitější součástí se stala infekční (epidemická) oddělení, kde se také nejčastěji umíralo. Slezská zemská nemocnice v Opavě stála v čele vývoje těchto institucí v rakouském Slez35 Židovské matriky byly za druhé světové války fašistickým německým režimem nejprve soustředěny z celého protektorátu v Praze a na konci války v květnu roku 1945 spáleny na okraji Prahy v Modřanech. Dochovaly se pouze duplikáty a ty jen velmi torzovitě. 36 NESLÁDKOVÁ, L.: Židé – muži, ženy a děti – z Moravské Ostravy ve světle výsledků sčítání obyvatelstva z doby rakouského mocnářství. Ostrava : Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 21. Ostrava 2003, s. 109–110. 37 HEŘMAN, J.: c. d., tab. č. VII. Jewish marriages in Bohemia and Moravia-Silesia, bez datace. 38 Tamtéž, s. 23. 39 Tamtéž, s. 24.

69


sku. Po roce 1900 byla přenesena do nové budovy s větší kapacitou (263 lůžek) a odtud se může odvinout i vysvětlení nově rostoucí úmrtnosti.40 Tab. a graf č. 3 – Hrubá míra mortality (v ‰) Území

1881–1885 1886–1890

1891–1895

1896–1900

1901–1905

1906–1910

1911–1913


27,5

26,4

26,4

25,0

23,7

22,5

20,2

Místek

30,4

30,4

27,0

27,0

27,2

25,0

23,4

Frýdek

.

.

.

.

28,2

24,5

20,9

Těšín

29,9

31,2

28,9

28,6

27,0

25,1

23,4

Fryštát

28,7

29,2

26,5

25,1

23,2

21,4

18,6

Moravská Ostrava

.

.

.

.

23,2

21,0

18,8

Bílovec

.

.

.

25,5

24,2

22,6

21,2

Opava-venkov

28,3

27,9

28,9

27,0

25,4

23,1

22,1

Krnov

27,8

28,2

28,0

24,7

24,2

21,3

21,1

Bruntál

27,2

28,6

29,9

28,7

27,6

24,5

23,4

Jeseník

27,4

26,5

27,2

26,6

26,2

23,0

22,2


31,0

28,7

24,9

26,8

26,0

23,4

19,5

Opava

30,8

28,8

27,4

25,7

24,2

27,0

27,2

Opava (bez vojska)

32,8

30,7

29,4

27,8

26,1

28,9

.

Frýdek (okres + město)

.

.

.

.

27,9

24,4

.

Opava (okres + město)

29,1

28,4

29,0

27,2

25,6

24,8

.

Morava

29,6

28,4

27,1

25,0

23,9

21,8

20,5

Slezsko

28,9

29,1

27,9

26,7

25,4

23,3

21,6

Země

PO Fryštát PO Opava-venkov PO Bruntál SM Opava

Druhé statutární město Frýdek vykazovalo sice nižší úmrtnostní hodnoty v porovnání s Opavou, nicméně zaujalo druhou nejvyšší „příčku“ na pomyslném žebříčku dat. I zde se nacházela některá zdravotnická zařízení, např. od roku 1711 lékárna. Nemocnice zde nebyla postavena, v roce 1879 byla zřízena v sousedním Místku.41 Zvláštností vývoje ve Frýdku byl výrazný pokles mortality v 80. letech, který byl vystřídán opětným zvyšováním hodnot od poloviny 90. let. S novým stoletím docházelo k trvalému poklesu, jehož intenzita vzrůstala ve druhém desetiletí 20. století před první světovou válkou. Můžeme uza40 Kulturněhistorická encyklopedie, N–Ž, s. 435. 41 Tamtéž, s. 435.

70


vřít zjištěním o zhoršených úmrtnostních poměrech ve městech ve srovnání s venkovem. Daný stav souvisel jak s existencí nemocnic ve městech, tak s profesní a sociální skladbou městské populace, která měla rizikovější zaměstnání, sociálně na tom byla často špatně. Kromě toho se ve městech nacházela zařízení typu různých charit a ústavů patřících do oblasti sociální sítě (kláštery, chudobince, sirotčince, atd.), kde se frekventovaněji umíralo. Nelze přehlédnout ani vrstvy lidí pohybující se na okraji společnosti, které migrovaly bez domova mezi městy a často zde také umíraly. To vše ve svém konečném výsledku vedlo k vyšší úmrtnosti městského obyvatelstva a potvrzuje to také náš výzkum. Charakteristický průběh měla úmrtnost v mikroregionech, kde se vyvíjel těžký průmysl, kam patřil před rokem 1900 politický okres Místek a okresy Fryštát a Těšín, pak politický okres Moravská Ostrava, Frýdek a Bílovec. Tyto okresy zahrnovaly ostravsko-karvinskou průmyslovou aglomeraci a železářské Třinecko. Hrubá míra mortality zde v 80. letech rostla, v roce 1886 dosáhla dokonce na Místecku 37,8 promile. Tato data svědčí o vysokých mírách porodnosti a v jejím důsledku o značné kojenecké a dětské úmrtnosti. Stále ještě platila úměra – kde se rodilo více dětí, tam byla také vyšší úmrtnost. Hrubá míra pohybující se kolem 30 promile je pro nás také hmatatelným dokladem o neutěšené zdravotní, ale i hygienické situaci. Komunální i osobní hygiena se nacházely na téměř středověké úrovni, i když ve městech se začaly budovat veřejné vodovody, kanalizace, splachovací záchody, koupelny. Osobní hygiena měla ještě velmi daleko k dnešním standardům. Zvolna stoupala úroveň bydlení, zlepšovalo se stravování. Od 90. let 19. století nastoupila etapa trvalého poklesu obecné úmrtnosti v českých zemích, což se však zdaleka neprojevilo plošně stejně, regionální průběh míval velmi rozmanitou podobu.42 Ve střediscích těžkého průmyslu se kromě toho šířil alkoholismus, prostituce. Dělnické ženy, zejména vyrostlé v koloniích, neuměly vařit, protože od dívčích let musely vydělávat, přivydělávaly něco málo k rodinnému rozpočtu, např. jako sběračky uhlí na haldách u šachet, atd. Ve srovnání s Moravou měl p.o. Místek data stále vyšší až do počátku první světové války. Po roce 1900 zůstaly jeho hodnoty na vysoké úrovni, naopak intenzivně zprůmyslňované užší Ostravsko prožívalo výrazné snižování úmrtnosti, která již byla značně nižší ve srovnání s Moravou i zmenšeným Místeckem. Úmrtnostní data p.o. Bílovec byla nižší jak v porovnání s výchozím okresem (Opava-venkov), tak i zemskými průměry. Politický okres Těšín měl až do roku 1913 hodnoty úmrtnosti větší než byly slezské. Od počátku 20. století p.o. Frýdek-venkov náležel k územím, kde byla vyšší míra úmrtnosti než na úrovni zemské, s výjimkou posledních let před válkou. Na tomto území ještě např. v roce 1904 dosáhla hrubá míra úmrtnosti na tu dobu nebývalé hodnoty 31,2 promile, v roce 1907 pak 29,1 promile. Jedinečné postavení zaujal politický okres Fryštát, kde docházelo k vůbec nejrychlejšímu poklesu mortality. Po celou sledovanou dobu byla nižší v komparaci se slezskými daty, systematicky klesala, bez jakýchkoliv recidiv, v některých letech byla menší než na Moravskoostravsku. V roce 1912 činila pouhých 18,1 promile, což byla vůbec nejnižší rekonstruovaná hodnota. Mezi textilními centry docházelo v letech 1880–1910 k výrazné diferenciaci vývoje, na samý okraj se dostávalo Bruntálsko, kde nastal výrazný pokles obyvatelstva, a okres se měnil v emigrační oblast se stagnujícím textilním průmyslem. Tato skutečnost se projevila na zhoršující se věkové skladbě populace, v níž přibývalo starších a starých osob, což 42 VÁVRA,

Z.: Tendence v dlouhodobém vývoji reprodukce obyvatelstva českých zemí (léta 1870–1944). Rozpravy ČSAV, 1962, sešit 9, ročník 72, s. 67–69.


71

vedlo k růstu úmrtnosti.43 Její křivka se ještě v 80. letech nacházela pod linií zemskou, od 90. let však rostla, např. v roce 1895 dosáhla značné výše – 32,3 promile, stále převyšovala slezskou, i když docházelo k poklesu, zejména od počátku nového století, byla až do první světové války nejvyšší v daném rámci. Ostatní textilní průmyslové mikroregiony měly podobný vývoj úmrtnostních poměrů, které byly v porovnání s Bruntálskem výrazněji příznivější. Šlo především o Novojicko, kde díky rozvoji města Nového Jičína, ale také nedaleké Studénky-Butovic a Kopřivnice, vzrůstal počet obyvatel. V roce 1883 dostal Nový Jičín novou nemocnici, úmrtnost populací daného politického okresu klesala, nacházela se pod úrovní zemskou, v roce 1910 se snížila na 19 promile. Jestliže L. Kárníková zařadila Novojicko k regionům, kde docházelo k vytváření nového centra moderního průmyslu v Novém Jičíně, pak textilní Krnovsko zahrnula do kategorie stagnujících území. Technika i organizace výroby zde zaostávala, k čemuž přispívala jistá tržní izolovanost, velká vzdálenost od nejfrekventovanějších železničních tratí, atd.44 Úmrtnost se nacházela pod úrovní slezskou, byla vyšší než na Novojicku. Do této skupiny spadá také politický okres Opava-venkov. Úmrtnost se zde pohybovala častěji nad úrovní zemskou, do poloviny 90. let rostla, v roce 1894 se rovnala 32 promile, pak nastal pravidelný pokles, v roce 1913 měla jen 19 promile. K územím, kde nastal ekonomický regres spojený s vystěhovalectvím, zařazujeme také jesenickou oblast, úmrtnost obyvatelstva p. o. Jeseník se do roku 1905 udržovala na stejné vysoké hodnotě pohybující se mezi 26–28 promile, teprve v dalších letech se dostavil citelný pokles, který byl ve srovnání se slezskou křivkou menší. K obyvatelstvu zkoumaného území náleželi také židé, jejichž úmrtnostní poměry měly řadu specifik. Protože se nedochovaly v úplnosti židovské matriky, máme k dispozici jen data z rakouských statistik a na jejich základě J. Heřmanem nesystematicky zrekonstruované hrubé míry úmrtnosti. Celkově je možno konstatovat, že mortalita židovské populace byla nižší v komparaci s většinovým obyvatelstvem. Pro roky censů v letech 1880 a 1890 uvádí J. Heřman za Moravu pouze město Brno, kde se měla rovnat 17,5 a 18,5 promile. První údaj za Moravu a Slezsko vypočetl pro rok 1900, kdy se rovnala 14,8 promile, v roce 1910 pak 13,3 promile.45 Protože nemáme k dispozici struktury zemřelých podle věku, nemůžeme úmrtnostní situaci hlouběji postihnout. Opět lze jen konstatovat, že musela být velmi rozdílná podle konkrétního vývoje té které komunity, zejména s přihlédnutím k okolnosti, zda šlo o nově vzniklou obec v hospodářsky se dynamicky vyvíjejícím středisku, nebo o starou (bývalé ghetto), kde docházelo k rozsáhlé emigraci mladých. Pro město Moravskou Ostravu (nedochovaly se úmrtní židovské matriky) hypoteticky usuzujeme, že byla nižší než u většinového obyvatelstva, protože věkové skladby, které máme k dispozici, nás opravňují k této úvaze. Ovšem jen v 19. století, pak se i židovské věkové struktury města začaly proměňovat, docházelo k úbytku dětské složky a k růstu skupiny stařecké, což se nutně promítalo v růstu úmrtnosti. Židovská populace také měla nižší ukazatel kojenecké a dětské úmrtnosti, kterou rovněž nejme schopni zrekonstruovat.46 43 KÁRNÍKOVÁ, L.: Vývoj obyvatelstva, s. 249. 44 Tamtéž, s. 249. 45 HEŘMAN, J.: c. d. 46 NESLÁDKOVÁ, L.: Židé – muži, ženy a děti, s. 98–116; TÁŽ: Moravské židovské rodiny, jejich typologie a biologické předpoklady ve druhé polovině 19. století do roku 1918. In: Židé a Morava : Sborník z konference konané v listopadu 2000 v Muzeu Kroměřížska. Kroměříž 2001, s. 47–56.

72


Nyní se dostáváme k vyhodnocení přirozeného přírůstku, respektive úbytku, zkoumaných populací. Grafické vyjádření precizně postihuje rozložení průběhu demografického jevu na úrovni mikroregionů (graf č. 4 na s. 79). Na jedné straně pomyslného pole se nachází statutární města, na druhé vysoce industrializovaná území moravské i slezské části ostravskokarvinské průmyslové aglomerace a podoblasti třinecké. A mezi tím, někde uprostřed, nově přetvářená stará textilní centra. V dolní části, ještě v kladných číslech, se objevují stagnující, retardující okresy. V záporných hodnotách se celou dobu pohyboval přirozený úbytek nejvýznamnější městské obce Opavy. Úbytek, dosahující na počátku 80. let kolem –5 promile, se do počátku 20. století plynule snižoval, aby se v novém století prudce prohluboval až na –8 těsně před válkou. Obdobně, i když s menší jednoznačností, se vyvíjel přirozený přírůstek Frýdku. Pětileté průměry vypovídají o stálých přírůstcích, jednotlivé roky o občasných úbytcích, zejména v 80. letech 19. století, ale také např. v roce 1907 (–0,6 promile). Tab. č. 4 – Hrubá míra přirozené měny (v ‰; graf č. 4 – s. 79) Území

1881–1885 1886–1890

1891–1895

1896–1900

1901–1905

1906–1910

1911–1913 8,7


5,2

6,9

7,9

9,4

9,8

9,3

Místek

8,1

10,25

14,75

15,65

11,25

11,25

9,4

Frýdek

.

.

.

.

14,75

18,75

15,65

Těšín

9,5

8,8

10,95

11,15

10,75

9,7

9,0

Fryštát

15,15

17,35

21,95

25,25

28,85

22,65

21,05

Moravská Ostrava

.

.

.

.

20,75

15,15

11,35

Bílovec

.

.

.

15,05

14,75

14,15

12,15

Opava-venkov

8,3

8,6

9,0

11,15

11,95

11,35

9,5

Krnov

6,8

6,7

5,6

8,1

7,7

7,4

5,6

Bruntál

7,2

6,2

5,2

6,8

6,5

6,5

5,9

Jeseník

6,7

7,5

6,4

7,7

7,6

8,3

7,0

0,4

1,9

5,5

7,4

8,4

3,3

4,2

Opava

–5,5

–3,5

–3,2

–1,5

–1,2

–6,2

–8,0

Opava (bez vojska)

–5,8

–3,7

–3,4

–1,6

–1,3

–6,6

.

Morava

7,9

8,0

8,8

11,15

10,95

11,05

9,4

Slezsko

8,0

8,7

10,55

12,65

13,65

12,45

10,95


Země

Nejzávažnější skupinu obyvatelstva s nejvyššími přirozenými přírůstky představují populace p.o. Místek, Fryštát, Těšín, později Moravské Ostravy, Bílovce a Frýdku. Mezi nimi je možno dále selektovat ve smyslu vytvoření skupiny okresů s nejvyššími přírůstky. V tomto smyslu jednoznačně a bezkonkurenčně vedl p.o. Fryštát, kde se přirozený přírůstek pohyboval na zhruba dvojnásobné výši v porovnání se Slezskem. Od počátku 80. let neustále rostl a tato tendence kulminovala v roce 1902, kdy se hrubá míra ukazatele vyšplhala na neuvěřitelných 31,7 promile. Zemský průměr činil v témže roce 16 promile. V dalších letech do počátku války nastala změna trendu ve směru poklesu hodnot, které


73

však byly stále nejvyšší a dvojnásobné vzhledem k celozemským. Obdobný vývoj, i když na nižších datech, probíhal v p. o. Místek, jehož křivka byla obvykle vyšší než moravská, a to i po roce 1900, kdy se vydělil nejindustrializovanější soudní okres Moravská Ostrava. V něm dosahoval přirozený přírůstek zhruba dvojnásobných hodnot v komparaci s Moravou. Na počátku 20. století přes 20 promile, po roce 1904 nastal pokles, takže v roce 1913 činil 9,7 promile a v podstatě splýval s hodnotou moravskou (9,5 promile). Vysokých čísel dosahoval p.o. Frýdek, jehož přirozený přírůstek dynamicky vzrůstal až k roku 1906, kdy dosáhl 21,6 promile, pak až do počátku války klesal na stále výrazně vyšších hodnotách ve vztahu k datům zemským. K ostravské části průmyslové aglomerace náležel i p.o. Bílovec, jehož vyvážený přírůstek měl hodnoty vyšší, než byly slezské. Nejnižší přirozené přírůstky z této skupiny mikroregionů jsme vypočetli pro populaci Těšínska, i když i ty do doby vydělení Frýdecka převyšovaly data zemská, pak se nacházely na nižších hodnotách. Přechod mezi okresy s vysokými přírůstky a okresy s nižšími hodnotami představuje Opava-venkov, jejíž přirozený přírůstek s mírným navyšováním dat se nacházel v těsné blízkosti slezské křivky. Skupinu mikroregionů s nízkými přírůstky pomyslně „vedlo“ Novojicko, kde docházelo k pozvolnému růstu ukazatele a pak k jeho oscilování kolem 9 promile. Krnovsko, Bruntálsko a Jesenicko náležela k územím s nejnižším růstem. Vzhledem k charakteru a validitě informací, které máme k dispozici u židovské reprodukce, bude vyhodnocení přirozené měny nepřesnou záležitostí, pohybující se v rovině hypotéz. Pravděpodobně se jednalo – alespoň na Moravě a ve Slezsku od poloviny 19. století do konce trvání rakouské monarchie – o přírůstky přirozenou měnou, které byly podle typu konkrétní komunity velmi rozdílné. Docházelo na úrovni zemí ke snižování hodnot přirozeného přírůstku, na Moravě od 90. let s určitostí.47 Sčítání obyvatelstva v roce 1890 registrovalo poprvé zastavení růstu židovské lidnatosti. Pro město Moravskou Ostravu je možno usuzovat na vysoké přírůstky, zejména v 90. letech, kdy se součástí obce stali haličští židé, jejichž imigrační proud v daném čase na Ostravsku kulminoval. Nelze ovšem jednoznačně stanovit, zda byl přírůstek židovské populace větší ve srovnání s většinovým obyvatelstvem, ani jaká byla jeho tendence. Podle vývoje věkové skladby, která je k dispozici, můžeme usuzovat, že směrem ke konci 19. století klesal. Dostáváme se k rekapitulaci výsledků a závěrům. Studie vznikala na základě použití informací z rakouských statistik, přičemž se pracovalo s hrubými mírami reprodukce, šlo o zachycení základního obrazu a jeho dominantních kontur. Pokusili jsme se vysledovat korelaci mezi hrubými mírami natality zkoumaných mikroregionů a regionálním zmapováním vývoje fertility, abychom ověřili únosnost koncepce práce a míru validity hrubých dat, s nimiž jsme pracovali. Pro splnění tohoto úkolu jsme měli k dispozici studii L. Fialové,48 která zpracovala území v rozsahu našeho výzkumu s použitím metody nepřímé standardizace, kterou pro měření úrovně plodnosti navrhl A. J. Coale. Jde o soubor indexů, kterými se zjišťuje, nakolik se liší úroveň plodnosti u zkoumané populace s úrovní považovanou za maximální. Indexy jsou téměř nedotčeny změnami ve věkové struktuře, které ovlivňují hrubou míru porodnosti i míru fertility.49 Při komparaci vývojových trendů hodnot hrubých měr porodnosti, s nimiž jsme pracovali, s indexy obecné plodnosti, vypočtené L. Fialovou, 47 HEŘMAN, J.: c. d., s. 29. 48 FIALOVÁ, L.: Vývoj plodnosti obyvatelstva na Ostravsku v období 1880–1930. Historica – Geographica 125,

řada C-26, Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, Praha 1991, s. 61–82. 49 Tamtéž,

s. 9 a n.

s. 69; Viz COALE, A. J. – WATKINS, S. C. (Ed.): The Decline of Fertility in Europe. Princeton 1986,

74


jsme došli k závěru, že se v tendenci i čase změn shodují, tzn. v období do konce trvání monarchie je možno aplikovat náš pracovní postup. Etnicky, sociálně, profesně, kulturně i dalšími znaky velmi diferencované společenství zkoumaných okresů vytvářelo v etapě významných civilizačních změn od 80. let 19. století do první světové války pestrý obraz reprodukčního vývoje. V zásadě jsme vysledovali pět typů průběhu reprodukce. Ten, který nejvíce měnil mentalitu lidí, jejich způsob života a každodennost, včetně reprodukčního chování, se rozšířil mezi obyvatelstvem nejprůmyslovějších obcí a území Moravskoostravska, Fryštátska, Frýdecka, Bílovecka. Epicentrem se stala Moravská Ostrava, Vítkovice, Přívoz, Slezská Ostrava, Karviná, Orlová, Bohumín. V tomto kotli vznikaly nové typy městského člověka – ať už jím byl podnikatel, intelektuál, úředník nebo průmyslový dělník, zaměstnanec, zřízenec, nádeník. Měnil se vztah ke vzdělání, veřejnému prostoru, trávení volného času, novotám, atd. Končila éra, jejíž hodnotový systém byl vymezen náboženským vnímáním a cítěním, tradicí. Homogenita byla vystřídána heterogenitou. Reprodukce se zde vyznačovala značnými přirozenými přírůstky, byla silně ovlivněna imigranty, posléze také z východních zemí. Etnicky převažovali Češi a Poláci, i když v městských centrech rostla silná a vlivná německá menšina. Právě zde přes vysokou úroveň reprodukce docházelo od přelomu 19. a 20. století k prudkému přechodu do druhé etapy demografického přechodu, který se vyznačoval dynamickým poklesem porodnosti i úmrtnosti. Projevila se zde známá nepřímá úměra – čím později k přechodu dochází, tím je strmější a rychlejší, což byl obecný jev v uhelných revírech všude v Evropě. Další typ představovalo Novojicko, kde byla reprodukce reprezentující nově rostoucí textilní centra s dlouhou tradicí, která původně stála u zrodu modernizace českých zemí. Ke třetímu typu můžeme přiřadit stará textilní centra – Bruntálsko, Krnovsko, Jesenicko, která nechytila „druhý dech“ a dostávala se do pozice stagnujících emigračních regionů s nízkým přirozeným přírůstkem. Demografický přechod ve své druhé fázi se zde začal odehrávat již od 80. let 19. století, stejně jako v případě Novojicka. Čtvrtý typ tvořila tradiční města, kde vznikal lehký průmysl, ale rovněž jim přibývalo funkcí jako center správy, kultury, školství, médií. V jejich čele stála svým postavením mimořádná Opava, vedle Frýdku, ale i Těšína. Přirozený přírůstek zde byl nízký, nebo se pohyboval v záporných číslech. K pátému typu lze začlenit Opavu-venkov jako zemědělský region v nížině, s intenzivněji rozvíjeným primárním sektorem. Reprodukce tohoto obyvatelstva nepatřila v éře mo dernizace k profilujícím a dominantním, byla však vyšší ve srovnání se všemi typy textilních území, šlo o starý agrární typ. Jedinečný režim reprodukce měli židé. Na Moravě a ve Slezsku žili v podstatě jen v městském prostředí. Ve druhé polovině 19. století probíhalo stěhování z tradičních cen ter do velkoměst a míst významné investiční činnosti. Současně se měnila profesní a sociální skladba masovějším přechodem ke kvartéru a do vrstev střední, zčásti vyšší třídy. Avansovali společensky, majetkově, ale také mocensky, což mělo své konotace v oblasti reprodukčního chování. Přecházeli minimálně o generaci dříve ve srovnání s většinovým obyvatelstvem na model plánované rodiny s menším počtem dětí. Na Ostravsku docházelo zprvu k nárůstu rodin s více dětmi, což bylo ještě podtrženo haličskými migracemi, pak ale nastal na přelomu 19. a 20. století radikální pokles počtu dětí, mnoho rodin mělo jen jednoho nebo dva potomky. Vzrůstal počet osob v definitivním celibátu, do té doby věc u židů neznámá, což vedlo k vcelku prudkému zhoršování věkové skladby. Za první republiky se prosadily nové tendence, např. růst smíšených sňatků.

75


Přílohy: 1. Hrubá míra porodnosti podle politických okresů a statutárních měst severovýchodní Moravy a Rak. Slezska včetně celozemských úrovní pro jednotlivá léta (1881–1913) v ‰

Krnov

Bruntál

Jeseník

Frýdek

Opava

Opava (bez vojska)

Morava

Rak. Slezsko

41,3

36,5

34,3

33,2

33,4

28,9

23,4

25,0

36,5

35,0

43,5

36,1

32,2

35,7

34,3

34,7

25,7

27,4

38,3

38,5

1883 32,0

37,7

45,0

36,5

34,9

33,4

33,4

27,6

25,5

27,2

37,2

36,6

1884

38,8

Opava- -venkov

34,9 38,2

Bílovec

37,0

Moravská Ostrava

Fryštát

1881 32,6

1882 33,05 38,1

Rok

Frýdek

Těšín

Země

Místek

Statutární města

Nový Jičín

Politické okresy

33,1

39,2

37,7

44,4

37,0

35,8

35,1

35,3

31,1

26,6

28,4

37,9

37,1

1885 32,9

39,0

38,9

44,8

36,6

35,7

34,6

34,4

34,5

25,1

26,7

37,2

37,4

1886 32,3

40,5

40,3

46,4

37,0

36,3

32,9

34,4

29,9

26,0

27,7

37,7

38,0

1887 34,2

39,4

39,7

44,9

36,8

35,3

36,8

34,4

30,7

25,7

27,3

36,5

37,7

1888

40,5

40,2

46,2

37,3

36,1

34,1

34,6

29,9

24,9

26,5

36,1

38,0

1889 33,2

40,7

39,6

47,6

36,4

34,1

36,0

34,0

31,0

25,8

27,4

36,3

38,0

1890

32,7

42,1

39,7

47,3

35,3

32,7

34,2

32,6

31,5

24,2

25,8

35,0

37,4

33,7

1891 33,6

42,5

40,3

48,4

37,6

31,5

35,2

35,4

33,3

24,7

26,4

36,5

38,4

1892 32,9

39,5

38,3

46,4

35,9

31,9

33,4

30,1

28,3

24,2

25,9

34,7

36,5

1893 34,3

41,3

40,5

49,1

38,6

34,2

35,3

33,6

28,6

23,5

25,2

36,2

38,8

1894 34,8

39,8

40,0

48,8

38,3

34,7

35,0

33,8

29,5

24,9

26,7

35,4

38,8

1895 35,9

45,7

40,0

49,4

39,0

35,4

36,5

34,9

32,3

24,0

25,8

36,8

39,6

1896

33,7

42,5

41,0

48,7

39,9

37,5

34,4

35,9

33,5

31,8

24,6

26,5

36,3

39,4

1897 34,2

43,5

38,3

48,4

39,7

37,4

32,8

34,9

34,4

35,3

23,8

25,7

36,0

38,2

1898 34,3

43,3

38,7

50,2

40,0

37,7

32,2

34,9

34,6

33,8

23,5

25,5

35,7

38,9

1899

34,1

44,3

39,2

51,2

41,3

38,4

32,3

35,2

34,5

34,9

23,8

25,8

36,2

39,4

1900

35,7

39,6

41,1

52,8

47,6

41,3

39,8

32,0

36,4

34,7

35,2

25,2

27,4

36,5

40,6

1901 33,8

39,4

40,9

38,3

53,9

47,8

40,2

37,5

33,0

36,8

35,2

35,7

23,4

25,4

35,5

40,2

1902

35,5

39,7

43,9

40,2

55,4

46,5

41,6

38,4

32,8

34,4

35,1

37,3

24,7

26,7

36,4

40,9

1903 33,3

38,6

40,7

37,9

53,0

43,0

38,1

37,9

31,6

33,8

34,1

34,2

21,7

23,4

34,7

39,2

1904

37,9

45,3

35,7

50,6

42,5

39,0

37,1

31,9

33,6

33,0

33,2

22,7

24,4

34,7

38,2

33,7

1905 31,3

36,5

43,9

36,1

47,3

39,7

35,5

35,5

29,9

31,7

31,6

31,5

22,5

24,2

33,0

36,6

1906 32,2

36,6

45,4

36,0

45,3

38,5

37,5

35,8

30,6

33,7

32,8

28,0

20,5

22,0

33,8

37,0

1907 32,5

36,8

42,6

34,3

44,7

36,9

36,9

35,4

28,5

31,2

32,2

28,9

21,1

22,6

33,1

35,9

1908 32,0

37,5

43,6

35,0

44,8

36,2

36,3

34,1

29,2

31,6

30,6

26,8

22,3

23,9

33,0

36,0

1909

32,7

36,1

43,5

35,5

43,8

34,9

37,8

34,6

28,3

29,5

31,2

26,5

20,8

22,1

32,7

35,6

1910

20,6

31,6

33,9

30,6

33,7

29,6

34,1

41,2

33,4

41,4

34,2

35,0

32,1

27,0

29,2

30,0

23,5

19,4

1911 29,9

34,0

39,2

32,2

41,9

31,6

34,3

33,2

27,1

29,9

29,9

23,5

19,7

1912

28,7

33,0

35,8

33,1

39,5

30,3

32,6

31,1

26,7

29,4

28,8

25,0

19,6

30,1

32,5

1913 28,3

31,4

34,5

31,8

37,6

28,3

33,0

30,7

26,3

28,6

29,0

22,6

18,3

29,0

31,5

76


2. Hrubá míra sňatečnosti podle politických okresů a statutárních měst severovýchodní Moravy a Rakouského Slezska včetně celozemských úrovní pro jednotlivá léta (1881– 1913) v ‰

7,5

7,1

7,9

7,1

7,6

7,5

6,7

6,7

5,8

5,9

6,3

6,4

8,0

7,8

Rak. Slezsko

7,0

Morava

6,7

Země

Opava (bez vojska)

7,1

Opava

9,7

6,8

Frýdek

8,9

8,4

Jeseník

8,7

8,4

Frýdek

8,4

Bruntál

7,3

Krnov

8,1

1883

7,6

Opava-venkov

1882

8,3

Bílovec

7,4

Moravská Ostrava

7,8

Fryštát

Místek

1881

Statutární města

Těšín

Rok

Nový Jičín

Politické okresy

6,3

7,9

7,4

6,8

8,1

8,0

8,3

7,8

8,0

1884

7,5

8,9

9,0

9,3

7,5

7,3

6,6

7,5

6,3

6,6

7,0

7,8

8,1

1885

7,4

7,6

9,0

9,2

7,9

6,7

7,2

7,1

7,7

6,9

7,3

7,6

8,0

1886

7,8

7,8

8,7

9,6

7,5

6,8

7,1

7,2

8,0

7,4

7,9

7,3

8,0

1887

8,5

8,6

8,4

8,8

7,7

6,8

6,9

6,7

8,2

8,1

8,6

7,3

7,7

1888

7,4

8,4

9,1

9,2

7,2

7,3

7,2

7,4

8,6

8,7

9,3

7,4

8,3

1889

7,4

7,9

7,1

8,8

7,1

7,6

7,5

6,2

8,6

7,6

8,1

7,0

7,5

1890

7,3

8,7

8,0

8,0

7,8

7,3

6,6

6,7

10,21

7,0

7,5

7,1

7,8

1891

8,0

7,9

8,5

9,4

7,9

6,4

7,3

7,6

6,2

7,6

8,1

7,2

8,1

1892

7,8

8,0

8,1

8,9

7,3

7,1

6,7

7,1

6,7

6,7

7,2

7,3

7,5

1893

8,1

8,6

8,8

9,6

7,5

7,0

7,7

7,3

7,7

6,7

7,2

7,7

8,2

1894

8,4

8,7

9,2

9,1

7,8

7,6

7,6

7,5

10,31

8,2

8,8

8,0

8,3

1895

7,9

9,0

9,6

9,5

8,4

7,8

8,2

7,7

10,81

7,7

8,3

7,9

8,7

1896

7,9

8,9

8,8

8,9

9,2

7,6

7,2

7,4

7,3

10,31

8,0

8,6

7,9

8,3

1897

8,1

8,9

8,4

9,0

8,8

7,4

7,5

7,5

8,7

9,8

7,7

8,4

7,9

8,4

1898

8,0

8,8

8,4

8,7

8,8

8,7

7,5

8,0

7,9

10,91

8,4

9,1

7,8

8,3

1899

8,1

9,0

9,5

9,6

9,3

8,7

7,2

8,3

8,0

9,5

8,6

9,3

8,1

8,8

1900

8,5

9,1

9,2

9,0

9,4

8,4

8,2

7,8

7,5

8,2

8,9

7,9

8,6

8,0

8,6

1901

9,3

8,6

8,5

9,5

9,4

10,31

8,7

7,3

8,0

8,3

8,2

10,21

7,8

8,4

7,9

8,6

1902

8,3

8,8

8,3

8,7

8,8

8,0

7,9

7,6

7,6

6,8

7,7

9,5

8,3

9,0

7,6

8,1

1903

7,7

7,5

8,7

8,3

7,9

8,6

8,0

7,5

7,1

7,1

8,6

7,9

5,9

6,4

7,4

7,8

1904

7,0

7,7

7,9

8,0

7,8

8,3

7,1

8,2

7,9

7,3

7,6

7,0

7,5

8,1

7,5

7,8

1905

7,3

7,9

7,9

8,0

7,4

8,1

7,6

7,2

7,3

6,4

8,2

7,7

7,0

7,6

7,5

7,6

1906

7,7

7,8

8,1

7,9

7,6

8,6

8,1

6,8

7,5

7,3

8,3

6,9

7,8

8,3

7,7

7,8

1907

8,0

7,7

8,2

7,8

8,0

8,7

8,1

7,1

8,2

7,1

7,9

9,6

7,5

8,0

7,6

7,9

1908

7,7

8,6

8,4

8,2

7,7

8,4

8,0

7,2

7,8

6,9

6,9

8,2

7,3

7,8

7,5

7,7

1909

7,5

7,7

7,8

8,3

7,7

8,0

8,2

7,4

6,4

6,7

7,4

6,4

7,5

8,0

7,3

7,6

1910

7,4

7,9

7,4

8,0

7,1

7,5

7,8

6,7

8,0

7,4

8,0

7,2

7,2

7,6

7,4

7,6

1911

7,5

8,1

7,6

7,9

7,8

7,8

7,9

6,9

7,9

7,6

7,9

7,9

6,8

.

7,5

7,7

1912

7,1

8,4

7,4

8,0

7,6

7,6

8,5

7,5

7,5

8,1

8,0

7,0

7,7

.

7,1

7,7

1913

6,8

6,6

7,1

7,3

7,5

7,3

6,5

6,3

7,0

7,5

7,1

7,2

6,1

.

6,6

7,0

77


3. Hrubá míra úmrtnosti podle politických okresů a statutárních měst severovýchodní Moravy a Rakouského Slezska včetně celozemských úrovní pro jednotlivá léta (1881– 1913) v ‰

25,7

30,7

29,4

28,2

1886

Fryštát

Opava-venkov

Těšín

Rak. Slezsko

27,3

29,4

Morava

27,4

25,7

Opava (bez vojska)

27,8

1885

31,1 27,9

Opava

1884 26,5

29,5 29,0

Frýdek

30,2

Jeseník

33,4

31,1

28,2

Bruntál

33,1

1883 28,0

28,5

28,0

Země

Krnov

1882 29,6

Bílovec

30,4

Moravská Ostrava

1881 27,6

Rok

Frýdek

Místek

Statutární města

Nový Jičín

Politické okresy

26,3

28,4

27,8

28,9

31,6

33,7

30,6

29,0

28,0

26,3

29,3

38,4

33,4

35,6

29,1

30,7

30,1

27,2

28,5

33,1

29,7

31,7

29,6

29,2

25,6

26,5

28,2

22,8

27,6

29,4

28,8

27,1

28,8

27,4

23,3

31,8

31,5

33,5

29,7

28,7

29,1

37,8

32,4

31,1

29,9

27,6

28,1

25,2

32,0

33,3

35,5

29,0

29,8

1887 25,1

27,5

32,5

30,8

25,5

26,4

25,9

26,9

26,4

26,7

28,4

27,4

28,8

1888 24,9

28,7

32,0

27,7

30,0

28,0

29,2

26,9

28,0

28,5

30,3

28,1

29,9

1889 24,8

26,6

27,5

27,7

26,9

29,8

28,9

27,0

24,3

27,3

29,1

27,1

27,5

1890

31,6

31,7

28,6

27,3

29,0

30,9

26,6

32,7

28,2

30,0

30,2

29,7

27,9

1891 24,1

23,1

26,5

25,6

27,3

26,2

27,7

25,9

21,2

26,6

28,3

25,9

26,3

1892

25,7

27,5

29,0

27,2

27,5

27,3

28,1

26,9

27,1

25,5

27,2

27,9

27,5

1893 26,6

26,3

28,8

27,9

28,8

28,6

30,6

27,0

24,9

30,2

32,4

27,3

28,1

1894 30,5

29,5

27,8

24,4

32,0

30,5

30,7

28,8

25,1

29,4

31,6

28,3

28,5

1895 25,3

28,7

32,5

27,4

28,8

27,2

32,3

27,4

26,1

25,4

27,3

26,3

29,0

1896

23,7

25,4

26,5

21,7

25,6

27,3

27,4

28,9

27,2

22,8

24,4

26,3

25,2

25,9

1897 25,4

27,1

28,8

24,1

25,8

26,3

22,8

28,9

28,9

27,2

27,8

30,1

25,6

26,7

1898 24,8

23,9

26,2

24,6

23,6

24,7

24,8

27,9

25,3

24,1

23,6

25,5

24,4

25,2

1899 26,8

27,5

30,8

30,1

27,3

28,5

23,0

28,8

25,6

29,4

26,1

28,4

25,0

28,2

1900

24,1

31,1

30,7

25,0

26,0

25,0

28,4

25,3

28,8

26,2

30,3

26,4

28,7

24,9

27,3

1901 25,1

27,0

29,4

25,3

22,8

24,3

24,2

25,6

24,5

25,7

24,4

26,8

22,5

24,4

24,3

24,7

1902 24,2

25,6

27,0

27,6

23,7

24,4

23,1

24,5

23,6

26,4

25,2

25,6

22,6

24,5

23,9

24,9

23,1

26,6

27,4

26,4

22,7

20,4

22,5

24,3

23,1

26,7

26,8

25,7

24,3

26,2

22,9

24,8

1904 22,6

1903

29,2

31,2

29,4

24,9

24,7

27,3

26,0

24,7

28,5

26,7

27,9

23,8

25,7

23,8

27,0

23,7

27,7

26,1

26,2

22,1

22,3

23,9

26,4

24,9

30,6

28,0

23,8

27,6

29,7

24,7

25,7

1906 23,2

1905

24,3

23,8

24,8

22,4

22,1

22,3

21,9

21,5

24,1

22,3

23,0

26,6

28,6

22,2

23,1

1907 25,2

29,2

29,1

26,4

23,8

23,1

24,0

25,4

21,9

24,9

23,8

29,5

25,6

27,4

22,5

25,1

1908 23,6

25,2

22,5

24,2

19,5

20,0

23,5

24,6

22,0

27,3

23,4

21,7

27,4

29,3

22,2

23,1

1909 21,4

22,7

24,5

25,0

20,5

20,7

20,4

22,4

21,9

23,7

23,1

22,4

28,4

30,2

22,3

23,0

28,9

20,0

22,2

21,5

22,3

1910 19,0

23,7

22,7

25,3

20,6

19,2

22,8

21,0

19,2

22,7

22,6

20,5

27,1

1911 21,2

26,2

22,5

23,5

18,9

19,1

21,8

24,3

20,5

23,7

22,6

20,6

27,7

1912 20,3

22,1

20,8

22,6

18,1

18,6

21,7

23,1

23,2

23,3

22,7

19,1

29,7

20,6

21,9

1913 19,2

21,8

19,3

24,0

18,9

18,6

20,2

19,0

19,5

23,2

21,3

18,7

24,2

19,5

20,7

78


4. Hrubá míra přirozeného přírůstku podle politických okresů a statutárních měst severovýchodní Moravy a Rakouského Slezska včetně celozemských úrovní pro jednotlivá léta (1881–1913) v ‰

8,8

Slezsko

1888

Morava

9,1

Opava (bez vojska)

3,2

1887

Opava

1886

–3,7

–7,7 –8,2

9,2

7,8

–5,5

–4,2

–4,5

7,6

7,4

–1,0

–1,0

9,1

10

2,7 –6,4

–6,8

7,5

8,7

–7,8

8,7

8,2

–1,1

9,1

8,9

–3,8

8,0

8,1

Frýdek

1885

6,0

Jeseník

1884

5,9

Bruntál

4,0

–8,7

Krnov

3,4

1883

4,8

5,6

0,0

4,2

9,4

5,0

4,8

6,2

4,9

8,6

7,1

8,3

7,2

11,1

6,9

13,1

8,0

5,0

4,8

14,0

5,0

7,7

17,5

16,0

8,6

6,6

11,4

10,3

17,1

11,3

10,2

7,2

9,6

8,2

15,4

8,4

6,9

2,7

7,9

15,3

7,1

8,7

4,8

9,2

–2,1

–7,3

11,9

7,2

14,1

11,3

8,9

10,9

7,5

4,3

–1,0

11,8

8,2

18,5

7,3

8,1

4,9

7,7

1,9

–3,6

Frýdek

Země

–8,2

8,0

Opava-venkov

1882

Bílovec

6,6

Moravská Ostrava

5,0

Fryštát

Místek

1881

Statutární města

Těšín

Rok

Nový Jičín

Politické okresy

1889

8,4

14,1

12,1

19,9

9,5

4,3

7,1

7,0

6,7

–1,5

–1,7

9,2

10,5

1890

4,8

10,5

8,0

18,7

8,0

3,7

3,3

6,0

–1,2

–4,0

–4,2

4,8

7,7

1891

9,5

19,4

13,8

22,8

10,3

5,3

7,5

9,5

12,1

–1,9

–1,9

10,6

12,1

1892

7,2

12,0

9,3

19,2

8,4

4,6

5,3

3,2

1,2

–1,3

–1,3

6,8

9,0

1893

7,7 15,0

11,7

21,2

9,8

5,6

4,7

6,6

3,7

–6,7 –7,2

8,9

10,7

1894

4,3

10,3

12,2

24,4

6,3

4,2

4,3

5,0

4,4

–4,5

–4,9

7,1

10,3

1895 10,6

17,0

7,5

22,0

10,2

8,2

4,2

7,5

6,2

–1,4

–1,5

10,5

10,6

1896 10,0

17,1

14,5

27,0

14,3

10,2

7,0

7,0

6,3

9,0

0,2

0,2

11,1

13,5

1897

16,4

9,5

24,3

13,9

11,1 10,0

6,0

5,5

8,1 –4,0

–4,4

10,4

11,5

8,8

1898

9,5

19,4

12,5

25,6

16,4

13,0

7,4

7,0

9,3

9,7

–0,1

0,0

11,3

13,7

1899

7,3

16,8

8,4

21,1

14,0

9,9

9,3

6,4

8,9

5,5

–2,3

–2,6

11,2

11,2

1900 11,6

8,5

10,4

27,8

21,6

16,3

11,4

6,7

7,6

8,5

4,9

–1,2

–1,3

11,6

13,3

8,7

12,4

11,5

13,0

31,1

23,5

16,0

11,9

8,5

11,1

10,8

8,9

0,9

1,0

11,2

15,5

1902 11,3

1901

14,1

16,9

12,6

31,7

22,1

18,5

13,9

9,2

8,0

9,9

11,7

2,1

2,2

12,5

16,0

1903 10,2

12,0

13,3

11,5

30,3

22,6

15,6

13,6

8,5

7,1

7,3

8,5

–2,6

–2,8

11,8

14,4

1904 11,1

8,7

14,1

6,3

25,7

17,8

11,7

11,1

7,2

5,1

6,3

5,3

–1,1

–1,3

10,9

11,2 10,9

1905

7,6

8,8

17,8

9,9

25,2

17,4

11,6

9,1

5,0

1,1

3,6

7,7

–5,1

–5,5

8,3

1906

9,0

12,3

21,6

11,2

22,9

16,4

15,2

13,9

9,1

9,6

10,5

5,0

–6,1

–6,6

11,6

13,9

1907

7,3

7,6

13,5

7,9

20,9

13,8

12,9

10,0

6,6

6,3

8,4

–0,6

–4,5

–4,8

10,6

10,8

1908

8,4

12,3

21,1

10,8

25,3

16,2

12,8

9,5

7,2

4,3

7,2

5,1

–5,1 –5,4

10,8

12,9

1909 11,3

13,4

19,0

10,5

23,3

14,2

17,4

12,2

6,4

5,8

8,1

4,1

–7,6

–8,1

10,4

12,6

1910 10,6

–8,3

10,4

18,5

8,1

20,8

15,0

12,2

11,1

7,8

6,5

7,4

3,0

–7,7

11,6

11,7

1911

8,7

7,8

16,7

8,7 23,0

12,5

12,5

8,9

6,6

6,2

7,3

2,9

–8,0

9,1

11,4

1912

8,4

10,9

15,0

10,5

21,4

11,7

10,9

8,0

3,5

6,1

6,1

5,9 –10,1

9,5

10,6

1913

9,1

9,6

15,2

7,8

18,7

9,7

12,8

11,7

6,8

5,4

7,7

3,9

9,5

10,8

–5,9


79

Graf č. 4 – Hrubá míra přirozené měny (v ‰) PO Fryštát PO Opava-venkov PO Bruntál SM Opava

Zusammenfassung Natürliche Reproduktion der Bevölkerung des österreichischen Schlesiens und nordöstlichen Mährens in der Modernisierungsetappe von 80. Jahren des 19. Jahrhunderts bis zum Ersten Weltkrieg Lumír Dokoupil, Ludmila Nesládková, Radek Lipovski Basierend auf den österreichischen Statistiken des natürlichen Bevölkerungsaustauschs der Jahre 1881–1913 beschäftigt sich diese Arbeit mit der historisch-demografischen Forschung über Tendenzen und Änderungen von Entwicklung der Natalität, Heiratshäufigkeit, Sterblichkeit, und des natürlichen Bevölkerungszuwachses im Ostrau–Industriegebiet, inbegriffen Jesenicko. Die Untersuchung vergleicht dabei die Entwicklung der einzelnen Phänomene in verschiedenen politischen Bezirken und statutarischen Städten des nordöstlichen Mährens und österreichischen Schlesien (ohne dem Bezirk Bílsko). Folgend werden Auswirkungen betrachtet, die durch Industrialisierung oder gar Wirtschaftshemmung verursacht wurden. Sie wiesen auf den unterschiedlichen Verlauf des demografischen Wandels hin, welcher eng mit dem sog. ersten demografischen Übergang zusammenhängt. Des Weiteren wurden diese Entwicklung mit der Gesamtsituation in den tschechischen Ländern verglichen und insbesondere auf die Juden als sozial-unterschiedliche Bevölkerungsgruppe eingegangen. Vor allem die Daten der Natalität haben einen interessanten Verlauf aufgewiesen. In den ersten fünf Jahren des 20. Jahrhunderts erreichte die Natalitätsrate Werte um die 50 % und überstieg diese teilweise in den industriellen Bezirken wie Fryštát oder Mährische Ostrau. Demgegenüber bewegte sich die Natalität zwischen 30 und 35 Prozent in den wirtschaftlich gehemmten Agrarbezirken wie Jeseník, Bruntál oder Krnov. In den Jahren 1906–1910 sank die Rate sogar unter die Grenze von 30 %. In dieser Zeit mäßigte sich auch die Geburtenrate in den industriellen Gebieten und näherte sich bis zum Ersten Weltkrieg schnell den Werten der Agrarbezirke an. Heiratshäufigkeit und Sterblichkeit nahm über die Zeitspanne hinweg kontinuierlich langsam ab, was eine derzeitig in allen Bezirken ähnlich verlaufende Erscheinung war. Der Natürlicher Zuwachs jedoch zeigte sehr verschiedene Werte, besonders in den Städten war die Sterblichkeit so hoch, dass z. B. in Opava (Tropau) gebliebene natürliche Abnahme aufgefangen wurde.

80


MATERIÁLY

Jak jsme tvořili vysokoškolskou učebnici „Úvod do studia dějepisu” (Část neuveřejněných mamoárů) MILAN MYŠKA

Myška, Milan: As we created university textbook “Introduction into Study of History” (a part of unpublished memoirs). An excerpt from unpublished memoirs of the author about the reform of study of history at former pedagogical departments and about the preparatory works on university textbook by Jan Havránek, Milan Myška and Jiří Paclík’s “Introduction into Study of History” (1964) in the conditions of ideological thaw in the first half of the previous century. Possibilities as well as limits of free creation of university textbook given by then political system of so called real socialism. Key words study programs of history * university textbook * introduction into study of history * ideological and political conditions of creation Contact Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected]

V akademickém roce 1963/64 skončil neúspěšný experiment s vysokoškolským vzděláváním učitelů základních škol, nastartovaný ve studijním roce 1959/60, jak jinak, podle našeho nedostižného vzoru, sovětského vysokého pedagogického školství. V roce 1959 byla ukončena činnost vyšších pedagogických škol poskytujících v dvouletém cyklu vzdělání učitelům tzv. druhého stupně základních škol. Kandidáti učitelství zde studovali v dvoučlenných kombinacích odborné předměty, kterým se vyučovalo v 6. až 9. ročníku základních škol (např. dějepis-čeština, ruština-dějepis, matematika-fyzika apod.). Některé z vyšších pedagogických škol mající tehdy ovšem vysokoškolský statut byly zrušeny, jiné byly přeměněny na pedagogické instituty. Tyto vysoké školy byly sice metodicky „řízeny“ ministerstvem školství, ale po stránce personální a stránce materiálního zabezpečení podléhaly krajským národním výborům, čímž byl jen posílen vliv místních politických „elit“ na jejich fungování. Projevilo se to nejvýrazněji např. v obsazování míst vysokoškolských učitelů, kde více než odborná kvalifikace znamenala věrnost a oddanost komunistické straně a dobré kontakty s různými stranickými tajemníky od ranku okresů až po kraje. Pedagogické instituty v historii vysokého pedagogického školství představovaly snad tu nejtemnější kapitolu. Jednotné učební plány a celková organizace studia byly, řečeno velmi mírně, naprosto iracionální. Všechny studentky a studenti bez ohledu na to, zda se chtěli stát učiteli národních škol (tj. 1. až 5. ročník školní docházky) nebo učiteli odborných předmětů na druhém stupni, musili absolvovat dvouletý společný základ. Ten byl koncipován naprosto kontraproduktivně: nehledě na to, jestli se někdo chtěl stát učitelem matematiky, fyziky nebo biologie, musel vedle přemíry pedagogických a politických disci-

MATERIÁLY MILAN MYŠKA JAK JSME TVOŘILI VYSOKOŠKOLSKOU UČEBNICI…

81

plín absolvovat např. cvičení ze hry na housle, tělocvik, základy „polytechnické“ výchovy (řezání, hoblování a vrtání dřeva, šroubování, pilování a podobné bohulibé činnosti), ale také trojsemestrální kurz „vlastivědy“, v němž se v jednom semestru letem světem probíraly základy českých dějin, ve druhém cosi ze zeměpisu ČSSR a ve třetím něco z přírodopisu naší země. Tedy: jednalo se o nepovedené pokračování předmětů ze střední školy a několika dalších, pro většinu studentů v budoucnu nepotřebných disciplín. Teprve po absolvování tohoto „všeobecného“ kurzu se studenti mohli specializovat na jednoleté studium pedagogických disciplín potřebných pro získání kvalifikace učitelů národních škol nebo na dvouleté studium tříoborových kombinací, jako byly např. dějepis-čeština-občanská výchova, dějepis se ale tehdy mohl kombinovat i s výtvarnou nebo hudební výchovou, ruštinou apod. Učební plány těchto tříoborových kombinací byly založeny na přednáškách přehledného charakteru a semináře měly vlastně jen charakter cvičení, v nichž se prohlubovala, resp. opakovala látka z přednášek. Naštěstí se brzy došlo k poznání, že tento styl studia je nesmyslný, kontraproduktivní a že jeho pokračování by nutně vedlo k velkému kvalitativnímu skluzu v úrovni učitelstva základních škol. Vzpomínám si, že proti takto nesmyslnému studijnímu programu jsme od počátku protestovali, poukazovali na jeho slabiny a neproduktivnost. Příležitostí k tomu bývaly schůzky vysokoškolských učitelů historie, které jednou či dvakrát do roka organizoval Ústav pro učitelské vzdělání při UK v Praze (ředitelem byl matematik prof. Kremer) a vedoucí oddělení pro historii doc. dr. Alice Teichová, CSc. Alice byla excelentní historičkou, znalou problematiky vzdělávání učitelů ve světě, a vytvářela platformu pro kritiku dosavadního systému vzdělávání učitelů, i když ve skutečnosti měla „stranickou“ koncepci jako funkcionářka oficiální instituce podporovat. Ke kritikům nesmyslného způsobu vzdělávání historiků na pedagogických institutech patřili např. prof. Václav Čepelák z Plzně, doc. Jaroslav Joza z Liberce a další, mezi nimi i já, ač jsem se nemohl vykázat dlouholetou praxí a zkušeností vysokoškolského kantora. Vzpomínám si, že nebyla šance tento systém vzdělávání napadnout jako celek, a proto jsme se soustředili alespoň na úpravu studijních plánů, do kterých se nám podařilo propašovat i některé disciplíny, se kterými se původně nepočítalo. Byly to např. Základy marxistické historické vědy, v podstatě krycí název pro Úvod do studia historie, cvičení k němu, které v rozsahu jednosemestrální dotace nahrazovalo historický proseminář, světovou a českou historiografii apod. Kontraproduktivnost pedagogických institutů (jejichž nedoučení absolventi sice nedosahovali úrovně absolventů vyšších pedagogických škol, ale zato jich bylo tolik, že zčásti zaplnili mezery po zcela nekvalifikovaných učitelích s pouhou maturitou) však nebylo možné nadále tajit, a tak se na počátku studijního roku 1964/65 přikročilo k další reformě učitelského studia – založení pedagogických fakult. Ne všude, kde fungovaly pedagogické instituty, vznikly pedagogické fakulty. Obnoveny byly v sídlech univerzit jako jejich staronové fakulty (Praha, Brno, Olomouc, Bratislava, Prešov), v dalších městech vznikly tzv. samostatné pedagogické fakulty se statutem samostatné vysoké školy (tj. např. s pravomocemi děkanů jakožto rektorů atd.). Pokud si dobře vzpomínám, vznikly tyto samostatné pedagogické fakulty v Ostravě, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Ústí nad Labem, Plzni, Nitře, Banské Bystrici. Byl na nich zrušen nesmyslný společný čtyřsemestrální základ, studium specializací bylo prodlouženo na osm semestrů a vytvářeny byly pouze dvouoborové kombinace. Zní to možná paradoxně, ale dosti silně byly limitovány „pedagogické“ disciplíny a posílen odborný charakter studia. Protože jsem si mezi učiteli pedagogických institutů vydobyl jisté důvěry, byl jsem Alicí Teichovou

82


přizván do skupiny, která připravovala nové studijní plány. Velmi jsem bojoval o zavedení Úvodu do studia dějepisu, historického prosemináře, přednášek a seminářů z oboru světové a české historiografie a spolu s dr. Mikulášem Teichem, tehdy vědeckým pracovníkem Historického ústavu ČSAV, oddělení pro dějiny vědy a techniky, jsme usilovali o zavedení disciplíny, která by studentům přiblížila dějiny techniky a jejího využití ve výrobě v průběhu dějin. Nepodařilo se hned prosadit pomocné vědy historické, ale dostaly se do studijních plánů brzy po založení fakult, v první fázi, jako součást úvodu do studia. Ústav Alice Teichové vyvinul značné úsilí, aby byly zpracovány a vydány nové učebnice historických disciplín a uvolnila se tak závislost na překladech ne vždy špatných, ale pro naši potřebu někdy problematických učebnic sovětských (pro dějiny starověku Maškin, Sergejev, Avdijev, pro dějiny středověku Kosminskij aj.). Vznikla také potřeba vysokoškolské učebnice pro nově zavedený úvod do studia dějepisu. Ty staré (Lívův překlad Bernheima, Stloukal, Kalista aj.) samozřejmě nepřicházely v úvahu už pro svá filozofická a metodologická východiska, olomoucké Základy studia dějepisu byly považovány za obtížně zvládnutelné a zastaralé. Pokud vím, o sepsání úvodu se ucházelo několik koryfejů naší marxistické historické vědy, bývají uváděni např. prof. Oldřich Říha, doc. Jurij Křížek aj. Bylo téměř jisté, že tito hlavně politickými úkoly „přetížení“ badatelé by se k dokončení takového díla nedostali ani po letech a navíc se pochybovalo o tom, zda by jejich výtvor byl použitelný ve vysokoškolské praxi. Doc. Teichová sondovala, zda by se byl ochoten úkolu ujmout někdo z mladší generace a hlavně ten, kdo by zaručil, že dílo bude v potřebném čase dovedeno do konce. Tehdejší pražský docent Jan Havránek napsal asi devadesátistránkové skriptum této disciplíny pro dálkově studující, bylo však spíše nastaveno na ty, kdo budou výsledků práce historiků používat ve školské, resp. osvětové práci, méně už na to, aby studenty seznámilo alespoň s elementárními principy vědecké práce, ale také s technikami práce historika. S Janem Havránkem jsme byli přátelé již z dob, kdy on na katedře českých dějin FF UK pracoval jako asistent a já tam studoval. Byli jsme i po skončení studia v kontaktu, vídávali se na vědeckých konferencích a byli jsme v korespondenčním styku. Doc. Havránek byl ochoten na sebe břímě napsání učebnice úvodu vzít s podmínkou, že k němu může přibrat mne. Dohodli jsme se, že se do toho pustíme, vědomi si všech možných rizik. Oba jsme byli mladí, možná že jsme ani nebyli s to domyslit komplikace, do kterých jsme se mohli dostat. Nevím, jak se podařilo, že Alice Teichová naše spoluautorství prosadila. Byli jsme tedy pověřeni sepsáním učebnice Úvod do studia dějepisu pro tehdejší Státní pedagogické nakladatelství v Praze, která nakonec přece jen dostala požehnání jako „vysokoškolská učebnice pro pedagogické fakulty“, což ztvrzovala doložka v tiráži knížky (výnos MŠk čj. 22417/66 III/2c z 26. 5. 1966). Dohodli jsme se na tom, že každý z nás samostatně vypracuje texty svých kapitol, že si je však vzájemně pročteme, prodiskutujeme a výsledek bude našim společným dílem. Předsevzali jsme si, že se v tišině a izolaci tehdejší československé historiografie podle možnosti pokusíme aplikovat některé nové metodické pohledy světové a evropské historiografie. Jisté předpoklady jsme k tomu oba měli: J. Havránek byl znalcem historiografie americké, anglické a (západo)německé, já jsem se vcelku slušně orientoval v pokrocích historiografie polské a francouzské. Opatřili jsme si jako vzory americké, anglické, německé, polské a francouzské „úvody do studia historie“ a rozhodovali se, co z nich využít pro naši učebnici. Podařilo se nám v mezích možností vytvořit učebnici, která umožňovala studentům nahlédnout do metodologie nejen marxistické historiografie, byť se tak dálo jen tou měrou, jakou to celková politická a ideologická situace dovolovala. Proč nepřiznat, že náš

MATERIÁLY MILAN MYŠKA JAK JSME TVOŘILI VYSOKOŠKOLSKOU UČEBNICI…

83

text vznikal v době jistého „tání“ šedesátých let a my jsme se toho snažili využít. Protože se do úvodu tehdy zahrnovalo i základní poučení o pomocných vědách historických, rozšířili jsme náš autorský kolektiv o Jiřího Paclíka, tehdy asistenta na Pedagogické fakultě v Ostravě (na mé katedře), jemuž se na několika desítkách stran podařilo mistrně shrnout to základní, co by o paleografii, diplomatice, numismatice, heraldice aj. měl vědět adept učitelství dějepisu na základních školách. Chtěli jsme si ověřit nosnost své koncepce i způsob podání v praxi vysokoškolské výuky, a tak jsme první verzi svého díla vydali jako skriptum pro Pedagogickou fakultu v Ostravě (poprvé 1965, vzápětí pak 1966), samozřejmě bez ministerské doložky, ale již pod dohledem cenzury (tehdy to byl HTD – hlavní tiskový dozor). Nepamatuji si již, jak v jakém nákladu dílo vyšlo. Zpravidla to u skript nebývalo více než 300–400 ks. Vydání skripta z r. 1966 však již mělo náklad 700 ks. Byli jsme doslova vyvedeni z míry, jak rychle bylo toto technicky nedokonalé skriptové vydání rozebráno. To nás povzbudilo, abychom urychleně dokončili poslední verzi učebnice. Rukopis byl dán k recenzi několika oponentům (mezi nimi byl např. plzeňský docent Jindřich Vacek, doc. Jozef Butvín z Bratislavy, doc. Josef Válka z Brna a profesor Vysoké školy politické (stranické) v Praze Jaroslav Klofáč). Myslím, že právě z jeho strany přišla jediná „koncepční“ připomínka, totiž že v učebnici chybí kapitola o „stranickosti“ historické vědy. Pokud jsme chtěli, aby naše dílko okusilo tiskařské černi, museli jsme se podřídit. Myslím, že to nedopadlo tak katastrofálně. Asi k tomu, že náš rukopis nebyl smeten jako nebezpečně revizionistický, přispěl velmi pozitivní oponentský posudek brněnského Josefa Války, který tehdy měl autoritu nejen vědeckou, ale byl vážen i v kruzích politických (vzdor svým nekonvenčním názorům a postojům). Když učebnice v r. 1967 vyšla, bylo na ni uveřejněno jen málo recenzí. Nejvíc jsme se obávali přísného kritika a recenzenta, brněnského Jaroslava Marka, ale ten jí přes drobné výhrady (ale i určité neporozumění smyslu studia historie pro budoucí učitele) udělil vysokou známku na stránkách Časopisu Matice moravské (87, 1968, s. 287–289) a mezi řádky přiznal, že se nám podařilo vůči ideologickým tlakům obstát vcelku přijatelně (o to více nás zamrzelo, když v polovině 90. let minulého století v úvaze o stavu československé historiografie v časech totality, uveřejněné v Českém časopise historickém, na toto původně příznivé ocenění pozapomněl). Na druhé straně bylo jistým zadostiučiněním, když v r. 2003 na stránkách Časopisu Matice moravské pražský profesor Zdeněk Beneš napsal: V literárním úhoru sedmdesátých let patřil Havránkův a Myškův Úvod do studia dějepisu mezi ty knihy, které začínajícím studentům historie dávaly nahlédnout do skutečné historické dílny, a nikoli jen do její ideologické kůlny… Když jsme pracovali na svém úvodu, pokusili jsme se do něj vstřebat co nejvíce takových podnětů zvenčí, o kterých se u nás téměř nevědělo, resp. které byly přecházeny bez většího zájmu. Sám jsem velmi čerpal zejména z prací polských kolegů. Polská marxistická historiografie měla daleko k netvůrčímu dogmatismu, který opanoval historiografii českou a slovenskou. Mnoho metodických názorů polských historiků bylo u nás a ještě více v NDR považováno za oportunistické. Dokonce i polský historik nesporně nadnárodního formátu – poznaňský prof. Jerzy Topolski, řazený svými kolegy spíše k dogmatickému křídlu marxistů – byl pro naše poměry nepřijatelným oportunistou. Když jsem kdysi navrhl pražskému Nakladatelství politické literatury vydání překladu jeho na svou dobu excelentní knihy Metodologia historii (1968, hodlali jsme se překladu ujmout spolu s Jaroslavem Valentou), byl jsem oponenty okřiknut pro pokus šířit u nás pravověrnému marxismu nebezpečný revizionismus a z vydání samozřejmě sešlo. Vedle Topolského podnětů

84


(zvlášť pokud šlo o klasifikaci a definování specifických historických metod) jsem vycházel z prací varšavského Witolda Kuli a zejména z jeho v té době vydané a dodnes cenné knihy Problemy i metody historii gospodarczej (1963) bohatě reflektující především nejnovější přínosy francouzské historiografie. Mnoho jsem čerpal zvláště z kapitol o metodologii historické vědy v dílech polských sociologů Zygmunda Baumana, Jana Szczepańského a Leszka Kołakowského. Jejich práce v pustině československé „sociologie“ 50. a 60. let působily skutečně jako zjevení. Samozřejmě je dnes možné našemu Úvodu leccos vytknout. Připravovali jsme jej v konkrétních dobových podmínkách velmi omezené tvůrčí svobody, ale i se snahou využít všech možností ukázat adeptům studia historie, že věda poskytuje ne jeden pravověrný, ale řadu alternativních postupů, jak se zmocnit historické reality. Protože jsme Jan Havránek i já propadli sítem politických prověrek na počátku normalizačního období, i naše společné dílko bylo dáno na index, vyřazeno z veřejných i vědeckých knihoven a zmizelo ze seznamů povinné studijní literatury. V praxi se ovšem nadále, byť neoficiálně, používalo nejen na pedagogických, ale i na filozofických fakultách. Protože nebylo možné očekávat jeho nové vydání, jednotlivé exempláře se dědily z jedné generace studentů na druhou, takže na náhodně dochovaných exemplářích je dnes patrná jejich značná opotřebovanost. K našemu Úvodu se váže několik zajímavých historek, rád bych uvedl alespoň dvě z nich. Ke konečným redakcím textu jsme se s Janem Havránkem scházeli v kavárně v Obecním domě, do níž se vcházelo z ulice od Prašné brány. Jednoho zimního dne jsme už několik hodin přičinlivě pilovali konečnou verzi textu, popíjeli kávu a nějakou tu skleničku bílého vína. Najednou jsem pohlédl na hodinky a uvědomil si, že jsem už několik minut měl být před nedalekým kinem Sevastopol, na jehož odpolední představení moje žena Pavla, pobývající tehdy v Praze, zakoupila vstupenky. Rychle jsme sbalili fidlátka a oba vyběhli z kavárny. Vtom se za námi vyřítil číšník a volal: Páni docenti, zapomněli jste zaplatit! Dopadlo to dobře, už nás znal, věděl o našem pracovním zaujetí a správně to připočetl na vrub naší „profesorské“ popletenosti. Druhá příhoda se odehrála už za časů normalizace, když katedru československých dějin na pražské filozofické fakultě vedl obávaný „strážce čistého ohně české historiografie“ Václav Král. Nebyl jsem u toho, tedy jen relata refero. Tehdy horlivý docent Josef Haubelt prý v přítomnosti dalšího člena katedry upozornil šéfa, že ze seznamu povinné literatury pro studium historie nebyl vyškrtnut náš Úvod. Václav Král měl údajně poznamenat: Soudruhu, až napíšeš lepší, tak to vyškrtneme. Tak nevím, ale zcela nepravděpodobné mi to nepřipadá. Josef Haubelt se dopustil mnoha hříchů, někdy velice odporných (srov. jeho udavačské recenze na učebnici československé historiografie F. Kutnara a utajeného spoluautora Jaroslava Marka), jednání Václava Krále bylo však zároveň nepředvídatelné. Potřeba moderního českého úvodu do studia trvá. Úkolu jej připravit se bude muset ujmout ne-li ta nejmladší, pak určitě střední generace historiků poučených o nejnovějších světových tendencích metodologie historické vědy a majících dostatek vlastních zkušeností z praxe historického bádání. Měli by tento dluh vůči studentům splnit co nejdříve a co nejzodpovědněji.


85

OBZORY

Sovětská historiografie do perestrojky o otrokářství starověkého Řecka IGOR LISOVÝ

Lisový, Igor: The soviet Historiography until the Times of “Restructuring–Perestrojka” about the Slavery of Ancient Greece Soviet historiography school has taken a leading position among the international centres of research of Antic slavery (Mainz, Moscow) as regards both of the direction of research and depth of the examined problems. Although not all conclusions of Russian researchers are not in the world historiography accepted unconditionally, their contribution to the science of the ancient times is tremendous and deserves general evaluation. Presented article is an attempt of this evaluation dedicated to Czech scientific public. Key words Ancient World * Slavery * The soviet Historiography Contact Ostravská univerzita v Ostravě, Česká republika; [email protected]

Vývoj sovětské historiografie antiky v druhé polovině minulého století logicky navazoval na předchozí dobu, kdy přes veškerá pochybení a experimenty byly položeny základy marxistické vědy. Jejím základním směrem byla, kromě zvýšeného zájmu o pramennou zá kladnu, také konfrontace se západoevropskou i světovou historiografií (pro ruské badatele buržoazní) a snaha nasměrovat své ideologické názory do zemí demokratického bloku. O vzniku a vývoji sovětské historiografie antiky byla napsána řada studií. Cílem tohoto přehledu je přiblížit především čtenářům neovládajícím ruštinu velmi důležitou a v dnešní době u nás zanedbávanou stránku historiografických bádání. Jeho chronologickým rámcem bude doba od poválečných let až do perestrojky (50.–70. léta 20. stol.). S jistotou

Srov. Frolov, E. D.: Russkaja istoriografija antičnosti (do serediny XIX v.). Leningradskij universitet 1967; Irmšer, I.: Russkije issledovateli antičnosti v Berlinskoj akademii. Věstnik drevněj istoriii 1967, 2, s. 112–123 (VDI); Neronova, V. D.: Issledovanije v sovětskoj istoriografii sootnošenija soslovija rabov i klassa rabov v drevnem mire. Perm 1984; Korževa, K. P.: U istokov sovětskoj nauki ob antičnosti. Vorposy istroii 1988, 2, s. 111–120; Kuziščin, V. I. (ed.): Istoriografija antičnoj istroii. Moskva 1980, s. 325–372; Frolov, E. D.: Russkaja nauka ob antičnosti : Istoriografičeskije očerki. St. Petersburg 1999; Letjajev, V. A.: Vosprijatije rimskogo nasledija rossijskoj naukoj XIX – načala XX v. Volgograd 2002.

Česká historiografie antiky disponuje pouze příspěvkem Jana Buriana viz BURIAN, J.: Zpracování Spartakova povstání v sovětské historické literatuře. AUC. Graecolatina Pragensia 1, 1960, s. 3–25. Určitou inspiraci pro výběr tématu mi poskytla publikace ZEEVA RUBINSOHN, W.: Die grossen Sklavenaufstände der Antike : 500 Jahre Forschung. Darmstadt 1993, jejíž přehled ruských studií o antickém otroctví je však velmi povrchní. V polské historické vědě vyniká příspěvek Bieżuńské-Małowist, I.: Główne kierunki badań nad niewolnictwem starożytnym we współczesnej historiografii. Przegląd historyczny 59, 1968, 3, s. 349–365. Srov. Vogt, J.: Die antike Sklaverei als Forschungsproblem von Humboldt bis heute. Gymnasium 69, 1962, s. 264–278. Nové vydání bibliografie o antickém otrokářství viz Bellen, H. – Heinen, H. (edd.): Bibliographie zur antiken Sklaverei. Im Auftrag der Kommission für Geschichte des Altertums der Akademie der Wissenschaften und

86


můžeme říci, že přes veškerou složitost vývoje byl právě v této době položen základ celého vývoje a rozkvětu sovětské vědy o antice. Pro tuto etapu byly typické následující rysy teoretického a praktického charakteru: a) ovlivnění dějepisného a historiografického myšlení ustanovením 20. sjezdu KSSS a usnesením ÚK KSSS O překonání kultu osobnosti a jeho důsledků; b) zdokonalení organizačních metod a forem vědecké a pedagogické činnosti sovětských historiků; c) podstatné rozšíření teritoria archeologických vykopávek v Černomoří, Zakavkazí a v Střední Asii; d) důraz na poznání role občinové organizace, sociálního zřízení a třídního boje v antickém starověku; e) rostoucí zájem o analytický výzkum zaměřený na konkrétní problémy všech dob starověkých dějin; f) pořádání konferencí, kolokvií a také otevřených, i když poněkud jednosranně vedených, diskusí. Pro sovětské historiky stále platila zásada tvůrčího zpracování marxisticko-leninského světového názoru (demonstrace oddanosti se poukazovala častým citováním klasiků a také zařazením jejich prací na prvních místech v bibliografii). Objevilo se však také novum: historikové se distancovali od dogmatismu a abstrakce; hlásali tvůrčí a kritický přístup k pramenům a k pochopení historických jevů, což vneslo podstatné oživení do veškeré výzkumné činnosti. Nový přístup k zkoumání pramenů vyžadoval změny v organizaci vědecké a pedagogické činnosti. Kromě existujících univerzitních kateder dějin starověku v Moskvě, Leningradu, Sverdlovsku, Minsku a Charkově vznikly anebo oživily svou činnost katedry dějin starověku a středověku dalších univerzit, šířil se zájem o studium antiky a klasických jazyků na pedagogických vysokých školách, studium latiny bylo zavedeno i na středních školách. S ohledem na to, že důraz byl kladen na přípravu budoucích odborníků, byli na periferní univerzity posíláni zkušení pedagogové z hlavního města, aby zde vnesli potřebný impuls do vývoje vědy o antickém starověku. Zdokonalení organizačních forem vědecké a pedagogické činnosti se dotklo především akademických institucí. Byla organizována oddělení zaměřená na výzkum dějin starověku jako součást světových dějin a také antických civilizací na jihu Ukrajiny, Ruska a Kavkazu. Došlo k zdokonalení odborného periodika Věstnik drevněj istoriji, a to díky přesně vymezené tematice z dějin a kultury starověkého Východu, Řecka, Říma a antických kolonií v Černomoří. Jedním z kladných důsledků nových organizačních forem didaktické činnosti byla příprava a publikace příruček a učebnic z dějin starověkého Řecka a Říma. Důležitou roli zde sehrálo vydání prvních dvou svazků Světových dějin (Moskva 1956), pečlivě připravovaných velkým badatelským kolektivem. Příprava tohoto díla byla započata už ve třicátých letech. V prvních poválečných letech probíhala o projektu široká diskuse. O úspěchu projektu svědčí i to, že publikace byly vzápětí přeloženy do různých evropských jazyků, včetně češtiny. Roku 1956 byla pod záštitou akademie věd vydána příručka dějin starověkého Řecka Drevnjaja Grecija v redakci V. V. Struve a D. P. Kallistova (Moskva 1956). Cílem autorů bylo představit širokým kruhům sovětské inteligence knihu, která by populární formou vysvětlovala základní etapy sociálně ekonomických dějin starověkého Řecka. Kniha zahrnuje der Literatur (Mainz). Teil 1–2. Neu bearbeitet von D. Schäfer und J. Deissler. Stuttgart 2003. Nepodstatné doplňky jsou v mé recenzi: Relationes Budvicenses IV, 2005, 6, s. 164–165.

Frolov, E. D.: Izučenije istorii Drevnej Grecii v SSSR (50–70-e gody). VDI 1977, 4, s. 35–56; Golubcova, E. S.: Izučenije istorii Drevnego Rima v sovětskoj istoriografii 60–70-ch godov. VDI 1977, 4, s. 57–72.

Srov. Prospekt Vsemirnoj istorii, toma I , II (Akad. Nauk SSSR). VDI 1962, 1, s. 281–312.

OBZORY IGOR LISOVÝ SOVĚTSKÁ HISTORIOGRAFIE DO PERESTROJKY O OTROKÁŘSTVÍ…

87

dějiny Řecka od 3. tisíciletí př. n. l. až do Korintského kongresu roku 337 př. n. l. Přes některé nepřesnosti se stala tato příručka na několik let základem studia starověkých dějin. V 60. letech spatřily světlo světa dvě univerzitní příručky Istorija Drevnej Grecii (Moskva 1962, autorský kolektiv) a Istorija Drevnej Grecii V. S. Sergejeva (Moskva 1963), která byla přeložena i do češtiny.. Kniha je cennou pomůckou dodnes. Zvlášť hodnotné jsou kapitoly o pramenech řeckých dějin a o historiografii starověkého Řecka (s. 17–67), svůj význam neztratila, dnes již poněkud zastaralá, bibliografie (s. 439–482). V 70. letech byla publikována reedice učebnice Istorija Drevnego Rima za redakce profesorů moskevské univerzity A. G. Bokščanina a V. I. Kuziščina (Moskva, Vysšaja škola 1971). O něco mladší jsou dvě příručky zaměřené na antickou pramenovědu a historiografii. Po organizační stránce bylo rovněž důležité rozšíření archeologických výzkumů v černomořském, zakavkazském a v středoasijském regionu, a to díky iniciativě AV SSSR. Vzniklo zázemí, jež poskytlo vědcům nový, bohatý zdroj nejen pro poznání jejich historicko-kulturního vývoje, nýbrž také jejich vztahů s celým antickým světem. Například díky archeologickému výzkumu Héraklejského poloostrova na Krymu bylo možné poznat charakter a roli zemědělství v Severním Černomoří a možnosti vývozu obilí do Řecka. Analýza keramických kolků a jiných výrobků přinesla informace o struktuře dovozu do Černomoří, maloasijských měst a jiných měst pevninského Řecka.10 S ohledem na to, že archeologické vykopávky v Severním Černomoří poskytly množství numismatického a epigrafického materiálu, bylo nutné provést jejich systematizaci. Na existující a světově uznávanou publikaci akademika V. V. Latyševa Inscriptiones antiqae orae septentrionalis Ponti Euxini Graecae et Latinae (Vol. I2. Petropoli 1916) bylo navázáno vydáním nápisů z Bosporu11 a Olbie.12 Svérázným doplňkem k prvnímu svazku V. V. Latyševa se stalo dvousvazkové komentované vydání nově objevených nápisů Chersonésu Ellou I. Solomonikovou,13 z jejíž iniciativy bylo založeno první epigrafické lapidárium v Sovětském svazu, a také vydání publikace chersonéských graffiti.14 Zvýšený zájem o Černomoří a také bohatství pramenného materiálu umožnilo vznik speciální edice Pričernomorje v antičnuju epochu (iniciátorem série byl V. N. Djakov). Bylo v ní publikováno celkem deset knih, včetně tak pozoruhodných monografií jako V. D. Blavats

Viz recenzi A. I. Pavlovské a V. K. Puchtinského v VDI 1958, 2, s. 174–181.

Sergejev, V. S.: Dějiny starověkého Řecka. Praha 1952; z ruského originálu přeložil Dr. J. Purš za odborné spolupráce Dr. P. Olivy. Rejstřík sestavil J. Burian.

V. I. Kuziščin redigoval i další příručku z dějin Říma (Istorija Drevnego Řima. Moskva 1981).

Bokščanin, A. G.: Istočnikovedenije Drevnego Rima. Moskva 1981; Istočnikovedenije Drevnej Grecii (epocha ellinizma). Pod redakcijej V. I. Kuziščina. Moskva 1982; Istoriografija antičnoj istorii. Pod redakcijej V. I. Kuziščina. Moskva 1980.

Srov. Blavatskij, V. D.: Zemledelije v antičnych gosudarstvach Severnogo Pričernomorja. Moskva 1953; Strželeckij, S. F.: Klery Chersonesa Tauričeskogo (K istorii drevnego zemledelija v Krymu). Simferopoľ 1961. Zavedení nových metodik do archeologické praxe poskytlo impuls pro formování podvodní archeologie. Srov. Blavatskij, V. D.: O podvodnoj archeologii. Sovětskaja archeologija 1958, 3; Blavatskij, V. D. – Kuziščin, V. I.: Podvodnyje razvedki drevnej Fanagorii. Vestnik AN SSSR 1959, 1.

10

11

Korpus bosporskich nadpisej. Moskva – Leningrad 1965.

12

Nadpisi Oľvii (1917–1965). Leningrad 1968.

13

Solomonik, E. I.: Novyje epigrafičeskije pamjatniki Chersonesa. Kijev 1964, 1973.

14

Kromě toho E. I. Solomoniková vydala latinské nápisy Chersonésa (Moskva 1983). Kromě kolektivní publikace o graffitech na černolakových nádobách (Graffiti antičnogo Chersoneca /na černolakovych sosudach/. Kijev 1978) publikovala graffiti z chersonéského okolí (Graffiti s chory Chersonesa. Kijev 1984).

88


kého Očerki vojennogo dela v antičnych gosudarstvach Severnogo Pričernomorja (Moskva 1954) a V. P. Nevskoje Vizantij v klassičeskuju i ellinističeskuju epochi (Moskva 1953) aj. Dalším důležitým úkolem sovětských historiků bylo prohloubení výzkumu otrokářství jako zvláštního sociálně ekonomického systému v světových dějinách s důrazem na poznání podstaty otroctví, jeho významu, vlivu na sociálně hospodářskou strukturu antické společnosti, její ideologii, charakter a formy třídního boje. Začátkem šedesátých let se z podnětu sekce starověkých dějin Historického ústavu AV SSSR začala vydávat série monografických publikací o antickém otroctví v jeho nejrůznějších projevech. Tento důležitý problém byl zkoumán ve dvou rovinách: výzkum otroctví na základě komplexního studia antických pramenů a kritika buržoazních koncepcí o formách a obsahu otrokářství v antickém světě.15 Přestože práce A. Vallona Dějiny otroctví v antickém světě byla napsána již ve čtyřicátých letech 19. století, inspirovala mnohé pozdější badatele.16 Velký vliv měla v této době práce M. L. Westermanna Systém otroctví řeckého a římského starověku,17 v níž se snažil snížit význam otrocké práce a otrocké formy exploatace v antice. Předpokládal, že počet otroků v antických městských státech nebyl velký a stále se redukoval, že jejich stav se pozvolna zlepšoval a přibližoval se stavu svobodných, takže existující protiklady zanikaly. Sovětští badatelé koncepci M. L. Westermanna a dalších badatelů, například S. Lauffera,18 nepřijali a snažili se zaujmout vedoucí místo v této oblasti historického výzkumu. Rozpracovali sedmiletý plán přípravy na vydání série příspěvků a monografií věnovaných tematice otroctví.19 Jako první v této edici byly publikovány monografie E. M. Štajermanové o morálce a náboženství závislého obyvatelstva v Itálii a západních provinciích,20 J. A. Lencmana o otroctví v mykénském a homérském Řecku,21 L. A. Eľnického o vzniku a vývoji otroctví v Římě doby královské a rané republiky,22 kolektivní monografie o otroctví v tzv. barbariku,23 dále monografie o otroctví v helénistické době,24 a také práce E. M. Šta jermanové a M. K. Trofimovové o otrockých vztazích v době raného císařství.25 15

Srov. přehled v monografii LENCMAN, J. A.: Rabstvo v mikenskoj i gomerovskoj Grecii. Moskva 1963, s. 57–90.

Gernet, L.: Droit et société dans la Grèce ancienne. Paris 1955; Vogt, J.: Sklaverei und Humanität im klassischen Griechentum. Wiesbaden 1953. 16

17

Westermann, M. L.: The Slave Systems of Greek and Roman antiquity. Philadelphia 1955.

18

Lauffer, S.: Die Sklaverei in der griechisch-römischen Welt. In: Rapports du XIe congrès international des sciences historiques, Stockholm 1960. Bd. 2. Stockholm 1960, s. 71–97 (= Gymnasium 68, 1961, s. 370–395). Další literaturu viz Bellen, H. – Heinen, H. (Hg.): Bibliographie zur antiken Sklaverei. Im Auftrag der Komission für Geschichte des Altertums der Akademie der Wissenschaften und der Literatur (Mainz). Bd. 1–2. Stuttgart 2003. 19

„Istorija rabstva v antičnom mire“ v semiletnem plane Instituta istorii AN SSSR: Vestnik drevnej istorii 1960, 4, s. 3–8; přehled této činnosti viz Kuziščin, V. I.: Krupnyj vklad v istoriografiju antičnosti. Voprosy istorii 1978, 10, s. 141–148. 20

Štajerman, E. M.: Moraľ i religija ugnetennych klasov Rimskoj imperii (Italija i Zapadnyje provinciii). Moskva 1961. 21

Lencman, J. A.: Rabstvo v mikenskoj a gomerovskoj Grecii. Moskva 1963.

22

Eľnickij, L. A.: Vozniknovenije i razvitije rabstva v Rime v VIII–III vv. do n.e. Moskva 1964.

23

Kallistov, D. P. a kol.: Rabstvo na periferii antičnogo mira. Leningrad 1968.

24

Zeljin, K. K. – Trofimova, M. K.: Formy zavisimosti v Vostočnom Sredizemnomorji ellinističeskogo perioda. Moskva 1969; Blavatskaja, T. V. – Golubcova, J. S. – Pavlovskaja, A. I.: Rabstvo v ellinističeskich gosudarstvach v III–I vv. do n.e. Moskva 1969. 25

Štajerman, E. M. – Trofimova, M. K.: Rabovladelčeskije otnošenija v rannej rimskoj imperii (Italija). Moskva 1971.


89

Monografie J. A. Lencmana o otroctví v mykénském a homérském Řecku, která vznikla po rozluštění lineárního písma B a navázala na jeho starší příspěvky, například o terminologii definující otroctví26 a o historickém významu homérského otroctví,27 se skládá ze tří hlavních částí: první nabízí stručný přehled historiografie antického otroctví v moderní vědě počínaje 19. stoletím (s. 11–92), dvě další jsou věnovány otázce otrokářských vztahů v mykénském Řecku (s. 95–190) a otroctví v homérském Řecku (s. 193–288). Pro pochopení historicko-filozofické koncepce vybrané problematiky má podstatný význam úvodní kapitola, v niž autor vychází z koncepce, že otroctví způsobilo první třídní dělení společnosti v dějinách lidstva, že otrocké státy byly nejstarší formou státu vůbec; dále zdůrazňuje, že otroctví vytvořilo hmotnou základnu existence antických států a že třídní boj mezi otroky a otrokáři jak otevřeně, tak i v latentních formách, podstatně ovlivnil veškerý historický vývoj vůdčích antických společností. Z historiků píšících po Vallonovi autor vyzdvihuje M. S. Kutorgu, především jeho práci o společenském postavení otroků a propuštěnců v Athénách (byla napsána v roce 1884 a světlo světa spatřila až deset let poté).28 Oceňuje zejména jeho snahu o terminologickou diferenciaci otroků v Athénách s odkazem na rozdíl v jejich sociálním postavení, zároveň rozvíjí myšlenku, že otroctví proniklo v Athénách do všech sfér společenského a soukromého života. Lencman podpořil K. Büchnera,29 zdůrazňujícího, že se otrokářské hospodářství, na jehož základech byl vybudován sociálně politický systém, stalo příčinou pádu Hellady. Dále se Lencman zabývá studiemi Ed. Meyera, R. von Pölmanna a K. J. Belocha, jejichž práce jsou odborné veřejnosti známé. Zdůrazňuje modernismus a různorodost pohledu na antické otroctví v německé historiografii, přičemž pozitivně hodnotí přiznání existence otroctví a širokého využití otrocké práce v antice. Konečně věnuje pozornost pracím W. L. Westermanna, které nazývá vrcholem buržoazní historiografie antického otroctví. Základní názory tohoto badatele o antickém otroctví shrnuje takto: 1) množství otroků v antických společnostech nebylo podstatným (výjimkou jsou Athény v 5.–4. století př. n. l. a Řím na rozhrání 2. a 1. století př. n. l.; 2) otrocká práce neměla podstatný vliv na výrobu (v Attice pozorujeme velké množství otroků pouze v Laurionu); 3) postavení otroků bylo docela snesitelným, protože razantní rozdíl mezi otroky a svobodnými neexistoval. Toto chápání antického otroctví Lencman definuje jako podceňující a idealizující otroky jako sociální třídu společnosti. Vlastní pohled na otroctví egejského období vytváří J. A. Lencman na základě hliněných tabulek pyloského archivu a dochází k závěru, že otrokářské vztahy mykénského Řecka, kde byly do práce zapojeny i děti otroků, se podstatně lišily od otroctví dalších dob. V diskusi mezi S. J. Lurje, podle něhož se mykénské „státy“ odlišovaly přesnou centralizací a byrokracií, soukromým vlastnictvím a vyvinutým otroctvím,30 a A. I. Tjumenevym, jenž definoval pyloskou společnost jako třídní,31 se J. A. Lencman přiklonil k názoru o třídním charakteru pyloské společnosti. Zdůraznil, že specifikem mykénského otroctví je velká 26

Lencman, J. A.: O drevněgrečeskich terminach, oboznačajuščich rabov. VDI 1951, 2, 47–69.

27

Lencman, J. A.: Ob istoričeskom mestě gomerovskogo rabstva. VDI 1952, 2, s. 38–59.

28

Kutorga, M. S.: Obščestvennoje položenije rabov a voľnootpuščennikov v Afinskoj respublike. In: Ku torga, M. S.: Sobranije sočinenij 1. S. Peterburg 1894, s. 153–560.

Büchner, K.: Die Entstehung der Voklswirtschaft. Tübingen 1893; TÝŽ: Očerki ekonomičeskoj istorii Grecii. Leningrad 1924.

29

30

Lurje, S. J.: K voprosu o charaktere rabstva v mikenskom rabovladelčeskom obščestve. VDI 1957, 2, s. 8–24.

31

Tjumenev, A. I.: Vostok i Mikeny. Voprosy istorii 1959, 12, s. 58–74.

90


zaměstnanost žen, organizovaných do oddílů, které patřily spolu se svými dětmi k palácovému hospodářství (do stejných oddílů byli formováni i dospělí synové), a že část otroků (snad nepodstatná) patřila soukromým osobám, například zámožným lidem, kněžím a řemeslníkům. Dalším charakteristickým rysem byla existence tak zvaných „otroků patřících bohům“, kteří si pronajímali půdu spolu se svobodnými, a také smíšená manželství v Pylu naznačující existenci jakési prostřední skupiny mezi otroky a svobodnými. Homérskou společnost Lencman shledává ve stavu regrese, kdy spolu s pozůstatky mykénských společenských a hospodářských vztahů, přerušením obchodních styků s Vý chodem, objevují jisté náznaky nových tendencí, které se dají vysledovat i v charakteru otroctví. Ten považuje ruský historik za patriarchální a je pro něj charakteristické: a) hospodářská samostatnost některých otroků, b) absence podstatného rozdílu mezi otroky a svobodnými a c) liberální zacházení s otroky a jejich oddanost svým pánům. V otázce zdrojů otrocké síly je přesvědčen, že otroci většinou pocházeli z ciziny (obchod a pirátství) a že počet domácích otroků nebyl velký. Veškerá otrocká práce v homérském Řecku byla soustředěna kolem paláců basileů. Otázka přechodu od primitivního (patriarchálního) otroctví k rozvinutému, rané řecké zákonodárství a archaické formy závislosti v Řecku se staly předmětem pozornosti mo nografie I. A. Šišovové.32 Vycházejíc z koncepce, že starořecká polis byla politickou společností svobodných občanů, se distancovala od pohledu na otroctví A. Vallona, i dalších moderních evropských badatelů. Považovala však za nutné zdůraznit význam „archaické revoluce“ a s ní spojenou otázku otroctví. Upozorňuje rovněž na existenci alternativního chápání podstaty „otrokářských států“ v moderní literatuře. Na jedné straně se mluví o „otrokářské formaci“ v antice jako o jedné z variant vzniklých za zvláštních podmínek a nepovinných etap v celkovém vývoji, na druhé se konstatuje, že patriarchální a antické otroctví lze považovat za dvě fáze vývoje otrokářských vztahů. Badatelka nepochybuje o tom, že antické formě otroctví, jež se posléze rozšířila i na Východ, předcházela primitivní (patriarchální) forma závislosti a že otrokářské vztahy se ve starověku postupně vyvíjely od primitivních forem, jež dominovaly na Východě, k rozvinutému antickému otroctví (s. 12). Dále autorka podává charakteristiku spartské heilótie, přičemž vychází jak z antické tradice, tak i z moderní historiografie (mj. se přiklání k názorům P. Olivy), a snaží se poukázat na podobu a rozdíly sociálního postavení spartských heilótů a thesalských penestů (s. 138–211).33 Dochází k názoru, že heilótie, stejně jako jiné formy závislosti předcházející antickému otroctví, byly charakteristické pro společnosti s nerozvinutou zbožní výrobou a s konservativními společenskými vztahy. Instituce heilótie vznikla v důsledku podmanění místního zemědělského obyvatelstva a nezůstávala beze změn; měla vliv na sociální a politické procesy. Zvlášť se tento vývoj heilótie dá pozorovat ve Spartě, kde v archaické době pozorujeme sociální nestabilitu (badatelka připouští možnost přechodu instituce heilótie k soukromému otroctví).34 Otroctví v klasickém Řecku bylo sovětskými badateli zkoumáno všestranně a z různých hledisek. Tak například předmětem pozornosti L. A. Eľnického byla otázka vlivu otroků 32

Šišova, A. I.: Ranneje zakonodateľstvo i stanovlenije rabstva v antičnoj Grecii. Leningrad 1991.

33

Srov. Šišova, I. A.: O statuse penestov. VDI 1975, 3, s. 39–57.

34

Charakteristikou sociální struktury a sociálního boje v archaických Syrakusách se zabýval Frolov, E. D.: Gamory a kallirii (K ocenke sociaľnoj struktury i sociaľnoj bor´by v archaičeskich Sirakusach). VDI 1982, 1, s. 27–41).


91

a propuštěnců na politickou situaci v Řecku 5.–4. stol. př. n.l.,35 problému otroctví v Athénách 6.–4. stol. př. n.l. věnovali pozornost A. I. Dovatur36, L. M. Gluskina37 a E. L. Kaza kevič.38 K pozoruhodným závěrům dospěl A. I. Dovatur, jenž se věnoval otázce sociálního postavení attických zemědělců v době archaické (s. 7–24), dále otroctví v Attice v 5. stol. př. n. l. (s. 25–105) a konečně názorům antických autorů na otroctví (s. 106–127). Do mnívá se, že doba na rozhraní 6.–5. stol. př. n.l. může být hodnocena jako doba formování otroctví v Athénách (v jeho klasické formě) a že pro Athény, stejně jako pro ostatní Řecko, byla představa otroka – zvlášť v době po řecko-perských válkách – spojována většinou s představou barbarů, tj. lidí neřeckého původu; veškerý vztah k nim byl ovlivněn vztahem k zajatcům, jenž nikdy nebyl stabilní (zvlášť krutý byl v době peloponnéské války). Tento vynikající znalec antické písemné tradice se zabývá různými aspekty otroctví: terminologií spojenou s pojmem „otrok“, množstvím otroků v Athénách (dochází k názoru, že před peloponnéskou válkou se v domech athénských občanů a metoiků nacházelo 30 500 otroků)39, cenami otroků, rozšířením otrocké práce, otroky ve vojenské správě, státními otroky, produktivitou práce otroků, legislativním postavením otroka, propuštěním na svobodu a konečně vztahem athénské společnosti k otrokům, především otrokářů a státu. Dochází k závěru, že otroci v Attice tvořili podstatnou část obyvatelstva, jež se postupně rozrůstala a ovlivňovala charakter hospodářství, a že v Řecku klasického období existovala velice vyvinutá forma otroctví, která pronikla fakticky do všech forem hospodářského života a tím také ovlivnila řeckou ideologii klasické doby (srov. teoretické postřehy Aristotela). Poté, co byl díky archeologickým objevům zprostředkován bohatý papyrologický materiál Egypta, začali se ruští historikové intenzivně zabývat dějinami Středomoří v období helénismu.40 Stranou nezůstaly ani otázky spjaté s otroctvím dané doby,41 V obsáhlé práci tří autorek42 jsou probírány otrokářské vztahy v severozápadních zemích Řecka (Ozol35 Eľnickij, L. A.: O roli rabov i otpuščennikov v nekotorych formach upravlenija gosudarstvom v Greciii V – IV vv. do n. e. VDI 1972, 4, s. 100–106. 36

Dovatur, A. I.: Rabstvo v Attike VI–V veka do n.e. Leningrad 1980.

37

Gluskina, L. M.: Imuščestvennyje otnošenija i rabstvo v Attike IV v. do n.e. po rečam Iseja. In: Problemy sociaľno-ekonomičeskoj istroii drevnego mira : Sbornik pamjati akademika A. I. Tjumeneva. Moskva – Leningrad 1963, s. 222–238; TÁŽ: Voľnootpuščenniki v ekonomike Afin v IV v. do n.e. In: Očerki vseobščej istorii (Učenyje zapiski Leningradskogo gosudarstvennogo pedagogičeskogo instituta im. A. I. Gercena, tom 307). Leningrad 1969, s. 278–295; TÁŽ: O pravovom položenii afinskich voľnootpuščennikov v IV v. do n.e. VDI 1965, 1, s. 51– 61. Svá pozorování badatelka pak podala v monografii Problemy sociaľno-ekonomičeskoj istorii Afin IV v. do n. e. Leningrad 1975. Kazakevič, E. L.: Raby kak forma bogatstva v Afinach v IV v. do n.e. VDI 1958, 2, s. 90–13; TÝŽ: Byli-li rabami hoi chóris oikountes? VDI 1960, 3, s. 23–42; TÝŽ: O rabach agentach v Afinach. VDI 1961, 3, s. 3–21. Otázkou otroctví na Krétě se zabývala ve stejné době L. N. Kazamanovová (Kazamanova, L. N.: Očerki sociaľno-ekonomičeskoj istorii Krita V–IV vv. do n.e. Moskva 1964). 38

39

Dovatur, A. I.: Opus cit., s. 44.

40

Srov. Ranovič, A. B.: Ellinizm i jego istoričeskaja roľ. Moskva – Leningrad 1950; Zeljin, K. K.: Issledovanije po istroii zemeľnych otnošenij v ellinističeskom Egiptě II–I vv. do n.e. Moskva 1960; Košelenko, G. A.: Grečes kij polis na ellinističeskom Vostoke. Moskva 1979; Kuziščin, V. I. (ed.): Istočnikovedeje Drevnej Grecii (epocha ellinizma). Moskva 1982; Golubcova, E. S. (ed.): Ellinizm: ekonomika, politika, kuľtura. Moskva 1990. 41

Pikous, N.: Ľesclavage dans ľEgypte hellénistique. In: Actes du Xème Congrès International de papyroloques. Wrocław 1964, s. 96–107; Zeljin, K. K. – Trofimova, M. K.: Formy zavisimosti v Vostočnom Sredizemnomorje ellinističeskogo perioda. Moskva 1969. 42

Blavatskaja, T. V. – Golubcova, E. S. – Pavlovskaja, A. I.: Rabstvo v ellinističeskich gosudarstvach v III–I vv. do n.e. Moskva 1969.

92


ská Lokris, Etolie, Akarnanie, Épeiros a Makedonie, s. 9–127, autorka T. V. Blavatská)43, otroctví a jiné formy závislosti v helénistické Malé Asii (s. 128–199, autorka E. S. Golubcovová) a otroctví v helénistickém Egyptě (s. 200–309, autorka A. I. Pavlovská). Vzhledem k rozsahu příspěvku není možné podat podrobnou analýzu této práce, která se vyznačuje solidním zpracováním veškerých písemných dokumentů a dobrou argumentací. Omezím se tedy na problematiku otroctví v helénistickém Egyptě, jež byla předmětem výzkumu i jiných evropských badatelů.44 V uvedené práci je kladen důraz na to, že specifikem helénistických států bylo prolínání elementů despocie s ústavou městského státu, což se odráželo i na legislativních normách, jež řídily otrokářské vztahy v Egyptě. Na jedné straně pozorujeme blízkost k řeckým právním normám (právo vlastnictví pána na otroka, vztah k otroku jako k vlastnímu majetku, vydání otroků k mučení a trestu a zodpovědnost pána za chování svého otroka), na druhé straně stav otroků v království Ptolemaiů vyjadřoval zájmy panující vrstvy, jež byla těsně propojená se státním úřednickým aparátem. Z tohoto důvodu majitel otroka i sám otrok byli vnímáni jako podřízení státu. Avšak snahy o legalizaci dlužního otroctví, možnost určité kategorie otroků vystupovat jako právnická osoba svědčí o zvětšení rozdílu mezi svobodnými a otroky v egyptské společnosti. Analýza dokumentů ze Zenonova archivu vedla A. I. Pavlovskou ke zjištění, že práce svobodných lidí, včetně řemeslníků, byla v helénistickém Egyptě méně výnosná než práce otroků. Ne náhodou otrocká práce pronikla do těch sfér výroby, kde mohla úspěšně konkurovat práci svobodných lidí (organizace práce, obsluha, ochrana atd.). Pozornost si zaslouží i méně významná, avšak důležitá stránka výzkumné činnosti sovětských historiků, jako např. zpracování problematiky antického otroctví v různých příručkách45 a kritické hodnocení tuzemských i zahraničních publikací, např. recenze na studie S. Lauffera, H. Kucha, F. Gschnitzera a Y. Garlana.46 Závěrem bych chtěl zdůraznit, že přínosné a dodnes částečně inspirativní zůstávají práce ruských badatelů věnované tzv. řecké periferii, maloasijskému a zvlášť černomořskému regionu, dokonce i území, které nazýváme Graecia magna.

43

Při analýze manumissií T. Blavatská zdůraznila, že majetková úroveň otroků propuštěných na svobodu v Zá padní Lokridě byl různá. Tzv. privilegovaní otroci si mohli vydělat tolik, že byli schopni se vykoupit na svobodu. O propuštění bohatých otroků na svobodu měly zájem i samotné obce, protože tak získávaly velké finanční obnosy do svých pokladen. 44 Srov. Bieżuńska-Małowist, I.: Z zagadnień niewolnictwa w okresie hellenistycznym. Wrocław 1949. Základní literaturu o helénismu viz Oliva, P.: Svět helénismu. Praha 2001, s. 116–124. 45 46

Srov. Antičnaja Grecija. Problemy razviitija polisa 1–2. Redkollegija E. S. Golubcova etc. Moskva 1983.

Gluskina, L. M. Rec. na kn. Lauffer, S.: Die Bergwerkssklaven von Laureion. I–II Teil. In: Abhand lungen der Akademie der Wissenschaften und Literatur in Mainz, Geistes- und Sozialwissenschaftliche Klasse, Jahrgang 1955, 12, s. 1104–1218; Jahrgang 1956, 11, s. 885–1018; VDI 1959, 3, s. 181–191; Gavrilov, A. K. Rec. na kn. Gschnitzer, F.: Studien zur griechischen terminologie der Sklaverei. Teil II. Wiesbaden 1976. VDI 1980, 3, s. 219–222; Rec. na kn. Garlan, Y.: Les esclaves en Grèce ancienne. Paris 1982. VDI 1986, 4, s. 138–155.


93

LITERATURA

Recenze AL SAHEB, Jan (ed.): Urbář hukvaldského panství z roku 1581 (komentovaná edice). Frýdek-Místek : Muzeum Beskyd, 2008, 189 s. + 6 s. fotografií. ISBN 978-80-86166-24-7. Dlouhou dobu nevznikla v českých zemích edice celého urbáře. Pouze čas od času se vyskytly větší ča sopisecké studie, které podávaly základní informace o urbářích daného regionu. Nikdy nebylo mnoho hi storiků, kteří by se zabývali významem urbářů jako jednoho z mimořádných hospodářských pramenů středověku a novověku. To má několik důvodů. Tím nejzásadnějším je vypovídací náročnost každého urbáře. Aby badatel zjistil nejdůležitější informace, musí se ponořit do studia celého urbáře, což je velmi náročné a hlavně zdlouhavé. To je jeden z hlavních důvodů, proč je o ediční zpřístupnění urbářů mezi historiky tak malý zájem. Studium urbářů s sebou navíc nese řadu komplikací, kdy badatel musí získávat další informace z jiných pramenů a srovnat je s urbářem. Studium urbářů je proto dosti náročné a vyžaduje dlouhodobější znalosti dané problematiky. Všechny tyto stinné stránky věci si jistě uvědomil i Jan Al Saheb při vydání edice urbáře hukvaldského panství z roku 1581. Celá edice je rozčleněna do tří částí. V první části nacházíme tyto kapitoly: předmluvu, úvod, vznik pramene, dochování pramene a diplomatický rozbor, charakteristika písma a písaři, měna a míry vyskytující se v urbáři a soupis zkratek. Tato první část edice nás uvede do základního problému spojeného s urbáři. Autor nejprve podává obecné informace o existenci urbářů v českých zemích a poté vysvětluje vznik edice. Jako velký klad edice musíme ocenit diplomatický rozbor celého urbáře, kde se dozvídáme o velkém počtu písařů, kteří se buď podíleli na vzniku urbáře, nebo do něj v dalších letech vpisovali poznámky. V této kapitole se ukazuje autorova preciznost, zároveň nás s úžasnou lehkostí provází po tehdejší správě hukvaldského panství. Máme unikátní možnost zastavit se u každého písaře a udělat si o něm alespoň letmý obrázek. Právě zde vyniká autorova pracovitost a dlouhodobý zájem o hukvaldské panství a mensální statky olomouckých biskupů v raném novověku všeobecně. Rovněž musíme kladně ohodnotit seznam měr a vah použitých v urbáři. Čtenář nemusí být odváděn od vlastního přepisu edice, vše podstatné nalezne právě zde. V úvodní části však postrádáme alespoň stručný nástin hospodářské situace na hukvaldském panství koncem 16. století, který by laika seznámil s touto částí problematiky a edici tím učinil stravitelnější. Bude-li Jan Al Sabeb v budoucnu vydávat další urbář, o čemž jsem přesvědčen, měl by již do konceptu za pracovat i hospodářskou stránku věci, alespoň na

základě informací obsažených v urbáři. Jinak slábne vypovídací hodnota urbáře jako hospodářského pramene. Druhá část edice obsahuje vlastní přepis urbáře hukvaldského panství. Zde prokázal editor svoje schop nosti „poprat se“ s vlastním přepisem, který bývá na edicích tou nejnáročnější věcí. Editor zvládl úkol nejen výborně, ale postupoval podle zásad pro vydávání novověkých pramenů a navíc se zamýšlí nad vlastním přepisem a některá slova nechává v původním jazykovém znění z konce 16. století. Tím text nesmírně získal na přitažlivosti a čtenář se snáze ocitá v písařské kanceláři v době vzniku urbáře. Velkou pozornost si rovněž zaslouží srovnání obou zachovaných textů urbáře, které musel editor projít a vyhodnotit důležitost a změny zápisu. Vzniká tím plastičtější obraz o celkové situaci na hukvaldském panství. V poslední, třetí části urbáře nalezneme cizojazyčná resumé v anglickém a německém jazyce. Dále zde nacházíme fotografie z urbáře, které nám ukazují jednotlivé písařské styly uvedené v urbáři. Celková koncepce fotografií oživuje celou edici. V závěru je také uveden místní a jmenný seznam. To přispívá k lepší orientaci v textu. Postrádáme tu však seznam pramenů a literatury, což je na škodu věci, protože zájemce musí literaturu a prameny pracně vyhledávat v celém textu. Přes drobné výtky k jejímu zpracování lze edici hodnotit velmi kladně a doporučit ji zájemcům o hospodářské a sociální dějiny raného novověku. Editor si stanovil nelehký úkol vydat edici rozsáhlého pramene z konce 16. století. Nezbývá než konstatovat, že tento úkol zvládl. Jeho edice by měla sloužit jako nosný základ pro další edice urbářů. Ediční zpřístup nění některých raně novověkých urbářů by jistě v bu doucnu usnadnilo práci nejen odborným historikům, ale i vlastivědným pracovníkům a zájemcům o regionální dějiny. Marek Vařeka VAŘEKA, Marek: Jan z Pernštejna 1561–1597 : Hospodářský úpadek Pernštejnů. Edice Osobnosti čes kých a moravských dějin 6. svazek. České Budějovice : Veduta, 2008, 341 s. + 7 s. obrazové přílohy. ISBN 97880-86829-36-4. Předkládaná monografie Marka Vařeky představuje pokus o systematickou, podrobnou a komplexní analýzu příčin úpadku pernštejnského rodu v druhé polovině 16. století. Hospodářský úpadek Pernštejnů, jak naznačuje podtitul knihy, je zde sledován prostřednictvím po sledního moravského Pernštejna Jana a jeho života, vymezeného léty 1561–1597. Toto časové rozpětí však

94 nepokrývá situaci po Janově smrti († 1597), které je v této publikaci také věnována pozornost. Vedle poznámkového aparátu je kniha vybavena krátkým pernštejnským rodokmenem, soupisem pramenů a literatury, seznamem zkratek, jmenným a místním rejstříkem, závěrem v němčině. Bohatý grafický doprovod čítá 28 tabulek, 4 mapy, 12 barevných a 39 černobílých fotografií, které přibližují pernštejnský rod a místa a prameny spojené s jeho existencí. Práce je rozdělena do tří kapitol. V úvodu (s. 79) seznamuje autor čtenáře s problémy, jež stanuly v zorném poli jeho badatelského zájmu. Stěžejní je analýza celkové finanční zadluženosti Jana z Pernštejna (s. 8), k níž autor dospěl studiem finančního zázemí rodu v 90. letech 16. století a principů řízení pernštejnských financí. Cílem práce tedy nebyla tvorba velkolepých teoretických koncepcí, ale mravenčí píle a důkladnost při zjištění několika důležitých ekonomických informací o posledním moravském Pernštejnovi (s. 8). Jak sám autor zmiňuje v úvodu, Janovi nebyla prozatím věnována dostatečná pozornost, a proto se autor svou prací pokouší tuto mezeru vyplnit zpracováním a zhodnocením pramenného materiálu zahrnujícího nejen archivní prameny patrimoniální a stavovské provenience, ale především korespondenci a pozůstalost Jana z Pernštejna. Zasvěcení do hospodářské a finanční problematiky raně novověké šlechty úvod neobsahuje. Je to škoda, protože Pernštejnové nebyli jediným rodem, který se v druhé polovině 16. století potýkal s těmito pro ně devastujícími problémy. Čtenář se také nedočká přiblížení teoretických východisek práce. Práce Václava Ledvinky, jež představuje pro autora nezastupitelné a primární dílo, je zde zhodnocena pouze notickou, že Ledvinkovy závěry a poznatky získané při studiu této problematiky v Čechách jsou aplikovatelné i na Moravu (s. 7). O další relevantní literatuře a pramenech se čtenář krátce a zcela nepochopitelně dozvídá až na konci knihy (s. 249–255). Je to problematické ze dvou důvodů. Jednak proto, že bez znalosti pramenné báze (zejména časového rozsahu jednotlivých urbářů) je orientace v publikaci značně ztížena, a také proto, že autor sice upozorňuje na to, že detailní rozbor literatury nalezne zájemce v jeho rigorózní práci, neuvádí však tuto informaci jednoznačně (s. 295, poznámka 752). První kapitola Úvodem o Janovi z Pernštejna je spíše formální nejen svým rozsahem (s. 11–12), neboť osobnosti Jana z Pernštejna, která tvoří svorník celé práce, je věnována jen minimální pozornost. S výjimkou data a místa narození není o Janovi sděleno nic. Autor sice čtenáře upozornil (s. 8) na to, že nebude věnovat pozornost Janovu osobnímu životu, vojenské či politické kariéře, krátké zasvěcení do rodinných vztahů, závazků a prostředí pernštejnského rodu, které malého Jana nutně formovaly a ovlivnily jej i v oblasti hospodářské, tedy v předmětu autorova zájmu, by však čtenář jistě neodmítl. Druhá kapitola Moravská pernštejnská panství (s. 13–88) se zaměřuje na sledování hospodářského výnosu přerovského, pernštejnského, kojetínského,


tovačovského a plumlovského panství v letech 1567–1597. Teoretický rámec podkapitolám, které mapují hospodářskou výkonnost jednotlivých panství, poskytly práce Václava Ledvinky, Františka Matějka a Josefa Války. V jejich intencích podrobil autor mikroanalýze nejprve problematiku rentovou, poté režijní. Rentová problematika je rozebrána a popsána v podkapitolách věnovaných velikosti osedlých a jejich skladbě, výši naturálních a peněžních platů a robot. Podkapitoly věnované pivovarnictví, rybnikářství, myslivosti a lesnictví mapují podnikání Pernštejnů ve vlastní režii. Poslední podkapitola této části nazvaná Hospodářská charakteristika pernštejnských panství (s. 83–88) shrnuje dosažené poznatky o charakteru jednotlivých moravských pernštejnských panství. Autor konstatuje, že struktura jednotlivých panství se odvíjí od geografických podmínek a je vnitřně značně heterogenní, současně také poukazuje na poměr rentových a režijních podílů na celkových příjmech, které vypovídají ve prospěch části režijní, nicméně nikoliv tak markantně jako v případě pánů z Hradce (s. 86–87). Upadající zájem Pernštejnů o hospodářské záležitosti dokumentuje také zaostávající charakter jednotlivých panství. Charakter pramenů však autorovi umožnil podrobnější a celkové srovnání jednotlivých panství a jejich ekonomického výnosu jen pro rok 1590. Absentuje shrnující závěr, který by zobecnil získané informace a pokusil se postihnout hospodářskou dynamiku moravských pernštejnských panství. Autor tak do jisté míry ztratil možnost plynulého přechodu od problémů hospodářských k problematice úvěrové, která tvoří jádro následující kapitoly, a připravil se o možnost poskytnout plastický obraz možností a limitů Janovy úvěrové politiky. Monografie kvůli tomu působí trochu jako dvě nezávislé studie v jednom vydání. Třetí kapitola pojednává o úvěru a jeho místu v před bělohorské době (s. 89–243). Krátké nastínění významu úvěru ve finančních transakcích raně novověké šlechty přechází do výkladu o organizaci pernštejnských fi nancí a sleduje poté využití úvěru Vratislavem z Pernštejna a jeho synem Janem. V letech 1583–1585 se Jan potýká se splácením závazků svého otce, které vrcholí ekonomicky nepříliš promyšleným prodejem tovačovského panství. Vykresluje-li autor v této podkapitole Jana z Pernštejna jako jedince, který se ještě částečně zajímá o hospodářský chod svého panství, obrat ve šlechticově myšlení se snaží postihnout následující podkapitola, která zachycuje úvěrovou politiku

LEDVINKA, V.: Úvěr a zadlužení feudálního velkostatku v předbělohorských Čechách : Finanční hospodaření pánů z Hradce 1560–1596. Praha 1985; MATĚJEK, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě s přihlédnutím k přilehlému území Slezska a Polska : Studie o přeměnách na feudálním velkostatku v druhé polovině 15. a první polovině 16. století. Praha 1959; VÁLKA, J.: Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě. Praha 1962.

LITERATURA RECENZE

samotného Jana v letech 1586–1597. V r. 1587 se totiž poslední moravský Pernštejn aktivně zapojil do služby Habsburkům a jeho zájem o rodinné dědictví se pře sunul jen do roviny finanční. Panství hrálo v Janových představách pouze roli „sponzora“ jeho života u dvora. Nejpodnětnější jsou však podkapitoly věnované pů vodu Janových věřitelů a ručitelů (s. 163–198). Analýze je podrobena jejich stavovská a teritoriální příslušnost i motivy půjček. Z hlediska stavovského autor dokládá, že největším Janovým věřitelem byl rytířský stav, zatímco největší břemeno Janova zadlužení nesl stav městský. Stranou autorovy pozornosti nezůstal ani stav duchovních. Z hlediska teritoriálního dochází ke změně v r. 1588. Vysoký podíl věřitelů z Čech se postupně snižuje a zcela zřetelná je snaha Janových úředníků nacházet potenciální věřitele hlavně na Olomoucku (s. 191). Právě tyto podkapitoly představují největší přínos celé práce, neboť se autorovi podařilo rozkrýt složitý komplex vzájemných vztahů, v nichž jedinec mohl být jak věřitelem, tak dlužníkem. Je patrné i z následujících podkapitol, že problémy pernštejnského rodu neskončily v r. 1597. Ty se věnují rodinným závazkům, zejména problematice věn pernštejnských žen, které se řešily až do začátku dvacátých let 17. století, a ostatním závazkům, které vyplývaly ze správy panství a náhrady škod věřitelům a rukojmím v r. 1599. Velmi podnětný je zde pokus poukázat na to, že pozůstalost nebyla jen záležitostí rodovou, ale že v ní bylo zainteresováno mnohem více osob. Závěr (s. 243–248) shrnuje poznatky o zadlužení Jana z Pernštejna. Hlavní příčinu tohoto stavu Marek Vařeka nalezl v několika navzájem propojených aktivitách: především v zaostávání hospodářské efektivity panství, dále v závazcích Jana z Pernštejna zděděných po otci a současně také v obecném nepochopení fungování úvěru, kdy byly staré pohledávky kryty novými úvěrovými transakcemi, splátky úroků posouvány za únosnou mez a současně bylo také nehospodárně nakládáno s financemi. Z toho plynoucí problémy se řešily pozdě a neracionálně, často prodejem panství bez změny chování a jednání zúčastněných. Autorův zájem o danou problematiku vyjadřuje píle, s jakou detailně zachytil hospodářskou aktivitu Jana z Pernštejna a jeho úředníků. I přesto má však práce své limity formální i stylistické. Při mikroanalýze je velmi obtížné nepodlehnout kouzlu korespondence, heuristicky ji využít a interpretovat zajímavě i pro čtenáře. To se bohužel autorovi příliš nepodařilo. Markantní je předimenzovanost doslovného přepisu pramenů. Ten však autorovi způsobil problém, neboť poznámkový aparát čítá 757 položek (cca 40 stránek) na 256 stran textu. Řadu informací, které by jinak čtenář hledal v poznámkovém aparátu, je nucen číst přímo v textu, což značně oslabuje pozornost, např. na s. 17 je zcela nepochopitelně do pojednání o počtu osedlých vložen odstavec popisující vraždu, která se v r. 1581 odehrála na přerovském panství. Vařekovy autorské pasáže tvoří často pouhý komen tář k pramenům, což se odráží ve stylisticky špatně zvládnutém a chaoticky koncipovaném textu. Udá-

95 losti jsou často zbytečně opakovány, např. na s. 135 obsahuje jeden odstavec dvakrát tutéž informaci o výši zadlužení a problematice bankrotu. Podobně tomu je i u jiných informací na s. 151 a 153, 155 a 157. Časté je i zbytečné odbíhání od tématu. V podkapitole věnované pozůstalostnímu řízení se pak čtenář doslova ztrácí mezi jednotlivými listy korespondence, které autor s nefalšovaným nadšením předkládá. Text se tak zadrhává a neplyne. Autor je také často velmi nepřesný, uveďme např.: Velký význam pro rozvoj úvěrových operací mělo snížení křesťanského úvěru z 10% na 6% (s. 90). Domnívám se, že v tomto případě autor nehovoří o úvěru jako takovém, ale o výši úroku. Zcela běžné jsou překlepy (např. Náměť nad Oslavou s. 107). Poněkud problematický je také nejednotný úzus jmen (Jan Manrique de Lara s. 123 a Jan Manrik de Lara na s. 158; Daniel ml. Kryndndflayš na s. 151 a Daniel ml. Kryndndflajš na s. 153). V jednom případě, přestože se prokazatelně jedná o stejnou osobu (vyplývá z textu), je jméno zcela pozměněno (Valentin Ditrich na s. 151 a Valenta Ditrich na s. 152). Problémem jsou i nepřesná či protichůdná tvrzení. Autor v poznámce 420 upozorňuje čtenáře na to, že skutečná výše Janova zadlužení k roku 1587 činila 32,2 % hodnoty plumlovského panství místo 36,2 %, jak uvedl v dřívějších studiích. Toto zpřesnění je samozřejmě vítáno, zarážející je však to, že na s. 247 autor opět uvádí hodnotu 36,2 %. Tabulkám a grafům (s. 86–87, s. 300) často chybí přesnější časové rozpětí, pro něž jsou sestaveny. Identifikace graficky znázorněných informací s textem je ztížena také kvůli tomu, že text k těmto tabulkám či grafům neodkazuje. Markantní je to např. u tabulky č. 2 (s. 22), která uvádí průměry v počtech osedlých na moravských pernštejnských panstvích a srovnává je s olomouckým a jihlavským krajem, není však uvedeno časové rozmezí, k němuž se tyto průměry vztahují. Vypovídací hodnotu tabulek snižují také nepřesnosti (např. v tabulce č. 3 na s. 28 je u panství Plumlov špatně uveden počet 1½ láníků, kterých nebylo 16, jak uvádí tabulka, ale 19, jak lze s pomocí textu dopočítat). V rodokmenech se vyskytují chyby u jmen Hedvika, kdy autor uvádí jako rok narození r. 1654 a rok úmrtí po r. 1604, u Maxmiliána dokonce jako rok narození 1575 a rok úmrtí 1563 (s. 297). Závěrem lze vyzdvihnout pečlivost a důkladnost, s jakou se autor problematice věnoval. I přes formální a stylistické nedostatky textu se mu podařilo předložit práci, jež přináší zásadní poznatky hospodářského charakteru o Janovi z Pernštejna a jeho rodu a která by v současné knižní produkci rozhodně neměla uniknout čtenářově pozornosti. Michaela Závodná MACHAČOVÁ, Jana – MATĚJČEK, Jiří: Problémy obecné kultury v českých zemích 1781–1989. Kutná Hora – Opava : Slezské zemské muzeum v Opavě, 2008, 509 s. a geneal. tabulky. ISBN 978-80-86224-66-4. Známá autorská dvojice zúročuje v poměrně ob sáhlé publikaci svou dlouholetou badatelskou aktivitu

96


na poli sociálních dějin. Tématu sociálních dějin již kulturních návyků, byl to boj proti indolenci dolních oba autoři věnovali několik monografií a celou řadu vrstev, jejich nezájmu o vzdělání (s. 69–78). Dále je dílčích studií publikovaných převážně ve Slezském připomenuta osvěta vyvíjená činností spolků, médií sborníku, Studiích k sociálním dějinám a Studiích či knihoven (s. 79–86). V souvislosti s industrializací k sociálním dějinám 19. století. Zřetelně navazují na se zrychlovala přirozená kultivace vyvolaná specialisvůj Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781–1914 zací sociálních a ekonomických funkcí (profesionali(Opava 2002), v němž pojednali především o spole- zace). Autoři přesvědčivě zdůvodňují, proč v dolních čenských vrstvách jako funkčních skupinách a o jejich vrstvách jen výjimečně mohlo dojít k výraznější osobinterakcích v epoše industrializace. Leitmotivem nostní kultivaci – prakticky pořád se muselo pracovat této knihy, jak uvádí i její první kapitola (Základní nebo i jen shánět obživu. Stupeň obecné kultury v podorientace, s. 8–30) je oproti tomu poznání struktury statě závisel na profesních pozicích, tedy na tom, čím obecné kultury a jejího vývoje – kultivace (případně se člověk a jeho sociální skupina zabývali (s. 111–17). dekultivace) společnosti, která přinášela změny kva- Důležitým postřehem je rozdíl mezi socializací v rodility života a zprostředkovaně i možnosti osobnostní nách dolních a vyšších vrstev. V rodinách dolních kultivace. Autoři se sami hlásí k nejširšímu vymezení vrstev se mohlo jednat prakticky jen o bezděčnou kultury zahrnujícímu soubor všech výtvorů společnosti, výchovu; výchova k iniciativě, soutěživosti a invenci duchovních i hmotných, které v základě slouží k uspo- byla možná až od vyšších středních vrstev, neboť na ni kojování potřeb nejrůznějšího druhu. Zdůrazňují, že byl čas (s. 147–149). obecný vývoj kultury společnosti může obsahovat Autoři vystihli leitmotiv zavádění sociální infrakultivační i dekultivační fáze; kultivaci chápou jako struktury velkých továrních provozů (s. 168 n.) – ve zlepšování obecných životních poměrů, jako vytvá- stabilizující se industriální společnosti od poslední ření obecně lepších (účelnějších, účinnějších) vzorů čtvrtiny 19. století šlo z velké části o zajištění sociál chování elitami a jejich šíření mezi ostatní populaci ního smíru spokojeností dolních vrstev s většinou přejímáním. Obecnou kulturu do značné míry ztotož- zvolna rostoucí životní úrovní. Tyto dolní vrstvy žily sublokální existencí, jinými slovy o veřejné záležitosti ňují se vzory chování. Soudě podle posledních vět se zdá, že v širokém řečišti pojímání kulturních dějin je se nestaraly, pokud se netýkaly jejich životní úrovně. jim blízké obzvláště „osvícenské“ pojetí kultury jako Velmi se mi líbí kapitolka o „primitivním myšlení“, v podstatě společenského systému, souboru hodnot, jež poukazuje na předlogické, emocionální způsob procesu kultivování, vzdělávání, osvěcování člověka myšlení na socialistických schůzích – socialistická a společnosti; základním kritériem je jim kulturní roz- agitace byla vnímána asi jako kázání v kostele: stačila jednoduchá víra a o prostředky se měla postarat „vyšší voj člověka – člena té či oné sociální vrstvy. Druhá kapitola (Sociální předpoklady, s. 31–65) je moc“. Členstvo dělnických spolků se nestaralo o proshrnutím podmínek a vývoje základních sociálních středky, jimiž má být dosaženo cíle, tedy materiálního skupin společnosti českých zemí. Přesvědčivě doku- vzestupu, bylo sociálně naivní, protože vlivem předmentuje pomalou kultivaci dolních vrstev a významný chozího vývoje, vlastní inferiority a nevzdělanosti ani nárůst podílu středních vrstev z asi 14 % v polovině nemělo šanci být jiné (s. 210–214). 19. století na zhruba 35 % za I. republiky. Dobrým nápaKapitola čtvrtá (Skupinové subkultury v českých dem je snaha o rozlišení životního pocitu (subjektivní zemích a jejich změny, s. 231–288) přináší pro období kategorie) a životní pozice („objektivně“ měřitelná na 1781–1848 řadu informací o šlechtické, staroměšťanzákladě hmotných indikátorů, s. 36). Již z předchozí ské (řemeslnické) a selské subkultuře, jakož i subkulknihy této autorské dvojice je známo schéma hlavních tuře dolních vrstev a inteligence. Následně přechází rysů sociální mobility v 19. a 20. století (s. 39) stejně k období 1848–1918 s přesahy do I. republiky, aby jako stupnice sociální prestiže a její změny v průběhu popsala subkulturu podnikatelů, manažerů, nových 19. a 20. století (s. 44). Autoři připomínají důleži- buržoazních středních vrstev (advokáti, notáři, úředtou skutečnost, že vedle vertikální sociální mobility nictvo, inteligence obecně), řemeslníků a živnostníků, existovala i mobilita horizontální, tj. že v průběhu průmyslových dělníků, sedláků. Po mém soudu by času vzrůstaly nároky na určitou sociální skupinu stálo za to zvláště analyzovat subkulturu katolického (postupně třeba nárok na kvalifikaci průmyslového duchovenstva, možná spíše ve dvou zvláštních subkuldělnictva, s. 40). turách (vyššího kléru a nižšího kléru). Pasáže věnoVe třetí kapitole (Témata výzkumu: podrobnosti, vané v celé knize otázce církve a náboženství obecně, hypotézy a náměty, s. 67–230) se Machačová s Ma byť obsahují množství zajímavých podnětů (např. role tějčkem dotýkají mj. institucionálně řízené kultivace církve jako utěšitele v nelehkém životě a prostřednic(disciplinace) ze strany státu; podstatným faktorem tvím celým rokem se vinoucí řady slavností a svátků byla na tomto poli povinná školní docházka – velkou i poskytovatele zábavy a rozptýlení v jinak jednotvár pravdou (která si zasluhuje pozornost i s ohledem ném a těžkém životě dolních vrstev), jsou na více na současné diskuse o reformě vzdělávacího sys- místech, a to i z pohledu ateisty, poněkud černobílé. tému) je, že se do značné míry jednalo a zřejmě musí Daleko suverénněji se autoři pohybují tam, kde mají jednat i nadále o nátlakovou kultivaci postupující „napublikováno“, tedy v tématice maloměstského ře proti lenosti a volnosti. Byl vyvíjen trvalý a soustavný meslnického a kupeckého prostředí a především v té nátlak jako jeden z hlavních prostředků pro vytváření matice průmyslového dělnictva, které neberou jako

LITERATURA RECENZE

97

jednotnou třídu (vrstvu), ale rozlišují mezi dělnictvem let 1781–1848(60) a 1860–1948. Pěkně je zdůrazněn kvalifikovaným a nekvalifikovaným, mezi dělnictvem velký dopad hromadných migrací poslední čtvrtiny pocházejícím z kulturně vyspělejších a naopak z retar- 19. století a význam doktorské revoluce, vyzdvihl bych dovaných regionů. Místy se nemohu ubránit dojmu, rovněž pasáže o procesu pozvolné emancipace žen. Za že autoři do hodnocení katolického duchovenstva nevyvážené považuji některé pasáže o nacionalismu, až příliš promítli svou již uzrálou představu (konzer na který autoři nenahlížejí jako na pojem s neutrální vativní zatuchlost církve), na jejíž podporu našli do konotací, nýbrž v podstatě jako na brzdícího činitele bové názory (např. Ch. Sealsfield) i fakta, a naopak pokroku, tj. vývoje k lepšímu, neboť česko-německé v textu upozadili jiné indicie, byť menšinové. Výsledný vády ekonomicky vše jen prodražují a zpomalují. obraz je tak málo diferencovaný. Vzpomeňme v tomto Podle mého názoru mělo být více zdůrazněno, že podohledu jenom činnost postjosefínských reformátorů statou nacionalismu včetně jeho negativních projevů (obzvláště Čechy zůstaly díky Bolzanovi a jeho kruhu je sociální otázka. Stavovsko-agrární společnost probaštou reformistického postjosefinismu). Dále připo cházela procesem proměny v industriální společnost meňme např. fakt, že revoluci v r. 1848 brala mini- s vysokou mírou horizontální i vertikální mobility. málně část církevních kruhů jako vysvobození z poruč- Nové společenské skupiny si přitom musely vytvořit níkování ze strany Metternichova systému. Vysoký politické i duchovní ideové zdůvodnění své existence. katolický klérus zůstal i později supranacionální (jak Jejich dějinné vědomí ale nemohlo mít individuálnějinak – šlo přece hlavně o šlechtice). Nižší klérus genealogický základ, jak tomu bylo u šlechty, proto jsoucí v bezprostředním kontaktu s lidmi si takovou mohlo vzniknout pouze kolektivní dějinné povědomí zdrženlivost vůči národní ideji nemohl dovolit, neboť založené na atributu jazykového národa. Spor o jazyk by mu hrozila izolace. Český duchovní byl důležitou a úřady byl pro emancipující se české střední vrstvy figurou českého národního hnutí. To už muselo nutně životně důležitý. Proniknout převahou německé podvyplývat ze sociálního původu českých kněží – často to nikatelské buržoazie neměly šanci, ke svému vzestupu byli rolničtí synkové. Církevní protiofenzívu v podobě proto nutně potřebovaly jiný kanál – úřednickou ka zapojení do masové politiky (křesťansko-sociální riéru. Reprezentace Němců z českých zemí se snažila hnutí), ať už na ni máme jakýkoliv pohled, musíme své dominantní postavení zakonzervovat uchováním hodnotit jako úspěšnou – na rozdíl od přetrvávající co nejtěsnějšího pouta s vídeňskou říšskou centrálou, výlučnosti šlechty to církev vyvedlo z nebezpečí ghet- Češi se naopak snažili získat výhodu pro sebe nastotoizace, vcelku úspěšně se etablovala v masové poli- lením co nejširší autonomie pro české země. Kořaltice. Naskýtá se i otázka, zdali pro podnikatele po roce kovými slovy jde o měnící se vztah většiny a menšiny 1900 platila jako jedna z modálních vlastností bezná- podle toho, jaký geografický rozměr si zvolíme. boženskost (schéma 8 na s. 52). Závěrečná kapitola s vtipným názvem NepřehlédŠlechtu jako celek autoři hodnotí jako ekonomicky nutelné dodatky (s. 375–74) se skládá z několika dílkonzervativní element, jenž nehrál vůdčí úlohu v prů- čích studií. Ta první o zločinech komunismu se nezamyslové revoluci. Dokládají to tím, že jen 10–15 % bývá politickými procesy, ale zločiny proti mentalitě knížecích a hraběcích rodů (tedy části šlechty dispo- lidí spočívajícími v převrácení přirozené sociální stranující dostatečným kapitálem) v Čechách provozovalo tifikace a zániku tradičních středostavovských ctností průmyslové podniky (s. 105). Lze na to pohlížet z růz- „zglajchšaltováním“ společnosti na úroveň dolních ných úhlů – jako zpátečnictví lze určitě klasifikovat vrstev. Dobře zachycuje celkovou dekultivaci společ lpění většiny šlechty na poddanství a robotní práci až nosti spočívající především v nešťastném úpadku do revoluce v roce 1848 (viz třeba stavovská desideria středních vrstev po roce 1948. Pěkně jsou popsány na konci 18. století). Pak byla šlechta ekonomickým určité mentální předpoklady naší společnosti, které tlakem donucena k modernizaci svých velkostatků. se dlouhodoběji hromadily a přispěly ke komunisticUrčitá část prostředků získaná výkupem z robot byla kému převratu v roce 1948 (nebyl proveden v rozporu použita v industrializaci. Tím došlo k propojení šlechty s míněním většiny společnosti, je lehké se schovat a kapitalismu, viz např. účast význačných šlechtic- za frázi „za všechno můžou komunisté“). Z dalších kých rodů Schwarzenbergů, Fürstenbergů či Chotků „dodatkových“ studií bych vyzdvihl tu o nádenících na založení Kreditanstalt für Handel und Gewerbe. v českých zemích v 2. polovině 19. století. Machačová s Matějčkem se zdařile zhostili úkolu Že se ve druhé polovině století šlechtici soustředili na odvětví, v nichž jim základna velkostatku dávala napsat první syntézu zachycující základní společenské výhodu (zemědělství, železářství, báňský průmysl), lze procesy v rámci dlouhého časového období. Recenzohodnotit jako racionální podnikatelský kalkul. Kon- vaná kniha je bezesporu průkopnická a vysoce inspizervativní u nás byla prakticky celá společnost (včetně rativní tím, že přináší obrovské množství informací většiny měšťanstva), jak autoři sami konstatují, nej- a podnětů pro další výzkum. Rozhled jejích tvůrců si více to ale „vyčítají“ šlechtě a církvi, jako by třetí stav zaslouží velké uznání. Autoři si umějí vytvořit nosný jako celek více vyhovoval jejich ideji či ideálu pokroku. koncept a patřičně jej zdůvodnit. Kniha není čistě hisPo krátké páté kapitole (Evropský kulturní rámec, toriografická, promítá se do ní sociologizující pojetí s. 289–313) následují v kapitole šesté (Pokus o syn- (což odpovídá i odborné kvalifikaci jednoho z autortézu vývoje, s. 313–374) shrnující pasáže o obecně ské dvojice). Autoři sami v úvodu poznamenávají, že kulturních procesech v českých zemích v periodách jde vlastně „jen“ o výchozí analýzu složité problema-

98


tiky, která by měla být zpracována, a že v řadě případů poskytují jen hypotézy, neboť dosud chybí základní výzkum. Publikace by si zasloužila kvalitnější vazbu, ta nynější má snad jedinou výhodu – při prvním pročítání čtenář přesně ví, na které straně naposled skončil. Pavel Kladiwa ŘEPA, Milan (ed.): 19. století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly. Praha : Historický ústav AVČR, 2008, 590 s. ISBN 978-80-7286-139-2, ISSN 1210-6860. 19. století není ve vnímání autorů předkládané publikace pouze časovým vymezením, ale také termínem periodizačním ve smyslu „dlouhého 19. století“. Na toto období, které je od nás již vzdáleno „krátkým 20. stoletím“, se „vrství mnoho konotací a symbolických významů a proměňuje se v metaforu“. Někdo se může na 19. století dívat s obdivem, jiný s odsouzením, přesto se většina autorů shodne, že se v 19. sto letí vytvořilo mnohé, v čem se pohybujeme dodnes. Potřeba reflexe odkazu 19. století vedla Milana Hlavačku a Jana Randáka k projektu o „devatenáctém století kolem nás“ a k přípravě mezinárodní konference na toto téma, která se uskutečnila na přelomu května a června 2007 v Lannově vile v Praze. Na konferenci zazněly během čtyř dní čtyři desítky referátů historiků, ale i představitelů dalších příbuzných věd. Sborník z této konference, který je věnován památce Otty Urbana u příležitosti sedmdesátého výročí jeho narození, připravil k vydání Milan Řepa. Můžeme v něm nalézt šest oddílů: I. Dějiny a mýty II. Národ III. Občanská společnost a politická kultura IV. Osobnosti, postavy V. Sociální a generová politika VI. Zahraničí, mezinárodní vztahy První oddíl se zaměřuje na oblibu velkých národních vyprávění a na historismus, který je pro 19. století tak charakteristický. Přesto, že se historická věda v té době stala vědeckou a profesionalizovala se, neobešla se bez mýtů ať už starých nebo nově vytvořených. Různá pojetí historismu, jeho kritiku i obhajobu a po zůstatky do dnešní doby shrnul Miroslav Hroch. Zdá se, že historismus je stále populární díky oblibě příběhů, které jsou však vnímány podobným způsobem jako sci-fi, tedy pouze jako žánr. Odklon od velkých politických dějin k životním osudům, dějinám každodennosti, popisům, jak lidé milovali, válčili atd., je dnes možné vidět všude kolem nás. Poučení z historie, které také bývá historismem obhajováno, vždy závisí na interpretátorovi, a tak přijímáme vžitý termín „historia magistra vitae“ stále opatrněji. Dodal bych jen, že stejně problematické je také tvrzení o opakující se historii. Národně sjednocovací role historického vědomí v dnešní době již nemá takový význam jako v minulosti. Hledání vzorů osobnosti v minulosti do stalo zajímavou trhlinu v soutěži o hledání největšího Čecha, kde například Valdštejn předčil Komenského.

Zdá se, že velikost vítězí v dnešním pojetí nad mravními hodnotami. Dnešní člověk také přestal hledat kauzalitu, tedy výklad příčinných souvislostí. Do jisté míry to platí i pro historiky. Pokud se však objeví nějaká teorie, bývá to z pera neprofesionálů a jde často o smyšlené mýty nebo polopravdy, kterým dnešní málo poučený člověk snadno podléhá. V této souvislosti je možné například zmínit oblíbenou knihu i film Šifra mistra Leonarda. Z historie byly a do jisté míry také jsou vyvozovány různé postuláty mravní a politické povahy. Jde např. o odvozování státoprávního nároku z historie (u Čechů v 19. století, ve 20. století se objevilo v Jugoslávii, Sovětském svazu, Baskicku…). Historická argumentace se u nás objevuje v diskurzu o odsunu Němců, restitučních nárocích apod. Je dosti problematické určit časový rámec, ve kterém jsou tyto nároky ještě ospravedlnitelné. Současná historická věda má jisté problémy s až přílišnou orientací na národní a regionální dějiny a opomíjením mezinárodního kontextu. To je společné s historiografií 19. století. V něm však byla tato tendence mnohem pochopitelnější, než je tomu dnes v době postupující evropské integrace. Na rozdíl od 19. století česká věda ustoupila z pozice makrohistorie na půdu mikrohistorie a rezignovala tak na hledání odpovědí na velké otázky. Pokud budeme historismus chápat v užším pojetí jako nazírání jevů a procesů v toku dějin od minulého k budoucímu, můžeme říci, že ztrácí onu část svých společenských funkcí, které usilovaly o historický výklad stavu dnešní společnosti a o její zlepšení. Tím by byl historismus skutečně u konce. Historická věda by se mohla cítit osvobozena od tradičních mýtů, od politických a ekonomických zájmů současnosti a mohla by „svobodně psát“. To však s sebou nese také mnohá úskalí. Oprávněnou obavou je, aby historie nesklouzla do pozitivismu, regionalismu mikroanalýz, protože tak bychom se zbavili jednoho odkazu 19. století (historismu), ale navrátil by se odkaz jiný (pozitivismus). Další úskalí představuje odcizení historie společnosti (nebo obráceně), resp. odcizení historického vědomí a historické vědy. Stále častěji jsme svědky útoků na učitele dějepisu, kteří by neměli přetěžovat své žáky, nebo se setkáváme s tendencemi dějepis zařadit do upraveného „společenského základu“. Pokud by se tyto černé prognózy naplnily, stáli bychom ne před otázkou o smyslu českých dějin, ale o smyslu historického bádání. Je tedy nutné nalézt nový historismus, který se vyhne nostalgii 19. století a pesimismu současnosti? Důležitým tématem, které se také objevilo v 19. sto letí a poté se několikrát znovu dostalo do popředí sporů ve 20. století, byla diskuze o smyslu českých dějin. Miloš Havelka shrnul všech pět fází boje o smysl českých dějin v letech 1895−1989. Snad žádný jiný národ nevěnoval takovou pozornost vlastnímu smyslu dějin, a to i přesto, že toto téma patřilo po skončení 1. světové války mezi žhavé problémy současných historiků mnoha zemí. Marie a Dan Gawrečtí věnovali svůj příspěvek legen dám, mýtům, symbolům a stereotypům, které se váží

LITERATURA RECENZE

k českému (dříve rakouskému a československému) Slezsku. Už samotné vymezení hranic a nedostatečné vnímání důležitosti tohoto regionu je zajímavým té matem k zamyšlení i vědecké práci. Miroslav Kmeť přiblížil stereotypy a kulturní projevy rumunských Slováků. Petr Čornej se podíval na husitství z několika pohledů „optiky“. Proměn pohledů na kališnictví se v dějinách vystřídalo velké množství od zatracování přes prosté konstatování až po heroizaci, od náboženského hnutí přes sociální a politické až k národnímu hnutí. Král mezi lvy a mezi králi lev je počátek názvu příspěvku Václavy Kofránkové o Přemyslu Otakaru II. a historickém povědomí o něm v 19. století, který přináší zajímavé srovnání života Přemysla Otakara II. a jeho soka Rudolfa Habsburského. Páteří otakarských legend jsou dvě linie příběhu – „vztah krále a šlechty a česko-německý antagonismus“. Obě témata prošla v české historiografii dosti složitým vývojem od Dalimilových nářků nad nerespektováním zájmů šlechty, a tedy celého národa panovníkem, přes Pulkavovo hledání zrádce v rozhodující bitvě, po Hájkův a Stránského stavovský model správy státu či Balbínův stesk po zašlé české slávě. Rakouské dějepisectví vidí Přemysla jako pyšného vzbouřence proti majestátu římského krále a vidělo v něm počátek vzestupu habsburského rodu. Viktor Velek věnoval svůj příspěvek písním o svatém Václavovi a jejich hudební tradici, která podle tradice čítá přibližně pět set děl vztahujících se k osobě tohoto nejvýznamnějšího českého světce. Autoři publikující v druhém oddílu hledali odpovědi na otázky týkající se proměn českého pohledu na nacionalismus, úlohy národního vědomí v konstrukcích minulosti, reprezentace národa a národního zájmu. V názvu příspěvku Milana Řepy se objevují dvě koncepce pojetí nacionalismu ve výrazech „obrozený“ a „vymyšlený“. Slovo „obrozený“ vychází z teorie na cionalismu a jeho přístupu, který se nazývá „perenia lismus“, podle něhož jsou národ a národní vědomí věcné, odvěké nebo alespoň velmi staré jevy. Národ je tedy objektivně existující entitou a národní vědomí a nacionalismus jsou jeho reflexí. V pojmu „vymyšlený“ se prolínají přístupy, které teorie nacionalismu označuje jako „modernismus“ a „konstruktivismus“. V tomto pojetí je pojem „národ“ poměrně mladý (vznikal na přelomu 18. a 19. století) a v souvislosti s modernizací společnosti. První teorie slavila své úspěchy v 19. století a druhá v poslední čtvrtině 20. sto letí. Soudobá literatura se však nadále drží kontinuity národního vědomí od středověku až po současnost. Na zásadní otázku, co nám zbylo z nacionalismu 19. století, nabízí Milan Řepa pouze pracovní hypotézu. Zá kladním překážkou k tomu, aby mohl být vysloven definitivní závěr, je nedostatečný počet děl o nacionalismu ve 20. století. Autor se přesto domnívá, že z nacionalismu 19. století nezbylo téměř nic, respektive „nic podstatného, nic funkčního“. V 19. století nacionalismus naplňoval tři základní potřeby lidské existence – identitu, sociabilitu a transendenci. Dnes plní jen potřebu identity a nevede k sociabilitě a už

99 vůbec ne k transendenci. A to je málo. Dnešní vztah k národnímu vědomí je něco samozřejmého, přirozeného, a náš vztah k němu je tedy pasivní. To samozřejmě nelze říci o nacionalismu 19. století. Současný nacionalismus je konzumní. Ostatně vždyť je nacionalismem v éře konzumní společnosti. Příspěvek Jana Randáka o národních příbězích vychází z teze, že si nelze představit žádný národ či státní společenství bez jejich paměti, byť by měla podobu legend či genealogií a rodokmenů. Povědomí o minulosti (historické vědomí) je neodmyslitelnou formou sebeuvědomování společnosti a psaní o dějinách je s procesy formování nejen moderních evropských národů nerozlučně spjato. Pro národní příběhy je důležitější vyhovující podoba korespondující s aktuálními potřebami společnosti než historická skutečnost odpovídající autentickým pramenům. Minulost uzavřená v jasný příběh se stává pro soudobé potřeby dané society archivem vzpomínek, zkušeností a využitelné tradice. V českém prostředí roli tvůrce příběhu sehrál v 19. století František Palacký. Svými Dějinami národu českého postavil mnoho romantických představ do reálné roviny. Všechna následující období se s touto koncepcí musela vypořádat. K velkému zápasu o národní příběh došlo během protektorátu. Komunisté v čele se Zdeňkem Nejedlým vytvořili svůj vlastní příběh v textu Komunisté – dědici velikých tradic českého národa. Jednotlivé národní příběhy mů žeme dnes s odstupem hodnotit jako velmi jasná zrcadla své doby. Radomír Vlček hledá kořeny formování moderní české národní identity. Nezbytným předpokladem byla jistá politizace, ve které existuje rozdíl: měla-li komunita vlastní stát, pak držela stěžejní argument pro podpoření nezpochybnitelnosti národní existence; neměla-li komunita vlastní stát, tak byla těmi, kteří stát měli, přiřazena do druhé, nižší kategorie. Komunity druhé kategorie hledaly trumfy, jak představit národní výjimečnost. Vlček v tomto ohledu sleduje vliv slovanství na budování moderního českého národa. Mnoho národů hledalo vedle nutné opory uvnitř národa také další pádnější argumenty (německý pangermanismus vyrůstající v romantismu jako protiklad francouzského osvícenství). Romantismus a německý vzor sehrály v Čechách mimořádnou úlohu, zejména v podobě mýtu o slovanské statečnosti bránící se germánské síle, navíc podpořené Palackého slovanským demokratismem proti germánskému feudalismu. Není tedy pochyb, že slovanství sehrálo v tuto dobu významnou úlohu. Myšlenka slovanství žila jistě od středověku, teprve v době národní emancipace však sehrála důležitou roli. Vedle berličky, která podepírala to, co národní identitě chybělo – nejprve jazyk, posléze stát –, hrálo slovanství také úlohu hrozící hole s odkazem na Rusko. V meziválečném Československu idea slovan ské vzájemnosti opět hrála významnou roli, a to nejen v tradičním česko-německém národnostním souboji. Po druhé světové válce byla národní identita ovlivněna bipolarizací světa. Do dnešní doby přežily z 19. století

100


některé slovanské mýty a symboly, ale také bolestín- demokracii. Rozvíjí celou řadu dodnes aktuálních Masarykovských tezí, například o budování demoství české politiky. Jiří Štaif postavil svůj příspěvek na tezi, že nedíl- kratické kultury prostřednictvím dobrého vzdělání, nou součástí národní identity musí tvořit dostatečně zvláště politického, aby mohla prostupovat veřejnou početná, výkonná, společensky uznávaná a funkčně sféru a politické instituce, ale také sféru soukromou. diferencovaná vůdčí vrstva, která je reprezentativní V tom všem zanechal Masaryk cenné dědictví, které by nejen pro vlastní národ, ale také pro národy ostatní. mělo být rozvíjeno. Dobrým měřítkem pro zhodnocení, co z nás zbylo Problematikou obecní samosprávy se už tradičně z 19. století, je zkoumání elity, respektive argumen- zabýval Lukáš Fasora. Tentokrát se zaměřil na pozůtace, která za elitu považovala jisté osobnosti. Jako statky liberálního konceptu obecní samosprávy 19. sto zdroj této argumentace bylo použito Národní album letí ve srovnání se současným stavem. Ve dvacátém nakladatele J. R. Vilímka z roku 1899 ve srovnání století se oba totalitní režimy zasloužily o destrukci s anketou o největšího Čecha z roku 2005. demokratického základu samosprávy (zejména v le Karel Šíma se věnuje „českým výtečníkům“ z po tech 1942−1954). Do jaké míry je stav dnešní samohledu utváření vztahů politické reprezentace a občan- správy odkazem samosprávy 19. století, autor komenské společnosti. Všímá si formování národní reprezentuje s opatrností. Můžeme snad hovořit o probuzeném tace v 19. století od původně „kulturního“ projektu zájmu o tuto kontinuitu. první poloviny 19. století ke stále více hegelovskému Jiří Rak velmi zajímavě zhodnotil podobnost propojetí národní společnosti jako rivala rakouského jevů úcty, které česká veřejnost prokazovala nejprve státu s vlastním státoprávním projektem. Vidí paralelu „stařičkému mocnáři“ Františku Josefovi I. a poté v disentu 20. století, který stojí proti státu. V součas- prvnímu prezidentu Československé republiky, „tatíčnosti shledává jistou krizi legitimity politických stran, kovi“ Masarykovi. Veronika Sušová navázala příspěvkteré se proto snaží o propojení svých aktivit s různými kem o vnímání politické autority jako středoevropformami společenské angažovanosti a o legitimizaci ském kulturním vzorci také na osobnosti Františka prostřednictvím osobností uměleckého života. Josefa I. Politická kultura se ve střední Evropě rodila Antonie Doležalová kritizuje nadužívání a neurči- na střetávání imperiálního státu s národními společtost pojmu národní zájem, který je podle ní opiem lid- nostmi a z tohoto kontextu vznikalo politické pojmostva, iluzí, populismem a nástrojem ideologie bez idejí. sloví, formy definování či redefinování politických Vytváření příběhů s mýtickými strukturami v prvé řadě jevů a představy o nich a jejich vnímání. Velkou roli vypovídá o tom, kdo vypráví a pro koho vypráví, jaký hrála také tradice. Přílišná úcta k autoritám, strach zájem má a jakou potřebu chce uspokojit. Elita potře- a podřízenost vůči byrokracii, nestranický prezident buje moc a ostatní ochranu, kvůli které se často vzdají jsou jistými znaky středoevropského prostoru nejvlastní odpovědnosti. Mýtus o národních zájmech méně do poloviny 20. století, ale v jistém smyslu jsou podle autorky neexistuje. živé dodnes. Také Matěj Kotalík zkoumal kontinuitu Michael Wögerbauer uvádí několik příkladů mýtu monarchismu v období první Československé repubjednotného německého národa a jeho dopadu na liky. Soustředil se na obecné historické předpoklady literární historiografii v Čechách. Vyvrací některé pro význam monarchismu v českém národním pověstereotypy, např. o vyspělosti němčiny oproti češtině domí konce 19. století a první třetiny 20. století a na v 17. a 18. století nebo o češtině jako výhradně sel- monarchistické a patriarchální rysy ve společenské ském jazyce a němčině jako o výhradně „panském“ recepci prezidenta Masaryka a jeho autoprezentaci na jazyce nebo také o německé literatuře v Čechách jako veřejnosti i jeho obrazu vytvářeného okolím. součásti jednotné německé literatury. Tyto pohledy Marie Macková popsala proměny druhého života vzniklé v romantismu musí být odmítnuty. státního úředníka, který je pro střední Evropu tak Třetí oddíl odráží velký zájem posledních dvaceti charakteristickým prvkem. Každá doba vytvářela svůj let o politiku v nejširším slova smyslu v kontextu vlastní socioprofesní mýtus o úřednících. Samozřejmě hledání vzorů, modelů či inspirací pro dnešní dobu. ani tato vrstva nebyla v žádném případě homogenní. Bádání o politické kultuře, státní správě a samosprávě V době monarchie byl státní úředník kritizován za neschopnost, neprofesionalitu a nevzdělanost, nikdy v 19. století je tak v hledáčku mnoha historiků. Milan Hlavačka se snaží o jakousi inventuru sou- mu primárně není vyčítána úplatnost, nadbytečnost časného stavu české občanské společnosti na základě nebo zaujatost. Československo převzalo úřednickou parametrů liberálně občanské společnosti 19. století ve legislativu téměř kompletně (kromě uniforem) od mo dvaceti tezích, ve kterých usiloval o to, aby nebyl vznik narchie. Teprve nacisté a komunisté vytvořili úředníliberálně občanské společnosti v českých zemích ztotož- kům zcela negativní renomé, které v modifikované ňován pouze s jedinou sociální vrstvou (měšťanstvem) podobě žije i v současné době. Tradice 19. století ožila a jedním národním hnutím (českým nebo německým), ve svém hodnocení o neschopnosti, nevýkonnosti, ale aby spíše naznačoval nadčasové a nadregionální přemnoženosti a v neposlední řadě ve své papírové, principy, který byly pro novou liberálně občanskou spo- tabulkové a škatulkové byrokratičnosti úředníka. Luboš Velek představil příspěvek k počátkům lečnost typické. Marie Neuderflová zdůrazňuje význam konceptu české moderní politické kultury na případu tisku ČesMasarykovy „humanitní demokracie“ pro současnou kého státního práva a císařského reskriptu z 12. září

LITERATURA RECENZE

101

1871 v mnoha podobách (včetně toaletního papíru, zajímavější je však vykreslení postav. Fikce může být který byl občas i použit ke svému účelu a poslán na v jistém ohledu mnohem přesnější než historie, propříslušná místa politická jako vyjádření názoru české tože historie sice popisuje to, co se stalo, ale to může být často pouze výjimkou z obecných pravidel, zatímco veřejnosti). Jan Županič věnoval svůj příspěvek proměnám např. poezie ukazuje, co se za daných okolností musí obrazu šlechtictví od 19. do 21. století. Obliba šlech- přirozeně stát, takže otvírá pohled na lidskou přirotictví se dnes objevuje i ve velmi kuriózních podobách zenost a vybavuje nás obecnými pravidly praktického různých padělků a hrátek na urozenost. rozumu. Austenová chápe morální čin jako vědomý Ivan Jakubec srovnal instituce obchodních a živno akt, a proto ji zajímají postavy, které o správné jednání stenských komor 19. a 20. století se současnou Hos- usilují. Ani historik by neměl pro všechny hlubokomypodářskou komorou České republiky, upozornil ale na slné popisy strukturálních společenských rysů zapokontinuitu velmi zásadních rozdílů a i malé pravomoci menout na člověka a jeho tajemství i touhy, především současné Hospodářské komory. Jan Hájek poukázal na jeho touhu po štěstí. na ahistorické pojmenování kampeliček v 90. letech Eva Kalivodová použila ve své práci pohled literár20. století po institucích z 19. a 20. století. Samotný něhistorický k posouzení dvou překladů knihy Harriet pojem kampelička je vlastně pouze produktem eko- Beecher Stoweové (1811−1896) Uncle Tom’s Cabin nomického nacionalismu konce 19. století. Správně (1851), který u nás vyšel jako Chaloupka strýčka Toma, bychom měli mluvit o reiffeisenkách, podle prus- zároveň se však zamýšlí nad kulturněhistorickým ro kého národohospodáře Fridricha Wilhelma Raiffei- dovým (genderovým) pohledem při psaní a poté také sena (1818−1888). František Cyril Kampelík nemá při překladu knihy. Poměrně věrný Klácelův překlad s „kampeličkami“ takřka nic společného, i když se ve byl záhy vytlačen primitivním překladem Vojáčkovým svém díle spořením obyvatelstva zabýval, nenavrhl a Pospíšilovým, který z knihy vypustil celou řadu kulžádnou praktickou podobu. Činnost původních kam- turních, sociálních a genderových otázek, a vytváří tak peliček směřovala zejména k zemědělství, nikoliv z knihy dětské čtení, které původní autorka rozhodně k peněžním a obchodně-podnikatelským aktivitám. neměla na mysli. Osudový rozdíl mezi kampeličkami „starými“ a kamMartin Kováč představil stále živé téma Jack Rozpeličkami moderními však tkvěl v míře ručení, jak parovač a pokusil se odpovědět na otázku, nakolik je se o tom přesvědčilo mnoho důvěřivých, kteří přišli Jack a události s ním spojené „v nás“. Příběh z East o všechny úspory. Z tohoto hlediska je použití jména Endu ovlivnil skutečné dějiny například vlnou antikampelička možné hodnotit jako zneužití značky zá semitismu, kdy byli Židé spojováni s rituálními vražložen reiffeisenova typu z předminulého století. dami. Na příběhu obětí Jacka Rozparovače lze ukázat 19. století si nelze představit bez osobností a hlav- život žen v East Endu a Whitechapelu, kde si většina ních postav, ale ani bez jistých obecných charakteristik žen přivydělávala prostitucí, aniž by to někomu přijednotlivých složek tehdejší společnosti. Díky práci hi padlo nemravné nebo zvláštní. V souvislosti s tímto storiků můžeme nahlédnout do života státníků, vědců, tématem je možné mluvit také o počátcích bulváru. V oblasti tzv. sociálních otázek zaujímá v této době umělců, zločinců, šlechticů atd. Na obranu, respektive obhajobu či ještě lépe vylep- nejvíce pozornosti genderová problematika, zvláště šení obrazu Wácslawa Wladiwoje Tomka v české postavení ženy v rodině, její role a šance ve společhistoriografii pozvedl pero Bohumil Jiroušek, který nosti. Marie Bahenská použila ve svém příspěvku vysvětluje konzervativní Tomkovy postoje. Mýtus o ná o rozvoji ženského hnutí termíny pomalu, pozvolna, rodu bez šlechty bortí Zdeněk Bezecný na příkladu po špičkách, které lze chápat na jedné straně jako barona Ferdinanda Hildprandta a poukazuje např. na nenápadný, avšak vytrvalý styl práce ženských spolků pozemkovou reformu, která byla nesmyslně chápána i individualit, na druhé straně označuje způsob, jakým jako odveta za Bílou horu. S osobností Václava Tilleho, se s emancipačním hnutím vyrovnávala široká veřejkterý žil ve stínu vrstevníka se stejnými životními daty nost. Daniela Tinková přispěla k genderovému tématu (1867−1937), F. X. Šaldy, nás seznamuje Dagmar příspěvkem o „oddělených sférách“ „veřejného muže“ Blümlová. Róbert Kiss Szemán hledal střípky z Kollá- a „soukromé ženy“ vzniklých v 19. století a přežívajírova díla v nás i důvody, které vedly téměř k jeho zapo- cích až téměř dosud. Milena Lenderová nazvala svůj mnění. Na aktuální odkaz Júlia Botta (1848−1926), příspěvek Model mateřství – životodárný a životakterý byl advokátem, notářem, publicistou, pedago- schopný stereotyp. Ženství bylo nerozlučně spojováno gem, historikem a vůbec představitelem slovenské s mateřstvím jako ideální prostor pro uplatnění ženy inteligence, odkazuje Ĺubomír Lábaj. jako pasivní části populace v teoriích „soukromé nebo Jiří Hanuš otevírá zajímavý pohled na dílo anglické privátní ženy“. Posun mateřství od něčeho přirozespisovatelky Jane Austenové a zdůrazňuje potřebu ro ného (biologického) ke společenskému poslání oslamánu jako důležitého pramene pro historické bádání. vovanému ze všech stran má své kořeny již v 18. století. Například v oblasti společenských tříd Austenová Celodenní nasazení však nebylo vnímáno jako práce, dokonale zachytila jemné rozdíly a nuance společen- ale projev mateřské lásky, ve které žena nachází své ských rituálů střední vrstvy a také složitost rodinných štěstí. V dnešní době již mateřství není povinností ani vztahů. I v oblasti náboženství je možné se dozvědět „přidanou hodnotou ženství“, ani službou společnosti, mnohé (otec Austenové byl anglikánský kněz). Nej- ale svobodnou volbou. V tomto je snad odkaz 19. sto-

102 letí překonán. Denisa Nečasová věnovala svůj příspěvek nadčasovým stereotypům o ženách v politice. V 19. století byla žena v politice něčím zcela fiktivním, v éře komunismu měly ženy naopak, alespoň v proklamacích, nalézt své místo ve všech aktivitách, tedy i v politice. Realita však byla zcela odlišná a v podstatě zůstalo vše jako v 19. století, včetně rétoriky a argumentace. Magdaléna Pokorná se věnovala manželství z 19. století v kontextu ideálu, reality a rozvratu na příkladu manželů Boženy a Josefa Němcových. Jako pramen použila osobní korespondenci a policejní zá znamy. Manželství Němcových se jí jeví plné moderních problémů, které známe i my. Alice Velková se ve svém rozboru pokusila odhalit změny v praxi při vyhotovování právních pořízení v první polovině 19. století a řešila otázku, zda se měnilo právní vědomí společnosti například zvyšováním počtu právních pořízení, a také změny sociální struktury lidí, kteří k tomuto úkonu přistupovali. Na základě sondy se autorka domnívá, že postupně klesal význam testamentů ve prospěch svatebních smluv. Ty však měly jiný charakter než dnes, kdy se sepisují spíše v případě partnerů, jejichž majetek je výrazně odlišný. V 19. století naproti tomu zajišťovaly majetkovou rovnováhu manželství. Navíc měly často za úkol chránit postavení ženy, zaručit, že se ženě za majetkový přínos do manželství dostane stejných práv jako jejímu manželovi, a zajistit jí odpovídající postavení v případě manželovy smrti. Poslední oddíl se věnuje nadnárodnímu či meziná rodnímu kontextu a českým vztahům se zahraničím. František Šístek představil jihovýchodní Evropu v po hledu české společnosti od 19. po 21. století s poukazem na to, co je znakem kontinuity s 19. stoletím a co je naopak podmíněno změnami 20. století. Na jedné straně vnímali Češi jazykovou blízkost jižních Slovanů, zároveň pro ně šlo o bránu do Orientu, ale také o divoký Balkán obývaný mnoha etnickými a náboženskými skupinami, které mezi sebou neustále bojují, odtud pochází také pojetí Balkánu jako něčeho negativního, ať už si pod tím pojmem představíme cokoliv. Waldemar Łazuga se zabýval trojjakostí polské politické kultury v 19. století v rámci tří záborů. Ve vnímání lidí dopadlo nejhůře Velkopolsko, které jako by nemělo nic, čím by nadchlo. Přece jen se najdou ně které rysy, které mohou být oceněny – vedle hmotných úspěchů také sociální homogenita a s ní spojený menší sklon k individualismu atd. František Stellner a Radek Soběhart vystihli počátek negativního obrazu Ruska u české veřejnosti v letech 1848−1849. Původní rusofilství vycházelo z národního obrození a romantických představ a nezakládalo se na znalosti ruské společnosti. Postupně se však Rusko stalo ztělesněním konzervatismu, legitimismu a monarchismu v tom nejvyhraněnějším smyslu. Pověsti jistě nepomohlo ani potlačení děkabristického (1825) a polského povstání (1831). Vztah k Rusku vyjádřil v roce 1848 František Palacký v dopise do Frankfurtu, kdy odmítl universální ruský


monarchismus a v duchu austroslavismu se vyslovil pro silné Rakousko. Tento názor podpořili i mnozí další. Ani účast na potlačení povstání v Uhrách ne mohla být vnímána pozitivně. Česká politika se tak v podstatě definitivně odklonila od svého ruského bratra. Cesta do Ruska na počátku června 1867 je jen malou epizodou. Jiří Kořalka sledoval příznivé i negativní zprávy o Češích v zahraničním tisku 19. století. Představa Evropy o Češích jako národu byla v 19. století mlhavá a Češi v ní, podobně jako ostatní Slované, vystupovali jako barbaři. V německém, francouzském i britském tisku se rozpoutala široká diskuze o panslavismu, proti němuž vzneslo v mnoha zahraničních periodikách námitku několik českých autorů. Vlnu kritiky vyvolal také Palackého dopis do Frankfurtu i svolání Slovanského sjezdu do Prahy v roce 1848. Také pověst Rakouska byla po revoluci 1848−1849 značně špatná a dotýkala se celé říše včetně Čechů. Kritika se snesla na hlavy Čechů i během jejich demonstrativní cesty do Ruska v roce 1867 nebo u příležitosti jednání o fundamentálkách v roce 1871, v souvislosti s drobečkovou politikou, která měla Rakousko oddalovat od Německa atd. Jisté ohlasy úspěchů národního hnutí můžeme najít v tisku menších národů (např. Finů), české časopisy naopak informovaly např. o úspěších Finska a Norska při uplatňování rovnoprávnosti žen v politickém životě. V rámci Národní rady české měla první sekce zahraničního odboru vydávat publikace o českém národě v hlavních evropských jazycích. V čele této instituce stál v letech 1909−1912 Albín Bráf. Ivan Pfaff představil zvláštní kapitolu raných česko-anglických vztahů v předbřeznové éře (leden 1827−červen 1833) na příkladu korespondence Františka Ladislava Čelakovského (1799−1852) s Johnem Bowringem (1792−1872). Bowring byl člověk mnoha profesí a vyznavač antologie poezie ruské, polské, srbské, maďarské a poté také české. V roce 1832 dorazila do Prahy jeho dlouho očekávaná kniha The Cheskian Anthology. Being a History of the Poetical Literature of Bohemia. Přestože znamenala pro české obrozence jisté zklamání, byla to na dlouhá léta jediná kniha o českém prostředí v anglicky mluvícím světě, jak ostatně dokládá předchozí příspěvek. V celém sborníku považuji za nejcennější první dva oddíly, i když i ostatní části jsou velmi přínosné. Všechny příspěvky vykazují velmi vysokou kvalitu zpracování, hojnou rozmanitost použitých metod, koncepcí, pohledů, a mohou se tak stát vzorem pro novou nastupující generaci a příjemným počtením pro ostatní. I když je práce psaná převážně historiky, kteří nahlížejí více do minulosti než do přítomnosti, musíme si uvědomit, že ani historik není ušetřen pohledu své vlastní doby v podstatě ve všem, co dělá – proto je i tento pohled velmi aktuální. Sborník tak přináší mnoho informací o 19. století, ale zároveň vypovídá i o současnosti. V tom spočívá jeho velký přínos. Stanislav Knob

LITERATURA RECENZE

ŘEZNÍČKOVÁ, Kateřina: Študáci a kantoři za sta rého Rakouska : České střední školy v letech 1867– 1918. Praha : Libri, 2007, 215 s. ISBN 978-80-7277163-9. Recenzované dílo představuje v naší historiografii unikátní pokus o vytvoření komplexního pohledu na každodenní život na českých středních školách a sondu do struktur studentů a členů profesorských sborů v období přibližně od poloviny 19. století do roku 1918. Za poněkud matoucí a nepřesný však lze vzhledem k obsahu knihy považovat již její název. Autorka se chce podle něj věnovat „českým středním školám“, přitom ale není vůbec jasné, jestli se jedná o školy s češtinou jako vyučovacím jazykem či o ústavy na území Čech, resp. českých zemí. Čtenář se teprve v úvodu dozvídá, že je dílo zaměřeno na dvě gymnázia s češtinou jako vyučovacím jazykem nacházející se na území Čech. Druhá obtíž vyplývá z pojmu „střední škola“. Mezi střední školy jakožto instituce zaměřené na přípravu k dalšímu studiu a představující mezičlánek mezi nižším a vysokým školstvím je možné ve sledovaném období zařadit nejen chlapecká gymnázia, jimiž se autorka zabývá, ale také reálky, popř. jejich kombinace, od konce 19. století rovněž dívčí gymnázia a po roce 1900 i dívčí lycea. Vzhledem k avizovanému časovému období (1867–1918) se jako nevhodné jeví také užití termínu „Rakousko“ pro označení habsburské monarchie. Za problematický lze navíc do jisté míry považovat i pojem „kantor“. Námitku je možné vznést také vůči časovému vymezení práce. Rok 1867 je jistě významným mezníkem, nepředstavuje však, viděno optikou vývoje středoškolských institucí v habsburské monarchii, natolik důležitý bod jako např. rok 1849 (uveřejnění a provizorní potvrzení Exner-Bonitzovy reformy). Autorka sama v textu zdůrazňuje význam této reformy pro další vývoj středních škol a často z ní vychází při sledování různých jevů. V knize je zároveň na mnoha místech překračován vymezený časový rámec až k polovině 19. století. Z tohoto důvodu by byl proto rozhodně adekvátnější upravený název práce s časovým vymezením 1848 (1849)–1918, samozřejmě s určitým doplněním údajů ke sledovaným středním školám pro období do roku 1867. Publikaci otevírá snad až příliš krátký úvod (s. 9–10; cirka 1 strana textu), v němž se autorka bohužel omezila pouze na výčet hlavních otázek, k jejichž zodpovězení se pokouší přispět, a zdůvodnění výběru dvou ústavů, na nichž hodlá dokumentovat vyřčené závěry obecnějšího charakteru. Těmito školami jsou gymnázium v Jindřichově Hradci a pražské Akademické gymnázium. V úvodu absentuje řádné zasvěcení do problematiky, užitá metodika práce, popř. určitá charakteristika pramenné základny a dosud vyšlých prací podobného zaměření, ať již české či zahraniční provenience. O literatuře a pramenech je poněkud nesystematicky a snad až příliš stručně pojednáno na konci díla (s. 187–188) před soupisem užitých pramenů a seznamem literatury. Dílo je logicky rozvrženo do čtyř hlavních, dále členěných kapitol. V první kapitole nazvané Vývoj střed-

103 ních škol v 19. století (s. 11–34) se autorka nevěnuje pouze avizovanému 19. století, ale v dílčích podkapitolách předkládá čtenáři nejprve potřebný historický nástin vývoje gymnaziálních ústavů na území monarchie od 16. století až do roku 1848 (s. 11–15). Přes relativně malý prostor věnovaný tomuto období se zde autorce podařilo vytvořit poměrně ucelený pohled na zkoumanou problematiku. Za zarážející je možné považovat fakt, že v textu není vůbec zmíněno území Slezska. Je tomu tak trochu paradoxně i v místech, kde je popisována situace v Čechách a na Moravě. Oproti ostatním podkapitolám není tato žádným způsobem vyznačena, což znesnadňuje čtenáři orientaci v knize a zároveň znehodnocuje jeho vstupní informaci o ob sahu díla, kterou získává na základě pohledu do jeho obsahu. Další podkapitoly jsou věnovány Bonitz-Ex nerově reformě, období od 50. let až do roku 1867, střednímu školství od rakousko-uherského vyrovnání až do Marchetovy reformy v roce 1908, Marchetově reformě, období první světové války a dívčímu školství. U těchto podkapitol (s výjimkou poslední) je třeba v prvé řadě ocenit jejich logickou a chronolo gickou návaznost stejně jako zařazení některých důležitých vývojových mezníků jako samostatných podkapitol (např. Bonitz-Exnerova a Marchetova reforma). Podávají přehledným způsobem základní a dostatečný úvod do problematiky s historickým nástinem vývoje středoškolských institucí od poloviny 19. století do roku 1918. Řezníčková se však nedokázala vyhnout nebezpečí některých nemístných zjednodušení a nepřesných či nesprávných výroků nebo výskytu formálních nedostatků. Na tomto místě lze zmínit alespoň několik příkladů. Výrok, že „padesátá léta obecně znamenala pro střední školství (a nejen pro ně) krok zpět“, je zářným příkladem zjednodu šení, nepřesnosti a ve svém důsledku i faktické ne správnosti. Pominu v této souvislosti nesporný přínos padesátých let v rovině hospodářského vývoje a zaměřím se pouze na oblast středního školství. Již od roku 1849 začala být ve středoškolské praxi uplatňována významná Bonitz-Exnerova reforma, definitivně po tvrzená císařem v roce 1854, která znamenala markantní a nezpochybnitelný krok vpřed oproti předchozímu stavu. Výrazný krok zpět představovaly pro střední školy naopak důsledky uzavření konkordátu v roce 1855. Bylo by tedy mnohem vhodnější omezit platnost výroku pro střední školství pouze na druhou polovinu 50. let 19. století. Podobně se čtenář nedočká vysvětlení, proč přibývá v 70. letech gymnázií a reálek. Autorka se v této souvislosti omezuje pouze na konstatování, že vznikají na náklad obcí a že tehdejší ministr kultu a vyučování Karl Stremayr není příliš nakloněn českým snahám o rozšíření sítě českých středních škol. Je zde zcela opomíjen zásadní fakt existence poptávky společnosti, jednotlivých národností, obcí, zemí i státu po vzdělání a kvalifikované pracovní síle v kontextu hospodářského, sociálního, kulturního, správního a politického vývoje habsburské monarchie. Středním školám náleželo v daných lokalitách a době rozhodně zásadnější místo, než je čtenáři umožněno pochopit

104 z výkladu Řezníčkové. Značným zjednodušením a ne přesností ze strany autorky je rovněž označení vzniku české univerzity v roce 1882 za velký impuls rozvoje středního školství. Za formální nedostatek je možné považovat absenci citace s odkazem na literaturu, pramen nebo konkretizaci informace u některých zásadních nařízení, reforem a mezníků vývoje středních škol. Podkapitole Dívčí školství by vzhledem k jejímu obsahu příslušel spíše název Dívčí vyšší školství, popř. Dívčí střední školství. Druhá kapitola je nazvána Organizace studia (s. 35–100) a je v ní v samostatných podkapitolách pojednáno o vstupu na střední školu, organizaci školního roku, zkoušení a klasifikaci, maturitní zkoušce, obsahu vzdělávání, náplni jednotlivých předmětů, disciplinárním řádu, studentských plesech a akademiích, celoškolních výletech, třídních výletech, vycházkách a exkurzích. Pro tuto kapitolu je příznačné, že zde jsou obecné historické jevy a vývojové trendy, podložené studiem odborné literatury a tištěných pramenů, dokumentovány na příkladu Akademického gymnázia, resp. zejména gymnázia v Jindřichově Hradci. Ocenění zaslouží velmi vhodné využití publikovaných vzpomínek studentů a beletrie, což činí text pro čtenáře přístupnějším a srozumitelnějším. Řezníčková poměrně erudovaně seznamuje s oficiálními podmínkami přijetí na střední školy (resp. gymnázia), financováním studia, harmonogramem školního roku, organizací vyučovacího týdne, učebními plány a osnovami pro gymnázia, genezí a vývojem disciplinárního řádu, organizací a průběhem studentských plesů, aka demií a třídních (školních) výletů aj. Celkový pozitivní dojem získaný po přečtení této kapitoly do jisté míry zastiňuje výskyt určitých nepřesností, neúplných informací, přílišných zobecnění, absence některých údajů či nedostatečné vysvětlení zkoumaných jevů. Jako nevhodné se mi zdá mimo jiné porovnávání údajů o předčasném zanechání studia pro léta 1866–1918 (Jindřichův Hradec) se záznamy z let 1870–1890 (Akademické gymnázium v Praze). Nedostatkem jiného rázu je naopak poněkud nesystematické zařazení sondy do výuky tělesné výchovy ve škole v Jindřichově Hradci do podkapitoly o sportovních hrách, když je tělesné výchově věnována zvláštní samostatná podkapitola. Tvrzení, že studentů „mojžíšského vyznání“ bylo na školách obvykle mezi pěti a deseti procenty, je nepřesné a zavádějící. Možná tomu tak bylo v případě zde zkoumaných škol (což však není nikde uvedeno), ale není v žádném případě možné tento fakt vztahovat na veškerá gymnázia, resp. střední školy nejen v Čechách, ale v českých zemí obecně. Je prokazatelné, že střední školy s němčinou jako vyučovacím jazykem vykazovaly často výrazně vyšší zastoupení židovských studentů, než jaké uvádí Řezníčková (názorným příkladem je gymnázium v Hranicích, kde podíl těchto studentů představoval v letech 1871–1920 dokonce 21,2 % z celkového počtu). V části o studentských plesech a akademiích je zcela opomenuta významná účast lokálních elit – politických i ekonomických – na těchto podnicích. Dokladem toho, že autorka není


vždy schopna rozeznat podstatné od nepodstatného, je její detailní popis ojedinělého exemplárního případu kritiky organizace studentské akademie z roku 1912 v téže podkapitole, místo aby raději více pohovořila o úloze těchto školních akcí v životě příslušné lokality. Třetí kapitola Středoškolští studenti (s. 101–144) představuje pokus proniknout do struktur studentstva analýzou sociálního původu studentů a jejich místního složení. Ve zvláštních podkapitolách je rovněž pojednáno o studentském bydlení, hospodářských poměrech, volném čase středoškoláků, vlastenectví studentů, literárních počinech, provozování hudby, tance, divadla, sportu a jiných „méně vznešených“ zálib. Autorka správně podotýká, že středoškolští studenti nebyli jednolitou skupinou, kterou by bylo možné jednotně charakterizovat. Správně je poukázáno i na proměnu charakteru studentstva během sledovaného období. Analýze sociálního původu podrobila studenty jindřichohradeckého gymnázia na základě sondáží do tzv. hlavních katalogů této školy v pětiletých intervalech během období let 1870–1916, přičemž vycházejíc z odborné literatury konstatuje: na české střední školy přicházeli na rozdíl od německých středních škol studovat ve větší míře i chlapci z nižších sociálních vrstev, což také dokumentuje v provedené analýze (resp. spíše v příslušné tabulce otištěné v příloze). Výhrady lze však mít k užité metodice práce. Řezníčková analyzuje veškeré studenty, kteří v daném školním roce navštěvovali gymnázium. Vzhledem k pětiletým rozestupům časových sond je proto část studentů zastoupena ve dvou sondách, což vede k určitému zkreslení dosažených výsledků. Uplatněný postup není autorkou nikde vysvětlen, stejně jako to, proč její analýza končí právě školním rokem 1915/1916 (snad je tomu tak kvůli striktnímu dodržení pětiletého intervalu). Omezením časové sondy na jeden konkrétní rok se navíc autorka vystavila nebezpečí, že zvolený rok bude specifickým a zapříčiní zkreslení hodnot. Místo aby byly získané údaje porovnány s jiným gymnáziem (nejlépe s jiným vyučovacím jazykem nebo typologicky odlišné lokality) nebo typem střední školy (reálky, případně některé z kombinací gymnázia a reálky), jsou komparována data jindřichohradeckého gymnázia se sociálním složením českých studentů pražské univerzity podle G. B. Cohena. Otázkou také zůstává, proč nebylo využito některé jiné stratifikační schéma společnosti pro období 19. a počátku 20. století, ať již české nebo zahraniční provenience. Srovnání s jinými střední školami se přitom nabízelo – bylo možné komparovat data např. s údaji o sociální skladbě středoškolských studentů českých gymnázií Moravy a Slezska (pro období do roku 1918), případně gymnázií prvorepublikového období. Čtenáři je umož

Ze všech vytvořených prací by autorce pro komparaci posloužily např. MALCHAROVÁ, J.: Ma tiční gymnázium v Opavě do vzniku Československa (1883–1918). Diplomová práce. Ostrava 2001; KOU ŘILOVÁ, K.: Holešovské gymnázium do vzniku ČSR. Diplomová práce. Ostrava 2002; KUBANÍKOVÁ, J.:

LITERATURA RECENZE

něno si vedle představy o sociálním původu studentů gymnázia v Jindřichově Hradci vytvořit také představu o struktuře povolání otců studentů téhož ústavu, jejíž analýza byla provedena za využití stejné metodiky. Řezníčková v části věnované sociálnímu původu studentů konstatuje a nevysvětluje, což lze dokumentovat např. na absenci vysvětlení a faktografického doložení výroku o tom, že v Praze byla oproti jiným místům větší koncentrace zámožnějších a lépe postavených rodin. Podobné nesrovnalosti je možné pozorovat také při čtení části o místním složení studentů, kde navíc Řezníčková nevytěžila zdaleka všechny informace, které jí analyzovaný pramen (hlavní katalogy) nabízel: postihnutí bydliště studentů při studiu, vymezení teritoria původu studentů na základě rodiště nebo trvalého bydliště atd. Mnohem jistější a věrohodnější ve svých soudech je autorka naopak v podkapitolách o podmínkách při studiu, každodenním životě, zájmech a volnočasových aktivitách studentů, v níž se hojně opírá o vzpomínky studentů. Tyto představují velmi přínosnou část celého díla, neboť uceleně pojednávají souvislostech a jevech, které byly doposud jinými autory často opomíjeny. Ve čtvrté, závěrečné kapitole s nepřesným názvem Středoškolští profesoři (s. 145–171) je nejprve načrtnuta příprava na výkon povolání středoškolského pedagoga. Přitom je proveden krátký exkurz před rok 1848, jsou rozvedeny důsledky změn vyvolaných Bonitz-Exnerovou reformou i dalšími reformami systému z let 1881, 1897 a 1911. Opomenuta nezůstala ani problematika tzv. zkušebního roku (Probenjahr), kde však mohlo být přece jen poněkud více pohovořeno o těžkostech, které znamenal pro řadu budoucích profesorů. Podkapitola o složení pedagogického sboru se zaměřuje především na jeho velikost a hierarchiii, přičemž více než polovina textu je věnována suplentům. I když by se dalo očekávat, že zde bude pojednáno také o fluktuaci, teritoriálním původu nebo mobilitě středoškolských pedagogů, zůstala tato témata nedotčena. Pouze mobilita je alespoň částečně (i když vcelku nelogicky) přiblížena v rámci podkapitoly o zdravotním stavu profesorů. Ve zbývajících podkapitolách o postavení, finančních poměrech a sociálním postavení jsou středoškolští pedagogové představeni jako státní úředníci se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Zařazeni jsou správně do sociální skupiny inteligence. Podle autorky byla jejich společenská prestiž vysoká a hlavně v menších městech patřili k „vybrané společnosti“. Z toho pak autorka dedukuje také závaVývoj českého gymnázia v Kroměříži do vzniku Československa. Diplomová práce. Ostrava 2003. STEIN BACHOVÁ, V.: Sociální původ studentů gymnázia v Domažlicích a ve Stříbře v letech 1918–1938. Stu die k sociálním dějinám 7, 2001, s. 132–157; MAC KOVÁ, M.: Studentstvo gymnázií v Lanškrouně a ve Vysokém Mýtě v letech 1918–1938. Studie k sociálním dějinám 9, Opava 2002, s. 23–47; MERTOVÁ, K.: Stu denti středních škol okresu Chomutov 1918–1938. Studie k sociálním dějinám 9, 2002, s. 49–135.

105 zek profesorů k určitému typu chování na veřejnosti i doma. V této souvislosti nevyužila autorka bohužel některých novějších prací vzniklých na podobné téma. Poslední podkapitola je pokusem znázornit a objasnit obraz osobnosti středoškolských profesorů v očích žáků a veřejnosti. Významnou úlohu při koncipování této části díla sehrály vzpomínky studentů, kterých je (ostatně jako v celém díle)dovedně využito. Příčinu přísného chování profesorů vůči žákům spatřuje Řezníčková v jejich sociálním původu, nedostatečných vědomostech z oboru pedagogiky, didaktiky a psychologie a v poměrech panujících na řadě škol. Tvrzení o sociálním původu středoškolských pedagogů zejména z nižších a středních vrstev společnosti by si však zasloužilo podložení na základě analýzy nebo alespoň sondy do personálií členů pedagogického sboru. Tezovitý charakter závěru práce je přes svou délku (čtyři strany) obsahově nedostačující. Omezuje se v podstatě na opakování již v jednotlivých kapitolách vyřčených výroků. Postrádá patřičný nadhled, syntetizující informace zařazené do širších souvislostí hospodářského, sociálního, komunálně-politického a legislativního vývoje přinejmenším habsburské monarchie zkoumaného období. Na recenzovaném díle je třeba ocenit především odvahu při volbě tématu celé práce i jednotlivých kapitol a komplexní pohled na zkoumanou problematiku (avšak často pouze avizovaný). Vyzdvihnutí si zaslouží rovněž zvolená čtivá forma výkladu, který je na mnoha místech vhodně doplněn poutavými citacemi ze vzpomínek studentů či beletrie. Pozitivním počinem je vedle poměrně zdařilého propojení obecného vývoje a jeho dokumentace na příkladu jindřichohradeckého gymnázia také zařazení slovníčku odborných výrazů užitých v textu (s. 185–186). Zvolená poutavá forma výkladu však velmi často vítězí nad jeho obsahovou stránkou. V celé knize se vyskytuje řada nepřesných a nesprávných tvrzení, poměrně časté jsou i příliš zobecňující informace nepodložené patřičnými daty. Výtky lze však směřovat i k vlastnímu konceptu práce. V názvu avizovaných středních škol se čtenář v tomto díle nedočká. Za nevyhovující je možné považovat zobecnění vytvořené převážně na základě analýzy údajů pro gymnázium v Jindřichově Hradci a jen po skrovnu doplňované o poznatky z pražského Akademického gymnázia. Mnohem cennější a výmluvnější by jistě bylo provedení komparace na základě analýzy více středoškolských ústavů (nejen gymnaziálních) z různých oblastí Čech nebo českých zemí, typologicky odlišných lokalit a regionů, resp. ústavů s různými vyučovacími jazyky. Kniha vychází ze slušné znalosti odborné literatury, i když pro vytvoření uceleného pohledu na zkoumanou problematiku i postižení podstaty určitých jevů autorce zcela evidentně schází znalost některých prací (např. Cohenovo dílo Education and Middle-Class Society in Imperial Austria 1848–1918. West Lafayette. Indiana 1996; příspěvky J. Havránka, J. Kolejky či A. Pokludové o inteligenci, středoškolských pedagozích a středních školách, ně které příspěvky z německé řady o Bildungsbűrgertum

106 aj.). Při pohledu do použitých pramenů je zřejmé, že bylo využito různých druhů archivních pramenů, jež umožňují poměrně komplexně obsáhnout téma vývoje určité střední školy na úrovni její mikroanalýzy: školní kronika, hlavní katalogy, protokoly o profesorských poradách, osobní spisy profesorů nebo pozůstalosti. Z tištěných pramenů je třeba ocenit zejména široké využití výročních zpráv, dobového tisku českých středoškolských profesorů, popř. norem vztahujících se ke střednímu školství. Vytknout však lze jen sporadické využití regionálního tisku (a to ještě v souvislosti se vzpomínkami) a absenci školských schematismů zemského nebo předlitavského významu, které by po mohly zařadit zkoumanou problematiku do širšího rámce vývoje středního školství. Práce je opatřena poznámkovým aparátem, jenž je umístěn až za jejím závěrem, což čtenáři stěžuje orientaci v poznámkách a plynulost četby. Počet poznámek (266) je vzhledem k rozsahu výkladové části (171 stran) adekvátní, avšak zejména u některých závažných mezníků, významných ministerských výnosů a nařízení příslušný odkaz chybí. Za formální nedostatek považuji fakt, že při citaci archivních pramenů není zásadně uváděno inventární číslo. U díla s podobnou tématikou by se dalo očekávat zařazení bohaté obrazové přílohy, fotografií členů profesorského sboru a studentů, školních budov či školních akcí. Tyto však recenzovaná kniha neobsahuje, výjimkou je pouze obálka, a to je na knihu podobného charakteru žalostně málo. Práci obohacují tabulky (10), které jsou otištěny v příloze na jejím konci a jež dokumentují některá tvrzení v textu. U prvních tří tabulek by čtenář jistě uvítal také pramen, na jehož základě byly vytvořeny. Přes veškeré výše uvedené připomínky považuji recenzovanou knihu za práci, která v mnoha ohledech doplňuje dosavadní poznatky o některá méně známá zjištění. Petr Kadlec BEDNARSKI, Adam: Architektura jednorodzinnych zespołów mieszkaniowych w Gliwicach z lat 1919– 1939. Gliwice : Muzeum w Gliwicach, 2007, 200 s. + 72 s. katalog + mapa. ISBN 978-83-89856-15-9. Architektonický charakter průmyslových měst je zcela jiný, než tomu bývá u většiny tradičních kulturních a správních center. Zjednodušeně lze říci, že je to dáno především jejich překotným vývojem během gründerské éry, rychlou, byť ne vždy zcela koordinovanou urbanizací, a také, a to zejména, ohromnými migracemi volných pracovních sil. Právě potřeba poskytnutí přístřeší nově příchozím dělníkům a za městnancům průmyslových podniků byla určujícím faktorem vedoucím k výstavbám dělnických kolonií a sídlišť, které se tak staly jedním z monumentů industrializace. Jejich význam i kvality bývají často plně doceňovány teprve dnes. Problematika dělnického bydlení se stala fenoménem, kterému je i u nás již několik let věnována velká pozornost. A právě z toho důvodu je vhodné představit i tuto, byť ne zcela aktuální publikaci Adama


Bednarskiého, vydanou muzeem v Gliwicích v edici monografických studií jako její 14. přírůstek. Jak je z předmluvy patrné, dostalo se mladému autorovi té cti, že byla publikována jeho původní diplomová práce obhájená roku 2004 na katedře architektury Polytechniky slezské v Gliwicích (Wydział Architektury Politechniki Śląskiej w Gliwicach). Narozdíl od většiny ostatních hornoslezských průmyslových měst došlo v Gliwicích k největšímu stavebnímu boomu v oblasti dělnického bydlení až v éře meziválečné (viz vymezení práce léty 1919–1939) a za jejich vznikem zde již nestál podnik či průmyslový závod, ale především město, stát a četná bytová družstva a akciové společnosti zaměřené na výstavbu. To vycházelo především ze skutečnosti, že Gliwice se sousedními Zabrze a Bytomí byly jedinými městy hornoslezské průmyslové oblasti, která zůstala i po roce 1919 součástí Německa a stala se tak následně cílem migračních vln německého obyvatelstva z nových polských území. Bytová výstavba se tím stala nejen nutností, ale do jisté míry i nástrojem německé propagandy. Specifičnost problematiky v daném prostředí přispívá k atraktivitě tématu, které je však natolik složité a mnohovrstevnaté, že se autor, i vzhledem k možnostem výchozí diplomové práce, musel omezit pouze na jediný problém. Tím měla být právě architektura domků jednotlivých sídlišť a osad a jejich urbanistické začlenění do organismu města. Proto kniha logicky začíná kapitolou nastiňující vývoj problematiky řešení otázky dělnického bydlení v Evropě v průběhu 19. století i s příklady průkopnických urbanistických teorií, kdy autor vyzdvihuje především Howardovu ideu zahradních radiálních měst jako model, který bude později zčásti uplatněn právě v Gliwicích. Hledání cest k ideálním formám společného bydlení ve 20. století ilustrují oddíly věnující se pionýrským počinům ve 20. letech v Holandsku, Rakousku, Německu i přímo ve Slezsku. Následuje stěžejní kapitola zabývající se řešením problematiky v Gliwicích v dané době, úzce zaměřená především na činnost hlavního městského stavitele Karla Schabika a jeho urbanistické projekty, včetně popisů významných realizací. Po dočtení této kapitoly však čtenář překvapeně zjistí, že je prakticky na konci knihy (byť objemově sotva ve třetině), neboť následuje již jen schématicky pojatá část analyzující „architekturu“ jednotlivých sídlišť. Do té doby ladně psaná kniha razantně ztrácí dynamiku a čtenář si hořce uvědomí, na kolik zásadních otázek nenalezl odpovědi (viz níže). Následující analytická část se pokouší o typologii jednotlivých sídlišť (celkem se jedná o 24 sídlištních celků na území města Gliwic), a to jak z hlediska urbanistického (zasazení sídliště do organismu města, dále pak urbanistické řešení samotného sídliště), tak typologie domů (varianty řešení domů). Dle těchto kategorií pak autor uspořádal katalog sídlišť. U každého sídliště jsou uvedeny jeho typologické znaky dle výše uvedených kategorií, základní infor-

LITERATURA RECENZE

mace ohledně doby vzniku, autorství (byť práce často poněkud zavádějícím způsobem uvádí jako autory projektů přímo jednotlivé bytové společnosti, které zpravidla plnily spíše roli stavebníka než stavitele), rozlohy sídliště, počtu objektů, obytné plochy domků a velikosti parcely se zahradou. Následuje stručná informace o lokalizaci sídliště, stručný popis budov a stav dochování. Autor ke každému sídlišti nashromáždil bohatý fotografický materiál současného stavu, místy dokázal najít i cenné historické fotografické záběry či projektové skici a neopomněl přidat ani výřezy z dobových katastrálních map. Tímto stylem je charakterizováno všech 24 sídlištních celků. Je-li možné autorovi pro rozsáhlost tématu odpustit, že čtenáře alespoň stručně neinformoval např. o struktuře a sociální stratifikaci obyvatel daných celků, jejich počtu, odrazu migrací na demografické křivce Gliwic, zainteresovanosti města a jeho politických garnitur na vzniku nových osad (v podstatě z textu není ani zcela jasné, kdo výstavbu jednotlivých sídlišť inicioval, prováděl a financoval), o rolích jednotlivých bytových společností a družstev atd., nelze přimhouřit oko nad problémem, který měl být dle názvu knihy jejím stěžejním tématem. A tím měla být architektura! I přesto, že sídliště vznikala v rozmezí 20 let a i díky tomu mají často zcela odlišný charakter, nenalézáme v knize stylový rozbor architektury jednotlivých domů ani se nás autor nesnaží seznámit s danou problematikou v kontextu doby a daného regionu. A přitom zde a v blízkém okolí kromě bezejmenných projektantů či již zmíněného místního Karla Schabika působilo mnoho německých autorů zvučných jmen, jako jsou architekti Bruno Taut, Hans Poelzig, William Müller či Georg a Emil Zillmannové, jejichž příklad a vliv zde bezpochyby působil. Ovšem abychom Bednarskiému zcela nekřivdili, je nutné vyzdvihnout některé momenty, jakým je zejména autorův odborně technický přístup k problematice, velmi užitečný v kontextu památkové péče. Autor si všímá detailů, upozorňuje na původní materiálovou kvalitu, která byla při následných opravách často degradována. Přináší soupis nejzachovalejších prvků, včetně rozměrů původních okenních a vstupních otvorů. Právě ty většinou zásadním způsobem ovlivňují charakter daných budov, nejsnáze podléhají zubu času i proměnám vkusu majitele a tím pádem bývají často s nepochopením původní myšlenky nahra zovány neadekvátními novotvary. Velmi přínosná je také poslední část knihy – katalog přinášející názorný přepis, resp. překreslení původní projektové dokumentace včetně náhledů, půdorysů i popisů původního rozčlenění místností. Rovněž tato materiálová část může výrazně napomoci při studiu dané problematiky, vhodně využita může být zejména při komparaci s jinými projekty. Budiž přičteno autoru ke cti, že pracné překreslení původní dokumentace v no vých projekčních programech je jeho vlastním dílem. Jak s knihou Adama Benarskiého naložit? Přes řadu bílých míst a slabin nelze než ocenit smělý autorův pokus o komplexní přehled gliwických sídlišť me

107 ziválečné éry, která jsou touto formou širší veřejnosti představena patrně vůbec poprvé. Kniha tak představuje dobrou základnu či odrazový můstek ke studiu dané problematiky v Gliwicích a s přiloženým plánkem poslouží nesporně také jako dobrý průvodce po zákoutích města, kam prozatím stále turistické značky nevedou. Jiří Jung TOMEŠ, Josef (ed.): Naše nynější modernita : (Diskuse o dějinné perspektivě modernity v pojetí Jaroslava Krejčího). Praha : Sociologické nakladatelství (SLON) a Ústav T. G. Masaryka, 2008, 68 s. ISBN 978-80-86429-82-3. Pod edičním vedením Josefa Tomeše vydalo Socio logické nakladatelství a Ústav T. G. Masaryka tento útlý sborník obsahující šest diskusních příspěvků, které byly proneseny na mezinárodním vědeckém ko lokviu Naše nynější modernita, věnovanému problematice modernity, jejímu pojmovému ukotvení, časoprostorovému vymezení a zohlednění jejího vývoje. Setkání nad zajímavým tématem, jehož spolupořadateli byly Masarykův ústav a Archiv AV ČR, se uskutečnilo v dubnu roku 2007 v Praze. Hlavní myšlenkové podněty vzešly z pozoruhodného vědeckého díla Jaroslava Krejčího, emeritního profesora univerzity v anglickém Lancasteru. Jeho dílo je neoddělitelně provázáno i s jeho pozoruhodným životním osudem. Jaroslav Krejčí (* 1916) absolvoval Právnickou fakultu UK. Profesně se zabýval ekonomickými vědami a makroekonomií. Působil ve Státním úřadu plánovacím, přednášel na Vysoké škole politické a sociální (1946–1951), kde se 1947 habilitoval a v letech 1948–1952 působil na Vysoké škole obchodní v Praze. Po únoru 1948 pracoval v Národohospodářském ústavu Hlávkovy nadace. V roce 1954 byl zatčen a o rok později odsouzen za údajnou velezradu na 10 let (ta měla spočívat v „přípravě odborníků na návrat ke kapitalismu“; jako ekonomický expert sociální demokracie také upřednostňoval jiné způsoby plánování, odlišné od oficiálně prosazované cesty; navíc jako člen sociálně demokratické strany odmítl po únoru 1948 vstoupit do KSČ; přitěžující byl i jeho původ – otec Jaroslav Krejčí působil ve vládní sestavě Protektorátu Čechy a Morava jako ministr spravedlnosti a později i jako premiér), propuštěn byl v roce 1960 díky amnestii. Po srpnové okupaci odešel do Rakouska a počátkem roku 1970 zakotvil v anglickém Lancasteru, kde roku 1976 dosáhl profesury. Po roce 1989 působí opět také ve své vlasti a navzdory svému vysokému věku stále aktivně pracuje. Dnešní vědecké poznání tíhne spíše ke stále užší specializaci, a proto je jistě zajímavé seznámit se s názory badatele, jenž se dokáže ostříleně pohybovat na bázi více vědních disciplín. Široký záběr aktivit profesora Krejčího dokládá i skutečnost, že jej mnozí označují za jednoho z mála skutečných polyhistorů. Známý je především jako zastánce makrosociologického výkladu dějin, metodologickým nástrojem je mu tzv. integrovaná společenská věda postavená na

108 plodné koexistenci a kombinaci sociologie, ekonomie, historie, politologie, religionistiky a kulturní antropologie. Optikou tohoto nástroje pak proniká do dějin civilizací a kultur, jejich prolínání, střetávání či konfliktů. Krejčího referát Naše nynější modernita v dějinné perspektivě věnovaný aplikaci daného badatelského pojetí na soudobé fáze modernity proto otevírá zmíněný sborník. Autor se věnuje otázce charakterizování modernity coby pojmu, jímž většina soudobé literatury označuje současnou fázi lidského vývoje. Modernizační prvky v podobě podstatných novostí (moderností) v životních způsobech lidstva nachází už od dob, kdy člověk fungoval ještě jako lovec či sběrač. Modernizační vlny proto chápe v jejich různém průběhu, a to časovém i prostorovém. Ty nejpodstatnější z nich pak charakterizuje termínem socio-antropologické mutace. V dějinách vymezuje Krejčí tři tyto mutace. První spočívala v přeměně životního stylu lovců a sběračů na typ zemědělců a pastevců. Vznik a rozvoj vesnického způsobu života, včetně výroby pracovních nástrojů a domestikačních metod zvěře byly hlavními prvky pomalé a zeměpisně diferencované modernizace. Určitý s tímto vývojem spojený posun vidí autor i v mentální výbavě člověka. Ve vztahu k prostředí a přírodě se tedy změnil z kořistníka v hospodáře. Předpokladem druhé mutace (asi o pět až šest tisíc let později) bylo rozšíření zemědělství na oblasti zavlažované vodními stavbami, vznik nových typů metalurgie a především vznik měst, architektury a písma. Tento komplex podmínek způsobu života jsme si navykli dle autora nazývat civilizace (v singuláru). Její jednotlivé formy však byly a jsou modifikovány odlišnými představami o životním údělu, nestejným pojetím smyslu života a smrti, obraz tedy není jednolitý, je utvářen více socio-kulturními konfiguracemi, tj. dílčími civilizacemi. V tomto období člověk vlastně nad přírodou vytvářel kulturně diferencovanou nadstavbu. Každá z civilizací (či jinak řečeno socio-kulturních konfigurací) se vyvíjela postupně, v dlouhodobém vývoji se střídala období rozmachu i útlumu. Tyto historicky identifikovatelné společnostní útvary se v převážné míře vytvářely nezávisle na sobě. Právě tato diferenciace druhé velké modernizační vlny dosahující intenzity sociálně antropologické mutace se stala diferenciačním faktorem třetí mutace, naší nynější modernity. V ní se stává člověk přírodě manažerem a současnost je v Krejčího pojetí antropologickou mutací z epochy civilizace do epochy technizace. Třetí mutace je mnohem pronikavější než obě předchozí. Autor vymezuje její stěžejní prvky: 1) zrychlování rozsahu a intenzity zásahů (konstruktivních i destruktivních) do přírodního životního prostředí; 2) mechanizace výrobních i distribučních procesů, přepravních možností, jakož i písemných, i zvukových projevů a početních úkonů; 3) redukce času potřebného pro písemný, zvukový i místní styk lidí (Giddensovým termínem časoprostorová komprese); 4) rozvoj lékařství a medicinální techniky umožňující reprodukci lidských orgánů a prodlužování života, jakož


i pohlavní styk bez rizika oplodnění; 5) překonávání zemské tíže a průzkum kosmu; 6) snaha o racionální regulaci mezilidských vztahů prosazováním etických pravidel v mocenském dosahu konsolidovaných společnostních útvarů (států); 7) globalizace, tj. celosvětové šíření situací v předcházejících bodech. Navíc až tato současná modernizace, kterou Krejčí klasifikuje jako třetí socio-antropologickou mutaci, dosáhla ta kové úrovně poznávací intenzity a výrobní dovednosti, že se jejímu dopadu nemůže žádná část světa uzavřít, případně vyhnout. Ještě na sklonku minulého století vnímali lidé svět rozdělený na tři části: 1) svět kapitalismu a demokracie; 2) svět socialismu směřujícího ke komunismu a 3) různorodý třetí svět, jehož jednotlivé země se stávaly kolbištěm zájmů světa prvého a druhého. Dnes vymezujeme podle autora jiné tři části: 1) europoidní západ; 2) asijský východ a 3) interkontinentální jih. Krejčí neopomíná ani demografický rozměr naší modernizační perspektivy. Západní Evropa coby ma teřská oblast naší současné modernity již dávno ztratila svoji demografickou vitalitu a východní Evropa se hroutí. Pouze Amerika spolu s Austrálií si do jisté míry udržují tempo demografického růstu, které se blíží světovému průměru. Naproti tomu je zřejmý silný demografický nárůst v islámském světě, což utváří předpoklady pro pokračování muslimské imigrace do západní Evropy stejně jako růst jejích enkláv na západním Balkáně a v Rusku. Autor upozorňuje na možný vážný dopad této situace na významnou vymoženost západní civilizace – rovnost pohlaví. Podobně závažný dopad na proměnlivost populační struktury světa lze spatřovat i ve vztahu mezi množícím se lidstvem a přírodním prostředím, které člověk řídí. Možnost uchopení současné fáze modernity a jejích vývojových tendencí optikou makrosociologického vý kladu dějin pomocí integrované společenské vědy se odráží i v dalších otištěných diskusních příspěvcích. Islandský filozof a sociolog Johann P. Arnason ve svém navazujícím příspěvku Axialita jako model civilizačních proměn. Kritické poznámky k Eisenstadtově koncepci civilizační analýzy hodnotí Krejčího úvahy o mutacích. Prezentuje je jako dvě mutace, a to na jedné úrovni jako civilizační mutace a na jiné jako antropologické mutace. První dvě antropologické mutace vykládá Arnason na základě Krejčího pojetí jako předchůdce vzniku vyhraněných a rozrůzněných civilizací. Třetí antropologická mutace je pak v Arnasonově interpretaci Krejčího spíše na obzoru než na začátku modernity, domnívá se, že se k ní v současnosti teprve přibližujeme, a spojuje ji s překonáním časových a prostorových vzdáleností. Civilizační mutace považuje autor za úzce propojené s novými kulturními výklady lidské situace ve světě a všeho, co s tím souvisí, mutacím antropologickým naproti tomu přisuzuje hlubší dimenzi proměn základních parametrů lidské situace ve světě. Historické období asi od 8. do 4. století př. n. l. je podle Arnasonova pojetí spektrem transformací, je jichž výklady kolísají mezi civilizační a antropologic-

LITERATURA RECENZE

kou mutací. Chce-li lépe vystihnout struktury této historické epochy, pak užívá termínu axialita (samotné období je německy označováno termínem Achsenzeit, v angličtině Axial Age; v češtině je pravděpodobně nejlepším ekvivalentem pojmu osová doba). Připomíná, že výraz Achsenzeit se prvně objevuje ve spisu Karla Jasperse z roku 1949 Vom Ursprung und Ziel der Ge schichte. Bez ohledu na terminologickou přísnost je zde možné hovořit o jisté souvislosti s modernitou, neboť mnozí z autorů zabývající se daným tématem vymezují axialitu (či osovou dobu) coby zdroj nebo předobraz modernity, což je důležitým prvkem pro komparativní civilizační analýzu. Jedním z těch, jimž je osová doba východiskem nebo vzorovým případem, v němž lze názorně uplatnit civilizační perspektivu, je izraelský sociolog S. N. Eisenstadt. Arnason připomíná jeho kritiku klasických teorií modernizace a zdůrazňování diverzity modernizačních procesů a moderních společenských struktur. Různé podoby modernity v různých částech světa jsou mimo jiné podmiňovány i civilizačním dědictvím od západokřesťanského až po čínské aj. Eisenstadt tedy dospívá ke specifickému a mnohorozměrnému pluralismu evropské civilizace. A právě axiální perspektivu považuje za vhodné východisko pro šířeji založenou koncepci komparativní civilizační analýzy. Interpretace osové doby není jednoznačně dána, řada autorů k ní přistupuje různě. Například již kolem roku 1760 hovoří francouzský orientalista Anquetil-Duperron o „une révolution spirituelle du genre humain“, velké duchovní revoluci lidského rodu (zahrnoval do ní Řecko, starý Izrael, Írán, částečně i Indii). Ucelenější pohled podal v již zmíněném spisu Karl Jaspers. Transformace osové doby se rozprostírají od Řecka až po Čínu. Vlastně se jedná o jakýsi univerzální duchovní průlom. Jistou souvislost to má i s tím, čemu Jaspers ve své vlastní filozofii říká Existenzerhellung. Je to kvalitativně nové pronikání do situace člověka ve světě, do časových, prostorových a mentálních parametrů lidského konání ve světě. Neopomíjí ani vztah k transcendenci, v jednotlivých civilizačních okruzích různě pojímané. Eisenstadt chápe osovou dobu jako překročení historického prahu, jádrem axiální problematiky je mu nový kulturní výklad světa, který současně otevírá nové sociální prostory pro individuální a kolektivní jednání nejrůznějšího druhu. Axialitu proto vnímá jako abstraktně pojatý model sociálně kulturních transformací. Samotný Arnason v závěru nastiňuje tři aspekty, dimenze diferenciace mezi axiálními proměnami: 1) vztah mezi tradicí a inovací; 2) sociokulturní aspekt – vztah mezi kulturními inovacemi a sociálně politickými projekty; 3) mezicivilizační aspekty axiálních inovací. Ke hlavním dvěma referátům předneseným na kolokviu Jaroslavem Krejčím a Johannem P. Arnasonem se ve svých diskusních vystoupeních připojili ještě filozof Ladislav Tondl z Filozofického ústavu AV ČR, sociolog Miloslav Petrusek z FSV UK v Praze a dva sociologové působící na FF UP v Olomouci, František Znebejánek a Helena Kubátová.

109 Tondlovo vystoupení nazvané Znalosti, hodnoty a ci vilizace zdůraznilo především prospěšnost pojímání civilizace jako kompletního, relativně konsistentního celku vzájemně podmíněných lidských, sociálních i kulturních dimenzí společenského života. Tohoto pojetí lze následně využít jako nástroje při zkoumání sociálních jevů, představuje vlastně jakousi alternativu či korekci jednostranně analytického přístupu. Miloslav Petrusek přispěl do diskuse zamyšlením, jež neslo název Budoucnost utopického socialismu. Podle něj zůstává určitým dluhem našich společenskovědních bádání skutečnost, že si jednoduše příliš nevšímáme výsledků a publikací svých kolegů z jiných oborů, slovy autora „že se navzájem příliš nečteme“. I to je podle Petruska příčinou, proč není Krejčího syntetizující pokus o „globální dějiny“ šířeji znám a zůstal spíše na okraji zájmu společenskovědní badatelské obce. Autor také připomíná další, podle svých slov podnětné spisy, kterých si nikdo příliš nepovšiml. V této souvislosti zmiňuje práce Jiřího Stehlíka (Budoucnost lidského společenství. Praha :Karolinum, 2000, 368 s.) a Valerije Pulmana (Prognoz suďby če lověčestva : Razmyšlenija o globalnom kapitalizme, demokratičeskom socializme i istorii SSSR. Tallin : KDP, 2007, 584 s.). Oba spisy jako jedinou smysluplnou variantu budoucího vývoje vidí jakousi podobu demokratického a humánního socialismu. Petrusek se neztotožňuje se všemi myšlenkami obou autorů, nicméně považuje je za hodné zmínky. František Znebejánek pojmenoval svůj příspěvek Poznámky k civilizační a antropologické mutaci v pojetí Jaroslava Krejčího. Vychází z Krejčího definice mutace, kterou tento vědec podal ve svém zásadním, česky vydaném díle (Krejčí, Jaroslav: Postižitelné proudy dě jin : Civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy. Edice Studijní texty [vol.] 23, Praha : Slon, 2002, 563 s., ISBN 80-86429-09-1, s. 432): Jde-li o přetváření civilizace v linii postupné, tj. dané změnou paradigmatu lidského údělu, dáváme přednost slovu mutace. Tento termín implikuje větší míru spontánnosti, resp. nekoordinovaných záměrů, než by vyplývalo z termínu transformace. Mutace znamená novou hodnotovou orientaci. Znebejánek se domnívá, že Krejčí prozatím své úvahy o mutacích nesoustředil do ucelené teoretické koncepce a ve shodě s vyjádřením autorky posledního zde otištěného příspěvku Helenou Kubátovou považuje civilizační a antropologickou mu taci spíše za empirická zobecnění než za teoretické koncepty. Upozorňuje též na inspirující práce Alaina Touraina o postindustriální společnosti a sociálních hnutích. Zatímco Touraine identifikuje obsah mutace, mechanismy, jimiž k mutaci dochází, a zaobírá se i vztahem mezi prostředím a aktérem s akcentací produktivních aktivit lidí, Krejčí tento aspekt v analýze proudů dějin neřeší. Ve svém díle se zabývá zejména trendy institucionálních změn a konkrétní aktivity lidí pomíjí. Zahrnutí průzkumu úlohy aktéra v těchto procesech by ovšem podle Znebejánka Krejčího výklad mohlo obohatit. Touraine považuje i nejrozvinutější

110 kapitalistické společnosti stále ještě za společnosti industriální. V jeho výkladu se na horizontu objevuje nový typ společnosti, tj. společnost postindustriální, v níž člověk dosahuje schopnosti programovat svoji budoucnost. Tyto dva jevy – nový typ společnosti a programovací schopnosti člověka – korespondují ve Znebejánkově pohledu s civilizační a antropologickou mutací Jaroslava Krejčího. Touraine si v těchto mutacích všímá i role konkrétního aktéra – sociálních hnutí. Krejčí, ačkoli si vztah mezi člověkem a prostředím uvědomuje, jej bližší analýze nepodrobuje. Poslední publikovaný diskusní příspěvek Heleny Kubátové s názvem Poznámka k charakteru civilizační a antropologické mutace se pokouší o bližší precizaci těchto pojmů a jevů s nimi spojených. Mutaci pojímá jako empirickou kategorii umožňující popis empirických změn civilizací a člověka. Dospět k mutaci jako teoretickému pojmu vyžaduje teoretické zobecnění empirického procesu změn. Jestliže civilizační mutaci chápeme jako změnu prostředí a antropologickou mutaci jako změnu člověka, pak lze podle Kubátové problém vztahu mezi mutacemi interpretovat v rovině problému vztahu mezi člověkem a jeho prostředím. Tento vztah je možno na základě autorčina vyjádření vymezit různými způsoby, nastiňuje zde tři možnosti – 1) kulturologické pojetí vztahu mezi člověkem a jeho prostředím Ruth Benedictové: spojení historismu a psychologismu (kultury nevznikají v důsledku lidské adaptace na přírodní prostředí; kultury jsou odlišné, protože každá konkrétní instituce je důsledkem určitého historicky vybraného psychického rysu; společenské jevy nemají biologický základ); 2) strukturalistické pojetí vztahu mezi člověkem a jeho prostředím Norberta Eliase (existuje univerzální společenský tlak na vytvoření individuální seberegulace. Krejčí chápe toto pojetí civilizačního procesu jako induktivní popis psychologických změn chování a postojů v důsledku tlumení pudů) a 3) biologicko-kulturní pojetí vztahu mezi jedincem a prostředím Josefa Šmajse (kritizuje teorie pojímající lidskou kulturu a dějiny jako vzestup moci člověka nad přírodou; člověka vidí jako aktivní


živočišný druh, jehož aktivita se projevuje v kulturní evoluci). Z definice civilizační mutace nelze podle Kubátové automaticky implikovat, že se jedná o kulturní či strukturní změnu. Zatímco první dvě možnosti vymezení daného vztahu považuje za vzdálené Krejčího pojetí, třetí pohled na vztah mezi prostředím a člověkem interpretuje Kubátová jako vztah blízký Krejčího třetí antropologické mutaci. Považuje ji za živelnou a tvrdí, že na jejím konci vlastně stojí člověk vytržený ze své přirozenosti, umělý člověk, člověk-robot. Krejčího myšlenková šíře je vskutku inspirativní, v jeho dílech jsou patrné například vlivy Maxe Webera, A. J. Toynbeeho, S. P. Huntingtona, I. Wallersteina aj. Hlubokou znalost jejich teorií Krejčí využívá k formulování svého zájmu o obecnou teorii společnosti označovanou jako makrosociologie s podrobuje přitom sociální změny důkladnému sociologickému studiu s důrazem na fáze a podoby historického vývoje této teorie. Krejčího erudice je skutečně dobrým východiskem pro pokus o komplexní pohled na dějiny. Pro seznámení s pracemi Jaroslava Krejčího je pro českého čtenáře asi nejpodstatnější jeho objemná pu blikace Postižitelné proudy dějin, vydaná Sociologic kým nakladatelstvím v roce 2002, do níž autor vtělil výsledky svého celoživotního bádání. Ani publikace mapující Krejčího životní osudy by neměla uniknout pozornosti zájemce o jeho dílo (Krejčí, Jaroslav: Mezi demokracií a diktaturou : Domov a exil. Praha : Masarykův ústav – Archiv AV ČR v nakl. Albis International, 2006, ISBN 80-86404-19-6, 299 s.). Rozsahem nevelký sborník přispívá k jednomu z té mat, kterým se Krejčí dosti zabýval. Jedná se o čtení náročné, ale ne nesrozumitelné, vyžaduje ovšem čtenářovo důslednější vnímání textu, i když to je občas rušeno drobnými překlepy. Text není vystavěn na jediném hledisku, některé závěry asi také nebudou všeobecně přijímány, toto dílo ale rozhodně představuje další krok ve zpřístupnění Krejčího obsáhlého vědeckého potenciálu českým čtenářům. Petr Gába

Zprávy o literatuře KOŚCIK, Elżbieta – GŁOWIŃSKI, Tomasz [Ed.]: Społeczeństwo i gospodarka w badaniach historycznych – dokonania i perspektywy : W 60-lecie polskich badań statystycznych i gospodarczych na Dolnym Ślasku [Wrocławskie spotkania z historią gospodarczą. Spotkanie 1]. Wrocław : GAJT Wydawnictwo s. c., 2006, 288 s. ISBN 978-83-88178-40-5. Českému hospodářskému historikovi by neměla uniknout publikace, která vzešla z jubilejní konference konané ve spolupráci Historického ústavu Vra tislavské univerzity a Katedry hospodářských dějin Ekonomické akademie ve Vratislavi. Publikace přináší (vedle na čelném místě publikované vzpomínkové, ale

současně hodnotící stati Z. Kwaśného o zakladateli prvního vratislavského polského pracoviště soustavně se věnujícího hospodářským dějinám, profesoru Stefanu Inglotovi /1902–1994/), dva tematické celky příspěvků. První okruh se zabývá teoretickými a metodickými otázkami soudobé hospodářské historiografie a po kouší se zmapovat současný stav hospodářsko-historických bádání na předních polských pracovištích tohoto vědního oboru. Druhý okruh je věnován konkrétním otázkám hospodářských dějin Polska a Evropy od 16. stol. po současnost (s výrazným akcentem na soudobé hospodářské dějiny).

111

LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE

Z příspěvků zařazených do prvního okruhu zaujme úvaha W. Morawského o postavení hospodářské historiografie v postmodernistickém světě a zamyšlení M. Slodowe-Helpa o funkci historie v procesu objasňování přítomnosti a předvídání budoucnosti, příspě vek P. Baudyny o užitečnosti znalosti dějin kultury pro hospodářského historika a práce T. Głowińského o potřebnosti a funkci prosopografických (biografic kých) výzkumů v hospodářských dějinách. Vysokou informativní i formativní hodnotu mají dvě stati po koušející se vyrovnat se s některými novými metodickými přístupy v soudobé hospodářské historiografii (zejména v tzv. new ecnomic history), které dnes rozdělují hospodářské historiky ve světě na „modernisty“ a „tradicionalisty“. K. Dulińska a M. Slodowa-Helpa pojednávají o tzv. kontrafaktických modelech a dalších prvcích cliometrie v procesu výkladu historických jevů. Připouštějí jejich potřebnost a užitečnost, ale zamýšlejí se zároveň nad tím, nakolik výuka hospodářských dějin na polských univerzitách dostatečně připravuje budoucí badatele na akceptování těchto metodických postupů. Neskrývají značnou skepsi. Neméně aktuálním problémem se zabývá K. Fjałkowski kriticky referující o institucionální teorii společensko-ekonomických změn v hospodářských dějinách, jak ji razí držitel Nobelovy ceny Douglas C. North. Dospívá k závěru, že při splnění určitých zejména heuristických podmínek může být významným přínosem k vyjasňování hospodářských procesů v minulosti. Pro českého historika má informativní hodnotu publikovaný přehled současného stavu badatelských projektů jednotlivých polských pracovišť zabývajících se hospodářskými dějinami. Vedle stati o katedrách, resp. ústavech univerzity a Ekonomické akademie ve Vratislavi je publikována informace o Varšavské univerzitě, univerzitách v Lodži, Zelené Hoře a Krakově. Pro českého hospodářského historika bude beze sporu užitečné věnovat této publikaci pozornost. Milan Myška PIASEK, Wojciech: Antropologizowanie historii : Studium metodologiczne twórczości Witolda Kuli. Poznań : Wydawnictwo Poznańskie, 2004, 160 s. ISBN 83-7177-321-8. Witold Kula bývá historickou obcí vnímán jako výrazný představitel polské a evropské hospodářské historiografie druhé poloviny 20. století. W. Piasek se analýzou Kulova díla a jeho metodických postupů pokouší přesvědčivě upozornit i na další rozměr jeho práce: představuje nám Kulu jako význačného představitele antropologizace historie. Své názory opírá o rozbory Kulových historických děl a zdrojem jeho analýz jsou rovněž Kulovy práce memoárové povahy, vydané většinou až po jeho smrti Ninou AssorodobrajKulovou a synem Marcinem (jedná se o knihy Moja edukacja sentymentalna, 1988, Dziennik czasu okupacji, 1994 a Rozdziałki, 1996). Klíčové postavení má Podle Piaska Kulovo „antropologické hledisko pohledu na minulost a vytváření

koncepce jejího poznání ve smyslu kultury v antropologickém významu“. Upozorňuje na Kulovo vnímání kultury (má globální charakter) jakožto celku aktivit člověka projevujících se ve třech rozměrech: hodnoty, činy, výtvory. Člověk, tvůrce kulturních skutečností, je jím zároveň vnímán jako jejich produkt. I v hospodářských dějinách, podobně jako v historii vůbec, požaduje Kula antropologickou perspektivu. Piasek v závěru své rozpravy soudí, že Kulovo zkoumání hospodářství „je scientistickým antropologizováním hospodářských dějin“ a prezentuje Kulu jako představitele neklasické historiografie. Mám za to, že tato útlá knížka dává i českému historikovi nejeden námět k přemýšlení o vlastních metodologických postupech. Milan Myška KOŽIAK, Rastislav – ŠUCH, Juraj – ZELEŇÁK, Eugen [Eds.]: Kapitoly zo súčasnej filozofie dejín. Bratislava : Chronos, 2009, 304 s. ISBN 978-8089027-28-6. K deficitům současné české historické vědy patří absence hlubšího zájmu o teoretické a metodologické otázky svého vědního oboru. Vzdor tomu, že současné pokroky jak v oblasti rozšiřování předmětu zájmu historiků i aplikace nových metodických postupů k tomu přímo vyzývají. Nejenom to. V české překladové historické literatuře, na rozdíl např. od sousedního Polska, citelně chybí překlady alespoň toho nejvýznamnějšího, co se v současnosti objevuje na pultech zahraničních vědeckých knihkupectví a dotýká se metodologie oboru resp. filozofie dějin. Toto vacat hmatatelně pociťujeme zejm. při výuce nových adeptů historické vědy, jejichž dosud chabá jazyková vybavenost neumožňuje ukládat jim studium děl tohoto zaměření v originálních jazycích (ostatně vzhledem ke komplikovanosti a vysokému stupni abstrakce obtížně zvládnutelné i dobrým znalcům jazyka). Lze proto jen přivítat, že trojice slovenských editorů se pokusila zkomponovat sborník několika významných a užitečných statí z teorie historické vědy a filozofie dějin, postarat se o jejich kompetentní překlad do slovenštiny a vydat jej v knižní podobě. Takto vzniklá antologie, doplněná ještě několika příspěvky domácího původu, má šanci státi se užitečnou pomůckou studia nejen pro pregraduální a postgraduální studenty historie, ale i pro širší odbornou historickou veřejnost. Editoři sestavili antologii čtrnácti statí, z toho jedenácti překladových a tří původních, které rozdělili podle obsahu do tří oddílů: historická explantace, historická narace a škola Annales. V prvním oddílu, uvedeném původní studií Eugena Zeleňáka o historické explantaci, jsou otištěny stati Williama Dreye (zákony v historii), Alana Donagana (Popper-Hempelova teorie) a Louise O. Minka (na race jako kognitivní nástroj). Oddíl o naraci je uveden původní statí Juraje Šucha o naraci v historické vědě. O narativních větách pojednává Arthur C. Danto, o historickém textu jako literárním artefaktu Hayden White a týž autor se zamýšlí nad problémem pravdy

112 v historické reprezentaci. Frank Ankersmit předložil šest tezí o narativní filozofii dějin a pojednal o obratu k jazyku v literární teorii a teorii dějepisu. Poslední oddíl věnovaný škole Annales uvedl Rastislav Kožiak úvahou o této historiografické škole a posunech programů jejich čtyř generací reprezentantů. Dále je uveden první slovenský překlad Braudelovy dnes už klasické stati Historie a společenské vědy: dlouhé trvání z r. 1969. Dvě statě Jacquese Le Goffa uzavírají celou antologii: přetisk již dříve do slovenštiny (1972) přeložené stati Existuje škola Annales? a Středověké mentality a dějiny imaginárna (1994). Práce redaktorů a překladatelů byla mimořádně komplikovaná, protože se museli vyrovnávat s problé mem volby odpovídající terminologie, což samozřejmě nebylo při stavu rozpracovanosti teoretické a metodologické problematiky historické vědy v naší historiografii a její terminologické vybavenosti vůbec jednoduché. Milan Myška Tesař, Filip: Etnické konflikty. Praha : Portál, 2007, 251 s. ISBN 978-80-7367-097-9. V roce 2007 vydalo nakladatelství Portál publikaci českého etnologa-specialisty na problematiku Balkánu, která je určena studentům historie, politologie, sociálních věd i antropologie. Její autor je absolventem Filozofické fakulty Karlovy univerzity, v současné době působí jako vědecký pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Od roku 1990 provádí terénní výzkum etnických konfliktů na Balkáně, zejména v oblasti Kosova, Bosny a Hercegoviny. V těsném kontaktu s místními obyvateli jako nezávislý pozorovatel zažívá každodenní absurdní situace, při nichž lidé ztrácejí cit pro to, co je normální. Sám však dokáže nahlédnout pod povrch jevů a v situacích zdánlivě nepochopitelných nachází hlubokou logiku. Publikace je prošpikována neotřelými metaforami a na první pohled budí spíše dojem práce populárně vědecké, ale její hluboký ponor psychologický, důkladný výklad pojmů a zejména obsáhlá bibliografie české i zahraniční literatury k tématu ji v tom nejlepším smyslu slova řadí do kategorie děl napsaných s erudicí vědeckého výzkumníka. Názvy jednotlivých kapitol knihy jsou svým způsobem provokující, nutí čtenáře začíst se, zamyslet, zaujmout stanovisko: Biologie konfliktů aneb K čemu jsme naprogramováni, Psychologie konfliktu aneb Co nás pohání vpřed, Geografie a historie konfliktů aneb Vždy a všude, Sociologie konfliktu aneb Proč se někteří snesou a jiní ne, Antropologie konfliktů aneb Myslíme v mýtech, Politologie a ekonomie konfliktů aneb Zájmy v pozadí, Filozofie konfliktů aneb Proč zabíjíme a Řešení konfliktů. Z názvů je tedy zřejmé, že se autorovi vskutku nejedná pouze o odborné pojednání o balkánských konfliktech, ale hledá i cestu praktického řešení problémů, které se nahromadily během konfliktů i po jejich skončení. Kniha je uvedena autorovou vzpomínkou na ko legu Dušana Kecmanoviče, předního psychologa


v bývalé Jugoslávii. Na jeho osudu dokumentuje autor, že etnické konflikty nemusejí vždy vést ke krvavým zločinům, ale zato vždy podstatně omezují svobodu zainteresovaného jednotlivce. Na druhé straně se však studie nesoustřeďuje jen na problematiku současného Balkánu, zamýšlí se v obecném záběru i nad širší problematikou různých konfliktů (etnických, rasových, náboženských, kulturních), které provázejí lidstvo od starověku k době nejnovější, od Severního Irska po Ameriku a Nový Zéland. Kriticky se Filip Tesař vyjadřuje k nedostatečnému zdokumentování současných konfliktů v těch částech světa, které jsou mimo anglicky mluvící sféru, opomíjejí se oblasti frankofonní (např. Rwanda či Burundi) a islámské, zčásti dokonce i jihoevropské jen proto, že nejsou živeny dostatečným množstvím informací v angličtině. Druhým nepříjemným rysem současných etnologických výzkumů je – podle Tesaře – zaměření vědců na případové studie, a tedy rozdrobení pozornosti. Vytvořit univerzální model etnického konfliktu se nedaří právě proto, že tematický záběr je obrovský. Počet informací rychle roste a výrazně se zvyšuje jejich dostupnost díky elektronické formě. Tyto informace pak nelze právě kvůli jejich množství dostatečně uspořádat a popsat všeobecné rysy současných etnických konfliktů. Jistým řešením mohou být strohé statistické analýzy, pokud je zkombinujeme právě se studiemi jednotlivých konfliktů. Tesařova kniha není encyklopedickou příručkou. Je živou studií lidských skupin, které vždy volí buď soutěžení, nebo konflikt, buď segregaci, nebo komunikaci. Nezásobí čtenáře vyčerpávajícím množstvím faktografických údajů, ale nastiňuje příčiny konfliktů a naznačuje cestu, kterou by měl vzdělaný člověk volit. Hana Pušová WOLF, Vladimír [Ed.]: Historiografie Trutnovska [=Krkonoše-Podkrkonoší, supplementum 8]. Trutnov : Muzeum Podkrkonoší a Státní okresní archív, 2008, 228 s. ISBN 978-80-903741-2-6. Současné české dějepisectví nevěnuje dostatek pozornosti své vlastní minulosti. Vedle vynikajícího přehledu vývoje české historiografie z pera F. Kutnara a J. Marka máme k dispozici jen několik málo studií pokoušejících se reflektovat vývoj českého dějepisectví, resp. jeho protagonistů. Je to ke škodě věci, protože znalost pracovních metod a výsledků úsilí předchozích generací historiků by mohla být významným podnětem i pro současnost naší vědy. Téměř nedotčeným polem jsou práce mapující výsledky historiografické práce v jednotlivých regionech českých zemí. Tím spíše je třeba uvítat iniciativu východočeských historiků, kteří se pokusili postihnout hlavní tendence a osobnosti regionální historiografie a vlastivědy na Trutnovsku. Sborník, o kterém referujeme, přináší patnáct studií, z nichž deset je věnováno dílu významných představitelů vlastivědné práce: F. X. Kuhna (P. R. Zahradník), S. Hüttela (L. Jirásek), A. Blaschka (V. Horák), F. X. Bohuslava Petera-Rohoznického


(M. Slezák), A. Hejny (P. Jansa), R. Fialy (J. Kafka), T. Halíka (J. Šil), E. Wenzela (V. Málek), J. Metelky (O. Vašata) a E. Flégla (M. Bartoš). Pět studií má obecnější povahu. V. Wolf je autorem nástinu dějin dějepisectví na Trutnovsku v průběhu 20. století. Je to užitečný faktografický přehled záměrně rezignující na postižení vývojových tendencí a trendů, o nichž psát by bylo z hlediska našich znalostí asi předčasné. Týž autor doplnil tento svůj přehledný článek speciální studií o osobnostech zabývajících se toponomastikou Trutnovska. R. Reil se pokusil přehledně zmapovat podíl německých badatelů, převážně učitelů, na vlastivědném zkoumání Trutnovska s důrazem na využití těchto poznatků ve školské výuce. Na tyto příspěvky navázal hradecký profesor F. Musil užitečným, zčásti kritickým přehledem německé vlastivědné časopisecké produkce z Trutnovska v době před druhou světovou válkou. G. Fiedler v návaznosti na tuto stať uvedl ne zcela vyčerpávající a někdy málo kritický pohled na vlastivědné časopisy se vztahem k Trutnovsku, dovedený od r. 1945 až po současnost. Pozornost čtenáře upoutají statě o dvou komunistickému režimu výsostně poplatných vlastivědných pracovnících – Jaroslavu Metelkovi (autor O. Vašata) a Emilu Fléglovi (autor M. Bartoš). Autorům nelze upřít značnou dávku objektivity, s níž jsou posuzovány činy těchto badatelů i produkty jejich vlastivědné práce. Nejsou jim upírány určité zásluhy, např. Metelkovi jeho přínos pro poznání dějin Trutnovska ve 20. století založený na pečlivé excerpci archivních dokumentů a denního tisku. Sborník představuje dobrý start pro předpokládanou přehlednou monografii historiografie a vlastivědy Trutnovska. Lze si jen přát, aby podobně zaměřená díla brzy okusila tiskařskou čerň také v jiných historických regionech českých zemí. Milan Myška MELKESOVÁ, Miroslava: Církevní matriky čes kých zemí v pozornosti badatelů. Historická demografie 32, Praha 2008, s. 5–56. Autorka připravila obsáhlý a systematicky utříděný přehled využití církevních matrik v badatelské práci v českých zemích v etapě od sklonku 18. století až do současnosti. Poukázala na široké spektrum autorů (genealogové, historičtí demografové, antropologové aj.), naznačila směry výzkumů i odlišnosti v metodických přístupech. V textu však postrádám aspoň stručnou zmínku o specifické skupině tzv. vojenských matrik. Autorka konstatuje, že přes státní zásahy nebyla vedení a uchování matrik věnována dostatečná péče, mnohé z nich byly poškozeny nebo dokonce zničeny, což limituje možnosti jejich využití. Zájem o ně byl podnícen hlavně od doby romantismu a souvisel převážně s tvorbou genealogií. Oblibu rodopisu v meziválečném období dokládá i řada rodopisných spolků a specializovaných periodik. Po druhé světové válce byly církevní matriky soustředěny v archivních sbírkách a s jejich evidencí se

113 zlepšila i možnost studia; s nástupem marxistické historiografie se však prosadil kritický postoj k rodopisu i demografii a způsobil načas stagnaci bádání založeného na matriční agendě. Teprve od 60. let se obrátila pozornost historiků k tomuto pramenu a po sléze – i pod vlivem francouzské historické demografie – vznikají také u nás specializované studie. S politickým uvolněním zároveň ožívá zájem genealogů a nachází znovu odraz i v postupné institucionalizaci. Teprve v 70. letech se zařazením demografické problematiky do státního plánu základního výzkumu se podařilo soustředit do výzkumného týmu vedeného Z. Pavlíkem větší počet historiků a archivářů a zaměřit jejich pozornost ke studiu podmínek vzniku a průběhu demografické revoluce na území Československa. V následující etapě byly publikovány též výsledky prvých výzkumů založených na aplikaci metody rekonstrukce rodin. Paralelně se rozvíjel i výzkum dvou severomoravských pracovišť – Slezského ústavu ČSAV v Opavě (označen nepřesně, město leží ve Slezsku) a Pedagogické fakulty v Ostravě – zaměřený na problematiku vývoje průmyslových oblastí. Od 90. let byly matriky v širokém záběru českých zemí použity především při grantových úkolech, ať už šlo o studium přirozené měny v 16.–19. století, založené na agregativní metodě, či analýzu sociální skladby v Čechách v témže období. Autorka však poukazuje, že přes řadu historickodemografických vý zkumů jsou matriky stále častěji studovány genealogy než historiky, jimž nové podněty poskytují příbuzné disciplíny a lepší možnosti vyhodnocení a prezentace výsledků s použitím výpočetní techniky. Přehled s bohatým bibliografickým komentářem (249 poznámek) je cenným zdrojem poučení pro široký okruh zájemců, ale systematicky provedená inventarizace je užitečným zdrojem inspirace i pro od borné pracovníky. Lumír Dokoupil KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŽÁČEK, Rudolf: Těšínsko – Země Koruny české. Ducatus Tessinensis – Terra Coronae Regni Bohemiae : K dějinám knížectví od počátků do 18. století. Český Těšín : Muzeum Těšínska, 2008, 311 s. ISBN 978-80-86696-10-2. V první polovině roku 2009 spatřila světlo světa dlouho očekávaná publikace předních českých znalců dějin Slezska vydaná Muzeem Těšínska s finančním přispěním Moravskoslezského kraje v rámci Programu rozvoje muzejnictví v Moravskoslezském kraji. Vznik publikace umožnilo také řešení výzkumného záměru Slezské univerzity v Opavě (na níž oba autoři působí) s názvem Slezsko v dějinách českého státu a střední Evropy. Jak již název anotované knihy napovídá, jedná se o dějiny Těšínska, z podtitulu pak vysvítá, že pozornost autorů je hlavně soustředěna na dobu, kdy bylo toto hornoslezské knížectví nedílnou součástí konglomerátu zemí Koruny české. Jde zde tedy o období od 1. poloviny 14. století do převzetí Těšínského knížectví habsbursko-lotrinským rodem v roce 1722. Chronologický záběr této publikace je však širší. Všímá

114 si „Těšínska před Těšínskem“, středověkého období zhruba od 9. století do druhé poloviny 13. století, kdy bylo toto území, stejně jako celé Slezsko, střídavě ve sféře vlivu českých Přemyslovců a polských Piastovců. Roku 1327 se stává těšínský kníže Kazimír I. leníkem českého krále Jana Lucemburského a jeho knížectví integrální součástí zemí Koruny české. Kapitola Epilog pak stručně nastiňuje základní rysy vývoje Těšínska do roku 1848, kdy toto východní území rakouského Slezska přebírá dominantní úlohu v hospodářské oblasti především díky zdejšímu bouřlivě se rozvíjejícímu hornickému, hutnickému i textilnímu průmyslu. Kniha Těšínsko – země Koruny české představuje první moderní syntetizující pohled české historiografie na středověké a raně novověké dějiny Těšínska, a to v jeho původních jednotných hranicích před rozdělením mezi nástupnické státy Rakouska-Uherska – Československo a Polsko v polovině roku 1920. Ve srovnání se svým předchůdcem, Dějinami Těšínska z pera Františka Slámy, vydanými v Praze nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých roku 1889, je nové pojetí výkladu historie tohoto hornoslezského knížectví postaveno na dlouholetém studiu písemných pramenů uložených v domácích i zahraničních archivech s využitím moderních kritických postupů historiografie. Nutno podotknout, že dějiny Těšínska jsou zde pevně začleněny nejen do kontextu dějin celého Slezska a zemí Koruny české vůbec, nýbrž i do širších souvislostí v rámci dějin evropských, čímž získávají zcela jiný rozměr, aniž by tato skutečnost uškodila regionálním mikrotématům, s nimiž jsou oba autoři dlouhodobě důvěrně seznámeni. Svižně koncipovaný hlavní text sledující ve třech nosných kapitolách především politické dějiny dříve jednotného území je doplněn řadou drobných textů pod čarou, které si hlouběji všímají dílčích témat. Z těchto marginálií jmenujme na příklad osobnost sv. Hedviky, hrad ve Slezské Ostravě, českou královnu Violu Těšínskou, plastiku těšínské madony z dílny Petra Parléře, proslulé lovecké pušky těšínky, dominantní postavení českého jazyka na Tě šínsku, valašskou kolonizaci Beskyd, kavalírské cesty mladých těšínských Piastovců po Evropě, skočovského rodáka sv. Jana Sarkandra, luterského kněze Jiřího Třanovského, těšínského purkmistra Leopolda Gottlieba Polzera, jezuitskou rezidenci v Těšíně, osobnosti z rodu Vlčků z Dobré Zemice a Bludovských z Dolních Bludovic, důsledky Altranstädtské smlouvy z roku 1707 a exekučního recesu z roku 1709 pro evangelíky na Těšínsku, výstavbu evangelického Ježíšova kostela v Těšíně a mnoho dalších zajímavostí, které doplňují hlavní text. Publikace je opatřena 170 kvalitními barevnými i černobílými obrázky z fondů mnoha českých i zahraničních institucí a soukromých sbírek, většinou dosud nepublikovanými. Připojen je také ne zbytný poznámkový aparát. Vítanou pomůckou se jistě stane obsáhlý soupis pramenů a literatury k dějinám Těšínska. Přehledné rodokmeny těšínských knížat z rodu Piastovců po obsahové stránce připravil Radim Jež, historik Muzea Těšínska. Šestice barevných ma pek představuje země Koruny české od 14. století do


poloviny 18. století, dále pak celé Slezsko s jednotlivými knížectvími ve stejném období, hrady a drobná středověká opevnění na Těšínsku ve 13.–15. století, valašské osídlení Těšínska v 16.–17. století, sídla ka tolických farností na Těšínsku v letech 1654–1738 a nejrozsáhlejší majetkové komplexy na Těšínsku v polovině 18. století. Snazší orientaci v hlavním textu čtenáři jistě umožní osobní a místní rejstřík s podrobnějším určením. Nechybí obsáhlejší resumé v anglickém, německém a polském jazyce. Zajímavým překvapením se mohou stát i dvě samostatné velkoformátové barevné přílohy – kopie Wielandovy mapy Těšínského knížectví z roku 1736 ze Zemského archivu v Opavě a autorsky dosud neurčený perspektivní plán Těšína z poloviny 18. století ze sbírek Muzea Śląska Cieszyń skiego v Těšíně (Cieszyn, Polsko). Muzeum Těšínska vydalo publikaci nejen díky finan čnímu přispění Moravskoslezského kraje, ale také zásluhou některých měst a obcí na Těšínsku, jmenovitě Českého Těšína, Havířova, Chotěbuze, Jablunkova, Karviné, Orlové a Petřvaldu. Zmíněné lokality, stejně jako Muzeum Těšínska, nalezly také svou důstojnou prezentaci na posledních stránkách knihy. Vydavatel tímto počinem potvrdil svou významnou a v mnoha ohledech nezastupitelnou úlohu, kterou v multietnickém a multikulturním prostředí nejvýchodnější části České republiky sehrává. Celková podoba této první moderní české syntézy starších dějin Těšínska je pak výsledkem spolupráce a pochopení mnoha jednotlivců z českých i zahraničních institucí. I přes skutečnost, že se mnohé názory a závěry obsažené v knize jistě stanou předmětem různorodé reflexe ze strany domácích i zahraničních (především pak polských a německých) historiků, zůstává nezvratným fakt, že se publikace stane nezbytnou součástí knihoven nejen odborníků, ale vedle institucí také nejširšího spektra zájemců všech generací o dějiny tohoto hornoslezského knížectví. Území Těšínska ostatně představuje v celé řadě dosud nezpracovaných dílčích témat ze své starší i novější historie stálou výzvu i inspiraci k dalším výzkumům. David Pindur DVOŘÁKOVÁ, Daniela: Kôň a člověk v stredoveku : K spolužitiu človeka a koňa v Uhorskom kráľostve. Bud merice : Rak, 2007, 292 s. ISBN 978-80-85501-38-4. Slovenská medievistka Daniela Dvořáková na sebe poprvé ve větší míře upozornila roku 2003, kdy vyšla její velmi oceňovaná monografie Rytier a jeho kráľ. Stibor zo Stiboríc a Žikmund Luxemburský. Sonda do života stredovekého uhorského šľachtica s osobitým zreteľom na územie Slovenska. Tato kniha získala ve stejném roce cenu Literárního fondu za nejlepší vědeckou a odbornou studii v kategorii společenských věd. Autorka je známá také jako velká milovnice a znalkyně koní a právě jim věnovala svou další monografii, kterou na sebe opět upoutala pozornost. Kůň měl ve středověku zcela výjimečné postavení. Svědčí o tom např. jeho časté vyobrazování a s tím spojený vysoký počet do současnosti dochovaných


vizuálních pramenů, kterým kůň dominuje. Nebyl vnímán jako pouhé zvíře, ale byl jedním z blízkých společníků člověka, který ho doprovázel životem, sloužil k osobní i „nákladní“ přepravě, práci i válce. Lidé koně velice dobře znali a své znalosti prokazovali i při jeho zobrazování. Žádné zvíře ve středověku nebylo zachyceno z tolika pohledů a v tolika pozicích jako právě kůň. Každý kůň má své jméno, a ve středověku vznikly dokonce životopisy nejvýznamnějších koní. Podobně zaměřená kniha, jež se věnovala dějinám koní, nazvaná Kůň ve službách člověka: středověk, vyšla v roce 1998 i u nás. Jejím autorem byl velký znalec koní Jaromír Dušek, ale publikace trpěla řadou nedostatků, chyběl ji poznámkový aparát, seznam použitých pramenů a literatury a autor se ve skutečnosti nevěnoval převážně koním ve středověku, ale dělal velké exkurzy do novověku, kterému je tak v celé knize věnováno více prostoru než období, které má kniha v názvu. Autorka se pokusila postihnout význam koní ve středověku z několika úhlů a byla úspěšná. I když se soustřeďuje hlavně na koně ve vztahu k Uherskému království, lze v knize najít řadu odkazů na české prostředí, a to jak v části textové, tak i obrazové. U recenzované knihy zaujme na první pohled hned její přebal, který „zdobí“ na zeleném pozadí vyobra zený sv. Jiří bojující s drakem od mistra Pavla z Levoče. Daniela Dvořáková se v úvodu věnuje „dějinám“ koně od jeho domestikace až do raného středověku. Celou kapitolu pak zasvětila koním v Uherském království, které proslulo chovem tohoto vznešeného zví řete. Zabývá se také druhy a barvami koní, které ve středověké společnosti plné barevné symboliky hrály důležitou roli. Středověk rozeznával několik druhů a typů koní, které se používaly ke konkrétním účelům. Zajímavé jsou i informace o cenách koní, které ale nejsou směrodatné. Jedná se totiž jen o nástin vývoje cen různých druhů koní s hlavním důrazem na období pozdního středověku. Relativně velký prostor věnovala autorka chovu koní a zejména pak jejich léčení. Kůň byl hojně využíván i jako pracovní zvíře, např. v zemědělství, i když v něm po celý středověk převládalo využívání hovězího dobytka. Koňská síla pak našla uplatnění zejména při tahání různých vozů. Kůň byl i důležitým společníkem na cestách, i když si ho pro jeho vysokou cenu nemohl dovolit každý. Jako „dopravní prostředek“ byl hojně využíván na dlouhé i relativně krátké vzdálenosti. Byl také zároveň nejbližším a nejvěrnějším druhem rytíře, který dobrému koni často vděčil za záchranu svého života. Někdy mohl špatně zvolený kůň způsobit i jezdcovu smrt, jako tomu bylo např. v případě Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče roku 1526. Koně ale nesloužili jen k práci a boji, ale také k zábavě, kterou mohl být např. turnaj, jeden ze způsobů bojové průpravy. Velice oblíbený byl ve středověku lov, během něhož mohl muž prokázat také svou odvahu a fyzickou zdatnost. V pozdním středověku se pak objevují koňské dostihy. Daniela Dvořáková má opravdu velice blízký vztah ke koním, o čemž mimo jiné svědčí i závěrečné zamyšlení nad středověkým a dnešním vztahem člo-

115 věka a koní. Vyzvedává hlavní středověký symbolický význam koně – bona voluntas – dobrou vůli, přesněji ochotu spolupracovat s člověkem a pomáhat mu. Velice významnou a zároveň nedílnou součástí textu je bohatý barevný a černobílý obrazový doprovod, který „mapuje“ dějiny koní od pravěku až do počátku 16. století. Čtenáři se odkrývá pestrý svět koní ve středověku, který je doplněn i fotografiemi různých nástrojů a postrojů, které ke koním rovněž neodlučitelně patří. Nechybí rozsáhlý poznámkový aparát a seznam pramenů a literatury. Zajímavé jsou také přílohy, v nichž Dvořáková na základě důkladného studia archivních pramenů uvádí informace o typech koní, jejich barvách a cenách. Na závěr pak zařadila první slovenský, i když podle autorky spíše pracovní překlad ve středověku velice rozšířené Knihy o léčení koní mistra Albranta (Albrechta) z období kolem roku 1240, jehož překlad do češtiny z roku 1440, který se dnes nachází v pražské Národní knihovně (cod. XI. C 2, fol. 289–291), je v knize také otištěn. Recenzovaná kniha je velice poutavě a zasvěceně napsanou sondou do vztahu člověka a koní. Podobnou monografii v češtině či slovenštině by si v budoucnu jistě zasloužila i některá další ve středověku oblíbená zvířata. Marek Zágora MARÁZ, Karel: Václav III. (1289–1306) : Poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice : Veduta, 2007, 160 s. ISBN 978-80-86829-25-8. Brněnský historik Karel Maráz se již v několika dřívějších studiích věnoval osobnosti posledního krále z rodu Přemyslova, Václavovi III. Recenzovaná kniha vyšla jako první svazek nové edice Koruna, v níž by měly vycházet životopisy českých králů a královen. Původně byla zamýšlena k sedmistému výročí královy násilné smrti, ale vyšla až o rok později. Autor vzal na sebe nelehký úkol napsat biografii panovníka, který vládl v českých zemích pouhý jeden rok, a neměl tak mnoho příležitostí prokázat své schopnosti. Václav III. byl ve starších pracích líčen převážně negativně jako panovník, který se nechal lehce zmanipulovat svým okolím. Historici vycházeli hlavně ze zpráv Zbraslavské kroniky, kterou i Maráz velice často a někdy snad až „zbytečně“ dlouze cituje. Autor správně poznamenává, že se v souvislosti s osobností Václava III. věnovala většina historiků více okolnostem jeho smrti než jeho životu. Byl „hlavně“ panovníkem, jehož smrtí vymřeli vládnoucí Přemyslovci po meči. Poslední dobou se ale do popředí dostalo studium dobových pramenů diplomatické povahy, které představují sedmého českého krále v trochu jiném světle (M. Sovadina). Samotný králův „životopis“ záleží z velké části na interpretaci dochovaných pramenů. Protože byl Václav III. rovněž uherským králem, pracoval autor také s prameny z maďarských archivních fondů, aby získal co nejvíce poznatků o králových vladařských schopnostech a o jeho osobnosti, v čemž můžeme vidět přínos Marázovy práce.

116 Maráz postupuje chronologicky, jak je zatím u většiny biografií českých panovníků zcela běžné, i když existují i výjimky. Autor naznačuje vývoj českého státu za posledních Přemyslovců. Vyzvedává osobnost Václavova otce, předposledního přemyslovského krále Václava II. Věnuje se také šlechtě a plynule přechází k městům, která ve 13. století zaznamenala velký rozmach. Těžba stříbra umožnila nejen rozvoj hospodářství, ale také kultury a umění, a svým způsobem „promlouvala“ i do dobové politiky. Ze života samotného Václava III. vyzvedává autor několik podstatných „kapitol“. Popisuje jeho trnitou cestu k uherské koruně, která skončila útěkem a návratem zpět do Čech. Autor se pokusil zhodnotit Václavovu uherskou vládu, jež ale nebyla samostatná, jelikož vládl pod silným vlivem otcových rádců. Po smrti svého otce, když se stal českým a zároveň polským králem, se dostal mladý panovník do svízelné situace. Musel řešit nejen problémy domácí, většinou hospodářského rázu, ale musel se také rozhodnout, jak naloží s polskou korunou, zda se ji pokusí udržet, nebo se jí vzdá. Maráz se věnuje i Václavovu rodinnému životu, zejména sňatku s Violou Těšínskou. Dále zpochybňuje na základě studia listin, které se z období Václavovy vlády dochovaly, pravdivost zpráv Zbraslavské kroniky o vlivu, který měli na mladého krále synové českých šlechticů, kteří na něm měli vymámit velké majetky. Dochází k závěru, že žádná listina nedosvědčuje, že by mladý král bezmyšlenkovitě rozdával majetek. Některým listinám se pak věnuje podrobněji. Nejvíce prostoru věnuje Karel Maráz králově smrti. Zaobírá se místem vraždy, osobou vraha a nakonec sa motným činem. Probírá postupně jednotlivé písemné prameny (Zbraslavská kronika, nekrologium olomoucké metropolitní kapituly, Kronika tak řečeného Dalimila) a vyhodnocuje jejich informace, z nichž skládá mozaiku celého příběhu. Pátrá po objednavateli vraždy, u každého „podezřelého“ zvažuje všechna pro a proti, pracuje i s dalšími, hlavně mladšími prameny a vyvrací některá dřívější obvinění. Samotný „životopis“ tvoří asi tři pětiny knihy, zby tek pak představuje rozsáhlý poznámkový aparát, hutný hlavně díky latinským citacím ze Zbraslavské kroniky, a seznam pramenů a literatury. Kniha je bo hatě vybavena černobílými a barevnými vyobrazeními, mapami a genealogickými tabulkami. Celkově vzato je nutné si poopravit obraz Vác lava III., jak nám jej předložila Zbraslavská kronika a starší česká historiografie. Stěží se už asi podaří zbavit Václava nálepky panovníka, kterému jeho otec „umetal“ cestičku k trůnu. Sám Václav doplatil podobně jako Václav IV. Lucemburský na fakt, že byl, a to nejen v dobových písemných pramenech, srovnáván se svým úspěšným otcem. Jeho krátká a tragicky ukončená vláda bohužel nemohla ani jen naznačit, zda by se svému otci vyrovnal, či jej dokonce pře konal. Karel Maráz svůj úkol napsat první „životopis“ po sledního přemyslovského krále „splnil“. Shrnul vý


sledky dosavadního bádání, které pak doplnil několika zajímavými postřehy. Marázova studie tak může být vhodným doplňkem nedávno vyšlé monografie o Václavu II. Kateřiny Charvátové (Vyšehrad 2007). Marek Zágora DVOŘÁKOVÁ, Daniela – PAPSONOVÁ, Mária: Spomienky Heleny Kottannerovej : Hodnoverné rozprávanie dvornej dámy o krádeži kráľovskej koruny, o odhodlanej kráľovnej Alžbete, o tom, prečo sa Ladislav Pohrobok nenarodil v Bratislave a jako ho vďaka dvom odvážným ženám korunovali za uhorského kráľa (1434–1440). Budmerice : Rak, 2008, 87 s. ISBN 97880-85501-41-4. Slovenské vydavatelství Rak se zaměřuje převážně na vydávání studií a pramenů ke „slovenským“ středověkým dějinám a v posledních letech se mu podařilo vydat již několik velice zajímavých titulů, které patří k tomu nejlepšímu, co po roce 1993 na Slovensku vyšlo. Jednou z posledních knih, jež vyšla, jsou do slovenštiny přeložené vzpomínky Heleny Kottannerové, dvorní dámy uherské a zároveň také české královny Alžběty Lucemburské, jediné dcery římského císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského a manželky jeho nástupce Albrechta Habsburského. Kottannerová popisuje pro Uhersko zásadní události let 1439–1440, tedy poslední měsíce života uherského a českého krále Albrechta († 27. října 1439), narození jeho jediného syna Ladislava Pohrobka (22. února 1440) a hlavně jeho následnou korunovaci na uherského krále (15. května 1440), k níž došlo za velice dramatických okolností. Jedná se o velice významný, i když rozsahem nepříliš obsáhlý pramen nejen k dějinám Uherska, ale také k dějinám českých zemí, který má ale rovněž vysokou vypovídací hodnotu např. pro studium korunovačních ceremonií, jelikož Kottannerová docela podrobně po pisuje průběh korunovace malého Ladislava Pohrobka na uherského krále. Samotné korunovaci předcházela i velice „dobrodružná cesta“ završená krádeží svatoštěpánské koruny, kterou provedla královnina nejvěrnější dvorní dáma, jíž nebyl nikdo jiný než Helena Kottannerová. Vzpomínky Heleny Kottannerové, jež pravděpodobně nadiktovala v německém jazyce kolem roku 1450, jsou výjimečné hned v několika ohledech. Jedná se o jedny z nejstarších pamětí ženy v období, v němž měli dominantní postavení převážně muži. Autorka memoárů pak nebyla pouhým pozorovatelem popisovaných událostí, ale často i jejich hlavním účastníkem a hybatelem děje, který sehrál v dané „historii“ významnou, ne-li nejvýznamnější roli. Autorka byla velice dobře obeznámena se situací v Uhrách, a proto byla schopna vylíčit události i s jistým nadhledem, i když nesmíme zapomínat, a to je v textu znát, že vždy stojí na straně své paní, tedy královny Alžběty. Samotným pamětem předchází studie Daniely Dvořákové nastiňující situaci v Uhrách od doby vlády Zikmunda Lucemburského, tedy z let, jež předchá-


zely vzniku rukopisu, ale také ukazuje, jak se události vyvíjely dál po roce 1440, kdy zápisky Kottannerové končí, až do roku 1457, roku, v němž náhle zemřel mladý český a uherský král Ladislav Pohrobek. Dvořáková se podrobně věnuje i samotné Heleně Kottannerové a shrnuje výsledky dosavadního bádání o její osobě. Lze s autorkou této studie souhlasit, že text vzpomínek ještě není zcela obsahově „vyčerpán“ a že stále nabízí řadu zajímavých informací, které je třeba podrobit zkoumání z různých hledisek a a v rámci různých oborů. Překlad vzpomínek Heleny Kottannerové je doplněn velice pečlivým a zároveň čtivým poznámkovým aparátem, nechybí ani seznam literatury a edice pramenů. Za pozitivní lze považovat i itinerář Albrechta Habsburského a jeho ženy Alžběty z let 1438–1440. Osobnostem uherského a českého krále Albrechta Habsburského a jeho syna Ladislava Pohrobka zatím nevěnovala česká ani slovenská historiografie větší pozornost. V českých studiích se s oběma panovníky setkáváme hlavně v rámci přehledů českých dějin po husitských válkách (např. u Rudolfa Urbánka v jeho životním díle Věku poděbradském, České dějiny III/2 z roku 1918 a České dějiny III/3 z roku 1930, nejnověji u Petra Čorneje a Mileny Bartlové ve Velkých dějinách zemí Koruny české VI. 1437–1526 z roku 2007) a také v souvislosti s osobností Jiřího z Poděbrad. Bohužel jim zatím nebyla věnována žádná podrobnější monografie. Jedinou výjimkou je práce Rudolfa Urbánka Konec Ladislava Pohrobka z roku 1924, v níž se autor ale více věnuje nečekané smrti mladého krále. O Ladislavu Pohrobkovi pak byla napsána ještě řada odborných lékařských studií (např. z pera Emanuela Vlčka), jež se stručně zmiňují i o jeho životě. V posledních letech se dále objevilo několik stručnějších statí„životopisů“, jež si ale nekladly za cíl stát se kritickým příspěvkem k životu obou králů (naposledy v publikaci Čeští králové z roku 2008). Lépe na tom není ani historiografie slovenská. Čestnou výjimkou jsou stručné životopisy obou králů v knize kolektivu autorů pod vedením Vladimíra Segeše Kniha králov : Panovníci v dejinách Slovenska a Slovákov, která se v roce 2006 dočkala již třetího vydání. Budmerické vydavatelství Rak se tak vydáním recenzované knihy úspěšně pokusilo smazat jistý dluh. Marek Zágora HERČKO, Ivan: Stručné dejiny baníckej a lesníckej akademie v Banskej Štiavnici. Banská Bystrica : Univerzita Mateja Bela, 2009, 357 s. ISBN 978-80-8083732-7. Dnes už poměrně početnou literaturu o dějinách báňské a lesnické akademie v Banské Štiavnici obohatil pracovník banskobystrické univerzity I. Herčko o nový titul. Jde o pokus podat přehlednou historii prvního technického báňského učiliště vysokoškolského charakteru na území tehdejších Uher, které od svého vzniku přerostlo svůj regionální význam a stalo se jedním z nejpřednějších a nejprestižnějších báňských učilišť v Evropě.

117 Úvodem zmiňuje pokusy o zavedení přednášek z báňských věd na pražské univerzitě a rozhodnutí vybudovat samostatné učiliště na místě, kde by bylo možné prospěšně propojit teorii s báňskou praxí. Autor periodizuje dějiny akademie na pět různě dlouhých období, z nichž každému je věnována samostatná kapitola. Období založení a formování profilu klade do let 1762 až 1811. Epochu od r. 1811 do poloviny čtyřicátých let vyplňují první pokusy o racionální reorganizaci studia a následující, trvající od 1846 do 1872, vlastní provádění reformy, spojené s přejmenováním ústavu na „akademii“ a s postupnou maďarizací, která podle autora znamenala přeměnu učiliště v regionální instituci, která postupně ztratila svůj široký evropský věhlas. Čtvrtá fáze vývoje akademie (1872–1904) pak znamenala období značného rozšíření studijních oborů, které odpovídalo aktuálnímu rozvoji báňských a lesnických věd a zejména požadavkům praxe. Léta 1904 až 1919 představují pak období reorganizace studia hornictví, hutnictví a lesnictví i přejmenování akademie na „Selmecbányai M. Kir. Bányászati és Erdészeti Föiskola“ (Vysoká škola banícka a lesnická) a zápas o její setrvání v Banské Štiavnici nebo přemístění do Budapešti. V této kapitole jsou též popsány málo známé okolnosti, za kterých došlo v popřevratových měsících po vzniku Československé republiky k přemístění školy do maďarské Šoproně. Kniha se opírá především o výsledky, k nimž do spěly dosavadní syntézy dějin akademie, ale především dílčí studie k jednotlivým otázkám jejího vývoje. Poměrně málo je odvolávek k pramenné bázi. Autor staví do popředí svého zájmu především rozvoj jednotlivých oborů báňských, hutních a lesnických věd a osobnosti, kterými byly obsazeny jednotlivé specia lizované katedry. Již menší pozornost je věnována otázkám významu akademie pro rozvoj občanské společnosti v Banské Štiavnici a v celém středoslovenském báňském regionu, jen okrajově si všímá studentstva, jeho rekrutace, způsobu života apod., což jistě v malém městě, jakým Štiavnica byla, nebylo bez významu pro rozvoj městské komunity. Je škoda, že autor rezignoval na potřebný pokus zmapovat význam štiavnické školy na formování technické inteligence a inženýrské profesionalizace v habsburské monarchii a jmenovitě v Uhrách. Kniha je vybavena velkým množstvím cenných obrazových příloh, reprodukcí titulů vědeckých děl a učebnic z pera profesorů, portrétů hlavních aktérů, plánů apod. Jistě by nebylo bez významu, pokusit se o komparativní studii, která by sledovala obecné rysy a specifika např. s báňskými učilišti v Příbrami nebo štýrském Leobenu. Milan Myška KISTE, John van der: Císař František Josef, život, pád a zánik habsburské monarchie. Praha : Práh, 2008, 262 s. ISBN 978-80-7252-210-1. Jan Van der Kiste napsal čtivou a zajímavou knihu o císaři Františku Josefu I. Toto dílo je cenné využitím pramenů anglické provenience, zejména korespon-

118


dence a zpráv britské královny (a indické císařovny) Viktorie a některých dalších osobností obeznámených s problematikou (lord Russel, lord Clarendon, Julian Fan, sir Fairfax Cartwright, Arthur Nicolson). Dozvídáme se tak poměrně hodně o osobnosti Františka Josefa I., což rozhodně není lehký úkol, jak se přesvědčili již mnozí jeho životopisci. Osobnost tohoto Habsburka může oproti ostatním monarchům doby i vůči členům vlastního rodu působit jako až příliš disciplinovaná, odtažitá a snad i nudná. Nicméně byl to právě on, kdo poměrně významně spoluutvářel dějiny Evropy, a proto rozhodně stojí za to nahlédnout pod pokličku jeho majestátu na osobnost tohoto bezmála 68 let vládnoucího panovníka. Myslím, že by knize prospěla hlubší znalost středoevropských pramenů i literatury. Autor se snaží držet více osobnosti císaře než vykreslení politických událostí v době jeho vlády, což je neduh i všech ostatních autorů knih o Františku Josefovi I. V některých pasážích se politickým dějinám Jan Van der Kiste vyhnout nemůže a používá snad až přílišné zhuštění informací. Pozorný čtenář pravděpodobně nalezne některé faktografické chyby a nepřesné obraty. Nedoporučil bych proto knihu čtenáři, který není lépe obeznámen s dobou panování Františka Josefa I. Měl bych také malou výtku k terminologii, respektive překladu. Několikrát se v knize setkáváme s titulem princ i u osob, u kterých je v historické literatuře obvyklé používat titul kníže (např. Metternich). Po literární stránce je někdy trochu nepříjemná neucelenost jednotlivých kapitol, kdy autor mění téma skokem od jednoho odstavce ke druhému. Snad až příliš přísný je autorův soud nad osobností císařovny Alžběty. Jistě nebyla Františku Josefovi I. zcela nejlepší partnerkou, ale domnívám se, že nedostatky nelze hledat pouze u ní. Knihu bych doporučil jako doplnění informací o osobním životě Františka Josefa I. Stanislav Knob

POKLUDOVÁ, Andrea: Formování inteligence na Moravě a ve Slezsku 1857–1910. Opava : Slezské zemské muzeum, 2008, 326 s. + CD-ROM příloha. ISBN 978-80-86224-67-1. Kniha představuje završení autorčina několikaletého výzkumu věnovaného komplexnímu zpracování problematiky utváření sociální skupiny inteligence na území Moravy a Slezska ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století, jehož dílčí závěry publikovala již dříve v řadě tématických studií. V kontextu české historiografické produkce se jedná o unikátní dílo, které alespoň částečně vyplňuje absenci základního výzkumu inteligence sledovaného období u nás. Kapitolám o jednotlivých sledovaných socioprofesních skupinách inteligence předchází přehledné pojednání o cíli, použité metodice, rekapitulace stavu bádání o inteligenci v české historiografii a nástin vývoje zkoumaných lokalit (Moravská Ostrava, Vítkovice, Opava, Olomouc a Místek) se zaměřením na

druhou polovinu 19. a počátek 20. století. Mezi inteligenci zařazuje autorka pouze takové profesní skupiny, jejichž výkon povolání se v druhé polovině 19. století zakládal na absolvování systematizovaného a formalizovaného oboru, univerzitního a vysokoškolského, popř. středoškolského studia. Zahrnuje jen muže a z nich pouze ty, kteří v rubrice o hlavním povolání ve sčítacích arších ze sčítání lidu z let 1857, 1869, 1890 a 1910 vyplnili následující profese: advokát (advokátní koncipient), lékař (ranhojič), lékárník, veterinář, žurnalista, akademický umělec, civilní inženýr, středoškolský, popř. univerzitní profesor, učitel učitelského ústavu, obecné a měšťanské školy, úředník státní, komunální nebo sekundárního a terciálního sektoru, římskokatolický a evangelický duchovní a rabín. O většině z nich byly zpracovány samostatné kapitoly, výjimku představují jen profese právník, žurnalista, akademický umělec a soukromě praktikující veterinář. Jejich analyzované údaje jsou součástí přílohy na CD-ROMu. Členění knihy vychází z práce o krakovské inteligenci v letech 1860–1914 polské historičky Ireny Homola. Samostatné kapitoly jsou věnovány advokacii, kvalifikovaným profesím, technické inteligenci, pedagogickým profesím a úřednictvu. Struktura jednotlivých kapitol je totožná a podává vždy nejprve vývoj sledovaných profesí a profesních skupin inteligence se zaměřením na období od poloviny 19. století. Následně jsou pro každou lokalitu zvlášť zjišťována základní sociodemografická data: vývoj početnosti, teritoriální původ a mobilita, skladba podle obcovací řeči, náboženského vyznání a rodinného stavu. Opomenuty však nezůstaly ani mobilita sociální (horizontální i vertikální, inter- a intragenerační), majetkové poměry, úroveň bydlení nebo vzory chování. V samostatných podkapitolách jsou představeny kolektivní biogramy a analyzována občanská angažovanost představitelů inteligence na základě jejich účasti v samosprávných orgánech, spolkových aktivitách a veřejně prospěšné činnosti. Text je na mnoha místech doplněn konkrétními příklady osobností z řad inteligence. Závěr díla tvoří syntetizující komparativně pojatá analýza, která shrnuje získané poznatky o formování inteligence ve zkoumaných lokalitách. Velmi podnětná práce vytvořená na základě rozsáhlého archivního materiálu a tištěných pramenů (zejm. sčítací operáty, matriky, zákony a nařízení, městské adresáře, dobový profesní tisk, memoáry) přispívá svými zjištěními významným způsobem k poznání problematiky formování inteligence v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Kniha je vybavena hodnotným a podrobným po známkovým aparátem, řadou tabulek v textu, grafickou přílohou, obsáhlým anglickým souhrnem a přehled ným soupisem literatury a pramenné základny. Cennou součástí díla je přiložené CD s tabulkami skladby inteligence zkoumaných lokalit podle jednotlivých kritérií pro léta 1857–1910, zpracovaných v programu Excel, a se seznamem použitých zkratek. Petr Kadlec


PEJČOCH, Ivo: Hrdinové železné opony : Útěky do svobodného světa s pomocí neobvyklých technických prostředků v letech 1949–1989. Cheb : Svět křídel, nakl. letecké literatury, 2008, 191 s. ISBN 978-8086808-52-9. Nakladatelství letecké literatury Svět křídel vydalo na podzim loňského roku publikaci mapující pokusy jednotlivců i celých skupin o útěk přes železnou oponu do svobodného světa v letech 1949–1989. Autor se zvláště zaměřil na útěky provedené pomocí neobvyklých technických prostředků, které mnohdy vyžadovaly značnou vynalézavost svých tvůrců. Nesoustředil se pouze na úspěšné či neúspěšné pokusy o útěk, jež jsou již v obecném povědomí dostatečně známy, ale věnoval se rovněž řadě „zapomenutých hrdinů“. Práce je uvedena kapitolou o ochraně státních hranic v letech 1948–1989 vykreslující mnohá opatření a technická zabezpečení, včetně sledování vývoje pohraniční stráže. Autor dále rozděluje útěky do čtyř základních skupin a jednotlivé případy uvádí v chronologickém pořadí. Představuje nám tak pokusy opustit republiku vzduchem, pod vodou, pozemními prostředky a mnoha jinými způsoby. Nezapomíná přitom ani na pokusy cizích státních příslušníků, kteří se přes naše území pokoušeli dostat do svobodného světa. Pokud je to možné a doložitelné, uvádí autor také další životní osudy jednotlivých odvážlivců. Některé zvolené cesty útěku vyžadovaly opravdu velkou technickou invenci, včetně přesných propočtů, jiné byly provedeny s obrovskou odvahou, někdy hraničící až s drzostí. Proto se některé z uvedených příběhů čtou doslova jedním dechem. Publikaci navíc doplňuje množství černobílých fotografií, které vhodně dokreslují samotný text. Petr Gába SOKOLOVÁ, Gabriela: Hornická lidová slovesnost Ostravska-Karvinska (Záchranný a komparativní výzkum). Opava : Slezské zemské muzeum – Slezský ústav, 2006, 240 s. ISBN 80-86224-53-8. S odstupem přibližně pěti desetiletí se autorka vrátila k problematice hornické lidové slovesnosti v největším českém kamenouhelném revíru, navazujíc tak na starší výzkumy svých předchůdců A. Sivka, A. Satka, J. Rohela, L. Pourové ad. Kniha je v podstatě strukturována do tří částí. Tu první představuje vstupní díl, který vysvětluje metodické postupy a tech niku získávání analyzovaných záznamů. Ve druhé části G. Sokolová přináší analýzu dvou dominantních témat hornické slovesnosti: vyprávění o důlním duchu a jiných neobvyklých jevech, které představují starší vrstvu hornických vyprávění, dále humorky, anekdoty a veselá vyprávění „hornického cechu“. V závěru tohoto oddílu si všímá zajímavého problému, totiž vazeb mezi tradiční vesnickou a hornickou lidovou slovesností a jejich proměn v průběhu posledních desetiletí. Významnou a pro budoucího badatele cennou součástí publikace je antologie vyprávění, v jejíž první části jsou výběrově zahrnuta hornická vyprávění

119 z poloviny 20. stol. a ve druhé pak příběhy podávané současnými vypravěči. Autorka si uložila dva úkoly: zaprvé zdokumentovat současnou podobu hornické slovesnosti (v době ústupu významu hornické profese), zadruhé komparovat současný stav s minulostí. Tím byl sledován cíl postihnout základní změny. Tento povýtce komparativní výzkum sledoval tři roviny: časovou, srovnávací s tradičními oblastmi a konečně rovinu mezietnické migrace syžetů. Hlavní závěry, ke kterým dospěl výzkum, by se daly shrnout do následujících tezí: Z vyprávění i pasivní paměti byl „vykázán“ permoník (důlní duch), stěžejní místo zaujala humorná podání založená na autentických zážitcích. Do objektivu vypravěčů se dostávají často technické kádry a inženýři. Lidová hornická slovesnost není již tradována pouze mluveným slovem, ale uplatňuje se i v tisku a na internetu. Pregnantně shrnula autorka výsledky svých dlouhodobých výzkumů takto: Hornická vyprávění žijí, změnila se však jejich žánrová skladba… a též slovník, který získal na zemitosti. Změnil se i způsob šíření. G. Sokolová má za to, že se v hornickém prostředí projevuje zájem tradici udržet, což dává naději, že hornická vyprávění bezprostředně nezaniknou, ale jejich žánrová skladba zůstane soustředěna na vyprávění humorná, i když tematicky velmi různorodá. Milan Myška PETRÁŇ, Josef: Dvacáté století v Ouběnicích : Soumrak tradičního venkova. Knižnice dějin a současnosti. Praha : NLN, 2009, 572 s. ISBN 97-80-7106-605-7. Zpracování dějin místa, k němuž má historik osobní vztah, není v naší historiografii ničím neobvyklým. Sám Petráň je toho důkazem, neboť své rodné obci věnoval již jednu monografii. Toto citové pouto však klade na historika zvýšené nároky zejména v rovině kritické a interpretační. Je to o to více patrné, je-li předmětem práce zachycení událostí, jež se autora v určitém časovém období jeho života bytostně dotkly. V tomto okamžiku totiž přistupuje ke vztahu historik – rodák další rovina historik – pamětník. První kapitolu o paměti a zapomínání tak můžeme chápat nejen jako určitou předmluvu k samotnému dílu, ale také jako pokus autora o teoretický pohled na problematiku žitých dějin. V nich vystupuje člověk nejen jako individuum, vytvářející své osobní-intimní dějiny, ale i jako součást širších kulturních, sociálních či ekonomických vazeb. Ty jsou spojeny v prvé řadě s místem jeho existence. Interakci konkrétního jedince či společenství, v němž žije a „Dějin“ 20. století autor posuzuje ve vztahu k možnostem a hranicím současného historického poznání minulosti. Předmětem knihy se tak stává každodennost v rámci geograficky vymezeného prostoru, kterým je autorova rodná obec. V následujících devatenácti kapitolách proto není čtenář seznamován s dějinami Ouběnic ve 20. století, ale s 20. stoletím PETRÁŇ, J.: Příběh Ouběnic : Mikrohistorie jedné vesnice. Praha 2001.

120 v Ouběnicích. Autorovi však jde zejména o postižení mnohem složitějších a obtížnějších proměn českého venkova, jak nás upozorňuje podtitul práce. Petráň postupuje chronologicky od počátku 20. sto letí do současnosti. Periodizační mezníky jsou převzaty podle ustáleného úzu, samotný název kapitol však odkazuje na to, jak zlomové události zasahovaly do života a mysli obyvatel Ouběnic, viz např. názvy Liberalismus po selsku, Válečný úděl, Urbanizace na obzoru, Heydrichiáda či Necelá tři léta iluzí. Obsahově se jednotlivé kapitoly věnují pro každou dějinnou periodu víceméně problematice školské, kulturní, církevní, politické či hospodářské. S koncepcí úzce souvisí i pramenná základna a od ní se odvíjející přístup. Do 15. kapitoly autor využívá metod historické antropologie. Základ zde tvoří egodokumenty, tedy kroniky a memoáry, které sepisovali významní představitelé obce-farář, učitel, dále rodinné kroniky statkáře, chalupníka či truhlářského mistra. Jejich životní osudy, které úzce souvisí s touto pramennou základnou, jsou představeny v druhé kapitole Tvůrci příběhu. Pojetím se vymyká struktuře práce, protože pro autora je nanejvýš důležitá literární aktivita těchto pamětníků a jejich zápisy, v nichž se zrcadlí pisatelova reflexe místních událostí. Autor proto ponechává velký prostor citacím, vystupuje zde však také. Koriguje, opravuje či doplňuje, opíraje se přitom o svou erudici historika. Je zde patrné, že Petráň si je velmi dobře vědom rozdílu mezi tím, co bylo žito a tím, co je vyprávěno. Snaží se nikoliv pouze popsat minulost, ale v rámci možností ji i co nejhlouběji pochopit. Současně vyzývá také čtenáře k vlastní úvaze a reflexi předkládaného textu. Domnívám se, že autorovi se podařilo nejlépe analyzovat proměnu každodennosti a s ní spojenou proměnu myšlení především v kapitolách, pojednávajících o období první Československé republiky a protektorátu (kapitola 3. až 15.). Jednoznačný klad souvisí se schopností autora poukázat na interakci dějin viděných zdola a „Dějin“ a dále plastické vylíčení myšlenkových, duchovních, kulturních a politických proměn v daném období. Soumrak tradičního venkova je zde popisován v souvislosti se změnou politického systému, urbanizací, velmi pozvolnou proměnou způsobu obživy a životního stylu (především 3. kapitola Liberalismus po selsku a 9. kapitola Živobytí). Tuto „první“ část knihy se podařilo Petráňovi napsat ladně, svěže a čtenářsky přitažlivě. Následující kapitoly, věnované událostem po roce 1948, však toto kouzlo poněkud ztrácí. Proč? Domnívám se, že je to dáno především větším důrazem na prameny statistické či úřední povahy, zatímco ego-dokumenty, které byly nosné v dřívějších kapitolách, jsou nyní využity


v mnohem menší míře. Onen soumrak tradičního venkova nyní autor sleduje především v zemědělské rovině. Pojednává o kolektivizaci a zakládání zemědělských družstev, zaměřuje se na změny v rostlinné a živočišné produkci, snaží se zachytit proměny života pomocí statistických dat a ekonomických ukazatelů. To jej však nutí přesunout pozornost od Ouběnic k větším územním celkům (viz 18. a 19. kapitola) a čtenář s úžasem zjišťuje, že se najednou dozvídá o hospodaření bystřického agrokomplexu. Právě interakce Ouběnic se svým okolím je v těchto kapitolách z pohledu čtenáře nejobtížněji identifikovatelná. Poněkud ztížena je také orientace v odstavcích, pojednávajících o změnách demografické skladby obyvatel. Autor se snaží s využitím statistických dat demonstrovat postupné vylidňování Ouběnic a migraci obyvatel za prací do měst. Je škoda, že autor tyto pasáže neodlehčil větším počtem tabulek, které by excerpovaná data zpřehlednila i čtenáři. Je-li soumrak detailně popisován proměnou zdrojů obživy obyvatel na urbanizujícím se venkově, poněkud stručný se zdá výklad kulturních a politických událostí. Je otázkou, zda je to dáno rozsahem těchto aktivit v obci, dochovanou pramennou základnou nebo je-li i kulturní úpadek symptomem soumraku tradičního venkova. Můžeme se ptát také na to, souvisí-li s tím i uvolnění osobních vazeb v rámci obce v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Na tuto poslední otázku však práce nedává jasnou odpověď. Poslední kapitola zachycuje především reflexi podzimních událostí roku 1989 a následující vývoj. Statistická data detailně dokumentují proměny komunální politiky a voleb, čtenář však může pouze vzpomínat na to, jak plasticky vylíčil autor stejnou problematiku v době první Československé republiky o pár desítek stran dříve a při srovnání se neubrání jistému zklamání. Zdá se, že omezení pouze na výčet nejdůležitějších aktivit v obci poněkud postrádá reflexi a hloubku, kterou provází zbytek publikace. Je to dáno zřejmě příliš malým odstupem od popisovaných událostí a tak se tato kapitola, která měla dovršit Petráňovu monografii a symbolicky spojit minulost se současností, stává nejslabším místem celé práce. Poslední otázkou zůstává možnost komparace takto získaných poznatků v případném dalším výzkumu. Množství a rozmanitost pramenů úřední i osobní po vahy pro ostatní obce bude zřejmě největším omezením. Autor na příkladu malé obce v krátkém časovém úseku předložil čtenářům i badatelům řadu teoretických i praktických podnětů a ukázal jeden z možných přístupů a způsobů, jak tyto žité dějiny interpretovat. Michaela Závodná


121

LITERATURA KRONIKA

Vědecká konference Veřejné angažmá podnikatelů na místní a regionální úrovni 1800–1914 v Ostravě, 5.–6. 3. 2009. Katedra historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity s Centrem pro hospodářské a sociální dějiny FF Ostravské univerzity a ve spolupráci s Historickým ústavem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity spolupořádaly ve dnech 5. a 6. března 2009 vědeckou konferenci nazvanou Veřejné angažmá podnikatelů na místní a regionální úrovni 1800–1914. Pro jednání byl připraven sál Archivu města Ostravy, který poskytl odpovídající zázemí všem zúčastněným. Toto vědecké setkání mělo reprezentativní mezinárodní účast, vždyť mezi téměř dvaceti zástupci z univerzitních i jiných vědeckých pracovišť nebyli jen reprezentanti z České, případně Slovenské republiky, ale také z Rakouska, Německa či Rumunska. Celá akce se uskutečnila coby součást přípravy společného vystoupení jedné sekce (konkrétně sekce I9 – Public activity of businessmen on the local and country level in 1800–1914) na XV. Světovém kongresu hospodářských historiků, který se uskutečnil od 3. do 7. srpna 2009 v nizozemském Utrechtu (XVth World Economic History Congress). Dvoudenní program konference se snažil postihnout čtyři vymezené celky z projednávané problematiky – na komparativní bázi měly být detekovány nejčastější oblasti veřejných aktivit podnikatelů; hlavní motivace těchto veřejných aktivit; způsoby identifikace podnikatelů s různými pojetími liberální ideologie; stanovisko podnikatelů v jejich vystupování na veřejnosti k různým podobám a projevům antisemitismu a nacionalismu. Součástí výchozích úvah byl také zájem o ohlas podnikatelských aktivit v dalších složkách společnosti, image angažujících se podnikatelů a to, jak byli vnímáni veřejností, například dělnictvem. Setkání bylo zahájeno dne 5. března úvodní zdravicí ředitelky Archivu města Ostravy Blaženy Przybylové a za pořádající instituce jej uvedl Aleš Zářický (Katedra historie FF OU, Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF OU Ostrava). Samotné jednání pak otevřel Milan Myška (Katedra historie FF OU, Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF OU), který se zabýval klíčovými definičními otázkami a potřebnými pojmy pro precizní ukotvení tématu. Připomněl důležitost definičního vymezení podnikatele odpovídajícího jeho socioprofesní roli, dále chápání veřejného politika a zmínil nejčastěji užívané definice podnikatele – funkční a poziční, přičemž optimální je podle něj vycházet z obou. Upozornil rovněž i na někdy problematickou kvantitu a kvalitu příslušných pramenů. Závěrem pak naznačil potřebu široké diferenciace ve skupině podnikatelů, což by mělo vyústit také v korekci některých zjednodušujících či paušálně užívaných tvrzení.

Následně dostali slovo jednotliví vystupující, kteří byli se svými příspěvky rozděleni do tří bloků – I. Veřejné angažmá podnikatelů na zemské úrovni; II. Město jako základna veřejné činnosti podnikatelů a III. Podnikatelské osobnosti – osobnost podnikatele. První část zahájil Pavel Kladiwa (Katedra historie FF OU, Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF OU) svým referátem Veřejné angažmá podnikatelů na místní a regionální úrovni na Moravě do 1. světové války. Veřejnou činnost podnikatele představil jako vyústění jeho sociální role, přitom rozlišil dvě pojetí této činnosti – jednak veřejné angažmá bezprostředně související s pozicí podnikatele jako zaměstnavatele a jednak angažmá s touto pozicí nesouvisející, tj. zejména v rámci charitativní činnosti. Na několika příkladech konkrétních osob svá zjištění také dokumentoval. Na Moravě se podle něj veřejná činnost podnikatelů projevovala spíše v kulturní než politické oblasti. Zohlednil i jisté rozdíly mezi českými a německými podnikateli. Svůj příspěvek poté uzavřel charakterizováním veřejného angažovanosti podnikatelů jako součásti jejich životního stylu, to však neplatilo pro první generaci podnikatelů, ale až pro generace další. Následujícím referentem byl Roman Holec (Historický ústav SAV Bratislava), který se ve svém vystoupení K problémom verejného angažovania slovenských (maďarských) podnikateľských elít v 19. storočí věnoval charakteristice podnikatelstva v Uhrách s některými jeho specifiky, včetně nacionálních aspektů. Z tohoto hlediska rozlišil čtyři typy podnikatelů – dominující německé a maďarské podnikatelstvo; židovské podnikatele, převážně asimilované; drobné slovenské podnikatele; několik zahraničních, ale ne nevýznamných podnikatelů. Upozornil také na silné zastoupení kléru v bankovní sféře, což dodávalo bankovnictví konfesionální rozměr a projevovalo se tak v podnikatelském prostoru. Historiografický přehled veřejného působení podnikatelstva v Uhrách v 19. století (Das Wirtschaftsbürgertum und seine öffentliche Tätigkeit in Ungarn im 19. Jahrhundert. Ein historiographischer Überblick) podala Judit Pál (Univerzita Babeş-Bolyai v Cluj-Napoca). Hana Šústková (Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF OU) se věnovala angažovanosti některých podnikatelů v komunální a zemské politice rakouského Slezska v průběhu druhé poloviny 19. století (Podnikatelé v komunální a zemské politice rakouského Slezska ve 2. polovině 19. století). Zmínila dopady jejich politické činnosti v obcích a městech i jejich snahu o prosazování modernizace. Posledním referentem prvního tematického bloku byl Lukáš Fa sora (Historický ústav FF MU Brno) s příspěvkem Brněnští podnikatelé a tzv. dělnická otázka 1861–1914. Předestřel řadu zajímavých teoretických úvah i konkrétních poznatků. Pozornost zaměřil na snahy pod-

122 nikatelů udržet pracovní morálku a pohyb pracovní síly v národnostně velmi smíšeném prostředí, nastínil obranné strategie podnikatelů před tlakem socialistického dělnického hnutí s ideologií třídního boje, úsilí o sociální smír, stejně jako jednání podnikatelů uvnitř vlastního podniku i mimo něj. Vylíčil liberální profil Brna utvářený také silným zastoupením židovské složky v podnikatelstvu, která si jistě zaslouží větší pozornosti. Výklad doplnil i několika příklady sociální péče o zaměstnance, výsledky sociální politiky podnikatelů a zdůraznil důležitost nacionálních aspektů věci, kdy podle jeho názoru k nacionalismu tendují spíše podnikatelé vyrábějící pro místní trh. Všechna vystoupení přinesla množství impulzů do diskuse. Milan Myška upozornil na potřebu důsledně odlišovat dva typy podnikatelských aktivit, a to aktivity veřejné a ty, jež směřují dovnitř podniku. Zároveň apeloval na nutnost detailnějšího strukturování těchto aktivit i v rámci jednotlivých oborů. Diskutovalo se též o otázkách nobilitace podnikatelů, jejich sebeprezentace a o formování podnikatelských elit. Druhý tematický blok zahájila Halina Beresnevičiuté-Nosálová (FF MU Brno), jež pronesla příspěvek Nové mecenášství: prezentace podnikatelské podpory umění ve Vilniuském tisku 19. století. Mecenášství podnikatelů vymezila jako jeden ze způsobů jejich sebeprezentace. Vycházela přitom z rozboru vilniuského tisku, mimo novinových článků si všímala také inzerce. Hanna Kozińska-Witt (Univerzita v Lipsku, Ústav Simona Dubnowa v Lipsku) vyložila situaci v Krakově a dva vývojové koncepty města (Eine Stadt – zwei Entwicklungskonzepte? Krakau zwischen Konservativen und Liberalen). Michael Viktořík (Katedra historie FF UP Olomouc) se zaměřil na veřejnou angažovanost olomouckých sladovníků během 19. století [Veřejné angažmá olomouckých „Malzfabrikantů“ (sladovníků)]. Ti se v první generaci projevovali hlavně ve sdruženích a spolcích hospodářských a v náboženské činnosti, někteří též v politické oblasti, zatímco příslušníci dalších generací byli již přímo připravováni pro kariéru v čele firem a angažovali se spíše v oblasti kultury, sportu apod. Situací zlínských podnikatelů se zaobíral v referátu Veřejné angažování zlínských podnikatelů do roku 1914 Marek Tomaštík (Fakulta technologická Univerzity Tomáše Bati Zlín). Objasnil, že zprvu hráli větší úlohu drobní živnostníci, postupně se však ve městě prosazovali podnikatelé jako Baťa aj., kteří přispívali k celkové modernizaci města, při snaze ovládnout jeho veřejný život mezi nimi ovšem docházelo také k některým konfliktům. Posledním příspěvkem daného bloku byl výklad Ewalda Hiebla (Katedra historie, Salzburská univerzita) nazvaný Sozialprestige und politische Partizipation – das öffentliche Engagement des Wirtschaftsbürgertums in der Salinenstadt Hallein (Österreich) im 19. Jahrhundert, věnovaný charakteristice veřejné angažovanosti podnikatelů v podmínkách solivarského města Hallein v 19. století. Na závěr prvního dne jednání vystoupila ještě Jana Geršlová (Ekonomická fakulta VŠB-TU Ostrava), která svým příspěvkem Podnika-


telská kultura a etika některých evropských firem ve vztahu k veřejnosti do roku 1914 vlastně otevřela třetí tematický blok celé konference. Zaměřila se na etiku podnikatelských subjektů a utváření image firmy pro její prezentaci na veřejnosti. Završením prvního dne konference byla opět bo hatá diskuse, tentokrát věnovaná zejména identitě podnikatelstva, uplatňované marketingové strategii, podnikatelské inzerci v tisku coby formě sebeprezentace apod. Program druhého dne otevřel Tomáš Krejčík (Ka tedra historie FF OU, Centrum pro hospodářské a so ciální dějiny FF OU), který pronesl referát Muzea, nová šlechta a podnikatelé v 19. století. Zmínil v něm různé důvody vzniku muzeí, jejich zaměření a pojetí. Připomněl také roli průmyslových muzeí v 19. století a vztah podnikatelů i šlechty k těmto institucím. Zdůraznil i skutečnost, že zainteresovanost ve vzniku muzea a jeho činnosti byla navíc často otázkou prestiže, což souviselo s úsilím o nobilitaci. Milan Hlavačka (Historický ústav AV ČR Praha) se ve svém vystoupení Podnikatel starostou – starosta podnikatelem: příklad Hořovic 1860–1918 zaměřil na jednu lokalitu, v níž charakterizoval angažovanost podnikatelů na komunální úrovni. Použil rovněž konkrétní příklady několika podnikatelů a jejich pronikání do místní samosprávy. Uvedl i příklady podnikatelských osobností, které dosáhly starostenského postu, a v závěru formuloval obecné teze, například o nedostatečném sociálním angažmá manželek starostů či o postupném rozšiřování záběru působnosti podnikatelů v rámci lokálního společenství. Následoval příspěvek Lumíra Dokoupila (Katedra historie FF OU, Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF OU) Dvě generace ostravských Krausů, v němž vyložil osudy příslušníků této rodiny a vymezil rozdíly v jejich působení ve veřejném životě. Konstatoval, že druhá generace vyvinula ve veřejné angažovanosti mnohem větší aktivitu, přitom však již nepokračovala v podnikatelské činnosti. Osobnosti Franciszka Brzezowskiho se v referátu pojmenovaném Báňský odborník a komunální politik Franciszek Brzezowski věnovala Blažena Przybylová (Archiv města Ostravy – Statutární město Ostrava). Upozornila zvláště na jeho činnost v komunální politice na Ostravsku a na práci v kulturní oblasti. Petr Popelka (Katedra historie FF OU, Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF OU) se v příspěvku Podoby dobročinné činnosti špičkových měšťanských podnikatelů éry průmyslové revoluce na příkladu podnikatelské rodiny Kleinů soustředil na přiblížení jejich charitativních aktivit projevovaných zejména v pomoci sociálně potřebným. Zabýval se i odrazem těchto aktivit na společenské prestiži Kleinů spolu se snahou dosáhnout šlechtického titulu. Kromě této oblasti poskytovala rodina subvence také některým oblastem kultury. Jednání celé konference uzavřel Stanislav Knob (Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF OU) svým vystoupením Podnikatelé versus dělnictvo, stávky a výluky v rakouském Slezsku na přelomu 19. a 20. století, v němž zhodnotil zvláště hornické stávky

KRONIKA

v Ostravsko-karvinském revíru s postižením jejich charakteristických znaků a sledováním stávkové aktivity na jednotlivých důlních dílech. V následné diskusi byl formulován požadavek za měřit se i na podnikatelské aktivity při různých jubileích vlády panovníka, případně u příležitosti výročí členů panovnického domu. Lukáš Fasora apeloval na potřebu reflexe ohlasu podnikatelských aktivit na stránkách dobového tisku, zejména odborářského. Diskutující se také shodli na tom, že veřejná činnost podnikatelů by měla být vždy posuzována na pozadí širších souvislostí a neměla by být násilně vytrhována z celkového kontextu a sledována jako izolovaný prvek. Podle mnohých účastníků konference by bylo rovněž zapotřebí formulovat pro precizní výzkum problematiky stávek určité metodické standardy. Závěrečným slovem poté zhodnotil toto vědecké setkání Milan Myška, který přivítal plodnou diskusi v jeho průběhu a ocenil další úspěšný krok v přípravě náplně odborné sekce pro XV. Světový kongres hospo dářských historiků. Projevil také uspokojení nad za stoupením makro- i mikroúrovně v pronesených pří spěvcích, což by podle něj bylo přínosné i do budoucna. Pro další komparace vytyčil několik nosných rovin – odvětvovou, oborovou, národnostní a náboženskou. Z konference byl v srpnu 2009 vydán sborník, který byl téhož roku představen na XV. Světovém kongresu hospodářských historiků v Utrechtu. Petr Gába Mezinárodní demografický a historickodemogra fický workshop The Persistence of the Past v Ros tocku, 25.–27. 5. 2009. Ve dnech 25.–27.5. 2009 hostil Max Planck Institute for Demographic Research v německém přístavním městě Rostock mezinárodní workshop s názvem Přetrvávání minulosti. Seminář se vzhledem k hostující instituci zaměřil na „přetrvávající“ aspekty populačního vývoje či spíše na „přetrvávání minulosti v lidech a v jejich reprodukčním chování“. Téma vysvětlil hned na počátku šéf pořádající organizace Joshua R. Goldstein, a ačkoliv se ne všichni účastníci skutečně drželi tématu, workshop nabídl velmi zajímavou plejádu příspěvků. Joshua R. Goldstein a Sebastian Klüsener z MPIDR vysvětlili nejlépe onen název semináře svým příspěvkem Historical Origins of the East-West Demographic Divide in Germany [Historický původ demografického rozdělení Německa na „východ“ a „západ“]. Po pádu berlínské zdi se v západní části narodilo do rodiny bez manželství (sňatku) 23 % dětí, zatímco na východě 60 %. Pochopitelně se tento jev vysvětloval vlivy komunistické nadvlády, ale ono rozdělení nemělo nic společného s bývalými NDR a NSR, protože jeho počátky lze vysledovat dokonce až do 60. let 19. století. Na tomto příkladu autoři poukazovali na onu „persistence of the past“, tedy přetrvávání vzorců chování bez vlivu politických změn. Zajímavé je, že Bavorsko v tomto ohledu spadalo původně do „východní“ části, ale od „baby boomu“ se situace obrátila a sňatkové

123 chování obyvatel Bavorska se přiblížilo trendu celé NSR. Na tuto okolnost v následné diskuzi upozornil britský demograf Chris Wilson, jenž připomněl rozdíly v kojení v západní a východní části Německa, přičemž právě Bavorsko patřilo z hlediska délky kojení k „východnímu typu“. Podobné rozdíly se objevily v populačním chování v Portugalsku nebo Rakousku. Seminář se zaměřil na výzkumy v oblasti vývoje plodnosti a rodinných systémů v období zhruba od konce 19. století. V podstatě žádný z příspěvků se nevěnoval tzv. starému demografickému režimu, nýbrž soustřeďovaly se na problémy demografických přechodů a změn, které s tím souvisely. Jedinou výjimku tvořila Saskia Hin z MPIDR, která přednesla referát na téma rodiny ve starověkém Řecku a Římě (Ancient Rome and Greece and the origins of the Mediterranean Family). Zajímavé výzkumy představili zástupci belgické a nizozemské demografie. Ron Lesthaeghe prezentoval společnou práci několika demografů na téma Long term spatial continuities in demographic innovations – Insights from the Belgian example, 1840–2000 [Dlouhodobé prostorové spojitosti v demografických inovacích na belgickém příkladu, 1840–2000]. Studie sledovala vývoj některých demografických ukazatelů (např. sňatečnosti) v různých belgických správních jednotkách v čase a jejich postupné změny v souvislosti s rozšířením inovací v reprodukčním chování a v závislosti na ekonomických, sociálních, náboženských i politických změnách. Podobně zkoumal závislost demografického vývoje na prostoru Theo Engelen z univerzity v Nijmegenu v příspěvku Geography is destiny? Regional fertility differences in the Netherlands, 1850–present [Geografie je osud? Regionální rozdíly v plodnosti v Nizozemí od r. 1850 do současnosti]. Vysoká fertilita přetrvávala v provinciích Brabant a Limburg, kde se také udržovala vysoká religiozita. Při výzkumu byly kněžím a věřícím kladeny otázky, zda kněží nutí věřící mít více dětí, což všichni popřeli. Další příspěvky přednesli Frans van Poppel (The living arrangements of children: Long-term changes and social variation in the Netherlands), Marco van Leeuwen (Patterns and trends in marriage by social class and in explaining temporal and regional variation) a Jan Van Bavel (Subreplacement Fertility in the West before the Baby Boom /1900–1940/; Current and Contemporary Perspectives). V diskuzích došlo k názorovému střetu v otázce tzv. druhého demografického přechodu, protože Jan Van Bavel prosazoval hledisko meziválečných demografů, podle nichž tzv. první demografický přechod neskončil, ale trvá dodnes, zatímco Ron Lesthaeghe trval na existenci druhého přechodu, jehož typickým projevem nebyl pouze pokles fertility po tzv. „baby boomu“, ale také nový typ soužití rodičů – „cohabitations“ (partnerské svazky) – a růst rozvodovosti. V tomto směru zaujala připomínka Reto Schumachera ve společném příspěvku s Michelem Orisem (When a long persistence disappears: Historical divergences and recent convergence in the Swiss demographic behaviours), že ve Švýcarsku se partnerská soužití oficiálně

124 nevyskytovala až do 90. let 20. století, protože byla zakázána zákonem. Občan Švýcarska mohl žít z úředního hlediska sám, což zřejmě umožňovalo udržovat partnerství, ale oficiálně nebyla tato soužití povolena a mohla být trestána. Proto zde neexistuje ani žádná statistika partnerských svazků. Geografické rozdíly hrály velkou roli také v příspěvcích Herve Le Brase z Institutu National Etudes Démographiques (The long term evolution of French fertility at different geographic levels), Marie Castiglioni a Gianpiera Dalla Zuanna z Univerzity v Padově (The geography of Italian reproductive changes between the first and the second demographic transitions) či Arlanda Thorntona z Population Studies Center v Michiganu (Family and Fertility Patterns and Changes: Considering the Past, Present, and Future), který hodnotil možnosti sledování geografických rozdílů v historických rodinných vzorcích např. v Mexiku, subsaharské Africe, západní Asii, severní Evropě atd. Další americký demograf Cameron Campbell (Kalifornská univerzita v Los Angeles) představil společný projekt výzkumu populace čínských obcí v oblasti Liaoning (Determinations of Linage Growth, Decline, and Extinction over the Long Term). Američtí demografové zdůraznili potřebu zkoumat a srovnávat nejen evropské, ale i různé mimoevropské populační režimy. Pro východoevropskou vědu není příliš povzbuzující, že jen příspěvek Mikołaje Szołtyska z MPIDR na téma Hajnalovy linie (Historical Family systems and the European great divide: persistence of the past or persistence of perspective?) se dotkl demografických aspektů vývoje ve východoevropských zemích, autor si navíc posteskl nad nedostatkem informací z těchto regionů. Nelze specifikovat každý příspěvek zvlášť, ale se minář přinesl poměrně širokou škálu studovaných problémů. Průběh semináře zajímavým způsobem obohatily tzv. kulaté stoly, tedy komentáře vybraných odborníků k problému nastíněnému ve studiích konkrétních osob. První kulatý stůl se zabýval tzv. silným a slabým rodinným systémem (Strong and weak family systems), tedy teorií Davida Rehera o rozdílných ro dinných systémech v severní a jižní Evropě. Druhá diskuze proběhla nad dílem Rona Lesthaegheho týkajícím se sociální kontroly lidské plodnosti (The social control of human fertility). Seminář nabídl dostatek prostoru k bohaté diskuzi a byl velkým přínosem ne jen pro aktivní účastníky, ale i pro mladé demografy a historické demografy, kteří se zúčastnili následného kurzu historické demografie. Radek Lipovski Mezinárodní vědecká konference Johann a jeho bratři. Osm bratří a čtyři sestry – Habsburkové mezi osvícenstvím, romantismem, konzervativismem a liberalismem ve Štýrském Hradci (Gratz, Rakousko), 4.–5. června 2009. Historie habsburské dynastie stojí stále v ohnisku pozornosti rakouských historiků. Příležitosti stopadesátého výročí úmrtí arcivévody Johanna († 1859) využil historický ústav univerzity ve Štýrském Hradci


a Zemská historická komise pro Štýrsko (Historische Landeskommission für Steiermark) k uspořádání mezinárodní pracovní konference s názvem Johann a jeho bratři [Johann und seine Brüder] s podtitulem Osm bratří a čtyři sestry – Habsburkové mezi osvícenstvím, romantismem, konzervativismem a liberalismem. Konference se konala ve dnech 4.–5.června 2009 v historické budově bývalého karmelitského kláštera, v němž dnes sídlí Štýrský zemský archív. Předmětem konference byl život, dílo a nejrůznější typy společenských, politických a kulturních aktivit generace dětí císaře Leopolda II. a jeho manželky Marie Ludoviky, tedy sourozenců arcivévody Johanna. Na konferenci odeznělo celkem deset přednášek. Úvodní klíčový referát o osobnosti arcivévody Johanna (1782–1859) připravil a přednesl prof. Alfred Ableitinger (UNI Graz). V pokusu o celkový syntetizující pohled na osobnost jednoho z nejpřednějších Habsburků této epochy zdůraznil zejména jeho specifický význam pro Štýrsko a počátek modernizujícího procesu této habsburské provincie. Peter Weisflecker v referátu přibližujícím způsob života špiček rakouské aristokracie pojednal v biografických skicách o čtyřech sestrách arcivévody Johanna a jejich komplikovaných životních osudech. Následovala přednáška o otci této generace arcivévodů císaři Františkovi II. (1768–1835) mnichovského vědce Waltera Zieglera. Osobnost arcivévody Ferdinanda III. toskánského a würzburského (1769–1824) se stala předmětem zájmu würzburského historika Mathiase Stickera. Církevní historik Frank Bayard z Vídně pojednal o velmistrovi řádu německých rytířů arcivévodovi Antonu Viktorovi (1779–1835). Tradovanou charakteristiku arcivévody Karla (1771–1847) jen jako významného vojáka a vojevůdce zpochybnil würzburský badatel Winfried Romberg, ani on ovšem nenarýsoval obraz arcivévody v jeho plné rozmanitosti, opomenuv zejména jeho hospodářské aktivity, související např. s jeho podnikatelskými činy jakožto vlastníka Těšínské komory. Život a politické aktivity uherského palatina arcivévody Josefa (1776–1847) byly námětem vystoupení štýrskohradecké badatelky Marlies Raffler. Páteční dopolední zasedání soustředilo pozornost ke třem habsburským osobnostem: arcivévodovi Rainerovi, místokráli Lombardsko-Benátskému (1783–1853 – příspěvek Ellinor Forster, Innsbruck), dále arcivévodovi Ludwigovi (1784–1864 – příspěvek Elke Hammer-Luza, Graz) a nejmladšímu z arcivévodů Johannu Rudolfovi, olomouckému arcibiskupovi (1788–1831 – příspěvek Milana Myšky). Myškův referát připomenul účastníkům opomíjenou a v habsburské dynastické historiografii opomenutou kapitolu z jeho života, totiž jeho hospodářské aktivity, zejména gründerskou činnost při zakládání železáren ve Vítkovicích a báňských závodů v ostravsko-karvinském revíru. Většina příspěvků, které odezněly na konferenci, sice nepřinesla nové podstatné objevy, úspěšně se však pokusila o nové pohledy na životy a aktivity protagonistů a překročila úzké mantinely tradice genealogického bádání. Ale i tam, kde referenti dopodrobna

KRONIKA

sledovali rodinné vazby (např. referát o sestrách arcivévodů), byl přínosem pokus o zařazení těchto příslušníků panovnického rodu do struktur v té době se proměňující aristokratické společnosti a jejich vazeb. Konference se vyznačovala bohatou a věcnou diskuzí spíše meritorního než metodického charakteru. Poukázala také na řadu problémů, které i v natolik frekventované tématice rakouské historiografie bude třeba znovu otevřít a řešit. Zejména zásluhou prof. dr. Alfreda Ableitingera měla konference dokonalou organizační formu a řád. Jednotlivé půldenní bloky byly kompetentně moderovány Marlies Raferrovou, Elisabeth Schögl-Ernstovou a Güntherem Cerwinkou. Na úrovni byla i společenská stránka konference, díky čemuž zbyl dostatek času k navazování, resp. prohlubování vědeckých kontaktů účastníků v krásném a malebném prostředí štýrské metropole. Byl dán příslib, že protokol konference vyjde nejpozději v polovině roku 2010. Milan Myška Zpráva o konferenci Families in Europe between the 19th and the 21st Centuries. From the Traditional Model to Contemporary PACS v Kluži (Cluj-Napoca, Rumunsko), 8.–11. 10. 2009. V centru rumunské Transylvánie, městě Kluži (Cluj-Napoca, Rumunsko), se ve dnech 8.–11. 10. 2009 konala mezinárodní konference s názvem Rodina v Evropě mezi 19. a 21. stoletím. Od tradičního modelu k současnému PACS. Hlavními koordinátory této velkolepé akce byli prof. Ioan Bolovan, zástupce University Babeş-Bolyai v Kluži-Napoce, a Antoinette FauveChamoux, generální tajemnice Mezinárodní komise pro historickou demografii (International Commission of Historical Demography). Rumunští demografové uspořádali již v r. 2008 zajímavou konferenci na téma populačních trendů, ale týkala se pouze situace v habsburské monarchii. Tentokrát navázali akcí s rozměry celoevropskými, protože na konferenci o problematice rodiny v době demografického přechodu (či demografických přechodů?) pozvali nejen významnou zástupkyni francouzské historickodemografické školy Antoinette Fauve-Chamoux, ale i představitele v současnosti špič kové nizozemské a belgické demografie Keese Mandemakerse, Jana Koka a Franse van Poppela, Mikołaje Szołtyska a Siegfrieda Grubera, známé vědce Institutu Maxe Plancka pro demografii v Rostocku, či zástupce rakouské demografické obce Wilko Schrötera a Petera Teibenbachera. Své zastoupení měly ovšem i nástupnické státy někdejšího rakouského soustátí. Nejvíce příspěvků pochopitelně dodala pořádající instituce, tzn. přede vším Centrum pro studium populací (Centre for Po pulation Studies) u university „Babeş-Bolyai“. Jeho představitelé si v rámci této velké konference uspořá dali také několik vlastních sekcí, které probíhaly v ru munštině. Rumunští přednášející postihli v zásadě celé období a zasahovali svými tématy i do starších dob, Barbu Ştefaˇnescu se např. ve svém příspěvku

125 Cohabitation „In Bread“ in Bihor at the Beginning of the 18th Century zabýval problematikou soužití rozšířených typů rodiny a „chlebení“, tzn. rodinného pouta ve smyslu stravování se u jednoho stolu. Velice živým tématem se ukázala Hajnalova linie, která podle Johna Hajnala znamenala jakousi pomyslnou dělicí čáru mezi severozápadním a jihovýchodním typem rodin. Rumunsko leží v jihovýchodní části Evropy, kde byly typickým jevem rodiny rozšířené o ženaté i svobodné syny, bratry atd. žijící pod jednou střechou, což deklaroval Barbu Ştefaˇnescu. Hajnalovou linií a jejím průběhem se ve svých příspěvcích také zabývali zejména maďarský badatel Peter Öri (Sňatkové zvyklosti a struktura domácností v Maďarsku na konci 18. století. Na příkladě správní oblasti Pest-Pilis-Solt 1774–1785), rakouský badatel Peter Teibenbacher (Velké a malé ryby. Regionální hromadění, socioekonomická „kultura“ a první demografický přechod v jihovýchodním Rakousku /Štýrsku kolem r. 1900), litevská badatelka Dalia Leinarte (Systém dědičnosti v Litvě po pádu nevolnictví v r. 1861) a specificky také jediní čeští zástupci, historičtí demografové Ostravské univerzity Lumír Dokoupil, Ludmila Nesládková a Radek Lipovski, ve společném příspěvku na téma formování ostravské průmyslové aglomerace a zvláštních typů domácností souvisejících s vysokou mírou imigrace z oblastí ležících severozápadně i jihovýchodně od pomyslné Hajnalovy linie. Toto neustále živé téma předznamenal již na úvod hovořící Mikołaj Szołtysek, jenž se Hajnalovou linií zabývá dlouhodobě a v příspěvku Families east and west in the Eastern European context: from case studies to wider comparative framework naznačil své výzkumy, které by měly být v knižní podobě publikovány příští rok. Hlavním tématem se pochopitelně staly změny v uspořádání a funkci rodiny v souvislosti s tzv. prvním demografickým přechodem. Tento problém nastínil v úvodním referátu Jan Kok (Family systems as frameworks for understanding variation in extra-marital births, Europe 1900–2000 – Rodinné systémy jako rámce pro porozumění změně v mimomanželských porodech, Evropa 1900–2000). Jan Kok se spolu se svými nizozemskými a belgickými kolegy dlouhodoběji zabývá otázkou vzestupu nemanželské plodnosti jako součásti demografického přechodu a nového typu populačního chování. Tématu nelegitimních porodů se věnovala také Catherine Sumnall z Cambridge, která v duchu Cambridgeské skupiny pro populační dějiny a sociální strukturu (Cambridge Group for the History of Population and Social Structure) zkoumala sezonní výkyvy v nemanželské porodnosti a možné vlivy na tyto sezonní rozdíly (Good air and good times: microgeographies and the seasonality of illegitimate births in the villages of the Gurk valley, Carinthia, at the Jahrhundertwende). Velice zajímavé srovnávací studie na téma vývoje rodiny v nám dosud téměř neznámé Albánii nabídli nezávisle na sobě dva badatelé. Přímo z Albánie dorazila Rozeta Bici s případovou studií komparující situaci v Albánii a Velké Británii (Case Study: Establishment of Albanian Families during the

126


19th and the 21st Centuries in the Frame of British Case Vztah regionu a centra na příkladu osudů a kariér Study) a Siegfried Gruber porovnal rodinné domác- šlechty v Horním Slezsku, kterou společně uspořádaly nosti v Albánii a Srbsku (Household formation and ma katedra historie a Centrum pro hospodářské a sociální dějiny Ostravské univerzity v Ostravě, Instytut Historriage: different patterns in Serbia and Albania). Důležitá část konference byla věnována vlivům rii Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach a Muzeum státu a církve na utváření rodiny, přičemž témata se Těšínska v Českém Těšíně. První den konference se odehrál v reprezentativdotýkala období 19. století i žhavé současnosti. Ru munští badatelé se této problematice věnují velice ních prostorách zasedacího sálu městské radnice v Cie pečlivě, protože na území jejich státu se střetává ně szyně, vyzdobeného malbami erbů těšínských knížat kolik církví (pravoslavná, řecko- i římskokatolická, a domácích šlechtických rodů. Slavnostního zahájení protestantské církve) a každá z nich měla jiný dopad se ujali zástupci participujících institucí: Jan Matu na formování rodin. Pár desítek let komunistického szek (Urząd Miejski w Cieszynie), Ryszard Kaczmarek režimu navíc dokázalo převrátit naruby život poměrně (Uniwersytet Śląski), Milan Myška (Ostravská uniznačně národnostně diferencovaného státu. Komu- verzita) a Zbyšek Ondřeka (Muzeum Těšínska). Poté nistické populační reformy (excesy) v Rumunsku na následoval úvodní referát Jiřího Brňovjáka (Ostravská stínil ve svém příspěvku Corneliu Paˇdurean (Family univerzita), který poukazoval na vztah šlechty žijící či in Romania during the communist regime). Se speci- působící v Horním Slezsku k politickým, hospodářfickým zaměřením se představila ukrajinská badatelka ským a kulturním centrům v tomto regionu i za jeho Oleksandra MacMillan, která pojednala o emigraci hranicemi. V tomto rámci představil různost použití ruské (ukrajinské) inteligence z Odessy po bolševic- pojmů „centrum“ a „region“, postavených do konkém puči v r. 1917 (Gone With the Winds of Change: textu možností osudů a kariér místní či příchozí šlechty, Families of Odessa University Intelligentsia and the přičemž zdůraznil pestrost a různorodost zdejší šlechRevolution of 1917). Tento jev patří mezi jasně rozpo- tické společnosti a její proměny v 16.–19. století. Hlavními tématy konference, rozdělené do tří zá znatelné dopady státní politiky na populaci, ale samozřejmě existují i dopady méně zřetelné, které je zapo- kladních tématických bloků, byla hornoslezská šlechta třebí neustále zkoumat, protože zejména moderní v raném novověku, její vztah k Rakousku a Prusku „národní“ stát promlouval v posledních dvou staletích a problematika migrace a kariér hornoslezských šlechdo populačního vývoje velice významně. ticů. Těmto blokům předcházely tři příspěvky, které Rumunská konference v Kluži přinesla především byly svým zobecňujícím charakterem či geografickým poznatky z výzkumů prováděných ve východních přesahem označeny jako „prolog“. Jiří Stibor (Zemský státech Evropy. Tyto státy se po rozpadu sovětského archiv v Opavě) popsat postupnou proměnu složení bloku velice těžko prosazují na mezinárodním poli, těšínské šlechty v kontextu širšího prostoru Horního na němž již nějaký čas vládne angličtina. Přesto ru Slezska, severní Moravy i Polska v průběhu pozdního munská konference dokázala, že i v těchto východo- středověku a raného novověku. Proměna se projevoevropských zemích probíhají zajímavé výzkumy na vala v poklesu významu domácích rodů a migrací jejich poli historické demografie, a umožnila badatelům členů do okolních knížectví a zemí, poté co tyto rody navázat užší kontakty, které snad v budoucnu pove- dosáhly svého zenitu, a jejich nahrazením příslušníky dou k lepší vzájemné spolupráci. Východoevropská „cizích“ šlechtických rodů z okolních knížectví. J. Stihistorická demografie poněkud zaostává v moderních bor zdůraznil fakt, že řada těchto rodů měla v tomto trendech databázových systémů, jejichž znalost přijeli regionu společné prapředky. Jiří Peterka (Zemský prezentovat západoevropští badatelé, kteří projevili archiv v Opavě) přítomné seznámil s hlavními archivsnahu přizvat další země k vytváření těchto databází. ními prameny k dějinám hornoslezské šlechty, které Historická demografie má bezpochyby šanci jakési jsou uloženy ve fondech Zemského archivu v Opavě, renesance po určitém období poklesu zájmu o tento přičemž hlavní důraz kladl na zemské knihy opavské, obor. Hlavním tématem se ovšem již stává problema- krnovské, těšínské, opolsko-ratibořské a pštinské. Jan tika demografických přechodů, tzn. vývoj populací Al Saheb (Muzeum Těšínska) sledoval ve svém příod 19. po 21. století, což bylo charakteristické i pro spěvku transformaci středověké feudality v raně novorumunskou konferenci. Hlavní organizátor, prof. Ioan věkou šlechtu v průběhu 15.–16. století a na příkladu Bolovan, vyjádřil naději, že by se podobné akce mohly hukvaldského panství na severní Moravě při hranicích konat v Kluži pravidelně, což by nepochybně přispělo s Horním Slezskem ukazoval její postupnou ekonok užší spolupráci vědců v tomto oboru. mickou diferenciaci a v důsledku vytváření silného Radek Lipovski šlechtického velkostatku také pauperizaci či dokonce nedobrovolnou migraci do sousedních regionů. Mezinárodní vědecká konference Šlechtic v Horním Obsahem prvního bloku jednání konference (HorSlezsku v novověku (16.–19. století). Vztah regionu noslezská šlechta v raném novověku) byla problemaa centra na příkladu osudů a kariér šlechty v Horním tika osudů jednotlivých hornoslezských šlechtických Slezsku, Cieszyn (Polsko), 5.– 6. 11. 2009. rodů či konkrétních jedinců, uváděná do souvislostí Pod tímto názvem se ve dnech 5.– 6. 11. 2009 ko jejich zakotvenosti v regionu nebo možností uplatnění nala v Cieszyně mezinárodní vědecká konference mimo jeho hranice. Wacław Gojniczek (UniwersyŠlechtic v Horním Slezsku v novověku (16.–19. století). tet Śląski) vysvětloval politický i majetkový úpadek

KRONIKA

rodu Czelů z Czechowic jako důsledek neúspěšného sporu těšínského kancléře Jana Czela z Czechowic s knížetem Václavem III. Adamem. Přímo prostředí slezských knížecích dynastií se věnoval Radim Jež (Muzeum Těšínska) – popisoval životní osudy těšínského knížete Adama Václava, posledního slezského vrchního zemského hejtmana, a spjatost jeho kariéry s politikou habsburského domu, pojištěnou konverzí ke katolickému vyznání. Marek Vařeka (Masarykovo muzeum v Hodoníně) popisoval vzestup rodu Lichten štejnů především na závratné kariéře knížete Karla I. a na budování rozsáhlé rodové majetkové základny, která obsáhla i významná knížectví Opavské a Krnovské. David Pindur (Český Těšín) se zaměřil na projevy rekatolizačních snah i osobní katolické religiozity jednotlivých příslušníků rodu Oppersdorfů na jejich frýdeckém panství zobrazující se např. v rozsáhlé vý stavbě sakrálních staveb. Jarosław Kuczer (Uniwer sytet Zielonogórski) prezentoval výsledky svého studia vývoje šlechtické titulatury v oblasti celého Slezska do roku 1740, ovšem s akcentem na Opolsko-Ratibořské knížectví. J. Kuczer sledoval na základě analýzy archivních pramenů a dobové literatury (Henelius, Sinapius) především vyšší šlechtické tituly a vytváření raně novověké slezské vrstvy panského stavu (Herrenklasse, Herrenkaste). Karel Müller (Zemský archiv v Opavě) popisoval heraldickou sebereprezentaci těšínské šlechty v 16.–19. století, projevovanou především v oblasti funerálních či sakrálních památek, a zdůrazňoval potřebu soupisu těchto často nenávratně mizících heraldických památek. Obsah příspěvku Hany Šústkové (Ostravská univerzita) a Aleše Zářického (Ostravská univerzita) tvořilo hledání paralel či naopak odlišností a jedinečností v historii dvou hornoslezských aristokratických rodů – Wilczeků a Larisch-Mönnichů. Autoři dospěli k závěru, že oba tyto rody na základě moderního kapitalistického podnikání přesáhly svým významem region a v případě Wilczků se mu zcela vzdálily. Blok ukončil svým příspěvkem Jan Županič (Univerzita Karlova), který sledoval osudy vybraných nobilitovaných židovských rodin, majících své podnikatelské a finanční zájmy i na pomezí severní Moravy a Horního Slezska. Předmětem následujícího bloku (Mezi Rakouskem a Pruskem) byla problematika osudů příslušníků hornoslezské šlechty a možností jejich kariér v regionu, silně ovlivněném jeho rozdělením mezi Rakousko a Prusko po první slezské válce v letech 1740–1742. Svým referátem jej zahájila Małgorzata Konopnicka (Uniwersytet Zielonogórski), která se věnovala obecným otázkám vztahů hornoslezské šlechty k pruskému královskému dvoru a možnostem jejich kariér ve dvorských úřadech v období let 1740–1806. Milan Myška (Ostravská univerzita) hovořil o Albertu Josefovi hraběti Hodicovi, jehož statky se v důsledku rozdělení Slezska (panství Slezské Rudoltice na Oso blažsku) ocitly na nové hranici s Pruskem, a díky čemuž se Hodic dlouho potýkal s problémem identifikace s rakouským či pruským prostředím (díky větší pozornosti pruského krále si nakonec zvolil druhou

127 možnost). Tomasz Jaworski (Uniwersytet Zielonogórski) popisoval osobnost Ferdinanda von Richtho fen, který díky svým vědeckým zájmům značně přesáhnul horizont svého rodiště – jako geograf navštívil v rámci pruské expedice vévody zu Eulenburg Indočínu, Kalifornii, Čínu či Japonsko a posléze působil jako profesor na předních německých univerzitách. Referát T. Jaworského se sice geograficky vymykal tématu konference (Richthofenové vlastnili majetky v Dolním Slezsku), ale poukázal na skutečnost, že i dolnoslezsko-lužické pomezí bylo v mnohém velmi podobné Hornímu Slezsku (ostatně takovýchto regionů na pomezí několika zemí či států bychom ve střední Evropě našli celou řadu). Nobilitace Slezanů za loajalitu projevenou Marii Terezii v období slezských válek tvořily obsah vystoupení Zbyňka Žouželky (Vlastivědné muzeum v Šumperku, Mohelnice). Jmenovaní nobilitovaní své zásluhy o rakouský arcidům získali především věrnou službou ve státním aparátu či projevenou statečností v řadách rakouské armády. Referát Z. Žouželky rovněž ukončil svým vystoupením první den jednání konference. Druhý den se konferující i posluchači přesunuli do konferenčního sálu cieszynské pobočky Uniwersytetu Śląskiego. Úvodní příspěvky pokračovaly v problematice osobních kariér hornoslezských šlechticů mezi Rakouskem a Pruskem. Dušan Uhlíř (Slezská univerzita v Opavě) věnoval pozornost rodu Lichnovských do poloviny 19. století. Poukázal na jejich diplomatické schopnosti, zvýrazněné pozicí Lichnovských na hranici státu (drželi majetky jak v rakouské tak i pruské části Opavska) a také na to, jak se postupný odklon od rakouského dvora a příklon ke dvoru pruskému odrážel např. v jejich konfesijní příslušnosti. Jiří Jung (Ostravská univerzita) věnoval svůj referát kulturním stykům Karla Maxe knížete Lichnovského a jeho ženy s berlínskou společností v první třetině 20. století. J. Jung představil knížecí pár jako mecenáše a obdivovatele soudobého umění, což se projevilo i ve změně životního stylu v rámci jejich berlínského pobytu, bližšího spíše moderním podnikatelským elitám než tradiční aristokracii. Problematiku vyvlastňování šlechtického majetku dokumentoval Václav Horčička (Praha) na příkladu Františka Josefa II. z Lichtenštejna, majitele rozsáhlého pozemkové majetku nejen na Moravě, ale v Horním Slezsku, a na dopadu těchto jevů na vzájemný vztah lichtenštejnského rodu a poválečného Československa. Poslední blok (Migrace a kariéry) byl věnován otázce možností kariér hornoslezských šlechticů mimo svůj rodný region či naopak možnostem uplatnění cizích šlechticů v Horním Slezsku. Vybranými příklady migrací hornoslezské šlechty do polského krá lovství a jejich kariérou v pozdním středověku prezen tovali své výzkumy Bożena Czwojdrak a Jerzy Sperka (oba z Uniwersytetu Śląskiego). B. Czwojdrak hovořila o osobě Jana Mężyka z Dąbrowy a jeho kariéře u polského královského dvora, J. Sperka popisoval okolnosti odchodu řady hornoslezských šlechticů do oblasti Krakovska či Malopolska obecně. Petr Kozák

128 (Zemský archiv v Opavě) se zaměřil na popis kariéry Bernarda Bírky z Násilé, původem z dolnoslezské Olešnice, založenou na službě Jiřímu z Poděbrad a jeho synovi Viktorinovi a prosazování jeho zájmů v prostoru Opavska a Krnovska. S Bírkovou oslnivou politickou kariérou, pokračující u královského dvora v Praze, souvisela také strategie budování osobní a tedy pouze dočasné majetkové základny v oblasti jeho momentální politické činnosti, která zanikla s jeho odchodem z regionu. Jan Štěpán (Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc) naopak věnoval po zornost rodovým a majetkovým vztahům mezi Těšínskem a Moravou v raném novověku na příkladu bratří Václava a Stanislava Pavlovského, pocházejících z hornoslezských Pavlovic, kdy Stanislavova duchovenská kariéra na Moravě (stal se olomouckým biskupem) významně ovlivnila možnosti uplatnění jeho mladšího bratra Václava v biskupském správním aparátu. Jiří Kubeš (Univerzita Pardubice) přítomné zaujal svým příspěvkem, který věnoval Franzi Juliovi Verdugovi, potomkovi španělských šlechticů, držících statky v Če chách. Verdugo bohužel nedokázal zužitkovat své


kvalitní šlechtické vzdělání k vytvoření kariéry např. u císařského dvora či v armádě a proto se spíše stáhl do ústraní a věnoval se správě zděděných statků v Opolsko-Ratibořském knížectví. Blok zakončil svým příspěvkem Tomáš Krejčík (Ostravská univerzita), který na osobě nobilitovaného těšínského rodáka Antonína Wittmanna von Denglaz popisoval možnosti pronikání panských úředníků do vyšších vrstev společnosti první poloviny 19. století, postavené nejen na profesní dráze, ale také zisku šlechtického titulu. O tom, že se konference podařila, svědčila i bohatá diskuze jak v rámci jednotlivých bloků, tak i v samotném závěru. Setkání historiků z ČR, Polska i Slovenska přispělo k rozvíjení zajímavé tématiky, především v možnosti dalších mezinárodních výzkumů a jejich ná sledné komparace. Z konference bude vydán sborník, který vyjde v rámci ediční řady Ostravské univerzity Nobilitas in historia moderna. Závěrem je třeba také vy jádřit dík za příjemné prostředí, pohodovou atmosféru a bezproblémový průběh konference jejím pořadatelům, hlavně Mgr. Jiřímu Brňovjákovi, Ph.D. Michaela Závodná

Editorial. Dear reader, Vážený čtenáři,

Recommend Documents