EDIČNÍ ŘADA POSTAVY MORAVSKÉ ARCHEOLOGIE NOVÁ ŘADA SVAZEK 4

EDIČNÍ ŘADA POSTAVY MORAVSKÉ ARCHEOLOGIE NOVÁ ŘADA SVAZEK 4

PETR KOSTRHUN

JAN KNIES (26. 11. 1860 - 5. 3. 1937)

VENKOVSKÝ UČITEL, ZNÁMÝ BADATEL PLEISTOCÉNNÍ ARCHEOLOGIE, „PEYRONY MORAVSKÉ DORDOGNE“

BRNO 2008

SLOVO REDAKCE

V tomto roce se dostává do rukou zájemců o dějiny bádání o pravěku další svazek edice Postavy moravské archeologie, samostatné řady publikací PRAVĚKU. Jde o svazek č. 4, věnovaný životu a dílu svérázného moravského učitele a zejména pleistocénního archeologa Jana Bohumila Kniese (1860-1937). Autorem svazku je mladý, talentovaný brněnský prehistorik Petr Kostrhun, správce pavilonu Anthropos Moravského zemského muzea, který se již řadu roků pilně věnuje také dějinám moravské archeologie. Čtenáře by nemělo překvapit, že dostávají na pracovní stůl čtvrtý svazek naší edice, přestože nevyšel ještě svazek třetí, věnovaný mezinárodně proslulému moravskému badateli a kulturně-politickému činiteli Jaroslavu Palliardimu; tento svazek je připraven do tisku, z technických důvodů se však jeho výroba zdržela. Petr Kostrhun vypátral s mimořádným osobním nasazením v archivech muzeí a jiných vědeckých institucí, jakož i v rodinných archivech - zvláště potomků Jana Bohumila Kniese - a v dalších soukromých sbírkách množství dosud neznámých či nezveřejněných událostí z vědeckého, školského i soukromého Kniesova života, vyhledal k tomu početné písemné i obrazové dokumenty, zhodnotil demiurgovo literární dílo včetně rukopisných prací, posoudil jeho někdy originální názory a otiskl také výběr z jeho bohaté korespondence s kolegy. Vzniklo tak poutavé čtení, které zaujme jak odborníky, tak širší zainteresovanou veřejnost, tím spíše, že knížka je vybavena větším množstvím faksimilií důležitých písemností a zvláště reprodukcemi dobových fotografií, často otištěnými poprvé. Kostrhunova práce o Janu Bohumilu Kniesovi nejen nově osvětluje dílo jednoho ze zakladatelské powanklovské generace moravských archeologů, nýbrž podává také barvitý obraz „amatérské“ vědy rýče konce 19. a prvých desetiletí 20. století.

5

Pojem „amatérská“ archeologie se mi přitom těžko dere z úst a smiřuji se s ním jen s vědomím, že je odvozen od latinského slovesa „amo, amare“, a že tudíž odpovídá více označení milované než z pouhé záliby pěstované vědy.

Za redakci edice: Prof. PhDr. Vladimír Podborský, DrSc. Brno červen 2008

6

ŽIVOT A DÍLO V roce 2007 jsme si připomněli 70 let, které uběhly od smrti jednoho z významných badatelů, který stál u počátku vědeckého formovaní naší archeologické vědy - řídícího učitele a konzervátora ministerstva školství a národní osvěty Jana Bohumila Kniese (1860-1937). Tento skromný objevitel především moravského paleolitu - „Peyrony moravské Dordogne“, jak jej nazval Josef Skutil - do svého aktivního vědeckého života vstoupil v době, kdy archeologická věda již opustila romantické přístupy a představy a svoji oporu našla v pozitivistickém a empiristickém přístupu. Přerod od historického romantismu k „období pozitivistické analýzy“ archeologických pramenů, kdy se archeologie nejvíce soustředila na archeologické památky samotné, hledala zákonitosti lidského pokroku a možnosti srovnávacích analýz, lze na Moravě popsat na několika významných osobnostech archeologického výzkumu paleolitu. Jedná se pochopitelně na jedné straně o výjimečnou osobnost Jindřicha Wankla (1821-1897) a jeho romantizující pojetí prehistorie, na straně druhé „jeho družinu“, především trojici badatelů, kteří započatý výzkum moravského paleolitu dále rozvíjeli již v pozitivistickém duchu - M. Kříž (1841-1916), K. J. Maška (1851-1916) a nejmladší J. Knies (k této „skupině“, první základně české archeologie na Moravě, koncentrované kolem olomouckého Vlasteneckého spolku musejního, patřili dále, mimo členy Wanklovy rodiny o generaci mladšího vnuka K. Absolona a zetě J. Havelky i F. Koudelka, dočasně i J. Palliardi, A. Telička a J. N. Woldřich; Sklenář 2005,18-19, 636). Všichni badatelé se navzájem znali, stýkali se a někdy si i na jednotlivých nalezištích konkurovali. Stejně jako jeho kolegové Jan Knies v oboru archeologie nebyl a prozatím ani nemohl být odborně školen. V rámci moravské archeologie však Jan Knies bezesporu představuje výjimečnou osobnost. Jeho osudem se staly především moravské krasové oblasti a zdejší

7

paleolitická naleziště. Knies však svůj zájem zaměřil i jinými „archeologickými směry“ a milované prehistorii byl ochoten věnovat nejen většinu svých prostředků, ale podřídil jí veškerý svůj volný čas i osobní život.1

1 Za část poskytnutého archivního materiálu a fotografií děkuji panu Antonínu Kniesovi (nar. 1925), vnukovi bratra Jana Kniese Emericha, který se osobností Jana Kniese systematicky zabývá a v Blansku pečuje o jeho památku (A. Knies 1994). Za poskytnuté informace, archivní dokumenty a vlídné přijetí děkuji paní Miloslavě Kuděláskové, vnučce Jana Kniese (dceři Miloslavy Kniesové-Grmelové), žijící v Ostravě, a jejímu synu. Za orientaci a pomoc v archivu Muzea Blansko děkuji Mgr. Jindřichu Čeladínovi. Za podnětné rady a zhlédnutí textu pak dlužím poděkování doc. PhDr. Martinu Olivovi, PhD., vedoucímu Ústavu Anthropos MZM, a prof. PhDr. Vladimíru Podborskému, DrSc., bez jehož rad a impulzů by čtvrtý svazek „Postav“ v této podobě nevyšel. Za podporu při psaní a při hledání původních pramenů pak díky patří Mgr. Simoně Sedláčkové. Práce vznikla díky podpoře grantu GAČR 404/05/H527.

8

I. STUDENTSKÁ LÉTA Jan Knies se narodil 26. listopadu 1860 v Tasově u Velkého Meziříčí do učitelské rodiny Jana Kniese (1812-1878) a Veroniky Kniesové (zemř. 1893)2. Na svého otce Jan Knies vzpomíná jako na rázovitého a vzdělaného člověka, který v mládí působil na několika místech Moravského krasu. Jeho vyprávění o tomto kraji i nezvykle bohatá přírodovědecká a vlastivědná knihovna na Jana Kniese v mládí silně působily a formovaly jeho budoucí celoživotní zájem, podobně jako vzpomínky jeho matky, rodačky ze Křtin (Augusta 1937; Kladivo 1936; Knies 1929a, 5). Na dětství Jan vzpomíná jako na velmi šťastné a oproti jiným učitelským rodinám také relativně hmotně zajištěné (matka přinesla dobré věno a rodině se dařilo získávat i další příjmy, v Tasově si dokonce zakoupili i dům s malým hospodářstvím). Ještě před tím, než v pěti letech počal docházet do školy, s oblibou sedával v lavicích mezi děvčaty a naslouchal výuce. V roce 1866 rodina snášela útrapy spojené s přesunem rakouských i pruských vojsk a řádící cholerou, šestiletý Jan byl však vojáky spíše fascinován. V osmi letech se stal ministrantem a jak vzpomíná, mimo hru na varhany se svými kolegy se při ministrování „přiučil všeličemu, o čem neměl jsem zdání“. Již v těchto letech s otcem často trávil čas na procházkách po okolí, odkud si odnášel domů různé nerosty a budoval i herbář. Po jednom roce stráveném ve Velkém Meziříčí nastoupil na reálku do Telče, kterou ukončil v roce 1875 (ovšem se sníženou známkou z chování, kvůli perníkovému srdci, které jedné dívce věnoval veřejně a v nevhodnou dobu…).3 2 Dědeček Matěj Knies (1771-1837) působil dlouhý čas jako sládek ve Vémyslicích a na zámku v Budišově, kde po jeho smrti Janova babička Eleonora pracovala jako klíčnice. Otec Jana Kniese po absolvování ročního učitelského kurzu v Brně (1844), kde žil ve značně nuzných poměrech, odešel do Moravského krasu hledat místo „preceptora“ (domácího učitele). Zakotvil nakonec ve Křtinách, kde se seznámil i se svojí budoucí manželkou Veronikou, která ovdověla po jednoročním manželství s křtinským lékařem. Poté odešel na učitelské místo v Blansku a později přímluvou Budišovského panstva otec Jana Kniese získal nadučitelské místo v Tasově. V roce 1855 se do rodiny narodil nejstarší syn Emerich, v r. 1860 Jan a v r. 1865 dcera Marie. Rukopisná vzpomínka Jana Kniese na dětství z roku 1920, 33 stran, archiv Ústavu Anthropos MZM.

9

Obr. 1. Jan Knies za studentských let (zcela vpravo) se starším bratrem Emerichem, sestrou Marií a rodiči, před r. 1878. Originál fotografie v soukromém majetku M. Kuďěláskové.

V roce 1876 Jan Knies nastoupil na učitelský ústav v Brně, který studoval spolu s Aloisem Mrštíkem, s nímž ho za studií spojovalo nejen přátelství, ale i neúspěch u maturitní zkoušky (Skutil 1974, 177). V osudném maturitním období se spolužáky totiž své obavy zaháněli tancem v útulné hospůdce a jeden z přítomných tento prohřešek oznámil maturitní komisi.4 3 Rukopisná vzpomínka Jana Kniese na dětství z roku 1920, 33 stran, archiv Ústavu Anthropos MZM. 4 Rukopisná vzpomínka Jana Kniese na dětství z roku 1920, 33 stran, archiv Ústavu Anthropos MZM.

10

Při studiích se seznámil též s nerozlučným životním přítelem Václavem Čapkem (1862-1926, na učitelský ústav nastoupil o dva roky později v r. 1878), s kterým dychtivě sledovali a dokonce i distribuovali české přírodovědné periodikum „Vesmír“ (v letech 1855-1906 vydávaný mineralogem, paleontologem a muzeologem A. Fričem původně i jako list pro prehistorický výzkum; Sklenář 2005, 176) a první českou „Geologii“ Jana Krejčího (Knies 1903a). Bohužel však mezi svými kolegy, s kterými jinak sdíleli hluboký smysl pro vlastenectví, nenalezli velkého pochopení pro tento směr poznání, a tak část neodkoupeného nákladu časopisu nakonec musel zaplatit Kniesův otec. S Čapkem, který jako jediný zůstal ideálům Jana Kniese věrný, pak až do jeho smrti vykonali celou řadu badatelských výprav, geologických pozorování a zejména společných archeologických výzkumů, u nichž pravidelně Janu Kniesovi asistoval především při odborném určování nalezených kostí z jeskynních sedimentů. Při studiích Knies vynikal i jako hudebník, zvláště jako tenorista. Se svými spolužáky se rovněž věnovali ochotnickému divadlu. Již jako sedmnáctiletý student se Knies vypravil se svým bratrancem na první objevitelské výpravy do moravských jeskyň. V roce 1877 kopal v jeskyni Dračí díra (Výpustek) a nalezené medvědí kosti poté nosil do Františkova muzea a srovnával je s vystavenou Wanklovou kostrou jeskynního medvěda. Zde se také seznámil s tehdejším kustodem, vedle J. Wankla prvním prehistoricky zaměřeným archeologem na Moravě (Sklenář 2005, 592), M. Trappem (1825-1895), který jej vstřícně podporoval a zapůjčoval mu knihy. V roce 1879 pak po 12 dnů vykonával větší sondáže v Býčí skále, odkud získal kolekci štípané industrie i „drobový valounek rytbami zdobený“ (Knies 1927, 1929a). V drobných výzkumech pokračoval v údolí Říčky v okolí Líšně (kam se spolu s rodiči z Tasova přestěhovali v roce 1880), Měnína, Telnice, Bedřichovic, Velatic, Horákova a Sokolnic. Objevoval zde lokality nejen paleolitické, ale i z mladších období pravěku a započal shromažďovat vlastní archeologickou sbírku, která za 10 let čítala již na 2728 kusů (Knies 1929a)5. 5 „Index archeologické sbírky Jana Kniese, založené 16.7.1880“, rukopis J. Kniese z 10.11.1880, uložený v archivu Ústavu Anthropos MZM.

11

Kniesův zájem se dále prohluboval a ještě před absolutoriem v roce 1880 vyvrcholil výpravou do jeskyně Pekárny, kterou se skupinou přátel pro moravskou archeologii objevil. Podnět k výpravě byl dán v hostinci na Solní ulici, kde se čeští abiturienti sešli za účelem porady nad organizací prázdninového divadla a při této příležitosti „se těsněji seskupili v kroužek, jenž umluvil se o společném výletu do slují zapomenutého tohoto kraje…“ (Knies 1903a, 138). Jan Knies se zde seznámil s Floriánem Koudelkou (mj. budoucím aktivním spolupracovníkem M. Kříže ve výzkumu Moravského krasu). Jak vyplývá z dochovaného deníku Jana Kniese z roku 1880, do Pekárny se poprvé vypravil s pěti přáteli 16. července (z Brna vyšli o 5. hodině ranní) a v jeskyni učinili výkop 2 metry dlouhý a 1,5 metrů široký, v němž nalezli především pravěkou keramiku. K paleolitickým nálezům se mladí badatelé propracovali až při dalších opakovaných návštěvách. Je velmi pozoruhodné, s jakou invencí si ve dvaceti letech Knies poznamenává souvislosti pazourkových nálezů. Ze skladby dochované industrie soudí, že v jeskyni musela být dílna na výrobu kamenných nástrojů (rozlišoval tedy mezi nástroji a odpadem) a především se zamýšlí nad proveniencí kamenné suroviny. Z okolí Brna sice zná místa, odkud bylo možné „pazourky“ získávat (např. u Olomučan), ale převažující materiál (dnes známý jako silicit z glacigenních sedimentů) jemu známým surovinám neodpovídal, a tak tuto otázku nechával otevřenou. Ať s přáteli, nebo sám vykonal pak v témže roce mnoho průzkumných cest do okolí Brna - již tehdy např. na Stránskou skálu, kde hledal zkameněliny, na Švédské šance, Staré Zámky u Líšně, hradisko v Obřanech a Bílovicích apod....6 Nejvýraznější objev v jeskyni Pekárně však nezůstal utajen. Kniesovi kolegové nález neudrželi v tajnosti a prozradili jej brněnským německým badatelům - Fl. Koudelka řediteli reálky Krasrovi a Fr. Fiala A. Makowskému, který zde záhy počal organizovat sondáže (Knies 1929c). Jan Knies se s „právem objevitele“ obrátil na jinou autoritu výzkumu moravských jeskyň, u které očekával podporu pro české mladé 6 Rukopisný deník Jana Kniese z roku 1880, uložený v archivu Ústavu Anthropos MZM.

12

Obr. 2. Kniesův rukopisný záznam o výpravě do jeskyně Pekárny z 15. 8. 1880. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

vědce - na MUDr. Jindřicha Wankla, kterému tím nález ohlásil, a také se s ním 19. 8. 1880 za tímto účelem setkal na ochozské faře (od svého otce obdržel při této příležitosti 1 zlatý, a tak mohl Wanklovi přinést jako pozornost 6 doutníků). Knies byl charizmatem J. Wankla uchvácen, již týž den společně započali v Pekárně sondáže, s kterými pokračovali i ve dnech následujících. Těchto průzkumů se účastnila i řada dalších osobností - Wanklova dcera V. Havelková, zeť J. Havelka, K. J. Maška, ředitel královeckého muzea dr. Tischler, pozdější kustod zemského muzea v Sarajevě Fr. Fiala, učitel Kořenský aj. Knies v této společnosti strávil prázdniny a při svých návštěvách v Blansku se blíže seznámil i s rodinou Wanklovou. Jan Knies ve výkopech v Pekárně pokračoval i po prázdninách, kdy ji navštěvoval s přítelem Václavem Čapkem a výzkumy zde prováděli i v noci, domů se často vraceli až po půlnoci. Na počátku října se zde však setkali opět s konkurencí - v Pekárně zahájil své výzkumy kustod vídeňského dvorního muzea Josef Szombathy (1853-1943) se třemi dělníky a za přítomnosti místního revírního Stužky, který oba přátele nevlídně přivítal a donutil je k odchodu. J. Knies a V. Čapek vyčkali do večera a po odchodu konkurenční družiny pokračovali ve svých nočních vykopávkách, které ovšem před 13

půlnocí ukončil příchod hajného a dvou honců se psy. Ti mladé badatele z Pekárny vykázali, neboť se nemohli prokázat povolením od majitele pozemků, tj. brněnské kapituly (Knies 1903a, Skutil 1974). Touto událostí byla definitivně ukončena výzkumná aktivita Jana Kniese v Pekárně a symbolicky zahájeno osudné soupeření o moravské jeskynní diluvium, které Jan Knies po celou svoji vědeckou kariéru sváděl s různými „oficialnějšími“ představiteli moravské archeologie. Na konci října si s J. Wanklem ještě dopisoval o svých nálezech z okolí svého bydliště v Líšni - především ze Starých Zámků. V dopise Wankla opět žádal, aby v Pekárně mohl provádět další výzkumy a aby k tomu od něj dostal písemné povolení, leč bez úspěchu.7

7 Dopis J. Kniese adresovaný J. Wanklovi ze dne 31.10.1880. Archiv Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, JW-72.

14

II. BADATELSKÉ ZAČÁTKY Jan Knies podruhé - nyní již s úspěchem - složil maturitní zkoušku 19. 2. 18818 a v letech 1881-1883 byl ustanoven provizorním podučitelem v Kunštátě, kde po dvou letech složil i učitelskou zkoušku. Oblast Moravského krasu musel tedy opustit (stejně jako rodinné zázemí v Líšni), archeologické vášně se však nevzdal a nadále ji rozvíjel. Do archeologicky bohatého okolí svého působiště podnikal řadu objevných výprav na lokality pod kopcem Milenek, na hradisko Chlum u Krhova, do okolí Černé Hory, Bořitova a Voděrad. Do větších výzkumů se však pouštět nemohl. Učitelský plat denně představoval 1 zlatý a denní mzda dělníka pak 70 krejcarů. Všechny výkopy tedy prováděl převážně sám, někdy s jedním pomocníkem (v průběhu roku a především o prázdninách si přivydělával hudebními hodinami, se sestrou Marií také často koncertoval). Jinak však volný čas o prázdninách trávil opět s Václavem Čapkem po významných archeologických a geologických (cihelny) památkách na Moravě. Jan Knies vzpomíná, jak společně se 30 zlatými v kapse vydrželi na cestách celý měsíc, přičemž noci často trávili pod širým nebem. O tom, že se mnohdy jednalo o chválihodné turistické výkony, svědčí záznam o cestě z roku 1883, kdy 25. srpna z Oslavan přes Řeznovice, Rakšice, Rybníky a Oblekovice dorazili po přibližně 60 km do Borotic. Na cestách nebyla ani nouze o dobrodružství. Následující den po dalších 40 km chůze oba mladí badatelé dorazili do Hlubokých Mašůvek, kde však v hostinci narazili na značné nepochopení místní honorace, jejíž příslušníci posilnění alkoholem hodlali „podezřelé tuláky“ ze vsi rázně vyprovodit. Po zdařilém úprku však přátelé museli absolvovat jednou tak dlouhou cestu zpět do Oslavan, kde umdleni konečně ulehli.9 Ideály však Kniese ani Čapka neopouštěly a později na tyto své objevitelské výpravy vzpomínali jako na nejšťastnější období svého života. Do dějin moravské archeologie se dokonce zapsali jako průkopníci výzkumu zaniklých středověkých vesnic na Oslavansku 8 Zápis v deníku Jana Kniese ze dne 19. 2. 1881. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 9 Vzpomínka na Václava Čapka (příloha 2). Archiv Ústavu Anthropos MZM.

15

(Studýň, Potěch, sídl. „v Černých“). V rámci dobových představ však považovali nalezené sídlištní jámy za staroslovanské pohanské pohřebiště (Měřínský 1978, 1995). Překvapení je čekalo také při průzkumu prehistorických nalezišť v okolí Krumlovského lesa. Na hradišti Leskoun u Olbramovic byly nálezy tak početné a populární, že se staly předmětem obchodu se starožitnostmi. Při jedné ze svých návštěv v blízkých Vedrovicích (již v pozdních večerních hodinách) Knies odhalil „dodavatele starožitností“, který v přetopené světnici značně komplikovanou metodou vyráběl množství „pravěkých“ přeslenů, hliněných perel a závaží určených k obchodu, podobně jako kosti vykopané na Leskouně a upravované do podoby nástrojů. Tyto „nálezy“ pak byly rozprodávány po Brně a místní hostinskou zaváženy až do Vídně.10 V okolí Černé Hory byla bohatě využívána a těžena ložiska křídových hlín za účelem výroby Kunštátské keramiky. V těchto hlinících Jan Knies nalézal opukové vrstvy bohaté na otisky rostlin i živočichů, kterými za čas zcela zaplnil kuchyň i půdu. Tato sbírka dokonce vyvolala zájem A. Makowského, jenž si ji vypůjčil se svým asistentem A. Rzehakem ke zpracování a již nevrátil. Sbírka byla později uložena ve vídeňském muzeu (Knies 1926, 1929a, 6). Knies se v této době rovněž zapojil do víceméně konkurenčních výzkumů v Předmostí u Přerova, kde vedle J. Wankla, K. J. Mašky, M. Kříže a Fl. Koudelky pracoval v první polovině 80. let. Na lokalitě, na rozdíl od svých souputníků, provedl nejdůkladnější stratigrafickou dokumentaci pleistocénních profilů (Absolon - Klíma 1977, 20-64; Klíma 1990, 26-33). V důsledku neshody se svým kolegou z Kunštátu byl nucen strávit školní rok 1884/1885 ve vzdáleném Rovečném. Zde se věnoval vlastivědné a národopisné tematice (vytvářel si např. slovník místního nářečí), neboť kraj mu jinak neposkytoval mnoho možností ke geologickým či archeologickým průzkumům. Rád proto v roce 1886 využil přímluvy otcova přítele, vrchního zdravotního rady K. Katolického, která mu dopomohla k získání učitelského místa v Blansku. V prvním 10 Jan Knies: Moravský Glozel, Moravské noviny ze dne 15.1.1928.

16

Obr. 3. Záznam z archeologického deníku Jana Kniese z roku 1885, na obrázku nákres hradiska v Bílovicích n. Svitavou. Archiv Ústavu Anthropos MZM AD/21.

patře Skácelova hostince č. p. 62 na Starém Blansku, v jednom pokoji s kuchyní, setrval až do roku 1895. Skromné podmínky byly ovšem vykoupeny možností plného rozvinutí jeho zájmu o Moravský kras. V zápětí po přestěhování počal s průzkumem a objevováním jeskyň v údolí Punkvy, Syrového (Pustého) a Suchého žlebu. Zajímal se také o tajemství podzemního toku Punkvy, který se snažil i mapovat (Knies 1902; 1909a). Bylo tedy jen otázkou času, kdy při svém počínání narazí na nekompromisní a velkorysý průzkum podzemního toku Punkvy Karla Absolona, který se od počátku 20. stol. o Moravský kras 17

také intenzivně zajímal. Na dané téma, ve stejné době, oba badatelé publikovali své výzkumy monograficky - Jan Knies „Punkvu a její krasové přítoky“ (Knies 1909a), Karel Absolon svůj doktorát „Problém podzemních toků krasové říčky Punkvy na Moravě“ (Absolon 1909). V zimním období, „když utuhla země a plazení po stráních bylo nebezpečím“, prováděl Jan Knies vždy ve středu v noci a ve čtvrtek (kdy měl od učitelování volno) výkopy ve Sloupských jeskyních, kde nalézal především množství paleontologického materiálu, mezi nimi i celou kostru medvěda (u Řezaného kamene). Jan Knies se zapojil i do nových objevů Sloupsko-šošůvských jeskyní v roce 1889, kdy byl objeven vchod a další chodby Šošůvské jeskyně pod pozemky Josefa Brouška. Knies zde pracoval na 300 dnů, při nichž objevil novou paleolitickou stanici, množství kostí a mezi nimi i lví lebku (Knies 1929a). Pokračoval zde i ve svých geologických průzkumech a ve sbírání zkamenělin, které ovšem z obav pana domácího ze zřícení stropu musel přenechat známému geologovi Tauschemu. Své narůstající sbírky se Jan Knies nesnažil prezentovat jen v odborných publikacích, ale i široké veřejnosti. Poprvé tak učinil v roce 1892 v Boskovicích na Umělecké, národopisné a průmyslové výstavě, která byla součástí příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou (Pernes 1979). A právě Knies byl - jako „badatel v našich vlastech známý“ - v roce 1895 výstavním výborem pověřen vybudováním archeologické části národopisné expozice. Výstava svojí koncepcí byla sice poněkud nejednotná (vedle paleolitických a paleontologických nálezů prezentovala středověké a pravěké artefakty z nejrůznějších částí Moravy), přesto však představovala jednu z prvních muzejních instalací paleolitu u nás. Jan Knies se tohoto úkolu velmi rád zhostil (za cesty do Prahy mj. dostával tučné diety) a později na svoji instalaci rád vzpomínal. Seznámil se zde např. s Mikolášem Alšem, s nímž navštěvovali nejen stejný hostinec „Na kovárni“, ale setkali se i při vlastním budování expozice. Knies na výstavě mj. prezentoval celou medvědí kostru, kterou nalezl ve Sloupských jeskyních. K instalaci se mu velmi hodil 18

pařez, který si nechal za tímto účelem přinést. Omylem byl však sluhou odebrán právě mistrovi z jím malovaného dioramatu. Jan Knies na to vzpomíná slovy: „... Při obědě naproti sedával mistr Aleš se svojí chotí. Dosud obraz jeho nevymizel mi z paměti; jeho typická velká hlava s dlouhými rozčesanými vlasy, které zdobily kulatou tvář se slušným, poněkud zarudlým nosem. Při jídle málo mluvil, jen tu onde se svou chotí prohodil slovo. Proto jsem se přímo ulekl jednoho dne, když zařval na mne: Voni nuzáku, voni mně ukradli pařez! Bylo to pravda.“11 Celá záležitost se však brzy vysvětlila a později Mikoláš Aleš hodnotil uznale Kniesovu instalaci slovy: „Mají ty potvory pěkný, už se na nich nezlobím.“12 Jan Knies se také aktivně zapojoval do společenského vlasteneckého života, který přesahoval oblast jeho učitelského působiště. O volných nedělích pravidelně navštěvoval své rodiče v Brně. Při této příležitosti se scházel se svými přáteli (B. Popelkou, Fr. Slovákem, J. Slovákem) u Zlaté Koruny v místnostech typografické jednoty Veleslavín, kde se zrodila myšlenka založení Musejního spolku v Brně. Ten vznikl při slavnostním zasedání společnosti přátel starožitností a vlasteneckého dějepisu v Besedním domě 4. 3. 1888. Jan Knies se jako spoluzakladatel podílel na vydávání Vlastivědy moravské.13 V následujících letech se stal autorem dvou významných prací Vlastivědy - Okresu Blanského a Okresu Boskovského (Knies 1902; 1904). Práce vynikají dokonalým ovládnutím místopisu z autopsie a jsou výrazně přírodovědecky a archeologicky orientovány. V obou knihách publikoval množství originálních fotografií zachycujících oba regiony na počátku 20. století a dokonce i podzemí Moravského krasu. Na druhé straně v mnohých pasážích se Jan Knies neodchýlil od svých předchůdců, ba dokonce celé odstavce i opisoval (cf. Šembera 1870 a Knies 1904)14. 11 J. Knies: Slavní lidé, Lidové noviny ze dne 7.4.1926. 12 J. Knies: Slavní lidé, Lidové noviny ze dne 7.4.1926. 13 Řádným členem Moravské musejní společnosti se stal 7. května 1900; kopie přijetí J. Kniese za člena Moravské musejní společnosti. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 14 Za informaci děkuji Mgr. J. Čeladínovi z Muzea Blansko.

19

V posledním desetiletí 19. století se rovněž angažoval ve vybudování turistické útulny na Macoše a předložil nerealizovaný plán výstavby železniční přípojky z Rájce do Sloupa, který na rozdíl od K. Absolona považoval za srdce Moravského krasu. Všechny tyto aktivity Janu Kniesovi jednak zabíraly volný čas, ale také ho přivedly k velmi konfliktním situacím. Ze společenských i finančních důvodů o nedělích hrával na varhany při bohoslužbách. Jeho vlažný postoj k praktikovanému katolictví a upřednostňování svých výzkumů ale brzy vyústil v konflikt s farářem a poslancem zemského sněmu F. Sobeckým. Ten na Jana Kniese podal žalobu, v které ho obvinil ze zasílání anonymních dopisů. Soudní řízení v Brně Jan Knies vyhrál. Vzájemný spor však brzy vyvrcholil Kniesovou „ostřejší“ odpovědí, zesílenou akustikou kostela, na farářovu otázku „co to tam pane hrajete?“ (Kladivo 1936; Knies, A. 1994). Pobyt v Blansku se pro J. Kniese proměnil v „muka pekelná“, na čas mu byl dokonce zastaven i služební postup. Proti vůli blanenských občanů byl dokonce přeložen do Doubravice, kde „konečně v rodině tamního řídícího učitele našel tolik potřebný klid“ (Knies 1929a, 7; Kovařík 1967, 4; Skutil 1974). V Doubravici působil v letech 1896-1897. Spolu s jedním pomocníkem a svými žáky docházel do jeskyně pod Hradem, kde prováděl výzkum i o prázdninách. Badatelské nasazení mu i zde přineslo nepříjemné komplikace, tentokrát zdravotní. V Doubravici získal od svého známého preparátora W. Zieglera z Ivančic jako srovnávací materiál medvěda zastřeleného v Polsku. Z nepatrného škrábnutí při stahování medvěda kvůli získání kostí pro srovnávací sbírku dostal otravu krve, která vedla až k oslepnutí na pravé oko. Jan Knies se pak po šest týdnů léčil v nemocnici u sv. Anny v Brně (Kladivo 1936).

20

III. ŠKOLA PLNÁ KOSTÍ Další významná etapa v badatelské práci i v osobním životě Jana Kniese začala jeho přestěhováním do malé obce Rogendorf (Krasové) v roce 1897, kde nastoupil do nově zřízené jednotřídky. Významná změna v životě starého mládence nastala později v roce 1899, kdy díky iniciativě Kniesova švagra, významného archeologa na Přerovsku Antonína Teličky (1866-1925), se již 39letý badatel oženil s o 15 let mladší dcerou zámožného hanáckého sedláka Antonií Horákovou (1875-1953).15 Ačkoli se jednalo o „sňatek z rozumu“ bylo manželství podle všeho šťastné, žena byla Kniesově badatelské práci jednoznačně nakloněna (což bylo ostatně základní Kniesovou podmínkou před svatbou) a při výzkumech byla aktivní spolupracovnicí, především při proplavování jeskynních sedimentů z výzkumů a preparaci kostí. Ve stejném roce se také stal zakládajícím členem Klubu přírodovědeckého v Prostějově. Po přestěhování do Rogendorfu brzy upoutala Kniesovu pozornost nedaleká jeskyně Balcarova skála u Ostrova, kde prováděl výzkumy vždy o letních prázdninách v letech 1898-1904. Zde se do výzkumu pustil s větší systematičností a jeskyni prokopával po jednotlivých segmentech a zaměřoval se i na nejdrobnější nálezy. Kniesovu pozornost zaujaly především kosti drobných zvířat, vyskytující se v jeskyni ve velkém množství v sovích vývržcích. Při pečlivém vybírání drobných kostí před jeskyní mu byli nápomocni jeho dospělí žáci i jeho choť, která mu trpělivě 15 Budoucí manželé se seznámili v Citově u Přerova, v hostinci tety budoucí manželky Antonie, když zde Jan Knies pobýval u své sestry Marie, provdané za učitele a archeologa A. Teličku. Vzhledem k dalším souvislostem je zajímavé poznamenat, že Telička, který švagrovi zprvu pomáhal a poté začal provádět archeologické výkopy samostatně, počal odkrývat významné naleziště v Předmostí u Přerova v tzv. Chromečkově cihelně. Chromečkovy pozemky totiž v této době patřily strýci paní Antonie Kniesové.... Pan Chromeček své pozemky posléze prodal třem cihelnám a z jeho vypravování je zaznamenáno, že mezi Dluhonicemi a Předmostím byla na lukách kosťárna, kam Chromeček odvážel celé fůry pravěkých kostí, z nichž se vyrábělo umělé hnojivo.... (Kladivo 1936, 9). Manželům Kniesovým se narodili dvě děti - prvorozený syn Jan (1903-?), který zemřel jako malé dítě, a dcera Miloslava (2.3.1905 - 16.9.1998). V Moravské Ostravě dnes žije dcera Miloslavy Kniesové Miloslava Kudělásková.

21

Obr. 4. Svatební fotografie Jana a Antonie Kniesových z roku 1899. Originál fotografie v soukromém majetku M. Kuďěláskové.

asistovala u výkopů prvních šest let, až do narození dcery Miloslavy. Jan Knies dokonce, jako jeden z prvních v Evropě, použil metodu plavení vykopané hlíny, kterou prováděl pomocí hustého síta v blízkém Rogendorfském žlíbku (Krasovském údolí). V zimních měsících hlínu dokonce dovážel domů, kde 22

byla proplavována po večerech u kamen. Touto metodou získal, jak sám uvádí, „miliony i nejdrobnějších kůstek rýsků, lumíků, pišťuch, myší, různých hrabošů, hlavně ale ptáků v takovém množství jako nikde jinde na světě. Čelistí lumíků vykopal jsem na 16.000 a vyměnil částečně za odbornou literaturu hlavně v Německu i jinde v cizině“ (Knies 1929a, 8). Současně získal i soubor mikrolitů - retušovaných čepelek, které správně rozpoznal a které by jinak unikly pozornosti, jak se často stávalo u jiných badatelů. Především u určování ptačích kostí pochopitelně nechyběl věrný a spolehlivý spolupracovník Václav Čapek, při výzkumu v jeskyni ho navštěvovali i další přátelé - K. J. Maška (který rovněž napomáhal při určování osteologického materiálu) či botanik V. Spitzner (Knies 1901). U jednoho z šesti odkrytých ohnišť s koncentracemi tříštěných kostí, otloukačů i kamenných a kostěných nástrojů (celkem uvádí na 400 nálezů, z nich na 195 „kusů pravých nástrojů“) našel také zlomek lidské čelisti, u jiného dva lidské řezáky. Nález dnes již bohužel není k dispozici, a tak nelze ověřit jeho paleolitické stáří. Ve svých poznámkách Knies uvádí, že zlomek lidské čelisti nalezli dělníci, kteří zrovna bez dozoru odkopávali „aluviální vrstvu“ v okolí druhého ohniště. Čelist se měla nalézat mezi paleolitickými artefakty i fosilní mikrofaunou v neporušené diluviální hlíně (Knies 1901). Nicméně sám Knies vzhledem k dalším nálezům lidských kostí v horních „aluviálních“ vrstvách a vzhledem k jinému charakteru kostí, zřetelně odlišnému od kostí fosilních, např. sobů, nepovažoval nalezenou čelist za paleolitickou.16 O Velikonocích 1903 odjel Knies na Slovensko do Turčianského sv. Martina, kam ho naléhavě pozval Andrej Kmeť, aby mu pomohl konzervovat a především sestavit kostru vykopaného mamuta nalezeného v Beši. Nález mamuta se stal značnou atrakcí a hlavním exponátem budovaného muzea v Martině, které svými sbírkami J. Knies pomáhal také bohatě plnit.17 16 Rukopis „Ostrov - Balcarova skála“. Archiv Ústavu Anthropos MZM, AD/15. 17 Dopis J. Kniese adresovaný K. Absolonovi ze dne 20.4.1903; dopisy A. Kmeťa adresované J. Kniesovi z 22.3.1903, 31.3.1903, 12.7. 1903, 7.8.1903, 5.10. 1903 a 30.1. 1907. Archiv Ústavu Anthropos MZM. Vybrané dopisy přepsány v příloze.

23

Obr. 5. Ukázka z rukopisu Jana Kniese o výzkumu v jeskyni Balcarce. Archiv Ústavu Anthropos MZM AD/16.

Po výzkumu Balcarovy skály se Knies vrhl na další lokality v okolí: v Suchém žlebě to byly jeskyně v Hložku, Smrtní, Liščí, Koňská a Kravská. Drobné nálezy však Kniese neuspokojily, a tak se vydal na průzkum i vzdálenějších krasových oblastí - Sklepu u Vratíkova a od roku 1903 začal navštěvovat i Mladečské jeskyně, kde od J. Sovy získal téměř celou kostru soba. Na Velký pátek 1904 se náhodou jako první odborník dostal k lomem odkryté dutině, která byla zaplněna sedimentem s obrovským množstvím kostí (Knies 1905a). Mezi nimi lamači nalezli i lebky a kosti dvou mužů a dítěte. Knies byl o původním nálezu informován jen rozhovorem s účastníkem 24

objevu. Do vlastní sbírky získal zlomky dětské lebky, čelisti a 16 dalších kostí. Bohužel je však již neviděl v původní poloze a jak z korespondence vyplývá, odnesl je z hromádky, kam je uložil lamač kamene.18 Pravděpodobně v okolí velkého komína dále získal sadu 5 kostěných hrotů a 2 zdobená šídla a kosti mikrofauny. Bezesporu světový význam mladečského nálezu byl ale rozpoznán jinými badateli až v pozdějších letech (Oliva 2003). Na přelomu let 1904/1905 také nad propadáním Jedovnického potoka v Moravském krasu objevil magdalénienskou stanici pod skalním abri - Kolíbky. Zde před vstupy do dvou jeskyněk (výkopy před jeskyněmi dělal preventivně, neboť na tato místa chtěl později vyvézt sedimenty z vnitřku jeskyně, k čemuž již nedošlo) zachytil v průkopu dlouhém 4 metry množství kostí, pravděpodobně i ohniště obložené břidlicovými deskami a nejasné lineární kamenné struktury (Svoboda a kol. 2002, 230).

Obr. 6. Budova školy v Krasové (dříve Rogendorf) na snímku z roku 2007, v které Jan Knies působil v letech 1897 - 1908 a která do roku 1905 sloužila také jako Kniesův depozitář. Foto P. Kostrhun.

Kniesova činnost v Rogendorfě se neomezila pouze na prokopávání moravských jeskyní. Zasloužil se např. o vybudování školní zahrady, na školním dvoře vysadil na 18 Dopis J. Smyčky adresovaný J. Kniesovi ze dne 27.4. 1904. Archiv Ústavu Anthropos MZM. Přepsáno v příloze.

25

Obr. 7. Jmenovací listina Jana Kniese konzervátorem Moravského zemského muzea z roku 1900. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

památku svého sňatku dva ořechy, zavedl vyučování ručních prací. Zasadil se o výsadbu lesa na obecním pastvisku, zřízení kvalitní obecní silnice, zavedení železných pump u studny. Byl také členem obecního zastupitelstva (Kovařík 1967). Mezi 26

obyvatelstvem byl Knies jako učitel oblíben. Naopak tomu však bylo u jeho nadřízených, a to především kvůli jeho archeologické sbírce, kterou měl uloženou v prostorách školy. Celá školní budova se tak podobala spíše kostnici. Knies tak zaznamenal nelichotivou poznámku příchozího školdozorce, který mu sdělil: „Pane učiteli, Vy ani nevíte, s jakým odporem k Vám chodím; kam pohlédnu samá kost“ (Knies 1929a, 9). Sbírka však byla tehdy mezi badateli již velice známá a vychvalovaná, jak o ní (prozatím velmi pozitivně) píše tehdy 23letý Karel Absolon.19 Po založení České vysoké školy technické v Brně se prostřednictvím prof. J. Jahna stal rovněž štědrým budovatelem tamější sbírky Mineralogickogeologického ústavu.20 Kuratorium Moravské musejní společnosti, které řídilo odbornou správu Františkova musea, jej dokonce 22. března 1900 jmenovalo konzervátorem Moravského zemského muzea, do kteréžto funkce byl opakovaně jmenován až do roku 1910, kdy se této funkce sám vzdal.21 Vzhledem k rostoucím prostorovým problémům však Jan Knies již počátkem roku 1900 uvažoval o vybudování vlastního muzea, kam by své sbírky přesunul a mohl je prezentovat veřejnosti (Pernes 1979, 27). Podrobný soupis a stav svých sbírek předtím předložil v Časopise Moravského musea zemského (Knies 1903b).

19 K. Absolon: Přírorovědecké sbírky archeologa p. Kniese v Rogendorfu; Lidové noviny ze dne 4. 8. 1900. 20 Dopis J. Jahna adresovaný J. Kniesovi ze dne 9.3.1930. Archiv ústavu Anthropos MZM. 21 Jmenování J. Kniese konzervátorem Moravského musea zemského z 22. března 1900, 10. 4. 1905 a 12. 4. 1909. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

27

IV. KNIESOVO MUZEUM MORAVSKÉHO KRASU Kniesův idealismus na počátku 20. stol. zůstával stále pevný a neoblomný. V roce 1905 manželé Kniesovi zakoupili ve Sloupě u cesty vedoucí k jeskyni Kůlně a hotelu Broušek u Šošůvecké jeskyně pozemek. Zde, vlastním nákladem, celkem za 8.000 K (především z věna Kniesovi manželky a díky půjčce u Učitelské záložny; Hýsek 1970, 149; Knies 1910a; Pernes 1979), rodina vystavěla novou budovu, v které Jan Knies zřídil svůj dlouho připravovaný sen - „Kniesovo muzeum Moravského krasu“. Na uspořádání sbírek obdržel placenou dovolenou, a tak muzeum, v němž soustředil veškeré své dosavadní sbírky, mohlo být 8. července 1906 slavnostně otevřeno za účasti tisícovky návštěvníků, čemuž předcházela několikatýdenní podpůrná žurnalistická kampaň. Místo nebylo zvoleno náhodně. Sloup v této době stále představoval jedno z nejvýznamnějších poutních míst v našich zemích. Ročně sloupský poutní kostel navštívilo na 50 - 60.000 lidí (Knies 1902), díky čemuž se např.

Obr. 8. Budova „Kniesova muzea Moravského krasu“, otevřeného v roce 1906 ve Sloupě. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

28

jeskyně Kůlna stala jednou z nejznámějších jeskyň rakousko-uherské monarchie. Atraktivitu místa zvyšovaly i zpřístupněné jeskyně, kde byly každý den pořádány výpravy s průvodcem. Svůj úmysl konzultoval i s dalšími badateli, kteří se o území Moravského krasu zajímali. Mezi nimi byl dosud Kniesovi nakloněný K. Absolon, který přislíbil vystavit „slepou drobnou zvířenu jeskyň a četné druhy netopýrů“. Významnou pomoc radou i praktickými ukázkami mu při vytváření koncepce poskytl tehdejší přední český zoolog, paleontolog, geolog a především jeden z budovatelů Národního muzea - prof. Antonín Frič.22 O pomoc však usiloval i u jiných odborníků, jako byl např. lékař a archeolog J. F. Babor nebo geolog J. V. Procházka (Pernes 1979, 26). Muzeum tvořil jediný velký sál, 12 m dlouhý a 8 m široký. Prostor byl maximálně využit a bylo v něm stísněno 5 masivních prosklených skříní s exponáty, stěny byly ověšeny zasklenými rámečky s kosterními nálezy drobných savců, uprostřed sálu stálo 8 dvojitých přeplněných vitrín. Uvedený inventář Jan Knies sám popisoval jako „skříně“ a k dispozici jich měl celkem 35. Autor sám zanechal podrobný popis svého muzea (Knies 1906, 1907), díky kterému můžeme dnes rekonstruovat obsažená témata. Prvních 8 skříní vyplňoval materiál geologický, podávající především obraz geologických útvarů a vývoje území Moravského krasu. Sbírka byla doplněna i paleontologickými nálezy, z nichž si majitel nejvíce cenil sbírky amonitů, u níž sám zdůrazňoval, že podobnou „marně bychom hledali jinde v museích“ (Knies 1906). Tato část expozice byla názorně doplněna geologickou a hydrologickou mapou Punkvy a jejich přítoků. Dalších 17 skříní obsahovalo již materiál z období „diluvia“. Jednoznačně se zde projevila Kniesova záliba v osteologických nálezech, které mu pravděpodobně zpočátku do značné míry pomáhal určovat K. J. Maška (Musil 2002, 103)23. Skříně obsahovaly různorodý materiál od nejmenších zvířat, jako myši, krtci, rejsci, ptáci, lišky apod., až po největší 22 Dopisy A. Friče adresované J. Kniesovi ze dnů 23.2.1905 a 29.10.1905. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 23 Celkem 11 dochovaných dopisů K. J. Mašky adresovaných J. Kniesovi v letech 1899-1914. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

29

Obr. 9. Pohled do části sbírek „Kniesova muzea Moravského krasu“, vybudovaného v roce 1905 ve Sloupě. Před instalovanou kostrou jeskynního medvěda stojí Jan Knies. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

čtvrtohorní savce mamuta a nosorožce. Divácky velmi vděčné byly pozůstatky medvědů a celá již zmíněná rekonstruovaná kostra nalezená u Řezaného kamene. Ač šlo o sbírku, která mimo čtvrtohorní zvířenu obsahovala i holocenní druhy, dosahovala mezi učenci patrné úcty a známosti. Studiem patologických kostí z Kniesovy sbírky se např. zabýval prof. R. Virchow (Musil 2002, 109). Poslední čtyři skříně pak obsahovaly vlastní prehistorické artefakty. Jedna byla cele věnována kamenným a kostěným magdalénienským nástrojům z Kniesových výzkumů v Balcarce, druhá obsahovala drobné soubory z lokalit: Předmostí u Přerova, Kůlna, Pekárna, Býčí skála, Jaroslavice, Šošůvka, Vratíkov, Suchdol, Mladeč, Nová Ves, Ludmírov a Štramberk. V posledních sedmi skříních pak byly vystaveny nálezy z mladších období pravěku a středověku (neolitické nálezy, neolitický hrob, industrie z doby bronzové, z doby stěhování národů a z doby hradištní). Jan Knies ve svém muzeu představil ucelenou vlastivědně-archeologickou koncepci, která se snažila postihnout co nejširší tematický rámec. Vystavené exponáty pečlivě vybíral a neusiloval o prezentaci sbírky celé, což na počátku 20. stol., kdy nebylo činěno velkého rozdílu mezi depozitářem a muzeem, nebylo zdaleka běžné. 30

Obr. 10. Pohled do části sbírek „Kniesova muzea Moravského krasu“ ve Sloupě. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

Vybudované muzeum (patrně první takto specializované muzeum v Evropě) se těšilo značnému zájmu veřejnosti a své poslání plnilo 18 let. Svým rozsahem a založením např. jednoznačně předešlo skromné pokusy v polském Ojcówe, kde první malá muzejní instalace byla realizována v roce 1908 31

Obr. 11. Pohled do části sbírek „Kniesova muzea Moravského krasu“ ve Sloupě. Originál fotografie v soukromém majetku M. Kuďěláskové.

Obr. 12. Kostra jeskynního medvěda instalovaná v „Kniesově muzeu Moravského krasu“ sehrála dříve v roce 1895 úsměvnou roli při setkání J. Kniese s M. Alšem. Dnes je exponát uchován ve sbírkách Moravského zemského muzea.

32

Obr. 13. Pohled do části sbírek „Kniesova muzea Moravského krasu“ ve Sloupě. Originál fotografie v soukromém majetku M. Kuďěláskové.

a rozšířena byla až po 1. světové válce (Lech-Partyka 2006, 75). V roce 1909 muzeum navštívilo přes 10.000 lidí (Knies 1910a) a ani později návštěvnost neklesala. Jan Knies vydával série pohlednic se svojí fotografií a s fotografiemi muzea, u příležitosti sjezdu Moravského archeologického klubu v Kroměříži v roce 1908 vystavoval část svých sbírek, kde vystoupil i s návrhem, aby se příští sjezd konal v prostorách jeho muzea (Pernes 1979). Jan Knies zde často vítal různé návštěvy, které také prováděl a podával zasvěcený výklad o každém sbírkovém předmětu. Navštěvovali ho zde četní přátelé a kolegové jako A. Mrštík, K. J. Maška, J. Jahn, A. Procházka, R. Trampler, J. Matiegka, cestovatel E. S. Vráz a další. Z vzácných návštěv Jan Knies vzpomínal obzvláště na bavorského prince Leopolda s chotí a synem.24 Po uspořádání sbírek Knies pokračoval v dalších archeologických výzkumech. Kopal v menších jeskyních Zbojnické, Zazděné, Nad Salmovou stezkou a delší dobu také v jeskyni Kateřinské. V roce 1908 se Janu Kniesovi i přes značné potíže podařilo získat nadučitelské místo v milovaném Sloupě25, 24 J. Knies: Slavní lidé, Lidové noviny ze dne 7.4.1926.

33

Obr. 14. Pohlednice vydávaná pro „Kniesovo muzeum Moravského A. J. Podivínským ve Sloupě. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

krasu“

25 Jan Knies - ač proslaven svým muzeem - velké popularity ve Sloupě neměl. Ve svém muzeu vybíral malý poplatek (mj. zaměstnával dozorčí sílu), což mohlo být příčinou jisté závisti. Když žádal o uvolněné místo, setkal se ve Sloupě se značným odporem místních obyvatel. Kniesovu kandidaturu v obecní radě těžko prosazovali pouze dr. H. Langer, hoteliér Broušek, nadučitel Necit a dělník Krátký. Své místo Knies obdržel zásluhou prof. Jahna a hejtmana Remeše, jehož bratr - vrchní lékař v Olomouci - se rovněž zabýval výzkumem diluvia, především v okolí Hranic na Moravě. Se Sloupem se pak údajně sžíval jen velice těžko, o čemž svědčí i pozdější rychlé vystěhování v roce 1919, které zorganizoval tajně v noci, bez rozloučení.... (Hýsek 1970, 149; Kladivo 1936).

34

Obr. 15. Pohlednice vydávaná pro „Kniesovo muzeum Moravského A. J. Podivínským ve Sloupě. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

krasu“

jím nazývaném „Bethlemem Moravského krasu“. To mu umožnilo zahájit systematičtější průzkum jeskyně Kůlny, prováděný v letech 1909-1913 (Kůlnu však dvakrát navštívil již 35

dříve v letech 1887 a 1892, a to se svými přáteli K. J. Maškou, Fr. Černým a V. Čapkem).26 Ve svých výkopech systematicky navazoval na dřívější sondy M. Kříže, které byly v sesedlém sedimentu zřetelně patrné a jasně poukazovaly na Křížovými dělníky neprokopaná místa. Podstatným výsledkem jeho výzkumů byla lokalizace 10 - 11 ohnišť, kolem nichž se soustředilo nejvíce nálezů (7 ohnišť bylo již odkryto dříve M. Křížem; Knies 1910b; 1911; 1912a; 1912b; 1913; 1914). Svoji pozornost zaměřil i na prostor před jeskyní, na pole přiléhající k jižnímu portálovému vchodu. Ze svých výzkumů uvádí celkem na 400 ks kamenných nástrojů a 100 ks kostěných či parohových nástrojů zařaditelných do magdalénienu a částečně i gravettienu. Nepodařilo se mu však rozlišit jednotlivé vrstvy a u svých nálezů neudává (na rozdíl např. od

Obr. 16. Pohlednice vydávaná pro „Kniesovo muzeum Moravského A. J. Podivínským ve Sloupě. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

krasu“

26 Jan Knies v 80. letech 19. stol. při výkopech často spolupracoval se známým a zkušeným „kopáčem“ Václavem Sedlákem (zvaným Skalní duch) a jeho synem. Při výzkumu Kůlny zaznamenal jeho zájem o věc v této vzpomínce: „Kopali jsme v Kůlni sloupské a Sedlák jindy málomluvný hádal se s Fricem v šachtě o „frňós“, který staří kopáči dobře znali. Tak totiž pojmenovali kost pyjovou (Os penis), jimž je podepřen samčí úd pohlavní medvěda. Otec však poučoval syna „te tróbo, deť tu není frňós, tu je špica“. Brzy jsem je rozsoudil - bylo to nádherné kopí ze sobího parohu vyřezané...“.; Jan Knies: „Kopáči“, Lidové noviny ze dne 8.1.1926.

36

starších výzkumů M. Kříže) hloubku ani včlenění do sektorů jeskyně. Archeologické a paleontologické nálezy popisuje dohromady a nevyhnul se smíchání několika horizontů (Kostrhun 2005; Musil 2002).

Obr. 17. Dobový pohled na jeskyni Kůlnu, nezatížený současnou zástavbou, v níž Jan Knies v letech 1909 -1913 prováděl rozsáhlé archeologické výkopy. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

V posledním roce výzkumu 1913 správně rozpoznal kamennou industrii středního paleolitu (vrstvy staršího palaeolithika), všiml si rozdílného charakteru gravettienské industrie a v podstatě ji správně klasifikoval a oddělil od magdalénienské (Knies 1925), a dále učinil poznámku, že výzkum této jeskyně zdaleka není ukončen. Po zakončení výzkumů v Kůlně prováděl další sondáže v Liščí díře, Michalově díře u Holštějna a Verunčině díře (Knies 1921). Od roku 1913 společně s V. Čapkem jevil velký zájem o Stránskou skálu, kde se jim podařilo zachytit zbytky intaktních sedimentů a identifikovat středopleistocénní zvířenu. Jan Knies si pečlivě vedl přehled svých výzkumných prací (Knies 1927). Při pozdějším bilancování uvedl informaci, že při všemožném výzkumu moravského diluvia strávil více jak 4.000 37

Obr. 18. Rukopisný záznam ze dne 3. 2. 1909 z deníku Jana Kniese o výkopech v jeskyni Kůlně. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

pracovních dnů a zjistil na 20 nových archeologických lokalit. V souvislosti se svým studiem absolvoval i několik zahraničních cest. V roce 1910 odjel do Alp a na Rujanu, kde studoval jevy spojené s tvorbou ledovcových morén. Na základě svých geologických pozorování posléze došel k závěru, že Morava byla ledovcem pokryta celkem dvakrát. Paleolitické nálezy v Evropě studoval v roce 1912 v Německu, Belgii, Francii a Švýcarsku, v roce 1913 - při zdravotním dvouměsíčním pobytu v okolí Dubrovníka - svoji pozornost věnoval mechanickému působení mořských vod na tvoření štěrků. Poslední cestu (původně plánovanou s Václavem Čapkem, který ji však z finančních důvodů neuskutečnil) podnikl v roce 1914 do Budapešti 38

Obr. 19. Stránka z deníku Jana Kniese o výkopech v jeskyni Kůlně v roce 1909 zachycuje přehlednou tabulku nalezených ohnišť s jejich hloubkami a rozměry. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

a krasových oblastí Bosny a Hercegoviny, kde ho zastihl počátek první světové války. V Dubrovníku byl dokonce svědkem zatýkání a intervenování jihoslovanských vlastenců. Rychle odjel lodí do Terstu a odtud se značnými obtížemi vojenským vlakem do Přerova. Po příjezdu do Brna mu nezbylo než do Sloupu dojít pěšky. Ještě v roce 1914 provedl s vyškoleným dělníkem Klusákem sondáže v jeskyních Suchého žlebu, ale po jeho odvedení na frontu (v Haliči brzy zahynul), byl nucen tyto aktivity ukončit (Kladivo 1936; Knies 1929a). 39

Obr. 20. Jan Knies s manželkou Antonií a dcerou Miloslavou v roce 1906. Soukromý archiv Antonína Kniese.

40

Obr. 21. Nákres situace na lokalitě Stránská skála při Kniesových průzkumech před 1. sv. válkou. Archiv Ústavu Anthropos MZM AD/26.

Obr. 22. Budova vystavěná v roce 1905 pro „Kniesovo muzeum Moravského krasu“ ve Sloupu na fotografii z roku 2007. Foto P. Kostrhun.

41

V. SPORY JANA KNIESE Kolem roku 1910 se Jan Knies dostal do neobyčejně ostrého sporu s Karlem Absolonem, v jehož důsledku se dokonce vzdal i hodnosti konzervátora Moravského zemského muzea, jímž byl jmenován již v roce 190027. Jeho důvody lze dnes již těžce přesně vystopovat. Do konkurenčního sváru dvou badatelů, kteří se přinejmenším dosud alespoň respektovali a zpočátku byli ve velmi dobrých vztazích (Jan Knies byl na počátku Absolonovy vědecké dráhy okolo roku 1900 jeho spolehlivým průvodcem po Moravském krasu a K. Absolon si také za jeho znalosti Kniese vážil)28, vstoupily silné emoce. Karel Absolon právě v prvním desetiletí 20. stol. svoji pozornost intenzivně zaměřil mj. na průzkum, mapovaní a objevovaní neznámých částí Sloupsko-šošůvských jeskyní a své výsledky pak publikoval ve své práci „Kras Moravský“ (Absolon 19051911). V roce 1909 založil jeskynní sekci při Přírodovědeckém klubu v Brně a stal se jejím předsedou, čímž své postavení ve výzkumu Moravského krasu výrazně posílil a institucionalizoval. Záhy se však dostal do sporu s členy této sekce, kteří mu především vyčítali přivlastňování si výsledků průzkumů a objevů jiných (cf. Sýkora 1911). Připočítáme-li k tomu komplikované povahy obou konkurenčních aktérů (ke Karlu Absolonovi a počátcích jeho vědecké dráhy cf. Kostrhun 2003, 2007), nevyhnutelný konflikt byl nabíledni. Symbolickým důvodem sporu mělo být Kniesovo kritické hodnocení prodeje Wanklovy sbírky „do cizích rukou“, které naznačil v několika svých publikacích. Ač si Jindřicha Wankla zpočátku velmi vážil (věnoval mu mj. druhý díl Vlastivědy Moravské - okres Blanenský; Knies 1902), postupem času se jeho názor proměnil. Nejlépe ho ilustruje obraz, který podal 27 Jmenovací dekret Kuratoria Moravské musejní společnosti ze dne 22.3.1900; Dopis Moravské musejní společnosti č. 1594 adresovaný J. Kniesovi ze dne 20.10.1910. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 28 O přátelských vztazích a návštěvách J. Kniese a K. Absolona a jeho širší rodiny (Vlasta Havelková) svědčí dochovaná korespondence okolo roku 1900. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

42

M. Hýsek v „Literární Moravě“ (Hýsek 1911, 176-179). Ten totiž své nezvykle kritické hodnocení J. Wankla (kvůli kterému byl několikrát konfrontován s K. Absolonem) postavil výhradně na informacích získaných od Kniese, s kterým se osobně znal a jezdil za ním do Sloupu (Hýsek 1970, 149)29. Knies Wanklovi vyčítal, že si při svých výzkumech hleděl jen nápadných nálezů, které často lacino odkupoval od kosťařů, nepostupoval promyšleně a dělal rychlé a „laciné závěry“. Z povahových rysů mu vytýkal, jak si vždy žárlivě střežil vlastního významu. Kniesův a Absolonův spor byl pak přenesen do denního tisku, v němž vycházely „otevřené dopisy“,30 a vyvrcholil Kniesovou publikací „Přátelům turistiky v Mor. Krase“ (Knies 1910a). Knies byl dokonce osloven aby přispěl do radikální brožury „Moravský kras aneb dr. Karel Absolon v pravém světle“ (Nesvadbík - Boček 1913).31 Karlu Absolonovi zazlíval především razantní metody, s nimiž postupoval při svých výzkumných pracech v Punkevních jeskyních, a také 29 Ve svých pamětech M. Hýsek uvádí: „O ocenění Jindřicha Wankla jsem požádal sloupského nadučitele Kniese, který mě o něm napsal veliký archový dopis, na němž jsem založil svou charakteristiku - znepřátelil jsem si tím Vlastu Havelkovou i dr. Absolona, až jsme si zas stiskli ruce za okupace právě při kremaci paní Havelkové.. „ (Hýsek 1970, 251). 30 O charakteru vzájemného osočování svědčí např. několik poznámek Karla Absolona o Janu Kniesovi: „Pan nadučitel Knies bude moci klidně vybírat dále svoje šestáky do musea i prodávati svoje čtyři druhy vlastní pohlednicové podobizny.“ Na jiném místě zase: „Ostatně za celou akcí stojí ještě jeden pán, který žloutne závistí nad mými úspěchy a nenávidí mě proto, že v Krase pracuji; za to ovšem nemohu, že ten pán celý se třese, když se octne nad třímetrovou propastí a pro osobní statečnost může jen tam, kam vede upravená cesta nebo pevně stojící žebřík.“ Jan Knies mu zase odpovídá: „Pane kustode, nežloutnu závistí nad Vašimi úspěchy, to bych musel býti žlutý jako vosk nad úspěchy skutečných badatelů - však skromných - dr. M. Kříže, Koudelky, Procházky, Mašky, Čapka aj..... Mě nelíbí se jen způsob, jakým uvádíte své skutečné zásluhy do světa. Že mám jiný náhled o Vaší slovutnosti - mi odpustíte, neboť dovedu Vaše práce posouditi, odlišiti Vaše skutečné zásluhy od pávího peří, které na sebe nalepujete....“ Dále pak: „Že také neschvaluji komedie, které provádíte u nás, na př. pochodňové průvody na dně Macochy, spojené s neslušnými zábavami, zbytečné pobývání na dně, kdežto snadno jste mohli odpočinouti sobě v blízké útulně, vystavování Vaší slavné osoby v zablácených šatech v hotelu šošůveckém - nezazlíte. Ještě slovo o tom třesení v dopise Vašem .... Že také vy, pane kustode, nebyl jste takovým hrdinou, dokazuje, že všude napřed jste posílal alkoholem posilněného Klusáka a pak jej teprve následoval sám.“ (Knies 1910a; cf. Kostrhun 2007). 31 Opis dopisu Fr. Nesvadbíka adresovaného Janu Kniesovi ze dne 3.4.1911, archiv Muzea Blansko, složka B 663.

43

zneužívání finančních dotací ve prospěch Macochy tím, že chce „odvraceti proud turistů od pravé cesty [tedy do Sloupu - pozn.], jíž se tito mají ubírati a obrací je k atrakcím“ (Knies 1910a, 4). Jak vyplývá z bohaté korespondence J. Kniese s J. Jahnem, hlavním důvodem sporu byla především konkurence ve výzkumu Sloupsko-šošůvských jeskyní. Absolon o ně začal jevit zvýšený zájem po úspěšných prospekcích v Pukevních jeskyních a Jan Knies se dostal do situace, kdy se o své „sloupské království“ byl nucen dělit, zvláště pak s badatelem, který používal zcela jiných metod. Spor se přenesl do konkrétní Kniesovy práce ve Sloupských jeskyní, které v této době měli dva majitele - obec Sloup a Rájecký velkostatek, který byl zvýhodněn v poměru rozděleného výnosu ze vstupného a který zároveň výhradně podporoval aktivity Karla Absolona při výzkumu Macochy a Punkevních jeskyní. Jan Knies proto se svým kolegou J. Prausem provedl nové utajené mapování sloupsko-šošůveckého jeskynního systému, aby při konfrontaci s katastrální mapou dokázal pravý opak v majetnických poměrech.32 Knies kritizoval rovněž devastování jeskyní masovou návštěvou turistů a pokládal „zřízení přístupu na dno Macochy za největší hřích proti pohádkovému kouzlu jejímu“.33 Janu Kniesovi bylo v této době 50 let, Karlu Absolonovi 33. Můžeme říci, že se nejednalo jen o spor „institucionální“, ale i generační. Jan Knies byl systematickému tlaku „velké vědy“ nakonec nucen ustoupit. Do počátku první světové války se stále věnoval svému výzkumu, ale pocit zneuznání střídaný s apatií nakonec u Kniese převládl, čemuž - žel - napomohly i neblahé události válečného období. Jan Knies poté na základě svých zkušeností 32 Z korespondence s prof. J. Jahnem a J. Kniesem vyplývá, že stejný „projekt“ učinil i K. Absolon, avšak ve prospěch velkostatku, který mu za to prý slíbil odměnu (20.000 K), a Absolon je zde nazýván jako „placený agent velkostatku“. Přepisy korespondence J. Jahna s J. Kniesem ze dne 21.2.1910. Archiv Muzea Blansko, složka B 663. Soubor 20 dopisů J. Jahna adresovaných J. Kniesovi okolo let 19091910. Archiv Ústavu Anthropos MZM. V kuloárech se používalo pro oba aktéry signifikantních ironických přízvisek: „národní učitel“ a „největší učenec moravský“, které nám mohou symbolicky charakterizovat celý spor... 33 „Vzpomínka na Jana Kniese“, rkp. Josefa Prause, kolegy Jana Kniese ze Sloupu, uložený v pozůstalosti Josefa Skutila, karton ozn. jako „Knies“, archiv Historického odd. MZM. Přepsáno v příloze.

44

říkával, že nikoli práce „ke cti a chvále Boží konaná, ale práce za cizí kapitál a pro kapitál jest uznávána a ceněna“, čímž dával najevo nevoli, že „jistí krasoví pracovníci zanedbávali původní místa krasová a věnovali se objevům novějším, podporováni jsouce subvencemi a velkostatkem..“.34

34 „Vzpomínka na Jana Kniese“, rkp. Josefa Prause, kolegy Jana Kniese ze Sloupu, uložený v pozůstalosti Josefa Skutila, karton ozn. jako „Knies“, archiv Historického odd. MZM. Přepsáno v příloze.

45

VI. PRODEJ SBÍREK DO MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA A BRNĚNSKÁ LÉTA Jan Knies, krátce po svém návratu z Balkánu, ve sloupském hostinci při rozhovoru se starostou obce na otázku: „Pane nadučiteli, co tomu říkáte, že Francie nám vypověděla válku?“ odpověděl: „To je dobře.“ (Kladivo 1936, 11). Jinde na tuto událost vzpomíná tak, že po opakovaném neúspěchu při nákupu slušného masa si vyslechl hlasitý přednes novin, z nichž starosta četl o vyhlášení války Anglie a Francie Německu. Knies na dotaz, co si o tom myslí, jen odsekl „to je dosti“...35). Při dalším rozhovoru se netajil tím, že měl vždy raději Čechy než Němce. Po takovém setkání ovšem udání náležitým úřadům nedalo na sebe dlouho čekat. Soudní řízení s Janem Kniesem, které probíhalo v Brně, dopadlo sice dobře - Knies se oproti nařčení z nenávisti k Němcům bránil svými početnými kontakty s německými badateli a jejich korespondencí (např. s R. Virchowem a A. Nehringem) - pocit křivdy však dále vzrůstal. Knies z počátku sice ještě prozkoumával některé jeskyně v Suchém žlebu (především Verunčinu), od doby svého soudu byl však pod policejním dohledem. Za válečných let mu byl úředně svěřen nevděčný post zásobovacího komisaře, kteroužto práci vykonával s největším sebezapřením. Z titulu své funkce pak musel přihlížet rekvizicím, prováděl soupisy osevných ploch atd., čímž zase vzrůstalo napětí mezi ním a místními obyvateli. Jan Knies začal mít také problémy s podlomeným zdravím, a tak po konci války, v již změněných společenských poměrech, si v roce 1919 podal žádost o přeložení do penze (Knies 1929a).36 Ve stejném roce byl jmenován konzervátorem ministerstva školství a národní osvěty, čímž navázal na své předválečné působení. Profesorem české techniky dr. Jahnem a místodržitelem dr. Pluhařem byl dokonce 35 Nedatovaná rukopisná vzpomínka Jana Kniese. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 36 Poukázání výslužného řídícímu učiteli Janu Kniesovi ze dne 16. 9. 1919, kopie, archiv Ústavu Anthropos MZM. Janu Kniesovi bylo vyměřeno roční výslužné 3.900 Kč, naproti tomu dosavadní služební příjmy 4.000 Kč byly u berního úřadu v Blansku zastaveny.

46

téhož roku vyzván, aby se ucházel o uvolněné místo kustoda mineralogicko-geologického odd. v Moravském zemském muzeu, tuto nabídku však odmítl (Kladivo 1936). Místo obsadil dr. Zdeněk Jaroš, což podporovatelé J. Kniese nesli obzvláště těžce, neboť v něm viděli další „Absolonovu posilu“37. Na počátku prosince se pak v tichosti ze Sloupu přestěhoval do Nového Lískovce na ulici Prostřední (dům je dnes v areálu rehabilitačního střediska a nemocnice). Muzeum a oblast jeho bezprostředního zájmu se mu vzdálily. Jan Knies se rozhodl své sbírky prodat. Na přelomu let 1918/1919 započal jednání s ředitelem Moravského zemského muzea Jaroslavem Helfertem.38 Knies byl nyní veden snahou z prodeje vytěžit maximální kapitál a tak se jednání protahovala a do hry začali vstupovat i další zájemci a nálezy po jednotlivých částech začal postupně rozprodávat (např. brněnskému prof. J. Woldřichovi). Vážná jednání o odkup sbírky zahájil i s Masarykovou univerzitou.39 Patrně i to vedlo k obnovení zájmu o její nákup Moravským zemským muzeem a v roce 1922 konečně i k prodeji sbírek Kniesova muzea ve Sloupu i s inventářem Moravskému zemskému muzeu za plných 100.000 Kč (Pernes 1979), což mohl jistě vnímat jako jistou rehabilitaci svých ústrků.40 Z technických důvodů byly sbírky ze Sloupu převezeny až v polovině roku 1923 a v Moravském zemském muzeu pak rozptýleny do několika oddělení (mineralogicko 37 Dopis J. Jahna adresovaný J. Kniesovi ze dne 13.2.1919. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 38 Dopis J. Helferta adresovaný J. Kniesovi ze dne 30. 12. 1918. Opis Předběžné smlouvy o zakoupení sbírky říd. učitele Jana Kniese ve Sloupě na Moravě. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 39 Dopisy Em. Šimka adresované J. Kniesovi ze dnů 26.7.1919 a 3.2.1919. V těchto dopisech Em. Šimek s J. Kniesem vyjednává podrobné podmínky nákupu a dokonce byl stanoven i splátkový kalendář. Dopisy J. N. Woldřicha adresované J. Kniesovi ze dnů 13.7.1921, 28.7.1921 a 19. 9. 1921. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 40 To, že se nejednalo o malou částku, je zjevné. Jan Knies měl v této době roční apanáž ve výši 3.900 Kč. Průměrný učitelský plat tehdy činil 300 Kč měsíčně, poslanecký či senátorský plat bez příplatků činil 5.000 Kč. Auto Aero 662 se dalo pořídit za méně než 20.000 Kč. Dům bylo možné pořídit za 40.000 Kč. Pivo stálo 1,60 Kč. Za poskytnuté informace děkuji PhDr. L. Vykoupilovi, Ph.D. Zajímavé je, že švagr A. Telička ve stejné době prodal městu Přerovu za stejnou cenu a za doživotní kustodství svoji archeologickou sbírku v roce 1921. Otevřena byla v roce 1922 jako „Teličkovo archeologické muzeum“.

47

petrografického, geologického, paleontologického 41 a prehistorického). V podmínkách smlouvy dále bylo, že Knies své sbírky v Brně uspořádá a bude s nimi moci i dál vědecky pracovat. K tomu skutečně došlo a své soubory v Moravském zemském muzeu po dva roky pořádal dokonce za měsíční honorář 500 Kč. Nejen ze svých nálezů, ale i z materiálu v roce 1915 získaných sbírek K. J. Mašky a M. Kříže vybíral typizované nástroje a řadil je do chronologických a typologických celků umísťovaných do tabulí. Při této práci dbal obzvláště pečlivě, aby osobnosti badatelů, od nichž byly pro muzeum sbírky získány, vynikly. Jan Knies totiž těžce nesl, že muzeum po jeho odchodu neuvádělo osobní, „autorskou“ provenienci jednotlivých artefaktů, takže vznikal dojem, že šlo o výtěžek prací Absolonových (Skutil 1974)... Svým působením se rovněž zasloužil o to, aby pro muzeum byly zakoupeny sbírky Fr. Černého, R. Czižka, Fr. Čupika a A. Teličky.

Obr. 23. Výprava do jeskyně Pekárny v roce 1924 - zleva: J. Skutil, F. Čupik, F. Zapoměl, v popředí J. Knies. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

V první polovině 20. let tak začalo poslední Kniesovo angažmá na poli výzkumu moravského pravěku. V roce 1923 41 Zpráva o převzetí sbírek Kniesova musea ve Sloupě mor. zem. výborem v Brně, zpracovaná kustodem dr. Jarošem 21. 6. 1923. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

48

díky doporučení I. L. Červinky oslovil J. Kniese J. Bayer z Vídně, aby jakožto „vlastně jediný odborník u nás“ (nadto dobře znalý němčiny i polštiny) přeložil do německého jazyka pro časopis Eiszeit přehled polského diluvia od L. Kozłowského.42 V roce 1924 Jan Knies také systematicky spolupracoval s Karlem Absolonem - vykonal pro něj celou řadu exkurzí po Moravě, především za účelem studia a evidování stop po zalednění. Zemským konzervátorem Státního památkového úřadu byl oficielně vyzván, aby zachránil a ohledal ohlášený nález pravěkých hrobů při stavbě silnice v Miroslavi atd.43 Především ale v témže roce téměř po 4 měsíce, spolu s přítelem Václavem Čapkem, byl Karlem Absolonem pověřen vedením výzkumu v Dolních Věstonicích, o němž pak rozsáhle referoval formou fejetonů v denním tisku. Výzkum zde zahájili 18. srpna na Hebaurově poli, kde brzy narazili na rozsáhlou skládku mamutích kostí (část byla „in situ“ převezena do muzea), na první úlomky lidské lebky a na jiném místě počali i s objevy drobných plastik z vypálené hlíny, jejichž světovou výjimečnost Knies okamžitě rozpoznal. Celkem za první rok výzkumu získali na 40.000 kusů kamenných artefaktů. V roce 1924 byl K. Absolonem rovněž pověřen Kniesův švagr A. Telička prováděním záchranných výzkumů v Předmostí u Přerova, na nichž se občas podílel i Jan Knies a opět zde prováděl stratigrafickou dokumentaci (Absolon - Klíma 1977, 20-64; Klíma 1990, 91-94). V následujícím roce však vavříny těchto objevů nesl již Karel Absolon, který si uvědomil výjimečnost situace a na tyto objevy navázal šťastným nálezem Věstonické venuše (1925) a získal si rázem mezinárodní popularitu (všechny nálezy např. pod svým jménem publikoval v reprezentativním společenském 42 Dopis J. Bayera adresovaný J. Kniesovi ze dne 22. 3. 1923; dopis I. L. Červinky adresovaný J. Kniesovi ze dne 16. 5. 1923. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 43 Dopis St. pam. úřadu pro Moravu a Slezsko adresovaný J. Kniesovi ze dne 15. 9. 1924, č.j. 1135. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 44 Jan Knies: Objevy věstonické - Hliněné sošky z doby diluviální na Moravě, Lidové noviny č. 510 ze dne 12. 10. 1925; Jan Knies: K posledním praehistorickým nálezům u Dolních Vistonic, Národní noviny - Náš týden č. 14 ze dne 7.2.1926, č. 23 ze dne 25.4.1926; Jan Knies: Glossy k vykopávkám u Dol. Věstonic, Národní noviny č. 226, ze dne 26.9.1926.

49

Obr. 24. Záznam z podrobného deníku Jana Kniese z 24.9.1924 z výzkumu v Dolních Věstonicích s nákresem jednoho z odkrytých profilů. Archiv Ústavu Anthropos MZM AD/17.

žurnálu Illustrated London News, ale třeba také v The New York Times a pochopitelně v odborném tisku). Jan Knies přirozeně takové chování hořce nesl a navíc ve výzkumné sezóně r. 1925 mu byl dokonce přístup na věstonické naleziště odepřen Emanuelem Daniou, který na místě prováděl nad odkryvy dozor. Jen malou útěchou mu mohlo být uznání přátel potvrzující prioritu jeho objevů.45 Lze se jen dohadovat, zda pocit křivdy posléze stál u obvinění, které Jan Knies v Moravském muzeu vznesl proti E. Daniovi, v němž udával, že ve Věstonicích místo dozorování spal46. Rovněž v jeho novinových zprávách se objevují výtky nad metodou vedení výzkumu. Místo jím 45 Dopis J. V. Želízka adresovaný J. Kniesovi ze dne 25. 4. 1926. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 46 Zápisy svědectví podepsané E. Daniou a J. Mrázkem, nedatováno. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

50

Obr. 25. Účastníci mezinárodního antropologického kongresu konaného v Praze při exkurzi do Dolních Věstonic 20.9.1924. Uprostřed: J. Kostrzewski, L. Kozłowski; v první řadě zleva: M. Bégouen, E. Pittard, L. Capitan. Jan Knies stojící vpravo v klobouku. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

Obr. 26. Účastnící mezinárodního antropologického kongresu konaného v Praze při exkurzi do Dolních Věstonic 20.9.1924. Jan Knies vzadu ve světlém obleku, opřen o hůl. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

51

Obr. 27. Karel Absolon, senátor Špera, Václav Čapek a Jan Knies na unikátní fotografii z prvních výzkumů v Dolních Věstonicích, které oběma badatelům byly osudné. Foto. E. Dania. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

navrhovaného vyhotovení podrobných mapových podkladů, kvůli možnosti sledování průběhu kulturních vrstev, se dle Kniese pokračovalo ve vykopávkách bez plánu a nahodile. Jinde si zase postěžoval, že pouze z příčin sobeckých nebylo mu dovoleno správou zoologických. sbírek zemského muzea (tedy K. Absolonem) studovat materiál, který sám vykopal.47 Názory moravských prehistoriků se na činnost Jana Kniese začaly radikálně měnit a v této době vznikl další z Kniesových konfliktů s oficiálními představiteli moravské archeologické vědy. Ke sbírkám v Moravském zemském muzeu se veřejně vyjádřil tak, že jsou vytvářeny ukvapeně, „dosud jen skizovány a nepříslušným vkládáním bezcenných předmětů a fantastických skupin znešvařeny, na což upozornila také již cizina; nálezy pak se hromadí, pletou a ukládají do zásuvek. Schází očíslování, schází patřičný inventář a tak jest možné, že po čase rozhází se po světě, že sbírky jsou výsledkem práce 47 Jan Knies: K posledním praehistorickým nálezům u Dolních Vistonic IV, Národní noviny, příloha Náš týden č. 13 ze 31.1.1926 a č. 23 ze dne 25.4. 1926.

52

člověka, který o diluviu má jen slabé potuchy“.48 Není pochyb, kdo tímto člověkem byl míněn. Reakce na sebe nedala dlouho čekat a přišla v podobě komise, která hodnotila, jak Jan Knies prezentoval nálezy z Předmostí ze sbírek Moravského zemského muzea. Komise, v čele s K. Absolonem a I. L. Červinkou,49 konstatovala, že „pan řed. Knies nemá dobré představy, co to je nástroj, co odštěpek a jaké kusy patří k sobě“. Komise zjistila, „že celé vystavení páně Kniesovo je vědecky úplně bezcenné“.50 Cesty Jana Kniese s rodící se institucí moravské archeologie se již rozešly... Brzy na to onemocněl a musel být hospitalizován v nemocnici („kazila se mu v nohou krev“; Kladivo 1936, 12). Záhy také zemřel jeho nejvěrnější spolupracovník a přítel Václav Čapek (25. 6. 1926) na následky podchlazení, které si uhnal za deště v Dolních Věstonicích a Jan Knies se dalšch aktivit ve výzkumu vzdal a věnoval se nyní vlastivědné práci (v roce 1926 se zapojil do příprav obnoveného vydání Vlastivědy - okresu Boskovického) a psaní řady drobnějších článků do novin. Skromným dílem se zapojil zapůjčenými exponáty i do Absolonova velkého meziválečného úspěchu vybudování pavilonu „Člověk a jeho rod“, předchůdce Anthroposu, na brněnském výstavišti při příležitosti Výstavy 48 J. Knies: Nálezy kostí diluviálních zvířat na Moravě, Národní noviny, č. 10 ze dne 11. 10. 1925. 49 Jan Knies s I. L. Červinkou vedl již dlouhou dobu korespondenci, z které je cítit jistý odstup. Jejich vztah se však v pol. 20. let vyostřoval a vedl až k vyhraněným názorovým postojům I. L. Červinky: „Nebylo totiž ještě ani jediné naší archeologické schůze, aby mne Knies nebyl surově napadal, nikdy jsem však na jeho vzteklé kousnutí nereagoval, a on je proto snad přesvědčen, že si smí proti mně všechno dovolit...“; „Knies jest ješitný na svou práci, kterou mu nikdo neupírá, ale ve vědě arch. nepochopil za 40 let, co se jí zabývá, ani malé abecedy (a v tom si byli s Teličkou úplně rovni)...“; „ Ze všeho se zdá, že Knies je posedlý marasmem učitelského slavomamu, který u nás v poslední době tak rozbujel, a mám za to, že by se moravskému diluviu velmi prospělo, kdybyste ho ke kopání do Předmostí ani jinam už nebral...“; „To, co on dělá, a jak se chová, bylo by přece těžko snést od nějaké autority evropského významu, ne však od takového duševního ubožáka. Vždyť ani Skutil by se dnes od něho nechtěl učit a má větší vědomosti než on.“ Dopis I. L. Červinky adresovaný K. Absolonovi ze dne 25. 3. 1925. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 50 „Porotokol komise, zjištivší jak pan ředitel Jan Knies vystavil ve sbírkách moravského zemského musea kamenné artefakty z Předmostí“, datován 10.1.1927, podepsáni: K. Absolon, I. L. Červinka, Z. Jaroš, K. Zapletal, E. Dania, J. Mrázek a R. Czižek. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

53

Obr. 28. Fotografický portrét Jana Kniese z pozdějších let, blíže nedatováno. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

soudobé kultury v roce 1928. O moravském pravěku několikrát ve stejném roce přednášel i v Československém rozhlase. V r. 1927 se rovněž aktivně zajímal o nové výkopy v Mladečských jeskyních - v Podkově, které nyní již jen dozoroval. Bohužel i zde narazil a výzkumy se mu nepodařilo dokončit. Na místo vykopávek vnikli „vetřelci“, překopali sedimenty a část nálezů odnesli...51 Závažný zlom pro Jana 51 Jan Knies: Nové doklady lidojedství diluviálních lidí na Moravě, Moravské noviny č. 88 ze dne 14. 4. 1928.

54

Obr. 29. Jan Knies s rodinou a sestrou Marií (vlevo), manželkou Antonína Teličky v Luhačovicích v roce 1927. Soukromý archiv Antonína Kniese.

Kniese znamenala mozková mrtvice, která ho postihla 5. srpna 1929. Od této doby byl odkázán na domácí péči, kterou mu nyní poskytovala manželka a nejbližší rodina. Kniesův dům v Novém Lískovci byl prodán a rodina se nastěhovala do domu v Brně Židenicích na ulici Veleckého, do nově vznikající zástavby, navíc blíže k lékařské péči. Pozdní pocta Janu Kniesovi byla vzdána v roce 1936 při příležitosti sjezdu československých prehistoriků, kdy se stal čestným členem Moravského archeologického klubu.52 Dle pamětníků však jeho úsudek a mysl neuvadaly, ač upoután na lůžko, stále se živě zajímal o dění v moravské prehistorii, manželce až do posledních dnů diktoval své postřehy. V roce 1936 inicioval a stal se členem čestného výboru (jehož členy byl mj. i K. Absolon a I. L. Červinka), který v Oslavanech instaloval pamětní desku Václavu Čapkovi. Několik málo dní před svým skonem napomáhal krasovému badateli Josefu Šamalíkovi určovat kosti vykopané v jeskyni nad Ovčí dírou...53 Jan Knies zemřel 5. března 1937 v časných ranních hodinách v rodinném kruhu. Pohřeb se konal 52 Jmenovací dekret Moravského archeologického klubu ze dne 15. 5. 1936. Archiv Ústavu Anthropos MZM. 53 Jos. Šamalík: Jan Knies - vědecký krasový pracovník, Den 24. 11. 1940.

55

Obr. 30. Jmenování Jana Kniese čestným členem Moravského archeologického klubu z roku 1936. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

v pondělí 8. března v brněnském krematoriu, za hojné účasti osob z řad učitelstva, vědeckých pracovníků a přátel. Nad rakví se za Moravský archeologický klub rozloučil soudní rada M. Chleborád, za Zemský spolek pensionovaného učitelstva řídící učitel v. v. Dufka. Urna s popelem byla uložena do společného hrobu rodiny Kniesovi a Grmelovi na Ústředním hřbitově v Brně (skupina H6, č. hr. 49). V 90. letech 20. stol. urnu ukradl neznámý pachatel. Popel, který byl umístěný v menší olověné nádobě a který zloděj na místě zanechal, byl zde později pohřben.

56

Obr. 31. Dům zakoupený v roce 1929 rodinou Kniesovy dcery v Brně-Židenicích na Veleckého ul. 9, kde Jan Knies strávil poslední léta svého života. Foto P. Kostrhun.

57

Obr. 32. Místo posledního odpočinku Jana Kniese - hrob společný s rodinou jeho dcery na Ústředním hřbitově v Brně, sektor H 6, hrob č. 49. Foto P. Kostrhun.

58

VII. LITERÁRNÍ ODBORNÁ ČINNOST Jan Knies za svoji badatelskou dráhu vydal téměř 200 samostatných odborných publikací, jednotlivých článků i novinových fejetonů a zpráv. Do roku 1929 přehled své bibliografie sám publikoval (Knies 1929a), jeho bibliografie se zaměřením na paleolitický výzkum byla publikována v „Bibliografii moravského pleistocénu“ J. Skutila, v níž jsou zařazeny také práce vydané po roce 1929 (Skutil 1965, 76-81). Svůj první text „Obydlí pravěkého člověka na Moravě“ publikoval brzy po ukončení studií pod pseudonymem Jan Tasovský v Moravské Orlici 19. 11. 1881. Od té doby každý rok vydával řadu příspěvků, které vesměs odrážely jeho momentální odborný zájem a v nemalé míře i aktuální možnosti, závislé zejména na místě jeho učitelského působení. Do r. 1890 Knies zveřejňoval především menší zprávy v novinách a učitelském periodickém tisku, popisující jeho archeologická pozorování a nálezy z průzkumných cest, konaných často s přítelem Václavem Čapkem. Především mladšího období pravěku a doby římské se týkaly zprávy o nálezech z okolí Brna (např. ze Starých Zámků u Líšně), z Tvarožné, Řeznovic, Sokolnic a Bořitova. Po přestěhování do Blanska se mu otevřela možnost publikovat v Časopise Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, kde od té doby vydával většinu svých prací. Ty se zabývají jeho průzkumy moravských hradišť (Oslavany), jednotlivých nálezů a výkopů na různých lokalitách a z různých období pravěku, doby římské a doby slovanské (Bořitov, Telnice, Vedrovice, Křenovice, Moráň, Horní Mostěnice, Židenice apod.). V Kniesově produkci se však začíná vedle jiných témat čím dál více projevovat zájem o archeologické a paleontologické nálezy z moravských jeskyň. V jeho zájmu se však objevuje i toponomastika či lidové zvyky, které srovnával s archeologickými nálezy. Pozoruhodný je rovněž jeho zájem o pravěké nálezy obsidiánů na Moravě. Vedle několika novinových článků zasílá své archeologické studie i do nově založeného Českého lidu (od. r. 1892; v letech 1892-1895 byl 59

Obr. 33. Jan Knies v roce 1900 v době svého působení v Rogendorfské škole. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

vedle Čeňka Zíbrta redaktorem časopisu i Lubor Niederle, který zde prosazoval archeologickou orientaci časopisu; Sklenář 2005, 406). Za léta 1894-1900 předložil pro zahraniční odborné publikum německy psané přehledy archeologických aktualit v Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft Wien. Po přeložení na učitelské místo v Rogendorfu byla Kniesova publikační činnost zaměřena již téměř výhradně na Moravský kras. Vedle již zmíněné průkopnické práce o zaniklých středověkých osadách na Blanensku (Knies 1897) jsou to především texty věnované moravskému diluviu. Na jejich počátku stojí práce „Příspěvky k poznání diluviálního člověka 60

a savectva na Moravě“ z roku 1897, vydaná v Časopise Vlast. mus. spolku v Olomouci. Zde mimo jiné publikoval důležité informace ze svých výkopů v Michalově skále na Holštějnsku, na které znovu navázal až před 1. sv. válkou. Později zveřejnil významnou studii o prvních výkopech v jeskyni Balcarce, v níž podává podrobný popis jeskyně i výkopů a nálezů (především u paleolitických ohnišť; Knies 1901). K této studii připojil i rozsáhlý soupis osteologických nálezů ze známých moravských paleolitických nalezišť. Zaznamenaný výskyt pleistocénní zvěře navíc doplnil úvahami nad jejich využitím lovci v době diluviální a na mnohých místech připojil i analogie popsané ze severských oblastí. Podobnou strukturu pak mají i další práce, v nichž Knies vždy pečlivě sledoval stratigrafické poměry lokalit a předkládal pečlivé přehledy jednotlivých nálezů, tříděných podle zastoupených druhů („Čtvrtohorní zvířena jeskyně pod hradem u Suchdola na Moravě“, Čas. Vlast. mus. spolku Olomouc 18/1901, „Zvířena stepní a její rozšíření za doby diluviální na Moravě“, Věstník Klubu přírod. v Prostějově 5/1903, „Stopy diluviálního člověka a fossilní zvířena jeskyň Ludmírovských“, Čas. mor. musea zemského 5/1905). Plodné období v Rogendorfské škole bylo korunováno již uvedenými dvěma díly Vlastivědy moravské (okres Blanský z roku 1902 a Boskovský okres z roku 1904). Obě práce vycházejí z velmi dobrých vlastivědných znalostí, získaných především z autopsie. Několik poznatků vycházejících z obou vlastivěd také samostatně publikoval a předložil v sérii článků zaměřených především na oblast geologie a paleontologie. Tyto studie vycházely zejména ve Věstníku Klubu přírodovědeckého v Prostějově. Následující léta v Rogendorfu byla vyplněna dvěma velkými tématy - nejprve přípravou muzea Moravského krasu Knies nejdříve publikoval soupis svých sbírek („Soupis palaeontologicko-archaeologických sbírek kons. Jana Kniese“, Čas. Mor. musea zemského 3/1903) a poté zprávy o nově zřízeném muzeu ve Sloupě v roce 1906 v časopise Příroda, Pravěk a Věstníku Klubu přírod. v Prostějově (tato práce vyšla i samostatně). Druhé téma, které Kniese zaujalo, byly severně 61

Obr. 34. Titulní strana průvodce po Kniesově muzeu Moravského krasu z roku 1906.

položené krasové útvary mezi Konicemi a Litovlí. Ve spise „Stopy diluviálního člověka a fossilní zvířena jeskyň Ludmírovských“ (Knies 1905b) publikoval nečetné nálezy v okolí ohniště z jeskyně Průchodice, které jsou dnes řazeny do 62

pozdního paleolitu (Svoboda a kol. 2002, 245), a opět velmi podrobný soupis osteologických nálezů vč. pečlivě vybírané mikrofauny. Lze jen litovat, že závažná zjištění publikovaná v dalším spisku „Nový nález diluviálního člověka u Mladče na Moravě“ (Knies 1905a) nemohl postavit na vlastních výzkumech jako u všech předešlých případů, ale podává v něm vedle popisu dodatečně získaných kostí a nemnoha paleolitických nástrojů a lidských kostí především zprostředkované informace o nálezu z místa kamenolomu. Stáří lidských kostí správně odhaduje na diluviální, ale evropský význam jím popsaného nálezu došel svého rozpoznání až později. O dva roky později Jana Kniese čekal další objev magdalénienské stanice u jeskynního abri nad Jedovnickým propadáním - Kolíbky, o kterých bohužel nereferovat tak podrobně a v roce 1907 se objevil pouze „feuilleton“ v novinách.54 Při budování muzea Moravského krasu a práci na plastické hydrografické mapě pro toto muzeum Knies ověřoval a opravoval dosud známá geologická a paleontologická pozorování okolí a doplňoval je o nové poznatky, které shrnul v práci „Drobné geologické zprávy z území Moravského Krasu“, vydané opět ve Věstníku Klubu přírodovědeckého v Prostějově, č. 10 z roku 1908. Ve stejném roce zaměřil ještě pozornost mimo krasové území a v Pravěku podal zprávu o svých průzkumech na hradišti Leskoun u Olbramovic. Po příchodu na své poslední učitelské místo ve Sloupě vystoupil z podstatným dílem „Punkva a její krasové přítoky“ (Knies 1909a), v níž shrnul své dlouholeté zkušenosti a výzkum nevyřešeného fenoménu podzemního toku Punkvy. Práci postavil na geografických znalostech získaných při psaní obou Vlastivěd. Již jsme uvedli, že toto dílo se stalo konkurencí rozvíjeného průzkumu Karla Absolona, na jehož osobité metody Knies v zápětí zareagoval spiskem vydaným vlastním nákladem „Přátelům turistiky v Mor. Krase“ (Knies 1910a). Zde uvedené osobnostní charakteristiky K. Absolona byly později použity i dalšími odpůrci Absolonových projektů (cf. Nesvadbík - Boček 1913). Jisté soupeření se projevilo i později, v Kniesem 54 J. Knies: Nové sídliště diluviálního člověka u Jedovnic na Moravě, Lidové noviny r. XV., č. 344 ze dne 13.12.1907.

63

Obr. 35. Jan Knies okolo roku 1905. Soukromý archiv Antonína Kniese.

vydaném „Průvodci Moravským krasem“ z roku 1912, čímž se připojil k již existujícím turistickým průvodcům od M. Kříže a Fl. Koudelky (vydaných v roce 1900 a 1902) a stál opět po boku průvodce z pera K. Absolona, vydaného rovněž v roce 1912 (poté v několika obnovených a doplněných edicích i v německé 64

mutaci). J. Knies ve svém díle, doplněném vlastními fotografiemi, pochopitelně zdůrazňoval význam „srdce Moravského krasu“ - Sloupu - oproti Punkevním jeskyním. Mimo to se v roce 1909 začal zabývat i problematikou zalednění Moravy ledovcem, kteréžto téma v pozdějších letech dále rozvinul. V prvním příspěvku „Zalednění Moravy za doby diluviální“ (Knies 1909b), uplatnil svá geologická pozorování ledovcových sedimentů a došel prozatím k představě o jednom severském zalednění, které zasáhlo i území Moravy. Na rozdíl od svých předchůdců (např. M. Kříže), kteří maximální rozšíření ledovce hledali v zásadě správně na Hranicku, Knies zde předložil geologické důkazy (ojedinělé „bludné“ balvany u Roštína a Dětkovic), které podle něj dokládaly, že čelo ledovce zasáhlo až do oblasti Přerova, resp. až na Prostějovsko a Kroměřížsko, a narazilo na Chřiby. Jinak však předválečná léta 1910-1914 byla vyplněna intenzivní prací v jeskyni Kůlně, což se projevilo i ve frekvenci článků na toto téma (Knies 1910b, 1911, 1912a, 1912b, 1913, 1914). V nepříznivých válečných letech našel čas pouze na drobnější články v Lidových novinách, týkajících se výzkumů v Předmostí a nálezů kostí paleolitického člověka a zalednění Moravy. Přičemž např. ve třech pokračováních „Zbytky koster člověka moravského“ zpřístupnil veřejnosti aktuální názory o antropogenezi a shrnul asijské a evropské nálezy předchůdců člověka. Pro dějiny archeologie jsou cenné dva nekrology se soupisem literatury M. Kříže a K. J. Mašky, které v roce 1916 napsal pro Wiener Prähist. Zeitschrift. Podobně jako nekrology F. Černého a Fr. Lipky z roku 1919 a J. Palliardiho z roku 1922, všechny publikované ve stejném periodiku. Vztahům mezi jím a K. Absolonem jistě nepřispěla poznámka v Maškově nekrologu, v níž uvádí, že rodina Maškova byla přesvědčena, že vdova po řediteli telčské reálky odevzdala K. Absolonovi vyhotovený Maškův rukopis o Předmostí k vydání, ale ten se u Absolona ztratil, a nikdo jej již nikdy nespatřil (Knies 1916, 145-146.). V první polovině 20. let 20. století Knies vydává několik dalších odborných prací. V práci „Údolí Holštýnské na Moravě, jeho vznik a palaeontologický výzkum“ (Knies 1921) navázal na 65

Obr. 36. Titulní strana z Kniesovy publikace „Punkva a její krasové přítoky“, vydané v roce 1909.

své předválečné geograficko-geologické a osteologické přehledové práce. Také dle vlastního sdělení tuto práci do tisku odevzdal ještě před válkou (Skutil 1965, 78). Důležité však je, že zde publikoval své nové výkopy, které v letech 1912 a 1913 66

spolu s V. Čapkem prováděl v Michalově skále. Velmi správně zde nalezené artefakty a ohniště řadí do magdalénienu. Rozsahem menší je pak paleontologická studie z r. 1923 „Rozšíření bobra za dob minulých na Moravě a zemích sousedních“ (Knies 1923). Velmi podstatným je však Kniesovo syntetické dílko vycházející z již dříve připravovaného rozsáhlejšího rukopisu „Přehled moravského paleolitu“ (Knies 1925). V něm prokázal dobrý přehled o aktuální evropské (francouzské a německé) literatuře a předložil značně sofistikovaný vhled do problematiky chronologie paleolitu a aplikoval na Moravu rozšířený Mortilletův systém, jehož jednotlivé stupně uplatnil na významné moravské lokality a podle nich také navrhl specifickou terminologii. Na základě svých geologických pozorování v této práci již uznává na Moravě dvě zalednění, přičemž si však uvědomoval, že na severu Evropy byla situace složitější a zalednění tam bylo vícenásobné. V kombinaci se svými dlouholetými zkušenostmi s osteologickým materiálem pak předložil následující základní chronologii: 1. Doba předledová (starší diluvium) - do této epochy řadí nálezy ze Stránské skály a tzv. eolithy z Blahutic (dnes Blahutovice, část obce Jeseník n. Odrou), které srovnává s francouzskými nálezy klasifikovanými jako acheulén (dnes je ovšem celý soubor, uložený v Ústavu Anthropos MZM, považovaný za pseudoartefakty). Nenechává se přitom svést myšlenkou důkazů „třetihorního člověka“, ale jejich původ klade jednoznačně na počátek diluvia - před první dobu ledovou. Zapojil se tak do dobové odborné diskuse, která se snažila dokázat, nebo popřít existenci člověka již na konci třetihor (ve středoevropském prostoru cf. např. Hauzeur-Lech 2006). Ojedinělé nálezy uvádí i z Čertovy díry a spodních vrstev z Předmostí. 2. První zalednění Moravy - opět zde opakuje názor o proniknutí ledovce hluboko na území Moravy až na území Hané. Neuvažuje přitom o lidském osídlení Moravy, které přichází vzápětí po ústupu ledovce.

67

3. Ráz šipecký - pojmenovaný dle nálezů v Šipce na Kotouči u Štramberka. Zcela správně jej srovnává se západoevropskými nálezy z „epochy Moustérienské a Micoqueské“, čímž mimo jiné jednoznačně prokázal mnohem více vědecké intuice než jeho slavný konkurent Karel Absolon. Další doklady osídlení z tohoto období uvádí ze spodních vrstev z Býčí skály (Jižní odbočka), Švédova stolu, Balcarky, Kůlny a na základě stratigrafických pozorování sem řadí i popelovité vrstvy z Předmostí - trať na Dvorských a na Skalce. K nálezům ze staršího diluvia se ještě vrátil a jejich četnost i stratigrafická pozorování výrazně doplnil (Knies 1929b). 4. Doba meziledová (střední diluvium) - pro paleolitické osídlení u Kniese velmi důležitá (dobu trvání odhaduje i na několik desítitisíciletí). Severský ledovec se vyskytoval pouze ve Skandinávii a na území Moravy počala tvorba několikametrových spraší. Osídlení Moravy bylo dle Kniese mnohem intenzivnější a přišlo ve více vlnách, které definují různé chronologické horizonty, Kniesem pojmenované podle nejdůležitějších lokalit: A) Mladečský ráz (spolu s J. Bayerem ho srovnává s aurignacienem); B) Předmostský ráz - rozdělený ještě na období ondratické (kam řadí povrchové nálezy, především z období szeletienu, soubory však mohly být pomíchány), předmostské (v užším slova smyslu, kdy kultura kulminuje) a vistonické (v němž má docházet ke zhoršení klimatu a postupnému úpadku kultury; poslední dvě jmenovaná období chronologicky srovnával se západoevropským solutrénem). Knies správně klasifikuje hrob z Francouzské ulice v Brně a rozlišuje industrie Předmostského rázu, resp. gravettienu, zastoupené minoritně i mezi magdalénienskými nálezy z jeskyň (např. Kůlna). V předmostenských industriích popisuje na 50 typů kamenných nástrojů, které - z dnešního pohledu - v zásadě správně klasifikuje a terminologicky označuje (opět na rozdíl od K. Absolona a jeho pozdějšího komplikovaného a dnes nepoužitelného klasifikačního návrhu, cf. Absolon 1942). Pozoruhodný je i stabilní zájem o surovinovou skladbu industrie se snahou o identifikaci jejich zdrojů (obsidián východního původu, křišťál svědčící 68

o prospektorských výpravách lovců apod.). Toto členění jednoznačně hovoří pro značně vyvinutý cit Jana Kniese pro třídění kamenné industrie, tedy zcela v protikladu ke kritice I. L. Červinky a dalších (viz pozn. pod čarou 49). 5. Druhá doba ledová (konec diluvia) - ledovec u nás měl mít již menší rozsah (zarazil se u Hranic na Moravě. Na konci diluvia pak přichází poslední vlna osídlení - ráz Pekárny, kam řadí většinu svých archeologických nálezů z jeskyň Moravského krasu. Ty zcela jednoznačně a správně spojuje se západoevropským magdalénienem. Autor v této publikaci předložil i srovnávací tabulku, spojující poznatky o přírodním prostředí a klimatickém vývoji, zastoupení fauny a chronologické srovnání našich nalezišť se západoevropskými. Jan Knies tím položil solidní moderní základ ke komparativnímu a syntetickému výzkumu moravského paleolitu, který byl publikován prakticky 40 let po prvních souhrnných pracích J. Wankla a K. J. Mašky. Ve svém stručném přehledu navázal na moderní práce J. Bayera (1925) i názory

Obr. 37. Chronologická srovnávací tabulka z díla „Přehled moravského paleolitu“ z roku 1925, v níž Knies shrnul moderní chronologické pojetí, synchronozoval západoevropské lokality s moravskými a doplnil ji i svými poznatky o vývoji podnebí a zvířeny.

69

H. Breula (1925), a to především ve srovnávání se západoevropskými lokalitami. V pozůstalosti Josefa Skutila, uložené v archivu Historického ústavu MZM, je zároveň dochováno velmi výmluvné a skromné věnování, které Skutilovi Knies vepsal na titulní stranu jedno z výtisků: „…dá se očekávati, že za 50 let se snad při čtení našich zpráv usmějí, jak jsme byli ubozí s našimi 78 tábořišti.“ Chronologické otázky ve vztahu k nalézané pleistocénní fauně a jejímu zastoupení moderně předložil také v další práci „O změnách ve zvířeně za doby diluviální na Moravě“ (Knies 1926). Jako pozoruhodné dnes můžeme hodnotit i Kniesovy názory na absolutní datování paleolitických nálezů. Knies využíval svých dobrých geologických znalostí i poznatků získaných studiem literatury, které se opírali především o teorie rychlosti vzniku navátých spraší. Stratigrafickým poměrům při svých výzkumech věnoval vždy velkou pozornost a snažil se je dokumentovat. V jeskynních sedimentech předpokládal pravidelnější usazování sedimentů (především u vchodů) než u otevřených sprašových lokalit a odtud odhadoval i stáří nálezů. Na základě neolitických nálezů lineární (volutové) keramiky (jejíž stáří bylo tehdy odhadováno na 6.000 let) v Michalově skále, objevujících se 60 cm od povrchu, určil dobu vzniku 1 cm jeskynního sedimentu na 100 let v případě aluvia (tmavé hlíny měly vznikat především rozkladem rostlin a méně vodním náplavem) a v případě diluvia (žlutnice, rostlin bylo podstatně méně) pak 1 cm na 200 let. Na základě tohoto algoritmu např. došel k závěru, že stáří magdalénienských ohnišť v Pekárně je okolo 12.000 let.55 Stáří nálezů z Předmostí pak odhadoval na 20.000 let a např. z Mladečských jeskyní na 30.000 let... Své názory poté zopakoval o čtyři roky později v další práci o moravském diluviu - „První stopy lidské na Moravě“ (Knies 1929b). Téma rozšířil o úvod věnovaný antropogenezi člověka a především o nové nálezy, které chronologicky rozčlenil. Soupis tentokrát věnoval pouze dokladům osídlení ve starším diluviu, tedy - jak sám nálezy začlenil - z období acheulenu a mousterienu. Soupis je však o to důležitější, že 55 Rukopis J. Kniese č. 11/AD/26 uložen v archivu Ústavu Anthropos MZM, nedatováno.

70

opakovaně obhájil starší a střední paleolit na Moravě a poukázal na jeho přítomnost na řadě známých otevřených stanovištích. Podrobně popsal stratigrafické a nálezové okolnosti z lokalit Žlutý kopec v Brně, Předmostí, z Maškových nálezů ze Šipky a Čertovy díry, Býčí skály (opět zde vidí pod magdalénienským osídlením starší s pěstními klíny apod.), Medvědí díry, Pekárny (mousterien zde vyčlenil na základě vlastního třídění Křížových nálezů uložených v MZM), Švédova stolu, Kůlny a Balcarovy skály. V roce 1929 Knies vydal ještě dvě větší odborné práce z oboru pleistocenní paleontologie. V klasickém soupisném díle „Diluviální zvířena kraje Olomouckého“ vydaného ve Vlastivědě župy Olomoucké (díl I., sešit 9 z. r. 1929) se mj. několikrát vrátil k významným nálezům z Bočkovy díry u Mladče. Jiného charakteru je v podstatě teoretická a metodologická práce „Zánik zvířeny za doby diluviální na Moravě“ z Věstníku Klubu přírodovědeckého v Prostějově (1929), v níž otevírá nové tafonomické problémy i otázky spojené s charakterem lovu v paleolitu. Ve stejné době vyšla rozsahem největší Kniesova monografie „Pravěké nálezy ve Štramberku“, vydaná Záložnou štramberskou. V reprezentativní publikaci (Knies ji věnoval památce K. J. Mašky) na 110 stranách podal přehled všech archeologických nálezů z hradiště na Kotouči i z výzkumů z jeskyní Šipka a Čertova díra. Publikoval tím nálezy, které shromažďovalo muzeum města Štramberka, ale také své poznatky, které získal při studiu paleolitických souborů uložených v MZM. V závěru připojil i tradiční soupis zvířeny a životopisný medailon K. J. Mašky. V létě 1929, ještě před tím, než Kniese postihla vážná choroba, vydal své autobiografické dílko „Jan Knies, jeho životní dílo a seznam publikací“ (Knies 1929a), v němž rekapituluje svoji vědeckou práci a místy i kriticky vzhlíží k nastupující mladé generaci. V následujících letech Janu Kniesovi bohužel zdravotní stav neumožnil publikovat další studie, v nichž by mohl zúročit své zkušenosti, získané při takřka padesátileté práci, kterou věnoval moravské archeologii. Poslední léta Kniesovy aktivní vědecké dráhy však nejsou charakterizována jen zmíněnými syntetickými díly, ale 71

Obr. 38. Titulní strana z jedné z posledních Kniesových prací „Jan Knies, jeho životní dílo a seznam publikací“ z roku 1929, v niž rekapituloval své celoživotní dílo.

72

především velmi rozsáhlou publikační činností v denním tisku. Rok 1925, pro badatele nepříznivý, se totiž projevil i na jeho dalších možnostech publikování v odborných časopisech. Mezi léty 1925 - 1929 své poznatky proto představil širší veřejnosti v téměř 90 článcích a fejetonech, které tiskl v Lidových, Moravských či Národních novinách. Témata mnohdy čerpal z připravených větších rukopisů nebo se v nich vracel ke svým oblíbeným tématům - nejstaršímu osídlení Moravy v „době předledové“, distribuci kamenných surovin, vzniku člověka apod. Pozorně si všímal i nových archeologických nálezů zjištěných při různých průkopech na území města Brna a referoval o nich (pravěké hroby v Černých Polích, na ploše Bauerovy rampy či na Preslově ulici v Pisárkách, keltský hrob v Bohunicích, mamutí kosti v Židenicích atd.). Příležitostně se vracel i ke svým předválečným průzkumům Stránské skály. V novinových zprávách však předložil i nová témata - využití hematitu k barvení těla v paleolitu, měkkýši jako potrava diluviálních lovců, pohřbívání a kanibalismus (který dokládá rozptýlenými lidskými kostmi na mamutích skládkách v Dolních Věstonicích a úlomky lebky u ohniště v Podkově u Mladče) nebo zamyšlení nad technologií výroby štípané kamenné industrie. Osobní krize v roce 1925 se projevila i velmi kritickými postoji nad stavem výzkumů, resp. devastací jeskynních lokalit Výpustek a Pekárna nezodpovědnými badateli.56 Na pokračování vycházely i mnohé rozsáhlejší práce. Jedná se například o sérii článků o výskytu a zániku diluviální zvěře na Moravě - shrnuté později v již uvedené studii z roku 1929. Důležité informace o svých výzkumech v Dolních Věstonicích publikoval po celý rok 1926 v Národních novinách (celkem 18 článků vycházelo nejdříve pod titulkem „K posledním praehistorickým nálezům u Dolních Vistonic“ a posléze jako „Glossy k vykopávkám u Dol. Věstonic“). V těchto textech předložil podrobnou zprávu o výzkumu z roku 1924, informoval o prvních nálezech keramiky, stratigrafii, geologii i vlastním průběhu výzkumů, interpretoval funkci 56 „K pracím v moravském paleolitu“, Lid. noviny ze dne 31.7.1925. Článek není podepsán, z obsahu však vyplývá autorství Jana Kniese.

73

Obr. 39. Jan Knies v Luhačovicích v roce 1937, kam každý rok zajížděl s manželkou na léčebné pobyty. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

kamenných a kostěných nástrojů a na základě etnografických analogií i vlastní fantazie líčil život diluviálního člověka. Soudě podle dochovaného deníku z těchto výzkumů můžeme ovšem litovat, že mu nebylo umožněno řadu dalších důležitých poznatků otisknout v odbornějších pracích. Početná byla dále série věnovaná nálezům jednotlivých zvířecích druhů a jejich 74

Obr. 40. Jan Knies s manželkou Antonií v Luhačovicích v roce 1927. Soukromý archiv Antonína Kniese.

nejstarším dokladům na Moravě, která vycházela mezi léty 1925-1928 (články postupně věnoval slepici, krtku, tygru, vlaštovce, kukačce, svišti, sově sněžné, nosorožci, křečkovi, 75

lišce, mamutům, hyenám, medvědům, vlku, sobu a dokonce i červům). Knies se v letech 1927-1928 několikrát vrátil i k nálezům v Mladečských jeskyních a referoval o nových objevech v Plavatisku a Podkově, které sám inicioval. V Litovelském kraji vyšel seriál o historii a významu Mladečských jeskyní při příležitosti stého výročí jejich objevení (1828). Nálezy lidských koster interpretuje jednoznačně jako rituální pohřby a jeskyně jako pohřební, sloužící jako „diluviální hrobka“. Ještě v polovině roku 1929 v Moravsko-slezském deníku vyšlo 5 rozsáhlých článků pod názvem „Moravská brána za pravěku“, shrnující geologické, paleontologické a archeologické poznatky o nejstarším osídlení. Mezi novinovými články ovšem nechyběly ani kuriozity a různé vzpomínky. V článku „Kopáči“ v Lidových novinách z ledna 1926 vzpomíná na své spolupracovníky - Skalní duchy kteří mu pomáhali při kopání v moravských jeskyních. Fejeton „Moravský Glozel“ z ledna 1928 je zase věnován odhalení padělatelské dílny produkující „archeologické nálezy“ ve Vedrovicích na Znojemsku. V názvu se přitom odvolal na známý padělatelský případ z francouzské vesnice Glozel, který zrovna vrcholil a byl odhalen (jednalo se zde o tisíce podvržených i padělaných nálezů dokonce i hliněných tabulek s písmem datovaných do neolitu).

76

VIII. POZŮSTALOST JANA KNIESE Mimo publikované monografie, studie a články Jan Knies systematicky připravoval řadu prací, které zůstaly z části nedokončené pouze v rukopise. Pozůstalost, která tyto cenné materiály obsahuje, po smrti Jana Kniese zůstala v rukou rodiny Kniesovy dcery Miloslavy Grmelové. V důsledku špatné finanční situace po měnové reformě v roce 1953 byla rodina nucena pozůstalost odprodat, čímž byla díky iniciativě prof. R. Musila a prof. J. Jelínka získána do archivního fondu Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea - fond označený jako „AD 2-27“. Spolu s archivními materiály byla získána i část Kniesovy knihovny. Přepisy některých prací, vzpomínek a korespondence jsou uvedeny v závěru této práce. Pozůstalost obsahuje přibližně 2.500 popsaných stran a archů. Některé z dochovaných rukopisů byly publikovány v odborných článcích nebo v novinách. Jiné však zůstaly zcela nezveřejněny. Mimo řady pečlivě vedených deníků z výzkumů (např. cenné záznamy z první výzkumné sezóny v Dolních Věstonicích v roce 1924 i s nákresy a profily nebo deník o výkopech v jeskyni Kůlna z roku 1909) se jedná především o rozsáhlou syntetickou práci „Pravěk Moravy I - V“, kterou Knies dle všeho začal připravovat do tisku po přestěhování do Sloupu. Z tohoto rozsáhlého díla jsou nejvíce dokončeny tři části: „Díl I. - Doba kamenná“, „Díl IV. - Hradiska moravská“ a „Díl V. - Předhistorická topografie Moravy“. V první části prvního dílu na 87 stranách podává přehled paleolitu (geologie, zalednění, vznik člověka, první stopy lidské), který v různých obměnách jako jediný vyšel tiskem. Nepublikované však např. zůstaly úvahy nad počtem obyvatel Moravy v diluviu. Knies v této době znal na 40 paleolitických „tábořišť, na nichž pozastavil se člověk doby starokamenné na kratší neb delší dobu“. Počet obyvatel v moustérienu odhaduje na 75, v solutréenu na 700 a v magdalénienu pak na 1.000. Na paleolitické období pak navazuje rozsáhlá syntéza moravského neolitu (cca 100 stran s kapitolami: „Zbytky 77

zaniklých vesnic“, „Kamenné nástroje a zbraně“, „Nástroje kostěné a parohové“, „Pěstování obilí“, „Oděv a ozdoba“, „Chov domácích zvířat“, „Výroba nádob“, „Pohřbívání“, „O tělesné soustavě neolitu, jeho národnosti a náboženství“, „Styky s cizinou“ a abecední seznam zaniklých neolitických osad - celkem zaznamenal 147 lokalit). K práci bylo přichystáno 55 obrázků a tabulek. Množstvím odvedené práce překvapí i další dva svazky - „Hradiska moravská“ (300 stran) a „Předhistorická topografie Moravy“ (158 stran). Zvláště rukopis o moravských hradištích, v němž popisuje na 174 lokalit, je dnes cenným zdrojem informací o jejich původním stavu, neboť mimo seznam nálezů je doplněn množstvím autentických nákresů a plánků jednotlivých lokalit. Zbývající dva díly „Díl II. - Morava zabrána Galy. Vliv kultury římské“ a „Díl III. - Doba kovů“ je dochována pouze ve stručném nástinu. Podobný rozsah má i Kniesův rukopis „Moravské diluvium“, který v 5 částech na 568 stranách předkládá syntetický pohled na Kniesovy výzkumy, který se mu v této podobě nepodařilo vydat, resp. později vyšel pouze v omezeném rozsahu a roztříštěn do mnoha drobnějších prací. Rukopis není přesně datován, ale jeho dokončení lze dle obsahu odhadnout v letech 1916 - 1917, později byl doplněn o výstřižky z novin z 20. let 20. století. Spis o moravském diluviu měl obsahovat následující části: „1. Literatura moravského pleistocénu (1609-1917) a Geologický přehled“ (obsahující tyto témata: prahory, spodní devon, střední devon, útvar jurský, křídový, třetihorní, vyhaslé sopky); „2. Zalednění, vrstvy pleistocenní; zvířena - její časové rozdělení“ (počátek zalednění, činnost ledovců novodobých, postup ledu, moreny a jejich vznik, kolísání ledovců-čelní morena, účinky fluvioglaciální, ledovce pevninské, dnešní ledovce, příčiny zalednění, náraz na Sudety a Karapty doby ledové, zalednění Moravy, bludné balvany a moravská eratika, zvířena štěrků, štěrky Chřípěcích hor, zalednění horské na Moravě, štěrky říční a svahové, říční písek-povodně, koryto hranické, dějiny výzkumů, poměry náplavové v Mor. Krasu, zjevy krasové, spraš - vznik a složení, sněhový prach, tmavé pruhy v hlínách, stopy požárů, usazeniny z močálů, rašeliny, krápníky, 78

inkrustace sedlinou, tufy, teplota na Moravě za doby největšího zalednění); „3. Zvířena předledová i poledová, její soupis a zeměpisné rozšíření“ (původní domovina ssavců, původ zvířeny, vliv zalednění na ssavce, rozhojnění arktické zvířeny, různé theorie, vliv ústupu ledu, faunistické doklady doby předledové, nálezy Židenické, doklady promísení zvířeny v době ledové a poledové, zvířena poledová Holštýnská, soupis důležitějších lokalit na Moravě, soupis jednotlivých savců dle druhů); „4. Ptáci, obojživelníci, ryby, korýši, měkkýši, květena“ (opět podrobný soupis dle druhů a jejich výskytu a moravských nálezů). K rukopisu je připojena také část „Moustérien, solutrén „(kulturní stupně paleolitika, stáří člověka v číslech, rozdělení Mortilletovo, přehled Hauserův, rozdělení diluvia na Moravě a jednotlivé lokality - mj. podrobně Předmostí a Dol. Věstonice); 5. Magdalénien (dva sešity - dle jednotlivých lokalit: jeskyně Výpustek, Žitného, Jáchymka, Býčí skála, Kolíbky, lokality Klobouky u Ždánic, Lipovec, Ludmírov, jeskyně Pekárna, Adlerova, Balcarova skála, Ostrov - Pod Vintoky, Kůlna, Suchdol, Šošůvka, Štramberk - Čertova díra, Šipka, Vilémovice Verunčina díra); 6. Původ člověka (přehled světových a evropských nálezů původu člověka ve vztahu k moravským). Hodnotný je i rukopis s názvem „Index archeologické sbírky Jana Kniese, založené 16. 7. 1880“ sepsaný v Blansku v r. 1890. Hodnota soupisu (143 stran) spočívá především v přesném přehledu o jednotlivých nálezech, které J. Knies získal mezi léty 1880-1890 při svých archeologických průzkumech. Za deset let terénní prospekce nashromáždil na 2728 různých artefaktů, především nepaleolitického stáří z hradisek v Oslavanech, na Starých Zámcích u Líšně, Bílovicích, Křenovicích, Réně u Ivančic, Hradisku u Kroměříže, Brně-Obřanech, Leskouně, Kotouči u Štramberka atd. Zmíněné rukopisy svědčí o značnějším zájmu i o mladší období pravěku, než jaký by vyplýval při přehlédnutí Kniesových prací vyšlých tiskem. Neméně zajímavý rukopis „Dějiny výzkumů moravského diluvia se soupisem literatury“ z roku 1927 je přepsán a připojen k této práci jako příloha 1.

79

Obr. 41. Zbrojní pas Jana Kniese z roku 1925 s popisem osoby jeho držitele. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

Soupis pozůstalosti Jana Kniese v archivu Ústavu Anthropos MZM: A. Korespondence: Pozůstalost obsahuje celkem 238 dopisů, 132 korespondenčních lístků a pohlednic a 19 vizitek s textem těchto autorů (v závorce je vždy uveden počet dochovaných dokumentů): K. Absolon (2), F. Anderle (1), J. F. Babor (1), R. Bataglia (4), J. Bayer (7), B. Blažek (10), E. Brabek (6), B. Consolascio (1), B. Ctiborová (1), V. Čapek (40), V. Čavekijo (1), J. Čech (2), S. Černík (1), F. Černý (6), N. Černý (5), I. L. Červinka (5), J. Deutsch (1), J. Dittert (1), H. Duré (1), J. Dvorský (1), Em. Dvořák (1), J. Eisner (2), M. Faura i Sans (1), F. Fráňa (1), A. Frič (2), A. Gottwald (3), F. Hartl (1), O. Hauser (6), J. Helfert (2), O. Herman (1), F. Hopfgartauer (1), V. Horák (1), V. Hroznek (1), M. Hýsek (1), F. Chvátal (1), J. J. Jahn (28), Janovský (1), M. Janíček (2), J. H. Jarka (1), Z. Jaroš (1), J. Jursa (3), K. Katholický (2), A. Kmeť (6), K. F. Koehlers (1), F. Kormos (2), F. H. Koeuera (1), J. Kranich (1), A. Kratochvíl (1), S. Kraus (1), A. Krondl (1), J. Křepelka (1), M. Kříž (4), 80

V. Kubíček (1), E. Kvasnička (1), O. Kyas (1), K. Lambrecht (3), Lipka (bratr F. Lipky; 1), V. Malý (1), K. J. Maška (15), J. Matiegka (1), O. Menghin (4), F. Merta (1), A. Moares (1), J. H. Mötefindt (1), J. Musílek (1), R. Nebovidská (1), A. Nehrány (3), L. Niederle (2), J. Novotný (13), Nursa (1), H. Obermaier (5), J. Peka (1), R. Pelíšek (2), J. Petrbok (1), V. J. Procházka (4), K. Prudík (1), C. Purkyně (6), M. Remeš (7), A. Rzehak (5), R. R. Schmidt (4), J. Schránil (2), L. Siegel (3), J. Skutil (11), J. Smyčka (3), K. Spitzner (5), A. Stehlík (2), J. Szombathy (4), E. Šimek (4), A. Šín (4), A. Telička + přízeň (17), Večerek (1), F. Vildomec (5), W. Quitzon (1), M. H. Randmacher (1), P. Riel (1), V. Rosický (1), Fr. Rypáček (1), V. Sách (1), K. Schirmeisen (1), F. Slavík (1), E. V. Spirůta (1), F. S. Svess (1), S. Ševčík (1), V. Ščerbakivskyj (1), S. Ševčík (1), F. Šídlo (1), R. Trampler (1), F. Trantt (1), O. Viktorin (1), E. S. Vráz (1), A. Vrbka (1), Vybíral (1), J. N. Woldřich (5), H. Zapletal (1), F. Zbroj (1), Č. Zíbrt (1), Zmetek (2), J. V. Želízko (10), N. Županič (1). Korespondence napsaná Janem Kniesem je dochovaná v pozůstalosti Karla Absolona, uložené rovněž v archivu Ústavu Anthropos MZM. Ve složce J. Knies je dochováno 10 dopisů a 3 pohlednice adresované Karlu Absolonovi a 1 dopis adresovaný Vlastě Havelkové. V archivu Vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci v kartonu JW (Jindřich Wankel, JW-72) je dochován jeden dopis Jana Kniese ze dne 31. 10. 1880, adresovaný Jindřichu Wanklovi. V archivu Městského muzea v Blansku jsou dostupné přepisy korespondence F. Adámka, M. Hýska a J. Kniese (karton B 650) a dopisů K. Absolona a J. Kniese (karton B 663).

B. Díla připravená do tisku - AD/2 - Moravské diluvium - Literatura moravského pleistocénu. Geologický přehled, 53 stran. - AD/3 - Moravské diluvium - Zalednění, vrstvy pleistocénní, zvířena, časové rozdělení, 79 stran. - AD/4 - Moravské diluvium - Zvířena předledová i poledová, její soupis a zeměpisné rozšíření, 79 stran. 81

- AD/5 - Moravské diluvium - Ptáci, obojživelníci, ryby, korýši, měkkýši, květena, moustérien, solutréen (Předmostí, Dol. Věstonice), 222 stran. - AD/6 - Moravské diluvium - Magdalénien I., 79 stran. - AD/7 - Moravské diluvium - Magdalénien II., 56 stran. - AD/8 - Moravské diluvium - Původ člověka, 19 stran. - AD/9 - Dějiny výzkumů mor. diluvia se soupisem literatury, Geologická stavba Moravy, 237 volných listů.

Obr. 42. Nákres situace nalezišť v Předmostí u Přerova, který zachycuje stav v roce 1923. Rukopis Jana Kniese „Moravské diluvim IV“, uložen v archivu Ústavu Anthropos MZM.

82

- AD/10 - Pravěk Moravy - doba kamenná, 181 listů, 53 kreseb (paleolit a neolit). - AD/11 - Pravěk Moravy - doba kovů, 20 listů. - AD/12 - Pravěk Moravy - Morava zabrána Galy. Vliv kultury římské, 24 listů. - AD/13 - Pravěk Moravy - Hradiska moravská, 300 listů, doplněno kresbami nálezů, objektů a mapkami lokalit. - AD/14 - Pravěk Moravy - Předhistorická topografie Moravy, 158 listů. - AD/15 - Drobnější díla a články - Kůlna, Jeskyně Verunčina, Na Říčkách, Boskovice, Naše Sibiř a Malá Haná, Zajímavé nerosty, Kunštátsko, Okolí Černé Hory, Loupeživý rytíř Holštýnský, Moldavit, Říční terasy okolí Brna, Ostrov Balcarova skála, Přehled ssavců na Moravě žijících i fossilních, Zbytky koster pračlověka moravského, Lumík a rozšíření jeho za doby diluviální na Moravě, Zprávy archeologické, O římských starožitnostech na Moravě nalezených.

C) Deníky, nálezové zprávy, rukopisy s poznámkami a náčrtky - AD/16 - Kůlna, Pekárna, Balcarova skála - 1. sešit, 79 stran (Pekárna, Balcarova Skála, Kůlna); 2. sešit, 23 stran (Kopání v Kůlni r. 1909). - AD/17 - Dolní Věstonice - archeologický deník, 63 stran, soupis nalezených kostí 18 stran. - AD/18 - Nálezové zprávy - složka obsahující fragmenty zpráv v jednotlivých sešitech a na jednotlivých listech (celkem 458 stran): 1. Býčí skála - záznam nálezů z r. 1913; 2. Poznámky k Ludmírovu, Březině, Javoříčku, Mladči atd.; 3. Přehled moravského paleolitika, část anthropologická; 4. Diluvium - soupis nalezišť; 5. Popis různých lokalit; 6. Archeologický deník z r. 1880; 7. Účty, záznamy o nalezených předmětech; 8. Fauna diluviální; 9. Předledová zvířena Židenická; 10. Popis povodí moravských řek; 11. Nářečí - slovník; 12. fragmenty článků a zápisků.

83

- AD/19 - Index archeologické sbírky Jana Kniese, založené 16. 7. 1880, 143 listů. - AD/20 - Vzpomínky na dětství, seznam publikovaných článků, zápisky z cest, bibliografické záznamy. - AD/21 - Archeologické poznámky - členěno dle různých lokalit, 100 stran. - AD/22 - 24 - Neuspořádané výpisky a poznámky - fragmenty textů, obrázky, náčrty, seznam abiturientů 1880, záznamy nářečí, dějiny literatury geologické na Moravě, místopis

Obr. 43. Kniesův rukopisný záznam z geologických cest do okolí Brna ze dne 17. 5. 1922. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

84

paleolitického člověka, nálezy mamutích kostí v Brně, Moravský kras, jeskyně Pod Hradem. - AD/25 - Pohlednice, kresby, fotografie, průkazy, prospekty výstav. - AD/26 - Různé fragmenty - vzpomínky, Teličkovo archeologické muzeum v Přerově, Geologické poznámky z okolí Brna, Kůlna, Nástroje z Pekárny, Zbytky zvířeny fossilní, neolit, diluvium, Drobná zvířena z okolí Brna, účty. - AD/27 - Seznam Kniesových publikací a rukopis vzpomínek na otce (9 stran).

Obr. 44. Zápis z pracovního deníku J. Kniese ze dne 7. 3. a 14. 3. 1912 z výzkumů ve Verunčině jeskyni. Do deníku si Jan Knies zaznamenával mimo nákresy nálezů a plánků i výši mzdy dělníkům (jeden dělník a dva pomocníci si např. přišli na 4 K a 40 haléřů za den). V této době Janu Kniesovi při jeho výkopech ochotně pomáhala jeho žena. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

85

IX. UČITEL A ARCHEOLOG JAN KNIES

Obr. 45. Manželé Kniesovi v roce 1930. Soukromý archiv Antonína Kniese.

Jan Knies byl podle pamětníků společník velmi veselý, vtipný a milý, povahy otevřené a přímé, vždy o své pravdě hluboce přesvědčený57. Jako učitel byl značně oblíbený a charizmatický. Když dosáhl nadučitelského místa ve Sloupě 57 Jos. Šamalík: Jan Knies - vědecký krasový pracovník, Den 24.11.1940.

86

své podřízené povzbuzoval vtipy a humorem, ale také osvětou, líčením dojmů z vykonaných cest a „prostými a nehledanými slovy dovedl ukazovati na chyby i těch nejslavnějších a zejména na odiv se stavících mužů veřejného života“.58 Při výuce s oblibou vytahoval bedny se svými nálezy, o nichž „dovedl takřka básniti“. Ve třídě na okně byla vystavena celá řada nálezů, o kterých pak zaníceně vykládal dlouhé historie vzniku a jejich vědeckého významu. I při výkladech ve svém muzeu prý hýřil humorem a zvláště důsledný býval při výkladu svých teorií při příležitosti návštěv z církevních kruhů... Cit pro muzeální jazyk projevil například pokusem o vytvoření rozsáhlé barevné plastické mapy Moravského krasu s vyznačenými průzkumy, mapujícími podzemní tok Punkvy. Toto dílo však nakonec pro nemoc nedokončil. Knies byl své vědě ochoten obětovat i poslední úspory. Ve svých postojích byl neoblomný a přímý, což mu přinášelo mnohé konflikty i nepřátele. Když si ve Sloupě v novinách postěžoval na špatný chod pošty, byl urychleně označen za „z ciziny přivandrovalého pokrokového pisálka“, jednoduše za „pokrokáře“, který se odvážil v obci „pokoj rušit“...59 Není zcela pravda, že Jana Kniese „můžeme hodnotit jen pro jeho dobrou vůli, pilnost a vášnivé oddání se předmětu“ nebo že by nebyl „pracovník velké koncepce, ale jen shromažďovatel a objevitel fakt mnohdy zajímavých, jež svého významu nabyla teprve v rukou skutečně vědecky fundovaného odborníka“, jak bylo napsáno v jednom nelichotivém nekrologu.60 Můžeme jen opakovat, že práce Jana Kniese již nemohla mít tak zakladatelský význam jako činnost jeho slavných předchůdců J. Wankla, K. J. Mašky a M. Kříže. Na druhou stranu však musíme konstatovat, že to, co dnes víme o pravěkém osídlení drobných jeskyň Moravského krasu a severnějších vápencových ostrůvků, je většinou Kniesovou zásluhou (Oliva 1996). Ve svém pojetí paleolitu nakonec na 58 „Vzpomínka na Jana Kniese“, rkp. Josefa Prause, kolegy Jana Kniese ze Sloupu uložený v pozůstalosti Josefa Skutila, krabice ozn. jako „Knies“, archiv Historického odd. MZM. Přepsáno v příloze. 59 Několik občanů sloupských: Z rolnických kruhů, Selské hlasy z června 1911. 60 Jr: Prehistorik Jan Knies zemřel, Národní listy ze dne 9.3.1937.

87

Obr. 46. Jan Knies v rodině jejich dcery Miloslavy Kniesové-Grmelové v Brně Židenicích v domě na ulici Veleckého, 25. 7. 1933 (dítě na obrázku je vnuk Jana Kniese Radovan). Archiv Antonína Kniese.

rozdíl např. od M. Kříže dospěl k poměrně promyšlené a relativně správné koncepci, která především navazovala na principy jeho dobrého známého K. J. Mašky a korespondovala s aktuálními zahraničními pohledy na dějiny starší doby kamenné s tím, že J. Knies se do literatury pokusil zavést terminologii odvozenou od našich lokalit, které však se západoevropskými synchronizoval. Pojmy jako „ráz šipecký, mladečský, předmostský (dělený ještě na ondratické, předmostské a vistonické údobí) a ráz pekárenský“, v podstatě 88

chronologicky dobře chápané, se neujaly. Na základě znalostí terénu a pozorování ledovcových sedimentů byl zastáncem dvojího zalednění Moravy, pokoušel se o i relativní chronologii zalednění, všímal si problematiky eolitů, surovinovou skladbu industrií (křišťál, obsidián, jantar) spojoval s pohyby loveckých skupin, rozlišoval střední paleolit... V mnohém tak koncepčně předčil „vědecky fundované odborníky“, jako byl Karel Absolon. Literární činnost Jana Kniese byla dosti rozsáhlá (vydal téměř 200 prací), od jeho odchodu z aktivního badatelského života v roce 1925 však bohužel značně roztříštěná do spousty novinových článků. Jak však svědčí dochovaná rukopisná pozůstalost, byl zcela schopen náročné syntetické práce, kterou se mu však nepodařilo zveřejnit, což mu patrně neumožnily jednak nepříznivé poměry panující mezi jeho kolegy a vrstevníky, ale jistě také značné vytížení jinými především učitelskými - povinnostmi a strastmi. Knies sice nastoupil jako učitel již po změně školských zákonů (18681869), které zaručovaly relativní nezávislost na katolické církvi, hmotné podmínky však zpočátku byly velmi skromné. Mladý učitel měl příjem kolem 95 - 100 K. Běžné útraty (strava, ubytování, krejčí, pojištění, literatura pod.) činily přibližně 75 K. Zbytek mohl užívat na další celoměsíční útratu. K přilepšení či financování výzkumů pak byl nucen pracovat mimo své učitelské povolání jako varhaník, tajemník obce, účetní, správce, konat přednášky a koncerty apod. Před první světovou válkou v monarchii vyvrcholila hospodářská krize a následovalo velké zdražení, které nevyřešili ani speciální učitelské drahotní příplatky (Kopáč 1964). Na rozdíl od některých svých kolegů, kteří se mohli archeologii věnovat profesionálně, tak čelil mnoha značným finančním a časovým obtížím. Jana Kniese na druhou stranu potkalo štěstí, když se seznámil se svojí ženou Antonií. O své choti se bohužel často nezmiňoval, a to ani ve své korespondenci či vzpomínkách. Antonie Kniesová však přinesla do manželství nejen vysoké věno, ale především nezvyklou dávku pochopení pro záliby svého manžela. Po své matce (rozené Dvořákové), jejíž širší rodina z Hané podlehla tyfové epidemii, jako jediná dědička 89

Obr. 47. Jan Knies na rodinné fotografii z roku 1936 - manželé Kniesovy, dcera Miloslava s manželem a dvěma dětmi - Radovanem a Miloslavou. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

mimo jiné získala věnem dva mlýny, které byly prodány, když bylo potřeba vybudovat muzeum nebo vlastním nákladem vydat některé Kniesovy spisy. Bylo již řečeno, že manželovi ochotně asistovala při archeologických průzkumech v jeskyni Balcarce, 90

Obr. 48. Portrét Jana Kniese signovaný jako Ranald a sp., olej, nedatováno. Soukromý majetek rodiny Kuděláskovy.

na sklonku jeho života trpělivě zapisovala Kniesovy poznámky, které jí diktoval až do posledních dnů. Jana Kniese však nepodporovala jen v „ušlechtilých činnostech“, ale dbala i o jeho blaho pozemské, když byl vždy přichystán „dobrý gáblíček“, sklenice vína či piva, na které si badatel Knies rád potrpěl. Manželka Antonie tak vytvářela domácí prostředí, v němž vládlo 91

Obr. 49. Ukázka připravených ilustrací z rukopisu Jana Kniese "Pravěk Moravy - doba kamenná". Knies práci velmi moderně rozčlenil do kapitol dle jednotlivých činností a oblastí života neolitické společnosti, nikoli podle typologického hlediska. Tento přístup byl v české archeologii uplatněn až v některých syntézách po 2. sv. válce. Na obrázku neolitická keramika z Nové Vsi (1-4, 11, 13, 14), Brodku (6, 7), Hodonic (5, 8-10, 15) a Nezamyslic (12). Archiv Ústavu Anthropos MZM.

pochopení (v Rogendorfských letech prý Jan Knies společně s manželkou navštěvoval i nedělní karetní společnost v hostinci), a v tomže duchu byla vychována i dcera. Kniesova rodina přijímala řadu přátel mezi nimiž nechyběly osobnosti stojící i zcela mimo badatelovo odborné zaměření, jakým byl 92

např. kněz a spisovatel Jakub Deml. Spojení tasovských rodáků - obou ve svých profesích poněkud vybočujících a své okolí svými osobnostmi mnohdy dráždících - je přitom symbolické. O jejich upřímném a hlubokém vztahu mj. svědčí i dochovaný kondolenční dopis ženě Antonii z 8. března 1937, přepsaný v příloze. Je přitom zajímavé, že v mnohém nekonvenční osobnost Jana Kniese byla na druhou stranu v některých osobních názorech pevně zakořeněna v mentalitě přelomu 19. a 20. století. Knies prý např. příliš neuznával potřebu vyššího vzdělání žen, jímž příslušela spíše starost o domácnost. Jako na jednu z mála věcí si takto měla stěžovat Kniesova dcera Miloslava, které nebylo umožněno chtěné vysokoškolské vzdělání. V roce 1921 navštívil Jan Knies premiéru Janáčkovy Káti Kabanové, na níž měl být pozván autorem. S uvedeným dílem však nebyl ani trochu spokojen, bylo mu cizí. Možná i tyto důvody stály kdesi v pozadí ve sporu s generačně mladším kolegou Karlem Absolonem a ve střetu s novým vědeckým pojetím ve výzkumu prehistorie…61 Badateli Janu Kniesovi se několikrát podařilo svou prací překročit význam regionálního vlastivědného pracovníka a významně se zapsat do dějin moravské archeologie - ať to bylo vybudováním prvního muzea Moravského krasu, důležitými výzkumy na některých paleolitických jeskynních lokalitách či bystrou interpretací a analýzou nálezů i lokalit. Životní náplní byl Janu Kniesovi průzkum moravských jeskyň, ačkoli ani mladší období pravěku mu nebylo vzdálené. Josef Skutil ho proto v jedné své práci nazval „Peyronym Moravského krasu“ (Skutil 1974). Díky svým neúnavným archeologickým výpravám mapu paleolitického osídlení Moravy podstatně zahustil. Při své práci se však nevyhnul „moravské archeologické řevnivosti“, která stála u počátků moravské archeologie. Oproti svým předchůdcům - „amatérským“ zakladatelům moravské archeologie - generačně znevýhodněný a učitelskými povinnostmi zatížený Jan Knies - se nemohl stát rovnocenným protivníkem prvním odborně školeným 61 Odstavec vychází z ústně sdělených vzpomínek vnučky Jana Kniese Miloslavy Kuděláskové na vyprávění její matky Marie Kniesové - Grmelové.

93

„kádrům“, kteří na počátku 20. století přicházely do archeologické disciplíny spolu se systémovými, organizačními i ekonomickými změnami a jinými možnostmi, které „amatérské“ základy naší archeologie postupně proměňovaly v nový akademický obor. Ačkoliv nedisponoval takovými možnostmi, ani nepoužíval tak efektních gest jako někteří jeho vědečtí souputníci, systematickým průzkumem a znalostí Moravského krasu položil pevné základy jeho archeologického poznání.

Obr. 50. Jan Knies při návštěvě v jeskyni Pekárně v roce 1924. Foto F. Čupik. Archiv Ústavu Anthropos MZM.

94

X. POUŽITÁ LITERATURA Absolon, K. 1905 - 1911: Kras moravský a jeho podzemní svět. Monografie krasového fenoménu v devonských vápencích planiny Drahanské. Praha. Absolon, K. 1909: Problém podzemních toků Punkvy v dějinném svém vývoji od stol. XVII. Do 80. let min. století. Příspěvek ku historické geografii Moravy, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 12, 5-127. Absolon, K. 1942: Zásady morfologického určování kamenných nástrojů, Příroda 35, 57-69. Absolon, K. - Klíma, B. 1977: Předmostí, ein Mammutjägerplatz in Mähren. Praha. Augusta, J. 1937: Život a dílo Jana Kniese, ČVMSO 50, 260-266. Bayer, J. 1925: Die ältere Steinzeit in den Sudetenländern, Sudeta 1, 21-120. Breuil, H. 1925: Notes de voyage paléolithique en Europe Centrale, L'Antropologie 34/1924, 515-552. Hauzeur, A. - Lech, J. 2006: Eolity z wąwozu korytania w Ojcowie: polski przyczynek do Badań pochodzenia ludzkości z początku XX wieku. In: (J. Lech - J. Partyka eds.), Jura Ojcowska w pradziejach i w początkach państwa polskiego 121-157. Ojców. Hýsek, M. 1911: Literární Morava v letech 1849-1885. Moravská Ostrava. Hýsek, M. 1970: Paměti. Brno. Kladivo, B. 1936: Jan Knies (Doplňky k vlastnímu životopisu), Blanenský školák 1936, 8-14. Klíma, B. 1990: Lovci mamutů z Předmostí. Praha. Knies, A. 1994: Jan Knies, jeho životní dílo a seznam publikací. Blansko. Knies, J. 1897: O zaniklých osadách v okrese Blanenském, Čas. Matice Moravské, Brno. Knies, J. 1901: Pravěké nálezy jeskynní Balcarovy skály u Ostrova na vysočině Drahanské, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově III., 31-81. Knies, J. 1902: Vlastivěda Moravská - okres Blanenský, sv. II., čís. 4. Brno. Knies, J. 1903a: List z dějin moravské praehistorie, ČVMSO 20, 138-141. Knies, J. 1903b: Soupis palaeontologicko-archeologických sbírek konservatora moravského musea zemského Jana Kniese, AMM 3, č. 2, 60-78. Knies, J. 1904: Vlastivěda Moravská - okres Boskovský, sv. II, č. 5. Brno. Knies, J. 1905a: Nový nález diluviálního člověka u Mladče na Moravě. Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově VIII, 3-19. Knies, J. 1905b: Stopy diluviálního člověka a fossilní zvířena jeskyň Ludmírovských, AMM 5, 213-254. Knies, J. 1906: Kniesovo museum Moravského Krasu ve Sloupě, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově XIX., 68-74. Knies, J. 1907: „Kniesovo museum Mor. Krasu“ ve Sloupě, Pravěk roč. 3, č. 2, 43-48. Knies, J. 1909a: Punkva a její krasové přítoky, Sborník české spol. zeměvědné v Praze. Praha. Knies, J. 1909b: Zalednění Moravy za doby diluviální, Pravěk 5, 29-32. Knies, J. 1910a: Přátelům turistiky v Mor. Krase. Boskovice. Knies, J. 1910b: Jeskyně Kůlna, Pravěk 6, 26-28. Knies, J. 1911: Nové nálezy ze sídliště diluviálního člověka v Kůlně u Sloupu, ČVMSO 28, 132-142.

95

Knies, J. 1912a: Nové doklady přítomnosti palaeolitického člověka v Kůlně u Sloupu, AMM 12, 310-330. Knies, J. 1912b: Dodatek k novým nálezům ze sídliště diluviálního člověka v Kůlně u Sloupu, ČVMSO 29, 16-18. Knies, J. 1913: Nové doklady přítomnosti paleolitického člověka v Kůlně u Sloupu, AMM 13, 199-121. Knies, J. 1914: Zpráva o výzkumu jeskyně Kůlny r. 1913, ČVMSO 31, 34-38. Knies, J. 1916: Karel Jaroslav Maška (1851-1916), Wiener Prähist. Zeitschrift 3, 141-151. Knies, J. 1921: Údolí Holštýnské na Moravě, jeho vznik a palaeontologický výzkum, Věstník Klubu Přírodovědeckého v Prostějově 18, 51-78. Knies, J. 1923: Rozšíření bobra za dob minulých na Moravě a zemích sousedních, ČVMSO 33, 4-8. Knies, J. 1925: Přehled moravského paleolitu, Obzor prehistorický 4 (Niederlův sborník), 89-116. Knies, J. 1926: O změnách ve zvířeně za doby diluviální na Moravě, Příroda r. 19, č, 12, 325-332. Knies, J. 1927: Dějiny výzkumu moravského diluvia se soupisem literatury, rkp. uložený na ÚAM FFMU a v archivu Ústavu Anthropos MZM. Knies, J. 1929a: Jan Knies, jeho životní dílo a seznam publikací, Kroměříž. Knies, J. 1929b: První stopy lidské na Moravě, Sb. Přírodovědecké společnosti v Moravské Ostravě, r. IV (1926-1928), 45-89. Knies, J. 1929c: Pravěké nálezy ve Štramberku, Štramberk. Kopáč, J. 1964: Ohlas bojů za zlepšení hmotného postavení moravského učitelstva v učitelských časopisech. Sborník prací PF UJEP v Brně, 115. Kostrhun, P. 2003: Mamutí projekty prof. Karla Absolona, AR LV-1, 76-129. Kostrhun, P. 2005: Štípaná industrie magdalénienu z jeskyně Kůlny, AMM Sci. soc. 80, 79-128. Kostrhun, P. 2007: Třetí expedice Karla Absolona na dno Macochy v roce 1905 v rukopisném deníku učitele Aloise Krále, Sborník muzea Blansko 2007, 115-133. Kovařík, L. 1967: Kulturní a společenský život v Krasové, Adamov. Lech, J. - Partyka J. 2006: Początek polskiej prehistorii w Jurze Ojcowskiej. In: (J. Lech - J. Partyka eds.), Jura Ojcowska w pradziejach i w początkach państwa polskiego 55-83. Ojców. Měřínský, Z. 1978: První archeologické výzkumy zaniklých středověkých osad na Moravě, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity E 22-23, 1977-1978, 177-192. Měřínský, Z. 1995: Výročí narození Jana Bohumila Kniese, Pravěk NŘ 5, 294-295. Musil, R. 2002: Sloupsko-šošůvské jeskyně. Jeskynní bludiště pod Bradinami - jeho historie a význam. Brno. Nesvadbík, Fr. - Boček, A. 1913: Moravský kras aneb dr. Karel Absolon v pravém světle. Praha. Oliva, M. 1996: 60 let od úmrtí Jana Kniese, AMM, Sci. soc. 81, 205-206. Oliva, M. 2003: Pohřebiště kromaňonců v Mladečských jeskyních, Archeologické památky střední Moravy sv. 6. Olomouc. Pernes, J. 1979: Kniesovo muzeum Moravského krasu ve Sloupě, Sb. Okresního vlastivědného muzea v Blansku 11, 24-32. Sklenář, K. 2005: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů, Praha. Skutil, J. 1965: Bibliografie moravského pleistocénu 1850 - 1950. Brno.

96

Skutil, J. 1974: Jan Knies (1860-1937), Sb. Okresního vlastivědného muzea v Blansku 6-7, 177-182. Svoboda, J. - Havlíček, P. - Ložek, V. - Macoun, J. - Musil, R. - Přichystal, A. - Svobodová, H. - Vlček, E. 2002: Paleolit Moravy a Slezska, 2. aktual. vydání, DVS sv. 8. Brno. Šembera, V. A. 1870: Páni z Boskovic a potomní držitelé hradu Boskovického na Moravě. Vídeň. Sýkora, J. 1911: Kapitoly za očistu v Mor. Krasu. Brno.

97

DOKUMENTY A KORESPONDENCE Na následujících stranách předkládáme některé přepisy z nepublikovaného díla a korespondence Jana Kniese. Jedná se především o rozsáhlejší text v příloze 1.: „Dějiny výzkumů moravského diluvia se soupisem literatury“. Původní rukopis je dochován ve dvou originálech. První a pravděpodobně starší verze (s řadou autorových korektur) je uložena v archivu Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea jako součást Kniesovy pozůstalosti. Druhý originál (již bez autorových dodatečných oprav), z něhož je vyhotoven předkládaný přepis, je uložen v knihovně Ústavu archeologie a muzeologie FF MU v Brně pod inv. č. I 368. V přílohách 2. a 3. předkládáme dvě vzpomínky na Kniesova nejlepšího přítele Václava Čapka a švagra Antonína Teličku, které jsou cennými nejen pro poznání obou osobností, ale podstatnou měrou dokreslují i povahu a osudy Jana Kniese. V příloze 4. je přepsána „Vzpomínka na Jana Kniese“ z pera jeho učitelského kolegy Josefa Prause. Oddíl přepsané korespondence obsahuje jednak vybrané čtyři dopisy Jana Kniese adresované Karlu Absolonovi (uložené v pozůstalosti Karla Absolona v archivu Ústavu Anthropos MZM) a jednoho dopisu adresovaného Jindřichu Wanklovi, uloženého v archivu Vlastivědného muzea v Olomouci. V druhé části pak předkládáme výběr z přijaté korespondence Jana Kniese dochované v jeho pozůstalosti, uložené rovněž v archivu Ústavu Anthropos MZM. Přepsaná korespondence obsahuje celkem 35 dopisů J. F. Babora, V. Čapka, I. L. Červinky, A. Friče, A. Gottwalda, A. Kmeťe, M. Kříže, Lipky, K. J. Mašky, J. Novotného, C. Purkyně, J. Smyčky, A. Teličky, F. Vildomce a J. V. Želízka. Výběr přepsaných dopisů byl učiněn s ohledem na vypovídající hodnotu pramenů především pro dějiny archeologie i pro dokumentaci širokého záběru Kniesových aktivit. V úplném závěru čtenářům předkládáme unikátní kondolenční dopis Jakuba Demla, adresovaný manželce Antonii Kniesové, poskytující netradiční pohled na osobnost

98

Jana Kniese. Dopis byl přepsán s laskavý svolením majitelky vnučky Jana Kniese paní Miloslavy Kuděláskové. Přepsané dokumenty jsou ponechány bez dodatečných pravopisných a stylistických úprav i s případným chybami a odlišnostmi oproti současným pravidlům českého pravopisu.

99

PŘÍLOHA 1 DĚJINY VÝZKUMŮ MORAVSKÉHO DILUVIA SE SOUPISEM LITERATURY JAN KNIES Původní rukopis obsahuje celkem 188 číslovaných stran + 36 stran nečíslovaných, obsahující dodatky k soupisu literatury a kompletní biografický soupis prací J. Kniese z let 1880-1929, čítající celkem na 187 studií a nov. článků ze všech období pravěku. Rukopis je dělen na vlastní část textovou (str. 1-42) a soupis literatury (str. 43-166), obsahující celkem 966 citovaných položek systematicky tříděných dle let vydání a to od r. 1368 do r. 1926. Připojeno je dále 16 nečíslovaných stran obsahujících dalších 122 citovaných prací různých autorů z let 1926-1929. Strana 167 obsahuje seznam použitých zkratek; na

Obr. 51-53. Titulní list a úvod nevydaného Kniesova rukopisu „Dějiny výzkumu moravského diluvia se soupisem literatury“ z roku 1927, uloženého na ÚAM FFMU v Brně a v Ústavu Anthropos MZM (starší korektura).

100

stranách 168-180 je uveden abecední seznam jmen citovaných autorů bez dalších údajů; strany 181-188 obsahují abecední seznam míst uvedených v textu s patřičnými odkazy na jednotlivé strany. Rukopis byl pravděpodobně těsně před ukončením, pouze soupis literatury z let 1926-1929 není zcela systematizován a je přiložen dodatečně. Tento přepis je plným zněním první textové části (stran 1-42). Soupis literatury období 1368-1849 (str. 43-49; celkem 29 položek) je uveden v závěrečné části textu. Období let 1850 -1929 je v plném rozsahu zachyceno v práci J. Skutila „Bibliografie moravského pleistocénu 1850-1950“, Brno 1965. Uvedení přepisu této části by tak bylo nadbytečné.

101

102

ÚVOD Veškeré vědy prodělávají svoje dětství, věk mužný, některé odumírají stářím, jiné teprve vznikají. K posledním patří bádání o čtvrtohorách oživených člověkem, při němž dlužno přihlížeti hlavně ku pěti stránkám: geologické, paleontologické, archaeologické, anthropologické a folkloristické. U nás uplynulo více jako půl století, kdy výzkum diluvia zaujal mysl několika badatelů, jejichž zásluhou Morava vyšinula se po bok nejen malé Belgii, nýbrž i velkým zemím: Francii, Německu, Španělům. Bohužel řada pracovníků, jimž byla vůdkyní nejen láska k předmětu, ale také láska k vlasti, kteří chápali se motyky často za poměrů obtížných zápolíce se zdravím, peněžnými nesnázemi jen z té příčiny ideální, aby objasnili některou stránku ze života pračlověka moravského, zjistili poměry přírodní v jakých žil v této anthropozoické éře, v níž kořen lidstva vzrůstá v silný peň, který se během dlouhých dob tak úžasně rozvětvil a rozšířil po vší zemi - bohužel řídla a jelikož jen slabě byla doplňována, nalézá se téměř v zániku. Z prvních odešel Wankel a Wurmbrand, válka zkosila Mašku, Kříže, Černého, Teličku aj. Všichni zanechali za sebou veliký kus práce, svědčí o tom nejen rozsáhlé sbírky moravského zemského musea, nýbrž i bohatá literarní žeň. Bohužel zceliti tuto v jedno veliké dílo nebylo popřáno ani Maškovi k němuž obzvláště s nadějí jsme pohlíželi. Proto jako jeden z posledních jenž byl všech těchto snah očitým svědkem a který se jich činně účastnil, chápu se péra a zvedám prapor zesnulých, neboť jsem k tomu oprávněn jako dávný jejich přítel, jednak, aby dlouholeté naše zkušenosti neupadly v zapomenutí, aby nástupcové na základě námi zbudovaných základů dále stavěli, po případě náhledy naše, které dnes zdají se nám býti dogmy opravili a doplnili, ale také aby zakřiknuly ctižádovce, kteří se výsledky jejich práce po světě honosí, jak se v poslední době vícekráte událo. Nevím, bude-li mi popřáno práci o moravském paleolithu ukončiti, neboť i u mne se připozdívá, dnes podávám veřejnosti aspoň první její oddíl jednající o dějinách výzkumů mor. diluvia se soupisem literatury. Zprávy o moravských čtvrtohorách namnoze roztříštěny jsou po časopisech tu odborných, jinde denních listech domácích i cizích, uveřejněny však také ve spisech samostatných. K prvým přihlížel jsem jen tehdy, když obsahovaly zprávy původního badatele, tedy sdělení podstatná, nikoliv opisováním vzniklá. Snažil jsem se veřejnosti podati práci dobrou a úplnou; později, až více pracovníků přibude snad v ní naleznou mezery a nedopatření, která budou potřebovati doplnění a oprav. Omlouvám je svojí churavostí, stářím i jinými neutěšenými poměry panujícími hlavně v zemském museu, kde diluvium jest z velké části soustředěno. Také naše veřejné knihovny nejsou doplňovány a odborné týkající se diluvia a paleolithu nemáme vůbec. Na konci nemohu opomenouti vzdát díky ctěné České Akademii věd a umění, že mně umožnila vydati tuto první část spisu jednajícího o prvních stopách lidových na Moravě a prvními odborníky, aby práce tato byla přijata s tou láskou a chutí s jakou byla pracována. V Novém Lískovci dne 21. března 1927

103

PŘEHLED VYKONANÝCH PRACÍ Ve středověku při nahodilých pozemních pracích nálezy ohromných kostí ve žlutnicích vzbuzovaly údiv a na památku zavěšovány řetězy na klenby chrámových předsíní, radnic i jiných veřejných a soukromých budov. O nich zpravidla nedochovalo se nám záznamů a jen vypravování průvodčích je opřádá různými bájemi. První sdělení o nálezech těch na Moravě máme od biskupa bratrské jednoty Jana Blahoslava, jež podává ve svém spise „Gramatika“ jako vzpomínku z mládí, v níž vysvětluje jméno svého rodiště Přerova od prvního hrobu (rovu) těmito slovy: „Slavný hrob byl tu u města nad Předmostí - vesnicí to s Přerovem souvislou, kde veliké kosti obrů u vršku pod skalkou Předmostskou vykopávají, zuby tak veliké jako pěsť, jako hlava člověčí, žebra jako břevence i rohy veliké též se nalézaly“. Jest to zajímavá zpráva, že již v dětství tohoto našeho velikána uprostřed 16. století bylo známo a načato tak proslulé tábořiště palaeolithického člověka u Předmostí. O něco později činí se zmínka o tom, že kosti ve hlínách úmyslně byly vyhledávány z příčin lékařských. Jest známo, že za panování Rudolfa II (nar. 1552, zemř. 1612) který sám byl milovníkem věd přírodních a svoláváni na jeho dvůr nejen různí učenci, nýbrž i dryáčníci pochybné pověsti, kteří v jeho chemické laboratoři snažili se vyrobiti drahé kovy, hlavně zlato i také různé látky léčivé, které by člověka uzdravovaly a život jeho prodlužovaly. K lékům těm náležel hlavně ebur čili unicornum - slonovina do zemí českých vzácně obchodem přivážená o níž bájeno, že pochází z rohu jakéhosi obrovského jednorožce. V čas jejího nedostatku i pro velikou drahotu pátrali po něm lékaři i jinde a zjistili, že jakási odruda eburu nazvaná unicornum fossile objevuje se i u nás ve vrstvách jeskynní hlíny. První o tom podal zprávu Oswald Crollius narozený okolo roku 1580 v Hesensku, jenž byl ve styku s Rudolfem II a nějakou dobu lékařem v Brně. O zbytcích fossilních zmiňuje se v díle „Tractatus atd.“, jakési to knize receptů, že před lety tři míle od Brna v horách patřících opatství zábrdovickému na jednom velmi vysokém kopci vykopány dvě kosti ohromně velikého zvířete se dvěma jinými pocházejícími z mláďat. Autor dílka sám navštívil ono místo, kopal zde a nalezl podivuhodné zuby, jejichž látka prý měla stejný léčivý účinek jako eburum. Zpráva ta z roku 1608 vztahuje se k jeskyni Výpustku čili Dračí díře u Křtin, která je na území bývalého kláštera zábrdovického. Totéž zaznamenává rok na to Boëtius, při čemž zmiňuje se i o lebce pocházející patrně z medvěda jeskynního. V roku 1663 kanovník téhož kláštera Vigsius, jenž zajisté častěji ve Křtinách přebýval, píše již o velikém bohatství lidových (!) a zvířecích kostí uložených v žlutnici a krápníkové sedlině v jeskyni (patrně Výpustku), při čemž zmiňuje se o nálezech lebek, kostí končetin, žeber v náplavě prý až 8 loket hluboké. Zajímavy jsou náhledy v těch dobách o původu a uložení kostí, jakož i o zvířatech z nichž pocházejí. Již výše uvedli jsme, že Blahoslav na svou dobu vysoce vzdělaný muž považoval mamutí kosti v Předmostí vykopané za zbytky obrů, Pešina měl je za pozůstatky zvířat z Afriky potopou světa sem pohnaných, jiní domnívali se že jsou to hříčky přírodní vzniklé z hlíny asi tím způsobem, jako tak zvané cicvary, které svojí různotvárností namnoze jim se podobají. O kostech vykopaných v jeskyních sloupských zmiňuje se první Hertod r. 1669, při čemž sděluje, že místní sedláci se domnívají, že pocházejí z jelenů. První kopal zde Nagel a nalezl veliký zub, Schwoy uvádí i místo u Řezaného kamene, kde se nejvíce zbytků nalézalo k čemuž dokládá, že následkem svých rozměrů kosti žádnému zvířeti na Moravě žijícímu patřiti nemohou, neboť viděl zuby až 4 palce dlouhé a palec tlusté. Ještě Jurende v Moravii r. 1815 táže se „kdo nám vysvětlí jak kosti zvířat z horkých krajů dostaly se k nám a uvažuje, že snad povodní sem byly splaveny, neb ležely poly zemské dříve

104

rovníku, aneb pohnula se osa zemská tak, že Morava a Sibiř dříve nalézala se v teplém pásmu“? Zmatené názory ty přechází i do jiných opisů až současně s Jurendem roku 1815 poprve Horky připomíná, že zuby podobají se oněm aligatoru a že pocházejí z jeskynních medvědů, kteréžto jméno zavedené Blumenbachem odtud již trvale v literatuře se uvádí. Nemáme sice zaručených zpráv že v jeskynních sloupských kopal šlechetný a osvícený přítel domoviny Hugo starohrabě Salm, ale jest to pravdě podobno, neboť ředitel závodů v Blansku K. Reichenbach ve svém výtečném díle jednajícím o geologických poměrech okolí tohoto města r. 1834 zmiňuje se o množství kostí v jeskynních „které čekají svého badatele“. Hugo kníže Salm kopal ve Sloupě s horníky z Rudice za vedení pozdějšího ředitele závodů Ing. Vondráčka. Z výkopků daroval geol. ústavu ve Vídni lebku medvědí 19 palců dlouhou a dle sdělení Vondráčkova jinou rozměrů 23 palců měl kníže ve své sbírce v Rájci. Mimo to vykopáno mnoho jiných kostí téhož zvířete, pak dvě menší lebky (snad z hyeny) a slabší z nějakého zvířete kunovitého (rosomáka ?); objeveno bylo také celé zvíře v náplavě šachtou 7 stop hlubokou ve hlíně vyhozenou. O nálezech Vondráčkových podává zprávu Haidinger, Hauer, Häufler a jiní. Výpustek u Křtin od hledání eburu zdá se, že byl ušetřen dalšího hloubení; matka pisatele těchto řádků, která ve Křtinách roku 1820 se narodila vždy vypravovala, že za jejího dětství kosti v této jeskyni již na povrchu se nacházely a považovány byly za zbytky draků odkud starý název jeskyně dračí díra někdy i Díravka, kdežto Výpustkem nazvána později proto, že sem dobytek ve stádě po vykácení lesa byl vypouštěn. Později nákladem knížete Lichtensteina kopal zde hutní správce z Adamova Emanuel Uhlig jenž nakreslil také první půdorys jeskyně, v roce 1850 a 1851 profesor přírodních věd na brněnské technice dr. Bedř. Kolenatý narozený v Praze 1912 zemřelý 17. července 1864 při bouři na Pradědu. Ačkoli tento badatel získal si v jiných oborech znamenitých zásluh o výzkum Moravy neměl zde valného štěstí, hloubil průkopy 2-3 sáhy dlouhé, nalezl sice mnoho kostí medvědích, ale většinou porouchaných. V tu dobu vystoupil na vědecké kolbiště nový zápasník Dr. Jindřich Wankel. Narodil se r. 1821 v Praze, kdež i studoval a po složení doktorátu usadil se roku 1849 v Blansku jako knížecí a závodní lékař. Již v mládí zabýval se studiemi přírodopisnými a tu výkopky chlebodárce upoutali jej tou měrou, že pokračoval v nich ihned v roce 1850. Práci měl snadnou i odborné vzdělání hlavně anthropologické znamenité. Šlechetný kníže propůjčoval mu dělníky zkušené to horníky z Rudice zdarma. Pozorování geodetická prováděli důlní inženýři neb asistenti. Vondráček, Ant. Mládek, A. Medritzer, A. Špaček, kteří zakreslovali plány jeskyně a profily země přímo vzorně. Zbývalo mu pouze psáti text a ten podával Wankel způsobem velice poutavým, namnoze básnickým, jenž často byl na újmu vědy. Ve Sloupě vykopal mimo hojné kosti medvědí i ony z hyeny, rosomáka, vlka a téměř úplnou kostru ze lva. V roce 1867 poprve kopal v Býčí skále, kdež nalezl rok na to první sídlo paleolithického člověka nejen na Moravě, nýbrž ve střední Evropě vůbec. O dvě leta později zkoumal náplav jeskyně Výpustku, kde zjistil mimo různé fossilní zbytky i stopy neolithické osady tehdy pro Moravu ojedinělé, jejíž stáří přesně určil. Neomezil se však jen na tyto jeskyně; od roku 1869 i v následujících letech hloubil šachty v Lidomorně, Ovčí díře u Holštýna, Balcarově skále u Ostrova, Kravské u Vilemovic, Kateřínské v Suchém žlebě, Jáchymce u Josefova však s výsledky jen nepatrnými. Příčina toho byla, že Wankel pracoval bez plánu, kopal zde, brzy jinde, nikde vytrvale. Zavinilo to asi jeho povolání lékařské přičemž jen málo času mu zbývalo na vědecké práce, takže jak jeho dcera Lucie Bakešová uvádí ve svých vzpomínkách někdy i nocemi musel nastavovati. Znamenitých výsledků dosáhl v alluuvialní praehistorii, kdež hlavně svými nálezy v Býčí skále u Josefova získal si ve světě znamenitého jména, doma pak názvu „otce moravské praehistorie“.

105

Zavedením čištění cukru spodiem stoupla cena kostí; lidé ze Sloupu a okolí kteří věděli o bohatství ložisek v jeskyních, počali zde kopati a prodávati je různým obchodníkům, hlavně židům. Wankel každého týdne dojížděl sem, nakupoval zachovalejší lebky po 50 krejcařích, ostatní ponechával lidem ku prodeji. Obchodník Donée, tehdy ve Sloupě usedlý, při takovém odběru sám měl ve svém krámě 60 těchto lebek medvědích najednou vystaveno a prodával je za nepatrný obnos turistum. Ve školní kronice sloupské jest zaznamenáno, že od měsíce října až do prosince roku 1877 patnáct až dvacet osob dílem ze Sloupa neb okolí dnem i nocemi v jeskyních kopalo, přičemž hoši svítili dračkami, čímž návštěva školy velice trpěla. Po dvě leta usazen byl ve Sloupě jakýsi Dr. E. Böhme z Vratislavy, jenž jeskyně od obce pronajal a výkopky v bednách do světa rozesílal. Tak země naše ochuzována a památky její rozváženy, stávaly se chloubou museí cizích. Setkáváme se s nimi v mnohých městech nejen evropských na př. v Paříži, Mnichově, Berlině, ale amerických San Diego a t.d. Také bohatá sbírka Wanklova rozprodána do Vídně, nikterak jeho vinou, nýbrž nepochopením tehdejšího zemského výboru. Wankel uznával, že tento stav částečně zavinil, proto staral se o nápravu; zakročil nejen u obce, nybrž i u hejtmanství a místodržitelství, všude však setkával se s překážkami; starosta sloupský odvolaval se, že má lid z výkopků slušný výdělek, v Brně pak Böhme chráněn byl Makowským, který své doby zde svůj politický vliv uplatňoval. Konečně přišel zákaz jehož lidé nedbali a když četnictvem násilně z jeskyní více odlehlých n.př. Kateřínské, odkudž později vyháněni byli lesním personálem. Kopání průvodčích jeskyň trvalo dále a bylo příčinou i nálezu některých krápníkových jeskyň n.př. Krápníkové ve Sloupě a Šošůvské. V roce 1880 oznámil jsem Wanklovi svůj nález sídla pal. člověka v Pekárni u Mokré a ten brzy po svém návratu z Moskvy přihlásil se dopisem. Tehdy setkal jsem se s vynikajícím tímto mužem poprve 19. srpna na faře v Ochozi. Ještě téhož dne započato s výzkumem. Wankel se 4 dělníky které vedl starý důlní Fr. Sedlák vyhledal si místo uprostřed jeskyně, kdežto pisatel těchto řádků pokračoval podél stěny západní. Kopáno celý týden a zúčastnilo se ho i více odborníků n.př. Karel Jar. Maška, cestovatel Jar. Kořenský, prof. Jan Havelka s chotí Vlastou, dcerou Dr. Wankla, druhá dcera, která později v národopisu vynikla Madlena Wanklová, Dr. Fr. Fischer řid. z Královce aj. Mile a vesele plynuly nám chvíle v nehostinné sluji a rád ve svém stáří na ně vzpomínám. Wankel však ani zde nevytrval odešel, aby se sem více nevrátil, zato pokusil se ještě téhož roku o výkopky v Kůlni o níž se dříve domníval, že je kosťaři vyloupena a to se šťastným výsledkem, neboť zjistil tu další sídlo paleolithického člověka v jeskyních Mor. krasu. Již v roce 1879 plukovní lékař Fr. Svoboda, rodák z Ráječka, upozornil Wankla na naleziště v Předmostí, kde týž badatel podnikl v roce 1880 a 1881 vykopávky, přičemž poznal důležitost lokality. Brzy potom přestěhoval se do Olomouce, kde vedle svého zetě Jana Havelky byl zakladatelem Vlasteneckého musea, jehož se stal nezištným, vždy ochotným kustodem. Pro olomoucké museum pracoval v Předmostí ještě roku 1884 a 1886 avšak jen menší měrou. Zemřel 5. dubna 1897 v Olomouci a pochován ve společném hrobě se svými přáteli Havelkou a Wurmem. O něco později avšak samostatně počíná svůj výzkum Mor. krasu Dr. Martin Kříž narozený 14. listopadu 1841 v Líšni. Gymnasium studoval v Brně, práva v Praze, Vídni a Krakově, kdež promován r. 1871. Po několikaleté praxi stal se notářem ve Ždánicích, kdež působil do své smrti, která ho postihla 5. dubna 1916. Zabývá se hlavně výzkumem moravských jeskyň více po stránce hydrografické a již jako mladík vystupuje r. 1864 se svojí prací v zaniklé Živě, později pokračoval s výzkumem na svůj náklad a pro velkou vzdálenost krasu od svého působiště často za poměrů obtížných. Jeho mysl byla zaujata tokem podzemních vod Moravského krasu, jejichž výzkum postavil na pevný základ

106

měřením četných výšek, které provedl soustavně a účelně. Po této stránce získal si neocenitelných zásluh o prozkum zajímavého tohoto území a jen kvůli tomu počal r. 1880 s výzkumem náplavy. V témž roce vyhloubil v jeskyni Nicové 14, ve Starých skalách 20, v Kůlni 18, v jeskyni nad Náspem 1 v Šošůvské 5 šachet. V letech 1884 1886 tímže způsobem ohledával jeskyně v jižním území Mor. krasu u Ochoze, kde v Pekárni vyhloubil 4, v jiných menších jeskyních 3 šachty. V roce 1900 kopal u Holštýna v Hladomorně 2, Ovčí 3, Balcarově skále u Ostrova 2 šachty. Větší výzkum podnikl v roce 1891-1892 v jeskyních mezi Křtinami a Josefovem, kde ve Výpustku vykopal 40, v Býčí skále 21 v jiných menších 6 šachet. Ze soupisu vidno jakou práci pro stratigafický výzkum jeskynního náplavu vykonal, vyhloubiv úhrnem 139 šachet, z nichž mnohé až na skalisté dno zasahovaly, později 14 průkopů, 9 polí, přičemž ohledal více jako 5000 m3 náplavu. V Kůlni a Pekárni kvůli archeol. vykopávkám rozdělil půdu průkopy na pole z nichž dle udání jeho náplav vykopáno průměrně 2-3 m, některých místech i 4 m hluboko. Stop lidské kultury počal si Kříž všímati teprve později, sám je dříve nevyhledával, kopal jen tam, kde byly jinými zjištěny. Bohužel dohled nad výzkumy svěřoval nespolehlivému sluhovi, který práci zadával nesvědomitým dělníkům, kteří jej šidili zahrnujíce neporušená místa žlutnicí a hlubších vrstev se nedotýkajíce, čímž způsobili mnoho nesnází dalším badatelům. Okolnosti ty zjistil pisatel těchto řádků v Kůlně a také ještě za života Křížova na ně upozornil. Podobně povrchně prozkoumána byla i Pekárna a Býčí skála, v nichž později mnoho set nejkrásnějších předmětů nalezeno a na můj návrh zakoupeno Dr. Absolonem pro zemské museum. Poměry ty nezavinil Kříž, byl na to příliš poctivý, byly však příčinou různých třenic a to tím trapnějších jelikož Kříž posuzoval vše na základě svého bádání a nikdy neohlížel se po pracích vykonaných jinými badateli. Tím utvořil namnoze nesprávné závěry, které neobstály před kritikou odborníků, což vše vysvitne v soupisu literatury. Znamenité nálezy Maškovy v Předmostí svedly jej k výzkumu i této lokality jíž pronajal bez vědomí Maškově, kterýžto čin byl příčinou četných sporů mezi oběma badateli, které dnes, kdy jsou mrtvi a výsledky bádání obou uloženy v zemském museu, patří ovšem jen historii. Kříž uchopil se vykopávek pevnou rukou, však nikterak s tou znalostí jako Maška. Aby vysvětlil poměr toku Bečvy k vrstvám v nichž se zbytky tábořiště dil. člověka nalézaly, hloubil nejprve v okolí Přerova 45 šachet, pak prokopal na sídlišti v Předmostí v roce 1894-1896 plochu rozsáhlou 1718 m2. Jako téměř všichni badatelé, dotkl se Kříž i otázky zalednění Moravy, jehož sledy stopoval a přišel k úsudku, že zalednění bylo jediné a dotklo se pouze brány Hranické tak jak tvrdili starší geologové. Také neuznával charakteristické typy pazourkových výrobků z nichž možno souditi na různé stáří diluvia a byl až do své smrti přesvědčen, že veškeré nálezy patří lidu jednomu, který pocházel ze severu, v zimě žil v jeskyních a v létě se potuloval po širých krajích Evropy. Rozsáhlými vykopávkami získal mnoho fossilních kostí, jejichž určování prováděl způsobem osobitým; nelitoval peněz na zakoupení rozložených recentních koster, jichž používal k určování fossilního materialu nejen sám, nýbrž s ochotou propůjčoval jej i jiným badatelům. Mimo práce vykonané v jeskyních prozkoumal Kříž i mnoho hliníků hlavně jižní a střední Moravy. Chceme-li zachovati chronologický postup v líčení dějin výzkumů mor. diluvia, nutno na třetím místě uvésti jednoho z nejlepších znalců těchto vrstev Karla Jaroslava Mašku, bývalého ředitele reálky v Telči. Narodil se 28. srpna 1851 v Blansku, tedy nedaleko hranic Mor. krasu v městě, kde dlouhá léta působil Dr. J. Wankel a byl tak říkajíc jeho žákem. Studoval v Brně a již od svého mládí znal zajímavé to území, ale větších výkopků zde nepodnikl. Popisuje sice nálezy, zmiňuje se také v četných svých

107

spisech o kolekcích které získal z Býčí skály, Pekárny, Kůlny a j., ale většinou na základě výzkumů jiných. Velikých zásluh získal si však prozkoumáním jeskyň v Kotouči u Štramberka, tábořiště diluviálního člověka v Předmostí a četných žlutnic. Po krátkém pobytu ve Znojmě, kdež stal se suplujícím učitelem, přišel na podzim r. 1878 za svým povoláním do Nového Jičína a tu ihned upoutalo jej město Štramberk, hlavně nedaleká hora Kotouč bájemi opředená a prostoupená četnými puklinami a dvěma většími jeskyněmi. V sobotu dne 17. února 1879 začal se dvěma dělníky v jedné z nich Čertově díře. Nemaje v jiné dny pokdy, pokračoval s výzkumem každou sobotu a neděli a když se nálezy množily najmul i více dělníků, takže jich bylo ku práci 6-7. Výzkum této jeskyně jakož i Šipky a několika menších provedl v následujících čtyřech letech v 1063 pracovních dnech, z čehož na Šipku 722, Čertovu díru 236, ostatní na témě vrchu připadá. Výzkum poslední jeskyně dodatečně ukončil v r. 1887. Svoje bádání provedl Maška vzorně po vrstvách, při čemž většinu vykopaného materialu z nedotknutých dosud jeskyň nechal vyvážeti před jeskyně. Ze Štramberku získal bohatý material paleonthologický jimž zjištěno pro Moravu tehdy mnoho nových druhů zvířat, která v diluviu u nás žila, ale i stratigraficky ověřil nálezy archeologické jako nikdo před ním. Populárním se stal nejen ve vědeckých kruzích, ale i u širších vrstev lidu nálezem dolní čelisti šipecké, o níž později jednala bohatá literatura. O prázdninách hojně cestoval po Moravě a dráhy naše často se křižovaly, prohlížel hliníky a zabýval se mimo diluviální i pozdější prehistorií a numismatikou. V letech 1884 a 1886 sledoval práce Wanklovy v Předmostí, které prováděl tento badatel na prospěch musea olomouckého, a po jeho odchodu převzal sám výzkum význačné této lokality sice k nelibosti Wanklově, ale ku prospěchu vědě. Započal již r. 1893, kdy prokopal plochu 130 m2. O prázdninách r. 1893 ohledal severovýchodní cíp téhož naleziště v rozsahu 300 m2, ve kterýchžto pracích pokračoval i v roce 1894 od 30. dubna do 20. května prozkoumav kulturní vrstvu směrem k jihu v rozsahu dalších 100 m2, při čemž nalezl i několik kostí lidských. To bylo předzvěstí velkolepého nálezu, který učinil roku následujícího od 30. dubna do 8. září, při čemž nalezl památný hrob diluviálního člověka. Přes veškerou námahu nebyl s to své výzkumy v Předmostí do konce prázdnin ukončiti, proto odložil je na rok následující, kdy však Dr. Kříž od majitele pozemku kutání právnicky si pojistil. Maška účastnil se často archeologických kongresů a zde spory vědecké vznikaly a ty byly tehdy, kdy vlastně vyvinovala se nová věda diluviální praehistorie - časté, přiložil polénko pravdě ku pomoci. Ve svém životě litoval velice, že stal se ředitelem v Telči, v tomto krásném, ale zapadlém kraji, stále toužil po Brně kamž se konečně odebral na odpočinek r. 1915. Avšak ani zde nelenil, ihned pustil se do pořádání svých sbírek které země zakoupila, při čemž se nachladil, onemocněl a zemřel v 61. roce věku svého dne 6. února 1916, zanechav řadu téměř 100 pojednání týkajících se většinou diluviální i pozdější praehistore a numismatiky. Knies Jan, nar. 26. list. 1860 v Tasově, studoval realku v Telči, učit. ústav v Brně. Vypravování otce jenž byl učitelem na různých místech Mor. krasu působilo na něho tou měrou, že ihned po příchodu do Brna počal se ohlížeti po tomto rázovitém kraji, proto v roce 1877 často docházel do Křtin a zde kopával kosti ve Výpustku. Na větší podniky v těch dobách nebylo peněz ani vzdělání, zato mládí kypělo nadšením. První větší 12 denní vykopávky podnikl r. 1879 v Býčí skále, odkud získal pěknou kolekci pazourkových nástrojů a také drobový valounek rytbami zdobený. Po přestěhování do Líšně zaujalo jej jižní území Mor. krasu, hlavně jeskyně údolí Hádeckého, kdež záhy z jara v roce 1880 zjistil a později prokopával s několika druhy Koudelkou, Čapkem, Maškou aj. po 32 dnů tuto lokalitu často v noci se znamenitým výsledkem. Nevesele však ukončen tento výzkum; nemaje povolení od kapituly jíž lesy patřily, nenalezeno zastání ani od Dr. Wankla, jemuž svůj nález sdělil, byl z místa lesním personálem v noci

108

zahnán, neboť právě v té době ujala se vykopávek Vídeňská akademie za vedení Szombathyho. Když odebral se v roce 1881 za učitelským povoláním do Kunštátu byla jeho činnost po několik roků přetržena, omezena na ohledávání cihelen a teprve v roce 1886 po přeřazení do Blanska pokračováno hlavně ve výzkumu jeskyň údolí Punkvy, Syrového a Suchého žlebu, při čemž nalezeno mnoho nových a v literatuře namnoze dosud neuvedených. Když v zimě utuhla země a plazení po stráních bylo nebezpečím, pracováno vždy ve středu v noci a ve čtvrtek v jeskyních sloupských, které ač mnohokráte proházené přece vždy poskytovaly hnízda netknutá, kde nalezen vzácný material, hlavně úplná téměř kostra a mnohé jiné kosti medvědí ano i jejich coprolithy a p. Když v prosinci 1889 objeven vchod a pak nato majitelem pozemku nad jeskyněmi Jos. Brouškem další chodby jeskyně Šošůvské, zjištěna zde nová stanice pal. člověka a vykopáno během 300 pracovních dnů množství fossilních kostí různých zvířat. V roce 1895, kdy byl jsem přeřazen do Doubravice, s dospělými žáky docházeno do jeskyně pod Hradem, jejímuž výzkumu věnovány i prázdniny v roce 1896 a část roku 1897, celkem 214 dnů. Po přestěhování do Rogendorfu upoutala pozornost moji hlavně Balcarova skála u Ostrova. Soustavné kopání počalo 28. dubna 1898, ukončeno r. 1904 a trvalo v letních měsících vždy ve čtvrtek a větší míře pak o prázdninách, přičemž během 236 pracovních dnů prozkoumána téměř celá plocha jeskyně až k otvoru, kde později nalezeno její pokračování v jeskyni Šamalíkově. Rozdělil jsem jeskyni na pole, z něhož nejdříve odklizena alluviální vrstva a pak stupňovitě postupováno do hloubky. Tam kde ve hlíně vyskytlo se souvislé hnízdo drobné zvířeny jsem na práci tu nestačil. Proto hlína mikrofaunou přeplněna vynášena před jeskyni a zde přehrabována dospělými žáky. Práci tu od roku 1900 s nevšední pílí a láskou ku věci opatřovala moje choť. Avšak i tu mnoho přehlédnuto, hlavně ve hlíně blátivé a suchem i tvrdé, mnohdy spečené, což bylo pozorovati zvláště po vydatném dešti, kdy na povrchu hromady ležela spousta kůstek vodou z náplavu vypraných. Proto nechával jsem vynesenou hlínu odvážeti do Rogendorfského žlíbku pokud potok se nepropadá do země a zde plaviti pomoci hustého síta; na zimu odvážena domů, kde práce ta konána za dlouhých večerů u vytopených kamen. Tím získány miliony i nejdrobnějších kůstek rýsků, lumíků, pištuch, drobných myší, různých hrabošů, ptáků v takovém množství, jako nikde jinde na světě. Čelisti lumíků byly mi hojným pramenem příjmu. Vykopal jsem jich 16.000 a vyměnil mnoho set za odbornou literaturu hlavně z Německa. Po ukončení výzkumu Balcarovy skály, v níž zjištěno další sídlo dil. člověka, přistoupeno k prokopávání jeskyň v Suchém žlebě: v Hložku (6 dní), Smrtní díry (22 d.), Liščí (8 d.), Koňské (8 d.), Kravské (10 d.) a několika jiných, hlavně tam kde Suchý žleb přeťat Kamencem jimž dnes vede silnice z Vilémovic k Macoše. Výkopky neuspokojily, proto ohlížel jsem se po jeskyních v různých ostrůvcích devonských, jichž výzkum jsem vlastně započal již r. 1893 prokopáváním Sklepu nedaleko Vratíkova, v němž také zjištěny nepatrné stopy dil. osídlení. O velikonocích 1904 ohledána Bočkova díra u Mladče, odkudž získána téměř úplná kostra mladého soba a zjištěn ve svahu Třesína hrob trojčlenné rodiny pal. člověka. O prázdninách téhož roku 12 dní věnováno Průchodici u Ludmírova, kdež opět zjištěny slabé stopy dil. osídlení, a Bočkově díře ve které vykopány další součástky sobí kostry a nalezeny i některé zajímavé nástroje tvaru drobných listů vyřezané ze sobích parohů. Ku konci téhož roku ohledána jeskyně v Kolíbce nad Jedovnickým propadáním, kdež v roce 1905 naraženo na nové tábořiště paleolithce pod skalním převisem, kdežto vlastní jeskyně čeká dosud svého badatele. Brzy byla celá budova školní v Rogendorfě zanesena kostmi a více podobala se kostnici jako bytu, takže školní inspektor se vyjádřil, že jen s hnusem ji navštěvuje, proto

109

usnesl jsem se nálezy ty uspořádati a učiniti je přístupny veřejnosti. Za tou příčinou zakoupen ve Sloupě pozemek, na němž v r. 1905 vystavěna budova musea Mor. krasu. Obdržev dovolenou mohl jsem veškeré nálezy řádně preparovati a určiti, takže podávaly po stránce geologické, mineralogické, paleontologické i archeologické úplný obraz tohoto kraje. Slavnostně bylo otevřeno 8. července 1906 za velikého návalu turistů, mezi nimiž bylo i mnoho badatelů a po 18 let konalo svoje kulturní poslání byvše navštěvováno množstvím dětí, studujícími, turisty, kteří zde hledali poučení o kraji. Po uspořádání sbírek kopáno v některých jeskyních v okolí východu Punkvy: Zbojnické, několika slujích nad Salmovou stezkou, hlavně ale v jeskyni Kateřínské (38 dnů), zjištěno v Chobotě horní její patro s propástkou na jejímž dně nalezeny kosti 4 vlků. Po přestěhování se do Sloupu věnoval jsem se výhradně Kůlni. V jeskyni té již v roce 1887 kopáno 12 dnů, kdež u jižního vchodu při západní stěně učiněn nález tří krásných kopí největších toho druhu ze sobích parohů vyřezaných a jiný provrtaný paroh a p. Také v roce 1892 pokračováno ve vykopávkách po 20 dnů; hlavní práce však podniknuty teprve v roce 1909 od 14. ledna do konce února, od 20. září do 4. října na poli před Kůlnou, od 27. prosince do 4. března celkem 84 dnů. V roce 1911 od 15. srpna kopáno 40 dní, r. 1912 záhy z jara 63 dní. O prázdninách téhož roku zkoumal jsem Liščí díru v Macoše, jíž použil nějaký dravec za své obydlí, zanechav zde zbytky svých hodů kosti z jelenů, sobů, koní, kamziků, lumíků apod.; Michalovu skálu u Holštýna, kdež na dvou místech zjištěna nejen přítomnost dil. člověka, nýbrž nalezena i hojná drobná zvířena; jeskyni pod Vintoky, v níž Procházka nalezl bohatý paleontologický material, pisatel těchto řádků i stopy osídlení a Verunčinu v Suchém žlebě do níž splaveno bylo hojně pazourkových nástrojů období magdalenského. V roce 1913 věnováno Kůlně dalších 62 dnů, při čemž zjištěny v hlubších vrstvách sledy staršího paleolithu čímž na novo postaveno, že výzkum Kůlny daleko není ještě ukončen. Téhož roku zjistil jsem ve skalní suti na Stránské skále u Židenic starodiluviální zvířenu, jíž jsem o velikonocích po 6 dnů vykořisťoval a další výzkum ponechal V. Čapkovi, který měl k lokalitě lepší železniční spojení. Při svém výzkumu nalezl jsem i zbytek odstřelené jeskyně, jejíž dno bylo vyplněno zajímavou zvířenou starodiluviální, v níž zastoupeny druhy Elephas antiqus, Canis neschersensis, Rhinoceros Mercki aj. Celkem pisatel těchto řádků věnoval výzkumu moravského diluvia, hlavně jeskyním Krasu, více jak 4000 pracovních dnů, zjistil 15 nových sídel pal. člověka, mimo to prošel velkou část země, ohledal spoustu hliníků, štěrkoven, přičemž v uloženinách severně Chřípěcích hor i jinde zjistil nordické kamení, ledem zničené lesy, ledem vyloužené pitoreskní tvary a tím přišel k úsudku, že ledovec po dvakráte dotkl se našeho kraje; poprvé rozlil se až na Hanou a k Chřípěcím horám, podruhé nepřekročil brány hranické. Abych z vlastních názorů pozoroval tvoření morén a jiné glaciální zjevy, navštívil jsem v r. 1910 Alpy kde na Dachsteině otázky ty studoval, v následujícím roce sledoval stopy diluviálního zalednění z Moravy až na Rujanu. Chtěje seznati západoevropské paleolithikum, podnikl v roce 1912 cestu po Německu, Belgii, Francii a Švýcarsku, v roce 1913 po dva měsíce hledal ztracené zdraví při březích Adrie, kdež v Dubrovníku a okolí pozoroval mechanické účinky vody na tvoření štěrků, kterýmžto způsobem vznikly i třetihorní štěrky moravské. Z téže příčiny podnikl jsem v roce 1914 cestu do Budapešti a zde navázal styky s kolegy maďarskými, Bosny a Hercegoviny, kdež postihla mne válka, takže jen s velikými potížemi vrátil se domu. Již ve válce prokopávali jsme s vyškoleným dělníkem Klusákem některé jeskyně Suchého žlebu, a když tento kdesi v Karpatech ve všeobecné vřavě zmizel, ustal i veškerý výzkum a nastala vojenská dřína, rekvisice, různé soupisy, vydávání různých lístků a tím přerušena veškerá kulturní činnost, neboť otupena mysl pro idealnější práce. V této době plné strádání a útrap byl jsem postaven před vojenský soud a když náhodou osvobozen toužil jsem po klidu a odešel na odpočinek do Brna (Nového Lískovce) v roce

110

1919. Tím znechutila se mi další činnost v Mor. krase tak, že museum Mor. krasu jsem přenechal zemi, [ač jsem je mohl mnohem výhodněji předati nově zřízené Masarykově univerzitě - věta škrtnuta J. Kniesem, str. 25] která je roku 1922 zakoupila a do Brna přestěhovala. Zavázal jsem se také uspořádati sbírky v zemském muzeu což jsem učinil roku 1923 a 1924. Z ohromného materialu vybral určité týpy, sestavil je dle stáří a dbal i toho, aby zásluha všech, kteří o výzkumu mor. diluvia se zasloužili, vynikla. Bylo třeba jen předměty přeložit na definitivní tabulky a zaměniti psané etikety tištěnými. Jaký dojem uspořádání nálezů učinilo na členy anthropologického světového kongresu, kteří sbírky shlédli, viděti z četných pochvalných úsudků z nichž jeden jest zvěčněn v literatuře č. 940 [jedná se o článek K. Absolona, 1926: Bericht über die palaeolithische Abteilung am Mährischen Landes-Museum und die palaeol. Forschung in Mähren, AMM XXIV pozn.]. Radou přispěl jsem také, aby zakoupeny byly soukromé sbírky Černého, Czižka, Čupíka, Teličky aj., což se také blahovůlí zemského výboru stalo. V roce 1924 téměř po čtyři měsíce vedl jsem za pomoci kol. Čapka vykopávky u Dolních Vistonic, vycvičil zde dělníky, přičemž podařilo se zjistiti mnohé zjevy do té doby v diluviu vůbec neznámé n.př. lidožrouctví, malované oblázky jimiž natíráno tělo, vypálené sošky z hlíny lidské i zvířecí, Čapek zemřel, já vzdal se další činnosti. K druhům kteří již od roku 1880 společně se mnou podnikali výpravy do jeskyň patří Václav Čapek, Florian Koudelka a Fr. Fiala. Václav Čapek, posledně říd. uč. v Oslavanech narozen 11. února 1862 na samotě Barboře u Zbejšova však v katastru oslavanském. Studovav gymnasium v Brně, tamtéž učitelský ústav, načež po maturitě rok vyučoval v Kelči, ostatní celou dobu od r. 1884 v Oslavanech. Již od dob studentských zabýval se vědami přírodními jmenovitě ornithologii, kterémuž oboru zůstal věren až do svého stáří. Společně konali jsme rok co rok cesty po Moravě, v hojné míře účastnil se mého kopání v jeskyních věnuje přitom hlavní pozornost ptačím kostem. K jejich určení pořídil si bohatou sbírku rozložených koster ptactva evropského. Tím bylo mu umožněno určiti všechny ptačí vykopávky nejen moravské, ale i cizí, které mu k určování zasílány byly z Uher, Německa apod. Zúčastnil se také mého kopání na Stránské skále, v němž dále pokračoval samostatně, zjistil hojnou zvířenu ve štěrcích svahových v okolí Pavlovských kopců u Horních Vistonic, Mikulova ve spraši u Oslavan, Dukovan, Holubic, novou lokalitu pal. člověka u Nové Vsi atd. Pracemi Čapkovými postavena Morava pokud se znalosti diluviálního ptactva týče mezi nejbohatší a nejlépe prozkoumané země na světě. Těžiště činnosti Čapkovy tkví v ornithologii o níž napsal 94 pojednání hlavně v časopisech: Ornith. Jahrbuch (Solnohrady), Schwalbe (Vídeň), Příroda, Čas mus. sp. Olom. a t. d. V rukopise zanechal spis o tahu ptactva, o kukačce, system. přehled mor. ptactva. Čapek byl nejlepším československým ornithologem a i v řadách světových neměl v té době rovného. V roce 1924 zúčastnil se kopání v Dolních Vistonicích přičemž zhoršilo se jeho chatrné zdraví a zápal plic učinil konec jeho blahodárného života, zemřel dne 25. června 1926, tělo jeho zpopelněno v Pardubicích týden na to. Florian Koudelka, vet. inspektor ve Vyškově, narodil se 29. dubna 1862 v Brně, kdež studoval něm. realku, později vet. vys. učiliště ve Vídni. Pracoval hlavně o výzkumu jeskyň údolí Hádeckého: Pekárny, Vlčí, Švédova stolu, kteroužto jeskyni bohatou paleont. nálezy zjistil. Později věnoval se zcela spelaeologii a získával si velkých zásluh o výzkum Mor. krasu hlavně nebezpečných propastí a byl pravou rukou Dr. M. Kříže, s nimž vydal i různé průvodce. Zemřel r. 1921 ve Vyškově. František Fiala, nar. r. 1861 v Brně kde studoval reálku, techniku a stal se asistentem prof. Makowského. Kopal s námi v Pekárni, zkoumal i sídliště pal. člověka v Jaroslavicích. Později jmenován kustodem muzea v Sarajevě, kdež pokračoval ve výzkumu jižního Krasu, záhy však tamtéž zemřel.

111

Líčení naše nebylo by úplné, kdybychom se nezmínili ještě o jednom, který ač cizinec rád trávil o prázdninách mezi námi. Byl to ředitel realky ve Vídni a něm. kartograf Richard Trampler. Usadil se často o prázdninách v kraji a bádal od roku 1892 na různých místech Mor. krasu. V roce 1893 a 1895 kopal v některých menších jeskyních údolí Hádeckého, učinil pokusy i v Michalově skále a účastnil se týden mého kopání v jeskyni pod Hradem. Práce jeho nebyly obsáhlé, ale zjistil také sídla palaeolithce v jeskyni č. 9 a 10 v Syrovém žlebě a jedné menší díře v údolí Říčky, více zabýval se krasovými zjevy. Velkých zásluh získal si popisem různých těchto krajinek o nichž v cizině přednášel a vydal i hojné publikace. Zemřel ve Vídni. Počátkem let 1907 počal si všímati mor. diluvia František Černý, profesor v Brně. Narodil se r. 1867 v Smolotelích v Čechách, studoval v Praze. Po svém příchodu do Brna, ačkoliv filolog, zajímal se o archeologii a pokračoval ve výzkumu Švédova stolu a Pekárny, zjistil také v Liščí díře u Ochoze nepatrné osídlení, zemřel 3. září 1918 v Brně. Napsal více pojednání rázu archaeologického, z nichž některé dotýkají se i diluvia. Svým uhlazeným slohem dovedl tento obor geologie pěkně popularisovati. Dr. Karel Absolon, nar. 1877, kustos zemského musea je vlastně zoolog a spelaeolog, však při svých výzkumech častěji dotkl se i nálezů diluviálních. Zjistil v Kateřínské stopy pal. člověka, v různých jiných jeskyních dil. faunu, z nichž nejvýznamnější jest nález koster bobřích, kterážto zvířata zátopami v chodbě Punkevní jeskyně zahynula. V roce 1924 uchopil se energicky výzkumu naleziště v Dolních Vistonicích kde vedl stránku hmotnou a jednotlivé řezy fotografoval. Ve výzkumu tom pokračoval i v následujících letech, bohužel beze všeho vědeckého dohledu, však s výsledkem uspokojivým, neboť výzkum prováděli dělníci námi vycvičení, kteří zde nalezli i sošku ženy z kosti vyřezanou a jiné zajímavé předměty. Dr. Vl. Jos. Procházka, nar. 1862 v Tišnově, docent techniky a kustos zemského musea a při svých geol. výzkumech hlavně třetihor pilně všímal si i diluvia a se svými přáteli sdruženými v jeskyní sekci prokopával jeskyni pod Vintoky u Ostrova s bohatou zvířenou diluviální. Zemřel 30. října 1913 ve svém rodišti. Dr. Jos. Woldřich, universitní profesor v Brně, prokopal na Stránské skále jeskyni vyplněnou kostmi zvířat starodiluviálních mezi nimiž zjistil druhy: Elephas antiquus, Machairodus. Karel Kubasek, nar. 1888 v Bilovicích, po studiích stal se asistentem pro stavbu turbin na něm. technice, zemřel jako válečný zajatec 1918 v Caley u Písy. Podnikl v roce 1907 výzkumy ve Švédově stole, kdež mimo bohatou zvířenu nalezl i dolní čelist lidskou nesporně diluviální. V poslední době kopali v jeskyních Býčí skále a Pekárni R. Czižek učitel v Brně, Karel Schirmeisen ředitel v Brně, zvláště intensivně Fr. Čupík, narozený r. 1897 v Jemnici, jenž utvořil zvláštní družstvo 4 druhů s nimiž velmi účinně zasáhl do výzkumu Pekárny a Býčí skály. Důležité jeho nálezy správně stratigaficky ověřené přešly v majetek zemského muzea . Vrbka A., nar. 1860 v Uher. Hradišti, říd. uč. v Louce sbíral fossilní kosti v okolí Znojma a umísťoval je v městském museu. Zjistil také stopy dil. člověka v tamější cihelni. Tím vylíčili jsme činnost pracovníků, kteří sami přiložili ruce k dílu prozkumu moravského diluvia, nelekajíce se námahy ani nákladu, motykou objasňovali tu kterou záhadu týkající se pračlověka moravského a soudobé s ním zvířeny. Vřava válečná odstřelila mnohého z badatelů, ostatní upoutáni jinými pracemi ve výzkumech ustali a tak nastal rozvrat nejen ve státě, ale i společnostech vědeckých což zřejmo ze soupisu literatury. Teprve krátce před převratem dostavil se do Sloupa k pisateli těchto řádků vyšší důstojník, jenž úředně oznámil, že veškeré jeskyně jsou státem zabaveny a že pomoci

112

vojínů k boji neschopných počne se v nich kopati hlína bohatá fosforem. Nabízena mi i správa tohoto podniku ve Sloupě, zkouška však mým přičiněním dopadla bledě; zavedl jsem je sice do jeskyň však na místa, kde ve hlíně vůbec stop po fosfátu nebylo. Později přičiněním ředitele Al. Kubíče prokopáván náplav ve Výpustku částečně s dobrým výsledkem, neboť hlína obsahovala hnízda s 6-14 % kyseliny fosforečné hlavně tam, kde dravci sídleli a potravu svoji trávili. Pro zemské museum získáno odtud mnoho kostí, ještě více však na škodu vědy zničeno neopatrností dělníků, ale i zlomyslností. Bylo jim slíbeno z musea za neporušenou lebku a zachovalejší kosti zvláštní odměna, když však nikdo nepřicházel násilně je rozbíjeli, zuby z čelistí vytahovali a prodávali turistům. Učinil v té věci na můj dotaz státní konservátor Inoc. L. Červinka, jemuž jsem pravdivě věc vylíčil. Brzy na to obdržel jsem od ministerstva vyučování dopis podepsaný Dr. L. Würthem, že bych byl považován za na cti utrhače, kdybych věc nedokázal. Dopis ovšem jsem odpověděl s patřičnými doklady. Jen v jeskyni Jáchymce mohlo býti zachováno 24 koster menšího druhu vlka, kdyby býval patřičný dohled; tak zachránil jsem z něho jen dva pytle kostí, které jsem na svých zádech se svolením řed. Kubíče odnesl. Fosfátem bohatá hlína počala se kopati počátkem r. 1920 a pracovalo zde až 40 dělníků hlavně ve Výpustku i v jiných jeskyních. V roce 1922 práce zastavena jelikož se podnik nevyplácel. Jiná firma činila podobné pokusy i po mém odchodu v jeskyních sloupských, Bočkově díře u Mladče i jiných v Suchém žlebě, které byly bezvýsledně drancovány. Dnes jen před jeskyněmi vyvežený materiál hyzdí kraj a je poslední stopou neblahé činnosti. Vědecký výzkum žlutnic nepokračoval tou měrou jako bádání v jeskyních, jen nahodilé nálezy ukládány do museí a sbírek soukromých a zaznamenávány v listech denních někdy i odborných Heinrichem Gutbierem, Hörnesem, Melionem, Makowskym, Rzehakem, Spitznerem a jinými. Důležitý objev učinil v letech šedesátých předešlého století Ludvík Hoheneger, jenž první zjistil bludivé balvany na půdě moravské a tím nezvratně dokázal, že ledovec arktický zalil nejen severní Německo, nýbrž zasáhl i kraje naše. V dalších výzkumech toho směru pokračovali: Tietze, Hanslik, Tausch, Comerlander, Jüttner, Remeš, Götzinger, Kříž, Knies a jiní. V letech sedmdesátých počal si povrchového diluvia všímati hrabě Gundaker Wurmbrand a zjistil ve spraši u Jaroslavic první tábořiště pal. člověka mimo jeskyně, z ostatních badatelů hlavně vynikli: Josef Klvaňa, řed. real. gymn. v Kyjově, nar. 1857 ve Vídni, studoval střední školy v Lipníku a Olomouci, vysoké mezi l. 1877-1882 v Praze, kdež vřele přilnul ku svému učiteli Ant. Fričovi. Jako středoškolský učitel působil do r. 1884 v Kroměříži, odtud do r. 1894 v Uherském Hradišti, kdež probudila se u něho záliba ku krojům lidu tak, že Klvaňovo studium neslo se dvěma směry: přírodovědeckým a národopisným. Četná řada jeho prací z nichž mnohé i žlutnic se dotýkají svědčí o bohatosti výzkumů, kteréž na Moravě učinil. Jednu dobu vedl dohled i na vykopávky v Předmostí, které podnikal musejní spolek olomoucký na svůj náklad. Od r. 1898 působil v Kyjově, kdež jej 6. června 1909 stihl záchvat mrtvice z něhož se sice zotavil, který se v roce 1919 opakoval tou měrou, že mu znamenitý tento badatel 14. srpna téhož roku podlehl. Dr. Fr. Dvorský, profesor v Brně, narozen r. 1846 v Strážnici, byl hlavně nerostopiscem ač se zálibou pěstoval i vlastivědu. Popsal první západomoravské štěrky a zjistil v nich r. 1878 se Zavřelem místním pozorovatelem i moldavity. Zemřel r. 1917 v Brně. Alexandr Makowsky, prof. německé techniky v Brně, nar. 16. prosince 1833 ve Svitavách, zemřel 30. list. 1908 v Brně. První si všímal žlutnic okolí brněnského, odkudž získal hojnou fossilní zvířenu v níž na dvou místech nalezl i tábořiště dil. člověka a hlavně památný hrob s idolem vyřezávaným z mamutího klu. Úsudky jeho nebyly vždy správny a opraveny hlavně polemikou jíž vedl s Maškou.

113

Ant. Rzehak, nar. 26. května 1855 v Nových Dvorech u Nykolčic, prof. geol. a miner. na německé technice v Brně. Byl geologem a také archeologem ve kterýchžto oborech vydal mnoho pojednání. Pokračoval ve výzkumu mor. žlutnic a tufů, nashromáždil velikou sbírku fos. úlit hlemýžďů, určil je a tak jeho přičiněním po této stránce prozkoumána Morava jako málokterá jiná země. Při plavení hlíny nalezl i četné zbytky nižší zvířeny, hlavně korýšů a také zjistil v diluviu první zbytky rostlinné. Větší význam má pro starší vrstvy geologické hlavně v oboru výzkumu třetihor. Zemřel dne 31. března 1923. Dr. Jaroslav Jiljí Jahn, prof. geol. a miner. na české technice v Brně. Narozen 1865 v Pardubicích, po vykonaných studiích pracoval v bývalém dvorním museu, později stal se geologem říšského ústavu ve Vídni. Když byla zřízena česká technika v Brně, byl jmenován jejím prvním professorem. Po svém příchodu na Moravu počal si všímati i našeho území a mnohými spisy dotkl se i moravského pleistocénu. Největších zásluh si získal ohledáním zaniklých sopek v Nízkém Jeseníku. Červinka In. L., přední archeolog moravský a státní konservátor narozen 1869 v Břestě u Kroměříže. Pracoval hlavně v alluvialní praehistorii, účastnil se však i čině při výzkumu nálezu u Ondratic. Telička Antonín, nar. 1866 v Němčicích na Hané. Studoval v Brně a po absolvování abiturientského kursu stal se učitelem v Křenovicích. Velkých zásluh získal si o archeologický výzkum Hané. R. 1922 stal se ředitelem v Přerově a také rozsáhlé sbírky jeho byly městem získány. Od té doby věnoval se hlavně výzkumu Předmostí, kde kopal i ve prospěch zemského musea se šťastným výsledkem naleznuv lidskou tvář z mamutí kosti, mnoho typických pazourkových nástrojů, mezi nimi nádherné tvary lžicovité a vavřinových listů. Zemřel 5. ledna 1925. Želízko Jan Vratislav, geolog a spisovatel český; narozen 1874 ve Volyni. R. 1901 stal se definitivním úředníkem říšského geol. ústavu ve Vídni. Hlavním jeho oborem byl výzkum středočeského siluru, později věnoval se i diluviu hlavně jižních Čech, kde na několika místech zjistil bohatou dil. zvířenu. Napsal i řadu populárně vědeckých prací, v nichž uvádí často lokality moravské známé z výzkumů Maškových, Křížových a Kniesových. Zbývá nám ještě ohlédnouti se po činnosti různých vědeckých ústavů i akademií, které buď samy přiložily k výzkumu našeho pleistocénu, aneb jej alespoň morálně podporovaly. Nejstarší z domácích jest „Moravskoslezská hospodářská společnost pro zvelebení rolnictví, známosti vlasti i přírody“, založená r. 1818, jež vydávala od r. 1821 i svůj časopis Mittheilungen der mähr. schles. Ackerbau Gesellschaft in Brünn, zřídila hlavně přičiněním starohraběte Hugona Salma a hr. Vladimíra Mittrovského museum Františkovo, do něhož snášeny různé přírodniny, hlavně také kosti vykopané v cihelnách okolí Brna a jinde. V roce 1900 přešel ústav do správy zemské a jeho výbor všemožně staral se vysokými podporami o rozkvět ústavu hlavně zakupováním různých soukromých sbírek, mezi nimiž přední místo zaujímá Maškova, Křížova a Kniesova. Kolekce Maškova obohacuje hlavně praehistorické nálezy a fossilní kosti z jeskyní Štramberských a Předmostí, mezi nimiž světové pověsti nabyla lidská čelist šipecká a hrob předmostský; Křížova vyniká množstvím dil. kostí a nástrojů pal. člověka z Kůlny a Pekárny; Kniesova nálezy pal. člověka z jeskyň Mor. krasu a jeho ostrůvků, dil. kostí, hlavně ale drobnými kůstkami vzácných zvířat: lumíků, pištuch, frčků, křečků stepních a zbytky diluviálních ptáků, kterážto sbírka jest po této stránce největší toho druhu na světě. Později doplněny jsou sbírky zemského musea jinými nálezy novějšími, takže dnes soustřeďují téměř veškeré mor. diluvium až na kolekci Wanklovu ve Vídni a některé nálezy uložené ve sbírkách Masarykovy university, hlavně ale německé techniky v Brně a musea v Olomouci. V roce 1924 podnikla země iniciativou kustoda Dr. K. Absolona

114

výzkum samostatně, který v roce 1924 vedl pisatel těchto řádků za pomoci svého kolegy V. Čapka po čtyři měsíce v Dolních Vistonicích s výsledkem znamenitým; ve vykopávkách se pokračuje i v následujících letech 1925 a 1926, bohužel bez dohledu vědeckého. Prací dovedného laboranta Mrázka z některých kostí vykopaných Křížem, Maškou a Teličkou v Předmostí sestavena kostra mamutí, z materialu mnou a Křížem vykopaného v jeskyních Mor. krasu doplněného nálezy z Výpustku skupina medvědů jeskyních, z kostí vykopaných v jeskyni Punkvinné kostra bobří. Od roku 1901 vydává museum svůj „Časopis zemského musea“ česky i německy, obsahující mnohá pojednání týkající se diluvia. Na návrh dr. Jar. J. Jahna zřízena v r. 1903 zvláštní komise pro přírodovědecké prozkoumání Moravy. Při sjezdu geologů v Brně pořádaném v roce 1850 na paměť budovatele geognosie Abrahama Wernera (1750-1817) založen zde spolek Werner-Verein, jehož úkolem bylo prozkoumati Moravu a Slezsko po stránce geologické. Spolek zvolil za předsedu Albina Heinricha, jeho zástupcem Dr. B. Kolenatého a vyvíjel znamenitou činnost, měl od roku 1852 svoje ročenky a ukončil svoji práci roku 1866 vydáním velké geologické mapy Moravy a Slezska, jíž na základě těchto výzkumů nakreslil řed. geol. víd. ústavu Fr. Foettrle (zemř. 5. září 1876), na níž poprve vyznačen rozsah diluviálních žlutnic, a to dosti správně. Mapa, ačkoli postrádala slovního doprovodu, stala se podkladem dalších prací, které vydal Karel Kořistka r. 1861, Jan Klvaňa a jiní. Při tehdejších poměrech následkem úplného nedostatku vyšších českých škol veškeré vědecké spolky ovládali až na nepatrné vyjimky Němci. Již však r. 1849 seskupil se sice vědecký spolek český pod názvem Národní jednota sv. Cyrilla a Methoda, která ve svém programu měla i přírodovědecký odbor. Název její r. 1852 změněn na „Matici Moravskou“, která vydávala i svůj Časopis, jenž dosud vychází, redaktoři jejich ku článkům týkajících se přírody chovali se macešsky a nebylo také pracovníků. S určitou tendencí založen r. 1861 přírodozkumný spolek „Naturforschende Verein“, jehož členové byli i Čechové a který si získal znamenitých zásluh o průzkum Moravy, hlavně vydáváním své ročenky pod názvem „Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn.“ První provolání vyšlo 8. února 1861 a první ustavující schůze odbývána 21. prosince téhož roku. Působí dosud velmi blahodárně. První český spolek, jenž hojnou měrou všímal si hlavně praehistorie moravské, tedy i dil. výzkumů, byl Vlastenecký musejní spolek v Olomouci, založený r. 1883 professorem Janem Havelkou za pomoci dr. Jindř. Wankla, Wurma aj. Havelka patřil k těm geniům práce, jak jeho životopisci praví, „již prosti jakékoli ctižádostivosti, z čisté a nadržené lásky k vlasti pracovali tiše, neúmorně a neúnavně, jichžto však činnost pravým požehnáním jest“. Narodil se 23. listopadu 1839 v Lošticích, zemřel 20. října 1886 v Olomouci. Po příkladě tom založili jsme s Fr. Slovákem, tehdy ředitelem mor. akc. knihtiskárny, redaktorem Benj. Popelkou podobný Musejní spolek v Brně, jehož účelem bylo archeologické prozkoumání země. V tomto směru nedosáhl sice svého cíle, nicméně nashromáždil cennou sbírku a pěknou knihovnu, vydal i Křížovy některé spisy, později hlavně přičiněním prof. dr. Fr. Dvorského a školního rady Fr. Aug. Slavíka (nar. 29. srpna 1849, zemř. 1919) stal se Musejní spolek ohniskem, z něhož vyšel popud r. 1897 k vydávání Vlastivědy moravské, která ve všeobecné části obsahuje mnoho často důležitých záznamů týkajících se našeho oboru. V roce 1898 sdružil professor Václav Spitzner, narozený 23. září 1852 v Berouně, zemřelý 9. ledna 1907 v Prostějově, hlouček přátel přírody, s nimiž založil „Přírodopisný klub“, který dodnes vydává svůj Věstník, do něhož sám přispíval a který více prací o mor. diluviu obsahuje. Přičiněním dnešního státního mor. konservatora Inoc. Lad. Červinky založen v r. 1903 Archaeologický klub, který soustředil všechny mor. archaeology. Za redakce

115

téhož vydával i svůj časopis „Pravěk“, jenž byl jaksi ústředním listem pro praehistorii a anthropologii. V roce 1923 pro poslední obor založil Dr. J. Matiegka zvláštní list Anthropologie, vydávaný v Praze. Také četná místní musea nashromáždila hojně materialu z diluvia n.př. Vlastenecké v Olomouci, Teličkovo v Přerově, městské v Třebíči, Znojmě, zámecké v Mikulově aj. I vysoké školy hlavně Masarykova universita, německá technika, k nimž při výzkumu dlužno bráti zřetel. Z cizích společností zvláště účinně působilo založení Geologického říšského ústavu ve Vídni r. 1849. V době té nastal po bývalé říši netušený rozmach vědecký, jenž rozšířil se i na Moravu, kam vysíláni geologové zvláště v mapování vyškolení, kteří ohledávali po stránce geologické kraj jím svěřený, přitom bohužel málo všímali si útvaru čtvrtohorního, který spíše považovali za přítěž, která jejich výzkumům starších vrstev byla v cestě. Mapy byly nejdříve rukou kolorovány, po roce 1880 občas vycházely i tiskem v měřítku 1:75.000. Ústav vydává i svůj Jahrbuch der geol. Reischsanstallt, kamž ukládán slovný doprovod. Na Moravě výzkumných prací těch účastnili se hlavně: Cammerlander Karel, Foetterle Fr., Lipold Marcus, Paul Karel Maria, Rosinal August, Štur Dionys, Tausch Leop., Tietze Emil. Mimo sekční geology přispívali do tohoto časopisu i jiní zeměpisci. Po převratu převzal úkol geologického mapování Státní geologický ústav Československé republiky, který vydává i svůj sborník. Jiní badatelé uveřejňovali své práce v „Sitzungsberichte der k.k. Akademie der Wissenschaften in Wien“, kterážto společnost založená r. 1847 podnikla mezi lety 1879-1894 nákladem 6558 zl, jež věnoval kníže Liechtenstein, vykopávky v některých jeskyních Mor. krasu, hlavně ve Výpustku, Pekárni, Bočkově díře za vedení tehdy kustoda Jos. Szombathyho, odkudž nálezy přicházely do dvorního musea. Z těch nejdůležitějších kostra kozorožce z Výpustku, důležité zbytky lidské z Bočkovy díry, paleolithické nástroje z téže jeskyně a z Pekárny u Mokré. Důležitým činitelem bylo založení Anthropologocké společnosti ve Vídni r. 1871, která vydává obsáhlý časopis „Mittheilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien“ v němž umístněno mnoho zpráv o mor. diluviu. Také naše Česká Akademie věd v Praze má ve svých Rozpravách některá pojednání, týkající se mor. diluvia a jehož výzkum podporuje i hmotně, Přírodovědecký spolek v Brně platně stará se o vydávání spisů, mezi nimiž některé dotýkají se i diluvia.

116

Soupis literatury

1368 1. Písař zem. desek v Olomouci. Téhož roku uvádí se Matěj z Předmostí, který koupil od paní Střeziky z Přerova dvůr se zahradou. Zemské desky olom. I. 109. 1416 2. Písař zemských desek v Olomouci. Jan z Rokytnice odstoupil Milotu z Tvordova dvůr z Předmostí s pozemky a návrším Skalkou křovím zarostlou. Zemské desky olom. VIII., 42. První zpráva s udáním jména tratě naleziště předmosteckého. 1557 3. Blahoslav, Jan. Gramatika česká. Spis nově vydán Ign. Hradilem a Jos. Jirečkem ve Vídni r. 1857. První zpráva o vykopaných kostech v Předmostí. 1608 4. Crollius, Oswald. Tractatus de signaturis internis rerum seu de vera et viva anatomia majoris et minoris mundi. 1609 5. Boëtius de Boot (Bodt), osobní lékař krále Rudolfa. Gemmarum et lapidum historia. 1641 6. Schroeder, Johann Dr. (Schroederus). Pharmacopaea medico chymica. Mein. Uvádí Moravu jako naleziště slonoviny, jíž rozeznává 4 druhy mezi nimiž moravský „lapis ceratites“ jest prý vlastně kámen barvou a hladkostí rohu podobný. 1663 7. Pešina z Čechorodu, Tomáš Jan, nar. 1629, zemřel 1680, český dějepisec. Prodromus Moravografie, t.j. Předchůdce Moravopisu, kterýž na světlo se hotoví. Litomyšl. 1669 8. Hertodt z Todtenfeldu, Jan Ferdinand, brněnský lékař. Tartaro Mastix Moraviae... Vienne. 1704 9. Tanner Matěj, člen řádu Jesuitského. Hora Olivetská. Nisa. Popis Kotouče, zprávy o jeskyních. 1710 10. Středovský Jan Jiří, nar. 1678, dějepisec moravský v Sacra Moraviae historia sive vita SS. Cyrilli et Methodii. V knize poukazuje ke studiu historie domácí a ukazuje k jejím pramenům. Vypravuje, že v Čertově díře na Kotouči sídleli báječní lidé opičáci. 1749 11. Nagel Josef Anton, dvorní fysik a mathematik císařovny Marie Teresie. Von der bei dem Dorfe Sloup in Mähren gelegenen Höhlen. Beschreibung deren auf Allerhöchsten Befehl Ihro Röm: Kays und Königl Maytt Francisci I untersuchten Höhlen. Rukopis chovaný ve státní bývalé dvorní knihovně ve Vídni.

117

1781 12. Mayer Johann Dr. Versuch einer Beschreibung der Gegend Sluppe in Mähren . Schriften der Berlinischen Gesell. f. Natur Freunde. Berlin. Vypravuje na str. 56-65 o vykopaných kostech zvířecích v nejhlubších chodbách jeskyň ve Sloupě. 1793 13. Schwoy Fr. Jos., místopisec nar. 1742, zemřel 1806. V rukopise chovaném v zemském museu v Brně vypravuje, že v jeskyni Sloupské u Řezaného kamene vykopávají se kosti pod pískem velmi veliké, které ze žádného zvířete na Moravě pocházeti nemohou. Viděl zlomky zubů až 4 palce dlouhé a palec tlusté. 1804 14. André Christian Carl, ředitel protest. školy v Brně, nar. 1763 zemřel 1831. Űbersicht der Gebirgsformationen und besonders der Uebergangsformation in Mähren als Leitfaden für Besuch der mähr. Kalkhöhlen. Hesperus str 75-88. München. Také zvláštní otisk. Pojednává i o náplavu v jeskyňích sloupských. 1815 15. Horky Josef Edmund, aktuar knížete Salma v Rájci, později redaktor Brünner Wochenblathu, jenž obsahuje četné zeměvědné zprávy o Moravě. Narozen 1790 v Mor. Třebové, zemřel 1884. Homayer´s Archiv führ Geographie. Wien. Uvádí na str. 519524, že v propasti Sloupské ve vrstvách písku nalezeno množství kostí, z nichž sedláci mnoho odnesli. 1822 16. Boué A. Dr. Mémoir géologique sur l´Allemagne. První stručný geol. popis Moravy obsahující zkušenosti Karla Teubnera. R. 1820 Boué sám na Moravu zavítal a výzkumy jeho kontroloval. 1829 17. Anonymus. Die Kalkhöhlen beim Dorfe Lautsch auf der fürstlich J. Lichtensteinschen Herrschaft Aussee im Olmützer Kreise. Mitteilungen d. mähr. schles. Ackerbau-Gesellschaft in Brünn, sv. VI, str. 26. První zpráva o nálezech fosilních kostí i kostí ze sviště a člověka. 18. Braumüller Franz, stavební ředitel v Brně. Neuentdeckte Tropfsteinhöhle in Mähren. Mitteilungen d. mähr. schles. Ackerbau-Gesellschaft in Brün, sv. VI, str, 47. Brünn. 19. Sommer J.G. Über die neuentdeckte Tropfsteinhöhle bei Neuschloss in Mähren. Monatschrift d. Ges. d. vaterl. Mus. in Böhmen sv. III. , str. 325. Dle zprávy zde uveřejněné vchod do Bočkovy díry u Mladče odkryt 24. prosince 1828. Zmiňuje se zde o velkých kostí travertinem zatuhlých. 1830 20. Anonymus. Die Kalksteinhöhlen bei dem Dorfe Lautsch auf der fürsth. J. Lichtensteinscher Herrschaft Aussee im olmützer Kreise. Mitteilungen d. mähr. schles. Ackerbau-Gesellschaft in Brünn, sv. XVIII, str, 14-18. Brünn. Vchod do Bočkovy díry nalezen při lámání kamene a v něm ve hlíně vyskytli se kosti lidské a zvířecí rodu: Arctomys, Hystrix, Sciurus.

118

1834 21. Reichenbach Karl, nar. 1788 ve Štuttgartě, byl od r. 1825-1840 ředitelem hutí v Blansku, zemřel 1868. Geologische Mittheilungen aus Mähren, str. 1-218 s mapou a 2 tab. Vídeň. 1836 22. Heinrich Albin, professor a kustos Františkova musea nar. 1785, zemřel 1864. Allgemeine Uebersicht der physikalischen und politischen Verhältnisse des brünner etc. Kreises. Ve Volného topografii jejíž druhé vydání pořízeno r. 1846. 1839 23. Heinrich Albin. Überreste von Thieren aus der Vorwelt. Elephas mammont. und Anoplotherium comune aus der Umgebung von Brünn. Mitteilungen d. mähr. schles. Ackerbau-Gesellschaft in Brün, str, 398-400. Brünn. 1843 24. Gutbier von, Christian August. Fossile Knochen von Olmütz. Rhinoceros tichorhinus. Neues Jahrb. führ Min. geol., etc. str. 479-481. Stuttgart. 1845 25. Ferst von Forstenau, Joseph. Geognostische Betrachtungen der Nikolsburger Berge. Wien. 1846 26. Anonymus (Hrabě Egb. Belcredi). Ausgrabungen in Mähren. Oester. Blätter für Literatur, Kunst etc., str. 7. Uveřejněny nálezy z cihelny líšeňské, kosti z koně, medvěda a obrovského jelena. 27. Heinrich Albin. Allgemeine Uebersicht der physikalischen und polit. Verhältnisse des Brünner etc. Kreises. 28. Hörnes Moritz Dr., řed. přírodovědeckých sbírek bývalého dvorního musea ve Vídni. Uebersicht der fossilen Säugethiere des Wiener Beckeuns v Haidingerových Berichte, str. 50-55. Jest zde zpráva o nálezu mamuta z Rakvic a Dinotheria a Acrotheria z Lednice. 29. Wolny Gregor, člen řádu benediktinů v Rájhradě, nar. 1792, zemřel 1871, nejlepší topograf moravský. Jeho světská topografie vyšla dle krajů v šesti dílech a obsahuje mnoho zpráv týkajících se diluvia a jeskyň zvláště ve všeobecné části napsané Heinrichem.

119

PŘÍLOHA 2 VZPOMÍNKY NA PŘÍTELE JAN KNIES rukopis z pozůstalosti J. Kniese pochází pravděpodobně z r. 1926, jedná se o nedokončený koncept vzpomínky na Václava Čapka připravovaný pro tisk Právě tomu půl století, kdy vstoupil jsem na učitelský ústav v Brně. Těsnili jsme se v ponurých, polotmavých místnostech minoritského kláštera. Jiné tehdy poměry panovaly zde, ubíjená česká menšina všude tlačena k zemi, inteligence málo soustřeďovala se v Besedním domě, studentstvo úkradem scházelo se „u Stodůlků“, kde aspoň jednou týdně mohli si přečísti Světozor, Humoristické listy a slušně povečeřeli guláš s 1 pivem a krátkým doutníkem, vše za stříbrný dvacetník. Bylo nás málo, zato znali jsme nejen své učitele nýbrž i profesory z gymnázia a ústavu učitelek. Jiných škol zde nebylo, proto uctivě pozdravovali jsme i jiné vynikající osoby s nimiž na ulici jsme se potkávali: Bartoše, Vaška, Rojta, Brandla, Hoppetu, Kusého aj.

Obr. 54. Nejlepší přítel Jana Kniese - Václav Čapek - portrét po ukončení studí z roku 1882. Archiv Ústavu Anthropos MZM. Také mezi studentstvem vládl jinačí ruch, srdce naplněna pokorností a vlastenectvím dychtivě sledovala v Moravské orlici běh života národního a vlastenecký projev toho kterého profesora. Dobře vzpomínám krasopisné hodiny, když nebožtík Skotský se slzami v očích sděloval nám, že zemřel Palacký. Druh miloval druha, nebylo tu rozdílů náboženských a tím méně politických. Pilně všímali jsme si literatury,

120

ba někteří n. př.: Vrána, Kozák později i Mrštík považováni byli za literáty. Časopisy kolportovány po třídách a vybírány v nich příspěvky. Nám připadl úkol čísti přír. časopis Vesmír. Po třídách všech málo nacházel jsem proň porozumění, kolegové neplatili, já zůstával dlužen a tak celá ta edice ztroskotala a depozit několika desítek zaplatiti musel nebožtík otec. Věrným zůstal v roce 1878 nastoupivší kandidát, nedávno zesnulý Václav Čapek, dosud nedoceněný ornitholog. Byl to mladík štíhlý, kostnatý, pocházející z velmi chudé rodiny, který však vynikal nad jiné svojí fyzickou silou a inteligencí. V bratrském souručenství strávil jsem s ním na ústavě a když povolání mne dříve, jeho později nás zaválo do různých končin, zůstali jsem si věrni do smrti. Ještě po mnohých letech rád vzpomínám těch krásných společných vycházek tu ornithologických do Pisárek, Ráječského lesíku, jindy geologickopaleonthologických na Švédské šance, Stránskou skálu, Kraví Horu a jinde. Později, když jsem záhy z jara v roce 1880 zjistil v Pekárni sídlo diluviálního člověka a sdělil nález Koudelkovi, později Fialovi, častěji konali jsme daleké cesty z Brna. Cestou skládali jsme české úlohy, za noci vraceli se domu opisovali je na čisto a ráno putovali buď do školy neb na zkoušku, při níž jsem i jednou usnul. Profesoři věděli o naší činnosti a rádi přimhuřovali oči kde bylo potřeba a také tento přestupek byl mi zesnulým prof. Ruprechtíkem prominut. Do jeskyně vycházeli jsme obyčejně po škole, v sobotu, někdy i v týdnu. Ač všichni se mi zavázali, že neprozradí nálezy, brzy dostaly se drobné zprávy o nich do denních listů. Při jedné návštěvě jíž jsem s Čapkem a jeho žákem z Oslavan podnikl, nalezli jsme jeskyni oživenou. Kopala zde komise vídeňské akademie věd za vedením pozdějšího ředitele Jos. Szombathyho a přítomen byl také myslivec v jehož revíru se jeskyně nacházela, který nás krutě odtud vyhnal. Slíbil mi sice Dr. Wankel, jemuž jsem nálezy oznámil, že mi opatří povolení ku kopání, ale slovu nedostál. Zklamáni uchýlili jsme se do jiných slují a právě tehdy sestoupili i do dolních pater potoka Ochozského ve Vlčí jeskyni v Netopýrové aj. Po celodenním lopocení vrátili jsme se do Pekárny, která v tu dobu byla již vyklízena. S chutí pustili jsme se do práce, zatím se venku stmívalo a nadcházela noc. Byla tmavá a hluboká ni lístek se nehnul a časté blýskání, které občas ozařovalo širý vchod jeskyně, ohlašovalo vzdálenou bouři. Někdy k 11 hodině ticho přerušeno bylo nárazem kamení, ustali jsme v práci, zhasli svíci a očekávali s tlukoucím srdcem věcí, které měly přijíti neboť nepříjemným pocitem jest býti napaden v místech lesních v jeskyni, daleko lidských sídel. Spatřili jsme 4 osoby, z nichž jeden štval psa dovnitř jeskyně. Byl to hajný s 3 chlapy. Myslivec tušil, že se na místo vrátíme a poslal je na nás. Odebrali nám motyky, které však nám po delším dohadovaní vrátili. Smutná cesta nám nastávala při níž blesky osvětlovaly lesem cestu k Brnu a opouštěli stanici, jíž později jiní vydrancovali. Teprve po 40 letech zavítal jsem opět do jeskyně, jaká však změna zde nastala, půda přeházená, rozvrtaná, jako náš život, který se již chýlil. Když r. 1882 také Čapek stal se učitelem, konali jsme společně rok co rok cesty po Moravě. Se 30 zlatými v kapse vydrželi jsme celý měsíc navštěvujíce ves od vsi, prohlíželi jsme cihelny, kopali v hliníkách při čemž přespávali v malých neutulných hospůdkách, jindy v boží přírodě, často jen v jetelových kopkách. Cesta necesta, šli jsme v před, překračovali řeky. Nejvíce rozrušila nás cesta podniknutá v r. 1883. Tehdy, 25. srpna po 8 hodině, vyšli jsme se zesnulým Maškou z Oslavan směrem k Řeznovicům, kde Maška se odtrhl na východ a my pokračovali dále přes Polánku k Rakšicím u Krumlova. Cesta vedla dále Rybníky k Výmyslicím u nichž zjistili jsme malé hradisko oddělené příkopem a obepjaté stupňovitým násypem. Patrně středověká tvrz na níž před tím sídlo předhistorické se nacházelo. Odtud dále k německé obci Nešpicím [dle Ottova slovníku, díl XVII, str. 399 se správně jedná o obec Nišovice, dnes Míšovice - pozn.], kde

121

v cihelni nalezli zbytky chýší, příbytkové jámy aj. Také v Hostěradicích zakopali jsme v kulturních vrstvách pak šli kol Oblekovic a na večer dorazili do Borotic, kdež nocovali. Tato německá obec s českým jménem je nezvratitelným důkazem jak poněmčován byl kraj, v blízkém lesíku akátovém se nalézající mohyly nasvědčovaly, že kraj již za pravěku byl osazen. Z Borotic směrem západním zavedla nás polní cesta do Hodonic, kde ve velikých cihelnách nalezli jsme hojně odpadkové a chýšové jámy různých tvarů nálevky, válců, díží, z nichž některé sahaly až 2 m do hloubky a v šířce 3 m se rozprostíraly. Tasovicemi, Znojmem prošli jsme Přímětice, kdež své doby moravský vynálezce hromosvodu Prokop Diviš farářoval, dále přes Kravsko do Hlubokých Mašůvek, kamž dospěli jsme na večer. Slušný hostinec lákal k přenocování tím více, že majitelka slíbila nám k večeři připraviti řízek. Rozsáhlá, poměrně čistá světnice byla již osvětlená a kolem dlouhého stolu uprostřed místnosti bavila se místní honorace popíjející kořalku z tenkohrdlých láhviček. Usedli jsme do rohu světnice k osamělému stolu a kuli plány na zítřejší den prohlížením vojenské speciálky. Občané bavili se polohlasitě mezi sebou postranně nás okukujíce až znenáhla utichli, jeden z nich se zvedl, přikročil k našemu stolu a tázal se nás drze co jsme zač. Když slušně odpověděli jsme, že učitelé spustili rámus, že to jaktěživ nikdo neslyšel, aby učitelé se courali po světě, k čemuž dle úboru hajný podotkl, že v 66 roce také u Znojma chytli dva podobné tuláky s loudkartama z nichž jeden byl později kdesi oběšen. Situace se stávala choulostivou, když jeden z nich přistoupil k nám a prohlásil, že to může každý zpustlík říci, že jsme učitelé. Tu Čapek dále neodolal, vystoupil a vrátil mu nadávky načež napadený prohlásil se za starostu. Rychle zaplatili jsme a odešli však nikterak po silnici, která běžela kolem, nýbrž do bramborového pole. Zatím vyhrnuli se z hospody, rozdělili na dvě strany a počali nás stíhati. My však klidně v úplné tmě ubírali jiným směrem cesta necesta, abychom unikli svým pronásledovatelům. Za tmy, unaveni, utlučeni prošli jsme Plavčí a dorazili do Němčiček. Počalo se rozednívati a tu uviděli jsme na návrší nad vsí vysoké stavení, které jsme nemohli rozeznati. Byla to zřícenina hradu v jehož okně jsme chtěli si odpočinouti. Byla však zima, táhl zde studený průvan, kousali mravenci, proto vydali jsme se dále přímo roklinami i cestami do Višňové, Dobřínska a Novou Vsí do Oslavan. Tehdy zažili jsme únavu jako nikdy v životě, cestou necestou klopítajíce spali jsme. Ostatní den a noc jsme spali jako zabití. Čapek bydlel tehdy v malé světničce u dvou chudých stařečků výměnkářů Musilů, kteří jej takřka považovali za svého. Toť náš bodrý lid, posteskli si Čapkovi, když vysléchli si vyprávění nad jednáním občanů Hl. Mašůvek. Tak prošli jsme během několika let celou Moravu od východního konce až po nejzápadnější vesničku Valtínov, od cípu Břeclavského až ku [slovo nečitelné], zastavujíce se všude, kde nalezli jsme stopy pravěkého člověka, geologicky zajímavý kraj neb krajinný ráz, v němž vzácnější druh ptactva se nalézající. Později rozšířili jsme okrsek, putovali po Německu, v Dachstajně pozorovali účinky ledovců a chytali drobnou zvířenu do pastí kvůli kostem na srovnávání. Byly však také okamžiky, kdy cítili jsme se nejšťastnější na světě. Důležitější nález prehistorický, vzácnější objev ptactva nadchl nás tou měrou, že zapomněli jsme na útrapy cest, bídu, pinožení a vesele putovali světem dále. Také komických příhod bylo dostatek. Jednou přecházeli jsme Dyji poblíž Bulhar. Na severu vroubena vinicemi a poli na jihu ohraničená kolmou stěnou říční terasy a spraše, která ovšem se musela ohledati - však most nikde. Vysvlékli jsme šaty, svázali v uzlíky a opatrně přebrodili řeku. Čapek, který uměl výborně plavati napřed, já opatrně za ním. Pojednou zmizel přítel v jakési prohlubni však brzy vystrčená ruka s uzlem ukazovala místo, kde se nachází. Jednou paží učinil několik rozmachů a ocitl se na druhém břehu, já opatrně vrátil se na levý břeh řeky. Tu zdáli viděl jsem jak ve vrbovém podrostu suší namočené šaty přičemž stále kleje - ztratil chudák při přechodu botu, která se nabrala vodou a ponořila se. Trvalo dlouho

122

a vyžadovalo velké námahy než botu našel a trochu usušil, mezi tím nabyl jsem odvahy, přešel řeku a putovalo se dále přičemž liboval si, že má dobré ještě boty neboť drží vodu... Tak pomalu mládí uteklo a v letech devadesátých přestaly toulky po Moravě. Více věnoval jsem se kopání v jeskyních při čemž často narážel jsem na hnízda drobné zvířeny snesené do jeskyň dravými ptáky. Hnízda ta byla různého stáří, některé sahaly do doby předledové, kdy u nás nebylo zvířeny arktické, jiné obsahovaly kosti z lumíků, různých hrabošů severních, dále zvířat stepních i nejmladších. Mezitím narůstal počet kůstek ptačích, které jsem zapůjčoval Čapkovi. Za tou příčinou získal si velikou srovnávací sbírku kostí ptáků téměř všech druhů evropských, vyjížděl ze svých Oslavan často ke mě hlavně do Rogendorfu. Také o svátcích tím více o prázdninách dojížděl a účastnil se mého kopání v jeskyních. Později určoval kosti diluviálních ptáků také jiným badatelům Želízkovi, Maškovi, Křížovi. Z dob Wanklových do té doby bylo na Moravě známa z ptactva jen sněhule, sbírka Maškova ze Štramberka byla tehdy neurčena. V roce 1900 uvedl jsem již 37 druhů Čapkem přesně určených, dnes pak číslo to přičiněním naším a Maškovým stouplo. V zimě jsme se pak připravovali, sbírali přírodovědeckou látku, která již dříve byla uveřejněna. Na speciálkách které jsme sebou brali označována místa, která navštívíme eventuelně kde zakopeme. Veliké neštěstí potrefilo nás při jedné cestě v roce 1888. Jeli jsme tehdy z Brna, já vzal sebou malého psa, jehož nechtěl jsem samotného ve svém působišti v Blansku nechati, do vlaku, ukryl jej pod sedadlem železničního vagonu, kdežto Čapkovi jsem svěřil svazek map gen. štábu z celé Moravy. V [slovo nečitelné] vyskočil jsem z vlaku i s psíkem - vlak pískl a jel dále - uvážeje sebou celou zásobu map. Čapek zapomněl na ně a marné byly telegrafické dotazy, které přednosta činil na následující stanici. Byla to veliká rána. Koupiti nové znamenalo vyprázdniti [dvě slova nečitelná] na dobro. Později vrátili jsme se do Brna, kde koupili od Windlera novou sbírku - na splátky. Želel a sakroval Čapek, ale co bylo platno! Ty tisíce kůstek sněhulí neměli pro nás zájem, nalezlo-li se však něco co jsme neznali, byl Čapek téměř šílený, dopisoval do ciziny, srovnával co podaří se přes literaturu a p. Jak radoval se, když určil z Balcarky první diluviální vlaštovku! Podobné hnízdo drobné zvířeny složené hlavně z kostí rýsků, severních lumíků, zajíců, pišťuch, myší, různých ptáků, žab i hadů nalezl jsem i na jiných místech v jeskyni Punkevní, pod Hradem, Liščí díře, v jeskyni Verunčině v Kolíbce nad Jedovnickým propadáním, Zazděné, Kůlni, Ludmírově, Michalově skále, Holštýnské, na pěti místech na Stránské skále, Čapkem u Holubic, Mikulově, Horních Vistonic, Bukovan. Veškeré ptačí kosti jsem mu odevzdával, které určil. Dnes kdy rozšířené sbírkou Maškovou a Křížovou soustředěny jsou v zemském muzeu. Při pohledu na často maličké kůstečky nikdo neví co práce dalo než se podobné hnízdo nalezlo, co lopocení než se vykopalo, kůstky z hlíny vybraly. Tam kde objevovalo se souvislé hnízdo drobné zvířeny jsem brzy na práci nestačil, mimoto jsem drobnou zvířenou přeplněné vrstvy nechal vyvážeti před jeskyni a zde přehraboval. Avšak i tu mnoho přehlédnuto, hlavně v hlíně blátivé a po vyvezení suchem v tvrdé hroudy spečené. Proto odvážel jsem hlínu v pytlech do svého působiště a zde za doby zimní, když nebylo možno z chalupy vyjíti, plavil. Na dně síta zůstávaly zpravidla jen vypadené zoubky různých hrabošů a malá oblá křemencová zrnka, které pták kvůli lepšímu trávení pojídal, což vše vsypávalo se do bedny. Však ani těmto odpadkům nedal Čapek pokoje, neobtěžoval si celou bednu opatrně přeházeti. Nepřehlédnutý zbytek musel jsem mu poslati do Oslavan. Již dávno byl Čapek churav, měl své doby tyfus, zápal plic, později i pohrudnice a patrně následky jejich hlodaly na zdatném jeho těle, však od let devadesátých pokašlával. Zmiňuje se o tom také ve svém dopise z roku 1896, píše mi „Zase jsem se jednou odhodlal ke korespondování, proto předně tobě delší odpověď. Jedním slovem:

123

mnoho práce, málo peněz, mnoho starostí, nemnoho zdraví. Se zdravím jen tak tak se klepu“. Však nedbal zdraví nezdraví. Po 41 roků na jaře činil každý čtvrtek i neděli výlety za příčinou pozorování tahu ptactva, brodil se břehy rybníků o svátcích velikonočních přebrodil celou Moravu. Mimo tuto chronickou nemoc byl pronásledován různými jinými útrapami. Tak stěžuje si, že po prázdninách nastaly mu velké výlohy s dcerou, jíž dal na studie do Brna. Píše: „Nového nic, ale počkej přece jen. Koncem srpna postřelil jsem kluka, dostal brok do oka, oslepl na ně. je to zcela jeho vinou, ale bude mi to státi velké peníze. Lojsi prodělala záškrt, 29. října zvrátil se vůz a pošramotil mi nohu v kotníku. Ležím s čertovskými bolestmi již 8 dní, noha hraje všechny barvy. Tak vidíš, že mám dosti příčin radovati se ze života plného rozkoše. Ale pevně si umiňuji, že mne to nezhroutí a že udělám Fortuně dlouhý nos. Vzpomínám jak Glgáč vykládal, že jsi kdysi bolestí usrkoval, teď dělám to třikrát více.“ Glgáčem mínil třetího z naší trojice, známého archeologa, vloni zesnulého Antonína Teličku, jenž kdysi když měli jsme žízeň v Němčicích a na slamníku odpočívali po dlouhé cestě rukou vzkázal: Na co máš glgáč? Což po česku znamenalo, tam máš nádobu na vodu, kteréžto přezvisko mezi námi již mu zůstalo. Ještě v roce 1914 zavedl jsem Čapka na Stránskou skálu u Brna a ukázal mu nové naleziště vzácné předledové zvířeny s výzvou, aby je dále zkoumal on neboť ze Sloupa byla sem cesta neschůdná a Čapek měl vlakové spojení. Však ještě na jaře o velikonocích téhož roku usadili jsme se v hostinci v Židenicích a se dvěma dělníky pracovali na této lokalitě. To byla poslední naše společná práce. Já ještě později kopal v některých jeskyních hlavně ve Verunčině díře pod Vilémovicemi. Brzy však musel jsem i já práce zanechati. Doma však nelenil. „Mé jediné lenošení je, když vyjdu ven kvůli tahu ptactva a přicházím unaven, že se mi valně do vážné práce nechce.“ Píše v jednom dopise. Vypuknutí války učinilo nejen konec našim výzkumům, brzy přerušila i styky. Na počátku války psal: „je to věčnost, co jsme si nepsali. Posledně jsi psal z Dalmacie. Co vše se od té doby strhlo. Aby do toho všeho hrom uhodil. A předně do těch co tu válku způsobili. Co jsem se natěšil na prázdniny a teď! Darmo mluvit! Jsme uvázáni jako otroci, na všech stranách bída a nemoci. Něco mocného lidstvo prodělává, že si nejsou ani dosahu těch věcí vědomi. Silent leges, silent musae! Vše v troskách, celá kultura, vědy, umění. Všude jen krev, pustošení, holé barbarství. A konce nevidět, litice války nemá dosud dost a půjde svou zhoubnou cestou dále. Kam až? O Loisi nevím od vypuknutí války nic. Drahotu snášíme hroznou a může být ještě hůře. Zdraví nás všech tak tak papírové. A při tom člověče pracuj, obětuj se, buď ideálním. Dělám co mohu, ale je to vše trpká ironie. Skoro násilím nutím se do práce z našich oborů, abych hroznou skutečnost trochu zapomněl. Ale darmo o tom mluvit“. Po celá tři léta jsem Čapka neviděl, po válce šel jsem do pense a přestěhoval se do Brna, kde mě v mém zátiší navštívil. Jak změnil se, přímá jeho postava se zhrbila, kašel jej stále obtěžoval, vlasy úplně zbělely. Když v roce 1923 pořádal jsem ve sbírkách zemského muzea diluvium často sem docházel se zájmem a sledoval tuto moji činnost. V roce 1924 zúčastnil se i mého kopání v Dolních Věstonicích. Popud k tomu dal Dr. Absolon, výzkum však měli jsme na starosti my. Nejprve pracovali jsme zde oba, později se střídali. Výsledky byly sice znamenité, ale dřina veliká často v dešti. Ochuravěl jsem z toho a také Čapek uspíšil konec svého života. Stal se [slovo nečitelné] až ulehl na dobro. Navštívil jsem jej na zelený čtvrtek a zhrozil se jeho stavu. Seděl na posteli skrčený stařík, s očima hluboce zapadlýma, třesoucíma se rukama. Byl rád, že jsem přišel. Zhruba oprašovali jsme vzpomínky z mládí, probírali nynější poměry. Naříkal, že nemůže ukončiti své práce ornithologické, trpce zmiňoval se, že se našimi i jinými výsledky celoživotní práce před cizinou chlubí lidé, kteří do té doby diluviem se nezaměstnávali, aniž by na autorství na těch místech bylo poukázáno. Loučil jsem se

124

nerad s přítelem, ale viděl jsem, že dlouhá mluva jej značně unavuje. Ještě na okamžik setkal jsem se s ním v Brně, kamž jej vytáhli otrnithologové k fotografování. Tehdy viděli jsme se naposled. Brzy došla zvěst o jeho úmrtí. Zemřel 25. července 1926 o 8 h. večerní v náruči svého přítele, lékaře. Pohřeb měl důstojný, byly zastoupeny obé univerzity, bylo zde i mnoho přátele zesnulého hlavně ortnithologové. Řečnilo se mnoho, ale co platno - jednoduchá rakev se nepohnula, tělo mrtvou hmotou učiněno jest. Těšilo mě, že také poslední cestu učinili jsme společně. Jeli jsme tímže vlakem já domů - on do krematoria. ................. Mnohem větších zásluh získal si v ornithologii moravské. Prací toho druhu známe dosud 111, z nichž 86 jsou pojednání ornithologické, 7 praehistorická, 6 článků cestopisecké, 8 týkající se výzkumu mor. dil. - hlavně fosilních kostí, 2 čl. jsou národopisné, 1 zoologický. Těchto je 59 českých a 52 německých.

125

PŘÍLOHA 3 ANTONÍN TELIČKA JAN KNIES Nedokončený koncept pravděpodobně z let 1925-1926 Ant. Telička narozen 29. 4. 1866 v Němčicích na Hané z rodičů rolnických. Studoval nižší reálku v Prostějově, vyšší v Brně, kde maturoval jako primus prvních abiturientů české reálky v roce 1884, načež prodělal na učitelském ústavu kurs pro učitele a stal se v roce 1885 prozatimním učitelem v Křenovicích nedaleko svého rodiště. Jako abiturient

Obr. 55. Antonín Telička (29. 4. 1866 - 5. 1. 1925) - učitel, švagr Jana Kniese, svojí archeologickou sbírku z Hané položil základ „Teličkovu archeologickému muzeu“, které bylo otevřeno v Přerově v r. 1922. Foto archiv Ústavu Anthropos MZM.

126

seznámil se svojí pozdější chotí M. Kniesovou, jejíž bratr již tehdy pilně zabýval se vědou předhistorickou a archeologickému výzkumu diluvia. Jeho vlivem mimo své povolání vrhl se na arch. výzkum Moravy a jeho více jak 40-letá práce přinesla zemi velikého výsledku dosud nedoceněného. Ihned po svém příchodu zjistil u obce hradiště a mohutnou kulturní vrstvu pod ním. Bystré jeho oko postřehlo na jednom místě dvě různé kultury a tak znenáhla nabýval rozhledu a rozvinul svých výzkumů dále po okolí. Tak se stalo, že slepá dříve arch. mapa Kojetína jeho přičiněním oživla. Dokázal, že kraj dříve za pravěku ovšem postupem času mnohem hustěji byl osídlen. Téměř u každé obce nalezl sídlo, často několikanásobné. V roce 1889 stal se správcem školy v Citově, kdež strávil dobu svého mládí, zařídil si domáctnost, za něho vybudovala se nová škola. V okolí zkoumal nálezy u Tovačova, Citově, Charvát a jinde v okolí. Teprve v roce 1905 na svoji žádost přeložen do Tištína, kdež pobýval celých 17 roků svého života a kde jeho sbírkám dostalo se trvalejšího umístění. Byla zde jeho [slovo nečitelné] reservní, do níž uspořádal svoje tehdy již bohaté sbírky. Tehdy staly se střediskem častých výletů škol. V roce 1922 stal se ředitelem školy v Přerově. Obtížné stěhování i [slovo nečitelné] sbírek pořídilo město Přerov, které veškeré jeho sbírky přijalo preparované, očíslované a vzorně uspořádané, kdež tvoří tak první museum Teličkovo. Po přestěhování hlavně Předmostí po Wanklových, Maškových a Křížových výzkumech osiřelé upoutalo jeho pozornost. Získal zde mnoho kostí, které ukládal do svého muzea až v roce 1924 kopal zde i nákladem zemským pro zemské muzeum v Brně, přičemž nalezl i známou lidskou tvář vyrytou do zlomku stehenní kosti mamutí, jejíž věrný odlitek si vyzískal pro své muzeum. Předmostí bylo jeho eldorádem. Předmostí bylo i příčinou jeho smrti. Nastudil se zde a k tomu stará choroba se zhoršila. Ještě 25. listopadu dohlížel ve výkopech a 5. ledna 1925 byl již mrtev. Líčení života Teličkova jako učitele jest zbytečno. Všichni kolegové, kteří s ním přišli ve styk vědí, že vychovatelem byl vzorným, že byl dlouholetým předsedou učitelského spolku v okrese, členem výboru sdružení zemského i celostátního, členem okresního školního výboru a t.d. Byl vždy ochotným rádcem a svým druhům v povolání upřímným přítelem. Často zastal se i v kritických dobách lidí, kteří nejsou hodni aby rozváděli řečněním u jeho hrobu a kteří dnes když je mrtev, hází po něm [slovo nečitelné]. Organisacím těm věnoval bohužel příliš mnoho času, takže jen málo mohl se věnovati zpracování svých výzkumů. Napsal o tábořišti lovců mamutů v Předmostí do Vlastivědného sborníku, popsal nálezy z Mořic, Němčic, skrčenou kostru z Moštěnic. Ač měl látky jako nikdo v té době, kteří dodnes z výsledků jeho práce těží. Pro přímé své jednání tu onde narazil, ale jeho zlaté srdce neznalo zášti. Bylo to viděti o jeho pohřbu. Ty tisíce lidí, kteří doprovázeli jej na poslední pouti svědčili, že uznávali jeho zásluhy, nejbližší jeho příbuzní byli i svědky, kterak ničena byla ohněm za zvuků písně Kde domov můj jeho schránka tělesná.

127

PŘÍLOHA 4 VZPOMÍNKA NA JANA KNIESE JOSEF PRAUS Josef Praus (1885-1955) byl mladším učitelským kolegou Jana Kniese. Jedná se o přepis rukopisu, který J. Praus vytvořil na přání J. Skutila, blíže nedatováno. Originál rukopisu se nachází v pozůstalosti J. Skutila uložené v Historickém odd. MZM. Poznal jsem říd. učitele J. Kniese v r. 1910 při našich schůzkách ve Sloupě jako společníka svými vtipy velmi veselého a milého. Na podzim v r. 1910 pomáhal jsem malovati na výzvu MUDr. H. Langra kulisy pro nové jeviště Národní Jednoty ještě s jinými dobrovolníky. Docházel jsem z Molenburku. Jednou nás přišel navštíviti i p. J. Knies. „Supraporte, to jsou umělci“, zvolal za mými zády. Otočil jsem se a vidím jeho jiskrné oko a usmívající se tvář. „Takového bychom zde potřebovali. To jste jistě realista, že dovedete tak přesně pochopiti stín a barvu. Já jsem patlař, to mi nikdy nevonělo, ale když musím také několika čarami zobrazím i kámen.“ Nevím již co jsem mu odpověděl, ale byl jsem potěšen, že mě pochválil. V r. 1911 bylo vypsáno na obecné škole ve Sloupě def. místo II. tř. MUDr. H. Langer vyzval mě, abych si podal žádost. Učinil jsem tak. Byla podána jediná moje žádost a tehdejší okr. škol. inspektor přímo mi řekl, když jsem se byl u něho informovati, že ještě jako jediný žadatel nemusím to místo obdržeti. Byl jsem totiž v jeho očích „pokrokářem“. Zastavil jsem se na zpáteční cestě ve sloupské škole abych názor inspektorův sdělil p. Kniesovi. „To budeme my poroučeti a nikoli inspektor. Zajedu tam s doktorem. Co pak jste tak nebezpečný?“ tázal se mě. Vypravoval jsem mu pak příčiny mého - vlastně tehdy kolektivního přesazování učitelů - Sokolů v r. 1909 působením P. Ševčíka z Černé Hory. „Holomci, má asi strach, že by vás Knies mohl ještě více pokaziti. Já si to s ním vyřídím sám“ řekl mi na útěchu. Když pak žádost byla intervencí obou příznivě vyřízena a já od 1. března 1912 místo nastoupil řekl mi jak se inspektor o mně vyjádřil: „Mně je ten ‚ksicht' protivný a divím se vám, že ho snesete.“ Knies prý mu odpověděl velmi drze: „Po ksichtu mi nic není, já cením vědomosti a znalosti a na ksichty se nedívám. Vždyť nevíte jak kdo posuzuje ten váš ksicht inspektorský.“ Nechci dále popisovati J. Kniese jako šéfa a učitele, ač by si zasloužil jako učitel té vzpomínky také jako vzor dnešního učitele. Rád vzpomínám na jeho výklady ze všech oborů při procházkách před školou před počátkem vyučování, kdy svými vtipy a humorem povzbuzoval nás do práce nejen školní, ale také osvětové, líčil dojmy z vykonaných cest archeologických a kdy prostými a nehledanými slovy dovedl ukazovati na chyby i těch nejslavnějších a zejména na odiv se stavících mužů veřejného života. J. Knies, dlouholetý venkovský učitel, znal dobře duši venkova, zžil se s ním a jeho krajem - Moravským krasem - srostl úplně. Jeho kameny, jeho kostečky, jeho duch, jeho jeskyně, jeho skrýše, jeho tajnosti bylo jeho bohatství. Pýchou jeho byly bedny vykopávek, o nichž dovedl takřka básniti. Nebylo snad nálezu, aby k němu neměl „litanii“ o zrodu, využití a významu. Já sám jako mladík, kterému škola dala jen theoretické vědomosti, poslouchal jsem jeho výklady s dychtivostí a s nadšením bral jsem do ruky jim ukazovaný nález, na němž mi každou značku vysvětloval. Kdo by pak nevyhověl jeho přání: „Dovedl byste mi tento tvar (ukazoval pazourek nebo kost) nakresliti a zdůrazniti právě tento vrub? To má charakteristický význam.“ Pokusil jsem se o to a několik takových náčrtů jsem mu udělal. Svěřil mi pak některé připraviti pro tisk. Některé jsem zvětšoval, některé zmenšoval vždy v jím uvedeném poměru. Práce se mi dařila a i těšila zvláště proto, že jsem věděl pravý význam kresby. V jeho třídě (I.) na okně byla celá spousta nálezů (kamenů a kostí) připravených ke zkoumání, kreslení a popisování. Z nich vybíral ty nejvýznamnější. „Tady tento kousek (vždy udával

128

latinský termin) jest od Vodopádu.“ „Tento kousek našel jsem u pátého ohniště v hloubce 180 cm před 5 lety v Kůlně“ a vykládal pak dlouhou historii od vzniku tohoto němého pamětníka starých dob. On s ním mluvil jako s živým. Žasl jsem nad jeho láskou k sebemenšímu nálezu a ještě více nad vědeckým významem, který mu přikládal. Vybrané jedince ukládal pečlivě ve svém museu a podrobnou historii každého kousku s místem a časem nálezu a pravým významem popisoval. I v tom jsem mu na jeho přání pomáhal a jmenovky s celou historií s radostí vypisoval. Vyměňovali jsme často také zažloutlé jmenovky, doplňovali podrobnějšími údaji a to proto, aby návštěvník nebyl odkázán na průvodce a mohl tak sám vnikati do tajů přírody. Štěstí přálo těm návštěvníkům jeho musea, jimž dělal sám průvodce. Jeho výklad to byla celá vědecká, citem a humorem psaná kniha. Jedenkráte u příležitosti biřmování ve Sloupě navštívil jeho museum brněnský biskup Dr. Huyn a Knies sám jemu a celému doprovodu dělal průvodce. Byl jsem tam také. Zastavili se u vitriny s kostrou skrčence. Málo kdy jsem viděl jeho zářící oči jako při vědeckém výkladu a životě, způsobech a tělesných vlastnostech pravěkého člověka. Na jeho přesvědčivé důkazy, kterým pravděpodobně pan biskup nerozuměl nebo nechtěl rozuměti, kroutili naslouchající hlavami, ale byli nuceni tuto bezvěreckou přednášku Kniesovu vyslechnouti. Knies ve vědeckém rozboru tak přesvědčivě dokazoval jakékoli námitky kruhů, kteří neradi viděli rozšiřování názorů odporující učení jejich. Byl v jejich kruzích znám, některými vážen, ale velmi mnohými nenáviděn. Přesto však šel svoji vlastní cestou i přes příkoří školních úřadů. „Víte, co nám tady v museu ještě schází?“ tázal se mě jednou. „Již dlouho na to myslím, ale teď se do toho spolu dáme. Zde by se vyjímala plastická mapa celého Mor. Krasu.“ Šlo mu při tom hlavně o jím prozkoumané závrtky určující tak bezpečně podzemní toky pramenů Punkvy a tím dokonalejší představu pozorovatele nežli nabývá z mapy. Dali jsme se tedy do toho, on radou a materiálem a já prací. Když jsem plastickou mapu již popisoval Knies obnovoval si v paměti všechny důležité nálezy u jednotlivých míst a přicházel tím na myšlenku názvy těchto nálezů tam také vypsati a tím získati určitou linii pro návštěvníka Mor. Krasu a pozorovatele k docílení úplného obrazu různých dob a jeho života v pravěku. Od této práce však upustil pro malý rozměr mapy a tím přeplněnost, ale se zřetele ji nepustil. Pomohl jsem mu i v této práci, kterou počal v měřítku větším a různobarevně dle dob vývojových a dle druhů nálezů. Práce tato zůstala pro jeho onemocnění neukončena. Podle mého úsudku jest to veliká škoda, že tento úmysl nemohl ukončiti. Jednoduchá tato mapa nahradila by svazky knih o Mor. Krasu. Pravou však příčinou proč neměl chuť v letech 1911-20 do práce byly okolnosti jiné. Říkal totiž, že nikoli práce „ke cti a chvále Boží“ konaná, ale práce za cizí kapitál a pro kapitál jest uznávána a ceněna. Jako znalec a pracovník Mor. Krasu měl také zájem o to, aby pohádkové skály byly nejen novými objevy rozšiřovány, ale zpřístupněny a řádně upraveny. Návštěvníkovi chtěl dáti ucelený obraz a jako učitel pracoval zásadně od jednoduchého ke složitějšímu a od známého k neznámému. Pokládal proto za správné východisko do Mor. Krasu cestu od pramenů Punkvy, jejíž první divy lze spatřiti ve Sloupě, Holštýně a j. Nedoporučoval nikomu opačnou cestu od nejnovějších objevů k nejstarším. Zásada tato způsobila mu mnoho nepřátel, kteří jeho dobrou snahu brzdili, ba veřejně ho tupili, zejména při jednání o projektu dráhy Rájec-Sloup. Otázka tato jest dnes již vyřešena autobusy a není třeba se jí dále zabývati, ale uvádím ji proto, že dala Kniesovi podnět k jiným opatřením. Staří návštěvníci a turisté pamatují se jistě na dobu kdy v bludišti sloupsko-šošůvském chodili se svíčkami, později při acetylenovém světle. V novějších objevech u jeskyně Punkevní a jeskyň macošských zaváděno osvětlení modernější a to jednak na subvence a jednak na náklad majitele pozemků velkostatku rajeckého. Vydržování jeskyň sloupských ponecháno obci sloupské, jeskyň šošuvských jeho majiteli p. Brouškovi bez jakéhokoli přispění země a státu. Jeskyně sloupské měly

129

dva majitele: obec a velkostatek rajecký. Z příjmu za vstupné byla obec nucena platiti určitý roční nájem, bez povolení velkostatku nesměla však obec do skal nic investovati a to proto, aby přirozená brána do Mor. Krasu upadala. Dle názoru J. Kniese dělo se tak na návod jeho nepřátel u velkostatku. Tu Knies jako dobrý znatel podzemí řeší otázku majitelů jeskyň sloupských jednoduchou rovnici. Pravil mi: „Příteli, teď mi pomůžete. Změříme si sloupské jeskyně, staré i nové skály, uděláme si plánek v měřítku katastrální mapy na průsvitném papíře a položíme na katastr. mapu a tak zjístíme majitele nejlépe. Uvidíme kdo má pravdu a kdo šidí obec. Jste realista, znáte trigonometrii a můžeme měřit. Hlavní podmínkou však bude, že se nikdo nesmí dozvědět co děláme v jeskyních a proč to děláme. Chci podati důkaz pravdy a vystřelím v pravý čas.“ Dali jsme se tedy do práce, která trvala skoro celou zimu. Naše prostředky byly jednoduché: 100-150 m dlouhý motouz po 10 m zauzlovaný, úhloměr, kompas, tyče a zápisný sešit. Měřili jsme pak všude délky a šířky, v nepřístupných místech pak měřením úhlů a podle trigonometrických pouček vypočítával jsem vzdálenosti důležitých bodů pro zakreslení a tak získali jsme hlavní body pro náš náčrt. Změřili jsme tak nejen přístupná horní patra, ale pustili jsme se i do pater spodních. Získali jsme dle získaných a někde i těžko dostupných bodů plánek jeskyň a dosáhli jsme překvapujícího výsledku: Vlastnický poměr obou majitelů byl obrácený než jak bylo dříve předepisováno. Tím byla obec Sloupská tolik let poškozována. Výsledek jednání s velkostatkem byl pak již jasný. Ovoce svého snažení však již nesklidil. J. Knies odešel do výslužby a já pak na jiné místo. Vidím dosud však jeho zářící oči nad dokončenou prací, při které oplýval humorem radostí, že se mu podařilo obhájiti pravdu proti tvrzení protivníků velkostatkem podporovaných. Toho nejvíce vždy mrzelo, že pracovníci krasoví zanedbávali původní místa krasová a věnovali se objevům novějším podporování jsouce subvencemi a velkostatkem. Nikdy jsem však od něho neslyšel co všechno obětoval na své výzkumy ze svých hubených učitelských příjmů. Byl jsem však svědkem toho, že rád obětoval na zjištění své domněnky i poslední úspory. V Kůlně např. měl zjištěný určitý počet ohnišť (nepamatuji se však kolik), ale dle jeho náčrtku a domněnky mělo tam být o 3 více. Dal se do hledání najmutými silami jím samým placenými. „Kdybych byl mladší budu kopat sám“, říkával, „ale již mi to nejde“. Skutečně ta 3 ohniště našel a vše co v nich hledal. Řekl mi potom: „Stálo mě to hledání přes 30zl, ale našel jsem vše co jsem předpokládal“. Pokusu toho využil na sjezdu svých přátel a také ve svých spisech. Ještě na jeden jeho podnět si vzpomínám. „Musíme také prováděti reklamu. Nemůžeme ji však dělati jak u jeskyň macošských. Nikdo nám na ní nic nedá. Tady potřebujeme aspoň jednu velkou tabuli. Tu jsem vymohl na obci, ale vy nám ji napíšete.“ Dala se tedy na školní dvůr v délce asi 5 m a výšce přes 1 m a já maloval. Bylo to v r. 1914. Nezapomenutelné jsou mi okamžiky kdy nám vykládal při každé příležitosti historky při vykopávkách humorem a citem provázených, posudky, názory a jednání na sjezdech kde uznávána plně jeho autorita. Byl přítelem každému a dovedl každého uspokojiti a přesvědčiti. Ke každé lži a podvodu dovedl se rázně postaviti, zvláště tam, kde se jednalo o jeho obor a nepřítelem byl mu každý, i sebevětší odborník, který pracoval na svůj osobní a hmotný prospěch. „Jde tu o celek a o vědu, tu musíme býti neúprosní“, říkával. Obtíže dovedl humoristicky ulehčiti, těžkou práci zpříjemniti. „Vím o mnohých dirách, které jsem prolezl dříve nežli byli někým objeveny, ba i takové, které nejsou dosud známé“, říkával, „ale pokládám zřízení přístupu na dno Macochy za největší hřích proti pohádkovému kouzlu jejímu.“ Nerozuměl jsem tomuto jeho názoru a neměl jsem již příležitosti s ním o tom mluviti nastoupením vojenské povinnosti v r. 1914. Po mém návratu v r. 1918 neměl již vůbec zájmu o Mor. Kras jednak přípravou

130

na trvalý odpočinek a jednak proto, že jeho dávné a dobře myšlené sny o Mor. Krasu byly kříženy jeho nepřáteli domácími. O jeho pracích archeologických nemohu jako neodborník se rozšiřovati. Jsem však přesvědčen, že v cizích literaturách zaujímá čelné místo dosud a že jako Čech a český učitel na tehdejší poměry hmotné za svoji práci neměl by býti ani dnešním pokolením zapomínán i se svými spolupracovníky. Jeho odkaz národu, uložený v museu v Brně, mluví skutky a činy českého učence.

131

KORESPONDENCE 1. J. Knies J. Wanklovi, říjen 1880 Slovutný pane! Doufám, že se račte ještě pamatovati, když jste ráčil při našem setkání se upozorniti na archeologickou zajímavosť okolí Líšně - jak obyčejně, tak i tuto sobotu jsem se odebral domu, kdež maje dlouhý čas, vyšel jsem si v neděli zrána na toulku do lesů, mrazem již valně sežloutlých. Prodíraje se křovinami, přišel jsem náhodou na „Staré zámky“, na kterých ležící pole jest nedávno poorané. Nemínil jsem původně pro velkou zimu ničeho zde hledati, když tu lesklý předmět v poli ležící upoutal moji pozornosť. Odebral jsem se na to místo, kdež k největšímu svému podivení jsem nalezl kus svoru kruhovitého tvaru, jehož průměr 1 dcm obnáší. Dlouho jsem se rozmýšlel mám-li kusu tomu jakousi cenu přikládati; maje však na zřeteli, že se v okolí daleko svor nevyskytuje, vzal jsem jej jakožto geolog. zvláštnost. Prohledávaje hromadu kamení z pole stranou vyházeného našel jsem mnoho střepů okrasy zdobených, přišel jsem na jiný mnohem větší kus svoru, který byl vrstvou bláta potažen. Bližším ohledáním jsem však k nemalé své radosti shledal, že jest to zlomek kamenného nástroje, uvnitř pěknou dírou opatřeného. K vůli lepšímu názoru přikládám nárys. Tolik pokládal jsem za svou povinnosť Vaší slovutnosti oznámiti, dokládaje prosbu k Vašnosti, by jste neračil sobě za težko pokládati mě uvědomiti co vlastně „Staré zámky“ jsou a jiná naleziště udati. Doufám, že budu brzy moci o jiných nálezech Vašnosti uvědomiti. Konečně mám ještě něco na srdci, totiž aby Jste sobě neráčil obtěžovati mě dáti písemné dovolení bych směl jeskyni Pekárnu ještě as dvakrát navštíviti. Vaší laskavosti se odporučuje, zustávám Vašnosti vždy oddaný Jan Knies Líšeň 31. 10. 1880 2. J. Knies K. Absolonovi, leden 1899 Velectěný Pane! Za dobrou Vaší vůli Vám vzdávám srdečný dík. Známe však velmi dobře pražské poměry a vím také odkud a jaký tam vítr vane - proto nehodlám se ucházeti o žádnou podporu Č. A. nikdy více. Jestliže zavítáte ještě jedou v tyto dny do Sloupa, neopomeňte mě navštíviti milerád Vám poskytnu svého staromládeneckého pohostinství a zároveň stanu se ovšem v době prázdna - (ve čtvrtek event. v neděli) dobrým Vaším průvodcem. Znám naše jeskyně všecky - lépe jako pytláci. Jsem Vám také tou radou ukázati faunu v rozsáhlých otevřených jeskyních jako ve Sloupě - více najdete ve slujích žlebu Punkvy a zajisté i cenějšího na některé zjevy jichž jsem si všiml Vás zvláště upozorním. Již dávno mě ta věc bavila, díval jsem se však na to vždy jako neodborník. Krásné vykopaniny dil. člověka i fauny z jeskyní Ostrovských Vám milerád ukáži. Milostivé Paní tetě p. Havelkové vyřiďte můj uctivý pozdrav. Jeskyně na které se mě ptala nalézají se na stráni i nyní lesem zarostlé pod pastviskem vesnice Suchdola, jiné to býti nemohou. Zároveň bych Vás prosil, kdyby Jste mi laskavě z pozůstalosti drahého Vašeho děda laskavě zapůjčil: Lotos 1852, 1857.

132

Potřebuji to ku svému pojednání, které chystám o jeskyních Ostrovských, k nimž chci přidati i přehled literatury. O laskavé sdělení kdy do krajiny naší zavítáte Vás [slovo nečitelné] psaní a velectěné rodině se poroučí Vám vždy oddaný J. Knies. Rogendorf (pošta Jedovnice) 14. 1. 1899.

Obr. 56. Část dopisu Jana Kniese adresovaného Karlu Absolonovi z 14. 1. 1899. Archiv Ústavu Anthropos MZM

133

3. J. Knies K. Absolonovi, červenec 1900 Milý příteli! Píši na honem, proto bez ladu a skladu. Průběh schůze byl zajímav: Kříž, Koudelka, Pětník, Dr. Langer, Audele, inženýr od Bartelmuse a já, správce Jedlička, chlapi z jeskyň Sedlák a Klusák. Šel jsem do Sloupa v sobotu na večer, zastavil u Brouška. Tohoto vyzval Kříž, aby udal podmínky za jakých by klubu přenechal jeskyni. U Sloupa potkal jsem Sedláka, který sdělil, že u Veselého je pouze Kříž [v dopise nadále označován symbolem „+“ pozn.] a jeho Koudelka. Chvíli jsem čekal u staveniště a tu vidím po silnici jeli brňáky. Za chvíli šel jsem za nimi. Společnost seděla u stolu a mluvila o mě. My o vlku atd. Tím mě přivítali. [následuje nákres „zasedání - všechno v parádě“]. Sezení počalo různými žerty pak následovala večeře. Pětník donesl dobrozdání Vaše, Proch. a moje, načež Kříž vyzýván p. Koudelkou aby přečetl protokol.....: Kříž čte protokol sepsaný při schůzi a návrhy naše se cekem shodovaly. Já k jednotlivým činil poznámky a tak utvořen protokol č. 1 o Krápníkové. Dr. Kříž; prosím p. Kniese, aby protokol podepsal. Já: Nepodepíšu; podal jsem také návrh a snad i jiní učinili totéž nač tedy protokol? Pětník: ano pánové máme zde také návrhy jiných pánů a vybereme z nich to nejvhodnější; Kříž (kaboní se): prosím, když p. Knies nechce podepsati ať podepíší ostatní. (Podepisuje Dr. Hovado z brněnských lázní). Dr. Kříž: a co vy mladí muži říkáte tomu? souhlasíte? Hromové: Souhlasíme! Klusák měl delší řeč kterou jsem na štěstí přetrhl neboť ač česky dobře umím jsem jí neporozuměl. Dr. Kříž: Prosím pana Koudelku ať přečte protokol o Starých skalách. Koudelka čte, já činím poznámky, Koud. pokračuje: Rozhodně se musí zameziti házení kamenů do propasti neboť když to měřil kdo už nevím - naházeného kamení 1 m 22 cm. (Kříž volá no no!) mečí nyní nevím již kolik. Tím nastane katastrofa: Holštýn, Jedovnice, Sloup vše vytopeno a mrtvo. Bude třeba objednati do naší krajiny novou faunu (pološeptem já, někteří se smějí). Teď spustím já: pane Dre jestli zamezíte házení kamení atd. pobude jeskyně své jediné atrakce a sk. duchové počali se Kříže spouštěti a přikyvovali mě - Za chvíli jsem je měl na své straně. Mezitím inženýr Bartelmuse jakož přátelsky se ke mě choval také Pětník i Aud. na moje návrhy přistupovali. Vykládám, než dole-li kámen roztříští se. Byl jste pane Kříž v propasti a nechal na sebe hoditi kámen? Kříž: To ne! Když viděl Kříž, že situace se mění počal couvati. Kříž: Prosím p. Koudelku aby opravil protokol v ten smysl, že se může házeti, ale sluhové musí kamení opět vynášeti nahoru. Já směju se tomu návrhu. Kříž (brunátní). Já: Viděli z toho návrhu pane Dr., že Jste jeskyni vlastnoručně nekopal neboť by jste podobného návrhu nedával. Kříž ohražuje se, že sám nemusí kopati a táže se co by chtěli za 2 vynešeného kamení (chlapi se hádají, já do toho pod 20 zlatých to ze spodu dělati nemohou). Když věc ukončena žádal opět o podpis, já opět odepřel, Koudelka podepsal a pak podpisovali duchové. Byla to [slovo nečitelné] jakou jsem dávno nezažil. Při těchto podpisech. Na konec přiloženy „protokoly“ k našim a ukončena schůze. O Vás se nezmínili ani slovem. Jen Pětník poukázal na oba Vaše návrhy. Zábava vázla a Dr. Kříž a Koudelka se poroučeli spát, my poseděli. Duchové zmizeli. Sotva odešli, vypukli jsme jeden po druhém ve smích a žert, hlavně inženýr od Bartelmuse se držel. Měl kdysi s Křížem v Přerově hádku a od těch dob se znali. Na druhý den prohlídka jeskyň. Kříž špacíruje před jeskyněmi. Koudelka s knihou v ruce čte. Pánové: tato chodba jmenuje se Nicová, je tak a tak dlouhá, široká etc. Já: myslím pánové abychom zkrátka přešli směr, který se chce upraviti, jinak bychom s tím nebyli hotovi. Činí se. Koudelka po chvíli svůj spis strká do kapsy. Prošlo se celé a ustanovilo: Krápníková 2 vchody. Osvětlení elektrické (silně jsem to propagoval), Staré skály upraví se cesty a zábradlí, upraví vchod nad propástkou. S úpravou se počne

134

asi za 14 dnů, na ni dohlížeti budu já, Jedlička a Dr. Langer. Do Sloupa jsem se s nimi nevrátil, se všemi rozloučil, pana Kříže, který tam nebyl pozdravoval a šel domu. Byl bych rád něco z Kříže vyznal a začal jsem o červech, které nacházím v dil. hlíně jeskyní, často velmi hluboce. Kříž pochvalně se o tom vyslovuje na konec dává korunu svému sluhovi ať jde do Šošůvky hledati jednu bílou šupinošku. Při tom podotýká: Pánové ta fauna jest velmi zajímava, hlavně drobní ráčci z propasti - škoda že to mám již vše zabaleno, ukázal bych Vám to. Večer se ukazoval jakés nové vydání jeskyň, kde patrně zařaděny budou: jeskyně mnou popsané, Křížovi dříve neznámé ze žlebu. Jako spisovatelé uvedou se Dr. Kříž a Koudelka. V noci spal jsem s inž. Bartelmuse (jméno nevím), smáli jsme se do 2 hodin v noci. Při mém loučení inženýr: Pane učiteli, vždyť můžete počkati a podepsati ještě protokol. Já na to, že na to maluju - smích rozhod. Koudelka spouštěl se do 2 komínu ve žlebě, byl v propasti, jeli od Ostrova jak nosiči a chtěli do zamřížovaného vchodu. Díky bohu, že jim na celou cestu pršelo. Byly zde však zajisté i za příčin faunistických neboť Kříž slíbil Brouškovému Kubovi odměnu za jakousi potvůrku z jeskyně. Galgoči umřel, má nového famuluse, který patrně není ještě tak ostřílený. Bočkovu díru znám z lit., ovšem jsou v okolí ještě jiné a souhlasil bych s kopáním po 1. srpnu. Jest k tomu však zapotřebí povolení. Učinil jste si tam nějakou známosť v tom směru? Na koho bychom se mohli obrátiti? Zprávu Szomb. znám je přiložena i plán jeskyně. Dodnes pokračuji v Balcarce, nálezy hlavně pokud se týče drobné fauny dil. znamenité, pišťuch jistě 400, lumíků 3000 atp. Teď natrhám ještě květiny, které v jeskyni rostou a měly vliv na tvoření vrstev alluviálních. Také zde všeliké ty potvůrky skákavé Vámi tak pěkně popisované. Mám také něco dilu. hlemýžďů - na koho se obrátiti do Prahy o určení? Kříž doufám že nebude nyní tak škoditi - předně nebude míti opět času, za druhé ztratil svoje obě ruce i kus mozku úmrtím Galgociho. Se srdečným pozdravem všem Váš oddaný přítel Knies Rogendorf 16. 7. 1900 4. J. Knies K. Absolonovi, duben 1903 Velectěný Pane! Dopis Váš ze dne 6/4 1903 mě nazastihl doma. Byl jsem požádán předsedou slovenské musealné společnosti farářem Andr. Kmetěm abych mu konservoval vykopaného mamuta. Z té příčiny dlel jsem celé svátky na Slovensku. Fotografii, když po ní tak „toužíte“ Vám zašlu, myslím však, že věc tak nespěchá. Jest u nás všude plno sněhu a tu se mi opět na cestu nechce. Měl jsem toho dosti z Uher. Kdyby jste jí ale brzy nutně potřeboval oznamte mi lístkem. Starší fotografie žádné nemám nedal jsem se vůbec nikdy fotografovati jen jako abiturient pro tableaux. Seznam svých prací uveřejnil jsem v posledním čísle Časopisu zemského muzea. Feuilletony starší nemám. Částečně je můžete sehnati s polemiky jíž jsem měl s Dr. Křížem. Bude Vám známo, že zabývám se vlastně čtvrtohorami nejsem tedy speleologem. Toliko tu onde dotekl jsem se věci a z prací mých seznáte, že nesouhlasím ve všem s náhledy Dr. Kříže. Kdybych měl čas a chuť napsal bych na Kříže (Průvodce) kritiku v níž bych vše uvedl. Měl on veliké zásluhy hlavně pokud se prohlubování šachet týče. Pokud se však původu zvířeny týče tvořil namnoze špatné úsudky. Hlavní chybou jest, že vrstvy v nichž nic nenalez nazývá arvické a z toho soudí, že u nás tehdy zvířena nebyla. Vždyť sám uznáte, že ve štěrcích se ani kosti naleznouti nemohou. O tom jak se náplava do svahových jeskyň dostala nejkrásnější jsou příklady z jeskyně pod Hradem (Ol. časop.). Zde také nejpěknější horniny snadno přístupné.

135

Zvířenu čtvrtohorní bylo by dlužno rozšířiti. Uvedl jsem již mnoho ptáků (Balcarova skála), ale není to ještě vše. Kosti ty nejsou dosud vesměs určeny, zbývá ještě mnoho, vždyť jich jest na 20.000. Nejlepší znatel jich jest Václ. Čapek v Oslavanech, který má veškeré mé zásoby ptačích kůstek z diluvia. Mohl byste mu dopsati, aby určil přesný seznam jejich, byl bych sám rád bych to měl v pořádku. Pracuji ještě stále v drobné zvířeně z Blacarky. Mám však také nálezy od jinud z některých jeskyň Suchého žlebu a Syrového žlebu dosud neuveřejněné. Vůbec bylo by záhodno abychom o celé věci ještě důkladně projednali. Mám své dlouholeté zkušenosti neboť jsem téměř půl svého věku ve zdejší krajině strávil. Víte také, že mě bylo nabídnuto o mor. krasu psáti proto jsem sbíral látku jíž mám velice mnoho pohromadě. Tehda odmítl jsem jelikož jsem myslel, že na popis jest povolanější geolog Procházka. Myslím také aby jste s vydáním nespěchal, zatím „Průvodce“ vyplnil mezeru a velikolepé dílo, které chystáte nenašlo by dostatek odběratelů - vždyť jsme národ malý! Také by nebylo dobře pouze starší zprávy opisovati. Musí zde býti něco nového všech oborech zeměvědných. N. př. květena zajímavá dosud málo známa, zvířena téměř nic až na zajíce a některého toho dravce a přec máme zde rázovité týpy. Sám jsem před 4 roky chytil mloka [slovo nečitelné] bohužel že jedinkráte a to jsem neměl naň lihu. Také jeskyně Šošuvské hojně rozmnoženo faunu dil. hlavně ptáky. Chytám pilně do pasti, však nemohu nic zvláštního přidati: 2 druhy hrabošů, 2 rýsky nic více mimo obyčejnou havěť. Budete se snad na mě hněvati, že Vám toho tolik radím, ale odpustíte mi zajisté, že se na vše dívám „svými okuláry“. Také by bylo dobře některé vyobrazení vypustiti. Nač to na př. škrabati se s loďkou po strání jakési skály? Nebylo by lépe poříditi na místo toho n. př. krásně provedenu úplnou lebku ve větším rozměru medvěda jeskynního? Nebo úplný postup práce erose atd. při tvoření jeskyň? Jak krásně se to dá našimi jeskyněmi poznati. Divil jsem se Dr. Křížovi, že to neučinil. Zdraví srdečně Vás a trpělivosti ku práci přeje Vám J. Knies Rogendorf 20. 4. 1903. 5. J. Knies K. Absolonovi, únor 1908 Velectěný pane doktore! Dárce Rudických zkamenělin p. Dr. Hornov již dávno přislíbil mi z jeho sbírky veškeré dublety pro museum mor. krasu ve Sloupě - oznámil jsem to slavnému kuratoriu a to sdělilo mi pod č. 1681 ze dne 1. 12. 1906 že duplikáty ony obdržím, jakmile serie spořádána bude p. Dr. Jahnem. Jelikož nyní je vše v pořádku a p. Dr. Jahn poukázal mě na Vás prosím Vás, aby jste duplikáty ony z Rudické kolekce Hornofovy vybral a nevyplaceně na moji adresu zaslal anebo mi oznámil, kdy se třídění to díti bude, abych mohl do Brna zajeti a duplikáty ihned sebou vzíti. Také Vás prosím, aby jste upozornil p. profesora Rzehaka, by mi vrátil při jednom onu desku se zkamenělinami lit. vápence, kterou převzal od p. Dr. Jahna. Sděluji Vám také, jak jsem potkal s „naším“ badatelem p. Dr. Baborem. Po dlouhé tahanici mi nic neurčil, lebku vzácnou neolitce rázu Neandertalského odeslal roztříštěnou na kousky. Nezapomenu příležitostně o této činnosti jeho se zmíniti. Ještě mám něco na srdci. Je Vám známo, že byl uprázdněn Sloup, který po právu náleží mě. Byl jsem vyzván ze dvou určitých stran, abych učinil oznámení na Vás, že jste se do obsazování toho míchal sl. kuratoriu. Neučinil jsem tak jelikož jednání podobné jest pod mou ctí. Nevěřím také, že to pravda, neboť nejde mi na mysl, aby seriosní

136

badatel, který na jednom poli se mnou táhne brázdu tak chlapecky si počínal. Nevím co na tom pravdy. Aby ale se mezi námi vyjasnilo, prosím Vás o laskavé sdělení že fama ta je lživá. Srdečně Vás pozdravuji Váš J. Knies Rogendorf p. Jedovnice 25. 2. 1908. 6. J. F. Babor J. Kniesovi, únor 1906 Velectěný Pane! Díky za separát i dopis! Předměty mladečské má prý coll. Absolon ofotografovány. To mi naprosto stačí. Ostatně nejsem archeolog. S největší ochotou Vám provedu monturu neolith. skrčka: pošlete jej co nejdříve, neboť doufám, že se hodí také k srovnávacím studiím. Vždy Vám v oboru anthropologickém milerád chci asistovati, rovněž i v určování konchylií, zač bych velice prosil. Maškovu publikaci znám. Místo dětské lebky mu ukazovali liščí! Jinak není tuším, námitek proti Vašemu nálezu - ostatně dnes už při moudrém posuzování stačí i znaky morfologické k průkazu stáří diluviálního. Z Vašeho materiálu se mi podařilo skoro celé dětské frontale sestaviti, ale dlouhé kosti patří velikou většinou člověku dospělému, jak uvidíte. Jakožto archeolog a paleontolog činný v zemi předvěkými poklady tak požehnané jako je Morava, víte nejlépe sám, jakou důležitost má přesný důkaz o zjištěném nálezu lidských kostí diluviálních, a proto Vás prosím, byste mi laskavě ochotně zopakoval i za účelem publikace v stratigrafickém ocenění zbytků jež budu osteologicky popisovati - všechna data o nálezu kostí člověku příslušných z Balcarovy skály. Vaše důkladné poznámky k zásilce, kterou jsem od Vás obdržel, doplňují i objasňují Vaše sdělení uveřejněná 1900, ale prosím o bližší data na vysvětlenou zdánlivých nesouhlasností Vašeho sdělení v novinách a Vašich dopisů Obermaierovi ze dne 23. 9. 1902 a 23. 3. 1905. Patrně je maxilla mě zaslaná slepena z více fragmentů. Jakkoli je při diluviálním člověku největší geologické a sběratelské publikační opatrnosti nutně zapotřebí, zdá se, že v tomto bodě zůstává v platnosti staré přísloví: všeho moc škodí! Zároveň prosím, abyste mi vedle této informace laskavě zaslal také sebemenší kousek sobích kostí zdánlivě stejně recentního vzezření k osobnímu srovnání. Tato Vaše poznámka je nad míru zajímava i důležitá: zabývám se také symptomy fossilisace (staří i novější badatelé hledí jen k poměru hmoty organické a anorganické, Carnot našel v poměru fluoru ke kyselině fosforečné výbornou pomůcku k posouzení geologického stáří fossilních kostí i v srovnání s recentními) a to mi bude k seznání habitu velevýznamným poučením. Opakuji Vám vřelou nabídku svých přátelských služeb dle všech svých sil a těše se na brzkou zprávu od Vaší nové zásilky trvám se srdečným pozdravem Váš oddaný Dr. J. F. Babor P.S. Přejete-li si, pošlu Vám příležitostně rozloženou úplnou lidskou kostru k srovnání, ale doufám, že mi vzdor tomu neodepřete, abych mohl Vaše nálezy sbírky anthropologicky cenné studovati. Slibuji si mnoho dobrého úspěchu z naší společné práce. B. V Praze 2. 2. 1906.

137

7. V. Čapek J. Kniesovi, prosinec 1899 Milý kamaráde! Doufám, že již máš vše „v pořádku“ či jsi posud sám? Nepsal jsem Ti úmyslně, až se zase náležitě usadíš. Nyní představ si mne jako gratulanta ve vší slávě, - - ale odbudu to raději zkrátka: přeji Ti z celého srdce, abys byl provždy šťasten! Je to věc veliká, skoro - nemožná. Tvé paní přeji, aby našla prozatím druhý domov v té malé vísce a aby se smířila s těmi kostmi atd.! Zvykne si, jak doufám, a bude Ti podporou vítanou při úpravě sbírek, čehož je v tom chaosu v skutku potřeba. Teď si budeš moci dříve někoho na kousek husy pozvati - - Nu, dosti o tom! Ostatní vše, tj. naše zájmy a práce se tím vším nezmění, jak doufám. Budeš více seděti doma a pracovati s materiálem nahromaděným. U nás vše při starém. Já nyní právě uspořádal své „světské“ záležitosti, totiž prodal jsem za 200 zl. vajec kukaččích do Švédska a Anglie, zaplatil všechny dluhy, takže jsem zbaven všech starostí. Nyní si přeji jen jedno: pevné zdraví, zdraví. Posud se klepu dosti, trochu pracuji, lovím a čtu. Nyní sháním trochu literaturu všelikou, též osteologickou etc. Na rysa a kočku u Zieglera bylo již pozdě! Zahrabal jsem pro Tebe hermelína do země. Budu psáti někomu na sever stran ptáků; neměl bych Ti také lumíka obstarati? Ostatně nevím ničeho. Kunu nebo lišku nepotřebuješ? Na zdar! Tvůj V. Č., tentokráte „s celou rodinou“. Oslavany 12. 12. 1899 8. V. Čapek J. Kniesovi, pravděpodobně 1910 Milý kamaráde! Právě jsem se chystal Ti psáti, když došel Tvůj letáček. Dobře jsi udělal! Je divno, jak „Lid. Nov.“ si často stranicky počínají. Je na čase, aby se o Absolónových „pracích“ řekla bez obalu pravda. To jádro skutečných zásluh je u něho obaleno tak tlustým povlakem humbuku a dryáčnické reklamy, že se tím česká práce jen zostudí tomu cizinci, jenž nahlédl také do zákulisí. Je jisto, že za ty peníze se mohlo učinit mnohem více, a objevit tu neb onu novou díru není tam žádným obrovským činem! Co se týče kritiky jeho „Krasu“ měl jsi být opatrnější. Nyní on si dá pozor, abys ho nemohl lapit, a to, co vyšlo, měl jsi probrat zevrubněji, když jsi se už do něho dal. Ostatně věc jistě není ještě ukončena. A nyní dále! S věcmi Jar. Mašky jsem skoro hotov. Dostal a koupil jsem leccos nového materiálu (2 orly, krkavce, supa, sev. racky atd.) a jsem zároveň v jednání o nové věci. Tak budu moci určování vzíti důkladněji do rukou. Od 30.5. do 4.6. bude mezinr. Ornith. Kongres v Berlíně, jehož se zúčastním. Přihlásil jsem 2 referáty: O ptač. kostech z moravského diluvia a o vejcích kukaččích. Měli bys nějakou radu pro mne co se cesty týče? V Drážďanech se chci napřed zastavit. Teď ale mi učiň něco k vůli a to, co možno, hned: Shledej sem tam ze Tvé knihovny něco, co by se mi hodilo pro první referát a půjč mi to! Nezapomeň na Nehr.“Tundr. u. Steppen“. Přečtu a opíšu si něco pak hned vrátím. Tedy: hned. Neodlož! Ty máš cestu do Bel. a Francie, ale myslím, že přece se o prázdninách trochu doma potouláme. Stále mne vábí Palava, zdali by se tam nenašly jeskyňky nebo trhliny s nánosem. Bylo by záhodno i jinde vápencové lomy za tím účelem prohlídnout. Jinak žiji stejně. Tah ptactva a kosti - to je má práce vedle školy. Inspekci mám dobře odbytou, jsem tedy volnější. Zdraví tak tak. V rodině vše při starém. Jak u Vás? Doufám, že vše zdrávo? (K dru. Křížovi se podívám některý čtvrtek nebo neděli.) Všem doma srdečný pozdrav Tvůj V. Čapek

138

9. V. Čapek J. Kniesovi, prosinec 1910 Milý kamaráde! Zase jsem se jednou odhodlal ke korespondování, proto předně Tobě delší zpověď. Jedním slovem: mnoho práce, málo peněz, mnoho starostí, nemnoho zdraví. Lojsi je ve 3. roč. v Litomyšli; Božena na prům. škole „Vesny“ v Brně - každá stojí si 1000 K ročně. Prasknou na to jejich peníze i moje služba. V nynější drahotě je to situace mizerná. Lituji toho též proto, že si nemohu opatřit odborné literatury atd. Se zdravím se jen tak klepu. Nyní stále dodělávám věci řed. Mašky. Ze Šipky definitivně je určeno 33 druhů. S Čert. Dírou nejsem ještě hotov, tam bude asi 80 druhů. Nejsem hotov proto, že vše ještě jednou srovnávám s novým bohatým recent. materiálem, který jsem letos získal. Budu mít brzo všechny evrop. druhy, mnohé v duplikátech. Mnoho mi daroval Reiser, kustos mus. v Sarajevě, mnoho jsem koupil z Hamburku, něco v Bukurešti. 1911 seženu ještě ten zbytek. S takovým materiálem se jinak pracuje - zde přestávají domysly a hádání. Těším se již, že se pustím do našich věcí z „Krasu“, neboť poskytnou jistě mnoho zajímavého. Do 14 dnů jsem snad hotov s Mašk. věcmi. Ty do letní saisony budeš mít doplňky pro své museum všecky. Shledej vše, co máš ptačího a pošli; aby se to odbylo při jedné práci. Duplikáty bys mohl snad prodati nebo vyměnit za něco jiného. Ohlédnu se v Německu atd., kde by se to mohlo provést. Co se týče Krasu, nesmíme kopání pokládat za ukončené. Já po případě sám o prázd. několik dní bych s Tebou kopal a nějaké peníze do toho dal. Ovšem s dělníky. Hleď si sem tam udržet volné pole pro kopání, ať s obcemi, panstvím nebo s Brněn. sekcí - čert je vezmi! Již mnoho plánů životních dělat nemůžeme, ale co jsme počali, musíme slušně i provést a vytrvat! Mám sto chutí ještě jednou na „Průchodice“ Lumírovské; snad to přešlo v majetek obce. Bylo by škoda, aby nám do toho vlezl někdo jiný. Ty by se měly vyprázdnit jako to udělal Maška na Kotouči. Na příští prázdniny tedy nějakou takovou kopačku asi na týden vezmu do plánu. - Zaslané ssavčí kůstky jsem ještě zevrubněji neprohlížel, nebylo kdy. Ale pamatuj na mne s duplikáty, rád bych měl ve své malé sbírečce vše zastoupeno. Máš-li něco i z jiných věcí zbytečného (nerosty, horniny, petrefakta etc.), reservuj nebo pošli mi něco pro školu i pro mne. „Pro školu“ myslím k použití - ale ze zásady škole nedám ničeho. Nezasluhuje toho ten náš bodrý národ! Z frčka (z cihelny Dukovanské) se našly zbytky z 5 exemplářů doposud, ale vždy to dostanu velmi porouchané a neúplné. Kromě toho jsou tam ještě 2 hlodavci (sysel, křeček?), kůň, níže mamutí stolička. - Poblíž je bohatá nová stanice neolitická. Nory diluv. jsou též v cihelně Řeznovické, ale posud nic v nich. Musíš se sem na to podívat; cihelnám atd. musíme víc pozornosti věnovat. Bylo by záhodno, abychom se v Brně sešli, jak jsi navrhl. Musím tam bez toho kvůli Božce. Navrhni tedy některý čtvrtek v lednu. - Plšky lískové najdu každý rok. Choval jsem v zajetí rodinu asi rok. Máš pravdu, že o našich zvířatech ještě toho málo víme. - Břouškovi přeji všeho zdaru. Musí se ve Sloupě něco dělati, aby nepozbyl pro turisty svého významu - jmenovitě vůči reklamistům brněnským. J. Halla, ř. učitel v Heřmanicích u Rouchovan, má vycpané překrásné sovy sněžné. Byla by to pěkná a potřebná ozdoba pro museum. Jsou sice drahé, ale Tobě by ji prodal za nejnižší možnou cenu. Kup jednu! Nebudeš litovat. S Teličkou jsem bydlel ve Slávii při zemské konferenci, dobře jsme se bavili. Donesl mi několik kůstek ptačích ze svých nálezů. - Zde se bude šířit uhelný závod na „Kukle“ a od 1. října 1911 se jezdí dráhou až do Oslavan. Přece něco! Jinak tu vše při starém. Ostatní si povíme ústně! K novému roku všem Vám přejeme všeho dobrého a předně zdraví, zdravíčka! Tvůj V. Čapek Oslavany 29. 12. 1910.

139

10. V. Čapek J. Kniesovi, 1913 Milý kamaráde! Stále se strojím ke psaní - a stále den ke dni odkládám. Napřed něco z mého výletu. Dne 28.5. jsem přijel do Drážďan. Druhý den prohlídka zool. a bot. zahrady, Zwingen. k večeru do Berlína. Pak byly stále schůze až do 4.6. v poledne. Sešlo se nás přes 200, Němci, Angličani, Amer., Franc. 2, Ital. 2, Rak-Uhr 10, Rusko 6, Švéd. 2, Dán. 2, Nor. 1, Bulh. 1, Holl. 5, Belg. 2, Austr. 1, Asie 2. Kromě přednášek byl zábavný výlet parníkem po jezerech Havolských, prohl. museí a zool. zahr., divadlo s kinemat. výjevy ze života ptačího etc. Trojí hostina byla zdarma k poctě kongresu. Přednášek bylo mnoho, něm. a angl. Já jsem mluvil o kukačkách, měl jsem sebou sbírečku vybraných 90 kuk. vajec, jež budila u všech interes. Druhá přednáška o kostech diluv. byla v úzkém kroužku, neboť jsme byli rozdělení v sekce dle oborů. Celkem pracuje se o diluv. fauně v Něm. málo, o ptácích ještě méně. Hlavně se o věc zajímal prof. dr. A. Mertens, ředitel musea v Magdeburku, pastor Kleinschmidt (výborný moderní systematik) a W. Blasins, ředitel musea v Brunšviku. Dále jsem zvěděl, že pracuje v tom také Dr. Lampel a Dr. Würt v Halle. Nad bohatstvím drobné fauny byli udiveni všichni zasvěcení. Slíbil jsem, že se u Tebe přimluvím o malý dárek mikrofauny museu v Magdeburce. Můžeš-li, tedy vyhov tomu slibu pod adresou „Prof. Dr. A. Mertens, Director des Museums für Natur - u. Heimatkunde in Magdeburg.“ Musíme zůstati ve styku s těmi, kdož nám nějak mohou prospět. V Magdeb. mají prý lebku nosorožce s udáním „Mähren“!. Ztěžoval si, že „Pravěk“ nepřináší resumé článků po Německu. Seznámil jsem se s mnohými znamenitými lidmi, což nám bude ku prospěchu. Nyní mám tolik roboty, že ani věci Maškovy nemohu hned dokončit. Stane se až počátkem prázdnin, hned na to vezmu nálezy naše. Jak je s cestou do Francie? Kdy? Rád bych se podíval na uč. sjezd do Krakova, neboť je s tím spojen výlet do Věličky, přibral bych snad Ojców. Ale nevím, bude-li mi to finančně možno. Ale po Moravě se trochu rozhodně ohlídnu, snad i Palavu bych prošel. Stále doufám, že ve vápencích najdeme trhliny ap. s výplní. Chci se s rodinou též podívati do jeskyní - až budeš doma. Nejmenší ještě jeskyní neviděla. Četl jsem, že Absolon zajistil kopání v pansk. jeskyních pouze klubu brněnskému? - Ostatně u nás nic nového; zemřel náhle nejmladší syn insp. Schütze. Pozdrav Vám všem! Tvůj V. Čapek. 11. V. Čapek J. Kniesovi, srpen 1913 Milý kamaráde! Trochu jsem se vykýchal, mám pokoj, proto maličko píšu. Tak tedy: 1. Byl jsem ještě jednou na Palavě kvůli známé věci. Co se dalo, jsem vyloupil. Medvěd, lev, vlk, kočka, tur. Škoda, že jsem nebral též porouchané dlouhé koti. Dále jsem prolezl Palavu skoro celou nad Hor. Věstonicemi jsem našel antinu snad sekundárně uloženou a v ní sněhuli, pišťucha, lumíka - dosti často, tedy věc důležitá. 2. Před tím jsem byl den na Strán. skále; tam nyní ve známé stěně pracovati dále nelze. Ale je tam potvůrka mně docela neznámá (lemur a humerus) - velikosti asi sysla, ale něco zcela jiného. 3. Na sjezdu jsem byl. Z Čech přijel jen jakýsi Dr. Macháček z Plzně. Bratr p. Stocký prý naváděl nechoditi na Moravu. A tak byl sjezd celkem slabý, když i páni Moravané ze samé malichernosti se nezúčastňují. Po schůzi: Velehrad a výlet na Děvín, jenž se krásně vydařil, odbočka na Carnuntum a přes Vídeň domů. 4. Odtud jsem se vrátil o 10 h, jsem vyčerpán jak turecká státní pokladna, proto civím doma nebo jdu na koroptve.

140

5. Zpráva o nálezech u Holštýna je zajímavá. Ovšem, je-li to mladé, má to cenu jen kvůli srovnání. Ale přece bych to rád viděl. Proto bych se po 1.9. přijel podívat a ústně bychom si pověděli o věcech, kterých jsem se v dopise jen stručně dotkl. Piš tedy, co nového a jaký Ty máš návrh. Na nějaké větší kopání nepomýšlím, ale v usazenině s ptačími zbytky bych se trochu povrtal. Po 1. září jsem úplně k dispozici. Píše mi též p. rada Katol. Neslezem se tam? Pozdrav na všecky! Tvůj V. Čapek Oslavany 24. 8. 1913. 12. V. Čapek J. Kniesovi, červenec 1914 Milý kamaráde! 1) Té cesty (ani do Budap.) se nemohu zúčastnit, nemaje peněz. Program je dobrý a podnik celkem laciný. - V Budapešti je dr. Lambrecht s jejich ornit. centrálou v Budíně, tedy celkem trochu z ruky. Ale lépe snad bude, když zajdeš do geolog. stat. musea, vyhledáš Dra. Kormoše nebo Kabiče a podíváš se na jejich uherské nálezy diluviální. Mají též srovnávací material. Po případě řekni dru Kormošovi, že co z jeho věcí u sebe mám, o prázdninách dodělám. - Do Sarajeva Reiserovi píšu; je vládním radou! Řekni mu, že často vděčně vzpomínám na různé ptáky, které mi na kosti poslal. Tak jen všeho cestou využitkuj! Škoda, že nemohu s Tebou. Kromě toho mám hned zápis a sáhodlouhé jednání a žádání z pobočky, jako každoročně. Já zatím se doma ohlédnu po něčem, i na Stránskou skálu zajdu. 2) V pondělí a úterý tento týd. dělala Anynka zkoušku v Brně, je přijata. Byla to opět křížová cesta - ale celý sbor ústavu mně byl ku pomoci. Zkouška byla opravdu těžká v mnohém ohledu a děvče k tomu nemocné. Jedna velká starost s krku. Teď budu mít více spád do Brna, a na pensi snad tam odejdu docela. 3) V Praze na sjezdu jsem byl a promluvil jsem ve 4. sekci o nálezech z cihelny dukovanské. Tím jsem jediný v sekci geologicko palaeontologické zastupoval Moravu, neboť řed. Maška ochuravěl. Po přednášce vyslovil Dr. Purkyně uspokojení, že byla Mor. zastoupena. Sjezd mne dosti uspokojil. Seznal jsem mnohé šikovné lidi, ale tou vědou jsem ohromen nebyl. Viděl jsem, že těm pánům úplně stačíme. Zúčastnil jsem se též geol. vycházky do údolí Motolského a Šáreckého, při kteréž byl i Purkyně a Srb Cvijić. Byl jsem ve své sekci 4. stále tak upoután, že jsem nemohl vyslechnouti leckteré přednášky jiné, kde jsem se chtěl trošku debaty zúčastnit. Dr. Woldřich mluvil o 2 stol. Machairoda ze Strán. skály, jakožto o nové odrůdě. Se zpracováním ostat. mater. nespěchá. Žádal jsem ho, aby publikoval co má, načež tvrdil, že jeskyni tu úplně vykořistil! Nechal jsem ho zatím při tom. Pravil, že má tam někde sestru, a že ví, že se tam posud kosti nácházejí, neboť jeskyněk je více. Vyslovil se, že by i část materiálu někomu ke zpracování postoupil. Ale vše má zapakované, ničeho jsem neviděl. Sháněl jsem se pro různém srovnávacím materiálu v technice, univer. a museu, ale nenašel jsem, co mne zajímalo. Všude byli velmi ochotni. V museu mne provedl se vší ochotou p. Kafka, kterého jsem seznal jako žoviálního pantátu - a divím se, kde se mu nabralo tolik nepřátel. Snad je to nedorozumění pouhé, a jemu se děla a děje křivda. Pro dra. Babora jsem vzal několik plžů ze Str. skály. Určoval to ještě v noci a oznamoval mi celý nadšený, že jsou v tom netušené a vzácné věci, u nás dosud neznámé. Na tom mi mnoho záleželo, neboť jsem doufal, že i fauna mollusků potvrdí neobyčejnost oné fauny. Opět o důvod více, abychom si toho hleděli. 4) Doufám, že výletem na jih nebudeš docela vyčerpán, a že se přec po Moravě trochu ohlídnem. Arch. klub má schůzi v Holešově v 1. polov. srpna, se zájezdem na Děvín. (Všimni si z lodi u Děvína: hradisko se od pobřežních skal sklání na východ a sv. a je hezky velké.)

141

5) U nás jinak vše při starém. Jen zdraví a peníze, a pak by vše bylo snesitelno. Přeji i Vám všem totéž v hojné míře a těším se na shledanou! Pozdravuj známé na cestách! Pozdrav ode všech našich! Tvůj V.Č. 13. V. Čapek J. Kniesovi, 1914 Milý kamaráde! Je to již věčnost, co jsme si nepsali. Posledně jsi psal z Dalmácie. Co vše se od té doby strhlo! Aby do toho všeho hrom uhodil! A předně do těch, co tu válku způsobili! Co jsem se natěšil na prázdniny atd - a teď! Darmo mluvit! Byli jsme uvázáni jak otroci, na všech stranách bída kouká a nemoci. Něco hrozného lidstvo prodělává, že jsi nejsme ani dosahu těch věcí vědomi! Silent leges, silent musea! Vše v troskách, celá kultura vědy umění. Všude jen krev, pustošení, holé barbarství! A konce nevidět, litice války nemá dosud dost a půjde svou zhoubnou cestou dále! Kam až? O Loisi nevím od vypuknutí války ničeho! Anynka je v ústavě v Brně, Božena doma. Drahotu snášíme zde hroznou, a může být ještě hůř. Zdraví nás všech je tak - tak - papírové. A při tom, člověče, pracuj, obětuj se, buď ideálním! Dělám co mohu - ale je to vše trpká ironie! Skoro násilím musím se do práce z „našich“ oborů, abych na hroznou skutečnost trochu zapomněl. Ale darmo o tom mluvit! V prázdninách jsem po 4 dni byl na Str. skále, pak ještě 3-4 čtvrtky. Vrtal jsem se tam, a hlavně v malé jeskyňce na horním stupni. Jsou to vlastně poslední výběžky a komíny odstřílené jeskyňky, naplněné částečně náplavou. Drobotiny v tom bylo dosti, ale trochu je to pomíšené snad hrabáním králíků. Byl v tom lumík, pišťucha - a frček!! Zastoupen je asi 4 kůstkami. Vykořistil jsem to dokonale. Stejně jakousi trhlinu poblíž s nečetnými nálezy. Celkem je Strán. Sk. Velmi složitá a materiál paleontologický od praeglaciálu až do dob recentních. Je potřeba přesně lišiti. Zmínil sem se ti, že dr. Babor byl jedním plžem ze Str. sk. celý nadšen? I nově jsem plžů hezky nasbíral, ale po [slovo nečitelné] již ani památky. Z ptactva je opět něco nového. Pan správce je narukován a v lomech se vůbec nepracuje! Krom toho jsem trochu po okolí oslavanském chodil a zjišťoval poněkud terasy říční. Též jsem doplňoval osteologický materiál. Válka zavinila, že jsem odjinud nedostal ničeho. Se školou mám přes hlavu práce. Tři učitelé jsou na vojně, 4., 5. a 6. tř. učíme polodenně. Já mám dopl. kluky a odpol. děvčata 6. tř. - a materiál nesmírně hloupý, netečný, jak ještě nikdy. Sám Bůh ví, co ti lidé dříve dělali! Dílem si myslím: Čert tě vezmi, pitomý pronárode! - ale pak mi to nedá a cepuji to namáhavě, jakoby na té sebránce závisela moje spása. Jak rád už bych tou kantořinou nevděčnou uhodil - a jakživ bych se nehlásil, že jsem byl učitelem! Ale pochybuji, že se při svém „zdraví“ pense dočkám! I s tou naší „úpravou“ to vypadá skvostně! A ty člověče, jen pracuj, dávej, obětuj - ale žádný neřekne: z čeho! Jak to přečkáme, vědí bohové! Kdybych tu měl nějakou jeskyni, hrabal bych v ní a o celý svět bych se nestaral - protože za to nestojí. Mluvil jsem v Brně s Tvým kolegou (snad Ti o tom řekl). Slyšel jsem, že jsi též v „růžové“ náladě. Ano, vlivně si s námi osud a zloba zahrává, a šťasten, kdo o tom všem ničeho neví. I nám by bylo lépe novin nečíst! Ale všude se to člověku vnucuje, není vyhnutí! A kdyby alespoň byla naděje, že po válce bude lépe! Ale to je silně pochybno! Tím si zatím hlavy lámat nebudem! Opakuji si pro sebe: Nový diluviální pták je pro mne zajímavější, než všechny noviny týdne! Pozdravuji Vás všechny! Nesejdem se některou neděli v Brně? Ze čtvrtků mám jen 20 t.m. volno. Na zdar „našim“! Tvůj V. Čapek

142

14. V. Čapek J. Kniesovi, červenec 1916 Milý kamaráde! Uplynula hodně dlouhá doba, co nemáme o sobě zpráv. Dovídám se neurčitě, žes koupil domek v Lískovci. Je tomu tak? Za nynějších hrozných poměrů aby měl člověk nervy z drátů, aby vše unesl. Ale učitel - železné nervy! My v rodině máme skoro hlad, který se zahání nějakým výrobkem ze špatné mouky, z toho i nedostatečně. Chodím často sláb jak moucha. Aby do té drahoty již hrom uhodil! Ovšem míním do těch, kdo ji zavinili. Kdyby bylo možno (a jsem opravdu vážně nemocen, jen že teď takové nemoci neplatí!), šel bych hned do pense a usadil bych se někde v Brně, aby mohla Anynka klidněji dostudovati. Má odbyty 2 ročníky. Zeptám se na to. Ale na druhé straně budu nepochybně muset ještě k vojsku, je mně 54 1et a válečná povinnost se natáhne nepochybně do 60! Jak možno při všech těch poměrech ještě pomýšlet na něco jiného?! A přec nutím se všemožně, jen abych na jiné myšlenky přišel. Jaro jsem strávil opět ptactvem, hlavně jsem navštěvoval rybníky Náměštské. Byl jsem tam 15krát. Stále tam něco zajímavého. - Nyní je čas na něco jiného. Musím dát do pořádku celou sbírku vajec kukaččích a dokončit určování kostí. Pak ti zašlu vše, co jest ještě Tvého u mne. Musím to vše konečně dodělat, je nejvyšší čas! Věci řed. Mašky budu též přehlížet ještě jedenkrát, neboť jsem silně rozmnožil recentní srovnávací materiál. Byly to události: Maška, Kříž! Obě sbírky se teď sejdou, když se nemohli sejít oni dva sami. Co se týče prázdnin, rád bych vykonal alespoň dva výlety: 1) rybníky mezi Žďárem a Velkou Meziříčí, 2) Palavu. Nevím, zda se toto skromné přání uskuteční. Jsem také mnoho zapřažen do prací v obci při růz. komisích. Čemu nyní všemu škola slouží, je přímo - obdivuhodné! Piš také brzo co a jak je u Vás. Snad bychom se mohli také sejíti, třeba alespoň v Brně? Pozdravuje Vás všecky Váš V. Čapek Oslavany 18.7.1916 15. V. Čapek J. Kniesovi, prosinec 1920 Milý Kamaráde! Kolikrát jsem se už strojil, že Ti budu psat, ale stále robím něco jiného a k psaní nedochází. Dnes konečně píšu 6 dopisů, tedy jeden i Tobě. Vyřizoval mi kdosi, že se do Oslavan hodláš podívat - také nic! A tak čas běží, jako bychom kdysi spolu nebyli běhali Moravou křížom krážom. Člověče, co děláš a jak se máš v novém hnízdě? Že jsi cosi spravoval, to vím - více nic. Stručně něco o sobě! Na jaře jsem zpět chodil ven kvůli tahu ptactva - času na to bylo dost! Při tom jsem (sám) podnikl některé tůry větší, totiž: A) Dne 10. 5. k výtoku Punkvy, žlebem do Sloupu (vlastně jen do hotelu), Ostrov, Vintoky, žlebem k Macoše, Vilímovice, Jedovnice. Druhý den oba rybníky, propadání, Křtiny, Ochoz, Pekárna, Hády, Brno, večer vlakem do Oslavan. V jeskyni žádné jsem nebyl, jen po ptácích koukal. B) Dne 19.5. Vlárkou do Nezbenic za Uh. Brodem, pěšky do Lopeníka. 20.5. přešel celý Lopeník a Javořinu, došel do velké. 21.5. poštou do Veselí, vlakem na Holíč do N. vsi pod Hodonínem, pěšky podél Moravy do Lanžhota, vlakem do Břeclavi. 22.5. přes Poštornou na rybníky, vlakem domů. C) Dne 26. a 27. 5. zevrubně rybníky Náměstské. D) Dne 15. 6. Tišnovkou do N. města, pěšky do Frišavy. 26.5. na Devět skal, Žák. horu, do Čech na Darsko (veliký rybník), do Žďáru. 17.5. rybníky všecky u Veselí, Bohdalova k Radostínu. 18.6. (pro liják) poštou do Meziříče a domů. E) 31.7. vlakem do Meziříče, pěšky Netín, Radostín. 1.8. Bory, Sklenné, Bobrůvka, Bobrová, Moravec. 2.8. Křižanov, Ronov, Osová, Byteš. 3.8. přes zastávku domů pěšky.

143

Vidíš tedy: pedály ještě v pořádku, ale kašlu jak starý střep a nevím, jak dlouho mi ten měch stačí. Ostatně sedím doma, rovnám své věci, píšu, shledám, co kde mám roztroušeno. Rád bych napsal „Obratlovce moravské“ a asi 2-3 menší věci; nevím, stačím-li s časem. Ale teď něco publikovati - toť věc zhola nemožná! A ostatně celá naše veřejnost nemá pro vědeckou práci smyslu, neboť z toho se nesypou peníze. Snad víš, že jsem v penzi (od 1.9. t.r.). tento měsíc se snad stěhuji do bytu učit. Sekaniny, který po mně nastoupí. Jako pensista mám o 630 K měsíčně méně platu! Abych dostal lacinější uhlí, učím na hornicko-bolševické pokračovací škole týdně 2 hodiny. Děvčata učí obě zde. O Loisi 2 roky ničeho nevíme. Anda (nejmladší) teď složila zk. způsobilosti, tedy ta starost je z krku. Co se jen té ubohé Loisi mezi tou holotou děje! Rád bych alespoň 3-4 roky trochu s nynějším zdravím vydržel, až se vše nějak urovná. A jak u Vás? Mluvil jsem v Brně s Dr. Absolonem, mluvil o Tobě příznivě, ale žádáš prý za sbírky vysokou sumu. To Brno a celý ten „vědecký“ život český! Tu „přírodovědecká fakulta“! Výzkum republiky! Jak je to všecko krásné na papíře! A skutečnost - ! Tak mi trochu napiš a taky to, jak se k Vám možno dostat! Pozdravuj všecky co nejsrdečněji! Tvůj V. Čapek. 16. I. L. Červinka J. Kniesovi, prosinec 1905 Velectěný pane! Za zprávu srdečně děkuji, nemáte-li posud sbírky urovnány a přístupny, je to ovšem nemožno vyhověti mi. Poněvadž jsou ve Vašem dopise též rady a místa, která zasluhují obšírnějšího výkladu, musíme si o tom povykládat. Vím už dlouho, že proti mně máte jakési resóny; důvody však, jestli jste je tu všecky uvedl, nejsou vážné, samá malichernost. Že bych neuváděl autorů, „beru“-li od nich, to mi snad nebude vážně vytýkat nikdo. Srov. Např. „Morava za p.“ jen pro Sebe hesla svých nalezišť, kde by nestálo Vašeho jména. Udejte mi jediné místo, kde by toho bylo mou vinou opomenuto. Že se muselo při tak obsáhlé práci a spoustě citátů užít zkratek, musíte přece uznat sám. Měl jste s Vlastivědou sám co dělat; jak tam zúboženě vypadají citáty ve Vašich spisech, také víte. Co se toho „braní“ týká, to nezvete správně. Sestaviť řadu nálezů, jak je různí sběratelé našli a popsati, to není literární „braní“, to je někdy dřina, vybrat pěstvy z fůry slámy zbytečných popisů a centimetrů 3 řádky jádra. Kdybyste u nás hledal někde něco opravdu vážného, znalecký posudek, nalezl byste se opravdu té chudoby a jalovosti. Jinak je-li objektivnější knihy se spravedlivějšími posudky a oceněním, než má „Morava za p.“, dejte mi ji. Rzehak vytýkal, že jsem pod staré, cizí obrázky neuváděl autorů! Dnes toho lituji opravdu, že jsem ho pod jeho mazanice nepodepsal. Co se týká Vaší výtky stran keramiky, netvrdím, že byste rozdílu neznal, nejsem vševědoucím, ale soudím to z Vašich napsaných slov. Dělit keramiku na mladší (na kruhu) a starší (volnou rukou pracov.), to byl způsob ovšem před 30-40 lety běžný, dnes se ho drží už jen stařeček Kříž. Moc jste zatím v jeskyních zameškal, studium keramiky pokročilo úžasně a Vy sobě proto jen od plic ulevujete, když to nazýváte nesmyslem škatulkovat střípky podle ornamentů. No, to pak řekněte někde veřejně, a jste po vavřínech! S dovolením! My mladší, „moderní“ archeologové vidíme ve střepině všecko! Všecko ostatní (mlat, sekyra, bronz, železo atd.) nabývá pro nás ceny teprve ve spolku se střepinou! A že to škatulkování má opravdu cenu, ba dokonce, že je to prvý vědecký požadavek prahist. to uvidíte z mé knihy. Proto to nebude zas, jak pravíte opisování slavných nálezů, ale řádné jejich datování, roztřídění a etnologické určení. A k práci

144

takové přece dojít už jednou musí! Co se týká Vaší zásady, popisovati pouze své věci, ta je ovšem chvalitebná. Ale samé popisování jednotlivých nálezů a nedostatečných výzkumů naplodilo tolik axiomů a resultátů vědeckých (jejichž cenu určil též Kříž, Prův. do mor. jes. I. 104 ad), a srovnáte-li 3-4 takové úsudky téhož autora, tož se zhrozíte. Není to nic než rozhled z krtčího kopečku, pozorovatel na Chlumu vidí už víc, s Hostýnu mnohem víc a t. d., mám-li tedy nejen znalost domácích nálezů, nalezišť ze sousedních zemí a k tomu všemu tak rozsáhlou biblioteku odbornou, pak se snad smím pustit do zpracování těchto jednotlivých popisů. Dřívější mé práce mne k tomu sdostatek splnomocňují a od Vás toho pro jiné obory nikdo nedorostl. Pravěk už nevydávám. Málo porozumění, málo práce. Doplácet, pracovat zdarma a při tom všem dobře míněnou radou udělat si jenom nepřátel, to mne přece jen omrzelo. Vy jste aspoň šťasten, že se Vám podaří tak rozsáhlé sbírky příhodně a důstojně umístit. Gratuluji Vám a přeju z duše nejlepšího výsledku. Zatím srdečný pozdrav Váš I.L.Červinka 11. 12. 1905 17. I. L. Červinka J. Kniesovi, květen 1923 Velectěný pane, píše mi právě Prof. Dr. J. Bayer, Liter des Natürhist. Museum Wien, že bude vydávati list „Eiszeit“ a v něm uveřejňovati také přehledné práce o diluviu ze všech zemí. Zároveň mne žádá, abych mu přeložil takový přehled Prof. Dra Kozlowskiho ze Lvova o polském diluviu z polštiny do němčiny. Já mu to udělat nemohu, protože jsem nyní tak zaměstnán, mimo to musím zase na Slovensko, že do podzimu nezvládnu ani své věci. Doporučil jsem mu proto Vás, protože se vyznáte jak v němčině, tak i v polštině jistě dobře a jste vlastně jediný odborník u nás. Doporučuji Vás a Vy už se spolu domluvíte o honoráři a ostatním. S přátelským pozdravem I. L. Červinka Kojetín 16. května 1923. 18. A. Frič J. Kniesovi, únor 1905 Ctěný pane učiteli Posílám Vám vzorek plošek chamottových které bude míti brzo muj bratr Václav Frič obchodník přírodninami na skladě. Při objednávce větší asi po 5 hal. dvojnásobně velké asi po 8 hal. Maji velikost jako naše musejní. Dejte něco podobně velkých udělat z lipového dřeva a obarvit, pro předměty které by se musely drátem přidělávat. Na zdar Vašemu Museu Váš ctitel Dr. Ant. Frič 23. 2. 1905 19. A. Frič J. Kniesovi, říjen 1905 Ctěný pane učiteli Správa Vaše o založení prvního místního muzea na Moravě učinila na mne mocný dojem. Chci vám býti radou i skutkem nápomocen. Dnes obmezím se na zaslání nákresů skříní a na udělení některých rad. Lepší než obšírné dopisy by bylo kdyby jste se na Museum v Bělehradě podíval a příležitostně mne v Praze navštívil. Vzorky plošek na uspořádání zkamenělin vám pošlu, zhotoveny jsou ve Vítkovické cementárně. Šmel s nimiž se zkameněliny přidělávají zhotovuje se následovně.

145

Do jak med husté arabské gumy namíchá se tlučená (než lamovaná) bílá psací křída. Asi na 1 litru té masy přidá se asi lžíce žlutého melasového cukru. Když je vše dobře promícháno otráví se to špetkou sublimatu aby to nekvasilo. Chová se v silné „raibšále“ a přiklapuje plechovou puklici. S upotřebením budovy za byt nesouhlasím a je škoda, že jste se nedržel vzoru stran svrchního světla Váš ctitel Dr. Ant. Frič, 29. 10. 1905. 20. A. Gottwald J. Kniesovi, říjen 1926 Milý příteli! Popis hejtm. prostějovského vydal asi před 20 roky F. Faktor svým nákladem. Je rozebrán. Mám ho sice, ale z toho nic nechytíte. Ve Vlastivědě Prost. vyjde - brzy to asi nebude - zpracovával to před lety Studnář - ale po jeho smrti vše zůstalo léta ležet a loni chopil se toho prof. Janoušek. K Vaší chystané práci o mor. diluviu ve Faktorovi není pranic. Letos, kdy nejslibnější pole na Golštýně po sklizni žit bylo volné, zamýšlel jsem tam zcela jistě zakopat, až poberu pohřebiště u Seloutek a Domamyslic. Na těchto obou jsem kopal, zejména z II. získal jsem přes 400 nádob; každodenní námahou chůzí přivodil jsem si vymknutí levé nohy a nyní již po 3 týdny čumím doma, aniž bych měl nejmenší naděje ještě letos na některou blízkou lokalitu, tím méně na vzdálený Golštýn se snad vypraviti budu moci. Z Určic mám nějaký přírůstek z povrchového sbírání a mnoho odpadkových kousků, však nic zvláště typického. Přikládám náčrt nálezu z cihelny z Mořic a z Mostkovic. Mostkovický ex. nalezen byl loni na podzim žákem naší školy na cestě z Mostkovic pod křížem na Záhoří (na svahu k Mostkovicím obráceném). celý svah leží úhorem, sázelo se tam právě letos na jaře na tisíce stromků, prošel jsem několikrát celé prostranství, na němž hned pod povrchem téměř všude je kulmová skála a došel jsem k poznatku, že pazourek musil býti sem donesen odněkud z blízkosti a zde teprve pohozen. Procházkami zjistil jsem dvé nordické jámy, jež prokopal jsem s výsledkem velmi chabým. Do školy mostkovické donesl jsem letos z jara 10 úlomků pal. pazourků, jež putovaly s oběžníkem a byly ukázány žákům všech tříd, aby podobné třísky, najdou-li je při polních pracích na okolních polích na Záhoří, do školy přinesli. A výsledek - nedonesl nikdo ani jediného kousku. Za rok, co jsem v pensi, mám mnoho nových věcí, úplně upravených nádob na 300, hojně kam. nástrojů, jeden depot bronz., uherský meč zdobený aj. Co jsem letos vykopal neslepím snad ani za 2 roky. Lituji velice, že nedostal jsem se na Golštýn a nové hroby se zvoncovými poháry když pozemky k prokopání uvolněny budou zase sotva až za 2-3 roky. S projevem trvalé úcty Váš A.G., 21. 10. 1926 21. A. Kmeť J. Kniesovi, březen 1903 Vysoko ctený Pane! Drahý Priateli! Zo srdca mi píšete. Sám nebol by som si mohol napísať prajnejšiu a dôkladnejšiu odpoveď. Srdečná vďaka Vám za to! Trafili ste klinec na hlavu: predovšetkým obzret kosti u mňa, a ja už vopred vítan Vás s najväčšou úprimnosťou, úslužnosťou, srdečnosťou a radosťou. Myslím, že Vaše bydlisko je tam okolo Brna, tak nejpohodlnějšce, myslím,

146

Vám bude ist na Vláre, odkial na Trenčín, Žilinu, Vrůtky, Sv. Martin, Kremnicu a Hronsků Breznicu. Tu presadnete na Štiavnickú lokálku a tam budem Vás ja s vozíkom čakať, kedykolvek ráčite mi udať. Z Brna hýba sa vlak 4.30 a 12.05. [v dopise následuje rozpis vlakových spojů z různých stanic - pozn.]. Kosti dosial zabalené ležia tak, ako som ích doviezol, lebo do nedávna bol som zaneprázdnený rekonštruovaním popolníc z poslednieho kopania 4. a 14. Novembra pominulohého 1902-ho roku. (Tie sú už v našom museume.) Teraz vyberám mikroskopické huby k úrčovaniu do Bavorska. Do sviatkov velikonočných spravil by som okolo kostí i tak už málo; však pro Vašej prítomnosti, ak by ste sa za nekolko dní pracovitých mohli tu pobaviť: ja postavil by som schopné pracovné sily jakkolvek veľké. Vtedy sostavili by sme i plán na podstavec, ktorý by ja potom dal spraviť. Najmilejšie bolo by mne, a pre vec snáď najprospešnejšie, keby sa i práca a rekonštruovania čiastok vykonala u mňa; samé sostavenie stalo by sa na mieste v našom museume. O priestor, pokoj, nástroje, nádoby a pracovné sily postarám sa dla najlepšej možnosti. Stolárov a kováčov máme v blízkosti výborných. Čo nedostali by sme v Štiavnici, opatríme z Prahy. Nevýslovne bolo by mi milé, keby mamut ozdoboval už naše mlaďučké museum v čas valného shromaždenia začiatkom Augusta. Súčasně s Vaším milým listom dnes podobne ze sv. Martina poslali mi i drahú odpoveď Pána Mašku, ktorý všemožnú radu a pomoc sľubuje a voľbu Vašu schvaluje. Tak, boli by sme svoji Slovani! Takúto vzájemnosť si já prajem, a takéto bratrstvo! Všetci kraja, dľa najlepších síl pousilujema sa. P. Maška ziste píše, že ani iná musea v strednej Európe nemajú celej kostry. Ta, pravda, pýtal som od p. Mašku požičat alebo kúpit lebku mamutiu, akých vykopal do 20, ale, bohužial, že ani fotografiu z ních porídiť nemožno. A radí rekonstruovať hlavu dla fotografie hlavy od slona, lebo ani vo Viedni ani v Pešti nemajú hlavy z mamuta. To snaď písal som Vám, Vysokoctený Pane, v prvom liste, že naša kostra hlavy nemá, poneváč nevedomí robotníci, pri kopaní pivnice, nenadále prindúc na kostru, a práve na hlavu kůže rozhodili. Čo dalo sa posbierať ešte potom, keď konštatovali kostru, to mám; i dva črenové zuby (stoličky) a kly. Práve je rok, ako odkryli kostru, lebo stalo sa to v marci pominutého roku. Čo dialo sa potom, že ostala jama otvorená a ku kosťam prístup povetrnosti volný až do konca Novembra, to vyrozprávam Vám ústne. Dva črenové zuby vzali do Zlatých Moraviec (kly mám), ale dľa Vašej úpravy do let opatril by som odlitky zubov. Jedon črenový zub u mńa váži 6,50 kgr. Kly sú dlhé po 2,20 m. Celá velkosť kostry s klami obnášala v zemi 7 m., a tak dlhý musí byť i podstavec. Zadnia lopatka vyzerá ako hodný kmeń, 60 cm. dl. 44 cm. š. 30 cm. vysoká, a váži snaď cent. Zadni hnát 70 cm. dlhý, objem 43 cm. Všetkých kostí váhu, keď som ich odviezol, cenili na 10-12 centov. Kosti u P. Mašku ráčili ste vidět? Teda do videnia! Tešilo by ma, keby ste celé Vaše prázdniny Veľkonočné u mńa strávili. S výrazom úprimnej úcty a rodáckeho pozdravu trvám Váš oddaný Andrej Kmeť, farár V Prenčove 22. Marca 1903. 22. A. Kmeť J. Kniesovi, srpen 1903 Vysoko Ctený Pane! Drahý Priatelu! Náhle prišiel som z valného shromáždenia domov, píšem samému prvému Vám. Kosti mammutha, na kolko vládol som ích ja rekonstruovať, včas valného shromáždenia nacházely sa už v musejních miestnosťach, takmer - na hóbe! Najprv boli sme sa poshovávali, že zaujmú pro ne jednu z hosťovských izieb v „Dome“, ale s čiastky preto, že hostinský na deň žiadal 1 zlatý, z čiastky preto, že tam neboly by bezpečné,

147

odstúpili od toho, a potiskali ích v tesnom priestore. Podivné Vám bude, že zpomínam bezpečnosť - a sdelujem Vám, že povolal ma k sebe župan Turčianskej stolice, a z naloženia ministra žiadal osvedčenie odo mňa, či nepredám mammutha pre peštiansky geologický ústav a za čo? Toto infestovanie je teda už tretie a najnebezpečnejšie, lebo pochádza od vlády, ktorá úskostne má plán, akokoľvek sa ja osvedčím. Rozumie sa, že pekným spósobom rozhodne sdopnel som predaj, alebo akékoľvek postúpenie, o čom on referoval ministrovi. Zadržte toto u seba a pro seba. Čo bude nasledovať ďalej, neviem. Mammuth uložený je v našom museume a odovzdaný do ochrany ako môj majetek. Keby som ho bol odovzdal ako dar brali by ho bez ďalšieho; či nás ale i teraz nepripravia oň, alebo o celé museum: to je u Boha. Jestli teda chcete zakončit prácu, ktorú započali ste boli okolo kostry, tak neráčte oddalovať s príchodom svojim do Sv. Martina; rozumie sa, že predbežne dorozumeli by ste sa so správou prostrednictvom ku pr. p. Halašu, ohľadom potrebného priestoru, Vášho honoráru a iných potrebných vecí. Prípadne došiel by som i ja na ten čas do Sv. Martina, lebo kosti transportom nečo trpely. Ja by som myslel, najsť len priestornú miestnosť pre kostru trebás v privátnom dome a vykonat všetko čo sa dá k postaveniu kostry, aby predsa len lebo ostiechali sa naši násilníčit, alebo aspoň aby bol škandál väčší, ak by nás predsa obípili. Netreba ni všetko odpovedať. Neradím oddalovať, lebo mám postadené do výhľadu štvrté infestovanie krz župana.... Pred mojim odchodom do Sv. Martina navštívil me gróf Szapány, brat bývalého ministera, za ním zavítal p. Dr. Katolický a po majóm odchode veľkostatkár hontianský, Ladislav Ivanka, majúci barónku za manželku. P. Čapek ponuknul sbierku vajec z 10-15 zl., ja prosil som za 20 zl. Prajem si veľmi, abych Vás v dobrom zdraví našiel, a aby i iné okolnosti dovolovaly navštívť Turč. Sv. Martin. Velo poručený, s výrazom nejúplnejšej úcty a vodáckeho pozdravu trvá oddaný A. Kmeť V Prenčove 7. Augusta 1903 23. M. Kříž J. Kniesovi, říjen 1911 Velectěný p. nadučiteli! Děkuji Vám mnohokráte za zprávy, které mě velmi zajímaly. V Kůlně jsem úmyslně nechal určitá místa neprokopaná, aby se po případě mohlo zjistiti zdali mé zprávy jsou pravdivé čili nejsou. V r. 1897 měla anthropologická společnost vídeňská exkursy do Sloupa, a tu jsem dal u přítomnosti učenců zejména též Virchova a Raukeho kopati a shledáno vše tak, jak jsem byl psal. Virchov o tom podává zprávu ve Verhaudlungen der Berliner Anthropologischen Gesellschaft 1897 str. 340. V poli ab nebude žádného místa neprokopaného. Mnoho zdaru a především zdraví přeje Vám se srdečným pozdravem oddaný M. Kříž Ve Ždánicích 10. října 1911 24. Lipka (bratr archeologa F. Lipky), J. Kniesovi, leden 1918 Velevážený pane nadučiteli. Děkujeme mnohokráte za vzácný projev soustrasti. Bylo to pro nás útěchou a posílením k další pozemské pouti. Pro rodinu je to rána veliká, ujal se nebožtík naší nejstarší dcery vdovy se 2ma dětmi, a žijí tam v Letovicích zcela spokojení.

148

Že chcete uctít památku zesnulého v obd. časopise, velíce nás těší - a myslím, že si také zasloužil. Vždyť člověk ani nevěděl jakého významu má bratra, a on sám skromnoučký - nikdy o sobě nemluvíl a já sám vždy až po letech něco zvěděl. Právě píše pan Dr. Absolon velíce vřele a miní ocenít v časopise jehož prý redaktorem, a užívá výrazu: Byl to jeden z nejlepších a největších Boskováků. Co týká se zprávy Vaší o něm: časopísu - mám zato, že pan Dr. Snětina dá Vám přednost, a budete-li potřebovat něco k doplnění - jístě ihned vyhoví. Chtěl jsem sním otom promluvít - nebyl doma, řeknu tedy jindy. 1. Bratr narodíl se 3. 8. 1863 a dovršíl loňí 54 roku. 2. V Boskovicích 3. Studoval gymnásium v Brně, kde stávalo toto tuším t.č. Hradební ulicí, universitu v Praze. 4. V praksi byl v Přesticích pod Plzní v lékárně pana Novotného, kde v krátké době takové obliby si získal, že paní Novotná rozená Terschová, sestra kanovníka Tersche na Hradčanech říkávala, že nevěří svému manýnkoví tak jak panu Lipkovi. Pak jako novopečený magistr byl v lékárně Slavikové v Kutné Hoře, kde tehdy působil také učítel z našeho kraje, tuším Zatloukal z Protivínova, a už tehdy byl tak znám svou skromnou činností, že během 3 dnů ve všech vlast. spolcích byl zapsán, kde se oň zrovna rvalí - a působil tam v museu s prof. Lemingerem. Kdykoliv naskytla se mu poněkud volná chvíle, už rajčíl na Zelenou horu, do Hlupočep a.d. Už v Přesticích, jako mladínky lekárnický Tyró - pomáhá luštít různé heroglífy a nápisy na tamnějším hřbitově a to biskupu Říhoví z Českých Budějovíc, který býval v lékárně velmí častým hostem, a týž zůstával prý udíven nad znalostí odb. nadání mladíkově. Pak působil ve Slaném v lékárně pana Zouli, který chtěl si připoutat tím, že chtěl ho bohatě oženít - ač sám zůstával svobodný. Tam dost drobné menší šlechty a vzpomínám si, že baronka tuším Kleinova nechtíc jiným v lékárně být obsluhována - tak dlouho chodila kolem, až pan mgr. Lipka u pultu se objevil. Zda as byla zlatá doba jeho mládí a velíce rád vzpomínal na Slané, kde mnoho měl a to vzácných známostí, a kde tehdy činným byl odb. učítel Václav Štech, spisovatel a někdejší řed. dívadla na Kr. Vinohradech a akad. malíř [slovo chybí] působící nyní v Sarajevu. Byl nadšen Čechy, kde všude jeho počínání zcela pochopeno a oceněno, což ovšem o Moravě sotvá byl by podepsal. Ty jeho plány ty tušby. Co vše chtěl dokončít. Na Hradísku chtěl být pořád, kroniku města Boskovíc s naduč. Tichým sepsat. To bylo mu potřebou, slastí, životem, vším. Jinak protloukal se životem dostí bídně - až zase v Letovicích, kde ředítel Červinka a kde zase našel pevnou půdu pod nohama, kde měl dostí sluníčka po kterém vždy toužil. Začal stonat loňí t.j. 1916 na podzím, kde měl oboustraňí zápal plíc, maje tento jíž po 3tí krátce a jsa jinak slabé konstrukce, a při vší své nemocí ustavíčně byl činným a ulehl - až bylo pozdě. Natrápil se chudák dosti, a často volal smrť říkávaje: proč pro Bůh mám se zrovna já tak trápit, vždyť jsem celý život nikomu neublížil. Je zrovna udíven jak veškeré ty vrchností kam kdy zaploudíl - pátravaje po nějakých strožitnostech, všude z největší ochotou ho příjímalí a přízní zasipávalí. Potom působíl v Hranicích a v Přerově, načež usadíl se zde v Boskovicích. Více nevím co měl bych zdělít. Zdá má nějakou rozdělanou prácí nemohu hned zdělít, najdelí však - ihned bych Vás uvědomil. Podobiznu zasílám - ovšem rád bych naspěť dostal, neb táto z pozdních časů jediná.

149

Promluvím s dr. Snětinou, by budelí třeba doplníl a Vám brzku zaslal. Přijměte předem vřelý dík za vzácnou ochotu a neskonalou přízeň. S přátelským pozdravem zcela oddaný Lipka. Boskovíce 3. 1. 1918. 25. K. J. Maška J. Kniesovi, srpen 1905 Ctěný pane! Teprve nyní dospěl jsem k tomu, bych Vám poděkoval za Vaše obě pojednání o mor. diluviu. Že mě velmi zajímala, rozumí se samo sebou, obdržel jsem je dříve než příslušné celkové zprávy… Hlavní zájem vzbudila arci zpráva Vašeho nálezu mladečského. Zazlívám Vám a bez obalu to pravím, že jste nechal můj dotaz loňský právě o těchto jeskyních a děrách nezodpovězený. Tu vidíte, kam to vede, chce-li každý sám jen sám pracovat, kde přec vzájemná podpora má býti ba je nutna. Úmyslem mým bylo prohlédnouti si naleziště a tu obrátil jsem se na Vás jako nejlepšího znalce lokality, byste mne orientoval. Mohli jsme v společné prohlídce také domluvit. Nechtěl jste, snad jste se obával, že Vám polezu do zelí. Nejsem Křížem. Za to bylo mi dopřáno prohlednouti vše na Libavě i v Nových Zámcích a stanovit co jsem zaslal přírodopisné komisi v Brně. Byl jsem skutečně prvním odborníkem, jenž všecky poklady, tam uložené v původním stavu ohledal a okolnosti mnohé zjistil. Byl bych rád vše blíže prozkoumal více ale, Němec Szombathy byl Centr. Komisi i Knap. Wiechlovi milejší a nám tak znamenitý nález unikl. Či nebyli bychom to sami právě tak a snad i lépe provedli. Však tu vidíme opět následek vzájemné avšak naprosto zbytečné řevnivosti. Kdybych byl měl jen tušení o důležitosti nálezu byl bych se zasadil, aby nám vše k prozkoumání bylo odevzdáno. Takhle jsem přišel pozdě. Chudáček p. konservátor si nevěděl arci rady, ač horlivost jeho ve věci i ochota ke mně jest uznání hodna. Jenomže není archeologem a nejméně dil. arch. Bude-li se Vám zdáti záhodno zjistiti shodu dítěte mladečského s mými nálezy předmosteckým, račte mi zaslati příležitostně čelist onu ku prozkoumání. Byl bych Vám povděčen. Výsledek Vašeho prvního ohledání jeskyní Lumírovských byl skutečně slušný a je zajímavý. Rád bych si již jednou sedl ku zpracování celé mikrofauny moravské z různých stanovisk, předem stanovených, nemohu se však k vydatnější práci dostati. Vždyť ani má zpráva přírod. komisi nebyla připravena pro tisk tím způsobem zůstala tam některá nedopatření. Na věci samé arci nic nezmění. A nyní několik dotazů. Nevíte co se stalo s celým materialem z Liechtenstejnských sbírek? Máte ze Švédova stolu nějaké hnáty člověkem zpřerážené neb aspoň podezřelé? Viděl jste čelist lidskou (aneb slyšel jste něco podrobnějšího o ni), již jakýsi student nalezl ve Švédově stole. Je prý určitě diluviální, stejného stáří se šipeckou čelistí. A Dr. Kříž ničeho nevěděl o tom. Co dělá Kříž se svou sbírkou nyní? Pojedete na kongres do Solnohradu? A nyní ještě prosbu. Můj geolog francouzský, od něhož získal jsem kolekci francouzských dil. artefaktů, žádá mne o lebku jeskynního medvěda. Ráj bych vyhověl, nemám však žádné v zásobě. Nemohl byste mi vypomoci aneb poraditi kde bych nějakou slušnou získal? Milerád bych Vám některé franc. kamenné nástroje neb něco jiného, po případě zaplatil, co by se žádalo. Račte laskavě odpovědět. Jsa navzájem ke službám ochotný chovám s přátelským pozdravem Váš vždy ochotný Kar. J. Maška V Telči 4. 8. 1905

150

26. K. J. Maška J. Kniesovi, únor 1914 Velectěný pane nadučiteli! Zasílám dožádané ročníky 1884-5, 1889 a 1890 podotýkaje jen, že jste posledně 1884/5 již měl u sebe a je vrátil, což však neškodí. Nepotřebuji jich - majíce jiné práce více než dosti. Oba zaslané zoubky jsou lidské a to: dolejší 2 mléčná stolička dítěte asi 9 letého a spičák dospělého člověka, tedy dvě individua. Zdá se mi, že pomalu bude z každé jeskyně nějaký doklad lidský. Přál-li byste sobě přesného určení některé kůstky nebo zoubku, račte jen zaslati - určím rád. Namořil jsem se i určováním stáří kostí, tak že mám i zde slušnou rutinu. Phalangy kamzičí ještě nepřikládám, neměl jsem času zabalit víc pro dvorní muzeum. Vše leží ještě zde rozloženo. Při balení budu dávati dobrý pozor. Phalanx se musí nalézt. I já se trápím podrobným sestavováním zprávy o spoustách zvířeny předměstské a rozličných typů pazourků, abych hotové tabulky mohl zaslat kreslíři a sestavuji přesný inventář všech předm. lidí, jichž je přes 20. Následkem této rozptýlenosti jde víc zdlouha ku předu, byl bych velmi rád aby v květnu - v červnu začal se I. díl díla o Předmostí tisknout. Lebky lidské jsou namnoze už skvostně restaurovány, dal jsem také poříditi vnitřní odlitky (mozků) i vnější. Takového materiálu nemají na celém světě. Jenže bohužel jsem ke všemu sám a vedlejších prací také dosti. Letos se mi bohudíky pracuje dobře.Abych nezapomněl, proti dil. stáří obou zoubků není námitky: mají, pokud soudit mohu, stejný ráz zachování jak zbytky dil. zvířat. Se srdečným a přátelským pozdravem Váš upřímný K. J. Maška V Telči 16. 2. 1914 27. K. J. Maška J. Kniesovi, prosinec 1914 Velectěný pane nadučiteli! Děkuji srdečně za laskavou vzpomínku a přeji navzájem všeho dobra k Novému roku. Vánoce oslavili jsme smutně; jak víte snad, začátkem listopadu zemřel zeť prof. Dr. Kramář z I. českého gymnasia v Brně, v červenci a srpnu již sebrali nám 2 syny na vojnu a nyní se obáváme, že odvedou ještě třetího. Nálada tedy sklíčena. Moje choroba se poněkud zlepšila, práce mi však jde velmi pomalu, ještě nemohu ani sedět, ani stát po delší dobu. Těším se proto na odpočinek o nějž jsem již žádal před 2 měsíci. Čekám rozhodnutí denně. V novém roce se chceme stěhovati do Brna. Pak budu snad moci vydatně pracovati. Slyšel jsem o Vaší nehodě, procesu politickém i šťastném výsledku, jenž mne potěšil. Člověk mnohdy neví ani, jak přijde do nesnází. Dne 6. ledna jsou volby do nového kuratoria musejního. Někteří páni chtěli mne již před 3 roky kandidovati; tehdy se namítalo, že nejsem v Brně. Nyní důvod odpadá; uvidíme, zdali tehdejší snaha byla upřímná. Byl bych své volbě povděčen, ježto bych mohl do musejních prací přímo zasahovati. Jedná se mi o diluvium, aby tak bylo konečně uspořádáno. Zasazoval jsem se opět o zakoupení sbírky Křížovy, snad ne bez úspěchu. Pak musí přijít na řadu sbírka Vaše a tím by získán byl pro museum veškerém cenný materiál moravský, jakého cizina nemá. Pak bychom se mohli opravdu pochlubit. Přijdete-li k valné hromadě račte ve smyslu naznačeném také působit. Až budete míti trochu pokdy, napište, co jste v létě dělal. Snad jste nebyl také v Budapešti? Se srdečným a přátelským pozdravem Váš upřímný Kar. J. Maška V Telči 29. 12. 1914

151

28. J. Novotný J. Kniesovi, říjen 1927 Milý pane řediteli Předem Vám mnohokráte děkuji za dopis jakož i za příspěvky do novin. Sděluji Vám, že jsme kopání přerušili na 3 dny. Dnes jsme zase počali kopati dál. Za Vaší nepřítomnosti se vykopalo více kostí z větších zvířat, bude to zubr, dále 4 stoličky mamutí a kus spodní čelisti. Také pěkně zachovalou čelist z vlka. Zároveň Vám zasílám obkreslenou čelist nevím z čeho je, je velice pěkná, já myslím, že je z koně - a zasi se mě zdá na koně moc veliká. Dále Vám zasílám 2 fotografie 1.) portál jeskyně naleziště, 2.) hloubka ohniště, jenom že je dosti špatně vidět. No však Vy znáte situaci dobře. Také mě psal dnes p. Skutil, omlouvá se pro nedostatek času že prý nemohl psát. Já mu zároveň píši, že se mu divím že chodil do Podkovy a nenapadlo mu tam zakopnout. Jinak píše, že Vás prý má rád, jenom že archeologii rozumí lépe než Vy No ať se má rád. O dalších postupech Vás uvědomím kdyby snad bylo něco zvláštního. Srdečný pozdrav též na Vaši ct. paní zasílá Novotný Mladeč 13. 10. 1927 29. J. Novotný J. Kniesovi, listopad 1927 Velectěný pane řediteli Na Váš dopis odpovídám teprve dnes. Jak nekopeme nemám ani co bych Vám psal. Kopati započneme asi příští týden zasi. Dostaneme subvenci Hrdličkova fondu. Co se týče pohřbu Dr. Smyčky věděl jsem že je to pro Vás obtížné. Životopis p. Dr. Sm. jsem nečetl v Morav. Novinách. Prosím Vás zašlete nám to alespoň 2x, jedno pro náš archiv a druhé pro museum. Pořád mě o to upomínají, jak p. major Kršek, tak prof. Sedlák. Kdyby jste měl něco nějaký ten článeček, tak jej pošlete, nebo major Kršek (archivář) chodí každý den s novinami a pořád hledá jestli tam nestojí něco o Mladči to víte jakého má koníčka. Já jsem kopal na Plavatisku s jedním dělníkem a výsledek byl dosti pěkný. Za 2 dny jsem vykopal 30 pazourků, vesměs opracované a asi 30 odštěpků. Jsou zde pěkné nožíky i škrabadla. Jeden nástroj mám pro Vás schovaný (zasílám jej obkreslený), až k Vám přijedu, vezmu jej sebou. Prosil bych Vás tedy, kdyby jste mě napsal článek o tomto nálezu a já bych jej zasi uveřejnil. Vykopali jsme asi 4 m. dlouhou příkopu až 11 m. hlubokou. Pazourky se nacházely nejvíce v hloubce 1 metru. Dále můžete tam zahrnout nálezy kostrových hrobů na tom samém svahu, ale na úpatí proti východu. On totiž žádný z našich pánů nic nenapíše a když mi takový článeček zašlete, je to jen k mojimu dobru a docela jinak na mne pohlížejí. Víte p. řediteli, je dnes skutečně velký nevděk za to co jsem jim zde všechno udělal. Každý má potom jiné názory, jeden řekne pronajmout hostinec a potom ten zasi má nějakého nedoštudovaného a rád by mu pomohl na nějaké místečko a t. d. Jedině z těch starých zakladatelů co ještě jsou ti řeknou, držte se Novotného to Vám žádný dělat nebude. Odpusťte p. řediteli, že jsem odbočil, chtěl jsem Vám jednom naznačit jaký je nevděk za to vše. Proto Vás prosím někdy o nějaký ten článeček a já jej uveřejněním. Psal jsem také do „Svobody“ koncem září pěkný „Feulleton“ o Mladči s názvem „Tragedie pračlověka v Mladči“. Je to jen taková fantasie, ale líbila se i p. Dr. Fürstovi. Prosím Vás, máte-li tam někoho známého, že by jste to popohnal aby to vydali, nebo kdybych to mohl dostati zpět uveřejnil bych to jinde. Máme pěkných asi 10 kartonů kostí nalepených z Podkovy. Začínají se zajímat o nálezy. Dr. Remeš zde byl a celá řada jiných pánů z museí. Ukázal jsem jim kosti na kartonech a pazourky, které také mám přidrátované a vše se líbilo. Ptají se čím prý to

152

preparujem. Jsem pozván do Vlast. musea do Olomouce. Tam bychom mohli také poslati příspěvek. Máme zakoupenou 3 m. dlouhou vitrinu, kde umístíme vykopávky z Podkovy. I pan Dr. Skutil mne psal, já mu totiž psal o tomto nálezu a on píše že prý o tom věděl a že ví ještě asi o 2 místech, kde se nacházejí palaeol. stanice. Dále že chtěl ještě do Mladče zajeti než odejede do Paříže, je prý tady u jeskyň důležitějšího něco (jedna nesmírně důležitá věc, které si doposud nikdo z palaeolitiků nevšiml a kterou bych rád publikoval. Je to něco velkolepého a t. d. ) tak mi píše. Nevím co to má být. Jinak nemám co psát, až ústně si toho povíme více. Tak prosím nezapomeňte na mne. Se srdečným pozdravem na Vás i ct. paní zasílá J. Novotný. Mladeč 15. 11. 1927 30. J. Novotný J. Kniesovi, nedatováno (1927) Velectěný pane řediteli Sděluji Vám, že jsme započali kopati minulý týden v „Podkově“. Udělali jsme sondu ve spodním vchodu (nižším) a nenalezli jsme mnoho, pár kostí a dvě čelisti ze soba, jedna slabší a druhá silnější, zlomenu. Sondu máme odkrytou. Potom jsme udělali zkoušku ve svrchní jeskyňce (vyšší vchod) a přišli jsme na různé kosti, ale samé roztříštěné mozkové. Asi po odkopání 30 cm. přicházíme na ohniště a pazourky, dále (jsou to asi polámané nástroje kostěné) různé sobí úlomky. Zasílám Vám obkreslené nalezené věci a situační plánek. Je zde také hojně kamenů „kulmových“ různých tvarů, podle všeho tloukli nima kosti. Na rozbitých kostích vidět dobře jak jsou otlučené. Kopeme 2 dny a nalezli jsme toho dosti. Abych Vám to vysvětlil: z vrchu byla jen slabá vrstva černá a pak přišla žlutnice pevná asi 20 - 30 cm. silná, potom byla tmavší žlutnice se štěrkem a v té se už nacházejí pazourky a dále začíná černější až je úplně černá, kameny jsou nejvíce černé. V té černé se nacházejí kameny kulmové (podobné jak jsou mlaty a sekyrky). Je vše tak jak jste říkal. Prosím Vás napište mě obratem co a jak dělat. Prozatím budu kopati směrem ven né jak ohniště, to nechám stát. Napíši také p. řed. Stockému, aby nám vymohl subvenci na další kopání; nebo napiště co počít. Zároveň mě pošlete ihned článek o nálezu, abych jej mohl uveřejnit. Skutil bude prskat až se to dozví, že tam chodil a nic mu podobného nenapadlo aby tam nechal kopat. Bylo by nejlepší aby jste mne poradil co a jak dělat. Mám přichystané obkreslené nástroje pro Stockého (kopii Vám zasílám). Ohlásit mu to musíme nebo kopeme za jeho peníze s pozdravem Jos. Novotný. 31. C. Purkyně J. Kniesovi, březen 1909 Velectěný pane! Dovoluji si Vás obtěžovati snažnou prosbou. Při přerovnávání nové úpravě sbírek svého ústavu došel jsem konečně k diluviu a tu shledávám, že jsme strašně chudi. Z fauny nemáme skoro nic a proto, věda, že máte veliké zásoby dupplikatů čelistí mikrofauny a kostí různých jiných obratlovců, Vás prosím, abyste nám několik kousků věnoval. Mohu, pro omezenost místností, věnovati diluviu jen asi 2-3 m2; z toho račte usouditi, že nechci mnoho, jen representatnty některé. O posledních prázdninách mohl jsem se několik hodin zastaviti ve Sloupu, kde jsem s upřímným zájmem a obdivem prohlédl Vaše museum. Byl jsem velice potěšen a v duchu jsem Vám gratuloval! V úctě nejoddanější Cyr. Purkyně, prof. č. techniky v Praze V Praze dne 14. 3. 1909

153

32. J. Smyčka J. Kniesovi, duben 1904 Velevážený Pane! Na úřední pokyn vykonal jsem obhlídku nálezů i místa v Mladči a tu mi bylo sděleno, že jste ráčil právě v té době, kdy ten nález se stal, též v Mladči meškati a že jste různé kosti z toho nálezu, zvláště části lebky dětské, sebou tam odvezl. Lichtenštejnská lesní správa pátrá po Vašem jmeně, avšak já jsem ho nezjevil. Lamač kamene totiž udal, že kosti měl tam na hromádce složeny a že jeden cizí pán mu je tam odtud vybral a odnesl. Toť jen úvodem. Mi jedná se hlavně o to, by nález ten nepřišel na zmar a abych poněkud zvěděl, oč tu běží, maje podati zprávu o tom nálezu c. k. centrální komisi ve Vídni, jejimž konservatorem jsem byl jmenován. Žádám Vás proto, by jste mi laskavě sdělil, z jaké doby nález ten pochází a jaké to kosti jsou, jež jste v Mladči našel. Ve všem zachovám plné mlčení a dle Vašeho přání se zachovám. Viděl jsem jednu lebku z toho nálezu celou i kosti roztříštěné lebky i jiné a též i paroh a kosti zvířecí a domnívám se, že běží o nález velmi vzácný z doby diluviální. Kam nález ten uložen a zaslán bude posud nevím, an lesní zpráva jest v Olomouci a jen ta prý o věci té rozhodne. Zakročil jsem u Lichtenštejnské zprávy lesní, by nedala na zmar přijíti nálezu tomuto, aniž kterému budoucímu, což mi bylo slíbeno. Litoval jsem toho velice, že nebylo mi dopřáno při Vaši návštěvě v Litovli s Vámi se sejíti. Mám tak mnohé, co bych Vám byl mohl ukázati a ku posouzení předložiti. Pan řídící naší české obecné školy Ferd. Filipys sdělil mi různé podrobnosti Vašich plánů. A tu byl bych též velice rád i v té příčině s Vámi mluvil a netajím se Vám s mým přesvědčením, že jeskyně Mladečské a skály skrývají v sobě bohatství ještě mnohých předmětů a velkých nálezů. Očekávaje laskavé zprávy Vaše znamenám se v plné a dokonalé úctě Vám oddaný MUDr. Jan Smyčka, měst. lékař a c. k. konservátor. V Litovli 23. 4. 1904 33. A. Telička J. Kniesovi, srpen 1922 Milý Jene! Tedy kladívka dám koupiti v Praze, bez tak by Tě to obtěžovalo. Možná však, že i v Přerově je dostanu, an kameníci zdejší - sochaři - s nimi pracují. 14. jel jsem do Blatce. V Kocandě po kostech dil. ani stopy. Pracují směrem obráceným k J, kosti svým časem byly v části obrácené k V. Tam vyloupal jsem krabičku ulit dil. - 2-3 druhy. Uprostřed stěny dýžovitá jáma popelovitá. S okrajem paralelně vede nalepený proužek zdobený koncem prstu a opatřený držadlem z proužku tohoto vytaženým. Týp neolith. Pocházi -li však z jámy neolith. netroufám si tvrditi, an jinších střepů tuto nenalezeno. Charváty vypadají tak jako jindy až na rozkopané a vybrané jámy odpadkové. Místní kol. má odsud nevelikou, ale důležitou kolekci nádobek týpu skrčků unětických. Jednu nádobku s uchem bez dna jsem od něho získal. V hliníku samém nalezen střípek zdobený vytečkovanými trojúhelníky dosti charakteristickými - viz. i Hradisko u Kroměříže. Na straně ke Kocandě podél silnice stavěl kol. K. domek a přišel na hrob s milodary zvoncovitých nádob, z nichž zachránil mísu barvy černé s okrajem silně rozšířeným a zdobeným ornamentem mísek provázejících zvoncovité poháry. Ornament jest však prováděn ledabyle a ba ani ne ozubeným kolečkem; činí dojem rýh do okraje vtláčených.

154

Druhá nádobka též černě leskle vyhlazená má tvar oněch pohárů neornamentovaných, doprovázejících poháry zvoncovité. Na kulovitém spodku s mírně zvaleným dnem rýsuje se ostře vrchní část manžetovitá ouchacená s mírně vystávajícím okrajem. Třetí pohár červený - byl prý rozbitý jako takový - narazila naň motyka byl pohozen. Že by tam býti musela kostra, Kol., který při kopání přítomen byl, nemohl ani pochopiti.... Z hliníku kolekce dil. mušliček. Předmostí 16. t. m. narazili dělníci na první popeliště dil. člověka. 17. došel jsem na místo na „obstrliz“! Víš co to je? Popeliště pevně zakresleno [dle přiloženého nákresu vyplývá, že dělníci popeliště nalezli 23 metrů západně od severního konce hřbitova pozn.]. Ve hloubce 5,5 naraženo na vrstvu popelovitou tlouštky asi 2 prstů na sebe položených. Popel jen kostěný. Dva štípané větší paz. nástroje, vedle něco málo kostí mamutích, úplně rozbitých, mezi nimi špička mam. klu. Kamení spálené. Po nástr. kost. ni památky. Průměr pop. obnášel asi 1,75 m. Dnes 21. byl jsem tam zpět. V místě samém odebírají vrchní část; na niveau přijdou asi ve středu. Z prostřední cihelny získal jsem dolejší čelist mamutí, pravá polovina porouchána, dá se však slepiti. Požádal jsem okres. pol. správu, by majitele cihelen na důležitost nálezu upozornila - to se stalo a přístup nepovoleným zakázán. Cihlářský mistr mně vypravoval: Ve Znovorech [dnes Vnorovy, cca 4 km jz. od Veselí nad Moravou - pozn.], kdež jsem byl zaměstnán, našli jsme mamuta všecky 4 nohy a asi 3-4 m od noh ležel trup. Patrně zvíře to zapadlo do bahna, nemohlo si pomoci, zahynulo. Trup zůstal nahoře a po setlení masa posunul se dále - vykládá on. A dodává: Vloni našel jsem tam celého ještěra, asi 1 m dlouhého, množství šneků, kapradin otisky a nikdo to tam nesbírá. Také popelnici jsme tam vykopali a v ní byl veliký bronzový náramek stočený z bronzových plástů. To vzal sobě jakýsi farář jménem Mokroš od Mo. Ostravy. A tu si myslím, že bys tam mohl zajeti. Toť máš výtah z jízdního řádu: Brno 5.30, Veselí n. M. 8.35, přesednouti a v 9.18 jsi ve Znovorech. majitelé cihelny: Loucký a Mokroš. cesta do Veselí z Brna stojí 13 K 60 h, do Znovor z Veselí asi 60 h. nepojedešli, odpověz, dojel bych tam sám. Oznam mi to však brzy, an 1. 9. začíná škola! Pozdrav domácím od domácích Líbá tě Tvůj Antonín A nikdo prý to tam nesbírá! Přerov 21. 8. 1922. 34. F. Vidomec J. Kniesovi, květen 1922 Vážený pane Kniesi! Zasílám podobenku p. notáře Palliardiho, seznam jeho liter. Prací, pak některá fakta, z kterých byste si mohl vybrati, co uznáte vhodným pro W. P. Bl. [materiály si Knies vyžádal pro medailon o J. Palliardim, který publikoval ve „Wiener Prähistorischen Zeitschrift IX v roce 1922 - pozn.]. Kdybyste v něčem potřeboval podrobnějších informací, rád Vám vyhledám. Zatím však co Vy všichni jeho známí dobří lidé vše, co Palliardi pro národ a vědce po 42 let nezištně konal, oceňujeme, oslavujeme, našli se inteligenti, kteří se nestyděli za to, že by odsoudili paní notářovou a její dceru k tomu, aby za 5 let buďto musely zemřít nebo jít na žebrotu. Dcera Vlasta je provdána v Praze - musí být z domu podporována. Ve středu 17. 5. 1922 přijeli kupovat sbírky notářovy po dlouhém očekávání milostivě autem pp.: Dr. Absolon, Dr. Kadlec, Dr. Helfert, čtvrtého jsme si nezapamatovali - samí odborníci! Nikdo se neuměl na ty věci ani podívat, tím méně ocenit 42 letou neúmornou vědeckou práci a uvážit sociální povinnost k rodině po Palliardim.

155

Protože Pal. Všechno své jmění vložil do práce osvětové a vědecké pro národ, že vdovy a sirotci po notářích žádné pense nemají, tedy aby byli pozůstalí vzhledem k nynějším valutním a drahotním poměrům slušně zaopatřeni, žádali jsme za sbírky 2 miliony korun na 10, případně 20 ročních splátek. To by bylo předválečných asi 100.000, které také asi P. do sbírek vložil. Ve skutečnosti mají sbírky (knihovna a všecka příslušnost) cenu velikou, nejen jako vzácné unikáty, nýbrž hlavně cenu vědeckou, jež se odhadnout nedá. Co jsme se však dověděli: To prý jsou věci záliby, to se nikdy nedostane, co prokopal. Dr. A. znal pána, který hledal zlato a prokopal 16 milionů, kdože mu je nahradí? - chtěl mermomocí vědět kolik je toho kusů, zda-li 100.000. - V zemi prý je toho dost… Skříně by za 50.000 nepořídil, ty že mají cenu… Ani 1/10 požadované ceny nesmějí nabídnout! Peněz není - ale do ciziny se nesmí s tím. Je vidět, že nemají v Brně pochopení (Vždyť tam vůbec archeologa nemají) ani lásky k věci, nechali by to v bednách! Proto se obrátíme do Prahy. Už za živa říkával p. notář, že kdyby nebyli v Brně hloupí, mohli by míti nejvýznačnější praeh. sbírky z celého světa od diluvia až po zvonc. poháry, kdyby všechny moravské sbírky koupili a uspořádali. Sem by byli nuceni zajíždět odborníci. Kdyby v Praze snad též měli podobně paní Palliardovou odbýt, pak raďte sám, co máme učinit! Na ohlupování a vysoké platy všelijakým lidem je peněz dost, za kulturní činnost ponížení. Jsem rád, že svědkem jednání brněnských pánů byl soudní rada Pospíšil z M. B., přítel notářův. - Pana inž. Červinku jsem už informoval. Po svém zotavení z nemoci přijede sem uložení St. pam. úřadu. Jednáním pánů není překvapen. Zná je.Před odesláním dopisu dostávám zprávu z Prahy, že tam také chtějí oceňovat vědeckou sbírku Pal. na kusy. Bude potřebí na toto ignorantství veřejně ukázat. Vždyť jsme fůry bezvýznamných střepů a věcí nechávali ležet. Přece v ceně předmětu a předmětu je ohromný rozdíl - kde je vědecké ocenění? Srdečně Vás pozdravuji a za velkou nezištnou práci děkuji. Také od paní notářové mám vyřídit Vám vřelé poděkování. Boskovštýn, p. Grešlové Mýto, 24. 5. 1922 F. Vidomec. 35. J. V. Želízko J. Kniesovi, duben 1926 Vážený pane a příteli! Děkuji Vám srdečně za zaslané! Vše došlo v pořádku. Poskytl jste mi tím pro mne zvlášť zajímavou četbu. Mezi jiným poutají mne velice Věstonice, o nichž dosud tak málo víme u nás. Z Vašich zpráv sestavím přehled pro přítele dra Hrdličku z Washingtonu. Dočítám se ve Vašem článku též, že jste vykopal v cihelně holubické sošku ženy s naznačenými prsy. Jinou získal i Telička (Lidové Noviny, 510, 12. října 1925). Jde skutečně o nálezy diluviální? Tu bych Vám byl velice povděčen o skizzu toho torsa, jenom pro mne, abych se mohl o něm zmíniti v II. části pojednání o steatopygických soškách palaeolithických v Mitteil. d. Anthrop. Gesell. in Wien. Stručný jen popis kdybyste k tomu připojil tím lépe. (Pročetl jsem celý Váš nesmírně zajímavý článek a vidím že jde skutečně o palaeolithickou sošku a k tomu z hlíny!!). Prosím tedy o tu skizzu, jen třeba zběžnou. Na Vaší žádost zasílám vše co jsem mohl z novin shlídati. Příští měsíc jedu do Volyně, kdež mám některé novější separáty svých publikací. Pošlu dodatečně. Vzhledem k ohromné drahotě tisku, nepořizuji teď tak často separátů, jako v minulých letech. V seznamu svých publikací naleznete co potřebujete červeně zaškrtáno.

156

Sledoval jsem v London News články A…. a žasl jsem nad tou drzostí. Jenom to mně bylo divné, že to tak prošlo bez protestů a zatím jak píšete, musel odvolati, avšak když již vavříny slávy shrábl. Jedním slovem: mizera. Věřím Vám, že se musí poctivému pracovníku, pod takovým [slovo nečitelné] pracovati, zhnusiti. Mám já takové analogické zkušenosti též. Přišel jsem k poznání, že, když jak známo, je v divočinách největší nepřítel člověka člověk, tak také největším a nejpodlejším nepřítelem Čecha dokáže býti zase jen Čech! Bylo by věru škoda, aby Vaše namáhavá práce jež připravujete, měla přijíti na zmar. O uveřejnění nebude žádná nouze. Za 5000 Kč mohl si aspoň zase A… koupit kus cizí slávy - ale počkal by až po Vaší smrti s publikováním. Prof. Jahn již mně dlouho nepsal, tak nevím nic o něm, a je-li zdráv. Přeji Vám mnoho zdaru a hojně zdraví k další práci. S přátelským pozdravem Váš oddaný Želízko Praha 25. 4. 1926 36. J. Deml Antonii Kniesové, březen 1937 Vzácná paní, Lituji, že pro svou churavost nemohu se osobně rozloučiti s Vaším chotěm Janem, i činím tak touto cestou. Podle slova Březinova kromě dějin veřejných jsou i dějiny skryté a ty jsou i tragičtější i slavnější. Jan Knies náleží a vždy bude náležeti ke skryté slávě Tasova a jsem hrdý na to, že Tasov jest Jeho i mým rodištěm. Ale máme ještě něco společného: Jeho i mé životní dílo směřovalo do hlubin, byl to ustavičný důvěrný hovor s tajemstvím země skrze vrstvy věků, za oponami smrtí.. Váš choť Jan nezemřel, nýbrž jen odešel do krajin světla věčného, kde svým duchem odjakživa prodléval, kam vždycky toužil. Jest mu tam dobře, žije v krajině své lásky! A já mu nezapomenu, že vždycky miloval Tasov, jak jsem se i přesvědčil při své návštěvě u něho, když mi ukazoval své sbírky.. Requiem aeternam dona ei Domine a Vás, milostivá Paní, Bůh potěš! Do kostela je mi teď obtížno jít, ale mám domácí kapli a nenadál jsem se, že v ní dnes budu sloužiti mši svatou za svého slavného krajana, milého, úctyhodného Jana Kniesa. - Vyprošuji si, vzácná Paní, uctivé pozdravení i na Vaši paní dceru a její rodinu, na všechny, kteří Vás milují. Jakub Deml V Tasově 8. března 1937 Také já srdečně se připojuji k těm, kteří truchlí nad odchodem tasovského rodáka, Vašeho pana manžela. Antonín Deml, poštm. v. v.

157

Obr. 57. První strana kondolenčního dopisu Jakuba Demla, který adresoval Antonii Kniesové 8. 3. 1937. Originál v soukromém majetku M. Kuděláskové.

158

BIBLIOGRAFIE JANA KNIESE Přiložená bibliografie prací Jana Kniese obsahuje pouze práce vyšlé tiskem. Soupis dochovaných a nepublikovaných rukopisných prací je předložen v kapitole“VIII. Pozůstalost Jana Kniese“. Bibliografie vychází z autobiografické práce „Jan Knies, jeho životní dílo a seznam publikací“ (Knies 1929a) a ze Skutilovy „Biblografie moravského pleistocénu 1850-1950“ (Skutil 1965, 76-81). Některé položky byly opraveny a soupis byl doplněn o další nově zjištěné práce, o publikace vydané J. Kniesem po r. 1929 a o biografické práce o Janu Kniesovi. Mezi monografie a studie byly zařazeny i časopisecké syntetické práce, které vyšly také jako samostatné výtisky.

Monografie a Studie Předhistorické nálezy z pozdní doby slovanské na Moravě, Český lid 1894, 1-27 (sep. 27. str). Příspěvek ku poznání diluviálního člověka a ssavectva na Moravě, ČVMSO XIV, 1897, 61-81, tab. XIV - XV. Čtvrtohorní zvířena jeskyně pod Hradem u Suchdola na Moravě, ČVMSO XVIII, 1901, 5-12, 50-56, 1. obr. (sep. 15 stran). Pravěké nálezy jeskynní Balcarovy skály u Ostrova na vysočině Drahanské, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 3, 1901, 31-81, tab. I-IV (sep. 53 stran). Vlastivěda Moravská - Okres Blanský, sv. II., č. 4, 210 s. Brno 1902. Zvířena stepní a její rozšíření za doby diluviální na Moravě, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 4, 1902, 95-110 (sep. 18 stran). Vlastivěda Moravská - Okres Boskovský, sv. II., č. 5, 126 s. Brno. Stopy diluviálního člověka a fossilní zvířena jeskyň Ludmírovských, AMM 5, 1905, 213-253 (sep. 42 stran). Nový nález diluviálního člověka u Mladče na Moravě, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 8, 1906, 1-19. Museum mor. Krasu ve Sloupě, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 9, 1907, 68-74, 3 tab. (sep. 9 stran). Punkva a její krasové přítoky, Sborník České spol. zeměvědné v Praze 1909. Praha. Průvodce Moravským Krasem, 66 stran. Sloup 1912. Údolí Holštýnské na Moravě, jeho vznik a palaeontologický výzkum, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 18, 1921, 51-78, 10 obr. (sep. 30 stran). Přehled moravského paleolitu, Obzor prehistorický 4 (Niederlův sborník), 89-116 (sep. 27 stran). První stopy lidské na Moravě, Sborník Přír. spol. v Moravské Ostravě 4, 1929, 45-89 (sep. 34 stran).

159

Diluviální zvířena kraje Olomouckého, Vlastivěda župy Olomoucké I., 1929, 465-493 (sep. 31 stran). Pravěké nálezy ve Štramberku, 116 str., Štramberk 1929. Jan Knies, jeho životní dílo a seznam publikací, Kroměříž 1929.

Časopisecké příspěvky a drobné práce Člověk za doby starších náplavů na Moravě, Zora 1(Popelkova) 1882, č. 20, 471-473, č. 21, 495-497. Hradiště „Staré zámky“ u Líšně, Komenský 1884. Olomouc. Předhistorické pohřebiště u Tvarožny, Národ a škola 1884. Velké Meziříčí. Předhistorické nálezy u Řeznovic, Rod. kronika 1884. Brno. Předhistorické pohřebiště sokolnické, Komenský 1885. Olomouc. Pravěk řeky Hané, Hlasy z Hané 1888. Prostějov. Staroslovanské hradiště a pohřebiště bořitovské, Národ a škola 1890. Velké Meziříčí. Předhistorické hradiště líšeňské, ČVMSO VIII, 1891. . Pravěké nálezy jeskyně šošůvské na Moravě, ČVMSO VIII, 1891, 141-148, 3. obr., 1 mapa. Pravěké nálezy obsidianu na Moravě, ČVMSO VIII, 1891, 161. Předhistorické nálezy bořitovské, ČVMSO IX, 1892, 8-16, 50-53, 96-97. Moravští ještěři, ČVMSO IX, 1892, 69-70. Analogie zvyků při smrti a pohřbu s předhistorickými nálezy slovanskými na Moravě, Slavnostní almanach mor. učitelstva 1892, 59-64. Kroměříž. Zajímavá topická jména, ČVMSO IX, 1892, 105. Předhistorické nálezy Telnické, Český lid 1892, 563-566. O římských starožitnostech na Moravě, Český lid 1892, sv. 5 a 6. Předhistorické hradiště Náporky u Oslavan, ČVMSO X, 1893, 17-24. Předhistorické hradiště oslavanské u Dvorka, ČVMSO X, 1893, 85-90. Bobr na Moravě, ČVMSO X, 1893, 29-30. Hroby se skrčenými kostrami u Vedrovic, ČVMSO X, 1893, 67-68. Bronzová sekera od Křenovic, ČVMSO X, 1893, 112. Forschungen und Funde in Mähren im Jahre 1892, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft Wien 23, 1893, 52-53. Nový doklad existence diluviálního člověka na Moravě, Český lid 3, 1894, 190-191. Předhistorické nálezy v Křenovicích a okolí, ČVMSO XI, 1894, 1-12. Názvy Moráň, na Moráni apod., ČVMSO XI, 1894, 30. Hroby se skrčenými kostrami u Horní Mostěnice, ČVMSO XI, 1894, 67. Předhistorické nálezy u Židenic, ČVMSO XI, 1894, 67-68. Forschungen und Funde in Mähren im Jahre 1893, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft Wien 24, 1894, 33-34. Římská mince nalezená v Blansku, ČVMSO XII, 1895, 158. Příspěvek ku poznání diluviální fauny mor. jeskyň, Věstník České akademie v Praze IV., 1895, 218-231. Zprávy o některých neolithických osadách na Moravě (Nová Ves, Popovice, Oslavany), ČVMSO XIII, 1896, 62-66. Číše z lidské lebky, ČVMSO XIV, 1897, 118-119. Kosti z jeskynního medvěda s chorobnými stopami, ČVMSO XIV, 1897, 119. O zaniklých osadách v okrese Blanském, Časopis Matice Moravské r. 1897. Brno. Jeskyně šošůvská na Moravě, Národní listy 37/1897, č. 244.

160

R. Virchow, Aus Mamuthtosszahn geschnitzte Idol von Brünn, 1895, ČVMSO XIV, 1897, 119. Lovec za doby předhistorické na Moravě, Lovecký obzor 2, 1899, 2-3, 18-19, 30-31, 43-45, 57-58, 72, 82, 95-96, 121, 145. Písek. Bericht über Resultate archaeolosteolog. Forschungen im Mähr. Karst in Jahren 1896-1899, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft Wien 30, 1900, 136-138. Die Ausgrabungen in der Balcar-Höhle bei Ostrov im Jahre 1900, Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft Wien 31, 1901, 36-38. O některých málo známých zjevech Mor. Krasu, ČVMSO XVIII, 1901, 121-123. Pišťucha zakrslá (Lagomys pusillus) a její rozšíření za doby diluviální na Moravě, Lovecký obzor 5, 1901, 5-7, 19-20. Písek. Druhá zpráva o pravěkých nálezech v Balcarově skále u Ostrova, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 4, 1902, 126-127. Obdoba Cirknického jezera v území mor. Krasu, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 4, 1902,127. Zbytky rostlinné v útvaru jurském na Moravě, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 4, 1902, 128. Naleziště kulmových zkamenělin na západním svahu vysočiny Drahanské, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 4, 1902. Třetihorní vrstvy jako náplava jeskyní, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 4, 1902. O některých předhistorických hradištích na Moravě - Mohelno, Vedrovice, Bílovice, Kokory, Krhov, Senohrady, ČVMSO XIX, 1902, 55-61. Lumík a rozšíření jeho za doby diluviální na Moravě (Mydes torquatus), AMM 2, 1902, 28-38. Devonské ostrůvky v okrese Boskovickém, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 5, 1903, 95-110 (sep. 18 stran). Nejstarší historická zpráva o Macoše, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 5, 1903, 118. Soupis palaeontologicko-archaeologických sbírek kons. mor. zem. musea Jana Kniese, AMM 3, 1903, 60-78. O některých málo známých zjevech Mor. Krasu, ČVMSO XX, 1903, 1-2. Zvoncovité nádoby z Klobouk a Šlapanic u Brna, Pravěk 1, 78-81. Kterak vnikly kosti diluviální zvířeny do jeskyň Moravského krasu?, Lovecký obzor 7, 1904, 20-23. Písek. Museum mor. Krasu, Příroda 5, 1906, 13. Museum mor. Krasu ve Sloupě, Pravěk r. 3, č. 2,1907, 43-48. Nálezy učiněné v některých jeskyních Suchého žlebu, Výr. zpráva kom. pro přír. prozkoumání Moravy (1907), 21-22. Předhistorické hradiště Leskoun u Olbramovic, Pravěk 4, 1908, 13-16, 225-231. Drobné geol. zprávy z území mor. Krasu, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 10, 1908, 69-75. Zalednění Moravy za doby diluviální, Pravěk 5, 1909, 29-32. Jeskyně Kůlna, Pravěk 6, 1910, 26-28. Nové nálezy ze sídliště diluviálního člověka v Kůlni, ČVMSO XXVIII, 1911, 132-142 Povodně v Moravském Krasu, Svaz. věstník zem. sv. pro návštěvu ciz. na Moravě, roč. 1, 512-514, 3. obr. Dodatek k novým nálezům se sídliště diluv. člověka v Kůlni, ČVMSO XXIX, 1912, 16-18.

161

Nové doklady přítomnosti palaeolitického člověka v Kůlně u Sloupu, AMM 12, 1912, 310-330; AMM 13, 1913, 199-221. Moravský kras, katalog výstavy v Boskovicích 1912, 23-31. Moravský kras, Jursovy čítanky pro měšťanské školy 1912. Zpráva o výzkumu jeskyně Kůlny r. 1913, ČVMSO 31, 34-38. Ovčí tur pižmový a jeho rozšíření v době diluviální na Moravě (Ovis moschatus), Čsl. sborník lesnický 1, č.3-4, 1919, 189-194. Svéráz Moravského krasu, Výstavní list krajinské výstavy v Blansku č. 2, 20.1.1923. Rozšíření bobra za dob minulých na Moravě a zemích sousedních, ČVMSO XXXIII, 4-8. Pravěk okolí brněnského, Velké Brno - vydal Aug. Prachař 1925, 1-13. O změnách ve zvířeně za doby diluviální na Moravě, Příroda 19, 1926, 325-332. Rozšíření hmyzožravců v době diluviální na Moravě, Příroda 20, 1927, 166-169. Diluviální člověk, Technický slovník naučný 3, 1928, 692-693. Rozšíření zajíců v době diluviální na Moravě, Příroda 21, 1928, 279-283. Zánik diluviální zvířeny moravské, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 21, 1929, 3-15. Rytina na mamutí lopatce z Předmostí, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 21, 1929, 16-18. (sep. 3. strany). Hanácký kras, Vlastiv. sbor. střední a severní Moravy 7, 1929, 9. Diluviální ptactvo Moravského krasu, Příroda 22, 1929, 185-191. Zánik diluviální zvířeny moravské, Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 1928-1929.

Recenze a polemiky K článku o Kůlně, ČVMSO XV, 1898, 71. K dějinám literatury o jeskyni Kostelíku, ČVMSO XVIII, 1901, 29. Odpověď na repliku Dr. M. Kříže, ČVMSO XVIII, 1901, 143. Přátelům turistiky v Mor. Krase. Boskovice 1910.

Novinové články Obydlí pravěkého člověka na Moravě (vydáno pod pseudonymem Jan Tasovský), Moravská orlice č. 266, 19. 11. 1881. V údolí Říčky, Moravské noviny 33, 1881, č.240. Člověk za doby starších náplavů na Moravě, Zora 1(Popelkova) 1882, č. 20, 471-473, č. 21, 495-497. Údolí Říčky. Popis archeologicky přírodopisný, Moravské noviny 37 (6), č. 248, 249 a 251, 29.10, 30.10 a 2.11. 1885. Předhistorické nálezy ve městě Brně a jeho okolí, Moravská orlice r. 16/1887, č. 234. O římských starožitnostech na Moravě a důležitosti jejich pro určování stáří, Moravská orlice r. 17/1890, č. 42, 47, 50, 52 Nová krápníková jeskyně u Sloupu na Moravě, Národní politika, 1900. Nová krápníková jeskyně u Sloupu, Lidové noviny č. 202, 1900. Nové nálezy dil. člověka a zvířeny na Moravě, Lidové noviny 9, č. 19, 22.1.1901.

162

Nový nález diluviálního člověka u Mladče na Moravě, Lidové noviny 12, č. 108/1904. Mamut na Slovensku, Lidové noviny, 1904. Nové sídliště dil. člověka u Jedovnice na Moravě, Lidové noviny 15, č. 344, 13.12.1907. List o pravěku Moravy, Niva 1910, 162. Sídlo člověka starší doby kamenné u Předmostí na Moravě, Lidové noviny 24, č. 353 a 358, 22. a 29. 12. 1916. Zbytky koster pračlověka moravského, Lidové noviny 25, č. 70, 78 a 86, 13., 21. a 29. 3. 1917. Zalidnění Moravy v době starokamenné, Lidové noviny 25, 132 a 134, 15. a 17. 5. 1917. Zalednění Moravy, Lidové noviny 25, č. 189, 190, 196 a 202, 12., 13., 19. a 26.7.1917. Eolithy na Moravě, Lidové noviny 33, č. 226, 7.5.1925. Úlovek diluviálního člověka v Dolních Vistonicích, Lidové noviny 33, č. 281, 6.7.1925. Lidožroutství diluviálních lidí na Moravě, Lidové noviny 33, č. 300, 17.6.1925. Zalednění Moravy, Lidové noviny 33, č. 369 a 372, 26. a 28. 7. 1925. Lev za doby diluviální na Moravě, Lidové noviny 33, č. 408, 17.8.1925. Měkkýši jako potrava diluviálního člověka na Moravě, Lidové noviny 33, č. 411, 18. 8. 1925. Levhart na Moravě (Felis pardus), Lidové noviny 33, č. 438, 2.9.1925. Barvení těla za dob diluviálních na Moravě, Lidové noviny 33, č. 453, 10.9.1925. Nové stopy osídlení dil. člověka na Moravě. Trať „Plavatisko“ u Mladče, Národní noviny 1, č 1, 1.10.1925. Objevy vistonické. Hliněné sošky z doby diluviální na Moravě, Lidové noviny 33, č. 510, 12.10.1925. Nálezy kostí diluviálních zvířat na Moravě, Národní noviny 1, č. 10, 11.10.1925. Morava v diluviu - Odkud bral diluviální člověk látku k výrobě svých nástrojů a zbraní, Lidové noviny 33, 516, 15. 10. 1925. Pelechy diluviálních dravců, Národní noviny 1, č. 16, 18.10.1925. Obrázky z pravěku Moravy - Zánik zvířeny v přirozených vlčích jamách, Národní noviny 1, č. 38, 8.11.1925. Příloha „Náš týden“. Obrázky z pravěku Moravy - Zánik zvířeny dravými ptáky, Národní noviny 1, č. 38, 8. 11. 1925. Příloha „Náš týden“. Obrázky z pravěku Moravy - Zánik zvířeny v norách, Národní noviny 1, č. 38, 8. 11. 1925. Příloha „Náš týden“. Obrázky z pravěku Moravy - Zánik zvířeny ledem a povodněmi, Národní noviny 1, č. 38, 8. 11. 1925. Příloha „Náš týden“. Obrázky z pravěku Moravy - Vnikání kostí do jeskyň a skalních trhlin, Národní noviny 1, č. 64, 13.12.1925. Příloha „Náš týden“. K posledním praehistorickým nálezům u Dolních Vistonic I. Ráz kraje, Národní noviny 2, č. 77, 1.1. 1926; II. Poruchy vrstev, Národní noviny 2, č. 77, 1.1. 1926 (příloha Náš týden č. 11), III. Osazení kraje, (příloha Náš týden č. 12); IV. Kulturní vrstvy, (příloha Náš týden č. 13); V. Dějiny výzkumů, (příloha Náš týden č. 14, 15, 16; 7., 14 a 21. 2. 1926); VI. Nálezy západně cesty, (příloha Náš týden č. 17, 18; 28. 2. a 27.3. 1926); VII. Nálezy ojedinělé, (příloha Náš týden č. 23). Člověk v pravěku, České slovo 1. 4. 1926. Příčiny vyhynutí diluviální zvířeny, Lidové noviny 34, č. 313, 22.6.1926.

163

O časové mezeře mezi starší a mladší dobou kamennou na Moravě, Lidové noviny 34, č. 399, 10.8.1926. Rozšíření slepice za pravěku na Moravě, Lidové noviny 34, č. 463, 13.9.1926. Glosy k vykopávkám u Dol. Vistonic I., Národní noviny 34 (1926), č. 226, 26.9.; II., č. 232, 3.10.; III. č. 238, 10.10.; IV., č. 244, 24.10.; V. č. 263, 11.11.; VI., č. 284, 5.12.; VII., č. 1, 1.1.1927. Jak pohřbívali za doby diluviální na Moravě, Moravské noviny č. 255, 6. 11. 1926. O vzniku cihlářských hlin, Moravské noviny 78, č. 267, 20.11.1926. Zemský archiv. (Nálezy ve spraši), Moravské noviny 78, č. 279, 4.12.1926. Krtek za doby diluviální na Moravě (Talpa europaea), Lidové noviny 34, č.632, 16.12.1926. Tygr za doby diluviální (Felis tigris), Lidové noviny 34, č. 639, 20.12.1926. Rozšíření vlaštovek za doby diluviální na Moravě (Hirundo rustica), Moravské noviny 78, č. 295, 24.12.1926. Rys na Moravě (Felis lynx), Lidové noviny 34, č. 655, 30. 12. 1926. Nosorožci za doby diluviální na Moravě (Rhinoceros tichorhinus), Moravské noviny 79, č. 35, 15.2.1927. Vznik člověka I., Moravské noviny 79, č. 59, 12. 3. 1927; II. Moravské noviny 79, č. 61, 15. 3. 1927. Skřivani v době diluviální na Moravě, Moravské noviny 79, č. 65, 20. 3. 1927. Změny mezi ssavci a ptáky za doby diluviální na Moravě, Moravské noviny 79, č. 76, 2. 4. 1927. Ptáci havranovití, žijící i fosilní, Moravské noviny 79, č. 89, 17. 4. 1927. Předkové člověka, Moravské noviny 79, č. 100, 1. 5. 1927. Nové předhistorické nálezy ve městě Brně, Národní noviny č. 106, 5. 5. 1927. Pravěk Bauerovy rampy, Moravské noviny 79, 104, 6. 5. 1927. Kukačka za doby diluviální na Moravě, Moravské noviny 79, 106, 7. 5. 1927. Nálezy galského hrobu v Bohunicích, Moravské noviny 79, č. 112, 15. 5. 1927. Výroba pazourkových nástrojů v době diluviální na Moravě, Moravské noviny 79, č. 150, 3. 7. 1927 Rosomák v diluviu na Moravě, Moravské noviny 79, č. 178, 7. 8. 1927. Nové sídlo diluviálního člověka u Mladče (jeskyně Podkova), Moravské noviny 79, č. 236, 16. 10. 1927. Nové pravěké nálezy v Předmostí u Přerova, Moravské noviny 79, č. 252, 5. 11. 1927. První stopy lidské v Brně, Moravské noviny 79, č. 287, 17. 12. 1927. Rozšíření sviště za doby diluviální na Moravě, Moravské noviny 79, č. 293, 25. 12. 1927. Nové stopy diluviálního člověka u Mladče, Moravské noviny 80, č. 5, 8. 1. 1928. Sova sněžná za doby diluviální na Moravě, Moravské noviny 80, č. 17, 22. 1. 1928. Jak hynula zvířena diluviální v mladečských jeskyních, Svoboda 3.2.1928. Dóm smrti, Moravské noviny 80, č. 29, 4. 2. 1928. Křeček za doby diluviální na Moravě, Moravské noviny 80, č. 41, 18. 2. 1928. Nálezy slonoviny na Moravě, Moravské noviny 80, č. 65, 18. 3. 1928. Lišky v době diluviální na Moravě, Moravské noviny 80, č. 32, 7. 4. 1928. Nové doklady lidojedství diluviálních lidí na Moravě, Moravské noviny 80, č. 88, 14. 4. 1928. Step v době diluviální na Moravě, Moravské noviny 80, č. 105, 5. 5. 1928. Kukačka za doby diluviální na Moravě, Lidové noviny č. 278, 1. 6. 1928. Nálezy mamutích kostí v Brně, Moravské noviny 80, č. 127, 3. 6. 1928.

164

Rozšíření mamutů v době diluviální na Moravě, Moravské noviny 80, č. 165 a 167, 21. a 24. 7. 1928. Nové nálezy fosilních kostí v Moravském Krasu, Moravské noviny 80, č. 194, 25. 8. 1928. Nové stopy palaeolithického člověka v Moravské bráně, Moravské noviny 80, č. 212, 15. 9. 1928. Nálezy červů v moravském diluviu, Moravské noviny 80, č. 218, 22. 9. 1928. Nejstarší zprávy o vykopávkách v moravském Krasu, Moravské noviny 80, č. 241, 20. 10. 1928. Starší názory o původu kostí diluviálních zvířat, Moravské noviny 80, č. 252, 3. 11. 1928. K 100. výročí objevení mladečských jeskyň, Litovelský kraj (1928) č. 45, 9. 11.; č. 46, 16. 11.; č. 47 (23. 11.); č. 48, 30. 11.; č. 49, 7. 12. Hyena v době diluviální na Moravě, Moravské noviny 80, č. 281, 7. 12. 1928. Medvědi v pravěku na Moravě, Moravské noviny 81, č. 10, 12. 1. 1929. Vzácný nález na Moravě, Moravské noviny 81, č. 40, 16. 2. 1929. Vlci za starých dob na Moravě, Moravské noviny 81, č. 58, 9. 3. 1929. Byla Morava zalidněna v době předledové?, Moravské noviny 81, č. 93, 20. 4. 1929. Kde dějiny mlčí, mluví kámen, Moravské noviny 81, č. 137, 15. 6. 1929. Sob v době diluviální na Moravě, Moravské noviny 81, č. 171, 27. 7. 1929. Moravská brána za pravěku I.-V., Moravskoslezský deník 29.6.-28.7.1929. Ze štramberského pravěku I., Moravskoslezský deník 11.9.1929; II. 12.9.1929.

Personalia List z dějin mor. prehistorie, ČVMSO XX, 1903, 138-141. Dr. Martin Kříž (1841-1916), Wiener Prähist. Zeitschrift 3, 1916, 133-141. Karel Jaroslav Maška (1851-1916), Wiener Prähist. Zeitschrift 3, 1916, 141-151. Franz Černý † 1918, Wiener Prähist. Zeitschrift 6, 1919, 126-128. Fr. Lipka † 1917, Wiener Prähist. Zeitschrift 6, 1919, 126-128. J. Palliardi, Wiener Prähist. Zeitschrift 9, 1922, 131-138. J. Palliardi zemřel, Lid. Noviny 13.3.1922. Kopáči, Lidové noviny 34, č. 12, 8.1.1926. Slavní lidé, Lidové noviny č. 177, 7.4.1926. Václav Čapek, Národní noviny č. 151, 29.6.1926. Za Václavem Čapkem, Lidové noviny 34, č. 327, 30.6.1926. Moravský Glozel, Moravské noviny 80, č. 11, 15. 1. 1928. Teličkovo muzeum archeologické. Průvodce, Přerov a okolí 1929, 48-55

Biografie Jana Kniese Augusta, J. 1937: Život a dílo Jana Kniese, ČVMSO 50, 260-266. Augusta, J. 1937: Říd. uč. v. v. jan Knies mrtev, Věda přírodní 18, 121-123. Augusta, J. 1938: Kopáči Jana Kniese, Naší přírodou 1, 1937-1938, 197-198, 233-235, 480, 754-757, 796-798. Böhm, J. 1937: † Jan Knies, Zprávy památkové péče I.- 4, 15. Eisner, J. 1938: Jan Knies, Naše věda XIX, č. 1-2, 63-64. Filip, J. 1939: Jan Knies (26. XI. 1860 - 5. III. 1937), PA VI.-VIII./1936-38, 139.

165

Filip, J. 1966: Knies, Jan, Enzyklopädisches Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas I, 610. Praha Kalousek, F. 1937: Jan Knies, učitel, vědec, Komenský 64, 1936-37, 322. Kladivo, B. 1936: Jan Knies (Doplňky k vlastnímu životopisu), Blanenský školák 1936, 8-14. Knies, A. 1994: Jan Knies, jeho životní dílo a seznam publikací. Blansko. Kostrhun 2008: Spory o moravské diluvium Jana Kniese, In: Klápště, J. - Měřínský, Z. (eds.): Dissertationes Archaeologicae Brunenses/Pragensesque. Supplementum I. Moravskoslezská škola doktorských studií. Seminář 1, 13-26. Brno. Měřínský, Z. 1995: Výročí narození Jana Bohumila Kniese, Pravěk NŘ 5, 294-295. Musil, R. 1960: Českoslovenští pracovníci v pleistocenní osteologii - Jan Knies (1860-1937), Anthropos - Suplement 1960, 16-17. Novotný, J. 1935: Moravský badatel, ředitel J. Knies pětasedmdesátníkem, Litovelský, Šternberský a Šumperský kraj r. 12, č. 47, 22. 11. 1935. Oliva, M. 1996: 60 let od úmrtí Jana Kniese, AMM, Sci. soc. 81, 205-206. Paděra, F. 1993: Jan Knies - učitel a badatel, Vlastivědné listy Boskovicka č. 3, roč. 1(6), 2. Pernes, J. 1979: Kniesovo muzeum Moravského krasu ve Sloupě, Sb. Okresního vlastivědného muzea v Blansku 11, 24-32. Sklenář, K. 2005: Knies Jan, Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů, 294-295. Praha. Skutil, J. 1937: Jan Knies, Obzor prehistorický X/1936-37, 322-323. Skutil, J. 1937: Jan Knies zemřel, Lidové noviny 45, č. 118, 6.3. 1937. Skutil, J. 1965: Knies Jan, Bibliografie moravského pleistocénu 1850 - 1950, 76-81. Brno. Skutil, J. 1974: Jan Knies (1860-1937), Sb. Okresního vlastivědného muzea v Blansku 6-7, 177-182. Stehlík, A. 1937: Za Janem Kniesem, Příroda 30-4, 122-123. Svoboda, J. F. (ed.) 1960: Knies Jan, Naučný geologický slovník II., 726. Praha. Šamalík, J. 1940: Jan Knies - vědecký krasový pracovník, vzpomínka k 26. listopadu, Den z 24. 11. 1940. Tomeš, J. a kol. 1999: Knies Jan, Český biografický slovník XX. století, 87. Praha. Večerek, B. 1928: Dejte každému, co mu náleží! Idealista-učitel Jan Knies, Moravskoslezské noviny r. 4, č. 8, 25. 2. 1928. Vignatiová, J. 1970: Jan Knies - 110 let od narození, Vlastivědný věstník moravský XXII-3, 355-356. Želízko, J. V. 1909: Ze studijní cesty po Moravě (Sbírky M. Kříže, K. J. Mašky a J. Kniese), Pravěk 5, 73-80.

Použité zkratky AR - Archeologické rozhledy AMM - Acta Musei Moraviae ČVMSO - Časopis Vlasteneckého musejního spolku v Olomouci. PA - Památky archeologické 166

OBSAH Slovo redakce

5

Život a dílo

7

I. Studentská léta II. Badatelské začátky III. Škola plná kostí IV. Kniesovo muzeum Moravského krasu V. Spory Jana Kniese VI. Prodej sbírek do Moravského zemského muzea a brněnská léta VII. Literární odborná činnost VIII. Pozůstalost Jana Kniese IX. Učitel a archeolog Jan Knies X. Použitá literatura

9 15 21 28 42

Dokumenty a korespondence

98

Příloha 1. Dějiny výzkumu moravského diluvia se soupisem literatury Příloha 2. Vzpomínky na přítele Václava Čapka Příloha 3. Antonín Telička Příloha 4. Vzpomínka na Jana Kniese

100 120 126 128

Korespondence

132

Bibliografie Jana Kniese

159

167

46 59 77 86 95

Petr Kostrhun

JAN KNIES (26. 11. 1860 - 5. 3. 1937)

EDICE POSTAVY MORAVSKÉ ARCHEOLOGIE NOVÁ ŘADA SVAZEK 4 Redakční rada edice: Miloš Čižmář, Vladimír Podborský, Stanislav Stuchlík Vydal Ústav archeologické památkové péče v Brně a Ústav archeologie a muzeologie FF MU v Brně Foto a faksimile dokumentů: archiv Ústavu Anthropos MZM soukromý archiv Antonína Kniese soukromý archiv Miloslavy Kudělaskové Náklad 400 výtisků Sazba a tisk CETA Brno První vydání

ISBN © Petr Kostrhun

168