Dvořák Dvořák, rodina výrobců hudebních nástrojů Zakladatelem rodu pražských houslařů byl Jan Baptista D. (též Jan Křtitel, * 10. 8. 1825 Unhošť u Kladna, † 28. 9. 1890 Praha), syn Adama a Anny, roz. Šitrové, původem z rodiny zemědělce. Vyučil se u Jana Kulíka 1840–44. Pracoval v Pešti u Johanna Baptisty Schweitzera a Ferdinanda Patzelta, ve Vídni u Antonína Hofmanna a nakonec v Praze u Ignáce Sandnera, po jehož smrti (1847) převzal jeho dílnu v Husově ulici čp. 230 a o čtyři roky později se oženil s Marií, roz. Klímovou. Narodili se jim tři synové a dcera. Vyráběl zejména housle, violy, violoncella, kontrabasy, ale i kytary. Vzorem mu byly nástroje Stradivariho a Guarneriho del Gesù. Jeho žákem byl Thomas Zach a 1853 u něj nastoupil jako tovaryš Ferdinand August Vincenc Homolka. Ve výrobě hudebních nástrojů poté pokračovali dva Janovi synové, které také vyučil, a to nejstarší karel Boromejský D. (* 26. 10. 1856 Praha, † 28. 6. 1909 Zbraslav, nyní Praha) a nejmladší Jaroslav Antonín D. (* 19. 4. 1861 Praha, † 12. 6. 1921 Zbraslav, nyní Praha). Jan kvůli chronickému onemocnění ukončil činnost 1888. Dílnu převzal Karel Boromejský, který se vyučil 1872–76. Odešel z Prahy a do 1879 pracoval ve Vídni u Thomase Zacha (rovněž žáka jeho otce) a Davida Bittnera. Cestoval po Evropě, zdržel se u Sütterlina v Štrasburku a do 1882 působil v Paříži u H. Silvestra-Chrétiena, do 1885 tamtéž u Ganda a Bernardela. Práce Karla Boromejského, představitele pražské školy pracujícího podle modelů Stradivariho a Guarneriho del Gesù, byly proto výrazně ovlivněny francouzskou školou konce 19. století. V rodině neměl přímého pokračovatele. Jeho dcera z manželství s Josefou (* 19. 12. 1862) z rodiny Vojtěcha Kozáka, sládka na Malé Straně, a Kateřiny, roz. Pardubské, se výrobě nevěnovala, ale pečovala o otcovu početnou sbírku hudebních nástrojů. (Dnes část sbírky hudebních nástrojů Národního muzea – Českého muzea hudby v Praze. Muzeum pečuje i o arciloutnu z jeho dílny, která je, podobně jako jeho ostatní nástroje, projevem nejenom vynikající stavitelské techniky, ale i uměleckého nadání.) Jeho bratr Jaroslav Antonín tak vysoké úrovně nedosáhl, nicméně i on se stal známým pražským houslařem. Vystudoval gymnázium, poté se stal žákem otce, u něhož pokračoval jako výrobce do 1885. Pak se osamostatnil a otevřel si vlastní dílnu v Praze, ve Spálené ulici č. 44. Pracoval podle vzoru Stradivariho a Guarneriho del Gesù, 1895 byl zvolen předsedou Společenstva houslařů. 1883 se oženil s Marií, roz. Klabanovou. Z manželství vzešly dvě děti, dcera Emilie (* 1885) a syn karel Josef D. (* 19. 5. 1887 Praha, † 31. 8. 1947 Říčany u Prahy), který se stal posledním houslařem z tohoto rodu. Prameny se rozcházejí v tom, kdo byl jeho učitelem: otec, nebo strýc Karel Boromejský, jehož velmi ctil. Karel Josef pracoval v Linci u Eduarda Heidegera, u bratří Šámalů v Praze, u Antonína Pilaře v Berlíně, Georga Rauera ve Vídni a u Eugena Gärtnera ve Stuttgartu. Po návratu z první světové války se osamostatnil
467467
a do 1928 pracoval v Praze na Žižkově. Později se staral o dílnu v Husově ulici čp. 230 po strýci Karlu Boromejském a o dílnu po otci Jaroslavovi ve Spálené ulici č. 44 (dnes č. 14). Nakonec se 1946 přestěhoval do ulice Purkyňovy č. 2, posledního místa rodinné tradice. Jeho manželství zůstalo bezdětné. Vyráběl zejména housle a violoncella a pracoval podle modelů Stradivariho, Guarneriho a Lupota. Patřil také ke znalcům starých nástrojů. L: E. Homolka, Životopisné zprávy o houslařích a loutnařích v Praze a okolí, 1896, s. 21; W. L. Lütgendorff, Die Geigen- und Lautenmacher, Frankfurt am Main 1913, s. 185–186; K. Jalovec, Čeští houslaři, 1959, s. 144; F. Skokan, Svět houslí, 1965, s. 147–150; R. Budiš, Housle v proměnách staletí, 1975, s. 37; F. Šrámek – V. Pilař, Umění houslařů, 1989, s. 98–101; OSN 8, s. 266; MSN 2, s. 467; HS 1, s. 285; BL 1, s. 289; www.ceskyhudebnislovnik.cz. PETER BALOG
Dvořák, Antonín, * 16. 12. 1817 Němčice u Litomyšle, † 26. 4. 1881 Praha, malíř, pedagog, fotograf Pocházel z rodiny mlynáře. 1833 ukončil v Litomyšli třetí třídu piaristického gymnázia. 1835/36 absolvoval zimní a letní kurs kreslení na hlavní škole v Poličce. 1836–40 studoval malířství na pražské akademii (AVU) u F. Tkadlíka. 1844–45 získával zkušenosti na akademii ve Vídni u F. G. Waldmüllera. Potom se vrátil do Prahy, kde ještě rok navštěvoval Rubenův ateliér a poprvé vystavoval. Patřil mezi první malíře, kteří zobrazovali témata z maloměstského a venkovského prostředí, věnoval se historickým námětům a také portrétní malbě. 1849 byl jmenován prozatímním učitelem kreslení na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, kde působil pravděpodobně do 1855. V prosinci 1858 odmítl jmenování učitelem kreslení na vyšší reálce v Opavě a nadále zůstal v Litomyšli. Malování podobizen přivedlo D. k fotografii. Při pořizování snímků uplatňoval i méně obvyklé techniky ambrotypie a pannotypie. Několikaletá praxe s fotografií, velký zájem o tento druh reprodukce a pravděpodobně potřeba finančního zajištění přivedla D. k rozhodnutí zřídit 1860 v Litomyšli na Záhraďském náměstí č. 16 fotoateliér. Zhotovoval především portréty (tzv. portrétní vizitky) s malovaným pozadím krajiny nebo dotvářeným různým mobiliářem. Některé D. snímky, kolorované olejovými barvami, působily téměř jako miniatury. Kromě portrétů fotografoval umělecké předměty a pamětihodnosti Litomyšle a okolí. Počátkem 1863 přestěhoval ateliér do domu čp. 148. Měl tam více prostoru a k dispozici velmi dobře prosvětlenou zahradu. Živnost sice dobře prosperovala, 1863–64 měl společníka a kopírování převzala manželka, D. se však musel vzdát malířských ambicí. Rostla také konkurence. 1865 získal v Praze stálé místo učitele kreslení na polytechnickém ústavu, odešel z Litomyšle a fotografováním se přestal zabývat. 1879 vydal práci Rozměry a obraty lidské hlavy, která o rok později vyšla v rozšířeném znění i německy. V témže roce podstoupil nezdařenou operaci očí, po níž oslepl. O dva roky později zemřel
468
na tuberkulózu. Jeho dílo bylo zastoupeno na četných výstavách, také posmrtně, např. 9 obrazy na Zemské jubilejní výstavě 1891 nebo 57 pracemi v Topičově salonu 1924. Jeho kresby a obrazy publikovaly časopisy, zejména Květy 1868–69. D: výběr: Císař Rudolf II., 1846; Verbování v táboře Valdštejnově, 1848; Noční hlídka na bělidle, 1850; Svatojanský týden, 1854; Před cestou do kostela, 1856; Pronásledovaná cikánka, 1859; Rybáři na noční hlídce, 1870; Zátiší s hrozny a ovocem, 1871. L: OSN 8, s. 266; MSN 2, s. 465; Toman 1, s. 185–186; J. Svatoň, A. D. (1817–1881), diplomová práce FF UK Praha, 1959; týž, Litomyšlský malíř A. D. (1817–1881). Životopisný nástin, in: Vlastivědný sborník „Pardubický kraj“, 1959, s. 47–54; BL 1, s. 289; K. Veselík, Fotografové v Litomyšli v 19. století, in: Zprávy z muzeí od Trstenické stezky 2, 1967; J. Boučková, A. D. (katalog výstavy), Východočeská galerie Pardubice 1981; táž, Portrétista a malíř žánrů A. D., in: Umění 37, 1989, č. 2, s. 174– 179; M. Mžyková, A. D., in: Památky a příroda 10, 1985, s. 156; NEČVU 1, s. 152; P. Scheufler, Galerie c. k. fotografů, 2001, s. 58–59. JANA BRABENCOVá
Dvořák, Antonín (Leopold), * 8. 9. 1841 Nelahozeves, † 1. 5. 1904 Praha, hudební skladatel Narodil se jako nejstarší z osmi sourozenců v rodině řezníka, hostinského a amatérského muzikanta Františka D. Navštěvoval místní školu, kde získal i základní hudební vzdělání. Od 1853 se učil ve Zlonicích řemeslu a také hudbě u regenschoriho Antona Liehmanna. Současně se řešila otázka jeho budoucnosti, zda převezme otcovu živnost, nebo se bude věnovat hudbě. Od podzimu 1856 pobýval v tehdy německém městečku České Kamenici, kde se zdokonaloval v němčině. Od listopadu 1857 do července 1859 studoval na Varhanické škole v Praze. Po jejím absolvování se marně ucházel o místo varhaníka v pražském kostele sv. Jindřicha. Namísto toho se stal violistou v populární taneční kapele Karla Komzáka st. Spolu s jejími dalšími členy přešel v listopadu 1862 do orchestru nově otevřeného Prozatímního divadla. Dalším zdrojem jeho obživy byly soukromé hodiny hudby v zámožných pražských rodinách. Od počátku 60. let začal soustavně komponovat. Díla z tohoto období však zůstala dlouho neznáma a neprovedena, některá z nich D. později sám zničil. V červnu 1871 opustil místo v divadelním orchestru, aby získal více času na komponování, a živil se vyučováním a poté od února 1874 do počátku 1877 také jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha v Praze na Novém Městě. V listopadu 1873 se oženil se svou žačkou Annou Čermákovou (1854–1931). Z jejich devíti dětí tři první zemřely brzy po narození, dalších šest se dožilo dospělého věku. Nejstarší dcera Otilie (1878–1905) se provdala za Josefa Suka. Od počátku 70. let se pražská hudební veřejnost začala dozvídat o D. jako o nadějném skladateli, a to díky zprávám v dobovém tisku. Začaly se hrát jeho písně a komorní díla. Prvním významným úspěchem se stalo provedení kantáty pro mužský sbor a orchestr Dědicové Bílé Hory na text Vítězslava Hálka (1. verze) v březnu 1873. V listopadu 1874 byla v Prozatímním divadle úspěšně premiérována komická opera Král
Dvořák
a uhlíř (2. verze). V témže roce D. zažádal poprvé o rakouské státní stipendium pro nemajetné umělce, jehož opakované udělení v následujících pěti letech výrazně zlepšilo jeho finanční situaci. Obrat v tvůrčí kariéře nastal 1877, kdy si v souvislosti se čtvrtou žádostí o stipendium povšiml jeho mimořádného talentu člen hodnotící komise, skladatel Johannes Brahms, a doporučil vydání D. Moravských dvojzpěvů berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi. Ten poté vydal první řadu Slovanských tanců a další instrumentální skladby, a zajistil tak D. věhlas nejen v Německu, ale záhy také v Anglii a celém anglosaském světě. Interprety jeho děl se stali nejlepší dirigenti, sólisté i soubory: Hans Richter, Hans von Bülow, Joseph Joachim, Vídeňští a Berlínští filharmonikové ad. Ve Vídni patřil k jeho propagátorům kritik Eduard Hanslick. K velkým kompozicím vzniklým do 1880 se zařadily např. opery Tvrdé palice, Vanda a Šelma sedlák, duchovní kantáta Stabat Mater či symfonie č. 3–6, Symfonické variace a Houslový koncert a moll. Z děl komponovaných po 1880 přednostně pro pražské publikum to byly zejména opery Dimitrij a Jakobín na libreta Marie Červinkové-Riegrové. Po provedení kantáty Stabat Mater v Londýně na jaře 1883 obdržel D. pozvání od londýnské filharmonické společnosti, aby v dalším roce přijel osobně dirigovat své orchestrální skladby. Následovalo pozvání od londýnské nakladatelské firmy Novello k opakovanému uvedení Stabat Mater na jaře 1884 a zároveň objednávka na nové kantátové dílo pro hudební festival v Birminghamu v létě 1885. D. 1884–91 navštívil Anglii celkem osmkrát. V Birminghamu provedl v srpnu 1885 kantátu Svatební košile na text K. J. Erbena a v říjnu 1891 Requiem. Na festivalu v Leedsu v říjnu 1886 premiéroval oratorium Svatá Ludmila na text Jaroslava Vrchlického. V Londýně zazněly za jeho řízení mj. poprvé Symfonie č. 7 d moll v dubnu 1885 a Symfonie č. 8 G dur v dubnu 1890. V červenci 1891 obdržel čestný doktorát univerzity v Cambridgi. Naposledy navštívil Londýn v březnu 1896, aby tam řídil premiéru slavného cellového Koncertu h moll se sólistou Leo Sternem. V červnu 1891 dostal nabídku od Jeannette Thurberové, zakladatelky a prezidentky soukromé Národní hudební konzervatoře v New Yorku, zda by – za velmi lákavých pracovních a především finančních podmínek – přijal místo uměleckého ředitele této instituce. Po delším váhání ji akceptoval a podle všeho byl rozhodnut přesídlit do Spojených států na dlouhou dobu, ne-li natrvalo. V prvních měsících 1892 podnikl spolu s houslistou Ferdinandem Lachnerem a cellistou Hanušem Wihanem koncertní turné po Čechách, na němž se loučil s českým publikem. V polovině září odcestoval s manželkou a dvěma nejstaršími dětmi na druhý břeh Atlantiku. První rok amerického pobytu byl pro něj nanejvýš úspěšný. Během letních prázdnin 1893 podnikl s celou rodinou cestu do městečka Spillville ve státě Iowa, kde sídlili čeští přistěhovalci a odkud pocházel jeho americký asistent, absolvent pražské
Dvořák
konzervatoře a pozdější dlouholetý houslista a violista newyorských filharmoniků Jan Josef Kovařík. Na zpáteční cestě navštívil mj. Niagarské vodopády a dirigoval svá díla na tzv. českém dni na Světové výstavě v Chicagu. 16. 12. 1893 zazněla v newyorské Carnegie Hall ve slavné premiéře jeho Symfonie e moll Novosvětská. Zbývající část amerického působení poznamenala hospodářská krize, jež postihla Spojené státy 1893. Manžel paní Thurberové utrpěl značné finanční ztráty, a ona sama proto nemohla nadále plně financovat provoz konzervatoře a platit D. sjednaný honorář. V této situaci začal skladatel intenzivně pomýšlet na návrat a poté, co strávil letní prázdniny 1894 v Čechách, definitivně opustil New York v dubnu následujícího roku. Ke skladbám z doby D. amerického pobytu a těm, které byly zčásti dokončeny až po návratu do Čech, patří mj. Smyčcový kvartet F dur Americký, Biblické písně pro sólový hlas a klavír, již zmíněný Koncert h moll pro violoncello a orchestr a dva poslední Smyčcové kvartety As dur a G dur. Po návratu do Čech obnovil v lednu 1895 svou výuku na pražské konzervatoři, 1901 byl jmenován jejím ředitelem. Mezi jeho četnými žáky vynikli skladatelé a interpreti Josef Suk, Vítězslav Novák a Oskar Nedbal. K dílům, která v té době dokončil a věnoval přednostně domácímu publiku, patřily zejména symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek podle balad K. J. Erbena a opery Čert a Káča, Rusalka a Armida. 1901 byl císařem jmenován členem Panské sněmovny, až na jednu výjimku se ale jednání neúčastnil. Zemřel neočekávaně po krátké nemoci, pohřben byl na Vyšehradě. D. se zařadil k největším a nejznámějším českým skladatelům a současně k nejvýznamnějším osobnostem své generace v evropském i celosvětovém měřítku. Jeho dílo udivuje šíří záběru, byly v něm rovnoměrně zastoupeny všechny dobové hudební druhy a žánry, a zároveň tím, že nanejvýš osobitě a originálně reagovalo na podněty obsažené v tvorbě velkých předchůdců a současníků Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta, Franze Liszta, Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského či Richarda Wagnera. Pochyby o skladatelově postavení a významu ve vývoji novodobé české hudby po roce 1860, které počátkem 20. století formulovali Otakar Hostinský a poté ve vyhrocené podobě jeho žák Zdeněk Nejedlý, a které se naplno rozhořely 1911–14 v tzv. dvořákovských bojích, byly zřetelně ovlivněny dobovými německými spory mezi zastánci domnělého „hudebního pokroku“, spatřovaného v programní symfonické hudbě F. Liszta a jeho následovníků a v hudebním dramatu R. Wagnera, a mezi jejich „konzervativními“ estetickými odpůrci, kteří se odvolávali hlavně na instrumentální dílo J. Brahmse. Tyto polemiky se sice negativně promítly do hodnocení a recepce D. díla v následujících desetiletích, avšak v současnosti je lze považovat za historicky uzavřenou záležitost.
469469 D: výběr: opery a jevištní díla: Alfred (heroická opera o 3 dějstvích, německý text T. Körner), 1870; Král a uhlíř (komická opera ve 3 dějstvích, libreto B. J. Lobeský), 1. verze 1871, 2. verze 1874; Tvrdé palice (komická zpěvohra o 1 dějství, libreto J. Štolba), 1875; Vanda (tragická opera o 5 dějstvích, libreto V. B. Šumavský ?), 1875; Šelma sedlák (komická opera o 2 jednáních, libreto J. O. Veselý), 1877; Josef Kajetán Tyl (předehra a hudba k činohře F. F. Šamberka), 1881–1882; Dimitrij (velká opera ve 4 jednáních, libreto M. Červinková-Riegrová), 1. verze 1881–1882, 2. verze 1894; Jakobín (opera o 3 dějstvích, libreto táž), 1887–1888, dílčí přepracování 1895; Čert a Káča (opera ve třech jednáních, libreto J. Wenzig, 1898 až 1899); Rusalka (lyrická pohádka o třech jednáních, libreto J. Kvapil), 1900; Armida (zpěvohra o 4 dějstvích, libreto J. Vrchlický), 1902–1903; kantáty, oratoria a díla na duchovní texty: Hymnus z básně Dědicové Bílé hory (text V. Hálek), 1. verze 1872, další verze 1880 a 1885; Stabat Mater, 1. verze (s klavírem) 1876, 2. verze 1877; Žalm 149, 1879; Svatební košile (text K. J. Erben), 1884; Svatá Ludmila (text J. Vrchlický), 1885–1886; Mše D dur, 1. verze (s varhanami) 1887, 2. verze 1892; Requiem, 1890; Te Deum, 1892; e American Flag (text J. Rodman Drake), 1892–1893; orchestrální díla: 9 symfonií, 1865–1893; Symfonické variace, 1877; Slovanské rapsodie, 1878; programní předehry: Husitská, 1883; V přírodě, Karneval, Othello, 1891–1892; symfonické básně: Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek (text K. J. Erben), 1896; Píseň bohatýrská, 1897; koncerty: klavírní g moll, 1. verze 1876, 2. verze 1883 (?); houslový a moll, 1. verze 1879, 2. verze 1880–1882; violoncellový h moll, 1895; serenády: E dur pro smyčce, 1875; d moll pro dechové nástroje, 1878; Česká suita, 1879; komorní díla: 4 klavírní tria, 1875–1890; 14 smyčcových kvartetů, 1862 až 1895; 2 klavírní kvartety, 1875, 1887; 2 klavírní kvintety, 1872, 1887; 3 smyčcové kvintety, 1861–1893; smyčcový sextet, 1878; písně a dvojzpěvy: Cypřiše (text G. Pfleger-Moravský, 1865 (srov. též Cypřiše pro smyčcový kvartet), 1887; Písně milostné, 1888; Moravské dvojzpěvy, lidová poezie, 1875–1877; Večerní písně (text V. Hálek), 1876; Cigánské melodie (text A. Heyduk), 1880; Vier Lieder/Čtyři písně (text O. Malybrok-Stielerová, 1887–1888; Biblické písně, 1894. Klavírní skladby dvou- a čtyřruční: Tema con variazioni, 1876; Slovanské tance I–II, 1878, 1886 (též pro orchestr); Silhouetty, 1879 (?); Legendy, 1881 (též pro orchestr); Ze Šumavy, 1883–1884; Poetické nálady, 1889; Suita A dur, 1894 (též pro orchestr); Humoresky, 1894. L: O. Šourek, Život a dílo A. D., 1–2, 3. vyd. 1954–1955, 3–4, 2. vyd. 1956–1957; J. Burghauser, A. D. ematický katalog. ematisches Verzeichnis. ematic Catalogue, 2. vyd. 1996; M. Kuna a kol. (ed.), A. D. Korespondence a dokumenty. Korrespondenz und Dokumente. Correspondence and Documents, 1–10, 1987–2004; K. Döge, D. Leben – Werke – Dokumente, 2. vyd. Zürich – Mainz 1997; MGG 5 (2001), sl. 1737 až 1785; Grove 7, s. 777–814; www.oxfordmusiconline.com; J. Gabrielová – J. Kachlík (ed.), e Work of A. D. (1841–1904). Aspects of Composition – Problems of Editing – Reception, 2007. P: NM – České muzeum hudby Praha, podstatná část rukopisné pozůstalosti (z majetku dědiců a archiválie, darované v 80. letech 20. století muzeu Společností A. D.), inventář O. Čechová – J. Fojtíková, A. D. (inventář fondu, S 76), 1981; J. Slavíková – D. Vanišová, A. D. (inventář fondu, S 226), 1986; strojopisy online na www.nm.cz/Katalogy-a-databaze); další rkp. uloženy v NK Praha, MZM Brno, Österreichische Nationalbibliothek Wien, British Library London, aj. JARMILA GABRIELOVá
Dvořák, Antonín, * 13. 12. 1850 Průhonice u Prahy, † 28. 5. 1918 Praha, stavitel Jeho školení není známo, od 1884 členem SIA. Působil především na Královských Vinohradech (Praha): prvně doložen při stavbě domu čp. 175 v dnešní Francouzské ulici (1883), poz-
470
ději hodně spolupracoval na projektech A. Turka (škola v Perunově ul., nájemní domy čp. 1249–50 v Korunní třídě, domy v Polské ulici aj.). Spolu s A. Turkem a K. Fischerem 1895 založil v Libčicích-Letkách firmu na výrobu speciálních cihel, projektování a stavbu komínů (dva u cukrovaru v Mělníce o výšce 58 a 59 m byly zbořeny v listopadu 2008; u čokoládovny ve Velimi apod.), kterou ale brzy převzal Fischer jako jediný vlastník. Továrna, později označovaná jako bratři Fischerové, existovala až do počátku 21. století. 1897–1900 vystavěl D. spolu s K. Fischerem novorenesanční budovu univerzitního botanického ústavu čp. 1965/II v Praze ve Viničné ulici. Literatura mu, resp. jeho firmě, přičítá i několik dalších realizací (např. na Novém Městě pražském – čp. 260, 1890, dům pro spolek Betanie v Soukenické ulici čp. 1193/II) včetně rodinné letní vily v Senohrabech u Prahy. D. byl též aktivním členem evangelické církve (kurátorem sboru na Vinohradech). Jako stavitel se také podílel na zbudování činžovního domu na Korunní čp. 1440, kde je dodnes evangelická modlitebna (kolaudace 1907). S manželkou, pocházející z Michle (Praha), měl tři dcery. Z nich Růžena se provdala za lékaře-gynekologa Adolfa Lukla (1874–1974), s nímž měla tři děti – syna lékaře-internistu Pavla Lukla, dcery Naději, která se stala manželkou filozofa a teologa Josefa Lukla Hromádky, a Evu, provd. Pellarovou, psycholožku. L: Architekti, s. 150–151; http://www.fabriky.cz/kominy/schornsteinbau. htm; Zprávy SIA 19, 1884, s. 150; J. E. Svoboda – Z. Lukeš – E. Havlová, Praha 1891–1918, 1997, s. 123, 219; R. Baťková a kol., Umělecké Památky Prahy – Nové Město a Vyšehrad, 1998, s. 120, 275, 592, 691; nekrolog in: Stavitelské listy 14, 1918, s. 55. JIŘí SEHNAL
Dvořák, Antonín, * 1885 Praha, † 21. 9. 1958 Nejdek, atlet-běžec Nedoučený jirchář vystřídal v životě řadu zaměstnání, která podle jeho vlastních slov byla nejlepším tréninkem. Začínal jako těžký atlet v KA (Klubu atletů) Ctibor, ale věnoval se nejrůznějším atletickým disciplínám. Mimořádný talent objevil sparťanský činovník Rudolf Rudl, když D. porazil přední běžce na závodech „pro příchozí“, které AC Sparta pořádala na hřišti v sousedství holešovického pivovaru. D. se ovšem nerad podřizoval pravidelnému tréninku a řádné životosprávě, byl silným kuřákem a nevyhýbal se ani alkoholu. Po neúspěchu při nominaci na meziolympijské hry v Aténách (1906) odešel ze Sparty do AC Praha, odkud se vrátil 1908 zpátky do Sparty. Dvakrát zvítězil v silničním závodu Praha – Běchovice (1909, 1910) a vyhrával i v dalších závodech v českých zemích i zahraničí na středních a vytrvaleckých tratích. Vytvořil rekordy na 1500 m, 3000 m, 5000 m i na mílařských tratích, řada z nich vydržela více než 10 let. Jako první Čech zaběhl 5 km pod 16 minut (15:41,1 min.). Měl úspěchy i v zápolení proti štafetám a v dalších kuriózních závodech. 1911 přesídlil do
Dvořák
Berlína, kde závodil za SC Komet a stal se profesionálem: startoval v maratónu, ale běhal i proti koním. Na počátku světové války opustil závodní dráhu a teprve 1923 se na ni znovu vrátil v zájmu propagace podniku, v němž tehdy pracoval. Na veřejnosti vystoupil jako závodník naposled 1927. Nějakou dobu se věnoval trénování mladých atletů, jimž v období 1931–32 předával zkušenosti v pražské Slavii. L: A. Janecký, Slavné postavy naší atletiky, 1946, s. 105–111; A. Janecký – Č. Kohlmann – J. Nestával – M. Sýkora, Československá lehká atletika. Tabulky, rekordy, přehledy, 1954, s. 41, 51–54; J. Jirka – J. Popper a kol., Malá encyklopedie atletiky, 1990, s. 107; J. Jirka a kol., Kdo byl kdo v české atletice, 2000, s. 34. MILOSLAV MARTíNEK
Dvořák, Antonín, * 12. 9. 1920 Praha, † 29. 5. 1997 Praha, režisér, divadelní teoretik, scenárista, spisovatel, výtvarník Pocházel z dělnické rodiny. V Písku absolvoval nižší reálku a vyučil se dlaždičem, 1936–37 navštěvoval odbornou školu stavitelskou, odkud byl vyloučen pro členství v Komunistické studentské frakci. 1937–39 a 1941–44 studoval užitou architekturu u O. Novotného a J. Sokola na pražské Uměleckoprůmyslové škole, v září 1939 byl gestapem zatčen a více než rok vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po návratu se začal věnovat profesionálně divadlu, v Divadélku pro 99 se stal žákem režiséra J. Honzla, navrhoval výpravy k představením a z jeho podnětu navštěvoval schůzky Pražského lingvistického kroužku, kde se sblížil s J. Mukařovským. Vedle J. Veltruského aplikoval strukturalistickou metodologii v divadelní teorii. 1941–42 byl režisérem a šéfem výpravy Horáckého divadla v Třebíči, 1942–43 vedl Divadélko ve Smetanově muzeu (resp. Studio nezávislého a intimního divadla). Soubor měl rezistentní dramaturgii, D. se věnoval dramaturgickému plánu, režii a scénické výpravě. Uplatňoval postupy poetického recitovaného divadla E. F. Buriana a surrealistického divadla J. Honzla. Zabýval se i kresbou a karikaturou, které rovněž publikoval v odbojových periodikách. Aktivně pracoval v komunistické ilegalitě a ukrýval tři židovské občany, jimž zachránil život. 1943–44 byl uměleckým šéfem Intimního divadla, 1945 se účastnil pražského květnového povstání, inicioval nerealizovaný projekt Divadla revolučních gard. 1945–46 byl režisérem Burianova divadla D 46, v letech 1946–48 ředitelem Středočeského divadla v Mladé Boleslavi, 1948–54 režisérem činohry Národního divadla v Praze. 1954 až 1955 řídil literárně-dramatické vysílání Československé televize, 1955–56 vedl činohru Městského divadla v Kladně, 1957 organizoval umělecké školství ve Vietnamské demokratické republice, 1958–59 byl likvidačním ředitelem Městského oblastního divadla v Benešově, 1959–62 ředitelem Městského divadla v Příbrami, 1963–70 Divadla J. Průchy v Kladně, které 1966 sloučil s mladoboleslavskou scénou.
Dvořák
V těchto divadlech i režíroval. 1970–82 vedl literárně-dramatické vysílání Československé televize. Od 1948 do listopadu 1989 vyučoval divadelní režii na DAMU, zprvu jako pověřený profesor, od 1961 docent a od 1967 řádný profesor. D. vycházel z uměleckých názorů levicové avantgardy, rozvíjel poetiku J. Honzla, kterou přizpůsoboval dobovým podmínkám. Triptychem významných teoretických děl (Divadelní prostor, 1945, Dialektické rozpory v divadle, 1946, Divadelní a dramatický prostor, 1947) se zařadil k členům pražské strukturalistické školy. Ojedinělé bylo D. rozlišení jevištního prostoru a prostoru dramatu. Pozdější teoretické práce (Divadelní pitaval, 1960, Zápisy o divadle, 1979, Zápasy o divadlo, 1981) vycházely vstříc marxistické estetické doktríně. Další teatrologické spisy měly historický charakter a D. jimi rehabilitoval divadelní hodnoty, které stály stranou oficiálního zájmu. V knize Trojice nejodvážnějších (1961) rozebral umění E. F. Buriana, J. Honzla a tehdy nedoceněného J. Frejky. Studiemi Jindřich Plachta (1962), Jiří Plachý (1964), Saša Rašilov (1965) a Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi (1978) vyzvedl klady avantgardou inspirovaného charakterního herectví a nezastíral ani určité prvky politické rozpornosti. Často se uplatňoval jako režisér. Úspěchů dosáhl v avantgardních počátcích a zejména v Kladně, ale cenná byla i jeho práce v Třebíči, Mladé Boleslavi a Příbrami, kde uváděl řadu zapomínaných her nebo domácí i zahraniční novinky s předstihem před jinými divadly. V Národním divadle se vyrovnával se socialistickým realismem, z avantgardy si zachoval racionální přístup k divadelnímu textu. Přesvědčivosti dosahoval v monumentalizujících davových scénách jevištní klasiky. Používal střízlivých až strohých scénických prostředků, s nimiž uspěl při provedení Vančurovy Josefíny (1949), Molièrova Lakomce (1950), Čechovova Višňového sadu (1951) a Gorkého Vassy Železnovové (1963). V oblastních divadlech se vrátil k dědictví avantgardy a oprostil se od popisnosti i historizujícího monumentalismu. Po umělecké stránce patřilo působení v Kladně k vrcholům D. životního úsilí. Program divadla soustředil na vypjaté společenské a existenciální otázky a inscenoval řadu dramat (W. Shakespeare, E. Ionesco, G. Hauptmann, F. Marceau, G. B. Shaw aj.). V této linii pokračoval i v pohostinských režiích, uskutečňovaných především v 80. letech v zahraničí (Belgie, Francie, Nizozemsko). Normalizaci D. přivítal manifestem Slovo do vlastních řad. Kredit, který získal jako teoretik i režisér, ztratil v době, kdy řídil televizní dramatickou redakci. Jeho scénáře (např. seriál Matka) i režie (Rudá záře nad Kladnem, Anna proletářka, Jak to bylo v Únoru ad.) patřily k ideologicky nejpoplatnějším produktům televizní tvorby. Literární význam neztratily románové prózy Mistr Jeroným (1960) o Jeronýmovi Pražském a výpověď o nacistickém věznění Zavolejte léto (1973). D. byl prvním manželem herečky Antonie Hegerlíkové (*1923), s níž měl dceru. Stal se nositelem Československého válečného kříže 1939–45 (1946) a in memoriam nejvyššího izraelského řádu Spravedlivý mezi národy (2004).
471471 L: Toman 1, s. 186; DČD 4, rejstřík; ND a jeho předchůdci, s. 86–87; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, 2007, rejstřík; SČS 1, s. 151–152; SČSVU 2, s. 152; Česká divadla, 2000, rejstřík; http://archiv.narodni-divadlo.cz/; http:// www.csfd.cz/reziser/26979-antonin-dvorak/. MARTIN KUČERA
Dvořák, Arnošt (též Arno), * 1. 1. 1881 Hořovice, † 22. 10. 1933 Praha, spisovatel, voják, lékař Pocházel z rodiny učitele a ředitele dívčí měšťanské školy Jana D. (1848–1926). Za gymnaziálními studiemi odešel 1891 do Příbrami, kde se jeho přáteli stali pozdější spisovatelé K. Sezima, L. Suchý, K. Toman, H. Jelínek. Od 1896 studoval v Písku, 1899 maturoval. Ač se zajímal o literaturu a od 1899 přispíval básněmi a prózami do periodik Moderní revue, Květy, Nový kult, Lumír, Přehled, Niva, později Národní listy, Noviny, Venkov, Lidové noviny aj., rozhodl se pro dráhu lékaře. 1905 promoval v Praze na české lékařské fakultě (MUDr.), poté absolvoval jednoroční aplikační školu vojensko-lékařskou ve Vídni a stal se vojenským lékařem. Pracoval v posádkové nemocnici v Praze, od 1912 byl šéflékařem 23. dělostřeleckého pluku na Hradčanech. Literárně debutoval 1902 překladem dramatu Stanisława Przybyszewského Pro štěstí (2. vyd. 1922) a v časopisu Květy 1903 otiskl několik delších novel (Ada, Mramorová paní). Od 1906 podnikal studijní cesty po Německu, Belgii, Francii a Rusku, později jako přítel politika K. Kramáře a jeho ženy zajížděl na Krym, který nabyl významu pro jeho další tvorbu. Orientoval se na monumentálně pojatá dramata o významných osobnostech národních dějin. 1907 dokončil hru z českého dávnověku Kníže zadanou do soutěže k otevření Vinohradského divadla 1908 a získal první cenu. Hra byla přijata, ale neuvedena. D. dotčen cenu vrátil a hru nabídl Národnímu divadlu, kde její premiéra 1908 vynesla D. nejen věhlas, ale 1909 i první cenu České akademie věd a literární cenu Náprstkovu. Jádrem dramatu byl konflikt knížete Přemysla s Libuší a po její smrti po vládě toužící Vlastou a boj s ní. D. uplatnil zcela nové pojetí historického dramatu. Aplikoval je i v dalších dílech, 1910 v Králi Václavu IV., poctěném 1912 první cenou České akademie věd (1914 překlad do němčiny M. Brod jako Der Volkskönig) a v režii K. H. Hilara 1919 provedené dramatické tragické epopeji Husité, zobrazující kolektivní náboženské vzepětí českého lidu za pravdu a svůj obraz světa. V dalším díle (Nová Oresteia, podle Aischyla, 1923) přidělil hlavní roli zástupům jako hybnému prvku děje a realizátoru myšlenky díla. Monumentální davové scény, národní patos, revoluční poslání a spojení kolektivního dramatu s dramatem jedince zařadily D. mezi přední dramatiky té doby jako jednoho z hlavních tvůrců tzv. zástupového dramatu. Hry vnesly na české jeviště expresionismus a v protikladu ke kvapilovskému novoromantismu předznamenaly začátek nové vlny moderního evropského dramatu v Čechách. 1913 D. s režisérem F. Zavřelem založil a s dalšími redigoval
472
zprvu symbolisticky, poté expresionisticky orientovanou divadelní revui Scéna (1913–14). Po vypuknutí první světové války odešel jako vojenský lékař na bojiště a pobýval mj. i na Ukrajině. Po vzniku ČSR dosáhl hodnosti podplukovníka zdravotní služby. Od 20. let přispíval do Rudého práva, Jeviště, Divadla, Českého slova, Práva lidu, Listů pro umění a kritiku, Kopřiv, Varu ad. 1920 se stal s V. Hofmanem, J. Horou, K. H. Hilarem, J. Kodíčkem, I. Olbrachtem aj. spoluzakladatelem spolku Socialistická scéna. 1920 a 1922 napsal aktovky Mrtvá a Balada o ženě vražedkyni přepracované později do hry Marja vražedkyně (uvedeno 1931, netištěno). 1922 v režii Jiřího Krohy a za účasti 800 herců, 40 jezdců a 25 vozů uvedl Dramatický odbor Československých socialistů, 1923 přejmenovaný na Všelidovou scénu, jeho hru Husité v zámeckém parku v Josefově Dole u Mladé Boleslavi. Téhož roku realizovala Všelidová scéna hru Nová Oresteia v Průmyslovém paláci v Holešovicích, která skončila finančním krachem a soudní dohrou. S filozofem L. Klímou napsal 1922 cynickou, ostře sarkastickou grotesku Matěj Poctivý o ukradení státního pokladu, fakticky satiru na politický život a rozkrádání státního majetku za první republiky. Hra uvedená ve Stavovském divadle a 1922 poctěná státní cenou vzbudila mnoho nevole. Národní divadlo, pro něž byla napsána, ji provedlo až po soudním sporu a po přepracování na lidovou hru s titulem Matějovo vidění 1923. Ve 20. letech se vrátil k překladům z ruštiny a němčiny (A. P. Čechov Na velké cestě, 1921, F. Werfel Kozlí zpěv, 1923). Státní cenu obdržel 1925 za drama Bílá hora. Obranou proti kritice se stal jeho 1926 napsaný a 1927 vydaný dramatický pamflet Lvice. S J. Bartošem, V. Nezvalem, J. Seifertem působil D. od 1929 jako spoluredaktor levicově zaměřeného měsíčníku Nová scéna. Byl neúprosným literárním a divadelním kritikem, který si proti sobě i vůči své práci divadelního publicisty, teatrologa a dramatika obrátil mnoho nepřátel. Četná jeho další díla zůstávala nehrána či netištěna (Kalich, uvedeno 1928, netištěno, Pidras ohněstrůjce, 1931, netištěno). 1930 během tzv. odvodové aféry a tiskové kampaně kolem ní vedené převáženě pravicovým tiskem byla přibrzděna i D. lékařská kariéra: jako člen odvodní komise byl obžalován z přijímání úplatků za zprošťování branců od prezenční vojenské služby ze zdravotních důvodů. Po zatčení a delším vyšetřování byl vojenským soudem obžaloby zproštěn a na důkaz neviny povýšen na plukovníka. V soudních sporech ho zastupoval bibliofil, sběratel a renomovaný právník Kamill Resler. Aféra D. poznamenala zdravotními problémy a promítla se i do triptychu pro Národní divadlo pro sezonu 1933/34 o ženě vražednici Marja. Jeho starší zpracování od jara 1932 předčítal ve svém bytě v libeňské Invalidovně. Pohřben byl v Praze na Malvazinkách. S manželkou Marií (1909–1988) měl syna Borise a dceru Jarmilu. 1910–20 patřil k průkopníkům moderní české činohry a v pojiráskovské generaci vedle J. Hilberta a V. Dyka k předním novátorům českého historického dramatu, stavěného na myšlence utváření dramatického díla až
Dvořák
na scéně za účinku gest a mluveného slova. Dějiny chápal jako komplex vzájemně se prolínajících konkrétních lidských osudů. Byl jedním z nejpozoruhodnějších dobových českých dramatiků. D: soupis in: D. Jakubovská, Bibliografie divadelníka, in: E. Krejčí, A. D., 1970. L: AČL, s. 49–50; J. O. Novotný, Poznámky ke st. cenám za rok 1925, in: Cesta 8, 1925–1926, č. 5, s. 82–84; Naše kniha 12, 1931, s. 28; P. Buzková, in: České drama, 1932, passim; nekrology: Ot. F. (O. Fischer), in: Lidové noviny 23. 10. 1933, ranní vyd.; sine, Básník A. D. zemřel v neděli 22. t. m., in: Rozpravy Aventina 9, 1933–34, č. 3, s. 33; jtg. (J. Träger), A. D. zemřel, in: Čin 5, 1933, č. 17, s. 402; OSN 28, s. 312; H. Jelínek, in: Lumír 61, 1934, s. 62; B. Vavroušek, Literární atlas československý 2, 1938, s. 182; V. Čepelák, První hořovická ročenka, 1938, s. 30, 35; G., Vzpomínka na A. D., in: Národní listy 31. 12. 1940; 170 let píseckého gymnázia, 1948, s. 83; J. Pokorný (doslov), in: Král Václav IV., 1957; R. Havel – J. Opelík a kol., Slovník českých spisovatelů, 1964, s. 86–87; E. Krejčí, A. D., 1970; Kunc 1, s. 131–134; KSN 3, s. 571; MSN 2, s. 466; MČE 2, s. 240; BL 1, s. 289; Otázky divadla a filmu 2, A. Závodský (ed.), 1971, s. 132; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 519; LČL 1, s. 633–635 (s další literaturou); Tomeš 1, s. 275; S. Káš, MUDr. A. D. – vojenský lékař, dramatik a divadelní kritik, in: Praktický lékař 85, 2005, č. 1, s. 53–54; sine, Poctivá porce složitého moralizování, in: Divadelní noviny 18, 2009, č. 5. P: Biografický archiv ÚČL Praha; Divadelní ústav Praha; Archiv ND Praha; LA PNP Praha, písemná pozůstalost (J. Kirschnerová, A. D., 1981, č. inv. 395). MARCELLA HUSOVá
Dvořák, Arnošt, * 5. 5. 1904 Telč, † 28. 8. 1982 Praha, inženýrský geolog, geofyzik Během studií na Vysoké škole stavebního inženýrství ČVUT v Praze působil jako demonstrátor u R. Kettnera a psal o stopách po dobývání zlata u Štěchovic, na které se z Kettnerova podnětu a s podporou Masarykovy akademie práce zaměřil. Absolvoval 1928, poté pracoval jako stavbyvedoucí a projektant. Zpočátku se zabýval statikou staveb a betonovými konstrukcemi, poté otázkami inženýrsko-geologického průzkumu, zakládání staveb a geotechniky a aplikací seizmologie ve stavebnictví. Na základě práce Význam zemětřesení v Československu pro výpočty stavebních konstrukcí získal 1935 doktorát technických věd. K problému odolnosti staveb proti zemětřesení se vracel po celý život. Ve 30. letech spolupracoval s Q. Zárubou-Pfeffermannem, mj. na projektech přehrady na Vltavě u Štěchovic a mostu přes Chrudimku v Pardubicích. Od 1948 působil v n. p. Stavoprojekt, kde bylo založeno specializované pracoviště pro inženýrskou geologii. D. se věnoval geotechnickým problémům (např. příprava staveniště pro slapskou přehradu). Při reorganizaci v polovině 50. let přešel do n. p. Geologický průzkum Praha (později Geoindustria) jako vedoucí oddělení pro zakládání staveb. Pracoval až do konce života, naposledy v n. p. Stavební geologie Praha, kde se podílel na významných stavbách, např. pražském metru a jaderných elektrárnách.
