Příspěvek č. 1 - M
Dva bratři Žili jednou dva bratři, kteří byli úplně rozdílní. První se jmenoval Bob. Byl to obrovský zbabělec, který každý svůj prohřešek tvrdě zapíral a vinu vždy házel na ostatní lidi. Proto ho nikdo neměl rád. Jen jeho bratr Alex stál vždy za ním a obhajoval ho, i když byl jeho naprostý opak. Snažil se nědělat moc hloupostí, ale když něco přeci jen provedl, tak se k tomu hned přiznal. Díky tomu měl také mnoho přátel. To se však nelíbilo Bobovi. Jednoho dne si řekl, že by byla legrace, kdyby jednou byl za toho zbabělce Alex. A tak vymyslel zlý plán. Další den o tělocviku dal Alexovi tajně do tašky svoji peněženku. Šel za ředitelem školy a oznámil mu, že mu o tělocviku někdo ukradl peněženku. Chvíli poté už znělo školním rozhlasem, že když se viník ihned přihlásí v ředitelně a odevzdá ukradenou peněženku, vyřeší se tato záležitost jen poznámkou. Když se ani po půl hodině nikdo nepřihlásil, dal pan ředitel svolat všechny žáky do tělocvičny. Ještě chvíli jim učitelé domlouvali, ale poté přistoupili a razantnímu kroku. Nechal všem žákům prohledat aktovky. Když ředitel prohlédl už většinu třídy, přišel k Alexovi. Ten mu naprosto klidně a s čistým svědomím podal svou tašku. Ředitel se do ní podíval a co nevídí, Bobova peněženka. Vyvalil oči a zakřičel, „Tady je!“. V tělocvičně bylo náhle hromové ticho. Oči všech se upínaly k Alexovi, který stál jak opařený a naprosto nevěděl, co se to děje. „ Alexi,“ řekl pan ředitel zaskočeně, „ zrovna ty! Můžeš mi to nějak vysvětlit?“. „ Já-já to nechápu,“ koktal Alex, „ vždyť já jsem tu peněženku neukradl!“ „Dobrá, všichni, kromě Alexe, se vraďte do tříd.“ zavelel pan ředitel. Když se všichni vrátili do tříd, řekl pan ředitel Alexovi „ Opravdu jsem si nemyslel, že by si něco takového mohl udělat. Velmi si mě zklamal Alexi.“. „Ale já jsem to opravdu neudělal. Nechápu, jak se tam ta peněženka vzala, ale já to opravdu nebyl.“ řekl Alex úpěnlivě. „Radši už běž.“ řekl ředitel zklamaně. Když Alex věšel do třídy, ztichlo veškeré šuškání. Když šel o přestávce po chodbě, ozívaly se odevšad výkřiky jako „Tak tohle jsme si o tobě vážně nemysleli!“ , nebo, „To jsme o tobe měli lepší mínění“. Nejhorší to však bylo, když přišel domů. Jeho rodiče ho nechtěli ani vidět. V tu chvíli Bobovi došlo, jakou hloupost udělal. Chvíli bojoval sám se sebou, ale pak sebral veškerou svou odvahu k tomu aby se přiznal. A tak šel nejdříve za Alexem a všechno mu pověděl, omluvil se mu a řekl, že netušil, že to může zajít až tak daleko. Alex to pochopil a na Boba se nezlobil. Poté to řekl i rodičům a řediteli školy. A nakonec vše dobře dopadlo. A co z tohoto příběhu vyplývá? Přeci to, že v každém zbabělci se skrývá hrdina.
Příspěvek č. 2 - M
Pohádka Byl jednou jeden Jirka, měl maminku, psa Voříška, kravičku, dvě kozičky a malý kousek pole. Peníze žádné neměli, zato občas mívali hlad. Jednou musel Jirka ven pro jahody, maliny, ostružiny, jeřabiny a borůvky. Jirka si tak šel lesem a viděl, že nikde žádné jahody, nikde ani jedna výborná jahoda ani malina. Jirka dokonce nenašel ani jednu malou modrou borůvku. Byl unavený, tak si lehl pod strom na měkoučký mech. Spalo se mu výborně. Zdálo se mu, že jde lesem a vidí krásnou lesní vílu s překrásnýma zelenýma očima, se zelenými šaty a s krásnými dlouhými zlatými vlasy. Víla mu řekla krásným vlídným hlasem: „Jirko, vidím, že jsi hodný a milý chlapec," a podala mu krásný zlatý klíč, „ tady máš klíč od tamté jeskyně," v tu chvíli ukázala víla na jeskyni blízko Jirky a řekla: „Když se dotkneš tím klíčem skály, skála se ti otevře a uvidíš co je tam." Když se Jirka probudil, říkal si, že to byl jen sen, ale něco ho hrozně tlačilo, asi na něčem ležel. Zvedl se, pod ním ležel zlatý klíč. Vzal si klíč a řekl si: „Proč to nezkusit." Vzal klíč a dotknul se té skály, když tam skutečně byla. Skála se otevřela, Jirka vstoupil dovnitř a nemohl spustil oči z hromady jídla, která tam ležela na stole. Byla tam spousta koláčů, masa a dortů. Když šel dál do jeskyně, uviděl, že se všechno v lese změnilo. Šišky byly z čokolády, houby byly z marcipánu, ale to nejlepší teprve přijde. Najednou slyšel Jirka hřmění, tak zalezl do jeskyně, aby nezmokl, ale jak uviděl, že z nebe padají místo vody bonbony, vyběhl ven a skákal radostí. Když už přestalo pršet a Jirka měl plné kapsy bonbonů, uviděl, jak tečou tři prameny, v prvním teklo pivo, ve druhém víno a ve třetím bylo mléko. Jirka vzal džbán na jahody a nabral si mléko. Najednou Jirka vidí, že se k němu řítí vojsko mračících se trpaslíků. Jirka už ani neměl šanci jim utéct, byli tak rychlí. Velitel všech těch trpaslíků promluvil jako první: „Kdo tě sem pustil?" Jirka koktavým hlasem promluvil: „ No-o, mě sem pustila taková hezká panna." Místo mračících trpaslíků před ním stáli od ucha k uchu chechtající se trpaslíci. Velitel zase promluvil: „Ááha, tak to se omlouváme, to tě sem určitě pustila naše přítelkyně lesní víla." Poté trpaslíci pozvali Jirku k nim na hrad a tam se radovali. To víte, ti trpaslíci hrozně rádi oslavovali, také se rádi napili někomu na zdraví, někdy udělali oslavu ani nevěděli proč. Najednou si Jirka vzpomněl, že jeho maminka o něho už musí mít hrozný strach. Přišel k jejich veliteli a řekl, že už musí domů, a že jeho maminka už určitě pláče. Velitel řekl, že Jirka může jít, že to chápe, ale také se Jirky zeptal, jestli by tam nechtěli bydlet, že trpaslíci potřebují nějakou tu hospodyňku. Jirka řekl, že se doma musí zeptat. Když byl Jirka před světnicí, uslyšel pláč maminky a kňourání pejska Voříška. Jirka vrazil do světnice a řekl: „Už jsem doma." Maminka zvedla hlavu a šla obejmout Jirku, zato Voříšek se lekl, ale po malé chvíli se rozeběhl k Jirkovi a začal ho olizovat. Potom si Jirka sedl s maminkou ke stolu a vše jí to řekl. Maminka samozřejmě souhlasila. Jirka s maminkou vzali kozy a kravičku a šli. Voříšek se jim celou cestu pletl pod nohama. Když dorazili k trpaslíkům, trpaslíci dali kozičky a kravičku do výběhu. Kravička se s chutí pustila do čerstvé trávy, zato kozy ty přeskočily plot a šli jíst perníky ze stromů. Nakonec začalo pršet jako z konve - a tu spršku bonbonů si Jirka opravdu užil.
Příspěvek č. 3 - M
Příběhy Titaniku Jak ve válkách, tak v námořních tragédiích se objevují hrdinové a zbabělci. My si nebudeme jako v řeckých bájích povídat o Heraklovi či Perseovi, ale o méně známých příbězích lidí na Titaniku, kteří se smířili se smrtí a pomáhali ostatním, ale i o těch, kteří upláceli, aby přežili... Benjamin Guggenheim Narodil se v roce 1865. Byl jedním z nejbohatších obchodníků v Americe. Z Evropy se vracel po dovolené v Evropě se svým tajemníkem a milenkou (žena zůstala v Americe se třemi dětmi). Byl studený večer 14. dubna 1912. Benjamin seděl ve své kajutě a vychutnával si čaj spolu se svým tajemníkem... ,,Bene, já si myslím, že bys tu zakázku mohl přijmout“, řekl tajemník. ,,Víš, že jsem zásadně proti, nabízejí moc málo“, odpověděl Ben. ,,Rozmysli si to Bene.“ ,,Budu o tom přemýšlet.“ Najednou se jim zachvěl hrnek i s podnosem. ,,Co to bylo?“ řekl Benjamin ,,Můžeš se jít zeptat kapitána?“ ,,Jo, hned.“ O 2 minuty později, na kapitánském můstku... ,,Pane Ismay, nemáme na vybranou. Slyšel jste pana Andrewse, musíme...“ ,,Ne pane Smithi...“ ,,Tak poslyšte, vy jste možná presidentem společnosti WSL, ale já jsem kapitán a tato rozhodnutí jsou na mě!“ ,,Omlouvám se, že ruším pane kapitáne, ale co se to stalo?“ řekl Benův tajemník. ,,Myslím, že byste si měli obléct vesty a seřadit se na palubě.“ O minutu později, v kajutě Bena... ,,Pane.“ ,,Ano, copak se tedy děje?“ ,,Kapitán Smith mě naznačil, že se loď potápí.“ Následovala odmlka, a poté Benjamin prohlásil: ,,Na palubě není dost záchranných člunů, nastoupí tak maximálně polovina lidí. Dáme přednost ženám a dětem a počkáme na záchranu.“ ,,Nebo zemřeme jako džentlmeni“ Před smrtí poprosil člena posádky, aby vyřídil jeho ženě: ,,Snažil jsem se vykonat svou povinnost, jak nejlépe jsem dokázal.“ Sir Cosmo Duff-Gordon Narodil se v roce 1862. V roce 1900 se oženil se svou ženou Lucy. Na ,,meziolympijských“ hrách v roce 1906 v Athénách vybojoval stříbrnou medaili v šermu. Byl jedním z nejbohatších lidí na Titaniku.
,,Ta káva je velmi dobrá, pane Astore,“ řekl Cosmo svému nynějšímu společníkovi. ,,Ano máte pravdu, zajímalo by mě, kde jí kupují!“ ,,Že by v Tur...“ Náhle se káva zatřásla. ,,Co se děje?“ řekl Astor. ,,Nevím.“ Astor zahlédl ledovec přímo za oknem. ,,Bože...“ ,,Pane Cosmo, kam jdete?“ ,,Za kapitánem, kam jinam.“ Na můstku... ,,Pane kapi..., promiňte, pane Murdochu.“ ,,Co potřebujete?“ ,,Kde je pan Smith?!“ ,,V kajutě, teď ale nemůžete, řeší...“ ,,Copak se stalo?!“ zeptal se nevrle Cosmo. „Poslyšte, pane Cosmo. Myslím, že bude nejlepší, když si vezmete záchranou vestu a...“ ,,To se loď potápí?“ ,,Téměř určitě ano.“ Pan Cosmo vytáhl z kapsy svaz bankovek a dal je do kapsy pana Murdocha. ,,Připravte mi člun, za 5 minut jsem zpět.“ V Cosmově kajutě... ,,Lucy? Jsi tady?“ ,,Ano.“ ,,Lucy, vezmi si jen kabát, nejdůležitější cennosti, 2 vesty a pojď!“ ,,Co se děje?“ ,,Asi nějaké cvičení...“ Za 3 minuty, u člunu 1... ,,Pane Murdochu, jsme připraveni.“ ,,Musíme počkat na několik lidí, abychom naplnili celý člun!“ ,,Na to není čas, vezmeme jen lidi, co jsou tady.“ ,,Je tu nanejvýš 8, možná 10 lidí, nemohu...“ Pan Cosmo vytáhl z kapsy 10 dolarovku a podal ji panu Murduchovi. ,,Dobrá, tak nastupte.“ Pan Cosmo odplul se člunem č. 1 pouze s 12 lidmi. Zemřel v roce 1931, 19 let po tragédii... Thomas Byles Byl katolickým farářem, který jel do Ameriky oddat svého mladšího bratra. Ráno před tragédií kázal ve II. a III. Třídě. Thomas seděl ve své kajutě a četl si bibli, když v tom uslyšel vrzání. Vyšel na chodbu, kde do něj vrazila malá holčička. ,,Promiňte pane.“ ,,Nic se neděje.“ Pomohl jí vstát a šel dál směrem na horní palubu. O 5 minut později... Za chvíli si Thomas všiml, že stojí na šikmé ploše. Podíval se směrem na příď lodi a zjistil, že se loď naklání dopředu. Po chvíli si všiml také cestujících na palubě s vestami.
,,Pane faráři, mohl bych s vámi mluvit?“ ,,Jistě.“ ,,Víte, slyšel jsem, že se loď potápí a chtěl bych se vám svěřit se svými hříchy a poprosit boha o odpuštění, jelikož není na lodi moc člunů.“ Thomas přijímal zpovědi různých cestujících a modlil se s nimi. O hodinu později... ,,Pane faráři, nastupte si.“ ,,Co prosím?“ ,,Dávám vám své místo, udělal jsem mnoho hříchů a chci udělat něco dobrého“ ,,Ne, já se potopím i s lodí, nabídněte místo někomu jinému, a pak se můžeme modlit spolu.“ Pan Byles odmítl místo ve člunu a utopil se stejně jako dalších 1490 lidí na palubě. Přežít katastrofu se podařilo jen 711 lidem. I po 100 letech je tragédie Titaniku známá, ale nejsou tolik známé příběhy lidí na palubě. Hrdinů a zbabělců...
Příspěvek č. 4 - M
Hrdina Jdu domů. Slunce už dávno zapadlo a k zemi se pomalu snáší první sněhové vločky. Příjemně mě chladí na tváři. Pomalu kráčím po vyviklaných dlažebních kostkách a sleduji jak se krásně pravidelný zmrzlý sníh rozpouští v drobné kapky, které rychle ztmavují chodník. Jako kdyby přede mnou někdo rozprostřel koberec. Právě kolem projíždí auto. Rychle uskakuji vodě, která vystříkla z pod jeho kol. Zrovna v tuhle chvíli nejsem zrovna nejobratnější, takže se znovu vydávám na cestu, tentokrát s mokrými kalhotami. Padá mlha. Začíná se ochlazovat. Natáhnu si čepici níž do čela. Hrozně mi sklouzává. Dávám si ruce do kapes a jdu dál. Přemýšlím, jestli má cenu se tam zítra vracet. Stejně mi nemůžou pomoct. Je to předem prohraný zápas. Jako kdybych se díval na film, který jsem už jednou viděl. A vím, jak dopadne. Moje myšlenky přeruší až náhlé zhasnutí pouliční lampy. Zastavím se a pohlédnu vzhůru. Žárovka praskla zimou. Nedivím se jí. Zvednu ruku a otřu si z obličeje studené kapky. To jsem ale neměl dělat. Zatočila se mi hlava a letím na zadek. To byl náraz. Nedaří se mi vstát. Chvilku sedím na obrubníku. Zase mě rozbolela záda. Sakra. Chce se mi zvracet – normálně to dojdu až domů, ale dneska je mi nějak hůř. Snažím se to potlačit, ale neúspěšně. Ještě že byl vedle mě kanál. Rozhlédnu se po ulici, která je naštěstí prázdná. Jen kolem mě zrovna prochází postarší pán a s odporem se na mě dívá. Pravděpodobně si myslí, že jsem bezdomovec. Co je mi po tom. Pomalu a opatrně se zvedám a snažím se dýchat vyrovnaně. Moc to nejde. Když už jsem konečně zase na nohou, vyrážím nejistou chůzí a snažím se o to, abych neupadl na kluzkém chodníku. To by mi ještě chybělo. Podívám se na hodinky. Je už půl desáté. Domů mi to bude trvat tak hodinu. No co, stejně na mě nikdo nečeká. Nikdo mě nepřivítá, neobejme... A dost! O tomhle přece nechci přemýšlet. Bylo to její rozhodnutí a já jej musím přijmout. Není nic, čím bych ji mohl přesvědčit. Stejně se jí moc nedivím. Pohled na mě teď není zrovna nejmilejší. To mi připomělo jednu písničku. Už nevím, kde jsem jí slyšel, ani kdo jí zpívá. Ani celý text, ale z nějakého důvodu mi v hlavě uvízla jen tato část: „Now turn away, cause I'm aw ful just to see, cause all my hair's abandoned all my body, all my agony.“ Najednou se přistihnu jak si jí relativně nahlas zpívám. Pár lidí se na mě otočilo. Nevadí. Potřebuju si umýt zuby. Mohu však téměř s jistotou říct, že uprostřed ulice se mi to asi vážně nepovede. Ani nikde jinde, dokud nedojdu domů. Támhle přes silnici je trafika. Dojdu si tam pro žvýkačky. Přes sklo vidím pána přibližně o deset let staršího, než jsem já sám. Vypadá spokojeně. Vedle něj stojí asi tak stejně stará paní. Povídají si spolu. Když vejdu dovnitř, jejich konverzace ustane a usmívající se pán se mě ptá, co potřebuji. Všimnu si, že oba mají na ruce snubní prsteny. Potlačím náhlý popud a neuteču odsuď. Naopak, řeknu, že potřebuju žvýkačky. Pán mi dává vybrat a zeptá se mě, jestli nechci na cestu cigarety nebo něco ostřejšího. Zasměju se a zdvořile odmítnu. To by mi ještě chybělo. Loučím se
a vycházím z obchůdku. Mám hlad. Opět se dívám na hodinky a zjišťuji, že už je skoro deset. Chodím čím dál tím pomaleji. Ale vlastně není proč spěchat. Přímo přede mnou je kavárna. Ještě se tam svítí. Zastavím se před ní a chvíli si rozmýšlím, jestli si přece jenom něco dám. Možná bych neměl, co když se mi zase udělá špatně. Nakonec však vcházím dovnitř. Je tu docela dost lidí. Je přeci pátek, že mě to nenapadlo. Řeknu „dobrý den“ a posadím se k rohovému stolu. Normálně si čepici nesundavám, ale hlava už mě děsně svědí, takže udělám vyjímku. Pár lidí se na mě podívá. Už mi to nějak nevadí. Člověk si zvykne na všechno. Jednou se mi stalo, že jsem vešel do obchodu, sundal si čepici a prodavačka mě celou dobu sledovala, protože si myslela, že jsem nějaký skinhead. To bylo nepříjemné. Přijde ke mně servírka a zdvořile se mě ptá, co bych si dal. Objednám si vodu a jablečný koláč. Chvíli jen tak sedím. Za mnou je stojan s novinami, tak se pro jedny natáhnu. Ta židle je moc tvrdá. Možná jsem měl jít rovnou domů. Ale co, už jsem tady. Rozložím si před sebou noviny. Tak co je nového ve světě? Poslední dobou noviny vůbec nečtu. Už si vzpomínám proč. Protože tam píšou samé bláboly. Odložím je na stranu, když mi slečna nese mou objednávku. Zaplatím rovnou a pustím se do koláče. Hmm, není špatný. Možná. Téměř okamžitě se mi zvedá žaludek a já vyskakuji ze židle a co nejrychleji se odebírám na záchody. Několik lidí se za mnou otočí. Vracím se zpátky ke stolu. Slečna servírka se tváří ustaraně a hned za mnou vyráží Rychle se ptá jestli jsem „v pohodě“. Odpovídám, že ano. Nedůvěřivě se na mě dívá. Dobrá tedy. Úplně normálním hlasem jí vysvětlím svou situaci. Ona se mě ptá, jestli by mi třeba mohla nějak pomoct. Řeknu jí že ne. Usměju se. Chvilku se se mnou ještě baví, ale pak se omlouvá a jde vyřídit objednávky. Koláč nechávám koláčem, napiju se vody a pomalu odcházím. Je půl jedenácté. Už se mi chce vážně spát. Je hrozná zima. Už jen bezmyšlenkovitě jdu. Jdu, jdu, jdu,... Už se mi pletou nohy. Domů by mi to mělo trvat jen pět minut. Je tu lavička. Na chvilku si sednu – jenom na chvilku si odpočinu od toho všeho. Od všech lidí. Od všech těch bezcitných lidí. Jenom na chviličku. Ulice je prázdná. Skoro všechna světla už pohasla. Moje skoro taky. Odpočinu si. Jen na chvilku... Dne 14. ledna bylo na jedné ulici nalezeno tělo zmrzlého muže. Bylo mu kolem třiceti let. Pitva prokázala, že měl zhoubný nádor na páteři. Každý den docházel do nemocnice. Jeden z těchto dnů byla velká zima. A on se rozhodl odpočiout si. Jen na chvilku.
Příspěvek č. 5
Prozření „Nikdy jsem nezažila ten pocit, který cítím teď. Pocit, kdy se člověk cítí jako ten největší zbabělec světa. Nedokážu se zvednout, nedokážu se ani pohnout, mám štěstí, že mi mé tělo dovolí alespoň dýchat. Anebo ne? Byla bych radši, kdybych tu nebyla? Kdybych prostě a jednoduše přestala dýchat? Asi ne, moc miluju ten život, který jsem žila před tou událostí, kvůli které tu jen tak sedím. Proč mi můj mozek nezakáže alespoň myslet? Proč mě nechá užírat se v tom, co jsem udělala? V tom, co jsem nezvládla? Kdy jsem ztratila veškerou svou odvahu, které jsem měla doposud dost? A proč mě alespoň někdo v mém životě neupozornil dříve, že něco takového se může stát? Že se to klidně může stát mě? V hlavě mi naskakují další a další otázky, ale já si uvědomuji jeden fakt. Fakt, který mám chuť vzít a vyhodit do koše, což bohužel nejde. A to ten fakt, že již nikdy nebude moct být všechno stejné. Že i kdyby to všechno zůstalo skryté hluboko pod pokličkou, já na to nikdy nezapomenu, stále to budu mít před očima a už nikdy nebudu stejná. Co budu dělat? Nemám odvahu se přinutit něco udělat, nemám odvahu vůbec na nic. Dnešek mi změnil život, můj dokonalý život, který jsem zatím kormidlovala výborně. Dnešek naboural do mé lodi jako nějaký ledovec. Otázkou je, jestli jí potopí nebo jestli loď nějakým zázrakem dokážu udržet nad hladinou. Je jasné, že všechny šrámy spravit nepůjdou, ale nějaké bych přece jen mohla, ne? Ne! To slovo mnou doslova proletělo a donutilo mě se prudce zvednout ze země. Můj vlastní pohyb mě překvapil. Jak to že jsem vstala? Proč jsem vstala? Protože to nezvládnu, připomenu si vmžiku. Má loď se potopí! To já jí nechám potopit. Nebudu se snažit, když to nemá cenu, když vím, že to nedokážu. Naopak, pomůžu jí. Zamžikám do tmy před sebou, můj strach tu je hmatatelný, ale to není podstatné. Od toho strachu uteču! Nechápu, proč mi ta myšlenka nejprve připadala tak absurdní. Smrt je pro mě opravdu jediné východisko. Proto své nohy donutím, aby se začaly pohybovat, jak nejrychleji dokážou. Nechám je, ať mě z tohoto temného pokoje vypraví ven. Když se po chvilce zjevím na ulici, rozhlédnu se ještě okolo sebe, abych naposledy spatřila tuto ulici, momentálně ponořenou ve tmě, osvícenou pouze světlem vycházejícím z pouličních lamp. V tom spatřím blížící se auto, přikrčím se, a když se ocitne v dostatečné blízkosti, vyběhnu přímo proti němu. Jsem až moc veliký zbabělec na to, abych žila s tou tíhou dál. Bleskne mi ještě hlavou, než do mě auto narazí a vše se promění v černotu.“
Příspěvek č. 6 - M
Úhel pohledu Nasadila jsem rychlý krok, bylo už pozdě a já se v té tmě začínala bát. Stačí projít tuhle ulici, parčík a už uvidím na náš dům. V uchu jsem měla jedno sluchátko, hrála mi tam má oblíbená písnička a já si jí začala broukat, najednou mě někdo chytl za rameno, vůbec jsem nepostřehla, že se ke mně někdo blíží. Otočila jsem se a zjistila jsem, že za mnou stojí asi pět 20 letých mužů. Dostala jsem strach, byli opilí a rozhodně silnější než já, byla jsem sama. Byla jsem vyčerpaná, drželi mě za ruce, až to bolelo, šeptali mi do uší naoko líbezná slovíčka a já nemohla nic dělat. Tma, bolest a strach, prosím, potřebuji pomoc! Únava mě přemohla, už jsem se nemohla dál bránit, vzdala jsem to, odsoudila jsem sama sebe na smrt. Muži to pocítili a neváhali, hned se vrhli na mé tělo, jeden z nich vytáhl nůž a já ztratila veškerou naději, nevěřila bych, že to může být horší, ale bylo. Druhý ho zastavil a pronesl nejhorší slova, která mohl: „Ne! Ještě si s ní trošku pohrajeme, jestli víš, jak to myslím…“ Na tvářích ostatních se rozlil úsměv a já jen koukala, nemohla jsem se hrůzou pohnout, takhle to nemělo skončit. Potom, co si s mým tělem dostatečně prohráli, vytáhli nůž, dívala jsem se na ně naprosto mrtvým, smutným, ale smířeným pohledem, cítila jsem se prázdná, ani nevím, jestli chci, aby mě někdo zachránil. Mé tělo je znesvěcené takovým způsobem, že bych se na sebe už nikdy nedokázala podívat do zrcadla. Naposledy jsem pomyslela na útěk, vzhlédla jsem, oči mě bolely stejně jako snad celé tělo, téměř jsem se nemohla hýbat, ale myšlenka na citát- naděje umírá poslední, mě donutila tu bolest vydržet, otočila jsem se na bok, pohlédla jsem do parku směrem k domům. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych mohla někoho vidět, ale poštěstilo se mi, za keřem se něco hýblo. Byla to dívka, teda aspoň ta vypadala, koukala se na mě zvláštním pohledem a já nedělala vůbec nic, byla vyděšená, bylo to na ní hodně vidět, ale kdo by v té situaci nebyl? Nechtěla jsem, aby zavolala policii, nechtěla jsem už nic, ona mi buď četla myšlenky, nebo nebyla schopna pohybu stejně jako já. Vhrkly mi slzy do očí, zašeptala jsem pár slov na rozloučenou a připravila jsem se na smrt. Dívka se na mě smutně podívala, chvíli jsem myslela, že se ke mně rozeběhne a pomůže mi, neudělala to. Nevyčítám jí, že nezavolala policii, že mě nezachránila, v tu chvíli byla mým andělem, když jsem věděla, že někdo viděl pravdu, tak už jsem nechtěla bojovat. Něco se jí zalesklo na tvářích, rozeběhla se pryč a já už jí poté nespatřila, nikdy. * Probudila jsem se, proč? Chci spát, věčně jen spát, potom co se stalo, už se na sebe nechci ani podívat. Nechápu, co to se mnou bylo, měla bych to někomu
říct. Jo, hned to někomu povím a bude to v pořádku. Ne! Tohle se nemůže nikdo dozvědět, nechci ztratit všechny své přátele, sice jich není moc, ale nechci je ztratit… Musím vstát, takhle tu věčně ležet nemůžu, přijít pozdě do školy, to by mi tak ještě scházelo. Pomalu jsem se protáhla na posteli a konečně jsem vstala. Automaticky jsem vyrazila do koupelny, ale u dveří jsem se zasekla, bude tam zrcadlo, nechci se vidět. Pokud to takhle půjde dál, tak za chvíli všichni poznají, že je se mnou něco v nepořádku, měla bych dělat, že je naprosto normální den, takže se musím uklidnit. Je to jen zrcadlo, odrazí jen to, jak vypadám, ne moji duši. No, hned je to lepší a teď tam vkročím. K mému překvapení jsem vypadala skoro stejně jako vždycky. Mé zlaté vlasy mi spadaly pod ramena v nepravidelných kroucáncích a mé jindy zářivě zelené oči, byly trošku napuchlé od pláče. Kriticky jsem se podívala na můj plochý hrudník a pustila jsem se do každodenního ranního rituálu. Venku sněžilo, zima byla mé nejoblíbenější roční období, alespoň něco bude na dnešním dni hezké. Chvíli jsem si nechala padat sněhové vločky na obličej v domnění, že mě to uklidní, a pak jsem vyrazila. Budu muset projít okolo toho místa, co když tam zůstalo něco ve sněhu? To je vlastně jediné, co mi na sněhu vadí, nikdy nic nenechá v tajnosti, chcete jít tajně ven a on za vámi nechá stopy, uklouznete a on se naschvál nechá odhrnout. Zamračila jsem se na něj, jako kdyby za to mohl, a pokračovala jsem dál. To místo už bylo jen pár desítek metrů, nechtělo se mi tam, ale bohužel nikudy jinudy to obejít nejde. Jak jsem očekávala, sníh nic nezakryl, vypadalo to tam jako po sněhové bitce, sníh byl plný stop, na některých místech odhrnutý, jako kdyby do něj někdo spadl a na částech byla krev. Ach, co jsem to provedla?! Proč jsem nezavolala někoho na pomoc? Teď se tím ale nebudu zabývat, půjdu do školy a nebudu si nikoho ani ničeho všímat, budu předvádět jednu ze svých špatných pubertálních nálad a kamarádky mě nechají na pokoji. To by mohlo vyjít, ostatní lidé si budou myslet, že tu odehrála nějaká sněhová bitka, a půjdou si také po svém. Hodiny ve škole, jako naschvál vůbec neubývaly, měla jsem pocit, že v lavici sedím už týden a ona skončila teprve první hodina. Kamarádky mě naštěstí nechaly na pokoji, občas na tom jsou stejně jako já, takže to nebylo nic neobvyklého. Když škola konečně skončila, pomalu jsem se ani nerozloučila s ostatními a vydala jsem se rychlým krokem ven. Když jsem doběhla k tomu hroznému místu, sedla jsem si do sněhu a začala plakat. Lidé, kteří šli kolem, se většinou jen zvědavě podívali, ale nakonec usoudili, že radši přijdou brzy domů, než aby se zabývali nějakou plačící puberťačkou. Seděla jsem tam, dokud nevyšel měsíc, pak už jsem neměla slzy, které bych dostala ven, a konečně jsem se rozhodla zavolat policii. Tam už věděli, o co jde, protože tu dívku, kterou jsem nejspíš viděla pár minut před smrtí, už našli. Pomohla jsem jim tedy alespoň vypátrat ty lidi, kteří ji zabili. Nikdy se nejspíš nesmířím s tím, jaký, jsem byla zbabělec, ale aspoň jsem zachránila spoustu dalších dívek nalezením těch mužů. Kamarádky jsem neztratila, naprosto chápaly, že jsem zpanikařila a nikoho nezavolala. Od té doby vím, že bych příště nenechala někoho zbytečně zemřít. Prosím odpusť mi Natalie.
