Telo a telesnost_zlom_02_oprava.qxd
(292)
5.2.2010
8:52
StrÆnka 292
JIŘÍ KOPECKÝ
Duše, tělo a city v psychologii 19. století
ROMAN MLEJNEK Psychologie vždy cítila (a stále cítí) potřebu vypořádat se nějak se vztahem duše a těla. Platí to i pro dobu, kdy ještě nemůžeme hovořit o psychologii jako samostatném vědním oboru.1 Psychologické zkoumání již od antiky zahrnovalo takové problémy, jako jsou lokalizace duše v těle nebo souvislost tělesných šťáv s temperamentem. Devatenácté století, během kterého se moderní psychologie rodila, představuje v tomto ohledu velmi zajímavé období. Objevy a teorie, které dnes považujeme za počátky moderní psychologie, se velmi často týkají těla. Psychologie jako by si potřebovala empirický přístup nejprve ověřit na těch psychických jevech, u nichž lze vysledovat, že se nějak odrážejí v těle. Teprve ve 20. století se empirická psychologie od těla plně emancipovala a začala se zabývat jevy ryze psychickými. Do té doby byl ráz takových úvah převážně spekulativní (což ale neznamená, že bychom ve 20. století nenašli spekulativní přístupy). Zájem psychologie 19. století o tělo lze doložit na těch nejznámějších objevech a teoriích z tohoto období. Jako první nám na mysl padne asi frenologie, zkoumání tvaru lebky za účelem popisu osobnosti.2 Jakkoli se dnes usmíváme nad hledáním hrbolků, které mají být projevem té či oné psychické vlastnosti, je třeba si uvědomit, že za celým lebkozpytným učením stojí vlastně správná úvaha: že různé části mozku mají na starosti různé úlohy. Zcestnost frenologie nespočívá v tom, že chtěla z mozku vyčíst něco o psychice, ale v předpokladu, že se dané charakteristiky projeví na povrchu lebky. Když Paul Broca v roce 1861 objevil mozkové centrum řeči, byla tím základní myšlenka frenologie
Jako „datum narození“ vědecké psychologie se většinou uvádí rok 1879, kdy Wilhelm Wundt založil v Lipsku psychologickou laboratoř. 2 K frenologii viz například DAVID GIUSTINO, Conquest of Mind. Phrenology and Victorian Social Thought, London 1975. 1
Telo a telesnost_zlom_02_oprava.qxd
5.2.2010
8:52
StrÆnka 293
DUŠE, TĚLO A CITY V PSYCHOLOGII 19. STOLETÍ
(293)
podepřena, zároveň zde však začíná skutečně vědecké zkoumání funkcí mozkové kůry, které později frenologii jako vědu diskvalifikovalo.3 V rámci lidské psychiky je systematickému empirickému zkoumání nejlépe přístupná oblast našich smyslů, která takříkajíc sousedí s fyzikálním světem. Není proto překvapivé, že některé významné počiny 19. století na poli psychologického výzkumu se týkaly právě smyslů. Jako psychofyziku označujeme tu oblast psychologie, která se zabývá vztahem fyzikálního podnětu a subjektivního počitku. Matematickými vztahy mezi fyzikálními veličinami a jim odpovídajícími počitky se zabýval ve třicátých letech 19. století Ernst Heinrich Weber a na něj navázal Gustav Theodor Fechner.4 Smysly zkoumal také Hermann von Helmholtz, především zrak a sluch, jeho přístup byl však více fyziologický.5 Výzkumu sluchového vnímání se později věnoval Carl Stumpf, který v prvním svazku své Tonpsychologie (z roku 1883) píše mimo jiné o sluchových obtížích Bedřicha Smetany.6 V 19. století, přesněji v osmdesátých letech, vznikla také první moderní teorie emocí. I ta se bezprostředně týká těla a známe ji jako James-Langovu teorii. Zatímco selský rozum nám říká, že pláčeme, protože jsme smutní, utíkáme, protože máme strach a podobně, podle Williama Jamese je tomu právě naopak: jsme smutní, protože pláčeme, bojíme se, protože utíkáme. James-Langeova teorie tak za emoce považuje naše pociťování tělesných změn v různých situacích.7 Tato teorie je dnes dávno překonaná, ale vstoupila do dějin psychologie, protože představovala důležitý krok směrem k dnešnímu chápání emocí. Ještě před James-Langovou teorií, v roce 1872, vyšel spis Charlese Darwina Výraz emocí u člověka a u zvířat, ve kterém najdeme vyobrazení různých výrazů tváře, a to ve formě přetištěných fotografií, které se tehdy objevovaly v knihách ještě poměrně vzácně.8 V jakémkoli přehledu dějin psychologie by bylo krajně podezřelé opomenout Sigmunda Freuda. Že se jeho systém psychiky opírá o tělesno, není třeba zvlášť dokládat, důraz na sexualitu by mohl sám o sobě sloužit jako další důkaz provázanosti psychologie s tělem. Už v počátcích Freudovy kariéry však najde3 „Frenologie“, in: PAVEL HARTL – HELENA HARTLOVÁ (edd.), Psychologický slovník, Praha 2000, s. 171. 4 GEORGE A. GESCHEIDER, Psychophysics. Method and Theory, Hillsdale 1976, s. 2–7. 5 Viz například MORTON HUNT, Dějiny psychologie, Praha 2000, s. 115–121. 6 CARL STUMPF, Tonpsychologie I, Leipzig 1883, s. 419–421. Stumpf zde vychází (a také cituje) jednak z dopisů, v nichž mu Smetana popsal své potíže se sluchem od prvních příznaků až po úplné ohluchnutí, jednak ze sdělení Emanuela Zaufala, ušního lékaře, který Smetanu léčil. 7 WILLIAM JAMES, The Principles of Psychology II, New York 1918, s. 449–450. 8 CHARLES DARWIN, The Expression of the Emotion in Man and Animals, London 1872. K dispozici on-line na http://darwin-online.org.uk/EditorialIntroductions/Freeman_TheExpressionoftheEmotions.html (staženo 3. 6. 2009).
Telo a telesnost_zlom_02_oprava.qxd
(294)
5.2.2010
8:52
StrÆnka 294
ROMAN MLEJNEK
me ještě jedno důležité téma: léčbu hysterie, záhadné nemoci, která hrála velkou roli při vzniku psychoanalýzy, a tedy i celého principu psychoterapie. Pro hysterii jsou klíčové ty projevy, které se týkají těla (např. paralýza končetin, mdloby, zvracení apod.).9 Existence poruchy postihující tělo, která však nemá žádné hmatatelné příčiny, byla rovněž jedním z argumentů pro opodstatněnost psychologie jako samostatné disciplíny. Tyto příklady měly ukázat, že vědecká psychologie v moderním slova smyslu se propracovávala k samotnému nitru duše právě skrze ty její části, které jsou v přímém vztahu k vnějšímu světu. Teprve když se ujistila, že lze v rámci vztahu těla a duše vysledovat nějaké zákonitosti, odvážila se podobným způsobem uchopit jevy týkající se ryze duševního dění. Měli bychom si však položit otázku, zda zájem o tělesné aspekty platí pro celou psychologii 19. století, zda uvedené objevy nepředstavují jenom výjimku, jejíž podstata měla za následek to, že do dějin psychologie pronikly právě tyto objevy a teorie. Výtečným materiálem pro posouzení těch psychologických prací, které v dějinách naopak zapadly, jsou české souhrnné psychologické spisy a kratší stati z 19. století, o nichž dnešní psychologie prakticky nemá potuchy. Většinou jim nevěnujeme pozornost ani v rámci dějin psychologie, protože v nich neshledáváme žádné nové myšlenky. Jsou to vskutku převážně kompilační práce, o to lépe však mohou sloužit k nahlédnutí do tehdejšího uvažování o lidské duši. Na tělesné aspekty narážíme v podobných výkladech velmi často – a především na velmi důležitých místech. Pokusíme se to stručně doložit na několika příkladech. V prvé řadě je třeba zmínit Dušesloví zkušebné Ferdinanda Hyny z roku 1844.10 Jde o spis kompilační, který byl již ve své době kritizován zejména pro absenci odkazů na prameny. František Čáda věnoval Hynovu Dušesloví samostatnou analytickou studii v roce 1902, kde spis označuje za „první české soustavné kompendium psychologie vůbec“, a už proto mu přisuzuje určitý význam pro českou psychologii.11 Zmínku o těle nemusíme v Hynově spisu hledat dlouho, kniha je rozdělena do dvou dílů: první má název O činnostech duševných, pokud jsou čisté aneb od ústrojí tělesného neodvislé a druhý O činnostech duševných, pokud jsou od ústrojí tělesného odvislé. František Čáda píše o podivnosti takového rozčlenění spisu12 a dnes bychom je označili přinejmenším za spekulativní, ilustruje však potřebu tehdejších dušeslovců odvolávat se k tělu.
9 K „hystorii“ této poruchy viz např. JULIA BOROSSA, Hysterie, in: JULIA BOROSSA et al., Témata psychoanalýzy I, Praha 2002, kap. V., s. 149–183. 10 FERDINAND HYNA, Dušesloví zkušebné, Praha 1844 (Malé encyklopedie naukové díl IV). 11 FRANTIŠEK ČÁDA, Hynovo dušesloví. Příspěvek k historii počátků psychologie české, Praha 1902, s. 5. 12 Ibidem, s. 81. Čáda se zde dále zabývá otázkou, co mohlo Hynu k takovému rozdělení vést.
Telo a telesnost_zlom_02_oprava.qxd
5.2.2010
8:52
StrÆnka 295
DUŠE, TĚLO A CITY V PSYCHOLOGII 19. STOLETÍ (295)
V roce 1867 vyšla Empirická psychologie Josefa Dasticha, jejíž zaměření k tělu je patrné již z předmluvy, kde čteme: „Zvláštnou píli jsem obracel ku stránce psychofysické, hledě ve prospěch psychologie zužitkovati skvělé vymoženosti novověké fysiologie.“ 13 Velmi podobně se autoři dnešních neuropsychologických prací rozplývají nad neurovědnými objevy z poslední doby. Jak vidíme, již v 19. století vzbudily podobné nadšení objevy Helmholtzovy. Nejlepším příkladem provázanosti duševědy a tělovědy v českém prostředí 19. století je bezpochyby osobnost Jana Evangelisty Purkyněho. O psychologii se zajímal již za studií a ve své pražské disertaci o zrakovém vnímání použil jako klíčovou metodu introspekci.14 Purkyně vůbec neváhal používat sám sebe jako pokusný objekt. V časopise Živa, v rámci komentářů ke svým spisům, píše o pokusech, které provedl při zkoumání závrati: „Bylať tehdáž úpravná houpačka na Štvanickém ostrově, i dal jsem se půl hodiny, pak hodinu i více hodin houpati, však nadarmo, ani závrati, ani ošklivosti v žaludku, ani dávení dočkati se nemoha, snad že jsem k tomu neměl vlastní náklonnosti, jakož jsou mnozí, kteří na lodi ani o bouřích od mořské nemoci netrpí.“ 15 S metodou introspekce (heautognozie) se u Purkyněho setkáváme skutečně velmi často. Zajímavým dokladem je několik dochovaných fotografií Purkyňova obličeje, které znázorňují různé duševní stavy.16 Tři roky po Purkyňově smrti vyšel již zmíněný Darwinův spis o výrazu emocí, v němž se objevily fotografie tváří jako nový výdobytek technického pokroku. Podle Purkyněho se má psychologie opírat o fyziologii, jedině tak se může stát skutečně empirickou vědou.17 Purkyně také v rámci svého systému metod fyziologie uvádí i psychologickou metodu.18 Schopnost skloubit subjektivní metody s empirickým přístupem můžeme považovat za jeden z jeho hlavních přínosů psychologii.19 JOSEF DASTICH, Empirická psychologie, Praha 1867, s. 5. JAN EVANGELISTA PURKYNĚ, Beiträge zur Kenntniss des Sehens in subjectiver Hinsicht, Praha 1819. Poté vyšlo jako idem, Beobachtungen und Versuche zur Physiologie der Sinne. Erstes Bändchen. Beiträge zur Kenntniss des Sehens in subjectiver Hinsicht, Praha 1823. Také in: idem, Sebrané spisy I, Praha 1918, s. 1–56. 15 JAN EVANGELISTA PURKYNĚ, Podrobné zprávy o mojích starších i novějších literárních, zvláště přírodnických pracích, Živa III, 1857, s. 210. 16 ELIANA TRÁVNÍČKOVÁ, Purkyňovy fyziognomie, in: eadem (ed.), Jan Evangelista Purkyně. Život a dílo. Sborník vydaný při příležitosti 200. výročí Purkyňova narození, Praha 1986, s. 362–368. 17 JAN EVANGELISTA PURKYNĚ, Zlomky psychologické, in: JOSEF BROŽEK – JIŘÍ HOSKOVEC (edd.), J. E. Purkyně and Psychology. With a Focus on Unpublished Manuscripts, Praha 1987, s. 116. 18 JAN JANKO – SOŇA ŠTRBÁŇOVÁ (edd.), Věda Purkyňovy doby, Praha 1988, s. 142. K tomu také viz BROŽEK – HOSKOVEC (pozn. 17), s. 14. 19 JIŘÍ HOSKOVEC – SIMONA HOSKOVCOVÁ (edd.), Malé dějiny české a středoevropské psychologie, Praha 2000, s. 33–34. 13 14
Telo a telesnost_zlom_02_oprava.qxd
(296)
5.2.2010
8:52
StrÆnka 296
ROMAN MLEJNEK
Vztah k tělu měl tedy pro vznikající psychologii naprosto zásadní význam. Důvod jsme zatím hledali především v tom, že tělo bylo přístupnější empirickému zkoumání než duše. Za celým problémem však lze spatřovat obecnější jev. V 19. století byla věda (z dnešního pohledu) poměrně málo stratifikovaná. Pole zájmu vědce se neomezovalo na jeden specifický problém, jak je tomu mnohdy dnes. Také hranice mezi jednotlivými disciplínami měly jiný ráz než dnes: nauky se vůči sobě navzájem teprve vymezovaly a hledaly vlastní metodologie. Existovala také velká provázanost vědy s ostatními oblastmi kultury.20 Věda nebyla uzavřena v laboratořích a studovnách, ale inspirovala se v běžném životě. Sama pak často ovlivňovala i umělce. Když zůstaneme u psychologie, Jiří Hoskovec například píše o Helmholtzově vlivu na Paula Cézanna a Jamesově vlivu na Pabla Picassa.21 Necháme-li stranou uměnovědy, troufá si ze všech vědních oborů hovořit o umění nejvíce právě psychologie. Mohou za to především emoce: umění je schopno je vzbuzovat a psychologie si emoce nárokuje jako oblast sobě vlastní. Přitom psychologie má dnes tendenci uvažovat o emocích vyvolaných uměleckým dílem jako o zvláštní kategorii, jako o něčem, co se „skutečným“ emocím jenom blíží. Hudební psychologie se už dlouhou dobu trápí otázkou, jaký je vztah mezi emocemi, které prožíváme při hudbě, a těmi, které prožíváme v každodenním životě. Proto nás dnes, když čteme slovníkové heslo o citech, které Purkyně napsal do Riegrova Slovníku naučného,22 zaráží, kolik prostoru je zde věnováno umění. Heslo se neomezuje na charakteristiku citu z hlediska psychologického. Věnuje se neurofyziologickým aspektům, což z dnešního pohledu působí velmi moderně, protože emocím se neurovědy intenzivně věnují teprve v poslední době. Heslo také velmi obsáhle pojednává o „jevení citů“, tedy výrazu a vnímání emocí, a to v souvislosti s podobou těla, jeho pohyby, hlasem, zvuky přírody, řečí, hudbou nebo výtvarným uměním. To všechno jsou aspekty, na něž psychologie ve 20. století postupně a na různě dlouhá období zapomínala, aby se k nim později vracela. V 19. století ještě dominovala tendence popsat daný jev v úplnosti. Objevy, které ve 20. století značně posunuly psychologické poznatky o emocích, se nakonec týkaly právě tělesných projevů a výrazu emocí. Zdá se tedy, že důraz, který psychologie ve svých počátcích kladla na tělo, lze přičíst jednak potřebě chytit se něčeho dobře empiricky přístupného, jed20 K pojetí vědy jako součásti kultury a k odrazu vědy v umění v českém prostředí 19. století viz JANKO – ŠTRBÁŇOVÁ (pozn. 18), s. 257–263. 21 JIŘÍ HOSKOVEC, Tajemství experimentální psychologie, Praha 1992, s. 47–51. 22 JAN EVANGELISTA PURKYNĚ, heslo Cit, in: FRANTIŠEK LADISLAV RIEGER (ed.), Slovník naučný, sv. 2, Praha 1862, s. 138–142.
Telo a telesnost_zlom_02_oprava.qxd
5.2.2010
8:52
StrÆnka 297
DUŠE, TĚLO A CITY V PSYCHOLOGII 19. STOLETÍ (297)
nak celkové situaci, v níž se věda nacházela. Vyjádřit se ke všem myslitelným aspektům zkoumaného jevu bylo cílem, kterého se vědec nevzdal jenom proto, že nemá dostatek empirických faktů. Schopnost pozorování a kritický přístup tak nekončily na hranicích dané disciplíny ani vědy samotné. Na Purkyňově příkladu také vidíme, že česká psychologie v 19. století nespala, ale zabývala se tehdy aktuálními problémy. U Purkyněho začínají dějiny české empirické psychologie – a začínají v nevyhnutelném sepětí s tělesnými aspekty.
Resumee
Die Seele, der Körper und die Gefühle in der Psychologie des 19. Jahrhunderts Der Beitrag macht aus psychologischer Perspektive auf einige Merkwürdigkeiten und Besonderheiten in den Meinungen über die Beziehung zwischen der Seele und dem Körper im 19. Jahrhundert aufmerksam, und zwar mit besonderer Berücksichtigung des tschechischsprachigen Milieus. Die wissenschaftliche Betrachtung des Denkens war im 19. Jahrhundert in ziemlich großem Ausmaß auf den Körper bezogen. Dies stand im Zusammenhang mit der damaligen Methodologie der Naturwissenschaften, und auch mit der gesamten kulturellen Atmosphäre, in der die noch wenig stratifizierte Wissenschaft eine wichtige Rolle spielte. Der Schwerpunkt des Beitrages liegt in der Problematik der Emotionen, die im Rahmen der Psychologie einen speziellen, auch die Kunst betreffenden Bereich darstellen. In gewissem Sinne hat erst die Psychologie des 20. Jahrhunderts das Denken vom Körper getrennt, um sich erst vor relativ kurzer Zeit aufs Neue nach ihrer gegenseitigen Beziehung zu fragen. Die im 19. Jahrhundert vertretenen Meinungen über Gefühle und andere psychische Erscheinungen scheinen uns heute oft äußerst modern und vorausblickend zu sein. Auch am Beispiel Jan Evangelista Purkyně kann man dokumentieren, dass die psychologischen Untersuchungen im tschechischen Milieu in Bezug auf die internationale Wissenschaft keinesfalls verspätet waren.
