SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002, 101–106
DRUHÁ SPOLEČNOST PO ČESKU
SECOND SOCIETY IN THE CZECH WAY
PAVEL MACHONIN1 Sociologický ústav AV ČR, Praha Abstract: This essay shows the significance of I. Možný’s study Why so easy… Some Family Grounds of the Velvet Revolution from 1991 as one of the most successful attempts how to find out profound social factors operating in favour of the peaceful democratic revolutions against state socialist totalitarian system and corresponding actors ready to participate in the powershifts. In a society deprived – after the foreign intervention in 1968 – of possibility to assert the needs and interests of families and other informal small groups within official institutions, a big majority of the inhabitants was prepared to act at the first occasion or, at least to support the political changes and tolerate the first negative economic and social consequences of sudden liberalisation. A great help came from the informal nets connecting these basic cells in their endeavour to replace the unacceptable system by peaceful means. In this sense, the Velvet Revolutions represent a new and important phenomenon in European history and deserve further scrutinise research.
Mladší kamarád ze stejné ulice rodného Prostějova, přítel, který pomohl v dobách normalizace, slušný člověk, který své názory vyjadřuje otevřeně, avšak bez zaujatosti, akademický činitel, který správně rozeznal klíčové postavení vysokých škol pro rozvoj sociologie, seriózní badatel v oblasti teorie i výzkumu rodiny, pokračovatel velkých tradic proslulé brněnské sociologické školy – tak jsem poznával Iva Možného, než jsme oba dorostli do kmetského věku, já dřív, on o pět let později. Naše názory na polistopadový vývoj jistě nejsou totožné. Rozděluje nás nejspíše poněkud odlišné chápání společenského významu a kontextu jeho opakovaného a zcela oprávněného apelu na zodpovědnost a vzájemnou důvěru lidí. Zdá se mi, že 1 Autor je emeritním profesorem sociologie působícím na Institutu sociologie při Akademii věd České republiky v Praze. Stál u znovuzrození české sociologie jak v 60. tých, tak v 90. tých letech. Jeho hlavní oblastí zájmu je sociální stratifikace a mobilita a společenská transformace a modernizace. Korespondenci můžete zaslat na e-mailovou adresu:
[email protected]
102 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 rozvoji těchto vysoce žádoucích atributů svobody napomohou kromě demokracie, trhu a nezbytného morálního působení i souběžná řešení společensko-institucionální ve sféře ekonomické i politicko-správní, která zabrání svévolnému zneužívání svobody individuí a jimi ovládaných institucí a podpoří společné úsilí lidí při realizaci zájmů, které je spojují. Individualismus nemá smyslu bez kolektivismu a naopak. Absolutizace jednoho či druhého z těchto principů vede vždycky ke zlému. Leč i o tom bychom se snad dohodli, a nikoli o tom chci psát. „Sametová revoluce“ – to podivuhodné spojení dvou, na první pohled zcela protikladných určení, provokuje od počátku kritiky a zlehčovatele této svérázné iniciativy polského, maďarského, německého, českého a slovenského obyvatelstva na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Bojovní radikálové zprava volali: „Nechte samet sametem. Buď zametou oni s námi, nebo s nimi zametem!“ Ozvuk tohoto halasu nás provází až dodnes. Radikálové zleva potichu skřípají zuby, že se komunistická moc nepostavila na odpor rebelii. V létě 2001 jsem na významném světovém sociologickém shromáždění v Krakově musel zcela vážně polemizovat s názorem amerického sociologa, že pád státního socialismu byl způsoben oportunismem a kapitulantstvím vedení komunistických stran, které se zalekly náporu globalizačních sil. Pro jiné, někdy dokonce i významné sociology je sametový charakter převratů politické moci signálem toho, že vlastně nejde ani tak docela o skutečnou revoluci zdola, nýbrž pouze o jakési přenesení odedávna známých principů demokracie a trhu z vyspělejšího západního prostředí do prostředí na východě, vyklizeného kapitulací sovětského vlivu. Ruku v ruce s tím jde představa, že nejde o nic novátorského, nýbrž o pouhou nápodobu hotových vzorů. Vysvětlení toho se hledá v tom, že v pověstném „lůně“ – tentokráte pro změnu socialismu – neexistovaly žádné třídy (rozuměj seskupení soukromých vlastníků), které by byly s to postavit se do čela skutečné revoluci. A vskutku, i Ivo Možný ve svém významném eseji Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce upozorňuje na omezený vliv českého disentu na široké vrstvy obyvatelstva ještě krátce před 17. listopadem. Ba i jeden z vůdčích duchů polské Solidarity Adam Michnik ve svém nedávném vystoupení ve Francouzském středisku sociálních studií v Praze konstatoval, že tato nepochybně masově vlivná asociace neměla vypracovány dopředu žádné představy o tom, kam chce v budoucnu polskou společnost vést. Proces vypracovávání strategií dalšího vývoje v průběhu první poloviny devadesátých let probíhal ve většině postsocialistických zemí do té míry zmateně, že počáteční představy musely být prakticky všude během několika let více či méně zásadně revidovány jak hlasováním obyvatelstva ve volbách, tak činností nově složených mocenských a hospodářských elit. Na druhé straně se v procesu sametových revolucí v postsocialistických zemích středoevropského typu odehrálo něco historicky nového a velmi významného. Přechod od nesvobody k demokracii a od nařizovací ekonomiky k trhu nevycházel tentokráte z feudálních, nýbrž státně socialistických poměrů a mířil nikoli proti poměrně slabému nepříteli, jakým byly chátrající absolutní či konstituční monarchie na zá-
PAVEL MACHONIN: DRUHÁ SPOLEČNOST PO ČESKU 103
padě Evropy, nýbrž proti vojensky i policejně silným totalitním státům, které svou moc odvozovaly od někdejší podpory rovnostářsky smýšlejících méně kvalifikovaných vrstev obyvatelstva. A přesto – samozřejmě mj. v důsledku změny poměru sil ve světovém měřítku a vnitřní krize Sovětského svazu – proběhly počáteční politické převraty a konstituování nových demokracií nejen pokojnou a z větší části i demokratickou cestou respektující právní kontinuitu, nýbrž i velmi rychle a úspěšně. Dahrendorfova „hodina právníků“ uběhla vcelku se zdarem. I když lze vznést mnohé výhrady k ukvapenostem, nepromyšlenostem, právní nezajištěnosti a nepříjemným sociálním důsledkům druhé etapy, „hodiny politiků“ s jejími dalšími demokratizačními, liberalizačními a privatizačními aktivitami, nelze jí upřít, že ve středoevropských poměrech otevřela cestu k možnosti dalšího demokratického rozvoje, včetně variantních řešení ekonomických a sociálních problémů. I to se odehrálo v poměrně krátkém období, i když ani Dahrendorfových původně odhadovaných šest let nestačilo. Obdobné procesy v éře tzv. velkých demokratických revolucí v západní Evropě a v Severní Americe trvaly celá desetiletí až staletí a uskutečňovaly se drastickými prostředky, hojným krveproléváním, obětováním lidských životů velkého počtu lidí, mnohdy i válkami. Nesmí se přitom zapomenout, že až na Československo prakticky ani v jedné ze středoevropských postsocialistických zemí nikdy předtím skutečně demokratické poměry nebyly na delší dobu nastoleny, takže postsocialistické přeměny se zde prolínaly s dokončováním tradičních demokratických převratů staršího typu. Je tu tedy zjevný nepoměr mezi hloubkou revolučních procesů na jedné straně a mezi pokojným, rychlým a snadným jejich průběhem, o němž jsem přesvědčen, že otevřel novou kapitolu dějin, v níž nebudou nutně řinčet zbraně tam, kde jde o zásadní společenské změny. Kromě již připomenutých vnějších faktorů, jež k poměrně snadné realizaci sametových revolucí a následnému vývoji přispěly, spolupůsobila jistě i významná míra diskreditace státně socialistických systémů, v našem případě prohloubená jejich kolaborací s okupační mocností po celých dvacet dlouhých let od porážky Pražského jara. Přesto sociologický instinkt napovídal, že musely být ve hře i nějaké další mocné sociální síly, vyvěrající z hloubi společenských poměrů, bez nichž by se jinak příznivých podmínek nemohlo plně využít. Možný tuto zásadní otázku postavil: „Proč tak snadno?“ Jinými slovy, kdo byli skuteční sociální aktéři této změny, nejen ti, kteří vyšli do ulic a posléze naplnili letenskou pláň (ty lze poměrně lehce sociálně charakterizovat), ale také ti, kteří pokojnou změnu podpořili svou účastí a svým hlasováním v demokratických volbách a svou trpělivou smířlivostí v období náhlého propadu životní úrovně na pomezí let 1990 a 1991? V případě Maďarska se zraky ekonomů a sociologů pokoušejících se o vysvětlení této zapeklité otázky upřely k tržním reformám, které zahájil již za státního socialismu kádárovský režim. Nepochybná existence do jisté míry státem nejen trpěného, ale dokonce podporovaného soukromého hospodářského sektoru je inspirovala k formulaci významného poznatku o vzniku a působení druhé, nestátní a neoficiální „druhé společnosti“. A je jistě pravda, že náskok v tržních reformách dodal maďarské transformaci v jejím počátku značné sebevědomí a razanci. V polském případě pak kromě
104 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 rovněž spíše živelně přeživšího soukromého sektoru, zvláště v zemědělství, významnou roli sehrály odborářsko-politické aktivity kvalifikovaných dělníků a inteligence na půdě Solidarity a značný stupeň připravenosti reformně naladěné vládnoucí elity uplatnit se při výstavbě tzv. politického kapitalismu. Co ale s Československem, kde prakticky neexistovalo oficiálně povolené soukromé hospodářství, kde rovnostářství svou extenzí lámalo evropské rekordy, kde bdělé oko státu a jeho bezpečnostních složek paralyzovalo i pouhé náznaky politické činnosti a víceméně spolehlivě kontrolovalo i kulturu, kde životní úroveň nepoklesla do té míry, aby to vyvolávalo rebelii chudobných, a kde ani nižší úroveň odměňování odborníků sama o sobě nemohla vyvolat kolektivní akci? Kde hledat českou, a v jistém ohledu i slovenskou „druhou společnost“? Ivo Možný položil v pravý čas, to jest brzo po listopadu 1989, správnou otázku a z velké části na ni správně a včas odpověděl. Jeho řešení je vynikající svou jednoduchostí i svou obecností umožňující aplikaci i na jiné země a případné další rozšiřování při hlubší než dosavadní analýze státně socialistických společností, která v budoucnu nemine české sociology, psychology, historiky a ekonomy. Jeho odpověď zní: „snadnost“ obratu byla způsobena situací a postoji nukleárních rodin a společenského vlivu sítí, které se mezi nimi vytvořily. Paradoxně tedy nikoli izolovaných individuí, jak by snad liberálnímu hnutí nejlépe slušelo, nýbrž jakéhosi sociálního prazákladu každé soudobé společnosti (vždyť ani rodiny, které prožily rozpad a nové vytvoření, ani soužití nesezdaných partnerů tyto sítě neruší, nýbrž spíše doplňují). Rozborem proměn každodenního života za státního socialismu Možný dokládá, v čem se potřeby a zájmy řadových rodin a jejich živitelů a spoluživitelek dostaly do konfliktu s bezduchou státně socialistickou ekonomickou, politicko-správní i kulturní praxí normalizačního období. Správně poukazuje na specifické problémy těch rodin, o jejichž životní úroveň a naplnění nadprůměrných ambicí, založených na dobrých informacích o tom, co se děje ve světě, se starali státně socialističtí manažeři a jejich následovníci (kádrové rezervy a rezervy rezerv). Uspokojivě tak vysvětluje pozoruhodnou skutečnost zjištěnou dalšími výzkumy elit – proč vlastně tak hladce proběhla postsocialistická ekonomická reforma, v níž klíčovou roli hrály právě aktivity manažerů. Obdobné závěry vyvozuje pro špatně placené vyšší odborníky a jejich nástupce, pro intelektuály vůbec, v neposlední řadě pak pro jádro nomenklatury: politické pracovníky a představitele všech odvětví lidských činností, zasedající v byrech a výborech komunistických organizačních struktur. Ti všichni, vědomi si tlaku narůstajících potřeb svého rodinného zázemí, hledali co možná schůdné a nebolestivé cesty, jak se dostat z vleklé tíživé situace. Ti všichni byli propojeni sítěmi nejrůznější povahy a byli připraveni jich využít jako nástroje mobilizace a praktické akce. Možného řešení nabízí ještě příležitost k dalšímu rozšíření: vždyť všichni zainteresovaní vstupovali navíc do neformálních vztahů jak ve svých pracovních kolektivech, tak v malých zájmových skupinách všeho druhu. Dokonce i hospodářské aktivity malých podniků, závodů a družstev umožňovaly prohlubování sítí a formulaci zájmů, zjevně přesahujících limity dané státně socialistickým zřízením. Potřeby a zá-
PAVEL MACHONIN: DRUHÁ SPOLEČNOST PO ČESKU 105
jmy artikulované v těchto malých skupinách nemusely být vždy jen individualistické a trochařské. Tak např. na prognostických a resortních vědeckých pracovištích, stejně tak jako na generálních ředitelstvích koncernů a oborových podniků se rodily nové koncepce a plány pro společnost i jednotlivé obory, počítající s integrací do evropských struktur (jak sám mohu doložit z vlastní i zprostředkované zkušenosti). Ve společnosti, která již od konce šedesátých let byla připravena k prvním krokům zásadních přeměn jako součásti konvergenčních procesů a jež byla na dvacet let dekapitována normalizačním odnětím možností realizovat se na půdě oficiálních institucí, vyrostla zdola, z rodin a jiných malých skupin a jejich sítí staronová (generačně i ideologicky obměněná) garnitura aktérů připravených využít příležitosti ke změně tísnivých poměrů. Nestály tu sociální třídy, rozdělené svým poměrem k vlastnictví, sešikované do třídního boje, ale rozsáhlé a nesourodé seskupení rodin a vůbec malých sociálních skupin všeho druhu, vyznačující se vysokým stupněm statusové inkonzistence v rovině objektivní i subjektivní, spojené elementárními potřebami a zájmy, jež splývaly i s obecnějším zájmem ujařmeného národa, připravené se zbavit neschopné a izolované nomenklaturní špičky, které se tentokráte nedostalo podpory zvenčí. Nevelký a pouze omezeně vlivný disent byl na této vlně v rozhodujícím okamžiku vynesen do čela společenského obratu jako jediný po ruce jsoucí mluvčí. Budiž mu ku cti a chvále přičtena zásluha za to, že respektoval meze dané elementární a živelnou povahou tohoto vzepětí a že sám cílevědomě vtiskl převratovým aktivitám charakter sametové revoluce. Takže: tento malý esej nechť je poděkováním Ivovi Možnému za jeho velký esej, který považuji za jednu z nejvýznamnějších sociologických studií polistopadového období nejen u nás, ale v evropském měřítku.
Literatura Adamski, W. 1990. The Polish Conflict: Its Background and Systemic Challenges. Amsterdam: EIESP. Dahrendorf, R. 1990. Reflections on the Revolution in Europe. London: Chatto and Windus. Hankiss, E. 1988. „The Second Society. Is There an Alternative Social Model Emerging in Contemporary Hungary?“ Social Research, 55: 13–42. Machonin, P. 1993. „The Social Structure of Soviet-Type Societies, Its Collapse and Legacy.“ Czech Sociological Review, 1 (2): 231–250. Machonin, P. 1997. „Social Structure of Communist Societies ,Apres la lutte‘.“ Social Structure in the Making. Sisyphus – Social Studies, X: 17–39, ed. by M. Bäthge, W. Adamski, B. Greskovits. Možný, I. 1991 a 1999. Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce. Praha: SLON. Možný, I. 1994. „Šance pro normální společnost – autonomní sebevědomí a étos služby ve správě a politice.“ Lidové noviny, 17. 11. Možný, I. 1999. Sociologie rodiny. Praha: SLON.
106 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 Offe, C. 1992. „Post-Communist Hungary. After ,Ironical Freedom‘ Another Immune Reaction?“ Contemporary Sociology, 21: 304–306. Staniszkis, J. 1991. The Dynamics of the Breakthrough in Eastern Europe. Berkeley: University of California Press. Touraine, A. 1991. „Zrod postkomunistických společností.“ Sociológia, 23: 301–318.
