Drazí farníci, P. Radoslav

Drazí farníci, měsíc prosinec se nese v duchu toužebného očekávání, vždyť právě tento měsíc je více než ze svých tří čtvrtin vyplněn dobou adventní, která, jak všichni dobře víme, představuje dobu přípravy na slavnost Narození Páně. Každoročně tedy s otevřeným a posvátnou bázní chvějícím se srdcem vstupujeme do této doby velkého očekávání a spolu se všemi spravedlivými Starého zákona vyhlížíme narození Spasitele. Právě v době adventní můžeme znovu odhalit krásu tohoto titulu Ježíše Krista. Boží Syn se stal naším Spasitelem, tedy Původcem, Příčinou, Vykonavatelem naší záchrany; Příčinou, Původcem, Vykonavatelem našeho usmíření s Bohem; Příčinou, Původcem, Vykonavatelem naší spásy, tedy Tím, kdo nám otevírá vstup do věčně blaženého života v nebi. Doba adventní nám nabízí prostor, abychom do hloubky zvážili a odhalili, že právě náš Spasitel nám přináší nejdůležitější a nejpotřebnější milost pro celý náš život. Ano, Boha můžeme prosit a očekávat od Něj mnoho dobrého pro život na této zemi, ale je třeba, abychom si zároveň byli vědomi toho, že nejcennějším Božím

darem je právě odpuštění hříchů, vykoupení ze smrti, spása duše. Všechno ostatní, i když to také může být důležitým a nutným, stojí teprve na druhém místě. Věčnou spásu, věčný život, věčnou radost v nebeském Království nám není schopen dát nikdo jiný než Bůh. A abychom toho byli schopni dosáhnout, poslal nám svého jednorozeného Syna. V usebranosti, soustředění a zbožnosti proto očekávejme Jeho Narození. Drazí farníci, bývá krásným zvykem, že napodobujme dobrotu Boha Otce, který nám sesílá jako dar svého Syna tím, že obdarováváme své blízké. Stejně tak se s Narozením Páně pojí mnoho jiných krásných lidových zvyků. Nicméně nedovolme, aby se advent nesl pouze v duchu horečnatých příprav, zběsilého nakupování a nervozity. Vychutnejme si na prvním místě jeho duchovní náplň: rorátní mše svaté, ticho a klid adventních večerů věnovaných modlitbě nebo četbě Písma svatého, stanovení si a plnění dobrých předsevzetí. Buďte ubezpečeni, že pak o slavnosti Kristova Narození z Panny naplní naše srdce pravá radost!

P. Radoslav

731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 1 - [email protected] [email protected]

"Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni" (Mt 5,4 ) - listopad 2014 Pro dnešní svět je blažený ten, kdo je veselý, usmívá se, má úspěch. Nazývat takovým někoho, kdo pláče, je zarmoucen nebo strádá, se zdá nepochopitelné. Nejde však o to být suverén, ale v pokoře i pravdě stát před Bohem s bolestí hříchu a v důvěře s tíží strádání. Když člověk pláče, neospravedlňuje a nezmenšuje svůj hřích, nepovažuje jej za nedůležitý. Nesnaží se ukázat ve svůj prospěch své dobré skutky nebo vlastní klady. I Ježíš plakal - u hrobu Lazara (Jan 11,35) a nad Jeruzalémem (Mt 23,37). Oba případy mají svůj původ v hříchu. Smrt člověka přichází skrze hřích a neomluvitelná nevěrnost lidu přináší zkázu. Ježíš však není v pláči bezmocný. Sám vzkřísil Lazara a v Jeruzalémě položil svůj život za všechny. K zamyšlení Ne každý pláč je ovšem blahoslavený.  Když hodnotíme naši situaci a naříkáme, to není blahoslavený pláč, to je naříkání.  Když mnohdy vyčítáme Pánu, že za to všechno, co jsme pro něho udělali, se nám dostává přehlížení, že jsme nepochopeni, to je jen naříkání.  Nikdy bychom neměli hledat příliš útěchy u lidí, ale raději u Boha, a uvědomit si zásadní pravdu: K Bohu mohu se vším přijít, všechno mu mohu předložit!  Když se každému svěřujeme se svou bolestí a svým trápením a očekáváme slova útěchy, to pak obvykle zapomínáme na Boha. Blahoslavený pláč je tehdy, když lkáme nad tím, že nám bylo dáno tolik milostí a darů a my jsme je nevyužili: dar života, milost sv. křtu, milost svátosti smíření, sv. přijímání... Kolikrát jsme tyto svátosti přijali - a jaké jsou jejich plody v našem životě? Biblické texty: Mk 5,38: Když přišli do domu představeného synagógy, spatřil velký rozruch, pláč a kvílení. Lk 19,41: Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče. Lk 7,38: Žena s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Lk 23,28: Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi...." Jan 11,33-35: Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: "Kam jste ho položili?" Řekli mu: "Pane, pojď se podívat!" Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Jan 16,20: Amen, amen, pravím vám, budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Existují dva druhy zármutku: První, který ztratil naději, nedůvěřuje lásce ani pravdě, ale rozkládá a ničí zevnitř Jidáš: Mt27,3-5.


Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: "Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!" Ale oni mu odpověděli: "Co je nám po tom? To je tvoje věc!" A on odhodil peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. Druhý, který pochází z otřesu pravdou, jež člověka přivádí k obrácení, k odporování zlu. Tento uzdravuje, protože člověka učí nově doufat a milovat. Příkladem druhého zármutku je Petr: Propukne v pláč, který je lékem, začne znovu a stane se novým člověkem. Mt 26,75 ...tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: "Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Vyšel ven a hořce se rozplakal. Lítost nad hříchy Podstata lítosti nespočívá především ve velikosti citu, kterou prožíváme při zjištění svých hříchů, ale v míře, jakou jsme odhodláni danou věc napravit a příště se zlého chování vyvarovat. Biblickým příkladem plané citové lítosti mohou být jeruzalémské ženy, které pláčou nad zmučeným Ježíšem, ale samy se nechtějí změnit. Učit se vnímat bolest druhých Když vidíme někoho plakat, obvykle se ptáme, co se mu stalo. Důvodů k pláči je mnoho, např. rozbité koleno, vztek, smutek i štěstí. Pláč upozorňuje na to, že se v nitru člověka něco děje. Ježíš v blahoslavenstvích říká, že plačící budou potěšeni. Někdy je člověk potěšen už tady na zemi, když se jeho starost vyřeší, nebo když si uvědomí Boží blízkost. Plné a nekončící štěstí je pro nás však připraveno teprve u Boha v nebi. Dva kapesníky V mateřské škole jeden chlapec stále nosil dva kapesníky. Učitelka se ho ptala proč. Chlapec jí odpověděl: "Jeden mám na utírání nosu. Druhý mám na to, abych s ním utíral oči těm, kteří pláčou." (B.Ferrero: Příběhy pro potěchu duše) ..... oni budou potěšeni Můžeme se ptát, od koho budou potěšení? Kdy to bude? Po smrti? Po druhém příchodu Kristově, při obnovení všeho? Odpověď můžeme dát: už teď, ale ještě ne v plnosti. Jak tomu rozumět? Už teď, protože již nyní žijeme v době mesiánské - vždyť Kristus už přišel a přinesl Boží království. Ale zároveň ještě ne, protože toto království dosud nepřišlo v plnosti. K zamyšlení Lék (Renzo Allegri: Matka Chudých) (Matka Tereza vypráví) Jindy mě přišel navštívit nějaký muž. Plakal, protože mu umíral jediný syn. Zavolal k němu odborného lékaře a ten řekl, že by jeho syna mohl zachránit jeden velmi drahý a vzácný lék, který byl v Indii prakticky nesehnatelný. Nicméně mu napsal recept a ten člověk mě teď prosil o pomoc. Snažila jsem se jeho bolest zmírnit a uklidňovala ho. "Dáme ten lék přivézt z Anglie," slíbila jsem mu. Jakmile odešel, uvědomila jsem si, že jsem se do toho pěkně zamotala. Získat ten lék z Londýna nebylo jednoduché, a i kdyby se mi to povedlo, mohlo být pozdě pro chlapce, který právě umíral. Zatímco jsem tak uvažovala, přišel jeden z našich 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 3 - [email protected] [email protected]

spolupracovníků s obvyklým sáčkem léků, které mu dali bohatí. Sbíráme nevyužité léky, kterým neprošla záruční lhůta, protože pro naše chudé, kteří si je nemohou koupit, mají cenu zlata. Začala jsem je prohlížet a do oka mi ihned padla jedna lahvička. Byl to právě lék, který potřeboval onen umírající chlapec, a bylo ho přesně tolik, kolik mu ho lékař předepsal. Postavou, která nám nejlépe představuje blahoslavenství pláče, je svatá Marie Magdaléna. Podle dnes již opuštěné tradice to byla ona, kdo jako hříšnice omývala Kristu nohy svými slzami. Později ho s pláčem hledala u prázdného hrobu. Ona je tedy typickou "blahoslavenou plačící." Pláče nad svou vzdáleností od Boha a zároveň se snaží svým hledáním tuto vzdálenost aktivně překonat. Její pláč je vlastně klepáním na nebeskou bránu, neuzavírá ji před Bohem, ale naopak ji Bohu otevírá. Její hledání zmrtvýchvstalého u hrobu, když se postupně ptá vojáků i "zahradníka", kde je její Pán, připomíná hledání nevěsty ze slavné starozákonní Písně písní, nevěsty, která hledá svého milého. Její hledání je tedy hledáním lásky a její slzy jsou slzami lásky. Jen láska, která je skutečná, tedy láska, která je otevřená i pro bolest, nás dovede k trvalé radosti. (P.Mgr.Leo Zerhau) Závěr Nikdo není rád smutný. Smutku by se každý raději vyhnul. Přesto jsme někdy smutní. Když se cítíme nepochopeni, když trpíme osamělostí, tehdy v nás narůstá smutek. Proč blahořečí Ježíš právě smutné, plačící? Možná proto, že právě ti, kteří se postaví svému smutku, jsou schopni zažít pravou radost. Kdo by chtěl zůstat nezraněným, ten se nedokáže také opravdově radovat. Smutek a radost patří očividně k životu. Obojí dává životu chuť. (A.Grün: Důvěrná slova) Modlitba Nebeský Otče, Ty nás znáš nejlépe. Ty dal jsi nám slzy i pláč, abychom mohli vyjadřovat svůj smutek a svou bolest. Pláč je často prostředkem, který nám pomůže překonávat bolest nad nějakou ztrátou. Nedej, abychom zůstávali jen u tohoto pláče, ale abychom uměli vnímat také bolesti druhých, abychom je uměli potěšit. Prosíme, pomáhej nám, abychom také dokázali "plakat" nad našimi hříchy a slabostmi a s Tvou pomocí se snažili o jejich nápravu. Amen.

Za společenství seniorů La vie Montante Magda Jurášková

Knihy Samuelovy (9. a 10. kniha Starého zákona) Obě knihy Samuelovy tvoří v hebrejštině celek. Rozděleny byly až r. 1448, 1S vypráví o vládě Saulově a 2S pojednává o vládě Davidově. 1. kniha Samuelova, hebrejsky Šmu'el alef a 2. kniha Samuelova, hebrejsky zvaná Šmu'el bet, patří ke knihám kanonickým dějepisným. Knihy Samuelovy věnují nejvíce místa a pozornosti králi Davidovi. Důležitou úlohu v první z nich má také král Saul. Samuel vystupuje více jen na začátku 1. knihy a tamtéž, v kap. 25,1, je zpráva 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 4 - [email protected] [email protected]

i o jeho smrti. První kniha navazuje volně na knihu Soudců a popisuje dějiny izraelského národa před vznikem monarchie a za prvních dnů prvního izraelského krále Saula. 2. kniha Samuelova navazuje plynule na první Samuelovu a popisuje dějiny Izraele za panování krále Davida. Bible vypráví v knihách Samuelových a dále v knihách Královských o vzniku království v Izraeli. To je mimořádně cenné, protože o tom nemáme z jiných kultur a národů mnoho zpráv. V Izraeli přináší vznik království napětí: Jak může mít krále národ, který uznává Boha jako svého jediného pána? Dnešní doba odděluje světskou moc od moci církevní. My víme, že Bůh je nejvyšším Pánem v oblasti náboženské i civilní, protože, jak říká Písmo svaté, není moci, která by nebyla od Boha. Světští vládcové (králové, prezidenti, premiéři atp.) proto nesou tíhu zodpovědnosti před Bohem za to, jak vykonávají svou vládu. V oblasti náboženské se Boží vláda ukazuje daleko zřetelněji, protože náboženská sféra se zcela jednoznačně upíná k Bohu jako svému Pánu. Ale tehdy nebylo možné tyto moci oddělit. Vznikem království byla skutečně ohrožena vláda Boží. Izrael to viděl na sousedních říších, kde král byl povznesen na úroveň božskou. I přes všechny tyto nesnáze přichází starší z kmenů a žádají na Samuelovi krále. Něco podobného však již jednou odmítl soudce Gedeón (Sd 8,23), o králi se pohrdavě vyjadřuje také Jótamova bajka. Bible před nás staví otázky: Je správné, když chce být Izrael jako ostatní národy? Potřebuje Izrael krále? Kdo jsou vyvolení? Zamysleme se nyní společně nad těmito otázkami a zkusme si odpovědět na poslední z nich. V první knize Samuelovy vnímám vyvoleného toho, kdo je pomazán. Byl to Saul, syn muže jménem Kíš z Benjamínova pokolení (1 S 10,24). Když kraloval nad Izraelem druhý rok, neoprávněně obětoval zápalnou oběť, nedbal příkazu, který mu dal Hospodin, a proto si neupevnil království. Saul sice poráží Amáleka, ale ušetří krále Agaga a zachová nejlepší část kořisti. Samuel mu ohlašuje, že Hospodin jej zavrhl (1 S 15,22-28). Novým vyvoleným je David, syn muže Jišaje z Betléma. David kraloval nad celým izraelským národem a zjednal právo a spravedlnost všemu svému lidu. Jako vyvolený chápu ve SZ celý Izrael, který byl Bohem vyvolený. Je potřeba však zdůraznit, že k vyvolení patří i práce a utrpení. Vyvolený lid má poslání být Božím lidem navzdory svým vlastním sklonům a přáním. Kdo v naší zemi vyhraje volby, je vyvolený – ale to především znamená, že dostává mandát, pověření k určité práci a zodpovědnost nezklamat důvěru těch, kdo jej vyvolili. Nebylo by tedy správné pohlížet na vyvolení Izraele – jak o něm čteme v Bibli - jako na pouhé udělení výsad či dokonce zvýhodnění na úkor jiných národů. Nejen o Izraeli, ale i o nás Bible prohlašuje, že jsme vyvolení. Bůh si nás vyvolil a dal nám uvěřit v Ježíše Krista. Prožíváme to jako výsadu, ale patrně si nemyslíme, že by nám Bůh nadržoval. Různé nepříjemnosti, které potkávají ostatní, potkávají i nás. K tomu se někdy připojuje i nevraživost okolí, když vyvolení dostojí svému poslání. Když skutečně žijí jako vyvolený lid, jejich samotná existence je provokací. Usvědčuje totiž ostatní z toho, že je možné žít jinak. Proto v dějinách Židé i křesťané zakoušeli mnohá příkoří. A právě zde je ten největší paradox: Kdo je vyvolen nemá snadný život, ale dokonce i trpí. Tak tomu bylo v případě Božího vyvoleného služebníka Ježíše, ale i v případě židovského lidu a křesťanské církve. Vyvolení tedy znamená úkol a náročné poslání, nikoli zvýhodnění na úkor ostatních. S přáním žít jako „vyvolení“

Andrea Pavlíková 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 5 - [email protected] [email protected]

Kdo jsi bez viny, hoď kamenem! „Mistře, co s ní? Máme ji pro její hřích ukamenovat?“ překřikují se učitelé Zákona a farizeové jeden přes druhého. Prstem ukazují na vyděšenou ženu, která nehybně leží v prachu cesty. Ježíš velmi dobře zná příběh této ženy – hříšnice, která později sehraje důležitou úlohu v jeho životě, bude s ním v nejkrizovějších okamžicích jeho života. Zadívá se směrem k obviňující straně. V jeho tváři nejsou výčitky, nýbrž soucit. Po chvíli vysloví: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí první!“ Tu se začnou jeden po druhém vytrácet. Na ulici zůstane jen Ježíš a ona žena. Pomáhá jí vstát se slovy: „Neodsoudili Tě? Ani já to neučiním. Jdi a už více nehřeš!“ Přesuneme se v čase o dva tisíce let – do naší současnosti. Jiné prostředí, jiní lidé, jiné situace. A přesto v tolika ohledech tak podobné tomuto biblickému výjevu! Jsem svědkem živé debaty o tom, kdo jaké chyby dělá, kdy nejčastěji je dělá a proč je dělá. Naprostá většina přítomných se shoduje v tvrzení, že jsme lidé chybující. Tu z našeho středu vystupuje člověk, který naprosto vážně tvrdí, že žádné zápory na sobě neshledává a chyby nedělá. S údivem na něj hledím a nevěřím svým uším. Legrace to určitě není, legrace vypadá jinak. Záhy se mi jako film přehraje řada dřívějších setkání právě s tímto člověkem. Až nyní si uvědomím, že vždy veškeré záporné věci, které mu někdo někdy vytýkal, od sebe odmrštil jako tenisový míček a vlastní chyby vždy přisuzoval někomu jinému. Vždy byl viníkem někdo jiný, nikdy ne on sám. Do úst se mi dere otázka, kterou nahlas nevyslovím: Hodil bys tím kamenem?

Nepřipustit si vlastní pochybení a lehkomyslně odsoudit druhého člověka je snadné. Máme dokonce vrozenou tendenci zavrhovat to, co není v souladu s naším obsahem vnímání, myšlení a jednání, co je některak jiné než „to naše“. Schází nám druhá tvář odvahy. Máme odvahu vůči druhým lidem, ale odvahu vůči sobě samému – ve smyslu podívat se sám na sebe a uvědomit si vlastní nedostatky – velmi často postrádáme. Je dobré se čas od času podívat na sebe s veškerou upřímností a přiznat si své nedokonalosti. Je dobré čas od času vyzkoušet svou sílu, protože tento čin není snadný a sílu rozhodně vyžaduje. Každý děláme chyby, každý na něčem „ujíždíme“, každý se v něčem „ztrácíme“ – někdo více, někdo méně. A Bůh nás v té nedokonalosti přijímá, miluje nás a odpouští nám na základě námi projevené lítosti! Stejně jako bez výčitek odpustil hříšnici. „Ty jsi mé milované dítě,“ říká každému z nás, „odpouštím ti. Jdi a už více nehřeš!“ Ježíš neodsuzuje nás samotné, odsuzuje naše hříchy! V tom často nejsme korektní. Nejednou zavrhujeme přímo člověka a nikoli čin, jehož se dopustil! Člověk, který si nepřipouští vlastní nedostatky a pochybení, bývá kritičtější ke svému okolí a má tendenci vidět chyby jenom na druhých, přisuzovat jim chyby své a dokonce druhé lidi i snadněji odsuzovat a zavrhovat. Říká se: Nikoho neodsuzuj, dokud jsi nepoznal úhel jeho pohledu! To, co zpravidla vidíme, je až výsledek něčeho. Vnímáme až sekundární (druhotné) jevy. Ty prvotní nám unikají. Uvedu příklad ze své profese. Učitel ve škole zpravidla napomíná až toho, kdo na něco nějak reaguje, kdo se dejme tomu


brání, a mnohdy nezkoumá, kdo reakci žáka, byť i nepřiměřenou, vyvolal. Je dobré mít na zřeteli, že člověka ke svému jednání něco vede, má své důvody, proč jedná právě tímto způsobem, a ne jej lehkomyslně kárat či přímo zavrhovat. Ne – ty jsi takový, protože jsi udělal to a to. Ale – ano, udělal jsi to a to, ale co tvůj postoj, tvou reakci vyvolalo, co tě k tomu vedlo? Každá příčina má svůj důsledek, ale platí to i obráceně. Každý důsledek má svou příčinu, své jádro. Co asi onu ženu vedlo k tomu, že se její život stal hříšným, že si vysloužila označení „ta špatná“, že se dostala až na okraj společnosti? Napadlo nás to někdy? Je důležité umět přiznat sám sobě, že ne vše, co v životě děláme, je správné. Teprve až konkrétní věci pojmenujeme, spatříme je z jiného úhlu pohledu, ale především pak s nimi něco dokážeme udělat. Je něco jiného, když to negativní v sobě potlačím, vytěsním s odůvodněním, že už jsem prostě takový, nebo se k tomu negativnímu postavím čelem a řeknu si, že právě to či ono chci eliminovat, odbourat, bude-li to jen trochu možné.

Lidská psychika je mocná – slyší na naše povely, taktéž vůle a úsilí věci usměrňovat či měnit. Jakmile si uvědomím své chyby, budu shovívavější a tolerantnější k chybám druhých lidí! Když tímto způsobem na sobě pracuji, zoceluji se a sílím. Nestávám se slabším vůči svému okolí, jak se mnohdy mylně domníváme! Nikdo z nás není dokonalý. Když neházeli kameny po hříšnici učitelé Zákona a farizeové, tzn. elita tehdejšího židovského národa, mohli bychom si to dovolit my sami? Ježíš ženě, kterou židovský svět podle tehdejších zákonů zavrhoval, a podle práva mohla zemřít, podal ruku a pomohl jí vstát. Odpustil jí, dal jí šanci začít znovu. Její rozhodnutí doprovázet ho, stát po jeho boku, přijal, nedistancoval se od ní. Kdo z nás by ji tam nenechal ležet v prachu cesty? Kdo z nás by lehkomyslně nešel bez povšimnutí dál? Kdo z nás by ji neodsoudil? Kdo z nás by ji opodál nepomlouval? Kdo z nás by se na ni nedíval s opovržením? Kdo z nás by jí odpustil? Kdo z nás by se k ní neobrátil zády?

Pavlína Řehánková

Osten závisti S kartami, nám vloženými do života, se snažíme hrát tak, jak nejlépe umíme. Ovšem každý balíček má limitovaný počet vysokých karet. Pokud skvělé karty nemáme, hraje se nám hůře. Je však potřeba umět hrát s tím, co je k dispozici. I když je tak hra pro nás složitější. Srovnáváme se s ostatními. Vidíme, jak si stojíme my, jak se daří jiným. Nezřídka se stává, že se do nás zabodne osten závisti. Jistě se mnozí z nás nejednou přistihli, že závidí sousedům, známým nebo dokonce i přátelům. Nikoho asi nenechá chladným, když vidí, že druhý má vše od fungující rodiny, přes zajímavou práci až po určitou prestiž a nemusí neustále počítat každou korunu, zatímco on sám nemá pořádně ani jedno z toho. Může vyvstat otázka – „Proč oni, proč ne já? Nejsem přece o nic horší/lepší než druzí.“ Zajímavým zjištěním může být i fakt, že i závidění může být pro nás samotné užitečné. Může nás to donutit ke krokům, ke kterým bychom jinak neměli odvahu. Změnit práci, najít 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 7 - [email protected] [email protected]

konečně vhodné protějšky, nebo jednoduše žít jinak. Co ovšem v případě, když jsme odvážné kroky podnikli, ty ale přesto nepřinesly očekávané ovoce? Je potřeba to přijmout a smířit se s tím. Ten, kdo se dívá doleva, se musí dívat i doprava. Ano, známe úspěšnější lidi, než jsme my sami. Avšak jsou i lidé, kteří zdaleka nedosáhli ani toho, co se podařilo nám. A na to je nutné myslet rovněž. Máme být vděční za své úspěchy a výhry, kterých jsme dosáhli. K tomu, čehož jsme dosáhli my, bylo také jistě vyvinuto nemalé úsilí a jistě toho není málo. Ne všechno, co máme a co považujeme za samozřejmost, samozřejmé být musí. V řadě případů může za úspěch jiných „jen“ štěstí. Tito lidé byli zkrátka ve správnou dobu na správném místě. Nezbývá, než se řídit starým pořekadlem – Přej a bude Ti přáno. 

Farník z Bolatic

Úpravy liturgie, které přísluší biskupům Římský obřad tvoří vzácnou část liturgického pokladu a dědictví katolické církve. Jeho bohatství přispívá k dobru celé církve. Tento obřad po staletí nejen uchovává liturgické zvyklosti vzniklé v městě Římě, ale hluboce a harmonicky v sobě spojil také některé další zvyklosti, které pochází z rozličných národů a různých církví jak Západu, tak i Východu. Tím získal římský obřad jakousi „nadoblastní“ povahu. V naší době se identita a sjednocující vyjádření liturgického obřadu nachází ve vzorových vydáních liturgických knih vyhlášených papežskou autoritou a v jim odpovídajících knihách schválených biskupskými konferencemi. Slavení eucharistie se řídí Všeobecnými pokyny k Římskému misálu. Uspořádání Římského misálu, uskutečněné v naší době podle zásad stanovených II. vatikánským koncilem, směřuje především k tomu, aby při slavení eucharistie mohli mít všichni věřící plnou, uvědomělou a aktivní účast, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie a k níž jsou věřící vzhledem k svému stavu oprávněni i zavázáni. Aby však toto slavení plněji odpovídalo zásadám a duchu posvátné liturgie, předkládají se ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu i v mešním řádu další úpravy a přizpůsobení a svěřují se k posouzení diecéznímu biskupovi nebo biskupským konferencím. V diecézním biskupovi je třeba vidět velekněze svého lidu. V jistém smyslu od něho vychází a na něm závisí život jeho věřících v Kristu. V této souvislosti má ve své diecézi podporovat a řídit liturgický život a bdít nad ním. Jemu se ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu svěřuje, aby upravoval okolnosti a podmínky koncelebrace, stanovil pokyny týkající se služby knězi u oltáře, pokyny pro podávání svatého přijímání pod obojí způsobou a pro stavbu a uspořádání církevních budov. Především však mu náleží živit v kněžích, jáhnech a věřících ducha posvátné liturgie. Na základě Všeobecných pokynů k římskému misálu.

Za společenství podávajících svaté přijímání Jan Pavlík


Společenství modliteb matek Naše „Společenství modlících se matek“ se schází druhý a čtvrtý čtvrtek v měsíci, po mši svaté na faře. Cílem setkání je společná modlitba za naše děti, blízké, známé a přátele. Naše skupinka tráví modlitební večer chválami (může být maminkou, která vede skupinku, přečten nějaký úryvek z knihy, kterou si donesla). Modlíme se za jednotu se všemi skupinkami hnutí modliteb matek (MM), čteme úryvek z Písma svatého a následně o něm diskutujeme, děkujeme za dar mateřství a nakonec symbolicky odevzdáváme lístky se jmény našich dětí, blízkých i ostatních lidí do krabičky, která je umístěná pod křížem, abychom je svěřily do Pánovy péče (z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tyto prosby jsou většinou vyslyšeny, mají obrovskou sílu, když jsou ve shodě s Boží vůlí). Nakonec se pomodlíme krátkou mariánskou modlitbu. Na posledním setkání jsme se zamýšlely nad úryvkem z nově vydané knihy PhDr. Pavla Moravce, Bolatického rodáka, která je již jeho druhou knihou. Nese název „Kněžské puzzle“. Nadpis úryvku, nad nímž jsme se zamýšlely, zněl - Ježíšova morálka. Diskutovaly jsme nad myšlenkou z Matoušova evangelia, 5. Kapitola 17. verš, kde nám Ježíš říká: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“ Autor se zamýšlí nad ideálem morálky, která nespočívá v doslovném a mechanickém plnění Božích přikázání, ale v naplnění jejich smyslu. Hodně lidí má problém se dobře vyzpovídat, mají obavy, že něco opomenou vyznat. Tyto obavy jsou v pořádku, ale lidé zapomínají vložit do svátosti smíření svůj postoj k Bohu a lidem. Většinou berou účast na nedělní mši sv. jako povinnost. Každý z nás se může zamyslet, proč do kostela chodí, jestli je to ze strachu z Božího trestu anebo Z LÁSKY, Z TOUHY NAČERPAT OD BOHA SÍLU? Ještě více jsme se pozastavily a zamyslely nad skutečností, proč vlastně chodíme na mši sv. i ve všední dny. Když však „přiběhneme“ na bohoslužbu těsně před začátkem a jsme uhoněné a zcela vyčerpané, může se stát, že nám uniknou myšlenky z 1. čtení, žalmu a v evangeliu se třeba chytneme teprve až v jeho polovině. Mnohem větším přínosem pro nás je, když se na setkání s Pánem Ježíšem připravíme, abychom mohly smysluplně načerpat ze mše svaté sílu do další práce. Hodně lidí říká, že nemá čas, nebo že se jim na mši sv. nechce. Myslím si, že to je k jejich škodě, protože ten čas, který strávíme s Pánem Ježíšem, dostaneme určitě i s úrokem vrácen třeba tím, že se nám práce zdaří k naší radosti. Vždyť známé pořekadlo praví : “ S BOHEM ZAČNI KAŽDÉ DÍLO, PODAŘÍ SE TI AŽ MILO “. Při čtení z Bible jsme náhodně vybraly úryvek z Matoušova evangelia, 9. Kapitola, 27-31 verš, který pojednává o uzdravení dvou slepců. U tohoto příběhu jsme diskutovaly, proč Pán Ježíš napomenul ty dva slepce, aby o svém uzdravení nikomu neříkali, avšak jak víme z Písma sv. z jiných veršů, tak to nemuselo být pro oba slepce dobré, aby všichni kolem věděli o jejich uzdravení. Také nás zaujala věta, jak se Pán Ježíš ptal slepců : „Věříte, že to mohu udělat? “ Oba mu shodně odpovídají: „ Ano Pane.“ A Ježíš říká: „ AŤ SE VÁM STANE, PODLE VAŠÍ VÍRY.“ Tato myšlenka nás vedla k otázce, jak velká je naše víra. Když o něco prosíme, zda také věříme, že Bůh je všemocný a může všechno splnit. Nebo si myslíme, že to, o co prosíme, stejně nemůžeme dostat. Bůh ví, co nám prospívá. MY ČASTO VĚŘÍME V BOHA , ALE UŽ NEVĚŘÍME BOHU, že nám pomůže. Kéž má každý z nás víru jako hořčičné semínko, ze kterého může vyrůst velký strom.

Za společenství matek Regina Fojtíková 731 625 635 www.farnost.bolatice.cz - 9 - [email protected] [email protected]

ADVENT 2014 SKUTKY TĚLESNÉHO A DUCHOVNÍHO MILOSRDENSTVÍ Motto letošního adventu je:

„…COKOLI JSTE UČINILI JEDNOMU Z TĚCHTO MÝCH NEPATRNÝCH BRATŘÍ, MNĚ JSTE UČINILI.“ (Mt 25,40) Advent je doba přípravy na PŘÍCHOD KRISTA. Každý se chce dobře připravit. V tomto období nemáme myslet jen na sebe, ale především na druhé. Letos se budeme zamýšlet nad skutky tělesného a duchovního milosrdenství, je jich dohromady 14, z každého sedm. Čeká nás 13 rorátních mší, v poslední probereme dva skutky. U každého skutku budeme mít jednoho svatého, který tyto skutky naplňoval, jako vzor. Děti na rorátech dostanou arch s obrázkem lucerny, která bude letošním symbolem. Budou v ní skládat jednotlivé dílky. Každý den dostanou úkol, pokud ho splní, mohou si dílek žlutě vybarvit. Záleží jen na nich, jestli se jim povede „rozsvítit“ celou lucernu. Bůh přichází na svět jako světlo, které osvěcuje náš život. Sejdeme se ve všední dny od úterka do pátku v 6.30 hod. v kostele na mši svaté, které se v tomto období říká roráty. Děti dostanou kalíšky se svíčkami a půjdou s nimi v průvodu na začátku mše svaté dopředu, kde budou sedět na lavičkách. Děti jsou po rorátech zvány do místní školní jídelny na společnou snídani a po ní půjdou do školy. Poslední roráty s vyhodnocením budou v úterý 23. 12. 2014 (už bez snídaně ve školní jídelně).

SKUTKY TĚLESNÉHO MILOSRDENSTVÍ 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Sytit hladové – sv. Anežka - 2. 12. Napájet žíznivé – sv. Jan Bosco – 3. 12. Odívat nahé – sv. Martin – 4. 12. Osvobozovat zajaté – sv. Mikuláš – 5. 12. Navštěvovat nemocné – Matka Tereza – 9. 12. Přijímat pocestné – Jan Pavel II. – 10. 12. Pohřbívat mrtvé – otec Pio – 11. 12.

SKUTKY DUCHOVNÍHO MILOSRDENSTVÍ 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

Napomínat hřešící – sv. František – 12. 12. Učit nevědomé – sv. Dominik – 16. 12. Radit pochybujícím – sv. Terezie od Dítěte Ježíše – 17. 12. Těšit zarmoucené – sv. Lucie – 18. 12. Odpouštět těm, kteří nám ubližují – sv. Klára – 19. 12. Trpělivě snášet křivdy – sv. Marta – 23. 12. Modlit se za živé i zemřelé – sv. Monika – 23. 12.


Setkávání farních společenství:

Adorace, pobožnosti:

Schola: .............................................. každá sobota v 12:45 hod.

1. čtvrtek v měsíci – 4. prosince, v prosinci kvůli rorátním mším svatým nebude.

Ministranti: .......................................... pátek 12.12. v 15:30 hod. Podávající sv. přijímání: .................. sobota 13.12. v 18:00 hod. Společenství matek: ........................ čtvrtek 11.11. v 18:00 hod. Společenství seniorů „La vie Montante“: středa 17.12. v 16:00 hod. Katecheze pro dospělé: ...... čtvrtek 04.12. a 18.12. v 18:00 hod. Farní klubko dětí: ........................... neděle 07.12. ve 13:00 hod. Návštěvy nemocných: pátek 05.12. pátek 02.01.

ul. Družstevní, Sokolovská, Nádražní, Zahradní, Jasanová, 1. Máje, Hornická. ul. Příkopní, Luční, Slunečná, Lesní, Sadová, Svobody, Hlučínská, Ratibořská.

Advent začíná v neděli 30. listopadu - při všech mších svatých (i v sobotu 29. listopadu) budou žehnány adventní věnce.

1. pátek v měsíci – 5. prosince, adorace tichá a možnost sv. zpovědi od 16:00 do 16:45 hod. Adorace ukončena společnou modlitbou litanií k Nejsv. Srdci Ježíšovu se sv. požehnáním. Po mši sv. možnost tiché adorace až do 19:00 hod. 3. pátek v měsíci – 19. prosince, v prosinci kvůli rorátním mším svatým nebude.

V době adventní budou slouženy rorátní mše sv. od úterý do pátku v 6:30. Večerní mše sv. nebudou, výjma prvního pátku. Ve čtvrtek 4. prosince se uskuteční v kostele v 18:00 koncert opavské konzervatoře. Na pondělí 8. prosince připadá slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny dědičného hříchu. Jedná se o doporučený svátek, proto bude mše sv. v 17:00. V sobotu 20.12. brigáda na vánoční výzdobu, stavění betléma a úklid našeho kostela - muži od 8 hodin, ženy od 9 hodin. O vigilii Narození Páně (24. prosince) bude mše sv. s otvíráním Betléma ve 14:30 hod. Boží hod vánoční (25. prosince) - mše sv. v 0:00, 8:30 a 14:30. Na poslední den v roce 31. prosince bude v 16:00 mše sv. na poděkování za obdržené milosti v uplynulém občanském roce. Zvláštní příležitost ke sv. zpovědi před slavností Narození Páně: Středa 17.12. 07:00 - 10:00 hod. Čtvrtek 18.12. 14:00 - 17:00 hod. Pátek 19.12. 14:00 - 17:00 hod. Sobota 20.12. 14:00 - 17:00 hod.

Ostatní události: Svaté přijímání pod obojí způsobou: sobota 06.12. a neděle 07.12. Měsíční sbírka farnosti na opravy: sobota 20.12. a neděle 21.12. Mše svatá na Borové: v měsíci prosinci nebude


Út St Čt Pá

02.12. 03.12. 04.12. 05.12.

So 06.12. Ne 07.12. Po Út St Čt Pá So Ne

08.12. 09.12. 10.12. 11.12. 12.12. 13.12. 14.12.

Út St Čt Pá So Ne

16.12. 17.12. 18.12. 19.12. 20.12. 21.12.

Út 23.12. St 24.12. Čt 25.12. Pá 26.12. So 27.12. Ne 28.12. Út 30.12. St 31.12. Čt 01.01. Pá 02.01. So 03.01. Ne 04.01.

06:30 06:30 06:30 06:30 17:00 17:00 08:30 14:30 17:00 06:30 06:30 06:30 06:30 17:00 08:30 14:30 06:30 06:30 06:30 06:30 17:00 08:30 14:30 06:30 14:30 00:00 08:30 14:30 08:30 17:00 08:30 14:30 17:00 16:00 08:30 14:30 06:30 17:00 -

Za + rodiče Valentovy a Štefkovy, za dva + syny, jejich manželky a za živé rodiny Za farníky Za farníky Za farníky Za + Josefa Běláka a syna Na poděkování za dar života, za + manžela, rodiče a za živé rodiny Za + manžela k nedožitým 65. narozeninám, dva bratry a rodiče Za + Marii Vavřínkovou Za + Adolfa Ševčíka k nedožitým 100. narozeninám, manželku a rodiče z obou stran Za + Josefa Mrkvu k 1. výročí úmrtí Za farníky Za + Danielu Ryckovou k 1. výročí úmrtí Za +Evalda Kolka, manželku a dceru Za + Evalda Šimečka k 1. výročí úmrtí Za + Maxmiliána Harasima a za živé rodiny Za + Martina Sněhotu Za + rodiče, syny, dcery a čtyři zetě Za + Josefa Kolka k 1. výročí úmrtí Za farníky Za farníky Za farníky a za všechny živé a + obyvatele Bolatic a Borové Za + Maxmiliána Ondrufa, rodiče a za živé rodiny Za + Karla Šulu, rodiče, Františka Rataje, manželku, syna a zetě Za farníky Za farníky Za dobrodince naší farnosti Za + Jana Křivánka, manželku, dceru, zetě a rodiče z obou stran Za farníky Za + P. Antonína Lanču Za + Josefa Vavřínka, manželku, + Ericha Šustka, otce a za živé rodiny Za + Dorotheu Šoltysovou, manžela, syna a za živé rodiny Na poděkování za dar života, za živou rodinu a zemřelého otce Za + Kateřinu Kociánovou, manžela a rodiče Za farníky na poděkování za uplynulý rok Za ženy naší farnosti Za farníky Za Františku Dudovou, manžela a rodiče Pytlíkovy a za živé rodiny Za padlého Pavla Sněhotu, zemřelou manželku, zemřelé rodiče Dihlovy a za živé rodiny do ochrany Boží 08:30 - Za + Jiřího Kolarčíka k 1. výročí úmrtí 14:30 - Za + Pavla Fojtíka, manželku, dcery, syna, zetě a vnučku

Omlouváme se za případné chyby ve jménech a úmyslech mší svatých. Naleznete-li takovou chybu, kontaktujte nás, prosím.

Vydává:

Římskokatolická farnost Bolatice, Svobody 13, 747 23 Bolatice

Šéfredaktorka:

Mgr. Lucie Plačková

Uzávěrka příštího čísla:

20. 12. 2014

Edice:

Marek Blokeš

Příští číslo:

04. 01. 2015

Náklad:

800 výtisků

Evidenční číslo: MK ČR E 14902


Drazí farníci, P. Radoslav

Recommend Documents