Zralost osobnosti jako psychologická kategorie

Zralost osobnosti jako psy chologická kategorie

Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně Psychologický ústav

Zralost osobnosti jako psychologická kategorie

Brno 2007

Kateřina Vrtělová

-1-


Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

V Praze 14. 9. 2007

……………………………………... Podpis

-2-


Ráda bych poděkovala prof. PhDr. Marku Blatnému, Csc. za podnětné připomínky a jeho trpělivý a inspirující přístup v rámci konzultací mé práce. Na tomto místě chci také poděkovat Mgr. Janu Pokornému a PhDr. Radce Kunové za cennou spolupráci při analýze a interpretaci dat.

-3-


Obsah: 1. Úvod…………………………………………………………………………………...5 2. Teoretická část……………………………………………………………………….7 2. 1. Teorie osobnosti a historie psychologie……………………………………….7 2. 2. Psychosociální teorie vývoje E.H. Eriksona………………………………….9 2. 3. Analytická teorie C.G. Junga………………………………………………….14 2. 4. Holismus a humanismus A. Maslowa…………………………………………18 2. 5. Logoterapie V. E. Frankla……………………………………………………..22 2. 6. Sociálně kognitivní teorie A. Bandury……………………………………….25 2. 7. Systematický eklekticismus G. W. Allporta……………………………….…29 2. 8. Sedmidimenzionální model osobnosti C. R. Cloningera…………………….32 2. 9. Obecná kritéria vývoje a zralé osobnosti…………………………………….38 2. 9. 1. Vývoj osobnosti a determinanty vývoje…………………………….38 2. 9. 2. Kritéria zralé osobnosti………………………………………………41 2. 10. Význam sociálního kontextu…………………………………………………56 2. 11. Shrnutí teoretické části……………………………………………………….61 3. Výzkumná část……………………………………………………………………….65 3. 1. Cíl výzkumu……………………………………………………………………65 3. 2. Výzkumný soubor……………………………………………………………...66 3. 3. Použité metody…………………………………………………………………67 3. 4. Metoda získání a zpracování dat……………………………………………..68 3. 5. Výsledky – deskripce a interpretace………………………………………….71 3. 6. Diskuse výsledků………………………………………………………………76 4. Závěr………………………………………………………………………………….89 5. Literatura…………………………………………………………………………….90 6. Přílohy………………………………………………………………………………...95

-4-


1. Úvod Tématem následující rigorózní práce je zralost osobnosti jako psychologická kategorie. Důvodem pro toto rozhodnutí byl fakt, že pojem „zralá osobnost“ dosud v české ani světové odborné terminologii nepatří k dostatečně rozpracovaným. Navzdory tomu se s kategorií zralá osobnost setkáváme poměrně často, jak v odborné literatuře, tak v každodenním kontaktu. Dostupné česká zdroje nabízí množství různých

výkladů

psychologie

osobnosti,

které

v rámci

svých

teoretických

předpokladů a s pomocí vlastní terminologie popisují stádia vývoje člověka, a tedy i kritéria pro dosažení zralosti. V cizojazyčných odborných článcích je publikována celá řada studií, zabývajících se měřením stupně a typu zralosti ve vztahu k nejrůznějším

psychologickým

veličinám.

Tato

měření

mají

často

původ

v rozdílných teoretických východiscích. V rozporu s tímto faktem je však skutečnost, že doposud nebyla zformulována jasná a všeobecně uznávaná definice termínu zralá osobnost. Přímým důsledkem tohoto stavu jsou různorodé výklady pojmu napříč laickou veřejností a nejrůznější příklady definic z řad odborných autorů. Jinými slovy, z výše uvedeného vyplývá, že obsahem vědeckých pojednání stále není spolehlivá teoretická základna odrážející empirická zkoumání, která by umožňovala hodnověrné operování s touto psychologickou kategorií. Naší ambicí však nebyl přímý pokus o řešení výše popsané situace a vytvoření další teorie tentokrát postavené na výsledcích empirických dat. Kladli jsme si za cíl spíše určité zmapování představ či obrazů, které se jednotlivcům vybaví ve spojitosti se zkoumaným termínem. Co si lidé myslí v určitém stupni svého vývoje, mluví-li o zralé osobnosti. Vycházíme také z předpokladu, že právě vývojové hledisko a socioekonomický status hrají významnou roli v průběhu celého života ve vztahu k utváření a změně názorů. Primárně nám šlo o významy, na kterých se jednotliví členové vybrané skupiny osob shodnou. Naším úmyslem tedy bylo vygenerování tzv. sociální reprezentace pojmu „zralá osobnost“, odrážející mentální reprezentace

-5-


jednotlivců, jež vznikají v interakci s jinými lidmi, ve vztahu k individuálním poznatkům, historickým a vývojovým zkušenostem, hodnotám, přesvědčením či předpokladům, kterými společnost v dané době disponuje. Jinými slovy, cílovým záměrem této práce bylo vytvoření profilu zralé osobnosti

na

základě

kvalitativní

analýzy

interview

s homogenní

skupinou

respondentů z řad laické veřejnosti. Smyslem obsahové analýzy pak bylo zjištění, nakolik se názor dotazované skupiny osob shoduje s názory odborníků a co mají lidé namysli, užívají-li výrazu zralá či nezralá osobnost. Náš výzkum byl koncipován s cílem zjistit od vybrané skupiny osob nakolik se do jejich představ zralé osobnosti promítnou existující kritéria popsaná odborníky. V našem případě byly cílovou skupinou práce osoby důchodového věku, žijící v domově důchodců. Důvodem pro zmíněnou volbu byl nejen předpoklad rozsáhlejších životních zkušeností vybraného vzorku populace, ale také reflexe stavu západní populace, která je v současné době popisována jako obdélníková společnost. Důvodem je stárnutí značné části obyvatelstva a tedy výrazná změna oproti původní pyramidální společnosti, která byla charakteristická mohutnou základnou mladších věkových dekád. (Stuart-Hamilton, 1999).

-6-


2. Teoretická část Jak již bylo v úvodu zmíněno, otázkou vývoje a zralosti se ve svých teoriích osobnosti zabývala celá řada autorů. V teoretické části se proto zaměříme na analýzu pojmu zralost a dalších souvisejících pojmů v různých teoretických kontextech. Zdrojů na téma zrání osobnosti a zralosti je mnoho. Pro účely naší práce bylo proto nutné vybrat pouze ty koncepce, které dle našeho soudu nejvýrazněji reprezentují základní teoretické směry a vývojová hlediska. Ve spojitosti s analýzou pojmu zralost bylo nezbytné vzít v úvahu a přiblížit obecné aspekty vývoje a další související pojmy jako adaptovanost, integrita, seberealizace či sebeaktualizace. Velký díl teoretické části práce je zaměřen na konkrétní teoretické koncepce osobnosti. V rámci každé teorie je popsán vývoj individua prostřednictvím vlastní terminologie a tak, jak je chápán konkrétním autorem. Nezbytnou součástí každé koncepce je i charakteristika zralé osobnosti. Zbývající část teorie je vyhrazena obecným kritériím vývoje osobnosti a zralosti z pohledu vývojové psychologie a dalších autorů.

2.1. Teorie osobnosti a historie psychologie Kniha Halla a Lindzeyho (1997) poukazuje na fakt, že současná psychologie osobnosti zatím nemá skutečné paradigma. Máme množství více či méně systematických idejí

o povaze osobnosti, ale žádná z nich doposud nezískala

dominantní postavení. Autoři se dále zabývají obecnými charakteristikami teorie osobnosti, která se dle jejich soudu skládá z určitého souboru premis o jistých empirických fenoménech spolu s empirickými definicemi, které jsou nezbytné k tomu, abychom se od teorie dostali ke konkrétní realitě. Teorie osobnosti by -7-


v ideálním případě měla být vyčerpávající, to znamená, že by měla být schopná řešit a nebo tvořit predikce o projevech chování, které patří do rámce její definice osobnosti. Možná více než kterákoliv jiná psychologická teorie, funguje teorie osobnosti jako integrativní síla spojující a organizující rozmanitá zjištění specialistů. Podle Balcara (1983) má teorie osobnosti dvojí úlohu: uspořádat již získané poznatky do úsporné a logické soustavy vztahů; druhým úkolem teorie je vést svými implikacemi zkoumání či praxi smysluplným směrem za hranice již poznaného. Autor dále uvádí, že pro různá pojetí osobnosti je dosud příznačná velká rozmanitost popisných pojmů a vysvětlujících vztahů. Liší se také rozsahem otázek, které kladou a zodpovídají, i obsahem jevů, kterým se především věnují. Z velkého množství oblastí zkoumání, které ovlivnily rozvoj teorie osobnosti, měly dalekosáhlé implikace obzvláště čtyři následující oblasti: 1/ Tradice klinického pozorování, která začala u francouzského neurologa a psychiatra Jeana-Martina Charcota, znamenala pro určení povahy teorie osobnosti více než kterýkoliv jiný faktor. Klinická tradice zaměřená na psychodynamický proces zahrnuje, kromě Sigmunda Freuda, především teoretiky jako Erikson, Jung, Adler, Horneyová, Fromm a Sullivan. 2/ Gestaltistická tradice, jejíž pokračovatelé byli přesvědčení, že lidské chování je možné studovat pouze jako celek, ne jako soubor malých elementů, přispěla k moderní teorii osobnosti důležitým dílem. Vliv gestaltistické tradice a někdy i klinické se projevil u autorů jako Maslow, Frankl, Rogers, Binswanger a Boss, Lewin či Kelly. 3/ Experimenální psychologie obecně a teorie učení obzvláště přinesly zvýšenou starostlivost o náležitě kontrolovaný výzkum, lepší pochopení konstrukce teorie a důkladnější detailní vysvětlení modifikovaného chování. K teoretikům u nichž je patrný silný vliv tradice teorie učení a experimentální psychologie je možné zařadit Skinnera, Millera a Dollarda, Banduru. 4/ Psychometrická tradice se svým zaměřením na individuální rozdíly vnesla vzrůstající znalost do měření chování a analýzy dat. Evidentně silný vliv -8-


psychometrické tradice, který v určitém stupni ovlivňuje všechny teoretiky, je nejvýraznější u autorů jako Cattell, Eysenck, Murray, Allport či Sheldon. V této skupině je opět patrný vliv klinické a gestaltistické tradice (Hall, Lindzey, 1997).

Psychosociální teorie vývoje E.H. Eriksona Eriksonova teorie psychosociálních stádií vychází z psychosexuální vývojové teorie Freuda, kterou však modifikuje a značně rozšiřuje. Považujeme proto za nezbytné ve stručnosti zmínit nejdůležitější body teorie, na kterou Erikson ve svém díle navazuje. Hall

a

Lindzey

(1997)

uvádí,

že

Freud

byl

pravděpodobně

prvním

psychologickým teoretikem, který se zaměřil na vývoj osobnosti a zdůraznil zároveň roli ranného dětství a dětství při formování charakteru člověka. Jeho pojetí osobnostního vývoje je možná jedním z nejdůležitějších příspěvků psychoanalytické teorie současným teoriím osobnosti a vývojové psychologii. Pro Freuda je vývoj osobnosti v podstatě učení se novým způsobům, jak redukovat napětí. Rozhodujících v tomto smyslu bylo prvních pět roků života dítěte. Podle jeho modelu vývoje prochází dítě od narození do pátého roku třemi stádiemi: orálním, análním a falickým. V každém z nich vývoj postupuje prostřednictvím změn a růstu specifických impulsů a potřeb. Ve stádiu latence, které vyplňuje dalších pět až šest roků, mají impulsy tendenci být potlačené. Náhlé a podstatné změny v adolescenci tyto impulsy opět reaktivují a potom, jakmile se věci uklidní, osoba přechází do posledního, genitálního stádia, stádia zralosti. Dle Drapely (1998, s. 68) je: „Erikson postfreudián, který modifikované psychoanalytické pojetí úspěšně aplikoval na život v moderní společnosti. Omezil význam pudových motivů při utváření lidského chování. Podle jeho názoru jsou fyziologické tlaky na osobnost vyvažovány vlivy společenskými a kulturními.“ Dále

-9-


uvádí, že: „Erikson chápal vývoj osobnosti jako proces probíhající epigenetickými stádii od narození do dospělosti a stáří.“ Epigeneze znamená, že jeden prvek vzniká na podkladě jiného v čase a prostoru. Ústředním tématem vývojového procesu je pro něj utváření osobní identity, které úzce souvisí s vývojem ego. Než se objeví zralé ego, musí člověk získat přiměřený pocit identity (tamtéž). Erikson se na rozdíl od Freuda zajímá více o psychosociální komponenty vývoje. V rámci na sebe navazujících psychosociálních krizí ukazuje, že každá kvalita ega se objevuje jako odpověď na vnitřní ‘základní plán‘ i na sociální prostředí a utváří se v konfrontaci s různými požadavky okolí. Krizí autor rozumí bod obratu a čas, kdy se značně zvyšuje potenciál i vulnerabilita. Zdůrazňuje, že vývoj a fungování organismu ovlivňuje stejně tak sociální zkušenost jako genetický základ. Osm životních stádií podle Eriksona: 1. důvěra versus nedůvěra (0-1 rok) – vztah matky s dítětem vytváří základ pro důvěru v druhé a sebe sama, ale také představuje základ pro nedůvěru; pečující osoba poskytuje dítěti zážitek bezpečí tehdy, je-li její chování předvídatelné; ctností tohoto stádia je naděje, která představuje přetrvávající víru v to, že jedinec může naplnit svoje potřeby a touhy. 2.

autonomie versus hanba a pochybnosti (1-3 rok) – učení se sebekontrole vytváří pocit nezávislosti, avšak u dítěte se mohou vytvořit i pocity hanby a pochybnosti vztahující se na schopnost autonomního chování; dítě se učí ovládat vyměšování, autor proto zdůrazňuje potřebu vyváženosti mezi ‘zadržováním‘ a ‘pouštěním‘; ctností tohoto stádia je vůle, která představuje schopnost realizovat svobodný výběr, kontrolovat a uplatňovat sebe samého.

3. iniciativa versus vina (3-6 let) – mobilita a zvědavost podporují vývoj iniciativy při zvládání prostředí, ale mohou se také objevit pocity viny související s agresivitou a vzdorem; pocit viny může být také vyvolán přílišnou snahou o úspěch při realizaci nových záměrů, zvláště jsou-li přitom přehlíženy potřeby jiných lidí; ctností tohoto stádia je rozhodnost, - 10 -


znamenající schopnost sebevědomě

a bez strachu z prostředí si stanovit cíle

a sledovat je. 4. snaživost versus méněcennost (6-12 let) – učení se kontrolovat vlastní představivost a zvládání práce ve škole vytváří snaživost; dítě přechází od hry k produktivnějším činnostem, které vyžadují dovednosti a správné užívání nástrojů; pokud si však děti myslí, že úlohu

nezvládly nebo skutečně

nezvládly zadané úlohy, může u nich vzniknout pocit méněcennosti; ctností tohoto

stádia

je

kompetence,

která

představuje

využívání

fyzických

a psychických schopností při dokončení práce. 5. identita versus zmatení rolí (12-20 let) – pocit jedinečnosti, touha po smysluplné roli a místě ve společnosti a úsilí definovat sebe a svoje cíle vede k vytvoření pocitu identity; puberta, tělesný růst, nevyhnutelnost opustit dětství a neurčitost hodnot však způsobují, že tato proměna je velmi těžká a adolescent může prožívat zmatek při otázce, kdo je a kým by chtěl být; ctností tohoto stádia je věrnost jako schopnost být loajální vůči lidem a ideálům, vyplývajícím z identity, kterou současně posiluje. 6. intimita versus izolace (mladší dospělost) – přání spojit vlastní identitu s identitou druhých vede jedince k hledání intimity, avšak vratká identita může vytvářet vyhýbavé vztahy, které vedou k izolaci; intimita by měla obsahovat závazek a může být vyjádřena sexuálně; ctností tohoto stádia je láska, která znamená schopnost vzájemné hluboké náklonnosti ve vzájemně prožívaných vztazích. 7. generativita versus stagnace (střední dospělost) – potřeba vytvářet věci (děti, ideje, produkty) vede ke generativitě (produktivitě, tvůrčí schopnosti); pokud se tato potřeba nevyjádří, osobnost riskuje stagnaci; ctností tohoto stádia je starostlivost, což je schopnost starat se a vést to, co člověk vytvořil; generativitu je podle McAdamse a kol. (1992, 1997) možné také chápat ve smyslu sedmi souvisejících charakteristik: a/ požadavek kultury, b/ vnitřní

- 11 -


touha dosáhnout symbolické nesmrtelnosti a být požadovaný druhými, c/ zájem o další generaci, d/ víra v to, že lidský život stojí za to zachovat pro budoucnost, e/ produktivní vazba/sounáležitost, f/ tvůrčí jednání a g/ osobní příběh odkazující ke způsobu, jakým dospělý subjektivně chápe a vypráví o svém tvůrčím snažení a životních plánech. 8. integrita versus zoufalství (pozdní věk) – zpětný pohled na život, který je doprovázen pocitem uspokojení z toho, že život měl v rámci širšího pořádku svůj řád a smysl, vede k integritě; pochybnosti a nesplněné touhy mohou být pramenem zoufalství a pocitu nesmyslnosti; ctností tohoto stádia je moudrost, která uchovává a odevzdává lety nashromážděné vědomosti a zkušenosti druhým; Erikson také poukazuje na skutečnost, že v pozdním životě člověk konfrontuje své cíle a výkony, a integruje úspěchy a prohry do zralého vnímání sama sebe (Drapela, 1998; Hall, Lindzey, 1997; Labouvie-Vief a kol., 1995; Praško, 2003). Lerner (1976) shrnuje výše uvedená stádia do následujícího přehledu:

Tab.: Eriksonova teorie psychosociálního vývoje Psychosociální stádium

Bipolární emocionální krize

1. Orálně-smyslové (oral-sensory)

základní důvěra..…………nedůvěra

2. Análně-svalové (anal-musculature)

autonomie……….….….zahanbení

3. Genitálně-lokomoční (genital-locomotor)

iniciativa.…….………………..vina

4. Latence (latency)

píle………………....…podřízenost

5. Puberta a adolescence

identita……..……..…zmatení rolí

6. Mladá dospělost (young adulthood)

intimita……………………..izolace

7. Dospělost (adulthood)

generativita……………….stagnace

8. Zralost (maturity)

ego integrita…………….zoufalství

- 12 -


Ve

vztahu

k poslednímu

stádiu

Lerner

uvádí,

že

zralost

je

období

psychosociálního vývoje, kdy člověk poznává, že se blíží ke konci své životní dráhy. Pokud úspěšně postupoval předešlými stádii vývoje, potom bude čelit posledním rokům svého života s entusiasmem a elánem. Podle Eriksona se bude ve svém životním entusiasmu podobat dítěti. Bude vnímat smysl pro ego integritu a bude také cítit, že vedl plný a ucelený život. Erikson dále rozpracoval svoje psychosociální stádia vývoje formulováním sociálně-kulturních fenoménů: ritualizace, rituál, ritualismus. Tyto fenomény se vyvíjí podle autorova epigenentického principu a dodávají jeho vývojovému schématu důležitou dimenzi s póly síly i slabosti. Každý vývojový stupeň je charakterizován ritualizací, což představuje do určité míry hravý, kulturně ovlivněný způsob realizace interakce s druhými. Ritualizace integruje mladé lidi do společnosti tím, že je učí naplňovat vlastní potřeby kulturně přijatelným způsobem. Pomáhá jim, aby se sami stali těmi, kteří rituály realizují a poskytuje jim základ pro identitu, která se dotvoří v adolescenci. V dospělosti se ritualizace stane rituálem, aktivitou, kterou dospělí

využívají

na

označení

důležitých

událostí

opakovaného

charakteru.

Ritualizace se však může zvrtnout v ritualismus, ve kterém je pozornost jedince zaměřená výlučně na sebe samého. Ritualismus vede lidi k výraznějšímu zaměření na vlastní chování, než na vztahy s druhými nebo na význam toho, co dělají (Hall, Lindzey, 1997). Erikson je představitelem ego psychologie, která se na rozdíl od klasické psychoanalýzy přiklání k názoru, že existují procesy ego, např. paměť, vnímání či motorická koordinace, které jsou člověku vrozené a mají energii nezávislou na id. Předpokládají, že v ego se vyskytují oblasti bez konfliktů, které zahrnují jedincovo přizpůsobení se realitě a ovládnutí okolního prostředí. Primární hybnou silou při vývoji osobnosti je dle jejich názoru snaha ego o adaptaci a ovládnutí objektivní reality (Prochaska, Norcross, 1999). Erikson byl mimo jiné také jedním z prvních dětských analytiků, který v terapii využíval ve značné míře hru. Ta měla za cíl pomoci dětem vyjádřit jejich - 13 -


nejvnitřnější zájmy. Erikson chápal hru jako ‘královskou cestu‘ pro pochopení úsilí mladého ega dát smysl vlastní zkušenosti. Z uvedeného vyplývá, že pro ego analytika jsou základními otázkami problémy s identitou, intimitou a integritou ega. Velká část terapie se proto zaměřuje na tyto současné klientovy problémy. Do osobní historie postupuje léčba pouze v případě, že je nutné analyzovat nevyřešené konflikty z dětství, které by mohly interferovat se současnou adaptací v životě pacienta (Hall, Lindzey, 1997; Prochaska, Norcross, 1999).

Analytická teorie C.G. Junga

Jung, zakladatel analytické psychologie, byl podobně jako Freud ovlivněn rozvojem vědy a filozofie devatenáctého století. K výrazným vlivům té doby je možné zařadit například aplikování evoluční teorie na pochopení lidských bytostí, archeologické nálezy či porovnávací studie národů různých kultur. Ačkoliv Jung mnohé principy psychoanalýzy přijal, nepokládal sexuální pudy za hlavní a určující činitele lidského chování. Pojímal osobnost, kterou nazýval psyché, jako samostatnou soustavu. Dle jeho názoru psyché zahrnuje celou

mysl, cítění

i chování, vědomí i nevědomí. Provází nás při přizpůsobování se našemu sociálnímu a fyzikálnímu prostředí. Psyché je od počátku jednota. Podle Junga se rodíme s celistvostí nebo s možností celistvosti. To co zažíváme a učíme se slouží naplnění této možnosti. Nejvyšším cílem života je optimální vývoj k celistvosti osobnosti. Každý člověk je schopen vyjádřit svou individualitu a jedinečnost ve vztahu vůči okolí. Jung pokládal za zralou, dobře přizpůsobenou osobu takového člověka, který dosáhl vysokého stupně sebeuskutečnění. Osobnost je dle Junga složená z množství systémů, které působí na třech úrovních vědomí. Ego operuje na vědomé úrovni. Komplexy a archetypy působí za běžných okolností na úrovni osobního, případně kolektivního nevědomí. Postoje a funkce

- 14 -


působí na všech úrovních vědomí. Časem se vědomé a nevědomé v sobě syntetizuje pomocí činnosti nejdůležitějšího archetypu – Self. Jung věřil, že ego a Self by spolu měly být v úzkém kontaktu ve prospěch jedince. Ego operující na úrovni vědomí je odpovědné za trvalou identitu osoby a za její chování – uvažování, cítění, rozhodování a cílesměrné snažení. Při výběru zážitků se ego pokouší zachovat soudržnost osobnosti a dát jedinci pocit kontinuity a identity. Samo o sobě však nemůže člověku nabídnout vrcholné příležitosti vývoje, kterých je jedinec schopen dosáhnout. Podle Junga je to Self, které slouží jako nejmocnější katalyzátor vnitřního růstu osoby. Podporuje vyváženou syntézu vědomých a nevědomých procesů a tím usnadňuje spojení psyché s vnějšími silami růstu. V důsledku těchto vlastností může Self významně obohatit vědomé ego a podpořit sebeuskutečňování a celistvost jedince (Drapela, 1998; Hall, Lindzey, 1997). Kolektivní

nevědomí

je

jednou

z Jungových

nejoriginálnějších

a nejkontroverznějších koncepcí. Přišel s nápadem, že naše evoluční minulost vytváří nejen předobrazy našich těl, ale také našich osobností. V Jungově teorii je tedy kolektivní nevědomí složené s praobrazů, myšlenek nebo paměťových stop z naší pradávné minulosti. Nejde však pouze o lidskou minulost, ale také subhumánní minulost. Tyto obrazy jsou záznamem společných zážitků, které se opakovaly v nesčetných generacích. Z důvodu naší společné evoluční minulosti a toho, že máme podobně konstruované mozky, sdílíme všichni stejné kolektivní nevědomí. Ty praobrazy a pravzory myšlení, které obsahovaly silný emoční obsah nazval Jung archetypy (Hall, Lyndzey, 1997). Drapela (1998, s. 35) uvádí, že archetyp: „obsahuje jádro představy, významu nebo zvláštního vzorce chování. Archetypy napomáhají utváření konkrétních představ,

což

vede

k rozpoznávání

událostí

či

osob

v konkrétním

životě,

předznamenaných v archetypech.“ Určité archetypy se osamostatnily jako nezávislé entity. V následující části popíšeme ty, které jsou při formování osobnosti a chování nejdůležitější:

- 15 -


Persona je maskou, kterou člověk veřejně ukazuje. Je to archetyp, který pomáhá jedinci uchovat si svou individualitu při podřizování se určitým požadavkům společnosti. Odráží, jak vnímáme roli, kterou od nás společnost očekává, že budeme hrát. Odráží také způsob, kterým chceme být viděni ostatními. Persona je nevyhnutelná pro přežití, pomáhá nám kontrolovat naše city, myšlenky a chování. Pokud se však lidé se svojí personou úplně identifikují, může to vést k odcizení od sebe a vlastních skutečných citů. Animus a anima jsou dvě modality téhož archetypu. Dle Junga má každý kvality druhého pohlaví nejen fyziologické, v podobě pohlavních hormonů, ale také psychické jako city, postoje a hodnoty. Anima odráží ‘femininní‘ stránku mužského psyché – cítění a emocionalitu, animus zase odráží ‘maskulinní‘ stránku ženského psyché – logiku a racionalitu. Jung měl silný pocit, že muži i ženy musí projevovat tyto opačné aspekty svojí osobnosti. Pokud to neudělají, tyto rysy se dostatečně nerozvinou, stanou se nevědomými a výsledkem bude slabé a nezralé vědomí sama sebe. Stín je archetyp odrážející živočišné instinkty, které lidé zdědili během evoluce od nižších forem života. Je pravděpodobně nejsilnější a nejnebezpečnější ze všech forem archetypů. A to nejen proto, že reprezentuje silné emoce, spontánnost a tvořivý pud, ale také proto, že je zdrojem toho nejlepšího z lidské bytosti. Ego a stín spolupracují, síla stínu je využívána pro užitečné jednání a člověk se pak cítí plný života a aktivity. Pokud však stín nemá zabezpečené přiměřené ventily, může se individuum stát sebedestruktivním nebo destruktivním vůči druhým. Self je archetyp, který motivuje člověka k jeho celistvosti. Stává se středovým bodem osobnosti, kolem kterého se shlukují ostatní systémy. Řídí proces individuace, pomocí kterého se užitečné a tvořivé aspekty nevědomí stávají vědomými a jsou transformovány do produktivní aktivity (Drapela, 1998; Hall, Lindzey, 1997). Významnou roli ve vývoji připisuje Jung dědičnosti, která je dle něho odpovědná

- 16 -


za biologické instinkty. Svou koncepci životních etap však nepropracoval jako Freud či Erikson. Více než o jiné etapy se zajímal především o třetí etapu života – střední věk, ve které dle jeho názoru vrcholí důležitý proces individuace a člověk se začíná odvracet od materiálních zájmů k věcem duchovní (Hall, Lindzey, 1997). Podle Junga

je

primárním

vývojovým

úkolem

dospělosti

konfrontace

individua

s rozporuplnými aspekty Self, stejně jako historická rekonstrukce těchto rozporů či konfliktů (Labouvie.Vief a kol., 1995). Kratochvíl (1998, s. 38-39) uvádí: „Jsme motivováni zrát, zlepšovat se a rozvíjet. Vývoj není rozhodnut v dětství, ale pokračuje během celého života, přičemž závažné jsou zejména změny ve středním věku, mezi 35 a 40 lety, kdy může docházet ke krizím. Pro mnohé lidi je to podle Junga doba, kdy vyřešili své základní pracovní a rodinné vztahy, ale ztrácejí nadšení a mohou pociťovat prázdnotu. Zatímco první polovina života je zaměřena navenek a jejím úkolem je socializace, stát se společenským člověkem, splnit svoje úkoly ve společnosti a v rodině, druhá polovina by měla být zaměřena spíše dovnitř a měla by směřovat k integraci všech vědomých a nevědomých složek osobnosti, kterou Jung nazývá individuace.“ Pomoc při procesu individuace Jung chápe jako podstatnou součást terapeutické práce. Dochází při něm postupně k posunu v archetypech. Tento posun má 4 stadia. V prvním stádiu jde o přiznání si destruktivních sil v našem stínu a uznání temné stránky naší přirozenosti. V druhém bychom měli přijmout i rysy opačného pohlaví. Ve třetím stádiu se vyrovnáváme s moudrým starcem (personifikace duchovního principu) a matkou zemí (ochraňující matka, bohyně plodnosti, pohlcuje, omezuje) a ve čtvrté bychom měli dosáhnout svého integrovaného, pravého „plného já“ (Kratochvíl, 1998).

- 17 -


Holismus a humanismus A. Maslowa

Holistická teorie osobnosti se zaměřuje na celý organismus a ne na jednotlivé separované rysy, pudy nebo návyky. Při svém uplatnění ve studiu osobnosti zdůrazňuje holistický přístup psychosomatickou jednotu a jedinečnost každého člověka. Mysl a tělo nejsou separované entity, ale součásti jediného celku. Většina současných teoretiků osobnosti ve větší či menší míře přijímá holistickou orientaci. Avšak několik teoretiků, mezi něž Maslow patří, se odlišuje tím, že sami sebe spojují s humanistickým hnutím v moderní psychologii. Humanismus zdůrazňuje celkovou hodnotu a důstojnost lidské bytosti a její kapacitu seberealizace. V šedesátých letech se stal ve Spojených státech značně aktivním a nutno dodat, že výrazný podíl na tom měla opozice proti behavioristickému redukcionismu. Humanistická teorie stojí také v opozici proti pesimismu a zoufalství psychoanalytického pohledu. Zastánci tohoto myšlenkového proudu věří, že máme v sobě potenciál pro zdravý a tvořivý růst. Pokud jsme ochotní akceptovat zodpovědnost za vlastní žití a uplatníme tento náš potenciál, budeme dle Maslowa schopni překonat i omezující vliv rodičovské výchovy, vzdělávání a dalších sociálních vlivů (Drapela, 1998; Hall, Lindzey, 1997; Kratochvíl, 1998). V rámci humanistického směru se dle Kratochvíla (1998, s. 97) pozornost zaměřuje na : „prožívající osobu, vnitřní zážitek se pokládá za primární jev při studiu člověka. Zdůrazňuje se cena každého jedince a podtrhuje se důležitost rozvoje jeho dřímajících schopností. Pozornost je věnována takovým tématům jako láska, spontánnost, tvořivost, hra, vřelost, sebepřesažení, odpovědnost, autentičnost, smysl, transcendentální zážitek a odvaha.“ Podle Maslowa mají lidé základní psychologickou strukturu analogickou s fyzickou strukturou: mají geneticky založené potřeby, kapacity a tendence. Některé z těchto charakteristik je možné plošně hledat napříč lidskou populací. Narozdíl od jiných, které jsou jedinečné pro konkrétní individuum. Maslow byl dále přesvědčen,

- 18 -


že zdravý a žádoucí vývoj obsahuje aktualizaci těchto charakteristik či naplnění potenciálu člověka. Toto zrání se uskutečňuje spíše na principu růstu zevnitř, než na utváření zvenčí. Autor poukazuje také na to, že psychopatologie je důsledkem popření, frustrace či zkreslení naší základní podstaty (Hall, Lindzey, 1997). „Maslow při koncipování motivační teorie a systému potřeb příznačných pro osobnost formuluje svá východiska do několika základních principů: 1. princip antropocentrický zdůrazňuje jako východisko uvažování úroveň člověka , jako specificky determinované a integrované bytosti, kterou nelze postihnout přístupy aminocentrickými (aplikací principů motivace z úrovně subhumánní) 2. princip eupsychický zdůrazňuje nezbytnost brát v úvahu stav, ke kterému jsou sto dospět všechny plně fungující (psychicky zdravé) lidské bytosti 3. princip klasifikační, ve kterém odmítá stavět na indexu pudů a zdůrazňuje jako východisko pro členění motivačních sil základní cíle a potřeby, jimiž se osobnost vyznačuje – tzn. to, co ji „táhne“, a nikoli to, co ji „postrkuje“ 4. princip role nevědomí, který zdůrazňuje nezbytnost brát v úvahu roli nevědomé, neuvědomované motivace. Vědomé motivy se vztahují spíše k prostředků, než k cílům. Cílem je vždy naplňování základních potřeb. Za „základní“ je označuje proto, že jsou samy o sobě cílem a že jsou společné lidem všech kultur. “ (Mikšík, 2001, s. 92) Podle Halla a Lindzeyho (1997) Maslow zformuloval teorii lidské motivace, ve které jsou mnohotvárné lidské potřeby hierarchicky uspořádané. To znamená, že určité základní potřeby, jako hlad a žízeň, musí být uspokojeny dříve, než možné jiné potřeby, jako například sebeocenění. Základní, či jinak řečeno deficitní potřeby, jsou ty, které vyrůstají z nějakého zřejmého nedostatku. V případě, že jsou deficitní potřeby více či méně uspokojené, objevují se metapotřeby či růstové potřeby, vyrůstající z lidské potřeby sledovat cíle, překračovat je a stávat se někým lepším.

- 19 -


Maslowova hierarchie potřeb: Fyziologické

potřeby

jsou

ve

své

podstatě

homeostatické

povahy.

Prostřednictvím přijímání potravy a vody se tělo snaží udržet mnohé druhy rovnováhy v krvi a tělesných tkáních. Pokud má tělo absolutně neuspokojenou potřebu jídla, zatlačí do pozadí všechny ostatní potřeby a všechny kapacity organismu se dávají do služeb uspokojení hladu. Jakmile však tělo uspokojí svůj hlad, začne okamžitě myslet na jiné potřeby. Potřeby bezpečí – potřeba jistoty, stability, ochrany, struktury, pořádku, práva, limitů, osvobození se od strachu a úzkosti atd. Většina lidí, což platí stejně tak o dětech jako o dospělých, upřednostňuje dle Maslowa „bezpečný, uspořádaný, predikovatelný, zákonitý a organizovaný svět“ na který se mohou spolehnout (cit. dle Hall, Lindzey, 1997, s. 165). Potřebu bezpečí je možné často spatřovat v tak jednoduchých věcech, jako je touha po stálém zaměstnání s dobrým platovým ohodnocením, bankovní konto či pojistky různého druhu. Potřeby náležení a lásky představují snahu o láskyplné vztahy s druhými lidmi – rodinou, přáteli, milencem či milenkou, manželským partnerem, dětmi. Lidé mají potřebu spolunáležitosti a lásky, potřebují mít kořeny a původ. Potřebují cítit, že někam patří a neradi jsou nováčky, případně či přechodně přináležícími. Maslow se domnívá, že nedostatek psychologické intimity s jinými lidmi, ne frustrace sexuálních tužeb, je jádrem většiny forem psychopatologie. Potřeby ocenění představují dva druhy potřeb. Jednak jsou to potřeba síly, zvládnutí věcí, kompetentnosti, sebedůvěry a nezávislosti. Dále pak potřeba prestiže, ve smyslu respektu, který nám poskytují druzí lidé – status, sláva, dominance, důležitost, důstojnost a uznání. Znemožnění naplnění těchto potřeb má za následek pocity méněcennosti, slabosti a bezmoci. Potřeba sebeaktualizace znamená naplňování svých předpokladů, možností růstu a rozvoje. Je to potřeba stát se tím, kým se můžu stát a uskutečnit tak svůj potenciál. Podle Maslowa se sebeaktualizace objevuje jako nová nespokojenost a nepokoj,

- 20 -


které vzniknou tehdy, jakmile individuum nedělá to k čemu se individuálně hodí. Potřeba sebeaktualizace však může být naplněna pouze za předpokladu, že všechny čtyři

předešlé

potřeby

byly

dostatečně

saturovány.

Poslední,

pátá

potřeba

sebeaktualizace, je nadto v Maslowově teorii zastřešující potřebou, která obsahuje dalších 17 metapotřeb. Některé z těchto metapotřeb se týkají poznání a porozumění (potřeba pravdy, spravedlnosti,

významu),

jiné

zase

estetického

vnímání

(potřeba

krásy,

uspořádanosti, jednoduchosti, perfektnosti). Metapotřeby nejsou hierarchizované, jejich potence je totožná a mohou se vzájemně snadno nahrazovat. Podle autora jsou lidem vrozené stejně jako základní potřeby. Pokud však nejsou uspokojené, člověk se může stát obětí metapatologie, jako je apatie, nuda, ztráta odvahy, odcizení atd. (Hall, Lindzey, 1997; Mikšík, 2001). Humanistická psychoterapie vidí člověka jako jedinečnou osobu, která žije s vlastním životním záměrem a aktivuje svůj vlastní potenciál k jeho uskutečnění. Zabývá se jedincem v jeho celosti, jedinečnosti, výjimečnosti a nepředpověditelnosti. Psychoterapeutické setkání je vztahem v němž psychoterapeut slouží klientovi jako model autentičnosti. Sebeaktualizace v Maslowově pojetí zahrnuje již současně sebetranscendenci. Dle jeho slov jsou sebeaktualizující lidé něčemu oddáni, pracují na něčem, co je jim drahé, cítí se k něčemu povoláni. Mimo jiné jsou také schopni hlubokých vztahů, zároveň dovedou být nezávislí, tolerantní, tvořiví a umí se radovat i z drobných věcí kolem sebe (Kratochvíl, 1998). Hall a Lindzey (1997) dále uvádí charakteristiku sebeaktualizujících lidí: •

mají realistickou orientaci

•

akceptují sebe, druhé a přírodní svět takový, jaký je

•

jsou spontánní

•

orientují se spíše na problém než na sebe

•

je kolem nich atmosféra nestrannosti a mají potřebu soukromí

•

jsou autonomní a nezávislí

- 21 -


•

lidi a věci hodnotí spíše svěže/nově než stereotypně

•

mívají mystické/spirituální zážitky, ne však nevyhnutelně náboženské

•

identifikují se s lidským rodem

•

mají tendenci k hlubokým vztahům s několika zvlášť milujícími lidmi, méně k povrchním vztahům s mnoha lidmi

•

mají demokratické hodnoty a postoje

•

nemísí prostředky a cíle

•

mají spíše filozofický než nepřátelský smysl pro humor

•

jsou velmi tvořiví

•

odporují konformitě vůči kultuře

•

prostředí spíše mění, než by se sním jen vyrovnávali

2. 5. Logoterapie V. E. Frankla

Kořeny logoterapie lze najít v existencialismu, fenomenologii a holismu. Logoterapie se ze čtyř forem nebytí nejvíce soustřeďuje na chybění smyslu (logo = smysl). Smysl života spadá do duchovní dimenze. Podle Frankla však výraz duchovní nemusí být nutně spjat s náboženským vyznáním. Je věcí člověka samotného rozhodnout se, zda či v jaké míře dá smyslu svého života náboženský význam. Franklova škola, nazývaná „třetí vídeňskou školou psychoterapie“, je jedinečná těsným sepětím psychologické teorie s filozofickými předpoklady, na nichž je založena. Frankl

po

letech

utrpení

v nacistických

koncentračních

táborech

došel

k přesvědčení, že vůle ke smyslu je základní výživou existence. Smysl života není žádnou abstrakcí. Frankl říká: „Smysluplným se život stane, když v něm jde o něco, co má smysl, co člověka překračuje – ani ne tak co do délky, jako spíše co do výšky

- 22 -


a hloubky.“ (cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 71). Lidé, kteří se neustále ptají, co je smyslem života, by si měli uvědomit, že ne oni, ale život sám se ptá, jaký smysl mu dáme. Nenaplnění této touhy po smyslu nazývá Frankl existenciální frustrací, která vzniká tehdy, když člověk pochybuje o smyslu své existence, když se smysl bytí stal sporným, dosavadní smysl ztratil své odůvodnění a člověk neví co dál, nebo když pochybuje o smyslu svého života vůbec. Existenciální frustrace se může za určitých okolností stát patogenní a vést k neuróze nebo depresi se suicidálními tendencemi (Drapela, 1998; Kratochvíl, 1998; Prochaska, Norcross, 1999). Podle Drapely (1998) se Frankl zabývá člověkem jako celkem a dle jeho názoru je lidská povaha trojdimenzionální. Popisuje dimenzi fyziologickou, psychologickou a noologickou. Opomíjení fyziologických potřeb vede

k tělesnému onemocnění

a opomíjení psychologických potřeb je zase příčinou emočních problémů. K uspokojení základních noologických potřeb musí člověk uplatnit svou vůli ke smyslu. Opomíjení potřeb této dimenze působí problémy v samém jádru osobnosti. Vůle ke smyslu těsně souvisí se svobodou člověka. Svobodu vůle považuje autor za základní lidskou vlastnost, i když její uplatnění může někdy vyžadovat značné úsilí. Podle Frankla: „Svoboda není něco, co člověk má. Svobodným člověk je.“ A dále pak: „Být člověk znamená nejen možnost být jiným, ale i moci dělat něco jiného.“ (cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 16, 19). Orgánem smyslu je podle Frankla svědomí jako intuitivní schopnost najít jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci (Mikšík, 2001). Dále říká, že člověk může jednat buď v souladu se svým svědomím, nebo naopak proti němu. Tato neposlušnost se pak projeví ve formě pocitů viny, výčitek svědomí a obviňování. Svědomí však podle Frankla není neomylným hlasem. Je jako vše v nás podřízeno naší lidské omezenosti (Křivohlavý, 1994). Hledání smyslu v životě je podle Frankla hlavní odpovědností každého člověka. Smysl však nelze do situace uměle vložit. Je již přítomen v každé situaci, s níž se jedinec setkává, a je třeba jej v této situaci objevit. Autor dále poukázal na to, že smysl v životě může jedinec objevit trojím různým způsobem:

- 23 -


1. vykonáním činu – cokoli konáme spadá podle Frankla do této kategorie, neboť každá činnost obsahuje skrytý smysl. Proti tomu práce, která je svojí povahou povznášející a cenná, se může stát nesmyslnou, je-li konána sebestředně.

Aby člověk učinil z rutinní činnosti smysluplnou, musí ji

zacílit za hranice svého já. K sebetranscendenci může směřovat jakýkoli zdánlivě bezvýznamný čin, který je konán s ohledem na druhé a stává se tak sebepřesahujícím, lidským a smysluplným. 2. prožití hodnoty – dle Frankla se jedná o jakýkoliv opravdový lidský zážitek, který jej obohacuje či povznáší. Naznačil tři okruhy hodnot: zážitkové hodnoty jež se uskutečňují v prožívání a jsou realizovány v přijímání světa do Já; k těmto hodnotám patří láska, poznávání přírody, vnímání umění, ponoření se do krásy atd.; zážitkové hodnoty nám dávají prožít hluboké emocionální záchvěvy, radost a potěšení, obohacují náš život; tvůrčí hodnoty lze realizovat pouze činností, jde o naši vlastní aktivitu, práci, která obohacuje svět; pro tvořivou činnost je podstatná skutečnost, že dotyčný bere svou aktivitu vážně, je pro něj smysluplná, a to i tehdy, když ho nikdo jiný nevidí a neohodnotí; postojové hodnoty jsou realizovány tím, jak se člověk staví k omezením svého života, jak se staví k nezměnitelnému osudu, utrpení, jak ho bere a snáší. 3. utrpení – ačkoliv bychom utrpení neměli nikdy vyhledávat, je přítomné v každém lidském životě. Logoterapie hovoří o tragické triádě – utrpení, vině a smrti – jako o něčem, co dává příležitost pro nejhlubší lidský růst. Frankl říká: „Smysluplnost života je možno vidět i v tom, že člověk vnitřně překonává neštěstí, do něhož se dostal, a že zvládáním těžké situace vnitřně roste, dozrává a to i tam, kde je mu mnohé odepřeno, čeho druzí mohou užívat v plnosti. (…) Pokud trpíme, žijeme. Někdy dokonce při tom i psychicky zrajeme a rosteme; utrpení nás činí bohatšími (v poznání) a silnějšími a nezdolnějšími v těžkostech.“ (cit. dle Křivohlavý, 1994, s. 78,

- 24 -


83). Utrpení vytváří plodné napětí: osud, který člověk protrpí, mu dává mnohdy více než samo dosažení úspěchu (Balcar, 1983; Drapela, 1998; Křivohlavý, 1994; Mikšík, 2001). Logoterapie prostřednictvím citlivé individualizované pomoci napomáhá klientovi najít východiska z existenciální frustrace. Terapeuti probírají často filozofické otázky ve vřelé, přijímající atmosféře. K technikám, které bývají využívány

v rámci

logoterapie

patří

konfrontace,

instrukce,

vysvětlování,

interpretace, přesvědčování, zdůvodňování a řada dalších postupů. Pro léčbu tradičních psychologických problémů vyvinul Frankl dvě speciální techniky: paradoxní intenci a derelfexi. Cílem všech zmíněných technik je přesvědčit klienta o nutnosti vědomějšího a zodpovědnějšího náhledu na existenciální vakuum, v němž žije. Jedná se o formu zvyšování vědomí, které kombinuje osobní zpětnou vazbu

se

vzděláváním

klienta

v existenciální

filozofii

(Kratochvíl,

1998;

Prochaska, Norcross, 1999).

2. 6. Sociálně kognitivní teorie A. Bandury Bandura opustil psychoanalýzu a ve svém pojetí kladl důraz na kognitivní a informační kapacity, které zprostředkovávají sociální chování. Svojí soustavou poznatků zajistil velmi silný teoretický zdroj: jeho teorie se jeví jako vhodná pro operování s existujícími vývojovými daty, stejně tak jako se zdá být dobrým zdrojem pro nová zkoumání (Grusec, 1992). Ačkoliv

jsou

zákony

učení

podle

Bandury

dostatečné

pro

vysvětlení

a předpovídání chování, je třeba dle jeho názoru počítat s dvěma důležitými jevy, které ostatní přístupy zanedbávají či odmítají. Prvním z nich je Bandurův předpoklad, že lidé mohou promýšlet a regulovat vlastní chování. Příčinnost nespočívá jen v prostředí, člověk a prostředí se ovlivňují navzájem. Lidé tím, že mají

- 25 -


schopnost užívat symboly, jsou sto tvořit, myslet a plánovat. Kognitivní procesy se projevují zjevnými akcemi. Schopnost symbolicky si představit budoucí důsledky a výstupy vede k tomu, že je vkládáme do současných motivací chování. Chování je regulováno širokým rozsahem anticipovaných důsledků. Druhým jevem je autorovo přesvědčení, že mnohé stránky osobnostního fungování zahrnují interakci člověka s ostatními lidmi. Jako důsledek musí přiměřená teorie osobnosti počítat se společenským kontextem, ve kterém je chování získané a udržované (Hall, Lindzey, 1997; Praško, 2003). „Sociálně kognitivní teorie vychází ve výkladu lidského chování z triadického recipročního determinismu. Staví jej proti jednostrannému výkladu chování pouze na základě vlivů prostředí nebo pouze na základě vnitřních dispozic. Triadičnost navrhovaného modelu znamená, že jsou brány v úvahu tři faktory či spíše skupiny faktorů: chování, dále kognitivní, biologické a jiné vnitřní momenty, a posléze vnější prostředí. Recipročnost

modelu spočívá v tom, že tyto faktory na sebe

vzájemně působí, interagují mezi sebou. Determinismem se tu rozumí výsledný efekt množiny vzájemně propojených vlivů.“ (Janoušek, 1992, s. 386). Jinými slovy, v rámci triadického recipročního determinismu vstupují do vzájemné interakce: a/ osobnostní faktory (personality): postoje, názory, očekávání, percepce sebe sama; b/ zjevné chování (behaviour) a c/ prostředí (enviroment): odměny, tresty (Praško, 2003). Z Bandurova triadického modelu tak, jak jsme ho doposud popsali vyplývá, že vše je vzájemně interaktivní. Vyvstává tedy otázka, zda existuje nějaké centrum či jinak řečeno východisko jeho teorie. Podle Bandury je tímto centrem systém Self, který má vztah ke kognitivním strukturám, které fungují jako referenční mechanismy a uspořádávají subfunkce pro vnímání, hodnocení a regulaci chování. Děje se tak trojím způsobem: 1. sebepozorováním – Odpovídající zaměření pozornosti k vlastnímu chování (z pohledu dimenzí: kvalita, rychlost, kvantita, originalita, autenticita,

- 26 -


důslednost, deviace, etičnost); lidé sledují své myšlenkové procesy a jednání, všímají si podmínek, za kterých k nim dochází, a berou v úvahu jak okamžité, tak distální důsledky svého chování; 2. sebeposuzováním – vlastní výkon je srovnáván podle různých norem (osobních, v porovnání s druhými, s očekáváním ocenění, zda je více mé kontroly, nebo zvenčí, atd.); osobní standardy jsou Bandurou chápány jako hlavní měřítka a incentivy pro posouzení a regulaci vlastního chování – lidé jsou motivováni k plnění svých standardů, a to na základě procesu srovnávání aktuálního a žádoucího nebo očekávaného stavu. 3. sebereakcí – bezprostřední reakcí na vlastní chování typu odměny nebo trestu; reakce na vlastní chování mohou být hmotné nebo hodnotící; závažnější v procesu seberegulace jsou však hodnotící reakce (Blatný, Plháková, 2003; Praško, 2003). Podle Janouška (1992) je zřetel k člověku jako celku důležitým projevem tendence ke komplexnosti v psychologické teorii Bandury. Některé vrozené vzorce chování jsou přítomné již při narození, jiné se objevují po období zrání. Většina vzorců lidského chování je však podle Bandury spíše utvářena individuální zkušeností, než dána hotově vrozenou cestou. Vymezuje proto hlavní lidské schopnosti, které jsou individuálním vývojem buď kultivovány, nebo zůstávají nerozvinuté, a lidé se mezi sebou v jejich konkrétním projevu liší. Základními schopnostmi jsou podle Bandury: 1. schopnost symbolizace – umožňuje zpracování informace a transformaci přechodné zkušenosti do vnitřních modelů, dodává zkušenosti význam, formu a souvislost v čase, generuje inovativní průběh činností, zajišťuje testování možných řešení i komunikaci prostřednictvím symbolů. 2. schopnost

myšlenkové

anticipace

–

umožňuje

anticipaci

důsledků

budoucích činností a kladení cílů. 3. schopnost zástupného učení – umožňuje, že všechny fenomény učení, vyplývající z přímé zkušenosti, mohou nastávat i zástupně – pozorováním - 27 -


chování jiných lidí a jeho důsledků pro ně. Díky ní si lidé mohou osvojovat pravidla pro generování a regulaci vzorců chování bez postupného formování únavnými pokusy a omyly. Zkracování osvojovacího procesu je důležité pro přežití a rozvoj. 4. schopnost

autoregulace

–

umožňuje

přijímání

vnitřních

standardů,

hodnocení diskrepance mezi standardy a činnostmi a vznik sebehodnotících reakcí, které ovlivňují následné chování. 5. schopnost autoreflexe – spočívá v hodnocení a měnění vlastního myšlení. Patří sem i posuzování vlastních schopností vyrovnávat se s rozmanitými skutečnostmi. Má metakognitivní charakter. V rámci uvedených schopností jsou některé zvlášť zdůrazněny, neboť představují v Bandurově koncepci dynamické pojítko schopností a procesů jako celku. Platí to zejména o dvou procesech. Jedním z nich je (v rámci schopnosti zástupného učení) observační učení. Druhým je (v rámci schopnosti autoregulace) sebeuplatnění, a to především jako vědomí vlastní účinnosti. Blatný a Plháková (2003, s. 125) k tomu uvádí: „Mimo osobních standardů zaujímá v seberegulační struktuře významné místo celkové osobní přesvědčení o vlastní schopnosti vyrovnávat se s životními těžkostmi a výzvami. Toto přesvědčení Bandura ve zkratce nazval vědomím vlastní účinnosti (self-efficacy).“ Autoři dále uvádí, že lidé s vysokou mírou přesvědčení o vlastní účinnosti si stanovují náročnější cíle, jsou flexibilnější, při obtížích nepolevují v úsilí a tím, že mají pocit kontroly nad situací, redukují i své negativní emocionální stavy. Víra o vědomí vlastní účinnosti roste z individuální historie úspěchu jedince v rámci jeho zaměření, z pozorování toho, co jsou ostatní schopni dokončit, z pokusů druhých formovat své pocity vlastní účinnosti prostřednictvím přemlouvání, a z úvahy o vlastním aktuálním fyziologickém stavu jako reflexe osobní kapacity a limitů (Grusec, 1992). „Bandura vidí hodnotu každé teorie nejen v její explanační a predikční síle, ale

- 28 -


také v možnosti jejího praktického uplatnění. Tyto nároky vztahuje i na vlastní teorii. Jeho sociálně kognitivní teorie úspěšně vyúsťuje v explicitní vodítka, jak vybavovat lidi kompetencemi, autoregulačními schopnostmi a smyslem pro účinnost a sebeuplatnění při zlepšování obecně lidského i osobního života.“ (Janoušek, 1992, s. 397).

2. 7. Systematický eklekticismus G. W. Allporta

Jako teoretik integroval Allport celou řadu příspěvků americké a evropské psychologie první poloviny devatenáctého století a sjednotil je tak do nové perspektivy. Jeho primární inspirace pocházela od postav jakými byly William James, William Stern, William McDougal a také z Gestalt teorie. V Americe absorboval prvky pozitivistické a statistické orientace, v Evropě pak porozumění pro jednotu osoby a zdravou úctu k hodnotám. Allport navrhl eklektickou teorii, která se často uplatnila jako katalyzátor různorodých nebo dokonce vzájemně rozporných myšlenek. Jeho systematický eklekticismus se pokouší z různých příspěvků druhých lidí vytvořit jednotnou, integrovanou strukturu. Allport byl pevně přesvědčený, že přinejmenším u zdravých lidí jsou vědomé myšlenky a přání podstatně důležitější než nevědomé potřeby a impulsy. Na rozdíl od mnohých teoretiků viděl také základní diskontinuitu mezi subhumánním a lidským jedincem. Allport viděl diskontinuitu i mezi dítětem a dospělým, a jako důsledek toho pokládal dětský model za stejně nepřiměřený, jako subhumánní pro dostačující vysvětlení dospělého chování. A nakonec i ‘abnormální‘ model pokládal za úplně nevhodný pro ‘normální‘ osobnost (Drepela, 1998; Hall, Lindzey, 1997). Podle Allporta je základním principem lidského chování jeho neustálé plynutí. V tomto smyslu mají všechny hlavní autorovy koncepce co do činění s motivací. Lidský proud aktivity má jak svou konstantní, tak variabilní složku. Konstantní

- 29 -


složku popsal v rysech osobnosti, variabilní naproti tomu jako funkční autonomii: tendence chování pokračovat ve svých výkonech z příčin, které se liší od příčin, které nás původně motivovaly. Jinými slovy, funkční autonomie znamená, že konkrétní aktivita nebo forma chování se může stát vyústěním, cílem samo o sobě, ačkoli původně byla spuštěná z jiné, specifické příčiny. Perseverující funkční autonomie je v zásadě mechanické chování bez vlastní hodnoty, jako například závislost

na

společenských

zvyklostech.

Rys

osobnosti

je

podle

Allporta

neuropsychická struktura, která má schopnost funkčně ekvivalentně zpracovat mnohé podněty a začít řídit rovnocenné formy adaptivního a expresivního chování. Rys predisponuje člověka tím způsobem, že vnímá různé stimuly, jakoby měly tentýž význam, a odpovídá na tyto podněty podobnými reakcemi. Allport však hovoří o tom, že je třeba rozlišovat mezi dvěma typy rysů tak, jak se vyvinuly ze dvou odlišných výzkumných přístupů. Prvním z nich je nomotetický přístup, který se zaměřuje ve svém předmětu zkoumání na projevy konkrétního rysu u různých lidí a skupin. Výsledkem je všeobecný rys. Druhým je idiografický přístup, ve kterém výzkumník studuje jednoho člověka a určuje jedinečné schéma jeho individuality. Cílem tohoto zkoumání je pak individuální rys, neboli osobnostní dispozice (Hall, Lindzey, 1997). Pojem proprium (z latinského proprius=vlastní) je Allportův termín pro ty aspekty osobnosti, které můžeme v jiných teoriích nají pod pojmem Self či Ego. Pojem proprium použil autor k vysvětlení rozvíjejícího se zážitku jedincova „já“. Vývoj osobnosti popsal v pojmech osmi funkcí propria s různou mírou jednoduchosti nebo složitosti: 1. tělesné „já“ – zahrnuje svalové a viscerální reakce a další pocity, které mají původ v organismu; prostřednictvím pocitu těla prožívá kojenec první stránku jáství; důležitý je zrak usnadňující prostorové vnímání, které pomáhá kojenci objevit, že existuje rozdíl mezi jeho tělem a vnějším prostředím. 2. identita „já“ – závisí na kontinuitě v čase, například na pamatování si myšlenek a činů ze včerejšího dne, z minulého týdne, a uvědomování si, že

- 30 -


minulé myšlenky a činy patří k téže osobě; identitu „já“ nabývá dítě postupně. 3. sebeuplatnění – je dle Allporta nejnápadnější vlastností propria; ve druhém a třetím roce života dítě prozkoumává okolí, pouští se do různých věcí, projevuje autonomii a určitou míru hrdosti; největší zklamání dítěti způsobí, je-li vystaveno zahanbení. 4. rozrůstání „já“ – identifikací s jiným člověkem, skupinou nebo poznáním, zvětšuje jedinec rozsah sebeangažovanosti; podle Allporta je angažovanost v abstraktních ideálech znakem dospělé zralosti; mezi čtvrtým a šestým rokem se dítě jasně vymezuje a zároveň identifikuje s druhými. 5. racionální řešení – označuje zdroj uvažování a zvládání problémů v jedinci; dítě (6-12let), které dosud pouze uvažovalo o vnějších věcech, si nyní uvědomuje své uvažování a rozvíjí schopnost introspekce; vznikající racionální řešení problémů svědčí o významném vývojovém pokroku ego. 6. sebeobraz – obsahuje jedincovo vnímání sama sebe a jeho představu, jakým by se rád stal; dítě zjišťuje, že společnost vrstevníků se velice liší od rodiny; chce, aby se vrstevníci měli rádi, a tak se důsledně řídí pravidly vrstevnického společenství . 7. snažení plynoucí z „já“ – tato stránka se vztahuje k motivaci; tento druh motivace vede ke sjednocení osobnosti a zahrnuje plánování, zájmy, řešení problémů a další příbuzné funkce; původní snažení dítěte se týká jeho „já“ jen okrajově; jak však přibývá zralosti, mladý člověk si utváří jednotné cílové zaměření, které pak v dospělosti vede k pravému snažení, plynoucímu z „já“. 8. poznávající „já“ – podle Allporta je „já“ konečnou řídící a poznávací instancí v interpersonálním dění; poznávající „já“ vzniká jako konečný a nevyhnutelný postulát; toto stádium zahrnuje vznik sebeuvědomění, hodnotové orientace a utváření životní filozofie; autor zdůrazňuje, že dospělý je schopen být vůči sobě objektivní a uplatňovat vhled a humor (Drapela, 1998).

- 31 -


Helson a Wink (1987) ve svém článku uvádí Allportův set kritérií zralé osobnosti: a) kapacita pro osobní rozvoj či schopnost investovat výraznou snahu v opozici proti předsudkům a zaměření na tělesné potřeby; b) orientace v realitě a vnímavý odhad ve vztahu k sobě a ostatním a zvládání vlastních aktivit (schopnost vidět lidi, předměty a situace takové, jaké jsou); převládající copingové strategie jsou výhodnější než obranné adaptační styly; c) kapacita pro soucitné a intimní vztahy s druhými lidmi; d) emocionální bezpečí a regulace chování prostřednictvím pravidel, které redukují třenice a přinášejí odměny v sociálním životě – přizpůsobení (člověk potřebuje vhled – schopnost porozumět sobě i druhým a humor – najít radost a smích v okolním světě); e) individuální integrace osobnosti – Allport zde mluví o osobně odvozené, sjednocující filozofii života (životem by se měla táhnout sjednocující linie, která dává význam všemu, co člověk dělá).

2. 8. Sedmidimenzionální model osobnosti C. R. Cloningera

Cloninger vyvinul ve druhé polovině osmdesátých let 20. století teorii osobnosti, která je označována jako biologická nebo psychobiologická. Jak dále Praško (2003) uvádí, jedná se o teorii ovlivněnou evoluční psychologií a vycházející z fylogeneze, která v řadě parametrů ukazuje na malé odlišnosti mezi člověkem a jeho předchůdci. Podle Höschla (2002, s. 531) je Cloningerův přístup: „jedním z nejnovějších pokusů o klasifikaci a typologii osobnostních poruch.“ Cloninger a Svrakič podle Höschlových slov propojují poněkud složité psychobiologické schéma

- 32 -


s vývojovými stádii osobnosti podle Piageta, Freuda a Eriksona. „Cloninger ve svém přístupu ke studiu temperamentu přijímá obecně sdílené stanovisko, podle něhož temperament představuje ty složky osobnosti, jež jsou dědičné,

týkají

se

emocionality,

jsou

vývojově

stabilní

a

neovlivnitelné

sociokulturním učením. Ve svém výzkumu se primárně zaměřil na odhalení a popis neurogenetické báze osobnosti. Vycházel přitom z předpokladu, že identifikace takových bazálních predispozic umožní predikovat jejich vývoj včetně poruchové stránky osobnosti, lépe rozpoznat jejich projevy na vyšších behaviorálních úrovních a jasněji je odlišit od sociálně ukotvených, volních složek osobnosti, které souhrnně označuje jako charakter.“ (Blatný, Plháková, 2003, s. 35). Cloningerův model doznal v průběhu času určitých změn – například z původních tří temperamentových dimenzí vznikly později faktorovou analýzou dat čtyři nezávislé, vnitřně konzistentní dimenze. V devadesátých letech XX. století dále autor zformuloval strukturální model pro výklad osobnosti jako celku. Mimo pojmu temperament, který vztahuje k dědičným, vývojově stabilním a emočně založeným rysům osobnosti, zavádí pojem charakter, jímž označuje vědomou reflexi sebe a soudy o vlastní osobě a s nimi spojené intencionální chování. Podle Cloningerovy teorie je osobnost komplexní stupňovitý systém, který se skládá z rozdílných psychobiologických dimenzí temperamentu a charakteru. Temperament a charakter jsou měřitelné a umožňují posoudit odlišnosti mezi lidmi. Normální osobnostní rysy mohou být podle Cloningera dobře popsány čtyřmi temperamentovými, vrozenými dimenzemi, které jsou normálně rozloženy, jsou nezávislé jedna na druhé a vyskytují se i u subhumánních živočichů. Dále se osobnost skládá ze tří charakterových dimenzí ovlivňovaných temperamentem jen částečně. Charakter se vytváří v průběhu ontogeneze a je ovlivňován učením. Neurobiologickým základem temperamentu je dle této teorie limbický systém (amygdala, hypothalamus, striatum). Individuální rozdíly v temperamentových dimenzích jsou spojeny s aktivitou odlišných systémů neurotransmiterů. Charakter je

- 33 -


pak vytvářen záměrně v závislosti na individuálních hodnotách a cílech a v mozku je podle Cloningera převážně lokalizován do temporálního kortexu a hipokampu. Neurobiologický model popisuje čtyři ortogonální dimenze temperamentu takto: •

vyhledávání nového (NS, novelty seeking, behaviorální aktivační systém) – jde

o vrozenou základnu aktivace nebo iniciace chování, jako je explorační

aktivita a reagování na novou situace; jde o vrozenou tendenci směrem k intenzivnímu vzrušení při odpovědi na nové podměty; vysoký skór se vysvětluje

jako

excitabilita,

netolerance

k monotonii;

explorativnost,

nízký

skór

jako

zvědavost,

indiference,

impulzivita, rezervovanost,

systematičnost, přemýšlivost a pomalé tempo; •

vyhýbání se nebezpečí (HA, harm avoidance, behaviorální inhibiční systém) – vrozená základna útlumu nebo změny v chování se projevují jako pesimistické obavy v očekávání budoucích problémů, pasivně vyhýbavé chování, snadná unavitelnost; jde o vrozenou tendenci intenzivně reagovat na známky nepříjemného; vysoký skór v této dimenzi se interpretuje jako opatrnost, pochybnosti, pasivita, tenze, nejistota nebo pesimismus; nízký skór jako uvolněnost, odvaha, optimismus a dynamičnost;

•

závislost na odměně (RD, reward dependence, behaviorální dependentní systém, závislost na odměně, sociální systém) – jde o vrozenou základnu pro sociálně citlivé chování, závislost na podpoře druhých, na sociálních vazbách; projevuje se jako vrozená tendence reagovat intenzivně na odměňující podněty, provádět nebo bránit chování, které je spojeno s odměnou nebo odvrací potrestání; vysoký skór v dimenzi se označuje jako senzitivita, oddanost, závislost a sociabilita; nízký jako necitlivost, pragmatičnost, tvrdost a studenost;

•

odolnost (PE, persistence, „výdrž“) – jde o položku, která měří odolnost, vytrvalost a schopnost snášet nepříjemné versus unavitelnost a frustrace; osoby s vysokým skórem jsou pilné, dychtivé, ambiciózní a kladou si vysoké

- 34 -


cíle, mají tendenci usilovně dosahovat cílů, dobře odolávají únavě a frustraci, kterou vnímají jako výzvu, v očekávání odměny zintenzivňují svoji činnost, nesnadno se vzdávají; osoby s extrémními skóry mohou být příliš pohlceny prací nebo mohou mít nepřiměřeně vysoké cíle; osoby s nízkým skóre jsou vnímány jako lhostejné, líné nebo nedbalé, zřídka zintensivní úsilí k dosažení odměny, mají tendenci tempo práce spíše zpomalovat, snadno se vzdát při frustraci, kritice, překážkách a

únavě, jsou spokojeny s tím co dosáhly

a nesnaží se o vyšší cíle, jsou pragmatické a snadno přistupují na kompromis. Z vývojového hlediska vykazují téměř všechny temperamentové dimenze značnou stabilitu. Pouze úroveň dimenze vyhledávání nového klesá s věkem, jedná se však o obecnou vývojovou tendenci. Charakter individua je podle Cloningera formován prostředím a jako takový nesouvisí s temperamentem. Zralý člověk se podle autora spoléhá na sebe, je spolupracující a někdy sebepřesahující. Tři dimenze charakteru popisuje takto: •

sebeovládání (SD, self-directedness, „sebezaměření“) – sebeovládání je hlavní

determinanta,

která

do

značné

míry

určuje

přítomnost

nebo

nepřítomnost poruchy osobnosti, a proto má velký klinický význam; jde o schopnost jedince kontrolovat, ovládat, regulovat a adaptovat, přizpůsobovat své

chování

vzhledem

k situaci

a

k individuálně

vymezeným

cílům

a hodnotám; škála ukazuje, nakolik je osobnost integrovaná a cílově zaměřená; při vyšších hodnotách se předpokládá, že jde o člověka zralého, výkonného,

sebeorganizujícího,

pořádného,

s dobrým

sebehodnocením,

schopného připustit chyby a přijmout sama sebe s klady i zápory; na druhém pólu škály jsou nezralé osoby s nízkým sebehodnocením, které obviňují ostatní za své potíže, cítí se nejisté svojí identitou nebo zaměřením, jednají často reaktivně, závisle, nevynalézavě; •

spolupráce (CO, cooperativeness, „schopnost spolupracovat“) – dimenze spolupráce je důležitá ve společnosti a skupinové práci; kooperující lidé se

- 35 -


označují jako sociálně tolerantní, citliví, pomáhající, soucítící (vysoký skór); nízké skóre vychází nespolupracujícím osobám, které se označují jako sociálně netolerantní, bez zájmu o druhé, nepomáhající, pomstychtivé, ostatní lidi vidí jako nepřátelské a zlé; •

sebetranscendence s vysokým

skóre

(ST,

self-transcendence,

sebetranscendence

jsou

„sebepřesažení“) označovány

jako

–

osoby

skromné,

spokojené, trpělivé, tvořivé, nesobecké, duchovní a naplněné; s nízkým skóre jsou hodnoceny jako pyšné, netrpělivé, bez představivosti, neoceňující umění ani duchovní hodnoty, jsou materialistické a nenaplněné, hůře snášejí neurčitost, nejistotu

a překvapení, mohou být oceňovány pro racionálnost,

objektivnost a materiální úspěch (Blatný, Plháková, 2003; Höschl, 2002; Praško, 2003). Cloninger charakterové dimenze v rámci své teorie dále kombinuje a podle výšky skórů v jednotlivých dimenzích vytváří 8 charakterových typů. Pro naše účely považujeme za nezbytné zmínit charakter tvořivý, který je mimo jiné protikladem melancholického. Jak Praško (2003) uvádí, osoby s tímto charakterem mají vysoké skóre ve všech třech charakterových dimenzích. Tvořivý charakter je proaktivní, myšlenkově bohatý a zralý. Osoby s tímto charakterem obvykle pociťují pozitivní emoce, jako radost, lásku naději. Jejich popis souvisí s tvořivým vedením popsaným Jungem a Franklem a empirickým popisem tvořivých spisovatelů a známých vědců. Osoby s tvořivým charakterem jsou upřímně pokorné a mírumilovně s klidem přijímají jakékoliv události. Ty anticipují jako nadějné a naději neztrácejí, ani pokud se věci momentálně nevyvíjí dobře. Takto integrovaní jedinci bývají popisováni jako osvícení, naplnění nebo sebeaktualizovaní. Také Preiss (2000) podává stručný výklad základních dimenzí uvedené teorie a komentuje některá klinická využití kasuistikami. Temperamentové a charakterové dimenze jsou v obecné populaci stálejší než u osob podstupujících krize a nemoci, především duševní. Preiss doporučuje Cloningerův TCI (The Temperament and Character

- 36 -


Inventory) pro klinickou praxi, v psychiatrii především u poruch nálad a poruch osobnosti. Dále předpokládá, že temperamentové a charakterové dimenze mají význam také pro psychoterapii. Obecně by mělo platit, že se snižujícími se charakterovými dimenzemi SD-sebeovládání a CO-spolupráce a s extrémními hodnotami

temperamentových

psychoterapeutického

zásahu

dimenzí vzhledem

se ke zvyšující

komplikuje se

úspěšnost

pravděpodobnosti

osobnostních zvláštností. Podle autorových informací však TCI nebyl v psychoterapii výzkumně používán.

- 37 -


2. 9. Obecná kritéria vývoje a zralé osobnosti 2. 9. 1. Vývoj osobnosti a determinanty vývoje

V rámci této části práce jsme považovali za nezbytné vydat se po stopách vývojové psychologie, která stejně jako jiné psychologické disciplíny „pojímá člověka jako bio-psychosociálně-spirituální jednotu a systém v systémech okolního světa“ (Baštecká

a kol., 2003, s. 15). Vývojová psychologie usiluje o poznání

souvislostí a pravidel vývojových proměn v jednotlivých oblastech lidské psychiky v rámci časového kontinua. Usiluje o rozsáhlé poznání životní cesty člověka, od početí po smrt. Podle Vágnerové (2000, s. 15): „Duševní vývoj lze charakterizovat jako proces vzniku a zákonitých změn psychických procesů a vlastností v rámci diferenciace a integrace celé osobnosti.“ V období dětství a dospívání jsou předmětem vývojové psychologie zejména změny evoluční, které představují zákonitý, jednorázový postup řady změn ze sebe navzájem vycházejících. Lze je hodnotit jako přechod od méně dokonalého k dokonalejšímu a typické je pro ně zejména směřování k určitému cíli. O období dospělosti můžeme mluvit spíše jako o období stability, která zajišťuje produktivní využívání rozvinutých psychických vlastností. Od určitého věku pak dochází ke změnám involučním – k úbytku některých schopností a adaptivních funkcí. Ve skutečnosti může být v některých funkcích

patrný mírný úbytek už ve středním dospělém věku, u většiny lidí je

zřetelný po padesáté roce života a výrazný zpravidla ve stáří (Langmeier, Krejčířová, 1998). Říčan (1990, s. 18) chápe vývoj jako změnu: „při které organismus nebo jiný vyvíjející se objekt •

získává nové vlastnosti, přičemž si ponechává dosavadní /ale některé z dosavadních vlastností zpravidla ztrácí/;

•

se stává složitějším vnitřně /vztahy mezi jeho částmi/ i navenek /vztahy mezi ním a jeho okolím/;

•

se stává méně závislým na svém okolí, tedy autonomnějším.“

- 38 -


Podle Vágnerové (2000) je možné psychický vývoj rozdělit do třech hlavních oblastí: 1. Biosociální vývoj – zahrnuje tělesný vývoj a veškeré proměny s ním spojené a zabývá se i faktory, které jej ovlivňují. Může se jednat například o sociokulturně podmíněné postoje k lidskému tělu a jeho vývojovým proměnám. 2. Kognitivní vývoj – zahrnuje všechny psychické procesy, které se nějak spolupodílejí na lidském poznávání. Jde o kompetence spojené s myšlením, rozhodováním či učením. V této oblasti jde především o proměnu způsobu uvažování

v průběhu

života.

I

tato

složka

psychiky

je

ovlivňována

nejrůznějšími faktory, jako například vzděláním, mediálními vlivy atd. 3. Psychosociální vývoj – zahrnuje proměny způsobu prožívání, osobnostních charakteristik a mezilidských vztahů. Je ve značné míře ovlivněn vnějšími sociokulturními faktory. Jedná se například o působení rodiny a různých sociálních skupin a vrstev, k nimž jedinec náleží. Takovéto rozdělení je nepochybně teoretické, neboť všechny uvedené složky se vzájemně

významně

ovlivňují.

Vágnerová

se

dále

zabývá

determinantami

psychického vývoje, neboť je evidentní, že každý člověk je závislý na působení mnoha faktorů, které jsou ve vzájemné interakci. Vývoj lidského jedince od početí až do smrti ovlivňují jak dědičné dispozice, tak podněty prostředí, které působí ve vzájemné, obvykle velmi složité interakci. Genetický program obsahuje informace, nezbytné pro vznik člověka, který má všechny typické vlastnosti a znaky svého biologického druhu. Tento program se vytvořil v průběhu evoluce a rozvíjí se i nadále. I on je výsledkem interakce genetických dispozic a vlivů prostředí. Dědičně podmíněná rozmanitost příslušníků lidského rodu vytváří potenciál pro jeho další rozvoj. Základní jednotkou genetické informace je gen a v průběhu vývoje dochází k postupné aktivizaci jednotlivých složek dědičného programu. Ne všechny dědičné dispozice se však musí uplatnit ve stejné míře. To do jisté míry záleží i na vnějším prostředí, což je druhý činitel psychického vývoje člověka. Prostředí ovlivňuje vývoj individuálně specifickým

- 39 -


způsobem, který závisí jak na kvalitě, intenzitě a době působení, tak na dědičných předpokladech, které jsou jím stimulovány. Vývoj psychických vlastností lze do určité míry ovlivňovat. Pro jejich rozvoj jsou nejvýznamnější sociokulturní vlivy, které obvykle působí v rámci sociální interakce. Jde o proces socializace, rozvíjející vlastnosti a kompetence jedince, které mu umožňují postupnou adaptaci a integraci jedince do určité společnosti. Švancara (1986, s. 53-54) v této souvislosti uvádí komplexní přehled jednotlivých vlivů: „které determinují vývoj jedince od početí“, viz. následující tabulka 2. 1.:

Tabulka 2. 1.: Determinanty vývoje a povaha jejich působení

Kategorie determinant Souhrn genetických informací

Povaha působení Fyziologické vlastnosti oplozeného vajíčka

Mutace genů, změny DNK Fyzikálně chemické vlivy prenatální

Výživné a toxické vlivy nitroděložního prostředí

Fyzikálně chemické vlivy perinatální

V souvislosti s příjmem potravy, vody,

a postnatální

kyslíku, drog apod.

Konstantní senzorické vlivy

Prenatální a postnatální zkušenosti jedince

Variabilní senzorické vlivy

Individuální zkušenosti jedince, zahrnující vlivy přírodního prostředí

Výchova a vzdělání

Organizované působení vytvářející perspektivní zónu vývoje

Sebevýchova

Oblast autoregulace vývoje, podmínky pro aktivní a uvědomělé formování vlastní osobnosti

Ve shodě se Švancarovou determinantou sebevýchova, mluví také Říčan (1990) o osobnosti jako o hybné síle vývoje. Je přesvědčen, že to, jací jsme uvnitř, jaká je naše osobnost, rozhoduje do značné míry o tom, jací budeme. Způsob, jakým jsme se naučili jednat v různých situacích, determinuje naše další činy, a jimi se dále formuje naše osobnost, její vědomé i nevědomé složky a jejich integrace. Každý člověk je do určité míry tvůrcem sebe sama. - 40 -


2. 9. 2. Kritéria zralé osobnosti

Nyní obrátíme pozornost přímo na pojem zralost tak, jak ji popisuje literatura zaměřená

na

vývojovou

psychologii.

Tento

termín

obvykle

můžeme

najít

v kapitolách, které se vztahují k časné a střední dospělosti, přesněji řečeno k věku od 20 do 30 let. Langmeier a Krejčířová (1998, s. 162) ve své knize uvádí, že: „Za jedno z kritérií dospělosti bývá udáváno dosažení osobní zralosti. Člověk je obvykle pokládán za zralého, když po dokončení dospívání přejímá plnou osobní a občanskou odpovědnost, začíná být ekonomicky nezávislý a navíc přispívá k rozmnožování obecných statků, rozvinul plně své osobní zájmy, ustavil legalizovaný vztah k životnímu partnerovi a přejal očekávané výchovné úkoly vůči svým potomkům a na druhé straně se přizpůsobuje svým stárnoucím rodičům.“ Ve shodě s Englishem a Pearsonem (1963) dále popisují „vlastnosti zralého člověka: 1. má být schopen vykonat přiměřené množství práce každý den, aniž by byl nadměrně unaven, a má pociťovat, že jeho práce je užitečná; 2. má být schopen udržovat dlouhotrvající přátelství k několika bližším přátelům; 3. má mít dobrou sebedůvěru – nemá tedy být stále týrán pocity viny nebo trpět nerozhodností; 4. má jednat s každým člověkem s náležitými ohledy a bez předsudků; 5. má být schopen běžného heterosexuálního styku bez pocitů viny a bez zábran a má přitom umět dávat a přijímat lásku a něhu; 6. má zvyšovat svůj zájem o blaho lidí ve stále širším okruhu – tedy o blaho vlastní, blaho rodiny, přátel, obce, státu a národa i obecné blaho lidstva; 7. má mít zájem o zlepšování svých životních podmínek, aniž by tak činil na úkor druhých členů společnosti; 8. má být schopen změnit práci ve hru, v odpočinek, v četbu, v radost z přírody, z poezie, z hudby a umění; - 41 -


9. má se umět oprostit od nežádoucího napětí, když vykonává své denní povinnosti a když se vyrovnává s překážkami; 10. má být spolehlivý, otevřené mysli, ochoten usilovat o zlepšení sebe sama a o dosažení moudrosti; 11. má mít zájem o předávání svých těžce získaných vědomostí mladším.“ (cit. dle Langmeier, Krejčířová, 1998, s. 162-163). Ŕíčan (1990) se s výše uvedenými charakteristikami zralé osobnosti shoduje v řadě bodů: 1. Dospělý koná produktivní práci, jejíž smysl chápe a která ho činí existenčně soběstačným, případně studuje. Podává dobrý pracovní výkon bez výkyvů a zbytečných absencí. 2. Je schopen spolupráce bez zbytečných konfliktů, přijímat i poskytovat pomoc a radu, podřizovat se vedení a sám vést méně zkušené. 3. Samostatně hospodaří, přinejmenším si samostatně opatřuje a udržuje osobní věci. 4. Jedná vyspěle vůči nadřízeným v práci nebo ve studiu. Vyřizuje si s nimi své záležitosti sám, bez přílišného rozrušení, bez přehnané submisivity a bez zbytečného zdůrazňování své nezávislosti. Nebouří se zbytečně impulzivně, dokáže však, pokud je to vhodné, prosadit svoji vůli. 5. Má do budoucnosti realistické plány, které odpovídají jeho hlubším zájmům. 6. Bydlí samostatně; není-li to možné, má alespoň jasně ohraničený vlastní prostor ve společném bytě. 7. Je schopen trávit volný čas sám, má však jednoho nebo více blízkých přátel, kteří stojí o jeho společnost. 8. Je schopen stýkat se s příslušníky druhého pohlaví, bez přílišných zábran a plachosti, poskytovat i přijímat lásku a

něhu. Má výraznou tendenci

k dlouhodobému vztahu, citově silnějšímu, než je vztah k rodičům. 9. Cílevědomě rozšiřuje svou orientaci v prostředí, v němž žije a pracuje.

- 42 -


10. Aktivně se zajímá a pečuje o blaho rodiny, přítel i širšího lidského společenství. Na řadu charakteristik pozitivního duševního zdraví, které se v podstatě shodují s jinými profily zralé osobnosti, upozornila Jahodová (1958) – „např. na přiměřenou (adekvátní) percepci reality, dobrou míru autonomie (jako opak závislosti), na integritu (organickou celistvost a jednotnost) osobnosti a její zaměření k určitému cíli, který dává životu smysl (což dává člověku možnost řídit se ve svém jednání vnitřními měřítky a vede k sebedůvěře a k sebejistotě). Pozitivní duševní zdraví vyžaduje podle Jahodové i kladný postoj člověka k sobě samému (sebepřijetí – sebeakceptaci), duševní a duchovní růst (např. v pojetí, které formuloval Maslow).“ (cit. dle Křovohlavý, 2001, s. 145). Syřišťová (1972) je přesvědčená, že studium normality lidského chování (ve smyslu absence nemoci nebo optimální psychobiologické existence) je mimo jiné jedním ze základních logických předpokladů diagnostiky i terapie chování abnormálního. Bez porovnání s určitým modelem normality není dle jejího názoru možné porozumět psychickým abnormitám, ani je nelze klasifikovat. „Problém normality

osobnosti

má

na

jedné

straně

kořeny

v obecných

biologických

zákonitostech, na druhé straně ve specifických zákonitostech psychického vývoje a psychosociální interakce a koneckonců i v eticko-filozofických normách. Problém normality osobnosti je problém v podstatě interdisciplinární, který nelze řešit ani pouze z úzce biologizujícího, ani z úzce psychologického nebo normativního hlediska.“ (s. 14). Syřišťová (1972) dále uvádí měřítka normality. Přestože jejich výčet začíná méně významnými a postupuje k závažnějším, jsou četná z kritérií významově zcela souřadná. Nadto nabývají významu většinou teprve v kombinaci s ostatními. •

Subjektivní uspokojení – duševní zdraví bývá někdy uváděno ve vztah k pocitům

subjektivního

uspokojení,

sebedůvěry

a

úspěšnosti.

V této

souvislosti považují někteří psychopatologové za kritérium terapeutického

- 43 -


úspěchu pacientův subjektivní pocit síly, sebedůvěry, spokojenosti. Je však nezbytné podotknout, že toto měřítko může být považováno za sporné. Argumentem proti němu je názor, že nespokojenost se sebou samým, s vlastním poznáním a dosaženými cíli, může být mnohdy nejsilnější motivací k rozvoji osobnostního potenciálu. •

Schopnost správného sebehodnocení – podle Allporta, Jahodové, Rogerse a

dalších

je

duševní

zdraví

přímo

úměrné

vztahu

k realistickému

sebehodnocení (týká se jak potencialit, možností a schopností, tak nedostatků subjektu). Jedním z předpokladů správného sebehodnocení je podle některých autorů vědomí sama sebe. Mají na mysli, že psychicky zdravý jedinec je schopen vědomě zvážit své schopnosti a možnosti a rozumově kontrolovat svá citová hnutí, aniž by to ohromovalo bezprostřednost jeho chování. Jiní autoři spatřují naopak v uvědomování si sama sebe rys protikladný duševnímu zdraví. •

Pocit identity – je důležitým ukazatelem duševního zdraví a je v tělesném vztahu k integraci osobnosti a jednotě faktického a ideálního já. Zdravá osobnost ví, kdo je a nepochybuje o své vnitřní identitě. Charakteristický je pro ni pocit jednoty mezi tím, co by chtěla být a tím, co může být. Má jasný obraz sama sebe. Většina autorů je toho názoru, že pocit identity je získán jako

výslednice

dlouhodobé

zkušenosti

v průběhu

vývoje

osobnosti

z uvedeného důvodu je kritériem duševního zdraví pouze v dospělosti. •

Schopnost seberealizace – růst, vývoj, směřování jedince k seberealizaci, sebeaktualizaci, tedy k rozvinutí vlastních potencialit, vloh a schopností. Tato koncepce

navazuje

na

starší

Goldsteinovu

myšlenku,

že

směřování

k uskutečnění vlastního potenciálu je vedoucí motivací rozvoje organizmu jako

psychobiologického

celku.

Sebeaktualizace

předpokládá

možnost

a schopnost uskutečnění vlastního vnitřního geneticky daného plánu, jednak schopnost získávat a rozvíjet nové vlastnosti a dovednosti, jež s ním nejsou v zásadním rozporu. - 44 -


•

Autonomie, nezávislost, sebeurčení – nezávislý jedinec je schopen reálně zhodnotit vlastní předpoklady, možnosti, nebo naopak nedostatky, správně odhadnout cíle dosažitelné v rámci těchto potencialit a použít vhodných prostředků nezbytných pro dosažení životně důležitých cílů. Autonomie subjektu je přímo závislá na hloubce sebepoznání a na správném vhledu do objektivního dění. Nezávislost a samostatný vývoj lidského jedince jsou tím větší, čím více se upevnil v dětství jeho pocit jistoty a bezpečí. Autonomní jedinec je také více závislý na vlastní struktuře hodnot než na vnější situaci.

•

Integrace

osobnosti

–

je

jako

organizovaná

jednota

jedním

z nejvýznamnějších kritérií normální psychické činnosti. Zdůrazňuje se dynamická rovnováha a jednotná struktura psychických procesů, vlastností, činností a zejména potřeb, a to jak aktuálních, souřadných, tak geneticky starších a mladších. Integrita jako kritérium duševního zdraví je zpravidla uváděna v těsný vztah s pojmem dynamická rovnováha. •

Rezistence ke stresu, tolerance k úzkosti – tolerance k zátěži je závislá nejen na subjektivní odolnosti, ale také na intenzitě a frekvenci rušivých podnětů dopadajících na individuum. Snížená odolnost může být zapříčiněna jednak chronickým nahromaděním zátěžových situací, jednak konstituční výbavou jedince. Zatímco zdravý člověk mobilizuje v krizových situacích své obranné mechanismy a duševní rezervy, zvyšuje svoji aktivitu k řešení a odstranění krize, nemocný jedinec se spíše stahuje do sebe, propadá pocitům bezmoci a bezvýchodnosti.

•

Adekvátní percepce reality – správné a realistické vnímání skutečnosti je uváděno řadou autorů jako jedno z významných kritérií normální psychické činnosti. Správným vnímáním a chápáním se většinou myslí schopnost konvenčního nazírání a myšlení, shodného nebo alespoň porovnatelného se zkušeností druhých, jak je obvyklé v konkrétním sociálním prostředím nebo v kulturně historické epoše.

- 45 -


•

Schopnost přežití – život a smrt jsou dva body na kontinuální škále fyzického zdraví. Smrt je extrémní bod abnormality, nedostatečnosti, nemoci. Všechno pozorovatelné chování zdravého organismu směřuje k přežití. Pro člověka je specifické, že život se může stát v podstatě jen prostředkem

k realizaci

hodnot. Pouze u člověka, na rozdíl od zvířat, se může život jako biologický fakt stát pouhým prostředkem života jako faktu sociálního. • Sociální adaptace – neboli přizpůsobivost, bývá často uváděna jako měřítko normality. Stupeň sociální přizpůsobivosti individua bývá obvykle měřen obecným souhlasem společnosti nebo větší sociální skupiny. Měřítkem jsou v podstatě společenské normy a zákony, v nichž jsou vtělena hodnotící hlediska,

požadavky

a

zákazy

konkrétního

společenského

systému.

Sledujeme-li adaptaci z hlediska společenských norem, je možné vysledovat značné rozdíly v měřítcích různých zájmových skupin na otázku vhodné či nevhodné přizpůsobivosti. Murray (1997) se ve své práci zabývá otázkou, zda zralost koresponduje s chronologickým věkem a zda tedy náš vývoj znamená růst nebo pouhé stárnutí. V souvislostí s odpovědí na tuto otázku uvažuje o různých možnostech měření věku. Podle něj existuje celkem pět možností měření: 1/ chronologický věk (měřený roky života), 2/ psychologický věk (dosažený stupeň vývoje systémů těla ve vztahu k chronologickému věku), 3/ intelektuální věk (odkazuje na stupeň inteligence ve vtahu k normám konkrétního chronologického věku), 4/ sociální věk (srovnává stupeň sociálního vývoje s chronologickým věkem), 5/ emocionální věk (srovnává stupeň emocionální zralosti s chronologickým věkem). Podle Murraye nemáme žádnou kontrolu nad naším chronologickým věkem a zcela minimální kontrolu nad věkem intelektuálním a psychologickým. Sociální a emocionální věk si však dle jeho slov můžeme vybrat. Sociální a emocionální retardace je s vynaložením určitého úsilí zvládnutelná a vyléčitelná. Učení se novým a vhodným sociálním dovednostem a rozvíjení emocionální zralosti je volba, pro kterou se může rozhodnout každý

- 46 -


člověk. Murray se dále domnívá, že neexistuje žádná korelace mezi uvedenými věky navzájem. Člověk může být například chronologicky zralý, ale v rozporu s tím emocionálně velmi nezralý. Chronologická a inteligenční zralost v kombinaci s emocionální nezralostí není neobvyklou záležitostí. Také přátelství a sociální kontakty jsou závislé na emocionální zralosti. Nejdůležitějším úkolem pro člověka, který si přeje zlepšit svoje přátelství, je zvýšit svoji sebeúctu a emocionální zralost. V návaznosti na tyto myšlenky Murray uvádí charakteristiky emocionální zralosti: 1. schopnost dávat a přijímat lásku; 2. schopnost adekvátně vnímat realitu a čelit jí; 3. schopnost dávat i přijímat; 4. kapacita pro pozitivní vztahování se k životním zkušenostem; 5. schopnost učit se ze zkušeností; 6. schopnost akceptovat frustraci; 7. schopnost konstruktivního uchopení nepřátelství; 8. relativní svoboda od symptomů tenze. Murray jde ve své práci dál a uvádí několik typů, jak je možné emocionálně růst: pracovat na porozumění sám sobě a sebeakceptaci; praktikovat nesobecké jednání; nechovat se dominantně ve vztahu k druhým; snažit se zlepšit svoje sociální kontakty, pokud ty stávající přináší nepříjemnosti; hledat životní smysl, který nás přesahuje. Otázkou co vytváří morální zralost se ve svém článku o gender rozdílech v morální orientaci zabývá Jaffee a Hyde (2000). Podle nich není jasné, zda je možné morální zralost charakterizovat jako schopnost integrovat a posoudit spravedlnost a perspektivu péče(náklonnosti), a udržet je ve vzájemně se vyvažujícím napětí, nebo zda se jedná o morálně zralou orientaci na péči s absencí morálně zralé perspektivy spravedlnosti. Elementy morální zralosti se ve své práci zabývá také Mathieson (2002) z Univerzity v Oaklandu. Výsledkem této aktivity je představa morální zralosti,

- 47 -


skládající se ze sedmi elementů. Je pochopitelné, že morální zralost je úzce propojena se sociálním, emocionálním a intelektuálním vývojem, a že jsou tyto složky navzájem závislé a není možné na ně nahlížet odděleně. K sedmi elementům morální zralosti patří: 1. Morální jednání a pocit identity (Moral Agency and Sense of Self) – znamená, že lidé vnímají sami sebe jako jedince, kteří mají právo a schopnosti činit rozhodnutí a podle nich jednat. Přijetí morálního jednání pomáhá lidem ocenit jejich zodpovědnost za jednání pro dobrou věc. 2. Zvládnuté kognitivní schopnosti (Harnessing Cognitive Ability) – kognitivní dovednosti pomáhají lidem identifikovat situace mající morální komponenty. Dobře rozvinutá mysl si umí snadněji představit dopad různých směrů jednání. 3. Zvládnuté emocionální zdroje (Harnessing Emotional Resources) – emoce řídí mnoho z našeho jednání. Emoce zabezpečují cíle pro naše racionální myšlenky a ty zase mění, případně vetují emoce. Morálně zralí lidé rozumí tomuto komplexu vzájemně se ovlivňujících modalit, tzv. vnitřní hře. Když interpretují události, berou na vědomí svoje emoce i emoce druhých lidí. 4. Užívání sociálních dovedností (Using Social Skill) – morálně zralí lidé mají dovednosti, díky kterým se mohou pohybovat v sociálním světě. Tito lidé rozumí druhým, sami jsou srozumitelní a někdy dokáží přesvědčit druhé o platnosti svého názoru. Lidé morálně zralí vědí, že skupinové normy ovlivňují chování, a že sociální tlak je užíván k posílení poslušnosti. 5. Užívání principů a zásad (Using Principles) – Zásada je abstrakt morální myšlenky aplikovaný v konkrétní situaci. Morálně zralí lidé jsou schopni se vyvarovat konfliktů mezi principy, které jsou obsaženy v morálních dilematech. 6. Respektování druhých (Respecting Others) – respekt morálně zralých lidí vůči druhým se demonstruje sám o sobě mnoha různými cestami. Zaprvé, druzí lidé mají hodnotu. Za druhé, zralí lidé ví, že jsou součástí vzájemně závislé sociální sítě. V neposlední řadě lidé vnímají komplexní síť přátelství, která nás poutá jednoho k druhému. - 48 -


7. Rozvoj smysluplnosti (Developing a Sense of Purpose) – či životního smyslu; různí autoři se shodují v tom, že smysluplnost činí život hodnotným a smrt snesitelnější. Najít smysl života je složitá filozofická otázka. Vybrat si vlastní cíl -respektovat druhé v jejich naplňování, dobře využít svých kognitivních, sociálních a emocionálních dovedností, a držet se vlastních zásad – není lehké. Zralou osobnost popisuje také internetový článek s názvem „Zralost mysli a dospělé chování“ (Maturity of Mind and Adult Behaviour). V obecném slova smyslu je tu zralost chápána jako dokončený fyzický a mentální růst, nebo jako stádium dospělosti. Je však nesnadné říci, kdy individuum ukončilo svůj mentální vývoj a zda se vůbec tento vývoj do konce života zastaví. Tento vývoj je navíc zcela individuální a u každého jedince odlišný. Někteří lidé se stanou vysoce zralými a racionálními osobnostmi v životě mnohem dříve, než jiní. Zralost nemusí nutně přijít s věkem, ale s uvědoměním a pochopením, rodí se z individuálního vnímání a kognitivní zkušenosti. Být zralý nemusí bezpodmínečně znamenat plně dokončený růst individua. Znamená to kombinaci mnoha aspektů, mezi něž patří, mimo jiné, věk, uvědomění, inteligenci, schopnost dělat rozhodnutí a dalších. Být zralý znamená: 1. být realistický, být v kontaktu s realitou a nechat se vést fakty; 2. být zodpovědný vůči sobě i ostatním a přijmout odpovědnost za zachování své osoby; 3. chtít prověřit vlastní víru, důvěru, klamy, předsudky a domýšlivé jednání objektivní cestou a nechat je jít; 4. nechat se vést spíše důvody nežli emocemi; 5. být asertivní raději než agresivní, být přátelský bez potřeby upoutávat pozornost, moci nesouhlasit bez potřeby soutěžit a moci usilovat bez obavy z prohry nebo zamítnutí; 6. být flexibilní a otevřené mysli raději než rigidní a soudící, být přístupný novým situacím a získávání nových zkušeností, chtít se učit nové dovednosti a nové odpovědi; - 49 -


7. být zvídavý a objevovat, hledat odpovědi na otázky, které nikdo nezná, shromažďovat informace před vynesením závěru, napínat mysl k objevování netušených možností a skrytého potenciálu; 8. jednat

spontánně

v souladu

s příležitostí

a

situací,

osvobodit

se

od

předpojatých poznámek, nátlaku být perfektní a korektní, navyklých či mechanických reakcí; 9. být v kontaktu se současností a užívat si teď a tady; 10. vědět co je možné a dosažitelné. Dále jsou uvedena stručná kritéria zralé osobnosti: 1. zajímá se o fakta; 2. raději se řídí zkušenostmi něž vírou; 3. spoléhá se spíše na důvody než na emoce; 4. spoléhá se na své myšlení 5. moudře využívá své zdroje podle reálných potřeb a požadavků situace; 6. opatrně zvažuje situaci před učiněním rozhodnutí; 7. žije současností; 8. je otevřené mysli, přeje si učit a objevovat nové možnosti, vidí záchytné body a alternativy; 9. zná své limity; 10. je flexibilní; 11. je spontánní; 12. má zdravý sebeobraz a identitu; 13. přijímá praktická rozhodnutí založená na vnímání situace; 14. dobře ví, jak se vyrovnat s úzkostí, strachem a obavami. Leclerc a kol. (1998) se ve své práci zabývali konceptem sebeaktualizace originálně formulovaném Rogersem a Maslowem. Autoři byli přesvědčeni o nutnosti tuto koncepci blíže vyjasnit. Jejich studie se proto pokouší definovat uvedený konstrukt precizněji prostřednictvím obsahové validizace. Procedura směřující

- 50 -


k žádaným výsledkům zahrnovala dva kroky: 1/ identifikovat hlavní indikátory sebeaktualizace prostřednictvím rozsáhlé revize literárních zdrojů, 2/ validizace získaných indikátorů porotou mezinárodních expertů (Američané, Kanaďané, Francouzi a Belgičané) s využitím techniky „Delphi“. Validizace získaných indikátorů dále probíhala ve třech krocích: a/ zjištění, které ze získaných indikátorů se shodují s popisem expertů sebeaktualizované osobnosti, b/ identifikace dalších aspektů koncepce prostřednictvím dotazování každého z nich na jiné možné indikátory, c/ validizace nově získaných indikátorů stejnou skupinou expertů. Výsledkem uvedené studie je seznam indikátorů sebeaktualizovaného jedince, zahrnující jak charakteristiky získané prostřednictvím revize literatury (ozn. *), tak navržené mezinárodní porotou expertů. Sebeaktualizovaný jedinec: •

dává význam svému životu

•

má pozitivní sebeúctu

•

považuje sám sebe zodpovědného za svůj život*

•

dává smysl životu*

•

je schopný zakládat smysluplná přátelství*

•

je zodpovědný za své chování

•

je si vědom svých citů*

•

je schopný intimního kontaktu*

•

má realistickou představu sama sebe*

•

je schopný vazby*

•

přijímá následky své volby

•

jedná podle vlastního přesvědčení a hodnot*

•

je schopný odolávat sociálnímu tlaku*

•

důvěřuje vlastnímu organismu*

•

je schopný vhledu*

•

cítí se svobodný v projevování svých emocí*

•

je schopný přijmout rozporuplné pocity

- 51 -


•

je otevřený změně

•

užívá si myšlení sám pro sebe

•

je si vědom svých předností a slabých stránek*

•

je schopný spontánní reakce*

•

chová se kongruentním a autentickým způsobem

•

je v kontaktu se sebou samým a dalšími lidmi

•

je schopný empatie*

•

má dobře vyvinutý smysl pro etiku

•

je schopný neupozorňovat na sebe*

•

není paralyzovaný soudem druhých*

•

cítí se svobodný ve vyjádření svého názoru*

•

užívá osobní kritéria k vlastnímu hodnocení*

•

žije současností – teď a tady*

•

pozitivně vnímá lidský život

•

hledá přátelství založená na vzájemném respektu

•

umí se vyrovnat s prohrou*

•

je schopný dostat se mimo stanovený rámec

•

má realistické vnímání reality*

•

pozitivně vnímá lidský organismus*

Stone a Church (1968) z University ve Wisconsinu zveřejnili definici zralosti, prostřednictvím patnácti výroků popisujících zralou osobnost. Podle uvedených autorů je skutečně zralý dospělý jedinec ten, kdo vyrostl z dětské zkušenosti, bez ztráty nejlepších dětských rysů. Tomuto jedinci se podařilo propojit přednosti v dětství získané a vytvořit z nich novou prostou strukturu, která je ovládaná dospělou

stabilitou,

moudrostí,

vědomostmi,

empatií,

odpovědností,

sílou

a smysluplností. Helson a Wink (1987) se ve své práci zaměřili na dvě alternativní cesty měření zralosti, která je tu chápána a/ jako schopnost individua efektivně působit ve

- 52 -


společnosti nebo b/ jako stupeň intrapsychické diferenciace a autonomie. První z těchto pojetí měří zralost testem CPI (California Psychological Inventory) autora Gougha. Tento koncept osobnosti a zralosti je vysoce ovlivněn sociologickou a pragmatickou tradicí. Primárně se zaměřuje na pozorovatelnou sociální realitu. CPI směřuje k hledání aspektů a atributů interpersonálního jednání, které má direktivní a integrativní vztah ke všem formám sociální interakce. Druhý z uvedených přístupů měří míru zralosti testem SCT (Sentence Completion Test) autorky Loevingerové. Zralost je tu měřena jako stupeň intrapsychické diferenciace a autonomie. Jedná se o koncept zralosti jako stupně vývoje ega, ovlivněný psychoanalytickou tradicí a také Piagetem a Kohlbergem. Autorka vidí vývoj jako nekontinuální, kvalitativně variující stádia. Obecně však může být tento trend popsán v termínech růstu vnitřních pravidel sociálního styku. Loevingerová postulovala devět měřitelných stádií zralosti (ego development), která navazují na první neměřitelné stádium symbolické: 2/ impulzivní (impulsive), 3/ sebeochraňující (self-protective), 4/ konformní (conformist), 5/ sebeuvědomění (self-aware), 6/ svědomitosti (conscientious), 7/ individualismu (individualistic), 8/ autonomie (autonomous) a 9/ integrity (integrated) (John, Pals, Westenberg, 1998). Helson a Roberts (1994) prostřednictvím longitudinální studie zjišťovali úroveň zralosti (ego development) ve vztahu k osobnostním změnám v dospělém věku žen. Ty byly prostřednictvím testu SCT Loevingerové rozděleny do tří úrovní zralosti: sebeuvědomění a níže, svědomitost, a individualismus a výše. Retrospektivní analýza těchto variant ukázala, že zralost je možné spojovat s různými osobnostními změnami zjištěnými prostřednictvím CPI. Ego konstruuje řadu doporučení a odkazů, které individuum požívá k organizaci a dávání smyslu svým zkušenostem. Pokud jedincova krize, schopnost introspekce, volba, morální rozhodnutí a zkušenosti ovlivní jeho osobnost, je možné předpokládat, že nastíněná struktura může zapříčinit změnu v dospělosti. Autoři dále poukazují na skutečnost, že obtížné časy mohou

- 53 -


v životě

zapříčinit

vznik

nového

schématu

(upřednostnění

akomodace

před

asimilací), což je spojováno s vyšší úrovní zralosti. Newman, Tellegen a Bouchard (1998) se zabývali individuálními rozdíly dospělé

zralosti

(ego

development)

měřené

testem

SCT,

který

vytvořila

Loevingerové s kolegy v roce 1970. Centrem jejich zájmu byla dvojčata žijící odděleně. Analýza dědičnosti u dimenzí zralé osobnosti byla proveden na vzorku 45 párů monozygotních dvojčat a 28 párech dizygotních dvojčat stejného pohlaví. Jednalo se o dvojčata ve věku od 16 do 70 let, která byla v dětství oddělena, vychována adoptivními rodiči, a která se opět potkala až v dospělosti. Analýza u dvojčat prokázala totožné rysy v úrovních zralosti a také skutečnost, že tato shoda nemůže

být

přičtena

pouze

shodně

naměřeným

kognitivním

schopnostem,

zahrnujícím také verbální usuzování. Odhad rozsáhlého dědičného základu zralosti (46%) byl srovnatelný s hodnotami uvedenými u jiných významných dimenzí osobnosti. Zdá se, že fenotypické rozdíly v úrovních dospělé zralosti mají významné genetické i enviromentální zdroje. Sheldon a Kasser (2001) se zabývají myšlenkou, zda pouze stárneme nebo se stáváme lepšími. Vyvíjí se osobnost pozitivním směrem jak lidé stárnou? Měřili psychologickou zralost založenou na osobním snažení. Eriksonovo pojetí zralosti bylo předpokladem pro hypotézu, že starší lidé budou mít tendenci projevovat více snahy týkající se generativity a vývoje ega, a méně snahy týkající se identity a intimity. Na základě výsledků minulých studií vytvořili také hypotézu, že zralost a věk je možné pozitivně spojovat se subjektivním pocitem spokojenosti (wellbeing). Výsledky studie podpořily stanovené hypotézy a upozornily na skutečnost, že naměřená zralost zprostředkovává vztah mezi věkem a pocitem spokojenosti. Výsledkem je předpoklad, že starší jedinci mohou být psychologicky zralejší a šťastnější než mladší jedinci. Cohn a Westenberg (2004) se ve své meta-analýze zaměřují na inteligenci a zralost. Jejich cílem je zjištění, zda je měření zralosti (ego development) podle

- 54 -


Loevingerové ekvivalentní s měřením inteligence. Autoři provedli meta-analýzu 52 korelací mezi skóry úrovně zralosti a testovými skóry inteligence. Výsledky naznačují, že zralost a inteligence nejsou zaměnitelné konstrukty. Bauer a McAdams (2004) se ve svém článku zabývají vývojovými cíli, zralostí a pocitem spokojenosti (well-being). Autoři předpokládali, že specifické typy vývojových cílů se budou vztahovat ke dvěma odlišným formám osobnostního vývoje. První z nich je sociálně-kognitivní teorie, zaměřená na vzrůstající schopnost individua rozumět sobě a druhým, inspirovaná pracemi Vygotského a Piageta. Z této teorie vychází Loevingerové měření zralosti (ego development). Jako kontrast působí druhá forma osobnostního vývoje – sociálně-emotivní spokojenost – zaměřená na smysl pro duševní zdraví a spokojenost, založená na klinické tradici Freuda, Bowlbyho a Maslowa. Měření zralosti obvykle nekoreluje s globálním měřením zdraví a spokojenosti. Jinými slovy zdá se, že dvě facety osobnostního vývoje operují odděleně: lidé, kteří mohou uvažovat komplexně o svých životech mohou být stejně tak šťastní jako nešťastní. Zralostí adolescentů ve smyslu přijetí kompetencí spojených s rolí typickou pro muže a ženy v moderní industriální společnosti se ve svém článku zabývá Inkeles a Leiderman (1998). Dva aspekty života – štěstí a zralost - zkoumala ve své práci prostřednictvím rozboru životních příběhů lidí Laura King (2001). Poukazuje na způsoby, kterými může vývoj ega měnit význam a zážitek štěstí. John, Pals a Westenberg (1998) zjišťovali, jak tři osobnostní prototypy podle Yorka a Johna (individualistický, tradiční a konfliktní) souvisí se stádii zralosti (ego development) podle Loevingerové. Výsledky naznačují, že spolupůsobení osobnostního prototypu a zralosti může ovlivnit životní směr. Výzkum Labovie-Vief a kol. (1995) rozšiřuje kognitivně-vývojový přístup směrem k měření věkově podmíněných rozdílů ve vnímání sama sebe od adolescentů, přes zralé dospělé k pozdnímu věku. Autoři předpokládají, že vnímání vlastní osoby se u zralých jedinců bude měnit od relativně chudé diferenciace od okolí a sociálních konvencí, k důrazu na postup, kontext a individualitu. - 55 -


2. 10. Význam sociálního kontextu V současné době se nám nabízí mnoho úhlů pohledu na zralost osobnosti. Každý z teoretiků zformuloval kritéria zralosti v kontextu svého zaměření a oboru. Jiná kritéria jsou stanovena z biologického hlediska, odlišná kritéria přináší legislativní kontext zralosti, zcela jiné požadavky na zralost jsou kladeny sociálním kontextem. Stejně tak je třeba přihlédnout ke kulturnímu a historickému aspektu. Kritéria zralosti jsou v jistém smyslu definována každou kulturou a společenstvím rozdílně. Odlišná měřítka jsou závislá na historickém kontextu, kulturních zvyklostech a dědictví, úrovni a tradici vzdělání či ekonomických ukazatelích příznačných pro konkrétní oblast. V neposlední řadě je také třeba brát v úvahu geografické a

klimatické

podmínky,

jejichž

charakteristický

vliv

se

odráží

ve

všech

předcházejících oblastech. Nabízí

se

také

vývojové

hledisko

v souvislosti

s vnímáním

zralosti.

Je

samozřejmé, že konkrétní společenství se postupem času pod vlivem nejrůznějších okolností a proměnných rozvíjí, což následně determinuje vnímání světa. Tedy názor na konkrétní skutečnosti se zcela přirozeně mění společně se změnami majícími vliv na hodnotový systém a řád společnosti. Stejně tak je možné předpokládat, že jedinec je ovlivněn změnou ve společenských tradicích a nahlížení na důležité hodnoty. To způsobuje

změny

v rámci

vývoje

a

zrání

jedince,

posun

v jeho

názorech

a stanoviscích v jednotlivých obdobích jeho života. Tedy nejen osobnost jedince, jeho charakteristické vlastnosti a temperament, ale také neodmyslitelné působení společnosti se podílí na konečné individuální představě o významech pojmů, v našem případě o zralé osobnosti. V návaznosti na výše zmíněný sociální a kulturní kontext považujeme na tomto místě za užitečné věnovat pár slov také oblasti sociálních reprezentací, což nás vede mimo jiné i k potřebě zaměřit se okrajově na téma mentální reprezentace.

- 56 -


V rámci výzkumné části práce se bude naše pozornost ubírat směrem k mapování představ a informací, které se jednotlivcům vybaví ve spojitosti s pojmem „zralá osobnost“. Bude nás zajímat tzv. reprezentace poznatků, tedy forma toho, co ve svém vědomí víme o věcech, idejích, událostech atd., které existují mimo naše vědomí. Jak dále Sternberg (2002) uvádí, jedná se o schopnost, kterou dle principů kognitivního vývoje Piageta získávají děti ke konci senzomotorického období vývoje (18-24 měsíců). V tomto věku děti začnou vykazovat známky formování mentálních reprezentací – vnitřní reprezentace vnějších podnětů či objektu, i když není právě viděn, slyšen ani vnímán jinak. Piaget dále věřil, že zákonitost rostoucí schopnosti vytvářet vnitřní mentální reprezentace platí po celé dětství. Mentální reprezentace je podle Sedlákové (n.d.) možné nejvhodněji definovat jako výsledek finálního kódování zpracovávané informace, přičemž nástrojem tohoto kódování

je

reprezentace

symbol, jsou

a to buď analogové nebo digitální povahy.

v práci

Sedlákové

(2001)

dále

uváděny

Mentální

v souvislosti

s pojmem mentální model, jenž se nejdříve uplatnil v inženýrské psychologii a teprve posléze v kognitivní psychologii. Jde o hypotetický konstrukt obsahující většinou neostře ohraničené množiny informací vztažených k určitému předmětu či jevu okolního, ale i vnitřního světa, které byly získány buď přímým nebo jeho zprostředkovaným poznáním, a to nejen poznáním záměrně řízeným, ale i poznáním živelně probíhajícím. Mentální model je smíšenou formou mentální reprezentace objektu; podíl zastoupení jednotlivých symbolických procesů je limitován povahou a způsobem poznávání objektu. Sedláková (n.d.) také uvádí, že autoři jednotlivých koncepcí zabývající se teorií mysli vycházejí ze dvou zásadně odlišných pojetí mentální reprezentace – z klasického pojetí reprezentace, s nímž pracoval J. Piageta a z novějšího pojetí reprezentace N. Goodmana. Pro Piagetovo pojetí reprezentace je příznačné, že reprezentační procesy jsou realizované prostřednictvím symbolů, jímž autor připisuje nezastupitelnou

funkci

a

zásadní

význam

pro

ustavení

vnitřního

V napodobování spatřuje Piaget první projevy reprezentování. Goodman oproti - 57 -

světa.


Piagetovi zužuje pojem reprezentace, odmítá jeho odvození z relace podobnosti a definuje reprezentaci v závislosti na vlastnostech reprezentující relace, kterou vymezuje ve vztahu mezi reprezentovaným a reprezentujícím, tj. z hlediska vztahu mezi obsahem reprezentace a nástrojem jeho zprostředkování, tedy jeho mediem. V psychologické literatuře je pojem mentální reprezentace v závislosti na dílčích východiscích pojímán různě, jako „interně generované paměťové informace“ (Švancara, 1994, s. 74) či jako „vnitřní uspořádání informací určitého druhu“ (Čačka, 1998, s. 271). První definice něco říká o odlišnosti MR od výsledků vnímání. Jedná se o takové aspekty, jako je větší schematičnost a abstraktnost a naopak nižší výraznost MR. Pokud operujeme s MR v souladu s druhou definicí, implicitně přijímáme skutečnost, že jedinec a jeho kognitivní procesy pracují na bázi určité „autonomie“ na vjemovém poli a že zpracované informace jsou charakterizovány jistou organizací. MR nejsou jen výsledkem, mnoho autorů uvažuje o MR jako o procesu, případně přistupují k MR jako k otevřenému systému, který je v živé interakci s novými informacemi, začleňuje je a modifikuje a zároveň se tím sám mění (Hošek, 2002). Plodným způsobem obohacuje koncept mentální reprezentace Moscovici, který přidal ještě informace specifické, možno říci metainformace (informace o tom, jak nakládat

s informacemi),

jejichž

nositelkou

je

společnost,

a

hovoří

poté

o reprezentacích sociálních. Uvažuje, že naše reprezentace světa jsou buď přímo vytvořeny jakýmsi kolektivním (společenským) vědomím, nebo je toto vědomí určitým prizmatem jímž nahlížíme svět (Hošek, 2002). Termín sociální reprezentace byl tedy původně zaveden Sergem Moscovicim a byl vykládán jako kolektivní zpracování sociálního objektu společenstvím, za účelem chování a komunikace. Pojem dále odkazuje na systém hodnot, idejí a zvyků s dvojí funkcí: a/ za prvé vytvořit řád, který umožní jedinci orientovat se v jeho materiálním a sociálním světě a také zvládat tento svět,

- 58 -


b/ za druhé umožnit, aby komunikace mezi členy skupiny mohla účinkovat takovým způsobem, že jim bude zabezpečovat pravidla pro sociální interakci a pravidla pro pojmenování a klasifikování různých aspektů jejich světa, včetně jejich individuální a skupinové historie. Je důležité zmínit, že sociální reprezentace jsou popsány jako obojí: proces a výsledek sociální konstrukce. (Wikipedia, 2007). Jak uvádí Plichtová (1998), Moscovici, který podnítil zájem o oblast sociálních reprezentací, u zrodu své práce odmítl představu člověka jako oddělené celuly a postavil se proti individualizaci sociální psychologie. Tato individualizace je postavena na premise, že sociálně psychologické jevy je možné redukovat na jevy čistě individuálně psychologické. V návaznosti na předcházející text je třeba zdůraznit, že mentální reprezentace si „nevytváří jednotlivec nezávisle od společnosti,

ale

v interakci

s jinými,

ve

vztahu

k poznatkům,

historickým

zkušenostem, hodnotám, přesvědčením a významům, kterými společnost disponuje“ (Plichtová, 1998, s. 504). Konceptualizace sociální reprezentace není zcela jasně vymezená. Tento pojem se používá v několika různých významech (Plichtová, 1998): 1) všeobecná přesvědčení, pojmový rámec a hodnotový systém společnosti; 2) systémové znaky myšlení dospělých (v tomto významu se používá alternativně s označením „mentální reprezentace pojmů“ a nebo „mentální mapy“; 3) konstrukt, který spojuje jednotlivé postoje a názory (jiní autoři v tomto smyslu používají pojem „soukromé teorie“); 4) všeobecně sdílené poznání; 5) lingvistické a obrazové reprezentace používané v dané kultuře; 6) interpretace a konstrukce významu; 7) předpoklad, předmět a výsledek komunikace. Štech ještě přidává pojetí, podle kterého jsou „sociální reprezentace především procesem konstrukce reality“ (1997, str. 29). Dále uvádí: „Moscovici (1972, 1994) ve svých studiích sociálních reprezentací zdůrazňuje, že na úrovni individua jde vždy o „re-modelování“, o skutečnou mentální konstrukci předmětu. Problém je totiž v tom, že sociální reprezentace jsou konstrukcí reality také díky

- 59 -


jedné své vlastnosti: totiž, že se jeví jedinci jako danost, jako percepční fakt. Na rozdíl od obecné kognitivní psychologie, která vidí v reprezentaci (představě) především psychický poznávací produkt, zprostředkující článek mezi vnímáním a myšlením, je podle sociálního psychologa sociální reprezentace spíše apercepční povahy (něco, co nachází jako samozřejmě dané) splývající s percepcí, je v lidském vnímání světa neoddělitelně obsažena.“ (Štěch, 1997, s. 29). Jak dále Moscovici (1984) uvádí, sociální reprezentace by měly být vnímány jako specifická cesta porozumění a komunikace nám již známého. Jsou spojením mezi obrazem a významem. Ve společnosti je kontinuální potřeba znovu ustanovit zdravý rozum, který dává smysl obrazům a významům. Sociální reprezentace stylizuje objekty, osoby i události, se kterými se setkáváme. I nové věci/poznání jsou zařazeny do nějaké reprezentace. Každá zkušenost je přidána do reality předurčené konvencí. Jak Lewin uvedl, reality jednotlivců jsou determinovány tím, co je sociálně akceptovatelné jako realita. Moscovici považuje sociální reprezentace za prostředí, ve vztahu k jednotlivci či skupině, a domnívá se, že jsou specifické pro naši společnost.

- 60 -


2. 11. Shrnutí teoretické části

V teoretické části práce jsme nejprve provedli malý historický exkurz napříč teoriemi osobnosti tak, jak byly postupně ovlivňovány nejrůznějšími tradicemi, počínaje klinickou tradicí, přes gestaltisctickou, experimentální a v neposlední řadě tradicí psychometrickou. V následujícím oddíle jsme se zaměřili na výrazné teorie osobnosti, na způsob jakým vnímají vývoje jedince a co v rámci jejich koncepce znamená zralá osobnost. Tuto část práce jsme zahájili psychosociálním přístupem Eriksona, který navázal na vývojovou koncepci Freuda. Dalším analytickým autorem v řadě, ovlivněným klinickou tradicí, byl Jung se svojí analytickou teorií. Humanistickou, holistickou a tedy gestaltistickou tradici zde reprezentuje Maslow se svojí hierarchií potřeb a Franklova logoterapie. Dále navazuje sociálně kognitivní teorie Bandury prezentující experimentální přístup a systematický eklekticismus Allporta spadající do vlivu psychometrické tradice. Skupinu výše uvedených osobnostních koncepcí jsme

uzavřeli

poměrně

novou

psychobiologickou

teorií.

Jedná

se

o sedmidimenzionální model osobnosti Cloningera ovlivněný evoluční psychologií. Názorný přehled zmíněných přístupů nabízí tabulka 2. 2. Část práce o zralosti uzavírá kapitola o obecném vývoji jedince z pohledu vývojové psychologie, zaměřená také na výčet všech možných determinant vývoje. Naše pozornost se dále obrátila k různým pojetím zralosti a zralé osobnosti. V této části je uvedeno několik pravděpodobných, často podobných, výčtů charakteristik zralé osobnosti z pohledu různých autorů. Jasný a stručný přehled zmíněného souhrnu znaků zralosti nabízí tabulka 2. 3. V neposlední řadě tento díl zahrnuje výčet několika starších i novějších studií a výzkumů, tak jak jsme je měli možnost zachytit v anglických

odborných

psychologických

periodikách.

Jejich

obsahem

je

kvantitativní zkoumání zralé osobnosti z několika možných úhlů pohledu ve vztahu k nejrůznějším veličinám a psychologickým kategoriím.

- 61 -


Poslední kapitola teoretické části práce je v souvislosti s mapováním představ a obrazů probandů ve výzkumné části zaměřena na sociální kontext a vymezení pojmu sociální reprezentace. V této kapitole jsme se pokusili o orientaci a stručný výklad mezi pojmy jako mentální reprezentace, mentální model a Moscoviciho koncepcí sociální reprezentace.

Tabulka 2. 2.: Přehled teorií osobnosti a jejich kritéria zralosti:

Autor

Teorie

Kritérium zralosti

Psychoanalytická S. Freud

Dosažení genitálního stádia teorie Psychosociální teorie

E.H. Erikson

Dosažení integrity – ctností je moudrost vývoje Analytická

C.G. Jung

Dosažení individuace psychologie

A. Maslow

Hierarchie potřeb

Dosažení sebeaktualizace

V.E. Frankl

Logoterapie

Dosažení vůle ke smyslu

Sociálně kognitivní

Dosažení pěti schopností, zvláště self-

teorie

efficacy a observační učení

Systematický

Dosažení poznávajícího „já“ – konečné

eklekticismus

stádium propria

A. Bandura

G.W. Allport Sedmidimenzionální C.R. Cloninger

Dosažení tvořivého charakteru model osobnosti

- 62 -


Tabulka 2. 3.: Souhrnný přehled kritérií zralé osobnosti

Popis chování Kritérium zralosti pocit subjektivního uspokojení, sebedůvěry, úspěšnosti, schopnost akceptovat frustraci, relativní svoboda od symptomů Emocionální stabilita

tenze, zvládnuté emocionální zdroje, schopnost vyrovnat se

a pocit spokojenosti

z úzkostí, mobilizace obranných mechanizmů, schopnost relaxace, vědomí svých citů, svoboda v projevování emocí, schopnost přijmout rozporuplné pocity vědomí sama sebe, pozitivní sebeúcta,zdravý sebeobraz a identita - jednota faktického a ideálního já, organizovaná

Správné

jednotná struktura a dynamická rovnováha psychických procesů,

sebehodnocení, pocit

užívání osobních kritérií k vlastnímu hodnocení, vědomé zvážení

identity a integrity

svých možností a schopností, schopnost vhledu, znalost svých limitů, realistické dosažitelné plány, chování směřující k přežití a realizaci hodnot spoléhání spíše na vlastní strukturu hodnot než na vnější situaci, být svobodný ve vyjádření vlastního názoru, spoléhat se na své myšlení, odolávat sociálnímu tlaku, přijetí odpovědnosti za své

Nezávislost a chování, přijímání následků své volby, důvěřovat vlastnímu autonomie organismu, materiální soběstačnost, vlastní prostor, schopnost trávit volný čas sám, nezbytný v dětství nabytý pocit jistoty a bezpečí správné a realistické vnímání skutečnosti a schopnost čelit jí, být v kontaktu s realitou a nechat se vést fakty, řídit se zkušenostmi Adekvátní vnímání a zvažovat situaci, spoléhat spíše na důvody než na emoce, reality přijímat praktická rozhodnutí ve vztahu k vnímané situace, žít současností a užívat si teď a tady přizpůsobivost individua měřena sociálními normami, užívání Sociální adaptace

sociálních dovedností, schopnost udržet dlouhotrvající přátelské vztahy založené na vzájemném respektu, konstruktivní uchopení

- 63 -

Zralost osobnosti jako psy chologická kategorie nepřátelství, schopnost intimního vztahu, dávat a přijímat lásku a něhu, schopnost empatie, spolupráce, vyspělé jednání vůči nadřízeným, přijímání a poskytování rady, vedení a předávání zkušeností, být asertivní, přátelský, spontánní, spolehlivý, dovolit si nesouhlasit, neobávat se prohry, nebýt paralyzovaný soudem druhých růst, vývoj, sebeaktualizace, rozvoj vlastního potenciálu, schopnost vykonávat produktivní práci a pociťovat její užitečnost, rozvoj smysluplnosti, zlepšování svých životních podmínek, flexibilní a otevřený přístup k novým situacím, Seberealizace schopnost pozitivního vztahování k životním zkušenostem a učení se z nich, cílevědomé rozšiřování orientace v prostředí, usilování o zlepšení sebe sama a dosažení moudrosti, dávat význam svému životu morální jednání, zvládnuté kognitivní schopnosti a emocionální Morální dimenze

zdroje, užívání sociálních dovedností, užívání principů a zásad, respektování druhých, rozvoj smysluplnosti

- 64 -


3. Výzkumná část 3. 1. Cíl výzkumu V úvodu práce bylo řečeno, že doposud nebyla zformulována jasná a spolehlivá definice zralé osobnosti založená na empirickém zkoumání. Nám dostupné zdroje jsou obvykle vědecká pojednání autorů, kteří mají klinickou zkušenost bez empirických důkazů. Přímým důsledkem této skutečnosti jsou různé interpretace zmíněného pojmu napříč laickou veřejností a různorodé výklady z řad odborných autorů. Naším úmyslem bylo zmapování představ členů vybrané homogenní skupiny, z cílem získání sociální reprezentace námi zkoumaného pojmu. Jak již bylo výše uvedeno, považujeme za nezbytné brát v rámci hledání významů v úvahu sociální, kulturní a vývojový kontext. Z uvedeného důvodu je třeba zmínit, že naše kvalitativní studie nevzniká ojediněle, ale souběžně se studií stejného zaměření, avšak rozdílnou cílovou skupinou. Předpokládali jsme totiž, že socioekonomický status odlišných skupin probandů a výběr různých věkových dekád bude mít za následek odlišné výsledky zkoumání. Provedli jsme tedy kvalitativní analýzu výpovědí respondentů z řad laické veřejnosti se záměrem vytvoření profilu zralé osobnosti. Vybrané homogenní skupiny osob jsme se dotazovali, co si představují pod pojmem zralá osobnost. Našim záměrem pak byla obsahová analýza odpovědí za účelem vygenerování adjektiv a jejich roztřídění do odpovídajících kategorií. Dále následovala komparace získaného profilu s faktory a dimenzemi vybraných teorií osobnosti a kategoriemi dalších autorů zabývajících se zralou osobností.

- 65 -


3. 2. Výzkumný soubor Pro účely našeho exploračního výzkumu byl vybrán homogenní vzorek populace. Jednalo se o osoby důchodového věku žijící v domově důchodců. Z důvodu nám neznámého prostředí a těžko dostupné populace bylo nezbytné vybírat osoby do výzkumného souboru technikou sněhové koule. Ideální pro roli informátora, znalého prostředí a náš záměr delegování vhodných osob do skupiny respondentů, byly ergoterapeutky, které znají či pracují s velkou částí obyvatel domova napříč všemi odděleními. Byly proto nanejvýš kvalifikované pro výběr jedinců, u kterých dle našeho předem daného kritéria neměla být diagnostikována žádná psychická porucha, potažmo počínající kognitivní deficit. Na základě účelového výběru provedeného ergo-terapeutkami jsme získali výzkumný soubor čítající celkem 25 osob, z toho 16 pohlaví ženského a 9 pohlaví mužského. Nejmladší osobě v našem souboru bylo 63 let, nejstarší pak 95 let. Průměrný věk dotazovaných byl 81,8 roků. Součástí rozhovorů s respondenty byla také otázka zjišťující jejich dokončené vzdělání. Dozvěděli jsme se, že: 11 osob (10 žen, 1 muž) má pouze základní vzdělání; 8 dotazovaných (4 ženy, 4 muži) se vyučilo; 2 osoby (1 žena, 1 muž) mají ukončené středoškolské vzdělání a 4 respondenti (1 žena, 3 muži) vystudovali vysokou školu. Účastníci našeho výzkumu byli velmi ochotní, vstřícní a sdílní. Ačkoliv předběžné upozornění ergo-terapeutek poukazovalo na adaptační obtíže některých obyvatel domova a nízkou důvěru vůči cizím osobám, potažmo vůči jedinci, který bude podle nich žádat odpověď na ‘složitou‘ otázku, nikdo z dotázaných k našemu překvapení rozhovor neodmítl. Naopak jsme zaznamenali opačnou zkušenost, námi oslovení obyvatelé domova byli v řadě případů velmi otevření a byli rádi, že si mohou popovídat s někým, kdo má čas a jeví o ně zájem. V rozhovoru pak často, mimo rámec našich otázek vztahujících se k výzkumu, hovořili o sobě a svých osobních zkušenostech, vzpomínkách či problémech.

- 66 -


3. 3. Použité metody Pro naše zkoumání jsme se rozhodli aplikovat postup kvalitativního výzkumu využívající induktivní logiku a přístup holisticky orientovaný. Jde o výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace. Některé z údajů mohou být kvantifikovány, analýza samotná je však kvalitativní. Metodologie

tohoto

typu

zkoumání

psychologických

otázek

se

vztahuje

k výzkumným procedurám, které produkují deskriptivní data: psaná nebo mluvená slova lidí a jejich pozorovatelné chování. Pouhý popis či deskripce však není jediným výstupem tohoto typu zkoumání. Spíše poukazuje na respekt, se kterým je nezbytné zacházet s daty relevantními pro tento typ výzkumu, tedy minimalizovat možnosti zkreslení v průběhu výzkumných procedur. Jinými slovy, kvalitativní metoda může pomoci získat o zkoumaném jevu detailní informace, které se kvantitativními metodami obtížně podchycují. Kvalitativní výzkumný proces reprezentuje například strategie zakotvené teorie (grounded theory). Jedná se o induktivně odvozenou teorii ze systematického shromažďování a analyzování údajů o jevu, který reprezentuje. Zakotvenou teorii je možné představit prostřednictvím následujících myšlenek, které dle našeho soudu mohou být nahlíženy i z pohledu kvalitativního výzkumu obecně: a/ pokud chceme vědět o co jde, je třeba vyrazit do terénu; b/ teorie zakotvená v realitě je pro rozvoj disciplíny velmi důležitá; c/ zkušenost a zážitky se v podstatě neustále vyvíjejí; d/ lidé aktivně utvářejí svět, v němž žijí; e/ je třeba zdůrazňovat změnu a průběh, proměnlivost a složitost života; f/ mezi podmínkami, smyslem a jednáním existují vzájemné vztahy. K nejběžnějším technikám sběru informací v kvalitativním výzkumu patří: 1. zúčastněné pozorování 2. nestandardizovaný rozhovor - 67 -


3. analýza osobních dokumentů Samotný postup bádání je možné popsat následujícími kroky: a/ vstup – psychologický

či

sociální

problém,

neznámá

či

nedostatečně

objasněná

psychologická kategorie, atd.; b/ terénní výzkum – zahrnující souběžné vytváření vzorku, sběr dat, analýzu a interpretaci; c/ výstup – hypotézy, zakotvená teorie. Kvalitativní výzkum je oproti kvantitativnímu daleko méně atomizován. (Disman, 2000; Ferjenčik, 2000; Strauss, Corbinová, 1999). Pro naše účely se jevil být nejvhodnější technikou sběru dat nestandardizovaný rozhovor, nebo jinak řečeno otevřené interwiev. Ve shodě se Silverman (1993) je možné uvést následující důvody pro naši volbu: 1. otevřené interwiev umožňuje respondentům použít jejich vlastní unikátní způsob definování či popisu světa; 2. předpokládá se, že sekvence otázek, která není předem fixně stanovena, je vhodná pro všechny respondenty; 3. tato podoba rozhovoru dále respondentům dovoluje zaměřit a rozvinout důležitá témata, která původně nebyla součástí připravených otázek.

3. 4. Metoda získání a zpracování dat Jak již bylo řečeno, pro naše účely jsme považovali za nejvhodnější techniku sběru dat metodu nestandardizovaného rozhovoru. Rozhovory probíhaly podle osobních preferencí vybraných respondentů, buď na pokojích nebo ve veřejných prostorách domova, jako na chodbě, ve společenské místnosti nebo v prostoru jídelního koutu. Samotnému otevřenému interwiev vždy předcházel volný neutrální rozhovor, jehož cílem bylo navázání kontaktu s konkrétní osobou a získání demografických údajů. Během této vstupní části jim byla podána informace o účelu rozhovoru a o nezbytné anonymitě získaných dat. V neposlední řadě byl od

- 68 -


respondentů vyžádán ústní souhlas s nahráváním rozhovoru na diktafon. Každý z 25 respondentů pak dostal čtyři základní otevřené otázky, k nimž se mohl volně vyjádřit. Pořadí zmíněných otázek bylo občas nutné přizpůsobit myšlenkovému stylu konkrétního jedince. Otázky byly obvykle pokládány v tomto stylu a následujícím pořadí:

1. Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? 2. Myslíte si, že se každý jednou stane zralou osobností? 3. V kolika letech myslíte, že člověk může dozrát? 4. Považujete sám/sama sebe za zralou osobnost?

V některých případech jsme považovali za vhodné položit doplňující otázku, případně otázku upřesňující, pokud kupříkladu respondent nechápal, v jakém smyslu má otázce rozumět. Například:

•

Když si představíte někoho, o kom si myslíte, že je zralá osobnost, jaký je?

•

Můžete mi popsat někoho ve svém okolí, koho považujete za zralého člověka?

• Znáte nějakého zralého člověka? Jak by jste ho popsala, jaké má vlastnosti? •

Jak by jste tedy popsala ideál? Jaké má zralý člověk vlastnosti?

•

Jak by jste se popsala, jako zralá osobnost?

•

Myslíte si, že se zralost pojí se vzděláním?

•

Myslíte, že zralost souvisí s inteligencí?

•

Může být podle Vás i mladý člověk zralý?

Získané nahrávky s rozhovory byly přepsány, až na pasáže nevztahující se přímo ke zralé osobnosti, a podrobeny obsahové analýze (doslovný přepis rozhovorů viz. příloha 6. 5.). Jejím účelem bylo vygenerování co nejvíce možných adjektiv, popisujících zralou osobnost a dále pak shromáždění odpovědí na zbývající tři

- 69 -


otevřené otázky. Analýzu textu a další operování se získaným materiálem je možné rozčlenit do následujících šesti kroků: 1. Přepsaný text vztahující se k pojmu zralá osobnost obsahoval jednak explicitní adjektiva, která však byla v textu zastoupena v menší míře, a dálepak popisy chování, vztahující se k nejrůznějšímu konání a činům zralé osobnosti, které bylo nezbytné převést do podoby adjektiv. Za účelem zabezpečení žádoucí úrovně validity byla použita metoda triangulace. Ta nám měla pomoci zajistit co nejvyšší míru souladu našich závěrů, v podobě vygenerovaných adjektiv, s realitou. Triangulace byla provedena opětovnou analýzou všech rozhovorů třemi různými osobami. Nezávisle na sobě text analyzovali, kromě autorky této práce, ještě další dva kolegové, zabývající se taktéž pojmem zralá osobnost. V práci uveřejněná adjektiva jsou tedy výsledkem konsensu tří nezávislých analýz (viz. příloha 6. 4.). 2. Dalším krokem v rámci analýzy textu bylo seřazení získaných adjektiv podle četností, tedy podle toho, v kolika rozhovorech se objevila, případně z nich byla odvozena. Následovalo převedení adjektiv a četností do přehledné matice a na jejím základě vytvoření názorného grafu. 3. Stejným způsobem byly do přehledné tabulky zařazeny odpovědi na zbývající tři otázky, nepopisující přímo zralou osobnost. 4. Našim

dalším

záměrem

bylo

zařadit

získaná

adjektiva

do

námi

zformulovaných vyhovujících kategorií, které dle našeho soudu nejlépe odpovídaly významu a kontextu získaných odpovědí. Cílem bylo vytvoření nadřazených kategorií, které by nejvhodněji zastřešovaly vygenerovaná adjektiva. 5. Neméně důležitým cílem bylo také srovnání získaných adjektiv s kritérii zralosti z teoretické části. 6. V neposlední řadě jsme se rozhodli pro komparaci adjektiv s dimenzemi a faktory vybraných, v současné době populárních, teorií osobnosti. Výsledky posledních dvou kroků (5. a 6.) jsme považovali za vhodné zařadit do diskuse. - 70 -


3. 5. Výsledky – deskripce a interpretace V následující části se nejprve budeme věnovat odpovědím na otázky, které přímo nepopisovaly zralou osobnost, pak přejdeme na možná zpracování a interpretaci získaných adjektiv.

Respondentů jsme se ptali: 2/ zda si myslí, že každý jednou dozraje; 3/ v kolika letech si myslí, že člověk může dozrát a 4/ zda sami sebe považují za zralou osobnost. Přehled odpovědí, které jsme získali nabízí ve zjednodušené podobě tabulka 3. 1., podrobnější variantu pak příloha. •

Na první z výše uvedených otázek odpověděla větší část respondentů záporně. To znamená, že 18 osob z 25 si nemyslí, že každý se jednou stane zralou osobností. Pouze čtyři z dotázaných se domnívají, že každý jednou dozraje a tři nedokázali odpovědět.

•

Na otázku věku, kdy člověk může dozrát, byly odpovědi velmi různorodé. Odpovědi respondentů jsme zařadili do několika věkových skupin: 17, 20 – 25, 30, 40 – 50, 70. Na základě zjištěných odpovědí je možné říci, že celkem 11 osob z 25 se domnívá, že zralou osobností se můžeme stát ve věku mezi 17 a 30 lety. Podle 7 dalších osob je možné dozrát až ve 40 letech a výše. 5 osob z našeho výběrového souboru se domnívá, že je to záležitost individuální. Na tomto místě je však nezbytné upozornit na skutečnost, že ve dvou případech respondenti poukázali na významnou roli individuality v otázce věku dosažení zralosti, ačkoliv uvedli věk, kdy je dle jejich názoru možné dozrát. V těchto případech byli zařazeni do skupiny odpovídající konkrétním věkem.

•

Na poslední otázku odpověděla opět větší část respondentů kladně. 17 osob z dotázaných se považuje za zralou osobnost. 8 respondentů z našeho výzkumného souboru odpovědělo, že se nepovažují nebo už nepovažují za zralé. - 71 -


Tabulka 3. 1.: Přehled odpovědí na tři otázky nepopisující zralou osobnost.

Alternativy Otázka

Celkem Počet osob

odpovědí

osob

ano

4

ne

18

neví

3

17

1

20 - 25

7

30

3

40 – 50

6

70

1

individuální

5

neví

2

4. Považujete sám/sama sebe za zralou

ano

17

osobnost

ne

8

2. Myslíte si, že se každý jednou stane zralou osobností?

25

3. V kolika letech myslíte, že člověk může dozrát?

25

25

- 72 -


Výsledným produktem triangulace bylo celkem 80 adjektiv popisujících zralou osobnost, které jsme dále uspořádali podle četností do přehledné matice a názorného grafu (viz. příloha 6. 1., 6. 2.). Další naše práce se odvíjela od těchto vygenerovaných adjektiv. Na základě provedených interwiev a povahy získaných přídavných jmen jsme vytvořily kategorie a subkategorie, do kterých bylo možné následně adjektiva zařadit. Tyto kategorie jsou tvořeny nejen obecnými složkami osobnosti, ale také dalšími dimenzemi, které překračují její rámec. Komponentami osobnosti jsou v tomto případě emoce a temperament, afiliace a individualita, kterou jsme dále rozčlenili na složku autonomie, zkušenost a self-efficacy. Nad rámec osobnosti tu dále stojí dimenze morální, kterou je možno členit na morálku interpersonální a osobní. Schopnosti, dovednosti a výkon je označení dimenze, která zahrnuje komunikační dovednosti, schopnosti intelektové a schopnosti výkonové. Jako poslední kategorii jsme zařadili genetickou výbavu, kterou reprezentuje subkategorie dispoziční zralost. Následujícím úkolem bylo přiřazení adjektiv do námi vytvořených kategorií a

subkategorií. To byl úkol nesnadný, neboť´nutno dodat, že obsah těchto kategorií

se do určité míry překrývá. To jsme vyřešili označením některých adjektiv a jejich zařazením do více možných kategorií či subkategorií. Názorný přehled zmíněného třídění nabízí tabulka 3. 2.

- 73 -


Tabulka 3. 2.: Kategorizace získaných adjektiv

citlivý, energický*, klidný, nebojácný, optimistický, Emoce a otevřený*, smířený, snaživý*, spokojený, rozvážný, Temperament vyrovnaný, zvídavý altruistický, empatický, hodný, chápající, laskavý, Afiliace

mírumilovný, přátelský, snášenlivý, soucitný, tolerantní*, upřímný, vnímavý*, vlídný

Osobnost

hrdý, nezávislý, odpovědný*, autonomie samostatný, soběstačný, svobodný moudrý, orientujíc se, Individualita

zkušenost vzdělaný, zkušený dokonalý, sebekritický, sebevědomý, self-efficacy výjimečný, vyspělý obětavý*, ochotný*, pravdomluvný, pomáhající,

Interpersonální

Morální

prospěšný, přizpůsobivý, slušný, spravedlivý, morálka šetrný, taktní*, věrný*

dimenze cílevědomý, čestný, charakterní, mravní, odpovědný*, Osobní morálka poctivý, svědomitý*, zásadový komunikativní, naslouchající, obětavý*, oblíbený, Komunikační ochotný*, otevřený*, starostlivý, taktní*, tolerantní*, dovednosti uznalý*, vděčný, velkorysý, věrný*, vnímavý*

Schopnosti,

Schopnosti

flexibilní*, inteligentní, logický,

dovednosti,

intelektové

schopný*, rozumný, tvořivý*

výkon

ambiciózní, disciplinovaný, energický*, flexibilní*, Schopnosti

odpovědný*, pracovitý, praktický, pořádný,

výkonové (vůle)

rozhodný, schopný*, snaživý*, svědomitý*, tvořivý*, uvědomělý, uznalý*

Genetická

Dispoziční

výbava

zralost

predisponovaný * označení adjektiv zařazených do více kategoriích

- 74 -


Tabulka 3. 3.: Vytvořené kategorie, subkategorie a četnosti

Kategorie /četnosti/

Subkategorie

Osobnost /112/

Emoce a Temperament Afiliace

Četnosti

autonomie /25/ zkušenost /25/ self-efficacy /8/

Individualita

22 32 58

Morální dimenze /48/

Interpersonální morálka Osobní morálka

23 25

Schopnosti, dovednosti, výkon /81/

Komunikační dovednosti Schopnosti intelektové

29 19

Schopnosti výkonové

33

Dispoziční zralost

2

Genetická výbava /2/

Dále jsme provedli prostý součet četností adjektiv v každé ze subkategorií. Přiřazení četností ke konkrétním subkategoriím nám dává jasný přehled preferencí konkrétních osobnostních rysů a dalších charakteristik zralé osobnosti ze strany výzkumného souboru, tvořeného osobami důchodového věku žijící v domově důchodců. Dle získaných pramenů je možné říci, že: •

respondenti

přiřazují

zralé

osobnosti

vlastnosti

spadající

výrazně

do

subkategorie individualita. To znamená, že zralá osobnost je podle nich autonomní, má zkušenosti a vědomí vlastní účinnosti. Dále má vysokou míru výkonových schopností a vysokou potřebu citových a sociálních kontaktů s druhými lidmi. Respondenti se dále domnívají, že zralá osobnost má mít dobře rozvinuté komunikační dovednosti a značnou váhu přikládají také osobní a interpersonální morálce. Poněkud menší důraz je kladen na emoční vyrovnanost, temperament a schopnosti intelektové. V neposlední řadě byl odhalen také poukaz na dispoziční zralost.

- 75 -


Názorné členění zmíněných subkategorií a četností nabízí tabulka 3. 3. Profil zralé osobnosti vypovídající o názoru našich respondentů jsme také vytvořili s pomocí grafu, znázorňujícího preferované subkategorie seřazené dle absolutních četností (viz. příloha 6.3.).

3. 6. Diskuse výsledků Hlavním záměrem naší práce bylo vytvoření profilu zralé osobnosti na základě obsahové analýzy empirických dat získaných z výpovědí vybrané skupiny jedinců z řad laické veřejnosti. Argumentem pro tuto volbu byl nepochybně i fakt, že odborná psychologická veřejnost popisuje člověka a jeho sociální realitu ve více či méně zobecňujících kategoriích. Tato skutečnost má za následek někdy nadmíru abstraktní a nejasné teoretické pojmy, termíny či koncepty, pod kterými je často nesnadné si představit člověka a jeho počínání si v okolním světě. Naším cílem byla proto střední úroveň analýzy, nacházející se na půli cesty mezi teorií, která je výsledkem značné redukce a transformace informací založené na induktivní logice, a čistou deskripcí. Jinak řečeno, důvodem naší volby bylo nejasné a nepřehledné zakotvení pojmu zralá osobnost v rámci psychologických věd a nedostatek empirických důkazů, o které by bylo možno se při definování zmíněného pojmu opřít. Zaměřili jsme naši pozornost na zjištění, nakolik se názor obyčejných lidí liší či shoduje s pohledem odborné veřejnosti na pojem zralá osobnost. Šlo nám o sociální reprezentace pojmu „zralá osobnost“, jichž součástí jsou specifické informace, které mají svůj původ ve společnosti, dané kultuře a jsou tedy do značné míry ovlivněny nejen individuální zkušeností jedince, ale zároveň historickou zkušeností člověka, všeobecně uznávaným hodnotovým systémem, přesvědčeními a významy, kterými daná kultura té které doby disponuje.

- 76 -


Kvalitativní metodologií jsme ze získaných dat obdrželi profil zralé osobnosti, vypovídající v tomto případě o preferencích a představách osob důchodového věku žijících v domově důchodců. Domníváme se, že ve výsledcích našeho zkoumání se do značné míry odrazila neopomenutelná specifika charakteristická pro zmíněnou generaci a sociokulturní kontext. Jedná se o jedince narozené mezi lety 1909 – 1941, kdy výchova, vzdělání, společenská situace a politicko-ekonomické podmínky v zemi byly diametrálně odlišné od současných. Respondenti

ve

svých

výpovědích

často

zdůrazňovali

význam

vzdělání

a zkušenosti, což v důsledku mimo jiné také znamená, že jejich životy byly zcela neodmyslitelně poznamenány zkušeností druhé a v řadě případů dokonce i první světové války. Válečná a poválečná doba v mnoha případech neumožnila mladým lidem studovat, ať už to bylo z důvodů politických či ekonomických. Naopak jedinci, kteří měli to štěstí a podařilo se jim řádně vystudovat, přijali tento status coby závazek a celoživotní poslání. Není proto divu, že adjektivum vzdělaný na našem žebříčku četností zabírá první místo. K popisu zralé osobnosti bylo využito celkem jedenáctkrát. V souhrnu tedy považujeme za pochopitelnou preferenci vlastností zralé osobnosti typu vzdělaný, samostatný, soběstačný či odpovědný, odkazující na autonomii a zkušenost potažmo na individualitu osobnosti jako takovou. Další významné preference se týkají adjektiv jako disciplinovaný, pracovitý, praktický či rozhodný, vztahující se k výkonovým schopnostem. Tento požadavek bezpochyby také souvisí s nezbytností postarat se o sebe i osoby blízké, k čemuž je nevyhnutelné mít zaměstnání a tedy možnost vydělávat peníze. Člověk, který není disciplinovaný v zaměstnání, nestaví se k práci odpovědně a s plným nasazením, ohrožuje sebe i své blízké, nejen sníženou prestiží, z pohledu sociální interakce, ale zejména z pohledu finančního zabezpečení. Pro zmíněnou generaci je kromě toho velmi charakteristický důraz na morální dimenzi a to nejen v podobě osobní morálky (čestný, poctivý, atd.), ale také v podobě morálky interpersonální (pravdomluvný, pomáhající, ochotný, atd.), což - 77 -


úzce souvisí také s komunikačními dovednostmi (komunikativní, naslouchající, starostlivý, tolerantní, atd.). Osoby reprezentující válečnou generaci si podle zjištěných výsledků velmi potrpí na čestné a poctivé jednání. Takové jednání bychom také mohli zcela obyčejně nazvat slušností vůči okolí a všem blízkým i méně blízkým osobám, se kterými přijdeme do styku. Je to něco, co máme v sobě, k čemu můžeme být vychování a co o nás výrazně vypovídá v sociálním kontaktu. Možná právě dnešní hektická, na výkon a zisk zaměřená doba, charakteristická spíše nedostatkem morálních zásad, nutí starší generaci zdůrazňovat její požadavek. V těžkých dobách, které známe z historie, lidé často přežívali jen díky tomu, že k sobě nebyli lhostejní, ale navzájem si zcela samozřejmě pomáhali. Nejen, že k tomu byli vychováni a vedeni vírou, ale uvědomovali si možnou reciprocitu vzájemné pomoci. Věděli, že pokud dnes pomohou sousedovi či známému, zítra pomůže on jim. Svoji roli jistě také hrála rodina jako instituce. Silná pouta mezi rodinnými příslušníky a rodinná soudržnost byly větší samozřejmostí než je tomu dnes, mimo jiné také proto, že měli více času, který mohli trávit společně. Za velmi významný je možné považovat také požadavek afiliace, demonstrující se v potřebě citových a sociálních kontaktů zralého člověka. Tuto stránku jedince je možné popsat adjektivy jako altruistický, empatický, chápající, laskavý či soucitný. Nesobecké chování, schopnost naslouchat, vyjádření soucitu, náklonnosti a lásky je pro jedince z našeho výběrového souboru velmi zásadní. Stejně jako potřeba morálky a komunikačních dovedností, může být na tomto místě afiliace mimo jiné chápána, jako nezbytný předpoklad k přežití v instituci jakou je domov důchodců. Není jistě snadné na sklonku života zásadně změnit prostředí a definitivně přijmout roli potřebného. Někdo si tuto pozici vybere a dokonce si péči ze strany personálu užívá a dokáže ji náležitě ocenit. Ne každý se však snadno adaptuje a zvyká si na zcela nový režim, podřízený chodu domova. Jedinci, které je možné popsat jako altruistické, chápavé či laskavé, jsou na tom v procesu adaptace na nové a neznámé prostředí daleko lépe nežli ti, kterým je potřeba citových a sociálních kontaktů více či méně cizí. - 78 -


Požadavek emoční stability a intelektové schopnosti se v rámci našeho výzkumného souboru objevil v menší míře než předešlé subkategorie. Navzdory tomu je třeba zdůraznit, že adjektiva jako rozumný, inteligentní či vyrovnaný byla k popisu zralé osobnosti využita v nezanedbatelné míře. Domníváme se, že zmíněné subkategorie odkazují především na potřebu racionality a převahu rozumu nad emocemi. Jinými slovy by bylo možné říci, že osoby z našeho výběrového souboru, v důležitých i méně důležitých momentech svého života, využívaly a využívají k rozhodování především takzvaný selský rozum. Poukaz na dispoziční předurčenost zralého jedince je možné považovat spíše za okrajovou záležitost. I přesto, že byla tato charakteristika uvedena pouze dvěma respondenty, pokládáme odkaz na genetickou predispozici zralosti za poutavý a opodstatněný.

Závěry, v podobě preferovaných adjektiv homogenní skupinou respondentů, verifikují také odpovědi na otázky týkající se možnosti dosažení zralosti, věku zralosti a vnímání vlastní osoby z pohledu zralosti. Podle našeho názoru, odpovědi na zmíněné otázky v některých případech podporují svým zněním představu zralosti jako takovou a tedy některá konkrétní adjektiva. Ze souhrnu těchto odpovědí vyplývá, že naši respondenti v počtu 18 z celkových 25 osob vyjádřili názor, že ne každý jednou dozraje. Tato odpověď dle našeho soudu odkazuje mimo jiné na genetickou výbavu, tedy na predispozici dosažení zralosti. Pokud jsou osoby z výběrového souboru přesvědčeni o tom, že ne každý může jednou dozrát, znamená to, že si uvědomují existenci nám vrozených vloh a rysů osobnosti, které v našem životě mohou, spolu s dalšími vlivy, hrát roli podporující i znesnadňující. Odpovědi na otázku věku dosažení zralosti, i přes svoje široké rozpětí, podporují další významnou stránku zralosti. Podle 11 osob může člověk dozrát ve věku od 17 do 30 let. Jedná se o věkovou dekádu, kdy má jedinec možnost získat základní životní zkušenosti, jako například v podobě vzdělání, prostřednictvím vztahů,

- 79 -


pracovním zařazením, osamostatněním se a často i založením vlastní rodiny. 7 osob uvedlo věk dosažení zralosti 40 a více, což odkazuje na nezbytný dostatek životních zkušeností ve střední dospělosti a pozdějším věku. 5 respondentů bylo v odpovědi z určitého úhlu pohledu nejkonkrétnější, neboť uvedli, že je to ryze individuální záležitost. To znamená, že velmi silně vnímají jedinečnost každého člověka a tedy různé životní trajektorie, osobní zážitky a další intervenující proměnné, které nás během života formují. Z našeho pohledu se tedy jedná o zkušenost, která je podle názoru našich respondentů ve vztahu k dosažení zralosti velmi důležitá. V neposlední řadě je významná i odpověď na otázku, zda se respondenti považují za zralou osobnost. V 17 případech odpověděli kladně, v 8 případech záporně. V tomto rámci považujeme za poutavé i záporné odpovědi. Někteří respondenti odpověděli, že se už nepovažují za zralé. Některým dělalo velký problém o sobě říci, že jsou zralí a říkali, že to musí posoudit jiní. Pro někoho to byla zarážející otázka a přiznal, že je to poprvé, kdy se někdo na takovou věc ptá. Ze získaných odpovědí usuzujeme, že válečnou generaci je možné charakterizovat také prostřednictvím pojmů jako skromnost, nenáročnost, nízké sebevědomí a sebehodnocení. Pro tyto osoby je nezvyklé se kladným způsobem hodnotit, považují to za chlubení, které je pro jejich osobní morálku spíše nepřijatelné.

Naši hypotézu o generační výpovědi a důležitosti sociálního kontextu potvrzují také výsledky zkoumání, která současně s námi provedl Pokorný (2005). Ve své kvalitativní studii se zaměřil na profil zralé osobnosti zjištěný analýzou výpovědí vybrané skupiny lékařů. Jeho výzkumný soubor čítal celkem 21 lékařů ve věkovém rozmezí od 24 do 61 let. Jednalo se o lékaře s různou specializací: internisté, stomatologové, lékaři RZP a obvodní lékaři. Výsledkem analýzy, také s využitím triangulace, je v tomto případě 51 adjektiv, která se obsahově do značné míry překrývají s našimi. Rozdíl je však výrazně patrný v rozložení četností zjištěných adjektiv. Podle lékařů je zralou osobností jedinec, kterého je možné popsat adjektivy

- 80 -


jako vyrovnaný, rozvážný a klidný z oblasti emocionality, dále pak odpovědný, rozhodný, cílevědomý, realistický, racionální a zkušený z oblasti záměrné činnosti. V rovině společenské je to pak člověk, který vyniká sociální adaptací. Závěry, ke kterým dospěl ve svém výzkumu Pokorný tedy hovoří o tom, že pro lékaře je z hlediska zralosti osobnosti nejdůležitější její emocionální vyrovnanost, v rovině osobní, a výkonové hledisko reprezentující rovinu činnosti, na rozdíl od našich zjištění.

Otázkou zralosti, jak je patrno z teoretické části práce, se zabývala a zabývá celá řada autorů. Ve svých teoriích a koncepcích osobnosti, postulovaných na základě klinických zkušeností, popisují zralého jedince s použitím vlastní, často odlišné terminologie. Rozhodli jsme se proto porovnat námi získaná adjektiva popisující zralou osobnost nejprve s obecnými kritérii zralosti, která shrnují různá teoretická stanoviska, a dále pak se současnými teoretickými koncepcemi osobnosti.

Zjištěný profil zralé osobnosti tvořený 80 adjektivy reprezentující názor osob důchodového věku jsme konfrontovali nejprve se souhrnným přehledem kritérií zralé osobnosti z teoretické části. Zmíněný souhrn obsahuje následující přehled kritérií: emocionální stabilita a pocit spokojenosti; správné sebehodnocení, pocit identity a integrity; nezávislost a autonomie; adekvátní percepce reality; seberealizace; sociální adaptace a morální dimenze. Námi zjištěná adjektiva popisující zralou osobnost jsem se pokusili přiřadit k uvedeným kritériím (vit tabulka 3. 4.). Pouze ve dvou případech se nám zařazení nepodařilo. Jedná se o adjektivum predisponovaný odkazující na dispoziční základ, který má dle některých respondentů vliv na možnost dosažení zralosti. Dalším nezařazeným adjektivem je slovo vyspělý, neboť z kontextu rozhovorů vyplývá, že bylo použito jako významový ekvivalent pojmu zralý. Z celkového pohledu však tato

- 81 -


zjištění nemají velký význam. Nutno totiž dodat, že z hlediska četností, kdy celková suma použití všech adjektiv k popisu zralosti byla 200, je vliv obou zanedbatelný. Adjektivum predisponovaný bylo uvedeno pouze dvěma respondenty a slovo vyspělý bylo zmíněno dokonce jen jednou osobou. Z hlediska četností, tedy do jaké míry jsou teoretická kritéria sycena našimi adjektivy, je patrné, že za tři nejvýznamnější kritéria zralosti jsou dle našich respondentů pokládány: sociální adaptace (58), seberealizace (48) a morální dimenze (28). Významně syceny jsou však také kategorie: nezávislost a autonomie (24) a adekvátní percepce reality (21). Z uvedených skutečností dle našeho soudu vyplývá, že je možné považovat námi zjištěný empirický profil zralosti a kritéria odvozená ze soustavy teoretických poznatků o zralosti za významově velmi podobné a do značné míry se překrývající. Jak jsme již naznačili, naším dalším záměrem byla komparace získaného profilu zralé osobnosti se známými teoriemi osobnosti. Pro tyto účely jsme si vybrali pětifaktorový model osobnosti – Big Five a Cloningerův sedmidimenzionální model osobnosti.

Model Big Five identifikuje celkem pět obecných dimenzí osobnosti: 1/ exztraverze, 2/ přívětivost, 3/ svědomitost, 4/ emocionální stabilita a 5/ intelekt nebo otevřenost vůči zkušenosti (viz. Hřebíčková, 1997; Hřebíčková, Čermák, 1996; Hřebíčková, Urbánek, Čermák, 2000). Stejně jako v předešlé části práce jsme se pokusili porovnat profil zralé osobnosti tvořený 80 adjektivy. Tentokrát došlo ke srovnání s pěti faktory Big Five. To v praxi znamená, že jsme analýzou získaná adjektiva přiřadily na základě škál a subškál osobnostního inventáře NEO (Hřebíčková, 2002) k jednotlivým faktorům (viz. tabulka 3. 5.). Podařilo se nám zařadit větší část adjektiv, která dle našeho soudu odpovídala povaze facet osobnostního inventáře NEO. V případě 11 adjektiv jsme však nenašli

- 82 -


vhodný faktor a byli jsme nuceni je vyčlenit. Jedná se z velké části o adjektiva hodnotící, která by bylo dle našeho názoru možné zařadit do dimenze morální. Model Big Five však vyčleňuje ze spektra osobnosti hodnotící či morální hledisko. Opět jsme museli vyčlenit také adjektivum vyspělý, jako významový ekvivalent pojmu zralý. Celkem se nám podařilo pod faktory Big Five zařadit 68 adjektiv z celkových 80. Z hlediska absolutních četností adjektiv pod jednotlivými dimenzemi Big Five je možné konstatovat, že nejvíce sycenými faktory jsou: přívětivost (49), svědomitost (49) a intelekt – kulturnost (45). K dalším výrazně zastoupeným faktorům patří: extroverze (26) a nezařazená adjektiva (20), reprezentující predispozici a z velké části morální hledisko, které model Big Five ze svého rámce vyčleňuje. Z uvedeného

vyplývá,

že

model

Big

Five

nepostihuje

celé

spektrum

charakteristik, prostřednictvím kterých byla našimi respondenty popsána zralá osobnost.

Cloningerův sedmidimenzionální model osobnosti (viz. teoretická část) je další teorií, se kterou jsme se pokusili získaný profil zralé osobnosti porovnat. K sedmi dimenzím tohoto modelu patří: 1/ vyhledávání nového, 2/ vyhýbání se nebezpečí, 3/ závislost na odměně, 4/ odolnost, 5/ cílesměrnost, 6/ spolupráce a 7/ sebepřesežení. Analýzou získaná adjektiva jsme také v tomto případě přiřadili ke zmíněným dimenzím Cloningerova modelu (viz. tabulka 3. 6.). I v tomto případě velkou část adjektiv bylo možné zařadit, pouze v 9 případech jsme nebyli úspěšní. Nezařazená adjektiva by dle našeho soudu bylo možné začlenit z velké části do dimenze schopnosti intelektové. Stejně jako v předcházejících případech stojí mimo dimenze osobnosti adjektivum vyspělý, jako významový ekvivalent pojmu zralý. V důsledku se nám podařilo zařadit pod sedmidimenzionální model osobnosti 70 adjektiv z celkových 80.

- 83 -


Pokud budeme nahlížet srovnání z Cloningerovým modelem s pohledu četností adjektiv pod jednotlivými dimenzemi, zjistíme, že nejvýrazněji sycenými jsou: závislost na odměně (57), spolupráce (34) a odolnost (25). Nezanedbatelnou hodnotu získala v tomto případě také

kategorie nezařazených adjektiv (36),

reprezentující z velké části intelektové schopnosti, zkušenost a predispozici. Také z tohoto srovnání vyplývá, že model osobnosti podle Cloningera není dostačující pro postižení celého spektra charakteristik zralé osobnosti tak, jak ji vidí náš výzkumný soubor.

- 84 -


Tabulka 3. 4.: Zařazení získaných adjektiv pod kritéria zralosti z teoretické části

Kritérium zralosti /

Adjektiva

Četnosti Emocionální stabilita a

citlivý, klidný, nebojácný, optimistický, spokojený,

pocit spokojenosti /12/

vyrovnaný, zdravý

Správné sebehodnocení, pocit

hrdý, sebekritický, sebevědomý, smířený, zásadový

identity a integrity /6/ Nezávislost a nezávislý, odpovědný, samostatný, soběstačný, svobodný autonomie /24/ Adekvátní percepce

inteligentní, logický, moudrý, orientující se, praktický,

reality /21/

rozumný, vnímavý ambiciózní, cílevědomý, disciplinovaný, energický, flexibilní,

Seberealizace /48/

otevřený, pracovitý, rozhodný, rozvážný, schopný, snaživý tvořivý, vzdělaný, zkušený, zvídavý altruistický, empatický, hodný, chápající, komunikativní, laskavý, mírumilovný, naslouchající, obětavý, oblíbený,

Sociální adaptace /58/

ochotný, pomáhající, prospěšný, přátelský, přizpůsobivý, snášenlivý, soucitný, starostlivý, taktní, tolerantní, upřímný, uznalý, vděčný, velkorysý, věrný, vlídný čestný, dokonalý, charakterní, mravní, poctivý,

Morální dimenze /28/

pořádný, pravdomluvný, slušný, spravedlivý, svědomitý, šetrný, uvědomělý, výjimečný

Dispoziční zralost /2/

predisponovaný

Významový ekvivalent vyspělý pojmu zralý /1/

- 85 -


Tabulka 3. 5.: Srovnání získaných adjektiv s pětifaktorovým modelem osobnosti (Big Five)

Faktory Big Five Adjektiva /Četnosti ambiciózní, energický, hrdý, komunikativní, nebojácný 1/ Extroverze /26/

nezávislý, obětavý, optimistický, pomáhající, prospěšný přátelský, sebevědomý, spokojený, svobodný altruistický, čestný, empatický, hodný, chápající, laskavý, mírumilovný, naslouchající, ochotný, přizpůsobivý, snášenlivý,

2/ Přívětivost /49/ soucitný, starostlivý, taktní, tolerantní, upřímný, uznalý, vděčný, velkorysý, věrný, vlídný, vnímavý cílevědomý, disciplinovaný, odpovědný, pořádný, pracovitý, 3/ Svědomitost /49/

praktický, rozumný, rozvážný, samostatný, schopný, sebekritický, soběstačný, svědomitý, uvědomělý, zásadový

4/ Emocionální stabilita citlivý, klidný, smířený, vyrovnaný, zdravý /10/ flexibilní, inteligentní, logický, moudrý, orientující se, 5/ Intelekt – kulturnost otevřený, rozhodný, snaživý, tvořivý, vzdělaný, zkušený, /45/ zvídavý dokonalý, charakterní, mravní, oblíbený, poctivým, Nezařazená adjektiva pravdomluvný, predisponovaný, slušný, spravedlivý, šetrný, /20/ výjimečný Významový ekvivalent vyspělý pojmu zralý /1/

- 86 -


Tabulka 3. 6.: Srovnání získaných adjektiv s Cloningerovým modelem osobnosti

Dimenze osobnosti / Adjektiva Četnosti 1/ Vyhledávání nového flexibilní, naslouchající, otevřený, praktický, pravdomluvný /22/ rozhodný, rozvážný, šetrný, tvořivý, zvídavý (temperament) 2/ Vyhýbání se energický, klidný, nebojácný, optimistický, spokojený, nebezpečí /12/ vyrovnaný, zdravý (temperament) altruistický, citlivý, empatický, hodný, chápající, 3/ Závislost na odměně

komunikativní, laskavý, mírumilovný, nezávislý, ochotný,

/57/

obětavý, oblíbený, přátelský, samostatný, soběstačný,

(temperament)

snášenlivý, soucitný, starostlivý, upřímný, vděčný, věrný, vnímavý

4/ Odolnost /25/

ambiciózní, cílevědomý, disciplinovaný, pracovitý, pořádný,

(temperament)

schopný, snaživý, svědomitý, uvědomělý, zásadový, zkušený

5/ Cílesměrnost /12/ hrdý, odpovědný, sebevědomý, svobodný, sebekritický (charakter) čestný, charakterní, mravní, poctivý, pomáhající, prospěšný, 6/ Spolupráce /34/ přizpůsobivý, slušný, spravedlivý, taktní, tolerantní, uznalý, (charakter) vlídný, velkorysý 7/ Sebepřesažení /1/ smířený (charakter) Nezařazená adjektiva

dokonalý, inteligentní, logický, moudrý, orientující se,

/36/

predisponovaný, rozumný, výjimečný, vzdělaný

Významový ekvivalent vyspělý pojmu zralý /1/

- 87 -


V závěru práce je možné konstatovat, že se naše zjištění do značné míry shodují v charakteristikách zralosti se stávajícími koncepcemi zralé osobnosti a v poněkud menší míře s vybranými teoretickými modely osobnosti. Naše závěry významně poukazují na fakt, že profil zralé osobnosti není jen záležitostí osobnostních předpokladů jedince, ale do značné míry se odvíjí od jeho osobních zkušeností, které jsou mimo jiné závislé na jeho předpokladech, hodnotovém systému, morálním cítění a způsobu každodenního působení v sociální realitě. Význam sociálního kontextu potvrzuje mimo jiné i srovnání našich výsledků s výsledky obdobné kvalitativní studie Pokorného (2005). Z výše uvedených důvodů nebylo možné zařadit všechna získaná adjektiva pod vybrané teorie osobnosti, které morální hledisko, schopnosti intelektové, včetně vzdělání, a také genetickou predispozici ze svého rámce vyčleňují. Na základě zjištěných faktů si klademe otázku, zda je užívání pojmu zralá osobnost nezbytné a zda se vůbec pro psychologii hodí. Dle našeho soudu se jedná o příliš obecnou kategorii, která není dostatečně konkrétní a jasná. Naše závěry v podobě profilu zralé osobnosti jasně ukazují značnou šíři atributů a charakteristik, kterými je možné zralou osobnost objasnit. V zásadě spadají námi zjištěná adjektiva do nadřazených okruhů, které jsou předmětem zájmu většího spektra oborů. Mezi ně patří především psychologie osobnosti, sociální psychologie, etika a v neposlední řadě také evoluční psychologie.

- 88 -


4. Závěr Hlavním záměrem tohoto exploračního výzkumu bylo vytvoření profilu zralé osobnosti. který měl být výsledkem empirického zkoumání. Tento profil jsme následně hodlali porovnat s teoretickými koncepcemi vycházejícími z klinických zkušeností. V teoretické části práce jsme se zabývali známými teoriemi osobnosti a jejich pohledem na zralou osobnost. K uvedeným teoretickým koncepcím patří autoři: Freud, Erikson, Jung, Maslow, Frankl, Bandura, Allport a Cloninger. Dále jsme uvedli přehled možných koncepcí zralé osobnosti ze sféry vývojové psychologie a dalších pojetí osobnosti a zralosti. Následoval přehled nejrůznějších článků z odborných psychologických periodik, zabývající se zralou osobností z pohledu kvantitativního výzkumu. Teoretickou část uzavřela kapitola věnovaná sociálnímu kontextu a sociálním reprezentacím. Výzkumná část práce byla zaměřena na zpracování získaných rozhovorů s pomocí kvalitativní metodologie. Výsledkem bylo celkem 80 adjektiv, které jsme seřadili podle četností. Dalším krokem bylo vytvoření odpovídajících kategorií, do kterých jsme následně získaná adjektiva zařadili. To nám umožnilo kategorie také seřadit podle četností. Následovalo srovnání získaného profilu z kritérii zralosti z teoretické části práce. V neposlední řadě jsme stejný profil porovnali se dvěma vybranými modely osobnosti - Big Five a Cloningerův model osobnosti. Považujeme za prospěšné se pojmem zralá osobnost dále zabývat, neboť dle našeho soudu stále není jasné, zda je pro psychologii existence tak širokého a nejasného termínu nevyhnutelná. Domníváme se, že zralá osobnost jako psychologická kategorie vyžaduje další empirická zkoumání, která překračují rámec této rigorózní práce. Přikláníme se k názoru, že následná zkoumání by měla být provedena s využitím početnějších skupin respondentů, kteří by měli původ v širším spektru homogenních souborů.

- 89 -


5. Literatura Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN. Bauer, J. J. & McAdams, D.P. (2004). Growth Goals, Maturity, and Well-Being. Developmental Psychology, 40, 114-127. Baštecká, B., Madlafousek, J., Preiss, M. & Vinař , O. (2003). Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál. Blatný, M. & Plháková, A. (2003). Temperament, inteligence, sebepojetí. Tišnov: Sdružení SCAN. Cohn, L. D. & Westenberg, P. M. (2004). Intelligence and Maturity: Meta-Analytic Evidence for the Incremental and Discriminant Validity of Loevinger’s Measure of Ego Development. Journal of Personality and Social psychology, 86, 760772. Čačka, O. (1998). Psychologie vrstev duševního dění osobnosti a jejich autodiagnostika. Brno: Doplněk. Disman, M. (2000). Jak se vyrábí sociologická znalost (3th ed.). Praha: Nakladatelství Karolinum. Drapela, V. J. (1998). Přehled teorií osobnosti (2nd ed.). Praha: Portál. Frjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál. Grusec, J. E. (1992). Social Learning Theory and Developmental Psychology: The Legacies of Robert Sears and Albert Bandura. Developmental Psychology, 28, 776-786. Hall, C. S., Lyndzey, G., Loehlin, J. C. & Manosevitz, M. (1997). Úvod do teorií osobnosti. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. Helson, R. & Roberts, B. W. (1994). Ego Development and Personality Change in Adulthood. Journal of Personality and Social psychology, 66, 911-920.

- 90 -


Helson, R., & Wink, P. (1987). Two Concepts of Maturity Examined in the Findings of a Longitudinal Study. Journal of Personality and Social psychology, 53, 351541. Hošek, P. (2002). Mentální reprezentace sociálně žádoucích rysů. Nepublikovaná diplomová práce, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika. Höschl, C., Libiger, J. & Švestka, J. (Eds.). (2002). Psychiatrie. Praha: Tigis. Hřebíčková, M. (1997). Jazyk a osobnost: Pětifaktorová struktura popisu osobnosti. Brno, Vydavatelství Masarykovy univerzity a Psychologický ústav AV ČR. Hřebíčková, M. (2002). Vnitřní konzistence české verze NEO osobnostního inventáře (NEO-PI-R). Československá psychologie, 6, 521-535. Hřebíčková, M. & Čermák, I. (1996). Vnitřní konzistence české verze dotazníku NEO-FFI. Československá psychologie 40, 3, 208-216. Hřebíčková, M., Urbánek, T. & Čermák, I. (2000). Inventář přídavných jmen pro posouzení pěti obecných dimenzí osobnosti. Československá psychologie 44, 4, 317-329. Inkeles, A. & Leiderman, H. (1998). An approach to the study of psychosocial maturity: The development of a cross-national scale for adolescents. [Online].International Journal of Comperative Sociology, 39, 52. Abstract from: http://proquest.umi.com/pqdweb? Jaffee, S. & Hyde, J. S. (2000). Gender Differences of Moral Orientation: A MetaAnalysis. Psychological Bulletin, 126, 703-726. Janoušek, J. (1992). Sociálně kognitivní teorie Alberta Bandury. Československá psychologie, 5, 385-398. John, O. P., Pals, J. L. & Westenberg, P. M. (1998). Personality Prototypes and Ego Development: Conceptual Similarities and Relations in Adult Women. Journal of Personality and Social psychology, 74, 1093-1108.

- 91 -


King, L. (2001). The hard road to the good life: The happy, mature person. [On-line]. The

Journal

of

Humanistic

Psychology,

41,

24.

Abstract

from:

http://proquest.umi.com/pqdweb? Kratochvíl, S. (1998) Základy psychoterapie (2nd ed.). Praha: Portál. Křivohlavý, J. (1994). Mít pro co žít. Praha: Návrat domů. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál. Labouvie-Vief, G., Chiodo, L. M., Goguen, L. A., Diehl, M. & Orwoll, L. (1995). Representation of Self Across the Life Span. Psychology and Aging, 10, 404415. Langmeier, J. & Krejčířová, D. (1998). Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing. Leclerc, G., Lefrancois, R., Dubé, M., Hébert, R. & Gaulin, P. (1998). The Self – Actualization Concept: A Content Validation. Journal of Social Behavior and Personality, 1, 69-84. Lerner, R. M. (1976). Concepts and Theories of Human Development. AddisonWesley Publishing Company. Mathieson, K. (2002). Elements of Moral Maturity. Retrieved January, 2005, from Oakland University, School of Business Administration Web site: http://www.sba.oakland.edu/faculty/mathieson/research/moral_maturity/element s_of_moral_maturity.html Maturity of Mind and Adult Behavior

(n.d.). Retrieved January, 2005, from

http://hinduwebsite.com/selfdevt/maturity.htm McAdams, D. P. & Aubin, Ed de St. (1992). A Theory of Generativity and Its Assessment Through Self-Report, Behavioral Acts, and Narrative Themes in Autobiography. Journal of Personality and Social psychology, 62, 1003-1015. McAdams, D. P., Diamond, A., Aubin, Ed de St. & Mansfield, E. (1997). Stories of Commitment: The Psychosocial Construction of Generative Lives. Journal of Personality and Social psychology, 72, 678-694.

- 92 -


Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobnosti. Praha: Nakladatelství Karolinum. Moscovici, S. et al. (1972). Introducion o la psychologie sociale. Paris, Larousse. Moscovici, S. (1984). The Phenomenon of Social Representations . In: Farr,

R.M.,

Moscovici,

S.

(Eds.).

Social

Representations.

Web

site:

.

http://faculty.babson.edu/krollag/org_site/soc_psych/moscovici_soc_rep.html Moscovici, S. (1994). La psychologie sociale des relations o autrui. Paris, Nathan. Murray, J. (1997). Are You Growing Up Or Just Getting Older? Retrieved January, 2005, from http://www.betteryou.com/maturity.htm Newman, D., Tellegen, A. & Bouchard, T. J. (1998). Individual Differences in Adult Ego Development: Sources of Influence in Twins Reared Apart. Journal of Personality and Social psychology, 74, 985-995. Plichtová, J. (1998). Sociálne reprezentácie: téoria, výskum, výzva. Československá psychologie. 42, 5, 503-520. Pokorný, J. (2005). Zralost osobnosti jako psychologická kategorie. Nepublikovaná diplomová práce, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika. Praško, J. a kol. (2003). Poruchy osobnosti. Praha: Portál. Preiss, M. (2000).Cloningerova teorie temperamentu a charakteru a klinická praxe. Psychiatrie, 4, 43-45 Prochaska, J. O. & Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy – průřez teoriemi (4th ed.). Praha: Grada Publishing. Říčan, P. (1990). Cesta životem. Praha: Panorama. Sedláková, M. (n.d.) Zdroje pojetí mentální reprezentace v současné teorii mysli. Psychologický

ústav

AV

ČR,

pobočka

Praha.

Web

site:

http://www.psycholousek.cz/modules.php?name=Downloads&d_op=search&qu ery= Sedláková, M. (n.d.). Mentální model: vymezení pojmu, přehled a perspektiva výzkumu. Psychologický ústav AV ČR, pobočka Praha. Web site: - 93 -


http://www.psycholousek.cz/modules.php?name=Downloads&d_op=search&que ry= Sedláková, M. (2001). Mentální a folkový model psychiky. In: I. Gillernová, V. Mertin (Eds.): Psychologické problémy člověka v měnícím se světě. Praha, Karolinum, 9-17. Sheldon, K. M. & Kasser, T. (2001). Getting Older, Getting Better? Personal Strivings and Psychologycal Maturity Across the Life Span. Developmental Psychology, 37, 491-501. Silverman, D. (1993). Interpreting Qualitative Data. Methods For Analysing Talk, Text and Interaction. London, Thousand Oaks, New Delhi: Sage Publications. Social

representations

(n.d.).

Retrieved

August,

2007,

from

http://en.wikipedia.org/wiki/Social_representations Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál. Stone & Church (1968). A Definition Of Maturity. Retrieved February, 2005, from

University

of

Wisconsin,

Counseling

Services

Web

site:

http://www.uwec.edu/counsel/pubs/defnMaturity.htm Strauss, A. & Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Nakladatelství Albert. Stuart-Hamilton, I. (1999). Psychologie stárnutí. Praha: Portál. Syřišťová, E. a kol. (1972). Normalita osobnosti. Praha: Avicenum. Štech, S. (1997). Psychika a společnost. In: Výrost, J., Slaměník, I. (Eds.). Sociální psychologie. Praha: ISV, 23-50. Švancara, J. (1986). Kompendium vývojové psychologie. Praha: SPN. Švancara, J. (1994). Úvod do kognitivní psychologie. Brno: Masarykova univerzita. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál.

- 94 -


6. Přílohy 6. 1. Matice - třídění adjektiv dle četností 6. 2. Graf – třídění adjektiv dle četností 6. 3. Graf – třídění subkategorií dle četností 6. 4. Tabulky – adjektiva získaná triangulací, odpovědi na doplňující otázky 6. 5. Doslovně přepsané nahrávky rozhovorů

- 95 -


6. 4. Tabulky – adjektiva získaná triangulací, odpovědi na doplňující otázky

1. rozhovor: žena, 71 let, vdova, 2 děti, základní vzdělání Explicitní adjektiva

Adjektiva odvozená z popisu chování

rozumný

čestný odpovědný samostatný starostlivý

Dozraje každý člověk?

ne

V kolika letech můžeme dozrát?

21 let

Jste zralá osobnost?

ano

obětavý pomáhající soběstačný svědomitý



čestný sebevědomý taktní vyrovnaný Dozraje každý člověk?

samostatný zásadový ???


30 let


ne

soběstačný zvídavý


Adjektiva odvozená z popisu chování moudrý orientující se soběstačný vzdělaný zkušený


ne


individuální


ano

- 96 -

obětavý samostatný pomáhající zvídavý


4. rozhovor: žena, 84 let, vdova, 2 děti, vyučená ve fotografickém ateliéru Explicitní adjektiva


inteligentní tolerantní vyrovnaný energický Dozraje každý člověk?

přátelský ne


30 let


ano

vzdělaný

5. rozhovor: muž, 80 let, svobodný, bezdětný, VŠ (FF – angličtina, němčina, ruština) Explicitní adjektiva


velkorysý vnímavý

charakterní odpovědný praktický samostatný tolerantní vzdělaný


ne


40 let


ano

komunikativní orientující se přátelský soběstačný vyrovnaný zkušený

6. rozhovor: muž, 66 let, v DD žije se svojí ženou, 1 dítě, VŠ (FF – anglistika) Explicitní adjektiva


vzdělaný

čestný odpovědný pracovitý soběstačný svědomitý


ne


25 let (individuální)


ano

- 97 -

mravní poctivý samostatný starostlivý zkušený




energický inteligentní pracovitý rozumný Dozraje každý člověk?

schopný ano


50 let


ne

8. rozhovor: žena, 84 let, vdova, 2 děti, vyučená u Batě Explicitní adjektiva

Adjektiva odvozená z popisu chování vzdělaný


ano


25 let


ano

zkušený

9. rozhovor: žena, 84 let, vdova 3 děti, vyučená dámská krejčová Explicitní adjektiva inteligentní

Adjektiva odvozená z popisu chování spokojený

smířený zdravý


ne


70 let


ano

vyrovnaný

10. rozhovor: muž, 80 let, rozvedený, 1 dítě, nedokončená VŠ Explicitní adjektiva

Adjektiva odvozená z popisu chování empatický chápající snášenlivý vzdělaný


ne


23 let (po VŠ)


ano

- 98 -

hrdý orientující se tolerantní zvídavý


11. rozhovor: muž, 95 let, vdovec, 2 děti, základní vzdělání Explicitní adjektiva inteligentní věrný

Adjektiva odvozená z popisu chování pořádný

cílevědomý odpovědný samostatný starostlivý


ne


20 let (po vojně)


ano

disciplinovaný pracovitý soběstačný

12. rozhovor: žena, 86 let, vdova, 1 dítě (postižené, žijí spolu v DD), VŠ (spec. pedg.) Explicitní adjektiva


nezávislý svobodný

ambiciózní citlivý odpovědný prospěšný snaživý vzdělaný

samostatný


ne


50 let (individuální)


ne

cílevědomý inteligentní predisponovaný sebekritický starostlivý zkušený

13. rozhovor: muž, 80 let, ženatý, 2 děti, vyučený soustružník Explicitní adjektiva


uvědomělý

přizpůsobivý tolerantní


ne


30 let


ano

- 99 -

snášenlivý vzdělaný


14. rozhovor: muž, 80 let, vdovec, 1 dítě, VŠ (VUT, titul Csc., za války v odboji) Explicitní adjektiva

Adjektiva odvozená z popisu chování nebojácný rozhodný rozvážný


ne


individuální


ano

ochotný rozumný schopný



logický rozumný vlídný

čestný laskavý optimistický pravdomluvný sebekritický taktní


ne


40 – 50 let


ano

empatický mírumilovný pomáhající rozhodný soucitný

16. rozhovor: žena, 92 let, vdova, 2 děti, nedokončené vyučení (studovala jazyky) Explicitní adjektiva


čestný

flexibilní pravdomluvný rozhodný soběstačný výjimečný


ne


25 let


ano

- 100 -

odpovědný přátelský samostatný tvořivý


17. rozhovor: žena, 79 let, vdova, bezdětná, zdravotní sestra Explicitní adjektiva


klidný rozvážný vyrovnaný

empatický rozhodný taktní tvořivý vděčný

moudrý spravedlivý


ne


40 let


ano

flexibilní rozumný tolerantní uznalý zkušený

18. rozhovor: muž, 90 let, vdovec, 2 děti, vyučený Explicitní adjektiva

Adjektiva odvozená z popisu chování dokonalý


???


???


ne

19. rozhovor: žena, 85 let, rozvedená, 3 děti, základní vzdělání Explicitní adjektiva


poctivý slušný

orientující se pravdomluvný vzdělaný


ne


20 let


ano

pracovitý upřímný



čestný pracovitý upřímný vyspělý Dozraje každý člověk?

otevřený predisponovaný ne


individuální


ne

- 101 -

poctivý


21. rozhovor: muž, 83 let, vdovec, 3 děti, vyučený kuchař Explicitní adjektiva


vzdělaný

altruistický oblíbený taktní


ne


individuální


ano

komunikativní přátelský upřímný

22. rozhovor: muž, 81 let, svobodný, bezdětný, vyučený Explicitní adjektiva


vzdělaný rozumný Dozraje každý člověk?

ano


50 let


ne



dokonalý

empatický tolerantní zvídavý


???


???


ne

naslouchající zkušený

24. rozhovor: žena, 85 let, vdova, 5 dětí, vyučená švadlena Explicitní adjektiva


citlivý dokonalý obětavý šetrný Dozraje každý člověk?

altruistický odpovědný ano


17 let


ne

- 102 -

empatický pomáhající




hodný rozumný

čestný obětavý poctivý snášenlivý


ne


individuální


ano

- 103 -

altruistický přátelský pravdomluvný zkušený


6. 5. Doslovně přepsané nahrávky rozhovorů

1. rozhovor: Žena, 71 let, vdova, 2 děti, základní vzdělání Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost, co by to mohlo být? Odpověď: Každé má být tak rozumné, aby na sebe vydělával, aby nelajdačil a ti mladí aby se nedostali do nějakýho průšvihu. Člověk aby měl strach dneska. Když to slyšíte a vidíte, co dělaj ti mladí někeří, to je strašný. Já mám vnuky teda zatím hodný, člověk má strach, že se chytnou nějaký partie, potom je to špatný…. Pak starat se o sebe, aby se člověk nemusel spolíhat na druhého…a když se oženijo, vdaji, tak mají mít nějakou starost a zodpovědnost za tu rodinu…né se hned rozvádět, jak dneska. Každé má dělat tak, aby měl svědomí čistý, chovat se jako člověk ke každýmu. Co nejvíc jeden druhýmu pomáhat, i těm starším….. Otázka: Myslíte si, že každý se jednou stane zralou osobností? Odpověď: Každej ne… Otázka: V kolika letech myslíte, že člověk může být zralý? Existuje věková hranice? Odpověď: Já myslím tak po té vojně, ti chlapci, po 21 rokách, že může být rozumné… Otázka: A děvčata? Odpověď: Taky tak… Otázka: Kolem těch 21 roků myslíte? Odpověď: Jo, jo… Otázka: Myslíte si sama o sobě, že jste zralá osobnost? Odpověď: Já už su přezrálá (smích)…já myslím, že jo… 2. rozhovor: Žena, 63 let, vdova, 2 děti, základní vzdělání Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: Já bych si představovala člověka, který je čestný, který má určitý takt, víte…. a nesnižuje se k tomu, aby obtěžoval spoluobčany vypůjčováním peněz a cigaret louděním…. Víte, protože já jsem si představovala staré lidi přece už takové vyrovnané životem a že už prostě myslí na to aby odcházeli čestní… Otázka: Představujete si zralou osobnost jako člověka, který je vyrovnaný s životem? Odpověď: Ano. Otázka: Myslíte si, že se zralá osobnost pojí pouze se stářím, nebo že i v mladším věku může člověk dozrát? Je to omezeno věkem? Odpověď: Ne, není to omezeno věkem… Otázka: Máte představu kdy člověk dozraje, jaká je hranice? Odpověď: Já nevím…já chodím k panu doktorovi psychologovi, to je vynikající člověk a ten říká, že po třicítce nám nastupuje doba stárnutí… Otázka: Myslíte, že to je ta hranice? Odpověď: No…ano Otázka: A myslíte, že dozraje každý? Odpověď: Těžko říct….těžko říct, protože já mám, bohužel, … odvezli mně spolubydlící, o dvacet let starší, byla vynikající, …a jedna od druhé jsme se učily, víte, tak vím, že člověk se učí až do konce života … Otázka: Myslíte si vy sama o sobě, že jste zralá?

- 104 -


Odpověď: Ne. Otázka: Co vám chybí ke zralosti? Odpověď: Sebevědomí. Otázka: Myslíte si, že zralý člověk by měl být sebevědomý? Odpověď: Ano. … já jsem vždycky byla trémista, víte, … a prostě takový…takové přání, abych za každých okolností byla taktní… Já třeba su věřící, tak mám určité náboženské zásady. Otázka: Myslíte, že to také patří ke zralé osobnosti, nějaké zásady pocházející z víry? Odpověď: Já si myslím, že určitě! A právě na stáří se nám to tím víc vrací… 3. rozhovor: Žena, 82 let, vdova, 3 děti, základní vzdělání Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: No, zralá osobnost, která…no, která už se umí o sebe postarat, ano … a aby se uživila, vydělala si, postarala se o… jak tělesně tak duševně o sebe… a aby trochu rozuměla aji temu zřízení třeba, nebo jak bych to řekla. Rozhodně aby to základní vzdělání, aby aspoň měla… Otázka: Myslíte si, že každý jednou dozraje? Každý se jednou stane zralou osobností? Odpověď: No… třeba taková, jak tady byla, Boženka, ne! (smích)…to je takové primitiv úplné…ne, každé ne… Otázka: A v kolika letech myslíte, že člověk může dozrát? Odpověď: No, každé jinak…někdo je zralé dejme tomu v osmnácti a druhé ještě ani ne v petadvaceti, že není zralé…není to u každého stejný. Otázka: Myslíte si sama o sobě, že jste zralá osobnost? Odpověď: Já si myslím, že jo… zatím mně to myslí a přesto, že su postižená, já su devět let postižená a když jsem se ze všeho probrala, tak jenom jsem zjistila, že rozum mně zůstal. Tak to jsem byla velice šťastná! Otázka: Jak by jste se popsala, jako zralá osobnost? Odpověď: No, tož…přesto, že už je mi tolik roků, tak mám o všecko zájem a tak všeckýmu rozumím a eště aj třeba děckám dovedu poradit, když nějaké tak…já si myslím, že jo. Naše děcka…dost na mě jako dají… Otázka: Myslíte si, že moudrost je spojena jen se stářím, nebo že moudrý může být i mladý člověk? Odpověď: Aj mladý může být moudrý…třeba má míň zkušeností, ale když jako má dobrý zázemí a všechno, tak ….aj v mládí už může být zralý. 4. rozhovor: Žena, 84 let, vdova, 2 děti, vyučená ve fotografickém ateliéru Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: No, vyrovnaná, inteligentní… no co jinýho ještě bych k tomu přidala? Když je někdo vyrovnanej, tak je i inteligentní, protože nevyrovnanej člověk zpravidla nebývá tak úplně inteligentní… no já nevím, co bych víc řekla? Otázka: Myslíte si, že se zralost pojí se vzděláním? Odpověď: Nemusí, protože může být přirozená inteligence a samozřejmě vzděláním se to jako zmnoží… Otázka: Myslíte si, že každý jednou dozraje? Odpověď: No tak, některá skupina lidí nedozraje, bohužel, … ale myslím si teda, nevím, přesně nemám přehled, ale myslím si, je to menší část lidí. No a myslím si, že my jsme národ - 105 -


inteligentních lidí…bohužel teďka to není zrovna pěkný, doufejme, že se to vylepší, aby vy, mladí jste konečně měli něco, … ale dyť ta situace pro nás babičky… moje děti ty už mají vyhráno, mají byt, tak to je celkem dobrý, ale moje vnoučata… to mě nejvíc mrzí, jak se budou mít, jak budou žít? Protože to co se teďka dělo, ty krádeže a ty zpronevěry, tak to za našich mladších let neexistovalo, opravdu ne… Otázka: Myslíte si, že je to spojeno s nějakým věkem, kdy člověk dozraje? Odpověď: Určitě, určitě s věkem a možná i s prostředím ve kterém se pohybuje…. Já bych řekla, že ke třicítce už by měl bejt trošku jako dozrálej, né přezrále (smích). … Myslím si to, no, já nevím, kdy já jsem dozrála? Já už si to nepamatuju (smích)… Otázka: Takže vy se považujete za zralou osobnost? Odpověď: No to už by bylo na čase (smích)…abych byla jako zralá, zralá na ledacos, … třeba i na to, tady kolem vás lidi umírají, ze dne na den, tady… dneska s ním mluvíte, zítra je mrtvý člověk. Tady jste s tou smrtí tak blízko, že to… nevím, možná je to dobře, možná ne… Otázka: Když vy sama se považujete za zralou osobnost, jak by jste se popsala? Odpověď: Jo, tak to je horší …. to nevím…. No tak já si myslím, přístup k lidem, v rodině aby to všechno dobře vycházelo, protože když se vám ožení, vdají dcery, přijde vám úplně cizí element do rodiny, aby to klapalo a když se vám něco nelíbí, nesmíte to dát najevo, aby se nenarušilo to jejich mladý soužití. Tak musíte ledacos spolknout… Tolerance, to je hrozně důležitý. Tolerantní, to doufám, že jsem… Třeba tady my spolu vycházíme velmi dobře (pozn.: se spolubydlící na pokoji) a nejsme žádný bábovky, obě dvě, ale obě jsme si uvědomily, že musíme … se vyrovnat, jo, jednou tak, jednou ta druhá, … abychom spolu teda dožily ten život, aby nás nemuseli oddělit, že se nesnášíme. Tak to snad, zaplať pánbůch, teda nebude. A to nejsme, jak jsem řekla, žádný bábovky, my jsme takový dost bych řekla i energický. No prostě, já to vduchu obdivuju, že to zvládáme. Obě dvě nás obdivuju, protože jedna nestačí. 5. rozhovor: Muž, 80. let, svobodný, bezdětný, VŠ (FF – angličtina, němčina, ruština) Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: Zralá osobnost se domnívám, že je především člověk, který má pokud možno ucelené vzdělání, ale dovede ho spojit s praxí. To znamená, má dobrý charakter, že … dovede jednat s lidmi, … dovede se postarat, například, pokud je to muž, tak nejenom o svoji rodinu, ale i o staré rodiče. Jinak zralá osobnost je někdo, kdo je vlastně takovým ideálem, že … pro mladé lidi, nebo tak … především taková rovnováha v jednání a co si představuju, řekněme to je tvar, kdy je člověk vyzrálý, zralý … ke svému okolí takový vnímavý, dovede chápat svoje okolí, to znamená kolikrát dovede se přenést přes možné takové nedostatky v jednání druhých osob, že … takový velkorysý, že … to považuji taky za zralou osobnost, velkorysost. … Zralá osobnost tak jak je, je až k určitému věku, domnívám se, že to není zrovna někdo, kdo dosáhne řekněme těch osmnácti, dvaceti, kdy je dospělý, že … ale vůbec … prostě má už na svém kontě … ty životní zkušenosti. Otázka: Myslíte si tedy, že se zralost pojí s věkem? V kolika letech člověk může dozrát? Odpověď: Tak domnívám se, že by to mělo být nejméně čtyřicet let … taky se říkávalo, že zralý je až v těch padesáti, pětapadesáti … Otázka: Myslíte si, že dozraje každý? Odpověď: To je otázka … ono totiž zralá osobnost, to je vlastně náročný pojem, že … nevím, jestli by se dalo říct, že každý … ale snad většina … zejména ze sféry inteligence, že. Otázka: Považujete sám sebe za zralého člověka? Odpověď: Tak, měl bych být … tak jako, co jsem všechno zažil … například já jsem velice cestoval a jak se říká tak okřídleně, že cizina jaksi rozum bystří … ale myslím, že v každém - 106 -


případě dává člověku přehled, víte, že není takový malicherný a dovede se přenést přes takové různé problémy v životě, … takové, řekněme, že by se nepustil do hádky nebo … prostě dovede se přenést přes různá úskalí. … Já mám takový problém, dalo by se říct, že jsem bez rodiny, víte, že nemám za sebou jak se říká tu rodinu, víte, že … prostě která ho podporuje, která ho nese, víte. Jak jsme mluvili o těch úskalích, právě ta rodina, ta je takový záchytný bod, víte. Já právě těch posledních deset roků jsem úplně sám. Nemám žádné příbuzné.

6. rozhovor: Muž, 66 let, v DD žije se svojí ženou, 1 dítě, VŠ (FF – anglistika) Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: No, člověk, který … jako je vzdělaný a má své jakoby … názory na život. To znamená také mravní názory, mravní povědomí a tak dále, ale tohleto není žádná teorie, to by se mělo projevovat v jeho životě, jako … každodenním. A pokud tomu tak je tak může to být třeba věřící katolík, který se ztotožňuje s učením církve, ale on nejenom věří, ale na rozdíl od protestantů, kteří na to pohlížejí jinak, se to snaží promítnout do svého života, taky podle toho jednat. No tak, tohle by bylo jako stručně třeba obraz zralé osobnosti katolíka, jako. Otázka: Myslíte, že může být nevěřící člověk zralá osobnost? Odpověď: No, člověk, který není věřící je taky zralý a pod tím je třeba si představit, že řádně vykonává svou práci, stará se o rodinu … a tak dále. Otázka: Myslíte si, že každý jednou dozraje? Odpověď: No tak jako, jsou případy lidí třeba nějak defektních jako, kteří jsou mentálně retardovaní, nebo jinak postižení, tak u nich je těžko mluvit o tom, že vyzrajou, … protože jsou to třeba, pochopitelně ne vlastní vinou, a že třeba mají jako intelekt na úrovni debila, středního, těžkého … nebo tak nějak, tak tam je o vyzrání problematické hovořit. A také o vyzrání je problematické, podle mého názoru, hovořit o nějakých, vyloženě morálně zvrácených osobách, smyslem jejichž života jsou krádeže, okrádat druhé, jako dělat podvody a tak dále. Tak to jsou lidé, kteří by mohly být vyzrálí, jako to znamená implicitně také morálně, ale nejsou, protože se z nich stali takoví jako zločinci nebo přítěž společnosti. Otázka: V kolika letech myslíte, že člověk může dozrát? Odpověď: No věk je rozhodně tady jako … poněvadž nelze mluvit o vyzrálé jako čtyřletém, pětiletém dítěti. Rozhodně určitá věková hranice je … a kdyby se řeklo osmnáct let, tak je to podle mého názoru ta absolutně nejnižší hranice, poněvadž k tomu skutečnému dozrání většinou dojde později. V osmnácti letech se chovají lidé, jako ještě nezodpovědně, jako já nevím se třeba ožení nebo vdá, za půl roku se rozvedou a sou všelijaké maléry a tak dále. Tak já si myslím, že většinou je to později, jako … Otázka: V kolika letech myslíte? Je tam nějaké věkové rozpětí? Odpověď: Myslím, jako to nejde absolutně stanovit jednoznačně … je to individuální, ale já myslím, že kolem věku pětadvaceti let by ten člověk už takovej moh bejt. Mít určité životní zkušenosti. Otázka: Považujete sám sebe za zralého člověka? Odpověď: No, já nejsem soudce … jako to ať raděj posoudí jiní …. Otázka: Ptám se na to, jak vy sám to prožíváte, jak se cítíte? Odpověď: No to je jako poprvé, kdo mi nějakou takovou otázku klade. Já jako co si uvědomuju je to, že máme spoustu nedostatků a mám takovou jako nemoc, která mě sem dovedla … No tak já myslím, pokud jde o mne, a kdybych se teď trochu jako přecenil, tak bych si řekl jo, že jsem vyzrálý. Při pohledu nazpět vím, že jsem udělal hodně chyb, ale to žádnej není svatej, určitě … Všichni lidé v minulosti, když bilancujou život nebo tak, vidí, že jsou věci, který byly dobrý, a které zase dobré nebyly. … Nejsem žádnej bezdomovec, - 107 -


pobuda, já jsem dlouhou dobu úspěšně pracoval. Měl jsem svoji firmu … nedělal jsem podvody a tak … jestli tohle to svědčí o tom, že jsem byl zralá osobnost, tak jsem asi byl. Je to možné tak říct, ale uvědomuju si, že ten samotný pojem zralá osobnost je strašně vágní, víte, že to má tak široké spektrum, že do toho můžete nastrkat kohokoliv. A někdo, kdo je jako skromnej nebo tak, tak radeji řekne já nejsem nebo … ale není to věc měřitelná, exaktně, že by jeden třeba psycholog řekl jo, to je zralá osobnost a druhej řekl ne, ten není zralá jako, no (…) Člověk, který je teda dospělý, nemyslím tím žádného bigotního člověka, pobožnýho a tak dále, ale který žije přirozeně podle desatera přikázání. A desatero přikázání, to je takový mravní kodex, kterej ukazuje o celkové vyzrálosti nebo nevyzrálosti toho člověka. Ten kdo … čím větší měrou se neřídí desaterem, to desatero to není ostatně náboženská věc, to jsou jako samozřejmé věci, jako nepokradeš a tak dále, že … Tak který podle tohohle celku žije a podle toho upravil svůj život, tak já myslím, že to je jedno z největších měřítek, které je možné nasadit. Poněvadž, vedle takového člověka, který může bejt docela schopnej dělat jednoduchou práci, máte nějakého podnikatele, kterej třeba na rozdíl od toho prvního má třeba několikanásobné ekonomické vzdělání, ale přitom je to člověk, který ve svém podnikání dělá jeden podvod za druhým. A výsledek jeho podnikání spočívá na tom, tak kdo je z nich vyzrálejší? Ten darebák nebo ten slušnej člověk? … třeba ne tolik vzdělanej, ale který žije podle pravidel obecně akceptovanejch … jako mravních zásad. 7. rozhovor: Žena, 81 let, vdova, 2 děti, základní vzdělání Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: V jakém smyslu že to má být? Otázka: Mě zajímá cokoliv vás k tomu napadne. Když si představíte někoho, o kom si myslíte, že je zralá osobnost, jaký je? Odpověď: To je moje dcera, tady je staniční … je pracovitá, energická, rozumná … no prostě šikovná, no. Všechno dovede zařídit, prostě všechno … ale ona má taky k sobě manžela, ten je taky takový vynikající člověk. Oba dva si dobře rozumí, je to pěkné. Její manžel je chytrý, strojní inženýr, chytrý … opravdu, on dokáže všechno. Otázka: Myslíte, že zralost souvisí s inteligencí? Odpověď: Já myslím, že ano … Otázka: Takže když člověk není inteligentní, nemůže být zralý? Odpověď: Zralý, no …Tak ten věk když přijde, tak už je zralý, no ale třeba tak jako psychicky, duševně a tak … nemusí být zralý. Otázka: Myslíte, že zralost souvisí se vzděláním? Odpověď: Já myslím, že ani ne, ani ne … že dokáže být třeba zralý i bez vysokoškolského vzdělání. Otázka: Myslíte si, že každý člověk jednou dozraje? Odpověď: To teda nevím … doufám, že ano … Otázka: Myslíte, že je to spojeno s věkem, nebo že se zralost neváže na věk? Odpověď: Já myslím, že ani se to neváže, že dovede být člověk zralý i v mladším věku … Otázka: A kdy myslíte, že je ta nejnižší hranice? Ve kterém věku? Odpověď: No tak asi v těch padesáti … Otázka: Považujete sama sebe za zralou osobnost? Odpověď: Cha, ha (smích) … to vůbec ne! Já su takový člověk jakýsi … nejsu na tom psychicky dobře. Po manželové smrti jsem se dostala sem a nemohla jsem se s tím tady dlouho smířit, … vyrovnat. Teď už to začíná být jako dobré. 8. rozhovor: - 108 -


Žena, 84 let, vdova, 2 děti, vyučená u Batě Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: Tak jak bych to řekla … zralá osobnost … no zralá osobnost má být v těch šedesáti letech, bych řekla. Tam už má zkušenosť… Otázka: Co ještě je podle vás typické pro zralou osobnost, kromě toho, že má zkušenosti? Odpověď: Tak už prodělala takový … jak bych to řekla, já nevím … už má půl života za sebou … který už něco prodělal v životě, má za sebou takový zkušený život … v určitých zaměstnáních taky byl, že … no tak tu půlku má za sebou … Otázka: Myslíte si, že každý jednou dozraje? Odpověď: No, samozřejmě, že každý má ten svůj život, … každý jiný, každý víc prodělal nebo zkusil … Otázka: Může být podle vás i mladý člověk zralý? Odpověď: Může, může … v takovejch pětadvaceti letech. Myslím, že ten už taky má za sebou školy nějaký a tak to mládí svoje prožil … to už je taky důležitá zkušenosť. Otázka: Myslíte, že to souvisí se vzděláním? Odpověď: Jo, ano … tady je důležitý v takových vyšších letech … tak může ještě dál teď je možno studovat. V takových třiceti letech může dál dneska studovat, může si do ciziny zajet, tam může studovať, takže nabývá pořád zkušenosti, čím dál víc. Otázka: Myslíte si o sobě, že jste zralá osobnost? Odpověď: Až moc … jo! 9. rozhovor: Žena, 84 let, vdova, 3 děti, vyučená dámská krejčová Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: To už nemůžete nic děla, nemůžete nic podnikat … musíte … už nic. Otázka: Znáte nějakou zralou osobnost? Odpověď: Neznám, ne … já jsem se tak nějak moc nestýkala … Otázka: Myslíte si, že dozraje každý člověk? Odpověď: Ale jo, dozraje… málokdo. Otázka: V kolika letech myslíte, že člověk může dozrát? Odpověď: V sedmdesáti, no. Otázka: Může být i mladý člověk zralý? Odpověď: No tak podle toho, jak je nemocný … když je nemocný, nemůže být zralý … Otázka: Myslíte, že je důležité vzdělání ve vztahu ke zralosti? Odpověď: Nemusí, nemusí …musí být spokojený a inteligentní. Otázka: Myslíte si, že vy jste zralá osobnost? Odpověď: No, já už su zralá (smích) … ano! Otázka: Ještě něco je podle vás typické pro zralou osobnost? Odpověď: Musí být spokojené a musí se se všeckým smířit, jak to je, tak jak život jde … Taky su věřící a to mě jako drží … co vám můžu ještě říct? No, to by bylo všechno. 10. rozhovor: Muž, 80 let, rozvedený, 1 dítě, nedokončená VŠ (vyloučen z lékařské i právnické fakulty z politických důvodů) Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: U mne ten, který dovede pochopit všechny kolem sebe … všechny ostatní lidi, co jsou kolem něho. To je určitě zralý člověk. Ať už jsou to ti vysocí představitelé nebo ať už - 109 -


jsou to ti ubožáci, vo kterejch už jsem tady mluvil (pozn.: dementní obyvalelé DD), … tak to je jistě zralej člověk. … I mně to trvalo, než jsem k tomu dospěl. Myslím, že ten zralej člověk už jsem. Otázka: Myslíte si, že každý se stane zralou osobností? Odpověď: Určitě ne! Stoprocentně ne. Jsou lidé, kteří se nechcou už ničím zabývat … ho to nezajímá, ho to nebaví …. Každý jistě potřebujeme neustále mít ten kontakt tam … je tolik novejch věcí v životě a na světě každýho člověka,. … no prostě, volby ho nezajímají, ho to nezajímá. Otázka: Myslíte, že je zralost spojena s věkem, existuje nějaká věková hranice? Odpověď: Ne! V žádným případě. Otázka: V kolika letech myslíte, že člověk může dozrát? Může být i mladý člověk zralá osobnost? Odpověď: Určitě. Otázka: Je tam nějaká věková hranice? Odpověď: No minimální by byla u mne ta vysoká škola … ne u mne, pro mne … Otázka: Na začátku rozhovoru jste o sobě řekl, že jste zralá osobnost. Jak by jste se popsal? Rozumíte lidem kolem sebe? Odpověď: Ano … řekl bych ne, přizpůsobit se jim nedovedu, ale dovedu s něma vyjít se všema tak, aby nebyl omyl. Já se nepřizpůsobím některým, nikdy, to ne. Pač dělat ze sebe blbce, to ne! Ale že s něma vyjdu, jako … že se je pokouším pořád někam postrkávat, víte, to jako jo. 11. rozhovor: Muž, 95 let, vdovec, 2 děti, základní vzdělání Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: Zralý člověk … no zralý člověk může být až tenkrát, když přesáhne dvacet roků, řekněme a osamostatní se … když se třeba ožení a musí se starat o rodinu a takhle, to je zralý člověk u mne, jako … Protože má povinnost starat se o někoho … Otázka: Když si představíte zralého člověka, jaké má mít vlastnosti? Odpověď: No vlastnosti má mít takový, aby byl pořádnej člověk, to za první. A musel se starat o to, aby měl práci, že … a pokud je ženatý, tak se musí starat o tu rodinu. Otázka: Myslíte si, že každý člověk jednou dozraje? Odpověď: Nedozraje každý, protože … kdo je zvyklý chodit do hospody a bumbá víc, než je potřeba, tak to není zralý člověk, to je odsouzenec k temu alkoholu … řekněme, no. Nebo řekněme má rád holky, tak chodí denně … mimo aby se staral o rodinu, tak se stará o to aby se měl dobře, aby užíval světa. Takže to je člověk, který není zralej. Otázka: Takže si myslíte, že zralý člověk by měl být věrný? Odpověď: No věrnej a starat se vo tu rodinu tak, aby prosperovala … aby měli vše, když už se ožení, musí se starat, aby ju uživil. Aby měli dost všeho, no tak … Otázka: V kolika letech myslíte, že člověk dozraje? Odpověď: No obyčejně, když chodí lidi na vojnu … tak než šel na vojnu, tak byl takovej, no užívat si, zábavy a takhle. Ale když přišel z vojny, tak už byl zralej člověk, protože na té vojně musel … tam je disciplína, že … jako tam nemohl si dělat co chtěl. Tam musel poslouchat toho vyššího … šarži. Prostě tam měl disciplínu. … Vojna dala pro ten život směr nějakej, a když přišel potom, tak to už byl člověk, který … no byl zralej člověk. Otázka: Považujete se za zralého člověka? Odpověď: Já nevím … to by mohl říct o mně druhej … Otázka: Jak sám sebe vnímáte, jste zralý?

- 110 -


Odpověď: Jo, myslím, že ano … protože nějakou povinnost jsem měl, kterou musím zastat. Pokud já vím, tak jsem to zastal. Otázka: Ještě něco vás napadne o zralé osobnosti? Odpověď: …. no někdo není študovanej a je inteligentní. No a někdo aji študovaní jsou a nejsou tak inteligentní jako ten neštudovanej … to je rozdíl nějakej. 12. rozhovor: Žena, 86 let, vdova, 1 dítě (postižené, žijí spolu v DD), VŠ (speciální pedagogika) Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: Zralá osobnost … tak to nezáleží na věku, na zralosti fyzické, ale myslím tak na té psychice. Některé dítě je (smích) zralejší, než dospělý člověk, že. A k tomu ještě přistupuje dalších mnoho vlastností … které člověka dělá člověkem, že. Tak především já myslím, že to vzdělání je nutné, potom přistupují životní zkušenosti ať už kladné nebo záporné … no a třetí potom to zaměření, jaký ten cíl si vytkne ten člověk a jakými cestami k němu dojde. Takže zralá osobnost je … jednak samostatná v myšlení, nezávislá, svobodná. Ta svoboda je velmi důležitá … nevázat se na nic, tak myslím ani materiálního, ani žádnou osobu příliš, kromě svých rodinných příslušníků. No a snažit se, aby člověk nedělal mnoho chyb, ale tíhl k tomu, aby byl co nejvíce k prospěchu věcí a k prospěchu toho svého okolí a té své rodiny … jinak já nevím, co je zralá osobnost … Otázka: Myslíte si, že každý jednou dozraje? Odpověď: Ne, ne určitě ne. Otázka: Máte představu v kolika letech může člověk dozrát? Odpověď: Tak já myslím, že do těch padesáti roků je člověk schopen všechny ty svý předpoklady plnit, ale potom už to jde z kopce. Každý toho vrcholu nedosáhne, každý se ho nedočká … Otázka: Myslíte, že i mladý člověk může být zralý? Odpověď: Jistěže, určitě, ano … to jsme poznali ve třídě, ty rozdíly mezi žáky. To už měli v genech a něco tak jako pochytili už v té škole. Takže tam byli žáci, kteří by předčili mnohého dospělého v myšlení, chtění, cítění, takže … není to vázáno na věk, určitě ne. … Musí mít vůli taky, když si vytkne nějakou cestu, tak aby po ní šel a dostal se k tomu cíli. Otázka: Považujete se za zralou osobnost? Odpověď: Považovala jsem se (smích) … ale teď už taky ne. Teď už člověk pociťuje … paměť už tak trochu odchází a no, hlavně ta paměť. Někdy to nadělá dost velké nepříjemnosti pro člověka a pro okolí (smích). 13. rozhovor: Muž, 80 let, ženatý, 2 děti, vyučený soustružník Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: No tak to já vám nemůžu jako tak říct … Zralá osobnost, no kdo má prostě vzdělání a myslím, že je natolik uvědomělý, no tak by měl být zralá osobnost. Měl by mít aspoň natolik vzdělání, aby se tedy mohl do společnosti zařadit. Otázka: Myslíte si, že každý se jednou stane zralou osobností? Odpověď: No to záleží na tom, jestli je k tomu …. No každý nemusí zrovna dospět tak daleko, to záleží na tom, jaký je, no … Otázka: Existuje podle vás věková hranice, kdy člověk může dozrát? Odpověď: No já si myslím, že pokud je člověk normální, tak že by měl být jako už dospělý … už v plnoletosti snad, ne? Otázka: Tak řekněme v osmnácti letech? - 111 -


Odpověď: No tak to zrovna ne, ale v takové třicítce by měl být. Otázka: Považujete sám sebe za zralou osobnost? Odpověď: Já myslím, že natolik su … že su už v tedy tem věku, že můžu být jako vyzrálá osoba.

14. rozhovor: Muž, 80 let, vdovec, 1 dítě, VŠ (VUT, titul Csc., za války v odboji, příslušník anglické špionážní služby v Německu) Otázka: Co asi představujete pod pojmem zralá osobnost? Kdo je podle vás zralý člověk? Odpověď: Zralý člověk je ten, který dvakrát myslí a jenom jednou koná. A než k něčemu, k té myšlence dojde, tak že si to dobře promyslí, … protože není hanba mět strach. Já jsem taky měl strach. Já jsem měl strach jedině za svýho života z gestapa. Ale já jsem se jich nebál, to je něco úplně jinýho, protože i když jsem věděl, že kdyby mě chytli u něčeho, tak že mě hnedka pošlou do koncentráku, tak že to bude se mnou zlé. … Otázka: Když se tedy vrátíme k té zralé osobnosti, kdo je podle vás zralý člověk? Odpověď: No ta říká se dvakrát měř a jednou řež, to platí … no a nechval dne před večerem, protože člověk … to ty přísloví, to já uznávám, no … Otázka: Jaké má zralý člověk vlastnosti? Odpověď: Jaké má vlastnosti? No podle mě něco umí a … nebo i když neumí, tak nikdy neříká nemůžu, to byl můj případ … Otázka: Myslíte si, že se každý stane zralou osobností? Odpověď: Nedozraje, já myslím, že ne. Otázka: Existuje podle vás věková hranice, kdy člověk může dozrát? Odpověď: Nemá hranici, to máte tak …. i mladý člověk může být zralý, … zralý ten člověk je, který jak jsem říkal, dvakrát měř, jednou řež, že … mne život dotlačil do toho, že jsem musel být zralý už v těch pětadvaceti … Otázka: Myslíte si, že jste zralý člověk? Odpověď: Já se domnívám, že ano. Mně bude teďka osmdesát, nohy mě špatně chodí a já ještě se chystám, že zazpívám ty moje slavné písničky … (zpívá). 15. rozhovor: Žena, 90 let, vdova, 2 děti, základní vzdělání Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: Když ví co má dělat, co má říkat a je jakoby rozumný. Tak to je pro mne zralý člověk. Otázka: Myslíte si, že každý jednou dozraje? Odpověď: No každý ne, každý ne … Otázka: V kolika letech myslíte, že člověk může dozrát? Odpověď: No myslím v pozdějším věku, většinou … no to je tak mezi čtyřicítkou, padesátkou. Otázka: Považujete sama sebe za zralou osobnost? Odpověď: No já si myslím, že ano. Otázka: Jak by jste se tedy popsala? Odpověď: To je těžko člověk hodnotit sám sebe, že … no tak snažím se vždycky mluvit pravdu, myslím, že jsem logická, ano … snažím se, možná, že je to i náboženským vychováním, být k lidem vždycky … pomoci jim, vlídná, myslet si vždycky to lepší o nich. Kde mohu poradit, pomoct … tak asi si myslím, no. Jistěže jsem jako každý člověk chybující, sama si tu chybu u sebe přiznám, kde jsem chybila, že. Otázka: Myslíte, že i to je známka zralosti? - 112 -


Odpověď: No určitě, si myslím, sebekritika jistě. … Co víc bych vám o sobě řekla, teda myslím si o sobě, že bych nikdy nedovedla nikomu vědomě uškodit, nebo ublížit, to nikdy ne. No a soucit s těma, co jsou postižení víc než já, že. Tak nakonec jinak by se tady nedalo žít, kdyby člověk měl nějaký takový nepřátelský pocity vůči někomu. Vím, že sestřičky jsou se mnou spokojený, že se snažím ukázněně plnit, co se po mně žádá. Ale když nekdy se mě zdá něco, tak to dovedu snad říct takovým způsobem, abych nikoho neurazila. Říct svůj názor. … Myslím se moc kladně hodnotím … no tak občas bych vybuchla, to je pravda, že … musím se krotit. Jsem nervózní, víte. Tak občas, když se mi něco nelíbí, tak vzplanu a zase zhasnu. Člověk je člověk a nemůže být anděl. To je asi vše. S rodinou co mám žiju v lásce a harmonii bych řekla, tak … to je taky to zázemí velice důležitý pro člověka, aby měl někdy trochu radost. … Jinak aji ráda zpívám, ráda jsem veselá, to je moje povaha děděná po otci, tak když je možnost, ráda se poveselím. Mám ráda děti, všechny děti, čím jsem starší, tím víc mám ráda děti, jaksi se víc do nich vžívám.

16. rozhovor: Žena, 92 let, vdova, 2 děti, nedokončené vyučení (studovala francouzštinu a němčinu)

Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá ososbnost? Odpověď: Který má vzácný vlastnosti, kterej má rád svoje spolutrpící nebo spolubydlící nebo jak normálně máme přátele. Potom člověk, kterej málokdy lže, já někdy lžu, ale říkám tomu zlatá lež, protože to řeknu proto, abych docílila to dobrý, co chcu dělat. …Být čestnej, nepůjčovat si … co ještě, to mě tak rychle nenapadá, ono je toho víc. Otázka: Myslíte si, že dozraje každý? Odpověď: Jo tak to vím po zkušenosti mladšího kamaráda mýho syna, že se ty návyky, který má … prostě, že je na sex citlivější a následkem toho má několik děvčat nebo několik dětí po světě. Prostě tam kde je nedokáže se udržet a je z toho mimino a pak ta žena zůstane sama. Některá to zvládne pomocí rodičů, některá to nezvládne. Jestli je to nemoc nebo co to je, to by vám řekl lékař. … Já si myslím, že nedozraje každý. Otázka: V kolika letech se může člověk stát zralou osobností? Odpověď: No já, když jsem se vdávala, mi bylo pětadvacet a hloupá jsem byla jak mimino. Takže se to taky stane … a někdy už některý moje spolužačky musely mět nějaký zkušenosti, takže to bylo u nich dřív. Otázka: Považujete se za zralou osobnost? Odpověď: Já se považuju za zralou osobnost …. A přesto jsem v životě udělala jednu věc, které jsem neměla dělat … Někdy něco myslíte dobře a ono to nevyjde, to se někdy stane i když jste zralá osobnost. Já se snažím vždycky jednat zodpovědně, protože jsem k tomu byla vedená od malýho dětství si mě hleděli, celej život, pokud někdo z nich žil z rodičů. … Mám život ráda a problémy jsem řešila jak jsem uměla. 17. rozhovor: Žena, 79 let, vdova, bezdětná, zdravotní sestra Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? - 113 -


Odpověď: No zralý člověk by měl být vyrovnaný si myslím, potom by měl dokázat zvládat každou situaci nebo skoro každou situaci by měl zvládat s rozumem, s nadhledem. Moudrý si taky myslím, že by měl být, rozvážný, klidný, s dobrými organizačními schopnostmi, taky bych řekla do určité míry. No, měl by mít pochopení pro druhé lidi. Otázka: Myslíte si, že každý jednou dozraje? Odpověď: Myslím, že ne. Bohužel, myslím, že nedozraje, bohužel. Otázka: V kolika letech myslíte, že člověk může dozrát? Odpověď: Tak kolem čtyřiceti … ano. Otázka: Považujete vy sama sebe za zralou osobnost? Odpověď: No, tak doufám, že ano. Otázka: Jak by jste se tedy popsala? Odpověď: No tak já nevím … podívejte se moje nevýhoda je to, že jsem někdy dost prchlivá taková, dost divoká, jako taková výbušná. Jinak já myslím, že reaguju správně, přiměřeně daným situacím. Rozvážná jsem, mám dost životních zkušeností. Dovedu pochopit spoustu lidí, ty jejich problémy dovedu pochopit. Dovedu i ocenit tu práci těch lidí. Tak já myslím, že jsem možná i spravedlivá. Myslím, že jsem zralá osobnost.

18. rozhovor: Muž, 90 let, vdovec, 2 děti, vyučený Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: Žádnej (smích) … no jistě, poněvadž každej je nedokonalej. Každej má chybu, ať je to kdo chce. Otázka: Myslíte, že zralý člověk musí být bez chyby? Odpověď: (smích) … to už je moc sporný. Otázka: Vy sám, jste zralý člověk? Odpověď: Ne! Otázka: Znáte někoho, kdo je zralý? Odpověď: Ne! Neznám. Nikdo není dokonalý, nikdo na světě není dokonalý, každý vždycky udělá chybu. 19. rozhovor: Žena, 85 let, rozvedená, 3 děti, základní vzdělání Otázka: Co si představíte, když slyšíte pojem zralá osobnost? Odpověď: To vám nemožu říct, protože neznám takového člověka žádného, ne … opravdu ne. Otázka: Máte alespoň ideál, představu jaký by měl být zralý člověk? Odpověď: Slušný, poctivý, aby rozuměl všemu, co jako trošičku by mohlo být … nebo něco podobného ještě. Když to je těžký, no … Otázka: Myslíte, že záleží na vzdělání? Odpověď: Ale taky, taky … no jistě. Otázka: Může podle vás i mladý člověk být zralý? Odpověď: No může … anebo měl by být, že, měl by být … opravdu ale. Otázka: Myslíte si, že dozraje každý? Odpověď: Ne, každý ne … - 114 -


Otázka: V kolika letech může člověk dozrát? Odpověď: No tak do té dvacítky by to mohlo být, si myslím. Otázka: Považujete se za zralou osobnost? Jaké máte vlastnosti? Odpověď: Tak napůl … v prvé řadě slušnost, nelhať a tak dále, nepřetvařovat se, taková víc upřímnost by mohla být, nebo měla být, … pracovitosť. Nevím, kdybych byla na to dříve připravená, na ty otázky, tak snad, ale to je …. 20. rozhovor: Žena, 82 let, vdova, 2 děti, základní vzdělání Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: No jo, ale co to …. no to je takovej vyspělej, nebo já nevím, já to nedovedu pochopit. No měl by bejt čestnej, … prostě nelhat, no měl by bejt čestnej … Otázka: Znáte někoho, koho považujete za zralého člověka? Jak by jste ho popsala? Odpověď: No, já bych to tam popsala podle mojí dcery, to byla opravdu taková … děvče takový vyspělý, takový prostě pracovitý, nic neodbyla, všechno správně a každýmu řekla všechno tak, jak si myslela do očí. Upřímná, no ano. To ona opravdu byla, tak ju měli lidi rádi, všichni … Otázka: Myslíte si, že se každý jednou stane zralou osobností? Odpověď: No tak, jak já říkám, to už v takovým člověku pomalu se rozvíjí, to už je a už to s tím dítětem prostě de. Nestane se každý, ne, ne. Otázka: V kolika letech člověk může dozrát? Existuje nějaká věková hranice? Odpověď: No tady se dozrává prostě pořád … tady to … U někoho je to dřív, u někoho prostě pozdějc, ale to ono se dozrává pořád, nedá se říct určitě, že … Otázka: Myslíte si sama o sobě, že jste zralá osobnost? Odpověď: No já ne, já zralá nejsem … já jsem byla byla, na všechno jsem byla takovej pedant taky, na práci a šikovná všechno a to víte, jak už jde potom zase to stáří, už to jde zase dolů, tak už to klesá zase a už …No, některý lidi jsou opravdu hodně vyspělý a dost brzy a někomu to trvá dlouho a ani třeba nevyspěje. 21. rozhovor: Muž, 83 let, vdovec, 3 děti, vyučený kuchař Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: No tak vzdělaný …. jak bych vám to řekl, no já nevím, vzdělaný a myslí to dobře s člověkem. Co jinýho? No, vychází dobře s lidmi, ano. Otázka: Znáte ve vašem okolí někoho, koho považujete za zralého člověka? Jaké má vlastnost? Odpověď: No tak zachází s lidma dobře, jedná dobře a vychází s každým dobře … není nejakej popovídanej. Otázka: Myslíte si, že se každý jednou stane zralou osobností? Odpověď: Každý ne. Otázka: Existuje podle vás nějaká věková hranice, kdy je možné dozrát? Odpověď: No jo, no tak podívejte se, to máte různý. Někdo dozraje mladší, někdo starší. No není to stejný. Otázka: Považujete se za zralého člověka? Odpověď: Já považuju sám sebe za zralého člověka. Já su tady deset, jedenáct roků, byl jsem na vrátnici, jako vrátnej. Chodil jsem od čtyř hodin do jedenácti, mají lidi na mne dobrý vzpomínky, když jsem hlásil, v jednání, a tak dále… nemám tady jedinýho člověka, kterej by na mne útočil a kterej by mě neměl rád. - 115 -


22. rozhovor: Muž, 81 let, svobodný, bezdětný, vyučený Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: No člověk vzdělanej, rozumnej … prostě vzdělanej člověk. Otázka: Znáte někoho, kdo je podle vás zralá osobnost? Jak by jste ho popsal? Odpověď: Podobnej exprezidentovi … umělec, je to politik … Otázka: Myslíte si, že každý jednou dozraje? Odpověď: … pokud neumře dřív, tak třeba ano. Otázka: Myslíte, že existuje věková hranice, kdy je možné říct, že je člověk zralý? Odpověď: Já myslím … u většiny lidí po té padesátce. Otázka: Považujete sám sebe za zralou osobnost? Odpověď: Ne … už mám za sebou, to co bych čekal, už není nic příjemnýho. 23. rozhovor: Žena, 83 let, vdova, 3 děti, základní vzdělání Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: Já myslím, že není nikdo zralej, že musí stále .. ať je v jakých chce letech, ale stále něco přichází s čím se musíte vyrovnávat. Takže já si myslím, že ten člověk nemůže říct nikdy, že je zralé. Sice létama bych řekla, jo … ale aby věděl všechno stále, i v mým věku já se ještě stále musím učit. To je něco furt novýho. Já si myslím, že žádný člověk není ideální, v žádných letech. Otázka: Jak by jste tedy popsala ideál? Jaké má zralý člověk vlastnosti? Odpověď: No, podívejte se, jak bych vám to vysvětlila. Je pravda, že má ty svoje … za celej život se vám přihodí případy, z kterejch si vezmete i to dobrý i někdy zlý … a z toho se člověk učí. Učí se vlastně pořád. Když to tak vezmu, tak se musím učit i teďka. Pořád se musíte učit něco. Takže já myslím, že to se nedá říct, aby byl člověk na tom … aby byl zralé, aby všechno věděl a všechno znal. Může v něčem vyniknout, ale přesto nemůže říct na sto procent, že všechno ví a všechno zná. Já si to tak myslím, že stále se musí učit, i když já na téhle posteli ležím a tady to, ale přesto když mluvím s těma druhejma lidma musím od nich zase vyslechnout ty věci, všechno. Takže zase si z toho můžete vzít příklad vod nich nějaké, to slovo nebo tohle … ale já si myslím, že zralé člověk neexistuje, aby řekl, že já su zralé a všechno vím a všechno znám. Otázka: Myslíte si, že je věková hranice, kdy je možné považovat člověka za zralého? Odpověď: No, v něčem může být, ale ne ve všem. Tak jako v těch denních potřebách co prožijete a co jste prožila, co víte … Tak jako si říkám co jste prožila a co víte, ale pořád ještě přichází další a další. Skoro každý den máte nějakou příhodu nebo něco. To se dozvíte a řeknete, no to jsem třeba nevěděla. Otázka: Jste vy sama zralý člověk? Odpověď: Ne! Pořád se učím. Třeba řeknete si, člověk sám u sebe někdy, dělám to blbě nebo … a jste ráda, že se dozvíte něco a že si to zkusíte. Jestli to třeba není lepší nebo … Podle mě, dokud má mysl a dokud přemýšlí, tak není zralej nikdy. Jo potom, až už je tak nemocnej, že už myšlenky nemá , že už tohle to … že už je bokem načisto života … Ale dokud vám to myslí a dokud to dění ještě sledujete a vidíte, tak já si myslím, že vždycky se něco novýho dovíte a řeknete si třeba je to dobrý, je to špatný… 24. rozhovor: Žena, 85 let, vdova, 5 dětí, vyučená švadlena - 116 -


Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: Nevím, jak vám to mám řict … no já nevím, no tak zralej člověk ten je, když má nějakou zodpovědnost, no a v pořádku živí rodinu, jako s rodinou žije, tak bych řekla. No, vony sou trable všady. Otázka: Můžete mi popsat někoho ve vašem okolí, koho považujete za zralého člověka? Odpověď: V rodině su spokojená a řeknu vám to takhle, má dcera je dokonalá. Je citlivá, obětavá a hodně šetrná. Otázka: Myslíte si, že každý jednou dozraje? Odpověď: No a proč by nemohl? Když je jednou někdo … takhel, když je v mládí jako drženej přísně nebo prostě … a má dobrý zázemí, tak proč ne? Otázka: Existuje podle vás nějaká věková hranice, kdy je možné dozrát? Odpověď: No tak já nevím, jak vy to berete, ale já myslí, že to dělá hodně, když děcka vyjdou školu a mají nějakou odpovědnost doma, že jako se dovedou … No tak sedmnáct roků. Otázka: Považujete sama sebe za zralou osobnost? Odpověď: Já? Já su hloupá, nezralá (smích) … Já nevím, oni mě šeci chválijou, ale já na tem nic nevidím. To je má povinnost, abych těm lidem tady pomohla a to, to mě těší, ale jinak … Já, já se nevytahuju. Podivejte se, jak vám to mám říct … v životě jsem hodně vytrpěla, měla jsem hodnýho manžela, dobrou rodinu a kvůli klukovi, poslednímu, kvůli ratolesti jsem musela jít do domova. Víc vám nemůžu říct.

25. rozhovor: Žena, 78 let, vdova, 3 děti, základní vzdělání Otázka: Co si představujete pod pojmem zralá osobnost? Odpověď: Kdo je zralý člověk? Zralý člověk je opravdu rozumný člověk a chová se ke všeckým moc dobře … a poctivě. Otázka: Znáte nějakého zralého člověka? Jak by jste ho popsala, jaké má vlastnosti? Odpověď: Že na první místo dává vždycky druhý, ne sebe. Tak já to cítím. Otázka: Myslíte si, že každý jednou dozraje? Odpověď: Ne, ne … někdo si nedá říct, nedá. Otázka: Myslíte, že existuje nějaká věková hranice, kdy je možné dozrát? Odpověď: Není, ne, ne. Otázka. Myslíte, že i mladý člověk může být zralý? Odpověď: Ano, zralý a hodný, podle mne. Otázka: Považujete vy sama sebe za zralou osobnost? Odpověď: Já se nechcu vynášet, já prosím, prosím ne … Já můžu říct to, že mám ráda pravdomluvnost a všecko tak. A pravdivý jednání a … vždycky. Já si myslím, že člověk získává zkušenosti celej život. Zkušenosti jsou důležitý při všem, při mluvení, při vaření, při chování jeden k druhýmu … tak já si to myslím. A tak já to chcu přijímat a dávat. Já se nepovažuju za nic výjimečnýho teda, můžu říct, nikdy, nikdy ne. Dřív takovej človíček, kterej hodně protrpěl a ze všeckýho se musel dostat. A měl okolo sebe moc hodných lidí.

- 117 -

Zralost osobnosti jako psychologická kategorie

Recommend Documents