ZE ŠUPLÍKU FANTASIE 1

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE

1

EVROPSKÁ UNIE

INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Tento projekt je spolufinancován ESF a státním rozpočtem ČR Globální vzdělávání pro udržitelný rozvoj v sítí spolupracujících škol, obce a ekologických sdružení CZ.1.07/1.1.00/14.0143

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE Sborník z literární soutěže 8 vítězných povídek soutěže pro studenty středních škol o nejoriginálnější dosud nepublikovanou autorskou povídku, pořádané Střední školou KNIH, o.p.s., Bzenecká 4226/23, 628 00 Brno, www.ssknp.org Povídky © Anna Tišnovská, Nikola Poláčková, Tomáš Nováček, Michal Vašina, Kristýna Hynková, Vítězslav Dvořák, Karolína Holková a Jan Čech, 2012 Ilustrace © Magdalena Chumchalová, 2012 Obálka © Radek Dočkal, 2012 ISBN: 978-80-7402-124-4

2


„Vždy mě udivovalo, proč ptáci zůstávají celý život na jednom místě, když mohou letět kamkoli na světě.“ Harun Yahya

3

Obsah O soutěži ........................................................................................ 5 Poděkování partnerům ............................................................... 6 Chtít letět ke slunci ...................................................................... 8 Anna Tišnovská

Když nebe pláče… ..................................................................... 18 Nikola Poláčková

Nic ztraceného, nic nalezeného................................................ 26 Tomáš Nováček

EXIT.............................................................................................. 34 Michal Vašina

Requiem za svobodu ................................................................. 40 Kristýna Hynková

Pojďte příteli, svět Vás čeká ...................................................... 44 Vítězslav Dvořák

Hledání odpovědi ...................................................................... 48 Karolína Holková

Kam mizí šneci ........................................................................... 60 Jan Čech

4


O soutěži Idea literární soutěže ZE ŠUPLÍKU FANTASIE vznikla v hlavách dvou studentů naší školy, Vládi Klusky a Radky Suchyňové ze 2. ročníku. Začalo to vcelku nevinně a nenápadně, a to cestou na veletrh středních škol v Břeclavi, kam jsme jeli naši školu prezentovat. Pan ředitel Jurečka nejdříve v autě poslouchal naši už rok trvající debatu na téma, jaké by to bylo skvělé, kdybychom měli vlastní literární soutěž, a když debata skončila, řekl, že si to myslí také. Rozdělil mezi nás studenty úkoly a soutěž se zrodila… Jsme rádi, že náš projekt zaštítil pan Michal Hašek, hejtman Jihomoravského kraje, a že ji v nejrůznější podobě podpořila řada sociálních partnerů školy, kterým se náš plán zalíbil. Literární soutěž realizoval pětičlenný tým, tvořený panem ředitelem Richardem Jurečkou, paní profesorkou Zuzanou Raděvovou a třemi studenty naší školy: Vladislavem Kluskou, Radkou Suchyňovou a Petrou Dillingerovou. O tom, kdo jsme a jak vypadáme, se můžete přesvědčit na webových stránkách soutěže www.suplikfantasie.cz. Soutěže se zúčastnilo 138 studentů středních škol, z nichž bylo vybráno 8 vítězů, jejichž povídky jsou v tomto sborníku publikovány. Přijaté soutěžní příspěvky byly hodnoceny třemi porotci, jejichž odbornost i praxe garantují objektivní a profesionální hodnocení. Byla to paní Markéta Hejkalová (nakladatelství Hejkal), pan Martin Stöhr (nakladatelství HOST) a paní Kateřina Hošková (nakladatelství Edika). Byli bychom rádi, kdyby se čtenářům tento soutěžní sborník zalíbil a povzbudil je v jejich tvůrčím úsilí, které by mohli zúročit již příští rok v 2. ročníku naší literární soutěže ZE ŠUPLÍKU FANTASIE. A k tomu jim přejeme spoustu nápadů!

Projektový tým literární soutěže Střední školy KNIH, o.p.s.

5

Poděkování partnerům Literární soutěž ZE ŠUPLÍKU FANTASIE podpořili: •

Hejtman Jihomoravského kraje JUDr. Michal Hašek (převzetí záštity nad soutěží)

•

Gymnázium Globe – zakladatel SŠ KNIH (finanční podpora soutěže, zejména tisku sborníku z finančních prostředků ESF a státního rozpočtu ČR)

•

Business for Breakfast (poskytnutí prostoru pro prezentaci projektu v brněnských podnikatelských klubech)

•

Double [age]ncy (sestavení scénáře slavnostního vyhlášení vítězů a jeho realizace)

•

Akademie nevšedního vzdělávání (finanční podpora soutěže a moderování autorského čtení v Ostravě)

•

Nakladatelství Hejkal (zajištění porotce soutěžních příspěvků)

•

2. Letní knižní veletrh v Ostravě (zajištění prostor pro autorské čtení vítězů soutěže v Ostravě)

•

Nakladatelství a knihkupectví LIBREX (za poskytnutí prostor Café LIBREX během 2. Letního knižního veletrhu v Ostravě pro autorské čtení vítězů soutěže a dar ve formě knižních poukázek)

•

Nakladatelství HOST (zajištění porotce soutěžních příspěvků)

•

Nakladatelství Barrister & Principal (dar ve formě knižních poukázek pro vítěze soutěže)

•

Nakladatelství Computer Media (příprava sborníku do tisku a jeho vytištění)

•

Nakladatelství P.F. ART (finanční podpora soutěže)

•

VMS VISION (finanční podpora soutěže)

•

Kouzelná škola (finanční podpora soutěže)

•

Boxed (finanční podpora soutěže)

•

SNIP a CO, reklamní agentura (umístění plakátů soutěže do MHD v Brně)

6


•

DIALOG centrum (propagační podpora soutěže)

•

MLADÁ FRONTA DNES (podpora publicity soutěže, zejména otištění části vítězné povídky)

•

SWIN systems (finanční podpora soutěže)

•

Nakladatelství a knihkupectví Academia (poskytnutí prostor pro slavnostní vyhlášení vítězů soutěže)

•

Literární kavárna pana Borise Tančeva (vyhrazení prostor kavárny pro vyhlášení vítězů soutěže)

7

Chtít letět ke slunci Anna Tišnovská 1. místo Gymnázium kpt. Jaroše (Brno)

8

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE • Chtít letět ke slunci

Zabijí mne dnes? Ptám se každý den. Nejistota a strach. Každé ráno v pět jít tmavou chodbou a poslouchat za zády úsečné povely střídané nadávkami. Jsme jako zvířata. Jen jdeme tmavou chodbou, na jejímž konci se rozhodne. Vlevo – smrt, vpravo – těžká práce, ale stále ještě život. Za okny prosvítá chladné únorové slunce. Okna jsou malá a úzká. Nedá se jimi větrat, vzduch v přeplněné hale je těžký a z toho vlhkého pachu hniloby se zvedá žaludek. Po čase si zvyknete. Dny utíkají jen pomalu, všechny jsou stejné. Stále stejně začínají, stejně končí. Večer vždy usínám a ptám se sama sebe, jestli by nebylo lepší, kdybych musela ráno odejít levou chodbou. Spánek mám lehký a neklidný, není jednoduché a ani bezpečné usínat mezi desítkami dalších žen, když víte, že všechny bojují o život stejně jako vy. Hned po probuzení se opět začínám bát, protože z cesty chodbou vlevo se ještě nikdo nevrátil. Víme, proč tu jsme a víme, co nás čeká. Já měla štěstí. Jsem tu už tři měsíce. Odvedli nás poklonit se Vůdci. Ty ženy, které jsou již tak vysílené, že nemohou vstát, padají obličeji do bláta. Žádné slitování, jsou odtaženy do komor smrti. Pokud bych se jen pokusila jediné z nich pomoci, skončila bych stejně… Sedíme v zatuchlé a tmavé hale. Je tu zima, stěny jsou dřevěné a plechovou střechou zatéká. Pod rukama mi prochází kovová kolečka, která stačí sešroubovat a podat dál. Není to těžká práce, nemusím být venku jako ostatní, ale nemám už sílu na přemýšlení. Všechno dělám jen mechanicky. Dnes u každodenního třídění jsem zahlédla nového kata. Jeho tvář mi byla nesmírně povědomá, avšak moje paměť si jej nedokázala zařadit. Izolace od světa mi postupně vymývá mozek. Začínám tušit, že i kdybych si dala housle opět pod bradu, nedokázala bych nic zahrát. Přitom jsem si jistá, že bych byla nejlepší, jen kdybych mohla opět cvičit. Chtěla bych oslavovat hudbou svého Vůdce, ale už jsem zklamala. Nikdo nesmí zklamat Jeho. „Postavte se ke zdi!“ Hlas dozorce je tvrdý a nezaujatý. Dostaneme jídlo. Nečekám nic chutného. Maso jsem za svůj pobyt neviděla. Porce, které nám přidělují, jsou malé a na hlad je těžké si zvyknout. Většinou dostáváme našedlou rýžovou kaši, která nápadně připomíná zvratky. Někdy je v ní i zelenina. Čas jídla je časem zábavy pro dozorce. Leckterý rád nechává vězenkyně prosit, ponižuje je, některé nutí svléknout se. Včera jedné nemocné nalévali horkou šlichtu do holých rukou. Když ucukla, nezbylo jí nic jiného než krmit se z podlahy. Představila jsem si desítky prasat, které si chová Vůdce na státních statcích. I ta zvířata mají svá koryta. „Další, další…“ Postupuji v řadě. Vedle vězeňského kuchaře stojí dozorce, jehož tvář je mi tak povědomá. Najednou si vzpomínám. Kim Ha-mun. „Dej mi to!“ křičela jsem. Ha-mun, o dost vyšší než já, se smál a mával stužkou nad hlavou. „Pak Ji-ming mě potrestá! Dej mi to!“ „Co za to?“ Ha-mun posměšně poskakoval na jedné noze. „Nic!“ nakrčila jsem čelo. „Tak nic ne9

bude.“ vyplázl na mne jazyk. „A co bys chtěl?“ obrátila jsem se na stranu vyjednávání. „Polibek!“ řekl, mrknul na mě a našpulil rty. „No to nikdy! Vypadal však vytrvale. Stužku držel nad hlavou. Rozhlédla jsem se, zda se nikdo nedívá a vlepila jsem mu pusu na tvář. Nečekal to, zavrávoral a pustil stužku. Sebrala jsem ji, uvázala do vlasů a utekla dříve, než se stačil sesbírat ze země. Po zbytek dne jsem stále přemýšlela, zda to může být Kim Ha-mun. Tu tvář bych nikdy nezapomněla, přestože nás oddělili krátce po zkouškách. Oba jsme byli vybráni jako Vůdcovy děti. Jednou za dva roky vybírají nadané a krásné děti, které mohou být dětmi Vůdce. Byla jsem vybrána. Myslela jsem si, že je to báječné a čestné postavení, i když se mi občas stýskalo po hrách a po domově. Časem jsem však zapomněla na všechno. Dali mi housle a učili mne hrát. Muselo to být bezchybné, jinak mě trestali. S ostatními dětmi jsem nikdy pobývat nesměla. Ale postupem času z hudebního internátu, kde jsem bydlela a učila se s desítkami dalších dětí, odcházelo stále více mých spolužáků. Více jsem cvičila, dostala jsem soukromého učitele. Pak přišel den, kdy jsem konečně mohla hrát Vůdci. Byla to oslava Jeho narozenin. Cvičila jsem týdny. Vystupovala jsem v altánku uprostřed zahrad paláce, v němž Vůdce pobýval v letních měsících. Měla jsem hrát při slavnostním obědě, ale Vůdce nepřišel. Čekala jsem několik hodin, ale On nepřicházel. Ve chvíli, kdy jsem povolila smyčec, přišel generál a řekl, že se Vůdce dostaví za půl hodiny. Přišel za dvě hodiny a v zahradách se sešeřilo. Hrála jsem, jak nejlépe jsem uměla. Učili nás milovat a ctít Vůdce. Svou lásku jsem dala do melodie. Když jsem dohrála, neslyšela jsem nic. Nečekal mne potlesk. Pohlédla jsem na Něj. Tvář měl kamennou. Já jsem sklopila hlavu a poklonila se. On pak odešel i se svou družinou. „Dobrá. To stačí. Pán je spokojen, můžeš jít.“ řekl generál, otočil se a dohnal Vůdce na schodech do předsálí honosného sídla. Věděla jsem, že moje hudba byla bezchybná. Cítila jsem spíš zmatek než zklamání. Přesto mé vystoupení něco znamenalo. V korejské společnosti jsem již nebyla malá Čong Wa-lin, byla jsem umělkyně, která směla hrát Jemu. Od té doby jsem pravidelně hrála na oslavách a celostátních slavnostech… Večer se dvě mé spoluvězenkyně popraly o mrtvou krysu. Hlad člověka donutí udělat cokoli. Probudí v něm i ty nejprimitivnější pudy. Bohužel to znamenalo trest pro nás všechny. Dozorci se nezabývají hledáním viníků. Pět žen popravili pro výstrahu, my ostatní jsme byly donuceny obíhat tábor do brzkých ranních hodin. Já myslela na minulost. Až tady v táboře jsem pochopila svou velkou chybu. Když jsem totiž poprvé měla hrát za hranicemi své země, říkali mi, že nesmím s nikým ani promluvit. Dobře mi radili. Koncertovala jsem v Pekingu jako mezinárodní host a smím-li říci, hrálo se mi dobře, přestože publikum bylo nové, cizí. Pro celý svět se 10


11

z toho stala velká událost, posluchači i umělci byli z mnoha zemí světa. Po koncertě následoval večírek, kam pozvali významné hosty, umělce a několik novinářů. Seznámila jsem se s novými lidmi. Jedním z nich byl David Adams, kanadský novinář, který ovšem již několik let pracoval v Číně. Povídali jsme si a já odpovídala na jeho otázky. Ptal se na můj život, na studium, na hudbu a mně se jeho otázky zdály nevinné. Povídala jsem i o Vůdci a o tom, že jsem jedním z Jeho dětí, protože jsem na to byla náležitě hrdá. David se skutečně o vše zajímal a pak mne požádal o fotografii. Dva dny poté, co jsem se vrátila domů, mě odvedli a v noci převezli sem. Řekli mi, že v nějakém americkém časopise byla otištěna reportáž o mně a mém životě v Severní Koreji. Pak už se mnou nepromluvil nikdo. Nechápala jsem to. Vždyť bych nikdy neřekla nic špatného! Ráno bylo velice krušné. Unavená a vyčerpaná, ploužíc se dlouhou chodbou, stanula jsem před svým soudcem. Dozorce-popravčí, který stál uprostřed křižovatky mezi levou a pravou chodbou, odpočítal deset žen ze začátku řady. Poslal je vpravo. Odpočítal osm a poslal je vlevo. Dalších deset poslal do chodby života, pravé chodby. Odpočítala jsem dívky přede mnou. Bylo jich šest. Jsem tedy sedmá. Dnes zemřu. To zjištění mi projelo tělem jako tupý nůž. „Stejně si tě jednou vezmu. Budeme mít děti a budeme je učit zpívat Vůdci.“ Ha-mun se na mne usmíval a podával mi půl jablka. „Dík. Ale stejně nám to nedovolí. I kdybych tě chtěla a to tě nechci!“ Kousla jsem do červeného jablíčka. Bylo sladké. Také jsem se na Ha-muna usmála. „Chlapci, pojďte dovnitř!“ křičela paní vychovatelka Pak Ji-ming. Ha-mun mě zatahal za cop a odběhl do budovy. „Hej! Kam jdeš? Tobě jsem řekl vpravo!“ Pažba těžké zbraně mě uhodila do pravého boku. ,,Nevíš, kde je pravá?“ Zvedla jsem hlavu. Viděla jsem známou tvář Kim Ha-muna. Jeho ústa se nesmála, ale v očích měl jiskry. Otočila jsem se a proběhla chodbou na druhou stranu. Sedmá. Byla jsem sedmá! Nemohla jsem dostat život. Nebo ano? Daroval mi ho on – můj přítel z dětství Kim Ha-mun? Jistě. Vždyť on se stal tím hlavním a jediným soudcem. To on teď rozhoduje o životě a smrti vězenkyň. Bylo mu snad toto postavení přiděleno Vůdcem? A když, tak za jaké zásluhy? Stále se divím poměrům své vlastní země. Říkali: ,,Pracuj a chval – budeš žít v klidu a míru.“ Vůdce nikdy nedovolí, aby ses neměl dobře, tak mu za to buď vděčný. Jak mohl On, jehož jméno jsem chválila od svého narození po dvacet let – každý den, dopustit takové zlo? Copak se sami neřídí tím, co kážou? Nedokážu ani popsat, jak moc velikou křivdu v sobě cítím. Žila jsem tolik let jen proto, abych mohla hrát a vytvářet hudbu. Pro sebe, pro lidi a především pro Vůdce. Teď, když mi byl dán život z milosti, necítím ani vděk, který by si Kim

12


Ha-mun zasloužil. Cítím jen hořkost a zmatek. Unikla jsem o vlásek jisté smrti, ale mám chuť se k ní postavit a křičet ,,Proč já?“ Tolik nespravedlností je na světě. Nemůžu proti nim bojovat skrze zamčené dveře a zamřížovaná okna. Nemůžu bojovat proti ničemu, když mám svázané ruce strachem. Uvěřit lžím je až příliš jednoduché. Ještě jednodušší je klanět se modlám, které si samy určují, jak hluboko se jim poklonit. Nedoufám, že bych se mohla dostat pryč. Ale pokud zázrakem uniknu, nikdy už nebudu věřit ve Vůdce a jeho moc. On nepřijal mé pocty. Považoval je za samozřejmost. Není to Vůdce – je to pouhý vůdce. Úcta, ke které jsme všichni vychováni, je falešně vytvořená, stejně jako iluze, kterou vyvolali ti nejvypočítavější. Při dnešních oslavách Vůdce se stalo něco nevídaného. Jedna z žen v druhé řadě vyběhla při úvodním zpěvu a plivla na sochu Nejvyššího. Byla zastřelena na místě. „NEPŘESTÁVEJTE ZPÍVAT!“, okamžitě křičeli přítomní dozorci. Zpívaly všechny ženy na nádvoří, ale píseň zněla unyle a strojeně. Žádné z nás do zpěvu nebylo… Náš Vážený, náš Nejvyšší, snad tvůj sluch nás vyslyší! Kéž tvoje zraky hledí na nás, my zpíváme Tobě nahlas, víc naše hlasy nemohou. My chceme Tobě děkovati, ke Tvým nohám putovati. Jen Tobě klaněti se chceme, srdce dáváme Ti celé, tady pod modrou oblohou. Skoro jako by se obloha chtěla vysmát tomuto divadýlku, mraky se zatáhly a spustil se hustý déšť. My stály, zpívaly a doprovod nám dělaly hromy. Zanedlouho se přidaly i vizuální efekty v podobě blesků. Poslali nás zpět do práce, ale všechny jsme byly promočené až na kost. Večer jsem pak dostala zimnici a teď, těsně před půlnocí, ležím natažená na posteli, sotva popadám dech. Ráno mne probudil sluneční svit ještě před budíčkem. Vstala jsem, vylezla na pryčnu a podívala se oknem ven. Je zvláštní vidět ptáky, kteří letí ke slunci. Jsou tak volní. Proč neletí jinam? Do hezčí země? Někam, kde je štěstí? Zůstávají tady, hlupáci. Tam jinde přece musí být líp. Někde na světě musí být krásně. Ale tady to není. Nemyslím si, že by zde někoho čekalo něco hezkého. Přemýšlím, že bych si mohla ještě na malou chvilku lehnout. Na chodbě jsou slyšet kroky. Dnes bude budíček dřív. To ovšem není nikdy nic dobrého. Vyvádí nás přímo ven na nádvoří. Kříčí, chtějí abychom se seřadily. Ženy jsou rozespalé, zmatené a překvapené. Všechno jde rychle. Polovina je odvedena 13

zpět do budovy. Nám rozdali nové oblečení. „Seřaďte se!“ Nevím, kam se postavit. Zůstávám stát a ostatní dívky se rozestavují kolem dokola. „Převléknout!“ Neváhám a rvu ze sebe špinavé hadry. Onuce se mi rozpadají téměř samy. Pak nás vyvádí za brány tábora. Moc nechápu, co se tu děje. Až když jsme vyšly ven, pochopila jsem. Řekli nám, ať děláme cviky, které ukazoval předcvičující důstojník na stupínku. Kolem dokola stojí desítky lidí a někteří nás fotografují. Jistě budeme večer v Národních demokratických novinách. Exkluzivní článek: „Vůdcovy ženy – vzor, řád a disciplína.“ Bude předvedeno, jak dobře se tu máme a jak jsme šťastné. Po zhruba hodině cvičení nás odvádí zpět. Už máme volno, dnes nemusíme pracovat. Pro mne je však dnešní den zvláštní. Po obědě přichází důstojník i s poddůstojníkem. Vedou mě do kanceláře v hlavní budově. Mám strach, že jsem při cvičení něco zkazila. Nic však nenaznačuje, že bych měla být potrestána. Ba naopak, sem žádná z vězenkyň nesmí. Ty, jenž mají být potrestány jsou okamžitě odvedeny na popraviště či na samotku. Usadí mne na židli, pak odejdou a já zde zůstávám sama. Dlouho nikdo nepřichází a já si prohlížím místnost. Je prázdná. Až na mou židli, stůl a dvě další křesla tu nic není. Jediné okno je také zamřížované, ale já vidím přecházet dozorce v uličce mezi zbrojnicí a budovou skladu. Pomalu si uvědomuji, že tu jsem už pět měsíců. Je to až neuvěřitelné. Nikdo zde nevydržel déle než já. Pozoruji svůj odraz ve skle okenní tabulky. Jsem vyhublá na kost, tváře mám propadlé. Vlasy, které dřív bývaly lesklé a černé, jsou teď spíš jako chemlon. I když jsme dnes dostaly nové oblečení, vypadá hrozně. Jsou to jen beztvaré cáry hadrů. Nevědomky zvedám ruce proti světlu. Jsou odřené, nehty skoro nemám. Jak je možné, že tyto ruce kdysi dokázaly vytvářet nádhernou hudbu a dnes sotva udrží drobný kamínek, neb jsou zesláblé a roztřesené? Poslední můj pohled patří očím. Jsou zakalené a zračí se v nich nemoc. Takhle se neznám. Konečně přichází nějaký malý úředníček společně s několika dozorci. Jedním z nich je Kim Ha-mun. Není schopný se na mne podívat. „Slečna… um… Čong Wa-lin?“ „Chm..eh… ano, pane.“ vykašlala jsem ze sebe nakonec. Můj vlastní hlas mne překvapil. Tak dlouho jsem nemluvila, že jsem skoro zapomněla, jak zní. „Doneste slečně vodu. Hned.“ Nejbližší muž se zvedl a během minuty se vrátil se sklenicí vody. Nechápu, co se děje. Už zase. „Vy jste zasnoubená s panem Davidem Adamsem, je tomu tak, že?“ promluvil znovu úředník, listujíc svazkem papírů. „Prosím?“ nechápavě jsem se k němu otočila. „Tak řekněte, jste nebo nejste?“ „Já skutečně nechápu, pane…,“ koktala jsem. „Chceme to jen potvrdit. Víme, že jste!“ Úředník pokračoval v monologu, ale občas zvyšoval hlas. Zkusím vytěžit, co se dá. Důsledky si však předem vyvodit nedokážu. Obviní mne snad z vlastizrady? Skutečně mi to začíná býti lhostejné. Nakonec jsem odpověděla takto: „Ano, s panem Davidem 14


Adamsem jsme se zasnoubili, avšak naše smlouva zmizela.“ Úředník zčervenal. „Tak Vám mohu s radostí oznámit, že Vaše smlouva byla nalezena.“ V místnosti je ticho. Patrně všichni čekali, že jakákoli obvinění ze zasnoubení s cizincem popřu. Po několika minutách, kdy jsem v klidu polykala doušky studené vody, se konečně ozval jeden z dozorců. „Pane, mohu s Vámi mluvit?“ kývnul směrem k úředníkovi. „Jistě, pojďme ven.“ Sleduji, jak se za dvojicí zavírají dveře. Cítím se nesvá, na mém těle jsou přilepeny dva páry očí. Jen toho pohledu, který očekávám, se mi stále nedostává. Kim Ha-mun upírá svůj zrak vytrvale do podlahy. Minuty začínají být nekonečné, z chodby sem doléhá hlasitý hovor. Ostrá debata po chvíli přechází v hádku. Jeden z důstojníků sedících proti mně se zvedl a teď mne obchází v kruzích. Jak plyne čas, jeho chůze se zrychluje a kruhy jsou stále menší. Slyším, jak se zastavuje a naklání k mému rameni. Cítím jeho dech na krku. Je horký, nepříjemný a zapáchá. Najednou zvedá ruku a snaží se mi ji položit na koleno. Reflexivně se snažím vyhnout jeho mohutným tlapám. „Vidím dobře?“ Hlas Kim Ha-muna zní ostře a bojovně. „Nikdy předtím ti to nevadilo! No tak, co je s tebou?“ „Uvědom si, že už taky možná není naše. Nebylo by hezké, kdyby ses s ní rozloučil tímto způsobem, nemyslíš?“ Cože? Co myslel tím „Není naše…“? Chtějí mě zabít a považují mě za mrtvou už teď? Mají se mnou plány, které předčí všechny mé noční můry? Panikařím. V hlavě nemám krev a ruce mě zebou. Potím se a cítím, jak se mi žaludek převrací do všech stran. Už nevnímám a nemyslím. „Slyšíte mě? Říkám, že můžete jít.“ Hlas úředníka zní z dálky. Otupělost v mé hlavě je hluboká. Nedokážu vnímat. O tom, že jsem vstala a vyšla ze dveří, nemám ani ponětí. Nevím, jak jsem se dostala sem na nádvoří a nevím, co to vlastně dělám. Pustili mě bez dozoru, naprosto osamocenou. Dávají mi snad nějaké výsadní postavení? Dostávám snad svobodu na místě, kde je cennější než zlato? Není to jen další klam nebo pouhá lež? Odcházím pro své věci do ubikace, jenž se mi stala na několik měsíců tísnivým a nebezpečným domovem. Přijde mi zábavné říkat té špinavé díře domov. Místo, kde žiji. Doma bych se však neměla bát o svoji existenci (alespoň myslím). Řekli mi, že jsem zbavena povinnosti práce – do odvolání. Budu přestěhována s okamžitou platností, ale nevím kam. Sbírám svou tenkou přikrývku, plochý nepovlečený polštář, odřený plecháček bez ucha, misku a malou dřevěnou figurku. Jedinou osobní věc, kterou mi nechali. Je jen moje. Už od malička. „Narozeniny mám! Mám narozeniny!“ Potřásala jsem hlavičkou a poskakovala po trávníku. V trávě nedaleko ode mne seděla dvě děvčátka: Kim Si-pah a Ji San-chi. Holčičky stejně staré jako já. Byly to moje báječné kamarádky, trávila jsem s nimi skoro všechen čas. Přišly ke mně, chytily jsme se za ruce a jako

15

na povel mě táhly k vesnici. Smály jsme se a zpívaly dětské písničky. Asi v půli cesty nám vyběhl naproti Kim Ha-mun. „Všechno nejlepší!“ křičel a vtiskl mi do dlaně něco maličkého. Na dotek to bylo dřevěné a hladké. Nestihla jsem se podívat, protože mne někdo chytil za rameno. Lekla jsem se. Když jsem se otočila, spatřila jsem vysokého muže, jenž byl velice zvláštně oděný. Nikdy jsem nikoho takového neviděla a nějak se mi nehodil do naší malé vesničky. Má dětská dušička se zalekla neznámého a já cítila, jak mi poskočila v tělíčku. „Neboj se,“ řekl ten vysoký pán a pokračoval „já ti ublížit nechci. Čong Wa-lin, čeká tě lepší život.“ Všechno je lepší než jsem mohla očekávat. Tři dny mě nechali na samotce, ale ne v tmavé a zatuchlé komoře, ve které jsou obvykle drženy výtržnice. Dostala jsem pokoj s oknem. Zamřížovaným, ale poměrně velkým. Těším se až zase uvidím ptáčky na obloze. V místnosti stojí pouze stará kovová postel, stůl a jediná židle, ale na posteli bylo čisté povlečení. Zažloutlé, kdysi snad bílé plátno na mne působilo magickou mocí. Okamžitě jsem si lehla a spokojeně usnula, přestože jsem si nepřipadala příliš unavená. Kolem páté ranní následujícího dne jsem se probudila a s leknutím jsem zjišťovala, kde vlastně jsem. Pár minut mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo. Čas ubíhal rychle. Přinášeli mi jídlo. Stále nebylo příliš chutné, ale naznala jsem, že se dá alespoň bez potíží pozřít. Třetího dne k obědu mi přinesli kousek kuřecího masa. Labužnicky jsem jej ukusovala a užívala si pocit žmoulající se neslané hmoty na jazyku. Vynikající. Po obědě do mé luxusní cely vstoupil ten maličký úředníček a podal mi nějaký papír. Teď stojí uprostřed místnosti a recituje: „Přísahejte, že nebudete mluvit o skutečnostech, které se tu jaksi… nedopatřením staly. Přísahejte na jméno Pána a Vůdce, potvrďte svou loajalitu vůči zemi, která Vás, slečno, vychovala a dala Vám mnoho možností.“ Čtu pár řádek na úředním listu. Chtějí, abych držela jazyk za zuby a nedělala problémy. Oponovat nebudu, po všech těch hrůzách by se mi to mohlo ještě ošklivě vymstít. Přísahat na jméno Vůdce není žádný problém, taková přísaha má pro mne stejnou váhu jako On i jeho jméno. Podepsala jsem, odvádí mne na nádvoří, kde čeká velké černé auto. „Pojede s Vámi tento důstojník a předá vás. Po předání již nebudete mít občanství Korejské lidově demokratické republiky a musím Vás také upozornit, že se již nesmíte vrátit. Souhlasíte?“ Rozhlédla jsem se. Špína, bláto, zmar a pocit zoufalství. „Ano, souhlasím.“ Sedím v autě se zavázanýma očima. Vedle sebe slyším dech Kim Ha-muna. Nemluví, nehýbe se. Připadám si jako na mučidlech, ale nemám odvahu promluvit. Ztrácím představu o čase, ale jízda velice brzy končí. Jsme na letišti, v hale stojí skupinka lidí, mezi nimi David Adams. Vypadá stejně, jako když jsem ho potkala poprvé. Zastavili jsme se několik kroků od cizinců. „Myslím, že je na čase se rozloučit.“ Ta věta z úst Kim Ha-muna vyzněla naučeně a bez16


citně. Má pravdu, je konec. „Snad se někdy ještě uvidíme.“ loučím se se slzami v očích. „Snad se už nikdy neuvidíme.“ Kim Ha-mun mi mechanicky podává obálku s doklady, otáčí se a kvapně odchází. Pláču. To on je ten, kdo má svázané ruce. To on má pásku klamu na očích. Obklopuje mne skupina cizích lidí. Všichni mluví, ale nerozumím jim. Obracím se na muže v černém – překladatel se usměje a jediné, co stačí říci je: „Už na Vás nemůžou.“ Ležím skoro tři týdny v nemocnici v Torontu. Připadá mi to jako pohádka. Ještě všemu pořádně nerozumím, ale pokud už dobře chápu, Davidovi se povedlo zfalšovat předmanželskou smlouvu. Nedokázal se zbavit pocitu viny za to, že napsal onen osudný článek. Přes neuvěřitelně složité vyjednávání s mezinárodními organizacemi se mu povedlo dostat mě ven. Dokázal nemožné. Štěstí pro nás oba bylo, že KLDR nedodržela dohody o vývozu jaderných zbraní a potřebovala si napravit reputaci. Pro mne byly poslední týdny náročné. Navíc od oslav Vůdce jsem cítila tlak na prsou a začala jsem kašlat. Myslela jsem, že to není nic vážného. Bohužel se ukázalo, že mám zápal plic. Měli jsme mít s Davidem svatbu už včera, ale doktoři to (s ohledem na můj zdravotní stav) nedovolili. Mně je čím dál hůř. Nemůžu spát, protože se dusím. Byla jsem dlouho v bezvědomí. K vědomí jsem přišla předevčírem. Od té doby často sedím u okna, přemýšlím a pozoruji ptáky. Fascinuje mě jejich hladký let. Jsou nádherní. Přemýšlím, jestli jsou jiní než ti, jenž znám ze svého dětství a ze své rodné země. Nejsou. Tito nemají důvod letět pryč. A kdyby měli, odletěli by? Jak těžké je létat, když jste přikováni řetězem iluzí? Nejdříve začíná fáze prozření. S prozřením přichází bolest. Bolest posiluje odvahu. Křídla rostou odvážným. Mně perutě lámali. Věřila jsem, že se zhojí. Teď jsou silnější než dřív, ale cítím, že mé tělo slábne. Bolí mne na prsou, kašlu krev a začínám se dusit. Chci vidět ptáky létat. Vstávám z lůžka a otevírám dveře na terasu. Najednou cítím krev i v nose. Vidím je. Jsou vysoko. Letí ke slunci. Nebude to trvat dlouho a poletím s nimi. Už vidím slunce. Jen seberu síly a roztáhnu křídla…

17

Když nebe pláče… Nikola Poláčková 2. místo Gymnázium Jilemnice

18

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE • Když nebe pláče...

Matěj zvolna stoupal po úzké, břízami lemované asfaltce. Vítr šelestil v korunách a rozklepal ho zimou – přestože se na okolních loukách zelenala svěží tráva a stromy obrůstaly listím, bylo na polovinu května docela chladno. Nebo to snad byl strach, který rozechvíval chlapcovo tělo…? Se smutným úsměvem odstrčil větvičku, která se mu zapletla do blonďatých vlasů. Nedokázal se smát, dnes ne. Po půl roce se sem vracel poprvé. Proč vlastně? Oživit vzpomínky a otevřít tak staré rány? Pokusit se najít útěchu v kráse mramorového kamene? Nevěděl. Nechtěl sem jít a přece byl teď tady, na cestě vedoucí ke hřbitovu. Na místo, kde stál před několika měsíci, do vlasů mu spadaly krůpěje deště a v rukou svíral jedinou růži. Bílou. Její trny se mu zarývaly do dlaní a kapka krve dopadla na okvětní lístky… Nebe plakalo a on plakal s ním. Uslzenýma očima sledoval bílý náhrobek, rakev, hromadu hlíny, která se vršila vedle otevřeného hrobu. Tolik to bolelo, vědět, že už se nikdy neusměje, nikdy ho nepohladí, neobejme, neřekne „Mám tě rád…“. I teď to bolelo. Tenkrát zůstal sám, stále si živě pamatoval desítky probrečených nocí. Ani dnes se slzám nejspíš neubrání… Zastavil se u hřbitovní zdi. Hřbitov byl prázdný, jen vítr tiše šeptal v korunách stromů, malá světýlka svíček klidně dál plála a vyvrácené dveře dávno nepoužívané márnice nabízely ponurý a pro někoho i děsivý pohled na bílé, vyřezávané máry. Už roky na nich nikdo neležel, ale stále tu jsou. Smuteční vrba lákala ukrýt se pod převislé větve. „Zapomeň, dítě… Zemřel… Je pryč a už se nikdy nevrátí, nikdy… nikdy…“ šepotal vítr v její koruně. Nemohl, nechtěl zapomenout. Nedokázal se ani otočit a odejít. Stiskl kliku a zlehka strčil do branky. Ozval se dlouhý, skřípavý zvuk rezavých pantů. Matěje zamrazilo. Už se šeřilo a ponurost strašidelného hřbitova na něj dolehla plnou silou. Rychlým krokem procházel po pěšince mezi hroby až do zadních částí hřbitova. Vyplašeně se rozhlédl okolo sebe a z papíru vymotal květinu – opět růži. Protentokrát ale černou. Zmačkal papír a strčil jej do kapsy, květ opatrně choval v dlaních jako ten nejkřehčí poklad. Zastavil před jedním z posledních hrobů – bílou, mramorovou deskou. Jméno, datum narození a datum úmrtí – listopad loňského roku. Něco se v něm sevřelo a z jeho hrdla se vydral vzlyk. Druhý. Třetí. Slzy na sebe nenechaly dlouho čekat. Pokorně se sesunul na zem a hlavu složil do dlaní. Plakal, usedavě plakal… Protože mu nedokázal pomoct, přišel o něj a tak zůstal sám… Chtěl by se stulit v jeho náručí a slyšet, že to všechno

19

bude v pořádku, že ho neopustí… Ale je pozdě. Příliš pozdě na to, cokoliv změnit. Už se nevrátí, vzpomínky vyblednou a zůstanou jen šrámy na duši a malá jizvička… Nikdy, nikdy… Zvednul hlavu a trny královny květin se mu zaryly do dlaní. Nedokáže odsud odejít…. Něco jej zastudilo na tváři. Dešťová kapka. A další. Déšť šustil ve větvích. Byl to jako pozdrav OD NĚJ. Jako tiché „Nezapomeň…“. Usmál se, poprvé za dnešek. Slzy mu dál stékaly po tvářích, ale on je roztržitě otřel hřbetem ruky. „Nikdy…“ zašeptal. „Měl v sobě příliš mnoho bolesti…“ tichý melodický hlas jakoby splýval se šelestěním stromů. Matěj se poplašeně otočil. Nebyl na hřbitově ještě před malou chvílí sám? Jeho oči se střetly s ledově modrým, avšak ne nepřátelským pohledem. I přesto jej zamrazilo – na té osobě bylo něco zvláštního, něco… děsivého. „Kdo… kdo jsi?“ zajíkl se Matěj. „Už nedokázal jít dál…“ neznámý naprosto ignoroval jeho otázku, popošel o pár kroků blíž a poklekl po jeho boku. Déšť mu zjevně nevadil. Matěj na chvíli zapomněl na strach a zvědavě si jej prohlížel. Mladíkovi vedle něj mohlo být tak osmnáct, nejvýše dvacet. Štíhlou postavu dokonale obepínaly černé kožené kalhoty, které vězely ve vysokých šněrovacích botách. Dlouhý kabát téže barvy byl dopnutý až ke krku, omotanému vínovou šálou. Tmavé vlasy volně splývaly do poloviny jeho zad a rámovaly obličej s jemnými rysy a porcelánovou pletí. Mezi prsty s černě nalakovanými nehty svíral stonek růže, rudé jako krev. Neznámý pootočil hlavu a jejich pohledy se znovu střetly. To, co spatřil v jeho očích, Matěje vyděsilo – věčnost, nekonečno… roky zkušeností a vzpomínek v mladé, nevinně vypadající tváři. Měl pocit, že se propadá do nekonečných hloubek ledové modři. Otřásl se. „Co jsi zač?“ zeptal se znovu nejistým hlasem. „To záleží jen na tobě… můžu být tvým přítelem i nepřítelem, zkázou i spásou. Můžu ti pomoct… nebo tě zničit,“ dostalo se mu odpovědi. Cizinec si ho pátravě prohlížel, výraz v jeho tváři neprozrazoval nic jiného než zdvořilý zájem. „Jsem tu, abych tě osvobodil,“ smutně se pousmál. Natáhl ruku a zlehka jej pohladil po tváři. Matěj ucukl.

20


21

„Osvobodil?“ nechápal, „jak bys mě mohl osvobodit, vždyť já nejsem…“ „Na jménech obvykle příliš nezáleží,“ přerušil ho nevzrušeně chlapec, naprosto ignorujíc jeho reakci, „ale říkávají mi Dorian, Matěji…“ „Odkud víš, jak se jmenuju? Proč jsi tady?“ Matěj se začínal doopravdy bát. Už byla skoro tma a oni byli na hřbitově úplně sami. „To teď není důležité,“ Dorian zatočil růží mezi prsty, naklonil se a položil rudou květinu na mramorovou desku vedle Matějovy černé. „Znával jsi ho dobře?“ zeptal se tiše. Matěj smutně přitakal a odvrátil hlavu. Do očí se mu znovu draly slzy. „Kamarád? Dobrý přítel? Nebo snad… milenec?“ „Co je ti sakra do toho?!“ Matěj rozrušeně vyskočil na nohy. Dorian se ale ani nepohnul, dál upíral oči na hrob před sebou. „Miloval jsi ho,“ zkonstatoval, „a on miloval tebe. Ale nepřáli vám to… proto zemřel,“ konečně zvedl pohled a zadíval se na šokovaného Matěje. „Kdo ti tohle řekl?“ dožadoval se blonďák odpovědi. „Řekl?“ zasmál se Dorian, „nikdo mi nic neřekl. Já byl ten, kdo ukončil jeho příběh…“ „Ukončil jeho příběh? Jak to myslíš? Samuel spáchal sebevraždu, byl v tom pokoji přece úplně sám!“ přestože se Matěj zalykal pláčem, ke konci téměř křičel. „To ty jsi ho našel, že? Na zemi v tratolišti krve…“ Dorian se jediným plynulým pohybem vyhoupl na nohy. Sevřel Matějova ramena a zadíval se mu do očí. „S žiletkou v ruce a tvým jménem na rtech. Umíral ti v náručí! Vzpomeň si na tu noc, Matěji. Na poslední úsměv, na bolest v jeho očích, na polibek s příchutí krve… vzpomeň si na to všechno! Vyprávěl jsi o tom někdy někomu? Vím, že ne… byl jsem tam s vámi, stál vedle tebe! To já byl ten, kdo odváděl tvého Samuela z tohoto světa. Chceš doopravdy vědět, kdo jsem? Jsem průvodcem těch, kteří už nedokázali nést dál svůj úděl. Jsem jeden z padlých andělů smrti…“ Matěj se vytrhl z jeho sevření a nevěřícně na něj hleděl, neschopný slova. Po tvářích mu stékaly slzy. „Nevěříš mi?“ zašeptal Dorian. Nečekal na odpověď, odněkud vytáhl další rudou růži, podržel ji ve výšce Matějových očí a zlehka na ni dýchnul. Květ seschnul a zkroutil se. Dorian podal růži druhému chlapci, který ji roztřeseně přijal.

22


„Ale… co chceš ode mě?“ špitnul. „Chtěl bys být s ním?“ odpověděl Dorian otázkou. Pokynul rukou k bílému náhrobku. „Takže mám… zemřít?“ Matěj se najednou vůbec nebál. Možná se zbláznil, ale uvěřil mu. Pokud to, že se odevzdá do rukou anděla smrti, znamená získat zpět Samuela… udělá to. Dorian přitakal. Natáhl k Matějovi ruku a ten ji pevně stisknul ve své. K jeho překvapení se ale tmavovlasý chlapec znovu sesunul na zem vedle hrobu a Matěje stáhl do své náruče. „Potřebuju, abys mi vyprávěl celý váš příběh… potřebuju vědět, že to takhle opravdu má být. Cesta osudu není přesně daná a já z tohoto světa nesmím odvést nikoho, kdo na to není připraven,“ vysvětlil tiše. Matěj zaváhal. „Neboj se,“ Dorianův úsměv byl tentokrát opravdu upřímný, „nemusíš nic ukrývat ani mít strach…,“ odhrnul mu z čela pár promáčených pramínků vlasů a znovu se usmál. „Dobře…“ Matěj se zhluboka nadechl a začal: „seznámili jsme se ve škole, dlouho jsme po sobě jen tak pokukovali. Byl to ten nejkrásnější kluk, co jsem kdy viděl, ten úsměv a zelený oči… nemohl jsem tomu uvěřit, když mě pozval ven. Pak už to šlo rychle, začali jsme spolu chodit… první pusa, první polibek, první…“ zarazil se, slzy se mu draly do očí. „Nejkrásnější chvíle jsem prožil s ním. Těch jedenáct měsíců… já… věděl jsem, že bych s ním dokázal žít zbytek života… Ale okolí nám nepřálo – posměšky, nadávky, nechutný poznámky… Sami to snášel mnohem hůř než já. Pak to všechno… přerostlo i v násilí. Po nocích mi brečel v náručí a já… mu nedokázal… pomoct,“ naplno se rozvzlykal. „Kdybych… kdybych něco udělal… tak mo-mohl být… naživu…“ pevně se tisknul k Dorianovi, třásl se a skoro nevnímal ruce hladící jej po zádech. Plakal v pevném objetí anděla smrti, jeho slzy se mísily z kapkami deště. Nevnímal chlad sálající z jeho těla ani tichou uklidňující melodii. Dorian po chvíli přestal broukat, ale i nadále jej kolébal v náručí. Pro lidi jako Samuel s Matějem nebyla smrt trestem, ale vysvobozením. Nebyl tu proto, aby jej trápil, přišel mu pomoct. Oprostit ho od bolesti, kterou nosil dlouhé měsíce v srdci a odvést ho někam, kde bude znovu šťastný. Málokterý člověk si uvědomoval, že smrt není vždy špatná, že to není konec. Smrt může být i začátkem. Každý anděl smrti byl jiný a Dorianovým úkolem bylo právě toto – nové začátky.

23

Pevně přitiskl Matěje k sobě a šeptal do jeho ucha, když převzal vyprávění: „Sám dobře víš, že i on tě velmi miloval. Samuel už nedokázal dál snášet nenávist okolí, jeho rodiče jej téměř zavrhli, babičce to neřekl vůbec… bál se. Zoufalství ho dohnalo až na samou hranici a chtěl to ukončit. Děsil se tvého smutku, ale zároveň doufal, že se přes to dostaneš, že aspoň ustanou posměšky. On… nechtěl, abys skončil stejně jako on, ale… tady není jiná možnost,“ zavrtěl hlavou. Jeho hlas se téměř ztrácel v Matějově hysterickém pláči. Pokračoval ale dál, věděl, že je to jediná možnost, jak donutit Matěje konečně se smířit s tím, co se stalo… a stane. „Ty bys jeho rozhodnutí zvrátit nedokázal, byla jen jedna jediná možnost… věříš, že lidé jsou svým způsobem stejní jako ptáci, Matěji?“ zeptal se najednou. Jeho hlas byl stále stejně tichý a dokonale klidný. „Cože?“ nesmyslnost otázky Matěje probrala a on zvedl uplakaný pohled k Dorianově tváři. „Co to má s tímhle společného?“ „Ptáci. I přesto, že mnozí každý rok odlétají na jih, i když mohou letět, kam se jim zlíbí… vracejí se pořád na jedno místo, do stejného hnízda. I přesto, co všechno spatřili… Cítí se ve svém hnízdě pohodlně a v bezpečí, je to pro ně nejsnazší. Samozřejmě, ne všichni to dělají, ale většina ano,“ vysvětlil Dorian. „S lidmi je to stejné, s jejich myslí. Místo toho, aby své myšlenky oprostili od strachu a pohodlnosti, drží se ve svém vlastním hnízdě, ve své malé ulitě. Kdyby dokázali uvažovat jinak, místo naučeného, navyklého chování mysleli sami za sebe, roztáhli křídla a vzlétli, letěli by, kam je srdce táhne a neohlíželi se… pak by byl lidský svět lepším místem k životu a tvůj Samuel nemusel zemřít…,“ ztichl. Matěj se v jeho objetí posunul a zadíval se mu do očí. „Vezmeš mě za ním?“ zašeptal. „Opravdu chceš?“ „Neumím žít bez něj…,“ z oříškových očí se kutálely slzy. „Tak dobře…“ Dorian se naklonil blíž, „zavři oči, Matěji. Půjdeme domů…“ Matěj poslechl. Slyšel jen vítr, šelestící v korunách stromů, a klidný Dorianův dech. To poslední, co cítil, byly chladné rty přitisknuté na jeho. A pak už jen tma, ticho a prázdnota nekonečna… Objevili jej až druhý den dopoledne. Ležel na boku, schoulený do klubíčka vedle bílého náhrobku. V sevřené dlani pár okvětních lístků růže, na rtech jemný, téměř spokojený úsměv. Nikdy nepřišli na to, co se s ním stalo. Příběh dvou chlapců, které dohnala lidská nenávist na úplný konec, nikdo neznal… až do dnešního dne.

24


25

Nic ztraceného, nic nalezeného Tomáš Nováček 3. místo Gymnázium Na Vítězné pláni (Praha)

26

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE • Nic ztraceného, nic nalezeného

Vzal do ruky batoh a vysypal do něj celý šuplík se spodním prádlem. Ten pak hodil na zem, až se jeho křehké dřevo roztříštilo na tisíce třísek, ale bylo mu to jedno. Do batohu přihodil několik triček a mezi ně vložil láhev vodky, kterou ukradl ze skříňky rodičů. Z psacího stolu vyndal svůj malý plastový trezor, který se již dávno otvíral na dobré slovo, neboť zámek už byl několik let nefunkční. Sebral z něj všechny peníze, společně s pinem na kreditní kartu, napsaným na malém papírku; nikdy nebyl schopný si jej zapamatovat. Hodil trezor na postel, ze kterého za letu vypadl na zem papírek. Přistoupil k němu, vzal ho do ruky a rozložil. Při čtení cítil, jak se mi do očí derou slzy. “Vážený pane, omluvte mě za Vaše zdržení, bylo způsobeno neodkladnou potřebou být Vám nablízku.“ Roztrhal papírek a jeho zbytečky naštvaně hodil na stěnu pokoje. Pomalu padaly dolů, jako zhrzená láska, která se nikdy nevrátí. Chtěl odejít bez rozloučení, ale rozhodl se nechat na jídelním stole papír se zprávou, kterou musel třikrát přepsat, jak se mu klepaly ruce. “Není to tvoje chyba, mami. Jenom jeho. Promiň.“ Zavřel za sebou dveře a naposledy se podíval na to, co pro něj doteď znamenalo domov. Pak se to ale změnilo jen v trápení a pláč schovaný ve skříni. Sevřel ruku v pěst a s myšlenkami v bouři se vydal pryč od toho všeho. • Seděl na kraji rybníka a koukal se na svůj obrazu ve vodě. Měl kruhy pod očima – jako pokaždé, když se několik dní pořádně nevyspal. To, co se děje, ho trápilo dnem i nocí, ten obrázek měl v mysli pořád a když zavřel oči, bylo to ještě horší. Musel utéct; byla to jediná možnost, jak se ubránit tomu, aby se nezbláznil. Potřeboval pryč, někam daleko, kde mu nic nebude připomínat minulost. V dálce uslyšel vlak a vstal. Ještě ale chtěl udělat jednu věc, než nastoupí. Našel v kapse klíče od domu, naposledy s nimi zazvonil (cink cink, jejich poslední zvonění v tomhle životě) a pak je dlouhým obloukem hodil do jezera. Poslední věc, co ho poutala k rodině, se nyní s lesknutím potápěla na dno a on se najednou cítil volný. Byl to pro něj klíč ke svobodě, kterou si už tak dlouho přál.

27

Už uviděl vlak. Byla to stará parní mašina, kterých už na světě moc nejezdí. Přidal do kroku, aby došel včas ke kolejišti. Za rybníkem byla celkem prudká zatáčka – věděl, že vlak musí přibrzdit a proto na něj bylo tak lehké naskočit. Zkoušel to s kamarády už jako menší; tehdy to bylo velké dobrodružství – naskočit na vlak a po chvíli zase vyskočit. Nyní ale věděl, že jen tak nevystoupí. Nyní to bylo napořád. Běžel podél vagónů a přitom si sundával ze zad batoh. Hodil jej do dveří otevřeného dobytčáku a naskočil za ním. Udýchaně si lehl na podlahu, zavřel oči a vítězoslavně se usmál. “Kam jedeš?“ zeptal se kdosi ve tmě. Hoch sebou cuknul a rychle se posadil. V rohu vagonu seděl muž. Měl na sobě černý oblek, místy zašpiněný, košili a kravatu, která ale byla rozvázaná a pouze mu visela na krku. “Kam jedeš?“ zeptal se znovu a vstal. Hoch popolezl dozadu a snažil se na zemi najít něco, čím by se mohl bránit. Nečekaný společník ho děsil. Byl připravený na vousaté muže v armádních bundách, vyhozené učitele, nebo jiné vyvrhele společnosti, ale ne prototyp bankéře z Wall street. Po chvíli čekání zvedl tázavě obočí, ale dál se neptal. Odložil knihu, kterou držel v ruce, poplácal se po kapsách, pak konečně z jedné vytáhl cigaretu a zapalovač. “Doufám, že ti to nevadí?“ zeptal se, ale odpovědi se nedočkal. Hoch na něj zíral s vytřeštěnýma očima a uvědomil si, že vlak už je moc rychlý na to, aby vyskočil. Muž si chytl pravou rukou cigaretu a levou opět zvedl knihu. “Utekl jsi z domova, co?“ ozval se po chvíli muž. “Jo,taky jsem to kdysi udělal.Strašně jsem se tehdy pohádal s tátou. Jako každý v tomhle věku, asi… Proč si vůbec utekl ty, co? Taky rodiče? Nebo holka? Nebo obojí?“ Žádná odpověď, pouze vyděšený pohled. “A vy, rodiče, veďte své děti v kázni, ale nedrážděte je ke zlosti a užívejte ve výchově takových prostředků, které schvaluje Pán, hlavně dobrých podnětů a rad – Efezským 5,4. Cigaretu?“ natáhl ruku s krabičkou směrem k hochovi a po chvíli ji zase stáhl zpátky. “Děláš dobře, je to hrozný svinstvo,“ konstatoval muž a sám si zapálil. Pozvedl knihu a na přední straně se zablyštěl zlatý nápis “Bible“. “Četls to? Zápletka sice trochu klišé a hlavní postavy taky nic moc, ale něco to v sobě má.“ Chvíli bylo ticho, přerušované jenom mužovým vyfukováním cigaretového kouře. Pak ji típnul o podlahu vagonu a lehl si.

28


29

“Kam teda jedeš? Já třeba už nejedu nikam. Už tři dny jedu tímhle vlakem, ani nevím kam. Cestou do práce jsem se prostě rozhodl, že už mě můj život nebaví, a nasedl jsem na první vlak, který na nádraží přijel.“ “Vždy mě udivovalo, proč ptáci zůstávají celý život na jednom místě, když mohou letět kamkoliv na světě,“ řekl mladík a také si lehnul, s batohem pod hlavou. Nejdřív z něj ale vyndal láhev vodky a pořádně se z ní napil. Muž se na něj otočil, pokýval hlavou a pak se začal opět dívat ke stropu. “To je chytrý, kdo to řekl?“ “Nevím, někde jsem to četl.“ “Hmm, je to fakt chytrý. A kam bys teda letěl ty? Kdybys byl pták?“ “To nevím. Taky ani vlastně nevím, (nic, nevím teď vůbec nic) kam jedu teď. Prostě chci co nejdál.“ “Od čeho?“ “Od všeho.“ “Tak to jo,“ pokýval opět hlavou muž. Mladík mu nabídl vodku, ale muž odmítl, a tak si opět přihnul. “Měl jste pravdu.“ “Hmm?“ “Že jsem utekl z domova. Už jsem to tam nemohl vydržet. Měl jsem při každém pohledu na tátu chuť mu jednu natáhnout.“ “Nebylo by lepší to udělat? A ne utíkat z domova?“ “Nevím. Možná. Ale já ho teď tak strašně nesnáším.“ “Proč?“ “Ať jsem udělal cokoliv, ať jsem dokázal cokoliv, nikdy..nikdy nebyl schopný mě za to ocenit. Nikdy mě nepoklepal po zádech a neřekl “dobrá práce“. Nikdy mi neřekl, jak je pyšný na to, co jsem dokázal. A teď…Před pár týdny byl na… poznávacím zájezdu. Teda, aspoň to říkal. Když jsem se pak koukal do jeho foťáku, jak se tam měl, bylo tam plno fotek nějaký ženský, se kterou tam byl! Kecy s kamarádama! Byl tam s nějakou courou!“ zakřičel mladík a praštil do stěny vagonu, až ztrouchnivělé dřevo prasklo a celá plaňka vyletěla ven. Z kloubů mu začala téct krev, ale jemu to bylo jedno. Muž si zapálil další cigaretu. 30


“Ne vždycky je všecko tak, jak to vypadá, hochu.“ “Mám pořád před očima tu ženskou, jak se na těch fotkách koupe nahá. Je to k nevydržení. Musel jsem pryč.“ “To je mi líto.“ “Jo, díky.“ Nastalé ticho přerušovalo jen pravidelné tudum-tudum-vlaku a špatně skrývané chlapcovo vzlykání. Muž vstal a pomalu přešel ke dveřím vagonu. Kravata mu začala vlát ve větru, dokud si ji nestáhl z krku a nenechal ji odletět kamsi pryč; chvíli byla vláčena proudy kolem vlaku a pak se vymanila z jeho sevření a spadla do trávy u kolejí. Už dlouho mu krajina nepřipadala tak krásná. Něco v tom, co řekl ten kluk, mu otevřelo brány v hlavě a jemu se do vědomí vyvalily tisíce myšlenek, které doteď uzavíral v sobě, a ty se draly na svět v podobě slz, lehce odkapávajících na podlahu starého dobytčáku. Zapomenuté křivdy se najednou zdály tak nicotné a zmíraly pod nátlakem nových zjištění. Ten kluk byl jeho spása. “Měl by ses vrátit.“ “Už nemůžu. Je pozdě.A nemám proč. Jediná věc, co mě tam ještě drželo, byla (ona ona ona ona) láska, a ani ta už mě tam nečeká.“ “Láska tě čeká všude, když chceš. Rozhodně aspoň tvoji rodiče tě mají rádi, i když se ti to třeba nezdá. Víš, taky jsem si kdysi myslel, že nejsem pro otce nic. Že všechno, co si myslí, tak taky říká, že pro mě nemá slovo ocenění. Ale věř mi. Mají ho všichni. I když to třeba nedávají najevo, jsou na nás pyšní víc, než může kdokoliv být.“ Muž odcvrnknul špaček cigarety ven z vlaku a pokračoval: “Když jsem se po otcově smrti vrátil domů, ležel na stole dopis. Napsal ho den předtím, než umřel. Psal v něm, jak moc se mu po mně stýská a jak mu chybím. Že lituje toho, jak si mě nevšímal a netrávil se mnou tolik času, kolik jsem si zasloužil. A taky tam bylo tohle.“ Sundal si z ruky zlatý náramek se znakem holubice a hodil ho před mladíka na zem. “Vezmi si ho. Je tvůj. Abys nezapomněl, že rodiče nás vždycky milují. A my bychom je měli milovat taky.“ Mladík zakroutil hlavou a snažil se mužovi vrátit náramek, ale ten na tom trval.

31

Vlak dojel na most a muž se podíval dolu, kde rozbouřená řeka strhávala s sebou malé kamínky a proti jejich vůli jim dodávala svobodu. Muž se otočil do vagónu a pousmál se. “Vždy mě udivovalo, proč ptáci zůstávají celý život na jednom místě, když mohou letět kamkoliv na světě. Je to fakt moc hezky řečený. Teď už to všechno chápu. Škoda, že tak pozdě. Ale ty bys měl jít zpátky a obejmout svého otce. To je to nejlepší, co můžeš udělat. Já…já už se můžu stát pouze ptákem.“ Pak se pustil dveří, naposledy se podíval na mladíka ležícího ve vagónu a pak po zádech začal padat dolů, kde ho čekalo vysvobození. • Přeškrtl jsem poslední větu a s povzdechem zvedl hlavu od psacího stolu. Tuhle povídku asi nikdy nedopíšu. Uslyšel jsem zvuk klíče v zámku a vykoukl jsem z pokoje. Domů přišel táta. Naposledy jsem se podíval na malý zlatý náramek se znakem holubice, který ležel na mém stole a pak jsem šel tátu obejmout.

32


33

EXIT Michal Vašina 4. místo Gymnázium Matyáše Lercha (Brno)

34

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE • EXIT

Přitiskl hlavu k okénku Boeingu a to, co venku viděl, připomínalo obsah imaginární místnosti, ve které právě pobývala jeho mysl. Byla tam šedá prázdnota. Nasadil si sluchátka. Cesta je vždy tak únavná, obzvlášť letadlem. A ještě víc teď, když letěl přes půl světa jen na nějakou přiblblou konferenci na Novém Zélandu. Neviděl jediný důvod, proč tu teď sedí, celý zkřivený pod tíhou chrápajícího Američana, který si nejspíš zapomněl polštář, a tak bez zábran, které mu sňal sladký spánek, neváhal použít pod hlavu první hmotu, která byla právě k mání. Muž u okénka se jmenoval Franz Lang. Byl to sedmapadesátiletý Němec žijící dlouhou dobu všude a nikde po světě a právě snažil vyvinout dostatečnou sílu, kterou by se zbavil tlusté hlavy toho Američana snícího nejspíš o tom nejšťavnatějším cheeseburgeru na světě, ale jediné, co se Franzovi povedlo, bylo dostat hlavu z ramena do klína. Za nic jiného než za úspěch to pak nemohl považovat, a tak se znovu ponořil do svého divného světa ke své vyprázdněné lahvi Bordeaux. Přemýšlel, jak se přestat nudit: „Pustím si přehrávač – podvědomě už vím, co si pustím. King Crimson. Moonchild. Těch prvních pár tónů, prvních pár slok, kdy se ještě něco pořádného děje, kdy se ještě zpívá a o něčem to je, posléze vystřídají podivné náznaky čehosi, akordy, které vůbec nesedí, časté pauzy, zvuky do ticha, občas připomínající skřeky. Dokonale psychedelické!“ Klesla mu hlava. Nedokázal se zbavit svých chmurných myšlenek. Ani hudba – čarodějka nade všechny – nezmohla nic. Třeba spánek. Kéž by jen přišel. • Letadlo přistává. Konečně. Vše je ale nějak příšerně rychlé. Autobus odvážející pasažéry Lufthansy jede až příliš klidně a hladce. Všude pásy urychlující cestu ke kufrům. Mihotající se světla čísel. Takový uspořádaný chaos mě opravdu probral. Zbývá jen pár kroků, pár pásů a budu pryč. Pryč od toho věčného cestování. Budu na vzduchu. Není to sice Starbuck’s, ale to kafe má stejně chuť kvalitního letištního standartu za nekřesťanskou cenu. Aspoň se trochu proberu. „Tady to máte, barmane,“ říkám si v duchu. Ve skutečnosti jen položím hrneček na pult, zpola nedopitý, a odcházím. Už ho vidím. Ten svůj starý kufr. Jak dlouho už ho vlastně mám? Nespočítám to, nejsem dost probraný. Už natahuju ruku, tak si jist, že uchopím svůj kufr, když se stane něco nečekaného. O pár vteřin mě předběhne jiná ruka a ukradne mi zavazadlo před nosem. 35

„Moment… je to opravdu váš kufr, paní?“ptám se svým ochraptělým hlasem. K mému překvapení se ke mně dotyčná otočí a neutíká pryč, jak jsem předpokládal. Ukazuje na mě své žluté zuby a taky oči, které jsem už někdy, u všech ďasů, musel někde spatřit. Žena zhruba v mém věku – dva prameny kdysi černých vlasů jako dvou starých havranů, dnes už ovšem zšedlé věkem. „Ach promiňte, ale tenhle by měl být vážně můj.“ Krásná svěží angličtina, která mě odzbrojuje a zároveň svazuje pouty způsobující nemotorné vyjadřování. „No… já jen, že mám asi dost podobný.“ „Tak ukažte, možná, že jsem se zmýlila. Co je na visačce?“ Elegantním pohybem si kufr postaví před sebe a dřepne si k němu. „Ale opravdu, je můj – Frida Morrow, moc mě těší.“ Nemůže o tom být pochyb. „A hele, nebude tamhle ten váš?“ Odběhne pro něj a nechá mě tu stát jako toho největšího tupce ze všech. „Tak je to on, jste pan Franz Lang?“ „Ehm – ano, děkuji vám mockrát a taky mě nesmírně těší, že jste mi vzala kufr – teda on byl vlastně váš – ale ne…“zase se zakoktám. „V pořádku, Franzi. Zase někdy!“ Načež odkráčela. I když jsem se dokonale ztrapnil, pro dnešní den jsem měl pro všechny jen samé úsměvy a do postele v hotelovém pokoji Holiday Inn v Aucklandu jsem ulehal s pocitem blažené nechápavosti. • Konference právě skončila. Franz Lang zamyšleně vyšel ze dveří sálu a vydal se podívat po této budově, která tu jako betonová plačka o samotě vzlyká nad svým několik století starým předkem. Šel prozkoumat, jaká schodiště tu to skleněné pozlátko skrývá. Bylo to na nic, celý jeho výstup, celá jeho existence v této budově. „Proč to vše vůbec dělám?“ říkal si v duchu. Na nejvyšším schodu se teď naklonil přes zábradlí a shlížel dolů na malou fontánku dole. Vážně přemýšlel, že to jednou a pro vždy skoncuje. Jak by asi vypadal pád z 20 metrů přesně doprostřed té tryskající a očišťující vody?

36


37

Zahnal tyto nejtemnější myšlenky a šel se dál ploužit tichými rozlehlými chodbami. Bylo mu strašně úzko. Po schodišti už vystoupil, už byl nahoře. A co teď? Není tu někde taková ta zelená cedulka, co na ní panáček utíká po schodech k nouzovému východu? Nikde ale žádnou neviděl. Naráz ho obklopilo krásné ticho. Smutné špatně omítnuté zdi mu zpívaly balady o těch chmurných chvílích, které tu tráví s živými roboty a Franz si uvědomil, že nahoře je asi nesmysl hledat nouzový východ. A tak se pomalu vracel dolů, zase po jiných schodech, scházel pomalu, ale jistě ke kotelně. Ale uvařit se poblíž toho děsného kotle nepotřeboval, takže hledal dál, další chodby, další schody, točité i pro vozíčkáře, až se najednou zastavil. Udělal krok zpět a uviděl svůj vlastní odraz v prosklených dveřích. Vypadal ale jinak, byl mladší a hezčí, v očích mu plály světla velkoměsta – reflexe zrcadla či spíš skla dveří ho zkrátka lapila do své sítě. • Jsem to vskutku já – asi tak před 40 lety. Musím to být já. Kdo jiný? Proháním se po městě ve své motokáře, chodím do kina s holkama a často taky někam na tanec. Na pořádný odvaz, kde to duní všemi možnými vypalovačkami, voní po whisky a po trávě, a všechno se tu míhá před očima tak rychle, jako nikde jinde. Vzpomínám si na všechny ty lidi – jasně, bylo to tady na Novém Zélandu. V Queenstownu. Byl jsem tu tuším na studijním pobytu nebo na čem podobném. Bylo to fakt šílené. Ve dne ve škole jenom loupat okem po těch překrásných zélandských holkách Jižního ostrova – byl jsem asi opravdu něco jako rebel bez příčiny. No jo. Potkal jsem tucty lidí, které bych dokázal uctívat, mít rád, nebo s nimi navázat aspoň přátelství. A kolik opravdových kamarádů mi teď na světě zbylo? Chtěl jsem být všude, dělat všechno, znát všechno a každého tím ohromovat, být číslo jedna. Někteří mě za to možná uznávali, ale nejvíc bylo stejně těch, kteří mě nechápali. „Je super, že chceš všechno zvládnout, vidět celý svět a tak, ale to chceš vážně celý život jen procestovat? Máš přece domov, ne? Pohodlí, jistota – však to znáš. Co?“ Nevím, co jsem jim na to tenkrát odpověděl. Asi jsme se vzájemně nechápali.

38


Franz tam stál, zdrcen ozvěnami minulosti, ale s nabytým pocitem čehosi, co mu dřív chybělo. Předtím byla v jeho životě díra, nevnímal ji, ale byla tam, stejně jako ta ozonová nad Antarktidou. Začal přešlapovat. Vždycky udělal pár kroků, aby se podíval, jak jeho obraz v tabulce skla zmizí. Pak se ale zase vrátí, jen jeden krok a už je obraz opět na scéně. Tak malý kousek ho dělil od vize a on stejně váhal. „To nacvičuješ nějaký nový taneční krok, Franzi?“ S překvapením se otočil a vyjeveně zíral na Fridu. „Tak vy si mě pamatujete?“ „Žádné vy, prosím tě tykej mi, jo? Já si tě pamatuju už nejmíň sto let. Stále mám v hlavě ten jeden večer v jednom hudebním baru – už si ani nevzpomenu na jméno – no nevadí. Vím ale zcela určitě, co tam tenkrát hráli. Next to you od Police. Po tom zběsilým trsání a tančení jsme spolu myslím i pár týdnů chodili. Vzpomínáš?“ Franz si samozřejmě na nic nepamatoval. Odpověděl: „Jo… vlastně ne, nic z té doby si asi vážně nepamatuju. Jen takové malé útržky. Třeba před těmi pár dny na letišti. Měl jsem takový mlhavý pocit, že jsem tě už musel někde vidět.“ „Jojo, mně to taky muselo chvilku dojít. Všechna ta léta a už vůbec nejsme ty děti, co blbly a hýřily životem, co? A co teď vůbec děláš?“ „Hm, cestuji po světě a začíná mě to pěkně štvát. Ale nejde z toho jen tak vycouvat. Pořád samé konference, přednášky, letadla. Já ti nevím.“ „Taky si někdy odpočiň. Vždyť už na to máš požehnaný věk. Tvá žena určitě uvítá, když se konečně vrátíš domů z cest, co říkáš?“ „No, já ti ani nevím, kde mám domov. Nejspíš to bude sedadlo v letadle u malého kulatého okénka 12 km nad povrchem země.“ „To jsou mi tedy vyhlídky. No jo, život s námi občas dost drsně zavíří.“ Na chvíli se odmlčela a pak dodala: „Franzi, je tu něco, co bych pro tvou osamělou duši mohla udělat?“ „Já nevím… možná… prosím tě, nevíš, jak se odsud dostanu ven, kde je tu nouzový východ?“

39

Requiem za svobodu Kristýna Hynková 5. místo Gymnázium Olgy Havlové (Ostrava-Poruba)

40

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE • Requiem za svobodu

„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně…“ Stála uprostřed rozkvetlé louky. Cítila, jak jí svěží jarní větřík jemně cuchá rozpuštěné vlasy. Zlehka se nadechla opojné vůně květin. Milovala jaro. Znamenalo pro ni symbol nového života, znovuzrození a rozkvětu, naděje, že život byl, je a bude a kde něco končí, něco jiného zase začíná… „Maminko, podívej, co jsem ti přinesla, “ vytrhl ji ze zamyšlení veselý hlásek její malé dcerky. V ruce pyšně nesla malou kytičku lučních květin, které právě natrhala. Usmála se na ni a rukou si zaclonila obličej proti slunci, které ji svými jasnými paprsky až oslepovalo… • Náhle se s trhnutím probudila. Prudce otevřela oči a na kratičký okamžik nevěděla, co je skutečnost a co sen. Realita však začala neúprosně nabírat zpět své obrysy v podobě čtyř temných, oprýskaných stěn, které v šeru vypadaly ještě hrozivěji, a zdálo se, že už tak malá místnůstka se mezi nimi ještě více zmenšuje, a ona, bezbranná žena, může jen bezmocně přihlížet, jak ji stále více utlačuje, pohlcuje a nakonec rozmáčkne jako obtížný, neužitečný hmyz… Podívala se z malého zamřížovaného okna. Venku byla ještě tma, takže i když ji nakonec přece jen přemohl spánek, zjevně ne na moc dlouho. Naštěstí. Když člověku zbývá jen pár hodin života, měl by je rozhodně strávit užitečněji. Sklonila hlavu a zjistila, že stále svírá v ruce popsaný list papíru. Dopis. Její poslední dopis. Na rozloučenou. Chvíli si jej tiše pročítala, poté znovu uchopila do rozechvělých prstů pero a pomalu, ale odhodlaně pokračovala v psaní. „Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. V boji se padá, a co jiného je život než boj.“ Náhle prudce odhodila pero. Teprve teď si uvědomila, co ji čeká a nemine, o čem až doposud jen smířeně psala, jako by si ani v nejmenším nepřipouštěla skutečnost, že za několik málo hodin…už nebude. Zoufale schovala hlavu do dlaní a nepokrytě se rozplakala, horké slzy jí kanuly z očí a stékaly po tváři, ani se je nepokoušela zastavit. Už nebyla silná. Už nebyla silná a ani se to nepokoušela předstírat. Na co si to vlastně předtím hrála?! Vždyť ona je přece člověk, člověk s myšlenkami, pocity a emocemi,

41

člověk, jenž se právě téměř dívá smrti do tváře, jejíž kamenný, nelítostný pohled jí nemůže oplácet se stejným ledovým klidem…i když by ráda. Strach ji přemohl. Přitáhla si kolena k bradě a schoulila se do sebe. Takhle si připadala ještě bezbrannější…což vlastně byla. Jak si jen kdy mohla myslet, že dokázala vyhrát boj proti tak silnému nepříteli? Vždyť jí muselo být od začátku jasné, že vyjde jako poražená, i kdyby udělala cokoli. A teď už nemohla dělat nic. Nikdy. Možná ale… Co kdyby nakonec přece jen povolila, odvolala by své názory a třeba by i přestoupila na jejich stranu a přidala se k nim? Možná by ještě mohla…možná. Nešlo by ani tak o ni, ale hlavně o její dceru, o Janu. Co si bez ní počne? Vždyť je ještě dítě! Jak mohla být tak sobecká, starat se pouze o své zájmy a nemyslet na dopad věcí na její rodinu, jak jen mohla?! Problesklo jí hlavou, zatímco si rukama zoufale projížděla vlasy. Náhle uslyšela něco, co ji téměř okamžitě přimělo přestat přemýšlet o její smrti. Zvenčí pronikal do místnosti tichý ptačí zpěv, který i přes zavřené okno stále sílil a sílil. Opatrně si osušila oči a jako ve snách pomalu došla k zamřížovanému oknu. Stála tam a uchváceně naslouchala jasným, čistým tónům nadpozemské melodie, která snad ani nebyla pozemského původu, ale přicházela rovnou shůry, z nebe. Ptáci. Připadalo jí to jako věčnost, co je naposledy slyšela zpívat, jako by snad odešli z tohoto světa spolu s veškerou spravedlností, ale nyní je opět vnímala, věděla, že jsou tady. Přistihla se, že jim závidí. Nebylo by to skvělé, roztáhnout křídla a odletět pryč, pryč z téhle země, kde byla svoboda zakázaným slovem, tak jako oni? Jak ráda by se k nim přidala! Jenže pevné, kovové mříže jejímu štěstí a touze nepřály. Zlehka se jich dotkla. Byly studené jako z ledu, stejně jako srdce některých lidí. Rychle stáhla ruku zpět do klína a znovu se zaposlouchala do líbezného zpěvu a najednou cítila, jak jí vliv do žil novou naději i odvahu. Ano, bylo by krásné a lehké si jen tak odletět neznámo kam, ale ona milovala svou rodnou zem celým srdcem, byla pro ni jediným a nejlepším domovem a nedokázala si představit, že by ji někdy mohla opustit. Jak ji vůbec něco takového mohla napadnout?! Ona se nevzdá, nikdy se nevzdá a vždy bude bojovat za pravdu a svobodu, za svou víru, kterou nikdy nikdo nezlomí… Dveře se najednou hlasitě rozletěly a na prahu stál malý podsaditý estébák. „Milada Horáková?“ zavrčel. Pomalu přikývla a vstala. „Miluji tuto zem, miluju tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“ Poznámka: Pasáže napsány kurzívou jsou citace z posledního dopisu Milady Horákové. 42

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE • Requiem za svobodu

43

Pojďte příteli, svět Vás čeká Vítězslav Dvořák 6. místo SPŠ elektrotechnická (Brno)

44

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE • Pojďte příteli, svět Vás čeká

Byla zahrada. V té zahradě spala tma, a tou tmou se plížil větřík. Nejprve pomalu, a opatrně, aby tmu nevzbudil, ale po chvíli mu otrnulo a tak se rozfoukal víc. Dělal hlouposti z nudy. Foukal se do kolečka, do osmičky, nahoru i dolů. Foukal se do růží, do tulipánů i do větví jedné třešně. Když se vyfoukl na nejvyšší větev, zahlédl ve spící tmě pod sebou malý záblesk. „Někdo je vzhůru?“ podivil se, a hned to letěl prozkoumat. Opatrně hmatal tmou, až nahmatal zlatou klec na kamenném podstavci. Profoukl se dovnitř a zčechral peří velikému barevnému papouškovi. „Vy jste to zavřený?“ zeptal se větřík. Papoušek neodpověděl. „Odpusťte, že šeptám, nechci vzbudit tmu.“ Papoušek jen kývnul, jako, že mu to nevadí. „Otevřu vám dvířka.“ Řekl větřík a foukl do malé západky, která držela dvířka klece zavřené. Papoušek naklonil hlavu na stranu. „Otevřeno,“ řekl větřík a profoukl se dvířky, aby papouškovi ukázal, jak je to snadné. „Pojďte příteli, svět Vás čeká.“ Dodal, ale papoušek znervózněl, a začal popocházet tam a zpátky po svém bidýlku. „Nedupejte tolik, probudíte tmu.“ zabědoval větřík, ale už bylo pozdě. Tma se probudila a zhasla. V nastalém světle si strážný všiml otevřené klece. Větřík se lekl a raději zmizel v listí. Strážný strčil ruku k papouškovi a podrbal ho pod krkem. „Někdo ti udělal díru do světa, viď Oskare?“ Řekl, a znovu zavřel dvířka.

45

46

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE • Pojďte příteli, svět Vás čeká

47

Hledání odpovědi Karolína Holková 7. místo Gymnázium Písek

48

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE • Hledání odpovědi

Dusot tlap po měkkém čerstvě napadaném sněhu se rozléhá po celém přilehlém okolí. Dohánějí mě. Musím být rychlejší a tak běžím, jak nejrychleji dokážu. Neohlížím se, což je chyba, protože o chvíli později po mě někdo skočí, a už se válím v ledovém sněhu. Brr. Do tlapek to ani tak nestudí, jako když se dostane do mého kožichu. Oženu se packou po vlkovi, který mě povalil. Jakmile zaslechnu zakňučení, usměji se. Cíl zasažen. Podívám se nad sebe a uvidím vlka se šedou srstí. Předvedu dokonalý vlčí úsměv a vycením perličkově bílé špičaté zuby. Sám mám stříbrno-bílou srst. Na sněhu jsem prakticky neviditelný, ale moji sourozenci a rodiče mě vždy najdou. Přesně jako právě teď. „Toru, Toru, Toru,“ zavrtí vlčice hlavou a zašklebí se, „zase jsem tě chytila.“ Ano, jmenuji se Toru a tohle je moje drahá starší sestřička Alice. Je z nás tří nejstarší. Ještě mám mladší sestru Violu. Ale já ji říkám jenom zkráceně Vi. „Chytila, chytila,“ skáče kolem nás malé tmavě šedé štěně. Ale až tahle malá potvůrka povyroste, bude mít stejně světlou barvu jako já nebo Alice. „Vi, ať mě pustí“ fňuknu jen tak naoko. Vi je takový strašidýlko jedno. Začnu se smát, když vyskočí Alici na hřbet a ta se ji snaží setřást. Bohužel mě musí pustit a to bych nebyl mladší bráška, abych neprovokoval. Netrvá to ani pár vteřin, než se s Alicí octneme v jenom chumlu. Párkrát dostanu po čumák já, jindy zase ona. Taky mě kousne do ouška, nijak silně, ale přesto vypísknu překvapením. Zanedlouho ze mě tíha zmizí. Hned mi dojde, že se do této malé sourozenecké bitky vložil někdo ze smečky. Škoda, jistě bych to vyhrál. „Jasně jsem vám říkal, aby jste si nehráli, když jsme na poznávacích a loveckých výpravách“ zavrčí kus od nás vůdce smečky. Velký chlupatý vlk už od pohledu budící autoritu. Zlaté oči se do nás zabodnou. Chlupy se mi zježí pokaždé, když mě probodne pohledem. Nebojím se ho jen…si připadám jako myš, která stojí před velkým kocourem. A Silván je až moc velký a silný kocour na obyčejnou myš, jako jsem oproti němu já. „Omlouváme se“ omluvně sklopíme s Alicí a Violou uši. Vi se s námi sice neprala, ale byla u toho a hrála s námi na honěnou. Zdá se, že to Silván dnes jenom přejde a dál pokračujeme klidně v cestě. Vi je nejmladší ze smečky, a proto ťapká mezi mnou a Alicí. „Toru, podívej“ šťouchne do mě Vi a zvedne hlavu k obloze. Hned ji napodobím. Pokud sestřička něco objeví, tak to vždy stojí za to. A taky že jo. Nad špičkami zpola holých jehličnatých stromů krouží páreček orlů. Přimhouřím oči a hned je poznám. Kája a Jája. Tak jsem si je pojmenoval. Vypadají stejně jako ti orlové, o kterých nám vyprávěl otec a jemu náš 49

děda a tomu zase jeho otec. Zdá se, že tihle odsud neodlétají. Dneska je vidím už po několikáté, ale nikdy jsem neviděl jejich hnízdo. Vsadím se, že loví potravu. „Orlové jsou na výpravě, tak jako my“ usměji se na Vi a lehce do ní strčím čumákem, aby si popoběhla. Strašně se loudá. Ale je to ještě dítě. „Toru, Violko“ zavolají na nás povědomé hlasy a oba se za nimi rozeběhneme. „Mami“ zajásá Vi a vrhne se k sněhově bílé vlčici. Já se stejně jako ona přivítám s mamkou a nakonec i s taťkou. To je ten větší vlk s pískově zlatavým odleskem srsti. Alice dorazila už před námi, takže mi došlo, že se s nimi přivítala už dřív. „Dělejte, poběžte“ zakřičí najednou na nás Silván a v tu samou chvíli se ozve z lesa řev. Tlapy mi úplně zkamení. Tygři. A Stříbrní. Kromě lidí naši největší nepřátelé. Matka popadne Violu za kožich a odnese ji k ostatním. Otočím se a zavrčím. Vlci nejsou žádní zbabělci a ničeho se nebojí. Ani já nejsem výjimka. Řev se tentokrát ozve mnohem blíž. Tak blízko, že oproti němu je teď už zmrzlý sníh teplý jako matčin kožich, do kterého se štěně ukrývá do bezpečí. „Toru,“ křikne na mě otec, „přestaň dělat hrdinu a poběž.“ Ale všechna jeho slova jsou marná. V mém zorném poli postřehnu bílou šmouhu. Pak jenom křik, náraz a několika násobné bolestné zakňučení. Někdo vykřikl, ale byl jsem ve stavu, kdy se soustředím jen na jeden cíl, tak jsem nerozuměl, co říká. Ještě dřív, než jsem stihl vystartovat vpřed, mě někdo odstrčil silou, že mě zastaví až mohutný kmen starého stromu. Pěkně mi hučí v hlavě, a chvíli nejsem schopný se jakkoliv orientovat v prostoru nebo snad ve směsici hlasů, křiků a řevu. Zvednu hlavu a vidím, jak se s jedním tygrem rvou asi tři vlci. Další z těch bestií se řítí přímo na mě. Nestihnu ani vstát, když po něm skočí další vlci ze smečky. Zahryznou se obludě do krku a drápy zaryjí do huňaté srsti. Rvanice na život a na smrt skončí, pro mě až po dlouhých hodinách, a přesto to netrvá ani pět minut. Rozhlédnu se a žalostně zavyji. Silván kulhá a z tlamy mu odkapává krev. Stejně tak z rány na boku, kde ho zřejmě pokousali. Stočím pohled na svou rodinu a málem si mi podlomí nohy. Otec leží na sněhu a matka ho konejšivě líbá na čumák. Tedy olizuje ho. Polilo mě horko. Rychlostí blesku se zvednu a doběhnu k otci. Vůně, kterou jsem při nárazu cítil a nedokázal ji hned zařadit, patřila otci. Stejně jako jen křik. To on do mě strčil, křičel na mě, a sám tak zřejmě padl do rány. Je to moje chyba, bleskne mi hlavou výčitka svědomí. A stejně tak Silván. S otcem jsou dlouholetí přátelé. Zřejmě mu šel na pomoc. Co jsem 50


to jen provedl. „Tati“ hlesnu, když doběhnu k černému vlku. Oči se mi zalévají slzami. O to víc, když na mě pohlédne. Má zřejmě něco s přední packou a hřbet má taky pěkně pokousaný. „Synu“ zašeptá a pak se usměje tím svým stylem, který jasně říká, že je vše dobré. „Jsi v pořádku“ usměje se a já se k němu sehnu a olíznu ho, stejně tak jako mě. Lehnu si k němu a čumák mu zavrtám do srsti na krku. Chvíli tak ležíme, než k nám dojde Silván. Na první pohled je jasně vidět, jak se zlobí. Ne, on zuří. Pod jeho pohledem jen zakňučím. Otec se pokusí hned vstát a tak mu pomůžu. Říkat mu, že by měl zůstat ležet, by bylo marné. Platné asi jako mluvit do dubu. Ten taky neposlechne a sám z cesty neuhne. „Fabiáne,“ řekne naprosto vážně náš vůdce, „tvůj syn ohrozil celou smečku. Zase. Nemohu to dál přehlížet, takhle nás jednou všechny pozabíjejí. Stále nepochopil, co znamená smečka. Proč je. Už několikrát utekl.“ Ječí na otce, jako by to byla jeho chyba. Vím, že jsem zbrklý a mám vlastní hlavu, ale to neznamená, že si svou zlost na mě musí vylévat na otci. Už chci zakročit, ale Silván mě propálí vražedným pohledem, že kdyby to bylo možné, jsem dávno mrtvý. „Je mi to líto, ale budu to muset udělat“ povzdechne si nakonec. Nevím, o co jde, ale zdá se, že otce ano, protože se okamžitě postaví přede mě. „Nemůžeš ho vyhnat, je to ještě dítě“ brání mě. Bohužel neúspěšně, jelikož se do něj Silván obuje snad ještě víc. „Dítě? Fabiáne, už mu je pět, není žádné dítě“ vrčí na něj. „V lese sám nepřežije“ stále mě otec obhajuje a nenechá, abych se bránil sám. A co víc mě štve, že vůdce má vlastně pravdu. Do všeho se vrhám po hlavě, nepostojím na místě a držet se smečkou prostě taky neumí. Otec se hádá, div se navzájem nepokoušou. Ale stejně nevyhraje. Já se hádat nehodlám, už jenom proto, že to neumím. Vždy se pak pustím do rvačky. A přesně tohle mi Silván vyčítá. Unáhlenost. Lehkomyslnost. Jenže to, co řekne po tom, mě dokonale odrovná. Dává naději. Naději, kterou nikdy nezvládnu přijmout. „Pod naléháním mého dobrého a dlouholetého přítele, jenž je zároveň tvým otcem, jsem se rozhodl,“ na chvíli se odmlčí, „že se budeš moct vrátit do smečky, když uhodneš jednu hádanku.“ Už když vyřkl tahle slova, bylo mi jasné, že to nedokážu. Jeho hádanky jsou myšlenkově až příliš hluboké a navíc mám jedinou šanci. Pokud odpovím špatně, možnost vrátit se do smečky bude ztracená. To jsou jasná pravidla. Bohužel z naší smečky odešlo už spoustu vlků, protože podcenili hádanky. Ne, podcenili vůdce. 51

Jen přikývnu na srozuměnou. Vím, že to dělá jen kvůli otci, jinak by se tímhle neobtěžoval. A pak to přišlo. Ta hádanka. V tu chvíli jsem věděl, že se do smečky nevrátím. Nenapadala mě žádná možná odpověď. „Proč ptáci zůstávající celý život na jednom místě, když mohou letět kamkoli na světě.“ Zatímco Silván mluvil, upřeně hleděl do mých očí. Brr, mráz mi běhal po těle a stavěl chlupy do pozoru. Zmohl jsem se jen na přikývnutí. Zoufalství zaplavující mou duši pomalu nutilo mé slzné kanálky k činnosti. Většina odpovídala hned a špatně, ale já si zvolil odejít, a přemýšlet tak. „Sbohem a dávej na sebe pozor.“ Tak nějak znělo loučení s rodinou. Pak už jen krátké šťouchnutí čumáky a odešel jsem. Jiná cesta nebyla. Nikdo nemůže říct, že ví, jak se cítím. Mít jeden den rodinu, domov, a druhý den nemít nic. Cítil jsem pohledy, které mě doprovázely až na samou hranici našeho teritoria. Území odhadnuté spíš jen tak od oka. O pár minut později už zůstane jen les a já. Se smečkou to tu nevypadá tak osamoceně a děsivě, tak jako teď. Lehce našlapuji na vrstvu zmrzlého sněhu. Pravda je taková, že má rodina je pro mě všechno. I přesto jaký jsem samotář a svéhlavé kopyto. Bez rodiny nejsem vlastně nic. Jen ustrašené štěně se staženým ocasem mezi nohama. Odevšad slyším krákání vran a houkání sov. Obloha se pomalu zatemňuje a hvězdy se rozjasňují. Přesto příliš světla nevydají a jdu skoro po tmě. Ani ten sníh se tolik netřpytí, jako za dne. No to asi proto, že ve dne se od něj odrážejí sluneční paprsky. Čumák dám až k zemi a po čichu začnu hledat nějaký úkryt. Povzdechnu si. Táta měl pravdu, jako stopař sem taky mizerný. Proto nějakou jeskyni najdu až po půl hodině bloudění a občasného narážení do stromů. S oddychnutím se stočím u stěny dál od vchodu do klubíčka a ocas přitáhnu k tělu. Venku začíná být pořádná zima, sníh padá z nebe a meluzína řádí jak píchnutá ďábelskými vidlemi a rozfoukává jej po celém širém kraji. Nevím, jak dlouho trvalo, než se mi podařilo usnout, ale po probuzení mě oproti noci čekal pravý opak. Vše zeje čistou bílou a lezavá zima je mnohem mírnější. Přesto ji cítím až do morku kostí. Oklepu se a vyrazím na výzvědy. Celou noc se mi v hlavě opakovala ta hádanka od Silvána. Naprosto nemám tušení, co tím mohl myslet. „Proč ptáci zůstávající celý život na jednom místě, když mohou letět kamkoli na světě“ zopakuji hádanku nahlas. „Jé, co to je sakra za otázku, vždyť nedává smysl“ zavrčím podrážděně. „Proč neodlétají…no to je snad jejich věc ne? Bože, co tím ten

52


Silván sleduje“ prsknu nakvašeně a rozejdu se pryč. Packy se mi propadají do sněhu, proto musím lehce našlapovat. Svým vynikajícím sluchem zaznamenám pohyb nedaleko sebe. Zvednu hlavu a zahlédnu mladého soba, jak žere trs náhodně vyčnívající trávy u kmene starého smrku. V tlamě se mi sbíhají sliny. Hlad zatemňuje zdravé uvažování a nastupuje potřeba jídla a jediný způsob, jak ho získat, je lov. Pomalým a tichým krokem jdu směr ´kořist´. Krok za krokem se přibližuji. Ale nade mnou se rozhouká sova a sob si mě všimne. Rozeběhnu se a po chvíli mu skáču na hřbet, zakusuji se do krku a strhávám k zemi. Ještě chvíli se cuká, ale pak už jen bezvládně leží. Z ran na krku vytéká krev. Chvíli počkám, než se pustím do snídaně. Jen letmo jsem si všiml, že má oběť měla zarudlý čumák. Nevím, jestli od mrazu nebo od přírody. A jen tak mě napadne, jestli jsem náhodou nezabil Santovi Rudolfa. To by mi totiž asi nepoděkoval. Hladově se peru s masem a pak ho s klidem spořádám. Skoro zavrním nad tou dobrotou. Na špatného stopaře jsem naopak dobrý lovec. Nebo to alespoň Alice tvrdila. Po skončení snídaně své tesáky zaryji do krku a odtáhnu soba stranou, aby nezavazel v cestě a nepoutal příliš pozornost. Ještě tělo zahrabu sněhem a odejdu dál. Musím najít odpověď na hádanku a vrátit se domů co nejdřív. Slíbil jsem to jak rodičům, tak hlavně Vi. Jdu pomalu a rozhlížím se. Ale nic kromě sněhu a stromů nevidím. Najednou se zvedne fujavice a svými ledovými prsty mi pročechrá srst, až se oklepu. Raději přidám do běhu. Než se naději, obloha se zakryje mraky a vzduch protne hlas hromu. V zápětí uvidím v dálce jiskřivý záblesk v místě, kde asi udeřila ta elektrická klikatá věc. Asi blesk nebo jak se tomu říká. Stáhnu ocas a rozeběhnu se jak o závod. Než narazím na dutinu v rozlehlém kmeni borovice. Na nic nečekám a vklouznu dovnitř. Venku se rozpoutá bouře s vánicí. Blesky křižují oblohu a vichr rozhazuje vločky sněhu do všech stran. Packy přiložím na ouška, abych to nemusel poslouchat a stočím se do klubíčka, abych se zahřál vlastním teplem. Jen tak mě napadne, jak se teď asi má Vi nebo Alice. Když bylo takovéhle počasí, vždy jsme se tiskli k sobě a zahřívali se. Zakňučím. Chci se vrátit. Stýská se mi. Bouři přečkám v kmeni, kde je nějaké jehličí a větve, které při velkých bouřích, jako je tato, spadávají na zem. Zřejmě jsem někomu vlezl do pelechu. Jenom doufám že ne medvědovi. Usnu až po dlouhé době a spá-

53

nek nemám nijak klidný. Divné sny mě děsí snad víc než bouřka. Ale ještě zvláštnější je, že si je ráno vůbec nepamatuji. Jen vím, že na obloze létali nějací ptáci pryč a pak se vraceli zpět na místo, odkud vyletěli. Nemám ponětí, co to má znamenat, ale vsadím se, že pointa bude ve zbytku snu. Nejhorší je, že o těch ptácích mluvil i Vůdce. Co když je odpověď v tom snu? A já si ho nepamatuju. To je strašný, vážně. Odpověď mám na dosah a naději na návrat do smečky taky. Ale doopravdy nemám nic. Vztekle zavrčím, ale jediný, na koho se doopravdy vztekám, jsem já sám. Jen já mohu být takový hlupák a nechat se vyhodit ze smečky. „Proč zůstávají na jednom místě, když mohou letět kamkoliv“ zopakuji ještě jednou. Tuhle větu si říkám snad každou druhou minutu. V hlavě mi šrotují kolečka, jak se snažím přemýšlet. Avšak neúspěšně. Běžím lesem křížem krážem. Jak můžete najít něco, když ani nevíte, co hledáte? A indicie od Silvána mi nejsou zrovna ku prospěchu. Vůbec mi nepomáhají, spíš jen ztěžují hledání. Kdyby řekl, najdi v lese borovici a dones její šišku, tak prosím, ale tohle? Drápy zaryju do sněhu a přidám do běhu, až se mi stromy slévají v jednu velkou skvrnu. V té rychlosti si nevšimnu svahu a skutálím se jako sud dolů. Zastavím až u řeky o nějaký velký balvan. Bolestně zakňučím, když do něho narazím zády. Bolí to jako čert. Ale pořád lepší, než spadnout do vody. V téhle době je studená a v té bych plavat nedokázal. Ona je vlastně studená vždy, proto do vody nelezu. Maximálně kvůli pití. Což je přesně tenhle případ. Blízkost vody mi připomene vyprahlé hrdlo. Postavím se na všechny čtyři a dobelhám se k řece. Pořád jsem nějak polámaný z toho nárazu, ale touha po tekutině mi vhání sílu do vratkých nohou. Ani se nerozhlédnu a začnu vodu chlemtat přímo z okraje. Trvá dlouho, než uznám, že mám dost. Svalím se do sněhu a vydýchávám. Byla vážně ledová, takže jestli neonemocním, bude to zázrak. Srdce se pomalu vrací do původního tempa a kyslík už mohu také normálně přijímat. A ne lapavě jako předtím. Vstanu a rozhlédnu se. Nemám ponětí, kam jsem zabloudil. Ale s jistotou vím, že tady to neznám. Nalevo ani napravo nic není a svah za mnou je příliš vysoký. Vylézt ho by trvalo dlouho. Proto se rozhodnu jít podél řeky. Třeba mě někam zavede. Tak jdu a jdu, až narazím na nějakou lávku. Na první pohled vypadá staře. Shnilá dřeva místy chybí a lana svítí krásnou rezavou barvou. Nedůvěřivě dojdu k pochybnému mostu a packou šťouchnu do velké klády, ale ta se ani nehne. Potěšeně se usměji. Třeba to nebude tak hrozné. Opatrně stoupnu na první dvě prkna a vše vypadá v pořádku.

54


55

Poodejdu o pár kroků dál a lávka se nebezpečně zhoupne a já se musím uklidnit, abych nezpanikařil a nespadl.. Ale čím blíž ke středu jsem, tím se víc chvěje. Zřetelně slyším praskání dřeva pod tlapkami. Jakmile začne foukat vítr, můstek se zhoupne jak houpačka. Pokusím se rychle doběhnout na druhou stranu, ale příliš rychlé pohyby a velká tíha zapříčiní prasknutí prken a potrhání lan. Netrvá to ani vteřinu, než spadnu pod hladinu řeky. Převracím se pod vodou, zatímco mě proud unáší někam pryč. Narážím do kamenů a různých jiných překážek.. Když konečně sladím pohyby s proudem a dostanu hlavu nad hladinu, už lávku nikde nevidím. I povědomé stromy někam zmizeli. Zděšeně si uvědomím, že jsem bůhví kde. Čí je to území? Snaha dostat se na břeh přinese své ovoce až po dlouho době. Promrzlý až na kost se vydrápu až na sníh a lehnu. Třesu se jak list ve větru. Do očí se mi derou slzy. Strach ze smrti mě ne a ne pustit. Šok prožitý ve chvíli, kdy jsem protnul hladinu jako šíp vzduch, mi snad na chvíli zastavil srdce. Bezmocně ležím stočený v klubíčku a snažím se nějak zahřát. Dokonce vykouklo i sluníčko, ale jeho teplo není tak silné, jak bych potřeboval. Přesto se dokážu zahřát natolik, abych své prokřehlé tlapy mohl zvednout a udržet se na nich. Rozhlédnu se a div zoufalstvím nezačnu kňučet. Jsem ztracený. Nadobro. Neznámé místo i cesta. Prostě nikde nic povědomého. A co víc, horší je, že cítím spoustu pachů. Jsou zvláštní, známé a přesto jiné. Nemůžu je zařadit a to mě rozhodně nenechává klidným. Zběsile se rozhlédnu a úprkem se vydám na nějakou stranu. Strach mi vstříkne do krve adrenalin a já tak mohu své polo ztuhlé tělo donutit k požadované rychlosti. U tlamy se mi tvoří bílé obláčky, jak se horký dech mísí se studeným vzduchem. Běžím snad hodiny, než se zadýchaný a naprosto vyčerpaný svalím u nějakého stromu. Obloha se už zatáhla do našedlé barvy a zlatavá záře slunce mizí za stromy. Brzy bude tma a já nevím, kde bych se měl ukrýt. Než to stihnu vymyslet, tma padne na zem a je téměř nemožné dohlédnout dál než na špičku čumáku, protože nevidím ani tam! Se staženým ocasem, sklopenými oušky a vytřeštěnýma očima se snažím usnout. Ale spěte, když nevíte, co na vás tady čeká. Navíc ani nemohu zavřít oči. Úzkost a hrůza mě lapily do své pasti. Nedokážu se z jejich bludiště vymotat. Nevím, jestli to bylo únavou nebo zasáhla nějaká vyšší moc, ale když byl měsíc přesně nade mnou, usnul sem jako když mě do vody hodí. Ne to se říká, kdyby mě ve spánku hodili do vody, tak se asi utopím.

56


Jakmile se probudím, překvapeně zvednu hlavu. Z nebe se snáší sněhové vločky a já se prakticky topím v bledě modrém mlžném oparu. Není vidět ani na krok. Ale na čumák už vidím. Vstanu a jdu prozkoumat okolí. Docela mám hlad a tak jdu jednoduše za vůní. Je tak lákavá, že ani nekoukám, kam jdu. Což je chyba, protože se znenadání přede mnou ozve řev. Mlha pomalu opadá a já si všimnu, kde to jsem. Na území našeho největšího nepřítele. Stříbrného tygra. Před sebou zahlédnu hned dva, jak hodují na ledním medvědovi. Začnu couvat dřív, než si mě všimnou, ale je pozdě. Za mnou se ozve zlověstné zavrčení. Otočím se a málem si kecnu na zadek. Stojí tam další z nich. Než stihnu utéct, jeden po mě skočí a zahryzne se mi do boku. Bolestně zavyji a oženu se po něm tesáky. Místo toho dostanu po čumáku od druhého, co zřejmě přiběhl na pomoc. Zakňučím, a přesto se pokusím bránit. Pokusím se znova zaútočit, ale minu. Je po mně. Zabijí mě. Mrsknu ocasem a toho vzadu zasáhnu do oka, takže mu pustí. Znova se oženu packou po tygrovi, co mě praštil přes čumák. Sice ho netrefím, ale uhne, takže mám šanci na útěk a taky ji náležitě využiji. Rozeběhnu se pryč. Snažím se běžet směrem k řece, ale to se líp řekne, než udělá. Jak už jsem řekl, stopař jsem mizerný, ale myslím, že k řece ještě trefím. Běží za mnou. Slyším jejich zrychlený dech. Varovné vrčení. Zvuk praskajícího zmrzlého sněhu pod jejich tlapami. Jsou rychlí. Mnohem rychlejší než já. Jen matně vidím stříbrné skvrny, jak mě dohánějí. Jen tak o fous se vyhnu stromu, do kterého málem narazím, když se ohlížím po svých pronásledovatelích. Zaslechnu scvaknout čelist, když se mi pokusí kousnout do ocasu. Tak nevím, jestli bych měl nadávat nebo děkovat bohu, ale tlapky mi podklouzly na ledu a už sem si to ujížděl z kopečka dolů. Trochu jsem se do nich zamotal a tak pak se už jen klouzal hlavou napřed. Tentokrát mě žádný kámen nezastaví. Ale do řeky taky nespadnu. Zvednu hlavu a k potěšení zjistím, že tygři prskají jak naježení kocouři a neodvažují se jít za mnou. Nemyslím, že by to bylo kvůli mým bojovým dovednostem, ale spíš kvůli vodě, kterou tyhle kočky nemají rády, a nedaleko mě jí je docela hodně. Jen se vítězně zašklebím a co mi jen nohy stačí, se rozeběhnu proti proudu. Poraněný bok a bolavý čumák mi to moc neusnadňují. Běžím, seč mi síly stačí. Ale bohužel nestačí tak, jak potřebuji. U nějaké skály se zastavím a vyčerpaně se složím do sněhu. Skoro mi dochází dech a z tlamy mi stékají sliny. Nejsem ani schopný polknout. Bolí mě celé tělo. Nevím, jestli se dokážu vrátit zpět do smečky. „Mám strach“

57

vzlyknu, ale přes bolest a vyčerpání se ani nestočím do klubka a nezahřeji se tak. Myšlenky, jestli v noci umrznu a nepřežiju, nebo jestli naopak bude teplo a já se vzpamatuji z toho všeho, mi víří v hlavě jako roj rozzuřených včel. „Mami, tati, Alice, Vi“ zašeptám smutně do ticha a zavřu oči. Bojím se, že svou rodinu už neuvidím. Že nikdy nespatřím to místo, kde jsem se narodil. Naši smečku. Utopený v myšlenkách o věcech, o které přijdu, když se nevrátím do smečky, zaspím. Velcí orlové vylétají z hnízda. Odlétají pryč a hnízdo nechávají opuštěné. Létají daleko pro potravu, ale vždy se zas vrátí do svého hnízda. Ještě se nestalo, že by se nevrátili. Vždyť tady mají všechno. Mají… Probudí mě zpěv ptáků a máchání jejich křídel. Zase jsme měl sen a myslím, že vím, na co se mě Silván ptal. Nemluvil o ptácích, i když je použil jako hříčku, ale mluvil o mě. O smečce. Zvednu se, ale zavrávorám a musím se opřít o drsný povrch skály. Trvá nějakou chvíli, než se vůbec dokážu normálně postavit a udělat několik kroků v kuse, aniž bych padl. Kvůli svému handicapu jsem pomalý, a tudíž trvá několik dní, než se dostanu alespoň k hranicím. Samozřejmě jsem párkrát zabloudil, to bych jinak nebyl já. Na cestě jsem se nachomýtl ke spousta příhodám, který mě jen utvrdily, že odpověď, kterou jsem zvolil, je ta správná. Dvojice zajíců společně hopkala do své nory. Do domova. Mladý veverčák spěchal z větve na větev do domečku, kde jej vyhlížela veverkou s veverčákem. Tam, kam vždy patřil. K rodině. Ještě naposledy se napiji z říčky a vydám se na cestu. Za celé ty dny, co jsme strávil tam venku, jsem jedl jen dvakrát. Rudolfa a nějaké dva zajíce, které jsem si ulovil. V žaludku mi hrají pěknou serenádu, ale nijak na do nedbám. Jdu podél hranic,tak netrvá dlouho, než narazím na vlky. Jen co mě uvidí, rozeběhnou se pryč. Nevím kam, ale hned mi to dojde, když se začnou vracet. A s nimi i vůdce a rodiče. „Toru“ zakřičí Vi hned se ke mě nahrne, ačkoliv na ni ostatní volají, ať jde okamžitě zpět. Ale sestřička mě ráda vidí a i já ji. Olíznu ji na srsti a dotkneme se čumáky. Její vždy optimistická a hravá nálada mi chyběla. „Synu“ usměje se otec a stejně matka a Alice se po vzoru Vi se mnou přivítají. Nakonec se přede mě postaví Silván. Jestli jsem si myslel, že předtím sem se ho bál, tak po setkání s těmi kocourky u řeky, mi tak hrozivý ne58


připadá. Ale přesto mu vzdám úctu a skloní hlavu, než mi pokyne, abych ji zase zvedl. „Proč ptáci zůstávající celý život na jednom místě, když mohou letět kamkoli na světě? Takto zněla hádanka a já se tě teď ptám, máš pro mě správnou odpověď?“ optá se tak klidně a sebejistě, až na chvíli zapochybuji nad svou domněnkou. Ale já se nevzdám. Vím, že je správně. „Mám odpověď“ zcela klidně a hned začnu mluvit. „Neodlétají, protože tady mají rodinu. Místo, kam se rádi vrací nebo úplně nejlépe setrvávají po celý život. Tam, kde se narodili. Jistotu, že když zůstanou, vždy tu budou mít domov, potravu, zajištěné bezpečí, ale když odletí, nikdo jim toto nezajistí.“ Vše řeknu na jeden nádech. Chce něco říct, ale nenechám ho a pokračuji. „Vím, co jsi tím chtěl říct. Ta rodina, je nejen rodina tvořená rodiči a sourozenci. Ale celá smečka je rodina“ povím a jasně vidím, jak Silván zaujatě naklonil hlavu na stranu. Usměji se a pokračuji. „Ve smečce je síla, ale zároveň je na cestách příliš nápadná, proto se nestěhujeme. Musíme cestovat jednotně, protože jenom tak máme šanci přežít. Zůstáváme se smečkou kvůli jistotě a bezpečí“ dopovím. Už vím, že to je pravda. Sám jsem se přesvědčil na vlastní kůži při setkání s tygry. Silván na mě hledí jak na zázrak. „Asi nakonec nebudeš takový beznadějný případ“ ušklíbne se a drcne do mě. „Vítej zpátky ve smečce, Toru“ usměje se a pak odejde. Rodina se kolem mě nahrne a začne se vyptávat, jestli jsem v pořádku a jaká byla cesta. Dříve mě to udivovalo, ale teď ne. Mohou kamkoliv chtějí, ale zůstávají. Já nemohu, ale chtěl jsem. Záviděl jsem jim jejich svobodu. Ale teď vím, že největší svobodu mám s těmi, které miluji.

59

Kam mizí šneci Jan Čech 8. místo Gymnázium Jihlava

60

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE • Kam mizí šneci

„A jak že se to jmenuješ?“ „Lugh.“ „Lugh? To je ale divný jméno.“ „Vadí vám?“ „Ne, jen je divný.“ … „A proč jseš jako Lugh?“ „Jen tak. Já vlastně tak úplně nejsem Lugh,“ „Počkej, jak že nejseš Lugh? Lugh snad buď jseš, nebo nejseš, konec. To ti, chlape něco povim. Ty jseš fakt ňákej divnej.“ „Pro vás klidně jsem Lugh. Klidně mi tak říkejte, ale doopravdy Lugh nejsem.“ „A proč jako?“ „Co proč jako?“ „No proč nejseš Lugh?“ „Lugh je keltský sluneční bůh.“ „A co? Ty nejseš?“ „Ne tak úplně.“ „Ne tak úplně, jo? Ty jseš teda dobře divnej.“ „Poslyšte, co kdybych vám řekl, že pro vás mám cestu ke štěstí?“ „Ke štěstí?“ „Ano, k vnitřnímu naplnění, k opravdovému štěstí.“ „K vnitřnímu naplnění, jo? Mně bohatě stačí, že mám plnej půllitr a s tím ostatním mi každej může vlízt někam.“ Vždycky mě udivovalo, kam mizí šneci. To není jen tak. Šnek neumře. Šnek prostě, já úplně nevím, jak to říct, ale on prostě zmizí. Prostě nějak zaleze do ulity a zmizí. Já teda mrtvého šneka ještě nepotkal. Ptal jsem se na to všude, ale nikdo mi neodpověděl. Prostě mávl rukou: „To jsou ale nápady!“ To jsou ale nápady. Já nevím, to to nikoho ještě nenapadlo? Vždyť to je, no, přinejmenším zvláštní! 61

„Smím znát vaše jméno?“ „Ano, promiňte, mé jméno je Lugh.“ „Lugh, počkejte, to mi něco říká. Lugh. Nebyl to jeden z těch staročeských bohů?“ „Popravdě je to keltský bůh. Keltský bůh Slunce.“ „Zajímavé. To rodiče? Já myslím, kdo vám dal to jméno. Asi těžko někdo jiný, že? To je hloupá otázka.“ „Ne, v pořádku. Popravdě jsem si ho dal sám, není to tak úplně moje pravé jméno. Ale mám ho rád.“ „To kvůli tomu bohovi? Máte ho tak rád?“ „Ano, dalo by se to tak říct.“ „Tak tedy povídejte, co máte na srdci?“ „Přišel jsem vám nabídnout cestu ke štěstí.“ „Cestu ke štěstí? To jste jeden z těch pouličních tajtrlíků?“ „Ne, vůbec ne. Nechci, abyste mě špatně pochopil. Já vám nabízím cestu k opravdovému štěstí.“ „Ale vy jste vtipálek. Podívejte se, jsem ředitel firmy, která vydává polovinu časopisů v zemi. Uznejte, že to už něco je. Mám milující ženu a dvě zdravé děti. Opravdu si myslíte, že ještě potřebuji nějaké vaše rady?“ „Obávám se, že jste mě opravdu špatně pochopil. Tak dobře. Opravdu se cítíte šťastný? Poskytují vám vaše peníze a vaše moc opravdové duševní uspokojení? Máte vůbec čas na něco jiného než na práci? Jak často si třeba povídáte se svojí dcerou? Jak často si najdete čas na nějakou tu procházku s vaší paní? Já mluvím o opravdovém duševním naplnění.“ „Nemyslíte si, že jste trochu drzý? Ne, pane Lughu, nebo jak se to vlastně jmenujete, mám pocit, že mi s vámi pomalu, ale jistě dochází trpělivost. Musím vás poprosit, abyste opustil mou kancelář.“ „Ale vy to pořád nechápete, já…“ „Pane Lughu!“ „Ano?“ „Já to myslím vážně.“ „Ale…“ 62


„Ven! Žádné ale, ven!“ Jmenuji se David. Jsem cestovatel. Otec mě poslal na učňák, na truhláře, protože si myslel, že na víc nemám. On mě vůbec moc nepřeceňoval: „Co to zas táhneš, to v životě nemůžeš uzvednout. Ukaž, dej to sem!“ nebo: „Ty chceš na gympl, jo? Ty? V životě jsi nic nedokázal, tak co bys tam, prosím tě, dělal?“. Ovšem korunu tomu nasadil, když došlo na placení internátu: „Proč bych to měl platit? Studuju tam snad já? Pěkně makej, ať poznáš, že život není hračka!“ Nesnáším ho. Mamka umřela, když mi bylo pět a nechala mě tu s ním. Vyučil jsem se, odešel jsem od něj a zařekl se, že už s ním nikdy nechci nic mít. Sehnal jsem si pěknou práci v Praze. Spravoval jsem nábytek. Do Prahy jsem vždycky chtěl, tak jsem se tam uhnízdil. Hrozně rád jsem se procházel. Když zrovna nebylo, co dělat, vyrážel jsem do ulic. Zkoumal jsem. To mě vždycky bavilo. Vybral jsem si směr a šel jsem tak dlouho, dokud mě to nepřestalo bavit. Cestu zpátky člověk najde vždycky. Ten den jsem došel na Staré Město, ke kostelu svatého Jakuba. Sedl jsem si na chodník, opřel se o zeď domu a koukal se nahoru na kostel. Po chvíli si ke mně přisedl zvláštní člověk. Měl takový delší kabát. Vypadal, že už ho nejméně dvacet let denně používá. Byl tmavě hnědý. Sedl mu jako ulitý. Bylo vidět, že člověk je štíhlý. Byl poměrně vysoký. Kolem krku měl omotaný kus plátna jako šálu. Jeden konec mu visel na zádech až do pasu. Vlasy neměl ani krátké ani dlouhé, něco mezi tím. Ve slepených pramenech mu padali do obličeje a on je každou chvíli odhrnoval za uši. Mezi přívětivýma, zkušenýma očima mu trčel orlí nos. Na první pohled na něm bylo vidět, že tráví většinu času pod širým nebem. Sedl si vedle mě a představil se jako Anpiel. „Posaďte se. Copak chcete vědět? Ne, nic neříkejte, já vám to povím. Chcete znát svou budoucnost, že je to tak? Můžu vám vyložit tarot, jestli ovšem máte čím zaplatit.“ „Ne, já za vámi jdu kvůli…“ „Nic neříkejte, nic neříkejte, já vím, vy chcete vědět, jaké u ní máte šance, že?“ „Ne, já…“ 63

„Tak s vámi to nebude jednoduché, půjčte mi laskavě svou ruku. Ale! Cítím ve vás podivné vibrace. Máte naprosto ojedinělou rezonanci, už vám to někdo řekl? Vaše čakry jsou zvláštní. Na to, jaká je zrovna fáze lunárního cyklu, máte podivné vyzařování. Kromě toho vaše čára života je podezřele rovná. Nechápu to, nikdy jsem se s tím nesetkala. Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“ „Jmenuji se Lugh.“ „Lugh? Ale nežertujte.“ „Nežertuji. Jmenuji se Lugh.“ „Nemůžete se jmenovat Lugh. Stejně tak jako se nemůžete jmenovat Krišna nebo Alláh!“ „A proč by ne? Vy si taky říkáte Ištar.“ „Dobře, nechme to být. Proč jste tedy tady u mě?“ „Jdu za vámi s otázkou.“ „Ptejte se, mladíku, pokud to bude v mých silách, zodpovím vám ji.“ „Opravdu tomu všehomír tak chce, abyste se živila zrovna takhle?“ „Jak to myslíte?“ „Nemyslíte si, že by váš dar šel využít lépe?“ „Chlapče, lépe je ošemetný pojem. Co je dobré a co špatné záleží na úhlu pohledu. Tak například…“ „Mám na mysli lépe pro vás. Opravdu vás baví svůj dar plýtvat jako kartářka na pouti? Nějaký dar rozhodně máte, o tom není pochyb. Nechtěla byste dělat něco vznešenějšího, něco, co vás naplní?“ „Vy nejste jen tak ledajaký člověk. Vy něco víte. Ale mě tahle práce baví.“ „Opravdu?“ „Opravdu.“ „Opravdu?“ „Opravdu. A vůbec, zaplaťte mi, nebo se račte odporoučet, na tohle opravdu nemám náladu.“ „Jak myslíte, když jste si tak jistá, tak já půjdu. Možná by vás ale mohlo zajímat, že se opravdu nejmenuji Lugh. Možná jste už o mně slyšela, moje pravé jméno je Anpiel.“ 64


Díky Anpielovi jsem nechal všechno za zády a odešel do světa. V Paříži jsem spal pod mostem, v Londýně prodával kytky a v Římě procházel katakomby. Viděl jsem východ Slunce nad Mont Saint Michel, hrob svatého Jakuba v Santiagu de Compostela a obdivoval krásu Moherských útesů. Ani jednou jsem nelitoval toho, že jsem se rozhodl všechno opustit. Na letní slunovrat jsem vystoupal na vrchol Kyrkjy, senzační hory v norském Jötunheimu. „Víš, že tady v Jötunheimu se narodil Thor?“ „Anpieli?“ „Můžeš mi říkat Lugh. Teď se tak představuju všude. Má to styl.“ „Co tady proboha děláš?“ „Sedím, jak vidíš.“ „No to vidím, ale… Jaká je pravděpodobnost, že tady, uprostřed Norska, potkám zrovna tebe?“ „Velká, když uvážíš fakt, že tady na tebe už tři hodiny čekám.“ „Proboha proč?“ „Ale, říkal jsem si, že se stavím na kus řeči.“ „No dobře, už mlčím.“ „Sleduješ ten kostel nebo se jen tak koukáš po lidech?“ „Tak něco mezi.“ „Lidé jsou zajímaví. Ale zvláštní. Jeden zvláštní chlapík kdysi řekl, že se diví, proč ptáci zůstávají pořád na jednom místě, když můžou letět kamkoli na světě.“ „To je hezké přirovnání. Ti ptáci jsou lidi, nebo ne?“ „Ano.“ „Mě vždycky zajímalo, kam mizí šneci.“ „Kam mizí šneci?“ „No, je to dost infantilní otázka, ale když si to vezmeš, tak oni prostě zmizí a jsou pryč, nikdy po nich nezůstane tělo. Maximálně prázdná schránka. Jsou vlastně jako lidi, po lidech tu taky zůstane jen prázdná schránka.“ „A zkoušels to zjistit, co se s nimi stane?“ 65

„Jo, když jsem byl ještě dítě. Ale všichni mě odpálkovali s tím, že to je fakt divnej nápad.“ „Abych se přiznal, ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Ale je to dobrá otázka. Vůbec to není divnej nápad. Je to logický. Něco se přece musí stát.“ „Nevadí ti, že nás ti lidi okolo považují za žebráky?“ „Ne, proč by mělo?“ „Nevím, spousta mých přátel nesedá na ulici na zem jenom kvůli tomu, že by vypadali jako žebráci.“ „Ale ty jo.“ „Já jo, protože mi to nevadí. Naopak to mám rád.“ „Tomu rozumím.“ „Teda ne, že mám rád, že si o mně lidi myslí, že jsem žebrák. Mám rád sezení na zemi.“ „Jak říkám, tomu rozumím. Dělám to taky rád a často.“ „A co ty děláš?“ „Jako zaměstnání?“ „No.“ „Jsem cestovatel. Lidi mi spíš říkají tulák, ale já si říkám cestovatel. Není to tak, že bych nepracoval. Když nemám na jídlo, najdu si práci, když mám dost na delší dobu, vyrazím zase dál. Je to pěkný.“ „To věřím. Taky bych to chtěl zkusit.“ „A proč to nezkusíš?“ „To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Myslíš si, že jsi teď šťastnější, než bys byl, kdybys žil jako já?“ „To ne, ale mám tady kamarády a Aničku.“ „Tak vezmi Aničku s sebou. Ve dvou je to příjemnější.“ „Nevím, jestli by chtěla.“ „To už je její věc. Já ti ale, Davide, radím, všeho nech a jdi dělat to, co máš rád. Prostě jdi.“

66


„Ty víš, jak se jmenuju?“ „Vím, jak se jmenuješ, nějakou tu chvíli už tě znám. Nech si to projít hlavou, ale jestli chceš slyšet můj názor, na nic nečekej a jdi. Jediný, co od tebe vesmír chce, je, abys byl šťastnej.“ Jediný, co od tebe vesmír chce, je, abys byl šťastnej. Podal mi ruku, zvedl se a bez jediného slova odešel. Jediný, co od tebe vesmír chce, je, abys byl šťastnej. Tahle věta mi uvízla v hlavě. Další dva dny jsem nemyslel na nic jiného, než na to, jestli mám odejít, nebo ne. Třetí den jsem si řekl, že za zkoušku nic nedám, vzal jsem všechny peníze, co jsem měl, nejdůležitější věci a odešel jsem. Dílnu a byt jsem prodal. Anča se mnou vyrazila taky, ale po dvou měsících už to nevydržela a nechala mě jít samotného. „Můžeš mi říct, proč ptáci zůstávají pořád na jednom místě? Jediný, co od nich vesmír chce, je, aby byli šťastný, ale oni se tomu vehementně brání.“ „Možná si už nedokážou představit, že je něco, co by je dělalo šťastnější.“ „Mluvil jsem se spoustou lidí. Nikdo nebyl schopnej pustit se těch svých peněz. Pořád jen peníze. No nejsou ty lidi divný? Těsně před smrtí se podívají zpátky a zjistí, že život promrhali a jediný, co jim zbylo, jsou peníze, který jim jsou stejně k ničemu.“ „Já jsem rád, že jsem tě poslechl. Za nic bych tenhle styl života nevyměnil, za nic.“ Seděli jsme tam mlčky dobrou půlhodinu. Pili jsme čerstvý vzduch a nechávali vítr, ať nám prohrabuje vlasy. Vůbec jsem Anpiela neznal, ale cítil jsem, že mu můžu bezmezně věřit. Byl to vlastně on, kdo mě sem přivedl. „Už víš, kam mizí šneci?“ „Jeden děda na Šumavě mi řekl, že je vyjídají ježci.“ „To je ale trochu chabé nemyslíš?“ „Je.“ „Chceš vědět, kam mizí šneci?“ Seděli jsme proti sobě. Mohl říct cokoli jiného, cokoli, ale on řekl tohle.

67

Chceš vědět, kam mizí šneci? Kolem se rozlévaly miliony let staré jötunheimské hory a já měl pocit, že se kolem mě točí celý svět. Ta otázka mnou duněla, jako údery stád. Věděl jsem, že to není jen tak nějaká otázka. Chceš vědět, kam mizí šneci? „Chci vědět, kam mizí šneci.“ Položil mi ruku na rameno. „Už se neuvidíme, Davide, opatruj se.“ Na to luskl prsty pravé ruky a on i celý Jötunheim byli pryč. David stojí uprostřed. Cesta vzhůru i dolů vzdoruje hodinovým ručičkám. Schodiště, na kterém stojí, protíná obrovský prostor jako dlouhatánský šroub. Jako roh jednorožce. David vidí mraky, vidí prudké světlo všude kolem. Rozběhl se. Schody pod jeho nohama ubíhají, David se otáčí kolem středu. Kolem něho rotuje nebe. Běží už tak dlouho. Mohly to být minuty stejně tak, jako to mohly být měsíce. Zastavil se. Neví, kam má jít. Neví. Neví. Strach mu říká, aby šel radši dolů, zpátky na pevnou zem, ale zvědavost mu radí, aby nepřestával, aby běžel pořád dál. Znovu se rozběhl. Není to jednoduché, ale není to těžké. Není to tak namáhavé jako na zemi. David má pocit, že se řítí vzhůru. Pomalu se zaposlouchá. Slyší hudbu, hudbu nepodobnou čemukoli, co kdy slyšel. Hudba sfér. Lidská zvědavost má neskutečnou sílu. Schody jako by už nebyly schody, hrnou se mu pod nohama, tryskem. Vším prostupuje světlo. Je slyšet kmity velké struny. David je částice ženoucí se vzhůru. Je pohlcován světlem. Hmotným světlem. Hustým světlem. Pevným světlem.

68


69

Překračuje práh. Práh stínů. Práh vjemů. Dotýká se prstů a… Se skály se řítí postava. Rovnýma nohama. Nabírá rychlost. Dlouhý kabát vlaje za ní. Těsně nad zemí se postava rozpadne na hejno vran Zastrčil jedno tykadlo, pak druhé. Pak i dvě zbylá. Zastrčil hlavu, za ní nohu. Tlačil se dál do nitra ulity. Dál a dál. Ve spirálách. Až na konec. Na úpatí hory našli ráno děti prázdnou ulitu

70


Partneři a sponzoři projektu:

Nakladatelství a vydavatelství

R

w w w. c o m put ermedia.cz

LIBREX

71

Sborník z literární soutěže ZE ŠUPLÍKU FANTASIE 8 vítězných povídek soutěže pro studenty středních škol o nejoriginálnější dosud nepublikovanou autorskou povídku, pořádané Střední školou KNIH, o.p.s., Bzenecká 4226/23, 628 00 Brno, www.ssknp.org Autoři povídek Anna Tišnovská, Nikola Poláčková, Tomáš Nováček, Michal Vašina, Kristýna Hynková, Vítězslav Dvořák, Karolína Holková a Jan Čech Ilustrovala Magdalena Chumchalová Obálka Radek Dočkal Redaktor Richard Jurečka Jazyková redaktorka Zuzana Raděvová Vydal projektový tým literární soutěže Střední školy KNIH, o.p.s. (Richard Jurečka, Vladislav Kluska, Radka Suchyňová, Zuzana Raděvová a Petra Dillingerová) v Brně roku 2012

Vydala Computer Media spol. s r. o., Hrubčická 495, 798 12 Kralice na Hané, www.computermedia.cz nákladem 150 výtisků ISBN: 978-80-7402-124-4

72

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE 1

Recommend Documents