Ze šuplíku fantasie. 2. sborník

2013

Ze šuplíku fantasie

2. sborník

2. sborník literární soutěže

„Ze šuplíku fantasie“

2013 Střední škola KNIH, o. p. s.

Globální vzdělávání pro udržitelný rozvoj v sítí spolupracujících škol, obce a ekologických sdružení CZ.1.07/1.1.00/14.0143

ZE ŠUPLÍKU FANTASIE Sborník 2. ročníku literární soutěže 6 vítězných povídek soutěže pro studenty středních škol o nejoriginálnější literární útvar, pořádané Střední školou KNIH, o.p.s., Bzenecká 4226/23, 628 00 Brno, www.ssknih.cz, www.suplikfantasie.cz Povídky © Jakub Hrdina, Eva Bartáková, Berenika Součková, Anna Jordanová, Barbora Žádníková, Jan Pokorný, 2013 Ilustrace © Barbora Suchyňová, 2013

Obsah 10

22

24

34

46

48

Erwinovi mravenci

Jakub Hrdina Gymnázium Špitálská, Praha

Perla

Eva Bartáková Městské víceleté gymnázium Klobouky u Brna

Nehledej mě

Berenika Součková Gymnázium Pierra de Coubertina

Schrödingerovy kočky Anna Jordanová Biskupské Gymnázium Brno

Hamlet nebo Schrödingerova kočka Barbora Žádníková Gymnázium Františka Živného v Bohumíně

Pohovor

Jan Pokorný Gymnázium a Obchodní akademie

O soutěži Máme za sebou již 2. ročník úspěšné soutěže o nejoriginálnější literární útvar ZE ŠUPLÍKU FANTASIE, jejíž duchovními rodiči jsou studenti Vladislav Kluska a Radka Suchyňová. V prvním ročníku jsme se věnovali tématu „Proč ptáci celý život zůstávají na jednom místě, když mohou letět kamkoliv na světě. Námět byl vskutku zajímavý a přišlo nám mnoho úžasných výtvorů. V letošním ročníku jsme nasadili laťku vysoko a svědčí o tom i menší počet soutěžních povídek. My však nesmutníme, protože se soutěž posunula správným směrem. Soutěže se zúčastnilo 52 studentů středních škol z celé republiky, z nich bylo vybráno šest vítězů, jejich povídky si můžete přečíst v tomto sborníku. Přijaté soutěžní literární útvary byly hodnoceny dvěma porotkyněmi, jejich odbornost a praxe garantují profesionální hodnocení. Byla to paní M. Koktavá (Osvětový klub) a K. Tučková (spisovatelka). Letos jsme byli poctěni, že naši soutěž zaštítilo České centrum Mezinárodního PEN klubu, na jejich pobočce v Praze proběhlo oficiální čtení vítězných povídek. Rádi bychom poděkovali všem zúčastnění i těm, kteří nás podporovali na všech frontách a popřáli jim mnoho hezkých chvil strávených se sborníkem literární soutěže.

Inkoustem své mysli inspirujte svět!

Projektový tým ZŠF Střední škola KNIH, o. p. s.

Poděkování partnerům Druhý ročník soutěže pořádala Střední škola KNIH, o. p. s., Gymnázium Globe, s. r. o. a Business for Breakfast CZ, s. r. o. Všem partnerům děkujeme za vynaložené prostředky a úsilí při podpoře naší soutěže a mladých talentovaných autorů. Hlavními partnery byly spolčenosti STUDENT AGENCY, s. r. o., Akademie nevšedního vzdělávání, s. r. o., Nadační fond Lepší Vyhlídky a město Vídeň. Mezi partnery byly společnosti Antalis, s. r. o., Repropress, LINGEA, s. r. o., NOVASERVIS, a. s., Hello language school s.r.o., Spolek absolventů a přítel Masarykovy univerzity, o. s., P.F. art, s. r. o. a double[age]ncy. Mediálním partnerem se stala společnost Media Hill, s. r. o. Rádi bychom také poděkovali panu Mgr. R. Jurečkovi, Ph.D. za umožnění realizace dvou ročníků naší a podporu při organizování.

Jakub Hrdina

Erwinovi mravenci

D I.

ům byl starý – na prachem pokrytých poličkách se pyšnilo nemalé množství trofejí, schody skučivě pěly, když jste na ně šlápli příliš rychle, a elektřina ve většině místností nefungovala. Světlo svíček jemně lechtalo zdi a dovolovalo člověku alespoň mírnou orientaci v prostoru.

10

Z e š u p l ík u fa n ta z ie

Erwin byl na svůj věk neobvykle energický a na pohled působil velmi sympaticky. Jeho rezaté vlasy střižené na krátkého ježka se míjely s občasnou pleškou a bradu měl pokrytou neupravenými plavými vousy. Oči měl pohaslé, jak to u starších lidí bývá zvykem, ale ne úplně – jakoby v něm přežívalo dítě, kterým kdysi býval. Odhadoval bych mu kolem sedmdesáti let, ale odhadovat není moje práce. „Pověz mi, Jakube, víš, proč jsem si tě vybral?“ usmál se a pozvedl sklenku vína, které jsem si předtím nevšiml. Nečekal na mou odpověď. „Jako jediný ses neptal, na co to všechno… a rád bych, aby to tak zůstalo.“ II. Kolečko se s ránou zaseklo o vystouplý práh, celý náklad se naklonil dopředu a několik konzerv se rozsypalo po podlaze. Pomalu jsem plechovky plné fazolí, hrachu, kukuřice a ostatní zeleniny naskládal zpět na vozík. „Figurky stojí,“ ozval se z vedlejší místnosti Erwinův chraplavý hlas. Silně jsem se opřel do vozíku, aby překonal práh. „Hned jsem u tebe.“ Hodiny tikaly nahlas, počítaly každou vteřinu mého hlubokého přemýšlení, tak, jako odpočítávají starcův čas již mnoho let – pořád stejně a přesto pořád pomaleji. „Jak se má Nika?“ zeptal se mě. Hleděl jsem na hrací desku a rozmýšlel, zda táhnout jezdcem proti královně, nebo střelcem rovnou ohrozit krále. „Má se dobře,“ odpověděl jsem při tahu střelcem, pro který jsem se rozhodl, „Šach.“ Erwin se podrbal ve svých vousech a poté si stejnou rukou podepřel hlavu. Viděl jsem dva tahy, kterými by krále dostal do bezpečí. „Kdy jsi naposled viděl Adama?“ oplatil jsem starci otázku. Hra se obrátila v můj neprospěch, jako obvykle jsem přehlédl triviální tah, který mě připravil o připraveného střelce. „Před třemi dny, nakreslil mi obrázek. Visí na ledničce, jestli se chceš podívat.“ Hra pro mě byla ztracená, situace na šachovnici by se dala popsat slovem obklíčení či rozdrcení. Cvrnknutím jsem shodil krále a ušklíbl se na usmívajícího se Erwina.

E r w in o v i m r av e n c i

11

„Půjdu pro další várku, za hraní šachů mě neplatíš…“ Zvedl jsem se z pohodlného houpacího křesla a ležérním krokem zamířil do kuchyně. „Co ty víš, za co tě platím?“ III. „Jakpak se daří Erwinovi, méďo?“ zavolala na mě z koupelny, kde se odličovala. Stoupl jsem si za ni a pomalu, jemně jí pohladil po šíji. Měkkým polibkem do vlasů jsem přivítání dovršil. „To by ses musela zeptat jeho. Ale jak to vidím já, nejhůř se nemá.“ „Byl za ním teď někdy Adam?“ Opatrně si vyndala kontaktní čočku z oka a zamrkala. „Byl, Erwin se chlubil, že mu nakreslil obrázek,“ odvětil jsem, když jsem se kolem Niky prosmýkl k umyvadlu. „A copak na něm bylo?“ Druhá kontaktní čočka se ponořila do speciálního roztoku. „Nestihl jsem se podívat.“ IV. Adam byl obtloustlý malý chlapec s černými vlasy a ďolíčky po neštovicích na tvářích. Zprvu jsem si myslel, že je starcovým vnukem, ale sám Erwin mě opravil, že není s chlapcem nijak spřízněný. Už si ani nepamatuje, jak dlouho se znají, ale Adam k němu pravidelně chodí každý týden. „Jak to jde ve škole?“ V místnosti zavládlo nepříjemné ticho, ale ve starcově pohledu nebyl znát žádný údiv. „Jak to jde ve škole, Adame?“ zopakoval otázku. Chlapec odložil šroubovák, kterým ještě před chvílí rýpal do zeminy. Klepala se mu brada, jakoby se hodlal rozplakat. „Dobře,“ odpověděl nakonec.

12


Erwin si vzdychl, potichu, ale mému sluchu to neuniklo. Cítil jsem se trochu přebytečně a navíc jsem měl pocit, že konverzace je důvěrná i přes její obecný charakter. „Pamatuješ, co jsi mi slíbil?“ pronesl po odmlce Erwin. Adam jen smutně zakýval hlavou na souhlas a poté pohlédl na starce s úsměvem a uslzenýma očima. Nejsem nějaká citlivka, ale ten výraz byl plný lásky. V. Šel jsem opatrně, schody byly krátké a povolené, Erwin byl nicméně zvyklý a tak dolů klopýtal o něco rychleji než já. Přidržoval jsem se trámů, zprvu nad mojí hlavou a poté už jen těch vedle mě, protože jsem na strop nedosáhl. Sklep nebyl velký, zato byl ale plný všelijakého harampádí a pokladů. Stařec v rukou třímal lucernu, ještě ze starých dob, kdy se svítilo výhradně plamenem. Jemný žlutavý odstín se plazil po hromadách krámů a odhaloval nám tajemství skladiště. „Nemohl jsem přeslechnout váš včerejší rozhovor, Erwine. Co ti Adam slíbil tak důležitého?“ zeptal jsem se, když jsem si prohlížel prachem pokrytého plyšového medvídka ze starcova dětství. Erwin můj dotaz ignoroval a místo odpovědi lucernou posvítil do rohu sklepa. „Podívej na tu skříň,“ záře odhalila vysokou tmavou konstrukci, „jak na tebe působí?“ zašeptal ponořen do vzpomínek. Byla veliká a z na pohled velmi tvrdého dřeva, tmavě hnědého s jasně vyrýsovanými suky. Měla na dveřích vyřezány různé kruhovité ornamenty, nejčastěji spirály. Oplatil jsem starcovi předešlou ignoraci a na otázku jsem též neodpověděl. Ne, že bych měl nutkání mu to nějak vrátit, ale spíše mi ta otázka přišla řečnická. Byla. „Když jsem byl malý, věřil jsem, že v ní je schovaný duch, takový, co jsem si ho prohlížel v jedné knížce,“ zarytě hleděl směrem k mase dřeva, šeptal potichu, že jsem tak tak rozuměl, „a nikdy jsem se neodvážil ji otevřít. Rodiče ji otevírali pořád, ale já věřil, že jsem jediný, komu by se ukázal.“ Pak mlčel a jakoby se vžil opět do doby, kdy byl malým klukem. Otočil na mě hlavu a o něco hlasitěji než předtím dodal pointu vyprávění: „A v té době, kdy jsem věřil, že ve skříni žije duch… tam opravdu žil. Protože už jen fakt, že jsem ho bral za skutečnou bytost a počítal s jeho existencí, mu dodala života.“


13

VI. Adam mi pomáhal skládat zavařeniny do polic, vždy mi podal sklenici a hlasitě zvolal ovoce obsažené uvnitř, abych ji mohl správně zařadit. Bral to jako hru a evidentně se bavil, což mě, jakožto člověka, pro něhož to byla práce, překvapilo. „Adame, vědí vůbec tvoji rodiče, že Erwina takhle navštěvuješ?“ napadlo mě. Chlapec mi vrazil zavařeninu do dlaně. „Švestky,“ zvolal. Poslušně jsem sklenici vsunul na správné místo v polici. „Maminka ví, že jsem pryč.“ „A tatínek?“ VII. „Nic si z toho nedělej, Kubo, nemohl jsi to vědět,“ konstatoval Erwin klidně, když mě pouštěl dveřmi do obýváku. „Sice mi chvíli trvalo, než jsem mu opět vysvětlil, jak se to s jeho tatínkem má, ale časem mu to stejně dojde.“ Na jídelním stole bylo položené skleněné terárium. Z dálky jsem se snažil nahlédnout dovnitř a odhalit jeho obsah, ale nebylo mi to nic platné, buďto je prázdné, nebo je jeho obsah hodně malý. „Každopádně si zapamatuji, že to je pro příště tabu,“ poznamenal jsem, „nezlobí se na mě snad, ne?“ Erwin mi pokynul, abych se posadil. „Neboj,“ dodal jen a sedl si naproti mně tak, že terárium bylo mezi námi. „Kubo…“ podíval se na mě upřeně, „vím, co jsem ti řekl, když jsi ke mně nastupoval. Ale opravdu nejsi ani trochu zvědavý, co že to tady vlastně děláš?“ Popravdě jsem nevěděl, co mám odpovědět, je pravda, že jsem se s Erwinem do značné míry spřátelil, ale pořád zůstává mým zaměstnavatelem a já nechtěl v této konverzaci šlápnout vedle. „Vyjádřil ses dost jasně,“ vypadlo ze mě.

14


Stařec mi stále hleděl do očí a pak mu koutky úst cukly nahoru. Bral jsem to jako dobré znamení. „Opravdu bereš má slova na těžkou váhu, že?“ zasmál se, „ale neodhalit ti to veliké tajemství by byla škoda.“ Posunul skleněnou nádobu blíže ke mně a tak jsem mohl konečně vidět, co je jejím obsahem. Článkovité nohy se krčily a napřimovaly, jak se mravenec rozmýšlel, co bude v této svízelné situaci dělat. Tykadla na tvorově hlavě zběsile kmitala, až mi ho bylo trochu líto. Erwin zaťukal na sklo a mravenec okamžitě reagoval poplašeným pohybem po dně nádoby. „Jmenuje se Adam,“ zašeptal, jak tak pozoroval to nebohé stvoření. Asi čekal, že se k situaci nějak vyjádřím, ale já jsem aktuální dění nechápal a tak jsem jen mlčel a čekal, že rozuzlení přijde samo. „Přemýšlel jsi někdy nad tím, zda něco může být živé a mrtvé zároveň?“ Náhodnost té otázky mě více než překvapila, jen jsem na starce pohlédl nechápavým pohledem. Po chvíli ticha jsem pochopil, že už mi mlčení neprojde. „Věci jsou buď živé, nebo mrtvé,“ odpověděl jsem a doufal, že to bude starci stačit. „Opravdu? A tento mravenec je tedy…?“ Nebyl jsem si jistý, kam tím Erwin míří. „Živý.“ „A tak jsi usoudil podle čeho?“ nenechal se odbýt. Donutil mě více se zamyslet, ale ať jsem se snažil sebevíc, nebyl jsem schopný odhalit jeho logiku. „Na první pohled je jasné, že mrtvý není,“ bylo vše, na co jsem se zmohl. Měl jsem nepříjemný pocit, že v této konverzaci jsem spíše za blbce. „Máš pravdu, že na první pohled se živý jeví víc než dost,“ začal se trochu vybarvovat, „ale pro mě je stejně tak i mrtvý.“ Smutně se zahleděl na malé stvoření, které právě svými hmatovými tykadly pleskalo do skla. „Založí snad někdy rodinu? Pomůže snad někdy svým druhům v mraveništi? Bude snad někdy žít?“


15

U poslední věty výrazně zvýšil hlas. „Takhle separovaný má stejnou cenu jako mrtvý. Život se zde stává jen naprosto postradatelným zbytkem. Jen něčím, na čem lpíme, i když už podstata onoho dávno pominula.“ Měl jsem pocit, jakoby toho mravence upřímně litoval i přes fakt, že to on ho takto separoval. A i když jsem na začátku byl v proslovu ztracený, musím přiznat, že nakonec smysl dával. „To je ale ve výsledku jen málo důležité. To, na čem záleží, je,“ dramaticky zvedl pohled opět na mě, „zda je živý a mrtvý zároveň, nebo mrtvý a živý zároveň.“ Sklonil jsem zrak na tvora. Byl rudý a upřímně řečeno značně odtažitý, hlavně jeho klepetnatá ústa. „Není to snad jedno?“ namítl jsem. Erwin se jen pousmál. „Je to ten nejdůležitější rozdíl ze všeho. Protože, neznamená náhodou, být mrtvý a živý zároveň, být nesmrtelný?“ To na mě bylo už moc filosofie na jeden den. Stařec zjevně správně usoudil, že se začínám ztrácet a pohotově zpod stolu vytáhl další exemplář. Jednalo se opět o mravence, tentokrát ale přišpendleného na dřevěné destičce jako výstavní kousek. Byl o něco větší než jeho živý kolega. „Tento mravenec je mrtvý,“ prohlásil Erwin důležitě. „Co je na něm živého?“ otázal se nešťastně a já měl pocit, že se tou otázkou skutečně trápí. „Nic,“ odpověděl si sám. VIII. Ještě než jsem klíčem otočil, ucítil jsem sladkou vůni svíčkové omáčky. Nika stála s ušmudlanou kuchařskou zástěrou u sporáku a pilně míchala hustou směs. „Něco nového v nemocnici?“ zeptal jsem se – Nika je zdravotní sestřičkou. Zrovna olizovala velkou dřevěnou vařečku a hodnotila chuť svého výtvoru. „Vlastně jsem s tebou potřebovala něco probrat.“ Poznal jsem, že zvážněla.

16


„Co to vlastně pro Erwina zařizuješ?“ vyzvídala. „Chtěl, abych mu domů nastěhoval zásoby potravin a pití, asi se bojí další ekonomické krize, co já vím. Už to mám skoro hotové, zbývá mi pouze pár balení vody.“ Nika se zachmuřila, její očka ztratila obvyklou jiskru, co mám tak rád. „Ekonomická krize? Nezmínil něco konkrétnějšího?“ Vypadala vážně a já pocítil nepříjemné mrazení v zádech. „Ne… popravdě kolem toho dělá celkem drahoty, ale znáš mě, nikdy mě úmysly zaměstnavatelů nezajímaly, prostě splním svou práci.“ Nezareagovala, vrátila se opět k rytmickému míchání připravované omáčky. Byl jsem zmatený, ale neměl jsem v úmyslu dolovat z ní informace nebo zjišťovat, co se děje. Po chvíli se však vyjádřila sama. „Víš, v nemocnici jsem se bavila s doktorem Dvořákem a jak konverzace plynula, nějak jsme se dostali až k tobě. Ptal se, co momentálně děláš, tak jsem mu odpověděla.“ Začal jsem cítit, že se něco pálí, Nika však pohotově přesunula hrnec na jiný, chladný sporák. „Náhodou Erwina zná. Je to jeho pacient.“ Následná pomlka ve mně vyvolala podezření. „Je to jeden z jeho pacientů, který umírá.“ Byla ke mně otočená zády a tak jsem nevěděl, jak se tváří. Ani jsem nad tím popravdě nepřemýšlel, jediné, co jsem měl v hlavě, byla nesmyslnost celé mé práce, usměvavý stařík, který mě pravidelně poráží v šachových kláních a malý obtloustlý chlapec, pro kterého je tato osoba vším, co ve svém životě má. „K čemu bude mrtvému muži zásoba potravin, Kubo, k čemu?“ Neodpověděl jsem, protože mě nenapadal jediný rozumný důvod. Normálně by mě tato skutečnost ani tak nezasáhla, lidé holt umírají, ale proč celé to divadlo kolem? A hlavně, proč se o tom ani jednou nezmínil, skoro jako by o tom faktu snad ani nevěděl. Ví o tom vůbec? Snad popírá fakt vlastní smrti a doufá, že si tím život prodlouží. Tolik možností, ale každá dává méně smyslu než ta předešlá.


17

IX. Už když jsem zhasínal motor auta, cítil jsem, že je něco špatně. Ani jsem se protentokrát nenamáhal s vyložením nákladu na chodník před barákem a rovnou jsem zamířil ke dveřím. Zbytečně jsem bral za kliku, byly zamčené. Proč by se sakra zamykal? Rychle jsem doběhl do auta a popadl náhradní klíč, který mi svěřil po pár dnech mé práce, aby mi umožnil převoz věcí, když zrovna nebyl doma. Panty byly staré a při otevření silně zavrzaly. „Erwine!“ zařval jsem, i když jsem odpověď nečekal. Pomalým krokem jsem prošel mně dobře známou chodbou. „Erwine!“ Vše bylo uklizené, hezky na svém místě, kromě šachové soupravy, která byla vystavena uprostřed kuchyně. Všechny dřevěné figurky na počátečních pozicích, kromě bílého krále, který byl položen na hrací desce. Vždy jsem hrál za bílé. Vtom něco upoutalo můj zrak a já roztřeseným krokem došel až k ledničce. Na potrhaném kousku papíru byli dětskou rukou nakresleni dva červení mravenci, jeden čilý a druhý spící. Nad jejich špatně načrtnutými těly byl hrubě vyryt název obrázku „Adam a Erwin“. „Přemýšlel jsi někdy nad tím, zda něco může být živé a mrtvé zároveň?“ Sevřelo se mi hrdlo a doslova jsem cítil, jak mi bije srdce. Nevím proč, ale cítil jsem strach, nejspíše z toho, co najdu za dalšími dveřmi. Co když něco udělal Adamovi? Pořád mi to znělo v hlavě a nebyl jsem schopný myslet jasně, nic, ale absolutně nic nedávalo smysl a já nevěděl, co si z uplynulého dění vyvozovat za závěry, možné bylo všechno a popravdě si nejsem jistý, jestli Erwin nebyl svým způsobem opravdu až tak velký blázen, že by do toho zatáhl Adama. Snad jsem ani nechtěl znát pravdu. „Co ti Adam slíbil tak důležitého?“ Vešel jsem do místnosti, vcelku prostorné, plné všelijakých zavařenin, balených vod, konzervované zeleniny a omáček, všeho, co jsem sem za těch několik dní nastěhoval. Když jsem se přesvědčil, že jinak je spíž prázdná, zase jsem se otočil a rychle se vydal prohledat další místnosti. „Co ty víš, za co tě platím?“ V koupelně jsem konečně narazil na první změnu, přihrádka na léky byla téměř prázdná, ale co se jinak pamatuji, vždy byla léků plná. Rychle jsem zapudil všechny hrůzné scénáře, co jsem si v hlavě vytvořil, a vydal se do poslední místnosti, do ložnice.

18


„Tento mravenec je mrtvý.“ Světlo do místnosti vstoupilo spolu se mnou a odhalilo mi na posteli ležícího starce s klidným výrazem na tváři, hromádkou léků na nočním stolku a lahví absintu v rohu místnosti, kam se odkutálela z jeho svěšené ruky. „Co je na něm živého?“ Těžko se mi dýchalo při pohledu na jeho mrtvé tělo a jen pro jistotu jsem mu přitiskl prst na dříve pulsující krční tepnu. Oči měl pootevřené, víčka zbaveny veškeré moci, že jsem jasně viděl okraje jeho duhovek. „Nic,“ doplnil jsem monolog, který mi probíhal v hlavě, a oči mi zvlhly slzami. X. Z okna ložnice jsem spatřil Adama, jak vesele kráčí po chodníku naproti domu, nejspíše jde na pravidelnou návštěvu. Pohotově jsem mu vyrazil naproti, abych ho ušetřil tvrdé rány. „Adame!“ zavolal jsem už z dálky. Chlapec se zastavil a počkal, než k němu doběhnu. „Dneska nemůžeš Erwina navštívit.“ Neměl jsem vymyšlené, co přesně řeknu, ale Adam nevypadal překvapený. „Já vím, že už sem nebudu moci chodit na návštěvy.“ Dech se mi po běhu zase uklidnil. „Víš? Jak to myslíš?“ „Erwin mi řekl, že je nemocný a že už ho nebudu moci navštěvovat, jeho nemoc se zhoršila a mohl bych se nakazit.“ Nechápal jsem, o čem to ten kluk mluví. Takže věděl o tom, že Erwin umírá? „A řekl ti, jakou má nemoc?“ chtěl jsem si ověřit svou domněnku. „Ano, je alergický na sluníčko a měsíc, už nesmí vycházet ze svého domu.“ „Neznamená náhodou, být mrtvý a živý zároveň, být nesmrtelný?“ Co je to sakra za blábol? Nevymyslel si to ten kluk náhodou?


19

„On ti to snad neřekl? Vždyť právě kvůli tomu jsi pro něj sháněl tolik zásob,“ nevěřícně na mě naléhal. „Adame,“ zamyslel jsem se, „co jsi to Erwinovi dříve slíbil tak důležitého?“ Chlapec se zamračil. „Že pro něj dodělám školu i přesto, jak jsou ke mně spolužáci zlí. Slíbil jsem mu, že přinesu závěrečné vysvědčení a ukážu mu ho tady na chodníku, protože on se bude dívat z okna ložnice. Musí to být hrozné nemoci ven, a tak bude okolní svět alespoň pozorovat přes záclonu.“ „A v té době, kdy jsem věřil, že ve skříni žije duch… tam opravdu žil. Protože už jen fakt, že jsem ho bral za skutečnou bytost, a počítal s jeho existencí, mu dodala života.“ Musel jsem se usmát, jak mi to najednou celé došlo a cítil jsem se hrozně dojatý. Pro Erwina byla Adamova budoucnost tak důležitá, že si musel pojistit, aby chlapec ve škole vydržel, i když už nebude mezi živými. Musel se stát mrtvým a živým zároveň! Doufal, že mi to dojde a neustále mi k tomu dával indicie, ale popravdě, komu z vás to došlo? Jeho první mravenec, živý a přesto mrtvý, se jmenoval Adam, protože tak na něj chlapec působil, a on zasvětil zbytek života tomu, aby to změnil. Ale co druhý mravenec? Ten, který má být mrtvý a živý zároveň, stav, kterého podle starce nebylo možné docílit? Podle obrázku se jmenoval Erwin. Stařec tu záhadu dávno rozluštil a pouze se mnou hrál hru v živé šachy, jestli jsem také tak schopný. A já, tak jako pokaždé předtím, opět prohrál. Adam věří, že Erwin žije a to z něj činí mrtvého, ale zároveň živého člověka. A mně nezbývá, než se svým mrtvým-živým přítelem rozloučit a udělat pro něj poslední laskavost. Pojistit, aby Adam nezjistil, že se mýlí – pomalu jsem došel k dřevěným dveřím a zamkl je. „Nic si z toho nedělej, Kubo, nemohl jsi to vědět.“

20



21

Eva Bartáková

Perla

A

ladin se znovu potopil do průzračné vody a ta se za ním zavřela. Pohlédl vzhůru a viděl, že všechno nad hladinou se vzdaluje a on jako by už ani nebyl ve stejném světě. Sluneční paprsky začaly slábnout, jak se blížil ke dnu. A konečně už bylo na dohled – písčité a porostlé řasami. Natáhnul ruku a v té chvíli se mu zdálo, že ho má na dosah. Jen ještě kousek, ještě kousíček.

22


Chladná mořská voda jako by mátla jeho mysl. Snažil se doplavat až dolů a konečně se dotknout toho sypkého hladkého písku, ale ať se snažil sebevíc, pořád se nepřiblížil dostatečně blízko. Říkal si, že už stačí jediné tempo nebo možná dvě, ale stále nedosáhnul. Snad jeho pohled zkreslovala voda, snad za to mohl mořský proud, ale Aladinovi pomalu docházely síly. Mám ještě čas, říkal si tvrdohlavě a pokračoval ve svém snažení, vždyť už jenom natáhnu ruku a… Aladin konečně do dlaně nabral zlatavý písek. I když ho slaná voda štípala do očí a slizké zelené řasy se mu omotávaly kolem rukou i nohou, on se odmítl vzdát a pečlivě, píď po pídi, prohledával mořské dno. Vždyť přeci moře nemůže být tak veliké! A konečně mezi tyrkysovými provazci řas objevil to, co hledal. Bylo to maličké a hrbolaté. Opatrně to uchopil prsty. V matném podmořském světle si prohlížel okrovou lasturu staré ústřice. Tohle musí být ona! Tohle je určitě ona! Takhle ji táta popisoval – stará a vrásčitá, jen takové v sobě ukrývají poklad, jen v takových najdeš perlu. Jeho nález ho tak potěšil, že na moment přestal přemýšlet nad čímkoliv jiným, než nad zářivou perlou, která by se mohla ukrývat uvnitř té krabaté lastury. Po chvíli si však uvědomil, že už moc dlouho nedokáže zadržovat dech. Ano, musí hned nad hladinu, dokud má ještě dost sil. Nohama se odrazil ode dna, ale podivná síla ho stáhla dolů. Na okamžik se mu zdálo, že ho někdo drží za nohy, ale když se ohlédl, uviděl jen dlouhé řasy, které ovinovaly jeho kotníky jako provazy. Pokusil se vysmeknout, ale zelené ruce ho odmítly propustit. Aladinovi docházely síly i kyslík a hladina byla příliš vzdálena, takže i kdyby se dokázal osvobodit, z vody by se živý stejně nedostal. Věděl, že tohle je konec, jeho konec, ale měl vůbec nějaký smysl? Aladin opět pohlédl na zkroucenou ústřici, která ležela na jeho dlani a v tom okamžiku ho napadla otázka: Co když je prázdná? Zemřít pro perlu, to není žádná hanba, ale zemřít pro obyčejnou ústřici… Znovu toho záhadného mořského tvora potěžkal v ruce. Věděl, že už nemá čas a pomalu upadal do mdlob, ale ještě se musel rozhodnout – podívat se nebo ne? Pokud se podívám, zamyslel se, pak možná najdu jen prohnilé tělo starého měkkýše. Ale pokud se nepodívám, tak pořád bude naděje… Ještě naposledy zaváhal, ale pak ústřici pevně sevřel v dlani a zavřel oči. Poslední myšlenka, která mu proběhla hlavou, byl obrázek zářivé perly. Jeho perly. Perly, kterou nikdy neuviděl.


23

Berenika Součková

Nehledej mě

T

en chlap snad zmizel z povrchu zemského,“ povzdechla si. „Možná přišel čas, začít „ hledat pod ním.“ Zakývala nohama nad hlubinou a pokusila se pohodlněji uvelebit na sedačce jednomístné lanovky. „Pochop, ve chvíli, kdy...“

24


„Ireno,“ přerušil ji unavený hlas z telefonu. „Zaměstnavatel chce informace, nic víc.“ „Informace?“ vyštěkla. „Petr Skalnický, narozený 1981, třicet dva let stár. Vystudoval zemědělskou školu, pár let pracoval jako pomocný zahradník, pak jako dělník v překladním skladu. Žádné zvláštní koníčky, žádní přátelé, žádná rodina. Pohřešován od 4. srpna loňského roku. Pokud chci zjistit něco víc, potřebuju vědět, proč zmizel. Jinak se nehnu.“ Irena minula rodinu vracející se z odpoledního výletu. Děti na sebe ze svých sedaček pokřikovaly a dohadovaly se, co by se stalo, kdyby jim z nohy spadla bota. Irena si přendala mobil k druhému uchu. „Budeš se držet plánu, který jsi mi dala, než jsi odjela pátrat do terénu. Promluvíš si s hvězdářem Janečkem, zajedeš do toho skladu. Zdrž se, jak dlouho bude potřeba. A pokud možno něco zjisti.“ Jak dlouho už pořádně nespal, pomyslela si. Od té doby, co dostali tuhle rádoby urgentní zakázku, uplynuly tři týdny. „Dobře. Ozvu se. Ještě něco?“ Přitáhla si k tělu tenkou bundu a pokusila se ji zapnout jednou rukou. Slunečný den se chýlil ke konci a brzké předjaří tady nahoře spíše připomínalo zimu. „Pane Janečku?“ Dveře do hvězdárny byly odemčené. Irena prošla úzkou chodbou do kruhové místnosti, odkud se zvedalo točité schodiště vedoucí zřejmě do kopule. Z postranních dveří se vynořil postarší muž s mohutnou prošedivělou bradkou. „Vy jste pan Janeček? Omlouvám se, že jsem sem takhle vtrhla, ale potřebovala bych s vámi mluvit. Přišla jsem kvůli Petrovi Skalnickému.“ Pan Janeček na ni chvíli nehnutě zíral. „Okamžik!“ křikl na Irenu, otočil se a zmizel ve dveřích. Vrátil se s obálkou v ruce. „Tohle je pro vás.“ Irena se natáhla pro obálku a před Janečkovýma upřenýma očima z ní vytáhla list papíru.


25

Drahá Suzie, člověk je tvor nedokonalý. Nedokáže žít ve víc světech najednou. Musí si vybrat. Já jsem si vybral. Nehledej mě. Pro praktické účely mě považuj za mrtvého. Miloval bych tě. Petr + 41 786 957 093 Irena potlačila sentimentalitu a slzy v koutcích očí. Nevěděla o Petrovi všechno. Přítelkyně Suzie. A dopis na rozloučenou. „Jak jste věděl, že mi to máte předat?“ zeptala se Janečka. „Na obálce je váš popis, slečno…“ „Zuzana. Říkejte mi Suzie.“ „Marek Janeček.“ Potřásli si rukama. Irena o krok ustoupila a očima zalétla k obálce. Vysoká hnědovláska, šedé oči, 25 let. Bude se na mě ptát. „Když tu byl minulé léto naposledy, nechal mi to tu pro vás,“ dodal Janeček na vysvětlenou. „Vy jste ho znal opravdu dobře, že ano?“ „Asi bych neřekl, že jsme byli přátelé, ale ano, chodil sem často.“ Irena kývla jakoby na souhlas. „A řekl byste… Myslíte, že měl povahu na to něco si udělat?“ Podala Janečkovi list papíru. Rychle ho přečetl a vzdychl. „Nevím. Něco vám ukážu.“ Vedl Irenu nahoru do ztemnělé kopule a pak malými dvířky ven na ochoz. Slunce mělo co nevidět zmizet za horizontem, dole nad nížinami ležely mraky. Janeček popošel ke kraji ochozu a opřel se o zábradlí. „Tady to měl rád,“ rozpřáhl ruce do široka. „Dokázal tady stát celé hodiny a jenom se dívat. Celé hodiny stál na tomhle zábradlí a díval se dolů.“

26


„Asi neznáte tenhle telefon?“ poklepala prstem na číslo uvedené v dopise a usrkla trochu čaje. Seděli spolu v dolní kruhové místnosti, za vysokými okny už byla tma. Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem ho neviděl. Nejspíš nebude z Čech.“ „Pravda. No nic, už vážně musím jít,“ zvedla se ze židle. „Někde se ubytuju a zítra bych se ještě zastavila.“ „Kam byste chodila. Vedlejší hotel má ještě zavřeno, lanovka takhle večer nejezdí. Můžete přespat tady.“ „Margarete Krateckova. Bitte.“ Irena lovila z paměti svoji středoškolskou němčinu. Marně. „Dobrý večer. Mluvíte česky?“ „Ano. Kdo jste?“ žena hovořila s výrazným přízvukem, až jí bylo v telefonu špatně rozumět. „Potřebovala bych s vámi mluvit kvůli Petrovi Skalnickému. Nejlépe osobně.“ Chvíle ticha. „Kdo jste?! Co víte o Petrovi?“ „Jmenuji se Suzie.“ „Nikdy jsem o vás neslyšela.“ „Nápodobně. Tedy do chvíle, než jsem našla vaše číslo v Petrově dopise na rozloučenou.“ Delší ticho. „Přijedu.“ Irena přecházela po parkovišti pod lanovkou a měla standardní odpolední náladu. Pršelo, při čtvrté návštěvě překladního skladu nezjistila víc, než při třetí a čekala na Margarete, která už měla půl hodiny zpoždění. Navíc, vrchol všeho blaha, volala s šéfem, který odmítal její tvrzení, že Petr Skalnický spáchal sebevraždu. „Ano, vím, že to naprosto popírá všechno, co jsem tvrdila ještě včera. Sedm lidí, po kterých má naše kancelář pátrat, všichni mladí, bez rodin a bez závazků, všichni zmizeli víceméně ve stejný den. Ano, měla jsem krásnou konspirační teorii. Jenže občas se náš smysl pro estetiku musí sklonit před pravdou.“


27

Na parkovišti zastavilo tmavě modré auto. „Zavolám později,“ rozloučila se Irena a vykročila naproti ženě, která z něj vystoupila. Margarete se schovávala pod velkým deštníkem, oblečená naštěstí v džínách a teniskách, ačkoli její kabelka se hlásila spíše k jinému stylu. Vypadala na velice zdravých šedesát, ale klidně jí mohlo být o deset let více nebo méně. Bledou tvář lemovaly pečlivě upravené černé vlasy, oči za brýlemi si Irenu měřily. Irena k ní natáhla ruku. „Dobrý den. Díkybohu, že jste přijela. Neskutečně ráda si s vámi promluvím, ideálně někde v suchu. Hvězdář Janeček nám nabídl pohostinství, víte, Petrův dobrý známý. Doufám, že vám nebude vadit, když půjdeme pěšky…“ Margarete oběma rukama svírala deštník a Ireninu napřaženou paži ignorovala. „Obávám, se, že jste se mi ještě nepředstavila,“ řekla ledově. „Ach, omlouvám se, moje chyba. Zuzana Podlipská, Petrova přítelkyně. Můžete mi říkat Suzie.“ Krátké potřesení rukama. „Tak pojďme,“ rozhodla Margarete. Prudký sráz je donutil zastavit, chytat dech. Stromy kolem cesty vedoucí pod lanovkou byly stále ještě holé a nechránily je proti dešti. Irena se krčila v postupně promokající kapuci její tenké bundy, Margarete zamyšleně točila deštníkem. Irena s povzdechem sáhla do kapsy a vytáhla z ní zatím pouze vlhký dopis. Podala ho Margarete. „Tohle mi včera předal pan Janeček. Petrův dopis na rozloučenou. Myslela jsem, že vás bude zajímat. Schovala byste ho pak někam do sucha?“ Margarete mlčky prolétla řádky, a pak uložila dopis do kabelky. Opět vykročila, Irena klopýtala za ní. Najednou se Margarete otočila. „Mluvil s vámi Petr o své práci?“ „Ne, jen říkal, že pracuje ve skladu.“ Margarete pokývala hlavou. „Dobře. Co děláte vy, Suzie?“ „Ehm, jsem studentka. Filosofie. Studuji poslední ročník.“ Pravda, ještě před rokem.

28


„To dává smysl. Logická volba, pro Petra.“ Ubíhající cestu měřily jen sloupy lanovky a křiklavě pomalované sedačky, zbytek mizel v drobném dešti. „Ještě jednou se omlouvám za včerejší zmatený telefonát. Byla jsem rozrušená z toho dopisu. Přijela jste kvůli mně z daleka. Hádám správně, že žijete ve Švýcarsku.“ Margarete její omluvu odmávla rukou a pokynula jí, ať se k ní schová pod deštník. „Odešla jsem tam v šedesátém osmém. Pracovala jsem tam tehdy na projektu Alternativní přepravy. Fotonová metoda, teleportace a tak,“ pousmála se. „Bláznivá sedmdesátá léta. Mysleli jsme, že nepravděpodobné neznamená nemožné.“ Pokrčila rameny. „Teď se zajímám o kvantové fluktuace.“ Když byly v polovině kopce, studený déšť se změnil v mokrý sníh. „Dvacátého sedmého?! To jednoduše není možné.“ Seděli v kruhové místnosti, zase byl večer. Ukázalo se, že Janeček měl pro Margarete také dopis od Petra. Ireně zůstal jeho obsah neznámý. Nyní ale mohla jen přizvukovat. Nebylo možné, aby tu Petr zanechal dopisy dvacátého sedmého srpna, když je od čtvrtého pohřešován. Janeček oplatil Margarete pohled. „Jsem si tím jistý. Mám to i v záznamech.“ Margarete stiskla rty. „Ještě jednou. Ne-mož-né. Z Prahy odlétali už čtvrtého. Prostě vyloučeno.“ „Pavlo, slyšíš mě? Fajn. Jo, jsem to já. Pracuješ ještě pořád na letišti?“ Irena se v nejbližší nepozorované chvíli vykradla ven, aby si zavolala. Detektiv nikdy nespí. „Super. Takže, Pavlo, byla bys schopná poslat mi seznam všech cestujících, kteří loni čtvrtého srpna odlétli do Švýcarska? Ať už komerčními lety nebo soukromě? Jo, jasně, u soukromých stačí jen…“ Kdosi vyrazil Ireně mobil z ruky a vrhl se pro něj. V matném světle z žárovky nad dveřmi Ireně chvíli trvalo, než Margarete poznala. Ta teď stála naproti ní. „Máme právo změnit realitu? Co na to osud? Existuje?“ Irena jen zamrkala.


29

„Cože?“ Margarete ji pevně chytila za rameno. „Vsadila bych se, že jsi Petra nikdy neviděla ani zdálky. Nikdo, kdo ho jen trochu znal, by si nemohl myslet, že spáchal sebevraždu. Každý, kdo by s ním žil, by znal ty jeho otázky. Takže…“ Irena se zachvěla. „Jmenuji se Irena Lipská. Jsem z Kadlečkovy detektivní kanceláře. Vyšetřuji Petrovo zmizení.“ Margarete ji pustila. „Dobře. Takže jedna z těch, které najali, aby na ně vyhrabali špínu,“ pokřiveně se na ni usmála. „Velice, velice důrazně ti radím, aby ses nepokoušela nikoho kontaktovat. Přespíš tady, zítra odjedeš. Zapomeň všechno, co jsi tu zjistila. Zapomeň, že existuji.“ Margarete stála na zábradlí a pozorovala východ slunce. Irena zalapala po dechu, rozběhla se, chytila ji za kabát a stáhla ji dolů. Skončily v jedné hromadě na podlaze ochozu. „Mohla jste spadnout!“ Vyškrábaly se na nohy. Margarete se dívala do krajiny, Irena odmítala odejít. „Paní Margarete, jsem si jistá, že Petr nebyl dělník ve skladu. Víte, kde teď je?“ „Vím, kde by měl být. Ale není tam,“ Margarete unikl slabý povzdech. „Včerejší upozornění vám nestačí? “ „Ne. Nemám ráda nezodpovězené otázky. Proto jsem studovala filosofii.“ Irena se mírně pousmála. „Přísahám, že to nikomu nepovím, ale musím to vědět. Kdo byl Petr?“ Margarete dlouho mlčela a bubnovala prsty o zábradlí. „Dobře. Přijímám vaši přísahu. Pokud ji porušíte, budou vaše výčitky svědomí v porovnání s bezprostředními důsledky zanedbatelné. Dobře.“ Konečně se k ní otočila čelem. „Víte, Ireno, Petr pracoval ve výzkumu rostlin pro kosmické lety. Ten výzkum byl součástí většího celoevropského projektu, na kterém se podílím i já. Velice tajného a ambiciózního projektu, nutno dodat. Rozšířit lidstvo mimo sluneční soustavu, osídlit další planetu. Když se hledali dobrovolníci pro první let, Petr se přihlásil. Odletěli loni v září.“

30


Irena polkla a zašeptala: „Člověk je tvor nedokonalý. Nedokáže žít ve víc světech najednou. Musí si vybrat. Já jsem si vybral. Tohle napsal v dopise. Kdyby to nebylo nemožné…“ „Nikoli nemožné. Tohle ne,“ přerušila ji Margarete. „Dvanáct světelných let měli letět přes třicet let. Poloviční rychlost světla. Technologie je podstatně dál, než se obecně tvrdí.“ Měli letět. Irena zaváhala. „Něco se pokazilo?“ Margarete skoro neznatelně přikývla. „Měsíc letěli podle plánu. Pak loď zmizela. Žádná havárie, žádné trosky, prostě zmizela. Se všemi našimi lidmi. Poslední signály vyslané lodí se zdají naprosto v pořádku. Technická kontrola kromě pár triviálních závad také nic neodhalila.“ Margarete si povzdechla. „Všechno vypadá na selhání lidského faktoru. Poslali agenty, aby zjistili…“ „Taky tady byli. Nic jsem jim neřekl,“ ozval se za nimi Janečkův hlas. „Přísahám, že nic neprozradím. Paní Margarete, omluvte mou zvědavost.“ Margarete si stiskla kořen nosu a na chvíli složila hlavu do dlaní. Pak kývla. „Dobře. Když ti agenti nepřišli na nic podstatného, najali v každé zemi pár místních detektivních kanceláří. Mnoho možností už nezbývá. Jen doufat.“ Irena se otočila ke hvězdáři. „Pane Janečku, promiňte, že jsem vám lhala. Nejsem Suzie.“ Janeček se jen usmál. „To je v pořádku. Petr říkal, že to možná budete tvrdit.“ „Pokud nás chceš zradit, udělej to teď.“ Margarete vrátila Ireně mobil. Irena vytočila číslo. „Ahoj šéfe. Víš, že ten hvězdář to spletl? Ten dopis na rozloučenou tu nechal Petr Černický, místní student a bohém. Takže slepá stopa. Jo, já vím, smůla. Vrátím se zítra. Naschle.“ Irena se zakřenila. Jedu v tom s vámi. Sedmnáct. Sedmnáct dopisů různých délek a v různých jazycích tu Petr zanechal. Irena byla první, kdo si vyzvedl ten svůj. Téměř na všech bylo známé telefonní číslo, nebo jen


31

„Zavolej Margarete“. Teď se dopisy válely všude po stole, značně pomačkané opakovaným čtením. Scenérii dokreslovala tma za okny, roztroušené prázdné hrnky od kafe a zarudlé oči třech přítomných. Irena snad posté pročítala Margaretin dopis. Margarete, budeš mi chybět, ty i tvé bláznivé nápady. Nastínila jsi cestu dál, než se mnozí odváží pomýšlet. Jsem hrdý, že můžu být první, kdo po ní půjde. Snad jsem se rozhodl dobře. Petr PS: Věřím, že víš, co jsem udělal „Margarete, mohla bys mi to ještě jednou vysvětlit? Říkalas, že Petr v dopise odkazuje na nějakou tvou práci?“ Přikývla. „Tak jsme se vlastně potkali. Přišel za mnou kvůli mé teorii. Elektron, nebo kterákoli jiná elementární částice, se může nacházet vlastně kdekoli. Dokud to nezjistíme, nemůžeme říct kde. Jeho uváděné umístění je vlastně jen místo pravděpodobného výskytu. Jakmile se od tohohle místa vzdálíme, pravděpodobnost samozřejmě strmě klesá. Ale čistě teoreticky by mohl být třeba milimetr daleko. Nebo kilometr, když na to přijde. Na základě tvrzení „nepravděpodobné neznamená nemožné“ jsme chtěli tento fakt použít pro výzkum teleportace. Bohužel jsme nenašli jediný způsob, jak přemluvit elektron, aby ignoroval pravděpodobnost a při pozorování se přesunul na to vzdálené místo.“ Irena zamrkala. „Trochu se ztrácím. Pokud by se pak přesunul na vzdálené místo, kde byl tedy předtím?“ „Tak nějak všude. Tedy, známe jen pravděpodobnost… Tohle snad představuje klíč,“ odmlčela se a podala Ireně přes stůl dopis, v němž byla francouzsky napsaná jediná věta: Tu as eu vrai. „Znamená to: Měl jsi pravdu,“ přeložila Margarete. „Tohle napsal Phelippovi, našemu konstrukčnímu technikovi, jinak zapálenému filosofovi. Phelippe tvrdí, že svět existuje v nekonečně realitách zároveň, ale lidský mozek umí žít jen v jedné. Kdyby se prý někomu podařilo zastavit v dokonalé rovnováze, spatřil by reality, jak se před ním prostírají a mohl by svobodně jakoukoli vybrat.“ „Margarete,“ zašeptala Irena. „ty víš, co Petr udělal.“

32


„Nic, je mi líto, ale žádný signál z téhle části vesmíru,“ oznámil Janeček. Seděli v kupoli, Margarete doteď nedočkavě pozorovala hvězdu, kolem níž obíhala cílová planeta, zatímco Janeček sháněl potřebná data. „Třeba jsme v našem uvažování udělali chybu,“ navrhla Irena. „Už jen připustit, že se lidé tajně vydali osídlit další planetu, je šílené. Myšlenka, že je někdo schopný vybrat z možných realit tu skoro nejméně pravděpodobnou a přenést tak celou kosmickou loď se všemi lidmi v jediném okamžiku o dvanáct světelných let je čistý nesmysl.“ Margarete se hlasitě zasmála. „Ne. On to dokázal. Jen jsme přišli příliš brzy.“


33

Anna Jordanová

Schrödingerovy kočky

K

rátký divadelní spot ilustrující absurditu Schrödingerova experimentu

Postavy K1: První kocour K2: druhý kocour S: Schrödinger Ko: Kočka Schrödingerova hospodyně

34


Scéna 1 Laboratoř. Na stole v popředí krabice s připojeným přístrojem. V křesle po straně spí Schrödinger. Na gauči sedí kocour a upřeně pozoruje bednu. Rozespale mluví ke kočce v krabici. K1: Víš, když bys už vylezla, mohli bychom odejít. Ale ty ne. Ty tam sedíš. A budeš sedět asi ještě dlouho. Nebo ležíš. Můžeš ležet. Nebo se protahuješ. Nevylezeš? Nevylezeš. Tak já počkám. Počkám. Schrödinger chrápe. Oknem do místnosti vchází další kocour, sedá si na gauč. K2: Nic? K1: Ne. K2: Neprobudila se? K1: Vidíš. K2: Jasně. K2: Pořád tu čekáš? K1: Jasně. K2: A máš se dobře? K1: Je teplo. K1: A máš se dobře? K1: Jde to. K2: A na co čekáš vlastně? K1: Až vyleze. K2: Aha. A kdy vyleze? K1: Nevím. K2: A vyleze vůbec? K1: Třeba vyleze. K2: A je tam vůbec?


35

K1: Co? K2: V té bedně. Je tam? K1: Vím já? Třeba je. Čekám. K2: Aha. Schrödinger se probouzí. Vidí dva kocoury na gauči. S: Kocouři. K2: Všiml si tě. K1: Asi. K2: Co když tě vyžene. K1: Cože? K2: Vyžene. Třeba má alergii na kočky. S: Mám alergii na kočky. Nechci, abyste mi tady seděli na gauči. Chci si sednout. K2: Chce si sednout. K1: Ať si sedne. Já ho nevyháním. K2: Můžeš si sednout. S: Já si sednu. Sedá si mezi oba kocoury. S: Čekáte, jestli vyleze, co? Ale ona je mrtvá. K1: Cože? Že je živá, povídám. K1: No proto. K2: Co? K1: Že je živá. S: Ne živá, mrtvá povídám. Nevyleze.

36


K1: Co? S: Že je. K1: Co je? S: Není. Co na tom nechápeš? K2: Co? Schrödinger dostane záchvat kašle a odchází se vysmrkat. K2: Co říkal? K1: Že je mrtvá a tak nevyleze. K2: Fakt? K1: Ne. K2: Tak co? K1: Vyleze. K2: Jo? K1: Asi. K2: Tak je živá. K1: Asi. K2: A kdy vyleze? K1: Nevím. Někdy asi. Vchází Schrödingerova služebná, vyhání oba kocoury. Po chvíli se otevírá bedna, vylézá kočka, v klidu mizí z místnosti. Konec první scény. Scéna2 Laboratoř. Na stole v popředí krabice s připojeným přístrojem. Na gauči sedí zase kocour a upřeně pozoruje bednu. K1: Víš, když bys už vylezla, mohli bychom odejít. Ale ty ne. Ty tam sedíš. A budeš sedět asi ještě dlouho. Nebo ležíš. Můžeš ležet. Nebo se protahuješ. Nevylezeš? Nevylezeš. Tak já počkám.


37

Počkám. Oknem do místnosti vchází další kocour, sedá si na gauč. K2: Nic? K1: Ne. K2: Neprobudila se? K1: Vidíš. K2: Jasně. K2: Pořád tu čekáš? K1: Jasně. K2: A máš se dobře? K1: Je teplo. K2: A máš se dobře? K1: Jde to. K2: A na co čekáš vlastně? K1: Až vyleze. K2: Aha. A kdy vyleze? K1: Nevím. K2: A vyleze vůbec? K1: Třeba vyleze. K2: A je tam vůbec? K1: Co? K2: V té bedně. Je tam? K1: Vím já? Třeba je. Čekám. K2: Aha. Vchází Schrödinger. V ruce má kapesník, pořád smrká.

38


S: Kocouři. Zase tu sedíte. Nechci, abyste tu seděli. Mám alergii na kočky. Chci si sednout. K2: Chce si sednout. K1: Ať si sedne. Já ho nevyháním. K2: Můžeš si sednout. S: Já si sednu. Sedá si mezi oba kocoury. S: Stejně tam není. K1: Co? S: Je tam, zavřená. K1: Říkám, že tam je. K2: Sám říkal, že není. K1: Tak je tam? S: Ne. K1: Co? S: Jo. K2: Co? S: Co já vím? Tak se podívejte. K1: Hmm. S: Vstaňte a podívejte se. Stejně je mrtvá. K1: Fakt? S: Ne. Je živá. K1: A je tam vůbec? S: Asi. Schrödinger dostane záchvat kašle a odchází se vysmrkat. Vchází Schrödingerova služebná, vyhání oba kocoury. Po chvíli se průvanem otevírá bedna, tam mrtvá kočka. Konec druhé scény.


39

Scéna3 Laboratoř. Na stole v popředí krabice s připojeným přístrojem. Mrtvá kočka na stole. Všichni tři sedí na gauči. K1: Je mrtvá. S: Asi. K1: Nehýbe se, takže je. S: Však jo. K1: Ne fakt, podívej, dloubnu do ní. K2: Fajn. Hejbla se, když jsi do ní dloubnul. K1: Fakt? K2: Jo. K1: Blbost. K2: Já jsem to viděl. K1: Blbost. K2: Jak chceš. S: Co? K2: Je živá. S: Fakt? To jsem rád. K2: Není. S: Fakt? To mě mrzí. K2: Je. S: Sakra. K2: Proč? S: Co proč? K2: Ale nic. Proč sakra?

40


S: Mám alergii na kočky. K2: A? S: Chtěl jsem ji zabít, aby to hospodyně nepoznala. K2: Aha. A povedlo se ti to? S: Asi. K2: Co asi? S: Asi jo. Je mrtvá. K2: Ne, je živá, Hejbla se. S: Tak ne. K2: Co ne? S: Nepovedlo. K2: Aha. S: Sakra. K2: Co je? S: Já jsem měl dvě kočky. K2: Co? S: Dvě kočky. K2: Fakt? S: Hmm. K2: A tady je mrtvá. S: Jo. Jedna. K2: A ta druhá? S: Nevím. Je v bedně? K2: Nevím. S: Jestli tam je, tak je mrtvá. K2: Je tam.


41

S: Tak je živá. K2: A co když není? S: Tak je mrtvá. K2: Jasně. K1: Je mi blbě. K2: Co? K1: Blbě. Je mi blbě. K2: Jseš mrtvej? K1: Nevím. K2: Hejbeš se? K1: Jo. To jo. K2: Tak nejseš. K1: Ale ona se hejbla taky a mrtvá je. K2: Tak jseš asi taky mrtvej. K1: Hmm. K2: Promiň. K1: To je v pořádku. K2: Stejně promiň. K1: Co? K2: Je mi to líto. K1: Co? K2: Co? K1: Co je ti líto? K2: Že jseš mrtvej. S: Mě taky.

42


K1: Co? S: Mně je taky líto, že jseš mrtvej. K1: To je v pořádku. S: Stejně promiň. K2: Mně je taky blbě. S: Co? K2: Blbě. Je mi blbě. S: Jseš mrtvej? K2: Nevím. S: Hejbeš se? K2: Jo. To jo. S: Tak nejseš. K2: Ale ona se hejbla taky a mrtvá je. S: Tak jseš asi taky mrtvej. K2: Hmm. S: Promiň. K2: To je v pořádku. S: Stejně promiň. K2: Co? S: Je mi to líto. K2: Co? S: Co? K2: Co je ti líto? S: Že jseš mrtvej. K1: Mě taky.


43

K2: Co? K1: Mně je taky líto, že jseš mrtvej. K2: To je v pořádku. K1: Stejně promiň. S: Mně je taky blbě. K2: Co? S: Blbě. Je mi blbě. K2: Proč? S: Hmm. Asi jsem mrtvej. K2: To je blbý. Už jsme všichni mrtví. S: Škoda. K2: Ale hejbem se. S: Stejně jsme mrtví. A ona je živá? S: Co? K1: No nehýbe se. Tak je živá. S: Aha. No jo. K1: Vida, už to víme. S: Fajn. K2: Tak jo. K1: Hmm. Všichni odpadávají působením jedovatých látek z bedny, znázorněných unikajícím dýmem. Vchází živá kočka. Ko: Víš, když by ses už vzbudil, mohli bychom odejít. Ale ty ne. Ty tam sedíš. A budeš sedět asi ještě dlouho. Nevzbudíš se? Nevzbudíš. Tak já počkám. Počkám.

44



45

Barbora Žádníková

Hamlet nebo Schrödingerova kočka

S

lůvko „nebo“ dělá studentům často starosti, protože mnozí nevědí, kdy se před „nebo“ píše čárka. To bych touto cestou chtěla všem osvětlit. Není to nikterak složité.

46


Před „nebo“ se čárka nepíše v případě, že mohou platit obě zmiňované varianty nebo v případě, že je jedno, která z nich to bude. Pakliže jsou obě možnosti protikladné, čárka se obvykle píše. Jak snadné to je, že? Mám takový dojem, že by bylo vhodné zmínit nějaký příklad, podle kterého to všichni snáze pochopí. Mluvíme-li například o životě a smrti, což je protiklad, a máme si z obojího vybrat, pak ve větě čárku napíšeme. Třeba takový Hamlet – „Být, nebo nebýt“ – to je jasný příklad. Samozřejmě předpokládáme, že Hamlet nemůže být a nebýt zároveň. Možná by někdo mohl váhat, jak to bude v případě Schrödingerovy kočky, která se může nacházet ve dvou protikladných stavech, totiž životě a smrti, najednou. V tomto případě se čárka samo sebou nepíše. Na závěr tohoto pojednání napíšu dva případy, podle kterých si v tom každý udělá pořádek. 1. Sedí Shrödingerova kočka v krabici a říká si „Být nebo nebýt?“. 2. Sedí Hamlet s krabici s přístrojem s radioaktivním nuklidem a jedovatým plynem a říká si „Být, nebo nebýt?“.


47

Jan Pokorný

Pohovor

J

„ aká je vaše nejhorší stránka?“ Personalistovy oči, zvětšené silnými brýlemi, si mě znovu změřily. Když o tom přemýšlím, tak vlastně tenhle prototyp spořádaného zaměstnance nic moc jiného zatím nepředvedl – probodával mě pohledem, kladl mi vlezlé otázky nebo se koukal do svých poznámek. Ten chlap má vážně nudnou práci.

48


„Nepokládal jste mi tuto otázku už náhodou?“ „Ale, to samozřejmě…“ Muž se opět začal probírat svými poznámkami a u toho omylem loktem zavadil o štos listin ležící na stole, který se za doprovodu zvuku trhajícího se papíru s ladným půlobratem snesl na podlahu. Automaticky jsem se sehnul, abych jej pomohl posbírat, ale pracovník mě gestem ruky odehnal a začal papíry horečně vršit zpátky na stůl, vytvářeje ještě nestabilnější strukturu než předtím. Náhle se konečně narovnal, nechávaje po zemi povalovat ještě několik lejster mimo svůj dosah, a plynule navázal na probírání se svými poznámkami, jako by se vůbec nic nestalo. Jakmile zřejmě našel to, co hledal, vzhlédl a položil další dotaz. „Věříte v boha?“ „A vy v něj věříte?“ Muž se usmál. „No, otázka zní spíše, jestli on věří ve mě.“ Mě sice jeho odpověď neuspokojila, ale jeho má zjevně ano, protože si cosi poznamenal a dále pokračoval v pro mne extrémně deprimujícím zkoumání papírů ve svých rukou. Přemýšlel jsem, jak si zkrátit dlouhou chvíli, protože jsem si už dávno všiml, že můj vyslýchající dává mezi otázky i minutovou pauzu. Kancelář, ve které jsme se nacházeli, by v klidu vyhrála anketu „Nejnudnější kancelář roku“. V místnosti, která mohutně čpěla pachem nemocnice, nebyl kromě židlí, na nichž jsme seděli, stolu s počítačem a malého stolečku s tiskárnou, žádný nábytek, nepočítáte-li mezi nábytek poličky, kterých tu bylo opravdu mnoho, navíc umístěných naprosto chaoticky. Stěny byly polepené jakousi béžovou tapetou s retro vzorem, který, vzhledem k zachovalosti tapety, zřejmě v době jejího umístění na stěny nebyl vůbec považován za „retro“. Tapeta se v některých místech odlupovala, někde dokonce úplně chyběla, vystavujíc na odiv ještě starší a ještě hrozivější vrstvu nátěru. V místnosti nebyla okna, nacházely se tu jen jedny nevýrazné, hranaté, poměrně moderní dveře, které zřejmě kdysi bývaly bílé, ale tapety je už stihly nakazit svou béžovou náladou, takže teď do interiéru tak perfektně zapadaly, že nebýt vystupující kliky, měl bych je problém najít. V rohu místnosti stál osamělý květináč s umělou palmou, snad jediná věc v této místnosti, která nebyla v odstínech béžové. Dokonce i sako přede mnou sedícího pracovníka ladilo se zbytkem svou barvou. Celý dojem z kanceláře završovaly hromady papírů, které pokrývaly veškerý volný odkládací prostor, tedy stůl, stolek, i část poliček, a nacházely se dokonce i na zemi, takže jste je museli při chůzi přes místnost překračovat. Pouze horní poličky byly prázdné, což mi


49

přišlo zvláštní, ale usoudil jsem, že je pro obyvatele této místnosti nepohodlné natahovat se pro štosy papírů tak vysoko. A nebo, což mi přišlo jako hlavní důvod, padající hromada papíru by prostě představovala mnohem větší problém, kdyby padala z vysoké poličky, než když se tiše sesune někde na zemi. U zkoumání kanceláře jsem si všiml, že na podlaze pode mnou leží list papíru tak, že mi ani nedělá moc velký problém ho přečíst. Vzhledem k tomu, že si mě muž sedící naproti mně očividně vůbec nevšímal a věnoval pozornost svým lejstrům, dal jsem se do čtení. Papír byl kupodivu popsaný rukou, zřejmě se jednalo o nějaké zápisky plné nesrozumitelných zkratek: …vědět tak, že se blíží jejich čas.“ Severské kultury a mytologie – pod. Valkýra (viz rejstřík), bez zn. očist., nástup na hostinu s nejv. karm. postavenými mort., vyj. se velmi svižně bez zbyt. detailů, božská síň – náz. se liší dle kultury, většinou použ.— „Hrajete na hudební nástroj?“ Tomu chlapovi došly inteligentní dotazy před pěkně dlouhou dobou. „No, otázka zní spíše, jestli on hraje na mě.“ Muž si mě znovu změřil pohledem, zjevně nepotěšen skutečností, že jsem použil jeho způsob tvoření univerzálních odpovědí na všechno. Poté zřejmě konečně uznal, že už na mě vyplýtval dost jeho pracně vymýšlených dotazů, odmetl papíry z části stolu a odhalil tak klávesnici s myší. Po několika pokusech přimět počítač k činnosti se zamračil a cosi si zamumlal. Poté znenadání rázně vstal, přičemž narušil stabilitu několika dalších hromad papíru, a prohlásil: „Počkejte prosím chvíli!“ a vyšel ze dveří. Jakmile otevřel dveře, pronikl do místnosti silný závan čerstvého vzduchu, muž je ale za sebou ihned zaklapl a ve své kanceláři mě nechal o samotě. Vlastně se mě vůbec nezeptal na mou předchozí práci. Vlastně si ani neuvědomuji, že bych přišel o práci. Vstal jsem. Když jsem nepřišel o práci, tak co tady vlastně dělám? Ten zatuchlý, jakoby nemocniční vzduch mi asi leze na mozek. Nejlépe udělám, když se seberu a trochu se provětrám mimo tuto zatuchlou kancelář. Vykličkoval jsem z místnosti, otevřel dveře a vyklouzl ven. Průvan dveře za mnou ihned zabouchl. Za dveřmi se ozval zvuk hroutící se hromady papíru. *** 50


V hlavní hale bylo rušno. Neustále tu procházeli všemožní lidé a klábosili mezi sebou v různých jazycích. Vzduch tu byl mnohem čerstvější než v kanceláři personalisty, ale zápach nemocnice tu stále přetrvával. Také tu bylo mnohem více světla, i když tu stejně jako v kanceláři a na chodbách nebyla okna, ale světlo pronikalo prosklenou kupolí ve stropě a navíc byla všude nainstalována spousta zářivek. Hlava se mi už docela pročistila a mě bylo jasné, že si nevzpomínám, jak jsem se do této budovy dostal. Vzhledem k tomu se mi jevilo jako nesmyslné pokračovat v pohovoru, či co to bylo, a zamířit co nejrychleji pryč odtud. Lidé sem přicházeli z mnoha postranních chodeb, ale mě zajímal hlavně výtah, ze kterého občas vystoupila skupinka lidí doprovázena pracovníkem v béžovém saku. U výtahů nebyla přivolávací tlačítka, takže jsem předpokládal, že fungují na čip, který u sebe zaměstnanci musí nosit, a čekal jsem, abych se připletl k nějaké skupince. Žel, nikdo do výtahu nenastupoval, a tak jsem se rozhodl najít požární schodiště. Náhodně jsem se rozběhl do jedné z chodeb, protože jsem si už stejně nebyl jistý, kterou jsem se sem dostal, a hledal jsem nějak označené dveře. Všechny dveře byly ale na chlup stejné, jako v kanceláři, kde jsem byl, bílé, hranaté, jen byly vždy označeny malou tabulkou s číselným kódem. Cestou jsem omylem narazil do mírně dezorientované ženy v červených šatech, která se mi omlouvala jakýmsi skřípavě znějícím jazykem, a musel jsem uhýbat před členem ochranky nesoucím na bílém polštáři černou kočku. Začínal jsem mít pocit, že se nacházím v nějakém druhu psychiatrické léčebny. Konečně jsem si na konci chodby všiml odlišných dveří: byly mohutné a kovové, a navíc se nacházely na samém konci chodby. Bez rozmyslu jsem je otevřel. Místo schodiště jsem ale ocitl v prostorné kanceláři. A k mému překvapení se o několik metrů dále, ke mně otočený zády, nacházel můj personalista, kterému jsem tak zdárně pláchl. Na něco se ptal osoby v křesle, kterou jsem ze svého postavení neviděl, protože jsem byl částečně krytý knihovnou. Hovořili mezi sebou dost zvláštním syčivým jazykem, ze kterého jsem nepochytil ani slovo. Jakmile domluvili, tak se personalista otočil a rozešel se ke mně. Já se skrčil za knihovnou a nechal ho bez povšimnutí projít kolem. Znovu jsem vykoukl, ve snaze spatřit osobu v křesle, ze svého úhlu jsem ji ale neviděl. Tohle bude zjevně nějaký šéf, pomyslel jsem si, a rozhodl jsem se, že přijdu a natvrdo se ho zeptám, co se to tu vlastně děje. Dodal jsem si odhodlání, vykročil jsem zpoza knihovny a udělal několik kroků směrem ke křeslu. Ve kterém nikdo neseděl.


51

Z úvah o tom, kam zmizel tajemný šéf společnosti, mě vytrhla černá kočka, která náhle vyskočila na stůl a vztekle na mě zasyčela. Ignoroval jsem ji, obešel jsem stůl a hledal jsem, kudy se vlastník křesla vytratil. Místnost, která byla prostorná a plná drahého nábytku (ovšem opět bez oken) však nikam dále nevedla. Když jsem se otočil, znovu přede mnou stála kočka a dávala mi jasně najevo, že se jí ani trochu nelíbím. Odstrčil jsem ji nohou a za jejích hlasitých protestů jsem odešel dveřmi pryč. Sotva jsem vešel zpět do haly, uslyšel jsem hlášení rozhlasu. Bylo opět v pro mě nesrozumitelném jazyce, ale většina lidí kolem mě ho zřejmě chápala a začala se kolem zmateně rozhlížet. Než jsem se nadál, popadl mě za rameno člen ochranky, který se náhle odněkud objevil, a táhl mě pryč. *** Seděl jsem znovu v místnosti, kde probíhal můj pohovor. Kromě mě tam byl i člen ochranky, který mě sem dovedl, a na vrchních poličkách sedělo několik koček, které na mě upíraly své zorničky. Náhle z ventilačního otvoru, kterého jsem si předtím nevšiml, vyšla černá kočka, po poličkách přešla k ostatním a uvelebila se mezi nimi. „To jsem rád, že jsme vás našli… Stala se drobná chyba ve zpracování vašeho záznamu. Je mi to moc líto, ale nebudeme vás moci přijmout.“ „Takže můžu jít?“ Muž se na mě zaraženě podíval. „Ach ano, budete muset. Odvedu vás k východu.“ Kývl na mě rukou a otevřel dveře. Vstal jsem a vydal se ke dveřím. Kočky jedna po druhé vcházely do ventilační šachty, a člen ochranky se rozhlédl a také vykročil směrem ke dveřím. Uklouzl ale po jednom z papírů a upadl na zem. Nerozuměl jsem mu, ale vsadím se, že to, co zařval, nebylo slušné slovo. *** Nastoupili jsme do výtahu, já a personalista v béžovém saku. Dveře výtahu se pomalu zavřely. „Mohl bych mít pár otázek?“ promluvil jsem na personalistu. „Otázky už stejně máte. Vy se ptáte, jestli dostanete odpovědi.“ „Jak jsem se sem dostal?“ „Lidé z mého oddělení si vás vyhledali a pozvali na rozhovor. Tak to tady chodí. Každý jednou musí na pohovor.“

52


„Co vlastně dělá tato firma?“ „Já se moc nestarám o to, co dělá zbytek zaměstnanců. Já jsem z personálního, dělám pohovory… Omluvte mě, jsem v tom nový, a ještě mi to moc nejde.“ „A nakonec nejdůležitější otázka ze všech. Co znamenají ty kočky?“ Personalista se na mě soucitně podíval. „Víte, lidé mají potřebu chápat vše, co se kolem nich děje. I kdyby si pro toto chápání museli vytvořit speciální symbol. A ten symbol je poté ovládne a velí jim. Jednoho dne se možná objeví někdo, kdo tuto symboliku zpochybní, a pokusí se vymanit z jejího područí. Symbolika ale nakonec bude stejně nahrazena jinou… Třeba staří Vikingové: měli boha blesků, symbol bouře, toho, čemu nerozuměli a čeho se báli. V kanceláři o tom mám nějaké zápisky… No, a dnešním největším problémem nejsou blesky, ani slunce nebo hvězdy… Kvantová fyzika. Zkoumáte miniaturní částice, jejichž pohybům a polohám nerozumíte… Nedovedli jste si představit, že by cokoliv mohlo být ve více stavech zároveň… A tak jste si zvolili symbol—“ Přerušilo ho cinknutí výtahu. Jeli jsme vážně docela dlouho. „Tady vystupujeme. Tak, musím se s vámi rozloučit a ještě jednou se vám omlouvám…“ „To nic,“ odvětil jsem. „Stejně jsem o tu práci ani moc nestál.“ Muž se zasmál, jako bych řekl dobrý vtip. Dveře výtahu se otevřely a mě oslepilo oslňující světlo. „Tak na shledanou. A nebojte se. Příště to vyjde,“ řekl personalista a s těmito slovy mě strčil do zad tak silně, že jsem ztratil rovnováhu. *** „Sestři, on se probral! Probral se!“ Pokusil jsem se posadit. „Co se stalo?“ Objala mě. „Díky bohu! Nevěděli jsme, jestli jsi živý nebo mrtvý!“


53

Globální vzdělávání pro udržitelný rozvoj v sítí spolupracujících škol, obce a ekologických sdružení CZ.1.07/1.1.00/14.0143

Ze šuplíku fantasie. 2. sborník

Recommend Documents