Josef Chromec Praha TOBIÁŠŮV PŘÍBĚH Neúroda v roce 1361 způsobila velkou drahotu, lidé hladověli. Po třináct let zasazovala černá smrt, jak byl nazýván mor, kruté rány obyvatelům Evropy. Na jaře 1362 zbídačelé obyvatelstvo zde ve Slezsku už nevidělo žádnou naději, i přesto, že ozimy vypadaly slibně a hlad by mohl být v létě odvrácen. Příliš mnoho lidí stále umíralo. A protože nic nevzniká samo od sebe, za všemi pohromami se skrývají nějací viníci. Jarní dopolední slunce shlíželo na malebné slezské město Středa. Nepatřilo k nejchudším, třebaže většina domů se šindelovými střechami byla vystavěna ze dřeva, tu a tam stály i domy hrázděné. V jedné čtvrti se nacházelo i pár pěkných zděných domů a také měšťané na rynku dbali na výstavnost svých domů. Uprostřed města se tyčila věž kostela, z něhož vycházeli lidé po ranní bohoslužbě. Poutník, který by do města právě dorazil, by jistě netušil, že klid a mír bude přerušen násilnostmi. Několik desítek podrážděných mužů se srotilo u brány vedoucí do čtvrti peněžníků. Sjednocovalo je přesvědčení, že morovou nákazu roznášejí jinověrci a že bohatství získané půjčováním peněz na úrok je v rozporu s křesťanskou pomocí bližnímu. „Kde se tu bereš?“ oslovil statný čtyřicátník vyzáblého mužíka. „Myslel jsem, že máš se svou kupou dětí starostí dost. V krčmě jsem tě neviděl od podzimu.“ „A přece vím, co jste se tam domlouvali. Jak jde o dobrou věc, nezůstanu za pecí.“ „Bezvěrci musí z města. Slyšel jsi, co říkal farář. Bůh se hněvá, že jim tu poskytujeme příjemný útulek.“ „Smazat takhle dluhy je fajn. Kolik vlastně dlužíš Árónovi?“ „Do toho tě nic, taky se neptám na dluhy tvoje.“ „No dobře, dobře.“ Ze sroceného davu se ozývaly nenávistné výkřiky a čelo tvořivšího se průvodu se dalo zvolna do pohybu. xxx Hluk doléhal i o dvě ulice dále, kde ve výstavném domě sídlila rodina zámožného bankéře. Jeho otec půjčoval i královským rodinám, dokonce i římskému králi, dnešnímu císaři Karlovi. Rodina stále ještě vlastnila přemyslovské korunovační klenoty, které bankéř Moše dostal do zástavy před čtrnácti lety. Jeho nástupce, nevysoký stařec v černých šatech, seděl v kruhu rodiny, nejbližších přátel a zaměstnanců v místnosti v prvním poschodí. Kolem starožitného stolu z tmavého leštěného dřeva bylo v té chvíli shromážděno asi deset osob. Nejmenší děti byly před několika dny poslány k příbuzným v jiných místech ve Slezsku na dobu, než se zdejší vyhrocená situace uklidní. Ale na nějaké uklidnění to zatím nevypadalo. V sílícím hluku už bylo možno rozumět některým
výkřikům, jimiž si muži dodávali odvahu. Požadovali odchod jinověrců a propadnutí jejich majetku obci. Stařec se jmenoval Samuel a byl synem již zesnulého bankéře Mošeho. Na rozdíl od většiny přítomných se zdál být klidný. Pohledem klouzal po stěnách s rozvěšenými tapiseriemi a obrazy. Jeho tvář měla rozhodný výraz. Všichni kromě něho byli přichystáni k odchodu, s příručními zavazadly a v cestovních oděvech. „Jakube, ty se Sárou pojedete do Wroclavi k vašemu strýci, mému bratru Jonatanovi. Dostaly se mi zprávy, že tam se nic nechystá. Pak vyčkejte, dokud se s vámi nespojím já nebo tvůj švagr David.“ Po krátkém rozloučení opatrně vyšli Jakub se Sárou zadním vchodem do uličky a tou pokračovali do zahrad a polí mezerou v neopravovaných hradbách. „Davide, s tebou a Ester jsme již vše umluvili. Čas se naplnil. Buďte pamětlivi mých příkazů a pospěšte z města.“ Také oni se chopili svých dvou nevelkých vaků. V cestovních pláštích s kápí sešli po schodech k zadním dveřím a spěchali uličkou lemovanou zdmi dvorů. V místě napojení boční komunikace se však zastavili. Tři neurvale vyhlížející individua jim zatarasila cestu. „Kampak, ptáčkové vylétli z hnízda?“ „Nechte nás projít, dám každému tucet stříbrňáků!“ „Napřed ukažte, co máte v těch vacích!“ skřehotal ten nejmenší z násilníků, patrně velitel. Lupiči sebrali pár cenností a váček, v němž měl David asi pět kop grošů. Nevšimli si dalšího váčku, který měl David připevněn na zádech. „A běžte!“ zavelel mrňous. David s Ester rychle vyrazili, ale nejvyšší z lotrů, hromotluk, který se cítil poněkud odstrčen, uhodil Davida holí do ramene, takže ten spadl na zem. Ester vykřikla a vrhla se před svého muže. Pořízek se po ní ohnal, ale to už se David vztyčoval. Byl udeřen tak nešťastně, že mu hůl rozbila lebku. Lupiči se zalekli a utekli. Nešťastná Ester se vrhla na tělo svého umírajícího manžela. xxx Po rozloučení s Jakubem, Sárou, Davidem a Ester zůstali ze Samuelových dětí jen dvě nejmladší, Daniel a Rút. Ty svěřil otec svým oddaným služebníkům Petrovi a Janovi. Byli to sice křesťané, ale nechovali k jinověrcům nenávist. Nenápadný dvoukolák s koníkem čekal na okraji města ve statku patřícím Petrovu otci. Uprchlíci byli dobře vybaveni měšci naditými groši dobré ražby. Groše ražené za krále Jana byly uloženy stranou a určeny na drobné výdaje. Ne každý krčmář dovedl rozpoznat kvalitní stříbrňáky od ošizených. Po odchodu obou sourozenců a jejich ochránců zůstali v opuštěném domě již jen jeho majitel Samuel a věrný sekretář Tobiáš. Byl to černovlasý statný muž střední postavy asi padesátiletý. Vzhledem se nelišil od jiných obyvatel Středy. Nikdy nenosil široký klobouk a u uší mu nevisely pejzy. Oblečen byl v prostých šatech z nebarveného sukna. Znal svého pána natolik, že se ho nesnažil přemluvit k odchodu. Beztak již bylo pozdě, hluk davu zazníval pod okny. Starý muž si povzdechl: „Prý je podněcuje kněz. Člověk, který se prohlašuje za sluhu božího, nemá právo zasévat rozbroje mezi syny Adamovy.“ „Vzpomínám na léta, kdy byl zdejším farářem páter Jan. Za jeho působení by se takové věci neudály.“
„Příhodně jsi vzpomněl nynějšího pana císařského kancléře, pana Jana ze Středy. Byl to on, kdo svého času vyjednal mému otci půjčku římskému králi Karlovi. Jako zástavu předal římský král mému otci vzácné přemyslovské klenoty. Ale taková věc se uchovává a zhodnocuje mnohem obtížněji než zlaťáky a stříbrňáky, a půjčka měla být už dávno splacena.“ „Možná císař počítá se zánikem rodu, takže habsburkové na českém trůnu přemyslovské klenoty potřebovat nebudou.“ „Skutečností je, že ty klenoty nám nepřinášejí žádný užitek. Chci tě požádat, aby ses za panem císařským kancléřem vypravil.“ „Jak si přejete. A co mám dojednat?“ „Musíš zjistit, kdy Jeho Veličenstvo císař předpokládá půjčku splatit. A pak o tom zprav mého nástupce Davida. Ten také ví, kde jsou přemyslovské klenoty ukryty. Jen Bůh ví, co se se mnou stane.“ „Přece by neublížili bezbrannému starci!“ „Děj se vůle Boží. Rozhodl jsem, že i tebe zasvětím do tajemství, kam můj otec, dopřej mu Bože věčný klid, klenoty ukryl.“ A natáhl k Tobiášovi ruku: „Zde máš prsten, který byl součástí přemyslovských klenotů. Jím se císařskému kancléři prokážeš.“ Prsten byl zlatý s modrým kamenem. Tobiáš jej uschoval do váčku připevněného k opasku. Hluk davu zesílil. Tobiáš otevřel okno a vyhlédl. Jen tak tak stihl uhnout před kamenem, který tak prolétl otevřeným oknem do místnosti. Ale běda! Těžký křemencový kámen zasáhl starce Samuela do levého spánku a ten na chvíli ztratil vědomí. „Pane Samueli!“ zvolal Tobiáš, přiskočil a uložil starce na pohovku vedle oken, z dosahu případných dalších útoků. „Tobiáši,“ zašeptal stařec. Jen s velkou námahou pohyboval rty. „Klenoty – jsou – jsou – zazděny – zazděny ...“ Víc už říci nedokázal. Tobiáš byl svědkem jeho tichého skonu. xxx Dav se začal dožadovat otevření dveří, uzavírajících vchod z hlavní ulice. V domě už kromě Tobiáše a zesnulého Samuela nikdo nebyl, a ten neměl chuť otevřít a vystavit se tak násilí ze strany útočníků. Stejně nerozumné by bylo vyčkat, až dav vtrhne do domu. A tak zbývala jediná možnost, jak uchránit zdraví a život. Zvedl z podlahy svůj připravený cestovní vak a seběhl k zadnímu vchodu, kterým v uplynulých minutách odešli ostatní uprchlíci. Podobně jako oni měl na sobě cestovní oblečení a dlouhý plášť s kápí. Ulička, která k zadnímu vchodu přiléhala, byla křivolaká, a tak skupinku měšťanů, sklánějících se nad ležícím Davidem, uviděl až po sto krocích. Poznal pekaře a lékárníka. Ten právě konstatoval Davidovu smrt. „Tovaryš už běžel k rychtáři, aby sem poslal biřice,“ oznámil Tobiášovi pekař, mžourající a protírající si oči. Ráno ulehl k spánku a teď ho probudilo volání Ester o pomoc. Tobiáš naléhal na Ester, aby s ním opustila město, ale ta o tom nechtěla slyšet. Prohlásila, že zůstane u svého zesnulého manžela. Tobiáš rozmýšlel, zda má setrvat u Ester. Vtom za sebou uslyšel nějaký hluk.
Otočil se a uviděl několik mužů s holemi, kteří břibíhali uličkou od bankéřova domu. Tedy se davu podařilo vylomit vchodové dveře a jistě již rabují v domě! Muž v nepříliš čistých záplatovaných šatech s chybějícími dvěma předními zuby volal: „To je jeden z nich. Určitě ví, kde jsou ukryté cennosti. Nenechte ho utéct!“ Tobiáš neměl na vybranou. Otočil se a spěchal k polorozbořeným hradbám. Přes ně se dostal do polí a zamířil k západu. Má-li splnit své poslání, musí se nejprve dostat do Zhořelce. Ale má vůbec smysl jednat o vrácení půjčky, když Samuel i David jsou po smrti? Byla tu ovšem možnost, že Jakub se Sárou o zazděném pokladu vědí také. I on sám by snad důkladnou prohlídkou stěn domu mohl zazděné klenoty najít. Proto se rozhodl, že od původního plánu neustoupí. Nejobtížnější bude cesta do Zhořelce, protože většina stezek není sjízdná pro povozy a musí tedy pěšky. Blízkému městu Lehnice se raději vyhne. Ze Zhořelce potom již vedou sjízdné cesty do Prahy, s mnoha zájezdními hostinci. xxx Po namáhavé pěší cestě stezkami lemovanými loukami a poli, přes několik brodů a po nocování na senících ve dvou usedlostech se k večeru třetího dne dostal Tobiáš k předměstí Zhořelce, ležícího na pravém břehu Lužické Nisy. V městské bráně na dotaz biřiců odpověděl, že cestuje za svým společníkem, obchodníkem se suknem, s nímž se má sejít v Turnově. Zájezdní hostinec, nacházející se poblíž brány, vypadal pohostinně a Tobiáš se již chystal vstoupit do šenku v přízemí. Ale u vchodu si všiml prasečího rypáku připevněného vlevo na zdi na znamení, že v hostinci probíhají vepřové hody. Jeho víra mu nedovolovala jíst vepřové, a tak se s povzdechem otočil a pokračoval blátěnou ulicí dále do města. Našel patrové stavení z hrázděného zdiva, nad jehož vchodem visel zelený věnec na znamení, že se zde čepuje pivo. V šenku s klenutým stropem a malými okénky stály podél stěn stoly z hrubých prken a lavice. Bylo zde hlučno. U stolů seděli tovaryši, nádeníci, podruzi i pár kupců. Hostinský mu na jeho dotaz odpověděl, že má ještě jednu volnou jizbu, kterou může mít i s večeří za půl tuctu grošů. Pak před něj položil dřevěnou misku s hrachovou kaší maštěnou lojem, v níž plavaly plátky cibule a kus vařené ryby. Také donesl džbán s ječným pivem. U vedlejšího stolu jakýsi kupec oznamoval novinu: prý se v Budíně rozhoduje o nové vojně. Tobiáš se do řečí nechtěl zamíchat. Proto rychle utišil žaludek a uchýlil se do své jizby, kde po únavném putování ihned usnul. Na další cestu se vydal ještě před zvoněním, jímž křesťané svolávají k ranní mši. Po dřevěném mostu přešel přes řeku a dostal se tak na frekventovanou cestu, kterou používali obchodníci cestující mezi Prahou a Baltským mořem, ale i zbožní poutníci – křesťané, putující téměř až na „Konec světa“, ke svatému Jakubovi v Compostele. Měl štěstí, brzy jej dohonil povoz tažený statným hnědákem. Forman, který jel s prázdným krytým vozem do Žitavy, se sám nabídl, že za malý peníz Tobiáše sveze. Byl rád, že bude mít na cestě společníka. Povídali si o všem možném, až přišla řeč na politiku. Oba žili v oblasti, která patřila k Českému království, ale třeba zase připadne polskému králi.
„Nevíš, co vlastně císař Karel prohlásil o urozené sestře polského krále Kazimíra?“ zeptal se Tobiáš. „Nevím, a i kdybych věděl, určitě by se nehodilo to opakovat,“ odpověděl vozka a pokřižoval se. „Její syn, uherský král Ludvík, s králem Kazimírem a dalšími vladaři prý kvůli tomu chystají válku proti císaři. Teď prý se zrovna v Budíně dohodli, jak si Karlovy země mezi sebou rozdělí. Slyšel jsem to včera v šenku.“ „Také jsem to slyšel. Válka má být v létě. Ať nás Bůh před takovým neštěstím ochrání!“ a vozka se znovu pokřižoval. Připadalo mu divné, že jeho společník tak neučinil, ale nic neřekl. Do poledne ještě zbývalo hodně času, když dospěli k hradbám Žitavy. Tady se vozka s Tobiášem rozloučil: „Říkáš, že pracuješ u obchodníka se suknem. Kdyby tvůj pán potřeboval povoznické služby, obrať se na mne. Tady ve městě mne všichni znají pod přezdívkou Szeytroczek.“ Tobiáš nešel dál do města. Objevil předměstský šenk, v němž poobědval kousek skopového s plackami a husté pivo. Pak vyrazil dále k jihu. Za brodem pokračovala cesta po pravém břehu řeky směrem k osadě Grottau. Tři dny měl Tobiáš po levé ruce pásmo hor, nyní se k horám blížil. Věděl, že obyvatelé osady pod hradem Grabštejn hovoří německy, tedy řečí, kterou také ovládal. Šlo se mu dobře. Svou hůl držel v pravé ruce v jejím těžišti, takže zaujímala vodorovnou polohu. Cesta nyní vedla po břehu řeky a jedno malebné místo s kvetoucími sasankami, kde ležel vyvrácený strom, jej zlákalo k odpočinku. xxx Na dohled od nejsevernějších stavení osady se na slunci vyhřívali tři muži zanedbaného vzhledu. Strávili noc schoulení pod nevelkou plachtou a jejich oděvy byly provlhlé. Po chladné noci se teprve s příchodem nového dne dostavil tvrdý spánek, a tak proleželi celé dopoledne. Nyní si rozdělili kus nevábně vyhlížejícího chleba a nejstarší z nich, asi pětatřicetiletý muž s nesouměrným obličejem, vytáhl z torny lahvici pálenky. Ta všechny postavila na nohy. Vzápětí mezi nimi vypukl spor, kam půjdou. Vytáhlý černovlasý mladík mutujícím hlasem odporoval nejstaršímu z nich, onomu muži s nesouměrným obličejem: „Já, Křiváku, do Gródku nepůjdu. Panský biřic nám chce přišít nevysvětlené zločiny. Radši bych se vrátil do Žitavy, kde se spíš ztratíme.“ „A já taky,“ přidal se menší muž, kulhající na levou nohu. „Je tam dnes trh.“ Křivák, který se rád vrhal do dobrodružství, označil oba své druhy za zbabělce. „Kromě toho trh už pomalu končí. Ale ať je po vašem.“ Sbalili přikrývky a s tornami přes rameno a holemi v rukou se vydali k silnici, která vedla z Grottau do Žitavy. Nijak nepospíchali, kulhavý musel chvílemi odpočívat. Po nějaké době se Křivák zastavil a přiložil si prst na ústa. „Někdo támhle je,“ ukazoval prstem ke křovinám u řeky, kde na kmeni vyvráceného stromu odpočíval Tobiáš.
Ten ty tři pobudy spatřil, ale předstíral, že o nich neví. Nepozorovaně ukryl dva váčky s penězi pod kmen stromu. U pasu si ponechal jen váček téměř prázdný. V kabátci měl v kapse hrst měďáků a pak čtyři stříbrňáky, které mu ráno zapadly do podšívky na levé straně a nedaly se lehce vyjmout. Nejcennější předmět, zlatý prsten, měl zašitý v levé nohavici. Přisunul si k tělu hůl a vyčkával. Pobudové se opatrně přibližovali k Tobiášovi a Křivák prosebným hlasem zazpíval: „Kdo dává almužnu, k tomu je Bůh milosrdný.“ Přitom se nenápadně rozhlížel, neuvidí-li případné cestovatelovy společníky. Tobiáš jakoby jej teprve teď spatřil. Vstal a z kapsy vyňal pár měďáků. Položil je na kmen ležícího stromu a s holí podél těla a brašnou na zádech poodstoupil, aby žebrák mohl mince sebrat. Ten však ubezpečen, že cestovatel je sám bez pomoci, nechal mince mincemi a drsně se zasmál: „Budeme chtít o trochu víc. Dej nám svůj měšec.“ Mezitím zbylí dva, každý z jedné strany, přehradili přepadenému cestu k úniku podél břehu. Tobiáš si odvázal měšec z opasku a hodil ho Křivákovi, který jej obratně chytil a znovu se zasmál: „A teď tvou brašnu,“ přičemž mrkl na mladíka, který z boku nečekaně zaútočil. Tobiáš se chystal svou brašnu odevzdat, ale teď nebylo zbytí. Mladíka svou holí udeřil do ruky, takže ten s bolestným výkřikem svou hůl upustil. Vtom však přiskočil Křivák. Ranou do hlavy Tobiáše srazil k zemi. Teď si přisadil i kulhavec. Spolu s mladíkem přilehli ruce přepadeného a Křivák se nad ním sklonil. Tobiáš nevěděl, co má lupičský velitel v úmyslu, a tak jej raději silně kopl. Křivák rudý vztekem vytáhl nůž a bodl Tobiáše do pravé nohy, přičemž nůž přeřízl důležitou cévu. Kost nebyla zasažena. Lupiči rychle Tobiáše prohledali a našli měďáky. Pak se chystali zbavit jej šatů, když se náhle na cestě ze směru od Žitavy se skřípěním objevil nějaký povoz. Jakmile jej lupiči spatřili, vzali nohy na ramena. Tobiáš se s námahou vztyčil a mával rukama. Vůz zastavil a dva muži se rozeběhli k raněnému. Bylo to to poslední, co Tobiáš uviděl, než omdlel. xxx Když se z bezvědomí probral, ležel na improvizovaném lůžku ze slámy v jakési stodole. Pravou nohavici měl rozstřiženu a nohu obepínal obvaz z čisté látky. Ztratil mnoho krve, což bylo na první pohled patrné z jeho bledé pleti. Děvečka, která seděla u jeho lůžka, při prvních projevech jeho vědomí vstala a odběhla tuto dobrou novinu komusi sdělit. Tobiáš nahmatal prsten zašitý do lemu levé nohavice. Obával se, že mu možná budou chtít nohavice převléknout, a proto s námahou prsten vydoloval a sevřel jej v dlani pravé ruky. Přispěchala děvečka s hospodářem, mužem asi čtyřicetiletým se žlutými vlasy a upřímným obličejem. Ten se sklonil k ležícímu: „Tak jste se nám probral! Lotry, kteří vás tak zřídili, už pronásleduje rychtář s biřici. A ti dva kupci, kteří vás sem přivezli, sedí v šenku. Budou mít radost, že jste naživu. Pomocník rychtáře je vyslechl a teď vyprávějí o svém zážitku zvědavcům.“ Upravil nemocnému vyhrnutou nohavici a dodal: „Horlivý rychtář dal poslat nejen pro lékaře, ale i pro kněze. Ale toho, jak vidím, chvála Bohu nebude zapotřebí. Každou chvíli by tu měl být ranhojič ze Žitavy.“ Sotva to dořekl, vjel do dvora na koni vysoký muž. Byl to vskutku ranhojič. Se svou brašnou přistoupil k raněnému a zběžně jej prohlédl. Pak s hospodářem poodstoupili. „Ztratil mnoho krve,“ začal lékař. „Naděje, že se zotaví, je malá. Spíše se obávám nejhoršího. Moc toho učinit nemohu.“
Vzápětí další jezdec, tentokrát žitavský farář, ve dvoře slézal z muly. Požehnal přítomným a obrátil se na lékaře: „Jaký je stav našeho bližního? Znáte jej? Žádá si mne?“ „Nikdo jej nezná a přímo on si vás nevyžádal,“ odvětil hospodář. „Jen z jeho závažného zranění usoudil rychtář, že bude třeba vaší přítomnosti. Byl to on, kdo vás dal zavolat.“ Kněz přistoupil k ležícímu Tobiášovi. „Synu, mohu ti dát poslední pomazání. Rozhodne-li Bůh, že tě ještě k sobě nepovolá, bude to jen dobře, ale je vždy lepší se o spásu své duše postarat předčasně než vůbec ne.“ Tobiáš se na kněze usmál: „Oceňuji vaši snahu, ale moje víra je jiná než vaše a já nejsem křesťan. Jsme sice oba synové Adamovi, ale vašich služeb nepotřebuji.“ Po těchto slovech vyskočil farář jako uštknut zmijí a třikrát se pokřižoval. Běžel k lékaři, který právě hovořil s hospodářem. „Je to jinověrec! Chraň nás před ním Bůh! Já odjíždím.“ Vyšplhal na své zvíře a zuřivě je popoháněl. Lékař přistoupil k Tobiášovi, převázal mu ránu a z brašny vyňal nějaké léky. Ty raněný zapil vodou z misky, kterou měla děvečka stále připravenu. Tobiáš se chabě usmíval: „Děkuji vám všem. Jakmile se trochu zotavím, zbavím vás své přítomnosti.“ Vysílen upadl do spánku. Pravou ruku měl stále sevřenu v pěst. Hospodář zavřel vrata stodoly, aby měl nemocný klid. Když se na něho za hodinu přišla děvečka podívat, měl stále ve tváři mírný úsměv a pravou ruku sevřenou v pěst. Už ale nedýchal. xxx Rychtář se do osady vrátil k večeru. Spoutané tři lotry dal odvést do hradního vězení a vešel do statku, do něhož byl raněný pocestný po svém přepadení převezen. Rád by jej vyslechl, ale to mu už dopřáno nebylo. Od hospodáře se dozvěděl, co se v souvislosti s nebožtíkem událo. „Nebyl to křesťan a tak nemůže být pohřben mezi křesťany na hřbitově,“ poznamenal a poslal pro dva pacholky se vzkazem, aby se dostavili i se služebním vozíkem. Když přišli, poručil jim, aby odvezli mrtvého ke zdi hřbitova a vně hřbitova jej zahrabali. „Přikryjte ho tímhletím,“ řekl a podal jim potrhanou plachtu, kterou našli u dopadeného trojlístku. Když viděl, že pacholci se mrtvého bojí, zavrtěl hlavou: „Nic vám neudělá, chce být pohřben. Až skončíte, vraťte se na rychtu a každý z vás dostane tři měďáky.“ Pacholci mrtvého naložili, přikryli plachtou a dovezli ke hřbitovu. Co nejdále od vchodu blízko zdi vyhloubili mělkou jámu. „Pro jistotu ho tam dáme tváří dolů, aby ho jeho duše nepoznala a nevracela se sem,“ řekl ten chytřejší. Když ho otáčeli, nebožtíkova pravá ruka se zpříčila a tím trochu pootočila a pokrčila. Přitom si ten hloupější všiml, že mrtvý v ruce cosi svírá. Poslal svého soudruha pro plachtu, aby mrtvého pro jistotu ještě zamaskovali. Jakmile osaměl, odtáhl trochu nebožtíkovy prsty od dlaně. Na dno hrobu vypadl zlatý prsten. V mžiku ho měl pacholek ve své kapse. Pak oba přetáhli přes mrtvolu plachtu a tu zatížili u chodidel a u hlavy kameny. Zaházeli jej vykopanou hlínou a ulehčeně se vydali zpět. EPILOG
V roce 1988 byly ve Slezské Středě na haldách suti ze zbořených domů nalezeny královské klenoty včetně koruny českých královen. A v roce 2010 byl v Hrádku nad Nisou vně hřbitova objeven hrob muže. Kostra ležela na břiše, pravá ruka byla pokrčena v lokti a sevřena v pěst. Kabátec i ostatní tkaniny beze stopy ztrouchnivěly. U lokte levé ruky zůstaly ležet čtyři stříbrné pražské groše a u hlavy a obou pat ležely kameny.
