Za kouzlem Posázavského Pacifiku 27. 4. 2015 Tento neobvyklý výlet vlakem navrhl v úterý 21. 4. v sauně kamarád Petr Vít a Mirek Jiran hned souhlasil. Nakonec se přidala i jeho žena Marcela, která nelenila a musela také brzo vstávat. V pondělí už po páté hodině ráno
jsme
se
setkali
na
vlakovém nádraží a odjeli přes Poděbrady pohodlným
dvoupodlažním Elefantem do Roztok u Prahy, kde byla krátká zastávka na kávu. Do
Čerčan
jsme
pokračovali
už
motorovým vláčkem podél řeky Sázavy, která patří mezi nejhezčí toky
v republice
a
je
často
vyhledávanou řekou pro vodáky, kteří milují její divokou vodu. Řeka pramení na Vysočině poblíž skály Tisůvka, kde jsme byli s přáteli hor naposledy vloni.
Její
tok
kopíruje
železniční trať a vlak, který po ní jezdí, se nazývá
Posázavský
Pacifik.
Trať
byla už
uvedena do provozu
v roce 1903. V okolí je mnoho srubů a chat, které Sázavu lemují až do jejího soutoku u Davle, kde se romantický
vlévá
do
Vltavy.
Je
to
kraj,
nádherná
divočina,
rozeklané
skály,
zalesněná
úbočí,
křivolaké stezky, hučící peřeje i klidné zátoky.
To
všechno je „Zlatá řeka“,
jak
ji překřtili trampové. Známá
je
trampská
píseň
o
zdejším
Pacifiku: „Když údolím se řítí Posázavský Pacifik, stezkou ocelových nití lesklejší než ocel dýk, já se v téhle chvíli cítím zase jako uličník, když údolím se řítí Posázavský Pacifik.“
V Českém Šternberku, kde se nad
obcí
vypíná
z nejkrásnějších
jeden gotických
hradů, jsme museli přestoupit na náhradní autobusovou dopravu a
pokračovali kopcovitou krajinou přes Kácov do Zruče nad Sázavou. Dva
velké autobusy a v nich bylo celkem 8 cestujících takové je hospodaření ČD. Dominantou městečka pivovar
Nejvýznamnější
Kácova
je
velký
Hubertus.
památkou
Zruče nad Sázavou je zámek a kostel Povýšení svatého Kříže, který jsme viděli už zase z motorového áčku s nápisem „Barnabáš“, kterým jsme pokračovali podél řeky kolem zastávky Ledeč nad Sázavou do Světlé nad Sázavou. Tento úsek jménem „Stvořidla“ je asi
nejkrásnější, neboť se tu řítí voda v mohutných peřejích mezi velkými
balvany
stromy.
Ze
motoráku
dokumentoval
a
padlými
zadní
plošiny
to
všechno
do
svého
fotoaparátu Mirek a některé snímky vložil do deníčku, který jsem
na
sepsal. Světlá
jeho Ve
nad
přání městě
Sázavou
jsme více jak 2 hodiny volného
času
využili
k prohlídce zámeckého parku. Před vstupem do zámku nás čekalo milé překvapení, když za
námi
zastavila
dodávka, z které vystoupil náš kamarád Petr Vít a každému předal barevnou
pohlednici města s potvrzením o absolvování cesty Posázavským Pacifikem s datem 27. 4. 2015. A přidal ještě balíčky s obloženými chlebíčky!
Vzpomněl
jsem
si
podobnou
Petrovu
Petře,
děkujeme.
na akci
nazvanou „Kulový blesk“, když jsem
s ním
jedno
odpoledne
neplánovaně odjel
do
Pece pod Sněžkou a společně jsme zdolali Sněžku a večer se vrátili domů. Stejně silný zážitek
s Petrem
mám
ze
zimního výstupu na Sněžku, resp. jen před Růžovou horu, když jsme stoupali jediní dva v čerstvém hlubokém sněhu (min. 70 cm) s návějemi bez sněžnic od dolní stanice bývalé lanovky. Před Růžovou horou už nebylo v našich společných silách překonávat návěje hluboké víc jak 1.5 metru prachového sněhu a museli jsme se vrátit dolů. Bylo to 17. 12. 2005, tj. 3,5 měsíce po mém těžkém úraze na kole při silničním závodě Král Šumavy. Po návratu do Jičína Petr sauně napsal na poslední stranu mé nemocniční knihy čítající 105 stran: „13. 9. 2005 jsem Ti napsal poslední větu – všichni Ti přejeme, abys do cíle dojel opět jako vítěz. Dnes, po překonání extrémně těžkého terénu a
tříhodinového výstupu k Růžohorkám jsem si jistý, že jsi ten závod vyhrál. Nahlédl jsi do „temné komnaty“, která straší všechny sportovce. Všichni nevyhrají, protože všichni nemají tak ohromnou vůli; Petr“. Jsem rád, že mám takové kamarády. Samotná jízda po jedné z našich nejkrásnějších lokálek v oblasti Středního Posázaví z Čerčan do Světlé nad Sázavou, dlouhá 90 km a známá jako Posázavský Pacifik, je zážitek. Vlak jede
tunely podél řeky, podél skal a
umožňuje
kochat
se přírodou. Občas na malebnou lokálku vyjedou také historické vlaky Posázavské linky. Jsou to nostalgické
jízdy
historických
parních vlaků. Odpočinek včetně občerstvení
a
dobrého
vína
v parku byl příjemný, stejně jako slunečné a teplé počasí, které nás provázelo celý den. V zámku, který dodnes vlastní bratři Trčkové, mne v renesančním křídle zaujal nápis z roku 1429: „Non est requies in hoc mundo“ (Není klidu na tomto světě). Zajímavé bylo vedle parku také jezírko,
kde je 17 vodních želv. Vrátili jsme se do města kolem hospody U splavu, kde jsme lehce poobědvali.
Kolem kostela sv. Václava, kde bylo rozloučení se zesnulou za
doprovodu hudby, jsme se vraceli na hlavní
nádraží
s malou
zastávkou
v cukrárně. Na historické budově místní
železniční stanice je pamětní deska Jaroslava Haška a jeho vzpomínka na vojáka Švejka. Rychlejší a kratší byla zpáteční cesta vlakem domů přes Kolín a Nymburk do Jičína, kam jsme přijeli v půl sedmé večer.
Byl to neobvyklý, ale zajímavý výlet, který také doporučuji. Mám v plánu se k Sázavě vrátit už zítra, tj. ve středu se svou
manželkou,
kdy chceme jít tzv. Posázavskou stezkou, která vede kaňonem z Kamenného Přívozu do Pikovic a možná až do Davle.
Jičín 23. 4. 2015 Ivan PS: fotografie jsou od Mirka Jirana
Sázavy
Na putování po Posázavské stezce jsem se těšil ještě více jak na jízdu vlakem Posázavským Pacifikem. Má radost byla o to větší, když pozvání na výlet přijala manželka Jitka. Také počasí nám přálo, neboť bylo sice chladněji než v pondělí, ale slunce svítilo opět celý den. V půl sedmé ráno jsme odjeli vlakem z Jičína přes Nymburk do Prahy a dále soupravou Regio Nova
do
Měchenic.
Z důvodů
výluky na trati jsme pokračovali náhradní dopravou autobusem do
Kamenného
Přívozu,
kde
začíná
Posázavská stezka. Řidič autobusu nás vysadil asi 1.5 km od mostu přes řeku Sázavu, odkud jsme začali stoupat po levém břehu po červené turistické značce lesem nahoru směrem Pikovice, kde nejkrásnější
část
Posázavské stezky u soutoku
s Vltavou končí. Trasa je dlouhá asi 10 km a vede kolem trampských osad na Sázavě.
Listnatým lesem jsme šli asi hodinu nahoru a dolů a na oběd si vybrali osluněné místo s lavičkou u jedné z chat. Zde jsme dobře a chutně pojedli dobroty z domova, které jsem nesl v batohu. Odtud už jsme viděli
na protějším břehu jez a železniční
viadukt,
po
němž vlaky překonávají údolí
Kocour
u
Žampachu. Žampašskému viaduktu patří jedno prvenství – je v Čechách nejvyšším kamenným mostem postaveným na místních drahách. Oblouk překlenuje rokli ve výši 46 m. Mezi stanicí Jílové u Prahy a zastávkou Luka pod Medníkem překonává vlak údolí po 110 metrů dlouhém železničním viaduktu. Postaven byl v letech 1898 až 1899 a dodnes je nejvyšším kamenným mostem na českých lokálkách. S maximální výškou 41,5 metru je jen o metr nižší než pražský Nuselský most. Zde byla naše první vyhlídka. Po půl hodině příjemné cesty jsme si vychutnávali působivé pohledy z Raisovy vyhlídky, odkud je vidět mnoho chat a srubů na skalách a strmých svazích. Poslední, neméně krásná
je Klimentova vyhlídka, odkud jsme začali sestupovat po kamenných schodech asi o 120 m níže k řece. Sluneční paprsky pronikaly lesem na jarní rozkvetlé květiny, které Jitka
určovala
a
některé
i
voněly.
Na
protějších
strmých stěnách skal žlutá barva květin zářila, zatím co ve stínu bylo kamenné moře
Hluboký kaňon byl velice malebný a pohledy na chaty a sruby vysoko nad řekou nás přitahovaly a stále jsme fotily; Jitka na tablet a já foťákem. Dalším objektem k focení byla zajímavá skála Pikovická jehla. Zde je také deska označující stezku, kterou v letech 1914 až 192 vybudovali členové Klubu českých turistů. Za Pikovicemi
porostlé
mechem.
jsme přešli po lávce na pravý břeh Sázavy a před železniční zastávkou Petrov
u
Prahy
jsme
odbočili
a
pokračovali po červené značce širokým údolím
podél
klidné
řeky
k železničnímu nádraží a přes most do centra městečka Davle. Posázavská krajina je nádherná divočina, zalesněná
rozeklané úbočí,
skály, křivolaké
stezky, hučící peřeje i klidné
zátoky, to všechno je „Zlatá řeka“, jak se zde Sázavě říká. Zatím co Jitka z Davle ihned odjela autobusem do Prahy a vlakem do Černošic za vnukem Jáchymem,
já
počkal
na
náhradní autobus do Měchenic, v kterém jsem byl jediný cestující. Odtud už vlakem jsem jel do Prahy na
Hlavní
nádraží.
Pěšky
jsem
přešel na Masarykovo nádraží a přes Nymburk se vrátil v půl sedmé večer spokojený domů. Pěšky Kamenný Přívoz 1.5 km – Žampašský viadukt 4 km – Raisova vyhlídka 6 km – Pikovice 10 km – Davle 14 km – Praha 15 km. Nakonec přidávám jednu trampskou písničku od Standy Bílého: „Anglická sobota“. My jsme parta veselá, jezdíme rádi ven. Pro nás anglická sobota je náš dávný sen. Chtěli bychom volna víc a celému světu říct, že když jedem do přírody, zpíváme od plic. My jezdíme do přírody a tam u vody stavíme stan. Někde v mlází, co nám schází, nás nikdo nerozhází, když hoří plán. Zapomenem na robotu. Chcem jen anglickou sobotu (za lopotu). A ti páni z plánování už zapomněli na ni! Český rozhlas uspořádal trampskou relaci. Z té relace mělo mnoho lidí legraci. A ti co tam mluvili, nikdy trampy nebyli. Bez těch řečí by se asi neuživili.
My jezdíme do přírody a tam u vody stavíme stan. Někde v mlází, co nám schází, nás nikdo nerozhází, když hoří plán.
PS: Jitka zůstala v Černošicích a tak jsem požádal kamaráda Mirka o vložení několika fotek z tohoto krátkého, ale zajímavého výletu. Jičín, 30. 4. 2015 Ivan
