XIII.České církevní dějiny – dovršení náboženského rozvratu příchodem reformace Luther a Němci v českých zemích Martin Luther /1483-1546/ a jeho nauka: Základním problémem se Lutherovi stala otázka, zda a jak člověk dosáhne jistoty věčné spásy. Zdálo se u nemoţné, aby člověk této jistoty dosáhl dobrými skutky –almuţnou, sebezáporem, zachováváním přikázání, protoţe podle něj byla lidská přirozenost dědičným hříchem do kořene zkaţena. Ospravedlnění je proto výhradně dílem milosti Boží, a člověk je získá tím, ţe se důvěrně přimkne k vykupitelské smrti Kristově a pevně důvěřuje, ţe je smrtí Kristovou spasen. Ospravedlnění je tedy něco pouze vnějšího, člověk se jím vnitřně nemění, jeho hříchy nejsou milostí posvěcující smazány, nýbrţ jsou pouze přikryty. Tento Lutherův názor měl ovšem další důsledky: 1. Protoţe toto jeho učení bylo v rozporu s dosavadním učením církve, Luther popřel platnost církevní tradice a za jediný pramen prohlásil Písmo sv., které však podrobil náleţité selekci. Kromě SZ deuterokanonických knih odmítl list sv. Jakuba, který zdůrazňuje, ţe víra bez skutků je mrtvá. Nazval jej slaměnou epištolou. 2. Jestliţe neexistuje vnitřní milost posvěcující a jestliţe v díle lidské spásy rozhoduje pouze Bůh bez ohledu na skutky člověka, pak je církev /společenství předurčených ke spáse/ ryze duchovním, neviditelným společenstvím věřících v Krista a celý systém církevní organizace s farnostmi, kláštery, biskupy, papežem, koncily, obětí mše sv., dalšímu svátostmi, odpustky a církevními zákony je vynález satanův a je třeba jej do základů rozmetat. Úspěch reformace mezi Němci v českých zemích: Lutherova reformace za sebou strhla větší polovinu obyvatelstva německých států a ještě větší úspěch měl mezi svými soukmenovci v českých zemích. Reformaci ráda přijala německá šlechta. Lákaly ji hmotné výhody, spojené s reformací. Bylo jistě pohodlné mít duchovní, které je moţné dosadit i sesadit bez souhlasu biskupa, mít moţnost připojit církevní majetek ke svému panství. Ochotně se připojovala k luterství tehdejší laická inteligence. Selský lid přešel k luteranismu, aniţ věděl jak. Musel se podrobit vůli vrchnosti a přijmout duchovního, kterého mu dosadila. Velmi brzo proniklo luterství do severních Čech, zejména do svobodných měst. Před pol.16.stol. pronikla reformace do Mostu, Chomutova, českých Budějovic a zvláště do Ústí. Jihlava odpadla od církve hned na počátku. Záhy se luterství uchytilo i v jiných moravských městech, jako v Olomouci, Brně, Znojmě a Opavě. Také Slezsko, dosud nejmocnější bašta katolicismu v českém státě, bylo rychle zachváceno luteránstvím. Pronikání reformačních myšlenek do českého utrakvismu Jestliţe Luther získal tolik stoupenců mezi Němci, dá se to koneckonců pochopit. Překvapuje však, ţe mocně zapůsobil na české utrakvisty. Vţdyť Lutherova myšlenka o ospravedlnění pouhou vírou je v protikladu se čtvrtým pražským článkem o „kažení těžkých hříchů“, za který český národ tolik let proléval krev. Rokycana opakoval v Postile: „jsou lidé bludní, kteří říkají: když mám víru, mám dosti“. Moţná, ţe k tomu, ţe se Češi dali získat těmito novými myšlenkami, přispělo také zatahování filozofických a teologických sporů na ulici, které u nás od dob husitské revoluce nevymizelo. Ale husity z počátku nezajímala tolik Lutherova nauka
o ospravedlnění pouhou vírou jako spíše protipapežské reformační tendence, neboť to byl tón stále znějící v utrakvismu. Husitští kazatelé horlili před vystoupením Lutherovým proti poslušnosti papeţi. Kdyţ se doneslo husitům, ţe se Luther zastal Mistra Jana Husa, způsobilo to zradikalizování levicovějších utrakvistů, kteří v Praze posílili taţení proti obrazům a ornátům, proti vzývání svatých, klanění se svátosti oltářní a jiným církevním zvyklostem. Synoda utrakvistického kněţstva, která se sešla v Praze v srpnu r. 1519, byla prvním příznakem nastávajícího boje mezi konzervativním a radikálním směrem utrakvistickým, který se neomezil jen na kněţské kruhy, ale přeskočil také mezi laické vrstvy. Kdyţ Luther prostudoval Husovu knihu De ecclesia, kterou mu husité poslali, nazval ji „ušlechtilou knihou“ a postaral se o to, ţe r. 1520 vyšla ve dvou značných nákladech a svému příteli napsal: „Až dosud nevěda učil jsem a zastával jsem všechny zásady Jana Husa...ano sám Pavel a Augustin jsou doslova husité...“Ţivý zájem o husitské Čechy projevil r. 1520 – „Je nejvyšší čas, abychom se českých věcí ujali a Čechy s námi a nás s Čechy zase v jednotu uvedli, aby konečně přestala hrůzná rouhání, zášť a závist na obou stranách“. Navrhoval, aby si Češi vytvořili po německém vzoru vlastní národní církev, aby si zvolili, nedbajíce papeţova odporu, ze svého středu arcibiskupa, jehoţ by posvětil některý ze sousedních biskupů, aby se Čechům povolilo přijímat podobojí, ale tak, aby nový arcibiskup učil, ţe přijímat podjednou není blud, a konečně aby církevní činitelé v Čechách nevyţadovali navrácení zabavených církevních statků. Tento Lutherův návrh pro české utrakvisty pochází z doby, kdy jeho roztrţka s církví nebyla ještě dokonána. Teprve potom /koncem r. 1520/ Luther veřejně spálil papeţskou exkomunikační bullu a v dubnu následujícího roku byl postiţen říšskou klatbou na sněmu ve Wormsu, kde prohlásil, ţe Kostnický koncil zbloudil, kdyţ odsoudil učení Wiclifovo a Husovo. To způsobilo, ţe dával českým utrakvistům radikálnější návrhy. Nabádal Čechy, aby nedělali svým předkům hanbu, ale aby s ním dokončili, co oni započali. Vybízel Čechy, aby si vytvořili samostatné církevní zřízení tím způsobem, že každá obec si sama zvolí kněze a ti si zvolí své představené. První pokus o luteranizaci utrakvismu: Je pochopitelné, ţe toto Lutherovo porozumění pro nesnáze utrakvismu vzbudilo v českých kruzích nadšení. Český šlechtic Jan Burian Sobek z Kornice a utrakvistický farář z Litoměřic Havel Cahera spěchali do Wittenberku k novému prorokovi. Luther si všiml organizačních schopností Caherových a chtěl si z něj vychovat apoštola. Ten, kdyţ se stal r. 1523 administrátorem konzistoře podobojí, prosadil, ţe valný sjezd duchovenstva a stavů podobojí přijal dvacet článků o církevní správě i o otázkách věroučných, jeţ plně odpovídaly Lutherově nauce. Těmi články byla mimo jiné odstraněna mše sv. jako oběť a nahrazena večeří Páně, tj. pouhou památkou oběti Kristovy. Kněţí podobojí uţ neměli být svěceni od biskupů, byli pouze ustanoveni administrátorem a konzistoří. Tím by byla strana podobojí zbavena nedostatku duchovenstva, přestala by její závislost na milosti katolických biskupů, a zjednala by si úplnou církevní samostatnost. Byla také omezena různá ţehnání a procesí. Odstranění celibátu a zvolení vlastního biskupa mělo být zatím odloţeno, aby lid nebyl náhlými novotami pobouřen. I takto však mnohé utrakvisty přepadly pochybnosti. Zdálo se jim, ţe Luther svým učením o ospravedlnění pouhou vírou odstranil mechaničnost a vnějškovost středověké zboţnosti a pronikl k jejímu jádru. Proto mu zpočátku téměř všichni tleskali. Mnozí však záhy vystřízlivěli, neboť viděli, ţe se přitom ztratily nejcennější duchovní statky víry a za Lutherem šla trvale jen část německého národa. Lid se nerad loučil se starými obřady a zvyklostmi a bouřil se, kdyţ kněţí od nich upouštěli. Toho vyuţil Jan Pašek z Vratu, odpůrce tehdejšího primasa, horlivého stoupence lutherství. Postavil se proti náboţenským novotám, získal si přízeň lidu a kdyţ byl zvolen r. 1524 primasem, začal rázně potlačovat lutherské novoty a pronásledovat jejich přívrţence. Cahera pochopil situaci
a z horlivého Lutherova stoupence se stal jeho odpůrcem. Společným působením Paškovým a Caherovým byl pak obnoven tradiční utrakvismus. Bylo stanoveno, ţe nikdy nemůţe být knězem bez řádného posvěcení biskupem. Všichni stoupenci Lutherovi museli ustoupit. Sbližování s katolicismem: V potírání lutherských novot byl Cahera ochoten jít dál, projevil ochotu jednat o sjednocení s církví obecnou. Na únorovém sněmu 1525 uzavřeli o tom stavové podobojí a podjednou smlouvu. Utrakvisté projevili tentokrát nebývalou ústupnost. Spokojili se téměř jen s uznáním kompaktát, vzdali se i důleţitého práva volit si arcibiskupa.. Protoţe i papeţská kurie, ohroţená luterstvím byla ochotnější k dorozumění, byla určitá naděje, ţe dojde ke sjednocení alespoň umírněných utrakvistů s Římem. Ale ani tentokrát ke sjednocení nedošlo. Zmařily je protesty šlechty a měst obou stran. Starověrní utrakvisté měli tehdy nemalou převahu. Kdyby se bylo podařilo je sjednotit s církví, mohli tvořit pevnou hráz proti dalšímu pronikání luterství, zvláště kdyţ za nimi stál katolický panovník. Ale odkázáni sami na sebe nedovedli uţ úspěšně bránit pronikání luterství do svých řad. Náboženská politika krále Ferdinanda I. a nový pokus luteránů o ovládnutí utrakvistické konsistoře: Ferdinand Habsburský /1526-1564/ byl narozdíl od svých jagellonských předchůdců panovník energický, prozíravý státník a obratný politik, vědomě usilující o posílení královské moci na úkor stavů. Byl přesvědčený katolík. I kdyţ jeho zboţnost byla opravdová, měla i církev slouţit jeho politickým zájmům. Hned po svém zvolení se musel českým stavům zavázat, ţe bude jako jeho předchůdci zachovávat basilejská kompaktáta a ţe se u papeţe přičiní o jejich potvrzení. Ale závazek se dal vykládat i v tom smyslu, ţe nebude v zemi trpět ty, kteří se od víry odchylovali i v jiných věcech, neţ stanovila kompaktáta. Tento králův závazek se vztahoval i na Moravu, i kdyţ se stavové, mezi nimiţ byli i mocní příznivci Jednoty bratrské snaţili o uznání náboţenské svobody v širším smyslu. Jenom ve Slezsku se mohla reformace šířit bez překáţek. Ferdinand proto všemoţně podporoval sjednocení katolíků s utrakvisty. Proto mu bylo nemilé, ţe mezi utrakvisty opět přišly ke slovu radikálnější síly. Přesto však měl starověrný utrakvismus stále převahu. Poměry se lišily od osoby k osobě. Duchovní, kteří studovali ve Wittenberku měli samozřejmě kladný vztah k reformaci. R. 1539, kdy do čela konzistoře podobojí byl postaven M. Martin Klatovský, rektor univerzity a kazatel v kapli betlémské, nabyla opět převahy luterská strana. Luterské tendence v utrakvismu ještě zesílily, kdyţ byl zvolen administrátorem praţský farář Jan Mystopol a v konzistoři se dostal na přední místo dr. Václav Mitmánek, někdejší člen Jednoty, vynikající učeností i výmluvností. Mistopol a Mitmánek a jejich pomocníci, kteří sami sebe začali nazývat evangelíky, chtěli udělat konec dosavadnímu neurčitému poměru své strany k Římu a vytvořit samostatnou zemskou církev v dorozumění s Jednotou, s níţ se o tom začalo jednat. Mezi stavy mělo luterské křídlo mocného zastánce v moravském zemském hejtmanovi Janu z Pernštejna. Vytvoření zemské církve však naráţelo na nemalou obtíţ. Zatímco zemská církev v Sasku byla v duchu Lutherovy koncepce podřízena panovníkovi, v českých zemích byl panovník zásadním odpůrcem zemské církve.Tak kdyţ chtěli stavové prosadit zákonné uznání zemské církve, museli panovníka nějakým způsobem donutit, aby ji respektoval. Jak stavové tak Mitmánek viděli jádro sporu především ve volbě vlastního biskupa. Nejschůdnější cestou jak se vyhnout otevřenému konfliktu bylo pro ně ovládnutí konzistoře. Váţný pokus o to učinili r. 1543. Po některých tajných přípravách byl svolán na 25. duben, čtyři dny před začátkem zemského sněmu sjezd utrakvistických kněţí a stavů. Shromáţděnému kněţstvu předloţil administrátor Mystopol tři otázky, týkající se stěţejních zásad Lutherova učení: 1. je-li mše sv.obětí či
nikoli, 2. zda se sluší uctívat a vzývat svaté, 3. ospravedlňují-li člověka před Bohem dobré skutky, či k ospravedlnění stačí pouhá víra. Přičiněním Mystopola a Mitmánka rozhodla sice valná většina první otázku podle Luthera, ale proti kladnému zodpovězení dalších dvou otázek se postavilo konzervativní křídlo vedené opatem na Slovanech Janem Noţičkou. Na shromáţdění stavů byl přes odpor starověrného směru přijat návrh jak na volbu samostatného biskupa, tak návrh, aby se Bratřím nabídlo slyšení s vyjednávalo se s nimi o moţnosti společné práce. Ale v otázce volby biskupa dobyla starověrná většina významného úspěchu dodatkem, ţe má být poţádán král, aby svolil k volbě a zjednal zvolenému biskupovi papeţské potvrzení. Kdyţ zástupci luterské strany předloţili svá usnesení králi, narazili na odpor. Král zdůraznil, že podle zemských zákonů není pro Bratry v zemi místo, odmítl také dát svolení k volbě biskupa a slíbil pouze, ţe se přičiní, aby utrakvističtí kandidáti kněţství byli svěcení od katolických biskupů v blízkém sousedství. Zároveň nařídil Mystopolovi, aby o svátku Boţího Těla se konal obvyklý průvod. Mystopol poslechl jen nerad a nevzdal se myšlenky odstranit procesí, neboť bylo veřejným vyznáním víry ve svátostného Krista a to bylo v příkrém rozporu s učením Lutherovým. Pronesl kázání ostře zahrocené proti starověrným utrakvistům a prosti katolíkům. Mitmánek si počínal ještě odváţněji. Ve slyšení, které měl spolu s Mystopolem u krále Ferdinanda řekl králi do očí, ţe jako křesťanský panovník nemá co zasahovat do náboţenských záleţitostí. Oba byli přísně potrestáni. Administrátorovi bylo zakázáno kázat a Mitmánek musel odejít do ciziny, odkud se jiţ nikdy trvale nevrátil. Mystopolův obrat a nové pokusy o sjednocení utrakvistů s katolickou církví: Rázné zakročení královo způsobilo, ţe Mystopol udělal podobný přemet jako kdysi Cahera. Stal se z něj horlivý starokališník. Strana podobojí se vrátila zase k dřívějšímu stanovisku, podle něhoţ se měl o ustanovení biskupa postarat král v dohodě s papeţskou kurií. Na sněmu r. 1545 bylo dohodnuto mezi stavy podjednou a podobojí, ţe společným biskupem se stane litoměřický biskup Jan Horák, vychovatel králových dětí. Tento biskup měl světit kněze obou stran a vykonávat trestní pravomoc společně s oběma konzistořemi. Provedení smlouvy však překazil odboj českých stavů proti králi r. 1547./V tzv. válce šmalkadské /1546-47/ císaře Karla V. proti protestants. Kníţatům v Říši měli Češi povinnost táhnout se svým králem Ferdinandem /bratrem císaře/ Karlu V. na pomoc. Místo toho Ferdinanda zradili a chtěli jej napadnout ze zálohy. 24.4.1547 ale katolická vojska porazila u Muhlberka saského kurfiřta Jana Fridricha. V českém táboře propukla panika a český ozbrojený odpor se rozpadl./. Král nad stavy zvítězil a snaţil se toho vyuţít k uskutečnění svého dávného plánu, sjednotit podobojí s katolíky podle kompaktát. Zprvu nebylo mnoho vyhlídek a proto král na chvíli ustoupil a pracoval v ústraní s pomocí Mystopola. Sjezd strany podobojí r. 1549 se postavil proti smiřovacím pokusům. Mezi přítomnými se ozvala slova, ţe je lepší se spravovat biblí neţ nálezky lidskými /kompaktáty/. Kdyţ si pak král na moravském sněmu v Brně stěţoval na vzrůst rozmanitých sekt a ţádal, aby katoličtí duchovní byli uvedeni zpátky na fary, z nichţ byli vypuzeni, prohlásil zemský hejtman Václav z Ludenic s velkou odvahou a za hlučného souhlasu přítomných, ţe v této věci se stavové nehodlají králi podrobit. :“Dříve Morava v ohni a popeli zhyne, než aby trpěla nějakého u víře nucení“. Po tomto neúspěchu zvolil král jinou cestu. Hleděl si získat více vlivu na konzistoři podobojí. První úspěch se dostavil jiţ r. 1554. Tehdy stavové svolili, aby král ustanovil defensory z řad stavů /bez nichţ administrátor nemohl nic podnikat/ v dorozumění s nejvyššími úředníky a zemskými soudci. Dříve stavové volívali defensory sami, nyní se svého práva vzdali v králův prospěch a zmenšili tak svůj vliv na konzistoř. Potom šlo králi o to, aby si pojistil vliv i na jmenování administrátora a ostatních členů konzistoře. Zde chtěl postupovat zvolna, aby nevydráţdil stavy k odporu. Mystopol ztrácel půdu pod nohama a nebylo obtíţné jej donutit, aby se úřadu vzdal /1555/. Kdyţ pak král stvrzoval dva jeho nástupce, zvolené obvyklým způsobem od stavů, neopominul vytknout s důrazem, ţe volba
stavů nabývá platnosti teprve jeho potvrzením a ţe mu přísluší zkoumat způsobilost zvolených osob. Připravoval se tím na rozhodný krok, který učinil r. 1562. Neţ k němu došlo, pokusil se král čelit i jinak vzrůstu luterského křídla strany podobojí i vyhraněných luteránů mezi německým obyvatelstvem v pohraničí. Bylo málo dobrých a vzdělaných utrakvistických kněţí. Mnozí patronové dávali přednost uchazečům, kteří studovali na luterských univerzitách a tam byli zřízeni /tedy ne vysvěceni biskupy/ k vykonávání duchovního úřadu. Tak rostl v Čechách počet luterských duchovních a mnohé fary, spravované dosud kněţími katolickými nebo řádně vysvěcenými utrakvistickými přecházely do jejich rukou. Ferdinand nemínil tento stav trpět a na podzim r. 1554 vydal rozkaz vrchnostem, aby nebraly na své fary duchovní bez vědomí konzistoře a aby nerozchvacovaly zádušní statky. Mnoho pánů a rytířů bylo předvoláno do Prahy i s luterskými duchovními z jejich panství před králova syna, místodrţitele Ferdinanda, jenţ otci horlivě pomáhal. Plného úspěchu dosaţeno nebylo. Značný počet duchovních měl sice opustit zemi, ale to vzbudilo pozornost v říši, kde Ferdinand vedl důleţité jednání se stavy, a proto se rozkazy neplnily přísně. Kdyţ pak se v Německu r. 1555 uplatnila zásada „Cuius regio eius religio“, bylo těţké bránit domácí šlechtě, aby se touto zásadou také řídila, a luterství se šířilo dále a prostupovalo stále více stranu podobojí. Kdyţ se luterská vlna příliš zvedla, vyvstala proti ní opět starověrná strana v církvi podobojí. V popředí stál probošt koleje Všech svatých N. Havel Vodňanský. Ten se dal do boje s univerzitními mistry, které povaţoval za hlavní původce luteranizace. To bylo králi vítáno a rád přijal r. 1562 Vodňanského pamětní spis, poněvadţ mohl odůvodnit kroky proti radikálům jako obranu starověrných utrakvistů proti útisku. Na podnět Vodňanského se konala v Praze porada konzervativních duchovních a z ní vyšla králi nová petice. Král jí chtěl vyhovět a předvolal přes dvacet duchovních luterského křídla před komorní soud. Předvolaní předloţili králi vlastní pamětné spis, v němţ formulovali své vyznání víry a ţádali krále, aby je schválil. Král nechtěl věc hnát do krajnosti, proto nedal za pravdu ţádné straně a kněţím přikázal, aby se nesvářili a drţeli se kompaktát a starobylých řádů. Potom se král znovu vrátil k úmyslu ovládnout konzistoř. Kdyţ bylo r. 1562 třeba ji obnovit a stavové jako obvykle provedli volbu, Ferdinand to odmítl a sám jmenoval administrátory – jeden z nich byl kupodivu Mystopol, druhý Martin Mělnický – a deset členů konzistoře většinou z duchovních, zvolených stavy. Stavové se bouřili a poukazovali na starobylá práva. Král nad ně snadno vyzrál. Věděl, ţe stavovské nároky spočívají pouze na zvykovém právu a nikoli na pravých privilegiích, a proto ţádal, aby stavové svá práva prokázali, věda, ţe se jim to nepodaří. Konzistoř se potom nemohla příliš vzpírat králi, třebaţe se oba administrátoři před svým jmenováním okázale znovu přihlásili k směru luterskému. Samý podvečer ţivota dočkal se král Ferdinand aspoň základního splnění toho, oč celý ţivot stál a co se zdálo dávat záruku, ţe také v budoucnu bude směr jeho politiky zachován. Z Říma došlo fakultativní /nepovinné, ponechané na vůli jednotlivce/ povolení kalicha a r. 1564 bylo slavnostně vyhlášeno. Dva dny na to 25. července panovník zemřel. Brzká budoucnost však přinesla v jeho očekávání zklamání. O to, co by snad dovedlo dát českým dějinám jiný směr, kdyby se dostavilo o sto let dříve za Jiřího z Poděbrad, potomci husitů již nestáli. Reformace a Jednota Bratrská: Martin Luther a bratr Lukáš Pražský: S Jednotou bratrskou se seznámil Luther ještě dříve neţ s utrakvismem. Dostala se mu do rukou bratrská Apologie z r. 1511, vytištěná v Norimberku. S názory, v ní obsaţenými však nesouhlasil a díval se na Jednotu jako na“kacířské pikarty“, kteří se povyšují nad bloudící a neosvícené, místo aby s nimi z lásky trvali v jednom církevním společenství. Teprve později, kdyţ se úplně rozešel s Římem, zaujal Luther k Jednotě přátelštější postoj. Uţ předtím se však vyskytli mezi bratřími
jednotlivci, kteří se o luterství ţivě zajímali. R. 1520 vyšel v Basileji a v Augspurku spisek mladého českobratrského humanisty Oldřicha Velenského, ve kterém dokazuje, ţe Petr nikdy nebyl v Římě. I Luther pak tohoto spisku uţíval. R.1521 vydal Velenský v mladoboleslavské tiskárně překlad Erasmovy Rukověti křesťanského rytíře a v předmluvě mluví s velkou chválou o Lutherovi. Rok na to navázali bratří styk s Lutherem prostřednictvím Pavla Sperata.Dodali mu německý překlad své Apologie a katechismu. Luther nebyl s mnohými věcmi spokojen- jmenovitě se mu nelíbilo, jak smýšleli o sedmi svátostech, zvlášť o eucharistii. /ţe Kristus je v ní přítomen pouze duchovně, ne tělesně/ a také to, ţe podceňovali spasitelnou moc víry bez skutků – ale aby si bratry neodradil, jednal s nimi mnohem mírněji, neţ bylo u něj v polemikách zvykem. Svůj názor na eucharistii vyloţil ve svém spise r. 1523 . Za Jednotu mu odpověděl hlava Jednoty Lukáš Praţský. V této odpovědi se vyslovil mluvčí Jednoty velmi rozhodně proti názoru o ospravedlnění pouhou vírou. Třebaţe měl na věci stejný názor jako Luther, rozhodovalo u něj, co slyšel o mravním ţivotě studentů wittenberské univerzity a přání, aby si Jednota zachovala svou kázeň a přísné řády. Tak Lukáš svým vlivem zadržel Jednotu od těsnějšího spojení s Lutherovými stoupenci. Podobně potlačil pokusy o šíření názorů Zwingliho mezi bratřími. Teprve p jeho smrti /1528/ ustal v Jednotě odpor proti luterským názorům. Sbližování s luterstvím: Po Lukášově smrti přišla ke slovu násilně potlačovaná opozice a usilovala o novou orientaci Jednoty. Vavřinec Krasonický spisem „O učených“ obhájil potřebu vzdělání proti opačným tendencím zastávaných Lukášem. Na shromáţdění v Mladé Boleslavi r. 1530 bylo přijato do Jednoty dvacet šlechticů v čele s Konrádem Krajiřem, čímţ byla prolomena dosavadní uzavřenost Jednoty. Jednota se smířila se světem a touţila dobýt si v něm uznání a moci. R. 1530 se vypravili noví bratrští studenti do Wittenberku a krátce na to začala práce na nové bratrské konfesi, jíţ se měla jednota představit světové reformaci. Byla přijata Lutherova zásada o ospravedlnění pouhou vírou, svátosti redukovány na dvě a provedeny další změny, takţe Luther byl zcela spokojen. Podráţdilo jej však, kdyţ Jednota vydala r. 1532-33 dvě německé verze své konfese s rozličným zaměřením. Jedna se přizpůsobila Lutherovi, druhá v Curychu měla ráz blízký Zwingliánství. V obou případech se však Bratří obrátili zády k vlastní tradici. R. 1532 byl Jan Augusta zvolen za biskupa. Lišil se povahou od většiny bratří. Byl v jednotě hlavním stoupencem sblíţení s utrakvisty, ale byl i pro sblíţení s reformací vůbec.R. 1533 předloţili bratří latinskou konfesi i Ferdinandovi, aby ho poučili o své nauce a vyvrátili pomluvy. Aţ do r. 1537, kdy český zemský sněm o ní odmítl jednat, věřili, ţe se prosadí bez cizí pomoci. Skutečných úspěchů se však dostavilo velmi málo, zato Jednota ztratila vnitřní jistotu, propadla věroučné rozkolísanosti a také kázeň polevila. /otázka lichvy, problémy v oblasti sexuální/. Na synodě r. 1546 senior Roh veřejně přiznal, že Jednota nešla správnou cestou. Jednota v polovině 16, století: Po nezdařeném odboji proti králi r. 1547 uměli čeští luteráni svalit hlavní odpovědnost na Jednotu a hněv králův na ni dopadl velmi těžce. Proti bratřím byly obnoveny přísné Vladislavovy mandáty a několik tisíc se jich tehdy vystěhovalo z Čech do Polska, do Pruska a zejména na Moravu, která se povstání nezúčastnila. Moravská města Přerov, Prostějov a Ivančice zaujala podobné místo, jaké mělo dosud Litomyšl a Mladá Boleslav. Jan Augusta byl r. 1548 zajat a zůstal v ţaláři aţ do r. 1564, jeho druh Jakub Bílek strádal na Křivoklátě 13 let. /Jan Augusta v r. 1547 se velmi angaţoval podněcováním odboje proti králi-pozdějšímu císaři-Ferdinandovi I. Je s podivem, ţe ho Ferdinad, který r.1547 nechal exemplárně popravit dva měšťany a dva zemany, ušetřil na ţivotě/. Jednota dostala příleţitost, aby se rozpomenula na svůj dřívější svéráz. Lutherův ctitel Augusta ztratil uvězněním pro ţivot Jednoty veškerý význam a na vedoucí místo se vyšinul Jan Blahoslav. Byl rodákem z Přerova , studoval v Německu a ve Švýcarsku. R.
1557 byl zvolen biskupem a zdrţoval se ponejvíce v Ivančicích, po smrti biskupa Jana Černého se stal hlavou Jednoty a spravoval ji do r. 1571, kdy zemřel v Moravském Krumlově. Jeho věhlas se zakládal především na jeho literární činnosti. Sbíral a pořádal „Akta Jednoty bratrské“. Mnoho péče věnoval vzdělávání českého jazyka a zanechal po sobě „Gramatiku českou“ a skvělou ukázku překladatelského umění v překladu Nového zákona. Tento Blahoslavův znamenitý překlad, pořízený uţ také podle řeckého textu s přihlíţením k jiným vynikajícím překladům, se stal podnětem k překladu ostatních knih Písma sv. Toto dílo bylo vydáno v šesti dílech v letech 1579-93 v Kralicích u Brna. Blahoslavův překlad Nového zákona tvoří šestou část Kralické bible. Blahoslav se také postavil na obranu vyššího vzdělání a uměleckých snah svou „Filipikou proti misomusům“. Měl lví podíl i na přípravách bratrského zpěvníku, který byl vytištěn r. 1561 v polském městě Šamotlukách. Narozdíl od Augusty se klonil Blahoslav spíš spíše k reformaci Kalvínské. Po r. 1580 v Jednotě převládl kalvinismus. Ke kalvinistům poutala bratry především snaha o mravný ţivot, na němţ luterskému hnutí příliš nezáleţelo. Podle toho, jak kdo ţije, usuzoval Kalvín zda je či není předurčen ke spáse. To bylo Jednotě blízké a její příslušníci mívali snahu projevovat navenek co největší umravněnost. Někteří je za to chválili, jiní je obviňovali z pokrytectví. Ke konci 16. stol. stála tu Jednota jako jedna z četných protestantských denominací. Mohla se honosit dobrou úrovní svého školství. Kdeţto Blahoslav sám ţil ještě po příkladu bratra Řehoře v přísném celibátu, ţenatých duchovních stále přibývalo a kol. r. 1600 byli všichni jejich duchovní ţenatí, biskupy nevyjímaje. Ostatní reformační směry: V českých zemích se objevily i některé menší radikální skupiny, které bývají označovány jako lidová reformace. - Nejradikálnější byla odnoţ Jednoty zvaná Malá stránka. Její stoupenci chtěli zůstat uzavřeni světu. Nakonec bylo odmítnuto Kristovo boţství a Nejsvětější Trojice. Malá stránka brzy zanikla. - Mikulášenci. Větší ţivotnost měla sekta mikulášenců, zaloţená Mikulášem z Vlásenice. Navenek se její stoupenci hlásili k utrakvismu, konali však vlastní shromáţdění. Byli reakcí na úpadek náboţenského cítění. - Jednota habrovanská. Jejím zakladatele byl rytíř Jan Dubčanský ze Zdenína. Původně se hlásil k utrakvismu, ale podlehl názorům Zwingliho. Vydal několik knih, které vykládaly jejich nauku. Tím vzbudil velkou pozornost a byl uvězněn. Po jeho smrti sekta zanikla. - Nejméně ohlasu v českém a moravském obyvatelstvu měli novokřtěnci. Byli to většinou příchozí, kteří uprchli ze Švýcar a z jiţního Německa před pronásledováním. Usazovali se v Mikulově a v jiných jihomoravských městech i na venkově. Jejich vůdcem byl Baltazar Humaier, bývalý profesor teologie v Ingolstadtu, upálený však na rozkaz krále Ferdinanda ve Vídni. Týţ osud stihl i organizátora novokřtěnců na Moravě Jakuba Hutera. Podle něj se moravsští novokřtěnci jmenovali Huterští, lid jim říkal habáni, nebo toufaři. V nauce nebyli jednotní a i na Moravě mezi nimi docházelo ke sporům. Jedna část učila, ţe jejich nauka má být šířena i mečem, jiní tomu odporovali. Král jim nepřál a rozpoutal na Moravě pronásledování. Moravská šlechta si jich však cenila pro jejich pracovitost a zručnost. A proto nedopustila, aby se královy příkazy splnily a aby novokřtěnci opustili zemi. Zabývali se zemědělstvím i řemeslnou prací. Provozovali mlynářství, tkalcovství, zámečnictví a keramiku. Šlechta a bohatí měšťané rádi kupovali jejich výrobky. Poměry mravní a národnostní:
Jaký měla reformace vliv na mravní úroveň obyvatelstva a jak se projevila po stránce národnostní? Historikové se shodují v tom, ţe ve srovnání s husitskou dobou se úroveň mravního života všeho obyvatelstva v 16. stol. velmi snížila. Čtvrtý článek kompaktát byl základním bodem husitského programu a nebyl mrtvou literou. Aţ ke konci 15. stol. nastává odklon od staré mravní praxe a v době následující přešel k volnosti mravů těţko srovnatelnou s husitskými zásadami. O mravním ţivotě luterského a utrakvistického duchovenstva nashromáţdil mnoho zpráv Zikmund Winter v „Ţivotě církevním v Čechách“. Vykládá o mravní přísnosti husitského kněţstva a ukazuje, ţe husitská upřímná snaha o mravní reformu způsobila očistu i u katolického kněţstva. To konči v době protestantské. Duchovenstvo nebylo s to, aby povznášelo mravnost u laiků, nýbrţ pozbylo váţnosti, by bývalo i samo špatným příkladem. Ještě více je stíţností na laické vrstvy. Francouzský historik E. Denis ve svém „Konci samostatnosti české“ z r. 1893 píše:“ Všechny třídy strádají tehdáţ týmiţ neduhy, jichţ téměř nemírní různost sociální – sobectvím, lhostejností k věcem veřejným, hrubostí a porušeností mravů, touhou po rozkoších a marnotratnictvím. Šlechta je ve všem vzorem a její nešťastný příklad svádí všechen národ.“ Stejně hovoří mnozí jiní historikové. Národnostní poměry: Od dob Přemysla Otakara II. nebyly Čechy a Morava tolik zaplaveny německým ţivlem jako v pol. 16. stol. a na začátku stol. 17. Husitskými válkami se počet německého obyvatelstva sníţil, ale potom ho opět začalo přibývat jednak návratem uprchlíků, jednak přistěhovalectvím.V 16. stol. německý ţivel vzrostl hlavně v západních a severních Čechách a jeho hranice se posunuly dále do nitra země. Začala se poněmčovat i mnohá dosud česká města. Na Moravě si Němci zachovali své drţavy i přes husitské války a přední královská města Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo zůstala německá. Poněmčila se i část české šlechty, jmenovitě některé větve Lobkoviců, Švamberků, Vartemberků, Kolovratů, Vřesovců, Berků z Dubé, Valdštejnů a Kaplířů, sídlící poblíţ zemských hranic. Tento jev bývá vysvětlován příčinami povahy hospodářské. Je nepochybné, ţe bohatství Čech a Moravy vţdy přitahovalo cizince. Právě tak nepochybný je však i velký vliv luterství na poněmčení značné části české oblasti. Po celé 15. století české kacířství bylo jakou obranou proti vnikání cizinců do české země. Přijetím německého náboţenství však dávné nepřátelství bylo zapomenuto a z nevraţivých sousedů se stali jakoby přátelé. Zatímco husité německá křiţácká vojska z Čech vyháněli, jejich luterší potomci otevřeli Němcům brány země dokořán. Za německými řemeslníky přicházeli jejich kazatelé a učitelé, česká šlechtická luterská mládež viděla ve Wittenberku Řím a v Drážďanech Paříž, odcházela tam na studie a odtud přiváděla predikanty, kteří jejich poddaným hlásali cizí řečí novou víru a řídili jejich školy.