Martin Wernisch. Politické myšlení evropské reformace

Martin Wernisch

Politické myšlení evropské reformace

Tato publikace je výsledkem badatelské činnosti v rámci výzkumného záměru MSM 0021620802 – „Hermeneutika křesťanské, zvláště protestantské tradice v kulturních dějinách Evropy“ a vychází s jeho finanční podporou.

Recenzovali: Prof. ThDr. Jan Blahoslav Lášek Doc. Mgr. Jaroslav Miller, M.A., Ph.D. Copyright © doc. ThDr. Martin Wernisch, 2011 ISBN 978–80 –7429-039-8

Obsah

Autorská předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17



V okruhu reformátora Martina Luthera

I. Principiální i situační předpoklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 1. Požadavek rozeznání teologického a politického . . . . . . . . . 33 Potřeba soustředění na vlastní obor vede k nutnosti porozumět oběma oblastem 2. Krize předreformačního spojení duchovního a světského . . . 35 Potřeba nahradit devalvující splývání a vražednou konkurenci vzájemným respektem 3. Duchovní základ: teologie ospravedlnění z víry . . . . . . . . . . 37 Rozlišení spravedlnosti před Bohem a před lidmi, z víry a ze zákona, a jejich vzájemný vztah 4. Učení o způsobech užívání zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Pozitivní místo občanské spravedlnosti v reformačním bohosloví 5. Nová variace na obec Boží a pozemskou . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Dvě říše či dva regimenty jakožto dvojí oblast a způsob Boží vlády 6. Ve kterých Lutherových spisech učení o dvojí říši hledat? . . . 44 Exkurs o povaze reformátorova díla a sekundární literatuře 7. Přínos dvojího regimentu k inovaci „Křesťanského tělesa“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Zachování křesťanskosti evropské civilizace – i s nekřesťanskými masami 8. Étos Božího povolání ve světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Kde se křesťanské snáší i podporuje s pohanským 9. Etické dilema křesťana pod dvojím regimentem . . . . . . . . . . 51 Jedinec v podvojných rolích pod odlišnými pravidly, svobodný i poddaný; s příkladem války 5

10. Prostředky ke zvládání dilematu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Pravidlo rozumné přiměřenosti a moc evangelia 11. Postup od individuální etiky k reflexi společenských institucí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Základ společnosti v domácnosti a vrchnostenské autority v rodičovské II. Zásadní přístup k institucím veřejné správy . . . . . . . . . . . . 12. Povaha reformátorských myšlenek o vztazích institucí církevních a světských . . . . . . . . . . . . . . Soustředění na principy a základní definiční znaky 13. Zásady církevní správy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Služba Božího slova a svátostí, význam konfese oproti adiaforům, kolegiální episkopát 14. Přístup ke světské vrchnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zdrženlivý respekt, obezřelá náročnost i nenucená kritika 15. Odmítání utopií a přijímání daností . . . . . . . . . . . . . . . . . . Proti komunismu i biblicistním nárokům na občanský řád 16. Rozchod se zastánci revolučního a separatistického pojetí reformace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Wittenberští proti Müntzerovi a novokřtěncům 17. Luther za selské války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rekonstrukce reformátorových poselství na pozadí rychlých zvratů událostí 18. Servilní kapitulace před státní mocí? . . . . . . . . . . . . . . . . . Antirevoluční stanovisko jako zdroj nedorozumění s vleklými následky 19. Nad moc vyvýšen zákon, nad vladaře Původce zákona . . . . Rozlišení moci a práva, za podpory konceptů spravedlnosti, obecného prospěchu a přirozeného zákona 20. Nad nástroj meče vyniká cíl spravedlnosti a pokoje . . . . . . . Služebné role vlády, pověřené shůry, včetně ochrany svébytnosti předpolitických oblastí a míru 21. Vedle represivních úkolů státní správy nabývají na významu úlohy tvůrčí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Právní stát, a nejen křesťanský, se nevyčerpává v tvrdé spravedlnosti, má přispívat také ke kultivaci životního prostoru

6

58 58 59

62 65

69 70

74

79

82

85

22. Vnitřní napětí legitimistického odboje . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Světské právo jako opora kontinuity při církevně-právním převratu; nikoli bez nechtěných následků I II. Profilace nového uspořádání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 23. Ústup episkopů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Zeměpáni jako náhradníci reformačně nečinných biskupů 24. Teoretické zajištění nouzového episkopátu . . . . . . . . . . . . . 94 Koncept předních členů církve a jejich péče o náboženství i opatrovnictví desek zákona 25. Úspěch nouzového episkopátu jakožto nástroje práva k provádění reformace . . . . . . . . . . . 99 Evangelická reorganizace zemských církví, v doprovodu zvládnutých i potlačených napětí 26. Zatvrdnutí úspěšného provizoria . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Odolnost vrchnostenského episkopátu vůči samosprávným snahám a nebezpečnost panských pretencí 27. Vrchnostensko-episkopální právo jako pole konfliktu i kooperace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Spolupůsobení a střety teologů s juristy, zeměpanské zmocnění konzistoří a univerzit 28. Teritorialismus a konfesijní federalizace jako následek zeměpanského práva k reformaci . . . . . . . . . 108 Vliv na rozhodování mezi hodnotami universality a lokálnosti, jednoty a svobody 29. Augsburský náboženský smír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 „Cuius regio, eius religio“ jako kompromis mezi evangelickými a římskokatolickými vyjednavači 30. Udržování konfesijní jednoty uvnitř teritorií . . . . . . . . . . . 113 „Cuius regio, eius religio“ jako vnitřní kompromis protestantismu 31. Konfesijní rozdíly při recepci modelu augsburského smíru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Relativně větší loajalita protestantů k úmluvě i její účinky na římskokatolické prostředí 32. Vestfálský mír jakožto další stadium konfesijního federalismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 Obroušení zásady „Cuius regio“ a posilování právního konceptu teritorialismu 7

IV. Vnitřní vývoj lutersko-evangelického učení . . . . . . . . . . . . 122 33. Působení poreformační teologie v prostředí rozvitého teritorialismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Protestantská ortodoxie a její učení o „trojím lidu“ 34. „Loci theologici“ Philippa Melanchthona ve svých jednotlivých verzích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Exkurs o základní učebnici, ilustrující poznámku o tempu vývoje v reformační teologii 35. Kontinuita poreformační teologie s reformační . . . . . . . . . . 129 Prokazatelná nejen u Melanchthona, ale i u Luthera 36. Počátky evangelické nauky o zákonitém odporu . . . . . . . . . 130 Problém se nechtěně vnucuje; odlišné první reakce u L. Spenglera a J. Bugenhagena 37. Vtažení Martina Luthera do problematiky odporu . . . . . . . 133 Z prvního prostředkování vyplývají další otázky 38. Kvalifikované přitakání evangelické teologie právu na odpor . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Nález říšského práva; role reformátorů v samosprávných městech 39. Martin Luther se podvoluje, avšak udržuje zdrženlivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Šmalkaldský spolek i přetrvávající pochybnosti 40. Luther přitvrzuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Odhodlání ve zlém snu a teorie apokalyptické tyranie 41. Výzbroj „korunního prince“ luterské reformace . . . . . . . . . . 142 Teorie státu Philippa Melanchthona a místo odboje v ní 42. Krize církevně-politického vedení evangelických církví po Šmalkaldské válce . . . . . . . . . . . . . 148 Ve sporech o „Interim“ se proti Melanchthonovi prosazují gnesioluteráni 43. Gnesioluterská radikalizace učení o odporu . . . . . . . . . . . . 150 Bojovná publicistika Magdeburských 44. Účinky gnesioluterské demokratizace odboje po ukončení interimistické krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Umírněné podání luterské ortodoxie – a militantní prostředí reformovaného protestantismu

8

V okruhu reformátora Huldrycha Zwingliho V. Společné i odchylné předpoklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 45. Počátky rozdělení u předních reformátorů . . . . . . . . . . . . . 157 Zwingli versus Luther 46. Odchylnost prvotního politického zázemí a východisek reformátorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Zwingliho domácí ovlivnění a politické působení v předreformačním údobí 47. Přetrvávající principiální shody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Kde si zwingliovská reformace přece jen zachovala jednotný profil s luterskou 48. Zwingliho verze učení o dvou říších . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Traktát o dvojí spravedlnosti 49. Další uplatnění společné nauky v Zwingliově díle . . . . . . . . 167 Politické kapitoly věroučných a vyznavačských spisů 50. Kde je tedy v teologických principech založen rozdíl? . . . . 168 Zwingliho spiritualismus 51. Teologická odchylka s politicko-etickými implikacemi . . . . 169 Odostřené rozlišení zákona od evangelia 52. Důsledky zákonické odchylky ve společenské oblasti . . . . . 171 Rozostření hranic mezi duchovní a světskou obcí I. Politická teorie na pozadí curyšské praxe . . . . . . . . . . . . . 174 V 53. Souhlasné setkání Zwingliho teorie s curyšskou realitou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Reformátor jako zastánce městské republiky proti monarchii 54. Helvetský patriot proti tyranům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Zwingliho verze učení o legitimním odboji 55. Vymezení vůči druhému extrému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 Ztotožnění s kolegiálně-zastupitelským systémem vlády 56. Přijetí curyšského zřízení jako nástroje k reformační samosprávě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Zwingliho podpora státně-církevní tradice proti odpůrcům z různých stran 57. Curyšští radní jako křesťanští zákonodárci . . . . . . . . . . . . . 181 Obecněji sdílené i místně specifičtější předpoklady republikánsky‑vrchnostenské reformace 9

58. Vnější průběh zwingliovské reformace . . . . . . . . . . . . . . . . Reorganizace církevních institucí v Curychu a jím ovlivněném okolí 59. Curyšská teokracie? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Postavení duchovenstva a Zwingliho osoby 60. Problematika disciplinárních prostředků . . . . . . . . . . . . . . Zwingliho ústup a málo úspěšný odpor jiných reformátorů ve věci exkomunikace 61. Vnitřní opozice v Curychu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konflikty s novokřtěnci a „pensionáři“

183

185 186

189

VII. Ztroskotání přehnaných ambicí a potřeba korektury odkazu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 62. Domácí protivníci vně Curychu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Konfesijní rozdělení Švýcarska; kritická oblast Zwingliho působnosti 63. První kappelská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Zwingliho návrat k vojáckému naladění nestrhuje 64. Ztroskotání diplomatických ambicí při hledání spojenců vně Švýcarska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 Zwingliho neschopnost teologické domluvy maří i prostředkující snahy M. Bucera 65. Druhá kappelská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Zwingliho poslední ofensiva a tragický konec 66. Důsledky pro obce, v nichž se zachovala zwingliovská tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 Ústupky H. Bullingera vůči světské vrchnosti 67. Problematický rys zwingliovské tradice vyniká v nerepublikánsky spravovaných zemích . . . . . . . . . . . . . . . 207 Reformovaný teritorialismus v Říši; Th. Erastus a jeho vliv v Anglii 68. Přílišné vyhrocení vyvolává militantní reakce . . . . . . . . . . . 209 Anglikánský establishment, jeho vnitřní korektury i stimuly k občanské válce 69. Většinová reformovaná tradice si nachází jiné řečiště . . . . . . 211 Th. Erastus zastíněn D. Pareem, zwinglianismus kalvinismem

10

V okruhu reformátora Jana Calvina III. Specifické předpoklady a historické zařazení . . . . . . . . . 219 V 70. J. Calvin zaujímá místo mezi evangelickými učiteli . . . . . . . 219 Životní cesta z Francie do Ženevy 71. Čelným reformátorem pozdější generace . . . . . . . . . . . . . . 220 Calvinova historická úloha a výbava k jejímu zvládnutí 72. Úspěch Calvinovy mise i jeho meze . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 Překonání zwinglianismu, nikoli sjednocení protestantismu 73. Předpoklady k syntéze v politické oblasti . . . . . . . . . . . . . . 223 Calvinova vzdělanostní průprava i právní praxe 74. Poučení z francouzské monarchie a ženevské republiky . . . 225 Upřednostnění aristokracie a republikánství před samovládou I X. Politická teorie v rámci teologické sumy . . . . . . . . . . . . . . . 228 75. Zařazení politické teorie do teologické soustavy . . . . . . . . . 228 Místo nauky o vládě v Calvinově „Instituci křesťanského vyučování“ 76. Uvedení Obojího způsobu Boží vlády u Calvina . . . . . . . . . 230 Božské regimenty a jejich souvislost s křesťanskou svobodou 77. Jediný Pán a společný cíl obou „říší“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Nezadatelnost božské svrchovanosti i při nutných časných licencích pro světské správce 78. Potřebnost rozlišování regimentů k náležitému respektu vůči božské slávě . . . . . . . . . . . . . . . 237 Cesta mezi úskalími anarchického blouznilství i pochlebnictví státní moci 79. Calvinovo zaměření na křesťanský stát . . . . . . . . . . . . . . . . 240 Vrchnostenská péče o svatost jakožto vyústění teokratické teorie 80. Důraz na kázeň jako vůdčí motiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242 Disciplína v roli společného jmenovatele obou regimentů i specifického znaku kalvinismu 81. Učení o zákonu a způsobech jeho užívání u Calvina . . . . . . 243 Posvěcení jako hlavní účel božského zákona 82. Důsledky Calvinovy změny v důrazu nauky o božském zákonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246 Kalvínské zákonictví – i právní výhrada vůči moci

11

83. Reformátorova přísnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ukázněnost jako Calvinův povahový rys a důsledný nárok 84. Přitakání ke mstě zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Calvinův vztah k meči jakožto válečné zbrani a justičnímu ­nástroji 85. Přísnost a laskavost podle Calvinova učení . . . . . . . . . . . . . O mezích shovívavosti i neúprosnosti 86. Liší se hodnota státního řádu podle formy zřízení? . . . . . . . Calvinovo křesťanské vyučování se nezdržuje diferenciace 87. Přednosti smíšeně aristokratické ústavy . . . . . . . . . . . . . . . Vládní forma Calvinovou „Institucí“ doporučovaná 88. Calvinovská „pneumatokracie“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Aristokraticko-občanská vláda jakožto prostor pro působení Ducha, příhodnější než monarchie 89. Redukovaný rejstřík podpůrné argumentace . . . . . . . . . . . . Vzájemné závazky a lidové magistráty

248 249

253 254 256 258

260

X. Ženevský zápas o podobu reformované církve . . . . . . . . . . 263 90. Calvinova světodějná korekce zwingliovského modelu . . . . 263 Za státní a církevní senáty spolupracující, ale s vlastními pravomocemi 91. Na střední cestu mezi klerokracií a césaropapismem . . . . . . 264 „Uspořádání ženevské církve“ jako výraz kooperace i předmět sporu 92. Posílení duchovního stavu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 Úkoly, důstojenství a autorita teologů podle Calvina 93. Organizace ženevské církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268 Calvinovo učení o pastýřském a učitelském úřadu a jeho realizace 94. Vztah lokálních reformovaných ekklésií k obecné církvi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270 Role společného vyznání a zemské legislativy 95. Spor o kázeňské prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271 Calvinovo učení o exkomunikaci jako problém Ženevanů 96. Calvinovy odpovědi na námitky proti církevní disciplíně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 Zavedení úřadu laických starších v Ženevě 97. Rozhodující bod sporu o dělbu jurisdikcí v Ženevě . . . . . . . 277 Laický presbyteriát jako církevní úřad 12

98. Příklady vytčené k překonání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279 M. Bucer a J. Oekolampad jako Calvinovi předchůdci ve snahách o církevní kázeňský úřad 99. Bašta odporu proti Calvinovu úsilí . . . . . . . . . . . . . . . . . 282 Bernští protektoři jakožto zastánci zwingliovské tradice 100. Boj o platnost „Uspořádání ženevské církve“ . . . . . . . . . . 284 Ráz Calvinova střetávání s domácími protivníky 101. Proces s Miguelem Servetem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285 Výjimečný, avšak významný příklad soudního řízení za Calvinovy účasti 102. Proměny církevně-politických uskupení v Ženevě . . . . . . 287 Protestantismus a později i kalvinismus se stává hodnotou překlenující strany 103. Výsledek zápasů o „Uspořádání ženevské církve“ . . . . . . . 290 Dosažení uspokojivého kompromisu XI. Působení do světa a proměny s ním spojené . . . . . . . . . . . 295 104. Nové potence kalvínského modelu za hranicemi švýcarské shody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295 Církevní disciplína v mezích Helvetské konfese a v širém světě bez vládní ochrany 105. Kolbiště státoprávních trendů ve Francii . . . . . . . . . . . . . 297 Potýkání reformovaného protestantismu s absolutistickými tendencemi 106. Reformovaná církev ve Francii se organizuje bez účasti vlády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299 Vznik presbyterně-synodního církevního zřízení 107. Šíření a pozitivní účinky presbyterně-synodního zřízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 Inovovaný model se prosazuje v církvích a ovlivňuje i politickou správu 108. Problémy spojené s odbojně partikulárním sebeurčením . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 303 Sektářský kongregacionalismus a odhodlání ke vzpouře; dilema reformovaných konfesí 109. Teorie odboje u Calvina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306 Další z verzí legitimistického odporu oprávněných

13

110. Calvin jako rádce hugenotských politiků . . . . . . . . . . . . . 309 V pasti vývoje poměrů: od právního sporu o regentství k náboženským válkám

V kruzích monarchomachů II. Reformovaní původci na evropském kontinentě . . . . . . . . 317 X 111. Podpora Calvinova nástupce hugenotům . . . . . . . . . . . . . 317 Th. Beza, F. Hotman a přelom Bartolomějské noci 112. „Franco-Gallia“ Françoise Hotmana . . . . . . . . . . . . . . . . 319 Monarchomachická teorie jako poučení z francouzských dějin 113. Místo Theodora Bezy mezi monarchomachickými autory . . . . . . . . . . . . . . . . . 322 „Magdeburský spis“, „Budíček Francouzů“ a „Antimachiavel“ 114. „O právech vrchností“ podle Bezy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325 Monarchomachická teorie jako evropský koncept 115. Třetí opus magnum monarchomachie: „Vindiciae contra tyrannos“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327 „Junius Brutus“: H. Languet a Ph. Duplessis-Mornay 116. Trojstranný pakt „Právních nároků“ . . . . . . . . . . . . . . . . 330 Spojení monarchomachické teorie s teologií smlouvy 117. Bojovně zaostřené hroty „Právních nároků“ . . . . . . . . . . . 332 Omezení monarchie a právo na vměšování 118. Revoluční radikalismus monarchomachů? . . . . . . . . . . . . 334 Trvající legitimismus odboje a odpor k extrémismu XIII. Jiní nositelé a interakce protestantů s římskými katolíky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119. Spory o autokracii se neomezují konfesijními hranicemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Další šíření monarchomachismu a W. Barclay jako jeho odpůrce i pojmenovatel 120. Souvislost francouzského monarchomachismu se skotským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . J. Mair a G. Buchanan 121. Bojovný reformátor Skotska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . J. Knox proti obludné vládě modloslužebníků – a žen 14

336 336

339 345

122. Monarchomachie v Anglii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348 J. Milton jako „advokát kralovrahů“ a kultivační účin domácích tradic 123. Příspěvek Angličanů ke konceptu dělby mocí . . . . . . . . . 350 J. Locke a A. Sidney jakožto teoretici parlamentární vlády 124. Volené vlády anglosaských osadníků v Novém světě . . . . 352 Puritánské experimenty a zrod severoamerické demokracie 125. Protireformační monarchomachie francouzské Ligy . . . . 353 Profesor J. Boucher a násilná smrt dvou králů 126. Odlišnosti důrazu a tónu u monarchomachů . . . . . . . . . . 356 Rozdíl mezi konfesijními skupinami i mezi římskokatolickými autory 127. Monarchomachická teorie španělského jezuity . . . . . . . . 358 J. de Mariana o královském zřízení a vraždě tyrana 128. Poučení z katastrof a hledání pozitivnějších cest . . . . . . . 362 Zmírňování radikalismu a mezikonfesní inspirace přátelského rázu IV. Politická věda Johannese Althusia . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367 X 129. „Poslední z monarchomachů“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367 J. Althusius jakožto shrnující a tvůrčí syntetik 130. Metodické uspořádání politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369 Althusiovo dílo jakožto příspěvek k profilaci osamostatňujícího se oboru 131. Monarchomachie v rámci augsburského náboženského smíru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371 Althusiovo působení na pomezí bojujícího Nizozemí a pacifikované Říše 132. Althusiovi oponenti mezi protestantskými kolegy . . . . . . 373 Debaty o výkladu smíšené ústavy a postavení vladařů 133. Rozlišení dvojí svrchovanosti: státní obce a vrchního správce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 375 Althusiův vliv na německé státní právo 134. „Monarchomachické kapitoly“ Althusiovy „Politiky“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378 Systematické zpracování nauky o eforech a tyranech 135. Zdroje Althusiovy syntézy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 381 Zástupci salamanské školy a jiní předchůdci 15

136. Zvláštní Althusiův přínos: „symbiotické právo“ . . . . . . . 383 Princip společenského federalismu brání totalitnímu centralismu 137. Novodobá diskuse o povaze Althusiova odkazu . . . . . . . . 386 Přízrak korporativismu, nebo výraz křesťanské svobody? 138. Zapadlý klasik: šíření i zlomení Althusiova vlivu v průběhu 17. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388 Účinek na ústavní dokumenty a odpor H. Conringa 139. Působení ve stínu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390 Zatímco Althusiovy koncepty působí spíše skrytě, vůdčích rolí se ujímají protestantští osvícenci 140. Předběžné završení politického myšlení reformace? . . . . . 393 Althusius jako postava přechodového věku; reformační poselství si zachovává inspirující sílu i dnes Inhalt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397 Seznam pramenných edic a druhotné literatury citovaných v textu a/nebo uvedených v poznámkách . . . . . . . 408 Chronologický přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 419 Rejstřík nejvýznamnějších a nejčastěji citovaných autorit . . . . 426 Rejstřík osobních jmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435

16

Autorská předmluva

Reformátoři, kteří v  období raného novověku usilovali o  obnovu křesťanské církve, napomohli k proměně netoliko jejího vnitřního života, ale víceméně celého běhu dějin evropské civilizace. Ideje politické povahy a dosahu při tom jistě představují jen jednu fasetu pozoruhodně bohatého odkazu těchto myslitelů. A směli bychom dodat, že ani ne fasetu hlavní. Nicméně podceňovat ji není radno. Se světodějnou účinností jejich poselství bezpochyby souvisela na místě neposledním. Ostatně politická rozhodnutí se týkají kohokoliv, kdo jen žije v lidské společnosti – ať již na něj doléhají volněji či těsněji (a také osvobodivěji či tísnivěji). A tomuto pravidlu se podnes nevymykají ani lidé, soustředění na vztah k Bohu a k bližnímu. Jeho účinkům neunikají ani v situacích, ve kterých by si to docela toužebně přáli. I v současnosti je tedy živá mj. problematika „politické teologie“. Ani pod tlakem komunistické vlády, a právě pod ním, jsme se nemohli vyhnout debatám, jak se s politickým rozměrem lidské existence vyrovnávat. Totalitní nároky na něj nedávaly zapomenout, a tak se příslušné diskuse navracely vždy znovu a na nejrůznějších úrovních. V prostředí křesťanských církví se při nich kladly mj. otázky, v čem a jakým způsobem nám i v této životní oblasti mohou poskytnout vodítka „otcové ve víře“. Nakolik jejich vlastní zápolení v silovém poli politiky představuje dějství, za nímž mezitím spadla opona času – a do jaké míry přece jen zůstává i pro nás inspirací, ne-li příkladem hodným napodobení? Takové ptaní i předcházelo má studia na bohosloveckých fakultách doma a  za  hranicemi, a  tím neúnavněji je potom provázelo. Ne bez užitku, neboť zodpovídání podobných otázek se stalo též součástí mé práce farářské. V severočeském Chomutově jsme se jim věnovali jmenovitě při schůzkách sdružení mládeže, naplněných „podzemníky“ z  místní „paralelní polis“. Někteří z  nich se ovšem 17

brzy měli stát aktéry politiky nesené institucemi demokratického státu (a nejen na regionální úrovni). Vždyť s podzimem roku 1989 již se valem blížilo velké rozuzlení, konec předchozí dlouhodobé konstelace, střídání režimů. A tedy obrat, který pro naše pokolení dost možná podrží charakter svého druhu epochálně vrcholný – jakkoliv i on musel obsahovat také prchavé prvky dočasnosti, jako kterákoli jiná změna situace v politických dějinách. Proměněné okolnosti vcelku neubraly látkám, které jsme při svých zkoumáních a úvahách stačili zaznamenat (již v 80. letech v rozsahu všech hlavních kapitol následujícího textu, včetně althusiovské, třebaže dosud v hrubějších obrysech), na zajímavosti a podnětnosti. V některých aspektech dokonce naopak nabyly nových potencí. Na akademické dráze, jež se šťastným zvratem poměrů otevřela mně, se však má pozornost zprvu obracela (a byla obracena) spíše k jiným tématům. Či povězme znovu: k jiným fasetám odkazu evropské reformace – neboť s jejím velkým komplexem jinak zůstávala tím či oním způsobem spjata napořád. Podnětem ke vzniku knihy, již právě čtete, se stalo až pozvání k účasti na projektu velké příručky dějin politického myšlení. Tu připravoval od roku 2003 kolektiv, vedený renomovanými filosofy, resp. historiky idejí, Alešem Havlíčkem a Vilémem Heroldem, a měla svůj předmět obepnout v grandiózním záběru od počátků systematického filosofování ve starém Řecku až po čas první světové války. Tématu, jehož zpracování jsem převzal, tu ovšem mohla být věnována pouze jedna kapitola o několika desítkách stránek. I tak se celé dílo jen stěží vešlo do plánovaných tří svazků, které nakonec měly zahrnout dohromady více než dva tisíce tiskových stran. Nakladatelství Oikúmené je plánuje uveřejnit s nevelkým časovým odstupem od publikace, již držíte v rukou. Zájemci tedy budou mít možnost přesvědčit se o výsledné podobě skupinové práce sami. Kdo tak učiní, ujistí se, že i já jsem v jejím rámci svůj part dohotovil. Nechci však zastírat, že mi tento úkol přivodil velké obtíže. Na  tomto místě se je sluší zmínit, protože osvětlují genezi textu, který předkládám zde. Co jsem se totiž snažil vměstnat do kapitoly, přetékalo ustavičně přes její okraje. Rozrůstala se jak pro samu objemnost látky, tak ovšem i proto, že jsem nedorostl velkého umění přesné stručnosti. 18

A oč více bytněla, tím krutěji ji bylo nutné zpětně osekávat, zhusta až na dřeň. Pracovat se škrty je zajisté metodou běžnou a v zásadě i zdravou. V tomto případě však její uplatnění muselo přesáhnout míru, jež by se mi zdála být přiměřená obsahu. Jeho vlastní nároky ustupovaly až příliš často spíše požadavkům formálního rázu. Na konci se pak výsledek přinejmenším místy hrozivě podobal čemusi, čemu jsem se hodlal vyhnout. Což jsem se nesnažil polemizovat s okřídlenými, avšak pochybnými floskulemi a uvádět je na lepší míru? Neusiloval jsem ukazovat také k méně známým či méně zřejmým souvislostem, jaké napomáhají hlubšímu pochopení a  náhledu? Nechtěl jsem čtenářům více přiblížit též kořeny a intence myšlenek, jimiž jsem se zabýval? A měl jsem se přesto nakonec opět spokojovat s oním druhem zkratek, jaké se snadno opisují a přenášejí z knihy do knihy, s každým takovým krokem jsouce plošší a nepřesnější, stále více a dále zavádějíce od požadavků pravdivosti? Učebnice u takových zkratkovitých tvrzení sice z různých důvodů musejí přestávat často, rozhodně však nikoli bez riskantních následků, jaké by mne mrzely. Když jsem tedy v létě roku 2008 po třech letech koncipování a sepisování svou kapitolu dokončil, nezbyl mi pouze lecjaký stranou odložený materiál. Zůstalo také puzení vyslovit se k témuž tématu znovu, dokonce i na stejném půdoryse. Uvítal jsem tudíž první příležitost, jak se k předběžně uzavřené práci vrátit. Poskytlo mi ji zastřešení tzv. „výzkumného záměru“ mé fakulty, nazvaného „Hermeneutika křesťanské, zvláště protestantské tradice v kulturních dějinách Evropy“. Díky tomuto institučnímu zakotvení jsem svůj text mohl rozšířit v samostatnou knihu – a díky zaměření projektu jsem snad mohl i vykročit o něco dále oním „hloubavě vykladačským“ směrem, cílícím pod povrch jevů, který mi od počátku tanul na mysli. Úspěšnému uzavření druhého rukopisu výrazně prospělo též tvůrčí volno v  době letního semestru roku 2009, které jsem směl strávit v Institutu evropských dějin ve staroslavné porýnské Mohuči. V neposlední řadě se tak stalo zásluhou Gustav-Adolfského díla při evangelické zemské církvi ve Falci, jež mi udělilo své stipendium Palatinum. V  obci českých dějepisců se nacházejí pamětníci časů ještě nedávných, kdy dvojí oddělení jmenovaného institutu, určené k bádání o dějinách církevních a historii „universální“, působilo odděleno fyzickými i abstraktně-symbolickými stěnami. Já zde naopak 19

mohu zmínit jako šťastný faktor, že tato hradba dělící narůzno mezitím padla. Programově a efektivně ji zbořilo společné vedení dvou ředitelů: Prof. Heinze Duchhardta, experta v oblasti ústavních dějin Říše, a Prof. Irene Dingelové, znalkyně vývoje reformačních církví. Zmizela mj. i v ústavní knihovně, a mé práci přišlo k dobru, že jsem mohl volně sahat po svazcích stojících na straně dómské i zahradní. Můj příspěvek k poznávání dějin politického uvažování se tedy uchází o čtenáře také ve verzi zevrubnější, jež skýtá více prostoru pro upřesnění i objasnění v detailu. Vím ovšem, že výklad takového druhu ne každý žádá a vítá – dokonce i mezi odborníky. Připomněly mi to ostatně též lektorské posudky při přípravě prvního rukopisu. Už z nich se místy ozvaly hlasy notně iritované samotnou snahou o minucióznost interpretace (v níž nikoli bezdůvodně tušily důsledek evangelicko-teologického školení s jeho koncentrací na exegezi). Chápu, že tato tendence nejednou obtěžuje, a co víc, uznávám, že někdy je zatížením i pro své vlastní nositele. Přesto jsem se však naučil cenit její přednosti a nemám důvody se domnívat, že bych v tom byl osamocen. Naopak je mi známo, že přece jen má také své další příznivce – dokonce i mezi laiky. V daném případě lze navíc považovat za výhodu existenci textových alternativ, jež dává možnost výběru mezi nimi nebo i jejich střídavého užití: podle potřeby bude možné sáhnout po zde nabídnuté verzi obšírnější a důkladnější, anebo zase po oné stručnější, která by snad pro změnu mohla být alespoň v něčem i spádnější, údernější a přehlednější. Abych však zamezil případnému omylu, raději rovnou výslovně dodávám, že vzájemný vztah obojího znění by nebylo správné chápat jako rozdíl mezi úvodem do pojednávané látky a  jejím „vyčerpáním“, jakkoliv přibližným. Můj text ve skutečnosti zůstává i ve své širší podobě stále ještě uvedením do nadepsaného předmětu. Nadále má spíše povahu „encyklopedického hesla“; dlouhého, leč v nezanedbatelné míře určeného výběrem látky, jež koluje v učebnicích a slovnících. A dost možná stále ještě jdoucího více cestou od jejich výroků a otázek k prvotním pramenům, než aby postupovalo opačným směrem (který dovoluje nejen prohlubovat perspektivy, ale též zakládat nové). Rád bych doufal, že může dostačit přemýšlivému zájemci, který chce nejen seznamenat základní data a načrtnout kontury dějů, ale 20

také je pochopit a nahlédnout. Lze se též nadít, že poslouží těm, kteří budou chtít občerstvit znalosti již nabyté a konfrontovat vlastní názory s pohledem někoho jiného. Zájemce o samostatné studium nadto smí upozornit na řadu témat, příhodných k dalšímu bádání (včetně některých méně známých, ale pozoruhodných osobností). O mnoho více než zachycení jejich existence a zasazení do výchozích souřadnic však již poskytnout nemůže. Naopak, mnohá postava a mnohý jev, jež by v rozpravě o politickém myšlení evropské reformace také našly své oprávněné místo, nebudou ani jen zmíněni. Jejich absenci nepochybně pocítí zvláště odborníci, kteří se některými z pojednaných předmětů sami zabývají z  hlediska svých specializací. Příležitostné nápovědi, s  jakou lítostí mohou rozmanité objekty vlastního zájmu na následujících stránkách postrádat, nechyběly již v recenzích (druhého) rukopisu. Odkazy k prázdným místům mezi řádky bych sám uměl rozmnožit v celý seznam – a jestliže jsem je přesto nezaplnil, chvílemi to ode mne vyžadovalo i asketické sebepřemáhání. Jmenovitě jeden z podaných námětů k případnému rozšíření knihy u mne rezonoval tak silně, že jej alespoň zde zmíním: jistě by jí prospělo, kdyby v ní byly silněji zastoupeny také kulturní a umělecké kontexty politických idejí reformátorů. Rozhodně souhlasím s připomínkou Jaroslava Millera, jak důležitou roli při šíření reformačních konceptů sehrála sdělná média, mezi jaká patřily třeba i divadelní hry. Pro zlidovění plodů důmyslných myšlenkových pochodů velkých teologů mívala význam nejednou rozhodující. A je zřejmé, že kdybych i já skelet svých výkladů obalil tkání podobného druhu, výsledný obraz by mohl patřičně ožít. Jakkoliv málo by mi však takový výsledek byl proti mysli, musím doufat, že bez užitku nezůstane ani propracovaná kresba holého kostroví, u níž jsem přece jen přestal. A čím zjevnější taková (sebe)omezení budou, tím jasněji snad vysvitne, že kdekteré z témat, jichž se můj výklad dotkne (někdy zlehka, jindy hutně) by mohlo být samo o sobě rozvedeno do šíře celých knih. Stále ještě by mohlo, a v hojném množství, ačkoli zároveň také již zhusta bylo. O četných dílčích studiích vydaných v časopisech či sbornících ani nemluvě. Dokonce i pouhý bibliografický soupis relevantních prací by tedy opět vydal na samostatný svazek obdobného, ale i většího rozsahu, než nyní držíte v rukou. Také v něm by však šlo o dílo výrazně jiné povahy, než jakou má kniha, kterou jste 21

otevřeli. Široce založený soupis možných studijních zdrojů jsem jí nahradit nemínil. Přinejmenším v tomto smyslu jsem hleděl, abych příliš nepřetížil poznámkový aparát. Úplnosti jsem se v něm snažil přiblížit pouze při označování původu citátů. Vědomý důraz tu kladu na prvotní prameny, které v přehledových pracích často přicházejí zkrátka, jakkoliv je jejich význam pro adekvátní chápání historických jevů a idejí uznaně klíčový. Sekundární literaturu, početnou a málo přehlednou, naopak uvádím střídmě, ba vesměs přímo minimalisticky. I závěrečný seznam literatury se důsledně omezuje právě jen na tituly v textu výslovně uvedené. A  zatímco ve výjimečných případech obsahuje údaje o vhodných edicích, jež jsem sám do rukou nedostal, na druhé straně nadbytečně neopakuje ani jen názvy některých ze starých tisků, do nichž jsem naopak nahlížel. Zkrátka řečeno, není seznamem literatury použité. Zdaleka se v něm tedy nenacházejí všechna zřídla, z nichž jsem své znalosti v dřívějších dobách nabýval a doplňoval, nebo jich nyní při psaní užíval ke kontrole a korekci paměti i k osvěžení a zpřesnění vlastních představ. Při tomto úsporném postupu mne ovšem nevedla snaha zamlčet, komu sám vděčím za poučení. Proto na tomto místě jmenuji ještě alespoň několik šíře založených prací více či méně přehledového charakteru – byť spíše zástupně a v jistém slova smyslu jako mezníky. Nejprve vzpomenu starších klasických spisů, jakými jsou „Dějiny vědy politické se zřetelem k mravovědě“ od Francouze Paula Janeta (1858, do češtiny přeložené Břetislavem Foustkou 1896) či Political Thought from Gerson to Grotius: 1414–1625 od Angličana Johna Neville Figgise (1900). Z novějších standardních prací k nim lze připojit německý sborník Staatsdenker in der Frühen Neuzeit, vydaný Michaelem Stolleisem (poprvé 1977), nebo The Cambridge History of Political Thought 1450 –1700, připravenou J. H. Burnsem za pomoci Marka Goldieho (1991 a opakovaně). Ze slov, jež se vyskytují v těchto titulech, je pojícím prvkem zajisté „politické myšlení“, podobně silně však také pojmově obecnější, a proto snad i o něco nenápadnější „dějiny“. Také tento moment je společný oběma verzím mého textu. Jde o práci přednostně historickou, která se snaží dnešnímu čtenáři přiblížit vlastní slova reformátorů a dobový kontext, v němž se utvářela. Nehodlá je v tomto původním kontextu uzavřít, a otázky po rezonanci pojednávaných myšlenek v  přítomnosti místy výslovně klade, ba příležitostně je 22

i zodpovídá. Nicméně činí tak zdrženlivě a raději nepřímo, chtíc spíše přispět k věcné orientaci důkladných čtenářů, jaká by jim usnadnila aplikace samostatné, avšak pokud možno solidně podložené. V tomto smyslu nepředstavuje tractatus theologico-politicus, ale právě theologico-historicus (de politicis). Vedle omezení, jež dostatečnou měrou vyplývají z volby a rozhodnutí autora, však nechybějí ani předloženému dílu také jiná, určená již více nahodilými okolnostmi, za jakých vznikalo. Obzvláštním břemenem, po němž nemohly nezůstat nevítané stopy, byla mrzutě četná přerušení práce, která mi ji postupně až znechucovala. Více než pětiletou lhůtu, jíž bylo nakonec zapotřebí, nevyplnilo tolik sepisování nijak zvlášť velké knihy, jako právě tyto nedobrovolné ustávky. Většinou jsem totiž na rukopise příštipkoval mezi jinými činnostmi, jež si uměly zjednat přednost povinnosti. Opakované návraty k textu, který jsem mezitím musel nechat ležet „v šuplíku“, mi ovšem nijak neusnadňovaly udržet před očima celek i detaily natolik jasně, aby rozvrženy do jednotlivých částí díla, vyvstávaly pokud možno zřetelně také před čtenářem. Mnohotvárná látka, vzájemně provázaná přečetnými nitkami, mi naopak o to snadněji uhýbala a vést ji od počátku až ke konci liniemi jakžtakž přehlednými se mi příliš uspokojivě nepodařilo. S nadějí v alespoň relativní usnadnění orientace jsem proto svůj text dodatečně rozčlenil i na neobvykle krátké úseky a poměrně velkou péči jsem věnoval také rejstříkům. Uplatňují se v  nich vícečetná hlediska, takže budou‑li vhodně kombinovány, mohly by v případě potřeby posloužit snad i jako studijní repetitorium. Částečná změna konceptu a určení díla zanechala své stopy také tam, kde se text dotýká postav a fenoménů, kterými se trojdílná příručka zabývá v jiných kapitolách (nebo i svazcích). Mé odkazy k nim zůstaly velmi stručné i v osamostatnělé knize, takže její čtenáři na některých místech pravděpodobně pocítí jakousi ztrátu kontextu. Především ve vztahu k tradicím politického myšlení starších dob po pravidle více vědomostí předpokládám než sděluji. Totéž však do jisté míry platí též o vývoji pozdějším, a v některých případech dokonce i u zjevů, jež patří do reformační doby samotné (zvláště v jejích širších výměrech), nicméně bývají z rozmanitých důvodů pojednávány samostatně. Zájemcům o specifické linie, jež vedou přes hranice 23

přítomné knihy, tedy může zmiňovaná řada nakladatelství Oikúmené poskytnout verzi v jistém smyslu přece jen i širší. Zahladit se mi již nepodařilo ani určitý nepoměr mezi jednotlivými částmi textu. Jeho počáteční partie v zásadě dosáhly svého tvaru v době, kdy jsem dosud počítal s nutností úsečnosti a poddával se jí tedy alespoň částečně ještě před následným proškrtáváním; u oddílů závěrečných, dozrávajících později, jsem se naopak mohl spoléhat na rozšířený prostor a nenechávaje se stísňovat přespříliš, dovolil jsem si tu i onde novou vsuvku či odbočku. Tak se stalo, že pojednání o  luterské reformaci zůstalo v  porovnání s  výklady o  druhé z  hlavních větví evropského protestantismu o něco zhuštěnější. Tím přinejmenším zanikla spravedlivá proporce, již se mi podařilo dodržet v kapitole, dodané pro dílo kolektivní. Sám sobě jsem pak mimochodem přivodil obtíže také při výběru obrazového doprovodu, chtěl-li jsem, aby mohl být pokud možno rovnoměrně rozestřen po celé knize – neboť ilustrace s výmluvnou historickou a symbolickou hodnotou mi byly dostupnější z prostředí luterského. Ale závažnější by přece jen bylo, pokud by lakoničtější podání někde vedlo i k přílišnému ukrácení argumentace. Snad ještě větší počet čtenářů by mohla zarazit jiná skutečnost, již lze vnímat jako deficit: jak střídmě jsou do předloženého přehledu evropského vývoje vpravena konkrétní data z dění tuzemského. Ano, události v  Českých zemích jsem v  zásadě ponechal stranou, pouze s marginálními výjimkami. I to má přednostní příčinu v dělbě kapitol původního projektu, sdíleného s druhými autory, kteří se ujali ostatních témat. V tomto případě se ovšem sluší dodat, že nikoli jedinou. Působily zde i další věcné důvody. Patří k nim mj. prostý fakt, že v kontinentálním měřítku se naše vlast neřadí mezi nejvýznamnější velmoci, ani na poli myšlenkovém (jakkoliv tím není vyloučena přítomnost prvotřídních zjevů, vysoce přesahujících průměr domácí i zahraniční, a nikterak se nepotřebujeme řadit ani na poslední periferii); čistě z tohoto úhlu pohledu by její proporcionální zastoupení v této knize šlo považovat za zhruba přiměřené. Přiznávám však také, že jsem při rozvrhování své práce vzal v hospodárný potaz komplikace, vyplývající z anomálního průběhu české reformace i z nedostatečnosti předběžných odpovědí dosavadního

24

bádání na otázky, jimž bych se jinak musel vystavit. Pro tentokrát jsem se těmto obtížím rozmyslně vyhnul, na zbývajících maje dosti. A konečně: jakkoliv jsem byl veden snahou pronikat k původním pramenům a shromažďovat přesné údaje o skutečnostech, o nichž obíhají dokonce i v odborné literatuře tvrzení ledabylá a zmatená, protiřečivá i  zavádějící, samozřejmě jsem takového cíle mohl dosáhnout jen částečně. A nejen proto, že nepřesností, polopravd i nepravd o  myšlenkách a  působení reformátorů koluje pozoruhodně mnoho – a netýkají se zdaleka jen složitějších interpretací, ale i dat poměrně základních. Všechno dějepisné bádání má, při veškeré své potřebnosti, v povaze i rys díla sisyfovského: vždyť se snaží vyrovnat s jevy, jež se nám stále více vzdalují, prostřednictvím zdrojů, jichž úhrnem ustavičně přibývá (ačkoli se zároveň některé i  ztrácejí), a v kontextech, jež se permanentně proměňují. Víceméně každému, kdo nějakou historickou práci sám podnikl (zvláště pak obírající se látkou tak širokou, jaké je tato kniha věnována), bude tedy srozumitelné, že jsem se sám nejspíše nemohl vyvarovat chyb, starých či nových – a že jsem se zcela jistě uchýlil k mnohé formulaci, kterou by bylo možné rozmanitým způsobem vylepšit a zpřesnit. Přes to vše se nechávám povzbudit zájmem, který vznik rukopisu předcházel i provázel, a předávám text do tisku v naději, že se tento zájem dosud nevyčerpal a nalezne i nové nositele. Z oněch, kteří jej projevili již dříve, jsem alespoň některé uvedl výše, byť ne nutně jménem. Na závěr bych však rád vzpomněl ještě kohosi. Poděkování autorů vlastním rodinám jsou takovým loco communi, že jsem je před časem v úvodu své první samostatné monografie raději cudně skryl narážkou na cosi, co se rozumí samo sebou. Tentokrát je však přece jen chci pro jednou také vyslovit. Neboť nebohé manželky a dítky musejí tvorbu knih skutečně daleko více spoluprotrpět, než by se mohly podílet na jejích radostech – a já bych nejen u nich samotných, které mohu oslovit také jinými způsoby, ale právě i ve čtenářské veřejnosti nerad vzbudil dojem, že samozřejmostí rozumím trpělivost takto postižených blízkých a nikoli svou vděčnost vůči nim.

25

OBRÁZEK 1

Postřehy reformátorů nebyly jen reakcemi na vnější události. Vycházely z nahlédnutí do podstaty křesťanství, jíž je víra (str. 37n). Zde reprodukovaný pokus o vizuální zpodobení reformačního pochopení víry pochází z rydla Heinricha Vogtherra st. (1490–1556). Mladší bratr reformátora místní církve ve středofranském městě Feuchtwangen, Georga Vogtherra (1487–1539), v něm uplatnil způsobem sobě vlastním různorodé dovednosti. Profesně působil jako lékař, pro církevní obec kupř. zhudebňoval Žalmy. Do paměti potomstva se však zapsal především právě v souvislosti s uměním výtvarným, jemuž se podobně jako jiným zájmům věnoval jak v  praxi, tak i  v  teorii (jakožto autor úspěšné „Kunstbüchlein“). Čilosti a hybnosti, jež projevoval, nechyběly ani nepokojné rysy: Vogtherr se angažoval též v selské válce, na straně povstalců. Přestál ji však se zdravou kůží a vyhnul se i společenskému úpadku. Dřevoryt, nazvaný „Strom víry“, zhotovil nedlouho před touto epizodou. Rytina byla vytištěna v Augsburgu ze dvou dřevěných špalíčků; odtud pochází zdánlivý „přehyb“ v polovině listu. Nepřehlédnutelný je tu moment, který je pro umění ovlivněné reformací vůbec dosti příznačný: vzájemné osvětlování obrazu a zvěstného slova. V tomto případě má dokonce slovo převahu přece jen už ne zcela typickou. Funkcí výtvarného rámce letáku se vlastně stává, aby vtipně strukturoval jeho obsažný text. Přečíst si zde tudíž lze nejen výmluvný titul, ale také záplavu biblických výroků, vyrážejících z kmene víry s bujnou svěžestí a vůní znovuobjeveného média. Celé znázornění je vystavěno na základě oddílu z 10. kapitoly listu apoštola Pavla („vyvolené nádoby Boží“) k Římanům, k němuž odkazuje i souhrnný vysvětlující passus v dolní části listu. Do kompozice je však včleněna i celá řada dalších sentencí, vybraných z jiných míst Bible, pro zvolenou tematiku klasických. Vespolek utvářejíce organicky živé pletivo, ozřejmují, jak víra vzniká, jakou má povahu, jak se projevuje, k čemu vede. Její míza stoupá od kořene v  Božím slovu do srdce a  středu obrazu, v  němž stojí zaslíbení „spravedlivý z víry bude živ“, a dále přes „zelený strom“ kříže, na němž Vykupitel přinesl svou oběť za hříšníky (nikoli bez košatých plodů svatého, dobrého Ducha), až ke koruně „slitovnice“ či „trůnu milosti“ (Gnadenstuhl). Posledně řečený motiv pojmově vychází z biblického pozadí (v Ex 25,17 a 37,6 či Žd 4,16), ale dodržuje i návaznost na pozdější ikonografickou tradici: klasický „trůn milosti“ představoval Bůh Otec v symbolické podobě patriarchy, držící na klíně ukřižovaného Syna za přítomnosti Ducha svatého v podobě holubice mezi nimi. Bůh zajisté vévodí vypodobenému kosmu z jeho vrcholu jako vládce všehomíra. Čteme-li však znázorněný příběh víry od jeho počátku do konce, vidíme, že v radostném závěru přesně vzato figuruje jako Soudce, který – omilostňuje.

V okruhu reformátora Martina Luthera

OBRÁZEK 2

První mezi reformátory, profesor teologie (původně augustiniánský) ­Martin Luther (str. 33). Luther přitahoval od svých mladých let až do stáří různé výtvarníky, mezi něž patřili i velcí mistři jeho doby. Příležitost, aby reformačního předáka, obyčejně přetíženého prací, skutečně mohli portrétovat, se pochopitelně naskytla jen některým z nich. I tak ale postupně vznikla celá řada podobizen. Jejich tvůrci bývali fascinováni nejen slávou zobrazovaného, ale i odrazem velkého ducha v jeho tváři – zjevným a zároveň dráždivě unikajícím v rysech „selské drsnatosti“ (jichž s věkem spíše přibývalo). Zmínka o tomto napětí se tedy nejednou objevila i v doprovodných textech; tím spíše, že šlo tak jako tak o již tradiční rétorický topos, užívaný zdaleka nejen u medailonů Lutherových, neboť vyjadřoval dilema vnímané odpradávna a reflektované nejpozději od antiky. Na připojené reprodukci na ně upozorňují slova: „Nepomíjející výraz dává své osobnosti Luther sám / Lukášův náčrtník zachytil pouze otisk jeho smrtelného zevnějšku“. Tvůrcem, který se vedle svého křestního jména podepsal též signetem okřídleného hada s korunkou a prstenem, propůjčeným mu Fridrichem Moudrým v r. 1509, byl Lucas Cranach st. (1472–1553), dvorní malíř wittenberských kurfiřtů – a v jistém smyslu potom i tamních reformátorů samotných. Však se stal jejich stoupencem i přítelem. Skutečnost, že Luthera nakonec neportrétoval nikdo jiný tak často jako právě Cranach, tudíž vyplývá ze souběhu příčin vnějších i vnitřních. Otištěná mědirytina řadu zahájila. Pochází z kraje průlomového roku reformace 1520, a jejího protagonistu tedy zobrazuje nedlouho poté, co začal nabývat na proslulosti – a také dosud v ustrojení augustiniánského mnicha, jež odkládal jen postupně, až do poloviny 20. let 16. století.

I. Principiální i situační předpoklady

1. Požadavek rozeznání teologického a politického Potřeba soustředění na vlastní obor vede k nutnosti porozumět oběma oblastem

Jakožto mohutné a průrazné hnutí evropského měřítka měla reformace 16. století dostatek jednotících společných znaků – ale stejně tak i variet s rozdílnými důrazy. Není tedy radno spokojovat se s charakteristikami příliš povšechnými; je na místě učit se v ní rozlišovat alespoň několikery vývojové linie, spjaté s konkrétními podmínkami míst, v nichž probíhala, i osobnostmi, které ji ­profilovaly – a přece zase neztrácet ze zřetele souvislosti, jež je spojují navzájem. Na poli politického myšlení to platí jako v řadě jiných ohledů. Úvodní slovo, platné pro všechny velké reformátory vespolek, zde však může mít podobu aforistického paradoxu: nikdo z nich nebyl přednostně politickým myslitelem, natolik důrazně byli všichni teology – a přece v dějinách politického myšlení zanechali nepominutelnou stopu. Pravda, ve své obecnosti tento výrok neplatí zdaleka jen pro ně, ale pro celou řadu dalších teoretiků, především ve starších epochách. Avšak u reformátorů přece jen nabývá i zvláštního, programově silného akcentu. V jistém smyslu hodlali pohled bohoslovce od politické oblasti zrovna odvrátit. Vyjádřil to hned jejich primus, Martin Luther (1483–1546), profesor teologie (původně augustiniánský) v saském Wittenbergu. Jak upozornil své posluchače, nejvyšší mistr všech křesťanských učitelů, „Kristus, náš milý Pán, měl na světě naléhavější práci, kvůli které přišel, než aby kázal a učil o světské říši nebo ji zřizoval a pořádal“.1 A našel s toutou myšlenkou souputníky víceméně ve všech protagonistech „magisteriální“ reformace. Jakkoliv se od sebe měli odlišit 1



Wochenpredigten über Johannes 16 –20 (1528/9), WA 28, 441d.

33

osobitými přízvuky, v zásadě se všichni shodli v úmyslu obnovit teologii a církev právě tím, že měly být soustředěny na svou vlastní věc. Což znamenalo oprošťovat je od tzv. „allotrií“, to jest úkolů, starostí a aspirací, jež by vlastně měly příslušet jiným než jejich vlastním reprezentantům. Neboť když tito zasahovali na cizí pole, usnadňovali také naopak nepatřičné vplývání cizích zájmů do toho, co mělo být jejich hájenstvím. Naproti tomu reformátoři vnímali, že bohosloví a  církevní život je zapotřebí od takových nezdravých interferencí očistit. A z tohoto základního záměru, jímž se dali vést především, vyplývalo také poznání: „Jsou věci, o  kterých je na místě mluvit rozdílně podle toho, zda je posuzujeme nábožensky či politicky.“2 Nicméně uvedený společný záměr by nikdo z nich nebyl mohl účinně naplnit, a nemohli by se tedy stát skutečnými reformátory, kdyby zůstali jen u vášnivého postulátu. Pokud chtěli uspět, nesměli setrvat v sektářské iluzi, že duchovní a světské či církevní a politické od sebe mohou být rozlišeny a odděleny tak prostě a jednoduše, aby zůstaly bez vzájemného dotyku a souvislosti. Proti takovému omylu (který někteří z nich dříve ozkusili, následujíce ideál monastický) svědčila jak jejich zkušenost, tak i zdroje, v nichž našli autoritativně pevné východisko křesťanské reformace: „Ani ve Starém, ani v Novém Zákoně nenajdeme jediného ze svatých, který by se byl nijak nezaměstnával hospodářstvím či politikou.“3 Nebylo tedy zbytí a vyplývalo přímo z výchozího předsevzetí reformátorů, aby se pokusili spojitost duchovního se světským nově vystihnout. Pokud měly být vyproštěny z vazeb falešných, bylo nanejvýš žádoucí vyjasnit, jaké vztahy mezi nimi zůstávají nutné a  potřebné; objasnit je alespoň poněkud, ale právě zásadně. Výše citovanou zásadu o  rozdílných způsobech řeči uměl Luther upřesnit také výrokem: „Při veškerém církevním vyučování je třeba bedlivě dbát, která část se vztahuje k životu ve vlastním slova smyslu duchovnímu, která k občanskému a která k politickému.“4 Luther: In epistolam S. Pauli ad Galatas Commentarius (1531), WA 40/I, 176. 3 Luther: In XV Psalmos graduum commentarii (1532/3), WA 40/III, 207: Nullus sanctus in vetere et novo Testamento, qui non fuit aliquid vel in oeconomia vel politica – v protikladu k oněm filosofům, kteří se neostýchali předepisovat těmto oblastem zákony, aniž by se v nich nejprve osvědčili prakticky. 4 WA Tischreden 2, 400 (Nr. 2273; lat.). 2

34

Takový požadavek by nemohl být naplněn, pokud by jmenované polohy nebyly v potřebné míře vymezeny a určeny. I když v míře jistě nestejné, pokud si bohoslovec byl vědom, že se na ně dívá z břehu vlastní profese. Jak Luther popsal se sobě vlastní názorností: „Teolog učí pouze, jak je nezbytné věřit v Krista, a pak již každého jen obecně nabádá, aby právě ve víře věrně konal, co komu bylo svěřeno. Tak třeba švec aby šil boty atd. Avšak předepizovat, jak přesně se mají boty šít, a jak prodávat, už není součástí mého úkolu. Od toho tu jsou občanské zákony atd. Jinak by teolog musel znát každičkou věc a musel by jí přesně rozumět, a tak by jeho zaměstnání bylo bezmezné. Takže nakolik teolog vyučuje o občanských záležitostech, omezuje se na povšechnou rovinu. Zvěstuje: Nepokradeš! Ale jsou to právníci, kteří pak učí, jak krádež vymezit.“5 Reformátor se tudíž nedomníval, že by byl povolán konat práci za jiná řemesla, ani jako praktik, ani jako učenec; teolog se nemá pošetile snažit být vševědem a všeumělcem. Nicméně si uvědomoval, že ke svému vlastnímu dílu potřebuje chápavě definovat jak domácí půdu křesťanského života, tak i protějšky, s nimiž byla církev mezitím již bohatě provázána.

2. Krize předreformačního spojení duchovního a světského

Potřeba nahradit devalvující splývání a vražednou konkurenci vzájemným respektem Fakt tohoto provázání tedy zpochybněn nebyl. Zato otázka jeho konkrétních způsobů se stala palčivou, a zde byly podrobeny revizi i vkořeněné tradice. Neboť předchozí dlouhodobé směřování sice představovalo velkolepý pokus o harmonii veličin, u kterých nebylo radno, aby se vylučovaly, fakticky však s sebou přineslo také jejich povážlivá zmatení a smíšení. Záměny osudově oslabovaly polaritu, jejíž zachování bylo pro křesťanství neméně nezbytné než plodné spojení. Vždyť se zdá, že ji lze dokonce považovat za specifický přínos židovsko-křesťanské kultury. Ostatně i v pozdním středověku zůstávala zajisté živá; nejnápadněji však v úsilí o vymezení kompetencí „imperia“ a „sacerdotia“, jež ji časem zavádějícím způsobem 5



WA Tischreden 1, 40 (Nr. 109; lat.).

35

posunovaly od jejího původního těžiska. Z čehosi, co se mělo podobat koexistentní protilehlosti těla a duše, se vyvíjela nakonec spíše konkurence dvojího stavu, moci a práva, jež se tím více střetávaly, čím více se sobě přibližovaly v povaze, která mezi nimi bývala dělítkem nejzákladnějším: čím více se, zkrátka řečeno, obé stávalo mocí světskou a dvojím impériem. A pak ovšem až příliš snadno docházelo k situacím, kdy církevní reprezentace sice mohla nadále uhájit vlastní rozhodovací samostatnost, jmenovitě v podobě autority pontifikální, ale přesto neodpomohla víře od utištění mocí. Naopak k němu i sama přispívala, ve vlastní domovině víry a jako její deklarovaný služebník, a s tím větším pak pohoršením. Přičemž ostatně dobyté pozice opevňovala jen pro příští útok ze  strany dočasně přemoženého protivníka, neboť i  úspěchy tak vnějškové byly hodně střídavé. Právě pro sklonek středověku je příznačné, jak důmyslné teorie, v předchozích staletích předpracované, stále zřetelněji přestávaly fungovat. Universální aranžmá jediného křesťanstva, jehož mocnosti měly především kooperovat, se fakticky hroutilo v ovzduší kdo s koho. Na nárok dvojjediné svrchovanosti papežství v celém komplexním tělesu, i při správě časných záležitostí, odpovídaly rostoucí nároky na suverenitu národních států, dovolávajících se tím vehementněji též práv, odvozovaných z titulu vrchnostenské „advocatio ecclesiae“. Na jejich půdě již před protestantskou reformací daleko pokročila také tendence k osamostatňující se organizaci „národních“ (či teritoriálních) církví – nikoli bez pomoci „volebních kapitulací“ papežů, jako byl Evžen IV. (1431–1447), který takto splatil své vítězství nad konciliaristy. A co reformaci velmi vydatně umožnilo, aby se v rozhodujících letech uchytila v konkrétní realitě a sama se stala skutečností brzy již nevývratnou, bylo skandálně otevřené znázornění tohoto rozpadu a  soupeření v  podobě válečných kampaní, celkem bez ostychu vedených hlavními politickými mocnostmi tehdejšího křesťanstva v průběhu první poloviny 16. století vůči sobě navzájem: vojska proti sobě vysílali nejen císařové „Svaté říše římské“ a „nejkřesťanštější králové“ francouzští, ale do krvavých zápasů vstoupili i samotní „nejvyšší velekněží“. Tváří v tvář takovým událostem bylo dostatečně zřejmé, že reformátoři vycházejí z podnětů opravdu naléhavých, nikoli jen pomyslných a sledovaných lehkomyslně. Podali svůj příspěvek k otázkám palčivě aktuálním, a proto také jejich teorie měly okamžitý ohlas. 36

Za daných okolností jim jen málo překáželo na cestě k praktickým důsledkům, že do politické oblasti zasahovaly až druhotně a namnoze i nepřímo. Tím snadněji se však mohlo stát, že došlo též na následky nepředvídané, jež zastánce řečených teorií nutily, aby je nově domýšleli. Takový úkol zčásti připadl následníkům prvních reformátorů, ale dílem zaměstnával již je samotné. V průběhu let tedy připouštěli, při veškerém odlišení kompetenčních polí a disproporci v míře, ve které se jimi mohou zabývat, že i politická kapitola patří tak či onak do jejich obnovného programu, s poměrně rostoucí intenzitou. Opět slovy Lutherovými, obrážejícími jak jistou bezděčnost prvních účinků, tak i jejich následné přijetí a zdůraznění jejich významu: „Kvůli evangeliu, nyní opět přivedenému na světlo a kázanému, ráčil Bůh v těchto posledních časech uvést před soudným dnem do pořádku, ve kterém bývalo dříve a k němuž bylo i stvořeno, nejen evangelium samo, ale všechno, manželský stav i vrchnost.“6

3. Duchovní základ: teologie ospravedlnění z víry Rozlišení spravedlnosti před Bohem a před lidmi, z víry a ze zákona, a jejich vzájemný vztah

Jak ještě uvidíme, neznamenalo to ovšem, že by se vztahy mezi církevní a světskou správou vyrovnaly přímo idylicky, a je celkem samozřejmé, že ani reformátoři na této nebezpečné půdě vždy neudrželi rovnováhu. Nicméně přední z nich tu projevili pozoruhodnou kompetentnost, uznávanou jak současníky, tak i z časového odstupu; právě Lutherovi, který si zároveň nastálo zachoval největší obezřelost vůči překračování nejvlastnějšího pověření, byla dokonce přiznána „tak úžasná politická a juristická odbornost, že se člověk ještě dnes ptá, jak to bylo možné.“7 Alespoň částečná odpověď na takovou otázku se bude skrývat v momentu, který v každém případě musíme považovat za neméně významný, než byla dobová aktuálnost reformačních podnětů  – a s nímž se ostatně vrátíme i ke svému východisku. Postřehům reformátorů totiž zajišťoval, aby byly hodny zmínky, v neposlední řadě

6 7

WA Tischreden 6, 138 (Nr. 6711; něm.). Otto Hermann Pesch: Cesty k Lutherovi, Brno 1999, 173.

37

fakt, že ve svém jádře nebyly teprve reakcemi na překotné události, nepodávaly jen dodatečné argumenty pro dění předbíhající reflexi. Naopak v nich šlo o aplikace velmi hlubokých náhledů a niterných zkušeností, rozšiřující jejich dosah – a sice nahlédnutí do samotné podstaty toho, co platilo za velkou svorku evropské kultury, ano civilizace: totiž křesťanství jako takového. Touto podstatou je ovšem víra. A ne snad jen v podobě souboru výpovědí, jimž věřící dává za pravdu. Reflexivní složka víry je sice nesporně důležitá, přece jen by však postrádala živoucnost, kdyby nebyla nesena bytostným postojem, jaký reálně spojuje s transcendencí. V křesťanském náhledu dějin spásy pak víra jmenovitě působí jako médium smíření člověka s Bohem, jemuž se rodí odcizen a v nepřátelství. Kvůli své výchozí situaci člověk ani nemůže být tím, kdo při smíření učiní první krok. „Ne že by víra smiřovala sama o sobě, nýbrž uchopuje a dosahuje smíření, které pro nás vykonal Kristus.“8 Avšak právě toto uchopení je jí vyhrazeno. Jedině takto (vlastně čirým přijetím, žádným „výkonem“!) se dosahuje „spravedlnosti před Bohem“ – stavu, v němž má člověk přímý přístup ke svému stvořiteli a posvětiteli, ke svému původnímu i konečnému určení a smyslu, se svědomím objektivně, z vnějška osvobozeným od veškeré předchozí zátěže vzájemného vztahu. Na vystižení tohoto stavu reformátorům v čele s Lutherem velice záleželo. Snažili se rozeznat vlastní povahu a samostatné postavení spravedlnosti z víry, nakolik se liší ode všech ostatních druhů spravedlnosti, s nimiž by mohla být zaměňována a směšována, což by vědomí o ní zatemňovalo. V zájmu rozlišení si ovšem dali nemalou práci také s rozeznáním těchto jiných druhů spravedlnosti: mravní („filosofické“), občanské, případně též „obřadní“ atd. Všech, o nichž lze shrnout, že jsou spravedlností založenou na vlastních skutcích, odvozenou „ze zákona“. Právě zde Luther nalezl klíčový odlišovací znak: že na rozdíl od ostatních spravedlnost z víry „není ze zákona“. Zákon není jejím hnacím motivem, ona se nezakládá na vlastním dostiučinění nějakému zákonu, dokonce ani náboženskému ne. Není výsledkem jeho vnějšího tlaku, ale naopak vnitřním předpokladem ke zvládání jeho požadavku. Spravedlivého z  víry již nevede ke

8



Luther: Vom Mißbrauch der Messe (1521), WA 8, 519.

38

správnému jednání předpis, ale „všemu, čeho je zapotřebí, ba ještě víc, jej učí sama důvěra.“9 „A tato víra, věrnost, důvěra z hloubi srdce je opravdovým naplněním prvního přikázání, a mimo ni není pražádného skutku, který by tomuto přikázání mohl dostát.“10 Zakládá totiž a nese božskou lásku, která je spontánní a „přeměňuje milujícího v milovaného“.11 Jedná tedy dobře pro něj, ne pro zákon; „jen proto, že se mi to tak zamlouvá a ze srdce líbí, i kdyby to ani nebylo přikázáno“.12 Tento odlišovací znak ostatně Luther nalezl v Písmu, přítomný hned v Genesi a zevrubněji popsaný již apoštolem Pavlem – a stvrzený potom také tradicí, především augustinskou. Nicméně zcela jasné poznání a formulace požadavku rozlišovat evangelium od zákona lze považovat za Lutherův hlavní teologicko-dějinný přínos. Pomohl mu se vskutku nevšední intenzitou zvýraznit spravedlnost z víry v evangelium Kristovo jako jádro křesťanství, vedle něhož vše ostatní, co lze vyjádřit zákonem, patří do jiné kapitoly. Různé formy spravedlnosti zákonné nejsou podobami, variantami, ba ani prostými předstupni spravedlnosti víry. Toto odlišení reformátor zvěstuje velmi důrazně, nicméně chceme-li předejít nedorozumění, musíme dodat: jestliže spravedlnost zákona podle něho patří do jiné kapitoly, pak přece jen v téže knize. Požadavek co nejpřesnějšího rozeznání obou veličin je také varováním, aby nebyly stavěny do protikladů falešných. I tady znovu platí, co jsme již obecněji pověděli o duchovním a světském elementu: mají být rozlišovány, ale ne odtrhovány, kde spolu přece souvisejí. Spravedlnost z víry je zvláštností člověka omilostněného, stojícího tváří v tvář jednajícímu Bohu. Obstojí i v samotě umírání, kdy se stává „jediným potřebným“, co si s sebou člověk může vzít na „druhý břeh“, a vše ostatní už jen v něm. Možnosti spravedlnosti podle zákona jsou oproti tomu omezeny na lidské soužití; dosahuje se jimi spravedlnosti nikoli před Bohem, ale před lidmi. Znamená to nicméně, že prostě patří k člověku jako takovému, žijícímu na tomto světě, postavenému mezi lidi. Tedy člověku, jakým zůstává i hříšník, Von den guten Werken (1520), WA 6, 207 (srv. překlad J. Schillera: O dobrých skutcích, Praha 1987, 33). 10 Tamtéž 209 (38). 11 Dictata super Psalterium (1513–1516), WA 4, 263. 12 Adventspostille (1522), WA 10/I/2, 156. 9

39

žijící bez ohledů na Boha – avšak věřící také. Víra má člověka smířit s Bohem, a tak mu navrátit původní určení, otevřít rozměr věčnosti, nikterak jej však nemá činit ne-lidským ve zdejší časnosti. Pospolitost lidí (societas humana), obec (polis), která se spravuje přirozeným rozumem a citem, je prostorem, v němž se víra také nutně dosvědčuje a osvědčuje. Různými způsoby se při tom dotýká dokonce každého ostatního rozměru lidského života, jemuž dodává nové perspektivy a činí jej jen ještě plnějším. Pro tuto důležitou spojitost nelze nejvyšším důrazem na zvláštní povahu spravedlnosti víry ostatní druhy spravedlnosti beze všeho vyloučit ani z vyučování církve. Luther naopak uzavírá: „V církvích je zapotřebí pečlivě vykládat trojí spravedlnost. Pedagogická, kterou zakládá dodržování formálních pravidel, a občanská, popsaná v Desateru, jsou nutné i přesto, že před Bohem spravedlivým nečiní, protože spravedlnost Boží je spojena s vírou.“13

4. Učení o způsobech užívání zákona

Pozitivní místo občanské spravedlnosti v reformačním bohosloví Vyjádřeno ještě stručněji, v pojmech ústřední lutherovské formule: do křesťanského zvěstování nadále patří i zákon. Také on má v dějinách spásy své funkce. A nejen onu, kdy slouží jako negativní pozadí spasení, protože člověk ve světle božského požadavku zahlédne své deficity, které již sám nezapraví, a uvědomí si tak, že se nachází v situaci bytosti od Boha odloučené, potřebné vykoupení – ačkoli i tato poznávací, „pedagogická“ funkce zákona je nezbytná (a právě ona může být dokonce v přísnějším slova smyslu zvána „teologickou“). Je tu též skupina funkcí zákona, jež jsou i z bohoslovného hlediska přímo pozitivní, souvisejících právě s udržováním světa základním způsobem humánního. Spasení k životu věčnému člověka potkává v životě časném, musí tedy nejprve být uchován při tomto životě – tělesném, ale i duševním. Zákonný řád, který brání šíření hříšného chaosu, klade mu aktivní překážky, je předním prostředkem tohoto života. „Kde jsou lidé, je nezbytné mít zákony. Kdyby zůstali bez nich, byli by jako medvědi, lvi a divá zvěř – bez domácího i veřejného řádu (oeconomia et politia).“14 13

WA Tischreden 3, 233 (Nr. 3247[b]; lat.).

40

14

Zákon má tedy svou hodnotu, které jej nezbavují jeho omezení. Buď si tomu tak, že působí vnějším přinucováním a nejednou už pouze trestní exekucí, že často jen zastavuje větší zlo menším a zabraňuje mu, aby se z vnitřku vyřinulo navenek, avšak nitro neléčí. Přesto významně napomáhá, aby svět poznamenaný hříchem zůstával jakžtakž obyvatelným místem. „Meč je nezbytně nutný a velice užitečný pro celý svět, aby byl zachován mír, potrestán hřích a zabránilo se působit zlým.“15 V tomto smyslu reformační teologie hovoří právě o „politickém“ či (ještě častěji) „občanském užití“ zákona (civilis usus legis).16 Zákona ve velmi širokém smyslu, v němž tento výraz označuje jak „legalitu“ v podobě státního a korporativního práva, se zahrnutím mnohočetných forem jednání smluvního, ve sféře manželství, hospodářské atd., tak i zákon morální, který je jejich předpokladem – ale vlastně zachází v pojetí ještě obecnějším až do zákonitostí rozumového usuzování. „Kde by nebylo moudrosti, náboženství ani práva, zůstala by jen vřava a loupeže. Lidé by byli jako v zemi Kanibalů, kde nemají obecní zřízení a chovají se jako šelmy. … Bez moudrosti a zákonů nemohou žít ani Turci nebo Tataři.“17 A již tato fundamentální rovina je ve vnímání reformátorů předmětem pečlivé starosti Boží – i u těch, kteří žijí bez víry. Víře sice zůstává vyhrazeno, aby poskytovala vědomý, osvobodivý, přímý přístup k Bohu – nikoli však, aby se jen v ní Bůh a člověk dotýkali. Boží (!) možnosti jsou tu mnohem širší. Vše, co udržuje život,18 netoliko že od něho pochází jako původní stvořitelský dar, ale vychází i z aktuálního působení jeho životodárného, osvěcujícího Ducha, či je alespoň pod ochranným dohledem jeho Prozřetelnosti, která dbá, kam dění rozpoutané lidmi směřuje. Občanský zákon se ve své „profánnosti“ ani nemusí Boha dovolávat, může být koncipován čistě Tamtéž 11 (Nr. 2832b; lat.). Von weltlicher Oberkeit, wie weit man ihr Gehorsam schuldig sei (1523), WA 11, 253; v překladu J. Litomiského: O světské vrchnosti, Heršpice 1993, 21. 16 Poprvé se učení o „dvojím užívání zákona“ (duplex usus legis) (přičemž „civilní“ platil jako primus, „první“) objevilo v Lutherově Weihnachtspostille (1522), WA 10/I/1, 454n, a od té doby se (nejen) v jeho díle vracelo v nových a nových aplikacích. 17 WA Tischreden 3, 11 (Nr. 2832b; lat.). 18 A  výčty reformačních teologů začínávají dokonce prostým jídlem a  pitím, pokračujíce přes dovednosti, jejichž pomocí se potraviny dobývají, k řádům, zajišťujícím jejich distribuci. 14 15

41

jako prostředek lidské sebezáchovy, ale fakticky přesto není nutně bezbožný; pokud reprezentuje a chrání humánní morální řád (více než hřích), je občanským užitím samotného zákona Božího. I drsná oblast zákona, pracující se železnými nástroji, je oblastí a  způsobem láskou vedené Boží vlády, byť způsobem nikoli prostým hněvu, a tak i méně vlastním jeho srdci než milostivý, ryze duchovní a zjevně dobrotivý způsob evangelia, jímž se korunuje dílo tam, kde již není zapotřebí ničeho jiného než přátelského oslovení, dobrovolné odezvy a inspirace.

5. Nová variace na obec Boží a pozemskou Dvě říše či dva regimenty jakožto dvojí oblast a způsob Boží vlády

Jak Luther říkává: vedle pravé ruky Bůh vládne i  levou. Či také: kraluje v panství po své pravici (světlém a věčném) i levici (zastřeném, někdy až k zdání opaku, a pomíjivém). Jde tedy pochopitelně o  další variantu mezitím již tradiční představy dvou světoobcí  – avšak svéráznou, a  to i  terminologicky. Luther při její postupné tvůrčí obměně nazýval „civitates“ raději biblicky „regna“, království. Proto byl pro jeho koncepci (především v jeho vlastním podání, ale i ve variantách dalších reformátorů) později (vlastně až v první půli 20. století) zaveden pojem „učení o dvou říších“. Avšak Luther pro stejnou věc často užíval ještě jiného, a to přesněji výstižného výrazu: regimen, tedy právě způsob vlády. Tím kladl důraz na dynamický charakter obou režimů, a snažil se oslabit možnost chybné záměny (k níž ovšem docházelo) „dvou království“ se statickými veličinami. A stejně tak jim v Lutherově pojetí není správné rozumět jednoduše antiteticky. Jejich vztah je daleko spíše dialektický. „Proto je nutno obě tyto vlády pečlivě rozlišovat a přitom obě ponechat. První činí člověka zbožným, druhá působí vnější mír a brání zlým skutkům. Žádná z nich nedostačuje na světě sama o sobě“.19 Pokud se mluví o dvou regimentech Božích, je spojitost, jíž se relativizuje dualismus, přítomný v koncepci dvojí obce, celkem zřejmá. Ani jeden z nich potom nemůže být suverénní a nerušenou říší 19

Von weltlicher Oberkeit, WA 11, 252; O světské vrchnosti, 19n.

42

ďáblovou.20 Obě oblasti naopak velkolepě zapadají do sítě vztahů, popsaných teologií trojiční: Bůh zde v sebezpřítomňujícím Duchu vystupuje stejně tak v osobě Krista spasitele (jediného svého druhu, který pak již zato nemusí „pečovat o politiku či ekonomii, neboť jeho kralování spočívá v maření panství ďáblova a vymaňování lidí“ z něho21), jako i v osobě Otce zachovatele (a to „veškerenstva“, který ze svého zájmu nevyjímá žádnou jeho část).22 Obraz se sice náležitě komplikuje tím, že trojjediný Bůh vchází do světa upadlého do hříchu a poznamenaného satanským odporem, se kterými do celkové scenérie vstupují i prvky zápasů brutálně a smrtonosně násilných. Nicméně vchází sem jako zachránce od zlého a po jistém období, kdy i sám na sobě strpí jeho rány a účinky, obstojí jako vítěz nad zlem. A tak lze při troše nadání pro teologické myšlení všechny tyto prvky uspořádat do linie jednoho příběhu a rozvrhnout je na jednu „mapu“ ještě poměrně snadno. Tím závrativější pocit nás však může přepadnout, má-li být tento božsky komplexní model uplatněn na rovině jednotlivého lidského života v této časnosti – k čemuž ovšem skutečně byl určen. Jak se oba regimenty, ve svém ohromném rozpětí, protínají v úzkých souřadnicích zde a nyní člověka-křesťana? Pro přesnost sice dodejme, že i Luther znal a užíval (jmenovitě v kázáních) obraz lidstva rozděleného na hříšníky (již) vykoupené a (dosud) zajaté satanem, věřící a nevěřící, jakožto příslušníky království Božího a „knížetství tohoto světa“. Tato teologická výpověď sice souvisí s  hloubkovou perspektivou reformátorova (eschatologicky-dynamického) pohledu na svět, ano i jeho pojetí práva (a v tomto smyslu má svou oprávněnost také velká obhajoba pozitivně přeinterpretovaného učení o dvou říších, jak ji provedl Johannes Heckel ve spise Lex charitatis, Köln 19732), přece jen však u něho nemá týž přímý význam pro odpověď na praktické otázky uspořádání společnosti, jaký připadl konceptu dvojího regimentu. 21 WA Tischreden 1, 470 (Nr. 932; lat.). 22 A samozřejmě i v osobě Ducha svatého, oživovatele. Lutherovské učení o regimentech mu ponechává místo v nejednom smyslu. Je tak málo spoutané dualismem, že se ani dělením způsobů vlády na dva základní mody neomezuje jako nenapadnutelným zákonem, ale příležitostně tento počet překračuje. Ve  funkční variantě, již nacházíme ve spisu Der Prophet Sacharja ausgelegt (1527; WA 23), Luther mluví o čtverém Božím regimentu: „Jednom, kterým koná sám za sebe, bez spolupůsobení stvoření“ (511), a „třech vnějších regimentech i třech vnějších způsobech či prostředcích vedle své vlastní božské vlády. Při světském regimentu se vládne mečem a pěstí, při duchovním slovem a ústy, při andělském rozumem a pochopením“ (513). 20

43

Rejstřík osobních jmen

Historické a legendární postavy Abakuk starozákonní prorok  98 Abraham praotec věřících  78 Acquaviva Claudius (1543–1615) generál jezuitského řádu, zastavil debatu o oprávněnosti vraždy tyrana  362 Adam praotec lidského rodu  351 Ahod biblický příklad vysvoboditele   356 Albrecht von Hohenzollern-Ansbach, pruský vévoda 1525–1568 původně velmistr Německých ­rytířů, vnímavý adresát Lutherových poselství  63, 205 Alsted Johann Heinrich (1588–1638) žák Althusiův a učitel ­Komen­ského  367n Althusius Johannes (zřejmě 1563–1638) hlavní postava výkladu v §§ 129–140   366–395 Alžběta I., anglická královna 1558–1603 unikla protireformačním úkladům a umožnila konsolidaci anglikánské církve  210, 344, 347 Ambrosius z Milána starocírkevní autorita u Calvina  276 Ammon Clemens a Johann (uprostřed 17. století) rytci a nakladatelé  366 von Amsdorf(f) Nikolaus (1483–1565) evangelický biskup v ­Naumburgu  102n předák gnesioluteránů  150n

Antonín Bourbonský, titulární král navarrský 1555–1562 nerozhodný politický předák hugenotů  309 Antoninus (Pius), římský císař 138–161 zákonodárce, u něhož čerpal Calvin  226 Apelles starověký malíř, vzorová postava svého cechu  160 Aquinský Tomáš (ok. 1225–1274) autorita římsko-katolického morálního bohosloví  382 reformátory následován jako teoretik smíšené vlády a tyranie  141, 143, 317,   354, 393 Aristoteles reformátory nerespektován v teologii, zato v etice, i politické teorii  49n, 54, 79, 96, 127, 341, 384, 393 převládající škole aristotelské logiky se pokusili oponovat ramisté  50, 369,   373 Arnisaeus Henning (ok. 1575–1636) luterský teoretik absolutisticky vyhrocované svrchovanosti  373, 389 Áron biblický předobraz kněze  124 Arumaeus Dominikus (1579–1637) luterský průkopník veřejného práva jako samostatné akademické ­disciplíny a učení o podvojné svrchovanosti  376, 389 Asper Hans (1499–1571) malíř z Curychu  160

434

Augustinus, Aurelius opora reformátorů v církevní tradici  39, 60, 83, 163, 234, 254, 328n,   393 Aylmer John (1521–1594) anglikánský teolog, obhajující vládu zákona i prostřednictvím žen  347 Babington Anthony (1561–1586) anglický šlechtic, osnovatel spiknutí proti královně Alžbětě s protireformačními cíli  344 Barabáš biblický prototyp zločinného buřiče  78 Barclay John (1582–1621) katolický spisovatel podporující silnou monarchii  338 Barclay William (1546–1608) zastánce královského absolutismu a gallikánské církevní politiky, polemik proti monarchomachii  337–341, 353, 357, 361, 368, 373, 380, 382 Barnabáš biblický příklad pověřence  181 Barnaud Nicolas (1538/9–1604) reformovaný medik, pravděpodobný autor monarchomachického spis „Budíček Francouzů“   323 Beale Robert (1541–1601) člen anglické státní rady za vlády královny Alžběty  344 Bellarmin(i) Robert(o) (1542–1621) jezuitský teolog, teoretik nepřímé papežské moci ve světských záležitostech  116, 338 Bellius Martinus viz Castellio Beza (de Bèze) Theodor (1519–1605) Calvinův nástupce v čele ženevské církve a monarchomach  317–319,  322–328, 330n, 334, 345, 350, 356, 358, 381 Blarer Ambrosius (1492–1564) reformátor, adresát Zwingliho listu  171, 180, 188, 277

Bodin Jean (1529/30–1596) teoretik svrchovaného státu, zužitkovaný přívrženci absolutismu  116, 226, 298n, 382 akceptoval koncept základních zákonů  327 recipován i protestanty, avšak kriticky a za doprovodu polemik  368, 373,   376, 390 Boissard Jean-Jacques (1528–1602) spoluzakladatel sbírky portrétů proslavených mužů  366 Bongars Jacques (1554–1612) reformovaný diplomat, mluvčí umírněnosti  364 Bortius Matthias (snad před 1585–?) přispěl k učení o podvojné výsostnosti  376 Botero Giovanni (1543/4–1617) jezuita a „křesťanský machiavellista“   390, 393 Boucher Jean (1548 – ok. 1644) protireformační monarchomach  338,   353–357 Boyvin René (asi 1525 – sklonek století) francouzský výtvarník reformovaného vyznání  218 de Brès Guy (ok. 1522–1567) autor reformovaného Vyznání nizozemských církví, jež dosvědčil i smrtí  306 de Bry Theodor (1528–1598) spoluzakladatel sbírky portrétů proslavených mužů  366 Brosamer Hans (asi před 1500–1554 či později) německý ilustrátor  78 Brück Gregor (1485–1557) kancléř saských kurfiřtů, ovlivňoval reformátory právními výklady  132,   137, 147 Brutus Stephanus Junius pseudonym původců významného monarchomachického spisu  327–329,   331–339, 347, 353, 357, 381 (du) Buc(anus) Guillaume († 1603) reformovaný teolog a monarchomach  337

435

Bucer Martin (1491–1551) reformátor prostředkující mezi různými evangelickými směry  199n podporovatel práv nižších magi­ strátů  136, 262 učitelsky ovlivnil Calvina a další reformované teology  219, 222, 262,   317 přívrženec autonomně církevního disciplinárního řádu  279–281 v exilu přispěl i k reformaci anglické církve  280n Bugenhagen Johannes (1485–1558) luterský teolog a raný zastánce práva na ozbrojený odpor  132n, 150 Buchanan George (1506–1582) významný reformovaný monarchomach  338–345, 349, 353, 357, 381 Bullinger Heinrich (1504–1575) nástupce Zwingliho v čele curyšské církve a obhájce jeho dědictví  206n autor druhého Helvetského ­vyznání  208, 295 vlivný rádce reformovaných církví v Evropě  209n, 283, 345, 347 Burleigh William Cecil nejvyšší komoří anglické královny Alžběty I.  347 Caligula, římský císař 37–41 klasický příklad tyrana  147 Calvin Jan (1509–1564) v obecnějším reformačním kon­ textu  196, 213 hlavní postava výkladu v §§ 70–106 a 108–110  218–301, 303–311 ve vazbách s reformovanými násled­ níky  317–320, 325, 334, 336, 345, 347,   387, 394 žák Mairův  339 Camero John (1580–1625) reformovaný teolog, adaptoval bodinovský monarchismus  299 Carpzov Benedikt (1595–1666) spolutvůrce systému luterského církevního práva  118, 376 Castellio Sebastian (1515–1563) kritik kacířského procesu  286n

Cicero klasická autorita u reformátorů  50,   249 Clément Jacques (1567–1589) dominikánský řeholník, vrah francouzského krále Jindřicha III.   354, 360 Cochläus Johannes (1479–1552) odpůrce reformace a spolutvůrce negativního obrazu Luthera  75, 78 de Coligny Gaspard (1519–1572) politický předák hugenotů, zavražděný o Bartolomějské noci  310, 316 Conring Hermann (1606–1681) luterský učenec, adaptoval absolutistické teorie  389–391 de Covarruvias (y Leyva) Diego (1512–1577) římsko-katolický biskup, respekto­ vaný i protestanty jakožto právní teoretik  383 Cranach Lucas st. (1472–1553) dvorní malíř luterské reformace  32,   146 Cranach Lucas ml. (1515–1586) syn předešlého a pokračovatel v jeho díle  110 Cromwell Oliver (1599–1658) vůdčí postava puritánské revoluce v Anglii, naposledy lord protektor republiky, stoupenec kongregacionalismu  294, 302, 348n Cyprian Kartaginský starocírkevní autorita u Calvina  276 Daneau (Danaeus) Lambert (asi 1530–1595) reformovaný teolog a monarchomach  336, 381 Daniel prorok, biblická autorita  69, 141 David, král starého Izraele biblický vzor a autorita  177, 240, 253 předobraz Kristův  260 Demosthenes doporučován Lutherem  50 Dion Chrysostomos klasická autorita u Calvina  253

436

Duplessis-Mornay Philippe (1549–1623) pravděpodobný spoluautor monarchomachického spisu „Právní nároky“  329n Dürer Albrecht (1471–1528) malíř a přívrženec reformace  146 Eduard VI., anglický král 1547–1553 Bucer mu připsal svůj reformačně­ ‑politický program  280n Eliáš biblický příklad proroka a horlitele proti modlám  50, 274 Epimenides (z Knóssu) biblický příklad respektovatelného pohanského klasika  50 Erastus (Lüber) Thomas (1524–1583) zwingliánský oponent zavádění církevních disciplinárních úřadů  209, 212, 295 Estienne (Stephanus) Robert (1503–1559) humanistický učenec a nakladatel, přenesl rodinnou tiskárnu z Paříže do Ženevy  232 Evžen IV., papež 1431–1447 přispěl k posílení národních vlád, na úkor konciliarismu  36 Ferdinand I., od 1521 rakouský velkovévoda, od 1526 český, uherský a chorvatský král, od 1531 římsko-německý král, 1558 císař († 1564), a jeho habsburští následníci protireformační činitelé s absolutistickou tendencí  116, 121, 193, 197n Fickler Johann Baptista (1533–1610) protireformační monarchomach  357n Filip III., španělský a portugalský král 1598–1621 Mariana mu připsal spis o vládě  358 Filip Velkomyslný, hesenský lankrabě 1509–1567 politický předák německých protestantů, jmenovitě na půdě Šmalkaldského spolku  132, 198–200, 280 Filmer Robert (1588–1653) anglikánský stoupenec božského

práva králů  351 Flacius Illyricus Matthias (1520–1575) vůdčí osobnost gnesioluterství a jeho teorie odporu  150–153, 305, 317 František I., francouzský král 1515–1547 přikročil k pronásledování evangelíků, kteří se ucházeli o jeho přízeň  219,   229, 239 František II., francouzský král 1559–1560 držen pod vlivem nepřátel refor­ mace  309n Fridrich Moudrý, saský kurfiřt 1486–1525 u jeho dvora působil malíř Cranach (st.)  32 nechal si radit reformátory  132 Fridrich Vilém, braniborský velký kurfiřt 1640–1688 stoupenec absolutismu v oblasti církevní politiky  208 Gallus Nikolaus (asi 1516–1570) gnesioluterský teoretik odporu  151 Gentili(s) Alberico (1552–1608) protestantský zastánce královského absolutismu  373 Gentillet Innocent (asi 1535–1588) reformovaný odpůrce Machiavelliho  323n, 328 Gerhard Johann (1582–1637) systematik ortodoxní luterské teologie  123 Gerung Matthias (kol. 1500–1570) německý výtvarník a přívrženec reformace  274 Goodman Christopher (ok. 1519–1602/3) exilový anglický teolog, odvolal výpad proti vládě žen  347 Graf Urs st. (1485–1527/8) švýcarský žoldnéř a výtvarník  204,   252 Graf Urs ml. (1512–1559) švýcarský zlatník a lancknecht  204 Grebel Jakob (1460–1526) curyšský patricij, protivník Zwingliho   190 Grebel Konrad (ok. 1498–1526) předák novokřtěneckých ­sektářů  164,190

437

Greiser Daniel (1504–1591) luterský superintendent, adresát Lutherova listu  188 Grégoire Pierre (Petrus Gregorius Tholosanus; 1540–1597) římsko-katolický státoprávník, inspirující i protestanty  381n Grotius Hugo (1583–1645) reformovaný klasik přirozeného práva v poreformačním období raného novověku  392 de Guise vévodský rod vůdčích protireformačních politiků ve Francii François (1519–1563)  309–311, 356,   360 Henri (1550–1588)  355 Charles Lotrinský (1524–1574)    309–311 Louis (1555–1588)  355 Marie (1515–1560)  340 Gustav Adolf II., švédský král 1611–1632 ochránce protestantismu za třicetileté války  121 Hobbes Thomas (1588–1679) teoretik silné státní moci, rozhodu­jící i o náboženství  211, 339, 351 Hoen(onius) Philipp Heinrich (1576–1649) reformovaný profesor politické vědy  367n, 374 Homér doporučován Lutherem  50 Hooker Richard (1554–1600) anglikánský teolog, teoretik církevní správy  210 Thomas Hooker (1586–1647) kongregacionalistický teolog, stoupenec volené vlády  352n de l’Hôpital viz pod L Hortleder Friedrich (1579–1640) dvorní rada saských vévodů, historik šmalkaldské války  152 Hot(o)man(n) François (1524–1590) reformovaný právník a monarcho-

mach  309n, 318–322, 325, 346n, 363n,   381 Hus Jan (ok. 1369–1415) český klasik reformační kritiky zúženého výměru církve  123, 130, 218 Hutter Leonhart (1563–1616) systematik ortodoxní luterské teologie  152n Chandieu Antoine de la Roche (1534–1591) duchovní předák hugenotů  310 Chastel (Châtel) Je(h)an (1575–1594) protireformační atentátník  356 Chelčický Petr (snad ok. 1380 – po 1452) inspirativní samotář české refor­ mace  45, 130 von Chemnitz Bogislaw Philipp (1605–1678) luterský zastánce stavovského zřízení proti absolutismu  377 Ivan IV. Hrozný, ruský car 1533–1584 odstrašující příklad despotického vládce  328 Ismael Abrahamův levoboček, záporný předobraz  78 Izaiáš prorok, biblická autorita  50, 240,   294 Jakub (VI./I.) Stuartovec, král skotský 1567–1625 a anglický 1603–1625 odmítl monarchomachické názory, v nichž byl vychováván, ve prospěch absolutismu  341 Jan Křtitel poslední ze starosmluvních proroků, předchůdce Krista jakožto zaslíbeného Vykupitele  110 Jeremiáš prorok, biblická autorita  168, 294 Jessenius Johannes (1566–1621) luterský monarchomach, teoretik a mučedník českého stavovského povstání  329

438

Jezábel biblický příklad tyranky  346 Jindřich (III./IV.) Bourbon, král navarrský 1572–1610 a francouzský 1589–1610 politický předák hugenotů, později konvertoval k většinovému vyznání své země a snažil se v ní nastolit konfesijní smír  329, 338, 355–357,   360, 363n Jindřich III., francouzský král 1574–1589 zavražděn stoupenci výbojné protireformace  354n, 360–362 Jindřich VIII., anglický král 1509–1547 odpoutal anglikánskou církev od Říma, avšak bránil její evangelické reformaci  210 Jiří Zbožný (Braniborský), ansbašský markrabě 1515–1543 adresát dobrozdání reformačních teologů k otázkám ozbrojeného odporu  132, 138 Johan Fridrich I. Velkomyslný, saský kurfiřt 1532–1547 a vévoda 1547–1554 jako princ adresátem protichůdných rad k postupu reformace  69, 73, 106n jako vladaři mu patronát nad luterskými církvemi komplikovaly střety dynastických zájmů  148 po porážce ve šmalkaldské válce trestán  110 Johan Stálý, saský kurfiřt 1525–1532 adresát reformačních programů  45,   69, 73, 106n ujal se role „náhradního episkopa“   100n jako politický předák protestantismu se radil s teology o otázkách odporu  132n, 137, 205 Jonas Justus (1493–1555) reformátor z okruhu Lutherových wittenberských spolupracovníků  205 Jud Leo (1482–1542) reformátor, spolupracovník Zwingliho, obezřetnější vůči umenšování církevní autonomie  206

Julius II., papež 1503–1513 římský velekněz v podobě renesančního knížete a vojevůdce  162 Jurieu Pierre (1637–1713) pozdní zastánce tradice reformovaného monarchomachismu  349 Justinián I. Veliký, byzantský císař 527–565 kodifikátor římského práva  147, 285 Kaiser Jakob († 1529) zwingliánský farář, upálený pro víru  193 Karel I., anglický král 1625–1649 neúspěšný absolutista, smetený občanskou válkou a popravený  341,   349, 351 Karel II., anglický král 1660–1685 usiloval o upevnění moci otřesené republikánským povstáním  351 Karel V., římsko-německý císař 1519–1556 oslovován přívrženci i odpůrci reformace, postavil se na stranu druhých a pokoušel se jejich pozice posilovat vyjednáváním i mocí, avšak jen s dílčími úspěchy  98, 110, 112,   130, 137n, 148, 158, 222 uzákonil nový procesní řád  285 Karel IX., francouzský král 1560–1574 lavíroval mezi konfesijně-politickými stranami, využil však i protireformačního násilí Bartolomějské noci  310,   316 Keckermann Bartholomäus (1571/2–1608) reformovaný teoretik věd včetně politické  374n Knox John (snad ok. 1514–1572) monarchomachicky naladěný reformátor  345–348 Komenský Jan Amos (1592–1670) český účastník evropských debat na sklonku reformačního věku  121,   304, 368 von Kram Assa (Asche von Cramm; ok. 1490–1539) vojevůdce, adresát Lutherovy úvahy o křesťanech-válečnících  46

439

Kristián IV., dánský a norský král 1588–1648 vladař s absolutistickými sklony  373 Küsel Melchior (asi 1626–1683) augsburský měšťan a rytec  120 Languet Hubert (1518–1581) pravděpodobný spoluautor monarchomachického spisu „Právní nároky“  329 a Lapide Hippolithus viz von Chemnitz Lord Lethington, Sir William Maitland (1525–1573) státní sekretář skotské královny Marie Stuartovny  345 Limnaeus Johannes (1592–1663) zastánce stavovsky členěné suverenity v systému říšského práva  389 de l’Hôpital Michel (asi 1505–1573) francouzský kancléř, zastávající politiku „osvíceného absolutismu“   310, 319 Link Wenzeslaus (1483–1547) evangelický teolog, adresát Luthe­rova listu  139 Lipsius Justus (1547–1606) konfesijně indiferentní humanista, oživující stoickou etiku  393 Livius Titus doporučován Lutherem  50 Locke John (1632–1704) klasik raně novověkého liberálně politického myšlení, teoretik parlamentární vlády  348, 351, 391 Lohengrin legendární rytíř sv. grálu  274 Lubbert Sibrand (ok. 1555–1625) reformovaný teolog, adresát Althusiova listu  392 Ludicke Johann evangelický farář, adresát Lutherova listu  142 Ludvík XIV., francouzský král 1643–1715 „prototyp“ absolutistického vladaře  390 Luther Martin (1483–1546) hlavní postava výkladu v §§ 1–28, 30 a 35–40  33–111, 113–115, 129–142

rozmanitě vyobrazován  32, 78, 98, 110, 120, 160, 218 vepsal se do melanchthonovské i gnesioluterské tradice  125, 142, 144,   146–151 inspirátor i rival Zwingliho  157–166,  169–171, 173, 187n, 194, 196, 199, 202, 205 významně ovlivnil Calvina, ale jejich postoje nesplynuly  219–221, 230,   244n, 253, 267, 279 přítomen i pominut též jinde v reformovaném světě  286, 322, 393 jeho dědictví výzvou pro naši dobu  395 Lykurgos klasický zákonodárce, překonaný římským právem  68 Machiavelli Niccolò (1469–1527) reformačními autory většinou odmítán jako teoretik nekřesťanské amorality   323n, 328 jeho politický pragmatismus však příležitostně inspiroval i je  323, 390 Mair (Major) John (ok. 1467–1550) teoretik odboje v konciliaristické tradici, s vlivem na reformátory  339n,   345 Mair Lucas německý tiskař, autor letáku o vraždě francouzského krále Jindřicha III.   360 Major Georg (1502–1574) luterský teoretik odboje  152 de Mariana Juan (1536–1624) protireformační monarchomach  358,   361n, 381 Marie I. Tudorovna, anglická královna 1553–1558 protireformátorka  346n Marie Stuartovna, skotská královna 1542–1567 protireformačně naladěná panovnice, sesazená z trůnu a později popravená za spiknutí proti královně anglické   344–347

440

Maximilián I., bavorský vévoda 1597–1651, od 1623 kurfiřt bavorský a falcký protireformační činitel, hlava Katolické ligy v Říši  357 Medicejská Kateřina (1519–1589) francouzská regentka, za jejíž vlády začaly náboženské války a proběhla Bartolomějská noc  310, 316, 324, 347 Melan(ch)thon Philipp (1497–1560) přední spolutvůrce luterského myšlení  50, 52, 54, 60n, 65–69, 79,  81–90, 92, 94–96, 100, 105, 108, 114n, 129n, 138, 139, 150, 153 hlavní postava výkladu v §§ 34 a 41–42  125–129, 142–144, 147–149 důležitá referenční postava pro vývoj evropského protestantismu  158, 196,  200, 205, 212, 220, 223, 229, 234, 240, 242, 245n, 260n, 274, 329, 331, 339, 377, 393n symbolicky zpodobován  120, 146 Merian Matthäus (st.; 1593–1650) proslavený rytec a nakladatel  366 Milton John (1608–1674) sekretář státní rady anglické republiky, spisovatel a monarchomach  348n Mojžíš biblická autorita  50, 85, 124, 126, 132,   178, 253, 274, 370 jako zákonodárce překonán  66–69,   126, 247, 370 de Montaigne Michel (1533–1592) humanisticky vzdělaný filosof  339 de Montesquieu Charles (1689–1755) klasik učení o dělbě moci  351, 391 More Thomas (1478–1535) autor „Utopie“  374 Morély Jean B. (ok. 1524 – asi 1594) teoretik kongregacionalistického církevního zřízení  304 Mořic, saský vévoda 1541–1547 a kurfiřt 1547–1553 v konfliktu s Lutherem o pravomoci světské vrchnosti v církvi  102, 187n za šmalkaldské války na straně císaře, po ní však brzdil protireformaci  148n

Mün(t)zer Thomas (ok. 1490–1525) revolučně-sektářský radikál, odštěpený od wittenberské reformace  69–71,  73, 76, 80, 106, 126, 133, 164, 202, 205, 316 Nábot biblický svědek práva na soukromé vlastnictví  143 Nero, římský císař 54–68 klasický příklad tyrana  147, 341 Nerva Marcus Cocceius, římský císař 96–98 zmíněn Calvinem  253 Noe předvěký patriarcha  351 Occam William (asi 1285–1349?) kritizován Melanchthonem  83 Oekolampad Johannes (1482–1531) zwingliánský reformátor, zastánce samostatných orgánů k provádění církevní kázně  187, 281n, 295 Oldendorp Johannes (před 1490–1567) luterský jurista přirozenoprávního směru  105 Osiander Andreas (1496?–1552) luterský reformátor, podporující práva nižších magistrátů  136 Ottheinrich, rýnský falckrabě a kurfiřt 1556–1559 stoupenec reformace, ctitel Melan­ chthonův  274 Oxenstierna Axel (1583–1654) kancléř švédského krále Gustava Adolfa II.  121 Pareus David (1548–1622) reformovaný teolog, vymezující panovnickou moc vůči církvi  212,   265, 337 Pareus Philipp (1576–1648) syn předešlého a editor jeho díla  212 Partlicius Šimon (ok. 1590 – po 1627) teoretik práva (českých stavů) na odboj  329

441

Pavel, apoštol biblická autorita  28, 39, 50, 52, 67,  79, 83n, 120, 136, 163, 177, 181, 196, 232, 240, 252, 254, 263, 280, 337 Perrin Aimé († 1561) předák politické opozice proti kalvínskému církevnímu zřízení v Ženevě  288 Petit Jean (kol. 1360–1411) středověký původce obhajob vraždy na tyranu, adaptovaných protireformací  354, 362 Pezel Christoph (1539–1604) Melanchthonův žák, přešel k reformo­ vané konfesi  394 Phaëton mytický ztroskotanec  78 Platon reformátory ceněn  50, 61, 105, 259 i kritizován  65, 86, 175, 374 de Poltrot Jean (asi 1537–1563) hugenotský bojovník, úkladně zabil velitele nepřátelského vojska  360 Po(y)net John (asi 1514–1556) anglikánský teolog a teoretik limitované vlády  348 (von) Pufendorf Samuel (1632–1694) luterský klasik přirozeného práva v poreformačním období raného novověku  392 Quenstedt Johann Andreas (1617–1688) systematik ortodoxní luterské teologie  123n de la Ramée Pierre (1515–1572) reformovaný autor logického systému konkurujícího novoaristotelskému   369, 373 Ravaillac François (1578–1610) protireformační extrémista, vrah francouzského krále Jindřicha IV.   360 von Reinkingk Theodor (Dietrich; 1590–1664) luterský státoprávník monarchistického směru  118, 121, 125, 153

Reynolds (Rainolds, Reginaldus) William (ok. 1544–1594) protireformační monarchomach  357 Rose (Rossaeus) Guillaume († 1602) římsko-katolický biskup protireformačního směru  357 Rousseau Jean Jacques (1712–1778) teoretik společenské smlouvy s reformovanými kořeny  391 de Roye Éléonore (1535–1564) významná hugenotská šlechtična, adresátka Calvinova listu  311 Rühel Johann dvorní rada hraběte Albrechta z Mansfeldu, adresát Lutherova listu  75 Rutherford Samuel (asi 1600–1661) puritánský monarchomach  348 Salmasius (de Saumaise) Claudius (1588–1653) reformovaný monarchista  349 de Sassoferrato Bartolus (1313/4–1357) reformátory následován jako teoretik tyranie  141 Saul biblický příklad panovníka vyvoleného a opět zavrženého  177, 259 von Seckendorf(f) Veit Ludwig (1626–1692) luterský teoretik státu  121 Selden John (1584–1654) puritánský učenec  351 Seneca (Lucius Annaeus, jr.) komentován Calvinem  224, 253 neúspěšný vychovatel vladaře  341 Servet Miguel (asi 1511–1553) antitrinitář, oběť kacířského procesu v reformované Ženevě  114n, 274,   285–288, 324 Severus (Lucius Septimius), římský císař 193–211 zákonodárce, jehož se dovolával Calvin  226 Scipio pohanský státník respektovaný Lutherem  50

442

Schappeler Christoph (1472–1551) zwingliánský kazatel, podporující selské požadavky  164 Schnabel Tilemann (asi 1475–1559) reformátor, adresát Lutherova listu  187 Schumann Valentin († 1542) nakladatel v Lipsku  78 Sidney Algernon (1623–1683) teoretik parlamentární vlády, pro své politické názory popravený  351 Sixtus V., papež 1585–1590 obezřetný podporovatel proti­refor­ mace  360 Smith Thomas (1513–1577) státní sekretář anglické královny Alžběty  210 Solon klasický zákonodárce, překonaný římským právem  68 Spartacus příklad dobrodruha, povstalce bez oprávnění  335 Spengler Lazarus (1479–1534) luterský právník a odpůrce násilné konfrontace mezi křesťany, i v případě obrany  132, 136, 139 Stampfer Jakob (1505/6–1579) švýcarský kovotepec  160 Stephani Joachim (1544–1623) luterský právník, původce hesla „cuius regio“  117 Struthius (Strauß) Jakob (ok. 1480– kol.1530) radikální reformační kazatel, dočasně spřízněný s Müntzerem  69 Šalomoun biblická autorita  253 Tacitus Publius Cornelius antický svědek počátků právního řádu u Germánů  135 Tell Vilém legendární obhájce svobody Švýcarů   147 Terentius Afer Publius klasik citovaný Lutherem  54, 253

Timotheus biblická autorita, adresát listu apoštola Pavla  240 Traianus, římský císař 98–117 respektovaný příklad vladaře  147 Ulhart Philip(p) st. († 1567/8) augsburský tiskař reformačního zaměření  196 Ulpian(us Domitius; asi 170–228) římský právník, doporučovaný Lutherem  50 Vásquez (de Menchaca) Fernando (1512–1568/9) římsko-katolický právní teoretik, respektovaný i protestanty  383 Vermigli Pietro Martire (asi 1500–1562) reformovaný teolog, učící o podmíněnosti panovnické moci  337 Vilém I. Oranžský, místodržitel Spojených nizozemských provincií 1581–1584 vůdce odboje proti španělské nadvládě  329 Virgilius (= Publius Vergilius Maro) doporučován Lutherem  50 de Vitoria Francisco (po 1480–1546) dominikánský teolog, zakladatel salamanské školy, transformující přirozené právo ze středověkých do raně novověkých podob  382 Vogtherr Georg (1487–1539) lokální reformátor ve středních Francích  28 Vogtherr Heinrich st. (1490–1556) reformačně orientovaný výtvarník  28 von der Weyhe Eberhard (1553–po 1633) evangelický právník z melanchthonovské školy, podezíraný z „kryptokalvinismu“  394 Whitgift John (asi 1530–1604) anglikánský arcibiskup, přívrženec „erastianismu“  209 Wise John (1652–1725) kongregacionalistický teoretik samosprávy  392

443

Zwingli Huldrych (1484–1531) hlavní postava výkladu v §§ 45–65   157–205 jeho dědictví přežilo ve specifické tradici  205–208, 210, 283 adaptoval si je i Calvin (a kalvinis-

mus), modifikoval je však mnohem kritičtěji  212n, 219, 222–224, 230,  242, 246–249, 259, 261, 263n, 270, 277, 282–284, 287, 296, 305, 308, 310, 394

Novodobí badatelé Bächtold Hans Ulrich  206 Barudio Günter  121, 208 Beutel Albrecht  44 Blanke Fritz  162, 186 Bohatec Josef  223, 227, 243, 248 Brecht Martin  166 Brzezinski Zbigniew  387 Campi Emidio  163 Cardauns Ludwig  152 Carney Frederick Smith  369, 382 Dennert Jürgen  335 Dickmann Fritz  389 Elert Werner  130 Farner Alfred  185 Friedrich Carl J.  366, 369, 387n Gäbler Ulrich  158, 167, 183n Gäumann Andreas  136 Gestrich Christof  166 Gierke Otto (von)  388 Gotthard Axel  111 Hauswirth René  200 Heckel Johannes  43 Heckel Martin  111 Hollweg Walter  206, 210 Hüglin Thomas O.  387 Jacob Walter  179n Kaufmann Thomas  150

Kern Fritz  135 Kisch Guido (a Egon Erwin)  127 Koehler Walther  51, 90, 194 de Kroon Marijn  136 Kunst Hermann  46 Lohse Bernhard  44, 82 Miller Jaroslav  211, 338 Molnár Amedeo  44n, 136 Münch Paul  370n Nejeschleba Tomáš  329 Neuser Wilhelm  194, 247, 259 Pesch Otto Hermann  37, 84, 107, 395 Reibstein Ernst  337, 349, 351, 367 Rieker Karl  47 Seeberg Reinhold  61 Selderhuis Herman J.  219 Scheible Heinz  132 Schellong Dieter  247 Scholl Hans  300 Sommer Wolfgang  46 Strohm Christoph  336, 367 Troeltsch Ernst  76 Urbánek Vladimír  329, 368 Wartenberg Günther  150, 152 Winters Peter Jochen  388 Wyduckel Dieter  369, 386–388

444

Martin Wernisch

Politické myšlení evropské reformace Edice Reflexe Typografie Vladimír Verner. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol.  s r. o., roku 2011 jako svou  983.  publikaci. Vydání první. AA 23,98. Stran 448. Odpovědný redaktor Martin ­Žemla. Vytiskla tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava Doporučená cena 388 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978 -80-7429-039-8