Vznik počítačového programu a způsoby jeho licencování

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra matematiky, statistiky a informačních technologií

Vznik počítačového programu a způsoby jeho licencování diplomová práce

Autor:

Pavel Horák IT Management

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M.

Duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, dne

Pavel Horák

Poděkování Autor by chtěl poděkovat JUDr. Jiřímu Matznerovi, Ph.D., LL.M., který se byl jako český advokát s nečekanou trpělivostí ochoten podělit o vědomosti ohledně aplikace autorského práva a poskytl cenné připomínky.

Anotace Tato práce si klade za cíl popsat nejčastější chyby při udělování licencí k počítačovým programům. V práci jsou zdůrazněny rozdíly mezi českými normami a právními zvyklostmi a tím jak vnímají licenční smlouvy technici, obchodníci a manaţeři. Práce se rovněţ věnuje právním důsledkům nových technologií, které si do českých podniků cestu hledají, avšak nastolují v právním ohledu nová rizika, se kterými techničtí pracovníci zatím nepočítají. Klíčová slova Počítačový program, licence, ochrana práv Annotation This papers aim is to describe the most common mistakes in the licensing of computer programs. The paper highlights the differences between the Czech legal norms and practices and between how the engineers, businessmen and managers perceive the license agreement. The paper also looks at the legal implications of new technologies which would like to earn their part in the Czech companies, but in the legal matter they represent new risks for which the technical staff are not ready yet. Keywords Software, license, protection of rights

Obsah Obsah .....................................................................................................................................5 1.

Úvod ........................................................................................................................6

2.

Zvolené metody zpracování ................................................................................8

3.

Duševní vlastnictví ................................................................................................9

4.

Vlastnická práva .................................................................................................. 10

5.

Co je to program................................................................................................. 12

6.

Patenty a průmyslové vzory.............................................................................. 13

7.

Vlastnictví a majetková práva k autorským dílům........................................ 15

8.

Licence jako právo uţívat software ................................................................. 17

9.

Historický vývoj licencování programů.......................................................... 20

10.

Důleţitá ustanovení licencí ............................................................................... 25

11.

Licenční ujednání GNU/GPL......................................................................... 28

12.

BSD licenční ujednání ....................................................................................... 34

13.

Office 365 nové licencování ............................................................................. 36

14.

End-user license agreement .............................................................................. 40

15.

Odpovědnost za škodu ..................................................................................... 44

16.

Ochrana autorského díla ................................................................................... 47

17.

Ochrana soukromoprávní ................................................................................. 50

18.

ACTA ................................................................................................................... 51

19.

Nákup licencí, podpory a sluţeb...................................................................... 55

20.

Programátor jako zaměstnanec ........................................................................ 58

21.

Programátor jako podnikatel ............................................................................ 61

22.

Prodej licencí, podpory a sluţeb ...................................................................... 63

23.

Závěr ..................................................................................................................... 66

24.

Seznam pouţité literatury .................................................................................. 67

1.

Úvod

K tématu diplomové práce jsem dospěl cestou nelehkou. Původní téma diplomové práci pohřbil konkurz bývalého zaměstnavatele. Tím jsem se dostal do poněkud zvláštní situace, kdy jsem nečekaně dostal moţnost zúčastnit se projektu zaloţení nového podniku, jeho výstavby a zahájení prodeje finálního produktu. Na poradách a při procházení jiţ uzavřených smluv jsem zjistil, ţe obchodní manaţeři, kteří se podíleli na jejich uzavírání, se snaţili především o zajištění co nejlepších finančních podmínek. Ostatní manaţeři chtěli mít rozjezd v počátku projektu jistotu, ţe jsou uzavřeny všechny smlouvy korektně a nejsou v rozporu s právem. Technici dostali do ruky výsledek práce předchozích skupin manaţerů s tím, ţe mají zakoupit dostačující hardware tak, aby implementace mohla začít. Při diskuzích s těmi, kdo uzavírali příslušné smlouvy, jsem pochopil, ţe se z jejich strany jednalo o ty nejlepší úmysly, přesto svůj podnik do značné míry vydali všanc dodavateli. Jejich největší chybou byla snaha pokládat počítačové programy za věci stejně jako automobily nebo telefony. Pokud si někdo zakoupí automobil, můţe jím jezdit, můţe s jeho pomocí vydělávat peníze například provozováním taxi, můţe automobil půjčovat za úplatu, můţe jej prodat, nebo také zničit. Ano. Takto lze v souladu s právem zacházet s vlastní věcí. Vývoj počítačových programů je velmi nákladný. Ve svém ţivotě jsem zaţil pouze jediný projekt, kdy si podnik najal programátory, aby mu napsali programový balík, na prodej vstupenek. Podle této smlouvy, se podnik, který tento projekt platil, stal výhradním vlastníkem všech majetkových práv a v přirozeném pojetí vlastnických práv se nejvíce blíţil situaci, kdy by bylo moţné říci, ţe podnik vlastnil tento program. Cena tohoto projektu několika násobně překročila původní rozpočet a zároveň byla příčinou nedokončení celého projektu. Podobně jako autoři knih nepíší svou knihu pro jediného čtenáře, protoţe by si takovou knihu mohlo koupit jen velmi málo lidí. Poskytuje právo instrumenty, jak stejné knihy nebo programy prodat více lidem či podnikům, tak, aby se mohli podělit o autorovy náklady a zisk. Za moţnost, zaplatit pouze část nákladů a zisku, však kupující získává i příslušně omezenější práva k tomu co s knihou smí dělat. Pokud z knihy vytrhá listy a zabalí do nich koření, bude to barbarské, ale zákon neporuší. V případě, ţe knihu naskenuje a v elektronické podobě rozdá kamarádům, aby ušetřili ve 6

zkouškovém období peníze, je střet se zákonem zřejmý. Co je moţné dělat s knihou, zřejmé. V případě počítačových programů je ochrana práv autorů odlišná a lidé velmi často chybují nejen v domácím uţívání, ale často také na pracovišti. Značná část těchto omylů vzniká bezhlavým interpretováním překladů anglicky psaných licenčních ujednání, která jsou zaloţena na angloamerické právní normě copyright. Výklad této právní normy se opírá o zcela odlišné základy neţ právo kontinentální. Některá jeho ustanovení mohou být pro české právo inspirující a v oblasti počítačových programů potřebná, ale ani tato potřeba nikoho neopravňuje k překrucování zákonů. Není tedy moţné vytvářet právní dokumenty jako smlouvy či směrnice, které jsou v rozporu se zákony. Takové dokumenty jsou pak v neplatné nebo přinejmenším neúplné.

7

2.

Zvolené metody zpracování

V této diplomové práci jsem zvolil metodu studia dokumentů a porovnání jejich interpretace představiteli jednotlivých profesí a rolí, kteří se v procesu vytváření počítačových programů obvykle vyskytují. V rámci této diplomové jsem zkoumal zákony, mezinárodní smlouvy, obchodní smlouvy, licenční ujednání, vnitropodnikové směrnice a rozsudky. V případě konkrétních obchodních smluv a směrnic nebyla smluvními stranami dovoleno zveřejnění těchto dokumentů z důvodů zachování obchodního tajemství nebo poţadavků smluvních stran. Ohledně interpretace těchto dokumentů jsem vycházel z vnitropodnikových směrnic o nákupu a instalaci programů a zaţitých vnitropodnikových procesů a postupů. Konzultacemi s podnikovými právníky jsem zjistil, ţe ani značná část advokátů nemá v oblasti autorského práva vůbec jasno a do dokumentů z této oblasti se jim příliš nechce. V české republice se této tématice věnuje na plný úvazek maximálně deset advokátů, kteří o své know-how nechtějí příliš dělit. Vzhledem těmto okolnostem se jen málokterý spor dostane aţ do soudního projednávání a vše končí mimosoudním vyrovnáním. To můţe na první poslech znít rozumně, ale v praxi to pouze znamená, ţe v podstatě nikdo neví, co přesně zákon umoţňuje. Tento stav rovněţ vyhovuje specializovaným advokátů.

8

3.

Duševní vlastnictví

K ochraně duševního vlastnictví přistoupily evropské relativně pozdě. První autorské zákony přijímala jednotlivá evropská císařství a království v druhé polovině 19. století. Dlouhá staletí vyráţeli vyučení tovaryši na zkušenou, aby se v dalekých krajích naučili něco nového a domů přinesli nějakou inovaci a sobě, aby tím zajistili dobrý rozjezd ţivnosti. To, co dlouhá léta fungovalo k všeobecné spokojenosti, začalo být neţádoucí se vznikající globalizací. Parní stroje umoţnili rychlý přesun osob a zboţí po souši i mořích. Knihtisk umoţnil ve srovnání s opisováním rychle a levně vyrábět písemnosti. Lepší organizace práce a přesun lidí z polí do továren umoţnil rychlejší a levnější průmyslovou výrobu. V tomto novém světě, kde bylo moţné velkým mnoţstvím zboţí zásobovat veliká území, jiţ začalo být bezplatné kopírování inovací neţádoucí. Proto postupně začaly jednotlivé státy chránit díla umělecká i nápady průmyslového uţití. Toto základní dělení zůstalo v právních odvětvích patrné dodnes. U počítačových programů zákonodárci zřejmě cítí rozpaky, protoţe program v sobě nese jisté známky individuálního rukopisu programátora, ale zároveň všichni podvědomě cítí, ţe do ladnosti renesanční sochy mu cosi schází.

9

4.

Vlastnická práva

Pokud se mám věnovat oblasti duševního vlastnictví, pokládám za vhodné alespoň na okraj zmínit vlastnictví věcí hmotných. To nejpodstatnější říká zákon slovy: Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi.1 S tímto pojetím vlastnictví, většina lidí nemá potíţe a proto se snaţí se tímto způsobem chápat veškeré vlastnické vztahy. Občanský zákoník je sice normou důleţitou, ale v speciálních případech mají přednost zákony jiné. V případě počítačových programů se jedná o dílo. Autorská, majetková a další práva upravuje zákon autorský. Právem dílo užít je a) právo na rozmnožování díla (§ 13), b) právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 14), c) právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 15), d) právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 16), e) právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 17), f) právo na sdělování díla veřejnosti (§ 18), zejména 1. právo na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování díla (§ 19 a 20), 2. právo na vysílání díla rozhlasem či televizí (§ 21), 3. právo na přenos rozhlasového či televizního vysílání díla (§ 22), 4. právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla (§ 23). §12 (5) Způsoby užití díla vyplývající z odstavce 4 se pro účely tohoto zákona vymezují v ustanoveních §13 až 23. Dílo lze užít i jiným způsobem než způsoby uvedenými v odstavci 4.2 Z tohoto úryvku je patrné několik skutečností. Formulace občanského zákoníku uţívat předmět a pouţívat jeho plody, která v mnoha lidech evokuje představu ovocného sadu, je zákoně autorském nahrazena mnohem širším souborem oprávnění. Na svém konci navíc upozorňuje, ţe tento výčet není kompletní, protoţe předpokládá, ţe rychlým technickým rozvojem mohou vznikat práva další. Důkazem, ţe se nejedná pouze plané úvahy je spor z roku 2009, kdy organizace hájící zájmy organizací, které prodávají audio knihy napadly Amazon za čtečku Kindle 2. Organizace ţádala vypnutí funkce robotického předčítání knihy, protoţe obávaly ohroţení svých investic. Za práva prodávat audio knihy zaplatily autorům a obávaly se, Čtečka Kindle 2 jim zmenší okruh zájemců.

1

Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964, Občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 5. 3. 1964, roč. 1964, částka 19. Část 2, Hlava 1, § 123

2

Česká republika. Zákon č. 121/2000 Sb., ze dne 7. dubna 2000, Autorský zákon. In: Sbírka zákonů 12.5.2000, roč. 2000, částka 36. Hlava 1., Díl 3, § 12

10

Další skutečností, která je z textu normy zřejmá, je to, ţe původním záměrem autorského zákona je ochrana práv autorů knih, malířů, sochařů, fotografů a filmařů. Ochrana práv autorů počítačových programů se do zákona dostala způsobem, který by se označit za přilepení. Jiţ první zmínka o počítačovém programu v zákoně je zajímavá. Za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem. Databáze, která je způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem a jejíž součásti jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a jednotlivě zpřístupněny elektronicky či jiným způsobem, je dílem souborným. Jiná kritéria pro stanovení způsobilosti počítačového programu a databáze k ochraně se neuplatňují. 3 Pro autory programů je dobré, ţe na rozdíl od literárních a výtvarných děl zákonodárce nepoţaduje, aby počítačový program byl originální, ale spokojuje se zcela správně s tím, aby byl program jeho výtvorem. Dále zákon pojednává o databázích a řadí je k souborným dílům.

3


11

5.

Co je to program

Další zajímavost spatřuji v tom, ţe se české právo vůbec nepokouší definovat co je to počítačový program ani databáze. Výhodou absence definice, je to, ţe v rychlém technickém pokroku nemůţe zastarat. Další výhodou je, ţe nikdo nemůţe chytračením a slovíčkařením zákon obcházet. Nevýhodou této situace je nebezpečí, ţe někteří autoři neobvyklých programů budou nuceni dokazovat, ţe jejich výtvor je počítačový program ve smyslu tohoto zákona a teprve pak se budou moci doţadovat ochrany svých práv. Pokud se podíváme kousek za hranice, můţeme si přečíst tuto definici. Počítačový program je súbor príkazov a inštrukcií použitých priamo alebo nepriamo v počítači. Príkazy a inštrukcie môžu byť napísané alebo vyjadrené v zdrojovom kóde alebo v strojovom kóde.4 Tato definice je ryze technická a jiţ dnes cítit, ţe jiţ dnes je zastaralá a nepříliš technicky slučitelná s objektovým přístupem a provozem v cloudovém prostředí. Nutno na obranu slovenské definice je třeba říci, ţe čerpali z materiálů zahraničních. Například organizace Světová organizace duševního vlastnictví - World Intellectual Property Organization (WIPO) ve svých materiálech uvádí velmi podobnou definici. a ‘computer program’ is a set of instructions expressed in words, codes, schemes or in any other form, which is capable, when incorporated in a machine-readable medium, of causing a computer — an electronic or similar device having information-processing capabilities — to perform or achieve a particular task or result5 Z této definice Slováci bohuţel vyškrtli poslední část, která poněkud zmírňuje nedobrý pocit z části první.

4

Slovenská republika. Zákon č. 618/2003 Z.z. o autorskom práve a právach súvisiacich s autorským právom (autorský zákon), § 5 odst. 8

5

WIPO. Intellectual Property Handbook: Policy, Law and Use [online]. 5.7.2004 [cit. 2012-02-18]. Dostupné z: http://www.wipo.int/export/sites/www/about-ip/en/iprm/pdf/ch7.pdf

12

6.

Patenty a průmyslové vzory

Původně jsem si nebyl jistý zda v této práci zmiňovat i oblast průmyslového duševního vlastnictví, ale vzhledem k tomu jaké zprávy se objevují v odborných časopisech, rozhodl jsem se, ţe takováto pasáţ je dokonce nezbytná. Hlavní důvodem je nejednoznačnost, se kterou vlády průmyslově vyspělých států přistupují k patentům v oblasti počítačových programů. Evropské právo se drţí znění shodné jako má současně platný zákon na ochranu průmyslového vlastnictví. (1) Patenty se udělují na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné. (2) Za vynálezy se nepovažují zejména a) objevy, vědecké teorie a matematické metody; b) estetické výtvory; c) plány, pravidla a způsoby vykonávání duševní činnosti, hraní her nebo vykonávání obchodní činnosti, jakož i programy počítačů; d) podávání informací.6 Opačným způsobem k softwarovým patentům přistupují Spojené státy a Japonsko. Mnoţství obrovských soudních sporů především mezi výrobci mobilních zařízení jako jsou tablety a mobilní telefony však vyvolává obavy z toho, ţe velké a bohaté firmy hodlají pomocí těchto softwarových patentů šikanovat slabší konkurenci. Tato situace vede k nečekaným ekonomickým důsledkům, kdy například Microsoft, který výhruţkami soudními spory přiměl výrobce mobilních zařízení s Androidem platit licenční poplatky. Paradox spočívá v tom, ţe Microsoft má větší příjmy z licencí Androidu, do jehoţ vývoje neinvestoval ani dolar, neţ z vlastního operačního systému windows 8. Evropská unie softwarovým patentů zatím odolává, nicméně tlaky ze strany velkých výrobců software jsou značné. Šestého července 2005 odmítli poslanci Evropského parlamentu (EP) Směrnici o patentovatelnosti vynálezů realizovaných na počítači velkou většinou. Otázka tzv. softwarových patentů v Evropské unii odmítnutím direktivy o softwarových patentech není uzavřena ale pouze odloţena a výsledek nelze nikterak předvídat. Tato dvoukolejnost přináší značnou nejistotu výrobcům programům, protoţe jejich výtvory mohou narazit na softwarové patenty v zemích, které mají odlišně upravenu ochranu počítačových programů.

6

Česká a Slovenská Federativní Republiky. Zákon 527/1991 Sb., ze dne 27.11.1990, O vynálezech a zlepšovacích návrzích, § 3

13

Dalším důvodem ke zmínce o průmyslových patentech je skutečnost, ţe stejně jako k uţívání software autor, nebo příslušný správce uděluje licenci. Přestoţe obě svolení k uţívání se nazývají licence, kaţdá z nich je udělována podle různých zákonů.

14

7.

Vlastnictví a majetková práva k autorským dílům

Úprava práva k autorskému dílu, kterým počítačový program je. Vychází ze společenských potřeb poněkud staršího data. Původní norma, slouţila k ochraně ekonomických autora a osobních zájmů autora, který tím, ţe za úplatu poskytl své dílo zákazníkovi, ztrácel nad svým dílem svou moc zcela, coţ si po hříchu mnoho lidí myslí do dnes. Dnešní úprava se od historických předloh příliš neliší a dělí práva autora na osobnostní a majetková. Protoţe zákon definuje pojem autor, je vhodné tuto definici zmínit. Autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila.7 Autorem programu je programátor. Bude jím vţdy a navţdy. Ţádný podnik nemůţe být autorem, ani nemůţe ţádnému autorovi toto právo upřít. Dalším klíčovým bodem je vznik díla, v našem náhledu okamţik, kdy vzniká program. Právo autorské k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě.8 Objektivní vnímatelnost lze zřejmě chápat jako okamţik, kdy je moţné zkoumat zdrojový kód, popřípadě některé části zdrojového kódu či jiného kódu, ve kterém byl počítačový program vyjádřen. Norma tedy netrvá na tom, aby byl počítačový program jiţ funkční. Jiný výklad by musel nutně vést k neţádoucím výsledkům spočívajícím v nedostatečné ochraně jednotlivých vývojových stádií počítačového programu. Na vznik právní ochrany počítačového programu pak nemůţe mít vliv ani skutečnost, ţe zdrojový kód počítačového programu je srozumitelný pouze někomu. Důleţitá je v tomto smyslu pouze způsobilost objektivní vnímatelnosti. Je vhodné rovněţ připomenout, ţe kromě programu samotného jsou chráněny i přípravné a koncepční materiály vedoucí ke vzniku programu.

7


8


15

Počítačový program, bez ohledu na formu jeho vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů, je chráněn jako dílo literární.9 Na tomto místě si troufám odhadnout, ţe většina programátorů při změně zaměstnavatele porušuje v tomto ohledu zákon. Ve chvíli kdy odchází od jednoho zaměstnavatele k druhému popřípadě z jednoho projektu k dalšímu, odnáší si s sebou i kopie dokumentace. Leckdy připojí zadání, úvodní, průvodní, nebo jinou analýzu. Tyto dokumenty pak s oblibou pouţívají v nových programech. Obvykle své bohuţel protiprávní jednání zdůvodňují tím, ţe tyto věci jiţ jednou vymyslel a proto je nebude vymýšlet znovu. Autor programátor má svou pravdu v tom, ţe je autorem a nemůţe porušit ničí práva, pokud opisuje sám od sebe. V tomto bodě se však mýlí, neboť opomíjí druhou část práv k dílu a tím jsou práva majetková. Těmi disponuje ten, kdo programátora najal a za jeho práci mu zaplatil. Tímto postupem se vystavuje problémům nejenom, sám programátor, ale v nebezpečí je druhý zaměstnavatel, protoţe se můţe původní zaměstnavatel domáhat zákazu šíření nového programu. Tím jsem dostal k právům majetkovým, která jsou pro uţivatele zajímavější, protoţe se dostáváme k tomu, co smí s dílem, za jehoţ uţívání zaplatil, vlastně dělat. Tento rozsah činností je dán licenční smlouvou, která obvykle podle zaplacené částky upravuje rozsah práv zákazníka. Obykle se jedná o rozmnoţování, vystavování, zpřístupňování, půjčování, pronajímání, a sdělování veřejnosti. Zvláštní paragrafy věnující se počítačovým programům specifikují, ţe spuštění programu je vytvoření rozmnoţeniny do paměti počítače. Tato definice má však ten důsledek, ţe za porušení autorských práv je vytvoření jakékoliv rozmnoţeniny neoprávněným uţivatelem. Tedy pouhým zkopírováním programu na disk je moţné zákon porušit. Tím se ochrana programů odlišuje od ochrany uměleckých děl. U nichţ se za protiprávní povaţuje neautorizované zveřejnění díla, například prostřednictvím počítačové sítě. Ten, kdo takto zveřejněné umělecké dílo získá, nebývá postihován.

9


16

8.

Licence jako právo uţívat software

Autor, nebo ten komu autor toto právo předal, umoţňuje kupujícímu uţívání programu. V tuto chvíli se dotýkáme velmi choulostivého místa. Nabyvatel může licenci postoupit pouze s písemným souhlasem autora; o postoupení licence a o osobě postupníka je povinen autora informovat bez zbytečného odkladu. K prodeji podniku, jehož součástí je i licence, či takové části podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační složku, se souhlas autora nevyžaduje, není-li sjednáno jinak. 10 Licence je udělena fyzické, či právnické osobě. Je v celku jedno, kdo za licenci zaplatil. Důleţité je komu byla licence vydána a zda je vůbec moţné ji převést na někoho jiného. Právě tato část ochrany autorských děl, působí těţkosti v dnešní ekonomicky obtíţné době. Prodeje podniků, jejich částí nebo fúze mohou mít drsné ekonomické důsledky, se kterými management podniků málokdy dopředu počítá. Podnik, který za softwarové licence zaplatil nemalé prostředky, nemůţe v obtíţných dobách nepotřebné licence odprodat, protoţe mu to licenční ujednání neumoţňuje. S poněkud šibeničním humorem je moţné poznamenat, ţe na omezenost licenční ujednání je krátký i exekutor. Jen velmi malé procento domácích uţivatelů je obdařeno právem program kopírovat pro kamarády, půjčovat jim své oblíbené hry a poskytovat jiným prostřednictvím ulozto.cz nebo torrentu. Také je moţno říci, ţe podnikatelská činnost za loţená na výkupu a následném prodeji, kdysi legálně koupených programů, je nanejvýše podezřelou. Současný model prodeje některých online her odpovídá rozsahu oprávnění velmi přesně. Po zaplacení příslušného obnosu dostane uţivatel zvláštní kód. Tento kód zadá v rámci svého účtu na herním serveru a libovolném počítači, kde se hráč později přihlásí, můţe hrát. Server navíc hlídá, ţe jedním účtem můţe být najednou přihlášen uţivatel v jednu chvíli jen jednou. Po registraci jiţ kód ztrácí smysl, protoţe jeho prostřednictvím jiţ sever hráči přiznal právo program spouštět a pokud by chtěl jiný hráč tento kód vyuţít, má smůlu. Tento model si vybraly velké softwarové podniky a ostatní je budou následovat. V oblasti podnikového software je situace velmi podobná, ale potíţe vznikají v trošku jiné oblasti. Moţnost odprodat nepotřebné licence sice podniky omezuje, ale jsou schopny na rozdíl od 10


17

domácností se lépe přizpůsobit. Pro podniky představuje často velký problém další ustanovení autorského zákona. Do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže a) rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu, činí-li tak při zavedení a provozu počítačového programu nebo opravuje-li chyby počítačového programu, b) jinak rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu v souladu s jeho určením, není-li dohodnuto jinak,11 Tyto odstavce představují malou díru do brnění ochrany autorského práva, přesto situace zdaleka není tak růţová, jak by se mohlo na první pohled. Problém spočívá v poslední citované větě. Drtivá většina licencí obsahuje klauzuli, kde je vše dohodnuto jinak, obvykle pod pohrůţkou velmi vysoké pokuty. Zájem je na obou stranách samozřejmě ekonomický. Zákazník nevidí důvod, aby za kaţdou drobnou úpravu platil nehorázné sumy a čekal nesmyslně dlouhou dobu. Dodavatel o kaţdé drobné úpravě říká, ţe triviální pouze na první pohled, ţe jistotu je moţné získat pouze zevrubnou, obvykle nákladnou analýzou problému. Drsnější zákazníci obvykle označí sporné místo za chybu programu a v souladu s literou zákona provedou opravu. Pokud dodavatel úpravu později zjistí, spoléhají na to, ţe dodavatel nebude chtít ztratit zákazníka, coţ v době ekonomické krize funguje celkem spolehlivě. Nutno dodat, ţe toto jednání není v souladu s právem a můţe se vymstít. Dalším bolavým místem firemního software jsou různě balíky téhoţ software. Tyto balíky mohou být pojmenovány standard, enterprise a unlimited. Verze standard obvykle obsahuje plně funkční program, kterým moţné realizovat libovolnou aplikaci. Balík s názvem enterprise navíc obsahuje pomocné programy a analyzační nástroje, které nejsou potřeba k samotnému běhu aplikace, ale umoţňují efektivní řešení funkčních a výkonových problémů příslušného software. Největší verze balíku unlimited, bývá rozšířena o speciální vlastnosti, které umoţňují vysokou dostupnost, škálovatelnost výkonu, online migrace ze serveru na server, online údrţbové nástroje, a zvýhodnění ve virtuálním prostředí. Tím to způsobem některé velké instituce i banky v případě databáze Oracle, nakoupily při upgrade z verze 10 na 11 místo balíku enterprise balík standard. Příslušní manaţeři odpovědní za nákup software poloţili programátorů aplikací otázku: Bude to fungovat i balíkem standard? Odpověď

11


18

zněla, ţe ano, protoţe aplikace funguje i s nejslabším balíkem developer, který lze rozběhnout na notebooku, a bylo rozhodnuto a úspora vykázána. Tímto postupem se však dostali do velmi nepříjemné situace správci aplikace, databáze a systému, protoţe verze standard neobsahuje analyzační nástroje a v případě, ţe databáze neběţí dle očekávání, není v podstatě moţné zjistit proč. Správci se dozvěděli tuto informaci aţ, po zaplacení kontraktu při samotné realizaci. Kdyţ se po migraci objevily první problémy dostali správci na vybranou buď zjistí příčinu problémů a pouţijí programy z balíku enterprise a tím poruší rozsah zakoupené licence, nebo přiznají, se současným programovým vybavením nic nezjistí. Ani v jednom případě si správci nedovolili riskovat ztrátu osobní prestiţe, finančního ohodnocení popřípadě zaměstnání, ale porušili licence. Příslušní manaţeři zpřísnili směrnice o pouţívání software a kodexu o dodrţování licencí. Další oblast, kde podniky porušují licenční ustanovení jsou instalace software na pracovní stanice. Nejsou to však obvykle překračování počtu instalací. Velmi často a hlavně u velkých společností, je problémem dlouhý vývojový cyklus interních programů. Pokud vývoj vnitřního software má delší cyklus neţ pět let, dostává se interní IT oddělení do velmi nepříjemné situace, kdy se začnou násobit náklady na údrţbu pracovních stanic, protoţe se nedaří několik let nakupovat stejný hardware, operační systém a verzi kancelářského balíku. Z těchto důvodů v podnicích instalují starší verze programového neţ jaký nakupují. Velké softwarové firmy ve svých licenčních ujednáních tuto praxi umoţňují, ale zdaleka se nejedná rozšířenou zvyklost.

19

9.

Historický vývoj licencování programů

Vývoj počítačů a počítačových programů silně akcelerovala druhá světová válka. Britům se podařilo vyrobit stroje Colosus pro dešifrování německých telegramů. Vzhledem k tomu, ţe se jednalo o programovatelný stroj. Je třeba instrukce pro tento stroj povaţovat za program. Z licenčního hlediska je jednalo o zcela specifickou a jednorázovou záleţitot monopolního provozovatele. Veškeré informace o tomto programu měly nejvyšší stupeň utajení a trestem za jejich jakékoliv nedovolené uţití byla smrt, coţ by bezpochyby uvítala většina podniků produkujících programy i v dnešní době. V padesátých letech bylo moţné koupit počítač pouze vybavený základním programovým vybavením. Kaţdá instituce, která zakoupila počítač rovněţ měla k dispozici matematiky, kteří dokázali vyvinout programy pro konkrétní typ počítače, který nebylo obvykle moţné přenést ani na jiný počítač téhoţ výrobce. Situace změnila aţ v roce 1957, kdy IBM navrhla programovací jazyk Fortran. Tento krok umoţnil vývoj přenositelných programů, které bylo moţné spustit na libovolném počítači vybaveném tímto jazykem. Odezva odborné veřejnosti byla obrovská, protoţe jiţ přestalo být nutné programovat stejné úlohy stále dokola. V oblasti vědecko-technických výpočtů jsou knihovny napsané ve Fortranu největší kolekcí vyřešených matematických a technických výpočtů. O tom, ţe technické inovace zdaleka neběţely dnešním tempem svědčí to, ţe první standardizace pochází z roku 1966 , druhá 1977 a třetí aţ z roku 1992. V tomto období byly licence k uţívání programového vybavení součástí dodávky hardware a stejným, jednotným způsobem býval dojednán servis a platby. Samostatná softwarová v podstatě postrádala z praktického hlediska smysl. Přestoţe většina manaţerů i programátorů povaţuje fortran za mrtvou záleţitost, je moţné dodneška licence na pouţití těchto knihoven zakoupit. Na příklad Numerical Algorithms Group stále udrţuje, opravuje a prodává knihovny pro numerické výpočty. NAG nabízí flexibilní opatření pro udělování povolení pro splnění různých potřeb našich zákazníků. Pokud vaše licenční požadavky jdou nad rámec naší standardní produktové licence [pdf], prosím kontaktujte nás.12 Z dokumentu je patrná snaha nabídnout případným zákazníkům individuální podmínky nákupu licencí k této knihovně, coţ dává prostor k vyjednává o všech podmínkách. Pokud dokáţeme 12

Numerical Algorithms Group - Product Licensing. NAG. Experts in numerical software and HPC services [online]. [cit. 2012-0227]. Dostupné z: http://www.nag.co.uk/support_licensing.asp

20

překročit rámec zaţitých praktik, je moţné nákupem jiţ hotových částí programů urychlit vývoj a sníţit náklady na nový software. Osmdesátá léta se nesla ve znamení domácích počítačů typu ZX spectrum a Atari. Z hlediska přístupu uţivatelů k autorským právům se jedná snad o nejčernější období. Uţivatelé v komunistické východní Evropě měli omezenou moţnost zakoupit domací počítač, ale prakticky neměli moţnost legálně získat programy. Proto si začali programy mezi sebou kopírovat na kazetových páskách později i na disketách. Do dneška si však pamatuji oficiální akce v rámci svazarmu jejichţ součástí byla i výměna programů. Tak se celá jedna generace počítačových uţivatelů naučila za potlesku orgánů státní moci porušovat autorská práva. V průběhu osmdesátých let na scénu vstoupily počítače standardu IBM PC. Tento počítač nebyl ani, krásný, ani levný, ani výkonný. IBM se však rozhodla chránit nikoliv celou konstrukci, ale pouze základní systém BIOS. Tím umoţnila konkurenci vyrábět počítače technicky stejné, ale vybavené jiným základním systémem, který se však dokázal chovat zcela stejně. IBM se snaţila klonování zabránit soudní cestou, ale pokus selhal. Prohra IBM a její nedostatečná ochrana duševního vlastnictví stála u značného rozvoje stolních počítačů, protoţe zaměnitelné zařízení dokázalo produkovat velké mnoţství výrobců. Tím vznikla na svou dobu velká základna uţivatelů, kteří mohli a posléze dokázali v rozporu s licenčním ujednáním sdílet počítačové programy. Celou situaci začalo urychlovat pouţívání modemů a speciální skupin pro výměnu informací Bulletin Board Systém. Nelegálnímu kopírování navíc nehrávala skutečnost, ţe veškeré počítačové programy byly uchovávány na disketách, které se postupem dostávaly nečitelnými, a proto bylo nutné mít kaţdý program na několika disketách. Při třech kopiích uţ bylo velmi pravděpodobné, ţe program bude moţné spustit. Tato historická doba vtiskla do autorského zákona nesmazatelnou stopu. Do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže zhotoví si záložní rozmnoženinu počítačového programu, je-li nezbytná pro jeho užívání.13 Toto období se dá označit z hlediska porušování autorských práv k programům za zlaté časy. Součástí licenčního ujednání bývala pasáţ o poskytnutí pomoci při chybě programu, který byl součástí licence.

Zaplacením poplatku za licence získal zákazník právo předloţit problém

dodavateli programu. V krabici s programem býval vloţen korespondenční lístek. Vyplněním a odesláním se uţivatel stal registrovaným uţivatel a mohl vyuţívat sluţby podpory buď telefonicky,

13


21

nebo dopisy. Vzhledem k tomu, ţe pro uţivatele nebyl příslib podpory dostatečnou pobídkou k nákupu, začaly svá práva bránit některé společnosti pomocí speciálních kousků hardware, kterým se říká hardwarové klíče. Po připojení příslušného klíče je moţné program nainstalovat a spustit. Pokud počítač klíč připojen nemá, program nefunguje. Jediným cenovým ústupkem výrobců software se staly zvláštní licence zvané upgrade. Tato licence za výhodnějších cenových podmínek umoţňovala registrovanému uţivateli uţívat novou verzi programu s tím, ţe se zavazuje, ţe starší verzi programu odinstaluje a nebude ji uţívat. Takto nabízely programy například podniky Borland a Lotus. Tento způsob prodej a licencování byl pouţitelný za předpokladu ţe podniky stále zvyšují počty počítačů a podniky se dokáţí uţivit pouze prodejem nových licencí. Slibovaná podpora totiţ přinášela pouze náklady a v lepším případě fungovala jako poloţka marketingové kampaně. Devadesátá léta se přinesla velký rozvoj odvětví výroby počítačových programů, programovacích jazyků a grafického ovládání. Během pěti let se ovládání přesunulo od černé obrazovky s blikajícím kurzorem k ovládání pomocí myši. Zrychlení vývoje postupně přineslo tlak na změnu ekonomického modelu prodeje programů a tím i změnu licencování programů. Pokud v osmdesátých letech stačilo koupit operační systém jednou s novým počítačem a programové vybavení bylo moţné bez váţných problémů pouţívat osm let, v devadesátých letech byla situace zcela odlišná. Prudká akcelerace rozvoje a vývoje, znamenala pro výrobce kromě velkých zisků také velké investice a velké investice přinášejí přísný dohled. Hardwarové klíče se osvědčily pouze u velmi drahých programů, protoţe samy o sobě nejsou levnou poloţkou. Výrobci programů vyvinuli dva způsoby zajištění. Jeden ze způsobů byla nutnost mít v mechanice instalační CD nebo DVD při spuštění programu. Tento způsob ochrany charakteristický především pro počítačové hry výrobci časem opustili a nahradili jej způsobem druhým. Tím je unikátní posloupnost znaků někdy nazývaná licenční klíč. Tento kód je nutné zadat při instalaci a někdy také registrovat prostřednictvím internetu tak, aby jej instalaci nemohl pouţít nikdo další. Tento kód je vkládán do krabičky s instalačním DVD, nebo odesílán e-mailem. Skrze paniku okolo roku 2000, kdy si výrobci programů nechali dobře zaplatit za opravu chyb, které programy kvůli jejich liknavosti obsahovaly, se uţivatelé i programátoři ocitli v novém tisíciletí, které minimálně podnikům přerušilo tučná léta. Uţivatelé omezili výdaje na IT, protoţe přechod roku 2000 byl nákladný. Podnikům vyrábějícím programy poklesl odbyt a nutně museli zákazníkům nabídnout něco nového. Jako první pocítili 22

tlak výrobci antivirových programů. Zákazníkům prodali licence na velké mnoţství počítačů, zavázali se podpoře, která zahrnovala i aktualizace databáze virů. Najednou nemohli prodávat nové verze, protoţe trh byl saturován, ale museli ţivit programátory a obchodníky. Příjmy se silně redukovaly a náklady víceméně zůstaly. Výrobci antivirového se vcelku úspěšně pokusili přimět uţivatele k nákupu nové verze svého programu s novým licenčním modelem, kdy jim do karet hrál právě rychlý vývoj v oblasti operačních systémů. Zákazníkům sdělili, ţe některá nová verze operačního systému vyţaduje novou verzi antivirového programu. Nový ekonomický model spočíval bv tom, ţe zákazník platil za podporu, tedy za aktualizaci databáze virů a licenci k uţívání programu dostal v ceněn podpory. Vzhledem k tomu, ţe většině uţivatelů bylo jasné, ţe bez aktualizací se antivirový program k ničemu a výrobci nasadili cena za podporu na rok přibliţně na třetinu ceny původní licence, zákazníci nový model akceptovali. K oboustranné spokojenosti vznikla dohoda, která umoţnila výrobcům stabilizovat příjmy a zákazníkům výdaje na IT. K tomuto ekonomického modelu se postupně přidali všichni výrobci, jejichţ programy mohly vyţadovat aktualizace, bez nichţ byl program neupotřebitelný. Typicky se jednalo o programy účetní a mzdové, protoţe zákonodárci zajišťují v průběhu roku dostatek legislativních změn, kterým je nutné programy přizpůsobit. Další novinkou v oblasti licencování programů byla s rozvojem internetu moţnost místo placení podle počtu uţivatelů, kteří mohou program pouţívat, platba závislá na parametrech serveru, kterém program běţí. Obvykle se cena vztahuje na počet procesorů nebo na počet procesorových jader, kterými příslušný server disponuje. Toto licencování je výhodné především podniky s velkým počtem zaměstnanců nebo obchodních partnerů či zákazníků. V průběhu první dekády se rovněţ stalo zřejmé, ţe ochranu duševního vlastnictví není moţné ponechat pouze na technických prostředcích, kterými mohou výrobci bránit neplacenému uţívání počítačových programů. Právní rámec ochrany duševního vlastnictví v oblasti začal pomalu dohánět realitu. Hlavním problémem byl v starší verzi autorského zákona poţadavek na originalitu díla. Za předmět ochrany se považují i programy počítačů, pokud splňují pojmové znaky děl podle tohoto zákona; nestanoví-li tento zákon jinak, jsou chráněny jako díla literární.14

14

ČSSR. Zákon č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých ze dne 25.3.1965, Autorský zákon, In Sbírka zákonů 1. 7. 1965, částka 19, §2

23

S nástupem cloudových řešení, se začal v nabídce softwarových podniků objevovat další ekonomický model licencování počítačových programů. Zákazníci, kteří mají zaplacenu sluţbu, mohou jako bonus na svých počítačích pouţívat programy s podobnými moţnostmi jako mají softwarová řešení v cloudu. Tento směr technického vývoje se jako by spirálovitě vrací do podobné situace, jaká panovala v šedesátých letech. Na serverech mimo dosah uţivatele je pomocí hardware a programů poskytována uţivateli vybavenému hloupým terminálem sluţba, kterou není moţné oddělit, vyjmout a přenést jinam. Uţivatel je pouze schopen se přihlásit, uţívat a nakonec se odhlásit. Dá se očekávat, ţe tak jako se licence k uţívání programu staly významnými, jejich význam pomalu zmizí. Tento trend není zřejmý jenom u operačních systémů a desktopových aplikací, ale je poměrně intenzivně vidět i v ve sféře velkých podniků a programových balíků určených pro tuto cílovou skupinu. Jeden z nejúspěšnějších podniků v tomto oboru německý SAP, připravil řešení pro malé podniky pod názvem SAP Bussines One. Tento projekt je zaloţen na myšlence, ţe malé podniky se přizpůsobují programům, protoţe si drahé zákaznické úpravy nemohou dovolit. Jeich systémy mohou být značně podobné, coţ znamená, ţe mezi sebou mohou sdílet značné mnoţství nejen programového kódu, a metadat v databázi, ale dokonce mnoho dat firemních. Takto vymyšlená inovace měla za následek značnou úsporu serverů a kapacity diskových polí. Informační systém pro více neţ třicet tisíc malých podniků dokázal SAP namačkat do dvou budov velikosti běţného nákupního centra. Tato centra mají nezávislé napájení ze dvou atomových elektráren, systém nepřetrţitého dohledu a zálohování. Po počátečních problémech s financováním projektu, se SAP podařilo stabilizovat příjmy a výhledech do roku 2014 se SAP tváří optimisticky a rozšiřuje moţnosti těchto sluţeb. Dokud podnik platí sluţba běţí, pokud podnik platit přestane, jeho data jsou přesunuta ze serverů na pásky, kde jsou uchovány takovou dobu, aby SAP vyhověl poţadavkům německého finančního úřadu.

24

10. Důleţitá ustanovení licencí Licenční smlouva můţe být v českém právu chápána jako smlouva spotřebitelská. Tato smlouva je upravena občanským zákoníkem a, ţe o spotřebitelskou smlouvu se jedná vţdy, kdyţ jednou smluvní stranou je dodavatel a druhou spotřebitel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.15 Spotřebitel je definován jako fyzická osoba, která v tomto vztahu nepodniká ani neobchoduje. Bohuţel tímto zůstává v oblasti licencí zachováno rozdělení na vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami. V praxi to znamená, ţe fyzické osoby se snaţí zákon jako slabší hájit, kdeţto podnikatel se o sebe musí postarat sám. Tato úprava byla přijata jako reakce na Směrnicí Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Na rozdíl od starší úpravy občanského zákoníku je stejně jako v celé Evropě pouze postavením smluvních stran při uzavírání smlouvy a nikoliv skutečnost jestli se jedná smlouvu kupní nebo jinou, popřípadě předmět smlouvy. Samotné označení spotřebitelské smlouvy je do jisté míry zavádějící, protoţe se ve skutečnosti nejedná o zvláštní smlouvu. Přestoţe právní praxe i teorie o spotřebitelských smlouvách v oblasti autorského práva často neuvaţuje, je nutné mít na paměti, ţe ustanovení spotřebitelských smluv platí i v oblasti autorského práva. Právní úpravu spotřebitelských smluv v občanském zákoníku je potřebné vztáhnout i na smlouvy, jejichţ předmětem jsou právní vztahy k Open Source software a free software či právní vztahy k ostatním počítačovým programům, tedy na všechny licenční smlouvy. Skutečnost, ţe plnění dle smlouvy je ze strany dodavatele poskytováno bezúplatně, by neměla mít vliv na právní vztah jako spotřebitelské smlouvy. Případy, kdy dochází k uzavření licenční smlouvy k volně šiřitelnému počítačovému programu mezi dodavatelem a spotřebitelem, jsou v praxi pochopitelně velmi časté. Přestoţe i na programy se vztahují ustanovení o prodej na dálku. Neznamená to, ţe koupit přes internet ledničku nebo program je totéţ. Při pokusu vrátit do čtrnácti dnů zakoupený program můţe zákazník narazit. Kromě případů, kdy je odstoupení od smlouvy výslovně ujednáno, nemůže spotřebitel

15


25

odstoupit podle odstavce 7 od smluv d) na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal16 I laik cítí rozdíl mezi licenčním ujednáním a dodávkou počítačových programů. V tomto případě se má zato, ţe byly uzavřeny smlouvy dvě. Jedna na dodávku programu a jedna licence. Důvodem je to, ţe dopravcem krabičky či obálky s programem je jiný podnikatel neţ ten, který poskytuje práva k uţívání programu. Navíc se dá s velkou dávkou pravděpodobnosti předpokládat, ţe uţivatel před dodáním zásilky vůbec licenční ujednání nečetl. Částka zaplacená za zásilku má tudíţ také dvě sloţky, jednu za dodávku a druhou za licenci. V případě, ţe smlouvu uzavírají podnikatelé v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti, řídí se ustanovení této smlouvy obchodním zákoníkem, který poskytuje ve smluvních vztazích značnou volnost, protoţe zvýhodňování kohokoliv je proti duchu této normy. Licenční podmínky připojené k určitému počítačovému programu označit za standardizované smluvní podmínky, které jsou v praxi pouţívány nejrůznějšími subjekty. V českém právu zakotvuje unifikované smluvní dokumenty například obchodní zákoník. Část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.17 Například i na licenční podmínky GNU GPL vytvořené Free Software Foundation, Inc. Je moţné nahlíţet jako na všeobecné obchodní podmínky. Licenční podmínky připojované k počítačovým programům mají ve většině případů svůj původ v angloamerické normě copyright. Jednotlivá ustanovení těchto licenčních podmínek tak ne vţdy zcela korespondují s kontinentálním pojetím autorského práva. V této souvislosti je vhodné si uvědomit důleţitou odlišnost. Licence k počítačovému programu můţe být v angloamerické právní kultuře chápán různě. Můţe se jednat bude jednat o licenci udělenou na základě jednostranného neadresovaného svolení vykonavatele majetkových autorských práv, kterým je vyslovován souhlas s uţitím počítačového programu někým dalším, nebo se bude jednat o licenci vzniklou na základě smlouvy, jak je obvyklé v kontinentálním právu. České právo licenci chápe jako smlouvu mezi dvě jasně definovanými lidmi nebo podniky. Pro licenci typu, kdo chce uţívat tento program, nechť tak učiní, nemá příslušný ekvivalent. Původ smluvního textu v angloamerickém právním prostředí, 16

Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964, Občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 5. 3. 1964, roč. 1964, částka 19. Část 2, Hlava 1, § 53, Odstavec 8

17

ČFSR. Zákon č. 513/1991 Sb. ze dne 5. listopadu 1991, Obchodní zákoník. In: Sbírka zákonů. 5. 3. 1991, roč. 1991, částka 98. Část třetí, Hlava I, § 273, Odstavec 1

26

který je pouţíván pro vztahy, které se řídí českým právem, můţe tak mít logicky za následek nejen interpretační problémy, ale v některých případech můţe znamenat i neplatnost smluvních ustanovení. V praxi se lze setkat s tím, ţe licenčními podmínkami pocházejícími z odlišné právní kultury se výrazně inspirují i tuzemští distributoři software a jiní podnikatelé z kontinentální Evropy. Důvodem je potřeba mít licenční ujednání napsaná tak, aby jim zaoceánští zákazníci rozuměli. Obecně známa je taktéţ nechuť velkých softwarových společností přizpůsobovat svou právní dokumentaci značnému mnoţství rozdílných právních řádů, coţ v praxi znamená, ţe dochází k pouţívání licenčních podmínek přizpůsobených angloamerické právní kultuře i Česku. I s ohledem na tyto skutečnosti pak licenční podmínky velké řady počítačových programů neobsahují veškerá ustanovení, která jsou obvyklá u licenčních smluv k software připravovaných podle českého práva. V tomto smyslu není důleţité, k jaké oblasti počítačových programů se licenční podmínky vztahují.

27

11. Licenční ujednání GNU/GPL Jako reakce na drahé Unixové systémy vznikl v roce 1983 projekt GNU. Jeho cílem bylo vytvořit nový operační systém unixového typu, který by byl sloţen jen ze svobodného software. Otcem a zakladatelem projektu je Richard Matthew Stallman. Sám sepsal nové licenční ujednání GNU GPL, pod kterým jsou šířeny všechny části systému. Během necelých deseti let se GNU stal zcela pouţitelným systémem kompatibilním s komerčními unixy. K dispozici byly všechny důleţité aplikace, systémové knihovny, překladač GCC, textový editor a další. Chybělo jen jádro, které by zajistilo samotný běh systému a komunikaci s hardware. Proto byl v roce 1990 zahájen vývoj jádra Hurd. V Helsinkách ale v roce 1991 začal finský student Linus Torvalds pracovat na vývoji vlastního unixového jádra. Ve škole se totiţ seznámil s unixovým operačním systémem. Studentovi se velmi líbil a chtěl mít na svém PC také jeden. Minix byl ovšem aţ příliš jednoduchý a navíc k němu nebylo moţno získat zdrojové kódy. Staré Unixy byly zase drahé a student si je nemohl dovolit. Proto se Linus rozhodl jít cestou nejmenšího odporu a napsat si vlastní operační systém, který by byl provozovatelný na běţném PC. Jelikoţ byl vývoj Linuxu mnohem úspěšnější a rychlejší něţ vývoj Hurdu, poměrně brzy došlo k logickému kroku a operační systém GNU se začal pouţívat společně s jádrem Linux. Tak se z operačního systému GNU/Hurd, který stále není hotov, stalo nejdůleţitější částí licenční ujednání,

pod kterým je šířen. Tento, alespoň podle názvu známý dokument, zahrnují

angloameričtí právníci do skupiny copyleft. Tato slovní hříčka vyjadřuje jednak souvislost s právním systémem copyright a zároveň dává najevo, ţe stojí proti němu. V americkém právním systému, který především ve své procesní části funguje hodně odlišně od Evropského kontinentálního, vznikly dvě větve způsobu jak, předat koncovému uţivateli práva k uţívání programu. Způsob, který se velmi blíţí k tomu, co vyţaduje české právo, se nazývá contract – smlouva. Tato smlouva má jasně definované strany, práva, povinnosti, sankce důvody pro moţné odstoupení od smlouvy a případná další moţná ustanovení. Mnoţství programátorů především z amerických univerzit se vzbouřila ve chvíli, kdy velké softwarové podniky začaly utahovat smyčky svých ujednání do té míry, ţe se začalo diskutovat o tom, zda studenti modifikující spoluţákův či učitelův program se nedopouštějí porušování autorského práva. Na univerzitách vznikla druhá větev předání práv licence – svolení. V tomto 28

svolení autor upravuje podmínky, za kterých můţe kdokoliv, v dokumentu označován důsledně jako „You“ vy, počítačový program pouţít. Tento přístup jeden vůči neomezenému počtu fyzických a právnických osob české právo v oblasti soukromého závazkového nezná. U některých právních autorit dokonce ústí v extrémní názor, ţe licence podle GNU ujednání neexistuje. Vzhledem k těmto nedostatkům na straně návrhu (oferty) a hlavně přijetí návrhu (akceptace) je postup uzavírání licenční smlouvy tímto způsobem v rozporu s naším právem a takto (ne)uzavřená licenční smlouva je absolutně neplatná a nedojde tedy k platnému udělení licence.Jinými slovy, žádná smlouva vůbec neexistuje.18 Copyleftová licenční jednání obvykle upravují tyto oblasti uţivání 0-svobodu uţívat dílo, 1Svobodu studovat dílo, 2- svobodu kopírovat a sdílet s ostatními v práci, 3 - svobodu změnit práci a svobodu distribuovat modifikované a tedy odvozených děl. Číslováním odstavců od nuly nesleduji zmatení čtenáře, ale pouze respektuji číslování autorů těchto textů, kteří takovými drobnostmi demonstrují svůj technický původ a skutečnost, ţe tato licenční ujednání povaţují rovněţ za zdrojový program. Proto je vhodné zmínit, ţe samotná ujednání je obvykle šířeno pod shodným ujednáním, jaké popisuje. Everyone is permitted to copy and distribute verbatim copies of this license document, but changing it is not allowed.19 První verze smlouvy GNU nutí autora, aby uţivateli předal kromě binárních souborů tak člověkem čitelný zdrojový kód. Toto ustanovení umoţňuje uţivateli snadno hledat chyby v poţívaném programu a zároveň na ně upozornit autora. Toto zkoumání má oporu i v českém autorském zákoně. Druhým poţadavkem na autora je ustanovení, ţe dílo vzniklé kombinací programu šířeného s GNU licenčním ujednáním a programu šířeného s méně otevřeným ujednáním musí šířeno s ujednáním GNU. Toto ujednání zní jako proklamace hezky, ale de facto brání takovému spojení programů. Autor, který by tak své dílo šířil, by porušil méně otevřenou licenci druhého programu. První verze GNU/GPL vzbudila značnou pozornost, která přinesla poţadavky na úpravy. V roce 1991 byla publikována druhá verze, která se stala součástí volně šiřitelných programů na dvacet let. Dokument, který v IT branţi přetrvá takovou dobu, si zaslouţí poněkud větší pozornost.

18

ČERMÁK, Jiří. GNU/GPL - právní rozbor licence. IT právo: server o internetové počítačovém právu [online]. 2001[cit. 2012-03-06]. Dostupné z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=44876

19

GNU General Public License: Version 1, February 1989. GNU. GNU operating system [online]. 28.2.1989 [cit. 2012-03-06]. Dostupné z: http://www.gnu.org/licenses/gpl-1.0.html

29

Dokument začíná stejnou deklarací autorských práv k textu licenčních podmínek GNU GPL, jakou obsahovala jiţ citovaná první verze. Po deklaraci následuje preambule. Z pohledu českého práva můţe být text preambule důleţitý pro interpretaci práv a povinností vyplývajících z licenčních podmínek GNU GPL pro účastníky licenční smlouvy (včetně případné interpretace soudní) a případně také pro dovození účelu této smlouvy. Preambule obvykle vyjadřuje účel smlouvy, přičemţ je tomu tak i v případě licenčních podmínek GNU GPL. Účel licenčního ujednání důleţitý pro určení k jakým způsobům uţití a v jakém rozsahu byla licence či podlicence k počítačovému programu poskytnuta. Nestanoví-li smlouva nebo nevyplývá-li z jejího účelu jinak, má se za to, že a) územní rozsah licence je omezen na území České republiky, b) časový rozsah licence je omezen na dobu obvyklou u daného druhu díla a způsobu užití, nikoli však na dobu delší než jeden rok od poskytnutí licence, a máli být dílo odevzdáno až po poskytnutí licence, tak od takového odevzdání, c) množstevní rozsah licence je omezen na množství, které je obvyklé u daného druhu díla a způsobu užití. 20 První věta ustanovení čl. 0 se snaţí přiblíţit praktické pouţití licenčních podmínek GNU GPL ve chvíli, kdy se toto licenční ujednání bude promítat do smluvního vztahu mezi autorem a uţivatelem. Z pohledu českého práva je zřejmě nutné toto ustanovení povaţovat za nepouţitelné. Právní úprava způsobu vytváření obsahu smluvního ujednání nezáleţí na stranách vztahu, ale podmínky stanovují obecně závazné právní předpisy. V českém právním prostředí nestačí tvrdit, ţe počítačový program je distribuován za licenčních podmínek GNU GPL, aby se tímto tvrzením licenční podmínky staly součástí smlouvy. Takovýto odkaz na obchodní podmínky by však měl postačovat v případě uţití textu GNU GPL licenčního ujednání jako všeobecných obchodních podmínek ve smyslu obchodního zákoníku. Článek 1 licenčních podmínek upravuje poskytnutí licence i podlicence zákazníkovi a dále moţnost poskytovat podlicence třetím osobám zákazníkem. Toto ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy ze strany zákazník dále distribuuje nezměněný počítačový program ve zdrojovém kódu. Z oprávnění zákazníka vyrábět kopie počítačového programu a oprávnění počítačový program dále rozšiřovat vyplývá, ţe licence i podlicence je poskytnuta k následujícím způsobům uţití ve smyslu autorského zákona: rozmnoţování, rozšiřování, sdělování veřejnosti. Můţe se zdát sporné, zda má zákazník právo na pronájem kopie počítačového programu a právo na půjčování kopie počítačového programu. S ohledem na znění ustanovení článku 2 písmene b)

20


30

licenčních podmínek, které předpokládá bezúplatnost při distribuci software. Usuzuji, ţe licence podle ustanovení článku 1 licenčních podmínek GNU GPL není poskytnuta k pronájmu rozmnoţenin počítačového programu. Ustanovení článku 2 písm. c) ukládá poskytovateli licence i podlicence povinnosti vůči zákazníkovi a upravuje způsoby jejího plnění při distribuci počítačového programu. Právníci pokládají za nutné rozlišovat případy, kdy se jedná o zpracování díla, kdy se jedná o spojení děl a kdy se jedná o souborné dílo. Toto ustanovení má řešit případy spojení děl, a to v tom smyslu, ţe pokud je počítačový program, který byl nabyvateli poskytnut za licenčních podmínek GNU GPL, nabyvatelem dále poskytován ve spojení s jiným dílem, je nutné i toto dílo distribuovat za licenčních podmínek GNU GPL. Nabyvatel původní licence je tak povinen distribuovat za licenčních podmínek GNU GPL i ten software či jeho část, ke kterým vykonává majetková autorská práva nebo ke kterým vykonává majetková autorská práva jiná osoba. Toto se samozřejmě musí dít se souhlasem těchto osob. Splnění této povinnosti nijak právně neomezuje nositele práv k připojenému programu, aby ho v jiných případech poskytoval na základě zcela odlišných licenčních ujednání za úplatu. Ustanovení článku 3 licenčních podmínek autora při distribuci počítačového programu, a to jak v případě poskytování počítačového programu v nezměněné podobě, tak i v případě poskytování jeho modifikované verze. Jedná se konkrétně o úpravu otázek souvisejících s formou, v jaké je počítačový program dále šířen, včetně vytvoření povinnosti autora poskytovat zákazníkovi zdrojový kód počítačového programu. Předposlední odstavec článku 3 přibliţuje pojem zdrojový kód. Přestoţe z ujednání nevyplývá povinnost zákazníka zveřejnit zdrojový kód, v případě, ţe nedistribuuje změněný počítačového programu. Pokud však vyrábí rozmnoţeniny počítačového programu v původní či změněné podobě, je nutné zdrojový kód počítačového programu vţdy připojit, respektive splnit podmínky stanovené pod písmenem b) a c). Na tuto povinnost příjemce licence i podlicence pak nemají vliv okolnosti, ţe se kupříkladu jedná o vytváření úprav počítačového programu pro určitého objednatele a nikoliv o rozsáhlou distribuci třetím osobám. Ustanovení článku 4 licenčních podmínek říká, ţe uţití počítačového programu a poskytování podlicencí je moţné pouze za licenčních podmínek GNU GPL. Prakticky je však obtíţné vyhovět tomuto poţadavku v tom, ţe obsah smluvního ujednání mezi zákazníkem a autorem licence nemůţe být tvořen pouze textem výslovně obsaţeným v licenčním ujednání. 31

Druhá věta tohoto článku říká, ţe ukončení porušení licenčního ujednání má automaticky za následek ukončení účinnosti licence. Tato konstrukce však dostává do velmi nepříjemné situace uţivatele podlicencí, které získali od nevhodně se chovajícího zákazníka. První věta ustanovení článku 5 licenčních podmínek vyznívá z pohledu právníků divně. Text licenčního ujednání uvádí, ţe souhlas s podmínkami je moţné vyjádřit pouze podpisem. V dalších větách tohoto článku jsou popsány další způsoby jak licenční ujednání přijmout. Z tohoto úhlu je moţné interpretovat tak, konkludentní vyjádření souhlasu, tím, ţe zákazník začne program kopírovat, či upravovat, je stejný projev vůle vyjadřující souhls s licenčním ujednáním jako podpis. Článek 6 licenčních podmínek obsahuje z pohledu evropského práva zmatečné ustanovení v tom smyslu, ţe samotnou distribucí počítačového programu třetím osobám zákazníkům s podlicencí by mělo dojít ke vzniku smluvního vztahu mezi autorem, nebo tím, kdo právo vykonává a mezi nabyvatelem podlicence. Podlicenční vztah s tím kdo poskytuje první licenci přímo nesouvisí. Následky předvídané v tomto ustanovení by z pohledu českého práva pravděpodobně vůbec nemohou nastat, neboť takto licenční smlouva vůbec vzniknout nemůţe. Tato odlišnost téţ vysvětluje proč se autoři této licence nebojí formulace o ukončení platnosti licence v článku 4. Článek 6 popisuje jiţ zmíněnou konstrukci, ţe zákazník, který získal podlicenci od jiného zákazníka, ve skutečnosti nabývá práv přímo od autora. Nyní přichází na řadu článek sedm přezdívaný svobodu nebo smrt. Tento Bohuţel při pohledu českou optikou je článek z pohledu českého práva opět spíše deklarací. První odstavec tohoto článku zakazuje zákazníkovi dále zveřejňovat kopie počítačového programu, pokud z jeho strany není moţné například z důvodu rozhodnutí orgánu veřejné moci vyhovět povinnostem stanoveným v textu licenčních podmínek. Jedná se o obdobnou povinnost, jaká je obsaţena v článcích 2, 4 a 6 těchto licenčních podmínek. Další distribuce počítačového programu je ze strany nabyvatele počítačového programu moţná pouze za licenčních podmínek. Ustanovením článku 7 však není omezeno uţití počítačového programu jím samým, ale pouze jeho oprávnění vztahující se k další distribuci software. Článek 8 ukládá zákazníkovi povinnost, aby se před uţitím počítačového program přesvědčil, zdali rozsah uţití počítavého programu nebyl autorem, nebo vykonavatelem majetkových autorských práv místně omezen. Ustanovení 9 dává zákazníkovi právo zvolit konkrétní verzi licenčních podmínek, kterou se bude řídit jeho vztah k autorovi počítačového programu.

32

U tohoto zdánlivě demokratického ustanovení se hodí zopakovat, ţe jakékoliv licenční podmínky nejsou obecně závazným právním předpisem, ale ţe na základě souhlasu účastníků mohou tvořit pouze část obsahu smlouvy, a to za předpokladu, ţe na tyto licenční podmínky je ve smlouvě odkázáno nebo ţe jsou ke smlouvě přiloţeny. Z pohledu českého práva není přípustný takový úkon, který by měl za důsledek, ţe vztah mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence se řídí současně různými smluvními ujednáními. Navíc v případě, kdy by se měl vztah řídit budoucí verzí licenčních podmínek, není znění těchto licenčních podmínek smluvním stranám v době uzavírání licenční smlouvy vůbec známo. Ustanovení licenčních podmínek v tomto smyslu budou právníci povaţovat za neplatné pro jejich neurčitost. Článek 10 doporučuje v případě, kdy by měl nabyvatel licence v úmyslu počítačový programu nabytý za licenčních podmínek GNU GPL spojit se software distribuovaným za jiných licenčních podmínek. Vzhledem k tomu, ţe licenční podmínky omezují moţnost zákazníka distribuovat počítačový program za jiných podmínek, neţ jaké jsou stanoveny v licenčních podmínkách, je v čl. 10 doporučeno, aby nabyvatel kontaktoval vykonavatele majetkových autorských práv k tomuto software. Tato osoba můţe nabyvateli poskytnout licenci ke svému počítačovému programu jiný typ licence dle svého uváţení. Článek 11 licenčních podmínek obsahuje obvyklé ustanovení, které lze nalézt ve většině licenčních podmínek k software pocházejících z oblasti angloamerické právní kultury. Motivem těchto ustanovení je omezení odpovědnosti za vady ze strany poskytovatele licence. Poslední věta čl. 11 licenčních podmínek GNU GPL zmiňuje výslovně i problematiku odpovědnosti za škodu, která je pak blíţe rozvedena v čl. 12. Po několikaletém úsilí Stallman publikoval 29.6.2007 třeí verzi GNU GPL licenčního ujednání. Autor povaţoval nejdůleţitější změny vztahu k softwarovým patentům, souladu jednotlivých svobodných licencí. Další změny byly provedeny v oblasti řešení v případech porušení. Mezi dalšími změnami, které stojí za zmínku, je oprávnění autorů přidávat další podmínky nebo poţadavky na distribuci díla. Jednou z takových volitelných podmínek, někdy nazývaná jako Affero klauzule, je zamýšlena ke splnění poţadavků vzhledem k softwaru jako sluţbě. Povolení přidat tento poţadavek činí GPLv3 kompatibilní s licencí Affero General Public License. V připomínkovém řízení se GNU GPL stalo kompatibilní s apache licenčním ujednáním.

33

12. BSD licenční ujednání BSD licencenční ujednání je určeno pro licence zcela svobodný software. Umoţňuje volné šíření licencovaného obsahu, přičemţ vyţaduje pouze uvedení autora a informace o licenci, spolu s upozorněním na zřeknutí se odpovědnosti. Berkeley Software Distribution je obchodní organizace při University of California, Berkeley, která tuto licenci vyvinula a pouţívala pro práce nad operačním systémem BSD. Licence je velmi volná, oproti dalším běţným licencím jako např. GNU GPL. Bývá označována slovní hříčkou copycenter. BSD licence v podstatě říká, vezměte si to a vyrobte si kopie dle libosti. Jedná se o další naráţku na copyright, který se zabývá omezením šíření díla. Vyznavači BSD licenčního ujednání povaţují copyleftotá licenční ujednání za pouhé omezení coprightu. BSD licence dovoluje komerční vyuţití, včetně vyuţití v komerčním software bez zveřejněného zdrojového kódu. Díla zaloţená na dílech licencovaných pod BSD dokonce mohou být zveřejněna pod komerční licencí pouze musí dodrţet podmínky licence. V programu musí uvádět informaci o autorech a zřeknutí se odpovědnosti. Příkladem takového vyuţití jsou části knihoven pro síťovou komunikaci pouţitých v Microsoft Windows či mnoho komponent z FreeBSD pouţitých v Mac OS X. Předmětné ustanovení licenčních podmínek BSD upravuje poskytnutí oprávnění k výkonu práva uţít počítačový program zákazníkovi. Toto oprávnění je mu poskytnuto pouze za předpokladu, ţe z jeho strany nedojde při další distribuci počítačového programu k porušení dalších povinností. Redistribuci podle tohoto ustanovení je moţné chápat nejen jako právo na rozšiřování počítačového programu, ale i jako moţnost poskytovat podlicence k počítačovému programu třetím osobám. Kromě výše uvedeného práva na rozšiřování rozmnoţenin počítačového programu je licence i podlicence poskytnuta k následujícím způsobům uţití: rozmnoţování, pronájem, půjčování a sdělování veřejnosti. Rozsah uţití počítačového programu není licenčními podmínkami BSD na rozdíl od GNU GPL omezen. V neposlední řadě pak ustanovení umoţnuje provádět změny počítačového programu. Povinnosti příjemce licence dle ustanovení se vztahují pouze k případům další distribuce počítačového programu, ať uţ se jedná o rozšiřování, sdělování veřejnosti či pronájem, a to včetně poskytování podlicencí. Pokud tedy nabyvatel počítačový program dále nedistribuuje, nemůţe z jeho strany dojít ani k porušení těchto povinností. V případě, 34

kdy příjemce licence stanovené podmínky pro distribuci počítačového programu nesplní, jedná se z jeho strany o zásah do autorského práva a zároveň o porušení licenční smlouvy. V tomto případě však na rozdíl od některých jiných licenčních podmínek v oblasti svobodného software nemá porušení povinností zákazníka za následek zánik licence. Povinnosti příjemce licence se liší v závislosti na tom, v jaké formě je počítačový program dále distribuován. Toto povaţuji za nejpodstatnější z oblasti free a svobodného software. Do značné míry se týká především území, na kterých je autorské právo chráněno copyrightem.

35

13. Office 365 nové licencování Tento průkopnický počin ohledně ekonomického modelu prodej počítačových programů má na svědomí Microsoft. Málokdo očekával od tohoto obra tak zásadní obrat. Jiţ v roce 2003 při uvedení nového kancelářského balíku a nové generace serverů si Bill Gates i Steve Balmer uvědomili a vývojářům prezentovali nový směr vývoje počítačových programů. Společně dokázali definovat nové poslání Microsoftu, novou vizi, kterou postupně přetavili ve strategii, jejímţ výsledkem Office 365. Oba ředitelé akceptovali skutečnost, ţe uţivatelé chtějí a potřebují pracovat se svými daty. Přitom je jim v podstatě jedno, zda jsou data v elektronické poště, webu, sdíleném adresáři. Lidé chtějí a potřebují realizovat své nápady a nikoliv se učit ovládat stále sloţitější programy. Collaboration is, as I said, the theme of this release. How do you share information? Right now, you either put the files out on a file share, and that doesn't work very well if you want to go across companies, or you do email attachments, and e-mail attachments have real limitations. If you want to involve someone new in the activity, you have lots and lots of people making different revisions, if some people should only see revisions at a certain checkpoint, if you want to make small changes, but yet make sure everybody has visibility of those changes when they're interested in them, you can overflow somebody's inbox, and it's very difficult to work together.21 Prostřednictvím neúplně povedených produktů Vindows Vista a Office 2007 se Microsoft dostal do pozice, kdy dokáţe nabídnout za velice rozumné peníze řešení běţné firemní agendy. Poprvé Microsoft nabízí software jako sluţbu a v oblasti firemních programů se vrací zpět do první řady, odkud jej pomalu vytlačoval VMware a Google. Microsoft za měsíční poplatek nabízí čtyři úrovně rozsahu sluţeb. Za 9 € měsíčně zákazní dostane telefonickou podporu, Exchange e-mailovou schránku o velikosti 25GB, weby pro sdílení dokumentů a informací se sluţbou SharePoint Online, zasílání rychlých zpráv, stav a online schůzky se sluţbou Lync Online a Licenční práva pro přístup k místnímu nasazení serverů Exchange Server, SharePoint Server a Lync Server. U posledního bodu nabídky vypadá Microfost téměř jako filantrop, ale není tomu tak. Microsoft ve svém licenčním modelu u Exchange serveru vyţaduje aby si uţivatel koupil operační systém na počítač, office s Outlookem, server a na něj Exchange jako poštovní server. Na prví pohled jsou všechny licence pohromadě, neboť takto prezentuje finanční model pouze ve chvíli, kdy se 21

Microsoft News Center. Microsoft News Center [online]. New Yourk, 21.10.2003 [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://www.microsoft.com/presspass/exec/billg/speeches/2003/10-21OfficeLaunch.aspx

36

porovnává s free softwarovými produkty. Microsoft však vyţaduje zakoupení Client Access License pro kaţdého uţivatele, ke kaţdé sluţbě. Jeden uţivatel tedy potřebuje Jeden CAL pro přístup k Exchange, jiný k SQL serveru, Jiný k SharePoint serveru a další k Lync serveru. Tuto licenční specialitu zmiňuji jen proto, ţe při nákupu sluţby Office 365 zákazník v cen ţádný CAL nedostane. Druhý zajímavý plán z balíku Office 365 je E3 v ceně 22 € za uţivatele, který proti předchozímu plánu nabízí neomezenou e-mailovou schránku a kompletní balík Office Professional plus, který představuje kombinaci obvkleého office jak jej známe dnes s propojením na webovské dokumenty. Tato sluţba umoţňuje měnit počet licencí nahoru i dolů podle toho, kolik zaměstnanců zákazník v dané období vyuţívá. Tato nabídka jiţ můţe být pro malé podniky zajímavá, protoţe jim umoţňuje přístup ke sluţbám obvyklým ve středních a velkých podnicích bez toho, aby za poţití programů platily relativně vysoké fixní náklady. Microsoft tyto sluţby nabízí pomocí vlastního cloudového řešení, které umoţňuje, aby mnoho malých e-mailových servrů nejrůznějších malých podniků namačkalo na jeden server a tím se jednotlivé podniky podělily o cenu hardware, servis, elektřinu, chlazení, ostrahu a kousek platu správce, který dokáţe takovýchto serverů hlídat desítky či stovky. Aţ do této chvíle celý projekt vypadá pouze pozitivní záleţitost. Jako u kaţdého technického řešení, se jedná obchod z kategorie něco. Dokud podnik platí sluţbu mají zaměstnanci nárok uţívat hardware, diskový prostor, poštu, mohou si na počítače nainstalovat programy odpovídající poţívanému plánu a nemusí platit mzdu ţádnému IT správci. Alespoň takto prezentuje sluţbu, jako spolehlivou Microsoft. Count on 99.9% uptime22 Dosaţení dostupnosti po celý rok s výjimkou necelých devíti hodin je hodně odváţné tvrzení, ale prostředí malých podniků vlastními prostředky prakticky nerealizovatelné. Poněkud méně veselé je jednání se specializovaným partnerem Microsoftu ve chvíli, kdy se podnik rozhodne realizovat přechod na tuto sluţbu. Kdyţ jsem dělal propočet pro podnik o sedmdesáti zaměstnancích velice rychle se ukázalo, ţe pro tyto uţivatele bude s bídou stačit symetrická linka 100Mbit pouze pro přístup do pošty. V případě, ţe by uţivatelé chtěli pouţívat i další sluţby jako souborové sdílení prostřednictvím SharePointu, bylo by tuné rychlost linky zdvojnásobit. V tomto bodě se však jiţ začíná vytrácet ekonomická výhodnost tohoto řešení. V současné době je finančně dostupnými

Office 365. Microsoft News Center [online]. New Yourk, 1.6.2011 [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://www.microsoft.com/enus/office365/what-is-office365.aspx#fbid=V8nukwRsEqU 22

37

technologiemi moţné realizovat linku do 1Gbs, která dokáţe pokrýt moţnosti přibliţně třech stovek uţivatelů. Spravedlivě je však nutno dodat, ţe pokud by podnik takto rychle vyrostl, není z licenčního hlediska problém přejít na standardní instalace Exchange i SharePointu. Z finančního náhledu by podnik s třemi stovkami zaměstnanců měl celkem bez problémů uţivit alespoň jednoho IT správce. Kaţdopádně je tento počin Microsoftu zajímavý a ţivotaschopný. Otázkou zůstává jak bude finančně úspěšný a zda se mu podaří přeţít podobně jako produktu SAP Bussines One německého producenta software. To co zákazník ztrácí je jistota. Neví jaký program a jakou verzi programů se rozhodne dodavatel pouţít do budoucna. Jeho veškerá data jsou mimo jeho moc a dokonale je ovládá dodavatel. Tedy v případě, ţe o to stojí. V případě, ţe se uţivatel rozhodne ukončit smlouvu o dodávce sluţby má k dispozici 90 dnů na to, aby si data někam přetáhl. Devadesát dnů se jeví jako docela dlouhá doba na to, aby si uţivatelé našli náhradní řešení, ale ve skutečnosti se vůbec nejedná o triviální akci a ve středních podnicích se musí naplánovat zhruba rok dopředu. Další potencionální problém můţe nastat ve chvíli, kdy vypadávat připojení do internetu. Uţivatelé jsou bez svých dat a společnost nemůţe fungovat. Dodavatel sluţby začne svádět problémy na dodavatele internetové přípojky a obráceně. Tomuto stavu se zabránit jedině tak, ţe internetovou přípojku programovou sluţbu dodává pouze jeden dodavatel. U sloţitějších řešení mezi sebou podniky domlouvají Solution Agreement označované zkratkou SLA. Obsahem této dohody obvykle bývají popsány technické parametry sluţby, způsob jejich měření, způsob hlášení poruch, rychlost opravy a sankce za nedrţení parametrů sluţby. Je nesmírně jednoduché tvrdit, ţe sluţba má dostupnost 99,9%. Avšak k dokumentu, ve kterém se dodavatel zaváţe k vyplacení sankcí v případě nedodrţení parametrů sluţby, je dlouhá cesta a mnoho hodin nepříjemných jednání. Obecně se dá říci, ţe SLA dokumenty, které jsou směsí technických a právních ustanovení, bývají na pochopení horší neţ licenční ujednání. Malý podnik můţe mít s vyjednáním dobrých podmínek velké potíţe a můţe vydat všanc svá nejcennější data někomu, kdo je daleko silnější, a bude s ním dělat, co uzná za vhodné. Můţe zhoršovat parametry sluţby, zdraţovat, můţe zhoršit kvalitu podpory. Svou závislost na takovém dodavateli si vedoucí pracovníci kaţdého podniku uvědomí aţ ve chvíli, kdy nemají data, sluţba nefunguje a jsou bezmocní. Důleţité je být připraven na chvíle, kdy zdaleka ne všechno funguje, tak jak se očekává.

38

Další nepříjemnou komplikací je zákon o ochraně osobních údajů, který při zpracování osobních a citlivých stanovuje zvláštní povinnosti. Správce a zpracovatel jsou povinni přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i po ukončení zpracování osobních údajů.23 Tuto pasáţ zákona je rovněţ nutné mít na paměti ten, kdo hodlá celou podnikovou agendu přesunout někam do virtuálního cloudu.

23

Česká republika. č. 101/2000 Sb. ze dne 4. dubna 2000, Zákon o ochraně osobních údajů. In: Sbírka zákonů 25.4.2000, roč. 2000, částka 32. Hlava II., § 13

39

14. End-user license agreement Je licence charakteristická pro proprietární programy prodávané za úplatu. V angličtině jsou označovány například výrazem shrink wrap license. Tento výraz popisuje způsob přijetí smlouvy roztrţením smršťovací fólie, do které je zabalena krabice s instalačními médii. Licenční ujednání je vytištěno a papíře pod fólií tak, aby text ujednání byl čitelný. Roztrţením fólie je interpretováno jako souhlas licenčním ujednáním a vznik licenčního vztahu mezi tím kdo licenci uděluje a zákazníkem. Tento způsob uzavírání smlouvy však také trpí vadou v tom smyslu, ţe tento akt stále není moţné povaţovat v českém právu za uzavřenou smlouvu, protoţe se poskytovatel licence nezví, ţe kupující licenční vztah zahájil. Tuto nedokonalost se producenti počítačových programů snaţí dohnat povinnými registracemi, které mohou probíhat online nebo poštou a tím vedou k dokončení procesu uzavření smlouvy. Vylepšenou variantou tohoto způsobu je takzvaná click-through license, kdy příjemce „protrhne“ fólii kliknutím na tlačítko I Agree. U této metody jejiţ daleko jednodušší technicky uskutečnit tolik potřebnou zpětnou vazbu poskytovateli licence k uţití počítačového programu. Z hlediska jednotlivých ustanovení bývají licenční ujednání rozmanitá avšak vůči příjemci licence velmi tvrdá. Zákazník obvykle smí omezenou dobu spouštět program a nemívá právo na nic dalšího. Nejtvrdší bývají ustanovení v oblastech, kde dodavatelé neočekávají firemní klientelu ale piráty. Mám na mysli oblast herního průmyslu. Hry patří do oblasti produktů pro zábavu, které si zákazníci koupí nebo nekoupí s ohledem na stav vlastních peněţenky. Jeden z velkých online herních serverů steampowered má taková ujednání, ţe odmítám uvěřit, ţe se některý z hráčů vůbec obtěţoval ujednání číst. Tato Smlouva počíná běžet dnem a licence zde udělená začíná v den, kdy si poprvé stáhnete, nainstalujete, zavedete nebo jinak použijete CRYSIS a skončí, bez jakéhokoliv sdělení Vám zaslaného nebo jiného sdělení, jakmile je CRYSIS staženo z trhu. 24 Tato licence je udělena do doby, neţ se dodavatel rozhodne, ţe si zákazníci jiţ pohráli dostatečně a je nejvyšší čas hrát jinou hru. V tomto licenčním ujednání dodavatel zákazníkovi sděluje, ţe neposkytuje ţádnou podporu a zároveň zákazníka ţádá, aby mu v ţádném případě nevolal. Drţitel licence se zavazuje, ţe dodavatele ochrání či odškodní chránit před jakýmikoliv škodami, nároky, 24

OMEZENÁ LICENČNÍ SMLOUVA na pouţívání herního softwaru CRYSIS. SteamPowered [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://storefront.steampowered.com/eula_testapp17300/czech.html

40

ztrátami, ţalobami a soudními spory, které související s porušením této Smlouvy ze strany drţitele licence. V případě, ţe nedodrţí smlouvu dodavatel licence, přestane smlouva platit. V opačném případě se drţitel licence zavazuje k neomezenému plnění dodavateli počítačového programu. V podobném duchu pokračuje text ustanovením za ustanovením. Z hlediska práva se jedná o uzavírání smluv za nápadně nevýhodných podmínek. Před čímţ by měly zákazníky chránit ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Jedná se o situace, kdy výrazně slabší stranou je zákazník. V případě, ţe stojí o program šířený s podobně nevýhodným licenčním ustanovením, musí se podrobit tomuto ustanovení, protoţe podniky produkující tento typ programů o kontakty se zákazníky vlastně vůbec nestojí, jak je psáno v licenčním ustanovení. Jako ochranu mohou zákazníci pouţít ustanovení zákona o hospodářské soutěţi. Zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno. Zneužitím dominantního postavení je zejména a) přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění, b) vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku, že druhá smluvní strana odebere i další plnění, které s požadovaným předmětem smlouvy věcně ani podle obchodních zvyklostí nesouvisí,

25

Tuto ochranu mohou pouţít jedině prostřednictvím soudu. Je otázkou jakého soudu. Například jiţ citované licenční ustanovení ke hře Crysis obsahuje tuto větu. Je-li obžalovaným CRYTEK, smluvní strany se výslovně dohodly na výhradní soudní pravomoci soudů ve Frankfurtu nad Mohanem. Pokud tedy někdo hodlá pohnat dodavatele k soudu, můţe se mu snadno stát, ţe se stane nedobrovolným cestovatelem. Ve zmiňovaném textu se jedná o ještě v celku kulantní přístup, Protoţe dodavatel má ve Frankfurtu nad Mohanem sídlo společnosti. Nic by však dodavateli nebránilo vloţit do smlouvy ustanovení, ţe soudními spory se bude zabývat pobočka na Andamanských ostrovech u místně příslušného soudu. Pro většinu hráčů z USA, kde jsou zvyklí na ochranu řešit ochranu duševního vlastnictví podle zvyklostí copyrightu, by soud v intencích německého soudního řádu mohlo nečekané dobrodruţství. Přesto tuto hru zakoupilo po celém světě několik miliónů uţivatelů. Zřejmě nikdo z nich licenční ujednání nečetl a ani jej nezajímají. Hráči chtějí hrát a tlačítko I Agree mačkají naprosto bez rozmyslu a berou v podstatě za lehce obtěţující poţadavek. V pravdě řečeno, ani podniky produkující počítačové hry se do procesů s hráči neţenou. Některé z nich dokonce odmítají řešit jasná porušení svých práv hráči, kteří si kupují speciální programy, které umoţňují při

25

Česká republika. Zákon č. 143/2001 Sb. ze dne 4. dubna 2001, zákon o ochraně hospodářské soutěţe. In: Sbírka zákonů 25.4.2001, roč. 2001, částka 58. Hlava III., § 11

41

hraní her švindlovat. Některé pomůcky zvyšují odolnost postavičky, zlepšují její rychlost při běhu, zpřesňují střelbu, umoţňují vidění skrze zdi a jiné. Tyto pomůcky jsou samy o sobě obchodním artiklem, protoţe je jejich programátoři prodávají hráčům, kteří chtějí mít co nejlepší skóre stůj co stůj. Licenční ustanovení EULA působí potíţe nejenom u počítačových her, kde jsou disproporce mezi právy a povinnostmi největší, ale občas se chybička vloudí i licenčních ujednání u podniků, kde by to nikdo nečekal. Nepříjemný problém s ustanovením EULA potkal i Google. Ve svých podmínkách uţívání sluţeb společnosti se objevil článek 11 Licence k vašemu obsahu, který zvedl poměrně silnou vlnu nevole. Berete na vědomí a souhlasíte s tím, že společnost Google může v rámci technických postupů nezbytných k poskytování Služeb svým uživatelům (a) přenášet nebo šířit Váš Obsah různými veřejnými sítěmi a na různých médiích a (b) upravovat a měnit ho takovým způsobem, aby splňoval technické požadavky pro připojení sítí, zařízení, služeb či médií. Souhlasíte s tím, že společnost Google je k tomu oprávněna na základě Vaší licence. 26 Na toto ustanovení reagovalo velké mnoţství především amerických uţivatelů internetu. Toto licenční ustanovení se vztahovalo ke sluţbě google docs, coţ byl v roce 2007 revoluční projekt onlinového produktu pro zpracování nejběţnějších dokumentů a jejich následné sdílení mezi skupinami uţivatelů.

Mnoho lidí především z akademických kruhů se se obávalo, ţe pokud by

pouţili prostředí k psaní společných dokumentů, měl by na všechny tyto dokumenty ještě před jejich zveřejněním práva Google. Toto ustanovení, vzhledem k tomu jak podnik klauzuli přeformuloval, mělo účel poněkud jiný. Některé z našich sluţeb umoţňují odesílání obsahu. Práva k duševnímu vlastnictví daného obsahu zůstávají ve vašem vlastnictví. Jinak řečeno, váš obsah je stále váš. Pokud nahrajete nebo jinak odešlete obsah do našich služeb, poskytujete společnosti Google (a subjektům, se kterými společnost Google spolupracuje) celosvětově platnou licenci k užití, hostování, uchovávání, reprodukování, upravení, vytvoření odvozených děl (například děl, jež jsou výsledkem překladu, přizpůsobení/adaptací či úprav provedených za účelem jeho lepšího fungování v rámci našich služeb), komunikaci, publikování, provozování a zobrazování na veřejnosti a distribuci takového obsahu27

26

Podmínky pouţívání Sluţeb společnosti Google. Google http://www.google.com/intl/cs/policies/terms/archive/20070416/

[online].

[cit.

2012-03-09].

Dostupné

z:

27

Podmínky pouţívání Sluţeb společnosti http://www.google.com/intl/cs/policies/terms/

[online].

[cit.

2012-03-09].

Dostupné

z:

Google.

42

Google

Z tohoto ujednání je zjevné, ţe Google nehodlá na nikom parazitovat, ale jako jedna z mála firem, které poskytujících software jako sluţby, si uvědomuje, právní dopad svého podnikání. A toto ujednání rovněţ nastiňuje novou problematiku v oblasti duševního vlastnictví a zachování soukromí. Otázku software, který je uţivateli zpřístupněn jako sluţba, je moţné upravit smlouvou, která místo licence bude obsahovat přílohu typu SLA. Ale smlouvy tohoto typu zatím neřeší autorská práva uţivatele, který pomocí softwarové sluţby vyrábí data a tato data je nucen primárně ukládat a sdílet pomocí této sluţby. Z ujednání Google je zjevné, ţe nepochybuje o tom, ţe díla vzniklá pomocí sluţby povaţuje za díla chráněná autorským zákonem a pokud komukoliv pomocí sluţby sdílení zobrazuje jiným uţivatelům, jedná se publikování díla. Další skutečností, která z tohoto ujednání plyne, je, ţe technické zpracování uţivatelova dokumentu je moţné vykládat jako zásah do autorského díla. Kromě tohoto technického zpracování googledocs nabízejí překlady, nebo předčítání dokumentu. Práva na audio knihy a práva překladům jsou jiţ bezpochyby právy, která autoři prodávají nemalé peníze. Není divu, ţe se Google snaţí předejít případným soudním sporům, protoţe lavina autorských ţalob by dostala do kolen jakkoliv silný podnik.

43

15. Odpovědnost za škodu Všechna angloamerická licenční ujednání obsahují klauzuli o vyloučení náhrady škody způsobené počítačovým programem. Jediné licenční ujednání, jehoţ autor zkusil jinou ochranu je BSD. Toto totiţ obsahuje formulaci, ţe uţivatel přebírá software jak stojí a leţí. Přenechá-li se věc jak stojí a leží, neodpovídá zcizitel za její vady, ledaže věc nemá vlastnost, o níž zcizitel prohlásil, že ji má, nebo kterou si nabyvatel výslovně vymínil. 28 Nejvyšší soud, však opakovaně rozhodl (Odo 441/2003), ţe omezení odpovědnosti za vady dle ustanovení § 501 občanského zákoníku je moţné vztáhnout pouze na věci přenechávané úhrnem a nikoliv na předměty určené individuálně. V oblasti poskytování počítačového programu tak nelze ustanovení § 501 občanského zákoníku pouţít. Otázky odpovědnosti za vady software a odpovědnosti za škodu způsobenou vadným software je nutné povaţovat v praxi za velice důleţitou, a to zejména ve vztahu k proprietárnímu software poskytovanému za úplatu. Přestoţe chyby software mohou v makroekonomickém měřítku způsobovat značné škody, není tato oblast právní teorií příliš zpracována. Podobně chudá je oblast judikátů z této oblasti. Největší překáţkou je ve většině případů potřeba speciálních technických znalostí. Prokázání existence vad software můţe být s ohledem na nutnou závislost počítačového programu s konkrétním zařízením či jinými počítačovými programy velice obtíţné. V souvislosti s odpovědností za vady počítačových programů je nutné vzít v úvahu také skutečnost, ţe zejména u sloţitějších počítačových programů se nikomu nedaří dosáhnout jejich bezchybnosti, a to například i s ohledem na jiţ zmiňované nezbytné propojení s dalším software třetích podniků. Praktickým obranou autorů v této oblasti je okolnost, ţe licenční podmínky k volně šiřitelným počítačovým programům zpravidla vůbec neobsahují specifikaci počítačového programu a jeho funkcionality, který je v konkrétním případě předmětem vztahu. S ohledem na způsob pouţívání licenčních podmínek v praxi je toto samozřejmě logické, nicméně smluvní ujednání mezi poskytovatelem a nabyvatelem tak ve většině případů vůbec výslovně nevymezuje vlastnosti předmětu právního vztahu. 28


44

Na rozdíl od odpovědnosti za vady věci nenalezneme v českém právním řádu ţádnou zvláštní právní úpravu vztahující se k odpovědnosti poskytovatele licence za vady předmětu licence. Licenční podmínky k volně šiřitelným počítačovým programům určitou úpravu této problematiky ve většině případů obsahují, přičemţ se tradičně jedná o ustanovení, jimiţ se poskytovatel licence snaţí zprostit jakékoliv odpovědnosti jak za vady programů, tak i za škodu způsobenou tímto vadným programem. Tato se dají akceptovat u volně šiřitelných programů, kdy autor nemá ze svého díla hmotný prospěch. Pokud toto ujednání nalezneme i v licenčních podmínkách k proprietárnímu software poskytovanému za úplatu, uţ musí jít shovívavost stranou. Platnost takových ustanovení však můţe být sporná i před americkým soudem. Vzhledem ke zmiňované aspiraci tvůrců jednotlivých licenčních podmínek na jejich globální pouţívání bývá tato úprava doplněna ještě o ustanovení, jeţ uvádí, ţe v případě, ţe určitý právní řád neumoţňuje dohodu o tom, ţe dodavatel neodpovídá za škodu, má být náhrada sníţena na minimum jaké konkrétní právní řád umoţňuje. Je moţné konstatovat, ţe ustanovení, jimiţ se nabyvatel licence souhlasí s tím, ţe poskytovatel licence neodpovídá za vady programu a odpovědnosti za škodu, by měla být podle českého práva v kaţdém jednotlivém případě neplatná pro rozpor se zákonem. Konkrétně se jedná o rozpor s občanským zákoníkem. Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.29 Nabyvatel licence se nemůţe platně vzdát svých zatím neexistujících nároků na náhradu škody. Podobná úprava platí i pro obchodní právní vztahy. Před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, se však nelze vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně ani toto právo omezit.30 V případě, ţe licenční smlouva k software bude zároveň spotřebitelskou smlouvou, je moţné vyuţít jiné ustanovení. Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu,31

29


30

ČFSR. Zákon č. 513/1991 Sb. ze dne 5. listopadu 1991, Obchodní zákoník. In: Sbírka zákonů. 5. 3. 1991, roč. 1991, částka 98. Část třetí, Hlava II, § 386, Odstavec 2

31


45

Pokud tedy licenční podmínky ve spotřebitelských vztazích obsahují takové ustanovení, kterými se poskytovatel licence snaţí vyhnout odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, můţe se spotřebitel bránit. V souvislosti s odpovědností za škodu je moţné okrajově také otázku případného omezení výše náhrady škody v obchodních vztazích dohodou stran. Licenční podmínky k volně šiřitelným počítačovým programům v drtivé většině případů limitaci náhrady škody výslovně neupravují. Nicméně, jak jiţ bylo zmiňováno výše, licenční podmínky častokráte obsahují ustanovení, jejichţ účelem by měla být limitace odpovědnosti poskytovatele licence v maximální moţné míře dovolené rozhodným právem. S ohledem na neurčitost takovéto formulace ve vztahu k právní úpravě v obchodním zákoníku je obtíţné takové ustanovení licenčních podmínek povaţovat za dostatečné pro omezení výše náhrady škody v obchodních vztazích. Zatímco v právních otázkách souvisejících s odpovědností za škodu je moţno vycházet z výslovné právní úpravy a poměrně značného počtu rozsudků, je v případě odpovědnosti za vady software situace komplikovanější. V oblasti odpovědnosti za vady software nemusí být jasné, zdali lze na případy vad plnění z licenční smlouvy pouţít ustanovení o odpovědnosti za vady věci. Kdo přenechá jinému věc za úplatu, odpovídá za to, že věc v době plnění má vlastnosti výslovně vymíněné nebo obvyklé, že je ji možno použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci ujednali, a že věc nemá právní vady. 32 Z praxe poměrně jasně vyplývá, ţe odpovědno za vady software a odpovědnosti za škodu způsobenou vadným software není plně jednoduchá a její vyčerpávající zpracování překračuje rámec této práce. Úvahy na toto téma byb byly především teoretické, protoţe chybí dostatek případů pouzených soudy vyšších instancí, aby mohlo být jasné, jakým směrem se české soudnictví hodlá vydat při posuzování případů z této oblasti.

32


46

16. Ochrana autorského díla V mnoha dokumentech se objevuje pojem právní ochrana. Tato formulace můţe v někom, kdo nemá konkrétní zkušenost s právním systém, právní a soudci poněkud mylnou představu o tom, co vlastně právo poskytuje. Evropské právo se drţí římské zásady vigilantibus iura, právo přeje bdělým a očekává, kaţdý aktivně a důsledně dbá svých práv. Na tuto zásadu spíše příznačnou pro soukromé právo je odkazováno v rozhodnutích všech českých soudů. Ochrana práva tedy znamená zjistit, ţe někdo práva porušuje. V případě, ţe se jedná o trestní právo, oznámit tuto skutečnost příslušným orgánům. V opačném případě nezbývá, neţ zajistit důkazy sám. Právní ochrana práv se nerozeběhne a nepoběţí sama, je potřeba svá práva neustále hlídat a postrkovat kupředu. V trestním zákonníku se s ohledem na autorský zákon vyskytuje pouze jeden paragraf. Kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.33 Na první pohled poněkud překvapivě chybí počítačový program, ale to vůbec nevadí, protoţe autorský zákon říká, ţe program je dílo ve smyslu autorského zákona. Autorský zákon však tuto informaci uvádí aţ ve druhém odstavci, který jiţ autor trestního zákoníku nepřevzal. Ţe se jedná o zásah do autorských práv větší neţ nepatrný, musí přesvědčit policisty ten, kdo půjde informovat policisty. Výhodou trestního řízení je, ţe vyšetřování dělá policie a ta má trošku jiné pravomoci neţ autor díla. Podle našeho trestního zákona jsou orgány činné v trestním řízení povinny stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví z jakéhokoli zdroje. To znamená, ţe není moţné jít na policii pouze poradit a pak se teprve rozhodnout, zda trestní oznámení podat. V tu chvíli by totiţ uţ byli policisté povinni začít celou věc prověřovat. Podat trestní oznámení můţe, kdo se o takovém jednání dozví. Důleţité je, aby oznamovatel poţádal, ţe chce být do jednoho měsíce vyrozuměn, jaká opatření policie ve věci udělala. Pokud by nepoţádal, nebude vyrozuměn o dalším vývoji případu. 33

Česká republika. Zákon č. 40/2009 Sb., ze dne 8. ledna 2009, Trestní zákoník. In: Sbírka zákonů. 9. 2. 2009, roč. 2009, částka 11. Část 2, Hlava VI, § 270

47

Poté, začne policie prověřování. V této fázi zjišťuje, zda je moţné skutek posoudit jako trestný čin a kdo je pravděpodobným pachatelem. Policie od oznamovatele a poškozeného můţe poţadovat vysvětlení, a to zejména v případě, kdy poškozený a oznamovatel jsou různé osoby. Podání vysvětlení probíhá podobně jako podání trestního oznámení do protokolu, s tím rozdílem, ţe k podání vysvětlení policie předvolává písemně. Pro jedince s malými zkušenostmi s procesním právem je lepší vzít si na pomoc advokáta. Jestliţe v průběhu řízení poškozený nalezne v postupu policie nedostatky, například v podobě průtahů, můţe kdykoli poţádat státního zástupce o přezkoumání postupu policejního orgánu. Stejně tak můţete ţádat o přezkoumání postupu státního zástupce. Při tomto dohledu je pomoc advokáta k nezaplacení, protoţe i policisté jsou jen lidé a fakt, ţe v určitém případě jim za zády stojí zkušený právník jim dokáţe dodat patřičnou motivaci. Pokud policisté získají dostatek informací, aby bylo moţné z trestného činu obvinit konkrétní osobu, zahájí trestní stíhání tím, ţe pachateli zašlou sdělení obvinění. Policejní orgán můţe ale naopak věc odloţit, zejména pokud se o trestný čin nejedná, nebo odevzdat přestupkové komisi, pokud se jedná o přestupek. Tím se případ posouvá do další fáze, která se nazývá vyšetřování. Po skončení vyšetřování předá policejní orgán spis státnímu zástupci, který buď podá obţalobu (o tom budete vyrozuměni), nebo můţe věc postoupit například přestupkové komisi, jestliţe výsledky přípravného řízení ukazují, ţe nejde o trestný čin, zastavit trestní stíhání nebo trestní stíhání přerušit. Předseda senátu zahájí hlavní líčení sdělením věci, která bude projednávána, a hned potom zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány. Po přednesení obţaloby se předseda senátu vţdy musí dotázat poškozeného, zda navrhuje, aby obţalovanému byla uloţena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu. Pokud poškozený neuplatnil poţadavek na náhradu škody v přípravném řízení, je vhodná chvíle tak učinit. Je-li třeba v trestním řízení posoudit sloţitou odbornou otázku, coţ v případě porušení licence k počítačovému programu bude spíše pravidlem neţ výjimkou, přibere předseda senátu znalce. Poškozený můţe vznést námitky proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek poloţených znalci. O vině obţalovaného nebo o zproštění obţalovaného obţaloby rozhoduje soud rozsudkem. Pokud soud obţalovaného za trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, odsoudí, uloţí mu zpravidla v rozsudku, aby škodu nahradil, pokud byl nárok uplatněn včas. Pokud soud nemůţe rozhodnout o náhradě škody na základě výsledků dokazování v hlavním líčení, můţe 48

přiznat nárok pouze zčásti, můţe poškozeného odkázat s nárokem na náhradu škody na civilní řízení. V případě, ţe poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, má právo se proti rozsudku odvolat, avšak pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody. O odvolání sice bude rozhodovat soud vyšší instance, ale odvolání se podává u soudu, který rozsudek vydal, do osmi dnů ode dne, kdy vám byl rozsudek doručen. Tato krátký výlet do práva procesní, má pouze demonstrovat jednodušší a rychlejší způsob, jak postupovat v ochraně práv autorů počítačových programů. Do nedávna bylo pouţití trestního práva s ohledem na právo duševního vlastnictví obecně problematické, protoţe české právo neznalo trestní odpovědnost právnických osob. Pokud se právnická osoba dopustila jednání v rozporu s trestním zákoníkem, bylo nutné najít a obvinit konkrétní fyzickou osobu například jednatele nebo ředitele. Od 1. 1. 2012 začal platit zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tento není zdaleka tak rozsáhlý jako klasický trestní zákoník protoţe jej vyuţívá. Nestanoví-li tento zákon jinak, použije se trestní zákoník a v řízení proti právnické osobě trestní řád, není-li to z povahy věci vyloučeno.34 V §7 tohoto zákona je seznam trestných činů, kterých se můţe právnická osoba dopustit a zde je zmíněno porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi. Bylo by nesmyslné trestat právnickou osobu odnětím svobody nebo veřejně prospěšnými pracemi. Zákon o trestní odpovědnosti proto za stejné trestné činy stanovuje pro právnické osoby jiné tresty: zrušení právnické osoby, propadnutí majetku, peněţitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěţi, zákaz přijímání dotací a subvencí, uveřejnění rozsudku.

34

Česká republika. Zákon č. 418/2011 Sb., ze dne 27. října 2011, Trestní zákoník. In: Sbírka zákonů. 22. 12. 2011, roč. 2011, částka 146. Část 1, § 1

49

17. Ochrana soukromoprávní Pokud se nepodařilo uplatnit nárok na náhradu majetkové škody řádně a včas v trestním řízení nebo svůj není moţné uplatnit v trestním řízení, protoţe to trestní řád, případně poškozeného trestní soud odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, je potřeba podat proti pachateli ţalobu na náhradu škody u civilního soudu. Stejně tak, pokud bylo ve věci rozhodnuto po zkráceném řízení trestním příkazem a nebyl přiznán nárok na náhradu škody nebo poškozený nesouhlasí s výší přiznané škody, nezbývá, neţ se náhrady škody domáhat občanskoprávní cestou. Toto řízení je nákladnější a delší. Navíc je v civilní řízení většinou uplatňována zásada affirmanti incumbit probatio, kdo tvrdí, dokazuje. Další podstatný rozdíl mezi trestním a civilním řízení je v tom, ţe v trestním řízení se soudce snaţí zjistit pravdu. V civilním řízení je soudce spíše nestranný a na vítězství jedné či druhé strany by neměl mít zájem. Jedná se souboj, kde lepší a chytřejší má větší šanci. Pokud se jedná o náhradu škody v případě, ţe trestním řízení odkázal soudce poškozeného na civilní řízení můţe být tento rozsudek pouţit při argumentaci v civilním případě. Na druhou stranu ani osvobozující rozsudek v trestním řízení nemuí nutně znamenat neúspěch v civilním řízení. Porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy nemusí s trestným činem souviset. Někteří advokáti dokonce dokáţí s úspěchem vyuţít skutečností zjištěných v rámci neúspěšného trestního řízení u řízení civilního.

50

18. ACTA Česká vláda mi 26.1.2012 podpisem smlouvy ACTA poskytla hezkou demonstraci střetu právníka a technika. Na první pohled je aţ nečekané jak rozdílný výsledek vzbudil tento text u obou typů lidí. Zatímco právníci tvrdí, ţe vlastně vůbec nic neděje, začali rozpoutali technici na na evropské internetu peklo, leckdy i za hranicí zákona. Přestoţe duší technik nemohu dát soukmenovcům zapravdu. Je to mnohostranná dohoda mezi některými vyspělými ekonomikami, jako je EU, USA a Japonsko, a těmi méně vyspělými, jako jsou Mexiko a Maroko, zaměřená na posílení vzájemného dodrţování práv duševního vlastnictví. Dohoda má směřovat k harmonizaci práv, vymahatelnosti práva a sankcí za porušování práv. Signatáři dohoda se snaţí o to, aby stejný čin byl ve všech zúčastněných zemích buď v souladu s právem, nebo protiprávní. Další krokem, který je nutný v této oblasti učinit , je synchronizace nástrojů, kterými je moţné se bránit porušování práv. V neposlední řadě je snaha vyrovnat výpočet škody, tak aby odpovídala zvyklostem jednotlivých zemí a zároveň proporčně příliš nelišila v jednotlivých zemí. Nejhlasitější argumenty z IT scény se postupně objevily v médiích, která podezřívám z toho, ţe záměrně přilévala olej do ohně především proto, aby měla o čem psát. Technici nejvíce protestují proti článku 27. 1. Každá smluvní strana zajistí, aby její právní řád zahrnoval postupy prosazování práv, v rozsahu stanoveném v oddílech 2 (Občanskoprávní prosazování) a 4 (Trestněprávní prosazování), způsobem umožňujícím účinné kroky vůči jakémukoli porušování práv k duševnímu vlastnictví, k němuž dojde v digitálním prostředí, včetně urychlených nápravných opatření, která by zabránila porušování, a opatření, která mají odrazující účinek vůči dalšímu porušování. 2. V souladu s odstavcem 1 se postupy prosazování práv každé smluvní strany vztahují na porušování autorských práv nebo práv s nimi souvisejících prostřednictvím digitálních sítí, což může zahrnovat protiprávní využívání prostředků pro rozšiřování v širokém měřítku pro neoprávněné účely. Tyto postupy musí být uplatňovány způsobem, který vyloučí vytváření

51

překážek zákonné činnosti, včetně elektronického obchodu, a v souladu s právními předpisy této smluvní strany zachová základní zásady jako svobodu projevu, právo na spravedlivý proces a soukromí.35 Hlavním technickým argumentem je vágnost tohoto článku. V tomto ohledu je moţné dát techniků za pravdu, protoţe není moţné vzhledem rozdílnosti právních prostředí jednotlivých států. Z druhého odstavce tohoto článku je moţné vyčíst, co přesně autory, vydavatelství a producenty programů trápí. Je to snadné a levné vytváření kopií prostřednictvím internetových sítí. Na případu Megaupload je jasně vidět, ţe pouţití nejmodernějších technologií včetně cloudu umoţnilo nelegálnímu obchodníkovi pomocí velkého mnoţství nelegálně nakopírovaného obsahu získat obrovské mnoţství peněz. Popravdě řečeno, při pouţívání internetu jsem několikrát na nabídky Megauploadu a dalších severů z této stáje narazil a vůbec mě nenapadlo, ţe krást se aţ takto veřejně a přitom vydělávat. Několik mých přátel bylo spokojenými zákazníky serveru Megavideo, kde po zaplacení paušálu 60$ bylo moţné sledovat zahraniční i české seriály. Nejsem nadšeným příznivcem restrikcí, ale pokud je téměř nemoţné zabránit takto masivnímu a flagrantnímu parazitování na práci ostatních není moţné sedět se zaloţenýma rukama. Další technická výhrada je opravdu věcná a směřuje proti výpočtu škody. Při určování výše náhrady škody za porušení práv k duševnímu vlastnictví mají soudní orgány pravomoc uvážit mimo jiné rozumnou míru hodnoty, kterou navrhne nositel práv, jež může zahrnovat ušlý zisk, hodnotu zboží nebo služeb, kterými byla porušena práva, a to na základě tržní ceny nebo doporučené maloobchodní ceny.36 V tomto bodě je záhodno velké podniky klepnout přes prsty. Na příkladu Megaupload je jasně vidět proč. To co provozovatel serverů Megaupload získal, se ani náhodou nepřibliţovalo částce, která by z tohoto vzorečku techniky posměšně nazývanému počet placek krát maloobchodní cena, neodpovídala ani náhodou. Člověk, který je schopen utratit za videa 60$ ročně, nemá peníze na to, aby si všechny filmy a seriály, které viděl, zaplatil na DVD. Médii zesílený výkřik o škodě přesahující 500 milionů dolarů je třeba brát s velkou rezervou. V tomto bodě je lze právníkům doporučit, aby se nad tvrzením techniků váţně zamysleli. Na druhou stranu je pravda, ţe nositelem

35

EU. 2011/0166 (NLE): Obchodní dohoda proti padělatelství mezi Evropskou Unií a jejími členskými státy, Austrálií, Kanadou, Japonskem, Korejskou republikou, Spojenými státy mexickými, Marockým královstvím, Novým Zélandem, Singapurskou republikou, Švýcarskou konfederací a Spojenými státy americkými. In: Official Journal. 2011. Dostupné z: http://download.mpo.cz/get/45031/50618/583371/priloha001.pdf, článek 27.

36

EU. 2011/0166 (NLE): Obchodní dohoda proti padělatelství mezi Evropskou Unií a jejími členskými státy, Austrálií, Kanadou, Japonskem, Korejskou republikou, Spojenými státy mexickými, Marockým královstvím, Novým Zélandem, Singapurskou republikou, Švýcarskou konfederací a Spojenými státy americkými. In: Official Journal. 2011. Dostupné z: http://download.mpo.cz/get/45031/50618/583371/priloha001.pdf, článek 9.

52

práv je i zákazník. Nemyslím si, ţe autoři ACTA chtěli, aby klauzule o náhradě škody byla vnímána i v obráceném gardu. V zásadě však na její formulaci neshledávám nic, co by bránilo vylučovalo úpravy právních systému signatářských zemí tak, aby poškozený uţivatel směl poţadovat náhradu škody ve výši, která odpovídá ceně zaplacených licencí. Povaţuji to za důleţité, z toho důvodu, aby práva a povinnosti jednotlivých stran smluvních vztahů zůstaly vyváţené. Další technická výtka směřuje opět proti článku 27. 6. Pro stanovení odpovídající právní ochrany a účinných právních opatření uvedených v odstavci 5 stanoví každá smluvní strana ochranu alespoň proti: b) výrobě, dovozu nebo distribuci zařízení nebo produktu, včetně počítačových programů, nebo poskytování služby, které: i) jsou primárně určeny nebo vyrobeny za účelem obcházení účinného technologického prostředku; nebo ii) mají pouze omezený jiný komerčně významný účel než je obcházení účinného technologického prostředku. Techničtí uţivatelé tvrdí, ţe mají z toho, se tato klauzule snaţí odstavi debugovací programy, protoţe s jejich pomocí je moţná většina činností zmíněná v citovaném článku. Jejich primárním účelem je však není obcházení technických prostředků chránících autorská práva. Slouţí především jako pomůcky pro hledání chyb v programech. Navíc se z pohledu českého práva změna neočekává, protoţe autorský zákon jiţ obsahuje odpovídající ustanovení. Do práva autorského neoprávněně zasahuje ten, kdo obchází účinné technické prostředky ochrany práv podle tohoto zákona. 37 V tomto ohledu technici pouze předvedli neznalost práva a někteří nechtě ukázali, jakým způsobem je moţné ochranné prvky překonat. Dalším důvodem, proč vyvíjet snahu o přiblíţení jednotlivých právních systémů je další technologický skok, který není právo v oblasti počítačových programů připraveno. Právní systémy jednotlivých států pracují na principu uzemní příslušnosti. Právní normy, které se vztahují na německé uţivatele notebooku ve Frankfurtu, jsou jiné neţ ty, které se vztahují na jiného uţivatele v podstatě téhoţ notebooku v Londýně. Určit, ve které zemi se momentálně nachází notebook umí i malé dítě. V Německu bude porušení práv rozhodovat německý soud podle německých norem. V Londýně tomu bude obráceně. Tomuto přístupu právníci rozhodné právo. U notebooku určí správně rozhodné právo i malé dítě. U serverů to bude o něco těţší, ale dá se říci, ţe podniky mají klimatizované místnosti s nějakou adresou, nebo se jedná o pronájem výpočetní kapacity v některém hostingovém centru, jehoţ adresu je moţné určit poměrně snadno. Toto však platí pouze do chvíle, neţ si stany licenčního vztahu dohodnou, ţe rozhodným právem,

37


53

je právo dodavatele programu, nebo právo úplnějiné země. Je velmi nezodpovědné, ţe mnoho především fyzických osob souhlasí v licenčních ujednáních s tím, ţe dovolí určit jako rozhodné právo, právo státu, o jehoţ systému vůbec nic netuší. Dá se bezpochyby namítnout, ţe u lidí, kteří nemají potuchu ani o domácím právu, je úplně jedno, které právo je pro ně rozhodné. Takové prohlášení je však cynické a navíc se takovým jedincům téţ těţko shání právní pomoc, protoţe českých advokátů se zevrubnými zkušenostmi se zahraničním autorským právem je jako šafránu. Koneckonců zahraničních advokátů ochotných ujmout se takovéto kauzy za český honorář rovněţ. Tímto se dostávám technologii cloudu. Technologie je úţasná v tom, ţe dokáţe spojit velké mnoţství fyzických serverů do jednoho velkého virtuálního. Ten má velký výkon jedna jeho část běţí v Londýně, další skupina fyzických serverů běţí v New Yorku, další v Berlíně. Vezměme nikoliv hypotetický případ, kdy německý podnik má velkou aplikaci spuštěnou v cloudu. Tou aplikací můţe být například velkoobchod s knihami. Přes den aplikace běţí v evropský hostingových centrech a obyvatelé v Evropě vesele kupují knihy. Příjde večer a evropany jiţ nezajímají knihy, ale chtějí se dívat na videa. Správce cloudu zjistí změnu v poţadavcích uţivatelů a zmenší počet serverů na nichţ běţí aplikace s knihami a uspořenými servery posílí aplikaci na dodávku videozáznamů. Mezi vstali obyvatelé v Americe a začali nakupovat knihy a tamní správce udělal optimalizaci a vlatně odstěhoval aplikaci v cloudu blíţe k zákazníkům. Protoţe však německá aplikace porušovala softwarové patenty v USA, poţádal americký podnik soudce o předběţné opatření, kterým zastvil porušování jeho práv a zároveň zajistil důkazy k řízení o náhradě škody. Dalo by se říci, ţe tato úvaha je nesmyslná fikce, ale přesně tímto způsobem byl dopaden majitel Megauploadu. Zájem o jeho aplikaci v USA byl takový, ţe dodavatel cloudu, ve kterém Mega aplikace běţely, zakoupil kapacitu blíţe zákazníkům na Floridě a přesunul část výpočetního výkonu z autorsky neutrálního Pacifiku do USA. Tam si chlapíkem Kim Dotcom poradili poměrně rychle. Připouštím, ţe zde se jedná o kauzu trestní, ale je zjevné, ţe po právní stránce není jedno, které právo bude konkrétní případ řešit.

54

19. Nákup licencí, podpory a sluţeb Nákup počítačových programů se postupem doby stala poměrně komplikovaná záleţitost. Jak s postupem doby přibývalo producentů programového vybavení, bylo stále těţší si vybrat nejvhodnější program pro zvolený účel. V počítačovém dávnověku bylo obvyklé vybavení operační systém, jednoduchý textový editor a interpret, či kompilátor pro vývoj vlastního programového vybavení. V dnešní době je moţné si vybrat z velkého mnoţství operačních systémů, vývojových nástrojů, nebo hotových aplikací, tak ţe je v podstatě nemoţné vybrat nejlepší kombinaci programového vybavení tak, aby dokázala splnit úkoly, které činnost podniků splní. Proto začala být čím dál tím více důleţitá podpora, ke konkrétnímu produktu. Pokud dva srovnatelné programy měly rozdílnou úroveň podpory bylo lepší zakoupit program, u kterého byla větší šance, ţe případnou chybu, či potíţ dokáţe dodavatel vyřešit. Velké zlepšení podpory stálo za nebývalým rozšířením linuxu do podnikové sféry. Podniky RedHat s SuSE dokázaly v letech 2002-2005 za deset tisíc korun ročně nabídnout podporu srovnatelnou nebo lepší neţ dodavatelé drahých UNIX systémů. Například SuSE dokázala do 48 hodin e-mailem vyřešit většinu problémů vzniklých na jejich serverových systémech. Později se vyrovnala kvalita podpory a její ceny a podpora rovněţ přestala být pouţitelným vodítkem pro výběr programového vybavení. Zatím posledním kritériem se staly sluţby, které jsou s příslušným vybavením dodávány, nebo se dají k programu dokoupit. Je skvělé mít licenci programu, který je pro řešení mého úplně ten nejlepší. Pokud se však v Evropě vyskytují pouze dvě instalace a všechny ostatní jsou v Číně, Barmě a Thajsku, bude v případě problémů velmi obtíţné sehnat někoho, kdo vyřeší potíţe po havárii aplikace. I kdyby čínský dodavatel byl velmi vstřícný bude popisování problému tomuto týmu velmi dlouhé. Tyto zkušenosti vedou některé podniky k tomu, ţe odmítají kupovat programy, kde není nainstalováno ve střední Evropě alespoň deset instancí a na stejném území nejsou alespoň tři podniky, které poskytují poradenství při instalaci a převedení do provozu. Na rozdíl od operačních systémů a běţných, má většina podniků s více neţ padesáti zaměstnanci specifické poţadavky, pro které se specializovaný program nedodává a je zapotřebí obstarat vývoj specifické komponenty. Nesetkal jsem se s podnikem, který by potřeboval specifické programy a neměl vlastní programátory. Cena externího schopného programátora se pohybuje v cenových hladinách nad deset tisíc korun za den, coţ dává za měsíc nemalou částku a za tuto cenu je moţné 55

si drţet dva vlastní programátory s tím, ţe kromě vývoje budou mít v náplni i podporu uţivatelů. To co je však ve většině podniků hanebné, je vybavení, které programátoři mohou vyuţívat. Jedním z důvodů tohoto stavu je vysoká cena vývojových nástrojů, dalším důvodem je nechuť programátorů učit se nové věci ve volném čase, protoţe v pracovním bývají zavaleni velkým mnoţstvím drobných uţivatelských změn. Zcela obvyklá situace vypadá tak, ţe programátoři bez ohledu na to co mají zakoupeno, pracují se staršími verzemi vývojových nástrojů. Programy dodávané externími dodavateli jsou stále novější a komponenty domácích programátorů si s nimi rozumí stále méně. Řešení je nepříjemné situace je několik. Programátor uzná, ţe jeho komponenta je zastaralá, a sám se radostně naučí pouţívat novou verzi nástroje a komponentu přepíše. Druhým řešením je „sehnat“ knihovnu, která pomůţe staré verzi komunikovat s novým okolím. Jen málo programátorů zvolí první variantu. Většina si seţene speciální knihovnu a program vyřeší. Většina těchto zázračných řešení má jednu chybu, ono sehnání většinou znamená porušení práv autora této knihovny. Nepříjemné pro podnik, který tyto programy pouţívá, je to, ţe všechny kopie tohoto programu rovněţ porušují práva k této knihovně. Programátorovi je v podstatě jedno, protoţe on měl vyřešit technický problém a on jej vyřešil, zatím co v podniku tiká licenční bomba. Tento bludný kruh se dá rozetnout tím, ţe jsou programátorů odepřeny a odinstalovány verze vývojových nástrojů starší neţ čtyři roky. Na kaţdou novou verzi nástrojů je potřeba programátory vyškolit, protoţe školení je způsob jak urychlit adaptaci programátorů na nové prostředí. Třetí opatření je nákup vývojových nástrojů s dostatečně košatou paletou knihoven. Tyto košatější edice s názvem profesional, enterprise plus a tak podobně stojí obvykle trojnásobek a pětinásobek základní verze produktu, ale zamnezí nelegálnímu stahování těchto komponent samotnými programátory a mohou tím ušetřit značné potíţe při vývoji programů. Další moţností nabízí nákup rozšiřujících knihoven od jiných dodavatelů neţ je dodavatel vývojového nástroje. Nákup těchto knihoven je obvykle charakteristický pro podniky jejichţ hlavním obchodním zaměření je produkce programů, ale čas od času se vyplatí nakoupit tyto knihovny pro vývoj programů pro vlastní potřebu. Obvykle se jedná o kód, který se dlouho a špatně dělá vlastními silami. Nejčastěji jsou knihovny pro šifrování, telekomunikace, streamování videa, o komunikaci s mobilními zařízeními. Při nákupu těchto knihoven je rozsah licence nutné dopředu rozmyslet, protoţe kaţdý malý detail ovlivňuje rozsah práv a cenu, kterou bude nutno zaplatit. Takto v roce 1998 nakoupila česká pošta knihovny knihovny pro šifrování a digitální 56

podpis. Tyto knihovny musela nakoupit v Evropě, protoţe v té době nebylo kvůli americkému úřadu kontrolujícímu vývoz technologií COCOM moţné dokoupit standardní knihovny od dodavatele vývojového prostředí Delphi amerického podniku Borland. Poště tedy nezbylo, po té co realisticky uváţila, ţe vývoj těchto knihoven je nad síly jejích programátorů, nakoupila v Irsku. Nákupčí se rozhodl maximálně ušetřit a proto smlouva o uţívání výsledného produktu Crypta, obsahuje ujednání, ţe uţivatel smí šifrovat data pouze při komunikaci mezi jím a poštou, nikoliv však pro komunikaci s jiným uţivatelem tohoto programu. Toto omezení je nutné kvůli rozsahu práv, které si pošta od dodavatele šifrovací knihovny zakoupila. Tím si pošta uzavřela moţnost dodávat po získání oficiální certifikační autority postsignum komplexní sluţbu. Podpisový a šifrovací certifikát společně programem, který umoţní zašifrovat a digitálně podepsat jakýkoliv soubor nebo balík souborů. Podobně jako existuje GNU GPL ujednání, které se většinou uţívá pro programy, existuje podobné licenční ujednání Lesser General Public License (LGPL) , které uţívá pro knihovny. Toto licenční ujednání je poněkud méně copyleftové neţ GPL. Umoţňuje kód šířený s tímto ujednáním připojovat i k proprietárním placeným programům. Tato část kódu nemusí ve skutečnosti v externím souboru v podobě knihovny dll, so, lib, ale je moţné vloţit tento kód přímo do programu. Toto ujednání vyţaduje, aby k výslednému produktu byla přibalen text LGPL, informaci o tom, ţe program obsahuje LGPL část kódu a kód šířený pod LGPL ujednání, nesmí být v rámci projektu měněn.

57

20. Programátor jako zaměstnanec Nejlepší je asi začít od toho, který zaměstnanec je programátor. Z právního hlediska nedělají ze zaměstnance programátora ani školení, ani vědomosti, ani vzdělání. Programátora ze zaměstnance dělají dvě podmínky, které musejí být splněny zároveň. Zaměstnanec musí mít výrobu programů v pracovní náplni a zároveň za tuto činnost musí dostávat mzdu. Společným splněním těchto dvou podmínek existuje smluvní vztah, kdy zaměstnanec vytváří dílo ve smyslu autorského zákona a v souladu se zákonem za to jako autor dostává mzdu. Tímto způsobem vzniká zaměstnanecké dílo. Není-li sjednáno jinak, zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem (zaměstnanecké dílo). Zaměstnavatel může právo výkonu podle tohoto odstavce postoupit třetí osobě pouze se svolením autora, ledaže se tak děje při prodeji podniku nebo jeho části. 38 Autor zaměstnanec můţe uplatnit osobnostní práva. Rozhoduje o zveřejnění a můţe si nárokovat autorství. Všechna ostatní práva sice autorovi patří, ale můţe je vykonávat zaměstnavatel, kterému patří i výnosy. Poslední novela autorského zákona upravuje postavení agenturního zaměstnance. Za zaměstnavatele povaţuje podnik, u kterého zaměstnanec agentury dočasně vykonává práci podle pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti, pokud se agentura se zaměstnavatelem nedohodla jinak. Na roveň zaměstnaneckému poměru je téţ postaven vztah obchodní společnosti či jiné právnické osoby k členům

statutárních a dozorčích orgánů, jestliţe tvorba počítačových programů je

povinností plynoucí z výkonu funkce. Pokud by se prokázalo, ţe program nebyl vytvořen při plnění pracovněprávních úkolů ve smyslu § 58 Autorského zákona, nemohl by zaměstnavatel počítačový program bez licenční smlouvy se zaměstnancem nijak vyuţívat podle českého práva. Někteří právníci však poukazují na právo evropské, které mívá při střetu s právem národním přednost. Evropská směrnice o právní ochraně počítačových programů obsahuje tuto formulaci. 38


58

Pokud je počítačový program vytvořen zaměstnancem v rámci výkonu jeho povinností nebo podle pokynů jeho zaměstnavatele, je zaměstnavatel výlučně oprávněn vykonávat veškerá majetková práva k takto vytvořenému počítačovému programu, pokud není smlouvou stanoveno jinak.39 Zaměstnavatel by ovšem v takovém případě musel dokázat, ţe takový pokyn vydal. Vytváření počítačových programů je velice specifickou činností, vyţadující, aby programátor měl přístup k mnoţství informací, software, hardware, know-how a dalším skutečnostem, které mohou tvořit obsah obchodního tajemství zaměstnavatele. Proto je nutné, aby zaměstnavatel v rámci své ochrany zařadil do pracovní smlouvy s programátorem rozšířená ustanovení, upravující ochranu obchodního tajemství a dalších důvěrných informací a zákaz konkurence po dobu trvání pracovního, s důrazem na informace, k nimţ se programátor dostane vzhledem ke své činnosti a které by bylo moţné zneuţít ke škodě zaměstnavatele. Mlčenlivostí v pracovněprávním vztahu je nutné chránit zejména veškerou dokumentaci pouţívaných pracovních postupů, programovou dokumentaci a know-how, včetně počítačových programů, jejich zdrojových a binárních kódů. Porušením obchodního tajemství je kvalifikováno takové jednání, jímţ zaměstnanec jiné nepovolené osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní nebo postoupí údaje chráněné obchodním. Zaměstnanec by si měl být vědom, ţe porušení obchodního tajemství můţe zaloţit trestněprávní odpovědnost. Kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou získal při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zbožím, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.40 Veškerá díla, která zaměstnanec vytvoří ve smyslu zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon v platném znění), ke splnění svých povinností vyplývajících z tohoto pracovněprávního vztahu, a to zejména počítačové programy, databáze, poznámky, dokumenty aj., jsou díly zaměstnaneckými.

39

EU. 91/250/EHS: Směrnice o právní ochraně počítačových programů. In: Official Journal. 2009. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:111:0016:0022:CS:PDF, článek 2.

40

Česká republika. Zákon č. 40/2009 Sb., ze dne 8. ledna 2009, Trestní zákoník. In: Sbírka zákonů. 9. 2. 2009, roč. 2009, částka 11. Část 2, Hlava VI, § 255

59

Zaměstnanec potvrzuje a bere na vědomí, ţe zaměstnavatel v souladu s autorským zákonem svým jménem a na svůj účet bude vykonávat veškerá zaměstnancova autorská majetková práva k dílům vytvořeným v rámci pracovního vztahu. Zaměstnanec je povinen okamţitě oznámit zaměstnavateli vytvoření jakéhokoliv počítačového programu (i vytvořeného nikoliv v rámci pracovně právního vztahu) či jeho části, která je chráněna autorskoprávně, a předat zaměstnavateli zdrojové a binární kódy k počítačovému programu a veškerou dokumentaci, která se k tomu vztahuje. Ohledně zaměstnaneckých s programátory se doporučuje výslovně upravit následující vztahy. Zaměstnanec ve smlouvě uděluje zaměstnavateli svolení k postoupení práva výkonu třetí osobě. Zaměstnavatel s programátorem si sjednávají, ţe odměna za vytvoření počítačového programu v rámci plnění pracovních úkolů je zahrnuta ve mzdě zaměstnance a zaměstnanec nemá nárok na dodatečnou přiměřenou odměnu. Rovněţ je vhodné určit, ţe zaměstnanec není v oprávněn počítačový program šířit sám, sám uţívat mimo plnění pracovních úkolů a ani sám poskytnout jiná práva k jeho šíření. Toto ujednání je velmi důleţité, protoţe obzvláště rádi si programátoři odnášejí svoje náhrady drahých knihoven, které jim zaměstnavatel odmítl koupit s poukazem na to, ţe knihovna je drahá a příliš často se nepouţívá. Rovněţ je rozumné do smlouvy zakotvit, ţe zaměstnanec netrvá na uvádění svého jména na šířeném počítačovém programu. Rovněţ je smírně důleţité napsat, ţe práva a povinnosti skončením pracovního vztahu neskončila.

60

21. Programátor jako podnikatel V případě, ţe se programátor rozhodne osamostatnit a začne být šéfem sám sobě, situace ve vztahu k jeho výtvorům se velmi zjednoduší. Veškerá práva má pevně v rukou. Nese všechny náklady, ale rovněţ je příjemcem všech výnosů. Kromě programování, však programátoru podnikateli přibývá několik zatím nepoznaných činností. S obchodnickou sloţkou podnikání, asi počítá kaţdý a mnohý novopečený podnikatel se na i těší. To méně příjemnou sloţkou bývá takzvané papírování. Kromě výkaznictví pro české úřady, je třeba vytvářet licenční smlouvy s případnými zákazníky. V dnešní tvrdé době zkoušejí zákazníci co všechno si mohou v oblasti individuálních podmínek dovolit. Většina podnikatelů se pokusí v začátcích vystačit s typizovanými smlouvami. Tyto právní polotovary nedmusejí být špatnou pomůckou pro právníky, ale technik by raději měl drţet svého kopyta finální formulaci jednotlivých ujednání, by měl raději nechat na právníkovi. Vztah mezi programátorem a zákazníkem není

úplně jednoduchý. Uzavírají spolu licenční

smlouvu, kterou zákazník získává právo uţívat program. Zákazník rovněţ můţe tuto smlouvu porušovat. Dodavatel programu se porušování smlouvy můţe bránit dvěma způsoby. Jeden je právní. Podnikatel musí dát do smlouvy ujednání o tom, ţe mu zákazník umoţní přístup k jeho programu a podnikatel bude pravidelně kontrolovat, co zákazník s programem dělá. Druhým způsobem ochrany práv dodavatel počítačových programů je poměrně rozsáhlá škála technických rozšíření programů, které kontrolují, zapisů, odesílají nebo dokonce umoţňují vzdálenou kontrolu počítačového programu. Riziko čistě právní obrany je moţnost, ţe zákazník bude kontroly odkládat a znemoţňovat a kontrola práv se bude neúměrně prodraţovat. U čistě technické ochrany je problém v tom, ţe program dělá věci, které si zákazník, nezaplatil a nechtěl. Tato rozšíření konzumují prostředky počítačů zákazníka tím zaměstnávají procesory, paměť i diskovou kapacitu. Pokud dokonce nějaká data odesílají nebo umoţňují vzdálenou kontrolu bez vědomí zákazníka, jedná se o dosti zásadní bezpečnostní problém. Jako u většiny problémů je nejúčinnější kombinace obou metod. Licenční podmínky musí obsahovat ujednání, ţe v případě, ţe zákazník neumoţní kontrolu uţívání programů, smí dodavatel kontrolovat uţívání programu jiným způsobem. Technicky se kontrola vynucuje tak, ţe dokud zákazník neumoţní kontrolu, nedostane speciální kód, který umoţní další 61

fungování programu. Tento dyp ochrany pouţívá například německý SAP. Dodavatelé antivirových programů zase znemoţní aktualizaci virové databáze. V případě, ţe zákazník neumoţnil dodavateli kontrolu a přitom program uţívá, ţe překonal technické prostředky ochrany, obvykle přicházejí na řadu ţaloby a trestní oznámení. Pro tyto případy by měl kaţdý dodavatel programů mít finanční rezervy, které umoţní soudní při. Někteří zákazníci zvláště u začínajících malých dodavatelů rádi zkoušejí, kam aţ mohou zajít. Dobře sepsané licenční podmínky a dobrý advokát jsou v této situaci nejlepší nástrojem jak si na trhu zjednat respekt.

62

22. Prodej licencí, podpory a sluţeb Prodej licencí, podpory a dalších sluţeb jsou různé věci. Určitě je lepší a jednodušší mít tři různé smlouvy na různé věci, protoţe pak je pro všechny zůčastněné jasné co se za kterou smlouvou skrývá a je poměrně jednoduché ze smlouvy vyčíst, jaké jsou povinnosti a práva jednotlivých stran. Dalším důvodem, proč je rozdělení v zásadě jednoho obchodního vztahu na dílčí výhodné, je bezpečnost a zachování obchodního tajemství. Z tohoto důvodu je lepší jednotlivé smlouvy ještě strukturovat do příloh smlouvy tak, aby jednotlivým útvarům podniku bylo moţné poskytnout údaje, kterése jich týkají a zároveň ji nedat to co vidět nemají. Tento přístup je rovněţ vhodný pro připomínková řízení, jejichţ procesy se v jednotlivých podnicích mohou lišit. Tyto formální poţadavky, mohou u větších podniků dosáhnout nečekaných rozměrů, ale čím větší zákazník, tím bývá obvykle méně pruţný a je podnikatel programátor by měl počítat s dostatečně velkým objemem peněz v rozpočtu na zpracování a připomínkováních smluv. Obchodní zákoník ponechává smluvním stranám poměrně velkou volnost a v případě uzavírání smluv se hraje tvrdě a rozhodně ne fair. Ze tří zmíněných smluv můţe být licence ta nejjednodušší. Jednotlivá práva je moţné stanovit jednouchým a jazykem. Stačí vzít autorský zákon k ruce a postupně se bod za bodem zamyslet, která jednotlivá práva je ochoten zákazníkovi poskytnout. Určitě by měla smlouva řešit jiţ zmíněné paragraf autorského zákona ohledně odstraňování chyb v programu. Jak vyplynulo z předchozích rozborů, není moţné omezit ani vyloučit škodu, která ještě nenastala. Z tohoto důvodu nemá smysl do smlouvy dávat ustanovení podobná GNU ani BSD. Větší zákazníci často poţadují ujednání o přechodu mezi modelem vázaným na počet uţivatelů k modelu, kdy se uţívání váţe na parametry serveru, jako je počet procesorů, počet jader, velikost diskového prostoru a paměti. S nástupem virtuální řešení a cloudů, se do smluv postupně dostaly další modely, které místo limitů se spíše blíţí podílu na zisku. Můţe se jednat o maximální počet transakcí za určité období s tím, ţe za překročení zákazník doplatí. Popřípadě existují modely, kdy se zákazník zaváţe platit za licenci například cent z kaţdého uskutečněného prodeje. Všechny tyto modely jsou moţné a nemá smysl úzkoprsým trváním na licencování za počet uţivatelů si zavírat dveře k zajímavým zakázkám.

63

Další dva typy smluv, tedy o podpoře a sluţbě se mohou do značné míry prolínat. V konzervativním pojetí podpora obvykle zahrnuje přístup do databáze řešených problémů a poskytnutí bezpečnostních a funkčních oprav. Obzvláště v Unixových systémech je zvykem opravy rozlišovat, z toho důvodu, ţe zákaznická aplikace můţe vyuţívat chybnou funkcionalitu a její oprava v souvislosti se zabezpečením systému můţe být neţádoucí. Nadstandardně placená podpora můţe zahrnovat telefonickou podporu, či vyslání specialisty na síť zákazníka. V tomto konzervativním pojetím by se podpora dala charakterizovat jako činnost potřebná k udrţení příslušného programu v chodu. Poslední typ smlouvy na poskytování sluţeb do nedávné doby znamenalo poskytování konzultační činnosti. Dodavatel v tomto případě poskytuje své specialisty zákazníkovi na sloţité, pracné nebo rizikové úkony s programem. Můţe se jednat o implementace, které mohou v případě například účetního, nebo skladového programu vyţadovat rozsáhlá nastavení a znalosti nejen programu samotného, ale i příslušnou metodiku a legislativu. V těchto smlouvách musí být bezpodmínečně uvedeno, jak má plnění vypadat, co má být výsledkem a jednoznačný postup, kterým je moţné poskytnutní sluţby vyhodnotit a prohlásit za ukončené. Postupem doby se smlouvy o poskytování sluţeb přestávají pouţívat ke konzultačním kontraktům a čím dál častěji řeší outsourcing. V tomto případě bývá licenční smlouva omezena na jednoduchou verzi programu na počítačové sítě zákazníka, aby v případě výpadku, či náhlého odstoupení od kontraktu měl zákazník přístup ke svým datům. Toto ustanovení je rozumné zákazníkovi nabídnout i v případě, ţe jej tato moţnost nenapadne. Kaţdá smlouva o outsourcingu musí mimo jiné obsahovat ujednání o předání dat z outsourcovaných systémů v případě ukončení smluvního vztahu. Neznám z IT praxe sloţitější smlouvy neţ tyto o outsourcování IT sluţeb. Z hlediska ţivota smluv musí obsahovat část o předání dat zákazníka dodavateli, implementaci programů v prostředí dodavatele podle potřeb zákazníka, migraci dat do nových systémů. Další část musí upravit normální provoz, určení metriky podle, které bude definováno, ţe program běţí, či nikoliv, činnosti při detekci chybného stavu, sankce za nedodrţení garantovaných hodnot. V neposlední řadě musí smlouva vyřešit ukončení smluvního vztahu mezi zákazníkem a dodavatelem. Navíc by všechny části smlouvy měly napsány tak, aby bylo moţné bez větších potíţí jednotlivé části měnit, protoţe nic se nemění tak rychle jako poţadavky obchodníků na IT.

64

V případě, ţe jedna ze smluvních stran neplní své závazky, nezbývá neţ chránit svá práva soudní cestou. K tomu, aby boj, který nebude levný a je proto nutné i tyto výdaje plánovat, je potřebný dobrý advokát a dobře napsaná smlouva, protoţe nejlepší advokát z mizerné smlouvy mnoho nevykouzlí. Právní řešení problému je lepší nechat na advokátech. Leckdy dokáţe správně zformulovaný dopis více neţ několikahodinové neplodné jednání a jasně sepsaná ţaloba dokáţe pohnout k horečné činnosti i toho napohled největšího drsňáka.

65

23. Závěr Oblast ochrany autorských práv k počítačovým programům je nelehká disciplína, o které všichni vědí, ale nikomu se do ní příliš nechce. Vyţaduje znalosti práva i IT. Málo techniků se zabývá právem a málo právníků se zabývá IT jako takovým. Kvůli těmto neznalostem se mezi techniky, obchodníky a manaţery předává mnoţství polopravd a mýtů, které mohou být příčinou špatně vytvořených smluv. Jak jsem pročítáním smluv svého současného zaměstnavatele zjistil, je jedno zda sepisuje smlouvu právník, který IT příliš neví, nebo obchodník, který příliš netuší ani o IT ani právu. Pokud na obou stranách smluvní strany nesejdou všichni, není moţné sestavit dobrý dokument, který by přijatelným způsobem vyhověl oběma stranám.

66

24. Seznam pouţité literatury Zákony Česká republika. Zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964, Občanský zákoník. In: Sbírka zákonů. 5. 3. 1964, roč. 1964, částka 19 Česká republika. Zákon č. 121/2000 Sb., ze dne 7. dubna 2000, Autorský zákon. In: Sbírka zákonů 12.5.2000, roč. 2000, částka 36 Slovenská republika. Zákon č. 618/2003 Z.z. o autorskom práve a právach súvisiacich s autorským právom (autorský zákon) Česká a Slovenská Federativní Republiky. Zákon 527/1991 Sb., ze dne 27.11.1990, O vynálezech a zlepšovacích návrzích. ČSSR. Zákon č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých ze dne 25.3.1965, Autorský zákon, In Sbírka zákonů 1. 7. 1965, částka 19. ČFSR. Zákon č. 513/1991 Sb. ze dne 5. listopadu 1991, Obchodní zákoník. In: Sbírka zákonů. 5. 3. 1991, roč. 1991, částka 98 Česká republika. č. 101/2000 Sb. ze dne 4. dubna 2000, Zákon o ochraně osobních údajů. In: Sbírka zákonů 25.4.2000, roč. 2000, částka 32 Česká republika. Zákon č. 40/2009 Sb., ze dne 8. ledna 2009, Trestní zákoník. In: Sbírka zákonů. 9. 2. 2009, roč. 2009, částka 11. Smlouvy a smluvní ujednání Numerical Algorithms Group - Product Licensing. NAG. Experts in numerical software and HPC services [online]. [cit. 2012-02-27]. Dostupné z: http://www.nag.co.uk/support_licensing.asp

67

GNU General Public License: Version 1, February 1989. GNU. GNU operating system [online]. 28.2.1989 [cit. 2012-03-06]. Dostupné z: http://www.gnu.org/licenses/gpl-1.0.html Microsoft News Center. Microsoft News Center [online]. New Yourk, 21.10.2003 [cit. 2012-0308].

Dostupné

z:

http://www.microsoft.com/presspass/exec/billg/speeches/2003/10-

21OfficeLaunch.aspx Office 365. Microsoft News Center [online]. New Yourk, 1.6.2011 [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://www.microsoft.com/en-us/office365/what-is-office365.aspx#fbid=V8nukwRsEqU Omezená licenční smlouva na používání herního softwaru CRYSIS. SteamPowered [online]. [cit. 2012-0309]. Dostupné z: http://storefront.steampowered.com/eula_testapp17300/czech.html Podmínky používání Služeb společnosti Google. Google [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.google.com/intl/cs/policies/terms/archive/20070416/ Podmínky používání Služeb společnosti Google. Google [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.google.com/intl/cs/policies/terms/ EU. 2011/0166 (NLE): Obchodní dohoda proti padělatelství mezi Evropskou Unií a jejími členskými státy, Austrálií, Kanadou, Japonskem, Korejskou republikou, Spojenými státy mexickými, Marockým královstvím, Novým Zélandem, Singapurskou republikou, Švýcarskou konfederací a Spojenými státy americkými In: Official Journal. 2011. Dostupné z: http://download.mpo.cz/get/45031/50618/583371/priloha001.pdf WIPO. Intellectual Property Handbook: Policy, Law and Use [online]. 5.7.2004 [cit. 2012-02-18]. Dostupné z: http://www.wipo.int/export/sites/www/about-ip/en/iprm/pdf/ch7.pdf Elektronický článek ČERMÁK, Jiří. GNU/GPL - právní rozbor licence. IT právo: server o internetové počítačovém právu [online]. 2001[cit. 2012-03-06]. Dostupné z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=44876

68

Vznik počítačového programu a způsoby jeho licencování

Recommend Documents