Technická univerzita v Liberci Akademická poradna a poradna pro zpřístupńování studia lidem se zdravotním postižením ve spolupráci s
Sdružením TULIPAN, o.s. a
Národní agenturou pro evropské vzdělávací programy
Sborník příspěvků z II. národní konference se zahraniční účastí
„Vysokoškolské studium bez bariér“ a
XI. ročníku odborné konference s mezinárodní účastí
„Handicap 2007“ Obě konference se konaly v rámci akcí k Evropskému roku rovných příležitostí pro všechny a pod záštitou rektora TU v Liberci Prof. Ing. Vojtěcha Konopy, CSc. Uspořádal: PhDr. et. Mgr. Libor Novosad, Ph.D.
Liberec 2007
Technická univerzita v Liberci
Akademická poradna a poradna pro zpřístupňování studia lidem se zdravotním postižením &
Sdružení TULIPAN Liberec
Vážené kolegyně, vážení kolegové, věříme, že jste se u nás v Liberci cítili dobře, vyměnili si zkušenosti a získali užitečné podněty i kontakty pro Vaši další práci. Děkujeme Vám za přízeň i aktivní účast a Národní agentuře pro evropské vzdělávací programy za významnou finanční podporu obou konferencí. V příštím roce chystáme dílčí organizační změny, iniciované Vašimi náměty, a budeme se těšit na shledanou.
2
Za organizační tým: PhDr. Mgr. Libor Novosad, Ph.D. Mgr. Marcela Adamičková Bc. Iveta Pospíšilová Program II. ročníku národní konference se zahraniční účastí
Vysokoškolské studium bez bariér - 20. září 2007: 1/ Doc. PaedDr. Marie Kocurová, Ph.D.; Katedra pedagogiky, Pedagogická fakulta ZČU v Plzni: 2/
3/
4/
5/ 6/ 7/ 8/
„Vysokoškoláci se specifickými poruchami učení na ZČU v Plzni“ PhDr. Kateřina Hádková, Ph.D., Doc. PhDr. Jan Šiška, Ph.D.; Katedra speciální pedagogiky, Pedagogická fakulta UK Praha: „Vývoj podpory studentů se speciálními vzdělávacími potřebami na UK“ PhDr. Petr Peňáz, Ing. Svatoslav Ondra; Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, Masarykova univerzita, Brno: „Testování studijních předpokladů a integrační moduly na Masarykově univerzitě“ Willy Aastrup; director of the Counselling and Support Centre at the University of Aarhus, Dánsko: „From accessibility to usability - Od přístupu k možnosti využití” (tlumočí Eva Vosáhlová) Dr. Vojtěch Eliáš; Katolická teologická fakulta UK Praha: „Vědecká knihovna pro studenty se speciálními potřebami“ Mgr. Jiří Stodola, Mgr. Michaela Hanousková; Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, Masarykova univerzita, Brno: „Vysokoškolské knihovny pro zrakově postižené” PhDr. Monika Kopčová; Bezbariérové centrum na Technické univerzitě v Košicích, Slovensko: „Prístupnosť web stránok pre zdravotne postihnutých“ Ing. Zdeňka Telnarová, Ph.D.; Katedra informatiky a počítačů, Přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity: „Projekt Equal – Pro plný život“
9/ PaedDr. Jarmila Klugerová, Ph.D. a kol.; Katedra speciální pedagogiky, Univerzita J. A.
Komenského, Praha: “Vysokoškolské studium speciální pedagogiky a akademické poradenské centrum“ 10/ Mgr. Anna Benešová, PhDr. Petr Vyhnánek; Vysoká škola veřejné správy a mezinárodních vztahů, o.p.s. Praha: „Škola bez bariér“ a „Tréninková pracoviště pro handicapované studenty“ 11/ Mgr. Gabriela Smečková, Ph.D.; Katedra speciální pedagogiky, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci: „Možnosti zpřístupňování studia pro studenty se specifickými potřebami na UP v Olomouci“ 12/ PhDr. Mgr. Libor Novosad, Ph.D., Mgr. Marcela Adamičková; Akademická poradna a OOP, Technická univerzita v Liberci: „Vybrané problémy adaptace handicapovaných studentů na vysokoškolské studium“ a „Služby pro studenty se speciálními potřebami na TUL“
3
13/ Mgr. Jiří Votava; Česká zemědělská univerzita v Praze, Institut vzdělávání a poradenství: „Obtíže při integraci studentů se speciálními vzdělávacími potřebami na VŠ a jejich řešení“ 14/ Ing. Petra Němečková; Dům zahraničních služeb MŠMT, Národní agentura pro evropské vzdělávací programy (NAEP) v Praze: „Granty pro handicapované studenty“ 15/ Doc. Ing. Jan Žídek, CSc., Mgr. Jana Bogdová, RNDr. Jana Hrubá, Ing. Martina Vahalíková; VŠB-Technická univerzita Ostrava: „Integrace handicapovaných studentů na VŠB-TUO“ 16) Mgr. Lenka Krhutová; Katedra sociální práce, ZSF Ostravské univerzity: „Velmi křehké vztahy – interaktivní reflexe“
4
Program XI. ročníku odborné konference s mezinárodní účastí
Handicap 2007 - 21. září 2007: 1/ PhDr. Josef Slowík, Ph.D.; Pedagogická fakulta Západočeské univerzity v Plzni: “Netransparentní formy sociálního vyloučení u osob se zdravotním postižením”. 2/ Eva Vosáhlová; o.s. OBZOR Liberec: “Vzdělávání zdravotně postižených – představení projektu EQUAL” 3/ Jiří Vencl; Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, Praha: „Odborné sociální poradenství pro osoby se zdravotním postižením“
4/ Doc. PaedDr. Alžběta Peutelschmiedová, Ph.D.; Katedra speciální pedagogiky, Pedagogická fakulta UP v Olomouci: “Inovace speciálně pedagogického poradenství pro děti s koktavostí” 5/ PhDr. Monika Kopčová; Bezbariérové centrum na Technické univerzitě v Košicích, Slovensko: „Vzdelávanie zdravotne postihnutých na univerzitách“ 6/ Willy Aastrup; director of the Counselling and Support Centre at the University of Aarhus, Dánsko: - reflexe zkušeností a trendů (tlumočí Eva Vosáhlová) 7/ Doc. Ing. Jan Žídek, CSc., Mgr. Jana Bogdová; FEI VŠB-Technická univerzita Ostrava: „Rovný přístup ke studiu, zpřístupňování studia znevýhodněným studentům na VŠB-TUO“ 8/ RNDr. Jana Hrubá, Ing. Martina Vahalíková; EkF VŠB-Technická univerzita Ostrava: „ESF pomáhá při studiu handicapovaných studentů na EkF VŠB-TUO“
9/ Prof. Ing. Jan Nouza, CSc, Tomáš Nouza, Ing. Petr Červa, Alena Kubelková; Ústav informačních technologií a elektroniky, Fakulta mechatroniky a mezioborových inženýrských studií, TU v Liberci: „Hlasové systémy MyVoice a MyDictate pro handicapované uživatele počítačů“ 10/ PhDr. Mgr. Libor Novosad, Ph.D.; Akademická poradna při Technické univerzitě v Liberci: „Rovnost šancí z pohledu dostupnosti zdravotně-sociální péče pro osoby se zdravotním postižením“ 11/ Mgr. Marcela Adamičková; Sdružení TULIPAN: „Zkušenosti s realizací pracovních aktivit a sociální rehabilitace v chráněné dílně TULIPAN“ 12/ PaedDr. Jarmila Klugerová, Ph.D. a kol.; Univerzita J. A. Komenského, Praha: “Možnosti a mezníky znevýhodněných osob na trhu práce“ 13/ kol. SDMO; Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně, Praha: „Ucelená podpora při dětské mozkové obrně - příklady ucelené podpory občanů s DMO“ 14/ Edita Nesrstová; o.s. D.R.A.K. Liberec: „Chráněné dílny pro zdravotně postižené v o.s. D.R.A.K.“ 15/ Mgr. Tereza Šímová; KR NRZP, Liberec: Činnost krajské rady NRZP v Libereckém kraji východiska a cíle“
5
Obsah sborníku: •
Libor Novosad: Úvodem, aneb o rovných příležitostech
• •
Marie Kocurová: Vysokoškoláci se specifickými poruchami učení na ZČU v Plzni Kateřina Hádková, Jan Šiška: Podpora studentů se speciálními vzdělávacími potřebami na Univerzitě Karlově Willy Aastrup: From accessibility to usability - od přístupu k možnosti využití Vojtěch Eliáš: Vědecká knihovna pro studenty se speciálními potřebami Michaela Hanousková, Jiří Stodola: Vysokoškolské knihovny pro zrakově postižené Dušan Šimšík, Alena Galajdová, Monika Kopčová: Prístupnosť webových stránok pre ľudí so zdravotným postihnutím Zdeňka Telnarová: Projekt EQUAL – pro plný život Jarmila Klugerová: Vysokoškolské studium speciální pedagogiky a akademické poradenské centrum UJAK Petr Vyhnánek: Sociální program Metropolitní univerzity Praha, o.p.s. Gabriela Smečková: Možnosti zpřístupňování studia pro studenty se zdravotním postižením na UP v Olomouci Libor Novosad: Vybrané problémy adaptace handicapovaných studentů na vysokoškolské studium Marcela Adamičková, Libor Novosad: Služby pro studenty se speciálními potřebami na Technické univerzitě v Liberci Barbora Závodská, Mgr. Andrea Klapuchová: Možnost zapojení žadatelů se speciálními potřebami do Programu celoživotního učení (z pohledu NAEP) Jana Bogdová, Jana Hrubá, Martina Vahalíková, Jan Žídek: Integrace handicapovaných studentů na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava Lenka Krhutová: Participace či tokenismus? Poznámky ke zpřístupňování vysokých škol studentům a pedagogům se zdravotním postižením Rada AVŠP / Libor Novosad: Nový subjekt mezi poradenskými asociacemi – Asociace vysokoškolských poradců (aktualita)
Sborník Vysokoškolské studium bez bariér:
• • • • • • • • • • • • • •
Sborník HANDICAP 2007: • • • • • • • • • •
Josef Slowík: Netransparentní formy sociálního vyloučení u osob se zdravotním postižením Eva Vosáhlová: Vzdělávání zdravotně postižených – představení projektu EQUAL Jaroslava Jesenská, Jiří Vencl: Odborné sociální poradenství pro osoby se zdravotním postižením Dušan Šimšík, Alena Galajdová, Monika Kopčová: Vzdelávanie ľudí so zdravotným postihnutím na univerzitách Jana Bogdová, Jan Žídek: Rovný přístup ke studiu na Fakultě elektrotechniky a informatiky VŠB-TU Ostrava Jana Hrubá, Martina Vahalíková: ESF pomáhá při studiu handicapovaných studentů na EkF VŠB-TU Ostrava Jan Nouza, Petr Červa: Hlasové systémy MyVoice a MyDictate pro handicapované uživatele počítačů Libor Novosad: Rovnost šancí z pohledu dostupnosti zdravotně-sociální péče a služeb pro osoby se zdravotním postižením Marcela Adamičková: Aktivity Sdružení TULIPAN – aktuální informace Jarmila Klugerová: Možnosti a mezníky znevýhodněných osob na trhu práce
6
• • •
Štěpánka Šprynarová, Alena Krnáčová: Ucelená podpora při dětské mozkové obrně Tereza Šímová: Činnost krajské rady NRZP v Libereckém kraji - východiska a cíle Edita Nesrstová: Chráněné dílny pro zdravotně postižené v o.s. D.R.A.K. Liberec
7
ÚVODEM, ANEB O ROVNÝCH PŘÍLEŽITOSTECH Libor Novosad Rok 2007 byl vyhlášen Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny, tedy rokem boje proti diskriminaci určitých skupin občanů. Nejvzácnějším zdrojem Evropy je právě rozmanitost a jedinečnost jejích obyvatel. Často však kvůli předpojatosti či předsudkům a stereotypům není mnoha obyvatelům Evropy dopřáno spravedlivého zacházení či rovného přístupu, na něž mají nárok. Mnoha lidem se nedostává rovných příležitostí z důvodu pohlaví, rasového či etnického původu, náboženství nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku či sexuální orientace. V důsledku diskriminace jsou porušována lidská práva a dochází k plýtvání lidskými dovednostmi, schopnostmi i nadáním a ucelená práce s lidskými zdroji není na potřebné úrovni. Proto Rada Evropské unie vydala Směrnici provádějící zásadu rovného zacházení se zdravotně postiženými, z níž vyjímáme (upraveno a doplněno): - Právo na rovnost před zákonem a na ochranu proti diskriminaci pro všechny osoby představuje všeobecně platné právo uznané Všeobecnou deklarací lidských práv, Normou Organizace spojených národů o vyrovnávání příležitostí pro zdravotně postižené a úmluvami Organizace spojených národů o občanských a politických právech a o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jakož i Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, které všechny členské státy podepsaly. Charta základních práv Evropské unie, slavnostně vyhlášená Evropským parlamentem, Radou a Komisí v Nice 7. prosince 2000 stvrzuje v Čl. 21, že jakákoli diskriminace založená na zdravotním postižení budiž zapovězena. - Diskriminace založená na zdravotním postižení má nepříznivý dopad na lidi trpící v současnosti zdravotním postižením, na lidi zdravotně postižené v minulosti, na lidi, které může zdravotní postižení potkat v budoucnu, na lidi, kteří mají se zdravotně postiženou osobou spojitost, jakož i na lidi, o nichž lze předpokládat, že do některé se shora uvedených kategorií spadají. K zajištění plné účasti všech zdravotně postižených je třeba vyvíjet konkrétní činnost, mimo jiné, v následujících oblastech: výchova a vzdělávání; sociální ochrana, včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče; sociální výhody; přístup ke zboží, službám a informacím a jejich nabídka, včetně dopravy a přepravy, dopravní prostředky, stavby, bydlení, bankovnictví a pojišťovnictví. Lidé, na něž nepříznivě dopadá diskriminace založená na zdravotním postižení, jsou rovněž často vystaveni nepříznivým dopadům diskriminace vycházející i z jiných příčin; je třeba, aby členské státy zabezpečily, že bude věnována náležitá pozornost boji proti vícenásobné diskriminaci. V uvedeném společenském a legislativním kontextu je: • Za přímou diskriminaci je považováno takové jednání, kdy je s jednou osobou z titulu jejího zdravotního postižení nakládáno „nevýhodněji“ než je, bylo anebo by bylo nakládáno s jinou osobou ve srovnatelné situaci; • za nepřímou diskriminaci se považuje takové jednání, kdy by zdánlivě neutrální ustanovení, kritérium či praxe uvedlo osobu trpící konkrétním zdravotním postižením do konkrétního znevýhodnění v porovnání s jinými osobami, ledaže jsou předmětné ustanovení, kritérium či praxe ospravedlnitelné oprávněným cílem a prostředky k dosažení tohoto cíle jsou patřičné a nezbytné; • za „skrytou“ formu diskriminace může být považováno neprovedení přiměřeného uzpůsobení či opatření tam, kde to nelze ospravedlnit; • obtěžování lze považovat za formu diskriminace, když dojde k nevyžádanému chování souvisejícímu se zdravotním postižením za účelem nebo s účinkem porušení důstojnosti dané osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího a (nebo) urážlivého prostředí, a to zvláště tehdy, jestliže je odmítnutí 8
předmětného chování nebo podřízení se předmětnému chování danou osobou použito jako ospravedlnění rozhodnutí, jež se dané osoby týká. Předmětná směrnice má platit pro všechny osoby jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru, včetně státních orgánů, a to ve věcech: (a) sociální ochrany, včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče; (b) “oprávněného“ sociálního zvýhodnění; (c) výchovy a vzdělávání; (d) přístupu ke službám, zboží a informacím a jejich poskytování (včetně podmínek předmětný přístup regulujících) tak, jak jsou k dispozici veřejnosti; uvedený přístup se týká mezi jiným dopravy a přepravy, dopravní infrastruktury, staveb, bankovnictví, pojišťovnictví a bydlení. Principy nediskriminace jsou obsaženy i v českém Národním plánu podpory a integrace občanů se zdravotním postižením na období 2006 – 2009, v němž je mj. stanoveno (upraveno): - Prioritou přístupu k osobám se zdravotním postižením musí být odstraňování diskriminace těchto osob a vytváření cesty k jejich začleňování do života společnosti, včetně rovného zacházení v zaměstnání a povolání (zákaz diskriminace přímé i nepřímé). - Cílem přijímaných antidiskriminačních opatření je také zvýšení kvality lidských zdrojů v segmentu zdravotního postižení. V příštím období je nezbytné zvýšit vzdělanost této skupiny obyvatel, zvýšit počet osob se zdravotním postižením umístěných na trhu práce, vytvořit kvalitní a inkluzivně působící systém sociálního zabezpečení, což samozřejmě přispěje i k celkovému rozvoji lidských zdrojů v ČR. Konečným cílem je vnímání skupiny občanů se zdravotním postižením jako neopominutelné části společnosti, která je významným přínosem pro její další rozvoj. - V rámci odstraňování diskriminace a zlepšování integrace osob se zdravotním postižením je rovněž velmi důležité důsledně prosazovat princip hlavního proudu – „mainstreamingu“ ve všech oblastech politiky (nutné je např. doplnění Listiny základních práv a svobod o ustanovení výslovně potvrzující rovnoprávnost, tj. zákaz diskriminace skupiny občanů se zdravotním postižením) a zohledňovat tak specifické potřeby osob se zdravotním postižením. Dalším nezbytným krokem je prosazování principu komplexního plánování – „design for all“. Zdravotní postižení i handicap, jako důsledek určité orgánové či funkční poruchy, jsou víceméně společenskými pojmy, odvíjejícími se ze vztahu mezi tělesným, intelektovým, smyslovým nebo psychickým poškozením a okolním prostředím i společností jako takovou. Mottem evropského roku rovných příležitostí bylo „Rozdílní v životě, stejní v právech“, což mj. naznačuje, že cesta k inkluzi osob se zdravotním postižením nevede k jejich zvýhodňování, ale k zohledňování specifik člověka s postižením, ke kompenzaci možných nerovností a k eliminaci diskriminace ve všech jejích podobách. To je také obecným východiskem všech příspěvků, zveřejněných v tomto konferenčním sborníku, a především východiskem pro naši další práci, k níž nám všem přeji hodně sil a trpělivosti.
9
Vysokoškolské studium bez bariér VYSOKOŠKOLÁCI SE SPECIFICKÝMI PORUCHAMI UČENÍ NA ZČU V PLZNI Marie Kocurová Abstrakt příspěvku: Příspěvek je věnován teoretickým východiskům problematiky specifických poruch učení u dospělé populace se zaměřením na skupinu studentů vysokých škol. Představuje pokus o sumarizaci zkušeností v našem jazykovém a školském systému i dílčí zkušenosti z diagnostiky a péče o tuto specificky znevýhodněnou skupinu vysokoškoláků na ZČU v Plzni. Klíčová slova: vyrovnávání příležitostí, specifické poruchy učení, dyslekticko-dysortografický syndrom, komunikační kompetence, diagnostická baterie, kompenzační postupy, studijní strategie V loňském roce byla na první konferenci VŠ studium bez bariér provedena analýza projektových aktivit ve prospěch znevýhodněných studentů na VŠ, analýza situace handicapovaných studentů na ZČU v Plzni, sumarizace podpůrných opatření v posledních pěti letech, výsledky výzkumných sledování v této oblasti a formulovány některé otázky, které v péči o znevýhodněné studenty na VŠ přetrvávají. V referovaných výzkumech i v diskuzi v plénu loňské konference se jako specifická skupina znevýhodněných vysokoškoláků ukázali studenti s poruchami učení. Toto svébytné postižení u specifické skupiny připoutalo pozornost autorky. Širší společenský kontext – učící se společnost 21. století V současné době jsou stále intenzivněji vnímány narůstající požadavky na vzdělání, zvyšuje se tempo a rychlost vzdělávání. Vzdělávání, respektive učení, přestává být záležitostí především dětství a mládí a stává se celoživotní nutností, začínáme mluvit o učící se společnosti. Hledají se takové didaktické postupy, které by těmto trendům odpovídaly. Rovnost vzdělávacích příležitostí a výsledků a zvyšující se pozornost věnovaná znevýhodněným skupinám jsou závažnými tématy pedagogiky, psychologie, sociologie, ale i politologie od 60tých let dvacátého století. V evropském prostředí je orgány OECD sledován především problém přetrvávajícího vlivu socioekonomického zázemí na rozdíly ve vzdělání. Řada pedagogických komparativních studií sleduje vzdělávací výsledky jednotlivých školských systémů. Rozdíly vzdělávacích příležitostí souvisí nejen se sociálními vlivy, ale např. s postiženími, která vzdělávací cestu významně znesnadňují. Problémy často přetrvávají nejen na střední škole, ale ovlivňují i vysokoškolská studia. Zvláštní skupinu mezi handicapovanými tvoří jedinci se specifickými poruchami učení, jejichž problémy se manifestují hlavně v souvislosti se vzděláváním, představují závažnou bariéru v přístupu ke vzdělávání. Laické okolí má často pochybnosti o jejich intelektu, pro ně samotné je porucha zdrojem negativních emocí, nízkého sebehodnocení, problémových sociálních vztahů a zkušeností. Sekundárně tak postihují specifické poruchy učení celou osobnost (zvláště sebepojetí) a socializaci jedince. Specifické poruchy učení u dospělé populace Sledování této problematiky u dospělých v České republice je velmi sporadické. V poslední době se objevilo několik výzkumných projektů, měla ji na programu i Dyslektická společnost. Problematika bývá spojována hlavně s otázkou funkční negramotnosti, tj. situace, kdy
10
jedinec po absolvování základní školy nebo i střední školy není schopen používat základní dovednosti čtení, psaní a počítání v běžném životě. Čtenářské dovednosti bývají nově chápány šířeji a zahrnují pak i porozumění textu, schopnost jeho kritického posouzení, případně užití metakognitivních dovedností. Dále bývá ke čtenářství ještě přičleňována hodnotová složka - ochota a potřeba číst (čtení pro radost, čtenářské zájmy). Pokud je čtenářský vývoj narušen závažnou specifickou poruchou učení, předpokládá se většinou, že se jedná o trvanou poruchu, kterou se však jedinci někdy daří zdárně spontánně nebo s odbornou dopomocí kompenzovat. Většina sledování dospělých se SPU – nejčastěji s dyslekticko – dysortografickým syndromem pochází z anglofonního prostředí. Dyslexii u dospělých bylo věnováno v roce 1997 první číslo britského časopisu Journal of Research in Reading. Několik prací se věnuje specifikům jejich zaměstnávání, kde významnou roli hrají hlavně symptomy ADHD (LMD), především poruchy pozornosti, posloupnosti (nesystematičnost), problémy v motorice a sekundárně i snížené sebevědomí pracovníka. Mertin (1998) referoval s oporou o anglické odborné texty o odlišnostech ve sluchovém a zrakovém vnímání u dospělých dyslektiků a seznámil s náměty na diagnostické postupy, které mohou být u této skupiny využity. Problémy se čtením v tomto věku jsou spojeny hlavně s rezidui deficitů fonologického uvědomění, neschopností aplikovat gramatická pravidla, ústně i písemně se vyjadřovat. U některých jedinců přetrvávají obtíže ve zrakové percepci, které znesnadňují orientaci v textu, v grafických schématech, nákresech apod. Diagnostika obtíží je však v tomto období ztížena na jedné straně absencí českých standardizovaných technik a na straně postižených pak rozvinutými kompenzačními mechanismy a sekundární symptomatikou. Specifické poruchy učení u studentů vysokých škol Studenti vysokých škol bývají nejčastěji sledovanými dospělými s poruchou učení. Jejich obtíže bývají na základní a střední škole vysokým intelektem často vcelku úspěšně kompenzovány, na vysoké škole však mohou být příčinou selhávání, nesplněných očekávání ve vzdělávání a později i problémů v pracovním uplatnění. Hlavním problémem nebývá pouze pomalé čtení s obtížemi v porozumění, ale i problematické celkové učební strategie, a ve vztahu k požadavkům studijního oboru i následné metakognitivní procesy. Sumárně bývá postižení zařazováno mezi narušení komunikačních kompetencí. Situace bývá často ještě vyhrocována poruchami pozornosti ve smyslu dekoncentrace, případně i perseverace. Incidence postižení ve vysokoškolské populaci odpovídá celkovému zastoupení v celé populaci tj. 2 – 5% (Pedersen, 2006). K obdobným výsledkům jsme dospěli i v našich výzkumech, sledujících zastoupení studentů s jednotlivými typy postižení na ZČU. O poruchách učení v dětství zde vypovědělo 6% respondentů a u 3% porucha přetrvává až do doby vysokoškolských studií. Trendem posledních let je rozšíření zájmu o jedince se specifickou poruchou učení do období mimo povinnou školní docházku. Na jedné straně stojí včasná identifikace potenciálně rizikových jedinců v předškolním věku, na druhé straně věkového spektra se zvyšuje se zájem o dospělé a zvláště pak vysokoškoláky. V souvislosti s tím se do nových věkových kategorií posunují i výzkumné aktivity. Zatímco období školního věku bylo předmětem výzkumu téměř čtyři desetiletí, starší populace je sledována až od 90. let 20. stol. Zajímavý počin z posledních let představuje snaha pedagogicko-psychologických poraden vytvořit diagnostickou baterii pro střední školy. Na vysokých školách většinou převládá názor, že dyslektický student je nejčastěji ten, jehož porucha byla diagnostikována na nižší školské úrovni, ale nebyla dosud zkompenzována. Zahraniční zkušenosti však naznačují, že přinejmenším část dyslektiků je odhalena až v průběhu studia na VŠ. Podle Singletona in Mertin (1998) tato část představuje až jednu polovinu případů. Vzhledem k tomu se objevují dva základní úkoly spojené
11
s požadavkem vyrovnávání vzdělávacích příležitostí u této specifické skupiny znevýhodněných studentů: 1. Zpracovat odpovídající diagnostické nástroje, které budou schopny na jedné straně prokázat přetrvávání poruchy u studenta, který byl diagnostikován v dětském věku, a na straně druhé odhalit poruchu u studenta, který doposavad diagnostikován nebyl. 2. Navrhnout odpovídající kompenzační postupy, opět specifikované pro obě skupiny. V první oblasti již byly první kroky učiněny. Pracovníci poradenských center na vysokých školách i další poradenští experti věnující se SPU většinou pracují s experimentálním materiálem připraveným PPP Mělník a PPP Praha 4. Technika je zaměřena na diagnostiku specifických poruch učení v řečové oblasti a pokrývá i část symtomatiky LMD (ADHD). Může zahrnovat i standardizované testy inteligence, které jsou však ve shodě se zahraničními odborníky (např. Hanley in Mertin 1998) někdy vypouštěny, neboť se předpokládá, že vysokoškolský student má alespoň průměrnou inteligenci. Pokud se realizují, využívají se výsledky jednotlivých subtestů, obdobně jako u dětí, k vyhledávání signifikantních rozdílů ve výkonnosti. Baterie testů zahrnuje: • Dyslektický dotazník pro dospělé • Testy čtení: hlasité čtení smysluplného textu – bajka O krtkovi z Testu čtení (Matějček a kol, 1987) hlasité čtení nesmyslného textu – Latyš (ze stejného testu) tiché čtení – pověst O děvečce, která v Blaníku sloužila • Vyšetření sluchových a řečových funkcí • Vyšetření zrakových funkcí • Diktáty: nesmyslná slova nesmyslné věty smysluplné věty • Orientační test dynamické praxe – zaměření na symptomatiku LMD • Test obkreslování (Matějček a kol.) • Test pravolevé a prostorové orientace Při porovnání s diagnostickou baterií užívanou u dětí, je patrná obdobná struktura zkoušek, zahrnující na jedné straně testy popisující vlastní výkon ve čtení a psaní a na straně druhé zkoušky zjišťující pravděpodobné deficity dílčích funkcí, které bývají považovány za nejbližší etiologické fenomény (viz Müllerovo etiologické schéma in Pokorná, 2000). Některé standardizované testy se využívají v původní podobě, u některých je třeba upravit normy, některé dostaly nový, náročnější obsah a zpracovávají se normy, některé jsou zcela nové. Velký důraz je kladen na deskripci sluchových a řečových funkcí, což odpovídá nejmodernějším názorům na etiologické souvislosti specifických poruch učení – pozornost se soustřeďuje na fonologické aspekty zpracování řeči. Na vysokých školách a v pedagogicko psychologických poradnách jsou s využitím této diagnostické baterie již dílčí zkušenosti, které by bylo třeba sumarizovat a koordinovat. Pokus v této oblasti realizovala Dyslektická společnost na svém semináři v květnu 2007. Autorka sama má zkušenost s diagnostikou několika dyslektických studentů ZČU v Plzni. Na základě analýzy kazuistik proto může konstatovat že: • je patrný značný rozdíl v celkovém obrazu poruchy i motivaci k vyhledání péče u studentů technických a společenských oborů. U studentů technických oborů byla výrazně patrnější souběžná symptomatika LMD. • většina postižených byla pro dyslekticko – dysortografické obtíže diagnostikována již v dětství
12
•
motivem k vyhledání péče byla u studentů technických fakult snaha o změnu režimu studia v povinné jazykové přípravě a u studentů společensko vědních oborů získání širších úlev, doporučení změny oboru či žádost o asistenční podporu • specifické poruchy učení jsou stále problematicky chápány akademickou obcí, přetrvává vnímání takto postiženého studenta jako líného či hloupého • u dyslektických studentů společenských věd bývá někdy patrný problematicky nasměrovaný výběr studijního oboru ze střední školy • stejně jako při práci s ostatními skupinami postižených studentů řešíme otázky tzv. pozitivní diskriminace Obdobně jako u dětí je i u vysokoškoláků diagnostika nutnou nikoli však jedinou postačující částí péče. Měla by představovat základní východisko pro cílené podpůrné a kompenzační postupy, ve kterých však u nás vládne ještě větší bezradnost než v diagnostice. Většinou se vychází ze zkušeností z péče o středoškoláky, která již vcelku rutinně probíhá v pedagogicko psychologických poradnách, speciálně pedagogických centrech a samozřejmě na jednotlivých SŠ s oporou o příslušné právní normy (Školský zákon, Vyhláška MŠMT č. 73, Metodické pokyny MŠMT, atd.). Kromě těchto zkušeností nám jistým vodítkem pro podporu na vysokých školách mohou být i zprávy o činnosti poradenských center na zahraničních univerzitách. Propracovanou podobu má péče v anglicky mluvících zemích, kde je, vzhledem k charakteru jazyka, zastoupení dyslektiků v populaci nejvyšší. Péče o studenty se SPU je většinou zařazena do systému podpory znevýhodněných studentů a prezentována s větší či menší mírou konkrétnosti na webových stránkách. Kromě základního popisu jednotlivých specifických poruch a jejich projevů při vysokoškolském vzdělávání a kontaktů na diagnostická a podpůrná centra tak nacházíme např. i nabídku různých speciálních služeb jako je nahrávání studijních textů (využíváno i nevidomými studenty), předčitatelské služby, organizace self help groups studentů s obdobným postižením, individuální tutoring se zpracováním individuálních vzdělávacích plánů atd. Běžně jsou využívány podpůrné technické prostředky a postupy (diktafony, Memo tabulky, podbarvení textu apod.) V odborných časopisech a na internetu se objevují i výzkumné a didaktické studie věnované specifickým poruchám učení. Kompenzačním strategiím v nich dominuje holistický přístup, který systematicky zapracovává reedukační postupy do širšího didaktického a psychoterapeutického kontextu. Významnými sledovanými aspekty jsou tak širší komunikační kompetence, studijní návyky a sebepojetí jedince, které často negativně ovlivňují např. zkouškové situace. Velká pozornost je věnována i systematické přípravě na psaní textů. Mezi základní principy, ze kterých by měla péče o studenty se SPU vycházet, řadí Pedersen (2006) tyto: • podpora studentova čtení a psaní by měla vycházet z textů odpovídajících studovanému oboru • péče by měla mít individualizovanou podobu • péče má vždy procesuální podobu, jejíž vývoj je třeba sledovat a respektovat Stejná autorka pak na základě respektování těchto základních principů doporučuje některé konkrétní strategie pro individuální práci ve čtení a psaní. Zajímavý je např. nácvik nových studijních postupů pomocí strukturování odborného textu. Metoda vychází z poznatku, že větší část dyslektiků má dobrou vizuální paměť. Student se učí strukturovat graficky nečleněný text podle klíčových slov a myšlenek v jednotlivých odstavcích. V další strategii se student za pomoci učitele učí zpracování textu v několika krocích. V prvním se jen s oporou o zdůrazněná slova a nadpisy snaží o základní orientaci a pochopení obsahu textu a teprve v další fázi čte běžným způsobem.
13
Jako další jsou zmiňovány strategie známé u nás jako nácvik čtení s porozuměním. Některé postupy se věnují i systematickému zpracovávání poznámek při čtení textu a připomínají návody, které my doporučujeme studentům při strukturovaném konspektování odborných publikací. Obdobně jako na čtení je vhodné zaměřit pozornost na výcvik psaní odborných prací, které jsou často předmětem hodnocení na vysoké škole a dyslekticko – dysortografické studenty významně handicapují. Studentům se doporučuje písemné zpracování textu ve dvou fázích. V první se soustředí na myšlenky, jejich strukturaci a formulaci a teprve ve druhé pak na administraci a jazykovou správnost. Na seminární práci (eseji) se doporučuje pracovat ve třech krocích. • shromažďování a výběr relevantních materiálů • studium a analýza materiálů • zpracování, interpretování a diskutování materiálů Tyto postupy doporučujeme všem studentům, ale u jedinců s poruchou učení, hlavně tam, kde se přidružuje i symptomatika LMD (porucha posloupnosti), je třeba pro fixaci postupů systematického výcviku. Na otázku Jak vypadá péče o studenty na ZČU v Plzni? můžeme odpovědět: • Probíhá screening a experimentální diagnostika poruch učení • U několika studentů byly realizovány úpravy studijního programu a individuální konzultace zaměřené na studijní strategie. • V případě potřeby mají dyslektičtí studenti, obdobně jako studenti s dalšími typy postižení, tzv. studijního asistenta. Péče je součástí aktivit našeho Centra podpory znevýhodněných studentů ZČU v Plzni. • Pokračuje „osvětová“ práce s akademickou obcí koncentrovaná hlavně do kurzů vysokoškolské pedagogiky. • Problematika vysokoškoláků se SPU je i předmětem výzkumných šetření na našem pracovišti. Do budoucna máme zájem o spolupráci s dalšími pracovišti realizujícími diagnostiku a podporu studentů se SPU. Bude nutné upravit některé části diagnostické baterie (např. úvodní dotazník) a zpracovat normy pro většinu technik. Výhodná by byla i výměna zkušeností s organizací a realizací náprav, vedení skupin apod. Použité zdroje: Kocurová, M. Komunikační kompetence jako téma inkluzivní školy. Dobrá Voda: Čeněk. 2002 Kocurová, M. Zdravotně postižení a sociálně znevýhodnění vysokoškoláci, příspěvek mezinárodní konference Zdravotně postižení - programy pro 21. století. Hradec Králové: 2003 Mertin, V. Dyslexie u dospělých in Specifické poruchy učení a chování. Praha: Portál.1998 Pedersen, A. L. Educational reading and writing assistance for dyslexic students at the university of Aarhus, Denmark. < www.au.dk > Pokorná, V. Teorie, diagnostika a náprava SPU. Praha: Portál. 2000 www.umich.edu Kontakt - o autorce: Doc. PaedDr. Marie Kocurová, Ph.D. vedoucí katedry pedagogiky FPE ZČU v Plzni vedoucí Centra podpory zdravotně znevýhodněných studentů kontakt: tel.: 377636340 e-mail:
[email protected] 14
PODPORA STUDENTŮ SE SPECIÁLNÍMI VZDĚLÁVACÍMI POTŘEBAMI NA UNIVERZITĚ KARLOVĚ Kateřina Hádková, Jan Šiška Úvod: V rámci Univerzity Karlovy je v současné době (podzim 2007) dotvářen dokument: Minimální standardy podpory poskytované studentům a uchazečům o studium se speciálními potřebami na Univerzitě Karlově. V našem příspěvku se zabýváme významem a obsahem tohoto dokumentu a představujeme některé aktivity Univerzity Karlovy a jejích fakult, které vedou k naplňování tohoto dokumentu. Minimální standardy podpory Navrhovaný dokument Minimální standardy podpory poskytované studentům a uchazečům o studium se speciálními potřebami na Univerzitě Karlově (dále Dokument) vzniká na základě potřeby věcně podchytit a standardizovat podporu poskytovanou uchazečům o studium a studentům se speciálními potřebami napříč všemi fakultami Univerzity Karlovy. Dokument je rovněž reakcí na celoevropské úsilí o standardizaci podpory poskytované uchazečům o studium a studentům se speciálními potřebami na evropských univerzitách (Seznam minimálních standardů pro univerzity, které jsou členy UNICA – Network of Universities from the Capitals of Europe). Materiál svým posláním a obsahem naplňuje Dlouhodobý záměr Univerzity Karlovy v oblasti studentů se speciálními potřebami (Aktualizace Dlouhodobého záměru Univerzity Karlovy v Praze pro rok 2006/2007, čl. 4 Sociální zabezpečení studentů a zaměstnanců). Navrhovaný dokument je rozdělen do deseti článků: Úvod a východiska (čl. I), definice uchazeče o studium a studenta se speciálními potřebami (čl. II), definice cíle činnosti Univerzity vytyčeným v tomto dokumentu (čl. III), vymezení nástrojů vedoucích k naplňování tohoto cíle (čl. IV), rozvržení organizačního a funkčního schématu systému podpory studentů se speciálními potřebami (čl. V), přijímací řízení ke studiu (čl. VI), podpora poskytovaná v průběhu studia (čl. VII), modifikace studijních podmínek (VIII), ubytování a stravování studentů se speciálními potřebami (čl. IX), závěrečná ustanovení (čl. IX). Posláním dokumentu je v souladu s platnými právními předpisy deklarovat a definovat práva studentů se speciálními potřebami, kteří se připravují na budoucí povolání studiem na Univerzitě Karlově a zajistit tak plnohodnotnou účast studentů s postižením ve všech oblastech akademického života. Studentem či uchazečem se speciálními potřebami se v dokumentu rozumí osoba, která vzhledem k vrozené nebo získané povaze svého zdravotního stavu vyžaduje modifikaci přijímacího řízení, studijních podmínek, odstranění fyzických překážek, popř. jiné zvláštní úpravy prostor Univerzity za účelem úspěšného průběhu studia. Dokument rozeznává tyto skupiny studentů či uchazečů se speciálními potřebami: studenty s pohybovým postižením, nevidomé a slabozraké studenty, neslyšící a nedoslýchavé studenty, studenty se specifickými poruchami učení, studenty s psychologickými a psychiatrickými poruchami, studenty s chronickým somatickým onemocněním nebo oslabením. Autoři dokumentu vycházeli při jeho koncipování ze dvou postulátů: 1) každý člověk má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. (Listina základních práv a svobod, čl. 26), 2) osoby se speciálními potřebami mají stejné právo získat vysokoškolské
15
vzdělání jako jejich zdraví kolegové. Cílem činnosti Univerzity Karlovy vytyčeném v tomto dokumentu je zajistit všem osobám, bez ohledu na povahu a stupeň jejich postižení, rovný přístup ke vzdělání, rozvoji jejich osobnosti, talentu, tvůrčích, intelektuálních i tělesných schopností v rozsahu jejich plného potenciálu. Dále pak podporovat a prosazovat celoživotní učení osob se zdravotním postižením všeho věku a usnadňovat účinný a úspěšný přechod mezi všemi vzdělávacími stupni a mezi školou a zaměstnáním. (Dle Dlouhodobého záměru UK v Praze). Dokument jednoznačně deklaruje povinnost Univerzity Karlovy poskytovat každé osobě se speciálními potřebami takovou podporu nebo úpravy studia a prostředí, jejichž cílem je kompenzace důsledků postižení projevujících se v akademickém životě. To před zahájením a v průběhu studia znamená průběžně odstraňovat architektonické, komunikační a informační bariéry a zejména zajistit srovnatelné podmínky zkoušek přijímacích, průběžných a závěrečných, dostupnost výukových místností, srozumitelnost výuky a dostupnost informací, maximální možnou samostatnost výběru stravování i ubytování a jejich vhodnost vzhledem k handicapu studenta, poučený a lidskou důstojnost respektující přístup všech zaměstnanců Univerzity. Z uvedeného vyplývá, že je třeba vytvářet takové podmínky, aby studijní obory Univerzity byly přístupné každému, kdo splní stanovené studijní předpoklady. Výjimkou mohou být pouze studijní obory se speciálními zdravotními či jinými předpoklady (kompetence jednotlivých oborů a fakult), které jsou nutné pro řádné plnění studijních požadavků kladených jednotlivými studijními obory. Schéma systému podpory studentů se speciálními potřebami na Univerzitě Karlově Organizační a funkční schéma systému podpory studentů se speciálními potřebami na Univerzitě Karlově je následující: Na celouniverzitní úrovni působí Kancelář pro studenty se speciálními potřebami. Ve své činnosti zabezpečuje koordinační, konzultační, informační, evidenční a koncepční činnost a též metodickou pomoc v oblasti potřeb uchazečů o studium a studentů se speciálními potřebami. Kancelář pro studenty se speciálními potřebami zejména: - zajišťuje informovanost o službách UK pro studenty s handicapem, doplňuje a aktualizuje speciální webovou stránku, aktualizuje a každoročně vydává informační brožuru a zajišťuje její cílenou distribuci, - věnuje zvláštní pozornost handicapovaným studentům prvních ročníků, - poskytuje poradenství a aktivně se zasazuje o řešení individuálních studijních záležitostí handicapovaných studentů, - koordinuje služby a další pomoc handicapovaným studentům na univerzitě (např. asistenci při studiu), - za účelem řádného plnění studijních povinností studentů s handicapem spolupracuje s kontaktními osobami pro studenty se speciálními potřebami na fakultách, s pracovníky studijních oddělení a dalších pracovišť UK a s ostatními odděleními IPC UK, - koordinuje celouniverzitní projekt „Podpora studentů se speciálními potřebami“, spolupracuje s obdobnými pracovišti na jiných vysokých školách a se zájmovými organizacemi lidí s postižením, - vyjadřuje se ke stavebním úpravám kolejí i menz a vybavování pokojů pro studenty s handicapem, - sleduje nové podněty, nové metody, nová zařízení aj., informuje o nich, eventuelně iniciuje jejich zavádění na UK. Na úrovni fakult je zaveden systém kontaktních osob, které jsou odpovědné za oblast podpory poskytované studentům a uchazečům se speciálními potřebami. Kontaktní osoby jsou při své činnosti v úzké spolupráci se studenty, Kanceláří pro studenty se speciálními potřebami, studijními odděleními, speciálními pracovišti a příslušnými katedrami a ústavy.
16
Úkoly kontaktní osoby: - v případě, že uchazeč o studium žádá v přihlášce zohlednění svého specifika, navázat s ním kontakt za účelem projednání a přípravy modifikovaného přijímacího řízení, přičemž obecně platí, že navrhovaná úprava by se měla odchylovat od běžného postupu v co nejmenší možné míře (informaci o studentovi předává studijní oddělení), - informovat studenty se speciálními potřebami o poskytovaných službách Univerzity a průběžně aktualizovat informace pro uchazeče a studenty na internetových stránkách příslušné fakulty, - rozvíjet činnosti, které usilují o zvyšování informovanosti zaměstnanců fakult v problematice studentů se speciálními potřebami, usilovat o formování takového akademického prostředí, které bude přátelské vůči studentům se speciálními potřebami, - seznamovat absolventy fakult s informačními zdroji týkající se zaměstnávání osob se speciálními potřebami a monitorovat jejich vstup na trh práce. V kompetenci každé z fakult Univerzity Karlovy je zřizovat specializovaná informačně poradenská pracoviště pro zajišťování potřeb uchazečů o studium a studentů, tedy i studentů se speciálními potřebami. Specializovaná pracoviště jsou zřizována na půdě jednotlivých fakult. Jejich služby jsou však přístupné každému studentovi se speciálními potřebami či jinému subjektu podpory studentů se speciálními potřebami na Univerzitě Karlově. Spektrum nabídky služeb zahrnuje zejména tyto činnosti: - poradenství a poskytování služeb různým skupinám studentů se speciálními potřebami, - individuální a modifikovaná výuka, - technická podpora minimalizující důsledky handicapu při plnění studijních povinností, - prezenční a absenční půjčování knih a studijních materiálů (včetně cizojazyčné literatury), - sportovní aktivity a sportovní poradenství. Podpora uchazečů o studium se speciálními potřebami v rámci přijímacího řízení probíhá tak, že každý uchazeč musí prokázat požadované studijní předpoklady příslušného oboru, aby byl ke studiu na Univerzitě Karlově přijat. Pokud uchazeč o studium požaduje modifikaci přijímacího řízení vzhledem ke svému druhu postižení, musí být součástí přihlášky ke studiu písemná zdůvodněná žádost doplněná lékařskou zprávou. Po přijetí takovéto přihlášky, studijní oddělení informuje kontaktní osobu fakulty, která má prozkoumat žádost o modifikaci přijímací zkoušky. Kontaktní osoba zjistí povahu a rozsah specifického nároku a navrhne modifikaci přijímací zkoušky. Navrhovaná úprava se má odchylovat od běžného postupu v nejmenší nutné míře. V průběhu studia obsahuje podpora studentů se speciálními potřebami následující činnosti: - modifikace přijímacího řízení a ostatních atestací během studia s ohledem na individuální potřeby studenta, - modifikace studijních podmínek a prostředí za účelem řádného plnění studijních povinností, - poskytování informací studentům o systému podpory, který Univerzita Karlova nabízí, - přijímání, konzultování a realizace návrhů studentů na zlepšení přístupnosti učebních materiálů, budov a ostatních prostor Univerzity Karlovy, - organizace asistence při studiu. Závěr: Navrhovaný dokument představuje významný podnět k celouniverzitní diskusi v oblasti podpory poskytované uchazečům o studium a studentům se speciálními potřebami. Usiluje o to stát se metodickým materiálem a rovněž i nástrojem kontinuálního zkvalitňování a evaluace poskytovaných služeb. Principy v něm obsažené a standardizované s ostatními
17
evropskými univerzitami umožní srovnatelné podmínky studia pro studenty se speciálními potřebami. Na přípravě dokumentu intenzivně pracuje Kancelář pro studenty se speciálními potřebami a ustanovená pracovní skupina ve složení PhDr. Daniela Janáková, CSc., Alice Melounová, DiS., PhDr. Kateřina Šámalová, Doc. PhDr. Jan Šiška, PhD., PhDr. Hana Urychová a Mgr. Pavel Wiener od prosince roku 2006. V květnu 2007 prošel návrh tohoto dokumentu připomínkovým řízením kontaktních osob a řešitelů projektů z oblasti podpory poskytované studentům se speciálními potřebami na Univerzitě Karlově. V současné době (podzim 2007) je materiál postoupen k připomínkám děkanům jednotlivých fakult. Do praxe bude dokument uveden po ukončení připomínkového řízení v průběhu následujícího akademického roku. Použitá literatura: Aktualizace Dlouhodobého záměru Univerzity Karlovy v Praze pro rok 2006/2007. Informace pro studenty se speciálními potřebami na Univerzitě Karlově v Praze. UK, Praha 2006. ISBN 80-246-1268-2. Minimální standardy podpory poskytované studentům a uchazečům o studium se speciálními potřebami na Univerzitě Karlově.UK, Praha 2007 (pracovní verze). Zákon č.2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Zpráva o řešení projektu.
FROM ACCESSIBILITY TO USABILITY - OD PŘÍSTUPU K MOŽNOSTI VYUŽITÍ Willy Aastrup (překlad Eva Vosáhlová, úprava Libor Novosad) Účelem vzdělávací asistence v případě speciálních potřeb studenta s fyzickým či psychologickým (psychickým) postižením, který byl přijat institucí dalšího a vysokoškolského vzdělávání, je podpora toho, aby byl schopen dokončit vzdělání podobně jako ostatní studenti. Vzdělávací asistence v případě speciálních potřeb by neměla být odloučená od „hlavního“ vzdělávacího programu, od relevantních vzdělávacích a pracovních metod, od cíle každého programu jako celku nebo od dílčích cílů jednotlivých částí, ze kterých se jednotlivé studijní či vzdělávací programy skládají. Pokud má být splněn hlavní cíl dokončeného vzdělání, musí se zaměřit různé typy asistence pro studenty na získání specifických relevantních akademických znalostí a metod. Studenti musí být schopni chápat tyto metody kriticky, analyticky a komparativně. Kromě toho by ještě měli být schopni doložit, že ovládají požadované znalosti a dovednosti, například v souvislosti se zkouškami a dalšími formami hodnocení. V minulých desetiletích byl střed zájmu v oblasti integrace studentů s postižením do vyššího vzdělání soustředěn na „oblasti přístupu“(Aastrup, 2001). Oblast přístupu je samozřejmě důležitá, ale je to oblast, která ve své samotné formě pouze klade důraz na přístup ve vztahu k fyzickému prostředí nebo na asistenční technologii. V mém příspěvku se zabývám odlišným pohledem – hlediskem zaměřeným na využití, kde není nový důraz kladen pouze na fyzické a kvantitativní podmínky, ale také na podmínky kvalitativní. V Dánsku, na rozdíl od mnoha jiných zemí (USA, VB, Austrálie a Švédsko) není přesná legislativa, která zakazuje diskriminaci zdravotně postižených jedinců. Přesto však
18
v roce 1993 přijala dánská vláda doporučení, které bylo v souladu se zásadou rovných práv a příležitostí pro osoby se zdravotním postižením (zásada segmentové odpovědnosti). V tom samém roce Dánsko přijalo Standardní pravidla rovných příležitostí pro zdravotně postižené, které byly přijaty OSN. Tato dokonalejší hlediska, která jsou uvedena ve standardních pravidlech OSN, a přijetí zásady částečné odpovědnosti dánským parlamentem, nebyly následovány závaznou legislativou, která by se zabývala dalším a vyšším (tj. i vysokoškolským) vzděláváním. V roce 2000 byl dánským parlamentem přijat Zákon o vzdělávací podpoře v případě speciálních potřeb v institucích dalšího a vyššího vzdělávání.. Paragraf 1 uvádí: „účelem zákona je zajistit, že studenti s fyzickým, smyslovým či psychickým postižením, kteří byli přijati do instituce dalšího a vyššího vzdělávání, mohou dokončit vzdělání za rovných podmínek s ostatními studenty“. Dalo by se tedy tvrdit, že se zákon zabývá antidiskriminací (Aastrup, 2006). Ve svém obsahu je však zákon centrálně schváleným zákonem, což znamená, že jeho administrace obsahuje jasně definovaná a detailní pravidla daná Státním vzdělávacím grantem a Agenturou pro půjčky v Dánsku (= veřejné fondy na vzdělávání). V legislativě nebylo zvažováno, jak by se mělo další a vyšší školství chovat podle institucionální zodpovědnosti vyjádřené v paragrafu 1 a v obecných sděleních týkajících se sektorové zodpovědnosti. „Jedinec se zdravotním postižením, který hledá přístup do instituce dalšího a vyššího vzdělání, by měl být schopen získat vzdělání ve všech institucích, které nabízejí vzdělání“. V kontrastu k tomuto byly v „Midway Report“ (Zprávě Midway) vzneseny argumenty, že by v jednotlivých vzdělávacích institucích měla být jako pravidlo zakotvena v případě speciálních potřeb vzdělávací asistence a poradenství, aby bylo zajištěno akademické hledisko. Důraz je kladen na vzdělávací a profesní vedení ve vztahu ke specifickým potížím každého studenta, stejně jako u jeho či jejího programu a úrovně studia. Pro studenta je cílem naplnit obecné i specifické požadavky na kvalitu vzdělání. Speciální vzdělávání jako rozvoj specifických funkčních kvalifikací Koncept speciálního vzdělávání jde zpět do doby před a během období „osvícení“ v Evropě, kdy bylo záměrem vytvořit školu pro všechny děti. Je obecně známo, že děti mají velmi různé předpoklady pro učení a otázka učební diferenciace je stále hlavní oblastí zájmu. Tento zájem vedl k založení speciálních škol a speciálních tříd, založených na speciálním vzdělávání. Speciální vzdělávání bylo definováno jako speciální didaktické zásady a metody zaměřené na různá postižení (Befring & Tangen, Specialpadagogik). V 70. letech byly základní ideje týkající se speciálního vzdělávání, které zdůrazňovaly speciální hledisko, nahrazeny zásadami integrace a normalizace, jež byly později nahrazeny konceptem „akomodace“. V praxi to znamená, že speciální vzdělávání by mělo být organizováno takovým způsobem, že studium může zahrnout pokud ne všechny, tak většinu dětí, které navštěvují dotyčnou vzdělávací instituci. Zde se ukázalo, že koncept užívaný v rámci tradičního, popřípadě speciálního vzdělávání, nemůže být využíván v rámci dalšího a vyššího vzdělávání, které je zásadně „nezahrnuje“. Tyto části vzdělávacího systému předpokládají splnění specifických přijímacích požadavků a později požadavků specifikace kurzu či studijního programu. Celkové politicky normativní hodnoty a cíle se proto mohou týkat zdrojů a potencionálů jedince. To však neznamená, že by neměla být zdůrazňována propagace rovnosti a inkluze. Úkolem speciálního vzdělávání je proto vyvíjet a vysvětlovat proces akademických znalostí týkajících se učení a aplikovat tyto znalosti ve vzdělávací praxi speciálního školství. Tato praxe by se měla soustředit na cíle a výsledky vzdělání, stejně jako na organizaci institucí, vzdělávacích metod, vedení, asistenci a technické pomůcky tak, aby bylo dosaženo optimalizace učení jednotlivce. Zatím se tento příspěvek soustředil na „hledisko orientované na žádost". Měl bych se
19
také zmínit, že v literatuře (Higher Education and Disabilities: International Approaches. Hirst ed. 1998) je hlavní důraz soustředěn na „hledisko přístupnosti“. Hledisko přístupnosti je samozřejmě důležité, ale je to hledisko, které ve své formě pouze zdůrazňuje přístupnost ve vztahu k fyzickému prostředí. V hledisku zaměřeném na žádost není důraz kladen pouze na fyzické a kvantitativní podmínky, ale také na podmínky kvalitativní. Účelem vzdělávací asistence při speciálních potřebách pro studenty s postižením, kteří byli přijati na instituci dalšího a vyššího vzdělání je to, aby byli schopni dokončit vzdělání podobně jako ostatní studenti. Vzdělávací asistence při speciálních potřebách by neměla být oddělená od vzdělávacího programu, od souvisejících vzdělávacích a pracovních metod, od cílů každého programu jako celku nebo od dílčích cílů jednotlivých předmětů, ze kterých se programy skládají. Pokud mají být splněny obecné cíle dokončení vzdělání, musí různé typy asistence směřovat ke studentům tak, aby získali určité relevantní akademické dovednosti a metody. Studenti musí být schopni stavět se k těmto metodám kriticky, analyticky a komparativně. Navíc by měli být schopni doložit, že zvládnou požadované znalosti a dovednosti, například v souvislosti se zkouškami a dalšími formami hodnocení. Obsah a struktura asistence, jejíž hlavním účelem je kompenzovat specifické poruchy učení, by proto měly zahrnovat analýzu „akademického“ učení a „akademických“ učebních dovedností. Následně je slovo „akademický“ použito jako obecný termín, ale nesděluje, že se analýza týká pouze absolventů vysokých škol. Analýza spíše ukazuje, že vzdělání je „další a vyšší“, a proto v zásadě zahrnuje krátkodobé a střednědobé, stejně jako další a vyšší vzdělání. Koncept akademických učebních dovedností se týká učení v rámci akademických cílů a konečných dovedností zahrnutých v dalším a vyšším vzdělání. Obecné předpisy týkající se formy a obsahu dánského dalšího a vyššího vzdělání jsou specifikovány například v Pravidle o univerzitním vzdělávání u bakalářského a magisterského stupně (Zákon o vzdělávání) vydaného Ministerstvem pro vědu, technologii a inovaci. Podle tohoto zákonného předpisu by mělo univerzitní vzdělání obecně umožnit studentovi „nezávisle navštěvovat profesní výkony založené na znalosti a metodických dovedností v rámci jednoho nebo více oborů“ (Zákon 338/06/2004). V tomto kontextu se koncept akademického učení přímo týká praktik, pomocí kterých studenti získávají základní kvalifikace, které vytvářejí učební cíle. Shora uvedený zákonný předpis představuje obecnou vzdělávací strukturu, která dělí základní kvalifikace na dva stupně: - Bakalářský stupeň je zaměřen na to, aby student získal široké akademické znalosti a dovednosti, stejně jako teoretické a metodické kvalifikace tak, aby se stal nezávislým, schopným identifikovat, formulovat a řešit komplexní problémové oblasti v rámci svého zaměření a profese. - Magisterský stupeň zvyšuje úroveň bakalářského stupně tak, aby studentovy dovednosti byly rozvinuty za účelem získání specializovaných profesních dovedností a zároveň i za účelem zapojení ve vědeckých programech, kvalifikujících pro doktorandská studia. Dánský školský zákon jasně nedefinuje omezení pro elementy, které jsou zahrnuty do učebních cílů. To je případ Bolognského procesu, na jehož základě Dánsko pracuje společně s dalšími evropskými zeměmi na vytvoření společných metodických pokynů pro vzdělávací politiku. Zde také Bolognský proces zvolil termín „kompetence“ jako klíčový koncept ve společném úsilí vytvořit srovnatelné kvalitativní zajištění vzdělávání. Podle tohoto konceptu může být akademické studium popsáno jako proces „dovednostního“ vývoje, během kterého studenti získávají určité prvky učení pomocí specificky vytvořeného rozvojového procesu. Sem patří i praktické dovednosti vyžadované specificky při managementu profesních dovedností a akademická expertíza v rámci jednoho předmětu stejně jako „mezipředmětová“
20
expertíza vztahující se k individuálnímu vzdělávání nebo individuálnímu akademickému subjektu. Tzv. intelektuální kvalifikace pak zahrnuje obecné teoretické a metodické kvalifikace, komunikativní dovednosti a schopnost strukturovat vlastní studium mimo individuální vzdělávání nebo individuální subjekt. Důležitým aspektem popisů učebních cílů a elementů v Bolognském protokolu je to, že záměr Akademického učebního procesu je určen jako něco více než pouze získávání znalostí. V souvislosti s tím mohou být elementy studia zahrnuté do univerzitního vzdělávání rozděleny do tří forem: - Znalosti a schopnosti: obecné znalosti a schopnosti nebo znalosti a schopnosti vztahující se k určitému oboru. Obor je zde interpretován jako oblast znalostí, která je aplikovaná, aby uspořádala znalosti určitého případu či subjektu. - Kvalifikace: Praktická, intelektuální a/nebo akademická schopnost uplatnit znalost ve vztahu k obecnému zvládání problémových oblastí v rámci jednoho či více předmětů. - Metaznalost (metakognice): schopnost přemýšlet obecně o problémových oblastech v rámci jedné nebo více oblastí studia, aby byl dotyčný jednotlivec schopný prověřit stávající znalosti, rozvíjet nové vědomosti a řešit nové problémy. Učební cíle pro první dvě obecné úrovně všeobecné vzdělávací struktury dokazují, že student by měl demonstrovat tyto dovednosti na základní úrovni pro bakalářský program a na rozšířené a specializované úrovni pro magisterský program. Na základě učebních cílů a prvků dalšího a vyššího vzdělání může být „akademické“ učení popsáno jako proces rozvoje dovedností. Přesto zde však není zmínka o akademickém vzdělávání jako psychologickém procesu, pomocí kterého jednotlivec rozvíjí své dovednosti nebo vzdělávací pracovní metody, které by měly vést k tomuto rozvoji. Pokud je individuální studium bráno jako psychologický proces, mohlo by obecně být popsáno jako stálá poznávací a emocionální aktivita, pomocí které se formují znalosti a schopnosti tím, že se získávají zkušenosti a praxe. V horizontu studia pro další a vyšší vzdělání je cílem rozvinout určitý počet specifických dovedností a určitý počet specifických znalostí na vyšší úrovni, což klade nároky na komplexnost psychologického učebního procesu. Má-li student získat schopnost analyzovat, syntetizovat a hodnotit komplexní problémové oblasti v rámci jednoho nebo více předmětů, potřebuje určité reflektivní formy studia. Každá oblast studia je spojena se svou vlastní praxí, vlastním případem a vlastní doménou stejně jako se svými vlastními tradicemi, teoriemi a způsoby syntézy, analýzy a hodnocení svých vlastních problémových oblastí. Proto je učební proces, týkající se získání znalostí, schopností, kvalifikací a metaznalostí psychologickým procesem, jenž je silně závislý na dané oblasti nebo oboru studia. Psychologická schopnost nebo dispozice požadovaná od jednotlivce pro získání těchto dovedností a kvalifikací je „akademickou“ studijní kompetencí. Akademická studijní kompetence zahrnuje další hlavní komponent, který by mohl být nazýván metastudiem nebo „učením učit se“. Pro dokončení dalšího a vyššího vzdělání je třeba získat znalosti jak se učit, aby bylo možné získat znalosti, schopnosti, metody a techniky v rámci daného předmětu. Jinak řečeno, je třeba se naučit studovat předmět nebo akademické pole. Tato schopnost studovat v případě dalšího a vyššího vzdělání vyžaduje speciální proces metaučení, který je relevantní pro specifický program a jeho úroveň. Vzdělávací forma práce a učení závisí na plánu individuálního psychologického učebního procesu a učebních cílech vzdělávání. Semináře, přednášky a další scholastické typy učení reflektují vnímání učitelsky orientovaného studia pomocí mechanického přenosu znalostí od učitele do studentova „mentálního skladu“. Následně může být úspěch učení určen psanou nebo ústní zkouškou, kde je studentův „sklad“ testován. Obecně, takové typy učení jsou vhodné v případě, kdy jsou cílem faktické znalosti a pravidla pro kombinaci faktů. Stále více aplikované aktivní typy vzdělávání, které vycházejí z dialogu, odrážejí studijně orientované vnímání studia pomocí dynamické výměny mezi učiteli a studenty nebo mezi
21
studenty navzájem. Úspěch studia v tomto fóru je více určen způsoby hodnocení studentovy aktivní účasti v různých úkolech. Tyto úkoly zahrnují případové studie, pracovní postupy, zkoušky, které zdůrazňují nezávislost, a celý pracovní postup nebo studentovu schopnost spolupracovat. Tato schopnost spolupracovat může být hodnocena ve spojení s písemnou prací, zkouškou vycházející z portfolia, projektové práce a postupu řešení problému stejně jako praxe a postupy orientované na cílovou skupinu. Praxe při vzdělávání osob se speciálními potřebami Prostřednictvím jednoho či více předběžných „testovacích“ rozhovorů se studenty v našem Centru jsou představovány, upřesňovány a definovány různé způsoby asistentce. Základem pro hodnocení je konkrétní a specifické stanovení výběru způsobu a zaměření asistence pro studenta tak, aby byla zajištěna tato asistence jako systematická, individuální a směrována na oblast a úroveň studia daného studenta. A) Typy podpory, které se skládají: 1) ze zapůjčení kompenzační technologie (hard– a software) a 2) zapůjčení speciálních pracovních stolů a židlí, jsou obvykle charakterizovány rutinou. B) Typy cílené studijní podpory: 1) poradenství ad hoc a/nebo pomoc formou speciálního procesu poradenství 2) instruktáž pro použití technologických pomůcek 3) kompenzační asistence pro čtení a psaní 4) kompenzační akademická asistence Tyto oblasti podpory jsou považovány za učební asistenci a asistenci orientovanou na studium. Obvykle jsou na bázi „jeden-jeden“ (student-asistent, poradce) a adaptovány na učební potíže a úroveň daného studia každého studenta. V našem Poradenském a podpůrném centru byly vyvinuty různé koncepty pro učební a studijně orientovanou asistenci (Aastrup 2006). Speciální proces pomoci stejně jako poradenství obsažené v různých konceptech asistence poskytované Centrem vycházejí z názoru, že student, sine qua non, musí splnit určité specifické i obecné akademické požadavky. Názor vychází z představy, že všichni lidé mají možnosti, ale že tyto možnosti nejsou bez omezení. Přesněji, že jsou omezovány intelektuálními a personálními zdroji stejně jako vlastními sociálními a historickými souvislostmi jednotlivce. Účelem poradenství je podporovat jednotlivého studenta v upřesňování skutečných vzdělávacích rámců a v rozboru i upřesňování priorit pro zlepšení jeho či její efektivní oblasti možností a vytvoření dobře informované základny pro rozhodování. Dalším krokem je podporovat studenta v identifikaci a upřednostňování jeho či jejích vlastních zájmů, stejně jako v analyzování budoucích negativních následků vlastního nevhodného vedení studia. Navíc by měl být student podporován v rozhodováních, týkajících se aktuálního vedení studia. Poradenství se snaží být do co největšího možného rozsahu podpůrné a svobodné. Přesto však to často znamená, že student musí být ve svém procesu objasňování konfrontován a pobízen. Koncept poradenství vychází více méně z názoru, že student je zodpovědný za svá vlastní rozhodnutí – včetně plnění studijních požadavků týkajících se znalostí, talentu a dalších dovedností, které patří k danému studijnímu programu. Na oplátku je Centrum povinno hrát aktivní podpůrnou roli ve studentově procesu ujasňování. Vztah mezi poradcem a individuálním požadovaným vedením může být považován za „kontrakt“, který je často ve formě konkrétního studijního plánu. Implicitním faktorem „kontraktu“ je to, že student akceptuje, že bude dodržovat svou část smlouvy tím, že bude aktivně studovat na dohodnuté úrovni. Na druhé straně poradce slibuje, že bude k dispozici v dohodnutém rozsahu jako profesionál. Během poradenského procesu je studijní plán vyhodnocován a případně upravován. Další důležitý cíl je proaktivně vzdělávací, což
22
znamená, že poradenství má také za účel naučit studenta metodu, která je důležitá při přechodu k budoucím situacím. Student by měl být schopen použít nástroje, které jsou aplikovány v poradenství – analýza, rozdělení celkových cílů do operačních střednědobých cílů a ustanovením spojení mezi hodnotou a rozhodnutím – pokud narazí na vzdělávací problémy v pozdější době. Akademická asistence - poradenské a podpůrné centrum vyvinulo speciální typ asistence, „Akademicku asistenci“, která se používá jako typ asistence v rámci vzdělávání při speciálních potřebách od roku 2001. Začala experimentem, který byl později ustanoven jako metodický a systematický typ asistence. Koncept je soustředěn na kompenzaci pro studenty, kteří mají fyzické, smyslové, psychické nebo psychosomatické postižení a proto mají specifické problémy či poruchy učení ve vztahu k akademickému vzdělávání, které vyžaduje jejich univerzitní studium. Účelem akademické asistence je kompenzovat negativní vliv, který mohou mít některá postižení na studentův vzdělávací proces, ať už se jedná o neurologická postižení, psychosociální onemocnění nebo dyslexii. Dalším účelem je umožnit studentům dokončit jejich vzdělání ve stejných termínech jako ostatní studenti. Akademická asistence však není terapeutická praxe, která má za cíl léčení studentů a jejich postižení. Jedná se o vzdělávací praxi v případě speciálních potřeb, která nabízí vzdělávací pomoc. Cílem asistence je vyhovět specifickým potřebám studentů tak, aby se zvýšil studijní efekt a zajistila se kvalita jejich vzdělávání. V této souvislosti je nesmírně důležité, aby účel akademické asistence nespočíval pouze ve zlepšení studentova učení, ale také v rozšiřování jeho studijních dovedností. Také tato forma asistence obsahuje proaktivní funkci, která zahrnuje konečný cíl postupného vzdělávání studentů tak, aby se reguloval jejich vlastní učební proces. Následně by měli být schopni studovat v budoucnu bez asistence. Tento cíl je však relevantní pouze ve vztahu ke skupině studentů, kteří jsou schopni rozvíjet vyšší stupeň učebních dovedností a učební odpovědnosti. V kontrastu k tomu není skupina studentů s určitými osobnostními problémy schopná rozvíjet tyto dovednosti v tom požadovaném rozsahu. Asistence je plánována a dozorována Centrem, ale je poskytována vysokoškolsky kvalifikovanými „kandidáty“. Cílem je soustředit se na pragmatické studium více než na technické nebo racionální znalosti. Kandidát by měl mít přehled v relevantní studijní oblasti, jejich předmětech a jejích praktických a teoretických metodách. Podle toho musí být kandidát schopen podporovat studenta v učení a reflektování předmětných aspektů. Jinými slovy, cílem je to, aby si student více uvědomoval svou vlastní studijní praxi a byl schopen ji aktivně měnit. Vzdělávací asistence pro čtení a psaní pro dyslektiky - Univerzita v Aarhusu je jedinou institucí dalšího a vyššího vzdělání v Dánsku, která poskytuje vzdělávací asistenci pro čtení a psaní pro dyslektické studenty. Asistence vychází z experimentu uskutečněného v roce 1999, do kterého bylo začleněno sedm univerzitních studentů. Na fakultě, stejně jako mezi studenty, stále obecně platí názor, že dyslektici nemají potřebné schopnosti požadované u univerzitního studenta. Přesto však dyslexie neznamená nedostatek schopností nebo motivace chápat, analyzovat a interpretovat na akademické úrovni, jedná se spíše o těžkosti týkající se percepčních a komunikačních dovedností. Ve stručnosti, dyslexie může být definována jako potíže se čtením a psaním, projevující se u jednotlivců s normální inteligencí, motivací a vzděláním. Vzhledem k tomu, že tyto obtíže nemohou být okamžitě vysvětleny jako většina obecných poruch učení, často se pro popis dyslexie používá termín specifické potíže při psaní a čtení. Specifické případy dyslexie dokázaly, že jejich původ je v neurologických procesech, které ovlivňují dekódování znaků a slov. Dekódování slov obsahuje konverzi zvuků na písmena a naopak. Tyto takzvané fonologické procesy jsou také příčinou omezování jednoduchých jazykových prvků během jejich zpracovávání. Tyto procesy se často označují jako pracovní paměť, které mohou být spojeny se zadržováním písmen ve slově při odvozování jeho významu nebo při jeho psaní. Z tohoto důvodu jsou
23
jednotlivci s normální inteligencí, ale malou kapacitou pracovní paměti a nestabilními fonologickými funkcemi, dyslektici. Kvůli tomuto postižení se musí v porovnání s normálními čtenáři učit číst a psát alternativními způsoby. Studenti, kteří kontaktují Poradenské a podpůrné centrum s potížemi týkajícími se čtení a psaní, musí projít určitým počtem testů. Je nezbytné určit, zda tyto potíže jsou způsobeny dyslexií, při které je případná asistence odůvodněna. Některé z těchto testů byly vybrány Státní agenturou pro vzdělávací granty a půjčky, jiné byly vyvinuty profesory a jejich asistenty v Centru na základě praktických zkušeností. Výsledky z pohovorů a testů se soustředí ve zprávě, která se zasílá Státní agentuře pro vzdělávací granty a půjčky. Na jedné straně je tato zpráva formálním základem pro financování takových věcí, jako např. vybavení IT a řadu asistenčních sezení. Na druhé straně funguje jako základ pro plánování vzdělávacích strategií. Vzdělávací asistence pro čtení a psaní v Poradenském a podpůrném centru vychází z názoru, že dyslexie je poměrně dobře definovaná diagnóza, která má své kořeny v neurologických procesech. Přesto jsou dyslektičtí univerzitní studenti schopní kompenzovat své potíže do takového rozsahu, že tradiční vzdělávání při speciálních potřebách nestačí. Přesněji řečeno, jejich symptomy se odhalí na vyšších lingvistických a psychologických úrovních, které vyžadují speciální vzdělávací metody. V současné době neexistuje žádný učební materiál aplikovatelný na akademické úrovni. Existující materiál pro vzdělávání v případě speciálních potřeb byl vyvinut pro základní školy nebo pro chudé dospělé čtenáře. Poradenské a podpůrné centrum vyvinulo na základě tří zásad adekvátní typ asistence, která byla adaptována pro dyslektické studenty. - První zásada uvádí, že učební asistence pro čtení a psaní se týká relevantních akademických materiálů jednotlivého studenta, např. studentův vlastní psaný materiál. Na základě této zkušenosti bylo zřejmé, že hodnota transferu teoretického učení pravidel a metod na efektivní aktivní aplikaci těchto pravidel, je limitována v případě nezávislých psaných úkolů. Tato první zásada vede k několika dalších faktorům. Navíc je účelem asistence podporovat studenty tak, aby si pomáhali navzájem. To znamená, že studenti se musí učit sami používat IC techniku. - Druhá zásada uvádí, že veškerá asistence při čtení a psaní je poskytována na individuální bázi, protože materiál používaný v univerzitních třídách jednotlivých kateder se liší. Kromě toho vychází tato zásada z faktu, že navzdory jejich společnému neurologickému pozadí jsou problémy studentů velmi individuální. Každý student se vyrovnává se svými potížemi jinak a každý student má více či méně další sekundární symptomy. - Třetí zásada uvádí, že asistence při čtení a psaní je společné úsilí, během kterého je třeba respektovat studenta a studentovu předcházející praxi. V úvodním stadiu vzdělávací asistence je nezbytné se informovat o studentově dřívější studijní praxi a identifikovat prvky, které mohou tvořit základ budoucí asistence. Student, který vstupuje do procesu vzdělávací asistence, musí akceptovat, že to je závazný proces, který je založen na spolupráci a vývoji. Jako výsledek této zásady zahrnuje asistence často práci se studentovou motivací, např. aby byl připraven změnit nežádoucí zvyky, které mu brání v získávání optimálního přínosu asistence. Formulací tří základních zásad pro učební asistenci při čtení a psaní se kladou na vyučující profesory a asistenty speciální požadavky. V každém individuálním případě musí být vyvinut individuální podpůrný plán. Následně je absolutně nezbytné, aby vyučující měl akademické pozadí, které mu či jí usnadní určit typ literatury a typ akademických požadavků potřebných v daném případě. Rámec pro rozvoj poradenství a podpory Rozvoj vzdělávací asistence (Aastrup 2007) se musí zrealizovat v rámci institucionálního kontextu, který je definován socio-politickým a vzdělávacím rámcem.
24
Během minulých desetiletí byly snahy integrovat a inkludovat jednotlivce s postižením do vzdělávacího systému za stejných podmínek s ostatními. V důsledku toho je možné eliminovat odmítavé sociální mechanismy, se kterými se často dotyční jednotlivci setkávají. Politika EU v oblasti zdravotně postižených klade důraz na integraci jednotlivců s postižením do vzdělávací oblasti. To je spojeno s předpokladem, že vzdělávací systém je jednou z hlavních cest na trh práce, sebepomoci a integraci do společnosti. Použitelnou perspektivou je snaha o integraci a inkluzi cílové skupiny do vzdělávacího systému pomocí koordinovaného vzdělávacího a poradenského úsilí. Záměrem je zajistit explicitní akademickou orientaci prostřednictvím adaptování tohoto úsilí na akademické potíže jednotlivého studenta, stejně jako na jeho předmět a vzdělanostní úroveň tak, aby studenti mohli splnit obecné i specifické vzdělávací požadavky na kvalitu. Obecně by měla být tato snaha vyvážena mezinárodními (evropskými) a národními vzdělávacími cíli stejně jako cíli místních institucí. Tyto cíle zahrnují zajištění kvality pro další a vyšší vzdělávání a zlepšování příležitostí dokončit další a vyšší vzdělávání a následně získat vysoce rozvinutou a sociálně soudržnou společnost. Bylo vynaloženo mnoho úsilí pro podporu dokončení dalšího a vyššího vzdělání, optimalizaci pracovních příležitostí jednotlivce a zajištění vysoce kvalifikované pracovní síly. Kromě toho musí být věnována zvýšená pozornost poskytování koordinovaného, cíleného a zlepšeného vedení. Lokální vize a strategie týkající se tohoto úsilí musí být brány v úvahu při kontinuitě těch cílů a vizí, které jsou formulovány ústředními politickými regulačními jednotkami. Tyto politické cíle byly ustanoveny proto, aby podporovaly plnění integračních vzdělávacích systémů vysoké kvality. V institucích dalšího a vyššího vzdělání musí být všem studentům, kteří se setkají s nějakými požadavky na přijetí, zajištěn přístup ke stejnému vzdělávacímu prostředí, protože studenti se specifickými vzdělávacími potížemi by měli mít možnost realizace svého potenciálu (Heidegger, Hartmann) tak, aby mohli dokončit další a vyšší vzdělání. Na druhou stranu se očekává, že studenti se specifickými problémy – následující vedení stejně jako vzdělávací a technickou pomoc nebo další kompenzační měřítka – splňují obecné i specifické požadavky na kvalitu daného programu a stupně. Vzdělávací instituce musí studentům a trhu práce zaručit, že všichni absolventi dosáhli nezbytných akademických dovedností a že výsledky zkoušek prezentují skutečný obraz dosažené úrovně. Koncepční rámec a cíle vzdělávacího úsilí v oblasti speciálních ptořeb jsou vyjádřeny prostřednictvím obecné strategie týkající se studentů se specifickými vzdělávacími potřebami. Tato strategie vychází ze základního cíle zajištění integrace a inkluze studentů se specifickými vzdělávacími potížemi do institucí dalšího a vyššího vzdělávání pomocí velmi kvalitní vzdělávací asistence a poradenství. Tohoto cíle lze dosáhnout následujícími strategiemi: - Poradenství a vzdělávací program musí být plánovány jako koordinovaná snaha s jasnými prioritními cíli a směry, - poradenství a vzdělávací program musí být založeny na rozvoji interdisciplinárních znalostí týkajících se specifických vzdělávacích poruch a těch institucionálních, individuálních, sociálních a kulturních vztahů, v rámci kterých se potíže musí chápat, - poradenství a vzdělávací program se musí soustředit na výsledky pomocí adaptace těchto snah na specifické potíže jednotlivého studenta a na jeho či její akademický předmět a stupeň. Cílem je kompenzovat potíže do rozsahu, kdy student může splnit obecné i specifické akademické požadavky na kvalitu, - poradenství a vzdělávací program musí spočívat na znalostech, vycházejících z výzkumu vztahů mezi úsilím a efektem, který je citlivý na specifické a individuální vztahy a následně může pomoci konkrétní praxi, - poradenství a vzdělávací program musí být strukturovány na učební rozvoj a vysoce kvalitní komunikační metody, které jsou adekvátní studentovým specifickým obtížím a potřebám.
25
Tyto strategie volají po plánu speciální vzdělávací asistence založené na výzkumu reflektujícím poradenskou a vzdělávací praxi. Navíc musí být tato praxe svázána s tvorbou znalostí, které se rozvíjejí prostřednictvím interakce aplikace znalostí a praktického učení. Tato interakce zahrnuje úzké sepětí mezi rozvojovými projekty a výzkumem. Relevantní výzkum musí následně obsahovat teoretické reflexe na fenomény vztahující se k vlastnímu poradenství a vzdělávací praxi a osobní zkušenosti praktika stejně jako k potřebě dalších znalostí a zlepšení praktiky. Kromě toho musí být výzkum strukturován na aplikaci znalostí, výzkumné zásady a metody sběru dat používané v rámci obecné praxe. Jinak řečeno, úsilí v rámci poradenství a vzdělávání studentů se specifickými vzdělávacími potížemi musí být spojeno s výzkumem, který je směrován na rozvoj aplikovatelně orientovaných dovedností a perspektiv. Tento výzkum orientovaný na praxi je úzce spojen s rolí našeho Centra založeného na aktivních vědomostech a faktech, které soustřeďuje, organizuje a vyhodnocuje existující znalosti i informace poskytnuté jinými. Kromě toho obsahuje mapování tendencí v rámci tvorby znalostí, aby se mohlo vyhovět požadavkům na systematickou analýzu. Pokud se týče Poradenského a podpůrného centra, zahrnují tato zjištění rozvoj nových postupů a metod uvnitř poradenství a vzdělávání v případě speciálních potřeb. Podle definovaných cílů a strategií by tyto rozvojové projekty měly navíc být formovány podle cílů, které zajišťují vysokou kvalitu praxe a měly by vycházet ze znalostí úspěšných praktik. Navíc musí být rozvojové postupy úzce spojeny s oblastí výzkumu. Je důležité, aby se primárně soustředily na zlepšení v oblasti vztahu k cílové skupině. Jinými slovy, plány musí přispívat ke zlepšení integrace a inkluze do vzdělávacího systému a společnosti. Odkazy: Aastrup Willy, “Notes on Disability and Special Education”, Memorandum to the Ministry of Education 2001. Aastrup Willy, “Memorandum on Systematic Special Needs Education and Guidance, the Ministry of Education 2006 Aastrup Willy, Serial Preface in “Guidance and Counselling in Higher Education in European Union Member States” Aarhus 2007 Befring & Tangen, “Specialpadagogik” Oslo 2001 Hartmann N. “Möglichkeit und Wirklichkeit” Berlin 1966 (Org 1937) Heidegger M. “Sein und Zeit“ Tübingen 1986 (Org 1926) Hirst Allan (ed.) "Higher Education and Disabilities: International Approaches” Aldershot 1998 Autor a kontakt: Willy Aastrup, MPhil. Aarhus University, director of The Counselling and Support Centre National Research Centre – Special Needs Education in Further and Higher Education. DK-8200 Aarhus N , Denmark Phone: +45 8942 2370 ; E-mail:
[email protected]
VĚDECKÁ KNIHOVNA PRO STUDENTY SE SPECIÁLNÍMI POTŘEBAMI Vojtěch Eliáš V současné době je v naší společnosti zvykem všechno proměřovat finanční úspěšností nebo aspoň návratností. Z tohoto pohledu jsou knihovny obecně ekonomický
26
„propadák“. Málokterý vědec si uvědomuje, že mnohdy na počátku jeho výzkumů a nakonec i objevů stála nějaká knihovnická služba: ať se již jednalo o rešerši, ať půjčenou knihu nebo časopis, či přístup k jiným informačním zdrojům. A tak ekonomický prospěch knihovny zůstává nedoceněn… Co platí pro knihovny obecně, platí pro vědecké knihovny určené studentům se speciálními potřebami ještě více: jejich vybavenost a pořizování přírůstků je ještě nákladnější a měřitelnost výsledného efektu ještě obtížnější. Zde se však nechci zabývat problémy knihoven, ale problémem zvláštního formátu knih určených ke studiu pro nevidomé studenty a otázkami dalšího vývoje. V současnosti existuje v ČR několik podob knih pro nevidomé: kniha v braillově písmu, digitální kniha v prostém textu, zvuková kniha a kniha hybridní. - Kniha vytištěná v braillově písmu je formát historicky nejstarší. Výroba tohoto formátu je náročná; prakticky to znamená celou knihu přepsat na braillově psacím stroji nebo použít její digitální podobu a v braillově písmu ji vytisknout. Nevýhodou tohoto formátu knihy je velikost výsledného produktu (obvykle několik svazků), tedy i obtížná přenositelnost a současně pro svět vědy důležitá potíž s přesnými citacemi: kniha má vlastně dvojí stránkování (jedno v původní předloze a druhé v podobě tištěné braillem). Současně klade kniha i nároky na perfektní znalost braillu: v odborné literatuře se nejedná o krátká sdělení ale většinou o dlouhý a odborný text. - Digitální podoba knihy v prostém textu je v současnosti obvykle výchozím formátem pro další podoby. Její dostupnost je teoreticky snadná, ale realita je obvykle jiná. Prakticky všechna nakladatelství používají k redakci knih před tiskem profesionální software (obvykle Quark nebo InDesign), který nedovoluje export souboru do prostého textu, protože již obsahuje mnoho příkazů typografické sazby (zalomení řádků, vložení obrázků, hlídání tzv. potůčků mezi řádky, rejstříkové odkazy a odkazy pod čarou na stránce, případně i jiné polygrafické speciality jako splývání tečky nad i, pokud předchází písmeno f atd.). Text je obvykle pořizován v jednodušším textovém editoru, ale v profesionálních programech jsou dělány poslední korektury, takže se teprve jedná o konečný text. Ve spolupráci s nakladatelstvími, když se žádá o digitální podobu sazby knihy pro potřebu nevidomých i jiných studentů se speciálními potřebami, se vyskytují jen obvyklé potíže – jako problém poslední verzi souboru vůbec dohledat, dlouhé dodací lhůty atd. – nakonec se téměř vždy podaří patřičný soubor získat, ale je zde jiný problém: jak tento soubor exportovat do prostého textu, který by navíc neztratil informace důležité pro studenta i vědce – jako např. čísla stran, poznámky pod čarou atd. Je pochopitelné, že se o usnadnění exportu do prostého textu profesionální programy ani moc nesnaží: z důvodů konkurence je téměř nulová kompatibilita mezi nimi, dokonce je velmi obtížná i zpětná kompatibilita s předchozí verzí stejného programu. Navíc tyto profesionální programy dovolují konečné podoby knihy dosahovat různými způsoby – vkládáním rámů, textových polí, různým ukotvením a zalamováním textu – nelze tedy vytvořit automatizaci nějakým makrem, který by byl univerzálním nástrojem pro dosažení prostého textu. Obvykle se postupuje tak, že je každá kniha krok po kroku „demontována“ zpět do prostého textu. Pokud nebyla požadovaná kniha k dosažení v redakci v digitální podobě, je jediným řešením knihu skenovat a pomocí OCR-programu převedení do textové podoby. Výhoda digitální knihy v prostém textu je malý rozměr souboru a další možnost zpracování a použití: knihu lze číst speciálním softwarem, vytisknout v braillově písmu, případně ji zpracovat do hybridní knihy. - Zvuková kniha znamená formát knihy načtený přirozeným lidským hlasem a následné uložení na nějaký nosič. V současnosti je jím obvykle magnetofonová kazeta, která již patří spíše do technického muzea, než na akademickou půdu. Nesporná výhoda kazety je možnost poslech kdykoliv ukončit resp. přerušit a pokračovat po libovolně dlouhé době přesně na místě, kde bylo poslouchání přerušeno. Současně i přístroje na přehrávání magnetofonových kazet patří do velmi nízkých cenových kategorií. Jestliže však
27
technologie magnetofonového pásku jako takového je již dávno zastaralá, přináší to problémy i souvisejícím produktům: je stále obtížnější a v blízké budoucnosti bude i nemožné zakoupit samotné magnetofonové kazety, rychlokopírovací přístroje a zajišťovat jim servis. Zvukový formát je vhodný pro poslouchání nahrané přednášky, pro opakování již známého textu a vzhledem k přirozenému hlasu je velmi vhodný pro populárně naučnou nebo dokonce i krásnou literaturu, ale pro přísně odborný text, který by chtěl student např. citovat v diplomové práci, je zvukový formát nevhodný, protože se obtížně dohledává přesná citace. Naopak se ukazuje jako použitelný pro různé podoby celoživotního vzdělávání, případně pro ty, kterým jejich nemoc či stáří navíc zabraňuje naučit se používat výpočetní techniku. - Hybridní kniha, kterou v ČR vyvíjí středisko Teiresiás – celouniverzitní pracoviště Masarykovy univerzity v Brně, představuje v současnosti vrchol technických možností. „Hybridní kniha je multimediální publikace kombinující elektronický text s jeho zvukovou nahrávkou, doplněná komplexním navigačním aparátem. Uživatel má několik možností přístupu k obsahu hybridní publikace – od simulace zvukové knihy přes plně synchronizované procházení, kdy se společně posouvá jak textový, tak zvukový kurzor, až po "hybridní" čtení, kdy lze libovolně přepínat mezi zvukovou a textovou složkou při zachování úplné synchronizace.“1 Problémem však zůstává dosavadní malé rozšíření: v nabídce je celkem pouze šest titulů. Každý formát knihy pro studenty se zvláštními potřebami přináší své výhody i nevýhody, proto zůstane pro studijní potřeby asi důležité zachovat i současnou pestrost dostupných formátů. Centrální katolická knihovna KTF UK provozuje od 1. února 2006 speciální Oddělení pro nevidomé a zdravotně postižené, které poskytuje a zajišťuje odbornou literaturu nejen vlastním studentům, ale pomocí zásilek dodává knihy i široké veřejnosti. V současnosti disponuje 120 knihami v digitální podobě vytvořenými na tomto pracovišti a tisícovkou zvukových knih, které jsou zařazeny do univerzitního katalogu Aleph, ale přístupné pouze na základě zvláštního povolení ve shodě s autorským zákonem. Zvukové knihy jsou nahrány na kazetách a je zřejmé, že je nejvyšší čas pracovat na modernizaci tohoto fondu. První krok modernizace představuje přehrání kazet do digitálního formátu, což představuje nesmírnou časovou zátěž. Přehrávání nelze prakticky jinak urychlit než nákupem dalšího zařízení a přenosem záznamu v reálném čase. Zrychlený přesun byl následně velmi náročný na digitální úpravu a výsledek byl neuspokojivý: běžná zařízení nejsou vyráběna tak, aby při zrychleném přehrávání zachovávala přesnou rychlost posunu pásky, proto ani následné digitální zpomalení by nemohlo být děláno jednotným způsobem. Dalším úkolem, který teprve čeká na své vyřešení – třeba na akademickém fóru podobném této konferenci, je nový standardizovaný formát. Nelze pochybovat o tom, že se bude jednat o komprimaci MP3, ale otázka je spíše se strukturou zvukové knihy. Knihovna K. E. Macana postupuje způsobem, že při digitalizaci již existujících nahrávek jednu stranu kazety (obvykle 45 min.) rozdělí na dva samostatné soubory ve formátu MP3. Nové nahrávky již pak dělí běžně po kapitolách na jednotlivé soubory. Jedna stopa pak trvá obvykle okolo 20 minut a nezohledňuje kapitoly. Zdálo by se logické strukturovat knihu po kapitolách, případně i podkapitolách, ale po praktických pokusech se ukázalo, že kniha může mít i několik desítek kapitol a podkapitol, a proto se stává velmi obtížné dohledat přesně požadovaný soubor: Zkuste se přesunout přesně na stopu neboli track pomocí např. 38 stisků jednoho tlačítka, navíc v situaci, kdy nevidíte čísla na displeji. Pro překonání této obtíže byl vyvinut tzv. Daisy 2 formát, což je 1 2
Viz http://www.teiresias.muni.cz/?chapter=7-4 [citováno 18.9.2007] Jedná se o akronym z Digital Accessible Information SYstem.
28
vlastně jistý metasoubor podávající informace o jiných zvukových souborech, případně o jejich hierarchické struktuře na stejném nosiči (dosud obvykle CD). Dovoluje hledat např. nejdříve podle kapitol a po najití té pravé přejít na strukturu nižšího řádu a hledat v podkapitolách. Současně mohou být do metasouboru přidány i další informace.3 Problémem Daisy formátu je jeho neznalost v ČR a praktická nedostupnost speciálních přístrojů, které tento formát vyžaduje. Zdá se tedy, že nejsme schopni udělat definitivní rozhodnutí nyní, a přesto musíme již nyní pracovat na zachování dostupnosti již existujícího fondu zvukových knih. Knihy v braillově písmu se zdají překonané, digitální knihy ve formátu prostého textu jsou vhodné pro slabozraké, protože umožňují i velké zvětšení nebo používání digitální lupy – případně i použití software, který knihu čte, hybridní knihy jsou zatím spíše v podobě ukázek a pravděpodobně nákladnost jejich výroby bude největší překážkou jejich rozšíření a zvukové knihy mají zatím nejasnou podobu konečného formátu, i když je pravděpodobné, že se bude jednat o soubor založený na MP3. Doufám, že některá z příštích konferencí tyto problémy rozřeší.
VYSOKOŠKOLSKÉ KNIHOVNY PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ Michaela Hanousková, Jiří Stodola Nezbytnou součástí zajištění bezbariérového studia na vysokých školách a rovného přístupu k informacím je jistě budování knihoven, jejichž fond bude svou formou respektovat potřeby svých čtenářů. Takové knihovny mají pak z několika důvodů mezi ostatními knihovními zařízeními specifické postavení. Zohledníme-li totiž jejich roli a s tím související povahu shromažďovaného fondu, jedná se o knihovny vysokoškolské – akvizice se většinou týkají studijní literatury nezbytné ke studiu jednotlivých oborů akreditovaných na vysokých školách. Z hlediska formálního se řadí mezi knihovny se speciálním fondem – je tvořen dokumenty určenými osobám se zrakovým postižením, tedy publikace v bodovém písmu, publikace v elektronické podobě a auditivní dokumenty. Kombinací vlastností knihovny vysokoškolské a speciální jsou pak dána specifika vysokoškolských knihoven určených zrakově postiženým uživatelům. Pracovně je můžeme nazývat knihovnami akademickými. Knihovny, jejichž fond je sice specifický (v uvedeném smyslu), ale nemá primárně funkci vysokoškolské knihovny, budeme označovat jako neakademické. Ačkoliv tento příspěvek bude věnován především knihovnám prvně jmenovaným, fond některých neakademických knihoven je natolik rozsáhlý a obsahově zajímavý, že slouží jako cenný zdroj informací i studentům vysokých škol – proto se o nich krátce zmíníme. I. Neakademické knihovny pro zrakově postižené Podle zázemí zřizovatele rozlišujeme dále knihovny státní (typ A), knihovny občanských sdružení (typ B) a knihovny soukromé (typ C). Jmenujme několik zástupců: a) Knihovna a tiskárna J. E. Macana a oddělení pro zrakově postižené při dílčích knihovnách (typ A). Funkci národní knihovny pro zrakově postižené plní Knihovna a tiskárna J. E. Macana (www.ktn.cz). Tato knihovna shromažďuje veškerou produkci publikací v Brailleově písmu v České republice. Knihovnický zákon jí přisuzuje právo 3
Další podrobnosti viz http://www.daisy.org/about_us/dtbooks.shtml
29
povinného výtisku hmatových publikací, což znamená povinnost vydavatele knih v Brailleově písmu zaslat výtisk do této knihovny. Kromě funkce archivační provozuje knihovna nezanedbatelnou vydavatelskou činnost: produkce monografií a časopisů v Brailleově písmu a tvorbou zvukových knih. Disponuje více než 5000 hmatovými tisky, téměř 4000 zvukovými knihami a přes 400 digitálními publikacemi. Tematicky se její fond skládá především z beletrie, učebnic pro základní a částečně střední školy, popřípadě z oborově nevyhraněné naučné literatury. K organizaci fondu užívá vlastního knihovnického systému dostupného v prostředí WWW. Vedle národní knihovny pro zrakově postižené existují oddělení určená zrakově postiženým čtenářům při jednotlivých městských knihovnách – v Hradci Králové, Ústí nad Labem, Brně, Ostravě, Strakonicích nebo Plzni. Zvukové dokumenty pro zrakově postižené poskytuje 44 speciálních oddělení při městských knihovnách. b) Knihovna Digitálních Dokumentů a knihovny dalších občanských sdružení (typ B). Knihovnou s nejrozsáhlejším fondem elektronických dokumentů je v současné době Knihovna Digitálních Dokumentů (www.braillnet.cz) při Spojené organizaci nevidomých a slabozrakých, známá též pod názvem Braillnet. Obsahuje více než 10 000 elektronických zdrojů ve formátu TXT. Vedle neperiodických dokumentů nabízí rovněž 58 periodik v elektronické podobě. K organizaci fondu využívá vlastního knihovnického systému dostupného v prostředí WWW. c) Knihovna občanského sdružení Integrace (www.integraceos.cz) nabízí více než 400 digitálních publikací. Jedná se především o beletristická díla, méně je zastoupena literatura populárně naučná. Svůj fond zveřejňuje prostřednictvím seznamu v prostředí WWW. d) Knihovna Střediska pro zrakově postižené Diakonie českobratrské církve evangelické (http://szp.diakoniecce.cz) vlastní desítky zvukových a elektronických dokumentů a několik hmatových publikací. Jedná se především o křesťanskou literaturu. Fond je přístupný pomocí webových seznamů. II. Akademické knihovny pro zrakově postižené Akademické knihovny můžeme podle působnosti zařadit do tří kategorií: knihovny při dílčích vysokoškolských centrech pomoci handicapovaným (typ D), fakultní (typ E) a celouniverzitní (typ F). a) Univerzita Karlova v Praze. Relativní roztříštěnost univerzity vede k tomu, že na půdě UK registrujeme relevantních knihoven hned několik, přičemž mezi sebou nejsou formálně provázány – a to ani jejich fondy. - Knihovna Laboratoře Carolina (http://carolina.mff.cuni.cz) – typ D. Disponuje řádově desítkami elektronických publikací. Fond není tematicky vyhraněn a informace o jeho obsahu jsou zpřístupněny prostřednictvím seznamu v prostředí WWW. Tento seznam není provázán s katalogem knihoven Univerzity Karlovy. - Fakultní knihovny pro zrakově postižené (typ E) na Univerzitě Karlově reprezentuje Knihovna Právnické fakulty (http://knihovna.prf.cuni.cz). Její fond se skládá z desítek zvukových knih a obsahuje především právnickou literaturu. Nahlédnutí do fondu umožňuje webový seznam, který nemá vazbu na katalog knihoven UK. - Katolická teologická fakulta (www.ktf.cuni.cz/KTF-267.html) při své knihovně provozuje Oddělení pro nevidomé a zdravotně postižené, jehož sbírky obsahují řádově desítky publikací, především zvukové knihy a elektronické dokumenty. Tematicky je fond svázán se zaměřením
30
fakulty. Informace o fondu jsou dostupné prostřednictvím webového seznamu a zároveň je katalog provázaný se souborným katalogem UK. - Digitální knihovnu, která není primárně určena pouze zrakově postiženým, provozuje Ústav české literatury a literární vědy (http://cl.ff.cuni.cz). Obsahuje řádově desítky elektronických publikací z oblasti české literatury a literární teorie. - Evangelická teologická fakulta buduje rovněž digitální knihovnu (www.catharina.cz), jejíž cílovou skupinou nejsou primárně zrakově postižení uživatelé. Nachází se v ní několik set elektronických dokumentů v různých formátech. Nalezneme zde především literaturu z oblasti teologie a biblistiky. Fond je organizován prostřednictvím webového vyhledávacího rozhraní s hypertextovými odkazy na elektronické zdroje. b) ČVUT v Praze (typ D) Knihovna při Centru Tereza na ČVUT v Praze. Její fond obsahuje více než 200 elektronických publikací především ve formátu TXT. Tematicky je nevyhraněný. Katalog je zpracováván pomocí knihovnického systému řady T-Series, informace o fondu jsou k dispozici jednak prostřednictvím prostého webového seznamu, jednak v aplikaci Portál vysokoškolských knihoven pro zrakově postižené. (bude o něm řeč dále) c) Univerzita Hradec Králové (typ D) Provozovatelem Digitální knihovny UHK je Tyflopedický kabinet při Katedře speciální pedagogiky. Fond obsahuje řádově desítky elektronických publikací. Tematicky je fond svázán se zaměřením katedry. Katalog fondu je přístupný prostřednictvím webového seznamu. Postupně se rozvíjí spolupráce mezi Tyflopedickým kabinetem a místní univerzitní knihovnou, takže výhledově budou informace o fondu dostupné v katalogu knihovny, jejím prostřednictvím pak v Portálu vysokoškolských knihoven pro zrakově postižené. d) Univerzita Palackého v Olomouci (typ D) Digitální knihovna při Centru pomoci handicapovaným na Katedře speciální pedagogiky. Katalog této knihovny není veřejně přístupný. e) Masarykova univerzita (typ F) Celouniverzitní působnost má Univerzitní knihovna pro studenty se specifickými nároky Střediska Teiresiás (www.teiresias.muni.cz) na Masarykově univerzitě. Její fond se skládá z desítek zvukových dokumentů, stovek dokumentů hmatových a řádově tisíců publikací elektronickým. Vzhledem k tomu, že zajišťuje studijní materiály pro zrakově postižené studenty studující na jednotlivých fakultách MU, složení fondu je univerzální. Organizace fondu je zajištěna pomocí knihovnického systému Aleph a katalog knihovny je součástí souborného katalogu Masarykovy univerzity. Elektronické zdroje upravené podle interní Metodiky k úpravám textů pro zrakově postižené zveřejňuje na internetu (přístupné jsou z webového rozhraní katalogu pomocí hypertextových odkazů) ve formátu DOC. Nevýhodou tohoto formátu sice je, že se jedná o formát uzavřený, který je částečně závislý na své aplikační platformě, a soubory mají poměrně velký objem. Na druhé straně ovšem uchovává sémantiku dokumentu (struktura kapitol, poznámky pod čarou, tabulky atd.) a umožňuje hypertextová propojení. Další výhodou je, že není přísně tiskově založený a tiskové rozvržení dokumentu v něm neomezuje orientaci. Z uživatelského hlediska je výhodný proto, že většina zrakově postižených disponuje patřičným softwarovým vybavením, a dovednost práce s tímto formátem je u této skupiny obvyklá. Odečítače obrazovky (screenreadery) pak tento formát zpřístupňují v největší míře, u jiných formátů se situace různí podle typu odečítače.
31
Portál vysokoškolských knihoven pro zrakově postižené Z řečeného je zřejmé, že zařízení, která nabízejí knihovní a informační služby zrakově postiženým vysokoškolským studentům, není rozhodně málo, překážkou k jejich efektivnějšímu využití zůstává ovšem jejich heterogennost – každá z knihoven zpřístupňuje své katalogy a fondy různým způsobem (webové seznamy, vlastní knihovnické katalogy, standardní knihovnické systémy různých typů), na různých místech a v různých formátech (TXT, DOC, RTF, PDF...). V neposlední řadě ty knihovny, které zpřístupňují svůj fond prostřednictvím běžných knihovnických systémů, jsou mnohdy nuceny užívat standardních webových rozhraní těchto systémů, jejichž obsluha klade na zrakově postiženého uživatele mimořádné technické a časové nároky. Logickou cestou z této situace se jeví vytvoření takového prostředí, které sice knihovnám umožní zachovat svou autonomii, ale v němž budou moci být na jednom místě a jednotným způsobem zobrazována data z relevantních zdrojů tak, aby uživatel nebyl nucen procházet jednotlivé katalogy, seznamy... Navíc může být toto prostředí navrhováno už předem s ohledem na cílovou skupinu uživatelů, a bude tak respektovat specifika práce zrakově postižených. Nástrojem, který se snaží nastíněnou situaci řešit, je Portál vysokoškolských knihoven pro zrakově postižené (www.teiresias.muni.cz/portal, podrobný komentář je k dispozici zde: http://www.teiresias.muni.cz/?chapter=7-8) vyvíjený ve spolupráci Střediska Teiresiás, Centra Tereza a Ústavu výpočetní techniky Univerzity Karlovy. Jedná se o internetové rozhraní, které umožňuje prohlížení katalogů knihoven přístupných v protokolu Z.39.50 (bez ohledu na to, zda jsou určeny pro ZP či ne). Primárně slouží zrakově postiženým uživatelům, ale jeho potenciálu mohou využívat i ostatní zájemci. S ohledem na zrakově postižené jde o rozhraní jednoduché, rozčleněné do tří hierarchických úrovní. Umožňuje vyhledávání podle druhu dokumentu, názvů děl, autorů a předmětových hesel. Prostřednictvím hypertextového odkazu v záznamu, pak zpřístupňuje dokumenty obsažené v digitálních knihovnách. Z knihoven pro zrakově postižené je k němu zatím připojena Univerzitní knihovna pro studenty se specifickými nároky při Středisku Teiresiás a knihovna Centra Tereza, z ostatních pak souborný katalog Univerzity Karlovy, souborný katalog Masarykovy univerzity a katalog knihovny Univerzity Hradec Králové. Záměrem je připojit k tomuto rozhraní další katalogy akademických i neakademických knihoven pro zrakově postižené.
PRÍSTUPNOSŤ WEBOVÝCH STRÁNOK PRE ĽUDÍ SO ZDRAVOTNÝM POSTIHNUTÍM Dušan Šimšík, Alena Galajdová, Monika Kopčová Abstrakt: Príspevok je zameraný na oblasť prístupnosti webových stránok pre osoby so zdravotným postihnutím. Obsah, funkcie, služby, resp. jednotlivé elementy webových stránok by mali byť prístupné pre čo najväčší okruh užívateľov, a to bez ohľadu na vek, zdravotné postihnutie alebo obmedzenia koncovej technológie užívateľa. Príspevok prezentuje individuálne aspekty zdravotne postihnutých osôb v spojení s webom a popisom problémov webového manažmentu, ako aj približuje problematiku prístupnosti webových stránok v Slovenskej republike. Kľúčové slová: prístupnosť, web stránky, znevýhodnený užívateľ
32
1. Problematika prístupnosti Pojem prístupnosť predstavuje taký stav, kedy daná vec nekladie svojim užívateľom pri používaní žiadne zásadné prekážky. Prístupnú budovu môžu napríklad navštíviť ľudia na vozíku a prístupnú webová stránku napríklad nevidiaci. Prístupnosť v uvedenom ponímaní znamená bezbariérovosť (Špinar, 2004) Osobné počítače priniesli do nášho života veľké množstvo zmien. Informačné technológie pomáhajú aj zdravotne znevýhodneným bez rozdielu veku. Prispievajú k odstraňovaniu informačných bariér. Sú prospešné v procese mentálnej aj fyzickej rehabilitácie. K tomu, aby mohli slúžiť tomuto účelu, je potrebné mať k dispozícii príslušné vybavenie a softvérovú podporu. Potrebné technické vybavenie sa líši podľa typu zdravotného postihnutia (pohybové, senzorické, mentálne a iné). Európska komisia popisuje prístupnosť v oblasti webových stránok (Web Accessibility) ako schopnosť osoby dostať sa na web. Webové sídlo sa považuje za prístupné, ak ho môžu rovnako efektívne používať nielen zdraví užívatelia, ale aj užívatelia so zdravotným postihnutím. Prístupná webová stránka nediskriminuje užívateľov, ktorí majú ťažkú zrakovú chybu, nemôžu používať končatiny pri ovládaní vstupného zariadenia, prípadne pracovať so zvukovou informáciou z dôvodu straty schopnosti vnímať zvuk. Prístupná webová stránka je koncipovaná tak, aby neznevýhodňovala užívateľov s alternatívnymi zobrazovacími zariadeniami a tiež užívateľov, ktorí nepoužívajú majoritný internetový prehliadač a podobne. 2. Zdravotne znevýhodnení užívatelia webových stránok Odhaduje sa, že v Slovenskej republike žije približne 70 tisíc ľudí s ťažkým zrakovým postihnutím. Pre mnohých z nich môžu byť webové stránky významným pomocníkom a často aj jediným spôsobom na samostatné vykonanie určitej činnosti. V praxi môže ísť napríklad o možnosť prečítať si aktuálne spravodajstvo, stiahnuť si digitálnu knihu alebo objednať si tovar v internetovom obchode. V prípade, že webová stránka nerešpektuje užívateľa so zdravotným znevýhodnením, stáva sa pre neho neprístupnou. Zdravotne znevýhodnené osoby môžeme rozdeliť na: • užívateľov so zrakovým znevýhodnením • užívateľov so sluchovým znevýhodnením • užívateľov s pohybovým znevýhodnením • a užívateľov s kognitívnym a neurologickým znevýhodnením. (Web Accessibility Initiative 2007). Užívatelia so zrakovým znevýhodnením Táto skupina osôb má najväčšie problémy s prístupnosťou webu, a preto sa problematika prístupnosti v praxi často orientuje iba na túto skupinu užívateľov. Dôvodom je skutočnosť, že informácie na stránkach sú z dôvodu porušenia niektorých pravidiel prístupnosti pre zrakovo znevýhodnených užívateľov úplne neprístupné. Zrakovo znevýhodnených užívateľov možno rozdeliť na užívateľov nevidiacich, slabozrakých a užívateľov so zvyškami zraku. Webové stránky si prezerajú a pohybujú sa po stránkach pomocou podporných technológií – softvér, hardvér. Užívatelia so sluchovým znevýhodnením Nepočujúci užívateľ nemôže pracovať so zvukovou informáciou, užívateľ s ťažkou poruchou sluchu môže za určitých podmienok pracovať so zvukovou informáciou, ale môže napríklad nesprávne porozumieť zvukovej informácií. Preto sa pri audio, či audiovizuálnych 33
formátoch odporúča dopĺňať zvukovú informáciu aj alternatívnym textom, ktorý je zobrazovaný vo vizuálnej podobe. Užívatelia s pohybovým znevýhodnením Prístup na webovú stránku pre tento okruh užívateľov je sťažený, nakoľko znevýhodnení užívatelia nemôžu ovládať počítač pomocou bežných vstupných zariadení ako sú myš a klávesnica. K ovládaniu počítača potrebujú špeciálne vstupné zariadenia, ktoré umožňujú ovládať pohyb kurzora po monitore napríklad pohybmi hlavy, alebo iným alternatívnym spôsobom. Hlavne u ľudí s poruchami horných končatín je nevyhnutné namiesto klasickej klávesnice používať softvérovú, ktorá je zobrazená na monitore počítača. Užívatelia s kognitívnym a neurologickým znevýhodnením Potreby tejto skupiny užívateľov sú v praxi (pri vytváraní web stránok) málo zohľadňované, nakoľko z hľadiska prístupnosti nie sú pre túto skupinu dostatočne zadefinované požiadavky. Medzi takto znevýhodnených užívateľov patria osoby s poruchami pozornosti a poruchou učenia. Z hľadiska týchto užívateľov je potrebné, aby bol obsah stránka logicky, intuitívne a prehľadne usporiadaný. 3. Prístupnosť slovenských webových stránok Tvorcovia webových stránok robia často chybu ak kladú dôraz na dizajn stránky a venujú sa grafickým vylepšeniam. Precenenie grafického dizajnu však vedie k tomu, že webová stránka sa stáva neprístupná pre znevýhodnených užívateľov. Stránka je prístupnou vtedy, ak rešpektuje používateľa, jeho technické vybavenie, zdravotné dispozície, vedomosti, skúsenosti, vzdelanie a vek. Preto je potrebné brať pri návrhu webovej stránky do úvahy, že internet využívajú aj ľudia: • ktorí nevidia, nepočujú, prípadne nedokážu spracovať určitý typ informácií • majú ťažkosti v čítaní alebo v porozumení textu • nedokážu používať klávesnicu alebo myš • môžu používať iba obrazovku s textom, môžu mať malú obrazovku, prípadne majú pomalé internetové pripojenie • nehovoria alebo nerozumejú jazyku, v ktorom je stránka napísaná • môžu byť práve v situácii, keď ich oči, uši, prípadne ruky sú zaneprázdnené (cesta do práce, práca v hlučnom prostredí a pod.) • môžu mať staršiu verziu prehliadača, úplne inú verziu prehliadača, textový prehliadač, prípadne rozdielny operačný systém. V priebehu vývoja nástrojov pre tvorbu webových stránok sa presadili rôzne aktívne prvky (predovšetkým JavaScript a flash). Prostredníctvom týchto sa dajú vytvárať najrôznejšie efekty, čím stránka získava na reprezentatívnosti a prehľadnosti. Mnohé z týchto prvkov, sú však pre zrakovo postihnutého používateľa veľmi ťažko prístupné. Rovnako pre užívateľa s obmedzeným pohybom horných končatín, ktorý pracuje s alternatívnym vstupným zariadením môžu byť takéto prvky neprístupné. JavaScript sa využíva pre tvorbu menu v podobe rozbaľovacích ponúk odkazov. Pre čitateľov, ktorí musia používať pomocné technológie (napr. čítač obrazovky), je táto ponuka väčšinou nedostupná preto, že ten objekt stránky, na ktorý je potrebné kliknúť myšou pre jeho rozbalenie, sa nijako navonok netvári ako takto aktívny prvok. Flash animácie môžu vytvárať na reprezentatívnosti a prehľadnosti.
najrôznejšie
34
efekty,
čím
stránka
získava
V októbri 1994 bolo založené World Wide Web Consortium (W3C), ktoré produkuje slobodné štandardy - „odporúčania“, ako ich nazývajú - pre World Wide Web. Hlavou konzorcia je Tim Berners-Lee, pôvodný autor URL (Uniform Resource Locator), HTTP (Hypertext Transfer Protocol) and HTML (Hypertext Markup Language, principiálnych technológií tvoriacich základ webu. W3C v roku 1999 vydalo metodickú príručku Smernice prístupnosti obsahu webu 1.0. Na Slovensku sa toto odporúčanie premietlo do zákona až v roku 2006. Zákon č. 275 z 20. apríla 2006 o informačných systémoch verejnej správy, ktorý upravuje práva a povinnosti povinných osôb v oblasti informačných systémov verejnej správy a činnosti, ktoré zabezpečujú ich prevádzku. Na zákon priamo nadväzujú štandardy. Pri nedodržaní zákona môžu byť uložené pokuty až do výšky 1 000 000.-Sk. Ministerstvo dopravy, pôšt a telekomunikácií Slovenskej republiky podľa § 13 zákona č. 275/2006 Z. z. o informačných systémoch verejnej správy vydalo Výnos zo 14. júla 2006 č. 1706/M-2006 o štandardoch pre informačné systémy verejnej správy, ktorý obsahuje aj štandardy prístupnosti vychádzajúce z odporúčaní smernice pre tvorbu prístupných webových stránok (Content Accessibility Guidelines 1.0) V tomto dokumente nájdeme 14 všeobecných zásad dizajnu prístupných webových stránok: Zásada 1. Poskytujte rovnocenné alternatívy ku zvukovým a vizuálnym informáciám. Zásada 2. Nespoliehajte sa len na farbu. Zásada 3. Náležite používajte značky a definície štýlov. Zásada 4. Používajte bežný jazyk. Zásada 5. Vytvárajte tabuľky, ktoré sa správne zobrazujú. Zásada 6. Zabezpečte, aby sa správne zobrazovali stránky, ktoré používajú nové technológie. Zásada 7. Zabezpečte, aby používateľ mohol riadiť časované zmeny obsahu. Zásada 8. Zabezpečte prístupnosť pripojených používateľských rozhraní. Zásada 9. Vytvárajte nezávisle na používateľovi zvolenej technológii. Zásada 10. Používajte dočasné riešenia. Zásada 11. Používajte technológie a pravidlá konzorcia W3C. Zásada 12. Poskytujte informácie o kontexte a orientácii. Zásada 13. Poskytujte prehľadný navigačný mechanizmus. Zásada 14. Zabezpečte, aby boli dokumenty zrozumiteľné a jednoduché. Ku každej zásade patrí zoznam kontrolných bodov s formuláciami, ktoré vysvetľujú, ako sa zásada uplatňuje počas bežného vývoja. Každý bod má pridelený stupeň priority, čím je vyjadrená jeho závažnosť dopadu na prístupnosť. Body s prioritou 1 – Základná priorita - grafické objekty, ktoré slúžia k ovládaniu stránky, majú definovanú textovú alternatívu, - informácie, oznamované prostredníctvom skriptov, objektov, appletov, kaskádových štýlov, obrázkov a iných doplnkov na strane používateľa, sú prístupné aj bez ktoréhokoľvek z týchto doplnkov, - tabuľky sú vytvorené tak, že sú prístupné pre zrakovo postihnutých, - klikateľné mapy sú vytvorené tak, aby boli prístupné pre zrakovo postihnutých, - obsah www stránky sa mení len keď používateľ aktivuje nejaký prvok, - rámy sú vytvorené tak, že sú prístupné pre používateľov so zrakovým postihnutím, - označenie každého odkazu výstižne popisuje jeho cieľ nezávisle na okolitom kontexte, - informácie oznamované farbou sú prístupné aj bez farebného rozlíšenia,
35
-
farby popredia a pozadia sú dostatočne kontrastné; na pozadí nie je vzorka znižujúca čitateľnosť, predpisy určujúce veľkosť písma nepoužívajú absolútne jednotky,
Body s prioritou 2 – Stredná priorita - všetky netextové prvky nesúce významovú informáciu majú textovú alternatívu, - hlavné oznámenie stránky je na jej začiatku, - stránka má zmysluplný titulok vystihujúci jej obsah, - používateľ je vopred jasne upozornený, keď odkaz vedie na obsah iného typu ako je webová stránka; takýto odkaz je doplnený údajom o veľkosti a type cieľového súboru, - nové okná sa otvárajú len v odôvodnených prípadoch a používateľ je na to vopred upozornený Body s prioritou 3 – Najvyššia priorita - dôležité navigačné prvky majú priradené horúce klávesy (vysvetliť čo sú to horúce klávesy), - dokumenty, ktoré sú v iných formátoch ako HTML, sú dostupné i v tomto formáte, - tabuľky sú zrakovo postihnutým lepšie sprístupnené, - ASCII art, skratky a smajlíky sú zrakovo postihnutým sprístupnené, - z každej stránky webu vedie odkaz na prehlásenie, vymedzujúce mieru prístupnosti a obsahujúce popis ovládania webu, - v texte je vyznačená zmena použitého jazyka. Povinnosťou sa podľa výnosu stáva dodržiavanie zásad tvorby prístupných webových stránok podľa materiálu Blind Friendly Web s názvom Dokumentácia zásad prístupnosti webových stránok pre používateľov s ťažkým zrakovým postihnutím. Blind Friendly Web a Robme weby lepšie sú projekty, ktorými sa v podmienkach Slovenskej republiky venuje predovšetkým Únia nevidiacich a slabozrakých Slovenska problematike tvorby prístupných webových stránok. 4. Záver Internet predstavuje médium, ktoré pre mnohých znevýhodnených užívateľov znamená jedinú cestu ako určitú činnosť realizovať samostatne, preto prístupnosť webových stránok pre znevýhodnených užívateľov je v súčasnosti rovnako dôležitá a zásadná ako ostatné služby a starostlivosť poskytované tejto skupine obyvateľstva. Literatúra [1] Makulová, S. 2006. Problém prístupnosti slovenských webových sídiel. [on-line]. [cit. 2007-09-10] dostupné na: http://www.elet.sk/?pouzitelnost-pristupnost&sprava=problempristupnosti-slovenskych-webovych-sidiel [2] Ministerstvo dopravy pôšt a telekomunikácii. Monitorovanie prístupnosti webových stránok. [cit. 2007-11-09] dostupné na: http://www.telecom.gov.sk/index/index.php?ids=981 [3] Projekt Blind Friendly Web v Slovenskej republike. [on-line].[cit.2007-11-09] dostupné na: http://www.blindfriendly.sk/ [4] Špinar, D. 2004. Tvoříme přístupné webové stránky. Brno: Zoner, 2004. 360 s. ISBN 8086-815-11-0 [5] Štandardy pre Informačné systémy verejnej správy v Slovenskej republike. [on-line].[cit. 2007-11-09] dostupné na: http://www.euractiv.sk/verejna-sprava/clanok/standardy-preinformacne-systemy-verejnej-spravy
36
[6] Végh, N., Potocký, E. 2006. Tvorba webových stránok knižníc. Martin: SNK, 2006. ISBN 80-89023-92-4 Kontakt autorov: prof. Ing. Dušan ŠIMŠÍK, PhD. PhDr. Monika Kopčová
[email protected] [email protected] tel: +421 55 602 2654 tel: +421 55 602 2140 Ing. Alena GALAJDOVÁ Bezbariérové centrum
[email protected] Technická univerzita tel: +421 55 602 2377 Letná 9 042 00 KOŠICE ; SR
PROJEKT EQUAL – PRO PLNÝ ŽIVOT Zdeňka Telnarová Abstrakt: Příspěvek je zaměřen na výstupy projektu EQUAL – Pro plný život, které mají přímou vazbu na vzdělávání sluchově postižených studentů na vysoké škole. Jedná se o přípravný kurz ke studiu na VŠ pro sluchově postižené studenty a kurz Počítačové grafiky pro sluchově postižené studenty, který je navržen a realizován v eLearningové podobě. 1. Stručná charakteristika projektu V článku bude přiblížen Projekt EQUAL, jehož celý název je "Vývoj a zavedení systému celoživotního vzdělávání osob s postižením sluchu, vč. vzdělávání zdravých osob, které s handicapovanými osobami přicházejí do kontaktu". Dále bude v textu uváděn pouze zkrácený název projektu, který zní „Pro plný život“. Projekt je zaměřen na celoživotní vzdělávání sluchově postižených osob a na zlepšení jejich komunikace s majoritní společností. Obsahuje celkem 12 aktivit pokrývajících široké spektrum potřeb osob se sluchovým postižením. •
• • • • •
• •
•
Speciální kurz pro přípravu sluchově postižených elektrikářů ke zkouškám ze znalostí vyhlášky 50/78 Sb. zakončený certifikovanou zkouškou opravňující sluchově postižené pracovat samostatně na elektrickém zařízení. Worskhopy novinek z oblasti ICT určené sluchově postižených odborníkům z této oblasti. E-learningový kurz počítačové grafiky pro osoby se sluchovým postižením. Přípravný kurz ke studiu na VŠ pro sluchově postižené uchazeče. Workshopy výchovné dramatiky sluchově postižených. Kurz základů obsluhy počítačů spojený se seminářem o novinkách z oblasti komunikačních pomůcek a se seminářem věnovaným základům podnikání – vše s ohledem na potřeby sluchově postižených. Kurz licencovaných trenérů lehké atletiky, plavání a kopané pro sluchově postižené trenéry. Internetový portál www.startindenjob.de a www.roadsfromsilence.net nabízející sluchově postiženým aktuální informace o možnosti jejich uplatnění na trhu práce v mezinárodním kontextu. Kurzy správné komunikace se sluchově postiženými určené jednak pro pracovníky veřejných institucí a jednak pro pedagogické poradce středních a vysokých škol. 37
• • •
Cyklus motivačních filmů/dokumentů mapujících životní cesty sluchově postižených v ČR, Rakousku a Německu. Česko-rakouský výkladový znakový slovník z oblasti zdravotnictví. Odborný znakový slovník z oblasti elektro.
Na realizaci projektu spojily své síly pod vedením společnosti Free Art Records s.r.o. dvě vysoké školy (OU a JAMU), 2 střední školy, 2 úřady práce, Hospodářská komora ČR a 3 organizace neslyšících. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem EU a státním rozpočtem ČR. 2. Přípravný kurz ke studiu na vysoké škole pro sluchově postižené uchazeče Kurz je zaměřen na přípravu středoškolsky vzdělaných osob, resp. studentů středních škol, se sluchovým postižením pro studium na vysoké škole. Nespecializuje se na přípravu ke studiu na konkrétní vysoké škole, je koncipován tak, aby se uchazeč mohl hlásit na libovolnou VŠ. Kurz je složen ze čtyř modulů a byl pilotně ověřen na Ostravské univerzitě (od září 2006 do června 2007). Hlavním cílem kurzu je doplnění znalostí a dovedností v češtině (zvláštní důraz), angličtině, matematice a výpočetní a komunikační technice. Jednotlivé moduly se věnují opakování a doplnění učiva ze střední školy s cílem připravit studenta na co nejhladší náběh na studium na VŠ. 2.1 Modul čeština Modul je koncipován jako příprava k vysokoškolskému studiu sluchově postižených studentů, kteří si hodlají utřídit a prohloubit středoškolské znalosti českého pravopisu i mluvnice, zkvalitnit porozumění textu a rozšířit schopnost písemné komunikace, zvl. stylizace odborného textu. Dílčími cíli modulu jsou: • zlepšení orientace v psaném textu (samostatné čtení textu, analýza textu, sledování hlavní linie, odpovědi na otázky, tvorba osnovy, zachycení hlavních myšlenek, reprodukce textů s akcentem na texty odborné); • upevnění znalosti českého pravopisu, obeznámení se s jeho vývojem a současnou kodifikací; • rozvíjení slovní zásoby, internacionalismy v dnešní slovní zásobě češtiny, odborné termíny a profesionalismy; • utřídění složek spadajících do českého mluvnického systému, jeho zvláštnosti a nepravidelnosti; • stylizace písemného projevu, odborný styl, jeho útvary a jazyková specifika; monologické a dialogické prvky v textu, odborná diskuse; • český jazyk a jazyková kultura, vývojové tendence současné češtiny, spisovnost a nespisovnost, základní publikace o češtině. 2.2 Modul angličtina Cílem modulu je prohloubení komunikačních a jazykových kompetencí studentů, rozvinutí jejich slovní zásoby, zpřesnění gramatického použití a zlepšení písemného projevu. Součástí modulu jsou komunikativní cvičení zaměřená na oblasti čtení a psaní. Témata jsou pojata obecně, za účelem připravit studenty na různé jazykové situace. Dále je použit doplňkový materiál z četných amerických i britských zdrojů, zaměřený i na specifické oblasti zájmů studentů. Modul se zaměřuje na četbu textu s porozuměním a analýzu psaného textu. Touto cestou je rozvíjena slovní zásoba, což připraví studenty nejen na to, aby mohli pokračovat ve 38
studiu na VŠ, ale také aby byli schopni samostatné četby zahraniční literatury. Modul klade důraz na postupný rozvoj komunikativní kompetence a bere v úvahu výsledky, které byly dosaženy v předchozím jazykovém vzdělávání. Na závěr modulu by studenti měli: • porozumět hlavním bodům krátkých novinových článků o známých a o současných událostech a dokázat je písemně shrnout, • umět z kontextu odhadnout význam jednotlivých neznámých slov a odvodit tak význam výrazu v tématu, které je jim blízké, • přehlédnout krátké texty a najít důležitá fakta a informace, • rozumět jednoduchým vzkazům a dopisům, • chápat zápletku jasně členěného příběhu a rozpoznat jeho nejdůležitější události a jejich význam, • umět napsat jednoduché souvislé texty na známá témata, • umět napsat osobní dopis popisující zážitky a dojmy. Dovednosti se rozvíjejí v rámci těchto tematických a lexikálních celků: • škola (třída, zařízení, režim, osobní vztah ke škole, školský systém) • rodina (členové rodiny, příbuzenské vztahy, věk, zaměstnání, rodinné oslavy, všední dny a svátky v rodinném kruhu) • domov (byt, dům, zařízení bytu, bydlení ve městě a na venkově) • obchod (hlavní druhy obchodů, jednotky měny) • stravování (jídla doma, v restauraci, jídla typická pro jednotlivé anglicky mluvící země) • cestování (dopravní prostředky, ubytování, místa kam rádi jezdíme) • volný čas a jeho organizace (sport, kultura, zájmová činnost) • umění, věda a technika • péče o zdraví a zdravý životní styl • oblékání a móda • celoživotní vzdělávání 2.3 Moduly matematika a modul výpočetní technika Oba moduly jsou zaměřeny na snížení vlivu handicapu pro budoucí studium na vysoké škole především (nikoliv výlučně) v přírodovědných, matematických, informatických, technických a ekonomických oborech. Smyslem je vyrovnání rozdílů nikoliv prostřednictvím opakování osnov učiva střední školy, ale spíše získáním přehledu o náplni, stylu a struktuře vysokoškolského studia v oblasti matematiky a výpočetní techniky. Metodou je výuka založená na intuitivním výkladu formálních pojmů a jejich vlastností, dále jejich aplikace na problémových úlohách – pokud možno z praxe. a) Matematika je rozdělena do dvou bloků: Blok algebra • Logika jako prostředek formulace matematických vztahů (výroková logika, vztahy v matematice, kvantifikace). • Základní pojmy teorie množin (množiny, zobrazení, množinové operace, uspořádané struktury, relace).
39
•
Algebra reálných čísel (číselné obory, omezené množiny, algebraické výrazy a rovnice, kombinace a variace, nerovnice). • Základy lineární algebry (vektorová algebra, operace s vektory, matice, operace s maticemi, determinanty, soustavy lineárních algebraických rovnic). • Základní přehled o pojmech vyšší algebry, diskrétní matematiky a teorie grafů (algebraické struktury a jejich použití v praxi, grafy a grafové algoritmy v praxi). Blok matematická analýza • Základní pojmy matematické analýzy (funkce, graf funkce, omezené a monotónní funkce, goniometrické a cyklometrické funkce a rovnice, posloupnosti). • Derivace funkce jedné proměnné (spojitost, minimum a maximum funkce, limita, derivace, její interpretace a použití v praxi, způsoby derivace funkcí, Taylorův polynom, extrémy funkce, inflexní body). • Integrál funkce jedné proměnné (primitivní funkce a integrál a jeho použití v praxi, určitý integrál). • Základní přehled o pojmech numerické matematiky a jejich použití v praxi (numerické řešení rovnic, interpolace a aproximace). b) Výpočetní technika obsahuje čtyři bloky: Blok společný základ a teoretické základy informatiky • Informatika a výpočetní technika (cíle,metody, prostředky). • Problém a jeho řešení pomocí algoritmu (problém, instance, metoda, algoritmus a jeho vlastnosti, způsoby zápisu algoritmu, jednoduché problémy). • Typické problémy řešené algoritmicky (praktické ukázky formulace problémů a jejich algoritmické řešení). • Teoretické disciplíny informatiky (cíle a metody, praktické aplikace formálních jazyků, logiky a teorie algoritmů). Blok technicky orientované základy výpočetní techniky • Principy výpočetní techniky (historie, koncepce současných počítačů). • Hardwarové a softwarové prostředky počítače (procesor, periférie, ovladače zařízení, operační systém, aplikační programy). • Počítačové sítě (komunikační prostředky, hierarchie síťových součástí). Blok programovací prostředky • Procedurální programovací jazyky (princip, syntaxe, sémantika, příklady a jednoduché ukázky na zvoleném jazyce, pravděpodobně Pascal). • Základní přehled o objektovém přístupu k programování (princip tříd, objektů, metod a dat s jednoduchými ukázkami). Blok aplikace výpočetní techniky a informační systémy • Textové editory a principy počítačem podporované sazby textů (strukturovaná tvorba textů, ukázky MS WORD vs. TeX). • Tabulkové procesory (využití a ukázky). • Databázové systémy (principy a jednoduché aplikace). • Lokální a globální počítačové sítě (LAN, Internet). 2.4 Rozsah a struktura učebních materiálů
40
Učební materiály ve všech modulech (čeština, angličtina, matematika, výpočetní technika) obsahují učivo konkrétního modulu včetně příkladů k procvičování, samostatných prací a úkolů, které jsou vyučujícím komentovány a hodnoceny. Forma distribuce materiálů je v tištěné podobě, kterou doprovází el. dokument, publikovaný na webu. Rozsah cca 60 - 100 stran pro každý modul. Veškeré materiály byly připraveny s ohledem na cílovou skupinu. Texty byly podrobeny jak odborné, tak jazykové oponentuře a byly konzultovány s učiteli příslušných předmětů střední školy pro sluchově postižené. Každý student obdrží tištěnou a elektronickou podobu učebních materiálů. 2.5 Forma výuky Každý z modulů (angličtina, matematika, výpočetní technika) obsahuje 28 hodin přímé výuky (čeština 32 hodin), která probíhá na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity v Ostravě. Přímá výuka je rozdělena do 8/9 dnů do 4 hodinách. Přímá výuka je doplněna samostudiem, které je zaměřeno především na řešení úkolů a problémových úloh. Při řešení úkolů studenti konzultují s vyučujícími prostřednictvím eLearningové podoby kurzu, která je dostupná na www stránkách (http://kiqi.osu.cz). Použití eLearningu umožňuje flexibilní komunikaci mezi studentem a vyučujícím a do značné míry odstraňuje komunikační bariéry způsobené tím, že vyučující nezná znakový jazyk. eLearningu studenti rovněž využívají k odesílání úkolů, diskusím, chatům, plánování aktivit a dalším činnostem. Vyučující zde umísťují výukové materiály, úkoly, testy, hodnocení úkolů a veškeré instrukce k průběhu kurzu. Každý modul je zakončen evaluačních tutoriálem (hodnotícím prezenčním setkáním), kde vyučující vyhodnocují pokroky studentů, komentují základní problémy a těžkosti, které se během výuky v modulu vyskytovaly. Veškerá přímá výuka je tlumočena do znakového jazyka, kdy tlumočníky jsou učitelé střední školy pro sluchově postižené. Pilotního ověření kurzu, se zúčastnilo 15 sluchově postižených studentů, veškeré náklady kurzu byly hrazeny z projektu EQUAL. Pro další roky se počítá se získáním finančních prostředků z Rozvojových programů MŠMT, jejichž jednou z priorit je integrace zdravotně postižených studentů do studia na VŠ, event. se zvažují jiné možnosti trvalé udržitelnosti. 3. Kurz Počítačové grafiky pro sluchově postižené Kurz je zaměřen na tvorbu a úpravy obrazů, jejich přípravu pro tisk a pro publikování na internetu. Účastníci kurzu se naučí základy práce s bitmapovou i vektorovou grafikou, naučí se vytvářet, upravovat a retušovat obrazy a připravit je pro další použití. Součástí kurzu jsou i základy práce s digitální fotografií. Kurz je zaměřen prakticky a výklad je převážně demonstrován na konkrétních příkladech. Při výuce se pracuje s produkty Adobe Photoshop, Paint Shop, Draw Plus, výuka je však koncipována obecně, tzn., že účastník kurzu nebude mít větší problémy využívat jiný softwarový produkt. Obecná koncepce je mimo jiné zajištěna úvodní kapitolou každého modulu, která vysvětluje základní pojmy, použité v modulu. Kurz tvoří převážně praktické ukázky práce v programu Adobe Photoshop, tvorba webových návrhů, pozvánek, reklamních letáku. K ke zpracování vlastních úloh a příkladů byl použit program Macromedia Captivate, který umožňuje vytvářet flash aplikace, snadno publikovatelné na Internetu a integrovatelné pro prostředí Learning Management Systems. Jednotlivé části jsou okomentovány kromě klasického textu i znakovou řečí. 3.1 Osnova kurzu • Vysvětlení pojmu vektorová a bitmapová grafika • Seznámení s programem Adobe Photoshop a Paint Shop 41
Základní funkce programu Nastavení zobrazení Popis prostředí Informace na stavovém řádku Práce s paletami Princip ovládání pracovních nástrojů • Změna základních vlastností obrázku o Velikost o Rozlišení o Barevný režim o Formát • Výběr v obrázku o Nástroje pro výběr o Vlastnosti nástrojů pro výběr • Vrstvy o Použití vrstev o Krytí vrstev o Prolínání vrstev • Úpravy obrázku o Narovnání a oříznutí obrázku o Nastavení jasu a kontrastu o Rovnováha barev o Histogram o Křivky • Kreslící a retušovací nástroje • Text o Vložení textu do obrázku o Umístění textu o Formátování textu • Ukládání a export obrázků • Praktické příklady • Seznámení s dalšími nástroji pro tvorbu grafiky 4. Závěr Přípravný kurz ke studiu na VŠ a kurz Počítačová grafika zaznamenaly velký zájem ze strany sluchově postižených studentů. Absolventi kurzu Příprava ke studiu na VŠ kurz hodnotili velmi kladně a pět z nich podalo přihlášku ke studiu na Ostravské univerzitě. Čtyři studenti byli přijati na Přírodovědeckou fakultu, obor Aplikovaná informatiky, jedna uchazečka byla přijata na Pedagogickou fakultu, obor Speciální pedagogika. Pilotní ověření kurzu Počítačová grafika bude zahájeno 10. září a potrvá do konce roku. Již nyní je jasné, že bude třeba ve velmi krátké době nabídnout těm uchazečům, kteří nemohli být z kapacitních důvodů do kurzu přijati, další termín kurzu. V současné době však není vyřešeno financování další realizace kurzu, protože z prostředků projektu Equal bude hrazeno pouze jeho pilotní ověření. o o o o o o
Kontakt: Ing. Zdeňka Telnarová, Ph.D. Katedra informatiky a počítačů Přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity 30. dubna 22, Ostrava 1 42
tel: 738 512182 ; e-mail:
[email protected]
VYSOKOŠKOLSKÉ STUDIUM SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY A AKADEMICKÉ PORADENSKÉ CENTRUM UJAK Jarmila Klugerová V současné době se v České republice otvírá řada šancí pro studenty, i pro studenty s znevýhodněním, kteří chtějí studovat na vysoké škole. Vedle státních a veřejných vysokých škol začala rozvíjet svou činnost řada soukromých vysokých škol, které nabízejí zájemcům nové možnosti, které zde dosud nebyly. A to jak po stránce obsahové (zcela nové obory a jejich specializace), tak po stránce organizační (distanční, kombinované formy studia). Univerzita J.A. Komenského zahájila svou činnost jako soukromá vysoká škola v květnu 2001, kdy získala od MŠMT ČR státní souhlas a akreditaci prvního tříletého bakalářského studijního oboru Vzdělávání dospělých. Tento obor je koncipován v souladu s potřebou rozvoje vzdělávání dospělých v České republice a potřebou přípravy odborných pracovníků, kteří se mohou úspěšně uplatnit v praxi jako vzdělavatelé dospělých ve vzdělávacích zařízeních pro dospělé, ve vzdělávacích a personálních útvarech institucí a firem, ve veřejné správě, v pedagogických centrech, nadacích a dalších neziskových organizacích realizujících práci s lidmi. Tomu odpovídá profil absolventa schopného analyzovat potřeby institucí v oblasti lidských zdrojů, vytvářet strategie a koncepce rozvoje a vytvářet i realizovat vzdělávací a rozvojové projekty. O rok později – v roce 2002 - získala škola druhou akreditaci, tentokrát k realizaci bakalářského studijního oboru Speciální pedagogika – vychovatelství. Ten se orientuje především na rozvoj praktických dovedností umožňujících uplatnění ve speciálně pedagogických zařízeních a dalších institucích zaměřujících se na práci s handicapovanými. Absolvent se profiluje jako vysokoškolsky vzdělaný odborník připravený pro speciálně pedagogickou činnost, odborník schopný samostatně analyzovat speciálně pedagogické problémy a přijímat odpovídající opatření. Je schopen se úspěšně uplatnit ve funkci vychovatele ve speciálních zařízeních pro děti, mládež i dospělé zvl. psychopedického a etopedického charakteru ( oblast speciálního školství, odborná učiliště, dětské diagnostické ústavy, ústavy sociální péče, zařízení pro výkon ústavní, resp. ochranné výchovy,...), ale i v oblasti speciálního poradenství, v oblasti sociálních služeb, ve vězeňství, v policejních složkách,... V roce 2003 získala škola akreditaci třetího bakalářského studijního oboru: Sociální a masová komunikace. Tento obor si klade za cíl rozvinout znalosti společenských věd nutných pro porozumění společenské komunikaci zvláště v organizované masové komunikaci a se specifičností komunikace mediální. Absolvent se profiluje jako odborník se znalostí mediální komunikace (žurnalista, tiskový mluvčí, moderátor atd.) a odborník pro komerční komunikaci, marketing, rozvoj lidských zdrojů, hospodářský, politický a kulturní život s uplatněním v médiích, v personálních, vzdělávacích, rozvojových, tiskových, propagačních, reklamních PR agenturách atd. V roce 2004 došlo k akreditaci navazujícího dvouletého magisterského studijního oboru Andragogika. Studijní obor andragogika zajišťuje přípravu fundovaných expertů pro široké uplatnění v řídící a výchovné práci s lidskými zdroji. Absolventa charakterizují hluboké znalosti andragogiky, pedagogiky a psychologie s aplikacemi, schopnost samostatné i týmové práce, schopnost analýzy vzdělávacích potřeb institucí a dovednost vytvářet konkrétní vzdělávací a rozvojové programy. Absolventi se uplatní jako vedoucí řídící
43
pracovníci ve vzdělávání dospělých a personalistice, jako experti na vytváření vzdělávacích koncepcí i jako odborníci v andragogických výzkumných a vědeckých institucích. V roce 2005 vysoká škola akreditovala navazující dvouleté magisterské studium Speciální pedagogika a tříleté bakalářské studium Evropská hospodářskosprávní studia. Základním cílem studia Speciální pedagogiky v magisterském studiu je připravit fundované odborníky pro široké uplatnění ve výchovné, diagnostické, poradenské a řídící práci ve speciálně pedagogických zařízeních. Absolventi tohoto studijního oboru získají komplexní odborné znalosti v oblasti nových přístupů ve speciální péči.. Mohou působit jako výchovní a řídící pracovníci ve speciálně pedagogických institucích školského typu, jako odborníci v dalších institucích výchovného, diagnostického, poradenského a dalšího speciálně pedagogického zaměření a to v celém spektru věkových zvláštností. Tříleté bakalářské studium oboru Evropská hospodářskosprávní studia má ekonomický rozměr. Základním cílem studijního oboru je rozvinout u studujících kvalitní znalost ekonomiky a příbuzných společenskovědních oborů. Studium je orientováno především na získání a rozvoj praktických znalostí a dovedností umožňujících uplatnění v širokém spektru ekonomických a správních činností. Základním profilem absolventa je spolehlivá znalost ekonomie, managementu, státní správy a samosprávy. V roce 2006 byl akreditován navazující dvouletý magisterský studijní program Speciální pedagogika- učitelství. Základním cílem tohoto studijního oboru je připravit fundované odborníky pro uplatnění v učitelské praxi na 1. stupni škol pro mládež se speciálními vzdělávacími potřebami a na 1. stupni základních škol (§7, odst. 2, písm. d) Zákona č. 563/2004 Sb.). Dále se absolventi mohou uplatnit jako odborníci v dalších institucích vzdělávacího, diagnostického a dalšího speciálně pedagogického zaměření. Součástí rozvoje školy je též organizace nejrůznějších forem celoživotního vzdělávání. UJAK nabízí logicky především pedagogicky a psychologicky orientované programy doplňkové pedagogické studium, výchovné poradenství, speciální pedagogiku, programy rozvíjející komunikativní dovednosti a kontakt mezi lidmi, ale i programy související s oborem, tj. například management (zvl. lidské zdroje), cizí jazyky atd. V oboru speciální pedagogika se jedná o ucelený nejvyšší možný vzdělávací systém. Celoživotní vzdělávání Bakalářský studijní program: Speciální pedagogika – vychovatelství Magisterský navazující studijní program: Speciální pedagogika Magisterský navazující studijní program: Speciální pedagogika- učitelství Doktorský studijní program: Obor speciální pedagogika Vysoká škola připravila studium ve dvou základních formách – prezenční a kombinované. Prezenční forma požaduje přítomnost studenta na přednáškách, seminářích, cvičeních a především na odborné praxi. Umožňuje každodenní kontakt studenta s vyučujícími, s dalšími pracovníky vysoké školy a odborníky z praxe. Kombinovaná forma – obdoba dřívějšího dálkového studia – se skládá z části prezenční a části distanční. Student studuje převážně samostatně s podporou osobního konzultanta, přičemž přímá účast na výuce je omezena na přednáškové a diskusní tutoriály. Pro tuto formu studia vydává vysoká škola distančně zpravované učební texty, jejichž autory jsou přední odborníci z oblasti teorie a praxe. Postavení studenta v kombinovaném studiu je pro něj logicky složitější - je od školy odtrženější, má relativně menší možnost kontaktu s učiteli a musí více spoléhat na samostatnost. Škola se mu ale snaží jeho postavení ulehčit - jednak zmíněnými distančními učebnicemi, ale především konzultacemi s jednotlivými učiteli formou osobní nebo elektronickou. Vzniká tak propracovaný studijní systém, který umožňuje studentovi kombinovaného studia dosáhnout stejně kvalitních výsledků jako v případě studenta studia prezenčního. Kromě studentů se zdravotním, sociálním a socio-kulturním znevýhodněním, poskytujeme možnost vzdělání i studentům ze zahraničí.
44
Při katedře speciální pedagogiky je zřízeno akademické poradenské centrum, které je určeno pro podporu všech studentů a zvláště studentů se znevýhodněním. Akademické poradenské centrum UJAK se zaměřuje na: • Pedagogicko - psychologické poradenství • Studijní a profesní poradenství pro uchazeče, studenty a absolventy • Pomoc při adaptaci na vysokoškolské studium • Právní a sociální poradenství pro uchazeče, studenty a absolventy • Poradenství pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami • Služby osobní asistence • Logopedickou prevenci a intervenci • Tlumočení do znakového či znakovaného jazyka a artikulační tlumočení Pro studenty se sluchovým postižením zajišťujeme speciální individuální konzultace, vybavujeme učebny speciálními technickými pomůckami a jednotlivé vyučující seznamujeme s problematikou sluchového postižení, aby tak mohli přizpůsobit výuku těmto studentům. Do výuky studentů bakalářského a magisterského studia speciální pedagogiky je zařazen předmět Surdopedie a výuka znakového jazyka. Pro studenty se zrakovým postižením je k dispozici speciální počítačová technika ve studovně a připravujeme audio knihovnu. Pro usnadnění orientace těchto studentů jsou orientační štítky převedeny do Braillova písma. Po budově je umožněn pohyb s vodícím i asistenčním psem. Studenti s tělesným postižením mohou využívat bezbariérovosti všech budov univerzity. V současné době se řeší bezbariérové zajištění hlavních vstupů. Studentům se specifickými poruchami učení je podle potřeby umožněno studium individuální formou ( k dispozici jsou distanční texty, umožnění preference ústního zkoušení a zajištění většího počtu konzultací) za všestranné pomoci všech vyučujících. Studenti ostatních oborů mají ve svých studijních plánech zařazen předmět: Základy speciální pedagogiky, aby se tak mohli seznámit s problematikou člověka s postižením. Studenti mohou vykonávat praxi v různých typech speciálně pedagogických zařízeních podle svého studijního zaměření. UJAK se snaží zpřístupnit složitou cestu k vysokoškolskému vzdělání pro co nejširší okruh zájemců, podporuje a umožňuje tak vysokoškolské vzdělání i studentům s handicapem. Plně si uvědomuje, že často podceňovaná oblast vzdělávání je základním předpokladem úspěšné integrace evropských struktur.
SOCIÁLNÍ PROGRAM METROPOLITNÍ UNIVERZITY PRAHA, O.P.S. Petr Vyhnánek V akademickém roce 2004/05 zahájila Metropolitní univerzita Praha, o.p.s. (dřívější název Vysoká škola veřejné správy a mezinárodních vztahů v Praze) jako první soukromá vysoká škola v České republice komplexní systém podpory vysokoškolského studia zdravotně znevýhodněných studentů s různým druhem postižení pohybového ústrojí. Škola vytvořila za dobu své existence ve všech svých budovách plně bezbariérový přístup a celkové bezbariérové vybavení, studentům s tělesným postižením poskytuje, kromě bezplatného studia, bezplatně i osobní počítače vybavené připojením k internetu, diktafony a další pomůcky, zakoupila pro ně kompletní studijní literaturu k osobnímu používání, umožňuje jim studovat podle individuálních studijních plánů a přizpůsobuje komunikaci s vyučujícími jejich možnostem (elektronická komunikace, studijní materiály na internetu, individuální konzultační hodiny pedagogů apod.).
45
Mladí lidé se zdravotním postižením studují v prezenční i kombinované formě studia v oborech Mezinárodní vztahy a evropská studia, Veřejná správa, Průmyslové vlastnictví, Humanitní studia a Mezinárodní obchod. V rámci programu mezinárodní mobility studentů ERASMUS vyjednala škola s partnerskými univerzitami v Holandsku a v Německu studijní pobyty našich vozíčkářů. Tento široce rozvinutý projekt ocenil primátor hlavního města Prahy a poskytl záštitu našemu Dennímu centru, ze kterého vzniklo zařízení jak pro studenty naší školy, tak pro handicapované studenty z jiných vysokých škol v Praze. Od začátku akademického roku 2005/06 pracuje v Denním centru vysokoškolsky vzdělaná pedagogická pracovnice ve funkci studijní poradkyně a koordinátorky dobrovolnické činnosti se zaměřením na handicapované studenty. V akademickém roce 2006/2007 úspěšně složilo prvních 8 studentů s tělesným postižením státní závěrečné zkoušky a získali tak akademický titul bakalář. V magisterských oborech pokračuje 6 z nich. Přehled o studiu studentů s handicapem na MUP Akademický rok Počet studentů 2003/04 4 2004/05 15 2005/06 26 2006/07 41 2007/08 52 Vytvoření tréninkových pracovišť pro osoby s těžkým zdravotním postižením - JPD 3 Opatření 2.1 Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hlavního města Prahy: - Projekt byl zahájen v lednu 2007 a skončí v červnu 2008; - cílová skupina = 50 osob s ZTP nebo ZTP/P, s maturitou a bez trvalého pracovního poměru. Popis a cíl projektu: Hlavním cílem projektu, který Metropolitní univerzita Praha, o.p.s. (dřívější název Vysoká škola veřejné správy a mezinárodních vztahů v Praze, o.p.s.) realizuje od ledna 2007 je umožnit 50 fyzicky postiženým bez trvalého pracovního poměru na otevřeném trhu práce získání potřebných pracovní zkušeností a návyků využitelných pro snazší hledání takovéhoto uplatnění. Nástrojem k dosažení tohoto cíle je vytvoření a chod 4 zastřešujících tréninkových pracovišť (Hestia, Advokátní kancelář Dr. Nováka, Denní centrum MUP, Úřad průmyslového vlastnictví), která slouží jako prostor pro získání pracovních návyků, zkušeností a rozvoji sociálně komunikačních dovedností (všichni zaměstnanci – zdravotně postižení pracují na místech, která nejsou uměle vytvořená, ale jsou součástí běžných pracovišť), která budou handicapovanými později využitelná při umísťování na otevřeném trhu práce. V rámci 4 zastřešujících pracovišť jsou vytvořena i další ve spolupracujících organizacích. Handicapovaní vykonávají na všech tréninkových pracovištích plně odborné činnosti vyžadující minimálně ukončené střední vzdělání (někteří jsou i absolventy vyšších odborných, nebo vysokých škol). Hlavní zaměření jejich práce je v oblasti sociální (spolupráce s organizacemi neziskového sektoru, pro něž zajišťují běžnou denní agendu spojenou s chodem organizací, podílejí se na přípravě žádostí o granty a jiné formy finanční podpory, podávají informace pro stejně postižené týkající se zdravotních kompenzačních pomůcek apod.), právní v advokátní kanceláři (příprava podání k soudům, příprava platebních rozkazů pro výkon exekucí ad.), poznávají principy fungování státní správy a samospráv – v průběhu realizace projektu jsme úspěšně zahájili spolupráci se třemi finančními úřady (Praha 7, 9 a 10), kde handicapovaní pracují na referentských místech, stejně jako na úřadech městských částí Praha 1 a 9. V těchto institucích státní správy, resp. samosprávy je již teď zájem o trvalé 46
zaměstnání některých pracovníků i po ukončení projektu. Stejně tak tomu je i na pracovišti Denní centrum, kde pracují s databázemi studentů, vysokoškolským informačním systémem a v Advokátní kanceláři. V průběhu projektu došlo v několika případech k ukončení spolupráce ze strany handicapovaných zaměstnanců jednak z důvodu nalezení trvalého pracovního poměru, což je i jedním z cílů, ale i z důvodů náhle se zhoršujícího zdravotního stavu (tento faktor považujeme za jeden z nejrizikovějších při zaměstnávání této cílové skupiny) nebo z důvodu nezájmu o pravidelnou práci. Jako významný doprovodný rys průběhu realizace tréninkových pracovních praxí se ukazuje i výrazné zlepšení psychického stavu některých účastníků (potvrzeného i pozitivní zpětnou vazbou od ošetřujících lékařů). Stejně pozitivní jsou i reakce ze strany zaměstnavatelů, kteří často přicházejí v pracovních vztazích poprvé do kontaktu s lidmi na invalidním vozíku nebo jinak zdravotně postiženými. Výstupem je tedy i odbourání případného strachu a bariér, které na straně zaměstnavatelů mohou panovat před zaměstnáním osob zdravotně postižených. V několika případech byly díky projektu odstraněny i bariéry fyzické, jelikož se na pracovištích objevily stavební nedostatky ovlivňující pohyb po budovách. I to považujeme za přínos tohoto projektu v oblasti zaměstnatelnosti osob se zdravotním postižením. Na všech tréninkových pracovištích získávají zaměstnanci kromě potřebné praxe i představu o svých pracovních možnostech jak obecných (délka a dodržování pracovní doby), tak i odborných. Nezanedbatelnou součástí projektu je i finanční odměna pro zaměstnané handicapované, která jim je z prostředků projektu uhrazena za každou odpracovanou hodinu. K hledání dalšího uplatnění na otevřeném trhu práce přispěje vytvoření konzultačně poradenského pracoviště, které bude vytvářet databázi vhodných pracovních míst pro handicapované a napomůže tak v jejich integraci na trhu práce. Kontakt: PhDr. Petr Vyhnánek, prorektor pro vnější vztahy a rozvoj email:
[email protected]
MOŽNOSTI ZPŘÍSTUPŇOVÁNÍ STUDIA PRO STUDENTY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM NA UP V OLOMOUCI Gabriela Smečková Právo na vzdělávání pro jedince se zdravotním postižením je zakotveno v řadě národních i mezinárodních listin, např. v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, ve Střednědobé koncepci státní politiky vůči občanům se zdravotním postižením, Národním plánu podpory a integrace občanů se zdravotním postižením na období 2006 – 2009, Boloňské deklaraci atd. V rámci tohoto příspěvku sledujeme edukaci osob se zdravotním postižením na terciární úrovni, kterou je prostřednictvím výše uvedených listin možné realizovat. Edukace osob se zdravotním postižením by měla být provázána s poradenstvím, což umožňuje komplexní uchopení - řešení situace daného jedince. Jak uvádí Novosad (2000, s. 57), .“poradenská praxe, resp. poradenská podpora lidí se zdravotním znevýhodněním, je integrální součástí komprehenzivní rehabilitace. Cílem ucelené rehabilitace je poskytnout osobám se zdravotním postižením, ať už je jejich postižení jakékoliv povahy a původu, co nejširší účast na společenském i hospodářském životě a co největší nezávislost“. Dále zde uvádí, ...“je samozřejmé, že do komplexní péče o postižené občany patří i zpřístupnění
47
výchovy a vzdělání, včetně případného poskytování relevantní sociální péče či podpory“ (Novosad, 2000, s. 58). Nejde tedy o zvýhodnění klienta, ale o zmírnění, eliminování či kompenzování příčin, které postiženému brání jeho plnohodnotné integraci do společnosti (viz tamtéž). V duchu tohoto přístupu vzniklo v roce 1996 při Katedře speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci Centrum pomoci handicapovaným, které bylo zřízeno na základě řešení projektu FRVŠ. Toto zařízení má celouniverzitní působnost a z hlediska komprehenzivní rehabilitace poskytuje pedagogickou, sociální a pracovní rehabilitaci. Konkrétně Centrum poskytuje následující služby: Osobní asistence (tlumočení do znakového jazyka či znakované češtiny, orální tlumočení, asistence při zajišťování mobility studentů s těžkým zrakovým postižením a s těžkou poruchou mobility). Adaptace studijních materiálů (skenování, převod černotisku do Braillova písma, přepis zvukových záznamů přednášek a seminářů, zvětšování studijních textů, finální digitalizace a tisk). Kopírovací služby. Konzultační činnost (konzultace se studenty se specifickými potřebami, konzultace s tzv. intaktními studenty, zprostředkování spolupráce mezi oběma skupinami, konzultace s pedagogy a ostatními pracovníky UP, konzultace s rodinou a s širší veřejností, řešení aktuálních problémových životních situací, konzultace legislativních podmínek, metodická pomoc, diagnostika diferenciální diagnostika). Materiální a technické zabezpečení (nákup a modernizace přístrojového vybavení, nákup spotřebního materiálu a odborné literatury). Grantová činnost (získávání finančních prostředků pro zajištění poradenských služeb, zprostředkování finanční podpory studentům a osobním asistentům). Publikační činnost (poradenských pracovníků, studentů, organizace společných setkání, pracovních seminářů, účast na odborných seminářích, konferencích a kurzech) (Heřmánková, 2003). Hlavní klientelu tvoří především studenti UP se zdravotním postižením či ze znevýhodněného sociálního prostředí. Pozornost je věnována osobám ze všech kategorií zdravotního postižení, včetně osob s narušenou komunikační schopností, i specifických poruch učení. Na skutečnost poskytování logopedické intervence v poradenských zařízeních při vysokých školách upozorňuje např. Vitásková (in Vitásková, Rádlová, 2006). Vedle studentů jsou poskytovány služby především konzultační a poradenské uchazečům o studium na UP se zdravotním postižením či ze znevýhodněného sociálního prostředí, dále pak výchovným poradcům těchto uchazečů nebo jejich rodičům. Mezi nejčastěji řešené dotazy patří možnost technické podpory při přijímacích zkouškách a při studiu, osobní asistence, vhodnost zvoleného studijního oboru a možnosti uplatnění na trhu práce. Klientelu Centra doplňují pedagogové a ostatní pracovníci UP, kteří aktivně pracují se studenty se zdravotním postižením či ze znevýhodněného sociálního prostředí. V případě pedagogů se jedná o služby poradenské, konzultační, služby spojené s řešením organizačních záležitostí a záležitostí spojených se studiem, zaškolování pro práci s technickými pomůckami, které studenti se zdravotním postižením využívají. S ostatními pracovníky UP řešíme většinou záležitosti spojené s ubytováním a stravováním studentů se zdravotním postižením. Budova PdF UP (Žižkovo nám. 5, Olomouc, 774 00), kde Centrum sídlí, je komplexně bezbariérová, a to prostřednictvím čtyř schodišťových plošin, na budově jsou také nainstalovány digitální majáčky pro zrakově postižené. Také druhá budova PdF UP, Purkrabská ulice, Olomouc, bude umožňovat bezbariérový přístup, do konce listopadu t.r. budou nasitalovány plošiny. Postupně jsou odstraňovány architektonické bariéry na budovách UP a také dochází k odstraňování informačních bariér, např. prostřednictvím zakoupení
48
a instalace digitálních majáčků pro zrakově postižené, indukčních smyček pro sluchově postižené atd. Činnost Centra je umožněna prostřednictvím realizace projektů MŠMT. Každoročně jsou tímto způsobem získávány finanční prostředky, které umožňují technické zázemí Centra, poskytování výše uvedených služeb a finanční zázemí ve formě stipendií pro studenty se zdravotním postižením a studenty, kteří aktivně pracují v tomto zařízení, ať již např. osobní asistenci nebo spolupracují při digitalizaci textů. Vzhledem ke stále narůstajícímu počtu uchazečů o studium na UP se zdravotním postižením byla v roce 2005 zřízena elektronická informační služba „Poradenství pro osoby se speciálními vzdělávacími potřebami“. Tato služba umožňuje prostřednictvím emailu odpovídat na dotazy tazatelů. Jelikož jsou pro každou oblast speciální pedagogiky určeny kontaktní osoby – pracovníci Katedry speciální pedagogiky, je tak ošetřena odbornost a kvalita poskytovaných služeb. I v případě služeb poskytovaných Centrem je jejich kvalita zabezpečena týmem pracovníků Katedry speciální pedagogiky. Vedle činnosti vnitrouniverzitní se Centrum podílí i na činnostech mimo UP, a to např. při participaci projektu Magistrátu města Olomouce, Bezbariérová Olomouc. Cílem tohoto projektu je odstraňování architektonických a informačních bariér. Pracovníci Centra se tak podíleli např. na zmapování bezbariérových ordinací praktických lékařů, stravovacích a ubytovacích zařízeních. Domníváme se, že zpřístupnění vysokoškolského studia pro jedince se zdravotním postižením je v různé míře a kvalitě umožněno na téměř všech vysokých školách v ČR. Ovšem vzdělávání a poradenství poskytované pro tuto kategorii osob je záležitostí jinou než jejich uplatnitelnost na trhu práce. Našim záměrem zde není analyzovat důvody, proč je nesoulad či nepoměr mezi zpřístupněním studia pro osoby se zdravotním postižením, poradenskými službami a jejich následnou uplatnitelností na trhu práce. Je obecně známé, že každý zaměstnavatel zaměstnávající více než 25 zaměstnanců v pracovním poměru, je povinen zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Tento povinný podíl činí 4%. Povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením může zaměstnavatel uskutečnit trojím způsobem: a) zaměstnávání v pracovním poměru, b) odebírání výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50% zaměstnanců – osoby se zdravotním postižením, nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním výrobků chráněných dílen nebo náboženskou společností nebo církevní právnickou osobou nebo obecně prospěšnou společností nebo zadáváním zakázek těmto subjektům nebo odebíráním výrobků či služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo zadáváním zakázek těmto osobám. c) odvod do státního rozpočtu. Všechny uvedené způsoby lze kombinovat. Zaměstnavatelé, kteří jsou organizačními složkami státu nebo jsou zřízeni státem, nemohou využít variantu „c“. Bližší informace jsou obsaženy v § 81 až 83 zákona č. 435/2004 Sb. a § 15 prováděcí vyhlášky č. 518/2004 Sb. I přes tyto tři uvedené možnosti není příliš vysoký počet zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají osoby se zdravotním postižením. Rychtář (in Michalík, 2006) uvádí následující charakteristiky zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají více než 50% osob se zdravotním postižením: a) jejich produkce je konkurenceschopná na volném trhu, b) různorodé výrobní programy, c) management podniku má zpravidla dvojí kvalifikaci,
49
d) organizace práce a individuální přístup jsou způsobeny diferencovaným zbytkovým pracovním schopnostem a vyšší průměrné nemocnosti postižených, e) průměrná nemocnost se pohybuje až na výjimky mezi 13 – 25% fondu pracovní doby, f) zaměstnávání se řídí běžnými pracovněprávními a mzdovými předpisy, g) 100% těchto zaměstnavatelů je prakticky pravidelně kontrolováno FÚ, ÚP a dalšími institucemi. Výzkumné šetření, které realizoval tým pracovníků (Kořínková, Zvěřinová, Pičman, in Michalík, 2006) se změřilo na identifikaci překážek bránících osobám se zdravotním postižením v pracovním uplatněním v Praze. Toto zkoumání přineslo následující výsledky. Z pohledu osob se zdravotním postižením byly za největší překážky považovány zdravotní stav a nedostatečné vzdělání. Na straně zaměstnavatele potom nevyhovující a nedostatečná nabídka pracovních míst. Z pohledu profesionálů z organizací, jež pomáhají osobám se zdravotním postižením s pracovním uplatněním, je největší překážkou neinformovanost a nechuť zaměstnavatelů vytvářet vhodná pracovní místa, nedostatečná spolupráce mezi úřady práce a dalšími organizacemi poskytujícími služby osobám se zdravotním postižením v oblasti zaměstnávání. Na straně osob se zdravotním postižením vidí profesionálové potíž v nízkém vzdělání (samozřejmě, že pro absolventy VŠ by toto neplatilo). Ve výzkumném šetření se dále zjistilo, že vzhledem k různému stupni vzdělání by respondenti uvítali přímou pomoc při výběru a přípravě na konkrétní povolání a rádi by se lépe orientovali v nabídkách vzdělávání (výzkumný vzorek tvořily osoby se zdravotním postižením a zástupci organizací – Úřad práce v Praze, Agentury podporovaného zaměstnávání, sdružení sdružující občany se zdravotním postižením). Tento autorský tým navrhuje následující opatření: 1. seznamovat zaměstnavatele s problematikou osob se zdravotním postižením, 2. více podporovat zaměstnavatele, kteří přijmou do zaměstnání osobu se zdravotním postižením, 3. iniciovat vznik poradenských center, kde by osoby se zdravotním postižením získaly informace o organizacích, které pomáhají najít a udržet práci. Dále by informovaly o možnostech dalšího vzdělávání a poskytování individuálně potřebných služeb, 4. medializace osob se zdravotním postižením, 5. zlepšení spolupráce mezi neziskovými organizacemi působícími v oblasti zaměstnávání a úřady práce. Domníváme se, že poradenská pracoviště určená pro osoby se zdravotním postižením na vysokých školách mohou působit a věříme, že mnohá také působí v oblasti poradenství zaměřeného na poskytování informací o organizacích, které mohou pomoci najít a udržet práci (např. Agentury podporovaného zaměstnávání), poskytovat informace o dalším vzdělávání a možnostech poskytování individualizovaných služeb. Jsme názoru, že tato poradenská pracoviště by měla podporovat jedince se zdravotním postižením nejen při studiu na VŠ, ale právě také při hledání zaměstnání. Literatura: HALÍŘOVÁ, G., STEHLÍK, V. Právní aspekty zaměstnávání osob se zdravotním postižením – úprava v komunitárním a českém právu. s. 7 – 73. In MICHALÍK, J. Posílení postavení nezaměstnaných zdravotně postižených občanů na trhu práce na území Prahy. ISBN 80903640-5-5. HEŘMÁNKOVÁ, D. Podpora vyrovnávání studijních příležitostí studentů se specifickými potřebami na Univerzitě Palackého v Olomouci. Olomouc: UP, 2003. ISBN 80-244-0643-8.
50
KOŘÍNKOVÁ, D., ZVĚŘINOVÁ, M., PIČMAN, J. Analýza překážek bránících osobám se zdravotním postižením v pracovním uplatnění v Praze a návrhy na jejich odstraňování a překonávání. s. 149 – 159. In Posílení postavení nezaměstnaných zdravotně postižených občanů na trhu práce na území Prahy. ISBN 80-903640-5-5. NOVOSAD, L. Základy speciálního poradenství. 2. vydání. Praha: Portál, 2006. ISBN 807367-174-3. RYCHTÁŘ, K. Analýza postavení zdravotně postižených občanů na volném a chráněném trhu práce v Praze. s. 115 – 148. In MICHALÍK, J. Posílení postavení nezaměstnaných zdravotně postižených občanů na trhu práce na území Prahy. ISBN 80-903640-5-5. VITÁSKOVÁ, K. Logopedie a dospělost. In VITÁSKOVÁ, K., RÁDLOVÁ, E. Logopedie – andragogika. s. 9 – 13. Olomouc: UP, 2006. ISBN 80-244-1188-1. Kontakt: Mgr. Gabriela Smečková, Ph.D. Katedra speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci Centrum pomoci handicapovaným Žižkovo nám. 5; Olomouc, 774 00 Tel. 58 563 5313;
[email protected]
VYBRANÉ PROBLÉMY ADAPTACE HANDICAPOVANÝCH STUDENTŮ NA VYSOKOŠKOLSKÉ STUDIUM Libor Novosad Na úvod lze konstatovat, že v oblasti dostupnosti vysokoškolského studia pro lidi s postižením se celkově situace v Česku v posledních 15-ti letech výrazně zlepšila, což potvrdily průzkumy provedené vloni jak Vládním výborem pro zdravotně postižené občany, tak naší poradnou. Postupně dochází k vyčleňování a konstituování speciálních poradenských i asistenčně-facilitačních aktivit z původně širokého, univerzalistického rámce poradenských služeb na vysokých školách v ČR. Tomuto trendu odpovídá i existence sekce pro problematiku studentů se speciálními potřebami v rámci letos založené Asociace vysokoškolských poradců. Z dosavadních zkušeností jednoznačně vyplývá, že zpřístupňování VŠ studia lidem se zdravotním postižením je především o lidech a jejich postojích (odstraňování mezilidských bariér a předpojatosti či předsudků se ukazuje být mnohem náročnějším procesem než redukování bariér architektonických či technických). I. Některé významné příčiny problematické adaptace OZP na vysokoškolské prostředí a studium: • Někdy bývá podceňováno riziko neujasněných, neadekvátních a nenaplněných vzájemných očekávání mezi školou a podporu potřebujícím studentem i aspekt transparentnosti kompetencí a otevřenosti vztahu mezi studentem s postižením a pedagogy. Obě strany musí být adekvátně informovány i motivovány a mít jasno v tom, jaká jsou jejich očekávání a možnosti. Proto je základem primární práce se ZdP zájemci o studium je nalezení souladu či reálně dosažitelné shody mezi představami, přáními, nadáním i možnostmi studenta, nároky vysokoškolského studia a situací na trhu pracovních příležitostí, možnostmi zaměstnavatelů i specifiky zvolené profese. Výsledkem je volba vhodného studijního oboru či specializace. V sekundární fázi jde již o návrh opatření a způsobů podpory, 51
• – –
– – •
•
•
•
•
•
umožňujících vlastní studium. Terciární stadium podpory je pak zaměřeno na pracovní uplatnění studenta-absolventa Ambivalentní postoje pedagogů ke studentům se ZdP, které se projevují např.: soucit a nepřiměřená snaha pomáhat = soucit nic neřeší a může zraňovat, podobně jako nepřiměřený zájem nebo nežádoucí pomoc, která může být ponižující. předsudky = neinformovanost a neochota přijmout, že někdo může fungovat jinak, se projevuje zejména v předsudcích odsuzujících či segregujících, naopak předsudky heroizující nebo ochranitelské se projevují spíše zveličováním údělu postiženého a jeho nemístnou manipulativní podporou,, obavy = obvykle pramení z nejistoty a neinformovanosti, pedagog se bojí, že situaci nezvládne, neví jak komunikovat atd., přehnaný realismus = snaha předejít nařčení z protekcionismu, pedagog je kritičtější než k běžným studentů a vyžaduje maximální nasazení od ZdP studenta. Upřednostňování určitých forem podpory = na některých školách jsou zřizována centra pomoci handicapovaným studentům, která primárně neposkytují poradenské služby, ani na to nemají kvalifikované pracovníky, ale zaměřují se na technickou podporu ZdP studentů. Toto občasné přeceňování technologizace podpory (vyřešíme bariérovost budov, zajistíme osobní asistenci, nakoupíme optoelektronické aj. pomůcky, uděláme digitalizaci skript, literatury i záznamů přednášek ap.) vede k mylné představě, že ZdP studentům již nemůže téměř nic bránit ve studiu. Faktem však je, že tito studenti většinou potřebují i cílenou psychosociální a pedagogickou poradenskou podporu, protože zvládání „technických“ obtíží je jen jednou z mnoha zátěžových situací, které provázejí jejich život. Např. velkým problémem se zdá být dostatečný servis pro neslyšící studenty, kde poskytování záznamů přednášek není zdaleka tou nejdůležitější formou jejich podpory (nemají-li přímý zážitek z tlumočené, popř. odezírané výuky, činí jim potíže porozumět textům). Osobní asistence = bývá realizována čtyřmi způsoby – dobrovolnictvím, spolužáky, zaměstnanci školy nebo lidmi sjednanými s úřadem práce (VPP). Vždy je však nezbytné vyřešit právní otázky (odpovědnost, pracovní doba, proškolení) asistence a zejména dát asistentovi i studentovi prostor k seznámení a vzájemnému „oťukání“ i k tomu, aby měl asistent jasno které úkony a jakým způsobem bude zajišťovat. Současně je třeba počítat s tím, že si ti dva nemusejí lidsky sednout a tudíž bude třeba hledat jiného asistenta. Spolupráce s rodinou = některé rodiny očekávají, že škola poskytne ZdP studentovi veškerý servis, včetně např. sociálních služeb, což v praxi není možné. Proto je třeba se předem domluvit, co může škola udělat či zařídit a na čem musí spolupracovat rodina ZdP studenta. Zvládnutí přechodu na novou, od SŠ zcela odlišnou, formu studia = tento problém se může zvýšeně týkat právě ZdP studentů, protože musejí zvládat dopady svého postižení, čelit novým problémům souvisejícím se změnou prostředí, případně dohánět určitý vědomostní deficit a ještě se učit jinému stylu studijní práce i komunikace s akademickou veřejností. Navíc VŠ studium poskytuje jistou, dříve nepoznanou volnost, jejíž nezvládnutí vede k nakupení studijních povinností a třeba i k předčasnému ukončení studia. Interakce se studentským kolektivem = to zda bude ZdP student akceptován a přijat studentskou komunitou, závisí jak na jeho osobnosti, komunikativnosti a aktivitě, tak na klimatu v akademickém prostředí i charakteru, nepředpojatosti a iniciativě kolegů ZdP studenta. Akceptování poradenských výstupů - Poradenská zjištění a z nich plynoucí doporučení či návrhy konkrétních opatření ve prospěch klientů mají na většině 52
•
•
univerzit pouze doporučující charakter. Je tedy na konkrétním akademickém funkcionáři, vedoucím katedry, pedagogovi, jak bude na doporučení poradny reagovat. Zda bude respektovat studentův-klientův problém, poskytne mu tak šanci k jeho zvládnutí a splnění předmětných studijních povinností, nebo zda bude doporučení poradny ignorovat, bude trvat na postoji spočívajícím na tezi, že se jedná o individuální problém studenta, který buď on sám zvládne nebo ze školy odejde. Proto k vlastní práci s klienty-studenty patří také mediace a advokace, tedy zprostředkování pochopení východisek, osobních stanovisek či postojů i příčin řešených problémů všemi zainteresovanými a navození konsensu při realizaci opatření, řešících klientův problém a reflektujících jeho osobní možnosti i možnosti vzdělávací instituce. Tzn., že je třeba mnohé vysvětlovat, překonávat určitou předpojatost, zprostředkovávat domluvu mezi všemi zúčastněnými a zabraňovat nedorozumění. Obava ze zvýhodňování – někteří akademičtí pracovníci se bohužel stále domnívají, že úsilí o kompenzaci nebo alternativní řešení studentova znevýhodnění je formou jeho nepatřičného zvýhodňování či nástrojem nežádoucí pozitivní diskriminace. Tento problém může pramenit z: - Zažitých předsudků a „.neschopnosti“ poradce přiblížit a vysvětlit studentův problém tak, aby jej funkcionář, pedagog či jiný pracovník školy dokázal pochopit, vcítil se do něj a měl zájem spolupracovat při jeho řešení, - toho, že student se ZdP dává příliš najevo, že má právo na individuální přístup a ohledy ze strany akademických pracovníků, - určité neochoty vyučujících individuálně pracovat se studenty, kteří mají specifické vzdělávací problémy a tudíž i speciální potřeby, - (a bohužel také) občasné snahy studentů o zneužití poradenské podpory k neoprávněnému studijnímu „zvýhodnění“ – student si teprve v krizové situaci (nezvládnutá zkouška, neuzavření semestru, konflikt s pedagogem ap.) vzpomene, že má nějaký zdravotní problém či menší postižení, což ovšem nepůsobí na pedagogy příliš důvěryhodně. Nerespektování filozofie a metodologie poradensko-facilitační podpory - se zájemci o studium i již přijatými studenty se pracuje v obvykle optimální posloupnosti: studentovo znevýhodnění, problém, překážka, svízelná situace – posouzení a zohlednění širších souvislostí – zvážení potřeb i možností a návrh řešení – mediace „shody“ a realizace opatření – supervize opatření a případná další longituidní práce se studentem (vč. řešení dalších, primárně nezřejmých obtíží či problémů). Z hlediska pedagogicko-metodické a studijně-organizační podpory studentů s postižením je obvykle uplatňován individuální přístup – vždy však musí být zřejmé, že nejde o snižování požadavků na vědomosti a zvládání studijních povinností, ale o přiblížení formy a harmonogramu výuky, samostudia i zkoušení možnostem každého ZdP studenta tak, aby mohl ve srovnatelném standardu (respektovaných nárocích, požadavcích), avšak individualizovanou formou, prezentovat své vědomosti, zájem o obor, iniciativu a studijní úsilí.
II. Vybrané zajímavé zkušenosti: - někteří studenti se ZdP neumí „prodat“ to, v čem jsou dobří, kvalifikovaní i jak překonali své postižení a co skutečně dokáží. Proto je třeba s nimi individuálně trénovat pozitivní prezentaci, umění efektivního vysvětlení podstaty daného postižení, sestavení strukturovaného životopisu atd.; - jsou ZdP studenti, kteří se teprve musí učit jak efektivně a srozumitelně požádat o pomoc i jak říct, „tohle zvládnu sám, děkuji“ nebo „s tímhle bych potřeboval
53
-
-
-
-
pomoci“, také je třeba umět instruovat pomáhajícího, jak manipulovat s vozíkem či jak vést přes překážky; ukazuje se, že studenti s vrozeným či velmi časně získaným postižením přistupují ke studiu realističtěji a aktivněji, než studenti s postižením získaným později (degenerativní onemocnění, úrazy ap.). Je to mj. dámo tím, studenti s vrozeným postižením své funkční omezení přijali, adaptovali se na svoji situaci, znají své limity a mají adekvátní aspirace. Naopak studenti po úrazech a s chronickými těžšími onemocněními nejsou plně adaptováni na svou změněnou životní situaci, nesmířili se s určitou ztrátou funkčních schopností (nebo ji považují za dočasný stav), mívají zkreslené sebehodnocení (své možnosti nazírají optikou svého původního, nezhoršeného zdravotního stavu) a tudíž i neodpovídající aspirace – nejmarkantnější je tento jev u studentů, kteří byli po úraze v komatu a došlo u nich k závažnému poškození kognitivních aj. psychických funkcí; současně se však potvrdilo, že studenti po úrazech jsou akademickými pracovníky vnímáni lépe a vstřícněji, což je asi dáno vědomím, že pracovní, sportovní či dopravní úraz se může stát víceméně každému; studenti přicházející ze speciálních středních škol nebývají tak dobře připraveni k VŠ studiu, jako ti, kteří se integrovali, tj. absolvovali běžnou střední školu, což má kořeny v tom, že náročnost a tempo studia na speciálních SŠ bývá uzpůsobeno možnostem spíše průměrných až slabších žáků, kdežto běžné SŠ (především gymnázia) se více zaměřují na přípravu žáků-studentů k dalšímu studiu na VOŠ a VŠ; dochází k mírnému nárůstu studentů s pozdě diagnostikovanými SPU – tito studenti prošli základní a střední školou relativně bez větších potíží, avšak na VŠ se projevily problémy se studiem v některých předmětech (nejčastěji jde o matematiku a její aplikace a cizí jazyky), jejichž příčiny spočívají ve dříve nespecifikované poruše učení (dyslexie, dyskalkulie, dysgrafie ap.). Tyto studenty pedagogové vnímají jako nepozorné, nesnaživé, nedůsledné nebo ke studiu nenadané a snaha o řešení důsledků SVPU bývá velmi nesnadná; přibývá též studentů s nepravými SPU. Pravou příčinou jejich studijních potíží jsou nerozvinuté schopnosti učit se, získávat-analyzovat-systemizovat-syntetizovatkomparovat-aplikovat poznatky, pracovat s textem, hospodařit s časem a plánovat samostudium. Typický pro tyto studenty je fakt, že díky své inteligenci zvládli předchozí vzdělávací stupně, aniž by se museli intenzivněji učit, a potíže nastaly až na vysoké škole, kdy jim již odposlouchané a improvizací odprezentované učivo k úspěšnému studiu nestačí. Lze říci, že uvedené symptomy odpovídají pojmu „dílčí deficit studijních dovedností a návyků“. Tento problém může souviset i s nízkou úrovní jejich aktivního čtenářství a minimálním využitím metakognitivního přístupu k učivu.
Závěr: V české populaci jsou lidé se všemi typy zdravotního postižení zastoupeni 10 procenty, což není málo, nicméně jejich podíl na akademické/studentské sociální skupině je dosud minimální. V tomto směru máme co dohánět (v ČR se ZdP studenti podílejí 0,15 – 0,4% na „studentské“ populaci) - kupř. ve Švédsku, Kanadě, Velké Británii, Dánsku a Norsku tvoří ZdP studenti 2 – 7% vysokoškolských studentů. Pro objektivitu je však nutné dodat, že v těchto zemích již neřeší problémy s architektonickými bariérami a studenti s tělesným, zrakovým či sluchovým postižením mají k dispozici technické pomůcky, osobní asistenci, individuální přístup pedagogů atd. Rozsáhlejší podpora se tak soustřeďuje na studenty s poruchami učení, poruchami řeči, s méně častými či kombinovanými dysfunkcemi nebo postiženími a také se sociokulturním znevýhodněním.
54
Cílem naší práce v oblasti podpory vysokoškolských studentů se speciálními potřebami je, abychom jim pomocí optimalizovaných forem pomoci, podmínek a okolností studijních aktivit umožnili překonat znevýhodňující důsledky jejich postižení a redukovali ty překážky, které jim brání ve „standardním“ studiu a seberealizaci. Literatura: 1) Novosad L.: Charakteristika aktivit a institucionálního zakotvení Akademické poradny na TU v Liberci (a několik poznámek k poskytování poradenských služeb na českých vysokých školách). In: Sborník statí k problematice vysokoškolského poradenství. NVF, Praha 2002. ISBN 80-903125-4-3. 2) Novosad L.: Volba studijně-profesní orientace a úspěšnost na trhu práce u studentů se zdravotním postižením. In: Poradenství pro studující vysokých škol (sborník z odborného semináře), str. 119 – 128. NVF, Praha 2004. ISBN 80-86728-19-6. 3) Novosad L.: Diskriminující předsudky i marginalizující postoje jako bariéra v akceptování rovnoprávné občanské pozice a zaměstnávání občanů se zdravotním postižením v ČR. In: Sborník z I. konference o stavu lidských a občanských práv osob se zdravotním postižením v ČR, str. 64 - 77. NRZP ČR a VCIZP. Praha 2005. ISBN 80-903640-0-4. 4) Novosad L.: Zlepšování studijních příležitostí pro lidi se zdravotním postižením; limity, možnosti, trendy. Situace na TUL. In: Sborník z konference „Vysokoškolské studium bez bariér“. TU, Liberec 2006. ISBN 978-80-7372-188-6. 5) Novosad L.: Celoživotní vzdělávání jako nástroj podpory sociální inkluze lidí se zdravotním postižením. In: Sociální práce / sociálna práce č.3/2006, str. 95 – 102. ASVSP – FSS MU, Brno 2006. ISSN 1213-6204. 6) Novosad L.: Facilitace studentů se speciálními potřebami v rámci českého vysokoškolského poradenství. In: Sborník z konference Vysokoškolské poradenství (Brno 2006), str. 25 – 28. NAEP, Praha 2007. Kontakt: PhDr. Mgr. Libor Novosad, Ph.D., vedoucí Akademické poradny a poradny pro zpřístupňování studia lidem se zdravotním postižením. Technická univerzita v Liberci, Studentská 2, 461 17 Liberec 1, telefon: 485355106, fax: 485355101, e-mail:
[email protected]
SLUŽBY PRO STUDENTY SE SPECIÁLNÍMI POTŘEBAMI NA TECHNICKÉ UNIVERZITĚ V LIBERCI Marcela Adamičková, Libor Novosad Na TU v Liberci je podpora studentů se speciálními potřebami (a ZdP) zabezpečována prostřednictvím následujících tří vzájemně propojených souborů specializovaných služeb: 1) Akademická poradna a poradna pro zpřístupňování studia lidem se zdravotním postižením poskytuje tyto poradenské a konzultační služby: • studijní poradenství a informace o možnostech studia na TU v Liberci aj. VŠ v ČR • pedagogicko-psychologické a sociálně psychologické poradenství, • konzultace v případě zdravotních a sociálních problémů, komplikujících studium,
55
•
základní sociálně-právní konzultace a informace o kompetencích orgánů působících v sociální oblasti, sociální poradenství, • profesní a kariérové poradenství, porady v oblasti efektivní sebeprezentace • speciálně-pedagogická a pedagogicko-psychologická diagnostika a poradenství, • sestavení, návrh a realizace individuálních vzdělávacích strategií, • zprostředkování zdravotně-sociální péče, osobní asistence aj. podpůrných služeb pro studenty se speciálními potřebami, • zpracování doporučení k žádostem o přijetí ke studiu, ev. k průběhu přijímacího řízení, • návrhy individuálních a rozvolněných studijních plánů, • konzultace v oblasti řešení bezbariérovosti TUL a též v oblasti koncipování a realizace služeb osobní asistence, dobrovolnictví aj. humanitárních aktivit. Kontakt: PhDr. Mgr. Libor Novosad, Ph.D., vedoucí Akademické poradny, poradcefacilitátor,
[email protected]; telefon: 485 355 106. Poradnu najdete v bezbariérových prostorách Centra dalšího vzdělávání v areálu harcovských kolejí, přízemí bloku „B“. Konzultace, nejlépe po předchozím objednání, Po – Pá, obvykle mezi 8.30 – 14.00. Akademická poradna je zapojena do řady odborných a projektových aktivit na regionální, národní i evropské úrovni a je zařazena do sítě poskytovatelů psychosociální pomoci v Libereckém kraji.. 2) Speciální studovna, jež disponuje: - vybavením, umožňujícím práci s textem a studium literatury studentům se smyslovým i tělesným postižením a SPU, což zahrnuje: televizní lupu pro zrakově postižené, PC se speciální klávesnicí pro tělesně postižené, spec. programy na skenování, načítací a odčítací programy, PC pro zrakově postižené a PC s programem „My voice“, umožňujícím hlasové ovládání počítače, a další ITC HW/SW; - zvukovou a digitální „knihovnou“, tzn. dle aktuálních potřeb studentů budovanou a průběžně doplňovanou škálou studijních textů převedených do zvukové a obrazové podoby na CD nosičích. Kontakt: Bc. Iveta Pospíšilová, koordinátorka služeb osobní asistence a asistentka Akademické poradny,
[email protected]; telefon: 485 355 106. Studovna se nachází v suterénu Univerzitní knihovny, bezbariérový přístup do budovy „H“ ve Voroněžské ul. A to jak hlavním vchodem (příjezdová rampa, tak i bezbariérovým přístupem z parkoviště.; telefon: 485 352 543 – služba. Provozní doba studovny: Po-Pá 8.00 -16.00 (studenti s přístupovou kartou mohou studovnu využívat kdykoliv). 3) Služby osobní asistence, technické podpory, popř. bezbariérového ubytování, k nimž patří: - služby osobní asistence pro studenty s těžkým funkčním postižením, kteří potřebují asistenci či podporu při některých činnostech – pohyb a orientace v areálu TUL, sebeobsluha, doprovod, obstarávání běžných záležitostí souvisejících se studiem a životem na TUL, asistence při studiu (zapisování přednášek apod.). Jde o tzv. rozšířenou studijní asistenci, nikoli o osobní asistenci ve smyslu Zákona o sociálních službách, neboť TUL nemůže být registrovaným poskytovatelem sociálních služeb; - půjčování, resp. využívání vybraných kompenzačních a lokomočních pomůcek; - ubytování v bezbariérové budově „H“ v centru Liberce, v níž se mj. nachází Univerzitní knihovna, speciální studovna, děkanáty Pedagogické a Hospodářské fakulty, učebny, pracoviště ITC, pracovny některých vyučujících a menza s kantýnou. Kontakt: Mgr. Marcela Adamičková, vedoucí Oddělení organizačního a personálního,
[email protected]; telefon: 485 353 488 nebo Bc. Iveta Pospíšilová (viz výše). Zbývá dodat, že uvedené adresné aktivity jsou společně s postupným odstraňováním bariér v jednotlivých budovách naší univerzity (výtahy, nájezdy, schodišťové plošiny, psací 56
telefony atd.) a zlepšováním speciálního vybavení (studovna, pomůcky, HW/SW atd.) realizovány díky výrazné grantové podpoře MŠMT a vstřícnému postoji vedení TUL. Velmi dobře se rozvíjí i nezbytná spolupráce s jednotlivými fakultami, resp. přednášejícími.
MOŽNOST ZAPOJENÍ ŽADATELŮ SE SPECIÁLNÍMI POTŘEBAMI DO PROGRAMU CELOŽIVOTNÍHO UČENÍ (Z POHLEDU NAEP) Barbora Závodská, Andrea Klapuchová Programy na podporu mezinárodní spolupráce ve vzdělávání, které spravuje Národní agentura pro evropské vzdělávací programy (NAEP), jsou určeny pro všechny typy a úrovně vzdělávacích institucí od mateřských škol až po vysoké školy. Program celoživotního učení (Lifelong Learning Programme), který je největším vzdělávacím programem EU, se snaží vytvořit podmínky i pro zapojení žadatelů se speciálními potřebami. Ve většině programů mají tito žadatelé nárok na vyšší grant, který jim pomůže pokrýt zvýšené náklady spojené s pobytem v zahraničí. Například pravidla programu SVES (Study Visits for Educational Specialists), který podporuje mezinárodní studijní návštěvy řídících pracovníků ve vzdělávání, umožňují žadateli se speciálními potřebami vzít s sebou do zahraničí asistenta, jehož náklady budou hrazeny z grantu. V České republice však této možnosti zatím nikdo nevyužil. Možnost financovat asistenta nabízí i program Comenius zaměřený na školní vzdělávání. Je-li do projektu spolupráce škol zapojen handicapovaný žák doprovází ho do zahraničí pomocník, z grantu je možné pokrýt i další nutné výdaje jako např. autobus pro přepravu vozíčkářů apod. Účast studentů se speciálními potřebami je stále častější v programu Erasmus, který podporuje studijní pobyty a pracovní stáže studentů vysokých škol v zahraničí. S podporou programu Erasmus již do zahraničí vycestovalo od roku 1999 více než 27 000 českých studentů. Už od počátku programu Erasmus existovala možnost přidělit studentovi se speciálními potřebami vyšší stipendium. V minulosti se rozlišovaly příplatky pro tzv. lehký zdravotní handicap, těžký zdravotní handicap a sociální příplatek. Výše těchto grantů se pohybovala mezi 1500 EUR až 5000 EUR, průměrná výše grantu speciálního grantu činila 2300 EUR. V nové fázi programu Erasmus již toto rozlišení není, každý žadatel má možnost požádat o zvýšenou finanční podporu odpovídají míře a druhu jeho postižení. Tuto možnost využívají nejčastěji zrakově postižení studenti a studenti na vozíčku. Z lehčích forem handicapů se většinou jedná o studenty, kteří musí dodržovat speciální diety, jako např. bezlepková a bezlaktózová dieta. Student musí vždy doložit, že se jedná o celoživotní handicap, požadovaný navýšený grant musí být konkrétně zdůvodněn např. nutností ubytování v blízkosti školy, dopravy do školy autem, nákupem speciálních potravin. Tito studenti však nepotřebují pouze dostatek finančních prostředků, ale i pomoc s praktickými záležitostmi, jako je nalezení vhodného ubytování nebo pomoc při orientaci v novém prostředí. V akademickém roce 2007/2008 odjeli do zahraničí tři handicapovaní studenti Masarykovy univerzity, kterým s pobytem v neznámém prostředí pomohlo středisko Teiresiás. Středisko Teiresiás, plným názvem Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, zřídila Masarykova univerzita v Brně v roce 2000. Jeho úkolem je zajišťovat, aby studijní obory akreditované na univerzitě byly v největší možné míře přístupné také studentům nevidomým a slabozrakým, neslyšícím a nedoslýchavým, s pohybovým handicapem, případně jinak postiženým. Pracovníci tohoto střediska kontaktovali vybranou
57
partnerskou školu v zahraničí, společně nalezli vhodné ubytování a zajistili tzv. buddyho – studenta místní univerzity, který svého zahraničního kolegu vyzvedne na letišti, odveze na kolej, provede areálem univerzity apod. Podobné středisko má pro své studenty například i Univerzita Karlova nebo Vysoká škola veřejných a mezinárodních vztahů, obě tyto instituce vyslaly letos do zahraničí dva handicapované studenty. Některé programy mezinárodní spolupráce ve vzdělávání probíhají výhradně na bázi internetové komunikace, která svým založením dává příležitost zapojení i osobám s handicapem. Cílem aktivity eTwinning je internetové partnerství škol, ve kterém dvě a více škol z různých zemí realizují vzdělávací aktivitu na dálku - prostřednictvím informačních a komunikačních technologií. V České republice je do aktivity eTwinning zapojeno i několik speciálních škol pro mentálně handicapované děti, kterým tato aktivita umožňuje komunikovat se zahraničním partnerem z klidu učebny či školní knihovny. Kontakt: Mgr. Barbora Závodská, Mgr. Andrea Klapuchová Národní agentura pro evropské vzdělávací programy – www.naep.cz Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1
[email protected] ;
[email protected]
INTEGRACE HANDICAPOVANÝCH STUDENTŮ NA VYSOKÉ ŠKOLE BÁŇSKÉ – TECHNICKÉ UNIVERZITĚ OSTRAVA Jana Bogdová, Jana Hrubá, Martina Vahalíková, Jan Žídek Anotace: V následujícím příspěvku se dočtete o způsobech integrace handicapovaných studentů na VŠB – Technické univerzitě v Ostravě. Na integraci se podíváme z pohledu dvou fakult - Ekonomické fakulty (EkF) a Fakulty elektrotechniky a informatiky (FEI). Na EkF bylo z prostředků Evropského sociálního fondu vzniklo centrum Slunečnice. Na FEI bylo vytvořeno místo Koordinátorky studia handicapovaných studentů. Dozvíte se tedy naše zkušenosti s pomocí handicapovaným studentům na EkF a FEI VŠB – TU Ostrava. Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava (dále jen VŠB-TU Ostrava) navazuje v přímé kontinuitě na činnost montánního učiliště, Báňské akademie a VŠB v Příbrami.V širších historických souvislostech však vychází již z tradic montánní výuky v českých zemích.VŠB-TU Ostrava je největší technickou vysokou školou v Moravskoslezském kraji. Od roku 1989 se na VŠB-TU Ostrava mění struktura a její přetvoření na moderní technickou univerzitu je více než úspěšná. VŠB-TU Ostrava má sedm fakult – v posledních 13 letech vznikly tři z nich. Na VŠB-TU Ostrava se integrací handicapovaných studentů zabývají dvě fakulty. První fakultou, která se o integraci začala zajímat, byla Fakulta elektrotechniky a informatiky, která vznikla v roce 1991. Ekonomická fakulta začala s integrací studentů do roku 2005, kdy vzniklo centrum Slunečnice. Ekonomická fakulta byla založena v roce 1973 a letos oslaví 30 let svého trvání. Cílem Ekonomické fakulty je vybudování instituce, která bude stát v jedné řadě vysokých škol a vědeckých pracovišť, které budou schopny vychovávat absolventy a připravovat tvůrčí pracovníky, schopné pohybovat se svobodně v Evropě 21. století a podílet se na zajišťování jejího politického a kulturního rozvoje. V současné době patří dlouhodobě Ekonomická fakulta VŠB-TU Ostrava ke třem největším ekonomickým fakultám v České republice,
58
studuje zde více než 5 tisíc studentů. V rámci své existence si vydobyla velmi dobré postavení mezi ekonomickými fakultami v České republice. Fakulta elektrotechniky a informatiky vznikla v roce 1991 rozdělením fakulty strojní a elektrotechnické. Nyní patří FEI mezi jednu z největších fakult VŠB-TU Ostrava. Počet studentů už několik let překračuje počet 3000 studentů. FEI již od svého vzniku nabízela možnost studia také studentům s handicapem.O možnost studia jevili zájem zejména studenti se smyslovým postižením, ale našel se i student – vozíčkář. Fakulta elektrotechniky a informatiky je první fakultou, která se začala integrací studentů s postižením začala zabývat komplexně. Na Ekonomické fakultě VŠB-TU Ostrava vzniklo Centrum pro handicapované studenty SLUNEČNICE za podpory Evropského sociálního fondu. Toto Centrum zajišťuje podporu studentů se specifickými požadavky a přispívá k lepšímu naplnění rovného práva na vzdělání. Nabízíme následující služby: I. Služby pro studenty se specifickými požadavky: • podpora vedení fakulty garantovaná směrnicí děkana; • zařazení do Systému studia se specifickými požadavky (individuální studijní plán); • poradenství uchazečům o studium a studentům VŠB-TUO se specifickými potřebami; včetně zprostředkování psychologického a sociálního poradenství; • asistence při kontaktu a jednání s akademickými a jinými pracovníky fakulty či školy; • asistované služby specializované studovny vybavené kompenzačními pomůckami; • přizpůsobení formy přijímacího řízení dle specifických potřeb; • individuální přípravný kurz matematiky, resp. jazyků; • pomoc při prostorové orientaci na škole, zajištění bezbariérových a vhodných studijních prostor; • zajištění pomoci studijních asistentů; • základní poradenství studentům se specifickými podmínkami. II. Služby pro akademické pracovníky: • poradenství v otázkách metodiky odborné práce se studenty se specifickými podmínkami při studiu; • zprostředkování psychologických a sociálních poradenských služeb; • asistence při přípravě specifických studijních materiálů pro znevýhodněné studenty; • spolupráce pedagogů se studijními asistenty a Centrem SLUNEČNICE; • zajištění konzultace s odborníky z organizací věnujících se handicapovaným studentům; • testování vytvořených studijních materiálů pro zrakově handicapované studenty a zajištění zpětné vazby; • tipy, triky, návody a aktuální dění v oblasti přístupnosti studijních materiálů pro studenty se specifickými podmínkami pro studium. Centrum SLUNEČNICE vzniklo jako součást aktivit Institutu inovace vzdělávání za finanční podpory Evropského sociálního fondu v rámci Projektu „Nechť studuje kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv“. V rámci tohoto Projektu byly zaváděny na fakultě nové metody a formy do vzdělávání v souvislosti s jeho ZPŘÍSTUPŇOVÁNÍM ZRAKOVĚ POSTIŽENÝM, což sebou přináší: (1) zjištění a vyhodnocení specifických požadavků zrakově postižených studentů na eLearning (nejen na bázi WWW);
59
(2) provedení analýzy současných standardů, doporučení a metodik v oblasti tvorby informačních systémů pro zrakově postižené uživatele. Následně modifikace nebo vytvoření vlastní metodiky tvorby studijních materiálů pro nevidomé a slabozraké v prostředí Moodle. Metody byly zaváděny v úzké spolupráci s cílovou podskupinou zrakově postižených a rovněž testování a zapracovávání zpětné vazby bylo realizováno nejen pro ně, ale dokonce s jejich aktivní účastí na pracích s tím spojených. PO CELOU DOBU PROJEKTU BYLI DO PROJEKTU ZAPOJENI ZRAKOVĚ POSTIŽENÍ STUDENTI. Ti v první fázi sdělovali své požadavky, poté připomínkovali zvolenou metodiku, podíleli se na její realizaci a vylisovali pilotní (vzorový) studijní materiál. V průběhu tvorby studijních materiálů konzultovali, závěru projektu komplexně testovali vytvořené kurzy. Bylo vybráno vhodné TECHNICKÉ vybavení ICT, které odpovídá požadavkům vyplývajícím ze zrakového handicapu různého stupně, avšak s omezením na realizaci pouze neinvestičních nákladů. Studentům je poskytováno PORADENSTVÍ při volbě kompenzační pomůcky, která co nejefektivněji eliminuje důsledky jejich zrakového handicapu. Byly realizovány PC kurzy pro zvyšování POČÍTAČOVÉ GRAMOTNOSTI zrakově postižených, která jsou pro e-learningové kurzy nezbytné. Studentům jsou dále nabízeny další SLUŽBY spojené se zrakovým handicapem (sociálně právní poradenství, psychologické a speciálně pedagogické poradenství). Byla organizována školení pro vysokoškolské pedagogy o problematice související se zrakovým postižením(viz http://wemsite1.vsb.cz/vsb/Catalog/Front.aspx?cid=f62bfe93-293f-4981-bfe9924d064100b4), neboť bez základních znalostí specifických potřeb nelze k této cílové podskupině přistupovat efektivně. Činnost Centra SLUNEČNICE je dále rozvíjena v rámci návazného projektu ESF FALCO „Zkvalitnění přístupu akademických pracovníků VŠB-TU Ostrava k integraci znevýhodněných studentů“. Cílem je vytvořit fungující systém přístupu k handicapovaným studentům, který napomůže cílové skupině, tj. akademickým pracovníkům, orientovat se v problematice poskytování specifických služeb a získat představu o způsobu pomoci školy handicapovaným. Také oni sami budou schopni vnímat rozdílnost potřeb jednotlivých studujících a pomáhat svým handicapovaným studentům řešit jejich problematické situace. Při nacházení jednotlivých řešení, ale i při zavádění specifického přístupu jako systému spolupracujeme i s ostatními fakultami VŠB-TU Ostrava a s partnery projektu – a to konkrétně s Mgr. Janou Bogdovou z Fakulty elektrotechniky a informatiky, s Kafirou, Ostravskou univerzitou a Slezskou univerzitou. V letošním roce se nám podařilo zpracovat a následně prosadit u vedení EkF směrnici, která upravuje studium zdravotně znevýhodněných studentů. Je to velkým krokem vpřed v pomoci handicapovaným. Upravuje základní principy jejich studia a pro akademické pracovníky představuje základní zdroj informací pro zpřístupňování studia z jejich strany. Poskytovaná pomoc je rovněž podpořena prací osobních asistentů handicapovaných studentů, jež jsou vybíráni z řad jejich spolužáků. Tito spolužáci přepisují přednášky a cvičení do elektronické podoby a pomáhají nám tak vytvářet elektronickou knihovnu. Organizujeme odborné semináře zaměřené na pedagogy a pracovníky ze studijního oddělení. Na těchto seminářích je seznamujeme s problematikou handicapovaných studentů a získané poznatky jim pomohou při pracovních setkáních s konkrétními studenty. V současné době se zaměřujeme na tvorbu webových stránek pod názvem http://handicap.vsb.cz/wiki/, kde je naším cílem shromažďovat veškeré informace nejen o pomoci či podpoře handicapovaným studentům. Mohou zde přispívat všichni, kteří mohou sdělit své problémy, postřehy, náměty a v lepším případě i možnost řešení při studiu se specifickými potřebami. Využijte této možnosti, sdělte to co chcete sdělit a nebo co považujete za důležité. Máte k tomu prostor! Jiní se mohou poučit či poradit Vám!
60
Pojem handicapovaní (znevýhodnění) studenti chápeme v Centru SLUNEČNICE v širším slova smyslu jako: • zdravotně znevýhodněné studenty, • jinak znevýhodněné studenty, např. sociálně, ekonomicky, při přestupu z jiné školy, či jiné náhlé změně životních podmínek; zahrnutí jsou i cizinci. Fakulta elektrotechniky a informatiky (dále jen FEI) je další fakultou, která integruje handicapované studenty do výuky. FEI začala s integrací handicapovaných studentů již od svého vzniku, tedy od roku 1991. O studium projevovali zájem zejména studenti se sluchovým nebo tělesným postižením a tento trend přetrvává do dnešních dnů. Podmínky pro studium handicapovaných studentů byly vytvářeny z transformačních a rozvojových projektů. I přesto byla úspěšnost studentů spíše horší – první vozíčkář studium ukončil ve 3.ročníku pětiletého studia. Impulzem pro větší systematičnost v této oblasti bylo zrušení civilní služby a zřízením místa asistentky handicapovaných studentů z prostředků rozvojového projektu v roce 2005. Na fakultu se hlásí především studenti s tělesným postižením – s postižením horních nebo dolních či horních i dolních končetin. Druhou nejvíce zastoupenou skupinou jsou studenti se smyslovým postižením, hlavně sluchovým – zejména studenti nedoslýchaví a neslyšící. V letošním roce se na fakultu poprvé přihlásili i studenti s poruchami učení a také student s psychickou chorobou. V akademickém roce 2006/2007 studovalo na fakultě 9 handicapovaných studentů – z toho jsou 2 se sluchovým postižením, 6 tělesně postižených a 1 student s vadou řeči. Do přijímacího řízení pro akademický rok 2007/2008 se přihlásilo 8 studentů s handicapem – 5 s tělesným postižením, 1 se sluchovým postižením, 1 s poruchou učení a 1 uchazeč s psychickou chorobou. Přijímací zkoušku zatím úspěšně složili 4 studenti. Letošní přijímací řízení probíhalo pro handicapované studenty v nové, změněné podobě. Uchazečům byl odpuštěn administrativní poplatek za přijímací řízení. Místo něj museli dodat doklad od lékaře o svém zdravotním stavu. Změnila se i samotná přijímací zkouška – uchazeči měli na test dvojnásobek času než jejich zdraví kolegové. O úpravu testu neprojevil žádný uchazeč zájem – forma i obsah testu tedy zůstala stejná. Integrace handicapovaných studentů probíhá přizpůsobením studijních podmínek s tím, že obsah studia zůstává zachován. Studenti tedy navštěvují přednášky, pokud jim to jejich zdravotní stav dovoluje, a cvičení, která jsou podle zájmu studenta doplněna individuálními konzultacemi s pedagogy. O integraci se snažíme z několika důvodů – aby se handicapovaní studenti dostali do kolektivu vrstevníků, ale také proto, aby se naučili pracovat v skupině a tím se částečně odbouraly sociální bariéry. Na problémy s integrací narážíme zejména u neslyšících studentů – zde jsme ještě nepřišli na správný způsob začlenění do kolektivu – zde je příčinou jazyková bariéra. Při integraci studentů s tělesným postižením je důležitá bezbariérovost. Fakulta elektrotechniky a informatiky je plně bezbariérová za pomoci asistenta. Bezbariérové jsou i další součásti VŠB-TU Ostrava – koleje v kampusu, knihovna, menza či katedra jazyků nebo katedra společenských věd. Na bezbariérovosti některých části VŠB-TU Ostrava se podílela FEI – předání schodolezu katedře jazyků a společenských věd. Vyvíjíme také tlak na Koleje a menzy, aby zvýšily dosavadní, nedostatečnou, kapacitu bezbariérových pokojů na kolejích v kampusu v Ostravě Porubě. Pro příští akademický rok chceme zavést novinku pro neslyšící studenty.doufáme, že přispěje k lepší integraci neslyšících studentů do studijních skupin. Chceme docílit toho, aby na přednášky mohli chodit i neslyšící studenti. Proto se studentem na přednášky začne chodit kromě zapisovatele také tlumočník do znakového jazyka. Doufáme, že student si nějaké dílčí poznatky zapamatuje již na přednášce a nebude muset trávit tolik času čtením skript jako doposud.
61
Aby integrace probíhala úspěšně, je zapotřebí vytvořit dostatečnou nabídku služeb, který by mohli handicapovaní studenti a uchazeči využívat. Na FEI jsme vytvořili síť služeb, která je dostatečně hustá a je našim studentům oporou. Jedná se zejména o služby poradenské, zapisovatelské, asistenční a nově i tlumočnické. Pro studenty jsme vytvořili také příruční knihovnu elektronických textů, tištěných skript a odborných publikací. Studenti si tedy mohou půjčit skripta nebo knihy na tak dlouho, jak potřebují a nejsou vázáni podmínkami Ústřední knihovny VŠB-TU Ostrava. V následujících letech bychom chtěli tento fond dále rozšiřovat nejen o publikace tištěné, ale i o dokumenty v elektronické podobě. V loňském akademickém roce jsme s centrem Slunečnice uspořádali vzdělávací seminář pro pracovníky studijních oddělení VŠB-TU Ostrava. Seminář se týkal správné komunikace s neslyšícími či sluchově postiženými studenty. Při přípravě semináře jsme navázali spolupráci s paní Pavlínou Zárubovou z České unie neslyšících Ostrava a také s paní BcA. Radkou Kulichovou, DiS. z Unie neslyšících Brno. Pro akademický rok 2007/2008 chceme uspořádat ještě další dva semináře, které by nebyly jen teoretické, ale jejich účastníci si budou moc vyzkoušet komunikaci s neslyšícími „nanečisto“. Do budoucna bychom chtěli navázat spolupráci s univerzitní psycholožkou, aby měli studenti profesionální zázemí pro řešení problémů, jak v rámci studia, tak i osobních. Nadále chceme zlepšovat spolupráci s pedagogy, a to zejména komunikaci mezi studentem a pedagogem. Také chceme, ve spolupráci s centrem Slunečnice Ekonomické fakulty, pokračovat v pořádání vzdělávacích kurzu pro akademické pracovníky (pracovníky studijních oddělení, knihovny i pedagogy) nejen VŠB-TU Ostrava. Dále zkvalitňovat služby studentů a uchazečům na základě dotazníkového šetření a také rozšiřovat příruční knihovnu. Nejdůležitějším bodem je ovšem zlepšení informovanosti handicapovaných studentů středních škol v Moravskoslezském kraji o možnostech studia na Fakultě elektrotechniky a informatiky. Kontakty: Ekonomická fakulta VŠB-TU Ostrava: Ing. Martina Vahalíková RNDr. Jana Hrubá Centrum pro handicapované studenty – SLUNEČNICE Havlíčkovo nábřeží 38A, 701 21 Ostrava 1 tel.: 597 322 024; 597 322 013; www.slunecnice.vsb.cz
[email protected];
[email protected];
[email protected] Fakulta elektrotechniky a informatiky VŠB-TU Ostrava: Mgr. Jana Bogdová – koordinátorka studia handicapovaných studentů na FEI Doc.Ing. Jan Žídek, CSc. - proděkan pro rozvoj 17.listopadu 15, 708 33 Ostrava – Poruba tel.:597 324 410 nebo 597 324 885;
[email protected] ;
[email protected] http://www.fei.vsb.cz/ ; http://www.fei.vsb.cz/okruhy/studium-a-vyuka/pro-handicapovane
62
PARTICIPACE ČI TOKENISMUS? Poznámky ke zpřístupňování vysokých škol studentům a pedagogům se zdravotním postižením. Lenka Krhutová Anotace. Příspěvek se zabývá zejména modely přístupů k lidem se zdravotním postižením a některými jejich projevy v prostředí vysokých škol. Klíčová slova. Studenti/uchazeči se zdravotním postižením, vyučující se zdravotním postižením, medicínský model, model osobní tragédie, sociální model, participace, tokenismus. Vážené dámy a pánové, děkuji Dr. Novosadovi za pozvání na konferenci, která je ojedinělá hned v několika směrech. Za prvé zde, v Liberci, na půdě Technické univerzity zakládají kolegové právě v čele s Dr. Novosadem tolik potřebnou a v českém prostředí dosud chybějící platformu odborných diskusí, zacílených výhradně na problematiku bariérovosti vysokoškolského prostředí a jejího odstraňování. Letos jde již o druhý ročník konference a jak bylo ze všech příspěvků patrné, potřeba setkávat se do budoucna je velmi naléhavá. Jde o „běh na dlouhou trať“ a na tomto poli nelze být osamělým běžcem. Za druhé – výsledky konference potvrdily nezbytnost systémového přístupu k řešení otázek bariérovosti vysokých škol ve vztahu k uchazečům, studentům a vyučujícím se zdravotním postižením. Každá vysoká škola je na tom přirozeně jinak, a to jak z hlediska historického, kapacitního, materiálního, lidského a dalších. Z přednesených příspěvků bylo zcela zřetelné, že nejvíce úspěšné školy se neobejdou bez propracovaného systému opatření na úrovni vrcholového managementu škol. Jakkoli je bez diskuse pozitivní lidský i odborný vklad a nasazení těch, kteří pracují přímo se studenty s postižením samostatně na jednotlivých fakultách, katedrách či akademických ústavech, jsme na této konferenci přímými svědky, že nejvíce efektivní výsledky jsou dosahovány tehdy, je-li téma zpřístupňování vysoké školy studentům s postižením včleněno do organizačního řádu školy v podobě samostatného pracoviště jako přirozené organizační součásti školy s pevně daným rozpočtem a vybaveným kompetencemi a odpovědnostmi s přesahem na všechna relevantní pracoviště školy. Hlásí-li se totiž škola ve svých dokumentech a proklamacích jako celek k Dlouhodobému záměru vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol (2007:15, 20) 4 a nechá-li pak v realitě všedního dne vše na dobrovolnících nebo nadšencích na jednotlivých útvarech školy podle jejich „zájmu a kapacity“ (ať si to každá fakulta dělá podle svého), jeví se být tyto proklamace velmi diskutabilní až pochybné. Je-li jednou téma začleňování studentů s postižením ve škole nastoleno a zveřejněno, je logickým očekáváním, že nepůjde jen o parciální věc na některé z fakult, kateder či jiných pracovišť. Zmíněné pracoviště, jak je z některých příspěvků patrné, nemusí být přímo součástí rektorátu, ale mělo by být z rektorátu pověřeno pravomocemi pro celou školu, a tyto aktivity by měly být financovány celouniverzitním rozpočtem. Jsou pracoviště, která již z přirozeného řádu věcí (zaměřením svých studijních oborů) inklinují více k aktivitám začleňování, někdy však tuto roli „zpřístupňovatele“ přebere někdo z akademických či jiných pracovníků školy, kdo má na tom osobní zájem - má dceru, syna, vnuka se zdravotním postižením nebo má sám zdravotní postižení, a tedy ve vyšší míře rozumí těmto potřebám. To vše jsou potenciály, které mezi jinými hýbají zpřístupňováním 4
srov. kap. II.odst. 3 Rovné příležitosti ke vzdělávání a kap. III., odst. 2 Znevýhodněné skupiny uchazečů/studentů na vysokých školách. Modifikace uvedeného dokumentu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy se na vysokých školách obvykle promítá do dlouhodobých záměrů jednotlivých vysokých škol.
63
vysokých škol studentům s postižením na mikro a mezoúrovni. Na makroúrovni jde pak o politické, legislativní, společenské i ekonomické tlaky zvenčí. Vše je důležité a vše se počítá, neboť na konci všech těchto aktivit stojí přijatý uchazeč, již student s postižením, který může nastoupit a v optimálním případě dokončit cestu vysokoškolského vzdělávání. Vše je důležité a vše se počítá, a v tom je dopad systémového přístupu zjevný, neboť dává šanci na dosažení deklarovaného cíle v optimálním čase, s optimálním vynaložením lidských sil a finančních nákladů. 5 A konečně za třetí - sice sporadicky, ale přece bylo zmíněno téma, zpřístupňování vysokých škol pedagogům a výzkumníkům se zdravotním postižením. Hovoříme-li o potřebě bezbariérovosti vysokých škol, zdaleka nejde jen o téma studentů s postižením, i když současná optika zájmu je na něj prioritně zaměřena. Na vysokých školách působí také pedagogové s postižením a ne vždy mají podmínky k práci a profesnímu rozvoji optimální ve srovnání s kolegy bez zdravotního postižení. Kdo má zájem na vzdělávání? V přednesené kontaktní verzi tohoto příspěvku zněl jeho původní název „Velmi křehké vztahy – interaktivní reflexe“. Nikoliv náhodou jsem se uvedeným názvem „svezla na vlně“ dallasovského seriálu, který v současné době brázdí české televizní obrazovky. S ohledem na téma konference se domnívám, že i v prostředí českých vysokých škol, stejně jako v jiných profesních prostředích, jde o poměrně křehké předivo vztahů mezi (minimálně) těmi, kdo vzdělávání poskytují a těmi, kdo jej užívají. Na první pohled nemusí být tato „křehkost“ patrná. Pro názornost vztahů, o nichž pojednávám, si vypůjčím – v prostředí sociálních služeb známý - trojúhelník, triádu subjektů, které se podílejí na existenci sociální služby – a transponuji jej do prostředí vzdělávání. Vycházím z úhlu pohledu, a sice, že vzdělávání je svým způsobem také (veřejná) služba a podílejí se na ní, v obecné rovině podobné, subjekty. Přesto, že lze definovat řadu rozdílností v prostředí sociálních služeb a vzdělávání, lze najít také shodné rysy: ti, kteří mají vědomosti, schopnosti, dovednosti a nástroje, poskytují vzdělání těm, kteří jej potřebují. Na tomto procesu se obvykle podílejí tři subjekty – zadavatel, poskytovatel a uživatel. 6
5
Nejmenovaný člen top managementu jedné z vysokých škol zcela nepokrytě prohlásil – „víte, ono to (myšleno vytváření podmínek pro začleňování studentů s postižením, pozn. autorka) není v zásadě nic moc, ale dobře to vypadá a škola má za to body“. Jinými slovy – v dnešní době by bylo politickou sebevraždou top manažera přiznat, že „o studenty s postižením škola zas až tak moc prioritně nestojí, protože je s tím moc práce, stojí to moc peněz a stejně je jich (studentů) málo…“. Výsledkem takového prohlášení je, že škola sice vyprodukuje a zveřejní nějaký dokument (směrnici, standardy apod.) o zpřístupňování vysoké školy studentům s postižením, ale v praxi to mezi priority nezařazuje a o nějakém samostatném pracovišti s vybavenými přesahovými kompetencemi z rektorátu a rozpočtem nemůže být ani řeč. K výsledkům nadšenců a mnohdy dobrovolníků, kteří se zpřístupňováním zabývají, se pak top manažer ovšem v každoroční výroční zprávě vehementně hlásí, protože je snaživým sběračem bodů. 6 Na tomto místě by se dala rozvést úvaha o postavení jednotlivých subjektů – kdo se bude, v jaké situaci a za jakých podmínek nacházet na optickém vrcholu trojúhelníka. Pro tentokrát ponechejme klasickou triádu, kdy oním „klenbovým svorníkem“ je uživatel. Ostatně, ať už je opticky i reálně umístěn kdekoliv, vždy se jej služba dotýká a bez něj by vůbec neexistovala.
64
UŽIVATEL student/ka
V ZADAVATEL stát, firma, podnik, jednotlivec…
POSKYTOVATEL vzdělávací instituce jednotlivec…
Obr. 1 Triáda subjektů vzdělávání (V)
Zadavatel je v případě v e ř e j n ý ch vysokých škol obvykle stát, který realizuje vzdělávací politiku a poskytuje prostředky na její realizaci. Poskytovatel je obvykle vzdělávací instituce, uživatelem služby je student/ka. Základním principem klasické triády je, že na existenci služby mají všechny tři subjekty společný zájem (znázorněný zde kružnicí, dotýkající se všech tří stran) a ovlivňují ji, participují na jejím vzniku, existenci, kvalitě. Výchozí podmínkou sine qua non pak je, že všechny subjekty mají vůči sobě rovnocenné postavení. V praxi tomu však někdy z řady historických, ekonomických i jiných důvodů nebývá – postavení uživatele není v rovnocenné pozici a v extrémních případech uživatel plní paradoxně více či méně podružnou (i když z principu věci jaksi nezbytnou) roli. Modely přístupů k lidem se zdravotním postižením Pro lepší porozumění kontextu příspěvku je potřebné uvést tři základní modely přístupů k lidem se zdravotním postižením. Obvykle jsou uváděny dva modely – medicínský a sociální (Barnes, C., Mercer, G., Shakespeare, T. 1999:20, Shakespeare, T. 2006:9, a další). Brading, J. a Curtis, J. (1999:38), a někteří další autoři (Oliver, M. 1996:34, Swain, J., French, S. Cameron, C. 2003:22, Thompson, N., 2001:114 ad.) uvádějí ještě třetí, který nazývají „model osobní tragédie“. Čím jsou tyto modely charakteristické a jak se projevují? Medicínský model se neobjevuje je jen ve vztahu k lidem s postižením, i když je pro něj typický. Je založen primárně na vadě, postižení. „Hlavním zájmem je zde zkoumání a posuzování odlišnosti, specifičnosti, jinakosti, snaha postihnout, co je normální a co již abnormální.“ (Brading, J. Curtis, J. 1999:38) Charakteristickým určujícím principem je rozhodování z pozice moci, který se dá parafrázovat rčením – já (odborník, znalec, člověk s odbornými zkušenostmi) nejlépe vím, co je pro druhého dobré – rozuměj pro pacienta, pro klienta, pro žáka či studenta, i pro „postiženého“ člověka apod. Mísí se zde paternalistický a protektorský postoj. Z hlediska jazykového jsou signifikantními pojmy diagnóza, posouzení, hodnocení, léčba, nařízení, dozor, péče atd. Model osobní tragédie vychází z medicínského modelu, určujícím principem je paternalismus s ochranitelským a výrazně emotivně laděným postojem. Zdravotní postižení je vnímáno prizmatem sociálně patologické tíživé životní situace a téměř automaticky jako životní tragédie. Typické jsou výrazy jako např. ubožák, chudák, mrzák, oběť, utrpení, (absolutní) závislost, ale i statečnost ad. 7 7
Model osobní tragédie je typický v situaci případného protěžování studenta s postižením, kdy vyučující bez realistických informací o možnostech a schopnostech studenta přistupuje ke studentovi jako k někomu, na koho se musí brát až nekriticky všestranný ohled. „Odpouštějí“ se mu některé studijní povinnosti přesto, že k tomu
65
Třetím typem přístupu je sociální model podporující zmocnění (empowerment) lidí s postižením, jejich sebeurčení a maximálně možnou míru samostatnosti a nezávislosti. Tento model je postaven na prosazování rovných práv, rovného zacházení a rovných příležitostí včetně odstraňování různých typů bariér ve sféře psychosociální, architektonické, informační, bariér v peněžnictví, přístupu ke službám atd. 8 diagnóza
léčba
Medicínský model posouzení
charita
milosrdenství
péče, dohled
objekt chudoby
Model osobní tragédie
mrzák
oběť
utrpení statečnost
závislost
uplatnění
práva
Sociální model
zmocnění sebeurčení
rovnost
Obr. 2 Modely přístupů k lidem se zdravotním postižením podle J. Bradinga a J. Curtise. Doplněno LK.
Sociální versus medicínský model v rozhodovacích procesech, záměr a realita není legitimní důvod. Roli zde hrají mimo jiné neinformovanost vyučujícího a nezpracované emoce ve vztahu ke zdravotnímu postižení jako fenoménu, potažmo k jeho nositeli. 8 V oblasti bariér a jejich řešení srov. zejména strategické vládní dokumenty Střednědobá koncepce státní politiky vůči občanům se zdravotním postižením (2004) a Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postižením (2005).
66
V praxi se lze mnohdy setkat s výrazným rozdílem v deklarování přístupu a jeho reálným prováděním. Jde o situace, kdy na jedné straně hovoříme, píšeme, diskutujeme o integraci, začleňování, prevenci exkluze apod. (deklarujeme sociální model) a současně přitom vytyčujeme hranice a stavíme bariéry (praktikujeme medicínský model).9 Tento zjevný rozpor bývá obvykle nevědomý a je známkou nikoliv „zlého“ úmyslu, nýbrž spíše nedostatečné znalosti či porozumění sociálnímu modelu a dovednosti jeho uplatnění v praxi. V prostředí vysokých škol se může jednat například o konkrétní situaci, kdy má škola v úmyslu zpřístupnit své programy studentům s postižením. To obnáší celou řadu nezbytných opatření počínaje architektonickou a informační přístupností až po vzdělávání pedagogů a různá organizační opatření. Je na místě znát názor studentů, ptát se jich na jejich potřeby, což se na většině školách spontánně děje. Okamžik, který ale prověří, nakolik si pracovníci školy uvědomují skutečnou participaci studentů s postižením (sociální model) nastává ve chvíli zrodu nějaké vnitřní směrnice, oficiálního standardu nebo jiného formálně ustavujícího dokumentu. Zde již studenti většinou přizváni nebývají, protože se má za to, že podstatné věci s nimi byly již dříve prodiskutovány, odsouhlaseny. Právě ale ono přizvání k účasti na rozhodovacím aktu, je tím, co teprve završuje proces skutečné participace, přizvání těch, kterých se normativní akt prioritně týká. 10 Je s podivem, jak často se právě tato závěrečná fáze opomíjí. Případná argumentace, že některé dokumenty procházejí schválením v akademickém senátu, takže se studenti s postižením mohou v senátu vyjádřit, či hlasovat, těžko obstojí, uvážíme-li jejich reálné početní zastoupení a možnost „přehlasovat“ názor druhé strany. Svou roli zde může sehrávat fakt, že na základní i střední škole se přistupuje k žákům a studentům obvykle z hlediska medicínského přístupu. Na vysoké škole je tento přístup setrvačně a svým způsobem mnohdy udržován. Vysokoškolský student je však již dospělým jedincem (přinejmenším z pohledu ústavního volebního práva) schopným rozhodování a měl by za svá rozhodnutí nést odpovědnost. Tento legitimní úhel pohledu – „máš právo se vyjádřit a podílet se na rozhodování, ale zároveň tím neseš svůj díl odpovědnosti“, nebývá příliš zdůrazňován. Je známým faktem, že se v posledních letech hodně hovoří o (lidských a jiných) právech, méně tak už, pokud vůbec, současně o povinnosti a odpovědnosti, které tvoří část jedné a téže mince. Příklady uvedené diskrepance se objevují v mnoha dalších prostředích mimo školská. Jde např. o v nedávné době konstituované krajské plány vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením, které jsou nástroji k realizaci politiky rovných příležitostí na úrovni 9
Některé školy mají sportovní kluby, jejímiž členy jsou společně studenti bez zdravotního postižení i s postižením. Při veřejné propagaci sportovních výsledků klubu byly v jedné ze škol uváděny výsledky v soutěžích ve dvou separátních kapitolách v členění zvlášť na „postižené“ sportovce a „nepostižené“ sportovce, přestože obě skupiny jsou členy jednoho klubu a jednalo se o informaci pro veřejnost o klubu jako celku. Uplatnění sociálního modelu by předpokládalo dvě změny: (1) Zrušit rozdělení na „postižené“ a „nepostižené“ LIDI (sportovce) a místo toho odlišit DISCIPLÍNY, z jejichž názvu je patrné, kdo je v jaké kategorii úspěšný. Rozlišování by bylo tedy zaměřeno na disciplíny-objekty (kupříkladu Tomáš Novák, střelba z pistole; Martin Adámek, střelba z pistole sportovců se zrakovým postižením) a nikoliv na lidi-subjekty („postižený“ Martin Adámek a „nepostižený“ Tomáš Novák). (2) Při uplatnění sociálního modelu by byli studenti ve výsledcích uváděni společně v jedné kapitole, přičemž zůstane zachována informace o postižení (tj. rozlišení disciplín), tato se však nestává „středobodem“ informace a latentním stigmatem, nýbrž má charakter věcného sdělení. 10 Na Ostravské univerzitě byla vypracována směrnice k zajištění přístupnosti vzdělávání studentů s postižením. Přesto, že dokument připravovali s vysokým osobním a profesním nasazením odborníci, kteří mají dlouholeté zkušenosti v práci s lidmi s postižením, projevila se skutečnost, že sami na sobě zdravotní postižení nezakoušejí. Poté, co byl návrh směrnice postoupen k připomínkování studentům (vlastním i z jiných škol) a absolventům s postižením, přivedli tvůrce dokumentu k některým důležitým změnám a doplněním, které by zůstaly jinak i při nejlepší vůli opomenuty. A to přesto, že potřeby studentů s postižením byly se studenty předem diskutovány. Na papíře vše vypadá jinak a musí se formulovat pregnantně, teprve při tvorbě dokumentu se projeví některé nepřesnosti nebo opomenutí důležitých věcí. A v tom byla role studentů/absolventů s postižením zcela nezastupitelná.
67
jednotlivých krajů.11 Snad ve všech krajích se setkávají lidé postižením s tím, že hranice, kdy jsou zastupitelé a úředníci s to zvát zástupce lidí s postižením ke kulatému stolu, končí přesně v okamžiku, kdy jde o účast zástupce přímo v komisi nebo výboru kraje s právem hlasovacím, a tedy o přímou možnost aktivní účasti na rozhodovacím procesu. Obvykle takováto „participace“ skončí – v lepším případě – tak, že se zástupce může účastnit jednání komise nebo výboru, avšak pouze s hlasem poradním. Jakoby to bylo zcela postačující – „mají tam (alespoň jako pozorovatelé) přeci svého člověka, tak co by ještě chtěli …“. V konečném důsledku se však jedná pouze o „participaci jako“. Angloamerická literatura užívá termín „tokenismus“. 12 (Oliver, M. 1996:165) Jiný příklad pochází z medicínského prostředí. V současné době procházejí české nemocnice procesem dobrovolné standardizace. Byly vypracovány Národní akreditační standardy pro nemocnice v ČR (2007). Součástí standardů je standard č. 19: „Nemocnice má vytvořené standardy ošetřovatelské péče pro všechny kategorie pacientů. V užším významu vyžaduje tento standard, aby nemocnice přizpůsobila poskytování ošetřovatelské péče zvláštním skupinám pacientů (pokud o ně pečuje). Jedná se zejména o děti, seniory, pacienty s fyzickým handicapem, pacienty zmatené, agresivní, pacienty nevidomé, se ztrátou sluchu či pacienty nehovořící česky.“ (tamtéž: 31) Standard sice hovoří o „zvláštních skupinách“, jmenovitě vyjmenovává však jen některé kategorie pacientů s postižením – s tělesným, zrakovým a sluchovým. Chybí zde kategorie lidí s mentálním postižením a s duševním onemocněním 13, pokud ovšem tvůrce standardu tyto kategorie pacientů nezahrnul do pojmu „zmatení a agresivní“, což by bylo známkou základní neznalosti problému. Je třeba zdůraznit, že „zmatený a/nebo agresivní“ člověk může být ve kterékoliv kategorii, jedná se zde o pojmenování psychického stavu, nikoliv typu postižení. Pokud by tvůrce standardů přizval k tvorbě tohoto závažného dokumentu vymezujícího pravidla v nemocnicích ty, jichž se pravidla týkají, tj. (potenciální) pacienty s postižením či jejich zástupce, je téměř jisté, že by se zde tato fatální chyba neobjevila. Přístupnost vysoké školy pro pedagogy a výzkumníky se zdravotním postižením Fenoménem, který není v současné době příliš zjevným a diskutovaným, je situace vyučujících na vysokých školách, kteří mají těžké zdravotní postižení. Pokud zdravotní postižení nezískali již v době, kdy působili na akademické půdě (následky dopravní nehody, pracovní úraz, nemoc apod.) a mohli se vrátit zpět do pracovního procesu, lze s vysokou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že akademiků z řad lidí s vrozeným zdravotním postižením, mnoho nenajdeme.14 Je to logický důsledek právě nepřístupnosti vysokých škol v minulosti. Řada lidí s postižením měla a má vynikající schopnosti i ambice, málokdo však měl v minulosti takové podmínky, aby mohl vysokou školu absolvovat. S růstem vzdělanosti a zpřístupňováním vysokých škol je zřejmé, že kolegů s postižením mezi vysokoškolskými pedagogy a výzkumníky bude přibývat, což je (bude) jeden z nejlepších ukazatelů úspěšnosti a důsledků aktivit zpřístupňování vysokých škol. Hovoříme-li proto o zpřístupňování vysokých škol, bylo by optimální již v této chvíli myslet ve směrnicích, standardech a jiných normativních aktech vysokých škol současně na to, že se nejedná jen o studenty. 11
První krajské plány byly schváleny zastupitelstvy krajů v kraji Moravskoslezském, Olomouckém a Královéhradeckém. 12 O „čistý“ tokenismus se jedná v případech, kdy se na určitý post dosadí osoba (žena v maskulinním prostředí, zástupce určité menšiny apod.), obvykle pouze jediná, aby bylo dosaženo zdání pokrokovosti, rovnosti. Často bývá záměrně vybírána osoba méně průbojná a/nebo jí bývají poskytnuty různé výhody (aby nebyla moc aktivní). Takový člověk se pak obvykle snadno postupně přidává na stranu svých „chlebodárců“ zapomínajíc, že původně měl zastupovat zájmy své primární skupiny. 13 Rovněž zde nejsou zahrnuti lidé s duálním postižením smyslů – hluchoslepí. 14 Zřejmě jen stěží se daří zaměstnavatelům – vysokým školám – naplňovat koeficient zaměstnávání lidí se zdravotním postižením, přičemž je mimo jakoukoliv diskuzi, že i na vysoké školy se tato zákonná povinnost vztahuje.
68
I pedagogové potřebují úpravy prostředí, a to jak architektonické, tak zejména psychosociálního rázu.15 V praxi někteří narážejí na bariéry, se kterými se vyučující bez postižení nesetkávají. 16 Proto jsem velmi uvítala informaci paní Ing. Petry Němečkové z Národní agentury pro evropské vzdělávací programy v Praze, která informovala přítomné o programech zaměřených nejen na podporu studentů vyjíždějících do zahraničí v rámci programu Sokrates-Erasmus aj., ale také o programech cíleně zaměřených na podporu výjezdu do zahraničí vyučujících se zdravotním postižením. Závěr Průběh i výsledky konference zcela jednoznačně potvrdily pozitivní trendy ve zpřístupňování vysokoškolského vzdělávání uchazečům/studentům se zdravotním postižením. Nejde jen o to, že se vzdělávání realizuje na konkrétních školách. Je zde ukryto rovněž nesmírné množství práce mnoha lidí - pracovníků škol, studentů, sympatizantů, aktivistů občanských sdružení, politiků, úředníků a dalších. Jde o komplexní společenský proces, který by bez studentů s postižením z podstaty věci neměl smysl. Zvěme je proto (častěji) k rozhodovacím procesům. Jde přitom jak o právo podílet se na rozhodování, tak také o vědomí zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Učíme se přitom všichni. Literatura 1. BARNES, C., MERCER, G., SHAKESPEARE, T. 1999. Exploring Disability. Cambridge: Polity Press. ISBN 0-7494-2051-0. 2. BRADING, J., CURTIS, J. 1996. Disability Discimination. A Practical Guide to the New Law. London: Kogan Page Limited. ISBN 0-7494-2051-0. 3. Dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol na období 2006 – 2010. [online] 2005. Praha: MŠMT. Dostupné na > http://www.msmt.cz/Files/PDF/DZ_SWOT_30_8_05.pdf [cit. 2007-09-30] 4. MURPHY, R. F. 2001.Umlčené tělo. Praha: SLON. ISBN 80-85850-98-2. 5. Národní akreditační standardy. Spojená akreditační komise. [online] 2005. Dostupné na > http://www.sakcr.cz [2007-09-18] 6. Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postižením na období 2006 – 2009 přijatý usnesením vlády ČR ze dne 17. 8. 2005 č. 1004., 2005. Praha: Úřad vlády ČR. ISBN 80-86734-66-8. 7. OLIVER, M. 1996. Disability. From Theory to Practice. London: Macmillan Press LTD. ISBN 0-333-59915-2. 8. SHAKESPEARE, T. 2006. Disability Rights and Wrongs. Oxon: Routledge. ISBN 0-415-34718-1. 9. SWAIN J., FRENCH, S. CAMERON, C. 2003. Controversial Issues in a Disabling Society. Buckingham: Open University Press. ISBN 0-335-20904-1. 10. Střednědobá koncepce státní politiky vůči občanům se zdravotním postižením schválená usnesením vlády ČR ze dne 16. června 2004 č. 605., 2004. Praha: Úřad vlády ČR. ISBN 80-86734-22-6. 15
Srov. vynikající autobiografickou knihu amerického kulturního a sociálního antropologa Roberta Murphyho (2001), který působil i při získaném, velmi těžkém zdravotním postižením jako pedagog a vědec na Kolumbijské univerzitě v USA. 16 Například kolega s postižením je na pracovišti vnímán jako někdo, komu se v zásadě poskytuje „charita“ tím, že ho škola zaměstnává, anebo v případě, že je úspěšný či dokonce úspěšnější než kolega bez postižení, jeho úspěch se zlehčí poznámkami o protěžování „protože je postižený“. Stalo se také, že kolega s postižením podal a zrealizoval velmi úspěšný projekt, jeho prezentací na veřejnosti byl však pověřen jiný kolega - bez postižení kvůli reprezentativnější vizáži. V žádném případě však nelze říci, že by tyto situace byly pravidlem. Jde o ojedinělé reflexe, avšak o reflexe opírající se o reálnou zkušenost.
69
11. THOMPSON, N. 2001. Anti-discriminatory practice. New York: Palgrave. ISBN 0333-96391-1. Kontakt: Mgr. Lenka Krhutová Ostravská univerzita v Ostravě, www.osu.cz Zdravotně sociální fakulta; Katedra sociální práce Fráni Šrámka 3; 709 00 Ostrava – Mariánské Hory tel. +420 597 091 633; e-mail:
[email protected]
NOVÝ SUBJEKT MEZI PORADENSKÝMI ASOCIACEMI VE ŠKOLSTVÍ: ASOCIACE VYSOKOŠKOLSKÝCH PORADCŮ Rada AVŠP / Libor Novosad Asociace vysokoškolských poradců (AVŠP) se po letech příprav stává v roce 2008 samostatným a nezávislým subjektem sdružujícím odborné pracovníky, poskytující poradenské služby akademické veřejnosti na českých vysokých školách. Kořeny aktivit spojujících vysokoškolské poradce spadají do počátku 90. let, kdy se začaly pořádat pravidelné konference a díky Centru pro studium vysokého školství a České zemědělské univerzitě také skupinové studijní výjezdy poradců do zahraničí. Již v té době byla zřejmá specifika i úloha vysokoškolského poradenství a rostla potřeba založení odborné platformy v této oblasti. Tradice každoročního setkávání VŠ poradců na konferencích ap. trvá dodnes, nicméně se těmto aktivitám nepodařilo dát potřebnou systematičnost a „institucionální“ základnu. V roce 2007 byla aktualizována databáze VŠ poradců a na setkáních valné hromady došlo k projednání návrhu stanov asociace i vymezení rámce její činnosti. Byla zvolena první rada asociace, která je sedmičlenná: předsedkyně Mgr. Karmazínová – MU Brno, místopředsedkyně Prof. Krahulcová – HTF UK / ČZU Praha, členové Doc. Konečný – UP Olomouc, Dr. Urychová – UK Praha, Dr. Novosad – TU Liberec a tajemnice Ing. Freibergová – NVF Praha. Během února 2008 požádá asociace o registraci na MV ČR jako občanské sdružení se sídlem v Brně a celostátní působností. V následujícím období chce asociace kooperovat s dalšími relevantními poradenskými aj. asociacemi a rozvíjet dosavadní dobrou spolupráci s Institutem pedagogicko-psychologického poradenství, Národním vzdělávacím fondem, NAEP – Euroguidance a prozatím neformálním Národním poradenským forem, zaměřeným na oblast celoživotního vzdělávání a pracovního uplatnění. Hlavní cíle činnosti AVŠP lze definovat takto: - přispívat k výměně poznatků, zkušeností a metod mezi poradci, zřídit interaktivní konzultační fórum (ve formě on-line na www stránkách), - vytvářet podmínky pro růst odborných kompetencí poradců a iniciovat systém jejich celoživotního vzdělávání, - rozvíjet národní i mezinárodní spolupráci a participovat na projektech, týkajících se poradenských služeb pro akademickou veřejnost i znevýhodněné jedince na VŠ, - prací v odborných sekcích (sekce studijního, kariérového a profesního poradenství, poradenství psychologického a sociálního, poradenství pro osoby se zdravotním či jiným znevýhodněním a sekce pro další vzdělávání poradců) podporovat profesní dovednosti a specializaci jednotlivých poradců, - prosazovat princip rovnosti práv a příležitostí na akademické půdě,
70
-
vlastní odbornou i osvětovou činností zlepšovat postavení VŠ poradců a pozitivně tak působit na management jednotlivých vysokých škol. Současně těmto poradcům poskytovat dostatečně fundované a respektované zázemí. Během I. pololetí t.r. dojde ke zprovoznění www stránek a především k oficiálnímu zahájení činnosti AVŠP, což je nepochybně dobrá zpráva pro několik desítek vysokoškolských poradců a dlouho očekávaný impuls k zintenzivnění spolupráce mezi poradci, asociací i vysokými školami. Pokud máte zájem o členství v asociaci, chcete se podílet na její práci nebo máte náměty k jejím aktivitám, můžete nás kontaktovat na adrese
[email protected].
HANDICAP 2007 NETRANSPARENTNÍ FORMY SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ U OSOB S POSTIŽENÍM Josef Slowík Klíčová slova: sociální vyloučení, osoby s postižením, handicap Key words: social exclusion, persons with disabilities, handicap Abstract: Příspěvek představuje některé z netransparentních forem sociálního vyloučení osob s postižením, které vycházejí z postojů většinové populace vůči těmto jedincům a jsou ovlivněny úrovní informovanosti, zkušeností s osobním kontaktem se znevýhodněnými lidmi a také různými výchovnými vlivy, které se na utváření uvedených postojů jednotlivců podílejí. Prezentovaná zjištění vycházejí mimo jiné z údajů získaných kvantitativně-kvalitativním výzkumem a potvrzují existenci různých ne zcela zjevných a ne vždy jasně deklarovaných projevů sociální exkluze osob s handicapem, které je potřebné identifikovat a pokoušet se o jejich včasnou eliminaci. Abstract: The contribution presents some non-transparentforms of social exclusion of persons with disabilities which rise of the attitudes of major population to these persons and which are affected by the foreknowledge, the expierences with the personal contact with handicapped people and also different educative impacts that formed these individual attitudes. Presented entries came from qualitative and quantitative research which confirmed the existence of some non-transparent and non-declared manifestations of social exclusion of persons with handicap and it is needful to identify and eliminate them. Fakt, že u osob s tzv. zdravotním postižením existuje mimořádně vysoké riziko sociálního vyloučení, není žádnou novinkou, ale spíše konstatováním naprosto zřejmé, v historii i současnosti potvrzované reality. To, že se společnost zaměřuje především na abnormitu handicapovaného člověka, hodnotí Kulka (1992, s. 9) jako důsledek „kulturně, společensky, pedagogicky, psychologicky a v neposlední řadě také technicky nezvládnuté reality postižení“. Blažek (1985, s. 35) si všímá toho, že „postižení nebo jakkoliv výjimeční lidé byli vždy v dějinách vnímáni a přijímáni svým okolím ambivalentně: se sklonem buď podceňovat, odsuzovat, pronásledovat nebo i zabíjet – nebo je litovat, přeceňovat a připisovat jim mimořádné, ba nadpřirozené vlastnosti a schopnosti.“ Podobně ambivalentní postoje zaznamenává i Vágnerová (1999), která upozorňuje také na nebezpečí předsudků a generalizací ve vztahu k odlišným jedincům. Hadj-Moussová (Vágnerová; Hadj-Moussová; 71
Štech 2001, s. 8) upřesňuje, že „ti, kteří nejsou jako všichni ostatní, kteří se odlišují a to nejen v chování, ale i svým fyzickým vzhledem či jinými charakteristikami, jsou zpravidla vnímáni jako cizí, ohrožující nebo nebezpeční.“ Rozporuplnost společenských postojů k minoritám se v určité míře zachovala i v našich zemích dodnes, ačkoliv realita soužití, daná společenskými normami, odpovídá humanisticky orientované společnosti počátku 21. století. Prakticky došlo k tomu, že negativní postoje přestaly být často otevřeně ventilovány a zůstávají intimní součástí myšlení jednotlivců, zatímco navenek jsou ventilovány téměř výhradně postoje vyjadřující přijetí a přiznání rovnoprávnosti pro všechny (tedy i pro postižené). Takto nastavený hodnotový systém celé společnosti má samozřejmě zpětně vliv na hodnotový systém jednotlivých členů, ovšem v poměrně ostře individualizované společnosti to není vliv zcela rozhodující. Jak upozorňuje Blažek (1985, s. 64), „proměny v postoji k postiženým jsou povrchovým symptomem hlubinných proměn základní lidské orientace.“ Jestliže se postoje k handicapovaným realizují právě v konkrétních vztazích k nim, můžeme si udělat na základě vnějších projevů vcelku přesný obraz orientace naší společnosti. V dějinách se můžeme setkat s poměrně širokou škálou forem a projevů sociální exkluze znevýhodněných jedinců – od jejich segregace do ghet nebo speciálních zařízení (ústavů) přes exkomunikaci těchto osob ze společenství nepostižených až po jejich fyzickou likvidaci (skrytými i otevřenými formami). Existuje však i celá řada netransparentních forem vyloučení typických zejména právě pro humanisticky orientovanou společnost, které jsou charakteristické především svou nejednoznačností, relativně obtížnou rozpoznatelností a které je nutné interpretovat někdy dokonce i proti zcela opačným společenským proklamacím a veřejně deklarovaným idejím. Přesto jde o natolik závažné a při kritickém zhodnocení i velmi zřetelné projevy sociálního vyloučení, že je nelze přehlížet, ale naopak je nezbytné s nimi počítat jako s expresí významných společenských postojů a takto s nimi i pracovat. Příspěvek autora k tomuto tématu vychází zčásti z kvantitativně-kvalitativního výzkumu prováděného na vzorku téměř 200 respondentů, který byl zaměřen specificky na zjišťování postojů nepostižených osob převážně k lidem s mentálním postižením, přičemž určitou část informací lze vztahovat obecně na osoby s jakýmkoliv druhem znevýhodnění. Výzkum kombinoval kvantitativní a kvalitativní techniky sběru dat i metody jejich vyhodnocování – v kvantitativně orientované části to byl konkrétně autorem speciálně vytvořený dotazník, který ve své první části zjišťoval vedle základních údajů o respondentech především úroveň jejich informovanosti o situaci lidí s postižením, jejich zkušenosti s osobním kontaktem s takovými osobami a jednoduše mapoval také výchovné vlivy podílející se na utváření respondentových postojů k lidem se znevýhodněním. Ve druhé části dotazníku byly ke zjišťování samotných postojů respondentů k využity bipolární posuzovací škály, ve kterých oslovení jedinci vyjadřovali souhlas nebo nesouhlas s nabízenými výroky. Kvalitativní část výzkumu byla založena především na informacích získaných prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů, které byly dále vyhodnocovány s využitím kódovacích technik metody zakotvené teorie (otevřeného, axiálního a selektivního kódování). Tento výzkum, ale i další relevantní zjištění (viz např. Syrovátka, 2006) vedou k identifikaci celého seznamu netransparentních forem sociální exkluze, mezi něž patří mimo jiné např. neschopnost či neochota intaktní části společnosti komunikovat s handicapovanými jedinci (resp. vůbec se učit s nimi komunikovat), nepřiměřené vyhrazování (primárně zejména lokální oddělování – např. místa vyhrazená pro lidi se zdravotním postižením jsou vyznačena pomocí známého piktogramu označujícího obecně všechny osoby s různými druhy a různou hloubkou postižení, přičemž je často zdůrazňováno, že lidé se zdravotním handicapem by skutečně takto vyhrazené možnosti měli přednostně využívat, ačkoliv ne všichni je nezbytně nepotřebují), připisování nesprávné identity lidem s postižením (člověk s tělesným postižením bývá v očích ostatních často automaticky považován i za mentálně handicapovaného apod.), nedostatečná a nekvalitní medializace (lidé různě znevýhodnění bývají často představováni
72
víceméně jako potřební, omezení, neschopní něčeho – tedy vesměs jako objekty charity, anebo naopak jako hrdinové překonávající neobyčejná životní úskalí; skutečně běžný každodenní život těchto jedinců bývá pravdivě zachycen jen velmi zřídka), technologické nahrazování lidské podpory pod argumentací nezávislosti a samostatnosti osob s handicapem (řada nepostižených lidí počítá např. s tím, že semafory pro chodce bývají vybaveny zvukovou signalizaci pro zrakově postižené, není už tedy potřeba nevidomému člověku na přechodu nabízet pomoc apod.), preference nabídky pasivních sociálních služeb pro klienty s těžšími formami postižení (viz nedostatek terénních služeb pro tyto klienty v některých regionech), medicinizace postižení (pro všechny jedince s různými druhy postižení se užívá termínu „zdravotně postižení“, ačkoliv postižení nemusí vždy vylučovat stav zdraví podle definice WHO; lidem s postižením pak bývá často připisována role pacienta, která je pro jejich situaci zcela neadekvátní), omezování práv handicapovaných osob (s odůvodněním ochrany jejich osoby i okolí; ve skutečnosti jde v některých případech pouze o projev strachu z přiznání plné společenské rovnoprávnosti takovým jedincům – viz např. institut zbavování způsobilosti k právním úkonům uplatňovaný především u osob s mentálním postižením apod.), malá ochota k přímému setkání (bezprostřednímu osobnímu kontaktu) majoritní populace s lidmi se závažným postižením atd. Uvedený výčet není zdaleka vyčerpávající a neakcentuje ryze osobní hodnotové struktury jednotlivců v majoritní populaci (individuální postojové rámce), které mohou projevy exkluzivních přístupů v konkrétních situacích ještě katalyzovat. Autorem prováděný zmiňovaný výzkum nebyl orientován přímo na zjišťování sociálně exkluzivních postojů respondentů, sekundárně ovšem poskytl řadu zajímavých informací k tomuto tématu, které tak už nejsou pouze teoretickým předpokladem, ale jedním z výsledků především kvalitativní části provedeného výzkumného šetření. Informovanost, osobní zkušenosti, výchovné vlivy Jedním z výzkumných předpokladů byla souvislost postojů nepostižených respondentů k osobám s handicapem s jejich informovaností o situaci lidí s určitým druhem znevýhodnění, dále s jejich vlastní dosavadní zkušeností s osobním kontaktem s takovými lidmi a konečně také s výchovnými vlivy, které se pravděpodobně mohly na dotváření těchto postojů nějak podílet. Zjištěné údaje byly v některých ohledech značně překvapující. Na první pohled může informovanost nepostižených osob o situaci lidí s handicapem vzbuzovat dojem vysoké úrovně znalostí a vědomostí o této problematice (někteří respondenti dokonce používali i některé odborné výrazy, aniž by sami byli profesionálové v blízkém oboru nebo se u nich taková znalost dala předpokládat), při hlubším vhledu (především díky doplňujícím otázkám) je ovšem zřejmé, že se jedná velice často o informovanost velmi povrchní, bez znalosti a chápání souvislostí, detailů a mnohdy i na základě mylných a velmi nepřesných údajů a představ. Stejnou zkušenost zaznamenal i Franiok (1996, s. 16), když uvádí, že „kognitivní složka postoje k nemocným a handicapovaným je u laiků slabá, většina lidí má ve skutečnosti málo adekvátních informací.“ Z lidského hlediska je to naprosto pochopitelné, protože naprostá většina lidí se s tématiku postižení, handicapu a jejich životních souvislostí začíná podrobněji zajímat až v situaci, kdy se jich tato problematika bezprostředně dotýká. Právě „neinformovanost“ nebo „dezinformovanost“ se však zároveň stává nejčastěji podhoubím scestných názorů a diskuzí (např. o smysluplnosti a efektivitě sociálních služeb apod.). Velmi zarážejícím výzkumným zjištěním ovšem bylo, že přibližně stejně velká dezorientace jako u neinformovaných „laiků“ se objevuje dokonce i u většiny oslovených profesionálů z řad lékařů a zdravotníků! Velká část oslovených respondentů vidí člověka s postižením jako jakýsi „lidský typ“; nedokážou příliš rozlišovat mezi jednotlivými druhy postižení, často neadekvátně, ale zcela automaticky spojují např. tělesné nebo smyslové postižení s mentálním apod. Z toho pak plyne obecné přisuzování neschopnosti udržovat adekvátní kontrolu nad vlastním životem
73
a osudem všem lidem se závažným zdravotním handicapem bez rozdílu věku, typu a míry postižení apod. Tito lidé jsou nezřídka okolím vnímáni jako zcela závislí na podpoře a pomoci společnosti, třeba i na úkor jejích ostatních členů. Podobně zaznamenal výzkum relativně vysokou míru elementární zkušenosti nepostižených lidí s kontaktem s osobami s handicapem, nejčastěji se ovšem jedná nikoliv o kontakt přímý a osobní, ale víceméně formální a povrchní (náhodné setkání ve veřejných dopravních prostředcích, v restauraci nebo na kulturních či sportovních akcích, u lékaře nebo na úřadech – tedy na neutrální půdě a prakticky s neznámými jedinci). Polovina dotázaných ani po intenzivnějším kontaktu s handicapovanými lidmi netouží a ti, kdo by o něj podle vlastního vyjádření stáli, patří převážně do kategorie mladších respondentů (do 20 let), kteří si patrně zatím nestihli vytvořit žádné předsudky a jsou proto otevření pro poznávání všeho nového a jim dosud neznámého. Potřebu této přímé osobní zkušenosti akcentuje rovněž Stará (2003), která doporučuje takovýto běžný spontánní kontakt už od dětského věku. Zejména lidé středního věku a starších věkových kategorií naopak často považují postižení u člověka za neštěstí v jeho životě, které v nich vzbuzuje spíše soucit a lítost. Většina z těchto respondentů přitom získala různé informace o handicapovaných lidech dlouho před tím, než se s nimi mohli vůbec osobně setkat (což samozřejmě nebylo do konce 80. let vůbec samozřejmé) a je pravděpodobné, že následné osobní setkání bylo apriori do značné míry ovlivněno kvalitou informací, které k nim do té doby pronikly. Otázkou zůstává, do jaké míry se např. výchovné vlivy rodiny a školy v oblasti utváření postojů k lidem se znevýhodněním do současnosti změnily. Dokonce i nezanedbatelná část nejmladších respondentů uvedla, že se o životě a situaci takových osob ve své rodině nebo ve škole nedozvěděli takřka nic. Postoje k osobám s postižením Škálovými otázkami ve druhé části dotazníku byly zachycovány postoje dotazovaných k možnostem integrace lidí s postižením do běžné populace a běžného prostředí, dále jejich hodnocení situace takto znevýhodněných osob jako přirozených členů naší společnosti a nakonec i subjektivní pohled na situaci jedinců s těžkým postižením. Velmi rozpačitě se respondenti stavěli např. k možnosti studovat nebo pracovat společně s osobami s mentálním postižením – jistě i proto, že si naprostá většina z nich nedokáže takovou situaci prakticky představit. (Zajímavé by jistě bylo srovnání s postojem ke spolupráci s osobami jinak znevýhodněnými.) Mírně převažuje také tendence respondentů k podpoře prevence narození dětí s postižením před podporou opatření vedoucích ke zvyšování kvality života znevýhodněných osob. Ačkoliv si to autoři těchto odpovědí možná ani nepřipouštějí, vyjadřují tím v podstatě jednoznačně sociálně exkluzivní postoj k existenci znevýhodněných spoluobčanů. Respondenti velmi zřetelně vyjadřovali názor, že většinová populace neumí k lidem s postižením (v tomto případě zejména mentálním) spontánně přistupovat, neví, jak se k nim chovat, jak s nimi komunikovat. To je patrně obecně známá zkušenost a opět se vracíme k problémům s informovaností, minimální zkušeností osobního kontaktu a předcházejícími výchovnými vlivy, které se odrážejí ve schopnosti členů majoritní společnosti adekvátně přistupovat ke znevýhodněným osobám. Podle zkušenosti dotazovaných nepřispívá ani způsob, jakým média o životě a situaci lidí s handicapem informují, nijak příliš pozitivně ke zlepšování postojů společnosti ke znevýhodněným osobám. Celkové hodnocení postavení těchto jedinců v naší společnosti vyznívá nakonec podle výpovědí respondentů velmi negativně. Velká část dotazovaných pohlíží na tyto osoby jako na nevyléčitelně nemocné, tedy na pacienty. Převážná část respondentů vidí cestu ke zlepšování kvality života lidí s handicapem ve finanční podpoře a odborném zajištění sociálních služeb, tedy systémovým finančním zajištěním, poněkud se ovšem zapomíná na prostě lidskou (nikoliv technickou nebo ekonomickou) stránku, tedy na přímou lidskou účast a blízkost – podporu v inkluzívní
74
společnosti naprosto nenahraditelnou. Takové potřeby lidí s postižením nemohou být samozřejmě žádnou finanční podporou uspokojeny a snadno může docházet k frustraci, anebo – zejména u klientů rezidentních služeb – až k emoční a sociální deprivaci. Naprostá většina dotázaných přitom považuje rezidenční služby pro osoby s těžkým postižením stále za nezbytně potřebnou a nenahraditelnou formu sociální péče – což je patrně i známkou určité nepřipravenosti majoritní společnosti na přechod k terénním sociálním službám. Dotazníková část výzkumu sice neposkytla výsledky zobecnitelné pro celou populaci (vzorek je na možnosti takové generalizace relativně malý a výzkumný soubor nebyl získán náhodným výběrem), ovšem podává zajímavý vhled do oblasti vztahů většinové společnosti k lidem s postižením, především pak názorových a postojových tendencí, které kvalitu tohoto vztahu podmiňují, a také jejich příčin. Ukázalo se tedy, že nebude možná ani tak příliš velkým problémem nedostatečná informovanost jako spíše kvalita a pravdivost informací, které nepostižení lidé o lidech s handicapem mají. Ti, kteří si myslí, že dostatečně „vědí“, jsou v některých případech spíše mateni informacemi, které si neověřili vlastní zkušeností, informacemi, které se tradují a pozůstávají z minulosti a třeba i někdy velmi deformovanými zprávami z médií. Podobně nenacházíme ani příliš velký deficit v míře kontaktů respondentů se znevýhodněnými lidmi, ovšem kontaktů povětšinou více povrchních, náhodných a spíše ojedinělých. Na základě zjištění můžeme také tvrdit, že alespoň u respondentů oslovených v rámci tohoto výzkumu existují stopy souvislosti jejich postojů k lidem s postižením také s intervenujícími výchovnými vlivy především rodiny, školy, ale i médií. Některé projevy netransparentních forem sociálního vyloučení Ačkoliv může být škála projevů netransparentních forem sociální exkluze individuální a široká, na základě informací sekundárně získaných zmíněným kvalitativním výzkumem lze identifikovat následující přehled nepřímých a ne zcela otevřených projevů sociální exkluze osob s postižením v postojích respondentů patřících do majoritní populace: Lítost a nadměrný soucit nad samotnou existencí znevýhodnění u druhých osob Jakkoliv jsou lítost i soucit pozitivními emocionálními projevy, pokud jsou jednostranně převažujícími vlivnými faktory, bývá postižení nutně vnímáno spíše jako životní tragédie a neúspěch než jako výzva a fakt, se kterým je zkrátka nezbytné se vyrovnávat. Navíc je nutné brát v úvahu i souvislosti a motivaci vedoucí k vnějším projevům sociálního soucitu – tedy klást si v jednotlivých případech otázky po efektivitě a smyslu takto projeveného zájmu, pak bychom možná i v řadě případů mohli souhlasit s Kellerem (1995, s. 159) v jeho názoru, že „nárazová charitativní péče i systematičtější sociální podpora ze strany státu mají společné to, že nedokáží začlenit marginální zpět do společnosti. Nabízejí almužnu, nikoliv integraci. Sociální podpora je jen maskovaný nezájem. Neumožňuje těm, kteří jsou z hlediska potřeb bohatých přebyteční, vystoupit ze své exkluze. Taková politika dále uzavírá vyloučené do jejich izolace a utvrzuje je v tom, že si více zájmu ani nezaslouží.“ Podobně se přidává rovněž Goffmann (2003, s. 75), podle kterého například darovat peníze postiženému žebrákovi ve skutečnosti „není výrazem sounáležitosti, ale naopak separace“. Strach Respondenti sami reflektovali své pocity obav a strachu ze závažného postižení jako z neznámé a pro ně nepředstavitelné zkušenosti, ale také z komunikace s handicapovanými lidmi (kterou považují za nestandardní a na kterou se necítí připraveni a vybaveni), může se zde jistě odrážet i strach z reálné existence nebezpečí vzniku postižení pro každého člověka – tedy z běžného a stěží eliminovatelného každodenního rizika); obava z komunikace s jakkoliv zvláštním druhým člověkem pak vede k nekomunikaci nebo vytváří přinejmenším značné komunikační bariéry. Udržování si odstupu od „jiných“
75
Ambivalentní postoje k „jinému“ jsou samozřejmě zcela běžnou a historicky známou reakcí společnosti, otázky zůstávají pouze nad mírou udržování si odstupu anebo tolerancí „jiného“. Vytváření neadekvátního mediálního obrazu o lidech s postižením Neinformovaná společnost vstřebává nerealisticky zprostředkované informace zcela spontánně a na základě nich si utváří často velmi rezistentní postoje. Zobrazování lidí s postižením jako převážně potřebných, závislých, často zneužívaných anebo naopak jako v určité oblasti mimořádně predisponovaných jedinců málokdy koresponduje s realitou života těchto lidí a víceméně selektuje pro mediální prezentaci v rámci minority osob se zdravotním postižením pouze ty, kteří jsou úspěšní, výjimečně postižení nebo kterým se zkrátka dostalo té cti „být vybráni“. Nedostatek adekvátních výchovných vlivů orientovaných na vytváření realistických postojů k osobám se znevýhodněním Pokud rodina, škola, ale do určité míry i média atd. víceméně téma handicapu tabuizují (ve srovnání s jinými sociálními tématy) anebo přebírají koncepty a postoje založené na ne zcela pravdivých informacích či dokonce na předsudcích a mýtech, vytvářejí tím živnou půdu sociálně exkluzivních postojů společenské většiny vůči osobám s postižením; dopad takové výchovy pak závisí na jednotlivcích, kteří mohou, a nemusejí hledat i jiné cesty k poznání skutečnosti o životě a situaci znevýhodněných lidí. Přisuzování neadekvátních společenských rolí Přisuzování role pacientů lidem s postižením, resp. role sociálně závislých a případně i určitých dalších výjimečných společenských rolí vede sice k usnadnění (nebo spíše k povrchnímu zjednodušení) vnímání těchto jedinců, ale je to marginalizující způsob vyrovnání se s jejich společenskou existencí. Tato jednoznačně společensky vylučující tendence se odráží nepochybně i v problematice zaměstnanosti osob s handicapem, jejich sociální integrace (kontakt je minimalizován) apod. Tab. 1: Ukázka rozložení a kategorizace některých projevů v individuálních postojích respondentů vůči lidem s mentálním postižením (údaje získané kódováním výzkumných rozhovorů) Pojmové kategorie (subkategorie) vztahující se k informovanosti o lidech s mentálním postižením: Izolace Jinakost (Odlišnost) Strach Neznámost Neplnohodnotnost Závislost Odstup
Samostatnost (určitá míra) Nezávislost (určitá míra) Soucit Pomoc Tolerance Integrace Možnosti (vzdělávání, zaměstnání)
↓↓↓
↓↓↓ Kategorie:
INFORMOVANOST (RESPONDENTŮ O LIDECH S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM) IZOLUJÍCÍ (TENDENCE ODDĚLOVÁNÍ)
INTEGRUJÍCÍ (TENDENCE SBLIŽOVÁNÍ)
76
Pojmové kategorie (subkategorie) vztahující se ke kontaktu respondentů s mentálně postiženými lidmi: Zvláštní (podivné) chování Konvenční přístup (takovým lidem se nesmějeme…) Lítost, smutek Strach, odpor Povrchní kontakty Nejistota v přístupu
Pozitivní zkušenost (z dětství…) Obdiv (ke zvládání života mentálně postiženými lidmi) Absence negativních pocitů Tolerance (k projevům) Lidský kontakt (setkání především s člověkem)
↓↓↓
↓↓↓ Kategorie: KONTAKT
(RESPONDENTŮ S MENTÁLNĚ POSTIŽENÝMI LIDMI) OMEZENÝ
OTEVŘENÝ
Pojmové kategorie (subkategorie) vztahující se k výchovným faktorům, které ovlivnily postoje respondentů k lidem s mentálním postižením: Tabuizace tématu v rodině Absence vlivu školy Neutrální postoj (lhostejnost) Absence osobní zkušenosti Pojetí normality („nenormálnost“ mentálně postižených jedinců vzhledem k ostatní populaci)
Rodinná výchova (křesťanské hodnoty, dostatek emocí, příklad rodičů apod.) Výchova k toleranci Zkušenost osobního setkání (s mentálně postiženým člověkem) Literatura (autentické příběhy) Média (zejm. televize)
↓↓↓
↓↓↓ Kategorie: VÝCHOVA
(VÝCHOVNÉ FAKTTORY OVLIVŇUJÍCÍ POSTOJE RESPONDENTŮ K LIDEM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM) OMEZUJÍCÍ
VSTŘÍCNÁ
Návrhy možností omezování tendencí k sociální exkluzi osob s postižením Všechny uvedené projevy netransparentních forem sociálního vyloučení osob se znevýhodněním mohou být v mnoha situacích skutečně těžko rozpoznatelné a na první pohled zřejmé, zpravidla jsou však vyjádřením hlubších osobních postojů jednotlivců a tedy postupně se kumulují jako souvislé projevy chování a jednání vůči znevýhodněným jedincům nebo skupinám a odrážejí se v konkrétních rozhodnutích, v nichž pak můžeme sociálně exkluzivní nasměrování vůči těmto osobám rozpoznávat. Co je tedy možné pro zprůhledňování, a především eliminování uvedených forem sociálního vyloučení znevýhodněných osob dělat? Všechna řešení a opatření v tomto případě rozhodně budou vyžadovat dlouhodobé a systematické úsilí, lze ale doporučit některé orientační a velmi pravděpodobně efektivní návrhy: - Lépe pracovat s informacemi o lidech s postižením a jejich životě; informace by přitom měly být kvalitní (tedy pravdivé, nezkreslené, nezatížené předsudky) a v ideální případě by 77
se měly k nepostiženému člověku dostat už v období raného dětství. Nezastupitelnou roli zde má především rodina, ale i škola a v nemalé míře také média. Nutností pro korekci pohledů společnosti na osoby s postižením je zlepšování povědomí o jejich skutečných kompetencích (schopnostech a možnostech) bez jakýchkoliv extrémních důrazů (tedy bez podceňování i přeceňování). - Přímé osobní blízké setkávání s handicapovanými jedinci je pro nepostiženého člověka nejen bohatým zdrojem mnoha kvalitních informací o takto znevýhodněných osobách, ale zároveň nenahraditelným podnětem k utváření a korigování vlastních názorů a postojů. Zároveň umožňuje emocionálně se vyrovnávat jak s prostou existencí různých druhů a forem postižení a osob s postižením jako takových, tak s projevy handicapu vůbec, které jsou někdy velice zvláštní a zkušenost setkání s nimi vyžaduje následné osobní zpracování. - Výchova vedoucí k vytváření relevantních a vyrovnaných postojů k lidem s postižením je tedy úzce propojena s dobrou informovaností a možnostmi ne pouze náhodného či výjimečného, ale v ideálním případě běžného bezprostředního kontaktu s takovými jedinci. Ve skutečnosti se jedná o praktickou integraci dvou předešlých návrhů. Problematika sociální exkluze včetně jejích popsaných netransparentních forem není záležitost pouze naší společnosti. Řadu apelů reflektujících stejné sociální trendy najdeme např. v Madridské deklaraci, na které se shodli účastníci mezinárodního Evropského kongresu o osobách se zdravotním postižením v r. 2003 (Madridská deklarace, 2003. [online] Dostupné na WWW:
). Ani dobrá systémové řešení ale samozřejmě nemohou nahradit zodpovědnost každého jednotlivce za utváření a korigování vlastních postojů k druhým lidem – tedy i k osobám s postižením. To se týká rovněž informovanosti, zkušenosti osobního kontaktu se znevýhodněnými jedinci i výchovných vlivů, kde nesmíme pominout např. ani sebevýchovu. Ten, kdo je pozitivně motivován k zájmu o realitu života znevýhodněných spoluobčanů, bude se nepochybně snažit sám získávat informace a vyhledávat kontakt s takovými lidmi. Takové postoje můžeme očekávat především u lidí vychovávaných k prosocialitě – tedy těch, kdo si uvědomují, že do společnosti patří i lidé, kteří vzhledem ke svému handicapu potřebují nejprve vstřícné přijetí, aby se mohli stát jejími právoplatnými příslušníky (neboť řada lidí s handicapem nemůže dosáhnout takového postavení vlastní snahou a úspěchem) a jsou ochotni sami u sebe s touto vstřícností začít (už proto, že chápou nutnost a nezastupitelnost tohoto kroku a cítí v tomto směru i jakousi vlastní lidskou a občanskou odpovědnost). Orientace na prosociální výchovu by přitom měla být podporována silnými vlivy jak v rodině, tak i ve výchovném působení školy, médií atd. Jde tu o nutnost poměrně radikální změny současných výchovných trendů v naší společnosti (zaměřených více na vlastní společenský a ekonomický úspěch jednotlivců). Podle Kocurové (1997) jen prosociální osobnost dokáže projevovat soucit s trpícími, prožívat potěšení z obdarování nebo rozdělování se s někým, pracovat ve prospěch druhých lidí, přijímat úspěchy druhých lidí bez závisti a uplatňovat schopnost empatie, tedy schopnost vcítit se do radosti i starosti druhých. Ačkoliv, jak uvádí např. Hewstone a Stroebe (2006), lze za prosociálním jednáním v každé situaci hledat různou motivaci aktérů (např. reciprocitu, individuální vrozené charakteristiky osobnosti konkrétního jedince, evoluční teorie atd.), nelze jakkoliv snižovat jeho význam pro efektivní mezilidský kontakt a také zjištěnou silnou podmíněnost výchovou a vlivem sociálního prostředí. Netransparentní formy sociálního vyloučení znesnadňují prosazování inkluzívních přístupů ke znevýhodněným členům společnosti a promítají se do řady obtížně uchopitelných a odstranitelných bariér; právě jejich neprůhlednost vyžaduje hledání a využívání specifických postupů, které následně mohou vést ke změně negativní situace. Popsat některé z nich a nabídnout možnosti změny bylo také skromným záměrem tohoto příspěvku.
78
Literatura: BLAŽEK, B.; OLMROVÁ, J. Krása a bolest. Panorama : Praha 1985. FRANIOK, P. Současná škola a handicapované dítě. Speciální pedagogika, 1996, č. 5. ISSN 1211 – 2720. GOFFMAN, E. Stigma. SLON : Praha, 2003. ISBN 80-86429-21-0. HEWSTONE, M.; STROEBE, W. (2006) Sociální psychologie. Praha : Portál. ISBN 807367-092-5. KELLER, J. Dvanáct omylů sociologie. Praha : SLON 1995. ISBN 80-85850-09-5. KOCUROVÁ, M. Člověk se speciální i potřebami v novém výchovném kontextu - II. Speciální pedagogika, 1997, č.5, s. 1. ISSN 1211 – 2720. KULKA, J. Osobnost handicapovaného člověka. Speciální pedagogika, 1991/92, č.5, s. 8. ISSN 0862 – 1632. Madridská deklarace, 2003. [online] Dostupné na WWW: [cit. 15.9.2007] SIROVÁTKA, T. (ed.) Sociální vyloučení a sociální politika. Brno : MU, 2006. ISBN 80210-4225-7 SLOWÍK, J. Specifika sociální exkluze u osob s mentálním postižením a možnosti jejich integrace. In SIROVÁTKA, T. (ed.) Sociální vyloučení a sociální politika. Brno : MU, 2006. STARÁ, M. Víme, co je integrace? II. Děti a my, 2003, č. 3, s.34. ISBN 80-210-4225-7 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha : Portál, 1999. ISBN 807178-214-9. VÁGNEROVÁ, M.; MOUSSOVÁ, Z.; ŠTECH, S. Psychologie handicapu. Praha: Karolinum, 2001.
VZDĚLÁVÁNÍ ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH – PŘEDSTAVENÍ PROJEKTU EQUAL Eva Vosáhlová Vážené dámy a pánové, je pro mne velkou ctí vystoupit na této konferenci a ráda bych poděkovala jejím organizátorům za tuto možnost. Jmenuji se Eva \Vosáhlová a jsem předsedkyní malého občanského sdružení OBZOR Liberec. Sdružení bylo založeno 24.10.2003. Je to tedy sdružení poměrně mladé, ale má za sebou již několik významných akcí, jakou byla třeba velká mezinárodní konference s mezinárodní účastí o problematice celoživotního vzdělávání osob se zdravotním postižením či mezinárodní setkání handicapované mládeže v Dánsku. Většina našich členů jsou je zdravotně těžce postižená, máme 10 vozíčkářů, 3 členy s těžkým poškozením hybnosti a několik lidí s vnitřním, resp. onkologickým onemocněním. Nyní mi dovolte představit Vám naše hlavní činnosti. Naší hlavní aktivitou je vzdělávání. Většina našich členů vyrůstala v Jedličkově ústavu, kde také navštěvovala speciální základní a praktickou školu. Jak všichni dobře víme, je úroveň vzdělání těchto lidí – až na malé výjimky - poměrně nízká. Druhou aktivitou jsou ozdravné a rehabilitační pobyty a poznávací akce u nás i v zahraničí. Povedlo se nám zrealizovat dva ozdravné pobyty v Chorvatsku, navštívili jsme Dánsko a letos strávili krásný týden na Moravě. Třetí důležitou oblastí naší činnosti je mezinárodní spolupráce. Již od svého vzniku spolupracujeme s organizací Sonnenstrahl Verein Oybin a udržujeme i stálé a dobré kontakty s chráněnými dílnami v Žitavě a Löbau, tedy s organizacemi působícími v německé části
79
Euroregionu Nisa. Partnery máme také v Polsku, kde spolupracujeme se Svazem lidových univerzit ve Varšavě a pravidelně se zúčastňujeme konferencí s tématikou celoživotního vzdělávání. A partnery máme také v Dánsku. Zde spolupracujeme se vzdělávacím a školícím centrem Pindstrup Centret a chráněnými dílnami Venture Huset ve Viby v okrese Aarhus. Obě místa jsme měli možnost navštívit a naši dánští partneři s námi letos trávili dovolenou. Čtvrtá aktivita je zaměřená na smysluplné využívání volného času, společenské akce a setkání, návštěva kulturních či sportovních akcí a podobně. Pátou oblastí, u které bych se chtěla zastavit, je oblast mezinárodních projektů. Někteří členové našeho sdružení mají zkušenosti s menšími projekty, které realizovali v v minulosti v různých neziskových organizacích. Jednalo se především o projekty Phare CBC a projekt Leonardo. Největším projektem, do kterého je naše organizace zapojená, je projekt EQUAL. Má název ADIP . Rozvoj adaptability občanů se zdravotním postižením pro lepší uplatnění na trhu práce. Název je opravdu poněkud dlouhý, ale vyjadřuje hlavní zaměření projektu. Najít způsoby vzdělávání pro osoby s handicapem tak, aby vzdělávací moduly vyhovovaly jejich potřebám, a aby pomohly zlepšit a vyrovnávat jejich možnosti na pracovním trhu, který je přes všechny proklamace pro ně velmi omezený, ne-li zcela zavřený. Dovolte mi nyní, abych Vás s tímto projektem a jeho průběhem seznámila trochu podrobněji. Do projektu, jehož řešitelem je pražská počítačová a vzdělávací firma S-COMP, je zapojeno 17 organizací různého zaměření z celé České republiky a 4 zahraniční partneři z Francie, Maďarska, Itálie a Velké Británie. Mezi českými partnery jsou vzdělávací instituce, úřady práce a několik organizací zdravotně postižených z Libereckého, Středočeského, Královéhradeckého a Pardubického kraje. Projekt byl rozdělen do tří fází: přípravné, realizační a závěrečné. Přípravná fáze probíhala během roku 2006. Byly vytvořeny dotazníky pro osoby s postižením i pro zaměstnavatele. Účelem těchto dotazníků bylo zjistit potřeby a požadavky jak skupiny osob s postižením, tak požadavky a představy potencionálních zaměstnavatelů. Všechny dotazníky byly následně vyhodnoceny a na tomto základě byly specifikovány cílové skupiny a rozpracovány jednotlivé vzdělávací moduly včetně časových dotací. Cílové skupiny byly určeny tak, jak je v podstatě obvyklé: tělesně a kombinovaně postižení, zrakově postižení, sluchově postižení, mentálně postižení a skupina s civilizačními chorobami. S ověřovacími moduly jsme začali v březnu t.r. Samotným kurzům předcházela náborová kampaň. Zde se projevilo první úskalí projektu. Nábor osob s postižením počítal s pomocí úřadů práce, které mají přesnou evidencí těchto lidí. Nebo alespoň těch, kteří se pokoušejí sehnat práci. Pokud se jednalo o kraje, kde byly úřady práce přímo zapojeny do projektu, proběhl nábor přesně podle našich představ. Nezaměstnaní lidé se zdravotním postižením či problémy byly pozváni na výběr, kde se seznámili s projektem a jeho posláním a podle toho se zapojili nebo ne. V krajích, kde záleželo pouze na dobré vůli úřadů práce pomoci s náborem, byl výsledek velmi žalostný. Nábor pak probíhal vyloženě nahodile pod heslem „každý někoho zná“. Překvapivá byla i reakce mnohých příslušníků cílových skupin: ač bylo osloveno velké množství organizací zdravotně postižených a proběhlo i mnoho osobních prezentací, zájem mezi těmito lidmi byl minimální. Prakticky nulový zájem byl z řad sluchově postižených. Největší zájem měli senioři nad 70 let, kteří však daleko převyšovali věkovou hranici. Aby bylo v některých místech vůbec možné ověřovací moduly zrealizovat, bylo osloveno několik chráněných dílen. Vedení těchto pracovišť si zaslouží poděkování (např. liberecký Tulipán), protože umožnilo svým zaměstnancům navštěvovat kurzy a pomoci jim tak zlepšit komunikaci a počítačové dovednosti. Před samotným zahájením kurzů byla provedena bilanční diagnostika a vstupní pohovor, ve kterém psychologové z VŠFS Praha zjišťovali schopnosti zájemců o kurz, zabývali se jejich motivací, případně zaznamenávali možné problémové oblasti
80
Nyní něco k jednotlivým modulům. Byly vytvořeny celkem 4 moduly, z nichž první dva byly povinné. Povinné kurzy byly Kurz rozvoje osobnosti čili motivační kurz a Kurz počítačových dovedností,v některých případech dokonce příprava na certifikát ECDL. Tyto kurzy proběhly během měsíců březen – červen. Další dva kurzy jsou nepovinné a budou probíhat od října t.r.. Je to kurz angličtiny, který je rozdělen do tří vědomostních stupňů, a kurz podnikání. Je velmi potěšitelné, že o oba kurzy je mezi absolventy prvních dvou modulů velký zájem.Zatím neznám přesné počty frekventantů kurzů ze všech krajů, ale v Libereckém kraji do vstupních dvou modulů nastoupilo 62 osob a ukončilo jich 59. Z tohoto počtu má zájem pokračovat v kurzu angličtiny 42 a v podnikání 8 lidí. Těchto 8 chce absolvovat i začátečnický kurz angličtiny. Vezmeme-li v úvahu, že z celkového počtu 59 osob, které prošly úvodní kurzy je 9 s mentálním postižením, pak ze zbývajících 50 představuje 42 lidí více než 70%. Angličtina bude ukončena krátkým testem a absolventi získají osvědčení či potvrzení o absolvování – tak, jak tomu bylo u motivačního kurzu či kurzu informačních technologií. Kurz podnikání je náročnější. Jeho frekventanti musí vypracovat řádný podnikatelský plán, který budou obhajovat před odbornou komisí. V případě úspěšné obhajoby získají osvědčení o rekvalifikaci. V opačném případě osvědčení o účasti v kurzu. I když projekt ještě není u konce, již dnes jsou zřejmé některé poznatky, které jsou možná trochu překvapivé. • Projekty zaměřené na osoby se zdravotním postižením nelze dělat bez aktivní spolupráce patřičných úřadů práce • Při kurzech je vhodné kombinovat různé druhy postižení. V našem případě se velmi osvědčila kombinace zrakově + tělesně postižení + civilizační choroby a kombinace lehká mentální retardace + tělesně postižení. Jednotlivé skupiny se dokázaly velmi dobře navzájem chápat a pomáhat si. Tyto kombinace však kladou vysoké nároky na lektory. • Pokud se do podobných projektů zařadí i ústavy sociální péče (v našem případě ústavy sociální péče pro mentálně postižené, protože jinak bychom tuto cílovou skupinu vůbec nedali dohromady), je nutné upravit motivační i počítačové kurzy a přizpůsobit je této specifické skupině klientů. • Je nutné zlepšit motivaci těch zdravotně postižených, kteří mohou pracovat. Starší generace nemá o práci zájem, protože dlouhodobý pobyt mimo pracovní proces je zcela demotivuje a nelíbí se jim představa, že by se měli něco učit či někam docházet. U mladé generace je nutná pomoc při hledání zaměstnání, protože velmi brzy ztrácí zájem o jakékoliv vzdělávání s tím, že „je stejně nikdo nezaměstná a proč by se tedy měli něco učit nebo chodit do nějakého kurzu“. Zde pak je opět nutná spolupráce s úřady práce a informovanost zaměstnavatelů o možných příspěvcích a podobně. Kromě uvedených aktivit měl projekt i svou mezinárodní část. Bylo vytvořeno několik pracovních skupin s různou tématikou: Rovnost pohlaví, Pracovní doprovod (asistence) a Nejlepší argumenty. Ze všech skupin byly na květnové závěrečné konferenci mezinárodního partnerství představeny výstupy. Já sama jsem pracovala ve třetí skupině s názvem Nejlepší argumenty, čímž je míněno nejlepší argumenty, proč zaměstnávat zdravotně postižené. Výstupem bude propagační materiál v národních jazycích a angličtině, kde zájemci z řad podnikatelů najdou jednoduchý dotazník společně s odpověďmi a radami, proč zaměstnávat osoby s postižením. Zde jsou takové rady, jako např. Zlepšení firemní kultury, přehodnocení vlastních problémů jak u zaměstnavatele, tak i u zaměstnanců, tvorba sociální image společnosti, úlevy na daních, příplatky na mzdy a podobně. Práce ve všech mezinárodních skupinách byla velmi zajímavá, protože jsme měli možnost seznámit se s problematikou a legislativou v partnerských zemích i s jejich politikou zaměstnanosti osob se zdravotním postižením. To by však vydalo na další samostatný diskusní příspěvek. 81
Závěrem bych chtěla jen zkonstatovat, že členové našeho sdružení, kteří tvořili nedílnou součást projektu jako frekventanti kurzů, byli a jsou průběhem projektu a jednotlivými kurzy opravdu nadšení. Všichni proto považujeme podobné projekty za velmi důležité, jen by neměly být tak komplikované, jako tato řada projektů EQUAL. Je však nutné zlepšit zapojení úřadů práce a komunikaci mezi nimi, zdravotně postiženými a zaměstnavateli. Všichni lidé se zdravotním omezením či postižením jsou si velmi dobře vědomi toho, že bez vzdělání a určitých dovedností je jejich šance na trhu práce zcela nulová. Proto je potřebné a užitečné jim pomáhat, motivovat je a systematicky je vzdělávat. Děkuji za pozornost. Kontakt: Eva Vosáhlová Občanské sdružení OBZOR Liberec předsedkyně Krajské rady osob se zdravotním postižením ul. 5. května 32/16 46001 Liberec 1 tel. 606 818 481, 482 710 125; e-mail: [email protected]
82
ODBORNÉ SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM Jaroslava Jesenská, Jiří Vencl Vznik Asociace poraden pro zdravotně postižené (dále jen APZP) APZP vznikla v roce 2002. Za dobu své existence APZP získala řadu teoretických i praktických zkušeností. APZP postupně rozvinula úzkou spolupráci s vysokými školami, Národním vzdělávacím fondem o.p.s., Národní radou osob se zdravotním postižením ČR, Výzkumným centrem integrace zdravotně postižených a dalšími organizacemi a institucemi. V současné době má APZP 42 kolektivních členů – poskytovatelů, kteří poskytují služby odborného sociálního poradenství pro osoby se zdravotním postižením, které působí ve všech krajích ČR a ve všech bývalých okresních městech ČR. Ambulantně poskytované služby jsou často kombinovány s terénními sociálními službami. APZP zejména a) napomáhá rozšiřování a zvyšování kvality odborného poradenství pro osoby se zdravotním postižením, b) rozvíjí nové formy a metody v oblasti poradenství pro osoby se zdravotním postižením, b) účastní se procesu komunitního plánování v sociálních službách, c) napomáhá zavádění standardů kvality sociálních služeb, d) zabezpečuje odborné vzdělávání poradců v přímé péči v oblasti poradenství pro osoby se zdravotním postižením, e) provádí školení školitelů a lektorů v oblasti odborného vzdělávání poradců pro osoby se zdravotním postižením f) zabezpečuje supervizi v oblasti poradenství pro osoby se zdravotním postižením, g) vydává odborné publikace, metodické materiály a skripta pro oblast odborného poradenství pro osoby se zdravotním postižením a jejich rodiny, h) zabezpečuje výměnu a sdílení odborných informací a zkušeností, i) spolupracuje s dalšími nestátními subjekty, které působí profesionálně v oblasti odborného poradenství pro uživatele sociálních služeb. S ohledem na výlučnost svého zaměření a postavení v systému odborného poradenství pro osoby se zdravotním postižením se APZP stala uznávanou profesní organizací poraden a poradců pro osoby se zdravotním postižením. Úkoly APZP v oblasti poradenství Ekonomicko politická globalizace, zhoršování kvalit života velkých společenských seskupení, prohlubující se složitost mezilidských vztahů i rozvoje lidských zdrojů a řada dalších faktorů vyvolaly enormní potřebu v pomoci a podpoře řešení naznačených problémů, mimo jiné také ve formě poradenství. Vzhledem ke koncepci specifických potřeb zdravotně postižených v rozvoji lidských zdrojů a kvalit života se jeví účelné domýšlet stávající funkčnost poradenství a usilovat tak o odstraňování diskriminace a sociální exkluze mimo jiné cestou vytvoření nosného, kvalitního systému poradenství pro zdravotně postižené jako významného úkolu v podpoře rizikových skupin obyvatelstva. Jednou z podmínek vytvoření takového systému je i odborná příprava poradců. Za tím účelem se APZP zapojila v loňském roce do projektu financovaného Evropským sociálním fondem s názvem Společný a specializovaný systém profesního vzdělávání pracovníků a školitelů v poradenských službách v sociální oblasti pro NNO na území hl. města Prahy. Realizátorem projektu je Centrum pro kvalitu a standardy v sociálních službách (CEKAS) při NVF Praha, dalšími partnery jsou Asociace občanských poraden, VIDA, o.s. a Asociace manželských a rodinných poradců. Hlavním cílem projektu je vypracovat, pilotně ověřit a do praxe jednotlivých asociací zavést v České republice zatím neexistující systém
83
profesního vzdělávání pracovníků a dalších odborníků v sociálním poradenství. V rámci projektu jsou odborně připravováni školitelé a poradenští pracovníci, a to v základních kurzech a následně v nástavbových zaměřených na specifiku jednotlivých asociací. Jsou také připravovány a postupně předkládány žádosti o akreditace vzdělávacích kurzů na MPSV ČR. Vytvoření vzdělávacího systému přispěje ke zvýšení kvalifikace a odbornosti pracovníků jednotlivých poraden, pomůže zlepšit kvalitu a efektivitu služeb poskytovaných skupinám občanů, ohrožených sociální exkluzí. Projekt současně reaguje na ustanovení Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. – „doplnění kvalifikace u pracovníků, kteří nesplňují požadavky na odbornou způsobilost pracovníka v sociálních službách“. Druhotným cílem kurzu je upozornit na nutné mezioborové přesahy v poradenství, zdůraznit potřebu kooperace a informovanosti mezi poradenskými institucemi a rozkrýt možnosti i zaměření poradenské práce a specifika klientely, s níž jednotlivé poradny pracují. V průběhu řešení zmíněného projektu se jasně ukázala potřeba společného a koordinovaného postupu v řešení dalších úkolů odborného sociálního poradenství a po dohodě asociací zúčastněných v projektu vznikla Asociace sociálního poradenství. Nejbližším úkolem, který bude společně řešit Asociace sociálního poradenství bude vypracování druhových standardů kvality odborného sociálního poradenství. Význam vzniku takové instituce potvrzuje i Informace o realizaci Zákona 108/2006 Sb.o sociálních službách vydaná 21. 5. 2007 Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, odborem sociálních služeb. V kapitole věnované sociálnímu poradenství (§ 37 uvedeného zákona) je konstatováno, že „současným problémem sítě specializovaných poraden je roztříštěnost kapacit, tj. na stejném území pro obdobné cílové skupiny působí více poraden, které se ve své činnosti nedoplňují, ale překrývají. … Zefektivnění sítě poraden je jedním z hlavních témat v rámci strategického plánování sociálních služeb na regionální i celostátní úrovni.“ O závažnosti úkolu tohoto typu svědčí fakt, že hrubým odhadem v ČR působí stovky poradenských institucí, které se povětšině již věnují nebo chtějí věnovat rozvoji poradenství pro různé skupiny a struktury zdravotně postižených. Existuje dostatek signálů, že úroveň tohoto působení je do značné míry poznamenána poměrnou neprofesionalitou projevující se zpravidla: - nízkým počtem kvalifikovaných pracovníků (ve vysoké míře je zabezpečováno bez potřebných odborných znalostí a zkušeností) - nahodilostí a nesystematičností - nedostatečnou kvalitou a roztříštěnou kvantitou - absencí norem, standardů, monitoringu, analytické činnosti a evaluace. Zaváděním standardů kvality sociálních služeb do praxe neziskových organizací poskytujících sociální služby se sice uvedená situace poněkud zlepšuje, avšak k dosažení optimálního stavu v dané oblasti je ještě dlouhá cesta. Uvedená fakta znamenají, že postavený úkol nebude možné řešit jednorázovým výzkumem. Jeví se, že půjde o několik kontinuálně navazujících etap výzkumu s následujícím zaměřením: 1. etapa: popis a rozbor současného stavu 2. etapa: zpracování hodnotících kritérií a evaluace současného stavu s cílem zkvalitnění systému poradenské činnosti 3. etapa: vypracování metodických materiálů, zpracování standardů, norem a akreditovaných programů vzdělávání v oblasti poradenství pro osoby se zdravotním postižením 4. etapa: vytvoření nového systému poradenství pro osoby se zdravotním postižením 5. etapa: prosazení koordinace a pilotní ověřování nosnosti a kvality nového systému poradenství pro osoby se zdravotním postižením.
84
Uvedený záměr by bylo třeba propojit s aktivitami Vládního výboru pro zdravotně postižené občany a také se sférou vysokých škol a rezortních výzkumných ústavů, kde lze vyhledat kompetentní řešitele dílčích úkolů. V Asociaci poraden pro zdravotně postižené bude žádoucí se v budoucnu, pokud to podmínky pro rozvíjení další činnosti dovolí, zaměřit na uvedené oblasti: - rozvoj lidských zdrojů a celoživotní vzdělávání poradců zdravotně postižených - rozvoj zdravotně antropologického a léčebně rehabilitačního poradenství - rozvoj sociální rehabilitace a poradenství v sociální práci - rozvoj pracovní rehabilitace, pracovní přípravy a pracovního uplatňování a poradenství v této oblasti - rozvoj společensko kulturního poradenství a poradenství v oblasti komunitní práce - rozvoj poradenství pro partnerský a rodinný život i výchovu zdravotně postižených dětí a mládeže - poradenství sociálně právní. Kontakt: Jiří Vencl - člen předsednictva APZP, e-mail: [email protected] Mgr. Jaroslava Jesenská - externí spolupracovník APZP v oblasti metodiky a supervize, e-mail:[email protected]
INOVACE SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÉHO PORADENSTVÍ PRO DĚTI S KOKTAVOSTÍ Alžběta Peutelschmiedová Otázka potřebnosti, až nezbytnosti inovace speciálně pedagogického poradenství pro děti s koktavostí zřejmě nevyvolá zásadnější odborné námitky. Takříkajíc na pořadu dne nebude problémem CO, ale JAK . Toto dilema je ostatně kruciální otázkou nejen v oblasti speciálně pedagogické, ale v naší současné pedagogice obecně, odhlédneme-li od dalších sfér společenského dění. Vzhledem k odborné fundovanosti adresátů následujících úvah nedotkneme se ani okrajově fenoménu koktavosti jako narušení komunikační schopnosti, explicitně narušení plynulosti řeči. Přiznejme si však, že v realitě našich odborných tiskovin se s relikty minulých a moderními diagnostickými metodami překonaných náhledů na koktavost jako pouhou funkční poruchu převážně dětského věku stále ještě setkáváme. Je nesporně na profesní a profesionální odpovědnosti, výbavě a zdatnosti každého logopeda, aby se v tomto ohledu nenaplnilo přesvědčení atomového fyzika Maxe Plancka, že nové názory nikdy nezvítězily, pouze jejich odpůrci postupně vymírali. Obrátíme-li pozornost k termínu „děti s koktavostí“, vyvstává nutnost vymezení věkových kategorií. Plurál je v tomto případě zcela na místě, protože není myslitelné a odborně zdůvodnitelné zvažovat specifické atributy poradenství v unifikované rovině pro děti ve věku tří až – řekněme - osmnácti let. Z tohoto ohledu je třeba – mimo jiné – zvážit míru direktivního a nedirektivního přístupu jak k rodičům, tak konkrétně ke klientovi, někdy již jen obtížně zařaditelného do věkové kategorie „dítě“. Potíž je navíc s pojetím termínů direktivní a nedirektivní, které z logopedického pohledu nejsou tak striktně imperativní, jak je obecně v češtině chápeme. Zásadní otázkou je, KDO by měl být kompetentní poskytovat poradenství v případě dětí s koktavostí. Zde se v realitě ocitáme na velmi ožehavé půdě. Jestliže se u značné části inkriminovaných dětí objevují první náznaky neplynulosti řeči kolem třetího roku věku, je
85
pochopitelné, že znepokojení rodiče se s žádostí o radu a pomoc obracejí v první řadě na dětského lékaře. Je třeba s politováním konstatovat, že pediatři jsou v průběhu vysokoškolského studia medicíny jen naprosto sporadicky a marginálně seznamování se zákonitostmi vývoje dětské řeči, ačkoliv je právě jim přisuzována povinnost nejméně při tzv. jednoleté a tříleté prohlídce stav řeči dítěte sledovat a do příslušných dokumentů zaznamenat. Diferenciální diagnostika projevů pouhé vývojové neplynulosti řeči a incipientní koktavosti u dítěte v období tzv. fyziologických potíží v řeči, v čase výskytu možné fyziologické iterace, je nesnadným úkolem pro zkušeného logopeda. Není pak divu, že se pediatři – v této sféře odborně nevybaveni – v reakci na úzkostný dotaz rodičů uchylují k obligátní útěšné větě, že „on z toho vyroste“. Nebylo by seriózní nadmíru obviňovat lékaře. Pohlédněme spíše do vlastních řad. Žijeme v době týmové spolupráce , bez níž se neobejdeme snad v žádné sféře lidské činnosti. Chápeme-li logopedii jako autonomní vědeckou disciplínu kooperující s řadou medicínských oborů, je na nás, logopedech, abychom se stali lékařům, v pojednávané otázce potažmo pediatrům, partnery. Jedná se o časově náročnější proces, kdy svým vystupováním, aktivitami, účastí na konferencích, působením v osvětě, v médiích, a především fundovanou publikační činností dosáhneme toho, že se staneme pro pediatry skutečnými partnery, jejichž spolupráci se rozhodně bránit nebudou, naopak ji vstřícně přivítají. Uvědomme si, že míč je nyní na naší straně hřiště. Je poněkud smutně úsměvné, objevují-li se v odborných medicínských časopisech, explicitně určených začínajícím pediatrům - Pediatrie po promoci - články o řečových potížích malých dětí nadepsané Opožděné mluvení. Článek newyorské pediatričky v dobré víře přeložili lékaři. Je však jednak dokladem jejich – pochopitelné – neznalosti odborné logopedické terminologie, jednak nebezpečným precedentem. Vyvěsit si v ordinaci z uvedeného článku získanou tabulku nazvanou Časové milníky vývoje jazyka znamená ohrozit řadu dětí, přečtou-li si rodiče, že ve věku čtyř let dítě „vede konverzaci s již dospělou gramatikou se 100% zřetelností řeči“(1, s.5). Kolik logopedů sleduje podobné odborné časopisy s tak úzce související tématikou a kolik jich na případné články reaguje a jak? Eventuální účast psychologů v poradenské činnosti pro děti s koktavostí uveďme slovy nezapomenutelného pana profesora Matějčka. V ceněné publikaci Praxe dětského psychologického poradenství napsal již v roce 1991, že co se týče řečových problémů „je to patrně nejčastější odeslání dítěte do péče pracovníků jiného oboru, jaké poradenský psycholog vůbec dělá“ (2, s.157). Těmi pracovníky jiného oboru míní o několik řádků výše odborníky z foniatrických a logopedických pracovišť. Jen pro oživení dodejme, že na foniatrických odděleních a klinikách s řečově handicapovanými klienty pracují zase logopedi. Uvedená fakta v žádném případě nemají být vyhlášením nepřátelství pediatrům či psychologům (adekvátně specializovaným). Naopak by bylo pro děti s koktavostí výsostně přínosné, kdyby ta slova byla pochopena jako výzva k plodné a užitečné týmové spolupráci, s logopedem z logiky věci vyplývajícím koordinátorem poradenské činnosti. A zopakujme, že s kýženou rolí koordinátora týmové spolupráce odborníků více profesí nezbytně souvisí průkazná kvalifikovaná angažovanost logopedů. Není alibismem poukázat na nemožnost vyčerpat v celé šíři reflektovanou problematiku speciálně pedagogického poradenství pro děti s koktavostí. Rozhodně je třeba alespoň se dotknout jeho formy, průběhu a modelu. Klasicky neútulná a neosobní poradenská pracoviště – byť jejich vybavení bývá v odborných příručkách věnována nadměrně zbytečná pozornost – změnou životního stylu pozbývají na výlučnosti. Musíme se připravit, spíše bychom již měli být připraveni, na jiné formy poradenství, ve světě zcela běžné. Uveďme z nich nejsilněji se prosazující poradenství elektronickou cestou, formou e-mailů. Má pochopitelně – jako vše – svá úskalí, se kterými se však musíme umět vyrovnávat. Nelze popřít prioritu přímých, ústních kontaktů. Věci znalý logoped bude schopen účinně propojit obě uvedené formy, dokáže původní e-mailovou
86
korespondenci důvěryhodnou odborně adekvátní reakcí „přetavit“ do osobního terapeutického setkání. V kontaktu s dotazovateli vznikají celé „e-mailové seriály“, které jsou pro zainteresovaného logopeda cenným studijním materiálem a zdrojem pro výborné aplikační propojení teorie a praxe, mimořádnou zpětnou vazbou. K záznamům elektronické pošty je možné se vracet, zvažovat různá řešení, porovnávat – další eventuality vyplynou. Průběh přímé poradenské akce je námětem na sebrané spisy. Ve snaze vyhnout se zjednodušující generalizaci připomeňme nezastupitelnou roli osobnosti logopeda. Osobnosti, která musí být – vedle samozřejmé odborné výbavy – především opravdová, kongruentní, vnímavá, nic nepředstírající. Jedná se o výsostně vztahovou záležitost, formující se od otevření dveří a prvního podání ruky. V případě konzultace s rodiči dítěte se nedoporučuje hovořit s každým z nich odděleně. Jedná-li se o klienta blížícího se adolescentnímu věku, je na místě zeptat se ho, mají-li být třeba zrovna rodiče přítomni prvnímu rozhovoru s logopedem. Důvěra je to hlavní, co logoped pro úspěšný průběh logopedické intervence potřebuje. Ponoříme-li se trochu do zahraniční odborné literatury, brzy seznáme, že se například při analýze případové studie, kazuistiky málokdy a jen velmi omezeně setkáváme s nekonečným sepisováním v ČR tak tvrdošíjně prosazovaných anamnéz. Mnoho cenných informací získá logoped ne s tužkou v ruce, ale zcela přirozeně v průběhu dalších setkání, kdy se již slibně rozvíjí vztah terapeutického spojenectví. S troškou nadsázky položme provokativní otázku: proč potřebujete znát průběh porodu přítomného čtrnáctiletého mládence? Ovlivní vaši eventuální logopedickou intervenci u jeho fixované koktavosti skutečnost, že porod byl protahovaný a koncem pánevním? Budete postupovat jinak, proběhne-li porod spontánně a záhlavím? Jsou tyto údaje podstatné a důležité pro vaše rozhodování o dalším postupu, nebo pro váš pocit vlastní důležitosti? Aktuálně souvisí průběh poradenské akce přímo s žádoucně se proměňujícím modelem speciálně pedagogického poradenství. Zatím se bohužel setkáváme převážně s neblaze přežívajícím paternalistickým modelem, oprávněně kritizovaným i v našem zdravotnictví. Na jedné straně někdo moudrý, vědoucí, se vztyčeným prstem poučující, nereagující na případné námitky či nedejbože dotazy – vždyť on přece nejlíp ví…. Na druhé straně v pozici poučovaného, v roli rodičů až káraného a obviňovaného ten, kdo se na nás ve chvílích bezradnosti s důvěrou obrací… Téma tohoto příspěvku má v titulu vědomě a úmyslně zakomponovanou předložku pro - poradenství pro děti s koktavostí - místo zažitého „u dětí s koktavostí. Logoped je řazen do skupiny tzv. pomáhajících profesí, což je klasifikace ne vždy a všemi příznivě akceptovaná. To však nic nemění na faktu, že jsme zde pro naše klienty, pro děti, které koktají a pro jejich rodiče. Neměli bychom je zklamat. Budeme blíže úspěchu a prospějeme i logopedii jako vědnímu oboru, přijmeme-li do repertoáru své odborné výbavy model symetrického poradenství. Literatura: 1. AGIN, M.C.: Opožděné mluvení. In Pediatrie po promoci, č.1, 2005. ISSN 1214-6773. 2. MATĚJČEK, Z.: Praxe dětského psychologického poradenství. Praha: SPN, 1991. ISBN 80-04-24526-9. Kontakt: Doc. PaedDr. Alžběta Peutelschmiedová, Ph.D. Katedra speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci Žižkovo nám. 5; 774 00 Olomouc
87
VZDELÁVANIE ĽUDÍ SO ZDRAVOTNÝM POSTIHNUTÍM NA UNIVERZITÁCH Dušan Šimšík, Alena Galajdová, Monika Kopčová Abstrakt: Príspevok je zameraný na poukázanie skúsenosti z práce so zdravotne znevýhodnenými študentmi v Bezbariérovom centre Technickej univerzite v Košiciach. Práca centra spočíva v poskytovaní kvalitných odborných, poradenských a vzdelávacích služieb, ako aj v poskytovaní primeranej technologickej podpory. Humanizácia vzdelávania sa neprejavuje len v sociálnej dimenzii –odstraňovaním informačných a komunikačných bariér, ale aj v pozitívnych zmenách v štruktúre samotnej vzdelávacej inštitúcie, prístupoch jej manažmentu, pedagógov ale aj študentov. Kľúčové slová: Bezbariérové centrum, vzdelávanie, výskum 1. Úvod Dnešný svet a mnohé situácie sa vyznačujú zmenami, ktoré sú náročné pre občanov – študentov s ťažkým zdravotným postihnutím, ktorí sa musia prispôsobiť v snahe presadiť sa. Táto situácia nie je jednoduchá pre študenta, ktorý nemá žiadny zdravotný problém, no o to viac je náročnejšia pre uchádzača o vysokoškolské štúdium so zdravotným postihnutím. Aj takýto študent má nárok a právo na vlastnú sebarealizáciu, uplatnenie na trhu práce, ak nechce stáť bokom alebo sa dostať na okraj spoločnosti. Veľký rozsah rýchlo sa meniacich informácií, vedie k tomu, že hlavným poslaním školy už nie je naučiť sa ako sa učiť zo závratného rozsahu zdrojov informácií a zdokonaľovať sa v ich aplikácii v reálnom živote. Absolventi si musia zo škôl odniesť aj iné hodnoty ako sú vedomosti. Tými sú postoje, záujmy, motivácia, hodnotový systém, rozvinuté schopnosti ako sa racionálne učiť, poznávať, tvoriť, komunikovať. Zdravotne znevýhodnení študenti predstavujú skupinu ľudí, ktorí sa stretávajú s rôznymi prekážkami na svojej ceste k plnému začleneniu sa do spoločnosti. Chcú byť nezávislí a nie závislí, chcú prispievať do spoločnosti, v ktorej žijú a ktorej sú členmi. Majú potenciál, ktorí chcú využiť. Je veľmi dôležité, aby študenti so zdravotným postihnutím na vysokých školách boli vzdelávaní rovnakým spôsobom ako ich ostatní spolužiaci. Vysokoškolské štúdium, svojou rozmanitosťou vyučujúcich, rozmanitosťou ich pedagogických i ľudských prístupov je dobrou školou pre život každého absolventa. Na Slovensku pôsobia iba dve špecializované centrá pre zdravotne znevýhodnených študentov, a to na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, ktoré sa orientuje na ťažko zdravotne postihnutých nevidiacich študentov a Bezbariérové centrum Technickej univerzity v Košiciach, ktoré bolo zriadené 1.7.2000 ako špeciálne pedagogické pracovisko riadené prorektorom pre vzdelávanie. 2. Hlavné poslanie centra Bezbariérové pracovisko TUKE je pracovisko so sídlom na Technickej univerzite v Košiciach a s pôsobnosťou na Technickej univerzite v Košiciach, na Univerzite Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach a na Univerzite veterinárneho lekárstva v Košiciach v zmysle trojstrannej dohody medzi týmito univerzitami vyplývajúcej z TEMPUS projektu (19992002) UM_JEP 14226-1999 ,,Integrovaný univerzitný vzdelávací systém pre zdravotne postihnutých“. Poslaním Bezbariérového centra je zaistiť všetkým študentom so zdravotným postihnutím rovnocenný prístup k možnostiam vzdelávania sa tak, aby im bola zabezpečená slobodná a aktívna účasť vo všetkých oblastiach univerzitného života.
88
3. Aktivity BBC TUKE Centrum má k dispozícii špeciálne technologické vybavenie pre zrakovo, sluchovo i telesne postihnutých študentov. Všetky aktivity podporujúce zdravotne postihnutých študentov na fakultách TUKE sú viazané na poradenské a tréningové služby, ako aj na využívanie jeho technického vybavenia. BBC TUKE poskytuje informácie o možnostiach podpory zdravotne postihnutých študentov pred nástupom na štúdium a počas štúdia. Zároveň zabezpečuje: - poradenstvo v technickej oblasti - podporu technickými prostriedkami počas štúdia, tréning pre používanie špeciálnej techniky vrátane softvérov - metodickú a organizačnú pomoc pre študentov so zdravotným postihnutím - poskytovanie informácii a poradenských služieb pre verejnosť a pedagógov - technickú a programovú adaptáciu počítačových a iných pracovísk pre osoby so zdravotným postihnutím - návrh a realizáciu úpravy prostredia pre jeho ovládanie zdravotne postihnutými osobami - tréning na špeciálnych zariadeniach Headmaster a Jouse pre obsluhu počítača u ľudí s poruchami motoriky horných končatín - tréningy na využívanie špeciálnej techniky pre nevidiace osoby a osoby s ťažkým postihnutím zraku - rekvalifikačné kurzy pre občanov so zníženou pracovnou schopnosťou a s ťažkým zdravotným postihnutím, zamerané na výpočtovú techniku a znalosti špeciálnych technických prostriedkoch pre zdravotne postihnutých - expertízna a poradenská činnosť pre novozakladané chránené pracoviská a chránené dielne - realizácia pre firmy na účely plnenia povinného podielu zamestnávania občanov so zdravotným postihnutím najmä v oblastiach: • ideových projektov chránených pracovísk a chránených dielní • poradenskej činnosti v sociálnej oblasti, týkajúcej sa práce občanov so zdravotným postihnutím • prípravy a spracovaní reklamných a propagačných materiálov Hlavné aktivity podporujúce zdravotne postihnutých študentov na fakultách TU sú viazané na poradenské a tréningové služby a využívanie jeho technického vybavenia. Samotná technológia nie je postačujúca na poskytnutie všetkých potrieb pre úspešný vzdelávací proces. Dôležitou úlohou je príprava budúcich učiteľov pre prácu so zdravotne postihnutými študentmi. Na Slovensku sa rozbieha výučba pedagógov v tejto oblasti. Svedčia o tom rôzne domáce i zahraničné projekty. Napriek tomu sa domnievame, že v súčasnosti ešte nie je príprava učiteľov pre prácu so zdravotne postihnutými študentmi v oblasti využívania informačno-komunikačných technológii pre zdravotne postihnutých na dostatočnej úrovni. Na pedagogických fakultách sa tejto téme venuje limitovaný priestor. Štandardom býva jediná exkurzia do podporného centra vybaveného špeciálnou technikou pre zdravotne postihnutých. Je dôležité si uvedomiť, že na univerzitách nevyučujú pedagógovia, ktorí by absolvovali špeciálnu pedagogiku, ale učitelia, ktorí dostanú nevyhnutný krátky tréning o potrebách a možnostiach študentov s určitým typom postihnutia a tiež konzultácie k prípadným problémom, ktoré sa vyskytujú počas štúdia. Jedným z cieľov by preto malo byť špecifikovanie kompetencií pedagógov, potrebné pre využitie moderných informačných a komunikačných technológií pri vzdelávaní zdravotne postihnutých študentov a navrhnúť tomu zodpovedajúci obsah a formy vzdelávania pedagógov.
89
Väčšina vyučujúcich na univerzitách vo všeobecnosti pochádza z iných odborov ako pedagogických, u nás na Technickej univerzite sú to inžinieri. Mnohí sa do kontaktu so študentmi s ťažkým zdravotným postihnutím dostávajú po prvýkrát. Tu zohráva Bezbariérové centrum významnú úlohu v nastavení učiteľa na správny spôsob komunikácie a formy poskytovania informácií konkrétnemu študentovi so špecifickým postihnutím. Keďže ide o integrovaný spôsob štúdia, aj samotní vyučujúci hľadajú dostupnejšie metódy a formy pri odovzdávaní informácii pre študentov. Máme viaceré príklady inovatívnych prístupov pri tvorbe učebných pomôcok priamo určené na výučbu zdravotne postihnutých. Niektoré metódy, ktoré boli vyvinuté pre študentov s postihnutím zraku alebo študentov s postihnutím sluchu majú univerzálny charakter a dajú sa použiť aj pre ostatných, niekedy sú názornejšie a prehľadnejšie. Integrované vzdelávanie zdravotne postihnutých študentov nie je možné bez využitia moderných informačných a komunikačných technológií. Je nevyhnutné doplniť prípravu pedagógov tak, aby dokázali kompetentne používať informačno-komunikačné technológie pri vzdelávaní a integrácii zdravotne postihnutých študentov. Odborníci pre využívanie informačno-komunikačných technológií vo vzdelávaní študentov so zdravotným postihnutím, teda podporných technológií, sú iba v špecializovaných inštitúciách zameraných na poradenstvo a tréningy, v ktorých sa orientujú prednostne na to, aby zdravotne postihnutí, ktorí to potrebujú, získali čo najrýchlejšie základné počítačové zručností. Okrem BBC TUKE sú to napr.: - Centrum technických a informačných služieb CETIS na ÚNSS v Bratislave, - Podporné centrum pre zrakovo postihnutých študentov CEZAP na FMFI UK v Bratislave, - Rehabilitačné stredisko pre ZP v Levoči, - Centrum podpory integrovaného vzdelávania nevidiacich na Fakulte prírodných vied. Zlepšiť úroveň poznania podporných technológií patrí medzi hlavné úlohy nášho centra. Využívame k tomu viaceré medzinárodné projekty ako sú programy: - GATEWAY – Guidence for Assistive Technologies in Education and the Workplace Advancing Young People with Disabilities - webová stránka, ktorá poskytuje informácie o možnostiach zvýšenia informovanosti mladých ľudí, pedagógov a zamestnávateľov o dostupných podporných technológiách - Info Re Dis – IST Requalification of disabled – so zameraním na vytvorenie systému pre rekvalifikáciu ťažko zdravotne postihnutých v oblasti informačných technológií - Socrates Programme - GRUNTVIG - ATTRAIN - Assistive Technology Consultant / Advisor Training Development and Delivery ,, Vzdelávanie konzultantov a poradcov v podporných technológiách“ - FLEXTRAIN - pružné prístupy a informačné technológie v príprave školiacich odborníkov pre vzdelávanie zdravotne postihnutých, - EQM-PD - Európsky manažment kvality pre profesionálov pracujúcich so zdravotne postihnutými - 6RP Design for All for eInclusion - DfA@eInclusion 4. Dizajn pre všetkých 6RP Design for All for eInclusion - DfA@eInclusion Univerzálny dizajn alebo inak Dizajn pre všetkých je novým pojmom v prístupe rozvíjania sociálnej inklúzie. Európska únia kladie veľký dôraz na využívanie informačnokomunikačných technológií pre tieto účely. Touto problematikou sa v súčasnosti zaoberá náš TUKE tím v rámci riešenia projektu MonAMI. Ide do integrovaného projektu, ktorého úlohou je otestovať informačno-komunikačné technológie v službách pre starých a zdravotne
90
postihnutých ľudí a vyvinúť také prostriedky, aby sa tieto služby stali súčasťou služieb hlavného prúdu, t.j. aby boli služby ponúkané nielen pre skupinu zdravých občanov ale súčasne v dostupnej verzii aj pre starých a zdravotne postihnutých. Záver Naše skúsenosti ukazujú, že Bezbariérové centrum plní vo vyššie uvedených intenciách veľmi dôležitú úlohu ako technicko-poradenské centrum, ktoré nie je založené len na komerčnej báze. Sieť takýchto centier na Slovensku by mohla významne prispieť najmä k rozvoju oblasti vzdelávania študentov so zdravotným postihnutím. Našou víziou do budúcnosti je ďalší rozvoj centra a rozširovanie poskytovaných služieb pre uchádzačov o vysokoškolské štúdium so zdravotným postihnutím. Literatúra: [1] Šimšík, D., Galajdová, A. 2007. Inteligentné prostredie láme bariéry v domácom prostredí starých a zdravotne postihnutých ľudí. In: Aktivně bez bariér. Sborník anotací 3. medzinárodní konferencie z cyklu bez bariér, 2007. 28 s. ISBN 978-80-903640-8-0 [2] Šimšík, D., Galajdová, A. 2004. Podporné technológie. Košice: Edícia vedeckej a odbornej literatúry – Strojnícka fakulta - Technická univerzita Košice, 2004. 225 s. ISBN 80-8073-231-0 [3] Šimšík, D.2005. Podporné technológie pre osoby so zdravotným postihnutím a rozvoj profesionálneho poradenstva na Slovensku. In: Zborník príspevkov diseminačnej konferencie Grundtvig, 2005. 34 s. ISBN 80-969353-0-5 [4] Šimšík, D., Galajdová, A., Želinský, P., Majerník, J.2005. Technológie a služby pre zdravotne znevýhodnených študentov na univerzitách. In: Zborník príspevkov Medzi modernou a postmodernou, 2005. 567 s. ISBN 80-7097-312-8 [5] http://www.monami.info/ [6] http://www.tuke.sk/AC/indexbbc.html Opublikované výsledky sú súčasťou výskumných prác na projekte InfoREDIS, GATEWAY a MonAMI. Kontakt: prof. Ing. Dušan ŠIMŠÍK, PhD. [email protected] tel: +421 55 602 2654 Ing. Alena GALAJDOVÁ [email protected] tel: +421 55 602 2377 PhDr. Monika Kopčová [email protected] tel: +421 55 602 2140 Bezbariérové centrum, Technická univerzita, Letná 9, 042 00 KOŠICE, SK
91
ROVNÝ PŘÍSTUP KE STUDIU NA FAKULTĚ ELEKTROTECHNIKY A INFORMATIKY VŠB-TU OSTRAVA Jana Bogdová, Jan Žídek . Anotace: Následující příspěvek nastiňuje kroky k integraci jednotlivých skupin handicapovaných studentů na Fakultě elektrotechniky a informatiky Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. Zaměřuje se především na nejvíce zastoupené skupiny, tedy studenty s tělesným a studenty se sluchovým postižením, ale také nastiňuje postupy v přístupu na FEI ke studentům se specifickými poruchami učení nebo psychickými chorobami. Pokud se i vaše organizace zabývá řešením podobných problémů, byli bychom rádi za vaši pomoc, výměnu našich zkušeností či rady. Fakulta elektrotechniky a informatiky (dále jen FEI) vznikla v roce 1991 rozdělením fakulty strojní a elektrotechnické. Nyní patří FEI mezi jednu z největších fakult VŠB-TU Ostrava. Počet studentů už několik let překračuje počet 3000 studentů. FEI již od svého vzniku nabízela možnost studia také studentům s handicapem.O možnost studia jevili zájem zejména studenti se smyslovým postižením, ale našel se i student – vozíčkář. Fakulta elektrotechniky a informatiky je první fakultou, která se začala integrací studentů s postižením začala zabývat komplexně. Podmínky pro studium handicapovaných studentů byly vytvářeny z transformačních a rozvojových projektů. I přesto byla úspěšnost studentů spíše horší – první vozíčkář studium ukončil ve 3.ročníku pětiletého studia. Větší systematičnost v oblasti studia handicapovaných studentů na FIE bylo zřízení civilní služby a také zřízení místa asistentky handicapovaných studentů z prostředků rozvojového projektu v roce 2005. Na fakultě v předchozích letech studovali především studenti s tělesným postižením – postižením horních, dolních nebo horních i dolních končetin. Další početnou skupinou jsou studenti se smyslovým postižením, hlavně se sluchovým – zejména studenti nedoslýchaví a neslyšící. Pro akademický rok 2007/2008 se přihlásili také studenti s poruchami učení a také student s psychickou chorobou. V akademickém roce 2006/2007 studovalo na fakultě 9 handicapovaných studentů – z toho jsou 2 se sluchovým postižením, 6 tělesně postižených a 1 student s vadou řeči. Do přijímacího řízení pro akademický rok 2007/2008 se přihlásilo 8 studentů s handicapem – 5 s tělesným postižením, 1 se sluchovým postižením, 1 s poruchou učení a 1 uchazeč s psychickou chorobou. Přijímací zkoušku zatím úspěšně složili 4 studenti. Přijímací řízení pro akademický rok 2007/2008 pro handicapované studenty doznalo jistých změn. Uchazečům byl odpuštěn administrativní poplatek – místo něj museli k přihlášce přiložit potvrzení od lékaře o svém zdravotním stavu. Změnila se také samotná přijímací zkouška – uchazeči měli na test dvojnásobek času než jejich zdraví kolegové. Forma i obsah testu však zůstal stejný. Ani jeden ze studentů neprojevil zájem o úpravu formy testy. Integrace handicapovaných studentů probíhá přizpůsobením studijních podmínek s tím, že obsah studia zůstává zachován. Studenti tedy navštěvují přednášky, pokud jim to jejich zdravotní stav dovoluje, a cvičení, která jsou podle zájmu studenta doplněna individuálními konzultacemi s pedagogy. O integraci se snažíme z několika důvodů – aby se handicapovaní studenti dostali do kolektivu vrstevníků, ale také proto, aby se naučili pracovat v týmu a tím se částečně odbouraly sociální bariéry. Na problémy s integrací narážíme zejména u neslyšících studentů – zde jsme ještě nepřišli na správný způsob začlenění do kolektivu – zde je příčinou jazyková bariéra. Při integraci studentů s tělesným postižením je důležitá bezbariérovost. Fakulta elektrotechniky a informatiky je plně bezbariérová za pomoci asistenta. Bezbariérové jsou i další součásti VŠB-TU Ostrava – koleje v kampusu, knihovna, menza či katedra jazyků nebo
92
katedra společenských věd. Na bezbariérovosti některých části VŠB-TU Ostrava se podílela FEI např. předáním schodolezu katedře jazyků a katedře společenských věd. Také se intenzivně ve spolupráci s Kolejemi a menzami snaží o navýšení kapacity bezbariérových pokojů na kolejích v kampusu v Ostravě Porubě. Pro příští akademický rok chceme zavést novinku pro neslyšící studenty. Doufáme, že přispěje k lepší integraci neslyšících studentů do studijních skupin. Chceme docílit toho, aby na přednášky mohli chodit i neslyšící studenti. Proto se studentem na přednášky začne chodit kromě zapisovatele také tlumočník do znakového jazyka. Doufáme, že student si nějaké dílčí poznatky zapamatuje již na přednášce a nebude muset trávit tolik času čtením skript jako doposud. Studenti se specifickými poruchami učení (dále jen studenti se SPU), kteří na FEI studovali v předešlých letech, své studium ve většině případů ukončili bez získání akademického titulu. K ukončení studia je vedly problémy se studiem cizích jazyků i problémy se studiem samotným. Identifikace studentů se SPU je velice obtížná, protože studenti sami mnohdy nechtějí, aby se o jejich poruše vědělo a tudíž je složité jim při studiu poradit nebo podat pomocnou ruku. Je tedy důležité, aby studenti se SPU byli „podchyceni“ již na začátku studia. Rozhodujícím prvkem jejich úspěšného studia na vysoké škole je také to, jak probíhala jejich výuka na základní a střední škole a to, jak výrazně se jejich porucha upravila a jaké si našli alternativní způsoby vzdělávání. Je tedy otázkou, jak se ke studentovi se SPU postavit. Brát jej jako handicapovaného studenta? Nebo jej postavit na úroveň ostatních studentů? Je to na každé vysoké škole, jakou cestu si vybere. FEI se rozhodla brát studenty se SPU jako studenty handicapované. Budeme tedy muset nalézt optimální způsob studia a skládání zkoušky z cizího jazyka a také to, jakým způsobem budou vykonávat písemné zkoušky z jiných předmětů. Zkvalitnění přístupu uchazečů se specifickými poruchami učení je dost náročné a záleží na tom, do jaké míry jsme schopni studium požadavkům studenta se SPU uzpůsobit. Závisí však také na samotném studentovi a jeho ochotě studovat a naučit se novým způsobům získávání informací a dovedností. Ke studentům s psychickými chorobami chceme od stávajícího akademického roku zavést koncepčnější přístup. Studenti s duševním onemocněním na naší fakultě zatím nebyli moc úspěšní a studium ukončili bez získání akademického titulu. U psychických nemocí je ve většině případů spouštěčem ataky stres, ale existují i jiné faktory způsobující nápory choroby. A studenti se během svého studia užijí stresu až, až. Je tedy otázkou, jaké podmínky nastavit studentům se psychickými chorobami. Rozvolnit studium? Domlouvat pravidelné schůzky s psychologem a psychiatrem? Lze nastavit podmínky studia, aby vyhovovaly i psychicky nemocným studentům? Pomůže studentům navýšení časové dotace u zkoušky nebo to v nich více prohloubí nervozitu? Toto je velké množství otázek, na které budeme muset najít odpověď, abychom byli schopni zajistit přístup ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání i studentům s duševní chorobou. Aby integrace studentů či uchazečů s handicapem probíhala úspěšně, je zapotřebí vytvořit dostatečnou nabídku služeb, který by mohli využívat. Na FEI jsme vytvořili síť služeb, která je dostatečně hustá, je našim studentům oporou a kopíruje potřeby našich studentů. Jedná se zejména o služby poradenské, zapisovatelské, asistenční a nově i tlumočnické. Pro studenty jsme vytvořili také příruční knihovnu elektronických textů, tištěných skript a odborných publikací. Studenti si tedy mohou půjčit skripta nebo knihy na tak dlouho, jak potřebují a nejsou vázáni podmínkami Ústřední knihovny VŠB-TU Ostrava. V následujících letech bychom chtěli tento fond dále rozšiřovat nejen o publikace tištěné, ale i o dokumenty v elektronické podobě. V loňském akademickém roce jsme s centrem Slunečnice uspořádali vzdělávací seminář pro pracovníky studijních oddělení VŠB-TU Ostrava. Seminář se týkal správné komunikace s neslyšícími či sluchově postiženými studenty. Při přípravě semináře jsme
93
navázali spolupráci s paní Pavlínou Zárubovou z České unie neslyšících Ostrava a také s paní BcA. Radkou Kulichovou,DiS. z Unie neslyšících Brno. Pro akademický rok 2007/2008 chceme uspořádat ještě další dva semináře, které by nebyly jen teoretické, ale jejich účastníci si budou moc vyzkoušet komunikaci s neslyšícími „nanečisto“. Do budoucna bychom chtěli navázat spolupráci s univerzitní psycholožkou, aby měli studenti profesionální zázemí pro řešení problémů, jak v rámci studia, tak i osobních. Nadále chceme zlepšovat spolupráci s pedagogy, a to zejména komunikaci mezi studentem a pedagogem. Také chceme, ve spolupráci s centrem Slunečnice Ekonomické fakulty, pokračovat v pořádání vzdělávacích kurzu pro akademické pracovníky (pracovníky studijních oddělení, knihovny i pedagogy) nejen VŠB-TU Ostrava. Dále zkvalitňovat služby studentů a uchazečům na základě dotazníkového šetření a také rozšiřovat příruční knihovnu. Nejdůležitějším bodem je ovšem zlepšení informovanosti handicapovaných studentů středních škol v Moravskoslezském kraji o možnostech studia na Fakultě elektrotechniky a informatiky. Kontakty: Mgr. Jana Bogdová – koordinátorka studia handicapovaných studentů na FEI Doc.Ing. Jan Žídek, CSc. - proděkan pro rozvoj VŠB-TU Ostrava, Fakulta elektrotechniky a informatiky (děkanát) 17.listopadu 15, 708 33 Ostrava – Poruba telefon: 597 324 410 nebo 597 324 885, e-mail: [email protected], [email protected] www stránky: http://www.fei.vsb.cz/, http://www.fei.vsb.cz/okruhy/studium-a-vyuka/pro-handicapovane
Evropský sociální fond pomáhá při studiu handicapovaných studentů na EkF VŠB-TU Ostrava Jana Hrubá, Martina Vahalíková Úvod Ekonomická fakulta VŠB-TU Ostrava byla založena v roce 1973 a letos oslaví 30 let svého trvání. V současné době patří dlouhodobě ke třem největším ekonomickým fakultám v České republice, studuje zde více než 5 tisíc studentů. V rámci své existence si vydobyla velmi dobré postavení mezi ekonomickými fakultami v České republice. Na Ekonomické fakultě VŠB-TU Ostrava vzniklo Centrum pro handicapované studenty SLUNEČNICE. Toto Centrum zajišťuje podporu studentů se specifickými požadavky a přispívá k lepšímu naplnění rovného práva na vzdělání. Vznik Centra pro handicapované studenty SLUNEČNICE Centrum pro handicapované studenty SLUNEČNICE vzniklo v listopadu 2005 jako součást aktivit Institutu inovace vzdělávání za finanční podpory Evropského sociálního fondu v rámci projektu „Nechť studuje kdokoliv, kdekoliv a kdykoliv“. V rámci tohoto Projektu byly zaváděny na fakultě nové metody a formy do vzdělávání v souvislosti s jeho ZPŘÍSTUPŇOVÁNÍM ZRAKOVĚ POSTIŽENÝM, což s sebou přináší: (1) zjištění a vyhodnocení specifických požadavků zrakově postižených studentů na eLearning (nejen na bázi WWW); (2) provedení analýzy současných standardů, doporučení a metodik v oblasti tvorby informačních systémů pro zrakově postižené uživatele. Následně modifikace nebo 94
vytvoření vlastní metodiky tvorby studijních materiálů pro nevidomé a slabozraké v prostředí Moodle. Metody byly zaváděny v úzké spolupráci s cílovou podskupinou zrakově postižených a rovněž testování a zapracovávání zpětné vazby bylo realizováno nejen pro ně, ale dokonce s jejich aktivní účastí na pracích s tím spojených. PO CELOU DOBU PROJEKTU BYLI DO PROJEKTU ZAPOJENI ZRAKOVĚ POSTIŽENÍ STUDENTI. Ti v první fázi sdělovali své požadavky, poté připomínkovali zvolenou metodiku, podíleli se na její realizaci a vylisovali pilotní (vzorový) studijní materiál. V průběhu tvorby studijních materiálů konzultovali, v závěru projektu komplexně testovali vytvořené kurzy. Bylo vybráno vhodné TECHNICKÉ vybavení ICT, které odpovídá požadavkům vyplývajícím ze zrakového handicapu různého stupně, avšak s omezením na realizaci pouze neinvestičních nákladů. Studentům je poskytováno PORADENSTVÍ při volbě kompenzační pomůcky, která co nejefektivněji eliminuje důsledky jejich zrakového handicapu. Byly realizovány PC kurzy pro zvyšování POČÍTAČOVÉ GRAMOTNOSTI zrakově postižených, která jsou pro e-learningové kurzy nezbytné. Studentům jsou dále nabízeny další SLUŽBY spojené se zrakovým handicapem (sociálně právní poradenství, psychologické a speciálně pedagogické poradenství). Byla organizována školení pro vysokoškolské pedagogy o problematice související se zrakovým postižením (viz. http://wemsite1.vsb.cz/vsb/Catalog/Front.aspx?cid=f62bfe93293f-4981-bfe9-924d064100b4), neboť bez základních znalostí specifických potřeb nelze k této cílové podskupině přistupovat efektivně. Činnost centra SLUNEČNICE Činnost centra je dále rozvíjena v rámci návazného projektu ESF FALCO „Zkvalitnění přístupu akademických pracovníků VŠB-TU Ostrava k integraci znevýhodněných studentů“. Cílem je vytvořit fungující systém přístupu k handicapovaným studentům, který napomůže cílové skupině, tj. akademickým pracovníkům, orientovat se v problematice poskytování specifických služeb a získat představu o způsobu pomoci školy handicapovaným. Také oni sami budou schopni vnímat rozdílnost potřeb jednotlivých studujících a pomáhat svým handicapovaným studentům řešit jejich problematické situace. Při nacházení jednotlivých řešení, ale i při zavádění specifického přístupu jako systému spolupracujeme i s ostatními fakultami VŠB-TU Ostrava a s partnery projektu – a to konkrétně s Fakultou elektrotechniky a informatiky VŠB-TU Ostrava, s Kafirou, Ostravskou univerzitou a Slezskou univerzitou. Handicapovaní studenti nejsou jen pasivními příjemci podpory, ale rovněž se sami do činností Centra SLUNEČNICE aktivně zapojují, např. pomocí při mapování svých problémů. Vždyť handicapovaní znají své problémy nejlépe! Díky tomu lze konstatovat, že platí zásada „handicapovaní pomáhají handicapovaným“. Tyto studenty jsme zapojujeme do tzv. Autorského týmu, kde jejich úkolem je odpovědět na otázky spolu se svými zkušenostmi a individuálními názory. Takto jsme získali cenné informace o jejich dosavadním studiu. Studenti zde uvádějí nejen překážky, se kterými se nejčastěji při studiu setkávají, ale též své myšlenky, názorové postoje, zkrátka jejich pohled vnímání světa. Právě to může být při vytváření metodiky specifických přístupů k nim velmi cenné. Zajímavé je mimo jiné zjištění, kolik z nich se jako handicapovaní necítí! Jsou šťastni, když je okolí tak nevnímá! Jsou chytří, veselí a ochotni pomáhat druhým. Když je jim umožněno cítit se stejně potřebným jako všichni ostatní, tehdy jim jejich handicap není na obtíž. Nyní jsme tento dotazník doplnili o otázky zaměřené na jejich pracovní zkušenosti. Dále jsme vytvořili dotazník pro poskytovatele služeb, kteří mají také velmi důležité informace získané zkušenostmi či praxí. Tyto poznatky pomohou všem, kterých se tato problematika týká a především těm, kteří těmto osobám pomáhat chtějí.
95
Závěr Výsledkem záměru „handicapovaní pomáhají handicapovaným“ je vydání brožurky Handicap v příbězích v tištěné a elektronické podobě, ve které studenti popisují své problémy, zamýšlejí se nad jejich prameny, ale i nad možnostmi jejich odstraňování. Z práce handicapovaných pak vycházíme mimo jiné při formování konkrétní pomoci jim na naší škole. Tato brožurka je doplněna cennými informacemi od poskytovatelů služeb, jež jsou důležitým bodem pro další práci. Vydaná brožurka je obrovským podnětem pro naši další práci se studenty se specifickými potřebami. Vyzýváme Vás, handicapované studenty a poskytovatele, abyste s námi spolupracovali při nacházení řešení problémů spojené nejen se studiem handicapovaných. Vyplňte, prosím, příslušný dotazník a pomůžete tak nalézat řešení. Pojem handicapovaní (znevýhodnění) studenti přitom nechápeme pouze v úzkém slova smyslu, ale chápeme jej v Centru SLUNEČNICE v širším slova smyslu jako - zdravotně znevýhodnění studenti, - jinak znevýhodnění studenti, např. sociálně, ekonomicky, při přestupu z jiné školy, či jiné náhlé změně životních podmínek; zahrnutí jsou i cizinci. Kontakt: Ing. Martina Vahalíková RNDr. Jana Hrubá Centrum pro handicapované studenty – SLUNEČNICE Havlíčkovo nábřeží 38A 701 21 Ostrava 1 tel.: 597 322 024; 597 322 013 www.slunecnice.vsb.cz , [email protected] , [email protected] , [email protected]
HLASOVÉ SYSTÉMY MYVOICE A MYDICTATE PRO HANDICAPOVANÉ UŽIVATELE POČÍTAČŮ Jan Nouza, Petr Červa Úvod Jeden z reálných výsledků mnohaletého intenzivního výzkumu v oblasti automatického rozpoznávání řeči na TU v Liberci, jenž je užitečný zejména pro handicapované osoby, představují systémy MyVoice a MyDictate. Prvně jmenovaný systém umožňuje plné hlasové ovládání počítače bez pomoci rukou a jeho vývoj byl završen před několika lety. Od té doby si získal již několik desítek skutečných uživatelů z řad handicapovaných osob. Druhý systém, MyDictate, pak umožňuje uživatelům diktovat do počítače text slovo za slovem. Pro tento účel obsahuje slovník čítající přes pět set tisíc nejčastějších českých slov a výrazů. V současně době je jeho první verze intenzivně testována několika handicapovanými osobami, přičemž dokončen bude v řádu několika měsíců. V tomto článku chceme oba systémy, zejména MyDictate, představit podrobněji. 1. Princip hlasového ovládání a diktování textu počítače Software pro hlasové ovládání počítače přijímá hlasové povely z mikrofonu, zpracovává je a na základě jejich rozpoznávání je převádí na virtuální stisky kláves či pohyb kurzoru myši, které pak zasílá běžným programům, které má uživatel na svém počítači. Tyto
96
programy se pak chovají přesně tak, jako by byly stisknuty skutečné klávesy na klávesnici nebo jako by byla provedena akce skutečnou myší. V případě hlasového diktování je situace obdobná. Systém opět zpracovává zvukový signál snímaný mikrofonem a snaží se na místo povelu najít z předem připraveného slovníku jedno konkrétní slovo, jehož matematický model co nejvíce odpovídá zaznamenanému signálu. Kromě jednotlivých slov daného jazyka pak ovšem slovník diktovacího systému často obsahuje i speciální řídicí povely, např. pro formátování a pohyb v textu, jež převádí podobně jako v úloze hlasového ovládání na virtuální stisky kláves. V obou případech probíhá rozpoznávání na základě výše zmíněných matematických modelů, které reprezentují hlasové charakteristiky obecného mluvčího. Pro účely přesnějšího rozpoznávání řeči je v obou úlohách nutné použít speciální postupy, které umožňují přizpůsobit dodaný obecný akustický model na hlasové charakteristiky jednoho konkrétního uživatele. Toto přizpůsobení, neboli adaptace, probíhá na základě zvukových nahrávek získaných od uživatele, na nějž se adaptace provádí, a je důležité zejména pro osoby trpcí vadou řeči respektive osoby s nestandardní výslovností. Z tohoto důvodu je adaptace použita i v obou níže popsaných systémech. 2. Program MyVoice Jak bylo nastíněno výše, je jádrem systému MyVoice modul rozpoznávání řeči (slov a slovních spojení) vyvinutý na TU v Liberci. Modul pracuje se slovníky obsahujícími desítky až tisíce slov, přičemž obsah těchto slovníků se dynamicky mění v závislosti na aktuální situaci. Např. v okamžiku, kdy se uživatel „pohybuje“ na ploše obrazovky, jsou k dispozici povely typu „Nahoru“, „Dolů“, „Doprava“, „Doleva“, „Vezmi“ (ekvivalent příkazu „Enter“), které snadno umožňují vybrat a spustit požadovaný program. Potřebuje-li uživatel pracovat s myší, přepne se hlasovým povelem do příslušné skupiny, v níž jsou ve slovníku takové povely jako např. „Doleva 10“, „Doprava 50“, „Nahoru 200“, „Na střed“, „Klikni“, apod. Díky tomu, že lze hlasem vyslovit jméno jakékoliv klávesy a jakkoliv pohnout kurzorem myši a stisknout některé z jejích tlačítek, je možné provést prakticky libovolnou akci, k jejímuž uskutečnění bychom jinak potřebovali ruce, klávesnici a myš. Obecně lze s každým jednotlivým hlasovým povelem asociovat různé kombinace několika typů akcí: spuštění konkrétního programu, simulování stisku jedné nebo posloupnosti respektive kombinace několika kláves, držení či uvolnění tlačítek ALT, SHIFT nebo CTRL, přepnutí systému MyVoice do jiné skupiny povelů, kliknutí tlačítkem myši či posun kurzoru myši o definovanou vzdálenost. Díky tomuto přístupu je tak v praxi možné například: • Spustit konkrétní program umístěný na Ploše, v Nabídce start či kdekoli jinde na pevném disku daného počítače. • Spustit a procovat s textovým editorem (Poznámkový blok nebo Word), nadiktovat text po písmenech nebo v omezené míře po slovech, zformátovat ho s použitím vybraných parametrů (velikost písma, font, řádkování, atd.), text uložit, případně vytisknout. Možnost diktování textu po slovech je pak plně rozvinuta ve specializovaném softwaru MyDictate, který pro tento účel obsahuje další speciální funkce a rozsáhlý slovník (viz kapitola 3). • Pracovat s Internetem, komunikovat s okolím prostřednictvím elektronické pošty, malovat obrázky pomocí příslušných programů, prohlížet si fotografie atd. • Pokud je součástí počítače tzv. televizní a rádiová karta, lze na obrazovce sledovat televizní programy, volit televizní a rozhlasové stanice, číst teletext, apod. Do počítače lze vložit též tzv. telefonní kartu a pak je možné hlasem vytáčet účastnická čísla, přijímat hovory apod.
97
Aby se zvýšila úspěšnost rozpoznávání jednotlivých písmen, které je od sebe velmi obtížné z akustického hlediska odlišit (např.“s“ od „z“), je možné jednotlivá písmena během diktování zadat kromě příslušného krátkého povelu, tedy vyslovením příslušné hlásky (např. „a“), také vyslovením příslušného slova dle české hláskovací abecedy (zde „Adam”). 2.1 Další možnosti a vlastnosti programu Praktické testy prokázaly, že díky programu MyVoice je možné uskutečnit prakticky jakoukoli akci, která se dá provést klasickými prostředky. Aby si uživatel nemusel pamatovat příslušné povely, na obrazovce vidí vždy tu část slovníku, která je v dané situaci aktuální. Slovník programu je tedy rozdělen do tématicky souvisejících skupin (Klávesnice, Myš,…), přičemž všechny skupiny povelů lze jednoduše modifikovat pouhým přidáním nových slov nebo slovních spojení či odebráním nepotřebných položek. Program sám běží v pozadí všech spuštěných aplikací a na obrazovce zabírá jen nejnutnější prostor nutný pro zobrazení slovníku a rozpoznaného slova (Obr. 1.). Nároky na počítač nejsou velké. Stačí procesor o frekvenci nad 500 MHz, paměť cca 128 MB, běžná zvuková karta a mikrofon, nejlépe náhlavní typ spojený se sluchátky a systém Windows 2000 a vyšší. Praktické zkušenosti a laboratorní experimenty ukazují, že přesnost rozpoznávání hlasových povelů je pro uživatele se standardní výslovností vyšší než 97 %. To znamená, že uživatel musí zopakovat pouze zhruba tři povely ze sta, které byly systémem špatně vyhodnoceny. Pro uživatele trpící vadou řeči je pak úspěšnost rozpoznávání přirozeně nižší dle závažnosti poruchy v daném konkrétním případě, nic méně pomocí adaptace na hlas mluvčího je možné ve většině těchto případů zvednou úspěšnost rozpoznávání na hladinu téměř odpovídající mluvčímu se standardní výslovností.
Obr.1. Ukázka programu MyVoice při psaní textu 3. Program MyDictate Systém MyDictate má z uživatelského hlediska celou řadu podobných vlastností, jako systém MyVoice, nicméně je optimalizován pro diktování textu. Jeho hlavní okno (Obr. 2.) proto obsahuje seznam deseti slov, která byla během rozpoznávání algoritmem vybrána jako další nejpravděpodobněji vyslovená. Pouze nejvíce pravděpodobné slovo je vypsáno do textového editoru, do něhož se diktuje. Zmíněný seznam nejpravděpodobnějších slov slouží pro rychlou opravu pomocí povelů typu „Vezmi_první“ až vezmi „Vezmi_desátý“, 98
v případě, že vypsané slovo neodpovídá vyslovenému. Kromě těchto povelů obsahuje MyDictate i povely další, které mohou být použity pro: • aktivaci a deaktivaci rozpoznávání (v případě že chce uživatel například vést dialog s další osobou či telefonovat), • modifikaci slovníku, • pohyb kurzoru v textu a jeho vývěr, mazání či kopírování do schránky, • ukončení programu MyDictate s spuštění programu MyVoice, • změnění velikosti počátečního písmene naposledy nadiktovaného slova, • vymazání jednoho či dvou naposledy nadiktovaných slov nebo znaků, • napsání jednoho konkrétního znaku nebo speciálního symbolu. Všechny výše zmíněné povely pak dohromady umožňují jednoduchou opravu každého špatně rozpoznaného slova, což je pro češtinu zvlášť důležité, neboť díky tomu, že patří mezi jazyky ohebné, liší se v ní jednotlivá slova často jen velmi málo, například v koncovce, což velmi znesnadňuje její automatické rozpoznávání počítačem. 3.1 Další možnosti a vlastnosti programu Jak MyVoice tak i MyDictate obsahuje speciální modul, který umožňuje přidávat nové a editovat stávající hlasové povely respektive slova. Tento modul je přístupný za běhu programu a může být ovládán hlasem, což usnadňuje situaci zejména handicapovaným uživatelům. Výslovnost každého nového slova přitom může být zadána ručně nebo ji je možné nechat vygenerovat automaticky. V průběhu fáze editace slovníku je navíc přepnut slovník používaný pro rozpoznávání na svoji redukovanou variantu,obsahující pouze povely pro nadiktování jednotlivých hlásek a pohyb v textu, aby se zvýšila přesnost rozpoznávání. Obecně je přesnost rozpoznávání v systému MyDictate díky výrazně obtížnějšímu charakteru úlohy přirozeně o něco nižší než v systému MyVoice. Během testování osobami se standardní výslovností bylo dosaženo, po adaptaci na jejich hlas, průměrné přesnosti rozpoznávání cca 92 %. Pro uživatele s vadou řeči byla přesnost po nižší, konkrétné 89 %.
Obr.2. Hlavní okno programu MyDictate
99
Závěr Program MyDictate i program MyVoice může postiženým osobám pomoci v mnoha směrech. Dává jim totiž možnost pracovat s počítačem v principu obdobným, byť v praxi pomalejším a namáhavějším způsobem, jako s ním pracují lidé bez fyzického handicapu Do budoucna se proto uvažuje i o rozšíření obou těchto programů a vytvoření domácího softwarového centra, jenž by umožňovalo hlasem např. otevřít dveře, spustit rolety, zapnout světla a řídit některá další zařízení vyskytující se v domácnosti. Poděkování Tento projekt byl podpořen výzkumným grantem Grantové agentury AVČR číslo 1QS108040569 a rozvojovým programem TU v Liberci. Kontakt: Prof. Ing. Jan Nouza, CSc.; Ing. Petr Červa, Ph.D. Laboratoř počítačového zpracování řeči, Technická univerzita v Liberci, Hálkova 6, 461 17 Liberec 1 e-mail: [email protected], [email protected] ; www: http://itakura.kes.vslib.cz/kes/index.html
ROVNOST ŠANCÍ Z POHLEDU DOSTUPNOSTI ZDRAVOTNĚ-SOCIÁLNÍ PÉČE A SLUŽEB PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM Libor Novosad Občany ČR čeká reforma financování i poskytování zdravotní péče a také můžeme zaznamenat první zkušenosti s aplikací Zákona o sociálních službách, včetně příslušné prováděcí vyhlášky. Chystané i již realizované změny mají sice zprůhlednit, zhospodárnit, zefektivnit a humanizovat poskytované zdravotní i sociální služby, avšak současně vzbuzují obavy, zda nebudou mít za určitých podmínek negativní vliv na kvalitu života občanů se zdravotním postižením (OZP) a zda se neprohloubí jejich nerovné postavení jako uživatelů těchto služeb. 1. Zdravotní péče a rizika její ekonomizace Je zřejmé, že již téměř dvě desetiletí trvající transformace českého zdravotnictví, přeměna pacienta v klienta, rozvrstvení základní a nadstandardní péče, uplatňování moderních technologií, masivní vstup nestátních subjektů do zdravotnictví a ekonomizace celého systému přináší další podněty do diskuze o kvalitě péče. Kvalita, jakost zdravotní péče je vždy pojmem relativním, avšak prioritní musí být její složka humánní nikoli ekonomická, tedy to, jak „se zachází“ s člověkem, jak se k němu přistupuje a jak zdravotní péče ovlivňuje kvalitu jeho života. Zdravotnictví nemá být systémem, který funguje pro sebe - tedy vytváří pracovní místa, odebírá zboží a vykazuje činnost, ale systémem, jehož existence závisí na potřebách společnosti i občanů. Tato služba se skládá ze složky preventivní, akutní, následné, tj. rehabilitační / habilitační, a výzkumné. Dysfunkce nebo podcenění kterékoliv složky naruší funkčnost a efektivitu celého systému zdravotní služby. Hospodárnost ve zdravotnictví je jistě nezbytná, ale nikoli na úkor efektu a kontinuity péče o osoby se zdravotním postižením. Lze počítat se zvýšením finanční spoluúčasti pacientů na zdravotní péči, ale vždy s ohledem na jejich sociálně-ekonomickou situaci (neboť např. průměrný plný invalidní důchod činí necelých 30 % průměrné mzdy v ČR). Při snaze
100
o nezneužívání prostředků je třeba respektovat situaci, potřeby i stav občana se zdravotním postižením a tabulkově („od stolu“) nelimitovat potřebná plnění mj. v oblasti: 1) léčiv a podpůrných farmakologických přípravků – teze, že v každé skupině léčiv bude vždy přípravek, který bude dostupný a nebude se na něj doplácet nebo jen minimálně, je mylná, protože každý lék je snášen jinak, a i kdyby měl stejné složení a účinnost, je zde ještě aspekt psychologický – vím-li, že tenhle lék mi pomáhá a mohu se na něj spolehnout, může být pro mne jeho náhrada jiným lékem stresující nejistotou, která se odrazí v mém zdravotním stavu. 2) prostředků pro osobní hygienu a případnou inkontinenci – každý organismus pracuje jinak a každý člověk má jiné potřeby, proto je absurdní omezovat počet proplácených plen ap. 3) prostředků pro aplikaci léčiv, stravy, tekutin a kyslíku – katétry, infusní soupravy, dýchací přístroje, žaludeční sondy ap. slouží k udržení základních životních funkcí a jejich spotřebu lze těžko naplánovat „od stolu“. 4) kompenzačních a lokomočních pomůcek (prostředků zdravotnické techniky) – tyto pomůcky mají omezenou životnost a jejich funkce i konstrukce musí kopírovat měnící se stav i možnosti uživatele. 5) ambulantní i nemocniční léčebné péče (včetně ambulantní i přechodně pobytové – tj. ústavní nebo lázeňské - léčebné rehabilitace, neboť přispívá ke zlepšení kvality života, udržení práceschopnosti a soběstačnosti OZP). Platby za recept a za návštěvu u lékaře i doplatky na zdravotní péči (úkony a léčebné procedury) mohou společně s diskutabilní dostupností léčiv (viz bod 1) vést k tomu, že „potřební“ lidé nebudou k lékaři chodit tak, jak to vyžaduje jejich aktuální stav i péče o jeho další nezhoršování. Budou tedy zanedbávat nutnou i podpůrnou léčbu a jejich zdravotní stav se zhorší se všemi osobními i sociálními důsledky. Měli bychom si uvědomit, že OZP by byli mnohem raději zdraví, resp. takoví, aby zdravotnické služby nepotřebovali. Svůj osud (až na výjimky) nemohou ovlivnit, nezavinili si chronické onemocnění či funkční postižení a přesto na něj nebo také na chybu někoho jiného (často i lékaře) musejí celoživotně doplácet, což není spravedlivé a sociálně akceptovatelné. 1.1 Co je to kvalita zdravotní péče? V odborné literatuře nalezneme mnoho definic kvality léčebné či zdravotní péče. To samo o sobě dokládá obtížnost nalezení optimální definice. Světová zdravotnická organizace pojímá kvalitu zdravotní péče jako „souhrn výsledků dosažených v prevenci, diagnostice a léčbě, určených potřebami obyvatelstva na základě lékařských věd a praxe“. I jiné pokusy o definování jsou více či méně trefným vyjádřením kvality zdravotní péče jako například: • „takový druh péče, při které lze očekávat maximální užitek pro pacientovo zdraví a kdy očekávaný užitek je ve srovnání s náklady vyšší ve všech fázích léčebného procesu“, • „kvalita zdravotní péče znamená schopnost naplňovat potřeby těch, kteří jsou na ní závislí - jde o schopnost navracet funkce, odstraňovat bolest, prodlužovat produktivní a smysluplný život, odpovídat na otázky o léčbě i smyslu života, respektovat lidskou důstojnost atd.“, • „správné věci dělat správným způsobem“. Kvalita zdravotní péče je obecně charakterizována šesti základními aspekty: • dostupnost a standardní rozsah péče • relevance potřeb z hlediska komunity i jednotlivce • účinnost z hlediska individuálního pacienta • spravedlnost péče 101
• společenská přijatelnost péče • ekonomičnost Účinnost zdravotní péče chápeme jako dosažení vytčeného cíle a její ekonomičnost jako „nejlepší“ způsob využití vynaložených prostředků. 1.2 V čem může být zdravotní péče pro OZP problematická? Pro veřejnost jsou zdravotní specifika i společenská pozice osob se zdravotním postižením poněkud nejasná – nejsou totiž zdraví a nikdy zcela zdraví, resp. běžně fyzicky zdatní a nepostižení, přes veškerou snahu nebudou, ani nejsou nemocní (kupř. slepotu, spastickou či nefunkční končetinu nelze považovat za nemoc). Funkční poškození a jeho dopady lze léčebnými prostředky u těchto občanů zmírnit, redukovat či upravit, ale nelze jej úplně vyléčit, resp. normalizovat stav postiženého. Česká zdravotnická politika vůči občanům se zdravotním postižením je dlouhodobě zralá na systémovou změnu. Cílem této změny, podobně jako v některých zemích EU, by mělo být oddělení všeobecného zdravotního pojištění, které kryje běžná rizika nemoci či úrazu u standardně fyziologických (tj. relativně zdravých) občanů, od na principu solidarity založeného fondu na zdravotní péči pro občany se zdravotním postižením nebo těžkým chronickým onemocněním, která má výrazně jiný obsah i cíl. Společným rysem obou systémů však musí být splnění základního předpokladu přijatelné zdravotní péče – tzn. garantovaná kvalita, potřebný rozsah, flexibilita a kontinuita, důraz na prevenci, dostupnost a spravedlnost při jejím poskytování i rovnoprávný, nepředpojatý a kompetenčně jasný vztah mezi zdravotníkem a klientem/pacientem. Oddělení obou finančních systémů je logicky dáno charakterem zdravotního postižení, kde se nepohybujeme v šabloně oslabení – nemoc - diagnostika - léčba - úzdrava či významné zlepšení zdravotního stavu, ale v dimenzi chronického zdravotního problému (trvalé dysfunkce), tedy v oblasti systematické a dlouhodobé zdravotní péče. Takové systémové opatření by zprůhlednilo čerpání prostředků na poskytování zdravotní péče a omezilo námitky veřejnosti, jež se domnívá, že doplácí na péči o lidi se zdravotním postižením. Rovněž by to ukončilo patové situace, kdy lékař odmítne potřebnou léčbu, lék či pomůcku předepsat, protože by překročil finanční limit, jenž má stanovený na dané období zdravotními pojišťovnami. Lékaři i tvůrci zdravotnické politiky se musí oprostit od paušalizace či „haló efektu“ (změny ve zdravotním stavu přece nemusejí souviset s postižením, i člověk s postižením může být „běžně“ nemocný) a vzít na vědomí, že chronická bolest, přidružené zdravotní potíže, únava, nevyspání, druhotné deformace nosného a pohybového aparátu i jiné sekundární následky a psychická nepohoda ještě nutně nevyplývají ze zdravotního postižení, ale že vyžadují patřičnou pozornost zdravotníků (univerzální argument lékařů: „...co byste při vašem postižení nechtěli, to víte, že vás bude pořád něco bolet a že se budete celkově zhoršovat, klesne vaše výkonnost atd., s tím nemá smysl něco dělat“), stejně jako běžné onemocnění, které se může „přihodit“ každému. 1.3 Systémový a legislativní kontext ucelené rehabilitace v ČR Prvořadým cílem ucelené rehabilitace je získání (habilitace) nebo znovuzískání či obnova (rehabilitace) bio-psycho-sociálního fungování člověka a upevnění jeho nejvyšší možné výkonnosti, funkční schopnosti, adaptability a soběstačnosti v postižením či nemocí ”dotčených“ oblastech života. V ČR dosud chybí Zákon o ucelené rehabilitaci OZP (zatím je zpracována jeho pilotní verze a došlo k ustavení pracovní skupiny pro jeho připomínkování a dokončení) a stávající zákony (či jiné legislativní opory) o sociálních službách, veřejném zdravotním pojištění, péči o zdraví lidu, vzdělávání, zaměstnanosti, pracovní rehabilitaci, hmotné nouzi atd. řeší životní situaci OZP jen dílčími nástroji a nekomplexně.
102
K věcnému záměru (z r. 2007) Zákona o rehabilitaci OZP (v názvu chybí naznačení ucelenosti, komplexnosti rehabilitace) lze vyslovit následující připomínky: • zastřešujícím a koordinačním pracovištěm pro rehabilitaci OZP mají být nové Národní úřady pro zaměstnanost a sociální správu (NÚZSS) s tím, že MPSV má dostatek odborníků pro tuto oblast, tj. rehabilitaci OZP. Tato idea budí velké pochybnosti – nečinnost multioborových pracovních skupin pro pracovní rehabilitaci a zaměstnávání OZP při stávajících úřadech práce i odborná „rehabilitační“ způsobilost ministerských úředníků je nedostatečná a není zřejmé jaká je reálná šance na změnu k lepšímu; • stanoví se, že léčebná rehabilitace má probíhat tak dlouho*,dokud se bude stav „pacienta“ objektivně zlepšovat. Zde stojí dva velké otazníky: 1) jak bude zajištěna dlouhodobá* léčebná rehabilitace, když úhrady zdravotních pojišťoven limitují jak počty jednotlivých léčebných výkonů, tak i jejich škálu (některé výkony nejsou hrazeny vůbec)? 2) kam se ztratil jeden ze základních cílů léčebné rehabilitace, tj. preventivní působení na udržení dosavadního stavu (omezení rizika zhoršování), posílení a zachování soběstačnosti i práceschopnosti OZP? • praví se, že hlavním úkolem rehabilitace je řešení životní situace OZP a účelné vynakládání prostředků (vstupů) – není však zdůrazněn významný osobní aspekt, jímž je kvalita života. Tzn., že rehabilitace musí všestranně vést k tomu, aby se kvalita života OZP nezhoršovala, ale naopak se reálně zlepšovala. • v návrhu zákona plánovaných rehabilitačních týmech chybí speciální pedagog – avšak kdo jiný by se měl významně podílet na hodnocení vzdělávacích možností i potřeb a doporučení vhodného vzdělávání či rekvalifikace pro OZP? • do rehabilitace dle návrhu zákona nespadá oblast kompenzačních a rehabilitačních pomůcek, což je ovšem nesmysl, protože funkční diagnostika, vytipování a vyzkoušení vhodné pomůcky, její zprostředkování a nácvik jejího používání ergoterapeutem je základní součástí ucelené rehabilitace, bez níž by v mnoha případech nemohlo dojít k řešení mobility, soběstačnosti a práceschopnosti OZP. • návrh správně počítá s poskytováním „speciálního poradenství“ pro OZP zařazené do rehabilitačních programů. Je však třeba vymezit kdo, s jakou kvalifikací a výcvikem bude toto poradenství poskytovat, neboť odborná kompetentnost poradce může výrazně ovlivnit průběh i efekt rehabilitace. Celkově je třeba poznamenat, že zřizování další struktury, tj. NÚZSS není z hlediska rehabilitace OZP nezbytné, naopak by bylo vhodnější tuto činnost koordinovat z rehabilitačních oddělení krajských nemocnic (za předpokladu, že zdravotníci budou akceptovat, že rehabilitace není výhradně zdravotnickou záležitostí, ale že má multioborový charakter a mezioborový přesah), popř. zřizovat střediska ucelené rehabilitace OZP v regionech. Zdravotní péče a sociální služby pro OZP by mohly být také lépe koordinovány např. zřízením resortu zdravotnictví a sociální péče, zatímco záležitosti zaměstnanosti a sociálního pojištění by spadaly pod ministerstvo práce a sociálního zabezpečení (pojištění). Řešením je i francouzský model – tj. ministerstvo pro rodinu a znevýhodněné občany (OZP). Dosavadní rozdělení kompetencí mezi MPSV a MZd není z hlediska potřeb OZP vyhovující. Ke srovnání a inspiraci se nabízí švédský „zdravotně-sociální“ Zákon o lidech s funkčním postižením (LSS), který komplexně a provázaně řeší jednotlivé situace a potřeby klientů, vymezuje adresné služby (kdo, co, v jakém rozsahu poskytuje, kdo je za kvalitu i dostupnost služby odpovědný) a cíleně tak podporuje zlepšování kvality života lidí s TP. Tento zákon usiluje o to, aby jakkoliv zdravotně znevýhodnění lidé měli příležitost k využití svých schopností a nadání, seberealizaci i emancipaci a co možná aktivně se zapojili do občanského života. Ve vztahu k ucelené rehabilitaci to lze demonstrovat na švédském systému regionálních či městských habilitačních a rehabilitačních center, v nichž je klient 103
s postižením diagnostikován konzultován a podporován odborným lékařem, psychologem, speciálním pedagogem, sociálním pracovníkem, fyzioterapeutem, ergoterapeutem, logopedem či řečovým terapeutem, odborníkem na kompenzační a protetické pomůcky i úpravy bytu, pracoviště ap. Tento tým v závislosti na osobnosti, věku, zázemí, stavu a daných i potenciálních možnostech klienta posoudí potřebné oblasti jeho podpory, zpracuje pro něho individuální rozvojový plán, v němž navrhne rozsah i formu jednotlivých zdravotnických i sociálních služeb, které budou tímto centrem ambulantně poskytovány nebo zprostředkovány v terénu tak, aby byl klient zabezpečen, mohl žít doma, vzdělávat se, pracovat, realizovat se a celkově mohl občansky fungovat. Samozřejmostí je flexibilita realizovaných facilitačních opatření, jejichž efekt pro klienta je pravidelně týmově vyhodnocován, i velký důraz na spolupráci s klientem, popř. jeho rodinou, a respekt ke klientově osobnosti. Ucelená rehabilitace OZP, do níž patří léčebná rehabilitace, sociální rehabilitace, vzdělávání či kvalifikace a pracovní rehabilitace, má vždy aspekt osobní, kdy s adekvátně motivovaným postiženým pracujeme tak, abychom společně docílili zlepšení či stabilizace jeho zdravotního stavu i soběstačnosti a napomohli jeho sociální inkluzi, a aspekt systémový či institucionální (resp. sociální), kdy jsme nuceni respektovat mantinely dané systémem zdravotní i sociální péče a využívat dané možnosti. Tento druhý aspekt je o podmínkách a příležitostech i o překážkách, které rehabilitaci znesnadňují, a také o motivaci pomáhajících profesionálů, kteří musejí mít pocit, že jejich práce s klientem má smysl, budoucnost (např. limitace „léčebných výkonů“ je demotivující, neboť pokud poskytnutý počet výkonů vzhledem ke stavu klienta nestačí, pak má taková práce sporný efekt). 2. Česká realita a její komparace se situací ve Švédsku Léčebné působení na funkční nebo orgánovou poruchu a kvalitní příprava na život ve společnosti i na profesní uplatnění ztrácí pro všechny zúčastněné smysl, jestliže nejsou zabezpečeny podpůrné a život stabilizující sociální služby a jestliže nefungují takové stimuly, které by vytvořily dostatek příležitostí pro adekvátní pracovní uplatnění i seberealizaci OZP. Praxe již nyní ukazuje, že nový systém bodového hodnocení občanova zvládnutí či nezvládnutí vyhláškou stanovených úkonů a činností, jenž je kritériem pro přiznání či nepřiznání příspěvku na péči, je nedokonalý, příliš obecný a řadu životních situací vůbec nepokrývá. Například u téměř nebo převážně soběstačného uživatele s dětskou mozkovou obrnou se může stát, že pro jeho kvalitu života aplikace Zákona o sociálních službách nic podstatného nepřinese, protože jeho potřeby, plynoucí ze snížené schopnosti zvládnout určitý náročnější či atypický úkon prostě v současném bodovém systému chybějí. Také se již projevuje disproporce mezi výší příspěvku na péči a cenami úkonů, resp. sociálních služeb, kdy dochází k tomu, že přiznaný příspěvek na péči nestačí na úhradu všech úkonů, které klient skutečně potřebuje. Zavedení příspěvku na péči dokonce zvýšilo pro některé skupiny uživatelů ceny jim poskytovaných sociálních služeb. Současně s realizací zákona nastal čas k radikální proměně Lékařské posudkové služby, protože ta stávající je „fosilií“, která se až obdivuhodně dlouho přežila v přístupu k občanům, jako nerovnoprávným a nesvéprávným bytostem i jako systém, automaticky vnímající občana jako parazita, podvodníka a simulanta s tím, že je na něm, aby prokázal, že to tak není. Nerespektuje občana jako individualitu a komplexně se nezabývá jeho situací. Dnešní „posudkáři“ nemusejí zohledňovat názory odborných lékařů, nejsou povinni respektovat i sekundární nebo kombinující se důsledky občanova onemocnění či postižení. Řídí se jen vlastním názorem, subjektivním dojmem a interními, neveřejnými předpisy, které jsou zcela odtrženy od životní reality (viz např. posudková hlediska v přílohách č. 2 a 5 vyhlášky MPSV č 182). Věci by prospělo, kdyby se nepředpojatě rozhodovalo především
104
na základě vyjádření odborných lékařů, tedy těch, kteří občana objektivně znají a dlouhodobě s ním pracují. Rovněž je potřebné revidovat způsob, jakým se občan může bránit rozhodnutí/posouzení, které jej poškodilo. Současný systém, kdy „nadřízený“ posudkový lékař svým „znovu-posouzením“ obvykle „neshodí“ názor (tj. původní posudek, jenž je podkladem pro občanem připomínkované rozhodnutí správního orgánu) jiného posudkového lékaře, je jen formálním a již nepřijatelným nástrojem odvolacího řízení. Podpora OZP se ve Švédsku opírá o zmíněný LSS zákon a je charakterizována respektem k individualitě a důstojnosti každého člověka, klimatem sociálního konsensu i flexibilitou a provázaností poskytovaných služeb, které redukují důsledky občanova zdravotního postižení a zpřístupňují mu život maximálně blízký životu bez postižení. Veškerá opatření „ve prospěch“ OZP jsou chápána jako samozřejmá, s čímž souvisí i vztah veřejnosti k dobrovolnictví a svépomocným organizacím. Švédské „perličky“: - legislativně zakotvená neexistence ústavní péče o děti a mládež s ZP - děti s ZP, o které se rodiče nechtějí, nemohou či neumějí starat, vyrůstají v pěstounských rodinách - nejen děti a mládež s ZP mají právo se vzdělávat v místě bydliště nebo jinde dle vlastního uvážení - legislativně zakotvená neexistence ústavní péče o dospělé s ZP - veškeré sociální a zdravotně-sociální služby, kromě dopravy a stravy, i pomůcky apod. jsou poskytovány bezplatně (nebo jsou hrazeny z adresných sociálních dávek) - osobní asistence je standardní službou na profesionální bázi - denní pobytově-aktivizační služby pro děti i dospělé odlehčují pečujícím rodinám - kromě osob s velmi těžkým tělesným a mentálním postižením (ležící apod.) jsou občané s ZP všichni zaměstnání dle svých schopností a vzdělání (nezaměstnanost práceschopných OZP zde činí 5%) - pokud občan s ZP pobírá „invalidní“ důchod, rovná se jeho výše průměrné mzdě ve Švédsku (v ČR to je 29-32% průměrné mzdy). - účelové sociální dávky aj. proklientské aktivity mají i ekologický kontext - nestátní svépomocné organizace mají legislativně zabezpečený příjem podle počtu členů a realizovaných aktivit - všechny budovy veřejného určení (školy, úřady, instituce, muzea atd.) a objekty obchodů i služeb jsou bezbariérové. Úpravy pracovišť podle potřeb zaměstnanců s TP jsou samozřejmostí - práva a potřeby lidí s TP jsou chráněny zákony i činností ombudsmana pro lidi se zdravotním postižením. 3. O klientské gramotnosti - závěr Vztah mezi pomáhajícím a klientem by měl být symetrickým a respektujícím, jenž lze charakterizovat jako otevřené partnerství dvou rovnoprávných občanů – tedy toho, jenž může pomoci, podpořit, zprostředkovat, a toho, jenž je ve svízelné situaci a potřebuje podporu, avšak chce být informován, spolupracovat a rozhodovat o přijaté formě facilitace. Na straně klientů, tj. uživatelů zdravotních i sociálních služeb, to znamená vytvářet podmínky pro rozvoj jejich zdravotní a sociální gramotnosti tak, aby se orientovali v „institucionalizovaném“ světě a uměli se aktivně spolupodílet na řešení svých záležitostí. Sociální, resp. funkční gramotnost je „vybavenost“ člověka pro zvládání běžných životních úkolů a realizaci různých aktivit vyžadovaných jeho existencí v současné civilizaci. Funkční gramotnost např. zahrnuje dovednost nejen číst, psát a počítat (trivium), ale také se orientovat ve společnosti, ovládat normy mezilidského soužití, s porozuměním vyplnit formulář ap. To pak vytváří širší předpoklady pro sociální a ekonomickou integraci
105
člověka do společnosti, v níž žije, i jeho sociální participaci, kterou chápeme jako přiměřenou a bariérami neznevýhodněnou účast na občanském dění a životě společnosti. Zdravotní gramotnost podle WHO představuje poznávací a společenské dovednosti, které určují motivaci a schopnost lidí získat a pochopit zdravotní informace i následně je využívat k podpoře svého zdraví. Znamená to umět zacházet se zdravotnickými poznatky a informacemi, orientovat se v systému zdravotní péče, projevovat aktivní zájem o svůj zdravotní stav a kooperovat při ochraně vlastního zdraví. Z výše uvedeného vyplývá, že jen takto „gramotní“ či orientovaní lidé se zdravotním postižením mohou rovnoprávně komunikovat s pomáhajícími profesionály, být názorově akceptováni a ovlivňovat formu i kvalitu služeb, které potřebují, a čelit tak nerovnému postavení při získávání a využívání zdravotních i sociálních služeb. Jen rozumějící, informovaný a kompetenčně se orientující OZP může být plnohodnotným klientem – uživatelem služeb, které se podílejí na utváření kvality jeho života. Literatura: Novosad L.:Postavení pečujících rodin (Situace českých rodin pečující o dítě s postižením). In: Děti a my 5/ 2004, str. 50 - 51. Portál, Praha 2004. ISSN 0323-1879. Novosad L.: Diskriminující předsudky i marginalizující postoje jako bariéra v akceptování rovnoprávné občanské pozice a zaměstnávání občanů se zdravotním postižením v ČR. In: Sborník z I. konference o stavu lidských a občanských práv osob se zdravotním postižením v ČR, str. 64 - 77. NRZP ČR a VCIZP. Praha 2005. ISBN 80-903640-0-4. Novosad L.: Medicinalizace pohledu na DMO je stále živá, aneb „Dětská mozková obrna“ – nová publikace s dílčími starými dluhy. In: www.dmoinfo.cz, únor 2006. Novosad L.: Financování zdravotní péče a úhradová vyhláška ministerstva zdravotnictví – nastal čas na zásadní systémovou změnu ve vztahu k potřebám lidí se zdravotním postižením. In: www.dmoinfo.cz, duben 2006. Novosad L.: „Kraus J. a kol.: Dětská mozková obrna“ – recenze. In: Spec. pedagogika 1 / 2006, s. 81 - 83. PedF UK Praha. ISSN 1211-2720. Novosad L.: Zákon může pomoci i zdravotně postiženým. In: Sociální práce / sociálna práce č.3/2006, str. 46 – 48. ASVSP – FSS MU, Brno 2006. ISSN 1213-6204. Novosad L.: Problematika a širší kontext ucelené rehabilitace dospělých osob s DMO. In: CD sborník z konference „Jak motivovat osoby s dysfunkcemi mozku k rehabilitaci“. Dílny tvořivosti, Praha 2006.
AKTIVITY SDRUŽENÍ TULIPAN – AKTUÁLNÍ INFORMACE Marcela Adamičková Sdružení TULIPAN bylo založeno 25. 8. 2004 jako občanské sdružení se sídlem v Liberci. Již od počátku je jeho základním posláním: • podpora samostatnosti, občanského začlenění a osobnost rozvíjejících volnočasových aktivit lidí s postižením, • podpora sebeobslužných dovedností, resp. pracovní rehabilitace a uplatnění osobnostního potenciálu lidí s handicapem, • zlepšování informační dostupnosti a poskytování bezplatného poradenství pro klienty, rodiče a příbuzné lidí s handicapem a pečující, resp. podporující subjekty a spolupráce s nimi,
106
•
rozšiřování alternativ tvořivého trávení volného času či podmínek pro seberealizaci pro lidi s postižením. Chráněná rukodělná dílna při Sdružení TULIPAN zahájila svou činnost 15. 10. 2004. Zejména v oblasti výtvarných aktivit je dílna koncipována jako „autorská“, nikoli dílna montážní či kompletační, což mj. významně přispívá ke zlepšování sebevědomí a podmínek pro seberealizaci pracovníků-klientů. V současné době zaměstnává 16 klientů, kteří se zabývají těmito činnostmi: • Tiskové a kopírovací služby • Vázací práce (vazby diplomových, bakalářských prací aj. textů) • Keramika (výroba užitkové a dekorativní keramiky, ozdob aj.) • Výroba svíček • Výroba ručního papíru • Tvorba výrobků z ručního papíru (vč. obrázků, novoročenek, přáníček, sáčků) Naše projekty v roce 2007: Projekt NE-TABU je zaměřen na poradenství, týkající se sexuality a všech témat s ní spojených, je určen rodinám a institucím vychovávajícím děti a mladé lidi s postižením. Týmu občanského sdružení TULIPAN se podařilo získat grantovou podporu Ministerstva zdravotnictví ČR a připravit praktický vzdělávací kurz zaměřený na sexuální výchovu mladých lidí se zdravotním postižením. Cílem kurzu je mj.: - zlepšit připravenost mladých lidí se zdravotním postižením na hodnotný a bezpečný život v otevřené společnosti, - umožnit účastníkům lépe poznat lidské tělo a porozumět vlastnímu tělu i jeho sexualitě, - zvýšit povědomí účastníků o zásadách mezilidského kontaktu a přijatelných vztazích mezi pohlavími, - přispět k pochopení a osvojení sociálně akceptovatelných forem či projevů sexuálního chování, - vybavit účastníky vědomostmi a praktickými dovednostmi, které je lépe ochrání před sexuálně přenosnými chorobami, sexuálním napadením a případným zneužíváním, - umožnit účastníkům zeptat se na cokoliv, co se sexualitou a lidským chováním souvisí. Projekty KUL(A)TŮRA a „Homo homini homicus“ se orientují na pořádání kulturních aktivit, na kterých dochází k setkávání jedinců se ZP s intaktní společností. Projekt “my voice“ - v chráněné dílně o.s. TULIPAN, která spolupracuje s výzkumným týmem prof. Nouzy a připravuje spolupráci i s libereckým Úřadem práce, vzniká cvičné pracoviště, jehož posláním je naučit uživatele se zdravotním postižením dobře pracovat s programem My Voice, resp. získat dovednosti v hlasovém ovládání PC a tím jim zpřístupnit možnosti vhodného pracovního uplatnění. Současně bude toto pracoviště průběžně testovat funkce tohoto programu, což přispěje k jeho dalšímu vývoji. I přes velmi obtížné financování a realizační náročnost našich aktivit i nepominutelná specifika našich klientů lze konstatovat, že se sdružení daří naplňovat cíle, s nimiž vzniklo, což je – společně se spokojeností klientů – tou nejlepší motivací k našemu dalšímu snažení. Návštěvní, resp. provozní hodiny ve sdružení bývají: PO-PÁ 8:00 - 15:00 h. V té době přijímáme zakázky a prodáváme naše výroby. Každý však může přijít i nezávazně – podívat se na naši práci, konzultovat svůj problém, nabídnout spolupráci atd. Těšíme se na Vaši návštěvu.
107
Kontakt:: Sdružení TULIPAN, Sokolská 113/8, 460 01 Liberec I - Staré Město. Telefon: 485 354 217, Mobil: 605 937 149 E-mail: [email protected], www.sdruzenitulipan.net Zástupci sdružení: Mgr. Marcela Adamičková, PhDr. Mgr. Libor Novosad, Ph.D. Projektový manager: Bc. Zora Machartová
MOŽNOSTI A MEZNÍKY ZNEVÝHODNĚNÝCH OSOB NA TRHU PRÁCE Jarmila Klugerová Anotace: Prezentovaný projekt „Postavení vytypovaných skupin znevýhodněných osob na trhu práce a stanovení základních vývojových trendů znevýhodnění“ byl realizován pracovníky katedry speciální pedagogiky Univerzity Jana Amose Komenského v letech 2005 – 2006. Cílem projektu bylo zmapování a analýza skupin znevýhodněných osob na trhu práce v České republice a vymezení možností a stanovení mezníků znevýhodnění na trhu práce. Klíčová slova: Projekt „Postavení vytypovaných skupin znevýhodněných osob na trhu práce a stanovení základních vývojových trendů znevýhodnění“, znevýhodnění, trh práce. Úvod Výzkumný projekt „Postavení vytypovaných skupin znevýhodněných osob na trhu práce a stanovení základních vývojových trendů znevýhodnění“ představuje trvale aktuální tématiku, kterou lze charakterizovat z různých aspektů. Trvalost aktuálnosti je dána dynamičností a proměnlivostí charakteru práce jako takové, s ohledem na podmínky, které charakter práce vymezují a modifikují. Za těchto soustavností je přirozené, že se změnou plánovaného hospodářství na tržní ekonomiku a totalitního uspořádání společenských jevů a poměrů na demokratický systém jejich uspořádání, vzniká potřeba nově přehodnotit práci jako takovou a vztahy, ve kterých se ocitá a jak ovlivňuje situace a jevy. Tato potřeba je znásobena o důsledky globalizace, na které upozorňuje nejenom známý finančník Soros (1991), ale i sociologové zkoumající pauperizaci společnosti (u nás Keller, 1995, Machonin a kol. 1996) i hledající východiska ze sociální krize (Giddens, 2003, Fromm, 1992, Jesenský, 2000) permanentně způsobované vývojem technologií na trhu práce, klesající mírou solidarity sociálního státu, znevýhodňujícím postavením zaměstnanců i jejich vyjednávací pozice pro dosahování sociálního smíru, přijatelné životní úrovně a přiměřených kvalit života. Z uvedeného je jasné, že toto zkoumání může mít významné konsekvence filozofického, sociologického, psychologického, ekonomického, právního, politologického i pedagogického charakteru. Ze struktur těchto konsekvencí považujeme za nejalarmující prohlubující se rozpor mezi bohatými a chudými, sociální darwinismus a exkluzi, nároky na výkonovost, narůst konzumismu, asociálního chování, agresivity, xenofobie, intolerance, fundalismu, pokles hodnoty etiky, humanity a solidarity. Je známou, sporadicky diskutovanou skutečností, že tyto faktory výrazně modifikují, komplikují společenské poměry, i její demokratičnost. Jejich přímá či nepřímá souvislost s neoliberalismem, jednostranně vyzvedávaným a protěžovaným ekonomismem, je zjevná. Nebezpečí sociálních krizí a extremistických bouří, nejednou přerůstajících do teroristických aktů, jsou známy. Vývojové etapy a dílčí cíle projektu Za hlavní, projektem sledované jevy, pojmy a vztahy byly považovány následující: - práce - pracovní síla - trh práce - zaměstnanost a nezaměstnanost
108
- znevýhodnění (handicap) - sociálně pracovní exkluze - typologizace znevýhodnění na trhu práce - struktura skupin obyvatelstva z hlediska znevýhodnění - sociální vyloučení V první etapě projektu se řešila typologizace skupin, u kterých je nezaměstnanost mimo ekonomické souvislosti způsobená i dalšími faktory znevýhodňujících pozic těchto skupin na trhu práce. Dalším úkolem bylo zjistit míru nezaměstnanosti a upřesnit vedení statistik nezaměstnanosti z hlediska skupin znevýhodněných na trhu práce. Náplní druhé etapy projektu tzv. implementační fáze bylo navrhnout způsob řešení a systémových opatření včetně tvorby informačního databázového systému a také příprava návrhu vzdělávacích aktivit včetně podpůrných nástrojů vzdělávání. Pro úplnost je dobré poznamenat, že ve druhé etapě výzkumu, která byla realizována v roce 2006, byly předmětem zkoumání hlavně pedagogické konsekvence poměrů na pracovním trhu, tzn. programy a prostředky kvalifikace a rekvalifikace v referenčním poli zaměstnanosti. Cílem třetí etapy byla pilotní realizace kurzu v praxi s jeho vyhodnocení včetně případných korekcí návrhů. V závěrečné čtvrté fázi proběhlo komplexní zhodnocení projektu. Možnosti znevýhodněných na trhu práce Podle zákona 382/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů se: „Za zdravotně znevýhodněnou osobu se považuje fyzická osoba, která má takovou funkční poruchu zdravotního stavu, při které má zachovanou schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její možnosti být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat, jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se považuje nepříznivý stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok a podstatně omezuje psychické fyzické nebo smyslové schopnosti a tím i možnost pracovního uplatnění.“ Ke konci října 2006 registrovaly úřady práce 70 590 osob se zdravotním postižením, což tvoří 16,1 % z celkového počtu registrovaných nezaměstnaných, přičemž nejvyšší podíl na nezaměstnanosti zaznamenali v roce 1996 hodnotou 19,6 %. Absolutní počet registrovaných nezaměstnaných se zdravotním postižením neustále roste. Dlouhodobá nezaměstnanost (rok i více) může trvale poškodit psychiku, sociální vztahy, zdraví i ekonomickou prosperitu a status osob znevýhodněných na trhu práce. Při větším rozsahu může destabilizovat společenské poměry, oslabovat některé prvky lidských zdrojů (pracovní potenciál, schopnosti, motivace) a znásobit nebo zesilovat jiné destabilizující faktory. Aktivní politika zaměstnanosti počítá s trhem práce, který je ve své podstatě vybudován na principu volné soutěže pracovních sil, včetně sociálního darwinismu. Prevence a vylučování diskriminace na trhu práce cestou zabezpečování rovných příležitostí by měly být součástí aktivní politiky zaměstnanosti. Vycházejí z reálné existence jednotlivců i celých skupin obyvatelstva, kterým hrozí, že v podmínkách volné, nikým a nijak neusměrňované soutěže, neuspějí svým pracovním potenciálem při dalších nepříznivých okolnostech a budou se pak kratší nebo i delší dobu pohybovat na okraji pracovního trhu nebo jsou z něj trvale vylučováni. Znevýhodnění a trh práce Znevýhodnění – handicap (Jesenský, 1995, 2000, Wood, 1980) představuje stav nebo situaci člověka, která mu znesnadňuje nebo znemožňuje plnění běžných (standardních) úloh. Standardní úkoly neplní v důsledku znevýhodňujících podmínek (vnitřních i vnějších – Jesenský 2000), které svým osobním potenciálem neumí překonat nebo je překonává jenom
109
s obtížemi vylučujícími soustavnost nebo dlouhodobost aktivit. Znevýhodnění je vysoce sofistikovaný jev. Může mít svůj dopad v různých oblastech: ve společenském životě a v socializaci i sociálním statutu v kulturním dění a enkulturaci v edukace v pracovní přípravě i v zařazení – ergotizaci Bez ohledu na tuto skutečnost v souvislosti s předmětem projektu lze konstatovat, že znevýhodnění na trhu práce nemá zatím uceleně propracovaný systém a strukturu prvků (srovnej ILO, 1989, Jesenský 2004). To znamená, že zatím nepracujeme s nosnou teorií, ze které by mohl vycházet systém opatření pro zlepšení situace znevýhodněných. Skutečnost, že ucelená teorie znevýhodnění a sociálně pracovní exkluze má za následek, že ani sféra, která se zabývá registrací nezaměstnanosti (úřady práce a statistický úřad) a jejich strukturou není pro nové přístupy v dostatečné míře kvalifikačně připravené a vychází z nedostatečných premis. Svědčí o tom i fakt, že některé podrobnější údaje (např. o struktuře zdravotně postižených nebo o multikulturních a multietnických souvislostech politiky zaměstnanosti i pracovně sociální inkluze) ve svých dotaznících nemá. Na základě těchto zjištění se učinil určitý pokus o rozšíření skupin znevýhodnění. Míru „kvalifikovanosti“ neměli řešitelé možnost zjistit a spoléhají v ní na profesionální zkušenost, cit a odpovědnost pracovníků úřadů práce, kteří nezaměstnanost obyvatelstva evidují ve svých databázích. Pro ilustraci uvedeme skupinu osob se zdravotním postižením. Údaje o této skupině jsou evidované pouze globálně, i když se ví, že tato skupina se dál strukturuje na: Tělesně postižené Sluchově postižené Zrakově postižené Mentálně postižené Duševně postižené Dlouhodobě (trvale, chronicky) nemocné Dnes je přitom dostatečně známo, že nejenom tyto primární, ale i sekundární a terciární strukturace mají své významné konsekvence kognitivního, konativního, sociálního, kulturního, vzdělávacího i pracovního charakteru. Ale nejde jenom o tyto zjevně kvantitativně měřitelné příčiny a následky. Zvažovaná teorie by mohla pomoci hledat nástroje aktivní politiky zaměstnanosti účinněji, nežli je tomu doposud, kdy velmi významnou roli hrají – předsudky zatížený – odhad kvality pracovní síly a podmínek jejího uplatnění. Objektivizovaná diagnostika vyplývající z ucelené teorie sociálně pracovního znevýhodnění, by mohla vnést více světla do příčinně následných souvislostí a odhalit struktury sociálního darwinismu i tolik neúčinně kritizované „neviditelné ruky trhu“, se kterými si zatím, ke škodě tisíců trhem práce znevýhodněným občanům, nedovedeme poradit. Mezníky znevýhodnění na trhu práce Z charakteristik trhu práce, jeho struktur i vztahu k pracovní síle, k zaměstnanosti a k nezaměstnanosti, se v jeho substrukturách vyskytuje poměrně velké množství různých prvků. Mezi nimi se může vyskytnout celá řada prvků představujících odchylku od standardních poměrů a situací, které vytvářejí potenciální nebo i skutečná znevýhodnění jedinců i skupin nabízejících svoji pracovní sílu na trhu práce. Znevýhodnění (handicapy) mohou při určité pregnanci, představovat i diskriminaci nejenom jedinců, ale i definovaných skupin obyvatelstva, znehodnocují tak pracovní kapitál i potenciál společnosti. Tím také snižují kvality života člověka i společnosti, narušují životní pohodu jako hlavní atribut zdraví člověka. Nezaměstnanost je jedním z činitelů, kteří ohrožují existenci člověka a společnosti. Sledování stavu průběhu nezaměstnanosti patří k prevenci exkluzí,
110
sociálních krizí a konfliktů. Naopak, zaměstnanost je významný činitel dosahování sociálního smíru a sociální inkluze. Faktory, které znevýhodnění způsobují lze rozčlenit na vnitřní a vnější. Vnitřní faktory znevýhodnění představují stavy a situace spojené odchylnými dispozicemi jedince. Působí přímo na schopnosti a vlastnosti osobnosti v jeho kognitivní i konativní složce. Oproti tomu vnější faktory znevýhodnění, představují podmínky a prostředky modifikující situaci na trhu práce aniž by přímo souvisely s osobností jedince, lidskými zdroji, pracovní silou a lidským kapitálem. Jde o podmínky, které nejsou zcela běžné, nebo které kladou na pracovní sílu větší či odchylné nároky nežli je standardně běžné. Jedná se především o nedostatečnou kvalifikovanost, snížené pracovní tempo, zvýšená potřeba pomoci a dohledu, potřeba supervize, rehabilitační intervence, rekvalifikace či potřeba léčebných intervencí. Mezi vnější faktory znevýhodnění na trhu práce lze zařadit nároky na fyzickou sílu nebo složitě strukturované nástroje a stroje náročné na obsluhu. Dalšími znevýhodňujícími faktory jsou problémy s dojížděním do práce a s tím spojená nevyhovující pracovní doba, organizace práce, technologie a bezpečnost práce a v neposlední řadě nevyhovující platové podmínky. Faktory vztahujeme k hypoteticky předpokládaným skupinám znevýhodnění. Rozdělení faktorů znevýhodnění na vnitřní a vnější umožňuje vést rozbor i návrhy na opatření vzhledem k zaměření na okolnosti, které můžou měnit zaměstnavatelé, veřejnost a stát. Skutečná rizika představuje nekompenzované snížení pracovních schopnosti. To je objektivně působící faktor. Diskutabilní jsou takové faktory, jako vlastnosti osobnosti nebo sociální status znevýhodněného, kde míra subjektivismu může převládat nad objektivitou úsudku a rizika se mohou ukázat jako fiktivní. V každém případě máme co do činění s nárůstem potřeby další kompenzace zaměřené také na vnější okolnosti a nejenom na osobnost znevýhodněného. Uvedený zvláštní druh kompenzace představuje újmy a další nárůst znevýhodnění uchazeče o zaměstnání. Jde totiž o kumulaci faktorů znevýhodnění, které vedou přímo k nerovnosti handicapovaného při vstupu na trh práce. Handicapovaný nemá šanci obstát, pokud se zaměstnavatel nepřestane chovat úzce ekonomicky a nedá průchod svým eventuálně altruistickým a charitativním sklonům a hodnotám. To prakticky znamená zvažovat nejenom podporu handicapovaného jedince, ale i podporu jeho zaměstnavatele. V rámci aktivní politiky zaměstnanosti je potřeba zabezpečit rovné příležitosti, odstranit znevýhodnění i diskriminaci na trhu práce. Vytvoření vzdělávacího kurzu by právě mohlo napomoci lepší orientaci a uplatnění znevýhodněných na trhu práce. Vzdělávací kurz, byl realizován v rámci dalšího vzdělávání zahrnoval několik různých modulů, které na sebe logicky navazovaly: • Výběr pracovníků • Práce v týmech • Konfliktní situace a jejich řešení • Hodnocení pracovníků • Postavení handicapovaného člověka na trhu práce • Řízení času • Rozvoj studijních dovedností v dospělém věku • Orientace na trhu práce • Umění komunikace • Práce s informačními a komunikačními technologiemi v moderní době (srovnej Klugerová, 2005) Cílem tohoto kurzu bylo zvýšení funkční gramotnosti účastníků (jednotlivé moduly kurzu byly zaměřeny na rozvoj např. sociálních dovedností potřebných k hledání a udržení zaměstnání, praktickému použití výpočetní techniky při psaní životopisů – CV, vyplňování formulářů, rozvoji komunikačních dovedností - simulace přijímacího pohovoru, telefonního 111
hovoru aj.). Snahou bylo také zvýšit motivace účastníků kurzu – zvýšení sebedůvěry a sebehodnocení, motivace k dalšímu vzdělávání, pomoc zorientovat se na trhu práce atd.). Studium bylo organizováno distančně s využitím prezenčních setkání. Kurz probíhal po dobu tří měsíců, s následnými konzultacemi. Finální běh kurzu probíhal v rámci pěti denního prezenčního soustředění v rozsahu 40 hodin a následnými konzultacemi s lektory a dalšími odborníky. Frekventanti kurzu dostali distanční texty včetně pracovních úkolů, které plnili a v případě obtíží či nejasností se mohli obrátit a konzultovat daný problém s tutory kurzu. Navržená podoba kurzu přinesla možnost individuálního tempa a individuálního přístupu k jednotlivým účastníkům. Ke každému z deseti modelů byl organizováno jedno čtyřhodinové prezenční setkání. Cílem těchto prezenčních setkání bylo uvést studujícího do dané problematiky a umožnit mu výměnu zkušeností a objasnění souvislostí. Individuální studium předpokládalo individuální práci s průběžnou konzultační podporou tutora (přímé konzultace + konzultace prostřednictví telefonu a e-mailu). Celkový rozsah individuálního studia zahrnoval 75 hodin. Po absolvování kurzu dostali účastnici závěrečné osvědčení. Závěrečným dotazníkovým průzkumem byli osloveni, v rámci evaluace, všichni účastníci kurzu, kteří splnili podmínky pro jeho dokončení. Hodnocení kurzu bylo velmi pozitivní. Přínos projektu Přínos projektu vidíme především ve • vytvoření systému doplňujících informací o znevýhodněných na trhu práce • vytvoření informační databáze cílových skupin – kategorizace znevýhodnění (rozčlenění na jednotlivé skupiny a podskupiny znevýhodnění) a jejich propojení na statistiky developerského programu OK Práce, který využívají pracovní úřady v ČR. • vytvoření vzdělávacího kurzu: Poradce pro osobní rozvoj znevýhodněných osob na trhu práce. Závěr Znevýhodnění na trhu práce může mít velmi různorodou etiologii i symptomatologii. Jejich odhalení, systematické uspořádání i diagnostika by měla být součástí teorie sociálně pracovní inkluze, která by měla přejít do podoby standardů a zákonných norem vylučujících jakoukoli diskriminaci v oblasti uplatňování znevýhodněných skupin na trhu práce. Z těchto aspektů je žádoucí přistupovat k vymezování a charakteristice cílových skupin, spadajících pod syndrom znevýhodnění, a modifikovat tento fenomén a jeho působení na trhu práce. Jev znevýhodnění, jak to plyne z řešení projektu, objektivně existuje a působí v referenčním poli trhu práce a zaměstnanosti. Tím prvním důležitým krokem k zlepšení podmínek je prohlubování informovanosti všech věkových kategorií široké veřejnosti ve prospěch znevýhodněných skupin. V oblasti aktivní politiky zaměstnanosti by bylo potřeba vybudovat diagnosticko - posudkové služby pro potřeby úřadů práce. Měly by se podporovat výzkumy všech aspektů a struktur znevýhodnění a také občanské a zaměstnavatelské iniciativy ve prospěch pracovního uplatnění znevýhodněných skupin. Takto vytvořený teoretický systém bychom mohli považovat za významný podklad aktivní politiky zaměstnanosti. Doufejme, že tyto nové prostředky aktivní politiky zaměstnanosti budou vedle prakticky osvědčených a již tradičně uváděných prostředků zařazeny a budou tak vytvořeny kladné podmínky pro pracovní uplatnění znevýhodněných osob. Literatura: Fromm, E.: Mít nebo být? Naše vojsko, Praha 1992. ISBN 8020601813. Giddens, A: Důsledky modernity. Sociologické nakladatelství, Praha 2003. ISBN 8086429156. 112
Jesenský, J.: Uvedení do rehabilitace. Karolinum, Praha 1995. ISBN 8070669411. Jesenský, J.: Základy komprehenzivní speciální pedagogiky. Gaudeamus, Hradec Králové 2000. ISBN 8070411961. Keller, J.: Úvod do sociologie. Sociologické nakladatelství, Brno 1995. ISBN 8085850060. Klugerová, J.: Transoborové osobnostní vzdělávání speciálních pedagogů, Sborník Handicap 2005, TÚ Liberec 2005. Machonin, P.: Česká společnost v transformaci : k proměnám sociální struktury. Sociologické nakladatelství, Praha 1996. ISBN 8085850176. Soros, G.: Směnka na demokracii. Prostor, Praha 1991. Wood, F.: Dictionary of English colloquial idioms. Macmillan Press, London 1979. ISBN 0333254503.
UCELENÁ PODPORA PŘI DĚTSKÉ MOZKOVÉ OBRNĚ Štěpánka Šprynarová, Alena Krnáčová: Úvod Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně (SDMO), o.s., které vzniklo v roce 1991, se věnuje lidem s DMO bez rozdílu věku. Posláním Sdružení je zkvalitňování života lidí s DMO poskytováním ucelené podpory jakožto komplexní, individuálně diferencované péče o děti, mládež a dospělé ohrožené a postižené DMO. Poslání a cíle SDMO V současné době můžeme poslání Sdružení a naše úsilí o ucelenou podporu lidí s DMO vyjádřit takto: „Člověk s DMO musí být vnímán jako celek, jako osobnost, která je a chce být schopná zapojit se do společenského života. Každý člověk s DMO má mít možnost vzdělávat se, orientovat se v občanském životě, uplatnit se ve své profesi, pěstovat své zájmy a aktivně trávit svůj volný čas, dobře a spokojeně bydlet, naplnit svůj osobní život!“ Poslání považujeme za směrnici pro činnosti, jež směřují ke konkrétním cílům. Takovým cílem bylo již při založení SDMO zřizování neziskových zařízení, ve kterých se měla tato ucelená, individuálně diferencovaná podpora popř. péče lidem s DMO poskytovat. Dnes zapadají poslání a cíle SDMO do širších souvislostí celospolečenského snažení o občanskou inkluzi osob se zdravotním postižením. Přijímáme stanovisko, že ucelená podpora lidí se zdravotním postižením zahrnuje zejména sociální, psychologickou, pracovní a zdravotnickou rehabilitaci. Ty jsou navzájem koordinované, doplňují se a přitom respektují specifika zdravotního postižení, v našem případě dětské mozkové obrny. Ucelená podpora tedy pozitivně působí na jednotlivé stránky osobnosti lidí s DMO a můžeme říci, že tak předjímá a v aplikační rovině akceptuje záměry Střednědobé koncepce státní politiky vůči občanům se zdravotním postižením (Usnesení vlády ČR č. 605/2004): "V příštím období se počítá s vybudováním systému komplexní (ucelené) rehabilitace zasahujícího svými oblastmi do sféry pracovní, vzdělávací, sociální i zdravotní a s přijetím odpovídajících právních norem vytvoření podmínek pro holisticky pojatý systém služeb, tj. jejich poskytování v integrované podobě.“ Citovaný vývojový trend odpovídá i konceptům ES a EU, jak jsou zmíněné v kap. II „Střednědobé koncepce“ a reflektuje i připravovaný Zákon o rehabilitaci osob se zdravotním postižením, na němž spolupracuje odborná skupina při NRZP ČR.
113
Středisko ucelené rehabilitace při DMO Výsledkem dlouholetého úsilí Sdružení bylo přijetí projektu „Ucelená podpora při dětské mozkové obrně“ v programu Jednotného programového dokumentu 3 v roce 2005, podpořeného z ESF, státního rozpočtu a rozpočtu magistrátu HMP. Hlavním cílem projektu bylo zřízení Střediska ucelené rehabilitace při dětské mozkové obrně. Středisko zahájilo provoz v říjnu 2006 a je v něm oddělení sociální, psychologické a zdravotnické. Sociální oddělení zajišťuje poskytování registrované sociálně aktivizační služby. Psychologické oddělení umožňuje uživateli a jeho rodině využít individuálních konzultací, terapeutických rozhovorů a autotréninku psychických procesů (EEG Biofeedback trénink). Zdravotnické oddělení poskytuje fyzioterapii metodami na neurofyziologickém podkladu. Rehabilitace je přizpůsobená formě DMO a aktuálním i dlouhodobým potřebám uživatele a předchází jí konzultace s neurologem a kineziologický rozbor. Výsledky činnosti Střediska Služeb Střediska ucelené rehabilitace při DMO dosud využilo celkem 36 uživatelů. Uvádíme jejich základní charakteristiku - pohlaví, věk a formy DMO. Muži 20 Ženy 16 15-30 let 13 uživatelů 30-60 let 23 uživatelů Lehčí formy DMO 19 uživatelů Těžší formy paréz, popř. plegie nebo kombinované postižení) 17 uživatelů Využívání služeb, nabízených jednotlivými odděleními: Oddělení zdravotnické V současné době využívá služeb zdravotní rehabilitace 24 osob s DMO. Rehabilitace jim pomáhá udržet mobilitu, soběstačnost, zabraňuje zhoršování hybnosti s věkem, a to jim umožňuje udržet pracovní zařazení. Naši uživatelé s těžkými formami DMO se potřebují pro optimalizaci svého stavu podrobit trvale zdravotní rehabilitaci dvakrát týdně, což jim systém pojišťovnami hrazené veřejné zdravotní péče neumožňuje.
obr. 1 (Rehabilitační místnost – Terapi master) obr. 2 (Rehabilitace s uživatelem) Psychologické oddělení V současné době navštěvuje psychologické oddělení 22 uživatelů. Využívají služeb - psychologického poradenství - Biofeedbacku, jenž pracuje na principu elektrofyziologické zpětné vazby, uživatel si takto sám trénuje své mozkové procesy.
114
obr. 4 – BFB biofeedback
obr. 5 – BFB biofeedback
Sociální oddělení V současné době služby sociálního úseku využívá 30 klientů. Služby sociálního oddělení zahrnují: Případovou sociální práci Job klub Sociálně - právní poradenství Poradenství pro uživatele sociálních služeb Informační služby Volnočasové aktivity (fotokroužek, dílna tvůrčího psaní, kulturní akce)
obr. 6 Veřejné odborné setkání
obr. 7 Den otevřených dveří
Kazuistika - uživatel 32 let Od narození postižený DMO, žije s rodiči a má bratra. Úplná spokojená rodina, rodiče zaměstnaní, matka na částečný úvazek z důvodu péče o syna. Bratr má samostatnou rodinu. na začátku … pohybuje se na vozíku, nemluví, na otázky odpovídá záporně, se vším se obrací na matku. Je negativisticky naladěný, nejeví zájem o nabízené služby, nesamostatný. V 6-ti letech byl posouzen jako zcela nevzdělavatelný, nikdy nenavštěvoval ani speciální školu. Vychováván a vzděláván v domácí péči. Nikdy se však nenaučil psát, číst, počítat. Jeví zájem o hudbu a dopravu. průběh ve „Středisku ucelené rehabilitace při DMO“ od ledna 2007 začal docházet na fyzioterapii, kterou dosud absolvuje bez problémů od února 2007 na doporučení lékaře začal s autotréninkem EEG Biofeedback (BFB). Tato metoda mu však činila potíže. Nedovedl se soustředit a nevěděl, co se po něm žádá. Byl nesoustředěný, napjatý a nervózní. Z konzultací s lékařem, psychologem a sociální pracovnicí Střediska vyplynulo, že: neznáme schopnost jeho zrakového a sluchového vnímání ani orientaci v čase a prostoru, ani jeho mentální úroveň, chybí mu sociální dovednosti a schopnosti komunikace s lidmi mimo rodinu.
115
navržený postup Protože práce s uživatelem vyžadovala citlivý pedagogický přístup při BFB i v sociální sféře, byla navržena spolupráce s Jedličkovým ústavem. Psychologické vyšetření v Jedličkově ústavu doložilo v testu vědomostí negativní důsledky v minulosti přiznané nevzdělavatelnosti. Znalosti odpovídaly desátému, maximálně čtrnáctému roku věku. Selhával všude tam, kde je třeba elementárních početních znalostí (např. kolik dnů má týden). pokračování … Po vstupních zjištěních a konzultacích s psychologem a sociální pracovnicí jsme s uživatelem zahájili: - Psychologické poradenství, kde mu byl vysvětlen pojem soustředěnost a kde soustředění nacvičoval. Uživatel opět začal docházet na metodu EEGBiofeedback, kde postupem času dosahuje stále lepších výsledků. Cílem spolupráce psychologa s matkou uživatele je dosáhnout osamostatnění uživatele, a to zejména psychickým odpoutáním od matky. Uživatel se učí vystupovat jako samostatná osobnost. - V Job klubu se učí sociálním dovednostem jako vyřizování telefonátů, objednání se na schůzku, zajištění si asistence apod. Prohlubuje se jeho zájem o hudbu a rozšiřují se zájmy i jiným směrem např. technika, PC apod. Uživatel v Job klubu rozvíjí zrakovou, sluchovou percepci, vnímaní prostoru a času a pod… Nyní úspěšně zvládá autoténink metodou EEGBiofeedback Je komunikativní, pozitivně naladěný Mluví o sobě, hodnotí svou situaci, má zájem o jiné věci, mluví o svých pocitech Je samostatný, schůzky si domluví vždy samostatně bez podpory matky Cítí se užitečný a vytížený. Tomu nasvědčuje věta „Konečně mám v pátek volno !“ A co dál? Zvažujeme možnosti: chráněného pracoviště pro ověření a další rozvoj zručnosti a sociálních dovedností, chráněného bydlení pro podporu jeho samostatnosti. Kontakt: PhDr. Štěpánka Šprynarová, DrSc. Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně (SDMO),o.s. Všehrdova 14, 118 00 Praha 1 IČO:44846339 Číslo registrace: VSC/1-8804/91-R Č.ú. 1926847349/0800 E-mail: [email protected] http://www.dmoinfo.cz
ČINNOST KRAJSKÉ RADY NRZP V LIBERECKÉM KRAJI - VÝCHODISKA A CÍLE Tereza Šímová Vznik NRZP ĆR Rozpad Svazu invalidů po roce 1989 způsobil vznik desítek nových občanských sdružení reprezentující občany s různými druhy zdravotního postižení (dále jen ZP). Tyto drobné občanské subjekty po čase zjistily, že není možné hájit zájmy občanů se ZP vůči státním orgánům jednotlivě. V roce 2000 dvě existující velká sdružení, jménem Sbor zástupců 116
organizací zdravotně postižených a Sdružení zdravotně postižených ČR, dala podnět ke vzniku Národní rady zdravotně postižených ČR. Vznikla tak střešní organizace reprezentující občany se zdravotním postižením ČR. Síla a vliv NRZP ČR je podmíněn počtem organizací, které se rozhodnout stát se jejími členy. Ideálním stavem by byl vstup všech funkčních a existujících organizací ZP do NRZP ČR. Nejvýznamnější činností NRZP je zastupovat členské organizace zdravotně postižených tzn. obhajovat, prosazovat a naplňovat zájmy a potřeby zdravotně postižených v součinnosti s orgány státní správy a samosprávy v ČR i mezinárodními institucemi. Orgranizační struktura NRZP ČR má status svazu občanských sdružení. V současnosti sdružuje NRZP ČR 101 členských organizací (což znamená počet více než 260 tis. individuálních členů). Statutární zástupci jsou voleni na Republikovém shromáždění, což je nejvyšší orgán NRZP ČR. Členské organizace působící v rámci jednoho kraje, se sdružují do tzv. Krajských rad zdravotně postižených, které by měly usilovat o zlepšení situace občanů se ZP na krajské úrovni. Pro řešení problémů jdoucích napříč jednotlivými druhy zdravotního postižení, byly ustanoveny stálé pracovní skupiny – neboli odbory, např. legislativní, sociální, pro odstraňování bariér. V každém odboru pracují vysokoškolsky vzdělaní odborníci, kteří pomáhají jak jednotlivcům, tak organizacím. Zaměření činnosti NRZP ČR NRZP ČR je považována za nejvýznamnější nevládní orgán zaštiťující zájmy ZP, jak na úrovni národní, tak i mezinárodní. Spolupracuje s orgány státní správy a samosprávy v ČR a mezinárodními organizacemi a institucemi. Z tohoto důvodu je NRZP ČR hlavním poradním orgánem Vládního výboru pro zdravotně postižené občany pří Úřadu vlády a zastupuje občany se zdravotním postižením v dalších významných výborech, komisích a organizacích, jako je např. Svaz měst a obcí ČR, Parlamentní podvýbor pro ZP občany, Monitorovací výbor Společného regionálního operačního programu, Komise MZ ČR pro kategorizaci zdravotnických prostředků, Komise MZ ČR pro kategorizaci léčiv, Výboru Státního fondu dopravní infrastruktury, Asociace zaměstnavatelů ZP. Je rovněž členem mezinárodních organizací Disabled Peoples´ International, Rehabilitation International a European Disability Forum. K nejvýznamnějším aktivitám NRZP patří či patřily tyto činnosti: •
navrhuje orgánům státní správy a samosprávy potřebná legislativní či jiná opatření ve prospěch zdravotně postižených a posuzuje návrhy týkající se životních podmínek zdravotně postižených, zpracované a jí předložené jinými orgány či institucemi. Sleduje a vyhodnocuje realizaci legislativních i jiných opatření ve prospěch zdravotně postižených vyplývajících z mezinárodních závazků i norem ČR,
•
intenzivní připomínkování návrhů zákonů (např. Zákona o sociálních službách, který vytvořila expertní skupina MPSV ČR ve spolupráci s několika poradními orgány. Zde se NRZP ČR podílela zejména na zakotvení zcela nových principů poskytování sociální pomoci.),
•
v loňském roce NRZP ČR zahájila tzv. informační kampaň s úmyslem osvětlit nejpodstatnější body návrhu nového sociálního zákona,
•
dalším výsledkem činnosti NRZP ČR je vytvoření, ve spolupráci s Vládním výborem pro zdravotně postižené občany, Národního rozvojového program mobility pro všechny. Tento dotační program vytvořený v roce 2002 usiluje o motivaci měst a obcí pro 117
odstraňování bariér ve svém regionu. Vláda ČR v loňském roce svým usnesením potvrdila financování tohoto programu až do roku 2015. Města si tak mohou za zvýhodněných podmínek zažádat u jednotlivých resortů o dotace určené na minimalizaci bariérovosti ve městě (např. zpřístupnění městských úřadů, finančních úřadů, úřadů práce a dalších objektů státní a veřejné správy, popř. zpřístupňování dopravy), •
NRZP ČR se podílí v souladu s právními předpisy na vypracování a realizaci dlouhodobých koncepcí vyrovnávání příležitostí pro občany se ZP (např. Národního plánu vyrovnávání příležitostí pro občany se ZP) . K nejvýznamnějším patří snaha o vytvoření Krajských plánů vyrovnávání příležitostí pro ZP na úrovni všech vyšších územně samosprávních celků. Jedná se o dokument komplexně zhodnocující situaci ZP v daném kraji, s vytýčením nejdůležitějších opatření a harmonogramem realizace,
•
vydává periodické i neperiodické publikace, pořádá konference (např. HOSPIMedica v Brně – v září tohoto roku), semináře a další akce týkající se vyrovnávání příležitostí zdravotně postižených.
Krajská rada osob se zdravotním postižením v Libereckém kraji -KRZP LK Jedná se o organizační jednotku NRZP ČR, která sdružuje členské organizace v rámci kraje. V LK ji tvoří 17 občanských sdružení, která jsou vedena výborem KRZP, v jehož čele nyní stojí předsedkyně pí. Eva Vosáhlová. Hlavní smysl činnosti KRZP LK je zaměřen na: •
prosazení Krajského plánu vyrovnávání příležitostí pro osoby se ZP (v současnosti probíhá připomínkování dílčích oblastí návrhu na odborech KÚ LK),
•
operativní řešení problematických situací, které se dotýkají života osob se ZP (bariérovost měst, individuální případy narušování práv osob se ZP, zaměstnanost osob se ZP v nějaké lokalitě),
•
pokouší se založit tradici setkávání NNO s představiteli státní správy a samosprávy (výměna informací),
•
ráda by více provázala vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými NNO – sdělování zkušeností, sjednocení potřeb, ochrana před zbytečným suplováním služeb, zprostředkování služeb (mimo proces komunitního plánování).
Závěrem bych ráda uvedla, že aktuální úlohu NRZP ČR (resp. KRZP LK) spatřuji skutečně ve zprostředkování kontaktu, informací a novinek mezi jednotlivými subjekty sociálně-zdravotní sféry. Nabízí spolupráci vycházející z možností rozsáhlé databáze kontaktů, partnerství v projektech týkajících se problematiky osob se ZP (vzdělávání, osvěta, nabídka studia), zasílání informací o aktuálních událostech probíhajících v této oblasti (v daném regionu) či zasílání informací o novelizacích zákonů týkajících se osob se ZP aj. Jinými slovy může organizacím poskytovat takový servis, který ke své práci potřebují, avšak nemají pro to dostatečné časové či personální kapacity. Kontakt: Mgr. Tereza Šímová, Koordinátorka NRZP ČR pro Liberecký kraj KRZP (budova Universium, o.p.s.), Gen. Svobody 83, 460 01 Liberec 13 mobil: 736 751 207; e-mail: [email protected]; www: nrzp.cz
118
CHRÁNĚNÉ DÍLNY PRO ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ V O.S. D.R.A.K. LIBEREC Edita Nesrstová Občanské družení D.R.A.K. bylo založeno v roce 2003 jako dobrovolná, otevřená, nevládní a nezisková organizace zaměřená na podporu dětí i dospělých s tělesným či jiným zdravotním postižením. Naším cílem je ucelená rehabilitace osob s postižením. Pracovní analýza nás upozornila na velmi závažný stav zaměstnávání tělesně postižených osob, které mají základní vzdělání a specifické potřeby na úpravu pracoviště. První chráněná dílna v objektu občanského sdružení D.R.A.K. zahájila svoji činnost v listopadu loňského roku. Dílna je uzpůsobena pro těžce tělesně postižené osoby, zejména vozíčkáře a finanční podporu nám poskytl Úřad práce Liberec. Přestavba prostor na dílnu a zázemí byla velmi náročná a specifická. V naší dílně najdete speciálně upravené stoly, výškově stavitelné ergoterapeutické židle, kuchyň je určena pro samostatné ovládání osoby upoutané na vozík a WC s bidetem s dálkovým ovládáním. 16. 7. 2007 byla slavnostně otevřena dílna druhá, která je především zaměřena na tvůrčí činnosti a rozvíjení manuální zručnosti pracovníků. Bylo vytvořeno chráněné pracovní prostředí pro občany, kteří mají vzhledem ke svému stavu, velmi omezené možnosti získání zaměstnání. V dílnách si osvojují pracovní a sociální dovednosti a snadněji se zařadí do dalšího pracovního procesu. Práce dává jejich životu smysl, zdokonalují své dovednosti, zkouší nové dosud nepoznané činnosti, seznamují se s novými lidmi. Jen je nám velmi líto, že nemůžeme přijmout všechny zájemce, kteří se k nám hlásí. V našich dílnách : • provádíme lehké montážní práce • kompletujeme zakázky – v současné době např. balíme dětská šidítka a savičky Další pracovní náplní je : • lepení obalů • balení zboží pro reklamní agenturu • třídění výrobků • pájení a letování • expedice a distribuce zboží • výroba upomínkových předmětů • administrativní práce Naše sdružení připravuje projekt pracovní rehabilitace, který je zaměřen na pracovní integraci dlouhodobě nezaměstnaných lidí a jejich přiblížení k běžnému trhu práce. Na začátku - v tréninkové fázi projektu - se budoucí zaměstnanci zaměří na dovednosti a schopnosti nezbytné pro samostatnou práci v běžném pracovním prostředí. Klíčové je například dojíždění na pracoviště, dodržování pracovní doby, přestávek, úspěšná komunikace s kolegy i nadřízeným – získají nové pracovní návyky. Mohou využít našeho kursu základní obsluhy PC, vyzkoušejí si různé druhy práce na jednotlivých pracovištích, to vše za naší pomoci. Na konci projektu se mohou stát zaměstnanci kterékoliv chráněné dílny nebo najdou snadněji pracovní uplatnění na otevřeném trhu práce. Pracovníci dílen se učí pracovat v týmu, jednat sami za sebe, poznávají své přednosti i chyby a začínají si věřit.A právě sebedůvěru potřebují lidé, kteří z nějakého důvodu nemají takové možnosti jako běžný občan. Proto je třeba lidi s postižením podporovat a dát jim takovou šanci jakou má obvykle každý z nás. Kontakt:
119
Edita Nesrstová, ved. chráněných dílen při o.s. D.R.A.K, Oblačná 450/1, 460 01 Liberec 1, tel: 485 102 668, www.sdruzenidrak.org, e-mail: [email protected].
Příspěvky Dr. Peňáze a Mgr. Votavy nebyly, bohužel, poskytnuty k publikování. Sborník neprošel oficiální jazykovou ani obsahovou korekturou, za obsah příspěvků či statí odpovídají jejich autoři. Obě konference pro Vás připravil přípravný a realizační výbor ve složení: Marcela Adamičková (TUL a Sdružení TULIPAN), Libor Novosad, předseda a editor sborníku (TUL), Iveta Pospíšilová (TUL), Petra Němečková a Monika Mrňávková (NAEP). Nashledanou v Liberci v září 2008.
Vydala TU v Li berci, č. publikace 55-021-08 120
ISBN 978-80-7372-314-9