VLASTIVĚDNÝ
SBORNIK VYSOČiNY
oddíl věd přír}fclnlch
V.
1961
VLADIMÍR' ŠILHAVÝ
',Výskyt. gregarinózy 'sekáčů (Opilionide~)
"
II
Třebíče
, '.,
V
těle sekáčů byly poprvé nalezény hromadinky R. R o ss 1e r e m, který v roce 1882 'popsal druhy Stylorhynchus caudatus (nyill Stylocephalus c.) a Actinocepllalus fissidens (nyní Sciadiophora f.). Pět let poté "popsal Aimé S ch ne i ~ r hromadillku Anthocephalus sophiae (nyní Anthorhynchus s.), v roce 1894 J o ha n s on' druh Actinoéephalus goronowitschi (nyní Sciadio~ phora g.) z okolí Moskvy, konečně y roce 1896 L é g e r, druhy Lycosella 'pha~ langii (nyní Sciadiophora p.) ,il Acanthospora crepelini. Všech ď šest- popsaných forem byl~ ;jištěno v zažívacím traktu sekáče rohatého (Phalangium opili;). Ve dvácátém století, pokud je mi známo; nebyl popsán ani jeden nový druh hromadi~ nek parasitújících v sekáčích a ·zmín,ky v literatuře o výskytu těchto prvoků u pa~. voukovců jsou velmi ňdké. S tj. P pe rg e rov áv podrobné práci, pojednávajíCí o sekáčích Tyrol, uvádí, že našla v jedno'm kus.u druhu"Mitopu~ morio více než třicet kusů hromadinek, které' určila jako. Sciadiophera phalangii a detailně je zobrazuje, Pozoruhodná je takéjej(' zmínka o nálezu mnoha hromadinek, jejichž jméno neuvádí, u druhu PlatgbunLLs pinetomm, a to li všech zvířat z téže lokality. V roce 1933 jsem našel ve středním oddíle zažívací trubice sekáče Oligolophuf tridens' dva exempláře hromadinky, později náhodně ještě několikrát ojedinělé příživníky u druhů Phalangium opilio, Mitopus morio a Lacinius horridus. Roku 1954 na podzim jsem nasbíral na katastru. obce Budíkovic u Třebíče větší materiál sekáčů. druhu Ldciniusdentiger ( C. L. Koch). Sběr sestávající z 56 dospělých neboJěměř dospělých ku~~í které byly konservovány 80% ~lko~ holem, jsem zpracoval anatomicky až začátkem prosince. Přitom jsem zjistil,. že jsou všichni sekáči. infikováni hromadinkami, ale pro pokročilou roční dobll nebylo možno epi~ootii v přírodě pozorovat. Toho roku ,jsem nesbíral sekáče jiných druhů a na jiných lok~litách, takže nebyÍo možno zjistit, jestli se vyskytovala gregarinóza mimo uvedené územi:
e
135
Od roku 1954 se vyskytoval sekáč Lacinius dentiger na lokalitě velmi vzácně 'a 'ojediněle nalezené kusy byly bez nákazy. Teprve v roce 1959, tedy za pět .let, byl sekáč na lokalitě neobyčejně hojný, ale všechny kusy byly postiženy gregarinóz0l!' Onemocnění' jsem zjistil už začátkem července a věnoval jsem mu veškerou pozornost. V následujícím shrnuji výsledky tohoto podrobného studia.
•
a to několikrát všechny tyto formy v jednom hostiteli! Z toho je vidět, jak je dosud nepřesná a neujasněná systematika těchto hromadinek, a jak Je nutná revize jejich systému. Pokládám naše hromadinky za druh Sciadiophora phalangii (Léger) s výhradou, že tento druh i druhy S. goronowitschi a Stylocephallus caudatus jsou synonymy staršího Rosslerova druhu Sciadiophora fissidens .
Popis lokality a taxo~omické poznámky k druhu n a I e ze n é r o ma d i n k y.
?
Zpracování materiálu a pozorování z průběhu onemocnění.
Naleziště,
na kterém byla opětně zjištěna nákaza sekáčů hromadinkami, je na katastru obce Budíkovic, severně od Třebíče, na trati zvané "U kamena". Je'to část údolí Pocoucovského potoka ležící v nadmořské výšce asi 450 m, otevře ného k jihu. Údolí j.e mělké, po obou březích potoka, zarostlých vrbami a olšemi, se rozprostírá nestejně široký pruh pastvin, které přecházejí na pravém břehu v pole, na levém severním břehu ve strmější stráií, porostlou smrkovým a borovým lesem. Ze sekáčů kromě druhu Lacinius dentiger, který je některá léta hojný, se tam vyskytují druhy Lacinius horridus, Oligolophus tridens, Phalangium opiiio, M itopus morio, Opil!o saxatilis, Platybunus triangularis. Protože jsem měl v roce 1954 pouze neživý materiál a ani ve vzorcích půdy, odebraných v místě nejhojnějšího výskytu sekáčů (kolem víkendových chat) jsem . v prosinci nenašel spory, bylo přesné určení parasita téměř nemožné. Ale ani v roce 1959, kdy jsem měl už spor dostatek, ~nebyla determinace snadná, protože jsem narazil na další překážku - velmi proměnlivý tvar sporadinů. Zprvu jsem se domníval, že jde 9 několik různých druhů, ale později jsem na živém materiálu přímo pozoroval změnu tvaru u téhoi jedince. Z dosud popsaných šesti druhů hromadinek, žijících v sekáčích, mají tři druhy jinak vytvářené spory než naši jedinci. U druhu Stylocephalus caudatus (R. Rossler) 1882 jsou peněženkovité spory spojené navzájem ve tvaru růžence, druh AnthorhynchJls sophiae (Schneider) 1887 má vřetenité spory rovněž spojené da řetízků, Acanthospora repelini (Léger) 1896 má spory opatřené charakteristickými ostny. U druhů Sciadiophora goronowitschi. (Johanson) 1894 a S. fissidens (Rossler) 1882 nejsou spory popsané. Tvarem spor se náš druh nejvíce přibližuje popisu a vyobrazení Sciadiophora phalangii (Léger) 1896, i když jsou v detailech vnitřní kresby některé odchyíky od nákresu Labbého. Tvar protomeritu aepimeritu, zakreslený v práci Labbého u druhu Sciadiophoraphalangii, je podobný, některým stadiím naší hromadinky, v mnohých případech jsem však našel na epimeritu rozdvojené háčky, které jsou popisovány u druhů Sciadiophora goronowitschi, S. fissidens i Stylocephalus caudatus, jindy zase prodloužený štíhlý protomerit, který je charakteristickým znakem rodu Stylocephalus,
Přesto se však chování Postižených zvířat nikterak neliší od zvířat zdravých. Pohybují se čile, několikrát jsem pozoroval pokus o páření, vývoj nebyl opožděn, vzrůst byl stejný jako u nenapadených jedinců a doba hynutí byla v prvé polovině listopadu, tedy stejná, jako jiná léta. Na popisované lokalitě byli chorobou postiženi všichni jedinci druhu Lacinius dentiger, které jsem sebral. U ostatních druhů v roce 1959 na lokalitě nalezených jsem našel jenom dvakrát stejný druh hromadinek u sekáče Mitopus morio. Na
136
137
Většina vyšetřovaných sekáčů byla fixována v
80% alkoholu, několik ve zře
děném formolu a Zenkerově fixační směsi. Z těchto posledních byly zhotoveny
tezy a preparáty barveny Heidenhainovým a Delafieldovým hematoxylinem. Při studování ostatního materiálu byla vypreparována zažívací trubice sekáče a její obsah pozorován ve vodném nebo glycerinovém prostředí, popřípadě byla seříz nuta horní polovina těla hostitele. U sekáčů fixovaných formolem, který zbarví tělní tkáně tmavošedě, vidíme hromadinky a jejich cysty pouhým okem, poněvadž jejich bělavá barva dobře vyniká. _ U některých sekáčů nacházíme jenom nejmladší stadia parasitů, ~ jiných zase jen dospělé -a cysty, ale u většiny v průběhu hromadného onemocnění jsou v těle nejmladší stadia s dospělými i cystami. Převážně se vyskytují hromadinky uvnitř zažívací trubice, a to ve středním střevě i jeho slepých výběžcích, ~ v zadním oddílu střeva. Jenom v několika případech jsem viděl nákazu rozšířenou i mimo střevo, dokonce i mezi svaly chelicer. Bylo to pozorováno také u hostitelů jiných hromadinek. Labbé uvádí, že se v tomto případě vytvářejí cysty z mladých stadií přímo ve stěně zažívací trubice, doaálé spory pronikají stěnou do celého těla a vznikne druhotná nákaza autoinokulací. V jednom sekáči může být až ke stu parasitů, coi je jistě počet pozoruhodný, uvážíme-li poměrně velké rozměry hromadinek. Jedenkrát jsem našel v zažívací trubici kromě sporadinů přes čtyřicet cyst. V těchto případech je zažívací trubice příživníky přímo nabita, rozšířená, čímž jsou ostatní ústroje, hlavně gonády: utlačeny.
jiných poměrně nedalekých lokalitách v okruhu asi 5 kilometrů bylo procento gregarinózy u druhu Lacinius dentiger nápadně nižší, ze 36 kusů, nalezených II Trnavy, Okřešic, v okolí Třebíče a. ve městě Třebíči byli postiženi pouze čtyři jedinci. Možno tedy pokládat naši lokalitu za ohnisko nákazy. Dalším nápadným zjevem je výskyt zvířat na lokalitě v létech následujících po hromadném onemocnění. V roce 1955 -1958 byl v údolí sekáč Lacinius dentiger velmi řídký. Zatímco v roce 1954 bylo začátkem října, to je v době nejhojnějšího výskytu, na stěnách jedné víkendové chaty každý den 30 až 50 jedinců, v roce 1955 jsem našel jen dva až tři exempláře. V dalších létech se jejich počet poněkud zvětšil, ale zdaleka nedosahoval hodnot z roku 1954. Gregarinóza se sice mezi zvířaty vyskytovala, ale vzácně. Teprve v roce 1959 hyl zase druh velmi hojný, ještě hojnější než v roce 1954, a zároveň vzplanula enzootie gregarinózy. V roce 1960 jsem nenašel přes bedlivé hledání ani jeden kus sekáče Lacinius dentiger. Jistě hude zajímavé sledovat v příštích létech, jde-li zde o periodičnost nebo jsou-li intervaly mezi jednotlivými hromadnými nákazami nestejné a je-li skutečně výskyt sekáčů závislý na průběhu onemocnění.
vývoj hromadinky Sciadiophora phalangii v těle sekáče Lacinius dentiger.
7
13 Tab. 1. Sciadiophora phalangii. (Léger) 1- 2: Prvá stadia. 3-16: vývoj stadia .cephalini". Obrázky autora
138
Prvá vývojová stadia, která vznikají ze sporozoitů uvolněných v zažívací trubici rozpuštěním blány spor, jsou velmi těžko zjistitelná, protože žijí mezi buň~ kami výstelky. Nejprve to jsou vřetenovité nebo vejčité útvary s kulovitým jádrem a jemně zrnitou protoplasmou. Jedno z těchto nejmladších stadií délky 30 fl je zakresleno na obr. 1 (železitý hematoxylin, mezi buňkami výstelky středního střeva). Později vidíme zúžení uprostřed buňky, jádro se posune na pól obrácený do vnitřku zažívací trubice a konečně se buňka zaškrtí (obr. 2). Z bazální části vzniká kulovitý nebo cibulovitý základ epimeritl). (obr. 3 a 4, délka 37 - 50 fl). Epimerit je zaklíněn mezi buňkami stěny. Po druhém zaškrcení volné části poblíž epimeritu je buňka rozdělena na tři oddíly, epimerit, 'protomerit a deutomerit (obr. 5). Základ epimeritu je zpočátku na povrchu hladký, kulovitý a poměrně krátký, základ deutomeritu je obyčejně protáhlý, hruškovitý. Blanka epimeritu je jemná, struktura plasmy velmi jemně zrnitá s naznačeným radiálním uspořá dáním zrnek ve směru podélné osy, blána na ostatní pevné části je silná se zřetelně dvojitou konturou a plasma hrubě zrnitá, obsahuje zrnka paraglykogenu. / . Jádro je stále kulovité a je v něm několik jadérek. Při délce 50 -80 ,u se protomerit cibulovitě oplošťuje a zaclnají se na něm vytvátet hrbolky, žprvu n~pravidelného tvaru, později polokulovité, které jsou uspořádány do řady v čáře ekvatoreální (obr. 8 -9). Potom se vytvoří přepážka
139
19
,23
21
34 ]7 -
/
35
Tab. II. Sciadiophora phalangii (Léger) 2l: Androgamety. 22- 29: Detail protomeritu . .30. Epirnerit shora. 31- 40: Gynogamety. 31-33: Formy .Stylocephalus ". - Obrázky autora
140
mezi protomeritem a deutomeritem (obr. 12) nebo se mezi nimi protáhne krček. Vpředu na epimeritu bývá často hrotovitý výrůstek, kterým je tento zakořeněn mezi buňky. Hromadinky na stupni vývoje před uvolněním připomínají tvarem kuželkového krále (obr. 12-16). Spojení epimeritu s protomeritem bývá někdy široké (obr. 13), většinou však souvisí oba články jenom úzkou stopkou. Hrbolky na obvodu epimeritu bývají na nestejném stupni vývoje, obyčejně jsou dvoulaločně zaoblené, řidčeji zahrocené, velmi zřídka jsou už vyvinuty .háčky (obr. 12, 16). Na obr. 14. a 16. leží příchytné útvary jenom na přední prodloužené části deutomeritu, takže se zdá, jako by protomerit nebyl vytvořen. Ani tvar deutomeritu na tomto stupni V)Tvoje není stálý. Nejčastěji je hruškovitý, jindy je zadní část ocáskovitě protažená nebo je článek dokonce růžencovitě zaškrcen (obr. 16). Hraniční tvar s úzkým krčkem mezi protomeritem a deuto.meritem vidíme na obr. 15. Velikost popisovaných přisedlých jedinců je od 30 do 150 fl, v nejmladším stupni vývoje, kdy buňka dosud není tvarově diferencovaná nebo jen v náznacích, je jejich délka 30 - 60 fl, na větších je už zřetelné povrchní .členění protomeritu (stadium "cephalinus"). Při velikosti 80 -150 fl se zaškrcení mezi epimeritem a protomeritem prohlubuje, až se konečně články áddělí a příživník se může volně pohybovat (stadium "sporadinus"). Epimerit je pravděpodobně vstře bán buňkami zažívací trubice. Největší mnohotvárnost vidíme na volných formách. Místo odtržení epimeritu bývá po nějakou dobu patrné zprvu jako krátký výrůstek na pólu protomeritu, později jako kruhovité políčko, konečně zmizí. Protomerit dostává pravidelný 'tvar, deutomerit se prodlužuje a zvětšuje se celkový objem. Už v začátcích vývoje sporadinů se dají snadno rozlišit samčí a samičí gamonty. Samčí gamonty (androgamety) jsou menší, tvarem celkem připomínají" kvedlačku (obr. 17 - 30). Protomerit je ..plochý, deštníkovitý, kulovitý nebo tvaru zploštělé. koule, příchytné hrbolky nebo zoubky jsou někdy drobné, jindy větší. Mnohdy vidíme protomerit, rozdělený paprskovitě na .úseky, z nichž každý nese jeden dvojitý zoubek, většinou je celistvý. Hvězdice p~otomeritu má 11-13 paprsků, zakončených většinou dvěma cípy. Tyto jsou zprvu zaoblené, tvaru bradavek, později se prodlužují a zahrocují, vzniklé háčky mají hroty poněkud obrá{;ené nazad (obr. 28). Na zubech je epicyt ztluštělý, průhledný, ostře ohraničený od protoplasmy. Deutomerit samčích gamontů je většinou tenký, nitkovitý (obr. 17, 19, 2l), výjimečně zduřelý (obr. 18, 20). Jádro je v něm uloženo někdy poblíž protomeritu, jindy uprostřed článku a často až v kaooálním konci. Obyčejně zaplňuje {;elou světlost úzké trubice. Samičí gamonty (gynogamety) jsou mnohem větší, robustnější, dosahují délky až 2 mm. Protomerit mívají polokulovitý, knoflíkovitý, většinou s ~krajem málo
141
členěI,lým
nebo hladkým, jen výjimečně hvězdicovitým. Počet paprsků je stejný jako u androgametů, háčky bývají tupé. Deutomerit je silný, spojený s protomeritem širokou plochou nebo úzkým krčkem. Má tvar hruškovitý, kuželovitý, rohovitý, někdy dokonce téměř válcovitý a podobně. Často vidíme prodloužení deutomeritu v úzký ocáskovitý útvar. Na obr. 31-53 jsou zakresleny nejběžnější tvary, mezi kterými jsou četné přechodní formy. Číselný poměr androgametů k gynogametům je přibližně 1: 10. Na čerstvém preparátě zažívací trubice sekáče postiženého gregarinózou mužeme pozorovat klouzavý pohyb hromadinek. Je to velmi pomalá lokomoce, asi 1 mm za minutu, v tekutině bez překážek přímočará ve směru podélné osy těla. Protomerit je při pohybu vpředu. Pohybují se už nejmenší volná stadia, hromadinka na vývojovém stupni "kuželkového krále" se např. posune dopředu o. vzdálenost rovnající se její délce asi za 25 vteřin. Kromě tohoto pomalého pohybu vidíme na živém preparátě občas rychlý pohyb jednotlivých parazitů, který je způsoben náhlým "zlomením" deutomeritu, obyčejně vpředu; děje se to tím způ sobem, že po jedné straně se vytvoří zářez a přední část protomeritu se odkloní na stranu zářezu. Zářez pomalu postupuje dozadu, a tím se změní směr pohybu, který pokračuje ve směru osy přední části (viz obr. 59-63). Na obrázku čís. 50 - 53 je zakreslena pozorovaná změna tvaru během 12 hodin. •
(;3 i
44
•
51
Rozmnožování hromadinky Sciadio'phora phalangii.
49
Při
pohlavním rozmnožování kopulují androgamety. s gynogamety, splynutím vytvoří cysty, z nichž vznikají spory. Jelikož se syzygie volně nepohybují a ihned se mění v cystu, je velmi nesnadné toto. stadium zastihnout. Podařilo se mi to jen dvakrát (obr. 64). Gynogamet se před kopulací mění skoro v kulovitý útvar (obr. 39), deutomerit se totiž zkrátí a zaoblí, mezi deutomeritem a protomeritem zbývá jenom mělký zářez. U samčí formy se protomerit také zakulatí, deutomerit však zůstává štíhlý. Při kopulaci se přiloží. k sobě oba protomerity, deutomerit androgametu se obtočí do rýhy mezi články samičího gamontu, kolem syzygie se vytvoří zprvu hlenovitý obal, později blána a tak vznikne cysta. Cysty nacházíme v těle hostitele velmi často, ale pouze v hlavní části zažívací trubice, nikdy ve slepých vacích. Také velikost značně kolísá, průměr se pohybuje od 300 do 700 [.J-, na menších mladých cystách je I vidět dva oddíly, jeden o něco menší. Povrchní blána je zprvu tenká, později zesílí a blíží se strukturou povrchu buňky volných gamontů. Zřídka vidíme na pólech nezralé cysty okrouhlá miskovitě proláklá políčka (obr. 54-56). Cystám se velmi podobají samičí gamonty před kopulací, chybí jim však kulovitý obal. Je možné, že některé cysty vznikají nepohlavně z gynogametů, snad jenom přechodně za nepříznivých podmínek.
46 (
m ··:O
:
·• .. 0.:: •••.
:..:
,·
54
50
52
53
(D : '; . :•..•. ..
\\.:i
55
t
?ť/=D62
63
64
Tab. III. Sciadiophora phalangii (Léger) 41-49: Různé tvary gynogametů. 50-53: Změna tvaru během 12 hodin, zakresleno v čtyř hodinových intervalech. 54-55: Nezralé cysty. 56: Zralá cysta. 57: Spora shora. 58: Spora ze strany. 59- 63: Změna směru pohybu. 64: Kopulace gametů. - Obrázky autora
142 143
I Cysty vycházejí řitním otvorem sekáče z těla ven, l!ejčastěji s trusem, jímž jsou obaleny, v případě většího množství cyst také samostatně. Obyčejně jich v kapce řídkého trusu bývá větší množství, někdy až kolem patnácti, a po zaschnutí trusu jsou jím přichyceny k podkladu. Čisté cysty jsou bělavé, kulaté, s lesklým povrchem. Téměř průhlednou blánou je vidět dovnitř, kde je čirá tekutina, zrnitá hmota je usazena nejčastěji- v širších pruzích pod povrchem. Ke zrání dochází až venku mimo tělo hostitele. Projevuje se to zakalením obsahu. V suchém prostředí pak cysty svraští a spory se dostávají ven ne~ravidel
i i
-I
" I
·1
I
VLADIMíR ŠILHAVÝ
I
Das Vorkommen der Gregarinose der Weberknechte (Opilionidea) bei Třebíč (Trebitsch), ČSSR.
I
'I
nými trhlinami. Spory jsou vejčité, velikostl 9,5X7,5 ,u, na pólech lehce zašpičatělé a se stran poněkud zploštělé, tlusté pouzdro je rozděleno třemi příčnými brázdami na čtyři
z u s a m m 6 n f a ss u n g.
dílv. (Obr. 57, 58.) Cysty se sporami vydrží v přírodě po několik let, mnou pozorované cysty ani
•
spory se po roce nezměnily. V četných případech nalezneme v hostiteli formy, u nichž je deutomerit protažen a na kaudálním konci jednou nebo několikrát zaškrcen. Tím vznikají kapkovité, vejčité ~ebo klobásovité Í1tvary, spojené navzájem úzkým krčkem, později jen tenkým vláknem (obr. 41-49). Zdá se být možné, že odtržením těchto článků dochází za určitých okolností k rychlému nepohlavnímu rozmnožování.
Literatura: HRABĚ, S. a kolektiv, 1954: Klíč k určováni zvířeny ČSR 1. CSAV, Praha. BREINDL, V., JÍROVEC, O., KOMÁREK, J., 1943: Žívot zvířat, Bezobratlí 1.. Praha. JÍROVEC, O. a kolektiv, 1953: Protozoologie. CSAV, Praha. KAsTNER, A., 1941: "Opilíones" in Kukenthal, Handbuch der Zoologie. LABBÉ, A., 1899: Sporozoa. Das Tierreich. Berlin. STIPPERGER, H., 1928: Biologie und Verbreitung der Opilioniden Nord-Tirols. Arb. Zoo!.
Inst. Innsbmck, Bd. 3. šILHAVÝ, V., 1948: Zviřena sekáčů (Opiliones) mohelnské hadcové stepi. Mohelno, Brno. šILHAVÝ, V., 1956: Sekáči - Opilionidea. Fauna CSR. sv. 7. Praha. WEISSER, J., 1955: vývoj schizogregariny Syncystis mirabilis (A. Schneider) ve splesťuli
I I
blátivé. Cs!. parasitologie II. BjIA,l1HMI1P 111l1flfABbI
HaJUFII1e rperapI1HOS y ceHoKocu;eB (Opilionidea) B OKpecTHocTHX r. Tp)Ke6HQ
i
Pe3lOJote
ABTop onHCblBaeT XOJl rperapHHo3a, Bbl3BaHHoro y ceHOKOCl\a Lacinius dentiger (C. L. K.) 1II1JlCM 3ciadiophora phalangii (Légerl DO Ha6J11o,I\eHH>iM, C,I\eJIaHHbIM B 1954 H 1959 rr. B OKpeCTHCCT>iX ropo,I\a TplKe6wi. OH onHcblBaeT pa3BHTHC rperapHH B TeJIe X03>iHHa JlO B03HHKHOBeHH>i
144
cnop. Y nOCTpa,llaBlUHX ceHOKOCl\eB 60JIe3Hb CHapYlKH He npoHBHJlaCh. Bo BpeM>i 3KcnepHMeHTa aapaabl nOCTpa,llaJIH Bce ceHQKOCbl BH,lla Lacinius dentiger (C. L. K.), Y HeKoTopblX 6blJlO ,llalKe Cllblllle CTa napaaHTOB. Bo BpeMH MelKJlY ,llBYMH 3HaOOTHHMH BH,ll Laciníus dentíger 1l0HBJIHJIca OqeHb ~)lKO,
":'
1
-I
I
j
lm Jahre 1954 fand der Autor in der Lokalitat nachst Třebíč (Westmahren) alle Exempl. der Weberknechte Lacinius dentiger (C. L. Koch) mít der Gregarinose behaftet vor. Da er die Erkrankung erst nachtraglich im Winter an dem fixierten Materíal feststellte, war die genaue Bestimmung des Parasíten nicht moglích. lm Laufe von weíteren vier Jahren war das Vorkommen des' Weberknechtes L. dentiger ín der Lokalitat sehr selten und díe Gregarinose kam selten vor. Erst im Jahre 1959 verbreitete sích der Weberknecht ín der Lokalitat sehr und gleichzeítig trat auch die Gregarinose auf, welche bei jedem einzelnen der untersuchten Tjere festgestellt wurde. Der Verlauf der Krankheit wurde von Anfang Juli in der Natur und im Laboratoríum verfolgt. Das Ergebnis der Untersuchung ist in den folgenden Punkten angefiihrt. 1. Beí den Weberknechten Lacinius horridus, Phalangium opi/io, Mitopus morio, Opi/io saxati/is und Platybunus triangularis, die in derselben Lokalitat in bedeutender Mínderheit leben, kam die Ansteckung ín viel kleineí:em Prozentsatz vor. 2. Díe Determinatíon des Parasíten war wegen seiner bedeutenden Formvariabílitat nicht leícht. Die vorgefundenen Parasiten sind der Beschreibung des Sciadiophora phalangii (Léger) am niichsten, viele Exemplare weisen aber Doppelhaken am Protomerít aul. Andere haben, Protomerit mít Deutomerít durch schÍanh Halsan:siitze vereinigt. ahnlich der Beschreíbung der Art Stylocephalus caudatus (Rossler). Nichtsdestoweniger halte ich die gefundenen Gregarine fur die Art Sciadiophora phalangii; es besteht jedoch die Moglichkeit, dass sowohl díese Art als auch die verwandten Arten S.' goronowitschi (Johanson) und Stylocephalus ca1~datus (Rossler) Synony~a der Abarten Sciadiophora fissidens (Rossler) darstellen. 3. Der Parasit wurde auf frischen und auch auf fixierten Praparaten beobachtet, die jungsten Stadien auf Schnitten durch den Leib des Wirtstieres (Heidenhaíns Hematoxylin). lm Verlaufe einer Gesamterkrankung finden sich im Verdauungsorgane des Weberknechtes die , jiingsten Stadien zugleich mit den entwickelten vor, gegebenfalls sogar mit Cysten. Ausnahmsweíse wurden Parasiten auch ausserhalb der Verdauungsorgane vorgefunden, einmal zwischen den Chelicerenmuskeln. In einem Wirtstier konnen sich gleichzeítig bis 100 Parasiten befínden, ín díesem -Falle werden die iibrígen Organe, hauptsachlich Gonaden, unterdriickt. 4. Das Benehmen der befallenen Weberknechte unterscheidet sich nicht von gesunden Tieren, sie bewegen sich munter, nehmen normal Nahrung zu sich, ihre Entwicklung íst nicht beschrankt und die Fenologie nicht beeínflusst. . 5. Die erste Erkrankung wurde ím Jahre 1954 beobachtet und die Anteilnahme war hundertprozentig. In den weíteren Jahren war der Weberknecht in der Lokalitat sparlich vertreten und díe Gregarínose kam im Ganzen sehr selten vor. lm Jahre 1959 war der Weberknecht in der Lokalitat wíeder sehr hiiufíg und ganze Generationen von Gregarinose befallen, die vom Juli bis zum Eíngehen der Weberknechte (Mítte November) aultrat. Bei der Untersuchung von 36 Weberl
10
145
··_("oZ
'knechten derselben Art, die im Umkreise von ungefiihr 5 Km gesammelt wurden, fand sich in ·4 Fiillen die Gregarino'se vor, Es kann daher die Lokalitiit als Ansteckungspunkt gehalten werden. lm Jahre 1960 wurde in .der Lokalitiit nicht ein einziges Exemplar der Art L. dentiger gefunden. Die weiteren Jahre werden beweisen, ob die Gregarinose periodisch oder in ungleich langen lntervallen auftritt. 6. Auf den Abbildungen 1~16 sind die jiingsten Stadien bis zur Freilegung in dem Verdauungstrakt verzeichnet. Bei der Grosse 50-80 fl sind die einzelnen Tiere dem Kegelkonig iihnlich (Bild 12,-16),. Erwachsene Andr.ogameten sind quirlformig und die sternartige Protomeriten in 11-13 Teile geteilt, mit den fadenartigen nur wenig aufgedunsenen Deutomeriten . (B. 25-35). Gynogam~ten sind 'bedeutend grosser, robuster,' bis 2 mm l~ng. Protomeriten sind halbkugelformig oder knopfformig mit meist ungeteiltem Rand. Der Deutomerit ist starko Das Verhiiltnis der Androgameten zu den Gynogameten ist ungefiihr 1: 10. 7. Lebende Sciadiophoren bewegen sich in gerader Richtung mit rutschartigen Bewegun,gen etwa 1 mm in' einer Minute mit dem Protomerit nach vorne. Eine Anderung der Bewegungsrichtung in fliissigem Milieu geschieht durch raschen Bruch des' Deutomeriten. Der entstandene Einschnitt in der Wand schreitet nad'! hinten und die Bewegung setzt sich in der Richtung der Achse des Vorderteiles fort. (Bild 59- 63.) Die geschlechtliche Fortpflanzung beginnt mit der Kopulation der Gameten, die sehr kurze Zeit dauert und daher schwer festzustellen ist (Bild 64). Um die Syzygie h~rum bildet sich zuerst eine schleimartige Hiille, spiiter eine Haut und es entsteht eine Cyste. Cysten. entstehen niemals in blinden Auswiichsen des Verdauungssystems. Der Durchmesser de~ Cysten bewegt sich zwischen 300-700 fl. Die Sporen entstehen in den .Cysten erst ausserhalb des Korpers des Wirtstieres, sind 9,5X7,5 fl gross und erhalten sich in der Natur einige Jahre. 9. Oft Hndet man im Wirte die. Formen mit verliingerten Deutomeriten vor, 'die einigemal verschroben sinu, wodurch tropfenartige, eierformige oder wurstartige Glieder entstehen, die miteinander durch diinne Fiiden verbunden sind. Es ist moglich, dass es durch Abreissen dieser Glieder zu schneller, ungeschlechtlicher Fortpflanzung gelangt. Došlo 20. 11. 1960. Adresa autora: MUDr. Vlďdimír Š i I h a v ý, S ta ř e c u .Třebíče, ČSSR.
146