Vydáno ve spolupráci s Folio Literary Management, LLC a Prava i Prevodi Literary Agency. Copyright Jenny Han, 2011 Translation Vanda Senko Ohnisková,

Vydáno ve spolupráci s Folio Literary Management, LLC a Prava i Prevodi Literary Agency. Copyright © Jenny Han, 2011 Translation © Vanda Senko Ohnisková, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-417-9

Když jsem byla malá, dívaly jsme se s mámou každou středu večer na staré muzikály. Byla to taková naše tradice. Někdy za námi zaskočili táta nebo Steven a chvíli se dívali s námi… Ale býval to náš „dámský“ večer — s mámou jsme se uvelebily na gauči pod dekou a na stolek si nachystaly misky se sladkým a slaným popcornem. Každou středu. Viděla jsem snad všechny staré muzikály — West Side Story nebo třeba Zpívání v dešti, ten jsem měla fakt ráda, a spoustu jiných. Nejvíc jsem ale milovala slavný muzikál Bye Bye Birdie. To byla moje jednička. Viděla jsem ho snad stokrát… teda tolikrát, kolikrát to máma snesla. Stejně jako jeho hlavní hrdinka jsem si chtěla malovat řasy řasenkou a ústa rtěnkou a nosit vysoké podpatky a cítit se „dospěle a žensky“. Chtěla jsem, aby kluci pískali, když kolem nich projdu, a já věděla, že je to na mě. Chtěla jsem dospět a být stejná jako Kim, protože to všechno ona měla. A když byl čas jít do postele, zpívávala jsem si s pusou plnou zubní pasty před zrcadlem: „Milujeme tě, Konráde, ó, jak tě milujeme…“ A dávala jsem do toho zpěvu své celé osmi či devítileté srdce. Jenomže já jsem nezpívala tomu klukovi z muzikálu, co se jmenoval Konrád Birdie. Já zpívala svému Konrádovi. Konrádu Fisherovi, klukovi svých dětských snů. Za svůj život jsem milovala jen dva kluky: oba mají příjmení Fisher. Konrád byl první a milovala jsem ho tak, jak můžete milovat jenom poprvé. Je to láska, co nezná nic jiného — a nic jiného ani znát nechce. Je bláznivá, bezpodmínečná a točí se vám z ní hlava. Takovou lásku člověk zažije jen jedinkrát za život. A pak přišla řada na Jeremiáše. Když jsem se na něj podívala, viděla jsem minulost, současnost i budoucnost. On neznal jenom tu holku, kterou jsem kdysi bývala, znal mě v každém mém období. A přesto mě miloval. Moje dvě velké lásky. Myslím, že jsem vždycky věděla, že jednoho dne budu Belly Fisherová. Jenom jsem neměla ani tušení, jak se to stane doopravdy.

Kapitola první Když máte týden do zkoušek a učíte se pět hodin v kuse, potřebujete k přežití tři věci: největší možnou nádobu s kolou a višňovým džusem (půl na půl), kalhoty od pyžama, co jsou úplně seprané a látka se na nich už skoro rozpadá, a pak taneční přestávky. Když se vám začnou klížit oči a netoužíte po ničem jiném než po posteli, pauzy s tancem vás zachrání. Byly čtyři ráno a já se učila na poslední zkoušku v prváku na výšce. Zakotvila jsem v knihovně koleje a společnost mi dělala moje nejlepší nová kamarádka Anika Johnsonová a moje nejlepší stará kamarádka Taylor Jewelová. Prázdniny byly už na dosah, tak, že jsem se jich mohla skoro dotknout. Pouhých pět dní. Stříhala jsem metr už od dubna. „Vyzkoušej mě!“ vybídla mne Taylor ochraptělým hlasem. Otevřela jsem skripta. „Definuj termíny anima a animus.“ Taylor si začala cucat spodní ret. „Napověz mi.“ „Hm… no, vzpomeň si na latinu.“ „Já jsem latinu nedělala! Copak na tuhle zkoušku musím umět latinsky?“ „Ale nemusíš. Jen jsem ti chtěla napovědět. Latinský mužský jména totiž končí na —us a ženský na — a, takže anima znamená ženský archetyp a animus mužský. Chápeš?“ „Nechápu,“ povzdychla si dlouze Taylor. „Nejspíš vyletím.“ Anika vzhlédla od skript. „Kdybys třeba přestala posílat v jednom kuse textovky a začala se učit, tak bys nevylítla.“ Taylor ji zpražila otráveným pohledem. „Pomáhám kámošce z kruhu s plánováním snídaně na oslavu konce semestru, takže musím být dnes v noci na příjmu.“ „Na příjmu?“ poznamenala Anika pobaveně. „Jako doktoři?“ „Jo, přesně tak,“ odsekla Taylor. „A co teda bude? Vafle nebo lívance?“ „Francouzský toasty, děkuju za optání.“ Všechny tři nás čekala zkouška z psychologie — mě a Taylor už druhý den, Aniku o den později. Anika byla vedle Taylor moje nejbližší kamarádka. Taylor je od přírody dost soutěživá a ambiciózní, takže není divu, že na moje přátelství s Anikou docela dost žárlí, i když by to ani za nic nepřiznala. Ale přátelství s Taylor je úplně jiné než s Anikou. Anika je pohodářka a být s ní je prostě fajn. Nikoho nesoudí. A navíc mi dává dost prostoru, abych mohla být jiná. Nezná mě celý život, takže ode mne nic nečeká. Je v tom jakási zvláštní svoboda. Vlastně se nepodobá žádné mé kamarádce z minulosti. Pochází z New Yorku, její táta je jazzový muzikant a máma spisovatelka. Když za dvě hodiny začalo svítat a v knihovně se rozlilo namodralé světlo, Taylor sotva držela hlavu nad učebnicí a Anika zírala kamsi do prázdna jako zombík. Zmačkala jsem v dlaních papíry do dvou koulí a hodila je po svých kamarádkách. „Pauza na tanec!“ zavelela jsem a pustila z počítače svižnou písničku. Začala jsem se vrtět na židli. Anika se na mě ochable podívala. „Jak to, že seš tak bujará?“ „Protože,“ odpověděla jsem a zatleskala, „za pár hodin to mám za sebou, dámy!“ Zkouška mi začínala až v jednu po poledni, takže jsem měla v plánu vrátit se k sobě do pokoje, tak dvě hodiny se prospat, a pak vstát a ještě chvíli se učit. Zaspala jsem, ale hodina mi na opáčko ještě zůstala. Neměla jsem už ale čas zaskočit si do menzy na

snídani, a tak jsem si jen v automatu koupila višňovou kolu. Test byl sice tak náročný, jak jsem čekala, ale byla jsem si jistá, že dostanu přinejmenším béčko. Taylor tvrdila, že určitě neprojde. Obě jsme byly na nějaké oslavování příliš unavené, a tak jsme si jen radostně pleskly do dlaní a každá si šla svou cestou. Chtěla jsem se u sebe v pokoji ještě prospat. Jenomže když jsem otevřela dveře, v mé posteli spal Jeremiáš. Ve spánku vypadal jako malý kluk — i když mu na tvářích rašilo strniště. Ležel natažený na dece a nohy mu visely z postele. K hrudníku si tiskl mého plyšového ledního medvěda. Vyzula jsem se a vklouzla do své velké postele vedle něj. Zavrtěl se, otevřel oči a řekl: „Ahoj.“ „Ahoj.“ „Jak to šlo?“ „Docela v pohodě.“ „Fajn.“ Pustil Juniora Minta a místo něj sevřel do náruče mě. „Donesl jsem ti půlku svýho oběda.“ „Seš sladkej,“ odpověděla jsem a uvelebila si hlavu do jeho ramenního důlku. Políbil mě na vlasy. „Nemůžu přece dopustit, aby se moje holka celej den ani pořádně nenajedla.“ „Ale já jen nesnídala,“ odpověděla jsem, ale pak jsem dodala. „No, a neobědvala.“ „Nechceš teda to jídlo podat? Mám ho v baťohu.“ Najednou jsem si uvědomila, že mám vlastně hlad jako vlk, ale zároveň jsem byla příšerně ospalá. „Možná za chvíli,“ řekla jsem a zavřela oči. A pak Jeremiáš zase usnul a já hned po něm taky. Když jsem se probudila, venku byla tma, Junior Mint spadl na podlahu a Jeremiáš mě pořád objímal. A spal. Začali jsme spolu chodit těsně před začátkem posledního roku na střední. „Chodit“ ale nebylo slovo, co se na nás úplně hodilo. Prostě jsme byli spolu. Stalo se to tak přirozeně a rychle, že jsem měla pocit, že to tak vlastně bylo vždycky. Jednu minutu jsme byli jen kamarádi, pak jsme se najednou líbali, a pak už jsem jen věděla, že se hlásím na stejnou vysokou jako on. Říkala jsem si tehdy (a říkala jsem to vlastně i všem ostatním — včetně něj a mé mámy, a té jsem to říkala obzvláště důrazně), že je to dobrá škola, že leží jen pár hodin od domova, že to prostě dává smysl a je to docela logické…. A že si nechávám otevřené i jiné možnosti… To všechno byla ostatně pravda. Ale hlavně byla pravda, že jsem chtěla být blízko Jeremiáše. Chtěla jsem ho mít všechny roční doby, nejenom v létě. A tak jsme teď leželi vedle sebe v mém pokoji na koleji. Jeremiáš chodí do druháku a já do prváku. Je úplně bláznivé, jak daleko jsme se až dostali. Znali jsme se celý život, ale přesto — v jistém smyslu — mi to všechno připadalo jako jedno velké překvapení… A v mnoha jiných ohledech jsem to vlastně považovala za nevyhnutelné.

Kapitola druhá Jeremiášův ročník pořádal party na oslavu konce semestru. Za necelý týden se všichni rozjedeme na léto domů a do Finche se vrátíme až na konci srpna. Vždycky jsem měla léto nejraději ze všech období, ale teď jsem z odjezdu domů měla zvláštní, hořkosladký pocit. Zvykla jsem si potkávat Jeremiáše každé ráno v menze na snídani a večer na koleji si společně s ním třeba prát. Třeba na skládání mých triček byl vyloženě expert. O prázdninách bude zase na brigádě v otcově rmě a já si domluvila místo servírky v Behrs, což je rodinná restaurace, kde jsem pracovala už loni v létě. Slíbili jsme si, že jak to jen půjde, budeme se vídat v letním domě v Cousins. Loňské léto jsme se tam nedostali nakonec ani jednou. Oba jsme byli pořád v práci. Brala jsem si každou volnou službu, abych si ušetřila co nejvíc peněz na školu. Ale bylo to moje vůbec první léto bez Cousins a cítila jsem se tak nějak prázdně. Venku už svítilo pár světel. Právě se stmívalo a nebyla to vyloženě horká noc. Vzala jsem si boty na vysokém podpatku, což byla pěkná pitomost, protože na poslední chvíli jsem se rozhodla, že nepojedu na večírek autobusem, ale půjdu pěšky. Říkala jsem si, že je to vlastně poslední příležitost projít se po kampusu, když je tak příjemný večer. Pozvala jsem Aniku a její kamarádku Shay, aby šly se mnou, ale Anika měla večírek se svým tanečním oddílem a Shay už měla za sebou všechny zkoušky a odletěla domů do Texasu. A Taylořin kruh měl zase svou party, takže se ani s ní nedalo počítat. Nakonec jsem zbyla jen já a moje bolavé nohy. Než jsem vyrazila, napsala jsem Jeremiášovi, že už jsem na cestě, ale jdu pěšky, takže mi to chvíli potrvá. A taky že ano — každou chvíli jsem se musela zastavovat a spravovat si řemínek na patě, protože se mi nepříjemně zařezával do nohy. Podpatky jsou na nic, nadávala jsem v duchu. Někdy v polovině cesty jsem ho uviděla. Seděl na mé nejoblíbenější lavičce. Když mě uviděl, vyskočil na nohy. „Překvapení!“ „Nemusels mi chodit naproti,“ řekla jsem mu, i když jsem byla moc ráda, že přišel. Sedla jsem si na lavičku. „Vypadáš sexy,“ pochválil mě. I po dvou letech chození jsem se pokaždé začervenala, když mi řekl něco takového. „Díky.“ Vzala jsem si na sebe letní šaty půjčené od Aniky. Bílé s drobnými modrými kytičkami a volánky. „Ty šaty jsou jak z nějakýho starýho muzikálu… ale fakt sexy způsobem.“ „Díky,“ zopakovala jsem. Copak vypadám jako nějaká křehule z 50. let, napadlo mě v duchu. To teda nebylo nic moc… Uhladila jsem si volány. Nějací neznámí kluci pozdravili Jeremiáše a chvíli se s ním bavili, ale já se z lavičky ani nehnula, protože jsem byla ráda, že sedím a odpočívám. Když se odporoučeli, Jeremiáš mě vybídl: „Tak jdeme?“ Zaúpěla jsem. „Příšerně mě bolí nohy. Podpatky jsou pěkná blbost!“ Jeremiáš směrem ke mně nahrbil záda. „Tak si naskoč, děvče!“ Se smíchem jsem mu vlezla na záda. Vždycky se musím hihňat, když mi říká „děvče“. Nemůžu si pomoct. Je to legrační. Narovnal se se mnou a já ho chytila pevně kolem krku. „Táta pro tebe přijede v pondělí?“ zajímal se Jeremiáš, zatímco si to namířil rovnou přes trávník. „Jo. Pomůžeš mně, že jo?“

„Hele, brzdi, ne? Zrovna tě nesu přes celej kampus. A ty ještě chceš, abych ti pomáhal i se stěhováním?!“ Ťukla jsem ho lehce do hlavy a on ji sklonil. „Tak teda jo, oukej.“ Pak jsem mu zatroubila na kůži na krku a on zapištěl jako malá holčička. Smála jsem se pak celou cestu až na večírek.

Kapitola třetí U Jeremiáše na kolejích byly otevřené všechny dveře a na trávníku před budovou posedávala spousta lidí. Všude visely nebo ležely barevné vánoční světelné řetězy, a to někdy i na dost neobvyklých místech — na poštovní schránce, na verandě, a dokonce i podél chodníků. Na trávníku trůnily i tři dětské plastové bazénky plné vody obsazené kluky i holkami, kteří se v nich rochnili jako ve velké vaně. Po trávě se honili kluci s vodními pistolemi a stříkali si do pusy pivo. Pár holek mělo na sobě jen bikiny. Seskočila jsem z Jeremiášových zad a na trávě jsem si sundala boty. „To se jim teda povedlo,“ poznamenal Jeremiáš a pochvalně pokýval hlavou směrem k bazénkům. „Vzala sis plavky?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nechceš, abych se nějaký holky zeptal, jestli nemá jedny navíc?“ nabídl mi Jeremiáš. „Ne, díky,“ vyhrkla jsem. S kluky z Jeremiášova bloku jsem se seznámila na dřívějších návštěvách, ale tamní studentky jsem znala jen od vidění. Většina z nich byla z Jeremiášova ročníku. To znamenalo, že pořádali společné večírky a tak. Jeremiáš chtěl, abych se přihlásila do jejich ročníkového klubu, ale já to odmítla. Zdůvodnila jsem to tím, že nemám peníze na členské poplatky, ale ve skutečnosti jsem se chtěla kamarádit i s jinými studentkami. Nechtěla jsem se nikam zaškatulkovat, chtěla jsem si užít vysokoškolské studium v co největší pestrosti — jak s oblibou říkávala máma. Navíc podle Taylor byl tenhle konkrétní klub plný „laciných holek“ — samozřejmě na rozdíl od klubu, kam patřila ona. Ten má prý totiž nesrovnatelně vyšší úroveň a je mnohem výběrovější. A taky podstatně zacílenější na sociální pomoc, dodávala ještě s oblibou. Za Jeremiášem pořád chodily nějaké holky a na přivítanou ho objímaly. Mne lehce odměřeně zdravily. Vydala jsem se odložit si tašku do Jeremiášova pokoje. A na zpáteční cestě jsem ji uviděla… Uviděla jsem Lacii Baronovou, v obtažených úzkých ri ích, hedvábném tílku a kožených sandálech na vysokém podpatku, a jen díky nim měřila přes metr šedesát… a mluvila zrovna s Jeremiášem. Lacie je předsedkyně dívčího klubu a je o rok starší než Jeremiáš. A o dva než já. Má tmavě hnědé vlasy ostříhané na perfektní mikádo a je drobná. Kdo se na ni podívá, musí uznat, že je sexy. A podle Taylor na Jeremiáše letí. Řekla jsem Taylor, že je mi to úplně šumafuk, a vůbec jsem nelhala. Fakt je to tak. Proč bych se tím měla vzrušovat? Jasně že se Jeremiáš holkám líbí. Je to prostě typ, co holky mají rády. Ale ani takové kočky jako Lacie pro nás nemůžou představovat nebezpečí. Jsme pár — a to už snad celé roky. Já Jeremiáše znám lépe než kdokoli jiný a on zná zase mne. A vím, že by se na nějakou cizí holku ani nepodíval. Jeremiáš mě uviděl a zamával na mě, abych šla za ním. „Ahoj, Lacie,“ pozdravila jsem. „Čau.“ Jeremiáš si mě k sobě přitáhl a oznámil mi: „Lacie jede na podzim na vejšku do Paříže.“ Pak se obrátil na ni: „My si chceme projet Evropu příští rok v létě.“ „Jo, to je cool,“ odpověděla a usrkla si piva. „A kolik zemí chcete dát?“ „Stopro chceme jet do Francie. Belly mluví plynně francouzsky.“ „To ani náhodou,“ vyhrkla jsem a cítila se docela trapně. „Měla jsem fráninu jen na střední.“ „Já mluvím taky příšerně,“ odpověděla Lacie. „V podstatě se hlavně těším, že se tam budu cpát sýrem a čokoládou.“ Na někoho tak drobného měla překvapivě chraplavý hlas. Napadlo mě, jestli to není z cigaret. Usmála

se na mě a já si pomyslela, že se v ní Taylor spletla, že je to v podstatě fajn holka. Když za chvíli odešla, aby si přinesla něco k pití, obrátila jsem se na Jeremiáše. „Je fajn.“ Jeremiáš pokrčil rameny. „Jo, je v pohodě. Chceš donést taky něco k pití?“ „Jo, jasně.“ Objal mne kolem ramen a zavedl k jedné z pohovek. „Pěkně si sedni, a ani se nehni. Hned se vrátím.“ Dívala jsem se, jak se prodírá hloučky postávajících studentů, a byla pyšná, že je to můj kluk. Můj Jeremiáš. První kluk, vedle kterého jsem kdy usnula. První kluk, kterému jsem řekla o tom, jak jsem asi v osmi vešla do ložnice našich, když to právě dělali. První kluk, který mi skočil do lékárny pro prášky proti bolesti, když jsem měla příšerné menstruační křeče. První kluk, který mi nalakoval nehty na nohou a držel mi vlasy, abych si je nepozvracela, když jsem se před jeho kamarády opila. První kluk, který mi napsal milostný vzkaz na tabuli před mým pokojem na kolejích.

SEŠ SMETANA V MÝ ZMRZLINĚ,

navždy a napořád, tvůj J.

Byl to i první kluk, kterého jsem políbila. Je to můj nejlepší kamarád. Čím dál víc jsem tomu rozuměla: takhle to mělo a má být. On je ten pravý. On je ten jeden. Můj.

Kapitola čtvrtá Byla pozdní noc. Tančili jsme. Držela jsem Jeremiáše kolem krku a hudba rytmicky duněla kolem nás. Byla jsem celá uzardělá a rozpálená — z tance i z alkoholu. Místnost byla plná lidí, ale když se na mě Jeremiáš podíval, nikdo jiný jako by neexistoval. Jen já a on. Natáhl se ke mně a zastrčil mi volný pramínek vlasů za ucho. Něco řekl, ale nerozuměla jsem mu. „Cože?“ zakřičela jsem. „Nikdy si nenechej ostříhat vlasy, jo?“ zakřičel odpověď. „Musím! Vypadala bych jako čarodějnice!“ Jeremiáš si poklepal na ucho. „Neslyším tě!“ „Čarodějnice!“ Zopakovala jsem a zatřepala divoce hřívou a rukama jsem naznačila, že něco míchám v kotli. „To se mně právě líbí,“ vykřikl těsně u mého ucha. „Takže když už, tak jen trošku, jo?“ „Slibuju, že se nenechám ostříhat nakrátko, když ty mi oplátku zase slíbíš, že zapomeneš na svý sny o vousech!“ zahulákala jsem. Jeremiáš mluvil o tom, že si nechá narůst vousy, už od Díkůvzdání, kdy se jeden z jeho kámošů přihlásil do soutěže o nejdelší vousy. Už tehdy jsem mu řekla, že něco takového v jeho případě nepřipadá v úvahu. Vousy mi totiž připomínají tátu. „Tak já o tom budu přemýšlet,“ odpověděl a políbil mě. Chutnal po pivu — a já nejspíš taky. Pak nás uviděl Tom, jeden z Jeremiášových spolužáků, kterému se z nějakého mně neznámého důvodu říká Červenka. Okamžitě se k nám přihnal a rozjařeně zaútočil na Jeremiáše, jako by byl rozdivočený býk. Měl na sobě jen spodní prádlo a v ruce držel láhev od vody. A to prádlo… nebyly to boxerky, ale těsné bílé slipy! „Okamžitě toho ocintávání nechte!“ zakřičel. Kluci se začali pošťuchovat, a když mu Jeremiáš chytl hlavu do zámku, z Tomovy láhve se rozprsklo pivo a postříkalo mi šaty vypůjčené od Aniky. „Sorry, fakt sorry,“ zahuhlal. Když je Tom opilý, vždycky všechno opakuje. „V pohodě,“ odpověděla jsem a uhladila si sukni na šatech. Hlavně jsem se ovšem snažila vyhnout pohledu na dolní část jeho těla. Chtěla jsem si na záchodě dát šaty aspoň trochu do pořádku, ale bylo tam plno, tak jsem si to namířila do kuchyňky. Na stole tam ležela jakási zrzavá holka a Luke, taky jeden z Jeremiášových spolužáků z ročníku, jí právě srkal tequilu z pupíku. Body shoty jsou jedna z oblíbených studentských zábav na jakékoli party… „Čau, Belly,“ pozdravil mě, když vzhlédl. „No, čau, Luku,“ odpověděla jsem. Pak jsem uviděla, jak nějaká holka zvrací do dřezu, a raději jsem z kuchyně rychle vycouvala. Vydala jsem se tedy na záchod v patře. Na chodbě jsem se prosmýkla kolem nějaké dvojice, která si to tam rozdávala na zemi. Nechtěně jsem přitom šlápla tomu klukovi na ruku. „Promiň,“ omluvila jsem se, ale očividně mě vůbec nevnímal, protože měl druhou ruku zrovna pod sukní té holky. Když jsem konečně dorazila na záchod, zamkla jsem za sebou dveře a zhluboka vydechla. Tenhle večírek byl ještě divočejší než obvykle. Nejspíš to bylo kvůli konci semestru, většina lidí měla za sebou už

i všechny zkoušky, takže měli pocit, že se musí pořádně odvázat. Byla jsem vlastně ráda, že se mnou nakonec Anika nemohla jít. Tahle party by rozhodně nebyl její šálek kafe — teda ne že by můj byl… Navlhčila jsem skvrnu od piva troškou tekutého mýdla a lehce jsem látku promnula v dlaních. Někdo zalomcoval klikou. „Vteřinku!“ zavolala jsem. Zvenku se ozývaly nějaké dívčí hlasy, ale nevěnovala jsem jim moc pozornosti, dokud jsem nezaslechla Lacii. „Dneska večer vypadá fakt super sexy, že?“ pronesla právě. „On vypadá sexy vždycky,“ odpověděl druhý dívčí hlas. „Jo, to teda jo,“ odpověděla Lacie a bylo slyšet, že si právě něčeho lokla. „Docela ti závidím, že sis to s ním rozdala…“ „Hele, co se stalo v Cabu, zůstane v Cabu…,“ odpověděla Lacie zpěvavě. Najednou se mi úplně zatočila hlava. Musela jsem se opřít o dveře, abych neztratila rovnováhu. Nebylo přece možné, aby mluvila o Jeremiášovi… to přece opravdu vůbec nepřicházelo v úvahu! Někdo zabušil na dveře a já sebou vyděšeně trhla. Bez přemýšlení jsem je otevřela. Když mě Lacie spatřila, ruka jí vyděšeně vyletěla k ústům. Když jsem uviděla, jak se tváří, jako by mi někdo vrazil pěst do břicha. Tu ránu jsem úplně cítila. Slyšela jsem, jak se ta druhá holka hlasitě nadechla, ale připadalo mi, jako by stála v obrovské dálce. Jako náměsíčná jsem kolem nich prošla a sešla do haly. Nemohla jsem tomu uvěřit. To přece nemůže být pravda! Ne s mým Jeremiášem! Šla jsem do jeho pokoje a zamkla se tam. Sedla jsem si na postel s koleny u brady a znovu si přehrála v hlavě celou tu situaci. Co se stalo v Cabu, zůstane v Cabu. Ten výraz na Laciině tváři… hlasitý nádech té druhé holky… Celá ta scéna se mi přehrávala před očima pořád dokola jako lm… To, jak spolu ti dva dnes večer mluvili… Jak pokrčil rameny, když jsem řekla, že je fajn. Musela jsem se dozvědět, jak to je doopravdy. Musela jsem to slyšet od Jeremiáše. Šla jsem ho najít. A jak jsem ho hledala, jak jsem se prodírala davem, šok se rychle měnil na zlost. Když jsem prudce dupla na nohu jakési holce a ona se ohradila, ani jsem se jí neomluvila. Nakonec jsem ho našla venku. Popíjel tam s ostatními kluky pivo na trávě. Od otevřených dveří jsem na něj jen zavolala: „Potřebuju si s tebou promluvit!“ „Jo, za moment, Belluš,“ zavolal zpět. „Ne! Hned! Teď!“ Kluci se rozřehtali. „Někdo tady má problém!“ „U Fisherů bude mazec!“ Čekala jsem. Jeremiáš si asi všiml, jak se na něj dívám, protože vstal a okamžitě šel za mnou. Mlčky jsme vyšli po schodech, a když jsme dorazili do jeho pokoje, zavřela jsem za námi dveře. „Co se děje?“ zeptal se ustaraně. „Měls o jarních prázdninách něco s Lacií?“ Téměř jsem na něj ta slova vyplivla. Jeremiáš zbledl. „Cože?“ „Vyspal ses ní?“ „Belly —“ „Já to věděla,“ zašeptala jsem. „Věděla jsem to.“ Řekla jsem to, i když jsem to nevěděla. Ne doopravdy. Vlastně jsem nevěděla nic. „Počkej, prosím tě.“ „Počkej?!“ zaječela jsem. „Bože, Jeremiáši! Ach bože!“ Sesula jsem se na podlahu. Už jsem se nedokázala udržet na nohou. Jeremiáš si vedle mě klekl a pokusil se mi pomoct vstát. Prudce jsem ho pleskla po ruce. „Ani se mě

nedotýkej!“ Sedl si vedle mne a sklonil hlavu mezi kolena. „Belly, to bylo v tý době, kdy jsme měli tu pauzu. Když jsme byli rozejití.“ Zírala jsem na něj. Náš tak zvaný rozchod trval celý jeden týden. A ani to nebyl opravdový rozchod — tedy aspoň pro mne ne. Celou tu dobu jsem předpokládala, že se zase dáme dohromady. Celý týden jsem probrečela… a on se zatím v Cabu olizoval s Lacií Baronovou! „Věděls, že jsme se nerozešli doopravdy! Věděls, že to nebyl skutečnej rozchod!“ „A jak jsem to asi měl vědět?“ opáčil nešťastně. „Když jsem to věděla já, měls to ty vědět taky!“ Ztěžka polkl a ohryzek mu divoce poskakoval v krku. „Lacie mě celej týden pronásledovala. Vůbec mě nenechala na pokoji. Přísahám, že jsem s ní nechtěl nic mít! Prostě se to stalo…“ Bylo mi z těch jeho slov zle. Připadala jsem si špinavá… totálně znechucená. Nechtěla jsem o nich dvou přemýšlet. Nechtěla jsem si je představovat. „Mlč už! Já to nechci slyšet!“ vyhrkla jsem. „Byla to chyba.“ „Chyba? Tomu říkáš chyba? Chyba byla, když nechals moje žabky ve sprše a ony tam zplesnivěly, a já je musela vyhodit. To je chyba, ty troubo!“ Neodpověděl. Jen tam seděl s hlavou svěšenou. „Už ani nevím, kdo vůbec seš,“ prohlásila jsem a žaludek se mi zhoupl. „Myslím, že budu zvracet.“ Jeremiáš mi rychle podal odpadkový koš. Zvracela jsem, ztěžka dýchala a tekly mi slzy. Pokusil se mě pohladit po zádech, ale odtáhla jsem se od něj. „Nesahej na mě!“ zamumlala jsem a utřela si ústa hřbetem dlaně. Nedávalo to smysl. Nic z toho nedávalo smysl. To přece nebyl Jeremiáš, kterého jsem znala. Můj Jeremiáš by mi nikdy takhle neublížil. On by se přece na jinou holku ani nepodíval. Můj Jeremiáš je upřímný, silný a je na něj spolehnutí. Vůbec jsem nevěděla, kdo je tahle jiná osoba. „Promiň. Je mi to fakt strašně líto,“ ozval se tiše. Taky už brečel. Jo, dobře mu tak, pomyslela jsem si. Taky ti můžu ublížit… stejně jako ty mně. „Chci být k tobě úplně upřímnej, Belly. Už žádný tajemství nechci…,“ pronesl rozechvěle, ale pak ho hlas zradil a nemohl pokračovat. Úplně se sesypal a rozplakal naplno. Byla jsem úplně zticha. „Měli jsme sex.“ Než jsem to vůbec věděla, vyletěla mi ruka a dala jsem mu facku. Uhodila jsem ho nejsilněji, jak to jen šlo. Vůbec jsem nepřemýšlela, prostě jsem to udělala. Na tváři se mu objevil rudý otisk mé dlaně. Zírali jsme na sebe. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho uhodila. A on tomu také nemohl uvěřit. Až postupně a pomalu se mu na obličeji začal objevovat výraz absolutního šoku. A já jsem nejspíš vypadala stejně. Nikdy dřív jsem nikoho neuhodila. „Je mi to líto. Promiň,“ pronesl a třel si tvář dlaní. Rozplakala jsem se ještě usedavěji. Představila jsem si, jak to spolu dělají. Na sex jsem vůbec nepomyslela. To jsem tedy byla pěkná husa! „Nic to neznamenalo. Přísahám, že to fakt nic neznamenalo.“ Pokusil se dotknout mé paže a já sebou prudce cukla. Utřela jsem si tváře mokré od slz. „Pro tebe sex možná nic neznamená. Ale pro mě jo, a ty to dobře víš. Všechno jsi zkazil. Už nikdy ti nebudu věřit.“ Chtěl mě k sobě přitáhnout a obejmout, ale já ho odstrčila. „Říkám ti přece, že s Lacií to nic neznamenalo!“ vyhrkl zoufale.

„Pro mě to něco znamená. A očividně to něco znamenalo i pro ni!“ „Já ji ale nemiluju!“ vykřikl. „Já miluju tebe!“ Jeremiáš se po kolenou posunul ke mně. Objal mi kolena. „Nikam nechoď!“ žadonil. „Prosím tě, hlavně nikam nechoď!“ Pokusila jsem se ho setřást, ale byl silnější. Visel na mně, jako bych byla vor, a on se topil v moři. „Strašně moc tě miluju,“ hlesl a celé tělo se mu chvělo. „Vždycky jsem miloval jenom tebe, Belly.“ Chtěla jsem křičet, brečet a nějak z toho najít cestu ven. Ale žádnou jsem neviděla. Shlížela jsem na něj u svých kolen a připadalo mi, jako bych byla z kamene. Nikdy dřív mě nezklamal. A že to udělal právě teď, bylo o to horší, že jsem vůbec nic takového nečekala. Bylo stěží uvěřitelné, že teprve před několika málo hodinami mě nesl na zádech přes celý kampus, a já ho milovala víc než kdy jindy. „To nemůžeme vrátit,“ řekla jsem. A řekla jsem to proto, abych ho zranila. „To, co jsme byli, je pryč. Dnes v noci jsme to ztratili.“ „Ale můžeme,“ prohlásil zoufale. „Můžeme to vrátit. Já vím, že můžeme.“ Zavrtěla jsem hlavou. Pak mi zase vytryskly slzy, ale už jsem nechtěla brečet — obzvláště ne před ním. Nebo s ním. Nechtěla jsem být smutná. Nechtěla jsem vůbec nic cítit. Utřela jsem si tvář a vstala. „Jdu pryč.“ Nejistě se postavil. „Počkej!“ Odstrčila jsem ho a popadla na posteli svou tašku. A pak už jsem byla ve dveřích a tryskem jsem seběhla schody a vyletěla ven. Běžela jsem až na autobusovou zastávku, taška mi bouchala do ramene, podpatky klapaly do chodníku. Zakopla jsem a málem upadla, ale na poslední chvíli jsem pád ustála. Naskočila jsem do autobusu v okamžiku, kdy do něj nastoupil poslední člověk, a vůz se rozjel. Ani jsem se neohlédla, abych se podívala, jestli Jeremiáš běžel za mnou. Jillian, moje spolubydlící, odjela domů už o den dřív, takže jsem aspoň měla pokoj jen pro sebe a mohla jsem plakat o samotě. Jeremiáš mi pořád dokola telefonoval a psal zprávy, a tak jsem si vypnula mobil. Ale než jsem si zalezla do postele, zapnula jsem ho, abych si přečetla, co mi napsal. Moc se za sebe stydím. Prosím, mluv se mnou. Miluju tě a vždycky budu.

Rozbrečela jsem se ještě usedavěji.

Kapitola pátá Když jsme se tehdy v dubnu rozešli, stalo se to opravdu zčistajasna. Jasně, tu a tam se pohádáme, ale v podstatě nikdy nejde o nic vážného. Vlastně to nejsou ani pořádné hádky. Třeba tehdy, když Shay pořádala večírek v domě na venkově, který patří její kmotře. Pozvala spoustu lidí a řekla mi, že mám s sebou vzít i Jeremiáše. Měli jsme tam strávit celý víkend. Hodit se do gala, celou noc protančit a v sobotu a v neděli jen tak odpočívat a užívat si volna. Shay říkala, že to bude opravdová pohodička. Byla jsem ráda, že mě na tu party pozvala, a těšila jsem se. Pověděla jsem o ní Jeremiášovi, ale on odpověděl, že má s kluky z ročníku přátelský fotbalový zápas, a mám jet sama. „Copak nemůžeš pro jednou chybět? Vždyť ani o nic nejde, ne?“ Byla to ode mě trochu hnusná poznámka, ale vypadlo to ze mě — a navíc jsem si to i opravdu myslela. To byla naše první hádka. Tedy nic vážného — žádný řev nebo tak něco, ale Jeremiáš byl naštvaný a já taky. Ostatně trávil se svými kamarády vůbec spoustu času. V jistém ohledu to dávalo smysl — on už kámoše na škole měl, zatímco já si je teprve hledala. Vždycky to nějakou dobu trvá, než se s někým seznámíte, a protože jsem bývala v jednom kuse u něj na kolejích, holky od nás se daly dohromady beze mě. Až později jsem najednou měla pocit, jako bych se něčeho vzdala — a ani jsem si to neuvědomila. Takže když mě Shay pozvala na tu party na venkově, dost to pro mě znamenalo. A chtěla jsem, aby to něco znamenalo i pro Jeremiáše. A pak tu byly ještě další věci, které mě štvaly. Věci, které jsem o Jeremiášovi dřív vůbec nevěděla. Jak bych taky mohla? Vždyť jsem ho znala jen z prázdnin v letním domě. Třeba to, jak byl otravný, když hulil se svými spolubydlícími, cpal se u toho pizzou se šunkou a ananasem, poslouchal divnou muziku, a hlavně se s nimi úplně nesmyslně něčemu nekonečně dlouho řehtal… Nebo jeho jarní alergie. Vídala jsem se s ním vždycky jen v létě, takže jsem vůbec netušila, že je alergický na jarní pyly. To mi pak volal, smrkal a kašlal jako šílenec a huhňavým a bolestínským hlasem žadonil: „Nepřišla bys za mnou? A přinesla bys mně nějaký papírový kapesníky? A taky pomerančovej džus?“ Musela jsem se kousnout do rtu, abych mu neřekla, že má jen alergii, a ne prasečí chřipku… Předchozí den jsem byla u něj na kolejích. Se spolubydlícími hrál videohry, zatímco já dělala seminárky. Pak jsme se dívali na kung fu lmy a objednali si indické jídlo, i když já si na ně nijak zvlášť nepotrpím, protože se mi z něj dělá zle od žaludku. Jeremiáš mi řekl, že indická kuchyně je to jediné, po čem se při alergii cítí lépe. Snědla jsem kousek chleba naan a trošku rýže, zatímco Jeremiáš se cpal ostře kořeněným kuřetem a zíral u toho na ten svůj film. Občas dokáže být opravdu „nechápavý“ a já si říkám, jestli to náhodou nedělá schválně. „Přišla bych strašně ráda, ale musím do zítřka napsat jednu práci,“ odpověděla jsem mu tehdy a trochu jsem hrála, že mám dilema. „Takže dnes spíš ne. Nezlob se.“ „No, tak co kdybych třeba přišel já za tebou? Nacpu se práškama proti alergii a zdřímnu si. Můžeš si klidně psát… a pak bychom si mohli třeba zase objednat něco u Indů.“ „Hm, tak jo,“ odpověděla jsem kysele. Aspoň nebudu muset nikam jezdit autobusem. Ale budu muset zaskočit na společné záchody pro roli toaletního papíru, protože Jillian by se pěkně naštvala, kdyby jí Jeremiáš zase vypotřeboval všechny papírové kapesníky. Tehdy jsem nevěděla, že všechny tyhle věci povedou k naší první skutečné hádce. Hádce s křikem

a brekem, k tomu typu hádky, o kterém jsem si slíbila, že ho rozhodně nebudu pěstovat. Znala jsem to od Jillian (po telefonu) i od jiných holek na kolejích, například od Taylor. Nikdy bych si nepomyslela, že se to může přihodit i mně. Myslela jsem si, že si s Jeremiášem rozumíme natolik a známe se tak dlouho, že nám takové divoké rozepře rozhodně nehrozí. Takové hádky jsou ale jako oheň… Máte pocit, že je máte pod kontrolou, myslíte si, že je dokážete „uhasit“, kdykoli si jen umanete, ale dřív, než to víte, je najednou hádka jako živá, rozdmýchaná věc, která se nedá ovládnout… a vy jste trubka, která si myslela, že to zvládne levou zadní. Jeremiáš a jeho spolužáci se rozhodli odjet na jarní prázdniny do Caba na poslední chvíli. Podařilo se jim totiž najít na internetu nějakou neuvěřitelně výhodnou nabídku. Já už jsem měla naplánované, že pojedu domů. S mámou jsme se domluvily, že půjdeme ve městě na balet, a navíc jsem věděla, že doma bude i Steven. Takže jsem se tam dost těšila. Jenomže když jsem sledovala, jak se Jeremiáš chystá na cestu, čím dál tím víc mě to štvalo. Měl přece taky jet domů. Konrád byl v Kalifornii a pan Fisher byl v podstatě pořád sám. Původně Jeremiáš říkal, že s tátou chce pobýt aspoň pár dnů, že by třeba mohli společně navštívit Susannin hrob. A taky jsme se domlouvali, že bychom si třeba na dva dny mohli společně zajet do Cousins. A Jeremiáš věděl, jak moc jsem po tom výletě toužila. Věděl, jak hodně to pro mě znamená. V tom domě jsem v podstatě dospěla — rozhodně mnohem víc než u nás doma. A po Susannině smrti mi přišlo ještě důležitější se tam vracet. Jenomže teď měl jet do Caba. Beze mě. „Fakt si myslíš, že bys měl do toho Caba jet?“ zeptala jsem se ho. Seděl právě u svého psacího stolu, skláněl se nad laptopem a něco psal. Já jsem seděla na jeho posteli. Zvedl ke mně překvapeně hlavu. „Je to super příležitost za skvělý peníze. Byla by škoda toho nevyužít. A kromě toho jedou všichni moji kámoši. To si nemůžu nechat ujít.“ „Hm, já ale měla za to, že pojedeš domů a pobudeš trochu s tátou.“ „To mně neuteče. Udělám to o letních prázdninách.“ „To je za pěkně dlouho,“ odvětila jsem, zkřížila si paže na hrudníku a pak je zase svěsila. Jeremiáš se zamračil. „Co to má znamenat? Ty si děláš starosti, že jedu na jarňáky bez tebe?“ Cítila jsem, jak rudnu v obličeji. „Ne! Můžeš si jet, kam chceš, mně je to jedno. Jen si myslím, že by bylo fajn, kdyby ses na pár dnů viděl se svým tátou, to je celý. A kdybys zašel na mámin hrob. Myslela jsem si, že to máš v plánu.“ „No, to je fakt, ale to všechno můžu udělat, až skončí semestr. A ty bys mohla jet se mnou.“ Pak se na mě upřeně podíval a dodal: „Ty žárlíš?“ „Ne!“ To už se doširoka usmíval. „Děláš si hlavu kvůli těm soutěžím o Miss mokrý tričko?“ „Ne!“ Vůbec se mi nelíbilo, že z toho má takovou srandu. A rozčilovalo mě, že jen já jsem naštvaná. „Jestli máš nějakej problém, tak jeď se mnou. Bude to sranda.“ Neřekl tehdy: Jestli máš nějakej problém, tak je to zbytečný. Nemusíš si dělat vůbec žádný starosti… Řekl: Jestli máš nějakej problém, tak jeď se mnou. Věděla jsem, že to tak nemyslí, ale stejně mě to štvalo. „Hele, dobře víš, že si to nemůžu dovolit. A navíc: já nechci jet do Caba s tebou a s tvýma kámošema. Byla bych tam s váma jediná holka a kazila bych vám zábavu.“ „Nebyla. Joshova holka, Alison, jede taky.“ Takže Alison pozvání dostala a já ne? Narovnala jsem se. „Alison jede s váma, klukama?“ „No, to ne. Alison jede s holkama ze svýho kruhu. Objednaly si pokoje ve stejným letovisku jako my. Teda vlastně ony byly první. Od nich jsme se o tý nabídce dozvěděli. Ale rozhodně to neznamená, že s nima budeme trávit moc času. Hodláme podnikat chlapský zábavy, třeba se chystáme jezdit

v offroadech na poušti, slaňovat a tak.“ Zírala jsem na něj. „Takže zatímco ty budeš závodit s klukama někde na poušti, já bych podle tebe měla trávit čas s holkama, který vůbec neznám?“ Jeremiáš protočil panenky. „Vždyť Alison znáš. Z party u nás na kolejích, ne?“ „To je šumák. Já do Caba jet nechci. Já jedu domů. Mámě se po mně stýská,“ prohlásila jsem rezolutně. Že se jeho tátovi po něm taky stýská, jsem už ale neřekla. Jeremiáš pokrčil rameny, jako že si mám dělat, co chci. A tak jsem si v duchu řekla, proč bych to neměla říct, a dodala jsem: „A tvýmu tátovi se určitě stýská taky.“ „Ach bože, Belly… přiznej si, že o mýho tátu vůbec nejde. Seš prostě paranoidní, protože jedu na jarňáky bez tebe.“ „A proč si ty nepřiznáš, žes stejně od samýho začátku nechtěl, abych jela s tebou?“ Zaváhal. Viděla jsem, jak zaváhal. „Tak jo. Jo, nijak zvlášť by mi nevadilo, kdyby to byla jen chlapská jízda…“ Vstala jsem. „Hm, ale podle toho, cos řekl, to vypadá, že tam bude holek hafo. Takže si to s těma babama parádně užij!“ Tentokrát začal krk rudnout jemu. „Jestli mně po tý době, co se známe, nevěříš, tak nevím, co ti na to mám říct. Nikdy jsem neudělal nic, abys o mně mohla mít pochyby. A Belly, já fakt nepotřebuju, abys mě citově vydírala kvůli mýmu tátovi.“ Začala jsem se obouvat a byla jsem tak rozčilená, že se mi u zavazování tkaniček třásly ruce. „Nemůžu uvěřit, jak seš sobeckej!“ „Já? Já jsem sobeckej? Já?“ Zatřásl hlavou a rty měl jako úzkou čárku. Pak otevřel ústa, jako by se chystal něco říct, ale pak je zase zavřel. „Jo, ty seš v tomhle vztahu ten, kdo je sobeckej. Vždycky je všechno jen o tobě, po tvým. Je to o tobě, tvých kámoších a tvým stupidním kruhu. Už jsem ti řekla, že si myslím, že ti tví kumpáni jsou pěkně stupidní? Protože jestli ne, tak si to fakt myslím.“ „A co je na nich stupidního?“ zeptal se ochraptěle. „Je to parta bohatejch rozmazlenejch fracků, co utrácejí prachy svých rodičů, podvádějí u zkoušek a na hodiny chodí polomrtví, protože v noci chlastají.“ S ublíženým výrazem na tváři se ohradil: „My takoví teda rozhodně nejsme.“ „Tebe jsem nemyslela.“ „Ale jo, myslela. Jen kvůli tomu, že nestuduju medinu, jsem línej?“ „Hele, nevybíjej si na mně ten svůj komplex méněcennosti, jo?“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Bylo to něco, o čem jsem už několikrát přemýšlela, ale nikdy jsem to nevyslovila nahlas. Konrád je totiž ten, kdo studuje na medicíně. Konrád studuje na prestižní univerzitě ve Stanfordu, a ještě k tomu pracuje na půl úvazku v laboratoři. A Jeremiáš je ten, kdo s oblibou říká lidem, že jeho specializací je „pivologie“. Užasle se na mě podíval. „Co tím komplexem méněcennosti chceš říct?“ „Zapomeň na to,“ odpověděla jsem jen. Ale už bylo pozdě. Viděla jsem, že věci zašly mnohem dál, než jsem chtěla. Nejraději bych to vzala zpět, ale to samozřejmě nešlo. „Jestli si teda myslíš, že jsem stupidní, sobeckej a k ničemu, proč se mnou teda chodíš?“ A než jsem stačila říct, že není stupidní, sobeckej, ani k ničemu, než jsem stačila tu hádku ukončit, dodal: „Do prdele, tak fajn! Já tvým drahocenným časem už mrhat nebudu! Skončeme to!“ A já jen hlesla: „Tak fajn.“ Popadla jsem sice tašku, ale ještě jsem se zarazila. Čekala jsem, že mne zastaví. Jenomže on mě nezastavil. Brečela jsem celou cestu domů. Nemohla jsem uvěřit, že jsme se rozešli. Připadalo mi to vyloženě

neskutečné. A celou noc jsem čekala, že mi zavolá. Byl pátek. V neděli ráno odjel do Caba — a nezavolal mi. O prázdninách jsem tedy byla doma — apaticky jsem bloumala po domě, jedla čipsy a brečela jsem. Steven na to měl svůj názor: „Hele, uklidni se. Jedinej důvod, proč ti nezavolal, je to, že je to z Mexika drahý. Příští týden budete zase spolu. Si piš.“ Vlastně jsem si byla docela jistá, že má pravdu. Jeremiáš jen potřeboval nějaký čas a prostor pro sebe. A proč ne? Mně to nevadí. Až se vrátí, zajdu za ním, řeknu mu, že je mi to líto, a dám všechno do pořádku. A bude to, jako by se nic nestalo… Steven měl pravdu. Za týden jsme se udobřili. Šla jsem za Jeremiášem, omluvila jsem se mu a on se mi taky omluvil. Ani jednou jsem se ho nezeptala, jestli se v Cabu něco nestalo. Vlastně mě to ani nenapadlo. Byl to přece kluk, co mě miloval celý můj život, a já jsem byla holka, která v takovou lásku věřila. Věřila jsem tomu klukovi. Přivezl mi náramek z mušlí. Z drobných bílých mušliček. Měla jsem z něj obrovskou radost. Protože jsem věděla, že na mě myslel, že se mu po mně stýskalo — stejně jako mně po něm. Věděl, stejně jako jsem to věděla já, že mezi námi nic neskončilo. Že mezi námi to nikdy neskončí. Celý týden po těch jarních prázdninách pobýval u mě na pokoji, byl pořád se mnou… a vůbec se nevěnoval svým kamarádům. Moje spolubydlící Jillian z toho sice šílela, ale mně to bylo jedno. Stýskalo se mi po něm… dokonce mi chyběl, když byl jen na přednášce. Jenomže teď jsem najednou věděla, jak to bylo doopravdy. Věděla jsem pravdu. Koupil mi ten pitomý náramek jen kvůli tomu, že se cítil provinile. A já se s ním zoufale chtěla udobřit, takže mi to vůbec nedošlo.

Kapitola šestá Když zavřu oči, vidím je dva před sebou, jak se líbají ve vaně. Na pláži. V nějakém klubu. Lacie Baronová zná nejspíš spoustu fíglů a poloh, o kterých jsem já ani neslyšela. Ale ona samozřejmě ano. Jsem pořád panna. Ještě jsem nikdy neměla sex, ani s Jeremiášem, ani s nikým jiným. Když jsem byla mladší, představovala jsem si, jaké to bude poprvé — s Konrádem. A ne že bych na něj nějak čekala… Tak to vůbec není. Jen jsem čekala na ten nejlepší, nejdokonalejší okamžik. Chtěla jsem, aby to bylo něco speciálního, mimořádného — aby to bylo tak, jak to má být. Představovala jsem si, jak se spolu milujeme v domě na pláži, se zhasnutými světly, abych se nestyděla, zato ale se spoustou zapálených svíček. Představovala jsem si, jak je Jeremiáš něžný, jak je sladký. V poslední době jsem na to byla čím dál připravenější. Říkala jsem si, že letos v létě… my dva zase v Cousins… Myslela jsem si, že tam se to stane. Ale když jsem na to myslela teď, připadala jsem si neuvěřitelně naivní a cítila jsem se trapně. Myslela jsem si, že počká… že počká tak dlouho, dokud na to nebudu úplně zralá. Fakt jsem tomu věřila. Ale jak bychom po tom všem, co se stalo, mohli být zase spolu? Jak bychom se spolu mohli milovat? Když jsem si představila, jak je s Lacií, která je starší, víc sexy a mnohem zkušenější, než kdy já vůbec budu (aspoň si to myslím), mučilo mě to tak, že jsem se sotva mohla nadechnout. Skutečnost, že ho znala způsobem, jakým jsem ho já neznala, že s ním zažila něco, co jsem já nezažila, mi připadala jako ten největší možný podraz. Asi před měsícem, někdy zhruba v době, kdy uběhl rok od smrti Jeremiášovy mámy, jsme spolu leželi v jeho posteli. Překulil se ke mně, podíval se na mě a jeho oči se tolik podobaly Susanniným, že jsem se k němu natáhla a zakryla je dlaní. „Někdy to bolí se na tebe jen podívat,“ pronesla jsem a byla jsem šťastná, že můžu něco takového říct, a on přesně ví, co mám na mysli. „Zavři oči,“ řekl. Zavřela jsem je a on se ke mně těsně přitiskl obličejem a na tváři jsem ucítila jeho dech. Zahákli jsme se do sebe nohama. Najednou jsem měla pocit, že ho potřebuju takto blízko už vždycky. „Myslíš, že takhle to už bude vždycky?“ zeptala jsem se ho. „A jak jinak by to bylo?“ opáčil. A pak jsme tak usnuli. Jako děti. Úplně nevinní. K tomu se už nikdy nevrátíme. Jak bychom mohli? Všechno se to zkazilo. Všechno, co se stalo od března až doteď, bylo zkažené, poskvrněné.