Bůh. . . nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit obydlený svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem o tom poskytl důkaz tím, že jej vzkřísil z mrtvých (Skutky 17,30–31). Podle Bible jde o věčný úděl každého jednotlivého člověka. Díky tomu, co vykonal Ježíš Kristus, může každý z nás volit ze dvou možností. Můžeme věčně žít pod Božím požehnáním v nebesích, anebo můžeme být od Boha navěky odděleni v pekelné trýzni. Záleží to na tom, jak budeme reagovat na skutečnost ohledně vzkříšení Ježíše Krista. Náš úděl je v Božích rukou. On má moc rozhodnout. Nikoli vědci, nikoli filozofové, nikoli učenci. Proto to, čemu věříte ohledně vzkříšení, je záležitostí věčného života, nebo věčné smrti.
Rozhodnutí je na vás V soudní síni je největší napětí patrně těsně před vyřčením finálního verdiktu. Předseda soudu se postaví před celou porotu, obhájce, žalobce a všechny přítomné. Slyšeli byste spadnout i špendlík. Pak si všimnete zašustění papíru, jak si jej předseda posune v ruce. Po chvíli váhání nakonec napjatému davu oznamuje úděl odsouzených. Nyní jste již prozkoumali všechny důkazy uvedené v této publikaci, takže jste připraveni vynést svůj finální verdikt. Ale ten nejvyšší Soudce, který čeká na vaši volbu, není spolupracovník, který by byl přísedícím u soudu. Ten, kdo chce znát vaše rozhodnutí, má autoritu odsoudit vás k věčné temnotě ve vězení, které Bible označuje jako peklo. Proč? Vy jste totiž tím obžalovaným. Byl jste obviněn a usvědčen z hříchu (Římanům 3,23) a čelíte rozsudku, který nelze zvrátit (Římanům 6,23). Ale najednou se scéna mění a vy nyní sedíte v soudní porotě. Na základě předložených důkazů musíte dojít k určitému rozhodnutí. Nadešla ona chvíle k rozhodnutí. Věříte, že Ježíš zemřel za vaše hříchy? Věříte, že vstal z mrtvých, aby tím prokázal své Božství a aby se stal jediným prostředníkem mezi Bohem a vámi? Volba je na vás. Dostupné doklady jste si přečetli. Viděli jste, že zprávy v Bibli jsou podpořeny historií. Jste připraveni vložit svou víru v Ježíše? Jste ochotni přijmout dar, který vám Ježíš nabízí? Pán Ježíš čeká na to, jak na jeho dar zareagujete.
Vstal Kristus skutečně z mrtvých?
www.BiblickaKnihovna.cz
Obsah Proč se ohlížet zpět? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
1
Skutečnost, nebo fikce?
.................................
2
Důkazy o Kristově vzkříšení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. SKUTEČNOST: Ověření Ježíšovy smrti . . . . . . . . . . . . . . . . 2. SKUTEČNOST: Prázdný hrob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3. SKUTEČNOST: Ježíš se zjevuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. SKUTEČNOST: Reakce židovských vůdců . . . . . . . . . . . . . 5. SKUTEČNOST: Jací byli učedníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. SKUTEČNOST: Začátek křesťanské církve . . . . . . . . . . . . 7. SKUTEČNOST: Očekávání Kristova návratu . . . . . . . . . . .
4 4 5 7 10 10 12 13
Co říkají odpůrci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
14
Muži okolo Spasitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
15
Proč je to tak důležité? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
17
Rozhodnutí je na vás . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
18
Název: Vstal Kristus skutečně z mrtvých? Původně: Did Christ Really Rise From The Dead?. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org. Publikační řada: Discovery – Knowing God (Poznáváme Boha). Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická bible. Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová. Sazba provedena typografickým systémem TEX. Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.
Pokud Ježíš vstal z mrtvých, jak jsem o tom absolutně a na základě naprosto logické a rozumové úvahy přesvědčen – a jsou k tomu ohromující historické důkazy – nejedná se pouze o záležitost víry, ale i o záležitost nejhlubšího intelektuálního přesvědčení. [Převzato z proslovu Charlese Colsona a z jeho knihy Loving God (Láska k Bohu), Zondervan, ©1983.]
Proč je to tak důležité? Promítněme si, k jakým klíčovým událostem došlo během několika posledních desetiletí. Patří mezi ně pád Berlínské zdi, válka v Perském zálivu, konflikt v Bosně, destruktivní El Niño, útok na Twin Towers v New Yorku a útok na Pentagon. Anebo se vraťme ještě dále. Připomene se nám například aféra Watergate, ropná krize sedmdesátých let minulého století, válka ve Vietnamu a přistání člověka na Měsíci. A možná je vám tolik let, že si osobně vybavujete i zprávy ohledně atentátu na prezidenta Kennedyho, dále Hirošimu a Nagasaki, Pearl Harbor či holokaust. Ale ať myslíme na cokoli, ani jediná událost, k níž došlo za posledních sto let, se nedotkla každého jednotlivého člověka na Zemi. A nyní jmenujme vzdálenější události. Občanská válka, pád Bastilly, americká re„Je-li Ježíš, jak vyplývá ze voluce, objev Nového světa, vynález knihvzkříšení, sám Bůh, který tisku, podpis Velké listiny práv a svobod, nás přišel zachránit, pak bitva u Hastingsu, bitva na Bílé hoře, pád odmítnout jej anebo jej i jen Římské říše. Každá z těchto událostí měla opomíjet je naprostou jistě mimořádný historický význam. Ale pošetilostí. Proto také žádná z nich nemá tak monumentální, ceJežíš není, nikdy nebyl a ani nemůže být pouze losvětový, trvalý dopad jako ona jedna udájedním z dalších lidských lost, k níž došlo před 2000 lety. Co je tounáboženských vůdců.“ to událostí? Touto jedinečnou událostí je Michael Green vzkříšení Ježíše Krista. Bible vysvětluje, že sám Bůh přišel na zem jako člověk, aby zaplatil za smrt a za hříchy světa (Jan 1,1–29; Římanům 6,23). Ale Bible také vysvětluje, že kdyby Ježíš nebyl překonal sevření smrti, kdyby byl nevstal z té studené, kamenné hrobky, nemohl by nám dát vítězství nad smrtí (1. Korintským 15,12–19). Proto je třeba poctivě uvažovat o tom, co vše ze vzkříšení Ježíše Krista vyplývá. Záleží na něm totiž vše. Pavel to uvedl následovně: 17
Ze vzpomínek Johna Deana je vidět, že tři dny po tomto setkání v Oválné pracovně začal pociťovat nejistotu ohledně své vlastní pozice. Proto si najal právníka. John Dean si pak 8. dubna zažádal u prokurátora o imunitu, aby nemohl být soudně stíhán. Výměnou za to byl ochoten svědčit proti prezidentovi. Později se vyjádřil: „Udělal jsem to, abych si zachránil vlastní kůži.“ Když šel za prokurátorem žádat o imunitu, bylo už vlastně po všem. Pak udělali totéž i další poradci. Podstoupil jsem test na detektoru lži, což mo„Jsme tady, dvanáct ji právníci dali do New York Times. Každý nejmocnějších mužů se snažil nějak se krýt. Bylo už vlastně po Spojených států. Veškerou celé aféře Watergate, protože konec prezivládní moc jsme měli denta Nixona byl nasnadě. Když si to člov malíčku, a přesto jsme věk všechno promítne, vidí, že celá aféra nedokázali udržet jednu Watergate trvala vlastně necelé tři týdny jedinou lež při životě déle než tři týdny.“ – od 21. března do 9. dubna 1973. Charles Colson A teď se snažte vžít se do naší situace. Jsme tady, dvanáct nejmocnějších mužů Spojených států. Veškerou vládní moc jsme měli v malíčku, a přesto jsme nedokázali udržet jednu jedinou lež při životě déle než tři týdny. Ani ti nejmocnější muži nedokázali udržet lež při životě. Není to prostě v lidské moci. A teď mi bude chtít někdo namluvit, že ti bezmocní apoštolové, kteří byli vyhnanci ve své vlastní zemi, snášeli kamenování, pronásledování, bití, někteří z nich až čtyřicet let, a přitom ani jednou nikdo z nich nepopřel, že Ježíš vstal z mrtvých? To je nemožné, z lidského hlediska naprosto nemožné – ledaže opravdu viděli vzkříšeného Krista tváří v tvář. Jinak by apoštol Petr byl jen obdobou Johna Deana, který si zuby nehty bránil jen svou vlastní kůži, což už ostatně udělal třikrát. Je tedy skutečně pravděpodobné, že záměrná smyšlenka, záměrná lež ohledně vzkříšení by mohla přežít pronásledování apoštolů? Že by mohla přežít masové pronásledování křesťanů v prvním století, kdy byli předhazováni lvům za to, že se odmítali zříci Krista? Není mnohem pravděpodobnější, že přinejmenším jeden apoštol by se raději „přiznal“, než aby se nechal stít nebo ukamenovat? Není mnohem pravděpodobnější, že by se časem našel nějaký materiál, jímž by se celý komplot kolem Velikonoc odhalil? A přinejmenším jeden z účastníků takového spiknutí by nakonec podlehl, takže by skutečná pravda musela vyjít najevo. 16
Vstal Kristus skutečně z mrtvých? Na odpovědi na tuto otázku opravdu velice záleží. Jde tu o spolehlivost Bible. Jde o odpověď ohledně smyslu našeho života. Údělu každého z nás. Vše záleží na tom, zda Ježíš žije. Vstal Kristus skutečně z mrtvých? Doufáme, že vás tato publikace posune kupředu, ať zastáváte jakýkoli názor – ať jste křesťan, který ve vzkříšení věří, anebo nevěřící, jemuž takový zázrak připadá příliš dobrý na to, aby to mohla být pravda. Prozkoumejme tedy společně, proč můžeme důvěřovat biblickému záznamu ohledně toho, co se stalo onoho prvního velikonočního rána. Dave Branon, RBC Ministries
Proč se ohlížet zpět? Uvažujme chvíli, čeho všeho již lidstvo dosáhlo. Máme vesmírné lodě, které se mohou vydat za hranice naší sluneční soustavy. Provádíme transplantace srdce novorozencům starým pouhý jeden týden. Všude nám pomáhají počítače, od architektury až po zoologii. V mnoha oblastech života jsme dosáhli obrovského pokroku. Proč se tedy ohlížet zpět? Proč se vracet 2000 let v koloběhu dějin, abychom věřili nějaké události, která se příčí vědeckým zákonům? Proč trvat na tom, že vzkříšení není mýtem, ale důležitou skutečností? Nečekali bychom titulek ve stylu „Mrtvý byl vzkříšen“ spíše v nějakém dnešním bulvárním plátku? Mohou být dnes vzdělaní lidé opravdu oprávněně přesvědčeni, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých? Mnozí odpovídají záporně. Mají pocit, že jsme dospěli příliš daleko, než abychom o Ježíšově vzkříšení mohli uvažovat jako o autentické historické události. Takoví skeptici říkají: „Zázraky nejsou vědecké.“ Pro lidi kladoucí důraz na vědu je mrtvý člověk navždy mrtvý. Nemají doklady, že by někdo mrtvý jen tak znovu ožil. Proto je obtížné je přesvědčit, že v jednom speciálním případě byl obvyklý proces tělesného rozkladu zastaven. Stereotypnímu myšlení se příčí věřit, že by mrtvý člověk mohl ožít. 1
„Bylo to vzkříšení duchovní, nikoli tělesné.“ Někteří soudobí „osvícení“ skeptikové tvrdí, že učedníci neviděli Ježíše svýma očima, ale že jej „viděli“ jen očima víry, jen svým srdcem. Kvůli Ježíšově velké oběti měli prožít určitou duchovní obrodu, což je motivovalo kázat pak o něm dalším. Ježíš tedy mohl být „vzkříšen“ v srdci každého, kdo přijal jeho učení. Pro zastánce tohoto názoru byl Ježíš velkým učitelem, jehož služba skončila na kříži, ale jehož vliv pokračuje – díky jeho výrokům a filozofii. „Záznamy v Bibli jsou plné rozporů.“ Někteří lidé se domnívají, že když se pisatelé evangelií neshodují úplně ve všech podrobnostech, nemůžeme si být pravdivostí tohoto příběhu nijak jisti. Například poukazují na to, že každý ze čtyř příběhů, který popisuje onu ranní scénu u hrobu, uvádí jiný počet žen, jež tam byly. Říkají k tomu, že moderní člověk by nemohl nikdy přijmout jako svědectví příběh s takovými rozpory.
„Křesťanský Spasitel žil a přátelil se s lidmi, jejichž srdce si plně získal svou osobou, svými činy a svými vlastnostmi. Tito svědkové pak přímo předávali, co poznali, a svědčili o životě Ježíše Krista a o jeho učení. Ježíš tedy byl postavou historickou, nikoli mytickou.“ Clifford Moore
„Tyto historické příběhy nejsou důvěryhodné.“ Přímo u té události pochopitelně nebyli žádní reportéři z redakce nějakých věhlasných novin. A proto i mimobiblické historické záznamy byly napsány až nějakou dobu po Ježíšově vzkříšení. Již toto samo připadá nespolehlivé lidem, kteří si dnes zvykli na to, že mají jakékoli zprávy k dispozici prakticky okamžitě. Je zde tedy stále stejná otázka. Je možné v technologicky vyspělé společnosti, kde se neustále otevírají nové obzory vědeckého poznání, věřit v určitý zázrak, který nebylo možné nijak zopakovat během uplynulých dvaceti století?
Skutečnost, nebo fikce? O pravdě není možné vyjednávat. Historická vyjádření o skutečnostech nejsou záležitostí dohody. Když například čteme, že George Washington strávil zimu roku 1777 se svými muži v hrozných podmínkách ve Valley Forge, prostě tomu musíme věřit. Nikdo z nás nemůže tuto událost osobně dosvědčit, ale tato zpráva má podporu ze strany těch, kteří tam tehdy byli, i ze strany těch, 2
TEORIE: Ježíšovi přátelé viděli jen halucinace. Vzkříšení je podle této teorie krásným příběhem, ale učedníci ve skutečnosti neviděli nic z toho, co si představovali. Měli mít údajně jen halucinace, kdy ve své mysli viděli obrazy podle toho, co si přáli vidět. NÁMITKY: Existují nějaké doklady, že jedenáct osob může na základě halucinace vidět naprosto týž výjev? A co když se jedná o pět set osob – mohou na základě halucinace vidět všichni naprosto týž výjev (1. Korintským 15,6)? Mohou lidé mít halucinaci po dobu sedmi týdnů, když se přitom pohybují z místa na místo a prožívají další různé situace?
Muži okolo Spasitele Charles Colson, někdejší poradce prezidenta USA, nám ukáže, jak zkušenosti spojené s aférou Watergate mohou posloužit jako podpora pro svědectví oněch mužů z prvního století, kteří uváděli, že viděli vzkříšeného Ježíše. Jak můžeme vědět, zda byl Ježíš skutečně vzkříšen? Máme k dispozici zprávy očitých svědků – zprávy jedenácti apoštolů, kteří s Ježíšem byli, a samozřejmě i zprávy od apoštola Pavla, který Krista viděl. Byli s ním před jeho ukřižováním a v období čtyřiceti dnů mezi jeho vzkříšením a nanebevstoupením. Někteří z nich žili ještě dalších čtyřicet let a přitom nikdy nevzali zpět své slovo, že viděli vzkříšeného Ježíše. Ale co to má společného s aférou Watergate? Dovolte mi vám to říci. V červnu 1972 jsem byl doma na víkend se svou manželkou a dětmi. Měl jsem pár dnů volna, protože prezident Nixon byl v Key Biscayne na Floridě. Zazvonil mi telefon, který byl napojen na Bílý dům. Volal mi John Erlichmann, aby mi řekl, že se někdo vloupal do ústředí demokratů ve Washingtonu. Začal jsem se hystericky smát, když jsem si pomyslel, jak absurdní je, že se někdo klidně dokáže vloupat do ústředí ve Washingtonu. Položil jsem telefon, nevěřícně jsem kroutil hlavou a pociťoval jsem určité zoufalství. Pomyslel jsem si: „Tak se nám tu rýsuje určitý problém v naší kampani, ale po volbách bude po všem.“ Jak víme, nebylo tomu tak! Ze záznamů bylo patrné, že v měsících těsně po volbách 1972 jsem byl s prezidentem Nixonem více než jeho jakýkoli jiný poradce. Na Watergate nikdy nedošlo. Začali jsme to probírat až v únoru 1973, když začaly výslechy Sama Ervina. A 21. března 1973 vstoupil John Dean do Oválné pracovny a řekl: „Pane prezidente, na vašem postavení prezidenta bují rakovina.“ Tehdy se vlastně poprvé prezident skutečně dozvěděl, že se v Bílém domě provádí konspirace. A také to byl první zločin uvnitř Bílého domu. 15
Co říkají odpůrci Tvrzení, které nemůže obstát tváří v tvář opozici, si nezaslouží naši důvěru. A proto je na místě uvést některé teorie, jimiž mělo být vzkříšení údajně logicky a racionálně vysvětleno. Budeme pečlivě zvažovat logiku těchto teorií s cílem posoudit, jak obstojí ve srovnání s již předloženými doklady. TEORIE: Tělo bylo z hrobu ukradeno. Podle této teorie jsou za viníky považováni učedníci. Měli se pokradmu připlížit k obřímu kameni u vchodu do hrobky, odvalit jej stranou a tělo pak odnést. Proto tělo v hrobce nebylo, když k ní první den v týdnu přišly nejprve ženy a následně i Jan a Petr. NÁMITKY: K čemu by učedníci chtěli mít Ježíšovo tělo? Kdo se tedy všem těmto lidem později zjevil? Jak se učedníci dostali přes stráže? Proč by anděl lhal ohledně důvodu, proč je hrob prázdný? TEORIE: Tělo vzaly autority. Vládní i náboženské autority si dobře uvědomovaly, že učedníci se o Ježíše neobvykle zajímali, a proto otevřely hrob a tělo odnesly. NÁMITKY: Proč tedy autority tělo nepředložily jako důkaz, čímž by snadno vyrátily tvrzení Petra a dalších ohledně vzkříšení? Díky čemu se zarmoucení učedníci změnili na horlivé zastánce a evangelisty, jestliže živého Ježíše neviděli? TEORIE: Ježíšovi přátelé vešli do nesprávného hrobu. Učedníci i další kolem Ježíše prožili úděsný týden. Byli ze všeho úplně zmateni a vešli do nesprávné hrobky. Proto ji také našli prázdnou. NÁMITKY: Čí lněná plátna tedy Jan s Petrem v hrobce našli? Co dělal anděl u hrobky někoho jiného? Je možné, že by se spletli tito všichni a navíc i ve stejnou dobu? TEORIE: Ježíš pouze omdlel. Podle této teorie Ježíš na kříži nezemřel, ale pouze upadl do mdlob. Po uložení do hrobky jej chladný, vlhký vzduch probudil. Tím lze údajně také vysvětlit, že se mohl později zjevovat. NÁMITKY: Jak to, že si vojáci nesprávně vyložili, co na vlastní oči viděli, když uváděli, že Ježíš je mrtev? Proč si Josef nevšiml, že Ježíš není mrtev, když jej zavinoval do pláten? Jak dokázal Ježíš, který předtím prošel naprosto vysilujícím zacházením a bitím, odvalit od hrobky onen obří kámen a pak se všude ukazovat ve zcela dokonalém zdraví? 14
kteří později danou událost zkoumali. Písemné záznamy se mohou v určitých malých podrobnostech lišit, ale víme, že záznamu těchto dějepisců můžeme důvěřovat. V historickém slova smyslu je vzkříšení postaveno na stejně pevném základě jako vyprávění ohledně George Washingtona ve Valley Forge. Spolehliví svědkové psali o tom, že se s Ježíšem po jeho smrti setkali a že s ním mluvili. Skeptičtí nepřátelé si všimli, že zmizel z hrobu. Ohledně vzkříšení existují i mimobiblické historické záznamy. Očití svědkové, kteří se s Ježíšem setkali po jeho vzkříšení, zemřeli kvůli tomu, že hájili svou víru. Má-li být poctivý dějepisec přesvědčen, že se určitá událost skutečně stala, musí být splněny dvě podmínky: 1) Příslušná událost musí mít podporu ze strany důvěryhodných svědků. 2) Nepřímé důkazy musí být autentické. Jakmile jsou oba tyto požadavky jasně podpořeny dostupnými doklady, docházíme na základě logiky k tomu, že k dané události skutečně došlo. Dále uvidíme, že pokud jde o Kristovo vzkříšení, jsou obě tyto podmínky splněny. A přesto někteří nevěří. Takový člověk ovšem musí nejen odmítnout zprávy oči„Lze říci, že historické tých svědků a nepřímé důkazy. Musí zajít doklady ohledně vzkříšení ještě dál. Člověk, který vzkříšení považujsou silnější než ohledně je za mystifikaci, musí odmítnout i celý jakéhokoli jiného zázraku, Nový zákon. Nemůže si z něj vybrat jen který kdy byl uváděn.“ něco, co by mohlo být ještě důvěryhodWilliam Lyon Phelps, né. Je-li mýtem vzkříšení, stejně je na tom Yaleská univerzita i celý Nový zákon a vše, co Ježíš říkal či konal. Je tedy vlastně nemožné zastávat názor, že Ježíš byl velký učitel nebo prorok – k čemuž se bez problémů přikloní i většina nevěřících – a zároveň odmítat jeho vzkříšení. Vezměme si, co Ježíš řekl před svým ukřižováním: Syn člověka musí mnoho vytrpět, být zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, být zabit a třetího dne být vzkříšen (Lukáš 9,22). Vždyť jako ‚byl Jonáš v břiše velké ryby tři dny a tři noci‘, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země (Matouš 12,40). Přemýšlejme. Nepovažovali bychom za naprosto nedůvěryhodného člověka, který by nenaplnil své vlastní předpovědi? Nepovažovali bychom jej pak za velkého učitele, ale za šarlatána, za hrozbu pro všechny. Nebylo by nic mezi tím. Pokud by Ježíš nevykonal, co uváděl, bylo by třeba jej úplně zavrhnout. A spolu s ním by bylo nutné zavrhnout i Starý zákon (kvůli před3
povědím o příchodu Mesiáše), důvěryhodnost apoštola Pavla (který se obrátil ke Kristu, i když musel snášet bití, věznění i zavržení od mnohých lidí) i 2000 let historie církve (která je založena právě na Kristově vzkříšení). V další části si předložíme důkazy, které jsou založeny na biblických a historických údajích. Uvidíme, proč vědci ze sféry sekulární i náboženské považují Ježíše za podmanivou historickou osobu. Podívejme se tedy na důkazy, které nám dají důvody věřit tomu, že Ježíš vstal z mrtvých.
v Jeruzalémě předvedli Petra za jeho svědectví k soudu. Tváří v tvář zlobě těchto náboženských vůdců Petr trval na tom, že „Bůh našich otců probudil z mrtvých Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo“ (Skutky 5,30). Právě tyto výroky vedly k začátkům církve. A nikdo nemohl Petra obvinit z toho, že si pro sebe hledá nějaké příznivce. Petr totiž nekázal žádnou doktrínu ani filozofii. Prostě lidem sděloval, že ukřižovaný Kristus žije. To byla podstata jeho poselství. A bylo to také jediné poselství, které bylo podnětem pro křesťanskou církev. A sílu křesťanské církvi dává již 2000 let.
Důkazy o Kristově vzkříšení 1. SKUTEČNOST: Ověření Ježíšovy smrti Musíme začít špatnou zprávou. Konfrontace s náboženskými vůdci Izraele stála Ježíše život. Když jej římští vojáci sňali na Golgotě z onoho hrozného kříže, byl Ježíš mrtev. Tato skutečnost je sice hrozná, ale přesto se od ní odvíjí pravda o vzkříšení. Pokud by byla pravdivá tvrzení některých kritiků, že Ježíš údajně pouze omdlel z bolesti, nebylo by pak potřeba žádné vzkříšení. Má-li člověk vstát z mrtvých, musí nejprve zemřít. Popřeme-li Kristovu smrt, odstraníme tím také jakoukoli možnost vzkříšení. Ale Bible jasně říká, že Kristus zemřel. Máme k dispozici čtyři evangelia, a tedy čtyři záznamy o Ježíšově ukřižování. O jeho smrti se v těchto záznamech mluví dvěma odlišnými způsoby. U Matouše 27,50 a u Jana 19,30 pisatelé uvádějí, že Ježíš „vypustil“ či „odevzdal“ svého ducha. Další dva záznamy uvádějí, že „vydechl naposled“ (Marek 15,37; Lukáš 23,46). Je pozoruhodné, že Matouš, Marek a Lukáš zaznamenávají, že zároveň v Jeruzalémě došlo ještě k jedné události. Píší, že „opona svatyně se roztrhla ve dví odshora až dolů“ (Marek 15,38). Tento zázračný jev symbolizoval ukončení starozákonní doby se zvířecími oběťmi a omezeným přístupem k Bohu. Ale to nebylo vše. Bylo to zároveň potvrzení Ježíšovy smrti, protože tímto bylo dáno najevo, že Ježíšova úplná oběť uspokojila Boží požadavky. Bůh totiž celá staletí požadoval beránka bez poskvrny jako smíření za hřích. A nyní takovou dokonalou oběť předložil samotný bezhříšný Beránek Boží, Ježíš Kristus. Opona svatyně již tedy nebyla zapotřebí, protože přístup k Bohu byl nyní otevřen všem, kdo uvěří v Krista. O tom, že Ježíš byl opravdu mrtev, svědčí následující skutečnosti přímo z místa popravy: 4
7. SKUTEČNOST: Očekávání Kristova návratu Jednou z nejdůležitějších činností rané církve bylo svaté přijímání čili večeře Páně. Věřící se sešli k tomu, aby si připomněli Ježíšovu smrt a aby přemítali o jeho oběti. Byla to jakási oslava. Ale co by raní křesťané oslavovali, pokud by Ježíš zůstal mrtev? Tito lidé přece žili ve stejné době jako Ježíš. Museli by tedy poznat, že zpráva o vzkříšení není pravdivá. A přesto se řídili Pavlovými slovy: Neboť kdykoliv byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde (1. Korintským 11,26). Z tohoto verše je patrné, že věřící v prvním století dychtivě očekávali Ježíšův návrat. A v jeho druhý příchod by nemohli věřit, pokud by nebyli přesvědčeni, že Ježíš žije. Jak by se jinak mohl vrátit? Skutečnost, že se Ježíš vrátí, aby byl opět se svým lidem, se vyučuje v celém Novém zákoně. Ježíš sám o tom vyučoval: Opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já (Jan 14,3). Pavel zdůrazňoval totéž: Naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista (Filipským 3,20). A Jan napsal: ‚Hle, přichází s oblaky‘ a ‚uzří jej každé oko‘ (Zjevení 1,7). Bez vzkříšení by všechny tyto výroky byly zbytečné, bezvýznamné a pošetilé lži. Nikdo by se nesnažil mluvit o Ježíšově návratu, pokud by Ježíš byl dosud v hrobě anebo pokud by jeho tělo bylo někam odneseno a schováno. Jan a Pavel spolehlivě věděli, že Ježíš byl vzkříšen. Proč by jinak mluvili o Kristově návratu, kdyby chtěli zakrýt, že Ježíš zůstal mrtev? 13
Zní to jako vyjádření člověka, který bude ochoten si na sebe přivodit hněv římských úředníků tvrzením, že Ježíš žije, i když to tak není? A nyní je zde stejný Tomáš, ale o týden později. V horní místnosti, spolu s dalšími deseti přáteli, kteří již Ježíše viděli, nyní vidí svého Spasitele tváří v tvář. A nyní plný přesvědčení zvolá: „Můj Pán a můj Bůh.“ Jasně proklamuje svou víru ve vzkříšeného Ježíše. Ale je to vítězství, které bylo získáno až na základě hmatatelné skutečnosti. Jedině tak se z tohoto skeptika mohl stát věřící. Učedníci tedy evidentně nebyli lidmi, kteří by mohli žít v takové lži, že mrtvý už není mrtev. Při určitých příležitostech sice Ježíšovi úplně nerozuměli, ale ve své podstatě to byli poctiví muži. Neměli žádný důvod vymyslet si takovou fabulaci a ani neměli odvahu takovou nestoudnou lež hájit. Petr by se jistě nenechal ukřižovat hlavou dolů pro nějakou vymyšlenou historku. Marek by se jistě nenechal uvláčet ulicí k smrti, kdyby věděl, že hájí pouhou smyšlenku. Jakub by se jistě nenechal stít za pouhou lež. Tomáš by se jistě nenechal probodnout kopím za nějaký podvrh. A přesto každý z těchto mužů zemřel takovou hroznou smrtí. Jak mocné svědectví to je ohledně pravdivosti toho, co tito muži tvrdili! Byli ochotní zemřít za toho, kdo pro ně – i pro nás – překonal smrt!
6. SKUTEČNOST: Začátek křesťanské církve Křesťanská církev nevznikla na základě Ježíšova života a učení a na tomto základě neexistuje ani dnes. Církev, která vznikla necelé dva měsíce po Ježíšově smrti, je výsledkem čehosi mnohem významnějšího, než byly jeho velké výroky, podobenství a filozofie. Církev vznikla proto, že skupina lidí v Jeruzalémě dosvědčovala, že Ježíše po jeho ukřižování viděli živého. Bez víry těchto přímých svědků vzkříšení a bez víry těch, kteří věřili svědectví těchto očitých svědků, by zde dnes křesťanská církev prostě nebyla. Podívejme se, co se lidé dozvídali, když dostali svědectví o této víře. Díky tomu také uvidíme, proč se církev v prvním století tolik rozšířila. Petr se postavil před lidi z Římské říše, včetně mnoha lidí z Jeruzaléma, a řekl jim, že „Bůh [Ježíše] vzkřísil“ (Skutky 2,24). Dále uváděl: „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky“ (v. 32). V důsledku tohoto jasného, přímočarého poselství onoho dne uvěřilo v Ježíše 3000 lidí, kteří byli týž den také pokřtěni. Tento muž, který předtím Ježíše zapřel, nyní o Ježíšovi mluvil jako o ‚Původci života, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých‘ (Skutky 3,15). Vládci a kněží 12
• Římští vojáci nezlámali Ježíšovi nohy, protože „uviděli, že je již mrtev“ „[Ježíš] byl ukřižován (Jan 19,33). a zemřel pod Pontským • Jeden z vojáků mu kopím probodl bok, Pilátem. Byl ukřižován, a hned vyšla krev a voda (Jan 19,34). skutečně, a ne jen Podle lékařských odborníků by ho sazdánlivě, a zemřel, před zraky bytostí na nebi, na motné probodnutí zabilo, pokud by nezemi i pod zemí. . . Po byl předtím již mrtev. Další poukazují třech dnech opět vstal.“ na to, že mu z boku vyšla krev a voda, Ignác z Antiochie, historik což byl jasný důkaz, že Ježíš již nebyl z druhého století n. l. naživu. • Když o Ježíšovo tělo přišel požádat Josef z Arimatie, aby jej spolu s Nikodémem mohli pohřbít, Pontský Pilát přikázal setníkovi, aby ověřil, že Ježíš je mrtev (Marek 15,43–45). Tento římský místodržící by Josefovi tělo nevydal, pokud by jej setník neujistil, že tělo již nejeví žádné známky života. Můžeme mít naprostou jistotu, že setník římské armády by se nedopustil chyby v tak zásadní záležitosti, o níž měl podat zprávu tak vysoce postavenému úředníkovi, jakým byl právě Pilát. • Josef s Nikodémem připravili tělo k pohřbu podle židovských zvyklostí. Tělo bylo mimo jiné třeba zavinout „do čistého plátna“ (Matouš 27,59), pomazat je směsí „myrhy a aloe“ (Jan 19,39) a tělo nakonec uložili „v hrobce, která byla vytesána ve skále“ (Marek 15,46). Je nasnadě, že zarmoucení přátelé by si během těchto zdlouhavých příprav nepochybně povšimli jakékoli známky života. Zcela jistě by nepohřbili Ježíše, který by ještě dýchal. • Farizeové a velekněží se sešli s Pilátem, aby společně probrali, k čemu právě došlo. Používali vyjádření jako například: „Ještě za svého života [Ježíš] řekl“ (Matouš 27,63). Vojáci dostali příkaz zajistit hrob speciální pečetí. A krom toho u hrobu stáli stráže, aby nepřišli jeho učedníci a „neukradli ho“ (v. 64). Židovští předáci a římské autority tedy naprosto nepochybovali, že Ježíš byl skutečně mrtev.
2. SKUTEČNOST: Prázdný hrob Židovská sobota skončila, takže Ježíšovi přátelé nyní mohli jít ke hrobu. Ženy, které viděly, jak byl Ježíš pohřben, šly za rozbřesku k hrobu, kde chtěly pomazat Ježíšovo tělo. Byla neděle, pochmurný den, kterých bude podle těch5
to žen ještě mnoho. Nepochybně již zcela rezignovaly a smířily se s tím, že jim v životě zbudou už jen podobná smutná putování. Věděly, že pro svého milovaného zesnulého už mohou jen truchlit u jeho hrobu, kam mu mohou nosit vonné byliny. Ale jaké překvapení je čekalo! Jak se tyto ženy blížily k zahradě, dělaly si obavy, kdo by jim mohl odvalit od hrobu ten obří kámen, aby se mohly dostat dovnitř se svými vonnými bylinami. Ale když dorazily na místo, viděly, že kámen byl již stranou! Přivítal je anděl, který jim sdělil, že Ježíš vstal z mrtvých. Mějme to vše na mysli a podívejme se na doklady toho, že hrob byl prázdný. Za „Zprávu o vzkříšení prvé se můžeme opřít o historický záznam. by nebylo možné Autority v Ježíšově době si jistě přály jen v Jeruzalémě udržet ani jedno – aby Ježíš napořád zůstal tam, kam den, ani hodinu, pokud jej uložil Josef. Již skutečnost, že hrob zaby prázdný hrob nebyl pečetili a postavili k němu stráž – což bylo potvrzenou skutečností.“ jistě nanejvýš neobvyklé – ukazovala na Paul Althus to, že stůj co stůj chtěli, aby ono tělo zůstalo v této hrobce. Dejme tomu, že by to dokázali zajistit. Pak si můžeme být jisti, že velerada Sanhedrinu a další předáci by jako první přišli s tím, že tělo je v hrobce, když by učedníci začali všude rozhlašovat, že Ježíše viděli živého. A přesto neexistují žádné historické doklady o tom, že by tito úředníci věděli, kde by se tělo mělo nacházet. Jak dále uvidíme, všechny doklady ukazují, že tělo v hrobce prostě nebylo. Za druhé je zde ještě cosi mnohem průkaznějšího než nečinnost autorit – jednání několika očitých svědků. První, kdo viděl prázdný hrob a podal o tom zprávu, byly ženy, které tam šly s vonnými bylinami. Marek vše popisuje následovně: Když vstoupily do hrobky, spatřily mládence sedícího po pravé straně, oděného bílým rouchem, a vyděsily se. On pak jim řekl: „Neděste se. Hledáte Ježíše Nazaretského, toho ukřižovaného. Byl vzkříšen z mrtvých, není tu“ (Marek 16,5–6). Jan a Petr byli dalšími, kteří viděli, že Ježíš v hrobce nebyl. Když tuto neuvěřitelně dobrou zprávu slyšeli od Marie a dalších žen, utíkali k hrobu. Jan tam doběhl první, ale nevešel dovnitř. Nahlédl otvorem a viděl lněná plátna, která tam Ježíš zanechal. Petr se v souladu se svou povahou nespokojil s pohledem na dálku. Vběhl do hrobky, kde uviděl lněná plátna ležet naprosto neporušená na svém původním místě. Pak do hrobky vešel i Jan, který také 6
Když se jim Ježíš například pokoušel vysvětlit, co se má v budoucnosti stát, často vůbec nic nechápali. Když některé z nich žádal, aby s ním bděli na modlitbách, neustále usínali. Když jim zdůrazňoval, že mají být služebníky, hádali se o to, kdo z nich je největší. Když se jim pokoušel sdělit, že po třech dnech vstane z mrtvých, nepochopili to. A tu noc, kdy byl Ježíš zatčen, se učedníci rozutekli. Petr se nedokázal postavit ani služebné, která v něm poznala jednoho z Ježíšových přátel. Učedníci prostě nevypadali jako muži činu, nebylo na nich nic hodného následování, nic, čím by mohli nějak ovlivňovat svět. Ale to vše se najednou změnilo. Jak je možné, že ze skupinky truchlících zbabělců zde najednou byli evangelisté[u1], kteří si pevně stáli za svým a neohroženě dosvědčovali, že Ježíš žije? Díky čemu se změnili na následovníky, kteří byli ochotní za svou víru zemřít i mučednickou smrtí? Někteří nám chtějí namluvit, že učedníky k tomu poháněl příběh, který si měli sami vymyslet. Dobrá, tak si tedy představme, co by to muselo znamenat. Představme si, jak jsou učedníci někde bezpečně schováni za zamčenými dveřmi, protože se třesou o svůj život, a najednou se před nimi postaví Petr a říká jim něco jako: „Římská říše použila vše, aby Ježíše ukřižovala. Je sice mrtev, ale my začneme šířit zprávu, že není mrtev. Budeme hlásat, že vstal z mrtvých a že my všichni jsme ho viděli.“ Opravdu si tedy tuto historku vymysleli? Je-li to tak, proč pak byli ochotni dá„Jedině svědek tak úchvatný vat svůj život všanc jen tak pro nic za nic? jako vzkříšený Kristus Předtím ani nechápali Ježíšova slova o tom, mohl tyto muže vést že vstane z mrtvých, a najednou by měli k tomu, aby je poháněla přijít s takovým výmyslem? A proč by pak myšlenka, že Ježíš žije.“ takovou smyšlenku zaznamenali do čtyř Charles Colson evangelií, a navíc s takovými podrobnostmi? Změny, které nastaly u učedníků, těžko vysvětlíme nějakým fiktivním příběhem. Vezměme si například Tomáše. Byl posledním, kdo by se nechal nějak snadno přesvědčit. Jeho pesimistický přístup se projevil, už když chtěl Ježíš jít do Betanie za zesnulým Lazarem. Tomáš dalším učedníkům navrhoval: „Pojďme i my, ať spolu s ním zemřeme!“ (Jan 11,16) Vidíme zde sice určitou míru odvahy, ale i to, že Tomášovi se nijak nechtělo do mučednictví. Pokud se jednalo o jeho typickou reakci, není divu, že na výroky učedníků ohledně vzkříšeného Ježíše řekl: „Pokud neuvidím. . . neuvěřím“ (Jan 20,25). 11
a „vyšli a hlásali všude evangelium“ (Marek 16,20). Důkazy mluvily jasně. Ježíš je živý. Nyní bylo na učednících jít a všude to hlásat.
4. SKUTEČNOST: Reakce židovských vůdců Římští vojáci nebyli žádní zbabělci. Byli speciálně vycvičeni, byli nesmírně houževnatí a jen tak něco s nimi nepohnulo. Ale povšimněme si, jak reagovali vojáci, kteří byli na stráži u Ježíšova hrobu, když najednou nastalo veliké zemětřesení, neboť Pánův anděl odvalil kámen od hrobu (Matouš 28,2). „Strachem z něho se strážci roztřásli a zůstali jako mrtví“ (v. 4). Patrně si uvědomili, že je zde cosi více než onen anděl. Ze svého výcviku věděli, že když je voják na stráži, musí to brát velmi vážně, protože tomu, kdo by zaspal, hrozil těžký trest. Někdy to bylo bití, jindy byli mučeni ohněm, ale většinou byl takový voják popraven. Tito neohrožení, dobře vyzbrojení muži nemohli onomu andělovi v jeho konání nijak zabránit – a měli o to větší důvod se bát. Ale podívejme se, co udělali hned potom. Nahlásili své selhání! Čekal je jistý trest, a přesto cítili, že musí tuto ohromující událost nahlásit svým nadřízeným. Jakmile vše sdělili velekněžím a starším, ulevilo se jim. Úředníkům došlo, že usmrcením Ježíše nedosáhli svého záměru, a proto se rozhodli k úskoku. Vojáky podplatili, aby začali šířit následující zprávu: „Jeho učedníci přišli v noci, a když jsme spali, ukradli ho“ (v. 13). Vojáci se podle toho jistě zachovali, protože Matouš uvádí, že „tato zpráva je mezi Židy rozšířena až do dnešního dne“ (v. 15). Přišli s tím, aby popřeli vzkříšení a jejich fabulace kolovala ještě mnoho let mezi těmi, kteří odmítali věřit, že Ježíš vstal z mrtvých. Vyvrátit jejich smyšlené vysvětlení ovšem nebylo nijak obtížné. Za prvé, jestliže učedníci skutečně dokázali Ježíšovo tělo ukrást, jak mohli stráže vědět, že to byli právě učedníci? Což sami neuváděli, že ke krádeži mělo dojít, „zatímco spali“? Za druhé, vypadá zcela absurdně, že skupinka obyčejných učedníků by mohla nějak obelstít perfektně vycvičené vojáky. Dále by museli odstranit od vchodu hrobky obří kámen, odvinout z těla přibližně 50 kilogramů látek, úhledně je poskládat, neslyšně zdvihnout tělo a vynést je z hrobky, aniž by přitom vojáky probudili. 5. SKUTEČNOST: Jací byli učedníci Také je třeba se pozastavit u samotných učedníků. Rozhodně se nejednalo o muže, které by si člověk najal, když by chtěl hlásat něco opravdu revolučního. 10
viděl tato plátna zblízka. Je třeba poznamenat, že právě Jan pak sestavil tento záznam, který dnes máme ve 20. kapitole jím napsaného evangelia. Potřebujete-li očitého svědka, aby vás přesvědčil, že hrob byl prázdný, máte ho zde právě v osobě apoštola Jana. Byl tam a popsal, co viděl. Jedná se o solidní historický důkaz. Byl by za takový považován v jakékoli knize. Třetím pádným důkazem, že hrob byl prázdný, je reakce autorit, když jim stráPotřebujete-li očitého že sdělili, co se v oné zahradě stalo. Chtěsvědka, aby vás přesvědčil, ly důvěryhodnost Ježíše a jeho vliv zničit. že hrob byl prázdný, Proto by jistě bylo pošetilé, kdyby začaly máte ho zde právě šířit fámy, že učedníci tělo ukradli – tedy v osobě apoštola Jana. pokud by tělo skutečně dosud bylo v hrobě. Ale jejich jedinou starostí bylo, že Ježíš zmizel. Učinily tajnou úmluvu se strážemi, což je solidním důkazem, že tělo v hrobce nebylo. Stojíme tedy tváří v tvář dvěma skutečnostem: 1) Ježíš zemřel a byl pohřben. 2) Po krátké době byl jeho hrob prázdný. Proto je nasnadě otázka: Kde byl Ježíš?
3. SKUTEČNOST: Ježíš se zjevuje Ježíšovi přátelé ani v nejmenším nevyhlíželi po tom, co měli ke svému překvapení již zanedlouho zažít. Přestože Ježíšovu učení naslouchali přibližně tři roky, nikdy plně nepochopili, že má vstát z mrtvých. Proto neměli ani žádný důvod vymýšlet si nějaké historky, v nichž by uváděli, že jej viděli živého. Prostě jim taková možnost ani nepřišla na mysl. Jistěže Ježíše postrádali. Toužili Ježíše opět vidět jako každý, komu zemřel někdo blízký. Ale neočekávali, že by jej skutečně mohli znovu vidět (viz Jan 20,9). Ale přesto jej znovu viděli! Nejprve u hrobky. Pak na prašné cestě do Emaus. Pak v jedné horní místnosti. A Ježíš se svým přátelům zjevoval znovu a znovu v různých dalších situacích. Po celé oblasti dával svou přítomnost na vědomí po dobu 40 dní. Podívejme se teď na to, kdo všechno viděl Ježíše a kde se jim zjevil. Jedná se o další důležité důkazy ohledně vzkříšení. Ježíš se zjevil Marii Magdaléně u hrobu (Jan 20,11–18). Marie stála venku u prázdného hrobu a plakala, protože řekla: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili“ (Jan 20,13). Srdce měla celé sevřené bolestí z Pánovy smrti a ze strachu, že jeho tělo někdo ukradl. Ale když ji Ježíš oslovil, „Marie!“, oka7
mžitě jej poznala a radostně k němu vzhlížela. Pak učedníkům běžela říci, že viděla Pána. Ježíš se zjevil několika ženám, když běžely od hrobu (Matouš 28,9–10). Tyto ženy již předtím slyšely, že Ježíš je živý, ale samy jej ještě neviděly. Právě odcházely od hrobu, když jim anděl řekl, že Ježíš „vstal z mrtvých“. Když Pána uviděly, „objaly mu nohy a poklonily se mu“ (v. 9). Ježíš jim řekl, aby šířily zprávu, že je živý, a aby řekly učedníkům, že mají jít do Galileje, kde jej uvidí. Ježíše viděli dva učedníci na cestě do Emaus (Lukáš 24,13–32). Představte si tuto dramatickou scénu. Dva učedníci právě kráčí po prašné cestě z Jeruzaléma do Emaus, když se k nim kdosi přidá a začne s nimi přátelsky rozmlouvat. Ptá se jich, o čem si cestou povídali. Jistě právě rozebírali vše kolem Ježíšovy smrti a jeho pohřbu a byli nanejvýš překvapeni, že tento cizinec nic neví. Vlastně se ho ptali: „To nám chceš říci, že nevíš o Ježíšově smrti?“ Pak mu vysvětlili, proč jsou tak zarmouceni – že sice některé ženy viděly prázdný hrob a tvrdily, že viděli Ježíše živého, ale oni sami jej neviděli. Tito učedníci tedy nebyli s to věřit, pokud by vše neviděli na vlastní oči. Když dorazili do Emaus, čekalo je obrovské, úžasné překvapení. Udělali si přestávku na jídlo. A jak jedli, „tu se jim otevřely oči a poznali ho“ – poznali, že tento tajemný cizinec byl sám Ježíš. Ale ještě než byli schopni něco říci, „zmizel jejich zrakům“ (v. 31 ČEP). Ježíš se na neznámém místě zjevil Petrovi (Lukáš 24,33–35). V této pasáži se nedostáváme přímo do scény, kdy se Petr setká s Ježíšem. Dozvídáme se zde pouze, že když se učedníci vrátili z Emaus, dozvěděli se, že se Pán zjevil i Petrovi. Představte si, jaké nadšení asi museli všichni sdílet! Ježíš se v horní místnosti zjevil deseti učedníkům (Lukáš 24,36–43). Najednou bylo toto nadšené shromáždění učedníků přerušeno. Zatímco si sdělovali své zážitky z toho, jak viděli Ježíše, Ježíš se pojednou objevil. Jak lze očekávat, vyděsili se, protože se domnívali, že vidí ducha (v. 37). Ježíš je rychle uklidnil, když je vybídl, aby se dotkli jeho rukou a nohou a aby se spolu s ním najedli. Ježíš se v horní místnosti zjevil jedenácti učedníkům (Jan 20,26–31). Tomášovi musel tento týden asi připadat hodně dlouhý. Oněch deset učedníků se předtím s Ježíšem setkalo v horní místnosti, ale bez Tomáše. Určitě se snažili Tomáše přesvědčit, že skutečně Ježíše viděli. Ale Tomáš reagoval stejně jako 8
oni sami, když o vzkříšení prvně slyšeli od žen, které Ježíše viděly. Učedníci byli přesvědčeni, až když Ježíše sami viděli, a Tomáš požadoval tentýž důkaz. A právě nyní se mu naskytla ona kýžená příležitost. Ježíš se náhle objevuje a říká Tomášovi: „Vztáhni svůj prst sem a pohleď na mé ruce“ (v. 27). A nato Tomáš uvěří a zvolá: „Můj Pán a můj Bůh!“ (v. 28). Ježíš se u Tiberiadského moře zjevil sedmi mužům (Jan 21,1–25). Učedníkům se začal život vracet do běžných kolejí. Vrátili se ke své původní práci. Někteří z nich šli na celonoční rybolov na Tiberiadské moře. Ale ryby nebraly, takže loď zůstávala prázdná. Se svítáním uviděli na břehu jakéhosi muže, který na ně volal, kam mají hodit sítě. Zachovali se přesně podle jeho rady a pro spoustu ryb nemohli síť ani vytáhnout. Když pak Jan zvolal na Petra, „To je Pán,“ Petr se vrhl do vody a plaval ke břehu. Když byli všichni u břehu, viděli, že Ježíš již pro ně měl hotovou teplou snídani – na žhavém uhlí jim připravil rybu a chléb. Ježíš se pak nabídl, že jim připraví pár ryb, které právě chytili. Ježíš se na hoře zjevil jedenácti učedníkům (Matouš 28,16–20). Zde máme první plánované setkání učedníků s Ježíšem po jeho vzkříšení. Matouš napsal, že „jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil“ (28,16). Ježíš se tam setkal s těmito jedenácti učedníky a patrně i některými dalšími. Možná sem patří oněch ‚pět set bratří‘ uváděných v 1. Korintským 15,6. Významné je, že i když se oněch jedenáct učedníků Ježíšovi poklonilo, „někteří pochybovali“ (Matouš 28,17). Někteří z nich možná měli dosud pochybnosti ohledně Ježíšova vzkříšení, ale pravděpodobnější je, že tito skeptici byli prostě učedníci, kteří dosud neměli tu výhodu, že by se Ježíše mohli dotknout a mohli společně s ním jíst. Přirozeně se tedy zdráhali věřit, že by to mohl být týž muž, který byl jen před několika dny či týdny ukřižován. Ale skutečnost, že jsou zde uváděni takoví pochybovači, ukazuje na to, že autor tohoto záznamu se nebál mluvit o skepsi a pochybnostech, jež někteří měli. Ježíš se poblíž Betanie zjevil svým učedníkům (Skutky 1,9–12). Zde je poslední popisovaná událost, kdy se Ježíš učedníkům zjevil, než vystoupil na nebesa. Promlouval s nimi o tom, že mají být jeho svědky. „Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí“ (v. 9). Pro učedníky to byl úplně nový začátek. Ještě před několik týdny zde byla vyděšená skupinka učedníků, jejichž vůdce byl mrtev. A nyní zde byli zapálení, nadšení evangelisté. „S velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma“ (Lukáš 24,52) 9
