VÍLA IMUNITA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 JAK BACIL BACIL, AŽ DOBACIL . . . . . . . . . . . . . . . . 5 O TEPLOMĚRU, KTERÝ SE VYTAHOVAL . . . . . . . . . . 7 PROČ JSOU LÉKY HOŘKÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 JAK SE STALA Z HEREČKY HOREČKA . . . . . . . . . . . 11 PROČPAK SE CHŘIPKA BOJÍ HEŘMÁNKU . . . . . . . . . 13 PROČ INJEKCE MUSÍ PÍCHAT . . . . . . . . . . . . . . . . 15 PROČ SI NESMÍŠ ŠKRABAT NEŠTOVICE . . . . . . . . . . 17 JAK SI STŘEVO ZKAZILO OČI . . . . . . . . . . . . . . . . 19 SEDMERO KRČNÍCH MANDLÍ . . . . . . . . . . . . . . . . 21 NEOHROŽENÁ KRVINKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 POTNÍK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
Dřív byli všichni pořád nemocní. Sotva se někdo z jedné choroby uzdravil, hned zase chytil další, a tak to šlo stále dokola. Ze všech stran bylo slyšet jen samé kašlání, kýchání, chrchlání a sípění a chroptění. Prostě hrůza a děs běs. V malém domečku u maminky a tatínka bydleli Kubík a Kačka. Jenomže ti dva se oslovovali jedině „brácho“ a „ségro“, a tak jim to zůstalo. Brácha se Ségrou se vzájemně nesnášeli a to jediné, co dělali společně, bylo hraní videoher, protože se přitom mohli beztrestně masit. Taky se spolu pořád hádali a nikdy jeden s druhou nesouhlasili. Pak se ale konečně na něčem shodli: že už je nebaví pořád ležet v posteli a že půjdou do světa, kde jim snad někdo poradí, jak se těch věčných nemocí zbavit. Maminka jim tedy zabalila do uzlíčku buchty, pilulky, kapky a hlavně spoustu papírových kapesníčků, tatínek přidal peněženku se třemi korunami a velikou láhev sirupu proti kašli, ale pak se zase honem vrátili pod peřiny, protože byli jako vždycky nemocní. Brácha se Ségrou jim zamávali a pak šli a šli, kam je cesta vedla. Uprostřed temného lesa pěšina končila před staletým dubem. Na jeho širokém kmeni vedle sebe visely dvě plechové skříňky. Na levé bylo napsáno: Bonbony lesní směs – 1 sáček za korunu. A na pravé: Odpověď na každou otázku – 1 koruna. Brácha se Ségrou se chvíli hádali, co je důležitější, ale pak se dohodli, že nejdřív budou dávat otázky, a teprve když jim zbudou peníze, koupí si bonbony.
2
Společně tedy hodili korunu do škvíry v pravé skříňce a zevnitř se ozvalo znuděným hlasem: „Ani se nenamáhejte, už dávno vím, na co se chcete zeptat. Od věčných nemocí vám pomůže jedině dobrá víla Imunita. Další otázka?“ Do škvíry spadla další mince, zacinkala a hlas pokračoval: „Imunita bydlí ve skleněném zámku. Tam se dostanete přes cukrovou poušť, kečupovou řeku a kolovou hradbu. Ale pozor! Nikde nesmíte ochutnat ani kousek, ani kapičku. Za poslední korunu si kupte bonbony, ale pytlík nesmíte otevřít! Jděte rovnou za nosem a hodně štěstí.“ Moudré skříňce pěkně poděkovali za rady, u druhé si koupili sáček lesní směsi a pokračovali dál. Přešli cukrové duny, čokoládový močál i džungli želé.
3
Řeka kečupu se jen hemžila dravými hambáči, které na ně cenily zuby ze smažených hranolků. Naštěstí přijela loďka z obrovského párku v rohlíku a oni si naskočili. Jenže když přistáli na druhém břehu, převozník je nechtěl pustit dál. Dali mu tedy bonbony. Jak otevřel pytlík, bonbony z něj vyskočily a celého převozníka vycucaly. Byly totiž cucavé. Pak už zbývalo jen přelézt kolovou hradbu, ale ta byla nejtěžší. Oba už měli hroznou žízeň a hradba byla postavená ze samých lahví a plechovek s vychlazenou kolou. Ale vydrželi se nenapít, takže nakonec šťastně dorazili do skleněného zámku, kde bydlela ta dobrá víla. Imunita si Bráchu a Ségru poslechla a pak řekla: „Pomůžu vám. Musíte mi ale slíbit, že se budete hodně hýbat na čerstvém vzduchu a vyhýbat sladkostem, tučnému jídlu a uzeninám. A taky nebudete pít tu černou bublavou limonádu, zato budete jíst hodně zeleniny, ovoce i ryb. Pak budu pořád s vámi a vy budete zdraví.“ Brácha se Ségrou to Imunitě slíbili a od té doby už nikdy nestonali. A kdo tomu nevěří, ať si to sám vyzkouší. 4
Byli jednou dva velcí kamarádi, kteří jeden bez druhého nedali ani ránu. A tak jim všichni říkali Prašť a Uhoď, i když se ve skutečnosti jmenovali úplně jinak. Jednoho dne dostal Prašť od babičky krásný nafukovací balonek, který vypadal jako motorka. No jen si to představte: motorka, a ještě k tomu lítací. Uhoď mu ten balonek hrozně záviděl. Prašť by mu rád půlku dal, jenže balonek není čokoláda – když ho rozpůlíte, už to není balonek, ale jenom dva cáry k ničemu. Uhoď se závistí tak užíral, že úplně přestal jíst. Takže místo aby rostl jako ostatní kluci, začal se zmenšovat. Nejdřív podrostl stůl, pak trpaslíka na zahrádce a pak dokonce i svoji bílou myšku, kterou pěstoval v láhvi od okurek. Maminka mu už ráno nenosila kakao v hrnku, ale v náprstku a do školy ho posílali v obálce poštou jako obyčejný dopis. Nakonec byl tak malilinkatý, že vůbec nebyl vidět. Jenom zvětšovacími skly v mikroskopu.
5
Jediné, co se na Uhoďovi nezmenšilo, byla ta závist. Proto si počkal, až jeho bývalý kamarád Prašť půjde kolem, skočil mu na botu, vyšplhal na něho jako na nějaký kopec a vlezl mu nosní dírkou do hlavy. Chudák Prašť si toho vůbec nevšiml! Uhoď chodil uvnitř Praště sem a tam, bylo to hrozně zajímavé. Chloupky v nosu byly hustější než amazonský prales, mozkové závity se podobaly bludišti ze živého plotu v zámeckém parku a oči zezadu připomínaly dvě promítací plátna v kině. Uhoď chvíli pralesoval pralesem a bloudil bludištěm. Pak si zašel do kina, ale film ho brzy začal nudit, protože Prašť se právě učil vyjmenovaná slova po zet a četl si je pořád dokola. Potom se Uhoď šel podívat do ucha a tady konečně našel něco, co ho bavilo: malou kost ve tvaru kladívka, která se právě proto jmenuje kladívko. Hned mu to kostěné kladívko vytáhl z ucha a začal s ním mlátit do všeho, co se mu připletlo do cesty. A protože každého tím kladívkem bacil, začali mu říkat Bacil. To se ví, že Praště to pořádně bolelo. Pan doktor ho prohlédl i proklepal a předepsal mu na Bacila tabletky. Jenže než se nějaká tabletka k Bacilovi dostala, rozmydlil ji kladívkem na prášek a tak to nebylo k ničemu. Prašť se trápil, v uchu ho bolelo, měl teplotu a navíc si pořád nemohl zapamatovat ta vyjmenovaná slova po zet.
Naštěstí zase přišla ta jeho hodná babička a přinesla mu další balonek. Byl ještě hezčí, než ten první, protože vypadal jako raketa startující do vesmíru. Když spatřil tu báječnou raketu v očním kinu Bacil, samou závistí se znovu zmenšil, takže už neměl dost síly, aby to kostěné kladívko z ucha zvednul, a konečně byl klid. Od té doby se ví, že proti bacilům nejvíc zabírají pěkné dárky. 6
Za starých dávných časů, když ještě benzín stříkal ze země a jitrnice rostly na stromech, mívaly teploměry uvnitř kapku stříbrné rtuti uvězněnou v tenké skleněné trubičce. Aby bylo jasno, rtuť je jediný kov, který teče i při pokojové teplotě. Když se chtěl někdo změřit, strčil si teploměr do podpaždí, nebo i někam jinam, chvíli počkal, než se rtuť zahřeje, a pak se podíval, jak vysoko vylezla na stupnici. Čím výš rtuť ukazovala, tím vyšší měl teplotu. A když se rtuť dohřála a přelezla červenou značku, šlo se místo do školy rovnou do postele. Všichni byli spokojení až do doby, než se objevil jeden teploměr jménem Víťa, který se hrozně víťahoval. Totiž vytahoval. Nejdřív každému na potkání tvrdil, že jeho táta pobral nejvíc rtuti ze všech teploměrů a že nemá v břiše jen jednu trubičku, ale hned tři. Pak se zase vychloubal, že měřil teplotu sněžnému muži, velrybě a dokonce i sopce, do kopce i z kopce. Čím víc mu ostatní teploměry nevěřily, tím víc si Víťa vymýšlel.
7
Například o sobě tvrdil, že sestrojil ponorku z láhve od kyselých okurek, našel zakopaný poklad kapitána Protézy, polibkem probudil princeznu uspanou trnem růže na sto roků, že letěl do vesmíru, kde změřil teplotu mimozemšťanům, a tak podobně. Potom ale vyšlo najevo, že místo pirátského pokladu vykopal psí kost, jeho ponorka se sice úspěšně ponořila, ale už nikdy nevynořila, místo do vesmíru letěl jen ze schodů a co se týče princezny, ta když ho uviděla, raději se zase píchla a usnula na dalších sto let. Nakonec se teploměr Víťa začal tak vytahovat, že ukazoval mnohem vyšší teplotu, než byla doopravdy, takže i úplně zdraví lidé si mysleli, že jsou nemocní. Nejdřív se zdálo, že to nemá chybu, protože na silnicích najednou nesmrděla žádná auta, všude byl klid, žádné tlačenice a spousta volného místa. Jenže brzy se ukázalo, že to zase tak moc dobré není. Děti přestaly chodit do školy, takže se jim začal zmenšovat mozek, vítr jim profukoval skrz hlavu sem a tam a v uších hvízdala meluzína. Nikdo nepekl housky, nevyvážel odpadky ani nepředpovídal počasí, proto si pršelo, padaly kroupy nebo zas bylo slunečno, jak chtělo. Takový zmatek se už prostě nedal vydržet. Lidé přestali věřit nejenom Víťovi, ale rtuťovým teploměrům vůbec. Zašli za hodným čarodějem Libverdou a tak dlouho prosili a žadonili, až jim vyčaroval nový teploměr ze starých digitálních hodinek. Od té doby se už žádný teploměr vytahovat nemůže, protože místo skleněné trubičky s kapkou stříbrné rtuti na něm ukazují teplotu hranaté číslice. A kdo neumí číst, ten se nic nedozví.
8
Vy si určitě myslíte, že léky se vyrábějí v továrnách, že ano? Pak jste si jistě taky všimli, že když z pilulky ocucáte tu sladkou barevnou slupku, jsou uvnitř tak hořké, že se z toho až pusa kroutí hůř, než cesta do hor. Jenomže ještě za časů pradědečka mého pradědečka byly léky sladké a šťavnaté úplně celé a rostly jako ovoce na větvích stromu zvaného lékovník neboli pilulkoň. A ty lékovníky každé jaro obrůstaly jasně růžovými kvítky, které nejenom krásně vypadaly, ale samotná jejich vůně byla léčivá. Takže zatímco na prvního máje pod rozkvetlou třešní dávali kluci holkám pusy, aby neuschly, pod rozkvetlým lékovníkem se scházeli nemocní a tu léčivou vůni zhluboka vdechovali, někteří snaživci až do paty. A co teprve ke konci léta, když na lékovnících dozrávaly plody! Byly sladší než hrušky, šťavnatější než broskve a křupavější než třešně. Chutnaly tak znamenitě, že se jimi cpali nejenom nemocní a uschlé holky, které na prvního máje nikdo nepolíbil, ale taky všichni mlsouni, labužníci a pažravci. A z léků, které už nedokázali sníst, si doma kuchtili všelijaké marmelády, povidla či zavařeniny. Jenomže léky se mají polykat jedině, když je předepíše paní doktorka, případně pan doktor. Nikdy proto, že vypadají hezky, anebo dokonce pro chuť. To potom nejen, že léky neléčí, ale dokonce mohou škodit. A tak ti nejmlsnější byli nakonec nemocní z toho, že brali léky, které brát neměli, a na takovou chorobu žádné léky nejsou.
9
Jenže lidé neradi hledají chybu sami v sobě, a tak ze sebe svalili vinu na chudáky léky. Prý jaképak jsou to léky, když neléčí? Měly by se naopak jmenovat roznemohy, nemocníky a chorobulky. A potom šli a namazali si na rohlík s máslem sladkou marmeládu z léků, aby se jim udělalo ještě hůř. Lékům se to pochopitelně vůbec nelíbilo. Říkaly si: „To máme za svoji dobrotu? To je vděk za naši šťavnatost?“ Až z té nespravedlnosti nakonec zahořkly a od té doby jsou tak hořké, že se musejí obalovat sladkou slupkou, jinak by se z nich pusa kroutila víc než babiččina hlava nad počítačem. A ty ovocné stromy lékovníky čili pilulkoně už taky nerostou jenom tak u cesty, ale jedině na tajné zahrádce, jakou má každá lékárna na dvorku. Škoda, že to nemůžete vidět. Paní magistra tam o půlnoci češe čerstvé léky na žebříku z paprsků měsíčního svitu.
10
Žila byla jedna herečka, jmenovala se Mahulena Žahourková. A ta Mahulena pro divadlo úplně hořela. Takže svoje postavy hrála s takovou jiskrou a uměleckým vznětem, že svůj zápal pro věc přenášela nejenom na diváky, ale i na jeviště. Tu od ní chytila opona, jindy zase sklad kostýmů, a jednou dokonce i sám pan hasič s hadicí, který během představení hlídá, aby nevznikl požár. A když pak zapálila i teprve nedávno dostavěné Národní divadlo, na které se mezi lidmi dlouhá léta vybíralo s kasičkou po troníčku, došla řediteli trpělivost a tu zanícenou, ale nebezpečnou herečku vyhodil ze souboru. Mahulena potom ještě zkoušela hrát u opery, v muzikálu, ve filmu i v televizi, ale všude jí nakonec řekli: „Víte co? Běžte si laskavě sršet energií někam jinam!“ A tak chudinka neměla co hrát a musela být sama sebou. A to je pro každou herečku ta nejtěžší role vůbec. Mahulena byla úplně vyhořelá, a tak z čirého zoufalství začala hrát, i když nikdo jiný nevěděl, že vlastně hraje. Šla třeba do parku a tam celý den na lavičce hrála nešťastnou ženu krmící holuby rohlíkem. Byla to krásná role, dalo by se dokonce povědět, že Mahulenina životní, avšak nikdo o tom představení nevěděl, a proto jí nikdo ani nezatleskal. Nebo když na nádraží jedenáct hodin hrála paní, která se nemůže rozhodnout, kterým vlakem chce jet. Za to by si taky zasloužila státní cenu. Právě tou dobou se v cukrárně U Sedmi zlatých kremrolí sešly všechny nemoci, aby se společně poradily, jak nejlépe ukázat lidem, že je mají. Nemoci jsou totiž tak malinké, že vůbec nejsou vidět, dokonce ani pod lupou. Na první schůzce se ale na ničem nedohodly, protože na ně číšník omylem postavil láhev limonády a nemoci byly na placku. 11
Pak ale svolaly další poradu, tentokrát pro jistotu pod širým nebem, a tam se dohodly, že si najmou nějakou umělkyni, nejlépe herečku. A když člověk chytí nějakou nemoc, herečka mu to zahraje a tak bude konečně jasno. Jak řekly, tak udělaly. Daly si do všech novin inzerát: Přijmeme herečku hodně, ale opravdu hodně malých rolí. Práce se zápalem výhodou. Zájemci hlaste se zítra dopoledne v 9 hodin na vrátnici v nemocnici. Když si to Mahulena přečetla, nemohla samou nedočkavostí ani usnout. Druhý den ráno přišla do nemocnice pro jistotu o hodinu dřív a na zkoušce hrála tak plamenně, že všem ostatním uchazečkám vypálila rybník. Tu roli dostala a od té doby, jakmile někdo onemocní, přijde mu to zahrát osobně Mahulena Žahourková. A jak hraje se zanícením, tomu dotyčnému je přitom horko a pot se z něj lije proudem. A protože za to může herečka, říká se tomu horečka. 12
Chřipka s Heřmánkem kdysi byli nejlepší kamarádi a jedna ruka. Třeba když Chřipka stavěla skluzavku pro hlemýždě, Heřmánek jí přitom pomáhal držet rovnák na ohýbák. A když zase jindy Heřmánek dělal vor z rybích duší, Chřipka mu půjčila svou bublinku do vodováhy a hodinářskou motyku. Pak ale Heřmánek dostal k narozeninám dobrodružnou knížku, která se jmenovala Tajemství třinácté hodiny. Ta knížka byla tak hrozně napínavá, že se od ní Heřmánek nemohl odtrhnout a pořád jen četl a četl. Hlavním hrdinou byl jeden kluk, který se jmenoval Julián a bydlel se svými rodiči ve starém domě s červenou střechou. Z ulice bylo vidět, že uprostřed té střechy trčí štíhlá věžička s hodinami bez ručiček a plechovým kohoutem na špičce, který se točil na tu stranu, kam právě foukal vítr. Ale Julián nemohl za žádnou cenu najít, kudy se do té věžičky leze. Jednou pomáhal mamince na půdě věšet prádlo, když tu vikýřem přiletěl netopýr se zlomeným křídlem. Julián se pokoušel netopýra chytit, ten se ho ale bál a pořád mu utíkal. Když ho konečně lapil, nahmatal vedle něj na trámu něco kulatého studeného. Odvezl raněného letce na kole do netopýřího útulku, kde mu ošetřili křídlo, a pak se podíval na tu kulatou studenou věc. Byly to staré kapesní hodinky s parní lokomotivou vyrytou na víčku.
13
Pod víčkem se objevil popraskaný porcelánový ciferník, ale vypadal divně: místo obvyklých dvanácti hodin jich měl kolem dokola třináct. Julián hodinky natáhl, začaly tikat. Pak je nařídil podle přesného času, bylo právě půl jedenácté. Chvíli si s hodinkami hrál, pak ho maminka zavolala k obědu. Začalo pršet. Když se blížilo poledne, vzpomněl si na ten zvláštní ciferník a znovu odklopil víčko. Jakmile se malá i velká ručička dotkly dvanáctky, v hodinkách to zarachotilo, lokomotiva zahoukala a vypustila vyrytý obláček páry. Julián zvedl oči a uviděl, že tatínek i maminka strnuli uprostřed pohybu. Zkoušel s nimi pohnout, ale drželi jako zalití ve skle. Oknem spatřil, že stejně ztuhly auta na silnici, mraky na nebi, dokonce i padající kapky deště, které neměly nahoře špičku, jak se to kreslí na obrázcích, ale byly dokonale kulaté. Všechno se zastavilo, úplně všechno, až na něho a na ty staré hodinky, které pořád tikaly a ukazovaly už pět minut po dvanácté. Najednou pochopil, že během té hodiny, která je v hodinkách navíc, musí něco udělat, jinak zůstane navždycky uvězněný mimo čas, ve kterém zůstali tatínek s maminkou a všichni ostatní lidé. Vyběhl po schodech na půdu, vylezl na trám, kde předtím našel hodinky, a šátral rukou ve vrstvě prachu, až nahmatal kulatý otvor. Zkusil do něj vložit hodinky, pasovaly přesně. Pořádně zatlačil, ozvalo se cvaknutí a shora ze střechy sjela ta věžička s kohoutem jako kabina výtahu a z boku se v ní otevřela dvířka... Když Heřmánek dočetl až sem, přišla Chřipka a tak dlouho mouzovala a loudila, až jí Heřmánek tu knížku půjčil. Jenže Chřipka si nestačila přečíst ani písmenko a hned knížku ztratila. Proto když máš chřipku, je dobré pít heřmánek. Chřipka se totiž lekne, že heřmánek bude chtít tu ztracenou knížku vrátit, a raději před ním uteče.
14
Byl jednou jeden včelí úl a tomu vládla královna Žihadéla. Dlouho se každý den v úlu podobal všem ostatním, dokud se v šestiboké komůrce z vosku nenarodila včelí princezna Medvika. Všechny včely dělnice i trubci malou Medviku milovali, ale Žihadéla brzy začala žárlit na její krásu. Ty dvě měly úplně odlišnou povahu. Zatímco stará královna by se pořád jen mazala všelijakými mastičkami a krémy proti vráskám, princezna ze všeho nejraději četla. Mezi včelami byly sice k mání jen příručky o sosání nektaru z květů a návody na výrobu medu, ale Medvika měla štěstí. Kousek od úlu ztratila Chřipka tu napínavou knížku půjčenou od Heřmánka z minulé pohádky, takže si teď mohla přečíst, jak to dopadlo: Julián vytáhl hodinky z otvoru a opatrně vstoupil do věžičky. Sotva za ním zaklapla dvířka, věžička se dala do pohybu a vyjela zpátky na střechu, ale pokračovala stále výš a výš, až do mraků, kde konečně zastavila. Dvířka se znovu otevřela a Julián vyšel do veliké haly, kde stál dlouhý stůl se dvěma židlemi naproti sobě.
15
Na jedné seděl pán v černém plášti a pokynul Juliánovi, aby se posadil na tu druhou. Místo očí měl dvě spirály hodinových pér a místo rukou mu z pláště čouhaly bezprsté železné ručky věžních hodin. Pak promluvil a když otevřel ústa, bylo vidět, že místo zubů má dvě ozubená kola, otáčející se proti sobě: „Jsem pán času. Splním ti každé přání, když mi budeš sloužit jen jedinou hodinu. Můj sluha už je moc starý.“ Nato zatleskal a ke stolu se přibelhal starý shrbený sluha. Nalil Juliánovi limonádu a přitom mu nenápadně vložil do ruky tahák. Julián papírek pod stolem rozložil a přečetl, ale tak, aby si pán ničeho nevšiml, jak se to naučil ve škole. Na taháku stálo: Pozor, ta hodina nikdy neskončí. Ta moje trvá už devadesát let. Musíš ho převézt vlakem. Julián pánovi času řekl, že si přeje projet se tou lokomotivou z hodinek. Pán se jen usmál, kývnul a vlak vyjel z hodinek jako živý. Když nastupovali, Julián dal pánovi času přednost, sám zůstal venku, zabouchnul za ním dvířka a pak rychle zacvakl víčko. Vlak se znovu proměnil v rytinu a s ním i pěst pána času, kterou na Juliána hrozil z okénka. Sluha i Julián se vrátili domů, čas se znovu rozběhnul a všechno bylo jak dřív, jen ty třináctihodinové hodinky už raději nikdy neotvíral. Zatímco si Medvika četla, v královně rostla závist a její srdce černalo. Nakonec princeznu zaklela do podoby jehly, kterou pan doktor píchá injekce. Proto se jí taky říká včelka a jako správná včela nikdy nebodne dvakrát. Královna Žihadéla už nežárlí a Medvice její nová podoba nevadí, naopak je ráda, že může pomáhat lidem. A když zrovna nikomu nic nebodá, snáší sestřičkám do čaje med.
16
Pokaždé, když si někdo začne škrábat neštovice, tak se na moři začne potápět loď. Nevěříš? Tak dobře poslouchej a neškrábej se! Byla jedna holčička jménem Kateřina a ta dostala plané neštovice. Po celém obličeji i na krku ji naskákaly hnědé svědivé puchýřky. A nejsvědivější ze všech byl ten na špičce nosu. Milá Kačka najednou vypadala hůř než klobouk muchomůrky tygrované, ale nejstrašnější bylo to svědění. Ve stejné době na opačném konci světa vyplula z přístavu rybářská loď. Vanul jen lehoučký vánek a moře bylo hladké jako čerstvě ustlaná postýlka. Loď plula tak klidně, že kapitán mohl stavět její model v prázdné láhvi od rumu. Ryby samy od sebe skákaly do sítí a námořníci z nudy plivali přes palubu.
Kateřina nevydržela pokušení a lehounce, docela lehoulince si přejela nehtem jeden z puchýřků. Obloha nad obzorem potemněla a loď se začala houpat. Kapitán do láhve s modelem zatlačil zátku a opatrně ji uložil na poličku. Do moře před přídí uhodil blesk. Kateřina si lehla na ruce, ale ty jako by si žily vlastním životem. Pravá se vymotala ze záhybů peřiny a začala škrábat puchýřky. 17
Námořníci vytahovali sítě, aby zachránili úlovek. Stříbrný proud ryb a jiných mořských potvor z nich tekl do trupu. Kapitán s kormidelníkem se snažili udržet kormidlo proti vlnám. Obrovské vlny se přelévaly přes palubu. K pravici se přidala i levice a Kateřina se začala škrábat obouruč. Jenomže čím víc se škrábala, tím víc to svědilo. Kormidelníka to už spláchlo a jeho oranžová plovací vesta svítila na temné hladině daleko za zádí. Námořníci odřízli sítě a schovali se do podpalubí, kde se zoufale snažili z potápějící se lodi vypumpovat mořskou vodu plnou chaluh. Na můstku zůstal jen kapitán, který se včas přivázal ke kormidelnímu kolu lanem. Láhev vypadla z poličky a rozbila se na tisíc kusů. Příď lodi se pod každou vlnou zvedala tak vysoko, až se zdálo, že se musí převrátit. Na vrcholu se sklopila a padala špičkou dolů jako šipka. Když narazila na hladinu mezi dvěma vlnami, celá se potopila, pak vyskočila na hladinu a celé to peklo začalo znovu... Vtom se dveře do Kateřinina pokojíčku otevřely a objevila se v nich maminka s hrnkem horkého čaje v ruce. „Kačko, co to vidím? Okamžitě se přestaň škrábat a napij se čaje. Nebo chceš, aby se ta ubohá loď potopila?“ „To nechci.“ „Tak vidíš.“ Model lodi šel ke dnu a jeho předloha se ho chystala následovat. Kormidlo už se nedalo udržet, loď se stočila bokem k té největší vlně, jakou kdy kapitán viděl. Blížil se konec. Najednou se moře uklidnilo a bylo zas hezky. Dokonce i toho spláchnutého kormidelníka nakonec vylovili. Všichni námořníci se šťastně vrátili domů ke svým ženám a dětem. A když se vydržíš neškrábat, vrátí se i příště.
18
Daleko předaleko, za sedmero žebry, sedmero sliznicemi a sedmero tělními tekutinami žilo bylo jedno střevo. A to střevo se chovalo doslova jako střevo. Místo toho, aby svůj čas trávilo trávením potravy jako ostatní střeva, tak pořád vymýšlelo všelijaké skopičiny, kraviny, oslovství a psí kusy. Například schválně poradilo ledvině špatnou cestu a ta potom úplně zabloudila. Pak taky navádělo srdce, aby v jedné nechvalně známé hiphopové kapele bušilo mimo rytmus. Jindy zase spouštělo krev z nosu, pod záminkou, že ji naučí šplhat na laně. A to nemluvím o tom, že přemlouvalo mozek, aby zažil nějakou příhodu. Mozek měl naštěstí dost rozumu, aby to odmítl, takže se nic zlého nestalo. Ale mohlo. Po špatných zkušenostech si ostatní útroby v těle začaly na střevo dávat pozor a brzy se s ním už nikdo nechtěl přátelit. Střevo uraženě prohlásilo, že o nějaké kamarádství stejně nestojí, a začalo zlobit o samotě. Chvíli brnkalo na nervy, a když ho to omrzelo, nafukovalo žaludek jako balon a dokonce s ním plánovalo letět až na severní pól.
19
Jenže to střevo bylo nejen zlobivé, ale taky nešikovné, takže doletělo sotva k dvanácterníku, kde žaludek splaskl a oba žuchli na zem. Střevo muselo domů s hanbou šlapat pěšky a všichni se mu smáli, že neumí nic udělat pořádně. Po té ostudě s balonem se střevo naštvalo: „Že neumím nic dělat pořádně? No počkejte, tak já vám tedy ukážu, zač je toho loket, v Pardubicích perník a v Chrudimi hříbata!“ A začalo si všelijak kazit až doposud dobrý zrak. Naschvál šilhalo, koukalo se vleže na televizi, nevytahovalo si z koutků očí ospalky a četlo si s baterkou pod peřinou hororové knížky tak dlouho, až úplně osleplo. Pak už to s ním šlo úplně s kopce. Slepé střevo se zanítilo a v nemocnici ho museli z těla vyříznout. Nakonec ale všechno dopadlo dobře. Střevo po operaci začalo nový život. Přestalo dělat hlouposti, našlo si nové kamarády a má dobrou práci: celý den se rozvaluje v pohodlném křesle, pije limonádu brčkem a umělci podle něj malují dopravní značky Pozor, slepá ulice!
20
Byla jednou jedna matička a ta měla sedm synů. Jako dnů v týdnu. Však se taky tak jmenovali – nejstarší Pondělí, další Úterý a tak dále, až ten nejmladší Neděle. Dovedete si představit, jak takový týden plný kluků najednou dovedl zlobit. Jednou matička pekla mramorovanou bábovku, ale sedm bratříčků dělalo kolem trouby takový rámus, že se těsto ve formě zdrclo a místo krásně nadýchané bábovky z ní vypadla připálená placka. Matce se oči podlily krví a vykřikla na syny strašnou kletbu: „Kéž byste zkrkavčili, vy nezdárníci!“ A to neměla dělat, protože sedm bratří se jeden po druhém proměnilo v sedm zápalů krčních mandlí a uletělo otevřeným oknem. Matička plakala a naříkala, prosila za odpuštění, ale synové se už nevrátili. Po čase se jí narodilo osmé dítě, dcerka, které dala jméno Majdalénka. O ztracených bratřích jí neřekla, aby se netrápila. Ale Majdalénka si sama všimla, že doma něco není v pořádku. Brzy jí došlo, proč mají v kuchyni sedm nadbytečných židlí, v pokoji sedm prázdných postýlek a v garáži sedm kol s klučičím rámem. Umínila si, že zakleté bratříčky osvobodí, ale matičce o tom neřekne, protože by ji nepustila. A tak si sbalila do baťůžku nějaké oblečení, trochu jídla, lahvičku opalovacího krému a vydala se do širého světa. Putovala mnoho dní, než dorazila do zlatého zámku, kde bydlel mocný pán světla Slunečník. Namazala se opalovacím krémem, aby ji nepopálil svou září, poklonila se mu a zeptala se, zdali neví, kde jsou její bratři. Slunečník si promnul bradku ze slunečních erupcí a pak odpověděl, že neví, protože přes den jsou někde zavření,
21
ale snad by to mohl vědět jeho bratr Měsíčník. A nakreslil Majdalénce mapku, kudy se dostane na jeho stříbrný zámek. Měsíčník si prohrábl vlasy z kráterů po meteorech, ale taky nevěděl, kde je hledat, protože bratři nevycházeli ani za měsíčné noci. I poslal Majdalénku na zámek postavený ze tmy k třetímu bratrovi Hvězdníkovi. Ten si nakroutil kníry z kometích ocasů a řekl, že sedm zakletých bratrů dobře zná. Ve své lidské podobě mohou vycházet jen za novoluní, jinak je zlá čarodějnice Mortabella vězní ve věži svého hradu z temné hmoty. Když tam Majdalénka došla, Měsíc byl právě v novu a obloha temná jako Mortabellina duše. Bratři Majdalénku pěkně přivítali a vysvětlili jí, že jejich zakletí může zlomit jedině ten, kdo prodělá všech sedm zápalů krčních mandlí bez jediného slůvka nářků. Majdalénka si tedy navařila spoustu bylinkového čaje, lehla do postele a tak dlouho tiše stonala, dokud všech sedm bratří nevysvobodila. Jen u posledního Neděle to nevydržela a maličko si povzdychla, takže mu na ruce zůstalo černé znamínko. Zlá Mortabella se i se zámkem propadla do černé díry ve svém srdci a Majdalénka s bratříčky se šťastně vrátili domů. To bylo radosti! Tedy alespoň do chvíle, než začali zase zlobit.
22
Jeden mládenec jménem Bílá krvinka byl tak statečný, že se vůbec ničeho nebál. A protože nebát se v životě ničeho je docela o strach, vydal se ten Bílá krvinka na vandr, aby se naučil bání jako nějakému řemeslu. Cestou šel kolem starého mlýna a tam uviděl statnou postavu celou v červeném, jak nosí na zádech najednou fůru pytlů i s vozem. „Jářku, osobo,“ zavolal na toho siláka, „jak se jmenuješ a co to neseš v těch pytlích?“ „Mé jméno je Červená krvinka a tahám tu nadýchaný kyslík z plic dál do těla.“ „Inu, takový pomocník by se mi na cestách hodil,“ řekl Bílá krvinka. Když to Červená krvinka uslyšel, zahodil pytle i vůz a šel do světa taky. Obě krvinky dorazily ke dvěma stromům, mezi nimiž byla natažená dlouhá šňůra a na ní viselo mokré prádlo. Kolem šňůry obcházela postava tak vyzáblá, že byla úplně placatá, a šťouchala do prádla kostnatým prstem. „Pověz nám své jméno i co dovedeš,“ ptaly se krvinky. „Jsem Krevní destička a umím všecko srážet. Srážím ovoce ze stromů, vodu v led, sebevědomí namyšlených lidí i vlaky rozjeté proti sobě.“ „Přidej se k nám.“ „Už jdu.“ A tak šli dál ve třech.
23
Když už doputovali skoro až na kraj světa, postavilo se jim do cesty jezero plné plnotučného mléka. Obejít nešlo, plavat se v něm nedalo a na brodění bylo moc hluboké. Jenže Krevní destička do něj strčila palec u nohy a mléko z celého jezera se srazilo do tvarohového člunu. Tou loďkou přepluli na druhý břeh a dál pokračovali zase pěšky. Pak ale cesta najednou končila, protože na ni padla noc. Mysleli, že budou muset čekat až do rána. Silák Červená krvinka však tmu z obzoru zvedl a odhodil stranou, takže mohli jít dál. Nakonec došli až k městu postavenému z krystalů soli, kde zlý černokněžník Vir věznil krásnou princeznu Buňku, protože si ho nechtěla vzít. Stačilo, aby se na sebe Buňka s Bílou krvinkou jen jedenkrát podívali, a hned se do sebe zamilovali. Černokněžník Vir na to měl ale jiný názor. Nejprve zkusil Bílou krvinku začarovat, ten ale na kouzla nevěřil, a tak se to nepovedlo. Vrhnul se tedy na soupeře s mečem a dýkou, avšak Bílá krvinka jej snadno přemohl. Ale ať bodal jak krájel, Virus pokaždé zase ožil. Krevní destička s Červenou krvinkou však mezitím našli a přinesli čarodějovo srdce v baňce, která byla schovaná na lodi, potopené na dně moře. Když se Vir zase napřahoval, Bílá krvinka mu nastavil jeho vlastní srdce do rány. Baňka pukla a černokněžník zahubil sám sebe. Když bylo po všem, Bílá krvinka princeznu objal a povídá: „Poprvé v životě jsem se bál. O tebe, milá Buňko. Čím to, že jsem nikdy předtím neměl strach?“ „Protože jsi nikdy předtím nikoho nemiloval,“ odpověděla princezna a něžně ho políbila.
24
Lidé se odjakživa přou, kde se tu vlastně vodníci vzali. Někdo tvrdí, že se vyvinuli z těch pyšných andělů, kteří byli svrženi z nebe a přitom spadli do vody. Jiný zase věří, že vznikají z utopených upírů. Jisté je jen to, že vodníci jsou potvory zlé a záludné. Srdce mají studená a kalná jako stojatá voda u dna, a co je nejhorší, stahují neopatrné plavce pod hladinu a vypuštěné duše pak chytají do hrníčků s pokličkou. Jeden takový vodník žil dlouhá léta v rybníku Kuňkavci. Dělal všechno, jako ostatní vodníci, ale moc mu to nešlo, protože byl tuze maličký. Rád by třeba sedával na vrbě, za měsíčního světla si šil zelený a rudý fráček a pokuřoval dýmku, jenomže na tu vrbu prostě nevylezl.
25
Rád by líčil na rákosí pentličky a zrcátka, aby nalákal marnivé dívky do bažin, avšak věšel ty cetky moc nízko a děvčata si jich vůbec nevšimla. Rád by zavíral dušičky utopených do porcelánových hrnků, ale než se mu podařilo zvednout pokličku, duše už byla dávno v čudu. A tak se ten vodník pořád trápil a soužil. Svým kolegům z okolních rybníků byl jenom pro legraci. Ve vesnici se ho nikdo nebál, a když se mlynářská chasa v zimě nudila, svazovala ho lýkovým provazem a potom sušila nad ohněm, aby prozradil, kde mají víly zakopaný poklad. Proto není divu, že si ten docela malý vodník začal hledat jinou práci. Nejdřív protahoval ucpané vodovodní potrubí, ale pokaždé ho to spláchlo rovnou do kanálu a to ho brzy přestalo bavit. Dál se zkoušel živit čištěním akvárií, ale když ho málem spolkla jedna obzvláště hladová závojnatka, nechal i toho. Nakonec sehnal místo potníka a od té doby má klid a je náramně spokojený. Že nevíte, co je to potník? Jak bych vám to vysvětlil... Uvnitř každého lidského těla je ukryté malé jezírko plné potu. Když se do těla dostane všelijaká havěť a člověk onemocní, potník zvedne hráz. Pot vyteče ven a spolu s ním se z těla odplaví všechno zlé. Takže když jste nemocní, pojďte se potit, je to opravdu zdravé. A přitom si můžete představovat, jak to uvnitř vás vypadá: V jezírku plném potu žije maličký vodník, vlastně potník. A ten potník sedává na maličké vrbě, šije si zelený a rudý fráček, k tomu kouří zdraví neškodnou puškvorcovou dýmku. A když někdy onemocní samotný potník, místo lapání dušiček si do toho hrnečku s pokličkou uvaří léčivý bylinkový čaj.
26
© 2016 napsal PETR STANČÍK ilustrovala MÁRIA NERÁDOVÁ
Ať to dobře dopadne.