FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE POSTNÍ – 21. BŘEZNA 2010
Velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost.
Votivní svíce pustiměřských poutníků u hrobu sv. Benedikta, Patrona Evropy a farnosti (+21.3.547), opatství Montecassino, Anni Paulini Peregrinatio, 30. 6. 2009
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh nás stvořil k životu, nikoli ke smrti. Od něj pocházíme, pro něho žijeme, a v něm budeme žít navždy. Proto s důvěrou prosme: L: PANE, DEJ NÁM ÚČAST NA SVÉM ŽIVOTĚ. z Ty, který skrze víru v tvého Syna zjevuješ svou spravedlnost, dej, aby doba postní byla pro každého křesťana časem opravdového obrácení a intenzivního poznání tajemství Krista, který přišel naplnit veškerou spravedlnost. z Aby nadcházející Pouť k Turínskému plátnu pomohla lépe pochopit tajemství lásky Božího Syna k nám a stala se výzvou k Jeho následování. z Prosme za křesťany, aby se ve všech oblastech svého každodenního života stávali neochvějnými zastánci života od jeho početí až po přirozenou smrt. z Prosme za duchovně mrtvé i za ty, kteří po utrpeních nebo kvůli zatvrzelosti v hříchu už nechtějí dále žít, aby skrze víru objevili nový smysl života. z Prosme za zemřelé, aby v nebi patřili na tvou božskou tvář. K: Bože, Otče a Stvořiteli, shlédni na naše prosby a dej nám poznat, že máme účast na tvém božském životě. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – IZ 43,16-21
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mohutných vodách stezku, který vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli. „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na poušti, řeky na neschůdných místech, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného. Ten lid jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu.“ ŹALM 126
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, – byli jsme jako ve snách. – Tehdy byla naše ústa plná smíchu – a náš jazyk plný jásotu. Tehdy se říkalo mezi pohany: – „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ – Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, – naplnila nás radost. Hospodine, změň náš osud, – jako se mění údolí na jihu země. – Kdo sejí v slzách, – žnout budou s jásotem. Vycházejí s pláčem, – když nesou semeno k setí: – přijdou však s jásotem – a přinesou své snopy. 2. ČTENÍ – FLP 3,8-14
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Bratři! Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že už jsem dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše. EVANGELIUM – JAN 8,1-11
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“
POŘAD BOHOSLUŽEB: 21. – 28. března 2010 DEN
NEDĚLE 21. března
LITURGIE
5. NEDĚLE POSTNÍ
PONDĚLÍ 22. března ÚTERÝ 23. března
PONDĚLÍ PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA 24. března
STŘEDA
ÚTERÝ PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
SLAVNOST
ČTVRTEK 25. března
ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ
PÁTEK 26. března
PÁTEK PO 5. NEDĚLI POSTNÍ
SOBOTA 27. března
SOBOTA PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
FARNOST
PUSTIMĚŘ za + Josefa KRKOŠKU, syna, vnuka, pravnuka, živou a + r. 8.00 za + Marii SEDLÁKOVOU, DRYSICE manžela a syna 9.30 za +Marii FRÉLICHOVOU, PODIVICE manžela, syna, zetě, živou a +r. 11.00 za + Josefa MATOUŠKA PUSTIMĚŘ a rodinu OTEVŘELOVU 17.00 za + P. Františka BENÍČKA VYŠKOV a za nová kněžská povolání 9.00 DRYSICE POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + Růženu SPISAROVU, DRYSICE manžela a celou +rodinu 17.00 za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu PODIVICE BENÍČKOVU, BUČKOVU 8.00 a MAHDALOVU DRYSICE za + Antonína BRUNCLÍKA, rodiče a syny 15.30 za + rodiče VLACHOVY PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 17.00 PODIVICE POBOŽNOST 15.00 KŘÍŽOVÉ CESTY PUSTIMĚŘ POBOŽNOST 16.30 KŘÍŽOVÉ CESTY za + rodinu TAUŠOVU PUSTIMĚŘ a ZAHRADNÍČKOVU 17.00
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 28. března
KVĚTNÁ NEDĚLE PŘINESTE SI RATOLESTI
PUSTIMĚŘ: LITURGIE ZAČÍNÁ V KAPLI SV. ANNY
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodinu ZBOŘILOVU, VŠETULOVU a Boží ochranu pro živou rodinu
DRYSICE za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela a duše v očistci 9.30 za + Theodora MARÁKA, PODIVICE rodiče a bratry 11.00 PUSTIMĚŘ VELIKONOČNÍ SV. SMÍŘENÍ /dva cizí zpovědníci/ 14.00-16.00
FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz..
FARNÍ INFORMÁTOR KVĚTNÁ NEDĚLE – 28. BŘEZNA 2010
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? La Verna, kaple stigmat sv. Františka, Anni Paulini Peregrinatio, 25. 6. 2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, při vstupu do Jeruzaléma byl Ježíš oslavován jásajícím zástupem jako Král a Mesiáš. Také my uznejme věčnou vládu našeho Spasitele a volejme: L: POŽEHNANÝ, JENŽ PŘICHÁZÍ VE JMÉNU PÁNĚ. z Obyvatelé Jeruzaléma ti na cestu prostírali své pláště, dej, ať i naše generace pozná znamení tvého putování v minulých i současných dějinách. z Ty, který skrze víru v tvého Syna zjevuješ svou spravedlnost, dej, aby doba postní byla pro každého křesťana časem opravdového obrácení a intenzivního poznání tajemství Krista, který přišel naplnit veškerou spravedlnost. z Aby nadcházející Pouť k Turínskému plátnu pomohla lépe pochopit tajemství lásky Božího Syna k nám a stala se výzvou k Jeho následování. z Za mládež naší farnosti, aby skrze poznání lásky, která tě vedla na kříž, došla k setkání s Tebou, který těm, kdo ti uvěřili svěřuješ poslání být světlem světa a solí země. z Za naši farnost, ať účastí na liturgii Svatého týdne hlouběji prožije tajemství své spásy. z Triumfální vstup do města Davidova byl předzvěstí slavného vstupu do nebeského Jeruzaléma, dej, ať s našimi zemřelými sdílíme tvé věčné vítězství. K: Nebeský Otče, slyš volání trpícího lidstva a učiň naše srdce vnímavým pro porozumění a soucit s utrpením našich bližních, ve spojení s Kristem, naším Pánem. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY KVĚTNÉ NEDĚLE 1. ČTENÍ – IZ 50,4-7
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. ŹALM 22
Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, – šklebí rty, pokyvují hlavou: – „Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, – ať ho zachrání, má-li ho rád!“ Obkličuje mě smečka psů, – tlupa zlosynů mě svírá. – Probodli mi ruce i nohy, – spočítat mohu všechny své kosti. Dělí se o můj oděv, – losují o můj šat. – Ty však, Hospodine, nestůj daleko, – má sílo, pospěš mi na pomoc! Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, – uprostřed shromáždění budu tě chválit. – "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva." 2. ČTENÍ – FLP 2,6-11
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. EVANGELIUM – LK 22,14-23,56
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Lukáše. Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království." A vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte ho a rozdělte mezi sebe; neboť vám říkám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království." Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: "To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!" Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, (zpečetěná) mou krví, která se za vás prolévá. Hle, u mě na stole je však ruka mého zrádce. Syn člověka sice jde svou cestou, jak je určeno, ale běda tomu člověku, který ho zradí." Oni se začali ptát jeden druhého, který z nich to asi je, kdo to hodlá udělat. Vznikl také mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: "Králové vládnou svým národům, a kdo mají nad nimi moc, dávají si říkat 'dobrodinci'. U vás však ať to tak není! Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je jako ten,
kdo druhým slouží. Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží. Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách. A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů. Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry." Petr mu řekl: "Pane, s tebou jsem ochoten jít do vězení i na smrt!" On mu odpověděl: "Říkám ti, Petře: Ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mě znáš." Dále jim řekl: "Když j sem vás poslal bez měšce, bez mošny, bez opánků, měli jste v něčem nedostatek?" Odpověděli mu: "Ne, v ničem." Řekl jim: "Nyní však, kdo má měšec, ať si ho vezme, a stejně tak mošnu; a kdo nemá, ať prodá svůj plášť a koupí si meč. Říkám vám totiž, že se na mně musí splnit, co je psáno: 'A byl počítán mezi zločince'. Neboť co je o mně řečeno, už se naplňuje." Řekli: "Pane, tady jsou dva meče." On jim odpověděl: "To stačí." Potom se podle svého zvyku odtamtud odebral na Olivovou horu a učedníci ho následovali. Když byl na místě, řekl jim: "Modlete se, abyste nepřišli do pokušení." Sám pak se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: "Otče, chcešli, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá." Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho. Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve. Potom vstal od modlitby, šel ke svým učedníkům a nalezl je, jak zármutkem usnuli. Řekl jim: "Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení!" Když ještě mluvil, objevil se houf lidí; jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš, šel před nimi. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: "Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?" Když ti, kdo byli s Ježíšem, viděli, co se chystá, zeptali se: "Pane, máme zasáhnout mečem?" A jeden z nich udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ježíš však na to řekl: "Přestaňte! Dost!" A dotkl se jeho ucha a uzdravil ho. Potom řekl Ježíš těm, kteří se na něho vypravili, velekněžím, chrámovým velitelům a starším: "jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji. Býval jsem den co den mezi vámi v chrámě, a ruce jste na mě nevztáhli. Tohle však je vaše hodina a vláda temnoty." Pak se ho zmocnili a odvedli. Přivedli ho do veleknězova domu. Petr šel zpovzdálí za nimi. Když rozdělali uprostřed dvora oheň a sesedli se kolem, sedl si Petr mezi ně. Jak seděl ve světle, uviděla ho jedna služka, pozorně se na něj podívala a řekla: "Také ten byl s ním!" On však to zapřel: "Neznám ho, ženo." Za chvíli ho uviděl jiný a řekl: "Ty jsi také jeden z nich!" Petr odpověděl: "Člověče, nejsem!" Uplynula asi hodina a někdo jiný zase tvrdil: "Doopravdy, i tento člověk byl s ním, vždyť je to Galilejec!"
Petr však řekl: "Člověče, nevím, o čem mluvíš." V tom okamžiku, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl: "Dříve než kohout dnes zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal. Muži, kteří Ježíše hlídali, posmívali se mu a bili ho, zavázali mu oči a ptali se: "Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil." A rouhali se mu, jak mohli. Jakmile se rozednilo, sešel se sbor starších z lidu, velekněží a učitelé Zákona, a dali ho předvést před svůj soud. Řekli: "Jsi-li Mesiáš, pověz nám to!" Odpověděl jim: "I kdybych vám to řekl, neuvěříte, a kdybych se vás zeptal, nedáte mi odpověď. Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha." Všichni mu do toho vpadli: "Ty jsi tedy Boží Syn?" Odpověděl jim: "Ano, já jsem!" Oni řekli: "Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to sami slyšeli z jeho úst!" Celé jejich shromáždění povstalo a vedli ho k Pilátovi. Tam na něj začali žalovat: "Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a vydává se za krále Mesiáše." Pilát se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?" Odpověděl mu: "Ano, já jsem!" Pilát pak prohlásil velekněžím a lidu: "Neshledávám na tomto člověku žádné provinění." Ale oni naléhali a říkali: "Pobuřuje lid svým učením po celém Judsku, počínajíc Galileou až sem!" Jakmile to Pilát uslyšel, zeptal se, zdali ten člověk je Galilejec; a když se dověděl, že je z Herodova území, poslal ho k Herodovi, který se také právě v těch dnech zdržoval v Jeruzalémě. Jakmile Herodes spatřil Ježíše, velmi se zaradoval. Už dávno si ho totiž přál uvidět, protože o něm slýchal a doufal, že uvidí, jak udělá nějaký zázrak. Kladl mu tedy mnoho otázek, ale on mu vůbec neodpovídal. Velekněží a učitelé Zákona stáli při tom a urputně na něho žalovali. Tu Herodes i se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá, a ztropil si z něho posměch: dal ho obléci do bílých šatů a poslal ho nazpět k Pilátovi. V ten den se Herodes a Pilát spřátelili; předtím totiž spolu žili v nepřátelství. Pilát svolal velekněze, členy velerady i lid a řekl jim: "Přivedli jste mi tohoto člověka, že prý pobuřuje lid. Já sám jsem ho vyslechl ve vaší přítomnosti, ale neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co na něj žalujete. Ale ani Herodes ne, vždyť ho poslal nazpět k nám. Prostě nespáchal nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím." Ale oni se všichni dali do křiku: "Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!" Ten byl uvržen do žaláře pro nějakou vzpouru vzniklou v městě a pro vraždu. Pilát začal znovu na ně naléhat, protože chtěl Ježíše propustit. Ale oni odpověděli křikem: "Ať je ukřižován, ať je ukřižován!" Potřetí jim řekl: "Ale co špatného udělal? Neshledal jsem na něm nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím." Oni však doráželi s velkým křikem a žádali, aby byl ukřižován, a jejich křik se stále stupňoval.
Pilát se proto rozhodl povolit jejich žádosti: propustil toho, který byl uvržen do žaláře pro vzpouru a vraždu a kterého si vyžádali, a Ježíše vydal, aby se jim stalo po vůli. Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem. Za ním šel velký zástup lidu a ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: 'Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!' Tehdy lidé začnou říkat horám: 'Padněte na nás!' a kopcům: 'Přikryjte nás!' Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!" Spolu s ním byli vedeni na popravu také dva zločinci. Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a 'druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." Jeho šaty si rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji." Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha." A po těch slovech vydechl naposled. C
H V Í L E
T I C H É
M O D L I T B Y
V K L E Č E
Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: "Tento člověk byl skutečně spravedlivý." A všichni ti lidé, kteří se tam shromáždili k této podívané, když viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se domů. Jeho známí všichni zůstali stát opodál, i ženy, které ho provázely z Galileje a na to se dívaly. Jeden člen velerady, jménem Josef, ušlechtilý a spravedlivý člověk z judského města Arimatie, nesouhlasil s jejich rozhodnutím a jednáním. On (také) očekával Boží království. Zašel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pak ho sňal, zavinul do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován. Bylo to v den příprav, právě nastávala sobota. Přitom ho doprovázely ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje. Podívaly se na hrobku i na to, jak bylo jeho tělo pochováno. Potom odešly domů a připravily si vonné věci a masti. V sobotu však zachovaly sváteční klid podle přikázání.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 28. března – 4. dubna 2010 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodinu ZBOŘILOVU, PUSTIMĚŘ VŠETULOVU a Boží ochranu 8.00 pro živou rodinu NEDĚLE DRYSICE za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela a duše v očistci 28. března KVĚTNÁ NEDĚLE 9.30 za + Theodora MARÁKA, PODIVICE PŘINESTE SI RATOLESTI rodiče a bratry 11.00 PUSTIMĚŘ: LITURGIE PUSTIMĚŘ VELIKONOČNÍ SV. SMÍŘENÍ /dva cizí zpovědníci/ ZAČÍNÁ V KAPLI SV. ANNY 14.00-16.00 PONDĚLÍ PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ za + Karla ADAMCE, rodiče SVATÉHO TÝDNE 29. března z obou stran a Boží požehnání 18.00 ÚTERÝ ÚTERÝ PODIVICE POBOŽNOST SVATÉHO TÝDNE KŘÍŽOVÉ CESTY 30. března 17.30 OD 17H: VELIKONOČNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ za živé a zemřelé PODIVICE /CIZÍ ZPOVĚDNÍK/ podivické farníky 18.00 STŘEDA SVATÉHO TÝDNE STŘEDA DRYSICE POBOŽNOST NÁVŠTĚVA NEMOCNÝCH KŘÍŽOVÉ CESTY 31. března 17.30 OD 17H: VELIKONOČNÍ SVÁTOST SMÍŘENÍ za + Marii a Karla DRYSICE /CIZÍ ZPOVĚDNÍK/ ALTMANOVY a + rodinu 18.00 OLOMOUC MISSA CHRISMATIS 9.30 za + P. Františka BENÍČKA za + Jana ŠOCE, sestru, DRYSICE Z E L E N Ý Č T V R T E K rodiče, živou a + rodinu ČTVRTEK 17.30 MŠE SVATÁ 1. dubna PUSTIMĚŘ za + Marii SLÁMOVOU, +r. NA PAMÁTKU VEČEŘE PÁNĚ JANÁKOVU a SLÁMOVU 19.00 PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PODIVICE ADORACE ROKU KNĚŽÍ 19.00 PODIVICE POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY 15.00 PÁTEK DRYSICE VELKÝ PÁTEK PAMÁTKA UMUČENÍ PÁNĚ 2. dubna DEN PŘÍSNÉHO POSTU 17.30 SBÍRKA PRO SVATOU ZEMI PUSTIMĚŘ PAMÁTKA UMUČENÍ PÁNĚ /POKLADNA U ´BOŽÍHO HROBU´/ 19.00 za farnosti Pustiměř, SOBOTA PUSTIMĚŘ BÍLÁ SOBOTA Drysice a Podivice 3. dubna VELIKONOČNÍ VIGÍLIE 21.00 SLAVNOST za + Rudolfa POSPÍŠILA PODIVICE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ a dvě manželky 7.30 na poděkování Pánu Bohu za NEDĚLE DRYSICE PÁNĚ S B Í R K A N A K N Ě Ž S K Ý S E M I N Á Ř 80 let života a Boží požehnání 9.00 4. dubna 12.00: URBI ET ORBI za + Stanislava KLEVETU PUSTIMĚŘ POŽEHNÁNÍ SVATÉHO OTCE a rodiče KOMÁRKOVY 10.30
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Výzva k vyznání hříchů Dnes a denně se dovídáme o mravních skandálech osob, které mají vysoké postavení ve společnosti. Lidé se nad tím sice pohoršují, ale v duchu nad tím mávnou rukou a řeknou s povzdechem: ´Takový je dnes svět!´ Bible a tradiční společnosti, které na ní stavějí, jsou naopak přísné. Už ve Starém zákoně je zdůrazněna povinnost manželské věrnosti. Bohužel podle starých semitských zvyků se trestala jenom nevěrná žena, na níž měl muž vlastnické právo. Nový zákon zrovnoprávňuje postavení muže a ženy; manželská smlouva je oboustranná. Žena z dnešního evangelia měla být podle tehdejší zvyklostí ukamenována. V zásadě však nejde v evangeliu o ženu, ale zase jen o příležitost, jak chytit Ježíše za slovo a přivést do úzkých, získat nějaké argumenty, aby se ho mohli židovští předáci zmocnit a sprovodit ho ze světa. Šli na to takticky, ale Ježíš – jako vždy – jim nenaletěl, ale jedinou větou je všechny usadil. Kdyby totiž souhlasil s ukamenováním, ztratil by pověst dobrého a milosrdného učitele. Pokud by však výslovně nesouhlasil, mohl být nařčen, že porušuje mojžíšský zákon. Ježíš však brilantně pronese, že kamenovat ji mohou jen ti, kteří jsou bez hříchu. A tak není divu, že se najednou začali všichni vytrácet. Podle některých biblistů totiž Ježíš psal do písku právě prohřešky přítomných. Pro nás, bratři a sestry, je tento příběh výzvou, abychom v této fázi, kdy pomalu končí doba postní, ukázali prstem na sebe, vyznali se ze svých hříchů a začali znovu a lépe žít svůj život. Náš nebeský Otec nás čeká s otevřenou náručí, bohatý na milosrdenství, jak jsme slyšeli v podobenství minulé neděle. Proto neváhejme a vykonejme si dobrou svátost smíření, abychom na sobě zakusili dotek milosrdné Boží lásky. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN 1. Aby světová ekonomika byla řízena podle zásad spravedlnosti a poctivosti a s ohledem na skutečné potřeby lidí, zvláště nejchudších. 2. Aby církve v Africe byly všude na celém kontinentu znamením a nástrojem usmíření a spravedlnosti. 3. Aby křesťané odolali pokušení konzumního stylu života a znovu objevili hodnotu postní kázně a střídmého způsobu života.
Hřích
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
„Proč nám v kostele pořád mluví o hříchu? Těch vidíme dost na ulici. V kostele chceme slyšet něco povzbudivého, pěkného.“ Ta námitka není špatná. Ale co na ni má opovědět kazatel? Jeden odpověděl útočně: „Za to můžete vy. Nehřešte a já o hříchu už mluvit nebudu.“ Ale pak se opravil: „Musel bych ovšem začít já sám, protože hřešíme všichni.“ Ale musí se o tom tolik mluvit? Je-li něco skutečnost, o tom se ovšem mluvit má. Ale záleží na tom, jak se to dělá. Dá se i o hříchu mluvit tak, aby to vyznělo povzbudivě? Pokusme se o to! Český výraz hřích má stejný má stejný slovní kořen jako „horší“. Hřešit tedy znamená dělat něco horšího místo toho, co by mělo být lepší, lepé, pěkné. To přece žádný člověk nedělá rád, leda v případě, že musí, že nemá vyhnutí. Nepojedeme horším vlakem, když na nádraží stojí lepší. Horší příležitosti volíme jenom z donucení a s reptáním nebo z nevědomosti. To ovšem není případ hříchu. O tom morálka učí, že je to skutek vědomý a dobrovolný. Ale jak může normální člověk něco podobného udělat? Sokrates a jiní rozvážní myslitelé o tom pochybovali. Proto říkají, že to, čemu říkáme hřích, nejhorší zlo, pochází z nevědomosti. Dobré poučení a dobrá výchova může prý všecko napravit. Takové dobré idealisty ovšem podporujeme, přejeme jim mnoho úspěchu. Zkušenost je ovšem po staletí opačná. Ocitají se v arestě synové i z nejlepších rodin a z katolických výchovných ústavů. Jsou to jenom výjimky? Bible nám nedá za pravdu. Nejlepším vychovatelem lidstva je sám Bůh Otec. Na počátku umístil syna do nejlepšího ústavu, do ráje. A právě tam už první člověk zhřešil. Jak k tomu došlo? Právě tato otázka nás dodnes všechny znepokojuje. Jak je to možné? Pedagogové, psychologové, sociologové udávají tisíce návodů, jak zlým skutkům předejít. Je to jejich povinnost, ale také jejich slabost. Bible se netají s přesvědčením, že zlo ve světě, a hřích, z kterého to všechno pochází, je velkým tajemstvím lidstva. Bůh a tedy i církev, se je snaží ponenáhlu odhalovat. Z všeobecného církevního učení máme po ruce mnoho rad z morálky, kterých používají zpovědníci. Ale zastavme se nyní jenom u prvního zjevení zla, jak je podává Bible. Hned na prvních stránkách tam čteme o tom, jak Bůh stvořil svět a člověka a jak sám všechno pochválil, že je to dílo dobré. Bohužel hned nato následuje vypravování, jak člověk zhřešil. Je to podané ve formě vypravování. Tak učil i Ježíš v podobenstvích Boží tajemství. Jeví se jako velmi příznačná a pochopitelná, ale on dodává, že jim dobře porozumí jenom jeho věrní učedníci. Ostatní zachytí smysl jenom povrchně. Podobně je tomu i zde. Jaké je tedy postupné pochopení příhody v ráji. Byl to svět, ve kterém bylo všeho hojnost. Byla tam i plnost svobody, až na jedno minimální omezení. Z jednoho jediného stromu nesměli lidé trhat ovoce. Přesto to udělali a stihl je tedy zasloužený trest: ztráta životního štěstí a smrt. Z toho odvozujeme první pojem, jakoby jasnou definici hříchu: přestoupení Božího zákona. Protože z toho plyne tak velké neštěstí, Bible a pak i evangelium i křesťanské morálka se snaží o to, aby vypracovala do podrobnosti seznam všech Božích přikázání, kterými se náš život řídí. Zachovávej všechna a spasíš se! Vypadá to tedy snadně. Ale přesto vznikají různé pohybnosti. Vidíme kolem sebe mnoho lidí, kteří
skutečně všechna Boží přikázání zachovávají? Kromě toho se nám zdá, že byl trest za první hřích tuze přísný. Katechismus mluví o hříchu dědičném. Je spravedlivé, aby byly za hřích rodičů trestány i děti, které za nic nemohou? Jak na to odpovíme? Celkem prostě. Přestoupení zákona ukazuje jeden ze znaků hříchu, ale nevysvětluje všecko. Je to potřeba doplnit dalšími vysvětleními. Vraťme se k vypravování Bible! Adam utrhl ze stromu plod, který mu měl dát rozlišování dobra a zla. Ptáme se: Před tím už o dobru a zlu nic nevěděl? Jistě věděl. Ale pozoroval, jak roste na stromu života. Utrhnout je z toho stromu znamená symbolicky vzít si sám do své moci toto rozlišování: Já sám budu rozhodovat o tom, o je dobré a zlé, bez ohledu na život, ke kterému to dobro patří. I v tělesném životě pozorujeme tento úkaz. Když někdo nedbá na dobrou životosprávu, brzy onemocní a urychlí svou smrt. Stvořením a křtem jsme určeni k věčnému životu. Prohřešit se proti němu je věčná smrt. Život a nemoci a tedy i smrt jsou dědičné, hříchy proti mají tedy ráz dědičnosti. Ale naopak zase ze zdravé rodiny vyrůstají zdravé děti. Silou života Božího v nás je Duch svatý, který nás všechny spojuje. Hřích je tedy skutek proti životu na zemi i s Bohem navěky. Ale nakonec si všimněme ještě jednoho prvku, který čteme v biblickém vypravování o prvním hříchu. Dopustil se ho Adam, ale svedla ho k tomu Eva. I to je zřejmě symbolické. Jak to vysvětlit? Začněme všetečnou otázkou: Proč byla vlastně Eva stvořena? První člověk měl všechno, co potřeboval k životu, všeho užíval bez námahy. Ale užíval toho jenom sám pro sebe. Chyběla mu osoba, s kterou by se o vše dělil s láskou. Stvořením Evy vešla do lidského života i lidská láska jako obraz lásky Boží. Cíl lidské lásky tedy je, aby vedla lidi k Bohu. Proto i to, co učiníme člověku, Bůh bere jakoby se to učinilo jemu samému. Naopak lidská láska bez lásky Boží se stává bezbožnou. Co se stalo při hříchu? Eva svedla Adama a Adam přivolil Evě bez ohledu na Boží příkaz. Zapomenutím na Boha ztratila jejich láska svůj dynamismus vedoucí k věčnosti, a tak i to, co je zdrojem života,vede ke smrti. Jaký tedy uděláme závěr z této krátké úvahy o biblickém vyprávění? Otvírají se tu nové obzory. Mluvit o životě, o jeho zachování, je rozhovor velmi užitečný. Dá se tedy i o hříchu mluvit velmi pozitivně, když se snažíme pochopit toto tajemství v jeho celé souvislosti. Neříkejme, že vidíme hříchy na ulici, u zlých lidí. Co je hřích pochopíme nejlépe na těch, kdo se mu dovedou vyhnout. Je známo, že hřích nejlépe chápou světci. Dodnes jsou pamětníci, kteří se chodili zpovídat k sv. Piovi z Pietrelciny. Vypravují nám o tom, že on rozpoznával zlo v duších i na dálku, ale právě proto uměl všem uměl pomoci k očistění života.
POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K XXV. SVĚTOVÉMU DNI MLÁDEŽE, KVĚTNÉ NEDĚLI 2010
„Mistře dobrý, co musím dělat, aby se mi dostalo věčného života?“ (Mk 10,17) Drazí přátelé, na letošní rok připadá pětadvacáté výročí zavedení Světového dne mládeže, který si přál ctihodný Jan Pavel II. jako výroční setkávání mladých věřících celého světa. Byla to prorocká iniciativa, jež přinesla hojné plody a umožnila novým křesťanským generacím, aby se setkávaly, naslouchaly Božímu slovu, objevovaly krásu Církve a prožívaly silné zkušenosti víry, které mnohé přivedly k rozhodnutí zcela se darovat Kristu. Stávající XXV. Světový den je etapou k nadcházejícímu Světovému setkání mladých, které se uskuteční v srpnu 2011 v Madridu, kde jak doufám budete v hojném počtu, abyste prožili tuto událost milosti. Abychom se na toto slavení připravili, chtěl bych vám předložit několik zamyšlení nad tématem tohoto roku: „Mistře dobrý, co musím dělat, aby se mi dostalo věčného života?“ (Mk 10,17), vzatým z evangelijního setkání Ježíše s bohatým mladíkem; tématem, o němž už v roce 1985 pojednal papež Jan Pavel II. v překrásném Listu poprvé adresovaném mladým.
1. Ježíš se setkává s mladíkem „Když se (Ježíš) dával na cestu – vypráví evangelium sv. Marka – přiběhl kdosi, poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, aby se mi dostalo věčného života?“ Ježíš mu odpověděl: „Proč mě nazývá dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Přikázání znáš: Nebudeš vraždit, nebudeš cizoložit, nebudeš krást, nebudeš svědčit lživě, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku“. On na to řekl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí“. Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, dej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a
následuj mě!“ On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. (Mk 10,17-22). Toto vyprávění působivě vyjadřuje Ježíšovu velkou pozornost k mladým, k vám, k vašim očekáváním, vašim nadějím, a ukazuje, jak velká je jeho touha setkat se s vámi osobně a otevřít dialog s každým z vás. Kristus vskutku přerušuje své putování, aby odpověděl na otázku svého tazatele a ukázal svou plnou dispozici vůči tomuto mladíkovi, který byl pohnut vroucí touhou promluvit s „Mistrem dobrým“, aby se od Něj naučil kráčet po cestě života. Tímto evangelijním úryvkem chtěl můj předchůdce povzbudit každého z vás, abyste „rozvíjeli vlastní rozhovor s Kristem – rozhovor, jenž má pro mladého člověka zásadní a podstatný význam“ (List mladým, č. 2).
2. Ježíš na něj pohleděl s láskou V evangelijním vyprávění svatý Marek zdůrazňuje, že „Ježíš na něj pohleděl s láskou“ (srv. Mk 10,21). V Pánově pohledu spočívá srdce tohoto jedinečného setkání i veškeré křesťanské zkušenosti. Křesťanství skutečně není na prvním místě morálkou, ale zkušeností Ježíše Krista, který nás osobně miluje, staré či mladé, chudé nebo bohaté; miluje nás i tehdy, když se k němu obrátíme zády. Když papež Jan Pavel II. tuto scénu komentoval, obraceje se k vám, mladým, dodal: „Přeji vám, abyste zakusili takový pohled! Přeji vám, abyste zakusili pravdu, že on, Kristus, se na vás dívá s láskou!“ (List mladým, č. 7). Láska, která se zjevila na kříži tak úplným a bezvýhradným způsobem, že dává s úžasem napsat svatému Pavlovi: „On mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). „Vědomí, že Otec nás od počátku miloval ve svém Synu, že Kristus miluje každého a vždy – píše dále papež Jan Pavel II., - se stává pevným opěrným bodem celé naší lidské existence“ (List mladým, č.7), a dovoluje nám překonat všechny zkoušky: odhalení našich hříchů, utrpení, malomyslnost. V této lásce se nachází pramen celého křesťanského života i základní důvod evangelizace: jestliže jsme se skutečně setkali s Ježíšem, nemůžeme než o něm vydávat svědectví těm, kteří se ještě s jeho pohledem nesetkali!
3. Objev životního projektu U mladíka z evangelia můžeme rozpoznat stav velmi podobný stavu každého z vás. I vy jste bohatí kvalitami, energiemi, sny, nadějemi: vymoženostmi, kterých máte v hojnosti! Samotný váš věk je velkým bohatstvím nejen pro vás, ale také pro druhé, pro Církev a pro svět. Bohatý mladík se ptá Ježíše: „Co musím dělat?“ Údobí života, do něhož jste pohrouženi, je časem objevování: darů, které vám Bůh dal i vašich odpovědností. A je to také čas zásadních rozhodnutí pro budování vašeho životního projektu. Je to tedy okamžik kdy se tážete po opravdovém smyslu života a ptáte se: „Jsem se svým životem spokojený(á)? Neschází něco?“ Jako mladík z evangelia možná i vy prožíváte situace nestálosti, neklidu či utrpení, které vás vedou k prahnutí po životě nikoli tuctovém a k tomu, abyste se ptali: v čem spočívá vydařený život? Co musím dělat? Jaký by mohl být projekt mého života? Co musím dělat, aby můj život měl plnou hodnotu a plný smysl?“ (Tamtéž, č. 3).
Nebojte se čelit těmto otázkám! Vzdáleny tomu, aby vás pohltily, vyjadřují velké touhy, jež máte ve svém srdci. Proto je třeba jim naslouchat. Očekávají odpovědi nikoli povrchní, ale schopné uspokojit vaše skutečná očekávání života a štěstí. Abyste objevili projekt života, který by vás učinil plně šťastnými, naslouchejte Bohu, který má svůj plán lásky s každým z vás. S důvěrou se ho ptejte: „Pane, jaký je tvůj záměr Stvořitele a Otce s mým životem? Jaká je tvá vůle? Toužím ji naplnit“. Buďte si jisti, že vám odpoví. Nebojte se jeho odpovědi! „Bůh je větší než vaše srdce a zná každou věc“ (1Jan 3,20).
4. Přijď a následuj mě! Ježíš vyzývá bohatého mladíka, aby šel mnohem dál, než jen k uspokojení svých tužeb a svých osobních projektů, říká mu: „Přijď a následuj mě!“ Křesťanské povolání vyvěrá z nabídky Pánovy lásky a může se uskutečnit jen díky odpovědi lásky: „Ježíš vyzývá své učedníky k naprostému darování jejich života, bez lidské vypočítavosti a prospěchu, s bezvýhradnou důvěrou v Boha. Svatí tuto náročnou výzvu přijímají a s pokornou poslušností se dávají na cestu následování Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Jejich dokonalost, v logice víry mnohdy lidsky nepochopitelné, spočívá v tom, že už nestavějí do středu sebe sama, ale volí cestu proti proudu, v životě podle evangelia“ (Benedikt XVI., homílie u příležitosti kanonizací; L´Osservatore Romano, 12.-13. října 2009, str. 6). Po příkladu tolika Kristových učedníků, i vy, drazí přátelé, přijměte s radostí tuto výzvu k následování, abyste v tomto světě žili intenzívně a s užitkem. Křtem totiž každého volá, aby jej následoval konkrétními činy, aby jej nade všecko miloval a sloužil mu v bratřích. Bohatý mladík, bohužel, tuto Ježíšovu výzvu nepřijal a odešel zarmoucen. Nenašel odvahu odpoutat se od hmotných dober, aby našel větší dobro, které mu nabízel Ježíš. Zármutek bohatého mladíka z evangelia je tím, který se rodí v srdci každého, když nemá odvahu následovat Krista, učinit správné rozhodnutí. Ale nikdy není příliš pozdě, abychom mu odpověděli! Ježíš nikdy nepřestává obracet svůj pohled lásky a volat k tomu, abychom byli jeho učedníky,. Některým však předkládá radikální volbu. V tomto Roce kněží bych rád povzbudil mladíky a chlapce, aby byli pozorní, zda Pán nevybízí k většímu darování, v cestě služebného kněžství, a aby byli ochotni přijmout s velkorysostí a nadšením toto znamení zvláštního zalíbení, a s knězem, s duchovním vůdcem, se vadli na nezbytnou cestu rozlišování. Nebojte se pak drazí chlapci a drahé dívky, jestliže vás Pán volá k životu řeholnímu, mnišskému, misionářskému či ke zvláštnímu zasvěcení: On umí dát hlubokou radost tomu, kdo odpoví s odvahou! Dle vyzývám i ty, kdo cítí povolání k manželství, aby je s vírou přijali a snažili se položit pevné základy, aby prožívali velkou a věrnou lásku, otevřenou daru života, která je bohatstvím a milostí pro společnost i pro Církev.
5. Zaměřeni k životu věčnému „Co musím dělat, aby se mi dostalo věčného života?“. Tato otázka mladíka z evangelia se zdá být vzdálena starostem mnoha současných mladých, neboť, jak uvádí můj předchůdce, „nejsme generací, jíž svět a časný pokrok zcela zaplňují horizont existence?“ (List mladým, č. 5). Avšak otázka po „životě věčném“ vyvstává v mimořádných bolestných
okamžicích existence, když jsme podrobeni ztrátě blízké osoby nebo když prožíváme zkušenost neúspěchu. Ale co je „život věčný“, na nějž odkazuje bohatý mladík? Ukazuje nám to Ježíš, když se obrací na své učedníky a říká: „Znovu vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a žádný vám tuto vaši radost nevezme“ (Jan 16,22). Jsou to slova, která naznačují povzbudivou nabídku štěstí bez konce, radosti, že jsme navždy zahrnuti Boží láskou. Ptát se na definitivní budoucnost, která čeká každého z nás, dává plný smysl existenci, protože zaměřuje projekt života nikoli k omezeným a pomíjivým horizontům, nýbrž k širokým a hlubokým, jež vedou k lásce ke světu, jenž sám Bůh tolik miloval, věnovat se jeho rozvoji, ale se svobodou a radostí, jež se rodí z víry a naděje. Jsou horizonty, které nám pomáhají neabsolutizovat pozemské skutečnosti, vědomi si toho, že Bůh nám připravuje větší perspektivu, a opakovat se svatým Augustinem: „Dychtěme společně po nebeské vlasti, prahněme po ní, tu dole se vnímejme jako poutníci“ (Komentář k evangeliu sv. Jana, homílie 35,9). S pohledem upřeným k životu věčnému, bl. Pier Giorgio Frassati, jenž zemřel v roce 1925 ve věku 24 let, říkal: „Chci žít e ne přežívat!“ a na fotografii ze zdolávání skal, zaslané jednomu příteli, napsal: „K výšinám“, čímž měl na mysli křesťanskou dokonalost, ale také život věčný. Drazí mladí, vybízím vás abyste nezapomínali na tuto perspektivu ve vašem projektu života: jsme povoláni k věčnosti. Bůh nás stvořil, abychom byli s Ním, navždy. Ona vám pomůže dát plný smysl vašim volbám a dát kvalitu vašemu životu.
6. Přikázání, cesta pravé lásky Ježíš připomíná bohatému mladíkovi desatero přikázání, jako nezbytné podmínky k tomu, aby se „dostalo věčného života“. Tato jsou podstatnými odkazy, jak žít v lásce, jak zřetelně rozlišit dobro od zla a vybudovat projekt pevného a trvalého života. Také vás se Ježíš ptá, zda znáte přikázání, zda se staráte o formování vašeho svědomí podle Božího zákona a zda je uvádíte ve skutek. Jistě, jde o otázky proti proudu s ohledem na současnou mentalitu, která nabízí svobodu zbavenou hodnot, regulí, objektivních norem a vyzývá k pohrdání každým omezením momentálních tužeb. Ovšem tento druh nabídky namísto toho, aby vedl k pravé svobodě, vede člověka k tomu, aby se stal otrokem sebe sama, svých bezprostředních tužeb, model jako jsou moc, peníze, bezbřehá rozkoš a svody světa, a tak jej zneschopňuje, aby šel za svým vrozeným povoláním k lásce.
Bůh nám dává přikázání, protože nás chce naučit pravé svobodě, protože chce s námi budovat Království lásky, spravedlnosti a pokoje. Poslouchat je a uvádět ve skutek neznamená odcizit se, ale najít cestu opravdové svobody a lásky, neboť přikázání neomezují štěstí, ale ukazují, jak jej nalézt. Ježíš na začátku dialogu s bohatým mladíkem připomíná, že zákon daný Bohem je dobrý, protože „Bůh je dobrý“.
7. Potřebujeme vás Ten, kdo dnes prožívá mládí čelí mnoha problémům pramenícím z nezaměstnanosti, z nedostatku odkazů na jisté ideály a konkrétní perspektivy pro budoucnost. Tváří v tvář krizi a současným proudům lze mnohdy mít pocit bezmocnosti. I přes těžkosti, nenechte se odradit a nevzdávejte se svých snů! Naopak, pěstujte v srdci velké touhy po bratrství, spravedlnosti a míru. Budoucnost je v rukou toho, kdo dokáže hledat a nacházet silné důvody života a naděje. Chcete-li, budoucnost je ve vašich rukou, protože dary a bohatství, jež Pán uzavřel do srdce každého z vás, utvářené setkáním s Kristem, mohou přinést světu opravdovou naději! Je to víra v jeho lásku, která vás činí silnými a velkorysými a dá vám odvahu čelit s klidem životnímu putování a přijímat rodinné i profesionální odpovědnosti. Usilujte o budování vaší budoucnosti prostřednictvím vážných cest osobní formace a studia, abyste mohli kompetentně a velkodušně sloužit společnému dobru. Ve své nedávné encyklice o integrálním lidském rozvoji, Caritas in veritate, jsem uvedl některé velké výzvy současnosti, které jsou naléhavé a podstatné pro život tohoto světa: užívání zemských zdrojů a ekologický respekt, správné rozdělování dober a kontrola finančních mechanizmů, solidarita s chudými zeměmi v oblasti lidské rodiny, boj proti hladu ve světě, prosazování důstojnosti lidské práce, služba kultuře života, budování míru mezi národy, mezináboženský dialog, správné využívání sdělovacích prostředků. Jsou to výzvy, na něž jste povoláni odpovědět pro budování spravedlivějšího a bratrštějšího světa. Jsou to výzvy, které žádají náročný a zanícený projekt života, do nějž vložíte veškeré své bohatství podle plánu, který má Bůh s každým z vás. Nejde o to dělat hrdinská či mimořádná gesta, ale jednat tak, že zúročíte své hřivny a možnosti tím, že se budete neustále snažit dělat pokroky ve víře a v lásce. V tomto Roce kněží vás vybízím, abyste poznali život svatých, zvláště pak svatých kněží. Uvidíte, že je Bůh vedl a že den co den nacházeli svou cestu právě ve víře, v naději a lásce. Kristus volá každého z vás, abyste se s Ním angažovali a zhostili se svých odpovědností pro budování civilizace lásky. Necháte-li se vést jeho Slovem, pak se i vaše cesta rozzáří a povede vás k vysokým cílům, jež dají radost a plný smysl životu. Ať vás provází svou ochranou Panna Maria, Matka Církve. Ujišťuji vás svou vzpomínkou v modlitbě a s hlubokou oddaností vám žehnám. Z Vatikánu, 22. února 2010
Neumývat se
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Hlavní je neumývat se! Divná zásada, kdo to prohlásil? Francouzský žurnalista se pokusil o novinový rozhovor s jedním pouličním povalečem, který se mu zdál inteligentní. Vyptával se ho, jak k tomu svému stavu dospěl. Ten neměl potíže otevřít své srdce. Přišel do Paříže sám, našel dost dobré místo jako úředník, najal si byt a nebál se budoucnosti. Ale ta ho překvapila. Nečekaně místo ztratil, byt musel opustit a první noc spal na nádraží. Samozřejmě se ráno neholil. A pak už to pokračovalo dále svým rytmem. Kde dnes spí, nechtěl říci, ale pronesl tu záhadnou radu o nemytí se. Dokonce ji i vysvětlil: „Když jsem měl jednou příležitost vykoupat se a očistit se, přišel na mne velký smutek z toho všeho, co jsem ztratil. Nemýt se znamená nevzpomínat na to, co se nedá napravit.“ Ten poslední závěr je moudrý. Umývání opravdu patří k nápravě něčeho, co ztratilo svou hodnotu pošpiněním. Umýváme proto své prádlo, tělo, prostor, ve kterém žijeme. Důvody proto jsou hygienické, estetické, sociální. Nemytý je v nebezpečí infekce, nedívá se na sebe do zrcadla, ostatní lidé se ho štítí. Proto se v normálním životě všecko stále čistí. Slovo čistota dostalo i morální význam, čistá duše je svatá. Když mluvíme o nejčistším srdci Panny Marie, označujeme tím svatost Matky Boží. V tradici náboženství se udávají různá rituální očišťování věcí i osob. Známe je i z biblických textů Starého Zákona. Jsou to sice obřady zevnější, ale jejich význam má být vnitřní očištění duše. Od čeho se má mysl a srdce vlastně očistit? Za špínu považujeme to, co k předmětu nebo k osobě nepatří. Zbytky oběda nepatří k čistým šatům, nepěkná kožní vyrážka hyzdí pěknou tvář. Vnitřní tváří člověka je dobré myšlení a chování, pracovitost ve svěřené práci, v povolání. Všeobecně řečeno, že nás mravně čistými činí ctnosti, a naopak že nás znečišťují všecky neřesti a hříchy. Pro každého se tedy klade konkrétní otázka, nakolik se dovede udržet v mravní čistotě a nakolik se od toho, co ho znečistilo dovede očistit. Podle jakého měřítka se to dá posoudit?
K tomu je potřeba nejdříve vycházet z toho, jaké kdo má pojetí o lidské dokonalosti. Oceňují-li někteří především výkonnost člověka, pronásledují lenivost a vyhýbají se lenochům. Ti, chválí lidi moudré a znalé, pohrdají těmi, které považují za ignoranty a přihlouplé. Nakonec spořádaný občan je ten, kdo zachovává všecky zákony dobrého chování a ničím se neproviňuje. Je takových mnoho? Na takovou otázku se dá odpovědět jenom povzdychem: Kéž by jich bylo alespoň dostatečně tolik, abychom mohli vůbec na této zemi žít. Proto většina našich institucí slouží k tomu, abychom lidi od všech neřestí očisťovali. K překonání ignorance máme všude povinné školy, výchovné prostředky se používají proti lenochům a k zachovávání občanských pravidel je tu nesmírná armáda administrativních úřadů a policie. Dělá se tedy, co se dá, aby se předešlo proviněním a tam, kde se provinilci vyskytli, aby byli náležitě potrestáni. Kdybychom však všecky viny, co se na světě dějí jenom trestali, lidé by se bratrsky všichni vybili navzájem. Je tedy naprosto nutné mít po ruce prostředky, jak provinění napravit, podobně jako máme zdravotnický systém lékařský k překonání nemocí. Právě nemocnice nám pěkně ukazují, jaká je situace lidí na tomto světě. Tu se udrží a může pracovat, komu to zdraví dovoluje. Ale kdo je opravdově zdravý? Při vojenském odvodu a při pobírání nemocniční podpory to určuje ustanovená lékařská kontrola. Ale odpovídá to úplně reálnému stavu? Ve skutečnosti je každý člověk částečně zdravý a částečně nemocný. Za zdravého považujeme toho, kdo dovede přemáhat nemoci silou svého zdraví. Naopak je nemocný ten, u koho nemoci přemáhají jeho zdraví. Podobně je tomu i v oblasti mravní. Dobrý je ten, u koho vnitřní dobrota stále přemáhá slabosti a poklesky, zlý je ten, koho ovládne vždycky hřích. V obojím případě jsou ovšem různé stupně. Za mravně nejdokonalejší církev považuje svaté, proto je dává ostatním za příklad. Ale byli mezi nimi i takoví, kteří se dopustili vážných hříchů, ale dovedli je přemoci, z duchovního pošpinění se očistit. Mohou to dokázat všichni ostatní? Zapochyboval o tom jeden z nich, velký učitel církve sv. Augustin. Jeho mládí nebylo svaté, dopouštěl se toho, proti čemu pak přísně psal. A když on sám se rozhodl, že se napraví, zapochyboval, je-li to vůbec možné. Ale pronesl slova, která dnes často opakujeme: „Mohli to tamhle ti a tamhle oni, proč bys to nemohl i ty Augustine?“ Křesťanská víra mravní poklesky nezakrývá, hříchy neomlouvá, ale prohlašuje, že se z té ošklivé nečistoty může s pomocí Boží každý omýt. Vstupem do církve, lidu Božího, je křest, a ten má symbolickou formu omývání vodou. Homilie Otců to komentují takto. Bůh nás stvořil ke svému obrazu a podobenství. Je tedy každý člověk v podstatě zásadně dobrý a mravně krásný. Hříchy ten obraz špiní, někdy tak hrozně, že je navenek nepoznatelný, je jako ohavná škraboška. Ale přesto věříme, že křest dovede tu špínu všechnu omýt, aby se původní obraz zaleskl ve své slávě. Sv. Augustin se dal pokřtít v dospělém věku, při plném vědomí toho, co přijímá. Křtil jej v Miláně sv. Ambrož a traduje se, že přitom oba zarecitovali společně slova, která dnes zpíváme v Te Deum, Bože chválíme tebe. Tehdy se křtilo v dospělém věku, a proto se napomínalo přísně, aby se omývání nemuselo opakovat. Ale nás přesvědčuje zkušenost, že síla zla na člověka nepřestane doléhat a že člověk stále chybuje. Ale chce-li se člověk doopravdy zachovat dobrým, musí dělat analogicky to, co se děje v životě tělesném. Čisté ruce má ne ten, kdo se už ničeho špinavého nedotkne, ale ten, kdo si je stále umývá. Duchovně se to děje při zpovědi, svátostně, a denně při každém obnovení dobrého úmyslu. Pouliční povaleč se neumývá, protože mu společnost nedává možnost vrátit se do čistého obydlí. Bůh nás naopak ujišťuje, že nás vždycky a ve všech okolnostech chce přijmout do společnosti svatých.
La Parola di Dio – l´unica forza, il solo conforto, l´indispensabile luce che troviamo nelle nostre tenebre, nel nostro dolore, negli enigmi che ci presenta la vita… (homílie Giovanniho kardinála Coppy v římské farnosti S. Francesco a Ripa, 23. února 2010)
Obětujeme tuto eucharistii za našeho milovaného Gianluigi Marroneho rok po jeho smrti. Tiskneme se kolem Vás, drahá paní Giovanno, která jste mu byla po boku až do konce, hodinu co hodinu, v jeho trýznivém utrpení, a znovu vyslovujeme svou blízkost Vám, Francesce, Tommasovi i celé rodině. Uplynul rok od onoho 23. února, kdy jsme se dověděli, že Pán k sobě povolal Gianluigiho: eventualitu od té chvíle nezvratnou, ale která ve své kruté realitě námi všemi otřásla. Smrt totiž v plné nahotě odhaluje lidskou křehkost, kterou připomněl obřad popelce na začátku doby postní: „Pomni, že jsi prach a v prach se obrátíš“. Ale smrt byla pokořena Ježíšovým vzkříšením, jemuž byl náš Gianluigi připodobněn v tajemství utrpení, jež přijímal bez naříkání. Smrt nás navždy spojuje s Kristem. A jak řekl Svatý otec při generální audienci o Popeleční středě, „člověk je prach …, ale je prachem v Božích očích vzácným, protože Bůh stvořil člověka a určil ho k nesmrtelnosti“. Abychom setrvali v této atmosféře, sledujeme dnes postní liturgií. První čtení připomnělo moc Božího Slova. V knize Třetího Izaiáše, říká sám Bůh: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi… tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal“ (Iz 55,10s). Když nás předčasně opustila osoba tak drahá jako Gianluigi,pak Boží slovo je jediná síla, jediná útěcha, nepostradatelné světlo, jež nacházíme v našich temnotách, v naší bolesti, v záhadách, které nám představuje život. Boží slovo je vším, bez něho bychom se stali kořistí nicoty. Benedikt XVI. v nádherné meditaci, kterou přednesl k otcům synodu o Božím slově, 6. října 2008, řekl,
že toto Slovo „je pevné, je pravou skutečností na níž je třeba postavit svůj život“. A dodal: „vstoupíme-li do Božího slova, vstupujeme skutečně do božského světa. Vycházíme z omezenosti našich zkušeností a vstupujeme do skutečnosti, která je vpravdě univerzální. Vstoupíme-li do společenství s Božím slovem, vstupujeme do společenství Církve, která žije Božím slovem. Nevstupujeme do malé skupinky, do řádu maličké skupinky, ale vystupujeme ze svých omezení. Vystupujeme vstříc širým obzorům, do skutečné šíře jediné pravdy, velké pravdy Boží“. Evangelium nás ponořilo do moře pravdy, útěchy a světla, jímž je Otče náš, definovaný Tertuliánem jako „syntéza celého evangelia“, breviarium totius evangelii (De orat., 1). Je „víc, než poučením o modlitbě: je přímo modlitbou“ (J. Gnilka, Il Vangelo di Matteo, I., Brescia 1990, str. 345). Otče náš nás uvádí do Boží reality, nenechává nás cítit se osamělými a bez naděje, protože nám dává jistotu, že jsme milováni Jím, v němž žijeme se všemi našimi bratřími nebe i země, přes hranice prostoru a času. On je náš, Otec náš. V poselství k postní době 2010 papež napsal, že „člověk žije z té lásky, kterou mu může dát jen Bůh, který ho stvořil ke svému obrazu a podobenství“. Otčenášem odpovídáme na tuto lásku, kterou má Bůh k nám; a včleňujeme se do samotných kořenů lásky a modlitby Ježíšovy, když se obracíme k Otci se stejnou familiárností s jakou s Ním mluvil Ježíše: Abba, Otče. Touto modlitbou, kterou den co den opakujeme s celou Církví při slavení eucharistie, při liturgii hodin, i v našem osobním životě, žádáme především, aby Bůh oslavil své jméno, tedy své bytí lásky, svatosti, všemohoucnosti, a dovršil vykoupení, jak si je přál v Kristu. Prosíme, aby všechny národy poznaly jeho královskou svrchovanost, aby bylo pokořeno království satanovo, a už zde na zemi se zakoušela předzvěst eschatologické radosti života věčného. Prosíme, aby se naplnila jeho spásná vůle, i když žádá Kristovu samotu v Getsemanech: „Otče, ne má, nýbrž tvá vůle se staň“. V druhé části Otčenáše, když užíváme „my“, jež z nás tvoří jednu rodinu se všemi bratřími, prosíme Otce, aby nám dal chléb, protože Ježíš bral vážně člověka v jeho konkrétní existenci: nezbytný chléb, aby měl den co den sílu šířit jeho Království ve světě, v němž žijeme. Prosíme za odpuštění hříchů, jako Ježíš prosil na kříži za nás. Prosíme, abychom byli osvobozeni od největšího pokušení, totiž podlehnout malomyslnosti v našem úsilí učedníků Království; a konečně být zbaveni moci zla, aby už od nynějška v nás působilo vykoupení.
Milovaní bratři a sestry. Ano, jsme prach, ale když se modlíme Otčenáš stáváme se oním prachem, který je vzácný v Božích očích, jak o něm mluvil papež. A Gianluigi to učinil programem celého života. Žil pro svaté jméno Boha, jemuž vydal svědectví věrností neposkvrněného dospívání, když už tehdy našel v Palatinské gardě umocnění mysli v Boží pravdě, a prahnutí srdce po společenství, sdílení, přátelství. Vždy pracoval pro Boží království, jak se postupně stále více rozšiřovaly horizonty jeho práce: ve službě křesťanským ideálům v profesionálním i občanském životě; v úřadech, jež zastával u Vatikánského státu: jak ve státních tribunálech jako samosoudce i jako člen soudcovského kolégia, tak i v Gubernorátu jako zastánce Služby pro bezpečnost a zdraví pracujících podle konkrétní vize, jakou měl o současných požadavcích sociální spravedlnosti. A byl milovaným předsedou Asociace sv. Petra a Pavla, s jasnými ideami, pevností charakteru, stálým uskutečňováním toho, aby se v ní stále více uskutečňovalo úsilí asi tisíce lidí v oblastech křesťanské kultury, vincentinské lásky rozšířené i na Dispensarium sv. Marty a Domu sv. Marty, a službě Církvi a papeži ve vatikánské bazilice. V této své oddanosti občanským úkolům, Svatému Stolci, Asociaci, a na prvním místě své rodině, Gianluigi vždy plnil Boží vůli s věrností, která se skvěla během jeho dlouhého utrpení, které jej připodobnilo Kristu v opuštěnosti Getseman. V celém svém životě Gianluigi bral vážně konkrétní život člověka, maje starost také o jeho zdraví a zajištění; nikdy ve svém nasazení učedníka Království nemalomyslněl. Tělem i duší se věnoval šíření civilizace lásky, neustále překonával úklady zla, aby ji mohl ve světě uskutečňovat. Ať pochodeň, kterou Gianluigi zažehl svým životem a svým příkladem, zůstává dosud živá! Ať přechází z ruky do ruky, aby nikdy nepohasla. To je odkaz, který u příležitosti tohoto prvního výročí jeho odchodu zanechává nám všem: své drahé rodině, která v maličkých co vyrůstají, spatřuje prodloužení jeho přítomnosti a jeho lásky, zanechává ji těm, kdo ho znali a vážili si ho; a především Asociaci, aby pečeť, kterou jí vtiskl, zůstala nezměněna, ba aby rostla s obnoveným vzletem při vzpomínce na to, co její předseda vykonal. Ano, Gianluigi, pomáhej nám z nebe pokračovat ve šlépějích tvých příkladů!
„Vultum tuum, Domine, requiro“
PEREGRINATIO
Sv. Jan Bosco (dokončení) (střípky ze života Otce mladých) VYHROŽOVÁNÍ VALDENSKÝCH V březnu 1853 zahájil Don Bosco vydávání knihovny Katolického čtení. Šlo o brožury, které řešily nejpalčivější problémy doby. Zabývaly se výhradně katolickým náboženstvím. Styl brožur byl jednoduchý a lidový a každý měsíc vyšel svazek, který měl asi sto stran. … Katolické čtení bylo přijato s velkým ohlasem. Počet čtenářů byl neočekávaně velký. Současně se rozpoutal hněv protestantů. Za Donem Boscem přišli do Valdocca dva valdenští pastoři Bert a Meille. Přesvědčovali ho, aby zastavil vydávání brožur nebo aby aspoň zmírnil jejich ostrost. Nepochodili. Jedné lednové neděle přišli večer jiní dva pánové. Chtěli nutně mluvit s Donem Boscem. Když je přijal, začali s poklonami. – Jste teolog a máte velký dar. Dovedete všechno velmi přístupně vysvětlit, takže vám musí porozumět i nejobyčejnější člověk. Měl byste lidem ve svých brožurách přiblížit starou historii a vydat dějiny. Potřebovali by se dozvědět i něco o světě. Potřebovali by zajímavě napsaný zeměpis. Vy byste to mistrovsky zvládl. Lidé nutně potřebují osvojit si základní vzdělání. Dejte se do práce. Rádi vás podpoříme. Tady máte pro začátek čtyři tisíce lir pod podmínkou, že přestanete vydávat Katolické čtení. Neužitečně byste plýtval silami. – Jestliže neužitečně, proč mi nabízíte peníze? Proč mě chcete umlčet? Poslyšte, když jsem se stal knězem, zasvětil jsem život dobru církve a potřebám chudých lidí. Od mého předsevzetí mě nic neodvrátí. Budu proto dále psát a vydávat Katolické čtení. Tón rozhovoru se pojednou změnil. Místo podlézavých frází začali příchozí vyhrožovat. – Jestli se vám v budoucnu něco stane, připište si to na vrub své tvrdohlavosti. Chtěli jsme s vámi vyjít po dobrém. Vaši hoši ztratí brzy svého chlebodárce. Don Bosco vstal, otevřel dveře a zavolal: – Buzzetti, zaveď pány k bráně! CHTĚLI SE MI POMSTÍT „Atentáty, o kterých vyprávím, se zdají neskutečné, a přece jsou pravdivé. U všech bylo hodně svědků.V září, v neděli večer, jsem byl volán do domu nedaleko útulku markýzy Barolové. Bylo mi sděleno, abych spěchal co nejrychleji, protože u Sardiů umírá nějaká žena. Pozval jsem několik zdatnějších hochů, aby mi dělali doprovod. Od jisté doby jsem byl opatrnější. Případ se mi zdál podezřelý. Některé hochy jsem nechal dole u schodiště a Josef Buzzetti a Hyacint Arnaud vystoupili se mnou do poschodí a zůstali stát nedaleko dveří nemocné. Vstoupil jsem dovnitř a uviděl jsem kašlající ženu, která předstírala, že se za chvíli udusí a zemře. Kolem ní stáli čtyři muži. Požádal jsem je, aby opustili místnost, protože jinak bych nemohl ženu vyzpovídat.
– Dříve než se začnu zpovídat, začala žena vykřikovat, trvám na tom, aby mě tenhle darebák odprosil. – Nic jsem ti neudělal, nebudu tě tedy odprošovat. – Nehádejte se! okřikl je další muž. Strhla se prudká hádka. Než jsem pochopil, oč jde, někdo zhasl světlo. Pohotově jsem chytil židli a chránil jsem si hlavu, protože směrem ke mně se snášela záplava ran holemi. Rány dopadaly na židli. Pokoušel jsem se dostat ke dveřím. Jedna rána zasáhla můj prst levé ruky. Usekla mi nehet a jeden článek prstu. Chráněn chlapci jsem se dostal domů.“ ŠEDIVÁK „Množící se násilnosti a léčky byly pro mě znamením, abych nevycházel sám z domu. Mezi oratoří a městem byl široký pás luk a keřových porostů. Jednoho pozdního večera jsem se vracel domů sám. Měl jsem strach, protože se vedle mě objevil znenadání velký pes, který mi naháněl hrůzu. Neprojevoval se však nijak nepřátelsky. Naopak, lísal se ke mně, jako bych byl jeho pánem. Hned jsme si porozuměli. Doprovodil mě až do oratoře. Podobná příhoda se opakovala ještě mnohokrát. Dali jsme mu jméno Šedivák. Prokázal mi vzácné služby. O některých se zmíním: Jednoho deštivého a mlhavého večera jsem se vracel sám z města. Bylo to koncem listopadu 1854. Naráz jsem si všiml, že za mnou jdou dva muži. Když jsem přidal do kroku, přidali i oni. Když jsem zpomalil, rovněž se přizpůsobili. Chtěl jsem se vrátit, ale bylo již pozdě. Naráz ke mně přiskočili a hodili mi na hlavu plášť. Pokoušel jsem se z něho vymotat a volat o pomoc, ale nepodařilo se mi jedno ani druhé. Vtom se objevil Šedivák. Vztekle zavrčel a vrhl se na tvář jednoho útočníka a pak hned na druhého. – Okřikni tu mrchu! začali volat. – Učiním tak jedině pod podmínkou, že mě necháte na pokoji. – Necháme. Zavolej na psa! Teď už prosili. Šedivák se zatím vrhal se zlověstným štěkotem jako hladový vlk na oba prchající útočníky. Pak se vrátil a šel vedle mě až domů. Objevoval se pokaždé, kdykoli jsem byl nucen jít potmě z města, a doprovázel mě. ANDĚL STRÁŽNÝ? Michal Rua viděl Šediváka dvakrát. Potvrdil, že jednoho večera Don Bosco potřeboval nutně vyřídit nějaké záležitosti. Když chtěl vyjít z domu, na prahu stál Šedivák. Pokoušel se ho obejít nebo přelézt, ale pes ho vždy chytil a táhl zpět. Matka Markéta pochopila, proč ho nechce pustit. – Když nechceš poslechnout mě, poslechni aspoň psa a nikam nechodí pokárala syna. Druhého dne se dozvěděl, že ho v ohybu cesty vyhlížel neznámý člověk s pistolí v ruce. Don Bosco se několikrát pokoušel zjistit, komu pes patří, ale nikdy se mu to nepodařilo. Ještě v roce 1872 přišla řeč na tajemného psa. Baronka Fassati se ho tázala, co si o psu myslí. Don Bosco jí s úsměvem odpověděl: – Bylo by směšné tvrdit, že to byl anděl strážný. A rovněž se nedá říci, že to byl obyčejný zatoulaný pes. DVĚ STOLIČKY PRO ZAČÁTEK V roce 1853 dostavěl novou budovu. Rozhodl, že v domě zařídí dílny a hoši se budou učit doma. Rozhodnutí uspíšilo špatné chování a fluktuace starších dělníků, s nimiž museli hoši
pracovat. Druhou pohnutkou bylo, že krejčovská, obuvnická a tiskařská dílna budou pro oratoř přínosem. Na podzim roku 1853 otevřel krejčovskou a obuvnickou dílnu. První výbavu tvořily dvě stoličky a čtyři židle. Don Bosco byl mistrem. Sedl si na stoličku a ukázal čtyřem chlapcům, jak se přibíjí na botu podrážka, jak se pracuje se šídlem a jak se zhotovuji a používají dratve. Po několika dnech předal své mistrovské místo Dominiku Goffimu, který byl zároveň vrátným oratoře. Krejčovskou dílnu umístil do dosavadní kuchyně; a tu přemístil do nové budovy. Prvním krejčovským mistrem byla matka Markéta a také Don Bosco. Na studiích v Castelnuovu se naučil u pana Roberta obstojně šít a stříhat. Začátkem roku 1854 ohlásil hochům, že otevírá knihvazačskou dílnu. ZA ROK BYLA TISKÁRNA Koncem roku 1856 otevřel čtvrtou dílnu – stolařskou. Odvolal z městských dílen skupinu hochů, do velké haly opatřil pracovní stoly a nářadí, zřídil sklad dřeva a prvním mistrem jmenoval pana Coria. Pátou dílnou, nejtoužebněji očekávanou, byla tiskárna. Trvalo mu celý rok, než vybojoval na úřadech povolení. Souhlas obdržel 31. prosince 1861. Zahájil pod vedením tiskařského mistra Ondřeje Giardina. Jeho asistentem byl Josef Buzzetti. První knihou vytištěnou v tiskárně oratoře svatého Františka Saleského bylo dílko kanovníka C. Schmida: Veselá povídka o mladém poustevníkovi Teoflovi. Vyšla v edici Katolického čtení v květnu 1862. Od té doby všechny další tituly jmenované edice vycházely v tiskárně oratoře. Jinde se tisklo pouze výjimečně. Začátky byly nanejvýš skromné. První inventář tvořily dva tiskařské válce. Vše se obsluhovalo ručně. Ale ještě za života Dona Bosca byla dána do provozu velká moderní tiskárna, která mohla konkurovat kterémukoli turínskému podniku. V roce 1862 Don Bosco otevřel šestou a poslední dílnu – zámečnickou. KDO NENÍ ZCELA CHUDÝ, NEMÁ V TOMTO DOMĚ MÍSTO Oratoř a domov, v němž bydlelo stále více hochů, se nesměly stát továrnou na dělníky, ale výchovným domovem. Za tím účelem vydal ve školním roce 1854–1855 první pravidla, která dávala životu v oratoři určitý řád a jednotného ducha. Do učebního poměru přijímal hochy od dvanácti do osmnácti let. Učeň musel být bez otce a bez matky, opuštěný, bez jakýchkoli prostředků. Jestliže měl sourozence nebo příbuzné, kteří se mohli o něho postarat, neměl šanci bydlet v jeho domě. Pravidla určovala, kdo vede dům a koho jsou hoši povinni poslouchat. Prvním představeným byl ředitel. Odpovídal za mravní růst a za plnění povinností každého hocha. Ekonom se staral o hmotné záležitosti, katecheta o duchovní potřeby. Asistenti rozdělovali chléb a byli výchovně přítomni v jídelně, v dílnách a v ložnicích. Z ctností se nejvíce odporučovaly úcta k Bohu, pracovitost, poslušnost vůči představeným, láska k spolubydlícím, skromnost. Pravidla určovala chování doma i mimo dům. Nejvážnějšími přestupky byly klení, bezcharakternost, nepoctivost a krádež. Bylo zakázáno mít u sebe peníze, hrát hazardní hry, kouřit a stravovat se mimo dům. Vstávalo se časně ráno. Potom byla mše svatá s ranními modlitbami a růžencem, snídaně a nástup do zaměstnání. Obědvalo se společně a následovala velká polední přestávka. Pak se pokračovalo v práci. Večer byla školní výuka. Den končil společnou večerní modlitbou. Po ní Don Bosco krátce promluvil k celému společenství a popřál všem dobrou noc.
Jednou za měsíc měli všichni hoši krátké duchovní ústraní. Říkalo se mu příprava na dobrou smrt. Jednou za rok byla krátká duchovní cvičení. V náboženské oblasti měl Don Bosco na studenty větší požadavky. K dělnické mládeži byl shovívavější. Ale i mezi ní objevoval hochy s mimořádnou duchovní úrovní. Pro ně založil v roce 1859 Družinu svatého Josefa. Přijímal do ní horlivější hochy a vychovával z nich šiřitele křesťanského života mezi dělníky. CHLAPEC JAN CAGLIERO 1. listopadu 1851 přišel navštívit rodný kraj. Spolurodáci si přáli, aby k nim promluvil v castelnuovském kostele. Ke kazatelně ho provázel velmi živý ministrant, který ho přesto vydržel pozorně poslouchat po celou dobu kázání. V sakristii nespustil z Dona Bosca oči. Sledoval každý jeho pohyb. – Mám takový dojen, že bys mi něco rád řekl, usmál se Don Bosco. Uhodl jsem? – Ano. Rád bych šel s vámi do Turína studovat. Také bych chtěl být knězem. – Jsem pro. Řekni mamince, aby za mnou přišla večer na faru. Chlapec se jmenoval Jan Cagliero. Neměl již otce. Matka večer přišla. – Paní Terezo, je to pravda, že mi chcete prodat syna? – U nás prodáváme jen telata, odpověděla se smíchem mladá maminka. Kluky dáváme zadarmo. – Tím líp. Připravte Jeníkovi do uzlíku nějaké prádlo a vezmu ho zítra s sebou. Ráno byl Cagliero v kostele první a ministroval při mši svaté. Po společné snídani dal mamince na rozloučenou pusu, vzal do ruky zavazadlo a netrpělivě pronesl: – Done Bosco, proč se zdržujeme, když máme před sebou dalekou cestu? ZÁRUKA NA PADESÁT LET Ve středu po Velikonocích roku 1853 bylo v Turíně celý den zamračeno. Dva nerozluční spolužáci a přátelé na život a na smrt, Jan Francesia a Michal Rua si právě spolu opakovali látku z italštiny. Michal byl výjimečně roztržitý a nepřítomný. Něco ho trápilo. Francesia se ho pokoušel rozveselit, ale nedařilo se mu to. Přešla ho trpělivost, zlostně zavřel knihu. – Co je s tebou? rozhořčil se. Nepoznávám tě. Michal se smutně zatvářil: – Zemřel mi bratr Jan. Před ním mi jich zemřelo již šest a sestra. Nyní je řada na mně. Doma zemřel poslední bratr. Matka zůstala sama v bytě, který patřil zbrojovce. Když se dozvěděl zprávu Don Bosco, pozval Michala na obchůzku Turínem, aby ho vyvedl z jeho chmur. Bloudili městem, zastavovali se v kostelích, řešili problémy oratoře. V těch dnech Turín slavil čtyřsté výročí zázraku s Nejsvětější svátostí. Don Bosco vydal o té události knížečku, která byla rychle rozebrána. Zdrželi se ve městě dlouho. Bylo třeba se vrátit. Don Bosco se zastavil a se zvláštní účastí řekl Michalovi: – Až se bude za padesát let slavit deváté padesátiletí zázraku, já zde již nebudu. Ale ty tady budeš. Nezapomeň vytisknout znovu mou knížečku k této příležitosti. – Vy žertujete. To bude až v roce 1903. Jak můžete něco podobného tvrdit? Mě naopak pronásleduje stále vtíravěji myšlenka, že je mi v patách smrt. – Michale, mýlíš se, ohradil se Don Bosco. Zaručuji ti, že tu budeš ještě za padesát let. Nezapomeň, že pak musíš vydat mou knížečku. V roce 1903 Rua skutečně žil. Měl šedesát šest let. Stál místo Dona Bosca v čele salesiánské rodiny a dal vytisknout Don Boscovu brožurku.
SEN O MISIÍCH Kolem roku 1872 měl Don Bosco dramatický sen. Nejdříve ho vyprávěl Piu IX. a potom svým salesiánům. Zachoval nám ho v Životopisných pamětech don Lemoyne: „Zdálo se mi, že jsem se octl v neznámé zemi, která byla dosud nedotčená civilizací. Byla to nesmírně velká pustá rovina. Nikde nebylo vidět nějaký kopec nebo horu. Až v ohromné dálce, úplně na obzoru se tyčily skalnaté hory. Krajinou procházely skupiny lidí. Byli skoro nazí, jejich vzhled naháněl strach. Měli rozcuchané dlouhé vlasy, většinou černé. Za oděv jim sloužily kůže ze zvířat. Upravovali si je na způsob jakýchsi plášťů. Jejich zbraněmi byly oštěpy a luky. Měl jsem možnost pozorovat život tamějších obyvatel. Někteří lovili zvěř, jiní ulovenou zvěř zpracovávali, další mezi sebou válčili. Někteří doprovázeli vojáky oblečené po evropsku, a kde se octli, všude bylo plno mrtvých. Při pohledu na podobné scény jsem dostal strach. Pak jsem pozoroval, jak do kraje přicházeli zdaleka misionáři různých řádů. Pokoušeli se poučit domorodce a zvěstovat jim radostnou zvěst o spáse. Byli odvážní a nebáli se přijít mezi divochy. Ale ti je hned přepadli a s velkou zběsilostí je pozabíjeli. Pak je nosili na svých kopích jako válečné trofeje.“ „Když jsem viděl tyto hrozné scény, řekl jsem si: Jak by se daly tyto kmeny získat pro Pána? Je to vůbec možné? Tu jsem viděl přicházet mezi divochy další skupinu misionářů. Počínali si iinak než předešlí. Byli veselí a provází je zástup dětí a mládeže. Dostal jsem o ně strach. Říkal jsem si, že jdou vstříc jisté smrti. Přiblížil jsem se k nim. Byli to kněží a klerici. Když jsem si jich lépe všiml, poznal jsem své salesiány. Některé jsem znal jménem. Ale za nimi šli další. Ty jsem už neznal. Byli to rovněž salesiáni. HLEDÁ DOBROVOLNÍKY Za soustředěného ticha Don Bosco oznámil, že papež si přeje, aby salesiáni co nejdříve odcestovali do Argentiny a zahájili misijní činnost. V projevu upozornil přítomné, že na misionáře čekají překážky, rizika a nejistý život. Když skončil, nastal nepopsatelný jásot a nadšení jak mezi hochy, tak mezi salesiány. Nikdo se nebál nebezpečí. Tím dnem nastalo mezi salesiány nové jaro. Přibývalo povolání, množily se žádosti o přijetí do kongregace. Všech se zmocnilo misijní nadšení. Salesiánská kongregace vstoupila do další etapy svého rozvoje. Oratoř nadepsala novou kapitolu dějin. 5. února Don Bosco ohlásil salesiánům mimo Valdoko, že se chystá první misijní výprava. Hledal dobrovolníky a žádal je, aby své žádosti adresovali přímo na něho. Nejzažší termín byl říjen. Nastalo vzrušené dohadování. Skoro všichni byli ochotni odjet do misií. Nebyla to nadnesená slova, jestliže jsme řekli, že nastala nová etapa salesiánských dějin. … Vedoucím výpravy ustanovil Jana Cagliera. Bylo mu sedmatřicet let, stal se silným, odolným, optimistickým a schopným knězem. Byl nedostižně činný. V Americe měl všechno zařídit a uvést do činnosti. Život v oratoři se dal stěží představit bez něho. Měl doktorát z teologie, byl profesorem kleriků, neustále tvořil a nacvičoval nové skladby se sborem, orchestrem a kapelou. Donu Boscovi vyřizoval ožehavé záležitosti a duchovně vedl několik řeholních společenství ve městě. Jeho ztrátu nedovedl nikdo domyslet.
DVACET RAD PSANÝCH TUŽKOU Don Bosco se s misionáři rozloučil ve svatyni Panny Marie Pomocnice 11. listopadu 1875. Chrám byl zaplněn do posledního místa. V šestnáct hodin začaly večerní chvály. Pak vystoupil Don Bosco a dal odjíždějícím poslední rady. Na prvním místě jim doporučil italské emigranty: „Naléhavě vám odporučuji bolavé postavení mnohých italských rodin. Naleznete spousty dětí a dospělých, kteří žijí v neodpustitelné nevědomosti. Nedovedou číst ani psát, a nemají ani žádné náboženské základy. Jděte a vyhledejte tyto naše bratry, které bída a nepřízeň zahnaly do cizí země…“ Pak se rozhovořil o evangelizaci Patagonie: „Dnes jsme u začátku velkého díla. Dobře víme, že svět se nepodaří získat pro Krista za několik dní. Přesto je tento odjezd malým semínkem, které se rozroste v mohutný strom. Toto dílo bude mohutnět a přinese mnoho dobra.“ … Každý z odjíždějících dostal od Dona Bosca lístek s dvaceti radami. Pro každého ho osobně napsal tužkou. Tvoří profil ideálního misionáře. Připomeneme jen pět nejdůležitějších: 1. Hledejte duše, nikdy ne peníze ani pocty ani hodnosti. 5. Přednostně se starejte o nemocné, o děti, o staré a chudé, a vysloužíte si Boží požehnání a přízeň lidí. 12. Starejte se, aby svět viděl, že se chudě oblékáte, že se chudě stravujete, že chudě bydlíte, a stanete se bohatými před Boží tváří a budete mít vliv na lidská srdce. 13. Mějte se navzájem rádi, raďte se, napravujte se, nehádejte se a nezáviďte si. Raději ať dobro jednoho je dobrem všech. Starosti a utrpení jednoho považujte za starosti a utrpení všech. Všichni se snažte je odstranit nebo zmírnit. 20. Když budete unaveni a když budete trpět, myslete na velkou odměnu, která je pro vás připravena v nebi. Amen. PATAGONIE – ZEMĚ ZASLÍBENÁ Do Buenos Aires připluli 14. prosince 1875. Přišel je přivítat arcibiskup s kněžími a asi dvě stě italských emigrantů. Hlásil se k nim dokonce i hlouček bývalých návštěvníků valdocké oratoře. Příchozí byli mile překvapeni dobrým přijetím a uctivostí místního obyvatelstva vůči kněžím. Lidé byli dobrosrdeční, ale jejich náboženská nevědomost překvapovala. V Buenos Aires tehdy žilo asi 30 tisíc Italů, v celé Argentině jich bylo asi 300 tisíc; mezi nimi nežil skoro žádný spolurodák kněz. Don Cagliero měl pocit, že jejich příchod bude znamenat pro tak velký počet totéž co rosa pro vyprahlou zemi. Po několika dnech se salesiáni rozdělili podle plánu na dvě skupiny. Don Cagliero s dvěma kněžími se usídlil u kostela Panny Marie Matky milosrdenství. Byla to čtvrt obývaná Italy. Don Fagnano vedl zbylých šest do San Nicolás, aby zde otevřeli kolej pro hochy. V Buenos Aires otevřeli okamžitě sváteční oratoř. Velkoměsto nic podobného dosud nemělo. Italští hoši přišli ve velkém počtu. Když se s nimi don Cagliero modlil, mlčeli, ani se nežehnali. Když je o to požádal, přiznali mu, že neumějí ani kříž ani žádnou modlitbu, že nevědí, co je mše svatá, ba někteří ani nevěděli, kdy je neděle. Nikde nebyly školy. Když se roznesla zpráva o příchodu salesiánů, don Cagliero dostával nabídky nejen z Argentiny, nýbrž i ze sousední Uruguaye. Apoštolský delegát z Montevidea prosil salesiány, aby co nejdříve přišli, protože na celém území, velkém jako polovina Itálie, není ani malý, ani velký seminář. V hlavním městě není ani jedna katolická škola, na kněžství se toho času nepřipravoval ani jeden klerik.
Don Bosco pochopil situaci misionářů v Buenos Aires. Dal se do přípravy další expedice, aby don Cagliero mohl splnit úkoly, které přijal. 7. listopadu 1876 vyslal do Ameriky dalších dvacet tři salesiánů. Mezi nimi byl don Bodrato a don Lasagna, kteří měli dát salesiánské činnosti patřičnou jiskru a elán. Pro mladou kongregaci to představovalo velké oslabení. – Tato výprava nás potopila až po krk, napsal donu Caglierovi. Ale Bůh nedovolí, abychom se utopili. Don Bosco přestal naléhat na co nejrychlejší evangelizaci indiánů. Navrhoval, že by se měly v budoucnu vybudovat ve městech, která jsou blízko indiánských sídlišť, koleje, do nichž by se přijímali indiánští chlapci. Považoval za nejideálnější, kdyby se podařilo vychovat kněze z jejich vlastních řad. Divoši by se stali apoštoly a hlasateli evangelia mezi divochy. Pro podobný program bylo třeba připravit vhodné průkopníky. Plán se nedařil. Don Costamagna, don Fagnano a don Lasagna se pouštěli nebezpečně daleko z civilizovaného světa do nekonečných pustin, ale ani jednou se nesetkali s indiánskou tváří. Města v sousedství indiánských sídlišť dosud nestála. S indiány bylo možno se setkat jen v karavaně dobrodruhů a obchodníků, kteří se pouštěli stovky kilometrů do vnitrozemí nejčastěji lodí po některé řece. V listopadu 1877 poslal Don Bosco do Argentiny třetí výpravu. Tvořilo ji osmnáct salesiánů. Kdosi ji přirovnal ke křížové výpravě dětí, protože v ní bylo osm mladých kleriků. Společně s nimi odjela i malá skupina Dcer Panny Marie Pomocnice. Po těchto prvních dívkách, které matka Mazzarellová doprovodila na loď, připlují během dalších desetiletí tisíce misionářek. Druhá výprava za indiány začala 16. dubna 1879. Generál Julius Roca a zároveň ministr války odjížděl na jih s osmi tisíci vojáky. Byla to trestná výprava, která měla ukončit partyzánskou válku indiánů, kteří ze svých sídel přepadali civilizované obyvatelstvo. Aby nastal klid, vláda proti nim občas uspořádala tažení a zatlačila jejich kmeny dále do patagonských pustin. Zajatí indiáni museli pracovat pod dozorem v Buenos Aires. V bojích jich pokaždé hodně zahynulo. Zvyšovala se tím nenávist proti bílým. Indiáni chtěli bělochy vytlačit. Běloši se pokoušeli o totéž u indiánů. Ministr války chtěl tentokrát sjednat s indiány trvalejší mír pokud možno jen morálními prostředky. Požádal arcibiskupa, aby mu dal kněze, kteří by působili v jeho armádě jako kaplani a později mezi indiány jako misionáři. Arcibiskup vyhověl a dal ministrovi svého vikáře a salesiány dona Costamagnu a dona Bottu. Salesiánům se tato kombinace nelíbila, ale naskýtala se tak alespoň nějaká možnost. Na koních a na vozech se dostali s vojáky 1300 km na západ od hlavního města. Ocitujeme několik vět z dopisu dona Costamagny: „S ministrem války a s vojáky jsme se dostali do Azulu. Zde končí Argentina a začíná nesmírně pustá pampa. Kříž šel vedle meče. Trpělivost! Arcibiskup to přijal, sklonili jsme tedy hlavy. Všichni jsme měli k dispozici koně a vůz. Vezli jsme oltář, harmonium a osobní zavazadla. První den jsme se potkali s indiány z pamp. Byli již trochu civilizovaní. Bydleli ve stanech z kůží. Měli tmavé tváře plné vrásek. Pozdravili jsme se s nimi a pokračovali dále do pustin.
Pak jsme se dostali do Carhué, stanice uprostřed pamp. Bydlí tu dva indiánské kmeny asi ve čtyřiceti stanech. Sedl jsem na koně a chtěl se s nimi setkat. Dosti mi bušilo srdce. Přišel mi naproti kačíkův syn. K mému překvapení uměl španělsky. Srdečně mě přivítal a vedl k otci. Také mě mile přivítal a řekl mi, že by byl rád, kdyby všichni jeho lidé přijali katolickou víru. Shromáždil jsem mládež a začal výuku katechismu. Výsledkem první lekce bylo znamení kříže. V Carhué jsme pokřtili asi padesát indiánských dětí. Chtěli jsme zde mít aspoň jednu mši svatou, ale ministr si to nepřál, považoval to za zdržování. Pokračovali jsme se smutným srdcem a přáli si, abychom se sem mohli co nejdříve vrátit… 1. ledna 1880 oznámil Don Bosco v Salesiánském věstníku, že salesiáni otevírají misijní středisko u ústí řeky Rio Negro ve Viedmě a druhé až skoro u pramene této řeky v Patagones. 15. prosince 1879 tam odjely první skupiny z Buenos Aires. Don Fagnano vedl středisko v Patagones. S ním sem přijeli dva kněží, dva koadjutoři a čtyři Dcery Panny Marie Pomocnice. Svěřené území mezi Riem Negro a Riem Colorado bylo velké jako polovina Itálie. Don Milanesio měl z Viedmy šířit radostnou zvěst skoro do celé Patagonie. Nemuseli si s don Fagnanem závidět. Obě území byla podobně rozsáhlá. Don Fagnano volil taktiku otevřených dveří. Během deseti měsíců otevřel dvě školy pro chlapce a dívky. První den jich přišlo osmaosmdesát, mezi nimi i děti indiánů. Don Milanesio volil opačnou taktiku. Sedl na koně, jel hledat indiány do jejich sídlišť. Brzy ovládal jejich řeč a stal se přítelem mnoha kmenů. Zachránil hodně skupin a rodin před bílým bezprávím. Nosil vousy a stal se pověstným misionářským průkopníkem. Indiáni si ho oblíbili, důvěřovali mu a měli ho v úctě. Kdykoli jim bílí chtěli ublížit, užívali jeho jména jako magicky působícího slova. ZAUJATOST MONSIGNORA RICCARDIHO Zůstane tajemstvím, proč léta, v nichž Don Bosco uskutečňoval nejsmělejší plány, byla současně léty plnými hořkosti, pokořování a nepochopení, hotovou křížovou cestou. Monsignore Fransoni zemřel ve vyhnanství v Lyonu roku 1862. Dona Bosca vysvětil na kněze a byl svědkem jeho apoštolátních počátků. Přál a žehnal jeho činnosti. Oratoř nazval farností těch, kteří nemají žádnou farnost: V roce 1867 se stal z politických důvodů novým arcibiskupem hrabě Riccardi. Byl o sedm let starší než Don Bosco. Byli velkými přáteli. Dříve než se dostal do Turína, byl biskupem v Savoně. Když mu přišel Don Bosco blahopřát, srdečně ho objímal. Řekl mu, že je informován o jeho činnosti mezi mládeží a že rovněž ví, kolik dobra konají jeho kněží v malém semináři v Mirabello. Přišel do Turína s přesným plánem. – Done Bosco, rád bych vám svěřil obnovu života a ducha v malých seminářích v Giavenu a v Bra a přebudování semináře v Chieri. Hned při prvním setkání se něco pokazilo. Don Bosco oznámil arcibiskupovi, že založil kongregaci, která funguje od roku 1859 a od roku 1864 má od Apoštolského stolce již první stupeň schválení, takzvané decretum laudis. Arcibiskup byl zprávou ohromen. Zneklidněn a komisním způsobem zakončil audienci. Řekl: – Domnívám se, ze vaše instituce bude čistě diecézní záležitostí, a tedy závislou na mně. A rovněž se domnívám, že budete pracovat jen ve prospěch mé diecéze. Arcibiskupovi se nepodařilo potlačit překvapení a rozhořčení. Byl přesvědčen, že Don Bosco je kněz, který mu pomůže sjednotit a povznést diecézi a bude výhradně v jeho
službách. Naráz viděl, že se mýlil. Don Bosco sledoval prospěch celé církve, neviděl jen turínskou diecézi. … Nyní se situace změnila. 11. září 1867 napsal arcibiskup Donu Boscovi: „Zakazuji svým diecézním klerikům, aby vám pomáhali s vyučováním, s opakováním, s dozorem a s asistencí. Přeji si, aby se věnovali vlastnímu studiu. Rozhodl jsem se, že vysvětím pouze ty, kteří jsou v semináři.“ KDYŽ SI HO PŘEJETE, TAK VÁM HO DÁM Pius IX. rád naslouchal radám Dona Bosca. I tentokrát se s ním radil, koho by navrhoval za nového turínského arcibiskupa. Za nejvhodnějšího považoval Vavřince Gastaldiho, biskupa ze Saluzza. Byli přáteli a biskup mnohokrát pomohl jeho kongregaci. Pius IX. byl jiného mínění. Gastaldi se mu zdál příliš energický. Don Bosco se přimlouval dále. Pius IX. tedy vyhověl a prohlásil: – Když si ho přejete, tak vám ho dám. Nejdříve ho ustanovím za turínského arcibiskupa a za dva roky ho povýším ještě výše. Byla to narážka na kardinálskou hodnost. Don Bosco okamžitě telegrafoval Gastaldimu: – Excelence, mám čest vám oznámit jako první, že budete jmenován turínským arcibiskupem. Jakmile se Don Bosco vrátil z Říma, Gastaldi spěchal do Valdocca. Zde se nejprve setkal s donem Lemoynem. Objal ho a šli za Donem Boscem. Biskup se s ním živě pozdravil a pak spolu dlouze soukromě hovořili. Na konci rozhovoru učinil Don Bosco neprozřetelnou poznámku, že má podíl na jeho povýšení. Ocitoval mu i přesnou výpověď papežovu. PRVNÍ ZÁMINKA – NEKÁZEŇ Neúprosný postoj zaujal arcibiskup i vůči kongregaci. První záminkou se mu stala nekázeň v oratoři. Protivilo se mu mladistvé nadšení mladé salesiánské společnosti. Don Bosco bezpečně zvládal situaci. Ale pozorovatel nezasvěcený do života mohl mít dojem, že je tu plno zmatku a nepořádku, který by mohl v budoucnu přerůst do nebezpečných rozměrů a mohl by ohrozit zákonitou autoritu. Rodinnou atmosféru a radostnou pohodu, které panovaly v oratoři si špatně vysvětlovali i jiní lidé v Turíně. Monsignore Kajetán Tortone, zástupce Svatého stolce u vlády v Turíně, napsal v roce 1868 v dlouhé zprávě následující kritiku: „Odnesl jsem si trapný dojem z hodin rekreace. Viděl jsem, jak klerici dohromady s ostatními hochy, kteří se učili krejčími, tesaři, obuvníky a jiným řemeslům, běhali, hráli si, skákali, aniž by dávali najevo svou důstojnost… Dobrý Don Bosco se spokojuje tím, že se klerici chovají zbožně v kostele, ale málo se snaží vštípit jim vědomí o jejich stavovské důstojnosti.“ Podle monsignora Tortoneho měl Don Bosco držet kleriky v patřičném odstupu od obyčejných tesařů a krejčích. Podobné smýšlení se mu skutečně z duše příčilo. Vždyť pak by přestala být oratoř rodinou. NOVÝ PAPEŽ ZKOUŠÍ DONA BOSCA 20. února se stal novým papežem Lev XIII. Don Bosco měl u něho první audienci 16. března. Dopadla šťastně. Papež se dal zapsat za spolupracovníka, přiznával, že v salesiánském díle je záměr Boží, posílal nadšená požehnání misionářům. Pouze v jediné záležitosti se zachoval odměřeně. Prohlásil, že pokud jde o spory s arcibiskupem, vyjádří se, až dostane úřední hlášení z kongregace pro řeholníky.
Papež měl kolem sebe hodně Don Boscových nepřátel, a tak i když si vážil všeho, co Don Bosco podnikal, nijak se neexponoval v jeho prospěch. Kardinál Alimonda byl důvěrným přítelem papeže. Doporučil Lvu XIII., aby si vyzkoušel svatost Dona Bosca. Zkouška nebyla snadná, ale zkoušený obstál na výbornou. V Římě se stavěl kostel zasvěcený Božskému Srdci Ježíšovu. Byla to osobní iniciativa samého papeže. Žádal o pomoc biskupy celého světa, v mnoha zemích se pořádaly sbírky, ale nakonec se musela stavba zastavit. Papeže to rmoutilo. Kardinál Alimonda mu navrhl: – Svatý Otče, znám možnost, jak byste se dostal z nesnází. – Jakou? – Svěřte stavbu Donu Boscovi. – Myslíte si, že by se ujal stavby? – Svatosti, znám Dona Bosca a jeho oddanost papeži. Jestliže ho požádáte, jsem si jist, že vám vyhoví. Don Bosco byl v té době samý dluh. Měl rozestavěné dva kostely: kostel svatého Jana Křtitele v Turíně a kostel Panny Marie Pomocnice ve Vallecrosii. Současně budoval tři ústavy: v Nizze, v Marseille a ve Spezii. Bylo mu šedesát pět let. Papež ho pozval na 5. dubna 1880. Přednesl mu svůj požadavek a prohlásil, že by si vysloužil jeho vděčnost, kdyby se ujal této záležitosti. Don Bosco odpověděl: – Papežovo přání je pro mě rozkazem. Když mi Vaše Svatost svěří tento úkol, přijmu ho. – Finančně vás bohužel nebudu moci podpořit. – Nežádám vás o peníze. Dostačí mi vaše požehnání. A když papež dovolí, vybudujeme vedle kostela sváteční oratoř s velkým útulkem, kde umožníme vzdělání mnoha chudým chlapcům z této čtvrti. – Souhlasím. Žehnám vám a všem dalším, kteří vás podpoří v této svaté záležitosti. KOSTEL BOŽSKÉHO SRDCE OHÝBÁ MOJE ZÁDA Don Rua dosvědčil pod přísahou při přípravném procesu k blahořečení: „Bylo nám ho líto, když jsme ho viděli vystupovat a sestupovat po schodištích, jak se doprošoval almužen a častokrát se dočkal jen tvrdých pokoření. Silně tím trpěl, takže často, když byl jen mezi svými, si stýskal: – Kostel Božského Srdce ohýbá moje záda. Říká se, že pronásleduji církev. Mohu tvrdit opak: církev pronásleduje mě!“ Hlásil se věk a necítil se dobře ani po zdravotní stránce. Stavba chrámu odčerpala velký díl jeho ubývajících sil. Když si již nevěděl rady, jak obstarat další prostředky, rozhodl se zkusit to ve Francii. Odcestoval tam 31. ledna 1883. Plné čtyři měsíce zde procházel městy a prosil. Vrátil se 31. května. Bylo mu osmašedesát let. Do konce života mu zbývalo ještě pět. Kongregace se slibně rozvíjela. Kolem něho se hlásil k životu nový svět s novými myšlenkami. Potřeboval být doma u svého díla. Záleželo mu na tom, aby kongregace šla správným směrem. Současně si uvědomoval, že život rychle spěje k pozemskému dovršení. Denně mu to připomínaly ubývající síly. A on musel vzácné chvíle života utápět hledáním peněz na stavbu kostela. Mnohem raději by věnoval svůj čas mladým spolubratrům a chlapcům. Aby se pohnula stavba kupředu, vydal se do Francie a pak do Španělska. Cesta se stala triumfem Božího muže. Spousty lidí mělo možnost nalézt smysl pro Boha. V 19. století Marx prohlásil, že náboženství je opium lidu. Anarchista Bakunin vyžadoval od svých stoupenců otevřené vyznávání ateismu. Pařížská komuna šířila ateismus násilím.
Lidé ztráceli smysl pro Boha a z života mizel zájem o duchovní skutečnosti. Cesta Dona Bosca se nakonec změnila v docela jinou záležitost. Cílem nakonec nebyl ani kostel, ani chudí hoši, ale přiblížení nové generace zpět k Bohu. DEN STARÉHO KNĚZE Vstával o páté hodině. Spát chodil o půlnoci. O šesté začínaly návštěvy. Pak šel slavit Nejsvětější oběť do některého kostela. Cestou tam i zpět ho zastavovali lidé a prosili o modlitbu. Toužili ho vidět, hovořit s ním, aspoň se ho dotknout. Čekali na něho v sakristii, před kostelem, na schodištích, na ulici. Stávalo se, že kvůli tomu přicházel pozdě na všechny sjednané návštěvy. Hovořil špatnou francouzštinou. Když ho prosili o zázrak, odpovídal: – Jsem rovněž jen hříšný člověk. Modlete se za mě. Ale obraťme se společnou modlitbou na Pannu Marii Pomocnici. Jen ona dovede vracet zdraví, vyslyšet, pochopit, mít s námi soucit. Z nebe nám pomáhá. Já ji mohu pouze prosit. Když se na ni obrátil tento hříšný člověk, Panna Maria ho pokaždé vyslyšela. Zdálo se, jako by mu byla pořád k dispozici. I ty nejvyšší církevní autority ho přijímaly s velkou srdečností. Kardinál Lavigerie ho očekával v kostele svatého Petra a požádal přítomné lidi, aby byli k němu velkorysí. Nazval ho italským svatým Vincencem z Pauly. Štědrými nebyli jen bohatí, nýbrž i chudí. Don Bosco dostával šeky, zlaté mince, peníze, prsteny. Nakonec neměl kam dary odkládat. Z Paříže odcestoval na týden do Amiensu a do Lille. Setkal se se stejným nadšením. Když mu nadšenci začali nůžkami odstřihovat kleriku, bránil se slovy: – Vidím, že všichni blázni dosud nejsou v blázincích. Konečně se vracel do Turína. Doprovázel ho don Rua a don Barruel. Cestou mlčeli. Vzpomínali na minulé dny. Připadaly jim jako neskutečný sen. Don Bosco nakonec prolomil ticho: – Done Ruo, vzpomínáš si na cestu, která spojuje Buttiglieru s Munaldem? Napravo je kopec a na něm dům. Velice chudý. V něm bydlela naše maminka i já. Na okolních loukách jsem pásával naše dvě krávy. Kdyby všichni ti vznešení, kteří nám prokazovali tolik poct věděli, že mají před sebou chudého vesničana z Becchi!… KDO NA MÉ MÍSTO? V roce 1879 měl Don Bosco teprve čtyřiašedesát let. Nebyl na tom zdravotně dobře a měl pocit, že život rychle plyne ke konci. Chtěl si vybrat ze svých prvních a nejoddanějších následovatelů jednoho, který by postupně přejímal zodpovědnost za záležitosti kongregace a v případě potřeby by ho cele nahradil. V úvahu přicházel Rua a Cagliero. Oba mu byli naprosto oddáni a oba byli mimořádně schopní. Volba jednoho z nich ho uváděla do rozpaků. Upřednostněním jednoho by nerad zastínil a odsunul druhého. Jak to zařídit? Postupoval co nejcitlivěji. Jednoho podzimního rána v roce musel jet do Foglizza. Požádal dona Cagliera, aby ho doprovodil. Během cesty se ho znenadání otázal: – Co myslíš. Kdo by měl přijít na mé místo, kdybych zemřel? Dona Cagliera otázka nijak nevzrušila, jen podotkl: – Milý Done Bosco, nezdá se vám, že začínáte řešit tuto otázku příliš brzy? – Připusťme, že máš pravdu. Rád bych slyšel tvůj názor jen tak pro zajímavost. Kdo by podle tebe padal v úvahu? – Existuje jen jeden člověk. Je jednoznačné nejschopnější pře vzít vaše místo. – Rozvažuji mezi dvěma, možná i třemi.
– Ostatně pouze teoretizujeme. Proč byste tedy nemohl uvažovat o dvou nebo o třech. Mohl byste mi je prozradit? – Nejdříve mi poraď ty svůj tip. – Je to don Rua a na druhém místě zase jen don Rua. Nikdo jiný. – Máš pravdu. Nikdy mě nenechal na holičkách. Vždy byl mou pravou rukou. – Done Bosco, nebyl jen pravou rukou. Vám patřilo vždycky i jeho srdce i jeho hlava. Pouze on je schopen po vás převzít zodpovědnost za dílo. Ale kéž by se to nemuselo ještě dlouho stát! Don Bosco byl potěšen Caglierovým postojem. Tak nějak to cítil i on, že don Rua by se měl stát druhým Donem Boscem. Ale současně měl pocit, že se proviňuje proti Caglierovi. Také on ho vždy ze všech sil podpíral a stejným dílem si pálil s ním prsty v každé těžké situaci. Dal mu přemnoho důkazů o své nezištné oddanosti. Teď by ho měl nechat stranou? PRVNÍ BISKUP V NÁRUČI OTCE Lev XIII. vyhověl a 9. října 1884 přišel z Říma do Valdocca dopis: „Svatý Otec vyslyšel prosbu Dona Bosca a souhlasí. aby nový apoštolský provikář v Patagonii, don Cagliero, byl zařazen mezi biskupy.“ Pro Dona Bosca to byl šťastný den. Splnil se jeho starý sen o holubici s olivovou ratolestí. Tehdy řekl umírajícímu Jeníkovi: – A breviářem zavážeš mnoho jiných… A půjdeš daleko, hodně daleko… Někdejší iluze se stala skutečností. Biskupské svěcení se konalo v bazilice Panny Marie Pomocnice 7. prosince 1884. Pro valdockou oratoř to byla památná událost. Jeden z prvních hochů který k němu přišel ve třinácti letech, byl ve svých šestačtyřiceti posvěcen za biskupa nekonečného misijního území. Na konci velkolepých obřadů se nový biskup odchýlil od předepsaných ceremonií a zašel za přítomnou maminkou. Měla osmdesát let. Z jedné strany ji podpíral syn, z druhé vnuk. Monsignore Cagliero vzal do náruče bělovlasou stařenku, pozdravil se s ní a zavedl ji do křesla, aby si sedla. U vchodu do sakristie čekal na oslavence v zástupu Don Bosco. Biskup spěchal za ním a srdečně se objal se svým otcem. Svůj biskupský prsten skrýval, aby ho nepolíbil nikdo dříve než ten, který měl na to přednostní právo. DON BOSCO A BOHATÍ Mnohým salesiánům se někdy zdálo, že Don Bosco hovoříval s bohatými příliš tvrdě. Když ho na to jednou upozornili, odvětil jim: – Nedávno se mi zdálo o Panně Marii. Vyčítala mi, proč někdy málo připomínám povinnost dávat almužnu. Stěžovala si, že kněží na kazatelnách se bojí připomínat povinnost: co přebývá, patří chudým. Tím zaviňují, že boháči hromadí zlato v trezorech. Dvacátého druhého dubna 1887 jel s donem Belmontem navštívit velkou dobroditelku, paní Aloisii Cataldiovou. Když je po skončené návštěvě doprovázela k bráně, otázala se: – Done Bosco, co musím dělat, abych se spasila? – Jestli se chcete spasit, musíte zchudnout jako Job. Odpověď vyvedla paní z míry. Don Belmonte rovněž považoval odpověď za přehnaně tvrdou. Don Bosco výrok nijak neztlumil. Pak už neřekl ani slovo. Sedli do kočáru a vraceli se domů. Když Don Bosco stále mlčel, don Belmonte řekl: – Done Bosco, měl jsem dojem, že jste se dotkl oné dámy. Vykonala pro nás přece tolik dobrého.
– Víš, proč jsem se jí dotkl? Je to tím, že každý se bojí říci pánům pravdu. Na své cestě po Francii se zastavil v Hyeres. Doprovázel ho předseda marseillské obchodní společnosti pan Abeille. Zavedl Dona Bosca do farního kostela a vykonal tam sbírku. Měl radost, že se vydařila, protože někteří páni byli velice štědří. Don Bosco mu řekl: – Považuji to za samozřejmé. Jestli to jsou opravdoví křesťané, váže je povinnost dát chudým vše, co přebývá. Pane Abeille, když si necháte pro sebe sto franků na měsíc, domnívám se, že je to hodně peněz; pak ostatní peníze byste měl dát Bohu. CESTA DO ŘÍMA A SVĚCENÍ KOSTELA V květnu roku 1887 se světil v Římě chrám Božského Srdce. Dona Bosca stál sedm let práce a starostí. Podlomil mu zdraví. Jeho zdravotní stav mu nedovolil absolvovat cestu přímo. Musel jízdu přerušovat a odpočívat. Vyjel ráno 20. dubna. Doprovázel ho don Rua a don Viglietti. Poprvé v životě cestoval první třídou. … Svěcení se konalo 14. května. Druhého dne Don Bosco chtěl mít mši svatou u oltáře Panny Marie Pomocnice. K oltáři ho doprovázel don Viglietti. Jakmile začal, dal se do pláče. Pláč ho provázel po celou dobu mše svaté. Když skončil, museli ho do sakristie odnést. Dona Vigliettiho pláč zneklidňoval a tázal se: – Done Bosco, co vám je? Trápí vás nějaké bolesti? – Ne. Živě se mi vybavila před očima scéna z prvního snu. Znovu jsem viděl maminku a bratry, jak se dohadují, co sen znamenal… Tenkrát mu Panna Maria řekla ve snu: – Přijde doba, kdy všechno pochopíš. Když se nyní vracel vzpomínkami zpět, bylo mu vše jasné. Aby mohl pomoci hochům a aby zachránil mnoho duší, musel platit oběťmi a dřinou. 18. května se navždy rozloučil s Římem. ODLOŽIL PERO A UŽ JE NIKDY NEVZAL DO RUKY … 19. prosince mu bylo lépe. Don Viglietti ho požádal, aby podepsal několik obrázků, které by rád poslal spolupracovníkům. Odpověděl: – Velice rád. Přisunuli mu k pohovce dřevěný stolek a dal se do psaní. Na zadní strany obrázků napsal následující myšlenky: „Panno Maria, vypros nám na Pánu Ježíši zdraví těla, jestliže by to bylo k prospěchu duši, a zajisti nám věčnou spásu.“ „Dejte se rychle do konání dobrých skutků, protože by se vám nemusel dostávat později čas.“ Pak odložil pero a řekl donu Vigliettimu: – Vidíš, že mi psaní nejde. Měl bych přestat. Unavuje mě to. Don Viglietti souhlasil, ale on se zase vzchopil: – Ne. Ne. Musím pokračovat. Dnes držím v ruce naposledy pero. A zase psal na obrázky myšlenky, které měly vůni věčnosti: „Blahoslavení ti, kteří se nabídnou Bohu navždy již v mládí.“ „Kdo váhá se sebedarováním Bohu, je ve velkém nebezpečí, že ztratí duši.“ „Moji synáčkové, využijte čas a zajistíte si věčnost.“ „Jestliže konáme dobro, prospěje nám to v tomto životě i v tom dalším.“ „Kdo zasévá dobrá semena, sklidí dobrou úrodu.“ „Na konci života se shromažďuje ovoce dobrých skutků.“ … „Kéž nám Bůh žehná a zbaví nás všeho zlého.“ „Jestli chcete zbohatnout, hodně pomáhejte chudým.“
„Dejte a bude vám dáno.“ „Kéž nám Bůh žehná a Panna Maria je naší vůdkyní ve všech nebezpečích života.“ „Hoši jsou Ježíšovou a Mariinou radostí.“ „Kéž Bůh žehná a štědře odmění všechny naše dobrodince.“ „Panno Maria, buď mou spásou.“ „Kdo spasil duši, zachránil všechno. Kdo ztratí duši, ztratil všechno.“ „U Božího soudu bude štědře odměněn každý, kdo podporoval chudé.“ „Za všechno dobro, které jsme v životě vykonali, budeme bohatě odměněni.“ „Dobře se bude umírat tomu, kdo za života konal dobro.“ „V nebi se budeme věčně radovat ze všeho dobrého.“ Tato myšlenka byla napsána těžko čitelným písmem. Odložil pero a už je nikdy nevzal do ruky. VYŘIĎ MÝM CHLAPCŮM, ŽE JE VŠECHNY OČEKÁVÁM V NEBI 28. ledna žádal dona Bonettiho: – Vyřiď mým chlapcům, že je všechny očekávám v nebi. 29. ledna mu řekl doktor Fissore: – Vydržte do zítřka. Váš stav se zlepší. – Zítra? odpověděl sklesle. Zítra?… Nastoupím dlouhou cestu… V noci volal hlasitě dona Pavla Alberu, inspektora ve Francii, který se dosud nevrátil: – Pavle, kde vězíš? Pavle, proč se nevracíš? 31. ledna, ve dvě v noci, Don Bosco končil pozemskou pouť. Spěšně se shromáždili všichni představení kongregace. Don Rua si vzal štolu a recitoval modlitby za umírající. Když se dostavil monsignore Cagliero, don Rua mu předal štolu, naklonil se nad umírajícím a oslovil ho: – Done Bosco, jsme zde přítomni vaši synové. Žádáme vás, abyste nám odpustil vše, čím jsme vám způsobili nějaké utrpení. Své odpuštění a svou otcovskou dobrotu projevte ještě jednou svým požehnáním. Povedu vám ruku a budu recitovat žehnací formuli. Zvedl bezvládnou ruku a s ní požehnal všem přítomným i vzdáleným salesiánům. Jeho dech slábnul, byl stále nepravidelnější. O půl páté se zastavilo srdce. Byl mrtev. Monsignore Cagliero pronesl nahlas tři povzdechy, které ho naučil modlit se, když byl ještě chlapcem. „Ježíši, Maria, Josefe, vám dávám své srdce i duši.“ – „Ježíši, Maria, Josefe, pomozte mi, až budu umírat.“ – „Ježíši, Maria, Josefe, kéž s vámi odejde má duše.“ Pak sundal štolu a dal ji na ramena Dona Bosca, který vstoupil do Světla.
Dopis z Říma Moji drazí synáčkové v Ježíši Kristu! Ať jsem blízko nebo daleko, myslím stále na vás. Přeji si jen jedno, abych vás viděl šťastné zde i na věčnosti. Tato myšlenka a toto přání mě přiměly, abych vám napsal tento dopis. Cítím, moji drazí, tíhu své odloučenosti od vás. To, že vás nemohu vidět ani slyšet mi působí takovou bolest, že si to nedovedete ani představit. Proto jsem vám chtěl napsat před týdnem tyto řádky. Ale neustálá zaneprázdněnost mi v tom zabránila. Přestože mi zbývá do návratu jen několik dní, chci uspíšit svůj příchod mezi vás alespoň dopisem, když to nemohu učinit osobně. Jsou to slova toho, kdo vás v Kristu Ježíši něžně miluje a musí s vámi mluvit otevřeně jako otec. Vy mi to dovolíte, že ano? Budete mi věnovat svou pozornost a uskutečníte, co vám řeknu. Řekl jsem, že myslím stále a jedině na vás. Když jsem se tedy nedávno uchýlil večer do pokoje a chystal jsem se ke spánku, začal jsem se modlit, jak mě naučila má dobrá maminka. V tom se mi zdálo – ani nevím, zda jsem byl přemožen spánkem nebo zaujat nějakou vidinou – že se mi představili dva z mých bývalých chovanců z oratoře. Jeden z nich přistoupil ke mně, srdečně mě pozdravil a řekl: „Done Bosco, poznáváte mě?“ „Pravdaže tě poznávám“ odpověděl jsem. Pak dodal: „A pamatujete se ještě na mě?“ „Na tebe i na všechny ostatní. Ty jsi Valfré a byls v oratoři před rokem 1870.“
„Řekněte mi,“ pokračoval Valfré, „chtěl byste vidět chlapce, kteří byli v Oratoři tenkrát se mnou?“ „Ano, ukaž mi je,“ odpověděl jsem, „udělá mi to velkou radost.“ A Valfré mi ukázal všechny chlapce, jak vypadali v té době, postavou i věkem. Zdálo se mi, že jsem ve staré Oratoří, v době rekreace. Všechno bylo samý život, samý pohyb, samá radost. Ten běhal, ten skákal, ten vybízel ke hře. Tu hráli na žábu, tam zajímanou a s míčem. Na jednom místě stál kněz a hlouček chlapců mu visel na rtech jak vypravoval jakousi příhodu. Na jiném místě hrál klerik s jinými chlapci na „osle leť“ a na „řemeslníka“. Ze všech stran se ozýval zpěv, smích, všude kolem kleriků a kněží plno chlapců, kteří vesele povykovali. Bylo vidět, že mezi chlapci a představenými panuje velká srdečnost a důvěra. Byl jsem okouzlen tímto pohledem a Valfré řekl: „Vidíte, rodinné ovzduší přináší lásku a láska zase důvěru. Tak se otvírají srdce a chlapci se se vším svěřují beze strachu mistrům, asistentům a představeným. Jsou upřímní ve zpovědi i mimo ni a ochotně plní všechno, co se jim nařídí, protože vědí, že jim přikazuje někdo, kdo je miluje.“ V té chvíli se ke mně přiblížil druhý bývalý žák. Měl úplně bílé vousy a řekl mi: „Done Bosco, chcete teď uvidět a poznat chlapce, kteří jsou v Oratoři dnes?“ (Byl to Josef Buzzetti.) „Ano,“ odpověděl jsem, „vždyť jsem je už měsíc neviděl.“ Ukázal mi je tedy. Viděl jsem Oratoř a vás všechny o rekreaci. Ale už nebylo slyšet radostný zpěv a křik, nebylo vidět onen ruch a život jako při první podívané. V jednání a výrazu mnoha chlapců byla vidět nuda, malátnost, rozmrzelost a nedůvěra, až mě to bolelo. Pravda, viděl jsem mnohé, jak si bezstarostně hráli a proháněli se. Ale nemálo jich stálo o samotě, opírali se o sloupy a trápili se bezútěšnými myšlenkami. Jiní postávali na schodech, na chodbách nebo na pavlačích směrem do zahrady, aby se vyhnuli společné rekreaci. Další se ploužili ve skupinkách, mluvili spolu polohlasně a vrhali kolem sebe podezřelé a zlomyslné pohledy. Občas se i usmáli. Ale byl to úsměv, doprovázený pohledy víc než podezřelými. Jsem si jist, že by se svatý Alois v jejich společnosti pořádně začervenal. I mezi těmi, co si hráli, jich bylo hodně znechucených, že dávali jasně najevo, jak je hra nebaví. „Viděl jste svoje chlapce?“ ptal se mě bývalý žák. „Vidím je,“ povzdechl jsem. „Ti jsou, panečku, jinačí, než jsme kdysi bývali my!“ zvolal ten zestárlý žák. „Bohužel. Jaká otrava – tahle rekreace!“ „A zde vězí příčina, proč tak mnozí přistupují ke svátostem chladně a zanedbávají pobožnosti v kostele i jinde. Příčina, proč nejsou rádi tam, kde je Boží prozřetelnost zahrnuje veškerým dobrem pro tělo, pro duši i pro rozum, proč mnozí nejdou za svým povoláním, proč jsou nevděční k představeným, proč z nich rostou tajnůstkáři a reptalové, se všemi žalostnými důsledky.“ „Chápu, uznávám to,“ odpověděl jsem. „Ale jak tyto moje drahé hochy zase vzkřísit, aby znova nabyli té živosti, veselosti a srdečnosti jako kdysi?“ „Láskou.“ „Láskou? Copak nejsou moji chlapci dost milováni? Ty přece víš, jak je mám rád. Ty víš, co jsem pro ně vytrpěl a snášel za těch dlouhých čtyřicet let a kolik snáším a trpím dodnes. Kolik to bylo strádání, ponižování, protivenství a pronásledování, abych jim sehnal chleba,
domov, učitele a hlavně abych se postaral o spásu jejich duší. Udělal jsem pro ně všechno, co jsem uměl a mohl. Jsou mojí celoživotní láskou.“ „Nemluvím o vás.“ „A o kom tedy? O těch, co mě zastupují? O ředitelích prefektech, učitelích, asistentech? Nevidíš, že jsou mučedníky studia a práce? Že obětují svá mladá léta pro ty, které jim svěřila Boží prozřetelnost?“ „Vidím, chápu. Ale to nestačí. Chybí něco, co je ještě důležitější.“ „Co to může být?“ „Aby byli chlapci nejen milováni, ale aby také sami chápali, že jsou milováni.“ „Ale copak nemají oči? Copak to nechápou? Nevidí, že všechno, co se pro ně dělá, dělá se jedině z lásky k nim?“ „Nikoli. Opakuji, že to nestačí.“ „Čeho je tedy třeba?“ „Aby z toho, že milujeme věci, které se jim líbí a že se účastníme jejich dětských zálib, poznali, že je milujeme i tehdy, když od nich vyžadujeme kázeň, studium, odříkání, které se jim přirozeně líbí méně. A aby se to naučili konat rádi.“ „Vyjádři se jasněji!“ „Pozorujte chlapce při rekreaci.“ Podíval jsem se a namítl: „A co zvláštního mám vidět?“ „Už tolik let se zabýváte výchovou mládeže a nechápete? Podívejte se lépe! Kde jsou naši salesiáni?“ Podíval jsem se a viděl, že jen málo kněží a kleriků bylo mezi chlapci a ještě méně se účastnilo jejich zábav. Představení už nebyli duší rekreace. Většina z nich se procházela, bavili se spolu a nevšímali si, co dělají chlapci. Jiní se dívali na rekreaci, ale chlapcům se nevěnovali ani myšlenkou. Další dávali pozor jen tak zpovzdálí, ale když se někdo něčeho dopustil, neřekli mu nic. Tu a tam sice některý chlapce upozornil, ale takovým tónem, že to byla spíš hrozba. Několik salesiánů se ještě pokoušelo vmísit se do nějaké skupiny chlapců, ale viděl jsem, jak se tito chlapci záměrně snažili, aby se učitelům a představeným vyhnuli. Tu můj přítel pokračoval: „Copak jste za starých časů oratoře nebyl vždycky mezi chlapci a zvláště v době rekreace? Vzpomínáte si na ta krásná léta? Cítili jsme se jako v ráji a vzpomínáme na tu dobu s láskou, protože všechno se řídilo láskou a my jsme před vámi neměli tajemství.“ „Jistě, tehdy jsem měl radost ze všeho. Chlapci ke mně chodili s nadšením, chtěli se mnou mluvit, poslouchali s živým zájmem moje rady a řídili se jimi. Ale copak nevidíš, jak mi to dnes znemožňují ustavičné návštěvy, spousta práce i moje zdraví?“ „Dobrá, ale když nemůžete vy, proč to nedělají vaši salesiáni? Proč nenaléháte a nevyžadujete, aby jednali s chlapci tak, jak jste jednal vy?“ „Mluvím, že se mohu umluvit, ale mnozí už se bohužel necítí na takovou námahu jako kdysi.“ „A tak zanedbávají málo a ztrácejí mnoho. Mnoho jejich námahy se promarní. Ať mají rádi to, co se líbí chlapcům, a chlapci budou mít rádi to, co se líbí představeným, a tak
usnadní jejich námahu. Příčinou nynější změny v Oratoři je nedůvěra některých chlapců k představeným. Kdysi se všechna srdce představených otvírala, hoši představené milovali a poslouchali je na slovo. Teď jsou představení považováni za nadřízené, nikoli za otce, bratry a přátele. Proto jsou spíš obáváni než milováni. Má-li tu být opět jedno srdce a jedna duše, je třeba pro lásku Ježíše Krista prolomit tu osudnou bariéru nedůvěry a nahradit ji srdečnou důvěrou. Pak bude vést poslušnost žáka, jako matka vede své dítě. Potom zavládne v oratoři zase pokoj a radost jako za krásných dob našeho mládí.“ „Ale jak prolomit tu bariéru?“ „Srdečnost k chlapcům, zvláště o rekreaci. Bez srdečnosti je láska nepochopitelná. Ale kdo nechápe, že je milován, nemůže mít důvěru. Kdo chce být milován, musí ukázat, že miluje. Ježíš Kristus se stal maličkým s maličkými a snášel naše ubohosti. To je Učitel srdečnosti! Učitel, kterého je vidět jen za katedrou, je pouhým učitelem a nic víc. Ale když jde s hochy o přestávce hrát, stává se jejich bratrem. Je-li někoho vidět kázat jen z kazatelny, řekneme, že nekoná ani víc ani méně, než je jeho povinnost. Ale když prohodí slovo o rekreaci, je to slovo milujícího. Kolik obrácení způsobilo několik vašich slov, která jste nečekaně pošeptal některému chlapci, právě když si hrál. Kdo ví, že je milován, miluje. A kdo je milován, dosáhne všeho, zvláště u mládeže. Tato důvěra spojuje chlapce s představenými jako elektrický proud. Srdce se otvírají, ukazují svoje potřeby a vyjevují své chyby. Tato láska pomáhá představeným snášet námahy, mrzutosti, nevděk, nepříjemnosti, nedostatky a nedbalosti chlapců. Ježíš Kristus nedolomil nalomenou třtinu a neuhasil doutnající knot. To je náš vzor. Pak už nikdo nebude pracovat jen proto, aby se mohl pochlubit; nikdo nebude trestat pouze proto, aby pomstil svou uraženou sebelásku; nikdo se nebude vyhýbat asistenci ze žárlivosti a ze strachu, aby ho někdo nepředčil; nikdo nebude pomlouvat druhé, aby si získal lásku a úctu hochů na úkor všech ostatních představených – čímž nedosáhne leč opovržení a pokryteckých lichotek; nikdo se nenechá zaslepit náklonností k jednomu stvoření tak, že by se mu věnoval na úkor ostatních hochů; nikdo nebude z lásky k vlastnímu pohodlí polevovat ve svatosvaté povinnosti asistence; nikdo z falešného lidského ohledu neopomene napomenout toho, kdo si to zasluhuje. Bude-li vládnout tato pravá láska, nebude se hledat nic jiného než sláva Boží a spása duší, ale když tato láska ochabne, půjde všechno od deseti k pěti. Proč se láska nahrazuje chladnými příkazy? Proč představení přestávají zachovávat zásady výchovy, které jim Don Bosco předepsal? Proč se systém, v němž se předchází nepořádkům bdělostí a laskavostí, ponenáhlu nahrazuje systémem pohodlnějším a jednodušším pro toho, kdo poroučí? Proč se vyhlašují zákony, prosazované tresty, které vzbuzují nenávist a vyvolávají mrzutosti, a když se nedbá, aby se zachovávaly, přinášejí představeným opovržení a jsou příčinou velmi vážných nepořádků? To je nevyhnutelný důsledek nedostatku rodinného ovzduší. Chceme-li tedy, aby se Oratoř vrátila k někdejšímu štěstí, je nutné vrátit se k osvědčenému systému: představený má být pro všechny vším. Má ochotně vyslechnout každou pochybnost nebo stížnost chlapců, bdít otcovsky nad jejich chováním a mít na srdci pouze duchovní i hmotné dobro těch, které mu svěřila Boží prozřetelnost. Potom už nebudou srdce nepřístupná a nebudou je ovládat určité tajnosti, které zabíjejí. Pouze v případě nemravnosti ať jsou představení neúprosní. Je lepší riskovat, že vyloučíme nevinného než že ponecháme v domě svůdce. Asistenti ať považují za velmi vážnou povinnost svého svědomí oznámit představeným všechno, co považují za urážku Boha v jakémkoli směru.“
Zeptal jsem se: „A jaký je hlavní prostředek ke znovunastolení takového rodinného ovzduší, takové lásky a důvěry?“ „Přesné zachovávání domácího řádu.“ „A nic jiného?“ „Nejlepším chodem oběda je ten, po kterém všichni dobře vyhlížejí.“ Tím zakončil můj bývalý žák svůj výklad. Já jsem se ještě s velkou nevolí díval na tu rekreaci, ale cítil jsem se přímo drcen stále vzrůstající únavou. Ta dosáhla nakonec takového stupně, že jsem jí už nebyl s to vzdorovat a tu jsem se náhle probudil a vzpamatoval. Stál jsem u postele. Nohy jsem měl tak opuchlé a působily mi takovou bolest, že jsem už nevydržel stát. Bylo hodně pozdě, proto jsem se odebral na lůžko, rozhodnut, že napíšu tyto řádky svým drahým synům. Vůbec netoužím po takových snech, protože mě velmi vyčerpávají. Na druhý den jsem se cítil jako polámaný a nemohl jsem se dočkat večera, abych si odpočinul. Ale sotva jsem ulehl na lůžko, sen pokračoval. Měl jsem před sebou dvůr, chlapce, kteří jsou teď v Oratoři a stejného bývalého žáka z Oratoře. Začal jsem se ho vyptávat: „To, cos mi řekl, oznámím svým salesiánům. Ale co mám říci chlapcům Oratoře?“ Odpověděl mi: „Ať uznají, jak se představení, učitelé a asistenti namáhají a snaží z lásky k nim. Kdyby to nebylo pro jejich dobro, nepodstupovali by tolik obětí. Ať si pamatují, že pokora je pramenem veškerého pokoje. Ať umějí snášet chyby druhých, protože dokonalost není nikde na světě, ale pouze v nebi. Ať skoncují s reptáním, po kterém chladnou vřelá srdce. Ale nade vše ať se snaží žít v Boží milosti. Kdo nežije v míru s Bohem, nemá v sobě pokoj a nedokáže žít v míru s druhými.“ „Ty mi tedy říkáš, že mezi mými chlapci jsou i takoví, co nežijí v míru s Bohem?“ „To je první příčina nespokojenosti. Kromě ní jsou ještě jiné, o kterých víte a které je třeba odstranit; ale hovořit o nich teď by nemělo smysl. Ve skutečnosti nedůvěřuje pouze ten, kdo musí skrývat nějaká tajemství a kdo se bojí, aby nevyšla najevo, protože ví, že by se za ně musel stydět a měl by z toho velké nepříjemnosti. Nemá-li ve stejné době srdce pokoj s Bohem, žije v úzkosti, v neklidu, nesnáší poslušnost, pro nic za nic se rozčiluje, zdá se mu, že všechno jde špatně a jelikož samo nemiluje, myslí si i o představených, že ho nemají rádi.“ „Ale můj milý, copak nevidíš, kolik jich v oratoři přistupuje ke zpovědi a k přijímání?“ „Je pravda, že jich ke zpovědi chodí hodně. Ale zásadní chyba, které se mnozí přitom dopouštějí, je nedůslednost v předsevzetích. Zpovídají se, ale ze stále stejných chyb, ze stejných blízkých příležitostí, ze stejných špatných návyků, ze stejných neposlušností a ze stejného zanedbávání povinností. Tak to chodí měsíce a roky, u některých až do páté třídy gymnázia. Takové zpovědi mají cenu malou nebo žádnou. Proto nejsou pramenem pokoje a kdyby byl hoch v takovém stavu povolán před Boží soud, bylo by to velmi vážné.“ „A je v Oratoři hodně takových?“ „Vzhledem k celkovému počtu hochů, co jsou v domě, jich není mnoho. Podívejte se.“ A ukazoval mi je. Podíval jsem se a viděl ty chlapce, jednoho po druhém. Ale u několika z nich jsem viděl věci, které mě hluboce zarmoutily. Nechci o tom psát. Ale až se vrátím, promluvím si s každým, koho se to týká. Teď vám jen povím, že je načase modlit se a pevně se rozhodnout, ne slovy, ale skutky, a ukázat, že i mezi námi žijí Comollové, Saviové,
Besuccové a Saccardiové. Nakonec jsem se svého přítele otázal: „Chceš mi ještě něco říci?“ „Kažte všem, velkým i malým, aby si stále uvědomovali, že jsou syny Panny Marie Pomocnice. Že ona je zde shromáždila, aby je uchránila nebezpečí světa, aby se měli rádi jako bratři a aby chválili Boha i ji svým vzorným chováním. Že je to Panna Maria, která jim obstarává chléb a prostředky ke studiu svými nespočetnými milostmi a divy. Ať si připomenou, že jsou před svátkem své přesvaté Matky a že s její pomocí má padnout ona bariéra nedůvěry, kterou se i ďáblovi podařilo navršit mezi chlapce a představené a které zchytrale využívá, aby zničil určité duše.“ „A podaří se nám tu bariéru odstranit?“ „Určitě, budou-li velcí i malí ochotně snášet malá odříkání z lásky k Panně Marii a uskutečňovat to, co jsem vám řekl.“ Mezitím jsem se dál díval na své chlapce a když jsem viděl, jak se někteří z nich řítí do věčné záhuby, byl jsem zachvácen takovou bolestí u srdce, že jsem se probudil. Chtěl jsem vám povědět ještě mnoho důležitých věcí, které jsem poznal, ale čas ani okolnosti mi to nedovolují. Končím. Rozumíte tomu, co si od vás přeje ten ubohý stařec, který strávil pro své drahé chlapce celý svůj život? Nic jiného, než aby se s patřičnými obměnami mohly vrátit šťastné dny prvotní Oratoře. Dny lásky a křesťanské důvěry mezi chlapci a představenými; dny ochoty a snášenlivosti jedněch vůči druhým z lásky k Ježíši Kristu; dny srdcí, otevřených s úplnou prostotou a zářivou nevinností; dny lásky a pravé radosti pro všechny. Potřebuji, abyste mě potěšili naději a slibem, že uděláte všechno, co si přeji pro dobro vašich duší. Vy si dostatečně uvědomujete, jakého štěstí se vám dostalo tím, že jste v Oratoři. Před Bohem vám prohlašuji: stačí, aby nějaký hoch vstoupil do salesiánského domu a Panna Maria jej okamžitě bere do své zvláštní ochrany. Buďme tedy všichni zajedno. Láska těch, kteří poroučejí, i láska těch, kdo mají poslouchat, ať mezi námi vytvoří duchovní ovzduší svatého Františka Saleského. Moje drahé děti, blíží se chvíle, která nás spolu rozloučí a já se odeberu na věčnost (poznámka tajemníka: zde Don Bosco přestal diktovat; oči se mu zalily slzami, nikoli z lítosti, ale z nevýslovné něžnosti, kterou prozrazoval jeho pohled a tón jeho hlasu; za chvíli pokračoval). Proto toužím, abyste vy, kněží, klerici i drazí chlapci, zůstali na té cestě našeho Pána, na které on sám si vás přeje mít. K tomu vám Svatý Otec, jehož jsem navštívil v pátek 9. května, posílá z celého srdce své požehnání. O svátku Panny Marie Pomocnice budu už s vámi před obrazem naší milované Matky. Přeji si, aby se tento svátek slavil s veškerou slavnostností. Don Lazzero a Don Marchisio ať se postarají, aby bylo veselo i v jídelně. Svátek Panny Marie Pomocnice má být předehrou k věčnému svátku, který máme jednou všichni společně slavit v nebi. V Římě, dne 10. května 1884
Váš nejoddanější přítel v Ježíši Kristu, kněz Jan Bosco
;
Tomáš kardinál Špidlík, S.J.
Několik úvah užitečných na cestu MILÁN Milán je město obchodní a průmyslové, setkává se tu mnoho národností, dělníci všech druhů. Nejlépe to vidíme, když večer zajdeme na náměstí před dómem, kde se lidé shlukují do skupinek podle svého původu a nad tím vším vévodí na katedrále malá soška Madoniny, Marie Matky národů. Pozoroval jsem tam jednou hlouček Napoletánců. Obyčejně se tu necítí dobře. Jsou z jihu od moře a tu je práce uzavírá do domů jakoby do vězení. Proto jeden z nich rozehrál kytaru a začal zpívat napolitánskou píseň o modrém moři. Ostatní se chytili okolo krku a plakali. Lidé z jiných skupinek se jim smáli. Právem? Jistě ne. Člověka často život zanese do cizích končin světa, kde se mu všecko zdá chladným a tuhým. Ale vzpomínka na mládí, prožité v dobré rodině doma, zůstane vždycky hřejivým ohníčkem pro srdce.
COLLE DON BOSCO Pěkný je pohled z kopce na město. Chodí tam turisté i poutníci k Panně Marii. Ale usadili se tam i duchovní synové Dona Bosca, salesiáni, řeholníci, kteří se zabývají vychováváním mládeže. Jejich zakladatel si všimnul, kolik chlapců se potlouká po ulicích a nemají nikoho, kdo by je uvedl na správnou cestu. Bylo-li tomu tak před sto léty, tím aktuálnější se stal tento problém dnes, i když vnější situace je jiná. Tenkráte bylo dětí mnoho, dnes je jich málo, ale jsou ještě opuštěnější. V rodinách bývá jenom jedno dítě. Otec i matka chodí do zaměstnání. A dítě se buď dívá na televizi nebo se potuluje samo po ulici, nemá nikoho, kdo by s ním upřímně pohovořil o životě, do kterého vstupuje. Naše návštěva výchovného střediska nám má rodičovské povinnosti připomenout.
TURÍNSKÉ PLÁTNO Zapomínáme na to, že jedním z prvních, kdo studoval v 19. století turinské plátno vědecky, byl český lékař z Prahy. Zajímalo ho, jak mohl Kristus Pán umřít na kříži v tak krátké době, když jizvy od hřebů na rukou a na nohou nejsou závažné a rána do srdce byla zasazena až po smrti. Došel k tomuto lékařskému závěru: Kristus byl na kříži vystaven velkému tělesnému a duševnímu vypětí, které mu zastavilo tep srdce. Toho okamžiku Ježíš využil, aby svůj život cele odevzdal Bohu. Je to jistě pěkná lékařská meditace. Od té doby už bylo mnoho jiných vážných studií o turínském plátnu, které se stalo relikvií společné úcty křesťanů. Mnoho se tu jistě naučíme.
PAVIA, HROB SV. AUGUSTINA Jméno sv. Augustina je dobře známé. Ačkoli pochází z Afriky, stal se velkým učitelem evropské církve. Co je na něm tak zajímavého? O světcích čítáváme, jak si od mládí uchovávali nevinnost, jak byli poslušní, zbožní, všem za vzor. Takový Augustin nebyl. Měl sice dobrou matku, která se za něho modlila, ale on sám žil světácky a dopouštěl se hříchů. Obrátil se k Bohu až v dospělém věku v Miláně. Ale i tu měl velké pochybnosti. Je to vůbec ještě možné, aby začal nový život ten, kdo si už navyknul na starý? Ukázali mu příklad několika jiných, kteří to dokázali. A tehdy pronesl známou větu, která se dodnes opakuje po něm: „Když to dokázali tam ti jedni a tam ti druzí, proč bys to nedokázal i ty, Augustine?“ Jak je to povzbudivé i pro nás samy. Často se dopustíme něčeho, co nás mrzí. Je nám toho být líto, můžeme si nad tím i zaplakat, ale hlavní je uvědomit si, že se v církvi všem dává možnost to napravit. Té důvěry potřebujeme do života všichni.
BENÁTKY Co nám pěkného poví Benátky? Město postavené na vodě, Takový je i náš vlastní život. Všecko kolem nás je plno nejistoty, a my se přesto nebojíme, musíme mít odvahu postarat se o sebe. „Sláb jenom ten, kdo ztratil v Boha víru a malý ten, kdo má jen malý cíl.“ Benátčané byli po léta velkými dobyvateli světa. Existuje o tom jeden z jejich čtyřhlasných chórů. Jsou tam slyšet jakoby výkřiky bojovníků. Ale mezi ně se plete slabý hlásek zpívající své Ave Maria. Ztrácí se, ale nehyne, naopak se stále zesiluje, zatím, co mužské výkřiky slábnou. Nakonec celý sbor zazní jednohlasně: Ave Maria, Tak tomu má být i v našem životě. Začínáme odvahou, ale skončíme modlitbou důvěry.
„Vultum tuum, Domine, requiro“
PEREGRINATIO TURÍNSKÉ PLÁTNO
„Tento obraz, tajuplný pro vědu a provokující rozum, jak jej nazval Jan Pavel II., je pro věřící velkým znamením Kristova utrpení. Tělo a Tvář muže z Turínského plátna nesou s neuvěřitelnou zřetelností znaky utrpení, jež podstoupil Ježíš, jak nám byla předána ve svědectví evangelií. Pro nás dnes je Turínské plátno mocným odkazem, abychom v tomto obraze rozjímali nad bolestí každého člověka a nad utrpeními, která ani často nedokážeme pojmenovat. Avšak tváří v tvář Plátnu je modlitba stejně jako úvaha toho, kdo hledá, burcována nadějí. Nadějí na život bez bolesti, v radosti Pána, jak On sám slíbil (Jan 15,11); a také naději, že v bratrské lásce mužů a žen současnosti nadále promlouvá ono svědectví, které Pán přikázal svým: „Z toho poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). Pro nadcházející výstav jsem zvolil motto «Passio Christi passio hominis» právě proto, abych zdůraznil hluboký vztah mezi utrpením, které podstoupil Pán Ježíš, utrpeními dnešních mužů a žen a nadějí na radost, která nás shromažďuje ve vykoupení, jež nám Kristus přinesl. Toto je ústředním poselstvím Turínského plátna; a vzájemná láska mezi bratřími chce být i poselstvím nadcházejícího výstavu od 10. dubna do 23. května 2010.“ (turínský arcibiskup, kardinál Severino Poletto)
"Pane, hledám tvou tvář" Jan Pavel II. při modlitbě před Turínským plátnem, 24. května 1998
Tato slova – jež jsou vůdčím mottem naší nadcházející pouti - byla mottem nejdelší výstavy turínského plátna v dějinách. Lněné plátno, zahalené tajemstvím, jež nedokázala odhalit ani nejmodernější vědecká bádání, přitahuje při každém výstavu miliony lidí, protože je výzvou k zamyšlení: je plátnem do něhož bylo zahaleno Ježíšovo tělo po ukřižování?; je středověkým "falzifikátem"?; jak je možné, že se v něm dodnes uchovaly stopy krve? To jsou otázky, které udivují nejen vědce, ale hluboce se dotýkají i srdcí prostých lidí: při dvou předchozích veřejných výstavech plátna - v r. 1978 a 1998 - stanulo před touto relikvii dva a půl milionu poutníků, aby rozjímali nad jeho poselstvím. Následující výstav pak byl nejdelší v dějinách: trval 70 dní - od 12. srpna do 22. října 2000. Bylo přáním Jana Pavla II., aby byla zařazena do slavení Jubilejního roku. Plátno je 4,37 m dlouhé a 1,11m široké. Bylo
utkáno rybí kostí a poskytuje oboustranný obraz lidského těla, jež bylo podrobeno mučení a vykazuje rány na levém zápěstí, na nohou a pravém boku. Máme před sebou pohřební plátno, jež není v židovské či východní tradici pohřbívání zvlášť známé. Obraz přináší dva otisky lidského těla, rozloženého naznak. Jsou zde patrné dvě odlišné barvy: otisky sépiové barvy, lehce stínované a bez přesných kontur, označující části těla; dále pak otisky červené barvy, způsobené krevními skvrnami na plátně. Čelní otisk představuje hlavu a tvář muže, vysokého asi 1,80m, s dlouhými vlasy, i rozvrstvením kníru a vousů. Na tváři muže z plátna lze rozpoznat podlitiny a odřeniny, a to zvláště na pravé straně. Stopy po ranách jsou zjevné na hrudníku a horních končetinách. Zadní otisk ukazuje na zátylek, na němž jsou patrny mnohé krevní usazeniny. Na zádech až po kotníky jsou zjevná četná poranění, způsobená bičováním. Mezi možnými příčinami smrti muže z plátna, se jeví jako nejpravděpodobnější asfyxie (udušení). Když bylo tělo zavinuto do plátna, nacházelo se už ve stavu mrtvolné strnulosti, jak lze usoudit z polohy hlavy i nepřirozené polohy trupu a končetin. Na plátně nejsou stopy rozkladu. Tělo tedy muselo být zahaleno v plátně jen po dobu nezbytnou k vytvoření obrazu ve formě negativního otisku, ne však déle než několik desítek hodin. Tělo pak bylo odděleno od plátna aniž by došlo k jakémukoliv porušení stop krve. V Eusebiových (IV. st.) Církevních dějinách se dovídáme, že autor znal spis pod názvem Skutky Tadeášovy. Dílo vzniklo v Sýrii a přináší následující příběh: Když Abgar, král Edessy slyšel vyprávět o Ježíšovi a jeho zázracích, poslal mu dopis, ve kterém ho prosil, aby k němu přišel a uzdravil ho ze strašné nemoci. Ježíš však pozvání nepřijal, ale napsal králi list, v němž slibuje, že k němu pošle jednoho ze svých učedníků. Zvláštní Boží inspirace pak vedla po Ježíšově zmrtvýchvstání apoštola Tomáše, že poslal do Edessy Tadeáše, jednoho ze sedmdesáti Pánových učedníků. Tadeáš krále uzdravil z těžké nemoci, a celá Edessa se obrátila ke křesťanství. Eusebius tedy přeložil ze syrštiny do řečtiny zmíněnou korespondenci mezi Ježíšem a Abgarem. Tvrdil, že měl v rukou originální text z edesských archívů. Píše: "Existuje o tom psané svědectví, převzaté z archívů v Edesse, která tehdy byla královským městem: tady, v obecných dokumentech, ve kterých je popsán dávnověk a Abgarovy činy, se nachází tento příběh, uchovávaný od tehdejších dob až podnes. Nejlepší bude seznámit se se samotnými dopisy, jež jsem převzal z těchto archívů a doslova přeložil ze syrštiny": Kopie dopisu, který napsal zdejší vládce Abgar Ježíšovi, a prostřednictvím posla Ananiáše mu jej poslal do Jeruzaléma. "Abgar, syn Uchamasův, vládce (Edessy), Ježíšovi, dobrému Spasiteli, který se ukázal na území Jeruzaléma. Buď pozdraven. Slyšel jsem vyprávět o tobě i o tvých uzdraveních, která konáš bez léků či rostlin. Podle toho, co se říká, vracíš zrak slepým a dáváš kráčet chromým; očišťuješ malomocné, vyháníš nečisté duchy a démony, uzdravuješ ty, kdo jsou postiženi nevyléčitelnými nemocemi, křísíš mrtvé. Když jsem toto všechno o tobě slyšel, nabyl jsem přesvědčení, že buď jsi Bůh, který sestoupil z nebe a koná tyto divy, anebo jsi Boží syn, jenž činí tyto zázraky. Proto ti teď píšu a prosím tě, aby ses namáhal přijít ke mně a uzdravit můj neduh. Protože jsem se také dověděl, že proti tobě židé reptají a strojí ti úklady: mé město je malé, ale čestné, a bude tu dost místa pro nás oba". Ježíšova odpověď Abgarovi, zaslaná skrze Ananiáše:
"Blahoslavený ty, který jsi ve mne uvěřil, aniž bys mne spatřil. Neboť je o mně psáno, že ti, kdo mě vidí, ve mne neuvěří, aby ti, kdo mne neviděli uvěřili a žili. Pokud jde o o tvé pozvání, abych k tobě přišel, je třeba, abych tady vykonal vše, k čemu jsem byl poslán a když toto dílo završím, vrátil se k tomu, který mne poslal. Jakmile budu vyzdvižen k němu, pošlu ti jednoho ze svých učedníků, aby tě uzdravil z tvé nemoci a dal život tobě i těm, kdo jsou s tebou". Tato korespondence mezi Ježíšem a králem Abgarem kolovala po celém Východě a na Západě se objevila, když Rufinus přeložil Eusebiovy Církevní dějiny. Je známo, že král Abgar skutečně vládl v Ouchama od r. 4 př. Kr. do r. 7 po Kr., a poté od r. 13 do r. 50 po Kr. Tyto dopisy však nejsou pravé. Sám Augustin popírá existenci jakéhokoli autentického Ježíšova listu a Gelaziánův dekret prohlašuje tyto dopisy za apokryfy. Tadeášovy skutky jsou tedy legendami ze III. století. Nicméně, právě v této legendě se dočítáme, že Ježíš vtiskl svůj obličej do roušky, kterou pak poslal králi Abgarovi. Abgar V Ukkama, král Edessy, vládce Osroene, byl malomocný. Poslal svého písaře Ananiáše, aby vyhledal Ježíše, a ten aby ho uzdravil. Protože Ježíš nemohl přijít, chtěl Ananiáš alespoň namalovat jeho portrét, ale "pro nevýslovnou slávu, která vyzařovala z jeho tváře a proměňovala se v milost", se mu to nepodařilo. Sám Ježíš tehdy vzal plátno - mandylon (roušku) a přiložil si jej na tvář, takže se do něj otiskly jeho rysy. Když se král Abgar na mandylon upřeně zahleděl, byl uzdraven a obrátil se. Když se Abgarův syn znovu vrátil k pohanství, nechal edesský biskup "Svatou tvář" zazdít. Císař Konstantin, - po vítězstvích Jana Kurkuase na Východě (na jaře 943), - koupil "Svatou tvář" výměnou za 200 saracénských rukojmích a 12.000 stříbrných denárů. 16. srpna 944 se pak slavil svátek přenesení Svaté tváře do Konstantinopole. Dnes se tento den slaví jako svátek Svaté tváře. Tak se mandylon dostal do povědomí celé Evropy. Zde se také začalo s ikonami Svaté tváře (např. Veroničina rouška v Laonu). Z pohledu současného bádání je třeba uznat, že z čistě historického hlediska nelze s určitostí popsat osudy plátna v době před XIV. stoletím. Dokumenty (všeho druhu: literární, právní, ikonografické, ...) nám vskutku neposkytují odpovědi na základní otázku: uchovalo se v prvním křesťanském století plátno, o němž mluví evangelia? A v případě
kladné odpovědi, v jakých historických souvislostech a jak se uctívalo? Lze najít nějaký vztah mezi oním plátnem a Turínským plátnem? "Jisté" dějiny Turínského plátna začínají kolem poloviny XIV. století. Tehdy totiž Geoffroy de Charny, urozený francouzský šlechtic daroval kostelu v Lirey - který předtím nechal postavit - lněné plátno, do něhož byl vtištěna podoba, považovaná za obraz ukřižovaného Krista. Od tohoto data máme přesně dochovány všechny etapy putování plátna (Lirey-Chambéry-Turín). Ale co bylo předtím? V podstatě existují dvě odpovědi: buď plátno neexistovalo - a jeho původ lze tedy datovat kolem roku 1300; anebo se uchovávalo na Východě a prezentovalo se jinak než tomu bylo později na Západě. Tato pracovní hypotéza je oprávněná vzhledem k tomu, že středověké datování, bez ohledu na vědeckou diskuzi o jejich závěrech, není uspokojivá s ohledem na celou řadu skutečností, které vyplývají ze studia plátna, zatímco absence zpráv nikterak nepopírá existenci plátna v mnohem starším období. Na základě celé řady studií, opírající se sice o vratké ukazatele, které však na druhé straně nelze podceňovat "skryté" dějiny plátna kráčely hypoteticky následujícími etapami: Jeruzalém - Edessa Konstantinopol - Atény, aby pak vstoupily do "jistého" datování (Lirey-Chambéry-Turín). JERUZALÉM Je-li Turínské plátno oním plátnem, do něhož bylo zavinuto Ježíšovo tělo po snětí z kříže, a které zůstalo v hrobce po zmrtvýchvstání, pak je třeba hledat jeho původ v Jeruzalémě, kde bylo jistě s velkou pečlivostí uchováváno v prvotní církevní komunitě. Vyjma nejasných zmínek v evangeliích, především v evangeliu sv. Jana, neexistují výslovná a přímá svědectví o tom, jak se Ježíšovo pohřební roucho uchovávalo. Toto mlčení jistým způsobem prolamuje jeden úryvek apokryfního spisu tzv. Židovského evangelia, v němž se praví, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání "svěřil plátno Veleknězovu služebníku". Existují také další svědectví o plátnech, se skvrnami či obrazy, nelze z nich však učinit žádný závěr, týkající se druhu objektu a jeho dějin. Toto vše tedy nedovoluje předem vyloučit možnost přítomnosti plátna a jeho uchování. EDESSA V Edesse (v jihovýchodním Turecku) se v prvním tisíciletí křesťanské éry po značnou dobu uchovávalo a uctívalo tzv. "Mandylion" neboli Edesský obraz, jenž náležel k hlavním "svatým tvářím" Krista, které se nacházely v helénsko-byzantském světě. Tento výjev znají historikové umění, neboť je považován za počátek ikonografické tradice Krista. Malířská zobrazení Mandylionu jej ztvárňují jako relikviář ve tvaru čtverce, v jehož středu je tvář vousatého muže s dlouhými vlasy. Různé legendy, které vyprávějí o jeho původu, jej spojují přímo s Ježíšem, který vtiskl svou tvář do kusu plátna, řecky 'mandylion' (šátek), který poslal jako dar edesskému králi Abgarovi. Relikvie byla v tomto městě známa a slavnostně se uctívala jistě už před VI: stoletím, neboť zde působila zázraky. Poté byla v roce 944 přenesena do Konstantinopole, kde se uchovávala v pokladu byzantských císařů. V roce 1978 se objevila zajímavá hypotéza, podle níž by měl být Mandylion totožný s plátnem. Hypotéza se opírá o různé prvky a o některé charakteristiky, kterými se vyznačuje ikona: 'rakos tetradiplon' neboli složena "dvakrát, čtyřikrát přes sebe"; a 'archepoiete', čili "nevytvořená lidskou rukou'. Tyto dva prvky se úzce pojí s Turínským plátnem. Podle posledních rozborů popisů příchodu ikony do Konstantinopole se zdá, že
lze usoudit, že "šátek" uchovávaný ve čtvercovém relikviáři ve skutečnosti skrývá mnohem větší část plátna, obsahující obraz celého zmučeného těla. KONSTANTINOPOL Stále v rovině "hypotetických dějin" Turínského plátna dovolují některé ukazatele umístit plátno do hlavního města Byzance: od roku 944 se zde spolu s dalšími relikviemi spjatými s Ježíšovým pozemským životem uchovávalo Mandylion, pocházející z Edessy, které - jistá současná hypotéza ztotožňuje s Turínským plátnem. Během XIII. století se v byzantském umění citlivě upravuje ztvárnění Ježíšova snětí z kříže a Pomazání Ježíšova mrtvého těla, což jak se zdá, vyplývá z poznatků detailů získaných studiem plátna. Vzhledem k jemnosti detailů a k dávnému datování, má značný význam zobrazení Pomazání Krista, obsažené v Prayově rukopise (dnes uchovávaném v Budapešti), který vznikl v letech 1192-93. Jeho původce pocházel z Konstantinopole, anebo v tomto prostředí žil. V roce 1204, ještě před vypleněním města během IV. Křižácké výpravy, si piccardský šlechtic, Robert de Clari, do svého deníku poznamenal, že viděl "Pánovo plátno", na němž byl patrný obraz celého Pánova těla. Toto plátno se uchovávalo v kostele Panny Marie v Blacherne.Toto plátno - jak dodává - zmizelo během franského plenění. I když tedy neexistují jisté prvky, abychom mohly tyto informace navzájem propojit z plátnem Lirey-Turín, je nicméně velmi významné, že můžeme lokalizovat plátno jež figuruje v Konstantinopoli. ATÉNY Dokument z datem 1. srpna 1205 připouští domněnku, že plátno putovalo i tímto městem. Jedná se o list, který krátce po vyplenění Konstantinopole zaslal Theodorus Angelus, příbuzný sesazených byzantských císařů, papeži Innocenci III., a v němž pranýřuje chování křižáckých dobyvatelů a lupičů relikvií, mezi nimi i plátna, které se uchovává v Aténách. Tato indikace je zajímavá z toho důvodu, že nový feudální pán Atén, který se zde právě téhož roku usadil, byl Otto de La Roche, jeden z vůdců křižácké výpravy, který po obsazení Konstantinopole sídlil právě v místech, kde stál chrám Blacherne. Citovaný dokument známe, bohužel, pouze díky kopii z 19. století, pořízené z dávnější kopie, která však byla zničena během II. světové války. Dobře však zapadá do období po IV. křížové výpravě. Navíc vztahy mezi rodinou La Roche a následně aténských knížat s Geoffroy de Charny, prvním jistým vlastníkem plátna na Západě, činí tyto informace velmi povzbudivými. LIREY První jistá a nezvratitelná svědectví o Turínském plátně se až podnes datují do poloviny XIV. století, kdy Geoffroy de Charny, zdatný rytíř a muž hluboké víry, povýšený na francouzského generála, uložil plátno do kostela v Lirey, který nechal postavit v roce 1353 na svém feudálním panství v Champagne. Geoffroy zemřel v bitvě o Poitiers, 19. září 1356. Mezi těmito dvěma daty se plátno poprvé objevuje v západní Evropě. Motiv, místo a
způsob, jak Geoffrey plátno nabyl však zůstává zahalen tajemstvím. Zpráva o přítomnosti tak mimořádného objektu se rychle rozšířila, a velmi brzy sem začaly proudit první poutě věřících, ale současně začaly i první diskuze o pravosti plátna a dovolenosti jeho veřejných výstav. V posledním desetiletí XIV. století musel syn Geoffroye de Charny vést vleklou, rozsáhlou a ostrou diskuzi o těchto otázkách s kanovníky v Lirey a s biskupem v Troyes. Do tohoto sporu byl zatažen i vzdoropapež Klement VII. Dokumenty této diskuze umožňují zrekonstruovat osudy plátna v předchozích desetiletích, nikoli však vyřešit z definitivní platností nastolené problémy. V první polovině XV. století - vzhledem k vypuknutí stoleté války - odnesla Marguerite de Charny plátno z kostela v Lirey (1418) a vzala jej sebou na své cesty po Evropě. Nakonec došla útočiště u dvora Savojského vévodství, s nímž byli spřízněni jak její otec, tak i její druhý manžel, Hubert de La Roche. Tak, po jednáních mezi vévodou Ludvíkem a Markétou, došlo v roce 1453 k přenesení plátna k Savojskému dvoru. CHAMBÉRY Savojští nejprve plátno uchovávali jako součást svého soukromého pokladu a nosili jej sebou při svých zaalpských cestách, jak to bylo u středověkých dvorů zvykem. Ludvíkův syn, Amadeus IX. Blažený, začal v roce 1471 s výzdobou a přestavbou hradní kaple v hlavním městě vévodství - Chambéry. Kaple nyní byla mnohem větší, vzhledem k záměru umístit plátno právě zde. Zpočátku bylo plátno uloženo ve františkánském kostele, aby pak následně spočinulo definitivně v Sainte-Chapelle du Saint-Suaire. Za těchto okolností požádali Savojští papeže o uznání zvláštního liturgického svátku, čehož v roce 1502 dosáhli. Svátek se slavil 4. května. Avšak 4. prosince 1532 požár zničil Sainte-Chapelle a způsobil i značné poškození plátna, které pak v roce 1534 opravily klarisky v Chambéry. Když se rozpoutala válka mezi Františkem I. a Karlem V., musel savojský vévoda před francouzským vojskem uprchnout do Piemontu. Vzal sebou i plátno, které bylo několikrát vystavováno v Turíně, Miláně, Vercelli. Do Sainte-Chapelle se pak slavnostně vrátilo 4. června 1561 po uzavření Cateau-Cambrésiského míru v roce 1559, jímž nový vévoda Emanuele Filiberto znovu nabyl svých států. Z podnětu nového a mladého vévody začíná slavná éra rodu Savojských. Doba dozrála k nastolení jiné savojské politiky, která zaměřila své strategické zájmy na apeninský poloostrov. V důsledku toho bylo přemístěno i vládní středisko z Chambéry do Turína. Změně politicko-administrativního centra však ještě
scházel "náboženský" znak: plátno. 14. září 1578 proto Emanuele Filiberto definitivně přenesl plátno z Chambéry do Turína. TURÍN Plátno dospělo do Turína 14. září 1578, provázeno salvami kanónů a bylo přijato s velkou slávou. Příležitost k jeho přenesení ze Chambéry se naskytla, když milánský arcibiskup - Karel Boromejský projevil přání vydat se pěšky na pouť, aby uctil plátno a tak splnil slib, který dal v době moru v roce 1576. Aby se tomuto velmi známému poutníkovi, svaté pověsti, usnadnilo putování, především namáhavá cesta přes Alpy, bylo rozhodnuto o přenesení plátna do Turína, kde už pak zůstalo po celá následující století, a stalo se předmětem mnoha výstav a veřejných i soukromých uctívání. /obr. sv. Karel Boromejský před plátnem/. Ostatně, i náboženské vědomí celého kraje bylo velmi ovlivněno jeho přítomností. Dokazuje to velké množství ikonografických zobrazení v kaplích i na domech na celém piemontském území. Veřejnou úctu potvrzují rovněž velkolepé a slavnostní výstavy, které byly obzvlášť časté po dvě staletí baroka. I rod Savojských, vyjma osobní hluboké úcty, kterou dosvědčují různé soukromé spisy, považoval plátno za "paládium" svého domu, za znamení hmatatelné Boží přízně, což bylo důkazem barokního chápání božského původu veškeré časné moci. Zpočátku se plátno uchovávalo v kostele sv. Františka z Assisi, poté v knížecí kapli sv. Vavřince. Kolem roku 1583 bylo přeneseno do kaple-rotundy v antickém knížecím paláci, a v roce 1587 byla umístěna v dómu ve stánku, který byl tvořen sloupy z černého mramoru a stál na místě dnešního hlavního oltáře. Emanuele Filiberto, který zemřel v roce 1580, chtěl vybudovat kapli, ve které by se plátno uchovávalo, ale k uskutečnění této představy došlo až v XVII. století dle projektů Bernardina Quadriho a Guarina Guariniho, jenž navrhl i velkolepou kopuli. 1. července 1694 bylo plátno umístěno v kapli na oltáři v relikviáři, který navrhl Antonio Bertola. Od té doby se plátno uchovávalo v této kapli až do roku 1996, kdy bylo kvůli restaurátorským pracím umístěno v chórové kapli dómu. Toto přemístění bylo prozřetelnostní, neboť díky němu plátno uniklo požáru, který vypukl v noci z 11. na 12. dubna 1997 a vážně poškodil celou kapli. Plátno opustilo Turín jen dvakrát: v roce 1706 bylo přeneseno do Janova, protože se blížilo francouzské vojsko, které začalo s obléháním města; a ve XX. století, v letech 1939-46, kdy z obav před válečnými událostmi II. světové války bylo přeneseno do svatyně na Montevergine u Avellina.
STUDIUM TURÍNSKÉHO PLÁTNA Podle tradice bylo do Turínského plátna krátce po ukřižování zahaleno tělo Ježíše Krista. Lněná textilie je dlouhá 436 centimetrů, široká 110 centimetrů a váží 1420 gramů. Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relikvie uchovávána od roku 1578. Pouhým okem jsou na ni viditelné obrysy muže vysokého asi 180 centimetrů. Dodnes nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, jakým způsobem otisk vznikl. Skeptici dostali důvod k radosti v roce 1988, když expertní týmy z univerzit v Oxfordu, Curychu a Tusconu provedly radiouhlíkovou zkoušku několika vláken a dospěly k závěru, že roucho vzniklo s 95 procentní pravděpodobností mezi roky 1260 a 1390. Nedávno se ovšem ukázalo, že testované vzorky byly odstřiženy z opravovaného kusu látky a textilie je ve skutečnosti mnohem starší. Poslední analýzy kladou okamžik jejího vzniku mezi 1 tisíciletí př.n.l. a 7. století n.l. Autenticitu plátna potvrzuje celá řada verifikovatelných indicií. Mezi nejpádnější z nich patří způsob tkaní, použitý materiál, otisk mince z roku 29 a přítomnost pylu endemických druhů rostlin. Jak už bylo zmíněno, na Turínské plátno se dosud neobjasněným způsobem zepředu i zezadu otiskla postava dospělého muže vysokého zhruba 175 až 180 centimetrů. Jeho stáří se odhaduje na 35 až 40 let. Vousy a vlasy mu sahaly až po ramena, svalstvo měl dobře vyvinuté, hmotnost nepřesahovala 81 kilogramů. Obraz sépiového zabarvení je na látce nejlépe viditelný ze vzdálenosti kolem pěti metrů, při pohledu zblízka nejsou obrysy zřetelné. Naopak jasně ohraničené jsou rezavé skvrny zaschlé krve. Kromě toho se vedle postavy nacházejí dvě řady tmavých bodů a další poškozená místa, která pravděpodobně vznikla při požáru kaple v Chambéry na východě Francie v roce 1532. Pozoruhodné je, že otisk těla zasáhl pouze tenkou vrstvu o tlouštce 180 až 600 nanometrů a přesně odpovídá anatomickým skutečnostem. Připomíná spíše fotografický negativ. Obsahuje dokonce trojrozměrná data, na jejichž základě bylo možné rekonstruovat tvář s četnými detaily nezachytitelnými
na běžné fotografii (kapky krve na vousech, stopy rozmazané krve na pravé tváři, otisk mincí v očních důlcích). Snahy o vysvětlení vzniku otisku oscilují od reakce nabalzámovaného těla s povrchem roucha, přes působení plynů, až po elektromagnetické nebo radioaktivní vlivy nebo zručnou malířskou práci bez viditelných stop štětce. Poslední uvedená možnost je však podle většiny odborníků prakticky vyloučena.
Materiál, struktura a způsob zhotovení Turínské plátno je lněnou látkou s nepatrnou příměsí bavlny. Len, který byl při tkaní použit, byl ve své době velice drahý a je charakteristický pro oblast Středomoří. Podle biblických evangelií koupil pohřební rubáš Ježíšův tajný učedník a bohatý člen židovské velerady Josef z Arimatie. Poznatky získané profesorem Gilbertem Raesem z Belgie v roce 1973 doplnila v roce 2002 špičková švýcarská expertka na dějiny textilií Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová. Ve prospěch pravosti drahocenné památky svědčí mimo jiné i specifický způsob tkaní. Jde o tzv. šupinový kepr (tři k jedné, three-to-one), jenž je nezaměnitelný a snadno rozpoznatelný. Užíván byl pouze v krátkém období na začátku našeho letopočtu. Stejným způsobem se tkalo v pevnosti Massada u Mrtvého moře zničené při židovském povstání proti Římanům v roce 72 po Kristu. Tentýž vzor je zobrazen na malbě z 12. století znázorňující Kristův pohřební rubáš. Dr. Fluryová-Lembergová se domnívá, že malíř musel být v kontaktu s Turínským plátnem a byl si vědom neobvyklého typu tkaní. Lněné nitě mají průměr přibližně 0,15 milimetru, plátno jako celek je silné 0,35 milimetru. Na délku 1 centimetru se vejde asi 25 příčných nebo podélných nití. Jako příměs byla použita bavlna druhu bavlníku bylinného (Gossypium herbaceum) běžně rozšířeného v zemích Blízkého východu. V Evropě nebyla bavlna známa až do 16. století, kdy ji Arabové přivezli na Sicílii a na jih Pyrenejského poloostrova.
Skladování Dr. Mechtilda Fluryová-Lembergová zastává názor, že autenticitu plátna prokazuje i "způsob přehýbání plátna či stopy vlhkosti v lemech", které "jsou stejné, jako se objevily na svitcích od Mrtvého moře," a které "naznačují, že rubáš se uchovával v amfoře, což se ve starověku dělávalo." Od té doby se podmínky při skladování často měnily. Přinejmenším dvakrát byla textilie vážně ohrožena požárem, zkáze se však pokaždé shodou okolností podařilo zabránit. V současné době je uchovávána ve speciální nádobě naplněné argonem, aby se předešlo oxidaci. "Kdybychom nezasáhli včas, podklad tkaniny by ztemněl stejně jako obraz a ten by nakonec zmizel úplně," poznamenala Fluryová-Lembergová.
Pylová zrna Švýcarský kriminolog a specialista na falšované obrazy Dr. Max Frei odebral v listopadu 1973 pomocí lepící pásky vzorky z povrchu plátna. V univerzitní laboratoři v Curychu pak vzorky v letech 1974 až 1975 pečlivě zkoumal a identifikoval 165 zrníček pylu 48 druhů rostlin. Nejhojněji byla zastoupena rostlina Gundelia tournefortii (45 zrníček, 27,3%). Frei rostliny rozdělil do čtyř skupin:
Pouštní rostliny typu halofilů (dávají přednost místům s vysokým obsahem soli) - rostou v oblasti Palestiny, kolem Mrtvého moře a Negevu. Stepní rostliny - typické pro stepní oblasti turecké Anatolie - Bytlis, Diyarbakir, Mardin, Urfa (bývalá Edessa) a Malatya. Menší skupina rostlin, jejichž výskyt je vázán na okolí Istanbulu (dříve Konstantinopol). Rostliny rostoucí na jihozápadě Evropy. Je známo, že pylová zrna mají schopnost zachovávat své vlastnosti po řadu staletí. Z přítomnosti pylu rostlin typických pro určitou geografickou oblast je možné usuzovat, že se v dané oblasti relikvie nacházela. A podle legendy bylo plátno skutečně brzy po Ježíšově smrti přepraveno z Jeruzaléma do Edessy a později do Konstantinopole. Ve středověku se dostalo do Francie a nakonec skončilo v Itálii. Na výzkum Dr. Freie navázali další odborníci, mezi nimi i botanik Dr. Avinoam Danin z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a palynolog Dr. Uri Baruch. Danin představil výsledky svého výzkumu v roce 1999 na XVI. Mezinárodním botanickém kongresu v americkém St. Luis. Na rubáši objevil kromě pylu rostlin také otisky rostlinných částí. Ve své studii zdůraznil, že kombinace dvou specifických druhů (Gundelia tournefortii a Zygophyllum dumosum) je jasným dokladem toho, že se plátno muselo nacházet v okolí Jeruzaléma a to v březnu nebo dubnu, protože tyto dvě rostliny se vedle sebe vyskytují pouze v uvedených měsících na malém území v okolí židovského hlavního města. Ve zvýšené míře (40%) byl detekován pyl Gundelia tournefortii. Rostlina se navíc otiskla poblíž ramen postavy. Danin s Baruchem věří, že právě z tohoto druhu byla spletena trnová koruna. Dvě pylová zrna Gundelia tournefortii byla identifikována na roušce uložené od 8. století v katedrále ve španělském Oviedu. Podle katolické tradice byla do roušky zahalena Kristova hlava. Umístění potní roušky o rozměrech 83 x 53 centimetrů lze vystopovat zpětně až do 1. století. Otisk mince z roku 29 Snímky získané pomocí mikroskopu při polarizovaném světle odhalily, že oční důlky zakrývaly kulaté předměty. Jezuita Francis L. Filas z univerzity v Chicagu v roce 1979 zjistil, že šlo o historické mince. Na minci nad pravým okem byla rozpoznána zahnutá hůl a písmena "U CAI". Pilát nechal v Jeruzalémě v letech 29 až 32 razit peníze (lepton simpulum) s nápisem TIBERIOU KAISAROS (Císař Tiberius). V numismatických sbírkách na celém světě se dochovaly tři kusy mince z roku 29 s nápisem TIBERIOU CAISAROS, takže je reálné, že na zavřené oči zemřelého byly položeny peníze z této chybné ražby. Archeologové jsou této teorii příznivě nakloněni, protože Židé měli skutečně v 1. století ve zvyku klást zemřelým na oči mince.
Nápisy Farmaceut Piero Ugolotti a páter Aldo Marastoni si v roce 1978 všimli, že na Turínském plátně lze rozeznat velmi špatně čitelné nápisy. Jednotlivá písmena se podařilo rozluštit až v roce 1995 francouzce Anne Laure-Courageové. Další výzkum realizovali v roce 1997 Grégoire Kaplan, Marcel Alonso a André Marion z Pařížského ústavu pro optiku (Paris Institut d’Optique). Rozluštěno bylo několik slov psaných zvláštní směsicí latiny, hebrejštiny a řečtiny. Tento způsob vyjadřování byl před 5. stoletím v tomto regionu obvyklý. Vědci se přiklánějí k možnosti, že nápisy vytvořili úřednící, kteří zapečeťovali Ježíšův hrob. Nejčitelnější je nápis "INNECE", což je asi zkratka nebo část výrazu "IN NECEM IBIS" (trest smrti). Také další slova jsou pozoruhodná: "PEZU" (vykonán), "(I)HSOY" (Ježíš), "NAZARENUS" (Nazaretský), "(O)PSKIA" (stín obličeje) nebo TIBERIUS CÉSAR (císař Tiberius). Stopy krve a další fyziologické poznatky Na rubáši se nacházejí rezavé flíčky - stopy krve. Velká rána o šířce 4,5 a výšce 1,5 cm je umístěná mezi pátým a šestým žebrem otisklé postavy a mohlo ji způsobit bodnutí kopím. Krev řinoucí se z rány na boku byla krví posmrtnou, protože plazma zůstala na okrajích a fibrin (bílkovinná látka vznikající při srážení krve) uprostřed. Na ostatních místech jde o krev předsmrtnou, neboť světlou plazmu obklopuje fibrin z vnější strany. Krev prýštila také z ran v zápěstích, kam bývaly nešťastníkům odsouzeným k ukřižování vráženy hřeby. Dlaně by váhu těla nemohly unést. Při tomto způsobu přibíjení ke kříži docházelo k zasažení citlivého hybného nervu, v důsledku čehož se palec obrátil do dlaně směrem k malíčku. Proto jsou na plátně rozlišitelné jen čtyři prsty. "Otisk představuje muže ukřižovaného přesně tak, jak to popisují evangelia: přibitého na kříž za zápěstí a nikoliv za ruce, jak to ukazuje většina středověkých zobrazení jeho utrpení," konstatovala Dr. Fluryová-Lembergová. Nohy byly uprostřed nožní klenby proraženy dlouhým hřebem. Levá noha byla přeložena přes pravou. Z analýz vyšlo najevo, že muž měl krevní skupinu AB negativní. Pozoruhodné je, že stejná krevní skupina byla zjištěna také na roušce z katedrály ve španělském Oviedu, o níž jsme se zmínili už v souvislosti pylem rostliny Gundelia tournefortii. Výzkum uskutečněný trojicí španělských vědců v roce 1998 dospěl k závěru, že rouška i plátno pravděpodobně zakrývaly stejnou osobu. Krevní skupina AB je poměrně vzácná. Vyskytuje se pouze u 2 až 5 procent populace. Předpokládá se, že vznikla promísením Kavkazanů s krevní skupinou A a Mongolů s krevní skupinou B někdy po roce 1000 po Kristu, ale datování není vůbec jisté. Někteří experti stáří skupiny odhadují na 2500 let.
Odsouzenci byl na hlavu nasazen ostrý bodavý předmět, nešlo však o trnovou korunu ale spíše o jakousi přilbu s dlouhými a ostrými trny. Viditelné je krvácení zepředu (na rozhraní vlasové pokrývky hlavy a čela) i zezadu. Krůpěje krve stékaly až k obočí (zejména k levému). Další slepovaly vlasy nebo protékaly směrem ke spánkům. Popravený člověk byl Židem s přiměřené dlouhými vlasy a vousy. V týlu hlavy mu dlouhý pramen vlasů sahal až k lopatkám. Právě takové copánky jsou charakteristické pro Židy žijící v dobách kolem přelomu našeho letopočtu. Rasově se postava shoduje s typem vyskytujícím se dodnes mezi sefardickými Židy nebo vznešenými Araby. O utrpení muže zahaleného do látky vypovídá mimo jiné zduření pravé strany obličeje. Oteklá je zejména lícní kost a pravé horní líčko. Vyčnívají i očnicové oblouky. Zraněn byl rovněž dolní ret a levá část brady. Nos byl ve své horní třetině přeražen. Rány pokrývají celé tělo od hlavy až po dolní končetiny. Převládají rány o délce kolem 3 centimetrů, jejichž počet se odhaduje na 80 až 120. Přesný počet není podle některých badatelů možné určit. Jiní experti na základě novějších výzkumných metod tvrdí, že osoba dostala 121 ran důtkami ze dvou směrů. Vypadá to, že bičovaný se v inkriminovanou chvíli nacházel ve schoulené pozici připoutaný ke kůlu. Biřici zřejmě použili důtky Flagrum Romanum (obr.) se dvěma páry kovových kuliček spojených tyčinkami. Na textilii jsou viditelné i pohmožděniny, otlačeniny a rýhy. Ty jsou nejvýraznější na pravém rameni, což může být pozůstatek po nesení příčného trámu. Výmluvné jsou i odřeniny v místech levé lopatky a nad pravou lopatkou. Odhaduje se, že trám měl hmotnost asi 35 kilogramů. Odřenina na levém koleni je považována za indicii, že Ježíš byl pravák a pod tíhou trámu několikrát klesl. Lékaři konstatovali, že smrt musela nastat několik hodin před tím, než byl ukřižovaný zabalen do plátna. Tělo se nacházelo v napřímené poloze, bylo ztuhlé s hrudníkem vypnutým k nadýchnutí se zdviženým nadbřiškem a vpadlým podbřiškem. Drobné kapky posmrtného séra zachyceného na obou stranách postavy nenesou žádné známky rozkladu, takže kontakt s látkou nemohl trvat déle než několik dní.
Dr. Rogers a chybné závěry výzkumu z roku 1988 Dr. Raymond Rogers pracoval jako chemik v Národní laboratoři v Los Alamos (Los Alamos National Laboratory, LANL) v americkém státě Nové Mexiko. V roce 1978 se osobně podílel na Výzkumném projektu Turínského plátna (Shroud of Turin Research Project, STURP). Když v roce 1988 provedly tři světově uznávané laboratoře radiokarbonovou analýzu odřezků tkaniny, neměl důvod nevěřit jejím výsledkům. Vědci v anglickém Oxfordu, švýcarském Curychu a arizonském Tusconu po rozboru vzorku o velikosti 1 x 7 centimetrů (rozděleného na 3 díly) dospěli nezávisle na sobě ke shodným závěrům: Látka byla zhotovena kolem roku 1325 s tolerancí plus mínus 65 let. K jejímu prvnímu historicky doložitelnému vystavení došlo až v roce 1389, takže nebylo co řešit. Většina pozorovatelů měla jasno a Turínské plátno označila za církevní padělek. V roce 2000 však odborníci připustili možnost omylu. Potvrdilo se totiž, že textilie byla ve středověku opravována. Zejména okraje byly prokazatelně záplatovány. V roce 2002 byly záplaty odstraněny a restaurátoři vyjádřili vážné pochybnosti o kusu tkaniny použitém k dataci v roce 1988. "Tento fragment je mastný a je v něm inkrustovaný uhlík pocházející z požáru, jemuž plátno uniklo v roce 1532 v Chambéry," uvedla tehdy vedoucí výzkumného týmu Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová ze Švýcarska. "Když jsem četl jejich zprávu, domníval jsem se, že jejich hypotéza je nepravděpodobná, ale mohu ji ověřit na vzorcích, které jsem archivoval," popsal svou počáteční skepsi Rogers. V prosinci 2003 mu kolega z týmu STURP poskytl vzorek roucha využitý při rozboru v roce 1988. Následná analýza, při níž mu asistovala Anna Arnoldi z Milánské univerzity, ho přiměla diametrálně přehodnotit názor. "Byl jsem ohromen, když jsem zjistil, že s nimi musím souhlasit," řekl Rogers. Vzorek totiž na rozdíl od zbytku plátna obsahoval mořené barvivo, mořidlo z oxidu hliníku, vanilin a spletená vlákna vlny se lnem. Mořené barvivo se ve Francii a Anglii do 16. století nepoužívalo. Záplata vznikla zřejmě v roce 1534, tedy nedlouho po požáru v kapli ve francouzském Chambéry (4.12.1532), kdy bylo plátno poškozeno. Sestry řádu svaté Kláry látku pečlivě vyspravily a na nové části nanesly hnědé barvivo, aby tak docílily podobného odstínu, jaký měl zbytek plátna. "Datování z roku 1988 bylo pro dodaný vzorek určitě správné. Nicméně není pochyb o tom, radiokarbonovou metodou zkoumaný vzorek má úplně jiné chemické složení než hlavní část roucha. Publikovaná doba vzniku tohoto vzorku se neshoduje s dobou, kdy bylo plátno vytvořeno," konstatoval Rogers. Dr. Rogers u vzorků ze středověké záplaty i původního roucha v roce 2003 zjišťoval, jestli obsahují vanilin. Vanilin vzniká rozpadem ligninu v buněčných stěnách rostlin. Z lněných tkanin postupem času mizí a podle jeho množství se určuje stáří materiálu. Zatímco v opravované části byl vanilin přítomen, vlákna z původní tkaniny už tuto látku neobsahovala. Podle toho odhadl Rogers stáří Turínského plátna na 1300 až 3000 let. Jeho poznatky jsou ve shodě s dřívějším výzkumem vědců ze skupiny STURP, kteří využili metodu ultrafialové fluorescence a oznámili, že cíp, z něhož byly v 80. letech odebrány vzorky, není shodný s ostatními částmi roucha. Studie Dr. Rogerse byla 20. ledna 2005 publikována v odborném časopise ThermoChimica Acta. Krátce po té 8. března 2005 Raymond Rogers zemřel.
« MEMORES BEATÆ PASSIONIS » Proto na památku požehnané smrti (Římský kánon) /3. postní kázání P. Raniero Cantalamessy, ofm, v kapli Redemptoris Mater ve Vatikáně, 7. 4. 2006/
„Skály se trhaly“ (Mt 27, 51) 1. Utrpení a Turínské plátno Motiv Kristova utrpení patří v západním umění bezesporu k nejčastějším. Stačí vzpomenout na nespočetná malířská či sochařská ztvárnění Ježíše v Getsemanech, Ecce homo, ukřižování, proslulá snímání z kříže, zvaná „piety“, a v německy mluvícím světě „Vesperbild“. V současném sekularizovaném světě zůstalo umění jednou z mála forem evangelizace, která proniká i do prostředí uzavřených jakékoli formě hlásání. Poznal jsem japonskou dívku, která konvertovala a přijala křest právě díky studiu umění ve Florencii.
Jan Pavel II. před Turínským plátnem, 1983
Žádné umělecké ztvárnění utrpení však nevyvolalo a dosud nevzbuzuje úžas jako Turínské plátno. Z našeho pohledu nezáleží na tom vědět, zda je Plátno „věrohodné“ či nikoli, nebo zda vzniklo přirozeně či uměle, zda je pouhou ikonou nebo i relikvií. Jisté je, že jde o nejslavnější a nejvznešenější ztvárnění smrti, na jaké kdy lidské oko patřilo. Může-li Bůh zemřít, pak toto je přinejmenším nevhodný způsob, jak nám představit jeho smrt. Skleslá víčka, sevřené rty, vážné rysy tváře: spíše než na mrtvého vše nutí k myšlence na člověka pohrouženého do hluboké a tiché meditace. Jakoby šlo o překlad starobylé antifony soboty Svatého týdne do obrazů: „Caro mea requiescet in spe“, „mé tělo odpočívá v naději“. I dávná homílie na Svatou sobotu, která se čte v Liturgii četby, nabývá
zvláštní síly, čteme-li ji před Plátnem: „Co se stalo? Dnes na zemi panuje velké ticho, hluboké mlčení a osamění. Hluboké mlčení, protože Král spí…“1. Teologie nám říká, že při Ježíšově smrti se jeho duše oddělila od těla, jako je tomu u každého umírajícího člověka, ale jeho božství zůstalo spojeno s duší i tělem. Plátno pak je nejdokonalejší zobrazením tohoto kristologického tajemství. Ono tělo je odděleno od duše, nikoli však od božství. Na zmučené, avšak zcela majestátné tváři Krista na Plátně, se zračí cosi božského. Abychom si to uvědomili, stačí srovnat Plátno s jinými zobrazeními mrtvého těla Kristova, jak je vytvořily lidské ruce umělců, např, s Kristem z Mantegni a ještě více možná s obrazem Holbeina mladšího v basilejském muzeu, který představuje
Kristovo tělo v celé jeho strnulosti a počínajícím rozkladu. Před tímto obrazem – říkal Dostojevskij, který před ním během své cesty dlouho meditoval – lze snadno přijít o víru2; před Turínským plátnem lze naopak víru najít anebo ji znovu najít poté, co byla ztracena. Tvář Krista na Plátně je tak jistou mezí, zdí, oddělující dva světy: svět lidí, plný neklidu, násilí a hříchu, a svět Boží, zlu nedostižitelný. Je břehem, o nějž se tříští všechny vlny, jakoby v Kristu, Bůh říkal moci zla to, co v knize Job říká oceánu: „Až sem dosáhneš a ne dál; tady se roztříští hrdost tvých vln“ (Job 38,11). Před plátnem se můžeme modlit těmito slovy: „Pane, učiň mně tvým plátnem. Až budeš znovu snímán z kříže, přijď ke mně ve svátosti svého těla a své krve, abych tě ovinul svou vírou a svou láskou jako do sudaria, aby se tak tvé rysy vtiskly do mé duše a zanechaly v ní nesmazatelnou stopu. Z hrubé a drsné látky mého lidství učiň, Pane, své plátno!“ 2. Utrpení Spasitelovy duše V této meditaci se v duchu přeneseme na Kalvárii. Strhující událost dějin světa shrnují evangelisté do tří slov: „a ukřižovali ho“ (Marek a Matouš), „tam ho ukřižovali“ (Lukáš), „aby ho ukřižovali“ (Jan). 1 2
Starobylá homílie na sobotu Svatého týdne (PG 43, 439 s.). F. Dostoevskij, Idiot, část II.
Čtenáři, k nimž se obraceli, dobře věděli, co tato slova obsahují; my však ne, proto musíme čerpat z jiných pramenů. Avšak I tyto jsou neuvěřitelně strohé; ukřižování bylo tak děsivé, že se muselo držet daleko – řečeno slovy Cicerona – „nejen vidu, ale i slechu každého římského občana“3. Pro dobro lidí se o něm nemělo mluvit. Odsouzenec mohl být na kříž přivázán v zápěstí provazy anebo přibit hřeby. Zmínka o ranách na rukou a nohou Zmrtvýchvstalého nám říká, že v případě Ježíše byl použit druhý způsob a snadno si lze představit ukrutnou bolest, jakou představoval. O bezprostřední fyzické příčině Ježíšovy smrti bylo přeloženo mnoho teorií: infarkt, udušení; ta nejnovější ukazuje, že tím nejzřejmějším lékařským vysvětlením Kristovy smrti je dehydratace a ztráta krve. Mnohem hlubší a bolestnější než utrpení těla, však byla bolest Kristovy duše. Ta měla jiné příčiny. Tou první byla samota. Evangelia kladou velký důraz na to, jak Ježíše v jeho utrpení postupně opouštěli: zástupy, učedníci a nakonec i sám Otec „necháte mne samotného“ (Jan 16,32); „tehdy jej všichni učedníci opustili a utekli“ (Mt 26,56; Mk 14,50). Kristova samota je působivá zvláště v události Getseman, kdy opakovaně a marně hledá někoho, kdo by mu byl blízko. K vyjádření této chvíle Marek i Matouš používají slovesa ademonein. Je známo, že písmeno a- na začátku slova, znamená v řečtině nepřítomnost, scházení; demonein má týž kořen jako demos, lid, a jako demokracie. Vyjadřuje se tu vědomí člověka, odřezaného od lidského společenství, který se stal kořistí jakéhosi teroru osamění, jako někdo vymrštěný do dalekého vesmíru, kde přestože křičí, jeho hlas zaniká v hvězdné prázdnotě. Samota dosahuje svého vrcholu na kříži, kdy Ježíš ve svém lidství cítí, že jej opustil dokonce i Otec: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“. To nebylo volání sklíčenosti a zoufalství, jak se mnohdy myslelo. Pokud by to tak evangelisté chápali, jistě by z toho neodvozovali vyznání víry římského setníka: „To byl opravdu Syn Boží!“ (Mt 27,54; Mk 15,39). Nic tedy nebrání domnívat se, že evangelisté vykládali Ježíšovo volání ve světle citovaného žalmu, jako výraz extrémní samoty a opuštění, které Ježíš ve svém lidství v tomto okamžiku zakoušel4. To, co apoštol Pavel má za nejzažší opuštěnost a utrpení jaké je na světě možné, „stát se anatema, od Krista vzdáleným, ve prospěch svých pokrevních bratří“ (srv. Řím 9,1), to Kristus zakoušel na kříži ve vztahu k Bohu. Stal se ateistou, bez Boha, aby se lidé mohli k Bohu vrátit. Existuje totiž aktivní ateizmus, trestuhodný, který spočívá v odmítání Boha, a ateizmus pasivní, trestu a vykoupení, který spočívá v tom být Bohem odmítnutý či se jako odmítnutý cítit. Je třeba ptát se mystiků, kteří v nepatrné míře sdíleli Kristovu temnou noc, poslední mezi nimi Matky Terezy z Kalkaty5, abychom poznali, jak je tato forma ateizmu bolestná… Dalším aspektem vnitřního Kristova utrpení bylo ponížení a opovržení. „Opovržen, opuštěný od lidí … potupený, od nás znevážený“ (Iz 53,3.7). Tak to předpověděl Izaiáš a tak se i stalo. Od okamžiku zatčení až pod křížem se kolem osoby Krista vzmáhá opovržení, nadávky a úšklebky. „Oblekli mu nachový plášť, potom upletli korunu z trní a vložili mu ji na hlavu. Nato ho začali zdravit: Buď zdráv, židovský králi! A bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali mu do tváře, klekali před ním na kolena a klaněli se mu. 3
Srv. Cicerone, Pro Rabirio 5, 16. Srv. R. Brown, The Death of the Messia, II, p. 1051 5 Srv. Adventní úvahy nad křesťanskou svatostí ve světle zkušenosti Matky Terezy z Kalkaty, P. R. Cantalamessa ofmcap, Farní Informátor 14.-25.12.2003. 4
Když se mu dost neposmívali, svlékli mu nachový plášť a dali mu jeho šaty. Pak ho vyvedli ven, aby ho ukřižovali“ (Mk 15,17-20). Pod křížem „se mu vysmívali velekněží, učitelé a starší, když říkali: Jiným pomáhal, sám sobě pomoci nemůže“ (Mt 27,41s). Ježíš je poraženým. Všichni nespočetní životem „poražení“ mají někoho, kdo je dokáže pochopit a pomoci jim. Spasitelova duše má však ještě hlubší důvod samoty a ponížení. V Getsemanech se modlí, aby mu byl odňat kalich (srv. Mk 14,36). Obraz kalicha v Bibli vzbuzuje téměř vždy myšlenku na Boží hněv proti hříchu (srv. Iz 51,22; Žl 75,9; Skt 14,10). Na začátku listu svatý Pavel postavil skutečnost, která má hodnotu všeobecného principu: „Boží hněv se projevuje z nebe proti všeliké špatnosti“ (Řím 1,18). Tam, kde je hřích, se musí zaměřit i Boží hněv proti němu, jinak by se Bůh kompromitoval hříchem a padlo by i samo rozlišení mezi dobrem a zlem. Boží hněv je totéž co Boží svatost. Nyní Ježíš v Getsemanech je špatností, veškerou zlobou světa. On, jak píše apoštol, je člověkem, který se stal „hříchem“ (2Kor 5,21). Boží hněv „vzplane“ proti němu. Nekonečná přitažlivost, která od věčnosti panuje mezi Otcem a Synem, nyní prochází stejně nekonečným odporem mezi svatostí Boží a zlobou hříchu a to je „pít kalich“. 3. Jsem to snad já, Pane?“ Nadešla chvíle, abychom od kontemplace utrpení přešli k naší odpovědi na něj. Na počátku jsem zmínil úlohu, jakou v souvislosti s Kristovým utrpením sehrálo umění. Vedle malířství a sochařství je třeba s vděčností vzpomenout i hudbu. Pro mnoho lidí, uvnitř i vně křesťanství, jsou Bachovy Pašije podle Matouše jediným prostředkem poznání Kristova utrpení. Prostředek, před nímž lze jen stěží zůstat zcela nezaujatými a rezervovanými. Vyprávění událostí (recitativů) se v nich prolíná s meditací (árie), modlitbou (chorály), povznesením srdce; to vše proniká do smyslového vnímání a do nitra působivostí hudby, která zde dosahuje svých výsostných vrcholů. Vzhledem k těmto meditacím jsem se znovu zaposlouchal do Bachových Pašijí podle sv. Matouše a byl tam jeden okamžik, který mne hluboce dojal. Po ohlášení zrady se všichni apoštolové tázali Ježíše: „Jsem to snad já, Pane?“ „Herr, bin ich´s?“ Ještě předtím však, než je nám dáno slyšet Ježíšovu odpověď, jakoby anuloval veškerou vzdálenost mezi událostí a její připomínkou, nechává skladatel vystoupit dnešnímu zbožnému křesťanu, který hlasitě provolává své vyznání: „Ano, jsem to já, já jsem zrádce!“, „Ich bib´s, ich sollte büßen“. Tento výklad je hluboce biblický. Kerygma, neboli hlásání utrpení je tvořeno vždy dvěma prvky: událostí – „trpěl“, „zemřel“ -, a motivací události – „pro nás“, „pro naše hříchy“. Byl vydán na smrt – říká apoštol – „pro naše hříchy“ (Řím 4,25); zemřel „za bezbožníky“, umřel „za nás“ (Řím 5,6.8). Stále tak. Utrpení nám nevyhnutelně zůstává cizí, dokud do něj nevstoupíme úzkými dvířky onoho „pro nás“. Utrpení skutečně pochopí jen ten, kdo pozná, že toto je i jeho dílem. Jinak to ostatní je pouze rozptýlením. Já jsem Jidáš, který zrazuje, Petr, co zapírá, zástup, jenž křičí „Toho ne, ale Barabáše!“ To se uskutečnilo pokaždé, když jsem dal přednost svému uspokojení, svému pohodlí, své cti před Kristem. Don Primo Mazzolari v památné promluvě na Velký pátek, se nemýlil, když mluvil o „našem bratru Jidášovi“. Jestliže Kristus zemřel „pro mne“ a „za mé hříchy“, říká se tu tedy – když prostě obrátíme větu do přítomného času – že to já jsem zabil Ježíše z Nazareta, že ho zdrtili mé hříchy. Petr to v den Letnic důrazně prohlašuje k třem tisícům posluchačů: „Vy jste zabili Ježíše z Nazareta!“, „Zapřeli jste Svatého a Spravedlivého!“ (srv. Skt 2,23; 3,14).
Z oněch tří tisíc nebyli všichni na Kalvárii a nepřibíjeli hřeby, nebyli ani před Pilátem, aby žádali jeho ukřižování. Mohli protestovat, avšak přijímají obvinění a říkají apoštolům: „Bratři, co máme dělat?“ (Skt 2,37). Duch svatý je „usvědčil z hříchu“, když jim dal k zamyšlení prostou úvahu: jestliže mesiáš zemřel za hříchy svého lidu a já se dopustil hříchu, já jsem zabil Mesiáše. Je psáno, že ve chvíli Kristovy smrti „se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se třásla, skály se trhaly, hroby otvíraly a mnohá těla zemřelých svatých vstala z mrtvých“ (Mt 27,51s). Tato znamení se obvykle vykládají apokalypticky (symbolická řeč pro popis apokalyptické události), ale mají i parenetický význam: ukazují to, k čemu má dojít v srdci toho, kdo čte a medituje nad Kristovým utrpením. Svatý lev Veliký píše: „Ať se třese lidská přirozenosti před popravou Vykupitele, ať se trhají skály nevěřících srdcí a ti, kdo byli uzavřeni v hrobech své smrtelnosti, ať vyjdou a pozvednou balvan, co na je tížil“6. Dospěli jsme k místu, kde musíme sklízet plody naší meditace o Utrpení. Bible vyložila hluboký smysl slova „metanoia“, obrácení, jako změnu srdce: „Stvoř mi, ó Bože, nové srdce“, „Roztrhněte svá srdce, ne pouze šaty“ (Joel 2,23). Obrazem srdce se vyjadřuje i obrácení zástupů, které naslouchaly Petrovu kázání: „Proniklo jim to do srdce“ (Skt 2,37). Každé obrácení předpokládá pohyb, přechod z jednoho stavu do jiného, z místa, odkud se vychází, tam, kam se má dojít. Východiskem, stavem odkud se vychází, je podle Písma tvrdost srdce: „Ponechal jsem ho tvrdosti jeho srdce, aby kráčel podle svých záměrů“ (Žl 80,13), „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil zapudit manželky“ (Mt 19,8), „Zarmoucen nad tvrdostí jejich srdcí“ (Mk 3,5), „Káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce“ (Mk 16,14), „Svou tvrdostí a nekajícím srdcem hromadíš nad sebou hněv“ (Řím 2,5). V celé Bibli, ale zvláště v Novém zákoně, je srdce označením sídla vnitřního života, v protikladu s vnějším zdáním: „Člověk hodnotí podle zdání, Pán vidí srdce“ (1Sam 16,7). Srdce je nejhlubším „já“ člověka, jeho osoby, zvláště pak jeho rozumu a vůle. Je středem náboženského života, místem, kde se Bůh obrací k člověku a člověk rozhoduje o své odpovědi Bohu. Je tedy pochopitelné, co pro Písmo znamená tvrdost srdce: odmítnutí podrobit se Bohu, milovat jej celým srdcem, poslouchat jeho zákon. Významný je biblický výraz sklerokardia. Tvrdé srdce je srdce sklerotické, nepropustné k jakékoli formě lásky, která není láskou k sobě. Obrazy, kterých Písmo používá jsou „srdce z kamene“ (Ez 36,26), „neobřezané srdce“ (Jer 9,26), „tvrdá šíje“ (Deut 3,39). Termín ad quem neboli cíl obrácení je shodně popsán obrazy srdce zkroušeného, zraněného, roztrženého, obřezaného, srdce z masa, nového srdce: „Obětí Hospodinu je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš“ (Žl 51,19).; „Na kom spočine můj pohled? Na pokorném a na tom, kdo je zkroušeného ducha a kdo se bojí mého slova (Iz 66,1); „Abychom mohli být přijati se zkroušeným a pokorným srdcem“. 4. „Stojím u dveří a klepu“ Pokusme se nyní poznat, jak dochází k této proměně srdce. Je třeba rozlišit dvě situace. Pokud jde o první obrácení, od nevěry k víře, či od hříchu k milosti, Kristus je venku a tluče na zdi srdce, aby mohl vejít; pokud jde o následná obrácení, od stavu milosti k stavu
6
Sv. lev Veliký, Sermo 66, 3 (PL 54, 366).
vyššímu, od vlažnosti k horlivosti, je tomu naopak: Kristus je uvnitř a buší na stěny srdce, aby mohl vyjít! Vyložím to. Při křtu jsme dostali Kristova Ducha; zůstává v nás jako ve svém chrámě (1Kor 3,16), dokud není vyhnán smrtelným hříchem. Může se ale stát, že tento Duch končí jako vězeň, zazděný v srdci z kamene, které se kolem něj vytvoří. Nemůže se rozpínat a nechat ze sebe pronikat schopnosti, činnosti a osobní vnímání. Když čteme o Kristu v Apokalypse: „Hle, já stojím u dveří a klepu“ (Skt 3,20), musíme pochopit, že netluče zvenčí, ale zevnitř; nechce vstoupit, nýbrž vyjít. Apoštol říká, že se v nás musí „utvářet“ Kristus (Gal 4,19), totiž že se musí rozvíjet a nabývat své plné formy. A právě tomuto vývoji brání srdce z kamene. Mnohdy vidíme po stranách cest vzrostlé stromy (v Římě jsou to obvykle pínie), jejichž kořeny, uvězněné v asfaltu bojují o to, aby se mohly rozrůstat a v určitých místech zvedají i samotný beton. Tak si musíme představit i Boží království v nás: je to sémě, které se má stát mocným stromem, na němž budou hnízdit nebeští ptáci, ale jehož růst jen stěží překonává odpor našeho sobectví. Pochopitelně jsou v této situaci různé stupně. U většiny duší usilujících o duchovní putování není Kristus uvězněn v nitru ve svěrací kazajce, ale řekli bychom ve svobodě pod dohledem. Může se volně pohybovat, ale jen uvnitř přesně stanovených hranic. Dochází k tomu, když mu mlčky dáváme na vědomí, co po nás může a co nemůže žádat. Modlitbu, jistě, ale nesmí rušit spánek, odpočinek, zdravé informace …; poslušnost, jistě, ale nesmí zneužívat naší ochoty; čistotu, jistě, ale ne do té míry, aby nás zbavil nějaké uvolňující podívané, i přehnané … Zkrátka, užívání středních měr. Nejproslulejším příkladem prvního obrácení, totiž z hříchu k milosti, je dějinách svatosti svatý Augustin; nejpoučnějším příkladem druhého obrácení, totiž od vlažnosti k horlivosti, je svatá Terezie z Avily. Dalo by se říct, že to, co o sobě v Životopise říká, je přehnané a vnukané jemností jejího svědomí, ale může nám to posloužit jako užitečné zpytování svědomí. „Od pomíjivosti k pomíjivosti, od marnosti k marnosti, od příležitosti k příležitosti jsem začala znovu uvádět svou duši v nebezpečí… Měla jsem zalíbení v Božích věcech a nedokázala jsem se vymanit z těch světských. Chtěla jsem smířit tyto dva nepřátele, tak vzájemně si protiřečící: život ducha s choutkami a pomíjivostmi smyslů“. Výsledkem tohoto stavu bylo hluboké neštěstí, v němž snad poznáváme i to své: „Skoro dvacet let jsem strávila v tomto rozbouřeném moři. Upadala jsem a povstávala, a zvedala se tak špatně, že jsem znovu a znovu upadala. Pokud jde o dokonalost, byla jsem ve skutečnosti tak nízko, že jsem si skoro vůbec nevšímala všedních hříchů, ani smrtelných jsem se nebála, jak bych měla, protože jsem se nevyhýbala jejich nebezpečím. Mohu říci, že můj život byl tím nejnudnějším, jaký si lze vůbec představit, neboť jsem se netěšila z Boha, ani nebyla spokojena se světem. Když jsem byla ve světských pomíjivostech, myšlenka na to, čím jsem zavázána Bohu mi je dávala trávit se zármutkem; a když jsem byla s Bohem, často mne vyrušovaly náklonnosti ke světu“7. Právě rozjímání nad Utrpením bylo pro Terezii rozhodujícím podnětem ke změně. Pohleďme jak světice popisuje okamžik svého „obrácení“: „Když jsem jednoho dne vstoupila do oratoře, mé oči spočinuly na soše, která tam byla umístěna v souvislosti s nadcházejícím svátkem, který se měl v klášteře slavit, a kvůli němuž byla obstarána. Znázorňovala našeho Pána, posetého ranami, a byla tak věrná, že při jejím spatření jsem se 7
S. Terezie z Avily, Vita, cc. 7-8
celá cítila dojata, protože zpřítomňovala skutečně to, co pro nás vytrpěl: při myšlence na nevděčnost, s níž jsem na tyto rány odpovídala, jsem pocítila takovou bolest, že se mi zdálo, že mi pukne srdce. V slzách jsem se k ní vrhla, a vroucně prosila, aby mi dal sílu jej už neurážet. Řekla jsem mu, že nevstanu, dokud mi nedá to, oč žádám. Určitě mě vyslyšel, protože od té doby jsem se jen lepšila“8. Dnes už víme až kam se lepšila! 5. „Nechci chlubit ničím jiným…“ Stojí psáno, že onoho dne „když lidé viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se domů“ (Lk 23,48). Tak to chceme učinit i my, když se vrátíme k naší práci poté, co jsme byli s Ježíšem na Kalvárii. Poté, co jsme jedenkrát prošli našim malým duchovním „zemětřesením“ vidíme, jak se Kristův kříž a jeho smrt mění v docela jiné znamení, z vrcholu obvinění a motivu zoufalství a smutku, se mění v důvod radosti a jistoty. Propter nos, za nás se mění v pro nobis, pro nás, v náš prospěch. Kříž se tak jeví jako pýcha a sláva, neboli řečeno ústy svatého Pavla, jako jásavá jistota, doprovázená pohnutou vděčností, k níž se člověk pozvedá ve víře a která se vyjadřuje chválou a díkůvzdáním. Bez obav se můžeme otevřít oné radostné a duchovní dimenzi, v níž se kříž už nejeví jako „hloupost a pohoršení“, nýbrž naopak, jako „Boží moc a Boží moudrost“. Můžeme jej učinit důvodem své nezlomné jistoty, nejvyšším důkazem Boží lásky k nám, nevyčerpatelným tématem hlásání a bez jakékoli ješitnosti, ale s hlubokou pokorou, říci s apoštolem: „Nechci se chlubit ničím jiným, než křížem našeho Pána, Ježíše Krista“ (Gal 6,14). Ve době, kdy z více stran probíhá tlak na odstranění křížů z aul a veřejných míst, musíme jej my, křesťané, více než kdykoli předtím pověsit na stěny svých srdcí. Tuto meditaci jsme začali prosbou k Ježíši, aby učinil naši duši svým plátnem. Slovy Stabat Mater prosme Marii, aby nám pomohla tento program uskutečnit: “Sancta Mater, istud agas,/ crucifixi fige plagas/ cordi meo valide”: Svatá Matko, do srdce mého, vtiskni rány Syna svého, jeho kříž kéž je i můj“.
8
Tamtéž, 9, 1-3
Tuto liturgii můžeme chápat jako velkolepou bránu našeho setkání kněží a jáhnů moravských diecézí (homílie Giovanniho kardinála Coppy při mši svaté na Velehradě, 8. března 2010)
Ctění bratři v biskupské službě, milovaní moravští kněží a jáhnové, bratři a sestry! Dnešní liturgie nám dává podnět k zamyšlení nad našim křtem: v prvním čtení nám líčí událost Námana Syrského, o kterém mluví i Ježíš ve své řeči v synagóze v Kafarnau. Podle výkladu Jeruzalémské bible, tento úryvek evangelia „je obdivuhodnou stránkou, kterou Lukáš uchoval na začátek veřejného působení jako úvodní scénu, při níž zachycuje v symbolickém souhrnu, Ježíšovo milostiplné poslání a odmítnutí ze strany jeho národa“ (italské vydání, Bologna 2009, str. 2446). V době, kdy se přibližujeme k Velikonocům, od třetí neděle postní se Církev mnohem intenzívněji věnuje katechumenům, více mluví o křestních tématech. Dnes se jedná o symbol vody. Elizeus ponořuje do Jordánu Námana, který tímto znovu nabývá plné tělesné zdraví; stejnou symboliku nalezneme v příběhu o Samařské ženě, který je možné číst také o třetí neděli postní; zde voda z Jakubovy studny je obrazem křtu a milosti, kterou křest uděluje. Ježíš připomíná vyprávění o Námanovi, aby zdůraznil univerzalitu spásy, kterou On sám přináší nejen pro jeden národ, ale pro všechny lidi, jak tomu bylo i ve Staré smlouvě v případě vdovy ze Sarepty a Námana. K tomu je připojeno téma pochybovačnosti obyvatel Nazareta, kteří odmítají Ježíše od samého počátku, s jasnou předpovědí o jeho vykupitelské smrti, předpovědí, která je pro nás vybídnutím k přijetí Ježíše obrácením a láskou.
Tuto liturgii můžeme proto chápat jako velkolepou bránu našeho setkání kněží a jáhnů moravských diecézí v Roce kněží, protože nás vede k meditaci nad křtem, první ze všech svátostí. Křest je vskutku počátkem všech darů, které jsme obdrželi v Církvi, biskupové, kněží a jáhnové. Rovněž tak laici mají ve křtu účast na Kristově kněžství, neboť i oni jsou povoláni k naplňování trojího úřadu: kněžského, prorockého a královského. V tomto Roce jsme tedy zváni k tomu, abychom prožívali naše křestní povolání co nejdůsledněji a s plným vědomím: to platí pr všechny, kněze i laiky; a nechci opomenout řeholnice, jejichž naprosté zasvěcení se Bohu je nádherným plodem svatého křtu.
Rok kněží se týká zvláštním způsobem nás, kněží a jáhnů: především od nás křest vyžaduje, abychom byli svatými, neboť – jak říká svatý Tomáš, - „u všech, kteří přijali v Církvi svátostné svěcení, je vyžadována svatost života“ (Summa theol., Suppl., q. 36,1). II. vatikánský koncil nám to jasně připomíná. V dogmatické konstituci Lumen gentium se říká, že služebníci nižšího řádu, především jáhnové, „mají přímou účast na poslání a milosti nejvyššího Kněze“, protože slouží „tajemstvím Krista a církve; jsou povinni se chránit všech mravních chyb, líbit se Bohu a snažit se o všechno dobré před lidmi“ (čl. 41). Kněžím koncil připomenul v dekretu Presbyterorum ordinis, požadavek apoštolátu a svatosti, pro který se zavazují celým svým životem: „svátostí svěcení jsou kněží připodobněni Kristu-Knězi jako služebníci Hlavy pro budování a vytváření jeho celého těla, jímž je církev, ve spolupráci s biskupským stavem. Již při křestním zasvěcení dostali (…) znamení a dar tak velikého povolání a milosti, že při veškeré lidské slabosti mají usilovat o dokonalost podle slov Pána: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (čl. 12). Toto je naše povolání, povolání Kristem, jenž opakuje výzvu, která se vztahovala už ke kněžím Starého zákona: „Kněží (…) mají být svatí pro svého Boha; neznesvětí jeho jméno, neboť přinášejí zápalné oběti Hospodinovy, chléb svého Boha.
Proto budou svatí“ (Levitikus 21,5-6). Zítra uslyšíme o tom, jak svatý Ambrož přirovnává kněze Nového zákona ke starodávným levitům. Svatost se od nás vyžaduje proto, abychom byli v úzkém spojení s Bohem. Jsme služebníci Boží lásky. V době, která umírá kvůli egoizmu, máme mimořádný úkol být hlasateli toho, že „Bůh je láska“, stal se nám blízkým ve svém Synu a ukázal nám svou Tvář ve znetvořené a prozářené Tváři ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše. Milovaní kněží a jáhnové! Bůh nám dal svou důvěru. Musíme tedy odpovědět. Jakým způsobem? Naší věrností vůči závazkům, které jsme dostali na křtu a obnovili ve svátostném svěcení. Věrnost se stala v dnešní době problematickou. Týká se to manželského života, kde požadavek manželské nerozlučitelnosti představuje stále větší těžkosti: je to jedna z výzev, které musí čelit křesťané dnešní doby s vytrvalostí a přesvědčením, a také tím, že svým příkladem pomáhají jiným rodinám. Ale tomu jsou vystavena také kněžská a řeholní povolání: mladí lidé mají strach přijmout celoživotní závazky. Věrnost je tedy naše odpověď na věrnost Boží: Pán necouvá před našimi slabostmi a strachy: on zůstává věrný. Proto i my mámě uchovat věrnost svému povolání. Svatí jsou pro nás silným příkladem. Ve zdejší velehradské bazilice získává hlubokou ozvěnu modlitba svatého Cyrila, který zemřel v Římě ve věku 42 let: „Bože, (…), dej, ať se tvá církev hojně rozroste a shromáždi všechny v jednotě. Učiň svatým, svorným v pravé víře a správném vyznání svůj lid, a vzbuzuj v srdcích slovo svého učení. Je to tvůj dar, že jsi nás vyvolil k hlásání evangelia tvého Krista, k povzbuzení bratří k dobrému dílu a ke konání toho, co se Tobě líbí (Život svatého Konstantina-Cyrila, 18. kap.). Svatý Karel Boromejský, když promlouval ke kněžím na poslední synodě, kterou svolal šest měsíců před svou smrtí, zanechává svým kněžím hlubokou závěť, vybídnutí ke snaze o naprostou věrnost, když říká: „Co od nás Bůh chce na prvním místě? Vytrvalost, která v sobě musí zahrnout všechno ostatní; ona jediná si zaslouží palmovou ratolest a obdrží korunu (…), jedná se o stálé pokračování píle a duchovní síly“ (21. IV. 1584). A na stejné synodě doporučoval velice rozjímání, studium, a především řádnou přípravu na mši svatou. Nebylo by správné, kdybychom nepřipomenuli láskyplná slova o kněžství od faráře arského, v tomto roce zasvěceném 150. výročí jeho úmrtí. Říkával: „Když vidíte kněze, myslete na našeho Pána Ježíše Krista“ (A. Mocnin, Spirito del Curato di Ars, Roma 1956, str. 84). Mohli bychom snad uvažovat o svatém Janu Maria Vianneyovi bez věrnosti, jako o knězi part time – na částečný úvazek? Nikoliv, on se dal zcela Bohu a duším, na plný úvazek, protože pro něj kněžství znamenalo pokračování Krista, Kněze navěky a navždy. Věrnost je vyžadována od jáhna pro jeho službu u oltáře, a od kněze pro slavení mše svaté, která věčně obnovuje tajemství Vtělení a Zmrtvýchvstání, a spojuje čas s věčností. Kněžství a eucharistie tvoří jeden celek. Proto snažme se všichni, jáhnové i kněží, a také vy, řeholnice a laici, abychom žili stále vroucněji z Eucharistie, která utvrzuje naše předsevzetí být věrnými. Je to obsaženo ve slovech, kterými k nám promlouvá farář arský v tomto Roce kněží: „Jak jsou šťastné duše, které se spojují s Bohem ve svatém přijímání! V nebi budou zářit jako třpytivé démanty, protože sám Bůh nich zazáří. Šťastný život! Sytit se Bohem! Člověče, jak jsi veliký! Sycen a napájen Tělem a Krví Boha! … Jděte tedy k přijímání, moje děti! … (Istruzione delle ore undici, citazione in Trochta, Il Santo Curato d´Ars, Marietti 1943, str. 357). Je to připomenutí, které dnes večer adresuji sobě i vám, milovaní.
KOŘENY EVROPSKÉ KULTURY
Tomáš kardinál Špidlík čestný občan pustiměřský
SOBOTA 22. KVĚTNA 2010 - 19.00H - MAHENOVO DIVADLO - BRNO
POSLEDNÍ VOLNÁ MÍSTA!!! Jedna z předních světových duchovních osobností vystoupí na velké scéně Mahenova divadla s tématem hledání průsečíků mezi kulturou západní a východní Evropy. V průběhu večera zazní "hudební dárek" sólistů Národního divadla kardinálu Špidlíkovi. ZÁVAZNÉ PŘIHLÁŠKY VČETNĚ ÚHRADY CENY (doprava = 100,-Kč): PUSTIMĚŘ: Marie Šmehlíková
DRYSICE: Marie Adamcová
PODIVICE: Františka Maráková
