Velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost

FARNÍ INFORMÁTOR 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 28. ŘÍJNA 2012

Velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost.

Svatý otec Benedikt XVI. v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na pražském hradě, 26. září 2009.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme všemohoucího Boha, jenž vykonal veliké věci v dějinách svého lidu, aby shlédl i na toto naše pokorné volání, které skrze našeho velekněze, Ježíše Krista, vznášíme k jeho trůnu, a slzy našeho údělu, ať promění v radostnou naději: L: BOŽE, OBNOV NÁS, ABYCHOM SE RADOVALI.  Za Svatého otce Benedikta XVI., biskupy, kněze a všechen Boží lid, aby se tento Rok víry stal pro všechny novými Letnicemi v jedné, svaté, katolické a apoštolské Církvi.  Za svatou Církev Boží, aby Rok víry obnovil a prohloubil její pohled na Krista – Světlo, osvěcující každého člověka.  Za obyvatele Sýrie, už tak dlouho sužované tragickou situací utrpení, aby duchovní blízkost křesťanským bratřím a sestrám této země projevená Svatým otcem i biskupy synodu byla současně výzvou všem, kdo jsou odpovědni za hledání spravedlivého řešení.  Za náš národ, aby u vědomí svých svatých a velkých postav víry, moudrosti a lidství, nepodléhal klamu lživých vizí sociálních spasitelů, ale po vzoru zářných svědků vítězné Boží pravdy skládal svou důvěru jedině na Krista, který je stejný včera, dnes a navěky.  Za věrné zemřelé, aby patřili na tvou Tvář, kterou v každodennosti své víry hledali. K: Bože, náš Otče, tys zachránil svůj lid a zbytky Izraele shromáždil až od končin země. Pohleď na zmatek našich dnů a obnov divy své lásky. Skrze Krista našeho Pána. L:Amen.

DEN

NEDĚLE 28. října

PONDĚLÍ 29. října ÚTERÝ 30. října STŘEDA 31. října

POŘAD BOHOSLUŽEB: 28. – 4 . l istopadu 2012 LITURGIE

30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

SV. ŠIMON A JUDA, APOŠTOLOVÉ

BL. RESTITUTA KAFKOVÁ, PANNA A MUČEDNICE ÚTERÝ 30. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. WOLFGANG, BISKUP

SLAVNOST

ČTVRTEK 1. listopadu

PÁTEK 2. listopadu

VŠECH SVATÝCH DRYSICE: PO MŠI SVATÉ SVĚTELNÝ PRŮVOD NA HŘBITOV

VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ

PODIVICE, PUSTIMĚŘ: PO MŠI SVATÉ SVĚTELNÝ PRŮVOD NA HŘBITOV

SOBOTA 3. listopadu

SV. MARTIN DE PORRES, ŘEHOLNÍK

NEDĚLE 4. listopadu

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA SV. KAREL BOROMEJSKÝ, BISKUP


FARNOST

PUSTIMĚŘ 8.00

ÚMYSL MŠE SV.

za živou a zemřelou rodinu PŘEROVSKOU na poděkování za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu

DRYSICE 9.30

POLÁCHOVU a NAVRÁTILOVU

PODIVICE 8.00

za + P. Františka BENÍČKA,+rod. BENÍČKOVU, MAHDALOVU, BUČKOVU a ZELENKOVU

za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 11.00 za + Jana PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ dvě manželky, živou a+rodinu 17.00 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu GAZDÍKOVU 8.00 za živou a zemřelou rodinu DRYSICE KOLAŘÍKOVU a LETOCHOVU 17.00

PUSTIMĚŘ 17.00 DRYSICE 18.30 DRYSICE 8.00 PODIVICE 16.30 PUSTIMĚŘ 18.00

za živou a zemřelou rodinu ŠMEHLÍKOVU a duše v oč. na poděkování za přijatá dobrodiní a Boží požehnání pro rodinu KNAPOVU a BUREŠOVU za + Aloise MARKA a rodiče z obou stran na úmysly Svatého otce za + Benedikta DRBALA, rodiče, sourozence a duše v očistci

PODIVICE MARIÁNSKÁ POBOŽNOST 17.00 PUSTIMĚŘ za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče a Boží požehnání pro r. 8.00 za + Michala ADAMCE, DRYSICE manželku a syny 9.30 PODIVICE za + Annu MARÁKOVOU, manžela, dceru, živou a + rod. 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ŘÍJEN 1. Aby se nová evangelizace rozvíjela v nejstarších křesťanských zemích. 2. Aby slavení Světového dne modliteb za misie vyústilo v obnoveném závazku k evangelizaci. 3. Aby pomazání ke královskému kněžství nás uschopňovalo pro službu církvi a světu.

DEN

NEDĚLE 4. listopadu PONDĚLÍ 5. listopadu ÚTERÝ 6. listopadu STŘEDA 7. listopadu ČTVRTEK 8. listopadu PÁTEK 9. listopadu SOBOTA

10. listopadu

POŘAD BOHOSLUŽEB: 4. - 11. listopadu 2012 LITURGIE


PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA SV. KAREL BOROMEJSKÝ, BISKUP PONDĚLÍ 31. TÝDNE V MEZIDOBÍ ÚTERÝ 31. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA 31. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK 31. TÝDNE V MEZIDOBÍ SVÁTEK

POSVĚCENÍ

LATERÁNSKÉ BAZILIKY SV. LEV VELIKÝ, PAPEŽ A UČITEL CÍRKVE

FARNOST

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 DRYSICE 8.00 PUSTIMĚŘ 17.00

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE

11. listopadu


SV. MARTIN TOURSKÝ, BISKUP

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

ÚMYSL MŠE SV.

za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče a Boží požehnání pro r. za + Michala ADAMCE, manželku a syny za + Annu MARÁKOVOU, manžela, dceru, živou a + rod. za + rodiče KRAMPLOVY, COUFALOVY a +sourozence za +Drahomíru BĚHALOVOU, manžela a rodiče za + Martina a Marii HLAVÁČKOVY, živou a + r. za + rodiče KUPKOVY, CETKOVSKÉ a Boží požehnání za dar zdraví a sílu Ducha svatého pro kardinála G. COPPU (1925) za + Vojtěcha ADAMCE, dvoje rodiče, živou a + rodinu za + Benedikta a Hedviku KOUTNÝCH, syna Stanislava, živou a + rodinu za + Jana ADAMCE, bratra a dvoje rodiče za + rodiče MALOVY, syna Rudolfa a celou + rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD 1. Aby biskupové, kněží a všichni služebníci evangelia odvážně svědčili o věrnosti ukřižovanému a vzkříšenému Pánu. 2. Aby církev putující na zemi zářila jako světlo národům. 3. Za apoštolskou horlivost při hlásání evangelia v současné společnosti. DENNÍ MODLITBA APOŠTOLÁTU MODLITBY

Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den a ve spojení se tvým Synem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje svou oběť za záchranu světa, ti v něm nabízím své modlitby, práce, utrpení i radosti. Duch svatý, který vedl Ježíše, ať je i mým průvodcem a dává mi sílu svědčit o tvé lásce. Spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve to všechno přináším jako svou nepatrnou oběť zvláště na úmysly Svatého otce. FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR 31. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 4. LISTOPADU 2012

Miluji tě, Hospodine, má sílo!

Eucharistie pustiměřských poutníků u hrobu sv. Karla Boromejského v kryptě milánského dómu, pouť k Turínskému plátnu, Vultum Tuum, Domine, requiro, 12.5.2010.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s vděčností za milosrdnou lásku nebeského Otce, která se zjevila v Ježíši Kristu, prosme Toho, který si nás zamiloval: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého otce Benedikta XVI., biskupy, kněze a všechen Boží lid, aby se tento Rok víry stal pro všechny novými Letnicemi v jedné, svaté, katolické a apoštolské Církvi.  Za svatou Církev Boží, aby upřímným a pokorným nasloucháním tvému Slovu dokázala moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat.  Za věřící, ať se v tomto Roce víry inspirují příkladem sv. Karla Boromejského, muže hluboké zbožnosti, který neváhá opustit všechno a stát se ikonou Ukřižovaného, k němuž nepřestává upírat svůj fyzický i duchovní zrak až do posledního okamžiku života, kdy umírá před obrazem agónie tvého Syna v Getsemanech.  Za všechny věrné zemřelé, ať na přímluvu tvé Božské Matky a pro modlitby tvé Církve, dojdou věčného života. K: Bože, tvé milosrdenství je nezměrné a tvá dobrotivost jako nevyčerpatelný poklad. Shlédni na nás a vyslyš prosby této své rodiny. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JER 37,7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. Tak praví Hospodin: „Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele! Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem.“ ŽALM 126

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, – byli jsme jako ve snách. – Tehdy byla naše ústa plná smíchu – a jazyk náš byl plný jásotu. Tehdy se říkalo mezi pohany: – „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ – Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, – naplnila nás radost. Hospodine, změň náš osud, – jako se mění údolí na jihu země. – Kdo sejí v slzách, – žnout budou s jásotem. Vycházejí s pláčem, – když nesou semeno k setí: – přijdou však s jásotem – a přinesou své snopy. 2. ČTENÍ – ŽID 5,1-6

Čtení z listu Židům. Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘, jak říká i na jiném místě: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.‘ EVANGELIUM – MK 10,46-52

Slova svatého evangelia podle Marka. Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák – Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho.“ Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“ On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Slepec odpověděl: „Mistře, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila!“ A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním. 3

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Vyvádět slepé ke světlu, přivádět k poznání pravdy Velký vědec Einstein kdysi řekl: „Žijeme v době, která nám poskytuje dokonalé prostředky k životu, ale klade nám mylné cíle života“. Jeden umělec tuto skutečnost vylíčil na poetickém obraze. Jednoho dne se kolem poledne rozhostilo ticho; pouze pěnkava na celé kolo zakřičela: „Na co je život, k čemu je život? Růže, která se právě rozvíjela, říká: život je rozvoj. Motýl, který poletoval z květu na květ a pochutnával si na sladkém nektaru, říká: život je sladkost a veselí. Mravenec, který za sebou táhl stéblo slámy několikrát těžší, než je sám, říká: život je samá námaha a práce. Orel, který se vznášel k nebi říká: život je úsilí dostat se nahoru. Skončil den a lesem se vracel muž ze zábavy a říká: život je hledání štěstí a řetěz zklamání. Co jsem chtěl říci tímto poetickým obrazem? Jednu věc, a to, že i mezi lidmi jsou různé názory na smysl života. A právě dnešní evangelní příběh nám dává řešení, odpověď, na tuto základní otázku, týkající se každého z nás. Pokud jsme dobře poslouchali, tak jsme si všimli, že Pán Ježíš neuzdravuje jen fyzickou slepotu, ale také duchovní zaslepenost. Slepý Bartimaios se nenechá odradit od svého rozhodnutí. Chce za každou cenu uzdravit. Nakonec se mu to i přes nepřízeň davu podaří. Mistr ho uzdravuje a on jej následuje. Ihned začal vidět a šel tou cestou za ním. Stal se tedy Ježíšovým učedníkem. Došlo tedy k dvojímu uzdravení – fyzické i duchovní slepoty. Nás zde se netýká fyzická slepota, ale slepota duchovní. Duchovní slepotou je náš národ daleko více postižen. Podle nějaké statistiky patříme mezi nejbezbožnější státy světa. To je důsledek masivní ateistické propagandy, desetiletí komunistické totality, která zpustošila víru v každém kraji. V kostele je pouze hrstka důchodců, střední generace vypadla úplně, mládež skomírá a dětí je také poskrovnu. Před 70 lety přistupovalo k prvnímu svatému přijímání skoro 40 dětí – kde jsou dnes? Krásně to charakterizoval jeden kněz z Vyškovska (pozn.: +P. Karel Vítek ze Švábenic), že mu připadá, že veškerá jeho duchovní správa spočívá v pohřbívání odpadlých katolíků. My se dnes můžeme jen divit, co je 4

příčinou, ale tady je zcela jistá odpověď. Je třeba nahlédnout do minulosti a tam dostaneme odpověď na přítomnost. Máme snad klesat na mysli? To jistě ne. Právě naopak. Děkujme Bohu za dar svobody, který jsme před 23 lety obdrželi a můžeme praktikovat svou víru svobodně, neohroženě, vyvádět slepé ke světlu, přivádět je k poznání pravdy – to je, bratři a sestry, úkol každého z nás. Mohli bychom říci, že máme dvě skupiny lidí: za prvé jsou to lidé úplně duchovně slepí. Ti nejsou mezi námi. Jedná se o lidi, kteří nemají zájem o kostel, nevěří v Boha, jejich zaměření k Bohu, které je i podle psychologů vrozené každému člověku, je zavaleno požitky, hmotou, penězi. Do druhé skupiny lidí bychom mohli zařadit ty, kteří nejsou duchovně slepí, ale občas mají oslabený duchovní zrak. Jejich víra je povrchní, nestálá, slabá. A je to kolikrát případ nás přítomných. Co dělat v této situaci, kdy se nám jeví, že nás víra netěší, je jalová, takřka nic neříkající? Vezměme si příklad z Bartimaia: ten volá k Bohu jednoduchým způsobem – krátce, stručně, výstižně. A totéž je potřeba i pro nás. Nemyslet si, že čím víc modliteb proneseme, tím bude víra pevnější. I Pán Ježíš to připomíná, že farizeové se pyšní množstvím slov ... Nenapodobovat je. Spíše se modlit vroucně, vlastními slovy a mluvit s Bohem jako jsme zvyklí rozmlouvat s člověkem. Tak se dostaneme ze své duchovní krátkodobé zaslepenosti. Co však dělat s nevěřícím okolím, v němž žijeme? Nemáme být lhostejní ke stavu, který je kolem. Máme otvírat oči těm, kteří jsou stále duchovně zaslepeni. Tady nám může a má být vzorem první křesťanská obec v Jeruzalémě, jak o ní čteme ve Skutcích apoštolů. Nešlo o množství individualistů, ale o společenství, kde jeden žil pro druhého a tak přitahovali ty ostatní. Cítili se mezi křesťany dobře a proto přijali i jejich zásady a učení. To je model i pro naše farnosti dnes. Počet křesťanů rostl naprosto nečekaně. Nedostatek kněží je znamením doby, že vy věřící laici máte nejen s knězem více spolupracovat, ale i spolupráci nabídnout. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Díky absenci pastýřů nám více vynikne to hlavní, k čemu je kněz vysvěcen, a to aby vysluhoval svátosti, vyučoval a jako pastýř vedl svěřené duše. Všechno ostatní má být záležitostí vás, laiků. Kněz nemá být holka pro všechno. Dříve to třeba šlo, ale dnes bohužel to nejde. Přemýšlejme každý z nás, v čem by mohl nabídnout spolupráci, aby i naše farnost vzkvétala a přitahovala ostatní. Není to jen záležitostí kněze, ale i vás věřících. Kněz nepotřebuje slyšet, cop by se mělo dělat, ale chce slyšet: otče, já to udělám, zařídím, zajistím, nedělejte si s tím starosti. Nebojme se o své víře mluvit – „buďte připraveni dát odpověď každému, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1Pt 3,15), a projevujme svou víru v životě.



Uzdravení slepého u Jericha (zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Jeden můj známý v Kanadě prodělal těžkou oční operaci. Byla dost bolestná, těžko snášel i potom zavázené oči a odkázanost na druhé ve všech maličkostech denního života. Ale chirurg ho stále ujišťoval: „Až vám sejmu obvaz, stane se zázrak, uvidíte všechno.“ 5

Ten příslib ovšem dodával naděje. Splnil se? Jednoho dne se konečně lékař dostavil a slavnostně oznamoval: „Teď už tedy sejmeme obvaz.“ Šlo to celkem lehce. A lékař se ptal: „Tak co vidíte?“ Zklamání bylo oboustranné, když nemocný smutně prohlásil: „Nic.“ Lékař tomu nechtěl věřit, ale musel i on přijmout skutečnost, že se zákrok nepodařil. Naštěstí nebyl ten neúspěch trvalý, nakonec nemocný začal vidět, i když oslabeně. Lékař si pak smutně povzdychl: „Já jsem doufal, že udělám zázrak jak v evangeliu, ale nevyšlo to tak lehce.“ Nemocný, který se nakonec smířil s tím, že vidí oslabeně, začal mít smysl pro humor a řekl lékaři: „To je proto, že nejsme u Jericha, ale jenom v Kanadě, kde se divy nedějí.“ Ale evangelní zázrak se nestal ani v samotném Jerichu. Říkají, že do Jericha Ježíš sám nikdy nevstoupil. Slepého uzdravil na cestě před městem. Město samo nemělo u Židů dobrou pověst. Chodili tam bohatí lidé trávit zimu, protože je tam tepleji a je to u vody. Morálním životem ovšem takové lázeňské středisko nevynikalo. Ta okolnost zavdala autorům rozjímavých knížek příležitost k symbolickému výkladu. Seděl tam slepec u cesty. Žebráci se shromažďují normálně tam, kudy chodí bohatí lidé. Ale dali té okolnosti obrazný smysl. Byl slepý, protože život v Jerichu oslepoval ty, kdo tam chodili. Z denní zkušenosti známe, že nás oslepí např. světla reflektorů. Jsou totiž silná, působí na oči tak, že nemohou vidět jiné věci, které jsou daleko méně osvětlené. To se stává i lidem, kteří se dali na cestu požitkářství. Říká se, že už je pak „nebaví leda to, co je baví“. Okruh jejich zájmů se tak zúžil, že se vyhnou všemu jinému. Žebrákům se dovoluje, aby stáli u cesty. Ale nemáme rádi ty, kteří jsou obtížní, kteří jsou vtíraví. Tento normální jev může dostat zase obrazná smysl. Žádné prostředí nemá rádo, aby se tam dostal někdo, kdo ruší celkovou atmosféru, kde se odlišuje od ostatních. Tím méně to snášejí ti, kdo se přišli bavit. Působivě to vylíčil J. Wolker v básni Kavárna Bellevue. Mrazivě působí pouhý pohled chudáka, který se oknem zadívá do teplého prostředí bohatců v kavárně. Ale stejně trapně působí, když začne někdo rozhovor o náboženství tam, kde se mluví jenom o penězích. Společnost dnes vymezila náboženským projevům místa a dobu. Při taneční zábavě se nemůže zpívat gregoriánský chorál. Toto rozdělení samo o sobě není zlé, patří ke spořádanému životu. Bohužel, tzv. profánní, světský prvek se tak rozrůstá, že udušuje každou vzpomínku na Boha. Okřikují pak každého, kdo by ho chtěl připomenout i tam, kde má mít místo. Proto také okřikovali žebráka u Jericha, když šel okolo Ježíš. Ale překřikování je zlozvykem na neukázněných schůzích v debatách, na lidovém trhu je praktikují vyvolávači zboží, ale používá se i jako psychologická pomůcka proti nepříjemným šramotům a hluku. Sluchátka a tranzistor s pěknou hudbou nám pomáhají zapomenout, že jedeme tramvají v hlučné městské ulici. Ať posoudí psychologové výhody a nevýhody takového vnějšího „překřikování“. Existují však i metody vnitřní. Máme plnou hlavu zneklidňujících myšlenek. Najednou nás však něco silně zaujme a všechny ostatní představy ztichnou. „Staňte se jen jednou myšlenkou,“ radí indičtí jogíni, „a vyléčíte všechen vnitřní rozklad osobnosti.“ Nepopíráme hodnotu této rady. Ale je v ní nebezpečí. Co když je ta jedna myšlenka pomýlená, co když je iluze? I křesťanští autoři radí zjednodušit duchovní život tak, aby v nás převládala jedna myšlenka. Ale musí to být myšlenka Boží, aby byla pravdivá. Ta pak ostatní lidské myšlenky nevyhubí, ale sladí tak, aby tvořily harmonii s dominantou, kterou je pravda Kristova. 6

LITURGICKÉ TEXTY 31. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – DT 6,2-6

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: „Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji – ty, tvůj syn a syn tvého syna – po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!“ ŽALM 18

Miluji tě, Hospodine, má sílo, – Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj! Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, – můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! – Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, – a od svých nepřátel budu vysvobozen. Ať žije Hospodin, požehnána buď moje Skála, – sláva buď Bohu, mému spasiteli! – Veliká vítězství jsi popřál svému králi, – dáváš přízeň svému pomazanému. 2. ČTENÍ – ŽID 7,23-28

Čtení z listu Židům. Bratři! V době starozákonní se mnozí stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na někoho jiného. Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako jiní velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha – pozdější než Zákon – ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy. EVANGELIUM – MK 12,28B-34

Slova svatého evangelia podle Marka. Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‘Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.’ Druhé je toto: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že učitel Zákona odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku. 7

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Láska k Bohu a k bližnímu V tyto dny navštěvujeme hřbitovy, kde pokládáme kytice, věnce, květiny, zapalujeme svíce na hrobech našich blízkých, příbuzných a přátel. Vzpomínáme na společně prožité chvíle, možná nám ukápne i slza při vzpomínce na někoho velmi blízkého, a snad nás napadlo, že na tom hřbitově budeme jednou ležet i my. Zní to možná morbidně, ale počítat s tím máme, protože je to největší jistota, kterou na této zemi máme. Vážné zamyšlení nad touto skutečností nás zcela jistě vede k otázce – jak mám prožít několik desítek let svého života, na čem nejvíce záleží, co je nejdůležitější? A dnes tuto otázku pokládá znalec zákona Pánu Ježíši, našemu mistru a Pánu, a dostává jasnou odpověď, která by měla zasáhnout srdce každého z nás. Říká, že nejdůležitější v životě je milovat Boha nade všechno a bližního jako sám sebe. V této věci se mi velice líbí příklad z architektury. Ve středověku se stavěly mosty, které se skládaly z masivních oblouků, které byly ukotveny v zemi. Příkladem může být náš Karlův most. Moderní architektuře však stačí pouze dva mohutné pilíře, které drží celou mostní konstrukci, jak to vidíme na mostech, jež se klenou přes řeky a propasti. Mohli bychom říci, že ty středověké mosty jsou úžasnou stavbou Starého zákona, kde vztah mezi člověkem a Bohem byl zakotven na zachovávání desatera, zatímco v Novém zákoně platí dvě přikázání. Učitel byl Pánem Ježíšem pochválen, protože nejen správně pochopil, co je v zákoně nejdůležitější, ale také mu připomenul, že není daleko od Božího království. Chybí mu 8

tedy už jen málo. Řekli bychom - teoreticky to zvládl, ale je třeba to ještě prakticky realizovat, a to je jistě daleko těžší a znamená mnohé v životě přehodnotit a změnit. Nejprve si odpovězme na otázku, jak milovat Boha? Řekli bychom, že v tom nemáme žádné potíže: modlíme se, do kostela chodíme, nevynecháme žádnou příležitost k setkání s Bohem. Problém je ovšem s láskou k bližnímu. Zde bychom jistě nalezli rezervy. Kristus by se nás možná zeptal: Proč nemáš rád ty vedle kterých sedíš v kostele? Proč nenávidíš ty, kteří mají jiný názor než ty? Proč se s některými celý život soudíš? V lásce k bližnímu máme tedy jistě velké rezervy. Jednou z nejzávažnějších chyb, která trápí mnoho z nás je závist. Je to jeden z hlavních hříchů a projevuje se smutkem, který někoho naplňuje, když jeho bližní má něco víc. Někdo má vyšší plat, hezčí dům, dražší auto, dobře vypadá a už se v nás začne probouzet závist. Paradoxně je závist hřích, ze kterého člověk nemá ani chvilkové potěšení, než se ozve svědomí. Opilec na chvíli zapomene na své trápení, ale když vystřízliví, zjistí, že si nijak nepomohl, problém zůstal, síly na jeho zvládnutí se oslabily. Smilník má na chvíli sexuální rozkoš, ale pak prázdnotu a hanbu v srdci. Zloděj se raduje z kradené věci až do té doby, než ho dopadnou strážci zákona a pak mu zůstanou jen oči pro pláč. Závistivec však nemá ze své neřesti vůbec nic. Nikomu nic nevezme, sobě nepřidá, zbytečně se trápí a sužuje, podlamuje zdraví, nemá z toho vůbec nic. Druhou častou chybou ve vztahu k bližním je mluvení o chybách druhých, jedním slovem nactiutrhání. Pán Ježíš nás varuje – jakou měrou měříte ... takovou se naměří i vám. Jak tedy mluvit o bližních, abychom se nezatěžovali hříchy a nenarušovali vztahy doma a vůbec mezi sebou? Snad nám pomůže rada moudrého filozofa Sokrata. Přiběhl za ním přítel: musím ti něco říci o člověku, kterého dobře znáš a často se s ním setkáváš. Sokrates mu na to odpověděl: nezatěžuj s tím ani sebe ani mě, a jděme každý svou cestou. Buďme vděčni Bohu za to, co máme, snažme se svými dary sloužit, protože důležité je ne, to co máme, ale jací jsme, co dáváme. Za peníze si totiž koupíme dům, ne domov; rozkoš, ne lásku; zábavu, ne přátele; léky, ne zdraví; všechno na světě, ale nikdy ne věčnost. Važme si proto sami sebe!



Miluj bližního jako sebe (zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Mluvil jsem jednou ke skupině katolickým intelektuálů o různých metodách modlitby na křesťanském východě. Na prvním místě ovšem přišli tzv. hesychasté, protože ti se jeví nejblíže těm metodám, které dnes chtějí praktikovat křesťanští jogisté a ti, kdo hledají také spojení s metodami modlitby budhistů. Ale nedošli jsme tak daleko. Diskuse se obrátila docela jiným směrem. Začal jsem totiž starými egyptskými poustevníky a jejich zásadním útěkem ze světa proto, aby se mohli dobře modlit. Citoval jsem i pověstný výrok sv. Arsénia. Ten přerušil, na kolik mohl, i styk s ostatními poustevníky a ospravedlňoval to takto: „Nemohu být současně s vámi a s Bohem.“ V tom okamžiku však jsem byl hlučně přerušen jedním z účastníků: „To je přece naprosto nekřesťanské! Vždyť láska k Bohu je 9

neoddělitelná od lásky k bližnímu.“ Odpověděl jsem v prvním okamžiku jenom protiotázkou: „Je to úplně zřejmé a jasné?“ Už jsme si navykli, že se láska k Bohu a láska k bližnímu nerozlučně spojují. Je to vlivem dvoutisícileté tradice křesťanské. Ala samy o sobě by se měly tyto dvě lásky vylučovat. Většina náboženství totiž umisťuje bohy někam daleko od lidských obydlí. Kdo chce mít s nimi kontakt, musí se proto vzdálit z prostředí, ve kterém žijí ostatní lidé. Jaký má tento postoj důvod? Je celkem prostý. Ve slově Bůh vidíme souhrn všeho dobrého a krásného, všechny ideály. Je v něm to, co nenacházíme v lidech, ačkoliv bychom je rádi takovými měli. Bohužel jsme si vědomi, že ideály povzbuzují, ale jsou v tomto světě neuskutečnitelné. Proto je těžko sloučit lásku k Bohu a k lidem. Křesťanství však je radostné poselství, že se Bůh stal člověkem a že uskuteční při svém druhém příchodu všechny ideály na zemi. V Kristu se spojil v jednu osobu Bůh a člověk, a proto hlásá křesťanství jednotu mezi láskou k Bohu a k bližnímu. Slyšíme často krásné fráze, ve kterých se potírá egoismus. Tak píše např. La Rochefoucauld, že se v lásce k sobě všechny ctnosti rozplynou jako ve vodě. Nebo se říkává: „Zapomeň úplně na sebe a mysli jenom na druhé!“ Evangelium je realističtější. Nečteme tam, že máme milovat bližního „místo sebe“, ani ne „víc než sebe“, ale prostě „jako sebe“. Láska k sobě je totiž přirozený pud sebezáchovy. Je tak silný a tak přirozený, že Aristoteles neváhal tvrdit: „Neexistuje žádná jiná láska než k sobě.“ Říkáme, že „milujeme hudbu“. Máme rádi sebe a hudbu jenom proto, že je nám příjemná. A tak je tomu u všeho ostatního. Ale i Aristoteles uznal, že se naše „já“ může rozšířit. Milujeme přítele, stává se naším „druhým já“, patří k nám, a proto mu přejeme všechno dobré jako sobě. Křesťanství přenáší toto rozšíření vlastního „já“ na všechny lidi, protože nás všechny spojuje v jedno mystické Kristovo tělo. Kdo si je toho vědom, stane se mu přirozeným, že má mít rád všechny jako sebe.

„To má větší cenu než všechny oběti dohromady,“ praví evangelium. La Rochefoucauld, kterého jsme právě citovali, také dodal, že láska není možná bez oběti a že právě oběť jí dodává opravdovou hodnotu. Odpírá to tomu, co říká evangelium? I tu musíme předejít nedorozumění. V souvislosti textu evangelia se mluví o jiné oběti, totiž o starozákonních obřadech, o vnějším vykonávání náboženských povinností. Kristus několikrát v evangeliu zdůraznil, že jejich motivem a obsahem musí být láska. Jinak by byly jakoby tělo bez duše. Ale neplatí to jenom o vnějších úkonech. I osobní oběti musí inspirovat láska. Syrský autor Teodoret z Cyru popsal ve své Náboženské historii neobyčejné skutky askeze, které praktikovali staří mniši v okolí Antiochie: stáli na sloupech, uzavírali se v jeskyních, postili se neuvěřitelným způsobem. Žádá takové věci Bůh opravdu? Na tu otázku autor odpovídá v poslední kapitole knihy. Má titul „O božské lásce“. Kdyby totiž láska neinspirovala tyto skutky, i velká askeze by ztratila smysl. 10

PRVNÍ BEATIFIKACE ROKU VÍRY 13. říjen 2012 – katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha V sobotu 13. října 2012 dopoledne proběhla v pražské katedrále mše svatá, při níž bylo beatifikováno Čtrnáct pražských mučedníků. Slavnosti předsedal delegát Svatého otce, prefekt Kongregace pro blahořečení a svatořečení kardinál Angelo Amato SDB, apolu s Giovannim kardinálem Coppou, českými kardinály Vlkem a Dukou, za účasti asi 250 kněží, asi 300 řeholníků a řeholnic a kolem 6.000 věřících. Dovršil se tak proces, který trval přes 400 let. Na začátku mše svaté byl reprezentantem Svatého otce přečten dekret o blahořečení a následně byly přineseny ostatky františkánů. Krátce poté se před návštěvníky naplněné katedrály rozvinul beatifikační obraz, který namaloval Tomáš Císařovský a veřejnost jej v tuto chvíli měla možnost poprvé spatřit. Následovala mše svatá vzhledem k mezinárodní účasti sloužená v latině. Stěžejní dominantou obrazu je čtrnáct postav františkánů. Jejich tváře jsou umělcovou obrazovou licencí a fabulací, nicméně představují Jana Martineze, bratra Šimona, Bartoloměje Dalmasoniho, Jeronýma hraběte z Arese, Kašpara Daverio z Bosto u Varese, Jacquesa z Augsburgu, Klementa ze Švábska, Krištofa Zelda, Didaka Jana, Jana Rodeho, bratra Emmanuela, bratra Jana a bratra Antonína v čele s vikářem kláštera Bedřichem Bachsteinem. Řeholníci pocházeli nejen z území dnešních Čech, ale i Španělska, Francie, Itálie, Německa a Holandska. Ve výrazu jejich obličejů v předním plánu se zračí nepochopení, zděšení, strach ale i smíření a odevzdanost Bohu. Každá z namalovaných tváří nese jednu z mnoha emocí, kterými byli jistě všichni v 11

posledních chvílích naplněni. Tak zde také najdeme výraz usebrané modlitby, nebo v zadním plánu úsměv s jasným gestem ruky ukazujícím cestu, kterou se všichni zakrátko vydají, jako vyjádření radostného očekávání setkání s Kristem a pohledy vzhůru jakoby již do nebeské brány. Fyziognomie je jedinečná a osobitá, vidíme lidské tváře s vlastní individualitou. Autor shromáždil ve vzájemné bratrské skupině nikoli anděly, ale konkrétní lidské bytosti v osudovém okamžiku, pro které je smrt těžkým a bolestivým krokem avšak naplněný nadějí a vírou. Středobodem semknuté skupiny jsou rozpažené ruce představeného kláštera, stojícího pevně před svými spolubratry v gestu nenásilí, které můžeme vnímat coby symbol nikoli odporu, ale účinné modlitby a odevzdání se do rukou Božích. Na obraze zcela chybí tradiční vyobrazení svatosti – svatozář nad hlavou. Avšak postavy obklopuje světlá aura, postavy jakoby žhnou a září celé. Kolem skupiny krouží čtyři černí krkavci či havrani, symboly zla, zlověstnosti, smrti, krutosti a brzkého násilného konce jejich pozemské existence. Tomuto reji smrti kolem svatosti tvoří pozadí přechod od rudé barvy nahoru ke žluté. Temné i světlejší odstíny červené zde neznačí jen prolitou krev, ale jsou významově symbolem utrpení, sil zla a mučednictví. Ve středu plátna je oranžová barva výrazem pro záři a slávu. Zde můžeme i vzpomenout na dobová svědectví, která vypráví o jasném světlu vycházejícím z kláštera po pohřbu zavražděných bratří. Výjev se ve své horní části jakoby otevírá nekonečnu v barvě žluté, která je v dějinách křesťanského zobrazování významem pro Boží slávu, bránu nebe, věčnost, stálost ve víře, štěstí a radost. Již nad hlavami mučedníků je vztyčena zelená ratolest jako atribut života, vítězství a mučednictví. Nad vším se ve slavnostním vrcholu vytvořené scény vznáší holubice vyjadřující Ducha svatého, který sestupuje do očištěného srdce podobně, jako sestoupil na Krista při jeho křtu v Jordánu. Je alegorií církve a kromě Ducha svatého symbolem oběti, zmrtvýchvstání, pravdy, moudrosti, pokory, prostoty a čistoty. V symbolické žluté barvě a bílé holubici je přítomno oslavení františkánských mučedníků po Boží pravici. Jedná se o celistvé dílo mnoha významů a sdělení postihující v sobě nejen tragickou událost, ale i cestu obětí do věčnosti a jejich oslavení. Úkolem autora tedy bylo zobrazení všech těchto rovin v jediném obraze. Klíčovým momentem je zde, podobně jako u mnoha jiných světců a především u nejčastějšího zobrazení Ježíše Krista, okamžik smrti. Smrt jako předěl mezi pomíjivostí a věčností, smrt, která vykupuje. 12

Kardinál Amato ve své homílii řekl: 1. I když jsou Církev a Řád menších bratří františkánů zarmouceny tragickým koncem těchto svých synů, dnes se radují z oslavení nových mučedníků, kteří doslova prožili to, co říká Ježíš: „Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí (ze svého středu), potupí a vaše jméno vyškrtnou jako prokleté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu“ (Lk 6,22-23). Tato slova okamžitě nastiňují konkrétní pozadí každé evangelizace, která vyvolává násilnou reakci temnot bouřících se proti světlu pravdy a spravedlnosti. Proto apoštol Petr ve svém listě povzbuzuje věřící takto: „I kdybyste museli trpět pro spravedlnost, blaze vám! Nebojte se jich, když vám vyhrožují, a nedejte se zneklidnit. Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1Pt 3,14-15). V dějinách církve mučednictví zůstává konstantou a blahoslavenství v pronásledování je drahocenným znamením následování Krista (sequela Christi). Když totiž mučedníci jako Štěpán, apoštolové a všichni svědkové víry, během dvou tisíc let křesťanství zabití v nenávisti k víře (in odium fidei), svého mistra a Pána následovali, zpečetili svou věrnost evangeliu krví. V duchovní síle mučedníků Pán Ježíš ukazuje moc své milosti, která dává bezbranným schopnost snášet jakoukoli křivdu a jakékoli trýznění. Ve svých pronásledovaných a zabitých synech církev projevuje vitalitu svaté matky, která klade odpor nenávisti, temnotám a násilnosti zla, a to překypující silou lásky a odpuštění. A dělá to pokorně, jak ji k tomu povzbuzuje apoštol Petr: „(Dělejte to) ovšem s jemností a skromností. Musíte 13

však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení – chce-li to tak Bůh – za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného“ (1Pt 3,16-17). Tito hrdinní svědkové Krista se stávají solí země a světlem světa. Dokazují, že ďábelské moci zla je možné klást odpor pouhými zbraněmi dobroty a lásky. Mučednictví je nejvyšším ztělesněním evangelia naděje. Jejich slavnostní blahořečení nesměřuje k dodatečné pomstě, ale snaží se jen povzbudit nás, abychom přemáhali zlo dobrem, pamětliví Pánova slova, které převrací každou lidskou logiku: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují“ (Lk 6,27-28). Tertullián to komentuje: „Milovat přátele je obvyklé u všech, ale milovat nepřátele pouze u křesťanů“( Ad Scapulam, 1,3). A Ambrož dodává: „Zatímco Zákon nařizuje následnou pomstu, evangelium nabízí lásku namísto nepřátelství, dobrotivost namísto nenávisti, přání dobra namísto proklínání, vůči pronásledovatelům pomoc [...]. Oč dokonalejší je atlet, který neslyší urážku!“(Expositio Evangelii Secundum Lucam, 5,73). Mučedníci milují skutečně, nejen povrchně, a spolupracují tak na tom dobrém, co je v nepříteli. Vnášejí lásku tam, kde je nenávist, svornost tam, kde je rozdělení, pokoj tam, kde je válka, odpuštění tam, kde je urážka. Pobízejí lidskou společnost k usmíření a k bratrství v pokojném soužití. Tito mučedníci, oběti zla, které se neustále staví proti dobru, nás vyzývají, abychom byli milosrdní, pevní a ve své lásce bez hranic důslední. Také dnes se nepřítel světla snaží potírat církev, ne až tak zabíjením křesťanů – i když v některých krajích se to stále děje –, jako spíš výsměchem, pohrdáním, odmítáním Ježíšova 14

slova a Božích přikázání. Této vlně proti-evangelijní nenávisti má křesťan čelit s odvahou, bez (falešných) lidských ohledů a má upevňovat ducha lásky. Ve věrnosti Kristu, který je cesta, pravda a život, vzdoruje trvalému ničení své identity příkladem mírného a milosrdného života. 2. Blahořečení 14 pražských mučedníků je tedy pobídkou, abychom čelili přílivu zla postojem odpuštění a bratrství, a tak abychom probouzeli dobro, jež je v kořenech každého lidského srdce. Znesvěcení posvátného místa a zabití čtrnácti (Bohu) zasvěcených osob tragicky kontrastuje s jejich dobrým životem. Blahoslavení mučedníci nechovali nenávist, ale modlili se, pracovali a konali dobro. Byli pokornými svědky Kristovy lásky, jeho Kalvárie, jeho odpuštění. Jejich blahořečení vlévá do našich myslí a našich srdcí postoje pokoje, bratrství a radosti. Dnes je tolik třeba pokojného soužití a porozumění. Seberme to jejich semeno dobra a umožněme, ať se stane majestátným stromem, který přináší květy a plody usmířeného a bratrského lidství. Připomínejme toto utrpení v minulosti, aby všichni křesťané mohli kultivovat pokoj, porozumění, vzájemnou úctu, radost ze společného života bez nenávisti a hořkosti. Pro všechny je to cenná příležitost k obrácení a k návratu k dobru. Tímto blahořečením církev zapečeťuje naše ústa „slovem o usmíření“ (2Kor 5,19). Krev mučedníků není voláním po pomstě, ale zpěvem odpuštění, magnificat, zpěv chval Pánu. V této lidsky nevysvětlitelné velkodušnosti spočívá tajemství jejich vítězství nad zlem a výzva, abychom překonávali rozdělení a s naléhavostí pokračovali v církevním a sociálním nasazení, směřovaném ke společnému dobru a pokoji. Právě to je dar, který blahoslavení mučedníci dávají církvi a lidské společnosti. Ukazují věčnou životní sílu dobra, nepostradatelný kvas pro usmířené, mírumilovné, dobré lidstvo. 15

V závěru mše svaté oslovil přítomné Giovanni kardinál Coppa: S velkou láskou zdravím vás všechny, kteří jste se zúčastnili beatifikace 14 františkánských mučedníků. Mou první myšlenkou je hluboká vděčnost Trojjedinému Bohu za oslavení těchto hrdinných svědků víry. Je to velký dar, na který jsme čekali mnoho let. Jako apoštolský nuncius jsem mnohokrát slavil mši svatou nad jejich hrobem, tolik uctívaným v nádherném chrámu Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí v centru Prahy, společně s s horlivou řeholní komunitou, s františkánskými terciáři a věřícími farnosti. Otcové mne pak vždy informovali o průběhu procesu blahořečení. Dnes dospěl k prvnímu šťastnému cíli. Musíme být vděčni papeži Benediktu XVI. za tento počin jeho Petrova učitelského úřadu: je do další znamení jeho náklonnosti a pozornosti,

kterou chová vůči českému národu, když k zástupu jeho slavných světců a blahoslavených, které tolik milujete, připojuje také tyto mučedníky. Ano, tato beatifikace nám vypovídá o jedné smutné stránce náboženských dějin naší vlasti. Díky Bohu, je to minulostí, a dnes se musíme radovat z vitality a upřímnosti ekumenických vztahů existujících v České republice mezi různými křesťanskými denominacemi; vztahů, které jsem osobně prožíval, když jsem pobýval mezi vámi. Chvalme Pána za tento velký důkaz jeho lásky: buďme vždy ctí evangelia, buďme svědky Kristovy lásky, aby neustále sílil pravý lidský, občanský i náboženský rozvoj naší společnosti. Děkuji.

16

Giovanni kardinál Coppa slavil eucharistii ke cti 14 františkánských mučedníků kostel Panny Marie Sněžné, Praha, 14. října 2012 Nejdůstojnější otcové a bratři františkáni ze zdejší komunity u kostela Panny Marie Sněžné, drazí farníci, milí věřící, 1. Jsem velmi rád, že jsem se mezi Vás mohl vrátit u příležitosti blahořečení čtrnácti františkánských mučedníků. Jde o událost všemi dlouho očekávanou, jak si na to vzpomínám ještě z let své služby Apoštolského nuncia v Československu a později v České republice. Ze srdce děkujeme Svatému otci za to, že se rozhodl zařadit tyto bratry mezi blahoslavené, aby je celá církev mohla uctívat a připojit je tak k početnému zástupu českých a slovenských mučedníků, ke svaté Ludmile, svatým Václavovi, Vojtěchovi, Janu Nepomuckému, Janu Sarkandrovi, mučedníkům košickým a blahoslavenému Hroznatovi. Oni dnes, ozdobeni mučednickou korunou prolité krve, obohacují náboženské dějiny této požehnané země. Heroickým způsobem naplnili a prožili evangelní blahoslavenství pronásledovaných pro spravedlnost: „Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako prokleté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu…“ (Lk 6,22n). Ano, oni už obdrželi nesmírnou odměnu, protože prolili krev, a to právě tady, uvnitř tohoto chrámu a konventu Panny Marie Sněžné a v blízkém okolí. Když my sem dnes vstupujeme, uvědomujeme si, že zem, na které stojí naše nohy, je posvátná! Žijeme skutečně v zemi svatých! 2. Když nasloucháme líčení o jejich smrti podstoupené z lásky ke Kristu, jak veliké bylo jejich utrpení, ještě teď cítíme mrazení v zádech. Proto jim děkujeme jednak za jejich velkou duchovní sílu a také za hrdinskou odvahu a trpělivost. Čech P. Bedřich Bachstein byl proklán kopím do srdce; Španěl P. Juan Martínez, se snažil chránit vlastním tělem ciborium s Nejsvětější Svátostí před zneuctěním: někdo mu vrazil kopí do zad. A nemocného P. Šimona, francouzského kněze, ubodali na lůžku. Italského kněze, P. Bartolomea Dalmasoniho z Ponte San Piero u Bergama, ubili k smrti ranami šavle; Bratr Jeroným, svobodný baron z Arese, také Ital, narozený v Miláně, 17

ještě jáhen, skonal při modlitbě u oltáře Panny Marie Pomocné, probodnutý dlouhým mečem. Další velmi mladý Ital, podjáhen bratr Kašpar Daverius, se spolu s klerikem Jacquesem z bavorského Augsburgu a se svým krajanem bratrem Didakem Janem ukryli do věžičky; byli však pronásledováni a svrženi na střechu kostela a z ní se zřítili na zem. Bratrovi Klémensovi ze Švábska, který teprve dokončil noviciát, byla hlava rozťata oboustrannou sekerou; rovněž Holanďan, bratr Krištof Zelt, nejstarší ze všech, starší kuchař, který krutou smrt bratří předpověděl tři dny předem, zemřel s hlavou rozseknutou řeznickou širočinou. Ital, bratr Giovanni Bodeo, laik, byl zabit ranou šavle stejně jako i tři Češi, mladší kuchař laik Emmanuel, novic laik Antonín a novic klerik Jan. Čtrnáct mučedníků, kteří se jako „libá vůně“ (Ez 20,41) nabídli v oběť Bohu. 3. Tito mučedníci dnes mohou být představeni jako příklad pro církev a pro svět, protože hrdinným způsobem dosvědčili onu lásku, která je poznávacím znamením věřících v Boha a následovníků Krista. Do praxe uvedli to, co nám připomněla liturgie ve čteních ze Starého i Nového zákona dnešní mše svaté. Prorok Sofoniáš vybízel k pokoře a tichosti: „Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný, chudý. Budou hledat své útočiště v Hospodinově jménu…“ (Sof 2,3; 3,12). A u svatého apoštola Petra jsme četli: „I kdybyste museli trpět pro spravedlnost, blaze vám! Nebojte se jich, když vám vyhrožují, a nedejte se zneklidnit. Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu… Je přece lépe, abyste snášeli utrpení – chce-li to tak Bůh – za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného“ (1Petr 3,14.17). 4. Proto je příklad těchto pokorných a zároveň velkých mučedníků velmi aktuální. Především nás něžně vybízejí k následování Krista; vždyť jsme křesťany (jeho vyznavači) a máme žít věrně podle evangelia. Dnešní svět umírá kvůli nedostatku lásky! Umírá kvůli egoismu, nezájmu o druhé, pro uzavřenost – hluchotu – vůči potřebám i těžkostem druhých! My křesťané máme hlásat Kristovo učení skrze zasahující sílu příkladu a sami se od něho učit, jak prožívat lásku k Bohu a k 18

bratřím a sestrám. Našich čtrnáct mučedníků dosvědčilo tuto lásku za cenu těch největších utrpení. Doslova uskutečňovali to, co Kristus říká v evangeliu, kterému jsme naslouchali: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují“ (Lk 6,27-28). A v Janově evangeliu nám Pán Ježíš zjevil, že nás miluje láskou, nad kterou není větší: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátel položí svůj život“ (Jan 15,17). Ježíš nás tak nesmírně miloval, že za nás položil svůj život: za nás, kteří jsme byli hříšníky, kteří jsme si nic nezasloužili; neváhal obětovat sám sebe a odevzdat všechno, aby nás zachránil. Tito mučedníci jej doslovně napodobili. Podobně naším úkolem je obejmout druhé, všechny ostatní, přátele i nepřátele, protože Kristus nás miloval jako první. 5. Toto učení dostává ještě hlubší význam, protože naši blahoslavení mučedníci byli františkáni. Víme, že svatý František po mučednictví neustále toužil a jeho příklad pak oslovil tolik jeho duchovních synů a dcer, aby jej napodobovali. Kolik bylo františkánských mučedníků během staletí! Mezi ně se nyní řadí i naši pražští františkáni, mučedníci. Svatý František celým svým životem zblízka následoval Krista ukřižovaného. Chtěl vystoupit na kříž spolu s Paní chudobou, aby se co nejdokonalejším způsobem Kristu připodobnil. Nastoupil dobrodružnou cestu, aby obrátil vzdálené národy. Čelil neznámému, aby hlásal Ježíše Krista nevěřícím a podstoupil pro něho smrt. Jak píše svatý Bonaventura: „Bylo to ovoce mučednictví, které jej více přitahovalo; byla to touha zemřít pro Krista, což si přál vroucněji než všechna jiná ctnostná a pamětihodná díla… (Svou cestu ale musel pro nemoc přerušit). Zápal milosrdenství jej však hnal k mučednictví takového druhu, že se pokusil odejít do nevěreckých zemí, aby šířil víru v Nejsvětější Trojici prolitím své krve“ (Legenda Maggiore, IX,6; Františkánské prameny, I,1171, str. 915-916). 19

6. Konečně, sami mučedníci nám říkají, že skutečný ekumenismus se opírá o lásku. Vždyť „Tito mučedníci, jako malé stádo něžných a mírumilovných oveček se nikdy nedopustili ničeho proti nekatolíkům; jakékoliv násilí jim bylo naprosto cizí. Jejich apoštolát se opíral jenom o sílu Božího slova, o modlitbu, o věrnost Bohu a jeho evangeliu, o příklad života. Jejich působení spočívalo v trpělivosti, mírnosti, odevzdanosti Bohu a především v lásce“. Blahoslavený papež Jan Pavel II., když připomínal aktuálnost a příklad mučedníků, velmi zdůrazňoval ekumenickou sílu mučednictví a v římském Koloseu k tomu dne 7. května 2000 řekl: „Vzácné dědictví oněch odvážných svědků je společným vlastnictvím pro všechny církve a církevní společenství. Je to dědictví, které mluví mocnějším hlasem než skutečnosti, které nás rozdělují. Ekumenismus mučedníků je přesvědčivější; ukazuje cestu jednoty křesťanů jednadvacátého století. Je to dědictví kříže, prožívané ve světle Velikonoc: dědictví, jež obohacuje a posiluje křesťany, kteří kráčejí v novém tisíciletí“ (č. 5; Insegnamenti di Giovanni Paolo II, XXIII,1,2000, str. 776).

Dnes tedy musíme být vděční našim pražským františkánským mučedníkům a celému zástupu mučedníků všech dob, že současné ekumenické vztahy se staly mnohem bratrštějšími, konstruktivnějšími a nosnějšími: natolik, že můžeme budovat civilizaci lásky. Drazí bratři a sestry, tomu všemu nám dává naslouchat čtrnáct pražských františkánských mučedníků. V jejich hlase slyšíme samotného Ježíše: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34). Toto blahořečení pro nás bude velkým povzbuzením k lásce a milosrdenství. Kéž nám čtrnáct mučedníků, které milujeme a kteří ještě více milují nás, pomáhá prožívat každý den ve světle lásky a zápalu pro Boha a pro druhé. Amen.

 „Včera v Praze byli prohlášeni blahoslavenými Bedřich Bachstein a třináct jeho spolubratrů z řádu Menších bratří. Byli zabiti roku 1611 pro svoji víru. Jsou prvními blahoslavenými Roku víry a jsou mučedníky. Připomínají nám, že věřit v Krista znamená mít ochotu trpět spolu s Ním a pro Něho.“ (Benedikt XVI. při modlitbě Anděl Páně, 14. října 2012). 20

Úvod do Roku víry (středeční generální audience Benedikta XVI., náměstí sv. Petra v Římě, 17. října 2012)

Drazí bratři a sestry, dnes bych chtěl začít nový cyklus katechezí, který se bude odvíjet během celého Roku víry, jenž právě začal, a který – na toto období – přeruší cyklus věnovaný škole modlitby. Vyhlásil jsem tento rok apoštolským listem Porta fidei proto, aby církev obnovila nadšení víry v Ježíše Krista, jediného Spasitele světa, oživila radost z cesty, kterou nám ukázal, a konkrétně dosvědčovala proměňující sílu víry. Výročí padesáti let od zahájení Druhého vatikánského koncilu je významnou příležitostí vrátit se k Bohu, prohloubit a odvážněji žít vlastní víru, posílit příslušnost k církvi, „učitelce lidskosti“, která nás hlásáním Slova, slavením svátostí a skutky lásky vede na setkání s Kristem a k poznání Krista, pravého Boha a pravého člověka. Jde o setkání nikoli s ideou nebo životním plánem, nýbrž s živou Osobou, která nás v hloubi přetváří, zjevuje nám naši pravou identitu dětí Božích. Setkání s Kristem obnovuje naše lidské vztahy, které den za dnem orientuje k větší solidaritě a bratrství v logice lásky. Víra v Pána se týká nejenom naší inteligence, oblasti intelektuálního vědění, ale vyjadřuje změnu života, celku nás samotných: citů, srdce, inteligence, vůle, tělesnosti, dojmů a lidských vztahů. Víra mění opravdu všechno v nás a s námi; jasně ukazuje naše budoucí určení, pravdu našeho povolání v rámci dějin, smysl života, požitek z toho, že jsme poutníky směřujícími do nebeské vlasti. Ptejme se však: je víra v našem - v mém - životě opravdu proměňující silou? Anebo je jenom jedním z prvků, které jsou součástí existence, aniž by však byl zcela určující? Katechezemi tohoto Roku víry chceme posílit nebo znovu nalézt radost z víry a pochopit, že víra není něčím cizím či odtrženým od konkrétního života, nýbrž jeho duší. Víra v Boha, který je láska, a který se stal člověku bližním, když se vtělil a daroval sebe samého na kříži, aby nás spasil a znovu nám otevřel brány nebe, pronikavě ukazuje, že jedině v lásce spočívá plnost člověka. Dnes je nezbytné to jasně zdůraznit, když probíhající kulturní změny často vykazují četné formy barbarství, které se vydávají za příznak „civilizačních výdobytků“. Víra tvrdí, že pravé lidství neexistuje jinak než na místech, ve skutcích, v dobách a formách, ve kterých je člověk oduševňován láskou, která přichází od Boha, vyjadřuje se jako dar, projevuje se ve vztazích oplývajících láskou, soucitem, všímavostí a nezištnou službou vůči druhým. Kde je nadvláda, panovačnost, vykořisťování, komercializace druhého kvůli sobeckému zájmu, kde je arogance do sebe uzavřeného „já“, tam je člověk ochuzován, degradován a znetvořován. Křesťanská víra, která se projevuje láskou a je mocná v naději, neomezuje život, nýbrž zlidšťuje, ba dokonce jej činí plně lidským. 21

Věřit znamená přijmout toto přetvářející poselství do svého života, přijmout Boží zjevení, které nám umožňuje poznat Kým je, jak jedná a jaké má s námi plány. Tajemství Boha jistě zůstává vždycky mimo naše pojmy a náš rozum, naše rity a naše modlitby. Nicméně, zjevením se Bůh sám sděluje, svěřuje a zpřístupňuje. A my jsme uschopňováni naslouchat jeho Slovu a přijímat jeho pravdu. Takový je tedy div víry: Bůh v nás ze své lásky – působením Ducha svatého – vytváří vhodné předpoklady k rozpoznání Jeho Slova. Bůh sám ve své vůli zjevit se, vstoupit do kontaktu s námi a prezentovat se v našich dějinách, uschopňuje k tomu, abychom Mu naslouchali a přijali Jej. Svatý Pavel to s radostí a vděčností vyjadřuje takto: „A proto bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je“ (1 Sol 2,13). Bůh se zjevil slovy a skutky v dlouhých dějinách přátelství s člověkem, které vrcholí Vtělením Božího Syna a v Jeho tajemství smrti a zmrtvýchvstání. Bůh se nejenom zjevil v dějinách jednoho národa, nejenom mluvil skrze proroky, ale vykročil ze Svého nebe a vstoupil na lidskou zem jako člověk, abychom Jej mohli potkat a slyšet. A z Jeruzaléma se hlásání evangelia spásy rozšířilo až na konec země. Církev, zrozená z Kristova boku, stala se nositelkou nové pevné naděje: Ježíše Nazaretského, ukřižovaného a vzkříšeného, Spasitele světa, který sedí po pravici Otce a je soudcem živých i mrtvých. Takové je kérygma, ústřední a pronikavé sdělení víry. Již od počátků se však klade problém „pravidla víry“, totiž věrnosti věřících pravdě evangelia, kterého se přidržují, tj. spásonosné pravdě o Bohu a člověku, kterou je třeba uchovávat a předávat. Svatý Pavel píše: „Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo“ (1 Kor 15,2). Kde však nalezneme toto bytostné vyjádření víry? Kde najdeme pravdy, které nám byly věrně předány a které jsou světlem pro náš každodenní život? Odpověď je prostá. V Krédu, ve Vyznání víry či Symbolu víry se vážeme k původní události Osoby a Dějin Ježíše Nazaretského. Tak se konkretizuje to, co apoštol národů říkal korintským křesťanům: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3-4). Také dnes potřebujeme, abychom Krédo více poznávali, chápali a modlili se je. Zejména je třeba, aby Krédo bylo takříkajíc „rozpoznáno“. Poznání by mohlo označovat jenom intelektuální úkon, zatímco rozpoznání má označovat nezbytnost objevovat hluboké spojení pravd, které v Krédu vyznáváme, s naší každodenní existencí, protože tyto pravdy jsou – a vždycky byly - skutečným a konkrétním světlem osvěcujícím naše životní kroky, vodou zavlažující vyprahlé úseky naší cesty, životem přemáhajícím pouště soudobého života. Z Kréda vyrůstá mravní život křesťana, který v něm má svůj základ a své ospravedlnění. 22

Není náhoda, že blahoslavený Jan Pavel II. si přál, aby Katechismus katolické církve jako bezpečná norma nauky víry a jistý zdroj obnovené katecheze byl postaven na Krédu. Šlo o potvrzení a uchování tohoto ústředního jádra pravd víry převedením do jazyka srozumitelnějšího lidem naší doby, nám. Je povinností církve předávat víru, šířit evangelium, aby křesťanské pravdy byly světlem uprostřed nových kulturních proměn a křesťané byli schopni podávat důvody svojí naděje (srov. 1 Petr 3,14). Dnes žijeme ve společnosti, která je hluboce změněna i vzhledem k minulosti teprve nedávné, a mění se nestále. Procesy sekularizace a šířící se nihilistická mentalita, ve které je všechno relativní, silně poznamenaly obecné smýšlení. Život je proto nezřídka prožíván lehkomyslně, bez jasných ideálů a pevných nadějí, v rámci tekutých, provizorních sociálních i rodinných svazků. Zejména nové generace nejsou vychovávány k hledání pravdy a hlubokého smyslu života, který by překonával nahodilost; ke stabilitě citů, k důvěře. Naopak, relativismus nás vede k pozbývání se opěrných bodů. Podezřívání a rozmary způsobují rozpad lidských vztahů a život je prožíván v krátkodobých zkušenostech, za něž se nepřijímá odpovědnost. Zdá-li se, že individualismus a relativismus dobývá mysl mnoha současníků, pak nelze říci, že věřící zůstanou zcela imunní před těmito nebezpečími, s nimiž se při předávání víry střetáváme. Průzkum provedený na všech kontinentech u příležitosti zasedání biskupské synody o nové evangelizaci na některá poukázal. Jsou jimi: pasivně a privátně žitá víra, odmítání výchovy k víře a rozpor mezi životem a vírou. Křesťan dnes často nezná ani ústřední jádro vlastní katolické víry, Kréda. Je přenecháván prostor náboženskému synkretismu a relativismu, aniž by byly objasněny pravdy víry a jedinečnost spásy v křesťanství. Nejsme dnes příliš vzdáleni riziku vytvářet si náboženství na způsob „udělej si sám“. Musíme se proto vrátit k Bohu, Bohu Ježíše Krista, musíme znovu objevit poselství evangelia a nechat jej co nejhlouběji vstoupit do svého svědomí a každodenního života. V katechezích tohoto Roku víry bych rád nabídl pomoc na této cestě k opětovnému osvojení a prohloubení ústředních pravd víry o Bohu, o člověku, o církvi a celé sociální i kosmické realitě rozjímáním a uvažováním o tvrzeních Kréda. Rád bych, aby bylo zřejmé, že tyto obsahy či pravdy víry (fides quae) se bezprostředně pojí k našemu životu, vyžadují životní konverzi, která uvede v život nový způsob víry v Boha (fides qua). Poznání Boha, setkání s Ním, hlubší poznání rysů Jeho tváře hýbe naším životem, protože Bůh vstupuje do hluboké dynamiky lidského bytí. Kéž nám cesta, kterou se tento rok budeme ubírat, umožní všem vyrůst ve víře a lásce ke Kristu, abychom se naučili žít ve svých každodenních volbách a skutcích dobrý a krásný život evangelia. 23

Omnia nuda et aperta sunt ante oculos Eius PŘED 500 LETY DOKONČIL MICHELANGELO FRESKY KLENBY SIXTÍNSKÉ KAPLE (Umělecko-historické memento PhDr. Johany Bronkové, redaktorky Vatikánského rozhlasu)

Pustiměřští poutníci v Sixtínské kapli, Anni Paulini Peregrinatio, 27. června 2009.

Letos, 31. října uplyne 500 let od chvíle, kdy Michelangelo dokončil fresky na klenbě Sixtinské kaple a papež Julius II. mohl poprvé spatřit, dílo na němž Florenťan čtyři roky pracoval. Michelangelo žárlivě střežil své tajemství. Pod důmyslným lešením roztáhl ohromné plátno, aby zvědavci nemohli ani skulinkou zahlédnout, jak se v krkolomných polohách potýká s nesnadnou technikou „a fresco“, aby na klenbě plné hran kvůli lunetám oken narušujícím hladký povrch, vytvořil podívanou dodnes každoročně obdivovanou miliony návštěvníků, cyklus fresek, označovaný za katechismus v obrazech. Sixtinská kaple nese jméno papeže Sixta IV., františkána z rodu Della Rovere a učeného profesora teologie, který nechal hlavní papežskou kapli roku 1477 přestavět podle plánu Baccia Pontelliho. Dnes se změnila v jakousi galerii italské renesance a málokterý z návštěvníků objeví hluboký symbolismus, jež se skrývá už v rozvrhu stavby. Proporce kaple totiž sledují popis Svatyně svatých Šalomounova chrámu, jak se zachoval ve Starém zákoně. Uprostřed renesančního Říma tak vznikla kopie místa, k němuž se vázal Hospodinův příslib: budu bydlet uprostřed, svůj lid neopustím (1Kr 6,13), mé oči i mé srdce tam budou po všechny dny (1 Kr 9,3), mé oči budou otevřené a mé uši ochotné slyšet modlitbu na tomto místě (2 Pa 7,5). K freskové výzdobě bychom však stěží hledali 24

místo méně vhodné. Protáhlý půdorys kaple, výrazná vertikalita prostoru a valená klenba s lunetovými výsečemi, nic z toho neulehčovalo umělcovu práci. Michelangelo v jednom ze sonetů v rychlosti zaznamenaných na kus papíru s autoironickou kresbičkou, píše o břichu přitisknutém k bradě a barvách, které ze štětce kapou do tváře a vytvářejí mu tam pestré dláždění (list ve vlastnictví Casa Buonarroti ve Florencii bude vystaven spolu s dalšími 26 Michelangelovými skicami k sixtinským freskám od 31. října do 7. listopadu v Palazzo San Macuto v Římě). Snad proto povolal Julius II. k práci na klenbě sochaře, uvyklého zápasu s hmotou i s vlastním tělem. Sochaře už proslaveného díky vatikánské Pietě a florentskému Davidovi, ale také muže, který byl při pomyšlení na jeho osobu vzteky bez sebe. Papež totiž zrušil ambiciózní projekt svého náhrobku, v němž Michelangelo viděl svou životní příležitost. Kdyby nic jiného, tato intuice a schopnost překročit vlastní stín a hledat nikoliv podle osobních náklonností, nýbrž podle tušených kvalit toho, kdo úkolu dostojí nejlépe, vykresluje obraz Julia - který do dějin vstoupil jako papež ve zbroji - ve světlejších tónech. Michelangelovi je právě 33 let, když se ujímá zakázky. A papež nechává celý projekt na něj. Nepředepisuje mu ani čárku, nediktuje jak má znázornit příběhy z knihy Geneze. Michelangelo začíná pozpátku, tam kde 1. kniha Mojžíšova končí – Noeho opilostí. Zápasí se scénou Potopy – nezvládl ještě zcela techniku fresky a je nucen výjev předělávat. Pak pokračuje dalších sedm výjevů z Geneze. Centrální scény doprovázejí po stranách mladíci s medailony, s vyobrazením příběhů z Knihy královské, mezi výsečemi lunet Sibyly a Proroci, ohlašující kontinuitu dějin spásy v křesťanství. Podobně jako Kristův rodokmen, vypodobený v lunetách, propojují Starý zákon s Novým, v očekávání definitivní spásy, jejímž předobrazem jsou výjevy v rohových klenbičkách, kde najdeme nejslavnější spásné momenty Starého zákona, jako je Bronzový had na poušti či David s Goliášem. Když byla klenba poslední říjnový den před půl tisíciletím odhalena, začala nová etapa v dějinách evropského umění. Jakoby se přiřítily vody horské bystřiny a všechno zpřevracely, hledají někteří přirovnání k významu nového Michelangelova repertoáru idejí a perspektiv. U Michelangela se celé drama, celý duchovní obsah odehrává v lidské postavě. Podívejme se nyní z trochu větší blízkosti na výjev z nejproslulejších - nejen ze Sixtiny samotné, ale ze západního umění vůbec: „Stvoření Adama“. 25

První člověk, prototyp všech lidských bytostí, čerstvě vytvořený z prachu země, hledí ochable a mdle ke svému Stvořiteli. Chybí mu ještě božská životní síla, ještě mu nebyl vdechnut duch. Podle tehdy živých neoplatónských a kabalistických představ, které Michelangelovi nebyly cizí, tento prvotní člověk je zároveň mikrokosmickým modelem univerza. Bůh je tedy zobrazen jako ten, který ve stvoření Adama stvořil nás všechny. Mnoho se spekulovalo o dvou doprovodných figurách, o mladé ženě pod levým ramenem Boha otce a o chlapci pod jeho levou rukou. Proč tolik andělů kolem, kteří jej jakoby drží ve vzduchu? K čemu purpurová drapérie a temně zelený pruh látky splývající dolů. Badatelé se vesměs přiklánějí k jedné ze dvou teorií: Podle první je ona žena Eva, nebo duše Evy, očekávající svou spřízněnou duši, Adama. Druhá interpretace má neoplatonské kořeny a vidí v postavě Moudrost. Boží moudrost byla ztotožňována s Kristem, který jako Logos, Slovo, od věků stál při svém Otci a „očekával“ okamžik Vtělení. Také židovská modlitba díkuvzdání, kterou se pravověrní židé modlí každý den, vyjadřuje vděčnost Bohu, který "stvořil lidstvo s Moudrostí", a pro „lidstvo“ užívá termín Ha-Adam, který označuje Adama, jako prvního člověka. Chlapec, kterého se Bůh otec dotýká levicí je pak pravděpodobně Adamovou duší, která mu má být předána. Podle tradice právě levá ruka uděluje požehnání, protože její cévy vedou přímo k srdci. Zajímavá je rovněž nedávná interpretace purpurové drapérie, vytvářející rámec výjevu s Bohem otcem: někteří v ní totiž zahlédli řez lidským mozkem, což by potvrzovalo Michelangelovy znalosti kabaly, podle níž je moudrost spojena právě s pravou hemisférou mozku, právě tou, která je znázorněna. Postavy kolem Boha Otce pak mají symbolizovat potomstvo, jež bude počato. Malba tedy naznačuje, že jsme všichni máme původ u Boha a očekáváme zrození z jeho hlavy. Bůh zobrazený jako velebný stařec s bílým vousem, jak si žádá tradiční zobrazování Absolutního a Věčného, napřahuje pravici k Adamovi. Celá moc tvůrčího gesta je obsažena v Adamově těle, v jeho sošné kráse, a v pohledu Boha Stvořitele. 26

„Věřím v jednoho Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného“ /Jan Pavel II. při mši svaté na ukončení restaurování Sixtinské kaple, 8. 4. 1994/

„Vstupujeme dnes do Sixtínské kaple, abychom obdivovali její nádherně restaurované fresky. Jsou dílem těch nejvýznamnějších umělců renezance: především Michelangela, ale také Perugina, Botticelliho, Ghirlandaia, Pinturicchia a dalších. Po ukončení těchto delikátních restaurátorských zákroků, chci poděkovat všem přítomným, zvláště pak těm, kdo jakýmkoli způsobem k tomuto vznešenému počinu přispěli. Jde o kulturní jmění nevýslovné ceny, jmění, mající světový charakter. Dosvědčuje to nesčíslný počet poutníků, přicházejících ze všech národů světa, kteří toto místo navštěvují, aby žasli nad dílem těch nejproslulejších mistrů a spatřili v této kapli jistý druh úchvatné syntézy malířského umění. Zanícení ctitelé krásy prokázali svůj cit konkrétním a význačným přispěním na to, aby se Kapli vrátila původní svěžest barev. Bylo také možné počítat s dílem odborníků, zběhlých v restaurátorském umění, kteří prováděli své zákroky za pomoci těch nejvyspělejších a nejspolehlivějších technologií. Svatý Stolec vyslovuje všem své srdečné poděkování za úchvatný výsledek, jehož bylo dosaženo. Fresky, nad nimiž tu rozjímáme, nás uvádějí do světa Zjevení. Ze všech stran k nám promlouvají pravdy naší víry. Z nich čerpal lidský génius inspiraci, když se je snažil odít do forem nesrovnatelné krásy. Proto v nás právě Poslední soud vzbuzuje živou touhu vyznat naši víru v Boha, 27

Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. Současně nás však vybízí, abychom pevněji přilnuli ke Kristu zmrtvýchvstalému, který přijde v poslední den jako nejvyšší Soudce živých i mrtvých.

Před tímto vrcholným dílem vyznáváme Krista, Krále věků, jehož království nebude mít konce. Právě tento věčný Syn, jemuž Otec svěřil vykoupení lidského pokolení, k nám promlouvá z dramatické scény Posledního soudu. Stojíme před nezvyklým Kristem. Nese v sobě dávnou krásu, která je jistým způsobem vzdálena tradičním malířským vyobrazením. Na velké fresce se především zjevuje tajemství jeho slávy spojené se vzkříšením. Snad nejpříhodnější je stanout zde v usebranosti v průběhu velikonočního oktávu. Stojíme především tváří v tvář oslavenému Kristovu lidství. On skutečně přijde ve svém lidství, aby soudil živé a mrtvé, aby pronikl hlubiny lidských svědomí a zjevil moc 28

svého vykoupení. proto vedle Něj nacházíme Matku, „Alma Socia Redemptoris“. Kristus je v lidských dějinách skutečným kamenem úhelným, o němž žalmista říká: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním“ (Žl 117/118,22). Tento kámen tedy nemůže být odstraněn. Jediný Prostředník mezi Bohem a lidmi, Kristus Sixtínské kaple v sobě vyjadřuje celé tajemství viditelnosti Neviditelného. Stojíme tak uprostřed náboženské otázky. Starý Zákon vylučoval jakýkoliv obraz nebo ztvárnění Boha neviditelného Stvořitele. Takový byl totiž příkaz, který Mojžíš dostal od Boha na hoře Sinaj (srv. Ex 20,4). Existovalo totiž nebezpečí, že lid, nakloněný modlářství, se zastaví u vzdávání úcty obrazu Boha, který je nezobrazitelný, protože přesahuje veškerou lidskou představivost a chápání. Starý Zákon zůstal věrný této tradici nepřipouštěl žádné zobrazení živého Boha, a to ani v domech modlitby, ani v jeruzalémském chrámě. K podobné tradici se přiklánějí i vyznavači islámského náboženství, kteří věří v neviditelného, všemohoucího a milosrdného Boha, Stvořitele a Soudce všeho tvorstva. Bůh sám však vyšel vstříc požadavkům člověka, který ve svém srdci nosí vroucí touhu moci jej spatřit. Nepřijal snad Abrahám téhož neviditelného Boha při úchvatné návštěvě tří tajemných osob? „Tres vidit et Unum adoravit“ (lat.: Tři viděl, Jedinému však se klaněl) (srv. Gen 18,1-14). Abrahám – otec naší víry – zakusil tváří v tvář této Trojici osob hlubokým způsobem přítomnost Jedinečného a Jediného. Toto setkání se stalo námětem jedinečné ikony Andreje Rubleva, vrcholného díla ruského malířství. Rublev byl jedním z těch svatých umělců, jejichž tvořivost byla plodem hluboké kontemplace, modlitby a postu. V jejich díle se zračila vděčnost duše neviditelnému Bohu, který dává člověku, aby jej představil viditelným způsobem. To všechno bylo vnímáno na II. nicejském sněmu, posledním koncilu nerozdělené Církve, který definitivním způsobem zamítl stanovisko ikonoklastů a potvrdil oprávněnost zvyku vyjadřovat víru prostřednictvím uměleckých ztvárnění. Ikona tedy už není jen malířským uměleckým dílem. Je jistým způsobem svátostí křesťanského života, protože se v ní zpřítomňuje tajemství vtělení. Stále novým způsobem se v ní zračí tajemství Slova, které se stalo tělem a člověk-autor a současně účastník se raduje z viditelnosti neviditelného. Nepoložil snad základy této duchovní radosti sám Kristus? „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí“ – žádal Filip ve večeřadle o vigílii Kristova utrpení. Ježíš nato: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce... Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně?“ (Jan 14,8-10). Kristus je viditelným obrazem neviditelného Boha. Skrze Něho Otec proniká všechno stvoření a neviditelný Bůh se stává přítomným mezi námi a rozmlouvá s námi, stejně jako tři Postavy, o nichž mluví Bible, zasedly za stůl a jedly s Abrahámem. 29

Nečerpal snad i Michelangelo cenné závěry z Kristových slov: „Kdo viděl mne, viděl Otce“? Měl odvahu obdivovat na vlastní oči tohoto Otce ve chvíli, kdy pronáší stvořitelské „fiat“ a povolává k existenci prvního člověka. Adam byl stvořen k Božímu obrazu a podobenství (srv. Gen 1,26). Zatímco věčné Slovo je neviditelnou ikonou Otce, člověk-Adam je jeho viditelnou ikonou. Michelangelo se všemožně snaží dát této Adamově viditelnosti, jeho tělesnosti, rysy dávné krásy. Ba co víc, velmi odvážně přenáší tuto viditelnou a tělesnou krásu na samotného neviditelného Tvůrce. Stojíme zřejmě před nezvyklou smělostí umění, neboť neviditelnému Bohu se nedá vtisknout viditelnost, vlastní člověku. Není to snad rouhání? Není ovšem zatěžko poznat ve viditelném a zlidštěném Stvořiteli Boha, oděného nekonečnou vznešeností. Dokonce i jako obraz, se svými vnitřními omezeními, tu dovoluje vyslovit vše, co je vyslovitelné. Stvořitelův majestát, stejně jako majestát Soudce, promlouvají o božské velikosti: působivé a jednoznačné slovo, stejně jako je jiným způsobem jednoznačná a působivá Pieta ve vatikánské bazilice a Mojžíš v bazilice sv. Petra v okovech. Není snad v lidském vyjádření božských tajemství zapotřebí „kenosis“ (řec. vydanosti), jakožto dovršení toho, co je tělesné a viditelné? Toto dovršení mocně vstoupilo do ikonové tradice východních křesťanů. tělo je bezesporu Boží „kenózí“. U svatého Pavla Skutečně čteme, že Kristus „se zřekl sám sebe a vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Je-li pravdou, že tělo představuje Boží „kenozi“ (vydanost) a že má v uměleckém zobrazení božských tajemství se má vyjádřit velká tělesná pokora, aby mohlo vyniknout to, co je božské, je rovněž pravdou, že zdrojem integrální tělesné krásy je Bůh. Zdá se, že Michelangelo se svým způsobem nechal vést působivými slovy knihy Genezis, která o stvoření člověka jako muže a ženy říká: „Byli nazí, ale nestyděli se“ (Gen 2,25). Sixtinská kaple je právě – lze-li to tak říci – svatyní teologie lidského těla. Když vydává svědectví o kráse člověka, kterého Bůh stvořil jako muže a ženu, jistým způsobem také vyjadřuje naději na proměněný svět, svět, který uvedl zmrtvýchvstalý Kristus, a ještě předtím Kristus na hoře Tábor. Víme, že Proměnění je jedním z hlavních pramenů východní zbožnosti. Je výmluvnou knihou mystiků, stejně jako byl pro svatého Františka Ukřižovaný Kristus, kterého rozjímal na hoře Verně. Jestliže před Posledním soudem zůstáváme zahaleni jasem a úzkostí, když na jedné straně obdivujeme oslavená těla a na druhé straně těla odsouzená k věčnému zavržení, chápeme také, že celé vidění je hluboce prodchnuto jediným světlem a jedinou 30

uměleckou logika: světlem a logikou víry, kterou hlásá Církev, když vyznává: „Věřím v jednoho Boha... Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného“. Na základě této logiky, v prostoru světla, které vychází od Boha, si uchovává svůj jas a svou důstojnost i lidské tělo. jestliže se této dimenzi vzdálí, stává se jistým způsobem předmětem, který lze snadno potupit, protože jedině před Božíma očima může lidské tělo zůstat nahé, odkryté a uchovat si svůj nedotčený jas a svou krásu. Sixtinská kaple je místem, které pro každého papeže uchovává vzpomínku na jedinečný den jeho života. Pro mne to je 16. říjen 1978. Právě tady, v tomto posvátném prostoru, se scházejí kardinálové v očekávání Kristovy vůle ohledně osoby nástupce svatého Petra. Tady jsem slyšel z úst svého někdejšího rektora Maxmiliena de Furstenberga významná slova: „Magister adest et vocat te“. (lat. „Mistr je tady a volá tě“). Na tomto místě mi polský primas Stefan Wyszynski řekl: „jestliže tě zvolí, prosím tě, abys neodmítl“. A tady, v duchu poslušnosti Kristu a v odevzdanosti jeho Matce, jsem přijal volbu, která vzešla z konkláve a kardinálu kamerlengovi Jeanu Villotovi jsem vyslovil svou ochotu sloužit Církvi. Tak se tedy Sixtinská kaple před očima celého katolického společenství stala znovu místem působení Ducha svatého, jež v Církvi vytváří biskupy a zvláštním způsobem tvoří toho, který se má stát biskupem Říma a Petrovým nástupcem. Když dnes, v téže kapli, slavíme mši svatou, prosím Pánova Ducha, aby nepřestával být přítomný a činný v Církvi... Vzývám Krista, Pána dějin, aby s námi se všemi zůstával až do konce světa, jak sám slíbil: „Ego vobiscum sum omnibus diebus usque ad consummationem saeculi“ (lat. „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků“) (Mt 28,20). 31

Římský triptych – Epilog (Jan Pavel II.)

Právě zde, v této úchvatné polychromii sixtinské, se scházejí kardinálové – společenství odpovědné za odkaz klíčů Království. Přichází právě sem. A Michelangelo je dosud zahaluje svou vizí. „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme...“ Kým je? Hle, stvořitelská ruka všemohoucího Starce, směřující k Adamovi... Na počátku Bůh stvořil ... Ten, který všechno vidí... Sixtinská polychromie tedy pronese Pánovo Slovo: Tu es Petrus – zaslechl Šimon, syn Jonášův. „Tobě svěřím klíče Království“.. Rod, jemuž byla svěřena záštita odkazu klíčů, se shromažďuje zde a nechává se obklopit sixtínskou polychromií, touto vizí, kterou nám Michelangelo zanechal. Tak tomu bylo v srpnu a pak v říjnu, památného roku dvou konkláve a tak tomu bude zas, když toho bude zapotřebí po mé smrti. Bude třeba, aby k nim promluvila Michelangelova vize. „Konklave“: spolusdílená starost o odkaz klíčů, klíčů Království. Hle, lze je spatřit mezi Počátkem a Koncem, mezi dnem Stvoření a dnem Soudu. Člověku je dáno zemřít jen jednou a potom Soud! Konečná průzračnost a světlo. Průzračnost událostí. Průzračnost svědomí. Je třeba, aby u příležitosti konkláve Michelangelo poučil lid – Nezapomeňte: Omnia nuda et aperta sunt ante oculos Eius /před jeho zrakem vše nahé a odkryté/ Ty, který vše pronikáš – naznač! On naznačí ... 32

PRVNÍ KANONIZACE ROKU VÍRY 21. říjen 2012 – náměstí sv. Petra v Římě



Jacques Berthieu, francouzský jezuita (18381896), kněz a misionář na Madagaskaru, byl blahořečen jako mučedník víry a čistoty papežem Pavlem VI. v roce 1965 během 2. vatikánského koncilu. V neděli, 21. října 2012, bude kanonizován spolu s dalšími šesti blahoslavenými, píše v listu Tovaryšstvu Ježíšovu jeho generální představený O. Adolfo Nicolás: Jacques Berthieu se narodil 27. listopadu 1838 ve střední Francii v zemědělské rodině. V šestadvaceti letech byl vysvěcen na kněze. Veden touhou evangelizovat daleké země požádal o přijetí do Tovaryšstva Ježíšova a v roce 1873 vstoupil v Pau do noviciátu. O dva roky později odplul z Marseille na dva ostrovy poblíž Madagaskaru: Réunion a Sainte-Marie (v té době závislé na Francii a dnes nazývané Nosy Bohara), kde studoval malgaštinu a připravoval se na misie. 33

V roce 1881 francouzské zákony uzavřely francouzská území jezuitům, což Jacquesa Berthieu přinutilo přesunout se na Madagaskar. Nejprve pracoval v oblasti Ambohimandroso-Ambalavao, ve Fianarantsoa, v jižní části tamní vysočiny. Během francouzsko-malgašské války vykonával různé služby na východním a severním pobřeží. Dohlížel na misii Ambositra 250 km jižně od hlavního města Antananariva a později na misii Anjozorofady-Ambatoimainty severně od ostrovní metropole. „Vyznačoval se tím, že odjakživa sloužil prostým lidem – chudým a nejpotřebnějším. Proto v něm také uzrálo misijní povolání, ale tento postoj služby měl již předtím, když byl deset let diecézním knězem. Byl velice prostý, pokorný, snažil se ze všech sil, aby lidé pochopili, že Bůh je nám nablízku. Ježíš Kristus je nablízku prostému, chudému či nemocnému člověku“, zdůrazňuje postulátor kanonizačního procesu, O. Anton Witwer. Jezuitský misionář zemřel navýsost krutou mučednickou smrtí při tzv. povstání menalambů („červených šátků“), které začalo v roce 1895 a bylo namířeno proti křesťanům i proti kolonizátorům. Celý jeho život byl přípravou na mučednictví. Byl ochoten nabídnout život a svědčit tak o Kristu. Když jej menalambové dopadli, strhli z něj sutanu a jeden z nich mu vzal kříž se slovy: „To je tvůj amulet? Takhle svádíš lidi? Budeš se ještě dlouho modlit?“ Odpověděl: „Musím se modlit, dokud nezemřu. Budu pokračovat v modlitbě za tebe.“ Misionář Jacques Berthieu viděl svůj úkol takto: „Být misionářem znamená učinit se pro všechny lidi vnitřně i vnějškově vším, kvůli získání duší být s velkorysým srdcem zodpovědný za všechno, za lidi, zvířata i věci.“ Z politických důvodů musel někdy své domorodce opustit a odejít pracovat mezi francouzské vojáky. Jeho hlubokým přáním však stále bylo se co nejdříve mezi Malgaše vrátit, aby je duchovně povzbudil a ujistil se, že mohou naplno žít křesťanskou víru, poukazuje postulátor O. Witwer. „Jen Bůh ví“, říkal Berthieu, „jak miluji svou rodnou zem Auvergne. A přesto mi Bůh dal milost milovat ještě více tato neobdělaná pole na Madagaskaru, kde mohu získat pro Pána jen několik málo duší … Misijní práce pokračuje, přestože jsou její plody v některých místech zatím stále jen předmětem naděje a jinde jsou stěží viditelné. Ale jsme-li dobrými rozsévači, co na tom záleží? Až přijde čas, Bůh dá semenům vzrůst“ , dodává list generálního představeného jezuitského řádu. 

Giovanni Battista Piamarta. Život věnovaný službě mladým lidem a přípravě jejich budoucnosti. Tato slova vystihují úsilí Otce Giovanniho Battisty Piamarty, rodáka ze severoitalské Brescii. Narodil se v chudé rodině (26.11.1841), osiřel v devíti letech, díky dědečkovi a farní oratoři se mu dostalo vzdělání. Kněžské svěcení přijal jako čtyřiadvacetiletý. Ve své první venkovské farnosti je svědkem postupující indrustrializace a tvrdých podmínek práce v továrnách. 34

Věnuje se mládeži a po návratu do průmyslové Brescii dostává inspiraci k založení výchovného a vzdělávacího díla – Istituto Artigianelli (1886) – doslova „Ústavu řemeslníčků“: „Jeho přáním bylo dát rodinu, vzdělání a práci mladým lidem, kteří neměli žádné ekonomické možnosti, a tudíž žádnou perspektivu. Tyto chudé a opuštěné mladíky, často sirotky v nejlepším případě čekala dráha kriminálníků. O. Piamarta je chtěl vzít z ulice a dát jim budoucnost – vytvořit něco pro ty, které by jistě jinak nic dobrého nečekalo“, říká postulátor kanonizační kauzy, O. Igor Fabiano Manzillo. Ústav poskytoval řemeslnou výuku a odbornou přípravu společně s lidskou i křesťanskou formací. Navzdory mnoha problémům se rozvoj školy nezastavil, od konce 80. let 19. st. se rozrůstala o další dílny a budovy. O. Piamarta založil také tiskařství a nakladatelství Editrice Queriniana a v polovině 90. let pojímá myšlenku předcházet emigraci z venkova. Kupuje pozemek o rozloze 140 ha, na kterém vzniká zemědělské učiliště - Colonia Agricola v obci Remedello. Otec Piamarta říkával: Dáš-li důvěru a naději mladému člověku, byť sebehoršímu výrostkovi ulice, dáš mu schopnost, aby dělal zázraky. Tato myšlenka platí i pro dnešní mladé, kteří tak těžce hledají práci a žijí v neustálé pracovní nejistotě. Důvěra ve vlastní schopnosti, které jsou Božím darem, bezmezná důvěra v Prozřetelnost jako přítomnost Boží, která doprovází náš život. Blahoslavený Piamarta připomínal: “Jsem jen malá kapička inkoustu na posledním místě velké zlaté knihy apoštolů lásky“. Nyní je světcem. Tak my všichni, kteří vnímáme sebe sama jako inkoustové mazaniny, máme možnost naplnit svůj pokaňkaný život krásou. Kolem Otce Piamarty se brzy začaly sdružovat podobně smýšlející kněží, řeholníci i laci. V březnu 1900 tak vzniká kongregace Svaté rodiny z Nazareta, která dnes pokračuje ve svém poslání křesťanské výchovy v jiholatinských a afrických zemích. Rodí se rovněž ženská kongregace Pokorných služebnic Páně a Piamartinské sekulární hnutí. Co se však stalo s Piamartovými „řemeslníčky“ ? „Artigianelli“ je dnes velké učiliště se sedmy sty studenty, z nichž téměř třetina nejsou italského původu. Institut provozuje i druhý stupeň základní školy s dalšími třemi sty žáky. Síť škol funguje v severoitalské provincii Brescia, ale také v brazilských, chilských, angolských a mozabických farnostech. Například v jedné z nejchudších čtvrtí angolské Luandy máme školu pro čtyři tisíce dětí a mladých. „Řemeslníčci“ se tak rozšířili skutečně do celého světa a díky svým Otcům k něčemu rostou. O. Igor Fabiano Manzillo upozorňuje na zdroj, odkud piamartinské charisma péče o mládež čerpá svou sílu. Asi vám neřeknu nic mimořádného, ale stojí za to připomenout, že tento kněz každý den od čtyř do sedmi ráno byl v kostele. Jistě ve tmě a zimě, ale pouze tady mohl najít sílu k životu mezi mládeží, hledání finančních zdrojů, výuce. Když mu biskup jeho diecéze řekl: Zavíráme, protože institut je v minusu, Otec Piamarta mu odpověděl: Excelence, zůstanu tady se svými chlapci. Znamená-li to konec, zemřu s nimi. 

Maria Anna Barbara Koob. Jednou ze sedmi svatořečených je i „Matka Marianna z Molokai“. Více než třicet let pečovala na tomto havajském ostrově o nemocné leprou, aniž by sama podlehla nákaze. Již to samo o sobě je považováno za zázrak. 35

Původním jménem Maria Anna Barbara Koob (1838-1918) pocházela z německé rodiny, která emigrovala do Spojených států amerických. Ačkoliv řeholní povolání v ní dozrálo záhy, do Kongregace sester Třetího řádu sv. Františka vstoupila teprve ve 24 letech, když už nebyla nutná její ekonomická pomoc v rodině. Ošetřovala nemocné a vyučovala děti německých emigrantů. Roku 1877 se stala provinciálkou řádu. O zásadním zlomu v jejím životě hovoří postulátor kanonizační kauzy, O. Ernesto Piacentini: Sestra Marianna dostala pozvání od Otce Damiána – sv. Damiena de Veuster, aby mu přijela pomoci. Otec malomocných již sám nedokázal zvládat péči o nemocné na Havajských ostrovech a žádal o pomoc prý dvacet až třicet řeholních institutů, ale nikdo nechtěl jít pracovat s malomocnými. Matka Marianna se obrátila na své spolusestry – přihlásilo se jich dvacet, šest z nich pak vybrala. Odjely na ostrov Molokai, kde nejprve založily malý řeholní dům, poté útulek pro děti malomocných, aby nemusely žít s nemocnými příbuznými. Havajské ostrovy již bl. Marianna Cope neopustila, i když se tím musela vzdát svého postavení provinciálky řádu. Zemřela zde ve věku osmdesáti let. Jejím charismatem je péče o chudé a nejpotřebnější. Říkávala: Teď je mým životem leprosálium na Molokai, zde zůstanu až do své smrti. Na havajském ostrově ji připomíná velký pomník – její socha objímá Kristovu, kolem stojí malomocní. Její další výrok zněl: Usmívej se, úsměv ti tvář neponičí. S touto výzvou se obracela ke každému a prosila je, aby pomáhali malomocným a usmívali se na ně. Úsměv nám totiž tvář nepokazí. 

Kateřina Tekakwitha. Po prvním – pražském - blahořečení Roku víry slavil Benedikt XVI. společně se synodními otci kanonizační liturgii sedmi nových svatých – čtyř řeholníků a tří laiků. Mezi svatořečenými je také vůbec první domorodá Indiánka sklonku 17. století, bl. Kateřina Tekakwitha. „Lilie Mohavků“ byla před deseti lety patronkou Světových dní mládeže v Torontu. Tato žena opustila svou rodnou vesnici, aby se vyhnula vnucenému manželství, uchýlila se do jezuitské misie a zde po krátkém životě modlitby a sebezáporu zemřela v 36

pouhých 24 letech (roku 1680). Nevšední příběh irokézské panny a význam jejího svatořečení přibližuje postulátor kanonizační kauzy, O. Paolo Molinari: Tato mladá žena se postavila na odpor kmenovým vůdcům, kteří jí vybrali manžela. Byla vedena jak křesťanskou vírou, kterou jako malá zažila u své matky, tak jistě i Boží milostí. Její velkou touhou bylo cele se dát Kristu. Dnešní mládež je vystavena kultuře, která zrovna není prosycená křesťanstvím a která zcela odvrhuje čistotu a ryzí odevzdanost Kristu. Kateřina proto může být vzorem takovéhoto zavrhovaného a pronásledovaného přesvědčení. Navíc jejím svatořečením církev vyslovuje své uznání indiánským kmenům, které mnoho vytrpěly kvůli kolonizaci svých území. Vzpomínám si, že již při beatifikaci, kterou si velmi přál Jan Pavel II., se mnozí kmenoví vůdci pyšnili tím, že církev ocenila jednoho z jejich lidu a tím i bohatství indiánských tradic a kultury. 

Anna Schäffer, bavorská mystička žijící na přelomu 19. a 20. století. Blahořečil ji v roce 1999 Jan Pavel II., který o jejím životě při té příležitosti řekl, že „nemoc a slabost mohou být řádky, do nichž Bůh vpisuje svoje evangelium“. Postavu nové světice přibližuje postulátor jejího procesu, Andrea Ambrosi: „Byla to laička, která prožila většinu svého nedlouhého života na lůžku, a to ve velkých utrpeních, v důsledku nehody, ke které došlo, když jí bylo 16 let a při níž spadla do vařící mýdlové vody. Po třiceti operacích, které nepřinesly zlepšení, skončila na lůžku, kde více než 20 let snášela bolesti a přitom děkovala za všechno Pánu. Její život je pro nás laiky pobídkou, abychom se ujímali každého poslání, které nám Ježíš svěří, i kdyby mělo spočívat v trpělivém přijímání těch nejtěžších křížů. Život nám nezřídka přináší nemilá překvapení a my propadáme pesimismu. Anna Schäffer nás však učí, že s Ježíšovou pomocí můžeme i neblahé věci, které nás potkávají, proměňovat na momenty milosti a radosti, spatřujeme-li jejich smysl v perspektivě budoucího setkání s Ježíšem.“ Anna se již od dětství chtěla stát misionářkou. Po úrazu, který ji upoutal po zbytek života, na lůžko, se jí skutečně stala, ale zcela jinak. Způsob, jakým přijímala svůj bolestný úděl, k ní přitahoval dlouhé zástupy lidí, kteří ji prosili o rozhovor a radu. Zachovala se také její velmi bohatá korespondence. Proslula rovněž svými prorockými sny... „Měla sny, ve kterých vídávala to, co se pak skutečně stalo. Dokonce o svém úrazu se takto dověděla předem. Její duše tak byla dovedena až k mimořádnému spojení s Pánem. Lidé, kteří ji navštívili, se o tom přesvědčovali z jejího úsměvu. Její tvář totiž zářila štěstím, zatímco zbytek jejího těla byl jedinou ránou..“ Anna Schäffer zemřela roku 1925. Byla známa již za svého života především v řezenské diecézi a v Bavorsku, ale i v sousedních zemích.  37

Kanonizace sedmi nových světců přivedla v neděli, 21. října, dopoledne na náměstí sv. Petra na 80 tisíc věřících. Liturgii slavil Benedikt XVI. za účasti 262 biskupů, kteří jsou v Římě na zasedání synodu o nové evangelizaci. Sedm nových světců ze šesti národů (sv. Jacques Berthieu, sv. Pedro Calungsod, sv. Giovanni Battista Piamarta, sv. Maria del Carmelo Sallés y Barangueras, sv. Marianna Cope, sv. Kateri Tekakwitha, sv. Anna Schäffer) představil Svatý otec v homilii: „Syn člověka přišel, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (srov. Mk 10,45). Ctihodní bratři, drazí bratři a sestry, Církev dnes znovu naslouchá slovům, která pronesl Ježíš cestou do Jeruzaléma, kde se mělo naplnit tajemství Jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Jsou to slova, která vyjadřují smysl Kristova poslání na zemi, Jeho oběť a naprosté odevzdání. Tuto třetí říjnovou neděli, na niž připadá Světový den misií, jim církev naslouchá s obzvláštní intenzitou a obnovuje svoje vědomí, že je zcela a natrvalo ve službě člověku a evangeliu jako Ten, který daroval sebe sama obětováním života. Srdečně zdravím vás všechny, kteří jste zaplnili náměstí sv. Petra, zejména 38

oficiální delegace a poutníky, kteří přišli oslavit sedm nových světců. Zdravím kardinály a biskupy, kteří se v těchto dnech účastní biskupského synodu o nové evangelizaci. Šťastnou shodou okolností spadá Světový den misií do doby zasedání synodu a Boží Slovo, které jsme slyšeli, osvěcuje obojí. Ukazuje styl evangelizátora, povolaného dosvědčovat a hlásat křesťanské poselství tím, že se připodobňuje Ježíši Kristu a následuje Jeho život. Platí to, jak pro misie ad gentes, tak pro novou evangelizaci dávných křesťanských regionů. „Syn člověka přišel, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (srov. Mk 10,45). Tato slova představují životní program sedmi blahořečených, které dnes církev slavnostně začlenila do zářivého šiku svatých. Darovali svůj život s heroickou odvahou, plně se zasvětili Bohu a velkoryse sloužili bratřím. Jsou to synové a dcery církve, kteří si zvolili život služby následováním Pána. Svatost v církvi má vždycky svůj pramen v tajemství Vykoupení, jehož předobraz podává prorok Izaiáš v dnešním prvním čtení: Pánův služebník je spravedlivý a „ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny“ (Iz 53,11). Je to ukřižovaný a vzkříšený Ježíš Kristus, který žije ve slávě. Dnešní kanonizace je výmluvným potvrzením této tajemné skutečnosti spásy. Pevné vyznání víry těchto sedmi velkodušných Kristových učedníků a jejich připodobnění Synu člověka dnes zazářilo v celé církvi. Jacques Berthieu narozený roku 1838 ve Francii byl Ježíšem Kristem uchvácen záhy. Během svého ministrování ve farnosti pocítil horoucí touhu zachraňovat duše. Stal se jezuitou, chtěl jít do světa pro slávu Boží. Neúnavný pastýř nejprve na Mariánském ostrově a pak na Madagaskaru bojoval proti nespravedlnosti a zároveň přinášel úlevu chudým a nemocným. Malgašové jej považovali za kněze přišlého z nebe a říkali o něm: je to náš otec i matka! Stal se pro všechny vším a čerpal v modlitbě a v milujícím Kristově Srdci lidskou a kněžskou sílu až dosáhl mučednictví. Zemřel roku 1896 se slovy: „Raději zemřu než bych se zřekl své víry“. Drazí přátelé, život tohoto evangelizátora nechť je povzbuzením a vzorem pro kněze, aby byli Božími muži jako on! Jeho příklad ať pomáhá četným křesťanům, kteří jsou dnes pronásledováni pro svoji víru! Kéž jeho přímluva v tomto Roku víry přinese plody na Madagaskaru a africkém kontinentu. Bůh žehnej malgašskému lidu. Pedro Calungsod se narodil roku 1654 v kraji Visayas na Filipínách. Jeho láska ke Kristu jej přivedla k tomu, že se stane pomocným katechetou u tamějších jezuitských misionářů. Roku 1668 spolu s dalšími katechety doprovázel O. Diega Luis de San Vitores na Mariánské ostrovy, aby evangelizovali tamější lid Chamorro. Život tam byl tvrdý a misionáři snášeli protivenství v důsledku závisti a pomluv. Pedro však prokazoval hlubokou víru a lásku, katechizoval četné konvertity a svědčil o Kristu svým čistým životem a odevzdaností evangeliu. Jeho touha získávat duše pro Krista byla obrovská a 39

dovedla jej až k mučednictví. Zemřel 2. dubna 1672. Svědci vyprávěli, že se Pedro mohl zachránit, ale zůstal po boku otce Diega. Kněz dal Pedrovi rozhřešení než byl sám zabit. Kéž příklad a odvážné svědectví Pedra Calungsod inspiruje drahé obyvatele Filipín k mocnému šíření Božího království a získávání duší pro Boha! Giovanni Battista Piamarta, kněz z diecéze Brescia, byl velkým apoštolem charity a mezi mládeží. Vnímal požadavek kulturní a sociální přítomnosti katolicismu v moderním světě a proto se věnoval křesťanskému, mravnímu a profesnímu růstu nových generací svým talentem lidskosti a dobrotivosti. Oduševňován skálopevnou důvěrou v Boží Prozřetelnost a vroucím duchem obětavosti čelil těžkostem a únavě, aby založil rozmanitá apoštolská díla jako například Institut pro řemeslníky, knižní vydavatelství Queriniana, mužskou řeholní kongregaci Svaté Rodiny Nazaretské a kongregaci malých služebnic Páně. Tajemství jeho intenzivního a činorodého života spočívalo v dlouhých hodinách strávených v mod -litbě. Když byl zavalen prací, prodlužoval dobu niterných setkání s Pánem. Měl v oblibě návštěvy u Nejsvětější svátosti, rozjímání o utrpení, smrti a vzkříšení Krista, aby tak načerpal duchovní sílu a mohl znovu získávat srdce lidí, zvláště mladých, které přiváděl k pramenům života pomocí stále nových pastoračních iniciativ. „Sešli nám Pane své milosrdenství, jak v Tebe doufáme“. Těmito slovy nás liturgie vybízí, abychom přijali za svůj tento hymnus k prozřetelnému Bohu Stvořiteli a přijali Jeho 40

plán do svého života. Tak to činila svatá Maria del Carmelo Sallés y Barangueras, řeholnice narozená ve Vic ve Španělsku roku 1848. Když po mnoha životních peripetiích mohla spatřit splnění své naděje a sledovat rozmach řeholní kongregace misijních učitelek, kterou založila v roce 1892, recitovala spolu s Matkou Boží: „Jeho milosrdenství od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí“. Její školské dílo svěřené Neposkvrněnému Početí přináší hojné plody mládeži ve velkorysém nasazení jejích dcer, které se jako ona svěřují do rukou Boha, který může všechno. Nyní pohleďme na Mariannu Cope narozenou roku 1838 v Heppenheimu v Německu. Když jí byl jeden rok ocitla se ve Spojených státech. Roku 1862 vstoupila do třetího řádu svatého Františka v Syracuse v New Yorku. Jako generální představená svojí kongregace pak matka Marianna, poté co mnozí jiní odmítli, přijala jako Boží vůli povolání pečovat o malomocné na Havaji. Vydala se tam spolu se šesti spolusestrami, aby vedla nemocnici v Oahu. Potom založila nemocnici v Malulani a Maui a otevřela dům pro děvčata, jejichž rodiče byli stiženi malomocenstvím. Po pěti letech otevřela dům pro ženy a děvčata přímo na ostrově Molokai, kam sama odvážně odešla a prakticky ukončila své kontakty s vnějším světem. Pečovala tam o otce Damiana, známého pro své heroické působení mezi malomocnými. Ošetřovala jej až do smrti a zaujala pak jeho místo v péči o malomocné muže. Pomáhala těm, kteří trpěli touto hroznou nemocí, a v nejvyšší míře se vyznačovala láskou, odvahou a nadšením. Marianna Cope je zářivým a mocným příkladem té nejlepší katolické tradice v péči o sestry i ducha jejího milovaného svatého Františka. Kateri Tekakwitha se narodila v dnešním státě New York roku 1656 otci z kmene Mohawků a algonquinské křesťanské matce, která ji předala vnímavost pro živého Boha. Byla pokřtěna ve dvaceti letech a aby se vyhnula pronásledování utekla do misie sv. Františka Xaverského nedaleko Montrealu. Tam pracovala ve věrnosti tradicím svého lidu, třebaže nesdílela jeho náboženství, až do své smrti ve 24 letech. Kateri žila prostým životem, věrná lásce k Ježíšovi v modlitbě a denní účastí na mši. Její největší touhou bylo poznat Boha a dělat, co je Mu milé. Kateri nás udivuje, protože milost působila v jejím životě bez vnějších opor a 41

protože měla odvahu žít povolání, jež je v její kultuře neobvyklé. Víra a kultura se v ní vzájemně obohacují! Její příklad kéž nám pomáhá žít tam, kde jsme, aniž bychom popírali to, co jsme, a milovat Ježíše! Svatá Kateri, patronka Kanady a první rodilá severoamerická světice, svěřujeme ti obnovu víry u původních národů severní Ameriky! Bůh žehnej domorodým národům! Anna Schäffer z Mindelsteinu chtěla od mládí vstoupit do řeholního misijního řádu. Protože byla ze skromných poměrů, chtěla nejprve jako pomocnice v domácnosti vydělat potřebný peněžní obnos, aby mohla být přijata do konventu. Při této práci utrpěla vážný úraz s nevyléčitelnými následky na nohou, což ji upoutalo po zbytek života na lůžko. Bolestné lůžko se jí stalo řeholní celou a utrpení bylo její misionářskou službou. Zpočátku si na svůj osud naříkala, ale postupně se naučila vykládat svou situaci jako povolání lásky Ukřižovaného k Jeho následování. Posilována každodenním svatým přijímáním stala se neúnavným nástrojem přímluvné modlitby a odleskem Boží lásky pro mnoho lidí, kteří u ní hledali radu. Kéž se její apoštolát modlitby a utrpení, obětí a usmiřování stane zářivým příkladem pro věřící v její vlasti a její přímluva ať posílí křesťanské hospicové hnutí v jeho požehnané službě. Drazí bratři a sestry. Tito noví svatí rozmanitého původu, jazyka a sociálního postavení jsou spojeni s celým Božím lidem v tajemství spásy Krista, Vykupitele. Spolu s nimi také my zde shromáždění ve spojení se synodními otci, kteří přišli ze všech částí světa, volejme k Pánu slovy Žalmu: „On je naše pomoc a štít“ (Žl 32,20-22). Kéž svědectví nových světců, jejich život velkoryse obětovaný Kristově lásce dnes promlouvá k celé církvi a jejich přímluva ať ji posílí a podpoří v jejím poslání šířit evangelium na celém světě.

 42

Věrnost lidu, kterému sloužíte a který zastupujete, vyžaduje věrnost pravdě, která je sama v sobě zárukou svobody a opravdového lidského rozvoje (projev papeže Benedikta XVI. ve Španělském sále pražského hradu, 26. září 2009)

Vaše Excelence, dámy a pánové, jsem vám vděčný za možnost setkat se v tak významném prostředí s představiteli politického a občanského života České republiky a se členy diplomatického sboru. Srdečně děkuji panu prezidentu Klausovi za laskavá slova přivítání jménem vás všech. Mé poděkování patří též České filharmonii za hudební vystoupení, kterým bylo naše setkání zahájeno a jež výmluvně poukázalo jak na kořeny české kultury, tak na významný přínos českého národa evropské kultuře. Má pastorační návštěva České republiky se kryje s dvacátým výročím pádu totalitních režimů ve střední a východní Evropě a se „sametovou revolucí“. Euforie vyvolaná znovuzískáním demokracie se již nesla na vlně svobody. I dvacet let po hlubokých politických změnách, jež zasáhly tento kontinent, proces uzdravení a obnovy pokračuje, tentokrát v širším kontextu evropského sjednocování a stále hlubší světové globalizace. Naděje a očekávání občanů vůči vládám vyžadují nalézat nové formy veřejného života a solidarity mezi národy a občany. Bez nich by vytoužená budoucnost světa spravedlnosti, míru a blahobytu ještě dlouho zůstala nedosažitelná. Taková očekávání se nadále vyvíjejí. Zvláště mladí lidé si dnes znovu kladou otázku po povaze získané svobody. K čemu je svoboda využívána? Co je podstatou skutečné svobody? Úkolem každé generace je, aby se od počátku snažila vytrvale hledat způsob správného uspořádání lidských věcí, aby se snažila pochopit správné užívání lidské svobody (srov. Spe salvi, 25). I když povinnost upevňovat „struktury svobody“ je zásadní, nevyčerpává se tím zcela: Lidská touha se povznáší nad sebe samu, nad to, co může poskytnout vládnoucí politická a hospodářská moc, a směřuje k oné velké naději (srov. tamtéž, 35), která má původ mimo nás, ale zároveň je uvnitř nás jako pravda, krása a dobro. Svoboda hledá smysl: vyžaduje přesvědčení. Opravdová svoboda předpokládá hledání pravdy – skutečného dobra – a tudíž nachází své naplnění právě v poznávání a konání toho, co je správné a spravedlivé. Jinými slovy: pravda je návodem ke svobodě a dobro je dokonalostí svobody. Aristotelés definuje dobro jako „to, k čemu všechno směřuje“ a vyjadřuje přesvědčení že „milé je dosáhnouti dobra i pro jednotlivce, krásnější však je a ve větší míře božské dosíci ho pro národ a obce“ (Etika Nikomachova, 1; srov. Caritas in veritate, 2). Vždyť vznešená odpovědnost za probouzení vnímavosti vůči pravdě a dobru spočívá 43

na všech vedoucích osobách, ať už v náboženství, politice či kultuře, na každém veřejném činiteli způsobem mu vlastním. Společně se pak musíme zasazovat v boji za svobodu a za hledání pravdy: obojí je totiž buď navzájem spojováno, nebo společně bídně zaniká (srov. Fides et ratio, 90). Pro křesťany má pravda jméno: Bůh. A dobro má tvář: Ježíš Kristus. Křesťanská víra, už od časů svatých Cyrila a Metoděje a prvních misionářů, skutečně sehrála rozhodující roli v utváření duchovního a kulturního dědictví této země. Obdobně ji musí sehrávat nyní i do budoucna. Velké bohatství duchovních a kulturních hodnot, které se vyjadřují jedny ve druhých, nejen utvářelo identitu národa, ale také jí poskytovalo rámec potřebný k vykonávání role soudržnosti v srdci Evropy. Po staletí bylo toto území místem setkávání mezi různými národy, tradicemi a kulturami. Tato země poznala, jak všichni víme, i bolestná období a nese jizvy tragických událostí, které vzešly z nedorozumění, válek a pronásledování. Je však také pravda, že křesťanské kořeny pozoruhodně živily smysl pro odpuštění, usmíření a spolupráci, který umožnil lidu této země nalézt mír a který byl znamením nového začátku, nového sjednocení, obnovené naděje. Není to právě tento duch, který současná Evropa potřebuje? Evropa je víc než jen světadílem. Je domovem! A svoboda nachází svůj nejhlubší význam v domově duchovním. S plným respektováním rozdílu mezi sférou politickou a náboženskou – díky němuž je vlastně zachována svoboda občanů vyjadřovat náboženské přesvědčení a podle něj žít – bych rád zdůraznil nenahraditelnou úlohu křesťanství při utváření svědomí všech generací a podněcování základního etického konsensu, platného pro každého člověka, který tento kontinent nazývá „domovem“! V tomto smyslu bych rád ocenil hlas těch, kteří se dnes v této zemi i v celé Evropě – zdvořile, ale s rozhodností – snaží uplatnit svoji víru ve veřejné sféře v naději, že společenská pravidla a normy budou formovány touhou žít podle pravdy, která každého člověka osvobozuje (Caritas in veritate, 9). Věrnost lidu, kterému sloužíte a který zastupujete, vyžaduje věrnost pravdě, která je sama v sobě zárukou svobody a opravdového lidského rozvoje (srov. tamtéž, 9). Odvaha jasně vyřknout pravdu je vlastně službou všem členům společnosti tím, že osvětluje cestu lidského pokroku, poukazuje na etické a morální základy a dává záruku, že veřejný pořádek čerpá z pokladnice lidské moudrosti. Vnímavost k všeobecně platné pravdě by nikdy neměla být zastíněna partikularistickými zájmy, jakkoli důležitými, neboť to by vedlo jen k novým případům sociální fragmentace či diskriminace, o kterých tyto zájmové nebo lobbistické skupiny tvrdí, že je chtějí překonat. Aniž by to ohrožovalo toleranci rozdílů či kulturní pluralitu, činí hledání pravdy konsensus možným, udržuje veřejnou diskusi logickou, čestnou a průhlednou a zajišťuje jednotu, jaké by nějaké neurčité integrující pojmy nikdy nemohly dosáhnout. Věřím, že ve světle církevní tradice materiálního, intelektuálního a duchovního rozměru lásky, se členové katolické komunity 44

spolu s členy ostatních církví, církevních společenství a náboženství - budou i nadále zasazovat o rozvojové cíle, jež v tomto národě, i mimo něj, získají více lidský a více zlidšťující rozměr (srov. tamtéž, 9). Milí přátelé, naše přítomnost v tomto nádherném hlavním městě, často nazývaném srdcem Evropy, nás vybízí k otázce, v čem ono „srdce“ spočívá. Ačkoli není jednoduché najít odpověď, jistým náznakem nám mohou být architektonické klenoty, které toto město zdobí. Úžasná nádhera jeho chrámů, hradu, náměstí a mostů nemůže nepozvednout naši mysl k Bohu. Jejich krása vyjadřuje víru; jsou zjeveními Boha, který nás právem nechává přemítat o divech krásy, o něž my lidé usilujeme, když vyjadřujeme estetický a poznávací rozměr svého nejvnitřnějšího bytí. Jak tragické by bylo, kdyby někdo hleděl na takové příklady krásy a nedbal by transcendentního tajemství, na které odkazují. Tvůrčí setkání klasické tradice a evangelia dalo vzniknout pohledu na člověka a společnosti, pozornému na přítomnost Boha mezi námi. Při vytváření kulturního bohatství zdejšího kontinentu tento pohled zdůrazňoval, že rozum se nezastavuje u toho, co vidíme očima, nýbrž spíše vede k tomu, co leží na druhé straně, po čem hluboce prahneme: po Duchu, jinými slovy po Stvořiteli. V kontextu současných křižovatek civilizací, často poznamenaném znepokojujícím rozdělením jednoty dobra, pravdy a krásy, a následným obtížným hledáním shody na společných hodnotách, se jakékoliv úsilí o lidský pokrok musí inspirovat tímto živým odkazem. Evropa, věrna svým křesťanským kořenům, má specifické povolání prosazovat tento transcendentní pohled ve svých iniciativách ve prospěch obecného dobra jednotlivců, společenství a národů. Mimořádně důležitým a naléhavým úkolem je podpořit mladé Evropany formací, která respektuje a živí jejich Bohem danou schopnost umět překonat právě ta omezení, o nichž se předpokládá, že je stejně chytí do pasti. Mladí lidé uvítají šanci vyniknout ve sportu, tvořivém umění či na akademické dráze. Není snad pravda, že jsou-li postaveni před vznešené ideály, budou stejnou mírou usilovat o morální ctnosti a o život v lásce a dobru? Vřele zde povzbuzuji rodiče a osoby odpovědné za vedení komunit, jež od autorit očekávají, že budou prosazovat hodnoty zahrnující intelektuální, lidské a duchovní rozměry zdravé výchovy, jakou zasluhuje naše mládež. „Veritas vincit“. To je heslo, které nese vlajka presidenta České republiky: Nakonec pravda vítězí, avšak nikoli násilím, nýbrž přesvědčením, hrdinským svědectvím mužů a žen pevných zásad. Pravda vítězí upřímným dialogem, který upřednostňuje požadavky obecného dobra a odhlíží od soukromého zájmu. Žízeň po pravdě, kráse a dobru, vložená Stvořitelem do každého člověka, má za úkol sjednotit lidstvo v hledání spravedlnosti, svobody a míru. Dějiny častokrát ukázaly, že pravda může být zrazena a zmanipulována ve službě falešných ideologií, útisku a nespravedlnosti. Cožpak nás výzvy, kterým lidstvo muselo čelit, nevybízejí, abychom se měli na pozoru před takovým nebezpečím? Vždyť nakonec co je více nelidské a zhoubné než cynismus, který by popíral velikost našeho hledání pravdy, a než relativismus, který přímo rozežírá hodnoty podpírající budování jednotného a bratrského světa? My naopak musíme znovu získat důvěru ve vznešenost a velikost lidského ducha pro jeho schopnost pochopit pravdu a musíme umožnit, aby nás tato důvěra vedla v trpělivé politické a diplomatické práci. Dámy a pánové, těmito myšlenkami v modlitbě vyjadřuji přání, aby vaše služba byla inspirována a udržována světlem té pravdy, která je odleskem věčné Moudrosti Boha Stvořitele. Pro vás i vaše rodiny ze srdce vyprošuji hojné Boží požehnání. 45

Eschatologismus (zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

„Uvidí Syna člověka, jak přijde v nebeských oblacích …“ Kdopak na to myslí? Ve středověkých kostelích jsou obrazy posledního soudu na zadní straně nad východem, ale lidé se na ně nedívají. Kazatelé se tomu tématu také dnes vyhýbají, ačkoli to dříve bývalo jedno z hlavních témat postních a exercičních promluv. Tento postoj se stal také předmětem diskusí mezi východní a západní církví. Obviňuje se západ, že ztratil smysl pro eschatologismus, tj. pohled na konečný cíl člověka, a že se tuze soustřeďuje jenom na dnešek. Když se v 19. století začali němečtí protestanté zajímat o ruské pravoslaví, nemohli se vynadivit, že je tam úplně jiný postoj ke světu. Píše například von Harnack, že je ruská církev typickým příkladem náboženství, které se přesunulo z tohoto světa na onen svět, že se „sotva dotýká nohama země“, že chce jenom „předem vychutnávat nebeský život“. Vznikla z toho i vzájemná obvinění. Východním křesťanům se vytýká, že ztratili zájem o sociální spravedlnost na zemi. Oni zase naopak obžalovávají západ. První křesťané, jak říkají, žili v očekávání druhého příchodu Spasitele na zemi, modlili se: „Přijď, Pane Ježíši Kriste, přijď brzy (Ap 22, 20)!“ Ale západní církev z toho udělala dies irae, den hněvu, bídy a strachu. Proto se celá vrhla k činnosti, aby se vybudovalo Boží království na zemi už nyní, v tomto přítomném světě. Jsou-li tu mezi křesťany dvě protichůdná mínění, je to známka, že jsou obojí částečná a že se musí navzájem doplňovat. Můžeme při této příležitosti vzpomenout i jinou diskusi, 46

která se rozvinula na jednom teologickém kongrese v otázce mariologické, konkrétně v otázce neposkvrněného početí Panny Marie. Bylo nebezpečí, že se polemika zvrhne v hádku. Ujal se tedy slova jeden z umírněných a pokusil se o načrtnutí syntézy. Vyšel z psychologických předpokladů. Prohlásil, že západní člověk je zásadně technický. Cokoli se stane, hned se ptá, kde to má příčinu, aby se to dalo napravit. Nesvítí světlo, hned zkontroluje žárovku, pojistky. Východní člověk reaguje jinak. Něco se přihodilo. Zamyslí se nad problémem, kam to povede a jaké to bude mít následky. Tento dvojí postoj neopustí lidi ani v teologii. Jak východní tak i západní církev vyznává, že Panna Maria je plná milosti, naprosto čistá od hříchu. Západ se ptá: Kde to má první příčinu? Odpoví: V prvním vyvolení Božím od samého počátku. Východ se zajímá o to, jaké to bude mít následky, proto slaví jako největší mariánský svátek Nanebevzetí Matky Boží, zatímco na západě raději slaví Neposkvrněné početí. Jde tu tedy o začátek a konec téže reality a obojí patří k sobě, je neoddělitelné. Podobný dvojí postoj je tedy i k otázce celé historie světa. Buď se ptáme, co máme dělat nyní, abychom jej očistili od hříchu, nebo se zamyslíme nad tím, jak bude svět vypadat na konci, až bude očistění dokonáno. Otázka konce světa tedy patří ke křesťanské víře. Přesto však má tzv. eschatologismus různé odstíny. Ve vývoji světa má velký význam tajemství kříže. Předpovědi o konci světa tedy mluví o velikých katastrofách, které mají přijít dřív, než bude vzkříšení mrtvých. Kazatelé rádi rozváděli tyto katastrofy, aby vzbudili spasitelnou bázeň Boží a aby ukázali marnost všeho toho, oč se lopotíme. Stavíš domy? Počítej s tím, že to jednou všechno zničí světový požár! Je známa jedna ikona z prostředí tzv. starověrců. Je na ní vymalován apokalyptický anděl, který hlasem trouby zapaluje celý svět. To, co bylo slovem Božím stvořeno, bude i na rozkaz Boží zase zničeno. Na první pohled se zdá, že to odpovídá předpovědím a hrozbám, které čteme v Písmu. Ale je to tak jednostranné, že to můžeme nazvat heretickým. Kdyby to odpovídalo pravdě, nebyly by celé dějiny světa a stvoření samo k ničemu. Mluví-li Písmo o katastrofách, ty jsou vždycky ve znamení kříže, kříž pak předchází vzkříšení. Písmo mluví o ohni, který sežehne všechno, co bylo ve světě zlé, oheň, který spálí hřích. Podle listu k Židům (10, 27) zničí ten oheň všechnu vzpouru proti Bohu. Ale bude to oheň očistný, po něm se země zaskví ve své původní kráse. Vedle tzv. eschatologismu katastrofického se v tradici mluví více o tzv. eschatologismu apokatastickém, tj. o návratu do ráje. Dějiny světa se tu jeví jako cyklus: stvoření světa a ráj, pád v hříchu, očištění a návrat tam, odkud jsme vyšli. V lidovém podání to čteme v legendě našeho věrozvěsta Konstantina-Cyrila. Předtím než přišel na Moravu, šel jako vyslanec cařihradského císaře k Chazarům. Tam jej přivítali hostinou. Ptali se ho však, jakého je původu, aby mu označili správné místo, kde zasednout. Svatý Cyril se představil takto: Můj otec žil v blízkosti nevyššího krále a požíval jeho plné důvěry. Ale on tuto důvěru zklamal, byl tedy vyhnán. A já, jeho syn, jsem ubohý světoběžník, který hledá cestu nazpět. Tvrdí se, že Chazarové tomu přirovnání rozuměli, protože už u nich hlásali víru Židé. Rozhodně však se tomu máme snažit porozumět my a vidět dějiny světa jako návrat marnotratného syna nazpět k otci. Zhřešil, poznal zlo, ale svým návratem poznal i nezměrnou lásku otcovu, takže nakonec i to poblouzení a neštěstí, které s tím byly spojeny, vyšly k dobrému. Na proroctví o konci světa se nakonec dá aplikovat to, co se zpívávalo při pohřbu jednotlivců: „V náručí Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni sejdeme zas. Kdo by se děsil, kdo by se třás! Po trapné pouti navždy zas domů …“ Svět byl opravdu stvořen jako náš dům a šťastným domovem se má zase lidem stát. Taková je křesťanská víra a naděje. 47

“Tím, že se Církev modlí za zemřelé, rozjímá především nad tajemstvím vzkříšení Krista, který pro nás získal spásu a život věčný” (Z listu papeže Jana Pavla II. k miléniu Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, 1998)

Po slavnosti všech svatých, kdy Církev radostně slaví společenství svatých a spásu lidí, chtěl svatý Odilon1 vybídnout své mnichy, aby se zvláštním způsobem modlili za zemřelé, a tak jim tajemným způsobem přispívali k dosažení věčné blaženosti. Zakrátko se tento zvyk slavnostně prosit za zemřelé prostřednictvím slavení, které svatý Odilon nazýval Slavností mrtvých, rozšířil z clunyjského opatství natolik, že dnes je tato praxe v platnosti pro všeobecnou Církev. Tím, že se Církev modlí za zemřelé rozjímá především nad tajemstvím vzkříšení Krista, který skrze svůj kříž pro nás získal spásu a život věčný. Můžeme neustále opakovat se sv. Odilonem: “Kříž je mým útočištěm, kříž je mou cestou a životem... Kříž je mou nepřemožitelnou duší. Kříž odráží veškeré zlo. Kříž rozptyluje temnoty”. Pánův kříž nám připomíná, že v každém životě přebývá velikonoční Modlitba u sarkofágu Božího služebníka Antonína Cyrila Stojana čestného občana Podivic, v královské kapli na Velehradě, světlo, a že žádná situace není naprosto Peregrinatio ad memoriam diei natalis,17. dubna 2011. ztracena, protože Kristus přemohl smrt a otevřel nám cestu pravého života. Vykoupení “se uskutečňuje v Kristově oběti, kterou člověk, splácí dluh za hřích a smiřuje se s Bohem” (Tertio Millennio adveniente, 7). Naše naděje spočívá v Kristově oběti. Jeho zmrtvýchvstání ohlašuje “poslední časy” (1Petr 1,20; srv Žid 1,2). Víra v život věčný, kterou vyznáváme v Krédu, je výzvou k radostné naději na patření na Boha tváří v tvář. Věřit ve vzkříšení těla znamená uznat, že existuje poslední cíl, konečnost každého lidského života, která “natolik uspokojuje tužby člověka, že už po ničem jiném netouží” (Tomáš Akvinský, Summa Theologica I_II, q.1,a.5); (srv. sv. Paolino z Noly, Listy 1,2). Je to právě ta touha, kterou obdivuhodně vyjádřil svatý Augustin: “Stvořil jsi nás pro sebe, Bože a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě” (Vyznání I., 1). Všichni jsme tedy povoláni, abychom žili s Kristem po pravici Otce, a abychom rozjímali nad Nejsvětější Trojici, protože “Bůh je prvním předmětem křesťanské naděje” (sv. Alfons z Liguori, Uskutečňování lásky Ježíše Krista 16,2). Můžeme tedy nyní zvolat spolu s Jobem: “Vím, že můj Vykupitel žije a jako poslední se postaví nad prachem! Poté, co se rozpadne má kůže, až budu zbaven těla, uzřím Boha. Já ho spatřím, já sám, a mé oči ho uvidí, ne někdo cizí” (Job 19,25-27). Uvědomujeme si, že také mystické Kristovo tělo očekává svou jednotu na konci časù, kdy všechny údy budou v dokonalé blaženosti a Bůh bude všechno ve všem (srv. 1

Pátý clunyjský opat. 48

Origenes, Homílie na Leviticus, č. 7). Církev vskutku doufá ve věčnou spásu pro všechny lidi. “věříme, že Církev je ke spáse nezbytná, neboť Kristus, který je jediným Prostředníkem a jedinou cestou spásy, se pro nás zpřítomòuje ve svém těle, kterým je Církev. Avšak Boží plán spásy obsahuje všechny lidi. Také ti, kdo bez vlastní viny odmítají Kristovo evangelium a jeho Církev, ale upřímně hledají Boha a působením jeho milosti usilují o naplnění jeho vůle, jak ji poznali ve vnuknutích svého svìdomí, mohou dojít spásy v počtu, který zná sám Bůh (Pavel VI., Vyznání víry). V očekávání, že smrt bude definitivně poražena, jsou někteří lidé “poutníky na zemi; jiní, kteří už přešli z tohoto života, se očišťují; a konečně jiní už požívají slávy “a patří na Nejsvětější Trojici v plném světle” (II. vatikán, ekum, koncil, Lumen gentium, č. 49; srv. Evžen IV., bula Laetantur coeli). Ve spojení se zásluhami svatých, vystupuje naše bratrská modlitba na pomoc těm, kteří očekávají blažené patření. Jako život těch, kdo žijí podle Božích přikázání, tak i prosba za zemřelé, je provázena zásluhami, které přispívají k plnému dovršení spásy. Je to výraz bratrské lásky jediné Boží rodiny, skrze niž “odpovídáme na niterné povolání Církve” (Lumen gentum, č. 51): “zachraňovat duše, aby věčně milovaly Boha” (Terezie z Lisieux, Modlitby; srv. Rukopis A 77 r). Očekávání věčného štěstí, setkání s Milovaným, je pro duše v očistci zdrojem utrpení z důvodu dluhu hříchu, který vzdaluje od Boha. A přece je zde jistota, že jednou, až se završí čas očišťování, vyjde duše vstříc Tomu, po němž touží (srv. Žalm 42 a 62). Rozjímání nad životem lidí, kteří následovali Krista nás vybízí, abychom vedli krásný a správný køesťanský život, který nás učiní “hodnými onoho Božího království (2Tes 1,5). Jsme především povoláni k “nadpřirozené bdělosti”, jak to vyjádřil kardinál Perraud (List pøi příležitosti 900. výročí slavnosti věrných zemřelých), abychom se denně připravovali na život věčný. Jak to zdůrazňoval kardinál John Henry Newman, “musíme nejen věřit, ale také bdít; nejen milovat, ale také bdít; nejen poslouchat, ale také bdít ... je možné, že bdělost bude zkouškou, podle níž se pozná křesťan”. Bdít ve skutečnosti znamená “být vzdáleni tomu, co je přítomné a žít tím, co je neviditelné; žít s myšlenkou na Krista, který přijde stejně, jako už jednou přišel; toužit po jeho příchodu” (Parochial and plain Sermons). Přímluvné a prosebné modlitby, kterými se Církev neustále na Boha obrací, mají nesmírnou hodnotu. Jsou “vlastní srdci, které je v souladu s Božím milosrdenstvím” (Katechizmus katolické Církve, č. 2635). Pán se vždy nechá pohnout prosbami svých dětí, neboť On je Bohem živých. V přímluvách a ve vzpomínce na zemřelé, při slavení Eucharistie, představuje shromážděná komunita Otci veškerého milosrdenství ty, kteří už zemřeli, aby, je-li to nutné, po zkoušce očistce dosáhli věčného štěstí. V tomto obdivuhodném tajemství společenství svatých pak tím, že je svěřujeme Pánu uznáváme svou solidaritu s nimi a máme účast na jejich spáse. Církev věří, že duším v očistci pomáhají “prosby věřících a především usmiřující oběť oltáře” (Tridentský koncil, Dekret o očistci) stejně jako “almužny a jiné skutky zbožnosti” (Evžen IV., bula Laetantur coeli). “Už sama prožívaná svatost, která vyplývá z účasti na svatosti života Církve, představuje první a základní příspění k budování Církve jakožto “Společenství svatých” (Christifideles laici, č. 17). Vybízím proto katolíky, aby se s vroucností modlili za své rodiny a za všechny naše bratry a sestry, kteří už zemřeli, aby se jim dostalo odpuštění za jejich hříchy a zaslechli Pánovu výzvu: “Pojď, má drahá duše, k věčnému odpočinutí do náruče mé dobroty, jenž ti připravila slasti věčné” (František Saleský, Úvod do zbožného života 17,4). 49

PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI 1. – 2. listopadu: návštěvou kostela a po splnění tří obvyklých podmínek

1. - 8. listopadu: je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce) denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé – třeba jen v duchu; (kdo z vážného důvodu nemůže hřbitov navštívit v uvedeném termínu, může tak učinit již od 25. října – Paenit. Apost., Prot. N. 79/12/I, 8.10.2012).

V ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.

50

Modlitba a depositio votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu Michelangela Buonarottiho v bazilice Santa Croce ve Florencii, Peregrinatio in Corde Ecclesiae, slavnost sv. Petra a Pavla - 29. června 2011.

Velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost

Recommend Documents