VÁPNO A VÁPENNÉ TECHNOLÓGIE PŘI OBNOVE PAMIATOK KONZERVAČNÉ, HYDROFOBIZAČNÉ A SPEVŇOVACIE PROSTRIEDKY PRE VÁPENNÉ OMIETKY A VÁPENNÉ NÁTERY – ICH PRÍNOS A RIZIKÁ ICH POUŽITIA ing. Dagmar Michoinová Historické omítky jsou velmi cennou a dosud ne zcela doceněnou součástí památkového stavebního fondu. Přitom tvoří pohledově velmi exponovaný povrch historických fasád i zdiva v interiéru. Hodnota historických omítek jako ochranné povrchové vrstvy zdiva je významně posílena estetickým a emocionálním působením historických omítek. Vedle toho jsou historické omítky unikátním dokladem estetického cítění našich předků, svědčí také o jejich technické vyspělosti, zručnosti, citu pro materiál. Historické omítky mohou být také velmi cenným zdrojem informací pro současnou materiálovou vědu. Například pro svojí trvanlivost, která se v mnoha případech pohybuje ne v desetiletích, jak je tomu u moderních stavebních materiálů, ale v staletích. Nové vápenné omítky splňují požadavky na zdravotní nezávadnost úpravy, vysoký uživatelský komfort, nízkou energetickou náročnost při výrobě pojiva (vápna), požadavky na recyklovatelnost materiálu. Profesionální ochrana historických vápenných materiálů a jejich další studium je proto naléhavou potřebou i inspirací. A. Obecný teoretický úvod Péče o historické omítky (jejich konzervace, restaurování, rekonstrukce) znamená z materiálového hlediska používání celé škály materiálů. Zpevňovačů pro posílení soudržnosti degradovaného povrchu omítky, injektážních prostředků a tmelů pro připevňování oddělených omítek a pro hloubkovou stabilizaci omítek, ale také malt pro doplňování chybějících ploch, fasádních nátěrů pro finální ošetření. Tedy materiálů, kterých na je trhu nepřeberné množství. Jak se vyznat v nabídce, když každý prodejce nás přesvědčuje, že právě ty „jeho“ prostředky jsou ty nejlepší, vhodné nejen pro omítky, ale i pro různé typy stavebního kamene, pro cihly, beton? V případě, že mluvíme o historických omítkách, tedy o historických materiálech, je žádoucí pro výběr vhodných prostředků pro jejich ošetřování využít obecné, mezinárodně platné zásady.1 Když do těchto obecných zásad dosadíme specifické vlastnosti konkrétního historického materiálu, tedy historických vápenných omítek v našem případě, získáme poměrně přesné charakteristiky, které by měly prostředky pro péči o ně splňovat. A.1 Hlavní zásady pro výběr prostředků na ošetřování historických materiálů 1. Cílem péče o historické omítané konstrukce a omítky je poznání a uchování maxima dochovaných hodnot – hodnoty historické, dokumentační, architektonické, estetické, technické. Použité prostředky tedy nesmí originální materiály poškozovat nebo významně měnit jejich vlastnosti přímo, ani v horizontu mnoha let. To se v posledních zhruba 100 letech ne vždy dařilo dodržet, stačí připomenout škody, které vznikaly přednostním používáním hydraulických pojiv, zejména cementu. Také po 50 letech používání „moderních“ prostředků stavební chemie při péči o historické vápenné omítky se ukazuje, jak citlivé jsou na ošetření cizorodými nevápennými prostředky. 2. Dle obecných zásad pro ochranu historických materiálů dále platí, že nové prostředky pro doplňování a ošetřování by s těmi původními měly být slučitelné (kompatibilní). To znamená, že by se nový materiál měl originálu co nejvíc blížit chemickým složením, fyzikálními vlastnostmi, ale také estetickými vlastnostmi a způsobem stárnutí (degradace). Pro uměle připravované materiály (např. malty) přitom platí, že jejich výsledné vlastnosti jsou dány jednak chemickým složením materiálu (malty), ale také postupy a procesy, kterými byly tyto materiály připraveny a zpracovány. Přitom právě způsob přípravy 1
Vychází zejména z Mezinárodní charty o konzervaci a restaurování památek a sídel, tzv. Benátské charty, 1964
38
VÁPNO A VÁPENNÉ TECHNOLÓGIE PŘI OBNOVE PAMIATOK a zpracování vápenných materiálů má na jejich výsledné vlastnosti významný vliv, na což se velmi často zapomíná.2 Zásada kompatibility tedy může být splněna jen v případě, že nové materiály (např. malty) se budou originálům co nejvíc blížit nejen chemickým složením, ale současně i pracovními postupy. Postupy, kterými vznikaly doplňované originály. Zásada kompatibility tak znamená upřednostnění nejen takových materiálů, které byly na stavbě původně použity, ale také upřednostnění tradičních řemesel. 3. V obecných zásadách je vyjádřen i postoj k tzv. moderním materiálům a postupům. Jejich používání je přípustné v těch případech, kdy tradiční postupy a materiály neobstály. Lze ale použít jen takové moderní postupy a materiály, jejichž efektivnost byla vědecky prokázána a prakticky odzkoušena.3 4. Při volbě prostředků a postupů pro péči o historické materiály jsou v obecné rovině akceptovatelné jen takové materiály a zásahy, které jsou odstranitelné (reversibilní). Tento striktní a mnoha případech nesplnitelný požadavek lze zmírnit požadavkem na možnost opakovaného zásahu (retreatibility). Tj. používání jen takových materiálů a postupů, které nebudou v průběhu dalších let bránit následné péči o originály s dodržením všech výše uvedených zásad.4 5. Protože příspěvek je věnovaný přednostně konzervačním prostředků pro zpevnění historických vápenných omítek, je vhodné připomenout ve zkratce i další zásady, které byly cíleně stanoveny pro zpevňovače a zpevňování anorganických porézních materiálů a) Zpevnění má mít dlouhodobý účinek, aplikace má být snadná, prostředek má být dostupný.5 b) Při použití zpevňovače nesmí dojít ke změně vzhledu, zbarvení a charakteru zpevňovaného materiálu. c) Stupeň nového zpevnění by neměl převýšit pevnost původního materiálu. d) Zpevnění by nemělo zvýšit difusní odpor zpevňovaného materiálu.Konzervační prostředky by měly mít nízkou viskozitu, aktivní látky by měly být v monomolekulární, nízko molekulární formě, preferenci mají pravé roztoky ne disperse či emulze. f) Chemická struktura zpevňovače má být podobná chemické struktuře původního materiálu6. Smáčivost prostředku s podkladem má být dobrá, prostředek se má spojovat s vlhkostí. g) Zpevnění musí být rovnoměrné. Zpevňovač nesmí tvořit krustu, musí mít podobné objemové změny s teplotou jako původní materiál. h) Zpevňovač by měl být odstranitelný.7 A.2 Základní materiálové vlastnosti historických vápenných omítek Abychom získali představu o vlastnostech prostředků pro ošetřování historických vápenných omítek je nezbytné připomenout ještě základní specifické materiálové vlastnosti vápenných omítek. Pro názornost jsou jejich vybrané vlastnosti srovnány s vlastnostmi omítek s hydraulickým pojivem a s přírodním kamenem.8 To proto, aby byly zřejmé technologické nesrovnalosti, ke kterým dochází, když jsou pro péči o historické vápenné omítky používány shodné konzervační prostředky jako pro tvrdé hydraulické omítky a kámen. 1. Vápenné omítky mají ve srovnání s omítkami s hydraulickým pojivem nebo kamenem nižší pevnost. To však nebrání dlouhodobé trvanlivosti vápenných omítek. 2
Podrobnosti jsou uvedeny např. v příspěvku Vliv postupu přípravy vápenných malt na jejich výsledné vlastnosti, který je také uveden v tomto sborníku 3 Bohužel není blíže stanoveno, zda za dostatečné praktické odzkoušení lze považovat zkušenosti získané za měsíc, rok nebo zda stačí staletí, jako je tomu v případě vápna. 4 Klasickým nevratným ošetřením je hydrofobizace vápenných omítek nebo jejich zpevňování nekompatibilními materiály. 5 Dostupnost většiny dříve používaných tzv. moderních prostředků je a bude vždy velmi problematická. 6 Tomuto požadavku v případě vápenných omítek mohou odpovídat jen zpevňovače na bázi vápna, např. vápenná voda. 7 Protože omítky jsou porézní materiály, je tato podmínka pro všechny zpevňovače nesplnitelná. Lze ji zmírnit požadavkem na možnost opakovat zpevnění vhodným materiálem. 8 Je zřejmé, že vlastnosti hrubozrnného pískovce jsou diametrálně odlišné od krystalického vápence. Přesto lze pro srovnávání vlastností s vápennými omítkami toto zjednodušení použít.
39
VÁPNO A VÁPENNÉ TECHNOLÓGIE PŘI OBNOVE PAMIATOK 2. Na rozdíl od omítek z hydraulických pojiv či kamene jsou vápenné omítky po dlouhou dobu na povrchu pevnější než v hloubce materiálu – vápenné omítky mají opačný profil pevnosti.9 3. Pro vápenné omítky je charakteristická dlouhodobá zásoba nezreagovaného vápna, která se projevuje vyšším pH.10 4. Omítky jsou neoddělitelné od stavby, ty v exteriéru jsou navíc dlouhodobě vystavené povětrnosti. K hlavním příčinám degradace historických vápenných omítek však patří hlavně dlouhodobé změny stavu podkladu (zdiva) ve srovnáním s výchozím stavem. Patří sem hlavně nadměrné zavlhání zdiva a omítek vzlínající vlhkostí v důsledku nevhodných stavebních úprav objektu (provedení druhotných neprodyšných podlah v přízemí, svádění vody ze svodů k patě objektu, celková neúdržba stavby a jejího okolí, zatékání srážkové vody do omítek a pod.). Velkou skupinu poškození pak tvoří neprofesionální přístup k historickým omítkám, chyby při předchozí konzervaci a restaurování. V mnoha případech je hlavním faktorem destrukce vápenné omítky člověk a jeho neodborný a necitlivý přístup k historickým vápenným omítkám. 5. Historické vápenné omítky jsou velmi citlivým indikátorem stavebně technického stavu objektu. V případě, že stavebně technický stav objektu (vlhkost, statika, klima a pod.) není v pořádku, projevuje se to mimo jiné degradací omítek. Přitom výměna omítek problém neřeší, pouze jej na čas maskuje. Nelze tedy mluvit o péčí o omítky a přitom opomíjet trvalou a profesionální snaho o zlepšení špatného nebo udržení vyhovujícího stavebně technického stavu objektu a jeho bezprostředního okolí. 11 Teprve když jsou odstraněny nebo zmírněny příčiny poškozování zdiva a omítek, lze přistoupit k vlastním konzervaci nebo k restaurování. 6. Velmi specifickou vlastností vápenných omítek je postup jejich tvrdnutí. Je obecně známo, že tuhnutí a tvrdnutí vápenných materiálů (malt, nátěrů, zpevňovačů) je provázeno vysycháním vody z materiálu a reakcí vápenného pojiva se oxidem uhličitým ze vzduchu. Skutečnost je trochu složitější, pro pochopení některých charakteristických vlastností vápenných omítek je užitečné ji stručně uvést. Vápenné pojivo vlastně nereaguje přímo s CO2 ze vzduchu, ale reaguje s velmi slabou kyselinou uhličitou, která vzniká rozpuštěním části vzdušného CO2 v vodě přítomné v maltě. Přitom existuje jen poměrně úzký interval vlhkosti vápenného materiálu, ve kterém k reakci, které říkáme karbonatace, může docházet. Reakce postupuje od povrchu do hloubky omítky.12 Vyzrání vápenných omítek je dlouhodobý až několikaletý proces. Opakovaným řízeným nebo přirozeným vlhčením a vysycháním vápenných omítek dlouhodobě pokračuje karbonatace dosud nezreagovaného vápenného pojiva v omítkách. Lze exaktně prokázat, že správně prováděné následné vlhčení nově provedených ploch vápenných omítek nebo spárování výrazně zrychluje postup karbonatace a tím se zlepšují výsledné mechanické vlastnosti malt.13 9
Je to dáno následným zpracování čerstvé malty a postupem tvrdnutí vápenné omítky. Vliv mají také povrchové úpravy, hlavně vápenné nátěry. 10 Alkalita omítek postupně klesá v závislosti na exponovanosti plocha. Jsou ale známy i případy, kdy je volné vápno v omítkách zjistitelné i po mnoha desetiletích. 11 Je zjevné, že velmi častou příčinou poškození historických omítek v soklové partii neizolovaných staveb je vzlínající vlhkost. Popis postupů, které vedou k odstranění vzlínající vlhkosti, je nad rámec tohoto článku. Je však namístě upozornit, že ne všechny zásahy, které jsou vhodné pro obnovu moderních staveb jsou vhodné pro historické, původně neizolované objekty. Mezi vhodné alternativy lze zařadit např. obnovení existujících vzduchoizolačních systémů (provětrávané podlahy či odvětrávané štoly). Ne zcela jednotně se odborná veřejnost staví k metodám elektrofyzikálním. Mezi rizikové zásahy na historických, původně neizolovaných stavbách patří zejména dodatečné vkládání hydroizolací ať už mechanických nebo chemických. Konkrétní navržené řešení by mělo vždy respektovat zásady pro obnovu historických staveb. 12 Více např Hlaváč, J.: Základy technologie silikátů, SNTL/ALFA, Praha, 1988 13 Tuto skutečnost velmi názorně ilustrují výsledky provedených pokusů s vápennými maltami. Zatímco pevnost v tlaku neošetřené malty byla po 90 dnech 0,78 MPa, pevnost v tlaku stejné malty za stejnou dobu, ale navlhčené 10x byla 1,39 MPa a pevnost v tlaku malty ošetřené za stejných podmínek 20x byla již 1,99 MPa, tj. 2,5x vyšší než v prvním případě za stejný čas. Výsledky jsou částí výstupu grantového úkolu Michoinová D.: Vliv dodržování technologické kázně na výsledné
40
VÁPNO A VÁPENNÉ TECHNOLÓGIE PŘI OBNOVE PAMIATOK B. Hydrofobizace vápenných historických omítek Výše uvedených poznatků lze dobře využít při hledání odpovědi, zda je vodoodpudivé ošetření nových nebo i historických vápenných omítek přínosem či naopak. Historické omítky si po celou dobu své mnohaleté existence zachovávaly smáčivost pro vodu. Proto mohly být opakovaně přetírány a zpevňovány vápennými nátěry a vápennou vodou, doplňovány nebo přeomítány vápennou maltou. Jinak je tomu ale v případě, že je jejich povrch ošetřen hydrofóbním (vodoodpudivým) prostředkem. Hydrofobizace brání pronikání kapalné vody do materiálu. Tím se zamezí opakovanému zvlhčování vápenného pojiva a tím je výrazně zpomalen postup jeho karbonatace. To může být fatální hlavně na plochách nových omítek. Dalším negativním důsledkem hydrofibizace povrchu omítky je pomalejší rychlost transportu vody při vysychání ošetřené a neošetřené omítky.14 Zbytky hydrofóbních prostředků nejsou z fasády prakticky odstranitelné. Použití tradičních materiálů pro údržbu či konzervaci vápenných omítek na fasádě (tj. použití vápenných malt pro doplnění plochy, použití vápenných nátěrů, zpevnění a realkalizace vápennou vodou) je v případě hydrofóbního ošetření historických vápenných omítek značně diskriminováno. K podobným efektů dochází při použití hydrofóbních15 nebo málo prodyšných filmotvorných fasádních nátěrů16. Ale i v případě nevápenných minerálních fasádních nátěrů17, které mění původní vlastnosti vápenných omítek (např. nasákavost povrchové vrstvy omítky), je velmi problematické jejich překrytí nátěry vápennými. Správně ošetřované vápenné omítky a vápenné nátěry si mají zachovávat přirozenou snášivost pro kapalnou vodu. Jen tak je lze udržitelně ošetřovat tradičními vápennými materiály a současně mohou zůstat velmi citlivým indikátorem stavebně technického stavu objektu a nositelkami mnoha hodnot, které třeba zatím ani neumíme přečíst. C. Volba materiálů pro zpevňování degradovaného povrchu vápenných omítek Na úvod je třeba říci, že zpevnění a stabilizace omítek, je součástí celého komplexu dílčích zásahů, které se při konzervaci a restaurování omítek provádí. Obhajovat nebo zatracovat konkrétní materiál bez znalosti stavu objektu, složení omítek, situace na stavbě a bez znalosti komplexní technologie obnovy omítek, je proto poněkud problematické. Navíc platí, že sebelepší materiál může být použit nevhodně nebo neodborně. Z výše uvedeného obecného teoretického úvodu, resp. z obecných zásad pro profesionální péči o historické vápenné omítky však jednoznačně vyplývá, že pro ošetřování vápenných historických omítek by bylo vhodné přednostně používat materiály na vápenné bázi.18 Avšak péče o historické omítky byla donedávna na okraji zájmu restaurátorů i technologů. Možná proto se opakovaně stávalo, že se pro ošetřování omítek používaly hlavně prostředky, které byly původně navrženy na konzervaci kamene. Tato praxe není dobrá. Historické omítky, zejména ty vápenné, nelze srovnávat s přírodním kamenem. Omítky vznikají zcela odlišnými postupy, jsou to materiály uměle připravené člověkem. Historické vápenné omítky mají odlišnou strukturu a složení a hlavně mají jiné mechanické vlastnosti v porovnání s přírodním kamenem. vlastnosti vápenných malt používaných při obnově historických stavebních památek, závěrečná zpráva grantu NPÚ 3-22 14 Schulze W., Tischer W., Ettel W., Lach V.: Necementové malty a betony,str, 42, SNTL,Praha 1990, ISBN 80-03-00188-9 15 Např. fasádních nátěrů na bázi silikonů, v poslední době se objevují ale i vápenné hydrofobní fasádní nátěry. 16 Fasádních nátěrů na bázi organických polymerů, např. akrylátových. 17 Např. fasádních nátěrů na bázi silikátů. 18 Přitom vápenné materiály skutečně obsáhnou celou škálu materiálů potřebných pro konzervaci a restaurování vápenných omítek.
41
VÁPNO A VÁPENNÉ TECHNOLÓGIE PŘI OBNOVE PAMIATOK Navíc se opakovaně ukazuje, že i přes prvotní nadšení z úspěšného ošetřování historických omítek prostředky na kámen, se již několikrát zopakovalo, že zhruba po 20. až 30. letech dochází k přehodnocení vhodnosti používaných „moderních“ prostředků. Na základě diskutabilních až negativních zkušeností s jedním typem materiálů se začnou používat nové, modernější prostředky. Bohužel tato historická zkušenost je platná jak pro vodní sklo, které se používalo zhruba do 70. let, tak pro syntetické organické polymery, které byly v oblibě zhruba do konce 80. let a zajisté tomu tak bude i v případě dnes moderních zpevňovačů např. organokřemičitanů, nebo dealkalizovaných vodních skel, kde je účinnou látkou stejná sloučenina (tj. gel SiO2), jako v případě klasického, již jednou zavrženého, vodního skla! 19 období masivního používání
1950 až 1970
1970 až 1990
některé charakteristické materiály
některé důsledky a projevy jejich použití na omítky
různé typy vodních skel
vznik zasolení omítek kontaminace nekompatibilními látkami – gely oxidu křemičitého snížení porozity povrchové vrstvy omítky nadměrné zpevnění povrchové vrstvy odtržení nadměrně pevného povrchu spolu s částí podkladní omítky v důsledku odlišných vlastností povrchové vrstvičky ve srovnání s podpovrchovou vrstvou omítky
organické polymery
destrukce omítek pod neprodyšnými povrchovými filmy nátěrů nestabilita prostředků v alkalickém prostředí nestálost prostředků vůči UV záření kontaminace omítek nežádoucími zbytky po rozkladu polymerů
organokřemičitany, různé typy vodních skel
kontaminace nežádoucími látkami – vnesení enormního množství nekompatibilního gelu oxidu křemičitého snížení porozity povrchové vrstvy omítky nadměrné zpevnění omítek nadměrné zaplnění pórů v povrchových vrstvách omítek gelem oxidu křemičitého dočasná nebo trvalá hydrofobita povrchu omezená slučitelnost s alkalickými vápennými materiály
vápenná voda
shodná chemická báze – nehrozí nadměrné zpevnění ani změna dalších vlastností použitelná i pro: provlhčování podkladu na doplňování realkalizaci podkladu a původních omítek ošetřování nových vysprávek a nových ploch
přelom století
Moderní materiály se po 20. až 30. letech mění. Materiály pro konzervaci a restaurování by ale měly tvořit dlouhodobě materiálově ucelený a kompatibilní systém.20 Stále si kladu otázku, proč nejsou odborné znalosti specialistů a památkových technologů využívány hlavně k tomu, abychom se poznáváním historických materiálů poučili od našich předků, abychom oživili zanikající pracovní postupy, kterými vznikala díla, která 19
Pochybnosti o moderních prostředcích s účinnou složkou na bázi hydratovaných gelů SiO2 jsou, mimo jiné, podpořeny výsledky srovnávacího testu různých zpevňovačů použitých na velmi degradované vápenné omítky na testovací ploše hospodářského traktu SH Křivoklát, které proběhly v rámci semináře STOPu nazvaného Zpevňování historických omítek, Křivoklát 2004. Moderní zpevňovače na bázi hydratovaných gelů SiO2 byly aplikovány za dodržení návodů uvedených v technických listech a byly aplikovány přímo zástupci výrobců. Výsledky testu zatím nebyly publikovány. Při senzorickém posouzení pohledem a dotekem mají plochy se silikáty nepřirozeně sklovitý a lesklý povrch, některé nemají vůbec charakter vápenné omítky. 20 Tak jak tomu bylo před nástupem stavební chemie do oblasti péče o omítky.
42
VÁPNO A VÁPENNÉ TECHNOLÓGIE PŘI OBNOVE PAMIATOK přetrvávají staletí, abychom navázali na postupy a materiály, které jsou prověřeny staletími.21 Jak bylo ukázáno výše, moderní stavební chemie zatím nenašla ideální zpevňovač pro vápenné omítky. Zamysleme se tedy nad tím, jakým postupem se zpevňovaly omítky v minulosti. Vždyť právě pro historické omítky je charakteristické, že se starší, vyspravená fasádní nebo interiérová úprava použila jako podklad pro nové omítky.22 Když hledáme ve staré omítkářské a štukatérské literatuře23 nebo ve starších publikacích o konzervaci historických omítek24, tam všude se setkáme s vápennou vodou jako tradičním materiálem pro ošetřování podkladu. Tak, jak to pozorujeme i u ostatních vápenných materiálů, mnohé je dlouholetým nepoužíváním vápenné vody pozapomenuto, mnohé nepochopeno nebo dokonce záměrně zkreslováno. Přesto vápenná voda, jako zpevňovač vápenných omítek, nejvíc vyhovuje výše uvedeným mezinárodně platným požadavkům na prostředky pro zpevňování: Navíc, její použití lze vhodně rozšířit i na další, pro vápenné materiály důležité technologické kroky, tj. na vlhčení podkladu či na ošetřování (následné vlhčení) nově provedených tmelů, injektáží, omítek, spárování.25 Současně je třeba uvést, že ne vždy je při rostoucích nárocích na složitost konzervačních a restaurátorských zásahů množné používat výhradně tradiční materiály, poměr těch „moderních“ a tradičních by měl být, dle mých zkušeností ale podstatně výraznější ve prospěch tradičních materiálů. D. Závěr Přírodovědný popis a vysvětlování základních principů a technologických souvislostí pro používání tradičních vápenných materiálů je snahou o jejich oživování. Popularizace těchto materiálů a postupů je současně motivována respektem k zásadám profesionální péče o historické materiály a snahou a trvale udržitelnou péči o ně. 21
Více např. Zprávy památkové péče, roč. 65, č. 3/2005 Na historických, hlavně gotických a renesančních fasádách lze zaznamenat, že podklad pro novou úpravou byl před omítáním přebílen vápnem. Jednalo se pravděpodobně (mimo jiné efekty) o jakousi formu zpevnění podkladu. Zjevně lze tento fakt doložit např. na dvorní fasádě jižního paláce na Švihově, více Girsa V., Jerie P., Michoinová D.: Konzervace dvorního průčelí jižního paláce hradu Švihova, Zprávy památkové péče, roč. 63, číslo 6/2003, str. 404-417 23 Millar W.: Plastering Plain and Decorative, Donhead 1998, ISBN 1873394306, první vydání v roce 1897 Cowper, AD.: Lime and Lime Mortars, Donhead, 2000, ISBN 1873394292, první vydání v roce 1927 24 Petr, F.: Několik kapitol z technologie konservačních prací, Zprávy památkové péče, roč. XIII, č. 1, 1953 Štorm, B.: Základy péče o stavební památky, Praha 1965 Peterson, Sten: Lime Water Consolidation, v Mortars, Cements and Grouts Used in the Conservation of Historic Buildings, ICCROM Symposium, Řím, 1982 Soulikidis, Th. a kol: Amelioration of the propertieis of hydrated lime for the consolidation of the surface or/and the mass of Building Materials of Monuments, v ICCROM 8th International Congress on Deterioration and Conservation of Stone, Berlín, 1996 Hošek, J., Muk, J.: Omítky historických staveb, SPN 1999 25 Praktické postupy pro používání vápenné vody jsou uvedeny např. v Michoinová, Dagmar: Praktické zkušenosti s ošetřováním historických omítek vápennou vodou – otázky a odpovědi, in Sborník STOP, Zpevňování historických omítek 2004 nebo v Michoinová, D.: Konsolidace vápennou vodou I. Zprávy památkové péče", roč. 62, číslo 5/2002 22
43
