Spasitel se diví
V dávných dobách se pán Ježíš vracíval na svět a spolu se svým prvním učedníkem Petrem sledoval, jak lidé žijí. Zajímal se především o to, jestli jeho učení mezi smrtelníky zapustilo kořeny. Většinou zjišťoval, že stále ještě existuje vysoký počet lidí nehodných, zištných, vyznávajících prapodivné hodnoty. To jej netěšilo, proto se rozhodl, že se na zem již vracet nebude. Nebyl by to ale Boží syn, kdyby se na obyčejné lidi dokázal dlouho hněvat. Věděl, že jeho cesty význam mají, že dobré lidi posilují a že mnohdy otevřou oči i leckterému hříšníkovi. Koho ze smrtelníků by také setkání s Pánem nechalo chladným? Pán Ježíš se tedy rozhodl, že po několika stech letech sestoupí na Zem, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak si lidé povedou tentokrát. „Petře, připrav vše potřebné. Mám chuť opět se vydat do světa. Rád bych se podíval, co se od naší poslední návštěvy změnilo.“ „Ale Pane, nezapomeň, že tě cesta tehdy zarmoutila. Nezasloužíš si, aby tě něco podobného postihlo znovu. Pamatuj na své zdraví a nikam nejezdi,“ odpověděl Petr. Dlužno podotknout, že si v nebi zvykl na pohodlný život. Nikam se mu proto nechtělo. Náramně by se mu hodilo, kdyby Pánovi dokázal jeho plán rozmluvit. Pánovi to bylo ihned jasné, ale rozhodl se i Petra pěkně provětrat, odvětil tedy: „Kdepak, jakmile budeš hotov, vyjíždíme.“ „Dobrá, kam se chceš vydat tentokrát?“ s obavou v hlase se zeptal Petr. Cesta na Zem se mu zdála namáhavá tak jako tak, ale kdyby si Pán přál jet někam do zimy a divočiny nebo do války, stala by se nefalšovaným 1
utrpením. „Co třeba do Čech?“ navrhl Pán. „Tam jsme dlouho nebyli.“ Svatý Petr si oddychl. Žádné studené Grónsko. Poněkud uklidněn se tedy vzdálil, aby sebe i Pána na cestu do Čech připravil. Práce to byla i tak nelehká. Musel se dobře seznámit se situací. Zkontroloval, jaký rok se na Zemi píše. Navrhl pro sebe i pro Pána Ježíše skromný šat a do batohu uložil něco věcí, kterými se lidé obklopují. Bylo to nutné, aby spolu s Pánem dobře s místními splynuli. Nepřáli si upoutávat přílišnou pozornost. To totiž nikdy během předchozích cest nepřinášelo nic dobrého. Utrpení z prvního, regulérního pobytu mezi smrtelníky se naštěstí nikdy neopakovalo, ale proč zbytečně riskovat? Petr práci brzy dokončil. Pán Ježíš byl rád, protože se již nemohl dočkat. Popadl Petra za ruku a bez dalších vytáček jej táhl za sebou. Když se znovu ocitli dole na světě, ihned si všimli, že nic není tak, jak si to pamatovali. Petrovy přípravy opravdu nebyly zbytečné. Po rušné silnici se v obou směrech pohybovaly automobily mnoha velikostí a tvarů. Vydávaly značný hluk a zápach, až si oba velcí muži střídavě ucpávali uši a nos. Nové čichové a sluchové vjemy byly tak nezvyklé, že jim trvalo několik minut, než se vzpamatovali a mohli se po silnici vydat k nejbližšímu městu. Na černobílé ceduli si všimli, že vcházejí do Chomutova. Na náměstí postávala početná skupinka lidí. Občané se shlukli před honosnou budovou a hlasitě dávali najevo svou nelibost. Pán s Petrem byli zvědaví, proto přistoupili blíž. „Co se zde děje, dobrý muži?“ oslovil Petr nejblíže stojícího člověka. „Co by se dělo? Exekutoři opět zabavujou sociální dávky.“ Pán Ježíš i Petr na Zemi podléhali světským zákonům, 2
protože mezi lidmi byla jejich božská podstata poněkud omezena. To znamená, že cesty na Zem se kdykoliv mohly proměnit v taková svého druhu dobrodružství, neboť si nikdy nemohli být jisti s tím, co se přihodí. Stejně tak, i navzdory Petrovým přípravám, o společnosti nevěděli úplně vše, a leccos se museli přiučit přímo na místě. Petrův materiál se sice o dávkách i exekutorech zmiňoval, ale bohužel neuváděl, že by jedny mohly být druhými zabavovány. Pán Ježíš si v duchu povzdechl. Vzpomněl si, jak bylo poznávání světa snadné, když zde byl poprvé, neboť přišel jako novorozeně a se všemi záludnostmi života jej postupně seznámili rodiče a kamarádi. Nyní opět přichází jako dospělý muž, a tak se s podobnými potížemi bude muset vypořádávat sám a velice rychle. Ostatně jako už několikrát v minulosti, během podobných cest. Pamatoval si, že lidé jsou poměrně sdílní, když sedí v hostinci u dobrého moku, nezaváhal tedy a řekl: „Exekutoři? Dávky? Nemohl byste nám tuto situaci přiblížit? Není zde nějaký příhodný podnik, kde bychom si mohli promluvit a trochu se napít?“ Na muži bylo vidět, že do práce nespěchá a že se dobrého pití neodříká, proto jeho odpověď nepřekvapila. „Ale ano za několik piv a rumů popovídání stojí. Neurazte se, ale máte vůbec na to pití?“ „Samozřejmě,“ sáhl Pán Ježíš do náprsní kapsy, ze které vytáhl peněženku s několika českými bankovkami a platebními kartami. „No páni. Na pracháče nevypadáte, ale to je teď normální. Určitá sorta boháčů chodí, bez urážky, jako trhani. Někdy čím větší trhan, tím větší pracháč. Kór když je ze zahraničí. Jak tak koukám, ani vy na zdejší nevypadáte. Mluvíte dost legračně. No nic, žízeň už mám, tak za mnou!“ Oba svatí muži pokrčili rameny a vydali se za svým novým známým. 3
Skončili v pěkné restauraci nedaleko náměstí. Pivo tam točili dobré a všem třem náramně chutnalo. Petr byl rád, že Pán zastávku v hostinci navrhl sám, takhle si mohl zlatavého moku užívat bez výčitek svědomí. Jakmile se muž po několika půllitrech dostatečně uvolnil, vše jim dopodrobna vysvětlil. Vyprávěl o ambiciózní starostce, která nemá chudáky ráda a tak jim pomocí exekutorů zabavuje peníze. Přiznal, že mnozí chudáci skutečně dluží městu za nájem, ale že platit nemohou, protože nemají práci. Někteří ji už ani nehledají, ale jen proto, že jim ji stejně nikdo nedá. Tak jsou odkázaní jen na peníze od státu a teď nemají ani ty. Jak mají žít, ale paní starostku vůbec nezajímá. Nestará se ani o problémy těch chudáků, kteří práci ještě skutečně hledají a kterým teď hrozí, že umřou hladem. Petr poslouchal s otevřenou pusou, protože pomalu ztrácel schopnost se soustředit. Pivu poněkud odvykl a rozhovor se začínal protahovat. Pán Ježíš ovšem pil s mírou. Vše mu bylo jasné, tak chápavě přikyvoval. Nebyl si ale jist, kdo má pravdu, jestli tento muž, chudáci, či paní starostka. Celá věc nicméně nějakým bezprávím zaváněla, proto se rozhodl, že záhadě přijde na kloub. „Rád bych se na tu záležitost podíval zblízka,“ řekl Pán Ježíš. „Děkuji vám za informace.“ Po zaplacení útraty se rozloučil s upovídaným mužem, vyvedl Petra z hostince a vydal se s ním zpět na náměstí. Když byli opět na místě – trvalo jim to o něco déle, než cesta opačným směrem – viděli, že se lidé již pomalu rozcházejí, neboť se připozdívalo. Také úřední hodiny se chýlily ke konci. Při pohledu na vrávorajícího Petra se Panu Ježíši zdálo rozumné záležitost exekutorů odložit na zítřek. Už se chtěl vydat do kanceláře informačního centra, aby se zeptal na nejbližší penzion, když si všiml, že se před radnicí něco děje. 4
Nejprve pomalu vyšla plačící žena s malým dítětem v náručí. Rychleji jít nemohla, protože pro slzy na cestu neviděla. Zřejmě se jednalo o jednu z obyvatelek města, jejíž peníze zrovna absolvovaly zajímavou cestu ze státního rozpočtu přímo do toho městského a soudně exekutorského. Téměř vzápětí z budovy radnice vyběhl mladý muž v obleku. Spěchal, až za ním vlála elegantní kravata. Rychle plačící ženu dohonil, sáhl do náprsní kapsy saka, vytáhl peněženku a vyndal z ní dva tisíce korun. „Nezlobte se,“ řekl ženě, „víc nemám, ale vezměte si alespoň tuto částku. Nemůžete zůstat s dítětem sama a úplně bez prostředků.“ Žena se zastavila, uslzený pohled upřený na muže. „Pane Novák, co to má znamenat?“ „Berte. Na nic se neptejte,“ odpověděl mladík už na cestě zpět do budovy. Žena překvapeně kroutila hlavou. Potom si trochu osušila slzy a opět se dala na pochod ke svému domovu. „Co to bylo?“ zeptal se Petr. „Nevím,“ odpověděl Pán, „ale určitě to s naším případem nějak souvisí.“ Posadili se spolu na studenou lavičku. Petr se poněkud probral a vzpomněl si na své přípravy. Sáhl do batohu pro notebook. Napojil se na internet, kde našel stránky místní radnice. Zjistil, že mezi úředníky se skutečně jeden Novák vyskytuje. Po konzultaci s několika dalšími servery, našel, kde mladý úředník bydlí. Nebylo to v Chomutově, ale v jedné z okolních vesnic. „Uděláme si malý výlet,“ zavelel Pán Ježíš a ukázal na nedaleké stanoviště taxi. Po několika kilometrové jízdě zastavili před malým bytovým domem na kraji obce. Pán opět zaplatil a oba vzácní muži vystoupili. Na dveřích domu našli zvonek se správným jménem, tak spokojeně pokývali hlavou. 5
Protože do příchodu úředníka z práce zbývalo trochu času, vydali se hledat nocleh. Když se pak k bydlišti mladého pana Nováka vrátili, zastihli jej před domem s malým zvířátkem v ruce. „Dobrý večer, mohu se zeptat, co to máte? O psa se určitě nejedná,“ začal Petr. „Dobrý večer. To je přece fretka. Vy jste ještě fretku neviděli?“ „Ne, neměli jsme tu čest,“ řekl Pán. Pan Novák jemně položil fretku na zem. Ta ihned napjala vodítko, jak se trhavě rozeběhla kupředu. Zdálo se, že si mladík potřebuje popovídat, protože jej něco tíží. Vyprávěl Pánovi o nedávném rozvodu, o tom jak se mu stýská po malé, jak ji může vidět jen jednou za měsíc a jak by s ní byl nejraději každý den. Přiznal, že rozvod byl dílem spíše nerozvážného mládí. Teď jej mrzí, že s manželkou nepostupovali jinak. Pán poslouchal, aniž by do řeči mladíka zasahoval. Ale když byla u konce, zeptal se: „Dnes jsme vás náhodou zahlédli ve městě. Dával jste peníze nějaké ženě s malým děťátkem. Našel jste si novou známost?“ „Ale kdepak, to byla jedna z žen, které dnes exekutor zabavil peníze. Její materiály procházejí i naším odborem, tak jsem se dozvěděl, že ji dnes nebo zítra čeká další kontrola sociálních pracovnic a vím, že je ve hře odebrání dítěte. Ta žena je na tom opravdu špatně, tak doufám, že kontrola alespoň uvidí, že dítě má co jíst, v čem se koupat a tak. Nebylo to nijak promyšlené, jen jsem si uvědomil, jak těžké je žít bez svého dítěte, tak jsem za ní vyběhl a cpal jí ty peníze. Teď si říkám, že jsem jednal jako blázen, a jí to navíc asi také nijak nepomůže.“ „A co byste nám řekl o paní starostce? Nemůže exekuci v takovémto případě pozastavit?“ „Třeba může, ale ten problém jednoduše sama nevidí. Paní Skřípalová chce vypadat jako nekompromisní 6
politička, nechce dělat výjimky. Navíc s některými lidmi je skutečně potíž, a slyší jen na tvrdé jednání, jinak si ze všech dělají legraci. Problém je, že i obecně dobrá myšlenka může až osudově zasáhnout člověka, který si to vůbec nezaslouží. Měli bychom být pozorní a takovýmto případům předcházet, nebo je alespoň ihned řešit, když už k nim dojde.“ „Aha, ale zpět k vám. Nechtěl byste svou holčičku zpět? Třeba by ji soud ještě mohl svěřit do vaší péče,“ pokračoval Pán. „Ne, ne. To by byl pro malou stres. Musela by se opět stěhovat. Ani bývalé manželce bych nepřál, co teď prožívám.“ Pánovi se rozzářily oči. Pohlédl na Petra a i ten potěšeně pokyvoval hlavou. Okolo obou velkých mužů se vše jakoby projasnilo. Petr podal mladému úředníkovi svůj telefon. „Zatelefonujte manželce. Řekněte jí, co máte na srdci. Jste dobrý muž, vše, co pronesete, se vám vyplní.“ Pana Nováka se zmocní povznášející pocit. Jako omámen bere telefon a vytáčí číslo bývalé manželky. Po několika větách se i jemu rozzáří oči a telefonát ukončí. „Budeme se opět brát! To je vaše práce, že? Ani nevím, kdo jste, ale cítím, že nejste běžní turisté. Andělé strážní, možná?“ „To není důležité. Předně, telefonát byl pouze ve vašich rukách,“ řekl Pán. Pan Novák se na oba velké muže vděčně podíval. Dál už se nevyptával. Svěřil se, že hned zítra si zařídí na radnici svatbu a že by on i jeho manželka byli šťastní, kdyby jim šli za svědky. Petr i Pán se nejprve podivili při zmínce o radnici a ne o kostele, ale potom si vzpomněli na Petrovy rešerše a uvědomili si, že v Čechách to s kostely nevypadá příliš růžově, tak souhlasili. Petr podal panu Novákovi 7
navštívenku. Domluvili se, že je o termínu svatby vyrozumí. Telefon zazvonil hned druhý den. Svatí muži se dozvěděli, že svateb je naplánováno příliš mnoho, proto je termín k dispozici až za měsíc. Zato však má volno sama paní starostka. Staronové manžele prý oddá sama. Pán s Petrem se zaradovali, neboť se těšili, jak se s paní starostkou nenápadně setkají a uvidí, co je vlastně zač. Pořád si totiž nebyli jisti, jestli je opravdu tak necitelná, jak ji vylíčil muž v hostinci, nebo jen tak nevyzrálá, jak ji vypodobnil pan Novák. Třicet dnů uteklo opravdu rychle, a tak se záhy všichni sešli v budově radnice. Ještě před obřadem si starostka Skřípalová nechala poslat pana Nováka do kanceláře, neboť se jej chtěla na něco zeptat. Tedy nejednalo se o nic závažného, spíše šlo o pouhou zvědavost. Paní starostce vrtalo hlavou, proč se rodinná situace zaměstnance Nováka tak dramaticky změnila k lepšímu a cítila, že klidu nedojde, dokud se jej na to nezeptá. „Á pan magistr Novák, to jsem ráda, že jste si v tento slavnostní den na mě našel trochu času. Chtěla jsem vám ještě jednou poblahopřát k vašemu rodinnému štěstí. Jakpak k tomu vlastně došlo, takhle po rozvodu?“ Úředník byl ze svého druhého svatebního dne poněkud nervózní, proto žádný falešný podtón v hlase paní starostky nepostřehl. Klidně odvyprávěl, co se mu před měsícem přihodilo. O události na náměstí i o setkání se dvěma cizinci, kteří mu jdou dnes za svědky. „Říkáte, že se vám při telefonátu mohlo vyplnit úplně všechno? Vy, vzdělaný muž, tomu věříte? Copak dnes taková kouzla existují? Vždyť to bychom byli jako postavy v pohádkách. No dobře, ženíte se. Asi jste rozrušen, necháme toho. Ještě jednou blahopřeji. Uvidíme se za malou chvíli v obřadní síni.“ Když si starostka na krk navlékala řetěz s pečetí 8
označující její úřad, rozhovor s podřízeným nemohla dostat z hlavy. Sama se přece potýká s mnoha problémy, i ona by si zasloužila malou pomoc. Kdyby ten nešťastník náhodou mluvil pravdu, byla by velká škoda o podobnou příležitost přijít. Ať už mluví pravdu, nebo ne, měla by si s jeho svědky promluvit a sama určit, co jsou vlastně zač. Ne nadarmo je zde starostkou. Lidi zná a umí je dokonale odhadnout, jinak by v komunální politice neobstála. Navíc, teď když strana rozhodla o její kandidatuře do Poslanecké sněmovny, je jasné, že se hodí i na vyšší úroveň. Je prostě dobrá a udělá pro svůj postup vše. Když procházela honosnou halou radnice, uviděla budoucí novomanžele s oběma svědky a dcerkou. Novák se nahoře v kanceláři zmínil, že hosty mít nebudou. Podruhé se jim to nezdálo vhodné, kromě toho, jsou prý šťastní i tak. Na odiv nic dávat nepotřebují. Nejspíš nemají peníze, pomyslela si. Podívala se z dálky na oba svědky. Ano, něco těžko pojmenovatelného z nich opravdu vyzařovalo. Ale to mohlo být způsobeno chováním naučeným v zahraničí. Úplně obyčejní ale opravdu nebudou. Rychle přemýšlela, co udělat. Tu si všimla, jak se na městského strážníka utrhl dobře oblečený muž. Láteřil na celý Chomutov, že na peníze má nárok a že si bude stěžovat, že vše dá k soudu a vůbec nebral na vědomí policistovy pokyny k opuštění radnice. Svatebčané situaci se zájmem pozorovali. To starostce vnuklo spásnou myšlenku: zde je její šance! Přistoupila ke strkajícím se mužům a řekla: „Jsem starostka Skřípalová. Mohu vám nějak pomoci?“ „Vy? Kvůli vám teď budou moje děti o hladu. Přijel jsem pro peníze, jako vždycky. Pak se ale všechno nějak zvrtlo. Jakmile mi úřednice prachy vydala, nastoupil na mě soudní exekutor s tímhle policajtem a všechno mi na místě sebrali. Tomu říkáte demokracie nebo právní stát? 9
Takhle si představujete lidský práva? Já se okrádat nenechám. Po příštích volbách jdete od válu. Však uvidíte, paninko!“ Starostka periferním viděním zkontrolovala, jestli svatebčany situace i nadále zajímá. Když se ujistila o jejich nezmenšené pozornosti, ostentativně prohodila: „Ale vážený pane, když se zastavíte u mě v kanceláři, na vaši věc se osobně podívám, možná skutečně došlo k omylu. Říkáte, že děti budou mít hlad, to se ovšem nesmí stát. Přijměte tedy ode mne pět tisíc korun na nejběžnější výdaje, než se záležitost vyřeší.“ Starostka vítězoslavně pohlédla na svatebčany a předala muži nabízený obnos. Ten byl sice tímto jednáním poněkud překvapen, ale z role nevypadl. Naopak, dal si peníze s ublíženou samozřejmostí do kapsy, pak se opět rozkřičel na celé kolo, že takhle se to stejně nevyřeší, že zítra skutečně přijde, že na lámání chleba v této věci dojde až u starostky v kanceláři, protože tam dorazí se svým právníkem. Potom se před zraky přítomných otočil a vyšel před budovu, kde na něj čekala limuzína opatřená tmavými skly. Petr scénu nadšeně pozoroval a pošeptal Pánu Ježíšovi: „Tak lakomá asi nebude, to je dobré znamení.“ Pán jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Obřad začal podle plánu. Starostka ve svém projevu neustále opakovala myšlenky o rodině jako o základním stavebním kameni státu, o zodpovědnosti, která z toho vztahu vyplývá a o tom, že stát má být rodině v nesnázích nápomocen, ostatně jak o to i město pod jejím vedením soustavně usiluje. Při projevu už kroutil hlavou i Petr. Také si všiml, že mezi slovy a činy v tomto městě někdy zeje pořádná propast. Při závěrečném přípitku – byl novomanželi zařazen především na počest vzácných svědků – se starostka 10
konečně s Pánem a s Petrem setkala tváří v tvář a jala se zkoumat možnosti, které by případně mohly ze setkání vyplynout. Chytře nadhodila svatbu kolegy Nováka a příběh, který jí svěřil. Nevyhnula se ani jím zmíněnému slavnostnímu až metafyzickému aspektu rodinného znovu sblížení a zeptala se, co je na tom pravdy. „Na to se dá jen nelehce odpovědět,“ promluvil Pán. „Každý z lidí vnímá svět svýma očima. Dotkne-li se někdy metafyzična, tak záleží především na něm. Záleží, do jaké míry je člověk na každou událost připraven. Proč vás to zajímá, paní starostko?“ „Napadla mě totiž jedna věc. Když pan magistr hovořil o svém telefonátu, řekl, že by se mu bývalo vše vyplnilo. Ať už to pravda je, anebo není, jako političku mě to opravdu zaujalo. Kdyby totiž něco takového potkalo veřejně činnou osobnost, měla by se snažit, aby její splněné přání pomohlo co největšímu počtu lidí, aby život v naší zemi byl co nejhodnotnější.“ „A vy takové přání máte?“ vpadl do rozhovoru Petr. „Nebudu lhát, nejsem si úplně jista, ale zkušenosti mi nechybějí. O komunální politice a potažmo práci pro lidi již něco vím, tak bych s touto – přiznejme – hypotetickou situací jistě dokázala obstojně naložit,“ třásl se vzrušené starostce hlas. „Ale bavíme se akademicky, něco takového přece možné není.“ „Co jsem vám právě řekl? Pamatujete?“ zeptal se Pán, aby tajemným hlasem dodal: „Jste-li o své věci opravdu přesvědčena, může se vyplnit. Co vy víte, třeba i onen dobrý muž, kterému jste před obřadem tak nezištně pomohla, v ten moment doufal v zázrak a jeho přání bylo vaším příchodem vyslyšeno. Mějte proto oči otevřené, podobná příležitost možná přijde i k vám.“ „Myslíte, že bychom se dnes mohli ještě o jeden zázrak pokusit, když jsme před obřadem tak dobře začali?“ pomrkávala významně na oba muže docela pohledná 11
starostka. „Nemáte z takové myšlenky strach? Jste žena s velkou zodpovědností. Nebojíte se, že byste si přála něco nevhodného?“ zeptal se Petr. „Ale kdepak. Své spoluobčany znám. Vím, jak jim pomoci.“ „Dobrá, tady je telefon. Myslete na něco, co tuto zemi a lid, jak říkáte, nejvíce trápí, a co byste chtěla jako jeho zástupce změnit. Číslo se vytočí samo dle vašeho přání. Na druhé straně se vám ozve někdo, kdo ve vaší mysli formulovaný problém pomůže vyřešit,“ rozhodl Pán. Starostka se rozpačitě usmála. „Ale teď žertujete, nemýlím-li se.“ „Když tedy nevěříte…,“ sáhl Petr po telefonu. Starostka nevěděla, co má dělat. Na těch dvou je opravdu něco zvláštního, už těmi řečmi, co tady vedou po jedné nedopité sklence šampaňského. Co když jsou to nějací provokatéři, skrytá kamera? Nechtějí si z ní vystřelit? Věc, kterou jí ale nabízejí je neskutečná. Ten trouba Novák to vlastně taky potvrdil, tak pravdomluvný hlupák by něco podobného nevymyslel. Pokušení je příliš veliké, musí si zavolat, musí. Ohlédne se po šťastné rodině a vidí, že si jí nikdo nevšímá. Chtivě tedy přiloží mobil k uchu. Chvíli se zdá, že skutečně přemýšlí o své práci, o městě, o budoucnosti v parlamentu, o věcech, které bude moci pozitivně ovlivňovat, ale tyto úvahy netrvají dlouho. Jsou nahrazeny obrazy osobnějšího rázu. Pohrdavé pohledy kolegů na stranických schůzích. Manželovo ironické: ´Ale Aleno´. Shovívavé pohledy podřízených. Trapné momenty při setkávání s novými obchodními a politickými partnery. Chvíle totálního chaosu v hlavě, když se na večírcích a rautech řeč stočí na témata nemající s politikou nic společného. Trestuhodně poloprázdná jmenovka na dveřích do starostovské kanceláře… Přání jí docela automaticky v hlavě nabírá na obrysech, 12
krystalizuje, bytní, až vytlačí z vědomí vše ostatní. S napětím poslouchá, jak tajemný operátor vytáčí i jí neznámé číslo. Konečně zazní vyzváněcí tón. Na druhém konci pomyslného drátu cvakne a ozve se: „Právnická fakulta. U telefonu Korejs, děkan Korejs.“ Starostka je překvapená. O žádné právnické fakultě jaktěživa neslyšela. Vůbec neví, co říct, tak se alespoň představí. „Ale to je náhoda, paní starostko,“ falešně přátelským tónem pokračuje děkan. „Již jsem vám chtěl sám telefonovat. Pročpak jste se ještě neozvala? Magisterský diplom je dávno vyhotovený. Považte, jak se vaše jméno bude vyjímat na kandidátce. Jmenovka na dveřích budoucí pražské poslanecké kanceláře, ta má rovněž svou hodnotu. Nebo vám, paní magistro, mohu vám tak již říkat, všechny dokumenty máme zaslat poštou?“ Jakmile starostka hovor několika zdvořilostními frázemi ukončí, vrátí telefon Petrovi. „Zajímavé přání, takové státnické,“ utrousil Petr. Když však pohlédl na Pána, viděl, že zesmutněl. Oba velcí muži se tedy rozloučili se všemi přítomnými a ponechali na místě zmatenou starostku i šťastnou rodinu, která jim ještě jednou ze srdce poděkovala. Na náměstí se znovu posadili na lavičku. „Co to mělo znamenat, Pane?“ „Nic zvláštního. Naši sousedé zezdola tady mají pořád ohromný vliv. Neustále používají svých temných sil, k tomu aby důvěřivé a ne příliš dobré nebo moc naivní lidi zotročili. Mají to chytře vymyšleno, protože s jejich pomocí ovládají i ty ostatní. Paní starostka je ješitná, tak jí dali titul. Mají ji nyní zavázanou. Nic totiž neumí. Vše je jen naoko. Starostka bude muset mlčet a dělat, co jí řeknou. Jsem smutný. Za ten měsíc jsem se stačil porozhlédnout a leccos i pochopil. Ďábel je všude, ale změnil metody. Jeho čerti už nechodí v mysliveckém. 13
Převlékli se do dobře padnoucích obleků a schovávají se za honosně a seriózně vyhlížející instituce. Půjčují peníze, rozdávají posty a již nechodí pro duši dlužníků na konci smluvního období, ale vybírají si ji po částech třeba i každý měsíc a týden. Tak Ďábel vládne. Tomu napomáhá i paní starostka. Svými exekucemi mnohé zahnala mezi ztracené duše. Ptáš se, co ostatní? Honí se za penězi, za poctami, za kariérou, spotřebou, mamonem. Na to důležité se jim nedostává času ani sil. Proto jsem smutný.“ „Ale Pane, nemůže být tak zle. Podívej se na pana Nováka. Podívej se na lidi kolem nás. Vypadají spokojeně, nestrádají. Mají informace, svobodu. Jejich děti chodí do školy. Nemohou být přece všichni tak slepí k tomu, co jsi zmínil.“ „Což o to, možné je vše, ale situace je zřejmě horší, než jak ji vidíš. Obávám se, že je pozdě i pokud jde o paní starostku. No, dáme si tady ještě jedno," dodal Pán smířlivě a vydal se směrem k restauraci. Svatý Petr s vidinou konzumace toho, co zde objevili nejlepšího, spokojeně poskočil.
14
