„Ústně více“ — Šestařicátníci Román faktu
Pavel Kosatík Text © 2006 Pavel Kosatík Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016 Obálka © Štěpán Marko 2. vydání © 2016 Dita Hradecká, Lublaňská 9, 120 00 Praha 2 http://www.kosatik.eu ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-906199-6-8 ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-906199-7-5 ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-906199-8-2 Konverze do elektronických formátů: webdesignér Lukáš Vik http://www.lukasvik.cz
Slovo úvodem Je myslím velmi dobré, že se Šestatřicátníci v roce, kdy jim je vesměs sedmdesát, dočkali větší a souvislé pozornosti v podobě této knížky. Byl to totiž, jak si s odstupem dalších a dalších let stále víc uvědomuji, úkaz velmi zajímavý a důležitý. Jakési zvláštní společenství teenagerů, kteří neměli nic společného s režimem, měli však různé politické a literární ambice, objevovali společně duchovní světy, které byly tehdy velmi umně skryty, vyvíjeli cosi, co by se dnes asi nazvalo „klubovou činností“, vydávali samizdaty, hledali sami sebe a své možné postavení ve veřejném prostoru — a přitom si téměř nepřipouštěli, že za to, co dělají, se zavírá. Psala se totiž padesátá léta. Toto společenství nemělo ovšem ostré hranice, ani co se členství týče, ani co se týče doby svého trvání, ani co do programu. Spíš to byl jen jakýsi brouk potápník, který se tu vynořil tam a tu onde, tu v té a tu v oné podobě, přičemž jeho okolí ani celkem nevědělo, že jde o spřežence. Vlastně to mělo trochu rysy mafie, nikoli sicilské či postkomunistické, ale spíš té, která kdysi připravovala vznik Československa. Tito Šestatřicátníci, k nimž jsem měl tu čest patřit, byli — lze-li to tak říct — příslušníky první neideologické či do dobových politických doktrín a bojů nevtažené
generace. Válku, dobu poválečnou a únor 48 zažili spíš ještě jako dětští pozorovatelé než jako přímí účastníci, což mělo velký vliv na celý jejich vztah ke světu. Je to všechno dávno, ale přáteli jsme pořád, pořád si navzájem držíme palce a pořád se ještě o cosi snažíme, byť každý jinak a jinde. Knížku Pavla Kosatíka jsem četl s velkým zájmem, leccos zapomenutého jsem si nad ní vybavoval, nad lecčíms jsem jen žasl, nad lecčíms se velmi červenal, hlavně tváří v tvář svým infantilním pokusům dávat všemu nějaký pozitivní obsah a smysl. Snad tento „román faktu“ vypoví cosi i o nedávné historii naší země. Václav Havel
MOŽNÁ... O čem tato kniha je, posoudí a rozhodne jako vždycky čtenář. Autor má leda právo podotknout, čím jeho vyprávění asi není — ačkoli se při psaní i jemu dlouho zdálo být. Padne-li dnes otázka, kdo to byli Šestatřicátníci, pak odpověď těch, kteří jsou odpovědi schopni, obyčejně zní: „Literární skupina mladých lidí kolem Václava Havla, která existovala v padesátých letech.“ Je tedy tato kniha historií literární skupiny? Sotva. Jako první byli proti takovému označení už sami členové, kteří je v rozhovorech s autorem odmítali. Ale i z dobových pramenů se ukázalo, že jejich původní zaměření bylo jiné a že ani v dobách největší šestatřicátnické „slávy“ netvořilo psaní jediný druh společné činnosti, jaký si účastníci dovedli představit. Skupina nikdy neměla svůj pevně daný program, a dokonce i její název jako by účinkoval jenom dovnitř, mezi členy: kdykoli se odhodlali vystoupit navenek, své společné jméno odhodili. Že patří k sobě, věděl leckdo, ale jako Šestatřicátníky je skoro nikdo neznal. A konečně: co je to za literární skupinu, u které se nelze dohodnout ani na tak prosté skutečnosti, dokdy vlastně fungovala: podle některých Šestatřicátníci zahynuli po roce,
podle jiných po dvou či třech letech. Někteří se dopouštějí odvážné a nekonvenční hypotézy, že o skupině lze mluvit až do roku 1968. A jeden osamělý hlas dokonce praví, že Šestatřicátníci jsou možná principem, který, jednou oživen, trvá navždy... Nešlo-li tedy o literární skupinu, je na místě otázka: dají se vůbec napsat dějiny komety — tedy jevu na jednom konci nesporného, přesně ohraničeného, avšak na straně opačné rozděleného o vlastní existenci s nekonečnem? Možná že tento příběh není ani dalším z mnoha příběhů o sváru jednotlivce (nebo hrstky jednotlivců) s totalitou. Leccos by přitom mohlo nasvědčovat spíš opaku: v momentě, kdy se naše vyprávění začíná, ještě žili Stalin i Gottwald a vypadalo to, že budou žít dlouho. A přesto, stalo se, ten spolek zpočátku až příliš sčetlých a zoufale nezkušených géniů ze sebe postupem let vydal osobnosti, z nichž každá stvořila svébytné a nezávislé dílo. Tihle mladí lvi (a pár lvic s nimi) se k vysněné publikaci prodrali, co víc, udělali tím pro ostatní lidi hodně dobrého. Jsou tedy poměry ničím a kreativita vším? Může se i z ponurých dějin padesátých let vyloupnout šťastný, doopravdy šťastný příběh? A může být jeho nositelem ještě-skoro-dítě? Možná že to ale není ani „příběh mládí“, ačkoli se mezi
mladými odehrává od začátku až do konce. Snad to, co se tu vypráví, dokonce není ani příběh mladých citů, přestože právě těch je, jak jinak, v knize požehnaně. Vzhledem k době, o které se mluví, budou mít tyto city pro někoho možná až překvapivě pestrou podobu: například tradiční dělení na chování „většinové“ a „menšinové“ zde ztrácí smysl. Rozhoduje, jestli je přítomna láska, bytostný stav; všechno ostatní jsou pouhé techniky a praktiky. Dá se ale o citech psát a číst bez onoho pocitu, vlastního naší kultuře, že erotika je vždycky ožehavá a nesamozřejmá věc? Možná že přes to všechno, co bylo řečeno o proměnlivé podstatě Šestatřicátníků, měla tato skupina vlastnost, kterou se vyznačovala od začátku do konce. Měnil se obsah činnosti, přicházeli a odcházeli noví členové, ale ten zvláštní „fenomén“, který skupinu hlavně charakterizoval, možná spočíval ve schopnosti pomoci tomu, kdo to v dané chvíli nejvíc potřeboval. Pod slovem „pomoc“ si přitom nutně nepředstavujme jednání z materiálního světa. Uvažujme věci, které se nám mohou zdát na první pohled subtilnější, ze kterých se však náš život možná skládá víc než z očividných faktů: kdoví, jestli vůbec něco existuje mimo naše dojmy, pocity, obavy, touhy nebo žádosti. „Šťastný příběh“, který
se dále vypravuje, zaručeně nepojednává o tom, že cizí pomoc někomu proměnila životní kulisy. „Štěstí“ mohlo znamenat spíš pocit, že někdo někde je. Že by to celé bylo o tom? Jenom o tom? Kdoví. Raději tedy ještě pár slov o podobě knihy. Hlavní pramen, o který se opírá, je dobová korespondence. Šestatřicátníci byli patrně poslední generací, pro kterou psaní a čtení dopisů představovalo jednu z hlavních forem komunikace, srovnatelnou svým významem s tvorbou a přijetím uměleckých textů, určených k publikaci. Volba korespondence jako hlavního pramene byla východiskem v těch (u citové tematiky přirozeně častých) případech, kdy se dnešní pamětnický pohled na události do té míry lišil, že vylučoval textový kompromis. Ani korespondence není přirozeně objektivním pramenem; má však proti vzpomínce tu výhodu, že je verifikovatelná. O faktech se dá pochybovat, dobové texty, z nichž fakta vyvozujeme, se však dochovaly a existují. Od člověka, který vzpomíná, žádá autor jednu možná důležitější věc, než jsou samotná fakta: shodu v tématu, porozumění ve smyslu a zaměření výpovědi. Pokud takové porozumění není, jsou všechna odvykládaná „fakta“ bezcenná: příběh, který je vyprávěn, je úplně jiný než ten, který je slyšen, ačkoli slova jsou v prvním
i druhém případě stejná. Jakkoli tedy poděkování těm, s nimiž autor hovořil a korespondoval, může působit formálně, je míněno jinak: není to dík za „fakta“ nebo za vynaložený čas, ale za shodu ve smyslu. Dík v tomto případě patří Václavu Daňkovi, Stanislavu Dvorskému, Anně Fárové, Sylvě Fischerové, Viole Fischerové, Jaroslavu Eriku Fričovi, Ivanu M. Havlovi, Václavu Havlovi, Josefu Holíkovi, Borisu Jachninovi, Vladimíru Justlovi, Vladimíru Karfíkovi, Radimu Kopeckému, Ivanu Korečkovi, Jiřímu Kuběnovi, Ludvíku Kychlerovi, Věře Linhartové, Emilu Lukešovi, Stanislavu Macháčkovi, Ivanu Medkovi, Ivanu Passerovi, Romanu Rážovi, Aloisi J. Strnadovi, Janu Šulcovi, Pavlu Švandovi, Blance Švandové, Jitce Taussikové, Miloslavu Topinkovi, Jáchymu Topolovi, Josefu Topolovi, Jiřině Topolové, Pavlu Urbáškovi, Marii Zábranové, Vladislavu Zadrobílkovi a Ireně Zítkové. Tato kniha vznikala s přestávkami v letech 2002 – 2006. Protože po většinu té doby se autorovi vracela jedna a táž neodbytná myšlenka, možná se jí sluší tuto rozpravu uzavřít. Psaní není nejnormálnější lidská činnost; v těch, kdo se mu oddávají, je vždycky kus divadelníka (protože publikum je třeba zaujmout) a také hochštaplera (neboť kvalitou prodávaného zboží si tvůrce sotva může být jist: je
nové, nevyzkoušené). S něčím tak divným může začít jenom křehká duše, a pokud dělá svou práci vážně, neokorá. Za to si asi zaslouží obdiv. Není ta kniha nakonec poctou těm, kdo učinili psaní smyslem svého života?
SKUPINA SE RODÍ Všechno začal dopis, který přišel z Prahy do Brna v září 1952. Radim Kopecký, syn bývalého československého diplomata, v něm psal Jiřímu Paukertovi, synovi bývalého důstojníka generálního štábu. Znali se od dětství. Oba kdysi bydleli v Praze na Hanspaulce, ve čtvrti prominentů, a chodili tam do obecné školy i do nedalekého reálného gymnázia Edvarda Beneše. Ty roky brzy po válce se nyní zdály nenávratně pryč. Jejich životy, které vlastně ještě ani doopravdy nezačaly, jako kdyby měly to nejlepší dávno za sebou. Tak jim to alespoň naznačovali ze všech stran. A že to tak nejspíš bude, viděli na rodičích. Radimův otec Jaromír Kopecký byl typickým příkladem zlikvidovaného člověka nové doby. Před rokem 1948 byl jedním z nejschopnějších diplomatů svého státu: ve funkci stálého delegáta ČSR u Společnosti národů v Ženevě odmítl po okupaci republiky odevzdat úřad do rukou Němců. Po celou dobu války dodával informace exilovému vedení v Londýně i domácímu odboji. Po roce 1946, když se vrátil do republiky a začal pracovat na pražském ministerstvu zahraničních věcí, byl na vrcholu sil. Znal se s prezidentem Benešem, přátelil se s ministrem
spravedlnosti Drtinou, aspiroval na vedoucí postavení v národněsocialistické straně. Slibná kariéra skončila hned po únoru, diplomatův propouštěcí dekret podepsal ještě ministr zahraničí Jan Masaryk. V srpnu následujícího roku byl Kopecký s manželkou a dvěma syny (kterým bylo třináct a deset let) zatčen při pokusu o přechod hranic do Německa. Zatímco matka byla propuštěna z vazby už po půl roce, otce za nepřátelskou činnost proti republice, špionáž a pokus o nedovolené opuštění republiky odsoudili na šestnáct let. Jeho vyšetřovatelé, mezi nimi také smutně známí sovětští bezpečnostní „poradci“ Lichačov a Makarov, ho přinutili nepravdivě vypovídat při přípravě procesu s Miladou Horákovou a později také svědčit u soudu s Rudolfem Slánským a spol. Ocitl se na svobodě až na základě amnestie v květnu 1960. Rodině, která zůstala venku, se ze začátku nevedlo o moc lépe. Měli zakázáno se s ním stýkat; až do roku 1952 ostatně vůbec nevěděli, kde je, potom ho směli ve vězení navštěvovat dvakrát třikrát ročně. Z vily v diplomatické čtvrti šli bydlet do jedné místnosti v rozděleném bytě nad Wilsonovým nádražím, kde kromě nich žily ještě tři další rodiny. Matku odmítali přijmout do práce a staršího syna, který
snil o tom, že se stane novinářem, po vychození základní školy poslali do Ostravy: syn nepřítele bude horníkem. Se štěstím se mu podařilo dosáhnout, aby nemusel pryč z hlavního města, a nastoupil do učení na kováře v ČKD. Paukertův otec, voják, musel v srpnu 1948 s rodinou z Prahy. Jeho druhorozený, tehdy dvanáctiletý syn nikdy nezapomněl na srpnový den, kdy vyjel z hlavního města směr Brno v kabině stěhovacího vozu. Kdesi vzadu se ztrácela vzpomínka na šťastný život a vpředu povstávala budoucnost, o které věděl jen jedno: že bude mít nechtěnou podobu. Ještě dva roky se potom otec v Brně jako voják jakž takž protloukal, až ho v létě 1950 vyhodili z armády úplně; nastoupil pak jako skladový dělník. Neskončil aspoň ve vězení jako tolik jiných; vilu na pražské Hanspaulce vystřídal byt na rušné brněnské Antonínské ulici a život sice na okraji společnosti, přesto pro děti s jistou perspektivou: na rozdíl od Radima v Praze se Jirka dostal na gymnázium a zůstal nablízku knížkám. Vlivem okolností toho teď oba měli mnohem méně společného než před několika lety, ale zůstali si věrní aspoň v dopisech. A bylo vlastně zvláštní, že si v situaci, ve které se obě rodiny ocitly, jejich korespondence udržela nejenom frekvenci, ale i humor. Když je člověk
mladý, to, co bezprostředně dělá, snadno získá vládu nad poměry. Zvlášť Radim, který měl na rozdíl od Jirky to štěstí, že zůstal obklopený bývalými spolužáky, pravidelně referoval do Brna, co ten či onen zrovna dělá. Nebylo to valné: většina prý propadla degeneraci (konformismu) nebo různým povrchním a muže nehodným zábavám, například společenskému tanci. „Oddali se blaženému minimalistickému snění o zajištěné budoucnosti, o obsazení míst malých nic v určitém továrním celku, divže nepomýšlejí na ženění s blazeovaností opravdového minimalisty,“[1] psal Radim v dopise provokativním stylem sociálního darwinisty. Na roky na gymnáziu v Praze oba vzpomínali rádi. Předně se tehdy v jejich třídě sešly barvité persony: vedle Petra Stránského, potomka českých šlechticů (a bratra pozdějšího spisovatele Jiřího Stránského), to byl třeba Jan Beneš, další budoucí literát, nebo Vladimír Víšek, který své příští obskurní špionážní opusy, vydávané hlavně v šedesátých letech, podepisoval pseudonymem Theodore Wilden. Všichni byli už v patnácti výraznými osobnostmi, což koneckonců platilo i pro Kopeckého — vzhledem k tomu, že prožil válečné roky v exilu, mohl přispět do debat zkušenostmi, jakými se nemohl pochlubit nikdo
jiný: zažil třeba v cizině skutečné zemětřesení! Po válce, když se i v Dejvicích začala stavět třída proti třídě, však začalo najednou i ve škole víc záležet na tom, kdo má jakého otce: synové „reakčních“ politiků, diplomatů nebo podnikatelů cítili, že potomci „pokrokových“ domovníků, šoférů a služebných teď s nimi mají problém. Před volbami v roce 1946 se i na Hanspaulce odehrávaly běžné rituály: přes den se pochodovalo v průvodech, v noci se strhávaly konkurenční plakáty. Horší než tyto v podstatě nevinné hry však bylo, že učitelé ve škole se dávno před únorem začali bát říkat svůj názor: strach z komunistů zavládl dřív, než se vlády ujali oni sami. Vzpomínat na staré kamarády lze jenom nějakou dobu; má-li mít korespondence smysl, žádá nové téma. Radim je dodal v září 1952: zmínil se o tom, že si našel přátele, s jejichž pomocí se chtěl z neblahého vlivu „minimalistů“ a „tanečníků“ vymanit. Tato nová skupina prý si říká Šestatřicátníci, podle letopočtu narození většiny z nich. A v jednom z dalších listů uvedl, že jeho nejbližším spolupracovníkem je jistý Véna Havel: „Společný osud nás smířil na večerním gymnáziu, mne jako kováře, jeho jako chemického fámuluse. Šestatřicátníci jsou naším společným výtvorem. Doufám, že budu mít příležitost Tě s ním seznámit,
a to co nejdříve.“[2] Už nyní prý dává pražskému příteli číst Jirkovy dopisy, takže Havel má o něm jisté povědomí. Václav Havel byl stejně jako Radim s Jirkou ročník 1936. Také on měl podle původních rodičovských plánů studovat na univerzitách v cizině a pak buďto převzít péči o rodinný majetek, nebo si vybudovat vlastní kariéru. Poúnorový režim to změnil: ze základní školy ho přidělil do učení na tesaře; z dědice Lucerny se měl stát dělník pokorně naslouchající hlasu svého pána. Díky rodičovské protekci nastoupil do práce aspoň jako chemický laborant: získal tím krytí, aniž ztratil většinu svobody a volného času. Zůstal tam celých dalších pět let. A v čase, který zbyl, se rozhodl studovat na jediné škole, která to umožňovala: na pražském večerním gymnáziu pro pracující ve Štěpánské ulici. Pro „pohrobky buržoazie“ a ostatní potomky „bývalých lidí“, jak se v režimním jazyce říkalo, se toto gymnázium na kratičkou dobu stalo jedinou možnou skulinou vedoucí ke vzdělání, jinak odepřenému. S kádrovým posudkem potomka z demokratické, majetné nebo jinak nepohodlné rodiny byl postup ze základní na střední školu předem vyloučen. V roce 1951, kdy bylo mladým mužům z ročníku 1936 patnáct let, zbývalo pouze toto gymnázium, určené sice dělnickým kádrům,
ale v té době pootevřené i pro lidi, kteří přišli odjinud než z továren. O pár měsíců později „milostivé léto“ roku 1951 skončilo: další ze smršti školských reforem ministra Zdeňka Nejedlého zpřísnila třídní výběr i zde — ale to už Radim Kopecký i „Véna Havel“ ve škole byli a učili se. A hlavně, začali se scházet mimo školu. Asi nejpřesněji z nich všech to popsal Václav Havel v textu nazvaném Po roce sochařské práce a datovaném v srpnu 1953. V bilanci prvního roku práce skupiny tehdy vylíčil, kde vše začalo: při pravidelných společných návratech ze školy domů. Ve Štěpánské se vyučovalo pětkrát týdně, od pondělka do pátku, vždycky od šesti do devíti večer. Dohromady s předchozím celodenním zaměstnáním (i patnáctiletý učeň měl osmihodinovou pracovní dobu jako dospělý) to byl náročný program. Po škole, na trase ze Štěpánské na náměstí Míru, se tedy začaly probírat události minulého dne. Havel utvořil skupinku nejdřív s Ivanem Hartmannem, spolužákem ze základní školy: tehdy si oba zvykli trávit neděle procházkami po Malé Straně, „filosofujíce a diskutujíce“,[3] a teď v tom pokračovali. Na trase k „Míráku“ se k nim začali přidávat další: Radim Kopecký, Jan Škoda, občas Luděk Radosta a Standa Macháček; občas se
přidaly i dívky, účast žádné z nich však zřejmě nebyla tak podstatná, aby Havel zaznamenal i její jméno. Ze společné cesty se stal rituál: i ti, kdo se rozhodli v ten den školu vypustit, často čekali okolo deváté venku, protože si tuto chvíli, na rozdíl od tří hodin předtím, nechtěli nechat ujít. „Tehdy jsme hodně hovořívali, vesele i vážně,“[4] vzpomínal Havel tónem kronikáře na události, které byly v době vzniku jeho stati staré pár měsíců — a které se každý večer dál opakovaly. Během jedné takové cesty, na konci září 1952, kdy Havla doprovázel Radim Kopecký a kdy se mluvilo o nejisté budoucnosti, se zrodila myšlenka: pokud se nedá diskutovat ve škole, tak to musí jít jinde. Mohl by vzniknout spolek kolegů, „jenž by se scházel vždy u někoho doma, hovořilo by se, psalo, i nějaký ten časopis by se vydával, jistě že jen v jednom ,výtisku‘“.[5] Kopecký navrhl název sdružení a oba společně se shodli, že by tak mohl vzniknout prostor pro vyjádření celé jejich „postižené generace“. Vzhledem k tomu, jaké byly zrovna poměry, se toto rozhodnutí zdálo až podivuhodně nedotčené okolnostmi — což však mělo svou logiku. Oba pocházeli z rodin, ve kterých po generace platilo jako pravidlo, že schopní lidé aspirující na nějaký vlivný post se mají scházet,
mluvit spolu — a v této komunikaci poznávat jak jeden druhého, tak myšlenky, na kterých budou schopni shodnout se jako na příštím programu. Typickým příkladem v tom ohledu byl Havlův otec, podnikatel Václav M. Havel. V roce 1932 založil takzvanou barrandovskou skupinu: diskusní klub, ve kterém čeští podnikatelé a politici společně hledali cesty ven z hospodářské krize a alternativy vůči nedostatečným státním zásahům při jejím řešení. Klub měl blízko k několika dalším tehdejším neformálním českým demokratickým iniciativám, jako byl okruh přispěvatelů nezávislého týdeníku Demokratický střed (Zdeněk Chytil) nebo klub Přítomnost (Prokop Drtina, Jaroslav Drábek, Ilja Kříženecký a další). Členy barrandovské skupiny spojoval zájem (a mnohé z nich už v té době obava) o politickou budoucnost země, jejíž dva hlavní nepřátelé, komunisté a nacisté, se drali k moci. Skupina měla svůj vlastní „politický akční plán“: chtěla opřít demokracii o pevnější základ, než byl ten původní, liberální (podle obecného přesvědčení zprofanovaný). Členové skupiny odmítali v politice dělení na pravici a levici, na individualisty a kolektivisty. Věřili, že cílevědomým a racionálním přístupem lze ze všech těchto -ismů vybrat pouze jejich dobré stránky a položit základy společnosti,
která bude harmonická a současně i stabilní. Skupina se s přibývajícími lety stávala mluvčím stále větší části generace, a nebýt Mnichova a pozdějších událostí, mnozí její členové by se při správě státu uplatnili na těch nejpřednějších místech. Během studia na středních a vysokých školách se tvořily přátelsko-profesní svazky, které pak měly vydržet celý život. Například s otcem Radima Kopeckého se Havlův otec seznámil už v první polovině dvacátých let, kdy postupně oba stanuli v čele Svazu československého studentstva. A podobně na tom měli být jejich synové: typickým příkladem školy, která měla i z nich zformovat budoucí elitní společenství, bylo státní reálné gymnázium s kolejí Jiřího z Poděbrad, otevřené v Poděbradech na podzim 1946; z budoucích Šestatřicátníků tam vedle Havla studoval například Jan Škoda, pozdější významný politik socialistické strany. Škola a kolej vycházely z tradičního zaměření britské public school: měly vychovávat tělesně i duševně zdatné a morálně bezchybné jedince, jimž bude stát moci bez obav svěřit funkce ve veřejné správě. Důležitou částí komplexního vzdělání, kterého se tam mladým mužům dostávalo, byla výchova k týmové spolupráci; život v dělné komunikaci s ostatními měl pro ně být takovou samozřejmostí, aby si ho v
nějaké jiné formě vůbec nedovedli představit. Ve škole a v internátu si všichni žáci byli rovni, ve vztahu k okolí však tato rovnost úplně neplatila. Absolvent „Poděbrad“ si měl být vědom mimořádnosti svého vzdělání — a hlavně životních úkolů, kterým má toto vzdělání sloužit. Kromě otců a učitelů k synům mluvily i otcovské knihovny; se svázanými ročníky Peroutkovy Přítomnosti a Dneška, s Čapkovými nebo Masarykovými spisy, s knihami významných českých meziválečných filosofů, sociologů, historiků. Tato časná četba pochopitelně nezůstala bez vlivu na představy o životě: Radim Kopecký, Ivan Koreček, dokonce i Standa Macháček chtěli být novináři. A také Václav Havel v jednom svém pozdějším rozhovoru vzpomínal: „V devíti letech jsem byl rozhodnut, že budu buď vědcem, nebo politikem, nebo novinářem.“[6] Snad i v novém režimu, který v zemi zavládl po roce 1948, by se to mohlo podařit. Nebo snad ne? Který režim by byl tak hloupý, aby pohrdl silami těch nejschopnějších mladých lidí?
NEPOHODLNÉ DĚTI Skutečnost však byla jiná. Za hříchy otců se mělo pykat také v dalších generacích. Systému se v patnácti letech nešlo postavit čelem; bylo ho leda možné v drobnostech obelstít. Asi jako když Kopecký poté, co se vyučil kovářem, zjistil, že jako těžce pracující dělník má mnohem vyšší plat než většina komunistů, kteří ho do Tatrovky dostali. S příjmem tři tisíce korun, který po měnové reformě v roce 1953 bral, si mohl dovolit nejdražší jídlo pražských restaurací, biftek v hotelu Alcron v závratné ceně dvanácti korun, klidně pětkrát denně, a ještě by mu zbylo; spolu se zvláštními potravinovými lístky, které pobíral, dokázal už předtím uživit i matku a bratra. Vedle Radima byl asi nejvíc postiženým Šestatřicátníkem Standa Macháček. Pocházel z dobře situované pražské podnikatelské rodiny, jeho otci patřilo v centru několik činžovních domů a v Palackého ulici vyhlášené lahůdkářství. Řeklo-li se: „Jdeme k Macháčkovi na kaviár,“ každý věděl, o čem je řeč. Po únoru dostala celá rodina z bytu i domu v Jungmannově ulici vyhazov. Otec se v roce 1950 ocitl v pracovním táboře, kde onemocněl rakovinou; o tři roky později zemřel. Matku
vypověděli „ve veřejném zájmu“ z Prahy a syna přikázali do učení v Tesle Karlín. Protože měla firma své jediné učiliště ve Valašském Meziříčí, syn se rozhodnutí vzepřel a vyběhal si učňovské místo v Tesle Hloubětín. Zatímco jeho stejně staří kamarádi měli v Praze svůj domov (i když to byl často domov ohrožený, jako u Havlovy rodiny, zařazené do Akce „B“ a odsouzené k vystěhování), domácnost Standových rodičů úplně zanikla. Syn získal podnájem shodou okolností ve Štěpánské ulici, kde bylo gymnázium, kam chodili kamarádi. Spolu s nimi se však na školu už nedostal; když o to projevil zájem, platil už nový ministerský výnos, který to dětem z kádrově špatných rodin zakazoval. Podmínkou teď bylo, aby student večerního gymnázia nejdřív strávil alespoň dva roky ve výrobě. Protože se Standa například s Havlem znal od dětství (stýkaly se i jejich rodiny), rozhodl se tyto dva roky počkat a pak studium dohnat tempem dvou absolvovaných ročníků v jednom školním roce. Když už s ostatními nemohl do školy, čekal aspoň venku, doprovázel je na „Mírák“ a poslouchal, o čem mluví. To poslední s rostoucím rozčarováním; zdálo se mu totiž, že se mu kamarádi vlivem svých nových znalostí čím dál víc vzdalují: když se bavili třeba o „germanismech“, netušil, o
čem je řeč. Po dvou letech se mu však skutečně povedlo na gymnázium dostat a způsobem, který si předsevzal, kamarády ve studiu dohonit. Toužili přežít. V roce 1951 žádné zvláštní plány do života neměli. Tak jako jejich otcové si návrat předúnorových poměrů nedovedli představit. Zdálo se, že socialismus v té či oné formě vítězí všude ve světě, na Východě i na Západě. Nebyla vůči němu jiná alternativa než návrat zpět — a kdo rozumný by v návrat chtěl věřit? Když tedy synové po otcích opakovali, že „do roka to praskne“ a vláda komunistů zkrachuje, nepředstavovali si návrat do první republiky, ale obnovu poválečné demokracie s mnoha přívlastky. Dospěje se k ní bez zásahu zvenčí, dokonce bez boje: komunisté prostě předvedou, že nedokážou vládnout, a to bude stačit. Vyznavači konfrontace byli v menšině, daleko častěji se šeptalo či přemýšlelo o takzvané amalgamizaci, tedy postupném splývání Východu a Západu. Že nastala chvíle obratu, se poprvé zazdálo v březnu 1953, po smrti Stalina a Gottwalda: pohřeb československého vůdce se tehdy sunul po Václavském náměstí a z Macháčkova podnájmu naproti hotelu Alcron bylo vidět, jak špalírem milicionářů ujíždí Gottwaldova mrtvola na lafetě pod průhledným víkem. Tehdy poprvé Macháček s
Kopeckým došli k závěru, že jsou svědky „začátku konce“. Skutečnost byla bohužel mnohem ponuřejší — a tak aspoň, aby se jí lépe ubránili, utvořili názorovou dvojici: oba vychovaní k tomu, aby se zajímali o politiku a ekonomii, s tím nechtěli přestat jen proto, že se k nim panující režim obrátil zády. Hlavně Radima většina kamarádů uznávala jako autoritu v oblasti společenských věd — a kdyby se jich v roce 1952 někdo zeptal, bude-li Radim jednou předsedou vlády, mnozí z nich by odhodlaně přisvědčili. Zatímco Radim, Standa nebo Václav Havel byli čistokrevnými „pohrobky buržoazie“, pro všechny členy sdružení to neplatilo. Ivana Korečka se Standou a Radimem spojoval sklon obdivovat konzervativní ctnosti, na rozdíl od nich si je však spíš než v rodině osvojil četbou a přemýšlením. Syn bytového architekta, který nechal za první republiky své profese a stal se ministerským úředníkem, prožil dětství a mládí bez perzekuce ze strany nacistů i komunistů. Po základní škole nastoupil do učení ve vokovické Aritmě nikoli z donucení, ale z nerozhodnosti, čím být. Až tam pochopil, že se rukama neuživí, a protože ve stejné době četl a oblíbil si Jana Nerudu, dospěl k rozhodnutí, že bude novinářem. Když na večerním gymnáziu zpozoroval, jaký důraz učitelé kladou na znalost
„klasiků marxismu-leninismu“, vyvinul vlastní metodu, jak se s klasiky vyrovnat. Prostudoval celý Marxův Kapitál, barevně podtrhal všechny čtyři díly — a když pochopil, že se stal filosofovým znalcem, začal lektorům marxismu, kteří znali spisy mnohem povrchněji, znepříjemňovat život. Cvičil si na nich své myšlení — když už to nešlo dělat třeba na Heideggerovi. Později z „klasiků“ přibral ještě různé spisy Leninovy (třeba Stát a revoluci) nebo Stalinovy (například Otázky leninismu). Ještě později, když v roce 1959 začal studovat na právnické fakultě, už měl svou metodu dovedenu k dokonalosti, takže jakýkoli seminář snadno rozvrátil větou: „Soudruhu, Lenin ve Státu a revoluci na straně 112 říká... a já tomu nerozumím.“ Rád se pak pásl na neznalostech těch, kdo mu měli božské poznání zprostředkovat. (Jeho metoda se mu vymstila až v samotném závěru vysoké školy, nakonec totiž fakultu opustil se záporným posudkem: nebyla prý záruka, že své značné vědomosti, nabyté při studiu, uplatní ve prospěch dělnické třídy. „Znalec“, který nebyl členem KSČ, působil nebezpečně.) Koreček však byl mezi Šestatřicátníky svým neproblematickým třídním původem spíš výjimkou. Daleko častější byly „případy“ lidí jako zmíněný Jan Škoda,
který pocházel z rodiny, ve které se po generace podnikalo v oboru vodních čerpadel. Petr Stránský pocházel z pražské advokátské rodiny; navíc jeho dědečkem byl zesnulý předseda jedné z vlád první republiky, agrárník Jan Malypetr. I Stránského otec skončil už na podzim 1948 jako „buržoazní právník“ v táboře nucených prací, rodina ztratila dům i majetek a do vězení nakonec putovali i oba Stránského bratři Jan a Jiří. Potomkem staré pražské rodiny byl i Jiří Frágner, k jehož blízkým příbuzným patřil strýc Jaroslav, funkcionalistický architekt, nebo spisovatel Benjamin Klička, známý a čtený za první republiky. I František Pecák byl synem bývalého advokáta; otcem Luďka Radosty byl armádní důstojník, po únoru perzekvovaný; rodině Petra Dydka zas kdysi patřila špičková restaurace, takzvaný Dydek grill v Divadelní ulici. Zdaleka ne všichni byli doma vychováni k takovým demokratickým ctnostem, jako například Václav Havel; mnohým stačilo, že mohou pěstovat styky, které se v maximální možné míře podobají těm, jež by pěstovali, nebýt února 1948. Chtěli se i v nových poměrech bavit tak, jako kdyby v zemi nevládli komunisté — a ti, kterým zbývaly nějaké peníze, chtěli dál chodit do dobrých restaurací, mluvit s lidmi podobných názorů; vést prostě co
nejnormálnější život. Režimu se zdáli nepohodlní ti i oni.
IDEALISTÉ A FANATICI Co vzniklo na cestách k „Míráku“, dopékalo se ve Slávii: kavárna proti Národnímu divadlu, tradiční, solidní, evokující dobu první republiky a zároveň výborně dostupná, byla místem, které všichni Šestatřicátníci znali od dětství. Teď tam začali chodit spolu. Scházeli se pravidelně, u zadního stolu přímo pod slavným obrazem Viktora Olivy, vždycky v sobotu po poledni, když skončil pracovní týden a před člověkem se rozevřela vidina jednoho a půl dne volna. A mimoto často i ve všední dny. Ivan Hartmann, Václav Havel, Radim Kopecký, Standa Macháček a Jan Škoda tam na konci září 1952 dohodli, že společnost začne pořádat vážnější schůzky, každý pátek, vždycky v bytě někoho z členů. A protože Havlova domácnost byla nejblíž a díky zájmu obou rodičů o budoucnost synů se jevila nejpohostinnější, konala se první schůzka tam. (Schůzky ve Slávii však přežily celá padesátá a šedesátá léta, u některých členů ještě mnohem déle — a vedle Šestatřicátníků se jich účastnili další „volně přidružení“ členové, většinou kamarádi Václava Havla: Václav Pfeffer, Alois J. Strnad, Jiří Kladiva, Igor Czesaný a další.) Prvního setkání v Havlově bytě se zúčastnilo osm mladých
mužů. Probraly se politické aktuality i optimální zaměření sdružení, naplánovala se témata do budoucna. Pro každou schůzku měl vždy jeden člen vypracovat referát na důležité, aktuální a zároveň málo známé téma; v diskusi, která následovala, členové měli tříbit své názory a zdokonalovat se v umění vzájemně si naslouchat. Přednost měla filosofická témata: kdo se naučí správně a nepředpojatě myslet, ten se pak snadněji uplatní v kterémkoli konkrétním oboru, jemuž se bude v životě věnovat. Kopecký, který v prvním roce existence skupiny soutěžil s Havlem o postavení jakéhosi jejího ideologa, napsal v srpnu 1953, v textu hodnotícím roční práci skupiny, že Šestatřicátníci „byli, jsou a musí opět být kroužkem přátel, zcela liberálním kroužkem bez byrokratické vnitřní organizace, jenž by sloužil k sebevzdělání svých členů, opírajících se pouze o dobrovolnou kázeň zúčastněných“.[1] V podstatě tedy mělo jít o pokračování instituce debatního klubu, jakých před rokem 1948 a hlavně 1938 existovaly v republice stovky; nově přibyl pouze požadavek konspirace, logický a nutný vzhledem k poměrům. O tom, že se nezakládá jenom prosté pokračování společenství, v jakých se scházeli otcové, vypovídalo samozřejmě přijaté rozhodnutí nevést o společné činnosti
záznamy. „Chtěli bychom mít styk s okolím, bohužel dneska si ho nemůžeme představovat jako styk s veřejností,“[2] psal Kopecký. Nic z toho v atmosféře roku 1952 nebylo možné, pokud člověk nechtěl vábit „příznivce“ z řad Státní bezpečnosti. Skupina se v ničem neměla podobat uměleckým spolkům známým z minulosti, které vystupovaly pod vlastním jménem, programem a ke kterým se jejich členové veřejně hlásili. Počet členů nikdy nebyl přesně dán a na okraji se vždy pohybovalo několik lidí, u kterých nebylo jasné, zda patří dovnitř či ven. Tato amorfnost kontur spolu s určitou vágností programu měla opět sebeobrannou funkci: snižovala nebezpečí trestního stíhání, které bylo v případě každého „nedovoleného sdružování“ jedním z nejpravděpodobnějších následků. Dalším zvláštním rysem skupiny bylo vědomé rozhodnutí navázat na práci otců a pokračovat v ní. To předchozí generace neznaly. Dřív, když o sobě někdo nový chtěl dát vědět, učinil to nejčastěji zavržením předchůdců. Tuto část obrazoborecké práce však za Šestatřicátníky odvedla komunistická strana: zlikvidovala jim otce důkladněji, než to bylo možné v rámci jakékoli protirodičovské revolty. Zatímco tedy předchozí generace zahajovaly svou činnost polemikou s předky, počátkem padesátých
let to bylo jinak: „Základní chybou všech organizací podobného druhu bylo puritánské stranění se starších generací a přílišný radikalismus,“[3] tak to viděl Kopecký, ale i Havel a další. Boří-li se všude, kam se oko podívá, bude to tedy aspoň ghetto, kde se začne budovat. Ale jak na to? Podle původní představy se mělo začít především uspořádáním vlastního vzdělání. Skupinové debaty měly probíhat na teritoriu vymezeném trojicí oborů: filosofie, politiky a ekonomie. Tato trojice společensky nejvýznamnějších činností měla přinést dost myšlenkových impulsů, aby členy zaměstnala na léta. Překvapivě se to však nestalo — skoro od samého začátku někteří členové dali najevo, že vedle tohoto „ideového“ zaměření skupiny kladou minimálně stejný důraz na své zájmy kulturní. Ivan Koreček psal básně a začínal fotografovat, Ivan Hartmann psal kromě politických pamfletů i vaudevilly, ke kterým si sám komponoval hudbu. Básně začal nosit Miloš Dus, do té doby mezi přáteli obdivovaný jenom jako vynikající tanečník rumby a samby — a od roku 1952 začal dodávat své první básnické pokusy také Václav Havel. Do debat skupiny tento zájmový rozptyl vnášel podle jedněch demokracii, podle ostatních zmatek. Radim Kopecký v dopise Paukertovi si takovou atmosféru
pochvaloval: je to svět plný názorového pluralismu. „Tu fanatický zastánce německého ideálfanatismu, Nietzscheho a Schopenhauera, zde zavilý pragmatik, tam dialektik, pracující na vytvoření humanistického optimalismu, několik nevybarvených idealistů, vulgární materialista a jiní.“[4] Přesně tak to na schůzkách vypadalo. Udržet při všech těchto názorových odlišnostech jakýkoli směr činnosti však byl nadlidský úkol — a také Kopecký ve své roční bilanci přiznával, že „kompromisu nebylo nikdy dosaženo, ba naopak všechny debaty jenom utvrzovaly v každém jeho přesvědčení... Jak v hluboké filosofii, tak v etice je mezi 36 tolik názorů, kolik je členů“.[5] I druhý z hlavních zakladatelů, Václav Havel, viděl v té době názorovou tříšť uvnitř skupiny obdobně. Ve stati Po roce sochařské práce, vzniklé ke stejné příležitosti jako text Radimův, si postěžoval, že „často někdo třebas několikrát za schůzku změnil své stanovisko“. [6] Nemluvě o tom, že srovnat se „demokraticky“ s názory některých členů nebylo snadné. Typickým příkladem byl Kopeckým zmiňovaný „ideálfanatik“ Milan Kalous: extremista, který považoval za nejvyspělejší režim všech dob Hitlerovu diktaturu, ctil režim Mussoliniho i caudillův (Frankův), a nebýt Stalinova potírání podnikatelské svobody, byl
by prý vzal na milost i jeho. „Milan Kalous, který hluboce opovrhoval systémem liberální demokracie a polythey vůbec, hořel vášnivým nadšením při pohledu na fotografii Führerovu v košili NSDAP, učil se německy jen proto, aby mohl číst Zarathustru nebo Mein Kampf v originále. Jeho hlavním argumentem proti demokracii bylo poukazování na poválečný politický stav ve Francii a v Itálii,“[7] stěžoval si Kopecký. (V létě 1953 Kalous pražskou skupinu opustil.) O mnoho víc dorozumění však nebylo ani mezi členy, kteří extremismus odmítali a snažili se uvažovat realisticky. Filosofické debaty Šestatřicátníků se opíraly o výkony hlavně tří takových členů: Havla, Korečka a Kopeckého. Každý z nich stál na jiném filosofickém „pólu“. Šestnáctiletý Havel zčásti doma zdědil, zčásti sám promyslel vlastní verzi socialistického humanismu. Snil o společnosti vyznačující se svobodou ducha pro všechny, avšak kontrolující zacházení s hmotnými prostředky; svoboda podnikání byla v tomto světě přežitkem. Koreček se zhlédl v pragmatické filosofii Američanů a jejich meziválečných českých popularizátorů: filosofie se podle něj neměla zabývat „abstraktními“ problémy, ale měla dobrovolně a radostně vstoupit do služeb životní praxe, zaručit, aby lidské instituce
lépe fungovaly. Kopecký, podporovaný v tom i Macháčkem, odmítal všechny utopistické představy harmonické společnosti a žádal, aby se skutečnost nahlížela v maximálně věcném smyslu. Byl v podstatě sociálním darwinistou; věřil, že vítězství silnějších nad slabšími je spravedlivým odrazem reálného poměru sil ve společnosti, a že má být z toho důvodu všemi realisty i podporováno. Přesvědčený, že lze filosoficky zdůvodnit egoismus „v nepejorativním slova smyslu“,[8] zaměřil k potření Havlovy idealistické koncepce všechny své síly. Spor Kopecký-Havel pak definoval názorové spory Šestatřicátníků v prvním roce činnosti v dobrém i zlém.
HUDBA BUDOUCNOSTI Z dnešního pohledu se víc než padesát let starý myšlenkový souboj dvou šestnáctiletých mladíků může zdát malicherným z řady důvodů: neměl žádný bezprostřední vliv na nic a bylo vyloučeno, aby měl; byl to spor v podstatě akademický, zavěšený ve společenském vakuu — a konfrontovaný například s tím, co ve stejné době psaly mládežnické noviny (určené stejně starým čtenářům), připomínal řádění outsiderů, kteří se ze svého izolovaného postavení snaží za každou cenu udělat klad. Tak je však možné se na tento spor dívat jen do chvíle, než si položíme otázku, proč by vlastně „skutečnost“ měla mít na názorové spory nutně určující vliv, proč by za každou cenu „praxe“ musela být v každé chvíli kritériem „teorie“. Na obhajobu sporu Havel-Kopecký, na první pohled tak vytrženého z dobové reality, lze snad ještě dodat, že užití myšlenek v praxi zde nebylo záměrem bezprostředním, ale koncepčním: co se zde mělo rodit, nebyly názory, podle kterých se bude žít hned (a jenom) druhý den, ale takové, které snad dají obsah celému životu. Bylo příznačné, že „aktéry“ tohoto názorového sporu a posléze roztržky byli právě dva hlavní otcové zakladatelé Šestatřicátníků,
tedy Havel s Kopeckým. Nebojovaly zde však jenom dvě mladé osobnosti, ale rovnou dva světy, z nichž tyto osobnosti rostly; světy dvou otcovských knihoven, zahrnujících u Kopeckého hlavně knihy politické, historické, memoárové, u Havla rozšířené i o knihy z oblasti přírodních věd, ale také (hlavně přispěním matčina otce, múzického Huga Vavrečky) i o krásnou literaturu. Bojovaly zde i dva odlišné temperamenty: ten Kopeckého se zdál silnější a výbušnější, zároveň však svého nositele také zrazující, protože zbavující jeho myšlení chladnokrevnosti. Právě ta se zdála naopak Havlovou výsadou: už dávno před Šestatřicátníky, na poděbradském gymnáziu a v koleji, založila jeho pověst „prvního mezi rovnými“, člověka, který dokáže myslet přesněji než ostatní, jako by jeho myšlenky byly diktovány jakousi vnitřní strategií; ve skutečnosti spíš vycházely z poznání, že myslet lze podle historií ověřených pravidel. Pokud měli oba, Havel i Kopecký, v tomto sporu něco společného, byla to především velká míra očekávání promítaných do vlastní budoucnosti a nepodložených zatím skutečnými výkony. V létě 1952 si Havel v této věci udělal z přítele dokonce legraci: ironizoval jeho i svůj sklon převádět sebemenší myšlenku do podoby nějakého
závazného směru, „-ismu“, a vytvořil oslavný text o filosofickém směru maximalismu, jehož zakladatelem a propagátorem měl být Kopecký s dalším společným známým Vladimírem Víškem. „Každá těžká doba nutí lidi k tomu, aby ji překonávali maximalismem,“ vysvětloval Havel. „Mladí lidé, vesměs plni životních cílů a ideálů, vytknuvší si raison d’étre: každopádně se uplatniti v lidské společnosti, jsou v raném věku zhrzeni, jejich ideály jeden po druhém padají pod vahou existenčních starostí, doba je neuznává a oni, chtějí-li zůstati při životě, musí si pomoci jistou dávkou maximalismu, natož potom, chtějí-li se jakkoliv uplatniti na národa roli dědičné!“[1] Podstatou tohoto směru ovšem podle Havla nemělo být víc než prosté parazitování na myšlení a jednání ostatních: „První představení se a vydání rezoluce maximalistů bylo uskutečněno kolem roku 1950 po Kr. v Pražském společenském klubu maximalistů. Za hlavní zásadu tohoto směru bylo položeno: ,Dávám minimum, tvářím se, jako bych dával maximum, a od ostatních ovšem beru maximum.‘“[2] Havel se však ve stejné době nechoval o mnoho jinak. Filosofií se začal zabývat až po vzniku Šestatřicátníků, zpočátku především proto, aby obstál před vzdělanějšími kolegy
Kopeckým a Korečkem. Už po měsíci sepsal svůj první (dnes zřejmě ztracený) filosofický text, nazvaný Několik myších úvah. O pár dalších týdnů později ho zavrhl a nazval opovržlivě „nesoustavným a nelogickým, abstraktním povídáním o Absolutnu a Relativnu“.[3] Kopeckému vysvětloval: „Během dalšího měsíce jsem se natolik vyvinul a své názory zdokonalil, že jsem se musel Myším úvahám smát.“[4] Ještě na podzim 1952 se tedy odhodlal k napsání úvahy s názvem První pohled do světa, ve které se rozhodl objasnit podstatu „humanistického optimalismu“, světonázoru, jehož kontury se začaly rýsovat v debatách s Kopeckým a ve kterém zpracoval vizi společnosti, v níž chce žít, i s náznakem cesty, po které se k ní dostat. Zároveň tím pojmenoval i vlastní životní program: takový cíl stojí za to, říkal Havlův text, abych pro něj sám pracoval. Kvalitu lidského života podle Havla určuje, v jaké míře se podaří naplnit osobní vizi štěstí. Lepší a horší období dějin se od sebe liší podle toho, nakolik v nich lidé dokázali převést tyto své individuální představy na společný jmenovatel. Někdy je šťastných jenom pár jednotlivců, jindy rovnou davy. Havlova optimalistická teorie se rozhodla s touto vizí štěstí pracovat tak, aby se naplnila co
největšímu množství lidí. Jak to však udělat, když se lidé mezi sebou tak liší? Jeden nechce skoro nic, a jinému by nestačilo, ani kdyby se svými touhami zalknul. Havel, bezpochyby i pod vlivem soudobé komunistické praxe, dospěl k názoru, že všechny extrémy lze nějak „dialekticky sjednotit“, stanovit „normalizované univerzální optimum potřeb, kterému by se každý podrobil“.[5] Správná společnost je podle Havla ta, která člověku dopřává úplnou svobodu ducha, absolutní individualismus a konkurenční boj na poli duševním. Naopak „za člověka nedůstojné“ Havel považoval, pokud svého rozumu člověk využívá jen k získávání hmotných statků: důsledkem je, že člověk lépe vybavený pak bohatne na úkor člověka, jenž toto vybavení nemá, a tento nepoměr chtěl Havel jednou provždy zvrátit. „Po této stránce — úplnou rovnost. Hloupý za to nemůže, že je hloupý, je to determinováno, a proč jej z toho důvodu nechat chudšího než člověka chytrého, který si to uměl zařídit, aby se vyšvihl?“[6] Kdo tedy bude bydlet v zámku a kdo v chaloupce? A kde má bydlet ten, který o tom všem bude rozhodovat? V osobě adresáta těchto úvah Radima Kopeckého však Havel nenarazil jen na životního praktika, ale na ještě mnohem tvrdší skálu, než byl sám: na člověka opírajícího v té době svou životní
filosofii o názor, že „člověk je na světě proto, aby vynikl“,[7] a že proto stejná konkurenceschopnost, jakou Havel reklamuje pro účastníky duševních zápasů, musí platit i v materiálním světě. Ani Kopecký, tak jako v Československu na počátku padesátých let skoro nikdo, nepochyboval o tom, že je správné, když byl „velkokapitál“ zestátněn. Avšak i v nové socialistické společnosti, která vzniká, bude muset být nějak zachován soukromý sektor. „Evropská společnost nemůže být komunistická a hmotná konkurence je toho zárukou. Budeme pracovat pro takový socialismus, kde sice musí si být její členové společensky rovni (mám na mysli různá privilegia pro šlechtice atp.), ale její členové nebudou si rovni materielně.“[8] Možná že v dané chvíli nešlo tolik o to, nakolik jsou proklamované názory reálné, ale zda dohromady tvoří systém, se kterým je jejich hlasatel ochoten se beze zbytku sžít. Přesně toto byl Havlův případ; na podporu svých tezí neváhal sáhnout do otcovské knihovny. „Stejně jako to vidí dr. Fajfr ve svém doslovu k výboru z Hegela u Hegela, já vidím v pozadí svých názorů stát pevné přesvědčení o řádovém rozdílu, o skoku ve vývoji mezi zvířetem a člověkem, mezi pouhými city a rozumem... Přímým důsledkem mých představ světa zvířecího a lidského je názor, že jest
zásadně nesprávné, aby člověk-tvor myslící uplatňoval svého rozumu (Vernunft) jako zvíře k pouhému získávání materielních potřeb souboji s jinými lidmi a vzájemným požíráním... Pokud člověk není zaslepen zvířecími pudy a vášněmi, vidí, jak neudržitelné jest blaho lidí založené na boji a materielní konkurenci.“[9] Ano, tak zněla otázka: je člověk jenom „pokračováním zvířete jinými prostředky“, nebo je to principiálně jiné stvoření, vybavené zcela jinou kvalitou bytí? Havel si byl absolutně jist, že správná je druhá odpověď. Být optimalistou znamená žádat možnost štěstí pro každého člověka bez rozdílu, opakoval nyní svému příteli. K tomu je třeba lidi zorganizovat, tak aby z jejich vztahů zmizel v zásadě zvířecí, existenční, konkurenční zápas. Stanoví-li se optimalizovaná norma statků nutných k dosažení štěstí, dosáhne se konečně i rovnováhy mezi tím, co lidé požadují od okolí a co sami produkují. Havel uváděl názorný příklad: „Nyní pan A nemá palác (maximum), pan B nežije ve špinavé chaloupce (minimum), oba mají slušný hygienický byt (optimum). To je ten rozdíl mezi nerovnovážným světem zvířecím, hnaným pudy a vášněmi, a mezi světem vedeným rozumem, mezi světem materielní spolupráce a duševní konkurence a světem pouhé materielní
konkurence.“[10] Havlovi sotva mohlo uniknout, že totéž, co hlásá, tvrdí také komunisté: žít v dnešní době je proti minulosti lepší v tom, že větší počet lidí má zajištěnu určitou minimální či průměrnou existenci, protivy se srovnaly, nikdo příliš nepychne ani netrpí; rozum, který vše organizuje, dopřává všem přibližně stejně. Že rozum stejně tak plodí násilí, které nad idealistickými pohnutkami postupně převládne, Havlovi v této době zřejmě unikalo (stejně jako velké části komunistů). Že se všem vedlo přibližně stejně dobře (nebo špatně), bylo dáno především podvázáním hospodářského a politického vývoje: ti, kdo by jinak posunuli společnost vpřed, nedostali šanci. Slovně byl Havel v roce 1952 skoro vždycky proti komunismu; důsledky svých myšlenek však státní ideologii nebyl vzdálen tak zásadně, jak se domníval. Kudy vlastně vede cesta? Západní individualismus nutí lidi k sobectví, kolektivismus shánějící lidi dohromady to zas činí po dobrém i po zlém. Jak z toho ven? Havel věřil, po vzoru otcovské teorie amalgamizace, že se protivy také tentokrát srovnají. Kopeckému to vysvětloval: „Jsa dialektik, vidím cestu ve sloučení obou extrémů — monopolistického kapitalismu a marxistického komunismu — a ve vytvoření nového socialismu, který by měl dobré stránky
obou. A musím říci, že se takový řád již pomalu rodí v USA.“[11] Systém, který pokládal za optimální, se podle všeho podobal jakémusi družstevně-akcionářskému kapitalismu. Továrny se měly řídit plánem a v jejich čele neměl stát soukromý majitel, ale kolektiv dělníků, kteří v té které továrně pracují: záleží jim na jejich práci; o hlavních výrobních otázkách nerozhoduje žádný jednotlivec, ale hlasují o nich všichni, kterých se to týká, dohromady. „Nebude to tedy ani čistý individualismus, ani kolektivismus, ale dialekticky vzniknuvší lepší (o skok) individualismus s kolektivním svědomím.“[12] To už se však Kopeckému nelíbilo ani v nejmenším: bylo v tom trochu moc racionálních zásahů, aby mohly potěšit mysl darwinisty, přesvědčeného, že pravda je tam, kde se prosazuje síla. „Ten, kdo nestačí, ať padne,“[13] zněla jeho odpověď na přítelovy utopické vize. A mimoto: Havlovy představy jsou hudbou budoucnosti, kdežto člověk má plánovat hlavně to, co může zažít ještě za vlastního života. Mravnost a humanita patří ke sloganům minulosti; dnes je na místě podstatně věcnější, agresivnější program. Mohla se taková tvrzení Havlovi zamlouvat? „Právě větší mravnost je budoucnost,“ zněla jeho odpověď. „To je podstata pokroku ve
společnosti. To je to, k čemu svět spěje ,stále rychlejším tempem‘: aby člověk získal svědomí, aby na mravní zásady nehleděl jako na těžké okovy, ale jako na svou nejvnitřnější povinnost k Bohu, k sobě, k ostatním, jak chceš... Neuvědomuješ si, co děláš, když spravedlnost hodíš na smetiště!“[14] Od svého otce Havel kdysi převzal víru, že budoucnost patří Masarykově humanitě; právě na ní bude založen příští socialismus, z ní vzejde Panevropa. Silná společnost může vzniknout jen tím, že bude mravná, spravedlivá. Kdo chce založit svou sílu na tom, že bude potírat slabé, počíná si stejně jako ten, kdo kvůli tomu, aby vypěstoval velké stromy, kácí malé. Jenže Kopecký trval na svém. Spěchal: proč vymýšlet šťastnou společnost, jejíž uskutečnění beztak zabere několik generací, a nepostarat se o užitek pro sebe už teď? „Nechme úplně volný průchod lidské ctižádosti k nejvyšším metám, které nejsou jiného rázu než čistě a zase jenom rázu individuálního! Kdo nepracuje k žádným cílům, koho nezajímá vlastní osobnost, nechť je vyřazen z podílu na kořisti, vybojované životem! Nechtějme předělávat silnější zákony, a ty praví: silnější vítězí... Buďme v tom směru co nejvíce liberálními!“[15] Kdyby adresát vzal tyto teze do důsledků, musel by asi vstoupit do KSČ; mohl snad zmiňovaný „podíl
na kořisti“ v dané době získat kromě členů strany ještě někdo jiný? Mínění obou přátel, tak nesmiřitelně mezi sebou soupeřících, vlastně v důsledku přitakávala tomu, co ve stejné době (samozřejmě jenom slovně) proklamovali komunisté. Kopecký to ovšem myslel jinak, liberálně: silným jedincům je třeba dát co nejvíc svobody, pak masarykovská humanita, o níž Havel mluví, vyplyne sama. Když lidé žijí dobře a mají vysoký životní standard, pak se jim jistě nebude chtít vzájemně se ničit, vraždit a krást si majetek. Násilí je vlastností světa chudých, nemajetných, kdežto v zájmu těch, kteří mají moc a peníze, je společenská stabilita. Světu je jen třeba dopřát čas, aby se neregulovanou evolucí mohl zdokonalit sám. Nebudou-li vytvořeny nové materiální hodnoty, nebude se moci uskutečnit ani žádná havlovská utopie. Jak se debata stále víc vzdalovala skutečnosti, v níž se odehrávala, vyostřovaly se i postoje obou účastníků k sobě navzájem. Havla patrně nejvíc rozčilovalo Kopeckého odhodlání vydobýt si hmotný prospěch hned teď a sám pro sebe. Tolik životního realismu mu zavánělo nerealistickou přízemností. „Budeme-li se stále ohlížet na to, jestli výsledky budou za našeho života či nikoliv, pak nikdy nic nedokážeme,“ zlobil se.
„Všichni velcí mužové museli bezděčně pracovat pro své vnuky. A to byla práce nejcennější, protože výsledek byl nejdéle patrný.“[16] Jak se jejich názorová výměna přehoupla do roku 1953, Havel chápal stále víc, že jeho a přítelovy názory jsou natolik rozdílné, že uvnitř jediného diskusního prostoru je bude těžké spojit.
MLADÝ MUŽ V NEMRAVNÉM SVĚTĚ Šestatřicátníci se ocitli v první vnitřní krizi. Také Havel souhlasil, podobně jako Kopecký, že poslední čtyři měsíce zapálených šestatřicátnických debat mu daly víc než jakékoli období předtím. Nyní však měl pocit, že nemá kam ustupovat. „Nevím, co jsi mínil tím, že se nemáme řídit mravností, ale skutečností,“ psal Kopeckému v únoru 1953. „Nezbývá mi, než myslit si, že říkáš: svět je nemravný, to je skutečnost, budu proto také nemravný.“[1] Nenamáhal se předstírat, že není rozčilen: „Nevím, jestli je naše vědomí jiné konstrukce, ale ve mně vře krev, když Tě slyším klidně říkat, jak ubiješ slabé.“ Snažil se spor s Kopeckým přitlumit aspoň tím, že sváděl diskusi k méně konfliktním, noeticko-metafyzickým otázkám: o to, co je subjekt, objekt, vědomí či absolutní pravda, sice také bylo možné se pohádat, avšak bez oné zničující vášnivosti, jež provázela dosavadní spor o „optimalismus“. Havel měl i jiné návrhy, jež měly zklidnit situaci: Šestatřicátníci by prý mohli začít spolu chodit na přednášky nebo do divadel; vedou je k tomu sklony většiny z nich, navíc „umění je také ostatně věc ještě neprobraná“. Dosavadní důraz na politiku, ekonomiku a příbuzné obory se stále více ukazuje jako chyba. A
když už tedy dál mluvit o „optimalismu“, Kopecký by měl nejdřív zpracovat svou „pravicovou“ verzi tohoto učení, když už obviňuje Havla, že v Prvním pohledu do světa uskutečnil jeho výklad „levicový“. Někdejší rozhodnutí rozpracovat vizi optimální společnosti ve dvou už nikdo nepřipomínal. Jako by se i Kopecký trochu zalekl, jak daleko jejich ostřejší výměna názorů zašla, souhlasil, aby se místo ožehavých začala probírat radši neutrální témata: někdo by se měl starat o pravidelné svolávání šestatřicátnických schůzek, shromažďovat návrhy členů na pořádání zajímavých akcí a podobně. Nebylo by také dobré vrátit se v debatách k původní abstraktní metafyzice, když už konkréta jejich účastníky tolik rozčilují? Havlovo rozdělení kdysi společného optimalismu na přítelův směr humanistický a Kopeckého evoluční je vlastně dobrý nápad: budou nyní rozvíjet své teorie každý sám a dávat si je k posouzení. Kopecký tak zmínil text Myšlenky léta třiapadesátého, na kterém zrovna pracoval a ve kterém se zabýval očividnou kulturní degenerací západní Evropy: pokud se kontinent ocitl za kulminačním bodem vlastního vývoje, co dál? Podrobnosti o tomto článku, které Kopecký Havlovi neopomněl sdělit, však sotva potěšily; evropské degeneraci prý mohou zabránit jenom
silní jedinci, kteří unesou tíhu upadající kulturnosti při současné rychle rostoucí kvalitě výroby. „Každý nemůže být sobcem, zrovna tak jako všechny ženy nemohou být krásné,“ promlouval Kopecký k Havlovu sluchu. „Ale já jsem sobcem a myslím, že Ty také. V Tvém pojetí je svět nemravný, budu tedy také nemravným. Jsou krásné Tvé názory o mravnosti, bohužel jsem do té míry skeptik, abych viděl, že jsou neuskutečnitelné.“[2] Teď už se nehádali o žádný věcný problém, ale pouze o to, kdo je vinen tím, že si nerozumějí. Havel souhlasil, že svět je v krizi; rušit však kvůli tomu morálku pro něj nebylo přijatelné. Je možné, že právě teď vládnou barbarské poměry, ale protože doby se střídají, znamená to pouze, že brzy zas přijde doba „ideační“, která potvrdí, že Havel nehlásá jen nereálné utopie. Rozvíjející se výroba a mezinárodní obchod povedou třeba k tomu, že padnou hranice mezi státy. „Jen se podívej: již se tvoří Spojená Evropa, nečeká se ani na vyřešení světového problému, tak je akutní potřeba sjednocovat.“[3] Bylo to zvláštní: za železnou oponou, kde šestnáctiletý mladík tyto názory rozvíjel, si nad evropskou situací zoufal skoro každý, kdo neměl od komunistů úplně vymytý mozek. Na východ od železné opony se určitě nechystalo žádné sjednocování, ale
spíš válka. Přesto, jako by nevnímal tuto situaci, přesněji řečeno, jako by místo „reality“ viděl spíš skrytou tendenci, psal Havel o procesech, které na své uskutečnění měly čekat ještě desítky let. Že se Evropa jednou, jistě však za jeho života, duchovně sjednotí, si byl Havel počátkem padesátých let, ještě za Stalinova a Gottwaldova života, absolutně jist. A z tohoto důvodu nemohl přijmout třeba Kopeckého vizi národního socialismu, ke které se spolužák hlásil pod vlivem otcovské a rodinné tradice: protože budoucnost je ve spolčení, všechno, co pracuje s nacionálními přívlastky, je podle Havla odsouzeno k postupnému zániku. V polovině května 1953 se tedy Havel rozhodl názorovou výměnu uzavřít. „Ty jsi naši korespondenci zahájil, byl to Tvůj nápad, Tys mě vyzval k dopisování. A zdá se mi, že je na místě a že mám na to právo, abych ji já zakončil.“[4] Předpověděl Kopeckému „strašný život“ i to, že jediným soudcem mezi nimi bude budoucnost. Dosavadní nerozborné partnerství dvou tahounů pražských Šestatřicátníků se tím rozpadlo. V sedmnácti letech sympatie i antipatie vznikají a zanikají rychle. Skřípalo to také mezi ostatními členy skupiny, i když z jiných důvodů než mezi Kopeckým a Havlem. Po pár měsících se ukazovalo, že zdaleka ne všichni
očekávají od schůzek tolik jako Havel s Kopeckým: nesnili o tom, že by se mohli stát novým Peroutkou, ale daleko víc stáli o to patřit do kategorie, která byla o pár let později nazvána „playboy ve stavu zrodu“. Havlovým přátelům Pecákovi, Radostovi a Dydkovi nebylo proti mysli, pokud mohli být na schůzkách svědky cizí duchaplné konverzace, s jejich vlastním zapojením to však už bylo horší. Společnost se rychle dělila na pracanty a diváky. Když se ukázalo, že Pecák si nejraději povídá o nových autech, Radosta o dívkách, které coby pražský donchuán bavil na plesech, a Dydek o tom, v které vybrané restauraci byl na večeři, chuť tvrdého jádra lpět na stycích s nimi ochabla. Kopecký aspoň, ve své úvaze k prvnímu výročí skupiny, s nimi udělal krátký proces: „Byla zde také menší skupina lidí, kteří celý rok v žádném směru neprojevili své stanovisko. Pan Luděk Radosta vyvažoval svou nemohoucnost v diskusích druhem blazeovanosti a parnasismu, ba snažil se vzbudit dojem, že činí 36 blahovolné milosti svojí účastí na večírcích. František Pecák, člověk příjemného zevnějšku, domníval se, že patří k bontonu doby chodit na šestatřicátnické schůze. Oba přátelé v plné míře zklamali naději, jež v ně byla na počátku kladena. Bylo proto dohodnuto, že nadále nebudou
přizváváni do debat.“[5] I představy těch, kdo chtěli pracovat, však byly různé. Nejčastější spory probíhaly mezi představiteli „politického křídla“ v čele s Kopeckým a Macháčkem a „umělci“, mezi nimiž byl nejhlasitější hlas Havlův. (Někteří, jako Ivan Hartmann, zpestřovali situaci nejistotou, ke kterému křídlu patří.) Zatímco „politici“ si zakládali na pravidelných schůzkách ve Slávii a společných nedělních procházkách po Malé Straně, Havlovi monotónnost těchto schůzek stále víc vadila: chtěl číst, psát a o přečtené a napsané se přít, nikoli jenom společensky konverzovat. Pokaždé to bylo stejné: sraz byl vždycky v neděli v jedenáct dopoledne u Slávie pod hodinami, odkud se šlo po pravidelné trase přes Karlův most vzhůru Nerudovou ulicí až na Hrad. Cestou se poobědvalo v restauraci, debatovalo o novinkách a dělaly se plány — avšak podle Havla jen tak, jak lze plánovat podstatné věci u jídla: bez skutečného zájmu něco řešit a hnát věci dopředu. Trpěl, když zjišťoval, že skoro žádnému z přátel nevadí nevědět vůbec nic například o Waltu Whitmanovi; zato skoro všem záleželo na tom, aby byl jejich talíř plný. Neuniklo mu, že o jídle se na vycházkách mluví mnohem častěji než o knížkách, divadlech nebo výstavách; vnášet sem téma „optimalismu“ nemělo smysl, s
plnými ústy by to nikoho nezajímalo, ani Radima. A tak se ukázalo jako šťastné řešení, když se Havlovi právě Radim zmínil o člověku, který mohl múzické křídlo Šestatřicátníků podpořit. Přestože to mělo háček: bydlel v Brně.
DEBATA O BOHU Při vzniku skupiny si Kopecký představoval, že každý člen by mohl reprezentovat jeden vyhraněný postoj, myšlenkový svět. Nemusel se o to ani moc snažit: pokud bylo pro Šestatřicátníky v prvním roce něco problémem, pak to nebyla jejich názorová stejnorodost, ale naopak nemožnost sjednotit se na myšlenkách, se kterými by všichni dokázali souhlasit. Přesto jeden důležitý světonázor mezi Šestatřicátníky chyběl, a Kopecký se o tom v únoru 1953 rozepsal Jiřímu Paukertovi: byla to Jirkova tehdejší náboženská víra, kvůli níž si ho Radim vyhlédl za člena, byť vzhledem ke vzdálenému bydlišti jen korespondenčního — předpokládal prý, že jeho aktivní katolicismus dodá názorovému pluralismu ve skupině „korunu“. Schůzky jsou každý pátek v bytě některého ze členů, zval Jirku do Prahy i k případným návštěvám a své vábení skončil nepokrytě: „Doufám, že co nejdříve budu Tě moci představit tomuto kroužku lidí snících o činech.“[1] Stejný krok zároveň Kopecký učinil i směrem k Havlovi: svého někdejšího spolužáka Paukerta mu představil jako začínajícího básníka, dal mu dokonce přečíst verše, které Jirka vkládal do svých dopisů. Havel se chytil: snad už měl dost
nekonečných názorových výměn s Radimem, snad po smrti dědečka Vavrečky na podzim 1952 víc než předtím potřeboval „tvůrčí alter ego“. Každopádně v listopadu 1952 odešel do Brna dopis začínající slovy „Jsem nějaký Václav Havel“,[2] obsahující pozvánku do diskuse. Pisatel se prohlásil za Radimova přítele a dal najevo, že zná třeba Jirkovy kritické názory na šestatřicátnickou činnost: je to „kavárenská společnost“ složená jen ze samých tlachalů, „pánů, srkajících čaj“. Vašek, jemuž jinak Jirkovy názory celkem imponovaly, psal hlavně proto, že s jeho příkrým hodnocením nesouhlasil. Ale možná že to bylo jinak a chtěl si jenom odpočinout od Radimova cynismu — nebo chtěl rovnou vyzkoušet, zda se dá s Jirkou debatovat v idealistickém tónu. Pro svou první diskusi s ním totiž tento „přítel z poštovní schránky“ (jak ho Jirka později nazval)[3] vybral další z témat, o která se dosud s Radimem často hádal. Má se člověk ve svém světonázoru opírat spíš o poznatky přírodních, nebo společenských věd? Nebyla to tak akademická otázka, jak se případnému pozorovateli zvenčí snad mohlo na první pohled zdát. Každá skupina věd totiž nabízela odlišný typ poznání — a bylo tedy jasné, že i světonázor o ně opřený se bude lišit. Vašek byl mínění, že přírodní vědy „poroučejí“ vědám
společenským, stejně jako objektivní skutečnost určuje prožívání člověka. Radim byl opačného názoru, nikoli však proto, že by věřil v primát subjektu, ale protože v souladu se svou „darwinistickou“ optikou mínil, že prostřednictvím věd společenských lze lidi snadněji manipulovat — a tedy prosazovat sebe sama, na jejich úkor a proti nim. Pokud tedy nyní Vašek předestřel spor novému adresátovi, mohlo to znamenat buď pokus oživit debatu, která v Praze zemřela na nedostatek podnětů, nebo spíš odhalit tentokrát možný názorový konflikt, pokud by opět hrozil, hned na začátku. V dialogu s Jirkou, o němž Vašek věděl, že je křesťanem, však nutně muselo jít o debatu o tom, zda mají být pro člověka určující verifikovatelné poznatky přírodních věd, nebo pravda duchovního zjevení. Havel v tom ohledu před Jirkou rozmístil všechny pasti své později tak známé metodičnosti. Uvádí věci do pohybu Bůh, či příroda? Byly doby, kdy lidé mezi těmito možnostmi neviděli rozpor, splývaly jim. Až pak podle Havla vznikla představa Boha: jako cosi navíc. „Aristoteles se obíral přírodou stejně jako společností a výsledky shrnul do své filosofie. Teprve ideální středověk s jeho pohrdáním tímto životem, s jeho asketickým odříkáním a jednostrannou a dogmatickou teologií
nastolil mezi nimi protiklad, z kteréhožto pojetí se nemůže vymanit ani XX. století.“[4] Jenomže aby člověk mohl věřit, musí něco předcházet. Dřív než se z reality zrodí víra, existuje tato realita sama o sobě. V Havlově podání, v dopise katolíkovi, to znělo skoro zlomyslně: „Ať si věříš sebevíce v život posmrtný, nemůžeš nic namítnout proti tomu, že abys mohl myslit, musíš žít.“[5] Má-li však skutečnost přednost před duchem, existovala-li dříve než on, znamená to jinými slovy, že přírodní vědy jediné přinášejí o světě podstatné a spolehlivé zprávy. Není vlastně jiné filosofie než té, která se opírá o poznatky přírodních věd; všechno jiné je mýtus, krásné vyprávění, pohádka. Jirkův výklad světa, opírající se o starozákonní víru, že „na počátku bylo Slovo“, byl však přesně opačný. Vaškovy úvahy o tom, že filosofie, která se nechce zakládat jen na dogmatice, musí uznávat poznatky moderní fyziky a podle nich se měnit („Jen si představ, jak by dopadla filosofie, jejíž autor by si dnes myslil, že jsme středem Vesmíru!“),[6] četl Jirka s největší nechutí. Pokud Vašek doufal, že v něm získá lepšího, otevřenějšího partnera do debaty, zjistil, že se přepočítal. Nebylo to dobré. Z Brna do Prahy šel dopis obviňující ho z materialismu vulgárního i dialektického,
pozitivismu, agnosticismu atd. Vašek se musel znovu bránit, podobně jako s Radimem už několikrát: není žádný Voltaire, který svůj boj s křesťanským fanatismem kdysi pojímal obdobně fanaticky. Má od sebe odstup. Mimoto si ani nemyslí, že každý křesťan musí být nezbytně dogmatikem (jak mu Jirka předhazoval): je rozdíl mezi těžce prožívanou vírou vzdělance a vírou jednoduchého člověka, který si jenom vypočítavě kupuje záruku posmrtného života — a hřeší s chutí, neboť ví, že zpověď je nejsnadnější věcí na světě. Podobně jako před časem Radimovi načrtl také nyní Jirkovi svou představu dějin jako neustálého střídání „ideačních“ a „senzitivních“ období: jednou vládne materialistická, a jindy zas duchovní (třeba křesťanská) představa vývoje. I současná materialistická éra jednou skončí: pozná se to podle toho, že přijde nějaký nový Kristus, který bude zřejmě přijat podobně jako ten před dvěma tisíci lety. To všechno dohromady však nemění nic na podstatě skutečnosti i této debaty, uzavíral Vašek: k tomu, aby mohl vzniknout Bůh, musí nejprve existovat příroda, ne naopak. Ducha lze vysvětlit z přírody, nikoli obráceně. Příčinu nelze zaměňovat s následkem. Z tónu dopisu se zdálo, že je trochu nesvůj, má-li psát o náboženské problematice, která
mu byla celkem vzdálená. Věděl, že tím beze zbytku vstupuje na Jirkovu půdu. Avšak přesvědčený, že „žádnému učni by neuškodilo, kdyby sám trochu přemýšlel“,[7] reklamoval pro sebe právo vyjadřovat se také mimo bezprostřední okruh vlastní kompetence. Každý odborník je obeznámen s teritoriem svého oboru a prostudoval si v něm všechna fakta. Důležitější než znalost těchto fakt, psal Havel, je však étos lidské činnosti — a ten prostupuje všemi obory, celým životem; dodává tomuto životu vnitřní jednotu. Stejně jako „náboženský a svatý může být třebas černoch, který o křtu nikdy neslyšel“ (psal Havel), je možné, aby měl v otázce víry pravdu člověk, jenž není stoprocentním znalcem věci — pokud je tedy v „problematice“ obsažen celým svým srdcem. Že je Bůh lidským výtvorem, je podle Havla nejlépe vidět tam, kde ho křesťané líčí jako bytost vybavenou lidskými vlastnostmi. Typická je v tom ohledu třeba představa, že „Bůh vše dobré odměňuje a zlé trestá“. Pokud Bůh jakkoli jedná (a křesťanská představa Boha je na takové aktivitě založena), musí to nutně dělat v čase; čas je však vlastností hmoty, takže, logicky domyšleno, křesťanský Bůh, tak jak je koncipován, je vlastně hmotná bytost. Proti této absurdní vizi Vašek nabízel svou představu
absolutna: zatímco křesťanský Bůh prý vládne zákony, pro absolutno prostě platí, že s těmito zákony splývá. Platí-li třeba „E = mc2“ absolutně, je to více, než si kdy křesťané mohli představit. „Absolutno zde jest tedy dokonalejší než Bůh, neboť předvídá všechno, vše je kauzalitou determinováno, zatímco Bůh myslí, čeká a je ,zvědav na výsledky své práce‘.“ Místo Bůh je tedy na místě říkat „světový rozum“: systém absolutních pravd, člověku nepoznatelných a řídících chod vesmíru. „A odvažuji se tvrdit,“ uzavíral Havel, „že by se náboženství ,něčeho‘ mohlo stát jednou následníkem křesťanství.“[8] Jirkova odpověď, nesouhlasná, jak jinak, přišla z úplně jiného postojového světa: Vaškovy myšlenky se řídí racionální logikou, což jim však nedává obecnou platnost, naopak. Světu vládnou mnohem mocnější a zároveň též intimnější zákony, než jsou ty logické. Cit nemá „logiku“, a přesto prostupuje vším, co má v lidském životě cenu, psal Jirka. Láska se nedá změřit ani zvážit, a přesto výklad světa učiněný člověkem, který skutečnost miluje, vypadá úplně jinak než výklad někoho, kdo citu není schopen — a nehraje při tom roli, že oba vykladači byli slovutní vědci. Kdo se prostě nechá zaměstnat jen suchou pravdou racionálních faktů, k tomu citově-intuitivní
podstata skutečnosti nikdy nepromluví. Vědeckým jazykem ty základní věci vůbec nejdou vysvětlit. Teď se musel bránit zase Vašek: není suchým rozumářem, píše básně, v rukopise má dokonce čtyři sbírky, což vzhledem k tomu, že se tvorbě oddává teprve čtvrt roku, nepovažuje za špatný výsledek. Nemůže být jen racionalistou a logikem ten, kdo má potřebu psát jako on, kdo se potřebuje „vybít“ právě poezií, kdo svým citům dává průchod nejen v životě, ale i v tvorbě. Uznával na dálku, že Jirka je podle všeho člověkem, který v tom ohledu došel už mnohem dál: odpoutal se patrně od své všednodenní existence, vnější svět učinil lhostejným a všechnu svou energii přesměroval do tvorby, která materialistickým světem pohrdá a na jeho uznání se neohlíží. Ale musí vlastně každý tvůrce nutně dospět k takovému pohrdání skutečností? Je to jediný znak duševní samostatnosti, velikosti? Vaškovi se zdálo, že nikoli. Argumentoval příkladem Dostojevského, jehož Zločin a trest nedávno četl: cit pro krásu tohoto spisovatele neodcizil světu, ale naopak mu dovolil ukázat, že nejhlouběji v lidském srdci se nachází dobro a láska — a zlo pramení z pouhých civilizačních okolností, jako je chudoba nebo nevzdělanost. Jirka by se tedy svým odmítáním vnějšího světa neměl až tak
okázale zabývat, nemá-li to být (psal přítel) jenom estétská póza.
ARISTOKRAT Z BRNA Jakkoli byly postoje obou pisatelů odlišné, ukázalo se, že tato odlišnost není v komunikaci takovou překážkou, jako předtím Radimův cynismus. Ten dovedl každou idealistickou debatu rozvrátit v samých začátcích, kdežto s Jirkou se Vašek mohl pohádat o cokoli, aniž tím riskoval, že konflikt skončí urážkami nebo že přítelova reakce bude jalová. Existoval vlastně jediný uhrančivý moment této korespondence, a tím byla vlastní tvorba. Na tu byli oba korespondenční partneři citliví, Jirka snad ještě víc než Vašek. Dokonce i o Bohu se s ním dalo diskutovat jednodušeji než o jeho básních — když už se tedy stalo a posuzovateli se moc nelíbily. Radim se mu kvůli jeho veršům někdy posmíval, takže se Jirka musel podrážděně bránit odkazem na Vrchlického, jehož dílo kdysi nazývali papírovou pyramidou a jehož étos nakonec přežil, alespoň podle Jirkova názoru. Jak ho může kritizovat Radim, jehož pár náhodně zplozených veršů vzniklo bez vnitřního prožitku, jen jako obyčejná verbální cvičení? To s Vaškem mohl Jirka na dálku zacházet blahosklonněji, jako s milým básnickým diletantem, za něhož se v té době ostatně pokládal i přítel sám. V oblasti
světonázoru dokázal být Vašek Jirkovi víc než čestným konkurentem, jako šestnáctiletý básník však vzbuzoval spíš soucit. A ještě víc než to, jaké píše básně, na něm Jirkovi vadilo, že nechápe, co Jirka pokládal za hlavní premisu psaní: rozhodující u básníka je vize; vše, co je s ní v rozporu, i kdyby to byl celý svět, všechen život, zasluhuje opovržení. Od filosofických otázek se dostali k problémům tvorby, obě témata spolu ostatně souvisela. Vašek kladl učednické otázky a Jirka poznal půvab mistrovské pózy — byť v tomto případě šlo často i o Mistra haněného, kritizovaného. „Uvidíme se snad v Praze,“ mlžil v listě přátelům, „musím si to ještě rozmyslet, v žádném případě si to nezasluhuji, já ubohý blazeovaný Olympan a parnasista, vyhřívat se ve slunci Vaší přítomnosti. Také nevím, zda by to bylo vkusné. V Brně mne nepřepadejte, to by bylo nechutné, byli bychom jistě vzájemně rozčarováni. V Praze se totiž cítím jaksi — bohémštější, ne, nebuďme sentimentální.“[1] S Radimem měly Jirkovy názorové výměny stále častěji urážlivý charakter. Když přítel psal, že se mu z jeho „aristokratických“ výplodů dělá nevolno, odpovídal Jirka ve strohém tónu: „V tom je rozdíl mezi luzou a aristokratem: aristokrat nehřeší proti vkusu ani tehdy, když ,hřeší‘, luza hřeší proti vkusu
i tehdy, když ,nehřeší‘.“[2] Jirka cítil, že je sčetlejší a básnicky zběhlejší než v té době oba jeho pražští přátelé dohromady, a tak svůj despekt k nim ani nemusel příliš předstírat. Věřil, že kdo dojde v umění tak daleko jako on, má jaksi, samosebou, také dospělejší názor na život — byť ho zatím nezakládá v podstatě na žádných zkušenostech, ale pouze na četbě. K jeho stylizaci patřily i postoje, které si přál ve skutečnosti protistranou vyvrátit — třeba když jednou napsal, že domyslí-li jednou člověk (tak jako on) okolní svět „v jeho jedinečné hrůze“, je rezignace možná jediným přijatelným důsledkem. Jako příklad nabídl svého (už tehdy) oblíbence, Ludvíka Wittelsbacha, bavorského krále — přesvědčený, že královo někdejší odmítnutí reality nebylo důsledkem šílenství, ale spíš zralé rozumové úvahy: „Když mu vezmou prostředí, kde mohl vkusně snít a tím se vzdalovat šedivosti života, končí svůj život touto nevkusnou, ale právě proto a tím vkusnější sebevraždou... Voda se zavřela... Labutě opět nehnutě plynou po vodě... Svět jde lhostejně dál... A my cítíme za tím vším úsměv jeho vilných rtů, toho, jenž zvítězil i ve své porážce...!“[3] Z podobných dopisů šla přirozeně pražským přátelům hlava kolem a Jirka to věděl. Pokud však sám sebe neustále definoval jako
člověka, jenž se nachází „jinde“ než oni, nebylo to jenom výsledkem pocitů nadřazenosti, ze kterých ho hlavně Radim obviňoval, ale hlavně Jirkova nedávného objevu jeho erotické odlišnosti. Nebylo mu ani patnáct, když naplno pochopil, že jeho erotika není „většinová“, heterosexuální, a v dané době a věku se mu sotva nabízel nadbytek možností, jak se o své situaci dozvědět něco víc. V roce 1953 byla homosexualita trestným činem, mluvit o ní na veřejnosti bylo nejen nevhodné, ale i nebezpečné, a svěřit se nebylo možné ani doma. Jediné, co Jirka věděl, bylo to, že jeho odlišnost je údělem, jenž ho bude provázet životem: melancholické, ale také okázale hrdé polohy, prostupující jeho korespondenci, se většinou rodily právě zde. Nic z toho však žádný z pražských přátel samozřejmě netušil; pokud jim Jirkovy záhadné výroky utkvěly, vysvětlili si je jako součást romantického habitu básníka. Kdyby nebyl trochu divný, temný a nesrozumitelný, byl by to vůbec básník? Možná kdyby byli ponecháni jen dopisování, vedli by všichni mezi Prahou a Brnem tyto disputace donekonečna. Připomněly se jim však vnější vazby; jedna z prvních v osobě Jirkova otcovského přítele a literárního rádce doktora Lisického z Tišnova, který jedno ze svých (zamítavých) vyjádření k
Jirkově poezii doplnil náhodnou zmínkou o tom, že se znal se „starým“ panem Havlem, Vaškovým dědečkem, který kdysi vybudoval venkovské rodinné sídlo, Havlov, ve Žďárci u Tišnova. Zbytek už byla věc Jirkovy bryskní dedukce: „Vaškovým strýcem by v tom případě byl myslím loni zemřelý spisovatel Hugo Vavris alias Vavrečka. Souhlasí to? Vašek v tom případě zná také Edvarda Valentu, dobrého přítele pana L., jsou ostatně vzdáleně příbuzní.“[4] Když v polovině srpna 1953 zjistili, že je spojují nejenom některé názory, ale i „jejich“ lidé, byl to impuls k tomu, aby po necelém roce korespondování přešli od slov k činům a jeden druhého poznali. Stalo se jen o dva týdny později. Brněnský básník později setkání vylíčil v mnoha svých textech: cestou přes Prahu na chmelovou brigádu mu zůstal půlden času, a tak se vydal k domu u Jiráskova mostu, kde „přítel z poštovní schránky“ bydlel. Přijal ho v bytě ve čtvrtém patře, v pokoji, jemuž se přezdívalo „Pelech“ — a bylo to zklamání. Básník si přál, aby na něho čekal Oněgin, ale ve skutečnosti seděl na posteli Oblomov. Osobní kontakt byl nicméně navázán — a když Havel Jirkovi poslal na chmel několik svých nových básní, Jirka zjistil, že nejistota vyvolaná setkáním pomalu mizí. Podle toho, co později napsal do recenze
těchto Havlových básní, „otištěné“ ve strojopisném časopise Rozhovory 36, přítelovy nové verše na něho udělaly lepší dojem než cokoli, co od Vaška četl předtím: „Vzal jsem jej večer [Havlův dopis; pozn. aut.] a šel s ním po bílé silnici, věnčené alejí jablečných stromů. Četl jsem větu po větě a šel vstříc zapadajícímu slunci. Když jsem rozevřel jeho báseň Requiem, utrhl jsem si jedno červené jablko, odbočil ze silnice a sedl si do trávy. Bylo mi k pláči krásně.“[5] Jirkův přítel Pavel Švanda, v té době básník a zanedlouho rovněž Šestatřicátník, poměry na chmelové brigádě kdesi na Podbořansku popsal o poznání méně romanticky: kraj dosud nezabydlený po odsunutém německém obyvatelstvu působil zdevastovaným dojmem a životní styl brigádníků diktovaly průjmové epidemie. Trhání jablek, popisované Jirkou s básnickou licencí, bylo čirým nezbytím: příděly jídla, dopřávané místním družstvem, nestačily. Ale to byla jenom životní próza; k poezii, perspektivě, patřilo třeba to, s čím Jirka Pavla jednoho večera oslovil: mohli by se společně přidat k literární skupině, která prý existuje kdesi v Praze. Švanda souhlasil. O deset dnů později na cestě z chmelu se tedy v Praze zastavili podruhé, už spolu — a s nimi ještě spolužačka z gymnázia Alena Wagnerová. V Kopeckého bytě ve
Španělské ulici nad Wilsonovým nádražím na ně čekali Radim s Vaškem (ten zaujal motýlkem a tím, že kouřil lulku) a dohodli, že Praha s Brnem půjdou od této chvíle společně. Rozhodnutí zpečetilo rozloučení na peróně i to, že slavnou chvíli oba hlavní básníci skupiny, Havel i Paukert, dodatečně pojednali ve formě básně.[6]
KORD NA ZDI, KORD SE ZDI Jeden v druhém konečně našli uměleckého partnera, po kterém toužili, zároveň však nepřehlédli, že nejde o vyvážený vztah; zbývaly tedy také ambivalentní dojmy. Zejména Vaškovi se po několikahodinovém hovoru, který vedl z větší části Jirka, potvrdilo, čeho se obával už v dopisech: že v tempu ani znalostech příteli nemůže stačit. „Bojím se trochu, že jsem Ti byl zklamáním,“[1] napsal v prvním listě po skončené návštěvě. I Jirka, jak se alespoň z korespondence zdálo, odjel z Prahy trochu zaražen; na rozdíl od přítele však v jeho dojmech převážila radost nad tím, že se s přítelem dá mluvit úplně na rovinu: „Milý Vašku, co u Tebe dovede uchvátit, je snad právě Tvá otevřenost a něco, co nedovedu přesně označit, snad je to ta láska k lidem a k životu, která tak chytá za srdce... Musím chtě nechtě doznat, že jsem uzavřel přátelství.“[2] „Přátelství“: to bylo to slovo. Havlovi se ulevilo. Ozval se do Brna obratem — a nadšeně. „Musím Ti říci, že jsem v životě nedostal dopis, který by mne spontánněji a vřeleji vyzýval k osobnímu přátelství, než to činil dopis Tvůj.“ Oceňoval, že se Jirka za své city nestydí, a ve snaze přizpůsobit se mu vykročil daleko z běžných hranic
své vlastní sdílnosti. Označil ho za svého učitele básnictví. A napsal, že v něm vidí i náhradu za Radima: „Říkal, že podstata naší duše spočívá v egoismu, že morálka, mravnost, cit, humanita jsou plané výmysly a že není citového podkladu v přátelství, platí jen čistě a chladně vypočítavé zištné a sobecké důvody — dovedeš si představit, jak mne ten cynismus dráždil.“[3] Kdo cítí, že střídání stráží je dokončeno, ten se neobává vylít si srdce. Havel doufal, že s Jirkou nic podobného nezažije — naopak, naváže s ním tu nejtěsnější tvůrčí spolupráci. Jeden za druhým se mu nyní začaly vybavovat styčné body s ním — a překvapivě mezi nimi nechyběl ani kladný vztah k náboženské víře, který si Havel podle svých slov osvojil po válce v koleji Jiřího z Poděbrad. „Tam jsem získal smysl pro estetické a citové hodnoty každé tradice a ritu, neboť ty to jsou, na nichž po tisíciletí budovalo křesťanství — cit a víra.“[4] Zadoufal, že jeho a Jirkovo přátelství by se mohlo rozvinout podobně jako vztah Wolkera a Biebla, jejichž korespondenci v té době dočetl. A dokonce se dopodrobna rozepsal o vlastní nové sbírce, kterou chystal v rukopise, Praporu v civilu. Havlovy básnické počátky se v ničem podstatném nelišily od většiny začátečnických pokusů jeho doby. Vliv rodiny a
otcovské knihovny, tak jasně patrný v jeho nejstarších esejích, se v poezii tolik neprojevoval; spíš než z četby toužil Havel napájet své verše ze svých prožitků — a ty zatím v lepší než juvenilní podobě nebyly. Jeho básnické vzory se shodovaly s idoly většiny vrstevníků a odrážely atmosféru doby, nikoli ještě (tak jako o dva tři roky později) kritický odstup vůči ní. Když bylo Havlovi šestnáct, byl jeho nejoblíbenějším básníkem Jiří Wolker; pro svou upřímnost a opravdovost, jíž tehdy Havel bezmezně věřil. Po něm přišla avantgarda (Seifert, Nezval, Biebl), po ní Halas. Každý nový, lepší básník vymazal v roli idolu vliv svých předchůdců a podobně každá z Havlových rukopisných sbírek byla určena především k tomu, aby ji autor po několika týdnech překonal a v nové „knize“ se od ní hned distancoval. Do svého seznámení s Jirkou měl Havel těchto knih na kontě několik, počínaje prvotinou Večer i ráno přes sbírky Zahrada lásky a Bludištěm kupředu až po větší báseň Pod tíhou nezralých plodů a sbírku Oko a slza, jedinou, za kterou si na podzim 1953 jako autor stál. (Většina těchto pokusů je dnes považována za ztracené.) Prvním zahraničním básníkem, který na Havla udělal velký dojem, byl Walt Whitman, jehož hymnická vize jednotného, nedělitelného světa na
něj možná zapůsobila tím spíš, čím častěji byl ze všech stran ujišťován, že svět je rozdělen a znepřátelen jednou provždy. Havlova tehdejší syntéza Wolkerova životního optimismu s Whitmanovým panteismem se dokonce ocitla v pozoruhodné blízkosti oficiálních názorů na to, jaká je nebo má být soudobá poezie. „Chci tam vyzpívat splynutí se zemí, žhavé včlenění do řetězu rukou a do kolektivu, snížit individualitu na mechanickou složku množství,“[5] vysvětloval Jirkovi. Tak mohl o své poezii s klidem mluvit například Michal Sedloň, Ilja Bart nebo kdokoli jiný z oficiálních básníků padesátých let. Spíš než nákazu dobovou mentalitou však Havlovy „kolektivistické“ vize prozrazovaly autorův třídní komplex — který Havel později mnohokrát popsal v rozhovorech, jejž však v dané době patrně prožíval bez reflexe, jenom jako trápení, ze kterého chtěl uniknout. Od dětství žil s vědomím četných sociálních přehrad, oddělujících ho s jeho původem a výchovou od většiny ostatních lidí: zatímco ti druzí se družili bez problémů (jak se mu zdálo), on vždycky zůstával trochu stranou. Jako by pro ostatní nebylo obtížné přenést se v životě přes jakýkoli problém; Havlovi z něj nakonec skoro vždy zbyla nová otázka. A tak na podzim 1953 v dopise právě nalezenému příteli rozpřádal
necenzurované sny: „Kamarádství, přátelství, kolektiv, parta, to budou ty nejsvatější pojmy. Báseň musí dunět rytmickým pochodem party sobě rovných vojáků, kteří jdou umírat jeden za druhého. Nadosobní pouto svazku mezi lidmi v partě, v kolektivu, pouto, jež úplně zničí veškerý individualismus a babrání ve svých niterných stavech... Musí to být k breku dojemné mužnou láskou, musí se to tavit ve slunci, žhnout to, potit se to krví.“[6] Chtěl to jednou zažít: okamžik, kdy chlapi usínají únavou po dni plném vysilující práce, zpocení, ale šťastní. A věřil, že takové stavy lze zažít beze zbytku, aniž by při tom byl člověk něčím rušen. K pubertě kýčovité představy o světě a o své vlastní budoucnosti v něm pochopitelně patří a ani Havel nebyl výjimkou. Zatímco ve stejné době jen o pár let staršímu Pavlu Kohoutovi svítily na cestu rudé hvězdy, Havlova vize budoucnosti byla plná prostých, nerafinovaných lidí, se kterými lze sdílet jejich nekomplikované (ale o to pravdivější) myšlenky a city. Že takoví lidé neexistují už dokonce ani v moderní literatuře, o skutečnosti nemluvě, se Havel v dalších letech snadno přesvědčil; v době, kdy mu bylo šestnáct, sedmnáct let, však byl takových vizí ještě plný — a neváhal do svého světa lákat třeba Jirku, kterého tím chtěl vymanit z osidel
jeho aristokratické stylizace. „Není daleká doba,“ psal, „kdy zanecháš zaprášenou šavli dál trouchnivět v zámku a sám se rozběhneš do vesnice pod zámkem, chopíš za ruku nejbližší, trochu udivenou vesnickou dívku, obejmeš ji v pase, zavoláš vesele na chasníky a v jejich čele celý rozdováděný přiběhneš do místní hospody, kde už budu za pohárem piva čekat na Tebe já — jako jeden z vesnických hromotluků. Budu připraven, hudba bude zaplacena, a než se naděješ, už budeš v kole, poskakovat, křepčit, zmítat se v takové poctivé vesnické polce. A až budeš po několika kouscích tak zdravě vysílen, udýchán, s čelem trochu oroseným od potu, dopadneš vedle mě za stůl, mnoho si toho povídat už nebudeme, budem se spíš oba smát. A druhý den — ráno hurá na pole.“[7] A tak dále a tak podobně, byl to jeden z nejdelších Havlových dopisů. Nechyběla v něm představa náruče zlatovlasé dívky, nabízející jak ňadra, tak džbánek čerstvého mléka, a celé dohromady to ovšem směřovalo k vyjádření „whitmanovské“ radosti z transcendujícího bytí a z existence všehomíra, ve kterém všechno společně kolotá jako v jediném dokonalém hodinovém stroji, prodchnuto smyslem, vírou v život, radostí a hlavně láskou. Havel, stejně jako kdokoli jiný na jeho místě, měl nepochybně
právo na takové představy. Už to, že se vůbec zrodily v takové míře a intenzitě, však jako by jejich obsah spíš zpochybňovalo: skutečný „vesnický hromotluk“ by vylíčené děje nejspíš tolik neprožíval, a když už by se ocitl uprostřed nich, možná že by zatoužil po něčem úplně jiném, snad i po městském životě podobném tomu, jaký žil například Václav Havel. Sbírka Prapor (později Srdce) v civilu, kterou Havel chystal na podzim 1953, naznačovala už svým novým názvem, o co autorovi jde: slavit se měla jak živočišnost, tak mravnost v člověku. Její čtyři části, odpovídající čtyřem ročním obdobím, měly odpovídat i čtyřem stadiím lásky, pojímající do sebe stále širší okruh lidí, až nakonec stráví celé lidstvo. Havel svému panteismu věřil; Jirka mu z Brna namítal, že nic takového, o čem píše, ve skutečnosti neexistuje. Na tom, kdo má pravdu, v dané chvíli zas tak moc nezáleželo; kdyby byli tehdy otázáni, odpověděli by asi oba, že odpověď se dostaví sama, přímo ze života. Na rozdíl od starých sporů s Radimem v těchto nových Vaškovi nade všechno záleželo na tom, aby Jirka zůstal jeho přítelem. Byl si jist, že se z Jirky jednou stane velký básník (potvrzoval mu to Edvard Valenta), kdežto o vlastních uměleckých perspektivách nedokázal zatím nic spolehlivého říci.
Pokud na Jirkových verších něco kritizoval, pak to byly už zmiňované projevy duchovní nadřazenosti — jako třeba v básni Kord na zdi, ve které Jirka psal: „Skutečnost změní jen aristokrat / A jeho snění.“[8] To bylo pro Havla nepřípustné: vytahovat se takovým způsobem, a navíc zapomínat na čin. A občas mu vadila i Jirkova básnická výřečnost, „bohatost slova“, která z něj sice činila píšícího virtuosa, podle Havla však nešla ruku v ruce s bohatstvím básníkova citu, jež mělo být jejím předpokladem. „Tvůj dopis mne znovu přesvědčil, že máš krásné velké srdce,“ svěřoval se mu jako jeho první čtenář, „a mne udivuje (a udivovalo vždy!), že Tvá poezie hovoří spíš k očím, uším, smyslům, řekl bych vnějším citům, ale v podstatě se neobrací k těm citům nejvnitřnějším, jež by šly, myslím, vyjádřit větší myšlenkovou náplní... Já bych... chtěl vidět, je to můj sen, v Tvé poezii také to poctivé a krásné srdce, které se tak přetvařuje, když hovoří o aristokratismu a které tak odhaleno dojemně mluví z Tvého dopisu.“[9] Havlova slova kupodivu odpovídala i Valentovu posudku, který přítel Jirkovi zprostředkoval: veršová technika mimořádná, tvořivost velice snadná, mladému autorovi to zpívá samo — ale to všechno dohromady nejsou jenom klady; stejné vlastnosti znehodnotily třeba dílo
Nezvalovo. Havel si jen neodpustil ironický dovětek: „To říkám taky já. Vrchlický, Nezval, Paukert — každý rok tři sbírky. Já osobně bych daleko raději vydal jednu za celý život jako Bezruč, ale aby v ní byl můj pot a moje krev také za celý život.“[10] Přítele se jeho slova dotkla: zareagoval nikoli dopisem, ale básní Kord se zdi, signalizující vyhlášení války. Havel byl překvapen; odpověděl nejdřív telegramem („Kord se zdi bodl do nepřipraveného masa. Zabolel.“)[11] a vzápětí i dopisem, ve kterém se pokoušel vysvětlit, že urážet se kvůli každé kritice mezi přáteli není možné. Dokonce i názoroví odpůrci by podle Havla měli být schopni sednout a debatovat; svět dospělých je jim v tom příkladem: „Což nesedává Churchill s Attleem v přátelském rozhovoru?“[12] Pokud Jirka nerozumí tomu, co Vaškovi na jeho básnění vadí, ať tedy jeho kritické rozbory nečte a zajde si do kina na Řím v 11 hodin, italský neorealistický film režiséra Giuseppa De Santise z roku 1951. Tam to všechno je. Film byl podle něj příkladem, jak tvořit mezi lidmi a pro lidi — a neslevit přitom nic z nejšlechetnějšího autorského záměru. „Máš-li srdce, jako že máš, pak musíš v tom vidět nejen budoucnost umění, ale i dosavadní vrchol umění.“[13] Spisovatel, básník i režisér, ti všichni
jsou podle Havla umělci tím spíš, čím víc obyčejných lidí svým uměním osloví. „Přebujelý individualismus, libování si v ,noci‘, přílišný subjektivismus a všímání si vnitřních otázek je vlastně nemoc umění, protože své vnitřnosti cítí jen nemocný. Zatímco zdravý člověk otevře oči svému srdci.“ Umění vlastně nebylo zdravé už dávno, celá desetiletí si libuje v postihování vyšinutých stavů. Zpět k podstatným tématům a způsobům sdělení se vrátilo až pod vlivem nejsilnějšího dějinného poryvu, jaký bylo možné si představit. „Musela přijít válka, s nacistickým běsněním, aby otevřela oči všem Picassům, Aragonům, Sartrům, Nezvalům a spol. I takový Halas obrátil směrovku.“[14] Odtrženost od lidí a zčásti i od reality byla však přesně tou polohou, o níž byl Havlův brněnský přítel přesvědčen, že současnému básníkovi padne jako ulitá — vzhledem k poměrům, ale i dalším okolnostem, se kterými se Jirka nedokázal svěřovat, je básník nutně sám a musí se v této samotě chránit, musí dokonce tuto společenskou izolaci proměnit v klad. Netajil se tím, jak mu Havlovy společenské a zejména umělecké teorie připadají naivní — až se Havel jednou nad takovou blahosklonností urazil: uznává přece, že je přítel lepší básník, ale nedovolí, aby se jeho tvůrčí nadřazenost jakkoli odrazila v
jejich vztahu. „Kdybys byl světovým básníkem, nemohu přijmout přátelství s Tebou takové, jež by nebylo založeno na poměru rovného s rovným.“[15] Pokud se přátelí aristokrat s demokratem, jako je to podle Havla v jejich případě, musí se jejich přátelství opírat o hodnoty toho druhého.
JE BÁSNÍK OPAK CHLAPA? Ještě jedna Paukertova vlastnost, projevující se stále zřetelněji, začala Havlovi vadit: jeho zvýšená citovost, nemužné způsoby (v závislosti na tom, jak si sám Havel robustní mužnost v této době představoval). Na konci roku 1953 se o tom do Brna rozepsal otevřeně. „Přátelství mezi muži, a tedy také přátelství s Tebou musí být především MUŽNÉ, CHLAPSKÉ... Především se vyznačuje tím, že srdce je ukryto ve schránce z těžkého, nejlépe dubového dřeva... Mají-li se muži skutečně rádi, pak o tom co chvíli nemluví, nelíbají se kdykoliv se potkají, nevyznávají si lásku, kdykoliv se vidí... Ale opakuje-li se to do omrzení při každé příležitosti, pak to sice slovně zůstane stejné, ale dostane to význam asi stejný, jako když řekneme ,těší mě‘.“[1] Když tedy například Havel Jirkovi napíše, tak jako v posledním dopise, že se s ním může přátelit jen jako rovný s rovným, měl by na to Jirka zareagovat názorem; nestačí, když jenom odepíše: Mám Tě rád. Ještě o několik měsíců dříve přitom Jirkova citová otevřenost Havlovi nevadila, přesněji řečeno vnímal ji jako součást básnického otevření se světu, nezbytného, aby vůbec mohla začít vznikat poezie. O podobné stavy, jakých Jirka
dosahoval běžně, se snažil i Havel sám; přál si však, aby nalézaly východisko v tvorbě a nepletly se do života, kde koneckonců musí platit pravidla. S tím, co považoval za Jirkovu přecitlivělost, si však Havel nyní nevěděl rady; když mu z Brna došla báseň Vila pod Špilberkem (a další verše, opírající se o Jirkovu platonickou lásku ke spolužákovi Ivanu Pelčákovi a zařazené později do sbírky Zpívající voliéra), vůbec jejich erotický obsah nepochopil: vyložil si je jako básně o přátelství mezi dvěma chlapci, které nemůže být naplněno prostě proto, že jeden z dvojice je méně vyzrálý než básník. Havel dokonce na základě četby této Jirkovy básně dostal obavy, že by v jeho očích mohl podobně neslavně dopadnout i on sám; že by se s ním brněnský přítel mohl rozejít. „Co všechno Ti napovídal Radim, nevím,“ hledal vysvětlení, „avšak pokud Ti chtěl říci o mně tolik, že dovedu také rozumově uvažovat, že nepálím svou báseň jako oběť Múzám, ale že pokud je dobrá, usiluji, aby mi ji otiskli, že dovedu jít do biografu, že dovedu být také opilý (jednou jsme s Radimem nepřišli celou noc domů), že dovedu tancovat, že se dovedu přátelsky a vřele bavit i třebas s chemikem, který neví, co je to báseň, pak měl pravdu.“[2] V žádném případě nechtěl před Jirkou snižovat význam citu a intuice, zároveň však
chtěl, aby se tento cit opíral o rozum a charakter. Zdálo se mu, že s Jirkovou nechutí k racionalitě je to podobné jako s jeho aristokratismem: ukazují jeho neschopnost smířit se s realitou. Pokud Jirka trvá na svých snech o projížďkách na koních v anglickém parku, o těžkých pohárech a pokojích s intarzovaným nábytkem, znamená to, že si dokonce i z aristokratismu bere jenom to dávno odbyté a mrtvé. Všechno živé pak vnímá jako nebezpečné. Protože k povinnostem přítele patří podat pomocnou ruku, rozhodl se Havel, že udělá všechno pro to, aby Jirku přivedl ke skutečnosti. „Chtěl bych Tě v Praze dovést do jedné zapadlé, staroměstské, zavšivené hospůdky, postavit těm lidem, co tam hrají kulečník, do očí, nevím, jak bys jim vysvětloval svůj aristokratismus.“[3] Postavit se před tyto (předpokládané) obyčejné lidi a pohlédnout jim do očí bylo přitom pro Havla sotva snazší než pro Jirku; na rozdíl od něj však měl alespoň chuť k nim patřit, sestoupit ze „zámku“ do „podzámčí“ — a navždy tam zůstat. Zdálo se to prosté: tváří v tvář prudce rozpoznané skutečnosti přítel odhodí berly fantazií jako mrzák v Lurdech a začne žít ten nejskutečnější život z možných. „Rozpor v Tobě poroste jako dítě v těhotné ženě, až potom jednou přijde velký den porodu, pak se rozlétnou
dveře zámku a vyběhne náš Jiří a svým básnickým talentem udělá převrat ve světě. To už nebude psát pro sebe, protože nebude sám a sám, bude mít stovky lidí kolem sebe, bude myslit především a pořád na ně. Pak ovšem začne teprve chvíle naší pravé spolupráce, naší láskyplné práce pro lidi, ne pro obrazy, záclony a prach.“[4] Havel měl svého přítele rád, proto mu do života nabízel, co i pro sebe pokládal za nejcennější — svůj civilismus, sklon blížit se k věcem a lidem bez patosu, jenž odvádí pozornost, svou rodící se schopnost realistického vhledu do nitra skutečnosti, bez rušivých póz, s plným soustředěním na podstatu věci. Když přítel trval na svém a poslal mu svou novou báseň Kdybych padl, v které rozvíjel téma smrti, i Havel přitvrdil ve svých názorech: „Neblázni! Nemáš nejmenších důvodů na takové věci myslit, jelikož ti je osmnáct let a máš před sebou dlouhý život básníka (což je, jak sám říkáš, víc než život občana), a možná i slavného básníka... COŽ SKUTEČNĚ BÁSNÍK JE OPAK CHLAPA? Nevěřím tomu a víra opačná je mým osobním vyznáním.“[5] Přítel však jako kdyby geniálničil stále víc. Někdy nebylo snadné ani odepisovat na jeho dopisy — Havel si stěžoval, že když to Jirka žádá, je to stejné, jako kdyby po něm Nezval
