UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA. Katedra bohemistiky. Bc. Petra Dubnická. Česká filologie

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra bohemistiky

Bc. Petra Dubnická Česká filologie

FENOMÉN SMRTI V PRÓZÁCH KARLA VÁCLAVA RAISE (MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE)

PHENOMENON OF DEATH IN PROSES OF KAREL VÁCLAV RAIS (DIPLOMA THESIS)

Vedoucí práce prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc.

Olomouc 2010    

                                            Prohlašuji, že jsem na této práci pracovala zcela samostatně a že práce je zcela původní. Veškerá použitá literatura je uvedena v seznamu literatury. Podpis:

   

Na tomto místě bych chtěla poděkovat prof. PhDr. Jiřímu Fialovi, CSc., za odborné vedení této diplomové práce a také všem svým blízkým za podporu a trpělivost.

   

OBSAH  

ÚVOD ....................................................................................................... 5 1. Karel Václav Rais a jeho tvorba........................................................ 7 1.1 Počátky Raisovy prozaické tvorby..................................................................... 7 1. 2 Vrcholná díla Raisovy tvorby ......................................................................... 10

2. Podoby smrti v prózách Karla Václava Raise................................ 16 2.1 Stáří .................................................................................................................. 16 2.1.1 Výminkáři.................................................................................................. 17 2.1.2 Západ ......................................................................................................... 19 2.2 Smrt v nemoci .................................................................................................. 21 2.3 Dětská smrt....................................................................................................... 24 2.4 Násilná smrt ..................................................................................................... 27 2.4.1 Vražda........................................................................................................ 27 2.4.2 Sebevražda................................................................................................. 29 2.4.2.1 Odstrčený ............................................................................................ 30 2.5 Fingovaná smrt................................................................................................. 32 2.6 Strach ze smrti? ................................................................................................ 32

3. Zvyky a tradice, související se smrtí a pohřbíváním ..................... 34 3.1 Pohřbívání ........................................................................................................ 35 3.2 Hřbitovy ........................................................................................................... 37 3.3 Lidové báchorky a pověsti ............................................................................... 41

ZÁVĚR ................................................................................................... 44 Anotace ................................................................................................... 52 Seznam literatury .................................................................................. 53 Příloha .................................................................................................... 55

   

ÚVOD Od osmdesátých let devatenáctého století se u českých prozaiků projevuje zvýšený zájem o zobrazení venkovského života. Dělo se tak u nich hlavně proto, že to byli zastánci realismu a sami rodem venkované. Jednalo se například o bratry Aloise a Viléma Mrštíkovy, Jana Herbena a především o Karla Václava Raise, narozeného 4. ledna 1859 v Bělohradě u Nové Paky. Proto všechny povídky a romány vrcholného období Raisovy tvorby mají venkovskou tematiku a je v nich patrná snaha o analýzu českého venkova na sklonku devatenáctého století. Raisův pobyt v Praze od roku 1887 rovněž umožnil konfrontaci venkova a města tohoto období, tedy právě města Prahy a pohorských vesniček s prostými venkovskými obyvateli. Pohled na vesnici a její obyvatelstvo prostřednictvím próz Karla Václava Raise ovšem nenabízí pouze kritiku maloměšťáctví, konflikty mezi mladými a starými, chudými a bohatými, ale právě ono zobrazení venkovského života či naopak smrti, která je v horských a chudých oblastech dané doby každodenní událostí. „Smrt je předmětem trvalého zájmu v každé kultuře po celém světě. Každá civilizace a každé společenství si kladlo otázky, které se spojují se smrtí, a zahalovalo je do hávu nejroztodivnějších rituálů. Sám akt smrti i rituály, které ji obklopují, se ale výrazně odlišují a mohou nám o dané kultuře mnohé prozradit.“1 O takových rituálech mnohé prozrazují i prózy Karla Václava Raise, které jsou bohatě prolnuté smrtí a nespočtem pohřbů. Smrt jako fenomén je zde bezesporu přítomna; analýza motivů spojených se smrtí bude také hlavním úkolem této práce. V první kapitole bude charakterizována tvorba Karla Václava Raise, především tedy jeho venkovská próza, další kapitoly už se budou podrobněji věnovat tématu smrti, zobrazeném v povídkách a románech tohoto autora. U Karla Václava Raise to bude především smrt spojená se stářím, ale i násilná smrt – vraždy a sebevraždy, dále smrt běžná pro období devatenáctého století, jako bylo umírání na neštovice či souchotiny, stejně tak i vysoká úmrtnost právě narozených dětí. Další kapitoly budou věnovány rituálům spojeným se smrtí a pohřbíváním. „Co se týče devatenáctého století, největším zdrojem poznatků o rituálech spojených se smrtí je národopisná literatura. Jedná se o studie, články, roztroušené v regionálních monografiích a vlastivědných periodikách, ve sbornících a                                                        

1

DAVIES, D. J.: Stručné dějiny smrti. Praha 2007, s. 6.

5 

časopisech.“2 Stejně tak dobrým zdrojem ale může být i beletristická tvorba českých spisovatelů, a to právě především těch, kteří se v rámci realistické koncepce literární tvorby snaží objektivně zobrazovat skutečnost. Přesně tak tvořil i Karel Václav Rais. Jeho povídky a romány nám proto mohou sloužit jako odraz doby, která je nám dnes už časově vzdálená. Raisovy prózy budou v této práci konfrontovány i s historicky doloženými událostmi, které naznačují, že Rais se skutečně ve svých dílech přidržoval soudobé reality, přestože psal beletrii, a vytvářel tak fikční svět svých literárních děl.

                                                        2

NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 15.

6 

1. Karel Václav Rais a jeho tvorba Karel Václav Rais se narodil 4. 1. 1859 v Lázních Bělohrad. Vystudoval pedagogiku v Jičíně, poté působil jako učitel v Trhové Kamenici na Hlinecku, později se stal ředitelem městských škol v Praze na Vinohradech. S tím také souvisejí jeho vůbec první literární práce, které tvoří především verše pro děti. Ty Rais otiskoval v Budečské zahradě, Naší mládeži a Besídce malých. V Palečku, Arbesově Šotku, a v Humoristických listech, nejčastěji pod pseudonymem Prokop Bodlák, publikoval epigramatické básně o těžkostech učitelského povolání (které podle Raise pramenily především z šikanování učitelů školskými byrokraty), dále například o vlivu politických sporů na školu. Toto téma však postupně nahradila problematika národnostní, kdy Rais reagoval například na dění kolem roku 1848.3 Potom ale začal sílit Raisův zájem o vesnický život. Z venkovského světa čerpá již pro své prvotiny z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Přesvědčení o zhoubnosti městského způsobu života tlumočí pak celá řada Raisových epigramů a dětských básní z roku 1883 a 1884. Vedle těchto lyrickoepických programních básní se v Raisově tvorbě na sklonku první poloviny let osmdesátých stále častěji objevují drobné prózy. V těch vynikají dva obrázky, v nichž autor těží z učitelských zážitků – Na jednotřídce (Paleček, 1883, č. 18, 19) a Velké srdce (Národní listy 1883, č. 17).4 Na venkovské téma také vzniká mnoho fejetonů, které Rais psal pro Posla z Budče. Zobrazuje tak tvář chudého kraje a jeho lidu, například ve fejetonu Na horách, otištěném roku 1878. Karel Václav Rais byl také spoluzakladatelem beletristického časopisu Zvon a členem spisovatelského spolku Máj.

1.1 Počátky Raisovy prozaické tvorby Počátky prozaické tvorby Karla Václava Raise souvisejí právě s tematizací venkova. Tuto tematiku má převážná většina Raisových próz již v polovině osmdesátých let, kdy se také autor pod svou práci začíná podepisovat svým občanským jménem. Za počátek jeho knižní tvorby v oblasti prózy je považována črta Vlasaři, která vyšla roku 1885 v Národních listech díky Janu Nerudovi, později byla publikována knižně pod názvem Z vlasařských pamětí. Zde je venkov znázorněn jako protiklad města, ve kterém Rais vidí lidi zkažené, malicherné, ale i                                                         3

Srov. OPELÍK, J. a kol. (eds.): Lexikon české literatury 3/2 P-Ř. Praha 2000, s. 1199. Srov. JANÁČKOVÁ, J.: Raisovo úsilí o realistickou prózu. In: Česká literatura VI., 1958, č. 6, s. 319.

4

7 

trpící. V knize podrobuje analýze lidské rodinné svazky. Rais také v tomto období zpracovává náměty již obsažené ve svých verších, aby jim tak pomocí prózy vštípil věrohodnější obraz.5 Verš se tedy v této době jednoznačně slučuje s lyrikou, zatímco Raisova epika stále více vyžaduje prozaické zpracování, tím spíš, jedná-li se o realistickou tvůrčí metodu, jež je pro Raisovu prózu příznačná. Rais se tak snaží přiblížit lidovému čtenáři. „Touha sblížit slovesnou tvorbu s lidovým čtenářem, mít literaturu národní v tom smyslu, že vstupuje do života, že je národem čtena – tato stará idea, formulovaná kdysi Jungmannem, se v letech osmdesátých dostala znovu na pořad dne. Prosazoval ji průkopník modernosti Jan Neruda. Chápali ji po svém jeho mladší obdivovatelé, mezi nimi I. Herman, M. A. Šimáček, Mrštíkové, Herben a Rais.“6 V povídkách konce osmdesátých let také velice často vstupuje autor sám jako postava zúčastněná na příběhu, a využívá tak plně svých vlastních vzpomínek i memoárového zobrazení a podání (například v povídce Matka a děti, kde je vypravěčem mladý učitel na malém městě, nebo povídka V boudě, kde je vypravěč vyobrazen jako svědek rozpomínající se na časově vzdálené situace). Černobílé nazírání a výrazný sentimentální přízvuk v povídce Matka a děti přičítá Jaroslava Janáčková vlivu Václava Vlčka a jeho Osvěty. A byl to právě Václav Vlček, který se přičinil o to, že Rais zanechal veršů a věnoval se prozaické povídce.7 „Postupně, od roku 1888 ve stále hojnější míře mizí autor z příběhu jako postava, stojí za svými obrazy a nad nimi, a to i tenkrát, když jeho povídka má autobiografické souvislosti (Konec života).“8 Výše zmíněné povídky vyšly roku 1891 v povídkovém souboru Výminkáři, ještě s dvěma dalšími – Do Prahy na pouť a Po letech doma. Od té doby se Rais mezi čtenáři stává populárním spisovatelem v oblasti venkovské realistické prózy. „Výminkáři obohatili českou literaturu své doby o umělecky silný obraz prostého člověka konce století.“9 Povídky pojednávají o nedostatku lidskosti mladší generace, která pramení z velké lásky k majetku a penězům, které podřizují celý svůj život, a jejich staří rodiče zůstávají v osamění. Takové konflikty zobrazoval ve svých

                                                       

5

Srov. tamtéž, s. 320. JANÁČKOVÁ, J.: Stoletou alejí: O české próze minulého věku. Praha 1985, s. 168. 7 Srov. tamtéž, s. 171. 8 JANÁČKOVÁ, J.: Raisovo úsilí o realistickou prózu. In: Česká literatura VI., 1958, č. 6, s. 322. 9 JANÁČKOVÁ, J.: Karel V. Rais. In: Dějiny české literatury III. Praha 1961, s. 473. 6

8 

povídkách a románech např. Vítězslav Hálek (Na statku a v chaloupce, Na vejminku aj.). „Kritikové Výminkářů dokázali ocenit skutečnost, že Rais podrobil analýze morální kvality vesnických lidí. Pochopili také, že cílem tohoto rozboru bylo varovat před zhoubnými silami znemožňujícími každé lidské soužití a vést tak k nápravě, obdivovali se přesvědčivosti Raisových kladných postav.“10 Zde jednoznačně vyvstává poloha Raisova realismu, a to poloha kritická. Jaroslava Janáčková dále uvádí, že obdiv recenzentů Raisových próz vzbudila především povídka Konec života.11 Pozitivní recenze těchto povídek vyšla například v časopise Osvěta: „Málo ještě knih z poslední doby v pěkném písemnictví našem, které nás tak upřímně a opravdově potěšily, jako přítomná kniha Raisova. (…) Povahokresba jeho, ať jde do podrobností neb ať se spokojuje jen význačnými rysy, jest určitá, osoby jeho mají vždy potřebnou plastiku, topografie jest věcně naznačována. Tím vším nabývají jeho povídky rázu pravé českosti, což při jejich v pravdě umělecké hodnotě zajisté nebude chválou poslední!“12 Rok po Výminkářích následoval povídkový cyklus Horské kořeny, obsahující povídky Pro číslo, Výprava z hor a Ta srdce. Zde již Rais zpodobňuje význam národních idejí v životě jednotlivců, jak tomu bude i později v románě Zapadlí vlastenci. Oproti Výminkářům už se tedy zdaleka nejedná o tragickou prózu. K tomuto směru vedl Raise opět redaktor časopisu Osvěta, Václav Vlček, který nechtěl pro svůj list vypravování drsná, ale dožadoval se příběhů spíše smířlivě útěšných.13 Ve stejném roce vychází sbírka Potměchuť, obsahující i povídku Špáta;14 sbírka opět líčí povahy determinované nějakou vášní, která je vždy prapříčinou všeho zlého. K těmto dvěma souborům se vyjadřuje L. Čech v časopise Osvěta roku 1894, kde kladně hodnotí především charakteristiku všech postav z podhorského prostředí: „Povídka Špáta oplývá rovněž zdařilou charakteristikou nejen Špáty samého, ale i různých vedlejších osob. (…) Rais své podhoráky zná velmi dobře, vidí jim do nejtajnějších záhybů srdce, a ze všech jeho obrázků vane i mluví láska, kterou chová k svým krajanům.“15 Povídka Špáta tak byla hodnocena nejvíce kladně: „Spisovatel, ač hleděl daleko více k zevní stránce svého hrdiny povídkového než k rozboru jeho                                                         10

 JANÁČKOVÁ, J.: Raisovo úsilí o realistickou prózu. In: Česká literatura VI., 1958, č. 6, s. 331.   JANÁČKOVÁ, J.: Stoletou alejí: O české próze minulého věku. Praha 1985, s. 173.  12 VYKOUKAL, F. V.: Výminkáři. In: Světozor XXV., 1891, č. 38, s. 456. 13 Srov. tamtéž, s. 171. 14 O této povídce pojednáme více v následujících kapitolách.  15 ČECH, L.: Nové písemnictví – Výpravná próza. In: Osvěta 1894, č. 10, s. 948-949. 11

9 

života niterného, zachytil ve Špátovi zdařilý exemplář našeho člověka náhle zbohatlého a vystihl správně názor jeho na hmotné jmění.“16 V roce 1893 vychází sbírka povídek Rodiče a děti, která opět tematizuje mezigenerační konflikty. Jaroslava Janáčková ovšem tyto prózy oproti Výminkářům označuje za optimističtější, respektive vztah mezi rodiči a dětmi.17 Soubor obsahuje povídky Pes a V tiché chalupě, které ovšem jsou stále povídkami spíše tragickými. V povídce Pes je syn starých rodičů přivítán pouze starým psem, rodiče mají strach, že syn si přišel pouze pro peníze, jeho úmysly však jsou naprosto čisté. Zde se tedy oproti Výminkářům obrací onen pohled na jednotlivé generace – mladí se zde stávají těmi spravedlivými a staří výminkáři projevují svou zatvrzelou povahu. Jiří Karásek tento soubor povídek z uměleckého hlediska nehodnotí nijak kladně: „Autor referuje. Nelíčí. Má oko reportéra. Nedívá se však na krajinu okem umělce, básníka. Pan Rais píše dobrou lekturu, to jest faktem, ale pro umění tvorba jeho nemá významu.“18 Dále kritik uvádí, že Raisovo dílo pouze opakuje již napsané, že je až příliš jednotné: „Práce autora jsou na jedné ploše, úplně jednotné hodnoty.“19

1.2 Vrcholná díla Raisovy tvorby Svými povídkami si Rais, stejně jako mnoho jiných prozaiků, proklestil cestu k románu, který u něj představuje vrchol tvorby. V této kapitole se tedy soustředíme na Raisovy romány, které jsou ovšem tematicky předznamenány již v Raisových povídkových souborech. Chronologicky je za první Raisův román považován Kalibův zločin, vzhledem k rozsahu je ale tato próza mnohdy označována za novelu. Jaroslava Janáčková připouští i označení „větší povídka“,20 ovšem také „první román ze současnosti“.21 Tento realistický vesnický román vycházel od roku 1892 na pokračování v časopise Světozor, knižního vydání se ovšem dočkal až roku 1895. Jak jsme již mohli vysledovat z výše zmíněných skutečností, v Raisově tvorbě jsou patrné dvě protikladné linie – linie tragická a linie idylická. Z tohoto hlediska by se dal román Kalibův zločin zařadit do linie tragické. Jedná se tedy o tragický obraz                                                         16

VYKOUKAL, F. V.: Potměchuť. In: Světozor XXVII., 1893, č. 22, s. 264. Srov. JANÁČKOVÁ, J.: Karel V. Rais. In: Dějiny české literatury III. Praha 1961, s. 474.  18 KARÁSEK, J.: Rodiče a děti. In: Literární listy XV., 1894, č. 7, s. 121. 19 Tamtéž, s. 120. 20 Srov. JANÁČKOVÁ, J.: Raisovo úsilí o realistickou prózu. In: Česká literatura VI., 1958, č. 6, s. 336.  21 Srov. tamtéž. 17

10 

rozvratu rodiny vyvolaného opět touhou po penězích a bezohlednou vypočítavostí. Román je soustředěn k jedné postavě a jejímu dramatu, k Vojtěchu Kalibovi, který se potýká se zkaženou povahou své manželky a její matky. Zde jsou opět všechny postavy determinovány vášní (stejně jako postavy z povídek v rámci tragické linie), „ať už je to vášeň milostná, nebo vášeň obohatit se a užívat na úkor druhého“.22 Postava Vojty Kaliby je zde psychologicky individualizována, přičemž základním prvkem této individualizace je Kalibovo pudové jednání. „Autor ukazuje Vojtu nejen jako oběť okolí, nehodných lidí, ale i jako oběť jeho vlastního založení a jeho důvěrnosti, která ve střetnutí s vychytralostí prozrazuje svou slabost a podléhá.“23 Původní časopisecké znění románu se odlišovalo od knižního vydání. Časopisecká

verze

obsahovala

vyhrocenější

sociální

vyústění,

které

tak

demonstrovalo žalostný stav společnosti, v jejíž mentalitě vládne sobectví, přetvářka a falešná sentimentalita nad chápáním a obranou důvěřivého člověka. Knižní vydání naopak zdůrazňuje podíl psychického založení postav na tragickém konfliktu a tak poněkud otupuje kritické ostří románu.24 Románem Kalibův zločin tak jednoznačně vrcholí kritická vlna Raisových próz. Ne všechny soudy o tomto románě by se však daly označit jako pochvalné. Jedna z víceméně rozpačitých až negativních kritik vyšla v Literárních listech. Postavy v románě recenzent hodnotí jako ploché a nevyvíjející se, což kvalifikuje jako nedostatek Raisova románu: „Jednodušší tvorové, pud a čin se v nich kryjí. Stává se kniha tudíž panoramatem impulsivních instinktů, smutným dokladem divých chtíčů, nesvíraných, v sumě, pouty rozumu, historií krve a masa. Ale duše, nitro odešlo do daleka. (…) Jeho osoby představují se jako pevně vymezené a neměnné, tou či onou převládající vlastností obdařené, od počátku až do konce.“25 Dále kritik hodnotí výsledek Raisovy práce jako dílo poctivé a řemeslné, nikoli však umělecky hodnotné: „Jest to pilná, a líbí-li se vám slovo to, svědomitá práce spisovatelská, trpělivá a podrobná, ale umělec se nikde neprojevuje…“26 Vrcholem negativního hodnocení v této kritice je označení Raisova románu jako díla „pro chudší mozky“.27 Kritik tedy v díle nevidí žádnou hlubší myšlenku, vnímatelnou inteligentnějším čtenářstvem, která by nějakým způsobem podtrhovala Raisovo spisovatelské umění.                                                         22

JANÁČKOVÁ, J.: Karel V. Rais. In: Dějiny české literatury III. Praha 1961, s. 475.  Tamtéž. 24 Srov. tamtéž. 25 VODÁK, J.: K. V. Rais: Kalibův zločin. In: Literární listy XVII., 1895-1896, č. 10, s. 171. 26 Tamtéž. 27 Tamtéž. 23

11 

V současnosti je román Kalibův zločin interpretován jako zdařilý román kritického realismu s prvky naturalismu, který nahlíží na konflikt jedné rodiny, a který velice dobře pracuje právě s psychologií hlavní postavy – Vojty Kaliby. Román tak lze jistě s odstupem doby zařadit mezi vrcholná díla Karla Václava Raise, který navíc započíná řadu Raisových románů, ať už idylických, nebo tragických. Idylickou linii v oblasti Raisovy románové tvorby počínají Zapadlí vlastenci. Tento román vycházel časopisecky ve Světozoru roku 1893, knižně vyšel poprvé roku 1897. Zde Rais zobrazuje hrdiny z řad venkovské inteligence, ztvárňuje ideální spojení vzdělanců s lidem, vyzdvihuje sílu národních a humanitních idejí. Přední postava románu, Karel Čermák, kterého trápí nemanželský původ, se stává jedním z národních buditelů. V románu je zobrazen jak podhorský venkov, tak město. Zde ovšem není město podrobeno až takové kritice, jelikož je zde představeno město Praha především jako centrum národního obrození, sídlo národních buditelů a symbol staré české velikosti. Zdrojem pro Raisův román byly i zápisky krkonošského obrozeneckého učitele Věnceslava Metelky, které posloužily především při evokaci prostředí staré horské školy a jejího kulturního ovzduší a v značné míře i pro charakteristiku učitele Čížka. Dějištěm románu se tak stávají Paseky u Vysokého nad Jizerou, v románě symbolicky přejmenované na Pozdětín a Větrov. Zatímco v Metelkových zápiscích se objevuje stěžování si na strastiplný život horského lidu, Raisův román vyznívá více idylicky.28 Hlavní náplní románu jsou tedy osudy učitelského mládence zasazené do podkrkonošské vesnice čtyřicátých let devatenáctého století. Rais tak ukazuje, že i v tom nejodlehlejším koutě země žijí obrozenecké ideály a probouzí se národní povědomí. I v případě tohoto románu se doboví čtenáři mohli setkat s negativní kritikou. Autorem takové recenze byl Arnošt Procházka, jehož hlavní výtkou byl opět nedostatek psychologického prokreslení postav, potom také příliš velký rozsah románu: „Nechybí tu jenom interní, psychologický vývoj, hlavní a základní, ale i fabule nedostačuje na ten rozsah. Po přečtení nemnoha stran nastává zemdlení, stupňující se v nudu, kdy již drobnosti ustávají vábiti. Povídkář, jakým p. Rais jest, na velikou práci nedostačil. (…) Soudím – ovšem zcela subjektivně – že tady ho

                                                       

28

Srov. JANÁČKOVÁ, J.: Karel V. Rais. In: Dějiny české literatury III. Praha 1961, s. 478. 

12 

nečekají požehnané žně, že jeho pravou domovinou zůstane drobná kresba, malá povídka.“29 Idylická linie pokračuje románem Pantáta Bezoušek. Román byl napsán roku 1893 a publikován o rok později. Příběh starého výminkáře Bezouška, který cestuje za svou rodinou do Prahy, je vyobrazen vskutku idylicky. Dědeček Bezoušek se srdcem na dlani je moudrým starcem, kterému se ve městě stýská po své rodné vesnici. Tematika idyličnosti tak koresponduje s tematikou venkova. Idyla se projevuje také tím, že takřka všechny zmíněné postavy jsou v jádru dobré. „Svou srdečností, skromností a bodrostí jako kouzelným proutkem osvěží pantáta v myslích domácích pánů jejich venkovské kořeny, zahřeje a obměkčí jejich srdce a dopomůže tak bohaté slečně a chudému úředníkovi ke společnému štěstí.“30 Tato idylická i humorně laděná próza si tak získala mnoho čtenářů. Absolutní vrchol Raisovy prózy představuje román Západ. Po Kalibově zločinu se jedná o druhý autorův román zobrazující současnost. Román vycházel na pokračování v časopise Osvěta roku 1896, první knižní podoby se dočkal roku 1899. Za Raisova života vyšel román celkem osmkrát, naposledy v roce 1925. Jaroslava Janáčková považuje tento román za „největší román Karla Václava Raise“.31 Zde Rais opět vychází z osobní zkušenosti venkovského učitele a lidového buditele. Román by se dal zařadit do linie idylické; i když je zde idyličnost poněkud pozastřena líčením těžkosti stáří a následného úmrtí faráře Kalouse, rozhodně se nejedná o román tragický. Důležitou součástí románu je lyrizující popis krajiny, který můžeme zachytit již v románě Zapadlí vlastenci. Vesnice Kameničky na Hlinecku, která je zde zobrazena, je v románě přejmenována na Studenec. Krajinné prostředí se zde stává podstatnou složkou celkové koncepce a stavby románu. Ke knižnímu vydání románu dnes neodmyslitelně patří ilustrace Adolfa Kašpara, které přivábily do Kameniček malíře Antonína Slavíčka, jehož obrazy posléze založily významnou malířskou tradici oblasti Hlinecka.32 Román je obdobně jako Kalibův zločin vystaven na psychologické charakterizaci hlavní postavy. Jaroslava Janáčková cituje slova Zdeňka Nejedlého, která tuto skutečnost potvrzují: „Rais, všeobecně uznávaný jako spisovatel lidový a                                                         29

PROCHÁZKA, A.: Zapadlí vlastenci. In: Literární listy XVI., 1895, č. 13, s. 221.  JANÁČKOVÁ, J.: Karel V. Rais. In: Dějiny české literatury III. Praha 1961, s. 478.  31 JANÁČKOVÁ, J.: Stoletou alejí: O české próze minulého věku. Praha 1985, s. 196. 32 Srov. JANÁČKOVÁ, J.: Karel V. Rais. In: Dějiny české literatury III. Praha 1961, s. 478.  30

13 

lidovýchovný, patří svým Západem k tvůrcům českého románu psychologického.“33 Pro celý román jsou dále charakteristické především četné dialogy mezi farářem a dalšími obyvateli Studence (Kameniček). Ovšem i v případě Západu se našly i ohlasy spíše negativní než pozitivní, jako je tomu opět v Národních listech. Zde se jedná o kritiku J. Matějky, ze které vyplývá pouze jediné pozitivní stanovisko, a tím je výrok, že se v případě Západu jedná o knihu malebnou, jinak recenzent nešetří výhradami: „V celé knize se vlastně nic neděje, nic, jen farář umírá, a jedině tento proces jest, co rozvíjí se před zrakem. Celá kniha pak držena je v jedné barvě, což působí trochu únavně, šedě. Je příliš sladěna, příliš úměrna na úkor reálnosti, která má prudší spád, která je velkolepější. Název např. ‚Poslední dny starého faráře‘ by lépe charakterizoval knihu než ‚Západ‘, který dává tušiti více a který zdá se mi příliš tragickým. Je to milý, steskem nadechlý obraz, ale nic víc.“34 Kritika je završena tím, že autor označuje v tomto případě Karla Václava Raise za romantika, nikoli za realistu. Tím vlastně podtrhuje onen idylický charakter románu. Svůj negativní pohled může už jen málo vyvážit poslední větou: „Jinak čte se kniha pěkně.“35 Pozitivnější hodnocení nacházíme v časopise Rozhledy. Zde je ovšem opět negativně hodnocena chybějící psychologie postav („pan Rais jako realista vnějšku, jemuž chybí psychičnost“36), přestože Zdeněk Nejedlý a Jaroslava Janáčková tento román považují právě za román psychologický. Karel Václav Rais zemřel v Praze roku 1926. V posledních třiceti letech svého života napsal ještě řadu povídek a románů, které otiskoval především v časopise Zvon, na jehož redakci se podílel v letech 1902-1926 spolu s Aloisem Jiráskem, Zikmundem Wintrem, J. A. Šimáčkem a dalšími. Jeho stěžejní díla budou vždy spjata s kritickým pohledem na venkov i na město a také s idylickým obrazem venkova oblasti Podkrkonoší a Českomoravské vrchoviny v okolí Hlinecka, kterou důvěrně poznal a popsal ve svých povídkách a románech. Za stěžejní díla jeho tvorby považujeme ty povídky a romány, kterým byl věnován prostor v této kapitole, a kterým se budeme věnovat i v kapitolách následujících.                                                        

33

JANÁČKOVÁ, J.: Stoletou alejí: O české próze minulého věku. Praha 1985, s. 195.  MATĚJKA, J.: K. V. Rais: Západ. In: Literární listy XX., 1898-1899, č. 23, s. 376. 35 Tamtéž. 36 KREJČÍ, F. V.: Rozhledy po literatuře, umění a vědě: Západ. In: Rozhledy VIII., 1899, č. 12, s. 539. 34

14 

Jak je patrno z výše uvedených recenzí a posudků Raisova díla, v době jejich vydání bylo hodnocení různé. Kladně byly hodnoceny především povídky, rozsáhlý román Zapadlí vlastenci byl brán spíše jako nedostačující. Kladná hodnocení vycházela především v časopise Světozor, kde také Rais své dílo publikoval na pokračování. Nejvíce byla Raisovi vytýkána povrchnost a nedostatečná prokreslenost psychologie postav. Ve dvou případech byl také Rais označen za poctivého řemeslníka, nikoli však za umělce. Raisova černobílost postav a jeho vyzdvižení venkova jako místa pracujících a poctivých lidí konvenovaly ideologii politického režimu padesátých až osmdesátých let dvacátého století, a proto jeho dílo vycházelo i v tomto období, především v oficiálním nakladatelství Československý spisovatel, a to s doslovy Jaroslavy Janáčkové, jejíž hodnocení je taktéž vždy pozitivní a kladné. Dílu Karla Václava Raise se nejvíce věnuje právě Jaroslava Janáčková, která se koncepčně zabývá českou literaturou devatenáctého století. Poněvadž je v rámci díla Karla Václava Raise stále zdůrazňován konflikt dobrých a zlých lidí či konflikt venkova a města, v následujících kapitolách budou analyzovány jiné motivy Raisových děl, které také hrají důležitou roli v jeho díle a jimž se naopak doposud nikdo zevrubně nevěnoval.

15 

2. Podoby smrti v prózách Karla Václava Raise V této kapitole budeme sledovat několik způsobů smrti, které se objevují v Raisových povídkách a románech. V prvé řadě jde především o smrt starých lidí, kteří jsou vydáni na pospas svých chamtivých dětí, dále smrt v nemoci, smrt malých dětí a novorozeňat, ale i smrt násilná v případech vražd a sebevražd. To vše se v Raisových prózách ve větší či menší míře objevuje.

2.1 Stáří U Karla Václava Raise je téma stáří velice zásadní. V jeho prózách se to starými lidmi „jenom hemží“, třebaže ve skutečnosti byla populace devatenáctého století ještě populací mladou. V polovině devatenáctého století byl průměrný věk obyvatelstva českých zemí kolem třiceti let a například v roce 1880 představovali lidé, kteří se dožili sedmdesáti let, pouze dvě procenta obyvatelstva.37 Možná právě proto bylo stáří zajímavou látkou pro román či povídku. K jistému ocenění stáří dochází v období osvícenství. „Vytváří se obraz moudrého starce, jehož životní zkušenosti jsou váženy a jeho radám nasloucháno. Evropské literatury začínají pracovat se stereotypem moudrého stáří a pošetilé mladosti.“38 Do tohoto stereotypu spadá například Babička Boženy Němcové a samozřejmě i mnoho próz Karla Václava Raise. Podle Jaroslavy Janáčkové navazuje Karel Václav Rais v obdivu ke stáří a k jeho společenským hodnotám právě na Boženu Němcovou.39 Za moudré starce v rámci próz Karla Václava Raise můžeme považovat například pantátu Bezouška ze stejnojmenného díla, Antonína Kalouse z románu Západ či dědečka Stříhavku z povídky Konec života. Konec svého života cítí i výminkářka z povídky Poslední radosti, která si připadá spíše na obtíž nežli k užitku: „Nic už si nepřeju, než aby mě Pánbůh povolal – jsem tady jako zakleta a na překážku.“40 Takový pocit sdílejí i všichni ostatní výminkáři z Raisových próz. Bohužel, většinou jsou skutečně na překážku svým vlastním potomkům. Smrt také bývá o to truchlivější, když starý člověk odchází ze světa, aniž by se rozloučil či usmířil se svými blízkými. Tak, jak tomu bude i ve Výminkářích. Ovšem tento tragický konec objevíme i v řadě dalších                                                        

37

Srov. LENDEROVÁ, M. – MACKOVÁ, M. – BEZECNÝ, Z. – JIRÁNEK, T.: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední a sváteční. Pardubice 2005, s. 69. 38 Tamtéž, s. 71. 39 JANÁČKOVÁ, J.: Karel V. Rais. In: Dějiny české literatury III. Praha 1961, s. 473. 40 RAIS, K. V.: Poslední radosti. In: Výminkáři a jiné povídky. Praha 1951, s. 155.

16 

povídek. V povídce Jen povrch41 je představován starý otec v konfliktu se svou dcerou. Ta utekla z chalupy od svého muže a začala žít v Praze s jiným. To jí starý otec nemůže prominout, a když ho dcera přijede navštívit, sotva s ní promluví a ještě jí její čin vyčítá. Nešťastná dcera se vrací do Prahy a za několik dní dostane od matky zprávu, že otec zemřel. Próza Pantáta Bezoušek tvoří určitou výjimku mezi Raisovými prózami, a to v tom smyslu, že se čtenář nedočká starcovy smrti, nicméně je akcentován sklonek lidského života. Stařec, výminkář v Nové Vsi pod Zvičinou, navštíví svou rodinu v Praze, kdy tak opět dochází ke konfrontaci života ve městě a života na venkově. Město se zdá být nad jeho síly; těší se do své rodné vesnice. Bez své ženy, která zemřela, už ho to na světě tolik netěší a smrti se nebojí: „A když mi už babička odešla, je mi to, můžu říci, jedno, smrti se pranic nebojím – proč bych se bál, vždyť se zas uvidím s babičkou.“42 K jeho každodenním činnostem tedy patří čekání na smrt, se kterou je ve svém věku naprosto smířen.

2.1.1 Výminkáři Jak už bylo uvedeno výše, ústředním motivem povídkového cyklu Výminkáři je rozpad rodinných svazků, a to především v podobě konfliktu mezi výminkáři a jejich chamtivými dětmi. Ale jde především o staré rodiče, k nimž se blíží smrt mílovými kroky, a jejich děti se z této události snaží co nejvíce vytěžit samy pro sebe. Jedná se o problematiku konce života, o to, že ze smrti může mít i někdo užitek. Tento problém je přesně formulován v povídce Konec života: „Dokud je to malé, lísá se to k člověku a jednoho by div nesnědly, když je to starší, mrzí je, že chodíte, jíte, dejcháte, a nejraději jsou, když vás konečně vynášejí ze stavení.“43 O to smutnější tyto příběhy jsou, když vlastní dcery a synové čekají na smrt svých rodičů. Zájem o zemřelé rodiče tak určuje jednoznačně množství jejich majetku. Pokud jsou chudí, zůstávají ve své smrti naprosto opuštění. To se projevuje hned v první povídce Matka a děti, kdy stařenka Barbora Pařízková umírá sama bez svých dětí, které už o starou ženu nemají zájem. Zajímají se pouze o peníze, a jelikož žádné nemá, nemají důvod, aby ji navštěvovaly. Přijíždějí až na pohřeb svého otce, starého                                                         41

Tato povídka byla poprvé otištěna ve Světozoru XXVIII., knižně vyšla poprvé v 11. svazku Raisových spisů Půlpáni v roce 1898. 42 RAIS, K. V.: Pantáta Bezoušek. Praha 1980, s. 126. 43 RAIS, K. V.: Konec života. In.: Výminkáři a jiné povídky. Praha 1951, s. 67.

17 

výminkáře Pařízka, ovšem jen proto, že tuší nějaké dědictví: „Pohřeb podivínského výminkáře byl také bez pláče. V posledních dobách již nemluvil s nikým. Také on si poručil pohřeb chudičký. Dědicům zůstalo skoro půl druhé stovky; snad to tušili, a proto přijeli.“44 V povídce Konec života45 je takto poznamenán i starý výminkář Stříhavka. Tento již sedmdesátiletý stařec se pouze modlí za šťastnou hodinku své smrti. Stříhavky se nejprve ujme jeho dcera se svou rodinou. Její muž dědečka nastěhuje do svého domu. Když ale stařec onemocní a přijde se na to, že už nemá žádné peníze, které by rodina mohla zdědit, ztratí zájem dále se o něho starat. Ujme se ho tak jeho nejmladší ze tří dcer, která jediná netouží po bohatém dědictví. Na jeho pohřeb tak nikdo jiný nepřijde, od starší dcery přijde pouze lístek s prosbou o jeho šatstvo, které již nebude potřebovat. Rais tak aktualizoval starou literární látku o starci a jeho třech dcerách, ztvárněnou mj. Williamem Shakespearem v tragédii Král Lear. V povídce Do Prahy na pouť si výminkáři také nežijí dobře. Pilařka musí žebrat o pár krejcarů, které jí tak jako tak patří, ale dlužníci nemají, co by jí vrátili. Ani vlastní rodina jí nemůže vypomoci, aby mohla upéct bábovku, kterou chce vzít s sebou do Prahy pro děti svého druhého syna. Pilařčin přítel, výminkář Lasík, je na tom snad ještě hůře. Doma je dokonce bit, a když se Pilařka vrátí z Prahy a chce mu vrátit peníze, zjistí, že už je pochován. Starého výminkáře ovšem nezabilo stáří, ale stesk po jeho mrtvé kobyle Lucce a následné neštěstí, kdy nový kůň neudržel náklad, Lasík se udeřil hlavou o kamení na břehu řeky a na následky svého zranění zemřel. V povídce V boudě mlynář vyžene v noci ze stavení svého tchána, bývalého „pana otce“ ve starém mlýně a později výminkáře. Ráno ho místní obyvatelé najdou na železničních kolejích s rozdrcenou hlavou. Výjimku v tomto cyklu tvoří povídka Po letech doma, kde si smrt naopak přichází pro syna starých rodičů, tedy ještě mladého člověka, kterého však skolí krutá nemoc. O této povídce tedy bude více pojednáno v kapitole Smrt v nemoci.

                                                        44

RAIS, K. V.: Matka a děti. In: tamtéž, s. 21. Povídka Konec života byla napsána na podzim roku 1889 na Žižkově. Poprvé byla otištěna ve XII. ročníku Květů v roce 1890. K. V. Rais ji zařadil do sbírky Výminkáři, která vyšla poprvé knižně roku 1891. 45

18 

2.1.2 Západ Podrobněji se budeme v této kapitole zabývat románem Západ, ve kterém hraje smrt, respektive konec života zásadní roli. Je dokonce hlavním tématem celého románu. To naznačuje již sám název románu – Západ je zde metaforou pro konec života. Celý román se soustřeďuje na stáří a poslední dny života faráře Antonína Kalouse.46 Toto Raisovo vrcholné dílo vznikalo v přímé návaznosti na Výminkáře, a to jak motivické, tak i myšlenkové. „Západ má svůj předobraz a předznamenání v Konci života.“47 Podle Jaroslavy Janáčkové farář Kalous ale neuvažuje o blížící se smrti, naopak, lpí i na svém těžkém životě do posledního dechu.48 Jeho smrt je však pojata pozitivně. Dojemně, ale nikoli tragicky. Téma románu dovršují pohřby. Celý román je vlastně cyklem umírání a pohřbů, a zdůrazňuje tak lidskou pomíjivost. Sám farář si ale i přes svou touhu žít uvědomuje svůj blížící se konec, a sám tak naplňuje název celého románu: „Ovšem nevíme, kdo z nás nejdříve stane před stolicí Kristovou – ale jsem už jako slunce na západě – ne vysoko, ale dole, když se mu už jen vršek hlavy dívá přes kopce sem k nám.“49 Přesto je stále vyzdvihována jeho láska k životu: „Vzpomněl na faráře Duchoně, že už prvou noc přespal v zemi – – A náhle se mu tělem rozlilo blahé teplo; uvědomil si, že sám leží tady doma v pokoji, ve své faře, že se zas otevře nový bílý den, že ho prožije s milými známými… To byla láska k životu!“50 Čekání na smrt se ovšem později i tak nevyhnutelně objevuje: „Ano – nic mi už nezbude než čekat trpělivě, jako hospodář, když přijde z práce, sedne u stavení a čeká, až nastane úplná tma.“51 Zlomovým okamžikem se v životě faráře Kalouse stane smrt jeho mladší sestry Kristinky, která se o něj celou dobu starala. Smrt sestry ho mnohem více oslabí a mnohem rychleji se tak blíží jeho vlastní smrt. Jako paralela smrti lidské zde funguje smrt zvířat, konkrétně smrt psa Brouka: „Brouka dnes Vejpalka zakopal! (…) Pošel – už nějaký čas nestál za nic, z boudy sotva vylezl, protáhl hřbet a zakňučel – byl už asi starý!“52 Autor tak zdůraznil, že neexistuje jen pomíjivost                                                         46

Farář Kalous má svou reálnou předlohu ve faráři Pardusovi, který působil v Kameničkách na Hlinecku. 47 JANÁČKOVÁ, J.: Stoletou alejí: O české próze minulého věku. Praha 1985, s. 173. 48 Srov. JANÁČKOVÁ, J.: tamtéž, s. 194. 49 RAIS, K. V.: Západ. Praha 1971, s. 34. 50 Tamtéž, s. 83-84. 51 Tamtéž, s. 188. 52 Tamtéž, s. 195. 

19 

lidská, ale pomíjivost všeho živého na zemi. Život a smrt psa Brouka se zde stávají konkrétně paralelou života a smrti faráře Kalouse, který je stejně jako Brouk závislý na své sestře Kristince. Sám farář je přesvědčen o tom, že pes pošel právě proto, že se mu po Kristince stýskalo. Každý den byli spolu, Kristinka se o psa starala nejvíce ze všech, stejně jako se starala o svého bratra. Farářovi se také neustále stýská, což přispívá k jeho čím dál tím větší tělesné i duševní sešlosti. Bez své sestry farář stále více přemýšlí nad svým koncem a hodnotí svůj život; snaží se najednou odpouštět všem, ke kterým někdy choval nějakou zášť, a chce si být jist, že bude všem odpuštěno: „Napadá mi: proč jsem tenkrát na to ono naříkal? Proč jsem nebyl spokojen – huboval – hněval se, ubližoval? Proč jsem nepřijímal, co přicházelo, se stejným úsměvem? Ti lidé, kteří mi snad ubližovali, také za to pořádně nemohli, kdyby se byli dožili mého stáří, jistě by také byli litovali. Celý život leží za mnou jako krajiny, které jsme prošli, ba, co pravím, prošli, které jsme ve vlaku projeli. Daleká to byla cesta, ale co z ní zůstalo v paměti?“53 Román tedy rozhodně není vystaven na dějové dynamice, ta chybí, nicméně pro román s tematikou konce života a samotné smrti ani není dynamičnost narace žádoucí. Z kompozice vystavené na cirkulaci pohřbů už je předem téměř jisté, čí pohřeb bude tím posledním. A stejně tak jako je pantáta Bezoušek smířen s blížící se smrtí, protože na něj už čeká jeho babička, na Antonína Kalouse zase čeká jeho sestra Kristinka, o které si vždy myslel, že ho přežije: „Myslíval jsem, že ona mne přežije, že mi oči zatlačí, uloží mě do země – – a zatím Bůh usoudil jinak!“54 Ovšem přece jen je postava Antonína Kalouse mezi všemi starci a výminkáři v díle Karla Václava Raise zcela jedinečná. Antonín Kalous umírá až ve svých dvaadevadesáti letech! Sám má pocit, že už je na světě déle, než by bylo vhodno. Viděl před svýma očima umírat celé generace, i děti, které vídával, dospěly do věku stáří. Život v tomto věku je i přes farářův optimismus velice skličující a jeho smrt je tak ještě více nevyhnutelná. Konec života Antonína Kalouse vyznívá na konci knihy velice smířlivě. Splní se mu i to, že nechce zemřít v chalupě, ale na faře, kde po celých padesát let pilně pracoval, a již dlouho touží po setkání s Kristem i s Kristinkou. Jeho slunce tak nakonec zapadá úplně: „Tu v těch očích zasvitlo, jas se rozložil po tvářích, i rty se pohnuly: ‚Jsem – –‘ Náhle mu však škublo v ramenou i v lících, z pootevřených úst                                                         53 54

Tamtéž, s. 212. Tamtéž, s. 214.

20 

vyletěl kratinký výdech – – Stařec zůstal bez hnutí. V pokoji bylo chvíli hluboké ticho. Paní řídící se prvá vzpamatovala, přiklekla k pohovce, vzala starce za skleslou ruku a hleděla mu do líce. ‚Skonal –‘ vydechla po chvilce.“55 Rais tak poukazuje na naprostou nevyhnutelnost smrti ve stáří. Záleží jen na tom, jak tuto nevyhnutelnost stařec přijme a jak se s ní smíří jeho okolí. Antonín Kalous zemřel tiše a klidně a přes všechna očekávání jeho blízkého konce nemohou být všichni s touto událostí smířeni. Smrt nikdy nezůstává bez povšimnutí a dojetí.

2.2 Smrt v nemoci Pokud bylo řečeno, že smrt byla v devatenáctém století každodenní událostí, je jasné, že se nejednalo pouze o smrt starců a stařenek. Jejich vysoký věk byl vzácností a jejich smrt tím spíše samozřejmostí než tragédií. „Ačkoli například smrt starého rodiče často vnímáme jako součást přirozeného vývoje, přičemž příbuzní stejně cítí bolest, nikdo takovou smrt nechápe jako nepřirozenou a nespravedlivou. Ovšem totéž nelze říci o smrti dítěte nebo mladého člověka, kdy se těžká nemoc nebo nehoda chápe jako nemístná nespravedlnost.“56 Úmrtí mladého člověka způsobovalo v devatenáctém století několik závažných onemocnění. Vysoká úmrtnost je patrná už z výše uvedeného údaje, kdy se lidé dožívali v průměru pouhých třiceti let. „Zvýšený počet zemřelých pokaždé souvisel s válečnými událostmi, jednak kvůli úmrtím bezprostředně v boji či na následky zranění, jednak kvůli šíření nakažlivých chorob, neštovic, tyfu, úplavice a dalších nemocí.“57 Velmi rozšířenou chorobou tohoto období byla tuberkulóza, dříve nazývaná souchotiny, která postihovala dolní vrstvy obyvatelstva, umírali na ni však i příslušníci středních i horních vrstev obyvatelstva.58 Ve svých povídkách a románech ji tedy nemohl opomenout ani Karel Václav Rais, který tak nepopisuje pouze smrt odložených a zapomenutých starců, ale o to tragičtější smrt lidí, kteří měli ještě život před sebou. S chorobou, jako je tuberkulóza, byl boj předem stejně prohraný jako boj se stářím.

                                                       

55

Tamtéž, s. 281. DAVIES, D. J.: Stručné dějiny smrti. Praha 2007, s. 48. 57 LENDEROVÁ, M. – MACKOVÁ, M. – BEZECNÝ, Z. – JIRÁNEK, T.: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední a sváteční. Pardubice 2005, s. 75.  58 Srov. tamtéž. 56

21 

Souchotiny zasáhly i mladého studenta v Raisově povídce Přítel Charda59 z cyklu Z učitelských historií Prokopa Bodláka. Na tragický osud Jana Chardy vzpomíná jeho spolužák u jeho hrobu: „A tu minulou zimu, jako když to na něho hodí, kašel a krev – v tváři samá bledost a slábl, až musil do postele. (…) Když ho doktor proklepal, povídá mu pan učitel přímo: ‚Pane doktore, nejsem slaboch, dětina, mluvte se mnou jako s mužem a řekněte upřímně – je pomoc, nebo není?‘ A pan doktor řekl: ‚Není – souchotiny!‘“60 Tento mladý člověk ale nesnesl zdlouhavé čekání na smrt a Rais jeho tragický osud umocňuje tím, že nakonec zemře dřív, než ho nemoc skolí, násilnou smrtí – sebevraždou: „Ráno byl mrtev, střelil se přímo do srdce – ani jsem u něho té zbraně nikdy nezpozorovala. Odpusť mu Pánbůh, ale souchotě jsou strašná nemoc, zdlouhavá – stálé umírání – a on byl přece jenom opuštěnec, třebaže měla jsem ho jako oko v hlavě. Vím, že to udělal i kvůli mně – aby mi ušetřil práce, kterou bych si s ním byla dala.“61 Největším postrachem však zůstávaly pravé (černé) neštovice, které hubily děti i dospělé.62 Tato zákeřná nemoc je zmíněna i v Raisových Zapadlých vlastencích. Nemoc zde není popisována nijak detailně. V této idylické próze se sice objevuje jedno úmrtí za druhým, zároveň se ale nejedná o žádnou postavu, která by hrála hlavní roli v celém příběhu. Naopak, dozvídáme se o této chorobě jenom proto, že její oběť zemřela: „Byl to Karla Háska otec, baráčník. Syn se jim v Milovech rozstonal na neštovice, ani nevěděli, a ve třech dnech byl mrtev. Starý přišel už jen na funus a potom vezl, co po synovi zbylo, na sáňkách domů.“63 Mnohem více zasahující je smrt sice již časově vzdálená, ale o to bolestnější, jelikož se týká hlavní postavy, mladého učitelského pomocníka Karla Čermáka, respektive jeho matky. Ta zemřela v Praze na zápal plic, když mu byly pouhé tři roky, a kterou tak Čermák neměl možnost poznat: „Potom najednou, když mi byla tři léta, dostali u nás zprávu, že těžce stůně, aby přijeli. Když dědeček viděl, že maminka ani sama nepíše, vydal se hned – ale přijel už na pohřeb. Umřela v nemocnici na zápal plic. Leží na Volšanech číslo 126 na druhém oddělení v třetím svatém poli. Dědeček ji tam pomáhal

                                                       

59

Za Raisova života vyšla tato povídka pouze časopisecky, kterou Rais otiskl pod svým pseudonymem Prokop Bodlák, a to v Šotkovi, satirické příloze Palečka, roku 1883. 60 RAIS, K. V.: Přítel Charda. In.: Půlpáni a čtvrtpáni. Praha 1985, s. 33. 61 Tamtéž, s. 34. 62 Srov. LENDEROVÁ, M. – MACKOVÁ, M. – BEZECNÝ, Z. – JIRÁNEK, T.: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední a sváteční. Pardubice 2005, s. 75. 63 RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha 1970, s. 167.

22 

zahrabávat.“64 V tomto románě také umírá mladý Žalák, jehož choroba není blíže specifikována. Jeho chatrné zdraví je připomínáno v kostele, kdy farář vybízí všechny přítomné, aby se za něj pomodlili. Za několik dní ovšem umírá a jeho skon přináší velké trápení jeho starým rodičům, kteří tak přežívají svého syna, navíc je jejich trápení umocněno tím, že jejich syn odkázal všechen majetek své ženě a její rodině a staří rodiče mají zajištěnu obživu jen díky pomoci místního faráře: „Tak jsme to naše dítě chovali jako oko v hlavě a teď nám tak odešel! Co nocí jsme pro něj nespali, dřeli se, že ruce div nezkameněly, aby měl jednou lepší živobytí, a tu přišla taková konteska hladová, cizí, a všecinko je její. (…) Všecko, všecinko, ještě že pan farář tolik na něm dokázal, že nám upsal větší vejměnek. To je neštěstí, lidé, to je neštěstí.“65 Tragicky a náhodně končí život Boučka, otce Karly Boučkové, z románu Kalibův zločin. Tragicky především proto, že Bouček netrpěl žádnou nemocí, nebo alespoň o žádné nikdo nevěděl: „Bouček, Kadlin tatík! Včera se snad trochu napil, lehl si jakoby nic a dnes ráno bylo po něm. Umřel ve spaní. Pánbůh mu dal smrt, že si jí ani nezasloužil.“66 Nešťastným způsobem umírá Karel Tarant v románu Zapadlí vlastenci. Jedná se o otce Karla Čermáka, který se ovšem ke svému synovi nikdy nehlásil a ani ho vlastně nezná. Náhodně se potkají na zábavě v lázeňském hostinci. Karel Tarant je již po mrtvici, a když zjistí, že úspěšný zpěvák je vlastně jeho syn, jeho zdravotní stav se prudce zhorší a za tři týdny umírá v Praze. Smrt mladých mnohdy přichází znenadání a nemusejí ani trpět dlouhou těžkou nemocí. Například manželka Václava Jiřičky z povídky Přišlo psaní se doslova udřela k smrti: „Váša si nevšímal, jak je žena udřená, tváře jak jí zapadají, lopatky vyčnívají víc a víc - Ležela krátce, a pochovali ji.“67 Tragickou smrtí končí i syn Petr v povídce Po letech doma z cyklu Výminkáři. Petr přijíždí z Prahy léčit se ke svým rodičům na venkov. Doktoři v Praze si s ním nevěděli rady, jediné, co doporučili, byl pobyt na venkově, který by snad Petrovi pomohl. Trápí ho nohy a také bolesti u srdce a na plicích a těžko se mu dýchá. Jeho zdraví ovšem sužuje i konflikt s mladším bratrem, který s ním nemluví. Jejich konflikt pramení z majetkových sporů. Vašek vyčítá Petrovi, že přijíždí z Prahy do hor. Má pocit, že se má Petr v Praze až moc dobře a jeho návštěva                                                        

64

Tamtéž, s. 158. Tamtéž, s. 109. 66 RAIS, K. V.: Kalibův zločin. Praha 1968, s. 48. 67 RAIS, K. V.: Přišlo psaní. In.: Horské kořeny. Hradec Králové 1976, s. 199. 65

23 

v rodném domě se mu nelíbí. Petr tak pobývá u rodičů na vejmínku a jeho mladší bratr Vašek ho v nemoci ani jednou nenavštíví. Mladý Petr tak umírá v naprosté samotě a sklíčení: „Petr právě skonal. Ťukal na tebe, ale tys nepřišel. Máš na něm hřích smrtelný!“68 Jedinou útěchou mohou být Petrova slova těsně před skonem, neboť se Petr dokázal vyrovnat s nastávající smrtí, a dokázal tak přijmout nevyhnutelné: „Mám-li umřít, je to jedno, ba tady skoro líp. Vždycky, když jsem v Praze zašel na Volšany, bývalo mi hrůza při pomyšlení, že budu snad také ležet v té spoustě hrobů. Zakrátko nikdo ani neví, kde člověk skutečně leží. Na hřbitově u Pecky je líp, jsou tam samí známí, je tam ticho a místečko pěkné. (…) Umírám beze strachu.“69 Klid v duši a smíření s blížící se smrtí tedy Petrovi přináší spočinutí na vesnickém hřbitůvku.

2.3 Dětská smrt Na opačném pólu proti umírání starců a stařenek stojí umírání malých dětí, v devatenáctém století mnohdy právě narozených. „Vysoká dětská úmrtnost měla podstatný vliv na mentalitu tehdejších lidí. Ti vnímali smrt dítěte zcela jinak než my dnes, byli s ní smířeni, považovali ji za samozřejmost, takže i vzdělaní lidé v pozdním věku ani přesně nevěděli, kolik měli dětí nebo sourozenců.“70 Ani u Karla Václava Raise není tato úmrtnost pojímána jako tragická. Naopak smrt starců, která je samozřejmá, u Raise zůstává tou více všímanou a dojemnější. Smrt malých dětí se v Raisových prózách vyskytuje jen zřídka. Například pantáta Bezoušek takto vzpomíná na smrt svých malých dětí: „První tři nám umřely: měli jsme je tuze rádi a srdce nám pukalo, když jsme jim víčka zatlačovali, ale říkali jsme si: Pánbůh dal, Pánbůh vzal!“71 Jedná se zde o vzpomínku na velice vzdálenou událost, Rais tedy nezachycuje tragickou událost bezprostředně poté, kdy k ní došlo, nicméně pantáta Bezoušek přijal smrt svých dětí jako vůli boží a díky tomu se s ní i dokázal vyrovnat. Se stejným odstupem a bez jakýchkoliv záporných emocí je uvedena i smrt dětí

                                                       

68

RAIS, K. V.: Po letech doma. In: Výminkáři a jiné povídky. Praha 1951, s. 147.  Tamtéž, s. 144-145. 70 MAUR, E.: Smrt ve světle demografické statistiky. In.: LORENZOVÁ, H. – PETRASOVÁ, T. (eds): Fenomén smrti v české kultuře 19. století: Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19. století Plzeň, 9. – 11. března 2000. Praha 2001, s. 251. 71 RAIS, K. V.: Pantáta Bezoušek. Praha 1980, s. 113. 69

24 

Kristinky, sestry faráře Kalouse v románu Západ: „Měli několik dětí, ale zůstala jim jen jediná dcera Rézinka, ostatní pomřely.“72 Jiný obraz nám nabízí epistolární povídka Bez práva.73 Povídka nese podtitul Hrst dopisův a je vystavěna na korespondenci mezi starými rodiči, kteří žijí na venkově v Ouhlíšově u Kralovic, a jejich dvěma dcerami, které slouží v Praze. Dcera Lojzi se zaplete s mladíkem, který má očividně zájem i o jiné dívky ve městě, Lojzi je však přesvědčená o tom, že miluje pouze ji. Poté, kdy mladík opustí město, Lojzi porodí syna Františka, který ovšem ještě v době matčina šestinedělí umírá. O této události píše rodičům jejich druhá dcera Anna: „Milí rodiče! Nastokrát Vás pozdravuju a oznamuju Vám tu smutnou zprávu, že ten hošíček František už umřel. Říkala Lojzi, že se tak ztrácel, jako když kvítek usychá! Očka měl už pořád zavřená, ani se nehýbal, ač předevčírem prej ještě najednou trochu zaplakal a očička se mu pootevřela. Povídala Lojzi, že se snad chtěl ještě podívat na mámu, a tuze při tom plakala. Když prej před polednem přišel pan doktor, řekl, že už je mrtvý, a hned ho taky odnesli.“74 Tato povídka je vystavena na kontrastu města a vesnice. Dcery, které odešly sloužit do Prahy, se cítí být více vážené, což jim ale ani trochu nepřísluší. Nemanželský syn dcery Lojzi by na vsi způsobil nemalou ostudu, proto je smrt dítěte jakýmsi trestem a zároveň záchranou pověsti celé rodiny. Díky smrti dítěte se tak na celý skandál mohlo zapomenout. Pokud by se Lojzi nastěhovala ke svým rodičům i s nemanželským dítětem, byla by zde trpěna jako nevítaný vetřelec. Stejný osud potkal totiž v téže povídce i jejího bratra Antona, který žije se svou ženou ve Vídni: „Taky ti musím psát, že u Antona ve Vídni měli holčičku, ale dlouho se s ní nepotěšili a umřela jim.“75 V tomto případě je navíc kritizováno chování rodičů zemřelé holčičky, kteří jsou vystaveni pomluvám, že se krátce po její smrti účastnili taneční zábavy. Právě narozené dítě umírá v povídce V tiché chalupě. Narodí se Pavle a jejímu muži Antonínu Pozdníkovi. Zde tedy dochází k náhlému úmrtí hned po narození dítěte. „Dostali jste děťátko, chlapečka, ale za hodinu umřel – byl chuděrka tuze maličký a slaboučký.“76 Ovšem zde se jeví smrt dítěte jako více tragická. Nejedná se totiž o svobodnou matku, ale vdanou ženu, která ovšem po konfliktu se                                                         72

RAIS, K. V.: Západ. Praha 1971, s. 55. Povídka Bez práva byla napsána v létě roku 1910 a poprvé otištěna v XI. ročníku Zvonu roku 1911. Spisovatel ji zařadil do sbírky Trochu vřesu a vydal poprvé roku 1919. 74 RAIS, K. V.: Bez práva. In.: Tak se žilo. Praha 1951, s. 253. 75 Tamtéž, s. 231. 76 RAIS, K. V.: V tiché chalupě. In.: Výminkáři a jiné povídky. Praha 1951, s. 264. 73

25 

svým tchánem a tchýní opouští jejich stavení a utíká ke svému otci, kde náhle porodí syna, který po chvíli umírá. Zde je tak neštěstí přičteno právě zlostným výminkářům, kteří se nechtějí smířit s tím, že už nejsou hospodáři, a trýzní svou snachu: „Chudinka, narodilo se, sotva Pavlinka domů doletěla, a za chvilku skonalo. Inu, není divu, letět takový kus cesty a k tomu celá prý nešťastná.“77 Chlapce stačili pokřtít jménem Toník, díky čemuž se mohl dostat ihned do nebe. Nepokřtěným dětem to bylo odepřeno. Setkali jsme se tedy s úmrtím malých a právě narozených dětí, jejichž smrt mívala často nejasnou příčinu. Svobodné matky ale bohužel často samy zabíjely své děti, aby se nedostaly do hanby, a úmrtnost malých dětí se tak ještě zvyšovala. Svobodné matky měly ovšem možnost už od roku 1789 uchýlit se do útulku, který byl zřízen v budově zrušeného kostela u svatého Apolináře. Zde se mohly ukrývat v době těhotenství, porodit zde pod dozorem porodní báby a posléze i odložit své dítě. Takovou možnost měly ovšem pouze ženy z Prahy a okolí.78 S takovým útulkem se dozajista setkáváme v Raisově povídce Vnouče. Stejně jako v povídce Bez práva se dvě dcery vydávají do města do služby a opouštějí tak své rodiče na venkově. Obě dcery najdou práci v Nymburce, ovšem později dcera Lojzka Nymburk opouští, jelikož se zapletla s mladým aspirantem. Poté se dostává do Prahy, kde porodí dítě, a vše nasvědčuje tomu, že se jedná právě o budovu zrušeného kostela u svatého Apolináře: „Lojzka se ozvala až po nějakém měsíci; psala z Prahy, z temného domu, v němž světlo světa spatřují robata, jichž se rodiče odříkají.“79 Příběh tak velice připomíná povídku Bez práva, ovšem zde naopak dítě přežije a umírá jeho matka, Lojzka Malivánková: „Lojzka zapadla ve světě širokém jako kámen v moři hlubokém… Teprve asi po dvou letech přišlo na obec psaní z města někde za Prahou, že tam služebná Aloisie Malivánková umřela.“80 Její rodiče, tedy především otec, tak cítí hanbu, když se jejich šestiletý vnuk dostává do jejich vesnice. Odmítají ho přijmout jako svého vnuka. Vesnice je ovšem na straně sirotka, a tak ho nakonec Malivánkovi přijímají do své rodiny jako vlastního potomka. Mladé dívky si uvědomovaly hanbu, kterou by mohly způsobit své rodině nemanželským potomkem, proto také často docházelo k záměrně vyvolaným potratům či k zabití novorozeněte. Tento problém se týkal nejvíce právě mladých                                                        

77

Tamtéž, s. 266. Srov. NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 29. 79 RAIS, K. V.: Vnouče. In.: Horské kořeny. Hradec králové 1976, s. 145.  80 Tamtéž. 78

26 

dívek, sloužících jako děvečky u sedláků nebo služky ve městě.81 Od zabití dítěte mladé dívky z povídek Karla Václava Raise snad uchránilo pomyšlení na možný trest za takový čin, který býval velice krutý. Takové ženy totiž jednoznačně čekal trest smrti. Nutno ovšem poznamenat, že úmyslné potraty a zabití dítěte byly činy pramenící z matčiny bezvýchodnosti a zoufalství. V prózách Karla Václava Raise až k takovým krajnostem nedochází. Hanba, která je předznamenána narozením takového dítěte, je vždy nějak zažehnána, a matka a dítě, pokud přežijí, jsou opět začleněni do společnosti.

2.4 Násilná smrt Bohužel, ne vždy je smrt přirozeným vývojem, jako je tomu v případě starého či nemocného člověka. Raisovy povídky a romány nelíčí jen poklidné životy v horských vesnicích. Objevují se v nich sebevraždy, ba dokonce vraždy (s výjimkou výše zmíněných vražd novorozeňat a nenarozených dětí). Je ale třeba zmínit, že se nejedná o premeditované vraždy úkladné. V románě Kalibův zločin se tak děje po dlouhém trýznění Vojtěcha Kaliby jeho vlastní ženou, Špátu v povídce Špáta zase zkazí lehce nabyté bohatství. Jsou to příběhy spíše tragické, kde sám vrah se nakonec stává obětí.

2.4.1 Vražda Vojtěch Kaliba v románu Kalibův zločin, kterému zemřela matka a žije sám se svým otcem, se ožení s Karlou, které zemřel otec a žije naopak sama se svou matkou. Chování obou žen je vůči Vojtěchovi i jeho otci velice kruté. Navíc Karla se vdala za Vojtěcha pouze proto, že čeká dítě s vojákem a nechce porodit nemanželské dítě. Vojtěch je tak obelháván a Karla si nepřeje, aby se k dítěti přibližoval. Karla se svou matkou pouze vyhledávají zábavy, chovají se nepatřičně vzhledem ke svému stavu, o statek se nestarají a z Vojtěcha se stává čeledín, nikoli manžel. Vojtěch po celou dobu snáší tolik zla, které obě ženy páchají nejen na něm, ale i na jeho otci a přátelích, až jednoho dne, kdy svou ženu přistihne doma se svým milencem, pravým otcem dítěte, v afektu svou ženu zabije. Zde vrcholí celé drama, které se po celou dobu odehrává uvnitř hlavní postavy. Karel Václav Rais se tak v tomto případě                                                        

81

Srov. NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s 33.

27 

odklání od klasické realistické venkovské prózy a dostává se až naturalistickopsychologickému obrazu jednoho tragického života.82 Za naturalisticky ztvárněný lze považovat popis smrti Karly i Vojtěcha. Vojtěch Karlu zabije v afektu prvním nástrojem, který je po ruce: „Pravice, držící motyku v půli topůrka, švihla do výše. Páž, dosud vzepjatá, mžikem švihla ještě výš, a silná, prudká praskavá rána padla Karle do temene. Svalila se rázem.“83 Sám Vojtěch umírá záhy nato, když si uvědomí, co spáchal a co by ho nejspíš čekalo jako trest za tak násilný čin: „Když třetího dne potom nesli Karlu ke hrobu a celá Mlazovská kapela hrála po zasněžené výslunné náspi nejlepší svůj pochod pohřební, Vojta Kaliba ležel v Nedomlelově světničce v bezvědomí. Soudní komise se hned ráno po činu dostavila k jeho loži, ale přišla skoro nadarmo; lékař konstatoval prudký výlev krve do mozku a pravil, že Kaliba již sotva bude vypovídati. Vojta již z toho pustého temna neprocitl. Ale trvalo ještě řadu dní, než smrt nadobro zdusila jeho tělo, než ústa vyjekla naposled a než Kukelka otevřel okno světničky, aby dušička mohla vyletět.“84 Vojta Kaliba se svou smrtí vyhnul vyšetřování a soudu. Nejspíš by ho ani tak nečekalo nic jiného než popraviště. Ke srovnání se nám nabízí zločin jistého Antonína Panuše z roku 1836, který při loupeži zavraždil setníka Sebastiana Röhricha, a to několika sečnými ranami sekyrou. Panuš byl odsouzen k smrti provazem. Poprava byla provedena 29. srpna 1836.85 K další podobné tragédii dochází v povídce Špáta.86 Špátovi zatemní mozek nečekaně zděděné peníze po zemřelém strýci: „Maminko, to je štěstí – strejc v Němcích umřel a dědíme!“87 Špáta se od té doby chová pro vesnici naprosto nepřijatelně, svou ženu napomíná, že nesmí pracovat, protože je bohatá. Žena mu po čase umírá, on žije se svou matkou a dětmi, ale peníze, které mu měly vydržet celý život, nečekaně utratí. Matka synovi jeho počínání vyčítá, což Špáta neunese a před zraky svých dětí matku v nepříčetnosti zabije: „Rána zahoukla, a Špátka se svalila;

                                                       

82

Rais se zde inspiroval skutečným příběhem. RAIS, K. V.: Kalibův zločin. Praha 1968, s. 167. 84 Tamtéž, s. 168-169. 85 Srov. FRANCEK, J.: Zločin a trest v českých dějinách. Praha 1999, s. 314-315. 86 Povídka Špáta byla napsána na jaře roku 1889 a poprvé byla otištěna ve XXIII. ročníku Světozoru roku 1889. Byla zařazena do sbírky Potměchuť, která byla poprvé vydána roku 1892. 87 RAIS, K. V. Špáta. In.: Tak se žilo. Praha 1951, s. 168. 83

28 

ani nepinkla (…) Děti křičely, že tatínek zabil babičku. Ještě téhož večera odvezli Špátu do Prahy.“88 U Kalibova zločinu se autor snažil ospravedlnit čin vraždy prostého vesničana, který již nevydržel psychické trýznění své sadistické ženy. Naopak v povídce Špáta se jedná o kritiku podruha, který toužil jen po penězích, za což byl nakonec potrestán.

2.4.2 Sebevražda Co se týče sebevraždy, o jedné jsme se již zmínili v kapitole 2.2 – souchotinář Jan Charda si vzal život, aby svou nemocí nemusel trpět ani sám, ani jeho okolí. Bohužel, s těly sebevrahů se nakládalo velice nedůstojně, církve jim odmítaly pohřební obřady, sebevražda byla stavěna na roveň vraždě. Těla sebevrahů se dokonce házela přes zeď do oddělené části hřbitova, v dřívějších dobách bývala pohodnými zahrabávána na rozcestích či opuštěných místech. Takové počínání popisuje Philipe Aries ve svých Dějinách smrti: „Jednalo-li se o sebevraha, neměl právo spočinout na hřbitově. Gabriel Le Bras tvrdí, že ještě počátkem dvacátého století existovaly hřbitovy vyhrazené pro sebevrahy, kam se rakve s jejich těly házely přes zeď, v níž nebyl vchod.“89 To konstatuje i Alexandra Navrátilová: „Sebevrahy nepronášeli bránou, ale přehazovali je přes hřbitovní zeď.“90 K sebevraždě dochází i v Zapadlých vlastencích: „Luštinec se nám oběsil! (…) Jak povídám – oběsil se na klice u samé postele. Člověk by nevěřil, že to je možná – uváže si starou šandu od nůše a oběsí se kleče!“91 Důvodem ukončení Luštincova života byla finanční ztráta, kterou utrpěl, když opomněl vsadit v loterii sérii čísel, jež mu sdělila jeho umírající žena, a jež vyhrála terno. Luštincův dozajista necírkevní pohřeb však Rais nepopisuje. Případ sebevraždy, motivované zadlužením, je zmíněn i v povídce V tiché chalupě, kde se toto téma stává předmětem hovoru místních obyvatelek přímo na hřbitově: „Komu pak to kope?‘ ptala se Kašparka, ačkoliv hned před ranní věděla, kdo na sebe rukou sáhl. ‚Nevíte? Boreckému Laňarovi, pověsil se ve stodole,‘ jako poplašená odpověděla Koutecká. ‚Laňar – takový mladý člověk a na dobrém místě,‘                                                         88

Tamtéž, s. 217. ARIES, P.: Dějiny smrti I. Praha 2000, s. 64. 90 NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 267. 91 RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha 1970, s. 175. 89

29 

tuze tahavě, lítostně povídala si Kašparka a malé, vlhké oči ještě více přivřela. ‚Dalo mu to do prodeje, ani bych si byla nepomyslila, že je na tom tolik dluhů.“92 Sebevraždy se tedy u postav Karla Václava Raise týkají chudých a zoufalých lidí, kteří přicházejí o všechen majetek, což nemohou psychicky unést. Takových je za hřbitovními zdmi nemálo.

2.4.2.1 Odstrčený Další povídkou Karla Václava Raise končící sebevraždou je povídka s názvem Odstrčený.93 Název opět hodně napovídá. Odstrčený Mariján nakonec ze zoufalství ukončí svůj život sebevraždou. Této povídce se budeme věnovat podrobněji v kapitole, která se týká násilné smrti, ovšem sebevraždě v této povídce předcházejí smrti přirozené, tedy smrt Marijánových rodičů, kterou zmiňujeme v této kapitole, přestože by mohla být popsána i v kapitolách jiných (například ve Stáří či Pohřbívání), nicméně učiníme tak zde, abychom se mohli této povídce věnovat podrobněji; jelikož končí sebevraždou, zařazujeme ji celou do této kapitoly. Povídka Odstrčený je doslova protkána smrtí. Mariján žije jako starý mládenec na vejminku po svém dědečkovi. Jeho první tragédií se stává smrt otce, kterou Mariján nese velice těžce: „Pátého dne potom odnášeli jej na hřbitov. Mezi davem pohřebníků, za krevnými přáteli sám jediný klusal i Mariján. Když starého tatínka spouštěli do hrobu, stál sehnut, zardělý a pootevřenými ústy vyrážel bolestné vzlyky. Hodiv po příkladě ostatních několik hrud na černou rakev, pláče ubíhal ze hřbitova k domovu.“94 Zanedlouho se Mariján dočká i smrti své matky. Věda, že umírá, bojí se nahlédnout do místnosti, ve které matka leží, a utíká pryč, aby se smrti matky vyhnul nebo aby ji nepřivolal. Když se druhého dne dostane domů, zjistí, že matka předchozí večer skonala. Smrti tedy nezabránil. Naopak, s matkou se ani nerozloučil. Matka ještě několik dní spočívá v komoře na prkně ustrojená do černých šatů. Následuje tedy další pohřeb. Rais zde podrobně popisuje celý průvod mířící na hřbitov za doprovodu muzikantů. Na tomto pohřbu ovšem dochází k nemilému konstatování, za kterým stojí hrobník, který náhle podotýká před pozůstalým Marijánem, že jeho otec, který byl zakopán dávno před matkou, je už shnilý: „Tatínek už je shnilý. (…) No, jak jsem                                                        

92

RAIS, K. V.: V tiché chalupě. In.: Výminkáři a jiné povídky. Praha 1951, s. 220. Povídka vyšla poprvé v Květech XV. roku 1893, poté vyšla v souboru nazvaném Lopota roku 1895. 94 RAIS, K. V.: Odstrčený. In.: Povídky I. Praha 1959, s. 416. 93

30 

kopal, přišel jsem na jeho truhlu – je shnilá, jen se to rozsypalo a pár holých kostí tam je; i jsou to léta a tady to hnije zčerstva!“95 Tento poněkud naturalistický výklad hrobníkův odhaluje tematiku této povídky, jíž je spolu se smrtí lidská pomíjivost, smrtelnost, to, že člověk je prach a v prach se obrátí. Celý koloběh života je nezastavitelný a všechny čeká to samé: „Ach jo, shnijeme všickni,“96 vyjadřuje se vnučka zesnulých. Ovšem pozůstalí nechtějí nic takového slyšet. Nechtějí své rodiče vidět jako hromádku kostí, chtějí si je pamatovat jinak: „Mariján dávno věděl, že mrtvý v hrobě shnije, a přece vzpomínaje na tatínka, představoval si, že tam v té truhle tiše leží, ruce maje na prsou, a čeká na zmrtvýchvstání. Zatím tam prej je trochu kostí…“97 V povídce se s každým dalším pohřbem očekává další smrt, která po smrti matky připadá právě na Marijána a jeho sourozence jako na nejstarší žijící generaci, jak se obává Marijánova sestra Kačka: „Chuďas stará, už je tam taky – no, teď to přijde na nás, už máme oba léta.“98 Marijánův život tak již od této chvíle spěje ke konci. Jeho zoufalství opět podporuje nedostatek finančních prostředků, které doprovází samota. Ani jeden ze tří sourozenců mu neposkytne pomoc. Jako jediný pracuje až do dna svých sil a od sourozenců žádá pouze svoje peníze, navíc na svůj vlastní pohřeb. Cítí, že se jeho konec blíží velice rychle. Rodina se ale od něj odvrací, jeho jedinými přáteli jsou hrdlička a kočka. Mariján tak své trápení ukončí sebevraždou: „Žádná nemoc – žádný funus – chládeček – konec trápení! Zabouřilo mu v lebce a vypoulené oči hleděly k rybníku. K tatínkovi – k mamince – (…) Zahučelo, zašplíchalo, tenké proudy vystříkly… Marijánova hlava, prohnutý hřbet i páž s navlečeným košíkem se opět ukázaly ve vlnách, nesrozumitelný jek projel dolíkem, ale zas zmizelo vše. (…) Křečovitá pravice znova vynikla, zaryla se do hladiny a zapadla nadobro…“99 Po Marijánově utonutí to vypadá, že by mu rodina nakonec přece jen vyšla vstříc. Byla tedy jeho smrt zbytečná? Zoufalství, které ho zužovalo, by nejspíš pominulo, ovšem jeho chatrné zdraví nasvědčovalo tomu, že se blíží jeho konec. Jeho touha setkat se co nejdříve s rodiči byla zřejmě silnější. Vyhýbá se tak čekání na smrt, která by přišla tak jako tak.

                                                       

95

Tamtéž, s. 456. Tamtéž, s. 458. 97 Tamtéž, s. 457-458. 98 Tamtéž, s. 444. 99 Tamtéž, s. 534. 96

31 

2.5 Fingovaná smrt Trochu kuriózním případem smrti je fingovaná smrt, ke které dojde v románu Zapadlí vlastneci. Ta jediná tedy nekončí tragicky, ale šťastně, návratem domněle zemřelého člověka. Jedná se o „známého filutu“ Adama Hejnů, který se snažil předstírat, že se utopil v Polsku v řece Visle. Cestoval po Polsku s muzikou a najednou se ztratil: „Ve vsi, kde nocovali, nebyl nikde, až pak nějaký ten Polák přiletí, a že je u Visly řeky na břehu kazajka, partesy a čepice. Letěli tam a opravdu – bylo to Adamovo. Milí hoši muzikanti zůstali jako bez sebe. ‚Co ho to jen napadlo, nic neříkal, na nic nestejskal,‘ povídali si a Šantroch Josef vzpomínal, co řekne tetka, až jí muže nepřivedou. Byla hezká, mladá a měli se s Hejnovými sotva dva roky. Poláci přinesli bidla, šťárali se v řece, hledali všelijak, ale český muzikant byl ten tam, a milí hoši museli dál bez něho.“100 Uplynulo několik týdnů a Hejnova žena Bára pláče pro svého utonulého muže, když se náhle objeví ve dveřích živ a zdráv. A na co taková komedie?: „Zkouška ti dopadla dobře, Bára, už vím všecko: chtěl jsem vědět, nejsi-li, jak se o ženských povídá a jak je v knihách psáno, proto jsem to nastrojil. Zdráv jsem zůstal jako buk, s houslemi jsem táhl dál a tuhle ti nesu hromadu peněz!“101 Zde si mladý Adam zahrává se svou ženou i se samou smrtí, což by se mu nemuselo vyplatit. Ovšem v tomto případě vše dopadne dobře a Rais tak poprvé pojednává o smrti jako o pouhém žertu.

2.6 Strach ze smrti? Smrt se stala fenoménem hlavně proto, že žádný člověk nemůže tušit, co následuje poté, když smrt nastane. Tento fakt vede člověka k nejistotě a dále ke strachu. To ale neznamená, že smrtí začíná něco zlého. „Smrti se bojíme jen ze zvyku, v důsledku výchovy a předsudků. Vystrašené jsou zejména osoby vychované v pohodlí měst, protože jsou díky svému vzdělání vnímavější než ostatní; obyčejní lidé, zejména na venkově, hledí smrti vstříc beze strachu, neboť smrt pro ně znamená konec trápení a bídy.“102 Přesně tak je tomu i u povídkových a románových postav Karla Václava Raise. Jedná se o postavy chudé a venkovské, které doufají, že se po smrti ocitnou na lepším a spravedlivějším místě. Pantáta Bezoušek se nemůže dočkat svých zemřelých dětí a své ženy, Antonín Kalous se těší, že se opět shledá se svou                                                        

100

RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha 1951, s. 93. Tamtéž, s. 94. 102 ARIES, P.: Dějiny smrti II. Praha 2000, s. 142. 101

32 

sestrou Kristinkou, syn Petr z povídky Po letech doma sám ujišťuje sebe i čtenáře, že umírá beze strachu. Je připraven ulehnout na hřbitov mezi své přátele a svou rodinu. Proto jejich příběhy nejsou příběhy čistě tragickými.

33 

3. Zvyky a tradice, související se smrtí a pohřbíváním „Smrt nutně charakterizují dva rysy. Tím prvním je důvěrně prostý vztah lidí k ní, tím druhým je její veřejná povaha, která přetrvala až do devatenáctého století.“103 S touto veřejnou povahou potom souvisejí určité rituály, které umožňují celému společenství rozloučit se se zesnulým a uložit ho k poslednímu odpočinku. Pohřební obřady v sobě spojují tři typy rituálů. Jedná se o rituály odlučovací, pomezní a přijímací. Mrtvého je potřeba oddělit od světa živých – odtud rituály odlučovací. V křesťanské společnosti jsou tyto rituály omezeny na poslední pomazání, umytí a oblečení mrtvého. Rituály pomezní naplňuje v křesťanské kultuře uložení mrtvého do rakve a rozloučení s rodinou a sousedy, dále potom pohřební průvod, obřad a uložení do hrobu. Rituály přijímací jsou rituály spějící k ukončení smutku. Ten je v podstatě ukončen hostinou po pohřbu a vzpomínkovými slavnostmi, včetně zádušní mše.104 Nejbližší rodina se samozřejmě ještě nějakou dobu straní jiných slavnostní, jako jsou svatby či taneční zábavy, jelikož se nepřísluší, aby krátce po pohřbu cokoli oslavovali. Toto nepsané pravidlo ovšem nebývá vždy dodržováno, pro což jsou ovšem pozůstalí terčem pomluv a kritiky, zvláště potom na malém městě či vesnici. Takové situace se objevují i v prózách Karla Václava Raise, předně v románu Zapadlí vlastenci. Na taneční zábavě ve Větrově se krátce po pohřbu svého muže Aloise Žaláka objeví mladá vdova Žalačka. Ihned se stává terčem pomluv a opovržení: „Hlavy starých mladých se klonily k sobě s šepotem a hněvivé a jízlivé pohledy zalétaly k mladé vdově, která za tak krátkou dobu přišla k muzice – třebaže se sestrou.“105 Navíc má Žalačka zájem o mladého preceptora Karla Čermáka. Stejně se zachovají i rodiče zesnulé dcerky v povídce Bez práva, jak bylo uvedeno již v kapitole 2.3. Stejného hříchu se dopouští i Vojta Kaliba s Karlou Boučkovou, kteří vystrojí svatbu až příliš brzo po smrti Karlina otce: „…ani tejden tomu není, co vynášeli tátu, a teď tak vejskají. Jenom aby nedovejskali!“106 Možná že i právě proto jejich životy nakonec skutečně skončily tragicky.

                                                        103

ARIES, P.: Dějiny smrti I. Praha 2000, s. 32. Srov. LENDEROVÁ, M. – MACKOVÁ, M. – BEZECNÝ, Z. – JIRÁNEK, T.: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední a sváteční. Pardubice 2005, s. 76-77. 105 RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha 1970, s. 150. 106 RAIS, K. V.: Kalibův zločin. Praha 1968, s. 51. 104

34 

3.1 Pohřbívání V devatenáctém století byla mezi lidmi běžná představa, že dokud není nebožtík pohřben, respektive dokud není vynesena rakev z domu přes práh, nebo hozena první hrouda do hrobu, zdržuje se duše v jeho blízkosti. Do té doby měl zesnulý vidět a slyšet vše, co se kolem něho dělo a mluvilo.107 Na ony pomyslné hroudy nezapomínal ani Karel Václav Rais. Tento úkon završoval rituály pomezní, které souvisely s uložením mrtvého do hrobu. Stejně tak jsou v Raisových prózách koncipovány popisy pohřbů – například v povídce Špáta na pohřbu staré Pacačky: „Po mši Pacačku vynesli, kněz ještě rakev vykropil a Žežulík, Vích, Klabík a Bartoníček ji spustili do hrobu. Potom všichni známí házeli na ní hrudy.“108 Obdobně je zakončen pohřeb Aloise Žaláka v Zapadlých vlastencích. Zde je popisován celý průvod jdoucí městem ke hřbitovu. Na důstojný doprovod mrtvého během jeho poslední cesty se kladl veliký důraz. Šest mužů nese rakev, doprovázejí je muzikanti, rodina, farář, sousedé, připojují se i děti. Nakonec, stejně jako Pacačka, mizí Žalák v rakvi pod hroudami hlíny: „…těžké zmrzlé hroudy bouchaly do rakve. Bouchaly – duněly – sypaly se tiše; potom jen hrobníkova lopata nabírajíc jich srčela v hlíně.“109 Shodně končí pohřeb ve výše zmiňované povídce Odstrčený – hroudy hlíny jako symbol konce života: „Přátelé již házeli hrudy a Mór vzlykaje děkoval za všecky. Nebylo tu křiku, jenom tichý, škytavý pláč. Mariján také vzal několik hrud a zvolna je drolil do hrobu.“110 Také je důležité, v jakém časovém odstupu po úmrtí se pohřby konaly, s čímž souvisí provádění pohřebních rituálů. Dříve totiž na ně nebyl prostor a ani nebyly nutné, neboť k pohřbívání docházelo bezprostředně po úmrtí. To se však týkalo pouze prostých lidí, jelikož pohřby vznešených osob se odkládaly kvůli složitým přípravám po několik týdnů i měsíců. Doba mezi skonem a pohřbem se ovšem i u chudých lidí prodloužila v důsledku dvorního dekretu z roku 1756, který stanovoval povinnou osmačtyřicetihodinovou lhůtu před pohřbením, čímž vznikl časový prostor pro různé úkony a zvyky, včetně vystavení nebožtíků v domě smutku, pořizování smutečního oděvu a jiných věcných náležitostí k pohřbení.111 Až v této době mají tedy původ rituály vyplňující časový prostor mezi úmrtím a pohřbením. Pohřeb se                                                         107

Srov. NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 149. RAIS, K. V.: Špáta. In.: Tak se žilo. Praha 1951, s. 197. 109 RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha 1970, s. 116. 110 Rais, K. V.: Odstrčený. In.: Povídky I. Praha 1959, s. 456. 111 Srov. NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 255. 108

35 

tak zpravidla uskutečňoval za tři dny po úmrtí, jak popisuje i Karel Václav Rais, například v románě Západ: „A za tři dny potom spočívala na katafalku ve farní síni prostá černá rakev a v ní v hedvábné klerice ležel malinký, bělovlasý stařeček.“112 Stejně tak končí vyprávění o výminkáři Stříhavkovi z povídky Konec života: „Za chvíli potom dědeček zhasl – babička si pro něj přišla. – Třetího dne byl z horské vísky smutný, tichý pohřeb.“113 A proč vlastně došlo k onomu stanovení osmačtyřicetihodinové lhůty k pohřbívání zemřelých? Stav medicinského poznání ještě nedokázal zabránit tomu, aby člověk prohlášený za mrtvého ve skutečnosti mrtvý nebyl a procitl na svém vlastním pohřbu nebo dokonce až v hrobě. Především z tohoto důvodu byla stanovena tato lhůta. Strach z pohřbení zaživa přesto dále přetrvával. „Jeden lékař v roce 1876 napsal, že lidí se zmocnila všeobecná panika, vyvolaná představou, že by mohli být pohřbeni zaživa a probudit se v hrobě.“114 Pohřbívání na hřbitově mělo svá nepsaná pravidla. Vážená místa byla ta nejblíže ke kostelu, ta nejhorší naopak podél hřbitovní zdi. To se týkalo především sebevrahů, kteří neměli právo na pohřeb ani na důstojné místo na hřbitově. Smůlu měly i narozené nepokřtěné děti, které byly většinou pochovávány pod okap; například na Šumavě se tak dělo ještě koncem devatenáctého století.115 Pohřbívání chudých se samozřejmě liší od pohřbívání bohatých. Bohaté rodiny mají většinou rodinné hrobky, nejlépe přímo uvnitř kostela, nikoli venku před kostelem. Tento kontrast je patrný i v románě Zapadlí vlastenci při pohřbívání hraběnky z Milova: „Stará hraběnka, chystajíc se do Milov, náhle skonala. Cestu, kterou každým podletím do Podkrkonoší konávala, konala opět, ale jsouc uložena v nádherné kovové rakvi, již hrabě Vladimír doprovázel. Ze všech panství hraběnčiných se do Milov sjelo úřednictvo hospodářské i lesní, kněžstvo i kantoři z širého okolí a doprovodili zvěčnělou s největší slávou ze zámku do kostela, kde opět po letech odkryta zela stará hrobka rodinná.“116 Její pohřeb se jeví jako velice vznešený, mnoho muziky a mnoho lidí v kostele, ovšem lidé přicházejí spíše ze zvědavosti než z lítosti nad úmrtím hraběnky a neuroní pro ni jedinou slzu. Zřekla se totiž svého synovce, hraběte Vladimíra, poněvadž se oženil s chudou dívkou: „Sám bruskovský vikář měl pohřební řeč, v níž velikou nábožnost a dobrotivost nebožčinu                                                        

112

RAIS, K. V.: Západ. Praha 1971, s. 281. RAIS, K. V.: Konec života. In.: Výminkáři a jiné povídky. Praha 1951, s. 89. 114 ARIES, P.: Dějiny smrti II. Praha 2000, s. 126. 115 Srov. NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 245. 116 RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha 1970, s. 200. 113

36 

sténavým hlasem vysoce ocenil, vyhlašuje, jak byla milována a kolik tisíc očí po ní zaplakalo. Ale lid poslouchal sotva jedním uchem; oči jeho byly bez slz, zato si zvědavě prohlížely neznámé kněze, šlechtu a řady úřednictva.“117 Prosté venkovské pohřby jsou tak kladeny nad pohřby honosné. Hraběnka z Milova byla pochována v honosné kovové rakvi, farář Kalous z románu Západ zase v prosté černé rakvi. Černá barva je tedy barvou smuteční, čemuž ovšem nebylo vždycky. Jak uvádí Alexandra Navrátilová, dokonce až do poloviny devatenáctého století byla smuteční barvou naopak barva bílá.118 Na konci devatenáctého století již převažovaly rakve černé, v jaké byl pohřben i farář Kalous. Ovšem výjimku tvořily rakve mladých svobodných lidí, kterým se vystrojovala tzv. posmrtná svatba. Zemřelý byl oblečen do svatebních šatů a s mrtvou dívkou odcházel na hřbitov mladý chlapec jako potenciální ženich, s chlapcem zase nevěsta. Tento zajímavý rituál jsme sice v Raisových prózách neobjevili, ale vyskytuje se například v díle Terézy Novákové, konkrétně v povídce Před pohřbem ze souboru Úlomky žuly. Stejně jako s černou smuteční barvou to bylo i se smutečními věnci. Ty se začaly klást na hrob všech zemřelých až od druhé poloviny devatenáctého století. Do té doby se tento zvyk týkal pouze svobodných dívek a mládenců. Velký věnec na hrob svého otce posílá i dcera Katynka v Raisově povídce Jen povrch z Prahy do Vrbin, když se nemůže osobně zúčastnit pohřbu. V románu Zapadlí vlastenci zase Karel Čermák zpívá tuto lidovou píseň s těmito slovy: „Kdybych já věděl, že letos umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu. A na tu truhlu dubové víko, aby mne bylo všem pannám líto. A na to víko dubový věnec, aby věděli, že jsem mládenec!“119 Věnec tak skutečně symbolizoval svobodný stav zemřelého člověka.

3.2 Hřbitovy Všichni zemřelí, kteří měli to štěstí, že jim byl uspořádán pohřeb, končí na hřbitovech. To je místo, kam pozůstalí chodí rozjímat a vzpomínat na své zesnulé příbuzné. Tento fakt ovšem nesdílí historik Vít Vlnas, který tvrdí, že funerální svět devatenáctého století neznal a nepraktikoval rodinné návštěvy na hřbitovech. Nebylo                                                         117

Tamtéž.  Srov. NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 212.  119 RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha 1970, s. 95. 118

37 

to zapotřebí, neboť mrtví žili svůj život uprostřed živých neustále.120 Phillipe Aries naopak uvádí, že v devatenáctém století chtějí pozůstalí rozjímat na hrobech svých zemřelých, které musí být proto – jakkoli nenápadně – označeny.121 Hřbitov je důležitým místem i v horských vesnicích románů a povídek Karla Václava Raise. Zde jde skutečně o místo rozjímání pozůstalých nad hroby zemřelých příbuzných, i když s řádným označením hrobů už bývá problém. Hřbitovům jsou tu věnovány i nemálo rozsáhlé pasáže popisující jejich vzhled; je zdůrazňována důležitost tohoto prostředí pro celou vesnici a její společenství. Tím je opět připomínána lidská pomíjivost a každý se tak musí připravit na to, že jednou bude také součástí tohoto tichého a klidného místa. Venkovské hřbitovy bývaly obecně ještě na sklonku devatenáctého století skromnější než městské a jejich výzdobě nebyla věnována přílišná pozornost.122 Setkáváme se tak i s popisem zpustlých hřbitovů v zimním období, na jaře jsou zase hroby zarostlé a též neudržované. Hřbitov je důležitým místem v románě Kalibův zločin, kde Vojta Kaliba často rozmlouvá se svou zesnulou matkou. Hřbitov ukazuje i své nastávající Karle: „A tamhle u mlazovského kostela je vidět hřbitov; vidíš, pod tím oknem, co se tam blýští, leží naše maminka, tam jsme ji zahrabali.“123 Hřbitov hraje velice důležitou roli v románu Zapadlí vlastenci. Hned ve druhé kapitole se setkáváme s rozsáhlým popisem hřbitova v Pozdětíně: „Došli na hřbitov, v jehož výši stál kostel románského slohu; střechu měl obitou šindelem nedávno novým, ale stěny tuze oprýskané, zahnědlé, šedivé i lišejníky porostlé. Hřbitov byl na stráňce a dole v něm stála stará, již rozklácená, otevřená kostnice, v níž byly uloženy máry, starý příkrov, hrobařovo náčiní, vzadu oltářík a hromady kostí. (…) Pomocník se rozhlédl zasněženým hřbitovem. Na některých bylo patrno, že byly v létě upraveny, mělyť rovné boky a vynikaly z nich suché, polámané stonky květin, na nichž naprášeno bylo sněhu a přivito jíní; jiné rovy byly nahoře ostré, plné hrud, jiné se už slehaly a na některých místech jenom nepatrné chlumky značily rovy… Sem tam stály chatrné, chudé pomníky: dva andělé, jeden s rukou vztyčenou k nebi, druhý ji měl opřenou o pochodeň, ale oba byli velmi silni…“124 Jedná se tedy o hřbitov v zimním                                                         120

Srov. VLNAS, V.: Druhý život barokního pohřbu. In.: LORENZOVÁ, H. – PETRASOVÁ, T. (eds.): Fenomén smrti v české kultuře 19. století: Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19. století Plzeň, 9. - 11. března 2000. Praha 2001, s. 19. 121 Srov. ARIES, P.: Dějiny smrti II. Praha 2000, s. 285. 122 Srov. NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 278. 123 RAIS, K. V.: Kalibův zločin. Praha 1968, s. 58. 124 RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha1970, s. 23.

38 

období. Popis hřbitova je hodně rozsáhlý a detailní, jelikož je to místo odpočinku všech obyvatel Pozdětína – minulých, současných i budoucích. S některými postavami se setkáváme jen nakrátko. Poté umírají a odcházejí na pozdětínský hřbitov. Jeho dominantou je románský kostel, který obyvatelé často navštěvují, místní děti navíc navštěvují zdejší školu. Je to tedy prostor, na kterém se odehrává větší část celého příběhu. Pozůstalí chodí na hřbitov v Pozdětíně navštěvovat své blízké. Plakat sem chodí i vdova Žaláková na čerstvý hrob svého muže, přestože se zajímá o mladého Čermáka. Karel Čermák si zde vzpomene na svou matku, která je ovšem pohřbena v Praze. Rozjímá zde i se starým hrobníkem o životě a smrti. Smrt a lidská pomíjivost se tak ukazuje jako hlavní téma celého románu, opomineme-li tu skutečnost, že román je charakterizován především jako příběh o konci národního obrození. Zde se ukazuje ona rovnost všech lidí před smrtí, kterou na hřbitově v Pozdětíně potvrzuje Karlu Čermákovi místní hrobník těmito slovy: „A – a – pane, smrt je nějakej jurista! Nenadělá lejster, nebere ani peníze, ani tenonké plátno, ani pytle obilí jako v kancelářích a kolek má jedinej pro každýho!“125 Ovšem na hřbitovech se přece jenom rozpozná rozdíl mezi chudými a bohatými. Matka Karla Čermáka je pohřbena v Praze na Olšanských hřbitovech, v hrobě číslo 126, jak má Čermák zjištěno. Když se ale ke hrobu své matky dostane, zjistí, že v hrobě číslo 126 už leží někdo jiný. Hrob byl kvůli nedostatku místa již dvakrát překopán. Hrdinové románu z Pozdětína, kteří se k pražskému hrobu vydali, to vidí jako problém velkého pražského města, které má tolik mrtvých, že pro ně již nikde nezbývá místo: „Tady pro zemřelé není tolik místa jako v horách, starší hroby znova vykopají a pochovávají do nich nové nebožtíky.“126 To se samozřejmě nemůže stát těm nejbohatším, kteří mají své velké rodinné hrobky. Karel Čermák tak ztrácí možnost rozjímat nad hrobem své matky. Zde se opět prostí obyvatelé utvrzují v tom, že po smrti zbudou pouhé vzpomínky: „Vidíte, lidičky, vidíte, tak to na světě je; tuhle vidíme, co tu z člověka zbude. Hlína – nic jiného než hlína, a je-li trochu těch vzpomínek v lidských srdcích!“127 Ovšem k překopávání starších hrobů dochází i na malých vesnických hřbitovech, jak se můžeme dočíst v povídce Pes, kde chce Antonín Lubas navštívit hrob své zesnulé matky na hřbitově ve Zvičíně. Hrob hledá tam, kde byla maminka                                                        

125

Tamtéž, s. 163. Tamtéž, s. 239. 127 Tamtéž, s. 240. 126

39 

zakopána, ale místo je již po několika letech docela změněno. Hřbitovy totiž nebyly udržovány: „Když došel, zachvěl se – – Vše kolem bylo srovnáno, bujně porostlo, jenom nepatrné pahrbečky značily bývalé rovy. Ale ve kterém je maminka? Nechali to zpustnout.“128 Když ale potká tkalce Vaníčka, dozví se, že maminku už by tu nenašel, jelikož hrob byl již překopán: „…tady je to dávno překopáno a zadupáno zas.“129 Stejně jako Karlu Čermákovi je i Antonínu Lubasovi odepřeno rozjímat nad matčiným hrobem. V povídce Pes je také popsán místní, tedy zvičínský hřbitov, tentokrát ale v letním období, jelikož zde roste spousta květin; nejedná se tedy o květiny, které by nosili pozůstalí, ale o květiny volně rostoucí mezi hroby, což potvrzuje fakt, že hřbitovy nebyly v daném období nijak speciálně udržovány: „Toník rozviklanými dřevěnými vrátky vešel na hřbitov a rozhlížel se po rovech, jež byly obrostlé houštinou bujně vypučelých travin, mezi nimiž se pestřily měsíčky, karafiáty, letní fialy, divizny; vytáhlé slunečnice. U stěny kostelíka stálo několik pomníků kamenných, mezi rovy vypínaly se černé křížky litinové i prkenné, bíle natřené. Sem tam z bujného květenstva vyčníval hlinitý rov buď úplně holý, nebo řídkou tkaninou obrůstající.“130 Podobně je popsán hřbitov vsi Březinky v povídce Odstrčený: „Bylo tam ticho, prázdno, jenom na otcově hrobě seděla Litochlebka; ruce, držící tlusté modlitby, měla ležet v klíně a hleděla do vzduchu nad rovy, porostlými bujnou travou, mezi níž se modraly macešky, krvavěly karafiáty a zářily měsíčky.“131 Hřbitov je zde navštěvován jako vzácné místo klidu, kde si postavy odpočinou od svých povinností na statcích i v chalupách, jako právě zde Marijánova sestra Kačka: „Doma jeden kouska radosti nemá, ty děti nadělají křiku, že chvilky pokoje není – tady si člověk aspoň odpočine!“132 Hřbitov ale nemusel sloužit pouze jako tiché místo k rozjímání, ale navštěvování kostela a následná návštěva hřbitova znamenala pro některé postavy z Raisových povídek i místo ke sdělování nejnovějších drbů a novinek z celé vesnice. To praktikovaly i výminkářky v povídce V tiché chalupě: „Stará Koutecká klečela u hrobu nebožtíka otce a modlila se, přitom však dobře věděla, kdo odkud šel                                                        

128

RAIS, K. V.: Pes. In.: Výminkáři a jiné povídky. Praha 1951, s. 297. Tamtéž, s. 298. 130 Tamtéž, s. 297. 131 RAIS, K. V.: Odstrčený. In.: Povídky I. Praha 1959, s. 469. 132 Tamtéž, s. 470. 129

40 

kolem, který salup, sukně, kabát byly tu dnes po prvé. Věděly to také ostatní ženské, jež nad milými zesnulými šeptaly otčenáše.“133 Následně se ženy sejdou a rozprávějí, například i o tom, kdo nedávno zemřel. Hřbitov se tak projevuje nejen jako místo klidu a odpočinku, ale také jako společenské zázemí pozůstalých.

3.3 Lidové báchorky a pověsti Lidová říkadla, lidové písně, pověsti, to vše se na venkově udržuje velmi snadno. Zvláště lidé v horách si za dlouhých zimních večerů vyprávějí nejrůznější historky. Mnoho lidových pořekadel a historek je spojena se smrtí. Lidé se takovými historkami straší, ale i baví. Povídačky o mrtvých doplňují ponurou atmosféru v románu Zapadlí vlastenci. V horách koluje několik pověr týkajících se zemřelých. Základním pravidlem je, že o mrtvých se smí hovořit jen a jen dobře, jinak se dotyčnému přihodí něco moc zlého. Jako důkaz je předloženo hned několik příběhů. Tak například učitelův tchán Podroužek vypráví: „Jednou za mejch dětskejch let se tamhle ve Svárově stalo, že se tady člověk voběsil. Bylo to v zimě, nakrátko před svatým Mikulášem. Svárovský hoši se vždycky strojívali za Mikuláše, za anděla a za čerty a chodili po vsech. Když tak ustrojený šli a přišli přede vsí na to místo, kde se ten člověk před nějakým dnem voběsil, taky vo něm začali zle mluviť a hubovať. Ale tu se vám sterhnul vicher přenáramnej, skučelo jim to a hvízdalo do uší a všecky ty šaty, čepice a pláště to na nich rozterhalo na dranc.“134 K tomu hned přidává svou historku i Adam Hejnů: „To je jako s tou tetkou, která taky na oběšence nadávala, a když potom přišla na to místo u lesa, najednou prej na ni skočil náramnej černej pes a tak ji zvedl, že druhého dne skonala.“135 V samém Pozdětíně se oběsil Luštinec, na kterého se též místní obyvatelé snaží vzpomínat pouze v dobrém. Výše zmíněným historkám se sice posmívají, že jsou to jen báchorky, přesto očekávají silný vítr, jenž má podle pověry brzo přijít právě kvůli oběšenému. Častými historkami jsou historky o zjevení mrtvých, kteří se často vracejí do svého domu, pokud se například jejich pozůstalí za ně nepomodlili. Také pokud byl člověk zavražděn a jeho vrah nebyl dopaden, se jako duch často vrací na místo své násilné smrti. Podobnou historku vypráví opět Podroužek: „Noc jak noc, jak bylo po                                                         133

RAIS, K. V.: V tiché chalupě. In.: Výminkáři a jiné povídky. Praha 1951, s. 220. RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha 1970, s. 176. 135 Tamtéž. 134

41 

jedenáctej, přišla prej zavřenýma dveřma nebožka, tak jak ji do hrobu položili, a hrozila a skuhrala, že v hrobě nemá pokoje, protože muž, sotvaže ji zahrabal, počal dělať světáka a nedal ani na jednu mši svatou; a povídala, že je jí vod Boha souzený noc co noc chodiť do chalupy a tam naříkať a bědovať.“136 Tuto historku opět berou všichni jako nepravdivou, neboť se říká, že si ji vymyslela nová žena onoho manžela, starého Buchara. Chtěla totiž od muže odejít, jelikož se jí zprotivil, a nechtěla, aby ji pomlouvali. To vše se prý stalo v Milovech. Dále se v románě objevují některé říkanky a pořekadla, například „kde je tučná kuchyň, bývá hubený kšaft“137. S tím si ale chudí obyvatelé Pozdětína hlavu nelámou – jejich kšafty bohaté nebudou, přestože v kuchyni toho také mnoho nepřebývá. S pověrami se setkáváme i v ostatních Raisových prózách. Zmínili jsme se už například o tom, že se neměla konat svatba v krátké době po pohřbu, jak se stalo Vojtovi a Karle v románu Kalibův zločin. Manželství také možná právě proto nakonec dopadlo velice tragicky. To už jaksi patří k obecným zvyklostem, které by se měly dodržovat, ať se na ně věří, nebo ne. Například v povídce Špáta si jedna žena ze vsi vzpomene, že ženu zemřelou v šestinedělí mají ke hrobu přinést ženy, nikoli muži, tak se postarala o to, aby i Barbora Špátová byla tímto způsobem doprovázena na hřbitov. V románu Západ se setkáváme s pověrou, že pokud při štědrovečerní večeři sedí u stolu lichý počet osob, jedna z nich by dozajista do příštího Štědrého večera zemřela. Tato pověra je zde naopak brána velice vážně a tento zvyk se tak dodržuje. Vždy je tedy lepší pozvat na večeři i cizího člověka, jen aby nedošlo k neštěstí. Dále v románě farář Kalous prosí svou sestru Kristinku, aby mu na noc k posteli uchystala jedno panenské jablíčko, kdyby přišla zubatá, aby bylo něco sladkého po ruce. Ovšem toto jablko sní sám farář, ještě než ulehne ke spánku. Objevují se i krátká pořekadla ohledně chudých a bohatých: „Ve světa běhu je to tak: bohatí dávají důraz na to ,dej nám dobře živu býti‘ , chudí zas zpívají ,blaženě umříti, v nebi věčnou radost‘.“138 Tím se opět upomíná na těžký život chudých, pro které mnohdy smrt znamená vykoupení a jediné štěstí, které je vůbec může potkat. Důležité bylo také to, kdy došlo k úmrtí. „Za štěstí bylo považováno, umře-li někdo v pátek nebo dokonce na Velký pátek, s Pánem Ježíšem. Naproti tomu smrt                                                        

136

Tamtéž, s. 177. Tamtéž, s. 36. 138 RAIS, K. V.: Západ. Praha 1971, s. 123. 137

42 

člena rodiny na Zelený čtvrtek lidé raději zatajili, aby tento den, v lidové tradici chápaný jako první den jarního novoročí, nebyl špatně poznamenaný.“139 Ovšem s takovými obavami se v povídkách a románech Karla Václava Raise nesetkáváme. Ani strach z pekla se nikde neobjevuje. Lidé se jen modlí, aby jim Pánbůh odpustil všechny hříchy a aby mohli v klidu odpočívat v hrobě. Phillipe Aries navíc uvádí, že v peklo v devatenáctém století nevěřil již téměř nikdo. To bylo údajně pouze pro cizí lidi a protivníky, kteří nepatřili do úzkého kruhu milovaných bytostí.140 Proto se s takovými obavami nesetkáváme ani u Raise. Pověry, týkající se smrti, se vztahovaly i na smrt právě narozených dětí. Takových pověr vznikalo mnoho, už právě z toho důvodu, že dětská úmrtnost byla vysoká. Zvlášť v období šestinedělí byl vysoce ohrožen život matky a dítěte a k úmrtí mnohdy docházelo bez vyjasněných okolností. Proto vznikaly nejrůznější pověry, proč dítě či matka zemřely. Proto bylo důležité dodržovat nejrůznější zásady. Především se dbalo na dobrou náladu matky, která byla důležitá pro život dítěte. Pokud bylo dítě nechtěné a zemřelo, věřilo se, že se tak stalo právě z důvodu odmítání dítěte. Takové dítě se kromě povídek Bez práva a Vnouče narodí v povídce Poslední radosti. Dítě je odmítáno celou společností, jelikož se narodí matce, která má již tři dospělé děti, jedna z dcer je již dokonce vdaná paní. Matka dítěte tak sklízí velkou ostudu po vsi, její vlastní děti i manžel se neskonale stydí. Matka tak sama pláče a pomýšlí na to, že by bylo lepší, kdyby dítě nebylo. To ovšem odmítá stará žena, Trampotka, která se o dítě jako jediná zajímá a stará. Matku tak upozorňuje, že by svými nářky mohla dítě dostat do nebezpečí: „Jste vy nemoudrá, jako byste ještě nevěděla, co smí a co nesmí rodička! Přivedete dítě svými nářky ze světa a do smrti si budete vyčítat!“141 Pro matky a jejich potomky tak platí v období šestinedělí přísná pravidla, která podle pověr mají zabránit nejhoršímu.

                                                        139

NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 191.  Srov. ARIES, P.: Dějiny smrti II. Praha 2000, s. 214. 141 RAIS, K. V.: Poslední radosti. In.: Výminkáři a jiné povídky. Praha 1951, s. 168. 140

43 

ZÁVĚR V závěru této práce zrekapitulujeme všechny motivy spojené se smrtí v celém díle Karla Václava Raise a pokusíme se objasnit jejich funkci. Postupovat budeme chronologicky podle předchozích kapitol. Nejprve jsme se zabývali motivy smrti u těch Raisových próz, kde hraje důležitou roli stáří, které má ke smrti blíže nežli jiné etapy lidského života. Jedná se tedy o povídky z cyklu Výminkáři a především o román Západ. U povídek z Výminkářů je nesporně hlavním tématem mezigenerační konflikt, který pramení z touhy po penězích. Zde tedy umírají staří výminkáři většinou bez rozloučení s těmi nejbližšími a bez usmíření, v chudobě. Jejich potomci přijedou na návštěvu či na pohřeb pouze v případě, že je u rodičů čekají i nějaké peníze; smrt tak umocňuje mezigenerační odcizení. Odhaluje krutost potomků, které ani smrt svých vlastních rodičů neobměkčí. Motiv smrti tak zdůrazňuje tragiku takového závěru života. Staří rodiče by přitom za své děti rádi položili život, čehož si mladí ani trochu neváží. Smrt je tedy v povídkách souboru Výminkáři smrtí v osamění a v chudobě, a vlastně je tak pro staré rodiče vysvobozením z nelidských útrap. Jestliže je hlavním tématem Výminkářů konflikt mezi rodiči a dětmi a smrt rodičů tento konflikt pouze potvrzuje či umocňuje, v románu Západ je smrt a konec života hlavním tématem celého románu. V celé knize se objevuje mnoho pohřbů, starý farář se pomalu ale jistě připravuje na svůj konec ve funkci faráře i na konec svého života. Zde je motiv smrti jednoznačný. Cirkulace pohřbů zde jednoznačně akcentuje pomíjivost všeho živého na zemi a neustálý koloběh přírody. Popisy okolní přírody to potvrzují – koloběh ročních období, střídání léta a zimy, dne a noci, drsnost horské přírody, která je stejně neúprosná jako smrt. Se smrtí je v románu Západ opět spojeno především stáří. Umírá farářova sestra Kristinka; přestože se jedná o farářovu mladší sestru, i ona má již vysoký věk, umírá i pes, protože byl již starý. Farář je jen jako zázrakem stále naživu. Lidskou pomíjivost tu zdůrazňuje sám farář, když vypráví, kolik generací již přežil. Tento román je tedy pro naši práci zásadním dílem. Neobjevují se zde motivy smrti okrajově, naopak, tvoří hlavní motivickou linii celého románu. Tato linie je samozřejmě přirozeně a nevyhnutelně zakončena farářovou smrtí. Smrt zde ovšem nemůže být v oku čtenáře brána tragicky, román Západ přece patří do linie idylické,

44 

nikoli tragické. Farářův příběh končí smrtí, ovšem jeho život byl přes všechny chmury stáří šťastný. Lidská pomíjivost je zdůrazněna i v příbězích postav, které ještě nedospěly tak požehnaného věku jako farář Kalous či výminkáři, ale které nečekaně skolila krutá nemoc. Jejich smrt je tak nečekaná a tragická a poukazuje i na jiné podoby smrti, než je smrt ve stáří. Karel Václav Rais tak zobrazuje ty nejzávažnější choroby, se kterými se tehdejší společnost potýkala. Jedná se především o tuberkulózu – souchotiny, černé neštovice či zápal plic. Mnohdy ani není choroba blíže specifikována. Je zde podtrhována dřina chudých lidí na venkově, kde je spousta práce a kde pracují i slabé ženy až do úmoru, mladí lidé jsou fyzicky slabí a náchylní k zákeřným nemocem, které se na venkově šíří ještě rychleji než ve městě. V povídce Po letech doma z cyklu Výmikáři je zdůrazněn konflikt venkova a města, když se mladý Petr vrací z Prahy na venkov ke svým rodičům, aby se zde v rodném kraji a na čerstvém vzduchu léčil. Bohužel, ani toto prostředí Petrův život nezachrání a Petrův konflikt s bratrem vrcholí Petrovou smrtí, která ho tak vysvobozuje od nemoci i od rodinných starostí. Úmrtí mladých lidí jsou v Raisových povídkách a románech líčena tragicky. Medicína v této době ještě nebyla tak vyspělá, proto mnohé postavy umírají i bez zjevné příčiny, jako například otec Bouček v románě Kalibův zločin. Proto jejich smrt působila více tragicky a nečekaně. Karel Václav Rais tak reflektoval dobovou situaci a opět tak vyzdvihoval lidskou pomíjivost a tematizoval tak smrt, která je všudypřítomná a nesmlouvavá. V některých případech může tato smrt působit jako trest boží, například v případě Karla Taranta, otce Karla Čermáka, který opustil své nemanželské dítě – Karla Čermáka i Karlovu matku, jinde zase jako nespravedlnost, kdy umírá právě Čermákova matka, opuštěná v Praze. U Raise ale pro mnohé jeho literární postavy smrt představuje vysvobození z chudého a marného života, který je spíše pro obyvatele horských vesniček utrpením. Rais tak zdůraznil těžký život v těchto oblastech v devatenáctém století. Smrt se tak ukazuje jako vykoupení a tím spíše jako dar, nikoli trest. Toto vykoupení se samozřejmě týká i starých výminkářů, kteří již nezastanou žádnou práci a cítí se být na překážku. A jakou roli hraje v Raisově díle smrt naprosto nevinných nemluvňat a sotva narozených dětí? Tento motiv je součástí konfliktu mezi rodiči a dcerami, které se 45 

vydávají pracovat do města a opouštějí svou rodnou vesnici a své rodiče. Jedná se tedy i o součást konfliktu vesnice a města. Město je zde kritizováno jako místo hříchu a pochybení venkovských dcer, podléhajících lehkomyslným mužům, kteří je však záhy opouštějí; trestem je pro tyto venkovanky narození dítěte, které záhy umírá. Tak je tomu například v povídce Bez práva. V povídce Vnouče zase naopak umírá matka právě narozeného dítěte, která také opustila rodiče a venkov a vydala se do města za vidinou většího bohatství a méně namáhavé práce. Smrt malých dětí, která je mnohdy i v rozsáhlejších prózách uvedena v podstatě jako okrajová událost, podtrhuje dobovou skutečnost, kdy opět vinou nedokonalého lékařství mnohdy novorozeňata umírala bez příčiny a dětská úmrtnost byla tak vysoká, že byla běžnou, takřka každodenní záležitostí. Stejně tak taková dětská úmrtí zobrazuje i Karel Václav Rais. Zmínka o zemřelých malých dětech se objevuje například v románě Západ či Pantáta Bezoušek. Tragická je ovšem smrt právě narozeného dítěte v povídce V tiché chalupě, kde je důsledkem konfliktu prvorodičky Pavly s jejím tchánem a tchýní, kteří se nehodlají smířit, že již patří na vejminek, a Pavle dělají ze života peklo. Po jednom velkém konfliktu Pavla utíká ke svému otci, kde porodí syna, který záhy umírá. Motiv smrti nemluvňat se tak u Raise objevuje v několika polohách – jednak jako doklad doby, kdy taková úmrtnost byla více než častá, jednak jako trest nespokojeným dcerám a v poslední řadě také jako důsledek mezigeneračního konfliktu, který je již hlavním motivem cyklu Výminkáři, kde jsou odsuzovány nevděčné děti starých rodičů, ovšem v případě povídky V tiché chalupě, autorem zařazené do cyklu Rodiče a děti, je naopak kritika namířena vůči výminkářům. V Raisově díle nesmíme opomenout ani smrt násilnou, která má stejné zastoupení jako například právě smrt nemluvňat či nečekaně onemocnělých mladých lidí. Je zajímavé, že v některých prózách hraje tato podoba smrti velice zásadní roli, v některých případech je dokonce pointou celého příběhu. Takové vyústění příběhu můžeme sledovat například v románě Kalibův zločin. Vojtěch Kaliba v afektu zabije svou podlou manželku, čímž vrcholí celý děj románu, který se po celou dobu odehrává uvnitř hlavní postavy, a tímto činem se dostává na povrch to, co celou dobu ve Vojtovi vřelo. Karel Václav Rais tedy tímto činem zdůraznil zoufalost souženého manžela, který se tak nadobro zbavuje svého trápení a sám nakonec umírá. Tento tragický román tak opět podtrhuje nelehký život v horské vesnici. Vojtova manželka se odhodlá ke lsti proto, že pokud by porodila nemanželské dítě, na malé vesnici by o 46 

tom hned všichni věděli a přišla by do velké hanby. Kvůli tomuto hrozícímu nebezpečí tak uvrhne do neštěstí Vojtu Kalibu, který tak její hřích trestá a zároveň tak ukončuje jejich vzájemné trýznění a nešťastné manželství. Raisův vrah je tak vlastně sám obětí a jeho čin není čtenářem vnímán nikterak negativně, natož odsuzován. Poněkud méně oprávněný už je stejný čin Špátův ze stejnojmenné povídky. Zde se jedná opět o vraždu v afektu, kdy Špáta zabije svou matku, která mu vyčítá, že utratil všechny zděděné peníze. Zde Rais poukazuje na to, jak může lehce nabyté bohatství, nezískané poctivou prací, zkazit lidský charakter a způsobit velké neštěstí. Je tak vyzdvižena poctivá práce chudých venkovských lidí, kteří se dřou od rána do večera, a přesto se nemají tak dobře, jako páni a úředníci ve městech, ovšem je tak vyzdvižena jejich poctivost a dobrota. Dále je tu patrno opět téma pomíjivosti, které je tu obohaceno o pomíjivost bohatství, kdy Špáta zdědí peníze, které by mu mohly zajistit další existenci, on je však všechny velice brzo bez rozmyslu utratí. Karel Václav Rais taktéž ve svém díle zobrazuje sebevraždu, která byla v jeho době pokládána za stejný hřích jako vražda. Doboví čtenáři si tak snadněji domysleli důsledek sebevražedného činu a v Raisově zpodobnění takového činu tak mohli vidět větší tragiku než čtenáři dnešní, kteří si tyto důsledky tak snadno neuvědomí. Upozorňovali jsme na tuto skutečnost již výše, že sebevrazi neměli právo na důstojný pohřeb a jejich těla byla v krajních případech dokonce házena přes hřbitovní zeď. V Raisových dílech je sebevražda jednoznačně důsledkem zoufalství, které ovšem vyplývá z různých situací. V povídce Přítel Charda se chce postava vyhnout dlouhému a krutému umírání na tuberkulózu, a tak se zastřelí. Tímto činem je tak zdůrazněna závažnost onemocnění. V případě Luštince, který se oběsí v románě Zapadlí vlastenci, se jedná o méně závažný důvod, kterým jsou peníze. Možná právě proto nechává Rais Luštince zemřít oběšením, což je ta nejméně důstojná smrt, kterou mohl ukončit svůj zmařený život. Poněkud závažnější je sebevražda Marijána v povídce Odstrčený. Zde se jedná opět o dílo, kde je smrt a lidská pomíjivost tím hlavním tématem, stejně, jak je tomu v románě Západ. Motivickou linií románu jsou opět jednotlivé pohřby, v tomto případě členů jedné rodiny. Marijánovi tak všichni umírají před očima, a jak to již bývá ve všech venkovských prózách Karla Václava Raise, jeho zoufalství podtrhuje nedostatek finančních prostředků, který navíc způsobuje konflikt mezi zbývajícími 47 

členy rodiny. Mariján se tak rozhodne ukončit své trápení, kterým je dřina na venkovské vesnici bez odměny a samota, způsobená odcizením od sourozenců, a utopí se v řece. Zoufalými činy svých postav tak Rais dokresluje bídu a lopotu ve venkovském prostředí a upevňuje tak tragickou linii většiny svých próz. Poukazuje tak na to, že chudý venkovský člověk nepociťuje strach ze smrti a že větším strachem je pro něj mnohdy strach z toho, zda uživí svou rodinu a vydrží pracovat, i když mu to již komplikuje chatrné zdraví. Rais tak své hříšníky neodsuzuje, pouze podává dobový obraz života na venkově. Posledním a trochu kuriózním typem smrti, kterou Rais zobrazuje, je smrt fingovaná. Ta je zobrazena pouze jednou, a to v idylickém románě Zapadlí vlastenci, který ve svém rozsahu zobrazuje všechny zmiňované druhy smrti. Smrt je tak představena v mnoha variacích a v mnoha podobách. Tou jedinou opravdu komickou je právě fingovaná smrt, díky které si chtěl Adam Hejnů pouze ověřit, jak bude reagovat jeho manželka – zda ho bude dostatečně oplakávat, či si za něj velice brzo najde náhradu. Rais tak použil smrt jako žert, kterým se obyvatelé baví dlouho po tom, kdy se věc udála, a tuto komickou příhodu si mezi sebou vyprávějí řadu let. Samu smrt dokreslují i další motivy Raisových děl. Se smrtí totiž souvisejí i pohřby, hřbitovy či pověry, jejichž zobrazení je v Raisových povídkách a románech dosti četné. Pohřby a hřbitovy jednoznačně dokreslují téma pomíjivosti lidského života. Hroby a hřbitovy neustále připomínají žijícím postavám, že ti, kdo ve vesnici žili, jsou najednou pouze součástí vesnického hřbitova, a že i oni sami nedopadnou jinak. Pro Raisovo dílo je také typický popis venkovské krajiny, k níž neodmyslitelně patří právě hřbitovy, které zde s přírodou splývají. Jsou to hřbitovy často neudržované, které tak splývají s okolní přírodou a reflektují buď přírodu zimní, kdy jsou hroby zaváty sněhem, nebo naopak období jarní či letní, kdy jsou porostlé trávou nebo květinami. Popisům jednotlivých hřbitovů je v Raisově díle věnován značný prostor, například v románě Zapadlí vlastenci, Kalibův zločin i v mnoha drobných povídkách. Rais tak hřbitovům přikládá veliký význam, konfrontuje s nimi své románové a povídkové postavy. Opět tak chce upozornit na nevyhnutelnost smrti a nezbytnost hřbitovů. Hřbitov je i jakýmsi zrcadlem vesnice či města, k němuž patří. I popisem hřbitovů Rais docílil zdůraznění rozdílu mezi venkovem a městem či mezi chudými a bohatými. V románu Zapadlí vlastenci 48 

obyvatelé horské vesničky zjišťují, že hrob Čermákovy matky na pražském hřbitově byl již dvakrát překopán, jelikož v tak velkém městě je spousta mrtvých, pro které již není místo. To souvisí i s postavením Čermákovy matky, která byla chudá, a tudíž neměla právo na trvalý hrob. Bohatí aristokraté mají v tomto případě výhodu v tom, že jejich rodinné hrobky jsou umístěny uvnitř kostela, jak je popsáno v témže románě při pohřbu hraběnky z Milova. Zde se opět zrcadlí onen kontrast mezi chudými a bohatými. Chudí obyvatelé vesnice hraběnce její honosný pohřeb nijak nezávidí, naopak. V popisování pohřebních průvodů a posledního rozloučení s mrtvými Rais opět reflektuje dobové zvyky a tradice, které se na vesnicích v devatenáctém století poctivě dodržovaly, jak jsme mohli doložit historickými fakty. Tyto zvyky, běžné v některých horských oblastech, popisuje i Karel Václav Rais ve svých povídkách. K pohřbům v Raisových dílech proto dochází tři dny po úmrtí, na hřbitov mrtvého doprovází průvod s muzikanty a pomezní rituály jsou zakončovány házením hrud hlíny do hrobu nebožtíka, kterým Rais ve svých povídkách a románech dodává až symbolickou podobu. Tento úkon je až poeticky popisován a opět upomíná na naprostý konec jednoho lidského života: „…těžké zmrzlé hroudy bouchaly do rakve. Bouchaly – duněly – sypaly se tiše…“142 U Karla Václava Raise se neobjevují rituály, které připravují mrtvého na pohřeb; spisovatel zobrazuje pouze sám pohřeb, tedy průvod vesnicí a uložení nebožtíka do hrobu. Pohřby hrají důležitou roli především ve dvou románech, a to v Západu a v Zapadlých vlastencích. V prvních ze jmenovaných se vlastně jedná o samotnou kompozici, která je vystavěna na cirkulaci pohřbů, v druhém, poměrně rozsáhlém díle, se taktéž jedná o kompoziční princip, který udává plynutí času v horské vesnici. Samy hřbitovy zaujímají důležitý prostor pro obyvatele vesnic. Hřbitovy byly původně zřizovány v bezprostřední blízkosti kostela, kam se chodí všichni modlit, děti chodí kolem hřbitova do školy, hřbitov je také pro vesničany jakousi návsí, kde se všichni scházejí jakožto živí a sejdou se zde všichni nakonec i jako mrtví. Je to tedy i jakési společenské centrum, kde se hovoří a rozjímá. Klíčovou postavou, která se v prostoru hřbitova objevuje, je hrobník. V Raisových dílech hraje hrobník velice důležitou roli. Je to postava, která vídá lidskou smrt každý den. Proto se nebojí vyslovit některé věci, o kterých se normální člověk ani neodvažuje přemýšlet.                                                        

142

RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha 1970, s. 116.

49 

Například v románě Odstrčený je hrobník tím, kdo vůči pozůstalým až příliš krutě nazývá věci pravými jmény. Konstatuje totiž, že Marijánův otec je již v hrobě dávno shnilý. Hrobník je tedy nositelem myšlenky, že z nás všech jednou zbudou jen kosti a prach, uplatňuje se tak devíza „prach jsme a v prach se obrátíme“. Postava hrobníka se objevuje i v románě Zapadlí vlastenci. Zde hrobník vede rozhovor s mladým Karlem Čermákem o životě a smrti. Vypráví, kolik denně pohřbí nebožtíků. Tento věčný kolotoč je nezastavitelný. Hrobníkova slova stírají jakékoliv rozdíly mezi chudými a bohatými, městskými či vesnickými obyvateli, jelikož po smrti jsou si všichni rovni: „A – a – pane, smrt je nějakej jurista! Nenadělá lejster, nebere ani peníze, ani tenounké plátno, ani pytle obilí jako v kancelářích a kolek má jedinej pro každýho!“143 Tato poučná a jednoznačná slova jsou tak opět vložena do úst obyčejného nevzdělaného hrobníka, který se nebojí nazývat věci pravými jmény. Všechny ostatní postavy románu, vzdělanci, kantoři a obrozenci, by tuto skutečnost nenazvali lépe. Opět se tak jednoznačně dostáváme k oné lidské pomíjivosti, která se tak opět jeví jako hlavní téma celého Raisova díla. A jelikož Karel Václav Rais reflektuje život na venkově a snaží se zachytit reálný kolorit dané oblasti a doby, nechybí zde ani nespočet lidových říkanek, písní, povídaček a historek, které se ve venkovském prostředí udržují velice snadno. Všichni obyvatelé vesnic a postavy z Raisových děl pro něco žijí a něčemu věří. Dodržují tak jisté zvyky, podle kterých žijí. Mnohé z nich jsou jen jakousi tradicí, jiné mohou být otázkou života a smrti. Ty dodržované se opět týkají zemřelých, o kterých se musí mluvit pouze v dobrém, což berou všichni jako samozřejmost a nemohlo by tomu být jinak. Naopak, když si farář Kalous přeje na noc na noční stolek jablko pro zubatou, kdyby se objevila, a jablko sní ještě před usnutím, zde se jednoznačně jedná pouze o pověru, které ani vzdělaný farář nevěří. V Pozdětíně v románě Zapadlí vlastenci zase obyvatelé očekávají vítr, který musí přijít, jelikož zde došlo k sebevraždě. V románu Kalibův zločin se povídačka o předčasné svatbě po pohřbu v rodině jednoznačně potvrzuje jako pravdivá už jen tím, jak tragiky celá rodina končí. Rais tak odhaluje tradice, které je nutné dodržovat pro klidný život na vesnici, i tradice, které slouží pouze pro zábavu.

                                                       

143

RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha1970, s. 163. 

50 

Zrekapitulovali jsme tedy veškeré motivy Raisových děl, spojené se smrtí, které se nám zároveň jeví jako velice podstatné právě v celém Raisově díle. Rais dokázal zobrazit smrt ve všech podobách. Ukazuje nám, že nezáleží na tom, zda je člověk mladý nebo starý, zdravý či nemocný, chudý nebo bohatý, smrt si v tomto směru nevybírá a může potkat každého kdykoliv a kdekoliv. Konec lidského života je utvrzován nekonečnými pohřby, hřbitovy zase upomínají na lidskou pomíjivost. Postava hrobníka je zde nositelem hlavní myšlenky celého díla: ve smrti není rozdílu, smrt si nevybírá a všichni jsme prach a v prach se obrátíme. Pro rozvoj tohoto tématu je venkovské prostředí předurčeno. Nemoci se tu rozšiřují snadněji, lidé jsou zde upracovaní, všichni se znají a každá smrt zasáhne celou vesnici. Pohřebních průvodů se účastní všichni pozůstalí, dominantou vesnice je kostel se hřbitovem. Rais tak ve svých povídkách a románech zanechává reálný obraz doby. Výklad jeho díla bychom proto neomezovali na konflikt vesnice a města, popřípadě na generační konflikt. Jedná se také o existenční otázky člověka, ať už chudého, či bohatého, a lidská pomíjivost je tou otázkou nejzávažnější.

51 

Anotace   Příjmení a jméno autora: Dubnická Petra

Název fakulty: Filozofická fakulta

Název katedry: Katedra bohemistiky

Název diplomové práce: Fenomén smrti v prózách Karla Václava Raise

Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc.

Počet znaků: 109 811

Počet příloh: 1

Počet titulů použité literatury: 27

Klíčová slova: Karel Václav Rais, prózy, smrt, stáří, mládí, pohřeb

Charakteristika: Diplomová práce analyzuje tematizaci umírání a smrti v prózách Karla Václava Raise. Tyto motivy jsou u Raisových próz poměrně četné, zejména v povídkovém cyklu Výminkáři, ale objevují se i v prózách idylických, jako jsou Zapadlí vlastenci. Román Západ je cele věnován závěru života, umírání a smrti lidumilného kněze. Při beletrizaci tematizace smrti Rais užívá různých narativních postupů, nevyhýbá se ani zobrazení smrti násilné, jako je vražda či sebevražda.

52 

Seznam literatury   Prameny: RAIS, K. V.: Horské kořeny. Hradec Králové 1976. RAIS, K. V.: Kalibův zločin. Praha 1968. RAIS, K. V.: Pantáta Bezoušek. Praha 1980. RAIS, K. V.: Povídky I. Praha 1959. RAIS, K. V.: Tak se žilo. Praha 1951. RAIS, K. V.: Výminkáři a jiné povídky. Praha 1951. RAIS, K. V.: Zapadlí vlastenci. Praha 1970. RAIS, K. V.: Západ. Praha 1971. Literatura: ARIES, P.: Dějiny smrti I. Praha 2000. ARIES, P.: Dějiny smrti II. Praha 2000. ČECH, L.: Nové písemnictví – Výpravná próza. In: Osvěta 1894, č. 10, s. 948-956. DAVIES, D. J.: Stručné dějiny smrti. Praha 2007. FRANCEK, J.: Zločin a trest v českých dějinách. Praha 1999. JANÁČKOVÁ, J.: Karel V. Rais. In.: Dějiny české literatury III. Praha 1961. JANÁČKOVÁ, J.: Raisovo úsilí o realistickou tvorbu. In: Česká literatura VI., 1958, č. 6, s. 317-340. JANÁČKOVÁ, J.: Stoletou alejí: O české próze minulého věku. Praha 1985. KARÁSEK, J.: Rodiče a děti. In: Literární listy XV., 1894, č. 7, s. 120-122. KREJČÍ, F. V.: Rozhledy po literatuře, umění a vědě: Západ. In: Rozhledy VIII., 1899, č. 12, s. 539-540. LORENZOVÁ, H. – PETRASOVÁ, T. (eds.): Fenomén smrti v české kultuře 19. století: Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19 století. Plzeň, 9. – 11. března 2000, Praha 2001. LENDEROVÁ, M. – MACKOVÁ, M. – BEZECNÝ, Z. – JIRÁNEK, T.: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. II. díl: Život všední a sváteční. Pardubice 2005. MATĚJKA, J.: K. V. Rais: Západ. In: Literární listy XX., 1899, č. 23, s. 375-376. NAVRÁTILOVÁ, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004. 53 

OPELÍK, J. a kol. (eds.): Lexikon české literatury 3/2 P-Ř. Praha 2000, s. 1199. PROCHÁZKA, A.: Zapadlí vlastenci. In: Literární listy XVI., 1895, č. 13, s. 221. VODÁK, J.: K. V. Rais: Kalibův zločin. In: Literární listy XVII., 1895, č. 10, s. 171. VYKOUKAL, F. V.: Potměchuť. In: Světozor XXVII., 1893, č. 22, s. 264. VYKOUKAL, F. V.: Výminkáři. In: Světozor XXV., 1891, č. 38, s. 456.  

                                              54 

Příloha        

Ilustrace Adolfa Kašpara k románu Západ. Pohřeb Anny Malivánkové.

55 

Ilustrace Adolfa Kašpara k románu Západ. Pohřeb Kristinky.

56 

Ilustrace Adolfa Kašpara k románu Zapadlí vlastenci. Žalákův pohřeb.

57 

Ilustrace Adolfa Kašpara k románu Zapadlí vlastenci. Rekviem za milovskou hraběnku.

58