UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra bohemistiky
Bc. Jitka Culková Česká filologie
ČASOVÁ VÝSTAVBA POVÍDEK EDGARA DUTKY (MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE)
THE CONCEPT OF TIME IN SHORT STORIES OF EDGAR DUTKA (DIPLOMA THESIS)
Vedoucí práce: Mgr. Jiří Hrabal
Olomouc 2010
Prohlašuji, že jsem na této práci pracovala zcela samostatně a práce je tak zcela původní. Veškerá použitá literatura je uvedena v seznamu literatury. Podpis:
2
Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. Jiřímu Hrabalovi. za odborné vedení této diplomové práce a Mgr. Heleně Bauerové za pomoc s jazykovou korekturou.
3
Obsah
ÚVOD……………………………………………………………………….5 1.
Narativní přítomnost…………………………………………………9
2.
Vliv vzpomínek na časovou výstavbu povídek…………………….15 2.1
3.
Zapomínání a časová výstavba…………………………………20
Frekvence…………………………………………………………….22 3.1
Repetetivní forma frekvence…………………………………...22
3.2
Iterativní forma frekvence……………………………………..24
3.3
Singulativní forma frekvence……………………………….….25
4.
Časová schémata…………………………………………………….28
5.
Plynutí času………………………………………………………….34
6.
5.1
Neutrální tempo příběhu……………………………………….36
5.2
Zpomalení vůči neutrálnímu tempu…………...….……………38
5.3
Zrychlení vůči neutrálnímu tempu……………………………..39
5.4
Eliptické vynechávky…………………………………………...39
5.5
Časové orientátory …………………………………………….40
Nemožnost situovat příběh do časoprostoru aktuálního světa. Konkretizace času………………………………………….………...42 6.1
Vztah povídek k aktuálnímu světu……………………………..45
7.
Přiznané manipulování s časem……………………………………47
8.
Čas a vypravěč………………………………………………………52 8.1 Změna vypravěče ………………………………..……………...55
9.
Čas v názvech knih a povídek………………………………………60
ZÁVĚR……………………………………………………………………66 Anotace……………………………………………………………………70 Seznam literatury…………………………………………………………71
4
ÚVOD V této práci budeme analyzovat časovou výstavbu tří povídkových knih, Staženi z kůže ze tmy vycházíme, Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky,1 U Útulku 5,2 spisovatele Edgara Dutky.3 V povídkových souborech si budeme všímat především způsobu, jakým čas ovlivňuje výstavbu textu povídek, a dalších aspektů, které se v povídkách objevují v souvislosti s časem. Problémy, které budeme popisovat, nelze vždy sledovat osamoceně, proto se okrajově dotkneme i jiných narativních kategorií, než je čas. Jedna z kapitol se bude týkat otázky, jak působí na časovou výstavbu povídky, pokud je vypravěčem příběhu jedna z postav této povídky. V jednotlivých kapitolách budeme využívat citací z konkrétních povídek, na kterých budeme demonstrovat zkoumané jevy časové výstavby. Okruhy otázek, které budeme popisovat, vždy zahrnují nějakou časovou problematiku. Někdy půjde o dílčí problém několika málo povídek, jindy se budeme soustředit na otázky, které se nějakým způsobem dotýkají všech povídek. První kapitola bude pojednávat o narativní přítomnosti, resp. o způsobech, kterých Dutka využívá ve svých povídkách pro navození narativní přítomnosti. Opakem přítomnosti, a to i té narativní, je minulost, tedy vzpomínky, kterými se budeme zabývat v další kapitole. Vzpomínky a různé retrospekce jsou důležité nejen pro časovou výstavbu povídek, ale i pro jejich interpretaci. V této kapitole se budeme věnovat i opačnému fenoménu, kterým je zapomínání. Paměť a její schopnosti přetvářet vzpomínky a zapomínat prožité události je významným prvkem hlavně v knize Staženi 1
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007. DUTKA, Edgar: Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007. 2 DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003. 3 Edgar Dutka napsal ještě jednu knihu, román Slečno, ras přichází (Praha 2004), ta však nebude předmětem naší práce.
5
z kůže ze tmy vycházíme. Vzpomínky se, narozdíl od zapomínání, podílejí na výstavbě povídek. Zapomínání má v povídkách spíše interpretační charakter. Důvody, proč postavy na některou událost zapomněly či chtějí zapomenout, má psychologický důvod, nijak to však neovlivňuje časové plynutí příběhu. Další kapitola zkoumá, z jakého důvodu se některé informace v textu opakují a jak to ovlivňuje časové plynutí povídky. A proč jsou opakované zrovna tyto informace a jak má opakování působit na čtenáře a jakého účinku se zopakováním informace dosáhne. V kapitole o časových schématech se budeme snažit zjistit, zda autor opakovaně využívá některé postupy pro navození určité atmosféry. Konkrétně nás bude zajímat zobrazení času a jeho plynutí, resp. zda autor pro popis časového posunu využívá opakovaně stejný způsob psaní. Podíváme se, jak autor povídky zahajuje a jak je naopak zakončuje. Pokud zde jde vysledovat podobný postup, pokusíme se zjistit, proč tak činí a jaké to má důsledky pro výstavbu povídky a její časové plynutí. Na způsob, jak je v povídkách popsán pohyb času, se zaměříme v kapitole o plynutí času. Zajímat nás bude rozsah povídek a jejich kauzalita. Pokusíme se zde zjistit, jaké lexikální prostředky autor k navození dojmu plynutí času používá a zda využívá i jiné než právě lexikální prostředky. Tématem této kapitoly bude i snaha o popsání neutrálního tempa a důvodů proč se v povídkách vyskytuje časové zrychlení a zpomalení. S tempem vyprávění souvisí i další kapitola o nemožnosti zařadit vyprávěnou událost do časové osnovy příběhu. Opět nás bude zajímat, proč k tomu dochází a jaký to má vliv na povídku i na čtenáře. Zároveň se pokusíme zjistit, jak je naopak čas v povídkách Edgara Dutky konkretizován a jaké k tomu autor používá prostředky. Také zde budeme uvažovat o vztahu povídek k aktuálnímu světu. Zda takovýto vztah vůbec existuje a pokud ano, jak to ovlivní interpretaci povídek.
6
V kapitole o hrách s časem se budeme zjišťovat, jakých povídek se týká přiznaná manipulace s časem, jak takováto manipulace může vypadat a proč se k ní autor uchýlil. Budeme se soustředit na lexikální prostředky, které jsou k této hře s časem využity a jakým způsobem manipulace s časem ovlivňuje děj povídek. Jak už jsme uvedli výše, v jedné z kapitol se budeme zabývat i postavou, která je vypravěčem. Na vypravěči ve zkoumaných povídkách do značné míry závisí, jak bude povídka z hlediska času vystavěna, resp. podána.
Jaké
následky
na
chronologii
vyprávění
má
přítomnost
personálního vypravěče v povídkách. Dále jak se liší vyprávění, pokud vypravěč popisuje svůj příběh a pokud mluví o událostech, které se staly jiné postavě povídky. V této kapitole se budeme nejvíce zabývat knihou U Útulku 5, která má ve svých povídkách personálního vypravěče zastoupeného nejčastěji ze zkoumaných knih. Ke kapitole o frekvenci jsme připojily tematicky podobnou část o změně vypravěče. Budeme se zde snažit zjistit, proč dochází v rámci jedné povídky ke změně vypravěče a jaké to má důsledky na výstavbu povídky. V poslední kapitole nastíníme možnou interpretaci jednotlivých názvů Dutkových povídkových knih a časoprostor, ve kterém se odehrávají. Pokusíme se zjistit, jestli názvy souborů korespondují a vymezují čas, ve kterém se povídky odehrávají. Předmětem našeho zájmu nebudou pouze názvy knih, ale i jejich motta a názvy kapitol, pokud nějak časově pomáhají zařadit danou povídku. Zaměříme se i na časovou souvislost jednotlivých povídek. Pokud časovou následnost mezi povídkami odhalíme, budeme tuto souvislost dále sledovat. Při
popisování
jednotlivých
jevů
využijeme
terminologie
francouzského strukturalisticky zaměřeného literárního teoretika Gérarda Genetta. Genettovu terminologii jsme převzali především z knihy Shlomith Rimmon-Kenanové Poetika vyprávění. Doplňující informace pak ze studií
7
samotného Genetta. O knize Seymoura Chatmana Příběh a diskurs4 jsme se zmínili už na začátku našeho Úvodu. Základní je pro něj vztah, kterým je pojmenována celá kniha – příběh a diskurs. Třetím titulem, ze kterého budeme vycházet, je trojdílné pojednání od Paula Ricoeura. Jde o jeho knihy s názvem Čas a vyprávění I. – III.5 Naše práce se bude opírat i o práce českých badatelů, především o studie Alice Jedličkové a Lubomíra Doležela. Alice Jedličková se zabývá mimo jiné časovostí a perspektivou vyprávění, resp. my budeme pracovat se studiemi s tímto zaměřením. Z děl Lubomíra Doležela budeme vycházet především z jeho studie Schéma narativního času, která vyšla v knize Studie z české poetiky v roce 2008.
4
Jak už naznačuje podtitul, snaží se Chatman předložit teorii fikčního narativu napříč různými médii. 5 Toto dílo je z osmdesátých let a je ovlivněno hermeneutikou. Nejvíce se zde zabývá Aristetolovou Poetikou, ale rozsáhlý text obsahuje recepci všech významných děl o teorii vyprávění.
8
1. Narativní přítomnost Narativní přítomností myslíme ten okamžik příběhu, který je pro daný příběh tím právě probíhajícím, současným. Narativ může nastolit pocit přítomného okamžiku, tedy takzvaného narativního „nyní“ různými způsoby v závislosti na odkrytém resp. skrytém narativu. Pojmy „nyní“ příběhu a „nyní“ diskursu jsme si převzali z díla Příběh a diskurs od Seymoura Chatmana, protože nejlépe vystihují problém, o kterém chceme dále psát. Z této knihy na začátek odcitujeme základní rozlišení těchto dvou „nyní“: „U odkrytého narativu existuje nutně dvojí NYNÍ – NYNÍ diskursu v přítomném čase, v němž se nachází vypravěč … a NYNÍ příběhu (obvykle v minulém čase), tj. okamžik, v němž se začne odvíjet děj.“6 Tento typ narativu se objevuje např. v povídce „Červený obláček“. „Nyní“ diskursu v přítomném čase je v konfrontaci s časem příběhu, který hlavní hrdina vypráví. V povídce „Valčík na rozloučenou“ ze stejné knihy7 se dvojí „nyní“ projevuje pouze v první větě, resp. v prvním slově – předevčírem. „Předevčírem u bubnu seděl zástupce vojenské prokuratury, šéf výcvikového střediska /…/.“8 Víme tak, že vypravěčova přítomnost se neshoduje s časem vyprávěné historky. Další povídka, tentokrát z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme, je jakýmsi příběhem v příběhu. Jmenuje se „Báječ“ a hlavní hrdina poslouchá příběh, který tvoří hlavní část povídky. Je zde tedy první „nyní“ vypravěče a druhé „nyní“ vyprávěné historky. I vypravěč-protagonista z poslední povídky9 z tohoto souboru odkazuje jediným slovem „včera“ na dvojí čas této povídky. Jedním je jeho přítomnost, tedy ráno a cesta do hospody, a druhé je včerejší večer a vyprávěná historka. Povídka začíná časovým adverbiem stejně jako povídka 6
CHATMAN, Seymour. Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu. Brno 2008, s. 64. 7 DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007. 8 Tamtéž, s. 114. 9 „Muž, který poslední mluvil s dr. Miladou Horákovou".
9
„Valčík na rozloučenou“ z knihy Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. „Včera jsem se opil jako zvíře.“10 Narativní přítomnost příběhů bývá často narušována vzpomínkami postav nebo vypravěče, jejich úvahami, tužbami či popisem krajiny, lidí, předmětů. „Když to ruplo, Zdeněk přinesl kus klacku, teda kus zábradlí ze stadiónu, a odrazili jsme od břehu. /…/ Kdyby se ta hráz provalila, tak bysme jeli přes louku až k židovskému hřbitovu. /…/“11 Po takovémto přerušení se příběh ke své přítomnosti opět vrací. „Je-li vypravěč zcela nepřítomný nebo skrytý, vynořuje se zřetelně pouze NYNÍ příběhu. Čas vyprávění je pak minulý, až na prézens dialogu a vnějšího a vnitřního monologu.“12 Až na výše uvedené povídky je ve vybraných povídkových souborech pouze „nyní“ příběhu. Takovéto povídky převažují. Vypravěč je často skrytý, ale může jím být i sama hlavní postava, ale narativní současnost bývá jediná. Slovo přítomnost by nás nemělo mást, nejde o vyprávění v přítomném čase. Narativní přítomnost může být zobrazována, a často tomu tak je, pomocí minulého času. Nejde o gramatickou přítomnost, ale o přítomnost dané povídky. Tedy o čas, ve kterém se příběh odehrává, ten, který nám vypravěč zprostředkovává jako současný, či právě proběhnuvší. Způsoby, jakými je narativní přítomnost zobrazena, jsou různé. Může jít skutečně o přítomný čas, jak je tomu v povídce „Moje středoevropská famílie“: „/…/ To je jisté. Ale možná jsou tu všichni. Musím jednat. Nechci s nimi mluvit. Není o čem. /…/“13 Všechen text před touto větou je vyprávěn v minulém čase, jde o jakousi rekapitulaci rodinných dějin, které vypravěče dovedly do současné situace. Po citované větě 10
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 137. DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 57. 12 CHATMAN, Seymour. Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu. Brno 2008, s. 64. 13 DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 20. 11
10
přichází ještě jedna věta opět v čase minulém. Interpretujeme si tedy tuto skutečnost jako další vzpomínku. Po této větě následuje změna vypravěče a posledních několik vět je v režii skrytého vypravěče. Vyprávění v přítomném čase, tedy jakési současné vyprávění, lze jako o jediném říci, že vytváří iluzi současného vyprávění. Stadia vyprávění totiž „korespondují se stadii vyprávěného a společně určují překrývající se současné momenty diskursu a vyprávěných situací.“14 Současné vyprávění má určitá omezení, co se týče typu a rozsahu poznání, které si vypravěč (skrytý i personální) může nárokovat. Někdy je uvedení do narativní současnosti provedeno za pomoci časových adverbií. „Už stojím na jednom místě třetí den a zakrátko nejspíš přijde konečná třetí noc, /…/“15 „A co teprve, když začnou kvést kozičky!“16 Nebo v jedné povídce z knihy U Útulku 5: Povídka začíná popisem, co Benovi často opakovali, a pak následuje věta, která čtenáře uvede do narativní přítomnosti „Byla sobota odpoledne.“17 Nejčastější uvedení do současnosti vyprávěného příběhu je počátek povídek. Obvykle tedy povídka narativní současností začíná. Není nijak konkretizována, naopak pokud následují nějaké vzpomínky, jsou to ony, které jsou nějak slovně označeny za vzpomínky, popř. to vyplyne ze samotného textu. Takto začíná jedna z povídek: „Generál Bill seděl u cesty pod bílým blahovičníkem a v rezavé plechovce postavené na dvou kamenech si vařil čaj. Kolem bylo zase jaro, ale generál si toho nevšímal. /…/“18 Narativní přítomnost zkoumaných povídek čtenář odvodí sám ze svého čtení. Výjimku tvoří povídka „Záliv osamění“, která má charakter scénáře televizního seriálu, nebo se to snaží čtenářům předestřít. Tato povídka proto nezapadá mezi ostatní, nad jejichž narativní přítomností 14
MARGOLIN, Uri. Kognitivní věda, činná mysl a literární vyprávění. Brno – Praha 2008. DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 69. 16 DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 98. 17 Tamtéž, s. 23. 18 DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 64. 15
11
nemusí čtenář dlouze přemýšlet, a automaticky si jednotlivé segmenty povídky řadí na pomyslnou časovou osu. U některých povídek není snadné odlišit narativní přítomnost od vzpomínkové sekvence, nicméně ve čtení a pochopení daného příběhu to nebrání. Narativní přítomnost může být narušována i prolepsemi. Obvykle se tak děje v závěrech vybraných povídek. Opět to ale čtenář pozná i bez lexikálních upozornění. Někdy je proleptický odklon od narativní přítomnosti označen „Ale Marx nám potom v létě řekl, /…/.“ Po této větě následuje návrat k narativní současnosti, který opět označen lexikálně „Ale ten večer, když nám to správkyně řekla, /…/“19 U některých povídek narativní přítomnost zabírá textově největší plochu, např. většina povídek knihy U Útulku 5. Někdy je naopak přítomnost konkrétní povídky v minimálním textovém rozsahu, jak je tomu například v povídce „Dům“ z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Vyprávění může být vedeno i v čase budoucím, tzv. prospektivní vyprávění. Jde o vyprávění, které v okamžiku promluvy ještě nenastalo. Patří sem různé předpovědi, prognózy, scénáře, projekce, domněnky či přání. Vznikají tak hypotetické konstrukce, situace, které neexistují. Prospektivní vyprávění je v podstatě verbálním znázorněním tohoto konstruktu. I tento typ vyprávění se v Dutkových povídkách objevuje a přerušuje narativní přítomnost dané povídky. Jednotlivými případy prospektivního vyprávění se budeme zabývat v jedné z následujících kapitol. Toto vyprávění má s retrospektivním vyprávěním společnou schopnost „projektovat dlouhý a podrobný běh událostí obdařený soudržností a narativným významem, kauzální spojitostí a celkovým smyslem.“20 Soudržnost a spojitost se v Dutkový povídkách vyprávěných
19
DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 116. MARGOLIN, Uri. Kognitivní věda, činná mysl a literární vyprávění. Brno – Praha 2008, s. 59.
20
12
minulým časem objevuje, dlouhý a podrobný běh událostí už méně, což je dáno krátkým rozsahem povídek. Přítomný okamžik hrdinů povídek a jejich minulost, kterou vypráví, se v povídkách prostupují. Pokud je na začátku povídky narativní přítomnost, může se čtenář v jejím průběhu dostat do minulosti příběhu a zase zpět do narativní přítomnosti. Často se tak děje za pomoci vzpomínek. Platí to i naopak, pokud příběh začne vzpomínkou, v průběhu děje se do své přítomnosti dostane přirozenou cestou. Tedy dovypráví se příběh z určitého bodu až do hrdinovy přítomnosti (jako příklad můžou sloužit povídky „Dům“, „I babičky patří do rodiny“ z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme, ale i další povídky z ostatních knih). Vzpomínka ale nemusí být dovedena do přítomnosti, může se jednat o uzavřený popis jedné události v minulosti. Tedy o jakousi externí analepsi, když využijeme terminologii Gérarda Genetta. Narativní přítomnost v sobě nese prvky neočekávaného, a to i přesto, když je sám příběh napsán v minulém čase. Právě probíhající situace a rozhovory svým vyústěním představují neznámo. Ve vzpomínkách oproti tomu můžeme vyústění očekávat. Např. když hlavní hrdina povídky „Muž, který poslední mluvil s dr. Miladou Horákovou“21, na první stránce řekne, že se včera v hospodě pohádal, a poté začne vyprávět, jak seděl včera večer v hospodě a nechtěl se plést do cizí debaty, víme, že se do ní zaplete, protože nám už na začátku povídky prozradil, že se zde pohádal. Uvedení do narativní přítomnosti skrytým vypravěčem je v mnohém podobné expozici od vypravěče personálního. Skrytý vypravěč pouze používá méně subjektivní výrazy, než jakými popisuje „svůj“ příběh vypravěč, který je zároveň i postavou. Personální vypravěč tak používá emotivně zabarvené výrazy typu „nesnesu, aby mi hodinky šly o vteřinu pozadu“, naproti tomu skrytý vypravěč použije spojení „zachvátila ho
21
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007.
13
panika“. Nejemotivnější výrazy se objevují v promluvách personálního vypravěče z knihy U Útulku 5. Emotivita je dána hrdinovým věkem a užitím slangových výrazů, které vypravěč často používá: „Jsem už se aspoň se…teda…už jsem se aspoň nemusel bát.“22 Na způsob zobrazení narativní přítomnosti tedy působí jednak, kdo ji čtenářům podává, jednak o jaké narativní „nyní“ se jedná, také ji ovlivňuje gramatický čas, jakým je povídka vyprávěna, a k dotvoření jsou používány i slova s časovým určením.
22
DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 92.
14
2. Vliv vzpomínek na časovou výstavbu Vzpomínka je určitý pamětí vyvolaný obraz, který oživuje minulý zážitek. Vzpomínky nikdy nemůžou být přesným zachycením prožité reality, vždy jsou do určité míry přetvářeny, a to vlivem zapomínání. Vyvolaná vzpomínka se často pojí s určitým citovým doprovodem, který vzniká v okamžiku vytvoření paměťového obrazu, ale zároveň se mění i v závislosti na emočním rozpoložení v okamžiku vybavení. Vzpomínky se objevují v drtivé většině zkoumaných povídek, nezáleží přitom na tom, zda je příběh vyprávěn v ich-fomě či ne. Vzpomínají hlavní hrdinové i postavy, které se v příběhu vyskytnou jen na chvíli. Povídky, ve kterých žádná z postav nevzpomíná, jsou velmi krátké, tří až pětistránkové. Důvody, proč se v povídkách objevují vzpomínky, jsou různé a zastávají v příběhu různé funkce. Za prvé, autor pomocí vzpomínek dokresluje charakter postav. Jindy se vzpomínky významně podílejí na výstavbě povídky. Vzpomínky slouží i pro dokreslení příběhu, jak je tomu často v povídkách knihy U Útulku 5, kde vzpomínky ostře kontrastují s narativní současností. S touto funkcí vzpomínek souvisí i další bod, kterým je atmosféra povídek. Vzpomínky v povídkách navozují atmosféru úzkosti, jak je tomu v knize Staženi z kůže ze tmy vycházíme, nebo touhu po svobodě jako v knize Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. A konečně některým povídkám slouží vzpomínka jako úvod do děje. Přerušení chronologického vyprávění nějakou analepsí se v mnoha povídkách objevuje, aby nám vypravěč pomocí ní přiblížil charakter postavy. Takto nepřímo charakterizována je pouze jedna postava ze „Zálivu Osamění“, a to postava vedlejší. V genettovské terminologii jde o heterodiegetickou analepsi. Je to vlastně retrospekce, která poskytuje informace o jiné než hlavní postavě či o události nebo linii příběhu, která není ve vyprávění tou hlavní. Tato povídka je ze všech zkoumaných nejdelší, přesto je tato vzpomínka jediná, která zasahuje do hlubší minulosti,
15
než je výchozí okamžik narativu „Zálivu Osamění“. Tím je příchod Charlieho do zálivu, což se stalo před pár dny, jak dosvědčuje první věta povídky „Už byl na stejném místě čtvrtý nebo pátý den.“23 Přičemž tato externí analepse24 popisuje událost, která se stávala častěji, naposledy minulý týden: „Minulý týden kapitána zase trápila dna, /…/ A tak paní McPhersonová šla, ulomila si kopí z blackboye a vrátila se s napíchnutým varanem.“25 V ostatních povídkách se ale tato situace vyskytuje. Vzpomínky zasahující před výchozí bod narativu se objevují i u Bena z knihy U Útulku 5 i v některých povídkách ze Staženi z kůže ze tmy vycházíme. V některých povídkách zabírají vzpomínky více prostoru než narativní přítomnost příběhu. Z hlediska zkoumaného problému, tedy vzpomínek, je zajímavá poslední povídka z knihy Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jmenuje se „General Gordon Public Bar“ a je složena prakticky ze samých vzpomínek. Nejprve vzpomíná vypravěč, poté jeho kamarád. Jedna vzpomínka v této povídce vyvolává jinou, někdy jistou vzpomínku vyvolá nějaký úkaz v baru: „Holka za barem, hubená blondýnka v prostých černých šatech, rachotila umytými sklenicemi v drátěném platu, které zrovna zasouvala do chladničky. Ten cinkot mi zněl jako rolničky kdysi v Madurai na jihu Indie, /…/“26 Tyto vzpomínky ilustrují situaci, ve které se vypravěč nachází. Čekání na kamarády, které dlouho neviděl, podporuje protagonistu v toulání po minulosti a vyvolávání vzpomínek, které prožil s lidmi, na které čeká. Podobně i v povídce „Vánoční balíček“ zaujímají vzpomínky hlavního hrdiny větší prostor v textu než narativní přítomnost. I zde ke vzpomínání vybízí prostředí, ve kterém se děj odehrává. Protagonista jede
23
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 5. Externí analyse evokuje minulost předcházející výchozímu bodu „prvotního narativu“. 25 DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 30. 26 Tamtéž, s. 148. 24
16
v autě a dlouhou chvíli si krátí vykládáním vzpomínek svých stopařských zážitků. Některé vzpomínky probíhají jako vnitřní monolog, o jiné se dělí se svým „šoférem“. Na jediné vzpomínce ze „včerejšího“ večera je postaven i děj povídky „Muž, který poslední mluvil s dr. Miladou Horákovou“. Muž ráno vzpomíná na událost včerejšího večer. Hrdina byl v hospodě, kde jeden z hostů vzpomínal na svůj pobyt ve vězení. Jsou zde tedy dvě různé postavy, které vzpomínají na dvě různé věci, z nichž každá se odehrála v jiném čase. Včerejšek je tu konfrontován s dobou před několika lety. Jako vzpomínková kniha je koncipován celý cyklus povídek U Útulku 5. V obsahu je kromě ediční poznámky psána jiným typem písma i úvodní povídka „Sbohem, domove!“ a pak „Návštěva“. První povídka se odehrává před nástupem Bena do dětského domova a stejně jako „Návštěva“ není psána v ich-formě. V jednotlivých povídkách se občas objeví vzpomínka, většinou se takovéto vzpomínky netýkají doby před nástupem do dětského domova. Ben vzpomínáním potvrzuje nějakou vyřčenou skutečnost: „Objevil to Tutela. Ten s tím začal. Ale teď obyčejně chodím víc se Zdeňkem.“27 Pokud Ben někdy vzpomíná na něco, co se stalo před jeho vstupem do dětského domova, týká se taková vzpomínka vždy jeho matky a je velmi krátká: „Naše máti umí všecko, říkal jsem si v duchu. Umí šít, umí vařit, umí krásně zpívat, umí zavařovat meruňky, umí chytat štiky, umí úplně všecko. Umí i vyskočit z okna a utéct z basy ve vězeňských hadrech!“28 O životě, jaký vedl před umístěním v Domově, se dozvídáme prakticky jen z první povídky. V ostatních se o předcházejícím životě nezmiňuje a pokud ano, jen velmi povrchně a krátce. Jazyk vypravěče místy vyznívá, jako by se jednalo o vyprávění z dávné minulosti. „Tenkrát, když svítily světla na novém mostě dobrých tři sta metrů po proudu a k tomu ještě
27 28
DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 99. Tamtéž, s. 123.
17
ty bílé drobky na vysokánsko letním nebi, voda byla teplá jak chcanky.“29 Historizující slova jsou konfrontována „dětským“ jazykem. Slangové výrazy působí, jakoby Ben psal své zážitky prakticky bezprostředně poté, co je zažil. Výrazy, které vyznívají jako ze vzdálené minulosti spolu s posledním textem povídky, však tuto možnost vyvracejí. Vypravěč se k danému tématu vrací po několika desetiletích.
Vypravěč tedy píše
z časového odstupu a ví tedy, jak vyprávěné črty skončí. V textu samotných povídek se to ale neprojevuje. V této knize se prolepse30 objevuje pouze na konci některých povídek, pokud konec vyprávěné historky nasával až dlouho po jejím odehrání. Prolepse zde tedy je proto, aby vyprávěná událost měla své ukončení. Vzpomínky hrají důležitou roli v povídce „Velký Kecky“. Částečně je na nich vystavěn děj. Ve vzpomínkách se vypravěč z různých povídek někdy vrací k události, která se stala v minulosti, protože nějak souvisí s jeho vyprávěním. Takto vzpomíná vypravěč z povídky „Velký Kecky“: „/…/jednou se ve studiu objevil nějaký mluvka, který na něho prozradil, že s ním v učilišti hrával basketbal a pro jeho osmačtyřicítky šinágle, /…/ mu začali říkat Velký Kecky.“31 Vzpomínka je důležitá pro vysvětlení jména postavy pro příběh významné. Po této postavě se ostatně jmenuje celá povídka. Některé vzpomínky pomáhají postavám zapomenout na tíživou přítomnost. Jakoby ve vzpomínkách hledali důvod současné situace. Dutka tedy využívá vzpomínání postav k několika účelům. Prvním je osvětlit či doplnit charakter některé z postav, aniž by vypravěč musel vyslovit konkrétní soud o postavě. Nebo mají vzpomínky doplnit něco
29
DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 142. Prolepse je podle Genetta„vyprávění určité události příběhu před tím, než jsou zmíněny události jí předcházející. Vyprávění tak dělá jakýsi krok do budoucnosti příběhu.“ Citujeme z RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Brno 2001, s. 54. 31 DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 118. 30
18
z minulosti příběhu, něco co je pro příběh zásadní a bez uvedení této okolnosti by čtenář nemohl správě pochopit předestřený příběh. Některé informace se v rámci jedné povídky objevují několikrát. Nejde o vzpomínky, spíš o jakési opakování. Nejčastěji se to děje v rámci povídek v knize U Útulku 5. V jedné z povídek Ben vysvětlí, proč chlapci jménem Jahulík říkají Čangaja, a v jiné opět opakuje, že Jahulík je Čangaja: „Správkyně obešla všechny postele a zastavila se až u Jahulíka. Teda u Čangaji. /…/ My jsme věděli jenom, že Čangaja je Čangaja a jmenuje se Jahulík.“32 Mezi povídkami se často objevuje začátek vzpomínkou. Takovéto povídky čtenáře do děje uvádějí právě nějakou konkrétní vzpomínkou, která naznačí, co bude dále následovat, resp. v jakém duchu se povídka ponese. Takovéto vzpomínkové začátky povídek jsou obvyklé u personálních vypravěčů. Vzpomínky postavy, která vypráví, jsou potom nutně subjektivně zabarvené, což se někdy v dalším příběhu projeví. Z toho úhlu pohledu je zajímavá povídka „Velký Kecky“ z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Tuto povídku vypráví jedna z postav a její začátek je právě vzpomínkou této postavy – Nika. Další vzpomínky se už ale týkají jiné postavy, než je vypravěč. Jde o postavu, po které je pojmenovaná celá povídka, tedy o postavu pro příběh důležitou. Po postavě Keckyho je sice povídka pojmenovaná a je pro příběh významná, ale hlavní je přeci jen Nik. Vzpomínky z úvodu povídky na Keckyho vysvětlí, proč Nik dopadl tak, jak dopadl. Úvodní vzpomínkové pasáži je věnováno víc prostoru, než je u tohoto typu Dutkových povídek běžné. Obvykle vstupní vzpomínka prostorově zabere jen odstavec, maximálně jednu stránku. Rozsah povídky může zahrnovat i několik let. Počáteční vzpomínka v této povídce ale zabírá přes šest stran textu.
32
DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 32, 114.
19
Při využití vzpomínek jako expozice příběhu se často využívá tzv. shrnutí. Při shrnutí je diskurs stručnější než vylíčené události. Narativní výpověď tedy shrnuje určitý soubor událostí. Toto shrnutí může být za pomoci tzv. durativních sloves: „Už byl na stejném místě čtvrtý nebo pátý den.“33 Nebo autor může využít iterativní formu: „Dycky když jdu do školy, tak si říkám, že by bylo děsně prima, kdybych ju mohl vyhodit do vzduchu.“34 Vzpomínky jsou nedílnou součástí a stavebním prvkem většiny zkoumaných povídek. Do značné míry to jsou právě vzpomínky, které ovlivní vyznění celé povídky. Vzpomínky jsou pro Dutkovy povídky typické, nejde totiž jen o osobní vzpomínání postav, ale jejich prožité osudy mají reprezentovat a dokreslovat dobu, ve které žily.
2.1 Zapomínání a časová výstavba O tom, jak důležité jsou vzpomínky pro časovou výstavbu povídek Edgara Dutky a jakými způsoby je s nimi zacházeno v jednotlivých vzpomínkách, jsme uvedli výše. K fenoménu vzpomínek se úzce váže i schopnost, či v případě některých postav neschopnost, zapomínat. V povídkách se tedy objevuje i jev zapomínání. A to jak vědomé, respektive chtěné, tak nevědomé, automatické. Tento fenomén se vyskytuje ve všech povídkových knihách, nikoli však ve všech povídkách. Nechtěné či nevědomé zapomínání se v povídkách projevuje explicitní replikou. „Pozná ji vůbec? /…/ vypadá pořád stejně, i když si předtím myslel, že ji třeba vůbec nepozná. Jak si to mohl myslet?“35 Toto je replika malého chlapce, který si není jistý, nevěří si. Hrdinové ostatních povídek se však snaží nezapomínat, neustále vzpomínají, připomínají si své zážitky, pocity i události, které se staly jiným postavám. Na tomto principu 33
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 5. DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 32, 92. 35 Tamtéž, s. 86, 87. 34
20
je postaven celý soubor povídek Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Nezapomenout na to, co se špatného se stalo. V žádné z povídek není hlavním tématem vzpomínka na něco pěkného. Zapomenutí by postavám v určitých životních situacích spíše pomohlo. Např. kdyby Robert z povídky „Tátovy narozeniny“ na tyto narozeniny zapomněl, nevyhodili by ho ze školy a on by se nedostal do bezvýchodné situace. Donutit se k zapomnění nelze, a to i přes to, že jsou k tomu postavy nuceny. Jednu z postav nutí vedení školy zapomenout na rodiče, jindy úřady chtějí, aby vnuk zapomněl na babičku, či matka na dítě. Pro takovéto postavy by zapomenutí znamenalo zlepšení svých životních perspektiv. Žádná z nich však vědomě zapomenout či to alespoň předstírat nemůže, respektive nechce. Zapomenout se snaží i postavy v knize Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Charlie z titulní povídky kvůli tomu odejde do samoty zálivu. Touha zapomenout nemusí být explicitně popsána slovy, přesto je z některých povídek zřetelně cítit. Hrdinové před svými vzpomínkami utíkají a pouze v náznacích se v textu objevuje důvod jejich putování. Z této charakteristiky se vymykají povídky U Útulku 5.
21
3. Frekvence Pod pojmem frekvence si lze představit dvě různé možnosti. Jednak opakování určitých výrazů či slovních spojení v textech povídek. Každý autor má určitou sortu výrazů, jejichž frekvence je vyšší než užití ostatních slov. My se však v této kapitole budeme zabývat druhou možnou definicí frekvence. Tou je uvedení jedné informace na několika místech v jedné povídce. Respektive jde o vztah mezi tím, kolikrát se určitá událost objevila v příběhu, a tím, kolikrát je tato událost vyprávěna či zmíněna v textu. Opakování některých informací v rámci jedné povídky se příliš často ve zkoumaných povídkách sice neděje, ale o to významněji takovéto informace působí. Frekvenční typy můžou být trojí. Jednak může být situace vyprávěna singulativně, tj. vyprávět jednou, co se stalo jen jednou. Druhým typem je vyprávění repetetivní, které opakovaně popisuje situaci, která se stala jen jednou. Posledním typem je frekvence vyprávění iterativní, což znamená, že vypráví jednou, co se odehrálo mnohokrát.
3.1 Repetetivní forma frekvence Repetetivní formy vyprávění využívá Dutkův vypravěč, pokud chce nějakou informaci zdůraznit. Například v povídce „Dům“ z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházím je několikrát napsáno, že hlavní hrdina neví, jak dlouho se v domě nachází. Toto zdůraznění má poukázat na bezmoc a hrůznost situace hlavního hrdiny. Stejná situace, kdy je hrdina připraven o možnost určit čas, nastala i v povídce „Moje středoevropská famílie“ ze stejné knihy. Vypravěč na tuto skutečnost několikrát čtenáře upozorní. I zde tato nemožnost poukazuje k něčemu jinému než je pouhé nevědomí času. Hrdina je přesným časem fascinován a kvůli vnějším okolnostem není schopen čas určit, což ilustruje jeho bezmoc v nové epoše dějin. V povídce
22
„Vánoční balíček“36 je zase několikrát opakováno, že hlavní hrdina je němý: „Bohužel jsem němý. Němý je horší než slepý. /…/ Řekl jsem (tak úplně němý jsem zase nebyl) /…/ John musí mít nějakou slušnou obchodní školu, že rozumí i němému.“37 První a poslední slovo „němý“ je v textu povídky zdůrazněno kurzívou, což dokazuje, že autor chtěl tuto informaci opravdu zdůraznit. Využil k tomu nejen její opakování na různých místech povídky, ale i grafické značení. V povídkách knihy U Útulku 5 jsou některé informace sděleny několikrát. V případě těchto povídek jde ale o subjektivní pocit hrdiny, protože opakované informace nejsou natolik důležité, aby jim bylo v textu věnováno tolik prostoru. Ben, vypravěč povídek v této knize, tak třeba v jedné povídce dokonce na jediné stránce několikrát zopakuje „/…/ moseli jsme se smát, že Čangaja je Ládík. My jsme jenom věděli, že Čangaja je Čangaja a jmenuje se Jahulík. Ale Ládík? /…/ Čangaja je Ládík?“38 Přesto však žádné z těchto opakování není ve všech ohledech stejné, protože se mění kontext, ve kterém se opakovaná informace nachází. Změnou kontextu se lehce posouvá i význam opakované informace. Nejen že kontext mění význam opakované informace, ale i sama opakovaná zpráva je někdy doplněna o další konotace. Například když vypravěč zopakuje nějakou vlastnost jednoho z hrdinů, uvádí při opakovaní této vlastnosti i nějaký důkaz vyslovené informace. Vypravěč „Velkého Keckyho“ z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme na počátku povídky píše, že Velký Kecky má úspěchy u žen. V další části to pak zopakuje a uvede příklady. V povídce nazvané „Klaudia“39 Ben dvakrát opakuje, že je to jeho sestra. Už v předchozích povídkách se o své sestře několikrát zmínil, ale mnohem méně než by čtenář v prostředí, ve kterém se nacházejí, čekal. Toto
36
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007. Tamtéž, s. 88, 90, 92. 38 DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 60. 39 Tamtéž, s. 160 – 168. 37
23
opakování vyznívá, jakoby se Ben snažil své opominutí napravit tím, že čtenářům několikrát připomene, kdo to Klaudia je. Dalším důvodem, proč je jedna zdánlivě nevýznamná informace opakována během jedné povídky několikrát, je emoční vypětí vypravěče. Opakování věty „nech mě to sakra doříct“40 v různých obměnách mající stejný význam dokresluje rozrušení vypravěče a zároveň hlavního hrdiny. Takováto opakování vyvolávají dojem, že hrdina je příliš rozrušen, než aby si uvědomoval, že nějakou informaci posluchačům, respektive čtenářům, už sdělil. Emoční opakování jedné fráze se objevuje i v povídkách U Útulku 5 a nevyslovuje je vždycky vypravěč Ben, jak by se dalo čekat vzhledem k jeho nízkému věku. Např. i Benova učitelka použije několikrát tutéž výhružnou větu. Někdy slouží opakování téže věty k posílení její platnosti či účinnosti na čtenáře. Když se v textu objeví věta „/…/ ale když jsme viděli, jak tam sedí celý skrčený v rožku s hlavou mezi koleny/…/“41 a po několika větách se objevuje v téměř stejné podobě „Zůstal tam v rožku s hlavou mezi kolenama celý večer.“42, upevňuje to dojem neměnnosti, která je v textu věty explicitně vyslovena (celý večer).
3.2 Iterativní forma frekvence V cyklu povídek U Útulku 5 se hodně objevuje tzv. iterativní opakování. To znamená, že situace, která se odehrála několikrát, je vyprávěna jen jednou. Takovéto opakování podporuje dojem, že v dětském domově se neustále opakovaly tytéž rituály a situace. Např. „Byla sobota odpoledne. To se dycky zatopí v koupelně pod kotlem /…/.43 Dycky mně
40
Povídka Červený obláček. DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007. 41 DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 116. 42 Tamtéž, s. 116. 43 Tamtéž, s. 23.
24
říkali, že jsem ještě malý vůl /…/44 Dycky když jdu do školy, tak si říkám, že by bylo děsně prima, kdybych ju mol vyhodit do vzduchu.45 /…/ A to je bašta. Hlavně dycky už po Velikonocích /…/.“46 Hovorové slovo „dycky“ označuje událost, která se tak často opakovala, že nemá význam ji upřesňovat. Tato kniha je podobných výroků plná. Podobně využívá Dutka iterativní opakování i v jiných knihách, kdy chce naznačit, že opakovaná událost se děla mnohokrát. Takovéto shrnutí události, která se děje opakovaně, vyvolává dojem její nevýznamnosti. V některých povídkách je tento dojem záměrně vyvolán a konfrontován s děsivostí této „nevýznamnosti“. Např. v povídce „Dům“47 je souhrnně podáno dennodenní ponižování a právě podrobný popis utrpení spolu se vědomím častého opakování vyvolává kýžené emoce. Iterativní vyprávění může představovat cyklickou povahu takto opakované situace.
3.3 Singulativní forma frekvence Všeobecně nejobvyklejší je vyprávěcí forma singulativní, tedy vyprávět jedenkrát, co se stalo jen jednou, respektive dvakrát, co se stalo dvakrát. I v námi zkoumaných povídkách toto pravidlo platí. Singulativní forma vyprávění je základní a pro vyprávění obvykle nezbytná.
Opakování, kdy diskurs tvoří několik zmínek o tomtéž okamžiku příběhu, se objevuje, jak už bylo řečeno výše, poměrně zřídka a vždy za zvláštním účelem. V některých povídkách hrdinové sami vycítí, že se blíží k situaci, kterou už prožili a často ji už prožít znovu nechtějí. Tato naznačená možnost
44
Tamtéž, s. 25. Tamtéž, s. 92. 46 Tamtéž, s. 98. 47 DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007. 45
25
v nich vyvolává nechuť a někdy i strach, především však touhu opakování uniknout. To je vidět v povídce „Tátovy narozeniny“,48 kdy se hlavní hrdina Robert ocitl opět před volbou školy. Této pro něj nepříjemné situaci se pokouší vyhnout nejdrastičtější cestou. Pokusem o sebevraždu. Ne všichni hrdinové zastavují opakování nepříjemné situace takto radikálně. Někteří si vystačí s pasivitou, kterou odolají vyvolání obávané situace. Opakem je pak touha hrdinů prožít už jednou zažitou situaci znovu. Posluchač báječovy historky49 by chtěl opět začít situaci, kdy sedí v hospodě u piva a naslouchá právě vymýšlenému příběhu. I v tomto případě není hrdina schopen ovlivnit situaci, kterou chce zažít. Beznaděj zde ovšem nekončí tragicky, ale jen ukončením povídky. Často opakované v rámci jedné povídkové knihy bývá vyznění jejích povídek, jakási společná nálada či atmosféra. V knize U Útulku 5 se často opakuje kontrast Benova pohledu na svět s objektivněji popsanou realitou. Např. když je Ben uražený, že nemůžou příští týden jezdit po řece na pramici. Ve skutečnosti nemůžou jezdit na loďce, protože ji ukradli. Kniha Staženi z kůže ze tmy vycházíme zase opakovaně pracuje s depresivními pocity jako je úzkost, strach, ponížení. V Zálivu Osamění & zapomenutých australských povídkách se vždy projeví místo, kde se povídky odehrávají. Tedy v Austrálii, jak avizuje už sám název knihy. V povídkách to je obvykle poznat z různých narážek, než že by se v textu přímo objevilo slovo Austrálie. Výrazy jako buš, červený prach či ptáci emu spolu s názvem knihy doplní nevyslovené místo lokace děje povídek. Opakování má ve svém důsledku působit na čtenáře, aby si opakovanou informaci lépe zapamatoval. Jde o jakési upozornění, kterého si pozorný čtenář všímá. Skutečnost, kterou příběh podává čtenáři několikrát, však nemusí mít pro povídku zásadní význam. Mnohdy je tomu ale přesně
48 49
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007.. Tamtéž, povídka „Báječ“.
26
naopak. Opakovaná informace má velký význam pro vyznění povídky. Tyto rozpory ukazují množství možností pro využití zmnožení jedné události. Zopakování některé ze skutečností je proto pokaždé nějak příznakové. Opakování informací už jednou sdělených se tedy děje za určitým cílem. Zároveň je zopakování již uvedené skutečnosti nějak motivováno, ať už emočním vypětím nebo jen pocitem důležitosti opakované situace. Frekvence výskytu jedné zprávy je ale obvykle nízká. V krátkých Dutkových povídkách je spíše běžnější shrnutí několika událostí než jejich rozepisování pokaždé, když se udály.
27
4. Časová schémata Časovými schématy rozumíme určité shodné rysy povídek, které se opakují ve více příbězích všech tří zkoumaných knih. Konkrétně jde o plynutí času a jeho typické zobrazení v povídkách Edgara Dutky. Objevují se určité ustálené způsoby, jakými autor své povídky začíná. Stejně tak lze vysledovat i podobné způsoby pro jejich ukončení. Metody použité pro počátek a závěr vyprávění mají svůj důvod. Časové zhuštění na začátku vyprávění pomáhá autorovi uvést čtenáře do děje a přiblížit mu hlavní postavy. Časový skok v závěru některých povídek pak pomáhá příběh uzavřít a „dovyprávět až do konce“. Typickým způsobem, jakým jsou povídky vystavěny, je krátký úvod, ve kterém se čtenáři předestře téma. Dále následuje samotný děj a závěr bývá ukončen pointou, která má někdy formu prolepse. Přičemž prolepsí myslíme genettovskou definici, tzn. „vyprávění určité události příběhu před tím, než jsou zmíněny události jí přecházející. Vyprávění dělá takto jakýsi krok o budoucnosti příběhu.“50 Toto časové schéma se nejčastěji objevuje v povídkách U Útulku 5. Úvodem do takovýchto povídek je nějaká zobecňující informace, která se často opakovala a nějak souvisí s následným dějem. V knize U Útulku 5 to je vždy zážitek z dětského domova, který se přihodil hlavnímu hrdinovi. „Dycky když jdu o školy, tak si říkám, že by bylo děsně prima, kdybych ju mohl vyhodit do vzduchu. A když jsem už vevnitřku, tak si zase přeju, aby někde začalo hořet, protože náš pan učitel je hasič.“51 Ben své vyprávění čtenářům předkládá v minulém čase a na několika místech shrnuje situace nebo výroky, které se za dobu jeho pobytu v dětském domově opakovaly. Tak například z věty „Jediný slušný kluk,“ říkala dycky Květa,…“52se dozvíme, že větu v podobném smyslu řekla Květa několikrát, v samotném textu povídek se ale žádná podobná věta už 50
RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Brno 2001, s. 54. DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 92. 52 Tamtéž, s. 23. 51
28
nevyskytuje. Děj povídek popisuje vždy nějakou událost, která se hlavnímu hrdinovi stala v dětském domově, občas mu takováto vzpomínka připomene nějakou starší událost, která se odehrála ještě před jeho umístěním v domově. Např. koupání s dětmi mu připomene léto u vody s matkou. Takovéto vzpomínky začlení do právě vyprávěného zážitku. Tyto analepse obvykle nepřesáhnou rozmezí několika vět. Povídky spojuje postava hlavního hrdiny a vypravěče Bena, nikoli jejich návaznost v čase. Ben ve vyprávění přeskakuje, neurčuje přesná data. Např. první popis Vánoc je vlastně v reálném čase Benova příběhu popisem druhých Vánoc strávených v domově. Vypravěč Ben někdy v souvislosti s příběhem uvede jeho konec, který proběhl za několik týdnů či měsíců. Nedrží se přísně chronologie, což podle Genetta není ani možné.53 Této metodě Benova vyprávění odpovídají např. věty: „Ale Marx nám potom v létě řekl, že Čangajův fotr možná měl tuberkulózu, aspoň na to vypadal, ale že ho stejně zavřeli a dostal štranek.“54 Dále věta připomínající minulý zážitek „Už jsme tam skákali loni na podzim. Tenkrát jsme tam byli skoro všichni.“55 Benovo vyprávění je retrospektivní, příběh událostí je textově prezentován jako dokončený před „momentem nahlížení“.56 Převládají zde tvrzení, která jednoznačně určují svět příběhu. V takovýchto typech vyprávění převládá většinou fakticita. Povídky začínající obecným shrnutím se objevují i v souboru Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky a zároveň se v nich objevují analepse.57 To ostatně odpovídá zobecňujícímu úvodu. Pokud se v úvodu objevují slova jako vždy, pokaždé, občas nebo obvykle, bude v textu povídky minimálně jedno takové „pokaždé“ analepticky popsáno. Jedná se 53
Srovnej viz.: GENETTE, Gérard. Fikce a vyprávění. Praha – Brno 2007. DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 116. 55 Tamtéž, s. 117. 56 MARGOLIN, Uri: Kognitivní věda, činná mysl a literární vyprávění. Brno – Praha 2008, s. 46. 57 Opět zde analepsí rozumíme definici od Gérarda Genetta: vyprávění určité události příběhu na takovém místě v textu, kdy již jsou známy události následující. 54
29
např. o povídku „Vánoční balíček či Autobus do Wollongongu“. Takovýto úvod má za úkol přiblížit čtenáři svět hlavního hrdiny povídky, obvykle tyto zobecňující informace poukazují na opakovanost životních situací protagonistů. Dalším typem úvodu, který se často opakuje, je bezprostřední příběh bez nějakého uvedení do narativní skutečnosti. Po takovémto úvodu se ale vypravěč vrací do hrdinovy minulosti a vysvětluje, jak se do této situace dostal. Tento typ úvodu se nejčastěji objevu ve sbírce Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Ale začíná takto i úvodní povídka, jejíž jméno se objevuje i v titulu knihy - Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Bez vysvětlujících pasáží, které následují po úvodu, by čtenáři zůstaly mnohé pohnutky postav cizí. I takovéto povídky se ale v knihách objevují. Je to poslední využívané schéma v Dutkových povídkách. Takovéto povídky bývají krátké, ilustrují nějakou obecnou situaci a postavy v nich nebývají příliš prokreslené. Časové rozpětí mívají obvykle krátké, často vyprávěný příběh trvá jen několik hodin. Jako reprezentativní ukázka tohoto typu povídek by mohla sloužit „Ad hoc“58, která se skládá téměř výhradně z přímé řeči. V knize U Útulku 5 se takovéto povídky nevyskytují, což je dáno tím, že jde o cyklus povídek, které mají až na výjimky stejného vypravěče, a postavy jednotlivými povídkami prostupují. Pokud je tedy povídka bez vhledů do minulosti postav, doplní si čtenář jejich osudy z předchozích povídek či z těch následných. I v závěrech povídek se objevuje jen několik typů ukončení. Časté ukončení je pomocí prolepse, zvláště pokud je vypravěčem hlavní postava, jak je tomu v případě Bena z knihy U Útulku 5. Prolepsí končí i povídky, jejichž hlavní hrdina zemře. Časový skok o několik minut, hodin či dnů uzavře vyprávěný příběh, který by bez prolepse zůstal otevřený.
58
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007.
30
Několik málo povídek ze tří povídkových knih má velmi prostou časovou výstavbu. V Genettově terminologii jde o prostý pořádek. Tak je tomu např. v krátké povídce „Pštrosí tanec“,59 hlavní hrdina si vaří čaj, přijedou turisté, on jim zatančí „pštrosí tanec“, vybere peníze, turisti odjedou, hrdina odchází. Žádné vzpomínky ani anticipace budoucnosti. Z povídek v knize Záliv osamění & zapomenuté australské povídky dodržují stejný pořádek většinou ty nejkratší povídky. Ale jsou zde i výjimky, jako je povídka „Červený obláček“, která také dodržuje stejný pořádek příběhu a diskursu, ale rozsahově nepatří mezi krátké čtyřstránkové povídky. Tato povídka je téměř výlučným monologem Franciska, který vypráví svůj příběh, a protože chce, aby mu policista porozuměl co nejlépe, snaží se zachovávat přesnou chronologii událostí. Stejný pořádek je tedy v povídkách zachován, pokud příběh i diskurs zachovávají chronologickou posloupnost. V druhé části tohoto souboru je hlavním úkolem povídek vystihnout atmosféru té či oné události, ale hlavně atmosféru Austrálie. Krátké jakoby rychle načrtnuté povídky mají zachytit nějaký okamžik či zážitek. Důraz na co nejpřesnější zachycení nálady je z těchto povídek patrný. Je dokonce důležitější než pointa. K zachycení takovéhoto významného, či přesněji zajímavého okamžiku slouží autorovi i časové rozostření. Zvláště v povídkách, které se odehrávají v australské buši, je patrné, že čas má pro hrdiny velmi malý význam, a zároveň tato bezvýznamnost dokresluje vyznění povídek. Častým motivem, který se opakuje v povídkách knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme, je úzkost. Povídky nevyprávějí o veselých či příjemných okamžicích, a pokud se v některé povídce podobný okamžik vyskytne, je téměř jisté, že nebude mít dlouhého trvání. Ponurá nálada je patrná ve všech povídkách z této knihy, a je proto nejopakovanější vypravěčskou
59
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007.
31
strategií. Atmosféru strachu, úzkosti či jen tušení něčeho nepříjemného vykresluje autor na malém prostoru hned na začátku povídky: „Když ředitel řekl, proč si ho předvolal, a oznámil mu, že je vyhozený z učiliště a ještě dnes musí opustit internát, zachvátila ho panika.“60 Určitý náladový rys má i kniha U Útulku 5. Zde jde o kontrast někdy tvrdého dětství v Domově a politické situace, kterou si vypravěč Ben neuvědomuje. Asi nejvýrazněji je tento střet dvou realit, té dětské a „dospělácké“, vidět v povídce „Jejich maminka“. Děti s Benem v čele se těší na vyprávění o válce a maminka, která přijde, je psychicky zničená z politicky motivovaných výslechů. Zklamání, které Ben cítí, když na vyprávění o válce nedojde, působí na čtenáře krutě či sobecky. Ben si však neuvědomuje důvody, proč se „jejich maminka“ takto chová: „Prostě jsme se nedozvěděli o válce nic. Ale lautr nic. Ta jejich maminka je divná, říkal jsem si v duchu. Jako kdyby jí to něco udělalas, kdyby nám povykládala aspoň něco.“61 Kromě titulní povídky „Záliv Osamění“ jsou povídky Edgara Dutky krátké, několikastránkové. Krátké povídky nedávají příliš prostoru pro opakování nějaké informace či situace. Ohlednutí zpět do minulosti, která by se týkala ať už hlavní postavy, linie příběhu či události nebo vedlejším postavám a situacím, se v Dutkových povídkách vyskytují minimálně. V povídkách se opakují určité vypravěčské strategie. Jde o několik osnov, které jsou ve všech třech knihách naplňovány. Jednou z nich je ukončování povídek v knize U Útulku 5 prolepsí. Počátky kapitol začínají buď obecným shrnutím, nebo naopak bez uvedení do narativní skutečnosti s tím, že se v textu příběhu později analepticky dovypráví vynechaný počátek. Nejde však o mechanické obměňování osnovy příběhu. Pouze je z povídek patrný určitý autorský rukopis, který se ovšem v povídkách různě
60 61
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 23. DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 55.
32
inovuje. Navíc se časová schémata povídek objevují jen v některých z nich a až na cyklus povídek v knize U Útulku 5 se schémata neopakují nijak zvlášť důsledně. Poměrně vysoké množství povídek obsažených v knize cyklu povídek U Útulku 5, povídkovém souboru Staženi z kůže ze tmy vycházíme a Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky je dáno jejich krátkým textovým rozsahem. Právě jejich množství nahrává opakování určitých vypravěčských strategií, s čímž souvisí i některé shodné rysy časové výstavby povídek.
33
5. Plynutí času Podle Paula Ricoeura „svět, jak jej rozvíjí každé narativní dílo, je vždy svět časový.“62 To platí i pro námi zkoumané povídky, každá z nich ve svém textu obsahuje posun v čase, během vyprávění událostí tedy dojde ke změně času. Žádná z povídek nepopisuje pouze jediný okamžik, projekce času do fikčního světa popisovaných událostí vždy zahrnuje minimálně několik minut. V nejkratším časovém rozsahu se odehrává povídka „Ad hoců ze souboru Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Událost v ní popisovaná trvá pouze několik minut. Povídka se skládá téměř výhradně z dialogu, děj povídky se odehrává jen v čase tohoto rozhovoru. Povídka neobsahuje ani žádné vzpomínkové, retrospektivní pasáže či proleptické sekvence. Kromě dialogu obsahuje jen několikařádkovou úvahu jednoho z hrdinů. Stejně krátkou časovou výseč zaujímá i povídka „Noc hrdiny“ z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme. I zde je celá povídka dialogem, bez nějaké anachronie.63 Na pohyb času nejčastěji upozorňuje sám příběh, a to kauzální příčinností. Jde o čas příběhu, tj. sled či trvání a směr plynutí událostí, a to jak lidských, tak přírodních, které povídky předkládají. Tyto události mohou být zobrazeny buď explicitně nebo implicitně. Explicitně je to např. plynutí jedné událost za druhou. Nějaký impuls zapříčiní vyvolání určité situace, na kterou hrdina reaguje. Jako příklad poslouží stručný přepis děje jedné z povídek U Útulku 5. Ben jde místo do školy na trh, je vyhozen ze třídy, uteče ze školy. Už z tohoto jednoduchého popisu je jasně vidět pohyb v čase. Události, které po sobě následují, vyvolávají dojem posunu nejen v příběhu, ale i v čase. K orientaci posouvání příběhu na časové ose pomáhají čtenářům časová adverbia například: tehdy, potom, až … „Až dneska. Přijelo auto a z něho vystoupil Jim. /…/ „Vezmu vás do Mackay,
62 63
RICOEUR, Paul. Čas a vyprávění 1: Zápletka a historické vyprávění. Praha 2000, s. 17. Výraz Gérarda Genetta.
34
potom musím odbočit do hor.“64 „Nedlouho potom si i druhá sestra vzala ajznboňáka a přestěhovala se do města /…/ A právě tehdy se jí zjevil její závistivý Pán a začal ji zkoušet. /…/ A když pak druhá dcera brzo po sňatku ovdověla, nikdo již nezvrátil její přesvědčení, /…/“65 Všechny tyto výrazy poukazují k následnosti událostí. Tyto adverbia nejen ukazují posouvání v čase, ale zároveň alespoň orientačně upřesňují okamžik v čase příběhu, kdy se konkrétní událost stala. „Adverbia, která jsme zmiňovali výše, lze lépe popsat jako doprovod, jako posílení a zpřesnění temporálních přechodů.“66 Časovou souslednost vyjadřují také časové orientátory typu předevčírem, včera, loni atd. „Každou neděli měli volno až do večera /…/ Před týdnem seděl ve stejném vlaku jako dnes. /…/ Tu neděli odpoledne ve stanici vystoupil dokonce jen on sám. /…/ Když máma minulou neděli odpoledne otevřela dveře a viděla ho, myslel si, že leknutím omdlí.“67 V této povídce s názvem „Tátovy narozeniny“ je velký důraz kladen na neděli. Obě důležité události povídky se staly v neděli. A právě tyto dva dny jsou v textu nejvíce popisovány. To, že se udály právě v neděli, má v povídce svoji úlohu. Takovéto výrazy odkazují na část příběhu, která není v samotném textu popsána, a zasazují zobrazený příběh do širších časových souvislostí. Pokud Ben v knize U Útulku 5 napíše, že „Druhé Vánoce byly o moc lepší než ty první.“,68 ukazuje to, že před tímto příběhem proběhly ještě jedny Vánoce, „první“, ale ty vypravěč nepopisuje a kromě této zmínky v první větě povídky s názvem „Vánoce“ se o nich nic víc nedozvíme. Kategorie gramatického času a s tím související pojmenování děje se odehrává za výrazné pomoci sloves. Z hlediska času je ze slovesných
64
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 89. DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 102. 66 RICOEUR, Paul. Čas a vyprávění II. (Konfigurace ve fiktivním vyprávění). Praha 2002, s. 112. 67 DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 27-28. 68 DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 38. 65
35
kategorií nejdůležitější vid. Dokonavost či nedokonavost sloves ovlivňuje pochopení děje. V povídkách vyprávěných v minulém čase už ze své podstaty převažují slovesa dokonavá. Označují děje, které jsou již dokončeny nebo které jsou určitým způsobem ohraničeny. „Pomohl jsem Johnovi všechny ty dary odnést do auta. Podali jsme si ruce. Slova v té chvíli byla jen vzduch.“69 „Neříkal jsem nic, ale měl jsem vzteka. Obešel jsem věž, abych se na ně nemusel dívat. Měl jsem jich plné zuby.“70 Nedokonavá slovesa se vyskytují ve všech časech, v povídkách obvykle v těch, které jsou vyprávěny pomocí přítomného času či v případě využití budoucího času. „To se dycky zatopí v koupelně pod kotlem a jak kdo je s úklidem hotový, tak se může jít okoupat. Poslední jdou akorát do jídelny, kde dycky smrdí čerstvě napastované linoleum a voní velké obležené chleby a čaj.“71 Časový pohyb povídek má svá určitá pravidla, která jsou v textech dodržována, respektive porušována. Tak například porušením neutrálního tempa má za následek časové rozrušení povídky, ale i ozvláštnění či slouží jako metoda zdůraznění nějaké situace. Zrychlování je v povídkách Edgara Dutky častější než časové zpomalování. Je to dáno tím, že povídky se snaží zachytit i situace, které bezprostředně nenavazují na vyprávěný děj, ale jsou pro vyznění povídky nezbytné. Často je zrychlení kombinováno s prolepsí.
5.1 Neutrální tempo příběhu Plynutí příběhu se neodehrává vždy v neutrálním tempu. Tedy v takovém tempu, které je pro danou povídku tím „běžným“. Pro některé povídky je neutrální tempo jeden den = jedna povídka. To se často děje v povídkách v knize U Útulku 5, ale i ve vybraných povídkách z ostatních souborů. Občas se ale i v takovýchto povídkách objeví zrychlení či 69
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 103. DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 69-70. 71 Tamtéž, s. 23. 70
36
zpomalení času oproti neutrálnímu tempu. Např. v povídce „Jejich maminka“72 je neutrálním tempem vyprávěno čekání na maminku, její příchod a několik minut po jejich setkání. Zrychleně je pak podáno celé zbývající odpoledne, které s maminkou strávili. Hlavní téma povídky je vyprávěno v neutrálním tempu a zrychleně se pak odvíjí dokončení příběhu, které je sice pro povídku podstatné, ale není jejím hlavním tématem. Tak je například hlavní náplní povídky „Pod vodou“73 psychické vypětí muže při snaze nelegálně překročit hranice. V závěru je pak ve zrychleném tempu podán konec jeho snažení. Tento konec osvětlí celou povídku, ale není tím hlavním, čím se povídka zabývala. Neutrálním tempem pro mnohé povídky je několik dní, z nichž je důležitým událostem věnován větší textový prostor. Čtenář však pozná, kdy vyprávění opouští toto neutrální tempo a zrychluje se či zpomaluje. Pokud je popisováno několik let, popřípadě celý lidský život, je obvykle využito zrychlení. Ve zrychleném tempu vypravěč odvypráví události, které předcházely narativní současnosti povídky, a v neutrálním tempu pak pokračuje a vypráví samotný příběh povídky. Informace o situaci hlavních hrdinů, které jsou čtenáři podány pomocí zrychleného vyprávění, jsou zde nutné pro pochopení příběhu. Vypravěč z povídky „Cal jako Colin“74 vypráví ve zrychleném tempu o svém stopování, aby poté čtenáři chápali jeho melancholii z událostí, které se právě dějí. Ne vždy jsou ale okolnosti rozehrávající příběh podány ve zrychleném tempu, někdy jsou samy tyto příčiny předmětem povídky a je proto vyprávěna v neutrálním tempu. Tak je tomu např. v povídce „Červený obláček“.75
72
DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 48-55. DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007. 74 DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007. 75 Tamtéž. 73
37
5.2 Zpomalení vůči neutrálnímu tempu Zpomalení vůči neutrálnímu tempu znamená, že nějaké události se věnuje v textu větší pozornost. Například popis dne na smetišti je veden v neutrálním tempu, které je zpomaleno, když Ben76 popisuje pistoli, kterou by si chtěl pořídit. Zpomalení tempa vyprávění se obvykle děje u vypravěčů-postav, kteří se nudí, na něco čekají nebo je něco zaujalo. Nuda jako retardér děje se objevuje u vypravěče v knize U Útulku 5, ale i u některých vypravěčů z ostatních povídkových knih. Takovýto vypravěči obvykle podrobně popisují krajinu nebo nějakou vzpomínku, než se tempo povídky vrátí k neutrálnímu plynutí. Tak např. vypravěč „Vánočního balíčku“77 téměř na dvou stránkách popisuje co má v batohu, co píšou v novinách a co dělal včera, poté už v neutrálním tempu pokračuje o stopování a průběhu dne, kterému je věnován stejný prostor jako zpomalenému popisu obsahu batohu a novin. Někdy se tempo děje zpomalí do té míry, že čas zdánlivě stojí. Vypravěč povídky „Pod vodou“78 popisuje jeden okamžik při potopení do řeky zhruba na půl stránky textu, což neodpovídá prostoru, který je věnovaný ostatním úkonům při cestě. K takovémuto pocitu zastavení času slouží vypravěčům eliminace slovesa, což „posiluje sémantickou dominanci prostoru a vyvolává dojem jakéhosi vynětí z času či neměnného trvání“.79 V jedné povídce je touha po zastavení času vyslovena přímo: „Zastavím čas. Nedopustím, aby bylo ještě hůř. Ale uvědomil jsem si, že už nemůže být hůř a zastavený čas nás zbavuje naděje na přežití.“80
76
DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 74-79. DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007. 78 DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007. 79 JEDLIČKOVÁ, Alice. O různosti časů (Čepovská interpretační etuda). In: Český jazyk a literatura č. 5. Praha 2002-2003. 80 DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 16. 77
38
Ke zpomalení děje povídek autor využívá jednak hromadění popisných částí a jednak průběhová slovesa. Oba tyto způsoby odsouvají sdělení nějaké informace, která posouvá příběh dopředu po časové ose.
5.3 Zrychlení vůči neutrálnímu tempu Zrychlení vůči neutrálnímu tempu má často příčinu v intenzitě prožitku. Toto subjektivní vnímání se děje hlavně v povídkách knihy U Útulku 5. Některé události se zdánlivě dějí rychleji, než je v okolním textu obvyklé proto, že nejsou pro vyprávění příliš podstatné, ale samotný příběh se bez nich neobejde. Často jde o úvod povídky, nebo o shrnutí určitého časového úseku uvnitř povídky. Zrychleně bývá podán i konec některých povídek. Jako příklad může sloužit povídka „Jejich maminka“ z cyklu povídek U Útulku 5. Několik minut čekání Bena a jeho kamaráda Jury na Jurovu matku je popsánu na šesti stránkách osmistránkové povídky. Na zbylých dvou stranách je pak zrychleně popsán celý zbytek odpoledne. V tomto zrychlení se neobjevují dialogy. „Celé odpoledne jsme teda seděli kolem ní v trávě. Pořád jsem čekal, až začne. /…/“81
5.4 Eliptické vynechávky V povídkách, které mají větší časový rozsah, se někdy vyskytnou eliptické vynechávky. Povídky jsou vždy jen výběrem určitých událostí, které jsou ještě navíc ovlivněny místem, který je jim v textu vyhrazen. Elipsa označuje narativní nesoulad mezi příběhem a diskursem. Jde o trhliny v časovém kontinuu. Takovéto skoky v čase jsou někdy komentovány: „I ona mi věnovala bohatě oblečenou princeznu – jen nevím, jestli tím myslela sebe, nebo svou půvabnou maminku. ----
81
DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 55.
39
Tři měsíce uplynuly. Žádný dopis jsem Lile samozřejmě nenapsal./…/“82 V této ukázce je vidět i grafické odlišení změny času v povídce. V citované povídce (Velký Kecky) je ještě jedno časové období elipticky vynecháno. Tentokrát je to „o měsíc později“. Opět je přerušení času naznačeno pomlčkami. Tato povídka je jediná, ve které je toto grafické značení časového skoku použito. V ostatních povídkách je změna vyprávěcího času, resp. přechod od vzpomínek k hrdinově přítomnosti, naznačena pouze novým odstavcem. „/…/ Probudil se až za kuropění, což se mu už dlouho nepovedlo. Noci byly pro něho vždycky nejdelší. Druhý den, někdy uprostřed noci, sprchlo z čistého nebe a dešťové kapky v obličeji ho probudily.“83 Jiné povídky pro změnu času naopak slova nepotřebují. Naznačí ji pouze novým odstavcem. „/…/ Už měsíc jsem skoro s nikým nepromluvil, když už jsem musel, většinou jsem to zvoral. Nejbolestivější mi to přišlo ve starém dřevném hotelu Trinity Bay v Cairnsu, kde byla za pultem nádherně zelenooká barmanka /…/.“84
5.5 Časové orientátory Časové orientátory jsou body v textu, které čtenáři umožňují zařadit si událost do časového kontextu vyprávěného příběhu. Takovéto záchytné body se v Dutkových povídkách objevují především tehdy, když je obtížné určit v povídkách konkrétní čas. Jako časové orientátory často slouží časová adverbia a částice. Právě při takovýchto změnách v čase se v povídkách uplatní časové orientátory. Někdy je časový přechod naznačen pouze novou větou, v rámci 82
DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 127. DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 7. 84 Tamtéž, s. 92. 83
40
jednoho odstavce. I zde specifické výrazy pomáhají v časové orientaci v textu: „Byl to jeho milosrdný podvod, který Starou paní dokonce přiměl k myšlence, aby se i její vnuk vrátil do náruče Boží, přestoupil na víru adventistů. A teď najednou tu byla smrt a uvědomil si, že je jediný, kdo může na cestě k hrobu doprovodit tu krutě zkoušenou bezelstnou duši, která mu pomohla víc než jeho vlastní matka.“85 „Obchodní jednání na farmě uprostřed lesů trvalo asi hodinu, a ačkoliv jsem zůstal v autě, taky jsem si přišel na své. Uf. Pokračovali jsme pak dál až do úplné tmy.“86 „Ale zato jsem v zatáčce nad schodkama už viděl vysokou kamennou zídku. A celou z balvanů.“87 Tyto
zvýrazněné
výrazy
připojují
textové
jednotky
buď
k předcházejícímu textu, nebo k nějakému obsahovému celku.
Na uvedených ukázkách je tedy patrné, že k časové výstavbě povídek jsou využity nejen možnosti lexikální, jako jsou časové orientátory, ale i možnosti grafiky, tedy práce s odstavci a grafickými značkami. Navíc čtenářovo očekávání kauzality textu doplňují dojmem z pohybu vpřed. Použití
výše
uvedeného
souboru
jazykových
prostředků
a
narativních postupů do textu povídek má za úkol určovat a reprezentovat narativní čas.
85
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 105. DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 94. 87 DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 66. 86
41
6. Nemožnost situovat příběh do časoprostoru aktuálního světa. Konkretizace času. Nemožnost zařazení událostí do časových souvislostí a jejich nezařazenost může být charakteristická pro některé druhy povídek, resp. jejích hrdinů. Jindy je neschopnost určit čas jedním z významových prvků povídky a je pro děj a pochopení podstatná. Konkretizací času pak máme na mysli ty situace, v nichž hrdinové na čas upozorňují a události jsou explicitně časově zařazeny: „Bylo přesně pět hodin tři minuty a dvacet sedm vteřin.“88 Nemusí a nejde vždy o takovéto přesné určení, ale spíše o zařazení událostí na jakési pomyslné časové ose povídky. Mezi takovéto časové konkretizátory patří dny v týdnu i obecnější vyjádření typu „byl na stejném místě už třetí den“. Zde nejde o přesnou citaci z některé z povídek, ale o ilustrativní příklad modelu, který se v povídkách vyskytuje, jen v nich bývá obšírněji a méně konkrétně poznán. Přesné časové zařazení povídek není pro čtenářovo pochopení nutné, ale u některých povídek by bez alespoň hrubého zasazení do dobového kontextu unikala pointa. Takovéto povídky se nacházejí především v knize Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Časové zařazení povídek do totalitního Československa je u mnoha z nich nezbytné pro interpretaci příběhu. Bez takovéhoto povědomí by se obtížně vysvětlovaly potíže Roberta z povídky „Tátovy narozeniny“89 při shánění učiliště. Některé povídky mají časovou neurčitost jako jeden z motivů celé povídky, zde by mohla jako příklad sloužit povídka „Dům“90. „Ani nedokážu odhadnout, jak dlouho už ji hrajeme. Měsíc, dva nebo půl roku. Dny se nedělí na dny a noci.“91 Nemožnost určit čas má na hlavního hrdinu i čtenáře působit psychologicky, vyvolat stísňující dojem. Ovšem ne ve všech
88
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 9. DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007. 90 Tamtéž. 91 Tamtéž, s. 55. 89
42
povídkách, které se odehrávají v neurčitém čase, je vyvoláván tento efekt. Obvykle, když v povídce panuje tento stav, je to proto, že jde o každodenní situaci, která se mohla odehrát kdykoliv. Čas zkrátka jako by nebyl důležitý pro děj ani pro pochopení vyznění povídky. Přesto ve většině povídek lze najít jakýsi záchytný bod, který čtenáři pomůže určit denní dobu. Např. když je v povídce rozhovor u stolu, lze si odvodit, že je večer, protože se mluví o lahvi vína, které se obvykle pije večer, a o podávání kávy, která s poznámkou o víně vytváří dojem večeře. Povídek,
ve kterých
není
určeno,
kdy se odehrávají,
se
v povídkových knihách Edgara Dutky vyskytuje mnoho. Prakticky v celé knize U Útulku 5 není uvedeno, kdy se děj povídek odehrává. Z určitých náznaků to samozřejmě čtenář odvodí, nicméně přesné časové určení není pro povídky nezbytné. Dojem bezčasí podporují i slovní spojení typu „říkala dycky Květa, to se dycky zatopí v koupelně, dycky mi říkali“ apod. Povídky tak jsou vytrženy ze svého časového zařazení a vyvolávají dojem komplexnosti. Ben v domově strávil několik let, ale povídky tento pobyt nedokumentují nijak chronologicky. Pomocí několika ilustrativních zážitků vykresluje autor pobyt a atmosféru dětského domova. V knize Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky je v povídkách bez uvedení času obtížnější nalézt časové zařazení. Jak už název vypovídá, povídky se odehrávají v Austrálii, proto se zde nemohou objevit narážky typu „Listí na stromě před barákem už zvadlo.“92 Resp. může (leč nevyskytuje), ale středoevropský čtenář si pod touto větou asi představí jiné období než to zamýšlené autorem. Pokud je v povídkách uvedeno třeba roční období, obvykle to stejně nemá pro příběh ani pro postavy význam „Kolem bylo zase jaro, ale generál si toho nevšímal.“93 Nejen, že si toho nevšímá hlavní postava, ani pro děj
92 93
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 76. DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 64.
43
povídky tato informace není zásadní, nijak neovlivní děj ani vyznění příběhu. Pokud je někdy v povídkách čas naopak přesněji určen, má to pak nějaký určitý důvod. Např. pokud vypravěč Ben v knize U Útulku 5 napíše „Dneska jsem přišel pozdě, protože je čtvrtek.“, určitě to bude pro příběh významné. Zde konkrétně jde o to, že ve čtvrtek je v městečku trh, kvůli kterému přijde Ben pozdě do školy, a následné události jsou předmětem celé povídky. Podobně je to i v povídkách ze souboru Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky – pokud hrdina povídky „Autobus do Wollongongu“ mluví o pátku a odpočítává dny, je to proto, že pátek bude pro povídku nějakým způsobem rozhodující. Stejně tak je důležitý čtvrtek pro hrdinu povídky „General Gordon Public Bar“ ze stejné knihy. Přesný čas hraje roli i v povídce „Moje středoevropská famílie“ z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Hned druhá věta zní „Bylo přesně pět hodin tři minuty a dvacet sedm vteřin.“94 Tato přesnost není pro příběh důležitá, je ovšem důležitá pro hlavního hrdinu a ilustraci jeho povahy. Přes tuto obsedantní přesnost na začátku povídky není určování času dále tématem příběhu. A to nejen proto, že se hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě ocitne bez funkčního měřidla času.
Formálními prostředky pro vyjádření, resp. vytvoření pocitu časové nezařaditelnosti, jsou jednak explicitně vyjádřeny slovy, jak jsme uvedli výše95, a jednak implicitně vyplývají z promluv. Například eliminace sloves a hromadění ostatních slovních druhů podporuje dojem prostředí „mimo čas“. Slovesa jakožto nositelé děje vyvolávají dojem plynutí v čase, když jsou však v textu omezena, vyvstává nejistota, v jakém čase se příběh
94
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 9. „Ani nedokážu odhadnout, jak dlouho už ji /hru/ hrajeme.“ - DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 55.
95
44
odehrává. Místo sloves se ve větách objevuje mnohem více příslovcí nebo zájmen, než je obvyklé ve zbytku textu povídky.
Eliminace možností časového zařazení spadá do „času aktu vyprávění“,96 což je časové určení, datace a trvání, vyprávění příběhu, které je zodpovědné za vytvoření daného narativu.
Pro hrdiny povídek je až na výjimky čas nevýznamný, nedůležitý. V kontrastu s touto nepodstatností časové konkretizace pro hrdiny je samotný čas povídek. V povídkách všech souborů je čas nějak relativizován. V ulici U Útulku 5 žije Ben jakoby mimo čas, přestože se jeho života jako každého žáka řídí školou. Tím, že je vytržen ze své rodiny a prostředí, stává se pro něj škola jen jedním z možných míst pobytu, a tím se ruší i řízení času podle školy. Někdy je na čas přímo upozorňováno, jako je tomu ve výše citované povídce „Moje středoevropská famílie“. Někdy je ale i upozaděn, jak je tomu nejčastěji v povídkách ze souboru Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Podle Ricoeura je „hlavní tendencí moderní teorie vyprávění /…/ dechronologizce vyprávění“97, což by některým Dutkovým povídkám odpovídalo.
6.1 Vztah povídek k aktuálnímu světu Povídky ze souboru
Staženi z kůže ze tmy vycházíme jsou
chronologicky řazeny. Všechny se odehrávají ve dvacátém století. První z nich „Moje středoevropská famílie“ se odehrává těsně po komunistickém převratu. V povídce není explicitně napsán rok, ale ze vzpomínání hlavního hrdiny Františka (Franze) Flessiga to lze odvodit. Z textu povídky lze rekonstruovat, že František prožil okupaci „Taky mě jednou navštívilo SS
96
97
Termín převzatí od Lubomíra Doležela. RICOEUR, Paul. Čas a vyprávění I. (Zápletka a historické vyprávění). Praha 2000, s. 54.
45
v obchodě, šlo o udání na můj nos.“98 Z věty „Co by tomu asi říkala Martička, kdyby viděla, jak mne ráno vytáhli v noční košili z postele a že už nám nic nepatří, že všechno patří dělníkům a rolníkům.“99 si čtenář určí socialismus. Spolu s vědomím, že František prožil druhou světovou válku, se dá předpokládat, že jde přímo o rok 1948. Dále jsou řazeny povídky z padesátých let, z uvolněnějších šedesátých je povídka „Velký Kecky“. Až poslední povídka se jako jediná odehrává po převratu, ale i její hlavní téma je z období socialismu. Interpretaci Dutkových povídek tak ovlivňuje čtenářova znalost doby, kdy se konkrétní povídky mají odehrávat. Náznaky, které vedou čtenáře k přiřazení povídky k aktuálnímu světu, jsou rozesety v celém textu povídek. Nemožnost zasadit příběh do konkrétního časoprostoru je v knize U Útulku 5 bořeno samotným autorem. Sám přiznává, že jde o autobiografické texty ze dvou let, které v dětském domově strávil. Pokud tedy Ben píše, že druhé Vánoce byly lepší než ty první, znamená to vlastně, že šlo o Vánoce poslední. Z textu povídek nelze poznat, jak dlouho Ben v Domově byl. Povídkový soubor je ukončen odchodem Bena k pěstounům. Benovy popisy ruší běžný dojem z času. Časové vnímání je pro něj podřízeno jeho subjektivním pocitům. Pokud je čtenář obeznámen s životními osudy autora tohoto cyklu, může si časově povídky lépe zařadit. Tedy pokud víme, že autor byl kdysi dva roky v dětském domově, určíme si, že druhé Vánoce, o kterých píše v povídkách, jsou vlastně Vánoce strávené v Domově poslední. Ale i bez znalosti autorovy biografie lze povídkám porozumět, jen jejich časové zařazení bude obtížnější.
98 99
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 12. Tamtéž, s. 14.
46
7. Přiznané manipulování s časem V této kapitole se budeme zabývat konkrétními povídkami, ve kterých se objevují určité specifické hry s časem. Každá z povídek obsahuje jinou, osobitou časovou zajímavost, proto k sobě nebudou řazeny povídky podle určitého typu zkoumaného problému. Těchto několik povídek s výlučným časovým manipulováním budeme zkoumat jednotlivě. Lexikální prostředky se významným způsobem podílejí na časové výstavbě povídek. Vyprávění podávaná v minulém čase na čtenáře působí jinak, než ty, která jsou psána v čase přítomném. Přítomný čas vyjadřuje události z bezprostřední současnosti. V některých povídkách se objevuje přiznání vypravěče k manipulaci s příběhem. Takovéto povídky jsou zařazeny i ve všech třech zkoumaných knihách. Ukazatele na manipulátora s příběhem se realizují v rámci jedné maximálně několika vět na jednom či dvou místech povídky. Přesto to je právě těchto několik vět, co mění význam celé povídky. Jde o jakousi postmoderní hru se čtenářem, protože v některých z dále zkoumaných povídek není jasné, kdo je skutečným vypravěčem, či co se za příběhem skrývá. Takovýto manipulátor nemění či neovlivňuje pouze děj povídky, ale i její časové rozvržení. Může a vrací vyprávění o několik okamžiků zpět, či naopak přeskakuje do budoucnosti příběhu. Minulý čas spolu se slovními narážkami vypravěče, který nezastírá, že je zároveň konstruktérem povídek, se objevují v několika vybraných příbězích. Jedna z povídek, „Návštěva“, začíná větou, která je explicitním přiznáním konstrukce příběhu. „Zkusím to jako povídku: /…/“100 Vypravěč na několika místech pomocí prolepse dokazuje, že ví, jak jeho příběh bude pokračovat. „Ale Marx nám potom v létě řekl, že Čangajův fotr možná mě
100
DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 80.
47
tuberkulózu, aspoň na to vypadal, ale že ho stejně zavřeli a dostal štranek. Pověsili ho.“101 Podobně vyslovuje svou „přiznávací“ větu i vypravěč „Zálivu Osamění“. V této povídce se objevuje pasáž, kterou vypravěč přepisuje. „To né! To bych škrtl! /…/ Tak to nechal.“102 Opravuje vlastně fikční svět, ve kterém by se měl nacházet, čím ruší iluzívnost narativu. Zajímavá je i změna slovesných osob. Nejprve je emotivní výkřik „To né! To bych škrtl!“ v první osobě singuláru. Věta, kterou toto přiznání demiurga končí „Tak to nechal.“ Je pak ve třetí osobě singuláru, kterou je psané i celé další vyprávění. Povídka působí jako scénář epizody nějakého televizního seriálu. Hry s časem můžeme pozorovat i v knize Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Zde ovšem nejde o narušení fikčního světa. Vypravěč povídky „Pod vodou“ v jedné vypjaté chvíli popisuje události, které mohly následovat. Jde o jakousi spekulaci či předpověď, co by se mohlo stát. Tato domněnka není nijak fantastická a příběh se směrem naznačeným v úvaze odvíjet skutečně mohl. Na konci své úvahy se příběh vrací k bodu rozhodnutí a vypravěč tak přiznává, že šlo o pouhou úvahu „coby, kdyby“. „Měl plnou pusu mokré hlíny, bezděčně se ji snažil rozmělnit na patře, usilovným během mu vyschlo v ústech, měl žízeň…Ne, to nebyl jeho příběh. Nejspíš by ho zaplavila ne bolest, ale ukrutná lítost /…/“103 Tato vložená spekulace nastavuje čas, který vypravěč tráví ve svém úkrytu, aniž by musel přímo vyjádřit, jak dlouho na tomtéž místě setrval. Čas v těchto případech nemusí být vůbec zmíněn, přesto si čtenář jeho uplývání uvědomuje. Tento typ pohrávání si s časem, s popisem možných událostí, které vyjadřují obavu nebo naději vypravěče či hlavní postavy se setkáváme i u Bena, vypravěče povídek z knihy U Útulku 5. Jeho úvahy o alternativních
101
DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 116. DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 37 – 37. 103 DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 47. 102
48
možnostech, ale nejsou tak skryty jako v předchozí ukázce. Svá přání Ben explicitně vyjadřuje a uvozuje je slovem „kdyby“. „Kdyby se ta hráz provalila, tak bysme jeli přes louku až k židovskému hřbitovu. /…/ Kdybych ještě kousek povylezl, tak by se ta věž aj dala obejmout. /…/ 104 Jakési vyprávění ve vyprávění se děje v povídce „Báječ“ z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme. I zde je přiznaná konstrukce v rámci fikčního světa, neděje se tak, jako v „Zálivu Osamění“, z prostředí mimo vystavěný svět. Už sám název této povídky napovídá, že se vyprávění ponese v duchu báchorek. Čas se v této povídce rozdvojuje, jeden plyne při poslechu Báječovi historky, druhý v Báječově vymyšleném vyprávění. Příběh, tentokrát ale v rámci fikčního světa reálný, vypráví i vnuk z povídky „I babičky patří do rodiny“. Osudy své babičky, které vypráví, se postupně přesunou do vnukovy přítomnosti a hlavním aktérem, kterým byla dosud babička, se stává vnuk. Právě v závěru povídky si vypravěč uvědomí dobu, ve které žije a čas, který nemá. Přiznaným vypravěčem vlastního příběhu je i hlavní postava povídky „Červený obláček“.105 Tento vypravěč ovšem s dějem povídky nemanipuluje, naopak si dává záležet, aby vyjádřil co nejpřesněji události ze svého života. Uvědomuje si uplývání času, na které je upozorněn, ale nevěnuje mu pozornost. Čas, v pro něj vypjatou chvíli, je vedlejší. Teprve po dokončení svého vyprávění si na čas a s ním spojené povinnost opět vzpomene. Povídky, ve kterých personální vypravěč vypráví svůj nebo cizí příběh, jsou obvykle psány v čase minulém, s výjimkami, kterými jsou okamžiky ve vypravěčově přítomnosti. Např. když vypravěč v povídce „Moje středoevropská famílie“ popisuje příběh svého života až do současnosti, kde se mění vyprávěcí čas z minulého na přítomný. Navíc jsou
104 105
DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 57, 72. DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007.
49
v přítomném čase psány i situace, které se děly v minulosti ale v hrdinově současnosti se opakují. Zde jde například o nařizování hodinek. Podobně je tomu i u vypravěčů skrytých – např. tak vyprávějí všichni vypravěči v knize Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. V přítomném čase je zde jen opakující se obecnost. „Neskákej mi do řeči, svatábohorodičko, chci ti říct, jak to bylo. Nebo to není důležité? /…/ Ne vůbec to nebolí. /…/ Kde jsou děti?“106 Přítomný čas se objevuje i v knize U Útulku 5, a to přesto, že jde o vyprávění z minulosti, čemuž odpovídají i lexikální prostředky. Přítomný čas je v obecných výrocích typu „My z Domova to máme dobré. My z Domova to máme úplně nejlepší. Když někdo neškole chybí dva dny, tak paní učitelka hnedka někoho pošle, aby se šel k němu zeptat. /…/ Hnedka za spořitelnou je smetiště /…/“107 Přítomný čas se samozřejmě ve všech povídkách objevuje v přímých řečech protagonistů i ostatních postav. Jak je tedy vidět, každá z povídek, která obsahuje nějaké časové hry, je jiná. V některých je jakési přiznání k fiktivnosti, v jiných jsou obsaženy dva příběhy, resp. dvě narativní „nyní“. V některých povídkách slouží manipulace s časem pouze k ozvláštnění povídky jak je tomu v popisu úvah a Benových přáních „tak si říkám, že by bylo děsně prima /.../ tak si zase přeju /…/“108 Jindy je manipulování časovou výstavbou záměrné a pro výstavbu povídky nezbytné. Tak je tomu např. v povídce „Báječ“. Paul Ricoeur ve své práci Čas a vyprávění II. pod pojmem hry s časem představuje možnost fiktivního vyprávění zdvojovat se na vypovídání a výpověď. „Díky přesunu pozornosti z narativní výpovědi na vypovídání se zřetelněji ukazují vlastní fiktivní rysy narativního času. Jsou
106
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 83. DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 98, 74. 108 Tamtéž, s. 92. 107
50
jakoby osvobozeny hrou mezi různými temporálními rovinami /…/.“109 Pod pojmem manipulování s časem či hry s časem si tedy představujeme určité změny ve vyprávění, které se ovšem neshodují s pojetím časový her u Ricoeura.
109
RICOEUR, Paul. Čas a vyprávění II. Konfigurace ve fiktivním vyprávění. Praha 2002, s.. 96.
51
8. Čas a vypravěč Jedním z důležitých faktorů, jak se v povídce bude zobrazovat čas, je přítomnost vypravěče. Právě na něm závisí, zda bude možné povídku časově zařadit nebo nikoliv. Pro časovou výstavbu povídek je tedy určující, zda je vypravěčem postava příběhu či zda je vypravěč skrytý apod. Časové plynutí povídek proto do značné míry závisí na jeho přítomnosti. Personální vypravěč, resp. vypravěč-postava, se vyskytuje ve všech třech povídkových knihách. Pokud je vypravěčem jedna z postav, povídky obsahují řadu vzpomínkových pasáží, v terminologii Gérarda Genetta analepsí. Kumulace vzpomínkových pasáží souvisí s vypravěčem, který k vyprávěnému příběhu přidává své komentáře a popisuje situace, které s popisovanou povídkou souvisí. Typickým příkladem takovéhoto přístupu je povídka „Vánoční balíček“ z knihy Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Stopař a zároveň vypravěč této povídky během jízdy s jedním z řidičů vzpomíná na řidiče ostatní a popisuje, co se mu s nimi přihodilo. Zároveň popisuje i události, které se mu bezprostředně dějí. Při vyprávění svého příběhu komentují nejen vyprávěné události, ale připojují i vlastní vzpomínky na podobné situace. Časová výstavba se tak tříští a stává se nechronologickou. Obvykle tak vyprávěcí postavy činí ve vnitřním monologu. Výjimkou je např. povídka „Červený obláček“, kde hlavní hrdina vzpomíná ve formě přímě řeči, i zde však jde o monolog. Autor zde využil pro výchozí situaci policejní výslech, kdy tak umožňuje hlavnímu hrdinovi bez přerušení vyprávět. Pokud vyprávěcí postava popisuje „cizí příběh“, tedy příběh, ve kterém se vyskytuje, ale není jeho hlavním aktérem, dozví se čtenář jen to, co sdělí takovýto vypravěč. Vypravěč je ale vždy na „cizím“ příběhu nějakým způsobem zainteresovaný. Např. v povídce „I babičky patří do
52
rodiny“110, je hlavním tématem povídky život staré paní, který ale ona sama nevypráví. Vypravěčem je vnuk této paní, tudíž se jejich osudy protínají, a to nejen v příbuzenském vztahu. Časová výstavba tak podléhá vypravěči a ne hlavnímu hrdinovi respektive hrdince. Urychlování či zkracování času popisovaných událostí je v kompetenci postavy, která vypráví. V knize U Útulku 5 je ale personální vypravěč111 více propracovaný, protože se objevuje až na dvě výjimky, ke kterým se ještě vrátíme, ve všech povídkách tohoto cyklu. Vypravěčem je hlavní postava povídek Ben Klen, čtenáři mají k dispozici jen Benovy informace. Co Ben nezažije, nevidí, necítí, nebo co si nemyslí, to nevíme. Jedinou výjimkou je povídka „Návštěva“, která je, stejně jako první povídka „Sbohem, domove!“, vyprávěna ve třetí osobě. Protože tato kniha má ve všech povídkách stejného hrdinu, lze vysledovat jistou časovou osu v rámci celé knihy. Dva rámující okamžiky jsou příchod Bena do dětského domova a jeho odchod z tohoto domova. Mezi těmito dvěma výchozími body se pak už ale chronologie dá vysledovat jen příležitostně. Např. Ben-vypravěč nepopisuje první Vánoce v domově, ale jen ty druhé. Ve vyprávění se Ben často vrací k nějaké události, která se stala v minulosti a nějak souvisí s jeho vyprávěním. „Maruša je tady! Dívali jsme se chvilku za Elišou a hnedka to do nás vjelo. … Maruša se šla učit do Brna na zedníka. Už je to dávno. Aspoň rok. A kdo jednou odprýskne, ten se už v Domově radši nikdy neukáže. … Na všechno jsme se teda vyflajzli a šli jsme se taky podívat.“112 Maruša se v předchozích povídkách vyskytovala jako jedna z obyvatelek Domova. V žádné povídce nebylo napsáno ani naznačeno, že už z Domova odešla, až zde je popsána její návštěva.
110
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007. Pod tímto pojmem v této práci rozumíme postavu z konkrétní povídky, která plní funkci vypravěče. 112 DUTKA, Edgar: U Útulku 5. Praha 2003, s. 192-192. 111
53
Jedním ze specifik, která souvisí s personálním vypravěčem, je subjektivizace času. Pokud povídku vypráví jedna z postav, text plyne v závislosti na ní. V povídkách se tak vyskytují slovní spojení jako „Trvalo to děsné hodiny“113, „Chlapci se zdálo, že čekají celý rok nebo dva, prostě nekonečně dlouho.“114 Čas povídek se tak podřizuje pohledu postavyvypravěče. Když musí vyprávěcí postava čekat, nebo ho něco nudí, popřípadě ho něco hodně zaujme, čas vyprávění se protahuje. Naopak pokud vypravěč potřebuje k dokončení vyprávěné historky přeskočit ve vyprávění do budoucnosti, je časový úsek několika měsíců shrnut do několika vět – „Přemýšleli jsme se Zdeňkem, co budeme dělat. Kde seženeme osmnáct beden? Ale nakonec jsme nemuseli ani hnout prstem. Měli jsme fakt děsnou kliku. … Druhý den starému Novotnému tu sodovkárnu sebrali. … Ani k soudu nás nedal. … A pak už jsme mohli chodit krást, jak jsme chtěli.“115 Podobné tendence lze opět nalézt ve všech povídkových souborech. Tedy i v povídkové knize Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky, kde je pět povídek podřízených vypravující postavě. Vypravěči stejně jako Ben z U útulku 5 přizpůsobují plynutí času svým subjektivním potřebám. Z vypravěčových vzpomínek je vystavěna celá povídka „General Gordon Public Bar“, při čekání na přátele se vyprávěcí postava povídky nudí – „Neměl jsem tak brzo ráno chodit do hospody“116 Vzpomínky nemají žádný časový řád, náhodná asociace vyvolá další vzpomínku, do tohoto toku minulých historek občas probleskne hrdinova přítomnost. Zahlcení vzpomínkami navozuje atmosféru čekání, což je realita hrdiny povídky. Subjektivní pojetí času u personálních vypravěčů není ukázáno jen pomocí konkrétních výroků typu „zdálo se mu, že čeká hodiny“, ale i hromaděním historek tam, kde se hrdinovi zdá, že čas
113
DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 60. Tamtéž, s. 86. 115 Tamtéž, s. 132. 116 Tamtéž, s. 151. 114
54
jeho reality plyne pomalu, a zkratovitými větami v místech, kde vyprávěný čas hrdinům ubíhá rychle. Popis plynutí vyprávěného času v závislosti na čekání či spěchu vyprávěcí postavy je však nejvíce patrný u Bena, což vyplývá z charakteristiky této postavy. Ben je desetiletý kluk, u kterého se netrpělivost předpokládá. Tímto se otevírá další problém, týkající se času a vyprávějící postavy. Dutka používá prožívání času pro charakteristiku postav. Ben je svými výroky o čase charakterizován jako typické dítě. To, jak detailně vnímá čas František Fleissig z povídky „Moje středoevropská famílie“117, vykresluje tohoto hlavního hrdinu jako přesného obchodníka, který dodržuje nejen slíbené termíny. Podobně slouží i jakási lhostejnost k času k vykreslení tuláků a ostatních hlavních postav v souboru Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Nemožnost určit čas pomáhá dokreslit bezmocnost hrdiny povídka „Dům“ z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Hlavní hrdina je ve své izolaci neschopen určit, jaký je den či hodina. Neví ani, jak dlouho je v zabedněném domě. „Ani nedokážu odhadnout, jak dlouho už ji [hru] hrajeme. Měsíc, dva nebo půl roku. Dny se nedělí na dny a noci.“118
8.1 Změna vypravěče Ve všech třech povídkových knihách Edgara Dutky se vyskytuje několik povídek, ve kterých se jsou dva vypravěči nebo dva různé příběhy s vlastním vypravěčem v rámci jedné povídky. Důvod pro toto rozdvojení je v každé povídce jiný. V povídce „Muž v dutém stromě“ z knihy Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky je hlavní příběh prokládán kurzívou psanými pasážemi mytologického příběhu. Čas mytologického příběhu a čas
117 118
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007. Tamtéž, s. 55.
55
povídky vytváří koláž, která má podpořit pocit, že nezáleží době, ve které se příběh odehrává. Smíchání dvou časových pásem má doložit jisté rysy lidské povahy, které se neustále v lidských dějinách opakují. Čas je relativizován i v první povídce tohoto souboru, tedy v „Zálivu Osamění“. V této povídce se objevuje jen jeden vypravěč, ale na několika místech v textu jsou věty, které naznačují, že vyprávěný příběh je smyšlenka „kohosi jiného“. Pro snadnější představu toho přístupu uvedeme citace z povídky, které tento nápad potvrzují: „Za chvíli už po ní sáhl, ale tak nešťastně, že jí stáhl plavky. To né! To bych škrtl! Ale vzápětí ji ve vodě celou objal a na chvíli cítil její opálené kozičky na svých prsou. Tak to nechal.“119 Druhá takováto poznámka je v úplném závěru povídky „Charlie se rázem celý zapotil. Ale pak v duchu mávnul rukou. To už vyřeší až v dalších pokračováních…Stoprocentní sledovanost!“120 Tyto dvě poznámky rozbíjejí představu, kterou si čtenář doposud z povídky utvořil. V souboru povídek Staženi z kůže ze tmy vycházíme se změna vypravěče objevuje ve více povídkách. První z nich je povídka „Moje středoevropská famílie“. Změna vypravěče je zde nutná pro dokončení povídky. Vypravěčem je totiž hlavní postava, která zemře. Pro dovyprávění povídky byl personální vypravěč nahrazen skrytým. Personální vypravěč měl v povídce více prostoru a jeho pasáž zasahovala od minulosti po přítomnost. Druhý vypravěč je skrytý a má v povídce pouze několik vět, ve kterých je postihnut čas sotva několika minut. Druhá a zároveň poslední povídka s dvěma různými vypravěči v tomto souboru se jmenuje „Báječ“. Na rozdíl od předchozí povídky není změna vypravěče vynucena smrtí hlavního hrdiny povídky, v povídce „Báječ“ je změna vypravěče podstatná pro děj. Prvním vypravěčem je postava, která si jde poslechnout příběh, který je vyprávěn taktéž personálním vypravěčem. Před začátkem vyprávění 119
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 3637. 120 Tamtéž, s. 62.
56
druhého vypravěč první vypravěč prolepticky uvede informace, které se stanou až po převyprávění příběhu – „Za chvíli jsme na Báječe hleděli přes modrý dým naší vstřícnosti, a zatímco jeho dva komplicové co chvíli odbíhali na pisoár, my s Georgem jsme ho vydrželi poslouchat až do konce. Jak se zjistilo, každý jinak.“121 U druhého vypravěče se něco podobného stát nemůže, protože jeho příběh nemá konec. V této povídce se objevuje něco, co by Chatman nazval „dvojí NYNÍ“.122 Hlavní hrdina poslouchá příběh, který tvoří hlavní část povídky. Je zde tedy první „nyní“ vypravěče a druhé „nyní“ vyprávěné historky. Podobně koncipované povídky se objevují ve všech třech knihách. Podobně nenápadně se dvojí „nyní“ ukazuje v povídce „I babičky patří do rodiny“ ze sbírky povídek Staženi z kůže ze tmy vycházíme „Vzpomněl jsem si na tu starou paní s revmatickými koleny…“123 Dále povídka pokračuje ve vyprávění životních osudů této paní. Z první věty však víme, že vypravěčova přítomnost je jiná než čas příběhu staré paní, jinak by na ni nemusel vzpomínat. Dvojí „nyní“ je i v povídce „Dům“. „Nyní“ diskursu v přítomném čase je ukázáno na konci povídky – „Už stojím na jednom místě třetí den a zakrátko nejspíš přijde konečná třetí noc,…“124 Vše, co se událo před touto větou je sice vyprávěno v přítomném čase, ale jelikož je vypravěč zároveň hlavním hrdinou, odehrává se vzpomínání prostřednictvím vnitřního monologu. Povídka „Muž, který poslední mluvil s dr. Miladou Horákovou“ je vyprávěna tradičním Dutkovým personálním vypravěčem. Vypráví ji muž v minulém čase, a to událost „včerejšího“ večera. Opět jedna vzpomínka vyvolává jinou, ve vyprávění se objevují vysvětlující pasáže. „Včera jsem se opil jako zvíře. /…/ Naposledy jsem se tak zřídil, když mě pustili po
121
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 76. Jde o přítomnost diskurzu vypravěče a přítomnost příběhu, ve které se odvíjí. 123 DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 101. 124 Tamtéž, s. 69. 122
57
jedenácti letech z basy…“125 V povídce „Valčík na rozloučenou“ ze stejné knihy126 se dvojí „nyní“ projevuje pouze v první větě, resp. v prvním slově – předevčírem. Víme tak, že vypravěčova přítomnost se neshoduje s časem vyprávěné historky. Kniha U Útulku 5 má také dva vypravěče. První z nich je Ben, který je ve všech povídkách zároveň hlavním hrdinou, druhý vypravěč je skrytý a objevuje se pouze ve dvou povídkách. Prvním objevením skrytého vypravěče je hned první povídka. Čtenář se zde seznamuje se situací Bena, sám Ben o ní však nevypráví. Tato povídka se týká Benovy matky stejně jako kapitola „Návštěva“, která je druhou povídkou souboru, kde není Ben vypravěčem. V této povídce je popsáno Benovo setkání s matkou ve vězení. V obou těchto povídkách je ale i tak hlavní pozornost soustředěna na Bena a jeho dojmy. I čas vyprávění se zde formuje podle Benova momentálního rozpoložení. „Chlapci se zdálo, že čekají celý rok nebo dva, prostě nekonečně dlouho.“127 Důvodů, proč se mění vypravěč právě v těchto povídkách, může být několik. Pravděpodobně je skrytý vypravěč využit v povídkách pro hlavního hrdinu nejemotivnějších. Jako je tomu, se dvěma výjimkami, v knize U Útulku 5. Zde je vypravěčem – hlavním hrdinou Ben Klen, který své příběhy podává čtenářům v minulém čase. Výjimkou je povídka „Návštěva“, v té je sice také hlavní postavou Ben, ale je o něm vyprávěno ve třetí osobě jednotného čísla. Vypravěč tohoto cyklu povídek se přiznává ke hře se čtenářem úvodní větou: „Zkusím to jako povídku: Chlapec seděl v kupé u okna a nepřítomně hleděl ven na cizí, neznámou, rychle ubíhající krajinu. “128 V povídkách, kde není vypravěčem Ben, se zachovává stejná časová výstavba povídek, jako je tomu v povídkách, ve
125
DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007, s. 137. DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007. 127 DUTKA, Edgar. U útulku 5. Praha 2003, s. 86. 128 Tamtéž, s. 80. 126
58
kterých je vypravěčem Ben. Čas je zobrazován subjektivně, tak jak ho vnímá hlavní postava. Podobně je využita změna vypravěče i v povídce „Záliv Osamění“. Tato povídka obsahuje náznaky, že jde o vyprávění ve vyprávění, stejně jako v Báječovi (viz výše). Jako příklad mohou sloužit věty „Za chvíli už po ní sáhl, ale tak nešťastně, že jí stáhl plavky. To né! To bych škrtl! Ale v zápětí ji ve vodě celou objal a na chvíli cítil její opálené kozičky na svých prsou. Tak to nechal.“129 Změna vypravěče je někdy doprovázena i grafickým odlišením, jak je tomu v povídce „Muž v dutém stromě“: „Jednou Bajamí cestoval pustinou a cítil se velmi osamělý. Nahrabal si rudé hlíny, které bylo, kam až oko dohlédlo, a vymačkal si z ní dva muže a ze zbytku jen jednu ženu…Dee seděla celou cestu z Darwinu na zadním sedadle s Joem, zatímco Evžen seděl sám vpředu jako taxikář, držel se volantu, potil a žárlil.“130 Změnu vypravěče si někdy vynutí sám příběh, např. pokud dosavadní vypravěč zemře. Někdy je změna vypravěče pouze narativním oživením textu povídky.
129
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 36 – 37. 130 Tamtéž, s. 68.
59
9. Čas v názvech knih a povídek Odkaz k nějakému časovému určení se v názvech třech zkoumaných povídkových knih objevuje jen u jedné z nich. Touto knihou je soubor Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Jako jediná ve svém názvu obsahuje sloveso, které odkazuje k průběhovému času. Názvy ostatních dvou knih131 neodkazují žádnou svou částí k posunu v čase, obě svým názvem odkazují k místu, kde se povídky v nich obsažené odehrávají. I přesto tyto názvy souvisí s časem. Konkrétní vysvětlení rozebereme v dalších odstavcích. Názvy děl mohou odkazovat k několika někdy i různým věcem a nepřímo vymezovat časové období povídky. V knihách, které jsme vybrali, a v jejich titulech si může také vybrat různé možnosti interpretace. My se primárně budeme soustředit na interpretace související nějakým způsobem s časem, ale navrhneme i jiné možné alternativy. Nejsnadněji jde rozklíčovat název cyklu povídek U Útulku 5. Odkazuje k názvu ulice, kde se většina povídek odehrává. „Všiml si, že ten útulek, nebo ten Domov, je ve stejné ulici jako starobinec. A má číslo pět.“132 Zároveň její název koresponduje s tím, co se v této ulici nachází – dětský domov, útulek pro děti bez rodičů. Pobyt v dětském domově je pro tyto povídky alfou a omegou. Název tedy k časovému posunu přece jen odkazuje. Děj je ohraničen časovým obdobím, které strávil hlavní hrdina Ben v dětském domově v ulici U Útulku 5. První vyprávění popisuje, jak se hrdina do Domova dostal, a poslední povídka popisuje jeho konečné rozloučení s útulkem. Název knihy tedy přesně odpovídá tomu, co se uvnitř ní odehrává. Před samotnými povídkami je otištěn krátký úryvek rozhovoru: „Pane předsedo, vy o těch dětech mluvíte, jako by to byli p-p-psi,“ řekla správkyně.
131 132
U Útulku 5, Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 17.
60
A skoro ani nekoktala. „Za prvé – soudruhu, soudružko. Pánové už nejsou. A za druhé. Ano, jsou tam i děti. Ale převážně jsou tam nepřátelští psi,“ řekl předseda. Tento úryvek reaguje na samotné povídky, které budou následovat. Na rozdíl od povídek je tento text psán z jiného úhlu pohledu. V povídkách je sice naznačeno, že správkyně není taková nelida, jak se vypravěči a jeho kamarádům zdá. Děj vypráví neobjektivní vypravěč, chlapec Ben. Pojmenování knihy podle starého názvu pro dětské domovy navíc koresponduje s míněním vypravěče-hlavní postavy Bena. Ten hned v první povídce píše: „Pár dní zůstanete v Dětském domově, než se vyjasní, co s vámi.“ /…/ Ukázalo se, že to nebyl žádný Dětský domov, ale starý dobrý útulek pro sirotky, který /…/ jenom přejmenovali na Dětský domov.“133 Z ukázky vyznívá pohrdání pro takovéto zakrývání jasné skutečnosti. Název pak lze interpretovat i jako reakci na toto pokrytectví. Útulek je útulek, i když ho nazvou Domov, a dokonce i ulice, ve které se tento tzv. Domov nachází, se jmenuje U Útulku. Druhá z knih se jmenuje Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Už z názvu je patrné, že kniha je rozdělena na dva soubory. Obě časti se ale odehrávají v Austrálii. Na anglofonní oblast odkazuje i „nečeská“ spojka &, která v názvu spojuje obě části knihy. První část názvu lze interpretovat stejně jako titul knihy U Útulku 5. Název odkazuje k místu, kde se velká část příběhu odehrává. Tedy v zálivu, který si ovšem až hlavní hrdina Charlie pojmenovat jako Záliv Osamění. „Když vyšel do svého zálivu Osamění, Larry tam už stál, dokonce v trenýrkách.“134 Druhou část této knihy, tedy Zapomenuté australské povídky, lehce osvětluje motto, které je k tomuto souboru povídek připojeno. Motto zní: mému beatnickému mládí. Tato poznámka ve čtenáři vyvolává dojem, že mezi sepsáním povídek a
133 134
DUTKA, Edgar. U Útulku 5. Praha 2003, s. 16, 17. DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 35.
61
jejich inspiračními modelovými situacemi uplynula delší doba. Tuto tezi podporuje i slovo z názvu „zapomenuté“. Tedy povídky, které napadly autora před časem a které stačil zapomenout, respektive znovu vyvolat z paměti. Toto označení není pro samotné povídky důležité, neovlivňuje nijak jejich obsah, ani nedává prostor pro další interpretaci. Kdyby se jejich soubor jmenoval pouze „australské povídky“, jejich výpovědní hodnota by se nezměnila. I podtitul „Mému beatnickému mládí“ má význam zcela okrajový, byť jsou laděné „kerouacovsky“. Protože Zapomenuté australské povídky nemají vzpomínkový charakter, na rozdíl od knihy U Útulku 5, a i beatnici se v nich vyskytují jen minimálně. Hlavní postavy jsou vždy muži, jakési „chlapecké“ postavy, které se vyrovnávají s tvrdou realitou, a uspokojení nalézají ve volnosti, přátelství a svobodě. Na některých z postav tuláků je poznat, že mají český původ, ale primárně nejde o příběhy o emigrantech či exilu, natožpak o politice. Naopak, ústředními tématy jsou láska, osamělost, solidarita, naděje, pomíjivost i iluze. Děj se odehrává v australských městech i buši. Český původ hrdinů je vidět na jejich jménech, jako je Honza, nebo odkaz na Česko, který se někdy objevuje přímo v textu „/…/, kam se vždycky o polední pauze všichni skláři pohrnou koupit si český sandwich a nějaké nealko, protože na prodej chlastu potřebují licenci /…/“135 Jindy je odkaz na Českou republiku, respektive Evropu skrytý: „Prostě v buši se vyspím i na klokaním hovně a v galerii zase nechci, aby mi hlídač chodil za prdelí, protože je přesvědčen, že chci něco šlohnout. To ještě ve mně byly zbytky Evropy. /…/ Lynn mi napsala dva dopisy, velice hezké, že za rok za dva přijede do Evropy – a opravdu přijela.“136 Obě části této knihy se od sebe žánrově liší. První část „Záliv Osamění“ můžeme díky jeho rozsahu označit za novelu. Děj je zde
135 136
DUTKA, Edgar. Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007, s. 124. Tamtéž, s. 136, 146.
62
dynamický a napínavý na rozdíl od povídek z druhé části knihy. V nich jde spíše o navození nálady, k čemuž je využita nějaká drobná událost. Název této části je vymezen časem, který hlavní hrdina v zálivu Osamění strávil. Co se hrdinovi událo před příjezdem a po odjezdu z místa, které je i názvem povídky, není v novele uvedeno. Třetí a poslední kniha povídek se jmenuje Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Interpretace tohoto názvu je nejkomplikovanější. V názvu je i časové určení. Průběhový čas značí, že to, co se v knize děje, je stále aktuální, stále probíhající. Stažení z kůže můžeme chápat jako obnažování něčeho nepříjemného. Vycházení ze tmy pak jakési odhalení. Spojení těchto dvou motivů působí až bezmocně. Východ ze tmy značí změnu stavu, tedy ocitnutí se na světle. Spolu se slovním obratem „staženi z kůže“ se opravdu zdá, že se odehrálo cosi nepříjemného, že dále bude následovat očista, snaha o katarzi. Tato interpretace je ale v rozporu s mottem knihy: „Staré smetí. Celá léta jsme ho zametali pod koberec. Teď jsme si pořídili nový. Ode zdi ke zdi.“ To naopak volá po snaze neřešit staré, uplynulé křivdy – smetí – a schovat je, zapomenout – zamést pod koberec. Hrdinové knihy netouží své viny smést pod koberec, protože pro ně stále ještě probíhá doba, ve které se právě na nich jiní dopouštějí křivd. Provinění se pak tito jiní budou snažit zamést pod koberec. Motto knihy je proto jakousi cynickou odpovědí na jejich možné otázky po spravedlnosti. Žádné řešení ani tresty, ale naopak ukrývání a zapomenutí. Názvy povídek mají v každé knize jiný charakter. Ty z knihy U Útulku 5 jsou povětšinou jednoslovné: „Koupání“, „Vánoce“, „Pramice“, „Brýle“, „Maruša“, „Bunkr“ atd. Z dvaceti šesti povídek této knihy je jich jedním slovem označeno šestnáct, tedy více než polovina. Další skupinou názvů jsou názvy, které se sestávají s podstatných a přídavných jmen: „Jejich maminka“, „Krásné dny“, „Opožděný trest“. V každé ze skupiny názvů se objevuje název, který nějakým způsobem upozorňuje na čas. Z jednoslovných to jsou „Vánoce“, z dvou slovných „Opožděný trest“.
63
Povídky, které vypráví skrytý vypravěč, jsou v obsahu vytištěny jiným typem písma, resp. nejsou psány kurzívou. Jakoby se nás autor snažil upozornit, že tyto povídky jsou jiné, že se něčím vymykají. První takto vydělená povídka je hned titulní „Sbohem, domove“. Druhá je „Návštěva“, která je psána „jako povídka“, jak se v textu píše. Povídka „Vánoce“ jako jediná obsahuje odkaz na časové určení, kdy se odehrává. Časové přiblížení lze vidět i v názvu „Opožděný trest“. Tedy trest, který přišel později, než se běžně očekávalo. Názvy povídek z knihy Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky mají stejný charakter jako titul. Stejně tak povídky z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Vždy označují místo („General Gordon Public Bar“, „Dům“137), situaci („Sandwich bar uzavřen“, „Muž, který poslední mluvil s dr. Miladou Horákovou“) nebo odkazují k pointě povídky („Pštrosí tanec“, „I babičky patří do rodiny“). Zajímavé je, že i v knize Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky se objevuje jedna povídka s časovým určením, a tímto časem jsou opět Vánoce („Vánoční balíček“). To, že se povídka odehrává v čase vánočních svátků, není z děje povídky patrné. Stručná zmínka o tom, jaký čas právě je, pronese jedna z postav až v závěru této povídky. Nejen, že se o Vánocích v povídce nemluví, není o nich zmínka ani v popisu prostředí, neobjevuje se vánoční výzdoba. Text povídky neobsahuje ani poznámky o vánoční náladě nebo dobrých skutcích, které se v tomto čase tradičně vykonávají. Přitom právě dobrý skutek je předmětem této povídky. Až do samého závěru povídky se autor nezmiňuje o konkrétním čase. Název povídky je proto jednou z hlavních informací o ročním období a významném časovém určení povídky. Staženi z kůže ze tmy vycházíme obsahuje také povídku s odkazem na čas. Tentokrát už to nejsou Vánoce, ale denní, resp. noční doba – „Noc
137
Na prvním místě v závorce uvádíme povídky z knihy Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky, na druhém místě pak povídky z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme.
64
hrdiny“. Jak název napovídá, povídka se odehrává v noci, resp. o několik okamžiků z jedné noci jednoho muže. Tato první kapitola nám stručně představila práci autora s názvy dále zkoumaných textů tří povídkových knih (U Útulku 5, Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky a Staženi z kůže ze tmy vycházíme) a odhalila, jak je s názvy pracováno v souvislosti s časovou výstavbou konkrétních povídek. Nastíněné charakteristiky povídek a jejich souhrnné interpretace se budou dále třídit podle specificích temporálních problémů.
65
ZÁVĚR V této práci jsme zkoumali časovou výstavbu povídek Edgara Dutky. Osm kapitol jsme pojmenovali podle ústředního problému, kterým se daná kapitola zabývá. Při práci jsme si povšimli i souvisejících dílčích problémů, které se právě zkoumaného problému také dotýkaly. Takovéto informace jsme proto ve snaze o přehlednost oddělili podnázvem. V úvodu jednotlivých kapitol jsme vždy naznačili problém, kterým se budeme zabývat. Po rozboru zadaného tématu je na konec kapitol zařazeno stručné shrnutí výsledku, ke kterému jsme dospěli. Zkoumaný problém, popř. jeho vysvětlení, pro přehlednost ukazujeme na citátech z jednotlivých povídek. Někdy jsme pro větší důraz použili tučného zabarvení písma. První kapitola s názvem „Narativní přítomnost“ pojednává o způsobech, jakými autor nastoluje pocit přítomnosti v jednotlivých povídkách. Uvedení do narativní přítomnosti ovlivňuje vypravěč povídky. Zobrazení narativní přítomnosti ovlivňuje i narativní „nyní“, které příběh zobrazuje. Narativní přítomnost je určována i lexikální prostředky, zvláště časová adverbia a gramatický čas sloves. Při práci na kapitole o vlivu vzpomínek na časovou výstavbu povídek jsme narazili na problém, který se vzpomínkami úzce souvisí, jde o zapomínání. Proto jsme ke kapitole o vzpomínkách přiřadili podkapitolu o zapomínání. Vzpomínky hrají v Dutkových povídkách významnou roli, do značné míry je právě na nich, jaké bude konečné vyznění povídky. Také se objevují ve většině povídek všech tří knih. Zvláště v knize Staženi z kůže ze tmy vycházíme mají vzpomínky ještě jednu roli, a to dokreslit dobu, ve které se konkrétní povídka odehrává. Zapomínání má v povídkách spíše psychologické příčiny, neovlivňuje výstavbu samotných povídek. V některých povídkách není ani explicitně popsáno, že postavy chtějí na něco zapomenout. Jakými způsoby se tedy dociluje toho, že čtenář vnímá tuto
66
touhu, je předmětem naše zkoumání právě v této podkapitole s názvem „Zapomínání a časová výstavba“. V kapitole o „Frekvenci“ jsme si všímali informací, které autor v rámci jedné povídky uvedl vícekrát. Zkoumali jsme důvody tohoto opakování a došli jsme k závěru, že se tak děje vždy za určitým cílem. Někdy jde o dokreslení emočního stavu hlavního hrdiny138, jindy jde o touhu informaci zdůraznit, přičemž toto zdůraznění, tedy zopakování informace, může výrazně ovlivnit interpretaci povídky. Opakování jistého sdělení je tedy významné, ale v krátkých textech Dutkových povídek se toto děje jen ojediněle. Možné způsoby opakování jsme zde zkoumali podle toho, zda jde o opakování singulativní, repetetivní, iterativní apod. Ve třech knihách, které byly předmětem naší analýzy, je celkem čtyřicet osm povídek. Není proto divu, že se v nich opakují určité narativní strategie. Nejvíce jsou tato schémata vidět na způsobu zahájení a ukončení vyprávěného příběhu. Zjistili jsme, že povídky z knihy U Útulku 5 bývají ukončeny prolepsí. Na počátku kapitol se objevuje buď obecné shrnutí, nebo je čtenář uveden přímo do narativní přítomnosti povídky. Dále jsme zjistili, že pohledy do minulosti jiných než hlavních postav se v povídkách objevují jen výjimečně. Pokud se takovéto analepse objevují, pak v textově rozsáhlejších povídkách. Narativními způsoby, jakými je popsán pohyb času, jsme se zabývali v další kapitole s názvem „Plynutí času“. Zjistili jsme, že pro ukázání časového pohybu Dutka využívá lexikální i grafické možnosti. Z lexikálních prostředků jde o časové orientátory, kterým jsme věnovali samostatnou podkapitolu. Z grafických prostředků jde o zvýraznění určitých slov kurzivou či o využití nového odstavce, pomlček apod.
138
Ve všech povídkách je hlavním hrdinou muž. Někdy se sice příběh týká ženy, jak je tomu např. v povídce „I babičky patří do rodiny“ z knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme, ale i v takovýchto případech je příběh vyprávěn mužskou postavou.
67
Nemožnost zařadit příběh do minulosti aktuálního světa je tématem další kapitoly. Zde jsme zjišťovali, proč k této nemožnosti dochází, a jaký cíl tím autor sleduje. Popsali jsme prostředky, které jsou k tomuto cíli využity, a na ukázkách jsme si ukázali, jak takováto nemožnost zařadit událost na časovou osu příběhu vlastně vypadá. K této kapitole jsme přiřadili téma, jak jsou povídky Edgara Dutky vztahovány k aktuálnímu světu. Zde jsme mimo jiné hodnotili, jak ovlivní interpretaci povídek obeznámenost respektive neznalost životních osudů autora. Narativní změny ve vyprávění, změny vypravěče v rámci jedné povídky a přiznání konstrukce fikčního světa jsou tématy kapitoly nazvané „Přiznané manipulování s časem“. Všechny tyto změny a hry se totiž významným způsobem podílejí na časové výstavbě povídky, ve které se objevují. Tato kapitola je jediná, kde k sobě nestavíme povídky se společným právě zkoumaným problémem. Časové hry se objevují jen v některých povídkách a pokaždé jde o jinou „hru“. Proto jsme každou manipulaci s časem zkoumali jednotlivě na konkrétní povídce. Kromě odhalení těchto manipulací jsme zde popsali i způsoby, které autor k těmto hrám využívá, a zda kromě časové výstavby povídky ovlivňují i děj. Kapitola „Čas a vypravěč“ se věnuje časové výstavbě povídek, které ovlivňuje vypravěč, který je zároveň jednou z postav povídky. Zjistili jsme, že plynutí času v povídce ovlivňuje přítomnost vypravěče, který vypráví vlastní příběh, ale i vypravěče, který popisuje jako jedna z postav příběh jiné postavy. Zde jsme se nejvíce změřili na knihu U Útulku 5, kde je převážná většina povídek vyprávěna hlavním hrdinou. Takovýto vypravěč má tendenci posuzovat plynutí času ze svého subjektivního postoje. Jaké jsou příčiny, které takovéto nahlížení času vyvolávají, je dalším tématem této kapitoly. K této kapitole je přiřazeno zamyšlení o důvodech, proč v některých povídkách dochází ke změně vypravěče.
68
V poslední kapitole jsme se stručně seznámili s možnou interpretací názvů knih a povídek. Zjistili jsme, že už v samotných názvech lze vysledovat práci s časem. V práci jsme se opírali o tituly uvedené v úvodu, na které se i v průběhu práce odvoláváme. Další studijní texty, které jsme využili, jsou uvedeny v přiloženém seznamu literatury.
69
Anotace Příjmení a jméno autora: Culková Jitka
Název katedry: Katedra bohemistiky
Název fakulty: Filozofická fakulta
Název diplomové práce: Časová výstavba povídek Edgara Dutky
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Jiří Hrabal
Počet znaků: 111 809
Počet titulů použité literatury: 19
Klíčová slova: Edgar Dutka, čas, povídky, naratologie
Charakteristika: Diplomová práce analyzuje časovou výstavbu povídek obsažených ve třech knihách Edgara Dutky. Časová analýza se týká knih U Útulku 5, Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky a knihy Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Jednotlivé kapitoly této diplomové práce se zabývají konkrétními časovými otázkami, které jsou ilustrovány citáty ze zkoumaných povídek. Práce analyzuje jednotlivé časové aspekty a jejich funkci v povídkách. V podkapitolách jsou uváděny dílčí specifika rozvádějící hlavní téma.
70
Seznam literatury
Prameny: DUTKA, Edgar. Staženi z kůže ze tmy vycházíme. Praha 2007.
DUTKA, Edgar: U Útulku 5. Praha 2003.
DUTKA, Edgar: Záliv Osamění & zapomenuté australské povídky. Jihlava 2007.
71
Literatura: DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica. Fikce a možné světy. Praha 2003.
DOLEŽEL, Lubomír. „Schéma narativního času.“ In: Studie z české poetiky. Praha 2008.
DOLEŽEL, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. Praha 1993.
GENETTE, Gérard. Fikce a vyprávění. Praha – Brno 2007.
GENETTE, Gérard. Esej o metodě. Česká literatura 51, 2003, č. 3, 4.
CHATMAN, Seymour. Příběh a diskurs: Narativní struktura v literatuře a filmu. Brno 2008.
JEDLIČKOVÁ, Alice. „O různosti časů (Čepovská interpretační etuda).“ In: Český jazyk a literatura č. 5, Praha 2002 – 2003.
JEDLIČKOVÁ, Alice. „Čas a jeho úloha při konstituování narativního díla.“ In: Na cestě ke smyslu. Praha 2005.
KOŽMÍN, Zdeněk. „Čas a moderní próza.“ In: Studie a kritiky. Praha 1995.
KYNCL, Jaroslav. „Některé poznámky k sémantice vyjadřování kategorie času v češtině.“ In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. 48/2000.
MARGOLIN,
Uri.
„O
uplynulém,
uplývajícím
a
nadcházejícím:
temporalita, aspektualita a modalita a povaha literárního vyprávění.“ In: Kognitivní věda, činná mysl a literární vyprávění. Brno – Praha 2008.
72
RICOEUR, Paul. Čas a vyprávění I. (Zápletka a historické vyprávění). Praha 2000.
RICOEUR, Paul. Čas a vyprávění II. (Konfigurace ve fiktivním vyprávění). Praha 2003.
RICOEUR, Paul. Čas a vyprávění III. (Vyprávěný čas). Praha 2007.
RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Brno 2001.
STANZEL, Franz. Teorie vyprávění. Praha 1988.
73
