UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA Historické vědy
Jakub Seiner
Německá komunita v Praze v druhé polovině třicátých let dvacátého století German community in Prague in the second half of the thirtieth of the twentieth century Bakalářská práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Jana Čechurová, PhD.
Praha 2012
1
Prohlášení Prohlašuji,
že
jsem
předkládanou
práci
zpracoval
samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu.. Zároveň prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 28. 7. 2012
2
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí mé bakalářské práce doc. PhDr. Janě Čechurové, PhD. za podnětné rady a cenné připomínky, které mi pomohly při zpracování mé bakalářské práce.
3
OBSAH 0. Úvod ………..7
1.0 Československo v letech 1935-1938 …………8 1.1 Stručná charakteristika státu…………8 1.2 Mezinárodní postavení Československa………..10 1.3. Vnitropolitická situace ČSR……….16 2.0 Němci v ČSR………..17 3.0 Německá menšina v Praze………..29 3.1 Politická situace…………31 3.2 Struktura německého obyvatelstva v Praze ……….36 3.3 Sociální struktura pražských Němců………….39 4.0 Kulturní život pražských Němců………….40 4.1 Exil………..43 4.2 Německá literatura………..45 4.3 Spolkový život pražských Němců…………55 4.4 Vysoké školy…………58 4.4.1 Univerzita………..61 4.4.2Technika………..63 4.5 Kavárny, hospody, divadla…………65 4.5.1 Divadlo…………65 4.5.2 Kavárny, hospody………..67 5.0 Závěr…………71
4
ABSTRAKT Práce se zabývá některými aspekty německé kultury v Praze v období problematických třicátých let 20.století. Podává exkurz do složitého života pražských Němců na poli kultury. Autor se snaží zachytit třecí plochy a naopak také spolupráci mezi Čechy a Němci ve vybraných oblastech kulturní sféry. Klíčová slova Němci, Praha, Kultura
5
ABSTRACT The paper deals with some aspects of German culture in Prague during the thirties of the 20th century problem. Provides excursion into the complex life of Prague Germans in culture. The author tries to capture the friction surfaces and vice versa as well as cooperation between Czechs and Germans in selected areas of the cultural sphere. Key words: German, Prague, Culture
6
ÚVOD 0.Úvod Bakalářské práce se zaměřuje na německou menšinu v Praze v druhé polovině 30.let 20. století. Jsem si vědom šíře vymezeného tématu, a proto jsem si dané téma ještě zúžil na kulturní sféru pražské německé komunity. Ve své práci se zaměřuji na podobu německé komunity v Praze ve vymezeném období. Dále mě bude zajímat, kde se projevovala německá kultura a jak vypadalo střetávání německé a české kultury. Nastíním vzájemné postoje obou národů ke kultuře druhé národnosti. Kulturu ve své práci chápu jako kulturní život, který probíhá v literatuře, ve spolcích, na vysokých školách, dále pak v divadle a kavárnách. Nebude se jednat o detailní rozbor daných oblastí pro jejich značný rozsah, ale budou sloužit jen jako určitý rámec mé práce. Období první československé republiky patří k nejlépe probádaným tématům české historie. Publikace zabývající se souhrnně samostatným tématem Němců v Praze končí však v roce 1914. Množství článků a knih, které toto téma reflektují se věnuje právě jen jednotlivým kapitolám z dějin německé komunity v Praze. Domnívám se proto, že má práce by mohla být zajímavým exkurzem do dané problematiky. Bakalářská práce je rozdělena do pěti kapitol, z nichž některé obsahují další podkapitoly. V první části práce se zaměřuji na obecný historický kontext Československa, přičemž překračuji
vymezené
období,
abych
poukázal
na
vznik
problematického vztahu Československa a německého obyvatelstva. V další kapitole popisuji podobu německé komunity v Praze. Následující kapitola zachycuje kulturní život pražských Němců a zaměřuje se na výše uvedené oblasti. V závěru práce pak shrnu své poznatky a odpovím na položené otázky.
7
1.0 Československo v letech 1935-1938 1.1 Stručná charakteristika státu Československo vzniklo jako nástupnický stát Rakousko-Uherské monarchie na konci první světové války 28. října 1918. Nová republika byla výsledkem dlouhodobého úsilí především T. G. Masaryka a jeho spolupracovníků a stoupenců. V průběhu roku 1918 se také myšlenka na vznik samostatného státu ujala vedle politiků sdružených v Mafii i v oficiální domácí politické reprezentaci. Důležitým počinem předcházejícímu vyhlášení republiky 28. října bylo vydání Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou z 18. října 1918. Deklarace nezávislosti známá spíše jako tzv. Washingtonská deklarace znamenala krom její mezinárodní důležitosti také vymezení zásad, na nichž se bude budovat
nová republika.
Mimo jiné se
v ní praví:
„…my
Československá národní rada uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou
za
národa…činíme
prozatímní a
vládu
prohlašujeme
československého toto
naše
státu
a
prohlášení
nezávislosti…Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ… Přijímáme ideály moderní demokracie a zůstaneme jim věrni, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak je vyložil prezident Wilson: zásady osvobozeného lidstva, skutečné rovnosti národů, a zásadu, že vlády odvozují všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných…Československý stát bude republikou… Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením: národní menšiny budou požívati rovných práv.“1 Deklarace nezávislosti přišla tedy v pravý čas, neboť v této době se císař Karel I. snažil zachránit monarchii federalizací
a
autonomií
poskytnutou
jednotlivým
národům
1
Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou, ed. Broklová Eva, Masarykův ústav AVČR, Patriae, Praha 1998, s. 7,9,15,17-18
8
monarchie. Panovník svým manifestem navzdory svým snahám spíše rozklad státu urychlil. Národní rady jednotlivých národů monarchie, do nichž Karel vkládal naděje, že se chopí příprav národních federalizovaných států, se naopak zaměřily na přípravy na odtržení od monarchie.2 Po zveřejnění nóty, v níž rakousko-uherský ministr zahraničí Andrássy akceptoval Wilsonovy podmínky míru, což se rovnalo kapitulaci, došlo k lidovému shromáždění, na němž byla spontánně
vyhlášena
československá
republika.3
Vznik
Československa 28. října 1918 předznamenal řadu problémů, s nimiž se bude v budoucnu muset nový stát vypořádat. Mezi nejdůležitější z nich patřilo jeho národnostní složení a také odlišný stupeň kulturního a ekonomického vývoje v jednotlivých částech republiky. Ačkoli vznik státu byl ideově obhajován tezí prezidenta Spojených států Amerických o právu národů na sebeurčení, již zde můžeme vidět paradox. Stát vzniklý na této ideji nebyl národním, ale ve skutečnosti národnostním. Nejpočetnější a nejvýznamnější menšinou byli čeští Němci, na Slovensku byla dále pak velmi početná maďarská menšina. Menšiny Němců a Maďarů v novém státě ztratily své výsadní postavení a zaujaly k němu alespoň zpočátku krajně nepřátelský postoj.4 Počínání zástupců německé menšiny blíže popisuji v následující kapitole: Německá menšina v ČSR. Události spojené se vznikem republiky se staly hlavní překážkou ve vztazích
mezi
Čechy
a Němci.
Němci
považovali
chování
československých úřadů v prvních měsících existence státu za křivdu. Vojenské obsazení oblastí s německou majoritou chápali jako agresi ze strany Československa a popření práva národů na sebeurčení, na něž se sami Čechoslováci odvolávali. Z české strany byla naopak reakce německých politiků chápána jako jasný ukazatel nepřátelství Němců k českému národu. Němci byli považováni za tradičního protivníka již od 18. století, kdy se: „ustálil stereotyp odvěkého
2
Křen Jan, Konfliktní společenství, Toronto 1989, s 468-471 Kárník Zdeněk, České země v éře první republiky (1918-1938), Díl první Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000, s 34 4 Opat Jaroslav, T. G. Masaryk Evropan světoobčan, Praha 1999, Ústav T.G. Masaryka, s 29-30 3
9
antagonismu mezi Čechy a Němci, jímž české národní hnutí reagovalo na geopolitický faktor obklíčení sídelního území Čechů ze tří stran německým jazykovým prostředím a na neuznání Čechů jako národa.“5
svébytného
Z výše
uvedených
důvodů
panovala
v československém povědomí nedůvěra k německým spoluobčanům. V průběhu celého trvání první republiky byla hlavím cílem německých politických stran snaha o autonomii.
1.2. Mezinárodní postavení Československa Vznik československého státu byl umožněn postojem dohodových mocností a jeho další existence byla podmíněna dodržováním versailleského poválečného uspořádání. Zahraniční politika státu se také proto po celé trvání první republiky zaměřovala hlavně na spolupráci s Francií, v níž byl spatřován nejdůležitější spojenec republiky.
6
I když Francii považovali prezident Masaryk i ministr
zahraničí E. Beneš za nejdůležitějšího spojence, přesto nechtěli zaměřit zahraniční politiku příliš jednostranně. Můžeme to i usuzovat z průtahů při uzavírání spojenecké smlouvy právě s Francií, kterou českoslovenští představitelé podepsali až roku 1924, neboť nechtěli vzbudit negativní reakce v okolních státech a přijít také o podporu Velké Británie. Nakonec smlouva z těchto důvodů neobsahovala vojenské
závazky.7
Československo
však
vedlo
samostatnou
zahraniční politiku, která se nejvíce projevila ve vzniku tzv. Malé dohody a v působení ministra Beneše ve Společnosti národů. V Malé dohodě se sdružily státy obávající se Maďarského revizionismu. Při opakovaných pokusech Karla Habsburského nastoupit na maďarský trůn došlo k upevnění spojeneckého svazku mezi malodohodovými 5
Kořalka Jiří, Češi v novodobé střední Evropě: rozdílné dimenze jejich vztahů, 23-49, in: Čechy a Sasko v proměnách dějin, Slavogermanica II., Ústí nad Labem 1993, s.23 6
Kolektiv autorů, Dějiny zemí Koruny české II., Praha 1992, s 177-178 Cuhra J., Ellinger J., Gjuričová A., Smetana V., České země v evropských dějinách, díl čtvrtý od roku 1918, Praha Litomyšl 2006, s 49 7
10
spojenci, tedy-Československem, Rumunskem a Jugoslávií. Vzájemné smlouvy později v druhé polovině dvacátých let doplnily ještě smlouvy s Francií a uskupení Malé dohody se stalo součástí francouzského mocenského systému. V průběhu dvacátých let se československé republice podařilo zlepšit své vztahy se všemi sousedními státy. Výjimku tvořilo Maďarsko. Stalo se hlavním centrem snah změnit poválečné uspořádání do nástupu nacistů k moci v Německu.8 Ve vztahu k Německu panoval v československé republice poněkud problematický přístup. Na jednu stranu vyvstal již velmi záhy po ustanovení republiky požadavek korektních vztahů s Německem, který se stane stabilním prvkem československé diplomacie a i jejím praktickým cílem, na druhou stranu je však Německo považováno za potenciálního nepřítele státu.
V první
polovině dvacátých let je poměr obou států poznamenán i přes oficiální linii korektních vztahů sérií drobných incidentů, latentního napětí a konfliktů v zahraničně politických otázkách9, o nichž se ve zkratce zmíním níže. Linii korektních vztahů mezi oběma státy se dařilo udržet od vzniku Československa také zásluhou Německa, které začalo vůči Československu praktikovat politiku nezájmu. Pro Německo znamenal tento postup logický důsledek mezinárodní situace a svého aktuálního postavení a hospodářského vyčerpání.10 Na snahy o revizi versailleského systému a zmírnění dopadů mírových
smluv
na poražené
státy
se
snažila neúspěšně
československá diplomacie reagovat vytvořením systému kolektivní obrany. Beneš spolu s řeckým politikem Politisem vypracovali plán všeobecného garančního paktu, tzv. ženevský protokol. Snaha vyšla naprázdno, neboť plán byl odmítnut Velkou Británií. Britové naopak inicializovali vlastní řešení a na konferenci v Locarnu byl roku 1925 podepsán tzv. rýnský garanční pakt, který garantoval neměnnost 8
Olivová Věra, Dějiny první republiky, Praha 2000, s 123-124 Kubů Eduard, Křehké vztahy:Výmarské Německo a Československo, in: Ztroskotání spolužití, Češi, Němci, Slováci v první republice 1918-1938, s 2425 10 Hubený David, Hasil Jan, Postoj říšských a československých Němců k československé ústavě z roku 1920, s 122-123, in: Ústava 1920, Vyvrcholení konstituování československého státu, Praha 2011, s 121 -133 9
11
západních německých hranic. Přes snahu východních německých sousedů Československa a Polska neuznalo Německo podobné garance na své východní hranici.11 Otázku východních hranic řešily pouze arbitrážní smlouvy mezi zmíněnými státy. Ty však netvořily součást rýnského garančního paktu a neznamenaly tudíž mezinárodní zajištění hranic. Podpisem rýnského garančního paktu ztrácí Francie své výsadní politické postavení na kontinentě a dostává se částečně do politické izolace. Naopak pro Německo znamenala smlouva politické posílení. A spolu s hospodářskými změnami iniciovanými zejména ze strany Británie a Spojených států a realizované v tzv. Dawesově plánu pomáhaly Německu získat své ztracené pozice. Německé výrobky se začínají vracet na středoevropské a balkánské trhy, kde silně konkurují československým a začínají je z těchto trhů vytlačovat. Po konferenci v Locarnu narostla snaha Československa o zlepšení vztahů k Německu. I když otázka menšin nedoznávala ve Výmarském Německu takové naléhavosti, přesto představovala trvalé zatížení vztahů obou států. Ale až do nástupu hospodářské krize a následné změně politické reality v Německu nevykazovaly vztahy obou států alespoň oficiálně žádných závažných rozporů.
12
Výjimku
představovala snaha Německa vytvořit celní unii s Rakouskem v roce 1931. Proti tomuto kroku vystoupilo agilně Československo. Jeho aktivita ve Společnosti národů nakonec hospodářskému propojení obou německy mluvících států zabránila.13 Československo se v druhé polovině třicátých let nacházelo ve složité situaci. Mezinárodní vztahy komplikovalo několik významných faktorů. Již od svého vzniku bylo Československo nuceno řešit problémy, které představovaly národnostní menšiny.14 Spory, které se v průběhu druhé poloviny 20. let částečně otupily, vyvstaly naopak s větší intenzitou v polovině let třicátých. Po zkušenostech ze světové hospodářské krize se ve střední Evropě většina států přiklonila 11
Olivová Věra, Dějiny první republiky, Praha 2000, s 138-140 Kubů Eduard, Křehké vztahy:Výmarské Německo a Československo, in: Ztroskotání spolužití, Češi, Němci, Slováci v první republice 1918-1938 13 Kolektiv autorů,Dějiny zemí Koruny české II., Praha 1992, s 183-184 14 Klimek Antonín, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIII., Praha Litomyšl 2003, s 31-35 12
12
k pravicovým nedemokratickým režimům. Nejdůležitějším zvratem byl nástup nacistů v Německu k moci v lednu 1933. Vztahy se sousedním Německem, byly pro po celé meziválečné období Československa určující. Dosavadní relativně korektní vztahy mezi oběma sousedy se prudce zhoršily právě po nástupu A.Hitlera do funkce kancléře. I přesto však zůstalo Německo nejdůležitějším hospodářským partnerem ČSR po celé období její existence, nejen v obchodní, ale i v dopravní a technologické oblasti.15 V souvislosti s narůstající nacistickou vzrůstající agresivní politikou se postupně také rozpadal československý spojenecký systém. Svou roli však v problematickém postavení na mezinárodním poli hrály však také dozvuky světové hospodářské krize. Projevily se hlavně ve vztahu k malodohodovým spojencům. Československo nebylo dlouhodobě schopno nahradit na Balkáně pozici Německa. V době, kdy bylo velmi silně zasaženo hospodářskou krizí, se vydalo cestou státního protekcionalismu. Narůstaly snahy především agrární strany o soběstačnost v zásobování republiky potravinami. Neschopnost československého
trhu
absorbovat
výrobky
agrárních
malodohodových států Rumunska a Jugoslávie ponechávala prostor Německu, aby se ekonomicky mohlo s balkánskými státy sblížit. Hospodářská politika Hitlera na Balkáně byla často podmiňována politickými požadavky, což oslabovalo pevnost svazku Malé dohody.16 Na zhoršené postavení republiky se snažila reagovat československá diplomacie zvýšenou aktivitou. Z československé iniciativy smluvně upevnily organizační strukturu státy Malé dohody smlouvami z let 1932 a 1933. K hlubší integraci, především v otázce bezpečnosti, chyběla vůle zúčastněných balkánských států. Malodohodoví partneři ČSR se stále více snažili ve vztahu k Německu zachovávat neutralitu.17 Částečně úspěšná politika při stmelování Malé dohody však nemohla vyrovnat výše zmíněné problémy v hospodářské oblasti. V roce 1934 15
Kolektiv autorů, Dějiny hospodářství českých zemí industrializace do současnosti 1918-1945,Praha 1994, s.12
od
počátku
16
Klimek Antonín, 30.1.1933 nástup Hitlera k moci, začátek konce Československa, Praha 2003, s.141 17 Kárník Zdeněk, České země v éř e první republiky (1918-1938), díl druhý Československo a české země v krizi a ohrožení (1930-1935), Praha s. 459
13
se Francie pokusila svolat konferenci, na níž by se řešila otázka východních hranic Německa. Británie na podobném řešení zájem neměla a podobně reagovala i Itálie. Po neúspěchu francouzského plánu se pokusilo Československo a Francie zajistit si bezpečnost spoluprací se Sovětským svazem. V květnu roku 1935 spolupráci státy stvrdily podpisy smluv Československo-sovětské a Francouzskosovětské. Přičemž smlouva se Sovětským svazem měla vstoupit v platnost pouze tehdy, pokud poskytne Československu pomoc i Francie.18 Nicméně smlouva se Sovětským svazem se stala cílem kritiky sousedních států. Velká Británie se od dění ve střední Evropě čím dál více separovala. Zaměstnávaly ji své problémy v Britském společenství národů a nebyla ochotna se více angažovat v tomto regionu.
Vážnou
trhlinu
udělenou
versailleskému
systému
představoval vstup Německa do demilitarizovaného pásma v Porýní. Stalo se tak 7. března 1936. Západní mocnosti reagovaly pouze diplomatickými protesty. Neschopnost účinně zasáhnout v porýnské krizi oslabovala také spojenecká uskupení ve střední a východní Evropě. Znatelné problémy se objevily v Malé dohodě. Prohlášení jugoslávského
diplomata
Puride
demonstruje
situaci
mezi
balkánskými spojenci: „Když Francie a Anglie pro sebe na Rýně nic neudělaly, bylo by bláhové domnívati se, že něco udělají pro někoho ve střední Evropě.“19 Zájmy Jugoslávie na zachování dosavadních spojenectví tedy velmi poklesly. V roce 1936 naopak se sbližovala s Německem a následujícího roku podepsala smlouvu s Itálií. Československá zahraniční politika se dostávala do stále tíživější mezinárodní izolace bez možnosti manévrovat. Naději na zlepšení situace představoval nástup nové vlády lidové fronty ve Francii. Ministerský předseda Leon Blum však velmi brzy nepotvrdil očekávání do něho vkládaná, když nenastoupil tvrdší kurz vůči fašistickým režimům. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku zachovala
18
Kvaček Robert, Evropa a ČSR ve třicátých letech in:Rozumět dějinám, vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948, ed. Beneš Zdeněk, Kural Václav, Praha 2002, s 94-95 19 Klimek Antonín, Velké dějiny zemí Koruny českých, svazek XIV., Praha Litomyšl 2002, s 406
14
Francie neutralitu.20 Německo posilovalo svoji pozici vytvořením spojenectví s Itálií a zanedlouho podepsáním Paktu proti Kominterně s Japonskem. Na konci roku 1936 přijeli do Prahy němečtí zástupci jednat s Benešem o možnostech smluvního zajištění vztahů obou států. Hitler však jednání v roce 1937 ukončil, neboť se mu rýsovaly nové možnosti, způsobené jak vnitřním upevněním Německa, tak mezinárodně politickou situací. Dosavadní správnost Hitlerových kalkulací se mu potvrdila v listopadu 1937. Lord Halifax při audienci uHitlera prohlásil, že britská vláda neodmítá uznat požadavky Německa vůči Rakousku, Gdaňsku a Československu. Británie tak otevřela cestu německé expanzi na východ.21 Také v průběhu roku 1937 Henlein ve svém dopise ujistil vůdce o své loajalitě a vůli včlenit německé pohraniční oblasti Československa do říše.22 V únoru 1938 již A.Hitler ve svém projevu otevřeně vyhlásil, že řešení sudetoněmeckého problému nalézá v připojení sudetských oblastí k Německu. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 se ocitla republika v bezvýchodné situaci. Nepříznivá geopolitická realita a také tlak ze strany dosavadních spojenců v sudetoněmecké otázce situaci republice nijak nevylepšoval.
Zmezinárodnění
sudetoněmeckého
problému
podporovala hlavně Velká Británie. Konrád Henlein si také svým vystupováním
naklonil
některé
britské
kruhy
k podpoře
sudetoněmeckého stanoviska. Na druhé straně dávali Britové velmi transparentně najevo svůj faktický nezájem na dění ve střední a východní Evropě. Při dalším postupu proti Československu Hitler obratně využíval práva národů na sebeurčení. Německo se stavělo do role ochránce německé menšiny v Československu. 23 Výše zmíněné skutečnosti otevřely cestu k Mnichovské dohodě a k zániku první Československé republiky. Mnichovská dohoda je 20
Ibid. s 410-412 Kural Václav, Konflikt místo společenství, Češi a Němci v Československém státě (1918-1938), Praha 1993, s 165-169 22 Kvaček Robert, Chalupa Aleš, Heyduk Miloš, Československý rok 1938, Praha 1988, s 13-17 23 Bělina Pavel, et. al., Dějiny evropské civilizace II., Praha Litomyšl 1997, s 224-225 21
15
dávána za vinu chování sudetských Němců a je jedním z hlavních důvodů, proč bylo v poválečném Československu sáhnuto k drastické změně v národnostní struktuře státu- odsunu. Argumenty volající po odsunu poukazovaly na chování většiny sudetských Němců v krizových letech, kdy se přiklonili na stranu nacistického Německa. 1.3. Vnitropolitická situace ČSR Vnitropolitická situace v Československu byla silně ovlivněna hospodářskou krizí. Ta zde měla poněkud odlišný průběh než v ostatních evropských zemích. Hospodářství československého státu bylo postiženo značně nerovnoměrně. Nejvíce krizí utrpěl lehký převážně na export orientovaný průmysl situovaný především v pohraničních oblastech republiky. Nejcitelněji byli zasaženi čeští Němci. V souvislosti s vývojem v sousedním Německu, kde krize již v polovině 30. let odeznívala, v Československu naopak kulminovala a její průběh byl vleklejší. V roce 1933 poklesla v celostátním průměru průmyslová výroba na 60,2% hodnot z roku 1929. Nicméně v pohraničních oblastech byl propad výroby ještě daleko znatelnější. Sklářská výroba poklesla na 38,6%, výroba porcelánu se snížila na 41,4%
dřevařský
průmysl
na
48,5%
předkrizové
úrovně.24
V souvislosti s radikalizací společnosti v pokrizových letech také sílí české fašistické hnutí. V polovině 30. let byla nejsilnější fašistickou politickou organizací Gajdova NOF-Národní obec fašistická. Po vítězství nacistů v Německu se změnila orientace českých fašistů. Dřívější kontakty z konce 20. let byly zapomenuty a fašisté a jejich rétorika získala silně protiněmecký charakter.25
24
Hájek Miloš, Mencl Vojtěch, Otáhal Milan, Křižovatky 20.století, světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách, Praha 1990, s 141 25 Gregorovič Miroslav, Kapitoly o českém fašismu, Fašismus jako měřítko politické dezorientace, Praha 1995, s 62
16
2.0 Němci v ČSR V Československu žilo dle sčítání lidu z roku 1921 3 124000 Němců, z toho 2 973000 v českých zemích. Celkově se Němci podíleli 23,36 % na celkové populaci československého státu.
26
Němečtí říšští
poslanci z českých zemí nesouhlasili se vznikem československého státu. Dne 29. října se němečtí poslanci z Českých zemí ustanovili jako prozatímní česko-německé shromáždění a vyhlásili ve Vídni samostatnou provincii Deutschböhmen rozkládající se v severních Čechách na území osídleném Němci.27 Vyhlášení provincie bylo ideově podloženo právem národů na sebeurčení. V čele provinční vlády Deutschböhmen byl nakrátko R. Pacher, který byl zanedlouho vystřídán Rudolfem Lodgmanem von Auen, jeho zástupci se stali J. Seliger a H. Maxiner. Na schůzi poslanců ve Vídni byla také přijata prozatímní ústava a zřízeny domobranecké oddíly Volkswehr.28 O něco později schválilo Národní shromáždění Rakouské republiky vznik dalších německých provincií v českém pohraničí: Sudetenland, nacházející se na severní Moravě a ve Slezsku, Deutschsüdmähren na jižní Moravě a nakonec Böhmerwaldgau v jižních Čechách.29 Více politického realismu než zástupci českých Němců projevil německý velvyslanec v Praze, Gebsattel. Velmi záhy se spojil s členy revolučního národního výboru a gratuloval jim k založení nového státu. Německý konzul také považoval počínání německých zástupců za nešťastné. Mimo jiné řekl: „Kdyby se čeští Němci rozhodli k dobrovolnému setrvání ve státě Čechů, otevíraly by se jim zcela jiné perspektivy. Ačkoli samozřejmě ne všechna jejich národnostně politická přání by pak došla naplnění, mohli by si býti v tomto ohledu jisti maximální vstřícnosti ze strany Čechů…Pokud by tedy Němci s Čechy zasedli k jednacímu stolu nyní, pak by to byl nejpříznivější
26
Kural Václav, Konflikt místo společenství, Češi a Němci v československém státě, Praha 1993, s 25 27 Sobota Emil, Národnostní autonomie v Československu?, Praha 1938, s 4445 28 Velké dějiny zemí koruny českých s 31-35 29 Kural Václav, Konflikt, s15
17
okamžik, kdy by bylo možné obdržet dalekosáhlé ústupky v každém směru.“ 30 Němečtí zástupci předpokládali, že se jejich provincie spojí s nově vzniklou republikou Německé Rakousko, případně Německem. Nově vzniklé provincie však neuznal Národní výbor Československý a téměř okamžitě začala jednání mezi českými a německými poltickými reprezentanty. Němci odmítli návrhy českých politiků vyslat své zástupce do Národního výboru a do revolučního Národního shromáždění a de facto tím uznat vznik Československa.31 Snahy o smírné řešení mezi Československem a německými zástupci ztroskotaly na neústupnosti obou Československo
souhlas
dohodových
stran.
Dodatečně získalo
mocností
k vojenskému
obsazení pohraničí s podmínkou, že o definitivní podobě hranic rozhodne mírová konference. Němečtí zástupci se snažili po neúspěšném rokovaní s československými zástupci zmezinárodnit celý problém. Obraceli se jak na prezidenta Wilsona s protesty proti „imperialistickým neoprávněným zásahům českého státu“ 32, tak i prostřednictvím rakouské vlády na vítězné mocnosti. Spolu s rakouskou delegací odjeli na mírovou konferenci také zástupci sudetských
Němců
žádat
o
připojení
německých
oblastí
Československa k Rakousku.33 Postavení německých úřadů v pohraničí však bylo velice slabé. K obsazování pohraničních oblastí československými jednotkami docházelo ve většině případů bez vážnějších střetů. Do konce roku 1918 byly sudetské oblasti obsazeny československými vojáky a představitelé provinčních zemských vlád se uchýlili do zahraničí, odkud se nadále snažili zejména na mírové konferenci v Paříži o připojení sudetských území k Německému Rakousku. Nicméně po
30
Brügel Johannes, Češi a Němci 1918-1938, Praha 2006, s 107-108 Olivová Věra, Dějiny první republiky, Praha , 2000 s74 32 Klimek Antonín, Velké dějiny zemí Koruny české sv. XIII., Praha-Litomyšl 2000, Paseka, 34 33 Ibid. s 82 31
18
obsazení německých území došlo velmi rychle ke konsolidaci československé státní moci v těchto regionech. 34 Období vyhroceného nacionalismu vyústilo srážkami 4. března 1919 v několika pohraničních městech. Na toto datum připadala zahajovací schůze
nově
zvoleného
Národního
shromáždění
ve
Vídni.
Československá vláda znemožnila, přes vlnu odporu, německým obyvatelům pohraničních území účastnit se voleb do rakouského parlamentu.
Právě
v den
prvního
zasedání
proběhly
v československých německých oblastech demonstrace, které někde přerostly v ozbrojené střety demonstrantů s československými ozbrojenými složkami. Nejvíce obětí bylo ve městech Kadaň (25) a moravský Šternberk (16).35 Nešťastné události ze 4. března na dlouhou dobu poznamenaly německo-české vztahy a také daly radikálům do rukou argumenty o československém nepřátelském jednání. Nešťastné události však také posloužily jako memento některým českým politikům, kteří si byli vědomi ožehavosti problému. Jedním z nich byl ministr vnitra v chaotických dobách první poloviny 20. let Antonín Švehla. Velmi dbal o to, aby se podobná situace neopakovala.36 Iredentistické snahy německých politiků byly definitivně ukončeny po podepsání mírových smluv s Německem a Rakouskem, kdy bylo patrné, že se jejich snahy nemohou opřít o podporu ani jednoho z těchto
států.
Německé
zemské
vlády
Deutschböhmen
a
Sudetenland byly rozpuštěny a jejich představitelé v Československu amnestováni.37 V průběhu roku 1919 došlo k vnitřnímu upevnění státu a i Němci opustili své jednoznačně odmítavé postoje vůči nové republice. V nacionalistických kruzích však snaha či alespoň úvahy o secesi rezonovaly prakticky neustále. Dokládá to i výrok Lodgmana von 34
Olivová Věra, Dějiny první republiky, Praha 2000, s 77 Brügel Johann Wolfgang, Němci a Češi 1918-1938, s 130-133 36 Kárník Zdeněk, České země v éře první r epubliky (1918-1938), Díl první Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000, s 43 37 Broklová Eva, Politika německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, s.47 35
19
Auen na půdě rakouského parlamentu „že sudetští Němci se boje za sebeurčení nevzdají nikdy.“38 Zbytek politického spektra, dá se říci, se s existencí Československého státu smířil. Volbami do obecních zastupitelstev konanými v červenci 1919 zahájili svou účast na politickém životě republiky. Snahu o začlenění Němců do Československého státu projevovali i mnozí českoslovenští politici. Nutno je především
vyzvednout
roli
prezidenta Masaryka.
Dlouhodobě se snažil o smírné a v rámci možností vstřícné řešení rozporů mezi Čechy a Němci. Problematické však zůstává jeho první poselství po návratu z ciziny 22. prosince 1918, přednesené poslancům Revolučního Národního shromáždění. V projevu totiž zaznělo: „Opakuji: My jsme vytvořili náš stát, tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v tak zv. německém území.“39 Nešťastné označení Němců za emigranty a kolonisty dávalo možnost německým nacionálům poukazovat na podřízené postavení jejich etnika v nově se formující republice a dlouhou dobu tento výrok vytržený z kontextu sloužil k tomuto cíli. Nicméně jeden
prezidentův
výrok neznamenal
pro většinu
německých politiků překážku. Masaryk byl mezi zástupci německých demokratických stran vysoce oceňován. Dokládají to i slova F. Spiny z roku 1937, kdy na stránkách Teplitzer Tagblattu po úmrtí Masaryka v roce 1937 pronesl: „Tento muž poskytl však také svému státu, v němž žije největší německá menšina Evropy, onu státní ideu, která zůstává pro přítomnost i budoucnost nejdůležitějším pilířem republiky: toleranci a rovnoprávnost občanů a národů tohoto státu… Za jeho prezidentství byl prastarý válečný stav mezi Čechy a Němci vystřídán česko-německou spoluprácí, za jeho prezidentství byl zahájen onen národně-politický vývoj, který je veden důsledně a energicky dále, představuje největší historickou událost v sudetském 38
Kural Václav, Češi, Němci a mnichovská křižovatka, Praha 2002, Karolinum s 30 39 Veselý Zdeněk, Dějiny české politiky v dokumentech, Praha 2005, Professional publishing, s 393
20
prostoru. To je výkon, který činí T.G.Masaryka nám sudetským Němcům nesmrtelným. Masarykův odkaz to je jeho život… Masarykův život zůstává naší závětí, to slibujeme, jeho spolupracovníci a sudetoněmečtí žáci, u rakve prezidenta republiky.“40 T. G. Masaryk se také zasadil o vznik Společnosti pro studium menšinových otázek v roce 1929, předsedou společnosti se stal K. Krofta.41 Předcházejícím vývojem, kdy Němci odmítli návrhy na vyslání zástupců do shromáždění, se také připravili o možnost podílet se na přípravě ústavy Československa. V dalším vývoji bude tento fakt využíván
německými
nacionalisty
jako
jeden
z dalších
protičeskoslovenských argumentů. Na toto téma také diskutoval prezident Masaryk při rozhovoru ve vídeňském deníku Die Zeit, kdy na otázku, zda se na tvorbě ústavy budou podílet i zástupci Němců odpověděl: „…Bude záviset na Němcích, budou-li spolupracovat na ústavě.“42 Ústava byla přijata 29. února 1920 a zahrnovala v sobě poměrně rozsáhlá práva národnostních menšin. Ochranou národních menšin se zabývala šestá hlava ústavní listiny. Tím také Československo splnilo mezinárodní závazek přijatý ve smlouvě ze Saint-Germain-en-Laye. Přijetím mezi základní zákony státu dávala mezinárodní smlouva o ochraně národnostních menšin možnost vznikající Společnosti národů zasahovat do vnitřních záležitostí státu v zájmu nespokojených menšin. Upravovalo se jím také jazykové právo menšin, kdy: „ zaručuje se jim svoboda užívání jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých, hospodářských, v oblasti náboženské, v tisku a v publikacích politického druhu, jakož i ve veřejných shromážděních.“43 Dále hovořilo o dalších povinnostech při dodržování jazykových práv-tzn. mělo být přiměřeně umožněno užívat jazyka menšin při soudních řízeních, správě a výuce na školách či jiných vzdělávacích zařízeních, atd. Československo mimo 40
Opat Jaroslav, T.G.Masaryk evropan světoobčan, Praha 1999, Ústav T.G. Masaryka, s 80 41 Ibid. s 77 42 Malínská Jana, Masarykův pohled na vztah Čechů a Němců v jeho článcích ve vídeňském tisku, in: Češi a Němci v pojetí a politice T.G.Masaryka, Praha 2004, s 94 43 Sobota Emil, Jazykové právo v evropských státech, Praha 1934, s 81
21
mezinárodních smluv ještě uzavíralo smlouvy s okolními státy, které řešily jazykové otázky.
44
Ačkoli byly v ústavě zaručeny příslušníkům
minorit nadstandardní občanská práva, nebyli němečtí zástupci s ústavou spokojeni. Nezaručovala jim totiž jimi požadovaná kolektivní práva menšin.45 Ústava byla ještě doplněna jednotlivými zákony, zpřesňujícími její vyznění. Právě nejproblematičtější a nejdiskutovanější částí ústavy se stal zákon č. 122 tzv. jazykový zákon. V diskuzích ohledně podoby jazykového zákona bylo slyšet hlavně Kramářovu národní demokracii. Právě přes odpor Kramářových stoupenců nebyly naplněny Masarykovy představy o pozici československých Němců ve státě. Masarykovo pojetí bylo více otevřené německým požadavkům a představám, které pro odpor českých nacionalistů nebyly prosazeny do ústavy. Mimo jiné vycházela prezidentova koncepce z působení německého ministrakrajana ve vládě, němčina se měla stát dalším jazykem státu, dále pak by Praha zůstala dvojjazyčným městem, Němci by měli v rámci župního zřízení převahu v několika župách, atd. Většinu těchto opatření se nepodařilo uvést v život.46 Němečtí političtí představitelé se do pražského parlamentu dostali až po parlamentních volbách konaných v roce 1920. Na německých územích v těchto volbách zvítězila německá sociální demokracie, která obdržela 43,5% hlasů, tedy 11,1% v rámci celého státu, následovala ji se ziskem více než 20% hlasů Německá nacionálně socialistická strana-DNSAP ( v rámci republiky 5,3%), Bund der Landwirten získala 15% hlasů, v rámci republiky 3,9% a nakonec s 11% hlasů, neboli 2,5% v celostátním měřítku dostala německá křesťansko-sociální strana. Německé politické strany, kromě sociální demokracie, vytvořily po volbách společný tzv. parlamentní svaz, jehož mluvčím se stal Rudolf Lodgman von Auen.
47
Německý
parlamentní svaz tvořily tedy kluby následujících politických stran:
44
Ibid 82 Kárník Zdeněk, České země v éře první republiky (1918-1938), Díl první, vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), s.106-109 46 Beran Ladislav Josef, Odepřená integrace, Praha 2009, s 135-137 47 Cabada, politický systém, s 83 45
22
německé strany agrární, německé národní strany, německých křesťanských sociálů, národních socialistů a klub německodemokratické svobodomyslné strany.48 Po volbách došlo s Němci k jednání o možnosti vstupu jejich zástupců do vlády. Velký zájem na úspěšné integraci německých politiků do vládní koalice měl také prezident republiky T. .G. M. Prezident se snažil zapojit co nejdříve německé zástupce k účasti na fungování státu. Svědčí o tom také jeho jednání se zástupci Němců. Několi krát jim byla prezidentem nabídnuta účast ve vládě. S ještě velkorysejším návrhem přišel představitel sociálních demokratů Vlastimil Tusar, když nabídl německým politikům čtyři ministerská křesla za pro ně výhodných podmínek. Nicméně i tato nabídka, podobně jako další, byla čelným představitelem Německého parlamentního svazu Lodgmanem von Auen odmítnuta. Opakovaná jednání mezi Tusarem a Němci však vyšlo vniveč a Němci odmítli vstoupit do vlády.49 Přes odpor negativistického křídla německé politiky se postupem doby ve 20. letech prosadila pozitivnější a realističtější politická koncepce ve vztahu k nové republice. Průkopníkem této změny byla v německém táboře sociální demokracie. Další politickou stranou, jež změnila své nesmiřitelné stanovisko a vydala se cestou jednání s Čechy, byl Bund der Landwirte. Své stanovisko prosadili němečtí agrárníci i v Německém parlamentním svazu proti stanovisku Lodgmana von Auen. Vůdčí osobnost německých agrárníků-F. Křepek prohlásil: „Svaz sice nadále trvá na principech svého postoje k ČSR, ale postoj k vládě bude formovat na základě jejích činů.“
50
Pevnost
Parlamentního svazu byla vážně narušena. V červnu roku 1922 vytvořili němečtí nacionálové a němečtí národní socialisté užší spolek, v němž chtěli spolupracovat-Kampfgemeinschaft. Proti tomuto kroku protestovaly ostatní strany zastoupené v německém Parlamentním svazu. V listopadu téhož roku vystoupili Lodgmanovi 48
Koudelka Jaroslav, Mír Čechů s Němci, Českoněmecká poli tika po válce, 1934, Praha, s.12 49 50
Kural Václav, Konflikt místo společenství, Praha 1993s 42-43 Kural Václav, Češi, Němci… s.66
23
nacionálové ze Svazu a stejně tak učinili i národní socialisté. Ostatní strany sdružené v Německém parlamentním svazu přijaly nový název společného
uskupení-Arbeitsgemeinschaft.
Přihlásily
se
k československému státu a chtěly započít s Čechy vyjednávání, jehož výsledkem měla být také národnostní autonomie.51 Zde můžeme tedy vidět jasné rozdělení německé politiky na dvě uskupení-na negativistický proud reprezentovaný nacionálními stranami a na aktivismus, který rezonoval v ostatních stranách politického spektra. Německá sociální demokracie se žádného sdružování s ostatními německými politickými subjekty neúčastnila. Nechtěla se sdružovat s buržoazními stranami a dále si ponechávala pootevřené dveře k možnosti
spolupráce
s československou
sociální
demokracií.
Nejbližší spolupráce německých a československých stran bude patrná v komunistické straně, kdy dojde ke sjednocení obou stran v jednu, i když pod nátlakem Kominterny.52 Na podzim roku 1925 proběhly parlamentní volby, v nichž 70% československých Němců volilo tři strany, které se před volbami ústy svých předáků přihlásily k aktivismu. Volební výsledek těmto stranám zaručoval zisk 54 poslaneckých mandátů v 300 členném parlamentu. Vyvrcholením politiky aktivismu v druhé polovině 20. let znamenal vstup německých ministrů do Švehlovy vlády v roce 1926.53 Součástí tzv. panské koalice byl ministr veřejných prací za německé agrárníky Franz Spina a za německé křesťanské sociály se ministrem spravedlnosti stal Robert Mayr-Harting. Vláda byla ze strany německých politických uskupení podporována krom vládních stran také německou živnostenskou stranou. I když zůstává otázkou, do jaké míry bylo pozvání německých zástupců motivováno snahou o jejich větší integraci a převzetí zodpovědnosti za řízení státu či jen snahou vytvořit vládní koalici bez socialistických stran, jednalo se o velmi důležitý počin. První účast Němců v československé vládě byla
51
Peroutka Ferdinand, Budování státu: československá politika v letech popřevratových, Praha 1936, s 2694-2697 52 Klimek Antonín, Velké dějiny zemí Koruny české sv.XIII. 1918-1929, Praha Litomyšl 2000, Paseka, s.221-225 53 Opat Jaroslav, T.G.Masaryk Evropan světoobčan, Praha 1999, s 39
24
kladně hodnocena jak ze strany německých aktivistických stran, tak i z druhé československé strany. Potvrzují to slova německého agrárníka F. Windrische: „Jsme rozhodnuti účastniti se v kladném smyslu parlamentní práce této vlády…pod vlivem tisíciletého vývoje v dějinách zemí má konečně zmizeti nenávist, jež otravuje národy, a že také pro německý národ má platiti zásada úplné rovnoprávnosti… Na vládě jest, aby ospravedlnila naši ochotu ke spolupráci svým chováním k našemu národu“.54 Ocenění změny přístupu můžeme najít i ve slovech Kamila Krofty: „…naši Němci si mohou rozumnou politikou ještě zlepšit své postavení v našem státě a zjednati si větší vliv na jeho správu. Prospěli by tím především sobě, ale mohli by prospěti také státu, v němž žijí, prokazujíce mu svou kulturní a hospodářskou zdatností zase mnohé cenné služby, jako mu je nejednou tak vynikající měrou prokázali v minulosti“.55 Výše zmíněný politický akt německých stran znamenal pro československou politiku určitou stabilizaci: „Zvláště třeba upozorniti na to, že dřívější tak početná a silná německá parlamentní opozice strhovala též ostatní drobnější národnostní opozice, zvláště opozici maďarskou a že s touto širokou národnostní opozicí nejednou šla v jednotné frontě též slovenská strana ludová.“
56
. V dalších parlamentních volbách
konaných v roce 1929 dopadly výsledky voleb velmi podobně. Jen do vlády místo německých křesťanských sociálů byla přizvána německá sociální demokracie. Její předseda Ludwig Czech se stal v nové vládě ministrem sociální péče.57 Do hospodářské krize měla nejsilnější postavení v německé politice aktivistická linie. Oceňováni byli němečtí aktivističtí politici i prezidentem republiky T. G. Masarykem, který považoval spolupráci za jediné možné východisko. Hovoří o tom mimo jiné v listu z roku 1930 adresovaném senátoru Franzi Křepkovi: „Pro státníky a myslící politiky naší společné vlasti nemůže být jiné 54
Klimek Antonín, Velké dějiny zemí Koruny české sv.XIII. 1918-1929, Praha Litomyšl 2000, Paseka, s.585 55 Krofta Kamil-Němci v Čechách, Praha 1927, Orbis, s.39-40 56
Koudelka Jaroslav, Mír Čechů s Němci, Českoněmecká poli tika po válce, 1934, Praha, s 55 57
Kárník Zdeněk, České země v éř e první republiky (1918-1938), díl první Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2000, s 559-561
25
směrnice než čestná součinnost obou národů, touto součinností jsou také ostatní národnostní problémy rozřešeny. Vyslovil jsem toto přesvědčení na samém počátku své politické činnosti … a jako prezident naší republiky jdu za týmž cílem a velmi se těším, že jsem ve Vás,
pane
Křepku,
našel
tak
obezřetného
a
chytrého
spolupracovníka.“58 Hospodářská krize v Československu postihla zejména exportní průmysl nacházející se ponejvíce v pohraničních oblastech republiky. Důsledky krize tedy nejvíce pocítili českoslovenští Němci. Neúspěšná se ukázala i snaha vlády mírnit dopady krize na obyvatelstvo. Němečtí nacionálové však prohlašovali, že kritická situace v pohraničí je dílem vládní protiněmecké politiky. Nacionalistická rétorika v této pohnuté době sklízela mezi Němci značné úspěchy. Německá společnost se pod tíhou krize značně radikalizovala, platí to zejména o dělnictvu. Můžeme to pozorovat na nebývalém vzestupu do té doby okrajových politických stran. Drtivá většina dělníků se sdružovala v dřívějších letech v sociální demokracii. V krizovém období však dochází k posunům, nacistická DNSAP zaznamenává nárůst oproti roku 1925 o 17% dělnických členů. DNSAP se prohlašovala za dělnickou stranu a skutečně asi 50% jejích členů byli dělníci.59 V době krize také vrcholí zápas sociální demokracie s komunisty, z čehož těží právě nacistické odbory.60 Přijetím zmocňovacího zákona se snaha některých politiků po silné demokracii začala projevovat. 20. října 1933 byl přijat zákon o zastavování a rozpouštění politických stran. Poslanec za německou národní stranu dr. Schollich v parlamentu přednesl při projednávání zákona o rozpouštění politických stran jménem své strany mimo jiné: „Podáním vládního návrhu tisk 2355 o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran, tvoří si vláda dodatečně právní podklad 58
Masaryk T.G., Cesta demokracie IV, Projevy-články-rozhovory, 1929-1937, Praha 1997, s 119 59 Kárník Zdeněk -České země v éře první republiky (1918-1938), díl druhý, Československo a české země v krizi a v ohrožení(1930-1935), Praha 2002, s 97 60 Čapka František, Odbory v českých zemích v letech 1918-1948, Brno 2008, s 109
26
pro zastavení činnosti německé národní strany, nařízené výnosem ze dne 4. října 1933. Zastavení stalo se s dovoláním §u 28, odst. 2 a §u 36 zákona o právu spolkovém ze dne 15. listopadu 1867, č. 134 ř. z., poněvadž při utvoření německé strany národní nebyla prý splněna ustanovení spolkového zákona. Jak nepřípadné a neudržitelné jest dovolávati se spolkového zákona, vyplývá již ze všeobecně známé skutečnosti, že všechny strany v Československu včetně strany pana předsedy vlády stejně trvají jako volné politické organisace. Měla by tedy ze stejného důvodu býti zastavena činnost i všem jiným stranám jako německé straně národní.“61 Již ale 4. října byla činnost zakázána hitlerovské straně DNSAP a o něco později i německé straně nacionální DNP. Následovalo 24. listopadu rozpuštění německé odborové ústředny Verband deutscher Gewerkschaften již zrušené DNSAP. Zájem na rozpuštění odborové centrály této strany měly socialistické strany včetně německé sociální demokracie.62 Efekt rozpuštění těchto stran nebyl moc velký, protože záhy na troskách obou zakázaných stran vznikla Sudetendeutsche Heimatsfront vedená Konrádem Henleinem63.
Vystoupení Konrada Henleina
radikalizovalo tak zbytek německého politického spektra. Německé strany byly nuceny k ostřejším prohlášením a tvrdší politice vůči Československému státu, pokud nechtěly být úplně pohlceny SHF. I Bund der Landwirte se v roce 1935 značně radikalizoval. Některá prohlášení vykazují velkou dávku podobnosti jako prohlášení SHF.64 Nacionální požadavky, které se znovu v této době objevují u aktivistických stran, vedly ke sporům se SdP. Sudetoněmecká strana se bála ztráty výsadního postavení jako bojovníka za německé národní zájmy v Československu. Konflikt vypukl hlavně mezi SdP a
61
Dostupné z http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/296schuz/s296003.htm, navštíveno dne 15.5.2012 62 Čapek František, Odbory v českých zemích v letech 1918-1948, Brno 2008, s 119 63 Klimek Antonín, Boj o Hrad, s372-374 64 Kubů Eduard, Hospodářaský nacionalismus v programech politických stran českých zemí v období Rakouska-Uherska a první Československé republiky, s 115, in: O hospodářskou národní državu, Úvahy a stati o moderním českém a německém nacionalismu v českých zemích, Praha 2005, (eds) Hájek Jan, Jančík Drahomír, Kubů Eduard, s 93-129
27
německými agrárníky, mezi nimiž panovaly až do této doby poměrně dobré vztahy.65 Silná pozice strany v německém politickém táboře jí umožnila zintenzivnit snahu ovlivňovat kulturní dění v německém prostředí v průběhu roku 1936. Ideální kultura v očích předáků SdP sledovala německé nacistické koncepty. I přesto však neustále ujišťoval
československé
politické
kruhy
o
své
loajalitě
k Československu a odmítal spojení jeho strany s nacistickou stranou v Německu.66 Následujícího roku se však již Henlein otevřeně přihlásil k nacistické ideologii a bez okolků se jeho politika dala do služeb nacistického Německa.67 Za nepříznivé situace se snažily německé aktivistické strany vyvíjet iniciativu. Německé aktivistické politické strany se snažily vzdorovat sílící sudetoněmecké straně.V průběhu roku 1937 byla založena Ústředna německých aktivistických stran s 60 odbočkami, jenž měla zprostředkovat kontakty mezi německou aktivistickou platformou a československými úřady.68 Dále vznikly nové časopisy Die Tat (Čin) a Die neue Zeit (Nová doba). Do nich psali své příspěvky spisovatelé obou národností.69 Aktuální problémy doby shrnuje výstižně Kamil Krofta: „K dokonalému rozřešení německého problému v tomto státě je třeba … upřímného duchovního a mravního přilnutí sudetských Němců k našemu státu. Vedle poznání, že se jim v něm nejen netřeba strachovati o jejich národní existenci, o zachování přirozené souvislosti s národním společenstvím německým, nýbrž, že tu mají možnost žíti nerušeně jejich vlastním životem národním….“70 Krofta dále uvádí jako velice problematické pro soužití obou národů
65
César Jaroslav, Černý Bohumil, Politika německých buržoazních stran v Československu v letech 1918-1938, Díl II. (1930-1938), Praha 1962, s 373374 66 César Jaroslav, Černý Bohumil, Politika německých buržoazních stran v Československu v letech 1918-1938, Díl II. (1930-1938), Praha 1962, s 375 67 Libal Wolfgang, Češi, Naši zvláštní sousedé, Brno 2008, s 28-29 68 Beran Ladislav Josef, Odepřená integrace,Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československé republice 1918-1938, Praha 2009, s 300 69 Ibid. 70 Krofta Kamil, Němci v Československém státě, Praha 1937, s 21
28
ideologii hlásanou z Německa a Henleinovou stranou níž je národní příslušnost nadřazována příslušností státní.71 V průběhu roku 1938 německé aktivistické strany svůj zápas s Henleinovou stranou prohrály. Připojení Rakouska k Německu způsobilo otřes v německých aktivistických řadách. Neměly již sílu dále čelit stále mocnější SdP, kdy Henlein provolával opakovaně svoji stranu za jedinou stranu reprezentující Němce ve státě.72 Pod vlivem daných okolností většina aktivistických stran vstoupila do SdP. Němečtí agrárníci BdL tak učinili 23. března, někteří členové strany však tento krok odmítli a ze strany vystoupili, jako např. Franz Spina. Agrárníky následovala německá živnostenská strana DGP a o den později stejně učinila i německá křesťansko sociální strana DCVP. Do SdP nevstoupily pouze dvě německé politické strany, a to: Německá demokratická strana svobodomyslná DDFP a Německá sociální demokracie. Po březnových demisích ministrů Spiny (BdL) a Zajicka (DCVP) zůstal posledním německým zástupcem ve vládě L. Czech (DSAP), na svoji funkci rezignoval nedlouho poté v dubnu. 73 Demisí posledního německého ministra byla vlastně ukončena oficiální německá prostátní politika. 3.0 Německá menšina v Praze Tradiční centrum českého politického a kulturního života-Praha získala po roce 1918 potvrzení svého privilegovaného postavení. Sídlily a sídlí zde dosud nejvýznamnější republikové instituce. Je tedy přirozeným správním, kulturním a hospodářským centrem. Stala se centrem republiky i centrem jejích národů. Byť zde německé obyvatelstvo nepředstavovalo významné procento populace, byla
71
Ibid, s 22 César Jaroslav, Černý Bohumil, Politika německých buržoazních stran v Československu v letech 1918-1938, Díl II. (1930-1938), Praha 1962, s 429 73 Kárník Zdeněk, České země v éř e první republiky (1918-1938), Díl třetí O přežití a o život (1936-1938), Praha 2003, s 504 72
29
Praha pro české Němce po celé trvání první republiky centrem. H. Cysarz ji nazýval: „sídlem sudetoněmeckého osudu.“74 Nejvýznamnější národnostní menšinu v celém meziválečném období v Praze tvořili Němci. Pozici vůdčího národa v Praze Němci ztrácí v průběhu 19. století. Jsou zatlačováni vzmáhajícím se českým živlem, kdy se nižší vrstvy německého obyvatelstva často asimilují do většinového národa. Je to způsobeno několika faktory. Jednak chudší vrstvy německých obyvatel většinou žily rozptýleně v oblastech Prahy s českou majoritou a dále pak německé liberální kolektivní společenství v Praze se vymezovalo vůči chudším vrstvám a ve snaze zachovat si svou exkluzivitu nedávalo příliš možností účastnit se nižším třídám na jejich společném kulturním životě. Praha také v době před první světovou válkou nebyla cílem německých imigrantů, přitažlivější pro ně byla Vídeň či oblasti v pohraničí.75 Nicméně Praha znamenala pro české Němce důležité kulturní centrum. Nacházely se zde německé vysoké školy, Německá technika a Německá univerzita, německé divadelní scény, významnou kulturní součást německé Prahy představovali němečtí spisovatelé. Praha představovala pro československé Němce také finanční centrum, nacházely se zde nejvýznamnější německé bankovní domy jako např. Böhmische Unionbank, dále pak banky s česko-německou správou, z nichž nejsilnější byla Česká eskomptní banka a úvěrní ústav.76 V poválečném období doznala německé menšina v Praze velkých změn. Ihned po skončení války došlo k poklesu německých obyvatel v Praze z 37 tisíc na 30 tisíc. Vliv na tento pokles mělo více faktorů. Válečné ztráty, politické události poválečné doby a také změna způsobu zjišťování národnosti při sčítání obyvatelstva.77 Velké změny pro hlavní město přinesl také plán na vytvoření tzv. Velké Prahy. Zákonem z 6. února 1920, vstoupivší v platnost k 1. lednu 1922, se
74
Korčák Jaromír, Geopolitické základy Československa jeho kmenové oblasti, Praha 1938, s 121 75 Cohen Gary B., Němci v Praze 1861-1914, Praha 2000, s 212-220 76 Kolektiv autorů, Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti, 1918-1945, Praha 1995, s 105 77 Dějiny Prahy II. s 305
30
k Praze připojily sousedící obce. Praha se tedy rozrostla o 37 obcí v okruhu 7 km od středu města. Tím se podstatně zvětšila rozloha hlavního města a snížil se podíl německých obyvatel na celkovém počtu obyvatel Prahy.78 Do 30. let pražské německé obyvatelstvo hlavně díky přistěhovalectví dosahovalo 40 tisíc osob. Němci tedy představovali asi 5% pražského obyvatelstva.
Největší
koncentrace
německé
populace
byla
především v okolí ulice Na Příkopech, na Malé Straně a Josefově. V těchto místech představovali Němci až 20% populace. Je nutné říci, že není úplně transparentní měřit německou populaci v Praze jen dle obcovacího jazyka. Protože část pražských Židů sice hovořila německy, ale považovala se za příslušníky ne německého, ale židovského národa.79 3.1 Politická situace V Praze poslední řádné volby do zastupitelstva-Sboru obecních starších proběhly roku 1861. Od té doby se vyhlašovaly pouze volby doplňovací. Po zřízení republiky v listopadu roku 1918 byl Sbor starších rozpuštěn a nahradil ho Správní sbor hlavního města Prahy jmenovaný Národním výborem. Do něho zasedlo 49 zástupců nejsilnějších politických stran, přičemž při rozpočítávání mandátů na jednotlivé strany se vycházelo z předválečných voleb do parlamentu z roku 1911. Předsedou sboru se stal Přemysl Šámal.80 Do městského zastupitelstva nebyli jmenováni zástupci Němců. Zasedli do městské samosprávy až po prvních poválečných volbách do pražského zastupitelstva, které proběhly v neděli 15. 6. 1919. Ve volbách zvítězila Národní demokracie se ziskem 32,4% hlasů. Voleb se také zúčastnila dvě politická uskupení Němců. První uskupení tvořily spojené německé strany občanské a německo-nacionální strana 78
Ledvinka Václav, Pešek Jiří, Praha, Dějiny českých měst, Praha 2000, s 563564 79 Kárník Zdeněk, České země v éře první republiky (1918-1938), Díl třetí, O přežití a o život, (1936-1938),Praha 2003, s 138-139 80 Jelínek Tomáš, Komunální volby v Hlavním městě Praze mezi světovými válkami, s 158, in: Documenta Pragensia XXI., Osm set let pražské samosprávy, Praha 2002, Fejtová Olga, Ledvinka Václav, Pešek Jiří, s 157 -167
31
socialistická, ty získaly 5034 hlasů. Dále pak Německá strana sociálně demokratická, která obdržela 2449 hlasů.81 Německé strany získaly přes 4% hlasů, což jim vyneslo 4 mandáty v městském zastupitelstvu. Německá sociální demokracie obsadila křesla dvě. S téměř totožným výsledkem odcházely od voleb židovské strany, Strana uvědomělého židovstva a židovská sociální demokracie Poale Zion. Dohromady získaly 4 mandáty. Levicověji skončily volby v obcích budoucí Velké Prahy. Zde zvítězili národní socialisté.82 Zanedlouho po volbách nastává v německém politickém táboře řada změn v personálním obsazení. Někteří kandidáti německých politických stran rezignují na své pozice a vzdávají se politické kariéry, či přecházejí do politiky celostátní-např. Franz Spina. Významnými zástupci Němců na pražské radnici byli zástupci spojených německých stran JUDr. Josef Eckstein a dr. Leo Epstain.83 Primátorem města zvolili zastupitelé národního socialistu JUDr. Karla Baxu, který v této funkci zůstal až do roku 1937. Pro porozumění mezi národy žijícími v Praze nebyla volba primátora Baxy příliš šťastná. Po většinu meziválečného období usedl v osobě Karla Baxy do čela města zarputilý antisemita, rasista a šovinista.84 Některá jeho křiklavá vystoupení budou zmíněna níže. Další volby do pražského zastupitelstva proběhly v letech 1923, 1927, 1931 a pak až roku 1938. Posun posledních předválečných voleb byl zapříčiněn prodloužením funkčního období zastupitelů na 6 let v roce 1933. V meziválečném období byly nejsilnějšími politickými stranami v Praze na rozdíl od celorepublikových volebních výsledků národně demokratická strana a národně socialistická strana. Národní
81
Jelínek Tomáš, Zástupci německých politických stran v orgánech pražské samosprávy v období mezi dvěma světovými válkami, s 119-120, in: Pražský sborník historický XXXV., Praha 2007, Ledvinka Václav (red.), s 115-155 82 Ledvinka Václav, Peška Jiří, Praha, Dějiny českých měst, Praha 2000, s 566 83 Jelínek Tomáš, Zástupci německých politických stran v orgánech pražské samosprávy v období mezi dvěma světovými válkami, s 120, in: Pražský sborník historický XXXV., Praha 2007, Ledvinka Václav (red.), s 115-155 84 Ledvinka Václav, Peška Jiří, Praha, Dějiny českých měst, Praha 2000, s 567-568
32
demokraté volby vyhráli v letech 1919 a 1923, v ostatních volbách dosáhli na vítězství národní socialisté.85 Ve volbách konaných v roce 1923 se také poprvé volilo do místních výborů. V celopražských volbách vyšel z německých politických uskupení soupeřících ve volbách vítězně s 13543 hlasy německý volební blok Deutschpolitischer Arbeitsblok. Počet hlasů mu vynesl 4 zástupce na radnici. Zatímco Německá sociální demokracie dosáhla pouze na 2085 hlasů, což jí nepřineslo žádný mandát. Úspěšnější nebyla Německá sociální demokracie ani v městských částech. Německé strany postavily hlavně své kandidátky v Praze I.-VII., tedy na Starém Městě a Novém Městě, Malé Straně, Hradčanech, Josefově, Vyšehradě a Holešovicích-Bubnech. Jednalo se o místa s nejpočetnější německou komunitou v Praze. Sociální demokracie zde také nezískala ani jeden mandát, 525 hlasů na to nestačilo. Volební blok německých stran získal 6387 hlasů, které mu vynesly tři mandáty. V dalších částech už do voleb vstupoval se svou kandidátkou pouze německý blok. Uspěl ve všech městských částech, kde kandidoval. V Praze X.-Karlín a v Praze XIX.-Dejvice, Bubeneč,…, získal po jednom mandátu a v Praze XVI.-Smíchov,…, dosáhl na zisk mandátů dvou. Sociální demokracie se snažila uspět proti německému volebnímu bloku ještě v obvodu Praha XII.-Královské Vinohrady, avšak opět volby dopadly pro sociální demokracii nepříznivě. Více hlasů získal německý blok a hlasy voličů mu i zde přinesly 2 mandáty. V ostatních městských částech nepostavila žádná z německých stran svou kandidátku.86 Volby v roce 1927 nepřinesly na pražskou radnici výraznou změnu. Národní socialisté získali 23 zastupitelských křesel a ve volbách zvítězili. Karel Baxa byl potvrzen ve funkci primátora na další volební období. V tomto roce už postavila své volební kandidátky 4 německá politická uskupení. Nejlepšího volebního výsledku dosáhla Deutsch85
Kolektiv aut., Dějiny Prahy II.,od sloučení pražských měst v roce 1784 do současnosti, Praha Litomyšl 1998, s 302 86
Vojtíšek Václav, Praha v obnoveném státě č eskoslovenském, Praha 1936, s 182
33
demokratische Freiheitspartei. Hlasovalo pro ni 10 404 obyvatel Prahy, a tím vytěžila 3 mandáty v zastupitelstvu. Jeden mandát obdržely spojené Deutsche Nationalpartei a Deutsche Arbeiterpartei za zisk 3631 volebních lístků. Zbytek z německého politického spektra nezískal žádný mandát. Šlo o spojené německé strany-Deutsche christlichsoziale Volkspartei, Bund der Landwirte a Deutsche Gewerberpartei
a další
politický
subjekt
německá sociální
demokracie. Od výsledku celopražských voleb se opět příliš nelišily výsledky voleb do místních výborů. 87 V následujících volbách v roce 1931 se již do zastupitelstva dostávají extrémní pravicová uskupení. Národní liga získala 11 mandátů a Národní obec fašistická 1 mandát.88 Z německých politických subjektů vyšlo z voleb nejúspěšněji hospodářské společenství Deutsche Arbeits und Wirtschaftsgemeinschaft. Zisk 10380 hlasů jim zaručil dvě křesla v zastupitelstvu.
Jeden
mandát
shodně
získaly
Deutsche
sozialdemokratische Arbeiterpartei a Deutsche Wahlgemeinschaft, které bylo tvořeno Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, Deutsche Christlichsoziale Volkspartei a Deutsche National Partei. Ve volbách do místních výborů se stalo nejúspěšnější hospodářské společenství, v Praze I.-VII., XII. a XIX. zasedlo po dvou jeho zástupcích a v pražských obvodech X. a XVI. mělo po jednom zastupiteli. Za spojené křesťansko-sociální a nacionální strany byl zvolen jeden zastupitel v Praze I.-VII.89 Ve volbách v roce 1938 nejvíce hlasů získala strana národně socialistická. Její zisk činil 26,2% hlasů a tedy 26 mandátů. Komunisté s 16,62% hlasů obsadili druhé místo. Sociální demokracie na třetím místě měla 14 zastupitelů. Určitý propad zaznamenala nacionálně zaměřená Národní liga, oproti roku 1931 ztratila polovinu hlasů, ale úspěch zaznamenalo nově kandidující politické uskupení Národní
87
Ibid. s 182 Kolektiv aut., Dějiny Prahy II.,od sloučení pražských měst v roce 1784 do současnosti, Praha Litomyšl 1998, s 302 89 Jelínek Tomáš, Zástupci německých politických stran v orgánech pražské samosprávy v období mezi dvěma světovými válkami, s 122-123, in: Pražský sborník historický XXXV., Praha 2007, Ledvinka Václav (red.), s 115-155 88
34
sjednocení,
kterému
výsledky
voleb
vynesly
12
křesel
v zastupitelstvu. Z německých stran nejúspěšněji vyšla Henleinova strana. Volilo ji 15 423 obyvatel Prahy. Další německý politický subjekt Volební blok demokratických Němců, neboli Wahlblock der demokratischen
Deutschen,
získal
pouhých
4849
hlasů.90Sudetoněmecká strana tak získala 3 mandáty, ale výsledek volebního bloku nestačil ani na jediný. Volby v roce 1938 probíhaly již za působení nového primátora, jímž od předchozího roku, kdy podal K. Baxa demisi, byl Petr Zenkl. Úspěch sudetoněmecké strany potvrdily i výsledky voleb v jednotlivých obvodech. Henleinovci obsadili tři místa v Praze I.-VII., dále po jednom místě v Praze X., XII., XVI. a XIX. Spojený blok demokratických stran nezískal v Praze I.-VII. žádný mandát a jinde nekandidoval. 91 V druhé polovině 30. let došlo k rozložení německé menšiny v Praze následkem rozrůstajícího se nacismu
a
rasové
perzekuce.
Mnoho
pražských
Němců
liberalistického smýšlení byli totiž Židé. Příklon německé pražské populace k nacionalistické SDP je alarmující. SdP, jejíž centrála v Praze se nacházela v Hybernské ulici, se stala nejúspěšnější německou pražskou stranou za celé trvání první republiky. Hlasy ji odevzdalo 76,1% německých voličů. Radikalizace politiky tak proběhla i zde Praze. V městě, kde sociální struktura Němců se velmi výrazně lišila od složení německého obyvatelstva v pohraničí. Voliči SdP v Praze příslušeli ke středním a vyšším vrstvám společnosti. Proměna celkové atmosféry v pražské německé komunitě je znatelná od parlamentních voleb v roce 1935. V roce 1937 se rozpadá v německé politice střed a dochází
k příklonu 92
v Československu.
k extrémním
proudům
německé
politiky
Přitom ve volebním období do roku 1938
německé strany spolupracovaly. Klub německých zástupců tvořili tři členové-předseda klubu Emil Wiesmayer, zvolený za Německé pracovní a hospodářské souručenství, jeho náměstek Arnošt
90
Dejmková Ivana, Hagi bor- smutná historie … s 187- 188 Jelínek Tomáš, Zástupci německých politických stran v orgánech pražské samosprávy v období mezi dvěma světovými válkami, s 122-123, in: Pražský sborník historický XXXV., Praha 2007, Ledvinka Václav (red.), s 115-155 92 Ledvinka Václav, Peška Jiří, Praha, Dějiny českých měst, Praha 2000, s 5777-579 91
35
Schneider z Německého volebního souručenství a jednatelem dále byl Rudolf Horing zvolený za Německé pracovní a hospodářské souručenství. Mimo kluby stáli ještě dva němečtí zástupci za strany židovské a židovské sociální demokratické strany dělnické „Poale Sion“ a jeden zástupce Německé sociálně demokratické strany dělnické.93 3.2 Struktura německého obyvatelstva v Praze Dle sčítání lidu z 1. prosince 1930 žilo v hlavním městě Praze celkem 41701 německých obyvatel. Nejvíce Němců žilo v centru města v pražských obvodech I. – VII. Celkem 17674 obyvatel se zde přihlásilo k německé národnosti. V Praze I na Starém Městě žilo 2769 Němců, absolutně nejpočetnější německé obyvatelstvo se nacházelo v Praze II na Novém Městě, kde jich žilo 7782. Dále žilo Němců v Praze IIIMalé Straně 1874 a Praze IV-Hradčanech 915. V Praze V- Josefově bydlelo 513 Němců. Nejméně německých obyvatel žilo v Praze VI. na Vyšehradě, kde se k německé národnosti hlásilo pouze 68 obyvatel. V Praze VII v Holešovicích a Bubnech byla německé menšina již početnější, žilo jich zde 3753. V VIII. pražském obvodě se k němectví hlásilo 1471 lidí, z čehož 994 v Libni. V Praze IX bychom k roku 1930 napočítali 363 obyvatel klonících se k německému národu. V Praze Xv Karlíně bydlelo Němců 1771. Praha XI měla 2381 německých obyvatel, přičemž 2337 z nich žilo na Žižkově. Další významnou lokalitou, kde mimo Pražské centrum, tedy obvody I-VII, Němci žili, byla Praha XII- Královské Vinohrady. Zde německá populace čítala 7111 obyvatel. V Praze XIII bylo sečteno 1689 Němců. V Praze XIV žilo 1049, v Praze XV 334 Němců. V Praze XVI bychom nalezli již početnější německou menšinu, nacházelo se zde 3450 obyvatel německé národnosti. Drtivá většina z nich - 3322 obývala čtvrť Smíchov. V obvodech XVII a XVIII bydlelo 330 a 565 Němců. V Praze XIX celkově žilo 3505 Němců. Většina se jich nacházela ve čtvrtích Dejvice (1226) a Bubeneč (2164). V oblastech Praha-venkov již početnější německé osídlení nebylo. Počty zde usedlých Němců
93
Almanach hlavního města Prahy, roč.23, Praha 1936
36
nepřekročily v jednotlivých oblastech několik desítek.94 Z výše uvedených údajů je zřetelné, že největší koncentrace německého obyvatelstva byla v tradičním starším centru. Z nově připojených oblastí k velké Praze byla početná německá komunita na Královských Vinohradech. Největší podíl na obyvatelstvu tvořili Němci na Josefově, kde představovali asi 14,7% obyvatelstva. 95 Vyvstává však zde problém, který se týká určování národnosti dle obcovacího jazyka. Vládní nařízení z 26. 6. 1930 určuje paragrafem 21, že: „národnost se zapisuje zpravidla podle mateřského jazyka. Jinou národnost, než pro kterou svědčí mateřský jazyk, lze zapsati jen tehdy, jestliže sčítaná osoba nemluví mateřským jazykem ani ve své rodině, ani v domácnosti a úplně ovládá řeč oné národnosti. Židé mohou však vždy přiznati národnost židovskou.“ 96 Jak jsem naznačil výše,
je
problém identity
v německém
pražském
prostředí
komplikovaný faktem, že značná část pražského židovského obyvatelstva se považovala za Němce, zatímco část německy mluvících židovských obyvatel se hlásila k židovské národnosti. Podle sčítání lidu v roce 1921 se z 31 751 obyvatel Prahy hlásících se k židovskému náboženství považovalo 23,3% k německé národnosti.97 Dále pak 51,4% Židů se přihlásilo k české národnosti a 18,6% obyvatel židovského národnosti.
vyznání 98
se
přihlásilo
k židovské
Pražští Židé na přelomu století a v nové republice
měnili německou loajalitu za českou. Politickou podporu přesunovali z německých kandidátů na české. Ve sčítání obyvatelstva začali udávat jako svou řeč češtinu místo němčiny. Přesto však u nich zůstával zakořeněn stereotyp, že německá kultura má vyšší úroveň
94
Statistický lexikon obcí v zemi české, Úřední seznam míst podle zákona ze dne 14.dubna 1920 čís. 266 SB. zák. a nař., sv. I., Praha 1934, s 271-277 95 Ibid. 272 96 Bubeník Jaroslav, Křesťan Jiří, Zjišťování národnosti jako problém statistický a politický, zkušenosti ze sčítání lidu za první republiky, s 121, in: Praginae Historiae 3, Praha 1995, 119-140 s 97 Havránek Jan, Sociální struktura pražských Němců a Čechů, křesťanů a židů ve světle statistik z let 1890-1930, s 474, in: ČČH, 1995, č.3, 470-480 s 98 Dejmková Ivana, Hagibor-smutná historie jednoho místa v Praze, s 184187, in:Pražský sborník historický XXXIV., Praha 2006, (ed.) Ledvinka Václav, s 183-250
37
než česká.99 Většina židů byla orientována německy. Bylo to dáno historickými okolnostmi pramenícími od josefínských reforem. Po vzniku Československa se však projevily asimilační tendence, které do značné míry ovlivnily židovskou komunitu v Československu.100 Problematické lavírování mezi třemi možnými identitami je pro židovskou populaci v Praze charakteristické. Často se identifikovali s německou kulturou, ale o národnosti nepřemýšleli. Dokládá to i výrok Maxe Broda: „Svůj poměr k němectví jsem si definoval jako kulturní sounáležitost, byl jsem totiž jednoznačně a důrazně vychován v německé kultuře, ale to do budoucnosti nikterak neznamenalo, že bych chtěl s německým národem splynout.“
101
Převaha stoupenců
česky orientované asimilace se ještě výrazněji projevila s šířícím se antisemitismem u Němců.102 Německá menšina v Praze měla méně příznivé věkové složení než majoritní česká populace. Vliv to přirozeně mělo také na menší podíl narozených německých dětí.103 V roce 1930 se narodilo 200 dětí německé národnosti, ale v roce 1933 se již narodilo jen 142 dětí německým rodičům.104 Německá populace tvořila 5% pražského obyvatelstva, ale německé děti představovaly pouze 1,5-2% všech dětí. V rozmezí let 1930-1933 můžeme pozorovat větší podíl mortality v německém obyvatelstvu. Přirozený úbytek u Němců představoval 387 osob. Další faktor, který snižoval početní stavy německé populace v Praze, představovala asimilace. Až do 30. let jsou velmi častá smíšená manželství. V letech 1929-1932 tvořila smíšená manželství až 45% sňatků. Početní stav německé populace závisel tedy na přistěhovalectví. Podíl německého přistěhovalectví se 99
Pěkný Tomáš, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 2001, s 517 Hyndráková Anna, Lorencová Anna, Česká společnost a židé podle vzpomínek pamětníků, s 105, in: Terzínské studie a dokumenty, Praha 1999, (ed.) Kárný Miroslav, Lorencová Eva, 97-119 s 101 Brod Max, Život plný bojů, Praha 1994, s 46 102 Křesťan Jiří, Dilemata židovské politiky 103 Kořalka Jiří, Národnostní poměry v Praze na přelomu 19. a 20. století, s 43, in: Město a jeho dům : kapitoly ze stoleté historie Obecního domu hlavního města Prahy (1901-2001), Praha 2002, (eds.) Ledvinka Václav, Svatošová Hana, s 40-49 104 Kolektiv aut., Dějiny Prahy II.,od sloučení pražských měst v roce 1784 do současnosti, Praha Litomyšl 1998, s 305 100
38
postupně zvyšoval-roku 1921 činil 5%, v roce 1930 již představoval 10% a svého maxima dosáhl v roce 1937-14%. Ke konci 30. let se také zvýšila porodnost německého pražského obyvatelstva.105
3.3 Sociální struktura pražských Němců Sociální struktura německého obyvatelstva v Praze se značně odlišovala od většinové české populace. V Praze měli velmi malé zastoupení němečtí dělníci. Dělnickou profesi vykonával jen každý sedmý Němec. Podíl nižších vrstev sílil v českém prostředí, kde pracoval jako dělník každý druhý Čech. Naopak se zde nacházely většinou střední a vyšší vrstvy německé společnosti. Jan Havránek ve své studii uvádí, že 2/3 pražských německých domácností měly služebné.106 Asi jednu třetinu německé populace představovali řemeslníci, drobní zaměstnanci, zřízenci, námezdní dělníci a jejich rodiny. Nižší vrstvy bydleli většinou v levnějších oblastech Prahy mimo centrum, kde žili rozptýleně mezi českou majoritou a nepodíleli se výrazněji na kulturním životě německé komunity.107 Silné zastoupení si Němci drželi v učitelském sboru, jejich podíl na celkovém počtu učitelů se ustálil kolem jedné desetiny. Část Němců tedy patřila k nižší třídě, ale téměř žádní zástupci německé komunity se nenacházeli v nejnižším patře pražské společnosti.108 Pražští němečtí
studenti
představovali
důležitou
složku
německé
společnosti. Z celkového počtu pražského studentstva tvořili němečtí studenti jednu čtvrtinu. Do jisté míry zde nahrazovali nedostatek německých lidových vrstev. V průměru však byli němečtí studenti
105
Kolektiv aut., Dějiny Prahy II.,od sloučení pražských měst v roce 1784 do současnosti, Praha Litomyšl 1998, s 305-306 106 Havránek Jan, Sociální struktura pražských Němců a Čechů, křesťanů a židů ve světle statistik z let 1890-1930, s 471, in: ČČH, 1995, č.3, 470-480 s 107 Kořalka Jiří, Národnostní poměry v Praze na přelomu 19. a 20. století, s 43, in: Město a jeho dům : kapitoly ze stoleté historie Obecního domu hlavního města Prahy (1901-2001), Praha 2002, (eds.) Ledvinka Václav, Svatošová Hana, s 40-49 108 Havránek Jan, Sociální struktura pražských Němců a Čechů, křesťanů a židů ve světle statistik z let 1890-1930, s 479, in: ČČH, 1995, č.3, 470-480 s
39
přeci jen zámožnější než studenti čeští.109 Průřez německou společností v Praze měl zajímavou podobu. Jak jsem výše naznačil, jednalo se převážně o střední a vyšší třídu a příslušníky inteligence.
4.0 Kulturní život pražských Němců Německé obyvatelstvo Československa žilo bohatým kulturním životem. Němci se snažili v Československém státě dosáhnout i autonomie na poli kulturním. I když se většina německých přání a návrhů nerealizovala, přeci jen myšlenka kulturní samosprávy nebyla odmítána v československém prostředí plošně. Svědčí o tom také slova J. Chmelaře: „…zásadně je třeba považovat kulturní samosprávu menšin za princip zdravý a užitečný, jehož uskutečnění by československé
republice
přineslo
mnohé
výhody:uklidnění
národních třenic, rozšíření samosprávy ve věcech školských, odbyrokratizování a decentralizaci.“110 Německý přínos pro kulturu v Československu byl značný. Vyspělá německá kultura čerpala také inspiraci ze sousedního Německa a Rakouska a obohacovat tak československou kulturu o nové podněty. Na vysoké úrovni se nalézalo, i přes časté stížnosti na tuto oblast, školství. Celkově měli Němci v ČSR k dispozici tři vysoké školy, 73 gymnázií a reálek, 10 učitelských ústavů, 193 veřejných odborných škol, 423 sekundárních knihoven, 177 lidovýchovných sborů. V roce 1935 vydali němečtí nakladatelé 1371 knih. V Československu dále vychází 63 deníků a 143 politických listů a další časopisy nepolitického charakteru. 111 Tradičním centrem německé kultury v Českých zemích byla Praha. Nalézaly se zde nejdůležitější vědecké instituce Němců, tedy
109
Horská Pavla, Etnické a neetnické menšiny v Praze na přelomu 19.a 20.století, 123-129s. in: Documenta Pragensia XIX, Národnostní skupiny, menšiny a cizinci ve městech, Praha 2001, Scriptorium, sestavili Fejtová Olga, Ledvinka Václav, Pešek Jiří 110 111
Chmelař Josef, Evropské menšiny ve svých organizacích, Praha 1933, s 76 Vojtíšek Václav (red.), Praha v obnoveném státě československém, Praha
1936, s 330
40
univerzita, technika a německá akademie věd. Nalezli bychom zde dvě německá divadla, centrum literárního německého života, a mnoho dalších podnětů přesahující svým významem rádius hlavního města a ovlivňujícího celou německou menšinu v ČSR. V Praze vycházely nejdůležitější německé deníky jako: Prager Tagblatt, Prager Presse a Deutsche Zeitung Bohemia. Jejich význam značně vzrostl po vzniku samostatného československého státu, když se z regionálních novin staly listy hlavního města republiky.112 Deník Prager Tagblatt představoval nejdůležitější německý deník v Československu mezi světovými válkami. Nacházel si oblibu u čtenářů všech národností pro své přiměřené nacionální, až nadnárodní postoje a také pro širokou škálu témat článků, které v novinách vycházely. Noviny otiskovaly nejen články s hospodářskou a politickou tematikou, ale i zajímavé články z oblasti kultury, divadla a umění.113 Uznávaným hudebním kritikem píšícím pro Prager Tagblatt byl Max Brod, který měl velký vliv na celou pražskou hudební scénu.114 Kulturní centrum pražského německého obyvatelstva se nacházelo v okolí ulice Na Příkopě, zde stálo i nejdůležitější kulturní centrum Němců- Německý dům. Ulice ústící na náměstí Republiky sloužilo německé populaci Prahy jako korzo. Pražské korzo se nalézalo na druhé straně Václavského náměstí na Národní třídě. Rozdělení na dané oblasti spadá až do 19.století.
115
Ve třicátých letech zůstává
toto odlišení německé části a české části sice ještě v platnosti, ale již se tak striktně nedodržuje.
112
Wohryzek Walter, Německý tisk v Československé republice, in Němci v Československé republice o sobě, Praha 1937, vydala Československá společnost pro studium národnostních otázek v Praze 142-163 113
Doležal Pavel, Tomáš G. Masaryk, Max Brod und das Prager Tagblatt (1918-1938), Deutsch-tschechische Annäherung als publizistische Aufgabe, Frankfurt am Main 2004, s 44 114 Reinerová Lenka, Kavárna nad Prahou, Praha 2001, s 22 115 Köpplová Petra, Dvě strany jedné ulice. Česko-německé napětí v Praze na příkladu Německého kasina a Obecního domu 50-63, in: Město a jeho dům, Kapitoly ze stoleté historie Obecního domu hlavního města Prahy 1901 2001, red. Svatošová Hana, Ledvinka Václav, s 52
41
Dokonce i Praha se ve dvacátých letech neubránila nacionalistickým výstřelkům. Čeští nacionalisté podporováni národně demokratickou stranou uspořádali řadu protiněmeckých demonstrací a při jedné z nich dokonce došlo k zabrání německého Stavovského divadla českými herci. Prezident Masaryk hned na druhý den navštívil představení další z pražské německé scény Německého divadla (dnešní státní opera).116 Oficiální představitelé státu neschvalovali postup demonstrantů, který vedl až k záboru divadla a snažili se dávat to za vinu rozbouřenému davu, zatímco primátor K.Baxa vystoupil s podporou kroků vedoucích k záboru divadla a anti-německým výtržnostem.
Podobné excesy přinesl rok 1930, kdy důvod
k demonstracím zavdalo promítání zvukového německého filmu v některých pražských kinech. Demonstrace opět vyústily do agrese vůči německému obyvatelstvu.117 Radikalizace politiky v ČSR, hlavně tedy volební úspěchy SdP se nevyhnuly ani Praze. Z voleb roku 1935 vzešlá posilněná Henleinova strana se snažila ovlivňovat kulturní dění v Československu. Pokoušela se zavést kulturu říšského typu. Henlein se svým projevem v Německém domě v únoru roku 1936 přihlásil k „čisté“ německé kultuře.118 Na jeho řeč se znepokojením reagovalo hlavně německé kulturní prostředí. V roce 1935 byl zřízen Kulturamt, který řídil a kontroloval
správný
nacistický
směr
kultury
a
postihoval
nenacistickou kulturu. Tato aktivita se nejcitelněji projevila v divadelnictví.119 V době, kdy se většina Němců v ČSR přidává na Henleinovu stranu, se právě v Praze najdou četní, kteří právě v této nové době nacházejí nový vztah k ohroženému státu. Henleinovci se tedy pokouší do velké míry diktovat „oficiální podobu německé kultury“. V Praze se však ukázala silná touha autorů svobodně tvořit a 116
Becher, Peter : Ohnisko kulturněpolitických konfliktů v první republice: Spor o pražské městské divadlo 1920 a aféra pražského zvukového filmu 1930. In: Ztroskotání spolužití. Češi, Němci a Slováci v první republice 19181939. Praha, Ministerstvo zahraničních věcí České republiky 1993, s. 182-208 117
Ibid. s 190 Pfaff Ivan, Zápas o německé divadlo v českých zemích 1934-1938, s 43, in: Divadelní revue, roč. 18, číslo 1 Praha 2007, 43-53 s 119 Ibid 118
42
většinou se kultura vyvíjela jiným směrem, než by si němečtí nacionálové představovali. Svou roli v odmítání nacionalistických pozic v kultuře měla také v Praze silná vrstva Židů, kteří se aktivně podíleli na kulturním životě Prahy. Dále pak se Praha stala centrem německé demokratické opozice emigrující před nacismem z Německa do ČSR a později i z Rakouska. Exil německých odpůrců nacismu představoval zajímavé obohacení německé kultury. Blíže se o tom ve zkratce zmíním v následující kapitole. 4.1 Exil Značné obohacení pro československou a zejména pražskou kulturu znamenal příchod velkého množství emigrantů ze sousedních států. Po nástupu nacistů v sousedním Německu k moci a po zesílení teroru vůči Židům a politickým nepřátelům, se stále více lidí uchylovalo k emigraci. Ať dobrovolné, či nikoli, uchylovali se většinou do Československa. Vlna uprchlíků ještě narostla po zřízení stavovského státu v Rakousku v roce 1934 a ještě větší exodus obyvatel do Československa nastal po anšlusu Rakouska o 4 roky později.120 V Československu pobývalo ve třicátých letech hned po Francii nejvíce politických uprchlíků v Evropě. Přirozeně většina emigrantů směřovala do hlavního města republiky. „Praha se stala centrem vývoje německých stran, jejich třídního boje a zahraničního odboje proti nacismu. Bylo to na 750 německých emigrantů z řad politických funkcionářů, umělců, žurnalistů, aj. Z tohoto počtu bylo téměř 82% uprchlíků, kteří odešli z Německa z politických důvodů a z nich pak 79% připadalo na vysloveně levicově orientované.“ 121 Obyvatelé Československa a Prahy vítali emigranty poměrně příznivě. Heinrich Mann prohlásil: „V těch osudných letech, kdy Hitlerovské Německo bylo všeobecně trpěno, a mohlo narůst, nám stát prezidenta osvoboditele Masaryka otevřel náruč. My-celé pronásledované
120
Frankl Michal, Azyl nebo dočasné útočiště?, s 56, in: Exil v Praze a Československu 1918-1938, Praha 2005, Kolektiv autorů, 56-62 s 121 Bohumil Černý: Kominterna a německá emigrace v Československu 19331939, s 257 In: Praginae Historiae sv.7, Praha 1999, s.256-277
43
Německo, to intelektuální, svobodomyslné-jsme v této zemi nebyli jen bez účasti trpěni: Praha nás přijala jako své příbuzné.“122 Ne však všichni obyvatelé Československa a Prahy německé emigranty vítali. Většina německých uprchlíků měla levicovou politickou orientaci a často se také jednalo o Židy. Z čehož vyplývá, že největšími odpůrci německé emigrace do Československa byli čeští fašisté v čele s Gajdovou NOF. Národní obec fašistická vydala v létě roku 1933 tzv. „I. výzvu české národní veřejnosti“, v níž se pravilo: „…Rozhlédněte se po naší slovanské matičce Praze a pozorujte! Sledujte události v pohraničí, sledujte drzé provokace Němců a Židů, a v duchu zapláčete nad tím, kam až jsme to dospěli. … Lide československý, vzchop se v poslední chvíli a ukaž svoji vůli a sílu českého lva!... Pryč se Židy a Němci! Pryč s obtížnými cizáky, kteří ubírají našim lidem práci! Ať žije náš národní Československý stát!“ 123 Oficiálně se na území ČSR do roku 1938 nacházelo 1500 uprchlíků z Německa a 300 uprchlíků z Rakouska. Je také pravda, že řada emigrantů nevstupovala do republiky legální cestou. Hranice mezi ČSR a Německem nebyla nijak zvlášť střežena a její ilegální přechod nepředstavoval velký problém pro řadu emigrantů.124 Nicméně zpočátku se státní politika vůči uprchlíkům vyznačovala pozitivním přístupem. Vyňaty z tolerantní politiky státu k uprchlíkům byly dvě skupiny emigrantů a to komunisté a polští Židé. Komunisté měly být vraceni do státu odkud pocházejí, po protestech levice v ČSR, se komunisté vypovídali do třetího státu. Podobně se stát choval k polským Židům, kteří dlouhá léta žili v Německu či v Rakousku, ale tamní úřady jim bránily získat občanství, zůstávalo jim tedy občanství polské. Československé úřady právě nepovažovaly příslušníky z jiných států než z Německa či Rakouska za uprchlíky a proto jim nebyl umožněn delší pobyt v ČSR.125 Podporovanou skupinou emigrantů
122
Čapková Kateřina, Frankl Michal, Nejisté útočiště, Československo a uprchlíci před nacismem 1933-1938, Praha Litomyšl 2008, s 94 123 Gregorovič Miroslav, Kapitoly o českém fašismu, Fašismus jako měřítko politické dezorientace, Praha 1995, s 63 124 Exil v Praze a v Československu 56-58 125 Ibid.58
44
bylo vedení německé sociální demokracie, jež nacházelo oporu v československých sociálně demokratických stranách. Aktivní bojovníci proti nacismu v Německu pokračovali někdy i ve své činnosti v exilu. Emigranti v Praze zakládají také tiskovou agenturu Aeropress, která vydávala aktuální zprávy, ale v roce 1936 se podnik dostává do finanční tísně a zaniká. Dále je založen týdeník „Der Gegenangriff“, jenž se stal nejvýznamnějším listem německé emigrace nejen v Praze, ale např. i v Paříži. Týdeník podporovali hlavně komunisté a levicoví intelektuálové.126 Pro podporu emigrantů v ČSR byly zakládány různé podpůrné komitéty, usnadňujícím život lidí v exilu. Často se orientovaly podle politických stran. Domov pro emigranty byl zřízen v pražských Strašnicích. Psychický i fyzický stav emigrantů představoval velký problém. Uprchlíci měli totiž problémy získat v ČSR oficiálně zaměstnání. Proto pro ně znamenala opravdu hodně podpora komitétů a dalších podpůrných organizací.127 Pro mnohé emigranty představovala Praha pouze přestupní stanici, jiní zde však alespoň nakrátko získali pocit bezpečí a azylu.
4.2 Německá literatura Nedílnou součástí , která utváří kulturu je bezesporu literatura. Literatura odráží dobové dění a dané tendence sledovaného období. Práv ě skrze ni můžeme nahlédnout i do kultury pražské německé menšiny. Následující podkapitola si neklade za cíl literární rozbor děl spisovatelů pražské německé menšiny v druhé polovině třicátých let dvacátého století, ale snaží se o krátký exkurz mezi německé spisovatele působící v Praze. Nastiňuje autory, včetně těch z kterých vycházeli, ti nejznámější literáti daného období a snaží se zmínit jejich nejznámější díla a případně vystihnout jejich vztah k Praze. 126
Bohumil Černý, Kominterna a německá emigrace v Československu 19331939, s 270 In: Praginae Historiae sv.7, Praha 1999, s.256-277 127 Exil v Praze a Československu 1918-1938: Clam Gallasův palác, Praha ; Praha 2005, s 145
45
Poválečná Praha je mimo jiné charakterizována jako metropole českého literárního života. Během první poloviny dvacátého století se zde objevila celá řada autorů a literárních děl, která dosáhla světové úrovně. Většinou se jednalo o autory židovského původu128, kteří však po antisemitských a nacionalistických bouřích začali Prahu opouštět (například
F. Kafka
a E. Weiss), jiní se ale snažili o vytváření
dvojjazyčné kultury. Ti spisovatelé, kteří zůstali, se sdružovali ve skupině Jung Prag a původně scházeli v kavárně Renaissance, později pak v kavárně Arco, podle jejíhož jména si říkali arconauti. Řadil se mezi ně například F. Werfel nebo M. Brod, díky kterému pak vznikl tzv. Pražský kruh, do kterého se zapojovali J. Urzidil, F. Torberg, , O. Baum, L. Winter, R. Fuchs . Němečtí literární představitelé také spolupracovali s německými novinami vydávanými v Praze, Prager Presse, Deutsche Zeitung Bohemia, Prager Tagblatt129. Pražská komunita německých a židovských umělců navazovala na tradici z dob staré monarchie a pohybovala se nejen v Praze, ale i Vídni, Berlíně a Paříži. Mezi další představitele pražské literární scény, kteří pobývali mezi těmito městy, byl i E. E. Kisch. Za česko-německé spisovatele můžeme označit i německé emigranty, kteří odešli ve 30. letech z nacistického Německa, bratry Manny ( dle dělení Adelera bychom ale bratry Manny neměli řadit k tzv. Pražské škole, více viz níže). Praha byla literárním centrem mimo jiné i z toho důvodu, že zde žila silná vrstva inteligence a především se zde vyskytovalo velké množství studentů středních a hlavně vysokých škol .130Je ale pravdou, že na některá literární díla pražských německých spisovatelů reagovali Češi podrážděně, vytýkali autorům, že ve svých textech vypodobňují Čechy jen jako příslušníky nižších sociálních vrstev, zatímco Němce jako ty bohaté. Tato situace byla způsobena tím, že pražští Němci a Židé patřili většinou mezi velmi dobře zajištěné měšťanstvo a zároveň, že v minulém století mnoho Čechů odcházelo
128
Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006, s 119 129 Kolektiv aut., Dějiny Prahy II.,od sloučení pražských měst v roce 1784 do současnosti, Praha Litomyšl 1998, s 361-364 130 Ledvinka Václav, Pešek Jiří, Praha, dějiny českých měst, Praha 2000, s 544
46
za prací (na pozice služebných, chův, kuchařek) do německých rodin, takže bylo logické, že Němci se setkávali s chudší vrstvou Čechů. Tuto svou zkušenost promítali i do svých literárních děl ( například M. Brod „Ein tschechisches Deinstmädchen“ 1909, nebo Werfel Barbara oder die Frömmigkeit, 1929 či Der Veruntreute Himmel 1939) 131 . Odlišná pozice v rámci sociální stratifikace obyvatelstva a vzrůstající nacionalismus a antisemitismus byly důvodem, že přestože v Praze žili, nemohli zde plně zakořenit. V tvorbě židovských autorů je patrný mimo jiné jejich „… etický a teologický intelektualismus…“132, který je dán jejich důrazem na výuku náboženských tradic, která setrvává po staletí. Mezi pražskými německými a ostatními německými literáty v českých zemích vzniká, díky výše zmíněnému intelektualismu pražských židovských autorů a sílícímu nacionalismu i provincialismu, mezi nimi propast.
Mnoho občanů židovského
původu se v daném období z důvodů obav, pocitu ohrožení a určité izolovanosti navracelo zpět k židovské víře a touze po vlastní zemi. Mezi pražskými německými spisovateli se tento rys projevuje například u M. Broda a je samozřejmě patrný i v jeho tvorbě ( příkladem může být báseň Das Bleibende, která končí slovy „…já bez národa, bez země, skrývám čelo v dlaních.“ 133 . Werfel byl jedním z autorů, kteří opustili Prahu a přestěhovali se do Vídně. Prahu stejně tak
opustil
Rilke.
Rozpolcený
vztah
k Praze
měl i
jeden
z nejznámějších německých pražských židovských autorů F. Kafka. Kafkovo dílo je natolik poutavé, že o něm vznikla celá řada úvah a i vněm je patrný pocit určité vykořeněnosti a obav. Stejně jako jeho přítel M. Brod tíhl k sionismu, nebo alespoň tak, jeho díla, která mu před svou smrtí Kafka předal, Brod interpretoval. Mühlberk, jako literární historik,
poukazuje na to, že rozdíly mezi jednotlivými
pražskými německými autory jsou na tolik velké, že jejich charakteristiku nelze jednoduše shrnout. Pokud bychom však měli 131
Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006 119-121) 132 (Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006122) 133 Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006, s 124
47
najít alespoň jeden společný rys, je jím jednoznačně pražské (respektive české) prostředí ať už je popisováno s pozitivním či negativním nádechem.134 Adler v souvislosti s německy píšícími autory působícími v Praze používá název Pražská škola, kterou označuje za naprosto jedinečný jev, který není možné nikde jinde nalézt a zařazuje pod ni autory, kteří se narodili zhruba mezi léty 1850 a 1925. V podstatě se tak shoduje s Brodem, který používá označení Pražský kruh, které původně patřilo v užším slova smyslu jen několika autorům (detailněji viz níže), ale nakonec tak pojmenovává všechny autory, kteří pocházeli z Prahy, nebo s tímto městem byli do značné míry spjati, měli mateřský německý jazyk , od konce 19 století až do nacistické okupace alespoň po nějaký čas působili v Praze a byli narozeni přibližně mezi léty 1850 až 1910. 135 Mezi starší pražskou německou generaci autorů, která předcházela spisovatelům v námi sledovaném období, tedy 2. Polovině 30. Let, patřili například Joseph Willomitzer- šéfredaktor „Bohemie“, Heinrich Teweles, který byl mimo jiné i ředitelem německého divadla, věnoval se pamětem , zdokumentoval pražské německé básníky
a byl
redaktorem „Prager Tablattu“, kde pak později působil i Max Brod. Na přelomu století pak působil Friedrich Adler, považovaný za nestora pražských spisovatelů, byl zařazen i do Antologie moderních básníků ( „Moderne Dichter- Anthologie“). F. Adlera obdivoval a ve svých textech zmiňoval i R. M. Rilke. Adlerovým současníkem byl Hugo Salus, jehož texty vycházely v časopisech „Simplicissimus“ a „ Jugend“. H. Saluse popisoval ve svém díle Stern der Ungeborenen z roku 1946 a ve svém textu ho popisoval i M. Brod. Dalším autorem, na kterého navazovala generace autorů působící
především
v meziválečných letech patřili Victor Hadwiger, který se řadil mezi 134
Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006 , s 126 135 Adler 2003, Literární tvorba pražské školy in Revue Politika 3/2003 dostupné z
http://www.cdk.cz/rp/clanky/104/literarni -tvorba-prazske-
skoly/ dne 14. 6. 2012
48
první expresionisty. Právě z lyrických děl . Adlera, H. Saluse a V. Hadwigera čerpal svou inspiraci i Rainer Maria Rilke. Rilke se dokázal vžít do cizích kultur, nečinilo mu problém hovořit s českými spisovateli česky, psát básně rusky, ale i francouzsky.136 Celý svůj život se pohyboval mezi různými národy, narodil se v Praze, kde se setkávali Češi i Němci a závěr života strávil ve Švýcarsku-Wallisu, kde se prolínala francouzština s němčinou. Ne všichni čeští Němci jeho otevřenost vůči jiným národům vítali, byl považován za dekadenta. Rilke se nevěnoval jen básním, ale byl autorem i řady povídek. První z nich pojednávaly o německo-českých tématech z Prahy
( Die
Letzten a Zwei Prager Geschichten). Rilke Prahu nakonec opustil, důvodem byly hlavně vzpomínky na nevyrovnané dětství a negativní vztah k matce. Rilke byl řazen mezi nejvýznamnější německy psané lyriky počátku 20. století. Mezi další německy píšící básníky můžeme zařadit Franze Herolda,nejoblíbenějšího básníka z Čech, Camilla Hoffmana, který se orientoval na venkov a jeho přírodu.
Téma
přírody se objevuje i v básních Josefa Kalmera. Sociální lyrikou se zabývá Erich von Kahler. Emil Faktor se nevěnoval jen básnické tvorbě, ale i dramatům. Oskar Weiner byl básník, který však psal i novely a román. V díle Im Prager Dunstkreis, 1920 a dalších novelách popisuje Prahu a rozličné postavy, které se v ní pohybovaly. Weiner seskupil
českoněmecké
O.
spisovatele v almanachu Der
Hemimat zum Gruss, 1914 a sestavil antologii německých básníků z Prahy Deutsche Dichter aus Prag, 1919. Díla z per pražských německých spisovatelů na počátku dvacátého století se zaměřila i na proměny hudby, kdy se Praha stala městem Richarda Wagnera (souviselo s květnovými hudebními slavnostmi), příkladem mohou být knihy od Zdenka von Krafta a Walthera Seidla. Významnou událostí, která ovlivnila i literaturu byla samozřejmě první světová válka. Tu ve svém díle ( Das Reglement des Teufles, 1919) zaznamenal Franz Janowitz. Mezi německé spisovatele, kteří bývají s Prahou spajti nejvíce patří Franz Kafka a Gustav Meyrink.
136
Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006, s 139
49
Meyrinkovy prvotiny byly otiskovány v časopise Simplicissimus, mezi jeho nejvýznamnější dílo však patřil román Golem, kde pozměňuje židovskou pověst o Golemovi a spojuje ji s románovým dějem na přelomu století v rámci kterého zde vykresluje atmosféru Prahy na přelomu století.137 Povídkové knihy a romány z jeho další tvorby byly ovlivněny
částečně zážitky
z války
(
například
román
Das
grüneGesicht, 1916, kde se v závěru románu věnuje úvahám nad budoucností). V dalším tvůrčím období se Meyrink orientuje diskuzím o okultních fenoménech. Meyrink patřil mezi nejčtenější autory dané doby. Další romanopisci působící v 30. letech byli Franz Karl Weiskopf, jehož nejznámější román Das Slawenlied, 1931, vznikl na základě situace, která souvisela s koncem války a zánikem Rakouska a současným vznikem Československa. Leo Perutz byl autor, který se zaměřoval v románech na dějiny několika staletí, jenž popisoval do velkých detailů a zasadil do nich obyčejné postavy všedního života. Popisoval nevýznamné osoby vykreslující danou dobu. V jeho románech má své místo i Praha, neboť je městem, které oplývá historií (příkladem může být Das Gasthaus zur Kartätsche, 1920 či Nachts unter der steinernen Brücke, 1953). Paul Leppin byl spisovatel, který ve svých románech také popisoval atmosféru Prahy, ale zprvu se zaměřoval na její temnou podobu a popisoval podvratné živly vyskytující se v Praze. Později, roku 1936 však vydal knihu vzpomínek Frühling um 1900, kde popisoval Prahu a její kavárny, vinárny a popisuje postavy všedního života.138 Knihou Der rasende Reporter z roku 1925 se proslavil Egon Erwin Kisch. Raná Kischova tvorba je však tematicky podobná Leppinovi, také popisoval pražské podsvětí ( Aus Prager Gassen und Nachtën, 1912, Der Mädchenhirt, 1914). Dalším námětem pro jeho tvorbu byly i zážitky, které prožil na srbské frontě za první světové války ( Soldat im Prager Korps, 1922) a dále byl ovlivněn svými četnými cestami po 137
Rybár Ctibor: Židovská Praha, Most 1991, s 227 Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006, s 162 138
50
světě, ty zachytil v publikaci Abenteuer in fünf Kontientem. I přes jeho daleké cesty se Praha stala místem, k němuž se vracel a které popisoval ve svých dílech ( Geschichten aus sieben Gettos, 1934, Markplatz der Sensationen, 1943) Druhé jmenované dílo je tvořeno kombinací a prolínáním fejetonů a básní. Přestože ho řada kolegů kritizovala a obviňovala z přehánění, měl český národ rád a jak poznamenává Mühlberg, prohlédl jej lépe než ostatní.
Jeho
redaktorský kolega Richard Katze byl také velkým cestovatelem, což se samozřejmě odrazilo i v jeho tvorbě například cestopisy Ein Bummel um die Welt 1927, Zickzack durch Südamerika, 1931, ale neopomíjí ani Prahu, kterou považuje za svou srdcovou záležitost a umě popisuje typické pražské postavy ( Gruss aus der Hängematte, 1958). Ústřední postavou pražského kruhu byl Max Brod, který byl nejen spisovatelem, ale i překladatelem, dramatikem, hudebním kritikem i skladatelem. Významnou měrou se zasloužil o propagaci Kafkova díla a o publikování některých jeho děl. Již první román z jeho tvorby se setkal
s poměrně
vřelým
přijetím
u
veřejnosti
(Schloss
Nornepygge,1918 ) a byl označen za expresionistu. Další významný román nese jméno Wachposten. Brod propagoval českou kulturu a měl rád Prahu, kterou neopomíjí ani ve svých patrně nejznámějších dílech, jedná se o románovou trilogii Ein Kampf um Wahrheit, která je tvořena Tycho Brahes Weg zu Gott, 1916, Reubeni, Fürst der Juden1925 a Galilei in Gefangenschaft, 1948139. Víra a židovské kořeny pro něj byly velmi důležité, během svého života se přiklonil k sionismu, který se projevil i v tematickém zaměření jeho děl ( Das Diesseitswunder, Elegie an die abgefallenen Juden). Brodova lyrická tvorba vycházela v sbornících jakým byl například Aktion od Franze Pfemferta a je charakteristická svou lehkostí, orientací na city
a
vztahy k blízkým lidem, jež plně rozvinul ve svých milostných románech (Das Zauberreich der Liebe, Die Frau, nach der man sich
139
Veselý, Radek. Max Brod. Maskil *online+. , prosinec 2008, roč. 8, čís. 3 [cit. 2012-6-20], s. 16-17, dostupné z http://www.maskil.cz/5769/3.pdf
51
sehnt,..)140 . Ve srovnání s romány se jeho dramatům nedostává takové pozornosti. Jako redaktor Prager Tagblattu uveřejňuje mimo jiné literární a hudební recenze. Hudbě se věnoval i v rámci překladů libret Leoše Janáčka. Brodova tvorba je celkově velmi rozsáhlá a jak je patrno z výše uvedeného nebyl jen čistým literátem. Jeho působení v Pražském kruhu popisuje ve stejnojmenné knize Der Prager Kreis, 1966. Do užšího kruhu kolem Maxe Broda patřil Oskar Baum, jehož dílo bylo do značné míry ovlivněno tím, že v průběhu svého dětství oslepl na obě oči, odtud i jeho dílo Das leben im Dunkeln, 1909, které stejně jako další román Die neue Wirklichkeit, 1921 obsahuje silně autobiografické prvky. Dále se ve svých publikacích zabývá židovstvím a obecně vztahem Židů k ostatním národům. Byl si vědom napjaté nacionálně vyhrocené situace, která se v druhé polovině 30. let čím dál tím důrazněji projevovala a zachytil ji jako podobenství v románu Das Volk des harten Schlafes, 1937. Mezi jeho povedená literární díla patří i povídky. V knize Pražský kruh141 Brod poisuje i Paula Kornfelda, který byl označován za vrcholného autora expresionismu. S Brodem si však příliš nerozuměli díky odlišným názorům a pohledům na svět. Mezi jeho poslední romány patří Blanche oder Das Atelier im Garten, který psal dlouho a v osamění.142 Jeho spolužák a také člen Pražského kruhu byl Franz Werfel, který byl také jedním z čelních představitelů expresionismu. V roce 1911 vydal svou první básnickou sbírku Der Weltfreud díky které se stal známým. O literatuře diskutoval spolu se svými známými ve výše zmíněné kavárně Arco, stejně jako většina spisovatelů náležící k Pražskému kruhu. Přestože se odstěhoval do Lipska i nadále ve svých dílech vracel k zážitkům, které prožil jako mladý v Praze či používal motivy z českých dějin. Autobiografické pravky jsou patrné například v románu Barbara oder die Frömmigkeit, 1931, ale i v části románu Der veruntreute Himmel, 1931. 143 Mezi další členy Pražského kruhu
140
Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006, s 170 141 Brod Max, Pražský kruh, Praha 1994, s 25 142 Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006, s 182 143 (Rybár Ctibor: Židovská Praha, Most1991,s 249-250
52
patřil Ernst Weiss, který se v Praze vyskytoval díky studiu medicíny a později kvůli práci lékaře, později se přestěhoval do Berlína. S Prahou je spjat jeho román Franziska, 1916 a dále také jeho dramata, která zde měla premiéru (Tanja, 1919 a Leonore 1923). Prahu označoval jako místo, kde se cítil doma, vyzdvihoval jedinečnou atmosféru města.144 Ludwig Winder se sice narodil na Moravě, ale v roce 1914 se již pohyboval v Praze, kde pracoval jako redaktor Bohemie. Téma židovství bylo jeho hlavním motivem především v jeho prvních románech
( Die rasende Rotationsmaschine, 1917), židovská
tematika je zachycena i v románu Die jüdische Orgel 1922). Jeho tvorba byla velmi rozsáhlá a měla široký záběr obsahovala stovky studií, recenzí , fejetonů , divadelní kritiky a několik románů. Poslední z jeho románů, které napsal než emigroval spolu s rodinou do Anglie v roce 1939, byl psychologický psaný na základě historických pramenů,
v kterém
zobrazoval
zánik
Rakouska
a
vznik
Československa, nesl název Der Tronfolger , vydaný byl roku 1938. Ludwig Winder i přesto, že emigroval, plánoval, že pokud se vrátí do Prahy bude usilovat, aby se čeké a německé kulturní kruhy obohacovaly navzájem.145 Jak již bylo zmíněno v úvodu mezi nejznámější německy píšící spisovatele působící v Praze patřil Franz Kafka, také člen Pražského kruhu. Jeho dílo se zpopularizovalo a velkého uznání dosáhlo bohužel až po jeho smrti a více pak po druhé světové válce. Jeho díla propagoval a publikoval jeho přítel Max Brod, který ho uvedl do pražského literárního života. Kafkova díla se stala zvláštním fenoménem světové literatury.
Jeho publikace
se
vypořádávají s lidskou existencí na tomto světě, se vztahem k Bohu, ke světu, s pocitem izolovanosti a osamocení. Mezi jeho nejznámější díla patří Der Prozess napsaný mezi léty 1914-1915, vydaný ale až po jeho smrti v roce 1925, nedokončený román Der Verschollene, který je také známý pod jménem Amerika, Das Schloss psaný , v roce 1922,
144
Rybár Ctibor: Židovská Praha, Most1991, s 251 Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006 Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006, s 124 145
53
ale vydaný v roce 1927, Die Verwandlung,1915.146. Kafka strávil většinu života v Praze a ta byla v jeho dílech patrná. Do Pražského kruhu se řadí i Rudolf Fuchs, dle Serkeho žádný z českých německých spisovatelů nebyl ve své době tak zakořeněný do světa českého jazyka a vnímání právě jako on.147 Zasloužil se i o překlad a propagaci P. Bezruče a jeho slezských písní. Mezi jeho lyrická díla patří například Karawane z roku 1919. Redaktorem Prager Presse byl Otto Pick, který zde uveřejňoval jak svoje vlastní básně (např. Das kleine Glück, 1928), tak překlady děl českých autorů ( Čapek, Šrámek, Machar,..). Snažil se tak překlenout bariéry mezi oběma národy a podpořit tak jejich vzájemné soužití. Vydal antologii českých i německých spisovatelů ( Tschechische Erzähler 1920, Deutsche Erzähler aus der Tschechoslwakei, 1922). 148 Dalším z autorů, kteří se zařazovali do Pražského kruhu, je Johannes Urzidil, které své dílo psané v exilu v Americe věnoval jako celek Praze. Snažil se o to, aby jeho vazby nebyly zpřetrhány a proto v mnohých dílech popisuje Prahu a Čechy. Příkladem může být Die verlorene Geliebte, 1956, Prager Triptychon, 1960). Jak je zřejmé z výše uvedeného mezi
německé literáty působící
v Praze na počátku dvacátého století a především ve třicátých letech patřilo poměrně velké množství autorů. Jejich tvorba se liší, je ale patrné to, že v jejich dílech lze nalézt
vliv Prahy a pražského
prostředí, kde se prolínala německá, židovská a česká kultura. Ne u všech autorů je vztah k Praze jen pozitivní, neboť někteří z nich zde měli pocit určité vykořeněnosti, ale nic to nemění na tom, že atmosféra Prahy jejich tvorbu ovlivnila, v některých případech i tak, že na Prahu vzpomínali, přestože nebyli v Čechách. Jejich vztah k českému národu byl vesměs kladný, což je zjevné i v tom, že překládali a propagovali díla českých autorů. Němečtí autoři také nezřídka v českém prostředí nacházeli inspiraci pro svá díla. Uskupení
146
(Veselá 1991, s 239- 243) Jürgen Serke: Böhmische Dörfer, Praha 2001, s 250) 148 Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006,s 223-224 147
54
pražských německých spisovatelů ovlivňovalo kulturní život nejen v Praze, ale v celých Čechách.
4.3 Spolkový život pražských Němců Po vzniku Československa pokračovala bohatá spolková činnost započatá již za Rakouska -Uherska. Od 90.let 19.století také pokračovala
snaha o centralizaci spolků a vytváření masových
organizací. Veřejný život také pokračoval v nastoleném trendu dřívějších
období,
a
tím
byla
jeho
politizace.149 Jedním
z nejvýznamnějších německých spolků na území hlavního města byl jednoznačně Deutsches Casino, jemuž bych se zde chtěl poněkud více věnovat. Spolek Deutsches Casino vznikl již roku 1862. Sdružoval původně Němce žijící v Praze, ale zanedlouho ukázal svůj potenciál stát se střediskem německého politického života. Do spolku honě vstupovali důstojníci rakouské armády s českým původem.150 Roku 1916 byl spolek přejmenován na Deutsches Haus. Většinu členů spolku tvořili bohatí obchodníci a továrníci. Spolek tedy díky příslušnosti svých členů do vyšších vrstev měšťanské společnosti již od svých počátků politicky inklinoval k liberalismu.151 Spolek se pravidelně scházel a na svých valných hromadách volil své představenstvo.152 Spolek sídlil v ulici Na příkopě, v dnešním Slovanském domě. Ve spolkovém domě také sídlila oblíbená německá restaurace, která byla renovována a rozšířena ve 30.letech o vinný
149
Ratajová Jana, Rataj Tomáš, Podoby a proměny spolkového života v Praze v letech 1918-1990. in: Documenta Pragensia XVIII, Od středověkých bratrstev k moderním spolkům, Praha 2000, sestavili Ledvinka Václav, Pešek Jiří, 351-359s 150
Blanka Soukupová, České a německé spolky v Praze v 60. Až 80 letech 19.století. Soužití a kulturní výměna. s 11, In: Pražané, jiní, druzí, cizí, Praha 1992, s. 7-29 151
Kavka Tomáš, Německé Casino v časech vlády německých liberálů, s 100104, in: Historica Pragensia, Historický s borník muzea Hlavního města Prahy, č.2, Praha 2005, s 99-119 152 Archiv hl.m. Prahy, fond Deutsches Casino- Duetsches Haus, kartón 35, inv. číslo 634
55
sklep. 153 Restaurace představovala pro spolek významný zdroj příjmů. V restauraci se nejvíce vypilo piva, především značky Egerer a Pislner Urquell. Navzájem si obě zmiňované značky konkurovaly v největší spotřebě.154 Ohledně značek prodávaného piva vypukly ve spolku spory. Nacionalističtí členové spolku protestovali proti odebírání plzeňského piva z českého pivovaru, proto se od roku 1922 čepovalo v Německém domě německé pivo Gambrinus. Po stížnostech na kvalitu piva se přešlo roku 1933 opět na pivo z měšťanského plzeňského pivovaru a pro nacionální zákazníky se dováželo pivo Egerer.155 Problém s českým pivem však nadále přetrval, neboť v letech v druhé polovině třicátých let vykazuje spotřeba plzeňského piva ve spolkové restauraci obrovský propad. Od roku 1935, kdy se vypilo 1518 hl plzeňského piva následovaly hubené roky s konzumací nepřesahující 1hl.
156
Spolek také pronajímal prostory spolkového
domu dalším německým spolkům a organizacím. Nicméně je znatelná jeho radikalizace v druhé polovině 30.let, kdy se zmenšuje počet liberálních
a
židovských
členů
a
narůstá
vliv
radikálních
nacionalistických sil. Dokonce i pražská organizace Sudetoněmecké strany byla založena v květnu 1934 v jednom ze sálů Německého domu.157 Existovaly ale spolky i zábavního charakteru, takovým byl například spolek Schlaraffia. Spolek založila skupina herců v 19.století v Praze a brzy se rozšířil do mnoha zemí světa, kde byly zakládány jednotlivé odbočky.158
Dalším významným pražským německým
spolkem byl lidový vzdělávací spolek Urania. Spolek představoval důležitý
pilíř v německém kulturním
životě
organizoval různé přednášky, literární večery.
v Praze.
Spolek
Programový plán
153
von Klement Alfred, Geschichte des Deutschen Hauses in Prag, Praha 1938, s 26-27 154 Archiv hl.m.Prahy, fond Deutsches Casino-Deutsches Haus, kartón 35, inv.číslo 634 155 Adam Alfons: Kavárny, hospody a pivnice jako místa setkávání a konfliktů pražských Němců v první republice, in: Historica Pragensia, 4, 2009, 7-14 s. 156
Archiv hl.m.Prahy, fond Deutsches Casino, kartón 35, inv.číslo 634 Adam Alfons: Kavárny, hospody a pivnice jako místa setkávání a konfliktů pražských Němců v první republice, in: Historica Pragensia, 4, 2009, 7-14 s. 158 Archiv hl.m.Prahy, fond Schlaraffia, německý spolek v Praze, kartón 1, inv.číslo 19 157
56
Uranie byl
zveřejňován v novinách Prager Tagblatt.159
Silně
nacionálně zaměřen, byl spolek s celorepublikovou působností Bund der Deutschen. Obracel se na všechny Němce, aby prosazovali národní požadavky.160 Jak dokládají hesla z plakátů spolku: „Wer ist der Bund der Deutschen? Der Bund sind wir alle, auch du, lieber Bruder und du, liebe Gchwester.“161 Spolky musely zveřejnit své stanovy a odevzdat je na ministerstvo vnitra v příslušném jazyku, který určoval jazykový zákon. Problém nastával pokud např. měly německé spolky oficiální sídlo v Praze, ale jejich činnost se odvíjela hlavně v pohraničí. Příkladem může být spolek Verband katolisher Akademiker zur Plege der katholischen Weltanschauung in der Čechoslovakischen republik, který již od svého vzniku neměl stanovy v češtině, na což bylo několikrát poukazováno, ale přesto spolek získal po žádosti osvědčení o právním trvání.162 Je tedy zde patrna jistá míra tolerance ze strany československých úředníků. Podíváme-li se na statistiku, vyjde nám, že období první republiky bylo velice příznivé pro vznik spolků. Hojně vznikaly v Praze spolky různého charakteru za celé meziválečné období, v průměru šlo asi o 400 spolků za rok. Nejvíce spolků v Praze zaniká v roce 1939-4236 spolků. Absolutní vrchol tvoří rok 1938, kdy v Praze bylo 9115 spolků.163 Spolků se zakládala široká škála- odborové, humanitní a podpůrné, tělocvičné, sportovní a poněkud specifické spolky- akciové společnosti. Specifikum rozvoje akciových společností je v tom, že je do značné míry způsoben zákonem o nostrifikaci z roku 1920, kdy měly všechny společnosti operující na československém území sídlo na území republiky.164 Po roce 1933 vznikají na Československém území různé spolky, jejichž náplní je pomoc německým emigrantům,
159
Atze Marcel, Středoevropští spisovatelé v exilu, H.G.Adler, Elias Canetti a Franz Baermann Steiner, Brno 2000, 25 s 160
Národní archiv, fond Bund der Deutschen, kartón 1, sign. 22 Ibid. 162 Národní archiv, fond Ministerstvo vnitra stará registratura 1931-1935, kartón 2665, sign. 35 163 Rataj Tomáš, Pražské spolky, Soupis pražských spolků na základě úředních evidencí z let 1895-1990, Praha 1998, s 46-47 164 Ibid s 55 161
57
např: Demokratická péče o běžence vznikl 1933, Komitét pro pomoc emigrantům
z Německa taktéž
1933,
a Sdružení k podpoře
německých emigrantů vznik 1934. Spolky dle litery spolčovacího zákona měly být nepolitické, ale v průběhu dvacátých a později ve třicátých letech došlo mezi německými spolky k výrazné politickoideologické diferenciaci. Proti skupině aktivistických demokratických spolků
získávají
převahu
spolky
vyhroceně
nacionalistické,
orientované velkoněmecky a později stále otevřeněji inklinující k nacistické ideologii.165 Téměř všechny spolky si zachovaly svou existenci jak v období po mnichovské dohodě, tak i v průběhu válečných let. Většina z nich se totiž podílela a podporovala Henleinovy aktivity vedoucí k rozbití republiky. Spolky, které stály v opozici vůči sudetoněmeckému hnutí, procházely často vnitřními zvraty, kdy v průběhu 30.let původní funkcionáře nahrazovali noví, kteří měnili orientaci spolků a směřovali je blíže k nacionálním socialistům. Některé spolky zůstávaly věrny svým demokratickým ideálům, ale za okupace Čech a Moravy Německem došlo k jejich přeměně na nacistické spolky, které museli opustit poslední židovští členové, pokud to již neudělali dříve.166 I nejvýznamnější německý spolek Deutsche Haus v průběhu válečných let vyloučil zbývající židovské členy. V seznamech členů spolku byla jména vyškrtnuta a výrazně označena slovem Jude.167 Spolkový život pražských Němců se radikalizoval ve 30.letech a začal se orientovat na spolupráci se Sudetoněmeckou stranou. Výsledkem této proměny spolků, byla postupně narůstající izolovanost od českého prostředí a stále větší orientace na nacistickou ideologii. 4.4 Vysoké školy Zvláštností a velkým kulturním a národním bohatstvím Němců v Československu představovala existence národního německého 165
Ledvinka Václav, Urania a Vančurův dům, Poznámka k činnosti německých spolků v Praze v meziválečném období,325-335s. in: Documenta Pragensia XVIII, Praha 2000, Scriptorium, sestavili Václav Ledvinka, Jiří Pešek, s 326 166 167
Ibid. s 327 Archiv Hl.m. Prahy , fond Deutsches Haus, karton 8, inv. číslo 336
58
vysokého školství. Žádná jiná menšina v Evropě v meziválečném období tak cenného kulturního výdobytku nedosáhla. Celkově měli k dispozici českoslovenští Němci 3 vysoké školy v ČSR, univerzitu a dvě technické vysoké školy.168 Českoslovenští Němci měli k dispozici v Praze Německou univerzitu a techniku. Na vysokých školách pro nově vzniklý stát nepanovalo velké nadšen. V prvních letech existence ČSR byla zahájena jednání o přesunutí německých vysokých škol z Prahy do místa s německou majoritou. Míst, kam se uvažovalo přesunout německé vysoké školy, bylo v diskuzi více. Pro univerzitu nepřipadalo moc v úvahu jiné město, než po Praze druhé nejvýznamnější německé kulturní centrum Liberec. 169 Zde byla také roku 1923 zřízena knihovna určená vysokoškolským studentům.170 Němečtí poslanci vypracovali návrhy zákonů na přesídlení pražských vysokých škol-Německé univerzity do Liberce a Německé techniky do Ústí nad Labem a některých jejích částí do Teplic a Děčína. V odůvodnění pro tyto kroky němečtí zástupci uváděli velké množství důvodů. Jako příčiny Pro přeložení vysokých škol z Prahy od německých politiků zaznělo mimo jiné: „V naší demokratické době netřeba dalšího důkazu, že vysoká škola, jako universita, spojená tak úzce se všemi stránkami kulturního života, může plně splniti své úkoly jen uprostřed vrstev národa, jemuž sloužiti jest určena.“171 Dále uváděli problémy spojené s existencí dvou univerzit v Praze: „Zvláště má více vysokých škol než snese. Klinický a pitevní materiál nestačí pro dvě lékařské fakulty. Ubytování a stravování studentů se setkává s rostoucími potížemi a pro většinu stalo se nepřístupným.“172 Jako další důvody dále uváděli nedostatečnou atraktivitu německých 168
Sobota Emil, Národnostní autonomie v Československu?, Praha 1938, s
12
169
Josefovičová Milena, Přeložení, či ponechání? Pokusy o přeložení Německé vysoké školy technické z Prahy, s 123 in: Hledání centra, Vědecké a vzdělávací instituce Němců v Čechách v 19. a první polovině 20.století, Ústí nad Labem 2011, (eds.) Kaiserová Kristina, Kunštát Miroslav 170 Míšková Alena, Osudy archívních fondů významných německých institucí na českém území, s 154 in: Čechy a Sasko v proměnách dějin, Slavogermanica II., Ústí nad Labem 1993, 150-161 s 171 Dostupné z:http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3335_00.htm, navštíveno dne 15.5.2012 172 Ibid
59
vysokých škol v Praze pro německé pedagogy i studenty: „Pražské poměry jsou příčinou, že mnoho německých rodičů dává své syny na studia mimo republiku, na vysoké školy cizozemské. Tomu by se vyhnulo, kdyby vysoká škola byla přeložena do německého města. … četní pražští vysokoškolští profesoři rádi přijímají povolání na cizozemské vysoké školy, naopak však cizozemští učitelé velmi těžce vyhovují pozvání do Prahy. Přeloženi vysoké školy z Prahy do německého území zmenšilo by dále také národnostní třecí plochy mezi Němci a Čechy a tak by podporovalo úspěšnou spolupráci obou národů ve prospěch celku.“
173
Pohnutky německých zástupců pro
přesídlení vysokých škol byly tedy motivovány jednak národnostně, dále pak hovořili o lepší dostupnosti pro větší počet německých posluchačů. Němci chtěli přemístit univerzitu a techniku do Litoměřic a zřídit vysokou školu báňskou v mostě. Tato myšlenka se objevovala i ve 20.letech. Ministerstvo školství nejevilo pro tento plán nadšení hlavně pro jeho finanční náročnost. Dále se objevily ideje na sloučení pražské a brněnské techniky. Němci však tomuto návrhu nakloněni nebyli. Považovali ho za omezující a v případě realizace by znamenal omezení přístupu k technickému vzdělání. V roce 1933 připravila parlamentní Komise pro šetření a kontrolu návrh sloučit obě německé technické vysoké školy. Ministerstvo však tento návrh odmítlo pro velké náklady spojené s přesunem techniky z Prahy do Brna. Ministr školství Ivan Dérer za podpory německých ministrů Spiny a Czecha návrh odmítl, což bylo kvitováno v německých akademických kruzích. 174 Vysoké školy si zachovávaly značný stupeň národnostních ostnů a rozepří. Vysoké školy byly izolované uzavřené instituce, které nerady viděly nějaké národnostní sbližování. Vysoké školy charakterizuje také výrok E.E.Kische, který prohlásil, že : „německá a česká univerzita a 173
Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3346_00.htm, navštíveno dne 15.5.2012 174 Efmertová Marcela, Jakubec Ivan, Josefovičová Milena, Vývoj pražské německé techniky (1863-1945), s 22, in : Moderní dějiny, Sborník k dějinám 19. a 20.století, Praha 2006, red. Harna Josef
60
německá a česká technika jsou si k sobě tak blízko, jako by jedna ležela na severním a druhá na jižním pólu...“175 Vzácně se čeští a němečtí studenti shodli v období bouří v roce 1929. V tomto roce proběhly protižidovské nepokoje na německých i českých pražských vysokých školách.176 Vědecký život Němců se neodehrával jen na vysokoškolských pracovištích. Velkou roli zde hrála také Německá akademie věd Deutsche Gesselschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik. Německá akademie věd vznikla již roku 1891. Měla sídlo v Praze a nazývala se Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen. Změna názvu proběhla v souvislosti s politickými změnami roku 1918. V tomto roce také obdržela německá instituce prostředky finanční prostředky od československé vlády.177 Německá akademie věd bylo uzavřená instituce, velký vliv zde mělo nacionální cítění a často dle Paďourka se odráželo i na projektech, které podporovala. 4.4.1 Univerzita Vznik Československa způsobil šok na německé univerzitě. Zástupci univerzity nebyli dlouhou dobu schopni se s novou realitou vyrovnat. Československo neuznávali a snažili se hledat pomoc v Rakousku. Státní rada v Rakousku na jejich naléhání prohlásila německé vysoké školy v Československu, tedy v Praze a v Brně jsou vlastnictvím Rakouska.178
175
Horská Pavla, Etnické a neetnické menšiny v Praze na přelomu 19.a 20.století, s 126 in: Documenta Pragensia XIX, Národnostní skupiny, menšiny a cizinci ve městech, Praha 2001, Fejtová Olga, Ledvinka Václav, Pešek Jiří 123-129 176
Havránek Jan, Anti-semitism at Prague universities in November 1929, in: s 145-150 177 Paďourek Jan, Německá akademie v Praze-počítačové zpracovánístatistické výsledky,s 162 in : Čechy a Sasko v proměnách dějin, Slavogermanica II., Ústí nad Labem 1993, 161-165s 178
Pešek Jiří, Míšková Alena, Svobodný Petr, Janko Jan, Německá univerzita v letech 1918-1938, s 181 in: Dějiny Karlovy Univerzity IV, 1918-1990, Praha 1998, 181-213 s, (reds) Kavka František, Petráň Josef
61
V únoru 1920 byl přijat velmi důležitý zákon upravující vztah mezi univerzitami-českou a německou.
179
Jednalo se tzv. „lex Mareš“,
nazývaný podle svého navrhovatele Františka Mareše. Tímto zákonem došlo k potvrzení kontinuity české části pražské KarloFerdinandovi univerzity, která se mohla od vydání zákona nazývati Karlova univerzita, zatímco německá část univerzity se musela přejmenovat na Německou univerzitu v Praze. V zákoně se také uvádělo:
„Česká
universita jest pokračovatelkou starobylého
vysokého učení Karlova. Jména obou pražských universit, ustanovená zákonem ze dne 28. února 1882, č. 24 ř. z.: »Česká universita KarloFerdinandova« a »Německá universita Karlo-Ferdinandova« se zrušují. České universitě vrací se jméno »Universita Karlova«. O jménu německé university rozhodne se zvláštním zákonem.“180 V českém prostředí Lex Mareš představoval napravení křivd z doby RakouskaUherska, kdy byla česká univerzita zbavena většiny práv a výhod ve prospěch univerzity německé.181 Německá univerzita měla dle výše zmíněného zákona také předat české univerzitě insignie, archivy a vyklidit některé prostory. Jednalo se například o Karolinum, které přešlo do rukou české univerzity, ale až do roku 1945 se zde také nacházela německá právnická fakulta.182 Německé univerzitní kruhy s těmito nařízeními nesouhlasily a snažily se je zvrátit. Provádění některých nařízení, které ukládal Lex Mareš, probíhalo pomalu a ani ministerstvo školství se nehnalo do jeho důsledného plnění. V polovině 20.let načas utichl spor o postavení německé univerzity, aby mohl propuknout v letech třicátých. V roce 1930 předložili němečtí zástupci v československém parlamentu návrhy na zrušení diskutovaného
zákona z roku
1920.183
Po
neúspěšné
snaze
179
Konrád Ota, Dějepisectví, ger manistika slavistika na Německé univerzitě v Praze 1918-1945, s 40 180 Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2430_00.htm, navštíveno dne 15.6.2012 181 Domin Karel, a kol., Karolinum Statek národní, Praha 1934, s 9 182 Petráň Josef, Karolinum, Praha 2010, s 49 183
Míšková Alena, Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945, Praha 2002, s 18
62
německých politiků se již více situace nevyhrocovala.184 Univerzity nadále pracovaly odděleně, lišily se i vyučovacím jazykem.185 Rektor obou pražských univerzit byl volen, ale ministr ho mohl potvrdit ve funkci, jen pokud měl československé občanství.186 Studenti měli tedy možnost studovat v jim blízkém jazyce, a ani tedy mnoho českých či německých studentů nestudovalo na jinonárodních vysokých školách. Univerzity obou národností mezi sebou spíše soupeřily, nepokoušely se příliš mezi sebou spolupracovat. 4.4.2 Technika Německá vysoká škola technická se stala po první světové válce československou vysokou školou s německým vyučovacím jazykem. Škola se musela potýkat s nedostatkem financí a také s nedostatkem prostor. Problémem pro ni byla také roztroušenost jejích prostor, neboť místnosti ať vlastní či pronajaté se nacházely na devíti místech v Praze. Sídlo školy se nacházelo v Husově ulici. Nevyhovující stav se snažila německá technika změnit. Plánovalo se vystavět pro techniku nový komplex budov. Ministr školství Dérer při příležitosti oslav 125.výročí polytechniky v Čechách, že 150.výročí už bude technika slavit v nových prostorách. Tato myšlenka se objevovala i ve 20. letech. Ministerstvo školství nejevilo pro tento plán nadšení hlavně pro jeho finanční náročnost. Dále se objevily ideje na sloučení pražské a brněnské techniky. Němci však tomuto návrhu nakloněni nebyli. Považovali ho za omezující a v případě realizace by znamenal omezení přístupu k technickému vzdělání. V roce 1933 připravila parlamentní Komise pro šetření a kontrolu návrh sloučit obě německé technické vysoké školy. Ministerstvo však tento návrh odmítlo pro velké náklady spojené s přesunem techniky z Prahy do Brna. Ministr školství Ivan Dérer za podpory německých ministrů Spiny a Czecha návrh odmítl, což bylo 184
Domin Karel, a kol., Karolinum Statek národní, Praha 1934, s 14-15 Kostlán Antonín, Janko Jan, Niklíček Ladislav, Struktura vědecké organizace v období první Československé republiky, s 159, in: Bohemia Docta, K historickým kořenům vědy v českých zemích, Praha 2010, eds. Míšková Alena, Franc Martin, Kostlán Antonín, 258-286s 186 Petráň Josef, Karolinum, Praha 2010, s 134 185
63
kvitováno v německých akademických kruzích. 9.května 1935 byla slavnostně otevřena technická knihovna v Klementinu. Knihovna však sloužila oběma technikám, jak německé, tak české. Technika byla mimo státu podporována také soukromými dotacemi nadací, spolků i fyzických osob. 187 Německá technika se také snažila v meziválečném období obnovit, či nově zřídit řadu fakult a oborů vyučovaných na vysoké škole. Většinou však požadavky německé techniky a spřízněných organizací narážely na finanční limity ministerstva školství, či na malý zájem ze strany studentů. Od počátku 30.let se počet studentů na německých technických školách vytrvale snižoval. Roli také v některých případech hrály důvody politicko-vojensky-strategické. Počet studentů německé techniky se v meziválečném období pohyboval s mírnými výkyvy kolem hranice 2000studentů. V letech po hospodářské krizi ubylo do roku 1937/1938 studentů o 2/5. Vysoký podíl představovali na německé technice cizinci. Ve školním roce 1927/1928 tvořili 24,8% studentů. Pokles cizinců je znatelný ve školním roce 1937/1938. Nejvíce cizinců přicházelo studovat na německou techniku po celé období z Polska. Na německé technice je také patrný úbytek podílu studentů hlásících se k židovskému náboženství. Zatímco roku 1918/1919 tvořili studenti vyznávající židovské náboženství 31,4% všech studentů, v roce 1937/1938 představovali již jen 10% studentů.188 Velké množství zahraničních studentů přicházelo studovat také na konkurenční techniku českou. Cizí studenty do Prahy lákala jak možnost zapsat se na obě školy, a tím se zdokonalit ve vyučovacích jazycích. Dále příhodné podmínky pro studium zahraničních studentů na českých školách byly dány jejich nízkou nákladností. Stát poskytoval zahraničním studentům systém úlev. Nízká nákladnost studia na českých školách byla také udržována aktivitami zahraničních studentů. Při opakovaných pokusech o zvýšení školného a dalších studijních poplatků pro 187
Efmertová Marcela, Jakubec Ivan, Josefovičová Milena, Vývoj pražské německé techniky (1863-1945), s 24, in : Moderní dějiny, Sborník k dějinám 19. a 20.století, Praha 2006, red. Harna Josef 188 Ibid.
64
studium cizinců, se cizí studenti neuchýlili do pasivity. Naopak, pohrozili, že pokud dojde ke zvýšení poplatků, přejdou na německé školy a tím zvýšení plateb zamezili. 189 Ani v případě technických škol nemůžeme hovořit o nějaké hlubší spolupráci. Školy sledovaly vlastní cíle a zájem o prohlubování kontaktů mezi národnostmi studujícími stejné obory byl na velmi nízkém stupni.
4.5. Kavárny, hospody, divadla 4.5.1. Divadlo Německé divadlo, po bouřích v roce 1920 a obsazení prostor Stavovského divadla českými herci, hrálo svá představení v budově Nového německého divadla-dnešní Národní opera. Zajišťovalo širokou paletu repertoáru. Hrála se zde opera, opereta i činohra. Inspiraci divadlo získávalo z berlínských vzorů.190 Navštěvováno nebylo však pouze Němci, jak to dokládá J.Waltner ve svém průvodci: „Česká společnost chodí tam zejména na Wagnerovy a italské opery. Časté pohostinské hry vynikajících německých mimů a zpěváků, jakož i celých významných souborů z Berlína aVídně poutají pozornost divadelní pražské veřejnosti.“191 Závislým německým divadlem bylo Malé jeviště, neboli Kleine Bühne na Havlíčkově náměstí. V jeho repertoáru bychom nalezli komorní hry a bulvární repertoár. Jak jsem již výše poznamenal, divadelní prostředí bylo silně zasaženo vlivem nacistické kultury zprostředkované z Německa v druhé polovině 30.let Henelinovou stranou SdP. Sílící tendence k nacifikaci divadelní scény pocítilo i německé divadlo v Praze.192
189
Kolektiv autorů, Česká technika, Praha 2002, s 100-101 Waltner Josef, Kde se Praha v noci i ve dne baví, Praha 1931, s 13 191 Ibid 192 Pfaff Ivan, Zápas o německé divadlo v českých zemích 1934-1938 190
65
Zájem byl v německém prostředí i o české divadelní hry. Helena Tomanová-Weissová vzpomíná, jak na ni a její přátele zapůsobilo Osvobozené divadlo: „To bylo něco jiného než repertoár německého divadla! Svěžest, vtip, a aktuálnost autorské dvojice překonaly jazykové bariéry a my jsme se ztotožňovali s jejím programem.“193 Divadelní hry podléhaly cenzuře, a to jak české tak německé. K zákazu divadelních her se však sahalo velmi zřídka. Většinou stačilo provést požadované úpravy hry ve scénáři. Ve třicátých letech nebylo mnoho německých zakázaných her. Pokud už k zákazu hry došlo, jako v případě hry Krakenkheit der Jugend, pak z toho důvodu, že hra dle cenzorů urážela veřejnou mravnost.194 Cenzoři tedy nezvýhodňovali žádnou národnost při svém rozhodování. V divadelním prostředí se po tlaku ze strany sudetoněmecké strany dávala přednost nacionalisticky zabarveným hrám, nebyli angažováni herci židovského původu a celkově se pražská divadelní scéna vydala vstříc nacionalistické rétorice Henleinovi SdP. 4.5.2 Kavárny, hospody Důležitá místa střetávání pro Pražany představovaly kavárny a hospody. Staly se důležitým místem veřejného života a často také místem,
kde
se
setkávali
v překvapivém
poklidu příslušníci
jednotlivých národů. Praha v meziválečném období nabízela opravdu rozmanitou škálu pohostinských a zábavních zařízení. Dobový průvodce J.Waltnera nás provede množstvím typů různých podniků, přes divadla, tabariny, bary, dancingy, restaurace atp.195 Přesto bych se rád zaměřil spíše na kavárny. Kavárny se staly dokonce velmi významnou součástí pražského kulturního života. Setkávali se zde umělci a intelektuálové, kterým kavárny nahrazovaly salony a často pro ně finančně nedostupné drahé restauranty.196 Rozdělení pražské společnosti na Čechy a Němce se v kavárnách sice dodržovalo,
193
Tomanová-Weissová Helena, Setkání v Praze, Praha 1996, s 11 Národní archiv, fond Ministerstvo vnitra stará registratura 1931-1935, kartón 2451, sign. 45 195 Waltner Josef, Kde se Praha v noci i ve dne baví, Praha 1931 194
196
Pytlík Radko, Ve stínu pípy, Praha 1996, s249-251
66
existovaly české a německé kavárny, ale přesto byly kavárny liberálním místem, kde se mohly setkávat obě národnosti a také lidé nejrůznějších vrstev a profesí.197 Jak už jsem výše poznamenal, ulice Na Příkopě tvořila německé korso, Národní třída zase korzo české. Přesto
do
kaváren v těchto místech
chodívali hosté obou
národností.198 Za výhradně německé kavárny se považovaly Café Continental v Kolovratském paláci v ulici Na Příkopě 17 a dále pak Café Elektra v dnešní Washingtonově ulici 9. Za další německé pohostinské podniky se považovaly restaurace Goldnes Kreuzl v Nekázance nebo hotely Splendid a Blue Star. Velmi populární byla také restaurace v Německém domě.199 Kavárny, které navštěvovali téměř výlučně Češi, byly kavárna Slavia a kavárna v Obecním domě. Za českou se také pokládala kavárna Union. Sem docházeli pravidelně čeští umělci a intelektuálové, nacházela se na Perštýně a důvěrně se jí říkalo Unionka. 200 Existovaly však také kavárny, kde se stýkali Češi s Němci. Nejvýznamnějším takovým zařízením byla kavárna Arco. Oblíbili si ji hlavně němečtí literáti spojeni s Pražským kruhem, tedy Brod, Kafka, Werfel, Kraus, a další. Sami svoji společnost trefně označovali jako Arconauty. Jak už jsem výše poznamenal, byli zde vítáni hosté všech národností. Z Čechů navštěvovali občasně kavárnu například i Karel Poláček, či Vladislav Vančura.201 V kavárně Arco se také pořádaly taneční večery. V programu tanečních večerů byly zahrnuty i populární moderní tance jako tango, foxtrott, a zábava se plánovala až do ranních hodin.202 K nadnárodním kavárnám se také počítala Café Central203, dále pak kavárna Louvre. Ve večerních 197
Bendová Eva, et. al., Pražské kavárny a jejich svět, Praha 2008, s 12 Kroutvor Josef, Pražské kavárny, s 188, in: Češi a Němci, Dějiny-kulturapolitika, uspořádali Koschmal Walter, Nekula Marek, Rogall Joachim, Praha Litomyšl 2002 199 Adam Alfons: Kavárny, hospody a pivnice jako místa setkávání a konfliktů pražských Němců v první republice s 7, in: Historica Pragensia, 4, 2009, 7-14 s. 198
200
Demetz Peter, Praha černá a zlatá, Výjevy ze života jednoho evropského města, Praha 1998, s 429-431 201 Bendová Eva, et. al., Pražské kavárny a jejich svět, Praha 2008, s 20-23 202 Archiv hl.m.Prahy, fond Kavárna Arco, kartón 1, inv. číslo 2 203 Adam Alfons: Kavárny, hospody a pivnice jako místa setkávání a konfliktů pražských Němců v první r epublice, s 8, in: Historica Pragensia, 4, 2009, 7-14 s.
67
hodinách se Pražané všech národností setkávali v tradičním již v období před válkou populárním kabaretu Montmartre v Řetězové ulici.204 Je pravdou, že do Německého domu, či do restaurace v Nekázance Zlatý kříž Češi nechodili. Na druhou stranu i Němci některé české podniky raději vynechávali. Jako příklad můžeme uvést restauraci v Obecním domě a další pivní lokály, např. hostinec U kalicha, kde Němci nebyli příliš vítáni. 205 Kavárny svým hostům nabízely také kromě kvalitní kávy také rozličné formy zábavy a rozptýlení. V kavárnách nechyběly karetní a šachové stolky, či kulečníkový stůl. Skutečnost, že kavárny neposkytovaly svým hostům jen požitek z dobré kávy, dokládá následující článek z měsíčníku věnovaného kavárenskému prostředí s příznačným jménem Kavárník: „V těchto dnech rozvířena byla hostinská veřejnost poplašnými zprávami o nebezpečí, valícím se na hostinskou živnost, zvláště pak na živnost kavárenskou. Nemluví se o ničem jiném, než o úmyslu pojmout do osnovy vládního nařízení o pravidlech vybírání obecních dávek, dávku, jež by ohrozila naše živnosti v samém jádruze hry v karty, domino, na kulečníku i kuželníku.“206 Podobných časopisů zabývajících se pohostinstvím, a kde se čtenář mohl dozvědět aktuality právě z tohoto prostředí, bylo více. Jmenujme alespoň týdeník Hostimil, v němž kromě mnohých inzerátů mohl čtenář nalézt mnoho dalších zajímavostí.207 Specifika kaváren za první republiky nám přibližuje také Technický slovník naučný. Zde se můžeme dočíst, o rozdílech a specifikách hotelových kaváren, kdy „je kavárna přechodem mezi restaurační a společenskou částí hotelu. V ní se soustřeďuje společenský život podobně jako v hale, zde se čtou časopisy, hrají se hry a tak pro menší hotel nahrazuje a slučuje v sobě kavárna funkci haly, čítárny, 204
Altman Karel, Zlatá doba štamgastů pražských hospod, Brno 2003, s 136 Libal Wolfgang, Češi, Naši zvláštní sousedé, Brno 2008, s 60-61 206 Kavárník, orgán svazu kavárníků v republice československé se sídlem v Praze, dne 1.prosince 1927, číslo 12, roč IV, s 1 207 Hostimil,Odborný časopis věnovaný hostinské živnosti, Praha 1925, Roč. 42 205
68
kuřáckého salonu herny a písárny.“208 Dále je zde popisováno, jak by mělo vypadat správné prostředí kavárny. Důraz je kladen na větrání, osvětlení a v neposlední řadě na výhled-buď do přírody, či ve městě do živé ulice nebo na náměstí. Vedle větších kaváren, které poskytovaly různé druhy zábavy, se zde popisují také kavárny malé, blízké spíše barům. Hlavní funkcí těchto menších kaváren je se jen občerstvit, či posilnit kávou.209 Kavárny se také různě zaměřovaly, a nejoblíbenějšími byly literární kavárny. V nich byly hostům k dispozici velké množství tuzemských i zahraničních časopisů, novin a revue. Dokládají to i vzpomínky J.Urzidila a F.Peroutky, když hovoří o neobyčejné atmosféře kavárny Arco a pochvalně se vyjadřují o tom, že se tam nalézaly všechny literární časopisy z celého světa.“210 Dobře shrnuje podobu a atmosféru kaváren ve svých vzpomínkách Otakar Nový: „Kavárny byly před válkou vlastně kluby umělců, spisovatelů a intelektuálů se stabilizovanými návštěvníky i personálem.“211 Život v kavárnách se do jisté míry tedy vymykal běžnému životu. Do velké míry byly v kavárenském prostředí eliminovány národnostní konflikty. Kavárny žily svým vlastním životem, měly své vlastní problémy, odlišné od národnostních třenic, které ve třicátých letech rezonovaly ve společnosti.
208
Technický slovník naučný, Díl IV., Ilustrovaná encyklopedie věd technických, Praha 1931, s 467 209 Ibid 210 Peroutka Ferdinand, Urzidil Johannes, O české a německé kultuře, Praha 2008, s 20-22 211 Nový Otakar, Ohňostroj pražských barů a lokálů, Praha 1995, s 16
69
5. Závěr Výše uvedená písemná práce nastínila podobu německé menšiny v Praze v polovině 30.let 20.století a popsala projevy německé kultury v literatuře, spolcích, vysokých školách, divadlech a kavárnách. Zachytila střetávání německé a české kultury v neklidném období národnostních rozepří. Problematická koexistence obou národností v Praze je však velmi často navzájem obohacovala. Zhoubně působila na přínosné kulturní styky mezi Čechy a Němci ideologie nacionalismu, která občas rozdmýchala nemístné vášně. Ještě rychleji pak a efektivněji likvidovala německo-české vztahy na poli kultury nacistická ideologie hlásaná v Československu Konrádem Henleinem. I v této bouřlivé době však v některých oblastech přetrvaly plodné styky mezi oběma kulturami. Velkou roli zde hráli členové společnosti, kteří jsou vůči extrémním formám nacionalismu imunní, tedy demokraté, Židé a levicově orientovaní intelektuálové. Mezi těmito lidmi se kulturní soužití naopak ještě prohloubilo. Hlavním tmelícím i rozdělujícím prvkem české a německé kultury byl právě extrémní nacionalismus-nacismus. Je také pravdou, že v některých zkoumaných oblastech nemohlo už od začátku dojít k nějakému obecnějšímu konsenzu pro nesmiřitelné nacionální postoje obou zúčastněných stran. .Práci jsem zpracoval na základě dostupné odborné literatury a článků, dále využívám dobovou literaturu, pramenné edice a archivní materiály.
70
Prameny a literatura: Národní archiv: fond Ministerstva vnitra-stará registratura, 19311935, kartón 2451, sign. 45, kartón 2665, sign. 35 : fond Bund der Deutschen, kartón 1, sign. 22 Archiv hl.m.Prahy: fond Kavárna Arco, kartón 1, inv. číslo 2 :fond Deutsches Haus, karton 8, inv. číslo 336, kartón 35, inv.číslo 634 : fond Schlaraffia, německý spolek v Praze, kartón 1, inv.číslo 19
Digitální repozitář Parlamentu ČR
Periodika Hostimil,Odborný časopis věnovaný hostinské živnosti, Praha 1925, Roč. 42 Kavárník, orgán svazu kavárníků v republice československé se sídlem v Praze, dne 1.prosince 1927, číslo 12, roč IV, s 1
71
Literatura 1. Adam Alfons: Kavárny, hospody a pivnice jako místa setkávání a konfliktů pražských Němců v první republice s 7, in: Historica Pragensia, 4, 2009, 7-14 s. 2. Altman Karel, Zlatá doba štamgastů pražských hospod, Brno 2003, s 136 3. Atze Marcel, Středoevropští spisovatelé v exilu, H.G.Adler, Elias Canetti a Franz Baermann Steiner, Brno 2000 4. Becher, Peter : Ohnisko kulturněpolitických konfliktů v první republice: Spor o pražské městské divadlo 1920 a aféra pražského zvukového filmu 1930. In: Ztroskotání spolužití. Češi, Němci a Slováci v první republice 1918-1939. Praha, Ministerstvo zahraničních věcí České republiky 1993, s. 182-208 5. Bendová Eva, et. al., Pražské kavárny a jejich svět, Praha 2008 6. Beran Josef Ladislav, Odepřená integrace, Systémová analýza sudetoněmecké politiky v Československé republice 1918-1938, Praha 2009, Pulchra, 440s 7. Bělina Pavel, et. al., Dějiny evropské civilizace II., Praha Litomyšl 1997, s 224-225 8. Brod Max, Život plný bojů, Praha 1994 9. Broklová Eva, Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, Praha 1999, Karolinum, 144s 10. Brügel Johann Wolfgang, Češi a Němci 1918-1938, Praha 2006, Academia, 846s 11. Bubeník Jaroslav, Křesťan Jiří, Zjišťování národnosti jako problém statistický a politický, zkušenosti ze sčítání lidu za první republiky, s 121, in: Praginae Historiae 3, Praha 1995, 119-140 s 12. Cabada Ladislav, Český stranický systém 1890-1939, Plzeň 2000, Západočeská univerzita, 100s 13. César Jaroslav, Černý Bohumil, Politika německých buržoazních stran v Československu v letech 1918-1938, Díl II. (1930-1938), Praha 1962, s 373-374 14. Cohen Gary B., Němci v Praze 1861-1914, Praha 2000, s 212-220 15. Cuhra J., Ellinger J., Gjuričová A., Smetana V., České země v evropských dějinách, díl čtvrtý od roku 1918, Praha Litomyšl 2006, 72
16. Čapka František, Odbory v českých zemích v letech 1918-1948, Brno 2008 17. Čapková Kateřina, Frankl Michal, Nejisté útočiště, Československo a uprchlíci před nacismem 1933-1938, Praha Litomyšl 2008, s 94 18. Černý Bohumil, Kominterna a německá emigrace v Československu 1933-1939. In: Praginae Historiae sv.7, Praha 1999, s.256-277 19. Demetz Peter, Praha černá a zlatá, Výjevy ze života jednoho evropského města, Praha 1998, s 429-431 20. Dejmková Ivana, Hagibor-smutná historie jednoho místa v Praze, s 184-187, in:Pražský sborník historický XXXIV., Praha 2006, (ed.) Ledvinka Václav, s 183-250 21. Veselý Zdeněk, Dějiny české politiky v dokumentech, Praha 2005, Professional publishing, s 393 22. Doležal Pavel, Tomáš G. Masaryk, Max Brod und das Prager Tagblatt (1918-1938), Deutsch-tschechische Annäherung als publizistische Aufgabe, Frankfurt am Main 2004 23. Domin Karel, a kol., Karolinum Statek národní, Praha 1934, s 14-15 24. Efmertová Marcela, Jakubec Ivan, Josefovičová Milena, Vývoj pražské německé techniky (1863-1945), s 21, in : Moderní dějiny, Sborník k dějinám 19. a 20.století, Praha 2006, red. Harna Josef 25. Frankl Michal, Azyl nebo dočasné útočiště?, s 56, in: Exil v Praze a Československu 1918-1938, Praha 2005, Kolektiv autorů, 56-62 s 26. Gregorovič Miroslav, Kapitoly o českém fašismu, Fašismus jako měřítko politické dezorientace, Praha 1995, s 63 27. Hájek Miloš, Mencl Vojtěch, Otáhal Milan, Křižovatky 20.století, světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách, Praha 1990, s 141 28. Havránek Jan, Anti-semitism at Prague universities in November 1929, in: s 145-150 29. Havránek Jan, Sociální struktura pražských Němců a Čechů, křesťanů a židů ve světle statistik z let 1890-1930, s 474, in: ČČH, 1995, č.3, 470-480 s 30. Horská Pavla, Etnické a neetnické menšiny v Praze na přelomu 19.a 20.století, s 126 in: Documenta Pragensia XIX, Národnostní skupiny, menšiny a cizinci ve městech, Praha 2001, Fejtová Olga, Ledvinka Václav, Pešek Jiří 123-129 31. Hubený David, Hasil Jan, Postoj říšských a československých Němců k československé ústavě z roku 1920, s 122-123, in: Ústava 1920, Vyvrcholení konstituování československého státu, Praha 2011, s 121-133 32. Hyndráková Anna, Lorencová Anna, Česká společnost a židé podle vzpomínek pamětníků, s 105, in: Terzínské studie a dokumenty, Praha 1999, (ed.) Kárný Miroslav, Lorencová Eva, 97-119 s 33. Chmelař Josef, Evropské menšiny ve svých organizacích, Praha 1933, s 76 34. Jelínek Tomáš, Komunální volby v Hlavním městě Praze mezi světovými válkami, s 158, in: Documenta Pragensia XXI., Osm set let 73
35.
36.
37.
38.
pražské samosprávy, Praha 2002, Fejtová Olga, Ledvinka Václav, Pešek Jiří, s 157-167 Jelínek Tomáš, Zástupci německých politických stran v orgánech pražské samosprávy v období mezi dvěma světovými válkami, s 119120, in: Pražský sborník historický XXXV., Praha 2007, Ledvinka Václav (red.), s 115-155 Josefovičová Milena, Přeložení, či ponechání? Pokusy o přeložení Německé vysoké školy technické z Prahy, s 123 in: Hledání centra, Vědecké a vzdělávací instituce Němců v Čechách v 19. a první polovině 20.století, Ústí nad Labem 2011, (eds.) Kaiserová Kristina, Kunštát Miroslav Kárník Zdeněk, České země v éře první republiky (1918-1938), díl první Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Praha 2003, Libri, s 571 Kárník Zdeněk, České země v éře první republiky (1918-1938), díl druhý Československo a české země v krizi a ohrožení (1930¨1935),Praha 2003 s. 459
39. Kárník Zdeněk, České země v éře první republiky (1918-1938), Díl třetí, O přežití a o život, (1936-1938),Praha 2003, s 138-139 40. Kavka Tomáš, Německé Casino v časech vlády německých liberálů, s 100-104, in: Historica Pragensia, Historický sborník muzea Hlavního města Prahy, č.2, Praha 2005, s 99-119 41. Klimek Antonín, 30.1.1933 nástup Hitlera k moci, začátek konce Československa, Praha 2003, s.141 42. Klimek Antonín, Boj o Hrad, sv.2,Kdo po Masarykovi? Vnitropolitický vývoj Československa 1926-1935 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví, Praha 1998, PANEVROPA, 591s 43. Klimek Antonín, Velké dějiny zemí Koruny české sv. XIII., PrahaLitomyšl 2000, Paseka, 821s 44. Klimek Antonín, Velké dějiny zemí Koruny českých, svazek XIV., Praha Litomyšl 2002, s 406 45. Kolektiv autorů, Česká technika, Praha 2002, s 100-101 46. Kolektiv autorů, Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti 1918-1945, Praha 1994 47. Kolektiv aut., Dějiny Prahy II.,od sloučení pražských měst v roce 1784 do současnosti, Praha Litomyšl 1998, s 302 48. Kolektiv autorů, Dějiny zemí Koruny české II., Praha 1992, Paseka, 308s 49. Konrád Ota, Dějepisectví, germanistika slavistika na Německé univerzitě v Praze 1918-1945, s 40 50. Korčák Jaromír, Geopolitické základy Československa jeho kmenové oblasti, Praha 1938, s 121 51. Kořalka Jiří, Národnostní poměry v Praze na přelomu 19. a 20. století, s 43, in: Město a jeho dům : kapitoly ze stoleté historie Obecního 74
52.
53. 54. 55.
domu hlavního města Prahy (1901-2001), Praha 2002, (eds.) Ledvinka Václav, Svatošová Hana, s 40-49 Kostlán Antonín, Janko Jan, Niklíček Ladislav, Struktura vědecké organizace v období první Československé republiky, s 159, in: Bohemia Docta, K historickým kořenům vědy v českých zemích, Praha 2010, eds. Míšková Alena, Franc Martin, Kostlán Antonín, 258-286s Koudelka Jaroslav, Mír Čechů s Němci, Českoněmecká politika po válce, 1934, Praha Krofta Kamil-Němci v Čechách, Praha 1927, Orbis Krofta Kamil, Němci v Československém státě, Praha 1937, s 19
56. Kroutvor Josef, Pražské kavárny, s 188, in: Češi a Němci, Dějinykultura-politika, uspořádali Koschmal Walter, Nekula Marek, Rogall Joachim, Praha Litomyšl 2002 57. Křen Jan, Konfliktní společenství, Toronto 1989, s 468-471 58. Kubů Eduard, Hospodářaský nacionalismus v programech politických stran českých zemí v období Rakouska-Uherska a první Československé republiky, s 115, in: O hospodářskou národní državu, Úvahy a stati o moderním českém a německém nacionalismu v českých zemích, Praha 2005, (eds) Hájek Jan, Jančík Drahomír, Kubů Eduard, s 93-129 59. Kubů Eduard, Křehké vztahy:Výmarské Německo a Československo, in: Ztroskotání spolužití, Češi, Němci, Slováci v první republice 19181938, s 24-25 60. Kural Václav, Češi, Němci a mnichovská křižovatka, Praha 2002, Karolinum, 197s 61. Kural Václav, Konflikt místo společenství, Češi a Němci v československém státě, Praha 1993, 272s 62. Kvaček Robert, Evropa a ČSR ve třicátých letech in:Rozumět dějinám, vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948, ed. Beneš Zdeněk, Kural Václav, Praha 2002, s 94-95 63. Kvaček Robert, Chalupa Aleš, Heyduk Miloš, Československý rok 1938, Praha 1988, 64. Ledvinka Václav, Pešek Jiří, Praha, dějiny českých měst, Praha 2000, s 566 65. Libal Wolfgang, Češi, Naši zvláštní sousedé, Brno 2008, s 60-61 66. Malínská Jana, Masarykův pohled na vztah Čechů a Němců v jeho článcích ve vídeňském tisku, in: Češi a Němci v pojetí a politice T.G.Masaryka, Praha 2004, s 94 67. Míšková Alena, Osudy archívních fondů významných německých institucí na českém území,150-161s. in: Čechy a Sasko v proměnách dějin, Slavogermanica II., Ústí nad Labem 1993 68. Mühlberger Josef, Dějiny německé literatury v Čechách 1900-1939, Ústí nad Labem : Albis international, 2006 69. Nový Otakar, Ohňostroj pražských barů a lokálů, Praha 1995, s 16 70. Olivová Věra, Dějiny první republiky, Praha 2000, Karolinum, 355s 75
71. Opat Jaroslav, T.G.Masaryk evropan světoobčan, Praha 1999, Ústav T.G. Masaryka, 98s 72. Paďourek Jan, Německá akedemie v Praze-počítačové zpracovánístatistické výsledky,161-165s. in : Čechy a Sasko v proměnách dějin, Slavogermanica II., Ústí nad Labem 1993 73. Pekař Josef, Dějiny Československé, Praha 1991, s 246 74. Peroutka Ferdinand, Budování státu: československá politika v letech popřevratových, Praha 1936 75. Peroutka Ferdinand, Urzidil Johannes, O české a německé kultuře, Praha 2008, s 20-22 76. Pešek Jiří, Míšková Alena, Svobodný Petr, Janko Jan, Německá univerzita v letech 1918-1938, s 181 in: Dějiny Karlovy Univerzity IV, 1918-1990, Praha 1998, 181-213 s, (reds) Kavka František, Petráň Josef 77. Petráň Josef, Karolinum, Praha 2010, s 49 78. Pěkný Tomáš, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 2001, s 517 79. Pfaff Ivan, Zápas o německé divadlo v českých zemích 1934-1938, s 43, in: Divadelní revue, roč. 18, číslo 1 Praha 2007, 43-53 80. Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou, ed. Broklová Eva, Masarykův ústav AVČR, Patriae, Praha 1998, s. 7,9,15,17-18 81. Pytlík Radko, Ve stínu pípy, Praha 1996, s249-251 82. Rataj Tomáš, Pražské spolky, Soupis pražských spolků na základě úředních evidencí z let 1895-1990, Praha 1998, s 46-47 83. Ratajová Jana, Rataj Tomáš, Podoby a proměny spolkového života v Praze v letech 1918-1990. in: Documenta Pragensia XVIII, Od středověkých bratrstev k moderním spolkům, Praha 2000, sestavili Ledvinka Václav, Pešek Jiří, 351-359s 84. Reinerová Lenka, Kavárna nad Prahou, Praha 2001 85. Rybár Ctibor: Židovská Praha, Most 1991 86. Sobota Emil, Jazykové právo v evropských státech, Praha 1934 87. Sobota Emil, Národnostní autonomie v Československu?, Praha 1938, s 12 88. Soukupová Blanka, České a německé spolky v Praze v 60. Až 80 letech 19.století. Soužití a kulturní výměna. s 11, In: Pražané, jiní, druzí, cizí, Praha 1992, s. 7-29 89. Statistický lexikon obcí v zemi české, Úřední seznam míst podle zákona ze dne 14.dubna 1920 čís. 266 SB. zák. a nař., sv. I., Praha 1934, s 271-277 90. Technický slovník naučný, Díl IV., Ilustrovaná encyklopedie věd technických, Praha 1931, s 467 91. Tomanová-Weissová Helena, Setkání v Praze, Praha 1996, s 11 92. Vojtíšek Václav (red.), Praha v obnoveném státě československém, Praha 1936
76
93. von Klement Alfred, Geschichte des Deutschen Hauses in Prag, Praha 1938 94. Waltner Josef, Kde se Praha v noci i ve dne baví, Praha 1931, s 13 95. Wohryzek Walter, Německý tisk v Československé republice, in Němci v Československé republice o sobě, Praha 1937, vydala Československá společnost pro studium národnostních otázek v Praze 142-163
Internetové zdroje Veselý, Radek. Max Brod. Maskil *online+. , prosinec 2008, roč. 8, čís. 3 [cit. 2012-6-20], s. 16-17, dostupné z http://www.maskil.cz/5769/3.pdf
77
